KLÍŠTĚ Ten hajzl se na mě musel přisát někde mezi Potokem a Kozí bradkou. Jestli si dobře pamatuji, kousek za potokem jsem si sundal bundu, protože mi už doopravdy komáři lezli krkem. Lítali mi za límec, ďobali do ramen, prostě mi pili krev. Potřeboval jsem ze sebe něco shodit. Tak jsem tu modrou pracovní bundu sroloval a narval do batohu pod termosku. Klečel jsem u toho, nohu opřenou o podivný pařez a zíral, co bylo kolem borůvek. „Modrota“, řekl by táta. Trochu jsem si utrhl a nasypal do pusy, vyplivl listí, zapnul batoh a vstal. Přede mnou byl můj nejoblíbenější úsek, táhlý kus lesa s kilometrovým polomem. Haldy dřeva na každém kroku. To aby červotoči přes zimu neumrzli hladem. Teď byla ale půlka srpna, měli teplíčko. A já koneckonců taky. Do jedenácti jsem nasbíral ještě půl tašky. Byl jsem nadmíru spokojený, akorát jsem ještě netušil, že toho doma polovinu vyházím. Ale koneckonců to nebylo poprvé, hnijící houby nám doma zapáchaly každou chvilku, Lucka už byla zvyklá a sousedi si nestěžovali. Aby jo, vždycky zbylo i na ně. Pěkně jsem si to u auta přendal do košíku, nejlepší kousky navrch, nejhorší kousky obloukem zpět do lesa, rozmočené kalhoty do tašky. A já do auta a osmdesátkou pěkně zpátky do Lipan, abych už si mohl debužírovat. Na značky jsem moc nekoukal, před očima mi tancovaly řízečky z masáků, pečenáče, těstoviny s houbami... A když to poprvé píchlo, skoro mi to ani nedošlo. Cítil jsem to, ale když se člověk vrací z lesa, píchá ho všude a všechno. Mates Klásek, tátův kolega z práce, si před časem přinesl z lesa větev. Byl na ostružinách. Měl jít se synem, ale ten se na to na poslední chvíli vykašlal, nebo jak to bylo, zkrátka si přinesl konár dlouhý jak můj loket, měl ho zapíchý v uchu a šel s ním přes půl města, údajně si i zašel na zmrzlinu. Ale to se jen říká. Každopádně ten klacek v uchu měl a nikdo ani nepípl, když si to mašíroval po náměstí. Všichni asi koukali do jeho košíku na ty lesklý praváky a uchu nevěnovali pozornost. Kdyby mu z něj kapala krev na podlahu té skvělé cukrárny, tak by to někomu možná došlo. Ale takhle si nejspíš mysleli, že si zarazil párátko při čištění uší trochu hlouběji než obvykle. V nemocnici mu to odpoledne páčili čtyřicet minut a od té doby na to ucho neslyší a do lesa chodí zásadně ve dvou. No, zkrátka chci říct, štípnutí sem, píchnutí tam, ono se to na sedadle v autě srovná. Trochu hýbnout zády nahoru dolů a je to pryč. Budiž tomu země lehká. Měli jsme to rádi. Teda neměli, ale stejně měli. Domů jsem dorazil kolem půl jedné, slunce už pražilo do asfaltu maximální silou, po loužích ze včerejšího lijáku ani památky. Před vchodem si hrál mladý Bujárek s ještě jedním klukem odvedle a nějakou desetiletou holčinou, které se pod vlhkým trikem zřetelně rýsovala podprsenka. Co měla chránit, ví Bůh. Snad její lepší pocit. Nebo měla pomoct jejímu brzkému otěhotnění. Na to bych spíš sázel. Měla v sáčku nějaké oříšky a házela je po Bujárkovi, ten se naoko mračil a odkopával je pryč. Holka, takhle se jim nepostaví, musíš si to svádění vypilovat... Ten cizí kluk mi mrknul do košíku a pak se na mně trochu zasmušile usmál. „Tohle my nesbíráme.“ „No vidíš, já jo.“ „Jsou jedovatý.“ „Pošlu ti pohled z nemocnice.“ Pohladil jsem ho po vlasech. „Neboj, když se upraví, nic se nemůže stát.“ Přišel k nám Bujárek a vzal do ruky jednu růžovku. „Táta říká, že tohle sbírají jen syslové. A zoufalci.“ „Tatínek je vtipálek.“ „Co jste vy, pane Krafte? Zoufalec nebo sysel?“
Vážně jsem se na něj zadíval a houbu mu opatrně vzal z ruky. „A ty jsi taky vtipálek. Tatínek může mít radost. Mám hodně čištění, raději půjdu.“ Před měsícem nám skončila rekonstrukce domu, trochu se vylepšilo zateplení, zmodernizoval odpad, zajistil se u vchodu nájezd na kočárek a konečně vyměnily zvonky. Kromě toho nám někdo přes noc pomaloval pravou stěnu vchodu nějakým fialovým sprejem. Chvíli jsem si to prohlížel. Chvíli to vypadalo jako slon a pak mi to připomnělo koště zaražené mezi půlky zadku. Obdivuji, kam až může zajít fantazie. „Sysel?“ ozvalo se od křoví. Otočil jsem se a snažil se být slušný. „Ne, ani v nejmenším.“ „Takže zo-„ „Ne.“ „Ale tatínek říkal, že tyhle hou-„ „Asi vezmu tatínka někdy do lesa. Je tam spousta divných míst.“ Začal jsem mít dojem, že popotahuje, tak jsem na něj jen mrknul a otevřel si klíčem vchodové dveře. Lucka na mne už čekala s obědem, marinované řízečky a salát. Kdybych měl na břiše knoflíky, tak si je určitě povolím. Po jídle jsem se pustil do hub, polovinu červivých vyházel a zbytek skoro taky, protože se do mě pouštěl vztek, že jsem se tak dlouho plahočil po lese kvůli dvaceti kouskům. Lucka mně utěšila dlouhou a sladkou pusou, tak jsem přestal remcat, umyl nádobí a napustil si vanu plnou horké vody. Lucík – můj anděl všehomíry. Tak jsem ji nazval před sedmi lety, když jsem ji poznal na lyžích. Poprvé a naposled jsem se vydal na dovolenou na hory, nechal jsem se přemluvit od Adama Sakse, kolegy z práce a věčného karbaníka a ani v nejmenším jsem toho nelitoval. Lyžovat jsem nikdy neuměl a nikdy umět nebudu, ale mám čuch na skvělé bary, a tenhle byl prvotřídní. V přízemí zrenovovaného hotýlku, obložený ebenem, měkounké stoličky a dvě roztomilé servírky, které mimo výhledu do výstřihu nabízely i přehršel různých koktejlů. Pokud někdy někde narazíte na Alpský smích (přiznávám, spíš by mi tam sedělo sníh a taky jsem to tak nejdříve četl), tak neváhejte. Alkohol, další alkohol, červený pomeranč, brusinky, trochu alkoholu a rum, promíchat, podávat. Lehnout a ztuhnout. Nikdy nedávejte víc jak tři, nebo se nedožijete západu slunce. Já měl dva, a když jsem objednával třetí, vylezlo ze mne „plasklý síh“. Nebo něco podobného. Tou dobou byl Adam už na cestě do věčných lovišť. Zahlédl jsem ho naposled u juboxu, když se snažil nacpat kapesník do otvoru na mince a jeden host mu vysvětloval, že takhle to asi nepůjde. Pak se mi nějak ztratil z dohledu a dostala se mi do něj kouzelná zrzka, která si u vchodu snažila sádrou na ruce očistit sníh z bot. Jednou rukou si držela sportovní tašku, nechtěla ji pustit do špinavého rozčvachtaného sněhu a hranou sádry poctivě sloupávala malé kousky sněhu. Občas vyjekla, když se jí trochu dostalo pod sádru. To jsem ji poprvé zahlédl. Ne, že bych si ji druhý den nepamatoval, třetí Alpský smích jsem nedopil, ale rozhodně nebyla ráno tím člověkem, kterého jsem měl plnou hlavu. Adam se už potřetí dávil v koupelně do umyvadla a já se bál, že bude dovolená zkažená. Nakonec to poctivě rozchodil. A za to mu budiž dík, protože mne donutil dojít k ošetřovateli pro aspirin a já tam potkal znovu tu zrzku. Kontroloval jí sádru a čistil vnitřek od nečistot. Vteřinu mi trvalo, než mi scvaklo a vzpomněl jsem si, kde jsem ji to jen viděl, ale když se to stalo, neváhal jsem a pozval ji na odlehčenou verzi Alpského smíchu (brusinkový džus) a ona přijala. A teď tu se mnou seděla ve vaně, stříkala mi mezi roztažené nohy nějaký olejíček a pěna jí směšně visela z vlasů dolů přes levé ucho. Mám dojem, že jsem do té doby nic roztomilejšího neviděl. Natočil jsem se, až voda vyšplouchla trochu ven k pračce a nastavil jí svá nemužná záda. „Umýt. Číslo pět prosí umýt.“ „Číslo kolik?“ zeptala se se smíchem.
„Pět, to byl přece ten robot, co jen jezdil a někdo ho pořád honil. Mluvil srandovně.“ „On mluvil?“ „No jasně, přece pořád říkal –“ zarazil jsem se. „A víš, že možná nemluvil? Mám v tom nějakej zmatek.“ „Tak nastav hýždě, ty robote, pořádně ti je vyleštím,“ plácla mne dole přes záda a já vykřikl bolestí a noha mi mimoděk vykopla dopředu. Vytvořily se vlny a mně se skoro zamotala hlava. „Co blázníš?“ podívala se na mě překvapeně. „Aby tě neubylo, jen jsem tě polechtala.“ Držel jsem se za záda a dál cítil tu ostrou bodavou bolest někde v místech., kde jsem tušil ledviny. Ještě jednou to bodlo, já zkřivil obličej a pak už byl klid. „Mám dojem, že mi někdo zabodl vidle přímo do zad. Byl to humus, tak se nediv, že jsem takhle vykřikl,“ řekl jsem skoro uraženě, vzal jí mýdlo z ruky a začal si umývat krk. Lucka mi ho zase sebrala a sáhla do rozkroku tak rychle, že jsem málem vykřikl znova. A znova překvapením. „Už je to lepší?“ ruka se jí kmitala ve vodě a já cítil, jak tuhnu. Naklonila se ke mně a kousla mne do rtu. Ví, potvora, co mám rád. Člověk by jí odpustil i vyvraždění hlavního města. „Mnohemmm...“ odpověděl jsem a konec slova trochu protáhl, protože jsem pořád cítil její prsty tam dole, jek po mně jezdily tam a zpátky, na vršku se na vteřinku zastavily a pak znovu pokračovaly ve zkázonosném díle. Ten večer jsme se milovali dvakrát. Dvakrát dosáhla Lucka orgasmu a já byl dvakrát na pokraji zhroucení. Nicméně když jsme po druhé fázi leželi vedle sebe v posteli a já jí hladil rameno, nemohlo být nic lepšího. Nemohl jsem si přát lepší konec dne. Kdybych věděl, co mne čeká, užíval bych si to mnohem víc.
To ráno mne probudila bolest, kterou jsem cítil naposled snad někdy před deseti lety. To jsem se při práci na oplocení zahrady nabodl na drát, který mi projel bokem, protrhl mi na dvou místech košili a zařídil mi dvě pořádné jizvy. Tehdy to bolelo jako čert. Jenže jsem věděl, co se děje, odkud to jde. Teď jsem netušil vůbec nic. Chvilku jsem měl před očima fialové nepravidelné obrazce, skákaly tam jak tajtrlíci a bránily mi v rozhledu. Ne, že by bylo co vidět. A kdyby bylo, stejně bych neměl náladu koukat. Přetočil jsem se na posteli na břicho a dával si pozor, ať nevzbudím Lucku. Ležela vedle mne na zádech, jednu ruku měla na čele a pravidelně oddechovala. Krajkovou noční košilku měla o číslo větší, takže jí ramínka prakticky nedržela. Jindy by mne to vzrušovalo, ale teď jsem myslel na něco úplně jiného. Opatrně jsem si sáhnul dozadu. Cítil jsem malou bouli nebo otok. Nebo se mi to tak alespoň zdálo. Bolest už nebyla tak strašná. Spát se při ní dalo docela těžko, ale žít s ní ano. A to bylo hlavní. Když jsem si záda prohmatával, cítil jsem je. Dole míň, jak jsem postupoval nahoru, bolest se zvětšovala. A měj sem dojem, že ještě zdaleka nejsem v ohnisku. Vedle se to trošku pohnulo a pak se po mé levé straně objevilo jedno přimhouřené oko. „Proč tak brzo?“ Hlas měla tichý, ospalý. Byla opřená o ruku a ramínko bylo naprosto dole. Výhled jsem měl krásný. „Mám něco na zádech. Teda asi,“ dodal jsem. „A co tam máš, Patriku? Podělíš se o to se mnou?“
Teď už jsem nejspíš zaslechl i trochu podrážděnosti. Možná si myslela, že jsem dětinský a ohlašuji každé píchnutí. Koneckonců včera ve vaně si to mohla myslet taky. „Tak mi tam koukni, třeba mi to řekneš ty.“ „A máš to tady nebo-“ Jak na mne dopadla její ruka, projela mnou jedna dlouhá vlna bolesti. Narovnal jsem se na posteli jako prkno, hlavou jsem narazil do zdi a cítil jsem, jak se mi vnitřnosti převrací, střeva zauzlovávají, žaludek šílí... Zakousl jsem se do polštáře a snažil myslet na něco normálního. Snažil jsem si vybavit tu kůlnu, kterou mám rozdělanou, tu haldu prken, kterou musím zpracovat. Ráz dva tři... rázdvatři... ...šíl...........íš dých....... A pěkně jedno po druhém, pěkně je budu rovnat na střechu, kladivo do jedný, hřebíky do druhý ááá první kousek, buch buch, ááá druhý kousek, buch buch. Pěkně jedno za druhým, dokud nebude střecha krásná a rovná, musí být nejhezčí, žádný Konečný ani Bohm nebudou říkat, že neumím stavět. To ani náhodou. A jestli zůstanou nějaký prkna, nasekám je na zátop. Jsou krásně suchý, jen škrtnout a hořet. A co může být lepšího, než takhle v zimě vytáhnout třísky, zkřehlýma rukama sirky a udělat si v kamnech požár, příjemný bezpečný požár, pořád ho přikrmovat a nemyslet na žádnou bolest... ...síš dýchat, dýchej... kej na mě, jsem tady, tak už nekřič, Patriku, už PROSÍM NEKŘIČ!!! Kůlnička ustoupila a já se snažil dýchat co možná nejpomaleji. Cítil jsem strašné horko, žár jsem měl v hlavě i v konečcích prstů, a když jsem se na ně podíval, celé se třásly. Seděl jsem na posteli, Lucka mě objímala; její prsty jsem měl ve vlasech, projížděla mi kadeře a jemně na boku cuchala. Pomalinku jsem se přestával třást. A během vteřiny zmizel ten spalující pocit. Jak to rychle přišlo, tak to odešlo. Ještě jsem cítil teplo, ale už to bylo spíš psychické, tělo si pamatovalo, čím před několika vteřinami procházelo. Nechtělo se mu věřit, že je konec. A mně taky ne. Sáhl jsem Lucce na ruku a pohladil ji. „Už jsem v pořádku.“ Viděl jsem jí v očích slzy. Mísily se tam s ospalkami. Občas se večer nestihne odlíčit, ale teď to zvládla před koupelí, takže se jí jedna slza začala kutálet po čisté tváři a já ji zachytil ukazováčkem těsně nad bradou. Rozetřel jsem si ji na tváři a snažil se vytlačit úsměv. Snad se mi to podařilo. „Už jsem zpátky, broučku. Jsem tady a fit.“ „Co to bylo?“ neznatelně vzlykla. „To bysme už konečně měli zjistit. Ale prosím opatrně, už další vlnu nevydržím.“ Posunula se na posteli za mne a stále mi přitom jednou rukou čechrala vlasy. Byl jsem za to rád. Pokud se mne nedotýkala dole na zádech, byl jsem vděčný za každý dotyk. Za každý její dotyk. „Hrozně mě to mrzí, Patriku.“ „Nic se nestalo, jen mi prozraď, o to tam mám.“ „Já jsem vážně netušila, že to takhle bolí, nic jsem tam neviděla.“ „Nic se neděje, lásko.“ Chvilku bylo ticho. Jen se mne tam prosím nedotýkej, jen to ne. „Máš tam klíště.“ „Hajzl. Myslel jsem si to.“ „A okolo máš pěknej otok. Průměr deset čísel. Celý zarudlý. Ale víš co?“ „Ne.“ „Vůbec není nacucaný.“ „Musí být, mám ho tam od včerejška.“
„Jenže ono není. Je takový malinký, takový okrový. Docela zajímavá barva.“ „Hlavně je zajímavě zakouslý v mý kůži.“ „Tak ho vytočíme.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Do těch míst mi nikdo nesáhne, dokud nebude pryč. Už nebude žádná další bolest. Ne v tomhle životě.“ „Tak ho namažu, vypadne ti.“ „To je jiná.“ Příštích deset minut jsem trávil v napjatém očekávání, kdy to zase zabolí, kdy mi o něj Lucka nějak nešetrně zavadí, ale všechno proběhlo v pořádku. Cítil jsem, jak mi po zádech běhá její mastný prst, krabička s nějakou žlutavou mastí ležela přede mnou na polštáři a já vzpomínal, na co jsem se to chtěl zeptat. Došlo mi to za minutku. „Jak je na tom Renata?“ „Má tři šrouby. V koleně a po jednom v každým kotníku.“ „Auvajs.“ „Může být ještě ráda.“ „To jo. Byla jsi za ní?“ „Včera po čtvrtý hodině. Vůbec jsem to nemohla najít, chvíli jsem dokonce pobíhala po patologii.“ Cítil jsem, že má chuť se smát, ale vzpomínky na nehodu jí v tom brání. „To máš samý pavilon B, pavilon C, levá strana, pravá strana, oddělení jedna, dva, tři, padesát. Určitě se v tom nevyznají ani oni. Šoupli ji na takovej malej pokojík, kouká z okna na krásně pruhovanej tovární komín. To se jí bude uzdravovat jedna báseň. Dala jsem jí od tebe ty knížky, děkuje.“ „Budou se jí líbit, je to pěkná motanina. To má ráda.“ Trochu jsem si poposedl. Podle mě už muselo být klíště namazané na tři roky dopředu, ale prsty jsem na zádech pořád cítil. A nehodlal jsem se jich zbavovat, malá masáž vždycky pomůže. „Neříkali, jak dlouho tam bude?“ „Minimálně měsíc, spíš dýl. Je hrozně pomlácená.“ „Chudinka.“ Když minulý týden srazilo na přechodu její sestru červené Volvo, vracela se zrovna z pracovního pohovoru. Moc se v tom nevyznám, ale jsou tam samé parfémy, čicháte, zkoušíte, testujete a schvalujete. Málo práce za hodně peněz, postup nahoru, firemní auto, večírky. Všechno nej. Renata nám volala, že ji přijali, a že si jede hned sbalit, že dostala místo v jiným městě. Stejný závod, jiná filiálka. Srdce jí prý plesalo, jak říkala. Deset minut nato už ležela na chodníku pokroucená jak strom na poušti. Z nohy jí trčelo dobrých dvacet čísel kosti, lidi na zastávce byli od krve. Byl to pro ně určitě šok. Pro nás taky, když nám zavolali, jako jediným příbuzným a informovali nás, kam ji odvezli. Šok to ovšem určitě nebyl pro řidiče, protože jak jsme slyšeli, pěkně sešlápl plyn a odporoučel se neznámo kam. Na policii mi řekli, že už se rozjelo pátrání, ale že to potrvá a že... no znáte to, pane Kraft, nikdy nemáte jistotu, že ho najdeme. Musí zpanikařit, udělat nějakou hovadinu. Nebo moc přemýšlet, bát se, zbavovat se auta. Jestli to je ale „chladnokrevnej hajzl“, tak je dost možné, že ho nikdy nenajdeme. Kolik může po našich silnicích jezdit chladnokrevných hajzlů, zeptal jsem se. To byste se divil, pane Kraft, to byste se divil. Když jste schopnej jet sto padesát po městě, tak jste taky schopnej se poprat s důsledkama jízdy. Blablabla... Tak jsem raději Lucce řekl, aby moc nepočítala s tím, že toho člověka někdy najdou. Spíš ne. A dost možná se o to ani nepokusí, nemám tušení, jak to u nás na stanici funguje. Skoro brečela. Nedivil jsem se jí. „Nakoupila jsem jí nějaký ovoce, ale nevím, kdo jí to tam bude krájet, ruce má zafačovaný. Sestry mi přišly takový neochotný. A měl bys za ní zajít, chtěla by tě vidět.“
„Půjdu. Dlužím jí večeři, tak mě ráda uvidí.“ „Hlavně buď mírnej. Necítí se nejlíp.“ „A kdo by se cítil na jejím místě?“ Cítil jsem na rameni její rty a pak mne pomalu objala. Chytl jsem ji za ruce. „Ještě jí něco koupím. Stavím se po cestě U raka a vezmu pár dobrot. Jogurty a tak.“ „A měl by ses stavit u Marka, aby ti dal něco na ten otok. Vypadá děsivě.“ „To počká do večera.“ „Raději tam zajdi, on ti poví, co s tím dělat.“ „Já ti to řeknu taky. Čekat až odpadne, prevít.“ „Já bych nerada, abys první odpadl ty… tak to by mohlo stačit.“ Ještě mně jednou políbila na krk a pak slezla z postele. „Musím taky do práce.“ Před dvěma dny ji lehce povýšili. Z osmé platové třídy na devátou, skok jak blázen. Nic to pro nás neznamenalo, jen pár stovek navíc. Pro ni samotnou, jako pro úřednici na finančním úřadě, více práce, více papírování. Takže víc starostí. A s tím souvisí i míň sexu. Takže si to musím vybrat, dokud to jde. Během deseti minut na sebe hodila make-up a pár kousků oblečení. Nepřeháněla to, hlásili třicet stupňů, a mezi dveřmi na mne ještě zavolala, že bych přece jen měl zaběhnout za Markem. Odsouhlasil jsem to. Večer ho navštívím. Povzdechnutí muselo být slyšet až na autobusové nádraží, kde každé ráno nastupuje do narvaného autobusu. Jó, holka, koho sis vzala, toho teď máš...
Den jsem chtěl strávit na chatě a trošku vylepšit garáž, ale nějak se mi nechtělo vystrkávat čumák z bytu. Měl jsem třetí den dovolenou, čekalo mě jich ještě jedenáct. Lucce to začne pozítří a pak vypadneme pravděpodobně někam pod stan. Naštěstí je podobně „úchylná“ jako já, noc pod širákem jí nevadí, vaření v kotli jakbysmet, takže se vzájemně skvěle doplňujeme. Já, coby bývalý skaut, přebírám velení a Lucka, coby současná manželka mi ho pravidelně krade. Občas musí jít kompromisy stranou a chlap musí stáhnout trenky i s ocasem, jak říká jeden můj kamarád. Jmenovat ho nebudu, už bych s ním nevydržel. Převaloval jsem se na posteli do jedenácti a dával si pozor, abych neležel na bolavém místě. Takže jsem většinu seriálu o šíleně vlezlé vyšetřující spisovatelce strávil na boku s rukou pod hlavou. „Je to ten šerif, blbko.“ Pronesl jsem to spíš pro sebe. Věděl jsem, že tahle dáma na to přijde, vždycky na to přijde. Jenže v tomhle díle to bylo okaté jako nikdy. Doutníky kouřil hned na začátku, když stál u auta. Bylo to v prvním záběru. Možná si toho moc lidí nevšimlo, ale já měl na tohle nos. Přetočil jsem se na druhou stranu a proleželou ruku si masíroval o pelest. „Říkám ti, je to on. Běž za ním a zachráníš si půlku seri –“ „Vyhul.“ Bleskově jsem se posadil na posteli a srdce se mi rozbušilo jak cyklistovi před cílem. Koukal jsem na prázdné stěny, na otevřené dveře do kuchyně, na televizi, kde ta stařenka zrovna kráčela tmou dolů po schodech do nějakého sklepa a kousek od ní byla vidět ruka s pistolí. Přejížděl jsem očima po pootevřeném okně. Zvenku byl slyšet křik nějakých dětí, kterým pomalu končily prázdniny. Na stole si v klidu hověl počítač vylepšený letos o asi půl milionu komponentů a vedle něj kopírka, kterou využívala hlavně Lucka. Prostě klídeček. Jenže někdo tu zrovna řekl „vyhul“. Ne moc hlasitě, ale dost na to, abych to slyšel. Spíš to znělo tak nějak bublavě, tlumeně. Jako by se mi někdo schovával pod postelí a už ho to přestalo bavit.
Snažil jsem se soustředit. Je to nesmysl. A to totální. V bytě nikdo není. Nemůže být. Je zamčeno. Takže jedině sousedi. Možná někdo křičel z okna. Vstal jsem a došel k němu. Odhrnul jsem záclonu a otevřel jednu okenici. Jedinou, kterou jsem mohl, druhá byla zasypaná květinami. Naklonil jsem se a opsal hlavou pěkně kruh, kouknul jsem nahoru i dolů. Nikde nikdo. Nikdo nekřičel na kamaráda, na manželku, na kohokoli. Trochu jsem se začínal třást, ale to jsem spíš připočetl tomu, že jsem byl jen v trenkách a venku bylo zatím nějakých patnáct stupňů. Přece jsem nezešílel? Slyšel jsem to úplně zřetelně. „Jestli mě nevyndáš, tak ti rozbiju držku!“ „Co to tady meleš?!!!!“ Kruci, nějak se neovládám, musím být v klidu, být v klidu... Oblíkl jsem se a zavřel okno. I nepatrný hluk z ulice zmizel. Vypnul jsem televizor, došel do kuchyně a ze skříně vyndal plechovku Gambrinusu. Jestli se to ozve ještě jednou, budu vědět, že je to odsud... „Klidně se uchlastej!“ Zastavil jsem ukazováček na víčku. Do hajzlu, tak teď to bylo mnohem zřetelnější. Mnohem méně bublavější a víc slyšitelné. Dokonce mi přišlo, že to zní z... „Blbost.“ „Tak to zkus.“ „Říkám blbost!“ „Tak ty dveře otevři, ty šmejde...“ Praštil jsem zavřeným pivem do dřezu. „Přestaň mi do prdele číst myšlenky, vyser se na TO!!!“ „Tak je otevři, otevři... nebuď sračka!“ Stál jsem metr od ledničky a ten zvuk vycházel odtamtud. Ať to znělo jakkoli šíleně, byla to pravda. Před pěti minutami jsem ležel na posteli a radil té stařeně a teď tu stojím u ledničky a přemýšlím, kdo to na mně z ní mluví. Zasmál jsem se. A dost nahlas. Je to jako v tom filmu Kdopak to mluví?, kde byl slyšet hlas nemluvněte a později i psa. Docela švanda. Jenže v tom filmu ten hlas nikdo neslyšel a všichni si vesele užívali rodičovství, kdežto já ten hlas slyším. A dost hlasitě. Přísahám, že jestli budu mít v ledničce mimino, odkážu celý svůj byt i se sbírkou pornokazet jehovistům. A můžou si tu pořádat i divoký orgie, já už se sem nevrátím. Vzal jsem za dveře od ledničky a otevřel je. Přivítala mne klasická sestava, v čele se sklenicí s medem, syrečky pod deklem, haldou sýrů a paštik, španělské sekané a dvěma platy vajíček. Jasně, že tu nikdo není. Tím spíš tu i NIC není. Že by ten hlas byl někde nahraný? Ale jak mohl vědět, že chci otevřít lednici? Proštrachal jsem všechny tři přihrádky a bláhově hledal nějaký přehrávač. Marně. Měl jsem chuť si sáhnout na hlavu, jestli nemám horečku. Vážně to dělám? Hledám nějaké přízraky u sebe v ledničce? Něco mi u nohou zašramotilo, tak jsem se sklonil. Mrazák. Mohl ten zvuk vycházet z mrazáku? Dotkl jsem se dvířek a pak ruku stáhl. Měl jsem sto chutí se sám sebe zeptat, kdo tam asi může škrábat zevnitř o plech. Nebo spíš CO. Odpověď byla jasná, jasnější než cokoli jiného. Nic. Nemohlo tam být nic. Možná ten zvuk vydává sníh... „A sníh k tobě taky mluví? Prober se, ty kriplíku, a otevři už ty dveře a pusť mě ven, ať ti můžu nakopat prdel. Kurvafix.“
Tak a dost. Nikdo mi v mém bytě nebude nadávat. Otevřel jsem mrazák a koukal na čtyři šuplíky pokryté námrazou. V prvním být nic nemůže, je narvaný k prasknutí masem, takže pokud něco, cokoli, někde je, mu – Plastová příčka se rozletěla a něco mi přistálo v obličeji. V panice jsem zacouval a zády narazil na kuchyňský stůl. Mísu s ovocem jsem cítil za zátylkem, pode mnou šustily rozložené noviny a já neměl ponětí, co se to děje. Jen jsem cítil chlad a před obličejem jsem měl tmu. Sáhl jsem si na hlavu a dotkl se studeného holého masa... něco... něco mám na obličeji... na obličeji... Najednou jsem měl strašnou chuť křičet, protože jsem si uvědomil, že mi dochází vzduch. Ta studená hmota mě stále tlačila do očí, v nosu jsem cítil kousky ledu a začala se do mne pouštět zima. Vyskočil jsem a zaryl prsty vší silou do... do masa? Cítil jsem pod nehty maso a něco studeného mi teklo po prstech. „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!“ Ten výkřik se mi zasekl do uší jak nejostřejší nůž a něco mi začalo bušit do spánků. Minipaličky, tvrdé a kruté, narážely mi na kosti a bolest, která se objevila, se začala stupňovat. Narval jsem si prsty mezi tváře a maso a snažil se udělat průduch, abych se mohl alespoň malinko nalokat vzduchu, ale nebylo kudy. Znovu jsem zaryl prsty do masa a tentokrát mi tekutina potřísnila obě ruce. „Sráči... SRÁČI!!!!!“ Ječelo to a já litoval, že nemám místo očí a nosu ucpané uši. Ve spáncích už mi začalo tepat. Chytl jsem to nahoře, u čela, a snažil se to strhnout, jenže to prostě nešlo. Cítil jsem pod prsty, jak to napíná svaly, pokud se tomu svaly dá říkat. Na hrudi jsem cítil tlak. Zoufale jsem se potřeboval nadechnout. Rozeběhl jsem se a hlavou vrazil do ledničky. Kromě toho, že to heklo, se vůbec nic nezměnilo. Nalevo musí být kuchyňská linka... Hmatem jsem našel roh, rozmáchl se hlavou a udeřil o něj masem. Pusť se, pusť se, pusť se... Udeřil jsem znova a ucítil pod uchem šplíchanec. Znova a znova. A pak mi jedna palička narazila do spánku takovou silou, až se mi zatmělo před očima. Zavrávoral jsem a upadl na záda. Cítil jsem pod sebou koberec. Ten krásný koberec, který vybrala Lucka před rokem, co tak skvěle pasoval do naší kuchyně. Válel jsem se po něm a všude otíral ty výtoky, které mi potřísnily ruce a obličej. Prsa se mi bláznivě zvedala... tohle snad není pravda... umřu doma na koberci... Horká voda! „Ani na to nemysli!!!“ Drž hubu, chtělo se mi vykřiknout, ale rty teď byly na pokraji umrznutí, musely být polomrtvé a modré, ucpané k nepoužitelnosti. Po čtyřech jsem se dopotácel do koupeny, strčil hlavu pod vodovod a pustil horkou vodu. „ÁÁÁáááááááááá!!“ Tentokrát ten výkřik patřil mně. Válel jsem se po zemi a snažil se studeným dotykem zchladit opařené čelo. Ale co bylo nejdůležitější – ta věc odpadla při prvním dotyku s vodou. Spadla do umyvadla a než jsem se stihl rozkoukat, byla v tahu. Strčil jsem si hlavu znovu pod vodovod a pustil tentokrát ledovou vodu. Kruci, tohle odnese pořádná vrstva kůže. Ale teď není čas... Otočil jsem kohoutkem a doběhl do kuchyně. Mrazák byl dokořán a všude po zemi krev. Já jsem krvácel? To bych neřekl. Jenže pohled na ruce vypadal jinak. Byly celé potřísněné červenou tekutinou. Až k loktům. ONO to krvácí! Tak toho využijeme a rozsekáme toho sráče na kousky. Nic jiného se nestane. Pěkně na kousíčky. Utřel jsem si ruce do kalhot a vytáhl ze stojanu nůž. Bude to rychlé a bude to bolestné. Já ti ukážu, jaké to je, když dochází dech. Slibuji, že ty se už nenadechneš.
„Vylez!“ Pohled mi sklouzl na stojan a udělalo se mi špatně od žaludku. „Vylez!!!!!!!“ Vylezl. Tedy spíše mi spadl na hlavu z horní skříňky linky, kde se schovával. Dostal jsem ránu do hlavy a svezl jsem se na zem. Ležel jsem na boku a nůž jsem měl pod sebou, tak jsem ho rychle vytáhl a opřel se o levý loket. Nůž jsem vytasil před sebe a koukal jsem na – „Kuře?“ Stálo na dvou stehýnkách na koberci a křídlem drželo ten největší nůž, který jsme tu měli. Na porcování kuřat... Nebalené, holé, napůl zmrzlé kuře. Mrtvé a přece živé... „Jo,“ kůže okolo díry, kde byl dřív krk, se lehce zachvěla. Celý předek byl od krve a na stehnech byly jasné známky po mých prstech. „A tebe teď zabiju.“ Rozeběhlo se, vyskočilo, jedním stehnem odrazilo od linky a já měl co dělat, abych se odvalil stranou. Nůž se zabodl do míst, kde jsem měl předtím hlavu. Tělo se otočilo a bylo viditelné, jak mu cuká křídlo, které svírá nůž. Další výskok a přistálo mi na břichu. Ohnal jsem se po něm nožem. Uhnul a švihl mne přes ruku. Vzal jsem ho oběma rukama a odhodil stranou, levou ruku jsem si přitom strčil do pusy, pekelně to pálilo. Kuře přistálo u otevřeného mrazáku, zavrávoralo, ale hned získalo zpět ztracenou rovnováhu. Přehodilo nůž do druhého křídla a rozeběhlo se. Couval jsem pozpátku, odrážel se oběma lokty od klouzajícího lina a narazil jsem v předsíni na věšák. Zvedl jsem pohled. Bylo dva metry ode mě. Bylo dva metry ode mě, když zazvonil zvonek. Zvedl jsem pohled ke dveřím a měl sto chutí zakřičet o pomoc, jenže mi oči sklouzly zpět dopředu a kuře bylo pryč. I s nožem. I s krvácejícími stehny a kůžičkou okolo krku. A co víc, mrazák byl zavřený. Pomalu jsem se zvedl a kouknul přes kukátko ven. Zahlédl jsem Radima Bujárka, jak netrpělivě přešlapuje před rohožkou. Měl na sobě sako a vypadalo to, že právě dorazil z práce. Chtěl bych mít jeho volnou pracovní dobu. Otevřel jsem dveře a on hned povytáhl obočí. „No – Patriku, jsi v pohodě?“ Ne, nejsem, jsem opařený a popral jsem se s kuřetem, které mělo být zítra k obědu. „Hm.“ „Nevypadáš tak.“ „Něco tu dělám, potřebuju jen trochu čerstvýho vzduchu, tak nechám otevřený dveře.“ „No, jak myslíš. Jen jsem sem šel proto, že děláš strašnej rambajz. Můžeš to dělat trochu tišeji?“ Jasně, nechám se zavraždit úplně potichu. „Stoprocentně.“ „Dík A heleeeee... neříkal jsi ráno něco Standovi?“ „Tvýmu synovi? Ne, to určitě ne.“ „Já jen, že říkal, že tě viděl s houbama, s těma syslovkama, a žes byl divnej.“ „To já jsem běžně, když se vracím z lesa.“ „Fakt?“ „Jo, vždycky se před schody modlím, ať je další den taky tak úspěšnej. Dělám to běžně.“ Teda jestli mi tohle sežereš, tak už všechno. „Máme houbařskýho boha, Apitóna. A na každý zpáteční cestě musím tu nejhezčí houbu vyhodit. Jako oběť, chápeš? Tak se nediv, že se nevracím v úplně nejlepší náladě.“ „To slyším poprvý.“ „Houbaříš?“ „To ne.“ „Tak vidíš. Ty toho ještě nevíš. Hele, musím se jít umýt.“ „Jasný, jasný. Takže jsi v pohodě?“
„Jo, jen tu nechám ty otevřený dveře, ať to luftuje.“ Počkal jsem, až seběhne po schodech dolů a podíval se na ruce. Nic. Ani stopa po krvi. Tedy po kuřecí krvi. Na předloktí jsem měl šrám, to mi nikdo neodpáře, ale to bylo všechno. Došel jsem k mrazáku, otevřel ho a nakoukl do prvního šuplíku. Úplně navrchu tam leželo kuřátko, krásně balené... s kůžičkou okolo krku... ten hajzl se mi normálně směje. Vůbec mě nepřekvapilo, že ten největší nůž byl zpět ve stojanu. Vytáhl jsem ho a kuře položil doprostřed čisťounkého koberce. Tak se mrkneme na to, co máš uvnitř. Ale moc dobře jsem věděl, že tam nic není. Věděl jsem to už ve chvíli, kdy jsem zjistil, že na sobě nemám vůbec žádnou krev. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Ale nemohlo to nic změnit na tom, že jsem byl vážně hodně naštvaný. Rozpáral jsem igelitový obal a rozmáchl se nožem. Přesně mířenou ranou jsem usekl kus křídla a do rány zabodl nůž. „Taaaak?“ Přiblížil jsem k němu těsně hlavu. „Jaký to je?“ Samozřejmě mlčel, parchant, ale to mi bylo jedno. Znovu jsem se rozmáchl, ale netrefil jsem se, jak jsem chtěl, a ulítla jen špička křídla. Tak jsem zbytek pracně uřízl. „Co mi řekneš na tohle? V čem budeš příště držet nůž, he?“ přitiskl jsem ústa skoro až k holému krku. „Řekni mi, že jsem sráč, prosím. Řekni mi, že mě chceš zabít. No tak, udělej to.“ Nůž jsem začal nořit do masa a po těle se mi rozléval pocit zadostiučinění. Bylo mi mnohem lépe, možná k tomu přispíval i vzduch, který sem proudil z chodby a vědomí, že můžu kdykoli utéct ven. Protočil jsem nůž vevnitř jako ten nejzkušenější vrah. Žádná krev se neobjevila, ale to mi nevadilo. „Ty – jedna – malá – kuřecí – buzno. Rozsekám tě tu na kousky, to přísahám.“ Skoro mi ani nedošlo, že slyším kroky, byl jsem v transu. Nade mnou stál Bujárek a asi oprávněně zíral s otevřenou pusou. A vážně jsem se mu nedivil. Poprosil mě o mačkadlo na brambory, kvůli kterému přišel a já ho s uklidňujícími slovy vyhodil ven.
Byt Marka Kaločaje byl typický pro starého mládence a ještě typičtější pro zneuznaného lékaře. V rozích pokoje se válely haldy časopisů, převážně s lékařskou tématikou a mezi tím bačkory, rozmontovaná hi-fi věž a koš s prádlem. Stoprocentně nevypraným prádlem. V předsíni visely na zdi parohy a pod ním sada asi osmi mysliveckých klobouků. Marek mi vyprávěl, že jeho dědeček byl hajný a lovil přemnoženou zvěř. Těžko věřit, že jeleni u nás někdy byli přemnožení. Ležel jsem na břiše na pohovce a koukal ven z okna. Lidé se tam hemžili, jak bylo typické pro tuto část města, pádili na obědy a nákupy a pak zase naproti svým drahým polovičkám, pro děti do školy a zpátky domů. Frmol. Nic z toho se mne ale netýkalo. „Nevyndám ho celého,“ slyšel jsem nad sebou. „Proč?“ „Má strašně dlouhý kusadla.“ „To ale není dobrý.“ „To tě vůbec nemusí trápit. Jestli je infikovaný, jsi už taky. Jestli není, hlavička v klidu vyhnisá.“ „Tak já ti budu věřit.“
Skousnul jsem zuby. I když mi Marek umrtvil část zad, stejně to bolelo. Ne tak pekelně jako ráno, ale nebylo to nic příjemného. Cítil jsem ho v sobě. Cítil jsem, že nějakým způsobem ovlivňuje mé tělo. A už jsem si zvykl na to, že Marek je moje studna, do které můžu házet veškeré své problémy, a ony se v klidu potopí ke dnu. Nikdy nic nevyplave. Takže jsem mu prozradil o dnešním útoku vraždící drůbeže. Shodli jsme se na tom, že to byly halucinace. Ošetřil mi ránu na předloktí, která prý určitě nebyla od nože, takže jsem se musel někde poranit, když jsem padal, a otoky pod okem. Mlácení hlavou o kuchyňskou linku na kráse nepřidá. Markovi utekla přítelkyně asi před čtyřmi lety. V době, když začal pít. Bohužel pro něj se zbavil obou neřestí. Alkoholovou závislost zničil postupnými terapiemi a žen se zbavil zároveň s tím. Tenhle vroubek se za ním táhl jak morový opar a ženy s ním nechtěly nic mít. A dost možná ani on s nimi. Býval šťastný. Tedy alespoň co si já pamatuji. Měl práci na místní klinice a v době, kdy si každý doktor stěžoval na přebytek práce a příliš malý plat, on poctivě makal. Dřel a postupně to odnášel jeho vztah, jeho ledviny a jeho sousedi. Začínal chodit domů pozdě a opilý. Já našel na dveřích fixem načmáraný nápis NEJVĚTŠÍ KURVA, KTEROU JSEM KDY POZNAL a druhý den tam bylo přeškrtnuto NEJVĚTŠÍ a připsáno JEDINÁ. Omlouval se mi za to ještě dva roky, ale já věděl, že to tak nemyslel. Byl prostě ve srabu. Pár dní na to v nemocnici špatně zašil pacientku a ona téměř vykrvácela. Skončil ze dne na den a nikde ho už nevzali. Kdo by měl také zájem o doktora notorika. Problémového notorika. Přítelkyně od něj utekla po měsíci a já se bál, že spáchá sebevraždu. Bral jsem ho každý druhý den k nám na večeři a modlil se, ať má Lucka strpení, ať počká nějaký ten týden, než si to Marek všechno srovná v hlavě a pokusí se začít znova. Nebo jsem v to alespoň doufal. Nejsem si jistý, jestli znovu začal, ale rozhodně se nezabil. Přestal pít, jeho byt byl napěchovaný plastovými lahvemi s minerální vodou a občas dokonce někomu z baráku pomohl s bolístkou. Vybavil si amatérsky byt (tedy vybavil si ho profesionálně, ale amatérsky to vypadalo) lékařskými přístroji, které sehnal zdarma od bývalých kolegů a s kterými nebyl problém při používání. Žádné operace provádět nemohl, ale zdarma občas někoho vyšetřil nebo ošetřil. Vedle postele měl menší knihovnu. Regály se prohýbaly pod nákladem lékařských knih. Nebyl den, aby některá neležela rozevřená na stole. Měl jsem z něj dobrý pocit. Nevím, co si mysleli ostatní, ale podle mne se snažil získat zpět místo v některé nemocnici. Možná jen jako pomocná síla, ale každopádně by byl ve známém prostředí. V osmatřiceti byl už nejvyšší čas se vrátit. „Je to vážně divný.“ Otočil jsem se a on mne rukou zastavil. „Hou hou... ne tak rychle, bude to bolet. Až to přijde k sobě, nebude to dvakrát příjemný. Máš tam docela velkou otevřenou ránu a okolo... no... počkej, vyfotím ti to.“ Dvakrát bleskl digitálním fotoaparátem a pak ho zapojil k počítači. Já se mezitím opatrně oblékl „Dám ti nějaký prášky na tu bolest, připomeň mi to.“ „Něco bych měl doma mít. Co je divný?“ „Tak se na to pojď podívat.“ Obešel jsem stůl a pohlédl na monitor. Viděl jsem svou pravou lopatku a pod ní docela veliký bolák obklopený něčím bílým. Poklepal jsem na sklo. „Co to je?“ „To netuším. Kdybys byl nakaženej, bude to zarudlý.“ Sundal si z nosu brýle a složil je vedle hrnku s čajem. „Vážně nevím. Je to nějaká reakce na toho parazita, ale nevím jaká. Máš tu kůži na omak chladnou, takže to nevypadá, že by ses měl bát horečky nebo něčeho vážnýho... ale... já vážně nevím. A druhá věc – on má dlouhý nohy. Dlouhý kusadla, proto jsem ho nemohl celého vytáhnout, kus tam zůstal. Asi na tobě parazitoval s chutí, muselo se mu to líbit. Vůbec nechtěl ven.“
„Můžeš prosím přestat mluvit jako doktor? Vynechej toho parazita, zkrátka se do mě zakouslo klíště a něco na mě přeneslo.“ „Jenže to je třetí problém. Tohle není klíště. Nebo ne žádný známý žijící druh.“ „To nechápu.“ Vážně jsem to nechápal. „Kolik je žijících druhů?“ „Kolem šesti set.“ „Kurnik – jak to víš? A to znáš všechny?“ „Neblázni, u nás jich je asi patnáct. Vždycky jsem studoval věci, který mě jako doktora můžou potkat. Víš, co jsem se těch hajzlíků navyndaval?“ Pročísnul si husté, nad čelem prořídlé černé vlasy. Na to, že prošel takovými problémy, neměl ani šedinu. „Ale tohohle ne, přísahám, že to vidím poprvý.“ „Takže novej druh. Jsem poctěn.“ „Novej druh jo. Ale ne klíštěte.“ „Tak co to krucinál je?“ „To nevím, ale vysvětlím ti to.“ Poodešel ke stolu s mikroskopem a ukázal mi, abych šel za ním. Měl jsem děsnou chuť se poškrábat. Rána svědila i bolela zároveň. Díky bohu, že jsem si na ni nedosáhl. Ukázal mi na malé sklíčko pod mikroskopem, na kterém ležela ta potvora. „Je tam hned několik znaků. Mrkni do toho.“ Přiložil jsem pravé oko a on pokračoval. „Vepředu má hypostom, to je ta tlamička, vidíš? A po jeho straně má makadla, těma se ti zakousl do kůže. Normálně jsou skoro neviditelný. Prostě jen miniaturní část brouka, ale tenhle je má zatraceně velký. Skoro centimetrový, proto v tobě část zůstala. A pak… víš co, takhle to bude lepší.“ Otočil jsem se a on vytahoval ze šuplíku nějakou brožurku. Rozevřel ji na jedné straně, kde byl obrázek rozpitvaného klíštěte přes celou stranu a ukázal na kusadla. „O tomhle mluvím, vidíš? Má makadla mnohem menší. Další věc – koukni k zadečku. Má tam otvor.“ Podíval jsem se a vážně tam něco zahlédl. „To je otvor?“ „Jo. Mohlo by to odtamtud vylučovat stejnou látku, kterou do tebe pouští klíště, abys ho necítil při zakousnutí. On si tě vlastně umrtvuje. Jenže právě to si nemyslím, žádný klíště tohle nemá. Něco tím ale vypouští a já bych řekl, že to bude ta látka, která způsobuje halucinace. Vypouští ti do krevního oběhu halucinogen a ty pak myslíš, že po tobě jde kuře.“ „Ozbrojený kuře.“ „Vtipálku. A hlavně má deset nohou. Žádný, vážně žádný klíště nemá deset nohou. Mají osm. Larvy teprve tři, ale všechny dospělý klíšťata mají osm. Takže to nebude klíště. Ať je to, co je to. Já to neznám. A nevím, jestli chci znát. Takže to spálím. Dám ti na tu bolest prášky a ty zítra přijdeš, abych viděl, jak to vypadá. Jestli se to hojí nebo mění.“ „Nemám z toho dobrej pocit, Marku. Raději bych zašel do nemocnice.“ „Dokud se ti to nezanítilo, nemáš důvod.“ „A co ta droga v těle?“ „Každej halucinogen odezní. Pravděpodobně to už je pryč. Žádný násilnický kuřata.“ „Takže to bude dobrý?“ Hodil jsem na sebe bundu a přesunul se ke dveřím. Stále stál u mikroskopu a držel v levé ruce zavřenou brožurku. „To zjistíme zítra. Ale nemyslím si, že bys s tím měl mít nějaký problémy.“ Vytáhl ze stolku nějakou krabičku. „Tak co? Chceš je nebo máš dost.?“ „Něco doma mám.“ „Jak myslíš.“ Hodil ji zpátky. „Kdyby to začalo hodně bolet, tak raději přijď, ale snad se to zahojí.“ „To doufej, protože jinak mám po dovolený.“ Mrknul jsem na něj a s bolestivou grimasou jsem ho nechal o samotě.
Něco na tom bludišti vážně bylo. Trvalo mi deset minut, než jsem našel správné patro. JIP byla zašantročena až prakticky na půdě obstarožní nemocnice a dostat se tam dalo pouze výtahem, jelikož schody byly uzavřeny kvůli rekonstrukci. V přízemí jsem ještě koupil dva časopisy a přidal je k potravinám, které jsem před chvílí vybral ve městě. Vážně jsem se těšil, až Renatu uvidím. Je s ní sranda jako s málokým. Jen doufám, že ji ta nehoda nepřipravila o humor. A když jsem ji zahlédl ležet na posteli, oddechl jsem si, že ji nepřipravila také o nohy. Blonďaté vlasy ji volně ležely na posteli a z části přikrývaly sádrový krunýř na krku, obličej měla jako mapu Evropy po třicetileté válce a pravá noha ji visela nad postelí v gypsu. Nebyl to pěkný pohled, ale určitě lepší než na tom přechodu. Byla živá. A o nic víc tu nešlo. Koukala do rozevřené knížky, kterou jsem jí poslal po Lucce a mně se nejprve ani nechtělo ji rušit. Ale věděl jsem, že návštěva jí prospěje. „Ahoj brouku.“ Usmál jsem se a postavil tašku vedle lůžka. Na stolku měla napůl snědený grep. Poodsunul jsem ho a vyndal tam svazek banánů. „Tohle bude lepší, nemyslíš? Není to tak hořký a líp se to loupe.“ „Kdes byl tak dlouho, ty prevíte?“ Zelené oči se jí zaleskly. Stoprocentně radostí. Známe se dlouho a myslím, že se nikdy neopustíme. Mám k ní jiný vztah než k Lucce, to je samozřejmé, ale je pro mě stejně drahá. Navzájem se potřebujeme. A ona teď potřebuje každého. „Byl bych tu dřív, ale máte tu na schodech dělníky. Chtějí, abys to tu měla krásný. Nechtěli mě k tobě pustit, tak mi chvilku trvalo, než jsem je všechny zahrabal.“ Škubly jí koutky úst. „To bys pro mě vážně udělal? To je tááááák sladký.“ „Ten poslední se děsně škubal.“ „Doufám, žes mu zavřel tipec. Nechci, aby nás tu někdo rušil.“ „To víš, ten už si nezakráká.“ Teď už se rozesmála, ale hned i rozkašlala. Nalil jsem jí z konvice trochu čaje a podal ho. „Raději to nepřeháněj. Nebo se neuzdravíš.“ „To bude stejně nadlouho. Po tom, čím mě tady krmí.“ „Svěř se.“ Opatrně jsem se posadil vedle ní na postel a sestra stojící opodál se mne ne zrovna příjemně podívala. „Včera byla krupicová kaše. NESNÁŠÍM krupicovou kaši. A dneska ráno nějaká paštika s kousky oříšků, skoro jsem se jedním udávila. Víš, jak to chutnalo? Jako rozmixovanej penis.“ „No nestraš,“ uchechtl jsem se, „ty víš, jak chutná rozmixovanej penis?“ „Jako celej, jenom líp klouže do krku.“ „Tak to snad ani nechci vědět.“ Viděl jsem jí na obličeji pobavení. „Tak se neptej. Jo – ta knížka je skvělá. Zbývá mi čtyřicet stránek a vážně vůbec netuším, co v tom může být. Tipla bych to na toho seržanta, toho mladíčka, co je tak nechutně aktivní, ale zase proč by to dělal, že jo? Ale je to taková typická postavička. Cos mi přinesl?“ „Dva časáky, je to nějaká ženská drbárna, ovoce a dva džusy. A jogurt, ten extra velkej s extra malými kousky ovoce.“ „Jsi poklad, hodíš mi je do stolku?“ „To víš, že jo.“ Udělal jsem to a stoupl si k vyvýšené noze. „Dopadlo to ještě dobře.“ Na to neřekla ani slovo, jen na mne koukala. „Spousta lidí to odnese hůř, Renčo. Dostaneš se z toho. Šrouby vyndají a budeš normálně chodit.“ Teď už promluvila. „Ale bude to znát. Prý je dost pravděpodobný, že už tu nohu nikdy nebudu mít rovnou. Budu jí mít pokroucenou jak paragraf.“
„Halóóó... ženská??“ Sklonil sem se k ní blíž. Otočila hlavu k oknu, k tomu skvělému výhledu na kouřící komíny. „Hm?“ „Žiješ. O co ti jde?“ Vrátila mi pohled a usmála se. Zuby jí zůstaly neporušeny, měla nádherný alabastr. „Máš pravdu, jsem hloupá. Trochu si tu poležím a budu v pohodě. Znáš mě.“ „Právě. Vím, že se z toho brzy oklepeš. Máte to v rodině.“ „Tak proto do ní chceš patřit...“ Vykulil jsem oči. „Kruci, to to je tak vidět?“ „No jasně, leze ti to i z nohavice.“ „Musím s tím něco dělat, musím být víc nenápadnej.“ Zaslechl jsem drobný škrábavý zvuk a ohlédl jsem se. „Slyšelas to?“ „Co?“ „Něco vám tu vrže.“ „Nic neslyším. Možná to jsou dělníci.“ Znovu se to ozvalo, malinko hlasitější. Jako by někde někdo šrouboval hodně zrezlý šroubek. Obešel jsem sestru a vykoukl ven. Dva chlapi seděli na schodech a něco řešili. Stejně jsem měl dojem, že jsem ten zvuk slyšel v místnosti, Vrátil jsem se a došel k posteli. „Vážně netuším –“ Opět to vrzlo a teď už jsem si byl jist, že to bylo v místnosti. Na sto procent. Dokonce jsem už měl i tušení, z jakého směru to jde. Ozývalo se to někde za postelí v místech, kde je okno. skřííííííííp Nebo ne? Že by to bylo přímo v posteli? Vzpomněl jsem si na ozbrojené bezhlavé kuře a udělalo se mi špatně od žaludu. Už žádné halucinace, prosím. Ne teď, ne tady. skřííííííííííííííííp „Vážně to neslyšíš, Renčo? Vůbec nic?“ „A co mám slyšet?“ Dívala se na mne nechápavě a já se jí nedivil. Už je to tu zase... Tak pojďte. Nebudu vůbec reagovat, budu úplně v klidu. Úplně v klidu, úplně v klidu... A najednou jsem si uvědomil, že se Renaty noha, zavěšená nad postelí protočila. Sotva znatelně, ale přesto to udělala. Malinko se otočila proti směru hodinových ručiček a znovu se ozvalo skřííííp a já už tentokrát věděl, odkud to jde, a vůbec se mi to nelíbilo. Noha udělala skříííííp znovu a otočila se trošku víc, teď už měla nepřirozeně ostrý úhel. A skřííííp a nožka potvora se otočila o pár čísel víc, takže by teď svírala se zdravou úhel devadesát stupňů. Jen jsem zíral, co se to přede mnou děje. Najednou to bylo sto osmdesát stupňů a ozvalo se děsivé křupnutí. V koleně byla vidět překroucená kůže a bláznivě veliká boule. Vyjekl jsem, nedokázal jsem se ovládnout. „Patriku... jsi úplně bílej, děje se něco?“ Renatin obličej byl až neskutečně klidný. Vůbec netušila, co mám před očima. Chtěl jsem se otočit, ale nešlo to. Snažil jsem se sám sobě dokázat, že TOHLE se skutečně neděje, že to je jen důsledek drogy, kterou mi ten parchant vypustil do těla. Když budu klidný, ono to zmizí... ale proč kruci říkal Marek, že už to bude pryč? Tohle není pryč! Zavřel jsem oči a znovu je otevřel. „To je dobrý, jen se mi trošku zamotala hlava.“ Skřííííííp. Noha už byla skoro ve správné poloze, jen s tím rozdílem, že byla otočená o tři sta šedesát stupňů. Skíííííp. Musel jsem odvrátit hlavu, když na Renatin obličej vystříkl gejzír krve. Natáhla se ke stolku a podala mi krabici džusu. Kapičky krve měla i na ruce. „Vážně jsi bílej, lokni si.“
Sáhl jsem po krabici a skříííííp na noze se odhalily šlachy. Nechal jsem krabici krabicí a zacouval do rohu... tohle vážně nejde. „Renčo, chyť si nohu. Prosím.“ Dřepnul jsem si a rukama si chytl nohy. „Chyť si tu zatracenou nohu,“ zašeptal jsem.“ „Co se děje?“ Možná byla v obličeji vyděšená, ale nebylo to poznat, od krve měla už i vlasy a stékala jí na ramena a na košilku, kterou měla na sobě. Opřela se o jeden loket. Krvavé vlasy se jí svezly na stranu a vypadala jak zrůda z nějakého hororu. A noha se mezi tím protáčela dál. A vypadalo to, že se i vysouvá ze sádry. Ale hned jsem změnil názor, ona se nevysouvala, jen se oddělovala v koleni. První jsem zahlédl kost, narůžovělou a u kloubu bílou. Špička nohy teď směřovala k podlaze a škubala s sebou, jako by byla chycena v nějakém neviditelném laně a někdo za dveřmi za něj tahal. Pohled mi sklouzl na zakrvavenou postel. Všude byly cákance krve a mně došlo, že jsou i na mně. Přejel jsem si rukou přes obličej a prsty se mi zbarvily doruda. A kloub byl viditelnější a viditelnější.... Je to jen sen. Kdy už někdo zazvoní? Sestra... Samozřejmě. Musím zavolat sestru. Ale už prosím dost... „Brouku, prosím, chyť si tu nohu,“ zakvičel jsem. Hnus, jako zaříznuté sele. „Já... netuším, o čem mluvíš.“ „Jen si ji chyť a drž si ji u kolene. Prosím. Hned jsem zpátky.“ „Tak dobrá.“ Udělala prudší pohyb a kapky krve, které jí odlétly od rukou, mi přistály u nohou. Rukama si ji obemkla a já se postavil a snažil se zastavit zvracení. Jen sem přivést někoho třetího a bude to v pořádku. Určitě bude všechno v pořádku. Neudělal jsem ani krok a – „Patriku?“ „Hm?“ Otočil jsem k ní hlavu. Stále si držela nohu, ale v obličeji už nebyla tak vyděšená jak před minutou. „Myslíš tuhle nohu?“ Poplácala si odhalený kolenní kloub a mně se skoro podlomila kolena. „Jo, přesně tu, brouku. Jen ji drž, hned jsem zpátky.“ „Ale tu já přece vůbec nepotřebuju. Je mi k ničemu. Stejně bude pokroucená.“ Jedním škubnutím urvala kloub od lýtkové kosti a nohu hodila do kouta. „Ať tam shnije, vůbec k ničemu mi není.“ To už jsem ale zase seděl na zemi a křičel o pomoc a křičel, pořád křičel...
Přecházel jsem po Markově provizorní ordinaci a pořád se ještě klepal. Samozřejmě jsem nebyl od krve. Renča si samozřejmě nohu neurvala. Samozřejmě se vůbec nic nestalo a Musel jsem to sestře na oddělení i Renče hodně dlouho vysvětlovat. Řekl jsem jim, že jsem si vzal špatné prášky, které vyvolaly divné představy, že se vlastně vůbec nic neděje a že jsem samozřejmě v naprostém pořádku. Dalo mi dost práce, než mi uvěřily. Tedy sestra ne, ta odpadla brzy, ale Renata byla malinko šokovaná mým chováním a já se jí vlastně vůbec nedivil. Takhle už jsem sám sebe neslyšel křičet pěkně dlouho. Pokud vůbec kdy. Znala mne a věděla, nebo spíše cítila, že něco není v pořádku. Ale měla dost starostí sama se sebou, tak se se mnou zaplaťpáámbu nechtěla dohadovat. „Jak dlouho to ještě může trvat?“ zeptal jsem se nervózně?
Marek stál u stolu a koukal opět do mikroskopu. Přiskočil jsem k němu a chytl ho za ruku. „Co tam krucifix můžeš pořád studovat? Mám něco v těle, nějaký svinstvo, který mi tam ničí buňky nebo otravuje krev nebo já nevím, možná mi leze až do mozku. Co chceš zjistit? Co chceš s tímhle nádobíčkem zjistit?!“ Odstrčil mne a přešel k ampulce s krví, kterou mi před chvílí odebral. „Třeba to, co je to za svinstvo.“ Měl velký modrý svetr a ten na něm vlál jak vlny u pobřeží. „No...“ zarazil jsem se, „a to jde?“ „Myslím, že to můžu zjistit. I s tím nádobíčkem, jak ty říkáš. Něco tam je a zachvacuje to tvoje tělo. A orgány. Jestli to máš v krvi, je to i v orgánech a o to to je nebezpečnější. Čím dřív zjistím, co to je, tím dřív s tím můžeme něco dělat. Můžeme nasadit protilátku.“ „Co když to je neznámá látka?“ „Tak se dá protilátka vyrobit.“ Posadil jsem se na lůžko, kde jsem seděl včera a chvíli Marka pozoroval. Pracoval se zápalem, to se muselo nechat. Nebyl jsem si jistý, jestli věřím, že s tím dokáže něco udělat, ale snažil se. Už jsem byl přesvědčený, že zítra ráno jdu do nemocnice. „Marku?“ Jedno oko se mu pohnulo směrem nahoru. „Ano?“ „Mám strach.“ Řekl jsem to potichu, i když jsem to cítil nahlas, jestli se to tak dá říct. Narovnal se a sundal si z ruky jednu rukavici. „To bude v pořádku. Sice jsem říkal, že to není klíště, ale pořád to je jen brouk. Nakaženej brouk. Poradím si s tím, slibuju.“ „Hmmmmm.A víš, z čeho mám největší strach?“ Řekl, že neví, ale znělo to hodně nejistě. „Mám strach z toho, že přijdu domů a uvidím Lucku s třema nohama, nebo s uříznutou hlavou nebo s bůhvíčím. Může mít v ruce samopal a já nebudu vědět, jestli to je skutečnost nebo účinek tý zatracený drogy. Dá mi pusu a já nebudu vědět, jestli je opravdová nebo se mi to jen zdá. Chci ovládat svý myšlenky. Sny ať zůstanou ve snech, tam patří. I když takovýhle sny nepřeju nikomu. Kdyby se mi zdálo o nějakých supermodelkách v mý posteli, tak asi držím klapačku... takhle se to vážně nedá.“ „Zvládneš to. Musíš to zvládnout... chceš něco říct?“ „Povídej.“ „Zajímal jsem se o jedno místo v pražský nemocnici.“ „Myslel jsem si to.“ „A nedostal jsem ho.“ „A kruci,“ podrbal jsem se na bradě. „To je mi líto.“ „To je dobrý.“ „Budou další místa.“ „Neblázni, Patriku, nikdo mě nevezme, budu brát podporu do konce života.“ „To si nemyslím.“ Vzal ampulku a nalil trošku krve na malé sklíčko. To potom zasunul pod mikroskop a začal navrchu něčím kroutit. „Vážně? Zajímal jsem se o místo lékárníka. Blbýho lékárníka. Když nedostanu ani to, jakej jinej flek můžu chtít? Jsem chirurg, ale na to můžu zapomenout. Chtěl jsem jen lidem dávat prášky, mám dojem, že tohle snad ještě zvládnu. Napsat pár receptů. Už dost dlouho jsem neměl alkohol, odpuzuje mě. Dělá se mi z něj špatně. Ale to v týhle profesi nikdo nevidí. Jednou ujedeš a konečná, šmytec. Můžeš mít známý, jak vysoko chceš a modlit se každej den třikrát, nic ti nepomůže. A asi je to dobře.“ „Málem ti vykrvácela ženská na stole.“ Ostře se na mě podíval. „Myslíš, že to nevím?“ „Já jen –“ „Tohle už je za mnou, uzavřená kapitola.“ „Promiň.“
„No nic, já tu na to mrknu, jdi se vyspat.“ Na počítači mu svítilo půl deváté. „Tady mi platnej nebudeš.“ „Ale vyspi se taky.“ „Jak jinak.“ „Jo – a zítra ráno jedu do nemocnice, bolí to jak čert.“ Švihl po mně pohledem a skoro zavadil rukou o sklíčko s krví. „Můžeš aspoň počkat, co ti kamarád řekne.“ „Mně už ti halušky vážně točí, Marku. To musí přestat. Čím víc odborníků to bude vědět, tím líp. Nechci nic riskovat. Chápeš, že bych mohl třeba Lucce ublížit? Co když se mi bude zdát, že mi chce něco provést... to... to vážně riskovat nebudu, musí to přestat.“ „Tak aspoň,“ povzdechl si, „přijdeš ráno? Třeba tu pro tebe budu mít novinky. Zkusím na tom zapracovat a třeba se poštěstí.“ „Přijdu. A pak rovnou pomažu do nemocnice. Aspoň budu mít díky tobě už nějaký vědomosti a i za to ti děkuju.“ „Jo?“ Ušklíbl se. „Nechval dne před večerem.“ Rukou mi naznačil, abych nezapomněl zavřít dveře, protože, jak říkal dávno, ten průvan mu dělá zatraceně špatně na kosti.
V půl desáté večer jsem stál v koupelně a snažil se ze dvou zrcátek vymyslet zlepšovák, kterým bych si viděl mezi lopatky. Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem to menší správně nasměroval a zahleděl se na zlověstně bílý flek velikosti pivního tácku a jeho narůžovělý bod uprostřed. Nevypadalo to vůbec dobře. Bolelo to, i když jsem si tam nesahal a mazat už to nemělo smysl, klíště, nebo co to vlastně bylo, bylo venku. Tak teď už mi nezbývalo než trpět a počkat si do zítra do dopoledne, než se dostanu do rukou odborníků. .Došel jsem k Lucce do pokoje a lehl si opatrně k ní do postele. Měla s sebou nějaké papíry z práce a nevesele projížděla pro mne naprosto nesrozumitelné tabulky. Před chvílí jsem jí řekl o návštěvě její sestry a ona o tom už samozřejmě věděla. Zprávy se šíří rychle. Taky jsem jí vysvětlil, že to stoprocentně bylo díky těm práškům, které mi dal Marek a že se samozřejmě s její nohou nic nedělo, člověk prostě občas blbne. Ihned zareagovala, že Marek možná zase začíná pít a to jsem jí slušně vyvrátil. Prostě vedlejší účinky, vysvětlil jsem jí a v duchu jsem se chtě nechtě musel zasmát, protože asi ještě nikdo neviděl takové vedlejší účinky, kdy se samy odšroubovávají nohy. „Skoro lituju, že jsem tě za ním posílala.“ „Ale no tak, lásko, vždyť jsem říkal, že ráno jdu k odborníkům.“ „Myslela jsem, že i on je odborník.“ „Ne přes klíšťata.“ „Tak proč jsi tam znova chodil?“ „Aby mi tu ránu zklidnil a kvůli tobě, abys měla klid.“ „Mám pocit, že ani jedno ti nevyšlo.“ Odložila papíry a dala mi pusu na čelo. „Půjdu na kutě, mám toho zítra moc. Už se těším na dovolenou jako malá. Snad už budeš zdravej.“ „To taky doufám. Snad s tím něco provedou.“ „Nevadí, když zhasnu?“ „Vůbec. Taky zalehnu, zítra vstávám taky brzo, ještě zaběhnu k Markovi, jestli na něco nepřišel. Pro jeho klid, vážně se snaží.“ Dala mi ještě jednu pusu, tentokrát na ústa. „Tak ať ti to tam vyjde, budu ti držet všechny palečky.“
„V tom případě klíšťák nemá šanci.“ Vrátil jsem jí jednu mlaskavou. „Bude to dobrý, neboj. Mě se jen tak nezbavíš.“
Druhý den ráno jsem sotva chodil Skvrna už mi přesáhla přes obě lopatky a vypadala jak nějaký děsivý přízrak. Jako mlha usazená na mých zádech. Nejdřív jsem ani neměl chuť za Markem chodit, chtěl jsem se na to úplně vykašlat, ale pak jsem si řekl, že těch pár minut už ničemu nepomůže a neuškodí. Méně bolet to nebude a více už snad taky ne. Hodil jsem do sebe jedno horké kafe a včerejší rohlík a vzal jsem si košili, protože triko jsem si v tomhle stavu nebyl schopný navléct přes hlavu. Lucka už od šesti pracovala a já tu neměl žádnou pomocnou sílu. Jedině, že by obživlo nějaké kuře z mrazáku a pomohlo mi s tím. Rozesmál jsem se a hned jsem přestal, protože mě ošklivě pálilo na plicích. Marek má možná pravdu, začíná to zachvacovat ostatní orgány. Narychlo jsem pouklízel nádobí a ve čtvrt na sedm už jsem hodně zlehka klepal u něj na dveře. Otevřel mi rozespalý (nebo spíše nevyspalý) s hrnkem kouřící se kávy v ruce a ukázal na stůl. „Všechno to tam je.“ „Co tam je?“ Ani jsem se nezouval, nehodlal jsem tam zůstávat. „Všechno.“ „Můžeš mi to vysvětlit?“ I když měl oči podlité krví, měl v nich jiskru. Takovou jsem u něj už dlouho neviděl. Došel ke stolu a já se přece jen zul a následoval ho. Rozložil po stole několik papírů. „Tady to máš... já...“ Vydechl a ztěžka dosedl na židli. Zaťal pěsti. „Ty chlape, Patriku, já na to asi přišel.“ „Na...“ ani jsem to nedořekl. „Jo, na.“ Znovu ukázal na papíry. „Mrkni na tohle. Tady mám rozbor toho klíštěte, jeho stavbu těla, jak funguje. Není to nic neobvyklého, jen je všechno... prostě jiný. Orgány, tělesný funkce, všechno trochu jinak.“ Ukázal mi druhý papír a narovnal se. „Víš co v sobě má? Tím chci říct, že už vím, co to do tebe stříkl. A to je hodně zajímavý.“ Nevěděl jsem, jestli to chci vědět, ale stejně jsem ho nechal mluvit. „Je to bufotenin, říká ti to něco?“ „Ani v nejmenším.“ „Je to halucinogen, droga. Docela silná. Jenže u nás to jen tak nenajdeš. Je v několika málo rostlinách, ale hlavně v ropuchách.“ „Takže –“ „V ropuše coloradský.“ „Aha.“ „Nemám tušení, odkud to klíště je, ani jak se to do něj dostalo, ale faktem je, že to má v sobě a stejná látka proudí v tvý krvi.“ „Jenže já se necítím nadrogovanej. Tak proč to nezmizí?“ „To právě nevím. Musí v tom být něco jinýho, tahle látka působí na toho brouka jinak, než by měla. Buď ho i trošku zmutovala, nebo už to je takovej druh, já nevím. Asi je to fuk.
Každopádně to potom působí jinak na lidi. Žádná borelióza, pěkně nefalšovaný halucinace za plnýho vědomí.“ „To se mi nelíbí.“ „Určitě s tím půjde něco dělat. Hele, lidi to normálně jedí. Nebo olizujou. Tím myslím tyhle žáby. Přečetl jsem si, že je sní, aby měli to, co máš ty.“ „Tím chceš říct, že by mi záviděli?“ Odfrkl jsem si. „Pěkně děkuju.“ „Nemyslím tím nic. Jen to, že když to přežili oni, Patriku, tak ty taky.“ „A co ta skvrna?“ „Tak to je poslední věc. Tohle je reakce na pokožku. Nevím přesně, co to má být, ale je to poslední věc, kterou zjistím... uděláš to pro mě?“ „Co?“ „Umrtvím ti to a vezmu si vzorek kůže. Mám dojem, že to je nějakej druh barviva, který vyloučil společně s bufoteninem, ale to je jen dohad.“ „A bude to k něčemu? Už jsem měl být na půli cesty do nemocnice.“ „Já doufám, že jo. Prosím, Patriku, nezdržoval bych tě zbytečně. Může to být zatraceně důležitý. Uvědom si, co jsem zjistil za jeden den... ti packalové v laborce budou muset všechno schvalovat, zkoumat, potvrzovat... může jim trvat týden, než s něčím přijdou. Tohle ti může hodně pomoct.“ Neochotně jsem si sundal bundu a košili. „Ale rychle, prosím.“ „Přísahám na mý odstátý uši. Jen šmiknu a bude to.“ „Pfffff... vopruz.“ „Nehejkej a lehej.“ Dal jsem na stranu časopis, který se rozvaloval na lůžku, a ztěžka jsem si lehl. Cítil jsem na zádech chlad, skvrna už musela být zatraceně velká. Složil jsem si ruce pod hlavu a opět se zadíval ven jako posledně. Frmol ještě žádný, spousta lidí spala. Taky bych moc rád spal. Marek ke mně došel a nasadil jehlu na injekční stříkačku. Potom mi pohlédl na záda. „Krucinál, tobě se to ale rozlezlo. Jako by ti vylil někdo na záda mlíko... takový čistě bílý. Kdyby mě to neděsilo, tak by to bylo skoro krásný...“ „Můžeš to tam, prosím tě, píchnout, ať to mám za sebou?“ Byl jsem trošku nervózní. Spíš trošku víc. „Na televizi se můžeš dívat potom.“ „Jasný, klid. Píchne to.“ Neříkal, jestli to píchne trochu nebo hodně a ani nemusel. Zakousl jsem se do předloktí, které jsem měl pod sebou. No co, v nemocnici to také nebude žádný med. „Nechám to pár minut působit.“ „Ale pospěš si.“ „Vydrž aspoň dvě minuty. Udělej si pohodlí.“ „Haha.“ Sedl si ke mně na židli a zkoumal mi záda. Začalo mi to být nepříjemné, tak jsem mu to bez obalu řekl. „Prostě to uřízni a já půjdu.“ „Jasný, jasný...“ Donesl si ze skříňky skalpel a ještě pár dalších nástrojů. Bůh ví, k čemu je mohl potřebovat. „Kde to vlastně všechno bereš?“ Otočil ke mně hlavu. „Hm?“ „Ty nástroje. A injekce. A všechny ty věci okolo.“ „Myslím, že to bys nechtěl vědět. Já to kolikrát taky nechci vědět.“ Najednou mi něco došlo „A tinkturu nemáš?“ „Proč?“
„Mám pocit, že když se dává tahle umrtvovací injekce, tak se to místo něčím potře, ne?“ „Asi jo.“ „Asi? Máš injekce a nemáš tinkturu?“ Zkusil jsem se otočit, ale Marek mne chytl za rameno. „Hergot lež a nehýbej se.“ Najednou jsem neměl chuť pokračovat. Ať už je Marek profesionál nebo ne, nebyl to už doktor. Ti byli někde jinde a měli na to papír. Asi byla už od začátku všechno chyba. Neměl jsem s tím vůbec začínat a rovnou upalovat za odborníkem Vyndal jsem ruce zpod brady a hodlal se posadit, ale ty se mi samovolně vrátily zpátky a hlava mi práskla o lůžko. Co to má být, do háje?! Zkusil jsem to znovu, ale tentokrát už ruce ani nešly zvednout. Dokonce jsem měl pocit, že je vlastně zvednout ani nechci. Co jsem to před chvílí chtěl? Spát? No jistě, spát... Zatřásl jsem hlavou a znovu mne začalo pálit na plicích. To mě trochu probralo a já otevřel oči a uviděl před sebou rozmazaný stůl s mikroskopem. „Marku?“ Vyznělo to víc ospale, než jsem chtěl. Chvíli bylo ticho a pak se jeho obličej objevil kousek od mého. Seděl naproti mně, u hlavy postele a koukal někam do stěny. „Cos mi to píchl?“ „Když ti řeknu, že –“ „Cos mi to kurva píchl?!!“ Teď už se na mne podíval. Aspoň tohle zvládnul. Věděl jsem to. Ani nemusel mluvit. Cítil jsem v každém póru, jak se mi chce spát, že už to dlouho nevydržím. Chtěl jsem prostě zavřít oči a hodit tohle všechno za hlavu, jenže jsem netušil, co potom se mnou bude. Ježiši?!... co chce se mnou provést? Odoperovat tu skvrnu? Nebo co? „Tohle je moje poslední šance,“ ozval se. „Nejspíš poslední.“ „Co to meleš? Jaká šance? Vzali ti diplom, tak se s tím smiř.“ „S tím se člověk nikdy nesmíří, léčení je poslání. A nikdo mi nezabrání, abych se vrátil. Po těch letech jsem dostal šanci, tuhle šanci a já ji chytnu za pačesy, i kdyby...“ Sotva jsem otevřel pusu. „I kdyby co?“ „I kdyby za to musel někdo zaplatit.“ Tohle se mi musí zdát, je to jen další denní můra. „Víš, jak jsem ti říkal, že ta látka zachvacuje tvý tělo?“ pokračoval a já neměl ani sílu odpovědět, „tak to je absolutní pravda. Nechci tě zatěžovat zbytečnostmi a detaily, ale vypadá to, že parazituje na tvých orgánech. Ty ji živí, díky tomu roste, a díky tomu je ta skvrna teď tak velká. Jestli mi rozumíš....oni na to nikdy nebudou mít sílu, nikdy to nezvládnou... teda taky tvoje svolení, to je jasný, však já ho taky nemám... ale, než mi usneš, tak chci, abys věděl, že tohle všechno má svůj význam.“ Ucítil jsem pod sebou igelit, ani mi předtím nedošlo, že je jím lůžko potažené. Takže žádná banální operace... „Musím to udělat. Když vyndám tvý orgány, hlavně srdce, a zjistím, jak ta látka funguje, může mě to dostat zpátky na vrchol. Tam totiž patřím a oba to víme.“ „To... nmžš...“ už se mi pletla písmenka, oči se nedaly otevřít a já si to tak moc přál, tak moc. „To musím, Patriku.“ „Prosm... Ma... Marku... jsme karm...“
„Kamarádi?“ Cítil jsem na rameni hřejivou ruku, nejspíš poslední, co jsem cítil. „To jsme. A právě proto si moc vážím toho, co pro mě děláš. Tak už klidně spi, všechno bude v pořádku.“ „Ne... ne... pr...“ „Ššššššššš.....“ To byl poslední zvuk, který jsem ještě zaregistroval, a pak se přede mnou rozevřela veliká bílá opona, stejně bílá, jako jsem měl na zádech a já skrz ni vstoupil do říše, odkud se vrací jen vyvolení...
