Velký inkvizitor. Nad textem F. M. Dostojevského. Refugium Velehrad-Roma s.r.o., Velehrad, 2000 preklad: Pavel Hroch, Ladislav Zadraˇzil

˚ ı: Velky´ inkvizitor ruzn´

1

ruzn´ ˚ ı

Velky´ inkvizitor Nad textem F. M. Dostojevského Refugium Velehrad-Roma s.r.o., Velehrad, 2000 preklad: Pavel Hroch, Ladislav Zadraˇzil

ˇ • Tomásˇ Spidl´ ık (uvod) ´ • 6 Absolutn´ı svoboda se projev´ı v tomto svˇetˇe jako element démonicky“, ´ niˇc´ı rˇ a´ d svˇeta. Román Bˇesi svym ´ titu” lem charakterizuje odvázˇ livce nevázanosti a prezentuje je velmi sugestivnˇe. Ale v Bratrech Karamazových jsou ˚ Je tu stary´ Karamazov, odporny´ hlasatel neomezené svobody sexuáln´ı. Jak skonˇc´ı? lépe roztˇr´ıdˇeni podle typu. Zabije ho jeho vlastn´ı nemanˇzelsky´ syn. Ivan nezná m´ıru v racionáln´ıch spekulac´ıch, jde za hlasem absolutn´ıho rozumu. Skonˇc´ı t´ım, zˇ e se zblázn´ı. Dimitrij je libertin, ktery´ si dovoluje vˇsecko, co mu zˇ ivot nab´ız´ı. Skonˇc´ı ve vˇezen´ı. Svoboda tˇechto tˇr´ı typu˚ je démonická. • Fjodor Michajloviˇc Dostojevskij: Bratˇri Karamazovi (ˇca´ st Vzpoura) • 10 ˇ (. . .) Nedávno mi v Moskvˇe rˇ´ıkal nˇejaky´ Bulhar, (. . .) jak tam u nich v Bulharsku vˇsude rˇ a´ d´ı Turci a Cerkesov´ e, ˚ Pál´ı, vraˇzd´ı, znásilnuj´ ˇ ı zˇ eny a dˇeti, pˇrib´ıjej´ı vˇeznˇe za uˇsi k plotu, protoˇze se boj´ı vˇseobecného povstán´ı Slovanu. ˚ ze pˇredstavit. Opravdu, nˇekdy se nechávaj´ı je tak do rána a ráno je vˇesˇ ej´ı – takové vˇeci, zˇ e si je cˇ lovˇek ani nemuˇ ˚ hroznˇe nespravedlivé a urázˇ livé pro nˇe, protoˇze zv´ırˇ e mluv´ı o zv´ırˇ ecké ukrutnosti cˇ lovˇeka, ale to je k zv´ırˇ atum by nikdy nedovedlo byt ´ tak kruté jako cˇ lovˇek, tak rafinované, tak umˇelecky ukrutné. Tygr prostˇe kouˇse a rve a nic jiného neum´ı. Nikdy by ho nenapadlo pˇrib´ıjet lidi na noc hˇreb´ıky za uˇsi, i kdyby to dovedl. • Fjodor Michajloviˇc Dostojevskij: Bratˇri Karamazovi (ˇca´ st Velky´ inkvizitor) • 26 (. . .) Uˇz jsi tak zkaˇzen soudobym ´ realismem, zˇ e nesneseˇs nic fantastického. • 28 (. . .) Pro cˇ lovˇeka a lidskou spoleˇcnost nikdy nebylo nic nesnesitelnˇejˇs´ıho neˇz svoboda! • 29 (. . .) Nakonec nám svou svobodu sloˇz´ı k nohám a rˇ eknou: Radˇeji nás zotroˇcte, ale nasyt’te nás.“. Pochop´ı ” koneˇcnˇe sami, zˇ e je nemyslitelné m´ıt zárovenˇ svobodu i sdostatek chleba pro vˇsechny, nebot’ nikdy, nikdy nebudou schopni rozdˇelit se mezi sebou! Pˇresvˇedˇc´ı se také, zˇ e ani nemohou byt ´ nikdy svobodni, protoˇze jsou to ˚ ze se ten v oˇc´ıch bytosti slabé, mrzké, nicotné a buˇriˇcské. Sl´ıbil jsi jim nebesky´ chléb, ale ptám se znova, muˇ slabého, vˇzdy hˇr´ısˇ ného a neˇslechetného lidského plemene vyrovnat chlebu pozemskému? I kdyˇz Tˇe budou ve ´ a desetitis´ıci miliony ´ bytost´ı, které jménu nebeského chleba následovat tis´ıce a desetitis´ıce, co se stane s miliony nebudou s to pro nebesky´ chléb pohrdnout chlebem pozemskym? ´ • 31


2

ˇ ıkám Ti, zˇ e nic nesouˇz´ı cˇ lovˇeka v´ıc neˇz starost, aby naˇsel toho, komu by rychle odevzdal dar svobody, se (. . .) R´ ˚ ze jen ten, kdo uspokoj´ı jejich svˇedom´ı. kterym ´ se ten neˇst’astny´ tvor rod´ı. Ale vládnout nad svobodou lid´ı muˇ S chlebem se ti podávala osvˇedˇcená korouhev: dásˇ chléb a cˇ lovˇek se pˇred Tebou sklon´ı, nebot’ nen´ı nic ne˚ chléb a bude spornˇejˇs´ıho neˇz chléb. Ale jestliˇze se jeho svˇedom´ı zmocn´ı nˇekdo jiny, ´ cˇ lovˇek odhod´ı i Tvuj následovat toho, kdo zláká jeho svˇedom´ı. V tom jsi mˇel pravdu. Nebot’ tajemstv´ı lidského byt´ı je nejen zˇ ´ıt, ale i m´ıt proˇc zˇ ´ıt. Bez pevné pˇredstavy, proˇc má zˇ ´ıt, cˇ lovˇek zˇ ivot odm´ıtne a radˇeji se zniˇc´ı, i kdyby kolem nˇeho byly samé chleby. To je pravda. Ale co se stalo? M´ısto abys vládl nad svobodou lid´ı, jeˇstˇe jsi jim svobodu rozmnoˇzil! Zapomnˇel jsi snad, zˇ e klid, ba i smrt je cˇ lovˇeku milejˇs´ı neˇz svobodná volba v poznán´ı dobra a zla? Nic nen´ı pro cˇ lovˇeka lákavˇejˇs´ı neˇz svoboda jeho svˇedom´ı, ale nic pro nˇeho nen´ı ani tryznivˇ ejˇs´ı. A hle, m´ısto abys mu dal ´ pevné základy k uspokojen´ı jeho svˇedom´ı jednou provˇzdy, dal jsi pˇrednost vˇsemu, co je neobvyklé, pochybné ˚ a neurˇcité, vˇsemu, co je nad lidské s´ıly. Poˇc´ınal sis tud´ızˇ , jako bys lidi vubec nemiloval – Ty, ktery´ jsi pˇriˇsel obˇetovat za nˇe zˇ ivot! M´ısto aby ses ujal vlády nad lidskou svobodou, rozmnoˇzil jsi ji a zat´ızˇ il jsi navˇzdy duˇ adal sis svobodnou lásku cˇ lovˇeka, aby Tˇe následoval svobodnˇe, protoˇze chovn´ı královstv´ı cˇ lovˇeka jej´ı tryzn´ ´ ı. Z´ jsi ho upoutal a podmanil. M´ısto tvrdého starodávného zákona mˇel cˇ lovˇek nadále svobodnym ´ srdcem rozhodovat, co je dobro a co zlo, maje pˇred oˇcima jako vod´ıtko jen Tvou podobu. Ale coˇz jsi vskutku nepomyslel na to, zˇ e bude-li cˇ lovˇek utlaˇcován tak straˇslivym ´ bˇremenem, jako je svobodná volba, nakonec zavrhne, ba popˇre i Tvou podobu a Tvou pravdu? Zvolaj´ı nakonec, zˇ e v Tobˇe nen´ı pravda, protoˇze nebylo ani moˇzné opustit je v horˇs´ım ´ ˚ zmatku a tryzni, neˇz v jakém jsi je opustil Ty, kdyˇz jsi jim zanechal tolik souˇzeni a nesplnitelnych u. ´ ´ ukol A tak jsi tedy vpravdˇe Ty sám poloˇzil základ ke zkáze svého královstv´ı a nikomu v´ıc to neklad’ za vinu. (. . .) • 32 ˚ Jsou tˇri s´ıly, jediné tˇri s´ıly na svˇetˇe, které mohou navˇeky pˇremoci a podmanit svˇedom´ı tˇech bezmocnych ´ buˇriˇcu. Jsou to: zázrak, tajemstv´ı a autorita. Zavrhl jsi jedno, druhé i tˇret´ı, a sám jsi podal pˇr´ıklad toho. • 32 (. . .) Kolik je takovych ´ jako Ty? Mohl ses asponˇ chvilku skuteˇcnˇe domn´ıvat, zˇ e v takovém pokuˇsen´ı obstoj´ı i lidé? Coˇz lidská pˇrirozenost je taková, zˇ e by cˇ lovˇek odm´ıtl zázrak a zˇ e by se v tak hroznych chv´ıl´ıch, ve chv´ıl´ıch ´ ´ ˚ velky´ nejstraˇslivˇejˇs´ı a základn´ı vnitˇrn´ı uzkosti pˇridrˇzel svobodného rozhodnut´ı srdce? Vˇedˇel jsi zajisté, zˇ e Tvuj cˇ in bude zachován v knihách, zˇ e dojde do hlubin cˇ asu i k nejzazˇs´ım mez´ım zemˇe, a doufal jsi, zˇ e se také cˇ lovˇek podle Tvého pˇr´ıkladu pˇridrˇz´ı Boha a nezatouˇz´ı po zázraku. Ale nevˇedˇel jsi, zˇ e jakmile cˇ lovˇek zavrhne zázrak, za˚ vrhne hned i Boha, nebot’ cˇ lovˇek nehledá tolik Boha jako zázraky. A protoˇze nen´ı schopen obej´ıt se bez zázraku, najde si nové, své vlastn´ı zázraky a bude uct´ıvat tˇreba zaˇr´ıkávaˇcská kouzla a babská cˇ arován´ı, i kdyˇz je stokrát buˇriˇc, kac´ırˇ a neznaboh. Nesestoupil jsi z kˇr´ızˇ e, kdyˇz se Ti posm´ıvali a tupili Tˇe, volaj´ıce na Tebe: Sestup z kˇr´ızˇ e, ’ a uvˇerˇ´ıme, zˇ e jsi to Ty.‘. Nesestoupil jsi právˇe zas proto, zˇ es nechtˇel zotroˇcit cˇ lovˇeka zázrakem a touˇzil jsi po svobodné v´ırˇ e nevynucené zázrakem. Touˇzil jsi po svobodné lásce, ne po rabském vytrˇzen´ı otroka, jednou provˇzdy ˇ zdˇesˇ eného velkou moc´ı. Ale i v tom jsi ocenoval lidi pˇr´ıliˇs vysoko, nebot’ jsou to vskutku otroci, aˇc stvoˇren´ı jako buˇriˇci. Rozhlédni se a uvaˇz: uplynulo patnáct stolet´ı, pod´ıvej se na nˇe. Koho jsi povznesl aˇz k sobˇe? Pˇr´ısahám, ˚ ze nˇekdy vykonat to co ty? T´ım, zˇ es ho stavˇel tak zˇ e cˇ lovˇek je stvoˇren slabˇs´ı a horˇs´ı, neˇz ses o nˇem domn´ıval! Muˇ vysoko, zachoval ses k nˇemu, jako bys pˇrestal m´ıt s n´ım soucit, protoˇze jsi od nˇeho zˇ a´ dal pˇr´ıliˇs mnoho – Ty, jenˇz jsi ho miloval v´ıc neˇz sebe samého! Kdybys ho stavˇel ménˇe vysoko, také bys od nˇeho ménˇe poˇzadoval, a to by se v´ıc bl´ızˇ ilo lásce, protoˇze by jeho bˇremeno bylo lehˇc´ı. • 35 Proˇc jsi odm´ıtl tento posledn´ı dar[, c´ısaˇrsky´ meˇc]? Pˇrijet´ım tˇret´ı rady mocného ducha bys byl z´ıskal vˇse, po cˇ em cˇ lovˇek na svˇetˇe baˇz´ı: m´ıt koho uct´ıvat, m´ıt komu odevzdat své svˇedom´ı a moci se sdruˇzit se vˇsemi v nesporném, ˇ obecném a souladném mraveniˇsti, nebot’ potˇreba univerzáln´ıho spoleˇcenstv´ı je tˇret´ı a posledn´ı lidská tryze ´ n. Lidstvo jako celek touˇzilo vˇzdycky organizovat se univerzálnˇe. Bylo mnoho velkych dˇejinami, ´ národu˚ s velkymi ´ ale cˇ ´ım vyˇ ´ se stály tyto národy, t´ım byly neˇst’astnˇejˇs´ı, nebot’ si jasnˇeji neˇz ostatn´ı uvˇedomovaly potˇrebu svˇetového sjednocen´ı lidstva. • 37 (. . .) Budou se nám podrobovat vesele a radostnˇe. S nejbolestnˇejˇs´ımi tajemstv´ımi svého svˇedom´ı, se vˇs´ım, se vˇs´ım k nám pˇrijdou a my jim odpov´ıme na kaˇzdou jejich otázku. A s radost´ı uvˇerˇ´ı naˇs´ı odpovˇedi, protoˇze je zbav´ı velké t´ısnˇe a hrozného utrpen´ı, které podstupuj´ı ted’, kdyˇz mus´ı rozhodovat sami a svobodnˇe. ´ na pamatku ´ • Vladim´ır Sergejeviˇc Solovjov: Z rˇeˇcı´ pronesenych Dostojevského • 51


3

(. . .) Romány [Zloˇcin a trest a Bˇesi] maj´ı velky´ spoleˇcensky´ vyznam, nebot’ v nich byly pˇredpovˇezeny závaˇzné ´ spoleˇcenské jevy, jeˇz se velice záhy prodraly na povrch; zárovenˇ jsou zde odsouzeny ve jménu vyˇssˇ´ı náboˇzenské pravdy a spoleˇcenskému hnut´ı se zde ukazuje nejlepˇs´ı vychodisko k pˇrijet´ı této pravdy. ´ • 53 Univerzáln´ı pravda se vtˇeluje v C´ırkvi. Koneˇcnym ´ ideálem a c´ılem nen´ı lid (ten je sám o sobˇe jen sluˇzebnou silou), nybrˇ ´ z C´ırkev, která je nejvyˇssˇ´ım c´ılem sluˇzby, vyˇzaduj´ıc´ım mravn´ı hrdinstv´ı nejen od jednotlivce, nybrˇ ´ z od vˇseho lidu. ˚ a celonárodn´ı mravn´ı vzepˇet´ı C´ırkev jako pozitivn´ı spoleˇcensky´ ideál, jako základ vˇsech naˇsich myˇslenek a cˇ inu, jako pˇr´ımá cesta k jeho uskuteˇcnˇen´ı: tot’ono posledn´ı slovo, k nˇemuˇz Dostojevskij dospˇel a jeˇz ozárˇ ilo prorockym ´ jasem veˇskerou jeho tvorbu. • 55 ˚ ze byt (. . .) Pravé kˇrest’anstv´ı nemuˇ ´ ani pouze osobn´ım, ani pouze chrámovym ´ – mus´ı byt ´ univerzáln´ım a vzta˚ ze zustat ˚ hovat se na celé lidstvo a na vˇsechny lidské záleˇzitosti. Je-li Kristus skuteˇcnym ´ vtˇelen´ım pravdy, nemuˇ ´ pouhym y´ kámen ´ obrazem v chrámu cˇ i osobn´ım ideálem: mus´ıme v Nˇem spatˇrovat svˇetodˇejny´ princip, uheln ˚ vˇselidské C´ırkve. Veˇskeré obecnˇe lidské záleˇzitosti a vztahy se mus´ı v koneˇcném dusledku rˇ´ıdit t´ımtézˇ mravn´ım principem, jemuˇz se klan´ıme v chrámech a jenˇz uznáváme v naˇsem osobn´ım zˇ ivotˇe, tedy principem lásky, svobodného souhlasu a bratrského sjednocen´ı. Takové univerzáln´ı kˇrest’anstv´ı vyznával a zvˇestoval Dostojevskij. • 56 (. . .) Kdyˇz hovoˇril o Rusku, nemˇel Dostojevskij v zˇ a´ dném pˇr´ıpadˇe na mysli národn´ı vyluˇ ´ cnost. Naopak veˇskery´ vyznam ruského národa spatˇroval vyhradnˇ e ve sluˇzbˇe pravému kˇrest’anstv´ı, v nˇemˇz pˇreci nen´ı rozd´ılu mezi ´ ´ Izraelcem a Helénem. Rusko vskutku pokládal za Bohem vyvoleny´ národ, vyvoleny´ nikoli vˇsak k tomu, aby ˚ svobodnˇe slouˇzil a v bras ostatn´ımi národy soupeˇril, aby jim vládnul a aby je pˇredˇcil, nybrˇ ´ z aby vˇsem národum ˇ trském svazku s nimi uskuteˇcnoval pravou jednotu lidstva, univerzáln´ı C´ırkev. • 57 Jsa cˇ lovˇekem náboˇzenským, byl [Dostojevskij] zárovenˇ zcela svobodnym ´ myslitelem a svrchovanym ´ umˇelcem. Tyto tˇri stránky, tyto tˇri nejvyˇssˇ´ı sloˇzky jeho osobnosti v nˇem nejsou oddˇeleny jedna od druhé a jedna druhou nevyluˇcuje, naopak, v ned´ılné jednotˇe vstupuj´ı do veˇskeré jeho cˇ innosti. Ve svych ´ názorech nikdy neoddˇeloval pravdu od dobra a krásy a ve své umˇelecké tvorbˇe nikdy nestavˇel krásu mimo dobro a pravdu. Bylo to tak správné, nebot’ tyto tˇri vˇeci nabyvaj´ ´ ı zˇ ivota, jedinˇe pokud jsou spojeny vzájemnym ´ svazkem. Dobro oddˇelené od pravdy a krásy je jen neurˇcitym ´ citem a bezmocnym ´ gestem, abstraktn´ı pravda je jen pustym ´ slovem a krása bez dobra a pravdy je jen modlou. Pro Dostojevského to byly jen tˇri nerozluˇcnˇe spjaté podoby jediné absolutn´ı ideje. V Kristu se zjevila nekoneˇcnost lidské duˇse, která je schopná obsáhnout veˇskerou nekoneˇcnost boˇzstv´ı – tato idea je zárovenˇ nejvyˇssˇ´ı dobro, svrchovaná pravda a dokonalá krása. Pravda je dobro myslitelné lidskym ´ ´ rozumem, krása je tatázˇ pravda a totézˇ dobro vtˇelené v konkrétn´ı zˇ ivé hmotné formˇe. Upln´ e jej´ı vtˇelen´ı ve vˇsem je pak konec, c´ıl a dokonalost, proto také Dostojevskij napsal, zˇ e krása spas´ı svˇet. • 59 Kˇrest’anstv´ı nám dává v´ıru v nekoneˇcnost lidské duˇse. Ze vˇsech náboˇzenstv´ı jedinˇe kˇrest’anstv´ı stav´ı vedle svrchovaného Boha také dokonalého cˇ lovˇeka, v nˇemˇz plnost boˇzstv´ı pˇrebyv´ ´ a tˇelesnˇe. Jestliˇze v osobˇe Krista se naprostá plnost a nekoneˇcnost lidské duˇse stala skuteˇcnost´ı, pak zárodek a jiskra této nekoneˇcnosti a plnosti dˇr´ıme v kaˇzdé lidské duˇsi bez ohledu na to, jak hluboko klesla. • 60 V kaˇzdém konán´ı jsou pˇredmˇet d´ıla a schopnosti vykonavatele navzájem nerozluˇcnˇe spjaty; tam, kde nejsou obˇe ˚ ze. tyto stránky v souladu, zˇ a´ dné skuteˇcné d´ılo vzniknout nemuˇ • 62 ˚ nˇekdy vytykaj´ To, co (. . .) Dostojevského názorum ´ ı, je ve skuteˇcnosti jejich zásadn´ı pˇrednost´ı: totiˇz zˇ e v nich zcela chyb´ı nebo lépe rˇ eˇceno je vˇedomˇe zam´ıtnut jakykoliv vnˇejˇs´ı spoleˇcensky´ ideál, tedy ideál, ktery´ nepoˇc´ıtá ´ s vnitˇrn´ım obrácen´ım cˇ lovˇeka cˇ i s jeho vyˇssˇ´ım zrozen´ım. Zastánci takzvaného spoleˇcenského ideálu“ s takovym ´ ” ˚ zrozen´ım vubec nepoˇc´ıtaj´ı a nen´ı jim ho zapotˇreb´ı; spokoj´ı se s lidskou pˇrirozenost´ı v tom stavu, v jakém je. Je to ideál hruby´ a povrchn´ı a my v´ıme, zˇ e pokusy uskuteˇcnit ho v praxi pouze posiluj´ı a rozmnoˇzuj´ı zlo a sˇ´ılenstv´ı, které jiˇz ve svˇetˇe panuje. Takovy´ hruby´ a povrchn´ı, bezboˇzny´ a nelidsky´ ideál u Dostojevského nenajdeme – jiˇz v tom je jeho prvn´ı zásluha. Pˇr´ıliˇs dobˇre znal vˇsechny hlubiny lidského pádu, vˇedˇel, zˇ e zloba a sˇ´ılenstv´ı tvoˇr´ı základ naˇs´ı zvrácené pˇrirozenosti, a bude-li tato zvrácenost brána jako norma, povede to jediné k násil´ı a chaosu.


4

• 64 V kˇrest’anstv´ı nemˇelo doj´ıt k rozdˇelen´ı na Vychod a Západ ve smyslu antagonismu a sváru, vzájemného nepˇra´ tel´ stv´ı a nenávisti, a to, zˇ e k nˇemu jiˇz doˇslo, je tˇezˇ ky´ hˇr´ıch a veliké neˇstˇest´ı. • 64 Prozˇretelnost postavila Rusko od samého poˇca´ tku mezi protikˇrest’ansky´ Vychod a západn´ı formu kˇrest’anstv´ı – ´ ˚ ci Západu postupnˇe asimilomezi mohamedánstv´ı a katolictv´ı. Byzanc ve svém jednostranném nepˇra´ telstv´ı vuˇ vala cˇ ´ım dál t´ım v´ıc cˇ istˇe vychodn´ ıch principu˚ a zvolna se tak zmˇenila v asijskou rˇ´ısˇ i. V té dobˇe se také ukázalo, ´ ˚ i proti mohamedánskym ˚ zˇ e je stejnou mˇerou bezbranná proti katolickym kterym ´ kˇriˇza´ kum ´ barbarum, ´ nakonec ´ esˇ nˇe brán´ı jak Vychodu, podlehla. V tézˇ e dobˇe se Rusko uspˇ tak Západu a v´ıtˇeznˇe odrázˇ ´ı jak mohamedány, tak ´ katol´ıky. • 65 Do ciz´ıho svˇedom´ı nenahlédneme a ciz´ı záleˇzitosti nejsou v naˇsich rukou. Nezáleˇz´ı na nás, zda se k nám ostatn´ı dobˇre chovaj´ı, je vˇsak v naˇs´ı moci, abychom si takové chován´ı zaslouˇzili. • Vasilij Vasiljeviˇc Rozanov: Legenda o Velkém inkvizitorovi F. M. Dostojevského • 72 Touha po nesmrtelnosti, po pozemské nesmrtelnosti je u cˇ lovˇeka t´ım nejpˇrekvapivˇejˇs´ım a zárovenˇ naprosto ˚ nezpochybnitelnym ´ citem. Snad právˇe proto tolik milujeme své dˇeti a o jejich zˇ ivot se tˇreseme v´ıc neˇz o svuj vlastn´ı, uˇz uvadaj´ıc´ı; a pokud máme to sˇ tˇest´ı doˇz´ıt se jeˇstˇe jejich dˇet´ı, lp´ıme na nich jeˇstˇe v´ıc neˇz na dˇetech ´ echy, i kdyˇz vlastn´ıch. I v minutách absolutn´ıch pochyb o záhrobn´ım zˇ ivotˇe se nám tak dostává alesponˇ jisté utˇ ” ´ zeji k naˇs´ı ˚ my zemˇreme, zustanou tu naˇse dˇeti, a po nich jejich dˇeti“, rˇ´ıkáme si v duchu a tiskneme se co nejuˇ ˚ drahé zemi. Taková nesmrtelnost, tento zˇ ivot naˇs´ı krve poté, co z nás samych pouhá hrst prachu, je ´ zustane ´ ovˇsem pˇr´ıliˇs neupln´ a, je to existence jaksi pˇretrˇzitá, rozptylen´ ´ a mezi nespoˇcetná pokolen´ı; nezachovává totiˇz to ˚ zitˇejˇs´ı, cˇ eho si na sobˇe cen´ıme nejv´ıce – naˇsi individualitu, celistvou osobnost. Nesrovnatelnˇe uplnˇ ´ nejduleˇ ejˇs´ı ˇ je existence, které se dosahuje velkymi vytvory ducha, v nichˇz autor zvˇecˇ nuje svou osobnost se vˇsemi jej´ımi ´ ´ osobitymi ´ rysy, se vˇsemi zákruty svého rozumu a tajemstv´ımi svého svˇedom´ı. Nˇekdy ani nechce nˇejakou stránku své duˇse prozradit, ale touha po nesmrtelnosti, svém individuáln´ım, samostatném, od jinych ´ odliˇsném zˇ ivotˇe je tak velká, zˇ e ji sice skryv´ ´ a, schovává mezi vˇsechno ostatn´ı, a pˇrece nakonec ve svych ´ d´ılech odraz této stránky ´ zachová. Minou stalet´ı, tento rys je objeven a vyvstane upln´ a podoba toho, kdo uˇz se dávno nehroz´ı upadnout ˚ Stav pyramidu, která tˇe pˇrevyˇ pˇred lidmi do rozpaku. ´ s´ı, ubohy´ cˇ lovˇecˇ e.“, rˇ´ıká nám Gogol, ktery´ je tˇechto pocitu˚ ” pln. • 74 Nam´ısto vnˇejˇs´ıch vazeb poj´ı román [Bratˇri Karamazovi] s Legendou vazba niterná – právˇe Legenda je jakousi duˇs´ı ´ redn´ı myˇslenka, bez n´ızˇ celého d´ıla, které ji obklopuje jako variace své téma; je v n´ı uloˇzena spisovatelova ustˇ by nebyl napsán nejen tento román, ale i mnohá jeho dalˇs´ı d´ıla – v kaˇzdém pˇr´ıpadˇe by v nich alesponˇ chybˇela vˇsechna jejich nejlepˇs´ı a nejideálnˇejˇs´ı m´ısta. • 76 ˚ velkych Osud, tak cˇ asto nepˇr´ıznivy´ k vnˇejˇs´ım pomˇerum lid´ı, vˇzdy ohleduplnˇe nakládá s t´ım, co je v nich ´ niterného, hlubokého a zaˇzitého. Myˇslenka, j´ızˇ je souzeno zˇ ´ıt, neum´ırá se svymi ´ nositeli, ani kdyˇz je neoˇcekávanˇe nebo náhodnˇe zastihne smrt. Alesponˇ tˇesnˇe pˇredt´ım, neˇz nastane, puzeni jakousi mimodˇecˇ nou, avˇsak neodbyt˚ zitˇejˇs´ı ve svém zˇ ivotˇe. nou potˇrebou se odpoutávaj´ı od vˇseho vedlejˇs´ıho a dˇelaj´ı to, co je tˇreba - to nejduleˇ • 78 Mravn´ı profil Aljoˇsi je nanejvyˇ ´ s pozoruhodny´ podobou, kterou mu autor vtiskl. Vidˇet v nˇem pouhé opakován´ı L. N. Myˇskina (hrdiny Idiota) by bylo hrubou chybou. Kn´ızˇ e Myˇskin, stejnˇe jako Aljoˇsa cˇ isty´ a neposkvrnˇeny, ´ je ˚ zárovenˇ vzdálen jakémukoli vnitˇrn´ımu pohybu, je v dusledku chorobného rázu své bytosti zbaven vásˇ n´ı, o nic ´ castn´ı se ho. Jeho hlavn´ım rysem je tak pasivita neusiluje, nic nehodlá dokázat; zˇ ivot pouze pozoruje, ale neuˇ ´ – Aljoˇsa naproti tomu má povahu pˇredevˇs´ım aktivn´ı, byt’ zárovenˇ i klidnou a jasnou. Na této lidské uplnosti se pod´ılej´ı i pochyby, dokonce smyslné vásˇ nˇe a schopnost hnˇevu, a spolu s t´ım jakési hluboké pochopen´ı pro ˚ ernˇe bl´ızká kaˇzdému cˇ lovˇeku, s n´ımˇz se mu pˇrihod´ı navázat rozmanitost lidské pˇrirozenosti. Je to podoba duvˇ kontakt. K bratrovi Ivanovi i Rakitinovi, svému starému zpustlému otci i chlapci Koljovi Krasotkinovi dokázˇ e ˚ avá ve svém nitru vˇzdy zcela stejnˇe snadno naj´ıt pˇr´ıstup. Avˇsak i kdyˇz vstupuje do ciz´ıho niterného zˇ ivota, zust´ ˚ a samostatny. svuj ´ Má své nezniˇcitelné jádro, od nˇehoˇz vycházej´ı vˇseprostupuj´ıc´ı vlákna, schopná uchytit se, bojovat a v´ıtˇezit ve vnitˇrn´ım obsahu jinych ´ lid´ı.


5

• 79 Jestliˇze Aljoˇsa Karamazov je v románˇe pouze naˇcrtnut, a dosud se nevyjádˇril, je jeho bratr Ivan vyl´ıcˇ en a své ˚ ˚ slovo jiˇz rˇ ekl (Legenda o Velkém inkvizitorovi). Proti puvodn´ ımu pˇredpokladu Dostojevského, ktery´ nestihl svuj ´ redn´ı postavou celého d´ıla on, vlastnˇe j´ı zustal, ˚ román dokonˇcit, stal se ustˇ protoˇze dalˇs´ı postavˇe, která jej mˇela zast´ınit (Aljoˇsa), nebylo dáno vystoupit na scénu a jednoznaˇcnˇe vstoupit do mravn´ıho a ideového boje se svym ´ starˇs´ım bratrem. • 87 ˚ ze tepat pod povrchem naprosto strnulych Dostojevskij byl prvn´ı, kdo zavedl rˇ eˇc na zˇ ivot, ktery´ muˇ ´ forem, a na ˚ lidskou dustojnost, kterou si lze zachovat i v tˇech nejnemoˇznˇejˇs´ıch podm´ınkách. • 89 (. . .) Pov´ıdka Malý hrdina [je] plná nefalˇsovaného vesel´ı; nahlédneme do komentárˇ e a dozv´ıme se, zˇ e byla napsána v pevnostn´ım vˇezen´ı nˇekolik dn´ı pˇred soudem, rozsudkem a hroz´ıc´ım trestem smrti. Ano, to je vskutku ” vázˇ ny´ cˇ lovˇek,“[,] rˇ´ıkáme si mimodˇek, at’ má ve svém vnitˇrn´ım svˇetˇe cokoli, je jeho svˇet pevny, ´ je-li schopen ” ˚ c´ı práci i nad rozevˇrenym pokraˇcovat v tvurˇ ´ hrobem.“. • 101 Ohromuj´ıc´ı schopnost zobecnˇen´ı se u Dostojevského pˇrekvapivˇe pojila s citlivou vn´ımavost´ı pro vˇsechno d´ılˇc´ı, individuáln´ı. Pochopil proto nejen obecny´ a hlavn´ı smysl toho, co se odehrává v historii, ale poc´ıtil i nesne˚ ˚ ˚ zitˇejˇs´ıho zákona rozvoje, sitelnou hruzu, jako kdyby vˇsechno osobn´ı utrpen´ı, zpusoben´ e poruˇsován´ım nejduleˇ proˇz´ıval sám. • 104 ˇ ´ Clovˇ ek v plné své pˇrirozenosti je bytost´ı iracionáln´ı. Proto také je pro rozum nesplnitelnym plnˇe jej objas´ ukolem ´ nit, stejnˇe jako jej plnˇe uspokojit. Ani nejupornˇ ejˇs´ı práce z rozumu nikdy nepokryje celou skuteˇcnost a bude vˇzdy ˚ c´ı akt a právˇe ten jej naplnuje ˇ odpov´ıdat cˇ lovˇeku domnˇelému, nikoli vˇsak skuteˇcnému. V cˇ lovˇeku je skryt tvurˇ zˇ ivotem, pˇrinásˇ´ı mu trápen´ı a radosti, jeˇz pochopit ani zmˇenit nen´ı rozumu dáno. • 115 (. . .) Dostojevskij obnaˇzuje tajemny´ zrod nového zˇ ivota uprostˇred zˇ ivota odum´ıraj´ıc´ıho. Stary´ Karamazov je sám symbol smrti a rozkladu, vˇsechny zˇ ivly jeho duchovn´ı pˇrirozenosti ztratily jednot´ıc´ı centrum a my pˇr´ımo c´ıt´ıme mrtvolny´ zápach, ktery´ kolem sebe sˇ´ırˇ´ı. Nedostává se mu vnitˇrn´ı regulaˇcn´ı normy, vˇsechno odporné, co v sobˇe taj´ı lidská duˇse, nezadrˇzitelnˇe vystupuje na povrch a sˇ pin´ı a maˇze vˇsechno, s cˇ ´ım pˇrijde do styku. Nikdy se jeˇstˇe v ruské literatuˇre neobjevila postava, zbavená jakéhokoli vnˇejˇs´ıho cˇ i vnitˇrn´ıho zákona v´ıce, neˇz tento cˇ lovˇek bez v´ıry, hanob´ıc´ı jakykoli zákon, schopny´ znesvˇetit vˇsechnno svaté – a to je právˇe jeho jméno, to je pˇr´ımo jeho defi´ nice. Naˇse spoleˇcnost, která pˇri svém postupu vpˇred nechává za sebou vˇsechny tradice, která nen´ı dost zralá pro zˇ a´ dné náboˇzenstv´ı ani zodpovˇednost a mysl´ı si pˇritom, zˇ e uˇz vˇsechna náboˇzenstv´ı a jakoukoli zodpovˇednost ˚ pˇrerostla, spoleˇcnost, která se urˇcitou sˇ´ırˇ´ı vyznaˇcuje jen v dusledku své vnitˇrn´ı rozkol´ısanosti, je v této postavˇe symbolizována v podstatˇe vˇernˇe, jen snad pˇr´ıliˇs krutˇe. Odhalen je jej´ı hlavn´ı rys, totiˇz nedostatek jakékoli normy ˚ ´ esˇ ek v odpovˇed’ kaˇzdému, kdo by pro zdrˇzenlivost, a v dusledku toho nepokrytá chtivost vˇseho a drzy´ usmˇ ˚ pˇred n´ı stanul s vyˇ ı jej´ı ´ citkou na rtech. V smrdutém ovzduˇs´ı, vycházej´ıc´ım z této mrtvoly v rozkladu, vyrustaj´ plody. Vˇsechny jeho syny poj´ı navzájem vnitˇrn´ı vzájemné vztahy, uspoˇra´ dané podle zákona protikladu. Miazmaticky´ Smerd’akov, tato nahnilá sˇ upina zrna, které padlo do zemˇe a zemˇrelo“, je protikladem cˇ istého Aljoˇsi, ” ktery´ nese v sobˇe zárodek nového zˇ ivota, stejnˇe jako nˇezˇ ny´ vyhonek, ktery´ si ze svého temného hrobeˇcku raz´ı ´ cestu ke sluneˇcn´ımu svitu, k zˇ ivotu podle zákona odumˇrelého mateˇrského organismu. T´ımto protikladem je nádhernˇe vyjádˇreno tajemstv´ı degenerace vˇseho um´ıraj´ıc´ıho. Tˇret´ı syn, Ivan Fjodoroviˇc, zdrˇzenlivy´ a do sebe uzavˇreny, ´ je zase protikladem Dmitrije, navenek otevˇreného mluvky, plného dobrych ´ pˇredsevzet´ı, ovˇsem zbaveného jakékoli normy, jeˇz je naopak v nejvyˇssˇ´ı m´ırˇ e soustˇredˇena v Ivanovi. Stejnˇe jako Dmitrij t´ıhne k Aljoˇsovi, má Ivan cosi spoleˇcného se Smerd’akovem. Neobyˇcejnˇe si vázˇ ´ı Aljoˇsi, ovˇsem právˇe jako svého opaku, a pˇritom stejnˇe závaˇzného. S Dmitrijem vˇsak nemá spoleˇcného nic; tyto dva bratry svazuj´ı vztahy naprosto vnˇejˇs´ı, coˇz ˚ zitˇejˇs´ı neˇz to, zˇ e se stávaj´ı dokonce nepˇra´ teli. Se Smerd’akovem je Ivan naopak cˇ ´ımsi spˇr´ıznˇen: je nakonec duleˇ ˚ slova, na pouhou narázˇ ku, a do rˇ eˇci se spolu dávaj´ı, jako by jejich kontakt ani v mlˇcen´ı nebyl rozumˇej´ı si na pul pˇreruˇsen. A jako je v Aljoˇsovi v cˇ isté podobˇe ztˇelesnˇena s´ıla zˇ ivotn´ıho kladu, soustˇred’uje se v Ivanovi stejnˇe vyhranˇená s´ıla pop´ırán´ı a smrti, s´ıla zla. Smerd’akov je pouhá jeho sˇ upina, hnilobny´ odpadek – zlo zaloˇzené ˚ vyraz ˚ v lidské pˇrirozenosti nen´ı ovˇsem tak malé, aby mohlo naj´ıt svuj pouze ve zrudnosti. Zlo má svou s´ılu, ´ své kouzlo, a ty jsou soustˇredˇeny právˇe v Ivanovi. Dmitrijovi je souzeno obrodit se k novému zˇ ivotu; oˇcist´ı se utrpen´ım; uˇz jen t´ım, jak se je chystá vz´ıt na sebe, c´ıt´ı se novym ´ cˇ lovˇekem“, a chystá se uprostˇred chladné Sibiˇre, ” z hlubin rudnych ´ dolu˚ v podzem´ı, zapˇet hymnus Bohu“. Spolu s touto oˇcistou se v nˇem probouz´ı i zˇ ivotn´ı s´ıla. ”


6

V tis´ıceré tryzni – jsem, sv´ıj´ım se na muˇcidlech, ale jsem!“, rˇ´ıká v pˇredveˇcer soudu, ktery, ´ jak c´ıtil, mus´ı skonˇcit ´ ” jeho odsouzen´ım. V této zˇ ´ızni po zˇ ivotˇe, v neukojitelné touze stát se hodnym ´ byt´ı tˇreba utrpen´ım ukázˇ e Dosto´ redn´ı. Snad právˇe v této touze se v cˇ lovˇeku jevskij jeden z nejhlubˇs´ıch rysu˚ dˇejin, moˇzná ten nejpodstatnˇejˇs´ı a ustˇ ˚ zachovává pˇrevaha dobra nad zlem, v nˇemˇz tak hruzyplnˇ e vázne, j´ımˇz je naplnˇen kaˇzdy´ lidsky´ cˇ in, kaˇzdá lidská myˇslenka. Pod nimi, pod vˇs´ı tou sˇ p´ınou, v jej´ımˇz bahnˇe se cˇ lovˇek brod´ı celá tis´ıcilet´ı, právˇe neukojitelná touha vlácˇ et se dál a dál a dobrat se jednou pˇrece jen ke svˇetlu pozvedá cˇ lovˇeka vysoko nad okoln´ı pˇr´ırodu; je také zárukou, zˇ e jeho smrt uprostˇred vˇseho toho utrpen´ı, vˇsemoˇznych ´ trápen´ı, nebude zbyteˇcná. • 117 Zat´ımco Dmitrij Karamazov, neˇrestny´ a neˇst’astny, ´ se obrozuje k novému zˇ ivotu, Ivan, jemuˇz je otevˇrena sˇ iroká ˚ silny´ charakter na poˇca´ tku svahu, po nˇemˇz sklouzl ke zˇ ivotn´ı cesta, stoj´ı pˇres rozvinutost svého ducha, pˇres svuj ˚ smrti Smerd’akov. Jako silny´ nositel zla bude dlouho bojovat se smrt´ı a klást j´ı silny´ odpor, ale ona pˇresto zustane ˚ pˇrirozenym jeho popiraˇcstv´ı; vˇecˇ né zákony pˇr´ırody zdolaj´ı jeho s´ılu, jeho odpor zeslábne a on zemˇre ´ dusledkem stejnˇe jako Smerd’akov. • 123 (. . .) Jedno z nejhlubˇs´ıch tajemstv´ı naˇs´ı duˇse (. . .) [je] jej´ı sloˇzitost; nesestává pouze z toho, co je zˇretelnˇe patrné ´ u, ˚ myˇslenek a pˇredstav, jichˇz je si vˇedom); v naˇs´ı duˇsi je obsaˇzeno (napˇr. násˇ rozum se neskládá jedinˇe z udaj ˇ mnohé, co bychom o sobˇe nikdy nepˇredpokládali, co se vˇsak viditelnˇe zaˇc´ıná uplatnovat teprve v jistych, velmi ´ vyjimeˇ cnych ´ ´ okamˇzic´ıch. Skuteˇcny´ obsah své duˇse vˇetˇsinou sami nepoznáme aˇz do smrti; stejnˇe jako nepoznáme ˇ skuteˇcnou podobu svˇeta, v nˇemˇz zˇ ijeme, protoˇze ta se promˇenuje podle toho, s jakou myˇslenkou cˇ i s jakym ´ citem k nˇemu pˇristupujeme. • 130 ˚ (. . .) Relativnost a podm´ınˇenost lidského myˇslen´ı je tou nejrafinovanˇejˇs´ı a nejhlubˇs´ı pravdou, která zustala ˚ cˇ lovˇeku po tis´ıcilet´ı skryta, neˇz byla nakonec objevena. Jedineˇcnym, zcela jasnym této relativnosti ve ´ ´ dukazem zcela nedávné dobˇe se ukázala byt ´ pochybnost o tom, zda se skuteˇcny´ prostor beze zbytku pˇrekryv´ ´ a s t´ım, ktery´ cˇ lovˇek jako jediny´ zná, ktery´ je pro nˇeho jako jediny´ myslitelny´ a pˇredstavitelny. ´ Vznik tzv. neeuklidovské geo´ u˚ trojuheln´ ´ metrie, j´ızˇ se nyn´ı zabyvaj´ ıku ´ ı nejlepˇs´ı evropˇst´ı matematici a v n´ızˇ se rovnobˇezˇ ky sb´ıhaj´ı a souˇcet uhl ˚ kaˇzdému zcela nepochybnˇe dokazuje, zˇ e skuteˇcné byt´ı se nekryje s t´ım, je o nˇeco ménˇe neˇz sto osmdesát stupnˇ u, ˚ ze byt co je myslitelné rozumem. K tomu, co je nemyslitelné a pˇresto existuje, muˇ ´ pˇripoˇctena i existence Boha, jej´ızˇ nedokazatelnost nen´ı zˇ a´ dnou námitkou proti jeho reálnosti. • 143 Nejvyˇssˇ´ı zˇren´ı osudu˚ cˇ lovˇeka na zemi je nade vˇs´ı pochybnost obsaˇzeno v náboˇzenstv´ı. Ani historie, ani filosofie nebo exaktn´ı vˇedy nedosahuj´ı zlomku té obecnosti a celistvosti pojednán´ı jako náboˇzenstv´ı. To je také jeden ˚ ˚ proˇc si je cˇ lovˇek tak cen´ı a proˇc tolik povznásˇ´ı jeho intelekt, proˇc jej tak pomáhá rozv´ıjet. Kdyˇz totiˇz z duvod u, známe celek a zobecnˇen´ı, dokázˇ eme se snadno orientovat a rozhodnout v detailech; at’bychom vˇsak znali nev´ım ˚ zeme nˇeco dozvˇedˇet v historii, konkrétn´ıch vˇedách i ve filosofii – vˇzdy muˇ ˚ zeme kolik detailu˚ – a jen o nich se muˇ narazit na nová fakta, která nás dokázˇ ou zmást. Proto je také zˇ ivot tak pevny´ a stály, ´ je-li zaloˇzen na náboˇzenstv´ı. • 146 Kdyˇz se cˇ lovˇek dopouˇst´ı nˇejakého zloˇcinu, jeho proveden´ı je teprve druhotné a ménˇe podstatné, kdeˇzto prvotn´ı ˚ zitˇejˇs´ı je duˇsevn´ı hnut´ı, které mu pˇredcházelo a z nˇehoˇz se zloˇcinny´ akt zrodil. Toto hnut´ı zanechává a nejduleˇ totiˇz na lidské duˇsi nezahladitelnou vrásku, neodstranitelnou jizvu, do jisté m´ıry ji deformuje. • 147 (. . .) I v nejmenˇs´ım zlomku oblouku, ktery´ zbyl z celého kruhu, jsou urˇceny vˇsechny cˇ a´ sti zmizelé a podle nˇeho mohou byt ´ zrekonstruovány. • 149 Dary, které pˇrinesl na Zem Kristus, jsou pˇr´ıliˇs vzneˇsené a vzp´ıraj´ı se lidskému chápán´ı, jak pokud jde o porozumˇen´ı slovu Kristovu, tak i uveden´ı jeho odkazu v zˇ ivot. Z nesouladu mezi poˇzadavky a schopnostmi, ideálem a skuteˇcnost´ı mus´ı byt ´ cˇ lovˇek vˇecˇ nˇe neˇst’astny. ´ Pouze nemnoz´ı siln´ı duchem se mohli a mohou spasit ´ následován´ım Krista a pochopen´ım tajemstv´ı vykoupen´ı. Kristus, ktery´ prokázal tak hlubokou uctu k cˇ lovˇeku, ˚ ´ se k nˇemu zárovenˇ zachoval tak, jako by jej vubec nemiloval“. Nevzal v uvahu jeho pˇrirozenost a vykonal cosi ” velkého a svatého, zárovenˇ vˇsak i nemoˇzného a neuskuteˇcnitelného. • 154 Západn´ı c´ırkev je (. . .) pouze románskou verz´ı kˇrest’anstv´ı, stejnˇe jako pravoslav´ı verz´ı rˇ ecko-slovanskou a protestantismus nˇemeckou. Jde vˇsak o to, zˇ e jen prvn´ı z tˇechto tˇr´ı vˇetv´ı, na které se rozpadla svˇetová c´ırkev, dosáhla


7

plného rozkvˇetu svych sil; dalˇs´ı dvˇe pak o nˇej teprve usiluj´ı. Katolicismus je zaokrouhlen, dovrˇsen ve svém ´ vnitˇrn´ım konstituován´ı, je si jasnˇe vˇedom svého smyslu a rozhodnˇe aˇz do naˇs´ı doby usiluje o jeho uveden´ı do zˇ ivota a nadvládu nad dˇejinami; dalˇs´ım dvˇema c´ırkv´ım se na rozd´ıl od nˇej tak jasného povˇedom´ı o sobˇe nedostává. • 155 ˚ obraz, aby jej svobodnym Kristus zanechal lidstvu takovy´ svuj ´ srdcem mohlo následovat jako ideál, ktery´ od˚ pov´ıdá jeho (niternˇe boˇzské) pˇrirozenosti a je v souladu s jeho nejasnymi touhami. Toto následován´ı mus´ı zustat ´ svobodné, právˇe v tom je jeho mravn´ı hodnota. Kaˇzdé nové zjeven´ı z nebes by naopak bylo pˇrijato jako zázrak, zaneslo by do dˇejin donucen´ı, zbavilo by lidi svobody volby a s n´ı i mravn´ı zásluhy. • 156 Kristus pˇrinesl na zem pravdu – Inkvizitor vˇsak tvrd´ı, zˇ e pozemskym ´ zˇ ivotem cˇ lovˇeka vládne zákon utrpen´ı, vˇecˇ né snahy vyhnout se mu, nebo, nen´ı-li to moˇzné, vˇecˇ ného hledán´ı cesty nejmenˇs´ıho utrpen´ı. Mezi pravdou, která je bezpodm´ıneˇcná a pˇrináleˇz´ı jedinˇe absolutn´ımu Bohu, a mezi t´ımto zákonem utrpen´ı, jemuˇz je podˇr´ızen ˚ ze, sebev´ıce vleˇce cˇ lovˇek pro svou omezenou pˇrirozenost, zeje nepˇrekroˇcitelná propast. Necht’ si ten, kdo muˇ cˇ lovˇeka po prvn´ı cestˇe, on bude vˇzdy krácˇ et druhou. Právˇe o tom promlouvá Inkvizitor – nepop´ırá vzneˇsenost pravdy, kterou pˇrinesl Spasitel, ale to, zˇ e by byla ve shodˇe s lidskou pˇrirozenost´ı a spolu s t´ım i to, zˇ e by ji cˇ lovˇek mohl následovat. Jinymi slovy, jako nemoˇzné odm´ıtá uspoˇra´ dán´ı pozemského zˇ ivota cˇ lovˇeka podle Spasitelova ´ uˇcen´ı, a tedy tvrd´ı, zˇ e je nutno zaloˇzit jej na nˇejakych ´ jinych ´ principech. • 158 Na Legendu o Velkém inkvizitorovi je moˇzné do jisté m´ıry pohl´ızˇ et jako na pokus o koneˇcné uspoˇra´ dán´ı osudu˚ cˇ lovˇeka, ktery´ byl v Zápisc´ıch z podzem´ı kategoricky odm´ıtnut; s t´ım rozd´ılem ovˇsem, zˇ e tehdy byla rˇ eˇc o uspoˇra´ dán´ı racionáln´ım, zaloˇzeném na vytˇr´ıbeném a detailn´ım studiu zákonitost´ı fyzikáln´ı pˇr´ırody a spoleˇcenskych ´ ˚ kdeˇzto zde jde o uspoˇra´ dán´ı náboˇzenské, vycházej´ıc´ı z hlubokého proniknut´ı do psychického ustrojen´ı vztahu, cˇ lovˇeka. • 158 Byl jsi varován,“, rˇ´ıká Inkvizitor Kristovi, nemˇel jsi nedostatek pouˇcen´ı a varován´ı, ale neposlechl jsi. Zavrhl ” ” ˚ ˚ c´ı myˇslenku a pokud mu najak jsi mohl lidi uˇcinit sˇ t’astnymi“. A potom vykládá svou vudˇ jsi jediny´ zpusob, ´ ˚ zeme se vymanit z pocitu jisté hruzy, ˚ ˚ a t´ım v´ıce, cˇ ´ım jasnˇeji si poslusloucháme se vˇs´ı vázˇ nost´ı, nemuˇ ktery´ vzrust´ ´ chaˇc uvˇedomuje nevyvratnost celé uvahy. Nitky historie svˇeta, která uˇz probˇehla osudy cˇ lovˇeka v budoucnosti, ´ jak ji lze pˇredv´ıdat, mystické pˇr´ısˇ eˇr´ı a pochopen´ı se vzp´ıraj´ıc´ı spojen´ı neuhasitelné touhy po v´ırˇ e se zoufalou ˚ pochybnost´ı o tom, zda existuje vubec nˇeco, naˇc by se mohl upnout – to vˇsechno je tu obdivuhodnˇe spojeno a ve ˚ ze nepˇrijmout jako to nejhlubˇs´ı, nejproc´ıtˇenˇejˇs´ı a nejmoudˇrejˇs´ı, svém celku dalo vzniknout slovu, které nemuˇ ´ k cˇ emu – z jediného cˇ lovˇeku dostupného aspektu – dospˇel ve svych ach o sobˇe samém. ´ uvah´ • 162 Kult uct´ıván´ı lidstva se také stále sˇ´ırˇ´ı v naˇs´ı dobˇe zárovenˇ s t´ım, jak slábne uct´ıván´ı Boha. Lidstvo stále v´ıce povyˇsuje na boha samo sebe, naslouchá uˇz jen svym zraky se rozhl´ızˇ ´ı kolem, kdo by ´ trápen´ım a unavenymi ´ je utiˇsil, zm´ırnil nebo alesponˇ pˇrehluˇsil. Vydˇesˇ enˇe se chvˇeje o sebe a je ochotno dát se strhnout kaˇzdym, kdo ´ ´ e se sklonit pˇred t´ım, kdo dobˇre vymyˇslenym pro nˇe nˇeco udˇelá, je ochotno v hluboké uctˇ ´ strojem ulehˇc´ı jeho práci, novou chemikáli´ı pohnoj´ı jeho pole a kdo byt’ neustálym ´ podáván´ım jedu˚ alesponˇ pˇrehluˇs´ı jeho cˇ asnou bolest. Zmatené a trp´ıc´ı nepostihuje smysl celku, za zˇ ivotn´ımi detaily nevid´ı to hlavn´ı obludné zlo, které se na ˇ ım v´ıce se totiˇz cˇ lovˇek snaˇz´ı pˇremoci své utrpen´ı, t´ım v´ıce ono roste aˇz do obrovskych nˇe ze vˇsech stran rˇ´ıt´ı. C´ ´ ˚ Lidé, zapomenuvˇse Boha a prokl´ınaj´ıce sebe sama, uˇz nehynou po jedinc´ıch, ani po tis´ıc´ıch, ale po rozmˇeru. ´ milionech a celych ´ národech, stále rychleji a nezadrˇzitelnˇeji. • 168 (. . .) Uˇcen´ı, které pˇriˇslo spasit svˇet, ho svou vzneˇsenost´ı zahubilo, vneslo do jeho dˇejin nikoli usm´ırˇ en´ı a jednotu, ˚ ale chaos a ruznice. • 168 ˚ (. . .) Pokuˇsen´ım uchylit a tak z´ıskat vládu nad osudy lidstva, se tu m´ın´ı jedno ´ se k pozemskym ´ chlebum“, ” ´ straˇsné, ale skuteˇcnˇe silné vychodisko z rozporu˚ historie, totiˇz sn´ızˇ en´ı psychické urovnˇ e cˇ lovˇeka. Vymytit ´ ´ v nˇem vˇsechno neurˇcité, znepokojivé a muˇcivé, zjednoduˇsit jeho pˇrirozenost, omezit ji na jasné, krátkodeché touhy, ˚ pˇrimˇet jej, aby vˇedˇel jen tolik, kolik se má vˇedˇet, a c´ıtil jen tolik, kolik se má c´ıtit – to je zpusob, jak jej uspokojit a nakonec mu i pˇrinést klid.


8

• 171 Dostojevskij, ktery´ vˇzdy pˇrevyˇsuje své hrdiny (a nikdy se také v nich neshlfˇz´ı, ale l´ıcˇ ´ı je pro vyjádˇreni své myˇslenky), rád pozoruje, jak pˇres své velké s´ıly slábnou pod tlakem duˇsevn´ıch muk, jak nemohou unést svou vlastni sˇ´ırˇ i” a zloˇcinnost, aˇckoli právˇe z nich vyvozovali své teorie (viz posledn´ı rozhovor N. Stavrogina s L´ızou ” v Bˇesech, nebo posledn´ı setkán´ı I. Karamazova se Smerd’akovem). Témˇerˇ vˇzdy zobrazen´ı neobyˇcejnˇe silného cˇ lovˇeka, pokud nedospˇeje k pokán´ı (jako Raskolnikov) konˇc´ı u Dostojevského jakousi ztrátou sil, pon´ızˇ en´ım a vysmˇ ´ echem nad byval ´ ym ´ silnym ´ cˇ lovˇekem“. ” • 174 V radách mocného a moudrého Ducha“, ktery´ pokouˇs´ı Krista v pouˇsti, bylo obsaˇzeno tajemstv´ı svˇetovych ´ dˇejin ” a odpovˇed’ na nejhlubˇs´ı potˇreby lidské pˇrirozenosti; rady to byly zloˇcinné, to vˇsak proto, zˇ e sama pˇrirozenost ˚ cˇ lovˇeka byla uˇz zvrácená. A nen´ı zpusobu, jak vyhovˇet jej´ım potˇrebám, neˇz zloˇcin, nen´ı jiné moˇznosti, jak uspoˇra´ dat, uchovat a politovat plemeno zvrhlych ´ bytost´ı, neˇz vz´ıt za základ jejich zvrácenost, a nen´ı jiné moˇznosti, jak shromázˇ dit rozuteklé stádo, neˇz zvrhlá myˇslenka, jej´ızˇ lˇzivost by byla v souladu se lˇzivost´ı jejich pˇrirozenosti. • 179 Vˇeda jako exaktn´ı poznán´ı skuteˇcnosti neobsahuje zˇ a´ dné brzd´ıc´ı mravn´ı principy, a kdyˇz se definitivn´ı stavba lidského zˇ ivota bude vztyˇcovat s jej´ı pomoc´ı, nelze vylouˇcit, zˇ e aˇz to bude zapotˇreb´ı, nepouˇzije se i metod krutych ´ a zloˇcinnych. ´ • 189 (. . .) Mezi rozumem cˇ lovˇeka na jedné stranˇe a pravdou jako vˇecˇ nˇe dosahovanym ´ objektem na stranˇe druhé neexistuje prosty´ vztah, ale vzájemny´ pomˇer. Pravda je nepostiˇzitelnˇe pˇredurˇcena v rozumu, stejnˇe jako je v jedné pˇr´ımce, s n´ızˇ se sb´ıhá druhá, nepostiˇzitelnˇe pˇredurˇcen vzdáleny´ bod, v nˇemˇz se obˇe protnou. Leˇz a omyl, tedy zlo, je pouhou pˇrekázˇ kou tohoto spojen´ı nebo odklonem od nˇeho; nen´ı vˇsak nˇecˇ ´ım samostatnym, do sebe ´ uzavˇrenym ´ nebo celistvym, ´ cˇ ´ım by pravda mˇela pronikat. Pravda je nezávislá, je prostou a normáln´ı souˇcinnost´ı mezi rozumem cˇ lovˇeka a svˇetem, v nˇemˇz zˇ ije; naopak leˇz je vˇzdy relativn´ı a d´ılˇc´ı – právˇe ona se vztahuje k nˇejaké ˚ ze byt d´ılˇc´ı myˇslence, jej´ızˇ pravdivost poruˇsuje. Stejné jako je celistvy´ svˇet, muˇ ´ celistvy´ i náhled na svˇet, tj. systém ˚ ze byt harmonicky skloubenych ´ pravd; leˇz naproti tomu nemuˇ ´ uspoˇra´ dána do zˇ a´ dného systému, zvlásˇ tˇe ne do takového, v nˇemˇz by lˇzivé byly i principy jeho vystavby. Pˇri kaˇzdém pokusu vytvárˇ et naprosto lˇzivé myˇslenky ´ a naprosto lˇzivˇe je navzájem spojovat poc´ıt´ı rozum nesnesitelné utrpen´ı; dokonce i kdyˇz je pˇrehluˇs´ı, nedosáhne pˇresto svého c´ıle a alesponˇ nˇekde uvede do své konstrukce mimodˇek cosi pravdivého; vytvárˇ en´ı pravdivych ´ myˇslenek a jejich spojován´ı do pravdivého systému naopak vˇzdy pˇrinásˇ elo a pˇrinásˇ´ı rozumu neobyˇcejnou ˇ rozkoˇs, a ta se stupnuje t´ım v´ıc, cˇ ´ım má budovaná konstrukce bl´ızˇ k cˇ isté a neporuˇsené pravdˇe. Toto utrpen´ı a tato rozkoˇs jsou ukazateli pravé pˇrirozenosti cˇ lovˇeka; urˇcuj´ı ji jako dobrou, ovˇsem pouze v prvotn´ım stavu; ˚ promˇenˇenou v bˇehu historie ji naopak ukazuj´ı jako zbavenou puvodn´ ıho lesku. • 194 Kˇrest’anská spoleˇcnost je nesmrtelná, nezniˇcitelná – natolik a tak dlouho, jak a nakolik je kˇrest’anská. • 195 Pˇr´ıznaˇcnym ´ rysem evropského zˇ ivota ve dvou minulych ´ stolet´ıch je nepˇrehledné mnoˇzstv´ı podrobnost´ı a nepˇr´ıˇ adná spoleˇcná myˇslenka uˇz nespojuje národy, tomnost cˇ ehokoli, co by mezi nimi mohlo byt ´ hlavn´ı spojnic´ı. Z´ neˇr´ıd´ı se ani zˇ a´ dnym vlastn´ımi záleˇzitostmi. ´ spoleˇcnym ´ citem; i uvnitˇr vˇsech národu˚ se kaˇzdy´ zabyv´ ´ a jen svymi ´ • 197 [Legenda] je v historii jedineˇcnou syntézou palˇcivé náboˇzenské touhy s naprostou neschopnost´ı ji naplnit. Spolu s t´ım v n´ı nacház´ıme hluboké vˇedom´ı lidské slabosti, které hraniˇc´ı aˇz s pohrdán´ı cˇ lovˇekem, ale zárovenˇ i lásku k nˇemu, která sahá aˇz k ochotˇe zˇr´ıci se Boha a sd´ılet pon´ızˇ en´ı cˇ lovˇeka, jeho zˇ ivoˇciˇsnost a hloupost, a ovˇsem také utrpen´ı. • 198 Smˇerˇ ován´ı k univerzalitˇe je obecnym ´ a nemˇennym ´ rysem katolické c´ırkve, stejnˇe jako je smˇerˇ ován´ı k individuálnosti a osobitosti základn´ım rysem protestantismu. Kdybychom vˇsak pˇredpokládali, zˇ e tyto v zásadˇe odliˇsné rysy jsou origináln´ı v c´ırkv´ıch samych ´ nebo zˇ e snad nˇejak vyplyvaj´ ´ ı z ducha kˇrest’anstv´ı, hluboce bychom ˚ právˇe tak jako individualismus národu˚ gerse mylili. Univerzalismus je osobitym ´ ´ rysem románskych ´ národu, mánskych; kˇrest’anstv´ı nabylo tˇechto zvlásˇ tn´ıch rysu˚ jen d´ıky tomu, jak se sˇ´ırˇ ilo v západn´ı Evropˇe, kdyˇz se ´ ˚ ymi ˚ At’ vezmeme cokoli, zkoumáme d´ılˇc´ı fakta nebo cely´ prubˇ ˚ eh dˇejin, tam setkalo s protichudn typy národu. ´ ˚ c´ı ideu v jednom pˇr´ıpadˇe zamˇerˇ´ıme se na právo, vˇedu nebo náboˇzenstv´ı, ve vˇsech pˇr´ıpadech zjist´ıme jako vudˇ t´ıhnut´ı k obecnému a v druhém ke zvlásˇ tn´ımu.


9

• 200 Kdeˇzto asketové vˇsech zem´ı, dob a národu˚ se odvraceli od hˇr´ısˇ ného lidstva, vzdalovali se mu do pouˇstˇe a tam se snaˇzili spasit sami sebe, asketové katolické c´ırkve, spojen´ı v jediny´ celek, sˇ li mezi lidstvo, aby je pˇrivedli k tomu, o cˇ em se jim samym ´ nemohlo ani sn´ıt. • 201 Za vysledek velkého nedorozumˇen´ı je moˇzné pokládat pˇr´ısluˇsnost germánskych ´ ´ národu˚ ke katolické c´ırkvi; ta se ˇ ıma jim unikaly a zˇ e R´ ˇ ım pˇr´ıliˇs podrobnˇe nemohla po tolik stalet´ı zachovat jen d´ıky tomu, zˇ e skuteˇcné snahy R´ zkoumal, co se vlastnˇe dˇeje za Alpami. Reformaˇcn´ı hnut´ı, které po dvˇe stolet´ı rozdˇelovalo Evropu na dva hluboce znepˇra´ telené tábory, nebylo niˇc´ım v´ıc neˇz pouhym ´ projevem tohoto nedorozumˇen´ı, stejnou mˇerou pˇrekvapivého ˚ rˇ a´ d, pro obˇe strany, které se od tˇech dob a navˇeky rozeˇsly. Kdyˇz chudy´ augustiniánsky´ mnich zapomnˇel na svuj ˇ ısˇ i, na svˇetovou c´ırkev a naslouchaje vyhradnˇ ´ na R´ e hlasu svého svˇedom´ı, neustupnˇ e prohlásil, zˇ e se nepovaˇzuje ´ ´ za bludaˇre, pokud mu to nˇekdo nedokázˇ e slovem Boˇz´ım“, dal v uporn´ e konfrontaci svého já s celym ´ svˇetem ” poprvé vyraz nˇemecká podstatˇe. Ta t´ım vstoupila do dˇejin jako jasny´ fakt, ktery´ uˇz nadále nepodléhal niˇcemu ´ jinému, ale sám si podˇrizoval vˇsechno ostatn´ı. • 203 (. . .) Zjiˇst’ujeme vˇsude stejné t´ıhnut´ı germánského ducha ke zvlásˇ tn´ımu. Na rozd´ıl od hrdinské poezie román˚ zvolila si jeho poezie za pˇredmˇet svuj ˚ svˇet d´ılˇc´ıch vztahu, ˚ rodinu m´ısto fora, ´ skych národu, srdce prostého ´ ˚ Mˇesˇ t’anské drama, mˇesˇ t’ana m´ısto vzneˇsené povinnosti a sloˇzitych ´ starost´ı krále, dobyvatele nebo jejich rádcu. mravoliˇcny´ román a celá cˇ innost Lessinga a Addisona a koneˇcnˇe i sám Goethe se svˇetem vnitˇrn´ıho nepokoje svého Fausta, vˇsechno, na cˇ em bychom chtˇeli vidˇet peˇcet’ osobn´ıho génia, nacház´ıme jen peˇcet’ jeho národa. ˚ kteˇr´ı vynásˇ ej´ı Individuáln´ı pojet´ı práva vydalo ze sebe v dalekém soumraku stˇredovˇeku soud dvanácti porotcu, rozsudek z hloubky svého svˇedom´ı a nevyhledávaj´ı jej v pˇredem pˇripravené normˇe zákona stejného pro vˇsechny ˚ jejichˇz vznik se táhl celé tis´ıcilet´ı (. . .). pˇr´ıpady. Toto pojet´ı odvrac´ı anglicky´ národ od kodifikace svych ´ zákonu, • 204 (. . .) Cely´ (. . .) nˇemecky´ svˇet jakoby rozsypany´ na myriády center, z nichˇz kaˇzdé c´ıt´ı jenom sebe sama a svym ´ ˚ prostˇrednictv´ım vˇsechno poznává, vˇsemu vˇerˇ´ı a na vˇsechno pusob´ ı. Jak podivuhodnˇe se tento svˇet podobá tomu, o nˇemˇz jsme jiˇz rˇ ekli, zˇ e vˇsechno zahrnuje, nade vˇs´ım vládne, stanov´ı normy, ale nen´ı schopen dát vzniknout ˚ e a zárovenˇ navzájem si odpov´ıdaj´ıc´ı rasy tvoˇrily okraje jakéhosi jakémukoli obsahu. Jako by tyto dvˇe protichudn´ obrovského chodidla, jehoˇz kroky dˇelaj´ı dˇejiny, táhnou za sebou vˇeky, rozdˇeluj´ı národy a svym ´ svobodnym ´ ˚ cˇ ehosi vyˇssˇ´ıho, jehoˇz myˇslenku jim nen´ı dáno nikdy prohlédnout. géniem odrázˇ ej´ı vuli • 206 (. . .) Neustávaj´ıc´ı snaha spojit rozptylen´ ´ e stádo“ lidstva je pouze rozdˇelila nesmiˇritelnym ´ nepˇra´ telstv´ım, které ” vˇzdy nabyvalo t´ım zuˇrivˇejˇs´ıch podob, cˇ ´ım naléhavˇejˇs´ı a násilnˇejˇs´ı tyto snahy byly. ´ • 206 (. . .) Jak klamná je ta velikost, k n´ızˇ cˇ lovˇek smˇerˇ oval ve svych ´ dˇejinách. Nazasad´ıme-li svému duchu uzdu pokory, nahlédneme, zˇ e jeho poslán´ı na zemi je omezeno. Aˇz pˇrestaneme své myˇslenky a pˇra´ n´ı vˇecˇ nˇe zamˇerˇ ovat do dálek, poc´ıt´ıme znovu plnost sil, které se k nám navrát´ı z neplodnych ´ bludnych ´ cest. A jen se to stane, pochop´ıme ´ také, jak vzneˇsené jsou ulohy, které nám dˇr´ıve pˇripadaly tak nevyznamn´ e a nezaj´ımavé. A pochop´ıme, zˇ e vnést ´ klid do jednoho znepokojeného srdce, utiˇsit nˇecˇ ´ı smutek znamená mnohem v´ıc neˇz uskuteˇcnit ten nejskvˇelejˇs´ı objev anebo udivit svˇet zbyteˇcnym ´ cˇ inem. Naˇse cˇ iny se nám pˇribl´ızˇ ´ı, omez´ı se na tiˇsen´ı smutku, j´ımˇz se svˇet sám ˚ zaplavil ve svych Aˇz po´ neplodnych ´ snahách. S t´ım, jak se pokoˇr´ı naˇse hrdost, vzroste zárovenˇ naˇse dustojnost. chop´ıme, jak slabé jsou naˇse s´ıly na velké c´ıle, pˇrestaneme jim zárovenˇ obˇetovat lidskou osobnost. Pˇrestaneme hromadit utrpen´ı na utrpen´ı jen proto, abychom vystoupili do vyˇ ´ sin, z nichˇz by nás vidˇely i ty nejvzdálenˇejˇs´ı národy a budouc´ı epochy. Pochop´ıme absolutn´ı hodnotu cˇ lovˇeka, pochop´ıme, zˇ e radost a jas v srdci kaˇzdého jednotlivého cˇ lovˇeka je to nejvyˇssˇ´ı, nejlepˇs´ı a nejdrahocennˇejˇs´ı v dˇejinách. • 207 Jako je katolicismus románskou verz´ı kˇrest’anstv´ı a protestantismus jeho verz´ı germánskou, je pravoslav´ı verz´ı ˚ e a z n´ı vzeˇsla i jeho dogmata, vˇsechen jeho osobity´ duch, jak slovanskou. Aˇckoliv jeho koˇreny tkv´ı v rˇ ecké pudˇ vystupuje v dˇejinách, zˇretelnˇe prozrazuje rysy slovanské rasy. • Konstantin Nikolajeviˇc Leont’jev: Naˇsi nov´ı kˇrest’ané (ˇca´ st) • 218


10

ˇ ˚ (. . .) Nejvˇetˇs´ı utrpen´ı cˇ lovˇeku v zˇ ivotˇe zpusobuj´ ı ani ne tak pˇr´ırodn´ı s´ıly, jako jiny´ cˇ lovˇek. Casto se napˇr´ıklad ˚ zeme setkat s nemocnym, muˇ ktery, zakouˇs´ı nejradostnˇejˇs´ı pocity, zato vˇsak ´ ´ obklopen láskou a pécˇ ´ı bl´ızkych, ´ stˇezˇ ´ı najdeme zdravého cˇ lovˇeka, ktery´ by byl sˇ t’astny, ´ kdyˇz se k nˇemu nikdo nehlás´ı. . . • 219 ˚ zité nejen proto, zˇ e je to spisovatel nadany, Názory F. M. Dostojevského jsou velice duleˇ ´ ale pˇredevˇs´ım proto, zˇ e má neobyˇcejny´ vliv na cˇ tenárˇ e a je cˇ lovˇekem veskrze uˇziteˇcnym. ´ Jeho upˇr´ımnost, jeho bouˇrlivy´ patos plny´ dobroty, cudnosti a poctivosti, jeho cˇ asté poukazy na kˇrest’anstv´ı – ˚ ze na cˇ tenárˇ e pusobit ˚ ˚ to vˇse muˇ (a pusob´ ı) nanejvyˇ ´ s blahodárnˇe, zvlásˇ tˇe pak na mladé ruské cˇ tenárˇ e. Nelze samozˇrejmˇe spoˇc´ıtat, kolik mladych ´ muˇzu˚ a zˇ en odvrátil od bezcitné politické zloby nihilismu, ani kolika z nich ´ ´ naladil rozum a srdce na uplnˇ e jinou toninu, je jich vˇsak v kaˇzdém pˇr´ıpadˇe velice mnoho. • 222 Sociálnˇe politické experimenty nejbliˇzsˇ´ı budoucnosti (podle vˇseho neodvratné) budou pro lidsky´ rozum sa´ mozˇrejmˇe prvn´ım a nejvˇetˇs´ım kamenem urazu na jeho pochybené cestˇe k vˇseobecnému blahu a harmonii. ˚ Nástup socialismu (tj. zásadn´ı a povˇetˇsinou násilny´ pˇrevrat jak v ekonomické oblasti, tak v zpusobu zˇ ivota) je dnes pˇrinejmenˇs´ım v urˇcité cˇ a´ sti svˇeta zˇrejmˇe neodvratny. ´ • 230 ˚ pak nehledˇe na jejich urˇcitou lyrickou . . . Dokud se p. Dostojevskij ve svych ´ románech vyjadˇruje pomoc´ı obrazu, pˇr´ımˇes cˇ i subjektivnost je na prvn´ı pohled jasné, zˇ e umˇelec je zcela a v´ıce neˇz mnohy´ z nás ruskym ´ cˇ lovˇekem. Jestliˇze vˇsak z ruskych ´ obrazu˚ a z ruskych ´ okolnost´ı jeho posledn´ı rˇ eˇci vyabstrahujeme cˇ istou myˇslenku, ukázˇ e ˚ svou tendenc´ı a dokonce i svym se, zˇ e je, ostatnˇe jako skoro vˇsechny myˇslenky naˇsich nejlepˇs´ıch spisovatelu, ´ ˚ puvodem zcela evropská. ˚ zrovna nehyˇ Zvlásˇ tˇe myˇslenkami, které by byly hodny´ vˇeku, ´ r´ıme!. . . • 231 Humánnost je idea prostá, kdeˇzto kˇrest’anstv´ı je pˇredstava komplexn´ı. • Sergej Nikolajeviˇc Bulgakov: Ivan Karamazov jako filosoficky´ typ • 240 Je (. . .) nesporné, zˇ e naˇse inteligence projevuje takovy´ zájem o filosofii jako snad zˇ a´ dná jiná, zárovenˇ vˇsak má na´ prosto nedostateˇcné filosofické vzdˇelán´ı. Urove nˇ filosofického vzdˇelán´ı je u nás mimoˇra´ dnˇe n´ızká nejen mezi cˇ tenárˇ stvem, ale i mezi tˇemi, kteˇr´ı p´ısˇ´ı. Aˇz dosud jsme my, Rusové, svˇetovou filosofickou literaturu témˇerˇ ˚ avá pouze Vladim´ır Solovjov, jehoˇz zásluhy niˇc´ım neobohatili. Jedinym ´ naˇs´ım origináln´ım filosofem nadále zust´ ˇ v oblasti filosofie nav´ıc sami zpochybnujeme. Nemáme-li origináln´ı odbornou literaturu v oblasti filosofie, pak máme tu nejfilosofiˇctˇejˇs´ı krásnou literaturu. Ona myˇslenková s´ıla naˇseho národa, jeˇz nenaˇsla své vyjádˇren´ı ve ˚ ehu 19. stolet´ı vˇedeckych ´ traktátech, se plnˇe projevila v umˇeleckych ´ obrazech. V tomto ohledu krácˇ ´ıme v prubˇ a zejména v jeho druhé polovinˇe v cˇ ele evropské literatury a v osobˇe Dostojevského a Tolstého, dokonce i Turˇ genˇeva a menˇs´ı mˇerou i Cechova jsme pro ni vzorem. Naˇse literatura v sobˇe taj´ı velké poklady ducha a je tˇreba je umˇet ocenit. • 241 ˇ (. . .) Tˇri bratry Karamazovy (. . .)v oˇc´ıch Dostojevského patrnˇe symbolicky znázornovali celou ruskou spoleˇcnost a cely´ rusky´ zˇ ivot. • 242 ´ redn´ıch postav má zárovenˇ jen epizodicZ hlediska kompozice románu nen´ı moˇzná pˇr´ıliˇs zdaˇrilé, zˇ e jedna z ustˇ kou roli a pro rozvoj románového dˇeje je jaksi nadbyteˇcná. Témˇerˇ vˇsechny romány Dostojevského bezesporu trp´ı znaˇcnymi nedostatky, aˇz nedbalost´ı jak v kompozici, tak ´ v proveden´ı a fanatici formy se proto zajisté maj´ı proˇc hnˇevat. • 243 ˇ Cert Ivana Fjodoroviˇce nen´ı metafyzicky´ Mefistofeles, ztˇelesnˇen´ı abstraktn´ıho principu zla a ironie, je to vyplod ´ Ivanovy choré duˇse, souˇca´ st jeho vlastn´ıho já. • 244 Je pˇr´ıznaˇcné, zˇ e aˇckoli jsou v románu popsány vˇsechny jednaj´ıc´ı postavy, popis Ivanova zevnˇejˇsku zcela chyb´ı. ˚ umˇelecky´ instinkt. Ivan, to je duch, je Zdá se mi, zˇ e to nen´ı náhoda ani nedbalost; projevil se tu sp´ısˇ autoruv ztˇelesnˇeny´ abstraktn´ı problém, nemá zˇ a´ dny´ zevnˇejˇsek. (. . .)


11

• 244 Ivan patˇr´ı k onˇem vzneˇsenym ´ povahám, pro nˇezˇ posledn´ı problémy byt´ı, tak zvané metafyzické problémy Boha a duˇse, dobra a zla, rˇ a´ du svˇeta a smyslu zˇ ivota, nejsou prázdnymi otázkami sˇ edivé teorie, nybrˇ ´ ´ z jsou bezprostˇredn´ı a zˇ ivou realitou. Takové povahy nemohou zˇ ´ıt, aniˇz by si kladly tyto otázky a nalezly na nˇe od˚ zité je, zˇ e nemohou povˇed’. Z psychologického hlediska nen´ı d’˚uleˇzité, jak si na nˇe ta která osobnost od’pov´ı. Duleˇ byt ´ vyjádˇreny racionálnˇe a abstraktnˇe. Pro Ivanovo duˇsevn´ı rozpoloˇzen´ı je pˇr´ıznaˇcná nev´ıra, ztráta v´ıry v staré, ˚ ˚ ze jeˇz doposud nebylo nahrazeno niˇc´ım novym. Tento pˇrechodny´ stav je nanejvyˇ muˇ ´ ´ s chorobny´ a nemoc rustu zaˇcasté skonˇcit smrt´ı. • 249 Na otázku, zda má cˇ i nemá Ivan pravdu, kdyˇz spojuje otázku dobra a zla s náboˇzenstv´ım, odpov´ı (. . .) lidé ˚ eho svˇetového názoru rozd´ılnˇe. Zduraz ˚ ˇ ruzn´ nuji zde pouze obecnˇe lidsky´ obsah této otázky, kterou si klade kaˇzdy´ cˇ lovˇek, jenˇz zaˇc´ıná zˇ ´ıt vˇedomym ´ zˇ ivotem a pˇrecház´ı od dˇetské tradiˇcn´ı v´ıry k vˇedomé v´ırˇ e cˇ i nev´ırˇ e. Iva˚ pop´ıraj´ıc´ım mravnost, je pˇreci spousta lid´ı, pro nˇezˇ teoretické nova tragédie nespoˇc´ıvá v tom, zˇ e doˇsel k závˇerum vˇse je dovoleno“ je pouze pohodlnym ´ vyvˇ ´ esn´ım sˇ t´ıtem jejich nemravnosti v zˇ ivotˇe; jeho tragédie spoˇc´ıvá v tom, ” ˚ ze sm´ırˇ it jeho uˇslechtilé srdce, schopné trpˇet takováto muka“, jak ho charakterizozˇ e se s t´ımto závˇerem nemuˇ ” val starec. Staˇc´ı vzpomenout, jak se Ivan souˇzil, kdyˇz si kladl za vinu otcovu vraˇzdu. Teoreticky´ rozum se tu ˚ hlas v srdci a existuje navzdory dostává do rozporu s rozumem praktickym, to, co logika pop´ırá, pozvedá svuj ´ vˇsem námitkám rozumu jako fakt bezprostˇredn´ıho mravn´ıho vˇedom´ı, jako hlas svˇedom´ı. • 250 (. . .) Velikost Nietzscheho ducha se podle mého názoru projevila v tom, jak vásˇ nivˇe a neobvykle proˇzil drama, ˚ ze byt které pro nˇej skonˇcilo tak tragicky (Nietzsche zeˇs´ılel). Z jeho filosofie nebylo a ani nemuˇ ´ jiného vychodiska. ´ ˚ ˚ Voltaire po napsán´ı Candida, Kdyby po tom vˇsem, co napsal, zustal blahobytnym ´ mˇesˇ t’ákem, tak jako j´ım zustal ´ a verˇs´ıch procviˇcuje daná této knihy plné zoufalé nev´ıry, byl by pouhym ´ beletristou, jenˇz si ve skvˇelé proze filosofická témata. Svym spisy upozornil na skuteˇcnou závaˇznost a vyznam témat, ´ sˇ´ılenstv´ım v´ıce neˇz svymi ´ ´ kterymi se zabyval. ´ ´ ˇ Nietzscheho zˇ ivot je nezbytnym nám ´ komentárˇ em, jenˇz vrhá tragické svˇetlo na jeho sˇ´ılené spisy a objasnuje skuteˇcná muka Zarathustry. Dostojevskij s prorockou jasnozˇrivost´ı formuloval Nietzscheho problém, problém ateistického amoralismu, avˇsak na rozd´ıl od Nietzscheho, kterého snaha zbavit se tohoto protikladu zcela pohltila, ho pochopil a povznásˇ´ı se nad nˇej. Duch naˇseho spisovatele dokázˇ e kromˇe Nietzscheho a Ivanovy duˇse obsáhnout také Aljoˇsovu duˇsi a prorockého ducha starce Zosimy. (. . .) • 251 Ivan se ve vztahu k morálce vyjadˇruje váhavˇe a nejednoznaˇcnˇe: Nen´ı-li Boha a nesmrtelnosti duˇse, pak je ” ˚ nˇekdy s rozhodnost´ı odpov´ıdá, zˇ e Buh ˚ neexistuje, jindy dává vˇse dovoleno.“. Kdyˇz se ho vˇsak ptaj´ı, je-li Buh, témˇerˇ opaˇcnou odpovˇed’. V tom právˇe spoˇc´ıvá jeho tryzniv´ e postaven´ı, zˇ e nen´ı schopen dospˇet k zˇ a´ dnému ´ jednoznaˇcnému závˇeru. Touˇzebnˇe hledá v´ıru, je jiˇz vyˇcerpán pochybnostmi. • 255 ˚ Otázka, kterou zde s takovou tragickou silou a sˇ´ılenou odvahou Ivan klade, otázka o puvodu a smyslu zla ve svˇetˇe a rozumnosti svˇetového rˇ a´ du, je odvˇekym ´ problémem metafyziky, starym ´ jak svˇet sám, ktery´ se od dob Leibnitze nazyv´ ´ a problémem teodicey. Na tuto otázku se snaˇzili dát odpovˇed’jak teologové, kteˇr´ı ji formuluj´ı jako problém Boˇz´ı prozˇretelnosti, tak filosofové, jak optimisté jako Leibnitz, tak pesimisté jako jeho zlobny´ kritik Voltaire cˇ i Schopenhauer a Eduard Hartman, jak spiritualisté, tak materialisté, jak deisté, tak ateisté. Nedomn´ıvejme ˚ avá problémem i pro myˇslen´ı ateistické, které jeˇstˇe v´ıce se, zˇ e si tuto otázku kladlo jen náboˇzenské myˇslen´ı, zust´ ˚ ˇ zduraz nuje budouc´ı harmonii, j´ızˇ vˇsak bude dosaˇzeno za cenu disharmonie pˇr´ıtomnosti. • 257 ˚ (. . .) V základech kaˇzdého náboˇzenského pohledu na svˇet leˇz´ı nˇeco, co je nedokazatelné a co jakykoliv dukaz ´ ˚ dokonce pˇresahuje a co se dokonce nacház´ı mimo dosah jakéhokoliv dukazu. • 258 (. . .) Pouze s pomoc´ı vˇedy nelze zˇ a´ dny´ zˇ ivy´ a celistvy´ pohled na svˇet vybudovat, nebot’ na jeho vytvárˇ en´ı se ˚ vyraz kromˇe rozumu, jenˇz nacház´ı svuj ve vˇedˇe, také pod´ıl´ı iracionáln´ı citové prvky, struˇcnˇe rˇ eˇceno srdce. ´ • 262 (. . .) Základn´ı idea kˇrest’anstv´ı spoˇc´ıvá v etické rovnocennosti vˇsech lid´ı, tato idea je formulovaná jako rovnost vˇsech lid´ı pˇred Bohem. Nejde tu o mechanickou nivelizaci práv a povinnost´ı, o pomyslnou rovnost mezi lidmi, kteˇr´ı se svymi pˇrirozenymi vlohami nutnˇe liˇs´ı a v tomto ohledu si rovni nejsou, nybrˇ ´ ´ ´ z o to, uznat v kaˇzdé bytosti


12

ˇ adná osobnost (tato idea se plnoprávnou mravn´ı osobnost, jeˇz má urˇcitá práva a z toho vyplyvaj´ ´ ıc´ı povinnosti. Z´ pozdˇeji opakuje u Kanta) nesm´ı byt ´ nikdy prostˇredkem; osobnost je sama o sobˇe c´ılem. Idea etické rovnosti se stala základem naˇs´ı evropské kultury – anticky´ zˇ ivot ji odm´ıtal, byl totiˇz zaloˇzen na protikladu morálky pánu˚ ˚ Má-li byt a morálky otroku. ´ kˇrest’anská idea etické rovnocennosti a mravn´ı autonomie uskuteˇcnˇena v zˇ ivotˇe lid´ı, mus´ı byt ´ odstranˇeny vnˇejˇs´ı pˇrekázˇ ky, tj. taková lidská ustanoven´ı, která této rovnosti protiˇreˇc´ı. To znamená odstranit takové zˇ ivotn´ı formy, v nichˇz je cˇ lovˇek cˇ lovˇeku prostˇredkem, odstranit vykoˇrist’ován´ı cˇ lovˇeka cˇ lovˇekem. Dneˇsn´ı evropská kultura je v tomto smyslu kulturou kˇrest’anskou; základn´ı postuláty kˇrest’anské etiky se proto shoduj´ı se základn´ımi politickymi i ekonomickymi postuláty modern´ı demokracie do té m´ıry, zˇ e jsou prakticky ´ ´ totoˇzné. (. . .) • 263 Lidé jsou si rovni v Bohu, ale nikoliv v pˇr´ırodˇe, a tato pˇrirozená nerovnost vyvrac´ı etickou ideu rovnosti tam, kde je tato idea zbavena etické sankce. Idea lidské rovnosti je mravn´ı axiom, mravn´ı postulát formulovany´ vzneˇsenym ´ pˇrikázán´ım lásky: rovnost lid´ı je v tomto smyslu supranaturáln´ı, metafyzicky´ princip, ktery´ se ˇ v dˇejinách. Právˇe dˇejiny vˇsak dosvˇedˇcuj´ı, zˇ e tato idea je neustále poˇslapávána a zˇ e lidé jsou neuskuteˇcnuje napravitelnˇe hˇr´ısˇ n´ı a neustále na sobˇe páchaj´ı násil´ı. • 264 Jiˇz nˇekolikrát jsme v souvislosti s inkvizitorem pˇripomnˇeli Nietzscheho. Nebylo to náhodou, nebot’ vychoz´ ı pro´ tikˇrest’anské ideje jak inkvizitora, tak autora Zarathustry jsou si navzájem neuvˇerˇ itelnˇe bl´ızké. Základn´ım motivem Nietzscheho filosofie spoleˇcnosti je idea shodná s ideou velkého inkvizitora: popˇren´ı etické rovnosti vˇsech ˚ Povinnosti existuj´ı pouze ve vztahu k sobˇe lid´ı a postulát dvoj´ı morálky – morálky pánu˚ a morálky otroku. ” rovnym, ve vztahu k bytostem niˇzsˇ´ıho rˇ a´ du je moˇzné jednat dle vlastn´ıho uvázˇ en´ı.“. Tento vyˇssˇ´ı lidsky´ druh je ´ ˚ vlastn´ım c´ılem dˇejin. Od této ideje se odv´ıjej´ı vˇsechny patologické zrudnosti Nietzscheho uˇcen´ı – popˇren´ı lásky ´ a souc´ıtˇen´ı, glorifikace války, upln´ e popˇren´ı demokratickych ´ ideálu˚ atd. atd. Je udivuj´ıc´ı, jak geniálnˇe a s jakou jasnozˇrivost´ı Dostojevskij pˇredv´ıdal jeden z nejpˇr´ıznaˇcnˇejˇs´ıch mravn´ıch neduhu˚ naˇseho stolet´ı. Dostojevského ˚ c´ı pˇredstavivost neustále znepokojuje obraz nadˇclovˇeka“: vrac´ı se k nˇemu ve dvou nejvyznaˇ tvurˇ cnˇejˇs´ıch d´ılech, ´ ” Zloˇcin a trest (postava Raskolnikova) a Bratˇri Karamazovi, o ménˇe vyznamn ych ´ ´ ani nemluvˇe. • 266 Faust je symbolem evropského myˇslen´ı, jeˇz se zbavilo kurately, kterou nad n´ım vykonávalo bohoslov´ı, snaˇzilo se krácˇ et po vlastn´ıch nohou a nyn´ı si poprvé uvˇedomuje meze svych ´ moˇznost´ı. Prvn´ı d´ıl Fausta, to je tragédie pochybnosti, dokonce zoufalstv´ı z vˇedˇen´ı. Tento motiv, pˇr´ıznaˇcny´ pro urˇcitou historickou epochu cˇ i sp´ısˇ e epochy lidstva, pro nˇej zárovenˇ nikdy nepˇrestává byt ´ aktuáln´ı. Kaˇzdy´ uvˇedomˇely´ cˇ lovˇek si mus´ı Faustovy pochybnosti sám proˇz´ıt. Lidská mysl se k otázce poznán´ı neustále vrac´ı, je to odvˇeky´ problém filosofie. ˇ Podobnˇe jako i jiné svˇetodˇejné otázky ani tato neumoˇznuje odpovˇed’, která by odstranila otázku samu. Dokud bude lidstvo zˇ ´ıt a myslet, bude si klást faustovské otázky; proto i dnes, 100 let po napsán´ı Fausta, je nám jeho drama bl´ızké a zcela srozumitelné, c´ıt´ıme se s n´ım byt ´ spˇr´ıznˇeni. V tom spoˇc´ıvá zvlásˇ tnost svˇetodˇejnych ´ otázek. • 269 (. . .) Aby cˇ lovˇek byl d´ıtˇetem své doby, nemus´ı nutnˇe sd´ılet vˇedomˇe jej´ı ideje. Pop´ırán´ı nˇekdy svˇedˇc´ı o daleko vásˇ nivˇejˇs´ım vztahu k odm´ıtanému neˇz jeho lhostejné pˇrijet´ı. • 270 Ivan Karamazov (. . .) vyjadˇruje muka a pochybnosti XIX. stolet´ı podobnˇe jako Faust stolet´ı XVIII.. Je-li Faust pˇredstavitelem epochy individualistického pohledu na svˇet, pak Ivan Karamazov je skeptické d´ıtˇe epochy socialistické. V tom také spoˇc´ıvá univerzáln´ı vyznam postavy Ivana Karamazova. ´ • 270 ˇ Vˇse veliké na sebe bere konkrétn´ı národn´ı podobu, a upozornujeme-li na nadnárodn´ı rysy daného obrazu, mus´ıme si vˇsimnout také tˇech národn´ıch. Z Fausta máme zcela zˇretelny´ dojem, zˇ e aˇckoli nepˇrestává byt ´ univerzáln´ı postavou, je to Nˇemec kaˇzdym ´ coulem, nˇekdy aˇz filistr. Stejnˇe tak je nesporné, zˇ e Ivan Karamazov je v pravém slova smyslu rusky´ cˇ lovˇek, s n´ımˇz se kaˇzdy´ z nás c´ıt´ı bytostnˇe spˇr´ıznˇen. Ivan je, pˇresnˇeji rˇ eˇceno, rusky´ inteligent aˇz do morku kost´ı, s jeho vásˇ nivym otázkami, s jeho náchylnost´ı k ne´ zaujet´ım svˇetodˇejnymi ´ ˚ koneˇcnym neustále sám sebe analyzuj´ıc´ı, s rozbolavˇelym, zmuˇcenym ´ rozhovorum, ´ ´ svˇedom´ım. Zvlásˇ tˇe v posledn´ım spatˇruji nejzˇretelnˇejˇs´ı a nejcharakteristiˇctˇejˇs´ı rys ruské inteligence, ktery´ byl bezpoˇctukrát zachycen v literatuˇre. V urˇcitém slova smyslu lze rˇ´ıci, zˇ e veˇskerá naˇse beletrie a znaˇcná cˇ a´ st publicistiky mluv´ı, at’ uˇz pˇr´ımo cˇ i nepˇr´ımo, právˇe o této nemoci svˇedom´ı.


13

• 271 ˇ ruské filosofické myˇslen´ı nepˇrineslo témˇerˇ zˇ a´ dné plody, zat´ımco my Rusové jsme neustále suˇzováni (. . .) Ze intenz´ıvn´ı metafyzickou a náboˇzenskou touhou (. . .). • 271 (. . .) Ivan Karamazov je typicky´ Rus právˇe proto, zˇ e je zcela zaujat etickym ´ problémem. Nezájem tohoto mohutného filosofického ducha o vˇsechny ostatn´ı filosofické problémy, napˇr. teorii poznán´ı, je aˇz zarázˇ ej´ıc´ı. A naopak Faust, ktery´ vystoupil s problémem gnoseologickym, je pravym ´ ´ Nˇemcem s obdivuhodnˇe silnym ´ filosofickym Gr ubeleien (pro tento vyraz dokonce ani nemáme ruské slovo). ´ myˇslen´ım a filosofickymi ´ ´ V postavˇe Ivana Karamazova jsme proto vytuˇsili naˇsi rodnou nemoc, která tvoˇr´ı naˇsi národn´ı odliˇsnost, nemoc svˇedom´ı, a poznali jsme, zˇ e je základn´ım psychologickym ´ rysem jeho povahy. • 272 ˇ ım to je, zˇ e právˇe nemoc svˇedom´ı je v takové m´ırˇ e naˇs´ım národn´ım rysem? Odpovˇed’ na tuto otázku mus´ı C´ byt ´ kaˇzdému jasná. Je tomu tak proto, zˇ e mezi ideálem a skuteˇcnost´ı, mezi poˇzadavkem rozumu a svˇedom´ı a zˇ ivotem u nás zeje nesm´ırná propast, existuje tu straˇslivy´ nesoulad, a ten je pˇr´ıcˇ inou naˇs´ı nemoci. Ideál jiˇz ˚ ze byt ˚ y´ a v Rusku svou podstatou neodpov´ıdá skuteˇcnosti a pop´ırá ji, avˇsak stupenˇ tohoto nesouladu muˇ ´ ruzn se mˇerˇ´ı rozd´ılem nˇekolika stalet´ı, nebot’zat´ımco naˇse inteligence drˇz´ı ve svych ´ ideálech krok s nejpokrokovˇejˇs´ım evropskym ´ myˇslen´ım, naˇse skuteˇcnost v mnoha ohledech zaostala za Evropou o mnoho stolet´ı. Proto nikde v Evropˇe zˇ ivot na kaˇzdém kroku tak neurázˇ ´ı, netryzn´ ´ ı, nemrzaˇc´ı jako v Rusku. ´ zenské vˇedom´ı a spoleˇcnost (kapitola z knihy) • Nikolaj Alexandroviˇc Berd’ajev: Nové naboˇ • 274 Tam, kde je pécˇ e o lidi a zdánlivá starost o jejich sˇ tˇest´ı a spokojenost spojena s pohrdán´ım cˇ lovˇekem, s nev´ırou ˚ ˇ v jeho vyˇssˇ´ı puvod a pˇredurˇcen´ı, tam vládne duch Velkého inkvizitora. Tam, kde se upˇrednostnuje sˇ tˇest´ı pˇred svobodou, kde se cˇ asné klade nad vˇecˇ nost, kde se láska k cˇ lovˇeku bouˇr´ı proti lásce k Bohu, tam vˇsude je pˇr´ıtomen ˚ zeme zaopatˇrit, Velky´ inkvizitor. Tam, kde nás ujiˇst’uj´ı, zˇ e cˇ lovˇek ke svému sˇ tˇest´ı nepotˇrebuje pravdu, zˇ e se muˇ aniˇz bychom znali smysl zˇ ivota, tam vˇsude je pˇr´ıtomen. Kde je lidstvo vystaveno tˇrem velkym ´ pokuˇsen´ım d’ábla – promˇenˇe kamenu˚ v chléb, vnˇejˇs´ımu zázraku a autoritˇe a královstv´ım tohoto svˇeta, tam vˇsude je Velky´ inkvizitor. • 277 Velky´ Inkvizotor zavrhl svobodu ve jménu lidského sˇ tˇest´ı a popˇrel Boha ve jménu lidstva. T´ım lidi pokouˇs´ı, nut´ı je zˇr´ıci se svobody a odvrac´ı je od vˇecˇ nosti. Kristus naopak cenil ze vˇseho nejv´ıce svobodu a svobodnou ˚ lásku cˇ lovˇeka. Kristus lidi nejen miloval, ale také si jich vázˇ il, stvrdil lidskou dustojnost a uznával, zˇ e cˇ lovˇek ˚ je schopen dosáhnout vˇecˇ nosti, chtˇel pro cˇ lovˇeka nikoliv pouhé sˇ tˇest´ı, nybrˇ e, v souladu s vyˇssˇ´ı ´ z sˇ tˇest´ı dustojn´ ˚ pˇrirozenost´ı lidstva, s absolutn´ı lidskou dustojnost´ ı. To vˇse duch Velkého inkvizitora nenávid´ı, nebot’ cˇ lovˇekem pohrdá. Pop´ırá jeho vyˇssˇ´ı pˇrirozenost, jeho schopnost smˇerˇ ovat k vˇecˇ nosti a splynout s absolutnem. Touˇz´ı zbavit ´ lidi svobody a vnutit jim ubohé a poniˇzuj´ıc´ı sˇ tˇest´ı t´ım, zˇ e je ubytuje v utuln´ em zˇr´ızen´ı. . . • 280 Velky´ inkvizitor chce z cˇ lovˇeka sejmout bˇr´ımˇe svobody a zbavit ho posledn´ı náboˇzenské svobody volby, váb´ı ho proto vidinou pokoje. Slibuje lidem sˇ tˇest´ı, ale pˇredevˇs´ım jimi pohrdá, nebot’ nevˇerˇ´ı, zˇ e by mohli unést bˇr´ımˇe svobody a zˇ e jsou hodn´ı vˇecˇ nosti. • 281 Celé dˇejiny kˇrest’anského svˇeta jsou nepˇretrˇzitym ´ bojem Krista (to jest principu svobody a smyslu, principu vyˇssˇ´ı lidské pˇrirozenosti a zˇ ivota vˇecˇ ného) s troj´ım pokuˇsen´ım d’ábla. A jeˇstˇe d’nes, kdy uplynulo nikoliv patnáct, ale ˚ avá knihou prorockou. dvacet stolet´ı, to nen´ı dostateˇcnˇe jasné. Proto Legenda o Velkém inkvizitorovi zust´ • 286 Násil´ı a nenávist ke svobodˇe je podstatou ducha Velkého inkvizitora. My se vˇsak drˇz´ıme pravdy Kristovy, a sice zˇ e pravá láska k lidem je moˇzná jen v Bohu, ve jménu nebeského Otce, a je nerozluˇcnˇe spojena s uznán´ım vyˇssˇ´ı ´ elu cˇ lovˇeka, s uctou ´ ˚ k osobnosti a jej´ım nekoneˇcnym pˇrirozenosti a vyˇssˇ´ıho udˇ ´ právum. • 289 Vˇsichni ti násiln´ı spasitelé lidstva, at’ uˇz hlásaj´ı náboˇzenstv´ı autority, nebo náboˇzenstv´ı humanity, tak jako tak ˚ nevˇerˇ´ı v lidské s´ıly a cˇ lovˇeka si nevázˇ ´ı. Jejich láska je proto jen zdánlivá. V´ıra v cˇ lovˇeka, v jeho dustojnost ˚ a mysticky´ vyznam svobody je jiˇz v´ırou v Boha, ve zdroj lidské s´ıly, dustojnosti a svobody. Nechceme sˇ t’astné, ´


14

˚ spokojené a zabezpeˇcené lidstvo, jeˇz by se vˇsak vzdalo své dustojnosti a zradilo své poslán´ı, chceme svobodné boholidstv´ı. Nechceme zázraky, abychom uvˇerˇ ili, ale v´ıru konaj´ıc´ı zázraky, nechceme autoritu, ale svobodu, nechceme tajemstv´ı, jeˇz by nás ovládalo a utvrzovalo v naˇs´ı slepotˇe, ale chceme toto tajemstv´ı prohlédnout a dát t´ım smysl naˇsemu zˇ ivotu. Teorie násilné autority je plodem nev´ıry. Tato teorie nevˇerˇ´ı, zˇ e v zˇ ivotˇe pˇrirozenˇe ˚ pusob´ ı boˇzská moc a proto vytvárˇ´ı moc umˇelou, snaˇz´ı se zastraˇsit. Vnˇejˇs´ı násilná autorita c´ırkve je sama o sobˇe contradicto in adjecto, nebot’ sama idea c´ırkve je zaloˇzena na organické pˇr´ıtomnosti Ducha svatého v soborném tˇele lidstva a na svobodném spojen´ı s t´ımto duchem. • 290 Tˇret´ımu pokuˇsen´ı, pokuˇsen´ı pozemské vlády a c´ısaˇrova meˇce, pokuˇsen´ı imperialismu podlehlo jak katolictv´ı svym ´ césaropapismem, tak pravoslav´ı svym ´ césarismem. • 292 Je (. . .) nepochopitelné, jak mohl autor Velkého inkvizitora obhajovat samodˇerˇzav´ı a nechat se svést byzantskou státnost´ı. • 301 Veˇskerá sloˇzitost a hloubka nietzscheovské problematiky spoˇc´ıvá v tom, zˇ e Nietzscheho démonismus, stejnˇe ˚ byl démonismem zboˇznym, jako Byronuv, a jeho bohoborectv´ı nen´ı temná, zlá s´ıla, ale doˇcasné zatemnˇen´ı ´ náboˇzenského vˇedom´ı, ztráta kontaktu s pozitivn´ımi tvoˇrivymi zmˇenami niterné náboˇzenskosti lidského byt´ı. ´ ´ ˚ zitá zkuˇsenost nebyla lidstvem dosud dostateˇcnˇe Tato nová, pro uplnost náboˇzenského vˇedom´ı nesm´ırnˇe duleˇ pochopena, dosud se nespojila s rozumem – Logem, proto to nedorozumˇen´ı se zboˇznym ´ démonismem. Takovy´ je Ivan Karamazov a tac´ı jsou mnoz´ı lidé nové doby, kteˇr´ı proˇz´ıvaj´ı tˇezˇ kou krizi, klesaj´ı pod bˇremenem sloˇzitosti dosud nepochopené, jejich bohoborectv´ı, to nen´ı metafyzicky´ odpor k Bohu a koneˇcné rozhodnut´ı pro zlo. Jsou to hledaˇci, kteˇr´ı lidstvu pˇripravuj´ı cestu. Je v nich, aniˇz by to pozorovali a aniˇz by si to uvˇedomovali, pˇr´ıtomen Duch Boˇz´ı a omyly, jichˇz se jejich vˇedom´ı dopouˇst´ı, jim budou odpuˇstˇeny. Spas´ı se, jak pravil Kristus, ti, jeˇz zápasili s Bohem, nikoliv vˇsak ti, jeˇz se rouhali Duchu svatému, i Job zápasil s Bohem. Bez tohoto bohoborectv´ı by nebylo bohatého mystického zˇ ivota a svobody náboˇzenské volby. Coˇzpak vˇsichni ti nov´ı muˇcedn´ıci Ducha, ´ vˇsichni, kdoˇz se souˇz´ı a hledaj´ı a nemohou se jiˇz spokojit jen jednostrannou, d´ılˇc´ı a neuplnou náboˇzenskou pravdou, vˇsichni, kdoˇz tuˇs´ı tep nového, dosud nepoznaného náboˇzenského zˇ ivota, coˇzpak ti vˇsichni se rouhaj´ı Duchu svatému? Je moˇzné, zˇ e ono dosud nerozluˇstˇené, tajemné t´ıhnut´ı k démonismu je jen jedna z podob ´ u˚ dobra, ktery´ nám bude srozumitelny´ teprve v náboˇzenské syntéze posledn´ı fáze mystické boˇzstv´ı, jeden z pol dialektiky byt´ı. • 303 Marx vˇecˇ nost nenávid´ı, démonické osobnosti jako Byron cˇ i Nietzsche po n´ı touˇz´ı. Proto nacház´ım rysy Velkého inkvizitora u Marxe a nikoliv u Nietzscheho, Byrona ani u samotného Ivana Karamazova, ktery´ Legendu o Velkém inkvizitorovi vypráv´ı (je to vlastnˇe chvála Krista). • 303 ˚ Marx (. . .) ateismus pˇrevzal od Feuerbacha, nen´ı v nˇem vˇsak jiˇz ona svérázná Feuerbachova religiozita. Marxuv ateismus, to nejsou muka a touha, nybrˇ ´ z zlostná radost, zˇ e nen´ı Boha, zˇ e jsme se s Bohem koneˇcnˇe vypoˇra´ dali a zˇ e zaˇcalo byt ´ poprvé moˇzné myslet na sˇ tˇest´ı lid´ı“. Marxovo pohrdán´ı lidmi, lidskou osobnost´ı je bezmezné. ” ˇ Clovˇ ek se svym ´ vnitˇrn´ım svˇetem pro nˇeho neexistuje, osobnost nemá naprosto zˇ a´ dnou hodnotu, pˇrestoˇze blaho a sˇ tˇest´ı lidstva (tedy proletariátu, jenˇz se stal lidstvem) a jeho uspoˇra´ dán´ı podle zákonu˚ nutnosti je jeho nejvˇetˇs´ım snem. Velky´ inkvizitor v osobˇe Marxe pohrdá osobnost´ı stejnˇe jako Velky´ inkvizitor v podobˇe absolutn´ıho césarismu, at’ uˇz v státn´ı cˇ i c´ırkevn´ı despocii. Marx se také samozˇrejmˇe chopil c´ısaˇrova meˇce“. Mezi marxisty je ” ´ mnoho nevinnych umysly, které dosud neprohlédly ducha svého uˇcitele. ´ dˇet´ı s sˇ lechetnymi ´ • Semjon Ludvigoviˇc Frank: Legenda o Velkém inkvizotorovi • 310 V cˇ em tkv´ı vlastn´ı smysl (. . .) Legendy? Bylo by velice povrchn´ı domn´ıvat se, jak ostatnˇe mnoz´ı cˇ inili, zˇ e tu jde pouze o kritiku katolické c´ırkve. Dostojevskij vedl, jak známo, s katolictv´ım jednostrannou polemiku, coˇz se také odrazilo na vnˇejˇs´ı formˇe Legendy. V tom vˇsak jej´ı vlastn´ı smysl nespoˇc´ıvá, ba co v´ıc, vlastn´ıho jádra problému ˚ se to vubec netyk´ ´ a. Legenda obsahuje daleko obecnˇejˇs´ı duchovn´ı téma. Dotyk´ ´ a se napˇr´ıklad revoluˇcn´ıho socialismu, ktery, ´ jak Dostojevskij jasnozˇrivˇe postˇrehl, je se svobodou osobnosti nesluˇcitelny´ a nutnˇe vede k totalitn´ı ˇ ˚ program v Bˇesech). Kritika legendy m´ırˇ´ı obecnˇe proti oné despocii a k vˇseobecnému zotroˇcen´ı (viz. Sigalev uv ˚ ehu lidskych ´ aˇz po Renana), totiˇz proti projektu, ktery´ v prubˇ ´ dˇejin nesˇcetnˇekrát formulované utopii (od Platona


15

chce odpovˇednost za osudy spoleˇcnosti pˇredat do rukou vybrané skupiny moudrych ´ a sˇ tˇest´ı lidstva dosáhnout pomoc´ı despotické vlády nad nezodpovˇednou, k otrocké posluˇsnosti vychovanou masou. ´ Avˇsak ani veˇskeré tyto politicko-filosofické uvahy nepostihuj´ı nejhlubˇs´ı smysl Legendy. Ten se totiˇz nacház´ı v oblasti cˇ istˇe duchovn´ı a odhaluje nám jedno z odvˇekych ´ dilemat lidského ducha. • 311 Dostojevského myˇslen´ı je dialektické: zná a proˇz´ıvá veliké a vˇecˇ né protiklady zˇ ivota, v´ı, zˇ e lidské srdce je sˇ iroké ˚ a vˇseobsáhlé a zˇ e to, co se v koneˇcném dusledku jev´ı jako pokuˇsen´ı a omyl, vyvˇerá z té nejhlubˇs´ı lidské potˇreby ˚ zi nezakusil, Dostojevského a je proto pravdivé, i kdyˇz jen do urˇcité m´ıry. Omyly a pokuˇsen´ı, která na vlastn´ı kuˇ nezaj´ımaj´ı. Jeho zápas je vˇzdy zápasem se sebou samym. To plat´ı také o pokuˇsen´ı, které je obsaˇzeno v tezi ´ Velkého inkvizitora. Svˇedˇc´ı o tom pˇrinejmenˇs´ım jiˇz to, zˇ e Legendu vytvoˇril a vypráv´ı ji Ivan Karamazov, postava, v n´ızˇ se nejzˇretelnˇeji odrázˇ ej´ı ta pop´ırán´ı a ty pochybnosti, kterymi proˇsel sám Dostojevskij. ´ • 311 Velky´ inkvizitor vytyk´ ´ a Kristu pˇredevˇs´ım to, zˇ e na cestˇe své spásy cˇ lovˇeka nejen nezbavuje problému˚ zˇ ivota ˚ a bˇremene svobodného rozhodován´ı, ba naopak, t´ım, zˇ e poˇc´ıtá s lidskou dustojnost´ ı, uvaluje na nˇej nesnesitelnou t´ıhu. Podle Velkého inkvizitora lidská spása spoˇc´ıvá naopak v tom, zbavit cˇ lovˇeka problému˚ zˇ ivota, nebot’ ˚ ty jsou t´ım proklet´ım, které t´ızˇ ´ı lidsky´ rod jako dusledek prvotn´ıho hˇr´ıchu. • 312 Dostojevskij pˇred námi neskryv´ ´ a, zˇ e (. . .) [pozemského] rajského stavu lze dosáhnout jedinˇe vˇedomym ´ duchovn´ım okleˇstˇen´ım, jedinˇe uznáme-li cˇ lovˇeka za duchovnˇe ménˇecenného a nezralého. • 313 V lidském srdci je ukryta temná a neuchopitelná s´ıla, která je jeˇstˇe mocnˇejˇs´ı neˇz t´ıhnut´ı k pokojné blaˇzenosti. ˚ c´ıho neklidu. Právˇe ona tvoˇr´ı nejhlubˇs´ı lidJe to vˇedom´ı vlastn´ı svobody ve smyslu vnitˇrn´ı iracionality a tvurˇ skou pˇrirozenost. Nen´ı tato cˇ istá, neurˇcitá potence, tato otevˇrená vˇsemohoucnost lidského ducha, tato schopnost vytyˇcovat si c´ıle a dávat podle vlastn´ıho uvázˇ en´ı smˇer svému zˇ ivotu, nen´ı právˇe tato iracionáln´ı a neuchopitelná ˚ ze vzdát, nechce-li spáchat sebevraˇzdu, nebot’ ona je vlastnost jedinym ´ vlastnictv´ım, kterého se cˇ lovˇek nemuˇ ˇ ˇ ˚ totoˇzná s jeho lidskou podstatou? Clovˇ ek nesmˇerˇ uje ke sˇ tˇest´ı a pokoji. Clovˇ ek v koneˇcném dusledku smˇerˇ uje ˇ pouze k moˇznosti zˇ ´ıt skuteˇcnˇe jako cˇ lovˇek, tj. uskuteˇcnovat sebe sama podle vlastn´ıho rozhodnut´ı, ve vˇs´ı iracionalitˇe a nesmyslnosti své pˇrirozenosti. • 314 ´ T´ıhnut´ı k prostomyslné blaˇzenosti a upln´ emu klidu duchovn´ı rovnováhy nen´ı z hlediska vrozené potˇreby neomezené vnitˇrn´ı svobody nic jiného neˇz projev apatie a smˇerˇ ován´ı k duchovn´ı smrti. • 314 Pravy´ smysl Legendy o Velkém inkvizitorovi pochop´ıme jedinˇe ve svˇetle (. . .)zásadn´ıho protikladu mezi dˇetskou prostomyslnou blaˇzenost´ı a duchovn´ı svobodou. • 316 Skuteˇcny´ protiklad nikdy nevyˇreˇs´ıme t´ım, zˇ e jednu jeho cˇ a´ st zcela popˇreme a druhou uznáme za právoplatnou. • 319 ´ Aljoˇsa Karamazov správnˇe pochopil to, co Dostojevskij otevˇrenˇe pˇriznává usty Ivana: zˇ e Velky´ inkvizitor je sˇ kodlivy´ a nebezpeˇcny. ´ Aljoˇsa odhalil Inkvizitorovo jediné tajemstv´ı, totiˇz zˇ e nevˇerˇ´ı v Boha. • Nikolaj Onufrjeviˇc Losskij: Velky´ inkvizitor • 329 Co se (. . .) tyˇ ´ ce autority, C´ırkev se ve svém pozemském aspektu, jako spoleˇcenstv´ı lid´ı, které spojuje urˇcity´ ˚ ze bez vudc ˚ u˚ obdaˇrenych ˚ obˇrad a vˇerouka, nemuˇ ´ autoritu obej´ıt. Tato spoleˇcenská stránka C´ırkve je uzpusobena ´ u˚ lid´ı a nutnˇe v sobˇe obsahuje cosi omezeného a relativn´ıho. Berd’ajev o tomto relativn´ım potˇrebám milion aspektu vˇsech lidskych ´ spoleˇcenskych ´ instituc´ı rˇ´ıká: C´ısaˇr je symbol, generál je symbol, papeˇz, metropolita, ” ˚ biskup, to vˇse jsou symboly. Naproti tomu svˇetec, prorok, geniáln´ı tvurce, sociáln´ı reformátor, ti vˇsichni jsou reáln´ı.“. Veˇskery´ tento vychovn y´ aspekt C´ırkve, bez nˇehoˇz by nebylo moˇzné vést postupnˇe a nenásilnˇe miliony lid´ı ´ k ideálu Boˇzské dokonalosti, cˇ asto podléhá deformac´ım c´ırkevn´ıho farizejstv´ı“ a sám Guardini rˇ´ıká, zˇ e ti, kteˇr´ı ” ” C´ırkev miluj´ı, jsou si této bolestné pravdy, totiˇz jak nedokonalé je pozemské uskuteˇcnˇen´ı C´ırkve, jasnˇe vˇedomi“.


16

• 330 Nutno jeˇstˇe podotknout, zˇ e náboˇzenˇst´ı extatici, vizionárˇ i a lidé, kteˇr´ı se pokládaj´ı za nositele Ducha svatého, ˇ ıc´ıho a vystˇr´ızlivuj´ıc´ıho vlivu C´ırkve stávaj´ı pro spoleˇcnost vˇetˇs´ım nebezpeˇc´ım neˇz pˇr´ızemn´ı se bez usmˇernuj´ materialisté a pozitivisté. Proto si mus´ıme pozemského, sociáln´ıho aspektu C´ırkve obzvlásˇ tˇe cenit jako zˇr´ızen´ı ˚ C´ırkve dosud nedorostli, tak pro ty, kteˇr´ı – podléhaj´ıce pokuˇsen´ı nezbytného jak pro ty, kteˇr´ı ideáln´ım základum – se domn´ıvaj´ı, zˇ e tyto ideáln´ı základy jiˇz pˇrerostli.

Stano Krajˇci, 1. – 31. 1. 2009

typeset by LATEX

Velký inkvizitor. Nad textem F. M. Dostojevského. Refugium Velehrad-Roma s.r.o., Velehrad, 2000 preklad: Pavel Hroch, Ladislav Zadraˇzil

Recommend Documents