FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ –
14. ČERVNA 2009
Vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Hospodinovo.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, svátost Těla a Krve Páně je vrcholem a zdrojem veškerého života Církve. Modleme se, aby z tohoto tajemství lásky pramenil dar jednoty a pokoje. L: PRO TAJEMSTVÍ SVÉHO TĚLA A SVÉ KRVE, BOŽE, VYSVOBOĎ NÁS. Prosme za Svatého Otce Benedikta XVI. aby nám jako 'svědek naděje' ukazoval cestu (Ondřej Malý) tvé pravdy uprostřed pohnutých dějin současného světa. Prosíme Tě za kněze, služebníky oltáře, aby se stále více stávali podobnými tajemství, které slaví ke slávě Boží a k spáse lidí. (Jorge Martínez Puche) Prosíme Tě za nás, kteří poprvé přistoupíme k eucharistickému stolu, abychom přinášeli do našich rodin i do společenství Církve naší farnosti tvou radost. (Terezie Barátová) Vzbuď v mladých naší farnosti touhu po všem dobrém, pravdivém a krásném, aby po příkladu Panny Maria vyslovovali své "ano" tvým božským vnuknutím. (Ludmila Machová) Prosme za tě za věrné zemřelé, ať mají účast na slávě tvého zmrtvýchvstání. K: Otče, tys všechno obnovil v Kristu. Dej, ať v nás, kteří se sytíme jeho Tělem a Krví, působí tvůj Duch. Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen. 3
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI TĚLA A KRVE PÁNĚ 1. ČTENÍ – EX 24,3-8
Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Mojžíš přišel a sdělil lidu všechna Hospodinova slova a ustanovení. Lid odpověděl jedním hlasem: "Splníme všechno, co mluvil Hospodin!" Mojžíš pak všechna Hospodinova slova napsal; časně zrána pak vstal a postavil pod horou oltář a dvanáct pamětních kamenů podle dvanácti kmenů Izraele. Poslal jinochy z izraelských synů, aby obětovali celopaly a přinesli býčky jako pokojné oběti Hospodinu. Mojžíš vzal polovici krve, vlil ji do obětních misek a (zbylou) polovicí krve postříkal oltář. Pak vzal knihu smlouvy a četl ji nahlas lidu. A oni řekli: "Poslušně splníme všechno, co mluvil Hospodin." Potom vzal Mojžíš krev, pokropil lid a řekl: "Hle, to je krev smlouvy, kterou s vámi sjednal Hospodin podle všech těchto slov." ŽALM 116 (115), 12-13. 15+16 BC. 17-18
Čím se odplatím Hospodinu za všechno, co mi prokázal? Vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Hospodinovo. Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných. Jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno. Splním své sliby Hospodinu před veškerým jeho lidem. 2. ČTENÍ – ŽID 9,11-15
Čtení z listu Židům. Bratři! Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot; prošel stánkem větším a dokonalejším, který není udělán lidskýma rukama, to je: nenáleží k tomuto stvořenému světu, a vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení. Jestliže už samo pokropení krví kozlů, býků a popel z jalovice posvěcuje ty, kdo jsou nečistí, k čistotě těla, čím spíše krev Krista, který skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny, očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému. A proto on je prostředníkem nové úmluvy. Svou smrtí dal dostiučinění za hříchy spáchané v době, kdy ještě platila dřívější úmluva. Tím se povolaným dostává splnění slibu o věčném dědictví. EVANGELIUM – MK 14, 12-16. 22-26
Slova svatého evangelia podle Marka. První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci Ježíše: "Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?" Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do města, a (tam) vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: 'Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?' On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!" Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: "Vezměte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "To je má krev, (krev) smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít v Božím království." Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. 4
Modlete se bez přestání (1 Sol 5,17)
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Protože tu jde o výzvu, která se zdá těžko uskutečnitelná, začněme tím, jak jí rozuměli v mnišské tradici. Asketi odcházeli do pouště, aby se vyhnuli všemu, co by jejich stálé modlitbě překáželo. Nejradikálnější mezi nimi byli tzv. mesaliáni, což by se přeložilo modlitelé. Ti byli názoru, že je práce vhodná jenom pro světské lidi, mniši nemají dělat nic jiného, než se stále modlit. Jiné řešení našli v Cařihradě, kde založili klášter tzv. acemitů. Ti chtěli dosáhnout stálé modlitby spoluprací. Rozdělili komunitu na tři části. Jedna se modlila, druhá pracovala, třetí odpočívala. Úkoly se přehazovaly, a tak se v jejich kostele bez přestání někdo modlil. Ale klasické řešení problému najdeme u Origena: stále se modlí ten, kdo k modlitbám připojí i patřičné dílo, dobrá práce má pak hodnotu modlitby. Vyjadřuje to známé benediktinské heslo: Ora et labora., modli se a pracuj! Bylo to všeobecně přijato jako jediné rozumné řešení výzvy Pavlovy. Ale přesto mnozí cítili, že se tím rozděluje na dvě části lidský život, který přišel Kristus sjednotit. Bylo proto potřeba si lépe ujasnit, co vlastně modlitba je. Nemůžeme ji ovšem ztotožnit jenom s recitací formulí. Od Platóna převzali křesťané definici modlitby jako „pozdvižení mysli k Bohu“, ale ani to není možné stále. Spánek a denní roztržitosti myšlenky na Boha přerušují někdy velmi nepříjemně. Důležitou opravu platónské definice provedl Evagrius, kterého nazývají teologem poustevnického života. Podle něho je modlitba „pozdvižení mysli k Bohu a rozhovor s Bohem“. Varoval mnichy, aby se jejich modlitba nestala monologem, egoistickou spekulací o Bohu, zatím co musí oživovat náš osobní vztah k Bohu Otci. To bylo něco, co nedovedli pochopit helénští filosofové. Ti se na vysoké škole v Alexandrii smáli židovskému filosofu Filónovi, když jim ukázal řecký překlad Starého Zákona. Zdál se jim primitivním biblický Bůh, s kterým se lidé dohadují. Později to bylo v téže Alexandrii, kde v první katechetické škole křesťanské Origenes napsal pěknou knížku o modlitbě. V ní dokazuje i filosoficky, že víra v osobního Boha neprotiřečí nezměnitelným zákonům vesmíru. Ale před ním sv. Pavel, jasně postavil problém na základy teologické, jakých potřebovali k pochopení pravé modlitby i židé: s Bohem můžeme rozmlouvat jako 5
s Otcem, protože se k němu obracíme ne sami, ale spolu s jeho pravým Synem v Duchu svatém. Zřídka se Pavel obrací v modlitbě přímo ke Kristu, jenom genericky vzpomíná, že ve svých pokušeních „volal k Pánu“ (2 Kor 12,8). Modlí se k Bohu ve jméně Ježíše Krista, skrze Krista, v duchu Kristově. Píše Římanům (8,15-27): „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž vláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti... Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme jak a za co se máme modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním.Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.“ Z historie různých náboženství vidíme, že hlavním motivem vedoucím k modlitbě bývá především prosba o pomoc v nesnázi nebo abychom dosáhli něčeho, co nám nemohou dát lidé. Pavel, který si uvědomil, v jakém prostředí se uskutečňuje modlitba v církvi Kristově, spontánně došel k závěru, že jeden z největších darů shůry je už sám fakt, že se můžeme modlit, s nebeským Otcem rozmlouvat jako syni. Občas prosí i on za potřeby těch, kteří mu byli svěřeni, ale jeho osobní modlitby se ponejvíce soustředí na vzdávání díků. Efezským Pavel píše: „Dávejte si dobrý pozor, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří... Plni Ducha, zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky a všecko vdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista“ (Ef 5,15-20). Opakuje to i Kolosanům: „A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství; se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všecko, co mluvíte a děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci“ (Kol 3,15-17). Modlitba sama tedy vyjadřuje náš privilegovaný poměr k Bohu, kterého se nemůžeme v žádném okamžiku vzdát, a proto se musíme modlit bez přestání. Nemůže se uplatnit jenom v recitaci modliteb, v liturgii, ale vyjadřuje náš základní stav, ve kterém žijeme, při všem, co konáme. Kdo se modlí, vidí Boží tvář. Modlí se stále, ale to ho nijak neodvádí od práce. Zbožnost nemůže dát příležitost k zahálčivosti. V tom smyslu píše Pavel Soluňanům: „Přikazujeme vám, bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, které jste od nás převzali...Kdo nechce pracovat, ať nejí! Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili řádně a živili se vlastní prací“(2 Sol 3,6 n). Vyjdeme-li z tohoto základu, pochopíme, že se v mnišské tradici vyskytly dva zdánlivě protichůdné směry. Jedni vyšli z toho, že se máme modlit bez přestání, ale přidali k tomu, že se i poctivá práce podle Boží vůle počítá k modlitbě. Druzí, jako např. sv. Basil, uvažovali od opačného východiska: máme stále konat vůli Boží, spolupracovat se Stvořitelem, ale to se neděje jenom rukama, ale především myslí pozvednutou k Bohu. Je tedy i modlitba práce, činnost božská, opus divinum. A sv. Pavel sám? On považuje za modlitbu celou svou apoštolskou činnost ve prospěch církví: „Sami přece víte, jak máte žít podle našeho příkladu. My jsme u vás nezaháleli ani jsme nikoho nevyjídali, ale ve dne v noci jsme namáhavě pracovali, abychom nikomu nebyli na obtíž“ (2 Sol 3,7-8). „A tak, bratři, modlete se za nás, aby se slovo Boží stále šířilo a bylo oslaveno jako u vás“ (v.1). 6
Benediktinský řád dal Evropě svobodu a pokrok (Benedikt XVI. v homílii při nešporách na Montecassinu, 24. května 2009)
Drazí bratři a sestry velké benediktinské rodiny! Jsem obzvláště vděčný, že mohu závěr své dnešní návštěvy, strávit na tomto posvátném místě, v opatství, které bylo čtyřikrát zničeno a zase postaveno, naposledy po bombardování za druhé světové války před 65 lety. Succisa virescit: slova jeho nového erbu dobře vyjadřují jeho dějiny. Montecassino jako staletý dub zasazený svatým Benediktem, byl „prořezán“ válečným násilím, ale povstal ještě mocněji. Nejednou jsem měl příležitost těšit se ze zdejší pohostinnosti mnichů a strávil jsem v tomto opatství nezapomenutelné chvíle ztišení a modlitby. Tento večer jsme zahájili zpěvem Laudes regiae v úvodu společného slavení nešpor ze slavnosti Ježíšova Nanebevstoupení. Každému z vás chci říci, jak mne těší, že sdílím tyto chvíle modlitby spolu s vámi. Všechny vás srdečně zdravím a děkuji za přijetí, které jste připravili mně a těm, kdo mne na této apoštolské pouti doprovázejí. Zdravím zejména opata dom Pietra Vittorelliho, který mi tlumočil vaše pocity. Zdravím také přítomné opaty a abatyše benediktinských komunit. Dnešní liturgie nás vybízí rozjímat tajemství Pánova Nanebevstoupení. V krátkém čtení z prvního Petrova listu jsme byli vybídnuti pohlédnout na svého Vykupitele, který „vytrpěl jednou smrt za hříchy“, aby nás přivedl k Bohu, po jehož pravici se nalézá po té, co „se odebral do nebe a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly“ (srov. 1 Petr 3,18.22). Ježíš „byl vzat vzhůru“ a zmizel svým učedníkům z očí, ale přesto je neopustil: „byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život“ (1 Petr 3,18), a nyní je přítomen novým způsobem niterně ve věřících, a v Něm je spása nabízena každé lidské bytosti bez rozdílu národnosti, jazyka a kultury. První Petrův list obsahuje přesné odkazy na základní kristologické události křesťanské víry. Snahou apoštola je osvětlit universální přínos spásy v Kristu. Podobnou snahu nalézáme u svatého Pavla, jehož dvoutisícileté výročí narození slavíme, a který píše Korintské komunitě: „Umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých“ (2 Kor 5,15). 7
Nežít pro sebe, ale pro Krista – to je to, co dává plný smysl životu toho, kdo se Jím nechal uchvátit. Jasně to ukazují duchovní a lidské osudy svatého Benedikta, který opustil všechno a věrně následoval Ježíše. Vtělil do svého života evangelium a stal se iniciátorem nezměrného hnutí duchovní a kulturní obnovy Západu. Rád bych zde poukázal na jednu mimořádnou událost z jeho života, o níž referuje životopisec svatý Řehoř Veliký, a vám je jistě dobře známa. Dalo by se skoro říci, že také svatý Patriarcha byl „vzat vzhůru“ jakousi nepopsatelnou mystickou zkušeností. V noci 29. října roku 540 – čteme v jeho životopise – když stál u okna „s očima upřenýma ke hvězdám zahloubal se světec do božské kontemplace a pocítil, že jeho srdce zahořelo… Hvězdné nebe bylo pro něho jako vyšívaná opona halící Svatého svatých. Náhle jeho duše pocítila, že je přenesena na druhou stranu opony, aby bezprostředně nazírala tvář Toho, který přebývá v nedostupném světle“ (srov. A.I.Schuster, Storia di san Benedetto a dei suoi tempi, Ed.Abbazia di Viboldone, Milano, 1965, str. 11). Poté co byl podobně jako Pavel vytržen do nebe, musel se v důsledku této mimořádné duchovní zkušenosti zajisté změnit i život svatého Benedikta, musel začít nový život. Přestože vidění bylo přechodné, účinky zůstaly, ba jeho samotná fyziognomie, jak tvrdí životopisci, byla pozměněna, jeho vzhled zůstal navždy prozářen a jeho vystupování bylo andělské, takže ačkoli žil na zemi, bylo zřejmé, že jeho srdce je už v Ráji. Svatý Benedikt obdržel tento božský dar určitě ne proto, aby byla uspokojena jeho intelektuální zvědavost, ale spíše proto, aby charisma, kterým jej Hospodin obdařil, mělo schopnost reprodukovat v klášteře samotný nebeský život a zavést harmonii stvoření skrze kontemplaci a práci. Právem jej proto církev ctí jako „vynikajícího učitele mnišského života“ a „učitele duchovní moudrosti v lásce k modlitbě a k práci“; „zářivého vůdce národů ve světle evangelia“, který „pozvedl k nebi zářivou cestu“ a učí lidi všech dob hledat Boha a Jím připravené věčné bohatství (srov. Preface o světci v mnišském dodatku k ŘM, 1980, 153). Ano, Benedikt byl zářivým příkladem svatosti a ukázal mnichům Krista jako jediný velký ideál; byl mistrem civilizace, která nabízí vyváženou a odpovídající vizi božských požadavků a posledních cílů člověka, měl také stále na paměti potřeby a důvody srdce při vyučování a vytváření autentického a trvalého bratrství, aby ve spleti sociálních vztahů nezmizel zřetel na jednotu ducha, schopnou ustavičně tvořit a živit pokoj. Nikoli náhodou slovo Pax vítá poutníky a návštěvníky u bran tohoto opatství, rekonstruovaného po nezměrné destrukci za druhé světové války a tyčícího se jako mlčenlivá výzva k odmítnutí každé formy násilí a k vytváření pokoje v rodinách, společenstvích, mezi národy a v celém 8
lidstvu. Svatý Benedikt vybízí každého, kdo vystupuje na tuto horu, aby hledal pokoj a následoval ho: „inquire pacem et sequere eam (Žl 33,14-15)“ (Řehole, Prolog, 17). Kláštery se v této škole staly během staletí zapálenými středisky dialogu, setkání a požehnaného smísení různých národů, sjednocených evangelní kulturou pokoje. Mniši dovedli vyučovat slovem a příkladem umění pokoje a konkrétně tak uskutečňovat tři „závazky“, které Benedikt označuje za nezbytné pro zachování jednoty Ducha mezi lidmi: kříž, který je samotným zákonem Kristovým; kniha, tj. kultura; a pluh, který naznačuje práci, vládu nad hmotou a časem. Díky působení klášterů, artikulovaného v tomto trojím každodenním úsilí modlitby, studia a práce, dosáhly celé národy evropského kontinentu autentického osvobození a blahodárného mravního, duchovního a kulturního rozvoje, dostalo se jim výchovy ke smyslu pro kontinuitu s minulostí, pro konkrétní nasazení za obecné dobro a pro otevřenost k Bohu a k transcendentní dimenzi. Modleme se, aby si Evropa dovedla stále cenit tohoto odkazu křesťanských principů a ideálů, které jsou nezměrným kulturním a duchovním bohatstvím. To je možné pouze tehdy, přijímá-li se stálé učení svatého Benedikta, totiž querere Deum, hledání Boha, jakožto základního úsilí člověka. Lidská bytost neuskuteční plně sebe sama a nemůže být plně šťastna bez Boha. Je právě na vás, drazí mniši, abyste byli živými příklady tohoto vnitřního a hlubokého vztahu k Bohu a bez kompromisů uskutečňovali program, který váš Zakladatel shrnul slovy „nihil amori Christi praeponere“ – „nic ať nemá přednost před láskou ke Kristu“ (Řehole 4,21). V tom spočívá svatost, nabídka platná pro každého křesťana zejména v naší době, v níž je tak zřejmá nezbytnost zakotvit život a dějiny v pevných duchovních základech. Proto je vaše povolání, drazí bratři a sestry, více než aktuální a vaše mnišské poslání je nezbytné. Svatý patron Evropy z tohoto místa, kde spočívají jeho ostatky, i nadále všechny zve, aby pokračovali v jeho díle evangelizace a humanizace. Povzbuzuje v první řadě vás, drazí mniši, abyste zůstali věrni duchu počátků a byli autentickými interprety jeho programu duchovní a sociální obnovy. Kéž vám Pán udělí tento dar na přímluvu vašeho Zakladatele, jeho sestry svaté Scholastiky a řádových světců a světic. A nebeská Matka Páně, kterou dnes vzýváme jako Pomocnici křesťanů, kéž nad vámi bdí a chrání toto opatství a všechny vaše kláštery jakož i toto diecézní společenství, které žije v okolí Montecassina. Amen! 9
Il nostro mondo muore per mancanza di bontà e di misericordia! (homílie Jeho Eminence Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, v římské farnosti Panny Marie, Matky Milosrdenství, 24. května 2009)
1. Milovaní věřící z římské farnosti sv. Panny Marie, Matky Milosrdenství! Jsem velmi rád, že jsem dnes večer s vámi, když za tak hojné účasti slavíte každoroční svátek vaší nebeské Patronky. Přinesli jste v procesí její milostný obraz, aby požehnala celé vaší čtvrti, vašim domovům, místům, kde žijete, pracujete, radujete se i trpíte. Letos je tento svátek obzvlášť významný, neboť slavíte sedmdesátiny vaší krásné farnosti, v níž bují intenzivní pastorační a formační činnost, díky vašemu drahému panu faráři, kterého znám ještě jako chlapce. Ze srdce mu děkuji za jeho pozvání. S obdivem jsem se dověděl, kolik mezi vámi vzkvétá iniciativ: škola sester Matky Cabrini, kde se také den co den slaví mše svatá; přípravy na první svaté přijímání a biřmování; tři skupiny Katolické akce dětí; množství skautů, tři skupiny mladých, skupina misionářů evangelia, modlitební skupiny živého růžence a P. Pia, eucharistické adorace o prvních pátcích v měsíci, kursy přípravy na manželství a biřmování dospělých, Dům sv. Terezie pro děti do tří let, charitativní služby poskytované centrem pohostinnosti, skupinou lásky k návštěvám a pomoci starým a nemocným, a skupinou UNITALSI pro pouti nemocných do Lurd; a dále letní oratoř, divadelní skupiny, fotbalová škola, a navíc pomoc prokazovaná brazilské farnosti a podpora centra pro děti v Kongu. Tento dlouhý výčet farních děl vypovídá lépe než jakákoli slova o tom, jak živá je vaše farnost. Gratuluji! Matka Boží vás v těchto činnostech podporuje. Dnešní mariánská slavnost se pojí se slavností Ježíšova nanebevstoupení, je tedy pro vás dnem dvakrát významným. Tyto dva svátky mají velký význam pro pomoc vaší intenzívní farní činnosti. 2. Především Nanebevstoupení. Ježíš se vrací do nebe a zasedá po pravici Otce, poté co naplnil poslání, které mu Otec určil: totiž aby nás vykoupil, smířil s Bohem, učinil nás svými navždy. Když vystupuje na nebesa, bere sebou i nás, jak jsme se modlili na začátku mše svaté: „v Kristu vystupujícím na nebesa je po tvém boku, ó Bože, povýšeno naše lidství“. Ježíš pro nás tolik na kříži trpěl, ale podstoupil to, protože nás miluje, a všechny chce sebou vzít do království Otce. Nehleděl ani na ta nejkrutější muka, jen aby nám získal spásu. Ježíš nás miluje. A jak říkal svatý Pavel, „vystoupil až úplně nad nebesa, aby všechno naplnil. Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna“ (Ef 4,10-13). Toto je nástin vaší farnosti ve všech sektorech moderního života: poznávat a dávat poznávat kým je pro nás Ježíš, v lásce sloužit bližním, zvláště těm nejpotřebnějším; formovat děti a mládež, oduševňovat různé katechetické, sociální a misijní organizace. Připadá mi, jakoby svatý Pavel jako popisoval vaše činnosti, vyžadující apoštoly, učitele, organizátory. Vskutku, ve druhém čtení se Svatý Pavel obrací osobně na vás, s účinností, kterou Rok svatého Pavla činí ještě aktuálnější. Proto se musí celá farnost cítit pověřena, vždyť dobro je naléhavé, nenechá na sebe čekat. Je třeba vynaložit úsilí, skutečně pracovat, nestát se založenýma rukama. Také v 1. čtení, když Ježíš vystupuje na nebesa, je tu stejná výzvy k práci, bez ztrácení času: apoštolům se 10
zjevují dva andělé a skoro je napomínají: „Muži z Galileje, proč tady stojíte a hledíte k nebi? Ten Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde stejně tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe“ (Skt 1,11). Je třeba být „Ježíšovými svědky“, jak to On sám opakuje apoštolům při svých setkáních s nimi. A právě to konáte s takovým nasazením. Pokračujte neúnavně v práci a námaze pro Pána a pro naše bratry a sestry. To říkám zvláště vám, drazí mladí, kteří se podílíte na těchto rozmanitých činnostech! 3. K tomuto svědectví lásky k Ježíši a k Církvi vás povzbuzuje Panna Maria, Královna a Matka Milosrdenství. Tolik jste si ji zamilovali, protože víte, že stála Ježíšovi po boku, sdílela jeho poslání milosrdenství ke všem lidem, žila jeho touhou lásky k nám od chvíle, kdy jej při andělově zvěstování přijala ve svém lůně. Maria byla vždy pohroužena do Božího milosrdenství: při návštěvě Alžběty je celkem dvakrát opěvuje v Magnificat, když říká: „Jeho milosrdenství od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí … Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství“ (Lk 1,50.54). Maria měla zcela jedinečnou zkušenost s Božím milosrdenstvím: v chudobě Betléma, v tichu modlitby a práce v Nazaretě, při zázraku v Káně pro dva manžely, až po Kalvárii, kde přijímá poslední Ježíšova slova na kříži: „Ženo, hle tvůj syn; hle tvá matka“. A když Ježíš vystoupil na nebesa, setrvávala s apoštoly, modlila se s nimi v očekávání Ducha svatého, žehnala jim, když odcházeli hlásat evangelium světu. Neopouští Církev ani když se s tělem i duší vrátila do nebe. Zůstává její Matkou milosrdenství a přimlouvá se za všechny lidi. Ona, která jediná zná, jak nás její Syn miluje. A na bezpočtu míst, kde se zjevila jako rozdělovatelka milostí a odpuštění, jako tomu bylo v Lurdech, Maria neustává ve svém poslání milosrdenství pro nás, hříšníky. Pro tento svůj úzký vztah k Božímu milosrdenství, je Maria blízká všem lidem, aby vyprošovala odpuštění hříšníkům, byla oporou strádajícím, útěchou trpícím, zářící jako jitřenka, aby všichni nacházeli útěchu a naději. Jak prázdný by byl náš život bez Ní, Matky Milosrdenství! Jaké to štěstí, drazí věřící, mít Marii tak blízko, vždyť v římské farnosti, která je jí zasvěcena! Takto jste zvláštním způsobem svěřeni Božímu milosrdenství prostřednictvím rukou Panny Marie, která vás čeká ve farnosti, vede vás k eucharistickému Ježíši, vyprošuje vám Boží odpuštění, pomáhá radostně prokazovat dobro jiným, a podporuje vás ve vaší velkorysé službě Církvi. Maria, Matka Milosrdenství na vás neustále pamatuje, miluje a chce vás blízko milosrdnému Srdci svého Syna. Ona vám pomáhá ve vašem každodenním životě i ve farních aktivitách. Buďte vždy dětmi Matky Milosrdenství, věrni Ježíši, a obětujíce se pro ostatní: v obětech, které vyžaduje rodina, v dobrém příkladu, v přijímání potřebných, v odpuštění: náš svět zmírá nedostatkem dobra a milosrdenství! Tak málo je třeba k lásce a k odpuštění: stačí pouhý úsměv! Ať vám Maria neustále dává svou lásku, a drží vás pod svým pláštěm, aby vás vždy činila lidmi milosrdenství. Vaše farnost ať je v Římě standartou Božího milosrdenství. K ní ať se vždy vznáší vaše modlitba: „Ó, Maria, Matko milosti a Matko milosrdenství! Chraň nás před Nepřítelem a přijmi nás v hodinu smrti.“ Amen.
11
PAENITENTIARIA APOSTOLICA
URBIS ET ORBIS
DECRETUM Dono Sacrarum Indulgentiarum ditantur peculiaria spiritalia incepta per Sacerdotalem Annum, in honorem Sancti Ioannis Mariae Vianney indictum, peragenda. ZVLÁŠTNÍ ODPUSTKY U PŘÍLEŽITOSTI ROKU KNĚŽÍ, KTERÝ BYL VYHLÁŠEN KE CTI SV. JANA MARIA VIANNEYE
Den, v němž si připomeneme 150 let od zbožného odchodu do nebe sv. Jana Maria Vianneye, faráře arského je významný. Sv. Jan Maria Vianney byl zde na zemi obdivuhodným příkladem pravého pastýře ve službě Kristova stádce. Jeho příklad je vhodný k tomu, aby povzbuzoval věřící, a zejména kněze, k napodobování jeho ctností, proto Svatý otec Benedikt XVI. ustanovil, že se při této příležitosti bude slavit od 19. června 2009 do 19. června 2010 v celé církvi zvláštní Rok kněží, během něhož se budou kněží stále více upevňovat ve věrnosti Kristu zbožnými meditacemi, posvátnými úkony a dalšími vhodnými skutky. Toto posvátné období bude zahájeno o slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, v den posvěcení kněží, kdy bude papež slavit nešpory před posvátnými relikviemi sv. Jana Maria Vianneye, které do Říma přiveze biskup z Belley-Arsu. Svatý otec zakončí Rok kněží na náměstí sv. Petra v přítomnosti kněží z celého světa, kteří obnoví věrnost Kristu a pouto bratrství. Kněží budou modlitbami a dobrými skutky usilovat o získání milosti od Nejvyššího a Věčného Kněze Krista k tomu, aby vyzařovali víru, naději a lásku i další ctnosti a ukazovali způsobem života i navenek, že se plně věnují duchovnímu dobru lidu; to církvi vždy velmi leželo na srdci. K lepšímu dosažení vytouženého cíle velmi poslouží dar posvátných odpustků, který Apoštolská Penitenciárie tímto Dekretem, vydaným v souladu s přáním papeže, laskavě uděluje během Roku kněží: A. – Kněžím, kteří opravdově litují svých hříchů a kteří se v kterýkoliv den budou zbožně modlit alespoň ranní chvály nebo nešpory před Nejsvětější svátostí vystavenou k veřejné úctě nebo ve svatostánku a po příkladu sv. Jana Maria Vianneye se budou ochotně a velkoryse věnovat slavení svátostí, zejména svátosti smíření, budou v Bohu milostivě uděleny plnomocné odpustky, které budou moci získat i pro zemřelé spolubratry formou přímluvné modlitby, pokud v souladu s platnými předpisy přistoupí ke svaté zpovědi a ke 12
svatému přijímání a pokud se pomodlí na úmysl Svatého otce. Kněžím budou mimoto uděleny částečné odpustky, které budou moci získat i pro zemřelé spolubratry, kdykoli se zbožně pomodlí řádně schválené modlitby pro vedení svatého života a pro svaté plnění úřadů, které jim byly svěřeny. B. – Všem věřícím, kteří opravdově litují svých hříchů, v kostele nebo kapli se zbožně účastní mše svaté a obětují za kněze církve modlitby Ježíši Kristu, Nejvyššímu a Věčnému Knězi, a jakýkoliv dobrý skutek, učiněný v ten den, aby je posvětil a přetvořil podle svého srdce, budou uděleny plnomocné odpustky, pokud se vyznali ze svých hříchů ve svátosti smíření a pomodlili se na úmysl Svatého otce: v den zahájení a zakončení Roku kněží, v den 150. výročí zbožného odchodu sv. Jana Maria Vianneye, dále pak první čtvrtek v měsíci nebo v jiný den stanovený místními ordináři ve prospěch věřících. Bylo by velmi vhodné, aby v katedrálních a farních kostelích kněží, pověření pastorací, vedli tyto pobožnosti, slavili mši svatou a zpovídali věřící. Starým a nemocným lidem a všem, kteří z oprávněných důvodů nemohou vycházet z domova, s duší zbavenou jakéhokoliv hříchu a s úmyslem splnit tři obvyklé podmínky, jakmile to bude možné, budou rovněž uděleny plnomocné odpustky v jejich vlastním domě nebo tam, kde kvůli okolnostem budou, ve výše uvedených dnech, pokud se pomodlí za posvěcení kněží a v důvěře obětují své nemoci a životní obtíže Bohu skrze Marii, Královnu apoštolů. Konečně částečné odpustky budou uděleny všem věřícím, kdykoli se zbožně pomodlí pětkrát Otčenáš, Zdrávas Maria a Sláva Otci nebo jinou schválenou modlitbu ke cti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova za to, aby byli kněží zachováni v čistotě a svatosti života.
Tento Dekret platí po celou dobu trvání Roku kněží. Jakékoliv opačné ustanovení není překážkou.
Vydáno v Římě, v sídle Apoštolské Penitenzierie dne 25. dubna, o svátku sv. Marka, evangelisty, léta od Vtělení Páně 2009.
13
FARNÍ INFORMÁTOR 12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 21. ČERVNA 2009
Oslavujte Hospodina, neboť navěky trvá jeho milosrdenství.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, s pokorou prosme Boha, který je shovívavý a plný lásky, váhavý k hněvu a bohatý na milosrdenství: L: PANE, DEJ NÁM VÍCE VÍRY. Za papeže Benedikta XVI., aby jeho dnešní apoštolská cesta do San Giovanni Rotonda prohloubila spiritualitu kříže, jako cestu naděje po níž kráčel sv. Pio z Pietrelciny. Za Boží Církev, aby svědectvím evangeliu Ježíše Krista obvazovala rány světa, a tak shromažďovala rozptýlené v jediné společenství Božího lidu. Za děti, které minulou neděli poprvé přistoupily k eucharistickému stolu, aby rostly v moudrosti a milosti, a přinášely do rodin i do společenství Církve velikonoční radost. Za ty, kdo tě zde na zemi upřímně prosili za odpuštění a utíkali se k tvému milosrdenství, ať mají účast na novosti života, kterou jsi otevřel svým zmrtvýchvstáním. K: Všemohoucí věčný Bože, měj s námi slitování, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen. 14
LITURGICKÉ TEXTY 12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – JOB 38,1.8-11
Čtení z knihy Job. Hospodin odpověděl Jobovi z bouře a řekl: „Kdo zahradil moře branami, když vytrysklo, vyšlo z lůna, když jsem je mraky oblékl jak šatem, temnotou (přikryl) jak plénkami, když jsem pro něj vylámal hranice a položil závoru s bránou? Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dál, zde se má tříštit bujnost tvých vln.“
ŽALM 107
Pustili se po lodích na moře, – sháněli obchody po širých vodách. – Viděli Hospodinova díla – a na širém moři jeho divy. Rozkázal a vyvolal bouřlivý vítr, – který do výše vzdouval vlny. – Stoupali až k nebi, sestupovali do propastí, – jejich duše se třásla v nebezpečí. Tu volali ve své tísni k Hospodinu – a on je z jejich úzkostí vysvobodil. – Uklidnil bouři v tichý vánek – a utišily se mořské vlny. Radovali se, že se uklidnily, – a dovedl je do vytouženého přístavu. – Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství, – za jeho divy k dobru lidí. 2. ČTENÍ – 2KOR 5,14-17
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden umřel za všecky, umřeli tedy všichni; a umřel za všecky, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých. Proto my od nynějška nikoho neposuzujme podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nový tvor. To staré pominulo, nové nastoupilo. EVANGELIUM – MK 4,35-41
Slova svatého evangelia podle Marka. Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: „Přeplavme se na druhý břeh!“ Rozpustili tedy zástup a vzali Ježíše s sebou, tak, jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: „Mistře, je ti to jedno, že hyneme?“ Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: „Mlč! Buď zticha!“ A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“ 15
SONO UN POVERO FRATE CHE PREGA Jeden z proslulých světových autorů napsal: „Pokud by se vyhlašoval Oskar sympatie u světců, dnes by ho nepochybně získal P. Pio. Jen zřídka se totiž stává, aby řeholník dosáhl takové obliby a byl tolik oslavován. Jeho popularita a věhlas dosahují hvězdných výšin a to nejen u věřících“. Z pohledu novináře je toto konstatování jistě příznivé, ovšem z hlediska náboženského pokulhává. Mluvíme-li totiž o svatých, lidská měřítka tu postrádají svou váhu, protože tu neexistují kvalifikace ani stupně a veškeré pokusy o sestavení jakési hit parade jsou předem odsouzeny k nezdaru. Když Církev den co den prožívá vrchol eucharistické víry, připomíná svaté v mešním kánonu slovy: „… se všemi spravedlivými od počátku světa“ (II. eucharistická modlitba). Svatí tedy jsou spravedlivými především u Boha. Nelze však přehlédnout, že úcta k P. Piovi dosáhla závratných rozměrů u miliónů lidí, od těch nejprostších až po vládní činitele, osobnosti kultury, Církve či ty, kteří teprve Boha hledají. Jde vskutku o „světovou klientelu“, jak o něm při jedné generální audienci pronesl papež Pavel VI. (20.2.1971). O P. Piovi se právem říká, že byl „světcem lidu“, aniž bychom si snad uvědomovali, že právě to je specifickým charizmatem kapucínského řádu. Otevřme tedy poselství tohoto „prostého kapucína, který svým životem přiváděl svět v úžas“. Narodil se 25. května 1887 ve čtvrti Castello městečka Pietrelcina a při křtu dostal jméno František (Francesco). Je zajímavé, že významnou roli v životě budoucího Otce Pia hrálo číslo pět, které je tichým odkazem na jeho celoživotní povolání nést na sobě pět ran Kristových neboli stigmata. Už jen to, že se narodil v pátém měsíci roku a to 25., což je 5x5 a že pocházel z pěti dětí. Významnější je však to, že to bylo právě v pěti letech, kdy s příchodem užívání rozumu, začal, podobně jako sv. Veronika Giuliani, jistě ne bez přispění Boží milosti, pociťovat naléhavé nutkání zasvětit se Pánu Bohu. Proto tíhnul k samotě a často se stranil dětských her s kamarády, takže mu to maminka až vytýkala. Toulal se přírodou a trávil dlouhé hodiny v přemýšlení a rozjímání. Jak později přiznal svému duchovnímu vůdci v době studií, začal mít právě v tomto pátém roce různá zjevení a extáze, které jej neopustily až do konce života.
16
Je však třeba hned říci, že to nebyla vždy vidění příjemná. O svá práva se totiž hlásil i ďábel a trápil jej velmi krutými a vtíravými útoky, kterými jej chtěl odradit od neobyčejné životní cesty, kterou mu Bůh připravil a pro kterou si ho v již tak raném věku připravoval. Malý František, ačkoli byl ještě malé dítě, brzy pochopil, že má-li obstát v těchto zkouškách, musí všechnu svoji důvěru složit do modlitby. Tajně dokonce konal tvrdé pokání a místo polštáře si dával na spaní pod hlavu kámen. Bylo jen logickým pokračováním těchto bojů, že později vstoupil do kapucínského Řádu. Jeho otec se jmenoval Grazio Maria a ještě krátce před Františkovým vstupem do Řádu odešel za prací do Jižní a později do Severní Ameriky. Maminka Maria Giuseppa (Pepína) tedy celou tíži zodpovědnosti za rodinu musela nést sama. Bylo pro ni velmi těžké jej propustit, protože rodina žila v extrémní bídě a potřebovali jej. Měla však dostatek odvahy, důvěřovat Pánu, že je neopustí, a proto dala Františkovi své požehnání. František Forgione vynikal pevností povahy a upřímností, která někdy hraničila až s vesnickou drsností jeho rodného kraje, kde zimy byly dosti chladné a léta parná. Lidé tohoto kraje byli zvyklí trpět mlčky a říkat pravdu bez toho, že by hleděli, čím kdo je. Právě tyto vlastnosti byly po dlouhá léta silnou stránkou P. Pia i ve zpovědnici, kde za přispění milosti dovedl vždy nazývat věci pravými jmény bez ohledu na to, jak důstojnou osobu měl před sebou. Pevná povaha, kterou zdědil po svých rodičích obsahovala v sobě i dar pohotově a vtipně odpovídat nebo vyprávět způsobem, který si rychle dovedl sjednat pozornost posluchačů. S kapucínským Řádem spojil mladý František Forgione svůj život velmi záhy. Hábit oblékl v městě Morcone již 6. ledna 1903, tedy v necelých šestnácti letech, jak tehdy bylo běžné. Od té chvíle už navždy byl pro všechny jen br. Pio z Pietrelciny. Po noviciátu studoval rétoriku a pak filozofii a teologii a 27. ledna 1907 složil doživotní sliby. Rok nato se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že byl nucen na čas zanechat klášterního života a studovat v soukromí. Zdravotní obtíže a tělesná slabost ustupovaly jen zvolna, ale i přesto byl dne 10. srpna 1910 vysvěcen na kněze. Bylo to v dómu v Beneventu. I pak ale až do roku 1916 žil v rodině a jen na kratičká období se vracel do kláštera. Dokonale tak splynul s lidmi toho kraje, ke kterým mluvil v rodném nářečí. Počínaje 7. zářím 1911 se u něj jedenkrát týdně začaly objevovat Kristovy rány v dlaních a nohou, provázené prudkými bolestmi, které však vždy zase zmizely, takže se mu dařilo vše tajit. Později se k těmto ranám přidal jedenkrát týdně i prožitek Kristova bičování a korunování trním. V říjnu 1911 proto upadl do vysokých horeček a podivných stavů, které měly za následek, že po 21 dní nemohl přijímat žádný pokrm a žil jen z eucharistie. Pak vše zase odeznělo a roku 1916 musel narukovat jako sanitář do války. I zde však pokračovaly těžké útoky ze strany ďábla a zdravotní potíže, pro které byl po krátké době propuštěn do zálohy. V září 1916 se "dočasně" přestěhoval do San Giovanni Rotonda, aby se trochu nadýchal horského vzduchu, který potřeboval pro upevnění svého zdraví. Boží Prozřetelnost však chtěla jinak, a tak v S. Giovanni Rotondu zůstal nepřetržitě až do své smrti po celých dvaapadesát let (s výjimkou období vojenské služby a jiných drobných pobytů jinde). Od srpna 1916 byl již rektorem serafínské školy v San Giovanni Rotondo, kde se věnoval běžným povinnostem. Postupně se kolem něj začala utvářet duchovní rodina, která se každým dnem zvětšovala a o kterou on pečoval svými promluvami, povzbuzeními, a zvl. velmi hutnou 17
korespondencí, kterou však musel v některých letech na pokyn církevních úřadů přerušit. Byly to celé koše korespondence, se kterou mu museli pomáhat spolubratři. Většinu dopisů jen zběžně prohlédl, přesto však lidé dostávali správnou odpověď. Dne 20. září 1918 se mu v San Giovanni Rotondu stalo něco, co zcela změnilo jeho další život. Když se modlil před křížem v chórové kapli starého kostela, měl náhle vidění: On sám o tomto mimořádném okamžiku napsal o měsíc později (22. října) svému duchovnímu vůdci Benediktovi od sv. Marka in Lamis: "Po slavení mše svaté jsem se modlil v chóru, a tu jsem byl zaskočen jakýmsi spočinutím podobným sladkému spánku. Všechny vnější i vnitřní smysly a také schopnosti duše se nacházely v nepopsatelném ztišení. […] A zatímco se toto všechno odehrávalo, spatřil jsem sám sebe stojícího před tajemnou Osobností." Když ta Osobnost odešla, Otec Pio si všiml, že jeho ruce, nohy i bok "byly probodnuty a řinula se z nich krev." „Kolikrát mi – krátce předtím Ježíš řekl – opustil bys mne, můj synu, kdybych tě neukřižoval…“. Sám P. Pio o sobě říkával: „Co vám mám o sobě povědět? Vždyť sám sobě jsem tajemstvím“. Jestliže však Boží prozřetelnost svěřuje každému člověku na zemi zcela jedinečné poslání, jaký byl úděl P. Pia? Během návštěvy ad limina, v dubnu 1947, se papež Pius XII. ptal Mons. Cesarana: „Co dělá P. Pio?“ A ten mu pohotově odvětil: „Svatosti, snímá hříchy světa“. Mnohdy se svěřoval spolubratřím: „Duše se nedostávají darem , ale vykupují se. Nevíte, co stály Ježíše? Dnes a povždy je třeba za ně platit stejnou mincí“. Při vzpomínce na svůj vstup do kapucínského řádu, v listopadu 1922, napsal: „Ó Bože, … už od té chvíle jsi svému synu svěřil nesmírné poslání. Poslání, které znáš jen ty a já. Ach, Bože …, vnitřně slyším hlas, který mi neustále říká: obětuj a posvěcuj se“ (Epist. III., 1010). Byl si tedy vědom, že si ho Bůh vyvolil, aby skrze lásku a kříž spolupracoval na Kristově vykupitelském díle. Spolu s Kristem ukřižován, už nežil on, ale v něm žil Kristus – jak píše sv. Pavel (Gal 2,19ss). Otec Pio přijal kříž v přesvědčení, že celý jeho život, stejně jako život jeho Mistra, bude „mučednictvím“. V červnu 1913 napsal svému duchovnímu vůdci, P. Benediktovi: „Pán mi jako v zrcadle dává poznat celý můj budoucí život, který není ničím jiným, než ´mučednictvím´ (Epist. I., 368). Avšak ani tato jasná vize nejisté a trýznivé budoucnosti jej nenaplňovala neklidem. Právě naopak, v hloubi duše prožíval radost, že se mu dostalo povolání spolupracovat na spáse duší, a to skrze utrpení, jež čerpá svou hodnotu a účinnost ze skutečné účasti na Ježíšově kříži (srv. Epist. I., 303). Proto P. Pio přijímal dobrovolně a s radostí všechna tělesná utrpení, která mu Pán nabízel, a v srdci vnímal stále naléhavější Boží hlas, který jej volal k obětování se za bratry (srv. Epist. I., 328ss). Většina tento aspekt mnoho nezná, a to i proto, že se o něm málo mluví. U P. Pia se totiž zdůrazňují mnohé jiné věci, které lze snáze pochopit a přijmout. Avšak vyloučíme-li ze života a spirituality P. Pia kříž, vyprázdníme jeho svatost. Ovšem kříž nikoli jako epizodu, nýbrž jako životní postoj, protože celý jeho život se odvíjel ve stínu kříže ke slávě Boží, k osobnímu posvěcení a ke spáse bližních. Zcela a ve všem tak kráčel ve šlépějích Mistra – Krista, který dobrovolně a s láskou přijal Otcovu vůli: „Oběti ani celopaly jsi nežádal, ale připravils mi tělo … Tehdy jsem řekl: hle, přicházím, Bože, abych plnil tvou vůli (Žid 10,5). Od roku 1910 až do své smrti v roce 1968 žil jako ukřižovaný, po příkladu Krista nesl kříž svůj i kříž trpícího lidstva, které se k němu obracelo. V březnu 1948 napsal jedné bosé karmelitce: „Jednoho dne, až nám bude dáno spatřit plný polední jas, tehdy poznáme, jakou hodnotu, jakými poklady byla pozemská utrpení, jimiž jsme si 18
zasloužili vlast, která už nebude mít konce. Od velkorysých a milujících duší Bůh očekává hrdinství a důvěru v něj, aby po výstupu na Kalvárii dospěli na horu Tábor“. Celých 50 let pak tyto rány navzdory snaze lékařů zůstaly nezahojené, čerstvé a stále krvácely, zvláště v pátek. Svět viděl ve stigmatech senzaci, sám P. Pio je pokládal za trest Boží spravedlnosti. Říkával: "Je pro mne velmi těžké snášet tento oheň, který Ježíš zapálil v mém maličkém srdci. Jsem stravován láskou k Bohu a k bližnímu." Určitý čas se musel zdržovat v ústraní a byl podroben přísným lékařským zkoumáním ze strany Posvátného Oficia, které prohlásilo, že "nenachází nic nadpřirozeného na těchto skutečnostech" a uložilo bratrovi, že nesmí slavit mši sv. na veřejnosti a že nesmí odpovídat na dopisy jemu adresované ani osobně ani pomocí prostředníka. Od 9.6.1931 až do r. 1933 měl dokonce zakázáno vykonávat jakoukoli službu jménem Církve (mohl pouze soukromě sloužit mši svatou). Podobná omezení uložil P. Piovi i apoštolský vizitátor v letech 1960-1964. Tato opatření byla jistě bolestivá, ale Otec Pio kategoricky odmítal snahy některých svých ctitelů, kteří se snažili obejít nějak tato nařízení a zjednat mu svobodu. On totiž miloval toutéž láskou Krista i jeho Snoubenku Římskou Církev, kterou vždy považoval za svou Matku, i když mu způsobovala mnoho vrásek na tváři. Dne 2. dubna 1932 napsal Manfredonskému biskupovi Andreovi Cesaranovi: "Z hlubokého ticha své celičky slyším jako ozvěnu falešné hlasy, které se točí kolem mé ubohé osoby. Jsem velmi znechucen nehodným chováním, které mají falešní proroci, jež se ohánějí mým jménem. Musel jsme je varovat […], aby krotili toto své nadšení a respektovali to, co nařídilo Posv. Oficium." Jako pravý syn sv. Františka, i on v sobě živil "velkou důvěru v kněze, kteří žijí podle pokynů sv. římské Církve". Vytrvale říkal: "Bolesti, to jsou poklady Ducha". Mezitím dostal od Boha v kromě daru vidění do svědomí a skrytých myšlenek člověka (kardiognoze) také schopnost být současně na dvou místech (bilokace), která mu umožnila být zcela svobodný, věnovat se zcela modlitbě a současně být v době svobody i k dispozici pro službu lidem. Od roku 1936 začal naplno rozvíjet svou činnost a vzniká jeho »Casa Sollievo della Sofferenza« (neboli Dům úlevy v utrpení), který byl mohutným pokusem zpřístupnit kvalitní lékařskou péči i těm nejchudším. V jeho rodné obci současně vznikal nový klášter. Obojí bylo postaveno zcela z darů věřících. Ani jeden kámen nebyl koupen. O své nemocnici vždy zdůrazňoval: Nechci přinášet úlevu pouze tělu, to by byla jen dobře vybavená klinika, »přineste nemocným Boha«. Poliklinika byla slavnostně otevřena dne 5. 19
května 1956 za přítomnosti kardinála Giacoma Lercara (Pius XII. tuto nemocnici v promluvě z 8. května 1956 označil za jednu z nejlépe vybavených nemocnic Itálie). Na duchovní podporu „Domu úlevy“ začaly stovky jeho »duchovních dětí« vytvářet »Gruppi della preghiera« (skupiny modlitby), které jsou dnes přítomny v celém světě. Otec Pio říkával: „Dejte mi jeden den v týdnu a já vám dám celý týden“. Myslel tím zvláště silný postoj kajícnosti v pátek – všechna svá trápení a těžkosti snášet radostně z lásky k Ježíši a ke spáse duší, a tak duchovně podpírat dílo Otce Pia. Otec Pio říkával: „Bez modlitby je náš Dům úlevy v utrpení něco jako rostlinka bez vzduchu a bez slunce.“ V téže době stále rostl počet lidí, kteří toužili u něj přijmout svátost smíření. Musel být zaveden pořadník a čekací doba byla několik dní. Také starý kostel brzy nestačil a musel být postaven nový kostel P. Marie Milostné (S. Maria delle Grazie). Do San Giovanni Rotonda se s nadějí ubíraly nespočetné zástupy (anonymních poutníků, a zvl. také osobností filmového a divadelního života…) po oné cestě, v té době již zpevněné, která celá staletí byla sotva více než jen napůl opuštěnou horskou stezkou pro soumary. P. Pio byl vskutku člověkem zpovědnice, který věnoval přemnohé hodiny této delikátní službě, pro kterou dostal dar jedinečného rozlišování: Stačil mu pouze jediný pohled, aby pochopil nakolik je kajícník disponován a aby proniknul až do skrytých hlubin duše, kde často viděl skrytá dramata, staré umně zatajené viny, kruté pochybnosti a hluboké otazníky. Uměl pravdivě číst v srdci každého a rozhodně ponořit skalpel do rány, tak jak to umí jedině Boží lidé, jejichž jediným cílem je Boží sláva a dobro duší. Víra byla pro P. Pia životem: vše, oč usiloval a co konal, dělal ve světle víry. Během dne i po značnou část noci setrvával v dialogu s Bohem. Říkával: „V knihách Boha hledáme, v modlitbě ho nacházíme. Modlitba je klíčem, který otvírá Boží srdce“. S pokorou se považoval za neužitečného, nehodného Božích darů. Mezi tolikerým obdivem světa opakoval: „Jsem jen chudý bratr, který se modlí“ Jako skutečně zamilovaný do Boha, byl svobodným člověkem, imunním před každým lidským ohledem, až do té míry, že se někdy ukazoval jako pramálo zdvořilý nebo agresivní: Na nikoho nebral ohled, všem říkal to, co jim měl říci a ochotně věnoval pozornost i té nejobyčejnější ženě, i přesto, že mu byla ohlášena návštěva jedné kněžny z královské krve, (která tak byla nucena trpělivě čekat až na ni dojde řada). P. Pio pak musel písemně omlouvat své jednání svému představenému ve Foggi. Napsal mu: „Pokorně prosím o odpuštění, jestliže jsem nechal čekat kněžnu Marii Jose, ale před ní byla jedna vesnická žena, chudá mlynářka, která se ke mně občas chodí zpovídat, a musí svěřovat své malé děti do opatrování sousedce. A její srdce je vždy plné obav o tyto nevinné duše, které z minuty na minutu čekají na návrat své maminky. Jistěže, obě dvě jsou matkami, obě dvě mají svá trápení. Nemohl jsem však opustit jednu maminku, abych utíkal za druhou. Navíc, obě přistoupily k Ježíši, a on rozpřahuje paže ke všem, také k těm, kteří čekají a umí čekat.“ Podivuhodná prostota a podivuhodná svoboda svatých! Jistě to nebyl člověk jednoduchých počtů, jestliže byl přesvědčen, že celá Paříž nemůže vyvážit hodnotu jedné mše svaté. Dne 6.8.1959 také sám Otec Pio zažil tělesné uzdravení při setkání se sochou Panny Marie Fatimské, která tehdy putovala po Itálii. Od té chvíle k ní cítil zvláštní náklonnost. 22.září 1968 však i pro něj přišel jeho poslední den. Při ranní mši svaté omdlel, pak ještě v poledne natolik sebral síly, že požehnal poutníkům, v noci se ještě vyzpovídal a v noci ve 230 dne 23.9.1968 zemřel, řekl spolubratrovi ještě tato poslední slova: „Prosím, 20
poděkujte všem spolubratřím za lásku, kterou mi vždy prokazovali a poproste je mým jménem o odpuštění za obtíže, které kvůli mně museli přestát, za špatný příklad a pohoršení, které jsem snad někdy dal. Modlete se za mou duši. Ježíši, Maria; Ježíši, Maria“. Když zemřel, věřící i nevěřící byli přesvědčeni, že zemřel světec. Jeho tělo vystavené v rakvi muselo být dokonce několikrát převlečeno do nového hábitu, protože nekonečné davy lidí, které se mu chtěly naposledy poklonit, si nenápadně ustříhávaly na památku kousíčky z jeho oblečení. Je proto logické, že netrvalo dlouho, a byl zahájen proces, který měl za výsledek oficiální potvrzení jeho svatosti. Již 4. listopadu 1969 začalo projednávání kauzy jeho blahořečení; 20. března 1983 byl oficiálně zahájen poznávací proces o životě a ctnostech služebníka Božího a 21. ledna 1990 byla uzavřena diecézní fáze; 21. prosince 1998 Jan Pavel II. vydal dekret o pravosti zázraku na Marii Consiglii De Martino, ze Salerna a stanovil datum blahořečení na 2. května 1999. Dne 28. září 2001 byl potvrzen zázrak na malém chlapci jménem Matteo Colella, kterému v důsledku pokročilé meningitidy selhaly vnitřní orgány a upadl do kómatu. A tady je jeho příběh.
„Tati, až vyrostu, chci se stát boháčem, abych mohl všechno rozdat chudým“ Během kanonizačního procesu otce Pia Církev uznala dvě zázračná uzdravení na jeho přímluvu. První zázrak, který byl uznán jako nezbytný pro jeho blahořečení v roce 1999 se týkal uzdravení Consiglie De Martinové v listopadu 1995. Druhým zázrakem, který přispěl k uzavření kanonizačního procesu otce Pia, bylo uzdravení malého chlapce, tehdy 9 letého Mattea Colelly. Jeho příběh je nyní znám po celé Itálii také díky knize, kterou o jeho případu napsala jeho matka. Matteo je synem jednoho z lékařů „Domu úlevy v utrpení“. V lednu 2000 byl chlapec náhle stižen akutním zánětem mozkových blan a lékaři mu nedávali naději na uzdravení. Jak později malý Matteo vyprávěl, během komatu viděl vedle svého lůžka stát postavu P. Pia v kapucínském hábitu. O tom, jak k zázračnému uzdravení došlo a co všechno přitom prožívali rodiče, vypráví jeho matka, Maria Lucia Colellová. Syn onemocněl 20. ledna roku 2000. Mně i manželovi zavolali ze školy, abychom si pro Mattea přijeli, protože měl vysokou horečku. Když jsme tam dorazili, celý se třásl. Rychle jsme ho proto zabalili do deky a odvezli domů. Byla zima, proto jsme si mysleli, že se jedná o běžnou horečku a obyčejné nachlazení. Žádné příznaky meningitidy jsme v tu 21
chvíli nepozorovali. Když jsem mu večer šla dát pusu na dobrou noc, všimla jsem si, že má na krku skvrny, což bylo hned signalizací propuknutí vážné nemoci. Já i manžel jsme se hrozně vylekali. Rychle jsme Mattea oblékli a utíkali s ním do nemocnice. Z pohledu lékařů jsme ihned poznali, že naše předtuchy nebyly plané, a že se skutečně děje něco hrozného. Ještě předtím však, než jsem dorazili na pediatrii, událo se něco zvláštního. Než chlapec upadl do komatu, otevřel oči a pronesl: „Tati, tati, až vyrostu, chci se stát boháčem, abych mohl všechno rozdat chudým“. Tento okamžik se mi vryl hluboce do paměti a dal mi sílu, abych uvěřila, že tato slova, která dítě proneslo na prahu smrti, nebyla jeho. Měla jsem za to, že mu je vnukl sám anděl strážný. Vzhledem ke zhoršujícímu se stavu chlapce mě lékaři vykázali ven. A tam jsem se začala modlit. Poprosila jsem o vstup do cely P. Pia a pak šla i k jeho hrobu. V noci jsem byla s manželem a mým bratrem. Oba byli jako lékaři zoufalí. Říkala jsem jim, že se pomodlíme růženec. Byl to jediný lék který jsme v tu chvíli měli. Nejprve se na mě dívali poněkud rozpačitě, ale aby mi vyhověli, začali se modlit se mnou. O modlitbu jsem pak následujícího dne žádala všechny přátele a známé, kteří nás přišli potěšit. Také jsme je poprosila, aby se zúčastnili mše svaté, která měla být za Mattea obětována. Pán přece říká: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“. A já věřím v sílu evangelia, protože je to Kristovo evangelium, Boží slovo. Neustále jsem si proto opakovala, že budeme-li činit, co žádá, tak nás snad vyslyší. Říkala jsem Pánu: „Nechci se zříci tvé vůle. Je přece tolik dětí, které umírají, a teď zřejmě přišla řada i na Mattea… Ty však můžeš cokoli změnit!“ Lidé tomu příliš nevěřili, nicméně chtěli mi vyhovět a tak do kostela nakonec šli, vyzpovídali se, byli na mši svaté a přistoupili ke svatému přijímání. A to byl začátek zázraku. Kolem Matteovi utrpení došlo k mnoha obrácením. Hodně lidí se začalo – poprvé či znovu – modlit. To trvalo jedenáct dní. Po jejich uplynutí lékaři vysadili Matteovi jeden lék a on se probudil. Měla jsem z toho velký strach. Myslela jsem si, že nás syn vůbec nepozná, že jeho mozek – v důsledku 45 minutového výpadku srdeční činnosti během, druhého den komatu, bude těžce poškozen. Víme dobře, že po šesti minutách neprokrvování mozku dochází k jeho nenávratným poruchám. Proto mi všichni říkali: i kdyby to tvůj syn přežil, bude mít těžká poškození, možná bude hluchý, slepý, bude upoután na invalidní vozík, nebude ničemu rozumět. On mě však poznal, a ještě s hadičkami v ústech se mě velmi pomalu ptal: „Mami, mami, proč tu jsem? Udělal jsem něco špatného?“ pak mě poprosil o nanuk s cocacolovou příchutí. Jeho třetí věta pak zněla: „Chci otce Pia!“ Vložila jsem mu do rukou jeho obrázek s relikvií. V té chvíli jsem tomu všemu moc nerozuměla, ale v příštích dnech mi Matteo vyprávěl, že byl s otce Piem a že mu s ním bylo dobře. Po tomto úplném uzdravení všech devíti zasažených orgánů se Matteo vrátil domů a vyprávěl mi svůj sen o otci Piovi. A to je celý příběh. V neděli, 16. června 2002, na svatopetrském náměstí v Římě pak jedenáctiletý Matteo poprvé přistoupil k svatému přijímání v den kanonizace P. Pia, jehož přímluvě vděčí za svůj život. 22
MODLITBA SV. PIA PO SVATÉM PŘÍJÍMÁNÍ Zůstaň se mnou, Pane, neboť potřebuji tvou přítomnost, abych na tebe nezapomněl. Ty dobře víš, jak snadno tě opouštím. Zůstaň se mnou, Pane, neboť jsem slabý a potřebuji tvou sílu, abych nepadal tak často. Zůstaň se mnou, Pane, neboť ty jsi můj život a bez tebe mi chybí horlivost. Zůstaň se mnou, Pane, neboť tys mé světlo a bez tebe se topím v temnotách. Zůstaň se mnou, Pane, abys mi ukázal svou vůli. Zůstaň se mnou, Pane, abych slyšel tvůj hlas a následoval tě. Zůstaň se mnou, Pane, neboť toužím velmi tě milovat a vždy být ve tvé společnosti. Zůstaň se mnou, Pane, chceš-li, abych ti byl věrný. Zůstaň se mnou, Pane, neboť má duše, ač ubohá, touží být pro tebe místem útěchy a hnízdem lásky. Zůstaň se mnou, Pane, neboť se připozdívá a den se nachýlil…, to jest můj život plyne, blíží se smrt, soud a věčnost a je třeba občerstvit síly, abych nezůstal stát na cestě; k tomu potřebuji tebe. Již se připozdívá a smrt se blíží. Bojím se temnot, pokušení, suchopárů, křížů, bolestí… jak mnoho tě potřebuji, Ježíši, v této noci vyhnanství! Zůstaň se mnou, Ježíši, neboť v této noci života a nebezpečí tolik tě potřebuji. Učiň, abych tě poznal jako tví učedníci při lámání chleba, to je, aby eucharistické společenství bylo pro mne světlem, které rozptyluje temnoty, silou, která mne podpírá a jedinou radostí mého srdce. Zůstaň se mnou, Ježíši, neboť v hodině smrti chci zůstat spojen s tebou. Jestliže ne svatým přijímáním, pak alespoň milostí a láskou. Zůstaň se mnou, Ježíši, nežádám na tobě božské útěchy, neboť jich nejsem hoden, ale spíše dar tvé přítomnosti. Ano, jen tebe si žádám! Zůstaň se mnou, Pane. Jen tebe jediného hledám, tvou lásku, tvou milost, tvou vůli, tvé srdce, tvého Ducha, neboť tebe miluji a nežádám za to jinou odměnu, než abych tě miloval ještě více. Láskou pevnou, praktickou, abych tě miloval z celého srdce zde na zemi, abych tě mohl ještě dokonaleji milovat po celou věčnost. 23
Mimořádný muž, jehož Bůh poslal v naléhavém okamžiku lidských dějin Pater Pio byl bezesporu mimořádným světcem, jehož věhlas dosahuje neslýchaných rozměrů. Byl jediným stigmatizovaným knězem v dějinách Církve. A právě pro tuto tajemnou přítomnost stigmat byl nazýván „alter Christus“, druhý Kristus. Za života byl P. Pio v jistém smyslu „nepohodlným“ řeholníkem. Jeho pozemský úděl – jak jsme viděli – se odvíjel mezi silnými protiklady, kdy proti němu mnohdy stály i církevní představení, napomínali ho, trestali, nedůvěřovali mu a dokonce ho odsoudili. To vše jej jako tíživý stín provázelo i po smrti a vrhalo to vážné těžkosti na proces beatifikace. Jak ostatně sám předpověděl: „Po smrti vzbudím ještě větší rozruch, než za života“. Mužem Prozřetelnosti se však stává Karol Wojtyla, jenž do pochybností a nejistot vnesl světlo a nedovolil, aby byrokratické obtíže a dávné předsudky zastavily cestu P. Pia ke svatořečení. Mnozí skutečně říkají, že nebýt rozhodnutí a výslovné vůle papeže Jana Pavla II., nebyl by proces svatořečení „stigmatizovaného frátera“ nikdy dokončen. Právem se ptáme, co vedlo tohoto papeže k tak velkému obdivu k Pateru Piovi? Zřejmě to, že měl to štěstí jej důvěrně poznat. Víme totiž, že Karol Wojtyla se s P. Piem setkal už v létě roku 1947. Nešlo o setkání náhodné, krátké, spěšné, jak tomu u poutníků bývá. Bylo to setkání, které trvalo skoro celý týden. Během něho mohl Wojtyla dlouze rozmlouvat s Paterem, ocenit jeho nauku a poznat jeho spiritualitu. Tehdy byl Karol Wojtyla teprve osm měsíců knězem. Studoval v Římě a velmi se zajímal o mystickou teologii. Byl uchvácen díly sv. Terezie z Avily, sv. Jana z Kříže …, a to do té míry, že hned po kněžském svěcení žádal svého biskupa, aby mohl vstoupit na Karmel, tedy stát se karmelitánským mnichem. Avšak jeho biskup, kterým byl tehdy kardinál Adam Stefan Sapieha, přísný a charismatický pastýř, mu nedal svolení. Představenému karmelitánů, který Wojtylovu žádost podporoval, tehdy řekl: „Karol je potřebný pro polskou Církev a pak jím bude pro Církev všeobecnou“. Wojtyla se musel smířit s tím, že zůstane diecézním knězem, a vzdát se touhy stát se klauzurním mnichem. Svou náklonnost k mystice však nikdy neopustil. Poté, co byl vyslán do Říma, aby získal specializaci v teologii, zvolil si jako téma své doktorské práce: „Nauka víry podle sv. Jana od Kříže“. Když se za studií ve věčném městě dověděl, že v Puglii, u Gargána žije frátr, mající stigmata – typické mystické znamení, rozhodl se ho navštívit. 24
Psal se rok 1947. Pozice P. Pia v lůně Církve byla tehdy dosti klidná. Papež Pius XII. si vážil „stigmatizovaného frátra“, a už na počátku svého pontifikátu nařídil Svatému Oficiu, aby „nechalo P. Pia na pokoji“. Stigmatizovaný řeholník však už měl za sebou dlouhou kalvárii nepochopení a předsudků. Od května 1923 totiž proti němu vydalo Posvátné Oficium celkem pět dekretů a další oficiální dokumenty, které zpochybňovaly „nadpřirozenost“ mystických jevů, které se mu připisovaly, především stigmata. V roce 1947 byl tedy už klérus celého světa obeznámen se skutečností, že Církev se od tohoto řeholníka distancovala, a vyzvala všechny, aby k němu nechodili. Karol Wojtyla jej i přesto chtěl poznat. Proto hned, jak skončil akademický rok, vypravil se do Gargána a na několik dní se ubytoval v konventu P. Pia. Záznamy říkají, že se s ním několikrát setkal, a pochopitelně, že se u něj zpovídal. Co tehdy P. Pio řekl mladičkému Wojtylovi? Nevíme. Papež o tom sám nikdy otevřeně nemluvil. Když však byl zvolen na Petrův Stolec, v říjnu 1978, začaly o tomto setkání po Římě kolovat kuriózní zprávy. Říkalo se, že P. Pio mladému Wojtylovi předpověděl, že se stane papežem. Jeden starý polský kněz vzpomíná, že Karol Wojtyla se už jako mladý kněz o tom občas žertem zmiňoval. Považoval totiž za nemožné, aby se tato předpověď naplnila. Jakmile se však stal krakowským arcibiskupem a byl jmenován kardinálem, už o tom nemluvil. Snad si začal uvědomovat, že by se proroctví mohlo naplnit. Poté, co v květnu 1981 došlo k atentátu na náměstí sv. Petra, znovu se ozvaly hlasy o prorockých předpovědích, které P. Pio vyslovil Karolu Wojtylovi. Znovu zazněly v plné aktualizaci. Říkalo se, že tehdy – v roce 1947 – frátr spolu s volbou předpověděl papeži i atentát: „Vidím tvé bílé roucho potřísněné krví“. Ani to však nebylo nikdy potvrzeno, a jde zřejmě o zbožné legendy. Faktem však zůstává, že Karol Wojtyla na své setkání s P. Piem v roce 1947 nikdy nezapomněl, a vždy k němu choval velkou úctu. Nezvratný důkaz této hluboké úcty poskytl v roce 1962. Jako mladý biskup tehdy dlel v Římě na zasedáních II. vatikánského koncilu. Patera Pia si tehdy znovu vzali na mušku zapřisáhlí nepřátelé, kteří o něm šířili pomluvy a lži. Proto byl stigmatizovaný kapucín Posvátným oficiem pozván do Říma na „apoštolskou návštěvu“, po které se na něj snesla přísná opatření. Ještě během svého pobytu v Římě dostal Wojtyla dopis z Krakowa, v němž se mu sdělovalo, že jedna z jeho hlavních spolupracovnic, doktorka Wanda Poltawska, lékařka a psychiatrička, s níž dlouhá léta spolupracoval v oblasti rodiny, onemocněla rakovinou. Lékaři se rozhodli, že ji budou operovat, ale naděje na záchranu byly velmi mizivé až nulové. Wojtyla pocítil hlubokou bolest. Nejen proto, že tuto ženu dobře znal, ale také proto, že doktorka Poltawska byla ještě mladá a měla čtyři malé 25
dcerky, které by přišly o mámu. Medicína byla bezmocná. Wojtyla hned pomyslel na P. Pia. Napsal mu dopis, v němž mu celý případ vylíčil a prosil ho o modlitbu. A právě k tomuto listu se váže nesmírně cenné svědectví, které vyprávěl Angelo Battisti z vatikánského Státního sekretariátu, jenž byl současně pověřen správou „Domu ulehčení v utrpení“, nemocnice, kterou P. Pio založil. Wojtylův list byl totiž předán jemu, aby ho doručil do San Giovanni Rotonda. Battisti sedl do auta a hned se vypravil na cestu. Když přijel do konventu, odebral se k P. Piovi do jeho pokoje. Seděl v křesle pohroužen do modlitby. „Odevzdal jsem mu dopis“, - vypráví Battisti. „Nato mi Pater Pio řekl: ´Otevři ho a přečti´. Otevřel jsem tedy dopis a četl. Byl psán latinsky. Poté, co vysvětlil případ ženy, nemocné rakovinou, prosil pisatel o modlitby“. Pater Pio poslouchal mou četbu s hlavou skloněnou na prsou. Když jsem skončil, setrval chvíli v mlčení, pak se ke mně obrátil a řekl: „Angiolino, tohoto nemůžeme odmítnout“. Battisti, který dobře znal prorockou váhu slov P. Pia, zůstal téměř šokován: kdo je ten Karol Wojtyla, o němž P. Pio prohlásil: „Tohoto nemůžeme odmítnout“? Když se vrátil do Vatikánu, začal se po něm vyptávat. Mladého polského biskupa však nikdo neznal. Jedenáct dnů nato se musel Battisti znovu vrátit do San Giovanni Rotonda s novým listem, v němž polský biskup děkoval P. Piovi: „žena, nemocná rakovinou, byla znenadání uzdravena, ještě než ji odvezli na operační sál“. Pokračoval tak rozhovor, který mezi paterem Piem a Karolem Wojtylou začal v roce 1947. Po smrti P. Pia byl Wojtyla prvním, kdo zaslal do Říma listy, žádající zahájení beatifikačního procesu. Pater Pio zemřel 23. září 1968. Rok nato, v listopadu 1969 bratři kapucíni žádali biskupy celého světa, aby do Říma odeslali „postulační list“, a tak proces podpořili. Mnozí biskupové dopovídali sami za sebe, zatímco Karol Wojtyla, tehdejší krakowský arcibiskup, oslovil celý polský episkopát a poslal do Říma oficiální list celé polské biskupské konference, ve kterém stálo, že „všichni podepsaní biskupové, arcibiskupové i kardinálové jsou přesvědčeni o svatosti a zvláštním poslání P. Pia, někteří proto, že jej viděli na vlastní oči, jiní proto, že jej poznali ze svědectví těch kdo jej slyšeli a o něm napsali“. A byl to právě tento list, který proto, že byl vyjádřením celé polské Církve, měl velkou váhu pro zahájení procesu, který se ze zmíněných důvodů potýkal s velkými těžkostmi. V roce 1974 se Karol Wojtyla – tehdy už kardinál -, odebral při návštěvě Itálie do San Giovanni Rotonda. Slavil tehdy mši svatou v kapucínském konventu a v promluvě mj. řekl, že „má dosud, i po tolika letech, stále před očima postavu P. Pia, jeho přítomnost, mši svatou, kterou slavil u bočního oltáře, zpovědnici, …. a dosud slyší jeho slova“. Řekl rovněž, že „bylo působivé, hluboké, slavit eucharistii vedle hrobky tohoto ctihodného otce, jenž po celý život nedělal nic jiného, než že hlásal Kristovo utrpení a zmrtvýchvstání“. V roce 1978 byl Karol Wojtyla zvolen papežem. Beatifikační proces P. Pia oficiálně do té doby ani nezačal. O jeho zahájení v roce 1983 se nepochybně zasloužil Jan Pavel II. 26
„Jak aktuální je spiritualita kříže, kterou prožíval pokorný kapucín z Pietrelciny! Naše doba potřebuje poznat její hodnotu, aby dokázala otevřít srdce naději“.
„Stále hledal, jak se co nejvíce připodobnit Ukřižovanému s jasným vědomím, že je povolán, aby zvláštním způsobem spolupracoval na díle vykoupení. Bez tohoto odkazu na kříž nelze jeho svatost pochopit“.
„Konečný důvod apoštolské činnosti Otce Pia a hluboký kořen takové duchovní plodnosti spočíval v niterném a stálém spojení s Bohem, což dokazují výmluvná svědectví dlouhých hodin strávených na modlitbách. Rád říkával: ´jsem chudý bratr, který se modlí´“.
„Pokorný a milovaný otče Pie, prosíme tě, nauč i nás pokoře srdce, abychom byli připočteni k chudým evangelia, jimž Otec slíbil, že jim zjeví tajemství svého království. Pomoz nám, modlit se bez ustání, s jistotou, že Bůh ví, co potřebujeme dřív, než ho prosíme. Vypros nám pohled víry, který dokáže v chudých a trpících ihned poznat tvář samotného Ježíše. Buď nám oporou v hodině zápasu a zkoušky, a jestliže padneme, dej, ať zakusíme radost ze svátosti odpuštění. Předej nám svou něžnou úctu k Panně Marii, Matce Ježíšově i Matce naší. Provázej nás na pozemské pouti k blažené vlasti, kam – jak doufáme -, dojdeme i my, abychom navěky patřili na slávu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. (Jan Pavel II. v homílii kanonizace P. Pia a před modlitbou Anděl Páně, 16.června 2002) 27
Svatý Otec mne pověřil, abych vám oznámil jeho pevné odhodlání vydat se příští rok na pouť do San Giovanni Rotonda (homílie státního sekretáře Vatikánu, kardinála Tarcisia Bertoneho u příležitosti 40. výročí úmrtí sv. Pia z Pietrelciny, San Giovanni Rotondo, 23. září 2008)
Právě dnes je tomu čtyřicet let, co Pater Pio vešel v 81 letech do domu nebeského Otce. Na konci života, hluboce poznamenaného láskou ke Kristu a k bratřím, se na něm naplnila útěšná slova, která čteme v 25. kapitole evangelia sv. Matouše: „Pojďte požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připraveno od založení světa“ (v. 34). Pojď, služebníku dobrý a věrný, přijmi v úděl království! Pater Pio byl opravdu dobrý a věrný služebník evangelia: žil zcela zaměřen k nebeskému království, jak je to zřejmé z množství jeho spisů; byl Kristovým učedníkem, který nehledal jinou slávu, než milovat a trpět pro Něj. Byl knězem, který nehledal nic jiného, než strávit se v lásce k Bohu a k bratřím, jak dosvědčují jeho dlouhé dny naslouchání kajícníkům a stejně tak dlouhé noci modlitby, probdělé s ukřižovaným Pánem. Byl upřímným synem Církve, který ani v nejbolestnějších chvílích nedával přednost obhajobě, ale umřel sám sobě, pohroužen v podrobující se mlčení drásající, ale plodné poslušnosti. V tomto ohledu byla právě u příležitosti dnešního výročí vydána kniha, jež obsahuje dokumenty, které až dosud zůstávaly tajné, o výslechu vedeném v roce 1921 apoštolským vizitátorem, Mons. Raffaellem Carlem Rossim, pozdějším kardinálem, jehož Svaté Oficium vyslalo, aby v tajnosti zkoumal vše o P. Piovi. Závěry preláta jsou nejvýš pozitivní a samotný obraz obávaného Svatého Oficia z něj vychází značně posílen. Je tu 142 podrobných odpovědí. Příklad, na otázku, zda se míní vždy podřídit autoritě Církve, Pater Pio odpovídá: „Ano, Excelence. Skrze svatou Církev promlouvá sám Bůh“. Je tu ještě jedno výročí, jež činí dnešní oslavu více slavnostnější a významnější: večer 5. srpna 1918 – právě před devadesáti lety – Bůh obdařil Patera Pia transverberací, mystickou ranou u srdce, po níž následovala první stigmata, která dostal pod jilmem v Piana Romana v Pietrelcině, 7. září 1910, měsíc po svém kněžském svěcení. Tyto různé okamžiky života otce Pia vyznačují povahu jeho poslání, totiž znovu prožívat Kristovo utrpení, spolu s ním ukřižován, pro vykoupení světa. A v tomto světle musíme i my chápat jeho poselství, jako výzvu stále více objevovat hodnotu Kristova utrpení a přispění, jež má přinést každý z nás, provázeni učením papeže sv. Lva Velikého, který říkal, že „Kristovo utrpení trvá až do konce věků (Sermo 70,5) a jak napsal i Pascal, podle něhož „Kristus bude v agónii až do konce světa“ (Myšlenky č. 553). Pro všechny tyto důvody jsem obzvláště rád, že se k vám mohu připojit, drazí bratři a sestry, v tomto eucharistickém slavení, spolu s vámi poutník k hrobu svatého frátera z Gargána. Jsem rovněž rád, že vám přináším zvláštní požehnání a vyjádření duchovní blízkosti Svatého otce Benedikta XVI. Setkal jsem se s ním včera dopoledne a pověřil mne, abych vám oznámil jeho pevné odhodlání vypravit se příští rok na pouť do San 28
Giovanni Rotonda. Půjde jen o stanovení časů a data, ale On přijde! Svatý otec velmi spoléhá na vaše modlitby za jeho službu nejvyššího pastýře všeobecné Církve. V těchto čtyřiceti letech, které uplynuly od jeho smrti, jsme mohli být přítomni –jak říká vstupní modlitba – novému Božímu milosrdenství na přímluvu svatého Pia ve prospěch mnoha ctitelů. Je proto, podle učení, jež vychází ze slov prvního čtení z knihy Přísloví, jakoby bohatým proudem tryskající vody, z jehož pramene se mohou všichni napít čerstvé vody pravdy a lásky, kterou Pán všem hojně nabízí. To činil i za života, když prosil, aby byl veden Pánem Ježíšem po cestě jeho přikázání, po cestě pravé radosti. Kolik jen bylo těch, co k němu přišli a obrátili se; kolik těch, co cítili, že jsou jím přijímáni jako sestry a bratři; kolik z nich se cítilo v objetí, a mnohdy dokonce tepáno náročnou Boží něhou, jež působila prostřednictvím jeho poslušného nástroje milosrdenství! On v Kristu přijímal všechny bez rozdílu, a tak uváděl ve skutek slova dnešního evangelia, podle něhož otci a matkami, bratry a sestrami se stává nejen tělem, ale také nasloucháním a činným naplňováním Božího slova. Toto naše duchovní setkání se proto, drazí bratři a sestry, představuje jako bohaté plody a vděčností Pánu kolem eucharistického stolu, který nám dopřává slavit Boha za přítomnost jeho svatých, mužů, kteří se stali dokonalými, protože se nechali připodobnit eucharistickému chlebu a vínu, Ježíšovu Tělu a Krvi, darované a sdílené pro spásu světa. Mše svatá! Právě tedy, v každodenní eucharistii, se nachází souhrn celého života patera Pia. Jedna z mnoha zkušeností se mně dotkla: udělal ji P. Domenico Mondrone, literární kritik časopisu La Civiltà Cattolica, za časů našeho světce, který poté, co stanul v San Giovanni Rotondu, napsal: „Měl jsem v úmyslu obšírně pojednat o mši patera Pia. Avšak jen co stanul u oltáře a začal posvátnou liturgii, byl jsem citelně vyzván k vnitřní účasti, jakou jsem nikdy při žádné mši nezažil. Zdálo se, že je pohlcen tíhou, kterou není s to unést. Pohyboval se s viditelnou a téměř sdělovanou krutou bolestí. Během obětování, zvláště když zvedal hostii na paténě, setrvával osm až deset minut bez hnutí a jakoby uchvácen úzkostným viděním, které mu zrcadlilo ve tváři v nepatrných tu sladce exstatických, tu bolestných pohybech, zatímco mu po čele stékaly krůpěje potu. V jistých chvílích se jeho oči rozšiřovaly a stávaly zářivými: bylo to světlo, jímž procházely záblesky bolesti a hrůzy. Říkal jsem si: tento člověk prožívá v duši i v těle drama Kalvárie …“. Ale i 29
z mnoha dalších svědectví můžeme konstatovat, že otec Pio prožíval každou mši svatou stejným způsobem a se stejnou intenzitou. P. Pio tedy i skrze eucharistickou oběť, asimilovanou, „vtělenou“ do něj díky daru stigmat, viditelně tlumočil obraz Ukřižovaného; připodobněn ve všem Kristu Pánu díky kněžskému charakteru vyjádřenému „darem“ stigmat. Stigmata ho ukazovala a naznačovala věřícím přibitého na kříži právě ve chvíli, kdy slavil mši svatou; zdálo se, jakoby znovu tělesně naznačovala cenu krve, zaplacenou Kristem pokaždé, když vysluhoval svátost smíření a připomínaly tomu, kdo žádal o přímluvy či zázraky, kolik stály tyto „milosti“, jež Bůh s takovou velkorysostí rozdílel. Eucharistie, odpuštění, vzkříšení: když shrneme všechny tyto skutečnosti, pak stigmata ukazovala jejich tajemný zdroj. Zdroj, který jej už od útlého dětství k sobě přitahoval: v patnácti letech se totiž stal kapucínským novicem, a vstoupil do jedné z nejpřísnějších a nejnáročnějších řeholí. Životopisci uvádějí, že trávil dlouhé hodiny na modlitbách a žil v neustálém úzkém spojení s andělem strážným, uprostřed vidění Krista a Panny Marie. 10. srpna 1910 byl předčasně vysvěcen na kněze, což bylo darem za jeho dobrotu, neboť představení se domnívali, že mu už nezbývá mnoho života. Žil však ještě dlouho, vnímaje, jakoby o něj soupeřil Kristus, jenž mu srdce naplňoval láskou, a satan, který jej neustále trýznil hrozivými vidinami a fyzickými ranami. S datem 10. června 1911 uvádí: „Démon mě chce za každou cenu pro sebe“, zatímco v jednom dopise z 21. března 1912 napsal: „Tento Ježíš ode mě téměř vždy žádá lásku. A mé srdce, více než ústa, odpovídá: ach, můj Ježíši, chtěl bych … a nemohu už dál. Ale nakonec zvolám: ano, Ježíši, miluji tě!“. Bylo to, jakoby v sobě shrnoval zkušenosti dávných eremitů, prvních mnichů, utrpení pronásledovaných a mučedníků, láskou prodchnuté příběhy nejzapálenějších mystiků. Milovaní bratři a sestry, to, co se jako úděl dotklo P. Pia můžeme považovat za nejvyšší privilegium; on to však prožíval s bázní a hrůzou, až do té míry, že se cítil jako zavržený. V jednom dopise z 13. listopadu 1918 skutečně napsal: „Dospěl jsem do bodu, že se mi zdá, jakoby se do mne vtělilo pokušení zoufalství nade mnou samotným a já si už zoufal 30
… S duší naplněnou zármutkem a s očima zarudlýma a prolitýma roněním slz, musím proti své vůli asistovat všem těmto mukám, této naprosté zkáze“. Kristus daroval P. Piovi své rány, aby mu dal účast na svém utrpení, které snášel pro naši spásu. Byl zděšen ne proto, že ukazovaly Kristovu lásku k němu a ke světu, nýbrž proto, že to byly rány zasazené Kristu, Kristovy bolesti a na něj dopadající tíha hříchů světa. Toho všeho se stal vědomým a poddajným nástrojem, nástrojem či dokonce tokem milosrdenství a pokoje, jak se modlíval svatý František, svatý zakladatel jeho řádu. Papež Pavel VI., jehož 30. výročí úmrtí letos slavíme, řekl o P. Piovi, že byl „vtištěným zástupcem stigmat Našeho Pána. Byl mužem modlitby a utrpení“. Vždy, ale zvláště pak při dnešním výročí, to co je třeba zdůraznit není spousta mystických jevů, jež obohatily život tohoto světce, ale spíše lásku, která jej stravovala. Pater Pio byl zamilovaný do Boha, tak zanícený a naplněný láskou, že dokázal vylévat tento hojný proud milosti mna bratry a sestry, kteří v tisících den co den potkával při svátosti smíření a při duchovním vedení. Dospěli jsme k onomu 23. září před čtyřiceti lety. Schoulený v křesle, oděn do svého hábitu, umíral P. Pio svíraje mezi prsty růženec a jeho rty šeptaly: „Ježíš, Maria!“. Jeho tělo zůstalo po smrti netknuté a svěží, skoro jakoby vzkříšené. Po znameních utrpení, znamení vzkříšení. Nemůže zemřít ten, kdo miluje, protože láska je navždy a přemáhá smrt. Pater Pio žije nadále v tajemství Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Jednomu kajícníkovi, který se ho tázal „jak to budeme dělat, až tu nebudete?“, hbitě odvětil: „Půjdete před svatostánek. V Ježíši najdete i mě“. Vzdejme díky Pánu za to, že nám ve svých svatých dává důkaz bezmezné lásky, lásky věčné, stále nové; chvalme ho za to, že nám skrze ně dává zakoušet sladkost své přítomnosti. Maria, kterou P. Pio nazýval“ moje maminka“, ať nám pomáhá stále více v sobě pěstovat vnímání Boha, touhu zcela patřit jeho Synu Ježíši a v plnosti a s radostí uskutečňovat tajemný plán, který Bůh připravil pro každého z nás. Svatý Pio z Pietrelciny ať nás na této cestě provází, chrání a nám žehná. Ať podpírá naše úmysly, abychom se podle jeho příkladu naučili žít pro Ježíše, který je našim životem a spásou. Amen. 31
Con quale sguardo d´amore ci guarderà Maria, che vede in noi continuatori dell´opera del suo Figlio! (homílie Jeho Eminence Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, o kněžském dni - Cherasco, chrám Madonna del Popolo, 4. června 2009)
Milovaní spolubratři, jsem vždy velmi rád, že se s vámi mohu setkat o diecézním kněžském dnu. Děkuji Mons. biskupovu za pozvání, které jsem hned a ochotně přijal, jsa mezi oslavenci. Když jsem byl seminarista a některý z našich dávných „kleriků“ z oratoře slavil XXV. výročí kněžství, měl jsem za to, že je na konci svých dní. Proto se mi toto 60. jubileum zdá neuvěřitelným! O to více musím děkovat Pánu. Avšak nad tímto dnem se rozprostírá závoj smutku nad smrtí drahého otce Tablina, velké postavy misijního kněze z Alby, který zemřel před měsícem a kterého si dnes připomínáme spolu se zesnulými kněžími tohoto roku; určitě jsou tu nyní s námi, aby velebili Pána za dar kněžství. Slavíme tento Den ve svatyni Panny Marie del Popolo v Cherascu, uměleckém díle víry, umění a historie, jedné ze čtyř diecézních mariánských svatyní. Musíme se proto zamyslet nad místem, jež Matka Boží zaujímá v našem kněžském životě, jakož i nad naším povoláním ke svatosti. 2. Především Maria, Madonna del Popolo. Na tomto místě byla farnost Panny Marie, založená v roce 1243 s širokou jurisdikcí, sahající až do Cappellazza, Roreta a Vegli. Byla svěřena místnímu kléru, a pak v roce 1400 přešla pod správu benediktinů, v roce 1518 pod Augustiniány, kteří jí dali titul Santa Maria de populo. V roce 1835 přišli Somaschové, pak tu určitou dobu byli salesiáni, a v nedávné době se vrátila zpět pod správu diecézního kléru. Vždy byla centrem mariánské úcty, stala se i sídlem Růžencové společnosti. Nenašel jsem, proč byl kostel pojmenován „del Popolo“. Je to však zřejmé: a musíme se snažit pochopit dávné kořeny této mariánské zbožnosti, jež nejsou pouze devocionální, ale mají hluboký biblický a teologický základ. První čtení nám k tomu nabízí klíč. Je vzato ze 24. kapitoly knihy Sirachovcovy, která spolu s 8. kapitolou knihy Přísloví je jedním 32
z vrcholů Starého zákona o Moudrosti. Tato je zosobněna jako prostřednice zjevení a učitelka života, tvůrkyně světa spolu s Bohem, a milující lidi, kteří ji hledají, a kterým odhaluje prvotní řád vesmíru, a je zdrojem radosti a lásky. Křesťanské myšlení, zvláště Kapadockých Otců, vykládá Moudrost jako obraz vtěleného Slova; záhy však v ní církevní autoři a zejména liturgie spatřovali také symbol Matky Boží, první spolupracovnice na Božím plánu spásy. 3. Moudrost v tomto úryvku mimo jiné prohlašuje: „V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví“ (Sir 24,12). Lze proto říci, že Madonna del Popolo (lidu) je Madonou „Božího lidu“, ústřední reality Církve, jak ji pěkně osvětlil II. vatikánský koncil. Nedávno na ni významně odkázal Benedikt XVI., když zahajoval před pár dny Římské církevní shromáždění, a ptal se, zda si jeho diecéze uvědomuje „naše bytí Církví“ – otázku, která platí pro všechny diecéze – a takto shrnul požadavky, jež klade teologie Božího lidu: „Církev je společenstvím osob, jež působením Ducha svatého tvoří Boží lid, který je současně Kristovým Tělem … Dvojí chápání – „Boží lid“ a „Tělo Kristovo“ – se navzájem doplňují a spolu vytvářejí novozákonní pojetí Církve“ (L´O. R., 28. května 2009, str.8). Boží lid, jak víme, se skládá z kněží a laiků. Laici si musejí stále více uvědomovat svou spoluodpovědnost za Církev, nasazení, podporované eucharistii, jež vskutku zakládá Církev v její podstatě společenství. Musíme tedy vidět Marii uprostřed Božího lidu, kde Ona „položila základy“, aby se naše laické komunity staly rodinami, které konkrétně žijí své bytí Církví, podporují farnost svou spoluprací, ujímají se potřeb druhých, zvláště chudých, vyděděných, cizinců: nikoli v horizontálním pohledu, nýbrž zakoušejíce ve víře a lásce, že Ona je skutečně Matkou lidu, nikoli Ženou bez těla, ale skutečnou, konkrétní, zanícenou – vzpomeňme Kánu. 5. V Božím lidu je Maria také Matkou nás, kněží, kteří pro něj žijeme jako darovaní Marii a jí podporovaní v nesmírných námahách dnešní pastorace. My budujeme Boží lid slavením eucharistie, dáváme mu růst hlásáním Slova, vysluhováním svátostí, modlitbou a prokazováním lásky. S jak láskyplným pohledem na nás shlíží Maria, která v nás, stejně jako v apoštolech večeřadle, vidí pokračovatele díla svého Syna! Všechny kněžské činnosti, které Lumen Gentium vypočítává v 28. kapitole, jistě stačí, aby nás učinili drahými Marii, která zcela žila pro Ježíše, a chce i nás zcela zaujaté láskou a službou jejímu Synu. Jestliže sv. Terezie z Lisieux, jako sakristánka, chápala oltářní plátna 33
jako s plenky Dítěte Ježíše, jak by tomu nemělo být stejně i u nás, kteří u oltáře a ve všech ostatních kněžských funkcích jednáme in persona Christi (na místě Kristově)? 5. Maria nám dále připomíná naše povolání ke svatosti. Rok kněží je už přede dveřmi, a papež říkal italským biskupům, že v něm „jsme povoláni společně s našimi kněžími, znovu objevit milost a úlohu služebného kněžství …, které vyžaduje hlubokou spiritualitu“ (L´O. R., 29. května 2009, str. 8). Musíme proto vážně usilovat o to, stát se svatými. Za tím účelem bych chtěl sledovat homílii Benedikta XVI. při letošní mši svaté se svěcením olejů, v níž úchvatným způsobem mluvil o kněžské svatosti, vycházeje z modlitby Ježíšovi, kterou jsme právě slyšeli v evangeliu: „Posvěť je pravdou. Tvé slovo je pravda … Pro ně se posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,17s). Papež to komentoval slovy: slovem svatý se označuje především přirozenost samotného Boha. On je nejčistším světlem. Pravdou a Dobrem bez poskvrny. Zasvětit něco nebo někoho proto znamená dát věc nebo osobu Bohu do vlastnictví, vyjmout ji z prostředí toho, co je naše, a vložit ji do jeho sféry. Zasvěcení tedy znamená odejmutí světu a odevzdání živému Bohu.Věc nebo osoba už pak nepatří nám, ba ani sobě samé, ale je ponořena v Bohu. Zasvěcení je vyjítím z kontextů světského života - „být dán stranou“ pro Boha. A právě proto není žádnou segregací. Kněz je odňat světským souvislostem a darován Bohu a právě tím je Bohem dáván k dispozici druhým, všem. Když Ježíš říká: „Já se zasvěcuji“, činí ze Sebe zároveň kněze a oběť. Tímto úkonem zasvěcení se Ježíš - člověk Ježíš, který je jedno s Božím Synem – odevzdává Otci pro nás. Zasvěcuji se – obětuji se: tento propastný výraz, který nám dovoluje pohlédnout do hloubi srdce Ježíše Krista, by měl být stále znovu předmětem našeho zamyšlení. V něm je obsaženo celé tajemství našeho vykoupení. 6. A obsahuje také původ kněžství v církvi, našeho kněžství. Posvěť je v pravdě“ je opravdová modlitba zasvěcení apoštolů. Pán žádá, aby je Bůh sám přitáhnul k sobě, do své svatosti. Žádá, aby je Bůh odňal jim samotným, vzal je do svého vlastnictví a umožnil jim plnit kněžskou službu ve světě. Jak se tedy věci mají v našem životě? Jsme skutečně prostoupeni Božím slovem? Opravdu ho známe? Milujeme? Vnitřně se tímto slovem zaobíráme do té míry, že skutečně dává tvar našemu životu a podobu našemu myšlení? Papež jde ještě dál. Protože Kristus je Pravda, posvěť je v pravdě tedy v hloubi znamená: učiň je jedno se mnou. Spoj je se mnou. Vtáhni je do mého nitra. A skutečně, existuje v posledku jenom jediný kněz Nové Smlouvy. Naše kněžské bytí proto není nic jiného než nový způsob sjednocení s Kristem. Podstatně nám bylo navždy dáno ve svátosti. Tato nová pečeť bytí se nám však může stát odsouzením, pokud se náš život nevyvíjí v pravdě této svátosti. Milovaní spolubratři. K tomu už není co dodat. Ať Madona Božího lidu, Matka kněží, nám dá vstoupit do tohoto proudu svatosti, který je totožný s našim kněžským svěcením. Ať nás Maria učiní svatými, jak jsme se každého večera modlili v semináři před ulehnutím.
34
FARNÍ INFORMÁTOR 13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 28. ČERVNA 2009
Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil. MODLITBA VĚŘÍCÍCH
K: Bratři a sestry, s pokorou prosme Boha, který je shovívavý a plný lásky, váhavý k hněvu a bohatý na milosrdenství: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jeho nadcházející apoštolská cesta do České republiky přinesla našemu národu poznání Ježíše Krista, který je Světlo, Život a Vítězství. Za poutníky Roku sv. Pavla, aby pouť k hrobu apoštola národů obnovila jejich víru v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev a přinesla požehnání jim i životu našich farností. Za děti, které poprvé přistoupily k eucharistickému stolu, aby rostly v moudrosti a milosti, a přinášely do rodin i do společenství Církve velikonoční radost. Za ty, kdo jsou odpovědni za občanskou společnost, aby se nezdráhali hledat v evangeliu pevný základ pro budování člověka důstojnějšího světa Za děti a mládež, aby se jim prázdniny staly nejen časem odpočinku, cestou k poznávání a obdivu krás stvořeného světa, ale i prostorem pro modlitbu a vděčnost Bohu za každý dar. Za ty, kdo tě zde na zemi upřímně prosili za odpuštění a utíkali se k tvému milosrdenství, ať mají účast na novosti života, kterou jsi otevřel svým zmrtvýchvstáním. K: Všemohoucí věčný Bože, měj s námi slitování, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen. 35
LITURGICKÉ TEXTY 13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – MDR 1,13-15; 2,23-24 Čtení z knihy Moudrosti. Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá. Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci. ŽALM 30 Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, – nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. – Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, – zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli. Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, – a vzdávejte díky jeho svatému jménu! – Vždyť jeho hněv trvá chvíli, – ale jeho laskavost po celý život, – zvečera se uhostí pláč, – zjitra však jásot. Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, – pomoz mi, Hospodine! – Můj nářek jsi obrátil v tanec, – Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky! 2. ČTENÍ – 2KOR 8,7.9.13-15 Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky. Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoliv bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby. Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim přispěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujte vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: „Kdo (nasbíral) mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.“ EVANGELIUM – MK 5, 21-43 Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatu. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se to dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!“ Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst. 36
Zákon Ducha osvobodí tě od zákona hříchu a smrti (Řím 8,2) (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Od nejstarších dob až dodnes společnosti bojují proti zlu zavedením dobrých zákonů a vyloučením těch, kdo zlo činí, zločinců. Byla-li primitivní forma tohoto úsilí krevní msta, v kulturní aténské obci uspořádané podle Platónovy Politeia se občanům předkládalo dokonalé rozumné právní zřízení. Ale v obojím případě se projevovaly nedostatky. Krevní mstou se vybíjely kmenové skupiny navzájem. V Aténách Platón zažil, že byl podle spravedlivých zákonů odsouzen k smrti jeho spravedlivý učitel Sokrates. A sv. Pavel zažil ještě horší zkušenost v Jeruzalémě: k smrti byl podle Božího zákona odsouzen Syn Boží. A co my křesťané? Denně zakoušíme, jak nad námi panuje moc hříchu, která se pro nás stala zákonem smrti. Abychom si uvědomili, proč jsou zákony tak bezmocné, musíme si všimnout, jak vznikly a kdo zaručuje jejich platnost. Poučné jsou dějiny řecké polis, civilizované obce. Aby se ubránili tyranům, samovládcům, občané se dohodli společným rozumným uvážením, že budou mít nad všemi autoritu jistí principy soužití, které se uzákoní pro všechny. To, co Řekové dělali pro jednotlivé obce, chtěli Římané zavést v celém světě: jednotné spravedlivé zákony. V demokracii, vládě lidu, jsou zákony výsledkem rozumné životní úvahy moudrých lidí. Ty ovšem nestačí na přemožení mocí hříchu a smrti. V tomto směru se Židé cítili opravdu privilegovaní. Věřili, že jejich Zákon pochází přímo od Boha a že Bůh sám střeží jeho zachovávání. Jsou to zákony určené k ochraně života, jejich porušení tedy přináší smrt. Dočteme se to už na počátku Bible v historii o hříchu prarodičů. Ti se podle výkladu ruského myslitele P. Šestova dopustili chyby dvojí: přestoupili Boží příkaz a utrhli plod, který rostl na stromu života. Oddělen od něho stal se stravou smrtonosnou. Ta historie se u lidí stále opakuje. Bůh nás volá k životu, zaručuje jej svými přikázáními. Ale člověk je stále přestupuje, upadá tedy stále do moci smrti a satana. Je takový život zásadně tragický? I po stránce literární je Bible kniha, která nezná tragedii. Kdykoli se tu vypravuje o nějakém provinění a trestu, hned za tím se zjevuje příslib Boží, že to neštěstí bude překonáno. Vidíme tu už u hříchu prvního. Svedl k němu satan, ale slyšíme hned předpověď, že přijde ten, kdo rozdrtí jeho hlavu (Gn 3,15). 37
Bůh však neuskutečňuje svou záchranu lidí bez jejich spolupráce. Aby to mohl správně a snadno dělat dal jim psaný Zákon, Písmo svaté. Jak vzniklo? Zabýval se tou otázkou už Origenes. Souhrnně můžeme jeho myšlenku vyložit takto. Aby člověk zachoval Boží vůli, musí ji znát. Prvnímu nevinnému člověku k tomu dostačil hlas svědomí a pohled na Boží ruku v přírodě. Hříchem se ty dva čisté prameny zakalily. Proto Bůh v příhodných okamžicích osvítil jisté lidi, stali se znovu čistě vidoucími vůli Boží. To, co viděli, řekli lidskými slovy, prorokovali. Pak to i napsali. Tak vzniklo Písmo svaté, psané Boží zákony. Nebyly dány k tomu, aby osobní svědomí nahradily psanou regulí, ale Písmo je lék, kteří slouží k tomu, aby se svědomí očistilo a probudilo k živosti novým osvícením Ducha Božího. Je tu tedy spolupráce dvou zákonů: Ducha a litery. Obojí je potřeba slyšet současně. Jenom tak zase navážeme znovu pravý rozhovor s Bohem, slyšíme jeho hlas a cítíme jeho životodárnou sílu. V dějinách Izraele Bůh stále naléhal na zachovávání svých zákonů, přestupníky často trestal mrtí. Ale ku podivu měl i soucit s nevěrným lidem, odpouštěl a skrze proroka Ezechiele vyslovil jeden ze svých nejkrásnějších příslibů. Je to jakoby najednou pochopil lidskou slabost. Nedokáže být Bohu věrným, dokud bude mít tvrdé kamenné srdce. Slibuje tedy, že přijde obnova srdce novým Duchem a nová smlouva milosti s Bohem. To se uskutečnilo, jak sv. Pavel stále zdůrazňuje, příchodem Ježíše Krista. Píše Galaťanům: „Jak je to potom se zákonem? Byl dán jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek (Abrahámův)... Je tedy zákon proti Božím slibům? Naprosto ne! Kdyby tu byl zákon, který by mohl dát život, pak by vskutku spravedlivost byla ze zákona. Ale podle Písma je všechno v zajetí hříchu, aby se zaslíbení, dané víře v Ježíše Krista, splnilo těm, kdo věří... Zákon byl naším dozorcem, až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry“ (Gal 3, 19-24). Co tedy vytýká Pavel svým součastníkům Židům a sobě před obrácením? Jsou to především dvě věci: zapomněli, že zákon byl dán jako smlouva lásky Boží spojené s velkými přísliby Mesiáše do budoucna. Tak se také stalo, že když se ty přísliby naplnily v Kristu, jej samého odsoudili a jeho Ducha, který by obměkčil jejich zatvrzelé srdce, nepřijali. Proto se Pavel nebojí říci, že jejich farizejské zachovávání předpisů zákona jim nemůže přinést spásu, ale naopak hřích a smrt (Řím 7,7-10). Nový zákon je v Kristu, zákon lásky (Řím 5,5), zákon Ducha (Gal 5, 16-23). Jaké aktuální důsledky z toho odvodíme pro dnešní dobu? Jak jsme se zmínili, žijeme i my v době, kdy se náprava světa očekává od zavedení dobrých světových zákonů. Vedoucím činitelem je tu společnost laická a předpokládáme u mnoha z jejich představitelů dobrou vůli. Ale hned hodnotíme výsledek této snahy. Jsou-li do nich vřazeny předpisy přímo odporující poselství evangelia Kristova, je evidentní, že se jim postavíme na odpor. Můžeme však doufat, že upřímní lidé jsou ochotni sestavit takový soubor společných přirozených práv, který bude z hlediska křesťanské víry neúplný, ale přesto užitečný. Dovedeme tu snahu ocenit a podporovat. Mohou takové zákony sloužit jako vychovatel ke Kristu podobně jako Starý zákon. Ale jejich zachování zaručí jenom ti, kdo budou mít ke Kristu oči upřené. Samo zákonodárství nepřemůže sílu hříchu a smrti. Platí tedy i o nich výrok Pavlův, že poznáním zákona se hříchy proti němu ještě přitíží, jak u židů tak i u pohanů. Ale Duch přichází na pomoc naší slabosti. „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí... Které povolal, ty také ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy“ (Řím 8,28-30). 38
FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST SV. CYRIL A METODĚJ – 5. ČERVENCE 2009
Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Otče všemohoucí, rozpomeň se na chvíli, kdy podle tvé vůle nadešla našim národům ´plnost času´ a svatí soluňští apoštolové věrně naplnili poslání, které tvůj Syn, Ježíš Kristus, svěřil svým učedníkům, a přinesli slovanským národům světlo evangelia. My, kteří jsme jejich svědectví přijali tě na jejich přímluvu prosíme: L: DĚDICTVÍ OTCŮ, ZACHOVEJ NÁM PANE. Ty, jenž jsi Stvořitelem člověka a Otcem všech lidí, a v tobě jsou všichni lidé bratřími a sestrami, dej nám sílu z této pravdy žít. Ty, jenž jsi skrze svého Syna, své věčné Slovo, dal vznik všemu, co existuje a povolal lidi k účasti na tvém božském životě, dej nám žít tvou nadějí. Ty, jenž jsi tak miloval svět, žes dal svého jediného Syna, který pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe a skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem, dej nám z této lásky žít. Ty, jenž jsi poslal Ducha síly a útěchy, aby se každému člověku, v Kristu vykoupeném, dostalo synovské důstojnosti, a tak se mohl stát spoludědicem tvých příslibů, jenž jsi dal lidstvu, dej nám žít z tvé prozřetelnosti. Tvůj stvořitelský plán, jenž vyvrcholil vykoupením, se týká každého člověka a zahrnuje celý jeho život i dějiny všech národů, obnov toto vědomí v Církvi i společnosti naší vlasti. K: Vyslyš, Otče, prosby, které ti s vroucností předkládá tvá Církev a dej, aby lidé i národy, jež díky apoštolskému poslání svatých soluňských bratří poznali a přijali Tebe, pravého Boha, a skrze křest vstoupili do svatého společenství tvých dětí, mohli nadále a bez překážek kráčet po cestách tvé prozřetelnosti. Neboť ty žiješ a kraluješ na veky věků. L: Amen. 39
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI SV. CYRILA A METODĚJE 1. ČTENÍ – IZ 61,1-3A
Čtení z knihy proroka Izaiáše. Duch Páně, duch Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny soužené, zarmoucené na Siónu obveselit, dát jim věnce místo popela, olej radosti místo smutku, šat jásotu místo malomyslnosti. ŽALM 116
Chvalte Hospodina, všichni lidé, – oslavujte ho, všechny národy. Neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství – a Hospodinova věrnost trvá navěky. 2. ČTENÍ – 2 KOR 4,1-2.5-7
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. (Bratři!) Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. Nepoužíváme nečestných úskoků, nepočínáme si chytrácky ani nefalšujeme Boží slovo. Ale hlásáme pravdu naprosto otevřeně, a tak se doporučujeme lidskému úsudku před Bohem. Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však že jsme vaši služebníci kvůli Ježíši. Neboť Bůh, který řekl: "Ať ze tmy zazáří světlo!", zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři. Poklad víry máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. EVANGELIUM – LK 10,1-9
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec ani mošnu ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: ´Pokoj tomuto domu!’ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: ´Přiblížilo se k vám Boží království!’" 40
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Sv. Cyril a Metoděj V těchto dnech bývá v noci jasné nebe, na kterém vidíme svítit hvězdy, jejichž jas zdobí nebe už milióny let a budou svítit, dokud potrvá tento svět. Také mezi lidmi se mluví o hvězdách: sportovcích, zpěvácích, hercích. Tyto hvězdy ve své době zazáří, lidé se za nimi hrnou, jejich tváře se objevují na plakátech (bilboardech), v tisku, v televizi, reklamách na různé zboží. Jsou však mezi lidmi i hvězdy, které svítí po celá staletí. Nejsou to zpěváci, sportovci ani herci, ale světci. Mezi ně patří i dva soluňští bratři, sv. Cyril a Metoděj. Vraťme se v duchu o takových 12 století zpět a podívejme se na své předky, kteří zde žili. U nás byly hluboké pralesy a v nížinách bažiny. Lidská sídla byla málo zastoupená, a žil zde lid tvrdé šíje – lid surový a divoký. Mezi ně začali přicházet misionáři, kteří hlásali Kristovo evangelium. Nejprve to byli mniši z dalekého Irska a Skotska. Neměli velkého úspěchu. Pak k nám přišli němečtí misionáři, ale lidé z nich měli strach, že si je podmaní. Teprve když se rozptýlené kmeny našich předků sjednotily v jeden státní celek – velkou Moravu, rozhodl se kníže Rostislav povolat hlasatele, kterým by lidé rozuměli a 41
nebáli se jich. Proto se obrací do Cařihradu k byzantskému císaři Michalovi III.. Císař vybral dva vzdělané bratry – Konstantina a Metoděje. Oba už měli misionářské zkušenosti u Chazarů na Krymu. Víme, že pocházeli ze Soluně, v jejímž okolí žili Slované, a tak se naučili jejich řeči. Pro jazyk Slovanů vytvořili písmo (hlaholici), a do něho přeložili bohoslužebné knihy a Písmo svaté. A tak vstoupili na Moravu r. 863. Neměli však na růžích ustláno, ba právě naopak. Museli snášet útlak od mocných tohoto světa, obhajovat svou misi. Putují do Říma. Papež Hadrián II. schválil slovanskou liturgii a vysvětil Metoděje na biskupa pro Velkou Moravu a Panonii (dnešní Maďarsko). Sv. Cyril umírá r. 869 v Římě ve věku 42 let. Na Moravě přitom působil 4-5 let. Po vysvěcení se Metoděj díky německým biskupům dostává do protiprávního vězení. Nakonec je zásahem papeže vysvobozen a může začít působit na díle, které s bratrem vytvořili. Nakonec ale umírá i on. Jeho žáci jsou posléze vyhnáni z Velké Moravy. Po určité době se však křesťané u nás vracejí ke svým kořenům. Můžeme tedy vpravdě říci, že sv. Cyril a Metoděj jsou naše hvězdy – stálice, jež stojí na úsvitu křesťanství u nás. Jsou hvězdami, k nimž vzhlížíme s úctou, respektem a vděčností. Jaký odkaz nám dávají pro naši dobu? Kdo jiný by nám měl dát odpověď než nástupci apoštolů – biskupové! A my jsme dnes na Velehradě slyšeli promluvu prvního nuncia v ČR po r. 1990, kardinála Coppy (2008), který un nás zanechal kus svého života, a kdo jste ho poznali, dobře víte, že jde o člověka velmi vzdělaného, přívětivého, pokorného a otevřeného pro každého. Ve své homílii hlavně zdůraznil, že Bůh musí být na prvním místě, a pak je všechno ostatní. Dále pak řekl, že slovanští bratři si získali srdce lidí ne tím, že by křesťanství vnucovali, ale nabízeli, ukazovali jeho krásu a přínos pro život člověka. Tak jak to nakonec zpíváme ve velehradské písni – „získali láskou Kristu národ celý“. A tak to můžeme uzavřít tím, že pokud bude Bůh v našem životě mít první příčku, pak i svědectví našeho života bude pro druhé oslovující a přitažlivé. 42
FARNÍ INFORMÁTOR 15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 12. ČERVENCE 2009
Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství a dej nám svou spásu!é
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, s pokornou vděčností volejme k Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista, který nás z nebe zahrnul rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem: L: BOŽE MILOSRDNÝ A VĚRNÝ, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jeho nadcházející apoštolská cesta do České republiky přinesla našemu národu poznání Ježíše Krista, který je Světlo, Život a Vítězství. Aby završená pouť Roku sv. Pavla, vydala plody obnovené víry v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev, zbudovanou na Petrovi a jeho nástupcích. Za křesťany, aby živili svou víru a tak se dokázali kriticky konfrontovat se současnou kulturou. Za děti a mládež, aby se jim prázdniny staly nejen časem odpočinku, cestou k poznávání a obdivu krás stvořeného světa, ale i prostorem pro modlitbu a vděčnost Bohu za každý dar. Za věrné zemřelé, ať mají účast na slávě tvého Zmrtvýchvstalého Syna. K: Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, vzdáváme ti díky za tvou vznešenou dobrotivost. Nauč nás poznávat tajemství své vůle, abychom ti mohli věrně sloužit. L:Amen. 43
LITURGICKÉ TEXTY 15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – AM 7,12-15
Čtení z knihy proroka Ámosa. Amasjáh, kněz v Betelu, řekl Amosovi: „Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! v Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám.“ Amos odpověděl Amasjáhovi: „Nebyl jsem prorok ani prorocký učedník, byl jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!“ ŽALM 85
Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: – jistě mluví o pokoji pro svůj lid a pro své svaté. – Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, – aby sídlila jeho velebnost v naší zemi. Milosrdenství a věrnost se potkají, – políbí se spravedlnost a pokoj. – Věrnost vypučí ze země, – spravedlnost shlédne z nebe. Hospodin též popřeje dobro – a naše země vydá plody. – Spravedlnost bude ho předcházet – a spása mu půjde v patách. 2. ČTENÍ – EF 1,3-14
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Efezanům. Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a rozumností: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který všechno působí podle rozhodnutí své vůle. Tak máme sloužit k tomu, aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše. Skrze něho se dostalo i vám potvrzení od slíbeného Ducha svatého, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse, a když jste v něho uvěřili. Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti. EVANGELIUM – MK 6, 7-13
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty. Řekl jim: „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je. 44
Přijměte pozvání na
POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI SOBOTA, 25. ČERVENCE 2009 POUŤ VYŠKOVSKÉHO DĚKANÁTU ZA OBNOVU RODIN A ZA NOVÁ DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ
16.00h - modlitba sv. růžence 17.00h - adorace Nejsvětější Svátosti 18.00h - pontifikální mše svatá Mons. Josef Hrdlička, světící biskup olomoucký
s udílením jáhenského svěcení Josef Mikulášek z Podomí, farnost Krásensko
NEDĚLE, 26. ČERVENCE 2009 7.30h - farní mše svatá Dr. Josef Beníček, farář – Pustiměř
9.00h - poutní mše svatá
Mgr. Miroslav Hřib, farář – Nezamyslice
10.30h - hlavní mše svatá Mgr. Antonín Štefek, děkan – Vyškov
14.30h - Te Deum, svátostné požehnání a rozloučení s poutníky 45
46
FARNÍ INFORMÁTOR 16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 19. ČERVENCE 2009 Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme pokorně Boha, Pastýře svého lidu, k němuž máme vírou přístup skrze jeho Syna v jednom Duchu, a volejme: L: BOŽE, NAUČ NÁS KRÁČET PO SVÝCH CESTÁCH. Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jeho nadcházející apoštolská cesta do České republiky přinesla našemu národu poznání Ježíše Krista, který je Světlo, Život a Vítězství. Aby završená pouť Roku sv. Pavla, vydala plody obnovené víry v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev, zbudovanou na Petrovi a jeho nástupcích. Za ty, kdo jsou odpovědni za občanskou společnost, aby se nezdráhali hledat v evangeliu pevný základ pro budování člověka důstojnějšího světa Za děti a mládež, aby se jim prázdniny staly nejen časem odpočinku, cestou k poznávání a obdivu krás stvořeného světa, ale i prostorem pro modlitbu a vděčnost Bohu za každý dar. Za věrné zemřelé, ať dojdou plného společenství se zmrtvýchvstalým Kristem. K: Bože věčný, ty sám jsi nás povolal do své blízkosti pro spojení s Tvým Synem. Vyslyš prosby svého lidu, které k tobě vznáší při této eucharistii, když v Kristově krvi obnovuje své spojení s Tebou. Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen. 47
LITURGICKÉ TEXTY 16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – JER 23,1-6
Čtení z knihy proroka Jeremiáše. „Běda pastýřům, kteří ničí a rozptylují stádo, které pasu“ – praví Hospodin. Proto praví Hospodin, Bůh Izraele, o pastýřích, kteří pasou můj lid: „Vy jste rozptýlili mé stádo a rozehnali jste ho, nestarali jste se o ně; proto já se postarám o vás pro špatnost vašich skutků“ – praví Hospodin. „Já sám shromáždím zbytky svého stáda ze všech zemí, kam jsem ho vyhnal, a přivedu je nazpět na jejich luhy, porostou a rozmnoží se. Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást, nebudou se již bát ani strachovat, už se neztratí“ – praví Hospodin. „Hle, blíží se dni“ – praví Hospodin – „kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: ‚Hospodin je naše spravedlnost‘.“ ŽALM 23
Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, – vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, – občerstvuje mou duši. Vede mě po správných cestách – pro svoje jméno. – I kdybych šel temnotou rokle, – nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. – Tvůj kyj a tvá hůl, – ty jsou má útěcha. Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká. Štěstí a přízeň mě provázejí – po všechny dny mého života, – přebývat smím v Hospodinově domě – na dlouhé, předlouhé časy. 2. ČTENÍ – EF 2,13-18
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Efezanům. Bratři! Protože jste nyní spojeni s Kristem Ježíšem, vy, kteří jste kdysi byli vzdáleni, stali jste se blízkými Kristovou krví. Jen on je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila – když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství, která ležela v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těchto dvou částí jediného nového člověka a tím zjednal pokoj a křížem usmířil obě strany s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství. A pak přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme my i vy přístup k Otci v jednom Duchu. EVANGELIUM – MK 6,30-34
Slova svatého evangelia podle Marka. Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. Když (Ježíš) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech. 48
ANNI PAULINI PEREGRINATIO 24. června – 5. července 2009 STŘEDA, 24. ČERVNA 16.30: odjezd z Pustiměře ČTVRTEK, 25. ČERVNA La Verna (místo stigmat sv. Františka), 11.00: mše sv. v bazilice, oběd 14.00: provázená prohlídka 15.00: procesí do kaple stigmat odjezd do Assisi, 19.00: nešpory a adorace: bazilika Panny Marie Andělské, modlitba v Porciunkule. NOCLEH S POLOPENZÍ
PÁTEK, 26. ČERVNA 9.00: mše sv. u hrobu sv. Františka, putování po posvátných místech Assisi, 14.00: poutní zastavení v Norci (rodiště sv. Benedikta), Řím: večer s J. E. Tomášem kardinálem Špidlíkem, S.J. NOCLEH S POLOPENZÍ
SOBOTA, 27. ČERVNA Bazilika sv. Petra, modlitba u hrobu Jana Pavla II., modlitba u hrobu kardinála Berana (40. výročí úmrtí, +1969) 10.30: provázená prohlídka vatikánských zahrad a Sixtinské kaple, odpoledne u moře. 18.00: mše svatá na místě mučednické smrti sv. Pavla, opatství Tre Fontane NOCLEH S POLOPENZÍ 49
NEDĚLE, 28. ČERVNA 9.00: provázená prohlídka baziliky sv. Pavla za hradbami, 11.00: mše sv. v kapli Nejsvětější svátosti baziliky sv. Pavla za hradbami, 15.30: modlitba u hrobu sv. Cyrila (+869) v kryptě baziliky sv. Klimenta,
17.00: nešpory s Benediktem XVI.
v bazilice sv. Pavla za hradbami: zakončení Roku sv. Pavla. NOCLEH S POLOPENZÍ PONDĚLÍ, 29. ČERVNA 7.30: mše svatá u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky – J. E. Giovanni kardinál Coppa: 60. výročí kněžství, odjezd do Subiaca: 16.00: mše svatá u jeskyně sv. Benedikta, provázená prohlídka kláštera sv. Benedikta, 19.30: nešpory v klášteře sv. Scholastiky. NOCLEH S POLOPENZÍ ÚTERÝ, 30. ČERVNA odjezd do opatství Montecassino, 10.00: mše svatá v kryptě baziliky, 11.00: provázená prohlídka kláštera, baziliky a cely sv. Benedikta, odjezd do Pompejí: provázená prohlídka vykopávek, pouť do svatyně Panny Marie Růžencové v Pompejích, odjezd do Pagani. NOCLEH S POLOPENZÍ
50
STŘEDA, 1. ČERVENCE Amalfi – 10.00: mše sv. u hrobu sv. Ondřeje (krypta katedrály),
Ravello - 13.00: eucharistie - dóm (sv. Pantaleon) Salerno (katedrála sv. Matouše),
San Giovanni Rotondo (sv. P.Pio). NOCLEH S POLOPENZÍ
ČTVRTEK, 2. ČERVENCE 10.00 – mše sv. – Monte Sant´Angelo, den u moře. NOCLEH S POLOPENZÍ
PÁTEK, 3. ČERVENCE 8.15 - mše sv. v bazilice, uctění ostatků sv. Pia v kryptě, odjezd do Loreta. NOCLEH S POLOPENZÍ
SOBOTA, 4. ČERVENCE 6.30 - mše sv. v Nazaretském domku, 16.00 – večeře u Lago di Garda, 21.15: Arena di Verona – AIDA (nejvýpravnější Verdiho opera v nejvelkolepějším amfiteátru světa, kapacita 22.000 míst), NEDĚLE, 5. ČERVENCE - SV. CYRIL A METODĚJ 11.00: Wien – slavná mše svatá v chrámu sv. Leopolda, patrona Rakouska, návrat do Pustiměře. 51
ANNI PAULINI PEREGRINATIO 24. června – 5. července 2009 RAVELLO – SV. PANTALEON
Před lidským géniem toto místo zvěčnil ve své nekonečné dobrotě sám Umělec nejvyšší, když v něm zahrnul vše, co ´proniká a vyzařuje v celém vesmíru´. Název označuje skalnatou a příkrou pozici, vévodící celému Amalfskému pobřeží, jehož úchvatnou perlou je právě Ravello. Tak je opěvoval už Giovanni Boccaccio (+1375) v Dekameronu: „Mezi městy Amalfského pobřeží, vypínajícími se nad mořem, se nachází jedno, jež nese název Ravello, v němž kdysi stejně jako dnes sídlí bohatí lidé, a kde žil také jeden velmi bohatý jménem Landolfo Rudolfo“. Romantický hudební skladatel Richard Wágner, nadšen při své návštěvě Ravella štěstím, že v Rufolově vile, dýchající kouzlem a tajem, našel Parsifalovo zákoutí, napsal magickou větu: „Našel jsem nádhernou Klingsorovu zahradu – 26. května 1880.“ Počátky města lze klást do IV.-VI. století po Kristu, jak dokazují různé sarkofágy, náhrobní urny a kameny. Díky cestám a komerčním aktivitám svých podnikatelů, „lidí 52
bohatých a zběhlých v obchodu“ se všemi městy Středomoří, kde vyloženě zakládali čtvrti, zvané „Rua Ravellensium“, dosáhlo Ravello v X.-XIII. století výšin své občanské, ekonomické i kulturní velkoleposti. Křesťanství proniklo do Ravella s nejvyšší pravděpodobností mezi IV. a VI. stoletích po Kristu. Byly to římské aristokratické rodiny, které právě na tomto území, chráněném horami, našly jisté útočiště před nájezdy barbarů a přinesly do Ravella radostnou zvěst evangelia. Významným svědectvím o křesťanském životě v těchto stoletích – kromě jiných památek – zůstává čelní strana sarkofágu, vyobrazující klanění Mágů, a s ohledem na charakteristické stylové a ikonografické prvky je datována do roku 340 a uchovává se v Rofolově vile; dále pak se zachoval sarkofág s vytesaným křížem, který se nyní nachází v dómském muzeu. Po sledu 54 biskupů, většinou z ravellských patricijských, kteří dodali místní Církvi lesk a věhlas, byla v roce 1818 arcidiecéze zrušena a podřízena Arcidiecézi Amalfi. Po II. vatikánském koncilu byl tento titul starobylé diecéze dáván biskupům, pověřeným v Církvi zvláštními posláními; v současnosti má kupř. titul arcibiskupa z Ravella Mons. Claudio Gugerotti, apoštolský nuncius v Gruzii, Arménii a v Azerbajdžánu. Někdejší katedrála, zasvěcená Panně Marii Nanebevzaté, uchovává vzácnou relikvii patrona města sv. Pantaleona, lékaře a mučedníka z Nikomédie, který žil ve IV. století (patron prvního pustiměřského kostela – rotundy!). Prosperující a mocné město dosáhlo úplné nezávislosti na Amalfské republice. Jen co se po celém rozsáhlém území rozšířilo křesťanství, začaly se kolem roku 1000 či 1039 stavět kostely; byly tu založeny dva řeholní instituty sv. Benedikta, totiž ženský – Nejsvětější Trojice v roce 944 a mužský - sv. Trifona. Díky normanskému Ruggeru d’Altavilla, zvanému Borsa, synu Roberta Giuscarda, vévody Puglie a Kalábrie, bylo v roce 1086 povýšeno papežem Viktorem III. na biskupství, s privilegiem být podřízeno přímo Apoštolskému Stolci. Po dlouhém a 53
pohnutém období krize, způsobené válkami mezi Robertem Guiscardem a Gisulfem ze Salerna, upadá v roce 1135 do rukou Pisánských, kteří je tři dny plenili a pálili. Jen co se z porážky vzpamatovalo, bylo Ravello nadále po další dvě staletí bohatým a vzkvétajícím uměleckým, náboženským a kulturním centrem. Od XV. století, díky přesídlení významných ravellských šlechtických rodin do Neapole a také v důsledku dalších politických i přírodních událostí, začal jeho pozvolný úpadek, který vyvrcholil v XVII.-XVIII. století. Zásluhou zahraničních cestovatelů, kteří v XIX. století šířili pověst o jeho přírodních krásách i starobylých a uměleckých památkách, začala občanská, ekonomická a kulturní renesance místa.
DÓM V XI. století jej vybudoval první biskup města, místní patricij a mnich benediktinského kláštera sv. Trifona, Orso Papicio, a stavbu financoval šlechtic Nicolò Rufolo. Jde o stavbu bazilikálního stylu, rozdělenou do tří lodí, z nichž každá je nesena osmi granitovými sloupy, a transeptu, v němž se otvírají tři absidy. V roce 1941 byl zapsán do seznamu národních památek. Na průčelí najdeme jak prvky románské tak pozdější. K portálu původně vedlo dvojí schodiště, které však bylo zničeno zemětřesením v roce 1786. Tvořily jej oblouky na sloupech, z nichž čtyři jsou na průčelí viditelné dodnes. Interiér dómu, původně v románském slohu 18. století, byl přebudován na barokní; a v posledních dvaceti letech byl v lodích obnoven původní románský styl Skutečným skvostem této katedrály, v němž se obdivuhodně zračí víra, umění i sama příroda s rozmanitými květinovými a 54
mozaikovými dekoracemi, je ambony k hlásání evangelia. Obdivný pohled ihned směřuje ke lvům a lvicím s bohatou hřívou a hrozivými chřtány, kteří jsou jako živí, nesouce na svých zádech drahocenné břímě; k točitým sloupům, pokrytým pestrými mozaikami; k nádherné orlici s plavým peřím, symbol evangelisty sv. Jana, jenž k nám promlouvá úvodní větou svého evangelia „Na počátku bylo Slovo“. Úchvatný monument, bohatý na vzácné mramory a smaltované mozaiky, jenž v arabskobyzantském stylu umocňuje románský sloh, je dílem velkého mistra Nicoly Bartolomea z Foggi, který je vytvořil v roce 1272 na žádost vznešeného a štědrého Nicoly Rufola, k poctě Panny Marie, zobrazené s Dítětem uprostřed projektu; po bocích pak vidíme znak bohaté a mocné rodiny Rufolových. Na její připomínku zůstala malá kaple, pro kterou donátor jako prosbu za spásu svou i svých drahých, zanechal různé statky V Ravellu a v Puglii, kde zemřel v květnu 1276. Naproti nádhernému hlavnímu ambónu, který se používá k hlásání evangelia především o slavnostech, stojí nalevo jiný, skromnější, ale starší, který nechal zbudovat druhý biskup Ravella, Costantino Rogadeo, jenž stál v čele diecéze v letech 1094-1156. Je ozdoben dvěma mozaikami, znázorňujícími proroka Jonáše: napravo je prorok pohlcen rybou, nalevo pak vyvržen na pláž: symbol Kristovy smrti a zmrtvýchvstání, jak v Matoušově evangeliu sám říká: „Jako byl Jonáš v břiše ryby tři dny a tři noci, tak bude i Syn člověka tři dny a tři noci v útrobách země“ (Mt 12,39). Uprostřed Pod pultem se otvírá nika, symbolizující Kristův prázdný hrob jako znamení jediného historického důkazu jeho zmrtvýchvstání. Nahoře po bocích arkády centrální niky jsou dva pávi, směřující k prameni vody: jsou symbolem touhy člověka po životě věčném, která čerpá jedině z Boha, pramene života. Dva kosmické kruhy symbolizují svět v jeho pohybu a odkazují na stvořitelské působení Slova. Tento ambony je vskutku "Monumentum Resurrectionis Christi", pomníkem Kristova zmrtvýchvstání. Monumentem výjimečného umění je i brána dómu vytvořená Barisanem z Trani: poprvé v Itálii totiž použil techniky bronzového reliéfu namísto rytého, jehož se používalo v Cařihradě, jak to uvidíme na branách katedrály v Amalfi. 55
Kaple sv. Pantaleona Její zbudování si přál biskup Michele Bonsio, který s ní začal v roce 1617, a dokončena byla v roce 1643 na místě předcházející kaple, jež nesla stejné jméno. Uchovává se v ní ampule s krví světce, která se dvakrát v roce – květnu a říjnu – zkapalňuje. Svědectví biskupa Costantino Rogadeo dokládá přítomnost relikvie v Ravellu už od roku 1112.
Svatý Pantaleon Vlastí světce bylo starobylé a lidnaté město v Bithýnii, rozkládající se nad Marmarským mořem, místo vskutku okouzlující a rozkošné. Název dostalo po králi Nikomédovi I., který je založil v roce 264 před Kristem a udělal z něj hlavní město svého království. Plínius je nazývá městem přeslavným, a vskutku jím bylo jak počtem obyvatel, tak bohatstvím pamětihodností, ale i svým hospodářstvím a obchodem. Tady, po porážce u Zamy, hledal útočiště nejproslulejší vojevůdce v dějinách – Hanibal z . Když se však dověděl, že jej pruský král míní předat Římanům, než by padl do rukou nepřátel, končí svůj život číší s jedem. Tady spatřil světlo světa mučedník, sv. Pantaleon. Přesný rok jeho narození neznáme, ale jistě to muselo být v posledních letech Probova impéria, to znamená v období 280-282. Pantaleonův otec se jmenoval Eustorgius a matka Eubola. Oba patřili k nejvyšší nikomédské aristokracii. Eustorgius však byl zarytým a zapřisáhlým pohanem, zatímco Eubola byla květem křesťanských ctností, svatou ženou, plnou dobroty a lásky. Když se jí narodil syn, zasvětila ho Bohu a s velkou starostlivostí mu vštěpovala ryzí nauku evangelia, očekávajíc, že se Boží milost dotkne manželova srdce, aby mu dovolil udělit svatý křest. Nebylo jí však dopřáno se toho dne dožít, protože zemřela, kdy bylo synovi jen několik málo let. Když Pantaleon povyrostl, ukázalo se, že má mimořádné nadání, proto byl vzdělán ve vší moudrosti východní a řecké literatury. Jen co dokončil literární a vědecká studia, projevil přání věnovat se medicíně. Vstoupil tedy do školy Eufrosina, slovutného profesora Nikomédie. V jeho škole si Pantaleon zakrátko získal obdiv nejen pro své mimořádné vlohy, ale spíše díky svému přívětivému vystupování, mimořádní skromnosti a dobrotě. Eufrosinus jej dával za vzor a jednoho dne jej vzal na královský dvůr a představil ho císaři, který jej jmenoval dvorním lékařem. 56
V té době žil v Nikomédii svatý a horlivý kněz jménem Hermolaus. Tento den co den viděl mladého Pantaleona procházet ráno pod svými okny a byl uchvácen jeho šlechetností. Rozhodl se získat jej pro Krista. Jednou se proto s ním dal do řeči, a když se dověděl, že je synem senátora Eustorgia, a že navštěvoval lékařskou školu, zeptal se ho: „Nejsi křesťanem?“ „Ne“, odpověděl Pantaleon – „maminka mi ale často vyprávěla o Ježíši Kristu; říkala, že byl synem Božím, který přišel na svět, aby zachránil lidi, že udělal mnoho zázraků, že měl zalíbení v těch, kdo jsou čistého a nevinného srdce, a že ho Židé – i přes jeho nezměrnou něhu, milosrdenství a dobrotu – ukřižovali. To mi vyprávěl moje maminka. Ale pak umřela a nikdo už mi více o Ježíši Kristu nic neřekl, protože můj otec je proti tomuto náboženství, které odsuzuje a zakazuje modly jeho předků“. „A přece pravda není než jedna – říká Hermolaus, - stejně jako je jeden Bůh, který si nemůže protiřečit. Ty však už nejsi dítětem jako kdysi, dokud žila maminka; jsi už mladým mužem, a navíc vzdělaným a inteligentním; budeš-li se jen dál trochu vzdělávat, dokážeš sám rozpoznat na čí straně je pravda, zda-li u Krista anebo na straně otcových model. Není třeba mnoho, aby ses přesvědčil, že křesťanské náboženství je jediným pravým náboženstvím: stačí když si jen uvědomíš, že Ježíš Kristus udělal mnoho zázraků, a to nikoli v soukromí, ale na veřejnosti, v přítomnosti velkých zástupů, v chrámě, na náměstích, všude. Ten, kdo koná zázraky je Bůh anebo Boží posel. Ale Ježíš Kristus prohlásil, že je Syn Boží, a dokázal to především zázrakem svého zmrtvýchvstání. Proto Ježíš Kristus je opravdu syn Boží a náboženství Ježíše Krista je vskutku božské.Ale je tu ještě mnohem víc, synáčku můj. Božské náboženství nemůže ponechat bez odsouzení všechny neřesti, zlé vášně a bezpráví, jež degradují lidskou důstojnost. A právě to činí náboženství Ježíše Krista, zatímco pohanská náboženství tolerují, schvalují a podílejí se na těch neodpornějších hanebnostech a do očí bijících zločinech. Podle pohanů nemají všichni lidé stejný původ; proto je správné, aby jedni byli svobodní a druzí otroci. Ježíš Kristus naopak učí, že všichni lidé jsou bratři, protože všichni pocházejí od téhož otce, všichni jsou Boží tvorové. Pohanství říká: potlačujte, drťte, a krvavě splácejte utrpěná příkoří, zlo odplácejte zlem. Ježíš Kristus naopak hlásal zákon odpuštění, dobroty a lásky a učil, že hrdinství ctnosti spočívá právě v zapomínání utrpěných příkoří a v prokazování dobra nepřátelům. A sám dal příklad: bylo to na vrcholu Kalvárie, když i přes kruté bolesti strašné agónie, se modlí za ty, kdo ho ukřižovali, a říká Otci: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. Ach, řekni mi, Pantaleone, řekni mi v celé šlechetnosti své duše, které z těchto dvou náboženství se ti zdá být skutečně dokonalým a božským, náboženství Ježíš Krista, které 57
hlásá lásku či náboženství pohanů, které šíří nenávist a mstu? Není pochyb, že jedině náboženství Ježíše Krista vyzařuje božským jasem v nauce i mravnosti: proto náboženství Ježíše Krista je jediným pravým náboženstvím. Ty, můj synu, - pokračoval Hermolaus – ses dal na vznešené povolání a mám z tebe radost, protože medicínou můžeš ulehčovat v mnoha bolestech. Ale pamatuj, že lidstvo je sužováno dvěma druhy zla, zly fyzickými a zly mravními, zly, která napadají tělo a zly, která napadají duši. Ta druhá jsou mnohem zhoubnější než ta první, protože ohrožují to nejvznešenější, co člověk má. Staneš-li se křesťanem, budeš nejen lékařem těla, ale také duše a budeš společnosti přinášet dvojí dobrodiní. Pouvažuj nad tím a až se rozhodneš přijď. Velmi rád tě znovu uvidím“. Hermolaova slova se neztratila. Jak semeno zaseté sourodné země, zapouští hluboké kořeny a pak mocně vyrůstá, stejně tak to bylo se slovem Hermolaovým. Padlo do Pantaleonovi srdce, dobře připraveného matčinou výchovou, proto nemohlo než zapustit kořeny. Pantaleon se skutečně znovu zamýšlel nad tím, co slyšel od matky a uvažoval nad tím, co mu opakoval kněz Hermolaus. Stále více docházel k přesvědčení, že mají pravdu. Na slova matky i na slova Hermolaova se rozpomněl právě jednoho dne, kdy Pán skrze zázrak rozptýlil jeho poslední pochybnosti, poslední nejistoty jeho mysli. Jednoho dne tedy, když si Pantaleon zcela sám vyšel na procházku do blízkých polí a rozjímal nad nevýslovnými krásami nového náboženství, uviděl chlapce, usmrceného uštknutím jedovaté zmije, která se pyšně dmula jen pár kroků od mrtvého. Při tom pohledu Pantaleon zjihnul, a skoro bezmyšlenkovitě zvolal: „Ó, Ježíši, jsi-li skutečně Boží Syn, zjev se; dej, ať tento chlapec znovu ožije, a jedovatá zmije v okamžení zhyne“. Pantaleon ani nedokončil svou modlitbu, když došlo k zázraku. Chlapec znovu nabyl barvy, vrátil se mu dech, ožil a postavil se na nohy svěží a zdravý, zatímco zmije zůstala zasažena na místě. Tímto zázrakem se božství Ježíše Krista ukázalo v celém svém poledním jase, a Pantaleon bez váhání spěchal k Hermolaova, aby přijal svatý křest a byl přijat do společenství věřících.
58
Od chvíle, kdy se Pantaleon stal křesťanem, nepřestal se modlit za svého otce, jehož upřímně miloval. Dostal od něj tělesný život, proto mu ho chtěl vynahradit tím, že mu dá život ducha a milosti. Vznešená tužba, kterou Ježíš Kristu nemohl neocenit! A vskutku ji odměnil tím, že učinil další nevídaný zázrak. Zázrakem bylo toto. Když byl jednoho dne Pantaleon doma s otcem, přivedli k němu chudáka slepého, který – jen co stanul před mladým lékařem, říká: „Doktore, já, jak vidíš, jsem slepý a nepřeji si nic jiného, než prohlédnout. Až do této chvíle jsem se radil skoro se všemi lékaři města, ale žádný z nich mne nedokázal uzdravit. Nyní jsem přišel k tobě: jestliže se ti podaří oživit mé zřítelnice, dám ti všechno své honosné jmění. Pantaleon mu odvětil: „Nepochybuj, synu můj. Jestliže mi slíbíš, že veškeré své bohatství rozdáš chudým, uzdravím tě“. Slepec slíbil. Pantaleon tedy povstal, dotkl se jeho očí a vzýval jméno Ježíše Krista, a slepý ihned nabyl zraku. Po tomto úžasném zázraku se všichni přítomní obrátili, a spolu s nimi i Eustorgius, který až do té doby nechtěl o novém náboženství ani slyšet, uvěřil v Ježíše Krista a rovněž požádal o svatý křest. Pá let nato odevzdal duši Bohu s vděčností synovi, který jej znovuzrodil ve světle pravdy a víry. Nejhanebnější ranou pohanství bylo otroctví. Kvůli němu byla více než polovina lidského rodu odsouzena žít bez práv a platu v područí krutých pánů. Někteří páni měli stovky otroků, které nechávali dělat naprosto všechno bez jakéhokoli uznání. Kdyby s nimi aspoň dobře nakládali! Ale vůbec nic z toho, naopak jako by se v nelidskosti a krutosti až předháněli. Pro nic za nic je zasypávali urážkami, do krve bičovali, bodali zahrocenými dýkami, uvrhali do páchnoucích kobek, nechávali je strádat, mrzačili je, a nezřídka po nesčetných a rozmanitých službách je věšeli, zabíjeli, podřezávali bez rozlišování stejně jako se podřezávají prasata. Každý z pánů měl svou šibenici, každé město své trhy a tržiště, kde se za potupnou cenu prodávali stejně jako ovce chudáci otroci. A nebylo nikdo, aby proti tolikerému barbarství pozvedl hlas! Nikdo. Žádný zákonodárce, žádný filozof, žádný mudrc. Ba co víc, čím více se civilizace rozvíjela, tím více přibývalo otroků. Ježíši Kristu náleží sláva za to, že tyto kovy rozlámal a smazal tuto hanbu. Ježíš Kristus ji vyhladil tím, že vyhlásil rovnost všech lidí. Všichni Obraz sv. Pantaleona v presbytáři v Pustiměři lidé jsou bratřími, řekl Ježíš, a otroctví se 59
pozvolna vytrácí, když do zákonodárství i lidového povědomí proniká duch evangelia. Vskutku, ne všichni z těch, kdo v prvních staletích přijali křesťanství, měli vznešenou myšlenku dát svobodu svým otrokům; všichni je ale považovali za bratry v Ježíši Kristu a jednali s nimi s úctou, láskou a vlídností. Právě tuto výhodu přineslo křesťanství. Pro tu dobu nebylo možné učinit více, aniž by to vyvolalo krvavá povstání. Církev tedy byla v prvních staletích při řešení tohoto palčivého problému velmi opatrná a prozíravá a dělala dobře. Nicméně, nelze si myslet, že žádný z křesťanů své otroky nezrovnoprávnil: právě naopak, bylo mnoho těch, kdo tento úkon hrdinské lásky vykonali. A byl mezi nimi i Pantaleon. V Eustorgiově domě byl značný počet otroků, a Pantaleon, jen co se stal křesťanem, jim chtěl dát svobodu, protože si byl vědom, že otroctví se nedá skloubit s duchem evangelia; ale podřídil se, aby nepodněcoval otce k hněvu. Jakmile se však otec obrátil k víře v Ježíše Krista, tyto překážky padly, a proto ihned rozlámal pouta svých otroků a začal jim vyplácet mzdu, aby do budoucna mohli jíst svobodný a čestný chléb. Po otcově smrti učinil ještě víc: Ježíš Kristus byl chudý, proto chtěl být chudým i on. Proto rozdal všechno bohatství svého značného dědictví potřebným. Pantaleon tak stejně jako všechny velké duše křesťanství, začal svůj nový život epopeou rozsáhlé dobročinnosti. Ode dne, kdy Pantaleon vrátil zrak slepému, získalo jeho jméno značnou popularitu. Celé město nemluvilo než o něm a jeho dům byl neustále v obležení nemocných, kterým pomáhal a uzdravoval je ve jménu Ježíš Krista, navraceje jim zdraví těla i duše. To vzbudilo závist u kolegů lékařů, jejichž kliniky pozvolna zely prázdnotou a tím jejich profesní zisky povážlivě klesaly. Rozhodli se proto, že ho zničí a udali jej Diokleciánovi. Všichni vědí, že křesťanské náboženství bylo po celá tři staletí tříbeno ohněm krutých pronásledování. Tím nejzarputilejším a nejstrašnějším bylo to desáté, totiž pronásledování za císaře Diokleciána. Diokleciána, jenž usedl na trůn římských císařů v roce 285, nalezl impérium ve značně neutěšeném stavu, a to kvůli barbarům, kteří se vyskytovali téměř ve všech provinciích. Protože sám by tyto rebélie potlačit nedokázal, zvolil si společníka v osobě Maximiána, jenž dostal titul Augustu. Tak byli císařové dva: Maximián pro Západ se sídlem v Miláně a Diokleciána pro Východ se sídlem v Nikomédii. Když potom seznali, že ani ve dvojici nejsou s to udržet si respekt před nepřáteli, zvolil si každý z nich koadjutora s titulem císař. Maximián si vybral Konstace Chlora, který se usadil v Trevíru v Galii, a Diokleciána si k sobě vzal Galeria, jenž se usadil v Sirmiu na Sávě. Maximián i Galerius byli mužové velmi krutí a brutální; byli to oni kdo přiměli Diokleciána, aby pronásledoval nevinné křesťany. Diokleciána totiž, jimi naveden, vydal v roce 303 tři edikty o pronásledování proti Církvi. Prvním nařídil zboření chrámů a archivů, druhým vraždění biskupů a kněží, třetím pak pobití všech věřících, kteří by odmítli veřejně obětovat modlám. Kvůli těmto ediktům byla jak na Východě, tak na Západě prolévána krev křesťanů. Jen v pouhé Nikomédii zemřely tisíce stoupenců kříže, a byla to doslova taková „jatka“, že se po celé říši říkalo, že pokud by křesťanství nebylo náboženstvím božského původu, muselo by po tak strašlivém pronásledování vymizet. Jen co byl vydán třetí edikt, lékaři z Nikomédie usoudili, že nadešel čas, aby se Pantaleonovi pomstili. Předstoupili tedy před vladaře a promluvili těmito slovy: „Císaři, syn zesnulého senátora Eustorgia, jistý Pantaleon, jehož 60
jsi poctil titulem dvorního lékaře, se vysmívá zákonům impéria. I přes tvé poslední edikty se veřejně prohlašuje křesťanem. A co je horší, že pro získávání proselytů uzdravuje nemocné Esculapiovým uměním a pak prohlašuje, že je uzdravil mocí Kristovou. Neznalý plebs tomu věří a mnozí se stávají křesťany. Neučiní-li se šílenství tohoto nadšeného mladíka přítrž, nebude trvat dlouho a celá Nikomédie, navzdory císařským zákonům, se přikloní ke kultu Nazaretského. Před nějakým časem měl Pantaleon štěstí, že navrátil zrak slepému, a od toho dne se jeho dům stal líhní velkého počtu nových křesťanů“. Císaře tato zpráva zneklidnila, ale skoro jako by nevěřil tomu, co mu vyprávěli, nechal si uzdraveného slepce zavolat. Tento mu vypověděl o zázraku, který Pantaleon vykonal, a to do nejmenších detailů. A slavnostně prohlásil, že v důsledku tohoto zázraku, se i on stal křesťanem. Toto vyznání jej však stálo život, protože jej císař dal okamžitě sťat. Jen co si událost ověřil, aniž by ztrácel čas, dal si zavolat Pantaleona k „redde rationem“ – vydání účtů. A když před ním stanul řekl mu: „Co to slyším, Pantaleone? Že prý jsi propůjčil jméno odporné sektě křesťanů? Je to vůbec možné? Informovali mě o tom, ale já nechtěl věřit, protože si nedokážu vysvětlit, že by vzdělaný a inteligentní mladý muž jako ty, mohl přijmout nauku jakéhosi podvodníka, který skonal na kříži zločinců. A potom, bylo by divné, že bys ty, dvorní lékař, pohrdl císařskými edikty. Státní zákony jsou jasné: neuznávají jiný kult, než kult model. Porušit tyto zákony, znamená nechat dopadnout na svou hlasu blesky té nejhroznější spravedlnosti. Beru na tebe zvláštní ohledy: proto ti to oznamuji. Jsem si jist, že bys mi nechtěl způsobit mrzutosti“. Na tato slova Pantaleon odpověděl: „Především bych, ó císaři, rád prohlásil, že respektuji a ctím císařský majestát, protože vím, že pochází od Boha, a ten kdo se staví proti ustanovené autoritě, staví se proti Bohu a dopouští se těžkého provinění. Ale vím také, že nad císařem je Bůh, nad zákony lidskými jsou zákony Boží, nad společenskými konvencemi je pravda. Nyní mi tedy řekni, je dovoleno zradit Boha, je dovoleno zavřít oči před pravdou, jen abych se zalíbil císaři? Ty říkáš, že Ježíš Kristus je podvodník, a mluvíš tak, protože ho neznáš. Já ho však znám a vím, že Ježíš Kristus je Bůh. Jak bych se neměl klanět Ježíši Kristu? Ostatně, ó císaři, skutky jsou výmluvnější než slova. Skutky ti tedy dokážu, že Ježíš Kristus je Bůh. Není třeba, než nějaký nemocný, těžce nemocný, který už skoro umírá. Nad tímto nemocným ať pohanští kněží vzývají své bohy, zatímco já budu vzývat svého Krista. Uvidíme z které strany přijde zázrak uzdravení“. Návrh se císaři líbil, takže jakkoli byl rozhněván, hned nařídil, aby vyhledali nemocného. A netrvalo dlouho a přinesli ho k němu. Byl to skoro umírající ochrnulý, který se už zmítal v smrtelné křeči. Na znamení všichni zmlkli a pohanští kněží začali se svými modlitbami, vzývajíc všechny bohy Olympu, ale k zázraku nedošlo. Pak se modlil Pantaleon: modlil se bez povyku, bez hluku, jak tomu bylo u pohanských kněží, nýbrž srdcem, celou vroucností své duše. „Pane – řekl – nikoli kvůli mně, ale pro svou slávu a triumf pravdy, uzdrav tohoto ubohého nemocného; uzdrav ho na těle i na duši, aby i on je tvým tvorem, a také on se znovuzrodil z tvé božské krve“. Jen co to řekl, povstal, přistoupil k ochrnulému, vztáhl k němu ruku a uzdravil ho. Zázraky však zůstávají bez účinku pro ty, kdo vědomě zavírají oči světlu milosti a víry. Tak tomu bylo i v případě císaře; v podlosti své duše, setrvával v nevěře a krutosti a 61
zázraky, které Pantaleon konal připisoval magickému umění. Když s ním zůstal o samotě, znovu jej vyzýval, aby obětoval bohům a přitom mu vyhrožoval smrtí, pokud neuposlechne. Pantaleon však byl nezlomný, a nic nedbaje na vyhrožování, odpověděl: „Císaři, není snad větší zbabělosti, než zapřít poznanou pravdu. Kdybych obětoval modlám, pokryl bych hanbou své jméno, zneuctil památku mé matky, která mi jako první vložila na rty požehnané jméno Ježíš, a svolal bych na sebe blesky Božího hněvu. Ostatně, je-li krásné a božské položit život za pozemskou vlast, oč krásnější a božštější je zemřít za vlast nebeskou. Před Božím zlořečením proto dávám přednost pronásledování ze strany císaře, který může zabít mé tělo, ale nemůže zahubit mou duši“. Císař byl proti této neochvějnosti ducha bezmocný. Propadl pekelné zuřivosti a přikázal, aby Pantaleona mučili stejným způsobem, jako každého jiného stoupence Nazaretského. První muka byla vskutku ukrutná, dlouhá, strašlivá a nelidská. Odřezávali mu kousky masa, drásali mu tělo ostrými hřebeny; opalovali mu rány loučemi; uvrhli ho do kotle s vařící smolou; a když shledali, že žádné z těchto mučení nedokázalo zlomit jeho hrdinský zápal víry, a že i uprostřed muk oslavoval Ježíše Krista, přivázali mu na krk velký mlýnský kámen a hodili ho do moře. Pantaleon se však zanedlouho objevil na břehu živý a zdravý, posilován Ježíšem Kristem, který jej přišel povzbudit v postavě starce Hermolaa. Zpráva o těchto událostech císaře zneklidnila. Stůj co stůj ho chtěl vidět. Nechal jej proto předvést a zeptal se: „Jen mi řekni, řekni mi, Pantaleone, kdo tě naučil těmto prestižním hrám; odhal mi svého učitele, abych mu mohl blahopřát“. Nato Pantaleon odvětil: „Císaři, ty nazýváš zázraky Boží všemohoucnosti hrami. Nevím, co ti mám říct, co bych ti ještě neřekl? Mým Učitelem je Ježíš Kristus. Ježíš Kristus učinil neškodným var tvých kotlů, Ježíš Kristus mě vysvobodil z mořských peřejí. Neexistuje lidská moc, která by proti Ježíši Kristu mohla bojovat. Jen bude-li chtít, budou se moci tvoji kati pyšnit vítězstvím nade mnou.“ Při jménu Ježíše Krista císař zneklidněl ještě víc, začal řvát a rozkázal, aby Pantaleona vyvedli do cirku a předhodili šelmám. Cirk a amfiteátr byly u pohanů veřejnou stavbou oválného či kruhového tvaru, kde se davu předváděli hrůzné krvavé podívané. Stejně jako dnes se o křesťanských svátcích lid baví pyrotechnickými ohňostroji, tak se o pohanských svátcích bavil pohledem na gladiátorské zápasy, při nichž umíraly stovky zápasníků, kteří se pobíjeli navzájem a to s jediným cílem: obveselit divácký plebs, který se scházel jako by se jednalo o něco naprosto nevinného. Ne vždy však gladiátoři zápasili mezi sebou: častěji museli měřit své síly s divokými šelmami, které se v hojném počtu chovaly v podzemí cirků a amfiteátrů. Před zápasem nechávali šelmy vyhladovět, a když nadešla hodina střetu ještě víc je poštvali, aby tak podnítili krveprolití. A tyto masakry nevinných lidských bytostí byly vskutku tak strašlivé, že si to nikdo nedokáže představit, V okamžení se kolbiště změnilo v tratoliště krve, poseté mrtvolami, zatímco dav se oddával bezuzdnému jásotu. Tak tomu bylo až do chvíle, kdy poté, co se rozpoutala nenávist vůči vyznavačům Ukřižovaného, začalo jejich pronásledování. Od té chvíle už šelmám nepředhazovali 62
gladiátoři, nýbrž nevinní křesťané. Měl-li být trest co nejexemplárnější, vháněli se křesťané do arén v celých zástupech za burácivé barbarské vřavy přihlížejících davů. Pohanští představitelé se domnívali, že těmito veřejnými tresty uhasí rozmach nové víry. Jenže často docházelo k opačnému účinku a to z důvodů velkých zázraků, k nimž při těchto událostech docházelo. Tak tomu bylo i v případě hrdinského Pantaleona. Vskutku, jakmile se rozšířila zpráva o tom, že lékař Pantaleon byl odsouzen k předhození šelmám, hrnuli se do cirku velké zástupy, aby se pokochaly hrůznou podívanou. Ale k čemu došlo? Divoké šelmy, namísto toho, aby se na nezlomného šampióna víry vrhli a rozsápali ho, lehli si mu poslušně k nohám a olizovali mu šaty, čímž vyjadřovaly hlubokou úctu. Zázrak byl až příliš zřejmý, záštita nebes natolik zářná, že dav diváků před tímto nadpřirozeným jasem propukl v aplaus sympatie k velkému hrdinovi víry, oslavoval Krista a mnoho z nich se přihlásilo ke křesťanství. Císař ještě více rozezlen, nechal všechny nové vyznavače pobít. Zatímco se spřádaly plány pro potrestání všech nových stoupenců víry, byl Pantaleon, držen v městském vězení. Čekalo jej další mučednictví, trest kolem. Jednoho krásného dne jej přivázali ke kolu posetému břity, poté jej odvezli na vrchol hory a svrhli ho po příkrém svahu dolů. Každý pochopitelně čekal, že jej tam dole uvidí strašně rozsekaného. Avšak, nebylo tomu tak. K úžasu všech vyvázl živý a zdravý. Tento další zázrak způsobil mnoho nových konverzí. I sami kati museli uznat, že zasáhl prst Boží. Vždyť kolo se rozbilo na tisíce kousků, navíc zabilo mnoho z těch, kdo chtěli zblízka vidět barbarskou tragédii. Jen císař zůstával zatvrzelý. Zaslepen víc než kdy předtím poslední utrpěnou porážkou, pohroužil se ještě hlouběji do své brutální zloby, a poté, co si nechal předvést Pantaleona, řekl mu: „Ty ničemo, se domníváš, že unikneš mým rukám, ale já tě nenechám, doku nebude tvé tělo na kousky. Tvůj učitel Hermolaus byl prozíravější než ty: veřejně obětoval modlám a bylo mu odpuštěno. Ty však vzdoruješ. Zakrátko uvidíš, čeho je schopen císařův hněv. Máš ostatně ještě čas, aby sis vše rozmyslel: vzpamatuješ-li se, bude ti prokázána stejná laskavost jako tvému učiteli“. Pantaleon se však nenechal chytit do léčky. Vědom si toho, že Hermolaovo odpadnutí je nemožné, odvětil: „Císaři, já znám víru svého učitele; taková víra nemůže být než nezlomná. Ale i kdyby Hermolaus zradil Ježíše Krista, měl bych ho kvůli tomu snad zradit i já? Je neznám jiného Boha kromě Ježíše Krista: kdybych ho zradil, poskvrnil bych své svědomí ohromným a neodpustitelným zločinem. O tento zločin nestojím, ani se jej nemohu a nesmím dopustit. Ty vyhrožuješ smrtí; ale i když smrt přijde: pro křesťany je počátkem života, proto mě nemůže děsit. Ostatně ty, císaři, můžeš zabít tělo, ale nemůžeš zabít mou duši. A mne zajímá jen jedno: spása duše a mít Boha, což je nejvyšším cílem života“. Tato odpověď císaře utvrdila v tom, že je nemožné zlomit neochvějného ducha tohoto velkého hrdiny a jeho víru. Aniž by se pouštěl do dalších diskuzí, nechal jej zbičovat a pak ho vydal katům, aby byl sťat. Pantaleon přijal tuto zprávu s naprostým klidem. Pomyšlení, že zakrátko dosáhne svého božského cíle jej naplňovalo nevýslovnou radostí, a ve vytržení lásky zapěl s prorokem: 63
„Často se na mně dopouštěli násilí, ale nedokázali zlomit mou neochvějnost, protože Kristus Vykupitel mne podpíral svou božskou milostí“. A hle, na popravčím místě došlo k dalším úchvatným zázrakům. Byl připoután ke olivovníku, když náhle se oliva obsypala plody. Jeden z katanů mu se rozmáchl, aby mu zasadil ránu do krku, jenže meč změkl jako vosk a hrdina zůstal nedotčen. Následovala nová obrácení a nová vyznání víry v Ježíše Krista. Sami katani byli nuceni uznat božství Nazaretského, odhodili zbraně, padli před ním na zem, klaněli se mu a prosili za odpuštění. Hodina slávy však nadešla. Přichází další císařská popravčí četa, aby dokonala bídný zločin. Pantaleon přijal korunu mučednictví 27. července roku 305. Legenda vypráví, že ve chvíli mučednické smrti jedna zbožná žena sebrala krev mučedníka do nádobky a s velkou Udělování svátosti nemocných v rotundě sv. Pantaleona v Pustiměři vroucností ji uchovávala ve svém domě.Tělo bylo pohřbeno ve vile jistého Alamanzia, nedaleko za městem. Úcta ke svatému Pantaleonovi se rychle rozšířila jak na Východě, tak na Západě a byl zařazen do seznamu čtrnácti svatých pomocníků (vzývaných křesťanským lidem v těžkých chvílích).
Svatý Pantaleone, mučedníku, jenž jsi byl v životě tak dobrý a odvážný, veď nás na mnohdy křivolaké pozemské pouti, dej nám sílu ducha i odvahu čelit těžkostem. Dej nám objevit hodnotu pokory a radost z odpuštění. Pros za nás, aby na nás sestoupilo Boží milosrdenství a zůstalo s námi vždycky. Amen. 64
ANNI PAULINI PEREGRINATIO 24. června – 5. července 2009 MONTE SANT´ANGELO – SV. MICHAEL „Předtím, než se vydáte ke mně … jděte nejprve na Monte Sant´Angelo a tam proste archanděla Michaela o pomoc a ochranu“ (sv. Pio z Pietrelciny) V Puglii, na Monte Gargano, se ve městě Monte Sant´Angelo nachází nejslavnější svatyně Západu, zasvěcená sv. archandělu Michaelovi. Na vrcholu hory se rozprostírá zvláštní bazilika tvořená komplexem staveb z různých období, obklopujících jeskyni. Svědectví patnácti staletí dějin. Od nepaměti je toto místo známé v celém světě - místem odpuštění a modlitby. Neznámý autor jej před tisíci lety popsal těmito slovy: „Svatyně sv. Michaela je všude známa a opěvována nikoli pro oslnivost svých mramorů, nýbrž pro zázračné události, k nimž zde došlo: skromné výrazem, ale bohaté nebeskými ctnostmi, neboť jej založil a posvětil sám archanděl Michael, jenž u vědomí lidské křehkosti, sestoupil z nebe, aby lidé mohli na tomto místě účast na Božích věcech“. Počátek svatyně lze položit na konec V. století a počátek VI. století. Dokládají to starobylé písemné prameny: list, zaslaný v roce 493/494 papežem Gelasiem I. biskupu Larinovi, a další list, zaslaný samotným papežem ad Herculentius, biskupu z Potenzy (492-496) a dále pak zmínka, uvedená v martyrologiu u data 29. září. Přesným, podrobným a působivým způsobem však pozoruhodné dějiny a zázraky, jež stály u zrodu kultu sv. archanděla Michaela na Gargánu popisuje kniha Liber de apparitione sancti Michelis in Monte Gargano, sepsaná v VIII. století. Tato úcta je spojena s tradicí čtyř zjevení, k nimž zde během staletí došlo, a která jsou popsána s mimořádnou a působivou živostí, a vydávají svědectví o zázračných událostech, ke kterým zde došlo. První zjevení se tradičně datuje do roku 490, a je obestřeno více legendárními a ohromujícími 65
okolnostmi, a je rovněž známé jako příběh s býkem. Jednoho dne se urozený a bohatý pán ze Siponta vydal pást svá stáda na úpatí hory Gargáno. Znenadání mu zmizel nejkrásnější býk. Po dlouhém a namáhavém hledání jej našel klečícího u otvoru jedné z jeskyní. V hněvu vzal luk a vystřelil šíp proti neposlušnému zvířeti. Šíp se však z nepochopitelných důvodů otočil a místo zvířete zasáhl nohu urozeného pána. Ten, zneklidněn tím, co se stalo, šel k biskupovi, kterému vše vypověděl. Jakmile biskup pozoruhodnou historku vyslechl, nařídil mu tři dny modliteb a pokání. Když uplynuly, zjevil se biskupovi archanděl Michael a takto promluvil: „„Já jsem archanděl Michael a povždy dlím v Boží přítomnosti. Tato jeskyně je mi svatá, já jsem si ji zvolil; já sám jsem jejím strážcem … Tam, kde se dokořán otvírá skála mohou být odpuštěny hříchy lidí … To, oč se zde bude v modlitbě prosit, bude vyslyšeno. Vystup tedy na horu a zasvěť jeskyni křesťanské úctě.“ Protože však ona tajemná a skoro nedostupná hora byla dlouhou dobu místem Mitrova pohanského kultu, biskup dlouho váhal, než se rozhodl uposlechnout slov archandělových. Druhé zjevení svatého Michaela, zvané „vítězné“, se tradičně datuje do roku 492, i když někteří současní badatelé vztahují událost na období války mezi longobardským vévodou Grimoaldem a Řeky v roce 662-663, kdy vítězství, k němuž došlo 8. května, Longobardi připisovali přímluvě a mocné pomoci sv. Michaela. Město Siponto, - jak vypráví tradice, - bylo v obležení nepřátelských hord a blízko dobytí. Biskup sv. Vavřinec vymohl na nepříteli třídenní příměří a s důvěrou se v modlitbě a pokání obrátil na nebeského vojevůdce. Když vypršela třídenní lhůta, zjevil se biskupovi archanděl Michael a předpověděl mu jisté a naprosté vítězství. Tato zvěst naplnila srdce obležených velkou nadějí. Obránci vyšli z města a začal urputný boj, provázený hromobitím a blesky mimořádné intenzity. Vítězství sipontinských bylo drtivé. Třetí zjevení bývá zváno „epizoda zasvěcení“. Tradice vypráví, že po nabytém vítězství se už biskup vyplnění přání nebeského posla nebránil a rozhodl se v roce 493 zasvětit jeskyni sv. archandělu Michaelovi, na poděkování za záchranu. Tento záměr podporoval i papež Gelasius I. (492-496). Archanděl se však zjevil znovu a oznámil mu, že on sám si už jeskyni posvětil. Sv. Vavřinec, biskup ze Siponta, se proto spolu s ostatními sedmi biskupy Puglie, zástupu věřících a sipontského kléru, vydal k posvátnému místu. Během procesí došlo k zázraku: objevilo se několik orlů a svými rozpjatými křídly chránili biskupy před žárem slunečních paprsků. Když přišli k jeskyni, našli tam oltář pokrytý nachovým páliem a nad ním se tyčil kříž. Navíc, jak vypráví legenda, našli ve skále otisk dětské nohy – nadpřirozené znamení zanechané sv. Michaelem. Svatý biskup tu pak s nesmírnou radostí slavil první mši svatou. Bylo to 29. září. 66
Samotná jeskyně, jako jediné bohoslužebné místo, které nebylo posvěceno lidskou rukou, nese po staletí název „Nebeská bazilika“. Čtvrté zjevení se odehrálo v roce 1656, kdy celou jižní Itálii pustošil strašlivý mor. Arcibiskup Alfonso Puccinelli, nenacházeje žádného lidského prostředku, jak zabránit šířící se epidemii, obrátil se v modlitbách a postech k archandělu Michaelovi. Pastýř duší dokonce uvažoval, jak ještě více vyburcovat Boží vůli, a vložil do rukou sochy sv. Michaela prosbu psanou jménem celého města. A hle, na úsvitu 22. září, zatímco se modlil v pokoji biskupského paláce na Monte Sant´Angelo, pocítil jakoby zemětřesení a tu se mu zjevil sv. Michael v oslnivém jasu a přikázal mu, aby požehnal kameny z jeho jeskyně a vyryl na ně kříž s písmeny M. A. (Michael, archanděl). Každý, kdo tyto kameny bude u sebe zbožně nosit, bude moru uchráněn. Netrvalo dlouho a celé město bylo moru zbaveno, jak archanděl slíbil. A nejen to, zachráněni byli i všichni, kdo si tyto kameny vyžádali, ať už se nacházeli kdekoliv. V trvalou památku tohoto zázraku a jako projev nekonečné vděčnosti, dal arcibiskup postavit památník sv. Michaela na náměstí, na němž stojí dodnes, právě naproti balkónu onoho pokoje, v němž se odehrálo zjevení, a na památník nechal napsat tato slova: AL PRINCIPE DEGLI ANGELI VINCITORE DELLA PESTE PATRONO E CUSTODE MONUMENTO DI ETERNA GRATITUDINE ALFONSO PUCCINELLI 1656 PAMÁTNÍK KNÍŽETI ANDĚLŮ VÍTĚZI NAD MOREM PATRONU A OCHRÁNCI V NEKONEČNÉ VDĚČNOSTI ALFONSO PUCCINELLI 1656
Svatá jeskyně byla po staletí metou poutníků, místem modlitby a především smíření s Bohem. Zjevení jsou totiž znamením, výzvou, která se obrací k člověku, aby se sklonil před Božím majestátem. Během patnácti staletí dějin putovali do svatyně na Gargánu – „domu Božího a brány nebes“ křesťané z celého světa, aby tu znovu nacházeli pokoj a odpuštění v milující náruči Otce a uctili sv. archanděla Michaela, Knížete nebeského vojska, a jak on vyznávali svým životem: „Kdo jako Bůh“. Mezi poutníky nacházíme mnoho papežů (Gelasius I., sv. Lev IX., Urban II., Alexandr III., Řehoř X., sv. Celestin V., Jan XIII. jako kardinál, Jan Pavel II., Josef kardinál Ratzinger), panovníků (Ludvík II., Ota III. a jeho manželka Theofanie, Jindřich II., Matylda z Canossy, Karel I. z Anjou, Alfons Aragonský, Ferdinand Katolický, Zikmund, král polský, bourbonští králové Ferdinand I a II., Viktor Emmanuel III. a Hubert II. Savojský), různé hlavy vlád a ministři a také mnoho světců (Anselm, Bernard z Clairvaux, Guglielmo z Vercelli, František z Assisi – který sem z úcty ke svatému Michaelovi přišel bos, podobně jako Ota III., Brigita Švédská, Alfons z Liguori, Gerard Maiella, Pio z Pietrelciny a mnoho dalších), ale především tisíce poutníků ze všech národů, kteří přitahováni zcela jedinečnou nebeskou bazilikou, kde nacházejí naději, odpuštění a pokoj na přímluvu sv. Michaela, archanděla. Tady člověk zakouší milost lásky, protože si uvědomuje, že existuje někdo, kdo jej opravdově miluje. 67
ANDĚLÉ
(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Jeden Ital, který prý jezdil rychlostí 180 km po autostrádě, prý vzal s sebou tři jiné: Němce, Francouze a spolukrajana Itala. Sotva začal uhánět podle svého zvyku, Němec ho poklepal na rameno: „Zastav! Já vystoupím.“ „Ale neboj se, já mám anděla strážného.“ „Říkám ti, zastav!“. Za chvíli následovala stejná scéna s Francouzem. Nakonec to nevydržel ani Ital: „Zastav, já také vystoupím.“ „ I ty, už jsem ti řekl, že mám anděla strážného, proč se tedy bojíš?“ Nepomohlo to. Spolukrajan také vystoupil a Ital jede sám a sám, rychlosti ještě přidal. Najednou ho někdo poklepe na rameni. „Kdo jsi ty?“ „Jsem tvůj anděl strážný. Zastav, já také vystoupím.“ Jsou skutečně andělé? Písmo svaté o nich mluví často a při různých okolnostech. Slovo anděl však není jméno, je to prostě označení funkce, znamená posel Boží, řecky angelos. O nebeských bytostech píše novozákonní List Židům (1,14): „Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k těm, kdo mají dojít spasení?“ Píše totiž proti těm, kteří chtěli i Krista považovat jenom za anděla a ne za opravdového Syna Otce. List k židům ovšem nepopírá, že byl i Kristus poslán na svět, ale v něm se sám Bůh stal viditelným a přišel zvěstovat poselství spásy. Je tedy rozdíl mezi poslem a poslem, jak je známe ze zkušenosti. Za nejnižší druh považujeme otroky, kteří jsou prostě posláni na práci. Ztrácejí všechnu samostatnost a svobodu, nemají tedy lidskou důstojnost. Ale i tu jsou stupně podle práce, která se ukládá. Nazýváme to česky dříčství, nádenictví, když se někdo musí živit jenom tím, že se namáhá jenom svaly bez jakéhokoliv dalšího zájmu o to, co musí dělat. Začíná být víc ceněn, když 68
jde o něco důležitého. Vážnost dělníka pak ještě roste, čím víc se přitom uplatní jeho osobní vlohy a odpovědnost a čím vyšší postavení má pán, kterému slouží. Najít si pokud možná nejlepšího pána bylo ideálem tzv. feudální, nobilní společnosti. Byli sice služebníky, ale už se považovali za velké pány ti, kteří se pohybovali na císařském dvoře. I v dnešním demokratickém světě udělá kariéru ten, kdo se stane ve státě ministrem. Nehledě k tomu, že latinské slovo minister znamená služebník, on už je členem „vlády“. V této situaci bylo snadné pro duchovní autory udělat závěr náboženský. Vyjadřuje jej věta užívaná v liturgii: sloužit Bohu znamená kralovat. Vyššího pána si totiž nedovedeme představit, ani se nenajde důležitější práce, než je věčná spása celého světa. K té pak jsou posláni všichni křesťané. Vyjadřuje to jiný řecký termín, který má prakticky stejný význam jako anděl, totiž apostolos, apoštol. Křtem jsme tedy dosáhli opravdu vysoké kariéry: staly jsme se anděly a vyslanci nejvyššího pána, členy nebeského dvora. „Nebeské je dvorstvo krásné, blaze tomu, kdo tam dojde,“ zpíváme ve svatováclavském chorálu. Pokračujme však naši úvahu. Poslaný, angelos, bývá pověřen nějakou prací, ale může mu být také svěřeno poselství k nějaké osobě. I tu ovšem rozlišujeme ke komu je poslán a s jakou zprávou. Když král posílal list královně, zvolil si někoho, koho jakoby počítal ke své rodině. Vrcholným poselstvím je v tomto případě to, co v Písmu čteme o zvěstování Panně Marii (Lk 1,26-38). Už samo jméno Gabriel označuje funkci Božího posla a označuje se jako archanděl, jeden z předních vůdců andělských. Jak vysoce si tedy musí cenit Bůh osoby, ke které je vyslán tak zvláštní posel a jak důležitou zprávu musí zvěstovat! Jde tu o početí Bohočlověka, o uskutečnění jeho spasitelské činnosti na zemi. Je to případ vrcholný, jedinečný, ale ne jediný. Vždyť každý člověk má vykonat na zemi jistý Bohem určený úkol. Nedivme se tedy tomu, že křesťané věří, že i k jeho vstupu do života Bůh posílá anděla, aby ho pak na cestě doprovázel, anděla strážného. Není radno tuze diskutovat o bytosti a povaze těchto tajemných nebeských duchů. Spokojme se s mluvou Písma, které nám je líčí jako spolupracovníky Boží prozřetelnosti ve světě. Stvoření člověka a jeho růst k obrazu a podobenství Krista je ovšem dílo privilegované. Proto už Otcové církve připisují jednotlivým národům, městům i každému člověka zvláštního anděla, aby ho vedl a ochraňoval v nebezpečí, aby byl andělem strážným. Dávají mu krásná jména. Sv. Jan Chryzostom jej nazývá naším „pedagogem“, pro sv.Bazila je „společník na cestě“, pro jiné je především ochránce proti vnějším a vnitřním nebezpečím. Jeho vychovatelská funkce se uskutečňuje především tím, že nám v příhodné době vnuká správné myšlenky, abychom rozřešili životní problémy a v hodinu smrti nás doprovází, abychom předstoupili k věčnému soudci se svým obhájcem. Proto se zpívá při pohřebních obřadech antifona: „Do ráje nebes přiveďte ho andělé, aby s Lazarem, druhdy chudobným, požíval tam věčné slávy.“ V životopisech svatých čteme mnoho příkladů o tom, jak jisté vyvolené osoby přítomnost svého anděla vnímaly viditelně a přímo s nimi hovořily, jako např. sv.Anežka Římská nebo Gemma Galgani. Je to ovšem vděčný námět pro umělce. Dětem se zavěšuje nad postýlku obrázek strážného anděla a modlitbička k němu bývá první, kterou se naučí zpaměti. Kontemplativní poustevníci připisovali andělům zvláštní funkci při zahánění zmatených myšlenek a pokušení. Jednoho takového jsem potkal v Rumunsku a ten mi dalo toto vysvětlení: „Žiji tu v lese, naprosto o samotě, ale svět je dnes tak zmatený, že jeho sugesce proniká i sem ke mně. Na štěstí mne chrání sugesce vyšší, přicházející z nebe.“ Tato situace je ještě aktuálnější pro nás, proto věříme v ochranu dobrých duchů i my a můžeme být dobré mysli. 69
POŘAD BOHOSLUŽEB: 13. – 21. června 2009 DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. SLAVNOST SOBOTA za + Františka PIVODU, PODIVICE TĚLA A KRVE PÁNĚ 13. června manželku, živou a + rodinu 18.00 PUSTIMĚŘ: za + Ladislava BUREŠE NEDĚLE DRYSICE PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ (4) rodiče, živou a + rodinu 14. června 8.00 PROCESÍ CORPUS DOMINI: PUSTIMĚŘ za + Víta POSPÍŠILA, rodiče, ROTUNDA, SV. ANNA, P. M. LURDSKÁ, KOSTEL živou a zemřelou rodinu 9.30 SV. VÍT, PONDĚLÍ za nemocné dítě a Boží PUSTIMĚŘ MUČEDNÍK 15. června požehnání pro celou rodinu 18.00 ÚTERÝ STŘEDA HOSTÝN za + P. Františka BENÍČKA 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ 16. června 9.30 STŘEDA STŘEDA DRYSICE na úmysl dárce 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ 17. června 18.00 ČTVRTEK ČTVRTEK za + Ludmilu a Vojtěcha PUSTIMĚŘ 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ 18. června MACHOVY, živou a + rodinu 18.00 PODIVICE za + Marii VAVERKOVOU SLAVNOST 8.00 za živé a zemřelé NEJSVĚTĚJŠÍHO PÁTEK DRYSICE sloupské poutníky SRDCE JEŽÍŠOVA 19. června 16.30 ZAHÁJENÍ ROKU KNĚŽÍ za živé a zemřelé PUSTIMĚŘ /PLNOMOCNÉ ODPUSTKY/ sloupské poutníky 18.00 NEPOSKVRNĚNÉ SOBOTA SRDCE PANNY MARIE 20. června za + Františku HRUBOU, PODIVICE manžela a dva syny 8.00 za + Ing. Jana POLÁCHA NEDĚLE 12. NEDĚLE DRYSICE a duše v očistci V MEZIDOBÍ 21. června 9.30 sv. křtu: Michal DVOŘÁK PUSTIMĚŘ za + Jana PŘIKRYLA, 11.00 živou a + rodinu PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA PUSTIMĚŘ: 5.500,-Kč DRYSICE: 2.300,-Kč PODIVICE: Pán Bůh zaplať všem, kdo pamatujete na potřeby své farnosti. ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVEN
1.100,-Kč
1. Aby mezinárodní pozornost vůči chudším zemím dala vzniknout konkrétní pomoci, zvláště ve snížení zdrcujícího břemena zahraničních dluhů. 2. Aby církve, které působí v oblastech poznamenaných násilím, byly podporovány láskou a konkrétní blízkostí všech katolíků na světě. 3. Aby na přímluvu apoštola národů evangelium prostupovalo do všech oblastí a okamžiků každodenního života. FARNÍ INFORMÁTOR, XV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.
70
POŘAD BOHOSLUŽEB: 22. června – 4. července 2009 DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. SV. JAN FISHER, BISKUP PONDĚLÍ za +Michala GÁBORA, PUSTIMĚŘ TOMÁŠ MORUS, MUČED. 22. června manž., rodiče, dceru a bratra 18.00 DRYSICE za +rod. HORŇÁKOVU, VICENÍVIGÍLIE SLAVNOSTI KOVU a + P. Františka BENÍČKA ÚTERÝ 15.30 NAROZENÍ za + Jana HASONĚ, 23. června PODIVICE SV. JANA KŘTITELE manželku a syna 17.00 SLAVNOST NAROZENÍ za Boží požehnání STŘEDA PUSTIMĚŘ SV. JANA KŘTITELE pro poutníky Roku sv. Pavla 24. června 15.15 ČTVRTEK LA VERNA - 11.00 ČTVRTEK 12. TÝDNE V MEZIDOBÍ na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti 25. června PÁTEK ASSISI (bazilika - hrob sv. Františka) - 9.00 PÁTEK 12. TÝDNE V MEZIDOBÍ na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti 26. června SV. CYRIL ALEXANDRIJSKÝ ROMA(opatství Tre Fontane) - 18.00 SOBOTA BISKUP A UČITEL CÍRKVE na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti 27. června za + Františka ORÁLKA, PUSTIMĚŘ manželku, zetě, živou a + rod. 8.00 za + Jaroslavu a Antonína DRYSICE DOBEŠOVY a Boží požehnání 9.30 za + Metoděje a Františku 12. NEDĚLE NEDĚLE PODIVICE MALÍKOVY V MEZIDOBÍ 28. června 11.00 PLNOMOCNÉ ODPUSTKY ROMA (bazilika sv. Pavla za hradbami) - 11.00 ROKU SV. PAVLA na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti ROMA (bazilika sv. Pavla za hradbami) - 17.00 I. nešpory s Benediktem XVI. ROMA (krypta baziliky – hrob sv. Petra) - 7.30 SLAVNOST PONDĚLÍ na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SV. PETR A PAVEL 29. června SUBIACO (jeskyně sv. Benedikta) - 16.00 APOŠTOLOVÉ na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SVÁTEK VÝROČÍ POSVĚCENÍ MONTECASSINO (krypta baziliky) - 10.00 ÚTERÝ OLOMOUCKÉ KATEDRÁLY 30. června na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti AMALFI (krypta katedrály) - 10.00 STŘEDA STŘEDA na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti 13. TÝDNE V MEZIDOBÍ 1. července RAVELLO (dóm – sv. Pantaleon) - 13.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti ČTVRTEK MONTE SANT´ANGELO - 10.00 ČTVRTEK 13. TÝDNE V MEZIDOBÍ 2. července na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SVÁTEK SAN GIOVANNI ROTONDO - 8.15 PÁTEK SV . TOMÁŠ, APOŠTOL 3. července na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SOBOTNÍ PAMÁTKA LORETO (Nazaretský domek) - 6.30 SOBOTA PANNY MARIE 4. července na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti 71
POŘAD BOHOSLUŽEB: 5. – 12. července 2009 DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. za + Tomáše VEJMOLU, PUSTIMĚŘ SLAVNOST manželku, dceru a syna 8.00 za + Metoděje PETRŽELU, SV. CYRIL, MNICH DRYSICE manželku a zemřelé děti A SV. METODĚJ, BISKUP NEDĚLE 9.30 PATRONI EVROPY za + Rudolfa POSPÍŠILA, 5. července PODIVICE A HLAVNÍ PATRONI MORAVY dvě manželky a děti 11.00 WIEN (chrám sv. Leopolda) - 11.00 HODY V PODIVICÍCH na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SV. MARIE GORETTI, PONDĚLÍ PANNA A MUČEDNICE 6. července ÚTERÝ ÚTERÝ 14. TÝDNE V MEZIDOBÍ 7. července STŘEDA za Boží požehnání pro celou STŘEDA DRYSICE 14. TÝDNE V MEZIDOBÍ rodinu s prosbou o další pomoc 8. července 18.00 za + rodiče ZACPÁLKOVY, ČTVRTEK ČTVRTEK PUSTIMĚŘ tři děti a Boží požehnání 14. TÝDNE V MEZIDOBÍ 9. července 18.00 pro živou rodinu PÁTEK PÁTEK za + Ludmilu a Vojtěcha PUSTIMĚŘ 14. TÝDNE V MEZIDOBÍ 10. července MACHOVY 18.00 SVÁTEK SV. BENEDIKT, za Boží požehnání SOBOTA PUSTIMĚŘ OPAT, PATRON EVROPY 11. července pro farnost a obec 17.00 za +Drahomíru PUSTIMĚŘ KRAMPLOVOU, manžela 8.00 a Boží požehnání pro rodinu za + Jindřicha KLUDÁKA, NEDĚLE 15. NEDĚLE DRYSICE 12. července manželku, syny a zetě V MEZIDOBÍ 9.30 na poděkování PRAVIDELNÁ PODIVICE za Boží ochranu a požehnání MĚSÍČNÍ SBÍRKA 11.00 pro celou rodinu
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVENEC 1. Aby křesťané na Středním východě mohli žít svou víru v plné svobodě a byli nástrojem pokoje a smíření. 2. Aby díky svědectví všech věřících v každé zemi světa byla církev semenem a jádrem smíření a sjednocení lidstva v jednu Boží rodinu. 3. Aby setkání charismatické konference otevřelo dveře mnoha srdcí pro mocné působení Ducha Svatého. FARNÍ INFORMÁTOR, XV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.
72
DEN
NEDĚLE
12. července
PONDĚLÍ
13. července
ÚTERÝ
14. července
STŘEDA
15. července
ČTVRTEK
16. července
PÁTEK
17. července
SOBOTA
18. července
POŘAD BOHOSLUŽEB: 12. – 19. července 2009 LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. za +Drahomíru PUSTIMĚŘ KRAMPLOVOU, manžela 8.00 a Boží požehnání pro rodinu za + Jindřicha KLUDÁKA, 15. NEDĚLE DRYSICE manželku, syny a zetě V MEZIDOBÍ 9.30 na poděkování PRAVIDELNÁ PODIVICE za Boží ochranu a požehnání MĚSÍČNÍ SBÍRKA 11.00 pro celou rodinu PUSTIMĚŘ za + Marii ŠMEHLÍKOVOU SV. JINDŘICH a manžela 18.00 BL. HROZNATA, za + Karla PUČÁNA, PODIVICE MUČEDNÍK manželku a sourozence 8.00 SV. BONAVENTURA, DRYSICE za živou a + r. POLÁCHOVU BISKUP A UČITEL CÍRKVE a duše v očistci 18.00 za + Marii HRAZDÍROVOU, PANNA MARIA PUSTIMĚŘ manžela, rodiče, živou KARMELSKÁ 18.00 a + rodinu KONEČNÝCH BL. ČESLAV za + Jiřího KONŠELA PUSTIMĚŘ A SV. HYACINT, KNĚŽÍ a rodiče 18.00 SOBOTA 15. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE
19. července
16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
za + Františka a Libuši SPISAROVY a Boží požehnání pro živou rodinu za + Marii SEDLÁKOVOU, manžela a syna za + Annu LANGEROVOU
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVENEC 1. Aby křesťané na Středním východě mohli žít svou víru v plné svobodě a byli nástrojem pokoje a smíření. 2. Aby díky svědectví všech věřících v každé zemi světa byla církev semenem a jádrem smíření a sjednocení lidstva v jednu Boží rodinu. 3. Aby setkání charismatické konference otevřelo dveře mnoha srdcí pro mocné působení Ducha Svatého. FARNÍ INFORMÁTOR, XV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.
73
DEN
NEDĚLE
19. července
PONDĚLÍ
20. července
ÚTERÝ
21. července
STŘEDA
22. července
ČTVRTEK 23. července
PÁTEK
24. července
SOBOTA
25. července
POŘAD BOHOSLUŽEB: 19. – 31. července 2009 LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. za + Františka a Libuši PUSTIMĚŘ SPISAROVY a Boží 8.00 požehnání pro živou rodinu za + Marii SEDLÁKOVOU, 16. NEDĚLE DRYSICE manžela a syna V MEZIDOBÍ 9.30 PODIVICE za + Annu LANGEROVOU 11.00 za + Františku a Františka SV. APOLINÁŘ, PUSTIMĚŘ SMEJKALOVY, + rodinu BISKUP A MUČEDNÍK 18.00 a Boží požehnání pro živou r. SV. VAVŘINEC Z BRINDISI, PODIVICE za + Annu KOLAŘÍKOVOU, KNĚZ A UČITEL CÍRKVE manžela, dva syny, zetě a + r. 8.00 SV. MARIE za + Annu a Františka DRYSICE MAGDALÉNA ŠOCOVY, děti, rodiče a + r. 18.00 SVÁTEK - SV. BRIGITA PUSTIMĚŘ za + Annu MAHDALOVOU, ŠVÉDSKÁ, ŘEHOLNICE, manžela, 2 rodiče a duše v oč. 18.00 PATRONKA EVROPY BL. ČESLAV A SV. HYACINT, KNĚŽÍ SVÁTEK SV. JAKUB, APOŠTOL
POUŤ ZA OBNOVU RODIN A ZA NOVÁ DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ 18.00
NEDĚLE
26. července
POUŤ U SV. ANNY
7.30
V PUSTIMĚŘI
10.30
9.00
14.30 PONDĚLÍ
27. července
ÚTERÝ
SV. GORAZD A DRUHOVÉ SV. PANTALEON, MUČ. ÚTERÝ
28. července
17. TÝDNE V MEZIDOBÍ
29. července
STŘEDA
SV. MARTA
ČTVRTEK
ČTVRTEK 17. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PÁTEK
SV. IGNÁC Z LOYOLY, KNĚZ
30. července 31. července 74
PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00
za + Marii POŘÍZKOVOU, manžela, děti a dvoje rodiče za Annu KOUTNOU, manžela a syna Jaroslava za živé a zemřelé svatoanenské poutníky za Boží požehnání pro osobní a rodinný život poutníků Te Deum, svátostné požehnání ROTUNDA SV. PANTALEONA
za nemocné a trpící ve farnosti za + Andělu a Vojtěcha AMBROZOVY za + Boženu a Františka ZEMÁNKOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za + Ivo a Františka SLEZÁČKOVY za + Annu KOUTNOU, rodiče, živou a + rodinu
