PRVNÍ TÝDEN Den, kdy nastupuju do blázince, je v kalendáři označen jako čtvrtek. Je časné dopoledne a spolu se mnou tu v oranžově polstrovaných křeslech čekárny sedí další čtyři nově přijímaní pacienti. Vypadá to tady jako v nějaké hotelové lobby. Na nemocniční prostředí tu neodkazuje vůbec nic. Ani fontánka ve vstupní hale, ani tichá hudba linoucí se z reproduktorů nad námi. Kdepak, to jediné, podle čeho lze hádat, že jde o psychosomatickou kliniku, jsme my sami. Všichni jsme neskutečně nervózní. Sedíme tu a proplétáme prsty, stíráme si slzy, kouříme jednu za druhou. A každý z nás má papíry na to, že je nějak vadný. Přinejmenším to tvrdí naši lékaři, terapeuti a psychiatři, kteří nás sem poslali. Ale to je taky zhruba všechno, co víme; nikdo z nás nemá tušení, co nás v příštích týdnech čeká. Pokradmu se navzájem pozorujeme. Je nás tu pět: dva muži a tři ženy. Tipuju, že mé sousedce není ještě ani třicet. Vyhlíží jako koloušek Bambi, který se proměnil v člověka. Je moc hezká, plaše se usmívá a útlými prsty si kroutí do spirálek své velmi pěstěné tmavohnědé vlasy. Jakou jen může mít diagnózu? Možná je to opravdu zakletá laň.
9
Druhá z žen mi připomíná úřednici, co sedává za přepážkou na naší poště. Bude jí něco málo pod padesát a má praktický krátký sestřih a tričko s medvídkem. Střídavě ťuká do mobilu a potahuje z cigarety. Díky krátkým, trhavým pohybům mi i ona evokuje jedno zvíře. Rozrušenou slepici vytrženou z bezpečí jejího dvorku. Oba muži jen tupě civí před sebe. Ten mladší má sluneční brýle s velmi tmavými skly a připadá mi totálně vyčerpaný. Jeho vzezření přesně odpovídá mému rozpoložení. Vidím to taky na depresi. Poté, co jsme se jeden druhého pokusili někam zaškatulkovat, přesouváme svou pozornost k pacientům, co tu pobývají už delší dobu. Takže tohle jsou ti blázni, v jejichž společnosti prožijeme následující týdny. Většina z nich se na první pohled zdá docela normální. Procházejí rozlehlou halou, povídají si, dokonce se i smějí a podle všeho se tu cítí jako doma. Náš sedací kout míjí malý podsaditý chlapík v joggingové soupravě a s notně chlupatým hrudníkem a pažemi. A taky s růžovou rtěnkou a tlustou vrstvou řasenky. Usměje se na nás, a jestli jsem se nespletla, tak na mě dokonce i zamrkal. Potom zmizí směrem k výtahu. Bambi se za ním dívá svýma velkýma hnědýma očima. Musím polknout naprázdno. Pořád tak trochu čekám, že se zpoza rohu někdo vynoří a řekne mi: Jejda, tohle byl omyl, jak se to jen mohlo stát; vy sem přece v žádném případě nepatříte... Jenže nic takového se nestane. Namísto toho tu musíme celou věčnost čekat, dokud nás recepční jednoho po druhém nezavolá. Zabořím záda do opěráku křesla a přemýšlím o minulém týdnu. O svém posledním pracovním dnu, o němž jsem ještě včera při vstávání nevěděla, že bude na dlouhou dobu posledním v tom pravém slova smyslu. Navzdory paralyzujícím
10
pocitům v hlavě a balvanu na prsou jsem vstala z postele, osprchovala se, nalíčila a oblékla. Ten pocit jsem ostatně nezakoušela poprvé. Stejně jako v dlouhé řadě uplynulých týdnů jsem se dovlekla do kanceláře. Vyřídila jsem pár věcí, které mi jednoduše přišly směšné a nepodstatné, a pak mi v jedné chvíli připadlo všechno tak absurdní, že jsem prostě počítač vypnula. Ještě chvilku běžel, ale potom i on přepnul na spořič obrazovky. Další dvě hodiny jsem čučela, jak mi na monitoru proplouvají animované akvarijní rybičky. A potom konec. Už jsem nemohla dál. A taky nechtěla. Tak jsem šla. Vypnula jsem počítač a zamířila k domovu. A poprvé po letech mě přitom netrápilo špatné svědomí. Věděla jsem, že už zkrátka a dobře nefunguju. Dorazila jsem domů a natáhla se na kanape. A hned nato jsem odpadla. Konečně. Opustila jsem svou olověně těžkou tělesnou schránku a skrz hrubou potahovou látku jsem se propadala hluboko do pěnové výplně pohovky. Jako by se nade mnou zavřela hladina. Zbytek mého těla ležel v obýváku jako loutka. Z dálky jsem sledovala, jak všechno okolo mě pořád funguje, zatímco já jsem mimo provoz. Dívala jsem se, jak mi přítel přináší deku a zastrkává mi do náručí ohřívací láhev. Jak o pár hodin poté vchází do místnosti moje matka přicestovavší z jiného města a sedá si ke mně na pohovku. Jak na mě mluví a říká, že teď už bude všechno v pořádku. Uvěřila jsem jí. Uvědomila jsem si, že mi vlastně vůbec není zle. Svým způsobem mi už nebylo vůbec nijak. Najednou jsem necítila vůbec nic, byla jsem znecitlivělá jako přeleželá ruka. Šoupli mě do auta a odvezli
11
k doktorovi. A odtamtud k psychiatrovi. Ten den jsem moc nepochopila, co se děje. A taky mi to bylo tak nějak jedno. Hrozně dlouho jsem byla úplně sama a bez pomoci. Dělejte si se mnou, co chcete. Já už jsem každopádně nedělala vůbec nic, jednoduše jsem se vynacházela někde jinde. Jenom jsem tu a tam pobrekávala. V závěru dne jsem dostala doporučení k okamžitému nástupu na psychosomatickou kliniku. Neměla jsem ponětí, co to má být. Po třech dnech mi matka oznámila, že jedna z těchto klinik má pro mě volné místo. Prý mě tam odvezou, protože jsou tam lidi, kteří mi pomůžou. V ten moment se ve mně něco uzavřelo. A zároveň jsem cítila, že začíná něco jiného. Při zpětném pohledu bych to popsala jako úlevu. Měla jsem to úředně potvrzené: Jsem nemocná, a ne špatná, sobecká nebo líná. Jsem nemocná a smím být nemocná. Konečně se můžu oprostit od zodpovědnosti. Po dlouhé době první pozitivní pocit. Soukolí se uvedlo do pohybu a ze mě se tím okamžikem stala pouhá pasivní složka jeho chodu. „Milena Winterová, prosím.“ Zavolali mě jako poslední. Až teď zjišťuju, že ostatní už zmizeli kdesi v útrobách kliniky. Recepční mě vlídně a dnes už minimálně popáté obeznamuje s tím nejnutnějším. „Srdečně vás vítáme na naší klinice, paní Winterová. Mám tu pro vás klíče od dvoulůžkového pokoje. Jen žádné strachy, vaše spolubydlící je sympatická dívka. Určitě si budete dobře rozumět. Jinak si prosím na pokoj žádné návštěvy nevoďte. Je to jasné?“ Statečně přikyvuju. „Tamhle vpředu je jídelna, paní Winterová...“ Pro-
12
hlédne si mě od hlavy k patě a krátce nakoukne do dokumentace. „Protože tu nejste kvůli poruchám příjmu potravy, můžete se chodit najíst, kdy sama chcete. Jídlo se vydává každý den od osmi, od jedné a od sedmi, vždy po dobu jedné hodiny. V předsíni jsou schránky, kde si budete vyzvedávat naše vzkazy nebo soukromou poštu. Když půjdete kousek dál po chodbě, dojdete do televizní místnosti. A tělocvična je hned dole pod schody. Nezapomněla jsem na nic?“ Na chviličku se zamyslí. „No ovšem! Budova se zamyká v jedenáct večer. Všechno ostatní najdete v těchto podkladech. Včetně jmen vašich terapeutů a lékařů. Ti se vám ale ještě přijdou představit osobně, ano?“ Ne! pomyslím si, ale nahlas řeknu: „Rozumím.“ Recepční spokojeně přikývne. „Výborně, paní Winterová. To bychom měli pro začátek všechno. Prozatím vám tedy přeji příjemný pobyt. Výtah je tamhle vpředu.“ Vyjedu nahoru do svého patra, najdu pokoj číslo 124 a odemknu si. Prostorná místnost a v ní dvě postele, dva psací stoly, dvě skříně a dva noční stolky. Koupelna (nezamykací) a balkon s výhledem na jezero. Opravdu spíš hotel než nemocnice, zjišťuju s úlevou. Moje nová spolubydlící si zřejmě někam odběhla. Na nočním stolku vedle obsazené postele se povalují pohlednice, fotky, knihy a ženské časopisy. Podívám se víc zblízka. Knížky mají názvy jako Klub sebevrahů nebo Dětství je drama: hledání cesty k pravému já. Kromě toho leží na posteli ještě jakási odborná psychologická kniha. Že by studentka psychologie? Vítejte v zemi bláznů, zamumlám si potichu. Naskládám si věci do své skříně a na volnou poličku v koupelně
13
si vyrovnám kosmetiku. Potom otevřu šuplíček v nočním stolku a uložím si do něj svou zásobu želatinových bonbonů. Tím jsem se ve svém novém pokoji jakžtakž zabydlela a usedám na volnou, čistě povlečenou postel a vytahuju si nohy nahoru na pelest. Kdypak se se svou spolubydlící seznámím? Jak dlouho už tu je? A kvůli čemu? Kvůli čemu jsem tu vlastně já? Proč jsem tady, a ne v kanceláři, kde si moje kolegyně někdy touhle dobou dávají první přestávku na kafe? Myšlenky se mi přemílají v hlavě a zakopávají jedna o druhou. Zčistajasna jsem šíleně unavená. Přesun do blázince dá člověku zabrat, pomyslím si ještě. A potom si zalezu do čerstvě ustlané postele, nechám na sebe měkce dopadnout peřinu a konečně se dávám unášet do své zamilované říše snů. Když se probudím, je poledne, a já jsem pořád ještě mezi těmi blázny. Jeden z nich teď dokonce stojí těsně vedle mojí postele. „Ahoj, já jsem Clara. Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit.“ Dívám se do vyzáblého, přívětivého obličeje, a hned se mi uleví. „Mila,“ odpovím, protože mě zrovna nic lepšího nenapadá. Zvednu se do sedu a prohlížím si ji detailněji. Obličej má posetý pihami. Nad horním rtem jsou nakupené tak hustě, že vypadají tak trochu jako malý knírek. Mimoto má velmi tmavé, skoro černé vlasy stažené do malého drdůlku. Jako Sněhurka křížená s Pipi Dlouhou punčochou, čímž ve mně okamžitě vzbudí závan závisti. Takřka vzápětí si ale všimnu, že to je také to jediné, co se téhle ženě dá závidět.
14
Jinak totiž na Claře není nic než kosti. Ostře jí vystupují ze všech tělesných partií a zdá se, že nebýt tenké a napjaté pergamenové kůže, tak by se z ní vysypaly. Při té kombinaci minitělíčka, z něhož vyčnívá neúměrně velká maxihlava, působí Clara jako pohledný, avšak vyhládlý mimozemšťan. Je na tom cosi strašidelného. Hádám, že je na takové bezostyšné okukování zvyklá, protože zatímco na ni tak zírám, začne si se mnou povídat jakoby nic. Zapředeme nezávazný oťukávací rozhovor, jak už to tak chodí, když se seznamujete s člověkem, s nímž máte v příštích týdnech sdílet jeden pokoj. „A kvůli čemu tu jsi?“ zeptá se Clara. Chvilku váhám, ale cosi mi napovídá, že stejně nemám na vybranou. „V doporučení k hospitalizaci se píše, že mám ,středně těžkou depresi‘. A ty?“ opáčím honem. „Bulimie. Taky s doprovodnou depresí,“ odříká s takřka znuděným povzdechem. Pokývám hlavou a cítím se trošku méněcenná. Moje deprese se s žádnou jinou diagnózou nedruží, dostavila se sama samotinká. Doufejme, že je aspoň dostatečně závažná. „A jak dlouho už tu jsi?“ vyptávám se dál. „Dneska je to přesně týden. Moc daleko jsem se zatím neposunula,“ dodá a plácne se do chatrné pánevní kosti tak silně, až dostanu strach, že by se její křehoučké tělíčko mohlo rozsypat. „Když už jsme u toho,“ začnu a stále ještě nedokážu odtrhnout zrak od její kostnaté figury, „nepůjdeš se mnou na oběd?“ Bojím se jít do jídelny sama. Ve společnosti někoho, kdo se tu už vyzná, by to bylo jednodušší. Ale Clara zavrtí hlavou a zatváří se divně. „Já už jsem po jídle.“
15
To jsem si mohla myslet. „Hm, tak to asi budu muset jít sama.“ Clara nepřítomně pokyvuje a najednou je hrozně zaneprázdněná kontrolováním svých nehtů. Na tuhle její nemoc si budu muset zvyknout. Můj žaludek se každopádně ozývá čím dál tím hlasitěji. Vyrazím tedy na oběd sama a strach a stud se snažím ignorovat. Cestou do jídelny myslím na své kolegy z kanceláře. I oni touhle dobou sedí v kantýně. Nad stále stejným jídlem, se stále stejnými řečmi a stále stejnou nudou. Horší než ty uplynulé týdny tam venku to tady přece být nemůže, utěšuju se, když vcházím do veliké jídelny o dvou křídlech. Do nosu mě uhodí povědomý pach. Pach kantýny. Důvěrná směsice rozvařené mrkve, odstáté vody na nádobí a smažených kalorií. Rozhodnu se pro pravé křídlo místnosti. Všechny stoly jsou plně obsazené obědvajícími pacienty. Povídají si se svými spolustolovníky nebo případně sami se sebou a podle všeho všichni přesně vědí, co tu dělají a proč tu jsou. Takřka okamžitě si začnu připadat jako blbec. Nejdřív se bezradně zastavím u bufetu, prohlížím si dvě obědová menu a současně se pokouším nenápadně zjistit, kam bych se mohla posadit. Všude je obsazeno. A u stolů, kde se nějaké volné místo najde, nevidím žádnou známou tvář. Polije mě horko. Hlavou mi probleskne termín „sociální fobie“. Prostě si netroufám. Jenže když si netroufnu a nikam si nepřisednu, tak se taky nenajím. Sakrapráce! I nadále se snažím působit co možná nenuceně a loudám se ke koši s ovocem. V žaludku mi teď kručí naprosto bezostyšně. Snad to nikdo neslyší. Ráno jsem se pro samé rozrušení samozřejmě ani nenasnídala. Ale když si teď naložím talíř, musím se s ním taky někam posadit.
16
Je to vážně k smíchu. Dál už tu na ta jablka civět nemůžu; určitě už tím začínám být nápadná. Panika. A potom se mi to celé promítne před očima. Moje vnitřní kamera se rozběhne a přepne se na režim nahrávání. Vidím se očima ostatních. Neumím si představit, že by někdo v místnosti mohl dělat něco jiného než mě potají pozorovat. Jsem na klinice nový přírůstek. A pořád ještě postávám před košem s ovocem. Rozhodni se! rozkážu si. Najez se, nebo běž – ale hlavně ze sebe přestaň dělat šaška! A pak se něco ve mně rozhodne. Nevěřím, že to rozhodnutí je moje dílo. Nicméně se vidím, jak beru do ruky jedno směšně mrňavé jablíčko a pokradmu se plížím z jídelny. Honem pryč! křičí to ve mně. A zatímco moje vnitřní kamera zaznamenává můj odchod, přemítám, jestli mi dneska k utišení hladu postačí moje zásoba želatinových bonbonů. Bude to jen taktak. Co jen si tu celý den počnu? Procházím chodbami, rozhlížím se, snažím se na rozlehlé klinice zorientovat. Lékaři a terapeuti o mě zřejmě nejeví sebemenší zájem. Kladu si otázku, co se tu vlastně ode mě očekává. Očekává se ode mě vůbec něco? A mám pro změnu něco očekávat já? Nebo tu uplatňují nějakou zvláštní taktiku, nějakou terapeutickou metodu, k níž patří, že mě nechávají čekat? Všichni ostatní se zdají náramně zaměstnaní. Přinejmenším vypadají, že se tu cítí jako doma. Jenže já se tu jako doma zrovna dvakrát necítím. Dojdu si do pokoje pro deník (ani Clara tu není, co vlastně celý den dělá?) a posadím se s ním na lavičku vedle louky před vchodem do kliniky.
17
Všude vysedávají nebo postávají další pacienti. Pokuřující skupinky, zaujatě rozprávějící dvojice. A mnozí další přecházejí sem a tam po ulici, v ruce třímají mobil a hlasitě a bez zábran telefonují se svými blízkými. Jsem docela zvědavá, jak se asi na to čilé hemžení vyšinutých pacientů ze sousedství dívají zdejší usedlíci, co si v tomto idylickém koutě světa kdysi před lety postavili své domečky. Soucítí s nimi? Bojí se jich? Mají jich plné zuby? To asi nejspíš, vždyť se den co den, týden co týden a měsíc co měsíc musejí koukat na tyhle zdrchané postavy, jejichž příliv neustává. A přímo na ulici, na veřejném prostranství, slýchají jejich hovory, v nichž se opakují stále tytéž příběhy. Zdejší obyvatelé tak volky nevolky nutně musejí být experty na psychosomatická onemocnění. Sama moc dobře nevím, co všechno se tu vlastně léčí. Když se kolem sebe rozhlédnu, je tu jen málo takových, u nichž se dá důvod jejich pobytu vytušit. Jen u těch velmi tlustých, velmi hubených a těch, jimž na předloktí zejí nápadné řezné rány, si lze domyslet aspoň něco z té mizérie, která se odehrává v jejich nitru. Zkouším se soustředit na deník a zachytit své chaoticky vířící myšlenky. Ty však dneska na nějaké zachycování nemají náladu. Jedna stíhá druhou, divoce se překřikují a každá se snaží prodrat do popředí. Sotva si některou z nich konečně vyberu s tím, že ji přenesu na papír, promění se, beznadějně mi uniká nebo si beze všeho přeskočí na piknikovou deku na louce, kam se právě s bujarým smíchem usadila partička pacientů. To už by snad stačilo, napomínám poněkud rozdurděně své roztěkané myšlenky. Ale neposlouchají mě. Cítím, jak na mě přichází bolení hlavy. Tohle se mi stává vždycky, když moje myšlenky odmítají stát
18
