Veterinární pracoviště Zoo Olomouc 2. Fakulta veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno

Klinicko-patologické kasuistiky

Veterinární lékaø § roèník 14 § 2016 § Èíslo 3

Anna Zemanová1,2, Lenka Chrastinová1, Lucia Frgelecová3, Lada Hofmannová3 Veterinární pracoviště Zoo Olomouc Fakulta veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno 3 Ústav patologické morfologie a parazitologie, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno 1

2

SOUHRN Případ popisuje výskyt echinokokové infekce u lemura tmavého (Eulemur macaco macaco) v olomoucké zoologické zahradě. Diagnóza byla stanovena na základě sonografického vyšetření a následného mikroskopického vyšetření punktátu, který obsahoval protoskolexy tasemnic. Jako terapie byla zvolena metoda PAIR (puncture, aspiration, injection, re-aspiration) a doprovodná aplikace fenbendazolu. Vzhledem ke zhoršení zdravotního stavu bylo zvíře utraceno. Postmortální vyšetření prokázalo velký cystický útvar obalený mezenteriem vyplňující téměř celou dutinu břišní a menší cystický útvar na řezu spongiózního charakteru v játrech. V aspirátu i v obsahu drobných cyst byly mikroskopicky detekovány jednotlivé i mnohočetné protoskolexy odpovídající rodu Echinococcus. Vzhledem k charakteru stěny cysty a germinativní vrstvy se jednalo o infekci Echinococcus multilocularis (alveolární echinokokózu). Identifikace původce byla potvrzena také na základě molekulární analýzy. Klíčová slova: Echinococcus multilocularis, lemur, zoo, metoda PAIR

SUMMARY The case report describes the incidence of echinococcosis in black lemur (Eulemur macaco macaco) in the Olomouc zoological garden. The diagnosis was established on the sonographic examination and subsequent microscopic examination of the aspirate, which contained protoscoleces of tapeworms. As a therapy method was chosen PAIR (puncture, aspiration, injection, re-aspiration) and fenbendazole treatment. Due to exacerbation of the health conditions, the animal was euthanized. Post-mortal examinations revealed a large cystic formation coated by the mesentery in abdominal cavity, and a small polycystic lesion in the liver. The protoscoleces corresponding to the genus Echinococcus were detected in the cyst contains. Determination of Echinococcus multilocularis infection (alveolar echinococcosis) was based on the cyst wall morphology and confirmed by molecular analysis. Key words: Echinococcus multilocularis, lemur, ZOO, PAIR method

ÚVOD Definitivními hostiteli tasemnic rodu Echinococcus jsou psovité a kočkovité šelmy, u kterých nalézáme dospělce o velikosti 2–6 mm v tenkém střevě. Články s vajíčky taenidního typu jsou vylučovány trusem a stávají se zdrojem infekce pro mezihostitele, jimiž jsou různé druhy savců, především hlodavci či malí přežvýkavci, ale může jím být i člověk. Zatímco u definitivního hostitele nebývá infekce provázena klinickými příznaky, v případě infekce mezihostitele představuje echinokokóza významný zdravotní problém. Larvocysty v mezihostitelích dorůstají i značných rozměrů, zasahují primárně játra, dále plíce, pleuru, perikard, srdce, mozek a jiné orgány. K nakažení definitivního hostitele dochází pozřením larvocyst (hydatid), z jejichž protoskolexů se vyvinou dospělé tasemnice, čímž se vývojový cyklus uzavírá.

184

Obr. 1: USG zobrazení jaterní tkáně s cystami o velikosti asi 1 cm (šipka).



Obr. 2: Postmortální punkce zvětšené dutiny břišní lemura tmavého.

Obr. 3: Po otevření dutiny břišní prominoval cystický útvar o velikosti 17 x 12 x 7 cm pokrytý drobnějšími cystami a mezenteriem se střevní kličkou (šipka).

V rámci rodu Echinococcus v současné době rozeznáváme tyto druhy: Echinococcus granulosus sensu lato, E. multilocularis, E. vogeli, E. oligarthus a E. shiquicus. V rámci druhu E. granulosus se rozlišuje, zejména na základě hostitelské specificity, deset genotypů (G1–G10), z nichž některé jsou označovány i jako samostatné druhy (E. equinus, E. ortleppi, E. canadensis, E. felidis). Echinococcus granulosus způsobuje cystickou echinokokózu (CE), vytváří největší typ larvocyst, které mohou dorůstat až do velikosti 20 cm. Vnější stranu tvoří neprůhledné vazivo původem z hostitele (granulomatózní adventiciální reakce), vnitřní vrstva je průhledná zárodečná stěna, ze které pučí asexuálním dělením protoskolexy a odškrcují se dceřiné váčky s dalšími pučícími skolexy. Larvocystu vyplňuje tekutina obsahující až statisíce skolexů (hydatidózní písek). Klinické příznaky se mohou objevit až po pěti a více letech od infekce.

Echinococcus multilocularis vytváří alveolární cysty (alveolární echinokokóza, AE), které obsahují velké množství skolexů, dceřiné váčky pučí vně, neboť cysta nemá vnější vazivovou stěnu. Cysty jsou vyplněné semispongiózní hmotou, která může nekrotizovat a kalcifikovat. Primárně postihuje obvykle játra, ale odtržením zárodečné vrstvy se může vyvinout i v plicích, mozku nebo kostní dřeni (rozvoj metastáz). Alveolární echinokokóza je život ohrožující onemocnění, u kterého inkubační doba přesahuje i 15 let. V Jižní Americe se endemicky vyskytují druhy E. vogeli a E. oligarthus způsobující u lidí polycystickou echinokokózu (PE). Echinococcus shiquicus byl popsán u drobných savců v Tibetu a jeho zoonotický potenciál je prozatím neznámý. V našich podmínkách se vyskytuje pouze E. granulosus, který v Evropě koluje především mezi vlky a jeleny či soby na severu a v jižních oblastech pak zejména mezi psy a dobytkem, a E. multilocularis spontánně přenášený mezi

185



liškami a drobnými savci, především hlodavci. Ti mohou být zdrojem infekce také pro psy, případně kočky, jejichž trus je pak podstatně významnějším zdrojem infekce než obávané infekce prostřednictvím kontaminovaných lesních plodů (CFSPH, 2011; Svobodová et al., 2014; Kolářová a Stejskal, 2014). Diferenciální diagnostika vajíček rodu Echinococcus v trusu definitivních hostitelů je obtížná, jelikož jsou morfologicky neodlišitelná od vajíček rodu Taenia. Přesná identifikace z trusu proto spočívá ve stanovení koproantigenů rodu Echinococcus, případně pomocí molekulární diagnostiky (identifikace pomocí PCR – polymerázové řetězové reakce). Diagnostika a detekce u mezihostitelů je založena na charakteristickém makroskopickém, mikroskopickém, příp. i histologickém nálezu, intravitálně spojeném s využitím zobrazovacích metod nebo sérologie a opět lze využít i molekulární diagnostiku k určení daného druhu nebo genotypu (Deplazes et al., 2003; CFSPH, 2011; Conraths a Deplazes, 2015). V terapii echinokokózy je účinnost přípravků velmi omezená. V terapii střevní infekce u definitivních hostitelů je doporučeno použít praziquantel, u psa a kočky buď perorálně (p. o.) v dávce 5 mg/kg (Svobodová et al., 2013; Svobodová et al., 2014; Cvejic et al., 2015), nebo intramuskulárně (i. m.) v dávce 5,7 mg/kg (Deplazes a Eckert, 2001). Je také možné použít epsiprantel p. o. 5,5 mg/kg pro psa

a 2,75 mg/kg pro kočky (Deplazes a Eckert, 2001). Pro mezihostitele jsou analogicky jako v humánní medicíně popsány tři metody terapie echinokokózy (resp. jejich kombinace) – chirurgické odstranění, chemoterapie pomocí benzimidazolů nebo praziquantelu a metoda PAIR (puncture, aspiration, injection, re-aspiration), která se používá pouze pro řešení cystické echinokokózy (Moro a Schantz, 2008). Při léčbě praziquantelem je doporučována dávka 30–40 mg/kg p. o. nebo subkutánně (s. c.), opakovaná za 2–3 týdny (Johnson-Delaney, 2009). Terapie benzimidazoly se nejčastěji provádí za použití albendazolu nebo mebendazolu (v humánní medicíně v dávkách albendazol 10–15 mg/kg p. o., mebendazol 40–50 mg/kg p. o. minimálně po dobu 3 měsíců až doživotně, Moro a Schantz, 2008). Novější práce zmiňují i experimentální použití fenbendazolu v dávce 200 mg/kg p. o. (Küster et al., 2014). Metoda PAIR je metodou doporučovanou WHO pro léčbu humánní echinokokózy. Tato metoda byla vyvinuta již v osmdesátých letech minulého století pro léčbu intraabdominální cystické echinokokózy (infekce larválními stadii E. granulosus). Před provedením metody PAIR ošetříme jedince benzimidazoly. Samotná metoda spočívá v punkci cystického útvaru pod kontrolou sonografické sondy. Provedeme mikroskopické vyšetření punktátu pro potvrzení výskytu skolexů. Následně aspirujeme cystickou tekutinu a měli bychom ještě provést test na nepřítomnost bilirubinu, čímž vyloučíme komunikaci se žlučovody. Po odstranění veškerého obsahu injikujeme do cysty roztok 95% etanolu, případně hypertonického solného roztoku (minimálně 15% NaCl), případně aplikujeme 0,5% cetrizamid a 75–95% roztok etanolu (Kolářová a Stejskal, 2014) o objemu 1/3 získané aspirované tekutiny, a po 5 minutách znovu aspirujeme roztok s inaktivovanými protoskolexy (WHO, 2001).

Obr. 4: Z dutiny břišní vyjmutý cystický útvar (A) obsahoval zakalený tekutý narůžovělý obsah fibrinózně-hnisavého charakteru (B).

Obr. 5: Játra s mírně prominujícím polycystickým útvarem o velikosti 4 x 3 cm (A), na řezu fibro-spongiózní struktury (B, C).

186

Popis případu U šestnáctiletého samce lemura tmavého (narozen v roce 2000 v Paříži), vážícího 2 kg, bylo pozorováno vypadávání srsti. Vyšetření na ektoparazity bylo opakovaně negativní, avšak vzhledem k nízké spolupráci pacienta při provádění kompletního parazitologického vyšetření bylo rozhodnuto o terapeutickém nasazení antiparazitika (Selamectin – Stronghold 30 mg spot-on roztok, Pfizer). Týden po terapii alopetická místa mírně porostla srstí, ale nově bylo pozorováno vypadávání srsti v okolí očí. Vzhledem k tendenci k ústupu problémů po aplikaci antiparazitika byla aplikace dva týdny po první zopakována. Následně byl stav lemura setrvalý, alopetická místa se nerozšiřovala a jedinec byl aktivní, potravu přijímal s chutí. Měsíc po nástupu kožních problémů bylo pozorováno zvětšení v abdominální oblasti. Na základě klinických projevů, které zahrnovaly mírnou inapetenci a sníženou aktivitu, bylo rozhodnuto o provedení USG vyšetření. Pro tento účel byl lemur odchycen bez nutnosti anestezie a převezen na veterinární pracoviště Zoo Olomouc. Sonografické vyšetření pomocí přenosného ultrasonografického přístroje (Mindray) odhalilo přítomnost cyst na játrech o velikosti zhruba 1 cm (obr. 1) a přítomnost velkého množství tekutiny v dutině břišní o zrnité echogenitě. Tekutina byla náplní ohraničeného cystického útvaru.


Klinicko-patologické kasuistiky společně s dalšími dvěma lemury, od kterých byl oddělován pouze na krmení, při němž ho ošetřovatelka sledovala. Lemur potravu přijímal znatelně pomaleji, než je obvyklé. Vykazoval neochotu hrát si s ostatními lemury, nižší aktivitu a známky bolestivosti břicha, nicméně byl schopen se koordinovaně pohybovat i po větvích a zdravotní stav se několik dní výrazně neměnil. Pět dní po zákroku však došlo k výraznému zhoršení zdravotního stavu, lemur byl apatický a projevoval celkovou bolestivost. Z uvedených důvodů jsme se rozhodli pro eutanazii intravenózní aplikací 5 ml injekčního roztoku T 61 (Intervet International B. V.). Kadáver byl převezen k postmortálnímu vyšetření na VFU Brno.

Obr. 6: Mikroskopický nález obsahu cyst – germinativní buňky a protoskolexy rodu Echinococcus.

Srst na břiše byla vystříhána a kůže byla asepticky ošetřena (DebriEcaSan, NWM) pro účely punkce cystického útvaru v břiše lemura do 20 ml injekčních stříkaček, celkově bylo odebráno 350 ml punktátu purulentního charakteru bez výrazného zápachu. Následně bylo intraperitoneálně aplikováno 20 ml fyziologického roztoku (NaCl 0,9%, B. Braun) a dále enrofloxacin 10 mg/kg i. m. (Baytril 25 mg/ml injekční roztok, Bayer). Vzhledem k náhlému zhoršení celkového zdravotního stavu byla provedena aplikace dexamethasonu 0,1 mg/kg i. m. (Dexadreson 2 mg/ ml injekční roztok, MSD Animal Health). Byla odebrána krev z v. coccygea pro základní biochemické vyšetření. Z důvodu kolabovaných cév a dehydratace se podařilo odebrat pouze 0,5 ml krve, proto byly metodou tzv. suché chemie (VetTest) vyšetřeny pouze dva parametry – celkový bilirubin (17 µmol/l) a alkalická fosfatáza (ALP, 72 U/l). Podle referenčního rozmezí přístroje byla hodnota celkového bilirubinu výrazně zvýšená a ALP mírně snížená, což ukazuje na možnou alteraci jaterní tkáně. Druhý den byla provedena kontrola celkového zdravotního stavu a celý terapeutický postup byl zopakován. Mikroskopické vyšetření aspirované tekutiny na veterinárním pracovišti Zoo Olomouc prokázalo protoskolexy tasemnic. Na základě klinických vyšetření, sonografického vyšetření a mikroskopického nálezu byla stanovena suspektní diagnóza echinokokové infekce. Chirurgická intervence byla zamítnuta pro velikost cystického útvaru a jeho nejasnou pozici v dutině břišní. Lemurovi byl aplikován fenbendazol 7,5 mg/kg p. o. (Panacur pasta, Intervet) a podány tablety enrofloxacinu pro zabránění rozvoje sekundární bakteriální infekce 10 mg/kg p. o. (Enroxil Flavour 15 mg tablety, Krka). Po pětidenní aplikaci léčiv bylo přistoupeno k provedení terapie metodou PAIR. Po sonografické kontrole byla provedena punkce cysty v dutině břišní. Bylo aspirováno 180 ml tekutiny purulentního vzhledu bez výrazného zápachu a s přítomností protoskolexů. Následně byly do cysty injikovány 2 ml 95% roztoku alkoholu a 20 ml fyziologického roztoku. Stejný objem byl následně reaspirován. Opakovaně byl aplikován dexamethason 0,1 mg/kg i. m. pro snížení pravděpodobnosti šokového stavu. Po zákroku byl lemur přemístěn zpět do ubikace a vzhledem ke společenské povaze lemurů byl ponechán

Výsledek patomorfologického vyšetření Výživný stav byl méně dobrý, byla zjištěna atrofie svaloviny a chybějící podkožní tuk. Sliznice spojivek a dutiny ústní byly růžové. Výrazně zvětšená byla dutina břišní, ve které bylo punkcí detekováno větší množství zakalené narůžovělé tekutiny, fibrinózně-hnisavého charakteru (obr. 2). Po otevření dutiny břišní zde dominoval velký útvar pokrytý mezenteriem velikosti 17 × 12 × 7 cm (obr. 3). Na řezu byla stěna útvaru tvořena menšími, 0,3–1 cm velkými cystami a útvar byl vyplněn zakaleným tekutým narůžovělým obsahem fibrinózně-hnisavého charakteru (obr. 4). V parenchymu jater se nalézal jeden mírně prominující útvar žlutobílé barvy velikosti 4 × 3 cm tvořený několika menšími cystami, na řezu fibro-spongiózní konzistence (obr. 5). Dále byla zjištěna mírná kongesce sleziny, v parenchymu ledviny drobné hemoragie, mírný edém ložiskově hyperemických plic a mírná dilatace pravé komory srdeční. Jiné patoanatomické změny nebyly zjištěny. V aspirátu i v obsahu drobných cyst byly mikroskopicky prokázány jednotlivé i mnohočetné protoskolexy odpovídající rodu Echinococcus (obr. 6). Histopatologické vyšetření za použití barvení hematoxylin-eosin (HE) a metodou periodic-acid-Schiff (PAS) prokázalo multilokulární cystické struktury v játrech, v jejichž dutině byly volné oválné až sférické útvary vzhledu protoskolexů. Periferní stěnu cyst tvořila celulární germinativní membrána s evidencí pučících protoskolexů a eozinofilní laminární vrstva (obr. 7, 8). Místy byla patrná ložiska kalcifikace a ložisková periferní zánětlivá reakce pyogranulomatózního charakteru s přítomností neutrofilů a eozinofilů. V některých vyšetřovaných řezech byla patrná výrazná hnisavě nekrotická zánětlivá reakce s periferní reaktivní fibroplazií. Cystické struktury komprimovaly přilehlý jaterní parenchym, v němž byla místy pozorována fibroplazie. Na periferii komprese jaterní tkáně byla zjištěna ložiskově hyperemie, hydropická dystrofie hepatocytů, a zejména v okolí cystických útvarů byla zjištěna ložiska hemosiderózy a cholestáza. Ostatní orgány byly bez histopatologického nálezu, případně s nálezem hyperemie a drobných hemoragií. Na základě popsaných patomorfologických změn jsme stanovili diagnózu echinokokózy. Vzhledem k charakteru stěny cysty a germinativní vrstvy se jednalo o infekci E. multilocularis (syn. alveokokóza, alveolární echinokokóza, AE). Identifikace původce E. multilocularis byla potvrzena molekulární analýzou původce. Izolace DNA byla

187



Obr. 7: Cysta s volnými protoskolexy v dutině. Stěnu cysty tvoří celulární germinativní membrána a eozinofilní laminární vrstva. Na periferii cysty a v parenchymu jater je pyogranulomatózní, místy výrazně purulentní, zánětlivá reakce. Barvení HE.

Obr. 8: Cysty s protoskolexy. Germinativní membrána je purpurově červená. Reakce PAS.

provedena pomocí kitu UltraClean ® Tissue & Cells DNA Isolation Kit (MO BIO Laboratories, Carlsbad, CA, USA). Parciální sekvence mitochondriálního genu pro cytochrom C oxidázu podjednotku 1 (CO1) o velikosti 446 párů bází byla získána pomocí PCR s primery JB3 a JB4.5 (Bowles et al., 1992). Produkt PCR byl purifikován pomocí ExoSAP-IT®for PCR Product Cleanup (Affymetrix, USA) a zaslán k sekvenaci do firmy Macrogen (Amsterdam, Nizozemsko). Získaná sekvence vykazovala homologii 99–100 % se sekvencemi CO1 E. multilocularis dostupnými v databázi GenBank® (BLAST, www.ncbi. nlm.nih.gov/blast). Diskuse a závěr Echinokokové infekce nepatří mezi nejvýznamnější parazitózy v České republice. I přesto je nutné jim věnovat pozornost kvůli zoonotickému potenciálu. Vzhledem k jejich dlouhé inkubační době často nelze zjistit zdroj infekce ani vyloučit import infikovaného jedince, především v rámci zoologických zahrad, kde pravidelně dochází k mezinárodním přesunům zvířat. Aktuálně výskyt echinokokózy na našem území odpovídá oblastem, jako je

188

Německo, Rakousko, Francie, Švýcarsko, Sibiř, Aljaška, Čína a Japonsko (Deplazes a Eckert, 2001; Pokorný et al., 2013). Alveolární echinokokóza se v České republice objevila ve čtyřech případech zvířat chovaných v zoo. Tři případy byly popsány v Zoo Plzeň, a to u lemura katy (Lemur catta), dikobraza srstnatonosého (Hystrix indica) a hutie stromové (Capromys pilorides), a jeden případ byl popsán v Zoo Olomouc u makaka červenolícího (Macaca fuscata) (Pokorný et al., 2013; Svobodová et al., 2014). Námi prezentovaný případ je tedy již pátým v ČR. Diferenciální diagnostikou při nálezu cyst v dutině břišní u lemura tmavého mohou být kromě jiného také další tasemnice, např. v americké zoo se u lemura tmavého se zvětšením dutiny břišní a několikatýdenní anorexií postmortálně prokázala přítomnost cysticerkózy od Taenia crassiceps (Dyer a Greve, 1998). Byl také popsán případ distenze dutiny břišní u lemura katy v římské zoo s postmortálním nálezem larvocyst tasemnice Taenia martis (De Liberato et al., 2014). Nicméně námi zmiňovaný lemur tmavý pocházel původně z Francie, a nelze vyloučit, že lemur již echinokokovou infekci měl při převozu z francouzské zoo. Ve Francii byla u zvířat chovaných v zoo infekce E. multilocularis prokázána



v roce 2013 při postmortálním vyšetření lemura katy a nutrie (Myocastor coypus). Nejpravděpodobnějším zdrojem nákazy v tomto případě byla kontaminace prostředí trusem divokých lišek (Umhang et al., 2013). Následně byly ve Francii v roce 2016 detekovány další čtyři případy nakažených lemurů kata, diagnostikované kombinací ultrasonografie a sérologie. Tato zvířata byla léčena albendazolem (10 mg/kg) dvakrát denně. Dva z nakažených lemurů i přes terapii uhynuli (Umhang et al., 2016). V rámci Evropy byla echinokokóza v zoo u lemurů dále zjištěna například ve Velké Británii, kdy do té doby byla Velká Británie považována za prostou E. multilocularis a E. granulosus (Denk et al., 2016). Další podobný případ AE byl zaznamenán např. v Japonsku postmortálně u kočkodana (Cercopithecus diana) a sérologicky u makaka (Macaca nigra), u něhož došlo údajně i ke spontánnímu uzdravení (byla přítomna pouze jedna kalcifikovaná léze na játrech, kterou potvrdilo CT). V Japonsku již byla AE zaznamenána u primátů v předchozích letech a většina případů byla léčena pouze albendazolem bez chirurgické intervence. Všichni primáti uhynuli po 10 letech od stanovení diagnózy AE, která byla postmortálně u všech potvrzena (Yamano et al., 2014). Mnoho dalších případů primátů nakažených echinokokózou se objevilo v posledních několika letech a prakticky všechny končily úhynem zvířete, případně jeho eutanazií (Deplazes a Eckert, 2001; Umhang et al., 2016). Při hledání zdroje infekce musíme brát v úvahu, že v případě E. multilocularis není jediným definitivním hostitelem liška (Vulpes vulpes), ale také vlk (Canis lupus) a psi, kteří mohou sloužit jako hlavní zdroj nákazy pro člověka (Deplazes a Eckert, 2001). V předkládaném případě je zdroj infekce neznámý. V úvahu přichází kontaminace prostředí trusem lišek, vzhledem k tomu, že celý areál zoo je v zalesněném terénu, kde se lišky vyskytují. Nelze vyloučit možnost zanesení vajíček echinokoků do výběhů například na botách ošetřovatelů. Lemur byl v ubikaci s dalšími dvěma jedinci svého druhu, kteří zatím vyšetřováni nebyli. Oba další lemuři se narodili v Zoo Olomouc, mladší samička je potomkem uhynulého samce. V případě nutnosti odchytu a manipulace je u nich a případně dalších zvířat v zoo USG diagnostika plánována. Bezpečnost metody PAIR byla demonstrována u více než 2000 humánních případů publikovaných v lékařské literatuře, i když je známo i několik případů, které skončily fatálně. Výhodou metody PAIR je nižší invazivita než v případě chirurgické intervence, odstranění množství

protoskolexů v průběhu aspirační části, vyšší účinek anthelmintik, která jsou podaná před punkcí a po punkci, a nezanedbatelné jsou také výrazně nižší náklady na celou léčbu. Mezi rizika patří především anafylaktický šok, sekundární echinokokóza, poškození žlučovodů, perzistence dceřiných cyst, případně systémová toxicita při zákroku na velkých cystách (WHO, 2001). Podle dostupných literárních zdrojů je náš pacient prvním případem, u kterého byla tato terapeutická metoda použita. Cystický útvar v břišní dutině byl netypicky velký a makroskopicky se jevil jako CE, nikoli AE. Probatorní laparotomie by byla při alterovaném zdravotním stavu lemura velmi rizikovým zákrokem. V případě echinokokózy u lemura v plzeňské zoo bylo vzhledem k závažnosti nálezu při laparotomii (množství nodulárních útvarů na většině jater) přistoupeno k eutanazii zvířete (Pokorný et al., 2013). Většina dosud publikovaných prací týkajících se echinokokózy u zvířat chovaných v zoo je založena na postmortálních nálezech, případně většinou nepříliš úspěšné terapii benzimidazoly. Terapie benzimidazoly může být nahrazena terapií praziquantelem, který není v současné době na českém trhu jako jednosložkový preparát registrován. Vzhledem k tomu, že v posledních letech v zoologických zahradách v ČR roste výskyt fatálních cestodóz včetně echinokokózy, měla by se věnovat pozornost nejen preventivním opatřením, včasné a přesné diagnostice, ale i možnostem terapie. Echinokokóza je velmi nebezpečné a pro primáty jako mezihostitele obvykle smrtelné onemocnění, které u nich často nepříznivě reaguje na chemoterapeutickou léčbu. Proto je nutné pokračovat v hledání nových metod léčby echinokokózy nejen u lemurů, ale i dalších ohrožených zvířat.

MVC. Anna Zemanová Fakulta veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutická univerzita Brno Palackého třída 1 612 42 Brno e-mail: [email protected]

LITERATURA 1. Bowles J, Blair D, McManus DP. Genetic variants within the genus Echinococcus identified by mitochondrial DNA sequencing. Mol Biochem Parasit, 54:165–73, 1992.

3. Center for Food Security and Public Health. Echinococcosis. Institute for International Cooperation in Animal Biologics. Iowa State University 2011.

2. Conraths FJ, Deplazes P. Echinococcus multilocularis: Epidemiology, surveillance and state-of-the-art diagnostics from a veterinary public health perspective. Vet Parasitol 213:149–61, 2015.

4. Cvejic D, Schneider C, Fourie J, de Vos C, Bonneau S, Bernachon N, Hellmann K. Efficacy of a single dose of milbemycin oxime/praziquantel combination tablets, Milpro®, against adult Echinococcus

189



multilocularis in dogs and both adult and immature E. multilocularis in young cats. Parasitol Res 115:1195–202, 2016.

13. Moro P, Schantz PM. Echinococcosis: a review. Int J Infect Dis 13:125–33, 2009.

5. De Liberato C, Berrilli F, Meoli R, Friedrich KG, Di Cerbo P, Cocumelli C, Eleni C. Fatal infection with Taenia martis metacestodes in a ring-tailed lemur (Lemur catta) living in an Italian zoological garden. Parasitol Int 63:695–7, 2014.

14. Pokorný P, Filipová A, Fictum P. Tři případy Echinococcus multilocularis v Zoologické a botanické zahradě města Plzně. Veterinární klinika 10:143–8, 2013.

6. Denk D, Boufana B, Masters NJ, Stidworthy NF. Fatal echinococcosis in three lemurs in the United Kingdom – A case series. Vet Parasitol 218:10–4, 2016. 7. Deplazes P, Eckert J. Veterinary aspect of alveolar echinococcosis – a zoonosis of public health significance. Vet Parasitol 98:65–87, 2001. 8. Deplazes P, Dinkel A, Mathis A. Molecular tools for studies on the transmission biology of Echinococcus multilocularis. Parasitology 127:53–61, 2003. 9. Dyer NW, Greve JH. Severe Cysticercus longicollis cysticercosis in a black lemur (Eulemur macaco macaco). J Vet Diagn Invest 10:362–4, 1998. 10. Johnson-Delaney C. Parasites of captive nonhuman primates. Vet Clin Exot Anim 12:563–81, 2009. 11. Kolářová L, Stejskal F. Epidemiologie a laboratorní diagnostika humánní cystické a alveolární echinokokózy. In: Echinokokové infekce. Praha: Česká parazitologická společnost, 2014, 1–5. 12. Küster T, Stadelmann B, Aeschbacher D, Hemphill A. Activities of fenbendazole in comparison with albendazole against Echinococcus multilocularis metacestodes in vitro and in a murine infection model. Int J Antimicrob Agents 43:335–42, 2014.

190

15. Svobodová V, Svoboda M, Vernerová E. Echinokokóza. In: Klinická parazitologie psa a kočky. Brno 2013: 107–9. 16. Svobodová V, Stejskal F, Kolářová L, Pijáček M. Zoonotické riziko echinokokózy v ČR. Veterinářství 64:515–20, 2014. 17. Umhang G, Lahoreau J, Hormaz V, Boucher JM, Guenon A, Montange D, Grenouillet F, Boué F. Surveillance and management of Echinococcus multilocularis in a wildlife park. Parasitol Int 65:245–50, 2016. 18. U mhang G, Lahoreau J, Nicolier A, Boué F. Echinococcus multilocularis infection of a ring-tailed lemur (Lemur catta) and a nutria (Myocastor coypus) in a French zoo. Parasitol Int 62: 561–3, 2013. 19. WORLD HEALTH ORGANIZATION, et al. Puncture, Aspiration, Injection, Re-aspiration: an option for the treatment of cystic echinococcosis. 2001. 20. Yamano K, Kouguchi H, Uraguchi K, Mukai T, Shibata CH, Yamamoto H, Takaesub N, Ito M, Makino Y, Takiguchi M, Yagi K. First detection of Echinococcus multilocularis infection in two species of nonhuman primates raised in a zoo: A fatal case in Cercopithecus diana and a strongly suspected case of spontaneous recovery in Macaca nigra. Parasitol Int 63: 621–6, 2014.

Veterinární pracoviště Zoo Olomouc 2. Fakulta veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno

Recommend Documents