VIII.B Zajímavosti o názvech ulic Praha 3 – Žižkov
Když se podíváte na mapu Žižkova, na první pohled Vás upoutají názvy „husitské“ a názvy podle českých bratří (Želivského, Táboritská, Štítného, Husitská, Roháčova,...) a u hranic s Vinohrady názvy podle hudebních skladatelů (Kubelíkova, Ondříčkova, ... ) . Na Žižkově se dokonce kdysi ulice jmenovaly i po českých panovnících - V roce 1930 se z Přemyslovy ulice stala U Rajské zahrady, Libuši nahradil Antonín Dvořák a původní Dvořákovu převzal místní žižkovský skladatel Karel Pospíšil. V roce 1937 ještě nahradil knížete Břetislava houslista František Ondříček. Za protektorátu roku 1940 se např. z Havlíčkova náměstí stalo Husovo (v Praze totiž Hus náměstí neměl, jen osm ulic) a z Poděbradovy ulice neutrální Brněnská. Mezi husity přibyl jejich průkopník Vojtěch Raňkův z Ježova (předtím a zase potom Palackého), ke skladatelům Václav Hugo Voříšek (Nerudova) a Jan Dismas Zelenka (Veleslavínova). České bratry doplnili Jan Liberda a Havel Žalanský (Thurnova a Černínova), s nekatolickým exilem byly spojeny i Ochranovská a Habánská (Havlíčkova a Vratislavova). Do názvů ulic Žižkova se navíc dostala i jména reformátorů německých – Luthera, Filipa Melanchtona a Ulricha von Huttena (Karlova, Šlikova a Husova) i francouzských – Kalvínova (Harantova). Z důvodů nové reality se navíc z ulice U Památníku osvobození stala Na Vítkově. Ačkoliv mezi novými byli jenom tři Němci (bez jakékoliv spojitosti s nacismem), po válce muselo být vše vráceno do původního stavu. A opět nastal v pražských uličních názvech chaos. Na památku
osvobození pak byla v roce 1946 přejmenována Poděbradova po maršálu Koněvovi a Karlova po Kalininovi, titulární hlavě SSSR. Pražské uliční názvy byly definitivně sjednoceny až v roce 1947, tehdy byl v podstatě nastolen dnešní stav. Objevili se noví husité, např. Roháč z Dubé, Chval z Machovic a Martin Húska zvaný Lokvis (předtím Harantova, Závišova a Veleslavínova), s husitstvím souvisely i Příběnická a Ostromečská (Chodská a Šlikova), dále čeští bratři Lukáš Pražský a Řehoř zvaný Krejčí (Thurnova a Havlíčkova) i hudebníci Otakar Ševčík, Jan Kubelík a Jaroslav Ježek (Bendlova, Dvořákova a Nerudova). Z Husovy se stala Husitská, z Kollárova náměstí Chelčického. Vratislavova byla přejmenována po Kurtu Baranovi, umučeném za války. Jako poslední se roku 1948 Palackého změnila na Dobrovolců. Problém duplicit byl vyřešen, nyní nastoupil třídní princip. Sítem prověrek neprošel roku 1952 historik V. V. Tomek, nahrazený P. I. Čajkovským a ještě v roce 1961 zmizel Julius Grégr, byv vystřídán skladatelem Josefem Slavíkem. Kádrovalo se však i v husitské minulosti, když byl hned v roce 1948 odstraněn před rokem zavedený ultralevičák Lokvis, kterého nahradil Vít Nejedlý, aby tak posílil skupinu skladatelů, a roku 1952 Jakoubek ze Stříbra považovaný naopak za pravičáka, kterého zastoupil kontroverzní Karel Sabina. Vilém Kostka z Postupic byl téhož roku vystřídán jiným husitským hejtmanem Zbyňkem Buchovcem z Buchova, ulici Dobrovolců dostal roku 1961 radikální kněz Jakub Vlk. Jan Želivský v roce 1951 opustil svoji původní uličku (která se spojila s Chlumovou) a zabral si širokou třídu Petra z Mladoňovic. V roce 1958 samotný Jan Žižka obsadil náměstí Chelčického a dosavadní Žižkovo se stalo Tachovským. Z ulice U Památníku osvobození se po změnách „nahoře“ stala jen U památníku. Pernštýnovo náměstí bylo v roce 1952 přezváno na náměstí Barikád a bouřlivým vývojem prošlo dosavadní náměstí U Pensijního ústavu, od roku 1955 Gustava Klimenta (v padesátých letech ministr průmyslu), od roku 1977 Antonína Zápotockého a nakonec od roku 1990 Winstona Churchilla. Taktéž v roce 1990 nahradil M. I. Kalinina žižkovský rodák, básník a nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert. Na Žižkově bylo sériové křtění ulic použito poprvé, a to dokonce ještě tři roky před deklarací nezávislosti na Vinohradech, tedy v roce 1872. A když město Žižkov, tak jedině po husitech! Teprve když začali vhodní adepti docházet, přišli na řadu čeští bratři, odbojní páni (byť ti patří spíše na Bílou Horu), či dokonce dávná česká knížata…Ovšem patrně, ne všichni jsou tak známí jako Hus či Žižka. Kdo to byl třeba Chlum, Krása, nebo Lupáč?
Milíčova – jmenovala se stejně již před rokem 1875
Jan Milíč pocházel z Kroměříže, přesný rok narození neznáme. Studoval na nově založené pražské univerzitě a roku 1358 zahájil slibnou úřednickou kariéru v královské kanceláři. Ve středověku každý učenec musel být zároveň knězem. Jan však neměl plné svěcení, ba ani
vlastní faru. Tento nedostatek se proto jeho nadřízení pokusili napravit a v roce 1362 byl jmenován kanovníkem u sv. Víta. O Vánocích 1363 dospěl k osudovému rozhodnutí. Vzdal se všech svých úřadů v Praze a přes domluvy arcibiskupa Arnošta z Pardubic odešel jako prostý kněz do Horšovského Týna. Na podzim příštího roku už byl zase zpátky v Praze a začal kázat. Česky, jako o čtyřicet let později Jan Hus. Na rozdíl od Husa však zpočátku sklízel posměch. Možná pro své hanácké nářečí ... .
Viklefova (od roku 1930)
Název ulice vznikl podle Husova anglického ideového otce, Johna Wycliffa,u nás zvaného Jan Viklef. Ačkoliv tato ulice není ani příliš dlouhá, ani nijak stará (vznikla až r. 1930), přesto je mezi husitskými ulicemi na Žižkově unikátní – jako jediná je totiž pojmenována po cizozemci, Angličanovi, kterému se u nás říkávalo Jan Viklef. V jeho vlasti ho spíše znají pod jménem John Wycliffe, je však možné psát s „y“ nebo „i“, místo „c“ lze i „ck“, na místě „i“ může být „e, f“, pouze jediné a koncové „e“ být nemusí. Pravopisem ale nejasnosti nekončí. Narodil se v rozpětí let 1320–1330 (životopisci sice většinou uvádějí přesné datum, bohužel však každý jiné) kdesi v Yorkshiru, kde leží i statek Wycliffe-on-Tees, odkud pocházel jeho rod. Z pohledu středověku totiž fyzické narození nebylo podstatné. Viklefův skutečný život začal až na univerzitě v Oxfordu, kam přišel kolem roku 1345. Tady se pro něho otevřel fantastický svět. Hltal myšlenky Rogera Bacona i dosud žijícího Williama Occama a postupně se sám aktivně zapojoval do zuřivých intelektuálních bojů. Roku 1376 zveřejnil svých 18 tezí, v nichž zavrhl veškeré světské panování církve i její okázalé bohatství. Vzorem přece musí být apoštolská chudoba! Navrhl i zcela praktické řešení – stát vyvlastní církevní statky a bude živit duchovní. Viklef byl později prohlášen za kacíře a jeho kritickými myšlenkami se tudíž nebylo nutno vůbec zabývat. Do základu jeho učení tak byla položena mina, která později dovedla na hranici i Jana Husa.
Štítného (od roku 1875)
Tato ulice, patřící k nejstarším na Žižkově, nese svůj název beze změny již od roku 1875. Tomáš Štítný ze Štítného bývá občas nazýván prvním klasikem české literatury. Narodil se kolem roku 1331 (možná až 1333), kde jinde, než na tvrzi Štítné u Žirovnice. Pocházel ze zchudlé větve rodu Benešoviců, erbu zavinuté střely, občas zvané odřivous (ve skutečnosti však jde o zápalný šíp). V roce 1348 odchází do Prahy a zapisuje se na artistickou fakultu čerstvě založené univerzity. Hltal doslova desítky spisů od svatých otců přes mystiky až ke scholastikům, od svatého Augustina a svatého Řehoře přes Roberta Holkota a svatého Bonaventuru až po Davida Augšpurského. Kupodivu však opomíjel největší autoritu své doby, a to Tomáše Akvinského, neboť ho více zajímali jeho komentátoři a kritikové. Tím víc je zarážející, že studia nedokončil. Ale možná se prostě jen chtěl vyhnout celibátu, který tehdy byl pro gradované absolventy povinný. Po návratu na tvrz v roce 1355 se totiž oženil. Postupně v něm ale nazrával plán, jak obě životní lásky – děti a vědění – spojit. Bude psát učebnice pro své děti – více než 250 let před Komenským! Prvním pokusem v tomto směru se stávají Řeči besední. Následuje několik drobnějších překladů a již začíná pracovat na svém životním díle nazývaném Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, které bude předělávat a upravovat téměř až do své smrti. Štítný „Šestero“ věnoval svému věhlasnému učiteli, mistru Vojtěchu Rankovu z Ježova. V první řadě je to učebnice lidské morálky a křesťanského života. Ale v čem byl skutečný přínos Tomáše ze Štítného, to bylo jeho důsledné preferování našeho národního jazyka, češtiny, přičemž mnohdy musel sám vytvářet i českou odbornou terminologii. Navíc měl dar jasného, srozumitelného a poutavého výkladu.
Jeronýmova (od roku 1896)
Muž, který přijal tu nejnevděčnější historickou úlohu být tím druhým. Kdo však byl onen Husův stín zvaný Jeroným Pražský? O jeho původu nevíme vůbec nic; narodil se nejspíše na Novém Městě pražském. Rozhodně to ale nebylo v domě „U Shnilé ryby“ na rohu Řeznické a Vodičkovy, kde má nenápadnou a dnes zcela zapomenutou pamětní desku. Síto dějepisu jej poprvé zachytilo až v roce 1398, kdy se na pražské univerzitě stal bakalářem. A hned v únoru následujícího roku vyrazil na studijní cesty po světě. V roce 1401 se vrátil plný nadšení a do Prahy přivezl dosud neznámé Viklefovy spisy Dialog a Trialog. Cestovatelské vášni pak propadl naplno. Roku 1403 se pravděpodobně vypravil až do Jeruzaléma, 7. dubna 1404 se zapsal na pařížské Sorbonně, o rok
později tam dosáhl mistrovského titulu. Začínají potíže, jeho viklefiánství se ve Francii rozhodně nesetkává s pochopením. Přesunul se proto do německého Heidelberku, čímž se však nic nezměnilo, a tamější mistři na tohoto opovážlivého přivandrovalce podávají žalobu k biskupu wormskému.Před hrozícím malérem ho sice zachránilo vypuknutí protistudentských bouří ve městě, nicméně rozumnější bylo opět změnit působiště. Zkusil proto ještě štěstí v Kolíně nad Rýnem a v roce 1407 se raději vrátil do Prahy, kde konečně na chvíli našel klid na práci. Praha totiž už byla Viklefem posedlá a na univerzitě se denně neprobíralo téměř nic jiného. Dne 1. listopadu 1414 byl v Kostnici zahájen koncil. Tou dobou byl již Jeroným zpátky v Čechách a patrně to byl on, kdo na Krakovci definitivně přemluvil Jana Husa k účasti. Navíc slíbil, že samotného ho tam nenechá. Spsal řadu obhajob, výzev a provolání, které jeho příznivci horlivě rozmnožovali a přibíjeli na vrata kostnických chrámů. Navenek se ale nedělo stále nic, Jeroným si proto nechal od šestice vážených českých pánů vystavit potvrzení, že na koncilu byl a předpisově se ohlásil, a 9. dubna zamířil k bezpečnému domovu. Koncilní byrokracie se ale rozjela, 11. dubna přišla jeho žádost na stůl poradního výboru a po zjištění jeho útěku byl na něj téhož dne kongregací národů vydán zatykač. Byl uvězněn, nakonec učení skutečně odvolal! A dokonce dvakrát. Nejprve na pracovním zasedání 11. září a pak slavnostně 23. září. Očekávané propuštění ale nenásledovalo, jen mu byl zmírněn žalář. Jeronýmův konec je stejně tragický. Jeroným byl nakonec předán světské moci a stejně jako Husovi mu byla nasazena potupná papírová koruna.
Ostromečská (od roku 1947, předtím 1896–1940 a 1945–1947 Šlikova, 1940–1945 Melanchtonova)
Bitvu u Ostromeče, která měla být vůbec prvním větším bojovým střetnutím husitských válek, byste v dnešních dějepisných příručkách asi hledali marně. Jde totiž o jednu velkou historickou záhadu. Ani datum neznáme úplně přesně. Bylo to každopádně počátkem listopadu 1419, ovšem zatímco Vavřinec z Březové uvádí den svatého Linharta (tedy 6. listopadu), z líčení Starých letopisů českých vychází již 4. listopad. Ještě větším problémem je přesné určení místa. Když pomineme zjevný omyl kroniky Eneáše Sylvia (pozdějšího papeže Pia II.), který střetnutí klade až k Ostrovu u Davle (a jeho první český překladatel uvádí dokonce Benešov!), mluví Vavřinec o místě vzdáleném jednu míli (staročeská míle měřila kolem 7,5 km) od (Nového) Knína. Třeboňská popravčí registra k pozdějšímu datu skutečně zmiňují, že se tak mělo stát u hradu Ostromeče (vzdušnou čarou 9,5 km od Knína), potíž je jen v tom, že tento hrad tehdy nejspíše ještě neexistoval (byl založen až roku 1424). Proto se dnes bitva většinou nazývá podle protější vsi Živohoště. Ovšem Stará Živohošť ležela přímo u Vltavy (a dnes je zatopena Slapskou přehradou) a Staré letopisy české udávají, že k boji mělo dojít půl míle od řeky! František Palacký proto na přesnou lokalizaci rezignoval a mluví o prostoru mezi Radíčem a Jablonnou, které se nacházejí vzdušnou čarou 7,5 km od sebe, tedy jednu staročeskou míli.
