jan anton:bluworld 2009
? Všechno co se hýbe, mi bere dech, kam dříve či později, nač je spěch.
A věčný déšť se ozval z nebes Matka oživovače zvadlých, promluvila. Jednoho dne ráno, když konečně, po letech pochopila, že život je jenom sen. „…život je totiž je jenom sen, stačí se probudit…“. Synu, tobě je dáno zřít tvář boha, a tomu koho určíš též, protože vím, že bys nikdy špatnou duši nevybral. Budiž pravda zřena očima lidu.
Afta mat Jako bych to viděl sedět v tvé hlavě, naprosto vím, že do mě řežeš, cáry mých svalů už jsi mi odtrhla, ale zpátky, už přilepit je nechceš, jsi milá zrado, jako bych viděl tě.
Angel made (fAithless but perceptive)
Dokážeš oživit kámen? najít v poušti pramen? stačí věřit a říkat amen? báseň již utkal anděl.
Asiend Stojím na římse a dívám se pod sebe, pohled pro bohy. Asi bude lepší zůstat stát a přemýšlet, snad jednou přijde ten čas pohnout se z místa. Směr nebude záležet na mě, doufám. Myšlenky, houpající se koráby na vlnách oceánu. Rytmicky se kloní, snad světlo jim vadí a proto ho cloní. Vidět je na souši, nebylo by nejspíš nejlepší pro jejich správné pochopení, ale co čím není může být, každý se změní, když chce. Vydávám se cestou poznání, volím útěk, před všední krásou a bezprostřední blízkostí. Jako by jedna kapka deště, která spadne na hladinu mohla něco dokázat, možná slza, možná ne, ale to všechno není, ještě chybí vysvětlení… Že to co dělám pro mě není. Možná vzpomenu si za pár let, co bylo dřív je i teď, že nežiju ve snu, to je svět.
Backhand spinned destiny Svět je plný petrolejových skvrn na mokrém asfaltu. Lidé totiž jdou, v duši petrolej a tiše scratchujou, jehla jejich tabla se o kamínky zdrhuje a ten čas, kdy to spravujou, se odečítá mnohem rychlejc od života.
Bájení Co dovede člověka až k vraždě sebe, je to snad sen, kde v lodi brázdí širé nebe? Chci povraždit tu nevinnost, jak projevit víc mou k smrti náklonnost, vyzvracet ze sebe tu nekonečnou zlost. Asmodiel, nová modla svobody, obrodí sebe snad, lásku i národy, jen za pár náhrobků?
Battle - Jedna noc (z poetry battlu 05.2003)
Jednu pouhou květnovou noc dlouhou, jenž jsi strávila na ostrově snů, hořící touhou připravené zkázy, píseň života tak dravě pěly naše žlázy, jejich život však patří jen na náš ostrov. Volně se pohybuješ v prostorné té zahradě dnů, lačně dál pak pochybuješ zda dostatečně pnu a neznale zaváháš, zbytek noci hltáš tmu. Jsi dokonalá a já hlup, kdybych tě lépe znal, snad nebyla bys takovou, nebe prstem rozřezal jen abys byla mou, vílou protentokrát.
Battle - Jen tak Kobylka Rut, pase na louce svou běhnou podstatu, chytila rmut, protože před činem, nemá vidinu výsledku.
Battle – Sen Bree Watersová má svůj svět, taky své sny a jak tak proplouvá ubíhajícími dny, květině v duši ji rozkvetl květ. Když vidím ji, jak sedí na zápraží a jeden z nich zas prožívá, jsem šťastný za ni, ale jak stará rána boj dvou sester z duše mé se ozývá, láska a závist; perou se o to, jak mám se dívat na ní. Ptám se jí, „ Bree drahoušku, jaký je tvůj dnešní sen? “ Je jiný, plný barev a kouzelného mléka co léčí všechny strasti. Nikdo tam nepláče, svoboda žít své sny, žádná zloba, strach, ni ptáček v pasti, ale už jsem zvědavá co bude další den.
Battle – Vězení Stísněn tváří boha ve zdi, co viděl jsem už tisíckrát, jen nicneříkající slova vězni, verše, které jsem měl tak rád. Polykám prach z potem prosycené cely, nevím proč ani kdy, vzpomínky na život časem vybledly a vymizeli, království za koně a hrst plnou svobody. Dáma spanilá, pod věží ve které jsem uzamčen, jsem jí roven, je láskou opilá a já zas samotou. Po šesttisícstošedesáté, v kobce své sám usínám, mám snad bít se hlavou o stěnu? radši v poklidu tu umírám.
Be so on Na krásném místě, louka se zelená svěžestí, malinký mráček se dotýká slunce. Poznávám bolest pravdy, sám sebou souzen, snažím se usnout. Hlava upadá vzad, oči přivřené a s nejasným úsměvem na tváři, nořím se do hladiny snění. Na krásné louce se leskne ranní rosy jediná kapka. Jen ona sama tuší jak těžká je osamělost. Byl bych jí špatnou společností, jsem zlý a nevrlý.
Blizarní podzim Lehce negativní ovzduší, kolem mě, šelma jež se mlčky vkrádá do duší, kol dokola, vše ničí důsledně. Kapka se propadla, tam, kde sopka se pohnula, a, dlouhá loď odplula, do nedávných let.
Bluegrey Sebe sama uctívám, co tuším tomu věřím, v snech jak když sám na sebe se podívám, proč chlubit se cizím peřím, když to své, já nejkrásnější mám. Znát všechny pravdy duše mé, květ růže včera dozrálé.
Bohem zapomenutý rytmus Bohem zapomenutý rytmus, v průměru nemálo a bez a vedle roste fíkus; hledal jsem v návodu, tik oka robota a prapodivně lesní hudba, šelest, pořád dál a dál do temné hlubiny časového pnutí. Bolestná touha po gravitaci, když prší, šepot, kap a kap, voda mizí do věčných moří; křehkosti a cti se nikdy neříká ne, sen, jak drak z papíru hoří a noční děs se ze tmy noří. Za rohem skrytý hnus, čeká, sténá a usíná, přicházím, v ruce meč a ten hnus přetíná, ve dví. Překrásná noha na krabici, vždy slyší, klapot podpatků, klap a klap, zlato ryzí lije se mými tepnami, pomalinku, polehounku umírám.
Bus poem V promodralém dechu, starého muže, prožiješ celý jeho život, mládí jako měkkost mechu, ( řeknu si nuže a dám si pivo), proč musel zemřít ty bídný bože, jediný kdo s ním zůstal je čas a ten věčný tikot.
By poetry terorist Jiskra co žhnula a hřála v srdcích nás všech, jak ptala by se. Znám odpověď, i na otázky současné, soudit, že naděje tu není vždy. Dál světlo nezhasíná a nepolevuje ten pocit, že ležet v trávě je špatné. Správným smyslem našich bytí je uvěřit, tomu čemu chceme. Prokletá současnost!
Cesta domů Taška s jablkem, a muž co smutek nevidí, a jeho pes, každý den mu hladí duši, když spí tak se mu zdá, ví o tom co je sen. Jen on a pak už jenom bláznů pár, jsem duše zdvořilé, píseň času pěji dál.
Comprehension Chvíli před sebou viděl jsem tvůj stín, ztratil se a z touhy zbyl jen splín. Srdce s myslí teď proti sobě jdou, drancují krajinu duše nevinnou, bojují o právo, o pravdu, o lásku a snad i o mě. Ať bojují si, pro mě za mě, patří to k životu, jak slunce k palmě.Voda k vodě, prach k prachu, mysli to patří, žít před srdcem v strachu. Pomalu oči přivírám, víčka jak z kamene, život utíká z temene, klidně umírám. Dlaň klesá na hladinu, je to klidná noc, svítá za hodinu a já s nocí ztrácím svou zázračnou moc.
Časová Rok je den a naopak, čas skáče si jak kiwi pták. Stopa vede k trhlině, led je popraskaný a pluje, ztratil se kiwi pták v hladině, usnul na dně, dívej, tu je.
Dostižená Prokletím toho rodu, je lenivý idealismus, kam se propadne myšlenka svobody, symbolika ovce, spratek pro ostudu, už se hřmí nad scénou, lidmi a národy, láska se proměnila, v citový kanibalismus.
Dream for illusion Tak rád bych s tebou byl sám, jen sám, až k nevíře, co pro lásku žen a něhu jich, vždy nesmírného udělám. Tak pro tebe má múzo hleď, jen polaskat tvou svůdnou pleť a sžít se s rytmem boků tvých, z úst modrý dým a sladký smích.
Either not Bílou rukavičkou, hladil jsem, bílého koně. Milou rozpravičkou, klidnil jsem, toho dravého ve mně. Pod vysokým stromem, pásl se bílý kůň.
f:) Svůdná a medová je vůně Arábie, s Lunou Úplňkovou, přílivem skřivánčím, sama do sebe průsvitně zahalená melodie, múzy v útesu se co nejladněji roztančí, smutno mi je, ale co nesnesu?
Fa s Syn Oidipův, jako otec otce, lásku svou mu nahlas neprojeví, nenávidí sebe jako mříž té klece, ve které sedí. Proč čas si s ním tak hraje, proč smrt mu nepomůže, když vidí jak bolest v jeho srdci zraje. Jeden pohyb, jediný zvuk, a já mám tu moc, srovnat svůj času ohyb, prožít nejdelší noc.
For all slavs Má drahá poezie, když prahnu po tobě, ach jak těžko mi je, kytic pár na hrobě, tak se žije, v dobou zapovězené porobě.
Moct projevit svou lásku k původu všem Slovanům, vzít a pomilovat čaroplnou krásku a s ní jít vstříc všem dnům.
For H. Stáváš se mou podstatou, stejně jak já se stávám tou tvou. Mizíš ve mně, ve tmě a tak já tě zas na světle nacházím. Brodíš se mnou a já objímám tvoje nohy, spíš v mém mozku, vidím tvou krásu, tak zblízka, tak spásně. Píšeš řádky na listy a já na kůru, strom, který nás oba spojuje. Nenech se odvát větrem co vane, zůstaň navždy semnou.
Foraquii Jsi zatajená jako dech co mizí pod hladinou, utíkáš, před sluncem však věz že se neschováš. Realita je vidinou pouhou a ti co trpí nesplněnou touhou, tonou pod tou srdce tíhou...
Forest walk Má aura svítí, září tmavou nocí, ozvučuje klidné ticho a zneklidňuje spící děs. Ta dívka, Laura, svou snou přítomností, sudá tam kde víc je licho, měkčí víc než lesní mech.
Forever?neverland Snažil jsem se, žil jsem, plakal a viděl svět na dlani mořské hladiny. Snil jsem o té vlně a ač je to k nevíře, nečekám. Tím jakobych, že dýchám otravoval, listuji stránkami beze slov. A tak už jsem. A tak možná budu, jestli se neutopím, v nekonečném bludu. Kde byl jsem, roste, prachu mrak, květina se dusí, je to tak, žiju, protože musím. Pomíjivá je doba úsměvu, když nemusím tak se usměju, za otázku úsměv jen, nemám rád rána, když vím hned, jaký bude den. A tak už jsem, hodný, jemně přecitový, vzteklý, stýskám si, když nesevřeš mě a večer je vleklý.
Freezy kill tha uck Síla mládí se staví na odpor. Zas propuká nelítostný zápas věků, svraštělá kůže, sic pamětná, mizí v niveč, na pár okamžiků. Energie celého lidstva, prosekávajíc se línou šedí, spěchá neurony stárnoucího mozku. Rodí se nové myšlenky. Rudé oko mrká na slunce, : "Ve dne, to je něco", ledabyle prohodí a propluje o píď dál, do pekelných propastí lidského bytí. Hladíc krásu, mile mladost si hraje, bez starostí, první vrás se objevil a mráz jak s krutostí sobě vlastní, zas na mládí si vybil vztek.
Friday screamin Bytí dinosaura, ve velkém městě, pocit velikosti, v krabičce od sirek, symfonická skladba duše, však v oparu z bezhluší, slyším jen žestě; dodají, ale i vezmou čest, realito. Přísahám na verše, že ač nejsa opilý, umírám v křesle.
Fuck OBWG Proti mně přes ulici, prošla partička olihní. Měli modrobílé bundy a hlavy dočista bez vlasů. Sledoval jsem jejich pohyb a z jejich temných hlasů, nehlasů, mě zavanula zloba a mrazivých vichřic poryv. Zašli za roh a já začal přemýšlet, zda neplánují, pro radost, jen tak si na mě vybít zlost. Pak už jen pohled v dáli, z očí do očí a všechny zlé myšlenky !SBOHEM!, do prázdna vykročí.
Fuckin fall A tak díky ti, za den plný krásy, myšlenek a svobody, podzimní polibky čerstvého vzduchu, sen plný vzruchů, můzy sten uslyšíš když maličko si postoupíš, když přitlačíš. Na tvář se loučí, protože ví, že radost končí, ten most co hoří, totiž nikdo nespraví.
Funky intermezzo Propadnu se časovou smyčkou a probudím se dnes, ale se zítřejším datem spotřeby. Uzavřenost v nekončícím dni se opakuje, už nemá co by řekla tak ustoupí zpět a spadne do časové smyčky. Teď bude létat semnou, sem a tam, a pořád dokolečka. Co dokáže příroda, dokážu i já, já jsem příroda. Příroda, stejně jako já, by si vědomě neubližovala, a to nás spojuje!
Heart of great I. Velká a šílená, mocná a přitom velmi vzdálená, hudba tvého srdce mi, jak šupina nezdravá, leskne se vratce, občas i k matnosti upadá.
Hmm, óó, hmmm S poslední kapkou vypitou, zvedám svůj starý kříž, zásuvka, volání, zbraň nabitou tahám z ní, a konec je zas o krok blíž. Nepláču, můj čas je tu, zde končí má chuť k životu, pláč nik nesklátí poetu. Na nebi hvězdu padat zahlédl jsem, krásnou mladou kometu. Ó, podivná, kam směřuješ, proradná, lžeš a lituješ, rozmilá když miluješ, sotva zvyk jsem ti, už zase jdeš.
Hodná zuří Usoudil z toho, že se směji a v pohnutí mysli odešel. S duší nalomenou a plnou pnutí, vrátil se zpět; aniž věděl co ho k tomu nutí, jal se mě ptát, co znamená smrt. Kdybys nebyl jenom buran prostý, věděl bys hned jak vidět ji máš. Je to bytost a ne věc! Kéž by tak promluvila.
Hovory k tunelu Bez jediného promluvení jsi odkráčela, kam to nevím, mračila ses, to snes bych snad bez omluvení, upoutání trestu jen, každou vteřinu a každý den. Však lítost se ti v očích nezřela, když odcházelas svým snům vstříc. Tisíc svící na mém hrobě, hluboká jáma vede k nebesům, pořád ještě chci mířit k tobě, ale nevím kde jsi.
Chci věřit Chci věřit, že zítřek bude lepší, co zmůže jedno smělé přání. Jitro mě vítá a v co věřil sem, zas minulostí. Zdráhám se pochopení, létám v oblacích, nic dobrého už v mé duši není tak ulehám a usínám. Zdá se mi o minulosti, o každodenních přáních. Sednu si, na okno do mysli, probírám staré fotografie, slzy kanou. Jsou jako hřeby, které kdos bodá do mých zad, smutno mi je a krvácím, svíjím se bolestí, která píše do mých myšlenek, román, mezi řádky. "…miluj a najdi své duši milence, nenávid a hledej svému srdci spojence.."
Cheque aux mauppet Poslouchej dámo, slyš, dobře můj hlas; na těle tvém vstane ten každičký vlas, až uslyšíš jak mé srdce v slovech bije, dáno je, že žene se kupředu, mládí, tak jak poezie.
Cholic Dívám se kolem sebe, slunce zapadlo, jako noční květ rozkvetlo slovanské nebe, smutné divadlo tebe, mne, i pro boha, jenž sleduje herecké výkony hvězd… Poslouchám kroky postavy co vede, tichý chrám, uprostřed hor a lesů, pravý jen jeden, naději na oltář nesu, vprostřed pustiny své duše, snad až k tobě vstříc se vznesu.
James feat. Guillame Appolinaire Jak je to s tebou světe, snad má otázka není příliš troufalá, smutek duše v prostor kvete, láska je záchrana, HEH!, mrtvá a zoufalá. Jak je to s tebou květe, vůně jara je tvá femme fatalle, pro ni se blázne ženeš do poupěte, místo abys ji skutečně miloval.
James feat. Jaz C. Zeptal bych se tě na tolik věcí, vidím sám sebe tyto verše psát, v melodii slovanského štěstí, znám jako bard, leč jinak to nelze, potkal jsem tebe, temný přízrak z dávných let ďábla. Proklať mou duši, satanův spasí ji, nebelvírská ona tuší, dá mi to co chci.
James feat. Taškář Naproti mně sedícímu v samotě, sehrál svou hru šašek jménem Taškář. Proč? I proto! Měl velkou tašku plnou zábavných myšlenek, které musel někomu sdělit. Leč s úsměvem na tváři a očima zděšenýma, nemoh nik mu uvěřit, že není šílený. Hlas plný porozumění a bolu má, tvář plnou slz až se jimi zalyká, své srdce zamčené pro všechny, kdo zapomněli co je pochopení, že lidské bytí je jen snění co upadá hned v zapomnění. "…Podzimní rána jsou tím nejsladším omylem našich životů…"
James feat. Uncle Bob Rvu se s tvou múzou bobe, Nikdy bych jí neublížil, to ne! Činím se píšu s ní, vidíš nás z nebe, bůh ví jak to dopadne, Má ráda jen tebe. Určitě se směješ, na mráčku s květinami usazen, celý den se sluncem hřeješ; pláče není bez žen.
JOYNAX Hrát na tvé struny jak louteník věčnosti, ten co cítí vše z budoucích. Běh života s mou touhou a strachem jak stopa zasypaná v prachu mizí a utíká pryč od mých snů. Prázdnota a vztek ve vleku jdou za láskou a slyšet jsou jak bouře v mém srdci. Zklamání a smutku vzdávám svůj boj. Znovu a znovu pláču nad zradou, nic než utrpení a bolest. Zrůdnost tvé krásy, kterou jak vraždící panna vysíláš do celého světa. Každý kdo podlehne kouzlu, jak mrtvý, však navždy připoután k tvé vůli. Smát se jen lze tvé slabosti neboť nic co bys říct mohla nemůže zastavit zkázu již si v své nepochopitelnosti rozsela. Krátká byla lež a moc, tvým domovem jen zbyly minuty noci. Nad ránem ti mlha, co chrání duše, zahraje poslední krásnou melodii z dáli.
Jsi tak nádherná Jsi tak nádherná, až oči mě pálí, láska tvá je překrásná, i když jsi někde v dáli. V nepokoj má duše se zvedla, vzápětí klesla, celá skleslá, zas vzhůru se vznesla, a nepokoj smetla, do skla.
Komponovaná Do šatu barvy fialek, jsem převlékl svou naději, bych zřek se práva na smutek, mé city nejsou žádný kýč, to zemřel bych snad raději, jak světa srab, já utek pryč.
Křič Jen promluvit, Jen pohnout horou, Jen pohnout horou vysokou, Jen promluvit si s bohem, Tak mluv a hýbej, Běhej a leť.
Last moment call Tam, kde končí klidná zem, kde vroucí voda tryská, tam potkávám sebe sám. Vzhlížím ke své výšině a jen slova nedochází jak hodno by bylo projevit. Svou lásku maluji na obraz, portrét svého snění, i do slov vkládám lásku svou, jen výraz jí se mění. Potichu naslouchám zvukům lesa, v trávě sedím, šťastný jsem, políbím tvou krásnou tvář, tam, kde končí klidná zem.
Le souvenir Vychází slunce do podzimního rána, sama samotinká ležíš v posteli, zabili jsme boha i když jsme to nechtěli, jen další z vran, co poskakuje po poli.
Look inside, yours John Tvůj pravý kotník je jako nejvzdálenější galaxie, a paže? tu cítím, přesně tam, kde právě je; tvá dlaň příjemně v mé hřeje, oči mluví pravdu, jako hvězdy, smutno jim je i když ret a ret se směje. Jejich barva, hnědá, plná lásky, pateticky držíš kříž, kůže tvá je sluncem snědá, kdo jednou mrtvý je, toho už nezraníš. A ten levý, co zbyl mi a který neví kam, píše tichou píseň, milá má lásko vám.
LOVE POINT Procházím se po své duši, a šlapu na ideály, tak jako na pedál; co se mou hlavou honí, málokdo tuší, nikdo neporadí jak žít dál. Proč nikdo nepohladí, slovem, objetím, píšu ta slova a rozpíjím je dojetím. A v slzách mých rozpouštím ten bol, a krví svou podplácím tu osud.
Luck for Zmámený krásou bažiny a mokřin, chci obejmout svou přírodu, říct jí, že žiju a vím. Ve slovech chci cit, stojím vzpřímený, z výšiny pohlížím na svět, pro pocit, pro pochopení, dolů se nechce. Přemýšlím o něčem, zmámený lehce. Popíjím si, zpívám sobě, o lásce k životu, bohu i matce své, připíjím a žvatlám si sladce. Nač smutná řeč, když přijde zas na odchod se připraví, tak daleko poslední je leč. Směchot do písku.
Lucky as u r Vracím se k tobě, obracím list knihy osudu, v dneškem zapovězené době, zítřkem již nebudu. Strádám tvou nepřítomností, jsem hlavní, co se směru střely zhostí, proniknuvší kostí, ženu život do krajností.
MADAL BALL F Na plné obrátky se mysl má točí, PRÁSK, hbitě koně mí, ržání, křičí kočí. Poprvé sám, stojím v pustině, klaním se všem, kdož duše hostinné, přec ten kdo nedá nic, nemůže přát si víc. "… proč spánek ve svém milosrdenství krade naše múzy? …"
Magnety To repair the common things, The promise to punish in every point any free meaning, To destruct the only human being, Step aside over your life.
magnety B it s sufficient ... for the future ... to be good ... to be someone! forsaken and forbidden, soul lost in this strange heaven.
Marnivá Snad už tě jednou zachytím, múzo proradná, a záhadná, vůli k životu, si as jinak nevštípím, má snaha je průhledná.
Mezi námi (Beat Venus) Daná situace, vyžaduje silnou vůli, do srdce silnice, obnažená tobě kvůli. Přijde den, kdy daná láska ztratí se, y tu risques mucho hombre. Trochou jsi Venuše, žena zplozena marsem, podrobíš se osudu zlé zvůli, zůstaneš hlasem, krásnou melodií, proč zní tak tiše?
Midnight love song Snad tě nevidím, takovou jakou doopravdy jsi, snad necítím, ten pocit znám, že lež a klam na tvých ramennou, sedí a šeptají sladká slova. Plavu prostorem kolem tebe, vznáším se u tvých očí a s prosbou na rtech odcházím. Déšť ráno, kapky mě budí, ze sna zpátky do vířícího světa vesmíru, píseň se líně nese nad našimi hlavami, unáší nás tóny neskutečné hudby. V temné noci zažehám plamenem, rozvíjím se jako květ růže, blížím se a usínám. Střelba střídá jasnou noc, klečím před sebou a prosím, klidná letargie trhá mé srdce na kusy, vstávám a křičím. Ruce rozevláté vichřicí, pomalu se ukládají ke spánku, stoupám ke hvězdám.
Milky way Mléčná dráha pohlcuje, půl světla dne mou duši zprudka ozařuje, a já tak zvysoka pohlížím, bez strachu z bezmoci, že sám sobě ublížím, po hladině snění klidně pluju. Jak se stáváme nespravedlností, když pro boha slib, to co chci, jak poučit se z vlastních chyb, to co chci vezmu si!
Mirrored2 Brother of hopeless, master of weak, at home but homeless, poor freak. Čirý týden, cítím bezbolestné zranění, pohroma na vrcholu, v ostatním jsem bezmocen.
Missed phone call 1 Magnólie vyráží do útoku, zářivě oděny, tančíc bok po boku, v síť lží milosrdně vtaženy. Tou něžnou magnólií být, objímán, oblažen, pohlazen a snít si jen. Zmírá má magnolka, zhýralý pláč, čekat dál už za to nestojí, už není nač. Poslední magnolka má…
Missed phone call 2 Lidská bestie, nestvůrně odporná a vlekoucí svůj osud, tak Hestia přežije, zlomí i tu nejsilnější kosu. Silou svou svolává k útoku a těm co nestačí, bubnuje do kroku. Musím jít, již slyším její volání: "Pospěš můj proroku, nic ti již nebrání". Tak spěchal jsem, na nic nehledíc, spěchal jsem, dál své paní vstříc.
muse sick Radši než tvým sluncem být, nikdy nebudu chtít pochopit, zlou čarodějnici z útrob vyhodit, hlavu tvou do lučních trav položit, a o kouzlech slunce snít.
My hearts bridge is burnin down Son of the great consequence, Infinitenezz of presence, Love is still, Like a trance, Little bit of illnezz, And a souvenir for the past tense. Bratře sounáležitosti, nekončící minulost, zlost, milost a přítomnost, rozlámou ti kosti, dost už bylo zločinu, v duši mé hoří most.
Naughtynez of present one Smyslem národa zdá být se snad náhoda pouhá, možná výstraha, že příroda už neotálí, že už vzplanula. Jako rakovina, žere mnou, že není vina vidět tam, kde polovina lidí, pro svůj názor pochodně se chopí a než vystřízliví zemře, jeho osud už nikdo nepochopí. Dal bych snad oceán života, za pouhou chvílí snění, že jsem skutečně šťastný. Fotka rozstřižená na sto dní.
Několik let A když ti povím svou milostnou pohádku, po které následuje polibek, ten, přesně ten co rozliší sen od skutečného, tak teprve sdílíme lásku, probíráme vše, umíráme společně, vždyť na smrti není nic tak zlé, na rozdíl od zvratek společnosti, a na počátku byl jen pouhý zázrak, ten, kterému se každý diví. Nepohlížím, zřu, a zříc se bojím, protože to co jsem spatřil byl bůh a ten nevědouc, že naň ho hledím, svou tvář nijak nezakryl, a já ho viděl, je to on. Té ubohosti vzdávám svůj hold, a statečnosti žít s vědomím, že jsi ubohým, a žiješ svůj svět v těch pár frekvencích, které vidíš, jsi král, či královna nic míň, stejně pořád jsi a budeš hlupák, pro kterého nemám jména jiného než ubožák. No a když vzpomeneš, žes hlupcem nebyl vždy, že systém z tebe zrůdu udělal, zabij se a tvůj svět se stane vzpomínkou, na doby v duši ukrytou, na tu lásku k sobě zapomeň, ten oheň jen jiskrou a popel je tvým vědomím a svědomí je stoka tvého Ka, byl jsi, teď už nejsi, protože jsem já a pro tvou špínu už tu není svět.
No, no, nooo Stopa, pata, tandem, DEM do kroku, ku Praze
No XVI Proč se prapředek mí, prolnul právě do mne? Nevidí snad, že mé Ka si cestu razí samo? A že nikdy nebudu! Kontrolovat vesmír, jak padá prach. Kdo nechce býti vrah musí být přesný, každý tah musí být přesný, přesnější než všechny další. Ne každý má vědomí, že po smrti neskoná.
no 19 Dopis letí od cesty, věští neštěstí, proto spíš plachtí, než aby poletoval. Psala ho má drahá, múza a víla, srdci mému nejdražší i zatracená, píše ho z lásky, abych litoval. Voní slzami zrady i jako borový háj, místy, kde jsem tě miloval, krutě jak tvůj náklon brady, tam kde se skrývá ráj.
No. 23 Jsem anděl jenž rozsévá nemilost, varan, co v kousnutích šíří lásku, svět a jeho chod je vydán mě na milost, bych naučil žít, tu proradnou chásku.
Not yet Přicházím k tobě Luno, nevinná, sama ani nezáříš, pomalu rozepínám tvé světlo po celé místnosti, ležící nic netušíš, v tvé kráse pluju dál, snad dojdu až krajnosti, místa a pocity, o kterých podvakrát sen se mi zdál.
No.1 (ordinary day) vzdám se nicneznamenající budoucnosti. Spánek. rozhlížím se po planetě. Ráno, a shledávám sám sebe energií, přebytečnou? Ranní deprese. žiju? a jestli ano, tak proč si připadám jako přebytečná kupa energie? co kdyby zbavit se věznitele, nejíst, znamenalo svobodu, Oběd. ale určitě se ráno zas probudím čilejší než dřív, bez mozkových proudů a budu, jistě, vědět, že žiju, Odpolední optimismus. proč musí bejt přemejšlení tak namáhavý? řešení? jo, kašlu na to! Večerní lenost.
No.10 Sunu se pohybem, vychází slunce, jsem pochyben, smutný příběh, bez špatného konce. v hře své svou roli mám, Jamer jméno mé, hlupcům všem se vysmívám.
No.11 Cesta vlakem klidně ubíhá, sleduji krajinu a miluju svou podzimně nádhernou, rodnou zemi. Chci se usmívat, ale nejde to. Celou mou mysl začal zaplňovat pocit marnosti, strach z toho co jsem, čím jsem byl a z toho co vidím naposledy. Chodidla mě pálí a kolena žhnou do ruda. Plamenem končí život člověka. V křeči ležící tělo ubožáka co ten výbuch přežil, v ruce svírá knihu, ryje do ní svá slova, verše, je to kniha básní.
No.12 Nejkrásnější z mých snů, se mi v spánku plní, jsem svobodný, tvou sluncem zalitou tvář, hladím svou dlaní, a mám tu jistotu, že já již navěky, a ty už napořád, spolu, ani jeden nešťastný.
No.13 Vločka samotinká, krásná, řeže vzduch, svým dopadem, bortí, láme, trhá lavinu, svět padá, komu k nohám, jaký je trest za vinu? Dva lidé co spali na úpatí hory zemřeli v láskyplném obětí věčnosti. Jejich touha se jako ozvěna nesla krajinou plnou samoty noci. Čirost toho pocitu tryskala z jejich srdcí, když odešli.
No.14 Quentin Zakhanaidis I. For the dream Vrána zpívá svou krásnou píseň, o bohu, lásce, víně a matce. Tak jako já se trápí tím, že jí nikdo nerozumí, tak jako mě ji souží nesplněný sen, snad najde se člověk, který ji lásku dá; ať neumřu dřív, než přijde ten den... v brekotu brek, šepotám do dálky, co zmůže vzteq.
No.15 Velká scéna, na malé podiální ploše, jaká je cena, starého a zničeného koše? Jen žongluji si se slovy a zamykám je stavbou vět, svoboda znamená vždycky jen okovy, protože jsme chybou a kazíme svět.
No.17 Kroužím tebou, poletující volně teplou tmou, vznáším se a zpívám si hravě s náladou, výtečnou tequilou v ruce, popíjejíc úsměv mám, kdybych byl snad zlý tak to rozpoznám včas. Na čas teď odejdu, do dáli, kde slunce pálí na hřbet mul, pryč nahlas, od jedniček a nul.
No.18 Or I flame will be, and you can t make me thrill, whole my life should be some drill, but it can t kill what I see.
No.2 Líbezný smích jenž se linul z tvých úst, jak vůně jara proťal mou hruď a nakazil ji životem. Probouzíš sílu co dávno jsem měl a nevíš co já bych udělat chtěl. Dát lásku kameni, teplo ledu, líbezný smích s chutí medu. Spánek co mě pohltil pochopit mi dal, a já pochopil, pak pil a pil a pil. Na dno pohlédl jsem, masku z tváře serval, o lásku pro všechny, se smrtí se porval.
no.20 Chci zmizet, dostat se dál než kdokoliv, to co mám má drahá s tebou chci sdílet, tebe milovat, jak jen sám budu živ. A kostky ti sluší, i kdybys byla z kostiček měl bych tě rád, lásko když vidím tě, srdce mé tak silně buší, osud je děfka, tak za co vděk?! Mám chuť se rvát.
no.21 Pomalu se vytrácí, opojení múzou, strádám ji, ztrácí se hrůzou, tou, kterou prožívám, laskavý květ, pomyslím na ni, tak moc ji chci zpět.
No.22 Florentská idea, bláznivý den, lekce života v ohanbí historie, krásná ta žena a krásný ten, kdo svůj sen žije.
No.3 Lásky tvář jsem viděl v kapce rosy, v trávě kde jsem seděl, nohy bosy a poslouchal jen vánku zpěv. Když tu zcela znenadání ozval se ten strašný řev, jak hora lev, hlavu svou teď nad mou sklání, majestát, všech zvířat král, co přijde, vezme bez optání . Hleděl na mě z výšky shora, dál už nic jen strašný řev. Můj život skončil v jeho hrách, v osudem nastražených tenatách. Majestát? Či sprostý vrah? Smrti tvář viděl jsem v kapce krve v té samé do, které jsem hleděl prve.
No.4 Když na tebe pohlédnu, nemyslím to zle, jen se chci kochat tvou krásou, čím dál víc. Stačí jen pohled malý, úsměv tvůj a víc už nic, nečekám, snad chci, ale čeho se nedočkám, neroste na stromě. Dívám se na tvou tvář, ta svůdná lehkost a jemná pleť jakoby volala, jen dotkni se mě a za sluncem leť.
No.5 Miluji svá slova a jsem rád doma. Jsi sama a já chci být tvým hlasem, ve větru se zmítat dál, jak na poli klasem. Konán být, dělat dobro, činěn snít, mluvit moudro. Být. Jen být, nic víc v tom nevidím, nehledám. Stejné myšlenky ve svém srdci mám, zrychluji a brzdím svět zamnou.
No.6 Má zem, trpící svou krásou, hojná ve své lásce a trpká jak první zklamání. Vlast mého lidu, byť zmítaná vším co nedodává klidu, daruje naději a víru, miluje. I já ji miluji, tak jako žádnou jinou, nikdy víc.
No.7 Kéž mé smutky by odkvetly jak růžové květy a vadnoucí už nevoní. To trápení, ten štiplavý kouř zármutku, plní mé plíce, slzy mi odkapávají vteřiny konce života. Už není snů, žádných obrazů beze jména, žalozpěv oslavně zní ztemnělou duší mou. Co král touží mít, v lásce hře čímkoliv být. Tak silná je rána smutku, tak silná, že i kolena z kamene podlomí, rozpadnou se v prach, v ten dým a květ, co odkvet.
No.8 Průzorem koukám ven, nikým neviděn, slunce skrz proudí sem, tím malým průzorem. Někdo mě zahlédl, tvář sličná mě zděsila, do očí mých pohlédl, kdyby tak tvářička, ta krásná věděla. Co hýbe duší mou, dušičkou nevinnou, to kdyby věděla, průzor by zastřela, než aby tajemství, duše mé uzřela.
No.9 Mám opravdu rád svou zemi, ale radši bych byl v zemi, než dýchat svůj vzduch s těmi, co za pravdu a za ni, nechtějí se drát a rvát. Co je to za slovo, které nedá mi teď spát, snad smysl života, za kterým příčí se mi hnát, neb je to svoboda, již je nutno milovat, jednou a pro vždy, mosty spalovat.
Odpouští bez prodlení Někdo ve víně čte pravdu, leč já v něm cítím lehké chvění, které předchází rannímu zapomnění, a v krásný večer, vítá múzické opojení.
One second of soltitude Že dveře otevřou se zas , jak jít mám dál, z nich napoví mi tichý hlas, tak slunce chladné zapadne za zenit, cítím se samoten, as tak má to být. Neplakat, nezoufat, síla mých slov, znovu donutí mě vstát a jít. V brekotu brek, šepotám do dálky, lásky hry pravidla, co zmůže vztek.
Osamělá Snaž se vždy být slušně oblečen, dávej pozor kam až ulehat budeš na zemi, nic horšího než soud dle toho jak jsi oděn, než deštěm ze sna buzení. Rukáv prostý, řeč chasníkova přímo od srdce, co po nás chce ten dobyt sprostý?!, duše básníkova je ztrhaná velice. Pohled na muže, co svůj boj prohrál už, blahobyt na dně kaluže, smrtí svou zvítězil, ten jediný muž.
overkilled by 21 State of being a virus Can not fully fit into my prophecy. 21 volných pádů, 21 voleb pána, 21 vody pojmu, nečešu ovoce, češu jen strach, čísi to vůle je, mě to jen prach. 12 to byl ten čas, 12 mi bude zas, 12 ti hlavně nahlas, čerpám tě, braň se, prostě jen ACH, nemáš mě, mám tě; opilý hrách.
Ozvěny jara Když říkáš slunce, vysvitne měsíční zář, hoří mé srdce, však já nejsem ten žhář. Jsem kapka co by hasila plamen, dopadne na dno, nejtěžší kámen. Loď co se naklání, hladinu stírá, v očích jen strach, srdce se svírá. Za oknem, pohled do duše námořníka, co na lodi stojí: "Sbohem, osudu neutíkám!". Zahalen do slz, jak dítě se bojí, hrdě však sám tam za oknem hledí, poslední slova svá mezi rty cedí: "Jen smutek, prázdno a zapomnění…". Dlaň plná světla jen hraje si s hladinou, fouká do vln.
Para la vidae María odešla, kdo hodí kamenem, María odešla, Pomožte s břemenem, Nevinná láska tvá, Zabila ideál, Nevinná láska tvá, Já pláču pořád dál, Cítím tvůj pohled, Řeže mé srdce, Cítím tvůj pohled, Tak vrať se přece, Volám tě z dáli, Marně jsme se báli, Volání z dáli, Strach tě María.
Parthicismus Hledám to, co ztraceno být nemělo, slyším otázky, samý na tělo. Pořád něco hledám, poradit si nedám a když něco najdu jako když to nemám, proletí to kolem mě, trochu dál než blízko, ne vysoko, ale nízko. To slovo, kterýho se bojim, miluju ho a stejně ho nechci slyšet, je jako nůž co visí ti v zádech, přitom zbavit se ho je lehký jako nádech. Do plnejch plic, bolest je pryč, nadechneš se a nezbyde nic. Jako letadlo, slovo z hlavy mi vypadlo, snažim se moc, aby další mě napadlo, nejde to nejde, snad mě zas napadne, snad to jak to přišlo, zas odejde. Bez léčebny se to obejde, to vím, na posteli ležim, tak trochu sním a tomu co je tam, vzkazuju, že věřim. Až rozsvítěj se světla, tam dole v mým mozku, reflektory obří, osvítí tu kostku, bude to zas v pohodě, budem zas ti dobří… Volnost v prachu, slovo na vodě, žít beze strachu, myslet v pohodě.
Peeesfull Braňte své nálady hradbou krásných slov, v duších našich poklady, i kdyby útočníků sto! Před nikým, ni před Bohem, nekloňte svou tvář, dávno je již temnota, kde kdys bývala zář. A provolejte jména naše, ať síla našich slov, zas osvítí to temné město, i kdyby útočníků sto! "…tma pod hlavou, rozestelu temnotu, den za hlavou, usínám v ptáčků cvrkotu.."
Plantation Nasládlý puch pozdního odpoledne, předběhnutého, předtočeného, fialový vzduch moc náladu nepozvedne, stoupá z těla, mrtvého, prostřeleného. Forgotten be who in the name of charity and good will shepherd the man through his destiny. Univerzálně, když pojmu bytí svého snění je to jako ukázat na vítr, nemoralisticky útočíš na mě, proč umírám když nabydeš dojmu, svět se změní.
Please Make Peace Krásná a obrovská, leč špinavá jsou pobřeží tvá. Špinavá krví všech co odkoplas, když u tě hledali naději, Ty sladká kontinento, co omývána jsi mořem všeho světa. Loňské ledy roztály a slzy smutku steklas, nenuť své syny k cestě do dáli, neboť nepřítel jich, přichází přímo z pekla, aby se bavil, a oni své životy prohráli.
Podzimní Tři osamělci v místnosti, mrazivý nádech vedoucí vzducholodi, 14. Října, Akropole puká v základech.
Por el perro moreno Když v tvých očích zrcadlí se žal, marná snaha, tvá parná ústa, ty rty, které jsem miloval. Nejsouc malířem, by zachytil bych její tvář, jsem básníkem, jež nosí svatozář.
Por Che - la segunda Ležící myšlenka, podbarvená směsicí latinskoamerických melodií z klubu dobré společnosti. Čeká, připravená k velkým věcem, nabitá energií velikosti kosmu. Vlní se na prašné cestě, je horký den, v noci předtím, když se rodila, hrála tatáž hudba, pampou se hnal van léta a na prašné cestě viděl zázrak.
Prach ze všech cest Prach ze všech cest, víří se v mé mysli, když kráčím ve svém městě měst, zástupy všech skromných, rázem tu zpychly. Jedna bez druhého a druhý bez jedné, všichni do jednoho jsou tu sami, v jámě té nejkrásnější, žel bohu bezedné. Tak šťastný lov, bratře Luthere, už nemám slov…?!
Pro bolest Proč mám zas ten pocit, že jedině něčí utrpení může utišit hlas křičící v mé páteři. Drápy, patřící k hlasu, zaseknuté v mých ledvinách a mrskající se ocas s ostny, kterými mě rube jak nejhoršího nepřítele. Ty slzy, slané řeky jenž z břehů dávno již se vylily, chci zemřít brzy, žít jenom vzpomínky na litry krve, co z očí mých se řinuly. Potoky slunce, záchvěvy moře, kokainu unce, odejde hoře.
pro píli Jak o tobě, přemýšlím o své zkáze, uvažuji svá pro, tvá proti neznám, jsem blázen do tvé unikavosti a hravé bázně, nechám se unést, vlnou tvé zvědavosti, a k mrakům vznést, vydán ti na milost.
Protestní přeměna Blýskalo se na kopci; nad nádherně zeleným trávníkem se prohání blesky frekvence rytmu, dole v mlze se potácí opilé děvče a vlní se, tak oduševněle, božsky. Do těchto končin, jen tak někdo nezabloudí. Vždyť každému neviditelnému jsou skryty za mlhou z hory Tonag, takže ani ti, se tu neukáží a navíc golfová hřiště již dlouho nejsou v módě. Celek je tu skryt za objemným važištěm spravedlnosti, každá jedna z jeho částí žije samostatným bytím. Kruhová rovnováha se udržuje pomocí fatální chyby systému, "lidí".
Provinilá Válka není komedie, je to každodenní běh, při letu kulek a pádu těl, nezní v uších krásná melodie, a já to vím a proto jsem zběh. Jsem smrti velkolepá symfonie, jsem jedna z mála těch, která žije rozkoší, když na hromadách tiše maso hnije, kde jiní pláčou, já úsměv mám na svých rtech .
Přidržená Není člověk, který by si myslel, co dělat když propadáš se v závratích, jen jeden trik, na který ten tvor přišel, sílu své mysli, držet ve dvou opratích.
Refugee camp feat. Aquii Hrozně ti chtít něco povědět, ale nemoct, protože není síla, ani naděje, je to nejhorší, co mě potkává. Ta samota se mi do hlavy už zabodává, bez tvého pohledu, jenž mou duši poutá; láska je krutá, krutější než smrt.
Rest in piece Bortí se hrad, lámou se jeho stěny, v mozku mém stočil se papírový had, bůh zemřel, neslyší jeho steny. Krutý jsem snad, když připustím v duši své změny, na blankytném nebi začli se ptáci rvát, je mrtvý, šumí jak přílivu šedé pěny.
Right below Nothern star of my memories, guidin me through the world of innocence, shinin on all of these, innocent mind does need a guidance.
Rose Láskou se ptám, láskou si odpovídám, proč růže roste právě zde a ne třeba zrovna tady. Tak rád ji mám, proto do zahrady své tak rád chodívám, hodiny sedící po jejím boku, vychutnávám nádhernou její vůni, svěží, mámivou a proradně litující, pak nezbyde než novou vysadit, až ta krásná, nejkrásnější odroste, zas samota než květ se otevře.
Rozhořčená Báseň pro národ jenž mi pýchou byl, snad někde v koutě ještě naše hrdost žije, ni bázeň či zmar v tom snu pro který jsem žil, pro hrst korálků se vrhá v náruč tyranie. Jakožto čech jsem pro svůj sen pil, proto nehaňte každého kdo pije, a za svůj národ bych milerád se bil, cestou mou je revoluce poezie.
Rým Jiskřička letí noční oblohou, prodírá se mraky a ptá se ostatních, co oni na to? Mlčí a mlčky přemýšlí co říct se dá. Co za peníze koupit vydělaný těžce koupit se má, a mladí? Jen stojí a říká: " Už se připozdívá ". Měli bychom státi se pouliční hrou, pro každé dva jiné typy, stojící v tu chvíli pod mrakem obav. Letní nálada je pryč, ta tam, zbývá jen ten klíč, od ničeho k ničemu, ale hlavně pryč. Pryč z vězení, pryč z nekončícího a plytkého zapovězení dnešní dobou, světem a lidmi okolo. Myslím na mládí, na to co jsem hrou hrál, na to co nevadí, co dneškem bylo zítra minulostí a. Stále a pořád, prostě vždycky odolávám tlaku světa. To čím jsem byl, čím jsem toužil být, je mnou a já. Tuším světla reflektorů, letící zvěř a zvuk motorů.
Sittin next to Líbí se mi úsvit dne, paprsek pospíchá temnotou, když se ráno probírá v mé duši bezedné, jsi mi oporou, nebo bylas, teď pěstí tluču na srdce, tvou bránu zavřenou. Když včerejší noc , ta co zabila předchozí den, vydala se milenci vran napomoc, musela ochránit, jeho v nebezpečí sen, naštěstí ví, že je to nejcennější a nejhezčí co mám.
Sleepy Jerkoff Skočil, padal, jako list, s odrazem, letěl, na podzim, na zemi, obraz jeho těla, s přesností krve, avšak poetisticky, jednou barvou, zobrazen.
Slow movement Do všech oken, pod každou lampu i stůl, dopadá čas. Sype se jak sůl v hodinách. Dotýká se nás, kope jak zběsilé hříbě a přede jako kotě. Je tu pořád, nikdo se neptá, žádná odpověď pro nikoho. Loučení přichází ke každému i k nikomu.
Sofie Sofie, má drahá, máš tisíc jmen, múzo má milovaná, tisíc jmen a všechna jsou stejná. Vidouc tě plačící, lítost byla na místě, němou a trpící, obraze mých představ…
Soulifting dreamtime To nic, co po tobě chci, je víc než to, s čím můžu ti pomoci; tak už neplakej a sladce spi a až se rozední zas k tobě sednu si. Vlásky tvé vánek pohladí, vyjížďka k moři, z nějž se vlna slunce noří… svými paprsky si kreslí na tvou hruď, chladný příliv se ti choulí u nohou a jeho kapky jak rtuť se koulí, zlehka, zpomaleny ranní únavou. Tak dál jen vílo klidně spi, co budu chtít, na tobě závisí. O přílivu a slunci sladce sni, den báječný, jak já teď představ si.
Spring in the morning Do měkké pokožky, narůžovělé barvy, žhavé zlato se lije, pomalu rozpíjí se, opilec křičí, dost už! by jinak oněměl celý svět, a ze mě zbyla historie; byl by rád žil, závidí teď každému kdo žije, jediné co zničí jeho žal, je smrti upřímná symfonie.
Sunshine on a building Být tak slunečním paprskem, slunce celé je už zadáno, spokojím se s jeho odleskem, teď však noc je, mile, nechám si pohled na ráno.
Tabula ska 4 Mistr Jan Hus Západní hranice pokořena, východní fronta hoří, základna nepřátel jest vypálena, velitel mysli na hranici z víry stojí. (proč se dílo života, tak jednoduše boří) Mluví k davu, řečí prostých slov, přichází kat a zapaluje pod ním stoh. Plameny se nasytily láskou jeho k bohu, když mlčky umíral. (proč dílo končí života na hořícím stohu)
Temnotou oslněn Láska, slovo pouhé, čistý cit se kalí a všechno se jednou vrátí, podruhé už nikdy víc. Chtěl jsem a poslouchal šumu lesa. Na větev vysokého smrku usedne racek, bělost jeho per, jak svítání na západě, té frontě nejkrutější mého srdce, střepiny letí vzduchem, vražedný sykot. Křičet je málo, vysoká skála, jak stála by, sebejistě mi bráníc, v mé duši a slova má, mé výkřiky se od ní, se surovostí odráží zpět. Tím víc jak propadou se nohy mé do zlatých lavin, má duše se čím dál víc shnilou stává. Další rány už mé srdce nepřijme, již dál jít nemůže, smrt mu jak plot nepřekonatelně brání. "…Temnotou oslněn, teprve pak jsem šťastný, nevědoucí proč vidět smutek..."
The listin fo d Budha Možná se ptáme na nesprávné otázky, pijeme nezdravou vodu a jíme závadné telecí. Klečící Budha, v jeho hlavě zračí se síla samotného jsoucna. Avantgardní luxus, pohovky rozlámané na sto kusů.
The people of R1 Měl bych začít psát, písničku si zpívat, potom začít řvát a dál se jenom smát. Vstávat do slunce, paprskem se budit, v zimě dlouho spát až na jaře se vzbudit. Létat s větrem, procházet se s měsícem, plavat s hejnem v moři ryb, povídat si s delfínem. Zeleným světlem svítit si do sebe, dostat se vysoko, dostat se na nebe. Pohlédnout dolů, na svět co tam leží, poslouchat mraky jak tiše běží. Oči jsou těžší, ten pohled mě zmáhá, duše chce vzlétnout, tělo se zdráhá. Dívám se dolů.
Ticho § § není statistika Uzavřena literou, myšlenka čeká na vyslovení, mluva je sladkou hrou, však ticho, to je svobození.
To Mexico Síla uragánu nás žene kupředu, dobývat svět a krásky. Mluvit pravdu jen, lásku šířit krajinou, ne jenom sen. Nálada příjemně utíkajícího cestování, z něhož loučit se nám nechce, pít chladné víno co opíjí lehce. Měsíční svit dopadá na linky, pero se naklání a tvoří dějiny. Myšlenky poletují po obloze a celý svět usíná. V blahodárném spánku každý nachází své odpovědi. Nikdo se neptá a čas klidně plyne rychlostí líného oslíka.
Tonight, the hell is coming Chtěl bych být svou upřímností, skrytou v koutku duše, polehku se prostoupit se celou svou osobností, v ráji, kde z rána kyprou půdou vraník kluše, a vrány krákorají, ne tak suše jako tady
Tonight, the hell is coming Mlha z úst se line, místo smíchu vyvolává zášť, zimy krutá ironie. Krutější je láska, mnohem víc než smrt. Sám v rozpacích stojící, uprostřed pouště, nevědomky, kaktus myslící, že chtěl by mít děti, malé a pichlavé houště. (afta party po neúspěchu, Halelujah!, bůh zatrať neratowice ) 7.11.2002
Toužím po věčné astralitě Můj hlad po vědění a svobodě je mým šílenstvím. Ta vědomá touha být větší a lepší než všichni ostatní, mě láme ve dví. Již nexci dále hladovět, chci svět, ve kterém můžu vše konat a taky se všechno dozvědět.
Trock Ztratil jsem víru v sebe, zrazen velkým a tristním divadlem, zda kdys jsem věřil v nebe, vidím jen odvrácenou tvář, za osudovým zrcadlem.
Vánoční prozřetelná Mladá či stará, jarní nebo letní, prostorná či úzká, krom vánoc ničeho už není, vše upadlo již v zapomnění. Krom lásky o všem, písní znění, zrodit má se ten kdo vše tu změní, k nepoznání, ku prozření, vstříc, dostane vše, nebo nic.
VS. Bezesná duše, nevtíravě přijímám její jméno, miluju spánek, tak slepě a hluše, snažení básníka budiž odměněno. Přisuzuji sobě snad, co má tu býti pro všechny, tady to všechno začalo, jablko, strom a had. VS. Zelenou Špagetou dusím svazek jetele, z břicha strašlivě krvácí a přesto se tváří vesele, být zabit poetou přece není tak zlé.
Vyhnáni z prenatality V tvé mladosti, víc než v čem jiném, tak mnoho je sladkosti, když směle vyrážíš svým lůnem, proti mé hrdosti. Chápu se zběsile nádherných ňader tvých a ty zas opile dorážíš na konec třísel mých. V hudbě té našich těl, zvuk zrození vždy z jara se rozezněl… Další krev a strašný řev, vždyť poprvé tu hrůzu zříš, krásný svět bez světla již nikdy nespatříš, tak si zakřič z plných plic, protože tvůj domov je už navždy pryč.
We let. Totální, tragikomicky nadnesená pravda, je povznesena nad jasnou noc. Absolutní, vesmírná ambience hmoty a energie. Oblačnost od věků.
Western morning Myšlenky, stavím zpět, nedávno avšak dávno již, po boji rozbořenou zeď. Jedna na druhou, do výšin se blíží, v francouzské úžině, necháš co tě tíží.
Why ? Snít, pít a z láhve si číst. Smát se a prát, se scénou. Na hradě žít, naplno, práci mít, mít napilno. Po práci chodit na pivo, připíjet si na život. Problémy jsou za zády, že naše ženy nás mají rády. Nad dýmkou sedět s kamarády. Od pohledu upřímní a přímí. Parkem se prochází a co se rozhází, dokáží srovnat. Ti co nejsou nemocní nemůžou stonat, natož pak skonat. Jako stromy co stojí nad městem, nevěřím drbům, jenom pověstem. Hvězda padá, něco si přeju, koukám se na nebe, hledím…?
William s Mizím v nesplněném snu, budím se každé ráno s pocitem neutichajícího ticha. Ve dne bdím nad svým životem a můžu se jenom divit co všechno se děje. Nasládlý vzduch pozdního odpoledne se mísí s pocitem vítězství. Přežili jsme další začátek konce. Nazývaní jmény antických myslitelů, jdeme po svém městě, brodíme se vlnami emocí řinoucích se odevšad a jejich majitelé se jen usmějí, byť na půl vteřiny, ozáří tím krásným pohledem celý můj svět, plný smutku a planých vět.
WU feat. Abster Warrior A třetího dne zvolal jsem, budiž svoboda, démon, kterého sobě sám jsem vychoval, mě lákal dál, ale já odolal, a stal se znovu spásou národa. Co dál? Bude to lítý boj, v hlavě nepokoj, tak moc jsem se tě bál. Třetího dne k večeru démon opět promluvil, křičel, spílal, plakal a nadával, ale já věru ani okamžik jsem neváhal a kolík do srdce mu zabořil.
X-mas tea Duch vánoc blíž a blíž se vkrádá, každý předpokládá, že zima, noc ta věčně mladá, sladce uspí každého kdo strádá a postará se o mír v nás. Stejně jako každý rok, stejně rychle jako čas, naše láska vede každý krok, pro ni shořel život legendy, aby se znovu zrodil zas.
Y.2002 Když slyšet není nic, jen lesa zpěv, volnosti proč přát si víc. Svět se točí dál, i s tím kdo rád by na místě stál. Dokola pořád dál, slova nepomohou, nic nářek, ni stesk, zpěv. Duhová krajina, volá na nás, hlas se nese do dálky. Odráží se i od Slunce snad. Stát má se to, jak a kde bych si to přál, že v koncích vědomí často si hrál. Živoucí nálada, nekazí hry, se smutným koncem balada o jarní lásce. Neprocitám každý den do nového roku, zanechat zde něco mé, topím zármutek v oslavném moku.
Z psýché škvarek Právě se dějí největší změny v mém životě, sleduji to z první řady, začínám si uvědomovat sám sebe jako nikdy předtím. Ráno když se vzbudím, ta mračna okolo a já se jimi dusím, zasloužím snad víc.
Z psýché škvarek
Nic míň než vůle k překonání velehor, jak zničit zlobu, jak vypudit z lidí ten strašný mor.
Zavátá Usínáš, navždy už, tak jako zima vraždí růž, a jarní tání sníh, jediný skromný rázem tu zpych. Když se probouzíš, s mou láskou všude, snad i pod víčky, já bděl celou noc a k mysli tvé rozepínal knoflíčky, abych ji zajal jako tělo tvé a oba své miláčky, měl napořád už pro sebe.
Zkameno Tak potřetí spočinul jsem na hoře Mountbatten, vyšlo slunce a s ním sen, ten, ke kterému každý z nás je odsouzen. Láska tu prýští vždy, okouzlen poutníče, ni mráček na nebi, co víc se chce?, aby sen zdál se mi.
100rs 23 synů bez otce, 23 mužů bez citů, 23 otroků osudu. Oslava zrodu, oči otevřené, hledící na všechny kdož stojí okolo matky, první chvíle po porodu. Jeden po druhém, jak den za nocí, odchází v zapomnění, každý kdo je znal, z popela kříž na čele. Milující matka, vrávorá, stářím zmožená, krásná beze spánku, modlící se k Bohu; zpívají jí shůry žalozpěvy, volají do nebe. Jeden po druhém všech 23 jich zemřelo, každý zapomněl; na památku ruky pohyb, ode rtů až na čelo. Dál může prosit, na kolenou klečící, smrt v srdci musí nosit, usínat neklidná a plačící. "…dokud bude žít, tak svoje utrpení nepochopí, dokud bude žít, nezapomene.."(100RS)
1/2 A v ten den se zrodil básník Sedmimíl, a mé Ka se znovu střetlo s Taškářem, přímo pod horou Mountbatten, vůbec se nezměnil, a já šel dál a na horu vystoupil; krok za krokem mě napadalo, že jdu na smrt.
19point21 Hrdá jako lvice, v očích vzpoura a zmar, v mozku schoulená a smutná krakatice, Amore zkázy, lovu zdar! Kouzelná lilie, jen pohled na tebe mi dodává sil, krásná jen chvíli je, rač pohleď na nebe, vílu svou nejmilejší, tu bych pil.
2 Japanese Chci nakreslit štěstí, a napísať lásku, dusit se lásky lestí, a nevydat ani hlásku.
2/2 Postávám na rohu, už mě vidíš, tam, ano!, přesně, hned vedle magického parohu, tak právě tam jsem ji poprvé spatřil. Byla to ona; na pohled první mě zachvátila posvátná hrůza a na ten druhý jsem byl lapen. Její krásu jsem vdechoval po chladných doušcích, ta vůně se popsat nedá, maně jsem zaslechl něco o laňkách a koloušcích, leč aura činu nebyla rudá, ale bledá. Nymfé má spásná múzo polední, svým lásky pohledem zas do světa pohlédni, neboť jsi múzo má, dnešní již poslední.
2-3-4 (guess what) Pohybem ruky pootevřel rezavou plechovku rybích pochoutek. To co viděl, téměř celé vyfotil, trikově, vyvolal celek. Malé oslizlé kousky ryb; makadla olihně konejšivě rýpala mini očka kančíka Rudolpha.
3 the dot Vidím, a to co já, vím, svět se nám zdá. Když spím, lehce se vkrádá, a sen, nic nepostrádá. Jak mraky plují, dusí mě, dětí se bojí, i já bojím se.
4nu1 Protékám, lavina pocitů, možná už jen kapu, řítící se od tebe, konzistencí podobnou tekutému zlatu, rozlitému na nebe.
Věnováno také, portálu blueworld.cz, za azyl v těžkých dobách, které stále přetrvávají.
Arts at beginning Nový den jak ecstasy mi nabíhá, depka, jediný společník můj, jak být jen svůj a neplakat nad každou zvůlí, být jen svůj, jen sobě k vůli. (Díky prof. Smitkové za provokaci)
Pocta Jacku Kerouacovi Ta lahodná vůně větru, jenž čechrajíc tvé vlasy, roznáší tvůj parfém do neznámých dálek; můj zrak upřen k obloze z níž se snáší tvůj obraz na plátna malířů. Prokletí do něhož je každou vteřinu uvrháš se zdá být jen něčím krásným, jako snem, ale z kterého po probuzení bolí srdce. Nepropadnouti smutku a trudu, bych si přál. Říkalas Angelino, má básnická múzo, že život je jen iluze, ale co pravdou Ty, já peklem nazývám. Ctěn jsem byl a blahořečen, však teď jen schránkou plnou bolesti a svobody.
Hell is other people Rychlostí, kterouž si prolétla pustinou mého srdce, si jen prudce rozvířila prach. Než bláhovostí svou zvolen jsem byl do funkce té, abych hlídal lásku a tajemství, stačila jsi mě probodnout hrotem své kosmické vášně a energie svých dlaní. Náhle však jak jedna z kapek rosy mizíš v nenávratnu a já tě jen vyhlížím na blankytném nebi.
Quentin Zakana Jak vnímat lze tu krásu jen, nebrat ji jen jako sen. Pro lásku boj a za ni snad, pro tu bych já klidně krad. Škoda slov a plachých hled, jak láska prchá hned a zpět. Chtěl bych kreslit jen pár vět , štětce tah, jen tam a zpět. Však slovo jde po lásce hned, jen sem a tam a hned pak zpět.
Los Angeles Být jak jen jarní vítr, co nese vůni nového života. Letět proti stromům a přes řeky, s láskou na křídlech a vírou v hlasu. Moci opět povísknout tvé vlasy, obdivovat tvou nádhernou tvář, vychutnat tvou vůni. Vát a proplétat se tebou jak nádherným labyrintem srdce. Cítit tvou lásku je krásnější západu slunce či chuti jablka. Tvá je svobodná a otevřená náruč, jenž mě pořád oblažuje svou radostí a vášní.
Pod pseudonymem Lear Doppler zapsal JA.
Bez názvu (ale o římse taky ne)
Římsa domu se začala řítit dolů do míst, kde jsme na voze nechali ležet raněného Bobbyho. Rozběhli jsme se tam, volajíc na něj, v zoufalé snaze ho probudit. Nastalého chaosu pohotově využil Ištván, který doposavad spoutaný a se zlomeným výrazem v obličeji seděl opřený o dům. Hbitě se dostal z řetězů a vešel branou někam dovnitř. Jako druhý jsem se k vozu dostal já. Vyhoupl jsem se na něj a spolu se Samem jsme na poslední chvíli shodili Bobbyho dolů. Nikdy jsem nevynikal rychlostí, ale z poslední pohledu na padající římsu jsem pochopil, že nestane-li se zázrak, nepřežiju. Surové a prosté, odnesl to jen kotník. Už, už jsem byl dole, když mi odlomený kus kamene dopadl na nohu a svou vahou mi kloub rozdrtil. Zásah byl tak nečekaný a bolestivý, že jsem omdlel. Plaval jsem nevěděl jsem kde ani kam. V průzračně modré vodě jako bych se ani nemusel hýbat, jen jsem tak plul prostorem. Napadlo mě, že možná dýchám vodu, a to může znamenat jen jediné. Topím se, JÁ SE TOPÍM…! Čísi ruka mě neurvale pohodila na stěnu, asi dost silně, protože mě to probralo. To první co jsem viděl bylo zároveň tím co jsem chtěl vidět ze všeho nejméně. Byl to Ištván, ale vypadal jinak, jeho tělo zmohutnělo a obličej se mu jakoby propadl do hlavy. Stál u plechového koryta, v jedné ruce držel za krk Bobbyho bezvládné tělo a v druhé svíral statečně se bijícího Sama. Asi jsem byl bez sebe příliš dlouho, protože než mi všechno došlo bylo téměř pozdě. Zvedl jsem se z podlahy a prudce vyrazil proti Ištvanovým zádům. Myslím, že kdybych zaváhal mohl Bobby i Sam zemřít, protože zabít berserka je bez použití kouzel velice těžké, ne-li nemožné. Vrazil jsem do něj a on zavrávoral, nespadl jak jsem doufal, ale otočil se ke mně, mé dva bratry stále držící v rukou a s tím nejhorším výrazem v očích jaký jsem viděl za celý svůj…
Jasmína a Bernard
Je noc, sněží a ač se mráz zahryzává až do morku kostí, Jasmína a Bernard se prochází osamocenými ulicemi jakoby nic. Zahleděni jeden do druhého se zastaví uprostřed starobylého náměstí. Naprosté ticho jen tu a tam z dáli ruší dunivý zvuk, jehož ozvěna se jim zarývá do srdcí snad mnohem víc než jejich láska. Nemluví, Bernard podvědomě tuší, že je to jejich poslední společná chvíle a nechce ji zkazit slovy, kterým ona stejně nerozumí. Skloní se k ní a chce ji políbit, ale ona ucukne. Ví, že je to naposled. Chytne se ho pevně kolem ramen a ještě pevněji je rozhodnuta ho již nikdy nepustit. Bzukot malé anténky připevněné k jeho boku mu naznačuje, že přišel čas jít. Strašný zmatek, zkouší ho potlačit, ale jediné na co teď dokáže myslet je nepřítel. Odstrkuje ji od sebe a odchází. Mladá žena stržená svou náhlou bezmocí ochránit své štěstí padá na kolena a pláče. Slzy kanou na sněhem pokryté dlažební kostky. Bernarda vede jeho podvědomý program a tak naprosto sebejistě kráčí ulicí. Zatočí se mu hlava a bezvládně se zhroutí na chodník. Jsi voják Bernarde, splň svůj úkol, jsi voják Bernarde, musíš splnit úkol. Bolestný výkřik do tmy byl tím posledním co vypustil z úst než upadl do bezvědomí. Ve snu k němu opět přišla, volala ho. Vzbudil se. Z náhlého popudu se rozběhl zpět k náměstí. Dorazil na místo, kde si ji pamatoval naposledy. Když odešel, nemohla vstát, jen tam tak plakala a nemohla přijít na jediný důvod toho co se právě stalo. Náhle zahlédla na druhém konci náměstí jeho uniformu, poznala i jeho krok, rázný a pravidelný. Rozeběhla se k němu a pořád volala jeho jméno. Musela zastavit, protože jí mrazivý vzduch s každým dalším nádechem řezal plíce na kousky, ale znovu se dala do běhu. V tom se stalo cosi nepochopitelného. Čísi ruka ji strhla do tmy a mrštila jí do zadu až pádem ztratila vědomí. Zpět k životu ji probudil drsný hlas. Zbláznila ses holka nebo co? Víš co by se stalo kdyby tě našli jak tu pobíháš? Pověsili by tě, chápeš, tvůj hezkej úsměv by ti nepomoh. Leda, že by si na něj zbalila ňákýho oficíra, ale vo tom silně pochybuju, protože oni se na póvl jako sme my štítěj i podívat natož cokoliv jinýho. Začala tiše vzlykat. Naděje, že Bernarda ještě někdy uvidí se ztrácela s každou další minutou strávenou s jejím novým zachráncem. Ksakru, zaklel neznámý a pomalu ustoupil ke stěně domu, támhle je další zmetek, jejich tu dneska nějak moc, copak se asi děje? Muž vytahuje zpoza opasku nějaký kovový předmět a pomalu na něj nasazuje druhý, menší, který vylovil z kapsy. Cvak! Obě části do sebe přesně zapadly a on se lehce pousmál. Ještě víc se přimáčkl ke stěně a když se Jasmína pohnula, aby měla lepší výhled na dění na náměstí, razantně ji naznačil, kde má zůstat. Podíval se za roh a hned se zaklonil zpátky. Tři…, dva…, jedna… Vyřítil se ze tmy jejich útočiště a ona slyšela sérii podivně tlumených zvuků, pak jen šelest jak muž táhl tělo nepřítele k nim. Pěkně sem toho hajzla sundal, jen co je pravda, ten šmejd dostal přesně to co si zasloužil, i když kdyby umíral pomalou a bolestivou smrtí tak by mi to vůbec nevadilo. Když ji nenašel na místě, kde ji opustil, propadl sebevražedné depresi z toho čím je a co způsobil. Sklonil hlavu a z jeho očí se staly studny tisíce nářků. Bezmyšlenkovitě se vydal na cestu do nikam, všechna touha a hlad po žití, všechny náznaky lidského štěstí, které nikdy nepoznal se ztratily s ní a jediné co si přál bylo zemřít. Neznámý dovlekl tělo až těsně k jejím skrčeným nohám skoro jakoby to byla lovecká trofej a tam ho převrátil na záda, aby ho mohl prohledat. Nechtěla vidět jeho tvář, ale zvědavost zvítězila nad strachem a tak na něj pohlédla. To co spatřila, to nebyla smrt, pro ni ne, našla svou ztracenou lásku. Stejně chladnou a tichou jako byla ta noc.
Oduševnělý lhář Samý lži, nikdy v životě sem neslyšel větší hloupost. Nic jinýho než prázdnota, nic jinýho než tvoje egocentrická deprimovanost z tebe už nezáří. Vždycky tu byla aspoň známka toho, že si normální, ale teď. Teď? Už nic. Seš plná nenávisti, smutku a to tě vede k tomu, že je zbytečný abys žila dál.. Ne! Máš být šťastná z toho co máš! Ale všechno co jsem měla skončilo s tou strašnou nehodou. Viděla sem to chápeš? Já to vim byl sem tam. Možná to bude znít frázovitě, ale řiká se, že to co tě nezabije, tě posílí. Nech toho. Víš … Nech toho!!! Sakra! Copak se nemůžu aspoň chvíli nenávidět, abys mi neřikal co mam dělat. Ale proč? Cejtíš vinu? Za co? Nemohlas nic dělat, chápeš? Prostě to nešlo. Takovýhle věci se stávaj. Je to krutý necitelný, ale takhle už to chodí. Nic nechápeš. Nevíš co je milovat.
Sbohem 99 Tou ztrátou se celá moje realita začala měnit na něco co nemá smysl. Iracionální myšlenky, obrazy, lidé. Snažim se soustředit na práci, ale de to jenom těžko. Všechno co jsem dřív odrážel se mě teď dotýká mnohem víc a já už nemám důvod se bránit. Ona byla vším co mě drželo nad vodou a nedovolovalo ničemu ublížit mi. Bez důvodů, bez nároků. Prostě tu byla a já si teď kladu za vinu její odchod. Cítit vůni počasí, hledat pozitivitu na všem, ona byla můj život. Hledat pravdu? Proč? Nemít strach? Jak? Ona byla mou odvahou, světlým pruhem po kterém jsem šel v nejistotě. Konec léta, opadávající listí, smutek, žal. Několik chvil jsem hledal ve své paměti, něco čím bych se mohl utěšit v nejhorších útocích. Nezbývá nic než bezmoc a nikdynekončící soumrak dne, života. Žlutá se mění v šedou a stejně tak já se měním ve vzduch kolem.
Story Kde může sakra bejt?už je tam víc jak dvě a půl minuty. Ježíši, támhle je. Otevírá dveře. Vystupuje na silnici. Divoce gestikuluje a křičí na postavu právě vybíhající z budovy přes ulici. Dělí je od sebe druhý pruh silnice a řada zaparkovaných aut. Co to do hajzlu děláš?! Pojď sem, dělej! Běží směrem k zaparkovaným autům a on mu hází krabici. Tréninkem získaná svalová hmota hrudního koše a paží se při chytání osvědčila, bez problémů ji chytí a vybíhá zpět k vozu. Otočí se když otvírá zadní dveře. On se zrovna souká mezi auty, z budovy vybíhají strážní a směřují k němu. To nemůže zvládnout! Zastavil se a hodil strážným něco pod nohy. Co následovalo. Všech pět mužů strnule zírá do prostoru před sebou, každý v póze, kterou zaujal naposledy. Nastupuje sedá si na sedadlo vedle řidiče, před ním leží krabice, kterou právě získal. Z dálky se ozvala siréna. Kola, povýšeně až se z nich zakouřilo, zahrabala na asfaltu silnice a auto se rozjelo. Ve zpětném zrcátku se zalesklo modré policejní světlo. Beze slov jeli dál. A co svědci? A policie? Otočil svou tvář k němu. Nemusíš se bát, že by si kdokoliv cokoliv pamatoval. Otočil obličej zpět dopředu, jemně se dotkl krabice. Ten pohyb zachytil při řízení jen letmo, ale co následovalo přehlédnout nešlo. Všude okolo byla tma. Tou megatunou temnoty byl doslova zavalen. Napadá ho rozsvítit. Úzký proužek světla pomalinku klesá a probojovává se bahnem nicoty, ve které je uzavřen. Dopadá mu do úrovně očí a začíná jakoby u střechy, kde je umístěna lampička. Panebože… . . . . . Hrůzný zločin jenž byl spáchán dnes v centru Prahy má ve světové historii pouze tři srovnání, Hirošimu, Nagasaki a Černobyl. Nikdo neví co bylo příčinnou výbuchu, nikdo nemá ani sebemenší tušení kdo nebo co mohlo vyprovokovat tak strašlivý čin. Okolí dnes již bývalého Národního Muzea se během dvou hodin stalo středem světa. Podle odborníků šlo o explozi síly tak nevídané, že je velmi obtížné ji vyčíslit i na speciální Fajkusově škále nukleárních hodnot. Okruh jednoho kilometru, Pražské, komerční a tedy velice frekventované zóny, dnes neznámý pachatel, nebo pachatelé, kompletně zničil za použití zatím neznámé trhaviny. Počty obětí jsou neznámé, škody na majetku doslova nevyčíslitelné, ptáte se proč? Protože jednoduše nezbylo vůbec nic. Jen prázdná jáma o průměru 1 km a to přesně na cm, a hloubce 10 m, též přesně na cm.
Turniket Je to jen ta tvá představa nebo sme něco prošvihli? Chybí nám tu kurva pár věcí. Spíš roků. Jo asi tak třicet. Hmmmmm… To zní fakt hrozně, bejt třicet let v lihu, to není moc dobrý. Ty si byl vožralej Arnolde? Jak víš doprdele jak se menuju? Koukej votevřít držku a vyplivnout z ní něco chytrýho, protože.. TSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSS …PROJEKT TURNIKET 125 ÚSPĚŠNĚ UKONČEN, díky za použití…
2009
