Viktimizace a pomoc obětem trestného činu

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra trestního práva

Viktimizace a pomoc obětem trestného činu Diplomová práce Tomáš Hofrichter

Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Tomáš Gřivna, Ph.D.

Praha, duben 2012

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci zpracoval samostatně a ţe jsem v ní vyznačil všechny prameny, z nichţ jsem čerpal, způsobem ve vědecké práci obvyklým.

Tomáš Hofrichter

V Praze dne _________

2

PODĚKOVÁNÍ

Děkuji touto cestou vedoucímu diplomové práce panu doc. JUDr. Tomášovi Gřivnovi, Ph.D., za odborné vedení a za čas, který věnoval mně a mé práci. Pracovníkům Bílého kruhu bezpečí Praha děkuji za umoţnění nahlédnutí do kaţdodenní praxe občanského sdruţení a za trpělivost se kterou se mi opakovaně věnovali. V neposlední řadě bych na tomto místě také rád poděkoval pprap. Zdeňku Slavíkovi za účinnou pomoc, trpělivost a zasvěcení do problematiky z pohledu policisty Policie ČR.

Tomáš Hofrichter

V Praze dne _________ 3

Obsah

1

Úvod .......................................................................................................................... 6

2

Viktimologie .............................................................................................................. 7

3

2.1

Vymezení pojmu ................................................................................................ 7

2.2

Předmět zkoumání .............................................................................................. 8

2.3

Historie ............................................................................................................... 9

Základní pojmy kriminalistické viktimologie ......................................................... 11 3.1

Postavení oběti a poškozeného v trestním řízení ............................................. 11

3.2

Újma ................................................................................................................. 13

3.3

Typologie obětí ................................................................................................ 13

3.3.1

Klasifikace podle Hołysta ......................................................................... 14

3.3.2

Klasifikace podle E. A. Fattaha ................................................................ 15

3.3.3

Další klasifikace ........................................................................................ 17

3.4

Viktimnost ........................................................................................................ 17

3.4.1 4

Viktimologické faktory ............................................................................. 17

Viktimizace.............................................................................................................. 19 4.1

Primární viktimizace ........................................................................................ 20

4.2

Sekundární viktimizace .................................................................................... 22

4.2.1

Viktimizace ze strany Policie ČR ............................................................. 24

4.2.2

Viktimizace při hlavním líčení u soudu .................................................... 28

4.2.3

Viktimizace ze strany médií ..................................................................... 29

4.2.4

Viktimizace ze strany okolí oběti ............................................................. 31

4.3

Terciární viktimizace ....................................................................................... 31

4.4

Reviktimizace ................................................................................................... 32

4.5

Pojetí anglosaského práva ................................................................................ 34

4

5

Pomoc obětem trestného činu .................................................................................. 35 5.1

5.1.1

Právo aktivní účasti ................................................................................... 36

5.1.2

Právo na informace ................................................................................... 37

5.1.3

Právo na právní pomoc ............................................................................. 38

5.1.4

Dispoziční oprávnění poškozeného .......................................................... 38

5.1.5

Právo na ochranu ...................................................................................... 39

5.2

7

Laická, sociální a psychologická pomoc .......................................................... 40

5.2.1

Laická pomoc (rodina, blízcí) ................................................................... 41

5.2.2

Sociální pomoc a poradenství ................................................................... 42

5.2.3

Psychologická pomoc ............................................................................... 49

5.3

6

Pomoc trestněprávními prostředky .................................................................. 36

Peněţitá pomoc ................................................................................................ 51

5.3.1

Náhrada škody .......................................................................................... 52

5.3.2

Peněţitá pomoc ze strany státu ................................................................. 55

Návrh zákona o obětech trestných činů ................................................................... 59 6.1

Právo na poskytnutí bezplatné odborné pomoci .............................................. 60

6.2

Právo na informace .......................................................................................... 61

6.3

Právo na ochranu soukromí .............................................................................. 61

6.4

Právo na ochranu před druhotnou viktimizací ................................................. 61

6.5

Prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její ţivot ..................................... 62

6.6

Právo na peněţitou pomoc ............................................................................... 63

6.7

Podpora subjektů poskytujících pomoc obětem trestných činů ....................... 64

Závěr ........................................................................................................................ 66

5

1 Úvod V souvislosti se spácháním trestného činu se pozornost obrací především na osobu pachatele. Stěţejním zájmem je jeho odhalení a výběr adekvátního trestu. Potrestáním

pachatele

dochází

k jakémusi

zadostiučinění

v očích

veřejnosti.

V případech trestu odnětí svobody je dokonce společnost před touto osobou na určitý čas uchráněna. V posledních letech se však začíná hovořit také o těch, kteří stojí na opačné straně, a sice o obětech trestného činu. Práva osob, které bez vlastního zavinění čelí útoku pachatele, byla právními řády vţdy poněkud opomíjena. Je ale pro tyto osoby potrestání pachatele dostatečným zadostiučiněním? Mají vůbec oběti zájem na tom, aby ten kdo jim ublíţil, byl potrestán? Nebo je pro tyto osoby podstatnější to, jak je s nimi v průběhu vyšetřování zacházeno a jaká pozornost se věnuje právě jim? Ve 20. století se jako součást obecné kriminologie vymezuje obor viktimologie, věnující se problematice obětí trestného činu. Ačkoliv se jedná o poměrně mladou vědní disciplínu, její studium přineslo jiţ řadu nástrojů, které postavení obětí dokázaly zlepšit. Jedná se o velmi aktuální téma, kterému je po celém světě věnována stále větší pozornost. Důkazem tohoto zájmu je řada mezinárodních dokumentů upravujících tuto oblast. Na oběť trestného činu nelze nahlíţet pouze jako na osobu, která je nositelem důkazu nebo jednou z procesních stran. Celosvětový trend posilování práv obětí je logickým důsledkem selhání státu v oblasti ochrany fyzických osob před pachateli trestných činů. Oběti je třeba věnovat péči a tím zmírnit dopad trestného činu na její osobnost a kompenzovat vzniklou újmu. Viktimologie je tak jiţ dnes disciplínou, na kterou lze nahlíţet z různých úhlů pohledu. Tato práce nemá za cíl zanalyzovat celkový předmět výzkumu této disciplíny, avšak zaměřit se na některé její podstatné sloţky. První část mé diplomové práce se věnuje problematice viktimizace, čili procesu, ve kterém se potenciální oběť stává obětí skutečnou. Bylo by pošetilé domnívat se, ţe zraňování a poškozování oběti je dokonáním trestného činu ukončeno. Oběť od počátku trestného činu prochází jednotlivými fázemi, ve kterých je opakovaně viktimizována. Na tato jednotlivá stádia se snaţím v této práci blíţe zaměřit. Zvláštní význam je pak věnován problematice sekundární viktimizace. Neprofesionalita zahrnující neznalost základních pravidel komunikace s oběťmi ze strany orgánů činných v trestním řízení,

6

lékařů, médií a dalších osob přicházejících s obětí do styku, působí obětem trestného činu další újmu. Oběť má pro vyšetřování trestného činu zásadní význam. Aby však mohla plnit svou roli, je třeba reagovat na její potřeby a minimalizovat působení sekundární viktimizace. Druhá část představuje oblasti pomoci obětem trestného činu. Na tomto místě se zabývám jednotlivými moţnostmi řešení následků spojených s trestným činem. Pomoc obětem trestných činů můţe mít řadu podob. Má práce je zaměřena zejména na pomoc trestněprávními prostředky a dále na laickou, sociální, psychologickou a peněţitou pomoc. Základním důvodem neefektivního vyuţívání těchto druhů pomoci je dle mého názoru stále malá osvěta veřejnosti a vysoká míra latentních trestných činů. Cílem této části je předloţit přehledný stav současného postavení oběti v České republice a vytvořit tak přehlednou studii zaměřenou na jednotlivé formy pomoci. V závěru své práce se blíţe pozastavuji nad navrhovanou právní úpravou postavení obětí trestných činů v České republice. Jedná se o reformní zákon, který přináší do celé problematiky řadu změn a nahrazuje tak roztříštěnost v současné právní úpravě. Tato norma komplexně upravuje práva oběti jako subjektu, který vyţaduje zvláštní péči, a navazuje tak na novodobý trend zlepšování postavení oběti v trestním řízení, který byl v posledních dvaceti letech nastolen v zahraničí. Povaţuji za nezbytné uvést alespoň nejpodstatnější změny, které zákon o obětech trestných činů, jehoţ účinnost je plánována na leden roku 2013, přinese.

2 Viktimologie 2.1 Vymezení pojmu Viktimologie (latinsky victima - oběť) je součást kriminologické vědy zabývající se obětí a jejími biosociálními a psychologickými charakteristikami, procesy viktimizace, vztahy mezi obětí a pachatelem, rolí oběti v průběhu vyšetřování a soudního projednávání trestného činu, pomocí oběti, včetně jejího odškodnění a rehabilitace a v neposlední řadě i prevencí viktimizace, tj. způsoby jak ochránit potenciální oběť před kriminalitou.1 1

Kuchta, J., Válková, H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky, Praha, C.H.Beck, 2005, s. 156.

7

Pojem viktimologie můţeme chápat dvěma různými způsoby. V uţším smyslu ji chápeme jako součást kriminologie zaměřující se na problematiku obětí trestných činů, zatímco v širším pojetí bývá viktimologie povaţována za samostatný vědní obor, jeţ má interdisciplinární charakter. V tomto pojetí se viktimologie nezabývá pouze obětmi trestného činu, nýbrţ zahrnuje všechny druhy utrpení, ať uţ byly způsobeny válkou, dopravní

nehodou,

přírodní

katastrofou

apod.2

Představitelem

širšího

pojetí

viktimologie ve smyslu samostatné interdisciplinární sociální vědy byl Benjamin Mendelsohn (1956) a v současné době je zastánkyní tohoto pojetí Ludmila Čírtková. Postupně však převládá názor, který chápe viktimologii jako jednu z dílčích oblastí kriminologického výzkumu neţ jako nezávislý vědní obor. V posledních letech vznikl relativně samostatný obor kriminalistické viktimologie. Postupem doby se totiţ ukázalo, ţe viktimologické poznatky mají značný význam také pro proces odhalování a vyšetřování trestného činu. Zajímá se o oběť jako o zdroj informací o trestném činu potřebných pro jeho odhalení a objasnění. Zkoumá oběť jako původce a nositele stop, a na základě vztahu oběti k pachateli vypracovává postupy usvědčení pachatele. Detailně se zabývá např. rolí oběti při oznamování trestných činů, výslechem svědků či poškozených, spoluprací s obětí při rekognici, při rekonstrukci trestného činu nebo při vyšetřovacím pokusu.3

2.2 Předmět zkoumání Předmět viktimologie tvoří šest skupin jevů: 1. osoba oběti – její biologické, psychické a sociální vlastnosti; 2. vztahy mezi obětí a pachatelem (např. interakce před činem a v jeho průběhu); 3. proces viktimizace – role oběti v průběhu viktimizace; 4. role oběti v procesu odhalování, vyšetřování a soudního projednávání věci; 5. pomoc oběti, způsoby jejího odškodnění a rehabilitace; 6. ochrana občanů před viktimizací.4

2

Viz Garkave, S.: Revisiting the Scope of Victimology – How Broad Discipline Should it be? In: International Review of Victimology, vol. 11, 2004, s. 275-294. 3 Novotný, O., Zapletal, J. a kol.: Kriminologie, 3. vyd., Praha, ASPI-Wolters Kluwer, 2008, s. 152. 4 Novotný, O., Zapletal, J. a kol.: Kriminologie, 3. vyd., Praha, ASPI-Wolters Kluwer, 2008, s. 151-152.

8

Důraz na aplikační praxi klade kriminalistická viktimologie. Jejím cílem je včasné odhalení trestného činu a usvědčení jeho pachatele. Za tím účelem vyuţívá obecné viktimologické poznatky a transformuje je pro praktické potřeby policie a dalších orgánů podílejících se na vyšetřování. Významné jsou především tyto viktimologické aspekty:5 1. Podíl oběti na vzniku predeliktní situace – tzv. viktimogeneze Chování oběti při vzniku a v průběhu trestného činu často ovlivní i následné chování oběti v průběhu vyšetřování 2. Vztah mezi obětí a pachatelem V mnoha případech existuje mezi obětí a pachatelem blízký vztah (manţelé, příbuzní, sousedé), nebo se oběť s pachatelem zná jiţ delší dobu před činem. 3. Podíl oběti na vzniku stop Oběť svým aktivním jednáním vytváří stopy trestného činu (např. zraní pachatele) a sama je také nositelem stop (na svém těle, oděvu apod.) 4. Podíl oběti na oznamování trestného činu Úspěšnost odhalování a vyšetřování trestného činu velmi významně ovlivňuje aktivita obětí při oznamování trestného činu. Důleţitá je také včasnost oznámení, která zvyšuje šanci na dopadení pachatele. 5. Podíl oběti na vyšetřování V průběhu vyšetřování má často oběť významnou roli svědka a je tedy třeba věnovat pozornost její účasti na výslechu, konfrontaci a rekognici. V těchto situacích totiţ hrozí oběti tzv. sekundární viktimizace, které je třeba zabránit.

2.3 Historie Viktimologie je poměrně mladý vědní obor, který vznikl na půdě kriminologie. Jeho význam začal nabývat aţ v padesátých letech 20 století. Dříve se veškerá pozornost zaměřovala na studium pachatelů trestných činů a role oběti stála v pozadí. Situace se mění a zájem o problematiku oběti se zvyšuje v 2. polovině minulého století, především jako reakce na utrpení milionů obětí ve 2. světové válce. V posledních letech

5

Musil, J., Konrád, Z., Suchánek,J.: Kriminalistika, 2. vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 67-68.

9

se konstituovala jako zvláštní disciplína kriminalistická viktimologie, která má podstatný význam pro odhalování a vyšetřování trestných činů.6 Za zakladatele viktimologie je povaţován všeobecně uznávaný Hans von Hentig, autor knihy „Criminal and his Victim“ z roku 1948. Termín viktomologie se však poprvé objevil v práci amerického psychiatra Frederica Werthama v roce 1949.7 Hans von Hentig, chápající viktimologii jako specifickou součást kriminologie, se ve svých výzkumech zaměřil na studium a popis charakteristik obětí trestných činů s cílem vytvořit jejich vědecky podloţenou, trestně-politicky smysluplnou typologii.8 Vytvořil tak klasifikaci obětí trestných činů dle jejich psychologických a sociálních znaků. Závěr této klasifikace byl pro odbornou veřejnost překvapivý neboť dle Hentiga se určitá část obětí nějakým způsobem spolupodílela na své viktimizaci. Na Hentigovy výzkumy navazovaly další práce jako například „Patterns in Criminal Homicide“ od Marwina Wolfganga a podobně zaměřená práce, jejímţ autorem je Menachem Amir, „Patterns for Forcible Rape“. Oba autoři se zaměřili na výzkum míry zavinění oběti na trestném činu a došli k překvapivým výsledkům. Dle těchto studií se asi pětina zkoumaných obětí podílela na trestném činu vlastním přičiněním.9 Zvýšení zájmu o oběti trestného činu lze zaznamenat v 80. letech 20. století, kdy došlo k prudkému nárůstu kriminality po celém světě. Jedná se převáţně o změny zákonů, které posilují práva těchto obětí a dále o opatření, která deklarují povinnosti institucí ve vztahu k obětem. První mezinárodní sympozium viktimologie zorganizoval v roce 1973 Israel Drapkin, který se domníval, ţe kriminologové se více věnují pachatelům a zločinu, zatímco oběti trestných činů zůstávají zanedbávány. Od té doby došlo k výraznému posunu. Ačkoliv se viktimologie v současnosti snaţí etablovat jako víceméně samostatný vědní obor, dle mého názoru stále tvoří specifickou součást kriminologie. Rozvíjí se nejen v zemích, které lze povaţovat za její kolébku (USA, Německo, Izrael), ale významná viktimologická literatura vzniká také např. v Austrálii a Indii. V roce 1979 byla v německém Münsteru zaloţena „Světová společnost viktimologie“ (World Association of Victimology), která má statut konzultanta pro

6

Viz Novotný, O., Zapletal, J., a kol.: Kriminologie, 3. vyd.,Praha, ASPI-Wolters Kluwer, 2008, s. 151. Wertham, F,: The Show of Violence, New York: Vintage, 1949. 8 Hentig, von H.: The Criminal and his Victim, New Haven, Bonn: Yale University Press, 1948. 9 Viz Kuchta, J., Válková, H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky, Praha, C.H.Beck, 2005,s.157. 7

10

OSN.10 Současný zájem o viktimologickou problematiku a nárůst viktimologicky zaměřených výzkumů je výrazem snahy o přiměřené postavení oběti v systému spravedlnosti a trestního práva.

3 Základní pojmy kriminalistické viktimologie 3.1 Postavení oběti a poškozeného v trestním řízení Pojem oběti pochází z latinského slova victima. V širším slova smyslu zahrnuje, jak jiţ bylo uvedeno výše, oběti všech druhů utrpení, kterým byl způsoben škodlivý následek. Jedná se zejména o oběti trestných činů, přírodních katastrof, dopravních nehod, teroristických útoků apod. Viktimologie v uţším slova smyslu pojem oběť zuţuje pouze na oběť trestného činu. V oblasti trestního práva se s tímto termínem setkáváme pouze v zákoně č. 209/1997 Sb. o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestného činu, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon definuje dva základní druhy oběti. Obětí se rozumí jak fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví, tak také osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla-li rodičem, manţelem nebo dítětem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním ţila v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výţivu.

Zákon č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník) ani zákon č. 141/1961 Sb. (trestní řád) pojem oběť nezná. Trestní řád (dále jen TŘ) pracuje v této souvislosti s termínem poškozený. Termín poškozený však v ţádném případě není synonymem pro oběť trestného činu a nelze jej s tímto termínem zaměňovat. Podle ustanovení § 43 odst. 1 TŘ je za poškozeného povaţován ten, komu byla trestným činem způsobena majetková škoda, ten komu bylo trestným činem ublíţeno na zdraví nebo komu byla způsobena morální nebo jiná škoda. Toto široké vymezení pojmu poškozeného je omezeno ustanovením § 43 odst. 2 TŘ, kde je uvedeno, ţe se za poškozeného nepovaţuje ten, kdo se sice cítí být poškozen morálně nebo jinak, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Definice poškozeného tedy dopadá jak na osoby fyzické, tak také právnické. 10

Čírtková, L., Vitoušová, P. a kol.: Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů, Praha, Grada, 2007, s.11.

11

Ve srovnání s pojmem poškozený je termín oběť uţší v tom, ţe nezahrnuje právnické osoby, širší v tom, ţe se za oběť povaţují i někteří pozůstalí po oběti.

Kriminologická literatura jde ve vymezení oběti mnohdy ještě dále a zahrnuje do tohoto termínu i další osoby. Gillernová11 v této souvislosti hovoří o třech typech obětí podle způsobu zasaţení trestným činem: a) primární – osoba, na které byl trestný čin přímo spáchán a byla jím tak poškozena materiálně, fyzicky či emocionálně nebo pozůstalí po osobě, která v důsledku trestného činu přišla o ţivot; b) sekundární – osoby, které mají s primární obětí silný emocionální vztah a její újmu proţívají jako újmu vlastní (např. členové rodin); c) terciární – blízké sociální okolí oběti (např. sousedé, známí). Pojem oběti a poškozeného se liší zejména v těchto směrech:  poškozený je stranou trestního řízení s procesními právy a povinnostmi; oběť je subjektem zvláštní péče poskytované státem;  poškozeným můţe být osoba právnická i osoba fyzická; obětí je jen osoba fyzická, neboť právnická osoba nemůţe jako právní fikce (konstrukce) pociťovat újmu, újma materiální ji sice vzniknout můţe, právnická osoba však není nositelem citů, 

za oběť lze povaţovat i pozůstalé po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, a to i kdyby taková osoba postavení poškozeného neměla;

 poškozenému se nahrazuje újma vzniklá v příčinné souvislosti s trestným činem; u oběti se předchází i druhotné újmě;  poškozeným je z hlediska trestního řádu i právní nástupce (např. v případě postoupení pohledávky), oběť nemůţe svá práva jako subjektu zvláštní péče převést právním úkonem na jinou osobu.12 Z uvedeného vyplývá, ţe ačkoliv se tyto dva pojmy v určitých částech překrývají a oběť zpravidla mívá v trestním řízení rovněţ postavení poškozeného, nejedná se o termíny totoţné. Procesní práva poškozeného, které mu přiznává trestní řád, slouţí především 11

Gillernová, I.,Boukalová, H. a kol.: Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie, Praha, Karolinum, 2006, s.136. 12 Důvodová zpráva k Návrhu zákona o obětech trestných činů.

12

k dosaţení účelu trestního řízení. Naopak oběť trestného činu by měla disponovat takovými právy, která zajistí, ţe s ní bude zacházeno s ohledem na způsobenou újmu, ze strany státu jí bude poskytnuta určitá péče, případně kompenzována vzniklá újma.

3.2 Újma Újmou se rozumí objektivně vzniklé poškození (zhoršení stavu) oběti vyvolané trestným činem. Nezáleţí na tom, zda oběť sama subjektivně pociťuje tento nevýhodný následek či nikoliv, či jak se sama staví k činu a pachateli. Rozhodující je tedy objektivní, obecně společensky akceptované hledisko újmy, nikoli subjektivní náhled oběti. Újmu lze klasifikovat z několika hledisek. Podle své předmětné povahy můţe jít o újmu na ţivotě, na zdraví, na majetku, na psychice, na cti nebo jiných nemateriálních statcích. Psychické trauma je pro oběť mnohdy mnohem trýznivější neţ majetková škoda nebo újma na zdraví. Dále je zde hledisko časové, kdy se některé újmy mohou projevit okamţitě po trestném činu, jiné aţ po dlouhé době. Újmy také můţeme rozdělit podle délky jejich trvání (krátkodobé, dlouhodobé, celoţivotní). Důleţité je hledisko napravitelnosti újmy. Majetkové škody se dají poměrně snadno odstranit, jiné druhy škod však mohou být nezvratné a neodstranitelné nebo mohou dokonce narůstat. Z hlediska bezprostřednosti se rozlišuje újma primární, mající přímou souvislost s trestným jednáním pachatele, a újma sekundární, vznikající aţ v návaznosti na jiţ ukončený trestný čin. Procesy, které tyto újmy způsobují, se označují jako primární a sekundární viktimizace.13

3.3 Typologie obětí Ačkoliv se konkrétní případy obětí od sebe více či méně liší a kaţdý je svým způsobem individuální, existují skupiny obětí nesoucí určité společné znaky. Podle různých hledisek jsou pak oběti rozdělovány dle jednotlivých typologií. Cílem většiny typologií obětí trestných činů je zjištění těch vlastností a vzorců chování, které zvyšují tendence k tomu stát se obětí trestného činu. Typologie napomáhá k odhalení rizik, ke

13

Novotný, O., Zapletal, J., a kol.: Kriminologie, 3. vyd., Praha, ASPI-Wolters Kluwer, 2008, s. 158-159.

13

zjištění, zda se konkrétní osoba stane obětí skutečnou, a rovněţ je významná v oblasti prevence. Vzhledem k existenci mnoha aspektů, které jsou s obětí spojovány, je však velmi obtíţné vytvořit jedinou ucelenou a přehlednou typologii, která by podávala výklad o všech moţných typech oběti. Nejstarší typologii vypracoval Hans von Hentig, který rozdělil oběti do několika skupin: děti, mládeţ, ţeny, mladí lidé, duševně nemocní, příslušníci náboţenských menšin, osoby trpící depresemi, apod.14 V dnešní době patří mezi nejčastěji uváděné typologie dle zaţitého trestného činu (oběti přímého fyzického násilí, oběti s majetkovou újmou, oběti sexuálního násilí, oběti domácího násilí atd.), typologie podle reakce na trestný čin (oběť pasivní, aktivní, odevzdaná, racionálně uvaţující) a dále klasifikace podle uznávaných viktimologů B. Holysta a E.A.Fattah.15

3.3.1 Klasifikace podle Hołysta16 Hołyst roztřídil oběti na základě jejich vlastní viny při páchání trestného činu. Jedná se o vinu v kriminologickém slova smyslu, nikoli v trestněprávním, ve smyslu „zavinění“, které se vţdy vztahuje k pachateli. Vina oběti však můţe mít trestněprávní význam při rozhodování o konkrétním trestném činu. Například k jednání oběti můţe být přihlédnuto jako k polehčující okolnosti a tato skutečnost pak bude zohledněna při výměře pachatelova trestu. Hołyst tak rozděluje oběti trestného činu na: 1. Oběti, které zavinily svou viktimizaci a) individuálně (např. oběť provokatér); nebo b) příslušností k rizikové skupině, která je společností hodnocena negativně (např. prostitutka). 2. Oběti, které nezavinily svou viktimizaci a) individuálně (např. občan okradený i přesto, ţe řádně zabezpečil svůj majetek); nebo b) příslušností k rizikové skupině, která je společností hodnocena pozitivně (např. policista). 14

Hentig, von H.: The Criminal and his Victim, New Haven, Bonn, Yale University Press, 1948. Viz Čírtková, L.: Forenzní psychologie, 2.vyd., Plzeň, Aleš Čeněk s.r.o., 2004, s. 100-102. 16 Holyst, B.: Rola ofiary w genezie zabójstwa, Panstvo i Prawo č. 11/1964, s. 746-755. 15

14

3.3.2 Klasifikace podle E. A. Fattaha17 Autor této typologie vychází ze vztahu mezi pachatelem a obětí v době kolem spáchání trestného činu. Tyto oběti Fattah rozdělil do pěti skupin. 1. Zúčastňující se oběť – pachatel a oběť se většinou znají a před kriminálním činem dochází k jejich interakci, která tento čin významně ovlivňuje. Příklad: Čtyři kamarádi Tomáš, Jakub, Monika a Michaela žili ve společné domácnosti. Jelikož Jakub narušoval svým nepřizpůsobivým chováním běžný chod domácnosti, rozhodla se Monika spolu s Tomášem Jakuba odstranit. Pomoci jedu aplikovaného Jakubovi do kávy Jakuba otrávili a přivodili mu tak smrt. 2. Nezúčastňující se oběť – chybí zde vztahová vazba i předchozí interakce mezi pachatelem a obětí. Oběť aţ do momentu samotného útoku nemůţe vnímat vlastní potenciální ohroţení. Příklad: Milenecký pár Martin T. a Barbora S. byli na cestě vlakem do Bruntálu brutálně ubodáni bez zřejmého motivu pro ně neznámým pachatelem Lukášem Duškem, v médiích označovaném jako „vlakový zabiják“. 3. Provokující oběť – jiţ z označení tohoto typu oběti plyne, ţe způsob její interakce s pachatelem měla podíl na spáchaném činu. Provokativní jednání můţe, ale nemusí být dáno konkrétní situací. U těchto obětí lze mnohdy nalézt osobnostní a behaviorální viktimogenní faktory. Příklad: Marek Ch., povoláním advokát, pozval na osobní schůzku k sobě domů Petra K., hráče pokeru, který s ním chtěl řešit své finanční problémy. Petr K. se však na schůzce začal dožadovat po Markovi Ch. půjčky 100.000 Kč, což Marek Ch. odmítal. Ze strany Petra K. pak následovaly urážky a výhružky. Marek Ch. následně v afektu uchopil pánev a Petra K. třikrát uhodil do hlavy. Následkům zranění Petr K. namístě podlehl.

17

Viz Čírtková, L.: Forenzní psychologie, 2.vyd., Plzeň, Aleš Čeněk s.r.o., 2004, s. 100-102.

15

4. Latentní oběť – vyskytuje se u trestných činů s vysokou latencí, jako je například sexuální, psychické či fyzické násilí v rodinách. U těchto obětí je zpravidla moţné indikovat většinu kriminogenních faktorů a jejich odhalování, spojené s případnou pomocí, by mělo být cílem nejen viktimologie, ale i ostatních zainteresovaných oborů. Příklad: Nadějný fotbalista Ondřej C. byl v průběhu svého života několikrát znásilněn Markétou B. Jelikož se však Ondřej C. obával výsměchu ze strany jeho spoluhráčů, nebyla tato trestná činnost nikdy oznámena. Ondřej C. však dodnes trpí psychickými potížemi. 5. Nepravá oběť – do této kategorie můţe spadat poměrně široké spektrum obětí, přičemţ i jednotliví autoři mohou zmíněné spektrum pojímat v různé šíři. Obecně řečeno zde můţeme nalézt tři typy obětí. Jednak je to oběť, která se do své role dostala náhodně, nedopatřením, shodou nešťastných okolností, dále pak oběť, která byla postiţena útokem směřujícím původně jiným směrem a konečně oběť, jenţ ve skutečnosti pravou obětí není, ale je pouze přesvědčená o opaku. Příklady: 1. Shoda okolností Známý lupič Kudela ihned po svém propuštění z věznice Bory přepadl novinový stánek. Ačkoliv stánkař spolupracoval a vyplácel podle pokynů Kudelovi peníze, nabyl Kudela mylného dojmu, že stánkař vytahuje zbraň a proto jej v úleku střelil do hlavy a způsobil tak stánkařovi smrt. 2. Omyl Pachatelé Tlapák a Bízek se rozhodli odstranit svého odvěkého nepřítele Koulu tím, že mu poštou zašlou balíček s výbušninou, která exploduje při otevření balíčku. Jelikož však Koula nebyl při doručování přítomen, převzal za něj balíček jeho spolubydlící Češka. Ze zvědavosti balíček otevřel, ten explodoval a Češka na místě zemřel. 3. Oběť smyšlená Atraktivní blondýna Jana L. vedla kromě trvalého vztahu s Ondřejem K., se kterým žila ve společné domácnosti, také milenecký vztah s Filipem V. V úmyslu mít po určitý čas

16

domácnost jen pro sebe a svého milence, způsobila si sama poranění po celém těle a následně oznámila trestný čin domácího násilí spáchaný Ondřejem K.

3.3.3 Další klasifikace V literatuře se můţeme setkat i s dalším členěním obětí: a) skrytá oběť, která zůstává utajena před policií a justičními orgány; b) predestinovaná oběť, u které je vysoké riziko viktimizace; c) předstírající oběť, která pouze simuluje újmu; d) hypertrofující oběť, která svou újmu zveličuje; e) dobrovolná oběť, která dá sama souhlas; f) oběť recidivista, opakovaně se stává obětí, např. pro svou naivitu, důvěřivost apod.18

3.4 Viktimnost Viktimitu neboli viktimnost můţeme definovat jako disponovanost jedince nebo skupiny osob stát se obětí trestného činu.19 Obětí trestného činu se samozřejmě můţe stát kdokoliv, i přesto pravděpodobnost, ţe se někdo touto obětí stane, není u všech osob stejná. Výzkumné metody prokázaly, ţe u některých jedinců je toto riziko vyšší neţ u jiných osob. Holyst v této souvislosti hovoří o tzv. „viktimogenním potenciálu“.20 Viktimnost tak slouţí k tomu, abychom vyjádřili stupeň či pravděpodobnost rizika, ţe se někdo stane obětí trestného činu. Na základě kriminologické praxe byly zjištěny faktory, které toto riziko ovlivňují. Cílem těchto výzkumů je zvýšit informovanost obyvatel o těchto moţných rizicích, a posílit tak viktimologickou prevenci.

3.4.1 Viktimologické faktory21 1. Osobnostní faktory a) Psychické vlastnosti: Mezi vlastnosti ovlivňující viktimnost patří zejména zvýšená agresivita slovní či brachiální, extrémní lehkomyslnost, dobrodruţnost, nekritická důvěřivost, nezdrţenlivost, emoční labilita a hamiţnost. 18

Novotný, O., Zapletal, J., a kol.: Kriminologie, 3. vyd., Praha, ASPI-Wolters Kluwer, 2008, s. 160. Novotný, O., Zapletal, J., a kol.: Kriminologie, 3. vyd., Praha, ASPI-Wolters Kluwer, 2008, s. 152. 20 Holyst, B.: Kryminologia, 5. vyd., Warszawa, Wydawnictvo Naukove PWN, 1994, str. 51. 21 Davis, R.C., Lurigio, A.J., Herman S.: Victims of Crime, 3 rd edition, Virginia, Sage Publications, 2008 19

17

b) Věk: Jedním z nejdůleţitějších činitelů ovlivňujících náchylnost k viktimnosti je věk. Především u násilných deliktů se projevuje fakt, ţe se mladí lidé vzhledem ke svému méně opatrnému chování a způsobu ţivota častěji ocitají v nebezpečných situacích a stávají se tak častěji obětmi ublíţení na zdraví neţ starší lidé. Starší lidé jsou pak kvůli své důvěřivosti, mentální slabosti, bezbrannosti či majetkovému postavení častěji obětmi trestného činu podvodu. c) Pohlaví: Vztah mezi pohlavím oběti a trestným činem je prokázán zejména u násilných a sexuálních trestných činů. 2. Sociální faktory a) Profese oběti: Určité profesní skupiny jsou více vystaveny riziku stát se obětí trestného činu neţ je tomu u jiných povolání. Např. policisté, stráţníci, hlídači, vězeňský personál, průvodčí jsou zvýšeně viktimní pro trestné činy proti ţivotu a zdraví, loupeţemi jsou více ohroţeni zaměstnanci pošty, bank, čerpacích stanic, listonoši a taxikáři. b) Rodinný příjem: Čím vyšší je příjem, tím se riziko viktimizace sniţuje. U násilných trestných činů to platí jen částečně. c) Demografické faktory: Významným faktorem je příslušnost k minoritám. Cizinci, přistěhovalci, náboţensky či rasově odlišné menšiny, homosexuálové ti všichni jsou častými obětmi násilností či uráţek. Šikanovány jsou často osoby mentálně postiţené (oligofrenici). Mezi další skupiny ohroţené zvýšenou viktimností patří alkoholici, narkomani, asociální osoby či ty, které mají úzké vazby na podsvětí, např. členové gangů, kuplíři, prostitutky. d) Čas: Téměř polovina násilných trestných činů se odehrává v noci a to nejvíce mezi 18. a 24. hodinou. e) Místo: Za viktimogenní lokality se označují lokality, které svou charakteristikou přispívají k vyšší míře kriminality. Typicky to mohou být například oblasti, kde ţijí sociálně slabší skupiny obyvatel, k čemuţ ještě často přistupuje vysoká míra nezaměstnanosti, dále prostředí neprovázané osobními vazbami - anonymní prostředí, které nejsou protkány sousedskými vztahy a vazbami, nebo i lokality, které jsou v pravidelných časových intervalech opuštěné. Touto problematikou se zabývá tzv. „kriminální geografie a kriminální ekologie“.

18

3. Behaviorální faktory Takové chování, které je rizikové, např. vyhledávání viktimogenních lokalit, provokující jednání, poniţování druhých, atd. Z výše uvedeného je zřejmé, ţe kaţdý jedinec má různou míru viktimnosti. Ta se mnohdy v literatuře22 matematicky vyjadřuje pomocí tzv. indexu viktimnosti, který uvádí počet obětí na 10.000 obyvatel, či příslušníků konkrétní sociální skupiny za určité časové období, obvykle jeden rok. Např. pokud je v ČR ročně spácháno 200 vraţd, index viktimnosti ve vztahu k veškerému obyvatelstvu je 0,2. U rizikových skupin, jako jsou například muţští homosexuálové, však počet vraţd stoupá, proto se jejich index viktimnosti pohybuje okolo 1,0. Kombinace uvedených faktorů viktimnost ještě více umocňuje.

4 Viktimizace Viktimizací se rozumí proces, ve kterém se člověk, potencionální oběť, stává obětí skutečnou. Jde o proces poškozování a způsobování újmy oběti. Viktimizace zpravidla začíná samotným útokem, na který mohou, ale nemusí, navazovat další, pro oběť zraňující události. Podle současné viktimologie je jádrem viktimizace určité narušení ţivotní rovnováhy oběti. Trestný čin a jeho následky více či méně poškozuje kvalitu ţivota v několika směrech. Běţná kvalita ţivota, kterou představují především uspokojivé sociální vztahy, finanční jistota, představa o osobní budoucnosti, schopnost pracovat či iluze dobrého světa, se sniţuje, neboť zločin do těchto dimenzí vnáší nerovnováhu. Jelikoţ je kaţdý trestný čin odlišný od jiného trestného činu a kaţdá oběť proţívá jiné situace, musíme vycházet z následujících faktů:  Proţívání viktimizace je individuální. To znamená, ţe stejný zločin můţe generovat různé obrazy viktimizace, respektive oběti.  Všechny oběti vykazují krátkodobé následky, jen některé oběti vykazují následky dlouhodobé. 22

Viz Řehoř, J.: Základy kriminologie, České Budějovice, Jihočeská Univerzita, 2007, s. 23.

19

 Existují zvláště zraňující (traumatizující) zločiny a existují také zvláště zranitelné (vulnerabilní) oběti.23 Proces viktimizace má svoji dynamiku, která překračuje bezprostřední a přímé důsledky spáchaného trestného činu. Viktimizaci dělíme podle její dynamiky na jednotlivé fáze, a to: na primární, sekundární a terciární.24

4.1 Primární viktimizace Primární viktimizací se rozumí děj, který bezprostředně souvisí s trestným činem. Jedná se o poškození oběti samotným trestným činem, tedy újma způsobená pachatelem. K primární viktimizaci dochází nevyhnutelně vţdy, kdyţ se jedinec stane obětí trestného činu. Tímto okamţikem viktimizace zpravidla začíná, avšak zdaleka nekončí. Obětí je samotný trestný čin vnímán jako začátek dalších nepříjemností, které zpravidla trvají delší časový úsek neţ samotný trestný čin. Trestný čin je obětí vnímán jako svévolná událost, která nemá logické opodstatnění, vysvětlující proč se stal. Vţdy zastihne jedince nepřipraveného a vţdy se jedná o kritickou událost, která se vymyká běţné lidské zkušenosti. Během probíhajícího útoku se jednotlivé oběti chovají různě. Některé jsou útokem zcela paralyzovány a jsou zcela pasivní, jiné oběti mohou reagovat křikem, voláním o pomoc, pokusem o útěk či se začnou aktivně bránit. Zvolit optimální variantu chování je samozřejmě obtíţné, poněvadţ oběť je útokem zaskočena, nachází se ve stresu a neví, co můţe od pachatele očekávat. Naopak pachatel je většinou na útok připraven, a proto je ve výhodě. Optimální chování záleţí na konkrétní situaci. Někdy je lépe zůstat zcela pasivní, např. kdyţ je pachatel ozbrojen střelnou zbraní, a někdy je naopak výhodnější aktivní sebeobrana. Nalezením optimálních taktik chování obětí se zabývá viktimologická prevence.25 Chování oběti působí významně na vývoj trestného činu a především na samotné chování pachatele. Důraz na chování oběti je kladen jiţ ve fázi před zahájením trestného činu, kdy oběť mnohdy sama svým nevhodným chováním vyprovokuje pachatele. Takovéto chování má za následek nejčastěji ublíţení na zdraví. Trestný čin znásilnění 23

Viz Čírtková, L.: Zločin očima oběti, Zpravodaj Bílého kruhu bezpečí, 2/2011, s. 6. Viz Čírtková, L.: Kriminální psychologie, Euronion, s.r.o., Praha 1998, str. 110. 25 Novotný, O., Zapletal, J., a kol.: Kriminologie, 3. vyd., Praha, ASPI-Wolters Kluwer, 2008, s. 156. 24

20

pak můţe být způsoben vyzývavým stylem oblékání či chováním, které můţe v pachateli vyvolat mylnou domněnku, ţe oběť s pohlavním stykem souhlasí. Neopatrnost, lehkomyslnost a důvěřivost oběti vede zase často k majetkové trestné činnosti. Opačný přístup oběti spočívající v nevyhledávání viktimogenních oblastí, situací a konfliktů a ve smírném řešení sporů vede k předcházení viktimizace. Obecně lze toto chování rozdělit do dvou skupin: a) chování tlumící – zabrání dokonání trestného činu, či zmírní jeho následky; b) chování povzbuzující – přispěje k vystupňování útoku, ke zvýšení vzniklé škody.26 Újma přímo způsobená pachatelem v rámci trestného činu (primární viktimizací) zahrnuje tzv. primární rány. Rozlišujeme tři druhy primárních ran:27 A)

fyzická újma Zahrnuje všechny druhy zranění aţ po usmrcení.

B)

finanční újma Spočívá v jakékoliv újmě, kterou oběť pociťuje na svém majetku. Jedná se o

poškození cizí věci, ztrátu majetku, ušlý zisk, a také o náklady na léčení. C)

emocionální újma Nelze přesně definovat, jsou značně rozmanité, záleţí na konkrétní osobnosti

jedince a míře jejího proţívání (např. nespavost, úzkostné stavy, fobie, plačtivost, sníţená pracovní výkonnost aj.). Nelze ji změřit dle objektivních hledisek tak jako výše zmíněné újmy. Hloubka emocionální újmy není přímo závislá na rozsahu fyzické a finanční újmy. Obecně lze emocionální rány charakterizovat jako ztrátu pocitu bezpečí, narušení intimity, vnitřní nepohodu, napětí a emoční labilitu. Oběť můţe také trpět nedůvěrou v okolí a strachem z opakované viktimizace. Mění své staré zvyky, a obtíţně se vrací zpět do svého zaběhnutého ţivota. Myšlenkami je stále vázaná ke kritické události, určité detaily se jí v mysli stále vybavují, coţ zhoršuje její koncentraci.28 Pro 26

Zoubková, I., Moulisová, M.: Kriminologie a prevence kriminality, Praha, ARMEX Publishing, 2004, s. 29. 27 Viz Gillernová I.: Boukalová H.:Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie, Praha, Karolinum, 2006, s. 138. 28 Viz Čírtková, L.: Kriminální psychologie, Euronion, s.r.o., Praha, 1998, str. 111-112.

21

vyčíslení emocionální újmy nejsou stanovena přesná pravidla. Způsobená emocionální újma není dle trestního řádu předmětem odškodnění. Primární rány v praxi zpravidla neexistují odděleně, ale navzájem se prolínají. Trestným činem ublíţení na zdraví dochází v prvé řadě k poškození zdraví. Toto můţe být spojeno s pracovní neschopností a tím vzniklým ušlým ziskem. Celá situace můţe nakonec vést k izolovanosti oběti od okolního světa a ztrátou důvěry vůči cizím lidem.

4.2 Sekundární viktimizace Okamţikem spáchání trestného činu pachatelem však viktimizace nekončí. Oběť vstupuje do „další fáze“, která pro ni bývá mnohdy více traumatizující neţ samotný trestný čin. Sekundární viktimizace zahrnuje všechny ostatní negativní vedlejší důsledky spáchaného činu, které nastaly po jeho ukončení. Do této fáze řadíme především nevhodné zacházení s obětí ze strany orgánů činných v trestním řízení, samotné jednání pachatele po spáchání trestného činu, ale také sociální prostředí, ve kterém se oběť nachází. Není tedy omezen zdroj, který můţe tuto újmu způsobit. Můţe se jím stát kdokoliv, kdo přichází s obětí do styku, a to jak z titulu formální instituce, tak z privátní sféry poškozeného. V mnoha případech tak sekundární viktimizaci způsobují osoby, na které se oběť obrací s prosbou o pomoc. V této souvislosti bývá uváděna základní zásada, která spočívá v tom, ţe všechny osoby, které k oběti přistupují na základě své profese, si musí jasně uvědomit, ţe oběť trestný čin nespáchala. Stejně jako při primární viktimizaci i zde oběť zaţívá újmu (sekundární rány). Tato újma bývá hlavně psychologického rázu a je tvořena především těmito třemi pocity:29 a) pocit nedůstojnosti – pocit poníţení a ztráty lidské důstojnosti je průvodním jevem především u poškozených mravnostními delikty, jako je např. znásilnění či sexuální zneuţívání, a to jako důsledek moţného necitlivě vedeného výslechu, netaktním a necitlivým přístupem osob, které s obětí přicházejí do styku v rámci trestního řízení. Stejný pocit však můţe vyvolávat nevhodná reakce okolí nebo necitlivý zásah medií. Empirické výzkumy prokázaly, ţe se veřejnost takovýchto 29

Viz Čírtková, L.: Forenzní psychologie, 2.vyd., Plzeň, Aleš Čeněk s.r.o., 2004, s. 104-106.

22

obětí straní na základě vlastního přesvědčení, ţe na trestném činu nese oběť také svou vinu. Nejedná se však o vinu oběti, o které hovoří Holyst (viz výše), zde je myšleno vinění oběti nad rámec objektivity, zveličování podílu oběti na spáchaném skutku, hledání viny tam, kde svou roli nesehrála, a především mýty, předsudky a stereotypy, které se zavinění týkají. b) pocit izolace – tento pocit úzce souvisí s předchozím pocitem nedůstojnosti a zpravidla bývá jeho důsledkem. Okolí přestane s obětí komunikovat a snaţí se jí vyhýbat nebo kontakt s ní omezovat na minimum. Toto chování je způsobeno jednak výše uvedeným mýtem a jednak neznalostí této situace, kdy okolí neví jak s obětí komunikovat a ve snaze jí neublíţit se od ní raději zcela distancuje. Opakem tohoto jednání bývá tzv. „strategie ignorování faktu trestného činu“. Jedná se o situace, kdy blízké okolí komunikuje s obětí, jakoby se nic nestalo, vyhýbá se hovoru o negativním záţitku a vybízí ji k tomu, aby na kritický incident konečně zapomněla. Tato strategie blokuje přirozené mechanismy vyrovnávání se s traumatem. Zavedené mýty, které říkají, ţe je třeba se k oběti chovat jako by se nic nestalo, nebo ţe je oběť nemocným člověkem, kterého vyléčí odpočinek a klid jsou naprostým výmyslem. Oběť nikdy zcela nezapomene na trestný čin a na návrat do všedního ţivota nemůţe pasivně čekat. Takováto jednání oběť velmi citlivě vnímá a tuto změnu můţe po čase chápat jako změnu vlastní osobnosti, kdyţ se utvrzuje v dojmu, ţe ji kritická událost změnila natolik, ţe jiţ není schopna vrátit se do běţného ţivota c) pocit nespravedlnosti – souvisí s nesouladem představy poškozeného o průběhu trestního řízení a jeho průběhem reálným. Tento pocit nejčastěji vyvolávají okolnosti, jako např. vyšetřování pachatele na svobodě, shovívavé tresty nebo podmíněné odsouzení, nedostatek informací, délka celého trestního řízení, příp. odkládané soudní jednání, nedostatečná ochrana soukromí poškozeného a samotné procesní role poškozeného v přípravném řízení i před soudem a dále ochrana společenských práv oběti. Tento pocit dále posiluje vědomí, ţe pachateli trestného činu je věnována mnohem větší pozornost ze strany státu co se týče zachovávání jeho zákonných práv, moţnostem resocializace, polehčujícím okolnostem apod., coţ poškozenému přirozeně můţe přijít

23

absurdní v porovnání s následky trestného činu tak, jak je na sobě poškozený sám vnímá. Poškozený je v celém průběhu trestního řízení povaţován za zdroj informací, který napomáhá k odsouzení pachatele a je odkázán prakticky sám na sebe a své sociální okolí, zatímco pachatel má v zákonem stanovených případech státem nařízeného a státem hrazeného obhájce. V posledních letech se objevuje snaha s touto problematikou bojovat prostřednictvím sociálních sluţeb, které mají za cíl zajistit péči o oběti trestných činů.

4.2.1 Viktimizace ze strany Policie ČR Policie ČR tvoří základní článek celého trestního řízení. Z důvodu obav ze sekundární viktimizace právě ze strany policie však oběti v některých případech trestnou činnost raději vůbec neoznámí. Jednou z hlavních příčin nespokojenosti s prací policie je dle Mezinárodního výzkumu obětí trestné činnosti v Praze špatné, necitlivé zacházení a nezájem policie o samotnou oběť trestného činu. Dále z výzkumu vyplynulo, ţe dotazovaní mají za to, ţe policie neudělala ve věci vše, co bylo v jejich silách.30 Takové jednání vede především ke zvyšování latentní kriminality. Nelze však veškeré nepříjemné zkušenosti oběti s vyšetřováním trestného činu přičítat nesprávné práci policie, neboť stres plynoucí z kontaktu poškozeného s orgány činnými v trestním řízení je do jisté míry přirozený. K negativním důsledkům pro oběť však přispívá i samotný trestní řád, který v tomto ohledu trpí řadou nedostatků. Nezohledňuje totiţ specifickou situaci oběti z hlediska psychické či morální újmy, která jí trestným činem vznikla. Oběť je chápána buď jako svědek, tedy důkazní prostředek, nebo jako poškozený, jeţ je subjektem adhezního řízení a domáhá se odškodnění své majetkové újmy či škody na zdraví. Přestoţe trestní řád definuje poškozeného mimo jiné i jako osobu, které byla trestným činem způsobena morální újma, není moţné za ni v trestním řízení přiznat náhradu a tím pádem je v praxi význam morální či, lépe řečeno, psychické újmy zatlačen do pozadí.31

30

Viz Martinková, M.: Mezinárodní výzkum obětí trestné činnosti v Praze v roce 2000, Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2002, dostupné na: http://www.ok.cz/iksp/docs/285.pdf. 31 Kristková V., Langhansová H., Matiaško M.: Legislativní ochrana obětí trestných činů před druhotnou viktimizací a práva obětí na soukromí během trestního řízení, Liga lidských práv, 2007, s. 4.

24

První a v některých případech také poslední kontakt s policií je uskutečněn při oznámení trestného činu. První dojem z kontaktu oběti s policií je pro oběť velmi důleţitý. Bohuţel však mnohdy bývá právě první kontakt s policií terčem kritiky. Oběť, která je ještě většinou pod vlivem trestného útoku v silném psychickém napětí, očekává od policie podporu, důvěru a soucit.32 Byrokratická lhostejnost nebo dokonce nechuť zabývat se záleţitostí nejen zraňuje oběť, ale vede i k širším společenským důsledkům, totiţ k negativnímu vztahu mezi občanem a státními orgány. Úřední procedury nevylučují projevení elementárního porozumění, solidarity a duševní podpory.33 Mezi hlavní úkoly policie nemůţe patřit pouze snaha zabránit trestné činnosti, odhalit a objasnit trestné činy a přestupky, ale také připravenost poskytnout kvalifikovanou prvotní psychologickou, právní a morální pomoc obětem této činnosti. V případě potřeby by policisté měli poskytnout i první zdravotnickou pomoc a ochranu obětem a zejména eliminovat moţnost jejich druhotného psychického zranění vlastním necitlivým chováním. Na tento náročný úkol není však policejní sbor dostatečně odborně připraven. Výsledkem je mnohdy neschopnost policisty, zvaţujícího zejména kriminalistickou a právní stránku věci, vcítit se do proţívání oběti a poskytnout jí nejen profesionální, ale i lidskou pomoc a porozumění, které ve své situaci oběť naléhavě potřebuje a od policie oprávněně očekává.34 Nejčastějšími problémy tak zůstávají: a) neochota; b) chybějící podpora; c) nevhodné komentáře; d) necitlivý přístup; e) fascinace; f) průtahy; g) nedostatek informovanosti; h) pochybování o věrohodnosti výpovědi; i) redukce oběti pouze na zdroj informací. 32

Koubová, E.: Význam obětí pro vyšetřování trestného činu a prevenci kriminality, In Vitoušová, P.: K problematice obětí trestných činů : Sborník příspěvků z celostátního semináře. [s.l.]: Bílý kruh bezpečí, 1995. s. 52. 33 Musil, J.: Oběť v roli svědka : riziko sekundární viktimizace. In Vitoušová, P., K problematice obětí trestných činů : sborník příspěvků z celostátního semináře. [s.l.]: Bílý kruh bezpečí, 1995. s. 48. 34 Stehlík, M.: Příprava policistů pro práci s obětí trestného činu (návrh projektového záměru). Policista, 2001, č. 6 – příloha.

25

Na závěr nutno doplnit, ţe přijmout oznámení je povinnost, kterou policistovi ukládá §158 TŘ. Pokud policista tuto svou povinnost poruší a oznámení z jakéhokoliv důvodu nepřijme, má poškozený právo podat stíţnost nebo podnět k prošetření kontrolním orgánům. Při rozhodování oběti, zda trestný čin oznámit či neoznámit, má sekundární viktimizace velký význam. Hlavní roli zde hraje předchozí osobní, případně zprostředkovaná zkušenost s policií. Podle těchto zkušeností se oběť rozhoduje, zda skutek oznámí či nikoliv. H. J. Schneider uvádí, ţe zhruba polovina obětí v EU na oznámení rezignuje.35 Pachatel trestného činu, který není oznámen, však nemůţe být odhalen a proto je oznámení trestného činu pro šetření policie zásadní. Práce policie by tak měla směřovat k tomu, aby oběti cítily potřebu kaţdý takový skutek oznámit. Podle viktimologů je jádrem problému oznamování z pohledu oběti zejména ztráta kontroly oběti nad vlastním osudem. Oběti neoznamují trestný čin, protoţe se obávají, ţe kontrolu nad vlastním osudem ztratí jiţ podruhé. Tu první zaţívá oběť v průběhu zločinu. Podruhé okusí ztrátu či přesněji limitaci kontroly nad děním, jestliţe vystoupí z latence. Kdyţ oběť trestný čin oznámí, získává roli poškozeného. To, jak s ní bude komunikovat policista, soudce či obhájce pachatele, nemůţe ovlivnit.36

35 36

Schneider, H.J.: Kriminologie in Europa. Kriminalistik, 2002, č. 12, s. 735-744. Čírtková L.: Zločin očima oběti in Zpravodaj BKB, č.2/2011, s. 6-9.

26

Index oznamování se samozřejmě liší pro různé kategorie trestných činů. Níţe uvedený výzkum obětí uvádí míru nahlášení deliktu policii poškozenými osobami od nejniţší po nejvyšší podle druhu trestné činnosti. Výzkum byl proveden za období let 2002 – 2006 na vzorku 3082 obětí trestného činu. V procentech je uveden počet obětí jednotlivých deliktů, které skutek oznámily policii ČR. 37 sexuálně motivovaný delikt

21,8 %

fyzické napadení/vyhroţování fyzickým násilím

26,5 %

krádeţ osobního majetku

38,7 %

krádeţ jízdního kola

64,3 %

krádeţ věcí z auta

63,2 %

loupeţné přepadení

65,2 %

krádeţ motocyklu, skútru, mopedu

89,1 %

krádeţ automobilu

87,8 %

vloupání do chaty/chalupy

83,9 %

vloupání do obydlí

76,7 %

Howitt popisuje výzkum Greenberga a Beache (2004), ze kterého vyplývá, ţe rozhodovací proces obětí majetkových trestných činů o tom, zda čin policii oznámit či neoznámit, zahrnuje tři mechanismy určené:  odměnou/náklady – oběť se v tomto případě rozhoduje, zda případný uţitek z podstoupení procesu trestního oznámení a případného soudního líčení stojí za škodu způsobenou trestným činem; pokud je hodnota způsobené škody nízká, je nízká také pravděpodobnost oznámí tohoto skutku policii,  emocemi – čím více citově oběť skutek proţívá, tím více na něj bývá zaměřena její pozornost a s větší pravděpodobností skutek oznámí; zločiny, které vzbuzují strach nebo zlost, vyvolávají tendenci hledat ochranu právního systému oznámením skutku,

37

Viz Martinková, M.: Mezinárodní výzkum obětí trestné činnosti v Praze v roce 2000, Praha Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2002, http://www.ok.cz/iksp/docs/285.pdf.

27

 sociálně – rozhodnutí oznámit čin je ovlivněno důleţitými osobami ze sociálního okolí oběti, které oběti radí nebo ji informují o tom, co dělat.38

4.2.2 Viktimizace při hlavním líčení u soudu Pro oběti trestného činu a jejich pozůstalé je účast na hlavním líčení velmi náročná. Znovu oţivované vzpomínky na nepříjemnou událost, kdy soudce vyţaduje vylíčení detailních okolností, vyvolává u těchto osob často negativní emoce. Po období relativního klidu jsou předvoláni k soudnímu jednání, kde se znovu setkají s pachatelem. Samotné přípravy na tento procesní úkon mohou opět vyvolat pocity, které osoba proţívala po dokonání trestného činu. To vše se odehrává v prostředí soudu, které těmto osobám není vlastní. Formalizovaný proces, při kterém navíc obţalovaný nemusí vţdy uvádět pravdu, dále přispívá k rozrušení a celkovému nepříjemnému pocitu vyslýchaného. Ke zmírnění těchto negativních důsledků napomáhají zejména tyto zákonem stanovené instituty: §200 odst.1 TŘ – vyloučení veřejnosti při hlavním líčení, jestliţe by veřejné projednání věci ohrozilo mimo jiné bezpečnost nebo důleţitý zájem svědků. K témuţ účelu můţe předseda senátu učinit i jiná přiměřená opatření. Pod termínem „důleţitý zájem svědka“ je moţné rozumět také přítomnost pachatele nebo veřejnosti, a to v případě, kdy vzniká podezření, ţe jejich přítomnost by mohla kvalitu výpovědi ovlivnit. Vzhledem k technické náročnosti a mnohdy také neznalosti tohoto institutu se jedná spíše o výjimečné opatření. Veřejnost můţe být vyloučena na základě individuální ţádosti svědka po domluvě s předsedou senátu. Vzhledem ke stávající zákonné úpravě a nevyhovujícímu technickému zázemí soudů, kdy stále nejsou k dispozici oddělené čekárny pro pachatele a oběti, je institut vyloučení veřejnosti prakticky jedinou moţností oddělení těchto osob. §209 odst. 1 TŘ – právo vypovídat v nepřítomnosti obţalovaného v případech, kdy hrozí důvodná obava, ţe svědek (poškozený) nevypoví v přítomnosti obţalovaného pravdu, nebo mu nebo jeho osobě blízké hrozí z podaného svědectví újma na zdraví, 38

Howitt, D.: Introduction to forensic and criminal psychology, 2nd edition, Harlow, Pearson Education Limited, 2006, s 53.

28

smrt nebo jiné váţné nebezpečí. O vykázání obţalovaného z jednací síně, či o opatřeních s podobným účinkem rozhoduje předseda senátu. §211 odst. 1 TŘ - namísto výslechu svědka lze v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, jestliţe soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obţalovaný s tím souhlasí. Sekundární viktimizace na konkrétním příkladu: Když jsme šli svědčit k soudu, čekali na nás novináři. Nespala jsem skoro celou noc, stále jsem se snažila oživit v paměti vše, co se před půl rokem stalo. Bála jsem se setkání s pachateli, kteří mi tolik ublížili. Bála jsem se formalizovaného prostředí soudu. Bála jsem se svých emocí. Vše, co jsem v posledních měsících musela absolvovat, bylo náročné: výslechy, vyšetření u lékaře, rekognice, znalecké zkoumání, terapie a k tomu strach z otěhotnění a pohlavních nemocí. Mé pocity, mé ztráty a má traumata však nikoho nezajímala a nikdo k nim nepřihlížel. Vše se točilo kolem trestného činu, kolem pachatelů, jejich viny a možného trestu. Teprve po skončení soudu jsem se poprvé nadechla, doslova, i v přeneseném slova smyslu. Nevím jak, neumím poradit, ale jedno vím: o znásilněných je třeba mluvit, je nutné je zbavit přetrvávající sociální stigmatizace. „To je ta znásilněná“, taková nálepka může navždy patřit ženě žijící na vesnici nebo v malém městě. Nedivím se, že jen tři ze sta obětí znásilnění takový čin oznámí.39 ţena, 28 let, oběť znásilnění

4.2.3 Viktimizace ze strany médií Důleţitou úlohu při informování veřejnosti o trestné činnosti, rizicích druhotného poškození obětí, ale také o moţnostech ochrany před kriminalitou mají média. V takovýchto situacích musí být kladen důraz především na citlivé a vyváţené informování. Netaktní a necitlivý přístup by mohl mít negativní účinky na psychiku oběti a jejího okolí. Proto je třeba klást důraz na to, aby pracovníci médií odlišovali pravidla komunikace s jednotlivými osobami, zvláště pak s oběťmi trestného činu, se kterými je potřeba jednat velmi vnímavě. Doba, kdy se případ vyšetřuje, je pro oběť a 39

Vymětal, Vitoušová, Čírtková: Novináři a oběti trestných činů, Praha 2008, s. 25.

29

její blízké velmi náročná. Oběť se pokouší zpracovat to, co se jí přihodilo, léčí se z tělesných i emočních zranění a další viktimizace ze strany médií by těţkou ţivotní situaci oběti ještě zhoršila. Při poskytování informací o kriminalitě se do střetu dostávají dva zájmy, a to právo veřejnosti na informace s právem obětí a jejich rodin na soukromí. Zásady poskytování informací o kriminalitě a druhotném poškozování obětí jsou v některých zemích upraveny zákonem, v jiných etickými kodexy. V roce 1997 se této problematikou zabývala rovněţ Komise OSN pro prevenci kriminality a trestní soudnictví, kdy schválila Doporučení, v němţ jsou zakotveny základní zásady, které by měly být při informování o kriminalitě dodrţeny Konkrétní zkušenost sekundární viktimizace sdělením citlivých informací: K vraždě naší dcery a babičky došlo v bytě. Našel jsem je já. V bytě pak byli jen policisté. Velmi jsem je prosil, aby nic z toho, co tam viděli, neproniklo na veřejnost. Tak strašné to bylo. Slíbili to jako samozřejmost. Druhý den začalo hlavní televizní zpravodajství fotografiemi z místa činu. Zhroutili jsme se znovu. A vyvolalo to nelidské reakce lidí v okolí v tom nejhorším slova smyslu. Psal jsem všem: policistům, kteří snímky pořídili, vedení televizní stanice, Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Ptal jsem se, proč to udělali a jak je to v naší zemi vůbec možné. Jediný, kdo mi odpověděl a omluvil se, byl šéf policistů.40 muţ, 55 let, otec zavraţděné Nelze s jistotou tvrdit, ţe sebecitlivější jednání ze strany médií zaručí, aby nedošlo k viktimizaci oběti. Kdybychom však měli vytvořit jakési desatero vhodného chování ze strany ţurnalistů, zcela určitě by zahrnovalo větší míru empatie, vnímavost, citlivé kladení vhodných otázek, trpělivost při naslouchání, ovládání vlastních negativních emocí a pravdivost veškerých informací, které oběti ţurnalista podává. V ţádném případě by neměl slibovat nic, co nemůţe splnit, vyuţívat při získávání informací lsti, nenaléhat a netlačit na oběť. 41

40 41

Vymětal, Vitoušová, Čírtková: Novináři a oběti trestných činů, Praha 2008, s. 19. Viz Vymětal, Vitoušová, Čírtková: Novináři a oběti trestných činů, Praha 2008, s. 51.

30

4.2.4 Viktimizace ze strany okolí oběti Pocit bezpečí a pochopení po trestném činu oběti zpravidla hledají ve svém okolí. Nejčastěji se s touto nepříjemnou zkušeností svěřují své rodině. Rodina tvoří zpravidla nejdůvěryhodnější osoby, které oběť zná, a proto se na ně obrací s prosbou o radu a o pomoc. Mezi okolí oběti, které ovlivňuje její jednání a psychiku zahrnujeme rovněţ blízké přátele, sousedy, obyvatelé téţe vesnice, ale také lékaře, či duchovní. Vzhledem k důvěře, kterou oběť do těchto osob vkládá, je nezbytné, aby tyto osoby reagovaly velmi citlivě a co moţná nejvíce empaticky. Jelikoţ se však jedná o osoby, které v této problematice nejsou patřičně proškoleny, dopouští se určitých chyb, které mohou mít pro oběť nedozírné následky. Způsoby takovýchto jednání jsou jiţ krátce popsány výše, jakoţto jednání způsobující sekundární rány. Nejčastějším pochybením bývá skutečnost, ţe osoba, u které oběť hledá pomoc, takový skutek bagatelizuje a vybízí oběť, aby na incident zapomněla. Jako nepřiměřené jednání jsou rovněţ označovány situace, kdy okolí viní oběť a činí ji odpovědnou za to, co se jí přihodilo. A na závěr jsou to zmiňované mýty a předsudky laické veřejnosti, které o obětech panují.

4.3 Terciární viktimizace Jako terciární viktimizace se označuje stav, dlouhodobé poškození, kdy jedinec není schopen se vyrovnat s traumatickou událostí, ačkoliv jiţ došlo k uzdravení či odškodnění. Dochází ke zcela zásadní změně ţivota oběti, která se neumí vrátit do původního běţného ţivota, nenastává adaptace. Příčiny bývají v osobnostním zaloţení oběti. Osobnost oběti trpí: a) po psychické stránce: -

pocity viny a lítosti (klade si trestný čin za vinu a okolí ji v tom utvrzuje);

-

ztrátou sebedůvěry a důvěry v ostatní (vede k izolaci oběti);

-

pocity podráţděnosti (nepřiměřené reakce na běţné ţivotní situace);

-

pocity strachu (z opakování trestného činu, ze msty pachatele);

-

náladovostí;

-

sníţením koncentrace, pozornosti.

31

b) po fyzické stránce -

tělesnou slabostí;

-

srdečními potíţemi;

-

bolestmi hlavy;

-

plačtivostí.42

4.4 Reviktimizace Obecně lze rozlišit reviktimizaci osob, míst a objektů. Tato kapitola však bude zaměřena pouze na problematiku reviktimizace osob. Reviktimizací, neboli opakovanou viktimizací rozumíme skutečnost, kdy se osoba v krátké době stane znovu obětí trestného činu. V praxi se ukázalo, ţe jedinec, který jiţ jednou trestný čin prodělal, je ve větším nebezpečí stát se jeho obětí znovu, opakovaně. Níţe uvedené průzkumy prokázaly, ţe se jedná o poměrně častý jev. Při posuzování reviktimizace se nemusí jednat o stejný druh trestné činnosti. Jelikoţ jde o poměrně častý fenomén, stává se předmětem zkoumání především hledání příčin reviktimizace. Jako jeden z důvodů bývá uváděna charakteristika osoby. Oběť disponuje takovými osobnostními rysy, které ji předurčují k tomu stát se obětí trestného činu. Jelikoţ tyto charakteristické vlastnosti zůstávají neměnné po celou dobu ţivota, nebezpečí stát se obětí znovu, stále přetrvává. Osoba je na základě těchto svých rysů pro pachatele více atraktivní neţ jiné potenciální oběti a tím dochází k její predestinaci. Další důvod souvisí s okamţikem prvního trestného činu. Tento skutek zvyšuje podle odborných výzkumů pravděpodobnost další viktimizace tohoto jedince. Kritický incident jej traumatizuje natolik, ţe se k reviktimizaci stává náchylnějším. V této souvislosti bývá uváděn tzv. syndrom naučené bezmoci.43 Oběť představuje pro pachatele velmi snadný cíl, neboť se svým chováním odlišuje od ostatních a pachatel tuto slabost často rozpozná. Většinou si tak vybírá své oběti podle toho, kdo za cenu nejmenších rizik slibuje největší zisk. Proto ideální oběť pro pachatele představuje člověk, působící slabě, bezbranně, neopatrně, pasivně a nesebejistě. Tyto psychické 42

Zoubková, I., Moulisová, M.:Kriminologie a prevence kriminality. Praha, ARMEX Publishing s.r.o., 2004, s. 31-32. 43 Gillernová, I., Boukalová H. a kol.: Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie, Praha, Karolinum, 2006.

32

vlastnosti se mohou vyvinout u osob, které proţily silné traumatické záţitky (např. u domácí násilí, mučení, sexuální zneuţívání atd). Třetím východiskem těchto skutečností bývá tvrzení, ţe se jedná o pouhou shodu nešťastných náhod. Snahou odborníků je však toto tvrzení svými výzkumy popřít. Nelze však tvrdit, ţe tyto příčiny existují v čisté podobě, reviktimizace je vţdy důsledkem kombinací těchto příčin. O závaţnosti opakované viktimizace hovoří i závěry studie PhDr. Milady Martínkové z roku 2007. Níţe uvedené údaje popisují četnost opakované viktimizace jediné oběti totoţným deliktem v průběhu zkoumaného období (listopad 2005 - listopad 2006).44 loupeţné přepadení

8%

krádeţ osobního automobilu

14%

krádeţ osobního majetku

22%

vloupání do obydlí

24%

sexuální delikty

71%

Problematikou reviktimizace se ve svém článku blíţe zabývá A. Pemberton, kdy definuje tzv. ţelezné zákony opakované viktimizace:45  Malá část obětí je postiţena nepoměrně vysokým počtem trestných činů. (podle údajů z Velké Británie na sebe 4% obětí váţe 44% všech trestných činů)46  Viktimizace je nejlepším predikátorem viktimizace. Viktimizaci lze vnímat jako kritický faktor setkání se s kriminalitou na vlastní kůţi. Platí, ţe čím více byla osoba poprvé traumatizována, tím více je ohroţena do budoucnosti.

44

Martinková, M.: Zkušenosti obyvatel ČR s některými delikty - výsledky viktimologického výzkumu. IKSP, 2007. 45 Pemberton, A.: Opakovaná viktimizace: ţelezné zákony v praxi, Zpravodaj BKB, 2003, č. 4, s. 3-6. 46 viz Čírtková, L., Vitoušová, P.: Pomoc obětem a svědkům trestných činů, Praha: Grada Publishing, a.s., 2007, s.65.

33

 Pravděpodobnost opakované viktimizace je přímo úměrná tomu, kolikrát jiţ byla daná osoba viktimizována.  Riziko opakované viktimizace je nejvyšší v období těsně po předchozí viktimizaci. Obvykle nepřesáhne lhůtu půl roku aţ rok.  Toto platí téměř pro všechny druhy trestných činů, ať uţ jsou zaměřeny vůči osobám či vůči majetku. Speciálně u násilných trestných činů je lhůta pro další viktimizaci velmi krátká a k dalšímu napadení dochází velmi rychle.  Ochota hlásit trestný čin na policii klesá s kaţdou další viktimizací.  Důvěra v policii klesá s kaţdou další viktimizací.  Pocity nejistoty a ohroţení s kaţdou další viktimizací rostou.  S kaţdou další viktimizací roste pravděpodobnost vzniku psychických obtíţí.  Při potírání trestných činů jsou efektivní právě ty strategie, které jsou zaloţené na konceptu opakované viktimizace.

4.5 Pojetí anglosaského práva Pro úplnost je třeba dodat, ţe v anglosaské literatuře se lze setkat se zcela jiným pojetím, kdy primární viktimizací se rozumí individuální proces jedince, sekundární viktimizací potom dopad trestného činu na širší sociální skupiny, instituce, církev a obchod, a terciární viktimizací je myšlen dopad zločinu na veřejný pořádek, sociální harmonii, stát a vládu. Příkladem sekundární viktimizace z hlediska tohoto pojetí můţe být dopad vraţedné série v Milwaukee v roce 1991, kde bylo celé okolí tak silně traumatizováno, ţe lidé hledající bezpečí přespávali ve společných místnostech, nebo se rychle odstěhovali do jiných čtvrtí. V konečném důsledku byly zbořeny domy, ve kterých k činům došlo, neboť se to ukázalo jako nezbytné pro stabilizaci komunity a byly zavřeny podniky, kde si vybíral pachatel své oběti.47

47

Gillernová I., Boukalová H.:Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie, Praha, Karolinum, 2006, s. 137.

34

5 Pomoc obětem trestného činu Jako se liší chování jednotlivých osob, liší se také proţívání následků trestného činu jeho oběťmi. Někteří jedinci se s negativní zkušeností dokáţou vyrovnat bez větších potíţí, pro jiné se tento okamţik stává velmi těţkou ţivotní situací a následky nesou po celý zbytek ţivota. V těchto případech je proto nutné volit individuální přístup a druhy pomoci. Oběť trestný čin sama nezavinila a je nezbytné, aby společnost tímto způsobem k této věci přistupovala. Pomoc obětem je projevem sociální solidarity těch, kteří měli to štěstí, a obětí trestného činu se nestali. Proto ačkoliv nemůţeme ovlivnit konkrétní zločin, můţeme ovlivnit to, jak se s oběťmi zločinu jedná. Mezi obvyklé potřeby obětí se řadí psychická a emocionální podpora, praktická pomoc (např. zajištění nákupů), poskytování informací o tom, kde a jak poţádat o pomoc, jak se chránit před další viktimizací a také jak získat finanční kompenzaci. Významnou potřebou, zejména u závaţnějších zločinů, je dosaţení pocitu spravedlnosti a jistoty, ţe policie a soudy věnují obětem zločinu dostatečný zájem a pozornost.48 Adekvátní pomoc se tedy různí, případ od případu. Typickými moţnostmi pomoci jsou například terapie, právní rady, finanční podpora, poskytnutí přístřešku zneuţívaným osobám, výcvik mládeţe k řešení konfliktu bez pouţití násilí, psychologická pomoc zaměřená na zvýšení sebevědomí týraných ţen, informovanost pachatelů o tom, ţe jejich chování vychází z vlastních záţitků zneuţívání a násilí z dětství.49 V mezinárodním měřítku v oblasti podpory obětí trestné činnosti významně přispěla Deklarace OSN o základních principech spravedlnosti pro oběti zločinu a zneuţití moci (Declaration of Basic Principles of Justice for Crime Victims and Abuse of Power), která byla přijata v roce 1985.50 Deklarace vymezuje základní standardy pro zacházení s oběťmi trestného činu, zejména právo oběti na informace, restituce a kompenzace škody, zajištění sluţeb pro tyto osoby a také poukazuje na význam vlastního názoru oběti.

48

Kuchta, J., Válková, H., a kol: Základy kriminologie a trestní politiky, Praha, C.H.BECK, 2005, s. 175. Davis, R.C., Lurigio, A.J., Herman S: Victims of Crime, 3rd edition, Virginia, Sage Publications, 2008. 50 Declaration of Basic Principles of Justice for Crime Victims and Abuse of Power http://www.apav.pt/portal/pdf/a40-34-85e.pdf. 49

35

V následujících kapitolách se blíţe zaměřuji na jednotlivé druhy pomoci, které jsou obětem poskytovány ať uţ ze strany státu, psychologických poraden, neziskových organizací, pojišťoven, nebo také jejich rodinou či blízkými přáteli.

5.1 Pomoc trestněprávními prostředky Ačkoliv se od roku 1990 právní postavení obětí kriminality změnilo k lepšímu, stále je znatelný rozdíl mezi právním postavením pachatele a této oběti. Pokud nebude mít oběť stejný vliv na průběh trestního řízení jako má pachatel, jen těţko bude moci uplatnit své oprávněné zájmy. Jak jsem jiţ popsal výše, trestní řád pojem oběť nezná. V trestním řízení je tak oběť označena jako poškozený, svědek či oznamovatel. Osoba poškozeného je blíţe specifikována v kapitole 3.1. Oznamovatelem se rozumí fyzická nebo právnická osoba podávající trestní oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, ţe došlo ke spáchání trestného činu. Svědkem můţe být pouze fyzická osoba, která vlastními smysly vnímala určité okolnosti důleţité pro trestní řízení. Jelikoţ můţe oběť v trestním řízení zastávat všechny tři role, zaměřím se v této kapitole na práva, která jsou těmto osobám garantována. V současné době se připravuje zcela nový zákon o obětech trestných činů, který rozsah práv obětí výrazně rozšíří. Této plánované právní úpravě je věnována celá 6. kapitola. Na tomto místě bych se rád zaměřil na stávající právní úpravu. Ta je však kritizována pro svou roztříštěnost do většího počtu norem, coţ jde na vrub přehlednosti právní úpravy této problematiky.

5.1.1 Právo aktivní účasti 

Právo podat trestní oznámení (§ 158 TŘ) Kdokoliv je oprávněn podat oznámení o tom, ţe byl spáchán trestný čin. Policejní orgán či státní zástupce je z úřední povinnosti povinen toto oznámení přijmout i v případech, kdy je přesvědčen, ţe se o trestný čin nejedná. Trestní zákoník taxativně vyjmenovává trestné činy, které je osoba povinna oznámit pod sankcí trestního stíhání. Jedná se o případy nepřekaţení trestného činu (§367 TZ) a neoznámení trestného činu (§368 TZ). Při podání vysvětlení má kaţdý právo na pomoc advokáta. Současně lze písemným nebo ústním podáním zaţádat orgán, který oznámení přijal o vyrozumění o učiněných opatřeních.

36

Tento orgán je povinen do jednoho měsíce od ţádosti o učiněných opatřeních oznamovatele informovat.  Přezkum postupu policejního orgánu nebo státního zástupce (§ 157a TŘ) Poškozený má právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení ţádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu. Tato ţádost není vázána ţádnou lhůtou.  Právo být přítomen u hlavního líčení (§ 199 TŘ, § 200 TŘ) Toto právo poškozenému vzniká na základě zásady veřejnosti hlavního líčení. V případech, kdy by veřejné projednání věci ohrozilo utajované informace chráněné zvláštním zákonem, mravnost nebo nerušený průběh jednání, anebo bezpečnost nebo jiný důleţitý zájem svědků, můţe soudce veřejnost vykázat. K zajištění téhoţ účelu můţe být pouţito i jiných opatření.  Právo jednat před soudem ve svém mateřském jazyce (§ 2 odst. 14 TŘ)  Právo podávat opravné prostředky, návrhy a podněty (§ 44 odst. 1 TŘ)  Právo na doručení opisu obžaloby a vyrozumění o konání hlavního líčení  Právo udělit souhlas k rozhodnutí o schválení narovnání (§ 309 TŘ)

5.1.2 Právo na informace  Právo na informace o propuštění či útěku pachatele (§ 44a TŘ) V případech, kdy orgán činný v trestním řízení shledá, ţe poškozenému hrozí v souvislosti s pobytem pachatele na svobodě nebezpečí, poučí poškozeného o právu ţádat tyto informace. Připravovaný zákon o obětech trestného činu toto právo rozšiřuje v tom smyslu, ţe jiţ nebude vázáno na tuto podmínku a povinnost informovat oběť trestného činu bude platit absolutně ve všech těchto případech (viz kapitola 6.)  Právo nahlédnout do spisu (§ 65 TŘ) Poškozený i jeho zákonný zástupce má právo na základě ţádosti nahlíţet do spisů, činit z něj výpisky a poznámky a na vlastní náklady pořizovat kopie. Toto právo můţe být omezeno z důvodů zachování tajnosti utajovaných

37

informací chráněných zvláštním zákonem a informací, na které se vztahuje státem uloţená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti.  Poučení o procesních právech a povinnostech (§ 46 TŘ) Orgány činné v trestním řízení jsou nejenom povinny poškozeného o jeho právech poučit, ale zároveň mu musí rovněţ poskytnout moţnost k jejich uplatnění.

5.1.3 Právo na právní pomoc  Právo zvolit si zmocněnce (§50 TŘ an.) Trestní řád umoţňuje poškozenému nechat se v zákonem stanovených úkonech (činit návrhy, podávat ţádosti, opravné prostředky) zastupovat zmocněncem. Osoba zmocněnce má rovněţ moţnost účastnit se všech úkonů, kterých se můţe účastnit poškozený. Trestní řád nevyţaduje ţádné zvláštní vlastnosti zmocněnce. Postačuje, aby měl plnou způsobilost k právním úkonům. Jediné omezení tvoří okolnost, ţe při hlavním líčení a veřejném zasedání nemůţe být zmocněncem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník. Poškozený můţe v případě nedostatku finančních prostředků podat návrh na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníţenou odměnu.

5.1.4 Dispoziční oprávnění poškozeného  Souhlas poškozeného s trestním stíháním (§163 odst. 1 TŘ) Dle §158 TŘ zahajuje policejní orgán nebo státní zástupce trestní stíhání z úřední povinnosti, a to okamţikem kdy se o takovém činu dozví. Výjimku tvoří případy, kdy trestní stíhání nelze takto zahájit, neboť je zahájení podmíněno souhlasem poškozeného. Souhlas poškozeného je vyţadován pouze tehdy, jsou-li splněny dvě základní podmínky. Jednak musí být osoba pachatele ve vztahu k poškozenému jako jeho příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manţel, partner nebo druh a současně se také musí jednat o zákonem stanovený druh trestného činu. Pokud je trestní stíhání jiţ zahájeno a

38

následně je zjištěno splnění těchto podmínek, není moţné bez souhlasu poškozeného v trestním stíhání pokračovat. I za splnění obou podmínek však v případech uvedených v §163a TŘ není souhlasu poškozeného potřeba. Jedná se o situace, kdy je trestným činem způsobena smrt, dále pokud není poškozený schopen dát souhlas pro svou duševní chorobu nebo poruchu, pokud je poškozený mladší 15 let, anebo pokud je z okolností patrné, ţe souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhruţkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. Vyhroţování pachatele bývá nejfrekventovanějším důvodem neudělení souhlasu. Vezmeme-li v potaz, ţe pachatel oběť velmi dobře zná, existuje mnoho způsobů kterak na ni naléhat, aby vzala udělený souhlas zpět. Poškozený tak nezřídka pod tlakem ze strachu učiní. Dokázat tuto skutečnost je rovněţ velmi obtíţné. Souhlas s trestním stíháním můţe poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to aţ do doby, neţ se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas však nelze znovu udělit. Je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jen jednoho z nich.

5.1.5 Právo na ochranu Kromě výše uvedených institutů vyloučení veřejnosti, práva vypovídat v nepřítomnosti obţalovaného a čtení protokolu o výpovědi svědka, existuje u hlavního líčení (kapitola 4.2.2) řada dalších způsobů ochrany, z nichţ nejvýznamnější uvádím níţe.  Právo na utajení identity svědka (§55 odst. 2 TŘ) Toto právo je spojeno s protokolací svědecké výpovědi. Orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení totoţnosti i podoby svědka spočívající v nezaprotokolování jeho jména, příjmení a dalších osobních údajů. Tyto údaje se vedou odděleně a mohou se s nimi seznamovat jen orgány činné v trestním řízení. To vše pouze v případech, kdy svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví hrozí újma na zdraví nebo jiné váţné nebezpečí porušení jejich základních práv a tuto ochranu nelze spolehlivě zajistit

39

jiným prostředkem. K uplatnění tohoto práva je potřeba podání ústní ţádosti před zahájením výpovědi svědka.  Ochrana svědka dle zákona č. 137/2001 Sb. Zákon o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením je vedle trestního řádu další právní normou poskytující ochranu obětem v průběhu trestního řízení. Uplatnění této normy přichází v úvahy tehdy, pokud těmto osobám nelze zajistit bezpečnost jiným způsobem. Zvláštní ochranou se rozumí soubor opatření zahrnující jak osobní ochranu svědka a osob jemu blízkých. Zákon počítá také se situacemi, kdy je potřeba tyto osoby přestěhovat na jiné místo. V tomto případě je osobám zajištěna pomoc při socializaci v novém prostředí. Na poskytnutí zvláštní ochrany a pomoci podle tohoto zákona však není právní nárok.51

5.2 Laická, sociální a psychologická pomoc Oběť se můţe ocitnout v tak těţké ţivotní situaci, ţe není s to se s ní vyrovnat sama. V nejobtíţnějším postavení se oběť zpravidla nachází bezprostředně po činu – je často zraněna, můţe být v těţkém duševním šoku, nemá finanční prostředky apod. Ţádoucí je proto poskytnout obětem v bezprostřední návaznosti na lékařské ošetření také kvalifikovanou pomoc psychologickou nebo psychiatrickou. Zvláště potřebná je tato pomoc u dětí a starých osob. V nezbytných případech je třeba také zajistit pomoc sociální (např. ubytování). Pro tyto případy se vyuţívají programy krizové intervence. Tuto činnost mají naplňovat především profesionální instituce, začleněné do systému státní sociální péče. Poradny pro rodinu, partnerské a mezilidské vztahy poskytují pomoc obětem trestných činů ve formě konzultací (i příbuzným obětí), intervencí v krizových situacích, terapeutické pomoci dospělým obětem fyzického a psychického násilí – především domácího násilí, sexuální kriminality. 52 Osoby, které se nestaly obětí ţádného trestného činu, mohou jen usuzovat, jaké pocity taková oběť zaţívá. V ţádném případě nelze tyto pocity generalizovat, neboť proţívání těchto událostí je u kaţdého individuální. Z výpovědí osob, které se do této 51

Zákon č. 137/2001 Sb. o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením. Zoubková, I., Moulisová, M.: Kriminologie a prevence kriminality, Praha, ARMEX Publishing s.r.o., 2004, s. 33. 52

40

situace jiţ dostaly, vyplývá, ţe obvykle neočekávají společenskou soustrast a litování, nýbrţ konkrétní pomoc a radu, jak tuto situaci řešit. Při samotném trestném činu bývá chování oběti nejčastěji řízeno instinktem. To se projevuje tak, ţe sebou kupříkladu trhne, vykřikne, uteče, brání se anebo rovnou útok opětuje. V další fázi pak dochází k situacím, kdy oběť vnitřně popírá nastalou událost a přesvědčuje sama sebe, ţe se nikdy nestala. Nejčastěji proţívanými pocity oběti trestného činu jsou pocity viny, sebeobviňování, studu, bezmocnosti, tělesné a psychické bolesti, úzkosti, strachu, smutku, osamocení. To vše doprovázeno nespavostí, nechutí k jídlu, vtíravými vzpomínkami na událost, ztrátou pocitu bezpečí a víry ve spravedlivý svět.53

5.2.1 Laická pomoc (rodina, blízcí) Většina osob postiţených trestným činem se se svým nepříjemným záţitkem svěřuje v prvé řadě osobám, kterým důvěřují. Zpravidla se jedná o členy rodiny, případně o nejbliţší přátele. Tyto osoby znají oběť nejlépe, avšak nejedná-li se o výjimku, nejsou v této oblasti patřičně proškoleny, a proto se často dopouštějí chyb. Přestoţe existuje mnoho podob provedení a především proţívání trestných činů, pochybení laické veřejnosti se často ve svých znacích shodují. Nejčastějšími chybami veřejnosti je snaha přimět postiţeného, aby na celou událost zapomněl, přestal se případem zabývat s tím, ţe čas vše vyléčí. Jedná se o tzv. strategii ignorování faktu trestného činu. Okolí se snaţí chovat, jakoby se nic nestalo a od nepříjemné události odvádí řeč. Tato reakce je velice nevhodná. Problematickou situaci oběti nejen nevyřeší, ale naopak můţe vést k zablokování přirozených mechanismů vyrovnávání se s traumatem. Naopak správná komunikace o kritickém incidentu celému procesu napomáhá. Obecná pravidla pro komunikaci blízkých osob s oběťmi stanoví jakým způsobem s obětí jednat, abychom předešli její sekundární viktimizaci a zároveň abychom jí napomohli k návratu k všednímu ţivotu. Nejčastějším chováním postiţeného je sebeobviňování. Oběť hledá důvod trestného činu především v sobě a je přesvědčena, ţe kdyby v dané situaci reagovala 53

Vymětal, Vitoušová, Čírtková: Novináři a oběti trestných činů, Praha 2008, s. 31.

41

jiným způsobem, k incidentu by nemuselo dojít. V takovém případě je potřeba oběť přesvědčit, ţe nemohla jednání pachatele ovlivnit a v ţádném případě se tak nejedná o její vinu. Proţití kritického incidentu přináší do ţivota oběti řadu změn. Jsou spojeny s vyšetřováním trestného činu, strachu z reviktimizace, nedůvěrou v okolní svět, výše uvedeným sebeobviňováním apod. Úkolem blízkých je uvědomit oběť o tom, ţe se jedná o běţný stav, který následuje po proţití takovéto události. V případě dlouhodobějších potíţí by to měla být právě rodina nebo blízcí, kdo oběti pomůţe vyhledat odbornou pomoc, či získat opět pocit důvěry v okolí, přátele a další osoby. Především praktická pomoc v běţných situacích ţivota je v tomto okamţiku namístě. Činnosti, které oběť před činem zvládala bez problémů sama, se pro ni nyní mohou zdát velmi obtíţnými. Můţe se jednat také o pomoc ve formě asistence, např. doprovodu k policii, k soudu či vyhledávání potřebných informací. Jak jiţ bylo zmíněno, správná komunikace s obětí vede zpravidla ke zlepšení jejího psychického stavu. Ventilování emocí je prvním krokem pro vyrovnání se s trestným činem. Pokud oběť přijme trestný čin jako fakt, je jiţ schopna celý skutek vylíčit. Dochází tedy k určitému uvolnění a negativní vzpomínky se pomalu vytrácí. Rodinní příslušníci jsou vhodnými osobami, které mohou oběti s ventilací emocí pomoci.54

5.2.2 Sociální pomoc a poradenství Sociální pomoc je poskytována především na základě níţe uvedených zákonů:  zákon č.108/2006 Sb., o sociálních sluţbách,  zákon č.110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu,  zákon č.111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Nejedná se pouze o neustálé poskytování stejného druhu pomoci a zaopatřování, ale cílem je především snaha motivovat klienta, aby byl po čase schopen ţít jiţ bez této pomoci nebo jí vyuţíval jen omezeně. Systém sociální pomoci tak do jisté míry překonává starší institut sociální péče, který se vyznačoval pasivitou ze strany klienta.

54

Viz Čírtková, L., Vitoušová, P.: Pomoc obětem a svědkům trestných činů, Praha, Grada Publishing, a.s., 2007, s. 126-130.

42

Na základě získaných sociálních příspěvků si můţe klient sám vybrat z pestré nabídky sociálních sluţeb ten pro něj nejvhodnější druh pomoci. Zákon o sociálních sluţbách č.108/2006 Sb., mezi základními zásadami v §2 odst. 1. uvádí, ţe kaţdá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o moţnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. V odstavci druhém, téhoţ paragrafu jsou zakotveny další podmínky týkající se poskytování těchto sluţeb. Tato zásada současně odkazuje na §37 tohoto zákona, který blíţe specifikuje poskytování sociálního poradenství. Sociální poradenství je zde rozděleno na základní sociální poradenství a odborné sociální poradenství. Odborné sociální poradenství je blíţe rozvedeno ve třetím odstavci. Ten uvádí, ţe je tato sluţba určena také obětem trestného činu. Těmto osobám jsou ze zákona poskytovány tři typy sluţeb. Jedná se o zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutickou činnost a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. Sociální sluţby lze poskytovat jen na základě rozhodnutí o registraci, o které rozhoduje příslušný krajský úřad (§78 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách).55 Rozhodne-li se oběť trestného činu vyuţít odbornou pomoc, nabízí se jí dnes celá řada moţností. Poradenské sluţby v této oblasti poskytují především nevládní organizace, občanská sdruţení a další dobrovolnické organizace. Tyto subjekty zaměstnávají odborníky, kteří jsou v dané problematice patřičně proškoleni a jsou připraveni reagovat na potřeby klientů, respektive obětí. Zpravidla jsou zde poskytovány dva druhy sluţeb, a to psychologická a právní pomoc. Vůbec první organizace tohoto druhu byla zaloţena roku 1974 v Bristolu pod názvem Victim Support. Jiţ od svého vzniku si klade za cíl pomoc obětem a svědkům trestného činu. Dnes svou činnost vykonává na celém území Anglie a Walesu. Činnost Victim Support je rozdělena do třech okruhů. V prvé řadě poskytují psychologické a právní poradenství přímo na svých pobočkách. Dále doprovází své klienty k trestnímu řízení a svou účastí a poskytováním informací jim přináší podporu. Třetí sluţbou je nonstop telefonní linka, na kterou se mohou klienti kdykoliv obrátit a speciálně proškolení dobrovolníci jim okamţitě poskytnou pomoc. Financování této organizace je

55

Viz zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, v úplném znění.

43

zajištěno především prostřednictvím dotací ministerstva spravedlnosti a příspěvků dobrovolných dárců.56 Na obdobném principu bylo v České republice zaloţeno v roce 1991 občanské sdruţení Bílý kruh bezpečí (dále jen BKB), nejvýznamnější organizace tohoto druhu u nás.

Poslání BKB sleduje tři cíle: poskytovat přímou pomoc obětem, svědkům a

pozůstalým po obětech trestného činu, podílet se na prevenci kriminality a usilovat o zlepšení práv a postavení poškozených v trestním řízení. BKB poskytuje prostřednictvím svých 12 pracovišť komplexní viktimologickou intervenci obětem a svědkům trestného činu. Poradenství na kaţdé pobočce BKB zajišťuje vţdy alespoň jeden právník a psycholog. Činnost BKB nespočívá pouze v bezprostřední práci s klienty, ale také v pořádání přednášek, seminářů, kongresů a podobných akcí s cílem zvýšení právní výchovy a informovanosti veřejnosti. Získané poznatky jsou následně publikovány v pravidelně vydávaných Zpravodajích BKB a dalších informačních broţurách. Činnost BKB je zahrnuta mezi sociální sluţby a nespadá tak výhradně pod jeden rezort. Financování tak zajišťuje ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo práce a sociálních věci a další. Dle mého názoru by byla větší přehlednost nastolena zařazením pod konkrétní kompetentní ministerstvo, jako je tomu v řadě evropských zemí, kde jsou podobné

organizace

zpravidla

zaštiťovány ministerstvem

spravedlnosti,

nebo

ministerstvem vnitra. Konkrétní ministerstvo by zajistilo větší dohled nad touto činností. Úzká spolupráce a provázanost s ministerstvem by také vedla k vyšší efektivitě prováděných sluţeb. Ze statistik BKB vyplývá, ţe v roce 2011 vyuţilo sluţeb BKB 1040 osob, z čehoţ bylo 808 ţen, 203 muţů a 31 párů. Pro lepší představu činnosti BKB za rok 2011 přikládám následující statistiky, které uvádí jaké subjekty sluţeb BKB v tomto roce vyuţily.57

56 57

Viz http://www.victimsupport.org.uk/. Statistika BKB – celý rok 2011, viz http://www.bkb.cz/o-nas/statistiky/.

44

Dle vztahu k trestnému činu Oběť

637

Příbuzný

144

Známý

10

Svědek

7

Jiný

38

Pachatel

6

Nemá vztah k trestnému činu

189

Dle druhu trestného činu Vraţda

92

Ublíţení na zdraví

170

Loupeţ

23

Omezování osobní svobody

47

Rvačka

2

Vydírání

55

Porušování domovní svobody

21

Znásilnění

133

Pohlavní zneuţívání

39

Krádeţ

28

Zpronevěra

5

Podvod

33

Vyhroţování

103

Jiný trestný čin

73

Týrání osoby ţijící ve společném obydlí

200

Nejde o trestný čin

231

Stalking

98

45

Klienti přicházející do poradny vyuţívají buďto pouze pomoc právníka, zpravidla pokud se jedná o informace týkající se o průběhu trestního řízení a jeho jednotlivých fázích či o náhradě škody nebo pouze pomoc psychologickou, pakliţe se jedná o osoby, které se samy staly obětí trestného činu, který s sebou nese váţné psychické následky. Ve většině případů se však jedná o kombinaci obojího. V první fázi přichází pomoc psychologa, po zlepšení psychického stavu přichází na řadu rady právníka, který snadno srozumitelnou formou klientovi popisuje další právní postup. Základní principy BKB: 1) bezplatnost – klient za poradenskou sluţbu neplatí, coţ se však nevztahuje na sluţby nadstandardní (např. víkendové pobyty, doprovody k soudu apod.), 2) nestrannost – poradna je otevřena všem obětem bez rozdílu. Poskytování rad musí být nestranné a neutrální. Pracovníci přihlíţí ke konkrétní situaci klienta. Při své činnosti se pracovníci BKB musí oprostit svých osobních názorů a zájmů. Poradci vţdy respektují klienta a jeho rozhodnutí o tom, jak dál jednat, 3) nezávislost – poskytovaná sluţba je nezávislá na politických, ekonomických či náboţenských vlivech a na státní správě a místní samosprávě, 4) diskrétnost – poradna zachovává důvěrnost sdělených informací. Bez souhlasu klienta nesmí být poskytnuty jakékoli informace mimo poradnu, klient má právo vystupovat v poradně anonymně, sdělení klienta jsou vţdy důvěrná. Poradci a asistenti BKB jsou zavázáni mlčenlivostí, klient má právo, aby rozhovor s ním probíhal mimo doslech a dohled jiných klientů.58 K významnému zlepšení situace došlo dne 13.8.2010, kdy byla uzavřena dohoda mezi občanským sdruţením BKB a Policií ČR. Zástupci obou těchto organizací podepsali dokument, který zajišťuje především větší informovanost o sluţbách poskytovaných BKB. Tento projekt s názvem „Systém vstřícné pomoci obětem těžkých zločinů“ zajišťuje, aby osoby, které se stanou obětí některého z těţkých zločinů (těţké

58

Viz http://www.bkb.cz/o-nas/zakladni-principy-cinnosti/ .

46

ublíţení na zdraví, znásilnění, trestný čin s následkem smrti) byly automaticky informovány o moţnostech pomoci ze strany BKB. Této pomoci se samozřejmě můţe oběť zříci. Změna zde nastává především v tom, ţe takováto oběť nemusí BKB sama vyhledávat, ale tuto práci za ni odvede příslušný policista. Zkušenosti potvrdily výraznou potřebu lidské a přitom odborné podpory reagující na individuální potřeby jednotlivých obětí a jejich blízkých v prvních hodinách po činu. Ve fázi šoku oběti řeší různé problémy, například, kdo bude hlídat děti a vozit je do školy, kdyţ tu matka není, jak se ohradit proti nepravdivé zprávě v bulvárním deníku, která pošpinila oběť před veřejností a další. Projekt „Vstřícná pomoc“ nabídl základní pomoc a podporu všem obětem násilných zločinů v ČR v okamţiku, kdy ji nejvíce potřebují. V rámci Dohody zajistil BKB dva výcviky pro policejní metodiky, psychology a krizové interventy. Pravidelně je sdílena zkušenost z prvních měsíců velmi úspěšného projektu.59 Za půl roku fungování projektu přijalo pomocnou ruku 507 přímých či nepřímých obětí 232 událostí. "Nejčastěji se jednalo o pomoc pozůstalým v případech sebevraţd, dopravních nehod, znásilnění, vraţd nebo jiných úmrtí," uvedl mluvčí policejního prezidia Jan Melša.60 V praxi funguje dohoda tak, ţe pracovník operačního střediska policie po spáchaném trestném činu vyrozumí policejního krizového interventa (psychologa či pracovníka speciálně vyškoleného k poskytování krizové intervence). Ten oběti (pozůstalým) poskytne akutní psychologickou pomoc. Poté krizový intervent nabídne moţnost poskytnutí následné psychologické, psychosociální nebo sociálně-právní pomoci ze strany BKB. Pokud oběť nabídku akceptuje, po písemném souhlasu (dle zákona o ochraně osobních údajů) dojde k předání příslušných údajů (příjmení oběti, telefonní číslo, adresa, druh skutku, který byl spáchán) BKB. Pracovník BKB následně kontaktuje oběť a nabídne jí pomoc.61 Specializovaná sluţba BKB s názvem DONA linka má za cíl prostřednictvím telefonické komunikace ochránit osoby ohroţené domácím násilím. Rady profesionálů pomáhají všem, kdo se cítí být domácím násilím ohroţeni, nebo jsou jeho svědky. Linka je dostupná nonstop v kaţdou denní dobu ode dne 11.září 2001, kdy byla zaloţena. 59

Výroční zpráva Bílého kruhu bezpečí, o.s. /2010. Viz http://zpravy.idnes.cz/pomoc-policie-a-bileho-kruhu-bezpeci-prijalo-za-pul-roku-507-obeti-nasili1mb-/krimi.aspx?c=A110203_151855_krimi_cen. 61 Http://www.bkb.cz/aktuality/n22-dohoda-mezi-policii-cr-a-bilym-kruhem-bezpeci-o-poskytovanipomoci-obetem-trestne-cinnosti/. 60

47

Profesionální přístup zajišťuje diskrétnost, anonymitu a vysoký standart sluţeb. Proškolení odborníci se snaţí volajícímu poskytnout odbornou psychologickou, právní, organizační a morální podporu, praktické rady a vybrat vhodný postup a východisko z dané situace.62 Od roku 1996 je BKB členem nádnárodní organizace Victim Support Europe (do r.2008 Evropské fórum), která sídlí v Bruselu a sdruţuje 26 organizací z 21 zemí Evropy. Jednotlivé organizace se kaţdoročně účastní odborných konferencí. Cílem Victim Support Europe je především:  rozvíjet efektivní sluţby pro oběti trestných činů v Evropě,  poskytovat dobrou a přiměřenou kompenzaci všem obětem trestných činů v Evropě bez ohledu na národnost oběti,  hájit práva oběti trestných činů v Evropě a jejich začleněni do trestního řízeni a dalších procesů.63 Ačkoliv je BKB nejvýznamnějším sdruţením tohoto druhu v ČR, není v této oblasti organizací jedinou. Nesmíme opomenout Ligu lidských práv, jakoţto nevládní organizaci zabývající se ochranou lidských práv v oblastech školství, zdravotnictví a práce

policie.64

Občanským

sdruţením

na

pomoc

týraným,

zanedbávaným,

zneuţívaným, opuštěným nebo jinak sociálně ohroţeným dětem je Fond ohroţených dětí s působností na celém území ČR.65 Zásady jednání s obětí trestného činu  podpora ventilace emocí  normalizace následků trestného činu  podpora ozdravných pochodů např. cestou překontextování přiběhu oběti  poskytování informací  mobilizace vlastních zdrojů oběti a návrat ke všednímu dnu (orientace na budoucnost)

62

Viz http://www.donalinka.cz/dona-linka/zakladni-informace/. Viz http://www.bkb.cz/o-nas/poslani-a-cinnost/evropske-forum-pro-sluzby-obetem/. 64 Viz http://www.llp.cz/cz/. 65 Viz http://www.fod.cz/. 63

48

Základem pro účinnou pomoc oběti je změnit její pohled na ni samotnou. S klientem je potřeba jednat tak, aby se necítil jako oběť, ale jako osoba, která přeţila. L.Čirtková nazývá takovou osobu „survivorem“. Klient musí přestat být pasivní, je nutné, aby začal byt aktivní, smířil se s tím, co zaţil a aby dostal znovu chuť do ţivota.66

5.2.3 Psychologická pomoc67 Trestný čin je významným zásahem do psychiky kaţdého člověka. Emocionální rány utrţené zejména u závaţné trestné činnosti mohou být takového charakteru, ţe se s nimi oběť sama nedokáţe vypořádat. Proto je úkolem společnosti poskytnout oběti trestného činu bezprostředně po něm takovou pomoc, která dokáţe jeho následky alespoň zmírnit. Psychologickou pomoc můţeme rozdělit na psychologii neodkladné péče a následnou psychologickou pomoc. A) Psychologie neodkladné péče Tato péče zahrnuje dva druhy pomoci. Jednak se jedná o viktimologickou intervenci, která je poskytována přímo na místě, ihned po zjištění trestného činu a terapii akutního traumatu, která je prováděna několik dnů po traumatu. Viktimologická intervence je činnost, kterou provádějí policisté, lékaři, hasiči či psychologové přímo na místě činu. Jedná se o poskytnutí základních potřeb, které oběť v daný okamţik má a na které je nutné reagovat ihned. Psychologie této neodkladné péče směřuje k psychické stabilizaci oběti, která má za úkol navrátit oběti pocit bezpečí, odstranit pocit bezmocnosti a připravit ji na reakce, které mohou ze strany okolí následovat. Prvním krokem je zjišťování zdravotního stavu. Oběť, která utrpěla šok, si totiţ často ani neuvědomuje, ţe je poraněna. Psychická stabilizace je však stejně významná jako stabilizace fyzická. Častým pochybením policistů nebo lékařů bývá uţívání odborných výrazů, slibování nesplnitelných slibů či pouţívání milosrdné lţi. Doporučují se obecné zásady komunikace s obětí, jeţ jsou obdobné pro pomoc ze strany laické veřejnosti a které jsem jiţ uvedl v kapitole 5.2.1. Zásadní je v tomto okamţiku snaha přimět oběť, aby svůj negativní záţitek ventilovala a celý průběh viktimizace 66

Čirtková, L., Vitoušová, P. a kol.: Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha, Grada, 2007, s. 135-136. 67 Čirtková, L., Vitoušová, P. a kol.: Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada, 2007.

49

popsala. Jelikoţ je ovlivněna šokem, bývá zpočátku popis události útrţkovitý a zmatený. Procesem rozpomínání si oběť lépe uvědomí, co se stalo. Úkolem pomáhajícího je na základě tohoto vyprávění oběť přesvědčit o tom, ţe nenese na tomto jednání pachatele ţádnou vinu. Některé osoby jsou však na základě svého psychického stavu řazeny mezi rizikové. Jedná se o takové osoby, u nichţ se dá předpokládat, ţe budou mít více následných a přetrvávajících potíţí. V některých případech jsou tyto osoby nebezpečné pro své okolí nebo také pro sebe samy. Úkolem osob, které jsou na místo činu přivolány, je takovouto rizikovou oběť rozpoznat a předat do odborné péče. Zejména se doporučuje, aby tyto osoby poskytly oběti:  emocionální podporu (empatický přístup, nevyčítat, neobviňovat);  přímou pomoc (lékařská péče, zajištění přístřeší, jídla, oprava majetku, léčení závislostí); a  informace (o následných postupech, odpovědi na otázky oběti).68 Terapii akutního traumatu jiţ poskytují speciálně proškolení psychologové. Začíná zpravidla pár dní po kritickém incidentu a trvá několik týdnů. Pravidla pro jednání s obětí však zůstávají podobná jako u intervence. Psychická zranění, která si oběť z kritické události odnáší, mohou vést při nedostatečném a nesprávném léčení ke vzniku psychických potíţí či poruch. B) Následná psychologická pomoc S pomocí, která je obětem poskytována přímo na místě činu, úzce souvisí následná psychologická pomoc. Jedná se o jakoukoliv formu odborné pomoci, která je poskytována opakovaně. Dlouhodobý kontakt s obětí dává moţnost oběť lépe poznat a získat si tak důvěru potřebnou pro další práci. Oběť tuto pomoc buďto vyhledá sama nebo je poskytována z iniciativy odborníků. Formy pomoci se liší podle individuálních potřeb. Tento druh pomoci je určen zejména obětem závaţných trestných činů.69 Psychologickou pomoc dlouhodobějšího charakteru vyţadují především oběti

68

Viz Mezinárodní příručka pomoci obětem o vyuţití a aplikaci Deklarace OSN o základních principech spravedlnosti a ohledně oběti zneuţiti moci. Praha, IKSP, 1997, s. 21 – 22. 69 Viz Čírtková, L.,Vitoušová, P., a kol.: Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů, Grada Publishing, a.s., Praha 2007, str. 126-140.

50

znásilnění, loupeţe, domácího násilí apod. Výraznou psychickou újmou trpí rovněţ pozůstalí po obětech vraţd. Psychické problémy jsou spojeny jednak se ztrátou bliţního a jednak ze způsobu jaký tuto ztrátu provází. Pomoc by měla vycházet z faktu, ţe tuto událost jiţ nelze vrátit zpět. Proto by podpora měla vést k povzbuzení oběti, aby dokázala následek trestného činu emocionálně zpracovat. Úkolem psychologů je nalézt v těchto osobách dostatek sebedůvěry ve vlastní schopnosti, kterými mohou svůj ţivot ovlivňovat.

5.3 Peněžitá pomoc V kapitole věnované základním pojmům jsem uvedl různé druhy újmy, které mohou být trestným činem způsobeny. Jedná se o újmu na ţivotě, zdraví, majetku, psychice, cti nebo jiných materiálních statcích. Ačkoliv je nemoţné odstranit celkovou újmu, existuje řada moţností, jak můţe být vzniklá škoda alespoň částečně nahrazena. Tato část bude zaměřena na kompenzaci ve formě finančního zadostiučinění. Je zřejmé, ţe tato forma pomoci řeší problém vzniklé újmy u některých druhů trestných činů jen částečně, neboť prostřednictvím finančních prostředků nelze zcela nahradit újmu na ţivotě, zdraví, psychice, či cti. Oběti pociťují jako nespravedlnost, ţe stát příliš upřednostňuje potrestání pachatele před napravením jeho škodlivého jednání. Dokonce existují názory, ţe určitým druhem odškodnění oběti je uţ samotné potrestání pachatele. Dlouhodobý mýtus o tom, ţe se oběť má potřebu pachateli pomstít, byl však prostřednictvím viktimologických výzkumů popřen. Tyto výzkumy naopak ukázaly, ţe většina obětí vyţaduje především materiální a morální zadostiučinění. V posledních letech 20. století se proto prosazují snahy odborníků z oblasti trestní politiky o nalezení alternativ k řešení této problematiky restorativní cestou, tedy cestou, která upřednostňuje participaci zločince na společném řešení důsledků trestného činu.70 Subjektem odpovídajícím za kompenzaci vzniklé újmy je v prvé řadě pachatel. Praxe však ukazuje, ţe ze strany pachatele k náhradě škody často z důvodu jeho nesolventnosti nedochází. Z tohoto důvodu a také pro případ, kdy pachatel není znám, existují i další subjekty, které poskytují finanční kompenzaci, jako stát, pojišťovny či

70

Kuchta, J., Válková, H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky, Praha, C.H.Beck, 2005, s.179181.

51

nestátní organizace. Podle druhu subjektu jsou také rozděleny způsoby procesu odškodnění na „náhradu škody“ a „peněţitou pomoc“.

5.3.1 Náhrada škody Tento institut přichází v úvahu pouze v situacích, je-li známa osoba pachatele trestného činu. V tomto případě se lze domáhat náhrady škody právě na tomto pachateli. Ten je odpovědný škodu vzniklou jeho protiprávním jednáním nahradit. Existují dvě moţnosti, jak v tomto případě postupovat. a) Trestní řízení Jednou z moţností oběti je ţádat o náhradu škody přímo v trestním řízení, tzn. připojit k tomuto řízení návrh na náhradu škody. Tato část řízení, ve kterém se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, se nazývá řízení adhezní a tvoří nedílnou součást celého řízení. Podle ustanovení § 43 a násl. TŘ je poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jeţ mu byla trestným činem způsobena, oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uloţil obţalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Tento návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování, přičemţ je nutné, aby z návrhu bylo patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Z uvedeného je zřejmé, ţe nárok na náhradu škody nemůţe uplatnit kaţdý poškozený, ale jen některý, a sice ten, který má nárok na náhradu majetkové škody. Návrh však nelze podat, bylo-li ve věci náhrady škody rozhodnuto jiţ v občanskoprávním řízení. Právo podat návrh na náhradu škody přechází také na právního zástupce poškozeného. O těchto právech jsou orgány činné v trestním řízení povinny poškozeného poučit a poskytnout mu přiměřenou lhůtu k jejich uplatnění. Majetkovou škodou se rozumí nejen to, o co se skutečně sníţil majetek poškozeného, tedy skutečná škoda, ale i to, co poškozenému v důsledku trestného činu ušlo, tzv. ušlý zisk. Majetkovou škodu tvoří vedle věcné škody také náklady léčení, dávky nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, ztráta na výdělku či důchodu, náklady pohřbu, bolestné a náhrada za ztíţení společenského uplatnění.71

71

Trnková, G.: Adhezní řízení, Zpravodaj BKB, 1/2005, s. 5-8.

52

Skutečnost ţe se jedná pouze o majetkovou škodu, vyplývá rovněţ z ustanovení §228 TŘ, který stanoví, ţe pokud soud odsuzuje obţalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, zpravidla mu v rozsudku uloţí, aby škodu poškozenému uhradil, pokud byl nárok uplatněn včas. Jestliţe tomu nebrání zákonná překáţka, soud uloţí obţalovanému povinnost k náhradě škody vţdy, jestliţe je výše škody součástí popisu skutku, jímţ se obţalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena. V odůvodněných případech můţe soud stanovit, ţe závazek má být splněn ve splátkách, přičemţ musí určit výši splátek a podmínky splatnosti. V trestním řádem přepokládaných případech můţe být výrok rozsudku o plnění v penězích vyjádřen téţ v cizí měně. V případě, ţe není podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad, nebo kdyby bylo pro takové rozhodnutí zapotřebí provádět další dokazování, které přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo, soud odkáţe poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Stejně se soud zachová v případě, ţe poškozenému přizná nárok z jakéhokoli důvodu jen zčásti. Dojde-li ke zproštění obţaloby, odkáţe soud poškozeného vţdy na řízení ve věcech občanskoprávních, příp. na řízení před jiným příslušným orgánem. Nárok poškozeného lze rovněţ zajistit na majetku obviněného, je-li důvodná obava, ţe uspokojení nároku bude mařeno nebo ztěţováno. Z výše uvedeného vyplývá 6 základních podmínek uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení:  Vznik majetkové škody  Škoda musí být způsobena trestným činem (příčinná souvislost)  Nárok musí být v trestním řízení uplatněn (soud nejedná z úřední povinnosti)  Návrh je potřeba podat řádně a včas  O nároku nesmí být jiţ rozhodnuto  Oprávněná osoba musí mít právní subjektivitu72 Ke zlepšení postavení poškozeného v průběhu trestního řízení došlo zavedením tzv. odklonů. Jedná se o alternativní postup, který můţe soud zvolit v případě splnění 72

Viz Náhrada škody na http://www.bkb.cz/pomoc-obetem/zadost-o-penezitou-pomoc-nahradaskody/nahrada-skody/.

53

stanovených podmínek. Zavedením těchto postupů došlo k nahrazení čistě regresivního přístupu řešení kriminality prvky restorativního (obnovujícího) přístupu. Odklony v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání byly do TŘ zahrnuty novelami z roku 1993 a 1995. Podmíněné zastavení trestního stíhání jako první odklon zařazený do TŘ je upraven v §307 a §308 TŘ. Aplikace tohoto institutu zjednodušuje celý proces při řízení o přečinu (trestný čin jehoţ horní hranice trestu odnětí svobody nepřevyšuje 5 let). Základní podmínkou pro podmíněné zastavení je doznání obviněného a uhrazení nebo dohoda o uhrazení škody poškozenému. Soud a v přípravném řízení státní zástupce řízení podmíněně zastaví za předpokladu, ţe vzhledem k osobě pachatele a s přihlédnutím k jeho dosavadnímu ţivotu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí povaţovat za dostačující. V rozhodnutí se uvede zkušební doba v rozsahu 6 aţ 24 měsíců. Jestliţe se obviněný v této zkušební době chová v souladu se stanovenými podmínkami, rozhodne orgán, který stíhání podmíněně zastavil, ţe se obviněný osvědčil. Pokud se obviněný neosvědčil, v trestním stíhání se pokračuje. Institut narovnání byl zaveden zákonem č. 152/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb. (trestní zákon) a je upraven v §309 a násl. TŘ. Tohoto institutu lze opět vyuţít pouze v řízení o přečinu. Hlavní rozdíl narovnání od podmíněného zastavení spočívá v tom, ţe ke schválení narovnání je potřeba souhlasu poškozeného. Jedná se tedy o dohodu mezi pachatelem a poškozeným. Jelikoţ je souhlas základní podmínkou celého narovnání, nelze jej uzavřít v případech, kdy pachatel není znám. Schválení narovnání soudem nebo státním zástupcem vyţaduje kumulativní splnění třech podmínek. Obviněný se musí ke spáchanému skutku doznat, uhradit nebo jinak poškozenému odčinit škodu, a dále sloţit peněţní částku určenou k obecně prospěšnému účelu. Další postup soudu či státního zástupce je obdobný jako u podmíněného zastavení. Institutu narovnání bývá vyuţíváno především v situacích, kdy pachatel poškodil zájem poškozeného ve větší míře, neţ samotný zájem veřejný. Cílem je tak především urovnání vztahů mezi pachatelem a poškozeným, likvidace škodlivých následků a zároveň financování obecně prospěšných činností. b) Občanskoprávní řízení Další moţnost, kterou jsem jiţ výše zmínil, je náhrada škody v občanském soudním řízení. Podmínkou zahájení řízení je podání ţaloby podle § 420 a násl. 54

občanského zákoníku, přičemţ odpovědnosti za škodu se zprostí ten, kdo prokáţe, ţe škodu nezpůsobil. Přiznání nároku na odškodné, ani vykonatelný rozsudek však vţdy nemusí vést k úspěchu, neboť odsouzený mnohdy nemá dostatek prostředků, ze kterých by odškodné odváděl.

5.3.2 Peněžitá pomoc ze strany státu Tato forma pomoci přichází na řadu v případě, kdy poškozený vyčerpal všechny moţné prostředky určené zákonem k náhradě škody a pachatel poškozenému škodu přesto plně neuhradil. Primárně odpovědným subjektem je tedy vţdy pachatel. Sekundární odpovědnost nese stát. Stá tak nese odpovědnost za to, ţe nedokázal oběť před trestným činem ochránit jinými zákonnými prostředky. Podobně jako nese náklady na sankcionování pachatele, podílí se do určité míry také na odškodnění oběti. Hlavní úprava je obsaţena v zákoně č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „ZPP“), který nabyl účinnosti dne 1.1.1998. Tento zákon je jedinou právní normou v ČR, ve které se vyskytuje pojem „oběť“. Rozumí se jí jednak fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví a jednak osoby pozůstalé po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, pokud byli rodičem, manţelem nebo dítětem zemřelého a současně s ním v době jeho smrti ţili v domácnosti, nebo osoby, kterým zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výţivu. Toto přesné vymezení vylučuje moţnost, aby byla peněţitá pomoc poskytnuta právnické osobě, či za jinou škodu, neţ škodu na zdraví. Stát však neposkytne pomoc té oběti, která:  je stíhána jako spoluobviněná;  nedala souhlas k trestnímu stíhání pachatele, v případech, kdy je stíhání tímto souhlasem podmíněno; nebo  neposkytla potřebou součinnost orgánům činným v trestním řízení. Jak jsem jiţ uvedl, peněţitá pomoc je státem poskytována pouze v případě újmy na zdraví. Nejedná se však o všechny případy zdravotního postiţení, ale jen o ty, které dosahují takové intenzity, která vyvolává dlouhodobé zhoršení sociálních a dalších 55

poměrů oběti. Pro určení tohoto kritéria bylo stanoveno hodnocení bolestného. Jednotlivé hodnoty stanoví vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztíţení společenského uplatnění. ZPP stanoví bodovou hranici pro poskytnutí peněţité pomoci na hodnotu minimálně 100 bodů. Uvedená vyhláška však čelí časté kritice. Jejím hlavním důvodem je nemoţnost soudu reagovat na netypická zdravotní postiţení. Poţadovaná úprava této vyhlášky by dle mého názoru měla spočívat v tom, ţe by soud mohl ve zvlášť odůvodněných případech výši bolestného přiměřeně zvýšit. Dále bych v této souvislosti poukázal na rozpor mezi cenami ve zdravotnictví a hodnotami přidělovaných bodů. Jako důvod tohoto problému spatřuji zastaralost vyhlášky, která nereaguje na inflaci a hodnota bodu není navyšována. Obětem trestného činu je z prostředků státního rozpočtu poskytnuta jednorázová paušální částka ve výši 25.000,-Kč, nebo ve výši, která představuje ztrátu na výdělku a náklady spojené s léčením oběti. To vše sníţeno o částku, kterou jiţ oběť získala jako náhradu škody. Celková částka za pomoc nesmí přesáhnout částku ve výši 150.000,-Kč. Pozůstalým po obětech trestného činu je poskytnuta jednorázová paušální částka ve výši 150.000,-Kč, přičemţ tato pomoc nesmí ve svém součtu přesáhnout 450.000,Kč. Je-li více obětí neţ tři, částka se přiměřeně krátí. Podmínkou poskytnutí pomoci je existence odsuzujícího rozsudku nebo rozsudku, kterým byl pachatel zproštěn obţaloby pro nepříčetnost a podání ţádosti poškozeného. Ţádost o poskytnutí pomoci je nutno podat Ministerstvu spravedlnosti do jednoho roku ode dne, kdy se oběť o škodě dozvěděla, jinak právo zaniká. Do tří měsíců od podání ţádosti ministerstvo buďto pomoc poskytne, nebo ţadateli sdělí důvody, pro které pomoc poskytnout nelze. Poskytnutou pomoc však nelze povaţovat za absolutně nenávratnou dávku. Existují případy, kdy je oběť povinna státem poskytnutou dávku vrátit. A to v situacích, kdy byla oběti kromě státem poskytnutých finančních prostředků poskytnuta také náhrada škody ze strany pachatele anebo jiné plnění (např. plnění pojišťovny). V tom případě má oběť povinnost do pěti let ode dne, kdy jí byla finanční pomoc poskytnuta tyto prostředky vrátit na účet ministerstva spravedlnosti, a to aţ do plné výše státem poskytnuté pomoci. Na ţádost oběti, se stát můţe s přihlédnutím k okolnostem nároku na vrácení této částky vzdát.

56

Významným mezníkem v této oblasti bylo vydání Směrnice Rady 2004/80/ES ze dne 29.dubna 2004 o odškodnění obětí trestných činů, které upravuje poskytování peněţité pomoci obětem trestných činů v tzv. přeshraničních případech s členskými státy Evropské unie. Uvedená směrnice je zaloţena na zásadě, ţe pokud se osoba trvale ţijící nebo obvykle se zdrţující na území určitého členského státu EU stane obětí úmyslného násilného trestného činu na území členského státu EU, je povinen poskytnout odškodnění ten stát, na jehoţ území byl trestný čin spáchán. Hlavní myšlenkou je právo oběti násilného trestného činu na snadný přístup ke kompenzaci bez ohledu na to, ve kterém členském státě EU byl trestný čin spáchán. K pomoci obětem při podávání ţádostí slouţí v České republice Ministerstvo spravedlnosti – odbor odškodňování. Směrnice byla do českého právního řádu transponována novelou ZPP (204/2006 Sb.) a na ni navazující vyhláškou (241/2006 Sb.).73 Na osoby, které nemají trvalé bydliště a nezdrţují se na území členského státu EU se vztahuje Evropská úmluva o odškodňování obětí násilných trestných činů přijatá Radou Evropy dne 24.11.1983 ve Štrasburku, k níţ ČR přistoupila dne 15.10.1999. Úmluva je postavena na principu solidarity, spravedlnosti a subsidiarity. Stát má povinnost přispět na odškodnění oběti v případech, kdy není moţné zajistit odškodnění jiným způsobem. Odškodnění se týká pouze obětí, které utrpěly těţké ublíţení na zdraví a na těle nebo nevyléčitelnou újmu, a to následkem násilného trestného činu. Odškodnění se týká rovněţ pozůstalých po obětech, které zemřely v důsledku takového trestného činu. Nárok na odškodnění vznikne i v případech, kdy nelze pachatele trestně stíhat nebo potrestat. Cílem je náhrada ušlého zisku, výloh za léčení a hospitalizaci, výdajů spojených s pohřbem oběti a výţivného pro pozůstalé. Úmluva umoţňuje, aby si jednotlivé státy stanovily dolní a horní hranici tohoto odškodnění, případně také lhůtu k uplatnění ţádosti. Státy si mohou dále upravit moţnost odmítnout nebo sníţit kompenzaci z důvodu chování oběti nebo ţadatele.74 Níţe uvedené grafy poukazují na mnoţství ţádostí o poskytnutí peněţité pomoci, které byly podány v letech 1998 aţ 2010. Z grafu je patrné, ţe největší počet ţádostí byl podán v roce 1998, kdy ZPP nabyl účinnosti. Počet podaných ţádostí je dle mého názoru závislý na právním vědomí obětí o této moţnosti. V období vzniku zákona 73

Viz http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=3420&d=49614. European Convention on Compensation of Victims of Violent in. http://conventions.coe.int/Treaty/en/Treaties/Html/116.htm. 74

57

a jeho uvedení do praxe byla veřejnost o moţnosti podat tuto ţádost opakovaně informována prostřednictvím médií. Ačkoli jsou orgány činné v trestním řízení povinny jiţ v přípravném řízení o této moţnosti oběti informovat, není ze strany obětí příliš vyuţívána. Tento fakt můţe být způsobem také skutečností, ţe orgán činný v trestním řízení tuto svou povinnost neplní důsledně. Ke zlepšení tohoto stavu v posledních letech přispěla především činnost neziskových organizací a také zjednodušení postupu podání ţádosti. Přesto je počet ţádostí okolo 120 ročně stále velmi nízký.

Počet podaných žádostí v letech 1998 - 2010 250 200 150 100 50 0 1998

2000

2002

2004

2006

2008

2010

Pozitivním je zvyšující se procento vyřízených ţádostí a poskytnutých pomocí. Přesto však není vyhověno všem podaným ţádostem. Nejčastějším důvodem zamítnutí ţádosti je zejména promeškání lhůty, ve které měl být nárok uplatněn. Jelikoţ se jedná o lhůtu prekluzivní, nelze ji jiţ navrátit. Dalšími překáţkami je nedostatečný počet bodů uvedený v lékařské zprávě (minimálně 100 bodů) a nenaplnění předpokladů zákona v oblasti souţití a vyţivovací povinnosti.75

75

Severa J., Zjednodušení postupu nezvyšuje počty ţádostí in Zpravodaj BKB, č.2/2011, s. 23.

58

Zvýšení poskytnuté peněţité pomoci se očekává v souvislosti s přijetím zákona o obětech trestných činů, který upravuje výši této pomoci a rozšiřuje počet potenciálních ţadatelů.

Výše proplacené peněžité pomoci ( v Kč )

20 10

20 08

20 06

20 04

20 02

20 00

19 98

7000000 6000000 5000000 4000000 3000000 2000000 1000000 0

6 Návrh zákona o obětech trestných činů76 Dne 15. února 2012 schválila vláda návrh zákona o obětech trestných činů. Cílem tohoto zcela nového zákona je vytvořit komplexní úpravu právní ochrany obětí trestných činů a odstranit nedostatky implementace rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení. Současná právní úprava v této oblasti je roztříštěná do několika právních předpisů (zákon o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestné činnosti, trestní řád, zákon o sociálních sluţbách, zákon o Policii České republiky, zákon o zvláštní ochraně svědka aj.). Nový zákon má za úkol soustředit veškerou problematiku spojenou s oběťmi trestných činů na jedno místo a tam, kde není vhodné vyjímat právní úpravu ze zvláštního právního předpisu, na ni alespoň odkáţe. Tímto zákonem by se Česká republika přidala k dalším státům západní Evropy, kde je tato problematika upravována také jen jedním uceleným zákonem, ve kterém je přehledně uvedeno jaká práva oběť trestného činu má. Inspirací při tvorbě tohoto kodexu byla právní úprava Německa a Švýcarska. Tento zákon by měl současně přispět k posílení práv obětí, zajistit jim účinnější pomoc a docílit toho, ţe se oběti jiţ nebudou obávat trestný čin ohlásit policii, 76

Viz Sněmovní tisk 617/0, Návrh zákona o obětech trestných činů.

59

coţ by mělo rovněţ napomoci k úspěšnějšímu odhalování trestné činnosti. Současně je tímto zákonem zvýšena spolupráce orgánů činných v trestním řízení s neziskovými organizacemi a odstraněny nedostatky implementace předpisů Evropské unie. Ministerstvo spravedlnosti předpokládá, ţe by zákon mohl nabýt účinnosti začátkem roku 2013. Zákon o obětech trestných činů upravuje zejména:  právo na poskytnutí bezplatné odborné pomoci;  právo na informace;  právo na ochranu soukromí;  právo na ochranu před druhotnou viktimizací ze strany orgánů činných v trestním řízení;  právo na peněţitou pomoc;  vznik institutu prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její ţivot;  spolupráce státu s akreditovanými organizacemi. V samotném úvodu zákon vymezuje základní pojmy. Definuje nejen osobu oběti, ale také zvlášť zranitelné oběti (děti, fyzicky, mentálně nebo psychicky postiţené osoby, osoby se smyslovým poškozením, oběti trestného činu obchodování s lidmi, oběti trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a jiných trestných činů). Jako první zákon v ČR upravuje sekundární viktimizaci způsobující oběti tzv. druhotnou újmu. Základní zásady  presumpce oběti  přiměřenost  rovnost  právo na informace  spolupráce orgánů činných v trestním řízení s akreditovanými subjekty

6.1 Právo na poskytnutí bezplatné odborné pomoci Zákon počítá s vytvořením registru poskytovatelů pomoci. Do tohoto registru budou zařazeny ty subjekty, kterým bude státem udělena akreditace. Podmínky pro

60

udělení akreditace rozvedu v samostatné kapitole. Neziskové a nestátní organizace tak budou do celého procesu více aktivně zapojeny a budou hrát při poskytování pomoci klíčovou roli. V rámci odborné pomoci budou tyto subjekty poskytovat pro některé skupiny obětí psychologické a sociální poradenství, právní pomoc a právní informace. To vše bez zbytečného odkladu a bezplatně.

6.2 Právo na informace Této

části

zákona

věnoval

zákonodárce

velký

prostor.

Vyplývá

to

z dlouhodobého problému spočívajícího v nedostatečné informovanosti oběti. Oběť svých práv často nevyuţije jen proto, ţe o nich neví. Pro oběť bylo vţdy velmi sloţité orientovat se v právním řádu a vyhledávat svá práva v jednotlivých zákonech. Nyní bude oběť o všech svých právech informována postupně v jednotlivých fázích řízení. Jedná se o široký okruh informací, jeţ budou subjekty, které přicházejí s obětí do styku poskytovat obligatorně. A to srozumitelným způsobem se zohledněním jejího věku, rozumové a volní vyspělosti, zdravotního a psychického stavu. Orgány činné v trestním řízení, které přichází do styku s obětí jako první, jsou mimo jiné povinny informovat oběti o moţnosti poskytnutí pomoci ze strany akreditovaných subjektů, kde tyto subjekty sídlí a jaký druh pomoci poskytují.

6.3 Právo na ochranu soukromí Pokud oběť nebo jiná osoba, která ji zastupuje, poţádá o to, aby byly chráněny její osobní údaje, jsou učiněny taková opatření, aby se s těmito informacemi mohli seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení či pracovníci Probační a mediační sluţby.

6.4 Právo na ochranu před druhotnou viktimizací Zabránění sekundární viktimizace, blíţe specifikované v kapitole 4.2 je dalším cílem nově vznikajícího zákona. Ochranu před nešetrným zacházením s obětí hlavně ze strany orgánů činných v trestním řízení by měly poskytovat jak jiţ zavedené formy trestního řízení, tak i nově vzniklé instituty. Mimo obecných pravidel zacházení s obětí

61

trestného činu spočívající ve zvlášť šetrném jednání, ohleduplnosti, přizpůsobení jednání věku a psychickému stavu oběti, obsahuje nová úprava následující instituty: Oběť má na základě podané ţádosti právo na to, aby byla učiněna opatření k zabránění kontaktu s osobami, které jsou ze spáchání trestného činu podezřelé, proti kterým se trestní řízení vede nebo které sama označila za pachatele. Kaţdé další setkávání oběti s pachatelem s sebou přináší neblahé následky na psychiku oběti. Kaţdý další úkon v průběhu řízení se tak pro ni stává stresující záleţitostí. Tento institut by měl oběť podobných situací ušetřit. Kdykoliv v průběhu podávání vysvětlení můţe oběť poţádat, aby byla vyslechnuta osobou stejného nebo opačného pohlaví. Ţádosti orgány činné v trestním řízení vyhoví také v případech, jedná-li se o zvlášť zranitelnou oběť, která potřebuje k podání vysvětlení tlumočníka. Zákon rovněţ upravuje speciální způsoby postupování při podání vysvětlení a výslechu zvlášť zranitelných osob. Hlavní změnou v této oblasti je zavedení institutu „důvěrníka“. Po vzoru zahraniční právní úpravy proniká do českého právního řádu zcela nový pojem. Nejedná se o osobu znalou práva, ale o osobu, která poskytuje zejména citové či osobní zázemí. Úloha důvěrníka, který oběť doprovází v průběhu trestního řízení, tedy spočívá zejména v psychické podpoře. Můţe se jím stát jakákoliv fyzická osoba způsobilá k právním úkonům. Oběť si svého důvěrníka sama zvolí. V praxi těmito osobami zpravidla bývají rodinní příslušníci či blízcí přátelé oběti.

6.5 Prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její život Jakkoliv je krátké ustanovení opravňující oběť podat v kterémkoliv stádiu trestního řízení prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na její dosavadní ţivot, můţe mít rozhodující vliv na rozhodovací činnost soudu při otázce určení výše náhrady nemajetkové újmy soudem. Jedná se o vnitřní subjektivní proţívání oběti konkrétního trestného činu. V prohlášení oběť sama popíše ať uţ slovně či písemně veškeré následky, které jí byly trestným činem způsobeny. Tento institut tak můţe napomoci odbourat psychické problémy oběti spojené s vyrovnáváním se s touto negativní událostí. Pachatel si díky tomuto prohlášení můţe rovněţ lépe uvědomit následky svého jednání. Toto subjektivní proţívání oběti nehrálo dosud v trestním řízení ţádnou roli.

62

6.6 Právo na peněžitou pomoc V současnosti tuto problematiku upravuje zákon o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestného činu, jak jsem jiţ blíţe uvedl v kapitole 5.3.2. Účinností zákona o obětech trestných činů bude tento zákon nahrazen a zrušen. Struktura a podstatná část nové úpravy je obdobná úpravě stávající. Na určitých místech však tato norma dozná změn. Hlavní změna nové úpravy se týká rozšíření počtu osob, které jsou oprávněny čerpat finanční prostředky. Kromě obětí, kterým vznikla škoda na zdraví a pozůstalých po obětech, které v důsledku trestného činu zemřely, jsou to nově také oběti trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a děti, které se staly obětí trestného činu týrání svěřené osoby (§ 198 TZ), vznikla-li jim nematková újma. Tato forma pomoci ze strany státu má za úkol do jisté míry kompenzovat újmu spojenou se zásahem do tělesné a morální integrity oběti. Další podstatnou změnou je navýšení částky, která bude jako peněţitá pomoc poskytována, a to následujícím způsobem: a) Obětem, kterým v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví -

paušální částka 50.000,- Kč

-

nebo výše představující prokázanou ztrátu na výdělku a prokázané náklady s léčením, sníţené o částky získané z titulu náhrady škody

-

maximální výše pen. pomoci 200.000,- Kč

b) Pozůstalým po obětech -

paušální částka 200.000,- Kč

-

paušální částka 175.000,- Kč (jde-li o sourozence oběti)

-

maximální výše pen. pomoci v případech, kdy je pozůstalých více činí 600.000,- Kč

c) Obětem trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a obětem trestného činu dle §198 TZ -

maximální výše pen. pomoci 50.000,- Kč

63

6.7 Podpora subjektů poskytujících pomoc obětem trestných činů Stát se tímto zákonem zavazuje k poskytování dotací ze státního rozpočtu subjektům, jeţ ke své specifikované činnosti získají akreditaci. Ministerstvo spravedlnosti se tak snaţí podporovat nestátní neziskové organizace, které poskytují bezplatnou pomoc obětem trestných činů. ZPP blíţe stanoví postup a podmínky pro udělování, změnu, zánik a zrušení akreditací. Přijetí ZPP povede také ke zkvalitnění sluţeb poskytovaných subjekty, které získají akreditaci, neboť zákon přesně stanoví povinnosti, jeţ musí všechny tyto subjekty dodrţovat. Jelikoţ plynou ze strany státu těmto subjektům dotace, podléhá jejich činnost kontrole ze strany ministerstva, na základě které můţe dojít ke zrušení akreditace. Také advokát, který souhlasí s poskytováním právní pomoci obětem alespoň v omezeném rozsahu bezplatně, má nárok na získání akreditace. V souvislosti se vznikem takto akreditovaných subjektů, vzniká ministerstvu povinnost vést jejich registr. Do tohoto registru tak budou zapisovány: a) subjekty poskytující pomoc obětem trestných činů prostřednictvím právních informací a restorativních progamů; b) subjekty poskytující psychosociální sluţby dle zák. o sociálních sluţbách; c) advokáti, kteří o zapsání poţádají; a d) střediska Probační a mediační sluţby. Ačkoliv si od této části zákona ministerstvo slibuje lepší propojenost a spolupráci s neziskovými organizacemi, jsou to právě ony, které mají k plánované úpravě výhrady. Dle stanoviska, které společně zastávají nevládní organizace In IUSTITIA, La Strada a Bílý kruh bezpečí se podle návrhu zákona můţe do registru dostat kaţdá organizace, která bude mít garanci byť jen jednoho právníka. V praxi by to mohlo vést k situaci, kdy by v akreditované organizaci byla zaměstnána pouze jedna osoba s právním vzděláním vykonávající jakéhosi garanta, a právní poradenství by mohly poskytovat osoby bez právního vzdělání. Cílem těchto organizací je tak zanést do

64

PP podmínku, kterou obsahoval jiţ původní návrh zákona, a to, aby všichni, kdo poskytují právní informace obětem, měli magisterské právní vzdělání.77

77

viz tisková zpráva Romea, o.s., http://www.romea.cz/cz/zpravy/stanovisko-organizace-la-strada-knavrhu-zakona-o-obetech-trestnych-cinu

65

7 Závěr Snahou kaţdé společnosti je omezit mnoţství spáchaných trestných činů na minimum. Jelikoţ však tento jev nelze odstranit bezezbytku, je nezbytné zvolit takové postupy, které společnosti pomohou se s těmito činy lépe vyrovnávat. Oběť trestný čin sama nezavinila a je potřeba, aby společnost tímto způsobem k této věci přistupovala. Ačkoliv nemůţeme ovlivnit konkrétní zločin, můţeme ovlivnit to, jakým způsobem se s oběťmi zločinu zachází. Úvodní kapitoly jsou zaměřeny na historický vývoj viktimologie a na osvětlení základních pojmů, které je nutno k pochopení této problematiky znát. Přestoţe se trestný čin pro oběť mnohdy jeví jako bezvýchodná situace, existuje řada způsobů jak se s ním vypořádat. Ve své práci jsem podal základní soubor informací o postavení obětí kriminality, především v České republice. Nejedná se pouze o přehled práv a moţných východisek z neřešitelné situace, ale také o jakési vodítko pro osoby, které přichází s obětí trestného činu do styku. Zaměřuji se na praktické rady, které naznačují jak v kontaktu s oběťmi minimalizovat nebo zcela eliminovat sekundární viktimizaci a jak poskytnout následnou pomoc. Nejjednodušší formou pomoci bývá v tomto směru poskytnutí kvalitních informací. Někdy zcela postačuje odkázání na profesionály, kteří dnes prostřednictvím dobrovolnických organizací mnohdy bezplatně suplují činnost státu. Nedostatek informací je v tomto ohledu stále palčivým problémem. Oběti mohou jen stěţí vyuţívat svých práv, pokud o nich nevědí. V této oblasti apeluji na činnost masových médií a orgánů činných v trestním řízení, které přichází s obětí trestného činu do styku jako první. Neprofesionalita těchto orgánů, které bývají na místě činu jako první, je hlavním deficitem stávající praxe. Přičemţ některé chybné kroky v této fázi mohou být později jiţ nenapravitelné. Snahou této práce je tak jednak podat obecné informace, které by měly být známy všem osobám, které přichází s obětí do styku, ale také shrnout odborné poznatky, kterými by se měly řídit osoby, které přicházejí s obětí do styku v rámci své profese. Situace v České republice se za poslední dvě desetiletí výrazně zlepšila. Velké očekávání provází vznik zcela nové právní úpravy. Zavedení zákona o obětech trestných činů přináší do českého právního řádu řadu změn. Česká republika se tak postaví po bok ostatních západních států, které mají problematiku obětí trestných činů upravenu 66

komplexně jedním předpisem. Tvůrci zákona si od tohoto kroku slibují zejména větší přehlednost celé problematiky. Jak budou jednotlivé instituty vyuţívány, ukáţe aţ praxe. Můţeme však konstatovat, ţe zvýšený zájem o oběti trestných činů přispívá nejen k větší důvěře v orgány činné v trestním řízení v tomto demokratickém státě, ale hlavně k většímu pocitu bezpečí pro potenciální oběti.

67

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK TŘ

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů

TZ

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ČR

Česká republika

OSN

Organizace spojených národů

BKB

Bílý kruh bezpečí

EU

Evropská unie

ZPP

zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů

68

SEZNAM LITERATURY Čírtková L.: Zločin očima oběti in Zpravodaj BKB, č.2/2011 Čírtková, L., Vitoušová, P.: Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů, Praha: Grada Publishing, a.s., 2007 Čírtková, L.: Forenzní psychologie, 2.vyd., Plzeň, Aleš Čeněk s.r.o., 2004 Čírtková, L.: Kriminální psychologie, Euronion, s.r.o., Praha 1998 Davis, R.C., Lurigio, A.J., Herman S.: Victims of Crime, 3rd ed., Virginia, Sage Publications, 2008 Garkave, S.: Revisiting the Scope of Victimology – How Broad Discipline Should it be? In: International Review of Victimology, vol. 11, 2004 Gillernová, I.,Boukalová, H. a kol.: Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie, Praha, Karolinum, 2006 Hentig, von H.: The Criminal and his Victim, New Haven, Bonn: Yale University Press, 1948 Holyst, B.: Kryminologia. 5. vyd., Warszawa, Wydawnictvo Naukove PWN, 1994 Holyst, B.: Rola ofiary w genezie zabójstwa, Panstvo i Prawo č. 11/1964 Howitt, D.: Introduction to forensic and criminal psychology. 2nd ed., Harlow: Pearson Education Limited, 2006 Jelínek, J., a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou Jelínek, J.: Poškozený v českém trestním řízení, Karolinum, 1998 Kaiser, G.: Kriminologie, C.H.Beck., 1994 Karmen A.: Crime Victims, An Introduction to Victimology, 7th ed., Wadsworth Cengage learning, 2010 Koubová, E.: Význam obětí pro vyšetřování trestného činu a prevenci kriminality. In Vitoušová, Petra. K problematice obětí trestných činů : Sborník příspěvků z celostátního semináře. [s.l.]: Bílý kruh bezpečí, 1995 Král, V.: Odškodňování obětí trestné činnosti, C.H.Beck, Praha, 1998

69

Kristková V., Langhansová H., Matiaško M.: Legislativní ochrana obětí trestných činů před druhotnou viktimizací a práva obětí na soukromí během trestního řízení, Liga lidských práv, 2007 Kuchta, J., Válková, H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky, Praha, C.H.Beck, 2005 Maquire, M., Morgan, R., Reiner, R.: The Oxford Handbook of Criminology, 4th edition, Oxford university press, 2007 Martinková, M.: Mezinárodní výzkum obětí trestné činnosti v Praze v roce 2000,Praha Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2002 Martinková, M.: Zkušenosti obyvatel ČR s některými delikty - výsledky viktimologického výzkumu, IKSP, 2007 Musil, J., Konrád, Z., Suchánek,J.: Kriminalistika, 2. vyd., Praha, C.H.Beck 2004 Musil, J.: Oběť v roli svědka: Riziko sekundární viktimizace. In Vitoušová, Petra. K problematice obětí trestných činů : sborník příspěvků z celostátního semináře. [s.l.]: Bílý kruh bezpečí, 1995 Novotný Oto, Z. J.: Kriminologie, Aspi, Praha, 2008 Novotný, O., Zapletal, J. a kol.: Kriminologie, 3. vyd., Praha, ASPI-Wolters Kluwer, 2008 Pemberton, A.: Opakovaná viktimizace: ţelezné zákony v praxi. Zpravodaj BKB, č.4/2003 Růžička, M., Púry, F., Zezulová, J.: Poškozený a adhezní řízení v České republice, C.H.Beck, Praha, 2007 Řehoř, J.: Základy kriminologie, České Budějovice, Jihočeská Univerzita, 2007 Severa J.: Zjednodušení postupu nezvyšuje počty ţádostí in Zpravodaj BKB, č.2/2011 Schneider, H.J.: Kriminologie in Europa, Kriminalistik, č.12/2002 Stehlík, M.: Příprava policistů pro práci s obětí trestného činu (návrh projektového záměru). Policista, č.6/2001 Trnková, G.: Adhezní řízení, Zpravodaj BKB, č.1/2005 Vesecká, R., Chromý J.: Kriminalita, veřejnost a média, Linde, 2009

70

Vymětal, Vitoušová, Čírtková,: Novináři a oběti trestných činů, THEMIS, nakladatelství Tiskárny MV, p.o., Praha, 2008 Wertham, F.: The Show of Violence, New York: Vintage, 1949 Zoubková, I., Moulisová, M.: Kriminologie a prevence kriminality, Praha, ARMEX Publishing, 2004

71

INTERNETOVÉ STRÁNKY Internetový portál Bílého kruhu bezpečí – www.bkb.cz Internetový portál Ministerstva spravedlnosti ČR – www.justice.cz Internetový portál Vlády ČR – www.vlada.cz Internetový portál organizace Victim Support - www.victimsupport.org.uk Internetový portál DONA linky - www.donalinka.cz Internetový portál Ligy lidských práv - www.llp.cz Internetový portál Fondu ohroţených dětí - www.fod.cz Internetový portál Institutu pro kriminologii a sociální prevenci – www.ok.cz/iksp Internetový portál občanského sdruţení ROMEA – www.romea.cz Internetový portál Poslanecké sněmovny ČR – www.psp.cz

72

Victimisation and Assistance for Victims of Crime (SUMMARY) The aim of my dissertation is to describe in detail the issue of victim of crime. The thesis is composed of seven chapters which include three main topics. The first three chapters create general introduction to the subject, its matter of interest, present historical overview, explain the general terms of the topic, such as victimology, damage, victimity etc., define the subject of victimology and describe the possible factors of the relation between victim and trespasser, their mutual interaction during and after the criminal act. Chapter four concentrates on the negative aftereffects created during the criminal investigation process, which is called victimization. This chapter is divided into four subsections (primary victimization, secondary victimization, tertiary victimization and revictimization). The fifth chapter focuses on assistance to the victim and ways of obtainable compensation. The chapter mainly deals with family assistance, psychological assistance and social assistance. In connection with the psychological assistance, the chapter gives a brief overview on Bílý kruh bezpečí (White Circle of Safety), its activities and work methodology. This chapter also deals with rights of victims and protection of witnesses. The chapter six describes current Czech proposal of the Act on Victim of Crime and presents its changes in the current Czech legislation. The last chapter is an author´s final word about this thesis and overview of the current situation in the Czech Republic concerning victim of crime. Although the position of the victim of crime has significantly improved over the past years, as many new acts regarding the victim of crime were adopted, there are still many topics that need to be discussed and improved. In my opinion, the proposed Act on Victim of Crime, which should be effective as of 2013, will contribute to the improvement of the situation (position of the victim of crime) in Czech Republic.

73

KLÍČOVÁ SLOVA / KEY WORDS  Oběť trestného činu / Crime victim  Viktimologie / Victimology  Viktimizace / Victimization  Odškodnění oběti trestných činů / Compensation to victims of crime  Pomoc obětem trestných činů / Assistance for victims of crime

74