Variabilita proprií a její role při konstituování onymických systémů Milan Harvalík Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha (Česká republika) Podobně jako ve světě, i v slovanské a české onomastice se v posledních desetiletích výrazně dostává do popředí zájmu badatelů studium užití a fungování proprií v komunika‐ ci, spojené zvláště s analýzou forem vlastních jmen doložených v projevech realizovaných v jednotlivých útvarech a poloútvarech národního jazyka. Je zjevné, že vlastní jméno vstu‐ puje do jazykové komunikace v různých podobách, a to v závislosti na funkcích, které vlastní jména ve společenské komunikaci plní, a na komunikační situaci, respektive na stupni její oficiálnosti, který je podmíněn účastníky komunikačního procesu a cílem proje‐ vu (srov. Habovštiaková, 1989, s. 268; Knappová 1996, s. 153). Proto, má‐li být studium proprií, jejich forem, vlastností a funkcí skutečně založeno na principech obecné teorie onomastiky a nemá‐li jít o pouhé mechanické přenesení metod a postupů užívaných při zkoumání apelativní sféry jazyka na propriální materiál, je nezbytné všímat si právě těchto jevů – vždyť vlastní jména (a ostatně všechny výrazy v libovolném jazyce) – za účely ko‐ munikace vznikají, v ní se realizují, vyvíjejí a případně i zanikají. V souvislosti s rozborem fungování vlastních jmen v komunikaci je nutné věnovat spe‐ ciální pozornost vzniku a užívání komunikačních variant proprií. Pod označením propriálně komunikační varianty (eventuálně komunikační varianty vlastních jmen) jsou míněny takové formy proprií, které vycházejí ze stejného základu (etymonu) jako základní (oficiální) podoba jména, jsou však obměněny hláskově, slovo‐ tvorně, paradigmaticky, gramatickým číslem či rodem. R. Šrámek v jejich vymezení uvádí, že „nevyplývají z podstaty propriálního systému, z jeho pojmenovací potence a netýkají se podmínek a průběhu propriálně pojmenovacího aktu. Neodrážejí vlastnosti a jevy inhe‐ rentně onymické, nýbrž takové, které vyplývají z účasti hotových proprií na jazykově spo‐ lečenské komunikaci, tedy ze zapojení proprií jako hotových lexikálních jednotek do ko‐ munikátů (textů)“. (Šrámek, 1999, s. 109). Reflektuje se v nich vztah jména k jazyku/nářečí, dobová onymická norma a také vývoj společnosti i vývoj onymického objektu. Užití propriálně komunikačních variant je charakteristické především pro ústní komu‐ nikaci, která bývá realizována v tzv. hovorové formě spisovné češtiny (jeden z jazykových útvarů, konstituujících se na hranicích spisovného/nespisovného jazyka, ale jako varieta neuznáván bez výjimky), častěji však v nespisovných jazykových útvarech a poloútvarech, jimiž jsou tzv. obecná čeština (útvar národního jazyka jednak ryze interdialektového typu – regionálně vymezitelný a poněkud i teritoriálně diferencovaný –, jednak typ standardu s vyšší komunikační funkcí, používaný i v krásné literatuře a v dramatické tvorbě), dialekty a slangy. V různé míře se s nimi setkáváme u všech druhů vlastních jmen.
10
Milan Harvalík
Vzhledem k tomu, že propriálně komunikační varianty mají týž základ jako oficiální forma jména, takže mluvčí jsou si vědomi spojitosti mezi nimi, lze je rovněž označit jako allonomy, tj. realizace nomému – jazykové jednotky, která umožňuje kompetentnímu mluvčímu určitého jazykového společenství rozpoznat různé formy vlastních jmen jako identické (podrobněji k termínům nomém a allonom viz Kohlheim, 2001, 2005). Jedním z antroponymických systémů, u nichž se výrazně uplatňují propriálně komuni‐ kační varianty jmen, jsou rodná jména a jejich hypokoristické formy (srov. zvl. Knappová, 1989; Pastyřík, 2003). Zatímco základní formy rodných jmen existují pouze ve spisovné, oficiální formě (byť mohou mít tvarové a pravopisné varianty), jejich hypokoristické podo‐ by jsou svou podstatou formy neoficiální, často znatelně expresivní, při jejichž tvoření je využíváno bohatství různorodých jazykových postupů. Mnoho hypokoristických podob je přitom buď obecněčeských nebo více či méně ovlivněno dialektem, protože jejich forma je utvářena hláskoslovím, morfologií a slovotvorbou regionu, na jehož území se vyskytují (např. Hadámek, Hanýžka na Chodsku v západních Čechách, Anče, Eviště, Honziště v Pod‐ krkonoší v severovýchodních Čechách, Jura, Jožka, Svaťa, Liba na Moravě). Ačkoliv hypo‐ koristika jsou jedním ze zdrojů obohacování repertoáru základních forem rodných jmen a některé původní komunikační varianty byly postaveny na stejnou oficiální úroveň jako výchozí podoby (srov. Zdeslav – Zdeněk, Magdalena, Apolena, Helena apod. – Lenka, Mi‐ roslav – Mirek), lze předpokládat, že hypokoristické formy s výraznou regionální a/nebo stylovou příznakovostí (zvláště silně expresivní) hranici mezi hypokoristiky a oficiálními podobami rodných jmen nepřekročí (srov. Harvalík, 2004). V souboru českých příjmení se komunikační varianty manifestují především u jejich ženských forem, a to ve slovotvorné rovině. Zatímco ve spisovné češtině slouží k utvoření ženského příjmení (tj. k přechýlení) sufix ‐ová (např. Novák – Nováková), v obecné češtině a v dialektech je repertoár využívaných přípon podstatně širší – jako obecněčeský lze hod‐ notit sufix ‐ka (Toman – Tomanka), silně rozšířená je rovněž přípona ‐ice/‐ica1 (Antoš – Antošice, Cůfal – Cůfalica). Za regionálně příznakové je možné označit sufixy ‐ena (Vrábl – Vráblena), ‐ula (Novák – Novákula) ad. (srov. Hlubinková, 1996; Kolařík, 1999). Výzkumy dokazují, že v dialektech vedle sebe fungují spisovné i nářeční formy ženských příjmení, což dobře dokládá podmíněnost užití komunikačních variant – vedle generační příslušnosti mluvčích totiž podstatnou roli pro výběr spisovné či obecněčeské (resp. nářeční) formy hraje stupeň oficiálnosti komunikační situace. Komunikační varianty proprií se někdy liší gramatickým rodem. Jak známo, v češtině např. oikonyma typu Dobříš, Kroměříž, tedy původní maskulina (utvořená mužským pose‐ sivním sufixem ‐jь) ve spisovném jazyce přešla mezi feminina, v místním úzu však často přetrvává starší stav a jména si ponechávají původní mužský rod. Charakteristickým rysem komunikačních variant vlastních jmen bývá zjednodušování víceslovných proprií. S uvedeným jevem se setkáváme především u toponym. Místní jmé‐ na se v lokálním úzu obvykle užívají bez přívlastků (shodných či neshodných), např. Brod místo Český Brod (střední Čechy), Havlíčkův Brod (východní Čechy) i Uherský Brod (vý‐ chodní Morava); podobně Poříčí místo Spálené Poříčí (západní Čechy) i Poříčí nad Sázavou
1
Varianta ‐ica se vyskytuje na té části území českého národního jazyka, kde nedošlo k přehlásce ’a > ě.
11 Variabilita proprií a její role při konstituování onymických systémů (střední Čechy). Na základě mimojazykové situace známé účastníkům komunikace (jsou‐li členy téže komunity, např. jde‐li o obyvatele jedné obce) je totiž pojmenování jednoznač‐ né a náležitě plní všechny potřebné onymické funkce i bez použití přívlastku. Na tomto místě je ovšem nutné poznamenat, že výše uvedené příklady zjednoduše‐ ných komunikačních variant proprií jsou těmito variantami pouze ze synchronního hledi‐ ska, neboť došlo úředně ke standardizaci přívlastkových toponym, a to kvůli větší míře jejich jednoznačnosti. Z historického pohledu jsou vlastně základními podobami jmen formy jednoslovné a propriálně komunikačními variantami pak jména přívlastková. Jiným prostředkem ke zjednodušení vlastních jmen je univerbizace. Tento proces se výrazně uplatňuje v uličním názvosloví a používá se přitom stejných slovotvorných pros‐ tředků jako při univerbizaci apelativních sousloví (srov. Kneselová, 1999). K nejčastěji po‐ užívaným sufixům patří přípony ‐ák, vyskytující se při zkracování dvouslovných pojmenování skládajících se z apelativa (např. náměstí) a jeho adjektivního nebo substantivního přív‐ lastku (Václavské náměstí – Václavák, náměstí Míru – Mírák), a ‐ka, která obvykle zkracuje názvy tvořené apelativem ulice a atributem v podobě posesivního adjektiva (Jungmanno‐ va ulice – Jungmannka, Legerova ulice – Legerka). Všechny uvedené formy mají nižší stylis‐ tickou platnost a jejich používání je omezeno pouze na méně oficiální komunikační situace. Značné bohatství propriálně komunikačních variant v rámci jednotlivých druhů topo‐ nym nalézáme u pomístních jmen neboli anoikonym. Anoikonyma jakožto vlastní jména, která jsou svou povahou značková, mají tendenci zachovávat v zájmu náležitého plnění všech propriálních funkcí svou původní podobu a vymykat se tak z jazykového vývoje, současně však – protože jsou přirozeně integrální součástí jazyka – nezůstávají (a ani nemohou zůstávat) vůči jazykovým změnám zcela inertní a jistým způsobem (obvykle s určitým zpožděním) na ně reagují. Toto napětí je udržuje v oscilaci mezi oběma krajními póly na ose neměnnost – pravidelný vývoj a spolu s výše zmíněnou nestandardizovaností způsobuje jejich komunikační variabilitu (srov. Harvalík, 2000, s. 117 – 118). Podpůrným faktorem pro vznik propriálně komunikačních variant je dále stáří anoikonym – značná část jmen se konstituovala teprve v průběhu posledních staletí, a proto dosud nelze pokládat proces jejich stabilizace za ukončený. Konkurence propriálně komunikačních variant dobře vyniká při srovnání tří vzájemně blízkých skupin anoikonym – předložkových jmen typu Pod horou, čistě prefixálních anoi‐ konym (typ Podhora) a prefixálně‐konverzních jmen s tvaroslovnou charakteristikou ‐í – typ Podhoří (srov. Harvalík, 2000). Anoikonyma všech tří uvedených skupin totiž vznikla za stejným účelem – jejich úkolem je vyjádřit prostorový vztah takto nazvané lokality k jiné‐ mu, tzv. relačnímu objektu (Šrámek, 1980, s. 646) – a navzájem si tak konkurují. Jinými slovy řečeno, ve všech případech se v pojmenovacím aktu vychází ze stejného onomazio‐ logického principu, resp. ze shodného pojmenovávacího a obsahového modelu jména. Proto není z tohoto hlediska rozdílu mezi anoikonymy Pod lesem, Podlesí a Podles, různost se týká slovotvorně strukturní realizace pojmenovávacího vztahu (srov. Šrámek, 1999, s. 158). Vzhledem k této skutečnosti je v anoikonymii Čech poměrně častým jevem, že jeden a týž objekt je zároveň pojmenován dvěma (výjimečně i třemi) paralelně fungujícími jmény reprezentujícími výše uvedené typy anoikonym. Všechna jména přitom vycházejí ze stej‐ ného substantivního základu, např. Pod domy – Poddomí (označení cesty v katastru Jaro‐
12
Milan Harvalík
měře ve východních Čechách), Pod duby – Poddubí (pojmenování pole u obce Chvalšovice na Volyňsku v jižních Čechách), Nad vrchem – Nadvrch (pole v katastru Podlázek u Mladé Boleslavi ve středních Čechách), Pode hrází – Podehrází – Na Podehrázi (pojmenování luk v blízkosti obce Srby na Nepomucku v západních Čechách). Z předcházejících příkladů tak plasticky vyvstává obraz postupného vzniku a stabilizace uvedených typů anoikonym, zároveň je však přesvědčivě dokumentováno jejich zapojení do jazykové komunikace a jejich fungování coby propriálně komunikačních variant. Analýza různých způsobů užití a fungování variant vlastních jmen ukazuje, že podstat‐ ným argumentem pro užití té či oné formy je charakter komunikační situace, jak už bylo naznačeno v úvodu. Při konkurenci mezi spisovnou nebo standardizovanou variantou jména a variantami obecněčeskými či nářečními jsou v oficiální komunikaci závazné podo‐ by spisovné a/nebo standardizované, k jejichž vlastnostem patří vyšší komunikační prestiž. Ostatní formy komunikace připouštějí i nespisovné podoby. Tuto diferenciaci lze interpre‐ tovat rovněž jako stylistickou podmíněnost výběru jedné z nabízejících se propriálně ko‐ munikačních variant. Potvrzuje se silný vliv dialektů na jazykovou stránku vlastních jmen a na vytváření propriálně komunikačních variant. Připomínáme, že dialektismy jsou prop‐ riálními funkcemi obvykle tak zastřeny, že nepůsobí rušivě (s výjimkou případů, kdy jsou evokovány záměrně). Pokud jsou dialektově komunikační varianty kodifikovány (standar‐ dizovány) a z hlediska spisovnosti reprezentují vlastně stav nenáležitý, je třeba je i přesto respektovat, protože mají jako vlastní jména statut celospolečenské závaznosti. Standardi‐ zovaná podoba splývá se spisovností (srov. Šrámek, 1999, s. 111). Vidíme, že variabilita vlastních jmen je jedním z podstatných faktorů, které se podílejí na dynamice vývoje jed‐ notlivých onymických systémů, a stimuluje jejich utváření. Díky tomu je proces formování onymie a jejího konstituování stále živý, což je nezbytným předpokladem pro její existenci. Další výzkumy vlastních jmen a jejich fungování v komunikaci tak mohou přispět jak k rozvoji onomastiky a její obecné teorie, tak i k novým poznatkům v dialektologii. Literatura: HABOVŠTIAKOVÁ, K.: Fungovanie vlastných mien v ústnej komunikácii. In: Aktuálne úlohy onomastiky z hľadiska jazykovej politiky a jazykovej kultúry. Zborník príspevkov z 2. česko‐ slovenskej onomastickej konferencie (6. – 8. mája 1987 v Smoleniciach). Ed. M. Majtán. Bratislava: Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra Slovenskej akadémie vied 1989, s. 268 – 274. HARVALÍK, M.: Ke konkurenčním vztahům v českém anoikonymickém systému (na příkladě dvou anoikonymických strukturních modelů). In: Onomastické práce. Svazek 4. Sborník rozprav k sedmdesátým narozeninám univ. prof. PhDr. Ivana Lutterera, CSc. Ed. L. Olivová‐Nezbedová – R. Šrámek – M. Harvalík. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR 2000, s. 109 – 137. HARVALÍK, M.: Postavení spisovných a nářečních forem vlastních jmen v onymickém systému. In: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané ve Vzdělávacím středisku Šlapanice 10. – 12. února 2004. Ed. E. Minářová – K. Ondrášková. Brno: Masarykova univerzita 2004, s. 309 – 313. HLUBINKOVÁ, Z.: Přechýlené podoby ženských příjmení ve východomoravských nářečích. In: Acta onomastica, 1996, roč. 37, č. 1, s. 54 – 57. KNAPPOVÁ, M.: Rodné jméno v jazyce a společnosti. Praha: Academia 1989. 204 s.
13 Variabilita proprií a její role při konstituování onymických systémů KNESELOVÁ, H.: Neoficiální podoby brněnských urbanonym. In: Propria v systému mluvnickém a slovotvorném (Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Onomastika a škola” konané v Brně ve dnech 10. – 11. 2. 1998). Ed. K. Klímová – H. Kneselová. Brno: Masarykova univerzita 1999, s. 94 – 99. KOHLHEIM, V.: Nomem und Allonom. In: Österreichische Namenforschung, 2001, roč. 29, č. 1 – 2, s. 147 – 154. KOHLHEIM, V.: Nomem und Allonom. Die Feststellumg [sic] onymischer Identitäten in Vergangenheit und Gegenwart. In: Proceedings of the 21st International Congress of Onomastic Sciences, Uppsala 19 – 24 August 2002. 1. Ed. E. Brylla – M. Wahlberg – V. Dalberg – W. F. H. Nicolaisen. Uppsala: Språk‐ och folkminnesinstitutet 2005, s. 207 – 217. KOLAŘÍK, J.: Zvláštnosti flexe příjmení na Luhačovicku. In: Propria v systému mluvnickém a slovotvorném (Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Onomastika a škola” konané v Brně ve dnech 10. – 11. 2. 1998). Ed. K. Klímová – H. Kneselová. Brno: Masarykova univerzita 1999, s. 61 – 65. PASTYŘÍK, S.: Studie o současných hypokoristických podobách rodných jmen v češtině. Hradec Králové: Gaudeamus 2003. 140 s. PLESKALOVÁ, J.: Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku. Jinočany: H+H 1992. 151 s. SVOBODA, J. – ŠMILAUER, V. – OLIVOVÁ‐NEZBEDOVÁ, L. – OLIVA, K. – WITKOWSKI, T.: Základní soustava a terminologie slovanské onomastiky. In: Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1973, roč. 14, č. 1, s. 1 – 280. ŠRÁMEK, R.: Pomístní jména typu „Za lesem, Na nivě”. In: Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1980, roč. 21, č. 2 – 3 – 4 – 5, část druhá, s. 638 – 650. ŠRÁMEK, R.: Areál onymický a areál dialektový. In: Nazewnictwo obszarów językowo mie‐ szanych. Księga referatów międzynarodowej konferencji onomastycznej w Gdańsku 25 – 27 pażdziernika 1977. Ed. H. Górnowicz. Wrocław – Kraków – Warszawa – Gdańsk: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich. Wydawnictwo Polskiej Akademii Nauk 1981, s. 157 – 166. ŠRÁMEK, R.: Úvod do obecné onomastiky. Brno: Masarykova univerzita 1999. 191 s. The Variability of Proper Names and Its Role in the Formation of Onymic Systems The present paper deals with the origin and use of the communication variants of proper names (proprial communication variants), i.e. those forms of proper names which are related to the same base (etymon) as the essential (official) form of the name, but the sound pattern‐ ing, word formation patterning, paradigm, grammatical number or gender of which have been changed. The occurrence of the proprial communication variants is particularly typical in oral communication. To varying degrees, all kinds of proper names have these variant forms. The typical features of the proprial communication variants include their rootedness in the pho‐ netic, morphological, and word‐formation systems of the region in which they occur; expres‐ siveness; the use of various word‐formation processes (such as univerbisation or truncation); simplification (if comprehension is not precluded) of multi‐word proper names, etc. As is evi‐ dent from this characteristic, the proprial communication variants created in such a manner are of a limited stylistic exploitation, and their use is restricted only to less formal communication.
