VI. DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY Papežové,světci a učenci 12. stol. - Hnutí chudoby – středověké bludy – inkvizice Papežové, světci a učenci 12. stol. Dvanácté stol. bývá někdy nazýváno zlatým období církevních dějin. Znamenalo vzrůst významu a vlivu církve, která se čím dál víc osvobozuje od závislosti na světské moci. Zároveň je to doba vynikajících papeţů a velkého počtu světců, doba, kdy křesťanství zapouští významněji své kořeny také v mravním životě evropských národů.Ve 12. stol. dochází rovněţ k velkému rozmachu vědy a kulturního života, výtvarného umění. Doba vrcholného románského stylu. Podle dobového kronikáře, celý západní svět se pokryl velkolepými románskými kostely a kláštery jakoby bílým šatem. Koncem stol.románský sloh ustupuje gotickému, vrcholnému slohu křesťanského umění. Gotická katedrála bude výrazem optimismu gotického člověka, tíhnoucího k Bohu, k duchovní výšce, překonání pozemské, tělesné tíţe. Nejvýznamnější osobností této doby je jistě sv. Bernard z Clairvaux, cisterciácký opat a mystik. Byl rádcem, oporou několika papeţů. Dokladem stabilizace církevního ţivota se staly všeobecné koncily. Ve 12. stol.proběhly celkem 3. V r. 1123 1.Lateránský, který potvrdil Wormský konkordát. Dále v duchu reforem Řehoře VII. ustanovil celibát jako závazný pro duchovenstvo západního obřadu, vydal ostrá ustanovení proti simonii a zavedl tzv. Treugu Dei, tj. povinnost klidu zbraní v adventě a o vánocích, v postě a o velikonocích. Toho bohuţel nebylo vţdy dbáno. Úspěšnější byl koncil v nařízení o svěcení nedělí a svátků, kdy vrchnost nesměla pod církevními tresty poţadovat od poddaných a sluţebnictvu práce. Toto opatření mělo obrovský sociální dopad, obranu prostého člověka proti svévoli vrchnosti. II. Lateránský koncil se konal r. 1139. Zavedl přísná ustanovení ohledně kázně kléru. Duchovní osoby nesměly navštěvovat krčmy, nosit zbraň, musely chodit výhradně v kněţském oděvu, tělesné ublíţení duchovnímu bylo stíháno exkomunikací. Byla také vydána nařízení proti lichvě. Církev uţ od raných dob povaţovala úrok za nemravný, připouštěla pouze malé procento. To se realizovalo velmi těţce, neboť pohané, mohamedáni a ţidé účtovali na úrok podstatně víc, 100% i více. Biskupové stanovili, ţe úrok nesmí přesáhnout vlastní částku, později to bylo ještě více omezeno. R. 1179 proběhl III.Lateránský koncil. Ten, aby co nejvíce zabránil světské moci ovlivnit volbu papeţe, ustanovil, aby kardinálové volili papeže tajně, v izolaci od ostatního světa. K platnosti volby bylo třeba 2/3 většiny. Tímto způsobem probíhá volba papeţe dodnes. Tři lateránské koncily ve 12. stol.navazují na předcházejících 8 koncilů, které proběhly ještě v křesťanském starověku před definitivní roztrţkou mezi východem a západem. Východ byl tehdy ve svolávání koncilů iniciativnější neţ západ. Proto prvních 8 koncilů proběhlo na východě. O tom, ţe církev ve 12. stol. v západní a střední Evropě jiţ naplno ţila, svědčí rozvoj teologie, filozofie a dalších nauk. Osobností, která významně ovlivnila myšlení své doby byl arcibiskup v Canterbury sv. Anselm, velký filozof i obránce práv církve proti panovníkům. Je povaţován za zakladatele středověké scholastiky. Scholastika narozdíl od starověké filozofie a teologie
klade důraz na rozumové poznání Boha. Od sv. Anselma je věta:“Věřím, abych rozuměl“. Také ontologický důkaz Boží existence. Další velkou osobností doby byl Petr Lombardský, autor knih sentencí, také matematik a astronom Roland Bandinelli, pozdější papeţ Alexandr III. Ústřední filozofickou otázkou, o níţ se vedly spory, byl tzv.“spor o univerzálie“.Učenci se dělili na dva tábory: Realisty a Nominalisty. Přijetí nominalismu znamenalo ve svém důsledku relativizování, subjektivismus. Není objektivní pravdy. Vše, co se snaţíme uchopit a pochopit jsou pouhá jména. Proto církevní nauka nominalismus odmítla jako blud. Nicméně rozvíjel se dál. Řešením byl nakonec tzv. umírněný realismus, formulovaný ve 13. stol. sv. Tomášem Akvinským. /Obecné pojmy sice existují, ale pouze jen jako nehmotná podstata určité skutečnosti, s níţ jsou nerozlučně spjaty/. Další slavnou osobností doby je Petr Abélard University S rozvojem teologie,filozofie a dalších disciplin se rozvíjí také školství.Školy vznikaly uţ od dob šíření křesťanství mezi barbary. Klášterní, biskupské, dvorní. Z nich se vyčlenily školy vyššího typu pro vzdělání jednak kléru, ale také právníků a lékařů. Základem se stalo studium filozofie, jehoţ absolvování bylo podmínkou dalšího studia teologie, medicíny nebo práva. Těmto školám se začalo říkat university. Ve 12. stol. se stala věhlasnou universita v Oxfordu, pařížská Sorbona, v Salamance, v Římě, Bologni, Padově aj.Vyučovacím jazykem byla všude latina. Kdo ji zvládl, mohl studovat kdekoliv. Studenti nebyli vázáni povinnými přednáškami, museli pouze absolvovat určitý počet zkoušek. Za přednášky vyučujícím platili. Kdyţ se postavil za katedru slavný profesor, posluchárna byla nabita. Univerzity vznikají zprvu jen na církevní půdě, později dochází k odpoutávání univerzit od církevního vlivu, ve 13. a 14. stol.uţ je zakládají i panovníci nebo města. Nicméně klérus si udrţuje po celý středověk monopol na vzdělání. U všech vysokoškolsky vzdělaných lidí vyjma lékařů, bylo poţadováno aspoň niţší svěcení. Ani ţeny nebyly ze vzdělání vyloučeny, ţenské kláštery poskytovaly svým novickám základní znalosti –čtení,psaní.počtů i latiny.Tyto znalosti získávaly v klášterech i mladé princezny a šlechtičny. Spolu se světskými vědami, rozumovým poznáním Boha se rozvíjí v této době i mystika. Zde stojí na 1.místě sv.Bernard, kterého nazývá A. Harnack „náboţenským géniem 12. stol“. Bernard mistrně spojil mystiku s praktickým duchovním ţivotem a etikou lásky k bliţnímu. Velikou Bernardovou zásluhou je oţivení mariánské úcty na západě. Velkými mystiky té doby byli také Hugo od sv. Viktora a německá benediktinka sv. Hildegarda z Bingen. Jak vypadala v té době duchovní správa? Hradská duchovní správa ustupuje v té době venkovským farnostem. To souvisí s procesem emancipace církve od závislosti na světské moci. Nové venkovské fary mají faráře, který je ustanoven a podléhá přímo biskupovi. Fary se zřizuj také ve městech. Několik far dohromady tvoří děkanství, několik děkanství dohromady pak arcijáhenství. Olomoucké biskupství mělo za biskupa Jindřicha Zdíka ve 12.stol. 6 arcijáhenství – Olomouc, Přerov, Spytihněv /zakrátko místo něho Hradec u Opavy/, Břeclav, Znojmo a Brno. /Oblast celé dnešní Moravy/. Pro 12. i následující staletí je typický růst počtu členů duchovního stavu. Proti křesťanskému starověku zde dochází k určitému posunu ve významu duchovenské sluţby. Zaniká funkce
trvalých jáhnů, nyní je to jen předstupeň ke kněţství. K tomu je připočteno i tzv.svěcení podjáhenské. Pro tato tzv. vyšší svěcení se vztahovala povinnost celibátu. Kromě toho existovala ještě tzv. nižší svěcení, jeţ se vyvinula z pomocných sluţeb při liturgii. /lektoři, kantoři, akolyti ap./ Na ně se povinnost celibátu nevztahovala. Tato niţší svěcení byla závazná pro některá povolání, vyţadující vysokoškolské vzdělání, např. notáři, vyšší úředníci ap. Hnutí chudoby, středověké bludy Bojem o investituru hledala církev vlastní identitu v uvolnění z královského poručnictví. Postavením biskupů jako říšských knížat a nárokem papeţe na funkci univerzálního smírčího soudce, převzala církev panovnické funkce ve světské oblasti. Nutně tím byla přinucena pouţívat prostředky světské politiky: politické svazky, taktiku budování vlastní mocenské struktury. Aby se vyhnula chybám v tomto postavení, musela by se skládat ze samých světců. A to není reálné. Základna církve –věřící, prostí duchovní – cítila více neţ její vedení, ţe se církev vzdaluje svému vzoru, ţe není moţné uţ rozeznat v biskupských pastýřích chudého Krista. Tato nespokojenost povzbudila úsilí, které vycházelo vstříc usedlé církvi chudobou a zřeknutím se kariéry. K tomu bylo nezbytné objevit „původního Krista“. Docházelo k obratu k Písmu sv., k evangeliu. /Na to se odvolávají později němečtí reformátoři/. Nejvýraznější postavou tohoto směru se stal sv. František z Assisi, který našel své povolání ve sluţbě bratří v chudobě. Slouţit jako menší /minor/. Kdyţ byl vyzván, aby vytvořil pravidla pro rozrůstající se společenství bratří, odkázal pouze na evangelium. Z úryvků evangelia sestávají také pravidla, jeţ předloţil Inocenci III. r. 1209 ke schálení. Zvolil hmotnou nezajištěnost řádu v důvěře, ţe se Bůh o ně postará skrze dary bliţních. Františkova pozornost se nezaměřuje na reformu církve, ale na následování svého Pána. Církev byla reformovaná, papeţem byl ryzí a činorodý Inocenc III. Je třeba zniternění, návrat k evangeliu. Stejně jako František zvolil chudobu i Petr Valdes. Rozdal svůj majetek, dal si přeloţit Nový zákon do provensálského nářečí a jako sv.František posílal své druhy, aby ţili jen z almuţen a vedli lid k ţivotu podle evangelia. Pak se ale jejich cesty rozcházejí: Zatímco pro Františka patřila poslušnost pastýřům církve k odkazu P.Jeţíše, byli valdenští o svých názorech natolik přesvědčeni, ţe se představitelům církve postavili.: Alexandr III. chválí jejich chudobu, povolil jim mravní kázání, ale zakázal jim věroučná kázání. I proti prohřeškům kléru vystupovali jinak neţ sv. František. V důsledku toho byli exkomunikováni. Pak u nich vznikají stále víc vlastní věroučné názory. /Dnes se odhaduje jejich počet na 45 000/. Spolu s valdenskými byli z vyloučeni kataři, kteří také hlásali a ţili chudobu. Jakoby podle vzoru apoštolů pěstovali nejpřísnější askezi. Za tím ale bylo cizí učení, původu gnostického. Podle nich byl bohem SZ Satan, který stvořil tento smyslový svět, zatímco dobrý Bůh je pánem duchovního bytí. Tento Bůh poslal jednoho ze svých andělů Krista...ap.Důsledek byl podobný jako v manichejismu: odmítání masa, manţelství, práce, válek...Původce je byzantský kněz Bogomil z 10. stol. Jeho stoupenci bogomilové byli ve 12. stol. vyhnáni z Konstantinopole. Setkáváme se s nimi v Bulharsku a na balkánském poloostrově. Pak se dostávají na západ. V severní Itálii a v jiţní Francii se ke katarům /= čistým/ přidávali mnozí, ovlivněni příkladným způsobem ţivota. Pozvolna se mezi nimi vytvořila vlastní církevní hierarchie.
K nejlépe organizovaným patřila diecéze Albi, zaloţená r. 1150 severofrancouzskými katary, podle níţ dostali kataři jméno „Albigenští“. Z ohlasu, jaký měla tato heretická hnutí chudoby, je zřejmé,jak silně bylo pociťováno bloudění, které hrozilo představitelům církve. /Pokušení bohatství a moci/. Proto později sv. Ingác z Loyoly zavázal své řádové spolubratry slibem, ţe nepřijmou ţádnou nabídku na biskupský úřad. Radikální poţadavky, které vznesl kol. r. 1150 augustinián Arnold z Brescie /aby se biskupové a kněţí zřekli majetku a práva vládnout/, ohrozily celý společenský systém.To také vysvětluje, proč se obrana před kacíři /ze slova katar/ uskutečňuje v jednotě s králi a kníţaty. Papeţ Alexandr III. získal krále Ludvíka VII. pro vojenský zásah proti kacířům v jiţní Francii. Bylo to chápáno jako křížová výprava do Sv. země. K válečným opatřením došlo za Inocence III./1209/. Po dvacetileté válce, vedené z obou stran s velkou zarputilostí byli albigenští a kataři zdecimováni, vyhubit se je ale nepodařilo. Albigenské války představují jednu z nejsmutnější kapitol dějin křesťanství. Tím více je třeba vyzvednout postoj sv. Dominika, který zcela odmítal vojenské násilí a vydal se k albigenským jako misionář zcela sám a beze zbraně. Získal mnoho kacířů zpět. Zkušenost krvavých albigenských válek ve Francii vedl evropské panovníky k razantnějšímu postupu proti bludařům. Téměř všichni evropští panovníci uzákonili pro kacíře trest smrti upálením. Inkvizice Pátrání po kacířích pokračovalo dále a protoţe biskupské kontroly nebyly účinné, přenesl Řehoř IX. vyhledávání /=inquisitio/ na dominikány /r. 1232/. Ti rozšířili svoje vyšetřování i na přestupky jiného druhu, jako rouhání, magie a čarodějnictví a vyvinuli se ve všeobecně obávanou „stání policii“, proti ní níţ byly bezmocné i vysoce postavené osoby. Osudným se stalo rozhodnutí Inocence IV.,jímţ povoloval při výslechu použít mučení. Souviselo to se znovupřijetím zásad římského práva v Evropě 13. stol. Přesto však u inkvizičních soudů docházelo k mučení podstatně méně neţ u světských soudů. Inkvizitor mohl přistoupit k mučení aţ tehdy, kdyţ obviněný po několika výsleších tvrdošíjně odmítal uvést jména svých kompliců, nebo tehdy, kdyţ bylo mučení jediným prostředkem, jak pohnout obţalovaného k odvolání hereze a tím ho uchránit před hranicí. Při mučení musel být přítomen lékař, který dohlíţel, aby nedošlo ke zmrzačení mučeného. Při procesu byl ţalobce i se svědky drţen v tajnosti, nebyl připuštěn obhájce. Jiţ král Petr Aragonský pouţil r. 1197 trest smrti upálením. V říši byl tento trest zaveden se svolením, nebo aspoň bez odporu církve r. 1224 císařem Fridrichem II. Dochoval se jeho pokyn magdeburskému biskupovi Albertovi:“Kdo je usvědčen biskupem své diecéze jako heretik, má být co nejrychleji na jeho ţádost předán světské soudní autoritě a postaven na hranici. Jestliţe mu soudci ve svém milosrdenství darují ţivot, má mu být alespoň vytrţen jazyk, jímţ hanobil katolickou víru“. Církev se také pokoušela získat jinak smýšlející rozhovory o víře. Víme např o teologických disputacích teologů s katary. Jedna v r. 1207 skončila konverzí mnoha katarů. Papeţ je přijal bez sankcí zpět do církve. Nebyla to jen vrchnost, kdo tušil, jaké následky bude mít heretická nauka. Reagoval na ni i prostý lid. Souhlasně, nebo prudkým odmítnutím. To převaţovalo v severní Francii, kde místní obyvatelstvo katary pozabíjelo. K odporu proti herezím přispěli nejúčinněji všichni ti, kdo se chopili ţivota v chudobě a podle evangelia, ale drţeli se přitom v praxi a v otázkách víry učením církve. K tomu patřila laická bratrstva, pečující o nemocné a malomocné,
která vznikala především ve městech. I stanovy cechů té doby obsahovaly tuto novou orientaci na evangelium. K tomu patřily i bekyně, ţenská společenství která vznikla kol. r. 1170 v Belgii. Bekyně ţily v chudobě, z výtěţku práce svých rukou a slouţily ve špitálech, aniţ by skládaly sliby. K tomu se řadilo mnoţství laiků, ţijících podle zásad františkánů, benediktinů, dominikánů, premonstrátů jako „třetí řád“ /terciáři/, aniţ by se vzdávali manţelství nebo povolání. Zhodnocení usmrcování kacířů – skutečnost, ţe lidé byli upalováni pro své přesvědčení, byť zvrácené, se nedá pod zorným úhlem evangelia hájit. Zvláště ne proto, že původní stanovisko církevní autority bylo jiné. Ţe totiţ kacíř nesmí být popraven. Pokud světská moc potrestala kacíře smrtí, biskupové protestovali. Ještě r. 1179 poţaduje Alexandr III, trestat heretiky, zvláště Albigenské vězením a hospodářským bojkotem. Jestliţe ve 13. stol církevní představitelé mění svůj názor, je to jednoznačně ústup od dřívější humánnější praxe. Nutno však vidět i druhou stránku mince. I ten nejdemokratičtější stát by netoleroval terorismus. Za teroristy byli v tehdejší společnosti pokládáni kataři. I ti nejušlechtilejší duchové ve 13. stol. podporovali trest smrti pro heretiky. Ve Francii zavedl trest pro kacíře sv. Ludvík IX, obětavý ochránce chudých proti svévoli feudálů, který nabízel sebe sama jako výkupné za zotročené křesťany. Přesvědčení, ţe kacíř zasluhuje smrt bylo ve 13. stol. všeobecné, sdíleli ho i mravně nejkvalitnější lidé. Vrcholný středověk si váţil hodnoty víry, která byla zaplacena mučednictví tolika křesťanů. Obě instituce, církev i stát reagovaly proti bludům ostře. Církev zde ovšem podlehla iluzi, ţe světskými donucovacími prostředky se dosáhne víc neţ nenásilnými prostředky evangelia, coţ se vymstilo v pozdějších staletích. Srovnáme-li však středověkou inkvizici, která se snaţila bránit skutečné hodnoty duchovní, kulturní a společenské, byť nevhodným způsobem, s moderními totalitními systémyjakobínů,nacistů, komunistů – které ţádné skutečné hodnoty nechránily, naopak často jejich obránce bestiálně likvidovaly, nevychází její podoba tak hrůzostrašně, jak ji líčí některá moderní zaujatá propaganda.
