1
Ve vysoké trávě ležím, na palouku pestrém, svěžím. A že dlouhou chvíli mám, s motýly si zalítám.
3
červenec
2005
2
DUCHOVNÍ SLOVO Každý měsíc v roce má své zvláštnosti, přináší nám očekávané a příjemné (mnohdy neočekávané a nepříjemné) události, na něž se více či méně těšíme. A to je moc dobře, protože to dělá náš pozemský život krásnějším a smysluplnějším. Kdo se už na nic netěší, je většinou mrzout a pesimista. Děti nám v tomto mohou být příkladem, dokážou se těšit na mnoho věcí – také proto Pán Ježíš připomíná, pokud nebudeme jako děti, nevejdeme do nebeského království. Měsíc červen není žádnou výjimkou, spíše naopak. Děti školou povinné a studenti „dolaďují“ vysvědčení, výsledky celoročního studia, mnohdy na poslední chvíli dohánějí to, co během roku „nestihli“, ale především se těší na určitě zasloužené prázdniny. Také dospělí a rodičové se těší na dovolenou a odpočinek, na to, že vypnou a vypadnou ze svých často náročných povinností a pracovního vypětí. Plánujeme navštívit nová a krásná místa přírody v naší vlasti či jiném koutě Evropy. Je zajímavé a příznačné, že na začátek prázdnin, na dobu našeho putování a cestování, připadá svátek našich věrozvěstů a spolupatronů Evropy, svatých Cyrila a Metoděje. Ti také mnoho putovali, vydávali se na daleké cesty, a jedna z nich je přivedla k nám na Moravu. Jejich cestování jistě nebylo pohodlné, určitě bylo mnohem náročnější a těžší než to naše dnešní. Ale důležitější je, že (na rozdíl od některých našich cest) jejich pouť měla hluboký smysl. Oni přinášeli všude, kam přišli, především však do naší vlasti vzdělání, kulturu, ale hlavně evangelium – radostnou zvěst – zprávu. Proto není důležité, kam o letošních prázdninách budeme cestovat, jak naše cesty budou dlouhé, zda budeme na horách či u moře. Důležitější je, aby každá naše cesta měla svůj smysl zakotvený v cíli cesty našeho života – být obrazem Božím. Proto při každé cestě můžeme kolem sebe rozdávat radost, udělat něco dobrého, byť i třeba formou nějaké maličkosti. To chce, abychom kolem sebe viděli i naše bližní a jejich prostřednictví Pána všech našich cest – Boha. jáhen Antonín GLOGAR
3
PŘEDSTAVUJEME Rozhovor připravila Jolana ORLÍKOVÁ
Dnes jsme se vydali požádat o rozhovor kněze otce Vítězslava Řehulku, který se vepsal do našich srdcí jako mladý, vždy usměvavý jáhen. Otče Vítku, jaké bylo Vaše první kaplanské místo? Po krásném roku jáhenské služby v Novém Jičíně jsem nastoupil jako kaplan do Šenova u Ostravy. Abych náhodou neměl roupy, dostal jsem ještě farnost Radvanice. A Vaše nynější farnost? Po čtyřech letech jsem se stal farářem v OstravěZábřehu. Je to taková „malá farnost“, asi 70000 obyvatel. Několik škol, pár domovů důchodců, a abych se náhodou zase nenudil, stavím kostel pro 600 lidí s pastoračním centrem. Na faře vytváříme společenství s kaplanem o.Václavem a dvěma řeholními sestrami z Kongregace Dcer Božské Lásky. Stavba kostela, to není zrovna snadný úkol! Jak to zvládáte? Se stavbou nového kostela to je opravdu zajímavé. Má stát 45.000.000,- Kč. Prostavěli jsme už 9.000.000,- Kč, a přitom máme na účtu vždy jen tolik, kolik potřebujeme k zaplacení faktury. Hospodin se stará a nás učí důvěřovat. Ale aby to nebylo jen o penězích! Letos jsme křtili osm dospělých. A to je ještě větší zázrak. Jsem Hospodinu vděčný, že jako kněz mohu každý rok doprovázet někoho z dospělých cestou víry ke křtu. V rámci diecéze máte na starost Centrum pro rodinu. Co tato služba obnáší? Dostal jsem také další dekret
ke službě v Centru pro rodinu. Síly ale stačí jen na duchovní doprovázení a občas nějakou přednášku nebo duchovní obnovu. Když zrovna nestavíte kostel a máte trochu volna pro sebe – jak jej využíváte? Když si ukradu trochu času, tak se snažím sportovat, ať nemají farníci „chcíplého“ faráře. A samozřejmě vzpomínám na Jičín. Jednak každou sobotu v modlitbě. To mám za všechny farnosti, kde jsem působil. A také když jedu kolem, vždycky žehnám a říkám si, měl bych se zastavit.. Měl, snad to letos vyjde.. A na závěr snad přání či vzkaz pro letošní léto lidu novojičínskému. Chtěl bych popřát novojičínským farníkům špetku trpělivosti, nůši radosti, vagón dobroty a poprosit o modlitbu za sebe i za ty, které mi Hospodin svěřuje…
4
LITURGICKÉ OKÉNKO připravil otec Alois
Zpěv žalmů Když jsem poprvé uslyšel slovo žalm, napadlo mě, že to bude nějaký truchlivý zpěv. Myslel jsem si, že slovo žalm pochází od slova žal. Také jsem nechápal, proč se nějaký smutný zpěv používá při mši svaté, když je mše radostná událost. Dnes už vím, že žalm není od slova žal, ale od latinského psalmus, které bylo trochu zkomoleně počeštěno. Svědčí to o tom, že se dříve žalmy zpívaly. Samozřejmě, že se nám původní nápěvy nedochovaly, ale i dnes můžete slyšet zpívané žalmy. Jejich nápěvy byly vytvořeny později. Kromě toho, že je žalm písní, je především modlitbou. Psal jsem, že žalm není odvozen od slova žal. Některé žalmy jsou však plné žalu. Mnoho jiných je však naplněno radostí. V tom je jejich krása. Pokud se žalmista (autor žalmu) necítí dobře, pak se tak ani netváří. V tom je poznat jistota autora, že Bůh je jeho Otec, ke kterému se může kdykoliv obrátit, jak ve štěstí, tak v nouzi. Žalmy jsou velmi oblíbené mezi lidmi různých církví. Téměř každá je užívá při své liturgii. Právě pro svou otevřenost jsou vhodné jako odpověď na slovo Boží. Oblíbené byly už za doby Ježíše Krista. Dokumentuje to také to, že kniha Žalmů je nejcitovanější starozákonní knihou v Novém zákoně. Sám Kristus jich s oblibou používal a mnohé výroky žalmistů vztáhl na sebe. Takovým žalmům, které v sobě mají předobraz Krista, říkáme mesiánské. K jejich správnému pochopení, ale i k pochopení ostatních žahnu, nám při liturgii pomáhá tzv. RESPONSUM. Toto slovo pochází z latiny a znamená odpověď. Proto se říká žalmu v liturgii responzoriální. Zpěvák přednáší verše žalmu (zpěvem) z ambonu, popřípadě z kůru. Lid vsedě naslouchá a zúčastňuje se opakovanou odpovědí. Právě v této odpovědi je hlavní myšlenka žalmu. Pokud se žalm někde pouze recituje (což nedoporučuji), odpověď se vynechává a text se přečte celý. Žalm má vždy souviset s prvním čtením. Občas se také stává, že pro určitou příležitost se hodí (někdy přímo nabízí) jiný text z Písma. Je proto možné ho použít místo žalmu. Všechny žalmy a biblické texty, používané při liturgii po prvním čtení, jsou obsaženy v knize jménem Žaltář nebo také Graduál.
HISTORICKÉ OKÉNKO připravila Veronika JANKOVÁ
Každý den nebo alespoň každou neděli se v něm scházíme, neustále se nám připomíná jasným hlasem svých zvonů, den po dni sdílí všechny osudy s městem, před jeho oltářem už poklekla kolena stovek generací a do jeho paměti se zapisují všichni lidé… Ale co jsme o něm schopni říct my? Kdo z nás bere farní chrám také jako historickou stavbu ukrývající v sobě nekonečně mnoho tajemství? Stavbu, která kdyby uměla mluvit, odhalila by nám všechny neznámé údaje v historii města…
5
A teď bych ráda alespoň trošku poodhrnula roušku všeho dění. Roušku, která skrývá mnoho zajímavých věcí týkajících se nejen historie, ale taky přítomnosti a budoucnosti, roušku, kterou budou odkrývat lidé ještě mnohá staletí po nás… Ač první písemná zmínka o Novém Jičíně pochází z roku 1313, předpokládá se, že Nový Jičín vznikl v 80. letech 13. století. Dá se předpokládat, že kostel byl postaven hned po povýšení tržní osady na město. Byl zřejmě dřevěný, sroubený, jako všechny tehdejší domy ve městě. Zvenčí byl pravděpodobně opatřen prkenným nebo šindelovým krytem. První písemná zmínka o něm je z roku 1366, kdy se připomíná farář jménem Mikuláš. Původní dřevěný kostel však spolu s městem shořel při požáru 24.4. 1503. Plameny sežehly kostelní budovu do základů a zřejmě zničily také hroby významných osob, které byly v kostele pohřbeny. Byl to například hrob Kunky, rozené Cimburkové, manželky Petra z Pezinku a ze sv. Jiří. Ke stavbě nové kostelní budovy obec přikročila snad ještě ke konci roku 1503. Tentokrát byl kostel postaven z větší části z kamene a to ve slohu pozdní gotiky. Tím vznikla jednolodní budova s nevysokou klenbou, s chórem nad hlavním vchodem, nízkou šindelovou střechou a malou zvoničkou. V roce 1586 odtud obyvatelé vyhnali katolického faráře a dosadili zde luteránského kazatele. Katolické služby se zde obnovily až roce 1624. Předtím, v roce 1621 se novojičínský kostel opět stal obětí plamenů. Požár zničil střechu kostela, dřevěný nástavek věže a veškeré zařízení uvnitř kostela. Také po tomto požáru byl kostel co nejdříve opraven. Byl zvednut krov nad lodí a v roce 1622 přistoupili i k dostavbě věže, ta však nebyla dokončena. Rokem 1624 dochází k podstatným změnám náboženských poměrů na Novojičínsku. Jezuitská kolej v Olomouci se stala feudální vrchností nad novojičínským zbožím a její držitelé přikročili k obrácení věcí na panství ve prospěch protireformace. Na jezuitskou kolej přešlo také patronátní právo k farnímu kostelu, který byl vrácen katolíkům. Jezuité dokončili opravu budovy i dostavbu věže. V roce 1629 byl na památku úplného obrácení Novojičínských ke katolické víře postaven hlavní oltář a dokončeny varhany. Počátkem srpna 1644 byl kostel vysvěcen olomouckým biskupem Kašparem Krasem z Rhonštejna. V tomto roce byl také pořízen boční oltář ke cti Svaté Trojice, svaté Anny, Kláry a Pavlíny. Druhý boční oltář byl zasvěcen sv. Františku Xaverskému. V roce 1715 se však v Novém Jičíně vyskytl mor a nepochybuje se o tom, že se v Novém Jičíně, podobně jako v dalších moravských městech, konávala velká prosebná procesí na odvrácení moru, kterých se zpravidla účastnilo velké množství obyvatel. Ještě početněji však byly navštěvovány okázalé náboženské oslavy, které následovaly po skončení epidemií. A tak se stalo, že kostel přestal dostačovat velkému počtu věřících. Proto bylo rozhodnuto chrám zbořit a na jeho místě postavit nový. Výstavba nového kostela byla započata v roce
6
1729. Tehdejší patron kostela-jezuitská kolej v Olomouci dodala stavební materiál, v roce 1729 byl posvěcen základní kámen a stavba byla roku 1732 šťastně dokončena. Celý již barokní kostel i s hlavním oltářem byl posvěcen 31. července 1742 olomouckým biskupem Arnoštem z Lichtenštejna-Kastellkomu. Roku 1768 byl kostel opět poškozen požárem, ale tentokrát nepostihl interiér. Při dalším požáru, kdy v roce 1844 udeřil blesk do věže farního kostela, shořely jen střechy. V roce 1922 byl kostel opraven a obdržel tzv. „novou ušlechtilou fasádu“, v roce 1925 byla opravena střecha, v letech 1930-1931 byl obnoven jeho interiér. Kostel byl znova vymalován, byly zakoupeny nové lustry, mramorová dlažba a chrámové dveře. Stavbu věže zahájila městská obec v roce 1587, jak říká letopočet vysekaný nad lomeným obloukem věžního podchodu. Stavbu provedla městská rada svým nákladem, k čemuž byla přivedena praktickými účely, protože věž byla používaná také ke strážním účelům. Věž byla dostavena v roce 1618, což nám oznamuje nápis nad průchodem pod věží (v překladu): “Nejpevnější věž je jméno Páně. Za vlády milostivého Matyáše, císaře římského, počestné rady obce Nového Jičína, nejdůstojnějšího a nejrozvážnějšího purkmistra Zachariáše Gertlera, zvaného Ostravského a členů rady Pavla Schindlera, Jana Hofmanna, Jana Böhma, za faráře německého kostela M….. českého……(v originále nečitelné) městského písaře Baltazara Hofmanna, rektora městské školy Jiřího Mlýnka, byla tato věž postavena na náklad obce a šťastně dokončena v roce 1618. Slovo Páně zůstane na věky.“ Nová věž nebyla o moc vyšší než samotná střecha kostela a tak když na ni měl být v roce 1618 pověšen větší zvon, musela být opatřena dřevěným nástavkem. O tři roky později při požáru dřevěný nástavek shořel. Měšťané se tedy hned pustili do opravy, ale ta byla dokončena až v roce 1629. Nová věž byla z větší části z kamene a obdržela nový zvon. Z této doby pochází její současná podoba. Výška věže po ochoz činí 33 m. 12. března 1844 v šest hodin večer uhodil blesk do nejvyššího vrcholu věže a zapálil ji. Zanedlouho byla věž opravena a v roce 1854 byla vztyčena kopule podle plánu novojičínského stavitele Ignáce Klosse. Celková výška věže až po vrchol kříže činí 66 m. Farnímu úřadu byla věž prodána teprve 2. srpna 1927. Poté byla věž opravena ještě v roce 1922 a 1935. V roce 1952 začalo ve věži hořet. Hodiny, zvony a veškeré vnitřní zařízení bylo zničeno, avšak příčina zůstala skryta. A ještě o jedné věci bych se ráda zmínila. Nevím, nakolik jsou lidé v naší farnosti všímaví, ale myslím, že některé věci nejdou přehlédnout. A troufám si tvrdit, že mezi tyto věci rozhodně nepatří pomník, který se skrývá v zadní části kostela, pod schody na kůr. Já osobně ho nepřehlédla a spolu s jeho „pomocí“ se teď pokouším o odhalení dalšího tajemství, které ukrývá náš kostel. Asi není moc známým faktem, že pod naším kostelem se ukrývají minimálně dvě krypty. První z nich byla zapuštěna v roce 1733 v prostoru presbyteria a v roce 1890 v ní bylo objeveno tělo kněze. Druhá krypta byla položena na
7
epištolní straně chrámu a ukrývala sedm těl. Také tento pomník vypráví o tom, že přímo pod kamenem, na kterém je jeho nápis, odpočívá jeden z knězů. Jedná se o faráře jménem Sebastián Jonde, který zde sloužil zhruba mezi lety 1670 – 1690. V tuto chvíli nejsem schopna napsat o tom víc, ale stále na tom pracuji. Proto uvítám pomoc každého z vás, kteří cokoliv víte nejen o těchto kryptách, ale chtěli byste nějak pomoci při psaní práce o farním kostele, protože i když je v ní sepsáno poměrně dost, stále jsou tam rezervy z období, které mnozí z vás pamatují.
NAPSALI JSTE NÁM Ohlédnutí za misiemi. Otec Jan LINHART, spirituál Teologického konviktu v Olomouci
Chvála Kristu! Pěkně zdravím z Olomouce. Dovolte mi pár zpětných postřehů k duchovní květnové obnově - misiím v Novém Jičíně. Velmi jsem oceňoval milé přijetí místními kněžími, množstvím a schopnostmi ministrantů, kteří vzorně vykonávali svou službu, podobně i pan kostelník nebo varhaníci, schola. Vážím si i služby na faře v péči o domácnost...Všiml jsem si i krásné venkovní nástěnky i ve více detailech jsem si uvědomil, e tato farnost žije a opravdu funguje... Také jsem měl radost např. ze sobotních dopoledních přednášek, kde se přece jen rozvinula i diskuse, která naše setkání oživila, a děkuji těm, kteří si na tento program udělali čas. Podobně i nedělní odpolední Te Deum mě překvapilo, kolik z vás si udělalo čas na toto setkání s Pánem. Setkání s vámi bylo krásnou příležitostí opět se přiblížit normální kněžské činnosti ve farnosti, která je tak pestrá, a i když se opakující, tak stále nová. Bylo příznačné, že tato obnova po letech se uskutečnila o slavnosti Ducha svatého - Ducha pokoje, jednoty, radosti a opravdové spolupráce a porozumění vzpomeňme na kontrast nejednoty lidí při stavbě babylónské věže a nádherného porozumění o Letnicích. Jsem si jist, že Duch svatý je ten, který může vnést do vašeho společenství opravdovou jednotu v mnohém - v úctě ke všemu originálnímu, čím Bůh vás obdaroval. Prosím Pána, a žehnám celému vašemu společenství a díky za vše !
Duchovní obnova jako Lidové misie v roce Eucharistie HMM +
Že to je složité na pochopení. Vůbec ne. Kdo touží po chvilce zastavení, nadechnutí se a přiblížení k Ježíši Eucharistickému, ten tu možnost měl a mohl jí plně využít. V polovině Mariánského měsíce května nám bylo toto vše umožněno v rámci naší farnosti. Při ohláškách jsem v duchu zajásala. Nebudu muset nikam
8
jezdit, vše budu mít doma v našem kostele.Témata ve farním časopise Okénko také lákala, tak jen si udělat čas a nenechat se zaskočit problémy, které se na poslední chvíli jistě objeví. Čtvrteční promítání diapozitivů s mluveným slovem a hudebním podtextem nás přítomné nejen obohatily, ale především nalákaly na dny příští. Témata byla dle mého mínění dobře volena. Po výkladu otce Jana Linharta (který byl opravdu na hlubinu jdoucí a přitom zahrnoval téma z větší šíře, nutil tak člověka k zamyšlení a dalšímu přemýšlení o vyřčeném i jen naznačeném) se zpravidla rozvinula alespoň krátká diskuse – spíše na faře, v užším kruhu a atmosféře volnějš, než v kostele, kde se zpravidla diskuse neumožňují. Časový prostor byl také vhodně zvolen, protože mohla přijít třeba i celá rodina, nebo jen maminka, která si na chvíli po obědě „odskočila“ pro drobné povzbuzení nebo k duchovnímu pohovoru či svátosti smíření. Udivilo mne však, že z tak početné farnosti se nás sešlo nemnoho, většinou starší či střední generace a jen pár rodin. Myslím si, že brigády i odjezdy na chatu se dají přeložit či naplánovat na jindy. Duchovní obnovu a ještě v rámci Letničního Seslání Ducha svatého nejsou každý den! Vždyť darů bylo mnoho, obdarovaných však již méně. Neformální zakončení soboty při táboráku a „letniční“ vaječině mne mile potěšilo. Překvapila také schola, která se postarala o kulturní vložku. Vždyť oheň, kytara a písničky taky patří k sobě. Nedělní sv. požehnání a slavnostní Te Deum byly opravdu radostným zakončením nejen naší Duchovní obnovy, ale Velikonoční doby jako takové. Bohu díky! A upřímné: „Pán Bůh zaplať a požehnej!“ nejen otci Janu Linhartovi z Teologického konviktu v Olomouci (kéž na něho i jeho svěřence myslíme i nadále ve svých denních modlitbách), ale všem, kdo se jakýmkoliv dílem o zdárný průběh Lidových misií roku 2005 jakkoliv podíleli.
Víkend na Pohoři Pavla HUBOVÁ
Víkend na Pohoři byl určen pro nás, kteří jsme se připravovali k 1. svatému přijímání z farnosti Šenov u N.J. Na víkend jsme odjeli v pátek 29.4. Jak se jelo, měli jsme zavázané oči a nikdo nevěděl, kudy jedeme, kromě řidičů a Elišky. Potom nás vysadili u kapličky a museli jsme najít jeden lísteček, abychom věděli, kudy máme jít. Pak jsme se dozvěděli, jak žil Jan Křtitel. Žil skromně, jedl moučné červy a med od divokých včel. V dálce se už na nás skoro dívala fara. Ale najednou se před námi objevil
9
strom s ovocem, které jsme snědli. Jak jsme se objevili na faře, všichni nás vítali, i malý Josífek. A na konec dne byla pohádka od dospělých. Druhý den byl hezký budíček. A příběh o marnotratném synovi. Pak jsme se marnotratným synem sami stali. Dostali jsme Fidorky, které otec Josef hodil do jámy, protože nám tím chtěl ukázat, co dělá hřích. Potom jsme si vzali každý jeden kámen, na kterém byl napsaný nějaký hřích a nesli jsme si ho zpátky na faru. Jak jsme se vrátili na faru, čekala tam na nás 1.svatá zpověď. A potom jsme byli čistí jak lilie. Až jsme byli po zpovědi, byla mše svatá, kde jsme dostali trička. Tak jako marnotratný syn dostal plášť od svého otce. Skoro na konec dne byla výborná večeře, za kterou můžeme poděkovat Jolaně, Elišce a Gabce. Před spaním jsme my zahráli pro dospělé příběh o marnotratném synovi. Třetí den se šly psát pozvánky na svaté přijímání pro ty, které jsme chtěli pozvat. A pak byl kostel. A dělalo se Pohoři AHOJ. A jelo se domů. Děkujeme všem, kteří tento Víkend s velkým V připravili: P. Josefovi, Elišce a manželům Michalíkovým.
První svaté přijímání v Novém Jičíně Hana MATÚŠŮ
V neděli 12.května přistoupilo ve farním kostele v Novém Jičíně k 1.sv. přijímání 13 dětí. Díky za krásnou a důstojnou bohoslužbu a také za poctivou přípravu ke svátostem. Kéž tento den nezůstane v našich dětech jen jako vzpomínka!
10 Ondřej GLOGAR
Od března do května jsme se připravovali na první svaté přijímání, které jsme poprvé příjímali v neděli 22.května 2005. Měsíc před nás čekala svatá zpověď a v pátek před sv.přijímáním druhá. Poprvé jsme přijímali já (Ondra), Honza, Lukáš, Radim, Vojta, Tom, Franta, Maruška, Anička, Hanka, Terezka, Katka a Péťa. Další týden na Boží tělo někteří kluci nesli světlo a holky šly za družičky a rozhazovaly květiny. Moc jsem se těšil na 1. sv.přijímání, až příjmu Pana Ježiše do svého srdce a budu pořád s ním.
První svaté přijímání v Šenově Vojta ORLÍK
5. června prožilo slavnost 1. sv.přijímání taktéž 5 dětí z Šenova, spolu se svými rodinami i celou šenovskou farností. Ráno jsem se probudil, podíval se na hodiny a napadlo mě, že už je konečně ta neděle – moje 1. svaté přijímání. Líbilo se mi, že byl na mši otec jáhen a náš otec nebyl tak sám. V obětních darech se nenesla jen miska s hostiemi, ale i další věci, které patří na oltář:kříž, plátno, svíčky a kytka. Já jsem nesl plátno a spolu s jáhnem rozprostřel na obětní stůl. A pak se přiblížila ta chvíle. Otec nám říkal, ať Pána Ježíše opatrujeme, že už za minutku bude u nás. Po svatém přijímání jsme otci poděkovali a on nám dal velkou knihu o Janu Pavlu II., ve které lidi z kostela podepsali přání pro každého z nás. Nakonec jsme dostali dáreček a kytičku i od našeho pana starosty, kterého jsme pozvali. Po mši svaté náš otec, protože je rybář, měl vylovit z bazénku rukama živého kapra se zavázanýma očima. Před kostelem bylo pro všechny lidi pohoštění a pak jsme šli domů se svou rodinou. Měli jsme hostinu na zahradě, ale kvůli dešti jsme se museli schovat domů. Naši sousedé, i když jsou nevěřící, nám jako dárek připravili velký pohár. Vyvrcholení dne bylo, že přijel k nám i otec. Celý den byl moc krásný. Daniel ORLÍK
Den před svatým přijímáním byl hezký s očekáváním, že za pár hodin přijmu Pána Ježíše do svého srdce. Další den jsem se vzbudil ve 3 až 4 hodiny a uvažoval
11
jsem, jestli nemám mamince přijít pomoct, ale pak jsem si šel ještě lehnout do šesti. Uplynul čas a já jsem se šel obléci a už jsme jeli na mši svatou, odbilo 9 hodin a začala mše. První šel kříž se svíčkami, pak jsme šli my a za námi otec s jáhnem. Četl jsem druhé čtení s nervozitou, co byla před tím. Když jsem držel ten papír, cítil jsem, jak se mi třesou ruce. Nakonec jsem to zvládl. Potom jsme měli obnovu křestního vyznání, držel jsem svoji zapálenou svíčku od křtu. Za chvíli jsme šli pro dary. První se nesl ubrus, potom kříž, ještě hezká kytička, kterou udělala paní Bezděková a paní Cibulcová. Pak jsem já nesl svíčky a nakonec se nesla miska. Otec nás vyzval, abychom šli za ním k oltáři. Jak jsme přijali Pána Ježíše, šli jsme si kleknout ke svatostánku. Na závěr mše jsme otci dali dárek a potom nečekaně on dal dárek nám. Po mši svaté jsme šli ven a přesvědčili se, jestli otec z bazénku vyloví tříkilového kapra se zavázanýma očima. A chytil ho! Jeli jsme domů, kde jsem dostal plno hezkých dárků. Večer jsem si uvědomil, že to byl nejhezčí den mého života.
Kaplička u oční studánky Vladimír ROSA
Když jsem byl ještě malý chlapec, asi okolo roku 1934, tak jsme se se starším bratrem domluvili, že půjdeme ráno na maliny. Bylo to v neděli, přivstali jsme si a šli jsme do lesa. Když jsme přišli ke Svinci, viděli jsme, že nějaká paní vychází
z jeskyňky Panny Marie Lurdské. Zabočili jsme do lesa, abychom ji nemuseli potkat, ale ona zamířila přímo k nám a začala povídat. „Víte, že můj manžel je těžce nemocný, má rakovinu žaludku a lékaři už mu nemohou pomoci, tak jsem se obrátila s prosbou k Panně Marii. Každý večer tady chodím, beru si šátek a ten ovazuji Panně Marii kolem hlavy a brzy ráno se vracím, šátek vždy sundám a ovazuji jej manželovi kolem břicha a velmi prosím za jeho uzdravení. Dala jsem Panně Marii slib, že pokud se manžel uzdraví, nechám zde vystavět novou kapličku jako poděkování za uzdravení mého dobrého manžela.“ Čas plynul a plynul a opravdu se
12
stalo, že manžel té paní se uzdravil a ona nechala, jak slíbila, vystavět kapličku novou. Shodou okolností můj bratr, který pracoval ve stavebnictví, dostal za úkol ji vystavět, a také já jsem mu při tomto díle pomáhal. Vše se stalo na poděkování Panně Marii za uzdravení a tato byla zasvěcená Panně Marii Hostýnské. Až v letních měsících zavítáte na svých procházkách až k tomuto místu, budete již znát historii této kapličky a můžete se s důvěrou i vy obracet se svými prosbami k dobré matce Panně Marii.
„Počátečniny“ Gabriela ŽITNÍKOVÁ
Je všední květnové ráno a já se vydávám na obvyklou procházku se svými psi do okolní přírody směrem na Čerťák. V ruce třímám růženec, který jsem si dovezla z Říma, a chystám se k rozhovoru s Bohem. Psíci vesele běhají kolem mně a příroda v období propuknutého jara je plná života. Snad také proto se rozhoduji začít svou modlitbu radostným růžencem, jenž nás provází počátkem pozemského bytí Ježíše. Začínám se modlit a vplouvám do uklidňující monotónnosti prvního desátku: „Zdrávas Maria, milosti plná - Pán s Tebou – požehnaná ty mezi ženami – a požehnaný plod života tvého, Ježíš, kterého jsi z Ducha svatého počala, Svatá Maria, Matko Boží – pros za nás hříšné – nyní i v hodinu smrti naší – Amen“. S lehkostí se dostávám k druhému desátku, do nějž vkládám po tajemství početí Panny Marie další tajemství a to: „ …s kterým jsi Alžbětu navštívila…“ . Přemítám o době, kdy se Maria setkává s Alžbětou , když tu mně vyruší zvuk motorové pily. Dostala jsem se do lesa, v němž právě probíhá těžba, a tak má modlitba byla násilně vnějšími okolnostmi přerušena. Schovávám růženec s myšlenkou, že budu pokračovat za chvíli, až bude kolem mě opět klid. Volám na své psy a mimoděk pozoruji pracovní úsilí lesních dělníků, které právě míjím. Za Čerťáckou hospodou se dostávám na rozkvetlou louku, kde se pohružuji do zvláštních myšlenek. Na modlitbu růžence v této chvíli úplně zapomínám, ba co víc, na mysl mi vyplouvají zvláštní a nehezké věci. Myšlenky sklouzávají k tématu, které se mi oškliví a jenž bolestně drásá mé nitro, tím tématem jsou potraty… V těchto dnech se vlády chopil láskyplný máj a v médiích se nemluví o ničem jiném než o šedesátém výročí ukončení druhé světové války. V této souvislosti mně napadá absurdita opěvovaných uplynulých „mírových“ šedesáti let. Proč absurdita ? Přestože žijeme již šedesát let v míru, je u nás možné beztrestně zabíjet ty nejbezbrannější tvorečky. Z mého přemítání mne vyruší nepříjemné okřiknutí : „ Odvolejte si toho psa !“ Nečekaně jsem se navrátila do reality a automaticky zavolala: „Gizi“, moje mnohdy neposlušná dalmatínka kupodivu poslechla a já se slovně střetla s myslivcem, který mi začal vykládat o nebezpečí volně pobíhajících psů v revíru. I když jsem si později uvědomila, že kráčím po naší louce, provinile jsem uvázala Gizelu na vodítko, abych ji pár metrů nato zase pustila. Vnitřně jsem se rozhněvala na podivné zákony naší společnosti, kdy lesní zvěř má větší právní ochranu než lidské stvoření, kterému nedáme šanci ani se narodit. Jsme paradoxními bytostmi…
13
Nepěkné pocity zaplnily mé nitro a já vědomě chtěla zvrátit své myšlení pryč od potratů, pryč od krutosti dnešní společnosti. Vždyť je tak krásně, svítí slunce a ptáci vesele zpívají, proč si mám kazit den ? Nechci na to myslet, netýká se mne to!!! Opakovala jsem si již poněkolikáté. Mé kroky se náhle zastavily… U nohou se mi nečekaně objevila malá zablácená panenka. Jako ve snách jsem zvedla špinavé a zbídačené gumové tělíčko s ulámanými prstíky a zohyzděnou tvářičkou – „Kde ses tu vzala?“ Najednou se mi vše začalo vybavovat… Má modlitba růžence byla násilně přerušena vnějšími okolnostmi právě ve chvíli, kdy jsem rozjímala o setkání Alžběty s Marií. Jak je psáno v bibli v evangeliu podle Lukáše, Maria, když počala Ježíše, vypravila se navštívit svou přítelkyni Alžbětu, aby ji zvěstovala radostnou událost a následně u ní zůstává tři měsíce, pak se vrací domů. Zpočátku zdánlivě bezvýznamná událost. Dáme-li si ji však do souvislostí, zjistíme, že od početí do doby tří měsíců dle zákona České republiky mohou být počaté děti u nás zabity. Dále mi dochází, že dnes je 13. května - den, kdy jsem byla počata já… Utíkám domů jako šílená a jsem plná zvláštního neklidu. Svěřuji se svému muži s vnitřním prožitkem, jenž však stále ještě neumím zpracovat. Ukazuji mu i nalezenou panenku. Ztýrané torzo dětské hračky mého muže nijak neohromilo, štítivě a s povzdechem podotknul: „Nó – hezké, ale dej to někam pryč…“ Večer zazvonil telefon. Na druhém konci se ozval náš kamarád Milan. Milan se svou přítelkyní Evou (taky naší kamarádkou ) čekají děťátko, proto mnohdy společné rozhovory sklouzávají v témata s tím související. Po zdvořilostním jak se máš, jsem hned na nic netušícího budoucího tatínka vybafla, že dnes je slavný den, protože jsem právě 13.května byla počata. Milan duchapřítomně odpověděl: „Takže ty vlastně slavíš „počátečniny“?“ „Ano, já dnes slavím „počátečniny“!“ Hrdě jsem odvětila. Vzápětí pokládám záludnou otázku: „A kdy bylo počato Vaše miminko?“ „To já nevím, takové dotazy ! Počato bylo na horách, ale kdy, to se musím zeptat Evičky“ „Tak jo a prosím Tě , ještě se jí zeptej, kolik centimetrů měří lidský plod ve věku tří měsíců, já to nutně potřebuji vědět!“ „Dobře, tak já ti to zjistím a ještě jednou všechno nejlepší k těm tvým „počátečninám“!“ „Dík!“ Pokládám sluchátko… Za několik dní se mi do rukou dostává požadovaná informace. Dovídám se, že lidský plod ve věku tří měsíců má vyvinuté všechny orgány a dosahuje délky deseti centimetrů. Beru do chvějících se rukou metr, abych se přesvědčila o tom, co již dávno tuším – panenka, která se mi „připletla“ do cesty, měří přesně deset centimetrů … Modlitba radostného růžence dne 13.května zůstala mnou nedomodlená… Tato nedokončená modlitba se tak stala mementem všech dětí, které právě v této etapě svého bytí jsou usmrceny. Bezbranní a bezejmenní (kloučci i děvčátka) končí svoji existenci ve smetišti lidské bezohlednosti. Modleme se za nenarozené děti, modleme se za nás, všech se to týká a všichni neseme část vinny za jejich utrpení…
Deník nenarozeného dítěte 1.5.
Dnes jsem začala žít. Jsem menší než špendlíková hlavička a přece jsem již samostatná bytost
14
15.5.
Mé tělíčko dostává své tvary. Vznikají mi první mozkové a krevní buňky a žíly.
19.5.
Již mám ústa. Za rok se budu smát a později řeknu své první slůvko : Máma !
21.5.
Ozval se první tlukot mého srdce. Kdo ještě může pochybovat o tom, že žiji ?
24.5.
Mé ručky začínají růst. Jsou ještě maličké, ale jednou jimi pohladím svou drahou maminku.
8.6.
Dnes se maminka od lékaře dozvěděla, že žiji pod jejím srdcem. Nemůžu vůbec pochopit, že jí to dělá starost.
10.6.
Na mých ručkách rostou prstíčky. Je to hezké, brzy budu moci uchopit věci.
20.6.
Nyní je již jisté, že jsem holčička. Všechny mé orgány jsou již hotové.
6.7.
Už mi rostou vlasy a obočí. To mne zdobí. Maminko, budu Ti podobná ?
8.7.
Také oči už mám, ale jsou zavřené. Stejně je kolem tma. Až je za šest měsíců otevřu, uvidím svou drahou maminku a celý krásný svět.
19.6.
Už slyším tlouci tvé srdce, Maminko! Slyšíš i Ty moje? Jsem šťastná. Těším se, až mne vezmeš do své náruče a na své srdce mne přivineš …
20.7.
Dnes mne má matka zabila !
ODPOVÍDÁME NA DOTAZY Odkud se na světě bere zlo? odpovídá p. Josef MOTYKA
Často slýcháme slovo zlo a obvykle jej spojujeme s hříchem, utrpením, bolestí... O zlu bylo napsáno mnoho, my se v těchto několika řádcích pokusíme stručně říci to nejdůležitější. Podívejme se nejdříve na první stránku Bible: Bůh svým slovem stvořil vše, co jest, stvořil zemi, rostliny, zvířata i člověka a „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré (Gn 1,31).“ Víme také, že někteří andělé se vzepřeli Bohu a stali se z nich pokušitelé, ďáblové. Ďábel – had – pokoušel první lidi a též i oni chtěli být rovni Bohu, zhřešili. Za svou neposlušnost byli potrestáni, byli vyhoštěni z Ráje a stali se smrtelnými a žel i náklonní ke hříchu – a toto všechno jsme po prvních lidech zdědili i my. Vzpoura proti Bohu je světovou škodou. Bůh však přislíbil spásu, která na svět přišla v osobě Pána Ježíše Krista. Mluvíme-li o zlu, můžeme se na ně dívat ze dvou hledisek: 1. Nevěříme, že bychom byli jenom „produktem“ vnějších vlivů. Zlo, za které můžeme sami, když podléháme svodům těla, světa a ďábla – to jsou naše hříchy.
15
(Zde patří také války i různé hladomory – vždyť kdyby se lidé rozdělili, nikdo by nemusel hladovět!) Ano, nejsme loutky, ale jsme tvorové, kteří se mohou svobodně rozhodnout pro Boha, pro dobro, nebo se hříchem od Boha odvrátit – svoboda je tak velký Boží dar! 2. Zlo, které nedokážeme ovlivnit – to jsou ony různé katastrofy, přírodní neštěstí... Bůh je všemohoucí a chce jen dobro, přesto má ďábel určitou moc, kterou může škodit lidem. Kristus ale porazil hřích a zlobu, jak také zpíváme v jedné velikonoční písni. Ano, Kristus nad ďáblem zvítězil, ten však určitým způsobem bude „škodit“ do té doby, než Kristus na konci světa přijde na tento svět soudit živé i mrtvé, pak bude ďábel definitivně poražen. Jeden evangelický pastor to vysvětluje takto: „Kristus zvítězil nad ďáblem, ten však ještě páchá škody. Je to jako za druhé světové války: O porážce Německa bylo rozhodnuto při bitvě u Stalingradu, přesto pak ještě německá armáda ustupovala a páchala škody.“ Nezapomínejme na to, že Kristus těm, kdo žijí v milosti posvěcující, svou smrtí a zmrtvýchvstáním otevřel nebe. Nezapomínejme na to, že i když prožíváme pozemské utrpení, čeká nás radost věčná – vzpomeňme na Lazara a boháče z Lukášova evangelia (16, 19 – 31). Zlo tu bylo a je, jen Bůh nám však dává naději na věčnou radost.
Z FARNÍ KNIHOVNY Připravila A.GOLICHOVÁ
Kňažstvo ženy alebo kňažstvo srdca Jo Croisan
Od žen, kterým je bytostně přirozené dávat a přijímat lásku, Bůh žádá, aby byly skutečnými matkami a nosily v srdci všechny své milované, zapomenuté a ohrožené děti, jejíchž utrpení volá do nebes. Svět se řítí do skutečné atomové katastrofy, totiž tento rozklad se děje v jádru srdce lidstva. Zůstává však naděje, že Bůh je Pánem nemožného a s ním nikdy není pozdě. Spoléhá na ty, mezi nimiž si vybral svoji Matku, požehnanou mezi ženami, aby zachránil hluboké hodnoty lidstva. Děti potřebují matku, její něžnost, sebeodříkání a vytrvalost ve výchově. Matkám přináleží vychovávat děti, aby jejích prostřednictvím „vychovávaly“ lidstvo.
16
ZE ŽIVOTA NAŠÍ FARNOSTI Co jsme prožili ♦ ♦ ♦
♦ ♦
♦ ♦
Dne 7.května 2005 jsme putovali na děkanátní pouť k P.Marii ve Frýdku. ve dnech 13.-16.května se uskutečnila v Novém Jičíně duchovní obnova. Dne 21.5.2005 se konala májová mše sv. v kapličce v Bludovicích, společná modlitba českých a německých obyvatel Bludovic při příležitosti 60.výročí ukončení 2.svět.války. 1.sv.přijímání se uskutečnilo v Novém Jičíně dne 22.5.2005 a v Šenově dne 5.6.2005. Od pondělka 30.května se konaly ve všech farnostech děkanátu celodenní adorace v rámci Roku eucharistie. V novojičínské farnosti tato celodenní adorace byla v pátek 3.6. na slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova V Kuníně se uskutečnila 2.6. V Libhošti 15.6. a v Šenově 30.6. v dnech 3-5. června organizovalo společenství mládeže víkendový pobyt pro děti ve Spálově ve dnech 3.-5.6.2005. 1.7. v areálu Kamenitém pod horou Prašivá za Frýdkem Místkem se uskutečnilo diecézní setkání dětí s otcem biskupem
Co nás čeká ♦
♦ ♦
V sobotu 16.7.2005 opět podnikneme pouť na horu Radhošť k sv. Cyrilovi a Metodějovi za obnovu víry v naších rodinách a celé farnosti. Mše sv. bude v 11. hod. dopoledne v kapli za oživení víry v naší farnosti. Přihlašovat na autobus se můžete v zákristii. Odjezd autobusu v 8.30 od Fulnecké zastávky. Ve dnech 17.–28.7.2005 se uskuteční tradiční farní tábor, tentokrát v Krásné u Frýdku Místku. Ve dnech 21.-29.8. se uskuteční tradiční pobyt farníků v Dolomitech v salesiánském středisku v Sv.Martinu v Itálii.
Během prázdnin, tak jak v minulých letech, nebude mše sv. v úterý a ve čtvrtek ve Španělské kapli a v pátek v 17.00 hod. ve farním kostele. Ostatní bohoslužby zůstávají beze změn. Farní kancelář bude o prázdninách omezena pouze na pondělí od 9.00 hodin do 10.00 hodin a ve středu od 10.00 hodin do 11.00 hodin.
Krátké zamyšlení Viděla jsem, jak nerad šel Pán Ježíš ve sv.přijímání k některým duším. A zopakoval mi tato slova: „DO NĚKTERÝCH SRDCÍ JDU JAKOBY ZNOVU TRPĚT.“ sv.Faustýna 13.2.1938. Deníček – sešit VI verš 1598 Vydává: Římskokatolická farnost Nový Jičín, Žerotínova 24, 74101 Nový Jičín, tel.: 556/707698, e-mail: farnost.nj@cs-net. , www.farnost.cs-net.cz. Dotazy, připomínky a příspěvky možno podat do schránky s logem časopisu ve farním chrámu nebo na faře, či u A.Urbana ml. (556/703197), případně e-mailem:
[email protected]. NEPRODEJNÉ. Vydáno pro vnitřní potřebu farnost.i Zaregistrováno u Ministerstva kultury pod značkou: MK ČR E15101.
