VI. Obrazová příloha
Seznam vyobrazených příloh: Příloha č. 1:
Vilém Mrštík (1863–1912)
Příloha č. 2:
Василий Васильевич Верещагин: Апофеоз войны (Vasilij Vasiljevič
Vereščagin: Apoteóza války; 1871)
Příloha č. 3: Василий Васильевич Верещагин: Тигр-людоед, (Vasilij Vasiljevič Vereščagin: Tygr-lidojed; 1890)
Příloha č. 4:
Jakub Schikaneder: Staropražské zákoutí (1907–1909)
Příloha č. 5:
Jakub Schikaneder: Symbolický výjev (1895–1897)
Příloha č. 6:
Jakub Schikaneder: U dívčina lože (Smrt přichází) (1900–1910)
Příloha č. 7:
Claude Monet: Impression, soleil levant (Dojem, východ slunce; 1872)
Příloha č. 8:
Jan Preisler: Jaro (1903)
Příloha č. 9:
Jan Preisler: Pohádka (1902)
Příloha č. 10: Antonín Slavíček: Deštivý večer (1902) Příloha č. 11: Edvard Munch: Skrik (Výkřik; 1893) Příloha č. 12: Emil Filla: Čtenář Dostojevského (1907) Příloha č. 13: Mikoláš Aleš: Národní tanec (1880)
Příloha č. 1
Vilém Mrštík (1863–1912)
2
Příloha č. 2
Василий Васильевич Верещагин: Апофеоз войны (Vasilij Vasiljevič Vereščagin: Apoteóza války; 1871)1
1
Dobová kritika často umělcům vytýkala to, že zobrazují „šeredné“ věci. Umění podle tehdejších kritiků totiž mělo zobrazovat pouze věci krásné. Jak pravil sám Vereščagin: „Jiní malovali krásné bitvy, já viděl jsem a maluji ošklivou válku.“
3
Příloha č. 3
Василий Васильевич Верещагин: Тигр-людоед, (Vasilij Vasiljevič Vereščagin: Tygrlidojed; 1890)
4
Příloha č. 4
Jakub Schikaneder: Staropražské zákoutí (1907–1909)2
2
Schikanederovy obrazy pražských ulic a zákoutí rozvíjejí lyrické téma evropského malířství přelomu století založené na světelném pojetí malby do melancholické podoby souzvuků tajemné nálady historického místa a smutku existenčního osamění člověka moderního města (Vlček, s. 40). Všimněme si podobnosti Schikanedrových obrazů se Santa Luciou v líčení příšeří, soumraku a chladu noci, kterou chatrně osvětlují pouliční lampy. Na podobnost Santa Lucie s obrazy Schikanedrovými poukazuje také Radko Pytlík v monografii o Mrštíkovi v souvislosti s impresionismem (Pytlík, s. 22, 126).
5
Příloha č. 5
Jakub Schikaneder: Symbolický výjev (1895–1897)3
3
V Schikanedrově realistické tvorbě se objevují i prvky symbolismu, jehož cílem bylo zobrazovat věci, které nelze racionálně popsat, a to pomocí symbolu, jenž se měl stát prostředníkem mezi skutečným světem a „světem duše“. Vzpomeňme na pasáž, ve které Jordán vnímá předsmrtnou agónii neznámého nemocného muže v podobě extatické biblické vize (viz s. 22) nebo citujme expresionisticko-symbolistickou pasáž v závěru románu: „Stoje nad hrobem svého vlastního těla, zhrozil se sám své vlastní myšlenky. Nebyl si jasně vědom, byla-li stvůrou jeho rozohněné obrazotvornosti nebo stavem čistě myslící duše, ale třásl se, třásl se na celém těle, šaty se na něm poškubávaly, jak na bříze se chvěje lupení. Postavy se žlutou tváří, vysedlými zuby a špičatými rameny stály před ním, obléhaly ho a černými důlky hleděly na stahující se jeho svaly. Vykřiknul. Jedna z těch potvor sáhla mu na ruku – – rozehnal se celým tělem proti ní. Mrtvoly zatančily – – “ (Mrštík, Santa Lucia, s. 228.)
6
Příloha č. 6
Jakub Schikaneder: U dívčina lože (Smrt přichází) (1900–1910)4
4
Ve vyobrazení umírající dívky s temným a pochmurným pozadím můžeme shledat až naturalistickou kopii nelibé skutečnosti.
7
Příloha č. 7
Claude Monet: Impression, soleil levant (Dojem, východ slunce; 1872)5
5
Atmosféru dané chvíle zachycuje slavný obraz, podle kterého byl nazván celý směr – impresionismus, jehož hlavním námětem bývá krajina ve své proměnlivosti a prchavé neopakovatelnosti s typickými motivy mlhy, kouře, větru či slunečního svitu. Stačí si vybavit Mrštíkovy neopakovatelné impresionisticky laděné popisy Prahy.
8
Příloha č. 8
Jan Preisler: Jaro (1903)6
6
Impresionistický triptych českého malíře, který často ve svých obrazech zpodobňoval melancholické nálady, pocity erotického smutku, pohádkové sny a zaměřoval se na motivy pokušení a svádění. Obraz měl vyjadřovat pocity mladého člověka vstupujícího do nového století, kterými byly pocit vykořenění, touha po splynutí s přírodou, nostalgie nad uplývajícím časem a také očekávání nových životních sil. Zasněný mladík evokuje postavu Jiřího Jordána a jeho touhu po lásce, která nebyla naplněna.
9
Příloha č. 9
Jan Preisler: Pohádka (1902)7
7
Tento obraz, jenž svým pojetím připomíná pohádkový sen, dokládá rozsah námětů a témat Preislerovy malířské syntézy, která sahá od lyrického snění přes erotické motivy až ke smyslovým prožitkům předznamenaným symbolickými vizemi lásky a touhy (Vlček, s. 253). Obraz nám výrazně připomíná Mrštíkovo symbolistické pojetí Prahy jako ženy-milenky, které stojí na rozmezí snu a skutečnosti, a dokazuje tak spisovatelovo poetické vidění, které je zvěčněno v románu Santa Lucia.
10
Příloha č. 10
Antonín Slavíček: Deštivý večer (1902)8
8
V tomto obrazu malovaném pastelem Slavíček nejhlouběji pronikl atmosférou měnícího se města k psychologickému tématu moderního člověka. Nachýlené postavy chodců se zde objevují v barevných siluetách jako dynamické bytosti psychologického dramatu moderního života (Vlček, s. 45). Dílo výborně ilustruje závěrečnou část Santa Lucii, v níž se Jordán nemocen zmítá v dešti a je taktéž nachýlen jako postavy na obraze: „Zastavil se a pohlédnul sám na sebe. Nohama v blátě, hlavou v dešti, sám na sebe učinil dojem zlý zkroušeným svým tělem, které trčelo na obě strany suchými, jak k obraně nastavenými lopatkami; ostatek se choulil a smršťoval do vlhkých šatů. Hlava jako v bryčce se krčila ve vyhrnutém límci.“ (Mrštík, Santa Lucia, s. 212.)
11
Příloha č. 11
Edvard Munch: Skrik (Výkřik; 1893)9
9
Slavný obraz norského malíře ilustruje expresionismus, jenž vyjadřoval pocit rozkládajícího se jedince v rozkládající se společnosti. Deformací reality expresionisté zvýrazňovali pocity zoufalství, prázdnoty a bolesti člověka. Obraz nám připomíná smrtelně nemocného Jordána, který prochází pražskými ulicemi, ve kterých jsou k němu nepřívětiví jak lidé, tak chlad a syrovost prostředí. Vzpomeňme také na expresionisticko-symbolistickou pasáž citovanou u Přílohy č. 5.
12
Příloha č. 12
Emil Filla: Čtenář Dostojevského (1907)10
10
Tento obraz českého malíře jsem uvedla nejenom proto, abychom si připomněli Mrštíkovy sympatie k ruské literatuře, ale také pro jeho typicky expresionistické prvky, mezi které patří zaměření se na psychický stav člověka a také výrazná deformace barev a tvarů.
13
Příloha č. 13
Mikoláš Aleš: Národní tanec (1880)11
11
Mikoláš Aleš je představitelem nejen realismu, ale i secese, kterou ilustruje tento obraz. Jak ve výtvarném umění, tak v literatuře se vyznačuje tíhnutím k ornamentálnosti. Obliba ornamentálního opakování se projevuje v rytmizaci vět a veršů, v opakování slov a motivů či v zálibě v gestech, která znehybňují ve výtvarný znak. Vzpomeňme si na neapolskou píseň Santa Lucia, která Jordána jako refrén provází Prahou.
14
