VI. Novověk (tradičně 1492 – asi 1914) A. Časové vymezení a obecná charakteristika novověku Novověká epocha lidských dějin sahá od přelomu 15. a 16. století až do moderní doby: jako tradiční počáteční datum se nejčastěji uvádí rok 1492, kdy mořeplavec Kryštof Kolumbus objevil pro Evropany Ameriku. Konec novověku bývá zpravidla spatřován na počátku 20. století (v r. 1914). Všeobecně se totiž přijímá za nepochybné, že 20. a 21. století představují již novou dějinnou epochu. Jistý problém ovšem představuje hledání jejího názvu; někdy se hovořívá o době nejnovější, což je ovšem termín poněkud nepraktický (co přijde potom?). Pro zajímavost uveďme, že český filozof Radim Palouš vytvořil pro označení naší doby výstižný pojem světověk. Novověk je charakteristický především rozsáhlým a intenzivním propojením evropských dějin s vývojem v jiných světadílech. Pro nás z toho vyplývá základní úkol: pojmout dějiny novověku natolik přehledně, abychom se nenechali zahltit bezpočtem faktů a abychom si udrželi povědomí souvislého vývoje. B. Počátky novověkého kolonialismu 1. Zámořské objevy a) Příčiny Již jsme poznali, že v pozdním středověku se evropská společnost ocitla v první krizi feudalismu (viz V.D.1.). Situaci dále zkomplikoval fakt, že se snížily šance na obrat k lepšímu: 1. Zvýšila se nerovnoměrnost ve vývoji jednotlivých oblastí Evropy. Prosperovala a bohatla italská města (nejvýznamnějšími byly Benátky a Janov), jejichž kupci ovládali obchod s východním Středomořím. Z Číny na Blízký východ vedla frekventovaná obchodní trasa Hedvábná cesta (viz V.E.2.) a na ni se napojovaly četné středomořské a černomořské přístavy. 2. V Evropě se projevoval relativní nedostatek mincovních drahých kovů (neboť se vyčerpaly mnohé tradiční těžební oblasti, vzrostla hodnota kolonizovaných pozemků, penězi se platilo orientálním kupcům) a nízký objem platidel byl brzdou hospodářského rozvoje. 3. Turecká expanze a mocenské soupeření mezi Tureckem a arabským Egyptem prakticky ochromily obchodní provoz ve směru Východ – Západ. 4. Vyšší vrstvy evropského obyvatelstva nelibě nesly omezený přístup k luxusnímu zboží orientálního původu; ještě širší základnu měla poptávka po exotickém koření, zlepšujícím chuť i trvanlivost potravin. Karavana na Hedvábné cestě (rekonstrukce) Evropané tedy začali hledat náhradní cesty do Orientu. Nejžádanější cílovou zemí se stala Čína (o níž Evropanům kolem r. 1300 referoval Marco Polo), záhadné Japonsko a především pohádkově bohatá Indie (a za ní ležící Indočína; odtud názvy Přední a Zadní Indie). Lákalo však i vnitrozemí Afriky, o němž se vědělo, že se tam nacházejí ložiska zlata. Do nitra Asie a Afriky se vydávali první evropští odvážlivci: obchodníci, misionáři, dobrodruzi. Byli to stále jen jednotlivci, ale zřetelně jich přibývalo. K rozhodujícímu zlomu došlo v době, kdy vznikl nápad na obejití muslimského panství v severní Africe prostřednictvím námořních výprav podél západoafrického pobřeží. Tento projekt byl ovšem pro italská města příliš vzdálený a příliš náročný. Iniciativy se tedy chopili Portugalci a po nich také Španělé. Náskok Portugalska vyplýval z toho, že země již kolem r. 1300 dokončila svůj díl reconquisty proti Arabům a sjednotila se v jednotné království. b) Podmínky pro dálkové plavby
Skutečný rozvoj objevných plaveb do vzdálených zemí vyžadoval ovšem 3 základní podmínky: 1. Rozměrné lodě – tehdy samozřejmě plachetní –, které by měly dělené plachtoví pro snazší manévrování zejména v obtížných povětrnostních podmínkách, několikapatrové podpalubí k uskladnění objemných zásob a k ubytování početné posádky a závěsné pákové kormidlo (účinnější než dosavadní kormidelní veslo); 2. Kvalitní navigační přístroje (jež by usnadnily plavbu mimo dohled pobřeží); 3. Politickou vůli zajistit potřebné finanční prostředky. V 15. století se tohle vše stalo skutečností. Vznikly odolné lodě schopné dálkové plavby: nejběžnější jejich typ se označoval jako karavela, ještě bytelnější byl karak. Začala používat Jakubova hůl: úhloměr, kterým bylo možné měřit v úhlových stupních výšku nebeských těles nad obzorem, a tím určovat rovnoběžkovou polohu lodi. A v Portugalsku podporoval v 15. století dálkové plavby podél západoafrického pobřeží princ Jindřich (1394 – 1460), jenž dokonce získal přízvisko Mořeplavec, ačkoli se těchto výprav sám neúčastnil. Za symbolický počátek éry zámořských objevů považován r. 1415, kdy Portugalci dobyli na Arabech osadu Ceuta na pobřeží Maroka v severní Africe.
bývá
Úspěšné završení protiarabské reconquisty bylo považováno za podmínku pro zahájení zámořských objevů i v případě Španělska, které se navíc teprve v této době sjednocovalo do podoby dnešního Španělského království. To vzniklo v r. 1469 a v lednu 1492 dobylo Granadu – poslední arabský a islámský stát na Pyrenejském poloostrově. Shrnutí: Přelom mezi středověkem (tradičně 476 – 1492) a novověkem (tradičně 1492 – 1914) představuje epocha zámořských objevů, kdy Evropané objevovali – a často také ovládli – řadu mimoevropských zemí (expanze Evropanů měla řadu příčin, od omezenosti evropských ekonomických možností až po výboje Turecka ve východním Středomoří). Prvními objevitelskými zeměmi se staly Portugalsko a Španělsko, které v 15. století dokončily reconquistu: po 7 staletích vytlačily Araby z Pyrenejského poloostrova. Otázky a úlohy: 1. Zjistěte, které druhy potravin, koření, pochutin atd. ve vaší rodinné kuchyni se v Evropě objevily až na začátku novověku. U některých najděte, odkud se vzaly. 2. Které zeměpisné názvy ve světě pocházejí z doby zámořských objevů či jsou jí inspirovány? 3. Které významné cestovatelské výkony z Evropy do vzdálených zemí z doby před 15. stoletím znáte? Výběr z odborné literatury: Simona Binková. Čas zámořských objevů. Praha 2008. Josef Janáček: Století zámořských objevů 1415 – 1522. Praha 1959. Jan Klíma: Zámořské objevy: Vasco da Gama a jeho svět. Praha 2006.
c) Objevení Ameriky Aniž bychom chtěli snižovat mořeplavecké výkony Vikingů před tisícem let, musíme uznat, že jejich americké výpravy neměly žádný vliv na evropský vývoj a ke skutečnému objevení Nového světa pro Evropany došlo teprve na přelomu 15. - 16. století. Kolem r. 1480 žil v Portugalsku mořeplavec Kryštof Kolumbus z italského Janova. Snad pod vlivem korespondence se známým astronomem a geografem Paolem Toscanellim z Florencie dospěl k přesvědčení, že se do Asie dá doplout také západním směrem. Hypotéza, že země je kulatá, patřila tehdy k možným, nikoli však jednoznačně uznávaným výkladům o podobě světa. Kolumbus si byl jist, že Evropu dělí od pohádkově bohatých asijských ostrovů Cipangu (tedy Japonska) nejvýše 6,5 tisíce kilometrů. Byl to docela dobrý odhad vzdálenosti do Ameriky, o níž ovšem tehdejší Evropa ještě nic nevěděla: do Japonska to je více než dvaapůlkrát dál. Kolumbus měl s prosazením smělého plánu na otevření západní cesty do Indie velké potíže. Svou ideu nabídl nejprve portugalskému králi Janu II. Ten ovšem toto bláznovství odmítl a Kolumbus přesídlil do Španělska. Španělská reconquista, tedy znovudobývání Pyrenejského poloostrova, ovládaného Araby, začala kdysi již v 8. století a nyní se chýlila ke svému úspěšnému závěru. V jejím průběhu byly nevelké křesťanské státy severního Španělska spojeny do dvou silných království, Aragonska a Kastilie (nepočítáme malou Navarru, která zanikla až na počátku 16. století). V r. 1469 Aragon a Kastilie vytvořily předpoklady pro budoucí personální unii, když se tehdy sedmnáctiletý následník aragonského trůnu Ferdinand oženil s budoucí kastilskou královnou, osmnáctiletou Isabellou. Isabella nastoupila na kastilský trůn r. 1474 a Ferdinand na trůn aragonský r. 1479. V témže roce došlo i ke spojení Aragonska a Kastilie do jednotného španělského státu. Ferdinand II. Aragonský a Isabella I. Kastilská měli několik dětí, z nichž se však dospělosti dožila jen dcera Jana, narozená na podzim 1479. Když se na španělském dvoře objevil Kolumbus, získal sice pro svůj mořeplavecký plán sympatie královny Isabelly, ale zároveň se dozvěděl, že ze všeho nejdůležitější je vyhnat Araby z jihošpanělské Granady, což byl poslední kraj, který ještě v Evropě ovládali. V lednu 1492 však byla Granada dobyta a již v létě vypravil španělský královský pár jedenačtyřicetiletého Janovana na velkou západní plavbu. Kolumbus vyplul 3. srpna z přístavu Palos se 3 loděmi: jmenovaly se Santa Maria, Pinta a Nięa, žádná z nich nebyla dlouhá ani 30 metrů. 12 října 1492 s nimi Kolumbus přistál v severoamerickém souostroví Bahamy. Byl přesvědčen, že doplul do jihovýchodní Asie, a domorodce, s nimiž se setkal, nazval Indios (Indiáni, původně to znamenalo Indové). Ke Kolumbovu velkému překvapení se exotické přírodní krásy objevených ostrovů snoubily s velkou chudobou tamějšího obyvatelstva, jež žilo na úrovni pravěku. Kolumbus ještě doplul ke břehům ostrova Kuba v Karibském moři a pak se vrátil do Španělska. Vzápětí podnikl do týchž míst druhou výpravu (1493 - 1496), ale rovněž bez očekávaných výsledků. Zprávy o dosažitelnosti neznámých krajů západní cestou však vedla papeže k tomu, že r. 1493 rozdělil svět na dvě části, zhruba podle dnešního 40. stupně západní délky. Východní část (zejména Afrika a kraje dále na východ) byla dána k využití Portugalcům. Západní část, tj. kraje objevené Kolumbem, měly patřit Španělům. V r. 1494 byla tato demarkační čára smlouvou v Tordesillas potvrzena, byť zároveň nepatrně posunuta na západ. Mezitím si však pospíšili Angličané. Jejich námořní expedice hledala západní cestu do Indie mnohem severněji. Velitelem byl také Ital: jmenoval se Giovanni Caboto, ovšem v Anglii působil pod jménem John Cabot. V letech 1497 - 1498 objevil velkou část atlantického pobřeží Severní Ameriky, od ostrova Newfoundland až k dnešnímu městu Washington (oblast se dodnes nazývá Nová Anglie). Caboto se tedy stal prvním novověkým Evropanem, jenž vstoupil na americkou pevninu. Objevitelské dostihy o zámořské zlato získaly na obrátkách, když v r. 1498 devětadvacetiletý Portugalec Vasco da Gama doplul kolem Afriky do skutečné Indie. d) Zpřesňování evropských představ o světě V letech 1497 - 1504 uskutečnil několik výprav k jihoamerickým břehům Amerigo Vespucci, italský mořeplavec původem z Florencie. Plul nejprve ve španělských a posléze v portugalských službách. Objevil brazilské pobřeží, které podle smlouvy z Tordesillas připadlo Portugalsku (proto je Brazilie jedinou americkou zemí, kde se mluví portugalsky). V letech 1498 - 1500 a 1502 - 1504 podnikl Kryštof Kolumbus svou třetí a čtvrtou výpravu do Karibského moře. Doplul až k ústí venezuelské řeky Orinoco a přistál též na březích Hondurasu, Nicaraguy, Kostariky a Panamy. Ačkoli nikde nenalezl bohatou říši, zůstal až do konce života přesvědčen, že opravdu objevil novou cestu do Indie. Jiné objevy na západě tomu však nenasvědčovaly a Kolumbus zemřel r. 1506 v ústraní jako smolař, který nedokázal najít tu správnou zemi.
Již o rok později byl nový kontinent nazván Amerika, podle Vespucciova křestního jména. V r. 1513 Španěl Vasco Núęez de Balboa překonal Panamskou šíji a jako vůbec první Evropan spatřil Tichý oceán. V r. 1519 vyplula ze Španělska flotila vedená portugalským mořeplavcem Fernao de Magalhaesem, jenž byl ve Španělsku nazýván Magellan. Výprava měla za úkol doplout konečně kolem Ameriky do Asie. Obeplula Jižní Ameriku (objevila tam a pojmenovala Magalhaesův průliv) a překonala Pacifik. Na Filipinách se však zapletla do bojů mezi domorodci a Magalhaes tam padl. Výpravu dovedl přes Indický oceán a kolem Afriky zpátky do Španělska její důstojník del Cano. Jednalo se o první cestu kolem světa v dějinách. V moderní době byly Magellanovým jménem pojmenovány galaktický útvar Magellanova oblaka a americká kosmická sonda k Venuši. Rok 1522, kdy del Cano a jeho výprava přistáli opět u španělských břehů, je považován za konec éry zámořských objevů. 2. Kolonie, jejich správa a využití Objevitele brzy vystřídali dobyvatelé (conquistadoři) a nově objevená exotická území se proměnila v kolonie (viz VI.A.6.). Pokud šlo o domorodce, leckde (například v afrických pralesích) stačilo je zastrašit a uvést do otroctví. Evropanům v tom nebránila ani křesťanská víra: věřili, že všichni lidé pocházejí od Adama a Evy, nepochybovali o tom, že bibličtí prarodiče byli běloši, a černochy či Indiány teď snadno označili za neplnohodnotné lidi. Jinde byly přece jen nalezeny vyspělé civilizace, byť dosti odlišné od těch, které si conquistadoři vysnili (nejznámější fikcí bylo americké Eldorado - údajná pozlacená země). Evropané nakonec exotická království při své cestě za zlatem zničili. Tak Španěl Hernando Cortez rozvrátil v letech 1519 - 1521 říši Aztéků a jeho krajan Francisco Pizarro dobyl Inckou říši. Oba přitom připravili o život kromě tisíců Indiánů i vládce obou států: v boji proti Cortezovi padl aztécký král Montezuma II., jeho nástupce Cuahtémoc byl popraven a podobně Pizarro poslal na popraviště inckého panovníka Atahualpu. Ekonomický přínos kolonií pro evropské velmoci byl obrovský. Pro ilustraci uveďme přehled španělského dovozu zlata a stříbra (ačkoli hlavním cílem bylo zlato, objevená ložiska stříbra byla rozsáhlejší a nešlo je nevyužít): Roky Zlato (v tunách) Stříbro (v tunách) 1503 - 1510 1511 - 1520 1531 - 1540 1541 – 1550 1551 - 1560 1561 - 1570 1571 - 1580 1581 - 1590 1591 - 1600
5,0 9,9 14,5 86,2 25,0 177,6 42,6 303,1 11,5 942,9 9,4 1 118,6 12,1 2 103,0 19,5 2 707,6
Z dlouhodobého hlediska znamenaly zásadní přínos nové zemědělské produkty: z Ameriky byly dovezeny brambory (pěstované pak nejprve jako okrasné květiny), kakao, tabák, později kukuřice. Z cukrové třtiny se začal ve velkém vyrábět cukr, nakonec začali kolonizátoři pěstovat v Americe i bavlnu. Afrika a jižní Asie poskytly Evropanům kávu, čaj a bezpočet druhů koření. Pro Evropu se těžila také vzácná dřeva (eben), později rovněž diamanty a vůbec drahé kameny (leckteré byly dobývány i v Jižní Americe). V Evropě se začalo pokusně pěstovat i jižní ovoce (pomeranče, citrony). Střední a Jižní Amerika, tedy oblasti kolonizované téměř výhradně Španěly a Portugalci, jsou nazývány Latinská Amerika. Původní váhání, zda objevené americké kraje nejsou snad přece jen součástí Asie, se odrazilo ve dvojici dalších zeměpisných názvů: Země kolem Karibského moře byly označovány jako Západní Indie, zatímco jižní Asii se říkalo Východní Indie. Relativní nedostatek státních prostředků na investice do vzdálených asijských kolonií vedl Anglii, Nizozemí a Francii k tomu, že využívání některých kolonií bylo v každé z těchto zemí svěřeno velké soukromé podnikatelské společnosti, nazývané Východoindická společnost. Kolonizátoři vyváželi do vzdálených zemí také svou kulturu: vybudovali komunikace, postavili přístavy, některým domorodcům zpřístupnili gramotnost i lepší zdravotní péči, nelze zapomínat ani na velké úsilí křesťanských misionářů. Zřejmě navždy však zůstane nezodpovězená otázka, zda kolonialismus přinesl mimoevropskému světu více zkázy, nebo dobrodiní.
