strany /39 13.5.2009 11:15 Stránka 11
Vždycky jsem byl přesvědčen, že dům, který poskytl přístřeší jejich lásce a později i mému příchodu na svět, měl mnohem blíž k noci a jejím konstelacím než k životu nesmírně rozlehlé země, z níž se jim podařilo uniknout, aniž museli opustit její území. Ta země je obklopovala, obkličovala je, ale oni byli jinde. A že je nakonec objevila v lesnatých zákrutech Kavkazu, byla jen náhodná hra symbolů. Symbolické bylo pouto, které tak či onak spojovalo každého obyvatele země s mytickou existencí vládce impéria. V hornatém útočišti si připadali osvobozeni od kultu, kterým tato země a dokonce celá planeta uctívaly starce užírajícího se strachy, že nezabil ty, kteří ho mohli zabít. Ať už zbožňován, nebo nenáviděn, všichni ho měli pod kůží. Ve dne ho s jásotem zdravili, když přišla noc, horečně ho šeptem pomlouvali. Oni měli tu výsadu, že jeho jméno nevzývali. Že ve dne mysleli na půdu, na oheň, na živou vodu bystřiny. Že se v noci milovali a měli rádi spolehlivost hvězd na obloze. Až do chvíle, kdy je diktátor ukrajující z posledního roku svého života vyzval k pořádku. Přes jeho morbidní choutky mu nebyla cizí ani ironie. Často se smál pod vousy. Že nechtěli přijít za ním? Přišel on za nimi. Z hory tyčící se nad úzkým údolím, kde se skrýval jejich domek, se rozléhaly výbuchy. Staví se snad přehrada, která ponese jeho jméno? Umělé jezero vybudované na jeho počest? Ve
strany /39 13.5.2009 11:15 Stránka 12
dení vysokého napětí, které na jeho rozhodnutí přinese světlo do zapadlých vesnic? Nebo bude objeveno jemu zasvěcené nové ložisko? Věděli jenom, že ať jsou ty práce jakéhokoli druhu, padá na ně stín pána říše. Nad hřeben hory po každém výbuchu vylétly úlomky skal, pak se valily dolů ze svahu a zarazily se až o hustý lesní porost nebo se vnořily do hladké vody říčky. Některé balvany se zastavily až pár metrů před ohradou kolem domu. Jakmile muž a žena zahlédli nový vystřelený balvan, vyskočili a instinktivně roztáhli ruce, jako by tu řítící se masu přerážející stromy a vyvracející půdu i s kořeny mohli zastavit… Když výbuchy utichly, pohlédli na sebe a stačili si říct, že je tu neobjevili, a že je to tudíž opravdu bezpečné místo nebo že možná (ani se v to neodvažovali doufat) konečně přistoupí na jejich skrytý a zakázaný způsob života… Poslední salva se nepodobala ostatním, jako by k nim jenom se zpožděním dolehla jakási zatoulaná ozvěna. Také kus skály, který se odloupl z hřebenu, byl jiný – plochý, zakulacený a tak nějak tichý. Jeho pád byl téměř neslyšný. Vrazil do stromu, vztyčil se a ukázal, co dokáže – exploze vrtošivě seřízla žulu do kotouče a ten se valil dolů čím dál větší rychlostí. Muž a žena stáli bez hnutí, uchváceni rychlostí otáček a zároveň neuvěřitelnou pomalostí, s níž se jim celý ten pohyb odvíjel před očima. Kmen stojící v cestě kamenné kolo neporazilo, ale přeseklo jako šavle ruku. Lesní porost, který by je mohl zadržet, jako by se před ním rozestoupil. Dalšímu stromu se kotouč vyhnul s kočičí mrštností. Některé etapy jeho pádu už zastřel soumrak – suché zapraskání ohrady uslyšeli dřív, než ho spatřili… Kamenný disk dům nezbořil. Vjel do něho jako do másla, vylomil podlahu a zůstal trčet uprostřed světnice. Muž stojící asi sto metrů od domu se prudce obrátil k hřebeni hory, zahrozil zdviženou pěstí a vychrlil nadávku. Potom jako automat zamířil k obydlí, které jako by se
strany /39 13.5.2009 11:15 Stránka 13
stále ještě po tom otřesu potichu chvělo. Matka, která byla blíž ke dveřím, se nehnula z místa, jen padla na kolena a zabořila tvář do dlaní. Ticho se vrátilo do svého původního skupenství – ostré čistoty vrcholků proti nebi dosud plnému světla. Bylo slyšet už jen mužovy nevyrovnané kroky. A z ženiných útrob jako by se dral hustý šepot nerozpoznatelné modlitby… Když vstoupili do místnosti, spatřili žulový kotouč, pod nízkým stropem ještě mohutnější, zapadlý hluboko mezi rozštípnutými prkny. Dětské kolébky zavěšené uprostřed místnosti (báli se hadů) se jen dotkl a ještě se mírně houpala. Ale uchycení vydrželo. A dítě se ani neprobudilo… Matka je nevěřícně přitiskla k sobě, potom pojala důvěru a naslouchala, že opravdu žije. Když zvedla oči, otec uviděl v jejím pohledu stopu hrůzy, která se už netýkala života dítěte. Byla to ozvěna její strašlivé modlitby, slibu, nelidské oběti, ke které se předem zavázala tomu, kdo zažehná smrt. Otec neznal jméno toho temného, ostražitého boha, věřil na osud nebo prostě na náhodu. A náhoda chtěla, že výbuchy se už neopakovaly. Muž a žena, kteří přijímali každý den ticha jako dar od Boha nebo osudu, nevěděli, že umělá jezera už nejsou zapotřebí, protože ten, k jehož slávě byla budována, právě zemřel. Zprávu o Stalinově smrti jim přinese o tři měsíce později bělovlasá žena s pružnou a mladistvou chůzí, s očima, které nesoudí. Jediná, která zná jejich tajné útočiště. Víc než přítelkyně nebo příbuzná. Přijde za soumraku, pozdraví je a chvíli bude hladit povrch žuly, jejíž přítomnost v bytě už rodiče nijak neudivuje a dítěti připadá stejně přirozená jako slunce v okně nebo svěží vůně prádla pověšeného za zdí. Slovo „kámen“ bude jedno z prvních, kterému se naučí. Po tomto dítěti jsem nepochybně zdědil strach a bolestné pokušení pojmenovávat věci. Po dítěti, které se bělovlasá
strany /39 13.5.2009 11:15 Stránka 14
žena při nočním útěku snažila ze všech sil držet v nevědomosti. To se jí zpočátku dařilo, než došla k lávce zavěšené nad říčkou. Dítě dřímalo s otevřenýma očima a nezdálo se být překvapené. Poznávalo teplo ženského těla, tvar a odolnost paží, jež ho svíraly. Byla tma, ale vzduch voněl příjemně nakysle po uschlém listí jako obvykle. Dítě nepřekvapily zčernalé hory ani stromy, v měsíčním světle modré: prudké slunce často jako by v poledne takto načerno barvilo i zem a větve s listy kolem jejich domu. Ale v polovině cesty po lávce kymácející se na provazech se najednou všechno změní. Dítě nevidí prošlapané laťky, po nichž žena vrávorá kupředu, ani díry tam, kde laťky chybí, ani světélkující pěnu říčního proudu. Přesto si uvědomuje, ani neví proč, že žena, která ho nese, má strach. A strach dospělé osoby je něco stejně podivného, jako když ta osoba náhle stiskne v zubech límec jeho dětské košilky, rozpřáhne ruce, aby se zachytila provazů, a nechá dítě viset ve tmě. Každý krok, nebo spíš skok přes scházející laťky trvá tak dlouho, že chlapec má pocit, že letí… Pod nohama ženy začínají chrastit pobřežní oblázky. Uvolní stisk čelistí a vezme dítě zpátky do náručí. A rychle mu přiloží dlaň na ústa, aby předešla pláči, ke kterému se ten právě chápající človíček chystá. Jejich noční útěk splynul pro dítě s jedinečným okamžikem, kdy se svět stává slovy. Ještě včera večer se všechno pojilo v zářivou směsici zvuků, nebe, důvěrně známých tváří. Slunce se schylovalo k obzoru a na prahu domu se objevil otec – a radost z nízko ležícího slunce byla také radostí z příchodu usměvavého muže, kterého k dítěti přivedlo slunce, nebo možná právě otcův návrat vnořil slunce do větví lesa a omaloval jeho paprsky barvou mědi. Matčiny ruce voněly prádlem vypraným v ledové vodě bystřiny a tahle vůně prostoupená proudem vzduchu sestupujícího z hor naplňovala časné ranní hodiny. A ten voňavý tok byl neoddělitelný od krátkého pohlazení matčiných prstů po
strany /39 13.5.2009 11:15 Stránka 15
vlasech, kterým dítě budila. Někdy se uprostřed vší té spleti barev a vůní vyskytl vzácnější tón: přítomnost bělovlasé ženy. Přicházela buďto když z vrcholků hor mizely poslední sněhy, nebo když rozkvétaly velké purpurové květy na dlouhých stoncích, které jako by vnášely světlo do lesního porostu. Přišla a dítě ucítilo, jak se rozjasňuje všechno, co vidí a dýchá. Nakonec si spojilo to tajemné štěstí s malou visutou lávkou, po které žena přecházela, aby mohla strávit pár dní v domě. Té noci tiskla táž žena ve svých zubech límec jeho košilky a přenášela je po visuté lávce, která na ně políčila rozbité laťky. Než se svalila do houští, stačila ještě zdusit pláč dítěte. Chvilinku se zmítalo a potom strnulo, vyděšené zbrusu novým pocitem: ženina ruka se chvěla. Dítě teď už potichu sledovalo, jak se svět rozbíjí na kusy, které mohlo pojmenovat a takto pojmenované mu působily bolest v očích. Měsíc, něco jako zmrzlé slunce. Lávka, která už neskrývá žádné šťastné tajemství. Vůně vody, která už nepřipomíná svěžest matčiných rukou. Ale hlavně ta žena, co sedí ve tmě, úzkostnou tvář napjatou k jakési hrozbě. Vzpomnělo si, že celý jejich výlet, započatý dlouho před západem slunce, byl jen lehkým sklouznutím ke světu rozpukanému cizostí a strachem. Nejdřív chodili lesem, nahoru, dolů, příliš rychle na obyčejnou vycházku. Slunce zapadlo, aniž počkalo na otcův úsměv. Potom je les zatlačil do prázdného a plochého prostoru a dítě, nevěříc svým očím, spatřilo několik domů vyrovnaných v řadě podél cesty. Předtím byl na světě jen jeden dům, ten jejich, schovaný mezi proudem říčky a zalesněným úbočím hory. Jediný dům, jako je jedno nebe nebo jedno slunce, prosycený všemi vůněmi lesa, spjatý se žloutnoucím listím pokrývajícím jeho střechu, pozorně reagující na změnu světla. A teď ta ulice lemovaná domy! Z jejich množství až přechází zrak, v člověku se všechno bolestně vzpírá… V dětských ústech se převaluje slovo „dům“ a zanechává po sobě mdlou, jalo-
strany /39 13.5.2009 11:15 Stránka 16
vou příchuť. Zůstávají dlouho na opuštěném dvoře za plotem, a když dítě netrpělivě vysloví „dům“, aby dalo najevo, že chce domů, žena je přitiskne k sobě a zakryje mu ústa. Přes rameno dítě zahlédne skupinu mužů. Jejich zjevení v něm vyvolá naprostý zmatek. Podvědomě řekne: „Lidi…“ V domě to slovo slýchal, mělo vždycky úzkostně zbarvený nádech. Lidé, ti druzí, oni… Teď je vidí, jsou z masa a kostí, existují. Svět se rozšiřuje, hýbe, ničí jedinečnost těch, kdo ho předtím obklopovali: matka, otec, bělovlasá žena. Když řekne „lidi“, má pocit, že se dopustilo něčeho nenapravitelného. Zavře oči, zase je otevře. Lidé mizející na konci ulice jsou všichni stejní, v tmavých kabátech a kalhotách, na nohou dlouhé černé holínky. Slyší, jak si žena zhluboka oddechla. Tu noc, co přešli malou visutou lávku, ho přepadají slova, nutí ho pochopit. Chápe, co schází v domech ve vesnici, kde zahlédli „lidi“: nemají tam kamenný kotouč. Ty domy byly prázdné, dveře dokořán a v jejich temných místnostech nesvítila žádná slída. Najednou se vynoří pochybnost: a co když dům tu šedou skálu uprostřed nepotřebuje? Co když jejich dům není opravdový dům? Rozhovory dospělých, které mu utkvěly v paměti jako prostý rytmus, jsou prošpikovány slovy. Chápe útržky těch slov, zapamatovalo si je, aniž se o to snažilo. Příběh o kameni, jak se objevil, jakou měl sílu… Mluvili o něm často. Takže to tak všechno nemělo být: ani ten matčin pohyb, když večer upevňovala svíčku do dlouhé praskliny na kamenné desce. Život rodiny mu najednou připadal velice křehký ve srovnání s hrozivým světem, v němž se domy obejdou bez žulového disku a jejichž obyvatelé obutí v černých holínkách mizí v nikde nekončící ulici. Dítě se zmateně dovtípí, že to kvůli „lidem“ musela jejich rodina žít v lese, a ne ve vesnici jako ostatní. Dál luští slova, která si zapamatovalo z rozhovorů dospělých, má čím dál větší strach. Rodiče ne-
strany /39 13.5.2009 11:15 Stránka 17
vidělo od včerejšího odpoledního slunce a cítí, že odloučení může trvat v tomto světě bez hranic nekonečně dlouho… Dlaň dusící jeho křik mu připadá cizí. Protože se chvěje. Na chvíli ztichne. Zdola je ve tmě slyšet kroky po oblázcích na břehu, hlasy, krátké kovové zaskřípění. Dítě se zmítá, vyprostí se z ruky dusící jeho vzlyky, zavolá matku, poznalo tam dole hlas svého otce. Nechce už svět, kde je všechno zaminováno slovy. Nechce rozumět. V zápalu boje najednou uslyší melodii. Sotva slyšitelnou hudbu. Téměř tichou písničku, kterou mu žena šeptá do ouška. Snaží se zachytit slova. Ale slova jsou najednou podivně krásná a beze smyslu. Ten jazyk nikdy neslyšelo. Je úplně jiný než jazyk jeho rodičů. Tomu jazyku není třeba rozumět, jenom se nechat unášet jeho vlnivým rytmem, sametovou hebkostí jeho tónů. Dítě, omámené neznámou řečí, usne a neslyší vzdálenou střelbu, vracející se mnohonásobnou ozvěnou, ani dlouhý výkřik zoufalé lásky, který k nim dolehl.
