Evangelizace Věříme, že hlavním posláním církve a tedy každého věřícího je naplňování velkého poslání. Chceme hledat různé způsoby, jak toto poslání naplnit. Úvod Asi znáte poněkud smutný vtip, co mají věřící a nevěřící společného – oba nesnáší slovo evangelizace… Byl bych nerad, kdybych se této averze dočkal i v tomto sboru. Určitý důraz na evangelizaci však nepochází z Prahy13, ale z Písma. Když Ježíš odchází do nebe a pronáší tzv. Velké poslání (Mt 28), potom toto sdělení není řečeno jen jeho učedníkům, ale nám všem. Na první pohled to je jasné, ale kdokoli z nás se někdy pokoušel evangelizovat, zjistil, že to až tak snadné vždy není. Napětí evangelizace: Kultura – církev - evangelium Zřejmě se shodneme na tom, že jedním ze základních poslání církve je nést evangelium. Jenže v okamžiku, kdy toto tvrdíme, nutně se dostáváme do napětí, které je vyjádřeno v následujících třech slovech: církev, kultura a evangelium. Pokud vyřadíme církev a necháme pouze kulturu a evangelium, výsledkem bude para-církevní organizace. Tedy lidé slyší evangelium zvěstované jejich jazykem, rozumí mu, ale pokud uvěří, zůstávají mimo církev. Jsem vděčný za mnohé organizace, které se specializují na evangelizaci různých věkových nebo sociálních vrstev, zároveň organizace – byť sebelepší není církev. Jiná rovnice je potom církev plus evangelium, ale bez kultury. Jinými slovy evangelium se zvěstuje, zvěstuje ho církev, ale jazykem, kterému lidé nerozumí. Zde hrozí nebezpečí, že kultura církve je tak silná, že zastře evangelium. Lidé jsou pohoršeni církevní kulturou, ne Kristovým křížem. Nemyslím si, že církev nutně musí používat poslední technické vymoženosti, že se z kázání má stát estráda, zároveň musíme žít pod otázkou – jak zvěstovat staré a neměnné evangelium, novým způsobem? Další rovnice potom je církev plus kultura ale bez evangelia. Jinými slovy lidem se v církvi líbí, nachází zde vztahy, ale neslyší evangelium. Výsledkem je potom liberální postoj, kdy v centru již není Kristus a evangelium, ale člověk a to, co se mu z Písma zrovna hodí, co „naplní jeho potřeby“, nebo co ho neurazí. Bonhoeffer tomuto přístupu říká „laciná milost“, tedy milost bez pokání. Jaká je ale správná rovnice? Mám za to, že církev + evangelium + kultura. Žít v tomto napětí není snadné, nicméně když se podíváme do Písma v souvislosti se zvěstováním, potom zřejmě jiná cesta k cíli nevede. Chceme, aby lidé nacházeli svoje místo v církvi, chceme zvěstovat evangelium a chceme hledat, jak toto evangelium sdělovat současnému člověku v jeho specifické kultuře, která tvoří rámec porozumění jakékoli zvěsti – včetně evangelia. Podívejme se na několik aspektů souvisejících s evangelizací s tím, žejich pochopitelně existuje mnohem víc… Aspekty evangelizace Modlitba Modlete se také za nás, aby Bůh otevřel dveře našemu slovu, abych mohl zvěstovat tajemství Kristovo, pro něž jsem teď ve vězení. Kol 4, 3 A tak, bratří, modlete se za nás, aby se slovo Páně stále šířilo a bylo oslaveno jako u vás. 2 Tes 3, 1
Prosbu o modlitby v souvislosti se zvěstováním evangelia nepíše jen tak někdo. Píše to Pavel, tedy největší misionář všech dob prosí o to, aby jeho slovo provázely modlitby. Následující texty jsou svědectví lidí, které si Bůh mocně používal na poli evangelizace. „Byl jsem obtížen takovým modlitebním břemenem, že jsem se nemohl ani napřímit. Když jsem se vrátil do pokoje, klesal jsem pod břemenem, které jsem měl na srdci. Zápasil jsem, bojoval, lkal a vzdychal a vůbec si mi
nedařilo formulovat před Pánem ve slova, co jsem cítil. Jen jsem sténal a plakal. Duch svatý ve mně bojoval s nevýmluvným lkáním." (Charles Finney) „Navrhl jsem, abychom se dohodli na určité době k modlitbám za probuzení v Božím díle. Brzy ráno, v poledne a večer jsme se měli každý ve své komůrce modlit, a to po celý týden, až se zase sejdeme a uvidíme, co máme dělat dál. Žádný jiný prostředek jsme v probuzení neužívali. Boží dílo stálo přímo hmatatelně pod mocí modlitby, a Duch modlitby od samého začátku byl nádherně vyléván na nově obrácené. Než uplynul týden, slyšel jsem od některých, co prožili. Když se podle dohody chtěli modlit, mnozí úplně ztratili všechnu sílu a nebyli s to se udržet zpříma nebo zůstat na kolenou. Leželi na tváři a lkali nevýmluvným lkáním o působení Ducha svatého. Bůh mocně působil a než uplynul týden, byla všecka shromáždění přeplněná. Panoval takový hlad po Bohu, jaký jsem sotva kdy v některém probuzení pocítil." (Charles Finney)“ „Modlitba je pro naši práci stejně důležitá jako zvěstování. Kdo se za své posluchače nemodlí, nemůže jim z celého srdce kázat. Když u Pána nepronikneme v modlitbě k pokání a víře, nepronikneme ani k našim posluchačům, aby činili pokání a věřili. Pavel je nám v tom příkladem, modlíval se za své posluchače ve dne v noci." (Rich. Baxter) „Cvič se v opravdové, vytrvalé modlitbě. Studium, knihy, výmluvnost, dobré kázání, to všechno je bez modlitby ničím. Modlitba přináší Ducha, život, moc." (Vzpomínky na Davida Stonera) Musíme se však opravdu vracet k těmto zmocněným modlitebníkům dávných časů? Nejsou zde i dnes děti Boží, které hledají Pána, aby jim naložil břímě modlitby? Nemohli bychom i v naší generaci prožít probuzení jako odpověď na důvěrnou, oddanou, vítěznou modlitbu? Prosme: „Pane, nauč nás ne JAK se máme modlit, ale nauč nás MODLIT SE!
Určitě je dobře, že hodně přemýšlíme, jak zvěstovat evangelium, že pořádáme kempy, různé zájmové kluby, centra, že chceme oslovit P13, že se angažujeme v různých organizacích, ale bez modlitebního zápasu bude situace vypadat tak, jak do jisté míry vypadá. V minulých měsících jsme mnoho času věnovali úsilí na výstavbě prostor. Nadále bude třeba tyto prostory udržovat, ale bez duchovního zápasu, bez modliteb nemůžeme čekat změny v podobě nových rozhodnutí pro Krista. Zde stojí za to povšimnout si, kde mnohé sbory i misijní organizace berou inspiraci – je to v USA a je to především v oblasti know-how. Určitě se zde máme mnoho co učit, zároveň je otázkou, proč nebereme inspiraci od křesťanů v Číně, Koreji a dalších zemí. Někdy to nejde kvůli režimu, někde ale ano. Jedním z důvodů možná je, že know-how se naučíte snadno, modlitba je na jednu stranu též jednoduchá ve smyslu, že víme co to je, na druhou stranu složitá ve smyslu začít se skutečně modlit. /Položme si otázku, zda jistá evangelizační jalovost není důsledkem slabého modlitebního zápasu… Priorita – 1 Kor 9, 16 - 21 Kážu evangelium a běda, kdybych nekázal. Tento verš je jediné místo pavlových spisech, kde Pavel používá slovo běda. Psychologové by zřejmě Pavlovi vytkli, že je neurotik, když kázání evangelia spojuje s tím, že vlastně musí. Nicméně takto to v tomto textu stojí. Pavel zde navazuje na tzv. Velké poslání, které začíná slovy „jděte ke všem národům a kažte evangelium“. Jinde Pavel hovoří o tom, že si zakládá si na tom, že káže evangelium tam, kde o Kristu ještě neslyšeli (Řím 15). V těchto, ale i dalších verších vidíme apel na potřebu kázat a kázat evangelium. Tyto texty jako by nepatřili do současné postmoderní doby, která skloňuje ve všech pádech slovo tolerance a pluralismus. Přesto k nám ale tyto texty hovoří i dnes a možná právě dnes aktuálněji, než kdykoli jindy. Když se díváme na výsledky kázání ap. Pavla, potom vidíme, že byli momenty, kdy Pavel lidi naštval, kdy se mu posmívali, kdy byl odmítnut, kdy si dokonce mysleli, že se pomátl. Přes to Pavel zvěstuje. Dokonce radí Timoteovi, „aby zvěstoval, ať přijde vhod či nevhod“. Proč? Protože zvěstování pohanům byla jeho priorita. Toto ale nebyla pravda jen o Pavlovi. Jeho přístupem se inspirovali i první křesťané. Dochoval se například dopis Celsa –
řeckého spisovatele z druhého století, který si ve spisech stěžuje, že „křesťané jsou všude – na nárožích, v prádelnách, ve školách, a všude štěbetají o tom svém Ježíši“. Myslím, že toto by nám dnes naši kritici skutečně nevyčítat nemohli... M. Green, jeden z významných misiologů k tomu dodává, že významným rysem rané církve bylo, že evangelizace pro ni byla prioritou a že se očekávalo, že zvěstovat bude každý, tedy nejen profesionálové. Tvrdí, že toto byl jeden z hlavních důvodů, proč tehdy utiskovaná církev rostla. Jinými slovy církev pokračovala v Kristově (Velké poslání) a Pavlově odkazu. Jedna z klíčových postav obnovené Jednoty Bratrské, Mikuláš L. Zinzensdorf napsal: „Jde-li o čest našeho Spasitele, pak raději sto nezdařených podniků, nežli malověrnou nečinnost! Myslí-li si někdo: ‚Já si umřu hezky ve svém hnízdečku‘, pak myslí sobecky, a takové myšlení může ovlivnit celý jeho život a učinit jej takovým otrokem jeho vůle, že ho to zdržuje ode všeho, co by jinak mohl pro Spasitele vykonat. Náš domov je vždycky tam, kde můžeme právě teď co nejvíce posloužit věci Páně.“ Zinzensdorf nebyl kazatel, ale majitel rozsáhlého panství, na kterém podnikal tím, že ho pronajímal. Jednou zažil následující zkušenost: V düsseldorfské galerii viděl portrét Krista s trnovou korunou od Domenica Fetti. Pod ním byl nápis: „To jsem udělal já pro tebe, co uděláš ty pro mne?“ Na svém panství nabídl Zinzendorf ochranu všem pronásledovaným křesťanům regionu. Začali se sem sjíždět protestanti z Čech i Moravy, kteří byli krutě pronásledováni římskokatolickou církví i úřady. Už v roce 1722 byl založen Herrnhut, v jazyce českých a moravských přistěhovalců Ochranov. V srpnu 1727 se začaly dít podivuhodné věci. Docházelo ke spontánnímu modlitebnímu probuzení. Modlitební skupiny vznikaly po celé vesnici. Toto probuzení se týkalo dospělých i dětí. Spontánně se konala řada modlitebních shromáždění po domech i venku, během dne i v noci. Postupná proměna myslí i srdcí vyvrcholila při svaté večeři Páně v Berthelsdorfu 13. srpna 1727. Už cestou do kostela si lidé navzájem vyznávali hříchy, prosili za odpuštění. Slzy pokání i radosti z odpuštění tekly proudem. Roztržky, sektářství, samospravedlnost, neláska mizely. Duch svatý mocně očistil celé město „pod ochranou Páně“ (Herrnhut, Ochranov). Nikdo nedokázal přesně popsat, co se tehdy vlastně stalo. Ovocem ochranovského probuzení byla též modlitební stráž Obnovené Jednoty bratrské. Byla inspirována slovy Písma: „Na zdech tvých, Jeruzaléme, postavím strážné, kteří přes celý den i přes celou noc nikdy nebudou mlčeti...“ (Izajáš 62:6) Mezi bratřími vyrostlo přesvědčení, že by bylo dobré a užitečné také v Ochranově ustanovit strážné, kteří by se nepřetržitě modlili za církev, za bratry a sestry doma i na cestách i za Boží království ve světě. 27. srpna 1727 se rozhodlo 24 bratří započít modlitební stráž. Dnem i nocí se konaly modlitby za druhé. Modlitební stráž trvala celých 100 let. Zinzendorf navštívil dvůr dánského krále. Na dánském dvoře se setkal s mladým černým otrokem z kolonií na ostrově Svatého Tomáše. Když slyšel, jak otroci žijí, byl velice pohnut. Vyprávěl o tom v Ochranově a dokonce přivezl i tohoto černého otroka s sebou. A tehdy se projevilo nejpůsobivější ovoce „ochranovských letnic“ - misie. V roce 1732 odtud vyšli první misionáři k černým otrokům do Karibské oblasti a každý rok pak vyráželi novým směrem: roku 1733 k Eskymákům do Grónska, 1734 do Laponska a Gruzie, následující rok k Indiánům do Surinamu v Jižní Americe a do Georgie v Americe severní, ke Křovákům do Jižní Afriky, Guineje, Estonska, Litvy a do Ruska, do Alžíru, na Cejlon, do Rumunska a Konstantinopole, do Egypta, Etiopie, Indie, na Labrador, Jamajku, do Nikaraguy, Austrálie, Himalájí… Vidíme konkrétní příklad, jak vypadá, „kážu evangelium“. Zároveň vidíme příklad z řad člověka, který evangelizaci jaksi neměl v popisu práce. Jenže měl jiné hřivny – v jeho případě dva duchy: podnikatelského a Svatého. Toto spojení vyústilo v jedno z největších evangelizačních hnutí v dějinách. Kázání evangelia Evangelium je na jednom místě nazváno bláznivou zvěstí. Z lidského pohledu je bláznivé, pro některé pohoršující, že se Bůh stává člověkem. Na webových stránkách muslimů se např.
píše: „Muslimové nemohou přijmout příběh Ježíšovy smrti na kříži jako konečné odčinění všech lidských hříchů. Muslimové nevěří v ukřižování Ježíše jeho nepřáteli, protože základ učení o ukřižování protiřečí Božímu milosrdenství a spravedlnosti a protiví se také lidské logice a důstojnosti…“. Zde musíme s muslimy souhlasit; Ježíšova oběť se protiví lidské logice. Naštěstí ale lidská logika nemůže spoutat Pána Boha a jeho lásku k nám. Bláznivě může znít i středobod křesťanství – tedy nejen že se Bůh nechává ukřižovat, ale poté vstane z mrtvých. Monoteistická světová náboženství skutečnost Boha sestupujícího na zem jako trpícího člověka nepřipouští, biologie potom nezná případ, že by někdo zemřel a obživnul. Divný i pohoršující je i princip milosti. Přesto se Bohu zalíbilo nás spasit skrze Kristův kříž a zmrtvýchvstání. Když toto začal vysvětlovat Pavel na areopagu, potom se setkal se stejnou reakcí, s jakou se můžeme setkat i my dnes. Jakmile Pavlovi posluchači uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy. A tak Pavel od nich odešel. Sk 17:32 Všimněme si, že dokud Pavel poměrně „všeobjímajícně“ povídal o uctívání Boha, bylo vše v pořádku. Zlom nastal až při zvěsti o vzkříšení. Přesto i po tomto částečném neúspěchu Pavel káže dál evangelium. Možná se zeptáte „a co jiného by měl kázat“? Mám za to, že „něco jiného“ je filozofie. Prostě Pavel mohl začít mlžit nebo se snažit kázat tak, aby ho tehdejší intelektuální elita, do které se mohl počítat i on, přijala. Evangelium je ovšem dvojí – jedno je zvěst, druhá potom náš život. Jedno od druhého se nedá oddělit. Je to jak akce, tak každodenní život na pracovišti a se známými ústící do toho, že čas od času předávám i zvěst. Pro ty, co se angažujeme v různých evangelizačních aktivitách je toto výzva, aby nezůstalo pouze u volnočasových aktivit, u toho, že jsme levná volnočasová aktivita. Pro všechny kázat evangelium znamená hledat způsoby jak svému okolí sdělit radostnou zvěst s tím, že sděluji celou pravdu, tedy nejen to, co lidé chtějí slyšet. Závěr: Hovořili jsme o trojúhelníku církev, kultura a evangeliu a o napětí, které z něj plyne. Zároveň zřejmě není jiné cesty, než v tomto napětí stát a obstát. V souvislosti s evangelizací jsme se zaměřili na tři důležité oblasti, bez kterých se naše evangelizační snahy smrsknou na jakýsi podivný humanismus nebo zábavné akce. Konkrétně jsem hovořil o modlitbě a z ní plynoucí moci, kterou potom naše evangelizační snahy budou mít, evangelizaci jako prioritě a o tom, že kážeme evangelium, tedy zvěst o Boží lásce a lidském hříchu, o naplnění našich potřeb a následování Krista, o Boží touze mít s člověkem vztah a potřebě pokání, bez kterého je cesta ke Kristu uzavřena. Tedy ve zkratce řečeno – hovoříme o celém evangeliu. A toto bych moc přál i našemu sboru… 1. Jak vnímáš sbor v kontextu evangelizace? Děláme moc, málo, koordinovaně, chaoticky? 2. Jak vnímáš sám sebe a svoji rodinu? Kdy jsi naposledy někomu sdělil evangelium? Jaká byla reakce? 3. Proč myslíš, že máme jako sbor jisté rezervy v modlitbě? Jak jsi na tom ty ohledně modlitby za nevěřící přátele, za P13? 4. Máme krásné prostory, ve sboru působí několik misijních organizací, ale změní se něco bez modlitby ve vztahu k nevěřícímu světu? Proč Bible modlitbu takto akcentuje? 5. Pavel píše „běda, kdybych nekázal evangelium pohanům“. Proč myslíš, že měl až takto vyhrocený přístup? Lze si z toho něco vzít pro vlastní život?
6. V tomto textu je pohled dozadu – více než v jiných textech. Projdi je a řekni, čím tě oslovují a co bys na jejich základě chtěl změnit u sebe a ve sboru? 7. Oslovilo tě něco na této studii? Co by jsi chtěl změnit?
