VĚDĚT A PŘEDÁVAT. Naučme se dobře postarat o své hosty LEOŠ JANÁČEK IKONA BRNĚNSKÉHO UMĚLECKÉHO PARNASU

VĚDĚT A PŘEDÁVAT

Naučme se dobře postarat o své hosty LEOŠ JANÁČEK

IKONA BRNĚNSKÉHO UMĚLECKÉHO PARNASU

1

VĚDĚT A PŘEDÁVAT Naučme se dobře postarat o své hosty

2013 Vědět a předávat Naučme se dobře postarat o své hosty

1

2

Vědět a předávat Naučme se dobře postarat o své hosty

Obsah VĚDĚT A PŘEDÁVAT – Naučme se dobře postarat o své hosty ............................................ 4 O kraji telegraficky ................................................................................................................... 4 T.G. MASARYK A JIŽNÍ MORAVA ....................................................................................... 5 MASARYKOVA CESTA ŽIVOTEM ...................................................................................... 6 MASARYKOVI NEJBLIŽŠÍ ................................................................................................... 8 MASARYKŮV KRAJ .............................................................................................................. 8 LEOŠ JANÁČEK – IKONA BRNĚNSKÉHO UMĚLECKÉHO PARNASU ....................... 12 VÝZNAMNÉ MEZNÍKY BRNĚNSKÉ MĚSTSTKÉ HISTORIE ........................................ 13 MĚSTO S MULTIKULTURNÍ HISTORIÍ ............................................................................. 14 MĚSTO VÝZNAMNÝCH OSOBNOSTÍ .............................................................................. 14 SLAVNÍ STAVITELÉ BRNA ................................................................................................. 15 SLAVNÍ HUDEBNÍCI SPOJENÍ S BRNEM ......................................................................... 16 IKONA BRNĚNSKÉHO UMĚLECKÉHO PARNASU ....................................................... 16 JANÁČKOVO DÍLO – PŘEDEVŠÍM OPERY ..................................................................... 17 BRNEM PO STOPÁCH SKLADATELE ............................................................................... 18 GREGOR JOHANN MENDEL – LEGENDA BRNA, MĚSTA VĚDY A VÝZKUMU ....... 19 HISTORIE VĚDY A VĚDECKÉHO BÁDÁNÍ V BRNĚ A NA JIŽNÍ MORAVĚ ................ 19 VĚDECKÉ OSOBNOSTI SPOJENÉ S BRNEM A JIŽNÍ MORAVOU ............................... 20 BRNĚNSKÉ UNIVERZITY.................................................................................................... 21 ŽIVOTNÍ DRÁHA GREGORA JOHANNA MENDELA ..................................................... 21 MENDELŮV RUKOPIS ........................................................................................................ 22 MENDELŮV ŽIVOTOPIS V DATECH ................................................................................ 23 MENDELŮV OBJEV ............................................................................................................. 24 OD MENDELA PO SOUČASNOST ..................................................................................... 24 S MENDELEM V NÁZVU .................................................................................................... 25 MENDELOVSKÝ MÍSTOPIS ............................................................................................... 25 JAK SE CHOVAT K HANDICAPOVANÝM KLIENTŮM V CESTOVNÍM RUCHU A JAK S NIMI KOMUNIKOVAT .......................................................................................... 27 OBECNÉ ZÁSADY KOMUNIKACE S OSOBAMI S HANDICAPEM .............................. 27 OSOBY S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM ................................................................................. 29 LIDÉ SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM ................................................................................. 29 LIDÉ SE SLUCHOVÝM POSTIŽENÍM ............................................................................... 30 OSOBY S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM .............................................................................. 30 LIDÉ S AUTISMEM .............................................................................................................. 31 LIDÉ S KOMBINOVANÝM POSTIŽENÍM ......................................................................... 31


3

Vědět a předávat Naučme se dobře postarat o své hosty Projekt Centrály cestovního ruchu Jižní Morava nazvaný Vědět a předávat je dalším krokem jihomoravské destinační agentury na pomoc průvodcům a dalším pracovníkům v cestovním ruchu, který získal podporu Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Dosavadní zkušenosti ukazují, že v Jihomoravském kraji a ve městě Brně stále ještě málo využíváme potenciál kraje v oborech, kterými region v minulosti proslul a dosud mnohdy vyniká, ne vždy umíme příchozím turistům připomenout slavné osobnosti, spojené s městem a regionem, poukázat na jejich vynikající činy a učinit místa s nimi spojená atraktivním cílemturistických poznávacích cest. Projekt Vědět a předávat se zaměřil na tři tematické oblasti, jež by neměly mezi magnety poznávací turistiky chybět. V prvé řadě jde o postavu prvního československého prezidenta Tomáše Garriqua Masaryka – rodáka z Hodonína, který se nepominutelně zapsal do historie našeho státu i středoevropského regionu. Druhá osobnost, kterou se může Brno i region chlubit, je „moravský Darwin“ Gregor Johann Mendel, jehož poznatky stály u zrodu učení o genetice. Nejde přitom jen o osobnost augustiniánského mnicha, ale zejména o úlohu Brna v myšlenkovém kvasu 19. století na poli přírodních věd, stejně jako o současnost této významné metropole univerzitního vzdělávání. Třetím tematickým okruhem, který přispěl k výrazné profilaci Brna a regionu na poli kultury a umění, je život a dílo světového skladatele Leoše Janáčka, který celý svůj život spojil s městem Brnem a svoji inspiraci čerpal mimo jiné z bohatého zdroje moravské lidové hudební a písňové tvorby. Také v tomto případě chce projekt Vědět a předávat představit vynikající postavu – ikonu moravského uměleckého Parnasu – v kontextu kulturní historie regionu a města. Čtvrtým tematickým okruhem, na který se projekt zaměřuje, je práce s návštěvníky turistických pozoruhodností kraje, kteří mají specifické potřeby. Jde zejména o fyzicky handicapované turisty, pro něž ještě stále není v mnoha turistických cílech potřebná infrastruktura a chybí i potřebné odborné znalosti personálu.

O kraji telegraficky Jihomoravský kraj je historicky významný region ČR s 1,14 mil. obyvatel, s rozlohou 7 190 km2 je čtvrtým největším krajem ČR. Nejvýše položeným místem je kopec Čupec (818 m nad mořem) na pomezí s krajem Zlínským a Slovenskou republikou, nejnižším místem regionu je soutok řek Moravy a Dyje u Lanžhota (150 m nad mořem). Kraj se dělí na sedm okresů (Blansko, Brno – město, Brno – venkov, Břeclav, Znojmo, Hodonín a Vyškov). Příroda kraje je velmi různorodá. Nechybí v ní ani bohatě zalesněné pahorkatiny Moravského krasu či Bílých Karpat, ani široké roviny Podyjí s loukami, poli, lužními lesy i ostrůvky stepi. Kraj má relativně kvalitní životní prostředí, dobré dopravní napojení (dálnice D1, D2, rychlostní železniční tratě, mezinárodní letiště v Brně). Je to kraj turisticky atraktivní – jsou zde dvě místa zapsaná v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO (Lednicko-valtický areál, Vila Tugendhat) a dvě biosférické rezervace UNESCO (Dolní Morava a Bílé Karpaty). Město Brno je 380tisícová metropole, druhé největší sídlo České republiky, centrum průmyslu, výstavnictví, školství, vědeckého výzkumu a vrcholných orgánů české justice. Sídlí zde četné univerzity a vysoké školy s 80tisíci studentů. Kraj je regionem vědy, výzkumu, vysokých technologií, ale i regionem vyspělého zemědělství, vína a dosud živého folklóru. 4


T. G. MASARYK A JIŽNÍ MORAVA

Nejvýznamnější novodobou osobností jižní Moravy, která zdaleka přesáhla vymezený čas a prostor, je nepochybně zakladatel novodobého českého státu, významný pedagog, filozof, státník Tomáš Garrigue Masaryk, který může být jako jedna z mála historických osobností jednoznačně pozitivním vzorem pro další generace. Masaryk se sám považoval za pokračovatele Jana Husa, Karla Havlíčka, Jana Ámose Komenského a Františka Palackého, přičemž dva posledně jmenovaní mají taktéž své kořeny na Moravě. Morava je však spjata i s osobnostmi politického života, které dějiny ovlivnily sice významně, leč ne zcela pozitivně (např. Klement Gottwald nebo armádní generál Ludvík Svoboda). Vazby k jihu Moravy však mají i postavy, které ve své době mnoho znamenaly a také udělaly, pomalu však upadají do zapomnění: Například JUDr. Alois Pražák, rodák z Uherského Hradiště – politik, právník, šlechtic reprezentující Moravu 19. století. Dále významný politik a ekonom Karel Engliš, první rektor nově založené Masarykovy univerzity v Brně, ale i Karl Renner, sociolog a politik, první kancléř Rakouské republiky (1918 –1920) a spolkový prezident druhé Rakouské republiky v letech 1945 –1950, kdy zemřel. Ze stejného města jako T. G. Masaryk, tj. z Hodonína, pocházel i Josef Redlich, poslanec a také poslední ministr financí bývalého Rakouska-Uherska. Nejvýznamnějším jihomoravským rodákem bezpochyby zůstává Tomáš Garrigue Masaryk. Vědět a předávat Naučme se dobře postarat o své hosty

5

Masarykova cesta životem Dětský věk a studia Tomáš se narodil jako prvorozený syn Terezie a Josefa Masarykových 7. 3. 1850. Otec Josef pocházel z početné slovenské rodiny z Kopčan. Ve svých dvaceti letech našel místo na císařském velkostatku v Hodoníně, kde sloužil u koní (později jako dráb a naposled šafář). Matka Terezie rozená Kropáčková pocházela z převážně německy hovořících Hustopečí z relativně zámožné měšťanské rodiny. Sloužila napřed ve Vídni a posléze v Hodoníně jako kuchařka na císařském velkostatku. 15. 8. 1849 uzavřeli sňatek a podle potřeb vrchnosti se pak stěhovali z místa na místo – do Mutěnic, Čejkovic, Čejče, Klobouk. Pochováni jsou v Hustopečích. Kromě Tomáše se jim narodily ještě čtyři děti. Dospělého věku se dožili bratři Martin a Ludvík. Masarykovi bydleli v Hodoníně postupně na několika místech. Tomáš zde začal chodit v roce 1856 do německého oddělení utrakvistické školy (dům stále ještě stojí na rohu Masarykova nám. a Národní tř.). Rodina se brzy odstěhovala do Čejkovic, kde strávila nejdelší souvislou dobu (1856 –1858 a 1859 –1861). Pobyt v Čejkovicích v Masarykovi zanechal hluboké vzpomínky na dětství i na kaplana Františka Satoru, který velmi ovlivnil jeho přístup ke vzdělání, náboženství i jeho sociální cítění. Tomáš Masaryk se rozhodl pro učitelské povolání a šel studovat na reálku do Hustopečí. Po absolutoriu začal praktikovat ve škole v Hodoníně. Poté se učil tzv. umělému zámečnictví ve Vídni, ale stesk po domově ho dohnal k útěku. Masarykovi se v té době odstěhovali do Čejče a otec ho zkusil ještě dát vyučit kovářem. Tomáš se však rozhodl jít na gymnázium. Na piaristickém gymnáziu ve Strážnici udělal zkoušky za první ročník a po prázdninách odešel r. 1865 studovat na gymnázium do Brna. Tímto svůj rodný kraj v podstatě opustil. Masaryk si na živobytí vydělával kondicemi. Získal místo vychovatele syna brněnského policejního ředitele Antona Le Monniera. Ten si Masaryka oblíbil, zpřístupnil mu svou bohatou knihovnu, ale také mu umožnil dokončit vzdělání na Akademickém gymnáziu ve Vídni a studovat na tamní univerzitě. Po smrti svého mecenáše si našel místo vychovatele u generálního rady Anglobanky Rudolfa Schlesingera. Doktorát složil v r. 1876, pak odjel studovat do Lipska, kde poznal Američanku Charlottu Garrigue. Dne 15.3.1878 se Tomáš Masaryk a Charlotta Garrigue v Brooklynu vzali. Z úcty ke své ženě a také k její rodné zemi se začal se podepisovat Tomáš Garrigue Masaryk. Příchod do Prahy V roce 1882 Masaryk přišel na Karlovu univerzitu jako mimořádný profesor. Sblížil se více s mladší částí profesorského sboru, přičemž nejužší vztahy ho pojily k lingvistovi Janu Gebauerovi, historikům Augustu Seydlerovi a Jaroslavu Gollovi. Přinesl na filozofickou fakultu na tehdejší poměry neobvyklý styl vyučování. Pracoval a žil ve stálém kontaktu se svými studenty, učil je kriticky přijímat nové poznatky, běžnou součástí jeho seminářů se staly diskuse. Zabýval se klasifikací věd, přednášel o vztahu přírody a člověka, o rodině, o společnosti, orientoval se i na tehdy provokativní záležitosti jako postavení ženy, pohlavní život, alkohol, práce, náboženství a dokázal o nich se svými studenty otevřeně hovořit. Založil časopis Athenaeum, který přinášel odbornou kritiku našich i cizích prací. Spory T. G. Masaryk se stal během svého života častým aktérem různých sporů. Jeho postavení na vědeckém i politickém poli i jeho soukromí ovlivnily dva zásadní – spor o pravost Rukopisů a tzv. hilsneriáda. Roku 1886 ho Jan Gebauer požádal o zveřejnění článku v Athenaeu, v němž Gebauer jazykovědným rozborem dokazoval nepravost Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského. Masaryk mu vyhověl, poněvadž v jejich pravost sám nevěřil a žádal o seriózní vědecké zkoumání problému. Sám dokazoval nepravost Rukopisů esteticky a sociologicky, zatímco další z přátel, Jaroslav Goll, historicky. Odpůrci Rukopisů se stali cílem veřejné štvanice. 6


Hilsneriáda začala nálezem zavražděné Anežky Hrůzové v dubnu roku 1899 nedaleko Polné na Vysočině. Na základě pověry o rituální vraždě byl obviněn a k trestu smrti odsouzen židovský toulavý mladík Leopold Hilsner. Masaryka pobouřilo, kolik lidí je ochotno tak nesmyslné pověře podlehnout. Svůj názor veřejně vyslovil např. ve svých spisech, v nichž žádal revizi procesu. Podařilo se mu sice revize dosáhnout, ale původní rozsudek trestu smrti provazem byl potvrzen. Až císař jej změnil na doživotní žalář. Roku 1918 byl Hilsner z příkazu císaře Karla z vězení propuštěn, ale nikdy nebyl rehabilitován. Masaryk se musel potýkat s osobními útoky, včetně pokusu o zabití. Politická činnost T. G. Masaryk se velmi zasazoval o to, aby se české země staly rovnocennou součástí Rakouska - Uherska. V roce 1891 kandidoval se svými realisty za mladočechy ve volbách do říšské rady a stal se jejím poslancem. V roce 1893 složil mandát. Začal studovat politickou literaturu, českou historii a celou českou duchovní kulturu. Vznikly tak jeho základní práce „Česká otázka,“ „Karel Havlíček,“ a „Naše nynější krize.“ Podruhé se stal poslancem za Českou stranu pokrokovou, jejímž byl zakladatelem a předsedou, v letech 1907 – 1911. Ve svých parlamentních řečech se věnoval otázkám školství, kultury, náboženské svobody, požadoval reformy vnitřní i zahraniční politiky monarchie, varoval před důsledky přílišné závislosti monarchie na německých zájmech a před důsledky nedořešené národnostní politiky. Hlavou zahraničního odboje Masaryk byl dlouho zastáncem ideje reformovat říši, ale zkušenosti ho dovedly k názoru, že je to nereálné. Po vypuknutí války se postavil na stranu států Dohody. V roce 1914 s dcerou Olgou odjel za hranice a vrátil se až jako prezident nového státu. S domovem zůstával ve spojení prostřednictvím tajných kurýrů. Šlo o kontakt s domácím odbojem, tzv. Maffií, jejíž hlavou byl po Benešově emigraci pražský advokát a později v nové republice prezidentův kancléř JUDr. Přemysl Šámal. V blízké spolupráci s dr. Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem vybudoval Československou národní radu se sídlem v Paříži. V Londýně si získal autoritu vůdce zahraničního odboje. Postupně se mu dařilo odboj sjednotit a propagovat jeho smysl a cíle. Přesvědčoval dohodové státy o nutnosti rozbití Rakouska-Uherska a dosáhl vytvoření jedné ze základních opor zahraničního odboje – československých legií na území Ruska, Francie a Itálie. Masaryk si byl vědom nutnosti jejich přímého zapojení do bojů, pokud chtěl vyjednat uznání vlastního státu. Dne 2. července 1917 se československé vojsko vyznamenalo v bitvě u Zborova. Vedle přípravy transportu legií z Ruska bylo potřeba zahájit také jednání s Amerikou, která vstoupila do války v dubnu 1917, a která počítala se zachováním rakouské říše. Bylo nutné ji přesvědčit o opaku. Masaryk na jaře 1918 odcestoval do USA, aby přiměl prezidenta Wilsona ke změně stanoviska. Legionáři v Rusku se mezitím dostali do konfliktu s bolševiky, ovládli sibiřskou magistrálu a s ní i velké území. Jejich akce společně s horečnou diplomatickou činností T. G. Masaryka a jeho spolupracovníků posloužily k podpoře požadavků malých národů v habsburské monarchii. Dne 18. 10. 1918 Masaryk ve Washingtonu odevzdal prezidentu Wilsonovi Deklaraci nezávislosti, 28. 10. 1918 vyhlásil Národní výbor v Praze samostatný stát a 14. 11. zvolilo Národní shromáždění Tomáše Garriqua Masaryka prezidentem Československé republiky. Příjezd prezidenta nového státu do Prahy dne 21. prosince 1918 byl triumfální. Prezident Osvoboditel Přes omezené pravomoci dané ústavou byl silným prezidentem. Během svého působení ve funkci prezidenta jmenoval celkem 14 vlád a snažil se obsazovat klíčová místa odborníky. Své pravomoci svolávat a rozpouštět Národní shromáždění využil celkem třikrát, pokaždé ve shodě s parlamentní většinou. Za Masarykovy éry se Pražský hrad stal skutečným centrem demokratické vlády. Vědět a předávat Naučme se dobře postarat o své hosty

7

Neklid na Slovensku a maďarské snahy o jeho znovuovládnutí představovaly pro mladý stát reálnou hrozbu. Národní shromáždění proto přijalo zákon o mimořádných opatřeních na Slovensku, jímž bylo vytvořeno ministerstvo s plnou mocí pro Slovensko v čele s MUDr. Vavrem Šrobárem. Úkolem ministerstva bylo udržet pořádek, konsolidovat poměry a zabezpečit řádný státní život. Následovalo přejímání úřadů, škol, zavádění slovenské výuky. Nevyspělost slovenských politických poměrů a početní nedostatek místní slovenské inteligence prakticky znemožnil vytvoření autonomie, které se část slovenské reprezentace na základě Pittsburské dohody z května 1918 dožadovala. Němci nově vzniklou republiku neuznávali a dožadovali se uplatnění práva na sebeurčení až k odtržení jimi osídlených oblastí od Československa. Brzy se však naučili využívat možností daných ústavou a od roku 1919 se německé politické strany pravidelně zúčastňovaly voleb. Jejich představitelé se od roku 1926 podíleli na vládě v křeslech ministrů. Ještě za Masarykova prezidentského působení však začaly nabývat na síle projevy německých nacionalistů, zejména po roce 1933, kdy se stal říšským kancléřem v Německu Adolf Hitler. Sociální otázka byla jedním z velkých nedořešených problémů první republiky. Masaryk požadoval zavedení starobního a invalidního pojištění s tím, že pojištění nepovažoval za otázku lidumilnosti, ale spravedlnosti. Z nedokonalých sociálních poměrů pak vyvěral neklid vrcholící řadou stávek, z nichž nejznámější byla prosincová stávka roku 1920. Jedno z jejích center se nacházelo v Hodoníně. Nový stát dokázal za relativně krátkou dobu překonat největší obtíže. Měl fungující správu, silnou měnu, prosperující hospodářství a demokratické principy uplatňované v domácí i zahraniční politice mu přinesly respekt v mezinárodním měřítku. Masaryk i přes svůj vysoký věk zvládal zátěž prezidentského úřadu. V roce jeho osmdesátin Národní shromáždění schválilo zákon „T. G. Masaryk zasloužil se o stát“. Dne 14. prosince 1935 Tomáš Garrigue Masaryk odstoupil z úřadu a zbytek života strávil v Lánech. Úmrtí T. G. Masaryka 14. 9. 1937 vyvolalo vlnu celonárodního smutku.

MASARYKOVI NEJBLIŽŠÍ T. G. Masaryk žil se svou manželkou Charlottou (20. 11. 1850 – 13. 5. 1923) ve šťastném a harmonickém manželství trvajícím 45 let. Vychovali spolu čtyři děti. Páté dítě, dcera Eleanor, zemřelo ve věku několika málo měsíců. Nejstarší Alice (3. 5. 1879 – 5. 11. 1966) vystudovala filozofii a sociologii a po smrti své matky Charlotty zastávala funkci první dámy. Zasloužila se o vznik Československého Červeného kříže a od února 1919 vykonávala funkci jeho předsedkyně. Syn Herbert (1. 5. 1880 – 15. 3. 1915) byl nadaný malíř, jeho životní dráhu však předčasně ukončila smrt poté, co se nakazil tyfem od haličských uprchlíků. Zanechal po sobě dvě dcery – Annu a Herbertu. Syn Jan (14. 9. 1886 – 10. 3. 1948) uplatnil své schopnosti v diplomatické kariéře. Působil jako československý vyslanec v Londýně a jako československý ministr zahraničí. Jeho tragická smrt v roce 1948 zřejmě nebude nikdy zcela objasněna. Dcera Olga (25. 5. 1891 – 24. 9. 1978) se provdala za švýcarského lékaře dr. Henryho Revillioda. Měli spolu dva syny, Leonarda a Herberta. Leonard se za druhé světové války přihlásil jako dobrovolník čs. letectva v Anglii, zahynul však při leteckém neštěstí roku 1944. Herbert nevydržel útrapy války a za rok po něm zemřel. Nyní žijící přímí pokračovatelé rodiny již Masarykovo jméno nenesou.

MASARYKŮV KRAJ HODONÍN Osada vzniklá v podhradí strážního hradu střežícího cestu do Uher získala někdy po roce 1230 městská privilegia od královny Konstancie Uherské. Hodonín byl vždy vstupní branou na Moravu a časté války a pohromy se podepsaly na jeho vzhledu. Nejstarší dochované památky jsou až z období baroka – zámeček, v němž sídlí Masarykovo muzeum v Hodoníně, bývalá 8


kaple sv. Kříže (dnes galerie Kaplička), morový sloup a sochy. Po Masarykovi je pojmenováno náměstí, ve městě je řada míst, která s Masarykem souvisejí. Většina domů, kde Masarykovi žili, však ustoupila nové zástavbě. Masarykovo muzeum v Hodoníně – Muzeum s více než stoletou tradicí je nástupcem původní Společnosti Slovenského muzea, která přestala vyvíjet za I. světové války činnost. K obnovení muzea došlo v roce 1923 pod názvem Masarykovo muzeum v Hodoníně. Nachází se v zámečku na Zámeckém náměstí č. 9, kdysi sídle panské správy, kam Masarykův otec jistě musel v rámci své služby docházet. Dnes je v něm stálá expozice věnovaná Masarykovi a jeho rodnému kraji. Muzeum je otevřeno celoročně. Rodný dům – Dům, v němž se 7. 3. 1850 Masaryk narodil, byl zbořen ještě v minulém století. Na jeho místě v dnešní Dobrovolského ulici byl postaven internát pro studenty německé trucreálky (dnešní Obchodní akademie na Velkomoravské ulici) a budova dodnes slouží školským účelům. Kostel sv. Vavřince – První připomínky jsou známy z roku 1240. Kostel získal svou současnou pozdně barokní podobu po přestavbě z let 1780 – 1786. Další úpravy pokračovaly koncem 19. století. Zde byl Masaryk pokřtěn. Bývalá dvojjazyčná škola – Druhá nejstarší škola ve městě bývala v rohovém domě Masarykova náměstí a dnešní Národní třídy. Sem začal malý Tomáš Masaryk chodit v roce 1856 do školy, do německého oddělení, ale rodina se zanedlouho přestěhovala do Čejkovic. Po ukončení studia na reálce v Hustopečích v této škole praktikoval. Pomník T. G. Masaryka – Masarykův pomník na náměstí 17. listopadu v Hodoníně s heslem „Vzdělání popřejte každému, ode všech žádejte, aby byli slušnými lidmi a bděte!“ byl slavnostně odhalen v roce 1931. Pomník je symbolem osudů Masarykova odkazu u nás. V roce 1940 byl odstraněn i s reliéfy. Sochu se podařilo zachránit a v roce 1945 stála znovu na svém místě, posléze byly doplněny i repliky rozbitých reliéfů. Pomník byl znovu odstraněn v roce 1961 a postaven v říjnu 1968. V březnu roku 1977 byl pomník opět odstraněn, s podstavcem i s dlažbou. Naposled jsme byli svědky jeho znovuzrození v březnu roku 1990 za přítomnosti prezidenta Václava Havla. Galerie výtvarného umění – Architektonicky nejhodnotnější budova v Hodoníně (Úprkova ul. 2), původně spolkový dům Sdružení výtvarných umělců moravských (SVUM). Architektonická soutěž proběhla v roce 1910 a porotci (Joža Uprka, Jano Köhler, Vladimír Fischer, Dušan Jurkovič) doporučili k provedení návrh Antonína Blažka (1874 – 1944). Stavba byla veřejnosti otevřena 4. května 1913. Spolková budova sloužila především k výstavním účelům. Osobní kontakty se členy SVUM pro Masaryka představovaly nejen spojení s výtvarným světem prostřednictvím syna Herberta, Hanuše Schwaigra a dalších přátel, ale přinesly i užitečné kontakty s politickým dopadem za války. Bylo to dáno také spoluprací s Maticí Hodonskou (především s Františkem Hessem a Aloisem Kolískem) a v neposlední řadě s hlasisty, zejména s Milanem Rastislavem Štefánikem, Vavrem Šrobárem a Pavlem Blahem. Tyto vzájemně propojené vztahy umožnily Masarykovi úzký kontakt s britským právním historikem, profesorem Královské univerzity v Londýně Dr. Setonem Watsonem alias Scotem Viatorem (zabýval se průzkumem soudobé národnostní problematiky v Uhrách) a s názorově stejně orientovaným britským novinářem Wickhamem Steedem. Po vypuknutí prvního světového konfliktu stanuli oba britští sympatizanti v řadách významných pomocníků našeho zahraničního odboje a sehráli zde důležitou roli. MUTĚNICE Obec vznikla patrně vnější kolonizací, na níž participovali v oblasti i templáři, jimž Mutěnice náležely ve 13. století společně s Čejkovicemi. První písemná zmínka o obci pochází podle obecní kroniky z roku 1367, kdy je datován záznam v zemských knihách v Brně. Od 15. století Vědět a předávat Naučme se dobře postarat o své hosty

9

patřily k hodonínskému panství a od té doby sdílely i jeho osudy. V bývalé staré cihelně za oborou v chalupě č. 120 bydlil v mládí pozdější president T.G.M., jehož rodiče se tam přistěhovali v r. 1852. Chalupa byla zničena bouří r. 1919. ČEJKOVICE Obec nedaleko Hodonína, kde Masaryk prožil nejkrásnější část svého dětství. Její počátky jsou spojovány s příchodem templářů do našich zemí v roce 1232. K tomuto datu se vztahuje rovněž budování čejkovické gotické tvrze a příslušného sklepení (Templářské sklepy). Zámek – Původně gotická tvrz. Malý Tomáš na tvrzi navštěvoval hodiny syna pana purkrabího s domácím učitelem a jako teprve čtrnáctiletý hoch zde učil, když byla stará škola přestavována. Dnes je zámek, sloužící jako restaurace a hotel, přístupný v rámci běžného provozu. Domek T. G. M. – Domek, v němž Masarykovi žili v letech 1856 – 1858 a 1859 – 1861, prošel roku 1990 rekonstrukcí. Jednu část domku v současné době tvoří amatérsky vytvořená expozice o T. G. Masarykovi, ve druhé části je modlitebna Čs. církve husitské. Masarykův domeček patří TJ Sokol Čejkovice. Kostel sv. Kunhuty - V kostele sv. Kunhuty T. G. Masaryk ministroval, zde také působil kaplan František Satora, kterého T. G. Masaryk v dětství velmi obdivoval - přátelili se spolu prakticky až do Satorovy smrti. Pomník T. G. Masaryka - Původní socha, jejímž autorem byl Vincenc Makovský, se nedochovala. Současný pomník u staré školy byl odhalen 7. března 1990. ČEJČ Obec nedaleko Hodonína, jež byla poprvé zmíněna v roce 1222, ale za husitských válek utrpěla značné škody a od roku 1459 byla v pramenech uváděna jako zpustlá. V Čejči se Masaryk učil u Antonína Beneše kovářem poté, co přestal po absolvování hustopečské reálky praktikovat na hodonínské škole a utekl ze zámečnictví ve Vídni. Rodina Masarykova se do Čejče přistěhovala v dubnu roku 1864 a nejprve bydlela na panském dvoře v domě č. 3, kde byl zaměstnán otec. Druhým bytem Masaryků byla panská myslivna na č. 56, naposledy Masarykovi bydleli v domě č. 27 u Fabiána Slabého. Pamětní desky – První byla odhalena 28. 10. 1920 místním Sokolem na budově č. 56, kde je doposud. Dům stojí u cesty po pravé straně směrem na Brno, při průjezdu obcí je vidět. Druhou pamětní desku se symbolem kovářského řemesla – podkovou – zhotovila podle návrhu Ing. Sochora z Brna Mistrovská škola zámečnická v Hradci Králové. Tato pamětní deska byla slavnostně odhalena 7. 3. 1930 na budově kovárny ve statku. Nyní je umístěna na správní budově v objektu Rodinné farmy Čejč, s.r.o. KLOBOUKY U BRNA Od pradávna osídlené místo umístěné v malebném údolí s nepřehlédnutelným větrným mlýnem. Ve vztahu k osobnosti T. G. Masaryka jsou zajímavé dvě budovy. Zámek – Jednopatrová stavba v Zámecké ulici č. 8, původně letní rezidence zábrdovických premonstrátů. V roce 1870 přišli na kloboucké panství pracovat rodiče T. G. Masaryka, jejich syn Tomáš je zde jako student několikrát navštívil a Klobouky si oblíbil. I po odchodu rodičů z Klobouk se sem ještě několikrát vrátil, přátelil se s klobouckým evangelickým farářem, pozdějším superintendantem evangelické církve na Moravě ThDr. Ferdinandem Císařem. Při těchto návštěvách bydlel na zámku, strávil zde také prázdniny se svojí mladou manželkou Charlottou. Jako prezident republiky T. G. Masaryk oficiálně navštívil Klobouky dne 18. června 1924. K 10. výročí vyhlášení samostatné ČSR byla na zámku umístěna pamětní deska s textem: „V tomto domě žil jako student a universitní docent do roku 1880 T. G. Masaryk, tvůrce a první president Československé republiky.“ 10


Evangelický kostel – Základní kámen ke stavbě evangelického kostela v Kloboukách byl položen 20. 8. 1882 za faráře dr. F. Císaře. Chrám byl otevřen v listopadu 1883. Masaryk v Kloboukách diskutoval s Ferdinandem Císařem o náboženství, rozhodoval se o přestupu k evangelické církvi. O jeho účasti na zdejších bohoslužbách v letech 1878 – 1882 informuje pamětní deska. HERŠPICE Heršpice leží šest kilometrů jihovýchodně od Slavkova. První písemné záznamy o obci pocházejí ze 13. století. Na katastrálním území obce se nachází zaniklá středověká obec Konůvky. Přes toto území vede i naučná stezka jako součást chráněné oblasti Ždánický les. V obci jsou obyvatelé vyznávající dvě náboženství – katolické a evangelické. Z těchto důvodů jsou zde dva kostely a dva hřbitovy. Tomáš Garrigue Masaryk ve zdejším evangelickém kostele dne 31. srpna 1880 přestoupil u faráře Oskara Opočenského do bratrského sboru. HUSTOPEČE Hustopeče leží v oblasti jednoho z nejstarších osídlení na jižní Moravě, severně od hráze Nových Mlýnů. První zmínky o sídle pocházejí z 1. poloviny 13. století. Hustopeče jsou výrazně spojeny s osobností T.G. Masaryka jednak tím, že odsud pocházela jeho matka, jednak tím, že zde studoval na místní reálce. Masarykův bratr Martin se v Hustopečích vyučil obchodníkem, tiskárnu (v dnešní Herbenově ulici) zde měl jeho bratr Ludvík. Zde vycházel časopis Athenaeum. Konec života zde strávili Masarykovi rodiče, T.G.M. sem jezdil s rodinou na prázdniny. Na zdejším hřbitově jsou pochováni rodiče i další příbuzní. Dům U Synků – Dům na Dukelském náměstí č. 23 je nejzachovalejším reprezentantem původní měšťanské renesanční zástavby náměstí. Z průčelí fasády vyčnívá arkýř spočívající na dvou krakorcích a prostory přízemí jsou zaklenuty valenou klenbou s lunetami. V současnosti v domě sídlí Městské muzeum a galerie. Naučná stezka Masaryk a Hustopeče – Naučná stezka byla otevřena 19. 6. 2009, v den 85. výročí návštěvy T. G. Masaryka v Hustopečích. Naučná stezka v délce cca 3 km po nenáročné trase je značena tabulemi s mapou, v místním turistickém informačním centru a v Městském muzeu a galerii jsou k dispozici trojjazyčné tištěné materiály. BRNO Brno bylo místem, odkud student Masaryk vyrazil do světa. Dějištěm prvních Masarykových zápasů bylo bývalé gymnázium, dnes Hudební fakulta JAMU v centru města na Komenského nám. č. 6. V Brně bydlel student Masaryk na třech místech. Po příchodu do města se ubytoval u Josefa Kmenta v domě č. 12 ve Velké Nové ulici (nynější ulice Lidická 4). V roce 1866 se tercián Masaryk přestěhoval do podnájmu ke kancelářskému sluhovi J. Theimerovi v domě č. 153 v Nové Veselé ulici (dnešní Česká ulice 14). Zde bydlel až do roku 1868. Poslední rok brněnských studií žil tehdy devatenáctiletý student Masaryk v podnájmu u Augustina Solonického v domě č.28 v ulici Franze Josefa (dnešní Milady Horákové č. 28, na domě je pamětní deska). Naproti JAMU se nachází jedna z budov Masarykovy univerzity. Před ní je umístěn pomník Tomáše Garriqua Masaryka, jejího zakladatele. Autorem sochy je Vincenc Makovský. ŽIDLOCHOVICE Město Židlochovice ležící jižně od Brna na úpatí masivu Výhon na řece Svratce je kulturně i turisticky zajímavé místo s bohatou historií. Poprvé bylo zmíněno v listině krále Václava I. v roce 1237. Židlochovice byly povýšeny na město v roce 1873. Bývalou vodní tvrz dal přestavět na zámek Friedrich ze Žerotína. K zámku přiléhá hodnotný park, jehož plán vypracoval francouzský zahradní architekt August Charbonier počátkem 18. století a výsadbu uskutečnil pozdější správce Schönbrunnských zahrad Josef Hatzl. Zámek za první republiky sloužil jako letní sídlo prezidenta Masaryka, jehož zdejší pobyty připomíná pamětní deska. Vědět a předávat Naučme se dobře postarat o své hosty

11

Leoš Janáček – ikona brněnského uměleckého Parnasu

Leoš Janáček na fotografii Františka Drtikola. Foto – archiv Hudebního oddělení MZM

Jednou z nejpozoruhodnějších, nejsvéráznějších a nejvíce ceněných osobností spjatých s jihem Moravy je bezpochyby hudební skladatel, organizátor hudebního a kulturního života v Brně, významný hudební pedagog a sbormistr Leoš Janáček. Rodák ze severní Moravy celý život spojil s jihomoravským regionem a zejména s městem Brnem. Na jihu Moravy zažíval umělecké pády i vítězství, zde se projevoval jeho organizační talent, právě zde také vychovával své hudební žáky. Janáčka Brno poznamenávalo, ovlivňovalo, limitovalo i inspirovalo. Už za jeho života také toto město respektovalo mistrovu osobitost. Po jeho smrti si začalo intenzívně připomínat místa s ním spojená. Leoš Janáček patří spolu s Řehořem Mendlem, Věstonickou venuší, Lednicko-valtickým areálem a vilou Tugendhat k největším tematickým turistickým lákadlům jihu Moravy. 12


Významné mezníky brněnské městské historie • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

před 30. až 70. tisíci lety žil na území Brna člověk kromaňonský 5. století Slované na území Brna 1021 – 1034 na Petrově vznikl hrad Brno s kostelem svatého Michala 1054 Brno sídlem údělného knížete 1091 písemný záznam o existenci Brna 1231 – 1237 spojení samostatných osad v jedno město Brno 1243 privilegium krále Václava I, které dalo městu řadu výhod 1277 poprvé je připomenut hrad Špilberk 1325 město získalo právo přijímat svobodné nové měšťany 1348 král a císař Karel IV. ustanovil, že kupci z Rakouska, Uher a Polska musí projíždět přes Brno 1349 Brno sídlem moravských markrabat 1350 v Brně zřízen odvolací soud s působností pro všechna jiho- a středomoravská města 1376 Brno získalo rychtu a právo volit rychtáře 1428 Brno nedobyli husité (stejně i v roce 1430) 1457 Brno získalo právo ražby mince 1550 v Orlí ulici byla zřízena pošta 1641 Brno hlavním městem Moravy 1643 a 1645 Brno neúspěšně obléháno Švédy 1742 Brno neúspěšně obléháno Prusy 1763 založena první brněnská textilní manufaktura v Brně 1814 první parní stroj 1818 založeno Františkovo muzeum (nyní Moravské zemské muzeum) 1839 do Brna přijel první vlak 1847 otevřena brněnská plynárna, zavedeno plynové osvětlení, navázáno telegrafní spojení s Vídní 1850 velké rozšíření Brna – připojeno 32 předměstských obcí 1867 založeno první české gymnázium v Brně (dnes gymnázium na třídě Kpt. Jaroše) 1869 první linka městské hromadné dopravy – koňská dráha 1881 – 1882 elektrické osvětlení divadla Na hradbách (dnešní Mahenovo divadlo) 1884 parní pouliční dráha (1900 elektrifikována) 1885 založena první česká průmyslová škola na Moravě 1897 v provozu městská elektrárna 1919 rozšíření Brna o 26 obcí. Založení druhé české univerzity v ČSR (Masarykova univerzita) 1928 Výstava soudobé kultury v Československu, vznik výstaviště 1929 zahájena výstavba vily Tugendhat 1939 Wehrmacht okupuje Brno 1945 osvobození města 1959 založena tradice Mezinárodního strojírenského veletrhu 1965 brněnská motocyklová GP se stává součásti seriálu mistrovství světa, výstavba Janáčkova divadla (dnes součást Národního divadla Brno) 1987 otevření nového autodromu, dnes zvaného Masarykův okruh 1992 ve vile Tugendhat jednání mezi představiteli české a slovenské strany vedoucí k rozpadu Československa, zřízen Ústavní soud ČR 1993 v Brně jsou umístěny dvě významné instituce – nejvyšší soud ČR a Nejvyšší státní zastupitelství ČR. 2001 vila Tugendhat zapsána na seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO


13

Město s multikulturní historií Území dnešního Brna bylo trvale obýváno už před příchodem Slovanů. Ti na teritoriu žili prokazatelně v 6. století a zejména v době Velkomoravské říše. V místech dnešního Petrova byl v době panování knížete Břetislava ( 20. léta 11. století) založen pravděpodobně hrad. Jmenoval se Brnen a záhy se proměnil v sídlo údělných knížat. První dochovaná datace objektu je z konce 11. století (rok 1091). Jak se hrad rozrůstal a sílil jeho význam, rostl i význam a zvětšoval se rozsah podhradní osady zvané Brno (Staré Brno). V nedalekém sousedství se přitom zvětšoval počet dalších osad. Na začátku 13. století jich byly v brněnské kotlině rozesety tři desítky. Tento počet zhruba odpovídá počtu dnešních městských částí Brna. Německý živel se v dějinách Brna poprvé výrazněji uplatnil ve 13. století. Němečtí přistěhovalci vytvořili pod Petrovem a Špilberkem nové sídliště – ves, poprvé písemně zmíněnou roku 1231. Právě z této trhové vsi se vyvinulo pozdější středověké Brno, zhruba na území nynějšího historického centra města. Brno se rychle rozrůstalo a s přitakáním krále Václava I. bylo opatřeno ve třicátých letech 13. století hradbami. Tento král roku 1243 pro Brno vydal také takzvané větší a menší privilegium – listiny, které kodifikovaly městské výsady. Z roku 1238 pak existuje písemný doklad o městě Brně. Ve třináctém století se ustálil základní charakter a podoba města, ve kterém se konaly zemské soudy a zemské sněmy. Již tehdy existovala také jasně vymezená část Brna, v níž žilo židovské obyvatelstvo. Národnostní složení obyvatel procházelo během staletí velkými změnami. Zatímco v historickém jádru si dlouho uchovával jasnou převahu německý živel, většina předměstí byla českých. Jak se rozšiřovalo Brno připojováním dalších obcí, zvyšoval se podíl česky hovořících Brňanů, posiloval se český (slovanský) charakter města, které se postupně stalo centrem vlnařského průmyslu a posléze také strojírenství. Brněnské vlnařství, jež dalo městu obecně akceptovanou přezdívku „moravský Manchester“ dosáhlo vrcholu na konci 60. let 19. století. Židé žili na teritoriu dnešního Brna ještě před formálním vznikem města. Jejich soužití s ostatními etniky nebylo historicky bezproblémové, k prvnímu velkému vypovězení Židů došlo již roku 1454. Vzdor tomu se komunita ve městě trvale posilovala a Brno se stalo významným judaistickým centrem – od roku 1753 zde například existovala hebrejská tiskárna. Brněnští Židé se formálně do života města integrovali ještě před úředním zrušením ghett. Už na konci 18. století získalo několik rodin právo usadit se ve vnitřním městě. Dynamiku tento proces získal od druhé poloviny 19. století. Roku 1930 zde žilo více než deset tisíc Židů. V letech holocaustu zahynulo takřka osm a půl tisíce Brňanů židovského původu.

MĚSTO VÝZNAMNÝCH OSOBNOSTÍ V Brně v minulosti nepůsobily evropsky určující instituce, ovšem z jeho teritoria vzešlo, nebo v městských hranicích působilo množství osobností, které podstatně ovlivnily dějiny středu Evropy. Vždyť s Brnem jsou spojeni mužové vlády a meče jako byl Jošt Lucemburský, buřičský baron Trenck, myslitelé a vědci Gregor Johann Mendel, Ernst Mach, Kurt Gödel. Z Brna vzešli, respektive zde tvořili též přední umělci – hudebníci Erich Wolfgang Korngold, Leoš Janáček, Vítězslava Kaprálová a nejnověji třeba i Magdalena Kožená. Do Brna se vrátil posmrtně i světově proslulý hudebník Rudolf Firkušný. S Brnem spojil podstatnou část života slavný tanečník a choreograf Ivo Váňa Psota. V Brně v klášteře Milosrdných bratří zemřel a na zdejším Ústředním hřbitově je pohřben otec slavistiky, historik a vůdčí duch českého obrození jezuita Josef Dobrovský. Město sehrává významnou úlohu v životech či dílech literátů Jiřího Mahena, Vítězslava Nezvala, Bohumila Hrabala, Josefa Kainara, Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška i Milana Kundery. Architekt Adolf Loos se v Brně narodil, Mies van der Rohe pro brněnské prostředí vyprojektoval svou nejslavnější 14


vilu. Působili zde architekti Arnošt Wiesner, Jiří Kroha, Dušan Samo Jurkovič, Vladimír Karfík i Bohuslav Fuchs. V Brně se narodil a je zde také pohřben herec Hugo Haas, zatímco jeho bratr, skladatel Pavel Haas byl umučen v koncentračním táboře Osvětim. S Brnem je spojena plejáda významných osobností divadla i výtvarného umění.

Slavní stavitelé Brna Antonín Pilgram (1460 – 1515) Jeden z nejvýznamnějších moravských architektů, sochařů a stavitelů pozdní gotiky, pravděpodobně rodák z Brna. Účastnil se stavby kostela sv. Jakuba. Největší slávy si vydobyl portálem Staré radnice. Mořic Grimm (1669 – 1757) Významný stavitel a architekt doby barokní. Narodil se v Bavorsku a zemřel v Brně, kde žil od roku 1704. Vybudoval nový konvent a knihovnu dominikánů, Loretu kostela sv. Janů, svaté schody a zaklenutí chrámu pro minority a další stavby. Získal také největší zakázku svého života, stavbu konventu augustiniánů na dnešním Moravském náměstí. Ludwig Förster (1797 – 1863) Architekt a urbanista, jehož plány proměnily centrum Brna v moderní evropské město. Působil ve Vídni a spolupracoval s blanenskými železárnami rodiny Salmů. Jeho první brněnskou prací byla modernizace divadla Reduta na začátku 30. let 19. století. Theophil Hansen (1819 – 1891) Významný architekt etapy historismu. Narodil se v Kodani a zemřel ve Vídni. Podle jeho návrhů byla v letech 1865–68 postavena nemocnice U sv. Anny, brzy nato i Besední dům a palác Aloise Pražáka. Dušan Jurkovič (1868 – 1947) Výrazný slovenský představitel secesní architektury inspirované lidovým uměním. Do Brna přišel roku 1899. Podle vlastního návrhu si postavil vilu v Žabovřeskách (1907). Zabýval se také úpravami objektů Vesny a navrhl interiér výstavních místností Klubu přátel umění v Jaselské ulici. Adolf Loos (1870 – 1933) Evropský architekt a teoretik, brněnský rodák. Prosazoval puristicko funkcionalistického pojetí architektury. V Brně a okolí pracoval Loos pro cukrovarníka Viktora Bauera (cukrovar a vila v Hrušovanech) nebo na interiéru zámečku na výstavišti. Ludwig Mies van der Rohe (1888 – 1969) Německý a americký architekt, tvůrce vily Tugendhat v Černých Polích. S Brnem je spjat díky své světově proslulé obytné budově, kterou vyprojektoval pro manžele Tugendhatovy v zahradě za domem rodičů paní Grety Tugendhatové. Stavba geniálně naplňuje Miesův koncept plynulého, plynoucího či kontinuálního prostoru, ale i jeho snahu o technologicky originální řešení. V prosinci 2001 byla vila zapsána seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO. Jiří Kroha (1893 – 1974) Architekt, od 1925 profesor České vysoké školy technické v Brně. Podílel se na budování výstaviště i na koncepci Výstavy soudobé kultury v Československu. Pro kolonii rodinných domků Nový dům v Brně – Žabovřeskách navrhl jednu vilku. Později projektoval vlastní dům v Sedlákově ulici a vilu v Kaplanově ulici. Bohuslav Fuchs (1895 – 1972) Architekt a urbanista, který podstatně ovlivnil tvář Brna ve 20. století. V roce 1923 začal pracovat na Stavebním úřadu města Brna, projektoval obytné domy v Husovicích a v Masarykově čtvrti a také Masnou burzu. V Lipové ulici navrhl spolu s Josefem Poláškem Školu pro odborná ženská povolání Vesna. Dále navrhl Zemanovu kavárnu, městské lázně v Zábrdovicích, Vědět a předávat Naučme se dobře postarat o své hosty

15

Masarykův studentský domov v Cihlářské ulici, Moravskou banku na náměstí Svobody či pavilon města Brna pro Výstavu soudobé kultury na brněnském výstavišti. Do světového kontextu vstoupil projektem hotelu Avion v České ulici. Vladimír Karfík (1901 – 1996) Přední postava českého funkcionalismu. Navrhl projekt Baťova 28patrového obchodního domu v Brně v Kobližné ulici, jenž však byl realizován jen jako sedmipatrový dům.

SLAVNÍ HUDEBNÍCI SPOJENÍ S BRNEM Vedle jiných je Brno také domovem řady významných hudebních institucí, uchovává si tradici výrazných evropských hudebních počinů a hlásí se k plejádě muzikantů, kteří zásadně poznamenali hudební život Moravy, středu Evropy, ale i světa. Jedinečné postavení současného hudebního Brna tak vychází z minulosti, kterou je v mnoha ohledech v ulicích moravské metropole stále možno vysledovat. O solidní fundament se postaraly takové osobnosti jako byl Pavel Křížkovský, František Sušil, František Bartoš, ale i další Janáčkovi současníci či žáci - Osvald Chlubna, Josef Blatný, Jan Kunc, Ludvík Kundera, František Jílek, Václav Kaprál, František Neumann, Ferdinand Vach a další. Nadějí pro budoucnost jsou pak mladí autoři i interpreti, kteří nacházejí přirozená útočiště ve zdejších hudebních vzdělávacích institucích. Z dlouhé řady hudebníků, kteří město proslavili připomeňme alespoň některá další jména: Erich Wolfgang Korngold (1897–1957); Pavel Haas (1899 –1944); Rudolf Firkušný (1912 –1994); Gustav Brom (1921–1995); Magdalena Kožená (1973).

IKONA BRNĚNSKÉHO UMĚLECKÉHO PARNASU Leoš Janáček (1854 – 1928) byl hudební skladatel, jehož sláva daleko překročila hranice vlasti. Byl uměleckým současníkem takových osobností světové hudby, jako byl Rimskij-Korsakov (1844 – 1908), Giacomo Puccini (1858 –1924), Claude Debussy (1862 – 1918), Béla Bartók (1881 – 1945), Pietro Mascani (1863 – 1945), Richard Strauss (1864 – 1949) či Arnold Schönberg (1874 – 1951). Základy hudebního vzdělání mu poskytl otec Jiří, kantor a muzikant v Hukvaldech. Rodová hudebnost však vyvěrala ze dvou pramenů – také Leošova matka Amálie pěstovala hudbu, hrála na kytaru a po smrti manžela v roce 1866 se sama ujala varhanické služby v kostele, aby uživila sirotky. Leoš – deváté dítě z celkem čtrnácti potomků manželů Janáčkových – musel v jedenácti letech opustit rodinu. Byla to jediná cesta, jak mu mohli chudí rodiče dopomoci k vzdělání. Janáčkův otec svěřil syna pod ochranu člena augustiniánského řádu na Starém Brně Pavla Křížkovského, který proslul jako sborový skladatel a sbormist. Malý Leoš byl přijat do klášterní fundace (nadace) v Brně jako zpěvák na kůru za byt a stravu. Jeho hudební nadání se rozvíjelo pod dohledem Pavla Křížkovského. V jeho osobnosti nalezl vzor teoretika i praktika, skladatele, dirigenta, instrumentalistu, který ho naučil také kritickému hodnocení každého uměleckého provedení skladby. Všeobecné vzdělání si Janáček doplnil hned po přijetí do klášterní fundace dokončením obecné školy na Bělidlech, pak vstoupil na německou nižší reálku na Starém Brně, následovalo studium na brněnském učitelském ústavu, studijní pobyty na konzervatořích v Lipsku a Vídni a nakonec na pražské varhanické škole, postupné složení příslušných zkoušek, opravňujících k výkonu učitelského povolání. Janáček se stal učitelem. Hned po absolvování učitelského ústavu na Starém Brně se mu podařilo získat povolení Zemské školní rady, aby byl přijat do tamního pedagogického sboru jako výpomocný učitel, prozatím bez nároků na plat. Později učinil zadost všem povinnostem, dosáhl plné aprobace a v roce 1880 byl jmenován řádným učitelem hudby. Tím získal svoji základní existenci, kterou si udržel až do penzionování v roce 1904. 16


Po Křížkovském začal Janáček působit jako ředitel starobrněnského kůru. Po návratu z pražské varhanické školy začal řídit sbor Besedy brněnské, inicioval vznik brněnské varhanické školy a stal se jejím ředitelem. Roku 1887 dokončil skicu své operní prvotiny Šárka. První jeho operní premiérou v Brně byla ale až roku 1894 jednoaktová opera Počátek románu. Roku 1904 zde měla premiéru opera Její pastorkyňa. Následovala další díla: Káťa Kabanová (1921), Příhody lišky Bystroušky (1924), Věc Makropulos (1926), Z mrtvého domu (1930), Glagolská mše (1927). Poctou Brnu je jeho známá a populární Sinfonietta z roku 1926. V Janáčkovi získalo Brno mimořádně agilní a všestrannou uměleckou a organizátorskou osobnost. O jeho sbormistrovských a dirigentských schopnostech mluvila vždy kritika s opravdovou chválou. Janáček byl učitelem hudby, varhaníkem, sbormistrem, dirigentem, klavíristou, osobitým spisovatelem a fejetonistou, autorem řady teoretických pojednání v oboru skladby i interpretace, sběratelem písní a tanců, činorodým organizátorem hudebního života v Brně vůbec. Jako ředitel varhanické školy, jejíž statut a učební osnovy Janáček vypracoval a pro kterou neúnavně získával provozní prostředky, pečoval o trvalý růst počtu žáků. Za Janáčkova ředitelování v letech 1881–1919 prošlo touto školou více než 1300 žáků a Janáček, na jehož bedrech spočívalo administrativní, umělecké i pedagogické vedení, zde sám vyučoval nauku o harmonii a další předměty. V Brně nalezl ženu svého srdce – šestnáctiletou žačku Zdeňkou Schulzovou. Dne 13. července 1881 si Zdeňku, dceru ředitele učitelského ústavu, vzal. Manželé bydleli v nynější Křížové ulici na Starém Brně. Když se jim narodila dcera Olga (15. srpna 1882), přestěhovali se do dnes již neexistujícího domu číslo 2 na nynějším Mendlově (tehdy Klášterním) náměstí. Zde Janáček mimo jiné vytvořil opery Šárka a Počátek románu. Tady se také narodil a zemřel Janáčkův syn Vladimír (1888–1890). V roce 1910 se Janáčkovi nastěhovali do domku, vystavěného v zahradě varhanické školy v Kounicově ulici. Zde žili až do srpna 2028, kdy Janáček zemřel.

JANÁČKOVO DÍLO – PŘEDEVŠÍM OPERY Charakter Janáčkovy tvorby odpovídá charakteru hudby 20. století. Zdá se, jakoby Janáček svým dílem přeskočil celou generaci skladatelů. K charakteristikám jeho hudebního rukopisu patří dramatičnost, lyričnost, psychologická hloubka i sociální aspekt v rovině tematické. Pro Janáčka je charakteristická i neopakovatelná melodika a opakované variování motivů a zvláštní modalita (oscilace mezi tóninou dur a moll). Jako jeden z mála Janáček bohatě čerpal z lidové mluvy a hudebnosti. Hravost a originalita Leoše Janáčka se projevovaly také v podivuhodné instrumentaci – zejména v používání neobvyklých kombinací hudebních nástrojů. Často se snažil zachytit typickou melodiku lidové řeči. Označoval to za nápěvky mluvy. Muzikologové vyzdvihují také Janáčkovu techniku tzv. střihu, kdy spojoval dvojici kontrastních témat bez jakéhokoliv přechodu. Tento postup má neobyčejně silný psychologický účinek na posluchače. Jako „sčasovka“ se označuje sled rychlých, výrazných, opakujících se tónů. Ty často používal jako spojovací materiál mezi tématy. Tematicky se Janáček vytrvale obracel k problematice slovanské vzájemnosti. Tuto tematiku nalezneme v dílech Taras Bulba, Glagolská mše, Káťa Kabanová a Z mrtvého domu. Opakovaně se vracel také k baladické tvorbě Petra Bezruče – kompozicemi Maryčka Magdónová, Kantor Halfar, 70 tisíc. Janáčkovo dílo představuje neuvěřitelné množství drobných kompozic i rozměrných orchestrálních, sborových, liturgických či hudebně dramatických děl. Podílel se také na úpravách a transkripcích, na edicích lidové hudby atd. Připomeňme alespoň opery. Počátek románu – opera o jednom dějství. Vytvořeno 1891. Libreto podle povídky Gabriely Preissové upravil Jaroslav Tichý. Premiéra 10. 2. 1894 v Prozatímním českém národním divadle v Brně. Vědět a předávat Naučme se dobře postarat o své hosty

17

Šárka – opera o třech dějstvích. Vytvořeno 1887, 1888, 1918 a 1924. Libreto: Julius Zeyer. Premiéra 11. 11. 1925 v Národním divadle v Brně. Její pastorkyňa – opera o třech dějstvích. Vytvořeno v letech 1894 – 1903, opravy v letech 1906 a 1911. Libreto upravil podle dramatu Gabriely Preissové Leoš Janáček. Premiéra 21. 1. 1904 Národní divadlo Brno. Osud – opera o třech dějstvích. Vytvořeno 1903 – 1906. Libreto napsala podle námětu Leoše Janáčka Fedora Bartošová. Premiéra 30. září 1954 Stadion Brno (koncertní provedení), 25. 10. 1958 Státní divadlo Brno. Výlety pana Broučka – Vytvořeno 1908 – 1917. Výlet pana Broučka do měsíce (2 dějství). Libreto vytvořil dle povídky Svatopluka Čecha Viktor Dyk. Výlet pana Broučka do XV. století (2 dějství). Libreto vytvořil dle povídek Svatopluka Čecha František Serafínský Procházka. Premiéra 23. 4. 1920 Národní divadlo Praha. Káťa Kabanová – opera o třech dějstvích. Vytvořeno 1920 – 1921. Libreto vytvořil dle dramatu Alexandra Nikolajeviče Ostrovského (v překladu Vincence Červinky) Leoš Janáček. Premiéra 23. 11. 1921 Národní divadlo Brno. Příhody lišky Bystroušky – opera o třech dějstvích. Vytvořeno 1921 – 1923. Libreto vytvořil podle povídky Rudolfa Těsnohlídka Leoš Janáček. Premiéra 6. 11. 1924 Národní divadlo Brno. Věc Makropulos – opera o třech dějstvích. Vytvořeno 1923 – 1925. Libreto vytvořil podle hry Karla Čapka Leoš Janáček. Premiéra 18. 12. 1926 Národní divadlo Brno. Z mrtvého domu – opera o třech dějstvích. Vytvořeno 1927 – 1928. Libreto vytvořil dle románu Fjodora Michailoviče Dostojevského Leoš Janáček. Premiéra 12. 4. 1930 Národní divadlo Brno.

BRNEM PO STOPÁCH SKLADATELE 1) Socha Leoše Janáčka před vstupem do Janáčkova divadla / Busta Leoše Janáčka v budově Janáčkova divadla / Portrétní reliéf Leoše Janáčka ve foyeru Besedního domu v Brně / Busta v budově Hudební fakulty JAMU na Komenského náměstí. 2) Augustiniánský klášter na Starém Brně, pamětní deska na tzv. rumpálovém nádvoří / Socha Pavla Křížkovského ve špilberském svahu / Kůr starobrněnské baziliky. 3) Budova bývalého učitelského ústavu na Poříčí. Pamětní deska na její fasádě / Křížová ulice/ Mendlovo náměstí, místo, kde stával kdysi dům č. 2, ve kterém Janáček bydlel. 4) Budova Bílého domu na rohu Veveří a Žerotínova náměstí / Pamětní deska prvního českého operního divadla (před Bílým domem z ulice Veveří) / Besední dům / Divadlo na hradbách (Mahenovo) / Divadlo Reduta na Zelném trhu. 5) Roh Kounicovy a Smetanovy ulice – Chleborádova vila, která byla sídlem varhanické školy a později nakrátko i brněnské konzervatoře / Janáčkovo muzeum – sbírky, expozice / Tzv. „domeček“ v zahradě, ve kterém Janáček bydlel od roku 1910 až do své smrti / Socha Lišky Bystroušky na sousedním Janáčkově náměstí / Budova Státní konzervatoře Brno na tř. Kapitána Jaroše, lužánecký park. 6) Janáčkova akademie múzických umění /Janáčkův hrob na čestném pohřebišti brněnského Ústředního hřbitova.

18


GREGOR JOHANN MENDEL – LEGENDA BRNA, MĚSTA VĚDY A VÝZKUMU

HISTORIE VĚDY A VĚDECKÉHO BÁDÁNÍ V BRNĚ A NA JIŽNÍ MORAVĚ Vědecké bádání na Moravě je vázáno na přelom 18. a 19. století. Přispěly k tomu změny ve výrobě, především přechod z manufakturní na tovární výrobu. Rozvoj nastává v technických oborech, na které navazovala chemie a biologie. Pro pochopení cesty k Mendelovým objevům je nutné se podívat na historii šlechtění na Moravě. Postavou, která zde zásadně přispěla k rozvoji přírodních věd, byl Christian Carl André (1736–1831), který přišel do Brna v roce 1798 ze Saska. Byl tajemníkem Moravské hospodářské společnosti a v roce 1814 se stal i tajemníkem Spolku šlechtitelů ovcí, který sám založil. Spolek se soustředil na zdokonalování výroby vlny pro tehdy se rozvíjející textilní průmysl. Andrého k zájmu o šlechtění ovcí přivedl úspěch anglického chovatele Roberta Bakewella (1725–1795). Tomu se podařilo vyšlechtit příbuzenským křížením plemeno ovcí s poloviční hmotností kostí a s dvojnásobnou hmotností masa. Úspěch této metody podnítil také snahy o zvýšení kvality a množství vlny stejným způsobem, tedy křížením ovcí. André pozval na Moravu také člena londýnské zahradnické společnosti G. C. L. Hempla, aby zde vysvětlil využití umělého opylování rostlin pro vznik výnosnějších odrůd. Hempel zdůrazňoval nutnost poznání zákonů hybridizace. Vědět a předávat Naučme se dobře postarat o své hosty

19

Výrazným krokem vpřed ve vědeckém poznání principů dědičnosti byl příchod profesora Johanna Karla Nestlera (1783–1841) na univerzitu v Olomouci a profesora Franze Diebla (1770–1859) na Filozofický ústav v Brně. Nestler zařadil do výuky přírodopisu a zemědělské nauky i část o vědeckém šlechtění rostlin a zvířat. V roce 1839 publikoval rozsáhlou studii s názvem Dědičnost ve šlechtění ovcí. Jako jeden z prvních vyslovil myšlenku, že příroda vytváří bez účasti člověka přírodní druhy, ovšem člověk může cílevědomou kontrolou rozmnožovacího cyklu tento proces napodobit. Toto téma nezávisle na Nestlerovi rozpracoval o řadu let později Charles Darwin. Profesor Diebl popsal techniku umělého opylování jako hlavní metodu šlechtění nových odrůd zemědělských plodin. Významným členem Spolku šlechtění ovcí a Pomologické společnosti byl i František Cyril Napp (1792–1867), opat augustiniánského kláštera na Starém Brně. Uvědomoval si důležitost pochopení principů dědičnosti. Na sjezdu společnosti v roce 1836 upozornil, že přenášení znaků z produkujících na produkované by mělo být předmětem soustředěného výzkumu. V roce 1837 jako jeden z prvních nastolil vědecký problém – potřebu zjistit, co a jak se dědí. O šest let později přijal opat Napp Mendela za novice augustiniánského řádu.

VĚDECKÉ OSOBNOSTI SPOJENÉ S BRNEM A JIŽNÍ MORAVOU • Jiří Josef Kamel – narozen 21. dubna 1661 v Brně, zemřel 2. května 1706 v Manille. Kamel byl jezuitský misionář, zabýval se botanikou. Na Kamelovu počest pojmenoval Carl Linné jednu z květin Kamélie japonská (Camellia japonica). • Václav Prokop Diviš – narozen 26. března 1698 v Helvíkovicích u Žamberka, zemřel 21. prosince 1765 v Příměticích u Znojma. Premonstrát známý svým vynálezem bleskovodu. Jeho vynález připomíná památník v Příměticích, kde působil jako správce farnosti. • Jan Evangelista Purkyně – narozen 18. prosince 1787 v Libochovicích, zemřel 28. července 1869 v Praze. Biolog, anatom, fyziolog. Devět let strávil jako student u piaristů v Mikulově. • Ernst Mach – narozen 18. února 1838 v Chrlicích, zemřel 19. února 1916 v německém Vaterstettenu. Významný teoretický fyzik, rektor c.k. Karlo-Ferdinandovy univerzity. Je jedním z nejdůležitějších experimentálních fyziků 19. století Jeho jméno nese řada fyzikál ních pojmů (např. jednotka rychlosti zvuku = 1 Mach). • Kurt Gödel – narozen 28. dubna 1906 v Brně, zemřel 14. ledna 1978 v Princetonu, USA. Významný matematik s přesahy do fyziky, nejvýznamnější logik všech dob. • Viktor Kaplan – narodil se 27. listopadu 1876 v Mürzzuschlagu, zemřel 23. srpna 1934 v Unterachu. Působil v Brně na Německé vysoké technické škole. Do roku 1912 se datuje jeho vynález vodní turbíny s nastavitelnými lopatkami. •

Georg Placzek – narozen 26. září 1905 v Brně, zemřel 9. října 1955 Curychu. Jako jediný Čech se podílel na prvním pokusném výbuchu atomové bomby. Jako špičkový fyzik spolupracoval s řadou význačných vědců jako byli W. Heisenberg, E. Fermi a další. Spolu s Frischem je Placzek spoluautorem experimentálního důkazu jaderného štěpení.

•

Josef Augusta – narozen 17. března 1903 v Boskovicích, zemřel 4. února 1968 v Praze. Významný český paleontolog. Zastával pozici děkana Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Celý život se zabýval popularizací paleontologie, podílel se na vzniku filmu “Cesta do pravěku” režiséra Karla Zemana.

• Karel Absolon – narozen 16. června 1877 v Boskovicích, zemřel 6. října 1960 v Brně. Význačný evropský archeolog a badatel v Moravském krasu. Stál za nálezem Věstonické venuše, či objevem propojení Punkevních jeskyní s propastí Macocha.

20


BRNĚNSKÉ UNIVERZITY Brno s 380tisíci obyvatel a zhruba 80tisíci vysokoškolskými studenty patří k městům s největším počtem vysokoškoláků na počet obyvatel. Vysoký potenciál vysokého školství dokládá nejen počet univerzit a dalších vysokých škol, ale i nově budovaných center špičkové vědy. Vysoké učení technické v Brně První vysoká škola v Brně vznikla v roce 1899 na základě dekretu o založení české vysoké školy technické v Brně, podepsaného císařem Františkem Josefem I. Brněnské VUT bylo první českou vysokou školou na Moravě. Dnes nabízí špičkové vědecké a odborné znalosti na osmi fakultách a Ústavu soudního inženýrství. Má 24 tisíc studentů. Veterinární a farmaceutická univerzita Brno VFU byla zřízena 12. prosince 1918. Byla první vysokou školou založenou nově vzniklou Československou republikou. Zpočátku se univerzita vyvíjela jako monofakultní vysoká škola zaměřená na veterinární lékařství. Dnes zde působí tři fakulty – Fakulta veterinárního lékařství, Fakulta veterinární hygieny a ekologie a Fakulta farmaceutická. Masarykova univerzita Jedna z nejvýznamnějších vzdělávacích a vědeckých institucí v České republice založená v roce 1919. Je po Univerzitě Karlově druhou největší univerzitou v ČR, zaměstnává 4 849 zaměstnanců a na svých devíti fakultách s vice než 200 katedrami, ústavy a klinikami nabízí téměř 45tisícům studentů řádného studia (z toho přes 6600 zahraničních) celkem 1400 studijních oborů. Mendelova univerzita Nejstarším vysokým zemědělským a lesnickým učením v českých zemích je Mendelova univerzita. Byla zřízena v roce 1919 jako Vysoká škola zemědělská v Brně a pod tímto názvem existovala až do roku 1994. Mendelovu univerzitu v Brně tvoří pět fakult a jeden vysokoškolský ústav. Studuje na ní více než 10 tisíc studentů. Univerzita obrany Univerzita je zaměřena na vzdělávání a přípravu vojenských profesionálů pro potřeby Armády České republiky (AČR) a vědeckou činnost pro Ministerstvo obrany. Univerzitu obrany tvoří tři fakulty: ekonomiky a managementu, vojenských technologií, vojenského zdravotnictví. Působí zde také Ústav ochrany proti zbraním hromadného ničení.

ŽIVOTNÍ DRÁHA GREGORA JOHANNA MENDELA Dne 20. července roku 1822 se v Hynčicích narodil chlapec Johann. Jeho rodiče, Anton a Rozina Mendelovi očekávali, že do rodiny po starší sestře přibyl další člen, který bude pomáhat při tvrdé rolnické práci. Johanna od malička fascinovala příroda. Pravidelně pomáhal otci na zahradě i se včelami, pozorně sledoval roubování i další sadařské práce. Základy vzdělání dostal Johann v místní škole. Na doporučení učitele Tomáše Makyty a faráře Jana Schreibera poslali rodiče Johanna z vesnické školy do vyšší třídy piaristické školy v Lipníku nad Bečvou. Mendel ve škole vynikal, proto jeho cesta vedla na německé gymnázium v Opavě. Mendel byl výborný student, ale rodiče nemohli syna na studiích dlouho živit. Premiant proto začal doučovat svoje méně nadané spolužáky. Přes složitou sociální situaci však gymnázium dokončil a mohl pokračovat ve velkém snu, studovat univerzitu. Na podzim roku 1840 začal studovat na Filozofickém ústavu v Olomouci. Rodiče mu chtěli studium umožnit. Proto předali hospodářství jeho starší sestře, která bratrovi podle smlouvy vyplatila sto zlatých a každý další rok po dobu studia mu vyplácela podporu.


21

Finanční prostředky rodičů mu nestačily ani na úhradu pobytu. Johannovo zapálení pro studium zanechalo hluboký dojem v jeho mladší sestře Terezii, která se vzdala svého věna v Johannův prospěch. Díky tomuto daru mohl Mendel dostudovat filozofický ústav. V roce 1843 tamní profesor Friedrich Franz Mendela doporučil opatu kláštera na Starém Brně Františku Cyrilu Nappovi jako nejvhodnějšího novice. V říjnu 1843 se 21letý Mendel stal novicem Augustiniánského kláštera na Starém Brně. To ho zbavilo existenčních starostí. Po nástupu k augustiniánům přijal Mendel řeholní jméno Gregor (Řehoř), které se podle tradice uvádí jako první, po něm následuje teprve jméno křestní. Správné se tedy uvádí Gregor Johann Mendel. Dne 6. srpna 1847 byl vysvěcen na kněze a ustanoven kaplanem na starobrněnské faře. Gregorovi byla dána za úkol služba učitelská a vědecká. Pečoval o klášterní zahradu, věnoval se meteorologickým pozorováním. Opat Napp jej v roce 1949 poslal vyučovat na gymnázium do Znojma. Mendel tam učil řečtinu, latinu, němčinu a matematiku. Díky finanční podpoře kláštera a opatovu dobrozdání mohl Mendel studovat na vídeňské univerzitě – matematiku, fyziku a přírodní vědy. Navštěvoval, kromě jiného, přednášky z experimentální fyziky u věhlasného fyzika Christiana Dopplera nebo přednášky z fyziologie rostlin u Franze Ungera. Díky Dopplerovi se naučil základům matematické analýzy, která byla posléze nedílnou součástí jeho vlastní vědecké metody. Po návratu ze studií ve Vídni se Mendel opět věnoval pedagogické činnosti. V roce 1854 získal místo na c. k. Státní vyšší reálce v Brně v Jánské ulici. Zde učil plných čtrnáct let až do svého zvolení opatem starobrněnského kláštera. Do tohoto šťastného profesorského období spadá i Mendelovo epochální bádání v oboru hybridizace rostlin. Mezi lety 1854 a 1864 se Mendel zabýval pokusy s křížením hrachu – od prvních etap spojených s výběrem stálých znaků, až po rozsáhlé experimenty s umělým oplodněním rostlin a následným zpracováním dat. Mendel byl prvním, kdo při křížení rostlinných druhů objevil a pozoroval jistou pravidelnost znaků a dokázal ji i číselně vyjádřit. Na základě svých dlouholetých pozorování (trvala osm let) a jejich následného vyhodnocování napsal svou slavnou práci „Pokusy s rostlinnými hybridy“. Funkce opata přinášela Mendelovi i řadu významných pozic mimo klášter. Po smrti ředitele Rudolfa Otta byl roku 1881 jmenován ředitelem Hypoteční banky Markrabství moravského. Mendel byl členem Meteorologické společnosti, Pomologické společnosti, c. k. Moravskoslezské společnosti pro zvelebení orby, přírodoznalství a vlastivědy, dále členem Přírodovědeckého spolku v Brně, Zoologicko botanické společnosti. Dne 6. ledna 1884 zemřel ve věku nedožitých 62 let na infekci ledvin. Pochován byl o tři dny později v augustiniánské hrobce na brněnském Ústředním hřbitově.

MENDELŮV RUKOPIS Stejně jak byl křivolaký Mendelův život, tak podobně komplikovanou cestu měl i Mendelův rukopis práce “Pokusy s rostlinnými hybridy”. Toto zásadní dílo vědy je jedinečným dokladem lidského důvtipu a patří mezi klenoty lidstva, srovnatelné s pracemi velikánů jako byl Ch. Darwin, I. Newton a další. Rukopis byl shrnutím Mendelových přednášek z 8. února a 8. března roku 1865. O rok později byl publikován. Po Mendelově smrti byl nalezen vyhozený v koši, naštěstí z něj byl vyňat a vrácen zpět do knihovny. Krušné časy nastaly během druhé světové války a po ní. Rukopis byl z kláštera odnesen a uschován u augustiniánů. Ti se obávali, aby nebyl po nástupu komunistů zničen. Obavy byly opodstatněné, jelikož po znárodňování došlo i k rušení klášterů. Brněnští augustiniáni jej museli opustit roku 1953. Od té doby putoval rukopis mezi mnichy. Roku 1987 se pak dostal až do Německa, kde byl zapůjčen k opatrování augustiniánům ve Stuttgartu. Jedním z nich byl i vzdálený příbuzný G. J. Mendela. Koncem devadesátých let byl rukopis nakonec po 25 letech vrácen zpět do opatství, kde vznikl.

22


MENDELŮV ŽIVOTOPIS V DATECH 1822 narozen 20. července (pokřtěn 22. července) v Hynčicích na severní Moravě (v tehdejším Rakousko-Uhersku) v rolnické rodině Antona a Rosiny 1831 – 1833 základní škola v Hynčicích 1833 – 1834 na podzim 1833 začal navštěvovat piaristickou školu v Lipníku 1834 – 1840 gymnázium v Opavě – Mendel si přivydělával doučováním jako soukromý učitel 1840 – 1843 filosofický ústav v Olomouci – Mendel studoval matematiku, fyziku, filologii, teoretickou a praktickou filosofii a etiku 1843 augustiniánské opatství na Starém Brně – Mendel byl přijat jako novic do kláštera, jehož opatem byl C. F. Napp (1792 – 1867) a přijal řeholní jméno Gregor; Napp a farář F. M. Klácel (1808 – 1882) podstatně ovlivnili Mendelův zájem o vědecké bádání 1845 – 1848 teologický ústav v Brně – v roce 1846 navštěvoval Mendel přednášky o zemědělství, ovocnářství a vinařství 1847 Mendel byl vysvěcen na kněze řádu Augustiniánů 1849 – 1851 opat Napp uvolnil Mendela z práce duchovního v nemocnici, neboť Mendel z této velké psychické zátěže onemocněl; Mendel nastoupil jako suplující učitel na gymnázium ve Znojmě a Technické učiliště v Brně 1851 – 1853 Univerzita ve Vídni – Mendel studoval fyziku, matematiku a přírodní vědy a navštěvoval přednášky z “Experimentální fyziky” (Christian Doppler, 1803–1853), “Anatomie a fyziologie rostlin” (Franz Unger, 1800 –1870) a “Praktická cvičení v používání mikroskopu” 1854 stavba skleníku v zahradě opatství 1854 – 1868 vyšší německá reálka v Brně – Mendel vyučoval fyziku a přírodní vědy 1854 – 1864 pokusy s hrachem; Mendel prováděl pokusy s hybridizací rostlin v zahradě opatství, v nichž se zaměřil zvláště na Pisum sativum; dva roky věnoval přípravě linií Pisum s konstantními znaky 1861 spoluzakladatel Přírodovědného spolku v Brně 1862 Mendel se seznámil s německým překladem druhého vydání (1860) Darwinovy knihy “O původu druhů” (“On the Origin of Species”) a udělal si na okrajích poznámky 1863 první článek o meteorologických pozorováních; Mendel pokračoval v těchto aktivitách až do roku 1882 1865 přednášky “Pokusy s rostlinnými hybridy” (“Experiments in Plant Hybrids”) na únorovém a březnovém zasedání Přírodovědného spolku v Brně; Mendel své přednášky v roce 1866 publikoval a na základě této práce je považován za “otce genetiky”; v témže roce začala jeho korespondence s Carlem Nägelim (1817 – 1891) 1868 Mendel se stal opatem poté, co v roce 1867 zemřel opat Napp 1870 uveřejnění pokusů s Jestřábníkem (Hieracium) v Brně 1871 stavba včelína na zahradě opatství 1872 Mendel byl vyznamenán křížem Královského a císařského řádu Františka Josefa I. 1881 ředitel Moravské hypoteční banky v Brně 1884 Mendel zemřel 6. Ledna; o tři dny později byl pohřben na Ústředním hřbitově v Brně V nekrologu společnosti Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde 1884, č. 1, se praví: “ jeho pokusy s rostlinnými hybridy byly přímo epochální”.


23

MENDELŮV OBJEV Mendel se stal ikonou vědy díky práci “Pokusy s rostlinnými hybridy”. Na úkolu pracoval zcela cíleně a pokus si pravděpodobně teoreticky připravoval krátce po svém neúspěšném úsilí absolvovat zkoušky učitelské způsobilosti na vídeňské univerzitě. Mendel byl ovlivněn fyzikou a matematikou a principy této práce zasadil do botaniky. Se svými pokusy začal roku 1854 a prováděl je téměř 10 let. Na zahradě opatství a ve skleníku pěstoval tisíce rostlin hrachu a sledoval rozdíly ve vybraných znacích. Výběr hrachu byl více než šťastnou volbou. Výhodou bylo snadné pěstování a také to, že korunní plátky jeho květu jsou uzavřené a zabraňují tak cizímu pylu dostat se dovnitř. Mendel nestudoval jako jeho kolegové celou rostlinu, ale vybral si jen sedm znaků. Sledoval např. barvu květu, velikost rostlin, barvu semen. Tyto znaky měly vždy jen dvě možné varianty. Mendel definoval tři principy dědičnosti: • • •

princip dominance – tento princip říká, že u heterozygotního jedince (u jedince se vyskytují dvě různé formy genu) může jedna alela (konkrétní forma genu) překrývat přítomnost alely druhé; princip segregace – tento princip říká, že u heterozygotního jedince se dvě alely v průběhu tvorby pohlavních buněk od sebe oddělují; princip nezávislé kombinace – alely různých genů se kombinují nezávisle na sobě.

Mendel jako první potvrdil, že se nedědí znaky, ale vlohy (geny). Statisticky zpracovával pozorované jevy a srovnával je s předpokládanými výsledky. Vypracoval základní metodiku studia dědičnosti, která je dodnes používaná při křížení rostlin a živočichů.

OD MENDELA PO SOUČASNOST Mendelovy tři jednoduché formulky byly nedlouho po vyslovení zapomenuty. Mendel si důležitost své práce uvědomoval a sám pronesl “má doba přijde”. Skutečně se tak stalo, ovšem až v roce 1900, tedy 12 let po jeho smrti a 35 let po přednáškách, v nichž vysvětlil svoji práci s hrachem. Na Mendelovu práci navázali tři vědci, všichni nezávisle na sobě. Byl to Hugo de Vries, Eric von Tschermak a Carl Correns. K těmto třem se přidal i čtvrtý vědec, William Bateson, otec termínu “genetika”. Neměli bychom zapomenout, že genetika je velmi mladým vědním oborem, avšak nesmírně dynamickým. Uplynulo 60 let od zjištění Jamese Watsona a Francise Cricka (1953) jak vypadá struktura modelu DNA a pouze 10 let od přečtení lidského genomu (2003). Genetika se nyní dostává do všech biologických věd a ovlivňuje nás více než si myslíme. Vše přitom začalo u brněnského řeholníka, augustiniána Mendela a ten se od počátku 20. století zařadil po bok největších velikánů světové vědy. Standardně bývá srovnáván s Charlesem Darwinem, či kladen na roveň vědců jako byl Isaak Newton, Albert Einstein a mnoho dalších. Znovuobjevení a pochopení Mendela však bylo u nás komplikovanější než kdekoliv jinde. Mohly za to válečné časy i nástup komunismu. Mendel byl v počátcích 20. století vysoce ceněn a uznáván. Celý svět se seznamoval s jeho pokusy a výsledky. Počátky 20. století byly obdobím, kdy vznikaly první životopisné publikace o Mendelově životě. Po válce, kdy se Mendelovo učení a genetika již standardně učily po celém světě, přišel v Československu zákaz. Místo Mendela se vyučoval Mičurin a Lysenko. Mendel byl zakázán jako pavědec. Po válce se z Lysenových názorů stalo v sovětském bloku politické dogma, které ještě zostřilo vnímání genetiky jako nebezpečného ideového proudu. V Československu měl tento proud řadu zastánců, ale i odpůrců. Jedním z genetiků, kteří nepřijali tendenční sovětské teorie, byl prof. Jaroslav Kříženecký. Jeho názory ho stály místo, byl i vězněn. Teprve po Stalinově smrti došlo k postupným změnám v SSSR a počátkem šedesátých let byl přiznán význam Mendelovy práce i zde. Roku 1962 vzniká v Brně v rámci Moravského zemského muzea pracoviště Mendelianum v čele s prof. Jaroslavem Kříženeckým a Dr. Vítězslavem Orlem. V roce 1965 se zde uskutečnila mezinárodní konference pod hlavičkou UNESCO, které se zúčastnili vědci nejen z Československa, ale i celého světa. 24


S MENDELEM V NÁZVU Mendelovo muzeum MU – muzeum zřizované Masarykovou univerzitou je dnes jediným místem prezentujícím originální předměty spojené s Mendelovým životem. Expozice je umístěna v prostorech augustiniánského opatství, kde Mendel žil a pracoval. Mendelova univerzita – nejstarší české zemědělské a lesnické učení. Zřízena byla roku 1919 jako Vysoká škola zemědělská. Má pět fakult. Polární stanice Johanna Gregora Mendela – česká výzkumná polární stanice umístěná na pobřeží ostrova Jamese Rosse v Antarktidě. Stanice byla zřízena Masarykovou univerzitou za podpory řady dalších institucí (např. Česká geologická služba). Na místě pobývá sezónně na 15 – 20 vědců. Mendeleum – nejstarší výzkumná instituce pyšnící se Mendelovým jménem. V roce 2012 oslavila 100 let svého trvání. Za jejím založením stojí i Mendelův znovuobjevitel Carl von Tschermak. Mendelianum – oddělení Moravského muzea, zabývající se studiem historie biologických věd. Bylo založeno roku 1962. Momentálně připravuje novou expozici v brněnském Dietrichsteinském paláci, věnovanou vývoji genetiky v souvislosti s novými objevy. Mendelova společnost pro včelařský výzkum – sdružení zabývající se výzkumem chovu včel, založeno v Brně. Mendelovo Gymnázium Opava – středoškolská vzdělávací instituce, hlásící se k odkazu G.J. Mendela. Gymnázium J. G. Mendela – soukromé gymnázium na Mendlově náměstí v Brně.

MENDELOVSKÝ MÍSTOPIS HYNČICE (okres Opava) Rodný dům Johann Mendel se narodil v Hynčicích, nyní části obce Vražné. Rodný dům je situován na konci obce ve směru na Bělotín. Hasičská zbrojnice je situována vedle rodného domu, na její stavbu přispěl G. J. Mendel, místní nechali poté osadit na budovu pamětní desku. Kostel sv. Petra a Pavla Postaven mezi roky 1789 a 1799. Mendel zde byl pokřtěn dne 22. července 1822. LIPNÍK NAD BEČVOU Piaristická kolej Mendel zde studoval v letech 1833 a 1834. Objekt patří městu Lipníku nad Bečvou, část objektu rekonstruována pro potřeby městského úřadu. Zbytek je v neútěšném stavu. Objekt není možné navštívit, pouze na fasádě je umístěna pamětní deska. OLOMOUC Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého Olomouc V její budově Mendel studoval Filozofický institut. Na objektu umístěna pamětní deska.


25

OPAVA Německé gymnázium, kde Mendel studoval, patří dnes Zemskému archívu Opava. České gymnázium, hlásící se k Mendelovu odkazu, je v jiné budově. BRNO Starobrněnské opatství, ve kterém Mendel žil jako řeholník a působil i jako opat. Nemocnice u sv. Anny Po vstupu do kláštera měl v nemocnici pracovat a starat se o trpící. Pohled na ně Mendela vyčerpával a to vedlo až k jeho kolapsu. Opat Napp pak Mendela směřoval ke vzdělávání a učitelství. Mendel zůstával v kontaktu s některými lékaři. Kostel sv. Michala Mendel zde sloužil 15. srpna 1847 primiční mší. Střední odborná škola a střední odborné učiliště na ul. Jánské V budově původně sídlila Vyšší státní reálka. Mendel zde přednesl svoje přednášky o pokusech s rostlinnými hybridy. Budova MU na Komenského nám. Původní budova Německého technického učiliště sloužila jako místo přednášek přírodozkumného spolku, jehož byl Mendel členem. Pavilon v Lužánkách Místo ovocnářských výstav. Mendel byl jejich hodnotitelem. Česká národní banka Na budově v Rooseveltově ulici pamětní deska připomínající Mendelovu funkci ředitele Moravské hypoteční banky. Ústřední hřbitov Mendel zde byl pohřben 9. ledna 1884 do augustiniánské hrobky. ŠARDICE Budova rezidence augustiniánů Používali ji jako letní sídlo. Mendel se zde pravděpodobně pravidelně zastavoval při kontrolách stavu statku. ZNOJMO Mendel byl poslán do Znojma roku 1849 jako suplující profesor na místním gymnáziu. Budova je nyní sídlem Obchodní akademie, je osazena pamětní deskou.

26


JAK SE CHOVAT K HANDICAPOVANÝM KLIENTŮM V CESTOVNÍM RUCHU A JAK S NIMI KOMUNIKOVAT

Lidé s tělesným, mentálním, smyslovým postižením, lidé s autismem se během svého života setkávají denně s nepříjemnými situacemi, kdy je okolí nás, zdravých lidí odmítá, pozoruje, kritizuje, podceňuje. Tito lidé si vytvořili určitý obranný štít proti těmto nepříjemným situacím, jsou ve „střehu“ již v momentě, kdy se k nim blížíme, když na ně promluvíme první slovo. Když se budeme chovat přirozeně a upřímně se o ně zajímat, brzy zjistíme, že to, že někdo sedí na vozíku, není vadou jeho charakteru, nevypovídá nic o jeho vědomostech a vzdělání a že nás setkání s ním může obohatit více, než jsme si kdy mohli myslet. Třeba o odvahu a pevnou vůli, které tito lidé mají často víc, než my zdraví. Na následujících stránkách najdete pár tipů, jak se k těmto skupinám lidí chovat a jak vykonávat lépe svoji práci průvodce či pracovníka v cestovním ruchu.

OBECNÉ ZÁSADY KOMUNIKACE S OSOBAMI S HANDICAPEM Handicapovaní lidé nepotřebují náš soucit. Podejme jim pomocnou ruku, pokud nás o to požádají, a dejme jim náskok. Zkusme se vcítit do situace a života zdravotně postižených lidí a lépe tak porozumíme jejich reakcím a možná i sami sobě. Nejdůležitější věcí v komunikaci s lidmi s postižením je brát každou osobu jako individualitu. Základní tipy Mějte na paměti / uvažujte základní tipy pro práci s lidmi s postižením: - Vyhněte se osobním otázkám na zdravotní postižení. Buďte ohleduplní a tolerantní k potřebě osob s určitým zdravotním postižením. - Buďte zdvořilí a trpěliví, když nabízíte pomoc, a počkejte, až bude Vaše nabídka přijata. Poslouchejte nebo požádejte o konkrétní pokyny. - Buďte připraveni na to, že Vaše nabídka může být odmítnuta. - Mějte nadhled. Každý může dělat chyby. Nabídněte omluvu, pokud máte pocit, že jste způsobili rozpaky. Mějte smysl pro humor a buďte ochotni komunikovat. Vědět a předávat Naučme se dobře postarat o své hosty

27

Tipy pro komunikaci tváří v tvář - Používejte normální tón hlasu, když vítáte člověka s postižením. Nezvyšujte hlas, pokud o to nebudete požádáni. - Podejte si ruce, i když člověk má omezené použití ruky nebo má umělou končetinu. Potřesení levou rukou je přijatelné. Pokud si osoba nemůže potřást rukou, pozdravte ji s úsměvem a mluveným pozdravem, popř. se jeho ruky, předloktí či ramene jemně dotkněte. - Plánujte schůzky nebo jiné akce s vědomím, že o osoby se zdravotním postižením mohou mít specifické požadavky na ubytování. Pokud úpravy nemohou být provedeny, tak dejte lidem vědět dostatečně dopředu. - Neslibujte nereálné, klidně přiznejte, že si musíte situaci promyslet. - Dívejte se a hovořte přímo s osobou se zdravotním postižením, a nejen k lidem, kteří ji doprovázejí, a to včetně tlumočníků. Jestliže je osoba nižšího vzrůstu či na vozíku, mírně (ne přehnaně) se k ní nakloňte, ať nejste nadřazeni byť jen svou výškou. - Nebuďte přehnaně úslužní a nevemlouvejte se lidem s postižením. Berte dospělé jako dospělé, ne jako děti. - Buďte trpěliví a věnujte Vaši plnou pozornost zejména těm, kdo mluví pomalu, nebo s velkým úsilím. - Nikdy předstírejte, že jste pochopili, co člověk s handicapem říká, pokud to není pravda. Požádejte ho o zopakování nebo přeformulování, případně mu nabídněte tužku a papír (pouze tehdy, pokud není např. ochrnutý). Používání pozitivního jazyka posiluje. Při psaní nebo mluvení o lidech se zdravotním postižením, je třeba uvažovat o osobnosti na prvním místě. Generalizovaná označení jako „slepí“, „zaostalí“ nebo „osoby se zdravotním postižením“, jsou nevhodné, protože neodrážejí individualitu, rovnost a důstojnost osob se zdravotním postižením. Dále, slova jako „normální člověk“ předjímají, že osoby se zdravotním postižením nejsou normální. Přitom označení „člověk bez postižení“ je stejně popisné, ale ne negativní. Zde jsou příklady pozitivních a negativních frází: Pozitivní fráze Osoba (člověk) s mentálním, kognitivním, vývojovým postižením Osoba (člověk), která je nevidomá, která je zrakově postižená Osoba (člověk) se zdravotním postižením Osoba (člověk), která je neslyšící Osoba (člověk), která je nedoslýchavá Osoba (člověk) s dětskou mozkovou obrnou Osoba (člověk) s epilepsií Osoba (člověk), která používá invalidní vozík Osoba (člověk), který má svalovou dystrofii Osoba (člověk) se zdravotním postižením, tělesně postižená Osoba (člověk), který nemůže mluvit, používá znakovou řeč Osoba s psychiatrickým zdravotním postižením Negativní fráze retardovaný, mentálně defektní, mentál slepý hluchý, hluchý a němý oběť epileptik omezena nebo omezený na kolečkovou židli zmrzačený, deformovaný němý blázen

28


Osoby s tělesným postižením Obecné zásady jednání pro průvodce s osobami s tělesným postižením a osobami na invalidním vozíku: - - - - - - - - - - - - - - - -

trasu volí průvodce s ohledem na handicap, musí být celá bez překážek, s vhodným pevným povrchem; nevhodná je také trasa do kopce, či po tzv. kočičích hlavách, kamenných cestách; v památkách mohou být problémem i užší průchody, prostory, ve kterých se vozík neotočí; prohlídku volí průvodce s ohledem na počasí, pokud je možné, ne mráz ani velké horko; nevhodná je i prohlídka po dešti – bláto, sníh, zejména pro vozíky ovládané ručně; uvnitř památek i venku zvažuje průvodce vždy jaké má handicapovaný zorné pole na vozíku, zda není např. příliš nízko, zda se může naklonit, pootočit apod.; handicapovaný musí ukazovaný exponát či stavbu apod. vždy vidět; na trase by vždy měly být k dispozici bezbariérové toalety či bezbariérové stravovací zařízení; průvodce respektuje delší čas na přesuny i prohlídnutí exponátů; pokud osobě na vozíku průvodce něco ukazuje, mluví k němu a ne k tomu, kdo ho veze; pokud průvodce pomáhá s vozíkem, musí myslet na to, že vozík je nutné při každém zastavení zabrzdit; pokud manipulujete s vozíkem, zvedejte jej pouze za pevné rámy; v místech velkého pohybu lidí jezděte velmi opatrně, abyste vozíkem někoho nezranili; při přecházení ulice s velkým provozem nenechte vozíčkáře „napospas“ a stůjte dostatečně daleko od krajnice vozovky; z prudšího svahu sjíždějte raději pozpátku – vozík lépe zabrzdíte a vozíčkář se cítí bezpečněji; pokud to fyzicky zvládnete, nakloňte vozík na zadní kola a opřete jej o své tělo; takto můžete jet i čelem z kopce; vždy člověku na vozíku řekněte, co s ním budete právě dělat, ať se nelekne; v nerovném terénu se snažte jet s vozíkem po zadních kolech, aby nedocházelo k nepříjemným otřesům; lidé s tělesným postižením tedy často ti pohybující se pomocí vozíku, rovněž nejsou hračky určené k tomu, aby se jich kdosi chopil a popovezl, kam si myslí, že by zrovna chtěli; když už si všimnete, že narazí na terénní překážku, kterou sami těžko překonají, nabídněte jim svou pomoc.

Lidé se zrakovým postižením Obecné zásady při komunikace s nevidomým: - - - - - - - - -

průvodce jako první pozdraví a představí se; seznámí nevidomé předem stručně s trasou, upozorní na možné překážky; prohlídka by měla být založena na využití náhradních smyslů, kterými je v tomto případě především hmat a sluch; upozorní hlídací služby v památkách předem, o jakou skupinu se jedná, že může dojít např. k sahání na exponát, že se nejedná o běžného návštěvníka; průvodce respektuje tempo skupiny, opakovaně upozorňuje na překážky při cestě (schody, obrubníky, úzké prostory, nižší strop aj.); popisuje pamětihodnosti tak, aby si je dokázal nevidomý co nejlépe představit; průvodce vynechá pamětihodnosti a výstavy, které nemůže nevidomý ocenit (obrazárna); nezdůrazňuje slova, jako podívejte se, rozhlédněte se apod.; pokud je ve skupině vodící pes, volí prohlídkovou trasu i s ohledem na něj;


29

- - - -

pokud chce, aby se nevidomý něčeho dotkl, dopředu ho upozorní, o co se jedná, vede ho svojí rukou; během prohlídky upozorní i na nečekané silné zvukové vjemy, aby zamezil leknutí nevidomého (hlasitá hudba aj.); při nástupu do dopravních prostředků nastupujte první a pak pomozte nastoupit nevidomému; nevtlačujte nevidomého na sedadlo, stačí položit jeho ruku na opěradlo; při vstupu do auta položte jeho ruku na horní rám dveří; pokud chce být nezávislá, nabídněte osobě se zrakovým postižením Vaše rámě a snažte se být jejich průvodce spíše než tím, kdo je táhne.

Lidé se sluchovým postižením Obecné zásady komunikace lidmi se sluchovým postižením: - - - - - - - - - -

vhodné je použít při příchodu ke skupině alespoň znak pro přivítání „Dobrý den“, neslyšící to ocení (stejně tak „Na shledanou“, „Děkuji“); je možné nachystat krátký, velmi jednoduchý popis památek na letáčku každému neslyšícímu do ruky; vždy stát čelem ke skupině; NE! např. na vyvýšeném místě ani daleko, umožnit odezírání, teprve po výkladu se může průvodce otočit a popř. ukázat na to, o čem hovořil; průvodce mluví pomalu, používá jednoduché věty, ne složitá souvětí a minimum cizích slov; artikuluje zřetelně, nevhodný je plnovous; je vhodnější, pokud má průvodce zvučný, hlubší hlas; vždy se ujistí, že ho vidí všichni ze skupiny; prohlídkovou trasu volí tak, aby největší zisk měl neslyšící po stránce zrakové; vždy se ujistí kontrolní otázkou, zda všichni ví, o čem se mluvilo; jednoduché věty volí, i pokud má skupina tlumočníka do znakové řeči, ulehčí tlumočníkovi práci se zjednodušováním textu.

Neslyšící lidé nejsou automaticky hloupí. To, že jejich eventuální řeč nezní dokonale, není důsledkem sníženého intelektu (což si, podle výzkumů, mnozí lidé myslí). Pokud umí dotyčný odezírat, pečlivě vyslovujte a stůjte k němu čelem. Lidem se zbytky sluchu bez obav demonstrujte, jak silný máte hlas.

Osoby s mentálním postižením Obecné zásady pro jednání s osobami s mentálním postižením: - - - - - - - - - -

průvodce se všem představí a respektuje kontaktní chování jednotlivců; výklad je jednoduchý, ale poutavý, měl by se přibližovat výkladu pro dětského návštěvníka; průvodce nepoužívá cizí a hovorová slova, přemíru dat, snaží se upoutat za pomocí pověstí apod.; průvodce volí zejména vizuálně atraktivní památky; nevybírá památky, kde hrozí nebezpečí úrazu (výšky apod.), mentálně postižený nepředvídá riziko; průvodce respektuje pomalejší tempo skupiny, trpělivě odpovídá na kladené otázky; vždy se usmívá, je vstřícný; aktivizuje skupinu, ptá se, odměňuje pochvalou či nějakou drobností správnou odpověď; při komunikaci je velmi důležité udržovat oční kontakt (umožněte ho i přerušit) a věnovat mentálně postiženému člověku pozornost; to, jak člověka s mentálním postižením vnímáte a přijímáte jeho sdělení, se výrazně odrazí v jeho ochotě něco Vám sdělovat; mluvte pomalu, tak aby tempo Vaší řeči mentálně postiženého člověka nezahlcovalo;

30


- - - - - - - -

důležitá je neverbální komunikace – doplňujte komunikaci mimikou, gestikulacemi; vyhýbejte se abstraktním pojmům; pokud to nejde, snažte se je objasnit pomocí konkrétních příkladů; ověřte si, zda Vám dotyčný rozuměl a pochopil, co jste mu sdělili, a zda s Vaším sdělením souhlasí, či ne; mluvte jen o jedné hlavní myšlence; k další přejděte až po ujištění, že Vám partner rozuměl; lidé s mentálním postižením jsou zpravidla velmi sugestibilní, což znamená, že nekriticky přejímají myšlenky druhých; sugestibilními otázkami je možné velmi snadno člověka s mentálním postižením ovlivnit, manipulovat jím; pamatujte na to při volbě otázek; mentálně postižení lidé jsou velmi závislí na ostatních lidech; jednejte s nimi s velkou mírou empatie, trpělivosti a respektu; dospělý člověk s mentálním postižením má jiné možnosti v porozumění; neznamená to však, že není dospělý; proto budete-li jej oslovovat, vykejte mu; používejte řeč dospělých; i když budete používat jednoduché věty, neznamená to, že musíte používat zdrobněliny, mluvit moc nahlas nebo něco zbytečně dlouho vysvětlovat „polopatickým“ způsobem; nekomentovat naivní, směšné, infantilní chování postiženého, mít pro něj pochopení.

Mentálně postižení lidé to nemají lehké. Při setkání s takovým člověkem brzy odhadnete, co zvládá. Pak se mu přizpůsobte a jednejte s ním tak, aby vám rozuměl. Berte jako osobní štěstí, nikoli jako zásluhu, že patříte do většiny s nepostiženým intelektem. Mnozí lidé s mentální retardací se velmi statečně zapojují do pracovního i domácího fungování a zaslouží si za to obdiv.

Lidé s autismem Obecné zásady jednání s osobami s autismem: - - - - - - - - -

osoby s autismem jsou pro průvodce nejrizikovější skupinou; průvodce musí mít perfektně připravenou trasu bez nečekaných překvapení; předem autisty s trasou seznámí, nic nemění, náhlé změny vedou u autisty k afektu, či odmítnutí; vyhýbá se hlučným místům, či místům, kde je tma, zúžený prostor a především se vyhýbá davu mnoha lidí; předem oznámí službám v památkách či dopravcům, že tato skupina má někdy specifické chování, není možné ho ovlivnit; výklad musí být stručný, ale poutavý, průvodce musí stále být v autistově zorném poli, jinak autista ztratí zájem a průvodce pro něj přestává existovat; průvodce hovoří o tom, co je tady a teď; je vhodné, když je průvodce něčím atraktivní (zjevem, oblečením, hlasem); respektuje tempo skupiny (může být velmi variabilní).

Lidé s kombinovaným postižením - Je nejvážněji postiženým klientem a platí vše výše zmíněná opatření, protože se může jednat o člověka v kombinaci s tělesným, mentálním či smyslovým postižením, někdy jsou přítomné i autistické rysy. To, co zdravotně znevýhodnění lidé opravdu chtějí a potřebují, je, aby se k nim ostatní chovali v rámci možností NORMÁLNĚ.


31

Vědět a předávat - Naučme se dobře postarat o své hosty Učební pomůcka pro účastníky projektu CCRJM Vědět a předávat, spolufinancovaného z prostředků Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Připravili: PhDr. Martin Reissner, Mgr. Irena Chovančíková, Mgr. Ondřej Dostál, Mgr. Marek Lauermann, Mgr. Jindra Smisitelová, Asociace průvodců České republiky a Centrála cestovního ruchu – Jižní Morava. Fotografie: ©SAM photostock.cz, archiv CCR JM, archiv MZM. Manažerka projektu Zuzana Vojtová. (2013)

32


VĚDĚT A PŘEDÁVAT. Naučme se dobře postarat o své hosty LEOŠ JANÁČEK IKONA BRNĚNSKÉHO UMĚLECKÉHO PARNASU

Recommend Documents