„ J60“ / 6.6.2015 / Rok s rokem se sešel a já dne 6.6.2015 už od 06:13 hodin jsem na 60.kilometrové trati 42.roč. horského ultramaratonu „Jesenická 60“. Tento pochod se sta pro mě srdeční záležitostí. Vede krásnou krajinou Jeseníků, tj. z Jeseníku přes Rejvíz na Videlské sedlo k chatě Švýcárna a pokračuje po hřebenu na Červenohorské sedlo, Keprník až na Šerák a odtud zpět do Jeseníku. Jsem tu i s ženským teamem HEJ HEJ, ale každý jdeme na sebe Tato akce je totiž pro každého z nás takovou generálkou na „Krakonošovu stovku“. Měla by ukázat, jak jsme na tom…
Rosničkáři hlásí tropické počasí, tedy v Jeseníku +32C, na hřebenu min. +25C. Jdu proto „na lehko“, jen s tím nejdůležitějším, ale foťák však musím mít, slíbil jsem synovi pár snímků z této akce… Mám startovní číslo 179, což znamená, že během 13 minut od startu je už na trati 178 pochodníků!!! Moc se nezdržuji a valím. Chytnu se trojice mladých, s kterými se dostávám na silnici k Rejvízu. Ve výstupu jsme stačili předejít fůru lidí, ale ještě více je jich tady na silnici. Trojku mladých opouštím a
běžím. Musím tento dav předběhnout, jinak budu na kontrole v Rejvízu stát frontu na razítko a pak na občerstvení. To se mi nechce. Z tohoto důvodu přidávám na obrátkách. Vyplatilo se. Přibíhám ke kontrole na Rejvízu, tu téměř nikdo. Razítko, banán, pár kalichů vody a už to ženu po žluté k Videlskému sedlu. Zvolňuji, jdu si sám, tempo nepřeháním. Terén je tu členitý s prudkými výstupy a sešupy. Trasa tu vede většinu lesem, jsem tak chráněný před sluníčkem, kterého si ještě dosyta užiju. Ale ta samota mě užírá… sbíhám k výstupu na Jelení loučku a hele, človíček přede mnou. Zaplať pán Bůh. Docvaknu ho. Je to mladý, urostlý mladík, celý oblečený fou INOV. Ve stoupání na Jelení loučky se ujímám vedení. Je to však stoupání táhlé, nepříjemné a dlouhé, ale takových ještě bude…Konečně jsme na vršku a můžeme sbíhat k Vidláku /Videlské sedlo/. Cesta je tu široká, běžíme vedle sebe. Při tom se stačíme bavit o všem možném, hlavně však o výrobcích INOV a pak o H8. Najednou ucítím, že mně padá ledvinka, přetrhl se mi popruh z ledvinky, ale co teď? Nechci se zdržovat, tak kolega mi ji ochotně nacpe do baťůžku. Něco bych sezobl, mám už hlad, ale co, na Vidlák je to s kopce cca 4 km, to musím přežít…nezdržuj se, Tondo. Je 09:45 hodin, jsme na Videlské sedle, kontrole č.2. Cca půlka je za mnou, zbývá druhá, za to však těžší se slunkem a teplem navíc…Rychle si dávám dohromady ledvinku pomocí zavíracího špendlíku, daří se. A následuje žrací procedura, cpu se jen banánem / jablko a pomeranč nezvládnu pokousat/ a prolévám se vodou jako velbloud před pouštní výpravou. Dávám si ještě před výstupem Mg a už kynu na kolegu, že bychom mohli vyrazit, jsme tu dlouho. A on říká: „Musím si ještě roztáhnout plíce“. Čučím na něj jak vyrvané péro z otomanu, on vytahuje cigáro a zapaluje si. Labužnicky si vychutnává první šluk se slovy: „Mám chuť se na to vys…, raději běž dál, beze mne“. Moc mě to netěší, vyrážím, sám… Stoupám po žluté značce ke Švýcárně. Sice je to úsek v délce pouhých třech km, ale dává mně co proto. Všichni říkají, že to je nejtěžší úsek z celé trati. Je na tomto úseku převýšení 400 metrů. Místní mu právem říkají „výtah“. Funím, slunko o sobě dává znát, ale pořád jdu, ne, nejdu, spíše se sunu jako slimák. Úleva přichází až na vršku, to je už Švýcárna opravdu blízko. Je to po úzké, kamenité stezce pod kopec, tak opatrně sbíhám…
Na Švýcárně vládne klid. Pár lidí se schovává pod deštníky, usrkuje pivko. U pramene není nikdo, polévám se vodou, omývám si zasolený a upocený obličej. Mám příšerný hlad a žízeň, jako by na Vidláku nic nejedl, nepil. Ten „výtah“, ten mně ale dal. Z baťůžku vytahuji sojový špalek, nahrnu do sebe vodu a už to peru po červené na Červenohorské sedlo. Ještě se ohlédnu, abych se podíval na vysílač Praděd, neodolám, fotím. Ale teď už musím valit… No, ono až tak ideálně valit moc nejde. Je to tu samý šutr, nerad bych se rozplácl. Raděj izvolňuji, zvláště na dřevěných chodnících přes rašeliniště. Některá prkna jsou shnilá, nepřibitá, není o co stát. Ale ty výhledy, to je paráda. Ty mě vždy dostanou…Nejvíce však mě ale fascinuje pohled na Červenohorské sedlo. Už abych tam byl, jen seběhnout…
Kontrola č.3 na červenohorském sedle mně zapisuje čas 11:37 hod. Rozhlížím se po nějakém občerstvení, dostává se mně však informace, že musím využít pohostinství místní restaurace, občerstvení tu bylo zrušeno. Tak to je nemilé. Těšil jsem se na banán… No, nic, hrknu do sebe v místní restauraci vařený ionťák /pivko/. Docela mně sedlo, snad mně dopomůže k rychlejšímu výstupu na Keprník. Slunce ale slušně hřeje, to bude peklo… Lije ze mě jako z konve, štěstí, že na výstupu tohoto 9.kilometrovém úseku je Vřesová studánka s pramenem vody. Namáčím si tu kšiltovku, omyji si obličej, zapíjím Mg a pokračuji. Jde to však z tuha. Měl jsem si asi dát na Červenohorském sedle polívku, prostě něco slaného proti křečím, ale nevím, jestli bych ji do sebe vůbec dostal v tomto horku. Snad se rozejdu, na Keprník je to tak 3km a pak přes Šerák až do Jeseníku je to s kopce. Bude-li nejhůř dám si polívku s pivkem na Šeráku…uvidíme… Co si tak sám se sebou medituji, kouknu vlevo a jako na talíři mám před sebou skalní útvar Vozku. To musím vyfotit, lovím foťák z ledvinky, ta však opět nevydrží, praskl popruh se zavíracím špendlíkem. Jde i s foťákem do baťůžku, ale záběr mám!!! Taková panoramata se mně ještě nenaskytly vidět, a to jsem v Jeseníkách minimálně 3x do roka.
Prostě jsem unešen. V dobré náladě s tím, že se mně něco podařilo už nevalím, ale jdu vstříc hoře Keprník, nejvyššímu bodu úseku Červenohorské sedlo-Šerák. Ale moc to nejde, jdu ztěžka, potřebuji se rozběhnout, aby svaly povolily. Ale copak to jde běžet do kopce? Navíc slunko pálí, dává slušně o sobě znát. Těším se na chatu Šerák, Tondo, vydrž!!! Jsem už u tyčí, což je známkou, že se blížím k vršku Keprníku. Tak to je fajn. Po chvilce jsem skutečně na Keprníku. Nádherný výhled do okolí, ale mě více přitahuje Šerák. Rád bych udělal pár záběrů, ale silnější je touha být co nejdříve na Šeráku. To už ale sbíhám, svaly nohou povolují, což je jen dobře, tak ještě zrychluji.. Blížím se k chatě Jiřího na Šeráku a nestačím se divit. Je tu lidí jako much, jako by tu byla pouť, či co. Stěží nacházím kontrolu. Mladíci mi zapisují čas 13:38 hodin. Jeden z nich mi však říká: „Jste 5., který tu z pěších prošel, to jste na tom moc dobře“. Tak toto potěší, to je balzám na všechno. Nic už neřeším. Z polívky sejde, stejně bych se v hospodě nechytal, obracím do sebe 0,5l Ondrášovky, zkouknu lýtkové kompres KS810, ponožky „krškáče“ /KS merino cross/ - dobrý, drží a vyrážím na poslední 12.km úsek. Povzbuzen sbíhám po žluté ze Šeráku co to jen jde. Sice je to po úzké stezce s kamením, ale jde to lesem, jsem tak alespoň chráněný od přímého sluníčka. Sice teplo, dusno je , ale pořád je to lepší než být na přímém slunci.. To si dneska ale dává záležet, slušně hřeje!!! Jsem pod Bobrovníkem, najednou je mi zle, že by ze sluníčka nebo z hladu a nebo z obojího? Musím do baťůžku, našmátrám tyčku, kterou jsem dostal od slečny – prý kalorická bomba, nechtěla ji / prý už 2x zvracela a kdyby si ji vzala, zvracela by i nemožné/. No, že by mně lezla do krku, to říct nemohu, ale ještě to jde. Kousek po kousku ujídám, jdu krokem, vydatně ji zapíjím ionťákem z vaku. Fuj, ten je ale hnusně teplý… Tyčku jsem dojedl, tak a teď očekávám ten zázrak, co by měl přijít. Neběžím, ale snažím se jít rychlou chůzí. Po chvilce zjišťuji, že žaludek neprotestuje, že by tyčka zabrala? Tak fajn a už to rozbíhám, no, snažím se. Cíl už je na dosah, tak 3 km. Jsem však na rozpálené asfaltce, pálí mě chodidla, potřeboval bych je přemáznout, ale teď pá „metrů“ před cílem? Ani náhodou, nezastavuji, mám zpoždění… U obchoďáku Kaufland potkávám típka, povzbuzuje, tleská, dívá se na hodinky a zařve: „Jo…, val, dobrý, val“. To už ale běžím a fest. Míjím Albert, přebíhám silnici, jako vítr probíhám parkem, vidím oblouk a konečně i cíl… Vítá mě pan Vodák, podává mně propisku, abych si osobně dopsal čas, je právě 15:42 hodin, tedy výsledný čas 9:29 hodin. Uznale mě poplácá po rameni se slovy: „Dobrý, moc dobrý a kde máte zbytek /myslí tím Ivu a ženu Věru/“? Mám sucho v puse, jazyk se mi lepí na patro a jen stěží ze sebe soukám: „ Já, nevím“. Dostává se mi odpovědi: „Dnes to bylo opravdu těžké, kruté, čest tomu, kdo to dokončí“!!! Více fotek na naších stránkách www.hejahejtrail.cz
