Vertikální členění stylů v náboženských komunikátech Naděžda Kvítková Vertikální členění na tři styly, vysoký, střední a nízký nebo též vyšší, nižší a prostřední, má v evropské tradici hluboké kořeny. U nás s tímto dělením pracoval J. Jungmann ve své Slovesnosti, kde rozlišoval mimo jiné také styl vyšší, nižší a prostřední. K uvedenému dělení se přihlásil až K. Hausenblas v r. 1973 a dnes je zmiňuje i Současná česká stylistika. Jednotlivé druhy tohoto stylu byly vždy spojovány s určitými charakteristickými žánry a komunikáty. Pokud jde o samotný vysoký styl, K. Hausenblas konstatuje, že se sféra i frekvence tohoto stylu značně zúžila, avšak tento styl u nás určité postavení zřetelně zaujímá. Jako výrazný příklad slouží Hausenblasovi projevy akademických funkcionářů na univerzitní půdě, a to jak v souvislosti s imatrikulacemi vysokoškoláků na počátku studia, tak při jejich promočním aktu. Hausenblas ve svém zásadním článku upozornil i na to, že právě u vysokého stylu je mimořádně důležitý věcný obsah, vážnost akce z hlediska kulturně etické hierarchie norem. Uplatňuje se reprezentativní funkce jazyka a s touto funkcí je spjata i mimojazyková symbolika. V době, kdy vyšel Hausenblasův článek, se o komunikaci v náboženské oblasti v oficiálních sférách nemluvilo a nepsalo, avšak dnes se ukazuje jako žádoucí zamyslet se nad touto komunikací jako nad určitým svébytným sociolektem, který má své prostředky jazykové a stylové. Vysoký styl je především příznačný pro oblast bohoslužby a zejména v ní se uplatňujícího liturgického jazyka. Při bohoslužbě podobně jako u aktu promočního dochází nejen k projevům verbálním, ale také k uplatnění neverbálních prostředků a symbolů. Je to specifická hudba, oděv, symbolické předměty, posturika a kinetika. To vše zajišťuje slavnostnost obřadu, jež úzce souvisí s tradicí určité církve a jejím vědomým udržováním. Nejvýraznější uplatnění vysokého stylu lze vidět především v liturgickém jazyce. Je to dáno tím, že liturgické texty se těší obecné úctě, dědí se a zdaleka nepodléhají takovým změnám jako živý jazyk mluvený i psaný. Mezi jazykem liturgie a jazykem profánním jsou značné rozdíly především v tom, že liturgický jazyk se vyznačuje vysokým stupněm symboličnosti, metaforičnosti, opisného vyjadřování. Mnoho symbolů, slovních spojení i obsáhlejších pasáží přešlo do liturgie z biblického jazyka. Na vzniku osobitých rysů liturgických textů spolupůsobila jak úcta k Bohu, tak i obtížnost úkolu, neboť vyjadřovat se o transcendentálním Trojjediném Bohu je nesnadné, těžko popsatelné (Lašťovičková).
V liturgickém jazyce bylo a je důležité, aby jeho zvuková podoba působila vznešeně a esteticky účinně. Jak víme z historie liturgického jazyka, užívala se u nás latina i staroslověnština. Zatímco staroslověnština měla možnost se uplatňovat u nás na rozdíl od jiného slovanského prostředí poměrně krátkou dobu, latina byla v Římskokatolické církvi užívána až do 20. století, kdy po II. vatikánském koncilu byl v r. 1965 do liturgie zaveden národní jazyk. Zavedení češtiny jako liturgického jazyka ovšem neznamená pouhý překlad dřívějšího latinského ritu, ale jsou s tím spojeny ještě jiné hlubší úpravy tak, aby se projevila větší vstřícnost ve vztahu k věřícím. To však nelze chápat jako stylovou degradaci. Např. místo latinského Ite, missa est (Jděte, mše je skončena) je dnes Jděte ve jménu Páně. Nově bylo v pokoncilní liturgii zavedeno i pozdravení Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje s podáním ruky a odpovědí. Zajímavě o historii této změny vyprávěl Mons. Jiří Reinsberg (s. 91). I když se v pokoncilním liturgickém jazyce výrazně jeví snaha přiblížit tento jazyk současnému věřícímu, existuje v něm tendence k odlišení od profánního vyjadřování jednak užitím biblismů Beránku Boží, k večeři Beránkově nebo slovy a slovními spojeními, která jsou dnes hodnocena jako archaizmy, např. spojení na věky věků, po všechny věky věků nebo jako knižní to konejte na mou památku, po případě spojení neobvyklá, z hlediska profánního vyjadřování i významově protikladná, např. spasitelná smrt, církev putující po této zemi apod. Liturgie Církve československé husitské k podtržení slavnostního rázu užívá symbolicky v oddílu Tužby známé invokace jinojazyčné: věřící odpovídají nejdříve řecky Kyrie eleison, pak staroslověnsky Gospodi, pomiluj a až v třetím opakování česky Smiluj se, Hospodine. K. Farský v liturgické příručce vysvětluje trojí znění této invokace …abychom tím zdůraznili, že křesťanství bylo k nám uvedeno z řeckého východu (Kyrie eleison) blahodárným působením slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje, kteří u nás zavedli bohoslužbu slovanskou (Gospodi, pomiluj), a třetí forma je z živého jazyka našeho. Metaforická je prosba duchovního rozjasni již svou tvář nad námi, která zaznívá někdy i ve starší podobě račiž rozjasniti tvář svou nad námi. V souvislosti se vznikem této církve (Müllerová 1998) se v její liturgii i v současné době do značné míry odráží vliv původního latinského katolického textu, jehož inspirací a úpravou vznikla, např. v postavení přívlastků Bože věčný; Bože dobrý; Bože, Otče předobrý; Tvůrce všemocný; srdce naše; duch náš; s apoštoly svými; v oběť svatou aj. Na její vznešenosti a svátečnosti se podílí i přechodníkové vazby, jako ze srdce jich (tj. hříchů) litujíce nebo Ducha Božího v sobě majíce. Ještě barvitější jazykovou stránku dnes ukazuje bohoslužba Řeckokatolické církve. Jak uvedl hned na začátku rozhlasového vysílání 12. 6. 2005 celebrující Mons. Milan Hanuš,
užívá se při ní ritus svatého Jana Zlatoústého, v němž se navazuje na odkaz Konstantina a Metoděje. Uvedená byzantsko-slovanská liturgie se realizuje v jazyce staroslověnském, někdy ovlivněném češtinou, např. při výslovnosti h místo g. Čtení z Písma je však již v češtině stejně jako kázání. Modlitba Páně však má podobu staroslověnskou. I v této církvi se v současné době uvažuje o užití domácího jazyka. Zajímavé by bylo sledovat i ritus Starokatolické církve nebo u nás se uplatňující ritus Pravoslavné církve. V obou nachází uplatnění již čeština jako domácí jazyk, avšak díky odlišné tradici v Církvi pravoslavné trvá tendence po značné výlučnosti celé bohoslužby, a to včetně jejího trvání, Církev starokatolická začleňuje do bohoslužby jazykové prostředky řecké, latinské i staroslověnské. Bohoslužba reformačních církví má jiný charakter, tvoří ji především čtení biblických textů a jejich interpretace v promluvách kazatelů, modlitby a písně. Velmi záleží na tom, jaký celkový ráz jí dodá příslušný farář. U kázání jako součásti bohoslužby lze rozlišit případy, které se jednoznačně realizují ve vysokém stylu. To znamená uplatnění prestižního spisovného jazyka, biblických citátů, někdy i z Bible kralické, užití rétorických prostředků a obrazného vyjadřování. Působí tu značně slavnostní prostředí, např. při ekumenických bohoslužbách, nebo vůbec zaměření na širší společenství věřících i nevěřících. Proto také ve značné části rozhlasových vysílání nedělních bohoslužeb lze sledovat snahu o uplatnění vysokého stylu. Naopak v rámci farnosti nebo sboru, tedy ve známém užším prostředí může kazatel výrazněji zapojit prostředky nižšího stylu včetně některých jevů nespisovných. Kazatel většinou dobře ví, co kde bude účinněji působit. Zejména evangeličtí duchovní mají poměrně často tendenci k užívání jazykových prostředků běžně mluveného jazyka, jak dobře ukazuje např. sbírka kázání Sváti Karáska Boží trouba (Kvítková 2004). Mezi katolíky dovedl účinně využívat širokého spektra jazykových prostředků známý Mons. Jiří Reinsberg (Kvítková 2004). Jak daleko může dojít v dnešní době kazatel v uplatňování různých prostředků, ukazují kázání z katolického prostředí, která zachytil ve své diplomové práci Miroslav Havlík. Kazatel se v nich snaží vejít do kontaktu s posluchači nejen známými řečnickými otázkami, ale třeba i výzvou k tleskání: Velikonoce, to je doba jásotu. My bychom vlastně celých těch osm dní velikonočního oktáblu měli projásat, prozpívat, protančit, protleskat, protože máme věčný život. A umíme to? Umíme třeba vytleskat všechnu radost, která je v nás z toho, že máme věčný život, skrze křest a Kristovo zmrtvýchvstání? Umíme, nebo neumíme? Nic neslyším, asi neumíme. (Potlesk posluchačů.) No vidíte, mnohým z nás by to možná na rockovém koncertě šlo snáze než v kostele… (Havlík s. 70). Jak je zřejmé z úvodní pasáže, kazatel nejdříve aktivizuje přítomné, v další části kázání o tzv. nevěřícím Tomáši uvádí v
přímé nebo polopřímé řeči různé nespisovné jevy: todle je cera mýho bráchy, jo, tohle je můj brácha (smích publika) a vona už to zná, a vona na mě tady volala, nesáh, to víte, že nesáh… (Havlík s.70). Třetím žánrovým okruhem, který nepochybně patří do vysokého stylu, jsou modlitby. I když samotný bohoslužebný ritus je vlastně ustálený a tradicí konzervovaný soubor modliteb, známe ještě modlitby jiného druhu, užívané mimo bohoslužbu, v intimním prostředí každého jednotlivce nebo v určitém společenství. Doklad máme již v nejstarším období češtiny v Modlitbě Kunhutině, která začíná slovy Vítaj, Kráľu všemohúci. Církve dnes nabízejí věřícím bohaté soubory pevně formulovaných modliteb, které mohou být inspirací pro čistě osobní modlitby nebo sloužit jako texty vedoucí k zamyšlení a započetí dialogu s Bohem. Některé modlitby jsou staletími prověřené, patří mezi ně mnohé překlady. Modlitby tohoto druhu obsahuje např. Modlitební kniha z r. 2002, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství, sbírka Luďka Rejchrta Modlitby šeptem, jakož i soubor Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase aj. Z hlediska dnešního jazyka a současného uživatele je zvlášť zajímavá ekumenicky pojata sbírka modliteb více než 80 autorů, farářů i laiků z Českobratrské církve evangelické, z Církve bratrské, Církve československé husitské a Církve římskokatolické. Obsahuje modlitby pro každý den v roce, od 1. ledna do 31.prosince. Patří mezi ně modlitby formulačně blízké tradičnímu pojetí, které ukazují všechny znaky vysokého stylu; mnohé texty jsou vybudovány se značnou syntaktickou složitostí a různorodostí s bohatě rozvíjenými základními slovesy, např. Děkuji ti, že se smíme modlit, že ti stojíme za to, abys naše slova slyšel, že ti smíme předkládat naše prosby, starosti, díky i vděčnost (s. 151). Ty znáš naše hříchy i opomenutí,/ a proto tě prosíme, / abys nám pro naši slabost ani v budoucnu / neodpíral svou milost (s. 74). Odpusť, Pane, / že nedokážu být víc s tebou, / že tím, co dělám, / tě stále zapírám a zrazuji, / že hledám smysl tam, kde žádný není (s. 85). Dej, ať ochotně přijímáme svobodu i kázeň, k níž nás vedeš (s.154). Vedle nich mají své místo ve sbírce i některé osobité texty, v nichž se nacházejí prostředky blízké profánnímu vyjadřování, např. k 8. květnu je přiřazena modlitba Bože můj, krásně jsi stvořil svět. / Příroda je sice fajn, / ale mě moc neoslovuje. / Zato rád chodím městem. / Krásný je zvuk města / a krásné jsou ženy, / které potkávám, / krásní jsou lidé, / kteří tlačí vozík svého nemohoucího kamaráda, / krásné jsou vystavené dětské bačkory, / … Hotová galerie tvých děl, Bože! ( s. 141.) Ještě bezprostředněji je formulována modlitba, v níž autor užil nejen nespisovný výraz lexikální, často užívaný zvlášť mezi mladými lidmi, nýbrž i nespisovný tvar adjektiva: Jdu, Bože, z kostela / a srdce ve mně skáče radostí jak kůzle. / Bylo to dobré a stálo to za to. /
Písně, modlitby, kázání – špica. / … Káva po bohoslužbách byla dost slabá, já nevím, / že ti evangelíci nejsou schopni uvařit pořádný kafe. / Ale i tak, to už mi náladu nezkazí. / Vlastně to není žádná nálada, vždyť je to víra. I za ni ti děkuji, je to opravdu krásný dar. / Jen pořád nevím, jak ho ukázat i dalším. / A proto tě prosím za své děti a manželku a souseda / a pohany. A za ty, kteří pořád volí komunisty (s. 296). Jak je vidět, v používání nespisovných jevů morfologických si i tento dost odvážný autor počínal velmi střídmě. Lze jen předpokládat, protože je obtížné získat odpovídající jazykový materiál, že do modliteb zcela osobních, intimních, které mají výrazný dialogický ráz, se mohou promítat jazykové prostředky zcela neformální, charakteristické pro každého neopakovatelného jedince včetně prostředků pro něj příznakových a nespisovných. Závěrem lze shrnout: i když se v současné náboženské komunikaci
projevuje
tendence k výraznějšímu uplatňování jazykových prostředků charakteristických pro nižší styl, vysoký styl v ní má stále své pevné místo, zejména v liturgickém jazyce.
Literatura HAUSENBLAS, K. Vysoký – střední – nízký styl a diferenciace stylů dnes. Slovo a slovesnost, 1973, 34, s. 85–91. JUNGMANN, J. Slovesnost aneb nauka o výmluvnosti básnické i řečnické s sbírkou příkladů v nevázané i vázané řeči. 3. vydání. Vydávána nákladem Českého museum. Praha: 1846, s. 83–85. KVÍTKOVÁ, N. K jazykové stránce kázání Sváti Karáska. Naše řeč, 2004, roč. 87, č. 3, s. 145-150. KVÍTKOVÁ, N. Spisovnost a nespisovnost v současné homiletice. In Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 230–233. LAŠŤOVIČKOVÁ, M. Původ liturgického jazyka a jeho charakter. [Rukopis.] MÜLLEROVÁ, O. Mše jako dialog. In Człowiek – dzieło – sacrum. Opole: Wydavnictwo Świętego Krzyża, 1998, s. 301-308. REINSBERG, J. Hospodin rozjasnil svou tvář. (Rozhovory s Bohumilem Svobodou.) Vyšehrad: Praha, 2003. Prameny Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase. Sbírka modliteb na každý den. Praha: Církev československá husitská, 2002.
Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase. Sbírka modliteb na každý den. Praha: Církev československá husitská, 2002. ISBN 80-7000-181-X.
HAVLÍK, M. Kategorizační práce v kázáních. Praha: FF UK, 2004. [Diplomová práce.] REICHRT, L. Modlitby šeptem. Praha: Kalich, 2005. Liturgie patriarchy Dra K. Farského. [Interní publikace CČSH.]
Modlitby (Uspořádali Jan Jun a Rut Kučerová). Praha: Kalich, 2004. Modlitební kniha. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. První liturgie CČSH podle patriarchy Karla Farského. Druhá liturgie CČSH. In Zpěvník Církve československé husitské. Praha: Blahoslav, 2001, s. 631-647. Resumé Vertical Style Differentiation in Religious Communication Vertical style differentiation into the categories of high cultivated style, medium cultivated style and low cultivated style is most often used in religious communication. High style is charakteristic for the language of liturgy, and it is also applied in the language of prayer and homily. However in homily and sometime even in prayer we may find elements of low literate style as well.
