Velký obchodní dům spal. Jmenoval se Centrum

DETEKTIV S -2 6.1.2006 18:11 Stránka 5

DETEKTIV SVENTON V OBCHODNÍM DOMĚ

Jarní noc v Centru elký obchodní dům spal. Jmenoval se Centrum a byl to opravdu velkolepý obchodní dům. Teď V ale dřímal v tiché jarní noci. Spal Nábytek i Záclony. Pochrupovalo Železářství, Čokoláda a cukrovinky málem chrápaly a Ložnímu prádlu se něco zdálo. Noční hlídač Petrus Kristofferson obcházel s baterkou v ruce a s vlčákem Ludvíkem ohromnou dvoranu nalevo od sebe, osvícenou několika slabými lampičkami, která vypadala v tom temném přítmí skoro tajuplně. Byly čtyři hodiny ráno, nejpustější doba z celého dne. Kristofferson byl nesmírně klidný a spolehlivý hlídač. Pocházel z venkova. Dříve pracoval na velkém statku, ale ten zavřeli, a Kristofferson se dostal až do Stockholmu*). Stal se nočním hlídačem, což bylo povolání, na něž se výborně hodil, jelikož byl rozvážný a rozumný. Jak teď kráčel ohromnou dvoranou směrem k Papírnictví, náhodou zvedl hlavu. V druhém patře stál nějaký muž a opíral se o zábradlí. *) Vyslov: stokholm

5


°

AKE HOLMBERG

Jen tam tak stál. Pohlédl na Kristoffersona, a ten ve slabém světle uviděl, že cosi žvýká. Muž pomalu pohyboval ústy. Každý, kdo někdy viděl v prázdném obchodním domě uprostřed noci muže, jak přežvykuje, ví, jak v tu chvíli člověku je. Jakmile se Kristofferson trochu vzchopil, zavolal: „Hej, vy tam!“, až se kolem rozlehla ozvěna. Ludvík zavrčel. Muž tam ale jen dál bez hnutí stál a hleděl dolů.

6



Spolehlivý Kristofferson se rozběhl po schodech nahoru a ve druhém patře vypustil Ludvíka. Nestalo se však nic. Muže nebylo už nikde vidět a Ludvík nechytil žádnou stopu. A to bylo právě zvláštní – že Ludvík nechytil žádnou stopu! Kristofferson zatelefonoval pro posilu. Polapit sám muže, který přežvykuje ve velkém obchodním domě, nebyl schopen, zejména když Ludvík selhal. Všechno bylo marné. Muž zmizel. Kristofferson si zoufal. Na tváři měl přesně ten klidný, ale zároveň žalostný výraz, který bývá často k vidění u bývalého dojiče krav.

7


°

AKE HOLMBERG

Ředitel Nickel má telefon odina Nickelova*) právě dojedla nedělní snídani a teď si všichni utírali ústa a uvažovali, co budou R dnes dělat. Byl krásný den, nejnádhernější jarní den, jaký si umíte představit. Střemcha kvetla ostošest a co nevidět měly rozkvést šeříky. Ne že by z jejich bytu byly vidět střemchy nebo šeříky. Měli výhled na solidní tabákově hnědý dům na druhé straně ulice v přízemí s obchody – s prodejnou obuvi, která zrovna vystavovala nové úžasné jarní modely, s trafikou a s cukrárnou, která byla proslulá výjimečnými praženými mandlemi. U Nickelů snídali pravidelně v neděli v deset hodin šunku a vejce. A pak se všichni začali dohadovat, co podniknou. Pan Nickel chtěl skoro vždycky jet autem na chatu, aby se tam „podíval“; to si přál skoro pokaždé, jakmile si utřel pusu od šunky a vajec. Paní Nickelová na to téměř vždy vykoukla oknem a řekla: „Tak hezky tam zase není.“ Dnes ale nic takového prohlásit nepůjde. Proto zatím jen vyhlédla oknem a nalila si ještě trochu lahodné horké kávy. *) Vyslov: nikelova

8



„Dneska s vámi v žádném případě jet nemůžu,“ říkávala Pia. „Mám moc práce,“ dodával vždycky Finn. Pia i Finn mívali v neděli neuvěřitelnou spoustu práce, ale z nějakého důvodu to nedokázali rozumně vysvětlit. A tak i tuto neděli Eskil Nickel vyprázdnil šálek, ještě jednou si utřel ústa a řekl: „Co kdybychom si vyjeli na chatu?“ Paní Inga Nickelová znovu vykoukla oknem ven a chtěla říct, že tak hezky zase není, ale viděla jen, jak slunce svítí do výkladní skříně obchodu s obuví, až oči přecházejí, a že pražené mandle se za sluncem ozářenou skleněnou tabulkou už málem roztekly. Než Pia s Finnem stihli vůbec něco říct, zazvonil telefon. Některé lidi dokáže telefon naprosto vyčerpat, takže začnou vzdychat, jakmile uslyší zazvonění. Na druhou stranu existují i tací, kteří považují malý telefonní přístroj za nejzajímavější věc z celého bytu. Pia i Finn považovali telefon za svého nejlepšího kamaráda. Pia jednoho dne protelefonovala celkem šest hodin. Je to jisté, protože Finn měřil čas na stopkách a na to je spoleh. On sám měl telefon také velmi rád, jinak by u něho pořád tak dlouho nečekal a nepřešlapoval přitom. Když tedy onoho krásného jarního nedělního rána zazvonil telefon, Pia i Finn, oba zároveň, vyskočili od stolu. A protože Pia držela v ruce šálek s kávou, Finn to stihl dřív. „To je pro tatínka.“ Jeho tatínek, ředitel obchodního domu, měl telefon

9


°

AKE HOLMBERG

rád i nerad. V kanceláři strávil telefonováním spoustu času, ale doma se většinou zamračil a řekl: „Ach jo!“ Teď to udělal také. „Kdo je to?“ zeptal se, když se domračil. Vzal do ruky sluchátko. „Haló!“ Pia i Finn si obvykle mysleli, že tatínkovy telefonní rozhovory nejsou zajímavé ani za mák. Vůbec nemá cenu je poslouchat. Ale tohoto krásného jarního rána to bylo docela jinak. „Cože? Vloupání? Kdeže ho viděl? V druhém patře? A úplně bez hnutí? To je naprosto neslýchané! Žvýkal? A proč žvýkal? A proč noční hlídač nic neudělal? To chápu. Ale co ten pes? Zvláštní věc, moc zvláštní. Samozřejmě tam hned jedu. Je neděle, ale stejně přijedu.“ Ředitel Nickel praštil sluchátkem do vidlice. Piu i Finna úplně vyvedlo z míry, že telefonní hovor pro tatínka může být tak zajímavý. „Co se stalo?“ zeptal se Finn tiše. „Někdo se někam vloupal?“ zajímala se Pia opatrně. Tatínek neodpovídal a tvářil se zamyšleně. „Co se stalo?“ zeptala se i maminka. „Došlo zřejmě ke vloupání.“ „Do Centra?“ „Kam jinam?“ řekl vztekle ředitel obchodního domu a z toho bylo poznat, že ke krádežím dochází pouze v Centru, protože jinde se to nevyplatí. „A co noční hlídač?“ zeptala se maminka. „Ticho!“ okřikl ji ředitel Nickel ustaraně. „To je na tom právě to zvláštní.“

10



„A co pes?“ zkusila opatrně Pia. „Ticho! To je na tom právě to zvláštní.“ „Ale on by ti asi taky nepomohl,“ utěšovala ho Pia. „Pio, zlatíčko, mlč,“ řekla maminka. „Musím to tam jít zkontrolovat,“ prohlásil tatínek. „Na chatu dnes jet nemůžeme.“ Ředitel Nickel se tvářil ustaraněji než kdy jindy.

11

Velký obchodní dům spal. Jmenoval se Centrum

Recommend Documents