Když někdo prodá svou dceru za otrokyni, nebude s ní nakládáno jako s jinými otroky. Jestliže se znelíbí svému pánu, který si jí vzal za družku, dovolí ji vyplatit, ale nemá právo prodat ji cizímu lidu a naložit s ní věrolomně. Jestliže jí dal za družku svému synovi, bude s ní jednat podle práva dcer. Jestliže on si vezme ještě jinou, nesmí jí zkrátit na stravě, ošacení a manželském právu. Jestliže jí nezajistí tyto tři věci, smí ona odejít bez zaplacení výkupného. (2M 21,7-11.) Mluvili jsme o právu otroka na svobodu. V Izraeli bylo toto právo dáno předpisem Božího zákona a bylo tedy nezrušitelné. Do jaké míry byla nařízení Mojžíšova Zákona opravdu respektována, to je jiná otázka. Každý z nás dobře víme, kolikrát jsme ve svém životě Boží přikázání přestoupili. Na historii izraelského národa ovšem zřetelně vidíme, že Pán Bůh nenechával neposlušnost bez povšimnutí. Znovu a znovu učil svůj lid životu podle pravidel Zákona. Ve verších, které jsme právě slyšeli, mluví Zákon o právech otrokyň. Už jsme mluvili o tom, že postavení ženy bylo ve starém Orientu podstatně odlišné od způsobů současné doby. Není možné měřit minulost pravidly současnosti. Přesto vidíme, že Pán Bůh pamatoval i na zotročené ženy a i jim otevírá cestu ke svobodě, pokud by nebyly zabezpečeny ve svém dosavadním postavení. Něco takového bylo v okolních národech naprosto nemyslitelné. Kdo někoho uhodí a ten zemře, musí zemřít. (2M 21,12.) Podle našeho učitele je tento příkaz Zákona zdůvodněním trestu smrti. Jsou lidé, kteří se domnívají, že přikázání Nezabiješ bere představitelům státní moci právo vynášet rozsudky smrti. Kdyby tomu tak bylo, nemohl by v knize Mojžíšova Zákona existovat tento verš. Izrael dobře věděl, že kdo vztáhne ruku na život druhého člověka, sám ztrácí právo na život. Neměl-li to v úmyslu, ale Bůh dopustil, aby to jeho ruka způsobila, určím ti místo, kam se uteče. Když se však někdo opováží lstivě zavraždit svého bližního, vezmeš ho i od mého oltáře, aby zemřel. (2M 21,13-14.) Pán Bůh se vždycky dívá především na motivaci našich činů. Jeho Zákon není mrtvou literou, je to řád daný spravedlivým a současně milujícím Otcem. Jestliže někdo zabil druhého člověka neúmyslně, má mít možnost záchrany. Pro takové případy bylo určeno 6 izraelských měst, ve kterých se mohl člověk vinný neúmyslným zabitím skrýt. Tam byl v bezpečí pod Boží ochranou. O této zvláštní instituci útočištných měst budeme ještě mluvit později. Naopak úmyslná, plánovaná vražda byla vždycky trestána. V takovém případě vraha nezachránil ani nejsvětější prostor u Božího oltáře. Kdo uhodí svého otce nebo matku, musí zemřít. Kdo někoho ukradne, ať už jej prodá nebo jej u něho naleznou, musí zemřít. Kdo zlořečí svému otci nebo matce, musí zemřít. Když se muži dostanou do sporu a jeden druhého uhodí kamenem nebo pěstí, ale on nezemře, nýbrž je upoután na lůžko a zase vstane a může vycházet o holi, bude pachatel bez viny; poskytne pouze náhradu za jeho vyřazení z práce a zajistí mu léčení. (2M 21,15-19.)
Rodiče stojí před svými dětmi na místě Božím, jsou prvními lidmi, kteří jim Pána Boha představují. Úcta k rodičům je odrazem úcty k Hospodinu a udeřit rodiče znamená dotýkat se Boží cti. Pán Bůh tady chrání řád společnosti v jeho kořenech, na nejcitlivějším místě. Protože v představě orientální společnosti mělo slovo magickou moc, která se nedala zastavit ani vzít zpět, je zlořečení rodičům postaveno na stejnou úroveň jako vražda. i ten, kdo zlořečí svým rodičům, musí zemřít. Příkaz týkající se krádeže člověka napovídá, že otroctví nebylo ani v těch nejstarších dobách projevem Boží vůle. Pán Bůh nikdy nedal jednomu člověku absolutní právo nad druhým. Jestliže bylo v oné staré době otroctví všeobecně rozšířené, ani v nejmenším to neznamená, že by s tím Hospodin nic nedělal. V těchto starých příkazech zákona už nacházíme počátky cesty, která člověka postupně přivádí až k novozákonnímu požadavku vzájemné služby všech (Ga 5,13). V těchto a dalších příkazech regulujících všední život Izraele rozpoznáváme základ našich současných zákonů. Hospodinův řád pro život lidské společnosti je zákonem, na kterém vyrůstá každá civilizovaná společnost. Náš učitel neprochází celou Knihu Zákona. Ve 21. kapitole pokračuje 24. a 25. veršem, které předcházející oddíl sumarizují. V těchto verších je napsáno: Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu. (2M 21,24-25.) Mojžíšův Zákon počítá s trestem za zlo. Je to Zákon odvety, i když v něm najdeme i velmi zřetelně formulované požadavky milosrdenství. Základním pravidlem je ale spravedlivá odplata. Normy Zákona jsou chráněny sankcemi. Jen tak může být v lidské společnosti zákon skutečně zákonem. Připomeňme si znovu, že Boží Zákon nebyl dán proto, abychom ho dodrželi, ale abychom si na něm ověřili vlastní neschopnost spravedlivého života. Jen ten, kdo pozná vlastní ztracenost, může pochopit velikost Boží milosti, která je člověku nabízena zadarmo. Díky Bohu za tuto možnost. Kdyby jí nebylo, nebylo by možné přežít. Když někdo ukradne býka nebo beránka a porazí jej nebo prodá, dá náhradou za býka pět kusů hovězího dobytka a za beránka čtyři ovce. (2M 21,37.) Poslední verš 21. kapitoly 2. knihy Mojžíšovy mluví o krádeži dobytka a o potřebě násobné náhrady. Tento verš patří svou tématikou vlastně spíše k 22. kapitole, jak jej zařadili kraličtí překladatelé. Vernon McGee upozorňuje na souvislost mezi potřebou čtyřnásobné náhrady ukradeného beránka a slibem Zacheovým, který při setkání s Pánem Ježíšem slibuje, že všechno cokoliv ukradl, čtyřnásobně nahradí (Lk 19,8). I tento jeho slib odkazuje na Mojžíšův Zákon. Naše zákonodárství požaduje, aby poškozený nebo zcizený majetek byl nahrazen. Boží Zákon požaduje čtyř až pětinásobnou náhradu. Když někdo ví, že v případě dopadení bude nahrazovat
podstatně víc, než získal, bude při svém rozhodování opatrnější. Boží Zákon dává životu lidské společnosti solidnější základ, než zákony lidské. Jestliže je zloděj přistižen při vloupání a je zbit, takže zemře, nebude lpět krev na tom, kdo ho ubil. (2M 22,1.) Boží Zákon dává člověku právo na sebeobranu. Vernon McGee připomíná jeden konkrétní případ, který se stal ve Spojených státech. Zloděj se vloupal do cizího domu a majitel domu jej postřelil. Zloděj pak majitele domu žaloval za ublížení na zdraví. Soud se postavil na stranu zloděje a majitel domu byl odsouzen k zaplacení několika tisíc dolarů. Aby mohl pokutu zaplatit, musel prodat téměř celý svůj majetek. Zloděj ovšem vůbec souzen nebyl. Tento případ nám vůbec nemusí znít příliš vzdáleně. I v naší společnosti se objevuje otázka, jestli zákonodárství nechrání více práva zločinců, než jejich obětí. Boží Zákon něco takového nezná. Kdo překročí Boží Zákon, jedná na své riziko a na svou odpovědnost. Boží Zákon bere v ochranu lidský majetek, lidské domovy. Na základě tohoto principu je před Pánem Bohem ospravedlnitelné svůj majetek a domov chránit. Jestliže se to však stane po východu slunce, krev na něm bude lpět. Zloděj musí poskytnout plnou náhradu. Jestliže nic nemá, bude prodán za hodnotu ukradeného. Jestliže se u něho vskutku nalezne to, co ukradl, živé, ať je to býk či osel nebo ovce, poskytne dvojnásobnou náhradu. (2M 22,2-3.) Je zajímavé, že Boží Zákon svým způsobem pamatuje i na ochranu zloděje. Jestliže kradl ve dne, kdy bylo zřetelně vidět, co se děje, je jeho život chráněn. Ukradené ovšem musí nahradit, podle 3. verše v případě ukradeného dobytka dvojnásobnou náhradu. Pokud není schopen náhradu poskytnout, bude sám prodán do otroctví. Když někdo nechá spást cizí pole nebo vinici tím, že pustí svůj dobytek, aby se pásl na jiném poli, poskytne náhradu z nejlepšího, co je na jeho poli a na jeho vinici. Když vypukne oheň a zachvátí trní a sežehne požaté nebo ještě stojící obilí nebo pole, poskytne ten, kdo požár zavinil, plnou náhradu. (2M 22,4-5.) 4. a 5. verš 22. kapitoly mluví o odpovědnosti. Člověk je odpovědný za to, co spáchá jeho dobytek, co způsobí požár, který zavinil, atd. Všichni jsme odpovědní za činy svých dětí, spoluodpovědní za hříchy své církve či svého národa. Je dobře si to velmi zřetelně uvědomovat. Kdyby toto vědomí bylo všeobecně rozšířeným, vypadala by situace světa asi trochu jinak, než vypadá. Vernon McGee nyní přeskakuje celou řadu veršů a pokračuje ve svém výkladu až od 15. verše 22. kapitoly, kde se mluví o svedení panny. Když někdo svede pannu, která nebyla zasnoubena, a vyspí se s ní, vezme si ji za ženu a dá za ni plné věno. Jestliže by se její otec rozhodně zdráhal mu ji dát, zaplatí svůdce obnos ve výši věna panen. (2M 22,15-16.) Jinými slovy, když někdo svede či znásilní dívku, bude
přinucen se s ní oženit. Pokud by s tímto sňatkem nesouhlasil otec děvčete, bude svůdce či násilník platit takovou částku, jakou by ho stálo řádné ucházení se o tutéž dívku. Pokud k takovému sňatku došlo, nebylo možné jej už nikdy zrušit (5M 22,29). V pozadí tohoto ustanovení byla stará představa, že dívka je majetkem svého otce. Řešení sporu odpovídá řešení majetkových deliktů. Na druhou stranu, jak prospěšné by bylo podobné ustanovení v současné době, kdy v oblasti uzavírání manželských a zejména předmanželských vztahů vidíme tolik nezodpovědnosti! Čarodějnici nenecháš na živu. (2M 22,17.) Moderní doba zná renesanci čarodějných praktik, satanských kultů a černé magie. Bible podobné věci striktně zapovídá. Podrobněji se k tomuto tématu vrátíme při výkladu 5. knihy Mojžíšovy. Teď jenom důrazný apel 17. verše: Čarodějnictví je před Pánem Bohem hrdelní zločin. Kdokoli by obcoval s dobytčetem, musí zemřít. (2M 22,18.) 18. verš nás vrací do oblasti lidské sexuality (ono to s čarodějnictvím nezřídka těsně souvisí). Moderního čtenáře možná věta 18. verše zarazí, ale na pozadí tehdejších pohanských představ je velmi dobře pochopitelná. Lidé dávného Orientu rozlišovali ve svých představách světa tři sféry: sféru zvířat, sféru lidí a sféru bohů. Normální bylo, když se všechno drželo svých oblastí. Pokud ale došlo ke smísení dvou z těchto sfér, otvíral se přístup do třetí zbývající. Spojení člověka a zvířete otevíralo bránu božského světa. Rodí se polobozi, nebo přímo božstva. Uvědomme si, kolik starých božstev vypadá napůl jako lidé a napůl jako zvířata. Zákaz tělesného styku se zvířetem je tedy především ochranou proti pohanskému způsobu myšlení. Staví hráze narušování Božích řádů a tím znevažování samotného Hospodina. Kdo by obětoval bohům a ne samotnému Hospodinu, propadne klatbě. (2M 22,19.) Propadnout klatbě, to bylo horší než propadnout smrti. Klatba znamenala nejen vyloučení ze společenství Izraele, přinášela sebou i skutečnou fyzickou smrt (jako v případě Akána v 7. kapitole knihy Jozue) a vposledku i ztrátu veškeré naděje pro budoucnost. Klatba oddělovala od Hospodina. Možná nás taková přísnost zarazí. Proč v případě oběti cizím božstvům jedná Hospodin tak nemilosrdně? Proč je tak žárlivý na svoje vlastní postavení uprostřed Izraele? Modloslužba je jako rakovina. Především je sama o sobě zlá, protože není pravdivá. Ale nejen to, ona deformuje člověka, který se jí oddá. Mění jeho myšlení, mění hodnoty jeho života, dává mu falešné jistoty. Navíc má tendenci se šířit. Je svůdná, protože nejednou využívá lidských sklonů ke zlému. Kenaanská modloslužba, se kterou se Izrael napořád střetával, zneužívala lidské sexuality. Jiné kulty se obracely k lidské zálibě v krutosti, k prastarým válečnickým pudům, probouzely v lidské duši touhu po bohorovnosti. Tu si ovšem člověk v takovém případě nevykládá jako přemíru božské lásky, ale jako možnost mít neomezenou moc na druhým člověkem. Mít možnost vládnout, ovládat, ničit. K tomu
všemu vede modloslužba. Je skutečně jako rakovina. Když se v těle objeví rakovinný nádor, je třeba jej vyříznout. Bez milosti. Odstranit jej do poslední buňky. Stejně jedná Hospodin s nákazou modloslužby. V příkazu klatby nejde o pomstu nad tím, kdo se k Pánu Bohu nechová dost uctivě. Jde tu především o ochranu celého společenství před smrtelným nebezpečím hříchu.
