Veduta města Horažďovic od Johanna Willenberga z roku 1602 Důležitým ikonografickým pramenem pro historiky je soubor vedut měst autora Johanna Willenberga ze samého počátku 17. století. Johanna Willenberga si ceníme zejména proto, že oproti některým jiným vedutistům krajiny a města zobrazoval velmi věrně. Na jeho dílo se tak můžeme téměř spolehnout. I když veduta města Horažďovic vznikla v období renesance, působí Horažďovice stále jako kompaktní pozdně gotické město. Vypovídají o tom nejen štíty měšťanských domů, ale i typické gotické úzké a dlouhé domovní parcely. Ve středu horní části veduty nalezneme vedle nápisu „Miefto Horažďowice (Město Horažďovice) tabulku s názvy okolních měst se vzdálenostmi v mílích. Tehdejší míle se rovnala zhruba devíti dnešním kilometrům. Horažďovice leží 3 míle od Vimperka, 2 míle od Sušice, 1 míli od Rabí, 13 mil od Prahy a 2 míle od Strakonic. Ve spodní části veduty se nachází legenda: 1 – Sv. Kliment, 2 – Prácheň, 3 – Panský dvůr, 4 – Nový Dvůr, 5 – Panský hořejší mlýn s pilou, 6 – Panský ovčín na Chrástu, 7 – Panský mlýn pod zámkem, 8 – Zámek, 9 – Nový kostel svatého Jána, 10 – Panská vinice, 11 – Velká brána, 12 – Kostel farní svatých Petra a Pavla, 13 – Rathaus, 14 – Fortna, 15 – Mlýn obecní, 16 – Brána dolejší, 17 – Klášter svatého Michala, 18 – Most, 19 – Řeka Otava, 20 – Lázně, 21 – Stráž. I když Johann Willenberg zobrazil některé části Horažďovic, zejména pak předměstí, schematicky, můžeme si vytvořit představu, jak tehdejší město vypadalo. V opevněném okrsku byla již většina domů postavena z nespalného materiálu, na předměstí převažovaly domy dřevěné. Levé části veduty dominuje výrazný ostroh vrchu Prácheň nad meandrem řeky Otavy. Číslem 1 je označen kostel sv. Klimenta (Vojtěcha). Prvotní, patrně dřevěný kostel, součást raně středověkého hradiště (10. století) přemyslovské hradské soustavy se dle legend řadil mezi devět nejstarších českých kostelíků. V období husitských válek byl zřejmě výrazně poškozen. Podoba na vedutě ukazuje svatoklimentský kostelík v pozdně gotickém slohu, kterou získal v době, kdy zdejší panství držel významný šlechtic Půta Švihovský z Rýzmberka († 1504). V těsném sousedství svatoklimentského kostelíka byl vystavěn po roce 1315 na akropoli původního prácheňského přemyslovského hradiska gotický hrad Prácheň (2) Bavorů ze Strakonic. Gotický hrad se ještě v období po roce 1500 dočkal za Půty Švihovského a jeho synů pozdně gotické úpravy, ale již v polovině 16. století je prácheňský hrad označován jako pustý. Na vedutě je prácheňský hrad zobrazen již jako rozsáhlá zřícenina.
1 ze 6
V čele hradu vidíme torzo mohutné věže kruhového půdorysu. Z hmoty hradní opevnění vystupují tzv. flankovací věže. Flankovací systém je typický pro francouzské hrady kastelového typu. Hlavním smyslem flankovacího systému bylo zajistit lepší obranu hradu, eliminovat tzv. mrtvý úhel dostřelu obránců z hradeb. Reálně to znamenalo, že hradní vojenská posádka mohla bez problémů střelnou zbraní zasáhnout jakékoliv místo v nejbližším okolí panského sídla. Za zmínku stojí i to, že Johann Willenberg schematicky zobrazil i mladý les na Práchni. Do doby, kdy byl hrad funkční, udržovalo
se hradní návrší
z důvodu zabezpečení obrany holé, porostu prosté. Willenberg jako pečlivý dokumentátor naznačuje i vozovou cestu směrem k hradu a kostelu. Při vozové cestě pod horou "Prácheň" se nachází "Panský dvůr" (3), dnes označovaný též jako "dvůr Prácheň". Na místě dnešního osamoceného dvora se v minulosti nacházela ves Prácheň s předpokládaným panským sídlem. Zmínky o ní mizí v polovině 15. století. I dodnes honosný dvůr občas posloužil jako panské obydlí pro drobnou šlechtu. Díky Willenbergovi tak máme zdokladovánu podobu tohoto panského dvora již k roku 1602 (první písemná zmínka z r. 1566 v deskách zemských). Obytné stavení dvora se zdobným štítem bylo ve Willenbergově době postaveno z nespalného materiálu, ostatní převážně hospodářské objekty byly dřevěné. Stejně tak máme potvrzenu i existenci dalšího panského dvora zvaného "Nový dvůr" (4). Na "Mlýnském náhonu" (Mlýnské stoce) vznikla již v období středověku řada mlýnů. V Horažďovicích je zdokladováno na sedm mlýnů. Prvním z nich po proudu byl "Panský hořejší mlýn s pilou“ (5), posléze označovaný jako "Zářečský mlýn", dnes mlýn "Brabec". Hned vedle je na vedutě zobrazen mlýn se dvěma koly, který však není označen. Patrně se jedná o tzv. "Prostřední mlýn", který dnes již neexistuje. Dalším panským dvorem existujícím v době života Willenberga byl „Panský ovčín na Chrástu“ (6). Tento hospodářský dvůr byl vystavěn na místě již dříve zaniklé osady "Chrást" s panským sídlem. V těsné blízkosti tohoto dvora již v roce 1602 zcela prokazatelně existovala drobná panská obora, na jejímž místě po roce 1800 vznikl za Šternberků romantický park s glorietem, grottou (umělou jeskyní), sochami etc. Na „Mlýnském náhonu“ (Mlýnské stoce) poblíž panského sídla vidíme na vedutě „Panský mlýn pod zámkem“ (7), dnes zvaný „Podzámecký“. Již tehdy se jednalo o velkou budovu se zdobným renesančním štítem, opatřenou dvěma mlýnskými koly. Významným objektem v historii města Horažďovic byl původní městský hrad či tvrz, založený Bavory ze Strakonic, v severozápadním cípu města. I když Willenberg označil tehdejší panské sídlo termínem Zámek (8), šlo spíše stále o pozdně goticky upravený městský hrad. Z hmoty hlavní věže opatřené dlátkovou střechou vystupoval směrem 2 ze 6
k řece arkýř a z boku snad prevét. Patrně patrová obytná budova disponovala šesti okny, sedlová střecha byla osazena šesti vikýři, zaznamenány jsou dva komíny. V místech, kde posléze byla dostavěna pozdější zámecká část, se tehdy nacházela městská hradba. Za zmínku stojí i městské opevnění doplněné hranolovými i okrouhlými baštami. Některé z bašt jsou opatřeny dlátkovými střechami nebo cimbuřím (?), pozůstatky po hrázděném ochozu (?), jiné střechami nedisponovaly (?). Na vedutě máme též zobrazenu nejstarší známou podobu „Nového kostela svatého Jána“ (9), dnes hřbitovního kostela svatého Jana Křitele. Jedná se renesanční trojlodí z roku 1593, které posléze prošlo ještě mnohými úpravami. Zvnějšku se jednalo o obdélnou stavbu s polygonálním kněžištěm. Západní průčelí prosvětlovalo jedno vysoké okno a jižní stěnu prolamovala tři vysoká okna. Willenberg ve své pečlivosti neopomněl zobrazit ani takové detaily, jakým je třeba ohrazená „Panská vinice“ (10). Jedním z nejvýznamnějších památkových objektů a zároveň jednou z nejstarších ukázek městského opevňovacího systému je „Velká brána“ (11), zvaná jinak "Pražská", "Plzeňská" či "Červená". V minulosti se vždy jednalo o nejvýznamnější vstup do města, čemuž odpovídalo i architektonické provedení. Výstavbu brány lze datovat do doby po roce 1250. Na vedutě ji můžeme vidět jako mohutnou věž s dlátkovou střechou. Severně před branou byl v období pozdní gotiky vystavěn barbakán (předbraní), jehož úkolem bylo zvýšení bezpečnosti při obraně města. Bohužel bylo později zbouráno. Nejvýraznější dominantu města tvoří na vedutě „Kostel svatých Petra a Pavla“ (12). Horažďovický děkanský kostel je bazilikálním gotickým trojlodím, stavěným patrně v letech 1260–1273. Vysvěcení se však dočkal později, v r. 1322 prizrenským (Kosovo) biskupem Heřmanem v průběhu 14. století. Kostel prošel výraznou barokní úpravou. Na vedutě vidíme ještě jeho podobu před barokními zásahy.
V západním průčelí interiér kostela osvětlovalo
mohutné okno. Boční lodi členilo patrně pět oken. Již tehdy bývala nad křížením lodí drobná věžička, hlavní věž však tehdy měla daleko zdobnější podobu. V těsném sousedství kostela je objekt tehdejšího špitálu.
Identifikujeme jej dle typického stupňovitého štítu, jež
si dochoval dodnes. Mezi děkanským kostelem a „Rathausem“ (radnicí – 13) můžeme pozorovat v severní frontě
centrálního
náměstí
řadu
domů
se
zdobnými
štíty.
Výraznou
stavbou,
co se architektury týká, byla i radnice. Nacházela se již v místě dnešního Městského úřadu. Jednalo se o objekt s vysokými, pozdně gotickými štíty a věžičkou. Tato radnice vyhořela roku 1619. Cestu k městskému mlýnu a k řece Otavě, jako zdroji vody, zajišťovala drobná branka 3 ze 6
v městském opevnění zvaná „Fortna“ (14). Pod „Fortnou“ na mlýnském náhonu se nalézá „Mlýn obecní“ (15), zvaný posléze dle své polohy též jako „Podbranský“. Na vedutě jej vidíme jako mohutnou stavbu se třemi mlýnskými koly na spodní vodu. Zaujme i lávka, která překračovala nejen „Mlýnský náhon“, ale i hlavní rameno řeky Otavy. Nedávno areál mlýna prošel zdařilou rekonstrukcí a slouží dnes jako enviromentální centrum "Proud". Další z městských bran nesla kdysi označení „Brána dolejší“ (16), zvaná i "Jihovýchodní" či "Prachatická". I v tomto případě se jednalo o masivní objekt s dlátkovou střechou. Dnes je z ní dochováno pouze spodní patro. Na předměstí, východně od centra, vyrostl u staršího kostela „klášter svatého Michala“ (17). Klášterní areál vně hradeb založil nejvyšší sudí Království českého Půta Švihovský z Rýzmberka jako rodovou hrobku. Sám donátor byl v kostele pohřben pod skvostným náhrobkem z červeného mramoru s vlastní podobiznou v basreliéfu, který je velmi ceněn kunsthistoriky. V roce 1504, krátce před svou smrtí, zde začal budovat nový kostel s přilehlým františkánským konventem. Stavba byla dokončena až za Půtových synů Jindřicha a Břetislava. Ambit, kaple a kapitulní síň jsou sklenuty unikátní sklípkovou (diamantovou klenbou). Západní štít prosvětluje mohutné okno, loď tři a v kněžišti další vysoká gotická okna.
V těsném sousedství kostela je prostá stavba vlastního konventu.
V pravé části veduty autor vypodobnil i most (18) přes řeku Otavu (19). V místě tehdejšího mostu dnes najdeme starý silniční most z počátku 20. století. Velmi oblíbeným místem zábavy a společenského života našich předků bývala „Lázeň“ (20). Velkým bezpečnostním rizikem pro města byla v minulosti okolní návrší. Proto se je zástupci měst snažili všerůzně zajistit. Severně od města se jedno takové výrazné návrší nalézá. Dnes nese název po zaniklé barokní kapli "Loreta", ve Willenbergově době se však nazývalo "Stráž" (21). Jak bylo již uvedeno, Willenberg ve svých vedutách zobrazoval i drobné detaily, které nám pomáhají odkrývat tehdejší život. Jako příklad můžeme uvést vahadlové studny (zachyceny u řeky pod zámkem a u "Lázně" č. 20). Ty fungovaly na jednoduchém princicpu. Na podpěře bylo upevněné břevno, které sloužilo jako protizávaží při vytahování plného vědra s vodou. Na konci břevna nad studnou byl provaz s uvázaným vědrem, které se spouštělo do studny pro vodu. Prázdné vědro, přivázané na konci provazu, bylo asi 50–80 cm nad zemí a tahem za provaz směrem dolů bylo spouštěno do studny a naplněné vodou pak samovolně vyjelo nahoru. Na vedutě si můžeme dále povšimnout drobných sakrálních staveb (křížky, boží muka 4 ze 6
u cest), oplocení, hospodářské stavby, roztroušené seníky mezi poli, cesty nebo detaily mostních konstrukcí. Autor textu: Mgr. Roman Vaněk
Vedutu města Horažďovice zakoupíte v muzejním obchodu za 20 Kč.
Jan Willenberg (Willenberger) (*23. 6. 1571 Trzebnice – † 3. 10. 1613 Praha) je pro nás dnes jedním z nejvýznamnějších a nejznámějších grafiků a kreslířů, kteří působili za éry rudolfinské Prahy. Narodil se 23. června 1571 v Trzebnici u Vratislavi (Třebnice tehdejší součást Království českého, dnešní Polsko). Školení získal pravděpodobně v Norimberku a počátky jeho tvorby jsou spojeny s Přerovem. Vyrostl na Moravě v Přerově nad Bečvou. V letech 1595–1600 pracoval pro tiskárnu premonstrátského kláštera Louka pod Znojmem. 29. 9.1600 přesídlil ze Znojma do Prahy. Bydlel ve čtvrti "sv. Linharta" na Starém Městě Pražském. V roce 1608 se v Praze oženil. Zde také roku 1613 umírá na mor. Vynikl jako umělec zvláště svými do dřeva rytými pohledy na města, hrady a zámky na Moravě, v Dolních Rakousích, na Slovensku a v Čechách. Ve své době byl znám jako autor grafik a dekorativních prvků dobových tisků. Jeho dílo nalezneme u Bartoloměje Paprockého "Zrcadlo slavného markrabství moravského"; "Diadochus" či ve známém cestopisu Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružit "Putování aneb cesta z Království českého do Benátek…". Pro nás je nejcennější jeho topografické dílo, které zahrnuje veduty mnoha českých a moravských měst. Některé veduty provedl formou dřevořezby, jiné zůstaly jen ve formě perokresby, což je případ veduty Horažďovic. Veduta města je součástí náčrtníku, který je uložen ve Strahovské knihovně a jenž byl editorsky zpřístupněn na počátku 20. století historiky Antonínem Podlahou a Bohdanem (Isidorem) Zahradníkem. Z nejbližšího okolí jsou v náčrtníku zobrazeny hrady Rabí a Švihov s přilehlými tehdejšími městečky, město České Budějovice, Klatovy, Prachatice či Strakonice.
5 ze 6
Veduta Veduta je zajímavým uměleckým dílem na pomezí čistého umění a zachycení skutečného stavu krajiny. Nejstarší veduty se objevili v Holandsku v průběhu 16. století. Jejich největší obliba byla v 17.–18. století. Ceněné jsou ovšem i veduty měst ze století devatenáctého, kdy bývají postupně nahrazovány fotografiemi. Jelikož se veduta snaží většinou zachytit širokoúhlý záběr, dochází často ke zkreslení či zjednodušení. Je proto potřeba opatrnosti, pokud chceme vedutu interpretovat bez dobových souvislostí. Technické provedení vedut bylo různé. V době, kdy Willenberg zpracovával své dřevoryty, které jsou technicky náročné a neumožňují zobrazení mnoha detailů, byla již v oblibě technika mědirytu. Je pro nás štěstím, že máme Horažďovice zachyceny jemnou perokresbou. Autor textu: Mgr. Jiří Novák
Literatura JAKUBEC, Ondřej, Johann Willenberger – kreslíř a grafik pozdní renesance. Slezan nebo Moravan, katolík nebo protestant? In: Śląsk i Czechy. Wspólne drogi sztuki, Vratislva, 2006. 978-83-229-2862-2. JAKUBEC, Ondřej, Johann Willenberger – Draughtsman and Graphic Artist of the Late Renaissance: Silesian or Moravian, Catholic or Protestant? In: Śląsk i Czechy: wspólne drogi sztuki: materiały konferencji naukowej dedykowane Profesorowi Janowi Wrabecowi. Wroclaw: Wydawnictwo Uniwersytetu Wroclawskiego, 2007, s. 163–173. JAKUBEC, Ondřej. Česká renesance; Pogotické umění; Alois Špalek; Jan Willenberger. In: el. zdroj: Publication Records. Masaryk University. cit. 09.04.2016 https://is.muni.cz/publications/?lang=en;stitek=johann_willenberger HOROVÁ, Anděla. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Dodatky. 1. vyd. Praha: Akademia, 2006, s. 8; 155–157; 602–603 ad., Encyklopedie. ISBN 80-200-1209-5. THIEME, Ulrich–BECKER, Felix, Allgemeines Lexikon der Bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart. Bd. 36. Leipzig: Seemann, 1947, s. 17. KRÁL, Karel. Severočeké veduty. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1987, s. 108. Jan Willenberg: Pohledy na česká města z počátku 17. století: Perokresby: Katalog výstavy, Praha únor–březen 1987. Praha: Památník národního písemnictví, 1987, s. 16. MANNLOVÁ, Heide. Most v obrazech minulosti: příspěvek k ikonografii města. In: Věstník okresního archivu v Mostě za rok 1976. Most: Okresní archiv, 1976, s. 86–98. TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. II., L-Ž. Praha: Tvar, 1950, s. 704.
Elektronické zdroje Wikipedia cit. 25.02.2016 https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Willenberg
6 ze 6
