VII. REGIONÁLNÍ POLITIKA: do roku 2013 Regionální politika (dále v textu RP) bývá v obecné rovině chápána jako integrální součást hospodářské politiky státu, tj. jako určitý specifický nástroj stabilizace společnosti a ekonomiky. Jednotlivé vlády se snaţí prostřednictvím RP dosáhnout národních cílů ekonomického růstu a sociální stability. V odborné literatuře se můţeme setkat s mnoha definicemi RP, mimo jiné také s pojetím, kdy je RP vnímána jako konkrétní projev úsilí společnosti o sniţování nebo změnu regionálních rozdílů. Cílem RP je sniţování meziregionálních rozdílů v regionálním rozvoji (HDP, nezaměstnanost, počet soukromých subjektů, apod.) a sbliţování ţivotní úrovně obyvatelstva ve všech regionech. Regionální politika nemá plošný charakter, je selektivní v tom smyslu, ţe podpora se zaměří jen na některé oblasti nejvíce postiţené hospodářským úpadkem, nebo na oblasti zaostalé (především zemědělské regiony). RP se rodí ve 30. letech ve Velké Británii v důsledku světové ekonomické krize a neschopnosti trhu řešit některé problémy (vysoká míra nezaměstnanosti a její sociální dopady). Dalšími zeměmi, které ve svých národních politikách aplikují ve 40. letech 20. století regionální politiku jsou Itálie (řešení významných ekonomických rozdílů mezi severem a jihem) a Francie (oblast horských regionů, střední Francie). Česká republika implementuje regionální politiku aţ v druhé polovině 90. let 20. století v důsledku růstu rozdílů v ekonomice jednotlivých krajů v kontextu privatizace, deregulace a demokratizace země. Regionální politika ČR je metodicky vázána na RP Evropské unie, tzn. základní priority a finanční nástroje jsou rozhodovány ve spolupráci s evropskými institucemi. Mezi hlavní problémy RP ČR v současnosti patří : - Výrazná dominance Prahy x ekonomice dalších krajů - Vysoká nezaměstnanost v Ústeckém a Moravskoslezském kraji - Problémy v oblasti zemědělství - Narušené ţivotní prostředí (především pánevní oblasti) - Významné vnitřní sociálně-ekonomické rozdíly jednotlivých krajů (především středočeský, plzeňský a jihomoravský). Mezi podporované regiony v ČR v současnosti patří: o Strukturálně postiţené regiony (okresy Louny, Most, Teplice, Chomutov, Bruntál, Jeseník, Frýdek místek, Ostrava, Karviná a Nový Jičín) o Hospodářsky slabé regiony (okres Rakovník, Tachov, Český Krumlov, Třebíč, Znojmo, Svitavy, Šumperk, Vyškov, Hodonín a Přerov) o Venkovské regiony o Ostatní regiony – jejichţ podporování státem je ţádoucí z jiných důvodů (např. Bývalé volenské újezdy Ralsko a Mladá) o Regiony podporované na úrovni a v působnosti kraje. Regionální politika je v ČR aplikována na úrovni ústřední správy (hlavním koordinačním orgánem je ministerstvo pro místní rozvoj), i na úrovni regionů soudrţnosti (tzv. regionální rady na úrovni NUTS II) a krajů (krajské úřady). Mezi další instituce, které vstupují do přípravy a realizace rozvojových opatření RP patří výkonné sloţky státu, regionální rozvojové agentury, czechinvest, czechtourism, centrum regionálního rozvoje, řídící a monitorovací orgány, orgány samospráv, soukromé subjekty, neziskový sektor, Národní asociace pro rozvoj
1
podnikání, Institut pro Integraci České republiky do Evropské unie, Sdruţení podnikatelů České republiky, Mezinárodní poradenské centrum obcí – MEPCO, Informační centrum venkovských regionů a další. Základní legislativní rámec RP v ČR je zaloţen na následujících zákonech : o Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích o Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích o Zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, ……. o Zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. Dokumenty, které jsou v ČR v současné době určující z hlediska koncepce a realizace RP jsou následující: o Strategie regionálního rozvoje ČR (vypracovávaná na úrovni národní, koordinátor MMR) o Strategie rozvoje kraje, Programy rozvoje kraje o Strategie či Programy rozvoje mikroregionů o programy rozvoje obcí.
HIERARCHIZACE REGIONÁLNÍ POLITIKY V současné době rozeznáváme v obecné rovině 3 úrovně RP: 1. nadnárodní úroveň (politika iniciovaná EU) – její cíl a smysl: existují příčiny problémů diferenciace tempa rozvoje, které jednotlivé členské státy mohou ovlivnit málo/vůbec a dopady této regionální diferenciace postihují i jiné členské země – zájem na společném řešení některých priorit. RP na evropské úrovni je ovlivněna i základními principy evropské integrace, mezi něţ patří vzájemná pomoc za účelem podpory ekonomiky a sniţování problémů sociálních a politických. Regionální politika zaujímá v současnosti z hlediska rozpočtu druhé nejvýznamnější místo v EU : odčerpává zhruba 33% evropského rozpočtu (objem prostředků druhý největší za zemědělskou politikou). RP patří mezi koordinované politiky. 2. národní úroveň – RP realizovaná přímo jednotlivými členskými státy – můţe přejímat společná pravidla z úrovně EU 3. regionální úroveň ( v ČR např. na úrovni NUTS II), aplikace RP na této úrovni je ovlivněna principy subsidiarity vyplývající z Maastrichtské smlouvy a principy partnerství. Mezi základní příčiny regionálních disparit, tj. otevírání se nůţek v ekonomickém rozvoji mezi jednotlivými oblastmi patří : a, geografické faktory a přírodní podmínky b, hodnotové vlastnosti jedinců a jejich dispozice c, historické faktory – disponibilní přírodní zdroje, objevení Ameriky, hranice Římské říše (vytvoření struktury cest) 2
d, vládní rozhodnutí – lokalizace zbrojní výroby, průmyslu (Mostecko, Ural), státní výzkumné ústavy, velké stavby e, neoficiálně politické a strategické cíle - např. dosídlování pohraničí po 2.sv. válce f, politické klima g, integrační procesy – např. proces globalizace a evropské integrace (některé regiony svoji pozici posilují, jiné oslabují.)
Vývoj Regionální politiky v EU V prvních letech integračních procesů byl na společnou RP kladen menší důraz. Vycházelo se z předpokladu, ţe vyváţeným ekonomickým růstem se srovnají i meziregionální podmínky ekonomiky jednotlivých zemí. Druhou příčinou malé spolupráce v oblasti RP byla i víceméně vyváţená ekonomická struktura původních vstupujících zemí, které neměly významnější problémy s regionálními diferenciacemi . Z tohoto důvodu převládá do roku 1973 individuální přístup jednotlivých zemí k RP. RP se realizovala částečně přes společnou zemědělskou politiku, především prostřednictvím tzv. Evropského zemědělského podpůrného a záručního fondu (zaloţen v roce 1964). Cílem tohoto fondu je podpora modernizace zemědělství, zachování venkovské krajiny, podpora nových technologií v zemědělství a dalších inovací. Druhým fondem zaloţeným v tomto období, který se stal jedním ze základních pilířů pomoci regionálního rozvoje, je Evropský sociální fond (datum zaloţení 1958). Hlavním cílem tohoto fondu je podpora boje proti diskriminaci na trhu práce, uznávání kvalifikací, zapojení do trhu práce vyloučených nebo problémových skupin obyvatelstva, podpora rekvalifikací apod. Povaha regionální politiky na evropské úrovni se významným způsobem mění v polovině 70. let minulého století. Příčinou není jen ekonomická krize 70. let a selhání dosavadních přístupů k ekonomice, ale i vstup dalších zemí do ES (1973 – vstup VB, Irska a Dánska), které přispěly k růstu regionálních rozdílů (především chudé Irsko). Regionální politika se mění z tzv. tradiční (protekcionistické přístupy zaloţené na keynesiánských modelech) k tzv. akcelerační (liberální přístupy), která se zaměřuje na podporu malých a středních firem, vnitřního potenciálu území, podporu sluţeb pro soukromý sektor apod. V roce 1975 dochází k zaloţení Evropského fondu regionálního rozvoje (ERDF), který je v současnosti nejvýznamnějším strukturálním fondem. Z jeho prostředků je financována celá řada projektů od: výstavby infrastruktury, přes podporu soukromého sektoru aţ k mezinárodní a přeshraniční spolupráci. Z hlediska současného vývoje a postavení RP je významným obdobím druhá polovina 80. let. V roce 1986 je schválen tzv. Akt o jednotné Evropě, který předpokládá, ţe jedním z hlavních nástrojů prohloubení evropské integrace bude regionální politika. V tomto kontextu dochází v roce 1988 k přerodu regionální politiky na tzv. strukturální politiku (koheze RP s části sociální a agrární politikou EU). Je vytvořeno 6 cílů strukturální politiky (předmětem všech 3 politik – pro RP byl závazný cíl 1 – strukturální proměny zaostávajících regionů, 2 – podpora regionů ohroţených váţným úpadkem, 5b – rozvoj venkovských regionů). V polovině 90.let dochází k přehodnocení těchto cílů do třech : a, první cíl pomoc regionům, jejichţ pomoc zaostává (HDP míň 75%průměr EU) b, druhý cíl : hospodářská a společenská konverze oblastí, které čelí hospod potíţím (průmysl, venkov, městské oblasti, rybářské oblasti)
3
c, adaptace a modernizace programů vzdělávání, školení a zaměstnanosti. I přes dlouhou tradici RP a přibliţování ţivotní úrovně jednotlivých států dochází k přetrvávání rozdílů na úrovni regionů. Postavení jednotlivých regionů zemí EU se nemění (konzervace stavu) a proto bývá někdy RP kritizována pro její malou účinnost (přetrvávající rozdíly v ekonomické výkonnosti, přetrvávající rozdíly v nezaměstnanosti apod.) Mezi současné výzvy RP patří : Důraz na strukturální a organizační změny v ekonomice Desindustrializační tendence – tercierizace ekonomiky Odklon od masové výroby k flexibilní produkci (progresivní průmyslové obory) Růst atraktivity environmentálně kvalitních území Decentralizace a profesionalizace veřejné správy Podpora inovací a nových technologií Informační společnost.
Mezi základní nástroje podpory regionálního rozvoje v současné době rozeznáváme : DOTACE - Evropské fondy (strukturální fondy + kohezní fond + iniciativy společenství) - Národní fondy (v ČR např. dotační tituly jednotlivých ministerstev) - Další zdroje regionálního a nadnárodního typu Mikroekonomické nástroje (podpora realokace pracovních sil, podpora bytové výstavby, Úvěrová a hypoteční politika státu, Daňové úlevy) Administrativní opatření (Protekcionismus, limitace nebo podpora určitých odvětví, Poradenská a konzultační činnost, Transparentnost rozhodování a otevřenost správy obce/kraje, Spolupráce se soukromým a občanským sektorem, Podpora propagace regionu, Lobování) Marketing (přenášení principů řízení se soukromého sektoru, podpora efektivity vyuţívání veřejných statků, vytváření dlouhodobých strategií, integrace potřeb a zájmů subjektu obce a regionu) A další. Evropské dotační tituly I. Strukturální fondy - Evropský zemědělský podpůrný a garanční fond (95% společná zemědělská politika x 5% RP), Evropský sociální fond, Evropský fond regionálního rozvoje, finanční nástroj na podporu rybolovu) II.
Iniciativy společenství Část prostředků ze SF je vyčleněna na samostatné programy jako součást SF Leader – podpora venkova a zemědělství (V rámci Evr. Zemědělského fondu) Equal : podpora integrace na trh práce a vzdělávání (v rámci ESF) Interreg – podpora přeshraniční a mezinárodní spolupráce (REDF)
4
Urban – podpora řešení současných problémů měst (sociální exkluze, ţivotní prostředí, doprava….) - ERDF III.
Kohezní fond - NENÍ STRUKTURÁLNÍM FONDEM - Jeden z nástrojů ekonomické a sociální soudrţnosti - CÍL: podpora celého státu --- přijetí do EMU (splnění konvergenčních kritérií) - HNP/obyv < 90% Ø HNP/obyv EU - Velké projekty ŢP, doprava - Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko
5
