Jedna z nich Srdce jí teď začalo bít rychleji. Zhluboka se nadechla; studený říjnový vzduch ji štípal v krku. Byla jen kousek od domova, ale už teď se jí zdálo, že je na pokraji svých sil. Dívala se na své otrhané tenisky, představovala si, jak neohrabaně musejí vypadat pohyby jejích paží, a děkovala bohu, že ulice zejí prázdnotou. Každých pár metrů se povalovaly prázdné lahve a ti, kteří je vypili, dospávali bouřlivou sobotní noc. Právě kvůli nim se zase špatně vyspala, převalovala se na posteli, snažila se nevnímat opilecký zpěv z ulice ani hádku z chodby domu. V osm ráno, když bylo konečně ticho, se jí pochopitelně z vyhřáté postele nechtělo. Ale musí trénovat, přece se nechce v úterý úplně ztrapnit. Slíbila totiž holkám ze třídy, že s nima půjde běhat – a taky že půjde, všichni musí dělat nějakej sport, nechce přece mít ošklivý tělo. Kdyby jenom nebyla taková zima a taková mlha... Po půl hodině se Hanka vrátila domů, udýchaná, zpocená. Dveře od bytu otevřela opatrně. Všichni ještě spali. V koupelně se na sebe podívala do zrcadla. Přece jenom vypadala jako normální šestnáctiletá holka, ne? Taková, jakých je na gymplu spousta. Ani pleť vlastně neměla tak tmavou, dalo by se říct, že skoro stejnou jako holky u nich v prváku. Svlékla se a vlezla do vany. Pustila na sebe vodu, teplá neteče, ale co se dá dělat. To byl budíček pro zbytek rodiny, všechno je tu slyšet. Za pět minut začal Filip bušit na dveře, že potřebuje nutně na záchod. Hanka kolem sebe obmotala ručník a vyšla z koupelny. V kuchyni máma vařila kafe, obrovské kruhy pod očima. Lukáš řval, že došla marmeláda. Ve skutečnosti došla už asi před týdnem a stejná scéna se od té doby opakovala každé ráno. Hanka se šla obléct do dětského pokoje. Dvě palandy, ona spí na té u okna nahoře; Míša dole ještě spala. Nebo spíš dělala, že spí. Když se oblékala, vtrhnul do pokoje Filip. Čím byla starší, tím víc toužila po vlastním pokoji. Třeba takovém, jaký má Kája. To byla nádhera! Kája ji předminulý víkend pozvala na oslavu svých šestnáctin. Bydlí v krásném rodinném domku, se zahradou a s obrovským obývákem. Má pokoj jenom pro sebe, který je větší než tenhle. A jak úžasně byl nazdobený! Hanka se zasnila. A pak sebou trhla. Svoje narozeniny bude asi muset zatajit, aby se holky neptaly, proč nepořádá oslavu. Ale aby si zase neřekly, že se jenom přiživuje na ostatních a sama je niky nepozve... „Jdu do práce,“ zakřičela máma chraptivým hlasem a zabouchla za sebou dveře. Uklízí v nemocnici, a to vždycky v dobu, kdy normální rodiče nepracujou, v neděli, po
večerech... Hanka už si dávno zvykla, že jsou často sami, ale byla by radši, kdyby s nimi máma byla víc. Hlavně kvůli bráchům. Pondělní ráno bylo úplně jiné než to nedělní. Do školy vstávala ráda, pořád ještě ji naplňovalo hrdostí, že teď chodí na gympl, i když kvůli tomu musela vstávat nejdřív ze všech a dvakrát přestupovat. Základku měla ve vedlejší ulici, ale nesnášela to tam, samé děti ze sídliště, které tam chodí jen občas a to ještě z donucení. Byla jediná ze své bývalé třídy, kdo šel na gympl. To Míša na gympl nechce a ani by se tam nedostala, už teď v osmičce skoro propadá. Ale jí je to jedno. A Patrik, Hančin starší brácha, jí vždycky říkal, ať na gympl nechodí, že tam není vůbec nikdo odsud. Jenže to ona právě chtěla. Měla toho tady po krk. Připadala si tu cizí. A teď může každé ráno vyjít tyhle široké schody do druhého patra a projít dveřmi s nápisem 1.B. Všichni jsou tady úplně jiní než u nich, mají oblíbené předměty, chodí do hudebky, na výtvarku, do jazykovky a sportují. A Hanka sem teď patří. „Ahoj Hani!“ zamávala na ni Adéla. Zrovna mají češtinu, takže s ní Hanka sedí. Sedí spolu taky na angličtinu, na fyziku a na chemii. Jinak sedí Adéla s Kájou a Mia s Terezou hned za nimi. „Viděla jsi, co jsem včera sdílela na facebooku?“ zeptala se jí Mia. Hanka musela zavrtět hlavou. Facebook si sice založila už před třemi týdny, ale od té doby tam byla jenom párkrát. Nemá chuť přetahovat se s ostatními o počítač, který jde navíc hrozně pomalu od doby, kdy Filipovi spadl na zem. „Tak to se ale musíš co nejdřív podívat! Je to fakt úplně boží video!“ „Počkej chvíli,“ řekla Kája, něco naťukala na displeji svého mobilu a už ho Hance strkala před oči. „Dívej!“ Nějaký kluk seděl na jevišti s mluvícím panákem na klíně. Hanka pochopila, že za toho panáka mluví ten kluk, aniž by otevíral pusu, což jí přišlo docela legrační, ale mluvil anglicky a tomu Hanka skoro nerozuměla. Holky každých pár vteřin vybuchly smíchy a Hanka nechápala proč, ale smála se s nimi a pak řekla Mie, že to video je „fakt super“. V úterý odpoledne šly s holkama běhat, jak byly domluvené. Daly si sraz v největším parku ve městě, kam chodila běhat spousta lidí. Hanka si oblékla Míšinu modrou mikinu, protože byla skoro nová a hezčí než ty její, ale musela si vzít své otrhané tenisky. Když dorazila na místo, už tam čekaly Tereza a Adéla, Tereza sladěná do zelené, boty Nike, Adéla černá a fialová, v adidaskách. Když dorazily všechny, mohly vyrazit. Ze začátku se Hance trochu ulevilo, holky ani neběžely moc rychle, takže držela krok. Po pár minutách už si ale nemohla povídat, moc ji to vysilovalo. Pak
se držela kousek za nimi, ne moc, opravdu jen několik centimetrů, stále slyšela úryvky z jejich konverzace. Bavily se o tom, že i po bramborách se může přibírat. A těstoviny jsou vůbec nejhorší, Tereza už je radši vůbec nejí. Když skončily, měla Hanka chuť radostí skákat do vzduchu. Ale stejně by k tomu asi neměla dost síly. „Jsi nějaká hrozně zadýchaná, Hani, ne?“ ptala se Adéla. „No to já taky,“ mávla rukou Kája a setřela si pot z čela. „Možná by sis měla koupit nějaký lepší boty na běhání,“ navrhla jí Tereza, „v tomhle by mi to asi taky moc nešlo.“ „No tak prostě na běhání moc není,“ řekla Kája, „já mám taky radši jiný sporty.“ „Jdem ve čtvrtek zas na to cvičení, Káji?“ zeptala se Mia. „Jasně! Vlastně bys mohla jít s náma, Hanko. Je to úplně super. Myslím, že tě to bude bavit víc,“ usmála se na ni Kája. „Aha... A co to vlastně je?“ zeptala se Hanka. „No, to uvidíš,“ odpověděla Mia, „takový různý protahovací a posilovací cviky. Je to každej čtvrtek v sedm a je tam bezva trenérka a samý mladý lidi.“ „Hlavně hezký mladý kluci, viď Mio?“ šťouchla do ní Kája. „Mie se tam totiž hrozně líbí jeden kluk.“ „Hele nech toho, to není pravda!“ začervenala se Mia. „Tak přijdeš, Hani?“ zeptala se Kája. „Jo, tak já se jenom zeptám doma. Ale moc ráda,“ řekla Hanka, i když věděla, že máma ve čtvrtek večer nikdy doma není, a tak si ani nevšimne, že někam šla. Ve středu o přestávce Tereza vyprávěla, jak jí mladší sestra zničila všechny šminky, když se zkoušela malovat. „Já jsem tak ráda, že jsem jedináček, když tohle slyším!“ prohlásila Mia. „Docela ti to závidím, moji dva bráchové umí být taky pěkně protivný,“ řekla Kája, „teď o víkendu jsme od babičky dostali každej čokoládu a včera odpoledne už jsem tam nenašla ani jednu. A samozřejmě o mý čokoládě nikdo nic neví. Úplně typický.“ „Ty máš nějaký sourozence, Hanko?“ zeptala se Mia. „Jo, mám. Tři,“ odpověděla Hanka. Byla to lež, i když vlastně ne tak docela. Patrik s nimi už přece nebydlí, tak co. „Cože? Tři sourozence?!“ vyprskla Tereza. „To musí být strašný!“ Hanka pokrčila rameny. „Tak znáte to. Má to svoje výhody i nevýhody. Takhle si zase můžeme třeba půjčovat oblečení a tak. Není to vždycky jenom hrozný.“ „Co vlastně dělaj tvoji rodiče?“ zeptala se Adéla.
„Máma... máma pracuje v nemocnici. Ona je... zdravotní sestra.“ Dobře, tak tohle je další lež. Ale hlavně se teď neptejte na tátu, pomyslela si Hanka. „Na jakým oddělení?“ zajímalo Terezu. „Na... na ORL,“ vzpomněla si Hanka rychle na oddělení, kde Patrik loni ležel se zánětem středního ucha. „Aha, škoda. Myslela jsem, jestli se nezná s mojí mámou. Máma je doktorka na ortopedii,“ řekla Tereza. Když šla odpoledne Hanka domů, slyšela křik už z chodby. Doma byl Patrik a hádal se s mámou. Chtěl další peníze a máma mu opakovala, že mu nic dát nemůže. Ostatní běhali po venku, takže měla Hanka pokoj pro sebe. Zalezla si nahoru do postele s učebnicí dějepisu, ale ještě chvíli přemýšlela o uplynulém dni. Vyčítala si, že lhala, ale zároveň za žádnou cenu nemohla dopustit, aby se o ní holky dozvěděly pravdu. Další den si po šesté zabalila do batohu svoje staré tenisky, tepláky a tričko, které se trochu tvářilo jako tričko na sport. Chvíli bloudila, než sportovní klub našla, musela po cestě zavolat Káje. Tělocvična, kde se cvičení konalo, byla docela malá, menší než ta na gymplu. Cvičitelka se pořád usmívala, nejspíš proto, aby ukázala své vybělené zuby, a všichni zúčastnění hodinu poskakovali do rytmu nejnovějších hitů. Hanka se cítila zpomaleně, vždycky jí nějakou dobu trvalo, než pochopila, co má dělat s kterou rukou nebo nohou tak, aby dělala to samé co ostatní. Mia s Kájou vypadaly, že si to užívají. Bylo to sice lepší než běhání, ale stejně to Hanku moc nebavilo. Když si po cvičení povídaly venku, přijelo velké černé auto a zastavilo přímo před nimi. „To je táta!“ zvolala Mia. Okénko u řidiče pomalu sjelo dolů. „Můžu vás někam hodit, holky?“ zeptal se sympatický muž. „Já budu moc ráda, když mě odvezete domů,“ usmála se Kája, „teď zrovna už mi autobusy moc často nejezdí, tak aspoň nebudu muset mrznout.“ „A ty...?“ snažil se vzpomenout si na jméno. „Hanko,“ doplnila ho Mia. „No já... já bydlím docela daleko, to nemáte úplně po cestě. Radši pojedu autobusem,“ řekla nervózně Hanka. „Ale prosím tě, nastup si. Já tě rád hodím klidně na konec světa,“ zasmál se Miin táta. Mia naskočila na místo spolujezdce, Kája s Hankou si nastoupily na zadní sedadla. Velké černé auto se rozjelo. Bylo v něm příjemné teplo. Sedačky byly velké a měkké, Hanka si klidně mohla natáhnout nohy. Mezi řidičem a spolujezdcem byla obrazovka, na které ubíhala mapa podle toho, jak auto jelo. Se zájmem ji pozorovala. Hančina
máma auto nikdy neměla. „Tak kam to teda bude, Hanko?“ zeptal se Miin táta. Co teď? Co má teď říct? Domů ji za žádnou cenu odvézt nemůže. Ale kam? Rychle si v hlavě vybavovala všechna místa, která ve městě zná – ale zároveň taková, aby to nebylo moc daleko od domova, přece jenom už byla tma a zima... Teď ale musela něco říct, už bylo moc dlouho ticho. Už to začínalo být divné. „Já... bydlím nahoře na... na starém sídlišti.“ „Tam jak jsou ty ubytovny?“ zarazil se. „Jsou tam i normální baráky, normální byty...“ řekla honem Hanka, ale věděla, že teď už to nezachrání. Čekala, že někdo něco řekne, ale všichni mlčeli. Ať klidně začnou mluvit o něčem jiném, o čemkoliv, jenom ať nemyslí na to, že bydlí v nejhorší čtvrti ve městě, přála si. Ale všichni mlčeli a Hanka věděla, že se holky koukají z okna na to, jak hezké domy postupně mizí a začínají se vynořovat ponuré ulice plné nepořádku. „Tak tady mě už budeš muset navigovat,“ řekl Miin táta, když se ze tmy vynořila první ubytovna. Lepší bude, když zastaví co nejdřív a pojede zpátky, aby neviděli celý sídliště, pomyslela si Hanka. A taky aby u jejího baráku neviděli, že vysedá z takovýho auta. To by hned byly nějaký poznámky a o to nestojí. „Tamhle doleva a tam už to je,“ řekla rychle Hanka. Věděla, že tam stojí panelák, který nedávno zateplili a který tak vypadá trochu lépe než ty ostatní. Miin táta zastavil přímo před ním, ale zrovna se tam strhla rvačka mezi skupinkou kluků. Právě převrátili popelnici; všude spousta odpadků, nadávky, tříštění skla. „Tak děkuju. Na shledanou,“ vyběhla Hanka z auta. Vystoupala po schodech ke vchodu a přehrabovala se v tašce, dokud auto neodjelo. Potom se vydala domů, naštvaná sama na sebe, že ji nenapadlo lepší místo, kam se nechat odvézt. Jak tohle teď vysvětlí? Když přišla ráno Hanka do třídy, Adéla seděla s Kájou, i když zrovna měli mít fyziku. Pozdravila je, ale neodpověděly. Sedla si do prázdné lavice a cítila, jak ji pohledy spolužaček a spolužáků probodávají. Kolem lavic, ve kterých seděly Mia, Tereza, Adéla a Kája, se vytvořil větší hlouček. Mluvili jeden přes druhého. Hance se podařilo zaslechnout své jméno a potom „cikánský sídliště“. Pak slyšela Terezin pronikavý hlas, jak říká „máma je uklízečka“ a za chvíli „cikánská lhářka“. Bylo jí těžko, doufala, že už každou chvíli zazvoní, i když věděla, že zvonění nic nevyřeší. Proč musela být vždycky všude jiná?
