Vážení čtenáři, Váš Mnata

IVAN VYMAZAN AŽ POCHOPÍTE, MOŽNÁ UŽ BUDE POZDĚ ANEB JÍŘÍ PAROUBEK: BUDETE SE MÍT DOBŘE, I KDYBYCH VÁS K TOMU MĚL PŘINUTIT NÁSILÍM ANEB VÁCLAV KLAUS JE NÁM STÁLE VZÁCNÝ ANEB VÁŽENÍ VOLIČI, JSTE V PIČI a sami si za to můžete. PŘEDMLUVA

Vážení čtenáři, dostává se Vám do rukou další přelomové dílo mistra Ivana Vymazana. Náhoda tomu chtěla, že ačkoliv jde o dílo třetí, ve všeobecnou známost přichází nejdříve. Styl, ve kterém je tato třetotina napsána nazval jsem Syntetickou literaturou faktu. Kniha splňuje znaky science-fiction, bulváru, literatury faktu, dramatu, komedie, satiry, pohádky, poezie, učebnice, atlasu hub, atlasu zvířat a obecní kroniky Kostelního Hlavna. Intenzivní studium pramenů předcházející napsání této strhující stati způsobilo, že mistr následující tři léta strávil za mřížemi psychiatrické léčebny. Následkem prožité psychické hrůzy stal se totiž mistr závislým na okusování nehtů. Charismatický závislobijec doc. Nešpor dokázal ovšem mistra z této šlamastiky vysekati. I když jen částečně. Prsty jeho rukou již stopy zubů nenesou. Proč však mistr navštěvuje kavárny i v nejtužších mrazech v obuvi s otevřenou špičkou a bez ponožek je snad nabíledni. I přes tyto trvalé následky je myslím mistrovo „AŽ POCHOPÍTE“ dílem stěžejním, plně zaplňujícím otevřenou jizvu na těle naší i světové literatury. Nezbývá než popřát mistrovi „PÉRU ZDAR“ a těšit se na další literární výplody jeho geniálního mozku. Mistrovi třikrát nazdar a Vám čtenáři příjemné poučení z krizového vývoje přeje Váš Mnata M. V. Smrk Věnováno památce zdravého rozumu. Přál bych si, abych tohle nikdy nemusel napsat. BILD - (hh) 3. 7. 2006 TŘÍRUKÁ ZRŮDA ČLOVĚKEM Čínští lékaři dnes úspěšně operovali chlapce (1, 5), který se narodil se třemi horními končetinami. Levá i obě pravé ruce byly plně funkční, přesto však lékaři níže položenou pravou ruku odstranili,“ V budoucnu by překážela a přinášela mu jen obtíže. " prohlásil chirurg, který zákrok provedl. Chlapec, který zatím neměl z náboženských důvodů jméno, a sousedé z jeho rodné vesnice mu říkali pavouček je v dobrém stavu a brzy bude propuštěn z nemocnice. Šťastní rodiče se ho rozhodli pojmenovat po lékaři, který ho zbavil neštěstí. THE SUN (M. V. S) - 8. 8. 2006 INDIČTÍ LÉKAŘI VÍTĚZÍ Chirurgové z prestižní Britské kliniky v indickém hlavním městě na tiskové konferenci oznámili, že operace dívenky (1, 5), která se narodila se dvěma levýma rukama, proběhla úspěšně. Spodní levá končetina byla přenesena na pravou stranu. Pooperační stav dívky je po 18 hodinové operaci dobrý. Lékaři zatím nechtějí předbíhat, avšak naděje na plnou funkčnost přenesené ruky je prý velmi dobrá. NOVÝ ČAS (K. B) 12. 9. 2007 SKVELÉ! TRNAVSTÍ LEKÁRI PREUKÁZALI SVETOVŮ TRIEDU. CHLAPEC MAL TRI RUKY. Celkem se ve světě v roce 2006 a dvou následujících letech narodilo 24 dětí třírukých a 12 dětí s rukama na jedné straně trupu. Všechny byly úspěšně operovány. . . Evropa. Česká Republika. Středočeský kraj. Okres: Rakovník. Obec: Lány

Presidentský zámek. 21. ZÁŘÍ 10. 30 Středoevropského letního času, někdy v první polovině 20. století „Proboha, co je tohle? ! " zahromoval věčný president České republiky. Seděl právě v pracovně svého Lánského zámku a studoval návrh nového státního rozpočtu. I přes svůj vyšší věk se stále pyšnil vytříbeným intelektem a smyslem pro vše. Naposledy svůj skvělý rozhled dokázal, když navrhl rozvrh hodin pro základní školu v Zadní Třebáni. Původně neměl v úmyslu setrvat ve funkci natrvalo, ale poslední zahraniční cesta jeho druhého funkčního období vedla do milované Moskvy. Vladimir Vladimirovič Putin, v té době již doživotní a dynastický president celé Rusi a přilehlých gubernií se velmi podivil, když mu Václav sdělil, že jeho návštěva je vlastně rozlučkou se slovanským bratrem. „Vynikajících lidí je všeobecný nedostatek", řekl drahý Vladimir Vladimirovič,“ a Vás, drahý Václave Václavoviči by byla škoda nastokrát. Vidíte snad ve svém okolí někoho, kdo by Vám sahal alespoň po kyčelní náhradu? " Zeptal se Putin řečnicky. A Václav vzpomínal. Absolutně Falešný Topol? NE! Miloš z Vysočiny? No, po pravdě řečeno, byl jediný, s kým se dalo jednat, ale představte si, že by se například při návštěvě Francie ve Versaile vytrhl presidentovi, pobíhal po parku a objímal stromy. A vrátil se s oblekem celým od smoly. Ne! Paroubek? Nikdy! Bigamista Rath? Raději jadernou válku! Pithard? Šedá myš. Motejl? Vždyť kouří jak chemička v Lovosicích! Sokol? Vlk? Medvěd? Kobylka Luční? Ne! Opravdu není nikoho, kdo by ho mohl nahradit. „Ale naše ústava dovoluje jen dvě období a. . . " namítl Václav. Vladimir mu skočil do řeči,“ naše také a podívejte," Putin vyskočil a zatančil kozáčka. Václavovi se zaleskly oči. Je tak skvělý, zasnil se. Celou cestu do Prahy nemohl Václav na Vladimírova slova zapomenout. Vynikajících lidí je tak málo! Co bude s touhle zemí, až on nebude ve funkci. Všichni ti enviromentalisté, všichni ti Bursíkové, Tamášové a Górové budou na koni. To nesmí připustit! Po návratu se se svými myšlenkami svěřil věrnému Hájkovi. Tu tento ušlechtilý jedinec poklekl, uchopil Václava za ruku, i počal ji líbat. „Věřil jsem ve Vaše prozření jasnosti,„ mumlal mezi polibky. “ Jsme přece vyšší bytosti, Vy a já. Jak už jsem ve své knize popsal, žádný Darwin, ale bůh, vyšší plán, stvořil lidi. Tedy alespoň nás dva. Z opice pochází Paroubek, nebo Randsdorf, ty ať si vykřikují ty své materialistické bláboly, nebo Zuzka Rujbrová! Ale my, jasnosti, my ne! Stačí se podívat na Vaše ušlechtilé rysy, oduševnělou tvář. “ Václav se začal nakrucovat, jak to umí jen on. On, který se dokáže nenuceně koupat v blescích fotoaparátů, který se slastně sprchuje ve světlech reflektorů. „ To ovšem nic nemění na tom, že ústava to nepřipouští," řekl otráveně Václav a vytrhl Hájkovi ruku. „ Ach ne, Vaše Vysokoblahorodí," řekl Hájek a vrhl se ke knihovně. Vytáhl výtisk ústavy s pořadovým číslem 001 a horečnatě jim začal listovat. „Hle, dobrodinče" vykřikl náhle a ukazoval Václavovi prstem zabodnutým v textu požadovanou pasáž. „Kandidát může být presidentem zvolen pouze na dvě po sobě jdoucí volební období" četl Václav nahlas. “ No dyť sem to říkal Hájku. Proč mi to ukazuješ, hned mám po náladě," řekl Václav rozmrzele a odstrčil Hájkovu ruku s ústavou. „Ó nikoliv božský. Snad únavy z cesty, snad zklamání z malosti naší politické scény zabránilo ti povšimnout si malé hvězdičky za větou. " Václav nedůvěřivě uchopil ústavu. A opravdu na konci věty byla malá hvězdička označující vysvětlivku. Nebylo divu, že si jí prve nevšiml, jak byla titěrná. Snad ji někdo dopsal jen obyčejnou tužkou, ale byla tam. Václav nalistoval vysvětlivky.

„* Vyjma Václava Klause“ stálo tam. Václav celý zkoprněl. Pak popadl Hájka kolem pasu a divoce s nim poskakoval po místnosti. „Už je to uděláno, už je to hotovo, už je to uděláno, už je to hotovo. “ Japonští turisté absolvující právě vyhlídkový okruh o patro níže zděšeně zalézali pod stoly, v domnění, že je postihl zemětřesný konec světa. Hned nazítří se Václav ohlásil k Václavu Bendovi mladšímu, takto předsedajícímu ústavně-právnímu výboru sněmovny. Ten, ač presidenta bezmezně miloval, musel konstatovat, že se mýlí. Ukázal mu minimálně 80 jiných výtisků ústavy a ani jeden neobsahoval hvězdičku s poznámkou. Ale Václav si vedl svou. Šel s celou věcí k soudu. Obvodní, Městský, Krajský, Vrchní, Nejvyšší i Boží soud konstatoval, že má nárok jen na 2 období, ale Václav se držel svého názoru jak kyselina mléčná vagíny. „ Náš právní rozbor je jiný," odrážel všechny nespokojence věrný Hájek. A tak stejně jako v případě nových soudců, které jak soud rozhodl, Václav měl jmenovat a nejmenoval. Stejně jako v případě Lisabonské smlouvy, kterou jak ústavní soud rozhodl, Václav směl podepsat a nepodepsal. I v tomto případě zůstal věren svým směroplatným právním názorům a ve funkci zůstal. Navždy. „Říkal si něco Klausi? " Zeptala se skřehotavým hláskem paní Lívie a poklepala si na naslouchadlo. Sedávala s ním v pracovně od té doby, co jednou, při psaní projevu k 32. výročí opoziční smlouvy usnul a málem si vypíchl oko. Neštěstí zabránilo pouze jedenadvaceti dioptrické sklo jeho brýlí. „ Říkal jsem, proboha, co je tohle," zopakoval president. „Čopak si tam zase našel, Klausíčku," řekla paní Lívie konejšivě. Ale zvědavost a ekonomické vzdělání jí nedalo. S hlasitým praskáním suchých kloubů se zvedla z křesla, odložila svázaný ročník Hospodářských novin z roku 1994 a šourala se ke stolu. Opřela se presidentovi o rameno. Čtyři lupy, čtyři obrovské oči ekonomických matadorů upřeně zíraly na presidentův speciální výtisk. Centimetrové litery byly pro jistotu doplněny Braillovým písmem. „Tak ukaž, co tu máš," řekla paní Lívie President přimhouřil oči a usilovně hledal požadovaný řádek. „Tady," vykřikl vítězoslavně po chvíli. Prstem ukazoval na řádek „Výzkum možností výzkumu mimozemských civilizací - výdaje 1 miliarda Korun Českých. (Po mnohaletém úporném snažení dokázaly jednotlivé členské země Evropské unie splnit Kardašovo-Řečická kritéria a tak mohlo být slavnostně k 31. 12. 2022 zrušeno Euro a zavedena jednotná Koruna Česká. ) „Pod koho to patří? " skřehotala paní Lívie. „Je to výdaj ministerstva všeobecného blahobytu (dříve pro místní rozvoj) na přestavbu klubových prostor mladých sociálních astronautů v Lidovém domě? ! ? " Paní Lívie kroutila hlavou. “ Sociálních astronautů? To jsem nikdy neslyšela. Náš jediný Remek, už je přece dávno na Bajkonurské rozptylové loučce ve Svazu Putimovsko-Medveděvských republik? ? " „Zavolej mi Jákla! " přikázal president. Paní Lívie zatahala za ozdobnou šňůru a kdesi v dáli se rozezněl zvonek. Po chvíli se ozvali šouravé kroky a pak se otevřely dveře. Do pracovny vstoupil shrbený šedoplešatý stařík. Měl na sobě zažloutlé triko s nápisem „I'am the last hero of big bead", ošoupané kožené kalhoty a kostkované bačkory s přezkou. Na zádech měl to, čemu se říká kasa. Pohyboval se proto neustále v uctivém předklonu. Snad právě proto si jej president ponechal ve svých službách. I když rozhodně nepůsobil reprezentativním dojmem, Jeho stav ostře kontrastoval se zdravím kypícím presidentem, jehož tělo bylo zoceleno tenisem a také pravidelnou účastí na pochodu Praha-Prčice. A i když se doba potřebná k uražení oblíbené trasy postupně prodlužovala a při posledním ročníku bylo třeba vyrazit o dvacet sedm dní dříve, přece jen president ještě ani jednou nevynechal. „Člověče, Jákl, co jste mi to sem dal? " Vybafl president,“ to si ze mne někdo dělá legraci? Takový vtip

považuji za absolutně falešný. " Jákl se napřímil, co to šlo a snažil se dívat presidentovi do očí,“ vim já, co to je? " „Snad jste mi to dával na stůl, ne? Tak jste si přečetl na deskách, co to je," podivil se president. „No, přečet," řekl Jákl. „A co to tedy je? ! ! ! " „Já už to zapoměl," řekl Jákl smutně. „Víte aspoň, kdo to přinesl? " zeptala se chlácholivě paní Lívie. „To vím úplně přesně," rozzářil se Jákl. Obličeje manželů Klausových se naplnili dychtivým očekáváním. „Byl to chlap. " President se ironicky pousmál a zabořil zrak do listin na stole. Krátkým pohybem ruky tajemníkovi naznačil, že nastal čas k odchodu. To paní Livia se ukázala jako pravá dáma. „To jste nám moc pomohl Jáklíčku," řekla a chytila ho kolem ramen,“ ale teď už můžete jít. Pan president potřebuje pracovat. " Jákl se uklonil, šlo mu to mnohem lépe než napřímení a nastavil ruku. Paní Lívie jí uchopila oběma rukama a začala s ní třást. „A pro dnešek už máte volno. " Tajemník se spokojeně usmál, ale stále se neměl k odchodu. „Chtěl jste ještě něco? " zeptala se paní Lívie „Aj can get nou satisfakšn," začal notovat Jákl a znovu nastavil ruku. Paní Lívie se dovtípila. Sáhla po své kabelce z krokodýlí kůže a vytáhla peněženku Louis Vouttion. Vyndala několik drobných Českých tisícikorun a vtiskla je Jáklovi do dlaně. Ten se konečně spokojeně odporoučel. Kabelka a peněženka byly jediné cizokrajné předměty narušující domáckou idylu pracovny presidenta obklopujícího se zásadně českými výrobky. Snad ještě krom pravého Švédského nábytku IKEA Made in China. Vynikající Japonské Hi-Fi soupravy Panasonic Made in Thailand, belgických pralinek a Slovenské choti. Pracovní stůl dědičného ministerského předsedy Jiřího Paroubka k. j. (klonovaný jedinec) několikrát zavibroval. I pan Paroubek si přál setrvat ve svém úřadu navždy, ale zradila ho nezdravá dělnická životospráva. Bůčkem a pivem trvale přetěžovaný organismus spolu s minimálním pohybovou aktivitou způsobily, že se pan Paroubek odebral za svým velkým vzorem Zdeňkem Firlingerem. Bude to již bratru 20let co po spořádání oběda zvící velikosti týdenních zásob stohlavé pygmejské vesnice detonoval. Restaurant, kde položil život na oltář dělnictva, byla přeměněna na jeho památník. Hlavním důvodem pro tento krok ovšem byla marná snaha zoufalých majitelů nebytových prostor zbavit zdivo mastnoty. Naštěstí pro stranu demokratickou sociálně, ale hlavně pro všechno obyvatelstvo zemí Koruny České, respektive svaté říše římské, byl tragédii přítomen i přítel nejvěrnější, lékař lidu, vzor všech ctností, král David, řečený Rath. Bez váhání posbíral ze stěn flaksy milovaného předsedy, co se jich dvou kbelíků od majonézy vešlo a spěchal s nimi na letiště. Vládní speciál již čekal. Oddaná posádka dopravila cenný náklad do Moskvy, kde se jej ujali nejlepší kapacity Mičurinského klonovacího ústavu. Principy základního klonování ovládli již dávno i vědci z prostých západních zemí, ale to co umí Mičurinci je možné prostě jen na Rusi. Vidouce truchlící socdemáckou delegaci, dokázali zkrátit vývoj malého klučíka na minimum. To, co jinému dítěti trvá měsíce, zvládl Jiřík za minuty. A tak již navečer, pouze 2 hodiny po vložení embrya do těla náhradní matky, Vladimiry Leonidovny, rozlehl se porodním sálem dětský pláč. Za 30 minut zkoušel první krůčky, za hodinu již uměl psát. Naštěstí byl klonovaný Jiřík stejně jako jeho matrice chlapec tuze zvídavý, prahnoucí po vědění, a s hlubokým sociálním zápalem. Obklopen svými stranickými druhy,

dychtivě nasával každou novou informaci. Tak ho mohl kolega Škromach naučit, jak správně vyplnit žádost o sirotčí důchod a navíc seznámit s kouzelnými účinky peprmintového likéru. Senátor Štěch jej naučil jak správně vyhlásit stávkovou pohotovost. Kolega Hašek jak interpelovat premiéra a jak vyhlásit hlasování o nedůvěře vládě. Jen kolega Vlček ho nedokázal neučit ničemu. Dokonce ani skalní socani nikdy nechápali význam jeho slov. Ale jako předseda sněmovny měl tak velký repre fond, že si jej nikdo nechtěl rozházet. Nakonec mu vrchní Palivec ještě ukázal, jak se dělá zrcadlo. To co jinému trvá celý život, zvládl Jiří Paroubek k. j. za 14 dní. Zatímco neschopní novináři v Čechách spekulovali kam, že se to premiér poděl, vládní speciál nabral směr Praha. Uvnitř seděl nový, ještě zocelenější a názorově pevnější Jiří Paroubek k. j. Byl k nerozeznání stejný, i s pověstným znaménkem na obličeji a přece tak nový. Buldozer. Největší odlišnost nebyla na první pohled vůbec vidět. Ihned po návratu si ji ovšem všimly všechny mladé Češky. Sexy mozek. Všude, kam se Jiří poděl, se podlamovala ženám kolena a propadaly v mohutné orgasmy. Premiér náporu krásy dlouho vzdoroval, ale nakonec podlehl. Jeho vyvolenou se stala krásná slečna Petra (původem ze Slovenska). Brzy byly zapomenuty fotografie dvou upocených tlouštíků. Nahradily je snímky sebevědomého muže v nejlepších letech s krásnou ženou po boku. Sociální demokracie byla zachráněna. Aniž by pozvedl zrak od průzkumu veřejného mínění, který právě studoval, Jiří Paroubek k. j. stiskl tlačítko příjmu. „Slyším," řekl otráveně. Nikdo však neodpověděl. Premiér ještě jednou energicky klepl prostředníkem do tlačítka. „Slyším," zopakoval, ale opět se nedočkal spojení hovoru. Jeho lokty ucítily další vibraci stolu. „Co s tím krámem je," řekl polohlasně a podíval se na kontrolní obrazovku. POTVRĎTE SPOJENÍ, zářilo na ní. „Dyť to sem udělal," řekl premiér naštvaně a několikrát vztekle zmačkl tlačítko. Ovšem přístroj dál sveřepě požadoval potvrdit spojení. A pak si toho všiml. Bezdrátové sluchátko jeho stolu bylo špatně usazeno ve svém držadle. Konferenční telefonní stůl Jablotron KTS-1100 MBX je tím nejnovějším modelem, který se dá na trhu pořídit. Takový Rolls-Royce mezi stoly. Má trojrozměrný zobrazovač, bezdrátové sluchátko s dosahem 40 kilometrů, mobilní telefon, molekulární fotoaparát, prostorové rádio, osobní počítač ovládaný myšlenkami, antihmotovou potrubní poštu a saunu. Ale prostý kontakt je jeho skutečnou slabinou. A přitom se s ním dají pořádat i mezisvětadílové konference až o třiceti osmi jednajících. Pro případ jednání s podřízenými je dokonce možné zmenšit virtuální jednací prostor. Pořadatel konference je pak zobrazen v měřítku 1:1, zatím co ostatní 1:7. Jednání tím dostává mnohem vyšší úroveň. Jiří Paroubek k. j. jemně prstem postrčil sluchátko a to s klapnutím dosedlo na své místo. Pak stiskl tlačítko příjmu. Trojrozměrný zobrazovač páté generace už v ničem nepřipomínal své předpotopní předky. Iluze obrazu byla dokonalá. Nezávislý pozorovatel by jen stěží dokázal rozeznat, který člověk v místnosti je skutečný a který je svým, sice přesným, ale přeci jen obrazem. Před premiérem se objevil president sedící za svým pracovním stolem, po boku s paní Livií. „Tedy toto opravdu, ale opravdu přesahuje všechny meze. Vždycky jste byl hulvát, ale co si teď dovolíte, nad tím se musím zamračit," ozval se presidentův hlas. Dokonalé ozvučení pracovalo v takové kvalitě, že se zdálo, že obraz opravdu, mluví. President s premiérem se nikdy nezmenšovali. Ne snad že by se o to nepokoušeli. Zodpovědní inženýři Jablotronu se několikrát ocitli na koberečcích hradu i Strakovy akademie, aby vysvětlili, proč to nejde. Nakonec se podařilo oběma pánům objasnit, že tento model, určený výhradně světovým velikánům, má zabudovanou ochranu proti zmenšení volaného. Původně však byl vyvinut na zakázku Jiřího Krytináře a Romana Skamene.

„Promiňte, pane presidente, ale špatně jsem zavěsil," omlouval se premiér. „Vaše výmluvy jsou naprosto falešné. Znám Vás už dlouho a jsem si jistý, že jde o další z osobních útoků! Jak podlé! " řekl president. Premiér zrudnul až po uši,“ vy, vy, vy, senilní dědku! Co si to dovolujete? ! Hned zítra nechám ustavit parlamentní vyšetřovací komisi a to by v tom byl čert, abychom Vás nezbavili příčetnosti! ! " Vykřikl „Vy, vy, nesportovní zrůdo! Zítra hradní stráž nafasuje ostré! " Zahrozil prezident. Tím byly základní zdvořilostní fráze odbyty, protože premiér se urazil. Přes neutuchající snahu nedokázal premiér v parlamentu prosadit myšlenku vládního vojska. To, že prezident armádu má a on ne, cítil jako velkou nespravedlnost. „Ale proto Vám nevolám," řekl Klaus,“ studuji právě návrh rozpočtu a musím Vám sdělit, že tohle nikdy nepodepíšu. Je to do nebe volající drzost. " „Hm," zabručel premiér, ale na jeho nepřítomném pohledu se nic nezměnilo. „Co mi k tomu řeknete? " Zeptal se prezident. „Bílý. “ „Cože? ! " „Bílý. “ „Víc k tomu říct nedokážete? Tak nad tím se musím opravdu pousmát,“ řekl prezident Jednání se zdálo být neprůchodně zablokováno. Dusivé ticho náhle prořízlo zaklepání. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil černý sluha v livreji, který tlačil servírovací stolek „Svačina, Vaše jasnosti," řekl „Von má lokaje! " Vzdychla paní Lívie. Prezident se na ni přísně podíval,“ Klausová,“ zasténal nešťastně, ale už bylo pozdě. Vyřčené slovo nedostaneš zpět ani párem volů. V případě paní prezidentové, kladrubských hřebců. Premiérovi, kterému, závistivý povzdech prezidentovy manželky samozřejmě neunikl, se pronikavě zlepšila nálada. „To je dost, že jste tady, Jean," řekl Paroubek žoviálně. Ztěžka vysoukal své objemné tělo zpoza pracovního stolu a přesunul se ke stolu jídelnímu. „Omlouvám se, pane prezidente, ale i pracující inteligence má právo na svačinu. Nemohu si přece nosit do práce jídlo v kastrůlku. Slušné levicové voliče nemůže přece zastupovat nějaký umouněnec v konfekčním obleku. Levicový volič vyžaduje jistou úroveň. To ví i každé malé sociálně demokratické děťátko. “ Manželé Klausovi zírali na premiérova lokaje s otevřenými ústy. Paní Lívii se po letech podařilo vycvičit Lánský personál také na slušnou úroveň. Pro procházky po zahradě využívali už léta zásadně nosítka s baldachýny, ale tohle byla opravdu silná káva. Lokaj dokončil práci a uctivě se uklonil až k zemi. „Tak já myslím, že se omlouvám," řekl premiér,“ ale kaviár se musí jíst čerstvý. “ Podal sluhovi několik stravenek a ten se stále hluboko předkloněn a pozpátku tiše vzdálil. „Ještě, že se nám je před lety podařilo zachránit,“ řekl premiér. Položil si do klína ubrousek a dal se do jídla. „Tak kvůli čemu vlastně voláte, pane prezidente? "Zeptal se premiér s plnými ústy. Prezident na sucho polkl a chvějícím se hlasem začal,“ studuji právě VÁŠ návrh rozpočtu a jsem

opravdu zhnusen. Tohle NIKDY, NIKDY nepodepíšu! " „Tak já myslím, že bych se neunáhloval,“ řekl mlaskající premiér,“ nezapomínejte na to, že díky Státotvorné smlouvě Vás dokážeme vždycky přehlasovat. “ (Státotvornou smlouvu slavnostně podepsali 17. 11. 2019 ve Vladislavském sále Pražského hradu předsedové všech pěti parlamentních stran a prezident. Zaručovala od fiskálního roku 2020 pravidelnou rotaci podpor ze státního rozpočtu pro politické strany a prezidentskou kancelář. Výdaj byl vždy v rozpočtu dovedně maskován, jako třeba 1km dálnice za 1 miliardu. Kdo dostane podporu jako první rozhodl los. Vyhrál tehdejší předseda lidovců Junek, jako vždy připravený úplně na vše. A od té doby dostává vždy jeden ze signatářů 1 miliardu korun, se kterou může naložit dle vlastního uvážení. ) „Na výzkum možností výzkumu mimozemských civilizací si VY dovolujete vztahovat Státoprávní smlouvu? ! Nad tím se tedy mohu jen pousmát. “ „Tak já myslím, že Vám do toho za prvé nic není. Která jiná strana, než sociální demokracie, využívající MDA think-tanku, má právo vybírat ze svého středu nového kosmonauta? Chtěl Bém peníze na Olympijský národní stadion pro 312 000 sedících diváků? " Premiér kladl řečnické otázky jak prvotřídní nosnice vejce a neúprosně pokračoval,“ chtěl. A dostal je? Dostal! Čert vem to, že u nás olympiáda nikdy nebyla. “ „No ale. . . ,“ pokusil se ho prezident přerušit, ale premiér se nedal. „Chtěl jste peníze na zkvalitnění vyžití na hradě? Chtěl! A já myslím, že jste je dostal. A protestoval snad někdo, když jste nechal zazdít vchod do katedrály, na nádvoří navozit antuku a zřídit Císařsko-Královsko-Klausovský lawn tennis club? A ještě každý rok drze žádáte dotace na ten Váš Klaus-cup. A já myslím, že je dostáváte. “ Premiér hovořil, jak to měli jeho straníci rádi. Úderně a tvrdě. Tak jako kdysi v RAJi. „No to ano,“ řekl prezident,“ ale my ty peníze vždy používali smysluplně a vy. . . . . “ „Tak já myslím,“ přerušil jej znovu Jiří Paroubek k, j. ,“ že naše strana je tu 140 let. Ale něco takového, jako je loňské veřejné rozdávání viagry té vaší ODS. . . “ „Jejich! " Vykřikl Klaus. “ Jejich ODS. Já jsem nestranický, neaktivistický, nemarxistický, neenviromentální, neokonzervativní, nedarwinistický, neekologický, neoliberární, neoeuroskeptický prezident! " „Tak já myslím, že vloni jste ještě členem byl," oponoval premiér. „Co bylo loni, se nepamatuji. A co si nepamatuji, to se nestalo. A navíc, Vy jste si loni nevzal? " „Tak já myslím, že já to nepotřebuju," řekl premiér a ukázal na fotografie malých dětí všude okolo po stěnách. Bájní Mičurinci! Ač byl Jiří Paroubek k. j. z vnějšku zcela stejný jako matrice, uvnitř to byl mladý, nezkrotný hřebec. Čas všem ubírá sil, a on jako by mládl. Kromě preferencí, dokázal Paroubek k. j. i zásadně pozvednout počty členů strany. Klidně si mohli říkat jedna rodina. V tomhle se dovedně inspiroval svým věrným Davidem Rathem. Ten ač léta umně tajil svou příslušnost k mormonské církvy, mnohoženství praktikoval aktivně. „Kdybyste tam alespoň napsali něco normálního voličsky srozumitelného, potřebného," řekl prezident nešťastně. “ Třeba jako vloni KDU. Výstavba centrálního mauzolea Československé strany lidové v Dolních Věstonicích. To přece musí pochopit i zatvrzelý kverulant, že MY, křesťané máme duchovní potřeby. A máme nárok na pietní místo. Ale výzkum možností výzkumu mimozemských civilizací? To se nezlobte. . . !

„Tak já si myslím, že my svým voličům nelžeme. Nikdy! " Řekl premiér rozhodně. „Chcete tím říct, že já snad ano? " Ohradil se prezident. „Tak já si myslím, že né, snad lžete, ale občas se mýlíte. “ „Já? ? ! ! JÁ ŽE SE MÝLÍM? ? ! ! " Prezident, ač se ho paní Lívie snažila zadržet, se postavil za stolem. Jeho obličej se zkřivil vztekem. „JÁ SE NIKDY NEMÝLÍM! NIKDY! NIKDY! NIKDY! TY ZPUPNÁ HOLOTO! JÁ SEM VYVOLENÝ! " V koutcích otce všehovědění se objevila pěna. Dveře se otevřely a do prezidentovy pracovny chvatně vstoupily dvě statné ošetřovatelky se svěrací kazajkou. „Zase záchvat,“ řekla jedna druhé. Ta přikývla. „NIKDY! NIKDY! " Sípal president. Vytáhl, či spíše tasil hůl. Začal s ní máchat kolem sebe v marné snaze vytrestat nenávidění hodného sociálně demokratického démona před sebou. Ovšem obraz bít nelze. Podařilo se mu však slušným golfovým úderem smést kameru, která snímala jeho obraz. „Pomóc, né, né, já už budu hodný," uslyšel ještě premiér. Ozval se cinkot a praskání. „Miloši, Miloši, kde jsi? Ty jediný jsi mne měl rád. . . . ," pak se spojení přerušilo úplně. Jiří Paroubek k. j. si oddychl. Poslední dobou se rozhovory s prezidentem stávaly nesnesitelnými. Vlastně skoro úplně všechny rozhovory se stávaly nesnesitelnými. S politickými oponenty, s politickými soukmenovci, s novinářskou lůzou, která se tupě dokázala ptát stále na to samé, bez špetky invence a intuice. Jen s několika nejbližšími lidmi, kteří pochopili jeho velikost, se premiér dokázal bavit otevřeně. Avšak pouze v soukromí, když hovořil sám, vracela se mu jeho rétorská velikost. Nechal si doma vybudovat maličké, asi metr a půl vysoké podium, na kterém sedával a hovořil. Dole paní Petra a jeho děti nadšeně hltaly každé slovíčko, každou pro sociální myšlenku. Škoda, že tak málo lidí pochopilo jeho velikost. Na to, že je ho pro ten zaprděný český rybníček škoda myslel často. Představil si, že byl zvolen prezidentem Evropské unie, Vzrušeně přecházel po místnosti a připravoval si inaugurační řeč. Pak mu to přišlo málo. NE! Prezidentem celého světa! To je ono. To je místo pro něj! Konečně by se vypořádal s tou kapitalistickou lůzou. Konečně sociálně spravedlivá společnost. Šrotovné navždy! Čtrnácté a patnácté důchody! Mateřská do dvaceti sedmi! Přídavky na děti do padesáti! Dvacet týdnů dovolené! Tep se mu zrychlil a obličej se zalil krví. ŽÁDNÉ POPLATKY VE ZDRAVOTNICTVÍ! LÉKY ZDARMA! RANHOJIČ DO KAŽDÉ ULICE!

A náhle stál na Řípu. Na tom pravoslavném místě všech čechů. Celé okolí, kam až oko dohlédlo byly davy voličů, jeho voličů. Byl praotcem Voličem. Masy miliónů lidí freneticky skandovaly Pa rou bek, Pa rou bek. Voliči plakali a vzpínali své maličké a nevinné, tolik bezbranné ručičky ke svému dobrodinci. Voličky padaly po tisících do mdlob, jen na ně Jiří pohlédl svým dobrodějným pohledem. Víc už být nemohl! Jiří zvedl oči a zahleděl se na nebe. Nebo, že by přece? Místnost prořízl ostrý, nepříjemný zvuk zvonku. Premiér sebou prudce trhl. Jeho obličej zešedl. Oči jako by se propadly a zmatněly. Další zvonění. A vibrace. Mobilní telefon se dožadoval příjmu. Premiér ho uchopil a podíval se na display. „Urban volá,“ stálo tam. Urban, ten ukrutně průměrný a obyčejný mluvka. A s takovými lidmi já musím pracovat, napadlo premiéra. Já, guru sociálních jistot. Telefon znovu zavibroval. Ovšem na druhou stranu, každý VŮDCE potřebuje své nosiče vody. A Urban je nosič vody. Průměrný, obyčejný, ale věrný. Představil si Urbana se dvěma kbelíky vody. To mu trochu zvedlo náladu. Přijal hovor. „Slyším," řekl otráveně. „Něco jsme našli,“ ozvalo se ze sluchátka vzrušeně. Premiéra zalil mrazivý pot nadšení. Něco našli! NĚCO MAJÍ! Blíží se hodina zúčtování! „Hned tam jedu,“ štěkl do telefonu a ukončil hovor. Zmáčkl tlačítko mikrofonu. “ Potřebuji vůz,“ křikl. „Ano pane premiére,“ zařídím, dostal odpověď. Z tiskárny počítače jeho stolu začal vyjíždět papír. Premiér netrpělivě bubnoval prsty na desku stolu. Tisk se mu zdál nekonečný. Nedočkavě utrhl papír a dychtivě hltal text. ODESÍLATEL: VÝZKUMNÝ ÚSTAV NÁLÁDOLOGICKÝ VÝZKUM VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ Zadavatel: PŘEDSEDNICTVO VLÁDY v zastoupení ING. JIŘÍ PAROUBEK OTÁZKA:Souhlasíte s návrhem nově zvoleného papeže Jiřího I. , který se hned ve svém prvním veřejném prohlášení přihlásil k myšlence beatifikace Jiřího Paroubka? SOUHLAS VYJÁDŘILO 99, 89% RESPONDENTŮ. Následovalo několik grafů, ale jelikož se rozrušený premiér nebyl schopen soustředit, výsledky výzkumu pro tuto chvíli odložil. Nebýt sociální demokrat, začal by se snad samou radostí modlit. Je-li Bůh, je jistě sociální demokrat. Dveře se otevřely a do kanceláře vstoupila platinová blondýna Kateřina Brožová. „Vůz je připraven,“ řekla svým nádherným hlasem. Pomník na Vyšehradě ji nemine, pomyslel si premiér. Hned vedle Matušky. Byla stále tak krásná. Rozhodně mnohem krásnější, než Kavanova hamasistka Opolecká. Copak Kato. Ten by se nikam necpal. Ale Opolecká, jak se dozvěděla, že se může setkat s nějakými přičmoudlíky, byla jak utržená ze řetězu. A Kato hopsal, jak ona pískala. Premiér to na ní kdysi také zkoušel, ale byl zkrátka málo snědý. A to kvůli ní chodil i na solárium.

To Kateřina byla z jiného těsta. Jen jí nabídl kandidaturu, už souhlasila. Cele se ponořila do stranické práce. V Teplicích získala první místo na kandidátce a už už to vypadalo, že bude lídrem ústecké krajské kandidátky. Těšil se, že budou spolu. Pracovat. Ale Havlovsko-intelektuálská klika ve vedení ústecké krajské organizace donutila paní Kateřinu kandidaturu stáhnout. Jak je nenáviděl. Tu jejich malost a uprděnost. Pro paní Kateřinu nastali zlé časy. Vedení divadel napojené po většinou na pravičáky ji odmítalo dát jakoukoli roli. Ani film jí nepřál. Jiří by ji tak rád pomohl. Napsat pro ni scénář na tělo by zcela jistě dokázal, ale neměl vůbec žádný čas. Nestíhal psát odpovědi připomínky a vyjádření ohledně jejich vztahu do všech novin a časopisů co jich u nás vychází. Též musel psát žaloby, stížnosti odvolání, dovolání. Proto, veden snahou ji pomoci, se rozhodl nabídnout jí práci své osobní sekretářky. Zkušenosti měla. V seriálu „Bleší trh“ hrála sekretářku trhovce Chrpy. Kateřina s dojetím souhlasila. Premiér často nechával otevřené dveře kanceláře a poslouchal, jak si paní Kateřina při práci prozpěvuje. Uměla tolik krásných písní. Internacionálu, Tak už máme, co jsme chtěli, Kaťušu, Nenapovídej, Studánko stříbrná. Někdy ji pozval k sobě do kanceláře a nechal si zpívat svou nejoblíbenější. Sbor kleštěnců z Nabucca. Premiér se zvedl k odchodu. „Tak jdeme," zavelel. „Nejsem připravená," řekla paní Kateřina. „ Tak já myslím, že si pospěšte," řekl premiér a znovu se posadil. Paní Kateřina si rychle oblékla kožený korzet, koženou sukni a šněrovací kozačky do půli stehen. Do tašky přibalila něco důtek, pouta, roubík a pár drobností. Člověk nikdy neví. A nudící se šéf je horší, než odbržděná lokomotiva. „Tak můžem," usmála se na premiéra, teď již připravená paní Kateřina. Premiérovi se zaleskl zrak, ale povinnosti měly přednost. Běželi. Poměrně rychle. Premiérovi to nebylo nijak příjemné, ale vzrušené očekávání jej pohánělo k nadlidským výkonům. Tak rychle se nepohyboval od svých 13-ti let. Tenkrát mu chlapci od nich z ulice oznámili, že je březí bachyně a budou jej lovit. Ještě dnes, po letech, se občas v noci prožitou hrůzou pomočuje. Premiér se potil jako dveře budovy pro ustájení turu, funěl jak chovný vepř, ale nepolevil. Stačila slabá čtvrt hodinka a už byli před Strakovou akademií. Čekaly tam na ně dvě limuzíny Maybach. Nebylo myslitelné, aby premiér a Paní Kateřina, dvě nejdůležitější osoby strany a státu cestovali spolu. Pokud by jeden z nich zahynul, musel být druhý připraven ihned nastoupit na jeho místo. Premiér nasedl. Vůz byl nádherně vychlazen. „Tak kam to bude, Pane předsedo? " Zeptal se Jiří Šlégr, řidič, filantrop a bodyguard premiéra v jedné osobě. I on měl být poslancem. Dokonce to na kandidátku dotáhl, ále. Ústavní soud, ten sbor senilních právníků, volby zrušil. Jak podlé! Mohli být tak silný tandem. Jiřího mozek a Jiřího ruce by si už dokázali poradit. Tuhle křivdu měl premiér hluboko usazenu. Ale přijde čas. PŘIJDE! „Na Plzeň, Vávro, na Plzeň. " Premiér uměl být ukrutně vtipný. „Myslíte Plzeňskou restauraci v Obecním domě? " Zeptal se zmatený Šlégr. „Ne, milý Jiří," zvážněl premiér,“ já jen žertovala. Jedeme do Hradišťka pod Medníkem. Cesta proběhla pokojně a v naprostém utajení. Hloučky voličů zdravících premiéra vlaječkami ČSSD a jeho portréty stály jen na některých křižovatkách. Jindy by ho takový sprostý nezájem rozlítil, ale pln nadšeného

očekávání, nevěnoval, pohroužen do svých myšlenek, cestě pražádnou pozornost. Konečně byli na místě. Premiérská kolona zamířila přímo do vojenského prostoru. Asi po kilometru začali vozy prudce brzdit. „Blíží se hodina zúčtování, holoto kapitalistická,“ mumlal si Paroubek s obličejem přilepeným na sklo automobilu. “ Poslední bitva vzplála,“ začal si tiše notovat. Vůz mezitím zastavil. Dveře se otevřeli. Venku stál Lubomír Zaorálek. Nejdřív se hluboce uklonil a pak podal premiérovi ruku, aby mu pomohl vystoupit. Premiér se vysoukal z vozu, postavil se a zhluboka se nadechl. Rozhlédl se kolem dokola,“ život je bílý dům, s vyhlídkou do zahrady,“ pronesl a chtěl se rozejít. Ovšem všiml si malé kaluže mezi ním a oranžovým běhounem táhnoucím se přes louku směrem k remízku. Tázavě pohlédl na Zaorálka. Ten ihned pochopil. Pohotově strhl sako a položil jej na zem před Paroubka. „To nemuselo být, Luboši. Přece nejsem z cukru,“ řekl a poplácal Zaorálka po zádech. Ten úplně zčervenal,“ děkuji Vaše vysokoblahorodí,“ řekl zajíkavě. Premiér vyrazil. Šel v čele. Tak jak byl zvyklý. Nebál se, že ho ofoukne. Nějaká drobná nesnáz ho nemohla zadržet. Ukazoval cestu ostatním. Kde prošel, jiní se už nemuseli bát. Tam, kde on prorazil kapitalistickou džungli, nastával teplý a bezpečný socialistický ráj. Jeho sexy mozek pracoval na 333% běžného, průměrného výkonu mozku pracovníka Akademie věd. Byl jako šachista, který má rozmyšlené možnosti tahu na dlouho dopředu. Hřejivá jistota, že končí doba ponižujícího dohadování, ho naplňovala nevýslovným štěstím. Dokonce se zdálo, že se usmívá. Což se mu stalo teprve potřetí. Poprvé, když v průzkumech oblíbenosti předstihl i Karla Gotta a podruhé, když v průzkumech oblíbenosti žen předstihl i Lucii Bílou. Prošli remízkem. Za předsedou se vinul had jeho věrných spolustraníků. Jako poslední šel Zaorálek v promočeném saku. Koberec směřoval vzhůru na mírný vršek, na němž stál hledač Mužík se samopalníkem v zádech a kynul Paroubkovi. Ten ještě přidal do kroku. Když dosáhl vrcholu, leskl se jak prošlá uzenina z Tesco-České Budějovice před umytím octem. Před premiérem a jeho doprovodem se otevřel pohled do asi sedmdesáti metrového kráteru. Po prudkých svazích jámy se bez jakéhokoli zabezpečení pohybovali stovky mužiků s koši na zádech. Část mířila s vykopanou zeminou vzhůru, část se vracela dolů, pro další náklad. Výjev ne nepodobný diamantovému dolu v Somálsku. „Tak co máte? " Zeptal se premiér nedočkavě. „Podívejte," řekl Mužík a podal mu dalekohled. Premiér ho přitiskl k očím a zadíval se do hlubiny. Spatřil podivný útvar, který jisto jistě nemohl být z tohoto světa. „Co to je? " Zeptal se. „Je to kov neznámého složení, zřejmě slitina,“ řekl Mužík. Jiří Paroubek k. j. si hned začal představovat, jak dostává množství cen a univerzitních titulů za vynález slitiny neznámého původu. „Za jak dlouho to vyndáte celé,“ zeptal se premiér. „To nedokážu říct. Netušíme jak je to velké. " „ Tak vy netušíte? To je zajímavý,“ podivil se premiér a vrátil mu dalekohled. Mužíkovi se zalesklo v očích,“ kdy už mě pustíte domu? " Zeptal se plačtivě. “ Hrozně se mi stýská. “ „Na to jste měl myslet, když jste chtěl svůj nález prodat američanům. “ Řekl premiér tvrdě.

„Bush, tady kvůli tomu,“ Paroubkův ukazovák mířil do jámy,“ chtěl začít stavět radar, my ještě ani pořádně nevíme, co to je a panáček by chtěl domu. “ V premiérově doprovodu to zašumělo. „Cože? " „Radar? " „Domu? " „Kdo chce radar? " „Komu? " „Ano pánové. Tahle proradná zrůda," premiérův ukazovák byl zavrtán do Mužíkovi hrudi,“ chtěla prodat svůj nález Američanům. “ „Fuj! " „Hanba! " „Pryč s ním! " „Na zteč! " „Proto jsme nejdřív s americkým plánem na radar souhlasili. Říkali jsme si, dolárky se posypou, nepřátelskou technologii dostanem, tedy vlastně spojeneckou. Jenže pak! ! Pak naši lidé na ministerstvu vnitra zjistili, že pravým cílem stavby radaru je zřídit u nás imerialistickou rezidenturu! Dík Stáňovi i Bublošovi zůstali struktury ministerstva pevně v našich rukách. A naši lidi přišli na to, že se Mužik snaží prodat svůj nález ven. Nejdřív Bhůtáncům, pak Nepálcům, aby skončil u Američanů. Proč to nenabídnul nám? Sociálním demokratům? Proč asi? Že bychom na to neměli? Já osobně mám kravatu za 8 tisíc. Kdo z vás to pánové má? ! " Desítky párů očí se zahleděli na Mužíka. Kdyby dokázali propíchnout, byl by jak síto. „Dolů s ním! " Vykřikl zajíkavě Hašek a ihned zrudnul. „Správně Martine! "Řekl premiér. Hašek začal růst. „Dolů s ním! " Čim dřív to bude vykopané, tim dřív půjdeš domů, holoto reakcionářská. “ Hašek už měl 195cm. Samopalník hrubě píchnul hlavní do Mužíka. Ten prudce zavrávoral a už se řítil dolů do jámy. Parubkův doprovod propukl v nadšený jásot. Stovky hlav zaprášených mravenečků v jámě a jejím okolí ustalo v práci a otočilo se za zvukem, jako se slunečnice otáčí za sluncem. A tam spatřili své slunce. „PAROUBEK,“ vydechla hrdla mladých sociálních demokratů a i jiných levicových aktivistů. Lidí práce, lid lidu. Někteří citlivější mládežníci, zvláště pak mladé soudružky propukly v histerický jekot a s pláčem si rvaly vlasy. Paroubek kynul. Rukama ovšem. „Nazdar soudruzi," vykřikl Paroubek, ovšem zaslechla ho jen hrstka nejbližších. Stejně jako je Jiří moderní sociální demokrat, je i moderním tribunem. Bez mikrofonu se neobejde. Čím silnějším hlasem však, díky zvukaři vládne, čím větší hluk vydává, tím méně je význam jeho slov srozumitelný. „Megafon," vyštěkl Paroubek. Poblíž stojící Kocour mu jej ihned podal.

„Nazdar soudruzi,“ křikl do něj, ale ozvalo se jen zašumění. „Soudruhu promiň. Mladej je spíš cifršpión. U kolotoče nikdá nestál," řekl starý Kocour a naklonil se k Paroubkovi. Zmáčkl na megafonu tlačítko a otočil kolečkem. “ Tak můžeš. “ „Nazdar soudruzi, kamaraten, kompanieros. “ „Nazdar soudruhu," zahřmělo nadšeně. Následoval bouřlivý aplaus. Paroubek mával. Přidali se i jeho nejvěrnější. Rath, Hašek, Škromach, paní Kateřina a řada dalších stranických a státních představitelů. „Soudruzi," pronesl Paroubek řízně. Dav se pomalu začal tišit. “ Soudruzi! Naše námaha nebyla marná! Chvíle našeho vítězství, vítězství pracujícího lidu se blíží! " „HUUURRÁÁÁÁ! ! " „Historia est magistra vitae! " „Tisíckrát pozdravujeme tebe! " „Ano! Jak nás historie učí, srdce bije nalevo! " Všichni přítomní si přiložili pravou dlaň na srdce (někteří na kardiostimulátory) a začali pět. „Poslední bitva vzplála, dejme se ne pochod. . . . “ Vzduch se chvěl vzrušením. Byl prodchnut duchem soudružnosti a víry v lepší příští. Jako na starých Táborech lidu. Dozpívali. „Tak já myslím dost odpočinku. Dejme se do díla,“ řekl Paroubek. “ Čím dříve budeme hotovi, tím dříve budeme moct předstoupit před naše voliče a jasně říct: Tak já, že náš volební program bude na sto procent splněnej. “ „Vivat, hurá,“ vykřikovali kopáči. Tleskali, hvízdali a vyhazovali do vzduchu své čepice. Premiér jim ještě pokynul a vydal se zpět k vozu. Už, už, se chystal nastoupit, když náhle zpoza automobilu vyskočil muž divokého zjevu. Husté mastné vlasy i špinavý dlouhý plnovous mu splývaly na zanedbanou žlutou vestu s nápisem PRESS. Opodál stojící Radko Martínek se pokřižoval a polohlasem se začal modlit. Všichni věděli, jak premiér dokáže zatočit s novinářskou lůzou. Kupříkladu Karel Steigerwald zmizel údajně kdesi v Transilvánii a Alexandra Mitrofanova mohli spatřit pozorní návštěvníci v okolí Obřího dolu při sběru lesních plodů. Trhan vytasil mikrofon a vrazil jej premiérovi skoro až do krku. “ Mohu vás poprosit o rozhovor, pane premiére? " Zeptal se drze. „Tak já myslím, že ano," řekl premiér žoviálně. Premiérův doprovod zašuměl překvapením. „Slyšel jsem, že se chystáte vystupovat jako akvabela. Co k tomu můžete říct? " Zeptal se muž. „Tak já myslím, že ano. Jen před tím musí vypustit bazén, aby až tam skočim nebyla potopa světa,“ řekl premiér. „Cha, cha, cha, cha, chá, cháá, cháá, cháá. " Zatím, co celá delegace s pitomými úsměvy v obličejích servilně přikyvovala, neznámý trhan se válel v záchvatech smíchu po zemi. Až se mu odlepil vous. „Krampol! " Vykřikl Martinek Sociálně demokratický průvod se dal do smíchu. Včetně těch úplně vzadu, kteří vůbec netušili, co se vpředu děje.

„Nazdar Jirko! " Paroubek podal Krampolovi ruku, aby mu pomohl vstát ze země. „Nazdar Jiřino! " Vykřikl Krampol a znovu se rozesmál. Shodil špinavé oblečení a paruku. Teď už byl konečně k poznání. Pravý žižkovský frajer, který ovšem ví, jak tvrdý umí být dělnický chlebíček. „Jak si mě tu našel,“ zeptal se premiér,“ jsem tu inkognito. “ „To víš. Jsou určitý kanály. Třeba Topolánek,“ řekl Krampol. Paroubek se dal do hlasitého smíchu. Plácal se do kolen a sotva popadal dech. Oči se mu zalily slzami při vzpomínce na dávného politického soupeře, který dobrovolně zlikvidoval vlastní politickou stranu. Od té doby se uchytilo přirovnání,“ Si blbý jako chlap s gulama". „Co to tu pořádáte, Říp ja přece jinde? "Zeptal se Krampol a Paroubek se znovu dal do smíchu. „Tak já myslím, že ti to povím v autě,“ řekl Paroubek Nasedli. Oba Maybachy se rozjely. Osiřelí straníci mávali za vozy, dokud jim nezmízely za horizontem. Pak i oni nasedli do svých prostých limuzín a odjeli do svých plně klimatizovaných kanceláří, vstříc předvolebním průzkumům.

II. Čas se nekonečně vlekl. Jiří Paroubek k. j. co chvíli vstal od stolu, došel k oknu a odhrnul záclonu. Pohled na dvůr Lidového domu byl stále stejný. Nikde nikdo. Od jisté doby byl dům, ač Lidový, zcela bez lidí. Nejdřív premiérovi začal vadit puch z restaurace a tak ji zrušil nájem. Závodní jídelnu si zřídil v protějším hotelu Kempinski. A pak mu začali lidé vadit obecně. Měl rád průzkumy, to ano. Byl hrozně rád oblíbený. Také si dával záležet a na předvolebních mítincích, které začal pořádat pro jistotu nepřetržitě, nadšeně hovořil k voličům. Ale tady chtěl mít klid. V tichu se oprostit od bezohledných a nízkých kritik průměrných lidí a plně se soustředit na svoji genialitu. Ze samého nervového vypětí po chvíli usnul. Zdály se mu takové ty banální věci, které se zdávají nám všem. Že je předsedou valného shromáždění OSN, že je presidentem Česko-ruské federace, že mu lidé v referendu přiklepli Karlštejn do osobního vlastnictví, že Topolánek dostal Ebolu. . . Probudil ho řev motoru těžkého tahače, který násoben stísněným prostorem Hybernské ulice působil opravdu strašidelně. Okamžitě se rozzuřil. tak proto nechal z této ulice udělat pěší zónu, aby se tu proháněli náklaďáky. „Co je to za ódéesáka! " Vykřikl a skočil k oknu, jako když se vrhal těhotné paní Petře na pomoc se slunečníkem. V mžiku ho rozrazil. Tahač s návěsem ještě chvíli popojížděl, až nakonec zastavil přímo pod okny Jiřího Paroubka. Ten již byl brunátný vzteky. Motor zmlkl. Z kabiny vyskočil Jiří Šlégr. „Pa, pa, pa ne Šlégr! "Zavolal káravě překvapený Paroubek ztěží přemáhající vztek,“ tak já myslím, co to má znamenat? " Jiří Šlégr se otočil za hlasem a zamával Paroubkovi. Pak uchopil plachtu, která kryla náklad na návěsu a jediným mocným trhnutím, své NHL zocelené paže, ji strhl. (I přes svou vypracovanou muskulaturu platil v lize za hráče tvořivého a bitkám se spíše vyhýbal. Trenérům, kteří se jej snažili do rvaček nutit, odpovídal drobnou slovní hříčkou:“Nežli býti proti hráči katem, raději se stanu sociálním demokratem. ) Paroubkovi se naskytl pohled na lesklý vesmírný koráb temně stříbrné barvy. Stroj měl tvar bradavice a

stál na čtyřech podpěrách. Jediné dveře byly popsány neznámým písmem. Premiér se vyklonil tolik, že ztratil rovnováhu a vypadl z okna. Naštěstí jej zachytila síť namontovaná před okno. Od jisté doby premiér nesnášel ptáky (zvláště sýkorky modřinky to začaly mít tuze těžké) a sítě měly zabránit přístupu této havěti do lidového domu. Nyní mu síť zachránila život. Premiér se kolébal na panděru, s obličejem přitisknutým na pletivo se marně pokoušel dostat zpět. Jeho tvář se zvolna začala pasírovat drátěnou sítí. „Pomóc, zachraňte sociálno! " Křičel. Všichni na ulici zděšením ztuhli a neschopni pohybu hleděli vzhůru na nesmírné drama. Vteřiny se vlekli jak volební období senátora Vladimíra Drymla. Když tu do místnosti vnikl Petr Dimun. Odvážně se vrhl k premiérovi, uchopil jej za opasek Salamander a jediným mocným trhnutím jej vrátil do místnosti. Budoucnost byla uhájena. „Tak já myslím kde jste? "řekl Paroubek s hlubokým kosočtvercovým vzorem na tváři. “ Čekal bych, že když jste dělal pro Němce, že budete přesný. “ „Promiňte pane předsedo,“ omlouval se Dimun, “připravoval jsem vám svodku z dnešních průzkumů. Podle všech předpokladů jste v kategorii voličů nad 94let nejoblíbenějším politikem. Máte 103% podporu. “ „Tak já myslím, že to je pěkné, ale neomlouvá vás to. Pokud by se to mělo opakovat, musel bych z toho vyvodit personální závěry. Nezapomínejte na presumpci viny! "Zahrozil premiér. Ale jeho mysl již byla plně zaměstnána tím, co mu přivezli. Poplácal Dimuna po rameni a spěchal dolů, prohlédnout nález. Hybernská ulice byla z obou stran uzavřena kordonem policie. Na střechách zaujali místo ostřelovači a celý prostor navíc střežily 4 policejní helikoptéry. Premiér mohl bez obav vyjít na ulici. Venku již čekali největší odborníci, které ve svých řadách sociální demokracie skrývá, aby podali Paroubkovi přesné hlášení. Hlavní slovo měl soudruh Kocour starší. Aby také ne. Matějská pouť nabízí vždy nepřeberné množství nejmodernější kosmické techniky. „Je to ňákej kosmickej koráb,“ říkal Paroubkovi, který zvědavě stroj obcházel. “ Typ je neznámej. Takovej sem nikdy neviděl. Ani holanďani nic takovýho nevozili, a že měli nejmodernější atrakce. “ Doposud nesměle se hlásící Karel Březina mu skočil do řeči. “Holandské to určitě není. Podívejte na ty nápisy. To je určitě čínský! " „No a co je tam tedy? "Zeptal se Paroubek. . „Já nevím,“ hlesl Březina. „Soudruzi kdo ví, co je tam napsáno? " Zeptal se Paroubek. Místo odpovědi se však dočkal jen pokašlávání, smrkání, pohledů k nebesům a předstírání epileptického záchvatu. „Soudruzi, tady nikdo neumí čínsky? No to snad né! ! Jaké jazyky umíte? " „Rusky! "Vykřikl někdo. Další přikyvovali. „Dobře. Co dál? " „Slovensky,“ ozval se další hlas. „Dimun,“ štěkl premiér, aniž odvrátil zrak od vesmírného plavidla,“ zapište si. “ Moderní mladý Petr Dimun vytáhl nejmodernější komunikátor poslední generace,“ ano, pane předsedo? " „Tady jsme na stranické půdě. Takže soudruhu. Pán může být kde kdo. Třeba Kubice je pán. “ Paroubkovi ruce se při vzpomínce na 23 prohraných soudních sporů s Janem Kubice sevřely v pěst. „Ale soudruh může být jen vyvolený. Však si vzpomeňte, že vy jste na členství čekal sedm let. “ Dimun přikývl. „Promiňte, soudruhu. Jsem připraven. “

„Zadat výzkum veřejného mínění,“ diktoval premiér,“ zda si voliči přejí, aby sociální demokraté uměli čínsky. Pokud se pro ano rozhodne alespoň 51, 37% oprávněných voličů, zorganizovat se soudruhy z čínského velvyslanectví kursy čínštiny pro všechny sociálně demokratické funcionáře od pokladníků místních sdružení výše. “ „To se budete učit čínsky i vy? "Podivil se Dimun. „Tak já myslím, že ne. Já myslím, že se dokážu domluvit s každym levicově smýšlejícím soudruhem. “ Paroubek obcházel kolem neznámého stroje a přemýšlel, proč jej nalezl právě on. „Co je uvnitř? " Zeptal se. „Nevíme. Čekali jsme na vás, soudruhu. “ Řekl Jeroným Tejc, největší socdem bezpečnostní odborník. „Otevřete to! "Přikázal premiér. Přivolaný zámečník si připravil nářadí a začal zkoušet neznámý stroj zpřístupnit. Používal různé nástroje, ale jeho snaha se ukazovala jako marná. Soudruzi začínali být nervózní. . . . „Co je to za hovado kapitalistický,“ vykřikl náhle David Rath. “ Pusť mě k tomu, buržouste,“ řekl a hrubě odstrčil neúspěšného řemeslníka. Kovovou tyč, kterou zatím úspěšně skrýval za zády, uchopil oběma rukama, a než stačil kdokoliv zakročit, s mocným návrhářem praštil do skla vesmírného korábu. BUMMM! ! ! ! Ohlušující výbuch a oslepující záblesk zcela ochromily stranickou a státní delegaci. Trvalo hodnou chvíli, než se po zemi válející a sténající sociální demokraté začali sbírat. V uších jim hučelo a měli mžitky. Jediný premiér ne. Stál na svém místě. Pevný jako skála. Jako sociálně demokratický útes o který se rozbíjí všechny pravičácké bárky. Prost všech dětských nemocí. Jako by mu v té chvilce nad hlavou svítilo malé kolečko. Nebo, že by to bylo jen tím blesknutím? Soudruzi se těžce zvedali a čistili své drahocenné obleky. Až na ekonomický mozek sociální demokracie Bohuslava Sobotku. Ten, ač při sestavování státních rozpočtů razil heslo:Z cizího krev neteče, patřil spíše k šetrnějším státníkům a šil zásadně v konfekci. „Kde je Rath? " Zeptal se starostlivě Lubomír Zaorálek,“ snad neodletěl do zahraničí, nechtěl bych zas mít nějakou diplomatickou polízanici. “ S navracejícím se sluchem stávalo se i podivné chrčení stále zřetelnějším. Všichni se zmateně rozhlíželi. A pak ho spatřili. David Rath pevně zapasován v koruně nedalekého Jírovce Maďalu zápasil s vyraženým dechem. Vypadal ve svém šmolkovém obleku jako zahnízděný Modrý pták. Někdy vás zkrátka minulost dožene v ten nejméně vhodný okamžik. „Pomozte mu,“ řekl premiér. Nejzdatnější sociální demokrat, judista Petr Hulínský, se jak dravý panter vyšplhal do koruny a podal chroptícího Ratha soudruhům dole. Tam se ho ujala soudružka Emerová a hned mu začala poskytovat první pomoc. Politbyro se shluklo kolem zraněného. Se zatajeným dechem sledovali boj o život jednoho z nich. Plně zaměstnáni neštěstím cizího, nevěnovali pražádnou pozornost vesmírnému korábu, ani předsedovi. Ten by, za jiných okolností vybuchl vzteky, teď však byl natolik fascinován objeveným strojem, že pro něj okolní svět přestal existovat. Uvědomoval si, že by měl být opatrný, a raději to nechat na odbornících, ale neměl vůbec strach. Pohled na stroj ho naplňoval nevýslovným štěstím. Cítil neznámý klid. Tělem se mu rozlévalo teplo a plnilo ho napjatým vzrušením. Ještě nikdy nic takového nepoznal. Ani sex s paní Petrou, ani četba výzkumů veřejného mínění, ani volební vítězství mu nepřinesli takové blaho. Úplně vibroval přicházející Nirvánou. Celý se ke stroji přitiskl. Něžně a vroucně ho hladil. Asi jako Pavel Bém vrcholek Čumulangmy. A pak se to stalo. Dveře se bez jediného zvuku otevřely vzhůru. Zároveň se vysunuly schůdky umožnující vstup do vesmírného korábu. Paroubkův obličej získal výraz vyjeveného dítěte. Přestal laskat karoserii a nábožně přešel ke schůdkům. Zevnitř se linula vůně čerstvého ovaru s křenem. Straníci si

doposud všímali dr Ratha a tak, nikým nesledován, mohl vstoupit dovnitř. Cítil se, jako by šel domů. Prošel tmavou chodbou, až do pilotní kabiny, i ta byla osvětlena jen nouzově. Byly tam dvě řady křesel. Zadní řada se čtyřmi křesly byla prázdná, ale na dvou předních křeslech se nacházely dvě tlející mrtvoly mimozemšťanů. Beze strachu přistoupil blíže. Ano. Ta vůně pochází z nich. Co je to za vyspělou civilizaci, když mrtví voní jako ovarové koleno. Hle jaký stupeň vývoje. Z venku se ozvalo volání,“ soudruhu, soudruhu, kde si? Soudruhůůůů. “ „Tak já myslím, že sem tady,“ odpověděl rozmrzele Paroubek. Náhle se celá kabina rozzářila. Premiér si připadal jako na sluncem prozářené zahradě svojí chaty ve Vraném a ne v kabině kosmického korábu. A ozvaly se famfáry z Libuše. Paroubek byl dojatý. Jednou mi je zahrajou ve Vladislavském sále! Jednou ano. „Jiří, soudruhu, jsi to ty? " „Tak já myslím, že jsem to já. A kdo to mluví? " „Tady je AAC-28C12 Marťanský vesmírný koráb první kategorie. “ Intenzita osvětlení opět poklesla. Uprostřed kabiny se z ničeho nic objevila krásná dívka. Měla špičaté uši, dlouhé platinové vlasy a ve tváři nadpozemský úsměv. Byla celá rudá. Rudé šaty, rudé boty a rudá kůže, včetně nehtů. Za rudými rty zářily rudé zuby. Jen bělmo bylo bílé. Ovšem uprostřed něj obrovské rudé panenky. „Jsem Rudá Valentina, a jsem duše tohoto stroje, soudruhu,“ představila se. „Tak já myslím, že jsem Jiří Paroubek. Premiér a předseda sociální demokracie. Podle průzkumů veřejného mínění nejsilnější strany. “ „Proč jste tak červená? " „U nás jsme všichni rudí. Je to barva pracujících lidí. Barva levice. “ „Tak já myslím, že naše barva je oranžová,“ řekl Paroubek. „Soudruhu, přiznej si, že to je z nouze ctnost. Nebýt komunistů. . . . “ „Tak to jistě. Mým cílem je, aby se naše strany spojily. Ale tentokrát to bude podle našich not. Vytvořit super sociální demokracii. Samozřejmě pod novým vedením. Stát se hlavou všeho leváctví. Cítím se k tomu být povolán nějakou vyšší bytostí. “ „To cítíš správně, soudruhu. Náš vůdce Vlad Ilč Len, který s tebou již roky telepaticky komunikuje, měří podle vašich pozemských měřítek 4 metry patnáct. “ „Odkud jsi? "Zeptal se Paroubek. „Z Marsu,“ odpověděla Valentina,“ vždyt jsem ti říkala, že u nás je všechno rudé. “ „Požehnaná planeta. Máte u vás regulované nájemné? " „Ano. “ „A stravenky? " „Ano. “ „Lidovce? " „Ne. “ „Nový tiskový zákon? " „Ano. “ „Třinácté důchody? "

„Ano. “ „Poplatky u lékaře? " „Ne. “ „Požehnaná planeta. A, á, opozici, opozici, máte? " „Ne. “ „Jak je to možné? "Udiveně vykřikl Paroubek. „Jsme přece Marťané. Sami si prohlašujeme všechny zákony, které jsou ve prospěch lidu naší země. Tak k čemu opozici,“ podivila se Valentina „A proč jste tady? "Zeptal se Paroubek nejistě. „Vždyť si nás sám volal. “ „Já? " „No ano. “ Dívka zmizela a místo ní se Jiří díval sám na sebe. Stál za řečnickým pultíkem na jednání ústředního výboru strany. „My ty zákony, které jsou ve prospěch lidu této země, budeme schvalovat i s komunisty. I kdyby tady spadli marťani, tak je budu schvalovat s marťany. . . . “ Hned si na to jednání vzpomněl. Záznam z ÚV opět vystřídala Rudá Valentina,“ vidíš, že si nás volal. “ „Nemohl jsem tušit, že mne někdo uslyší. “ „My tě slyšeli. “ „Ale proč to trvalo tak dlouho? " „Netrvalo. Byli jsme tu již 25. září 2005. “ „Tak proč jste nepřišli. Všechno mohlo být jinak. . . . “ Paroubkova tvář zešedla a posmutněla. „Kdybys jen neřekl spadli. Mohls říct přilétli, přistáli, připluli, objevili se, přijeli, seskočili, zjevili se, přišli, připlavali, ale tys řekl spadli,“ konstatovala smutně Valentina. „Tak já myslím, že jste se tim nemuseli řídit,“ řekl Paroubek. „Museli. My dobře víme, co se sluší a patří. My víme, že tvoje slovo je ZÁKON! ! Vlad Ilč Len vybral dvanáct dobrovolníků, kteří se chopili složitého úkolu. Spadnout do Poslanecké sněmovny a změnit tam poměr hlasů ve prospěch sociální demokracie. Jenže do trasy letu zasáhl nejdříve roj meteoritů a poté sluneční protuberance. A tak jsme místo sněmovny spadli tam, co jste nás našli. “ Premiérovi se zaleskly oči. Tolik příkoří si mohl odpustit. Tolik hrůz při hlasování. Prokletý osud. Zamáčkl slzu,“ tak já myslím, že tu ale vidim jenom dva marťany. “ „Ano. Ostatní se dokázali teleportovat zpět, ale tihle dva stateční trvali na tom, že zůstanou. Tolik se s tebou chtěli setkat. . “ „Stateční chlapíci,“ řekl Paroubek obdivně,“ a co celou tu dobu dělali? " „Udržovali stroj v pořádku a studovali. Tvoje články, tiskové opravy, komentáře, žaloby, stížnosti, předvolební sliby. Ale záporná pravicová energie Prahy si je našla i tady. Postupně slábli, až se už nedokázali teleportovat a zesnuli. Položili život na oltář dělnictva. “ „Vystrojím jim státní pohřeb. “ Řekl dojatý premiér,“ já sám se chopím rakve s ostatky. “ „To nebude třeba. Když sáhneš pod sedadlo prvního pilota,“ rudá Valentina ukázala na jedno ze

sedadel, najdeš tam malý sprej. “ Paroubek se shýbl tak prudce, že si břich málem promáčkl až na záda. Pod sedadlem byla nevelká bílá lahvička s nápisem Vši Ven. „Teď je postříkej. “ Paroubek několikrát stříkl na každou z mrtvol. Těla se začala rozkládat. Ubývala rychle jak pěna na Gambrinusu. Netrvalo ani dvě minuty a zmizela zcela. Schůdky do korábu se mezitím zaplnily soudruhy. Byla tam doslova hlava na hlavě. Všichni zvědavě zírali dovnitř, ale žádný se bez vyzvání nedovolil vstoupit. „Pojďte dál, soudruzi,“ řekl dojatý Paroubek. Sociálně demokratická řeka se začala hrnout dovnitř. Stroj se otřásal a kymácel. Brzy byla kabina plná, že by špendlík nepropadl. Ti šťastnější ve předu si mlsně prohlíželi Rudou Valentinu. Zázračně uzdravený Rath se ji pokusil obejmout a políbit. Propadl obrazem a teprve na podlaze pochopil, že se jedná o hologarfickou projekci. Ke šrámům získaných v koruně stromu přibyl další. Silně oteklými rty teď připomínal Luise Armstronga v dobách nejlepší slávy. Ta tam byla vůně ovaru. Kabinu naplnil pach přetráveného alkoholu, zkažených žaludků, propocených košil a nemytých nohou. Hluk a vedro se rychle stávalo nesnesitelným. „Tak já myslím soudruzi,“ zakřičel Paroubek. Hluk se tišil jen pomalu, ale začali se ozývat výkřiky „Ticho! " „Pšt. “ „Soudruh chce mluvit! " David Rath vyskočil na podstavec, ze kterého vysílal obraz Rudé Valentiny. „Držte huby, nebo uvidíte,“ vykřikl a z boty vytasil jezdecký bičík. Okamžitě byl klid. Všichni si pamatovali jelita na zádech poslance Snítilého po zpackané volbě presidenta v únoru 2008. „Tak já myslím, soudruzi,“ opakoval Paroubek,“ že tenhle koráb musí do muzea dělnictva, aby. . . “ , pak si všiml Ratha, který stojíc na podstavci, vypadal mnohem větší než on. Prudce do něj strčil. Rath zavrávoral a upadl do davu. Také podstavec se překlopil. Aniž ho stačil kdokoliv zachytit spadl na podlahu a praskl. Paroubek vyděšeně sykl, klekl si na koleno a znovu ho postavil. „Valentino,“ zašeptal. Objevil se šedý obraz otylé ženy v letech. Ne nepodobný dávné nymfě soc dem Janě Wolfové. „Ano soudruhu, jsem tady. “ „Co se ti stalo,“ řekl vyděšený Paroubek. „To ten pád Jiří. Neboj, nebolí to. “ Paroubek přimhouřil oči a podivně se pousmál. Pak zprudka kopl do Ratha. Takové bodlo uměl jen on. Však mu také hoši od něj z oddílu kopané říkávali Jirka Špica. „Vyhoďte to hovado,“ sykl ještě. Nikdo na nic nečekal. Na Davida Ratha se snesla sprška ran a kopanců. Za všechny ty ústrky minulé i příští. Když se konečně dostal na ulici, připomínal plechovku od piva, se kterou byl odehrán důležitý fotbalový zápas mezi ulicemi V Žabokřiku a V Podskalí. „Ach Valentino co se ti to jen stalo,“ štkal Paroubek. „Neboj soudruhu, snadno mi to opraví. “ „Tady? ! Tady jsou všichni zvyklí na čínské šunty. Jak se něco rozbije, hned se to vyhazuje. Jediní opraváři, kteří ještě zbyli, jsou psychiatři. U vás nemáte čínské zboží? "Zeptal se Jiří a podíval se na svoji značkovou botku Salamander made in china s obrovským žralokem. „Ne. U nás nemáme čínské zboží. Všechno vyrábí Romanaspolové v dílnách pro převýchovu buržoasie.

“ „No jo, ale kdo tě tedy opraví? " „Soudruzi u nás. “ „Ale jak se tam dostaneš? " „To je snadné soudruhu. Sedneš si k řízení a sám tam doletíš. “ „Já? " “

„Ano, ty. Budu ti říkat, co máš dělat. K ovládání lodi jsou potřeba dva lidé. Muž kapitán a žena 1. pilot. „Ale co když tu zatím vypukne vládní krize? "

„Ničeho se neboj. Jedna hodina letu je jako pozemská vteřina. Než si kdokoliv všimne, že nevládneš, budeš zpět. “ Jako za Jana Fišera. Paroubek se zamyslel. Let na planetu, kde vládne pouze levice, by ho lákal. Ale to, že ho celá delegace, která s ním byla namačkána v kabině, vyzívala, aby neváhal a letěl, ho naplňovalo obavami. Co asi plánují, když se ho tak moc chtějí zbavit. „Stejně nemám s kým letět,“ řekl nakonec. Všichni přikyvovali. Tohle byl velký problém strany. Několik soudruhů dokonce uvažovalo o operativní změně pohlaví, aby se vyrovnal počet mužů a žen na kandidátních listinách. Ale strah z oplzlostí ve sněmovně, jdoucími napříč politickým spektrem nakonec převážil. „Opravdu nemáte ve svém středu, jedinou soudružku, která by se mohla zhostit této role? "Zeptala se šedá Valentina. „Tak já myslím, co bych u vás dělal,“ pokračoval Paroubek ve své skepsi. “ U vás již levice zvítězila, zatím co v této zemi máme parlamentní demokracii. Což je, jak nás soudruh Škromach poučil „Mírná forma vedení občanské války. “ „Takže mě je třeba zde. “ „Tohle není největší loď, kterou máme,“ řekla šedá Valentina. “ Ano, máme i větší. Pro dvě stě pasažérů, nebo by byla lepší pro dvě stě osmdesát jednoho? " „Cože? ! ! " Paroubek vzrušením povyskočil. „No ano, ty blázínku proč myslíš, že tu ti dva zůstali. Přivezeš si celý parlament, když budeš chtít. Sněmovní i senát! " Paroubek zbělal a zmítal sebou jak v epileptickém záchvatu. „Konečně, konečně,“ křičel v návalu nepříčetnosti, . “ konečně už nikoho nepotřebuju,“ mumlal dál. „Žádné přemlouvání, žádné doprošování. Budu hlasovat s Marťany! ! " Paroubek pokračoval ve svém záchvatu. Spolustraníci, zvyklí na ledacos, němě zírali na předsedu. Po nějaké době je to však přestalo bavit a tak poznajíc, že ataka hned tak neskončí, začali se trousit pryč. Koráb se vylidňoval. Nejdéle zůstali ti nejvěrnější soudruzi. Ale i ti po pár hodinách pochopili, že soudruh předseda je již pro dnešek potřebovat nebude a vydali se domů k rodinám, manželkám. V případě některých je množné číslo zcela na místě. Paroubek osaměl. Již pouze šedá Valentina sledovala jeho produkci. Trhal si oděv, tančil kozáčka, plakal, důtkami si mrskal obnažená záda a poté začal hlasitě jódlovat. Hlučné halekání přilákalo paní Kateřinu.

„Jiří, příteli, soudruhu, člověče, co se děje? "Vyhrkla překvapeně po spatření jeho vysokoblahorodí, předsedy prezídia ústředního výboru, předsedy rady ministrů, vzorného otce, sexy muže, poctivého straníka Jiřího I. Paroubka (k. j. ). V tu chvíli se Paroubek zastavil. Rychle oddychoval po prožité námaze a s nedůvěrou si paní Kateřinu prohlížel. „Kdo to ruší můj klid,“ řekl tvrdě. „To jsem já, Kateřina,“ odpověděla paní Brožová sladce. Paroubek s sebou vyděšeně cukl. „Co se stalo, kde to jsem? " Jsi na palubě marťanského korábu,“ zapojila se šedá Valentina a Paroubkovi svitlo. „Promiňte, paní Kateřino,“ řekl omluvně a začal si upravovat značně poničený šat. “ Tak já myslím, že se celý život kontroluji, takže mám na trochu té radosti nárok. “ „No to jistě. A co vás tak rozveselilo? " „Letím na mars, pro nové poslance a senátory. “ Paroubkovi se rozzářila očka. „Poleťte se mnou,“ vyhrkl. „Já? " „Ano, jen vy, já a široširý vesmír. “ Paní Kateřina se zamyslela. V sci-fi ještě nikdy nehrála. Ačkoliv Pojišťovna štěstí žánr sci-fi některými svými dějovými zápletkami silně připomínala. „Ach ano, poletím! Jen se ještě převléknu a . . . “ „Neztrácejte již více čas,“ řekla šedá Valentina,“ čím dříve poletíte, tím dříve to pracující poznají! " „Tak já myslím, že je to pravda. Nová schůze sněmovny začíná již příští týden. V prvním čtení se bude projednávat zákon o nákupu tanků pro pražskou městskou policii, který navrhl bratr předseda Bém. My si nemůžeme dovolit nepodpořit muže sedmi vyvrcholení. Jen statečný hrdina vyrazí z Prahy úpící pod přívaly sněhu do ještě větší kosy. Navíc naše koalice s jeho Občasně demokratickou stranou na magistrátu pracuje nádherně. “ řekl Paroubek. „Ty soudruhu si sedni vlevo a ty soudružko vpravo. “ Řekla šedá Valentina. Paroubek i paní Kateřina se posadili. Zvlášť pan předseda měl se svou nekonfekční postavou značné potíže, ale již toho na oltář pokroku položil tolik, že ho jedna malá nesnáz nemohla přibrzdit. „Připněte pásy! "rozkázala Valentina. Oba poslechli. „ Zavírám poklop. “ V kabině zhasla všechna světla a rozsvítila se palubní deska. Desítky přístrojů, tlačítek, spínačů. Jiný by pocítil obavy, ale Jiří ne. Nikdy se ničeho neobával. Stačilo si zadat výzkum veřejného mínění a hned věděl, co má udělat. „Zapněte reaktor. “ Paroubek zmáčkl tlačítko s obrázkem jaderného hřibu. „Aktivujte štíty. “ Paní Kateřina zmáčkla tlačítko s obrázkem husitské pavézy. „Spusťte navigaci. “ Paroubek stiskl tlačítko s velkou rudou hvězdou.

„Zažehněte motory motory! " Paní Kateřina uchopila kličku od mlýnku na maso a několikrát s ní zatočila. Ozvalo se zaburácení a koráb se začal mírně otřásat. Venku stojící straníci vyděšeně uskakovali. Nejdříve jim ta zlá věc spolkla předsedu a teď z ní začali šlehat plameny. Nejstatečnější z nich házeli na koráb, v marné snaze zastavit jej, kameny. Další klečeli a modlili se. Někteří usedavě plakali. Ovšem houf dalších se připitoměle usmíval a mával. Už se těšili, až kocour zmizí a myšky budou mít volno. Chvílemi to připomínalo scény po vystoupení Václava Klause z ODS. Uvnitř stroje vrcholily přípravy k odletu. Sedačky s oběma statečnými se automaticky přisunuly k palubní desce, co jen to jejich proporce dovolily. Šedá Valentina začala odpočítávat. “ Milouš, Vasil, soudruzi, levé ruce do otvorů! " Oba strčili své končetiny do úzkých černých otvorů. Na jejím dně ucítili neznámou, teplou, mazlavou hmotu. „Július, Gustáv, Klement, Nikita,“ hlas šedé Valentiny vzrušením přeskakoval,“ druhé levé ruce zasunout. “ Soudruzi se na sebe nechápavě podívali. „Felix, Josef, Leonid,“ hlas Valentiny připomínal spíš pískot,“ pravou ruku zasunout! " Zmatený Paroubek strčil ruku do otvoru. „Vladimir, START! " Celá loď prudce poskakovala a otřásala se. „Bílí útočí, bílí útočí, bílí útočí,“ rozezněl se poplachový signál. „Co se děje? " Křičela paní Kateřina, tak, tak schopná překřičet alarm. „Nevím,“ hulákal Paroubek a pokrčil rameny. „Proč jste nezasunuli ruce,“ plakala nechápající Valentina. „Já mám jen dvě ruce,“ řekl Paroubek. „Já mám taky dvě,“ přidala se paní Kateřina,“ levou a pravou. “ „To není možné. To není možné,“ holografická šedá Valentina si začala okusovat holografické nehty. „Zpětný chod! Zpětný chod! Vladimír, Leonid, Josef, Felix, Nikita, Klement, Gustáv. “ Vibrace se zmenšovaly. „Július, Vasil,“ motory vyhasly,“ Milouš" za cvakání, tikání a bzučení se stroj pomalu uklidňoval. Rozzářilo se palubní osvětlení. Sedačky se odsunuly. Také vstupní dveře se otevřely. Soudruzi se nahrnuli dovnitř. Všichni plakali. Někteří štěstím. „Co se stalo? Co se děje? Je to návrat do beznaděje? " Ptali se jeden přes druhého. Viditelně otřesený Paroubek jen kroutil hlavou,“ tak já myslím, že nevim. Nedokázali jsme to ovládat. Co se stalo, soudružko Valentino? " Šedá Valentina jen mlčky ukázala na velkou obrazovku na stěně. Světla se opět ztlumila a na obrazovce se objevila cizí neznámá tvář. Byl to překrásný tvor. Trochu podobný člověku, ale měl daleko oduševnělejší výraz než obyčejný člověk. Skoro jako bůh. Zářila z něj dobrota. Zkrátka jako každý průměrný sociální demokrat. „Jsem Vlad Ilč Len,“ řekl ten neznámý.

Sociální demokraté hltali každé jeho slovo. Vyprávěl jim o tom, jak soudruzi marťané vynalezli co nejjednodušší ovládání kosmických raket. Aby si i ti obyčejní soudruzi mohli létat. Ale v kosmu se hrozně kradlo a tak změnili ovládání tak, aby jeden pilot musel být tříruký a druhý musela být soudružka s rukama na jedné straně trupu. Jenže pak se nedostávalo pilotů. Ani děti obětí černobylské havárie nebyly schopny plnit tato přísná kritéria. A tak marťanští soudruzi vědci vynalezli tříruké marťánky a jednostranoruké marťanky. Stačila drobná genetická změna. Každý komu se narodilo takové dítě byl velice šťastný, protože jeho profesní dráha byla předem určena, byl vyvolený. Parubek si mimoděk sáhl do podpaží. V dětství míval pocit, jako by mu rostla další paže. „Po tom co si nás soudruhu zavolal,“ pokračoval Vlad Ilč,“ jsme usoudili že i na zemi budou třeba piloti a poslali jsme inseminační družstvo. Na každém za zemských světadílů se narodilo několik pilotů. Kdyby se všichni narodili na jednom místě. byli by v ohrožení. Rozeseti po světě, jsou jistě všichni v bezpečí. “ Vlad Ilč se odmlčel. Jeho tvář překryl nápis XROQUA QUQUZAZO QUQUZAZU PUFF PUFF PUFF(V překladu. VOLTE RUDÉ, RUDĚ BUDE) a po chvíli zmizel úplně. Jiřímu Paroubkovi (k. j. ) se navrátila rozhodnost,“ je třeba určit emisary, kteří naleznou a přivedou piloty sem. “ Podíval se na soudruhy a prstem začal ukazovat. „Soudruhu Roučku dlouho si seděl v Bruselu, tak prozkoumáš Evropu. Ty soudruhu Krausi si obchodoval s kakaem a tak máš na starost Afriku. Ty, soudruhu Kavane, si zasedal v New Yorku, tak prohledáš Severní Ameriku. Ty, soudruhu Březino si z nás největší mongol, takže ti připadne Asie. Ty, soudruhu Jičínský si byl dříve rudý, takže tě čeká Jižní Amerika. A ty soudruhu Jandáku si takový proti, že ti připadne Austrálie. Bez pilotů se mi nevracejte. “ Všichni vybraní poslové se dmuli pýchou. Výlet a za stranické peníze. Srazili značkové polobotky a spěchali splnit své vyšší poslání.

III. Slavnostně vyzdobený Park oddechu a kultury Zdeňka Firlingera očekával příjezd prvních hostů. Prostranství před parkem i přilehlé ulice byly zcela zaplněné hrazenými, nadšenými, naprosto náhodně se dostavivšími, voliči. Dav byl elektrizován napětím. Vzrušené očekávání prořízl zvuk policejního majáku. Kolona limuzín s policejním doprovodem zamířila k hlavní bráně výstaviště. Odtamtud byl natažený červený koberec až k průmyslovému paláci. Limuzíny zastavovaly a z nich vystupovali nejvyšší straničtí a státní představitelé. Bil'ak, Kolder, Indra. . . Lidé šíleli nadšením. Počkat, počkat. To bude nějaká chyba. Teď už jsme o pár let dál. Tak znovu. Limuzíny zastavovaly a z nich vystupovali nejvyšší straničtí a státní předtavitelé Paroubek, Sobotka, Rath. . . Voliči šíleli nadšením. Fotoaparáty cvakaly a prostranství osvětlovaly tisíce záblesků. Je tak nádherné, když politici rozumí svému lidu a lid chápe své politiky. Dav šílel nadšením a nechtěl své miláčky pustit. Paroubek přistoupil k mikrofonu, upravil si patku a s rukama nad hlavou vykřikl,“ tak já myslím, že vás zdravim. “ Následoval mohutný potlesk. „Budoucnost je naše! " „Ať žije Paroubek, ať žije Paroubek, ať žije Paroubek! " „Sociálno, pro všechny! ", snažil se je Paroubek ještě více navnadit, ale byl přerušen dalším skandováním svého jména. Byl neskonale šťastný. Jako když nesou na stůl. Ovace stíhala ovaci. A pak jak už to tak v těch nejkrásnějších chvílích bývá, udeřil blesk z čistého nebe.

Skupinka mladistvých, kteří by ještě dlouho měli chodit na mlíčko do cukrárny se dostala až do těsné blízkosti premiéra a začala posměšně skandovat. „Premiér není pokroku posel, premiér je strašný osel. “ Všichni překvapeně zmlkly a čekali co Paroubek. Ten si prohlédl buřiče a škodily a štěkl jejich směrem,“ chovejte se, jako slušné publikum tohle všechno se natáčí. “ A tu se mezi tou lůzou a spodinou objevily tři osoby oblečené do masek parodujících Pana Vajíčka z reklam Československé televize. Už už se Paroubek chystal reagovat, když se náhle objevilo asi dvacet dobrovolníků z řad veřejnosti. Oblečeni do černých overalů a s černými kuklami na hlavách byli s tou drzou chamradí rychle hotovi. Strhali z těch drzounů placených západními diverzními centrálami posměšné masky a s rukama zkroucenýma za zády je odváděli pryč. Najednou zmizela jejich předchozí namyšlenost. Ve tvářích měli strach a slzy. Ale na ty už bylo pozdě. Měli si předem rozmyslet, co mají v úmyslu. Jestli se přidat na stranu pokroku a míru, a nebo škodit. Škůdcům u nás pšenka nepokvete. Přihlížející odměnili dobrovolníky v černém frenetickým potleskem a skandováním,“ pověsit, pověsit. “ Paroubek se spokojeně usmíval. Pak mácháním rukou dav alespoň trochu utišil. „To nebude třeba,“ řekl „stačí, když budou muset poctivě pracovat. Republiku si rozvracet nedáme. “ Jeho poslední slova zanikla v hlasitých ovacích. Mávajíc, odcházel premiér po boku své paní Petry do Průmyslového paláce. Tam jej již očekávali číšníci v livrejích. Uvedli ho na jeho místo. Celý Průmyslový palác byl pro tuto významnou příležitost, návrat Emisarů ze světa, vybaven, jako velká hodovní síň. V čele premiér s chotí a po stranách jednotliví straníci se svými manželkami. Čím důležitější postavení, tím blíže premiérovi. Hosté se usazovali a premiér si dojetím prohlížel své soudruhy. Co se mu jen z nich podařilo vychovat. Za Zemana to byl jen houf. Shluk lidí protichůdných názorů které spojovala vlastně jen stranická průkazka. A teď? Pevná partajní disciplína. Vázané mandáty. Každý musí před zapsáním na kandidátní listinu podepsat dlužní úpis na 30 milionů korun vlastní krví. To mnoha poslancům pomohlo. Již nekolísají. Nyní mnohem radostněji dodržují starnickou linii. A když náhodou projeví odlišný názor, stačí jim ukázat úpis a hned se vše vyjasní. Již žádný Pohanka. Zapomenut je Zemanův pohrobek Melčák. Teď strana hlasuje jako jeden Paroubek. A teď již ani úpisy nebudou třeba. Co by marťani dělali s korunami. Paroubek si zamnul ruce. „Tu es Petrus et super hanc petrem aedificalo meam ecclesiam"Zašeptal do ucha své ženě. Celá se zachvěla vzrušením. „Máš tak sexy mozek. “ Mezitím se všichni usadili. Paroubek si zapnul mikrofon a zacinkal nožem o skleničku. Všichni otočili hlavu jeho směrem. „Soudruzi a soudružky. Vítám vás na slavnostní večeři u příležitosti návratu stranických emisarů. Jejich úkol nebyl snadný, ale já věřím, že jej splnili se ctí, tak jak se na řádného sociálně demokratického politika sluší a patří. “ Srdečný potlesk naplnil Průmyslový palác. „Ale už dost řečí a dáme se do jídla! " Další potlesk. Ovšem mnohem silnější. Paroubek si zamnul ruce,“ tak já myslím, co máme dnes dobrého? " Vrchní otevřel desky a předčítal. „Jako aperitiv se prosím podává vaječný koňak. Jako předkrm jsme pro vás připravili Henri vejce. Následovat bude vývar se sázeným vejcem. Dále se podává obložený biftek se smaženým vej. . . . “

„Dost! " Vykřikl brunátný Jiří Paroubek,“ děláte si srandu, vy nacistická ódéesácká kreaturo? ? ! ! Vzpomínka na rok 2009 je zřejmě ještě příliš živá. Od osudného roku musela paní Petra přestat i s dříve tak oblíbeným lízáním vajec. „Pusťte mne na to hovado! " Křičel Davit Rath a sápal se po nebohém vrchním s taseným revolverem v ruce. Od veřejné potravy ho zachránily jen svalnaté ruce Jiřího Šlégra. Strachy zesinalý vrchní se dal na ústup. Ostatní číšníci ho hbitě následovali a ani personál kuchyně na nic nečekal a vzal do zaječích. Paroubek i paní Petr přivřeli oči a pomalu se tázavě zadívali na svého dietního poradce. Jejich pohledy následovali i další hosté, takže v mžiku celý sál mlčky zíral jedním směrem. Vít Chaloupka, autor knihy,“ Úloha vejce v československé kuchyni" a sestavovatel jídelníčku pro tuto slavnostní večeři se snažil tvářit, jakoby tu nebyl. Připitoměle se usmíval a pomalu se i se židlí sunul k východu. Lomoz prudce odsunovaných a padajících židlí tvořil zlověstnou kulisu posledního soudu. Jindy tak vyspěle se chovající sociální demokraté se změnili v hordu upírů prahnoucích po jediném. Po krvi. Tragédie se zdála být neodvratnou. Avšak dobrá kondice a děsivý strach vybičovali Chaloupku k nadlidskému výkonu. Jako pavouk se vyšplhal po holé stěně až pod strop a tam se uhnízdil. „Hr na něj! "křičeli sociální husité Paroubkovi. Soudruzi, povzbuzováni manželi předsedovými, podnikli několik pokusů dostat jej dolů. Vystavěli obrovskou pyramidu ze stolů a židlí, nejstatečnější z nich s. Škromach se jej už už dotýkal. Pak však nábytek neunesl jeho tíhu a pyramida se s praskotem rozpadla. Sténající Škromach se svíjel na zemi, zatím co ostatní házeli po Chaloupkovi, co se dalo. Bez úspěchu. Rath ho chtěl znovu zastřelit, ale duchapřítomný Šlégr ho už prve připravil o náboje, takže se místo výstřelů ozvalo jen kovové cvakání. „Tak já myslím soudruzi,“ zavolal Paroubek,“ že to uděláme jinak. Nastavte pod tu zrůdu všechny ostré předměty. Jako kdysi bratří při první pražské defenestraci. Věčně se tam udržet nemůže, a až spadne, potrestá se sám! " Za nadšeného jásotu se všichni dali do díla. Po chvíli již podlaha pod nebohým Chaloupkou připomínala ježka. Zlomené nohy od stolů a židlí se střídaly s umně nastavenými kapesními nožíky, vývrtkami a vším možným, co měli hosté po kapsách. Do mezer mezi parketami byli zasunuty vidličky a nože od příboru. „To ti patří,“ zvolal kdosi z davu. Ozval se frenetický potlesk. Čekali. Chaloupka však stále držel. Čím dál častěji se začalo ozývat hlasité volání sociálně demokratických žaludků po krmi. Velké tělo má i velkou spotřebu. Ženy začínali reptat. „Co, kdybychom jsme si šli ven upéct buřty? " Zeptala se paní Petra. „Tak já myslím, že to je nápad! Tak já myslím, že tě miluju! "Vykřikl nadšeně Paroubek a otcovsky paní Petru políbil na čelo. Než celá delegace opustila Průmyslový palác, trůnila již uprostřed parku velká vatra připravená k zapálení. Kolem ní byly rozesety židle a brokátem vyšívaný trůn pro předsedu. Buřtíky se rozdávali z chladícího dodávkového vozu. Klacky si nalámali hosté cestu v parku. Zeleň za nimi připomínala Tatry po návštěvě Kyrila. Slavnostní zapálení připadlo s. předsedovi. Jiří poklekl na své značko-oblekové koleno a dlouhou krbovou zápalkou, kterou mu podal sám Tvrdík, oheň zapálil. Ozval se potlesk. „Čoveče, ty si kouzelník, Jardo,“ pochválil ho polohlasem Paroubek. Tvrdík se dmul pýchou,“ jen se snažím soudruhu. “ Začalo opékání. Soudružky, soudruzi, drazí hosté i jejich rodinní příslušníci se nahrnuli k ohni a za všeobecného veselí zanořovali proutky s uzenkami do plamenů. Mezi nimi se proplétalo služebnictvo a

roznášelo talířky, chléb s hořčicí a hlavně pivo. „Buřt bez piva je jak poslanec bez sněmovny,“ zafilozofoval Zdeněk Škromach s mastnýma rukama i tváří. Pak si mocně lokl z lahve prazdroje. Někdo zanotoval,“ na Okoř je césta, jako žádná zé sta. . . “ Všichni vypadali šťastně. Vypadali jako lidé. Jen ty drahé obleky a nákladné róby se k táboráku jaksi nehodily. Ale, kdo z vás na to pánové má? Je ovšem mimořádná drzost vykládat příjmy z politické činnosti jako důkaz vlastních schopností. Ne. Není to důkaz schopností. Je to neskutečná nadutost. Práce v zastupitelstvech, radách, parlamentu i vládě je mimořádně obtížná. Je to hledání kompromisů a nejlepších řešení. Ne každému se dá vyhovět. Jeden žádá to a druhý pravý opak. Zaslouží si být řádně odměněna. Ale buď jak buď, je to především služba veřejnosti, služba lidem. Je-li prvotním cílem vstupu do politiky snaha zbohatnout, je vlastní zájem veřejnosti odsunut na vedlejší kolej. Politik by měl určovat směr, nabízet lidem řešení, radit, snad i dávat morální vzor. Jaký vzor asi dává obézní sobec který „Na to má? " Nikdo nemůže předpokládat, že politik bude svatý. Je to přece jen člověk má své slabosti a chyby. Ale co vede prezidenta k nedodržování rozsudků soudu? Snad jen bezbřehé vševědectví? Opravdu není trocha pokory na místě? Co vede chachara k tomu, aby se někde na jihu Evropy nechal vyfotografovat s lobisty a lidmy nejasných styků. Nadutost? Víra ve vlastní nedotknutelnost? Snaha vyrovnat se zámožným lidem? Nebo snad vážně myslí varlaty? ! ? Malost a přízemnost si proklestila cestu z kanálu na hlavní ulice. Snaha urvat cokoli pro sebe. Získat výhodu ať to celek stojí, co stojí. Ti lidé nechtějí sloužit, nechtějí dávat. Chtějí brát. Elegantní, moderní jedinci, jejichž první otázka zní:Co z toho budu mít já? Nemajíc na nic názor, jdoucí za vidinou výhod nechávají se tito docenti průměrnosti obklopit vlivnými skupinami, či spíše vodiči. Ti potom loutku vodí a určují co má jak udělat. Neopomenou při tom loutku chválit, vyzdvihovat, přesvědčovat o její důležitosti a velikosti. Sem tam ji shodí ze stolu nějaké drobečky, aby naplnili její touhu po bohatství. Loutka roste. Nabývá dojmu vlastní nedotknutelnosti a začíná mlaskat. Loutka je na vrcholu. Dosahuje přesvědčení vlastní nenahraditelnosti. Pryč jsou doby malosti. Již se nespokojí s privatizací obecního bytu za mimořádně výhodných podmínek. Nestačí mu půdní prostory zdarma na stavbu mezonetového bytu. Loutka bere iniciativu do svých rukou. Mění územní plány, zavádí nesmyslné předpisy, mění zákony. Nakupuje předražené služby, nefunkční padáky, prošlé náboje. Plánuje olympiády, které nikdo nechce. Na venek se loutka také mění. Zapomenuta je pomačkaná konfekce. Nastupuje značkový oblek. Drahé boty. Švýcarské hodinky. Pleť se léčí. Křivý nos narovná. Loutka společensky žije. Navštěvuje večírky. Křepčí. Cestuje. Pak se jí může stát taková drobnost, jako když její město úpí pod přívaly sněhu a loutka mezitím zdolává horu kdesi u Jižního pólu. Nechává vydat obří knihu s vlastními fotografiemi na křídovém papíru. Za peníze státu obdarovává návštěvy tužkami se svým jménem. Je přece nejlepší! Ona může. Je schopná. Loutka přece UMÍ vydělat peníze. Smějí se nám do ksichtu. ANO. NÁM VŠEM! Když i poslední špekáček, láskyplně vložený paní Petrou Jiřímu do úst, zmizel v jeho útrobách, když každá dutina v bříškách soudruhů byla zaplněna Prazdrojem, nastal čas povolování pásků a rozepínání knoflíků. Všichni spokojeně oddychovali a tvářili se šťastně. Nastala správná chvíle pro audienci emisarů. Před Jiřího rozvaleného na trůnu napochodovala šestice mužů, na nichž závisela budoucnost civilizace. Byli zaprášení, pobledlí, vyhublí a k smrti unavení. První předstoupil Libor Rouček.

„Velevážený soudruhu předsedo, vaše milované sociálnorodí, drahý vůdče pokroku, tvůrce třináctých důchodů, zachránče stravenek. “ Paroubek s přikyvováním poslouchal oficiální označení své funkce. „Překonal jsem devatero pravicových sněmovních obstrukcí, odpověděl na devatero interpelací, uskutečnil devatero bilaterárních schůzek. . . “ Jiří ho přerušil. „Našel si je? " „Nenašel,“ odpověděl zdrceně Rouček. Jiří ukázal na Krause. „Velevážený soudruhu. . . “ Jiří ho přerušil jediným mávnutím ruky,“ to vynech,“ vyštěkl. „Překonal jsem sedmero. . . “ „To taky vynech. Našel si je? " „Nenašel,“ přiznal Kraus a začal vzlykat. Jiří ukázal na Kavana,“ našel? " „Nenašel. “ Na Březinu. „Nenašel. “ Na Jičínského. „Nenašel. “ Na Jandáka už ani neukazoval. Ten, jako zkušený herec a představitel několika důstojníků ČSLA, již pár chvil předstíral průstřel plic. V křečích se povaloval po zemi, chroptěl a u úst měl krvavou pěnu. „ Taky nenašel,“ konstatoval Jiří smutně. Nálada se propadla k bodu mrazu. Jediný, kdo zachoval chladnou hlavu byl Tvrdík. . Zatím, co se Jiří zlověstně zvedal z trůnu, Tvrdíkovi lidé bleskově přistavili pultík s mikrofonem a stupínek. Jiří mu poděkoval kývnutím hlavy. Pak se postavil na stupínek a napil se připravené minerálky. „Tak já myslím, že jste nesplnili úkol! Tak já myslím, že jste zklamali! "Zahřímal. Ostatní soudruzi souhlasně mručeli a přikyvovali hlavami. Hlavně se však nezřízeně radovali, že nejsou na místě šestice nešťastníků. Samozřejmě né navenek. Navenek nasadili masky mimořádně rozčarovaných soudruhů. Ale uvnitř v nich byla malá dušička. Každý z nich se bál, že je soudruh předseda pověří nějakým úkolem. A že bude žádat výsledky. Žaludek se jim svíral při pohledu na mikrofon, nebo kameru. Proto se jejich vystoupení před sdělovacími prostředky měnilo v děsivě trapné představení. Blábolili a hlas jim kolísal. Nesrozumitelné věty doplňovali výrazy ze slovníku soudruha předsedy, ale ani to nepomáhalo. Selhávali spoutáni strachem co bude. Nejdřív jim soudruh předseda jen sprostě nadával. Ale později je začal bít. Museli si stáhnout kalhoty, opřít se o stůl a soudruh předseda jim rákoskou vysázel pětadvecet na holou. Všichni se ho báli. Až na pár čestných vyjímek. Pepermintového Zdeňka Škromacha, který byl ukecaný, takže mu každý rozhovor dělal neskonalou radost. Blábolila Vlčka, který říkal nesmysly už před nástupem do funkce předsedy sněmovny a nikdy nikdo ho nebral moc vážně. A hlavně bigamistu Ratha. Toho se naopak bál i sám Paroubek.

„Tak já myslím, že si zasloužíte trest! "Vykřikl Jiří a dav ho odměnil potleskem. Emisaři si s pláčem začali rozepínat kalhoty „To by jste z toho vyšli dost lacino! Zasloužíte si vyšší trest! Nejvyšší! EXKOMUNIKACI! ! " Soudružský dav vydechl zděšením. Těšil se, že budou biti. Vždyť co Vám udělá větší radost, než neštěstí druhého, ale VYLOUČENÍ? ! ? To si nedokázal představit nikdo. Co si počít mimo lůno rodné strany? Okolní svět je tak zoufale cizí, zlý. Emisaři padli na kolena do prachu. Rouček nadával, že nezůstal v emigraci, Jandák v divadle. Jičínský plakal, že je mu politika vším. Kavan líbal Paroubkovi boty a sténal, že jako nestraníka ho Opolecká už nebude chtít. Kraus si posypal hlavu prachem a přemýšlel, zda by ho komunisté nevzali zpět. Jen Březina se jako žáček hlásil o slovo. „Prosím soudruhu. . . “ „Mlč! Zrádče! ", obořil se na něj Jiří,“ pro tebe nejsem žádný soudruh. “ Hřímal. „Ale já prosím. . . “ „Vyveďte tu lůzu bez stranické příslušnosti! "Přikázal Znovu se objevili dobrovolníci v černých overalech a kuklách. Uchopily renegáty v podpaždích a smýkali s nimi pryč. „Jsem nevinný,“ křičel Březina jako podsvinče. Ale nebylo mu to nic platné. Za chvíli již nebylo po zrádcích ani slechu. Pouze rýhy v prachu, několik knoflíků, jedno tupé a staré noviny připomínali právě skončený zákrok. „Ukliďte ten svinčík"přikázal Tvrdík. Objevili se dva metaři, kteří se ihned dali do díla. Zdrcený Paroubek ztěžka usedl na trůn. Pot se z něj jen řinul. Vše je ztraceno, pomyslil si. Veškerá naděje. Už už si sahal na klidné vládnutí, Jeho duše byla plna optimismu. A teď? Při představě pravicových obstrukcí ve sněmovně se mu udělalo zle od žaludku. „Proč jim to tak trvá? " Zeptala se paní Petra a zaryla své dlouhé nehty do Paroubkova zápěstí. A opravdu. Špatně placení komunální počišťovači již sice svinčík uklidili, ale právě brali rauch pauzu. Jeden si zkoušel tupé a druhý, opřený o popelnici s kolečky, studoval nalezenou tiskovinu. Tvrdík, který si všiml nespokojenosti soudružky předsedové, hned zjednával nápravu,“ vyveďte tu svoloč! " Křikl. Černé komando se už, už chystalo k dalšímu zásahu. „STÁT! "Vykřikl náhle Paroubek. Všichni se na něj překvapeně podívali. Pojďte sem,“ ukázal na metaře s novinami. Soudruzi vyděšeně o krok couvli, ale metař, zvyklý na kdejaké svinstvo, bez bázně přistoupil k Paroubkovi. „Dejte mi ty noviny! " Přikázal Paroubek. „Nedám. Já je našel, sou teď moje. “ Odpověděl drze metař. „Co si to dovoluješ, ty. ty. . . “ řekl poblíž stojící Tvrdík, ale Paroubek jej mávnutím ruky umlčel. „Tak já myslím, že by jste mi je mohl půjčit,“ řekl Paroubek.

„To bych moh,“ řekl metař,“ ale nepučim. Já vám je prodám. “ Soudruzi, rozčilení tou drzostí vzrušeně diskutovali. Ovšem jejich drahé polovičky si metaře zálibně prohlížely. Již dlouho se nesetkaly s někým tak statečným. „Kolik? " „Pade,“ řekl metař, poté co si Paroubka pořádně změřil pohledem. „Dobrá,“ řekl Paroubek. „Cyrile, zaplať to,“ přikázal. „Rád, soudruhu,“ řekl potěšený Zapletal a vytáhl peněženku. Jeho choť ho s opovržením sledovala. Jindy by byla ráda, že se její manžel dostal tak blízko k soudruhu předsedovi, ale srovnání s nebojácným metařem bylo příliš čerstvé. Zapletal podal metaři padesáti-korunovou bankovku. Ten ji políbil a strčil do kapsy. Pak podal noviny Paroubkovi. „Nikdo jste si toho nevšim,“ řekl káravě,“ nikdo! Všecko musim dělat sám. “ Otočil noviny čelní stranou od sebe. Soudruzi se shlukli a nechápavě zírali na papír. Jediné, co byli schopni přečíst byl titulek CHINA MORNING. Vše ostatní byli nesrozumitelné asijské znaky. „Ježíši! " Vyjekla vyděšeně Milada Emerová. Na titulní straně novin byly dvě fotografie. Na jedné kojenec se třema rukama a na druhé totéž dítě v obvazech pouze se dvěma rukama. „Ano správně. Ježíši,“ řekl zdrcený Paroubek „Ale to znamená, že jsme je vyloučili neprávem,“ řekl s. Zaorálek. „Tak já myslím, že mě to nezajímá. Když se kácí les, létají třísky. Kde já ale teď vezmu piloty? No řekněte kde? " Štkal Paroubek. Ponurá nálada padla na stranický výkvět. Ta tam byla šťastná buřtová pohoda. Limuzíny najížděly do parku zadním vchodem a ve vší tichosti odváželi zklamané soudruhy domů. Jen Paroubek se nechal vysadit v Lidovém domě a poslal paní Petru spát. Usadil se ve své rodné kanceláři a přemýšlel, co se vlastně mohlo stát. Podivná náhoda, kterou nechtěl brát jako novoroční přání a vzkaz“justiční mafie. Co dělat? Byl tak blízko ráje a přece tak daleko. Jednou už v Ráji byl. Tam načerpal nejvíc svých makroekonomických zkušeností. Ale teď měl nadosah pravý Ráj. Sněmovní. Konečně by mohl postupovat v zájmu této země bez omezení. Ale když ani soudruzi v Číně nedokázali rozpoznat, jaký poklad mají ve třírukém dítěti, jak by to mohli poznat třeba v USA. A pak ho to napadlo. Musí hledat na síti! Nejdříve ho napadl zaostalý Internet. Kdysi mívali na Facebooku svůj profil povinně všichni členové strany. „Počítači. “ „Ano soudruhu? "odpověděl syntetický hlas jeho osobního počítačového asistenta,“ jsem vám k službám. “ „Vyhledej mi na internetu všechny zmínky o vícerukých dětech za posledních řekněme 50let. “ „Provedu, soudruhu,“ odpověděl stroj. „Á, nebo ne! "Vykřikl Paroubek. Vzpomněl si na nový komunikační prostředek. Vytvořili ho čínští soudruzi. Co na tom, že kvůli tomu ukradli spoustu patentů i duševního vlastnictví a v podstatě okopírovali internet. Byla to síť nová. Lidová.

„Hledej na Hedvábné pavučině. A hoď mi to na domácí kino! "Přikázal. „S radostí soudruhu,“ odpověděl stroj. Paroubek se zvedl a přešel do vedlejší místnosti. Malý promítací sál byl plně klimatizován a službu tu držel 24 hodin sluha. Pohodlně se usadil. Tady si nemusel kazit oči u obrazovky počítače. Sál promítal trojrozměrně. Nová technologie umožňovala, že i bez speciálních brýlí jste byli vtaženi přímo doprostřed děje. Ještě než mu sluha stačil připravit občerstvení (1/2kg želvího bůčku a archivní Plzeň ročník 2010)začaly se objevovat první záběry. To, co Paroubek viděl, bylo víc než děsivé. Vždycky se opakovalo to samé. Narození netradičního dítěte. Zoufalí rodiče hledající jakoukoliv pomoc. Odvážní chirurgové řezající přebytečné údy. Úspěšné hojení. Radost rodičů. Pýcha lékařů. Palcové novinové titulky. Peking, Dillí, Buenos Aires, Pretoria, Dallas, Postoloprty. Paroubek si už ani nepamatoval, kolikrát musel tyto scény shlédnout. A pak se ozvalo,“ hledání ukončeno. “ „Je to opravdu všechno? "zeptal se nedůvěřivě počítače. „Ano, soudruhu. Žádné jiné záznamy v daném období o třírukých a jednorukých lidech nikde nenalezeny. Při stupni senzacechtivosti současných lidí, se dá předpokládat, že žádný takový případ nezůstal utajen. “ Zdrcený Paroubek se odpotácel zpět do své kanceláře. Oči se mu zalily slzami. Zatím si prorážel cestu životem jako buldozer. Drtil překážky. Neznal objížďky. Nehledě na pravicové nástrahy jel vždy přímo. Už už se zdálo, že jeho hvězda začala konečně zářit zcela jasně, bez toho oportunistického smogu. A místo toho. . . Při představě že bude muset absolvovat další a další schůze poslanecké sněmovny, té sněmovny plné pravičácké malosti, se mu začalo chtít zvracet. Ústa se mu zaplnila žaludečními šťávami. Přerývaně dýchal a snažil se zabránit ostudě. Ovšem puzení bylo stále silnější. S dlaněmi pevně přitisklými přes ústa došel na záchod. Klekl si k míse, opřel se o ni a pak v mnoha vlnách dlouze zvracel. Ani když před lety kvůli jedné sázce vypil půl litru teplého sádla, nebylo mu tak zle. Cítil se malý, slabý a úplně bezbranný. Zcela ztracený v tom tolik nepřátelském světě. Pálilo ho v krku a nose. Uslzené oči si otíral toaletním papírem. Vrátil se zpátky do kanceláře a zhroutil se do křesla. Zavřel oči. Pod jeho víčky se mu odvíjel život. Jak Praze zařídil její největší rozkvět od dob Karla IV. Jak se stal předsedou vlády, jak se stal předsedou strany. Jak zachránil stravenky. Jak zavedl 13. důchody. A pak 14. Jak zničil poplatky u lékaře. Jak zabránil americkému radaru, se kterým nejdříve souhlasil. Jak se mu narodily děti. Ano děti. Otevřel oči a pohledem pohladil fotografii svých dětí. Něco tu po něm zůstane. Něco co nezničí žádný pravičák. Jiřík a Margaritka. Chlapec a děvče. Chlapec a děvče? Ano! CHLAPEC A DĚVČE! Když jdou ruce uříznout, musí jít i přišít. PŘIŠÍT! A ještě to zůstane v rodině! Srdce se mu rozbušilo a na skráních naskočily žíly. S rozechvěním vyťukal na svém mobilu číslo nejlepšího lékaře zemí koruny české. Telefon dlouho vyzváněl. „Co dělá, proč to nezvedá? "Vztekal se Paroubek nahlas. „Slyšim,“ ozval se rozespalý hlas Davida Ratha. „Co ti to tak trvá,“ řekl Paroubek podrážděně.

„Sou čtyři ráno, všichni spí. “ „Tak já myslím, že já nespim. Já pracuju pořád. “ „Ty nejsi člověk z tohoto světa,“ poznamenal Rath vědom si původu klonovaného Paroubka“ tys soudruhu bytost nová, vyšší, kvalitnější. “ To že je klonovaný Paroubkovi nikdy neprozradili, protože pak už by to s ním opravdu nebylo k vydržení. „To si teď nech, soudruhu,“ řekl na oko přísně Paroubek, ale radost samozřejmě měl,“ volám kvůli něčemu jinému. “ „Tak co teda chceš,“ řekl Rath a hlasitě si zívl,“ budeme znárodňovat všechny velké továrny s víc jak pěti zaměstnanci? " „To až příště,“ řekl Paroubek. „Teď bych chtěl vědět, jestli by se dala, třeba někomu přišít třetí ruka. “ „Třetí ruka? "otázal se nechápavě Rath. „Ano, třetí ruka, na ovládání marťanského korábu" „Ahá! Ty vole, ty si bedna! "vykřikl Rath. „Není to žádnej problém. Takový věci děláme u nás v Hostivicích ambulantně na parkovišti před Lídlem. “ „Tak já myslím, že mám radost,“ řekl blaženě Paroubek. „A kdo by jako měl bejt ten šťastnej,“ zeptal se Rath. „Můj Jirka. “ „Ale co ta dvouruká žena? " „Margarita Eliška" „A kde vezmem tu ruku? " „To nech na mě. “ „Dobrá. Ještě něco? " „Tak já myslím, že je to všechno. Čest. Ů „Čest. “ Řekl Rath a ukončil hovor. Znovu si lehl ale usnout již nedokázal.

IV. Zdeněček Škromachů zasedl ke stolu a dal se do snídaně. Měl jako obvykle omeletku ze 30-ti vajec. K tomu mu kuchař nakrájel půl pecnu chleba a namazal ho máslem. Jídlo v něm mizelo rychleji než nebožáci v pecích Osvětimských. „Ve dveřích do jídelny se objevila jeho žena,“ Zdeni, je tu nějakej pán a chce s tebou mluvit,“ řekla. „Teď když jím? Ať přijde pozdějc. Po snídani budu brát lázeň. “ „Ale on tvrdí, že je to nutné. Že je od soudruha předsedy. “ Odvolání! Blesklo Škromachovi hlavou a začal se dusit jídlem. Pouze silné údery do zad ho zachránily před jistojistou smrtí. „Náno pitomá,“, sípal Škromach, když trochu přišel k sobě. “ Hned ho pusť dovnitř. “ Ani se nestačil napít a posel už byl u něj. Podával mu dopis s pečetí. Škromach pečeť řádně

prozkoumal. Byla v pořádku. Červený vosk nesl zřetelný otisk pečetního prstenu soudruha předsedy. Škromach pečeť s nápisem HOMO HOMINI LUPUS rozlomil a otevřel list. „Mimořádné jednání UV. Účast POVINNÁ. S sebou přineste občanský a očkovací průkaz, stranickou knížku, výpis z karty řidiče a ešus. Začátek dnes v 11. 30 v Lidovém domě. S pozdravem s. Jiří Paroubek. “ Škromach se trochu uklidnil. Kvůli němu by UV nikdy nesvolával. To nebude odvolání. To bude zas ňáká pitomost. Vybavilo se mu jedno mimořádné jednání, kdy se Paroubek snažil prosadit přejmenování funkce hejtmana na gubernátora. Škromach chvatně dojedl a rychle se oblékl. Soudruh předseda se nesmí nechat čekat. Naštěstí byli již několik let členové UV vybaveni limuzínami s modrými majáky, takže cesta byla svižná a plynulá. Jen v Hybernské ulici nastal problém. Majáky blikaly a řvaly nejdůležitějšího a žádal po Obzvláště gubernátoři, totiž neurvale. Ovšem stačilo jen, bylo jinak.

jeden přes druhý. Každý ze soudruhů považoval právě sebe za toho řidiči předjetí těch ostatních a při přistavení vozu až před hlavní vchod. vlastně hejtmanové, zvyklí z krajů na neomezenou moc se chovali velmi aby se pohnula záclona a za sklem se objevila Paroubkova silueta a všechno

Majáky zhasly, klaksony utichly, členové ÚV vyskákali ze svých vozů a svižně spěchali dovnitř. Pryč byly rozepře. Radostně se vítali a objímali. Nikdo z nich netušil, proč byli svoláni tak narychlo. Po zklamání z návratu emisarů se stal soudruh předseda ještě více zádumčivým a nevypočitatelným. Ve chvílích, kdy se mu nedařilo, si nikdo nemohl být ničím jist. Mezi soudruhy tak vládlo hmatatelné napětí. Hrnuli se do zasedačky jak rozbouřená řeka. Za předsednickým stolkem seděla zlopověstná čtveřice. Paroubek, Rath, Tvrdík a Dimun. Z nepřístupných výrazů ve tvářích se nedalo vůbec nic vyčíst. Soudruzi se rychle mlčky posadili a s obavami očekávali příští chvíle. Slova se chopil PR odborník Dimun. „Soudruzi, jistě Vám nemusím připomínat události, které potkaly naši partaj v posledních dnech. Jinou stranu by tak nepříznivé okolnosti zcela jistě rozložily, ale my máme našeho soudruha předsedu. “ Ozval se bouřlivý potlesk. „Soudruh předseda,“ další vlna potlesku,“ soudruh předseda, na rozdíl od nás, obyčejných smrtelníků, neklesá na mysli nikdy. Tam, kde my tápeme v tmách, on svítí. “ Další potlesk. „Soudruh předseda měl vnuknutí, které nám pomůže vyřešit problém s marťanským korábem. “ Další, tentokrát velmi bouřlivý a neutuchající aplaus ve stoje. Po nějaké době přešel ve vytleskávání doplněné skandováním. „Ať žije soudruh Paroubek, ať žije soudruhParoubek. . . . “ I přes vážnost situace se Paroubek začal mírně usmívat. Když už ovace trvaly asi třetí minutu, naklonil se Paroubek k mikrofonu,“ tak já myslím, že děkuju, ale musíme pokračovat. “ Delegáti se postupně uklidnili a opět usadili. Dimun pokračoval,“ jak jistě víte, k ovládání marťanského korábu jsou potřeba tři paže. Soudruh předseda geniálně usoudil, že jde-li končetina amputovat, musí jít i znovu přišít. “ Delegáti vzrušeně vzdychli. Taková jednoduchá a zároveň geniální věc žádného z nich nenapadla. „Soudruh předseda by tento zákrok nejraději podstoupil sám, ale podlost naší pravice mu neumožňuje vydat se ke hvězdám. Vzdor své velikosti, řekl bych až gigantosti, je nucen zůstat na zemi a řešit přízemní

parlamentní obstrukce. Proto za svého zástupce vybral syna Jiřího. “ Poslední slova zanikla v nadšeném jásotu. I když ne všichni se radovali bezelstně. V mnoha hlavách již hlodal červ závisti. Proč on, a ne já. Což mi snad Soudruh nevěří? Když hluk trochu utichl, přihlásil se z pléna s. Škromach. Dimun na něj ukázal. Škromach se postavil a odkašlal si „já bych chtěl především soudruhovi předsedovi poděkovat. Nebýt jeho, kde by byla naše partaj. Á, pak bych se chtěl ještě zeptat, kde vemem tu plonkovou ruku? " „Správná otázka,“ pochválil Škromacha Tvrdík a naznačil mu že se má posadit. Ten se usadil. Pyšně se rozhlížel, zda si všichni všimli, že byl právě vyzdvižen. „Dárce musíme najít. Proto jsme se sešli. Je tu snad nějaký dobrovolník? "Přihlásili se úplně všichni. Radostně mávali rukama jako prvňáčci. „Ty ne, idiote,“ šeptal Paroubek vedle sebe sedícímu Rathovi,“ jak bys tu operaci dělal s jednou rukou. “ Rath dal vyděšeně ruku dolů. „Tak třeba TY, soudruhu Sobotko. “ Sobotka se vítězoslavně postavil. Ostatní si ho závistně prohlíželi. Ten má ale štěstí. Vlezdořitník. Chce to vzít po soudruhovi. „Podívejte se všichni na soudruha Sobotku. Takový nenápadný, fyzicky nevýrazný a jaký statečný duch v něm dřímá. “ řekl Tvrdík. Sobotka se naparoval a hřál se v nenávistných pohledech. „Svlékni si sako,“ přikázal mu Rath. Sobotka se svékl. Rath mu krejčovským metrem přeměřil paži. „To pude,“ houkl směrem k Paroubkovi. Ten se zvedl ze židle a šel k Sobotkovi. Podal mu ruku a silně jí stiskl, aby se Sobotka nemohl vysmeknout. „Tak já myslím, že ti gartuluju. Taková odvaha se jen tak nevidí. Operace proběhne ihned po skončení této schůze. “ Řekl. „Operace? "Podivil se Sobotka. „Ano. Právě si nabídl svou ruku pro potřeby strany. Bude ti amputována a použita pro transplantaci. “ Řekl Rath. „COŽE? ! ? "Vykřikl zoufale Sobotka. Teď už mu vůbec nikdo nezáviděl. Naopak. Všichni mu to přáli. „Já myslel, že budeme hledat dárce, ne, že já budu dárce! ! ! "Bránil se zničený Sobotka. „Soudruhu,“ řekl otcovsky Tvrdík,“ chápu, že si překvapený. Taková čest nepřichází každý den, ale jednou ses přihlásil a chlap svý slovo drží. “ „Ale já nemůžu být dárce,“ řekl sinalý Sobotka, jsem chudokrevný. “ „To nevadí,“ konstatoval rázně Rath. “ Pokud operaci nepřežiješ, bude tvé jméno zapsané zlatým písmem v dějinách strany. “ Sobotka začal usedavě plakat. “ A mám lupénku,“ vypravil ze sebe mezi vzlyky. „Fujtajbl,“ odplivl si Paroubek, který se s ním několikrát objímal. Lupénka se mu vážně hnusila. Tohle svému synovi opravdu udělat nemohl. „Tak dobře. Ty být jako dárcem nemůžeš. Ale jako ministr si skončil. A v ÚV taky. “ Řekl. Sobotkovi to bylo úplně jedno. Popadl sako a uháněl pryč. Pryč z toho domu hrůzy. Zbývající soudruzi, dosud se dobře bavící neštěstím druhého si rychle uvědomili, že nyní je řada na jednom z nich. Padlo na ně zoufalství a děs. Někteří plakali, další si kousali nehty, jiní sechvěli jak osiky.

Pak se přihlásil s. Havel. Všichni s nadějí viseli na jeho rtech. „Sláva tobě soudruhu. Jsi hrdina,“ řekl Paroubek. „Já se nehlásím, Já jenom chci říct, že mám taky lupénku,“ vykoktal zajíkavým hlasem Havel. Přidávali se i ostatní. „Já taky. “ „I já. “ „Já vlastně taky. “ „Soudruzi, není čas na žerty. Přihlásí se všichni, kteří mají lupénku. “ řekl Rath. Ke stropu vylétl les rukou. „Takže všichni,“ konstatoval. Chvíli se s Paroubkem radil. „Soudruh předseda říká, že lupénka není problém,“ řekl Rath. Přihlásil se Martínek. „Ani chudokrevnost,“ řekl Paroubek rázně a Martinkova ruka klesla zpět. Předsedající čtveřice se chvilku radila. Pak vystoupil Tvrdík. „Soudruzi, musíme na to jinak. Přihlaste se všichni, pro které je rodná strana tím nejcennějším co na světě máte. “ Nikdo se nehlásil. Vida kolísající, slabé soudruhy, zvedl ruku sám Paroubek. V sále to zašumělo. „Soudruh se hlásí na tu ruku! " Vykřikl kdosi. „Ne,“ řekl Paroubek,“ já se hlásím, že je mi strana tím nejcennějším. “ A zase to byl Paroubek, který všem razil cestu. Stranu hodnější než vlastní otec, krásnější než vlastní matka, milovali všichni. Ukrutně se zastyděli. A pak všichni jako jeden muž zvedli ruce. „Tak já myslím, že děkuju. Už jsem si začínal myslet, že jsem jediný sociální demokrat v této zemi. Soudruzi a teď se přihlaste ti, kteří by pro stranu dokázali položit život. “ Řekl Paroubek. Znovu se přihlásili všichni. Strhnul je nebojácný příklad jejich vzácného soudruha předsedy. Cítili se v jeho přítomnosti jak ženy v přítomnosti Mela Gibsona. „Tak to tedy nechápu. Život by jste na oltář strany položili a paži ne? " Aniž by je kdokoliv k čemukoliv vyzval, všichni delegáti jako na povel povstali a zvedli obě ruce. „Tys naše hlava, my tvoje ruce,“ řekli jako jeden muž. „Tak já myslím, soudruzi že děkuji,“ řekl Paroubek,“ soudruh doktor Rath a já teď vybereme vhodného dárce. Svlékněte si saka a košile a pojďte popořadě k našemu stolu. “ Delegáti postupně přistupovali. Nejprve paže prohlížel sám Paroubek, pak Rath a Dimun zapisoval ortel do kolonky u jména. První se do fronty postavil Škromach. „Moc tlustá! "Řekl Paroubek, Rath už se ani nedíval a Dimun škrtl Škromachovo jméno v seznamu. Tomu se velmi ulevilo. Napětí povolilo. I svěračů. Další byl Hašek. „Okousané nehty. “ Hulínský.

„Příliš svalnatá. “ Emerová. „Odporné tetování. “ Onderka „Moc chlupatá. “ Tak to šlo, dokud nebyl celý sál zkontrolován. Mezi delegáty se nenašel jeden jediný vhodný dárce! „Soudruzi, co mi to děláte. Proč o sebe alespoň trochu nedbáte,“ hořekoval Paroubek,“ copak je to tak těžké. “ Sundal si sako a vykasal rukáv. Všichni se ustrnuli nad nádherností a ušlechtilostí jeho paže. Tak tohle byla ta otcovská ruka, která je láskyplně vedla bouřlivými vodami naší (fujtajbl) parlamentní demokracie. Někteří smělci započali Paroubkovi ruku líbat. Za chvíli byla jak po vytažení z akvária. „Já hned zítra půjdu na pedikúru,“ vykřikl, stržen krásou okamžiku Jan Mládek. „To jsi moc hodný, ale tam dělaj nohy,“ poznamenal Dimun. „To nevadí! "Vykřikl Mládek. I přes nehranou ochotu k obětem se všem znatelně ulevilo. Chovali se uvolněně, až euforicky. Objímali se a líbali. Připomínalo to oslavy volebního vítězství v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi. Oči všech se upřeli na Dimuna, Tvrdíka a Ratha. „Ty eště neukazovali"vykřikl Mládek a ukazoval k nebohé trojici. „Tak já myslím, že soudruh Rath je doktor, toho se výběr netýká. A soudruh Dimun je PR manažer. Toho potřebuju k ruce. A navíc, představte si ho před kamerami bez ruky. To by nešlo. Co by si o nás volič pomyslyl. “ Řekl Paroubek. Tvrdík začal vyděšeně ustupovat ke zdi. „Soudruzi, jsem volební manažer, neblázněte! " Volal, ale nebylo mu to nic platné. Delegáti se na něj nemilosrdně vrhli. ve chvíli měl dole sako, někdo mu z něj promptně zcizil náprsní tašku, a roztrženou košili. Ruce udržované, srst prostřední, svalstvo v normě, bez jakékoliv vadě na kráse. Paroubek zajásal. Rath ruku změřil. Ano, to by šlo. „Soudruzi neblázněte,“ křičel Tvrdík, ale nebylo mu to nic platné. Dav se ho vyzdvihl nad ramena a vláčel ho ven k připravené sanitě. „Soudruzi to nejde, můj prastrýc emigroval do spojených států. “ Ve chvíli se Tvrdík válel na zemi. Hlasitě sténal, ale místo pomoci se dočkal jen několika kopanců a mnoha plivnutí. „K nám už nepatříš, imperialisto! "Vykřikl Urban. Delegáti nechali zraněného Tvrdíka na ulici a vraceli se do sálu. „Soudruzi počkejte,“ volal Tvrdík plačtivě,“ jsem přece jeden z vás! " „TY? ! Nikdy si nebyl a nikdy nebudeš,“ křikl ležícímu Tvrdíkovi do tváře Pecina a přidal pořádné plivnutí. Dále se s ním delegáti nebavili a mizeli uvnitř lidového domu. „Vím, kde vzít tu ruku! " Všichni ztuhli. Tichou poštou letěla ta zvěst mezi soudruhy. Dostala se až dovnitř k Paroubkovi. Rychle se prodral zpět na ulici. Sundal si sako a podložil Tvrdíkovi hlavu.

„Pít,“ zasténal Tvrdík. „Vodu,“ poručil Paroubek. Sluha mu podal sklenici pravé českobratrské svěcené vody. Paroubek přiložil nebožákovi sklenici k vyprahlým rtům a ten hltavě pil. S vděčností a pokorou hleděl do očí svému doborodinci. Bez něj by byl nula. Nikdo. Pouhá kolonka na seznamu obyvatelstva. „Tak já myslím, že si říkal, kde vzít tu ruku chlapče. “ „Ano vím, soudruhu dobrodinče. “ Snad to byl pouhý lom světla, ale ležícímu Tvrdíkovi se zdálo, že má Paroubek svatozář. „Pamatujete se na Březinu? " „Jak bych na něj mohl zapomenout. Zrádce a renegát. To má být ten dárce? "Řekl Paroubek. „Ano, vaše vysokoblahorodí,“ odpověděl Tvrdík. Paroubek vytrhl sako zpod jeho hlavy. Tvrdíkova lebka tvrdě udeřila o dlažbu, až mu z očí vytryskly slzy. „Zmýlil sem se,“ řekl Paroubek,“ ty nám nemáš co říct. “ „Počkejte! "Vykřikl Tvrdík a těžce se zvedl ze země,“ od té doby co byl vyloučen ze strany, je z něj zničený člověk. Přišel o všechno. O majetek, byt, ženu, děti. Žebrá teď na Masarykově nádraží, aby byl nablízku svému milovanému Lidovému domu. Kdyby jste mu nabídl, že ho vezmete zpět do strany, jistě pro vás jednu ruku obětuje. “ „Tak já myslím, že to, je zajímavá myšlenka,“ řekl Paroubek zamyšleně,“ ale jak jste na to vlastně přišel? " „Bratr mojí ženy je pracující a ten ho tam úplnou náhodou viděl,“ řekl Trdík. „Cože? ! " „On zná skutečného pracujícího! " „Jak to vypadá, já nikdy nic takového neviděl. “ „Já o jednom pracujícím slyšel vyprávět, ale už je to tak dávno. . . “ Výkřik střídal výkřik. Skutečný, opravdový pracující, jak krásně to zní. A jak málo s nimi soudruzi přijdou do styku. Aby ne. Mají tolik práce ve sněmovnách, že na hlouposti jim již čas nezbývá. Ale všichni o něm už slyšeli. Ti nejstarší se s nějakými pracujícími dokonce kdysi i setkali. „A bude tam teď? "Zeptal se Paroubek. „Jistě. Nemá kam jít. Strana mu byla vším a bez ní je ztracen,“ odpověděl Tvrdík. „Tak na co čekáme? ! Vzhůru na nádraží,“ zavelel Paroubek. Masa soudruhů se pohnula směrem k nádraží. Šli úplně pěšky. Osobní stráž nepřipravená na něco takového jen němě zírala s otevřenými ústy, jak se objekt jejich zájmu vzdaluje. Nikdo nemával. Nikdo neprovolával slávu. Politikové zvyklí na mimořádný zájem médií nechápali tu ostudnou apatii. Pokud je už náhodou někdo poznal, vychrlil jen jejich směrem sérii urážek a neslušných gest. Brzy dosáhli cíle. Nádraží bylo zašlé, špinavé a páchlo. Omšelé podpěry zesilovali stařičkou konstrukci marně čekající alespoň na běžnou údržbu. Od dob, kdy magistrát rozhodl, že z nádraží povede tunel až k Máchovu jezeru nevložil do budov nikdo ani korunu. Čekalo se na dokončení stavby, která prozatím z objektivních důvodů ani nezačala. „Soudruzi, rozdělíme se,“ zavelel Paroubek,“ hledejte úplně všude. “

Delegáti se rozeběhli po celé budově. Jednak si každý jeden přál najít Březinu a osobně ho přivést soudruhu předsedovi. Ta sláva a nehynoucí zásluha by jistě byla mimořádně odměněna. Za druhé bylo ono prostředí tak strašně odpudivé, že si každý přál co nejrychleji zmizet. Soudruzi obcházeli zákoutí páchnoucí kyselostí moči. Prohlíželi neudržované chodby marně vzpomínající na zašlou slávu. Proplétali se mezi cestujícími spěchajícími na svůj vlak. A uhýbali před neuvěřitelně špinavými žebráky, bezzubými prostitutkami, prodavači čehokoli a kapesními zloději. Zatím, co běžný cestující byl již otrlý a nádražní divadlo bral jako nutnou součást přepravy, soudruzi byli doslova šokováni. Zvyklí ze svých klimatizovaných kanceláří škrtnutím pera řídit koloběh světa, zdálo se jim toto místo být branou do pekel. Když se pak odkudsi ozval výkřik,“ mám ho! Už ho mám,“ spadl všem kámen ze srdce. Rychle se shromáždili na ulici před nádražím. Soudruh Zaorálek táhl podivné vzpouzející se individuum. Zarostlá nemytá tvář, rozcuchané vlasy, roztrhané tenisky a i přes panující tepla několik vrstev špinavého oblečení. V rukách neslo dvě igelitky plné neznámých páchnoucích věcí. Když špinavec spatřil socdem UV padl na kolena a plakal. „Soudruzi, vemte mě nazpátek. Já udělám cokoliv, co budete chtít. “ Pak si všiml krokodýlích botek soudruha Paroubka. Vrhl se k nim a počal je líbat. Paroubkovi nebylo příliš příjemné, že jej při tom pozorují kolemjdoucí a snažil se Březinu odkopnout. Ten, nedbajíc na bolest, líbal stále dál. „Vemte ho mezi sebe a dem do liďáku,“ zavelel Rath. Soudruzi zapáchajícího Březinu obklopili, aby nebyl vidět, a vyrazili směr Lidový dům. Cesta trvala poměrně dlouho, neboť Březina šel po čtyřech a nepřestával zasypávat předsedovu obuv vděčnými polibky. V Lidovém domě se Březiny ujal nejdříve šéf garáží. Sebral mu věci i veškeré oblečení a pak jej řádně umyl Wapem. Poté mu věnoval svůj starší overal a bosého ho zavedl do zasedacího sálu, kde jej již netrpělivě očekával celý UV. Soudruzi se mezitím již trochu vzpamatovali. Něco hltů Stolychnaya a drahé voňavky nastříkané přímo do nosu je dokázaly alespoň částečně vrátit do skutečného světa. „Jak se jmenujete. “ Vyštěkl Rath. „Karel Březina. “ „Proč jste byl vyloučen? " „Pro naprostou neschopnost a zcela právem,“ řekl tiše Březina. „A to máte tu drzost žádat přijetí zpět do strany? "Zahromoval Rath. Březina se začal třást a hlasitě vzlykat. Po tvářích se mu koulely obrovské slzy. Nevydal ani hlásku a jen přikývl. „NIKDY! "Vykřikl Rath a praštil pěstí do stolu. „Počkej, počkej, soudruhu,“ řekl Paroubek mírně,“ nikdo není dokonalý. Každý z nás může udělat chybu. A odpouštět je božské. Říkals Březino, že uděláš cokoli, abychom tě přijali zpět do strany? " Březina vidouc jiskřičku naděje horlivě kýval hlavou,“ cokoliv soudruhu předsedo. Klidně budu na 13. místě kandidátky. Vrátím limuzínu. Vzdám se ošatného. . . “ „Zadrž, zadrž. Nic tak hrozného po tobě chtít nebudem. Chci jenom tvoji ruku,“ řekl Paroubek. Březina se začervenal. „Já jsem tedy spíš na ženy, ale bude mi mimořádnou ctí stát se Vašim registrovaným partnerem. “ Paroubek se zašklebil jak při spatření bezmasé krmi na poledním stole.

„Takhle jsem to nemyslel. Chci tvojí ruku. “ Březina přistoupil blíž a napřáhl ruku k podání. Paroubek mu ji silně stiskl. „Takže souhlasíš? " Zmatený Březina přikývl. „Amputace proběhne příští týden,“ řekl Rath. „Jaká amputace? "Zeptal se Březina. „Přece tvojí ruky. Teď si souhlasil. Všichni to viděli! " Řekl Rath. Delegáti horlivě přikyvovali. Byli šťastní, že bude tato nepříjemná šlamastyka konečně uzavřena. „A za to tě vezmem zpátky do strany"řekl Hulínský. Uchopil Březinu za obě zápěstí, zkroutil mu ruce za záda a nasadil pouta. Pro jistotu. „Ale soudruzi,“ řekl nešťastně Březina,“ to přece nejde. Jak budu hlasovat? " „Tlačítko ve sněmovně můžeš mačkat bradou. “ Poznamenal senátor Štěch. „Ale já přece. . . “ „Dost řečí,“ řekl Paroubek,“ chceš do strany? Chceš! Tak jaký pak copak. Buď budeš mít ruku a nebudeš mít kde hlasovat, a nebo nebudeš mít ruku a budeš mít kde hlasovat. “ „Já soudruhu nevím. Jak si budu utírat zadek? " „Koupíme ti bidet! "Řekl Rath. Otevřel svůj lékařský kufřík. Vyndal ampulku, injekční stříkačku a natáhl do stříkačky neznámou tekutinu. Odstříkl, a než se stačil Březina zorientovat, prudce mu vrazil jehlu do ramene a vymáčkl celý obsah stříkačky. Březina hlasitě zasténal. „Aú, to bolí. To nesmíte. Co mi to dá-vá-te. “ Tak tak mu stihli přisunout židli a už spal. „Musí si po tom nervovém vypětí odpočinout,“ poznamenal Rath a sklidil lékařské náčiní. „Reinhardt, Hermann"zakřičel. Dovnitř napochodovala Rathova osobní stráž. Dva urostlí mladí muži v rajtkách, jezdeckých holinkách a hnědých košilích. Ostře řezané tváře s modrýma očima rámovaly světlé vlasy učesané na patku s vyholenými kotletami a zátylkem. „Odvést do separace"zavelel Rath,“ a jemně. Tohohle ještě budem potřebovat. “ „Ja vohl herr doktor,“ řekli muži a zasalutovali. Popadli Březinu v podpaždí a odvlekli ho pryč. „Tak já myslím, že bychom to měli,“ řekl Paroubek a zamnul si ruce,“ končím mimořádné jednání UV. Děkuji vám za účast a chci vás poprosit o jedno: To, co se tu dnes projednávalo, je čistě naše interní záležitost. Takže vás soudruzi žádám o co nejvyšší diskrétnost. Není v zájmu strany, aby se tyto informace dostaly na veřejnost,“ řekl Paroubek. „Zkrátka, držet huby, nebo uvidíte! " Dodal Rath a výhružně zamával revolverem. Členové UV šťastní, že přežili jednání bez úhony, rychle mizeli pryč. Aby si to náhodou soudruh nerozmyslel a nezavolal je zpět. Ale nezamířili rovnou domů. Rozdělili se na partičky, jak je tak vzájemně srdce k sobě táhlo a obsadili přilehlé restaurace. Prožité psychické vypětí si žádalo spláchnout nějakým tím ostřejším nápojem. Po pár hodinách již byli jak zákon káže.

Jen Rath s Paroubkem nešli domů. Spěchali do předsedovy kanceláře projednat podrobnosti operace. „Davide, pověz mi, kdy tu operaci budeš moct provést? " „Podívej, Jirko, nejdřív musíme udělat předoperační vyšetření, nějaký testy, myslím, tak čtyři, pět dní to potrvá. “ „Čekal jsem už tak dlouho, že to pár dnů ještě vydržim. Za jak dlouho po tý transplantaci bude připravený letět. “ „To je těžká otázka. Vzpomen si na Margaritu. Tý jsme ruku uřízli a přešili už před tejdnem a ještě pořád s ní nehejbá. A to je její vlastní ruka. Jirka dostane ruku vod Březiny, takže to může trvat dýl. Možná i měsíc. “ „Margaritka je holka. Prostě simuluje. Já s ní promluvím. “ „Jestli je to všechno Jirko, tak já poběžím. “ „Tak já myslím, že jo Davide. Uvidíme se zejtra na schůzi sněmovny. Už se těšim, jak to tam těm modrejm slepicím nandáme. “ Rath se dal do smíchu,“ rozeberem je jako dycky. Tak čest soudruhu. “ Podali si ruce a Rath odešel. I Paroubek se vydal na cestu k domovu.

V. Den začínal tak krásně. Jiří se probudil dříve a donesl paní Petře snídani až do ložnice. Ta vidouc svého nádherného chotě odmítla krmi a chtivě se vrhla naň. Láska za kuropění chutná nejlépe. To věděl již Ladislav Zápotocký. Bylo to velmi vášnivé a intenzivní. Jiřímu po nálezu marťanského korábu stouplo nejen sebevědomí. Pak teprve přišel čas na bohatou a sytou snídani. Oba potřebovali mít z čeho čerpat síly. Paní Petra měla za úkol být celý den krásná a Jiří se chystal rozcupovat opozici. Ještě jednou prožít ten triumfální pocit naprostého ponížení svých politických soupeřů. Ještě jednou se dívat do vztekem znetvořených pravicových šklebů porážkou zadupaných až na samu mez snesitelnosti. Napadlo ho, že mu to vlastně bude scházet. Ty nelítostné bitvy, kdy nezáleželo na kvalitě předkládaného materiálu, ale na stranické příslušnosti. Levice i pravice si navzájem ničily návrhy jen proto, že jej navrhla opačná strana. Stranický zájem se stal tím prvním hlavním a jediným zájmem. Nebylo myslitelné přiznat soupeři jisté schopnosti. Raději se mít hůře, nežli připustit, v tomhle byla opozice lepší. Raději smrt, než lék z rukou nepřítele. Bytostně nesnášel dohody napříč parlamentem. Ne, s nepřítelem se nejedná. Až přiletí marťani, tak s tímhle bude konec. Už žádné čachry. Co on předloží, to se schválí. Bude to trochu nudné. Na druhou stranu mu to umožní pracovat jen v zájmu lidí této země. Když na to bude moci vrhnout všechny síly, blahobyt přijde mnohem dříve. Představil si učebnice dějepisu za 50let. Kapitola:Tvůrci naší státnosti. Praotec Čech, Karel IV. , Jan Amos Komenský, T. G. Masaryk, Jiří Paroubek. Nálada, ta vrtkavá dáma, ukázala Jiřímu svou přívětivou tvář. Po snídani si dal několik bazénů. Dopřál si krátkou masáž a strávil pár minut v domácím soláriu. Opálená pokožka mu dodávala tak zdravý ráz. Pak už byl čas k odjezdu. Těžkou aktovku, plnou materiálů nechal doma. Místo studia podkladů koukal celou cestu z okna a kochal se pohledem na krásy této země. Zatím to nebylo ještě ono. Tráva nebyla dost zelená, asfalt dost

černý, nebe dokonale modré. Ještě tomu něco schází. Ještě ano. Ale až přistanou marťané, až tu budou i tohle změníme. Napíše se Zákon o Národní zeleni a bude to. Všechno bude . Nikým nerušena dojela Jiřího limuzína až do sněmovny. Pozdravil se s několika soudruhy, bodře poplácal po zadnicích servírky v poslanecké restauraci, vyhnul se tlupě novinářů a zamířil na své premiérské místo v lavicích. Seděl ve sněmovně úplně sám. Měl rád ty chvíle, než se sněmovna začala plnit poslanci. V tichu si užíval velkého ducha onoho místa. Tady tvořil dějiny a ještě bude. Začali se trousit první poslanci. Hluk sílil. Najednou se kolem něj protáhl někdo z opozice a hodil mu na stůl noviny. Ani si nevšiml kdo to byl. Otočil je čelní stranou k sobě a v tom okamžení zmrzl. „MASAKR NA TAJNÉM ZASEDÁNÍ ÚVČSSD. BŘEZINA PŘIJDE O HORNÍ KONČETINU"řval titulek. Zřetelně cítil čůrky studeného potu na zádech. Rychle přeběhl článek očima. Někdo žvanil. Paroubek ukázal titulek vedle sedícímu Rathovi. „Tohle si někdo šeredně vodskáče,“ drtil Rath mezi zuby. „Šéfredaktor je mrtvej člověk. Todle votisknout může jen totální ignorant" řekl Paroubek přísně. 1. 4. 2013 konečně vstoupil dlouho žádaný tiskový zákon, který změnil balkánské poměry u nás. Od to dne jmenovalo i odvolávalo šéfredaktory všech tiskovin u nás předsednictvo ČSSD. To umožnilo ukončit válku osmdesáti procent médií proti straně. Paroubek se zvedl a vydal se ven ze sněmovny, aby zjistil kdo za tou špinavostí stojí. „Dámy a pánové. Vítám vás a zahajuji 327. schůzi poslanecké sněmovny,“ řekl předseda Vlček, ale dál se nedostal. „STŮJ! "Zahřmělo z opozičních lavic. Paroubek, právě beroucí za kliku s sebou trhl. „Ano! Vy pane premiére! "Ivan Langer ukazoval prstem na Paroubka,“ vy, který řežete lidem ruce! "Najednou Langerovi nevadilo, že je Březina sociální demokrat. „Rukama to začíná a hlavami to končí! "Vykřikl ještě. Dočkal se bouřlivého potlesku svých spolustraníků. „Co si to dovolujete, vy Ičko! " Neubránil se invektivě Paroubek. „Já vim všechno. “ Řekl Langer. „Skutečně? ! "Tak mi řekněte, kde bylo U zeleného stromu. “ Zmatený Langer zakroutil hlavou. Paroubek pokračoval v útoku. “ Víte, kde byl Smíchovský sklípek? Taky nevíte. Tak co vlastně víte? " Lavice ČSSD a KSČM se otřásaly hurónským smíchem. „Takže mne, laskavě, nechte dělat mojí práci. Já pracuji ve prospěch občanů této země. To není zhovadilá potřeba, že bych byl nějaký kapitalista, který potřebuje zvýšit svůj firemní profit,“ řekl Paroubek. „Ale já vás budu interpelovat! "Vykřikl Langer. „Tak já myslím, že to neni na pořadu jednání. Takže si hezky hačněte a spěte dál,“ nedal se Paroubek. „Chci o tom hlasovat! Chci hlasovat o změně programu schůze. Chci interpelace,“ hulákal Langer. Zcela ve svém světě žijící Vlček nečekal na svolení jeho excelence a chopil se iniciativy. „Takže dámy a pánové je tu návrh na hlasování na změnu programu schůze. Kolega Langer navrhuje mimořádně zařadit interpelace na soud, totiž pana premiéra. “

Ve sněmovně to bzučelo jako v úlu. Ač v plné práci, připomínala sněmovna školní jídelnu, kde žákům právě oznámili, že k obědu je mimořádně hrachová kaše. „Prosím o klid a zahajuji hlasování číslo 132. Hlasujeme o tom, zda připustíme návrh o hlasování o mimořádném zařazení interpelací. Kdo je pro? " Zvedlo se několik rukou ale to už jen ze zvyku. Hlavní při hlasování vždycky bylo a bude mačkání tlačítka. „Kdo je proti. “ „Zdrželi se. “ Na tabuli na zdi se objevili výsledky. PŘÍTOMNO 178 Q-90 ANO-132 NE-46 „Konstatuji, že jsme si povolili hlasovat o návrhu kolegy Langera. “ Paroubek se rozzuřil. To znamená, že i jeho poslanci hlasovali proti němu. Co je to za duchovní lůzu! Už aby tu byli marťani. Kývl na Škromacha a ten se hned začal hlásit. Vlček si toho vůbec nevšiml. Teprve syčení z vládních lavic ho vrátilo do tohoto světa. „Kolega Škromach se hlásí. “ „Zpochybňuji svoje hlasování,“ řekl Škromach. „Aha. Takže budeme hlasování opakovat. “ Celý proces se opakoval ale výsledek byl ještě horší. PRO 145 PROTI 28 „Takže konstatuji, že sněmovna odhlasovala, že můžeme hlasovat,“ pronesl Vlček. Zcela zaskočený Paroubek se nezmohl vůbec na nic. Ne tak místopředseda klubu Cyril Zapletal. Hbitě vyskočil a utíkal k pultu přednášejícího. Spěch byl zcela na místě. Předseda Vlček byl schopen nechat hned hlasovat. Ač byl zprvu předsedou sněmovny vybrán jen na záskok, dle hesla;Dáme tam tupce, toho zvládnem lehce, ukázal se postupem času být zcela neřízenou střelou. Mnohokrát dokázal vlastní iniciativou zničit sociálním demokratům dlouho pracně připravované hlasování. „Žádám přestávku na jednání klubu,“ křičel Zapletal už z dálky. Vlček zakryl mikrofon a zavolal na něj,“ už teď? Vždyť jsme sotva začali. “ Zapletal doběhl, naklonil se k němu a něco mu pošeptal. „Aha. To je vlastně pravda. Takže vážený pane premiére, ctěná vládo, dámy a pánové, přerušuji schůzi sněmovny na žádost sociálně demokratického klubu do 11. 45,“ řekl Vlček „To je voběd! " Vykřikl někdo z pléna „No to je vlastně pravda,“ řekl Vlček,“ takže ve 13. 30? " Přikyvování a souhlasné mručení ho přesvědčily, že tentokrát se rozhodl správně. „Takže do 13. 30,“ konstatoval Vlček. Poslanectvo(chtěl bych býti genderově rovnoprávný a v případě některých zastupitelů lze velmi

úspěšně pochybovati o jejich příslušnosti) rychle opouštělo sněmovnu. Takový zvrat ve schůzi očekával málokdo. Nejpřekvapenější byli sociální demokraté. Nejvíce ti, kteří se včera dozvěděli a v opilosti v noci rozkecali stranické tajemství. Však to znáte. Kdo nejvíc křičí, pod tím to fičí. Ti další, kteří nic netušili a hlasovali pro interpelace se chovali spíše tiše. Nechtěli vzbuzovat pozornost, ale zvědavost byla silnější než stranická disciplína. Bojovně naladění poslanci ODS byli šťastní, že se jim konečně podařilo získat munici pro ostřelování premiéra. Lidovci v klidu diskutovali a mátožně se ploužili. Jejich obličeje zdobily nábožné úsměvy. Nikdy nebylo poznat co si skutečně myslí. Komunisté se hlasitě překřikovali. Byl to , jak už to tak bývá, jejich nápad interpelovat premiéra a Langer jim ho jen zákeřně ukradl. Mají promyšlené všechno a znají lék na každou bolest. Škoda jen, že potřebovali k tomuto zázračnému prozření 42let neúspěšného tápání. Topáci následovali v jednotném šiku svého vždy mírně podnapilého Kalouska. Jejich panská jednota se potřebovala poradit. Jen zelení odcházeli každý zvlášť. Je velmi překvapivé, kolik odstínů může zelená barva mít. Tu je demokratická, tu pravá, tu sešlá z cesty. Ale asi to tak být musí. Když za korunu vyhrajete milion, skoro s každým to řádně zacloumá. Pak sází znovu a znovu, až vše prohraje a zbyde zase jen ta koruna. A zázraky, ty se neopakují. Nejšťastnějšími, byli nezařazení poslanci. Zcela klidní, usměvaví a veselí. Ač nazýváni přeběhlíky, nikam neběželi. Nikdo po nich nic nechtěl, nikdo jim nic nenabízel. Nastalá situace jim přinesla nečekané volno, které každý hodlal využít podle sebe. Někdo nákupy, někdo návštěvou vykřičeného domu. Poslanci ČSSD se shromáždili v prostorách určených pro jednání svého klubu. Byli tu úplně všichni. Až na Paroubka a Ratha. Všichni mlčeli a se staženými žaludky čekali, co bude. Trapné ticho prolomila poslankyně Hana Šedivá. „Soudruzi, nevíte, co se vlastně stalo? " Ale než se dočkala odpovědi, rozlétly se dveře a v nich stál rozuřený Paroubek s Rathem v zádech. Vypadal ještě mohutnější, ještě upocenější, zkrátka ještě více vzrušující. „Tak já mysli, že si na prsou hřeju hady. Celé klubko hadů,“ řekl s neskrývaným rozhořčením. “ Kdo vám dovolil hlasovat s opozicí? "Zeptal se, ale odpověď znát nechtěl, protože hned pokračoval,“ to mám za všechnu starost? To mám, že sem po tom senilním Zemanovi vytáhnul stranu k tolika volebním vítězstvím? " Soudruzi klopili hlavy a bylo jim stydno. Nezachovali se pěkně k soudruhu předsedovi. Kde by bez něj byli? Snad někde v petičním výboru, ale rozhodně by neměli pod palcem všechna ta dobře placená místa na ministerstvech. Tuze se zastyděli. Přihlásila se s. Vlasta Bohdalová,“ soudruhu, odpust¨nám,“ řekla přerývaně a rozplakala se. „My už to nikdy neuděláme,“ vykřikl s. Krákora a ostatní se přidávali. „Opravdu! Přísaháme! Už nezakolísáme! " Paroubek si je prohlížel přivřenýma očima,“ no dám vám tedy ještě jednu možnost. Ale je úplně poslední,“ řekl hrozivě. Soudruhům padaly kameny ze srdce tak hlasitě, že to připomínalo odpich vysoké pece v Usť-kamenogorsku. Objímali se a líbali. „Soudruzi, a může mi někdo říct, co se vlastně stalo? "Zeptala se znovu s. Šedivá. Těkala při tom na titulní stranu novin,“ a kde je vlastně Březina? " „Mlč už, babo! "Vykřikl s. Zapletal, ale bylo už pozdě.

Paroubek se nahrbil, natáhl ruce a začal s. Šedivou škrtit. „Pomoc, pomoc, pomoc,“ chrčela, ale nikdo si předsedovi neodvážil odporovat. Teprve, když ztratila vědomí, uvolnil se předseda železné sevření a nechal nebožačku padnout na zem. Ani teď si jí nikdo nevšímal. Všichni viseli na Paroubkových rtech a čekali, jak zareaguje. Paroubek viditelně zestárnul. Kolem očí se objevily hluboké vrásky a pod nimi obrovské váčky. Vlasy na skráních zbělali. Oči ztratili lesk a pokožka obličeje viditelně zešedla. Paroubek ztěžka usedl na židli. Pak začal mluvit. Velice potichu, spíše jen pro sebe. „Proč? Proč mne nikdo nechápe. Cožpak žádám tolik? Jen prostou loajalitu. Copak nikdo nechápe, že mám vyšší poslání? Že každá taková žabomyší válka mě velmi vyčerpává? Že zbytečně utrácím své drahocenné síly, které bych jinak mohl věnovat na rozkvět týdle republiky? Je tak složité býti nejlepší. Člověk pak nemá s kým se měřit, s kým spolupracovat. Všichni jsou jen horší. Přál bych si tak najít sobě rovného. Byť by to byl třeba i nepřítel, ale srovnatelný. Alespoň jednou mít s kým si na úrovni promluvit. “ Odmlčel se. Nikdo si nedovolil ani pohnout, ani nadechnout. Bylo by slyšet stranický průkaz na zem upadnout. Promnul si obličej a pokračoval,“ jak mohu v takovém prostředí pracovat. V prostředí, kde se nevěří ani vlastnímu předsedovi. Ptám se snad já vás, jestli se v noci nepomočujete, či jakou máte stolici? Neptám. A čím mi to oplácíte? Otázkami, nedůvěrou, zradou. Co vás k tomu vede. Jste snad pravičáci? " Paroubek otevřel kufřík a vyndal jakési grafy. „Tady je to černé na bílém. Podívejte, šestačtyřicet procent podpory. O čem to svědčí? Čtyřicet šest procent je vynikající číslo, já jsem druhý nebo třetí nejpopulárnější politik v zemi, tak co ode mne vlastně chcete. Náš soupeř nás chce smést z ulic a já nechci prohrát. A vy mu v tom ještě pomáháte. Není nic děsivějšího, než když soudruh soudruhovi jámu kopá. Já jsem starý fotbalista, všichni to o mně víte. Ale vlastní gól jsem nedal nikdy. Nikdy! A vy? Vy skórujete zásadně do vlastní. Chápete vůbec, že se nám teď pravice směje? Přímo do obličeje! Do toho obličeje, do kterého jste vy svým podlým hlasováním tak hnusně plivli. Do mého obličeje. Protože já jsem strana a strana je mnou. Beze mne můžete zavřít krám. “ Paroubek už dávno nešeptal. Už mluvil hlasitě a rázně. Již nebilancoval, ale začínal útočit. „To vážně chcete, aby se mě ta holota pravičácká vyptávala ny ty nesmysly z novin? Abych já musel odpovídat na jejich přitroublé invektivy, které mi nesahají ani po kolena. Co po kolena! Po kotníky mi nesahají. A zítra by o tom psaly všechny noviny. Už vidim ty titulky. “ Paroubek v ohni otázek. “ „Paroubek nedokázal důvěryhodně odpovídat. “ „Vždyť jsou všichni proti nám! Copak jsem jediný, který to chápe? Svět se spikl, aby nás zničil a nakonec mě podrazí vlastní pátá kolona. Mne, kterému leží blaho tak na srdci. “ Paroubek se odmlčel. Zapletal zvedl ruku se dvěma vztyčenými prsty. “ My ti, soudruhu předsedo, přísaháme absolutní věrnost. Už vždycky budem hlasovat jen podle tvých pokynů,“ předříkával. Všichni zvedli ruce a jako jeden soudruh (Zajímavé, ale tento výraz žádný genderově neutrální výraz nemá)) zakřičeli “Tak přísaháme! ! " Paroubek se trochu uklidnil a částečně se mu vrátila i barva do obličeje. „Jsme přece sociální demokracie soudruzi. My víme, co a proč děláme. My víme, že všechno se dá zvládnout demokraticky. Hlasováním. “ Řekl Paroubek. „A nemohli bychom hlasovat, kdo je pro, abys nám řekl, co je s tim Březinou? " Zeptal se naivně poslanec Rupert Vývrtka. „ÁÁÁÁ,“ rozeřval se Paroubek. Vstal ze židle a rozmlátil ji o nejbližší stůl. Třísky lítaly na všechny strany a soudruzi vyděšeně ustupovali. „Takže vy už si nepřejete, abych byl váš předseda. Vám už není Paroubek dost dobrý. Vy to asi umíte líp. Už si stačíte sami! "křičel Paroubek

Poslanci padli na kolena, sepjali ruce a prosili,“ né, neopouštěj nás, ó veliký. Bez tebe jsme ztraceni. “ „Já vás neopouštim vy opouštíte mě! Všechny vás vylučuju ze strany vy holoto nevděčná. Já vám dám, hrát si na stranickou opozici! " Poslanci spustili v zoufalý nářek. Koberec po chvíli připomínal trávník fotbalového hřiště SK Kladno po jarním tání. „Mandáty vám vzít nemůžu. Zatím! Ale do strany už nepatříte. Založte si vlastní. Tahle je moje jenom moje! "Křičel v afektu Paroubek. Poslanci jej chytali za nohy a nechtěli jej pustit. Hrdelní skřeky, které vydávali svědčili o jejich nehraném zoufalství. Do místnosti vstoupili dobrovolníci z řad obyvatelstva v černých overalech a kuklách. Za pomoci obušků a hadice z přilehlého požárního hydrantu zatlačili sténající zastupitele dále od soudruha předsedy a ten mohl konečně v klidu odejít. Dorovolníci zabouchli dveře a s pomocí několika prken je pečlivě zabednili. Nakonec na ně jeden z nich vápnem namaloval velký bílý kříž. „Ty mi hnuli žlučí,“ řekl Paroubek Rathovi,“ musíme tu operaci co nejvíce urychlit. Těch pár dnů bez poslanců vydržíme, stejně si dělaj, co chtěj. Ale moc dlouho to natahovat nechci. Co kdyby se proti nám postavilo veřejné mínění! Co kdby voliči nesouhlasili s výpravou k Marsu? Co potom? " „Nesmíš se tomu veřejnýmu tlaku tolik podvolovat,“ řekl Rath. „To se ti snadno řekne, ale co nám vyhrálo poslední volby,“ připoměl Paroubek,“ že jsme z průzkumů včas zjistili, že voliči chtějí každý týden deputátní basu desítky. “ „A to máš pravdu,“ řekl Rath, nám ve středních Čechách vlastně pomohlo, že jsme zjistili, že voliči chtějí proplácet poštovné. Také proč by ho měli platit když je pošta státní. “ „Jak je na tom Březina? " Zeptal se Paroubek. „Je pod práškama, aby si to náhodou nerozmyslel. Sám víš s jakym lidskym materiálem jsme nucený pracovat. “ Paroubek mlčky přikývl,“ a kdy tedy myslíš, že bys to mohl. . . “ „No vzhledem k situaci,“ Rath udělal dlouhou pauzu,“ zejtra musim k soudu. Nějaká pitomá nána mě žaluje pro urážku na cti. Prej sem jí udělal dítě a když chtěla alimenty, tak sem jí měl říct, že na opice už přispívám v pražské ZOO. Takže pozítří. Pozítří ráno v osm. Budeš tam chtít bejt osobně? " „Tak já určitě, myslím. “ „Takže buď před osmou u nás v Hostivicích,“ uzavřel Rath. Paroubek přikývl. Už už vycházela dvojice sociálních velmožů ze sněmovny, když tu jim cestu zastoupila skupinka poslanců. „Kam si myslíte, že jdete? " Zeptal se výhružně neoholený Langer. „Co je vám do toho, vy zbohatlický slouho,“ ohradil se Rath. „V ten moment se omluvíš, sic z tebe nadělám řezanku,“ pravil poslanec Pelhřim Zámrsk. „Tomudle tomu se mám omluvit? "Zeptal se Rath a palcem ukazoval na Langera,“ to spíš uvidíte medvěda létat, než z mojich úst vyjde omluva. “ Bývalý zápasník Zámrsk zcela zapomněl na své katolické vychování a nasadil Rathovi dvojitého nelsona. Nebohý doktor zaúpěl bolestí. Snažil se ze sebe hromotluka setřást, ale bylo to beznadějné. Dokonce ani parlamentní stráž, bušící do Pelhřima obušky nepomohla Rathovi ze železného sevření. „Omlouvám se, omluvám se, omlouvám se,“ pištěl.

„No vidíš. Medvěd nikde a omluva je na světě. Teď běž domu a přebal se,“ řekl klidně Pelhřim. Pustil Ratha ze sevření svých tlap a kopanci do zadku ho vyhnal ze sněmovny. Pak se vrátil k Paroubkovi. Přistoupil k němu a začal mu rukou čistit sako. „Kolega se vás ptal kampak jste se vypravil pane premiére,“ řekl Paroubkovi. „Já jen na vzduch,“ odpověděl Paroubek přeskakujícím hlasem. „Doufám, že se nám nezapomenete vrátit na hlasování a případné interpelace, pane premiére,“ řekl Pelhřim Zámrsk téměř otcovsky. „Nezapomenu, jistě nezapomenu. Jen se krapátko proběhnu a jsem zpátky, soudruzi. “ „Kdo je u tebe soudruh ty, hubo nevymáchaná! Mě nadávat nebudeš,“ řekl Pelhřim, popadl Paroubka za to čemu se říká flígr a vyhodil ho na ulici. Na cestu mu přidal i pár výchovných pohlavků. Paroubek vztekle kopal do dlažební kostky a plival kolem sebe. „To mi zaplatí! Ta hnusná stvůra. Dám ho popravit! Ten se bude divit. Jen co tu budou marťani! " Pak si všiml Ratha sedícího na obrubníku mezi zaparkovými auty. Plakal. „Tys mi pomoh ty hrdino! " Řekl Paroubek zlostně. „Hrozně to bolí,“ fňukal Rath. „Co je mi do toho! Si doktor, tak si pomoc. Já si taky musel pomoct sám! " „A jak si se z toho dostal? " Zeptal se Rath. „Jak asi. Řekl jsem mi od plic, co si o něm myslím. A aby se neopovažoval na mne sahat těma svejma špinavejma prackama. Pak sem mu vrazil facku a bylo to. “ „Ty si tak dobrej Jirko,“ řekl Rath obdivně. „Tak pojď"řekl Paroubek a podal Rathovi ruku. Pak mobilem zavolal svoji limuzínu. Objevila se za malou chvíli. Nasedli. Konečně se opět cítili v bezpečí, před tím ošklivým a páchnoucím světem tam venku, kterému i přes úpornou snahu ani za mák nerozuměli. Vůz je rychle odvážel do jejich ostrova sociálně demokratických jistot.

VI. Den D byl konečně tu! Jiří nemohl ani dospat. Dnes se z jeho syna stane tříruký kosmonaut. Jaká čest! Trochu mu záviděl. Má to ten kluk ale štěstí, že má tak skvělého tátu. Co by za to jiní kluci dali, mít takového tátu. Který z kluků se může pochlubit, že jejich táta prosadil placenou otcovskou dovolenou z divident Čezu. To za nás nebylo. Naši tátové se museli dřít do úmoru. Šli ze schůze do schůze. Z plenárky na plenárku. Z aktivu na aktiv. Není divu, že byli tak zhuntovaní. Jiří byl tak nervózní, že nemohl ani nic pozřít. Tiše vstal, aby neprobudil svou drahou ženu a vytratil se z ložnice. Pěkně se oblékl, vzal zlaté manžetové knoflíčky, zlatou sponu na kravatu, zlaté zuby, značkové škorně a vyrazil vstříc kosmickým úspěchům. Ještě nebylo sedm a jeho limuzína již stavěla před Rathovým soukromým zdravotnickým zařízením postaveným za krajské peníze, Hospital of The manifical Davidus Rathus Hostivicus. Paroubka uvítali blond hostesky v mini tak krátkých, že člověk mohl vidět půlečky těch roztomilých stvoření. Za nimi vyšel sám David Rath. „Vítám tě souduhu! "řekl žoviálně a podal mu ruku,“ tahleta kuřátka se o tebe budou během operace starat. Vyplní ti jakékoliv přání. “ Rath zamrkal spiklenecky jedním okem. „Ale budeš muset mít strpení. Pacienti ještě nejsou připraveni a já se taky musim převléci. Takže se

zatim dobře bav,“ rozloučil se Rath a odešel. Hostesky vzali Paroubka za ruce a odvedli ho do přijímacího salonku. „Co si dáš k pití soudruhu? "Zeptala se jedna z nich. „Tak já myslím, pivo,“ řekl Paroubek. „A budeš si přát něco papat? "Zeptala se druhá. „No nic sem nesnídal, takže bych si eventuelně něco dal,“ odpověděl Paroubek. „Máme tu pro tebe kaviár, paštičku z husích jatýrek, nadívané křepelky, pečené holuby a býčí žlázy. “ Co si dáš? " „Tak já myslím, noste to tak nějak všechno postupně. “ Hodina se zdá být dlouhá doba. Třeba ve vězení, nebo u zubaře. Ale hodina za hodovním stolem uběhne jako vítr. Paroubek ještě ani nestačil dojíst a už se rozhrnula záclona na prosklené stěně před ním. Za sklem se objevil obličej Davida Ratha. Byl celý v zeleném jako správný chirurg. Zelené kalhoty, zelená kamizola, na hlavě zelený klobouček se sojčím pírkem. „Tak jdem na to, soudruhu,“ ozvalo se z reproduktoru. „To už je tolik,“ podivil se Paroubek a podíval se na své švýcarské náramkové hodinky Rolex. A opravdu. Už bylo 8. 05. „Tak začněte,“ řekl Paroubek s plnými ústy a hosteskám naznačil, že je snídaně u konce. V operečním sále za sklem byly dvě lůžka a na nich dva pacienti. „Klient A,“ řekl Rath a ukázal na prvé lůžko vycházkovou mysliveckou hůlkou,“ dárce. Klient B, příjemce. “ Klient B se vztyčil na loktech. Byl to v obličeji mírně zelený Jiří Paroubek ml. “ Ahoj tati,“ zavolal a zamával rukou. „No Jirko, co jsme si řekli! Tati mi můžeš řikat doma. Ale na veřejnosti jsem soudruh. “ „Ahoj soudruhu,“ opravil se Paroubek ml. a znovu ulehl. „Během této snadné operace odebereme klientovi A paži, abychom ji ihned klientovi B implantovali. Operaci provedu já sám osobně,“ řekl Rath a uklonil se. „Tak já myslím, že děkuju za představení a dej se do díla,“ řekl Paroubek a rozvalil a se v divanu, který mu hostesky, pohotově připravily. Rath uchopil skalpel a začal řezat Březinovu ruku. „Ááá, úú, ááá,“ vřískal Březina nelidsky a zmítal se v bolesté křeči. „Chyťte ho. “ Vykřikl Rath Čtyři korpulentní sestry zalehly Březinu, tak aby Rath mohl pokračovat v řezání. Březina dál nelidsky vřískal. Trvalo velice dlouho, než Rath skalpelem odstranil všechnu měkkou tkáň až na kost. Paroubek si zacpával uši a odvracel zrak. „To jste mu nemohli dát nějaká anestetika"křičel v hrůze. „My mu je dávali, ale to víš, poplatky u lékaře jsme zrušili, takže musíme šetřit. Dostal je trochu naředěná,“ řekl Rath a chopil se pily. Zvuk řezané kosti se nedá k ničemu přirovnat. Také křik Březiny nelze k ničemu přirovnat. Jiří si zacpával uši, co to šlo, ale nebylo to nic platné. Řev sílil a blížil se k němu. Zdálo se mu jako by křičel on sám, jako by řezali jeho ruku.

Paroubek sebou prudce trhnul. Byla tma. Čelo měl zborcené potem. Podíval se na hodinky. Jeho Prim sport ukazovaly jednu hodinu. Ležel v posteli. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Na vedlejší posteli seděla jeho Zuzana a konejšila malého Jiříka. „Co, co? " „Pšt,“ zasyčela Zuzana,“ právě zabral. Asi zoubky. Promiň, že tě probudil. nemohla jsem ho uspat. “ „Kolikátého je? "zeptal se Paroubek zmateně. „13. ÚNORA zašeptala Zuzana,“ proč se ptáš? " „Ale rok! Jaký je rok? "téměř vykřikl a malý Jiřík začal znovu popotahovat. „Přece 1985. Co blázníš? " „Já ti měl takový hrozný sen,“ řekl Paroubek,“ dej mi ho. “ Vzal svého malého syna a začal s ním chodit po pokoji. Tiše mu prozpěvoval. Houpal ho tak dlouho až konečně tvrdě usnul. Pak si lehl zpátky do postele a přitiskl se ke své ženě. „To byla taková hrůza,“ pošeptal jí do ucha,“ tohle se nikdy nesmí stát. Nikdy. “ Zuzana ho políbila a za chvíli už oba tvrdě usnuli. Tak tvrdě, že si ráno Jiří ze svého snu vůbec nic nepamatoval. . . . . . . Všechny osoby, jména a děje v tomto díle jsou zcela smyšlená. Jakákoliv podobnost se skutečnými lidmi je čistě náhodná. Sepsáno s laskavým finančním přispěním západních ideodiverzních centrál. Speciální dík CIA, CI5, ČSAD Líbeznice a OPBH P-4 Autor.