Veliký Novgorod: Dějiny v nejstručnějším nástinu

Valentin Lavrenťjevič Janin

Veliký Novgorod: Dějiny v nejstručnějším nástinu Valentin Lavrenťjevič Janin V dějinách středověké Rusi by bylo těžké najít město s pestřejšími osudy, než měl Novgorod. Rozsáhlé prostory ruského severozápadu, plné lesů, jezer a močálů a velmi chudé na ornou půdu, byly po dlouhou dobu (od neolitu a doby bronzové) osídleny kmeny ugrofinské jazykové skupiny. Od 5.− 6. století sem začali pronikat Slované, aniž by však došlo ke střetu s autochtonním obyvatelstvem, neboť původní obyvatelé se zabývali převážně rybolovem a lovem, kdežto Slované již obdělávali půdu a pěstovali obilniny. Oba etnické komponenty tedy využívaly jiné přírodní zdroje a navzájem si nepřekážely. V historiografii dlouhou dobu dominovala představa, že migrace Slovanů (novgorodských Slovenů a Krivičů) vycházela ze středního Podněpří. Předpokládalo se také, že východní Slované až do rozčlenění Rusi na údělná knížectví ve 12. století hovořili stejným jazykem a teprve ve 12. století začal proces utváření dialektů, zesílený poté ve 13. století mongolským vpádem. Stovky nápisů na březové kůře však odhalily zcela opačný vývoj, totiž že charakteristické rysy novgorodského dialektu jsou nejvýraznější v textech z 11. až 12. století a později postupně mizí pod vlivem kontaktů s jinými východoslovanskými dialekty. Hledáním analogií ke specifikům novgorodského dialektu badatelé dospěli k závěru, že impulsy slovanské migrace na ruský severozápad vycházejí z oblasti dnešního Polska a severního Německa, odkud přišli předci dnešních Novgoroďanů. Tyto závěry potvrzují také archeologické a antropologické materiály. Hlavní událost raných dějin ruského severozápadu představovalo dočasné podrobení této oblasti Skandinávci. Pozdější novgorodský letopis vypráví o tom, že Varjagové vybírali od zdejšího obyvatelstva, tehdy ještě nesjednocených slovanských kmenů Slovenů a Krivičů a ugrofinských Čudů, daň (po veverčí kožce od každého). Útlak vedl k povstání proti Varjagům a jejich vyhnání. Kmeny Slovanů a Ugrofinů, které takto nabyly svobody, se spojily a začaly stavět opevněná centra. Poté však mezi nimi vypukly nesváry, neboť nikdo nechtěl připustit dominanci jednoho z členů triády (Sloveni, Kriviči, Ugrofinové), proto se rozhodli pozvat knížete ze zámoří, od Varjagů. Záměr byl uskutečněn v roce 859 nebo 862 (tato data uvádějí letopisy) pozváním knížete Rjurika, v němž máme důvod spatřovat člověka dánského nebo fríského původu. Hodnověrnost této události potvrzují archeologické výzkumy na Gorodišči (3 km od Novgorodu), kde se až do konce 15. století nacházela rezidence novgorodských knížat.

29


Její počátky spadají právě do poloviny 9. století a tamější archeologický materiál dokládá jednak elitní charakter komplexu, jednak dominantní přítomnost normanského elementu. Jeden z nejdůležitějších problémů studia novgorodské státnosti představuje otázka, kdy byla poprvé knížecí moc reglementována formou přesně daných podmínek, jak je známe ze smluv uzavíraných mezi Novgorodem a knížaty při jejich příchodu do města. Nejstarší smlouvy tohoto druhu se dochovaly ze 60. let 13. století. Nejdůležitější omezení představoval zákaz výběru daní v novgorodských zemích knížetem a jeho lidmi. Toto právo patřilo samotným Novgoroďanům, kteří z vybrané sumy vypláceli knížeti tzv. „dar“, tedy odměnu za výkon jeho povinností. Při odkrývání vrstev Novgorodu konce 10. − první čtvrtiny 12. století byly opakovaně nalézány dřevěné „zámky“, jež měly garantovat, že obsah pytlů se státními příjmy ve formě kožešin zůstane nedotčen. Na svém povrchu tyto předměty nesou nápisy s údaji, zda obsah pytle patřil knížeti, nebo samotným výběrčím, kterým podle Ruské pravdy (nejstaršího právního kodexu na Rusi) náleželo jisté procento z vybraných daní. Celkem bylo objeveno 51 těchto předmětů, a to vždy na usedlostech samotných Novgoroďanů. v řadě případů byly tyto nálezy provázeny nápisy na březové kůře, adresovanými týmž osobám, jejichž jména byla uvedena na „zámcích“, a informujícími o detailech výběru daní. Ačkoli nejstarší dnes známý „zámek“ je datován do konce 10. století, analogické nálezy z 10. století z polského Štětína a irského Dublinu dovolují soudit, že samotný zvyk používat předměty tohoto druhu má normanský původ, takže omezení knížecí moci v tak zásadní oblasti, jako je výběr státních příjmů a utváření státního rozpočtu, má své kořeny nejspíše v předpokládané smlouvě s Rjurikem. Je-li tomu tak, pak jsou pochopitelné i důvody odchodu Rjurikova nástupce Olega a Rjurikova syna Igora z Novgorodu. Oleg porušil smlouvu o doživotní vládě a vydal se na jih, aby dobyl Smolensk a poté Kyjev. Díky tomu se moc knížete v Kyjevě nezakládala na smlouvě, ale na právu dobyvatele, takže zde panovník nebyl ve své činnosti omezen a vybíral příjmy z jemu poddaných oblastí osobně se svou družinou (tzv. „poluďje“). Odchodem Olega a Igora na jih se na severozápadě Rusi vytvořilo politické vakuum. Kníže porušil smlouvu, odešel pryč a místo něj na Gorodišči zůstali jeho lidé, nejspíše v čele s knížecím zástupcem. v té době ale ještě samotný Novgorod jako město neexistoval. Archeologické vykopávky v různých částech města totiž neodhalily kulturní vrstvy 9. století. Aktivní osídlení území budoucího Novgorodu začalo právě na přelomu 9. a 10. století. Volba této lokality, stejně jako místa pro knížecí rezidenci v polovině 9. století byla určována strategickou pozicí na křižovatce nejdůležitějších mezinárodních obchodních tras. Zde, v místě, kde vytéká řeka Volchov z jezera Ilmeň, se protínala severo-jižní „cesta od Varjagů k Řekům“, a volžsko-baltská magistrála, hlavní komunikace mezi východem a západem. Obchodní aktivitu na těchto trasách dokládá bezpočet pokladů východních stříbrných mincí z konce 9. − počátku 11. století a po vyčerpání

30


asĳských stříbrných dolů nálezy pokladů západoevropských denárů z 11. − počátku 12. století. Archeologickými vykopávkami bylo zjištěno, jak vypadalo teritorium budoucího Novgorodu v první polovině 10. století. Ještě to nebylo město, ale tři lokality osídlené rodovou aristokracií, oddělené prázdným prostranstvím. Centrální usedlosti těchto sídlišť obklopovala pole protínaná cestami. Soudě podle názvů měla sídliště, která se později stala základem administrativně-teritoriálního členění Novgorodu na tzv. konce, původně asi různé etnické složení: Slavenský (tj. slovanský), Něrevský (podle jména ugrofinského kmene Noromanů nebo Něrevanů), Ljudinský (ze slovanského ljudi, tedy lidé – pravděpodobné sídliště Krivičů). K přetvoření této nesourodé předměstské struktury na město došlo v polovině 10. století. Roku 947 přišla na severozápad kyjevská kněžna Olga a podnikla tu několik úspěšných tažení, vedoucích k připojení hustě osídlených oblastí při řece Mstě a Luze, které konkurovaly ilmeňskému regionu. Díky tomu se daňový systém Novgorodu a objem státních příjmů zvětšil minimálně na dvojnásobek, takže začaly být dlážděny ulice, vytvořil se systém městské výstavby formou sítě ulic lemovaných usedlostmi a další charakteristické rysy města. Od tohoto období můžeme oprávněně používat jméno Novgorod, neboť tehdy vzniklo společenské centrum tohoto nového útvaru – kreml (městská pevnost), nazývaný Dětinec, a právě on byl původně označován jako Nové město (Novgorod) v protikladu ke třem starším sídlištím a Gorodišči. Nově vytvořené město přitahovalo příslušníky celoruského knížecího rodu. V letech 970 − 980 o právo vlády v Novgorodě bojují synové knížete Svjatoslava Igoreviče Vladimir a Jaropolk, kteří sem posílají své zástupce. Ze střetu nakonec vyšel vítězně Vladimir, jenž později, již jako kníže kyjevský, christianizoval Rus. Novgorod přĳal křesťanství kolem roku 990, tedy až po Kyjevu, a dostal za knížete Vladimirova syna Jaroslava Moudrého. Na konci 10. století byly v Novgorodě postaveny první chrámy: dřevěný chrám sv. Sofie a chrám svatých Jáchyma a Anny, jehož zasvěcení souviselo se jménem prvního novgorodského biskupa Ioakima (Jáchyma). Jaroslavova vláda trvala do roku 1015, kdy po smrti svého otce zahájil boj se Svjatopolkem Prokletým o ovládnutí Kyjeva. K vítězství mu dopomohli Novgoroďané a Jaroslav je za to odměnil dalšími výsadami. Patřilo k nim osvobození novgorodských bojarů (tj. přímých potomků rodové aristokracie, která svého času pozvala do Novgorodu Rjurika) z pravomoci knížecího soudu. Už před Vladimirovou smrtí Jaroslav roku 1014 odmítl platit do Kyjeva tradiční daň 2000 hřiven. Jen Vladimirova smrt tehdy odvrátila vojenský střet mezi synem a otcem. Privilegia, jež novgorodskému bojarstvu udělil Jaroslav Moudrý, znamenala počátek rozdělení Novgorodu na dvě administrativní struktury. Hnízda bojarských usedlostí, vyňatá z pravomoci knížecího soudu, se stala základem systému konců. Prostranství mezi těmito konci byla osídlena na bojarech nezávislým obyvatelstvem, mj. svobodnými řemeslníky a kupci. Tyto lokality zůstávaly v jurisdikci knížete. Byly rozděleny na

31


tzv. setniny a v jejich čele stál tysjackĳ a sotskĳ, kteří až do konce 12. století tvořili aparát knížecí správy. Již jako kyjevský kníže Jaroslav učinil krok, který měl zásadní význam pro rozkvět novgorodské kultury. Během návštěvy Novgorodu roku 1030 „vzal od starostů a popů 300 dětí, aby je dal učit v knihách“. Archeologické práce v Novgorodě však ukázaly, že to neznamenalo počátek gramotnosti Novgoroďanů. Roku 2000 byl totiž při vykopávkách na Ljudinském konci (na jižní straně kremlu) ve vrstvách 11. století nalezen soubor tří voskových tabulek se zápisem několika žalmů. Bylo zjištěno, že sloužila k výuce čtení a psaní: učitel na ni psal, dával žákům opsat text, pak napsané setřel a na jeho místě psal další texty. Dnes je tento tzv. Novgorodský žaltář nejstarší datovanou knihou celého slovanského světa. Podle něj si osvojovali gramotnost první novgorodští křesťané, kteří těsně před tím, na konci 10. století, přĳali křest. Jaroslav Moudrý se tedy při založení školy v Novgorodě opíral o již existující zkušenosti. Za Jaroslava Moudrého se upevnila pozice knížete v mocenském systému Novgorodu, což se projevilo i přesunutím knížecí rezidence z Gorodišče do města, a to na Tržní stranu, naproti kremlu. Tato lokalita se dodnes jmenuje Jaroslavovo dvorišče (tj. Jaroslavův dvůr). Po požáru dřevěného chrámu sv. Sofie vznikl z iniciativy knížete Vladimira, syna Jaroslava Moudrého, v letech 1045 −1050 nový kamenný chrám, na jehož stavbě se podíleli kyjevští mistři. Existuje dodnes a je nejstarším kamenným chrámem na území Ruska. Spolu s ním bylo vytvořeno i nové opevnění kremlu, spolehlivě chránící chrám a sousední biskupovu rezidenci. V poslední čtvrtině 11. století v Novgorodě dochází k řadě změn, svědčících o posílení pozice místní aristokracie (bojarů) a oslabení knížete. v letech 1088 −1094 v Novgorodě panoval nezletilý syn Vladimira Monomacha Mstislav. Knížete Davida, který byl z Kyjeva poslán na jeho místo, Novgoroďané vyhnali a trvali na Mstislavově návratu. Šlo o první projev „svobody ve volbě knížat“, jež se stala základním právem novgorodských bojarů, odvolávajících se na precedens pozvání Rjurika. Roku 1102 se Novgoroďané znovu postavili proti záměru nahradit Mstislava člověkem dosazeným z Kyjeva. Analýza archeologických nálezů zahraničního původu ukazuje, že konflikt s Kyjevem provázela obchodní blokáda: Kyjev uzavřel cesty, jimiž do Novgorodu proudilo jižní zboží. v době Mstislavovy nezletilosti Novgoroďané zřídili nejdůležitější orgán bojarské vlády – posadnictví. Jestliže dříve byli jako posadnici nazýváni z Kyjeva vyslaní zástupci knížecí moci, pak nyní byl posadnik volen z okruhu bojarů a spolu s knížetem spravoval novgorodský stát. Tehdy se také prosadilo druhé nejvýraznější omezení knížecí moci: pozvaný kníže měl zakázáno soukromé vlastnictví jakékoli půdy na celém Novgorodu podléhajícím území. Tímto právem disponovali pouze samotní Novgoroďané. Kromě toho se kníže a jeho dvůr vrátili na Gorodišče, kde byla obnovena knížecí rezidence, existující poté až do 16. století.

32


Roku 1117 Mstislav Vladimirovič z vůle Vladimira Monomacha odešel z Novgorodu do Smolenska a místo sebe nechal v Novgorodě vládnout svého syna Vsevoloda, za jehož vlády novgorodští bojaři prosadili další omezení knížecích práv: původně kníže plnil funkci vrchního soudce Novgorodu, kdežto nyní byl zřízen společný soud knížete a posadnika jakožto nejvyššího představitele bojarů, na kterém si hlavní roli formálně uchoval kníže (rozhodnutí soudu stvrzoval svou pečetí), avšak bez posadnikova sankcionování neměl kníže právo vynést konečné rozhodnutí. Během vykopávek roku 1998 bylo odkryto místo zasedání tohoto soudu, vytvořené v polovině 20. let 12. století a fungující pět či šest desetiletí, jak to potvrdilo také více než sto zde nalezených nápisů na březové kůře, týkajících se nejrůznějších soudních pří. Mohutné protiknížecí povstání roku 1136 vyústilo v plné vítězství bojarů, reorganizaci systému politické moci a přeměnu knížete v de facto úředníka bojarské republiky. Knížeti sice zůstala funkce soudce, ale jeho ustanovení nabývala platnosti až po definitivním stvrzení posadnikem. Od počátku 12. století začíná na dlouhou dobu hrát klíčovou roli v ekonomickém i politickém životě Novgorodu zemědělství. Novgorodská země byla chudá na nerostné suroviny, vyskytovalo se tu výlučně železo v podobě bahenních rud a veškeré další suroviny pro řemeslnou výrobu se sem dostávaly obchodem, drahé a barevné kovy byly dováženy z různých evropských zemí, jantar z Pobaltí, ušlechtilé druhy dřeva z Kavkazu, drahokamy a polodrahokamy z Uralu a z Orientu. Jako ekvivalent v mezinárodním obchodu sloužilo bohatství novgorodské země získávané lovem, rybolovem a brtnictvím, tedy drahé kožešiny, vzácné ryby, vosk a med. Ovládnutí krajů oplývajících těmito ceněnými exportními artikly se stalo základem ekonomického úspěchu novgorodských bojarů. Městské bojarské usedlosti nebyly tvořeny jen obytnými a hospodářskými stavbami, ale také dílnami řemeslníků závislých na majiteli usedlosti. Tito řemeslníci zpracovávali produkty z bojarských držav a dodávali je na městský trh, kde je kupci mohli směňovat za suroviny dovážené ze zahraničí. Hlavní příjmy z obchodu tak plynuly držitelům půdy, disponujícím výchozími produkty. Proto také jeden z hlavních směrů vojenské politiky Novgorodu ve 12. století představovala obrana severních držav před útoky Vladimirsko-suzdalského knížectví. Letopisy zachycují řadu vojenských střetů mezi Novgorodem a Suzdalci, činícími si na tyto oblasti nárok. Nejvýznamnější bylo tažení Suzdalců na Novgorod v letech 1169 −1170, zakončené vítězstvím Novgoroďanů, kteří úspěch připsali zázraku ikony Znamení, která se pak stala hlavním sakrálním objektem Novgorodu po všechny příští časy. Vnitřní politiku novgorodského bojarstva v mnohém určovalo soupeření mezi teritoriálními uskupeními, pramenící z dávné rivality mezi třemi sídlišti, jež se kdysi stala základem Novgorodu. V bojích o post posadnika tato uskupení nacházela spojence mezi knížaty Smolensku, Černigova, Suzdali a konflikty mezi bojary se tak pojily se zápasem ruských knížat o vliv v Novgorodě. Výraznou epizodu v tomto neutuchajícím boji před-

33


stavovalo povstání roku 1207, během nějž byla bojarská frakce z Ljudinského konce vyhnána z Novgorodu, její majetky včetně půdy byly rozdány účastníkům povstání a post posadnika přešel do rukou rivalské bojarské skupiny, jež ve spojenectví se suzdalským knížetem celé povstání zorganizovala. Důležitý mezník ve formování bojarské státnosti znamenalo na konci 12. století také ustanovení hodnosti republikánského tysjackého, díky čemuž systém setnin („sotni“) přešel ze soudní pravomoci knížete pod jurisdikci bojarské republiky. Během 12. století se v Novgorodě zformovala svébytná architektonická a výtvarná škola. Na počátku století byly postaveny a freskami vyzdobeny chrámy klášterů sv. Antonína a sv. Jiřího a chrám Zvěstování na knížecím Gorodišči. Tyto sakrální stavby se staly vzorem pro veškerou architekturu 12. století. K mistrovským dílům patří rovněž chrám Spasitele na Něredici, vystavěný roku 1198 v sousedství Gorodišče. Tamní soubor fresek z roku 1199 se dochoval až do 20. století a uměnovědci jej hodnotili jako nejvýznamnější památku ruského středověku. Jeho zničení během poslední války představuje nenahraditelnou ztrátu. v 60. letech 20. století byla architektura Spasitele na Něredici rekonstruována v původní podobě, ale většina fresek je k dispozici již jen v kopiích a na fotografiích. Je třeba zdůraznit, že středověké výtvarné umění na Rusi bylo vesměs anonymní a badatelé opakovaně vyjadřovali názor, že tato anonymita už nemůže být nikdy odstraněna. Během vykopávek v 70. až 80. letech 20. století se však archeologům podařilo odkrýt usedlost umělce z konce 12. či počátku 13. století a na základě jemu adresovaných dopisů na březové kůře, často obsahujících objednávky na vytvoření ikon, se podařilo zjistit jeho jméno. Jmenoval se Olisej Grečin a letopisy ho znají také jako mistra fresky. Na základě srovnání jeho autografů na březové kůře s rukopisem umělce řídícího dílnu, která vytvářela výmalbu chrámu Spasitele na Něredici, bylo možné konstatovat, že právě Olisej byl hlavním tvůrcem tamních fresek. S Olisejovým otcem, Petrem Michalkovičem, je také spjata řada dopisů na březové kůře, ať již jím napsaných, nebo jemu adresovaných. Na základě této skupiny dokumentů bylo zjištěno, že právě Petr a jeho žena Marie (v dopisech jako Marena) si objednali nejslavnější novgorodskou ikony 12. století – Znamení Bohorodičky, která, jak již bylo výše řečeno, byla přítomna v bitvě roku 1170. Ukázalo se, že tato ikona vznikla v souvislosti se sňatkem dcery Petra Michalkoviče Anastasie a novgorodského knížete Mstislava, syna slavného Jurĳe Dolgorukého. Svatba se konala roku 1155 a právě tehdy bylo na objednávku Petra a jeho ženy Marie vytvořeno i jedno z mistrovských děl užitého umění, stříbrná číše na přĳímání mistra Kosty s vyobrazeními Bohorodičky a svatých Petra a Anastasie. Třinácté století přineslo Novgorodu těžké zkoušky. Řád, který na samém počátku tohoto století pronikl do Pobaltí, představoval trvalé nebezpečí pro západní hranici novgorodské země. Na severozápadních hranicích neméně akutně hrozila švédská agrese. Roku 1238 vtrhly na novgorodské území mongolské oddíly. Bátúova vojska během mě-

34


síce zlomila hrdinnou obranu města Toržku, jenž podléhal Novgorodu, a ovládla ho. Obrana Toržku však zachránila Novgorod. Město totiž bylo dobyto v březnu a v té době již Mongolové vyčerpali zásoby krmení pro koně. Nebezpečí ztráty koní Mongoly vystrašilo a vojsko se tedy asi sto kilometrů před Novgorodem obrátilo, aby se vrátilo do jižních stepí. Díky tomu mohli Novgoroďané soustředit své vojenské síly na obranu západních hranic, kde roku 1240 kníže Alexandr porazil v bitvě na Něvě Švédy, za což se mu dostalo přídomku Něvský, a roku 1242 zvítězil nad vojskem německých rytířů na zamrzlém Čudském jezeře. Toto vítězství však nebylo definitivní a teprve po krvavé bitvě u estonského Rakvere roku 1269 zavládl na západní hranici klid. Mongolský vpád však nezůstal pro Novgorod bez následků. Byl zpřetrhán systém tradičních obchodních a kulturních vazeb se zpustošenými ruskými knížectvími. Na šedesát let utichla výstavba kamenných chrámů a teprve roku 1302 započala výstavba kamenného kremlu na místě původní dřevěné fortifikace. Zásadně se změnila také podoba vztahů bojarského Novgorodu s knížaty. Jestliže původně byly založeny na principu „svobody ve volbě knížat“, pak nyní Novgoroďané automaticky zvali jako knížete toho, koho chánové Zlaté Hordy ustanovili za nejvyššího představitele ruských knížat – velikého knížete. Protože však hlavní pole působnosti velikého knížete leželo mimo Novgorod, do města začali být vysíláni knížecí zástupci. Podíl velikého knížete na novgorodských záležitostech se tím redukoval na minimum, což vedlo k upevnění bojarského republikánského zřízení. Posledním knížetem, který více méně pravidelně pobýval v Novgorodě, byl vnuk Alexandra Něvského Jurĳ Daniilovič. Aktivity velikého knížete Alexandra Něvského, který i v Mongoly nedobytém Novgorodě prosadil povinnost platby daně a porušil řadu bojarských republikánských prerogativ, vyvolaly u Novgoroďanů znepokojení. Proto se po Alexandrově smrti rozhodli pro reorganizaci systému správy. v 60. letech 13. století byly ve smlouvě s jeho bratrem, velikým knížetem Jaroslavem Jaroslavičem Novgoroďanům potvrzeny všechny jejich dřívější výsady: knížeti bylo zapovězeno vybírat státní příjmy na území novgorodské země (to prováděli sami Novgoroďané a kontrolovali tím rozpočet státu), neměl právo soukromého vlastnictví jakékoli půdy na území novgorodského státu, nesměl vynášet soudní rozhodnutí bez jejich sankcionování posadnikem. Podle téže smlouvy rovněž musel kníže odmítnout porušení zákona, jichž se dopustil jeho zemřelý bratr. Funkce knížete v soudní oblasti se poté ještě více omezily. Pokud dříve řešil veškeré soudní záležitosti, pak od konce 13. století vzniká obchodní soud, spadající pod pravomoc tysjackého, tedy novgorodského bojara, a biskupský soud, do jehož kompetence spadaly masy lidí, žĳících na církevní půdě. Právě tato okolnost představovala impuls pro další podstatnou změnu. Od konce 13.století pozorujeme v Novgorodě mohutnou klášterní výstavbu. Bohaté bojarské rodiny zakládaly kláštery, stávaly se jejich donátory a věnovaly jim značné bohatství, především ve formě pozemků. Vzhledem k tomu, že veškerý systém těchto pozemkových držeb podléhal kontrole arcibiskupa, bojaři si dobře uvědomovali, že by další rozši-

35


řování klášterních držeb mohlo přeměnit arcibiskupa z duchovního pastýře v reálnou hlavu státu: „Kdo má v rukou bohatství, tomu patří i moc“. Proto byla zřízena hodnost archimandrity jako nejvyššího představitele veškerého novgorodského „černého duchovenstva“, tedy mnichů. Archimandrita, jemuž byl za rezidenci určen klášter sv. Jiří, ležící 3 km od Novgorodu, stál v čele igumenů hlavních klášterů pěti administrativních okruhů (konců) Novgorodu. V církevních, kanonických záležitostech archimandrita přirozeně podléhal arcibiskupovi, nebyl však vybírán arcibiskupem, nýbrž volen na bojarském věče podobně jako posadnici a jiní hodnostáři novgorodského státu, a ve své ekonomické činnosti nepodléhal arcibiskupovi, nýbrž bojarské moci. Bojaři tedy měli ve svých rukou plnou kontrolu nad světskou činností archimandrity a mohli jej vyměnit, pokud se ukázal jako nevhodný nebo nepohodlný. Bojarská uskupení tohoto práva vskutku aktivně využívala. Na samém počátku 90. let 13. století pak byla uskutečněna nejdůležitější reforma republikánského zřízení, jež spočívala v každoroční volbě hlavy státu – posadnika, tysjackého jako reprezentanta kupectva a svobodných řemeslníků a archimandrity, tedy nejvyššího představitele mnichů. Sotva by bylo možné najít lepší formu kontroly činnosti nejvyšších státních činitelů. s těmito novými formami státního zřízení Novgorod vstoupil do 14. století. Přelom 13. a 14. století se stal v mnoha ohledech významným mezníkem v dějinách Rusi a zejména Novgorodu. Především je třeba zdůraznit roli tohoto města v posílení ruské ekonomiky. Tím, že se Novgorod vyhnul zpustošení vojsky Zlaté Hordy a odrazil agresi Švédů a rytířských řádů, zůstal jediným regionem, kde se produkty zemědělství, lovu, rybolovu a brtnictví směňovaly za stříbro, proudící ve velkém množství ze západní Evropy. Stříbro potřebovala Rus jednak pro sebe, jednak pro neustálé platby daní Zlaté Hordě. Reexport stříbra z Novgorodu do Tveri, Moskvy, Suzdali a dalších měst centrální Rusi nejen posiloval novgorodskou ekonomiku, ale také probouzel agresivní choutky jeho sousedů a vyvolával permanentní vojenské konflikty s Tverí a poté s Moskvou. Neustálý přísun západoevropského stříbra do Novgorodu ostatně vedl právě na přelomu 13. a 14. století ke vzniku nové peněžní jednotky – rublu, dodnes tvořícího základ ruského peněžního systému. Velmi neobvyklý byl systém obrany státních hranic novgorodské země, jenž se vytvořil ve 13.−14. století. Některé okrajové oblasti totiž byly v dvojí správě obou rivalizujících stran. Tak například rozsáhlou oblast s centrem v Toržku, ležící při jihovýchodní hranici Novgorodu, ovládal jak Novgorod, tak velkokníže. V téže situaci byla i novgorodská enkláva Volokolamsk, ze všech stran obklopená zeměmi moskevských knížat. Na počátku 14. století a pak v 70. letech 14. století usilovala o získání Toržku Tver, ale Novgoroďané tyto snahy odrazili. Systém dvojího podřízení okrajových oblastí představoval pro Novgorod nejefektivnější způsob regulace vzájemných vztahů s Litvou, která ho od druhé poloviny 13. století začala reálně ohrožovat. V důsledku litevské agrese, směřující vůči Smolensku a Novgorodu, se od poloviny 13. do první třetiny 14. století

36


severní oblasti Smolenského knížectví, hraničící s Novgorodem, ocitly v rukou Litvy. Po úspěšném vojenském zásahu Novgorodu byl roku 1326 uzavřen společný mír mezi Novgorodem, německým řádem, Smolenskem, Polockem a velikým knížectvím litevským. Tato mírová smlouva znamenala především vytvoření nového, dlouhotrvající systému pohraničních vztahů mezi Litvou a Novgorodem. Litva se zavázala důsledně respektovat suverenitu Novgorodu na celém jím ovládaném území a za to jí měly být odváděny platby z těch novgorodských zemí, které kdysi kníže Mstislav vyňal ze Smolenského knížectví a předal jako dominium svým potomkům, zastávajícím funkci novgorodských knížat. Tím, že Litva dobyla smolenské oblasti, se totiž stala právním nástupcem Smolenska v jeho vztazích s Novgorodem. Hned v následujících letech se systém vojenské a politické spolupráce Novgorodu a Litvy dále rozšířil. Knížata z litevského panovnického rodu dostala k „vyživování“ („kormlenĳe“) Novgorodu podřízená městečka na hranici se Švédskem a za to se zavázala bránit tam novgorodskou zemi před možným švédským útokem. Čas od času sice docházelo ke konfliktům, ale celkově vzato tento systém úspěšně fungoval po celé další období až do likvidace novgorodské nezávislosti na konci 15. století. Komplikovaněji se vyvíjely vztahy s Moskvou. Do rozhodující bitvy na Kulikově poli o velkoknížecí titul bojovali představitelé různých ruských center, především Tveri a Moskvy. Vítězstvím nad Zlatou Hordou roku 1380 tento titul definitivně připadl moskevským knížatům, což pro Novgorod znamenalo ztrátu tradiční možnosti volby knížete. Vztahy s Moskvou se proto vyhrotily a Novgoroďané začali hledat alternativy k Moskvě mezi jejími protivníky. Roku 1384 prohlásili, že se vymaňují ze soudní pravomoci moskevského metropolity. Dva roky nato podnikl moskevský kníže Dmitrĳ proti Novgorodu vojenské tažení jako odvetu za útok Novgoroďanů na jeho državy. Roku 1397 Dmitrĳův syn Vasilĳ I. porušil mír s Novgoroďany, dosáhl toho, že bojaři v Podviní uznali jeho vládu nad tamními kraji, které patřily Novgorodu, a také ovládl Volokolamsk, Toržok, Vologdu a Bežeck. Status quo byl částečně obnoven až v roce 1398. Roku 1419 Novgoroďané prohlásili za svého knížete bratra moskevského knížete, Konstantina Dmitrĳeviče, který se dostal s Vasilĳem I. do konfliktu. Spor byl ale rychle urovnán. Problematické vztahy s Moskvou vedly k rozšíření novgorodské fortifikace. V 80. letech 14. století vznikl prstenec vnějšího opevnění – tzv. Okolné město o délce zhruba 9 km, tvořené hliněným valem s dřevěnou palisádou a kamennými věžemi s branami. Vyostřená rivalita s Moskvou za vlády Dmitrĳe Donského zrodila i nové hrdé jméno Novgorodu – Veliký Novgorod, jež ho mělo stavět na roveň s titulem velikého knížete. Skutečnost, že Novgoroďané ztratili tradiční možnost alternativ při výběru knížete, představovala jednu z příčin konsolidace novgorodského bojarstva. Druhým neméně důležitým důvodem se stal nárůst antibojarských nálad v masách neprivilegovaného obyvatelstva Novgorodu. Již v polovině 14 století byl reorganizován hlavní orgán bojarské moci. Jestliže do reformy roku 1354 každý z pěti novgorodských konců volil do tohoto orgánu svého doživotního reprezentanta a výhradně z těchto zástupců byl

37


každoročně volen posadnik, pak nyní se všech pět zástupců stalo posadniky a kromě toho byl na městském věče volen hlavní (tzv. stěpennyj) posadnik. V 10. letech 15. století vzrostl počet posadniků nejprve na devět a poté na osmnáct a volby hlavního posadnika už se nekonaly jednou, nýbrž dvakrát do roka. Ani tato novinka ale neurovnala sociální poměry. Roku 1418 vypuklo pod vedením jistého Stěpanky mohutné antibojarské povstání. Vzbouřenci se vrhli na kláštery se slovy: „Zde jsou bojarské sýpky. Vypleníme majetky našich nepřátel!“ Vystrašeným bojarům se s arcibiskupovou pomocí podařilo utišit dav, ale rozpory mezi bojarskými teritoriálními uskupeními k arcibiskupově nelibosti přetrvaly i během povstání. Povstání roku 1418 přimělo novgorodské bojarstvo k nové konsolidaci. Počet společně úřadujících posadniků vzrostl na dvacet čtyři a od roku 1463 na třicet šest (tehdy začalo být voleno také sedm tysjackých). Prakticky každá novgorodská bojarská rodina tak získala přístup k moci. Představitelé všech těchto rodin nejen měli možnost být zvoleni do funkce posadnika nebo tysjackého, ale prakticky tyto úřady drželi ve svých rukou. Je příznačné, že když letopisec hovoří o událostech třetí čtvrtiny 15. století, v řadě případů neuvádí posadnický titul u osob, které nesporně posadniky byly. V důsledku reforem 15. století totiž počet posadniků v podstatě dosáhl počtu bojarských rodů a funkce posadnika tím ztratila na ceně, kdežto bojarský titul získal na hodnotě. V každodenní sféře se v tomto období můžeme setkat dokonce se sblížením termínů bojar a posadnik. Kolektivní orgán z roku 1417, tvořený osmnácti posadniky, pěti tysjackými, archimandritou a pěti igumeny (každý z nich stál v čele představených klášterů jednoho konce a byl podřízen archimandritovi) se v jistých ohledech přiblížil senátu Benátské republiky. Novgoroďané si této podobnosti byli očividně vědomi. Roku 1420 totiž zarazili vlastní stříbrnou minci, která si až do konce novgorodské nezávislosti uchovala stálou podobu. Jejím hlavním prvkem byl klečící posadnik, přĳímající z rukou patronky Novgorodu sv. Sofie symbol moci. Jde tedy o nepochybnou repliku tradičního výjevu z benátských mincí, kde klečící dóže přĳímá odznaky moci od patrona Benátek sv. Marka. Vznik oligarchického orgánu novgorodské státnosti principiálně změnil systém vzájemných vztahů mezi bojary a ostatními vrstvami novgorodského obyvatelstva. Jestliže dříve teritoriální bojarské skupiny bojovaly o moc mezi sebou, pak konsolidovaný bojarský orgán jako celek stál v opozici vůči neprivilegovaným vrstvám novgorodského obyvatelstva. Toto nové rozložení sil dokládají letopisné záznamy z poloviny 15. století, když hovoří o „nespravedlivých bojarech“ a o tom, že „u nás není ani právo, ani spravedlivý soud“, ale také celý okruh literárních památek, odsuzujících ziskuchtivost a zkorumpovanost bojarů, zvláště posadniků (Vyprávění o posadnikovi Dobryňovi, Vyprávění o posadnikovi Ščilovi). Tyto nálady sehrají osudovou roli v budoucnu, kdy novgorodská bojarská moc nenajde mezi prostým obyvatelstvem obránce proti Ivanovi III. Zápas mezi Novgorodem a Moskvou v průběhu desetiletí stále sílil. Známý konflikt mezi moskevským knížetem Vasilĳem Temným a haličským knížetem Dmitrĳem Šemjakou se nevyhnul ani Novgorodu. Dmitrĳ Šemjaka, poražený jím oslepeným Vasilĳem,

38


našel útočiště právě v tomto městě. Zde ho však dostihla pomsta Vasilje Temného, Dmitrĳ byl na pokyn moskevského knížete otráven, a kníže brzy poté, roku 1456 podnikl vojenské tažení proti Novgorodu. Novgoroďanům bylo zakázáno jakkoli podporovat syna Dmitrĳe Šemjaky Ivana a jeho spojence, možajského knížete Ivana Andrejeviče. Je charakteristické, že když roku 1463 Novgoroďané tento zákaz porušili a deklarovali tím principiální rozchod s Moskvou, byla provedena poslední reforma, která měla rozšířit bojarské zastoupení v nejvyšším mocenském orgánu. Tak zásadní krok se nemohl uskutečnit bez demonstrace nového posílení jednoty bojarských frakcí. Blížil se závěr novgorodské nezávislosti. Ostří antinovgorodské politiky Ivana III. směřovalo proti údajné snaze Novgorodu přejít na stranu Litvy a zřeknout se pravoslavné víry. Novgoroďané skutečně v obavách z moskevské expanze hledali spojenectví s Litvou a uvažovali o pozvání litevského velikého knížete Kazimíra na zdejší stolec, avšak v návrzích smlouvy byla výslovně zakotvena konfesĳní nezávislost a nedotknutelnost pravoslavných svatyní. Přesto Ivan III. roku 1471 pod heslem obrany pravoslaví podnikl tažení proti Novgorodu a rozdrtil jeho vojsko v bitvě na řece Šeloni. Iniciátoři spojenectví s Litvou byli popraveni, avšak struktura bojarské moci nebyla nĳak dotčena. Roku 1475 moskevský kníže podniká další, tentokrát „mírovou“ výpravu do Novgorodu. Vycházejí mu vstříc delegace obyvatel Novgorodu a on pak předvádí údajnou objektivitu při soudním řešení žalob Novgoroďanů. Finále novgorodské nezávislosti nastoupilo roku 1477, kdy Ivan III. vytáhl proti Novgorodu s mohutným vojskem. Je paradoxem, že podle svědectví některých pramenů vlastně moskevský veliký kníže neměl přímo v úmyslu pokořit Novgorod. Dochoval se totiž sešit, který měl s sebou Ivan na tažení, s dokumenty, prokazujícími práva Moskvy pouze na vládu v oblastech podél Severní Dviny. Tažení tedy mělo za cíl odebrat Novgorodu Podviní. Jak však již bylo výše řečeno, bojarská moc nenašla své obránce a Novgorod padl do rukou moskevského panovníka, který v lednu 1478 prosadil svou plnou moc nad městem. Věče bylo zakázáno, posadnictví jako symbol samostatnosti zrušeno, věčový zvon byl odvezen do Moskvy. Moskevský kníže však přísahal, že nezasáhne do pozemkového vlastnictví Novgoroďanů. Zhruba po deseti letech došlo k porušení této přísahy, tisíce novgorodských pozemkových vlastníků byly vysídleny do oblastí kolem Moskvy a na jejich místa přišli moskevští šlechtici. Jaký byl Novgorod ve chvíli, kdy Moskva zlikvidovala jeho samostatnost? Při odpovědi na tuto otázku je třeba zohlednit několik důležitých aspektů jeho kultury. V odborné literatuře dlouho panovala představa o totální negramotnosti obyvatelstva středověké Rusi. Předpokládalo se, že číst a psát uměli jen duchovní a knížata, a to ještě zdaleka ne všichni. Do dnešní doby však bylo v ruských historických městech nalezeno již více než tisíc textů 11.− 15. století, psaných na březové kůře, přičemž 961 z nich bylo objeveno v Novgorodě. Na základě našich znalostí kulturní vrstvy lze tvrdit, že v novgorodské půdě se dosud skrývá minimálně 20 000 takových dokumentů, jejichž autory byli lidé nejrůznějšího sociálního statutu – bojaři i rolníci, řemeslníci i kupci. Mezi nimi

39


je také množství textů psaných ženami, což pro středověk slouží jako nejcitlivější indikátor vysoké kulturní úrovně společnosti. Výše uvedená cifra očividně představuje jen nicotný díl toho, co bylo ve středověkém Novgorodě na březové kůře napsáno: většina takových dopisů shořela během častých požárů i v pecích. Nejvíc textů napsaných autory nízkého sociálního původu pochází z 14.−15. století. Hojnost textů na březové kůře v Novgorodě a jejich vzácný výskyt v jiných městech nejsou dány pouze tím, že v Novgorodě probíhají rozsáhlé archeologické práce již od roku 1932. Vysoká úroveň gramotnosti v Novgorodě má i jiné příčiny, především specifické politické zřízení tohoto města a státu. Jak již bylo uvedeno, každoroční obsazování vládních funkcí otevíralo každému bojarovi vytouženou možnost být do takového úřadu zvolen. Ekonomické zázemí novgorodského bojarstva tvořilo velké pozemkové vlastnictví. Pokud se v monarchických podmínkách knížectví střední a jižní Rusi bojar snažil žít daleko od knížete, na svém panství, kde měl podobnou pozici jako monarcha vůči svým vazalům, pak novgorodský bojar tíhl k centru. Odejít z Novgorodu a žít na svých statcích desítky i stovky kilometrů od města by znamenalo změnit se v poustevníka, vytrženého ze světa politických vášní, a zříci se mocenských ambicí. Jak ukazují katastry 15. století, novgorodský bojar žĳe v Novgorodě, daleko od svého pozemkového vlastnictví a svých rolníků. Jeho panství však vyžaduje neustálou péči. Musí je proto nechat řídit svými správci, od nichž pak dostává hlášení o průběhu zemědělských prací, o předpokládané úrodě a příjmech z jeho statků. Významná část dopisů na březové kůře ze 14.−15. století je spjata právě s těmito starostmi. Korespondence ovšem vyžaduje nejen gramotnost pána, ale také jeho sluhů. Řada dopisů z této doby je skutečně psána rolníky a obsahuje nejrůznější stížnosti, mj. na aktivity pánových správců. Existuje rovněž další důležitý faktor, určující vysokou kulturu obyvatel Novgorodu. Na rozdíl od Benátek, kde se senát scházel v uzavřené místnosti, a tedy jeho jednání měla „konspirativní“ ráz, novgorodské věče, na němž byli původně jednou a poté dvakrát do roka voleni nejvyšší činitelé bojarské republiky, řešilo své otázky pod otevřeným nebem u chrámu sv. Mikuláše, v sousedství městského tržiště. Rozhodující hlas na věče měli představitelé městské elity, majitelé velkých usedlostí, především bojaři. Ostatně jeden německý pramen ze 14. století nazývá novgorodské věče „tři sta zlatých pásů“, což odpovídá přibližnému počtu majitelů velkých městských usedlostí. Věčová shromáždění ale byla otevřená v tom smyslu, že novgorodský plebs mohl obklopit věčové náměstí a křikem dávat najevo souhlas či nelibost, ovlivňovat tím průběh zasedání a živit tak v sobě iluzi účasti na politickém životě města a státu. Ač šlo o iluzi, přesto toto sebeuvědomění představovalo velmi důležitou součást mentality středověkého Novgoroďana. Velmi důležitý byl i vliv živých mezinárodních vazeb. Podle slavného výroku A. S. Puškina Petr I. dobytím pobřeží Finského zálivu „prorazil okno do Evropy“. Současný spisovatel Boris Kiselev parafrázoval Puškina slovy: „Tam, kde Petr prorážel okno do Evropy, byly ve středověkém Novgorodě doširoka otevřené dveře “. Novgorod byl skutečně od samého počátku nejtěsněji spjat s baltským prostorem. Ještě před vznikem Hanzy

40


aktivně obchodoval se zeměmi severní a západní Evropy. Již na počátku 12. století byl na Tržní straně města zřízen Gótský dvůr, v němž se zdržovali kupci z ostrova Gotland, a na konci 12. století si analogický dvůr zřídili němečtí kupci, kteří brzy nabyli prvenství v baltském obchodu. Po vytvoření Hanzy se oba cizí dvory, Gótský a Německý, ocitly v rukou hanzovních kupců a tvořily společně jeden kontor. Kontakty Novgorodu se západní Evropou se ale neomezovaly na obchod. Vstup do hlavní novgorodské svatyně, chrámu sv. Sofie zdobily a dodnes zdobí velkolepé bronzové dveře, zhotovené ve 12. století v Magdeburku a dovezené do Novgorodu ve 14. století, kdy k nim ruský mistr přidal několik nových reliéfů a k latinským nápisům připojil překlady do ruštiny. Letopis hovoří o tom, že rezidenci novgorodského arcibiskupa vystavěli roku 1433 společně němečtí a novgorodští mistři. Výše již byla řeč o tom, že novgorodské mince reprodukují motiv z benátských mincí, modifikovaný podle místního kultu. Velkolepý kulturní rozkvět Novgorodu ve 14.−15. století dokládá rovněž počet chrámů, uvedený v soupisu vytvořeného na konci 15. století, tedy bezprostředně po připojení Novgorodu k Moskvě. Celkem bylo ve městě osmdesát tři fungujících chrámů a téměř všechny byly kamenné. K mistrovským dílům novgorodského architektonického stylu 14. století patří freskami zdobené chrámy sv. Theodora Stratilata na Ručji a Proměnění Páně na Iljinské ulici, jehož výmalbu vytvořil slavný Theofan Řek. Roku 1407 byl postaven chrám sv. Petra a Pavla v Koževnikách, pokládaný za vrchol novgorodského středověkého stavitelství. Novgorod je obklopen prstencem příměstských klášterů. Tento prstenec klášterů se ale začal formovat již v 11. století a ve 12. století do něj byly začleněny takové perly architektury i výtvarného umění, jako chrámy klášterů sv. Jiří, sv. Antonína, Zvěstování a Spasitele na Něredici. Ze 14. století pocházejí chrámy na Volotově, na Kovalevě a chrám Narození Páně na hřbitově, v jejichž interiérech se dochovaly významné freskové soubory. Zajímavou stránku dějin novgorodské architektury představuje období činnosti arcibiskupa Jevfimĳe II. (1428 −1454). Jako přesvědčený odpůrce Moskvy se stal hlavním ideologem antimoskevských tendencí. Vzhlížeje k minulosti, ke 12. století, kdy bylo dosaženo největších úspěchů v boji s knížecí mocí a v upevnění bojarské státnosti, Jevfimĳ obrodil architektonický styl oné epochy, nápadně odlišný od stylu 14. a počátku 15. století. Jestliže v té době byla kanonickým typem chrámu jednoapsidová stavba s lisenami, pak z iniciativy Jevfimĳe II. začíná obnova chrámů 12. století „na starém základě“, tedy s charakteristickými třemi apsidami a ukončením zakomarami. Poté, co se tento typ obnovených chrámů prosadil v Novgorodě, Moskvané jej přejali jako projev nejnovější módy. Novgorodská architektura se pak nadále rozvíjela podle těchto vzorů. Připojení Novgorodu k Moskvě roku 1478 nadlouho přerušilo zdejší stavební činnost. Ukončila ji vlastně už dříve samotná agónie novgorodské nezávislosti v bouřlivých letech závěrečné fáze zápasu s Moskvou. Poslední chrám byl v Novgorodě postaven roku

41


1463 a další až roku 1508. Hlavní úsilí Moskvanů po dobytí Novgorodu směřovalo k posílení tohoto města jako klíčové pohraniční pevnosti na severozápadě Rusi. Na konci 15. století proto byly vystavěny nové hradby a věže kremlu, aby poté přišla na řadu výstavba tzv. Okolného města – vnější fortitikace Novgorodu. Moskva se takto připravovala na vleklou válku o ovládnutí širokého přístupu k Baltskému moři. Rok 1570 přinesl Novgorodu novou tragédii, když se Ivan Hrozný krvavě vypořádal s obyvateli města, jež podezíral ze zrady. Livonská válka (1558−1583) znamenala pro město ještě další krutou ránu a katastry z 80. let 16. století odrážejí pustnutí kdysi vzkvétajícího města. Na samém konci století se však Novgorod, zdá se, zase začal zvedat na nohy. Podle projektu neznámého italského architekta vznikla další linie opevnění kolem kamenného kremlu, tzv. Hliněné město, jedno z prvních bastionových opevnění v Evropě. Na počátku 17. století, během smuty se Novgorod na celých sedm let (1611−1617) ocitl pod švédskou nadvládou, což spolu s přesunem hlavního centra obchodu Rusi se Západem do Archangelsku dovršilo rozvrat města. Poslední válka v letech 1941−1945 fakticky smetla Novgorod z povrchu země a desítky jeho historických památek přeměnila v trosky. Ale vědomí významu Novgorodu pro kulturu Ruska i celé Evropy vždy pozvedalo toto město z ruin, jako by to byl pohádkový Fénix, rodící se z popele. Samotné jeho jméno – Novgorod, tj. Nové město, není pouhým názvem, ale symbolem jeho mládí a nesmrtelnosti.

Prameny Грамоты Великого Новгорода и Пскова (Москва – Ленинград, 1949). Новгородская Первая летопись старшего и младшего изводов (Москва – Ленинград, 1950). Опись Новгорода 1617 года. вып.1 и 2. (Москва, 1984).

Literatura Археологическое изучение Новгорода. Сборник статей (Москва, 1978). Бернадский, В. Н. Новгород и Новгородская земля в XV веке (Москва – Ленинград, 1961). Гайдуков, П. Г. Славенский конец средневекового Новгорода. Нутный раскоп (Москва, 1992). Зализняк, А. А. Древненовгородский диалект (Москва, 1995). Каргер, М. К. Новгород Великий. Изд.4-е. (Ленинград, 1980). Колчин, Б.А., Хорошев А.С., Янин В. Л.: Усадьба новгородского художника XII в. (Москва, 1981). Новгородский сборник. 50 лет раскопок Новгорода (Москва, 1982). Носов, Е. Н. Новгородское (Рюриково) Городище (Ленинград, 1990). Рыбина, Е. А. Иноземные дворы в Новгороде XII-XVII вв. (Москва, 1986). Рыбина, Е. А. Торговля средневекового Новгорода (Великий Новгород, 2001). Скрынников, Р. Г. Трагедия Новгорода (Москва, 1994). Сорокин, А. Н. Благоустройство древнего Новгорода (Москва, 1995). Хорошев, А. С. Церковь в социально-политической системе Новгородской феодальной республики (Москва, 1980).

42


Черепнин, Л. В. Новгородские берестяные грамоты как исторический источник (Москва, 1969). Янин, В. Л. Новгородские посадники (Москва, 1962). Янин, В. Л. Новгородская феодальная вотчина (Историко-генеалогическое исследование) (Москва, 1981). Янин, В. Л. Новгородские акты XII-XV вв. Хронологический комментарий (Москва, 1990). Янин, В. Л. Я послал тебе бересту. Изд.3-е (Москва, 1998). Янин, В. Л. Новгород и Литва. Пограничные ситуации XIII-XV веков (Москва, 1998). Янин, В. Л. У истоков новгородской государственности (Великий Новгород, 2001). The archaeology of Novgorod, Russia. Recent Results from the Town and its Hinterland (Lincoln, 1992). Janin, V. L. Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře (Červený Kostelec, 2007). Müller-Wille, M. Janin, V. L. Nosov, E. N. et al. Novgorod. Das mittelalterliche Zentrum und sein Umland im Norden Russlands (= Studien zur Siedlungsgeschichte und Archaeologie der Ostseegebiete. Bd.1) (Neumünster, 2001). Brisbane, M., Gaimster, D. Eds. Novgorod: the Archaeology of a Russian Medieval City and its Hinterland (= The British Museum Occasional Paper, Nr. 141) (London, 2001).

Překlad Jitka Komendová

43

Veliký Novgorod: Dějiny v nejstručnějším nástinu

Recommend Documents