Akademie výtvarných umění v Praze Ateliér malířství II/škola Vladimíra Skrepla
Diplomová práce
Všechno, co teď je a proč je quattrocento těžce contemporary
Vypracovala: Šárka Koudelová Vedoucí diplomové práce: doc. Vladimír Skrepl Oponent diplomové práce: BcA. Zuzana Blochová
Akademický rok 2015/2016
Všechno, co teď je a proč je quattrocento těžce contemporary Drobnopisná a v podstatě procesuální malířská technika mých obrazů se vyvinula z téměř vědeckého pozorování geologických vrstev a chemických reakcí, které je vyprodukovaly, k čemuž mě inspirovaly minerály z mé vlastní sbírky, kterou mám od dětství. Zkoumáme-li nějaký předmět, pak nám dobře poslouží jeho zvětšení či detailní pohled, což odhaluje zraku dosud skrytá tajemství fixovaného pohybu, který stojí za modelací předmětu. Myslím, že tahle fascinace vztahy mezi vnitřní strukturou, povrchem a neopomenutelnost každé substance (vše platné i v obecném smyslu), je určitým klíčem k mé tvůrčí strategii. Dalším důležitým impulsem jsou pro mne všudypřítomné přírodní procesy od esenciálních fyzikálních jevů (jako je například světlo a jeho vlnové délky) až po přenesení významu k sociálně vyplývajícím dějům. Pokud je pro umělce přirozeným prostředím umělecká scéna, dnes každodenně pozorovatelné události této scény jsou stejně organickým souběhem událostí. Reflexe událostí a počinů, stejně jako zahrnutí diváka do uvažování o díle, je tudíž pro mě nejen historickým kontextem, ale jakýmsi "aktuálním uzlem" okamžiku vzniku díla. Stejně jako je délka trvání některých geomorfologických dějů, které pro mě tvořily prvotní inspiraci, v naprosté neúměře s lidským měřítkem vnímání času, tak i mě fascinuje vztah mezi časovým zlomkem, který může pojmout lidské vnímání „okamžiku“ a nekonečnou dějovou linkou s ním souvisejících reakcí. Tento paradox prostupuje do vztahu mezi téměř nemožnou pomalostí mé práce, tedy do vztahu obrazu jako celku, a jeho systémovou tvůrčí součástí, kterou je rychlý malířský efekt. Malba vyrůstá z pouhého monotónního pohybu štětce – malířského efektu. Vzhledem k tomu i k historicky interpretační povaze mé práce, je čas a jeho "usazování" jednak ideovým důvodem pro moji malířskou formu a současně tematizovaným leitmotivem, tvořícím základnu mé tvorby. Ačkoliv je malířský přístup formálním základem mého uvažování, zcela přirozeně vnímám malbu spíš jako způsob obrazového myšlení, jehož výsledkem nemusí vždy být závěsný obraz. Proto považuji za velmi přínosné aktuální diskuse o pozici malířského média a jeho podobě v době post konceptu a post internetu, stejně jako nutnost nových postojů a interpretací. Interpretace je ostatně jednou z hlavních metod posledních desetiletí a jak naznačuje sám název mé diplomové práce, postoj komentujícího pozorovatele je přirozený i mně. Záměrem interpretace je nastartování či oživení aktivního procesu mezi původem díla, jeho autorem, divákem a všemi okolnostmi, které celý proces provázejí. Ze sémiotického a strukturalistického hlediska (Roland Barthes, Umberto Eco,..), které vztahuji i k vlastní malířské formě, je tento proces definován důležitostí vztahu mezi obecnou existencí a subjektivním porozuměním, opakování dějů - struktur i konsensuálním nahlížením na "život" jednotlivých významových znaků ve společnosti, respektive vizuální kultuře, stejně
jako důležitostí samotného uspořádání celku. Tato zdánlivá složitost mého stanoviska se naopak jeví jako ta nejjednodušší, pokud interpretační postoj definujeme jako pouhou změnu kontextu. Institucionálně potvrzená tématizace hodnoty pouhé blízkosti různých prvků už není vytvářena výhradně kurátorem při skladbě výstav, konfigurace vztahů mezi významy běžných předmětů i artefaktů se stala samostatným jazykem. Myslím si, že současná, neustále propíraná, pozice malby se nachází ve svůdně osvěžujícím bodě, kdy je možné zbavit se hrdých dogmat týkajících se "malířskosti" a zároveň trvat na svobodě možností formalismů, osobních výpovědí i žánrových námětů. Samotný lehce matoucí název vznikl přirozeně jako snaha verbálně nalézt všeobjímající vyjádření. Věta Všechno, co teď je a proč je quattrocento těžce contemporary tento záměr splňuje a myslím, že je svou formální popisností zároveň v souladu s vlastní prací. Nejjednodušeji řečeno se tedy věnuji interpretaci principů quattrocenta skrze nejaktuálnější uvažování, k čemuž mě přivedla loňská cesta do Itálie a dojem, že mnohá raně renesanční díla působí více než aktuálně. Nejde mi tedy o přesné citace či přenesené apropriace konkrétních maleb z časových a místních souřadnic Itálie 15. století, které nazýváme quattrocentem, nýbrž o jakousi překvapivou vizuální a atmosférickou soudržnost mezi tehdejším přístupem k malbě a jejími principy či náměty, se současným stavem malířského diskurzu. Baví mě paralela tehdejší osvobozené atmosféry a např. pogutenbergovského zrychlení šíření námětů se současným formálním osvobozením a superzrychlením vizuálních vjemů díky internetu - tehdy se například kompozice figur předávala díky tištěným grafikám, které se narozdíl od maleb daly rychle šířit, dnes všichni sledujeme ty samé blogy a kritické weby. Další nadsazenou paralelou může být samotná důležitost obrazu jako vizuálního vjemu. V 15. století byly fresky jediným reprodukovaným vizuálem, který komunikoval s věřícími v kostelech nebo reprezentoval velikost vládnoucích rodin, v současnosti jsme naopak vystaveni každodenní závěji fotografií a vizuálů, které útočí na naše vnímání, v tomto protikladu je však analogická podobnost - fatální význam historických vyobrazení je překvapivě srovnatelný s každým obrázkem, umístěným na sociální síť. Vizuální stránka mých obrazů se vzhledem ke jmenování internetových okolností může paradoxně zdát archaická, ale myslím, že kromě přirozené osobní inklinace ke kráse renesančních fresek a maleb, je jejich podoba důsledkem uvažování o roli časového odstupu v historii umění - nedívám se na klasiku jako na status, který je tak vzdálený současné situaci, že je hodný "pouze" pozorování. Od začátku pracovního procesu bylo jasné, že se kromě malířských výstupů budu snažit realizovat poměrně náročnou instalaci. Úplně původní plán a jeho základní idea představovali přesně popisné znázornění proudění času pomocí patrového pavilonu, ve kterém by diváci při prohlížení obrazů sami způsobovali přesýpání písku z patra do přízemí. Díky rozhodnutí alespoň částečně ubrat na popisnosti a raději nechat promlouvat
prosté obsahy i asociační významy použitých materiálů, jsem tuto složitou ideu redukovala na stávající instalaci. Ta dovoluje dostat diváka do dvojího kontextu - jednak jako pozorovatele obrazu a současně jako součást situace, která díky použití písku a pochozího skla asociuje plynutí a usazování času a zároveň archeologické odkryvy ve veřejném prostoru, přičemž vyvýšené podium je určitým časovým filtrem - optika silného skla již mění pohled na uplynulou skutečnost, která je však stále zřetelná a přítomná. Použití totožných formátů dřeva jako podložky pro malbu i jako dílů podia je důležitým prvkem, který vizuálně i ideově spojuje instalaci s obrazy. Neměnnou základní myšlenkou tudíž zůstal záměr dostat diváka do pozice, ve které se bude cítit, že je součástí celé situace a pocit nutnosti zrušení určitého airbagu, který se vytvoří mezi malbou a divákem zavěšením obrazu na anonymní zeď. Celková dispozice má svůj prapůvod ve vizuální zkušenosti s italskou renesanční kaplí, kde se snoubí humanistický řád s doslova náloží obrazů, které je v tom množství a často s minimálním odstupem těžké vnímat. Shodná je také podmiňující skutečnost, že divák musí do určeného a komponovaného prostoru vstoupit, ačkoliv zvenčí, tedy z rubu, se může jevit zcela abstraktně, vizuálně neatraktivně a tím i v opaku se svou vnitřní, paradoxně lícovou stranou. Pro mě zcela novou a hodnotnou zkušeností se při práci na instalaci stala spolupráce s dalšími profesionály - řemeslníky, přičemž samotný proces této komunikace by se dal za odlišných okolností vyhodnotit jako svébytný výsledek umění spolupráce. Nakonec se dostávám k samotným obrazům, které jsou přes všechny okolnosti pravděpodobně stejně nejdůležitější. Malby olejem na dřevě svojí středověkou metodou referují o vztahu ke starým mistrům a zároveň v dnešním kontextu působí současně, jelikož jsou svojí povahou na pomezí obrazu a objektu. Díky samozřejmé návaznosti na svoji předešlou práci nezapřu ani surrealistické konotace, surrealisté ostatně shodně obdivovali Paola Ucella nebo Fra Angelica. Jako společné s surrealismem také vidím principy koláže (i v celkové instalaci) a utlačování často lyrického námětu poloabstraktní strukturální matérií, ze které poloasociativně vznikají nové motivy. Je pro mě zajímavé pohybovat se po tradičně nebezpečných okrajích současné malby, jejich přesahů a média výstavy obecně, které hraničí s ilustrativností, dekorativností, patosem atd., s čímž i souvisí výběr autorů, jejichž práce je mi blízká - např. Marek Meduna, Raquib Shaw, Mike Kelley nebo s oponentkou diskutovaný Markus Selg... Jako pro sebe typickou jsem již přijala někdy problematickou různorodost až nesoustředěnost jednotlivých maleb, které však pro mě soudrží v celku. Fakt, že každý obraz má celkem přesný důvod či motiv svého vzniku a také pomalost, s jakou ho tvořím, vede k předem jasné cizelaci mých požadavků. Existence čistě formálních kompozic (k nimž však často vedou konkrétní obsahy) vedle lyrické figurace tedy není vinou mé
nerozhodnosti, ba přesně naopak důsledkem rozhodnutí přiznat tuto různost. Při svém aktuálním tématickém zaměření jsem se dotkla pojmů již výše zmíněných, které by se daly shrnout následující vztahovou osou - význam ikony, tedy přiřazení vizuálu k obsahu na základě vnější podobnosti, coby kulturně ustáleného nánosu versus vizuální požadavky neoavantgadní malby s digitální zkušeností.
V Praze dne 11. 5. 2016
Šárka Koudelová
