VŠB-TECHNICKÁ UNIVERZITA OSTRAVA Fakulta stavební

VŠB-TECHNICKÁ UNIVERZITA OSTRAVA Fakulta stavební ZNALECKÝ ÚSTAV

SOUDNÍ INŽENÝRSTVÍ

pracovní verze „Soudní_inženýrství-v01-00“

Karel Kubečka Ostrava 2010

VŠB-Technická univerzita Ostrava Fakulta stavební Znalecký ústav FAST

©

Doc. Ing. Karel Kubečka, Ph.D., ING-PAED IGIP Ostrava 2010 ISBN

2/28


Předmluva Tyto učební texty jsou určeny studentům navazujícího magisterského prezenčního a kombinovaného studia studijního programu N3908 - Požární ochrana a průmyslová bezpečnost studijního oboru 3908T005 - Technická bezpečnost osob a majetku na Fakultě bezpečnostního inženýrství Vysoké školy báňské – Technické univerzitě Ostrava. Studijní texty jsou podporou předmětu „040-0060 - Soudní inženýrství (SI)“. Současně také můžou být základním studijním materiálem a doplňkem pro začínající znalce, nebo zájemce o znaleckou činnost. Tyto studijní texty se opírají o platnou legislativu k datu vydání těchto studijních textů (to je k závěru roku 2010) a čerpají především z publikace „Soudní inženýrství“ [1] pana prof. Ing. Alberta Bradáče, DrSc., ředitel Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně a kolektivu spoluautorů.

Cit: [1] „Soudní inženýrství je nová technická disciplína,zabývající se zkoumáním příčin, průběhu a důsledků negativních jevů všech oborů. Jejím významným použitím v rámci hledání materiální pravdy je objasňování těchto jevů pro účely řízení před státními orgány zejména v trestním a občanskoprávním, příp. i pro potřeby správních orgánů a organizací.“ Ing.Jiří Smrček

Karel Kubečka V Ostravě, září 2010

3/28


1

Obsah

PŘEDMLUVA

3

1

OBSAH

4

2

ÚVOD

6

2.1 2.2 2.3 2.4 2.4.1 2.4.2 2.4.3 2.4.4 2.4.5 3 3.1 3.2 4 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5 4.6 5 5.1 5.2 5.3 5.4 6 6.1 6.2

HISTORICKÝ VÝVOJ V MINULOSTI HISTORICKÝ VÝVOJ PO II. SVĚTOVÉ VÁLCE SOUČASNOST V ZAHRANIČÍ FRANCIE ŠVÝCARSKO NĚMECKO RAKOUSKO USA A ANGLIE

POJMY A NÁZVOSLOVÍ

6 7 7 9 9 10 10 10 11 12

VYSVĚTLENÍ POJMŮ PŘEKLADY NÁZVŮ A POJMŮ

12 16

ZNALECKÁ ČINNOST V ČR – OBORY A JMENOVÁNÍ ZNALCŮ PODKAPITOLA ZÁDVEŘÍ 1.PP OBYTNÉ MÍSTNOSTI PŮDNÍ PROSTOR SCHODIŠTĚ

17 17 17 17 17 17 17

KAPITOLA

17

PODKAPITOLA 1 PODKAPITOLA 2 PODKAPITOLA 3 PODKAPITOLA 4

17 17 18 18

KAP7

18

PODKAPITOLA 1 PODKAPITOLA 2

18 18

4/28


7

ZÁVĚR ZNALECKÉHO POSUDKU ODPOVĚĎ NA OTÁZKU ČÍSLO 1 ODPOVĚĎ NA OTÁZKU ČÍSLO 2 ODPOVĚĎ NA OTÁZKU ČÍSLO 3 ODPOVĚĎ NA OTÁZKU ČÍSLO 4 ODPOVĚĎ NA OTÁZKU ČÍSLO 5 ODPOVĚĎ NA OTÁZKU ČÍSLO 6 ODPOVĚĎ NA OTÁZKU ČÍSLO 7 ODPOVĚĎ NA OTÁZKU ČÍSLO 8

7.1 7.2 7.3 7.4 7.5 7.6 7.7 7.8 8

18 18 18 19 19 19 19 19

POUŽITÁ LITERATURA

8.1 8.2 8.3 8.4 9

18

20

LITERATURA PODKLADY NA INTERNETU VYHLÁŠKY, ZÁKONY, SMĚRNICE PODKLADY

20 20 21 23

ZNALECKÁ DOLOŽKA

10 10.1 10.2

26

PŘÍLOHA 1 - FOTODOKUMENTACE

27

ŠEST FOTEK MALÝCH NA STRÁNKU 7,80 X 5,90 MALÉ NA ŠÍŘKU 7,80 X 5,90 A MALÉ NA VÝŠKU 5,90 X 7,80

5/28

27 28


2

Úvod

Autorem definice soudního inženýrství (strana 3) a zakladatelem jeho původního vědeckého pojetí je pan Ing. Jiří Smrček (1906 - 1987), který byl současně iniciátor vzniku dnešního Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně [15]. V průběhu let došlo k rozvoji tohoto interdisciplinárního oboru a to ve všech oblastech lidské činnosti. To znamená nejen v technických disciplínách, ale také v umění, lékařství, společenských vědách, technologiích a dalších praktických odvětvích života lidí v souladu s rozvojem vědy.

2.1

Historický vývoj v minulosti

Oblast soudního znalectví není novodobou záležitostí. Soudci do důsledku neznalí jiných než „právních“ oblastí nebo oborů, kdy rozsah vědomostí a poznatků jiných oborů již nebyl pro soudce postižitelný zejména nadměrným rozsahem poznatků, byli nuceni spolehnout se na odborníky jiných profesí a vznikla potřeba přibrat k vysvětlení odborníky. Potřeba odborného znaleckého dokazování tedy vyvstala s rozvojem oblastí lidské činnosti, kterých se toto dokazování týkalo. Naopak nízká úroveň vědomostí v jednotlivých oborech byla jedním z důvodů, proč např. trestní řízení v celém starověku i středověku se prakticky obešlo bez dokazování odborníkem. První pokusy o zapojování odborníků do procesního řízení [1], [2] začínají proto až v 16. století v době inkvizice; tito jsou však přibráni pouze při ohledání. Pojem „znalé osoby" se v trestním řízení začíná častěji objevovat až na přelomu 18. a 19. století, s rozvojem vědy a techniky. Stále však zůstává názor, že znalec je pomocníkem soudu.1 Jiným názorem bylo, že znalecký posudek je vlastní svědeckou výpovědí, neboť znalec i svědek skládají výpověď před soudem; odlišnosti obou důkazních prostředků tím byly zanedbány. První zjistitelné zmínky o seznamech stálých soudních znalců jsou z roku 1787. Prudký rozvoj vědy a techniky ve 2. polovině 19. a ve 20. století měl za následek nutnost účasti odborníků u soudu. Současně vyplynula potřeba vyčlenění znaleckého posudku jako samostatného druhu soudního důkazu. Toto bylo uzákoněno např. trestním řádem z roku 1873, platným v českých zemích až do roku 1950. Jedním z prvních oborů, v němž se potřeba odborné konzultace rozvinula, bylo soudní lékařství, zajišťující odborné posuzování nejen v otázkách objasnění příčin smrti, ale i v oboru toxikologie, biochemie, lékařské chemie atd. Náznaky jsou ze starověku; od 16. století bylo soudní lékařství rozvíjeno na vědeckém základě. Pitevní řád z roku 1855 již obsahuje podrobnou specifikaci právního postupu, zapisování nálezu, detailního postupu pitvy v různých případech úmrtí a vydání dobrozdání. Podmínkou zapsání do seznamu stálých soudních znalců bylo mj., že uchazeč je „alespoň 30 roků stár, svéprávný, úplně spolehlivý, má potřebné odborné vědomosti, zvláště podle potřeby je s oborem, o který jde, v živém styku vědním nebo praktickém". Poslední podmínka se dokladovala „krátkým popisem vzdělání a zaměstnání, ze kterého se vyvozuje způsobilost ke znalecké funkci". Ověření obvykle provedla zájmová korporace (inženýrská, lékařská, obchodní komora ap.). O jmenování i výmazu ze seznamu rozhodoval krajský soud ve zvláštním senátu pro věci soudní

1

Expertiza je jenom sklo, kleté zvětšuje předměty. Soudce, který má možnost je používat, je oprávněn uvážit, zda obrazy, které mu zobrazuje, jsou plně zřetelné [2].

6/28


správy. Každých pět let se pak provádělo šetření, zda jsou u znalců nadále splněny předepsané podmínky pro výkon funkce. Kromě znalců znal zákon i pojem „znalecký svědek"2.

2.2

Historický vývoj po II. Světové válce

Po 2. světové válce upravil v ČSR znaleckou činnost zákon č. 167/1949 Sb., o stálých přísežných znalcích a tlumočnících, který definitivně sjednotil předcházející seznamy znalců a způsoby jejich jmenování. Znalce jmenoval Krajský soud podle místa bydliště. Aby se zajistila kontrola znalecké činnosti, bylo znalcům uloženo vést znalecké deníky. Pokud znalec vědomě nebo z nedbalosti porušil své povinnosti, mohl být stíhán výstrahou, písemným pokáráním, pokutou do 50 000,- Kčs (staré měny), resp. i zbavením úřadu. Ověřování, zda jsou u znalců i nadále splněny podmínky výkonu činnosti, prováděl Krajský soud každým pátým rokem. Stálí přísežní znalci mohli podávat znalecké posudky v soudním řízení, na žádost úřadů a orgánů veřejné správy, i na žádost občanů mimo soudní řízení. Výjimečně mohl soud přibrat i jiného než stálého přísežného znalce. Hlavním cílem změny provedené zákonem č. 47/1959 Sb., o úpravě právních poměrů znalců a tlumočníků, spolu s prováděcí vyhláškou č. 193 Ú.l., mělo podle důvodové zprávy být „vymýcení soukromopodnikatelských způsobů při provádění znaleckých a tlumočnických úkonů". Dožadující orgány požadovaly od orgánů státní správy a organizací socialistického sektoru, aby jim byla označena osoba, která má provést znalecký úkon; výjimečně, ve zvlášť obtížných případech, byla dána možnost požádat o znalecký úkon státní ústav nebo státní orgán. Výběr osoby znalce spočíval na dožádaném orgánu, resp. organizaci. Znalci pak posudky zpracovávali v rámci pracovního poměru u svého zaměstnavatele. Za obsah posudku nesli osobně plnou odpovědnost, fakturaci prováděl zaměstnavatel. Tato úprava měla za následek prodloužení lhůt zpracování posudků a pokles jejich kvality. Organizace nebyly na vypracování posudků zainteresovány, znalci se střídali a nenabývali potřebných zkušeností. Také odměňování za znaleckou činnost nebylo zcela v pořádku. Tato úprava proto vydržela jen do roku 1967, kdy byla znalecká činnost upravena novým zněním zákona [17], který je v platném znění používán do dnešní doby a prováděcí vyhláškou k tomuto zákonu [18]. Je zřejmé, že v současné době již zákon z roku 1967, platný pro tehdejší Československou socialistickou republiku nemůže vyhovovat. Jednak je zastaralý morálně, ale také v návaznostech na další právní normy včetně změny státního zřízení. Pokusy s vytvořením nového zákona probíhají a volají po něm nejen soudní znalci a znalecké ústavy, ale také justice. První pokusy o vytvoření nového zákona o soudních znalcích a soudních tlumočnících a o změně a doplnění některých zákonů (zákon o soudním znalectví) je z období před rokem 2000.

2.3

Současnost

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR na svém zasedání dne 25. 3. 1998 vrátila vládní návrh zákona o soudních znalcích a soudních tlumočnících k přepracování [16]. Tento vrácený návrh byl založen na rozdělení znaleckých činností na „komerční“ a „soudněznaleckou“ oblast, přičemž „komerční“ činnosti měly být řešeny v rámci živnostenského zákona (jako živnost vázaná a koncesovaná). Poslanci při rozpravě k tomuto návrhu zejména kritizovali neuspokojivou situaci v oblasti oceňování majetku a rozdělení dosavadní znalecké činnosti na dvě paralelní větve komerční a soudněznaleckou.

2

„... předpisy o svědeckém důkazu mají také platnost, když pro důkaz o minulých skutcích nebo poměrech, k jejichž postřehnutí bylo potřebí zvláštní znalosti věcné, jest třeba vyslechnutí takovéto osoby znalecké...".

7/28


Koncem roku 2000 byl do PSP předložen návrh poslanců Stanislava Křečka a Cyrila Svobody na zřízení Komory soudních znalců ČR a změně zákona č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících (tisk 803). Podstatou tohoto návrhu bylo zřízení Komory soudních znalců jako dobrovolného sdružení, na které mají přejít rozhodující pravomoci ze soudů a Ministerstva spravedlnosti. Poslanecká sněmovna Parlamentu tento návrh zamítla a na návrh zpravodaje uložila vládě vypracování nového zákonného vymezení znalců a tlumočníků a to do konce roku 2001. I u tohoto návrhu zákona poslanci při rozpravě k tomuto návrhu dne 22. 2. 2001 zejména kritizovali nepřípadnost zřízení komory u soudních znalců vedoucí až k možné kolizi s nezávislostí soudů a dále neuspokojivou situaci v oblasti oceňování majetku. Podle platné právní úpravy se tedy stále soudněznalecká a soudnětlumočnická činnost řídí zákonem č.36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících [17], který upravuje jmenování a odvolávání znalců a tlumočníků, stanoví hlavní obecné zásady pro výkon soudněznalecké a soudnětlumočnické činnosti a pro odměňování soudních znalců a tlumočníků. Podrobnosti dále upravuje vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících [18], ve znění vyhlášek č. 11/1985 Sb. [19], č. 184/1990 Sb. [20] a č. 77/1993 Sb. [21]. Platná právní úprava se vztahuje nejen na soudněznaleckou a soudnětlumočnickou činnost vykonávanou v řízení před soudy, ale i před dalšími státními orgány, popř. jinými orgány pověřenými výkonem státní správy a na soudněznaleckou a soudnětlumočnickou činnost prováděnou v souvislosti s právními úkony fyzických nebo právnických osob. Odborné znalosti soudního znalce umožňují soudu správně posoudit skutečnosti významné pro řízení a získat potřebné důkazní prostředky. Odborné znalosti soudního tlumočníka umožňují vedení řízení s osobami, které dostatečně neovládají jazyk, ve kterém je řízení vedeno. Lze tedy říci, že jak činnost soudních znalců, tak činnost soudních tlumočníků jsou neodmyslitelným předpokladem plnění ústavního principu spravedlivého procesu. Výkon soudněznalecké nebo soudnětlumočnické činnosti v soudním řízení přitom nezávisí na samotném soudním znalci nebo tlumočníkovi, ale na tom, zda ho příslušný orgán ustaví či přibere k řízení; na tuto činnost nelze použít komerční hlediska. Protože podle platné právní úpravy je i výkon znalecké nebo tlumočnické činnosti mimo soudní sektor vázán na jmenování soudním znalcem nebo soudním tlumočníkem a na jmenování nevzniká ani při splnění potřebných odborných předpokladů právní nárok, může být tímto postupem omezen volný přístup k určité činnosti osobám, které jinak splňují potřebné odborné předpoklady a mohly by tuto činnost vykonávat jako povolání. Je tedy zřejmé, že s prosazováním a upevňováním tržních vztahů se výkon soudněznalecké a soudnětlumočnické činnosti, zajišťované pro fyzické a právnické osoby, stále více osamostatňuje a zásadně odlišuje od výkonu soudněznalecké a soudnětlumočnické činnosti v soudním řízení. Uvedené skutečnosti svědčí pro to, aby i právní úprava problematiky soudních znalců a soudních tlumočníků byla oddělena od právní úpravy výkonu zejména odhadcovské činnosti zajišťované na komerčních zásadách. Je proto navrhováno nahradit dosavadní zákon o znalcích a tlumočnících novou zákonnou úpravou, kterou by byla soudněznalecká a soudnětlumočnická činnost v soudním řízení svěřena výlučně do působnosti soudních znalců a soudních tlumočníků a výkon odhadcovské činnosti upravit v rámci zákona o odhadcovství. Vzhledem k četnosti zvláštních právních předpisů, předpokládajících činnost znalců a tlumočníků, jejich různé právní síle i nejednotnosti používané terminologie, se navrhuje tento záměr promítnout do stávajícího právního řádu následujícím způsobem: a)

pokud dosavadní právní předpisy upravující soudní řízení předpokládají činnost znalců a tlumočníků a jejich úkony v řízení ve smyslu dosavadní úpravy zákona č. 36/1967 Sb. [17], přejde tato působnost novým zákonem na soudní znalce a soudní tlumočníky;

8/28


b)

působnost soudních znalců v oblasti oceňování při ostatních (mimosoudních) právních úkonech bude stanovena v rámci zákona o odhadcovství.

Navrhovaný zákon o soudních znalcích a soudních tlumočnících a o změně a doplnění některých zákonů by měl přispět k optimalizaci počtů soudních znalců v jednotlivých oborech soudněznalecké činnosti a soudních tlumočníků v jednotlivých jazycích ve vztahu k potřebám soudů, zjednodušit vedení seznamů soudních znalců a soudních tlumočníků i práci se zapsanými soudními znalci a soudními tlumočníky ze strany soudů. Tabulka 2-1: Právní předpisy vztahující se bezprostředně ke znalecké činnosti Číslo právního předpisu

Název právního předpisu

obsah

36/1967 Sb. Zákon o znalcích a tlumočnících

„Nový“ zákon o znalcích a tlumočnících - zajištění řádného výkonu znalecké a tlumočnické činnosti

37/1967 Sb. Vyhláška ministerstva spravedlnosti k provedení zákona o znalcích a tlumočnících

Řízení znalecké a tlumočnické činnosti, znalečné

11/1985 Sb. Vyhláška ministerstva spravedlnosti České socialistické republiky, kterou se mění novela vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících 184/1990 Sb. Vyhláška ministerstva spravedlnosti České republiky, kterou se mění a doplňuje novela vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění vyhlášky č. 11/1985 Sb. 77/1993 Sb. Vyhláška ministerstva spravedlnosti, kterou se mění a doplňuje vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů

Zvýšení sazby znalečného

432/2002 Sb. Vyhláška Ministerstva spravedlnosti, kterou se mění vyhláška č. 37/1967 Sb., k DPH provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení 322/2006 Sb. ...kterým se mění zákon č. 36/67 Sb., o znalcích a tlumočnících s účinností od 30.6.2006

Druhý pokus o nový zákon o znalcích a tlumočnících z počátku tohoto tisíciletí, skončil také bezúspěšně. Nepočítaje v to další návrh, jímž byla významná novela stávajícího zákona z roku 1967. V současnosti, v letech 2008 až 2009, byl připraven již třetí podstatný zákonodárně politický pokus, jímž je vládní návrh velké novely platného zákona o znalcích a tlumočnících z roku 1967, která by snad měl věc řešit právně politicky rychleji než by tomu podle všeho bylo u zbrusu nového zákona. Návrh lze zásadně přivítat.

2.4

V zahraničí

Dá se konstatovat [16], že vymezení soudních znalců jako nadstavby jednotlivých profesí je praktikováno ve všech vyspělých zemích a to nezávisle na tom, zda-li jde o soudní systém anglosaský (kontradiktorní) či kontinentální. 2.4.1

Francie V této zemi upravuje činnost soudních znalců několik předpisů, z nichž nejdůležitější je Dekret 74-1184 z roku 1974 (Znalec č. 4/98), který mj. praví: „Zápis do seznamu znalců: …4. Vykonává nebo po určitou vyhovující dobu vykonával profesi nebo činnost související s její specializací. 5. Vykonával tuto profesi nebo tuto činnost

9/28


v podmínkách zaručujících získání vyhovující kvalifikace.“ A dále: „Žádost musí být řádně doložena…: 2. Uvedením titulů nebo diplomů žadatele a jeho vědeckých, technických a odborných prací, funkcí…“. Dále je zde mj. uvedeno, že zápis platí 1 rok (resp. 3 roky u podnikových expertů), žádost o zápis posuzuje prokurátor (nikoliv soudce) a znalec nesmí být starší 70 let (v Německu: 30-62 roků). Činnost soudních znalců sdružených v asociaci FNCEJ upravuje také etický kodex, který obsahuje i tyto body (Znalec č. 3/98): „2. Z tohoto titulu není soudní znalec vykonavatelem profese, nýbrž činnosti charakterizované posláním, jež mu bylo svěřeno, a to v rámci kompetencí, jež byly stanoveny pro každý jednotliví případ na základě příslušného rozhodnutí (Pozn.: soudního rozhodnutí)…27. Vůči soudci není znalec vázán žádným úředním tajemstvím, s výjimkou případů, kdy je k tomu nucen etickými předpisy své vlastní profese“ Z výše uvedeného i z dalších právních předpisů upravujících činnost znalce ve Francii (Dekretu 65-464 z roku 1965, 71-498 z roku 1971 či zákona č. 85-89 z roku 1985) je zřejmé, že: •

činnost soudních znalců je pojímána jako nadstavba jednotlivým profesím a nikoliv naopak,

•

soudními znalci jsou jmenování jen nejlepší odborníci z daných profesí (viz požadavek uvedení titulů a vědeckých a odborných prací),

•

soudní znalec není funkcionářem soudu, ale spíše nezávislým odborným svědkem – proto také všude v zahraničí označení „expert witness“ tj. „svědek expert“,

•

činnost soudních znalců směřuje jen do soudního sektoru a nikoliv do sektoru mimosoudního (ať státního či soukromého).

Je žádoucí, aby i u odhadců, podobně jako ve vyspělých zemích či u našich lékařů, byl odhadce nejdříve členem veřejnoprávní profesní komory a teprve potom případně jmenován soudním znalcem (soudním odhadcem). 2.4.2

Švýcarsko Ani jeden ze švýcarských kantonů nemá jmenované znalce a soud si přibírá odborníky z kantonu naprosto volně dle svého uvážení. Jmenování znalcem ministerstvem spravedlnosti či předsedou soudu, tak jak je zvykem u nás dle zák. č. 36/1967 Sb. tedy ve Švýcarsku vůbec neexistuje. Ve Švýcarsku tedy neexistuje speciální zákon k činnosti soudních znalců (tím méně jejich expanze do mimosoudního sektoru) a tato činnost je navíc vykonávána zdarma (vzhledem k prestižnosti soudněznalecké činnosti, se to odhadcům, lékařům či jiným profesím vrátí u jejich povolání). 2.4.3

Německo Rovněž v Německu nejsou jednotlivé profese včetně odhadců řízeni soudy. Pro potřeby soudního sektoru jsou pak upřednostňováni „veřejně jmenovaní přísežní experti“, jmenovaní veřejnoprávními komorami (Německou obchodní a průmyslovou komorou, což je obdoba naší Hospodářské komory). Tyto komory jim také, v zastoupení státu, dávají úřední razítka a vydávají pravidla pro činnost těchto expertů před soudy. (Tento Německý model není vhodné ze systémového hlediska u nás kopírovat, neboť si lze jen těžko představit, že by např. odhadce, notáře či lékaře řídila naše Hospodářská komora.) 2.4.4

Rakousko Ani v Rakousku neexistuje monopolní sdružení soudních znalců – různá sdružení mohou pouze navrhovat kandidáty na soudní znalce.

10/28


2.4.5

USA a Anglie V USA a UK zajišťují oceňování majetku také odhadci a nejlepší z nich pak pracují pro soudní sektor jako soudní odhadci.

Samozřejmě i Evropská asociace odhadců TEGoVA3 a Mezinárodní výbor pro oceňovací standardy IVSC4 považují ve svých standardech odhadce za plnoprávnou profesi a soudní znalectví za její nadstavbu. Činnost (nikoliv povolání) soudních znalců (výhradně expertízy pro soudy a nikoliv již pro státní orgány) je ve všech vyspělých státech považována za činnost vysoce prestižní, kterou vykonávají nejlepší odborníci z jednotlivých profesí. V žádném případě v těchto zemích tedy nejde o „komerční licenci k provozování prací všeho druhu“, jak je tomu bohužel v některých oblastech soudního znalectví u nás – tito znalci se ze soudního sektoru netlačí jinam a nesuplují ani základní založení jednotlivých profesí. Z výše uvedeného pak logicky plyne, že všude ve vyspělém světě garantují výkon důležitých profesí (profesí s nadstandardním veřejným zájmem - např. lékařů či odhadců) dané profesní komory a nikoliv dobrovolná sdružení soudních znalců. Smyslem práce soudních znalců, kteří jsou vybíráni jako nejlepší odborníci z jednotlivých profesí, je práce pro soudy jako třetího pilíře demokratického státu. U soudních znalců se tedy jedná o funkční nadstavbu jednotlivým profesím – soudní znalci sami o sobě nejsou profesí, ale funkcí jednotlivých profesí. Např. soudní lékařství či soudní odhadcovství nejsou samostatné profese, ale obory nebo směry uvnitř lékařství a odhadcovství. Jako výkon lékařství garantují lékařské komory, tak i oceňování majetku pro státní i soudní oblast všude ve světě (např. USA, UK, SRN, Francie) garantují profesní komory odhadců. Tyto komory odhadců také pro činnost odhadců před soudy vydávají různá doporučení či standardy a to ve spolupráci se soudním sektorem. Např. v Německu se tyto standardy jmenují „Pravidla pro soudní znalce“, z jejichž preambule je možno citovat: „Pravidla mají ten účel usnadnit práci soudních znalců a dát mu nutné pokyny pro dobrou práci – spolupráci se soudy. Vydaná pravidla odpovídají potřebám soudní praxe a zvláštnímu postavení soudních znalců jako pomocníků soudů.“ V UK jde o „Kodex odhadců pracujících jako soudní znalci“ (RICS Practice Statement and Guidance Notes: Surveyors Acting as a Expert Witnesses). Oceňovací činnost pro soudní, ale i pro státní sektor, tedy nemá být primárně řešena ze soudního sektoru, ale komorami odhadců. Toto řešení samozřejmě nevylučuje přijetí speciálního zákona o soudních znalcích – takovýto zákon by se měl ale výhradně týkat činnosti pro soudní sektor a ne již např. pro sektor státní (a suplovat tak špatné vymezení odhadců v mimosoudní oblasti). Rovněž směrnice EU týkající se obchodního práva hovoří o „expertech“ („Experts“) a nikoliv soudních znalcích („Expert Witnesses“). Novější směrnice EU č. 98/32/EC týkající se oceňování majetkuv bankovním sektoru, pak pro oceňovatele používá výraz „Valuer“ - tj. odhadce (podobně jako u standardů TEGoVA či IVSC) a nikoliv obecný výraz „Expert“ - tj. expert, jako u starších směrnic EU.

3

TEGoVA = The European Group of Valuers´ Associations (www.tegova.org) je evropská skupina odhadcovských asociací vydávající Evropské oceňovací standardy (European Valuation Standards). 4 IVSC = International Valuation Standard Committee (www.ivsc.org) je mezinárodní odhadcovský výbor vydávající oceňovací standardy (standardy pro tržní resp. neúčetní oceňování majetku)- jde o obdobu Mezinárodního výboru pro účetní standardy, se kterým IVSC také úzce spolupracuje.

11/28


3

Pojmy a názvosloví

Pro správnou analýzu problému je nutná správná definice základních užívaných pojmů. Nicméně zejména v oblasti „rizik“ užívaných ve znalecké praxi je názvosloví značně nejednotné a různorodé, zejména pokud jde o jednotlivé oblasti, kde jsou rizika a jejich analýza hodnocena a zkoumána. Odlišnosti a nejednotnost jsou z pohledu technika umocněny skutečností, že technická oblast je charakteristická jednoznačným a přesným řešením problému a to včetně názvosloví. Zvýraznění problémů nastává s překlady definic a základních pojmů z cizího jazyka.

3.1

Vysvětlení pojmů

Analýza je pojem z fyziky a chemie, obecně se používá k označení myšlenkového nebo faktického rozkládání celku na části. Navazující syntéza pak opětně spojuje tyto části v celek. Analýza rozlišuje jednotlivé části a zkoumá jejich funkce a vazby v celku. Analyzovat lze strukturu určitého systému i dějů (procesů), které v něm probíhají. V aplikaci na přípravu a realizaci projektů spojených s výstavbou je analýza a navazující syntéza spojována nejčastěji s hledáním optimální varianty struktury projektem realizovaného díla (např. stavby) i optimální varianty postupu jeho realizace (viz analýza řešení projektu). Analyzovány mohou být nejrůznější systémové struktury, které lze na projektu jako objektu zkoumání definovat. Často se tak provádí analýza časového rozvrhu, zdrojová analýza (analýza zdrojů hmotných, lidských, finančních, potřebných pro realizaci projektu), analýza rizik (spojených s realizací projektu nebo určité jeho varianty), analýza dosažené hodnoty (v průběhu realizace projektu), analýza vývoje nákladů (viz také analýza projektu finanční). Ekonomická životnost je časový úsek, po kterou je stavba schopna efektivně plnit svou funkci při zohlednění nákladů na její provoz, užívání a udržování.

Expert – tento výraz (také specialista nebo odborník) [23] označuje osobu, která má velké znalosti v nějakém konkrétním oboru. Vedle teoretických znalostí má expert i praktické zkušenosti a průběžně se v oboru dále vzdělává [28]. To že někdo má v daném oboru profesionální nebo akademickou kvalifikaci neznamená nutně, že je expert. Na druhé straně se může stát expertem i ten, kdo nemá patřičné formální vzdělání. Označení expert je proto spíše neformální. Jedná se o relativní označení člověka, kterým jeho okolí oceňuje jeho znalosti a zkušenosti v oboru. Expert = znalec5, odborník, zkušený pracovník [24]. Jakost výrobku je souhrn vlastností vyjadřující způsobilost výrobku plnit požadovanou funkci, pro kterou byl určen. Kategorie nebezpečí je stupeň ohodnocení váhy nebezpečí vzniku poruchy. Kategorie vyjadřuje nebezpečnost, kterou působí konstrukce na své okolí v případě, že k nebezpečí dojde. Morální životnost je doba od začátku užívání stavby až do chvíle, kdy při změně standardu požadovaného uživatelem není efektivní stavební úprava, ale je ekonomicky účelná náhrada novou stavbou. Morální opotřebení stavby je ztráta hodnoty stavby vlivem postupujícího technického pokroku, změny životního stylu uživatelů. Návrhová životnost je teoretická (předpokládaná) životnost uvažovaná v návrhu stavby, v projektové studii, technické normě nebo jiném dokumentu stanovená metodou výpočtu ze životnosti jednotlivých částí stavby. Předpokládaná doba, po kterou má být stavba používána k navrženému účelu při běžné údržbě. 5

Znalec není v tomto případě myšleno „soudní znalec“, neboť toho od experta odlišuje tzv. zvláštní kvalifikace znalce [71].

12/28


Nebezpečí lze v souvislosti s výstavbou chápat velmi obecně, jako hrozbu nebo ohrožení bezpečnosti při výstavbě a při užívání stavby. Slovník pod heslem bezpečnost připomíná také obecnou lidskou potřebu bezpečí a jistoty a definuje pak pojem (v daných souvislostech) z hlediska ochrany lidí jako bezpečnost práce a v souvislostech s ochranou majetku před poškozením nebo zničením (působením lidí nebo vyšší moci) řadou dalších hesel, např. bezpečnost technická, bezpečnost jaderná, bezpečnost požární. Obecný pojem nebezpečí má pro řízení rizik smysl jen tehdy, bude-li pokud možno přesně popsán děj, kterým se může určité nebezpečí konkrétně projevit, obvykle v různých variantách, popř. alespoň v krajních. Pro takový popis je užíván pojem scénář nebezpečí [Hazard Scenario], který je základním prvkem pro stanovení rizika a pro práci s ním také v procesu přípravy realizace projektu spojeného s výstavbou. Portfolio označuje celkový souhrn aktiv a pasiv. Portfolio rizik [risk portfolio] je pak souhrnem všech dílčích rizik projektu. Porucha je jev spočívající v ukončení schopnosti výrobku plnit požadovanou funkci podle technických podmínek. Porucha je tady projevem vady.U stavebních konstrukcí je porucha změna konstrukce proti původnímu stavu, vyvolaná zatěžujícími účinky a vlivy ve stadiu realizace a užívání, která zhoršuje její spolehlivost, případně snižuje její bezpečnost, předpokládanou ekonomickou životnost, užitnou jakost apod. Porucha stavební konstrukce má technické důsledky. PPP je obecně užívanou zkratkou pro Partnerství veřejného a soukromého sektoru – zkratka vychází z anglického označení Public Private Partnership. Jsou tak nazývány projekty, na jejichž realizaci se společně podílejí veřejná správa a soukromý sektor. Zpravidla tak veřejná správa zajistí výstavbu či rekonstrukci nemovitostí, na něž sama nemá dostatek financí. Cílem PPP projektů je za přesně definovaných smluvních podmínek a ve stanoveném čase dostavět nebo rekonstruovat veřejné infrastruktury s využitím finančních zdrojů a schopností soukromého sektoru. Mezi nejčastější příklady realizace formou PPP projektů patří: • • • •

dopravní stavby (dálnice a rychlostní cesty, městské komunikace, mosty, tunely, železnice apod.) inženýrské sítě (vodovodní rozvody, kolektory apod.) administrativní budovy (soudy, úřady apod.) budovy školství a zdravotnictví (nemocnice, polikliniky, školy, vysokoškolské koleje apod.)

Projekt PPP se realizuje jako veřejná zakázka podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách [23], a podle koncesního zákona č. 139/2006 Sb., [24]. Veřejný subjekt vystupuje v tomto druhu projektů jako Zadavatel a soukromý subjekt jako Koncesionář. Hlavním principem PPP projektů je předpoklad většího přínosu pro veřejný sektor v poměru k vynaloženým prostředkům díky zkušenostem a možnostem soukromého sektoru. Druhým faktorem je rozložení rizik spojených s financováním a realizací stavby na Zadavatele a Koncesionáře podle toho, které riziko dokážou smluvní strany nejlépe řídit. U tohoto typu projektů se předpokládá jednak efektivnější řízení průběhu realizace stavby nebo rekonstrukce a s tím spojených rizik, na druhé straně lepší využití soukromého kapitálu. Projekt (obecně) je unikátním a jedinečným souborem činností [22]. Nemá tedy žádný vzor v minulosti a proto nemůžeme přesně odhadnout co se stane, nemůže se tedy i opakovat v budoucnosti. Vždy existuje neurčitost jež je nositelem rizika. Projekt má dočasný charakter. Všechny zdroje jsou organizovány a řízeny výhradně za účelem dosažení projektových cílů. Po jejich dosažení bude organizace využívání zdrojů zrušena. Po skončení projektu, co s těmi, co řídili projekt. Máme je vrátit zpět do pozice, v které se nacházeli předtím. Projekt je pracovní proces směřující k dosažení stanovených cílů. Během tohoto procesu prochází projekt mnoha etapami a fázemi [28]. Tak jak se tyto etapy mění, mění se i úkoly, 13/28


organizace a zdroje, které se na projektu podílejí. Problém s tím, že k některým etapám je obtížné s zpětně vrátit. Například nelze postavit dům a pak si vzpomenout, že je nutný pod domem sklep. Projekt je úsilím, ve kterém jsou lidské, finanční a materiální zdroje organizovány specifickým způsobem. Měl by být stanoven určitý garant projektu, nejedná se o projektového manažera. Projekt vyžaduje sjednocení úsilí a dovedností mnoha odborníků z různých oblastí lidského konání. Projektové činnosti se prolínají organizačními liniemi. Dosažení cílového stavu je závislé na vzájemné provázanosti dílčích činností. Povětšinou se projektový manažer potýká s prácí s lidmi. Jak je motivovat. Celkem problém. Projektem není opakující se práce. Každý projekt je nový. Projekt je charakterizován: jedinečností systémovostí omezenými zdroji nejistotou a rizikem Znaky projektu jsou: jedinečnost, každý projekt je jiný riziko, ne vše lze dopředu předvídat komplexnost, podílí se na tom více lidí, více činností a i více zájmů!! omezený čas , datum začátku projektu, datum konce omezené zdroje stanovené cíle, různě strukturované, podcíle, jak je ohodnotit, jestli jsou splněny Riziko je pravděpodobná škoda vzniklá jako následek realizace známého nebezpečí [68], [69], [70]. Je kombinací pravděpodobnosti výskytu a intenzity působení negativního vlivu. Riziko lze stanovit pro „n“ dílčích nezávislých procesů [77], [78], jako součin pravděpodobnosti6 vzniku škody a objemu škody: n

R = ∑ (Ci ⋅ Pi )

(3.1)

i =1

Převezmeme-li značení a názvosloví [63], pak tento vztah je možno definovat jako portfolio rizik dané součinem vzniklé škody a pravděpodobností jejího vzniku (pravděpodobnost realizace scénáře nebezpečí): n

(

Rs = ∑ Dmi ⋅ Pi i =1

i Rs P

D

)

(3.2)

vyjadřuje jednotlivé situace (scénáře), které jsou zkoumány jako jednotlivá rizika je riziko, jehož výše je stanovena v penězích (v určité měně), je bezrozměrná veličina, vyjadřující pravděpodobnost7, s jakou k ději podle daného scénáře a tím také ke škodě „D“ dojde, od nuly, tj. nulového rizika, až po jedničku, kdy jde o stoprocentní pravděpodobnost, tedy jistotu, nikoliv riziko, je škoda vyjádřená v penězích (v určité měně), ke které dojde, pokud se bude realizovat příslušný scénář nebezpečí.

6

Vyjadřující procento pravděpodobnosti, že událost podle scénáře „i“ proběhne (obvykle do 0,75, protože větší pravděpodobnost než 75 %, je považována téměř za jistotu). 7 Konkrétně z technického pohledu jako pravděpodobnost dosažení některého z relevantních mezních stavů

14/28


Rs ≡ (Rs1 ; Rs1 ; ...Rsn )

(3.3)

Takovýmto způsobem, v případě, kdy dokážeme vyčíslit očekávanou výši škod (v peněžních nebo jakýchkoli jiných jednotkách), můžeme určit absolutní míru rizika. V opačném případě aplikujeme relativní analýzu rizika, jejímž výsledkem je seřazení vybrané skupiny rizik podle jejich závažnosti. Pak hovoříme o prioritizaci rizik. To se provádí podle vhodně zvolených parametrů sloužících k porovnání rizik v rámci vybrané skupiny, nelze je však chápat jako absolutní vyjádření rizik a porovnávat tak například rizika z různých projektů. Relativní metody bývají často označovány jako expertní, jsou založeny na hodnocení skupiny odborníků. Významným nástrojem v relativní analýze rizika je Index RPN [Risk Priority Number]. Pojem riziko je třeba pro řízení rizik [Risk Management] a také ve výstavbě chápat jako definovanou a finančně vyjádřenou nejistotu, nebo jako definované nebezpečí (hrozbu) významné újmy nebo ztráty (finančně vyjádřené), která se může stát (s určitou pravděpodobností) škodou. V souvislostech s managementem rizik nelze proto zaměňovat pojem riziko s pojmy nebezpečí nebo škoda. V praxi výstavby (zejména v ČR) nelze podcenit přínos postupu, podle kterého si odpovědná osoba (např. manažer projektu, projektant, vedoucí stavby) uvědomí přesněji rozsah nebezpečí (scénář nebezpečí) a odhadne výši rizika, aby pak přijatelná rizika nechala odborně vyhodnotit a zahrnula je (i práci s nimi) také do příslušných ekonomických úvah. Spolehlivost (z pohledu stavebního díla) je schopnost stavebního objektu, konstrukce nebo její části plnit funkci určenou v projektu na daném místě po celou dobu její existence (životnosti). Škoda je materiální nebo sociální důsledek realizace nebezpečí, je to náhodná veličina. Její velikost závisí na scénáři nebezpečí, který se mění v průběhu času a v závislosti na umístění vyšetřovaného objektu či procesu. Podle občanského práva je škoda chápána jako újma způsobená v majetkové oblasti poškozeného, kterou lze objektivně vyjádřit v penězích. Dělí se na škodu skutečnou a na ušlý majetkový prospěch. Platí zásada, že škoda se má hradit uvedením v předešlý stav (například opravou poškozené věci) a teprve, není-li to možné nebo účelné, v penězích. Při určení výše škody se vychází z ceny, jakou měla věc v době poškození. V trestním právu výše škody způsobené trestným činem nebo přečinem spoluurčuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Pojem škoda je zejména frekventovaným pojmem právním. Nejde tedy o nejistotu, nebezpečí, popř. riziko újmy nebo ztráty, ale o újmu či ztrátu, která již nastala nebo s jistotou nastane. Technická životnost je (také fyzická životnost) doba od začátku užívání stavby až do okamžiku, kdy stavba technicky ztratí schopnost plnit svou funkci při zohlednění podmínek užívání. K fyzickému opotřebení stavby dochází vlivem působení fyzických procesů na stavební konstrukce, konstrukční prvky a materiály. Vada je nedostatek na jednotce vzhledem k určitému znaku ve srovnání s původním požadavkem, nebo nedostatek na určitém objektu nebo procesu, vzhledem k původním požadavkům. Je důsledkem nesplnění požadavku ve vztahu k zamýšlenému nebo specifikovanému použití. Nesplněním požadavku vzniká neshoda8. Vady věcí jsou takové nedostatky věcí, s nimiž spojuje právní řád určité právní následky. Může jít o vady právní nebo o vady faktické. Právní vada vzniká tam, kde na věci náležející určitému vlastníku vázne právo třetí osoby. Za faktickou vadu se považuje skutečnost, že věc nemá vlastnosti jaké jinak obvykle má mít, případně jaké byly mezi účastníky daného právního vztahu dohodnuty, či jaké podpůrně či závazně stanoví zákon. Obvyklým právním následkem vady věci je odpovědnost za vady věci v občanském a obchodním právu (příslušnou úpravu obsahuje občanský a obchodní zákoník). Vady věci se rozdělují na vady 8

Rozdíl mezi pojmy vada a neshoda je důležitý z hlediska právního významu, zejména ve vztahu k záležitostem týkajícím se odpovědnosti za produkt (ČSN EN ISO 9000/01 0300/:2001).

15/28


odstranitelné nebo neodstranitelné (podle toho má kupující či objednatel díla právo na bezplatné odstranění vady, na výměnu věci, na přiměřenou slevu z ceny, nebo na odstoupení od smlouvy), nebo na vady zjevné a skryté, které se objeví až po delší době. Odpovědnost za vady věci nevylučuje odpovědnost za škodu, způsobenou v důsledku vady věci a nárok na smluvní pokutu. Práva z odpovědnosti za vady věci, pro které platí záruční doba, zaniknou, nebyla-li uplatněna v záruční době. Vada konstrukce je nedostatek konstrukce, způsobený chybným návrhem nebo provedením. Vada konstrukce má technické i právní důsledky. Životnost je schopnost výrobku plnit požadovanou funkci podle technických podmínek v určeném časovém období.

3.2

Překlady názvů a pojmů Expert

Expert

Soudní znalec

Expert Witnesses

Odhadce

Valuer

16/28

VŠB-TECHNICKÁ UNIVERZITA OSTRAVA Fakulta stavební

Recommend Documents