VÁŽENÍ ČTENÁŘI! STOVKA

STOVKA Hm, sté číslo Montany – co já s tím? Vím, že je to 200 měsíců fajn činnosti, která mně přerostla ze zábavy ve skutečnou životní náplň – tedy ve smyslu, že na nic víc už nezbyl čas. To jsem samozřejmě netušil, když po letech redigování zábavného samizdatu HOTEJL nás s Borkovcem (autorem názvu Montana) napadlo vydávat opravdový horolezecký časopis. Cuknout se nedalo, ve stole odpočíval, dnes už bohužel ztracený, dopis od samotného Miroslava Sládka, takto šéfa tehdejšího Federálního úřadu pro tisk a informace, končící slovy „Z výše uvedených důvodů není v zájmu socialistické tělovýchovy existence Vámi navrhovaného časopisu“. Takže jedem! Což náplň, v tom jsme neviděli problém (jako spoustu jiných), ale to překvapení, když jsme po vytištění barevné obálky zjistili, že tiskařské barvy jsou transparentní… Však koukněte na obálku č. 1/90 to je estetický zážitek, co? Za pochodu jsme přišli na spoustu věcí. Jen pro zajímavost – hlavním technickým zařízením byl psací stroj. Štos papíru se pak po nocích přenášel do bájného zařízení PC286, o jehož vlastnictví jsme ani nesnili. Jak to, že nakonec Montana vyšla dodnes nechápu, toliko zázraků snad není možných. Mimochodem, ten zázrak, že číslo opravdu a včas vyjde, se jak vidíte, opakoval už stokrát. Dobrý, že? Věřím, že příděl není vyčerpán a bude to tak dál. S distribucí jsme se moc nezabývali – tehdejší PNS lačně spolkla celý náklad, remitendu nevracela, co se neprodalo platili oni. Těch pár set předplatitelů jsme hravě nastrkali do obálek, nalepili padesátníkovou známku a roznesli po schránkách v okolí. No, moc dlouho to nevydrželo, tak dvě čísla. Prvně se sesypala PNS, hned potom jsme nezvládli ty obálky. Předplatitele vyřešila balicí manufaktura vlastního vynálezu, remitendu z PNS pak výkupna papíru. Ale drápkem jsme se chytli, přesto po roce došlo na natírání brněnských kandelábrů. Zvláště zábavné bylo, když v tomto dost vypjatém období někdo zavolal do redakce (tedy do bytu, že ano), že by rád mluvil s ředitelem, případně s ekonomickým náměstkem. Je ovšem pravda, že v té době jsem na inzerát „ukořistil“ ekonomku. Při osobním kontaktu se sice ukázalo, že slovo faktura jí moc neříká, zato její manžel (v mylném očekávání vylepšení rodinného rozpočtu) se uvolil, že to chvíli zkusí – Radek Vobecký už šestnáct let Montanu chrání před útoky kontrol z finančáku a mojí administrativní velkorysostí. Časem jsem zjistil, že grafickou úpravu fakt nelze nechat na mohovitém majiteli písíčka a v agonii se právě svíjející brněnské Zbrojovce jsem našel Martinu Petrovou, co právě dostala nezaplaceno za reklamu na šicí stroje. Redakční trio si na sebe začalo zvykat. Výhodou bylo, že nikomu z těch dvou lezení nic, ale vůbec nic neříkalo. Hnedle v začátcích jsem totiž zjistil, že aktivní horolezec je na redakční práci naprosto nepoužitelný – už kvůli té větě „tý brďo, příští týden má být hezky, valím lízt!“ Naštěstí Montaně zůstala věrná banda dopisovatelů, mezi kterými setsakramentsky vyčníval Filip Filek Šilhan. Jeho texty patří k tomu nejlepšímu, co se v Montaně psalo. Jeho spolupráce zdaleka nebyla jen o psaní – ale to už je úplně jiná kapitola, však s hodně smutným koncem v trhlině pod Wildspitze. A jak nevzpomenout externího redaktora Vláďu „Chrousta“ Procházku! Jako tiskař totiž věděl své (z nás ostatních samozřejmě nejvíc), o lezeckém náčiní by mohl napsat knížku (kdyby stíhal) a termíny pro něho byly a jsou svaté. A co takový Petr „Pepe“ Piechowicz, Rosťa Tomanec, Igor Koller – fakt se nedají vyjmenovat všichni, kteří drželi i drží Montanu, dnes nejdéle vycházející český lezecký časopis. Jak se zvětšoval štůsek Montan, ubývalo natírání konstrukcí a nahradila je výroba vizitek, dopisních papírů novoročenek a kalendářů. Při vidině nevratných jevů ve vlastní mozkovně jsem přesvědčil ke spolupráci i „kolegu“ Radima Výrubka, coby jakýsi předstupeň před „hlavním ekonomem“ (někdo se o ty faktury fakt musí starat, pak, že nemáme ekonomického náměstka!) a navíc - to červené, co pěstuje pod Pálavou je fakt dobré. Také už jsem občas sehnal reklamu – záleželo na tom, kde byl šéfem někdo z horolezců. Proto v prvních Montanách najdete třeba brněnskou FRUTU, která tenkrát vyráběla CocaColu nebo pražský obchodní dům KOTVA. Jako dnes si vzpomínám na první reklamu „z voleje“ - do tehdejších Československých aerolinií jsem si oblékl i sako s kravatou! A dali, panečku, to byla trefa! Kdepak asi je ten milý pán, co se nechal přesvědčit... A hnedle po něm se probudil démon českého outdoorového trhu – Jindra Hudeček. Táhli jsme tenkrát noční Vídní, kde na Svěťáku málem dosáhl na bednu a právě to „málem“ bylo kapkou, která ho přiměla k založení HUDYsportu. Uvolněná nálada pak dala vzniknout slibu spolupráce, která trvá dodnes. Pak přibyl Pavel Habětín a jeho WARMPEACE, GENTIANA s věčně usměvavým Vláďou Rendlem, nenapravitelný pohodář Šťáva s MAMMUTEM a další a další. S některými se potkáváte na stránkách Montany dodnes. A když se rozhoupal k něčemu jinému než jen k osmitisícovkám Joska Rakoncaj se svými spacáky a bundami s hrdou nášivkou SIR JOSEPH, „Vagón“ Standa Šilhán se svým velkoobchodem VERTICAL SPORT, uvěřil jsem, že Montana bude žít. Pak už jenom zbylo najít nástupce. Ve chvíli, kdy už ani ta druhá hlava nebrala se objevil Tomáš Roubal a po druhém pivu, že by to zadarmo zkusil. Rok dělal v Montaně za kafe a dobré zacházení, pak za pár peněz a dnes už má „Montošku“ pod palcem. A dělá to dobře – jinak byste v ruce tohle jubilejní číslo neměli. Jiří Růžička (-šp-) v.v.v. (vydavatel ve výslužbě)

2

VÁŽENÍ ČTENÁŘI! Tato Montana je stá, tedy jubilejní. Nad různými variantami, jak toto číslo pojmout, nakonec zvítězila ta nejjednodušší. Žádná speciální témata, žádné velké oslavné projevy. Prostě „jen“ 80 stran lezeckého časopisu. České lezení má ve světě zvuk. Na druhou stranu, někdy s oblibou říkáme, že je malým zázrakem, že může vycházet čistě lezecký časopis v zemi, kde má nejvyšší kopec asi 1.600 metrů. Děkujeme za vaši přízeň. A ještě jedno, předem slibované, překvapení. Protože se nezřídka pídíte po starších výtiscích a informacích z nich, rozhodli jsme se postupně zveřejnit v digitální podobě všechna čísla našeho časopisu vydaná po roce 2000 (va webu budou ke stažení po 20. 12. 2005). Více na www.montana.cz. redakce

Těch pár set předplatitelů jsme hravě nastrkali do obálek, nalepili padesátníkovou známku a roznesli po schránkách v okolí. Zleva Josef Borkovec, autor, Radek Vobecký.

Balicí manufaktura vlastního vynálezu. Šéfoval jsem jen zařízení, ty dívenky bych nezvládl už tenkrát…

contents Editorial

obsah Úvodník Tomáš Obtulovič

4

Diff & Rence

Roz & Díl Vojtìch Dvoøák

4

Czech and Slovak expedition to Shipton Spire area.

Karakoram Petr Piechowicz

6

Climbing in British Columbia. Fram is finally finished! An analyze of the Worldgames competitions. Ondra and Stráník wish all the best in the next year to all readers. Mix Finland – not only „the land of thousands of lakes“. Climbing trip to Yosemite.

Yosemite ultra classics. Minarik about his Himalayas expeditions. „Mára“ about the latest success of his. To the Mont Blanc summit in one day.

Interesting books.

Kanadská lezenice 1 S. Bulka, P. Kusal

16

Fram – End of Mystery J. Doudlebský, P. Jonák, V. Šatava

20

Worldgames aneb I mistr tesař se někdy utne 24 Udo Neumann Minirozhovor Tomáš Roubal

27

Mix Jiří Novák

27

Skalní lezení v Suomi Břeťa Lebloch

28

Výlet německých potápěčů do kraje Tó-Tó-Kon-Oo-Láha Radek Morávek

32

Yosemitská klasika Jindřich Bednář

37

Šest himálajských sezón Martin Minarik

40

Nazdar lezčíci a především sličné lezkyně! Marek Holeček

45

Na Mont Blanc cestou necestou aneb Výstup a sestup Katka Stuchlíková

46

Zajímavé knihy

47

Mix Jiří Novák

47

Pákistán trip H.O.R.A.L 2005 Jan Čáka

48

Horomedicína Tomáš Obtulovič

50

News from the Czech Mountaineers Association.

ČHS J. Pražák, J. Ottová, A.Č.

52

Climbing gear.

Matroš D. Janák, J. Doudlebský

54

Zajímavé knihy

55

Mrázův šleh Tomáš Mrázek

55

16. Pelikánův seminář Tomáš Obtulovič

56

Tatry Jozef Gurník

57

Na pultech

57

Mix The climbing adventure in Pakistan. First aid on the rope.

Interesting books. One of the best climbers worldwide shares his attitudes. 16th meeting of our mountain physicians. High Tatras walls. In our shops. Mix Info section. Festkogel (2.272 m) Two girls, van and one year of holidays. Go for it. Ice-climbing in Tirol. Karel Cerman – an effigy. Competitons. The story of the snap… some pictures need a comment. Epilogue.

Mix

57

Galerie Jiøí Novák

58

On the Rope 3 Švédky

60

A jdi...

61

Info – Tirolské ledy A. Jentzsch, A. Jentzsch-Rabl

62

Karel Cerman Martin Krejsa

40

Závody M. Macek, J. Homolka

72

Příběh fotografie Petr Piechowicz

78

Hovory z Montany Tomáš Roubal

80

Kangchenjunga, podzim 2000, 7000 m. Josef Morávek krátce předtím než jsme se kvůli silnému větru rozhodli pro návrat. foto: Martin Minarik

3

úvodník

Tomáš Obtulovič

komiks

Můj příběh o Montaně a lezení vůbec… Příšerné zvonění telefonu a na displeji svítí jméno šéfredaktora. Zvedám to s očekáváním nějakého maléru. Když volá šéf, bývá to padesát na padesát. Buď dobré a nebo většinou hodně špatné. Mám napsat úvodník! Co je to? Špatné a nebo hodně špatné? Nevím, co mám říct. Zkouším se z toho vykroutit, ale překvapivě neúspěšně. Večerním Brnem mířím domů, v uších mi hraje Mobyho Hotel a já přemýšlím, jak začal můj příběh o Montaně a lezení vůbec. Vybavuji si první návštěvy Tater s rodiči. Čím byl chodník náročnější, tím jsem byl více spokojený. Následovala etapa všemožných i nemožných přechodů hor ve všech ročních obdobích. To už mi hory připadaly jako můj druhý domov, úžasné, dech beroucí… Pouta k domácím Beskydům zůstala, ale skalnaté rozeklané vrcholy posypané tou bílou věcí podobně jako talíř s vanilkovými rohlíčky mě zcela pohltily. Návštěva Dolomit, první třítisícovka v pionýrkách. Jako včera si vzpomínám na své lezecké začátky na Kružberku, na první přelezenou trojku, čtyřku, pětku… Můj první matroš ani můj pořádně nebyl. Se dvěma kamarády jsem tehdy zavítal do maličkého Hudáče v Ostravě. Společný jsme měli sedák, pár karabin a i ty lezečky jsme vybírali tak, aby seděly všem. Záchranou byl starý smyčkový prsák, který připadl jističovi a v tom fantastickém fialovém sedacím úvazku tak někdo mohl směle stoupat vzhůru. Trochu problémů nám dělalo pouze 30metrové lano, ale jako na opravdové horolezecké lano jsme na něj byli řádně pyšni. Pak to šlo ráz na ráz. Další skalky, překližka a opět Tatry. První zimní tábor na „Brnčálce“ a taky pořádně plný ešus čehosi, co už jednou žaludek vidělo. Opakovaně Alpy, Rosa, o které jsem napsal i první krátký článeček do Montany... Naplno jsem prožíval každý příběh, cestu nebo horu, že jsem ani nevěnoval pozornost tomu, jak spolužák z lavice důkladně zapracoval na mnou vyhlídnuté spolužačce! Před šesti lety malé stěhování z Havířova do Brna na „výšku“. Nové kamarádky a kamarádi a s nimi úžasně strávený čas lezením nebo na lyžích. Brno je taková větší vesnice a při jednom z výpadů za lezením jsem se potkal i s tím, kdo je za tento plátek zodpovědný. Slovo dalo slovo a vznikla rubrika První pomoc na laně aneb Ošetři a zachraň na skále, ledu a sněhu. Za ten svůj první rok existence mě chytla u srdce a vynasnažím se, aby i vám něco předala. Tak jsem se tedy dostal od turistiky k lezení, ze severu na jih, ze stránek MF Dnes, Turistiky a hory a školních časopisů do Montany. Lezení je o lidech, vášni, pocitech a snech. Proto lezu a rád o něm píšu. Krásné zážitky kdekoliv přeje

© watt design

4

Shipton Spire (6.017 m)

KARAKORAM „KAM TO ZASE JEDEŠ? VŽDYŤ TĚ TAM ZABIJÍ, JE TO TAM SAMÝ TERORISTA. A KDYŽ TĚ NEZASTŘELÍ, TAK ZHYNEŠ V TĚCH OHROMNÝCH HORÁCH!“ TAK TOHLE JSEM POSLOUCHAL POKAŽDÉ, KDYŽ JSEM SE NĚKDE ZMÍNIL O MOŽNOSTI ZÚČASTNIT SE EXPEDICE, KTEROU PŘIPRAVOVALI MOJI SLOVENŠTÍ KAMARÁDI.

PO ZKUŠENOSTI Z AFRICKÉ

CESTY JSEM TYTO HROZBY NEBRAL

PŘÍLIŠ VÁŽNĚ, ALE NA MOTIVACI TO

ZROVNA NEPŘIDÁ.

FINANČNÍ SITUACE

NEBYLA TAKÉ ZROVNA NEJRŮŽOVĚJŠÍ,

A TAK JSEM DO POSLEDNÍ CHVÍLE

VÁHAL.

NAKONEC ROZHODL E-MAIL „…

OD IGORA, VE KTERÉM STÁLO:

EXPEDICIE SA ZUCASTNI DOBRA PARTIA,

TO STOJI ZA TO, ABY SA CLOVEK AJ ZADLZIL...“

6

CESTA DO HOR JE DLOUHÁ

Britská letecká společnost, která si nezaslouží ani negativní reklamu, nám připravila hned na úvod nemilé překvapení v podobě sedmi nedoručených báglů, ale jinak pohoda. Člověk, který hodně cestuje, si rychle zvykne na to, že odchází do největšího pohoří světa v tričku, kraťasech a sandálkách. Nezbytné zdržení v Islámábádu a potom „jen dva“ dny cesty po známé Karakoram Highway. Nestačíme žasnout nad řidičským uměním místních draků, kterým pravidla silničního provozu nic neříkají. Ale náš řidič je dobrý a hašiš také! Ve Skardu den pauza, kterou strávím na záchodě, a hurá do hor. Jeepy jedeme cestou necestou do horské vesnice Askole, která se nachází

v nadmořské výšce 3.048 metrů. Místní lidé se zde živí převážně zemědělstvím, ale v sezóně expedic mnoho mužů usiluje o práci nosiče. Je to práce náročná, ale na místní poměry velmi dobře placená. Proto při výběru nosičů dochází vždy k drobným šarvátkám, které náš styčák Javed řeší dřevěnou holí. Po rozdělení naší batožiny vyrážíme na čtyřdenní pochod do základního tábora Shipton. Cesta, která vede kolem řeky Biaho Lungpa až do kempu Paiju, není příliš náročná. V těchto kempech odpočívají všechny horolezecké expedice nebo trekaři, kteří jdou buď nahoru nebo dolů. Je proto milé, že se tady potkáváme s ostravskou partičkou horolezců. Kluci se zrovna vracejí z K2, kde strávili dva měsíce. Je to krásné setkání,

a proto není divu, že kecáme dlouho do noci. Ráno se loučíme a vyrážíme každý svým směrem. Před námi je to, co už „kádvojkaři“ mají za sebou – ledovec Baltoro. Motivace je naštěstí obrovská, protože se před námi tyčí nádherné hroty Cathedrals a později i věže Trango. Ještě předtím, než vstoupíme do údolí ledovce Trango, nocujeme v nosičském kempu. Je to nádherné místo. Nad námi se tyčí pětitisícové kopce, Great Trango a v dáli Gasherbrum. Využívám této nádherné atmosféry a spolu s Paľem se vnucuji pod celtu, kde odpočívají nosiči. Přijímáme pozvání na čaj, při kterém spolu hovoříme o jejich tvrdém životě a ženách. Poslední úsek našeho pochodu vede přes základní tábor Trango, který je obsypaný stany. Jsou tady Francouzi, Španělé, Američané, Poláci a Korejci. Všichni s cílem vylézt na Nameless Tower. Největší zájem je o cestu Eternal Flame, kterou chtějí Španělé vylézt celou volně. Amíci zase chtějí cestu vylézt za jeden den, což se jim skoro povedlo při prvním pokusu, ale dojeli na špatnou aklimatizaci. No a Korejci chtějí prostě jen vylézt na vrchol a stát se národními hrdiny.

SHIPTON BC

Byl jsem už na mnoha úchvatných místech, ale základní tábor Shipton je jedinečný. Sedím na kameni, vedle mě šumí potok a já tiše vnímám celou tu nádheru, kterou lze slovy jen těžko popsat. Záhony rozmanitých barevných kytek, vlnící se ledovec, stěny kolmé a špičaté jako hroty šípů.

JAK JSME VYNESLI MATERIÁL POD NAMELESS TOWER

Už cestou do základního tábora neunikla mé pozornosti. Nameless Tower je prostě nádherná. Když se konečně vyškrábu na morénu, kde je základní tábor Trango, mám tuto věž jak na dlani. První věc, která mě zaráží, je nástup pod stěnu. Na první pohled je znát, že si při vynášce mákneme. A aklimatizační výstup do sedla to jen potvrdil. Když k tomu připočítám cestu přes ledovec, která nám trvá dvě hodiny, tak není Nameless zrovna ta nejlepší volba. Jenže do Shipton Spire bychom potřebovali závěsnou postel, kterou nemáme. A tak začínáme vynášet pod „bezejmennou věž“. Začátky jsou vždycky kruté, protože tělo není zvyklé na těžkou práci a řídký vzduch. A tak Kamzík celou noc zvrací. Počasí je velmi proměnlivé. Jeden den svítí slunce, druhý den sněží

Hainabrakk a Cat‘s Ears Bivak pod Nameless Tower Cesta do hor

7

Nosiči Askole (3.048 m) – výroba cihel Askole – zavlažování polí

Shipton Spire

nebo prší, ale nosit se dá za každého počasí.

ALLÁH S VÁMI

Marek a Mirek lezou „Ship of Fools“ (VI 5.11 A2 WL6, 1.300 m) na Shipton a vedou si velmi dobře. Během čtyř dní se dostali skalní stěnou až do sedla, kde je zastavilo počasí. Neustálé dešťové přeháňky, které promočily všechno, co se dalo, je donutily sestoupit do BC. 8

Jediní, kdo zůstali ve stěně, jsou Dodo a Gabo, kteří lezou „alpským stylem“ na Great Trango. Ve stěně jsou už šestý den a neustále lezou. Počasí jim vůbec nepřeje, což v táboře vyvolává velké obavy. Po sedmi dnech konečně vidíme dvě postavičky na vrcholovém hřebeni Tranga. Jenže výstup nekončí vrcholem. Sestup, pro který se kluci rozhodli, je zřejmě v těchto podmínkách nejrozumnější, ne však nejsnad-

nější. Igor jako vedoucí expedice prožívá muka. Neustále sleduje dvoukilometrovou severozápadní stěnu, kterou kluci slaňují. V malé pauze na večerní jídlo však kluky ztrácí a už nenachází. Ráno odcházejí do BC Trango Igor, Martin, Paľo, Ďura a Kazo. Deník: „…najednou se na horizontě objevuje skupina lidí!!! Jó, jó, jó!!! Gabo a Dodo jsou doma. Slaňovali celou noc a na úpa-

Cat‘s Ears

tí stěny se dostali kolem páté hodiny ráno. Jsou totálně na kaši, ale v pořádku!!!“

JIŽNÍ STĚNA GREAT TRANGO – „ASSALAM ALAIKUM“

Proč vznikl nápad vylézt jižní pilíř? V tejto stene, okrem americkej cesty, ešte nebolo doteraz nič vylezené. Keďže ide o najväčší Big Wall, ktorý je vhodný na alpský štýl (zostup je prakticky nemožný), bola to pre nás veľká výzva. Vzrušujúce na

celej veci je tiež to, že na celom výstupe, ktorý má približne 3.000 metrov, je najťažší záverečný „Head Wall“. Nalehko! Aby sme boli úspešní, bolo nutné vziať si so sebou minimum vecí a jedla. Spacák jste do stěny nebrali. Proč? Jednoducho neprešiel. Aj tak by pri zlých podmienkach zmokol a bol by k ničomu! V stene sme často na spacák mysleli.

Jaký byl plán? Vyliezť túto cestu v priebehu troch až sedem dní. Nakoniec sme to zvládli za osem. Zdržalo nás zlé počasie, keď podmienky boli skôr zimné ako letné! Je možné celou cestu vylézt volně? Nie. V ceste je veľa tenkých špár a kyvadlových traverzov. Co vám v cestě chybělo? Teplo a posledné dni aj jedlo.

9

Informace? Žiadne! Minulý rok sme si stenu prezreli. Tesne pred výstupom sme si celú líniu odspodu prešli a vybrali smer výstupu. Proč jste šli bez informací? Nebolo by to tak dobrodružné. A o to sme sa nechceli pripraviť. Jednoducho sme si to chceli užiť! Co se vám začalo honit hlavou, když se zhoršilo počasí? Bolo nám jasné, že na zostup nemôžeme pomýšľať. Okolo nás lietali kamene a jediná bezpečná voľba bola liezť hore. V duchu som sa začal modliť. Počasie sa však stále zhoršovalo. V době, kdy kluci lezli na Great Trango, kanadská expedice lezla na protější straně údolí na stěnu Uli Biaho. Když se zhoršilo počasí, chtěli se rozhodovat podle toho, co udělají Dodo s Ga-

bem. „Co dělají Slováci? Bivakují. O.K. My také.“ Druhý den prší. „Co dělají Slováci? Lezou dál?!? Ne, my slaňujeme do BC!“ Veľkým relaxom pre nás bolo to, že sme počúvali Rock´n´Roll schovaní v jaskyni a okolo nás lietali kamene. Jaké bylo lezení? Vedeli sme, že v stene bude veľa špár. Ale čo nás prekvapilo, bolo veľké množstvo širočín, ktoré spomalili náš postup. Nepríjemné boli tiež rajbasy, ktoré nešli zaistiť. Záverečný HW nám pripravil prekvapenie v podobe zaľadnených a zasnežených špár, čo bolo najhoršie. Jakou jste měli taktiku? Vo vedení sme sa striedali po dňoch, ale v závere cesty podľa toho, kdo mal viacej síl. Niekoľko dĺžok sme liezli súčasne. Na to sme sa špeciálne pripravili a veľa sme spolu liezli, aby sme sa dobre poznali. Chybu sme si v tejto stene nemohli dovoliť.

Šli byste do stejného projektu znovu? Dodo: Nie, nikdy viac. Ale bola to veľká skúsennosť, ktorá posunula naše možnosti dopredu. Chcem liezť ešťe ťažšie cesty. Gabo: Nie, je to cesta, ktorú sme vyliezli, preto nie je potrebné opakovať rovnaký podnik. Je dôležité zamerať sa na ďalší ťažký cieľ. Tuto výpověď jsem zaznamenal několik dní po úspěšném prvovýstupu jižní stěnou Great Tranga. Kluci měli za sebou osm těžkých dní, které by se slovem čísel daly popsat asi takto: 1. den – VII/ A2, 2. den – VI/45, 3. den – VIII/A2/ 60, 4. den – VIII/A2, 5. den – VII+/A2, 6. den – VIII/A2, 7. den – VII/A1/50, 8. den – sestup slaněním 16 hodin. Počet vylezených lanových délek: přibližně 90. Nástup je v nadmořské výšce 4.100 metrů. Konec cesty na hřebeni Great Trango je v 6.150 metrech.

Gabo a Dodo v bezpečí BC Shipton

10

GREAT TRANGO: VÝBER Z DENNÍKA – 4. 8. AŽ 11. 8. 1. deň Skoro ráno pod nástupom, ktorý sme si len včera napozerali. Línia je však jasná, ale čo bude pod štítovou stenou, nevieme. Možno aj preto mám takú trému. Počasie však máme perfektné, a preto nie je dôvod váhať. Ideme do toho. Lezenie je hneď od začiatku ťažké. Prvé kyvadlo už v piatej dĺžke, nepríjemná širočina a navyše to strašné teplo. Voda nám došla na obed a teraz som zvedavý, čo budeme do večera piť. A nebolo čo piť do rána! 2. deň Dokonca sme ostali aj bez varenia. Márne sme večer hľadali vodu, či sneh na policiach. Nič. A ešte k tomu všetkému poobede začína pršať. Ale na návrat nikto z nás nemyslí. Stenou padajú kamene a sme radi, že sa dalo aspoň niekam schovať. Oľadnené platne, zlé mož3. deň nosti na istenie a ďalšie kyvadlá. Mixové dĺžky a navyše sme doliezli do slepej uličky. Hladká platňa. Asi to ráno vyrieši ďalšie kyvadlo. Štítová stena. Len rýchlo 4. deň zalomím krk nad tou strmosťou a leziem ďalej. Mraky totiž naznačujú, že už dávno nepršalo. Po osemdesiatich metroch však musíme zlaniť pod he-

adwall. Už sneží tak, že nevidím ani dopredu. Noc je chladná -15 °C. Moc nespíme, ale Gabovi aspoň hovorím, že ráno bude určite pekne. Som ja ale klamár! Stále 5. deň sneží a fúka vietor. A chudák Gabo sa teraz trápi vo véčkovej špáre. Modlím sa preto k Bohu, potom aj k Allahovi a nakoniec k samotnej hore. Sneží však naďalej a navyše sme dojedli našu poslednú výškovú stravu! Frendy zamrzli, lano 6. deň máme ako kábel, ale liezť musíme ďalej. Gabovi vypadáva zrak. To najhoršie nás však ešte len čaká. Na hladkú platňu obúvam lezečky, ale to už cítim, že prsty na nohách mám omrznuté. Studený bivak poctivo preklepeme až do rána. Pokus o zohriatie sa varičom takmer skončil katastrofou. Neviem sa sústrediť a pa7. deň dám osem metrov. Dokážeme to ešte doliezť? Mrznú mi ruky, ale aj napriek tomu leziem špáry voľne. Oĺadnené a zasnežené. Na obed sme na vrcholovom hrebeni. Jediný bezpečný zostup je však zlanením SZ steny. Za posledné dni nasnežilo až moc, aby sme mohli zostúpiť normálkou. Dá sa však zlaniť

vyše 2.000 m len s piatimi skobami a ôsmimi nitmi? Lúčime sa teda aj s našimi čokmi a frendami. O siedmej večer máme polovicu steny za sebou. Stupám do žlabu, ale ten sa so mnou utrhne a padám 150 m. Stratíme jedno lano, a preto zostupujeme strmými platňami nenaviazaný. Tu sa šmykne aj Gabo a padá 30 m. Akoby zázrakom sme našli 8. deň aj naše druhé lano. Radosť však nevnímame. Od vyčerpania padám do sute a len s veľkou námahou sa opäť postavím, aby som prešiel ďalšie metre. Je päť hodín ráno. Gabo leží v prachu Trango BC. Padám k nemu. Je koniec. Dokázali sme to! Po ôsmich dňoch to bola tá najväčšia radosť, akú sme poznali. Dodo Kopold

JIŽNÍ STĚNA GREAT TRANGO

Vždycky jsem miloval cesty, které mají příběh – jméno. Eternal Flame patří jednoznačně mezi ně. Cesta stará šestnáct let neztratila za celou tu dobu nic na své kráse. Důkazem jsou lezci z celého světa, kteří čekají na příležitost a počasí v základním táboře. Byl jsem rád, že patříme mezi ně, ale zároveň jsem pocítil jisté napětí spojené s výčitkou, že jsem na tak těžký výstup málo trénoval. Nejisté počasí jasně naznačilo, že ten, kdo chce cestu vylézt, musí být rychlý nebo dostatečně tvrdý. Francouzi Arnaud Petit a Stéphanie Bodet svým rychlým výstupem ukázali, jak vysoko je pomyslná laťka posazena. Původní vize lézt maximum lanových délek volně se v přítomnosti Nameless stále víc vzdaluje. Samotný ostrý pokus, který skončil stejně rychle jak začal, rozbil všechny mé představy a sny. Sedím pod nástupem a sněhovým žlabem spouštím odporně těžkou krysu k našemu bivaku. Je mi do breku. Připadám si jako malý klučina, který právě dostal po čuni od starší-

ho a silnějšího kluka. Před všemi se mi směje a já uvnitř cítím strašné napětí. Sedím na zemi, pěsti zatnuté, ale v očích mám slzy. Večer se v dáli objevují mraky a ráno zase prší. Dole v základním táboře nás čeká Dodo. „Kluci, rád vás vidím.“

Assalam alaikum (VIII / A2 , 60°, ABO) 4. 8 – 11. 8. 2005 Dodo Kopold (Yak § Yeti, Yak Steam, Petzl), Gabo Čmarik Napětí v základním táboře postupně opadlo. Je čas vyrazit do stěn! Jenže, počasí je stále nejisté. Chvíli svítí slunce, pak se zatáhne a začne pršet. 15. 8. útok na Eternal Flame Na jaře 1989 mě pozval Wolfgang Güllich na svoji expedici do Pákistánu – na věže Trango. Tento žulový obr se pro mne stal po patnácti letech lezení ve všech koutech světa výzvou. Motivační díra, která mě už delší dobu pronásleduje, zmizela! Do cesty se mně postavil velkolepý cíl. Nejen sportovní výkon, ale i divoká příroda Karakoram, nejmohutnějšího pohoří světa, mě přitahovala. Těžké lezení v nejvyšších horách – může být pro horolezce něco lákavějšího? Milan Sýkora, Montana 2/1990

Večery v BC – Palo

Denmo – už není jen záhadou Nepříjemný pád, který naštěstí skončil jen naraženou patou, přinutil Andyho a Erika slanit do základního tábora. Tak jsme se tu zase jednou všichni sešli, aspoň bude sranda. Počasí stejně stojí za starou bačkoru, tak kdo by lezl. Jenže Andy a Erik jsou po neúspěšném pokusu v cestě „For Better or for Worse“ pěkně nažhavení na svůj vlastní prvovýstup. Přestože pata ještě bolí a počasí není stoprocentní, kluci zase balí nádobíčko a vyrážejí do stěny. Tentokrát s úmyslem dolézt až na vrchol. Když si dáváme u společenského stanu ranní kafíčko, kluci už několik hodin lezou. My 11

Shipton Spire

také nelenošíme a jdeme pro náš materiál pod Nameless – pokolikáté jsem sem už vyšlapal? Na večeři jsme zpátky v základním táboře a přesně v osm blikáme do stěny, jestli je všechno v pořádku. Odpověď je pozitivní. Přestože odpoledne zase sněžilo, kluci vylezli řádný kus prvovýstupu. Ráno je zase nádherně a kluci nezadržitelně stoupají k vrcho12

lu. Přesně v dobu, kdy nás Fida a Ali svolává k večeři, Andy a Erik dolézají na vrchol věže Hainabrakk.

HAINABRAKK EAST TOWER

Mystical Denmo (6, VII+/A2, 1.400 m.) 6. 8. – 23. 8. 2005 Erik Rabatin (Kayland, Buff), Andrej Kolárik (Millet, Telenor Networks, Trekland)

A kdože je onen záhadný Denmo? Viděn byl v údolí Biafo kousek od Latoku a Ogre. Je poloviční velikosti než nepálský Yetti a chlupatý jako Yak. Živí se převážně trávou a lidí se bojí. Není divu. Ti, kdo ho totiž viděli, ho odehnali kameny. Typické pro něho je, že když kráčí, má vždy ruce za zátylkem – zřejmě je šílený pohodář.

S H I P T O N SK Í

VE Z N I

V roku 2004 sme spolu s Igorom Kollerom a Gabom Čmárikom na veži Shipton Spire rozrobili prvovýstup vo V stene. Po 17 dňoch lezenia sme pre nepriaznivé počasie skončili posledný deň pred odchodom asi 100 metrov pod hrebeňom. Rozhodli sme sa, že sa na Shipton musíme vrátiť čím skôr. Tento rok sme prišli trochu v pozmenej zostave. Gabo sa rozhodol pre Great Trango s Dodom Kopoldom a tak sa k Igorovi a mne pridali Ďuri Poděbradský a Pavol Pekáč Pekarčík, ktorý chcel náš výstup nafilmovať. Počasie nám neprialo, ale po kúskoch sme sa prepracovali až na hrebeň a napojili sa na americkú cestu „Ship of Fools”. Zo sedla na vrchol je podľa ich schémy 14 dlhých dĺžok a „easy terrain to the top”. V piatok 19. 8. 2005 sme sa v silnom snežení po oddychu v base campe premiestnili na policu v sedle. V sobotu som natiahol prvé dve skalné dĺžky na hrebeni a v nedeľu Ďuri s Igorom ďalšie 3 cez Kozy (prvá vežička) a na druhú vežičku. Potiaľto sme si nechali natiahnuté fixné laná.

šovať. O chvíľu začalo snežiť. Igor bol za hranou, to že žije sme vedeli podľa sporadického pohybu lana. Možno aj niečo kričal, ale nič sme nepočuli. Traverzoval pod treťou vežičkou a robil psie kusy. Netrafil sa do línie, ale to pri tomto komplikovanom hrebeni nebolo ničím čudným. Vyliezol do sedla medzi 2. a 3. vežou a pustil sa ju traverzovať zľava. Posledné istenie mal 15 metrov za sebou. Chytil loker a ten sa rozhodol pozrieť sa do doliny. Igor mal obrovské šťastie, že spadol len 1 meter a zachytil sa na malej poličke. Ináč by asi sfičal do južnej steny, dal by kyvadlo bez možnosti rýchlej pomoci z našej strany. My sme boli s Ďurim za hranou 2. vežičky a vôbec nič netušili. O Igorových problémoch sme sa dozvedeli až keď sa vrátil k nám. Doberal som lano až sa zjavil na hrane. To sa už asi prebral zo šoku, lebo nám s kľudným hlasom vyrozprával čo sa stalo. Riskoval ako nejaký mladý fagan. Tentokrát mu šťastie prialo a nielen jemu. Mohli sme na to doplatiť všetci. Začalo riadne snežiť a to len urýchlilo naše rozhodnutie zostúpiť do sedla.

Pondelok 22. 8. 2005 – Igor ešte žiDnes sme mali v pláne dať prvý je pokus o vrchol Shiptonu. Zobudili sme sa o 2:45. Brucho riadne zaúradovalo. Ledva som to stihol. Cítil som sa riadne slabý. Prvýkrát mi bolo v Pakistane blbo a to som tu už bol 45 dní. Nemohol som ani jesť a ani piť. To bude drina. Počasie vyzeralo byť celkom dobré. O vrchol sa pokúsime vo štvorici. Naivná predstava, keby sme my len vedeli. Kým som k nemu dorazil, bolo 8:00. Našťastie už brucho držalo a aj sila sa mi vracala. Posledných pár metrov na vežičku išlo riadne dokopca. Dobrá polica bola pod snehovým hríbom. Pekáč sa rozhodol ísť dole. Každému bolo jasné, že pri našej kozmickej rýchlosti by sme sa nedostali ani do polovice hrebeňa. Všetci sme to vedeli, len Pekáč to povedal nahlas. Všetko sa nám to nejako komplikuje. Nikto z nás netušil, že vrcholový hrebeň bude taký náročný a naviac nebezpečný. Igor vyrazil s plnou ľadovou výzbrojou k tretej vežičke. Zakusol sa do previsnutého preveja a odliezol doprava na policu. Tu založil uzlík a spustil som ho dole pod vežičku. Potom sme s Ďurim čakali 2 hodiny na polici, istili Igora, cvičili a nadskakovali, aby sme sa trochu zohriali. Počasie sa začalo zhor-

Utorok 22. 8. 2005 – Oddych v 5.700 Okolo 3:50 som sa zobudil metroch už vyspatý. Zistil som, že mám nohy v mláčke. Zo spodu mi išla do spacáku riadna zima. Polihával som, cvičil s prstami na nohách a čakal na ráno. O 6:05 na náš stan udrelo slniečko a postupne sme sa zohrievali a sušili. Na Pekáča, ktorý spal vedľa stanu v záhrabe pod tropikom, začala kvapkať voda. Nevydržal to s nervami a vyrazil z nášho brlohu von. Zobral si všetky veci a nadával až sa hory zeleňali. Otvoril som tropiko a vystrčil nohy aj s mokrým spacákam von zo stanu. Za chvíľu som cítil život v nohách. Doobeda sa Igor rozhodol, že zajtra dáme ešte jeden pokus, posledný. Budeme liezť len vo dvojici, aby sme zvýšili šancu doliezť na vrchol. Ďuri sa pokusu vzdal, za čo mu patrí veľká vďaka. Streda 22. 8. 2005 – Vrcholový Ráno sme mali nastavený buútok dík na 2:06. Zobudil som sa 2:05, psychika bola správne nastavená. Bolo jasno a riadne zima, hádam to počasie vydrží. Celú raňajšiu prípravu sme urýchlili tým, že sme už spali oblečení aj so sedačkami. Dali sme si sójové mlieko s keksíkmi, posledná strava 13

a mohli vyraziť. Pre prípad, že by sme zabivakovali, som zobral varič a ešuš, aby sme si mohli aspoň zohriať vodu. Mali sme aj bivakovaciu tenkú fóliu, čiže sme boli celkom slušne vybavení a naviac nám dal Pekáč ušetrené kalorické gely. V našej výbave bola aj litrová termoska s horúcim čajom a šumáky. O 3:00 presne podľa plánu som začal žumarovať. Najpr spravil 2 ťažké metre bez istenia. Posledné bolo asi 20 metrov v traverze. Stál som v zime na severnej strane a výdatne sa potil. Konečne založil dobrý friend. Riadne mi odľahlo a asi aj Igorovi. O ďalšie 3 metre vpravo a vyššie založil tutový friend. Cvakol do neho fix, aby sme si uľahčili návrat do sedla. Potom už celkom v pohode doliezol na tretiu vežičku a zaštandoval. Mohlo by to počasie ešte vydržať, aj keď sa už začali objavovať prvé biele mráčiky. Ďalší postup vyzeral úplne hrozne. Takto som si nejako predstavoval snehové hrebene v Peru. Zostup nebezpečným hrebeňom s prevejmi na obidvoch stranách. Igor išiel prvý, istil som ho, ale tu bolo lano len morálnym istením. Tu nesmie nikto z nás spadnúť. Vrcholová stena boli ešte 4 dĺžky ľadového a mixového lezenia. Tu som musel dôverovať Igorovým bohatým skúsenostiam. Ľad bol našťastie kvalitný a skrutky v ňom perfektne držali. Do tmy nám zostávalo ešte 3 a pol hodiny. Počasie bolo stále pomerne dobré. Na hrebeň nám chýbalo 120 metrov a po ňom približne 150 metrov na vrchol. Rýchlo teda hore.

Igor vyliezol 20 m hore a 15 metrov vodorovne vpravo zbadal americký štand. Rozhodol sa pokračovať vľavo vlastným variantom. Keď doliezol na štand, besnela už snehová búrka. V tejto dĺžke si riadne zabojoval, 2 skrutky nechal na štande a na istenie mu zostali len tri. Z vrchu sa na mňa valili lavíny snehu. Za 10 minút som bol u Igora. Visel na skobe a dvoch friendoch zasypaný snehom. Dohodli sme sa, že 15 metrov pod vrcholovým hrebeňom sa tak ľahko nevzdáme a počkáme aspoň polhodinu, či búrka neskončí. Ako rýchlo búrka prišla, tak aj rýchlo odišla a za 20 minút už svietilo slnko. Ďalšiu dĺžku preliezol Igor veľmi rýchlo. Keď som k nemu doliezol bolo mi jasné, že je dolezené. Igor mi smutne oznámil, že ďalší postup je veľmi

nebezpečný, samé preveje a zle odistiteľný terén. Igor odmietol zabivakovať, pretože sa k nám z Číny blížila hradba čiernych mrakov. Boli sme na Shiptone 34. deň a len 80 metrov od vrcholu. Doliezli sme na miesto, kde podľa americkej schémy nás čakal „easy terrain to the top”. Na vrchol by pokračovali len samovrahovia a šialenci.

SHIPTON SPIRE, 6.017 METROV

Prisoners of the Shipton 8 A3, 900 m, 21 dĺžok do sedla 8- WI 5+, 600 m, 14 dĺžok cestou Ship of Fools 1. – 7., 13. – 16., 19. – 24. 8. 2005 Igor Koller, Vladimír Linek, Juraj Poděbradský, Pavol Pekarčík (filmár) (HK Filozof, Buff, Kayland) Vladimír Linek

Igor Koller a Kazo Linek „Prisonersw of the Shipton“ 8/A3

Tak jsem zase doma, živ a zdráv. Sotva se stačím rozhlédnout, bez varování jsem zatažen zpět do našeho stylu života. Rychlého života, ve kterém na sebe lidé nemají čas! A v tom spěchu se ke mně najednou dostává otřesná zpráva, že Pákistán postihlo ničivé ze-

mětřesení. Obrovské ztráty na životech, tisíce lidí bez přístřešku. Najednou se zastavuji a v myšlenkách se vracím do země… „teroristů“???. Ne, do země obyčejných lidí… zpracoval a foto

Petr Piechowicz

Mladí obchodníci

14

Akci podpořily: Město Bohumín, ČHS, OEAV-Alpy, Tilak, Bochemie, Bufo, Alpsport, Raveltik

1 Toto léto se nám podařilo dostat se do překrásných lezeckých oblastí Kanady. Bydleli jsme u kamarádů v horách ve vesničce Kimberley v Britské Kolumbii a odtud jsme podnikali výjezdy do místních skal – do nádherných vápencových Rocky Mountains, do monumentální žulové oblasti Bugaboos a do oblasti sportovního lezení u jezera St. Marie’s.

Jeden z mnoha výpadů byl namířen do obrovské žulové oblasti Bugaboos, kterou nám doporučil devadesátiletý děda, který má celé Bugaboos prochozený křížem krážem. Už na úvodní straně v průvodci můžete číst „One of the World’s Great Alpine Rockclimbing Centres“. A byla to pravda! Skála je většinou velice kompaktní. Převládá spárové lezení na všechny způsoby, najdete ale také mnoho krásných odlupů a odštěpů, ani o rajbáky není nouze – lezečky stojí naprosto všude a fantasticky. Štandy jsou buď vystřílené nýty nebo je v nich dostatek smyc. Na 13.647 hektarech se nachází podle průvodce z roku 2003 na 270 cest od jednodélkových až po 35délkové se čtyřmi bivaky ve stěně.

16

V pátek v poledne balíme matroš, osedláme Hondu a vyjíždíme asi 200 km na severozápad. Po 150 km klasická americká silnice končí a vjíždíme na prašnou cestu, která vede do nitra hor. Nějak si nemůžeme zvyknout na občasné skřípání kamene o podvozek sporťáku a vynechávání CD přehrávače v každé přejeté díře. Cestou do hor na nás strašnou rychlostí najížděl obrovský truck, který vezl zásoby pro horskou chatu. Nakonec jsme mu ujeli k vyhlídce na 20m vodopády na řece vytékající z ledovců v srdci Bugaboosu. Kolem třetí odpoledne konečně přijíždíme na parkoviště v horách. Následuje důkladné obalení auta pletivem, kterého je na parkovišti všude dostatek. Toto „oplocení“ je nutné kvůli diko-

brazům, kteří v noci okusují pneumatiky a světla. Bereme batohy a vycházíme 1.200 m převýšení do tábora na bivak. Každá noc v táboře stojí pět dolarů. Počítá se s tím, že je to něco jako vstup do parku

a peníze se použijí na údržbu a úklid. Při cestě nahoru potkáváme pár lezců, kteří utíkají pryč, protože má prý druhý den začít sněžit. To nám na náladě moc nepřidává, ale i tak zůstáváme klidní, protože optimisticky očekáváme, že to „nadělení“ přijde až kdoví kdy. Vyhnout se výběrčímu se nám nepodařilo, takže jsme museli každý zaplatit 5 dolarů za spaní pod hvězdami. Když jsme mu řekli, že je to pro nás chudý Čechy hodně, tak nám dal na usmířenou dvě staré smyce, co někde našel a další noci zdarma…

V táboře jsou s námi jen dva Američani, kteří sem přijeli ze Států na čtrnáct dní lezby a také desítky hladových hlodavců měřících 5 až 30 cm, proti kterým jsou v místě železné kontejnery na jídlo. Na ráno jsme si vybrali v prosluněné jižní stěně krásnou cestu obtížnosti 5.10. Byla psaná na 6 délek, které také měla. Vstáváme před svítáním, abychom stihli co nejvíce pěkného počasí. Nástup pod skálu zabere jen asi 30 min. Výhledy jsou překrásné, na jakoukoli stranu se podíváte. Natěšení na špičkově čistou a kompaktní žulu nastupujeme do stěny a vítáme právě vykukující sluníčko. Počasí nám dovoluje lézt i bez trička, což je příjemný pocit při pohledu na ledovce v údolích. První délka je po obrovských odštěpech krásná na rozehřátí. V 5. délce na nás čekalo překvapení ve formě dvoutunového balvanu, který když jsem vzal pravačkou, tak se se mnou vyklonil nad údolí. Naštěstí jsem stihl 17

sáhnout levou rukou do madla – kamenu do údolí pomohl až Peťan. Smrad a dým z křemene byl kolem nás ještě pěkně dlouho. Pomalu, ale jistě, se na západě začaly formovat kupy mraků, které se pozvolna vkrádaly do údolí pod námi. V poslední délce se nečas dostal i nad nás a sníh s deštěm v mracích se již neudržel – ať žije mokrá nadílka. Kamarádka skála se stala poněkud kluzkou, což mi trochu vadilo při zakládání jištění z rajbasů a malých mokrých lišt, kterých bylo na posledních šedesáti metrech vskutku požehnaně. Dolez na vrchol byl ve čtyřkovém kamenolomu, mlze a sněhu. Kvůli promočenému oblečení jsme se na vrcholu dlouho neohřáli a začali jsme slaňovat krásnými a obrovskými plotnami nazpět do údolí. Štandy na slaňáky jsme našli bez větších problémů a zmáčení jsme došli zpátky do tábora k Amíkům, kteří mysleli, že nás zabila nějaká kamenná lavina – pád onoho dvoutunového šutru. Rozloučili jsme se s nimi, sbalili jsme svých pár věcí a vydali se nazpět do údolí. K autu jsme dorazili až za tmy a odjeli za lepším počasím do oblasti sportovního lezení St. Marie’s Lake 250 km na jih od Bugaboosu. Dokončení příště text a foto

18

Stanley Bulka & Peťa Kasal

19

16. délka, 9+ AF

S chatařem na Falieri

Fram je název lodě norského polárníka a badatele, sportovce a politika, nositele Nobelovy ceny za mír Fridtjofa Nansena. Fram znamená „Vpřed“ a jako symbol určitých hodnot inspiroval v roce 1989 tehdy ještě československé lezce Igora Kollera s Petrem „Beckem“ Ondrejovičem k názvu projektu horolezecké cesty v jižní stěně Marmolady. 20

„LIEBER TRENER,DER FRAM IST FERTIG.ZDRAVIME Z RYBY A PO PETI DNECH MUZEME JET KONECNE DO PR…ELE.SATAVIS,DZONY,STOUPA.“ (text SMS zprávy lanového družstva na Marmoladě Františku Čepelkovi, členu komise alpinismu ČHS ) „PARADA CURYNI.“ (SMS odpověď F. Čepelky)

Plánovaná linie měla vést hladkými plotnami mezi Cestou přes Rybu a Via Italia (obě jsou Kollerovy cesty) a z Ryby – bivakovací jeskyně ve tvaru ryby, nacházející se 400 m nad zemí, která dala název Cestě přes Rybu – pokračovat přímo vzhůru přes kolmá skalní břicha na velkou polici ve dvou třetinách stěny. Nejlepší ze série pokusů o dokončení cesty proběhl v roce 1991, kdy se Koller s Beckem dostali délku a půl nad Rybu. Od té doby se o dokončení projektu pokoušela řada lezců od nás (včetně samotného Kollera naposledy s Mirem Pialou v r. 1999) i ze zahra-

FRAM ničí. Nebo se Fram lezl jako samostatná cesta končící v Rybě podobně jako Via Italia. Dokončit druhou délku nad Rybou se podařilo v roce 2004 Janu Doudlebskému s Dušanem „Stoupou“ Janákem. Konečné vyřešení problému skalních břich nad Rybou však přinesl až pětidenní pobyt Stoupy s Pavlem Jonákem a Vaškem Šatavou ve stěně letos na přelomu července a srpna.

Fram doplul konečně do přístavu. „Plavba“ představuje 19 délek a končí na polici ve dvou třetinách stěny. Odtud se nám pokračování nezdálo už tak

zajímavé, nicméně možnost pokračovat samostatnou linií až na vrchol tu je. Tři nejtěžší délky se nalézají nad Rybou a dvě z nich byly vylezeny „pouze“ AF. Klasifikace je 9+ AF (RP cca 8a/b?), i když vzhledem k charakteru výstupu by bylo možné použít i saský stupeň klasické „afové“ Xb. I když jsou v linii použity nýty, rozhodně nejsou zbytečně nahusto, v souladu s pískovcovými zvyklostmi a pokračujíc ve stylu, v němž byl projekt rozdělán. V E stupnici (E1 – E6) vytvořené Robertem Jasperem pro hodnocení psychické náročnosti by si Fram zasloužil E4. AF klasifikace jednotlivých délek: 7 délek do 5+ společně s Cestou přes rybu, dále 8-, 7-, 6, 7+, 8+ (RP 8+/9-), 9 (RP 9), 8-, 8 (RP 8+), 9+ (RP 10-?), 9 (RP 9/9+), 9+ (RP 9+/10-?), 5+. Pro opakování je potřeba kromě šedesátimetrových lan a expresek široká sada tricamů, stopery, silné prsty a trocha morálu. Jako důležitá součást výbavy nezbytná pro překonání obtíží výstupu a pohodlný pobyt ve stěně se ukázaly teleskopické turistické hole, které nám Mára Holeček (jak je v jejich rodině zvykem) tajně přihodil do batohu a my je nalezli až při bivaku v Rybě.

Komentář prvovýstupců: Stoupa: „Po loňském pokusu s Doudlebákem jsem si alespoň udělal jasno o možném stylu přelezu. Po celodenním lezení a bivaku v Rybě s jedním spacákem pro dva je chuť na prvovýstup

End of

Mystery v osmém stupni francouzské stupnice nebo vysedávání v háčcích malá a reálná šance ještě menší. Připočítáme-li četnost bouřek na Marmoladě a rychlost postupu při dělání cesty v takových hlaďasech/holasech (1 délka = 1 den), bude třeba se připravit na delší pobyt. Kromě zmiňovaných teleskopek jsme z nepotřebného harampádí nakonec ocenili i přitáhnutý ocelový kartáč. Některé zprvu po háčcích přelezené úseky bylo potřeba před volným přelezem vyčistit, protože někde od vody nános drobného bordýlku na skále neumožnil holaso ustát. 21

16. délka, 9+ AF

Linka, která vznikla letos nad Rybou nepustila jinak než elegantně přímo a v parádní skále. Jestli je skála pod Rybou přirovnávaná k Verdonu, tak z Ryby do police se jedná o Buoux (sektor Bout du Monde).“

Šatavis: „Hele, Stoupo, co použil Doudloš loni v tý druhý dýlce z Ryby? – No, háčky a nějaký abalaky. – Výborně, nemusím toho táhnout moc… Po několika metrech lezení od poslední skoby po háčcích potkávám podivnou díru, do který zakládám abalaka. Nějak se mi nezdá, ale jinde už ho asi nedám. O pár 22

sekund později míjím hlavou napřed štand, na kterým se Johny v hektiku snaží najít konec lana vedoucí ke mně. Při hákování je jističovi dost nuda a tak jsem vopral v nevhodným okamžiku, kdy se zrovna zabýval úklidem fotoaparátu. Další pokus proběhl už úspěšně. Nic krom háčků jsem již pro jistotu nepoužil. Nejde to. Možná to půjde, ale bude to minimálně 8b. Je to slepá ulička… Za tu dobu co byl učiněn prvovýstup a pár pokusů o dokončení Framu z Ryby do police se mezi lidmi, kteří měli tuto cestu v povědomí, vytvořila spousta mýtů. Tím se však stala zajímavější. Když

Stoupa v Rybě

jsme se táhli s obříma báglama a závěsnýma postelema, vypadali jsme jak banda „pitomců“. Všichni kolem nás měli v batohu tak maximálně svačinu. Každopádně k úspěšnému dokončení cesty nám zvolená taktika rozhodně pomohla a především také počasí, které přálo celý pobyt ve stěně.“

Džony: „Kde je, kurnik!… Koukám marně do hledáčku po před sekundou zaostřeným Šatavisovi ve chvíli, kdy mě v poloze vleže míjí kolem štandu a svištící lano se mi bolestivě prožírá skrz kůži na malíčku. Likviduji následky chvilkové nepozornosti při focení a zespodu od něj slyším nevzrušený komentář – No, nic jinýho sem vlastně ani nečekal… – No to je paráda, tak příště něco žbleptnu dopředu… pomyslím si naštvaně při foukání na spáleninku, ale radši ani kacířskou myšlenku nezveřejňuji, a závistivě pokukuji do sousední

18. délka, 9+ AF

Via Italie, kde si borci úplně na lehko vychutnávají vyhřátou skálu. No, takže ještě jednou… V podobném duchu se během pěti dnů prokousáváme šnečím tempem sto padesáti metry převislé desky, která vydržela ležet ladem neuvěřitelných 15 let od rozdělání. Zpětně už se tomu tolik nedivím, protože pokoušet se o námluvy naleh-

ko po čtyřech stech metrech těžkého lezení je z oblasti utopie, jak jsme se nakonec po týdnu práce jak na kostele shodli, když jsme směr dokončili alespoň AF. Takže hodně štěstí ostatním při dalších pokusech, a díky svatému Petrovi, že nás podržel, jak slíbil.“ text a foto

účastníci zájezdu

23

Daniel Jung

Daniel Jung

Vadim Vinokur

Vadim Vinokur

Daniel Jung

Tomáš Mrázek

Vadim Vinokur

Worldgames aneb I mistr tesař se někdy utne... Mrázek je nejlepší, přesto nemůže vyhrávat pořád. Přinášíme analýzu finále Světových her – tak trochu jiný pohled do světa lezení. Pouze tři týdny po mistrovství světa v Mnichově se v Německu konala další velká událost lezeckého sportu – Světové hry. Tato „olympiáda neolympijských sportů“ proběhla 23. a 24. července v Duisburgu. Účastníci se museli kvalifikovat vítězstvím kontinentálního mistrovství, světového poháru nebo, tak jako Tomáš Mrázek a Angela Eiter, získáním titulu mistr světa. Lezly se dvě cesty. Následující obrázky jsou pořízeny z finále. Provedená analýza se vždy zaměřuje na toho lezce, pro kterého se jistá pasáž stala osudnou. Ten je porovnáván s ostatními, kteří dolezli dál. Samozřejmě tyto poslední kroky, které lezec v cestě udělal, nejsou reprezentativní pro jeho techniku – musíme počítat s tělesnou únavou. Významné rozdíly mezi pohyby jednotlivých lezců jsou ale zajímavé.

24

Tomáš Mrázek

Patxi Usobiaga

Patxi Usobiaga

Tomáš Mrázek

Patxi Usobiaga

1

2

3

Při svém předposledním kroku vypadá Daniel Jung pěkně mrštně a pohyblivě. Ale těžko říci, zda mu vysoko postavená pravá noha pomohla či ho spíše více odtlačovala od stěny. Vadim Vinokur a Tomáš Mrázek nechali pravou nohu dole a do dalšího chytu šli „klasicky“. Řešení Patxiho Usobiagy bych hodnotil jako nejvýhodnější, jen jemně švihl levou nohou.

1

V této pozici pravděpodobně ani sám Daniel nevěřil, že dokáže udržet další chyt. Staticky, při balancování na vnější hraně levého chodidla, to v žádném případě ani nejde, protože tak jako levá ruka, tak i cílový chyt pro pravou se nacházejí nalevo od těžiště. Celkem obvykle tuto pasáž vyřešil Vadim, i když po dosažení chytu pro pravou musel přesunout těžiště hodně dolů, aby oba chyty vhodně zatížil. Přesně tomuto chtěl o šest centimetrů vyšší Tomáš zabránit svým řešením, které je obratné, ale jistě ne nevysilující. A Patxi? Ten si rozepřením do dvou stupů snížil celkovou zátěž a byl tak jediným, který mohl v tomto místě i „mádžovat“…

2

Aby Daniel mohl udělat takovýto krok i přes svou nedobrou pozici, potřeboval by lepší chyt. Pro něj tedy Světové hry skončily. Vadimovy boky jsou až na úrovni chodidel. Jeho varianta by byla výhodnější, kdyby cílový chyt byl našroubován vodorovně a ne částečně jako bočák. On sice toto místo zvládl a skončil nakonec jako čtvrtý, přesto zde musel vynaložit více síly než Tomáš a zvláště Patxi (i s jmenovaným použitím maglajzu!).

3

Napětí visí ve vzduchu, už jen Alexandre Chabot, kromě Patxiho a Tomáše, dolezl do těchto míst. Patxi dělá krok jako z učebnice – pravou stojí, levou se drží. Tomášova varianta – levou stojí a levou se drží, zatímco pravá noha visí ve vzduchu – také vlastně není špatná. Přesto to vypovídá o jeho brzkém pádu, neboť…

4

Tomáš Mrázek

Patxi Usobiaga

4

…zatímco Patxi nádherně vyřešil krokovou sekvenci a pomocí levého stupu minimalizoval nevyhnutelné zhoupnutí, Tom tento stup přehlédl a „nebrzděně“ prosvištěl vzduchem. Tím, že se přitáhl, se pokusil zhoupnutí co nejvíce minimalizovat, ovšem síly mu to ubralo mnohem víc než Patximu.

5

Patxi se zhoupl jen natolik, aby mu to pomohlo přistát na pravém stupu. Tomášovi se také podařilo dostat se na správný stup. Nejprve se dostal k méně výhodnému stupu vlevo, z kterého se pak mohl přesunout na ten pravý. Teď stojí dobře, připraven pro náročné překřížení…

6 7

Tomáš Mrázek

Patxi Usobiaga

5

…při kterém se Patxi dovedně vytočil dovnitř. Neostrost snímku způsobená pohybem jasně dokazuje, že si pomohl dynamicky volnou nohou kývající se ve vzduchu. Tomáš se pokusil o krok z pozice, kdy obě nohy pevně stojí, přičemž to nevypadá, že by si mohl levou nohou skutečně pomoci.

8

dokončení na další straně

Patxi Usobiaga

Výsledky

Patxi Usobiaga

6

Ženy:

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Angela Eiter (AUT) Natalija Gros (SLO) Marietta Uhden (GER) Kim Ja-In (KOR) Muriel Sarkany (BEL) Francis Rodmelis Rodrigues (VEN) Samanta Berry (AUS) Emily Harrington (USA)

Tomáš Mrázek

Muži:

7 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Tomáš Mrázek

Patxi Usobiaga

Tomáš Mrázek

Patxi Usobiaga (ESP) Tomáš Mrázek (CZE), Alexandre Chabot (FRA) nebylo uděleno Vadim Vinokur (USA) Daniel Jung (GER) Julián Ramón Puigblanque (ESP) Sang-Won Son (KOR) James Kassay (AUS)

25

8

Zatímco Patxi chyt pro levou rukou může perfektně zatížit, pro Tomáše je, v této situaci, krok příliš těžký. Souhrn jeho nepatrných chybiček si vybírá daň a Tom padá. Patxi leze dál a vyhrává.

9

Ženy: Ja-In Kim z Korey lezla v předkole i ve finále super až do tohoto místa, kdy zkrátka přehlídla stup, na kterém Slovinka Natalija Gros i Marietta Uhden stojí levou nohou. O odpočinku u Ja-In nemůže být ani řeč. U Natalije Gros je nápadné, že patrně dokáže i nejmenší chyty držet „otevřeně“.

10

Špatně „odpočinutá“ pokračuje Ja-In do další pasáže. Její těžiště je nevýhodně více vpravo od cílového chytu než Mariettino, Natalijino i než má Angela Eiter. Také stojí příliš vysoko a padá díky nedostačující připravenosti k dalšímu pohybu. Tři zbývající dámy lezou dál…

11

Jai-In Kim

Natalija Gros

Jai-In Kim

Patxi Usobiaga

9

Natalija Gros

Marietta Uhden

Tomáš Mrázek

Marietta Uhden

Natalija Gros

10

Angela Eiter

11

…až k tomuto místu. Tady se Marietta Uhden přece jen dost unavila. Nemohla cvaknout expresku a pokusila se dosáhnout na pravý chyt s těžištěm příliš vlevo, což se nepodařilo. Natalija zde má ještě rezervy, může se na krok dobře připravit. Možná Marietta spoďák jen jednoduše přehlédla. Natalija leze dál…

12

…dokud neudělala podivuhodnou chybu: Její pravá noha stojí nevýhodně na stupu na vnitřní hraně. Díky tomu jsou boky čelně a nedovolí boční zatížení hrany. Angela stojí pravou nohou na vnější hraně a může se tak optimálně do hrany „položit“. Vypadá to, že je skutečně fit a navíc nedělá žádné velké chyby. Světová mistryně se zaslouženě stává i vítězkou Světových her.

13

12

Natalija Gros

26

Marietta Uhden

Natalija Gros

text a foto Udo Neumann www.udini.com překlad Alena Kopfová

Natalija Gros

Angela Eiter

Angela Eiter

Angela Eiter

13

mix

M i n i r o z h o v o r s nadějnými juniory s Adamem Ondrou a Martinem Stráníkem. Více snad už v příští Montaně. Tato Montana vyjde 11. prosince. Plánujete ještě něco na konec roku? Adam: Možná Osp. Řekněme, že už se na konci roku nezadaří. Čeho si letos nejvíc ceníte? Adam: Konec Mira 8c/c+. Martin: Kaj Ti je Deklica 8b+. Co tomu musíš dát, abys vylezl takovou cestu? A: Já jenom lezu… a asi pro to mám dar. M: Musíš strávit hodně času tréninkem… Co to konkrétně znamená? M: Šestkrát týdně trénovat... chodit do posilovny. Dvoufázový trénink mi zabere až tři hodiny denně. A: Já lezu tak čtyřikrát týdně. K tomu víkend na skalách. Co ve škole? A: Dobrý. M: Dobrý, žádný pětky nejsou… Tak to je hlavní. Chápu, že chcete pořád lézt.. a pořád lépe. Ale není jen lezení. Čím byste se jednou chtěli živit? A: Zatím to neřeším… M: Já bych chtěl být programátorem, baví mě počítače. Nejhezčí zážitek spojený v tomto s lezením? A: Ten pocit, když už už padáš, ale pak to udržíš. M: Když vylezu nějakou těžkou cestu.. ...a nejhorší? Když už už padáš a spadneš? A: ...a k tomu kousek pod řetězem…

Martin foto: V. Malina

Adam, Samova cesta, 10-, PP foto: archív A.O.

■ Generální shromáždění UIAA V období 12. až 15. října 2005 proběhlo v Singapuru několik setkání a schůzí mezinárodní horolezecké asociace UIAA. Odlehlost místa konání od Evropy způsobila, že se akce nezúčastnili zástupci tak významných zemí, jakými bezesporu jsou Polsko, Slovinsko, Ukrajina a další. Naopak zde bylo mnoho zástupců z Asie a také Jižní Ameriky. Zúčastnil jsem se Plenárního zasedání „závodní komise“ ICC, kde bylo přítomno 32 zástupců z jednotlivých zemí. Nejprve se uskutečnila volba čtyřčlenného vedení a šestičlenného výboru. Protože bylo navrženo z členských zemí jen 10 kandidátů, volba proběhla hladce a v čele ICC je opět Marco Scolaris. Byl projednáván též kalendář závodů na rok 2006, ale zatím není definitivní. Bude umístěn na webových stránkách ČHS. Generální shromáždění proběhlo 15. 10. za účasti delegátů z 65 členských organizací. Já jsem zastupoval také slovenský spolek JAMES. Jednání bylo zásadně poznamenáno sporem mezi prezidentem Alanem Blackshawem a členy vedení UIAA (board). Alan se ve své zprávě jen poměrně málo zmiňoval o aktivitách UIAA v uplynulém období. Naopak zpochybňoval výsledky voleb na minulém generálním shromáždění v New Delhi a podrobně rozebíral „vliv“ komise ICC na vedení UIAA. K tomu vydal ještě další brožuru o 50 stranách. Výbor UIAA (coucil) přijal k této zprávě zamítavé stanovisko a doporučil generálnímu shromáždění zprávu Alana Blackshawa nepřijmout. Po řadě diskusních příspěvků delegáti poměrně jasně zprávu neodsouhlasili. Po dalších diskuzích, jak dále pokračovat, sdělil A. Blackshaw své odstoupení. Vedení UIAA tak do příští volební valné hromady přebírá Nico de Jong z Nizozemí. Zpoždění způsobilo, že zprávy jednotlivých komisí byly poměrně stručné – snad nejvíce zaujali svým projevem a přehledností předseda lékařské komise Dr. Buddha Basnyat a předseda expediční komise Renato Moro.

Cíle pro příští sezónu? A: Tak nějaký 8c+ M: Nějaký „osmcéčko“ A přání našim čtenářům? M: Ať každý vyleze to, co si přeje! A: Ať si to dá jako novoroční předsevzetí.

Vlevo předseda lékařské komise Dr. Buddha Basnyat a místopředseda Malajské horolezecké federace J. M. Yusoff

Jiří Novák

27

s

o

u

t

ě

ž

výstupy s tilakem

Suomi, po našem Finsko, je na první pohled totální placka, na které se zdánlivě nemůže dát zakopnout o skálu. Dokonce ani kultovní Malý horolezecký zeměpis v knize Diešky a Širla „Horolezectví zblízka“ Finsko vůbec nezmiňuje. A možná právě to byl ten pravý důvod, proč jsem zapíchl někdy v lednu prst do míst, na kterých to vypadalo na lezeckým bohem zapomenutý kraj.

28

Začalo vyhledávání informací, shánění nejlevnějších a nejbezpečnějších variant cesty a šetření peněz (to mně šlo ze všeho nejhůř). Při všem tom shonu už jaksi nezbývalo času na ladění formy, tak jsme aspoň vždycky naladili nějakou dobrou muziku (nejlépe H-S) a tvářili se, že trénujeme jak o život!!! To nám dovolilo v naprosto teoretické rovině rozvíjet nad staženými nákresy z internetu úvahy typu „tady tou spárou přece musí něco vést, a jestli tam nic není, tak si uděláme ve Finsku prvovýstup!“ ... (21. 7. 2005, 12:00) po 14 dnech, kdy jsem předstíral, že dělám vedoucího na letním dětském táboře, balím do

kolem půl osmé překračujeme hranice do Polska a pokračujeme v šílené stíhací jízdě na sever. Do Gdaňska přijíždíme tak akorát, abychom našemu prvnímu (již zaplacenému) trajektu, který nás měl převézt do Švédska, jen zamávali: „Pá pa-pá páááá!“ (Buty by nepápaly líp). Další loďka jede za 2 dny. A tak poznáváme, jak se vlévá Visla do moře, jak se noří Fiat nejmenovaného polského řidiče do naší Felcky a jak dobře funguje polská dopravní policie. Taky zjišťujeme, že čekat 2 dny na lodičku může být docela nuda, a že spaní ve stanu přímo v přístavišti je nic moc! No co vám budu vykládat! Byl to opravdu skvělý začátek lezecké do-

Finsko nejsou jen jezera

Troll

batohu špinavé hadry, lana, tunu železa, jídlo, autoatlasy, průvodce z netu a několik dalších věcí. Ještě si na cestu upeču buchtičku, počkám až Macek dorazí z rachoty a už si to šineme rychlostí značně překračující povolené normy (rozuměj tak jak to jen naložená Felcka dovoluje) směr Krkonoše. V Krkonoších nabíráme další hromadu harampádí a taky zbytek výletníků. Ráno

volené! No ale co, však „Heavy-Metal si nevyberá“!!! K prvnímu kontaktu se skálou došlo již na švédském území, kde jsme měli další dva dny čas, čekajíce na trajekt do Finska (všechny ty, co jely dřív, už byly plné až po střechu). Poblíž města Nyköpink jsme navštívili oblast Tunaberg. Pěkné, tradiční lezení se zakládáním, cesty od 10 do 35 metrů a pohodoví švédští lezci, kteří nám věnovali 1 výtisk internetového průvodce oblastí (dobří lidé to byli). No a pak už konečně Finsko! Hned z přístavu v Turku míříme do spíše sportovní oblasti nedaleko města Salo. Cliff Hyttyskalio (Moskytí stěna) poskytuje až 30 metrů dlouhé lezení, většinou fixně odjištěné od 3 po 8+ FIN, ale najde se tu i pár tradicionalistických spár. Ze sportovních stojí za zkoušku Pepe 6-, Uutta Länsirintamalla 6+, anebo kratší Pyromaani 6- a Rankkari 7-. Z tradicionalistických cest pak Puntarifiiliksiä 5+. A jak z názvu skalky plyne: Repelent nebo aspoň biolit s sebou!!! 29

Po povinné návštěvě Helsinek míříme na sever k Lahti do právě otevírané oblasti Reveteenvuori, kam nás pozvali Toni a Miio (další moc dobří lidé, kteří nám věnovali několik internetových průvodců a hlavně nám vyradili tuto skvělou oblast). Tady si po zevrubné prohlídce celého až 35 metrů vysokého masivu s cestami všech možných stylů i obtížností (hard, easy, sport, classic, very traditional…) dáváme na rozlez 2 lehké klasiky. Potom kdesi uprostřed nalézám zamešenou spáru. Ptám se Toniho, zda je linie volná a on jen odvětí, že kartáče na čištění skály má nahoře ve vaku na lyže. Následující 4 hodiny čistíme skálu od lišejníku, mechu a dalšího zbytečného „bordelu“ (jinými slovy – vyrábíme prvovýstup – a postupujeme zásadně shora dolů). Když už jsme s čištěním téměř u konce, přijde pod skálu Toni, který do té chvíle hledal nové možnosti prvovýstupu v obrovském převisu a užasle vykřikuje něco jako: „U are absolutny crazy Czech climbers!!! Já jsem svou poslední cestu čistil 3 dny!!!“ Nu což, když ji miluješ, není co řešit!!!

A tahle trhlinka byla vážně moc, moc pěkná. Cesta byla na přelez nachystaná kolem desáté večer. Nejdřív jsem chtěl nechat první RP na další den, ale začínaly se honit mraky, takže jsem obul lezky, zkontroloval uzel, třikrát se zhlu30

boka nadechl a cestu vylezl. Původně jsem uvažoval o názvu Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček, ale chtěli jsme taky aby všichni věděli, že to dělali Češi a tak nakonec se to jmenuje úplně suše Česká mise 6- (FIN). Další den ráno si ještě vyběhneme 2 tradiční cesty od Toniho a nasedáme do auta, abychom mohli konečně spatřit to nejlepší lezení z celého Finska. Když se přesunete od Lahti ještě kousek víc na sever do NP Repovesi, dostanete šanci navštívit nejkrásnější a nejlepší lezení ve Finsku. Přístup ke skalám je od severního parkoviště asi 2 km po zpevněné cestě k tábořišti pod Mt. Olhava. Tady vystupuje přímo z jezera až 50 metrů vysoký masiv, na který vedou cesty fixně odjištěné, klasické i smíšené (tedy sem tam nýtek, občas dobré něco přidat). Asi největšími lákadly jsou nejdelší linie nad ostrůvkem, z nichž ty „five stars“ jsou

Josse 6- a Suuri Leikkaus 6 (obě jen po svých) a Kantti 6- s Puntti 6 (smíšené, ale bacha, protože na zakládání moc místa není a dost často se ocitáte v nepříjemné pozici s nýtem dost hluboko pod nohama). K dispozici jsou i 2 loďky pro lezce (a to naprosto zdarma, jen podle hesla, kdo dřív přijde…). Skvělé lezení nabízejí i oblasti okolo polárního kruhu. Asi 30 km severně od hlavního města Laponska Rovaniemi leží masivek Salo s asi 30 sportovně odjištěnými cestami do 20 metrů. Mezi nejpěknější linie patří cesty Pulp Fiction 6-, krátká Natural Born Killer 6/6 a těžší a delší Heleppo 7-, Lapset ensin 7- a nejtěžší cesta na masivu Dynotyttö 7/7+. Když už budete takto na Severu, vyplatí se udělat si malou zajížďku do Švédska. U města Luleå najdete oblast Dödlarsberget s až téměř 60 m dlouhými liniemi – těmi sportovními, klasický-

mi i smíšenými. V některých klasikách se nedá zajistit vklíněnci, ale skoby jsou tu erární. Ze sportovních cest stojí za pokus Rick Orm 5, Pimpinella 5+ a Petiatess 6+/7-. Všechny vedou v nádherné červené žule. Z těch klasických linií jsou pak zajímavé Djävules trottoar 5 (53 metrů, 2 délky), Himlastagen 6+ (téměř 60 m, 2 délky a pět hvězdiček!!!), či cesta dírou Vita leden genom Dödlarshålet 4- (40 metrů, 2 délky, ve druhé průlez úzkou dírou – čím je člověk širší, tím roste v cestě obtížnost!!!) a z „mixovek“ pak lze jednoznačně doporučit Masken za 6+ (20 m, které stojí za to). Ale zpátky do Finska. Jednou z čistě sportovních oblastí s opravdu těžkými cestami je Halsvuori ležící asi 8 km severně od města Juväskylä. Tato skála je vyhlášená také historickou malbou milenců. Většina cest leží v 7. a 8. stupni finské škály a 2 nejtěžší jsou za 9-. Nás ale zastavuje nepřejícné počasí. Nevadí, jedeme dál. Jižněji, v okolí měst Tampere a Nokia je také několik zajímavých oblastí. V opuštěném lomu u silnice mezi těmito městy leží Mustavuori – asi 25 metrů vysoký masivek hustě posetý nýty a borháky s celkem 18 cestami do obtížnosti 7+. Asi 8 km SV směrem od Tampere je další menší, ale pěkná oblast Viitapohja se sportovními i tradičními cestami do 20 m. Odjištěné linie Sicamiehiä 6, Sormenleikkaaja 6-, Vuoden ikävä 6- (s docela dlouhým odlezem) nebo Pikku musta 6+ jsou klenoty této skalky. Nejtěžší lezení a nejtvrdší klasifikace je ve Finsku v oblasti Turku. Jak říkají místní znalci – oblastem kolem Turku a jejich klasifikaci je nutné se přizpůsobit. My jsme navštívili 4 oblasti s čistě tradičním lezením na ostrově s městečkem Kustavi. Asi nejznámějším z těchto 4 masivů je Kräkiniemi s kratšími (do 17 m) a spíše lehčími cestami do 7. stupně. Za pokus určitě stojí tyto dobře odjistitelné linky: Lumikko 6, Punaine planeetta 6-, Apollo 5+ a Masto 4. Každá dovolenka jednou končí a tři týdny jsou jen tři týdny. Na zpáteční cestě ještě využíváme ve Švédsku 12 hodin času na přestup a krásné slunné počasí, abychom zhlédli malou, ale sympatickou oblast kousek od přístavního města Nynäshamn. Oblast Vårdberget poskytuje na čtyřicet tradičních i sportovních „rout“ až do stupně 8-. Máte šanci si zde bez tříměsíčního speciálního tréninku vylézt Action Directe 6-, nebo jiné další pěkné cesty jako Björktrampet 5- nebo Prestationsångest 7-.

A co je ještě možná dobré vědět, když tam náhodou pojedete? Lezení ve Finsku je poměrně mladý a silně se rozvíjející sport. Téměř všude jsou snad nekonečné možnosti pro bouldering – nějaký šutr je v každém lese. Na lezení s lanem nejsou podmínky tak široké, ale je jasné, že i tady je stále co objevovat. Maglajz je všude povolen. Do dlouhých cest na Olhavu, ale i do některých jiných oblastí se hodí dvojité lano. Pokud se nechcete zaměřit jen na dobře odjištěné cesty, vezměte si s sebou všechna udělátka, která doma najdete. Co se týká klasifikace, tak je to asi jako všude – oblast od oblasti, cesta od cesty. V článku použité stupně odpovídají finské, respektive švédské škále. Poslední rádoby komplexní průvodce po finských skalách je z roku 2003 – je dost neúplný, pouze ve finštině, stojí 35 „éček“, ale není od věci mít ho. Mimo jiné i proto, že špatně odjistitelné cesty jsou v průvodci označeny písmenem „v“. Spousta informací se dá najít na internetu. Pro nás, co umíme finsky akorát „perkele!“, jsou nejlepší stránky www.slouppi. net, kde je celkem dost oblastí popsáno i v angličtině. Další informace na internetu jsou pouze ve finštině (viz www.kruxi. fi a další). Občas se hodí i nějaký ten repelent (ovšem pouze do některých spár). Nejlepší finské pivo je s medvědem (Karhu) a laponský kult (Lapin Kulta). Pokud nechcete pít vodu, kupujte si jenom ty tříčárkové – za třetinku dáte něco málo přes „éčko“. V každém supermarketu mají alespoň 1 druh českého piva. Kilo chleba stojí od 3 do 5 „éček“ a s cenou roste i kvalita této základní potraviny. Litr naturalu 95 stál v průměru 1,25 „éčka“. Téměř všichni Finové rozumí anglicky a velká většina je schopná i anglicky mluvit. V NP je lezení a stanování povoleno pouze na vyhrazených místech (takových tábořišť je hodně a komfortně zařízených – ohniště s roštem, kůlnička plná dřeva s pilou a sekerou, záchody). Mimo rezervaci se může spát kdekoliv – jen pozor, v blízkosti domů je lepší se zeptat. Doporučená literatura: Suomen kalliokiipeilyopas 2003 Klättrin i Sverige (Leje, Paulson 1996) Skandinavien Atlas (Freytag & Berndt 2002)

text

Břeťa Lebloch

foto

účastníci zájezdu

31

s

o

u

t

ě

ž

výstupy s tilakem P aklenická předehra Zatluču skobu, cvaknu expresku, lano, zavěsím fifi háček, zkušebně otestuju. Dobrý, drží. Přitáhnu se. Stoupnu si do žebříčku. Pomalu si na ten dril zvykám. Od štandu jsem odlezl s předsevzetím, že budu hlavně zakládat vklíněnce a teprve v tom nejhorším případě budu tlouct skoby. Po pěti metrech volného lezení sám sebe nachytávám při tom, jak zatloukám do zahliněné spáry skobu. Zatravněná plotna s rozsypanou spárkou mě moc neláká. Valím teda doleva, po málo znatelné, ale aspoň nerozbité, spárce. Má však jinou vadu, pomalu končí. Začíná pršet. Proboha, proč jsem sem jezdil? Je to už třetí den, co jedu na coldrex. Původně jsem ani nechtěl jet, pokoušela se o mě chřipka, ale trénink na Yosemity je přece jenom pořádný důvod. Trénovat tahání haulbagu ve Sloupu, nebo rozkládání postele v obýváku je podle mě nedostatečná příprava. Když už lezu asi hodinu, začíná mě to i bavit. Prvotní strach mě už opustil… asi jenom do prvního pádu. Sice to není úplně první hákování, ale určitě první hákování v trochu větší výšce. Předchozí pokusy se obvykle odehrávaly poměrně nízko. I když jeskyně ve Svatém Janu pod Skalou není taky nejníže, Aniča Kuk je navíc mírně exponovanější. Tady má člověk trošku větší pocit z opravdové stěny. Začíná přituhovat. Skoby nejdou zatlouct nebo tam zajedou jako po másle a jdou vyndat rukou. Traverza na štandu začíná být mírně netrpělivý. Nedá se nic dělat, dneska to nedolezeme. Necháme tady fix a zítra to dorazíme. S pocitem dobře udělané práce slaňujeme. Necháváme zde statiku, lano, s kterým jsem lezl, stahujeme, vede přece jenom asi 15 metrů vlevo. Svině nám trošku zlehkla. Hurá do tepla. Dávám si svou dávku Coldrexu a hned usínám. Počasí druhého dne nás nepotěšilo, spoléháme tedy na odpolední vylepšení. Opravdu, okolo dvanácté se vyjasňuje. Nástup už máme zvládnutý. Žímarujeme do štandu. Lezu po vklíněncích a skobách, které jsem včera zatloukl. S pocitech „když to vydrželo včera, tak i dnes“ lezu nejrychleji, jak to jde. „Uáááááá! Dopr….“ „Je ti něco?“ To už se houpu nějakých osm metrů pod skobou co nevydržela. „Jo dobrý, jenom jsem se praštil do prstů.“ Žebříček, z kterého jsem tloukl skobu, zůstal viset na skyhooku. Přetrhla se lavinovka spojující fifiháček s úvazem. Šplhám po laně, za chvilku jsem zpátky na žebříčku a tluču další skobu. Po několika krocích po vklíněncích se do32

První metry cesty Serenity crack 5.10d

VÝLET

NĚMECKÝCH POTÁPĚČŮ DO KRAJE

stávám na konec spáry, jeden krok po háčku a vzhůru do lezitelného terénu. Posledních dvacet metrů by bylo volně tak za pět, nebýt mokra, dvou lan na úvazu, o matroši ani nemluvě. Dolézám do místa předpokládaného štandu. „Nic tady není,“ křičím směrem na Traverzu. Tak trošku jsme předpokládali, že na Aniče neexistuje směr, který by nebyl ještě prostoupen. Zatluču skoby, provážu je. „Štand. Zruš!… Tahám svini!“ Snažím se dát dohromady tažný systém. Těsně před finišem zjišťuji, že jsem si tahací lano přivázal na fix deset metrů pod sebou, když jsem si tahal matroš. Já vůl. Slaňuju, žímaruju. Další pokus určitě vyjde. Tentokrát nám svině spadla deset metrů a zasekla se ve stromě. Traverza to však bra-

vurně vyřešil údolní cestou na strom obtížnosti sedm. Zanedlouho už si to svině pomalu funí na laně za mnou, pronásledována Traverzou. Hodnotíme situaci. Je už pozdě na další lezení. Vzhůru dolů. Zpovzdálí sledujeme linii naší cesty a linii toho, co jsme chtěli lézt. Poměrně brzy se oba směry rozcházejí… Další věc, která nás upoutá, jsou moje otékající prsty. A to za dva týdny jedeme do Yosemit… Další den je již pěkné počasí, 25 stupňů na slunci. Nezbývá mi nic jiného než se opalovat na karimatce. Prsty bolí jako čert. Zkouším coldrex, ale nepomáhá. Večer jedeme domů. Mám dost času na přemýšlení o tom, co polezeme v Yosemitech!

yosemity Disneyland O čtrnáct dnů později, během kterých jsem prsty léčil stavbou stěny a pořádáním závodů, sedíme s Traverzou u mě v pokoji a cpeme všechno možné harampádí do našich hladových sviní. Výsledkem je Traverza vážící se sviní 107 kilo, moje maličkost má 113 kilo. Navíc máme ještě tři podsvinčátka: 11 kilo těžkou postel, batůžek s jídlem a jedno příruční zavazadlo. Je okolo půlnoci. Za tři hodiny vstáváme. Ranní klid Ruzyně silně kontrastuje s našimi pocity. Check in. Poslední preso na našem území. O čtrnáct hodin letu později nás letadlo vyplivne v San Franciscu. Vypadá to, že nám všichni chtějí sebrat naše salámy. Pes s nápisem „agriculture nevímco“ štěkal na naši postel se salámem, jako by mu to nevonělo. Paní, co chodila s ním, nás posílá na další kontrolu. Do papíru nám píše „Red Bag!?“. Se sevřenými žaludky jdeme na kontrolu. Nejprve vykládáme malé batůžky a pak červené svině. Když celníci vidí, co to všechno s sebou táhneme, začínají se tvářit trošku přátelštěji. Postel už ani nemusíme vybalovat! Naštěstí jim stačily jen červené svině, postel nacpaná salámy uniká jejich pozornosti. Nebýt příhody na letišti, stihli bychom autobus do Mercedu už ve dvě hodiny, takhle musíme čekat až do pěti. Zpáteční jízdenka pro dva stojí okolo 130 dolarů. Ve společnosti několika černochů a Mexikánců jedeme autobusem

investice nasedáme do autobusu. Po hodině se začínají objevovat nápisy obsahující jméno Yosemite, trošku se uklidňujeme. O další hodinu později již vystupujeme z autobusu v zastávce Yosemity Lodge. Cítím se trošku trapně, když se ptám, kde je Camp 4, Sunnyside. Přenést všechna naše zavazadla do kempu nám netrvá déle než deset minut. Moc mi to nepřipomíná centrum lezeckého vesmíru. Ale což, jsme unavení a pak to bude jistě lepší. Camp 4, Sunnyside je jediným kempem v Yosemitském údolí, kde nepotřebujete rezervaci. Je vybaven sociálním zařízením, teče zde jenom studená voda. Jedna noc stojí 5 dolarů za osobu. Okolo prvního května zde začíná sezóna. Mimo sezónu zde funguje samoregistrace. To znamená, že každý vyplní přihlášku do kempu a do obálky vloží požadovaný obnos. Obálku pak vhodí do schránky při vstupu do kempu. Během sezóny je pak nutné si vystát frontu na místa. Celkově může člověk strávit v kempu týden v kuse a celkem měsíc za rok. Pokud jste v kempu sedm dnů, musíte se odhlásit a po dni zase přihlásit. To už ale nemusí být místo. Mimo sezónu hodně lidí hlásí na stan pouze jednoho člověka. Během sezóny se pak v kempu spí často bez povolení, prostě si jenom večer přinesete spacák, lehnete si a ráno, před tím než začne obcházet ranger, vstanete a odejdete. Místní borci tráví v údolí okolo 6 měsíců, takže to nějak jít musí!

bodem mrazu (přijeli jsme 16. dubna). Začínáme jenom tak lehce v krátkých spárkách za 5.6 a 5.7. Po chvilce se přesouváme do oblasti Church Bowl. Zde lezeme první delší spárové výstupy. Mezi nejkrásnější patří Bishop´s Terace za 5.8. Zakládání friendů a vklíněnců už nám nepřijde tak strašné. Dostáváme se až na obtížnost 5.10a. Během dalších dnů zdoláváme v oblasti Lower Yosemite Falls vyzývavou spárku s technickým nástupem v plotně Aid route A0 5.10a. První dvoudélková spárka. Během počátečního rozlézání ještě navštěvujeme oblast u Royal Arches – Devil`s Bathtub Area. Vodopád Royal Arches Cascades dělá lezení úžasnou zvukovou kulisu. Podařilo se nám zde pokořit mimo jiné rajbasovou, nýty odjištěnou, cestu Age of Industry 5.11a. Seznamujeme se s lezením po odštěpech (tzv. flakes). Pomalu si zvyšujeme sebedůvěru v zakládání při lezení až na 5.10d. Už nás to skalkaření přestává bavit a tak se rozhodujeme pro nějaký vícedélkový výstup. Na první pohled nás upoutala spára hned naproti zastávce autobusu č. 3 u Ahwahnee hotelu – Serenity crack a její pokračování Son´s of yesterday. Pokud se ve spárách cítíte jako doma, je to pro vás úplná chrochtárna. V našem případě si Traverza zachrochtal, já jsem místy málem porodil. Nicméně zážitky jsou jistě nezapomenutelné a cesta doporučeníhodná. Nejtěžší místo je prstová spára za 5.10d, dobře odjistitelná

To-Tó-Kon-Oo-Láha po nedozírné planině. Tady že jsou kilometrový stěny? Do Mercedu dorážíme okolo desáté v noci, chvilku přemýšlíme, kde složíme hlavy. Lavička na nádraží se nám jeví jako nejvhodnější místo. Konečně se po 24 hodinách trochu prospíme. Ráno je pěkné, slunné – do té doby, než zjistím, že mi někdo ukradl boty. Měl jsem je celých pět dní. No, co se dá dělat, aspoň udělaly radost dvěma lidem. „Disneyland, Yeah?“ „No, we are going to Yosemite Valley!“ „Yeah, as I said, Disneyland.“ Poněkud s podivem dávám šílenému řidiči autobusu požadovaných 40 doláčů. Na boku autobusu je napsáno YARTS, což by měla být přímá linka do Yosemitského údolí. S pocitem špatné

Ruce po 250 metrech spáry

Fr ee climbing Další den se začínáme seznamovat s místní žulou. V blízkosti kempu je malá oblast Lower Yosemite Falls. Už brzy po ránu tu svítí slunce, což bylo hlavně ze začátku potřeba, protože teplota se v noci a ráno pohybovala pod

mikrofriendy. Pikantnější je však druhá délka, kde spára, která vám dělala společnost nějakých 70 metrů, najednou končí a další spára je o dobré dva metry vpravo. To vám pak nezbude nic jiného než založit vklíněnce do jedné spáry a pomalu se začít plazit do druhé. Ale pozor, pokud nemáte rozpětí kondora, tak se vám nepodaří držet obě spáry naráz. Ale jde to. Jestli tam je nebo není dobrý chyt, psát nebudu, abyste to měli on sight. Jestli vám přijdou vaše prsty a ruce málo opotřebované, můžete pokračovat cestou Son´s of yesterday, v té se během pěti délek vystřídají snad všechny typy a šířky spár. Další oblastí, která je na dohled od El Capa a kde se můžete vyřádit v několikadélkových cestách, je Eagle Creek 33

yosemity area. Zdejší nejprofláknutější cestou je Nutcracker. Díky její oblíbenosti jsme se do ní nedostali, ale jsou zde i jiné cesty. Krásná, i když jednoduchá cesta After six 5.6, nebo After Seven 5.8. Zkusili jsme si i cestu označenou písmenem R (nebezpečné, špatně jištěno) Remus wrinkle (i mně se dělaly vrásky, když jsem viděl, co tam Traverza vyvádí). K těmto cestám bych chtěl jenom dodat, že jestli chcete lézt jenom jednu délku, tak si vezměte dvě lana. Protože délky mají nejméně padesát metrů a štanduje se na stromě nebo za šutr.

Bouldering Nejbližší bouldery jsou rovnou u kempu. Vždyť Midnight lightning si můžete střihnout vždy, když jdete na záchod. Krásu boulderování jsme se pokoušeli objevit jenom jednou, ačkoliv krásu spaní na bouldermatce jsme chtěli vyzkoušet mnohokrát. Motivací pro bouldering pro nás byla Carlyle, sympatická Kanaďanka, která byla ochotna nám dát lekci v boulderingu. Bohužel počasí přimělo Carlyle odjet do sušších krajin, a tak jsme na bouldrování zbyli sami. První boulder, ačkoliv byl jen za V0, nás hodně dlouho odmítal. Tak jsem raději rovnou přeskočili na V2 (Goodrich Boulder, Big Grab Mantle). Ten padl na druhý pokus. Nakonec se nám podařilo přelézt i původně zkoušený boulder Steep face V0 na Pratt Boulder. Další pokusy už přerušil déšť. Vlhké V3 nás nechtělo pustit, tak snad příště až zase suché V4.

El Capitan, hora se srdcem, kvůli kterému se sem určitě vrátím…

Ráno se probouzíme okolo osmé. K našemu údivu se už někdo škrábe na polici. Tak takhle rychlí bychom chtěli být taky. Jenže po chvilce se ukazuje, že tak rychlí bychom být nechtěli. Dvojka se zasekla v převisu nad Dinner Ledge asi tak na pět hodin. Brání nám v cestě nahoru. Poněkud zpruzeně stahujeme

Aid climbing Washington Column, South Face, V 5.8 C1 V průvodcích píšou, že South Face na Washington Column je „big beginner climb“. Nechali jsme se tedy přesvědčit. Nastal čas zúročit naše zkušenosti z Paklenice. Vybaveni spacáky, karimatkami, jídlem na dva dny a matrošem jsme se vysápali pod nástup. Celkem pěkné počasí k našemu potěšení nikoho jiného nenalákalo. První délka za 5.8 nebo 5.7 A1 nás pustila volně. V další jsme postupně otestovali všechny koutky, než jsme našli ten pravý (ten prostřední, mírně vlevo od skoby, je to špatně zřetelné). Třetí délka je volně lezitelná za 5.8. A už jsme na polici Dinner Ledge, kde se dá nejen perfektně spát, ale dají se tady dokonce válet sudy. Stíháme jestě, podle doporučení v průvodci, dolézt na štand mezi 4. a 5. délkou a slanit nazpět na polici. Vaříme, očumujeme Half Dome a připravujeme se k spánku. 34

Balancování na odlupujících se šupinkách yosemitské žuly, cesta Age of Industry 5.11a, oblast Royal Arches Cascades

lano a začínáme slaňovat. Nemáme už vodu ani jídlo. O dva dny později opět stojíme pod nástupem South Face. Tentokrát však jdeme nalehko. Musí to jít stihnout za den. Celkem rychle přelézáme známé délky. Bohužel se okolo šesté, kterou jsme si určili jako nejzazší čas návratu,

nacházíme teprve v sedmé délce. Škoda. Potřetí mě sem nikdo nedostane!

Washington Column, The Prow, V 5.7 C2F Nikdy neříkej nikdy aneb Už jsem tady zase. Nelezu sice South Face, ale nástup na Prow je asi dvacet metrů vedle. Už mi ta cesta pod nástup přijde jako noční cesta na záchod. Krátká, ale vůbec se mi do ní nechce. Dnešní plán je natáhnout fixy do třetí délky, slanit a zítra se vrátit a cestu během dvou dnů dolézt. Už z dálky je vidět, že v cestě někdo je. No nic, nalezeme tam a uvidíme. Z předpokládané dvojky se nakonec vyklube sólař z Japonska. A ne jen tak ledajaký. Myslím si, že kdybychom tam nedolezli, tak se asi zabije. Gordický uzel ve srovnání s jeho motanicí na štandu je jen směšná uzlovačka. Trošku jsme mu pomohli se rozmotat a vysvětlili, že by pro něj bylo lepší si najít spolulezce někde v údolí, jinak si už moc nezaleze. Poslechl nás a raději začal slaňovat. První délka byla kombinace volného lezení za 5.6 a technického C1. Druhou délku jsme vyžímarovali po laně sólaře, abychom mu usnadnili jeho rozmotávání. Další délka byla většinou po zafixovaných aluheadech-C2F. Pro dnešek konec a hurá na kuře do Village storu. Na prvním štandu potkáváme dalšího sólaře, Johnyho, jak stále ještě pomáhá Japončíkovi rozmotat štand a spustit svini. Johny už vypadá, že ví, co dělá. Že prý vyleze jenom tři délky, přespí a slaní. Na zítřek je totiž domluvený na lezení s někým v údolí. To je dobře, zítra nás nikdo nebude zdržovat. Ještě mu říkám, ať klidně použije náš fix. Ráno nás první autobus zaveze k Ahwahnee hotelu, pod nástup to z kempu netrvá déle než hodinu. Přebalujeme. Žímarujeme do třetí délky. Johny zrovna odlézá ze štandu se slovy „já si dám ještě jednu délku“. Délka Johnymu trvala asi tři hodiny, a tím se pomalu hroutí náš plán dolézt do osmé délky, tam přespat v závěsné posteli a druhý den to dorazit. Johny se omlouvá, že nás zdržel, a dokonce mi dává jeden cam hook, že prý ho v cestě použil. Okolo jedenácté začínáme lézt. Občas je tam nýtový žebřík, občas aluhead držící na jednom prameni lanka. Místy kroky po háčkách. Dostávám se do toho, libuju si, jak mi to jde. Nepříjemné rozčarování mi však přináší sedmá délka zvaná Strange Dihedral. Z této délky si pamatuju radši jenom to, že jsem asi metr nad štandem začal nadávat a vydrželo mi to celou délku. Jinak to ovšem byla krásná délka. Jedinou va-

dou na kráse bylo to, že se začalo stmívat. Štand, který měl být ze dvou nýtů, byl ve dvou skobách a ještě docela nevhodně na zavěšení postele. Nic nazbyt, musíme dál. Traverza si nasazuje čelovku a v posledních paprscích dne míří vzhůru do C2F. Pokračuje v podobném duchu jako já v předchozí délce. Asi po dvou hodinách se ozve: „Zruš!“ Už se těším do postele a tak rychle nasazuju žímar a valím. Tahle délka je vlastně traverz tam a zase zpět. Pořádně si to užívám, naštěstí není vidět nic jiného než jenom výseč skály ozářená kuželem čelovky. Okolo jedenácté, na pokraji duševních sil, dolézám k Traverzovi na Tapir Ledge (podle průvodce „big, but poor bivy for 4“). Zrezavělé nýtky, v kterých visí kromě dvou sviní a Traverzy i můj fix, mě moc neuklidňují. Netrefili jsme se do štandu. Hlavně klid. Cigárko. No, už klid. Mrkneme na plánek a začínáme hledat štand. Objevuju ho asi patnáct metrů šikmo vlevo. Začínáme přesouvat oba haulbagy a sebe. Kouše se nám lano. Necháme ho tam do zítřka. Rozbalujeme postel. Zjišťujeme, že existují jisté rozdíly v jejím sestavování doma v obýváku a o půlnoci ve stěně. Na řadu přichází i kladivo. Po slabé hodince již ležíme a krmíme se. Pozorujeme dno údolí, není tam vidět moc světel. Ranní probuzení je spojené s překvapením, kde že to vlastně jsme. Na vrchol nám schází 4 délky. Maximálně C1 a nějaké volné lezení. Celkem v pohodě cestu dolézáme. Je okolo šesté. Rychle přebalujeme. Doslova prcháme před kupícími se mraky. Sestupová cesta se jmenuje North Dome Gully. Během dvou hodin scházíme na dno údolí. K sestupu bych snad jenom dodal, že to je jeden z nejhorších sestupů, co jsem zažil (řekl bych, že dokonce horší než ústup ze stěny Trollů). Určitě se vyvarujte to scházet v noci nebo za mokra!!!

El Capitan, The Nose VI, 5.9 C1 Celou dobu jsme si na Nos brousili zuby, avšak příznivé počasí nikdy nevydrželo příliš dlouho. Stylem „když to jde, tak lezu volně, když to nejde, tak hákuju“ jsme vylezli první čtyři délky. Zbytek si necháváme na příště.

Leaning Tower, West Face, V, 5.7 C2F aneb Kde začíná lezení „Už jste překročili povolených sedm dní v kempu, musíte odejít.“ Paní rangerka je neoblomná. Nedokážu jí vysvětlit, že jsme byli ve stěně a že jsme v kempu nebyli, že za nás zaplatili známí. No nic, aspoň půjdeme do stěny. Už dva dny 35

prší a teprve zítra by mělo přestat. Přesuneme se pod Leaning Tower a zítra do toho nalezeme. Krásná idea. Jenomže člověku se po měsíci lezení už moc nechce. Takhle kdybychom šli do Nosu, to ještě jo, ale Leaning Tower nás vůbec neláká. Navíc jsme tu věž ještě ani neviděli. Takhle nějak jsme mudrovali tři dny před odjezdem z údolí. Vzhledem k tomu, že nám nic jiného nezbylo, tak jsme se do toho pustili. Přebalujeme, jeden haulbag zůstane v kempu v bear boxu. Druhý bereme s sebou. Odpoledne vyrážíme. Pod Capem zjišťujeme, že vlastně nevíme kudy. Nakonec vybíráme pochopitelně tu delší variantu. Odměnou nám byla pětimílová procházka se sviní po údolí. K večeru přicházíme pod stěnu. Zatímco Traverza vyrábí místo na bivak, já nosím matroš pod nástup po exponovaném terénu. Naštěstí je zde natažený fix. Večerní ohníček pod velkým jehličnanem nám připomínal letní večerní pohodu kdesi v Čechách. Rozebíráme naše letošní cíle v Ádru (to jsme ještě netušili, jak se to letos vyvine). Druhý den ráno vyrážíme, přestože se nám vůbec nikam nechce. První dvě

Závěr Cena letenky Praha – San Francisco se pohybuje okolo 18 tisíc, jízdenka San Francisco – Merced a zpět společností Greyhound (http://www. greyhound.com) stojí 60 dolarů, Merced – Yosemity Valley a zpět společností YARTS (http:// www.yarts.com) 20 dolarů – v ceně je i vstup do parku (tento vstup platí pouze na sedm dnů, po nás ale vstupenku nikdo nechtěl). Noc v Camp 4, Sunnyside na osobu a noc je 5 dolarů, mimo sezónu lze přihlásit jenom jednu osobu na stan. Další informace o Yosemitském údolí najdete na: http://www.nps.gov (oficiální stránky parku), mnoho lezeckých doporučení, fotek a historek o lezení v údolí je na: http://www.terragalleria. com/mountain/info/yosemite/. V údolí je několik obchodů s potravinami a jeden obchod s horolezeckými potřebami. Potraviny jsou dražší než mimo park, ale pokud nemáte auto, tak se vám nevyplatí jezdit nakupovat jinam. Kromě toho ještě existují jiné možnosti obživy. Za plechovku nebo pet láhev označenou nápisem „Yosemite deposit“ dostanete v místním „Recycling center“ v Yosemite Village pět centů. Čínská polévka stojí 29 centů. Pivo s nejlepším poměrem obsahu alkoholu a ceny (King Cobra, Naturally Iced) stojí okolo 90 centů. Půlka výtečného kuřete v Yosemity Village storu stojí asi 2,5 dolaru. Pokud se skamarádíte s někým v Campu 4 (jinak to snad ani nejde), tak vám prozradí několik dalších způsobů, jak se zadarmo najíst. Z Campu 4 lze pěšky dojít k základně Capa tak za půl hodiny, pod Washington Column s použitím autobusu asi za hodinu. Royal Arches

36

Traverzovo ranní probuzení

délky spojuji dohromady. Je to nýtový žebřík s několika místy na založení. Délka má okolo 60 metrů. Bohužel, tahací lano je asi o dva metry kratší. Takže svini tahám dva metry v teplech! Třetí délka Traverzu trošku potrápí. Že by v průvodci nekecali a opravdu to byla nejpřevislejší stěna v Severní Americe? Tak dlouho se divím, co tam dělá, až přijde řada na mě. Jaká je to změna, lézt po svým oproti nýtovému žebříku! Ahwahnee ledge nás přivítala otevřenou náručí. Ještě chceme dneska stihnout vysoukat dvě délky. Traverza předvádí kyvadlový traverz a mizí kdesi pode

jsou dosažitelné za čtvrt hodiny autobusem. Jiné oblasti, jako třeba Cookie cliff, jsou pěšky už moc daleko. Po dně údolí jezdí zdarma autobusy a zastavují na každém rohu. Jezdí od 7 do 22 hodin. Vysprchovat se můžete zajít do jakéhokoliv kempu. Obvykle se platí poplatek okolo 2 dolarů (dostanete ručník a mýdlo). Klasifikace, která se v Yosemitech používá, se nazývá YDS (Yosemite Decimal System). Obtížnost 5.11a podle převodní tabulky je 7+ stupnice UIAA. Klasifikace nám přišla docela tvrdá i v cestách odjištěných nýty. Bigwally se klasifikují podle přístupnosti stěny a délky trvání podniku. Tak třeba přelezení South Facu na Washington Column trvá obvykle dva dny a je označeno obtížností V. The Nose na El Capitana trvá normálně tři až čtyři dny a je označen obtížností VI. Obtížnost VII mají například některé cesty v Grónsku, nebo Patagonii. Další údaj za názvem cesty uvádí obtížnost volného lezení a poslední údaj náročnost technického lezení. U některých cest (například The Nose) je zakázáno tlouct skoby. Technické lezení je u nich označeno ve stupnici C1 až C5. Jiné cesty mají uvedenou obtížnost lezení ve stupnici C i A. Lézt cesty bez skob je většinou těžší (to znamená, že A1 odpovídá C2). Místy jsou v cestách ponechány třeba aluheady (hliníkové válečky s lankem roztlučené do nepatrných spárek) nebo vklíněnce, pak je obtížnost uváděna např. jako C2F (F jako fixed). Obecně se dá říct, že hákovačky nás překvapily rozmanitými možnostmi zakládání. Oproti hákování na vápně je hákování v žulových spár-

mnou. Že by se spletl? Nebo ho to snad tak nebavilo, že se rozhodl slézt? Teprve po chvilce se vynořuje na mé úrovni asi deset metrů vpravo. Dal mi asi čtyři hodiny na to, abych přemýšlel jak to udělám až polezu za ním. Nebylo to zrovna jednoduché, to mi věřte. Další nýtový žebřík vychází opět na mě. Slaňujeme. Dáváme si vrcholové Plzně (původně byly určeny na vrchol Capa) a zajídáme to sušenými švestkami. Ďábelskost této kombinace si uvědomíme až druhý den ráno, a to se všemi následky. Sedmou délku lze prý lézt čistě za 5.10a, to se nám moc nedaří. Osmá a devátá délka je převislá asi deset metrů a v klíčovém místě je ptačí hnízdo a umisťování vklíněnců se neobejde bez potřísnění. Na štandech si sdělujeme, že nás to už moc nebaví. Traverza přichází s tvrzením, že opravdové lezení začíná až tehdy, když už tě to nebaví, ale musíš. To jsme teda začali lézt brzy… Předposlední délka stála Traverzu jeden slib, když přemlouval šestku frienda, aby držel ve spáře pro sedmičku. Nebudu to prodlužovat, nakonec jsme dolezli, slanili a ještě večer stihli jídlo a pivo v obchodě v Yosemity Village.

kách jednodušší. Po zkušenosti z Yosemit bych ohodnotil paklenickou předehru stupněm A3. Průvodce na všechny druhy lezení se dají bez problémů sehnat přímo v údolí. Ačkoli se mohla zdát epizoda s autobusákem firmy YARTS bezvýznamná, jeho názor na Yosemitské údolí naprosto sdílím. Opravdu je to Disneyland. Zvířata se k vám přiblíží na dosah ruky, kilometrové vodopády jsou na každém rohu, obří sekvoje se vám klenou nad hlavami… Ještě bych asi měl vysvětlit, proč jsem zvolil tak neobvyklý název. Je to prosté. Američani jsou strašně zvědaví a komunikativní. Nebylo dne, abychom nepotkali někoho, kdo chtěl vědět, odkud jsme, jakou mluvíme řečí a co tam děláme s tak velkými batohy. Jejich nejčastější tip na to, z které jsme země bylo Německo (prý to poznali podle řeči). Nejlépe nás ohodnotila jedna paní na letišti v San Franciscu: „No já si myslela, že jste potápěči…“ El Cap se v řeči místních indiánů řekne To-Tó-Kon-Oo-Láh.

P oděkování Chtěl bych poděkovat všem těm, kteří nás podpořili při realizování našeho snu. Patří mezi ně především: Jana (detašovaný lékař výpravy, naštěstí asi z pěti kilogramů lékařského materiálu jsme potřebovali jenom náplast), Čapinoha (za jeho skvělé zelené statické lano, dlouhé 58 metrů), Jura (dárce digitálního fotoaparátu) a v neposlední řadě Sunsport za zapůjčení závěsné postele. text

Radek Morávek

foto

archiv autora

yosemity

Yosemitská klasik a Ohromující pohled na El Capa a Half Dome asi zaujme každého. Spolu s křišťálově čistou řekou Merced a vzduchem provoněným pryskyřicí z borovic tvoří místo zvané Yosemitské údolí. Údolí, kde se každým rokem sjíždějí lezci z celého světa, aby si vyzkoušeli své schopnosti a štěstí v žulovém monolitu, protkaném nekonečným labyrintem spár a komínů. Na konci údolí se do výšky 2.693 m tyčí Half Dome s jeho vyzývavou severozápadní stěnou. I naše první kroky směřovaly tímto směrem. Je začátek září. V 5 hodin ráno vylézáme z našeho přibližovadla, kterému důvěrně říkáme „Fanda“. Balíme vše, co si myslíme, že budeme potřebovat. Nutno přiznat, že toto je jedna z chvil, kdy přemýšlení nebylo zrovna na místě. Netrvá dlouho a už vlečeme náš batůžek, nápadně připomínající popelnici, směrem k nástupu. Nejstrmější místa překonáváme pomocí fixních lan. Po 5 hodinách stojíme pod vysněnou stěnou a vychutnáváme si pohled The Roof tvoří vstupní bránu do Salathé Wall

do údolí, které leží 700 m pod námi. Po klasickém vyhrabání, přehrabání všeho možného, začínáme lézt. První délka je lehká, ale o to těžší je ta bílá almara, co visí na laně pod námi. Tahání zprvu vypadalo jako scéna z Popelky: „Pojď nahoru!“ – „Pojď ty dolů!“, ale nakonec hrubá síla zvítězila, batoh získává přezdívku „svině“ a vesele se na nás směje na našem štandu. Vymýšlíme systém tahání, dokonce zazněl i názor, že jsme si to měli v klidu nacvičit na Štamber-

Sestup z El Capa

ku, ale to jsme vzápětí prohlásili za blbost. Ještě týž den narážíme na první místa, která nejsme schopni lézt volně. Bivakujeme na konci 6. délky. Druhý den probíhá podle plánu až do prvního traverzu. „Svini“ jsme pustili volným pádem, ale když se zhoupla za hranu, tak jsme si uvědomili, že se taky nemusí vrátit. Naštěstí se tak nestalo, ale i přesto jsme se domluvili, že ji příště raději spustíme. Večer dolézáme na 17. štand. Vaříme kudrnatou polévku a pozorujeme západ slunce z tohoto luxusního bivaku připomínajícího orlí hnízdo. Následující den jsme nuceni hned po startu použít daisy chainy a žebříčky, věci, které jsme ještě před několika dny znali pouze z obrázků v časopisech. Vše dobře dopadlo a pozdě odpoledne jsme všichni tři na vrcholu. Dolů sestupujeme po turistické cestě; je to pohodlné, ale dlouhé. Dalších několik dní prší. Bydlíme v Campu 4, místě, kde všichni během dne přebírají a rovnají svou sbírku různých hejblátek a večer za bouřlivého vyprávění šermují rukama nad hlavou. Splynuli jsme s okolím a připadáme si docela normálně. Konečně se udělalo pěkně. Bereme 4 lana, pár jistítek a jdeme si zafixovat první 4 délky na The Nose. Lezení v mírně položené plotně je poměrně těžké. Za 3 hodiny slaňujeme a natahujeme fixy. Večer se pomalu stěhujeme pod nástup. Druhý den začínáme jumarovat už o půl šesté. Plotna je bez jediné nerovnosti, což nám usnadňuje tahání „Svině“. Asi v 9 hodin začínáme lézt. Pomalu, ale jistě, postupujeme až k výrazné spáře „Stovelegs crack“. Nádherně hladké boky této čtyřdélkové spáry nám poměrně kvalitně promasírovaly naše nateklá zápěstí. Pozdě odpoledne dolézáme na Dolt Tower, kde 37

yosemity si nacházíme místo pro náš první bivak. Oba máme pohodlné hnízdo a vůbec nám nevadí vůně připomínající veřejné záchodky. Tady je pisoár zdarma, což je cítit na celé plošině. Ráno pokračujeme dál. Příjemné lezení nám připomíná žulové stěny v Chamonix. Netrvá dlouho a stojíme na El Cap Tower, po krátkém občerstvení pokračujeme směrem vzhůru. Strmost stěny se pomalu mění tím méně pohodlným směrem. Bez větších komplikací dolézáme na bivak, který nese honosný název Camp 4. Sklon police by se dal přirovnat k červené sjezdovce; moc mě to nebaví, ale sjíždím celou noc. V 8 hodin ráno pokračujeme přímo pod mohutný převis. O volném lezení nemůže být žádná řeč. Celou délku zdolávám za pomoci většího množství malých kamarádů. Odpoledne dolézáme na 26. štand, kde je bivak a na něm „hroznej bordel“. Připadám si jako bezdomovec spící v konThe Nose. Vrchol Texas Flake tvoří vzdušný, ale poměrně pohodlný štand.

The Nose. Kousek pod Boot Flake.

tejneru. Následující den překonáváme poslední převislé délky a ve 2 hodiny jsme nahoře.

V ýběr několika pěkných cest El Capitan, The Nose VI 5.13+ nebo 5.9 C1 nebo 5.8 C2 Je první přelezenou cestou na El Capa a vede v nádherné linii přímo uprostřed tohoto žulového monolitu. Udává se, že je nejhezčí cestou na světě, což můžu 38

potvrdit. Nevýhodou však je značná frekvence přelezů a jen výjimečně se u nástupu nemusí čekat. Je dobré mít jeden Friend o velikosti 4“ ( fialový od firmy Black Diamond). Podrobné schéma lze najít na: „http://www.supertopo.com/topos/YBW2_preview.pdf“. Možnosti v popisu obtížnosti udávají náročnost výstupu při různém stylu přelezu. Ti, co nechají žebříčky dole a vše lezou stylem AF (RP nebo dokonce OS), musí počítat s tím, že nejtěžší místa budou mít obtížnost 5.13+. To dokáže málokdo a pro nás ostatní je určena jedna z následujících možností. 5.9 C1 vyžaduje volné lezení do stupně 5.9 a těžší místa jdou vyhákovat s obtížností C1 (nejlehčí stupeň, všechna jistítka dobře drží a pravděpodobnost pádu je minimální). Cesta jde kompletně celá

vyhákovat, proto je dobré uvést správné ohodnocení dokončeného výstupu. Přirozeně AF přelez má větší sportovní hodnotu, než zuřivé masírování stupaček žebříčků. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že víc jak polovina cesty se dá lézt volně. Nejpohodlnější sestup je po turistické cestě.

El Capitan, Salathé Wall VI 5.13b nebo 5.9 C2 Salathé Wall je bezpochyby nejpřirozenější linií na El Capa a tvoří tak jednu z nejhezčích yosemitských cest. Větší množství širokých spár a komínů, které se musí lézt volně, činí cestu méně populární než The Nose. Většina štandů je na příjemných policích. Za klíčové místo je považována délka pod Hollow Flake, téměř 40 metrů dlouhá spára o šířce pohybující se kolem 30 cm. Asi

exponované a tvoří pěknou linii v hladkých plotnách. Čistě lezené úseky jsou poměrně těžké, a tak většina družstev hákuje značnou část těchto ploten. Horní část stěny umožňuje volné lezení nižší kvality. Nejnižší bivak je u desáté délky. Kdo tam nestihne první den dolézt, musí vzít s sebou portaledge. Hodí se jeden, nebo dva friendy o velikosti 4“. Označení cesty písmenem F (z angl. Fixed) napovídá, že obtížnost je závislá na fixním jištění. Pakliže standardní fixní jištění chybí, je nutné použít kladivo a něco tam naklepat (v této cestě se jedná o 3 heads).

El Capitan, West Face VI 5.11c Je volně lezenou cestou a jako jedna z mála poskytuje větší množství stěnového lezení. Určitě se vyplatí vyrazit brzy ráno a pokusit se všech 18 délek přelézt za jeden den. Není nutné žádné speciální vybavení, některé štandy jsou horší.

Half Dome, Regular Northwest Face VI 5.12 nebo 5.9 C1 Je klasickou cestou; dlouhý a poměrně obtížný nástup dodává cestě kvalitu alpských stěn. Vzhledem k orientaci stěny není spotřeba vody tak velká jako v jižní stěně El Capa, ale je třeba počítat s vodou na nástup a sestup. Salathé Wall. 22. délku tvoří mírně převislá spára umožňující příjemné volné lezení.

Half Dome, Snake Dike 5.7 R jedinou rozumnou metodou jištění je použití jednoho maxifrienda a postupné předávání si ho nad hlavou. Běžně vyráběné friendy jsou příliš malé, ale na „http://home.pacbell.net/takasper/ slcd/no9cam.html“ se dá pořídit XXL velikost, která je vyrobena přímo do této cesty. Tohle jistítko, připomínající vačky z lokomotivy, se hodí i v něko-

lika dalších délkách. Jednou z nich je The Ear, úzký otevřený komín visící ve vzdušném převise. Sám Royal Robbins po prvovýstupu prohlásil, že The Ear je nejstrašnější 5.7 na světě.

El Capitan, Lurking Fear VI 5.13 A0 nebo 5.7 C2F Lurking Fear je nejlehčí hákovačka na El Capu. Spodní délky jsou nádherné,

Je jednou z nejhezčích cest v údolí. Díky své nízké obtížnosti se těší velké popularitě a je zapotřebí počítat s čekáním u nástupu. Písmeno R značí horší možnosti jištění. 3 expresky a pár menších jistítek bohatě stačí do všech osmi délek. text

Jindřich Bednář

foto

archiv autora

39

V Káthmandú jsem poprvé přistál na jaře r. 1999 a do Himálaje se od té doby pravidelně vracím. Zde je můj příspěvek na otázku, co se na nejvyšších horách v současnosti děje, co se mi podařilo, s kým jsem se setkal a co se mi nelíbí. Jaro 1999 Manaslu V 90. letech jsem trávil víc času v Americe než doma a díky sólovému traverzu Mt. Logan na Yukonu jsem dostal pozvání do kanadsko-americké expedice na Manaslu. Bylo nás celkem 7, tři Kanaďani, tři Američani a já. Lezli jsme japonskou cestu ze severu, na kopci byla ještě malá expedice ze Španělska, saská expedice z Drážďan a Američan Ed Viesturs se svým parťákem z Finska. Ed byl v té době jeden z nejlepších amerických výškových lezců (letos po přelezení poslední osmy – Annapurny – s výškovým lezením skončil) a cestu nejnebezpečnějším úsekem ledopádu vymyslel on. Žádná z expedic neměla výškové nosiče. Manaslu je z těch velkých hor, na kterých jsem lezl, objektivně nej-

nebezpečnější – je potřeba se pohybovat rychle, protože jak se na jaře otepluje, otevírají se bezedné trhliny. Jinak kromě několika strmých úseků v ledopádu technicky cesta obtížná není, je ale hodně dlouhá a nad 7.000 m téměř stále silně fouká a není kam se schovat. Všechny expedice spolupracovaly, vládla velmi příjemná atmosféra a úspěšnost toho jara byla poměrně vysoká. Z našeho týmu jsme se na vršek dostali čtyři, Američani a já, 7. 5. 1999. Kanaďani na Manaslu nějak nemají štěstí, dodneška se jediné kanadské expedici výstup nepodařil.

Podzim 2000 Kangchenjunga Moje první setkání s českými himálajskými lezci. Složení Šimůnek, Vomáčková, Ondřej, Ja-

roš, Morávek, Minařík. Měli jsme dva výškové nosiče, na kopci jsme byli sami a ani díky výborným nosičům jsme se nedostali nad 7.000 m. Nestihli jsme vylézt do konce září a nechtěli jsme několik týdnů čekat, až přestane foukat – jinak z Káthmandú jsem odlétal za absolutně perfektního počasí a téměř žádného větru.

Jaro 2002 Kangchenjunga, opravný termín Účastníci: Zdeněk Hrubý, Radek Jaroš, Martin Minařík Tento kopec je úžasný, obrovská zeď na konci údolí, vysoko a daleko od civilizace. Chtěl jsem se tam co nejdříve vrátit, v malém počtu, bez výškových nosičů a s tím, že budeme mít

Šest himálajských

40

na lezení dostatek času. Odjel jsem do Nepálu o dva týdny dříve, abych včas dovedl nosiče s nákladem do základního tábora. Ukázalo se, že to bylo velmi důležité. V Oktangu na začátku ledovce mi zůstali čtyři nosiči, zbytek utekl. Odlehlost a nebezpečnost Kangchenjungy aspoň prozatím odrazuje komerční expedice. Nosiči, kteří jednou cestu pod horu absolvují, se tam už nikdy nechtějí vracet. V základním táboře se objevila ještě korejská expedice a úplně na závěr sezóny taky Kazaši. Korejci, podobně jako Číňané, mají úplně jiný žebříček hodnot než třeba Američani nebo lezci z Evropy. Nerozumím jim. K nosičům se chovají jako k dobytku a v okamžiku, když vyleze velitel, expedice končí. Navíc používají kyslík všude a zůstává po nich v horách pěkný nepořádek. Kazaši, to bylo něco jiného. Lezou pořád stejným stylem, jak si to pamatuji z Pamíru z konce osmdesátých let, ve velkých skupinách a pod pevným velením Jervana Ilinského. Všichni jsou to výborní lezci a dneska

někteří z nich i moji dobří přátelé. A na rozdíl od Korejců by nikdy nenechali člověka v horách bez pomoci. Kangchenjunga byl boj o každý metr a nešťastná třináctka moje šťastné číslo. Poprvé jsme do stěny nastoupili 13. 4. a mně se výstup podařil 13. 5. 2002, společně s částí korejské a kazašské expedice. Radek Jaroš vyšel další den. Při návratu v údolí nádherně kvetly rododendrony a nebývale se rozmnožili nepálští maoisti. O tomto výstupu jsem napsal do slovenského Jamesáku.

Shisha Pangma, podzim 2004. Terén ve výšce 7.000 m.

Léto 2003 K2 & Broad Peak Ve složení Radek Jaroš, Petr Mašek a Martin Minařík Můj první výlet do Karakoram. Pro Radka Jaroše a Petra Maška druhý pokus na K2. Úplně jiná kultura, úplně jiný svět než ten, který jsem poznal v Nepálu. Určitě ne tak přátelský. Na druhou stranu lezecký jídelníček mnohem pestřejší než v Himálaji. Od nádherných žu-

Kangchenjunga, jaro 2002, 6.200 m. Podvečer blízko tábora č. 1.

sezón Manaslu, jaro 1999, v ledopádu. Výška asi 6.000 m.

lových stěn, přes mixové severní stěny až po K2 – to je prostě královna všech hor. Pod Broad Peakem i pod K2 bylo dohromady asi 12 expedic. Zajímavé složení. Řek, který vyrůstal v Jeseníku, uměl perfektně česky a nosil tričko s nápisem „Se Sovětským svazem na věčné časy“, náš známý Korejec z Kangchenjungy, „Staříci z Madridu“ ...podle známé písničky Slavíci z Madridu jsem tak pojmenoval expedici španělské himálajské legendy jménem Carlos Soria, ročník 1939. Loni se mu přece jenom na čtvrtý pokus podařila K2 a letos na podzim ještě přidal vršek Shisha Pangmy – opakuji, ročník 1939!!! Buď to bude tím červeným vínem nebo těmi krásnými ženami ve Španělsku. Kari Kobler, Švýcar, majitel cestovní kanceláře, chlap studený jak „psí čumák“, pod K2 měl komerční výpravu, jeden z jeho klientů tam zůstal. Setkal jsem se s ním znovu letos pod Everestem, zase mu tam zůstal chlap. Má docela vysokou úmrtnost klientů.

41

7 hod. ráno, pohled na Everest ze Severního sedla. Šerpové jdou do práce!

Jean Triollet, taky Švýcar, ale z úplně jiného těsta. Pod Broad Peak přivezl partu mladých horských vůdců a velmi ambiciózní plány, které se mu nepodařilo realizovat. Jinak ale významný lezec a člověk – sjet po zadku celou severní stěnu Everestu se už nikomu dalšímu nepodařilo a Poláci dodneška nechápou, jak je mohl někdo dostat v jejich národním sportu. Broad Peak jsme vylezli (18. 7. 2003), díky počasí, taky až na třetí pokus. K2 nepustila nikoho. Ani výborné Kazachy, kteří se opět objevili pod stěnou na poslední chvíli. Kazaši našli na ledovci ostatky a u nich tričko s nápisem Casarotto. Bylo to v místech, kde se Renato před mnoha lety propadl do trhliny. Ostatky této lezecké hvězdy byly uloženy do kamení blízko Gilkey Memorial. Pod K2 se taky objevila podivná existence, velice podobná českému Trčalovi. Francouz, který neustále chodil mezi základním a prvním výškovým táborem, všechny obtěžoval, hodně kouřil a na kopci nám propálil stan, ve kterém přespal, svůj vlastní si nebyl schopen vynést.

2004 Shisha Pangma Tři mušketýři byli taky nakonec čtyři. Vyrazili jsme ve složení Zdeněk Hrubý, Radek Jaroš, Petr Mašek a Martin Minařík. Navrhl jsem britskou cestu ( Scott / McIntyre) v jižní stěně Shisha Pangmy. Doug Scott je lezec, který mě ovlivnil asi nejvíc a já jsem si chtěl něco od něho vylézt. Zdeněk Hrubý návrh schválil, Radek Jaroš a Petr Mašek nebyli proti. Přístup pod stěnu je velmi jednoduchý, v základním táboře téměř nikdo. Dvě malé expedice (po dvou lidech), Francouzi a Španělé. Základní tábor u jezírka, okolo kober-

42

ce protěží a netřesků. Úplný ráj proti ledovcové moréně pod K2. Dva aklimatizační výlety do 6.000 m a do 6.800 m na okolních kopcích, potom nástup do stěny, za čtyři dny práce posekáno. Krásná a logická linie, trochu nebezpečná co se týká pádu kamení a nedostatku plošin na odpočinek. Celá cesta je v ledu, ve spodní třetině hodně tvrdém. Stejně jako na Broad Peaku jsme si všichni na vršku podali ruce (9. 10. 2004). Je škoda, že novináři o expedici napsali tolik nesmyslů. Svůj pohled na věc jsem publikoval v Jamesáku.

2005 Cho Oju & Everest Po mnoha letech jsem se z různých důvodů rozhodl vypadnout na velký kopec sám. O plánu vědělo jenom několik nejbližších přátel. Nikdy jsem o publicitu nestál a už vůbec ne když vyrážím do hor sám. Svazuje to ruce. Nakonec to dopadlo úplně naopak, díky Trčalovi na Everestu. Samozřejmě jsem nepočítal, že na Cho Oju nikdo nebude, na kopec jezdí hodně expedic, protože se jedná o poměrně jednoduchý a bezpečný kopec. Pomohli mi nepálští maoisti. Pár dní poté, co jsem přejel hranice do Tibetu, maoisti uzavřeli silnici, která vede z Káthmandú do Kodari. Další expedice zůstaly dva týdny v Thamelu. Na ledovci nikdo nikde, jenom můj skvělý kuchař Temba v základním táboře. Cho Oju jsem podcenil. Ono to jednoduché určitě je, pokud někdo natáhne fixy, postaví stany a prošlape stopu, popř. uvaří. Toto všechno jsem si organizoval sám. Strach jsem měl hrozný a dělal jsem chyby, za které bych si ještě dnes dal pár facek. Místo stanu jenom takový polostan

/položďárák (Bibler Tripod), ve kterém nešlo uvařit ani se obléct. Nefungující vařič 7.000 m vysoko, špatné počasí, nemožnost sestupu, téměř 48 hodin bez vody. Při samotném výstupu čtyři hodiny čekání na rozednění 7.800 m vysoko v ledovcové trhlině za větrem. Vyrazil jsem brzy a cestu skalním pásem bez sněhu jsem uprostřed noci nebyl schopen najít. Nakonec ale poklona od Eda Viesturse, který se na Cho Oju přijel aklimatizovat před svojí poslední osmou. Bylo 16. 4. 2005, první úspěch jarní himálajské sezóny. Na Everestu jsem měl v úmyslu lézt Messnerovu variantu v severní stěně. Polda Sulovský mě těsně před odjezdem varoval, že na jaře se jedná o lezení v čisté skále, Messner lezl v létě, když bylo všechno pod sněhem. Při pohledu do stěny z vrcholku Cho Oju mi bylo jasné, že do toho nemá cenu ani nastupovat. Šel jsem tedy na klasickou cestu přes severní sedlo. Už v táboře nad klášterem Rongbuk mi bylo divné, že je tam nějak narváno (čínský základní tábor, 5.000 m vysoko). Pošta, krámky jako na pouti, restaurace, Číňanky, které se nabízejí za deset dolarů a všude davy lidí. Atmosféra, jakou jsem na žádné jiné expedici nezažil. Ptal jsem se po české expedici, kterou vedl Josef Šimůnek a Josef Morávek, ta už byla pod severní stěnou. Cestou do tábora pod samotné severní sedlo jsem občas potkal „horolezce“. Ptal jsem se, proč jdou dolů. Bylo mi řečeno, že Šerpové ještě nezafixovali cestu, a že už je nebaví sedět ve stanu, tak jedou do měst. Tábor pod severním sedlem je jedno obrovské smetiště, hodně mi připomínal základní tábor pod ar-

gentinskou Aconcaqua, jenom ty pošlé muly tady chyběly. Chtěl jsem se otočit a odjet, něco takového jsem nečekal ani ve snu. Kopec stál ale spoustu peněz, aklimatizovaný jsem byl výborně, tak jsem si řekl, že to přece nemůže trvat víc než týden. Nakonec jsem tam byl 40 dní, 6.500 m vysoko. Během těch 40 dní jsem vyrazil na pokus o vrchol celkem třikrát. Naposledy jsem to točil asi 8.450 m vysoko, po 3 nocích v 8.300 m, bez spacáku a bez jídla jsem

čekal až přestane foukat. Nepřestalo. Vítr byl tak silný, že bych se bez vážných omrzlin a bez cizí pomoci nedokázal vrátit. Mluvím o výstupu bez kyslíkové bomby, s kyslíkem během těch dní vylezlo dost lidí. Na Everest vede víc než 10 cest, většinou velmi těžkých, ale lezou (nebo chodí) se v podstatě jenom dvě. Přes Jižní sedlo a přes Severní sedlo. Jediná expedice, která v letošní předmonzunové sezóně lezla něco jiného, byla česká expedice. Pokoušeli se o výstup v severní stěně.

O tom, co jsem na Everestu zažil a viděl, by asi vyšlo na celou knihu. Zkusím to zkrátit. Everest je díky své výšce těžký a riskantní podnik, i když člověk leze tu úplně nejjednodušší cestu, samozřejmě pokud leze bez kyslíkového přístroje a bez výškových nosičů. Umělý kyslík výšku Everestu snižuje asi o 2,5 kilometru a armáda výškových nosičů, která klientům všechno vynese, postaví stany, uvaří a zafixuje cestu, dělá rázem z výstupu na Everest něco v duchu Mezinárodního výstupu mládeže na Rysy ve Vysokých Tatrách. Je ironií osudu, že s kyslíkem se na Everestu umírá mnohem častěji než bez kyslíku. Horolezci s kyslíkem, který většinou začnou používat od výšky 7.000 m, nejsou aklimatizovaní (aklimatizaci nepotřebují) a v případě problémů s kyslíkovou maskou nebo rychlejšího vydýchání kyslíkové bomby umírají velmi rychle. Všichni, kteří letos na Everestu zůstali, dýchali kyslík z bomby. Výstup bez kyslíku ale není pro každého, konec-

Normálku na Aconcaquu vyšlapal člověk na horském kole, sjet na lyžích to nejde, protože tam není žádný sníh. V roce 1988 jsem lezl sólo východní stěnu a normálkou jsem sestupoval. Na Mt. McKinley zase vyšli místní prospektoři se psím spřežením, byl tam už každý a kdo tam nebyl, ten se tam chystá. Zase se jedná o cestu, která je celou sezónu prošlapaná, přesvědčil jsem se o tom, když jsme tudy sestupovali po výstupu přes Cassinuv pilíř. Na Elbrus se každoročně pořádají běžecké závody. S alpinismem toto nemá vůbec nic společného. Po komerční stránce je projekt „7 Summits“ vymyšlený dobře. Klient jede určitě osmkrát, ale většinou vícekrát na výlet se stejnou firmou. Majitelé některých komerčních expedic navíc vymýšlejí různé finty, jak si klienta udržet. Jeden Šerpa vzpomínal, že mu jednou řekli malý kousek pod vrcholem Everestu, že je třeba se vrátit, protože se kazí

Broad Peak, 18. 7. 2003, společná vrcholová fotografie. Zprava: Petr Mašek, Radek Jaroš, Martin Minarik, za námi K2

konců čísla mluví jasně. Na každou z osmitisícovek vystoupilo v průměru 250 lidí, na Everest ještě míň – těch bez kyslíku. S kyslíkem to je přes tři tisíce, možná i víc – tedy záležitost téměř pro kohokoliv. Z výstupu na Everest stejně jako z výstupu na nejvyšší horu v každé zemi se stal velmi výnosný obchod. Cestovní kanceláře pořádají nájezdy na Everest, v nabídce je tzv. „7 summits“ tzn. Sedm nejvyšších vrcholů sedmi kontinentů. Pat Morrow, Kanaďan, kterého znám a který jako první tady toto vymyslel a absolvoval, určitě netušil, co bude následovat. Vrcholů nakonec není sedm, ale osm, protože někteří se pořád dohadují, co patří kam. A nutné je vylézt všech osm, kdyby náhodou... Zástupy se pravidelně shromažďují v určité sezóně pod tou nejjednodušší cestou a berou kopce útokem.

počasí. Když vedoucího expedice a zároveň majitele cestovní kanceláře v jedné osobě požádal, aby mu povolil vzít na vršek aspoň dva nejsilnější klienty, protože počasí bylo naprosto v pořádku, dostalo se mu následující odpovědi: „A kdo se mnou pojede příští rok, když to vylezou letos?“(!!!) Hyenismus tohoto druhu se odráží do vztahů mezi jednotlivými expedicemi. Komerční expedice, kde klienti platí až $ 70.000 (za osobu), nemůžou přijít na jméno jednotlivcům nebo malým expedicím, protože tyto fungují jako nekalá konkurence. Expedici na Everest jde bez problémů pořídit do $ 10.000 za osobu, kde je v ceně kromě výškových nosičů a kyslíku všechno. Takže se třeba stává, že velké expedice pustí zprávu, že má přijít pěkné počasí a přitom je to naopak.

43

Na druhou stranu je ale nedůvěra oprávněná. Na cestách, kam jezdí každý rok hodně expedic, je naprosto normální, že podivné existence a malé expedice vykrádají těm velkým stany, na což doplácejí hlavně Šerpové. Je totiž jasné, kdo jde pro jídlo nebo náhradní kyslík, pokud to, co bylo vyneseno, prostě zmizelo. Já jsem se sám dostal do podezření, kdy se mě nad Severním sedlem Šerpové několikrát ptali, kde mám stan. Nakonec se všechno vysvětlilo. Můj kuchař Temba se samozřejmě všem pochlubil, kde už se mnou všude byl a Šerpové byli od té doby moji nejlepší kamarádi, brali mě jako jednoho z nich (z cca 800 lidi nás tam nebylo víc než deset, co jsme si dělali vynášky sami a lezli bez kyslíku).

Kangchenjunga, 13. 5. 2002, 4 hod. odpoledne. Pohled z vrcholu na Yalung Kang.

Naši everestští „houmlesáci“: Při té příležitosti jsem si vzpomněl na setkání v Káthmandú koncem května 2002. Miro Caban nám tehdy říkal „ako sa to robí teraz na Evereste“. My jsme byli zničení z Kangchenjungy a Caban nám s úsměvem vyprávěl, že na Everest není vůbec třeba brát stan, stačí vzít do kapsy Cho Oju, 16. 4., 3 hod. odpoledne. Pohled z vrcholu Cho Oju na Kangchenjungu, Everest, Lhotse a Nuptse.

pár stodolarovek, Šerpové rádi zůstanou před stanem, když jim sáhib zaplatí. Dneska mě mrzí, že jsme se tehdy neozvali a nepodpořili jsme Josku Rakoncaje, který jasně řekl: „Cabanův výstup na Everest je podvod.“ Reakce horolezců na podnikání jiného experta, Pavla Trčaly, na Everestu letos na jaře už byla jiná, možná i na základě zkušenosti s Cabanem. O Trčalově výstupu na Everest bylo napsáno víc než o všech výstupech Rakoncaje, Mirka Šmída a bratrů Pochylých dohromady. Finanční poradce Světové banky, který nemá padesát dolarů, aby zaplatil Šerpovi za to, že ho nesl přes dvacet kilometrů na zádech, zázračná výměna jmen na povolení k výstupu, takže nakonec z nelegálního výstupu je výstup legální, prapodivný útěk z Nepálu rok předtím, přestože všem řekl, že je v Himálaji poprvé, nesmyslný příběh o kameře, dva různé typy kyslíkových přístrojů – drama jak „Třicet případů majora Zemana“. A na-

44

konec vysmátá tvář na vrcholové fotografii, fleecová bunda, ruce bez rukavic na cepínu, který jak sám řekl, nebyl jeho, lyžování se sněžnou slepotou na ledovém svahu, po kterém se dalo jít jenom po předních hrotech maček, celkem dobrý materiál pro pány Svěráka a Smoljaka na další díl seriálu o Járovi Cimrmanovi. Byl tam, nebo tam nebyl? Jestli byl, měl kyslík a stejně jako Caban přespával ve stanech cizích expedic, protože sám si nevynesl vůbec nic. Takže mnoho povyku pro nic, zařadil by se mezi těch několik tisíc lidí, kteří na Everest podobným způsobem vylezli. Stejně ale je tomu všemu těžko uvěřit, protože jsem se ve stejný den na stejném kopci pohyboval ve výšce 7.500 m, měl jsem na sobě neprůstřelnou „schwarzkopfáckou“ péřovku, péřové kalhoty, péřové rukavice a dvě čepice. Šel jsem do kopce, na zádech batoh, byla mi pekelná zima a omrzaly mi nohy. Na horách jsem už potkal kde koho, ale klienti komerčních expedic jsou druh, který je třeba tro-

chu blíž popsat. Zaplatili si. Za peníze se očekávají služby. Šerpové chodí nahoru a dolů, fixují cestu, vynášejí tuny materiálu, stovky kyslíkových bomb téměř za každého počasí. Potom nastane den D. Klienti si nasadí kyslíkové masky, přijdou pod Severní sedlo, kde jim ten jejich Šerpa pomůže nasadit jumar, který někdy taky po fixu klientovi poposunuje. Cepín není potřeba, bere se jenom z důvodu serióznosti vrcholové fotografie, fixní lano vede až na samotný vrchol. Klienti jsou často ještě navíc „na vodítku“ – na krátkém laně přivázaní k Šerpovi. Pokud je klient bohatý a má víc Šerpů k dispozici, jeden tlačí, druhý táhne, další nese batoh se svačinou. Za příplatek se poskytují i jiné služby. Jistá klientka ze Skandinávie dostala od Britů přezdívku „sexuální šelma“. Vybírala si zásadně Šerpy a hrozně ji bavilo, jak po čase odpadávali! Na vršek nedošla, ale domů si určitě odvezla spoustu příjemných vzpomínek. Byl tam „poděs“, někde z Jižní Ameriky, jeden z těch závodníků o sedm nejvyšších vrcholů světa. Všem říkal, že na Everest půjde bez kyslíku, ale že si jednu bombu vezme do batohu, kdyby se mu náhodou na cestě zpátky udělalo nevolno. A taky tam byl jeden kluk z Rakouska, ten tvrdil, že vylezl bez kyslíku. Nevěděl jak se jmenuje, zpátky mu pomáhali Šerpové a od doktora by si vzal cokoliv jenom ne kyslík, protože by už doma nemohl říct, že lezl bez kyslíku. Ten doktor mu kyslík nakonec pustil do stanu „načerno“, protože nechtěl, aby do rána umřel. Takto to vypadá na Everestu na cestě přes Severní sedlo v hlavní lezecké sezóně. Starý Mallory by se divil. Ostatně jemu taky nedají pokoj – u místa, kde pochovali jeho ostatky, se pravidelně objevují vykrádači hrobů, hledají, co by se dalo zpeněžit. Na Everestu je prostě veselo. Jak už jsem napsal, naštěstí se jedná v případě Everestu jenom o dvě cesty (přes Severní a přes Jižní sedlo) a to jenom v hlavní lezecké sezóně. Jinak je tam pořád místa dost pro nás pro všechny. Hore zdar! Martin text

Martin Minarik

foto

archív autora

Nazdar lezčíci a především sličné lezkyně! Přináším novinu, která s určitostí novinou nebude až se toto číslo objeví k prodeji na pultě. Ale jelikož jste si koupili tenhle plátek, tak je jasný, že jakožto staromilci máte rádi tištěné slovo. Přece jenom se to lépe tahá do skal, nebo čte třebas na… (však víte, kde). V oblasti Everestu, což je centrální nepálský Himálaj, jsme s Jeníkem „Rybníkářem“ Doudlebským udělali cestu na kopec. Ha! Možná se ptáte proč že to pořád opakuji. Správná otázka. Odpověď je jednoduchá. Loni s Houbadlem jsem nasbíral hnedle dva pytle. V létě v pákistánském Karakóramu a pro pěkné zakončení sezóny ještě na podzim, pro změnu v nepálském Himálaji. To značí čtyři měsíce dřiny, a výsledek „nulaaááá“. Pro moji psýchu je labužná sprcha si „cancat“, a tak to tak berte. Tak k věci. Od 11. do 15. 10. úprk odhadem devatenácti sty metry jižní stěnou Kyasharu. Hlavnímu vrcholu, který má kolem 6.850 m, jsme zamávali z tři sta metrů nižšího předvršku. Suma sumárum, v mixové stěně jsme přežili pět „vášnivých“ dní. Lezení proběhlo chvílemi v třeskutém mrazu, takže Jeník může zapomenout na nějaký čas na lezení v malých „lezajdách“. Ledaže by si to, co zbylo ze „střapečků“ na konci chodidel, ostříhal a koupil si o pár čísel menší lezečky. Prvovýstup máme v „našem“ alpském stylu. To uvádím pro

jistotu, jelikož se v poslední době vyskytlo několik způsobů, třebas „cabanovský-alpský“ styl, nebo „rusiianstayl“. Přitom jsem měl zafixováno, že jsou pravidla určující přelez, například jako „erpé“ přelez . Jak se ale ukazuje, každý si to vykládá, jak se mu hodí v ten čas do krámu. Nejspíš podle ročního období, úspěchů v práci nebo jak se zrovna vyspal. Malé odšlápnutí na nejtík je stále hezký přelez a nadhodnocení cest není snad zas tak velký prohřešek. Holt vývoji nelze zabránit – jede plnou parou vpřed.

Obtížnost zamrzlé vody a našlehané sněhové hrůzy M6+; VI 6 Těbůh Marek text

Marek Holeček

foto

archiv autora

www.marekholecek.cz

45

s

o

u

t

ě

ž

výstupy s tilakem Členové výpravy Mojek (53 let), Káťa (47 let), Mojda (19 let), Káťa (18 let) Stuchlíkovi Datum 31. 7. + 1. 8. 2004 Místo startu

K

Vesnička Visaille v údolí Vall Veny poblíž italského Courmayeru

dyž jsme se ke konci července 2004 rozhodovali, kam vyrazíme na dovolenou, jediné, co jsme věděli jistě, bylo, že chceme do hor. Ostatně je to naše každoroční tradice. Přestože jsme oba s bráchou ve věku, kdy bychom mohli vyrážet na prázdniny sami, rodinnou dovolenou nelze vynechat. Do hor jsme s našima začali jezdit velmi brzo – první výpravy proběhly v Dolomitech. Postupem času jsme nabírali na obtížnosti a také zatoužili po nějakém tom zasněženém kopečku. Vítězem roku 2004 se stala Monte Rosa. Před začátkem výstupu nás nikoho ani ve snu nenapadlo, že hlavním bodem prázdninového programu bude Mont Blanc. Po zdolání vrcholu Monte Rosy nás v návalu nadšení napadla hříšná myšlenka o možnosti zdolání Mont Blancu. Po horlivé debatě jsme rozhodli, že to není zas až tak nereálné, protože jsme relativně blízko, času máme dost a počasí má být stabilně pěkné. Výchozí stanicí pro náš výstup se stalo údolí Vall Veny poblíž italského města Courmayer. Podle mapy se zdálo, že bychom mohli zabivakovat u jezera Combal, odkud by se i vyráželo. Jenže závora nás k jezeru nepustila, a tak jsme zaparkovali o kus níž u řeky. Večer jsme naplánovali, jak výstup provedeme. Cíl následujícího dne byla Rifugio Gonella (3.071 m n. m.). Tatík rozhodl, že se už se stanem nebude tahat jako na Monte Rose, že už má věk na to, aby se vyspal na chatě (bylo mu přece jenom 53). Pro vlastní výstup i sestup byl vyhrazen den druhý. Všechno ujednáno, mapa této oblasti připravena (měli jsme štěstí, že ji taťka z domova z nějakého záhadného důvodu vzal), takže jsme natěšení ulehli ke spánku pěkně pod jasným nebem. Věděli jsme, že první den není zas tak náročný, takže jsme se na to pořádně vyspali a najedli, a vyrazili jsme v 10:20 hod. Abychom si ještě více ulehčili batohy, nechali jsme vařič v autě s rozhodnutím živit se pouze sušenými slunečnicovými chleby. Bylo sice nádherně, ale neuvěřitelný pařák. Představa plahočit se k jezeru po silnici byla odpuzující. Mrkli jsme se do zatím ještě důvěryhodné mapy 46

Na Mont Blanc

cestou necestou

aneb Výstup a sestup za 24 hodin

a vydali se po pěkné pěšince. Záhy jsme ale zjistili, že mapa moc neodpovídá terénu, ani rozcestníkům. Přišly na řadu první komplikace. Rozcestí se dvěma cestami, které v mapě ale vůbec nebyly. Vedro nás donutilo vybrat si cestičku ve stínu. Byla to nádhera. Nádhera i cestička ale záhy skončily. Vracet se byl nesmysl, tak jsme zvolili možnost vydrápat se kolmo vzhůru na morénu. Rozprostřel se před námi několikakilometrový kamenitý ledovec a alespoň tušení, kde je cíl dne. S cestami se to ale nijak nevylepšilo. Když už nějaká byla, tak skončila ve stržené stráni. Museli jsme tedy jít tam, kam nás trhliny pustily. Ze začátku bylo velmi zajímavé poslouchat, jak hluboko pod ledem tečou řeky nebo jak ledovec praská – zkrátka živý ledovec

byl něco nového. Jenže cesta po ostrých kamenech pod žhnoucím sluncem za chvíli připomínala spíš cestu poslední. Vzhledem k tomu, že jsme se vůbec nepřibližovali ke konci, který jsme měli celou dobu na dohled, na nás začala padat deprese. Za celou dobu jsme viděli asi šest lidí a ještě ke všemu jsme procházeli okolo trosek nějakého letadla, které byly roztroušeny po celém ledovci. Tuto opravdu nehostinnou krajinu jsme křižovali čtyři hodiny. Závěrečný výstup k chatě byl ale příjemný. Objevilo se i nějaké lehčí lezení. Na chatu Rifugio Gonella jsme dorazili pěkně vyřízení v 18:00 hod. Bylo tam sice hodně lidí, ale čtyři postýlky tam na nás, naštěstí, čekaly. Informovali jsme se, že z této

zajímavé knihy strany se na vrchol vychází kolem jedné hodiny ranní, aby sníh na zpáteční cestě nebyl moc rozbředlý. Do postele jsme zalezli ve 20:30 hod. Vstali jsme přesně o půlnoci, najedli se, pobalili a vyrazili jsme za deset minut jedna. Byla úžasná jasná noc, ani čelovky nebyly moc potřeba. Začalo asi největší dobrodružství našeho dosavadního života. Jako rozcvičku si tatík vybral pád hned do první trhliny, kterou jsme míjeli. Ještě jsme nebyli navázaní, ale nic se nestalo – taťka se zachránil. První fáze byla po ledovci, který byl opravdu jedna trhlina vedle druhé, ale naštěstí vše bylo ještě zmrzlé, takže cesta celkem „odsejpala“. Potom prudký výšvih na kamenitý hřebínek. To byla další zkouška, hlavně pro mě. Mačky jsme totiž nesundávali a museli hřebínek přejít v nich. To jsem absolvovala poprvé, takže jsem ze začátku byla docela chromá. On se to ale člověk naučí… Následoval ten nejúžasnější úsek cesty. Byli jsme na hřebeni, pozorovali jsme „štrůdly“ lidí jdoucí z Goûteru a také jsme měli úžasný pohled na hodně ostrý hřeben Bionassey. Navíc začal přicházet den a nám se naskytla neuvěřitelná možnost vidět na jedné straně černou noc s hvězdami a měsícem a na druhé straně namodralou oblohu ozářenou vycházejícím sluncem. Prostě fantazie. Cestu na samotný vrcholek nám znesnadňoval silný vítr. To už nás ale nemohlo odradit, takže jsme

ve složení Mojmír, Káťa, „malý“ Mojmír a „malá“ Káťa Stuchlíkovi zdolali vrcholek Mont Blancu 1. 8. 2004 v 8:40 hod. Bylo to nádherné, ale vzhledem k větru jsme se moc dlouho nekochali a vydali se na cestu zpět. Všechno probíhalo bez problémů, ale ledovcové plato před chatou byla dokonalá past. Sníh byl pěkně rozbředlý, trhlin přibylo a také všude kolem padaly šutry a séraky. U větších trhlin jsme se samozřejmě jistili, i když jsme v tom

ze začátku měli pěkné zmatky, protože jediný, kdo to uměl, byl brácha. Naštěstí nás to naučil, a tak jsme mohli postupovat. Ale ani tak jsme se nevyhnuli dalším dvěma přímým seznámením s trhlinami. Zase tatík, a taky maminka. Naštěstí do nich ani jeden nespadl. Ač jsme odtamtud chtěli být co nejrychleji pryč, placatili jsme se tam přes dvě hodiny, takže jsme na chatičku šťastně dorazili až ve 14:30 hod. Schroupali jsme zase slunečnicový chleba s paštikou, který nám už ale pěkně „lezl krkem“ a v 16:30 hod jsme vyrazili k autu. Od chaty jsme shlédli, kudy se vydáme mezi morénami, abychom tam nebyli zase tak dlouho. Žádná velká výhra to ale nebyla. Navíc se nám všem začaly zavírat oči, přece jenom jsme byli už 17 hodin na cestě. Od těch kamenů strašně pálila chodidla, takže jsme se modlili, aby, až přejdeme na cestičku, se změnil povrch. To jsme ale doufali marně, takže žádná úleva nepřišla. Setrvačností jsme kráčeli pořád dál, až cesta najednou skončila v řečišti. Chvíli jsme kroužili kolem a hledali kudy dál, ale našli jsme jen mostek, který měl podle mapy vést k nějaké ferratě. Začalo se velmi rychle stmívat a my byli bez cesty a naše autíčko za dvěma ledovcovými řekami. Situace se stávala beznadějnou a tatík dokonce začal mluvit o bivaku. To už na mě bylo trochu moc, ale brácha tuto možnost radikálně zavrhl a jal se urputně hledat cestu. Nakonec byl úspěšný, tak jsme zajásali a „rozběhli“ se kupředu. Jenže dostat se do styku s italským značením je opravdu očistec. Smysl pro pořádek Italové totálně postrádají. Cesta totiž ještě asi třikrát zmizela a rozcestníky na sebe vůbec nenavazovaly. Jeden ukazoval k našemu stanovišti s autem, ale na následujícím nebylo po pokračování ani památky. Takovéhle bloudění nocí nám připadalo opravdu jak za trest. Chodidla už tu chůzi moc nezvládala, každý se kroutil a hledal na nich místečko, které by nepálilo. Přesně ve 23:15 hod bráchova čelovka osvítila naše autíčko. Byli jsme šťastní, ale tam na nás čekalo ještě závěrečné překvapení. Za stěračem byl lísteček s pokutou 33 euro. Na tomto místě se totiž nesmělo stát přes noc. To nás už ale vůbec nerozhodilo, v ledové řece jsme uhasili nohy a plni neuvěřitelných zážitků jsme po téměř 24hodinovém výletu ulehli zase pod oblohu plnou hvězd. text

Katka Stuchlíková

foto

archiv autorky

GENUSSKLETTERN – Österreich Mitte Andreas Jentzsch, Axel Jentzsch Jinak než „požitkové lezení“ nelze dalšího průvodce z Alpinverlagu Wien přeložit. Jedná se o výběr nejpěknějších a dobře zajištěných cest v obtížnosti 4 až 7 mezi Toten Gebirge a Wilder Kaiser. Autoři správně potlačili vlastní ješitnost a zpracování jednotlivých oblastí přenechali místním domovníkům. Výsledkem jsou naprosto přesné a správné popisy s vynikajícími zákresy cest ve stěnách, i pečlivě vyvedenými nákresy (ne skicy!) včetně existujících skob.

mix ■ Nová nemocnice – „Pasang Lamu – Nicole Niquille Hospital“ Dne 24. 10. 2005 proběhla inaugurace nové nemocnice v Lukle. Její název je trochu delší, ale má logický vztah k dvěma nadacím, které se na výstavbě této kouzelné a hlavně důležité stavby podílely. Pasang Lamu Sher-

volno

Areál nemocnice, a „buddhistická hudební skupina“ v pozadí štít NUPLA

Vlevo Sonam Sherpa – manžel Pasang Lamu a ředitel nadace, vpravo vnuk Tenzinga Norgaye (1. v. Everest) Tashi Tenzing

pa byla první Nepálkou, která dosáhla vrcholu Mount Everestu, ale při sestupu zahynula. Její manžel Sonam Sherpa založil nadaci, která mj. postavila první lezeckou stěnu v Nepálu. Nicole Niquille se stala první ženou ve Švýcarsku, která absovovala zkoušky horského vůdce. Po nehodě v horách ochrnula a nyní se věnuje prospěšné činnosti ve vztahu k horám. Pro pomoc při výstavbě nemocnice v Lukle založila nadaci. Nemocnice se nachází na vyvýšeném horském hřbetu nad letištěm v Lukle. V areálu malé nemocnice s kapacitou 16 lůžek jsou 2 ordinace pro vyšetření příchozích pacientů, lékárna, 2 operační sály, laboratoře a servisní část včetně kuchyně a ubytovacího zařízení pro personál. Primářem je Dr. Ang Tshering Sherpa z Namche Bazaru a hostujícím lékařem ze Švýcarska pak Dr. Federico Soldati. Servis v ordinacích byl pro nemocné zahájen již v dubnu tohoto roku a každý den vyhledává ošetření zhruba 10 až 20 vesměs nepálských pacientů. Větší návštěvnost je o nedělích a tak např. dne 16. 10. navštívilo nemocnici celkem 34 pacientů. Ceny za vyšetření jsou na naše poměry směšné – od 50 do 150 rupií, tzn. přibližně 20 až 50 Kč.

47

V neděli 24. 7. se ráno scházíme na letišti v Ruzyni. Bavím se pohledem na Kubu a Bobra, kteří přešlapují v letištní hale ve skeletech. Jó, nabalit batohy tak, abychom se vešli do váhového limitu, je docela problém. Těšíme se na pět týdnů v Pákistánu, které máme před sebou. Protože jsme maximalisti, máme pěkně nabitý plán.

Pákistán trip H.O.R.A.L 2005 První cíl je přejít Biafo-Hispar, což jsou dva ledovce, které odděluje sedlo Hispar-la. Hispar je druhý největší údolní ledovec, Biafo pátý největší. Dohromady 114 km ledovce, plus něco před ním a něco za ním. Cíl číslo dvě vylézt ledovo-sněhovou cestu na Drifiku, krásný kopec měřící 6.447 metrů v Nangma Valley. Cíl číslo tři vylézt skalní cestu taky v Nangma. Obě cesty chceme vy-

48

lézt prvovýstupem.Výpravu doplňují Macín a Skotík, kteří s námi přejdou trek a pak se rozhodnou co dál. Islámábád nás vítá druhý den ráno prádelním počasím 40 oC a snad 100% vlhkostí. Letištní taxikáři jsou snad všude na světě stejní, a proto nás i ten náš cestou do hotelu „natáh“. Tohle byla ale jediná a poslední špatná zkušenost s místními.

Kdo nebyl v Asii, toho mumraj v ulicích města určitě překvapí. Všude spousta troubících aut, motorek a rikš, někdy i kůň či oslík. Jako zázrakem se ale dokážou vždycky nějak vyhnout. V Raja Bazaru nakupujeme potraviny na trek. Budíme tam docela rozruch, na cizince tam nejsou moc zvyklí. Častá otázka je, jestli jsme Číňani, což nám přijde vtipný. V Raja Bazaru se dá koupit skoro všechno – tuňák, těstoviny, čokoška, rýže. Angličtina je vedle urdu druhý úřední jazyk, přesto není často lehké se domluvit. Další den odjíždíme po známé Karakoram Highway směr Skardu. Cesta se line většinou kolem řeky Indu ve svahu vyprahlých hor. To, že se autobus chvílemi nebezpečně přibližoval kraji silnice, zvyšovalo zážitek z cesty. Cestu nám zpříjemňuje ne pákistánská hudba, ale reklama na KitKat. Byl jsem rád, že průjem se naplno rozjel až po příjezdu do Skardu, nevím jak bych každých 30 minut nutil řidiče stavět. Ve Skardu najímáme džíp a míříme do vesnice Askole, výchozího místa treku. V Askole se zapisujeme na posledním check pointu a odrážíme útoky vnutit nám průvodce a nosiče. V pákistánských horách totiž existují open zóny, kam se lze dostat bez omezení, a restricted zóny, kam se může pouze s povolením a průvodcem. Biafo-Hispar je otevřená zóna, což ovšem neznamená, že by si místní nechtěli přivydělat. Na začátku treku je Biafo pokryt kameny. Prodírat se dost nestabilním suťoviskem nahoru dolů je docela náročný, zvlášť s těžkým báglem. Zhruba po dvou dnech suť končí a jdeme pohodovým terénem po hladkém ledovci takřka po rovince. Občas musíme přeskočit nebo obejít nějakou trhlinu. Jenom v noci je trochu problém vejít se ve třech do stanu pro dva. Že je stan na jedné straně širší, jsme zjistili až po 20 dnech, škoda. Další dny pochodu se můžeme kochat pohledy na skalní velikány. Nejznámější z nich jsou asi Latoky a Ogre. Před místem zvaném Snow Lake se navazujeme, protože ledovec je už pokrytý sněhem. Snow Lake je nádherné ledovcové plato, dělající čest svému jménu. Ze Snow Lake vede cesta přes Hispar-la, sedlo vysoké 5.180 metrů na ledovec Hispar. Hispar má jiný charakter než Biafo, vyznačuje se „dunami“ vysokými až 30 metrů. Ledovcem si prodírá cestu modro-zelený potok, prostě nádhera. Nádhera končí se začínající sutí. Tři dny se lopotíme nahoru dolů nestabilním „suťákem“. Není snad nikdo, kdo by s sebou nešvihnul.

Dvě zlomený hůlky a dvě zranění jsou snad nakonec i úspěch. Po 11 dnech dorážíme do vesnice Hispar. Tam se nás ujímá místní učitel, který nás ubytuje v knihovně. Večer je party se zpíváním národních písní. Pákistánci jsou lepší zpěváci než my a Macín je navíc pořád napřed. Ještě je nám trochu trapné překládat texty písní, ve kterých hraje hlavní roli sex a alkohol. Ráno se přesouváme džípem a minibusem do Gilgitu. To, že jsou místní pohodáři, potvrzuje řidič minibusu, kterému jsem párkrát usnul na rameni. Jen se smál. V Gilgitu podnikáme nájezd na tamní krámky a odvážíme si koberce, šátky, čepice, šperky. Přes Skardu pak míříme do Nangma Valley. Údolí je známé především žulovou stěnou Amin Braku. Naše cíle jsou nepoměrně skromnější. Drifika má téměř 6.500 metrů a nevylezené linie v jižní stěně. Po dvou nocích ve stanu, kdy čekáme na lepší počasí, dáváme pokus. Jako naschvál je snad nejhorší počasí, co jsme měli. V 8:30 se radíme co dál. Máme vylezeno asi 1/3 stěny, ale již dvě hodiny sněží a máme trochu strach z lavin. První minilavinka, která nás zasypala po pás, vše rozhodla. „Mažeme“ dolů z výšky asi 5.800 metrů. Cestou nás vystraší několik lavin, které prosviští stěnou, některé i dost blízko. Nejbližší tak dva metry a ty ještě musíme utéct. Do základního tábora v Nangma se vracíme docela unavení a hladoví. Morálka týmu ochabuje, a tak nakonec zůstáváme s Bobrem v údolí sami. Musíme přece vylézt nějaký ten skalní prvovýstup, ne? Okukujeme okolní žulové štíty a hledáme něco rozumného. Snad by to šlo na Changi Tower. Po 35 metrech baletu v plotnách zatloukám nýt a slaňuju. Tímhle způsobem takovou stěnu ve třech dnech, které nám zbyly, nevylezem. Následuje záchranná varianta, hrana na Changi Tower, která je od pohledu lezitelná a logická linie. První den lezeme čtyři délky a necháváme v nich lana. Zřejmě hned v první délce rozbíjím foťák, ty zatracený kouto-spáry! V táboře nás čeká další překvapení – krávy nám sežraly jídlo. Večeříme sólo sardinky s tuňákem. V noci Bobr zvrací a vede pohřební řeči. Nálada je na nule. Další den se naštěstí vzmužíme a cestu dolezeme. Čím jsme výš, tím je lezení hezčí a těžší. Často lezeme po krystalech v položených plotnách. Odjistit se to dá solidně. Kolem 16. hodiny jsme na konci cesty, první výrazné věži na hřebeni. Suma sumárum 500 lezeckých metrů, 300 metrů převýšení, obtížnost 5 až 6, jedno místo 7-. Cesta dostává ná-

zev Pakistani Therapy za všechno, co nám Pákistán přichystal v dobrém i ve zlém. A pak jenom tradá, se 40kilovými batohy zpátky do civilizace a domů. Závěrem moc děkujeme firmě Direct Alpine za výborné softshelové oblečení a nepromokavý Devil Alpine set. Resumé: Biafo- Hispar za 11 dní bez nosičů a průvodce; Kuba Frinta, Michal Nondek (Bobr), Jiří Skotnica (Skotík), Ondřej Macek (Macín), Jan Čáka (Čákis) Drifika 6.447 metrů, pokus o prvovýstup v jižní stěně, dosažená výška 5.800 metrů; Kuba, Bobr, Čákis Changi Tower, levá hrana, prvovýstup Pakistani Therapy 500 metrů, 7- ; Bobr, Čákis text

Jan Čáka

foto

Kuba, Čákis

49

medicína

6

První pomoc na laně

aneb Ošetři a zachraň na skále, ledu a sněhu

Výšková nemoc II – výškový otok mozku a plic, použití přetlakové komory a profylaxe výškové nemoci Je tady slíbené dokončení základní problematiky týkající se výškové nemoci. Z nejnovějších článků a statistik vyplývá, že díky výborné prevenci a informovanosti trekařů a horolezců se počet případů výškové nemoci snižuje. Bohužel, stále jsou tady ojedinělé případy, kdy se riziko plynoucí z rychlého postupu do vyšší nadmořské výšky podcení a u postižených dojde k rozvoji otoku plic nebo mozku, případně k výskytu obou komplikací současně. Následky na rozdíl od běžné akutní horské nemoci mohou být mnohem tragičtější. Proto jako kasuistiku uvádím dva učebnicové zdánlivě nevinné případy na otok mozku a plic, tentokrát se šťastným koncem. Poté lehce nakousnu problematiku použití přetlakového vaku a prevence výškové nemoci. Šťastný konec neuvědomělého trekaře… 40letý trekař přiletěl z KTM do výšky 2.800 m a během tří dní se dostal do výšky 3.900 m. Na konci dne jej začala bolet hlava a nebylo mu dobře. Odmítl večeři a šel rovnou do postele. Následující ráno se cítil lépe, ale tupá bolest hlavy nepřestávala. Po snídani se pomalou chůzí dostal do další vesnice (4.300 m), kam dorazil až pozdě odpoledne a opět bez večeře šel spát. Po neklidné noci se ráno probral opět s velkými bolestmi hlavy. Bylo mu ještě hůře a chtělo se mu zvracet. Přes naléhání a radu na zahájení okamžitého sestupu ze strany průvodce trekař dál trval na svém stanovisku pokračovat. Trvalo mu celý den, než se dostal do další vesnice (4.700 m). To už ale neměl sílu nést si svůj batoh. V noci zvracel a velmi těžko se udržel na nohou. Ráno se jeho stav kriticky zhoršil. Nosič měl vůbec problém jej probudit, a když se mu to podařilo, muž byl natolik ospalý a unavený, že se sotva zvládl postavit. Muž nebyl schopen jakékoliv větší spolupráce. Okamžitě se začalo s jeho transportem do nižší nadmořské výšky (3.200 m), kde

50

se mu dostalo lékařské pomoci. Jeho stav vědomí se zlepšil, přesto pořád nebyl schopný samostatné chůze. Lékař stanovil diagnózu: Výškový otok mozku. Postižený byl bez jakýchkoliv příznaků souvisejících s edémem plic. Dostal dexametazon a následoval dvouhodinový pobyt v přetlakovém vaku. Po nepříjemné noci byl následující den s pomocí nosiče schopen dalšího sestupu. Až v KTM se opět cítil dobře, nicméně ještě dva dny se potýkal se závratí. Výšková nemoc se nevyhýbá ani nepálským vojákům… 22letý nepálský voják přijal novou pozici, která znamenala přemístění a odlet z 1.300 m do Lukly (2.800 m) a ještě tentýž den dojít do kasáren v Namche Bazaaru (3.440 m). V noci měl neklidný spánek a začala ho bolet hlava. Ráno se bolest hlavy prudce zhoršila, neměl chuť na jídlo a velmi těžce se mu dýchalo. Lékař při prohlídce zjistil, že je postižený značně cyanotický (promodralý), dechová frekvence byla 48 za minutu a k tomu poslechově jasné chropy na obou plicích. Pulsní oxymetrií naměřil pouhou 40% saturaci krve kyslíkem. Dg.: Otok plic. Podal mu nifedipin a ještě večer jej snesli do Monjo (2.800 m). Dechová frekvence klesla na 20 za min a po dvou dnech odpočinku se pomalu vrátil do NB. Lékař mu doporučil, aby si v budoucnosti na rychlý výstup dával pozor. Převzato a přeloženo z knihy The High Altitude Medicine Handbook Výškový otok mozku – High altitude cerebral oedema (VOM, HACE) Výškový otok mozku je vzácná, ale život ohrožující forma výškové nemoci. Nemocní mají obvykle současně příznaky akutní horské nemoci (AHN). Proto lze výškový edém mozku považovat za nejzávažnější formu AHN. Obvykle se vyskytuje ve výškách nad 3.500 m, ale byly popsány i případy z výšek okolo 2.500 m. Výskyt je v rozmezí 1–5 % ze všech dokumentovaných případů výškové nemoci. Otok mozku vzniká na podkladě poruchy funkce hematoencefalické bariéry, bariéry mezi krví

a mozkovou tkání, která se stane propustnou pro ionty a větší molekuly. Ty s sebou táhnou vodu, mozek zvětšuje svůj objem, tedy otéká. Zvětšující se mozková tkáň nemá v uzavřené dutině lební dostatečný prostor, způsobí tak útlak důležitých mozkových struktur. Výsledkem je závažná porucha nervových funkcí, která se plně projeví na stavu a jednání takto nemocného. Otok mozku postupuje pomalu, ale může se projevit i velmi rychle. Od prvních příznaků do upadnutí do bezvědomí nemusí uplynout ani dvanáct hodin! Často se tak projeví právě během první noci. Příznaky Dle dohody z Lake Louise je výškový edém mozku definován jako stav, při kterém má postižená osoba příznaky akutní horské nemoci a duševní změny nebo poruchy rovnováhy a nebo u ní pozorujeme duševní změny a poruchu rovnováhy a příznaky akutní horské nemoci u ní nejsou patrné. Musí být splněna podmínka pohybu do vyšší nadmořské výšky u takto nemocné osoby. Rozvedu tuto trochu kostrbatou definici v jednotlivých bodech. Obvyklé příznaky akutní horské nemoci (bolest hlavy atd., viz Výšková nemoc I – M5/05) Změny chování a myšlení: Zmatené až iracionální jednání Halucinace Dezorientovanost a jistá otupělost Osoba bývá neobvykle tichá nebo naopak velmi hlučná Neohrabané nebo nejisté pohyby rukou Spavost až upadání do bezvědomí Porucha rovnováhy: Chůze je vrávoravá, podobná opilému člověku, až nemožná. Pro zhodnocení této poruchy můžeme u postižené osoby vyzkoušet test chůze po rovné čáře. Osoba klade nohu bezprostředně před druhou a snaží se držet vymezené čáry. Pokud se jí to nedaří, balancuje nebo dokonce padá, předpokládáme u ní otok mozku. Nejistý postoj Ztráta koordinace Porucha rovnováhy (ataxie) První vzniklé příznaky obvykle jako poslední vymizí a naopak. Po úspěšné léčbě ještě nějakou dobu často přetrvává porucha rovnováhy. Jelikož jde o opravdu závažný stav, často u takto postižených nacházíme i výškový edém plic.

Prevence I při pouhém podezření na mozkový edém považujme raději osobu za takto postiženou a jednejme podle toho. Záchrana a případný transport nemocné osoby je pak daleko složitější. Léčba Jednoznačně nejlepší léčbou je okamžitý sestup. K dalším krokům v léčebné strategii se odhodláme po zhodnocení stavu nemocného a možnostech adekvátní pomoci. Sestup, evakuace Kyslík (2 až 4 l/min) Dexametazon (8 mg p. o. – ústy, dále 4 mg á 6 h) Přetlaková komora Výškový otok plic – High altitude pulmonary oedema (VOP, HAPE) Jde taktéž o závažnou formu výškové nemoci, která není tak úzce spojená s akutní horskou nemocí jako výškový otok mozku. Výškový edém plic se totiž velmi často vyskytuje samostatně, tedy bez příznaků AHN a dosavadní pozorování svědčí i o odlišném mechanismu vzniku. Nicméně vzestup nadmořské výšky pořád hraje klíčovou roli. Už v roce 1930 tento stav u místních obyvatel v peruánských Andách popsal Alberto Hurtago. Ale další dlouhé roky byl připisován na vrub zápalu plic nebo srdečnímu selhání vlivem extrémních klimatických podmínek a nedostatku kyslíku. Akutní nedostatek kyslíku v krvi se projevuje poruchou plicní cirkulace, která má za následek prosakování tekutiny do plicních sklípků. Množství tekutiny v plicních sklípcích se zvětšuje, plíce otékají, což se projevuje poruchou jejich funkce. Klesá množství kyslíku v krvi se všemi dalšími závažnými důsledky. Výškový edém plic se často vyskytuje u osob po rychlém výstupu do vyšší nadmořské výšky. Obyčejně se objeví do dvou až čtyř dnů od výstupu. V praxi u horolezců dobře aklimatizovaných na 5.000 m, kteří rychle vystoupí do 7.000 m a výše nebo u místních, kteří nějakou dobu žili níže a rychle se navrátili do svých vysoko položených domo-

Příznaky Akutní horská nemoc se svými příznaky často předchází výškový edém plic, ale nemusí tomu být vždy, jak jsem už dříve uvedl. To zohledňuje i oficiální definice dle výše zmíněné dohody, která VOP definuje jako soubor několika z následujících příznaků. Pro jednoduchost jsou tyto příznaky napsány dohromady. V nedávné minulosti prodělaná AHN Extrémní únava a nesnesitelnost fyzické námahy Klidová dušnost – osoba nemůže v klidu popadnout dech (obzvlášť v noci) Suchý kašel Sevření a tlak na prsou Bublavé nebo chrčivé dýchání Vykašlávání zpěněného nebo krvavého sputa Cyanóza – promodralé rty a nehty Rychlejší dechová frekvence Rychlejší srdeční frekvence Léčba Opět i v tomto případě je nejlepší a léčebně nejefektivnější sestup – do výšky, kde se postižený cítil dobře a nebo lépe ještě o něco níže. Často musí být postižený nesen. Ale účinek nižší nadmořské výšky má natolik velký léčebný účinek, že během dvou až tří dnů dojde k zotavení. Při opětovném výstupu si musí dát osoba pozor. V případě opravdu vážného výškového plicního otoku postupujeme dle doporučené terapie uvedené v rámečku. Sestup, evakuace Poloha v sedě, minimální námaha, teplo Kyslík (4 až 6 l/min) Nifedipin (10 mg p. o., dále Nifedipin ret. 20 mg á 6 h) Přetlaková komora Kombinace výškového otoku mozku a plic Pokud se kombinují příznaky obou těchto závažných stavů, je zby-

tečné zdůrazňovat, že jde o život ohrožující stav, který vyžaduje neprodlené zahájení léčby nebo evakuaci nemocného, pokud to situace a podmínky umožňují. Léčba se kombinuje. Léčba Sestup, evakuace Kyslík Dexametazon (8 mg p. o., dále 4 mg á 6 h) Nifedipin (10 mg p. o., dále Nifedipin ret. 20 mg á 6 h) Acetazolamid 500 mg Přetlaková komora

Přetlakové komory – Portable hyperbaric chamber Přenosné přetlakové komory (hyperbarické) jsou určeny k neodkladné léčbě výškové nemoci, tedy akutní horské nemoci, výškového otoku plic a mozku. Jejich funkcí je simulace poklesu nadmořské výšky, rozuměj tlak v komoře je vyšší ve srovnání s vnějším prostředím, což způsobí léčebný efekt nemocnému. Pro příklad, při použití ve výšce 4.000 m simulují výšku zhruba 2.000 m. Jsou vyrobeny z lehkého odolného materiálu, mají oválný nebo cylindrický tvar a k nafouknutí slouží pumpička do ruky nebo na nohu. Váha se pohybuje kolem pěti šesti kilogramů dle typu komory. PAC – Portable Altitude Chamber

Zásady použití: Předcházení AHN adekvátní aklimatizací je lepší než jakákoli léčba včetně přetlakové komory. Nehodí se k prevenci nebo léčbě lehké AHN, protože brání nebo

minimálně zpomaluje řádnou aklimatizaci. Bylo prokázáno, že hyperbarická komora mírní příznaky AHN, VOM a VOP. Léčba v hyperbarické komoře se používá jako mimořádné opatření a nenahrazuje sestup. Na určitou dobu zlepší stav pacienta a umožní jeho transport. Pořadí léčby AHN, VOM a VOP je vždy: 1. Sestup nebo evakuace 2. Kyslík a léky 3. Hyperbarická komora Léčbu v komoře mohou provádět jen zaškolené osoby, které musí být s obsluhou seznámeny před cestou do vyšších nadmořských výšek. Typy přetlakových komor: 1. Gamow bag 2. CERTEC bag (ČHS je vlastníkem, po domluvě lze zapůjčit) 3. PAC (Přenosná výšková komora, Portable altitude chamber) Výsledky léčby: Zkušenosti ukázaly, že pacient s VOM potřebuje průměrně 4 až 6 hodin a pacient s VOP 2 až 4 hodiny léčby v přetlakové komoře. Léčebný efekt přetrvává 10 až 12 hodin. Pak dochází k návratu komplikací. Umožňují tak dostatečný čas k sestupu do nižší nadmořské výšky. Léčbu lze opakovat. Prevence výškové nemoci O prevenci (profylaxi) se bavíme tehdy, pokud chceme nějakými prostředky předejít, resp. zamezit vzniku onemocnění. Zmiňuji se o tom proto, že mnohé neodborné články o profylaxi acetazolamidem často referují. Profylaxe acetazolamidem není běžná věc a pokud nemáme nějaký závažný důvod k tomuto kroku, nepřistupujeme k ní. Přesto pár informací o ní. Acetazolamid (diluran, diamox) brání vylučování CO2 ledvinami, který se hromadí v organismu a způsoSimulace sestupu uvnitř dvou typů přetlakových komor – Gamow a CERTEC v závislosti na reálné nadmořské výšce

Virtual altitude inside bag (m)

vů. Incidence je ve 4.000 m kolem 2 %, na Mount McKinley 6.195 m zhruba 1 %. Rizikové faktory vzniku výškového otoku plic: Prodělání VOP v minulosti Rychlost výstupu spolu s velkým výškovým rozdílem Infekce dýchací soustavy Alkohol Léky na spaní Výška v kombinaci s chladem

Actual altitude (m)

Zdroje: 1. Lékařská komise ČHS: Studijní materiály pro školení instruktorů 2. Lékařská komise UIAA: www.uiaa.ch 3. Společnost horské medicíny www.horska-medicina.cz 4. Mezinárodní společnost horské medicíny www.ismmed.org 5. Rotman, I.: Aklimatizace v horách 6. Pollard, J. A., Mudroch R. D.: The High Altitude Medicine Handbook

buje jeho překyselení. Takto stimuluje přes dechové centrum dýchání. Zlepšuje okysličení krve během spánku a brání vzniku období s extrémně nízkou hladinou kyslíku v krvi. Jako každý lék má vedlejší účinky. Z těch nejzávažnějších je to mravenčení, nechutenství, nevolnost a především zvýšená ztráta tekutin. Pozor si musí dát ti, co jsou alergičtí na sulfonamidy a nedoporučuje se ani současné užívání s kyselinou acetylsalicylovou (acylpyrin). Kdy se odhodlat k preventivnímu použití acetazolamidu? Studie byly provedeny v místech, kam se z nižší nadmořské výšky dostanete velmi rychle a nemáte ani pořádnou možnost se aklimatizovat (La Paz v Bolívii 3.630 m, Lhasa v Tibetu 3.600 m). Dobrovolníkům byla hned po příjezdu podána dávka 250 mg (2x denně 250 mg) a výsledkem byl menší výskyt příznaků akutní horské nemoci po dobu 6 až 24 hodin. Dále se doporučuje u osob, které v minulosti neočekávaně prodělaly akutní horskou nemoc. Acetazolamid profylakticky tedy ano, ale v odůvodněných případech a s rozumem. Užívání nifedipinu profylakticky nepřineslo žádné výsledky. S dexametazonem je to problematické a studie si protiřečí. Oba tyto léky tedy jen a pouze k léčebným účelům! Acetazolamid k profylaxi (250 mg á 12 h) Doporučeno: Rychlý výstup, bez možnosti adekvátní aklimatizace U osob s opakovaně prodělanou AHN Druhý díl výškové nemoci jsem konečně završil. Dalo by se toho napsat mnohem více, ale výše uvedené informace jsou jako základní znalosti zcela dostačující. Pokud máte zájem o další studium, uvedl jsem podrobný seznam literatury, z které jsem čerpal. V některém z příštích dílů se rozepíšu o problematice konkrétních chorob v souvislosti s nadmořskou výškou a z toho vyplývajících rizicích pro nemocné a o pobytu dětí ve výškách. Článek je v souladu s doporučeními Lékařské komise Mezinárodní horolezecké a lezecké federace (Union Internationale des Association d’Alpinisme, UIAA). Velký dík za spolupráci a připomínky patří MUDr. Janě Kubalové. text

Tomáš Obtulovič ml.

kresby

watt

7. J. S. Keystone, S. P. E. Kozarsky, D. O. Freedman, H. D. Nothdurft and B. A. Connor: Travel medicine 8. Basnyat, B.: Altitude Illness 9. Baertsch, P., Beghold, F., Herry, JP., Oelz, O.: Portable hyperbaric chambers 10. Carlsten, C., Swenson, E. R., Ruoss, S.: A Dose-Response Study of Acetazolamide for Acute Mountain Sickness, High Alt Med Biol. 2004 Spring; 5(1):33-9.

51

Provozování horolezectví v chráněných krajinných oblastech České republiky Následující přehled platných výjimek ze zákazu horolezecké činnosti a vymezení míst k provozování horolezecké činnosti ve zvláště chráněných územích ČR je sestaven podle přístupných podkladů a konzultován s příslušnými orgány ochrany přírody. Informace zde uvedené popisují současně platný stav, veškeré změny a úpravy budou během roku uváděny na webu Českého horolezeckého svazu v sekci „Skalní oblasti ČR“ a zde v Montaně. V České republice je systém tzv. zvláště chráněných území a jejich ochranných podmínek zakotven v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Tento zákon rozlišuje celkem 6 kategorií zvláště chráněných území: národní park (NP), chráněná krajinná oblast (CHKO), národní přírodní rezervace (NPR), přírodní rezervace(PR), národní přírodní památka (NPP) a přírodní památka (PP). První dvě kategorie bývají pracovně označované jako tzv. velkoplošná chráněná území, přičemž národní parky (v ČR celkem 4) se vyhlašují většinou v územích jedinečných v národním či mezinárodním měřítku, které jsou málo dotčené lidskou činností. Na území národních parků je omezen volný pohyb veřejnosti, podrobnosti jsou stanoveny v jejich návštěvních řádech. Chráněné krajinné oblasti (v ČR celkem 25) slouží k ochraně harmonické, avšak kulturní (tj. člověkem v minulosti výrazně ovlivněné) krajiny. Ochrana těchto oblastí je odstupňována zpravidla do 4 zón, jimiž se určují limity hospodaření a jiného využívání přírodního potenciálu. Chráněné krajinné oblasti se vyhlašují vládním nařízením, ve kterém jsou mimo jiné stanoveny tzv. bližší ochranné podmínky. Další 4 kategorie zvláště chráněných území se označují jako tzv. maloplošné a mohou být vyhlašovány jak ve volné (nechráněné) krajině, tak na území tzv. velkoplošných chráněných území. Ochranné podmínky jsou stanovovány individuálně podle charakteru jednotlivých lokalit. Současný stav v jednotlivých CHKO Beskydy Na základě dohody mezi Českým horolezeckým svazem a Správou CHKO Beskydy lze provozovat horolezeckou činnost mimo Národní přírodní rezervace a přírodní památky

52

v oblastech Godula, Severka, Muřinkový vrch, Příslop, Javořinka, Mazák, Polaň, Súlov a Skály u Pulčínského potoka, a to celoročně. Platnost dohody není časově omezena. Blaník V PR Blaník je provozování horolezecké činnosti zakázáno. Blanský les Horolezecká činnost je povolena na PR Kleť, táboření a bivakování je zakázáno. Ukončení platnosti rozhodnutí nestanoveno. Broumovsko Na území NPR Adršpašsko-teplické skály lze k horolezecké činnosti využívat výhradně vyhrazené terény, a to v těchto časových obdobích: Od 1. 5. do 30. 11. každého roku je možné provozovat horolezectví na všech terénech (skalách) v těchto oblastech: Oblast „Město“, oblast „Vstupní obvod“, oblast „Ostrov“, oblast „Milenecká hora“, oblast „Vstupní rokle – sever“, oblast „Bašta, Amfiteátr, Tarzan“, oblast „Bišík“, oblast „Čapí vrch“ a oblast „Holubice“. Od 1. 7. do 30. 11. každého roku je možné provozovat horolezectví na všech terénech (skalách) v těchto oblastech: Oblast „Podhradí“, oblast „Himaláj“, oblast „Jezerka“, oblast „Panoptikum“, oblast „Za Pískovnou“, oblast „Království – král“, oblast „Království – zámek“, oblast „Ostrov, Anenské údolí“, oblast „Chrámovky, Hláska“, oblast „U Žezla“, oblast „Supí skály“ a oblast „Vstupní rokle – U Sekyry“. Rozhodnutí je platné do 30. listopadu 2008. Na území NPR Broumovské stěny lze k horolezecké činnosti využívat výhradně vyjmenované terény, a to v těchto časových obdobích: Od 1. 5. do 30. 11. každého roku je možné provozovat horolezectví na všech terénech (skalách) v těchto oblastech: Oblast „Hvězda“, oblast „Zaječí rokle – jih“, oblast „Dobytčí stezka – sever“, oblast „V horách – střed“. Od 1. 7. do 30. 11. každého roku je možné provozovat horolezectví na všech terénech (skalách) v těchto oblastech: Oblast „Kovářova rokle“, oblast „Zaječí rokle – sever“, oblast „Dobytčí stezka – jih“, oblast „V horách“, a oblast „Božanovský Špičák“. Rozhodnutí je platné do 30. listopadu 2008.

Provozování horolezecké činnosti v Přírodních rezervacích Ostaš a Křížový vrch Horolezectví v těchto terénech je povoleno, s výjimkou Severního (Zdoňovského) oblouku na Křížovém vrchu. Každý jednotlivec, který využívá terénů k horolezectví, je povinen dodržovat Pravidla sportovního lezení na pískovcových skalách. Český kras Současně platná výjimka je platná do 31. 12. 2005, znění nové bude zveřejněno ihned po vydání rozhodnutí. Český ráj Horolezectví je možno provádět celoročně pouze na Panteonu a na Suchých skalách s tím, že v zimních podmínkách je při horolezectví zakázáno používat stoupací železa a cepíny. V ostatních oblastech od 1. 4. (resp. od 1. 7.) do 31. 10. je zakázáno dolézat na masivy, pokud jsou pokryty vegetací. Toto rozhodnutí je platné do 31. 12. 2005, v současné době probíhají jednání se Správou CHKO ohledně prodloužení platnosti, resp. vydání nového rozhodnutí. Jeseníky Bez časového omezení je lezení povoleno na těchto útvarech: Skály v okolí Ostružné, Podzámčí a Aloisov u Branné, Antoníček u Malé Morávky, Výří kameny, Vyhlídka u Vrbna, Rabštejn (PR). Na následujících skalních útvarech je zákaz lezení v době od 1. 2. do 31. 6.: Čertovy kameny, Kobrštejn, Skály pod Bleskovcem, Josefovské skály, Sokolka, Skály nad hřbitovem v Ludvíkově, Křížek u Karlovy Studánky a Ferdinandov. Lezení povoleno je v době od 1. 11. do 28. 2. následujícího roku: Vysoký vodopád (PR) k lezení v tomto časovém období je nutný souhlas Správy CHKO Jeseníky, Šumperská 93, 790 01 Jeseník. Žádost o povolení lezení uplatňuje žadatel prostřednictvím příslušného horolezeckého oddílu. Ukončení platnosti povolení není stanoveno. Jizerské hory Horolezecká činnost v NPR Jizerskohorské bučiny v CHKO Jizerské hory je povolena rozhodnutím MŽP do 31. 12. 2006. Povolení platí pro horolezce – členy ČHS a čekatele účastnící se výcviku pod vedením instruktora ČHS, přičemž výcvik je povolen pro maximálně sedm osob najednou. Horolezci jsou povinni se chovat šetrně k všem složkám rezervace

a při lezení samotném nepoužívat takové prostředky, které by mohly vést k poškození skalního povrchu, magnézium ani jiné chemické prostředky a v zimních podmínkách lézt na skalní stěny v mačkách. V jádrových územích NPR Frýdlantské cimbuří, Paličník, Poledník, Stržový vrch, Špičák, Štolpichy a Tišina je horolezectví povoleno provozovat na skalách vyjmenovaných ve výjimce (plné znění viz web ČHS). Při zjištění zahnízdění ptactva horolezci oznámí tuto skutečnost SCHKO a výstupy na tomto skalním objektu budou přerušeny. V zimě je za příznivých podmínek (tj. dostatečně silné vrstvy ledu) povoleno lezení v ledu na ledových stupních na Černém potoce, Velkém Štolpichu v úseku od křižovatky Rauscheckovy cesty a tzv. Štolpišské alpské silnice, a po levé straně potoka Velký Štolpich. Po skončení platnosti výjimky bude vyhodnocen vliv horolezecké činnosti na jednotlivé části NPR a rozhodnuto o dalším postupu. Kokořínsko Horolezecká činnost je povolena na celém území CHKO Kokořínsko s následujícímí výjimkami: Lezení je zakázáno na skalních útvarech: Pokličky a Čapská palice. V Přírodní rezervaci Vlhošť – horolezecká činnost povolena od 1. 7. do 31. 12. se zákazem rozšiřování již existujících horolezeckých cest a objektů. V Planém dole je lezení povoleno v době od 1. 7. do 31. 12. Na Velkém Beškovském kopci je lezení povoleno v době od 15. 6. do 31. 12. Vidimský důl – nutná zvýšená opatrnost při pohybu v terénu. Všechny objekty mimo CHKO – lezení povoleno. Ukončení platnosti rozhodnutí nestanoveno. Na území Přírodní rezervace Kostelecké bory a na území Přírodních památek Kamenný vrch u Křenova, Špičák u Střezivojic, Husa, Stráně Hlubokého dolu, Stráně Truskavenského dolu, Želízky, Martinské stěny a Stříbrný vrch je možné jen s předchozím souhlasem Správy CHKO Kokořínsko provozovat horolezeckou činnost. Křivoklátsko Na území CHKO Křivoklátsko je celoročně povolena horolezecká činnost v lokalitách Světovina u Zbiroha, Dehetnická skála, Skály v okolí Zbirožského zámku, Čertova skála u Zbiroha, Hlavatice, Černá skála, Na Hřebenech a Hudlická skála.

V Lokalitách Skály u Chlumu a Žlutá skála u Sýkořic je horolezecká činnost povolena od 1. 5. do 31. 12. Na všech lokalitách platí zákaz odstraňování vegetačního krytu skal a skalních říms. Horolezecká činnost na PP Vraní skála je zakázána. Ukončení platnosti rozhodnutí nestanoveno. Labské pískovce Horolezecká činnost dle pravidel pískovcového lezení je bez dalších omezení povolena v oblastech: Tisá, Rájec, Ostrov, Bělá. Pouze v Tiských stěnách je zákaz konání prvovýstupů. V Labském údolí platí zákaz lezení v úseku Děčínská věž – Severní terasa (netýká se věže Cestář), V Hřensku, Srbské Kamenici platí zákaz prvovýstupů na masivy. V Jetřichovicích platí zákaz prvovýstupů na masivy a zákaz lezení na věže Kuželka a Herkules, na Tokáni platí zákaz prvovýstupů na masivy a zákaz lezení od 1. 2. do 31. 7. (neplatí pro věže Tokáňská věž, Tokáňská jehla a Vosí věž), ve Vysoké Lípě platí zákaz prvovýstupů na masivy a zákaz lezení na skály v Mlýnské rokli a v Hlubokém dolu a S od nich v období od 1. 2. do 31. 7. a v Kyjovském údolí zákaz prvovýstupů na masivy a zákaz lezení na věže Hraniční kámen a Orlí věž. Na celém území CHKO Labské pískovce je zakázáno lezení na vodním ledu. Ukončení platnosti rozhodnutí nestanoveno. Výjimka ze zákazu provozování horolezecké činnosti v NP České Švýcarsko končí k 31. 12. 2005, znění nového rozhodnutí bude zveřejněno ihned po jeho vydání. Lužické hory Lezení zakázáno na následujících lokalitách: Pustý zámek (PP), Zlatý vrch (NPR), Věže na Bukovině – Studená věž a Kamzičí věž. Lezení omezeno na následujících lokalitách: Klíč (PR) – zákaz lezení v období od 1. 3. do 30. 9., Tolštejn – zákaz lezení v období od 1. 3. do 30. 4., Břidličný vrch lezení povoleno v SZ části na vodním ledu, Milštejn – lezení povoleno pouze na hlavní skálu v rozsahu S vrchol – hlavní vrchol. Ukončení platnosti povolení nestanoveno. Moravský kras V NPR Vývěry Punkvy lze provádět horolezectví pouze v následujících terénech a obdobích:

Propast Macocha a stěna pod horním můstkem, klenba v období od 1. 7. do 31. 12., ale jen se souhlasem Správy CHKO Moravský kras, Sadová 2, Blansko a Správy českých a moravských jeskyní, Svitavská 13, Blansko. Pustý žleb – Beran a Rorejsy – lezení povoleno v období od 1. 7. do 31. 12., sestup pouze slaněním. Pustý žleb – masiv Koně, Policejní stěna a stěna Nad vodárnou (pouze pravá polovina) – lezení povoleno celoročně, sestup pouze slaněním. Pustý žleb – Kateřinský prst, Býčí roh (Zábranského stěna), stěna Za zrcadlem, Saxifrága, Henryho stěna (pouze pravá polovina) – lezení povoleno celoročně, sestup pouze slaněním. Býčí skála (NPP), Jáchymka, Stěna nad výtokem a Kostelík – lezení povoleno celoročně, sestup pouze slaněním. Krkavčí skála, věž Modrého rysu (Riviéra), Malé stěnky a Býčí skála – lezení povoleno od 1. 7. do 31. 12., sestup pouze slaněním. Rozhodnutí o povolení platné do 31. 12. 2014. Pálava Horolezectví povoleno na lezeckých terénech Martinka a Obří kámen, a to pouze od 1.9. do 31. 12. 2005 od 9:00 do 18:00. Slavkovský les Lezení na Svatošských skalách (NPP Jan Svatoš) je povoleno všude kromě Kapucína a Nevěsty. Rozhodnutí o povolení je platné do 31. 12. 2014. Žďárské vrchy Bez časového omezení je lezení povoleno na těchto útvarech: Drátník – průstupy Krakonošovou zahrádkou jsou zakázány. Čtyři palice – Opomenutá a Děvín – zákaz lezení. Devět skal – lezení povoleno pouze na S stěnách hlavního hřebene a na J stěně Trůnu. Malínské skály – Srnčí věž, Výspa, Škuner a Buldok – bez omezení, ostatní skály vyloučeny. Milovské perníčky – bez omezení skalní útvar nad cestou, pod cestou zákaz. Pasecké skály – na Omšelém hřebenu skalního útvaru Pecen a na SV stěnách skalních útvarů. Pernštejn a Vyhlídka je zákaz lezení v době od 1. 3. do 30. 6. ostatní bez omezení.

ų8=5>24=CAD<ųœųZ]XW^e]Pų_aÚe^SRÚų\P_ųPų\Tc^SXRZÌRWų\PcTaXű[Ú ųųųųųų ųØA0I>Eŀų?>98BCľ=ĩų_a^ųW^a^[TiTRZ^dųŞX]]^bc ųųųųųųųųųųųų ų24;>A>ř=ĩų?>98ìCľ=ĩų;ŀř41=É27ųEÉ;>7ųEųI07A0=8řĩų_a^ųW^a^[TiTRZ^dųŞX]]^bc

Vávrova skála a Rozštípená skála bez omezení.

Soutěž o „Výstup roku“ 2005

Na následujících skalních útvarech je zákaz lezení v době od 1. 3. do 30. 6.: Bílá skála (S část skály – zákaz lezení), Ostrá skalka a Uhlíř, Zkamenělý zámek a Pivovar, Rybenské Perníčky, Štarkov, Tisůvka. Ukončení platnosti povolení nestanoveno

Sezóna pomalu končí, začíná poslední slaňování a povalování za pecí. Ty, pro které je horolezectví soutěživý sport, upozorňuje komise alpinismu na blížící se uzavření nominací na „VÝSTUP ROKU 2005“. Kategorie jsou letos vypsány s malou změnou na:

Železné hory Bez časového omezení je lezení povoleno na těchto útvarech: Mašinka, Převislá, Dvojstěna. Na následujících skalních útvarech je zákaz lezení v době od 1. 1. do 1. 5.: Doubravský pilíř, Bivaková, Velký hrádek. Na následujících skalních útvarech je zákaz lezení: Jitčina stěna, Mikšova skála. Uvedené skalní stěny se týkají PR Údolí Doubravy. Ukončení platnosti povolení nestanoveno. V ostatních maloplošných ZCHÚ není lezení povoleno vůbec. Mimo vyhlášená maloplošná ZCHÚ není lezení ze strany Správy prozatím nijak omezeno. V ostatních CHKO se buď horolezecká činnost neprovozuje, nebo není nijak omezena. Situace v maloplošných ZCHÚ ležících mimo CHKO ČR se v současné době mapuje a bude zveřejněna na webu ČHS. Jindřich Pražák, tajemník ČHS

Horolezecké pojištění léčebných výloh v zahraničí pro rok 2006 Tak jako každým rokem připravuje se touto dobou k podpisu nová smlouva o pojištění léčebných výloh v zahraničí pro horolezce – členy ČHS. Pojistné podmínky tohoto osvědčeného pojištění i výše pojistného by měly být obdobné jako loni, možná se dočkáme i nějakého vylepšení. Vše bude známo po podpisu smlouvy, pravděpodobně do konce listopadu a pak o tom bude horolezecká veřejnost informována na webu ČHS: www.horosvaz.cz.

bouldering pískovcové terény nepískovcové terény mixy a ledy sportovního charakteru velehory pod 6.000 m n. m. – skalní charakter velehory pod 6.000 m n. m. – bigwallový charakter velehory pod 6.000 m n .m. – mixový a ledovcový charakter velehory nad 6.000 m. n. m. Návrhy od oddílů nebo přímo od autorů zajímavých výstupů musí obsahovat jména účastníků, místopisné a časové údaje o výstupu, styl přelezení a všechny atributy potřebné ke zhodnocení výjimečnosti výstupu (technický popis cesty, počet dosavadních přelezů, fotografická dokumentace). Zejména u prvovýstupů musí obsahovat nákres cesty. Titul „Výstup roku“ se uděluje za výkon výjimečný ve srovnání s podobnými, již uskutečněnými výstupy českých lezců (lezkyň) nebo výkon srovnatelný se světovým měřítkem v dané lokalitě. Za hodnotný výstup může být uděleno také „Čestné uznání“. Pokud žádná z nominací nesplňuje kritéria výběru, nemusí být tituly „Výstup roku“ ani „Čestné uznání“ uděleny. Nominace zaslané do 20. 12. 2005 budou vyhodnoceny komisí alpinismu ČHS a výsledky zveřejněny v horolezeckých médiích. Komise si vyhrazuje právo některou z kategorií nevyhodnocovat. Své návrhy posílejte předsedovi komise alpinismu na [email protected] nebo na [email protected] (popř. písemně na adresu sekretariátu) zároveň s uvedením kontaktu na vaši osobu.

Jarmila Ottová – sekretář ČHS

AČ

ČHS, Zátopkova 100/2, pošt. schránka 40, 160 17 Praha 6–Strahov tel./fax: 220 513 697, tel.: 233 017 347, mobil: 603 646 347 e-mail: [email protected], [email protected] http://www.horosvaz.cz ųEI3ľ;ŨE02ĩųB4<8=Ũô4ų ųųųųųų ųB;4EHų=0ųBC0AC>E=ŀ<ų]Pųiűe^STRWųeųřA ųųųųųųųųųųųų ų8=38E83DŨ;=ĩų]TQ^ų>33ĩ;>Eŀųř;4=BCEĩ

BeňŲ^cŰiZhŲPŲ]Ű\ņchŲ_XðcTŲ]PŲX]U^/W^a^bePiRiŲ]TQ^Ų^S_^eņSXŲW[TSTYcTŲ]PŲfffW^a^bePiRi

53

matroš Jsme relativně malá země, kde snad ještě více než jinde souvisí všechno se vším. A teď se spojí prakticky jediný lezecký kovář s jedním výrobcem lezeček a vymyslí něco jako „mačkolezku“. A šampióni, kteří jejich výrobek zkoušeli, o tom napíší pár řádků. Kdybychom tu psali, že níže popsané výrobky jsou těmi nejlepšími, považujeme za etické označit článek jako reklamu. Takhle ovšem narážíme pouze na to, že zde asi není nikdo takříkajíc „nenamočený“, kdo by podobné články mohl psát. Následující řádky tedy berte jako informaci a snad i inspiraci. redakce

Zbraně do dlaně – okénko do výstroje na ledy a mixy V průběhu minulých sezón jsme měli možnost podílet se na vývoji výzbroje do ledu pro českého výrobce železné výzbroje – firmu Raveltik – a později i pro zatím jediného českého dodavatele speciálních bot určených pro sportovní ledové a mixové lezení – firmu Triop. Spolupráce lezců s výrobci probíhá obecně podle našich zkušeností tak, že výrobce z časových, finančních a organizačních důvodů nebere připomínky ze strany lezců příliš na vědomí a lezci své připomínky a poznatky většinou dodají pozdě, nevhodnou formou a nesy stematicky, takže pro výrobce jsou jen obtížně použitelné. Občas se však váznoucí komunikaci podaří překonat a výrobce i lezce může hřát pocit, že se zdařilo společné dílo a v ideálním případě i naplnit měšec penězi, utrženými za nové výrobky hvězdné kvality. Ten se ovšem rychle vyprázdní při objevování slepých uliček dalšího vývoje. Na následujících řádcích nechceme přednést technický popis výstroje, ani lacinou chválu výrobků firem, které nás podporují, ale představit novinky, kterým jsme pomohli při jejich vzniku, a výsledky, se kterými jsme spokojeni. Capoiera Mačky a boty Capoiera představují asi největší a technologicky nejoriginálnější novinku. Při jejich konstrukci vyšli „Triopáci“ a „Ravelťáci“ z odlišné strategie než ostatní výrobci. Zatímco většina (vlastně všechny nám známé) světových značek vyšla z trekových bot a začala je postupně zpevňovat a odlehčovat, u Capoier se vyšlo z lehounké lezečky, která se dále přizpůsobovala podmínkám extrémních ledů a drytoolového a závodního zimního lezení. Určitým impulsem k takovému přístupu bylo úspěšné používání českého „samo domo“ – kožených bruslí, kterým

54

se kovový nůž vyměnil za mačky – na světovém poháru např. v podání Luboše Mázla. Už zmiňované brusle ukázaly, že obava z okopaných prstů je zbytečná, protože se nárazy přenáší z mačky do podrážky a šněrování. Navíc se s nimi nemusí ani kopat, efektivnější a snazší je led jen lehce naťuknout – nízká váha boty s mačkou to bez problémů umožňuje. Capoiery jsou v podstatě nepoužitelné pro brodění sněhem pod nástup nebo týdenní pobyt v Eigeru a nejsou k tomu ani určeny. Fungují v podstatě jako lezečky – přihodíte je do batohu a nazujete pod cestou. Pro pohodlné nazouvání a vyzouvání v rukavicích by měly být v horní části místo dírek háčky. Zachování lepičky včetně obsázky bylo motivováno zajištěním dobrých lezeckých vlastností ve skále a při drytoolingu (klínění ve spárách, špičkování, využívání tření hran atp.). Hororová přeprava 4 párů = 8 ks pichlavých bot v autě a xkrát probodnutý batoh mačkami s ostruhou, přidělanými na fix k botě, vedl k řešení sklopných předních a zadních hrotů směrem ke středu podrážky s co nejjednodušším nastavením v terénu. Důležitým technologickým prvkem je možnost úplného sundání patní ostruhy, využívané v převisech. V kolmých nebo ukloněných ledech a mixech je ostruha jednak zbytečná a jednak nebezpečná spolulezcům i vlastnímu oděvu. Samotná ostruha je konstruována prohnutá, protože experimentování s rovnou ukázalo, že při „háčení“ v převisech často vyklouzne. I za cenu drobného zvětšení hmotnosti jsou na Capoierách dva zoubky uprostřed boty. U prototypů konstruovaných bez nich se problematickými ukázaly takové banality jako stání na ledové bouli nebo úkrok či překul na zaledněnou polici (zvlášť u větších bot, kde je přední a zadní díl mačky dál od sebe).

U normálních maček je nově udělané mikronastavování na patkách maček, pro lepší připevnění k botě a změna barvy z černé na oranžovou, aby byl ledolezec krásnější. Odlehčení u stávajícího Demonu Super Cup Odlehčený a ztenčený hrot, odlehčený tlouk a možnost osazení Boxeru. Nový hrot je ztenčen zhruba od středu k ostří, kde má tloušťku 3 mm. Je také snížen o cca 6 mm v jeho nejširší části, čímž dostal plynulejší a elegantnější tvar. Starý hrot Cascade váží 160 g, upravený nový hrot Cascade 145 g. Odlehčení tlouku BAAC z původních 70 g na nových 55 g. Hmotnost cepínu při lezení většiny drytoolových zajištěných cest lze snížit odmontováním tlouku nebo lopatky. Doporučujeme si však na začátku rozmyslet, že je nebudou potřeba. Nově odlehčený Demon S. C. s tloukem váží 675 g, s lopatkou pak 715 g (pro srovnání se stejnými doplňky: starý Démon s tloukem: 710 g, s lopatkou: 735 g. Technické detaily, které jsme shledali jako podstatné, takže zůstaly zachovány nebo nově přibyly, jsou: Boxer – kryt ruky, výměnný, kovový, úzký se nám osvědčil lépe než široký nebo plastový, který má tendenci občas ustřelit nebo znestabilnit opření na hrbolaté ploše. Boxer nejen že usnadňuje vis na rukojeti a chrání klouby před otlučením, ale také umožňuje výměnu rukou na cepínu při zatížení. Kolikrát se stane, že jen jeden cepín je zaseknutý dobře, ale je to právě v té ruce, kterou potřebujete pro manipulaci s materiálem (vycvaknout skrutku nebo vklíněnce ze sedáku apod.). Bez boxeru musí dojít k nadzvednutí konce rukojeti, která tiskne prsty ruky, kterou potřebujete uvolnit, k ledu. Takové nadlehčení je někdy relativně náročné a nestabilní. Demon Super Cup s Boxerem váží 685 g.

Přechod gumy na rukojeti do těla cepínu – není hladký, protože se ukázal jako lepší pro přebírání cepínu nebo jeho uchopení ve vyšší poloze, což jiné cepíny musí řešit buď přidaným háčkem nebo silnějším stiskem ledoborce. Nové poutko Clip – kromě drobné úpravy textilie tak, aby nedřela holou ruku, pokud lezete v krátkém tričku, je inovací upevnění poutka na kolík zabudovaný přímo na cepínu. Hlavní výhodou je snadné sundávání poutka – např. pro uvolnění ruky pro zavrtání šroubu – a zároveň jeho nízká cena. Pokud chcete mít stejný komfort bez „kolíčkové technologie“, musíte započítat cenu ocelového lanka a karabinky místo lehounké přezky.

Co dodat? Možná ještě to, že se nám osvědčily „Ravelťácký“ šrouby do ledu Shark (v délkách 12 cm, 17 cm, 22 cm). Na jejich konstrukci jsme se sice nijak zvlášť nepodíleli, ale jsou srovnatelné se skrutkami světových firem. A cenově jsou pro všechny, kteří je zrovna náhodou nefasují v práci, výrazně příznivější. Doufáme, že náš text osvětlil nejen technologická řešení popisovaných výrobků, ale bude moci posloužit jako určité vodítko při výběru a posuzování výzbroje do ledu a mixů obecně. Takže ZBRANĚ DO DLANĚ A JEDEM ZA LEDEM! text

Dušan „Stoupa“ Janák a Honza Doudlebský

zajímavé knihy

mrázův šleh

Osamělé vítězství Peter Habeler Zajímavá kniha spolulezce Reinholda Messnera nejen z jeho bájných výstupů na osmitisícovky bez

SPORT PRAGUE 2006 jaro – již 30. ročník a plný změn! kyslíku. Jako spoluzakladatel tzv. alpského stylu při zdolávání himálajských velikánů má autor i dnes k horolezectví co říct. Už proto, že dávno před svým výstupem na Everest bez kyslíku byl horským vůdcem a vůbec prvním Středoevropanem, co vylezl proslulou stěnu El Capitana. To bylo v r. 1970… Není to kniha, při jejímž čtení se vám budou potit ruce, ale určitě zaujme každého, pro koho horolezectví není jenom „nahoru a dolů“. Formát 13,5 x 20 cm, 166 stran, 16 barevných příloh, řada černobílých dokumentárních snímků. Vydal Altimax v r. 2005. Cena na www.horokupectvi.cz 280 Kč

Eisklettern Österreich Ost Wasserfall- und Mixedklettern von Wien bis zum Salzkammergut Ledy a mixy mezi Vídní a Salzkammergut

Andreas Jentzsch, Axel Jentzsch-Rabl, Stefan Fluch und Mathias Fluch, ISBN: 3-9500920-3-X Všechny podstatné ledové a mixové cesty mezi Vídní, Steiermarkem a Salzkammergutem v jedné knize. Barevná fota stěn a z lezení. Přehledné nákresy a popisy usnadní hledání nástupu, vlastní výstup i sestup ze stěny či stěnky. Popisované oblasti: Wiener Hausberge, Türnitzer Alpen, Ötscher, Grazer Bergland, Hochschwab, Gesäuse, Region Pyhrn, Ennstal, Ausseerland, Salzkammergut. 304 stran, přes 450 nákresů, skic a fotografií, kompletně barevné. Vyjde 15.12., distributorem pro ČR je Horokupectví (www.horokupectvi.cz) Vladimír Procházka

Nastávající jubilejní, již 30. ročník veletrhu SPORT PRAGUE přinese mnoho změn v konání akce. Tou hlavní a nejdůležitější je úplné rozdělení veletrhu na obory vystavující za účelem obchodních setkání a obory zaměřené převážně na zájem veřejnosti. Za tímto účelem bude SPORT PRAGUE 2006 jaro probíhat ve dvou navzájem navazujících etapách, a to: Obory zaměřené převážně na obchodníky: 22.–24. 2. 2006 (st–pá) SPORTOVNÍ MÓDA, MÓDA PRO VOLNÝ ČAS, ZIMNÍ SPORTY, MÍČOVÉ SPORTY, JINÉ SPORTY NA HŘIŠTÍCH A V HALÁCH, KEMPINK, TURISTIKA A HOROLEZECTVÍ Obory zaměřené převážně na veřejnost: 24.–26. 2. 2006 (pá–ne) CYKLISTIKA, FITNESS, VODNÍ SPORTY, HRY A ZÁBAVA Obory pro obchodníky a veřejnost budou rozděleny do samostatných hal, čímž se zajistí nerušený průběh činnosti obou sekcí. Tímto rozložením celé akce se na jedné straně vychází vstříc odborné a obchodnické veřejnosti, kdy ve všedních dnech je dostatek klidu a času pro tolik důležitá obchodní jednání, na druhé straně bude široká veřejnost obohacena o řadu exhibic, velkolepých show, autogramiád a dalších doprovodných akcí v daleko širším rozsahu oproti minulým ročníkům. Pátek 24. 2., jakožto pomyslný „styčný den“ pro obě skupiny oborů, umožňuje zájemcům zhlédnout celý veletrh se všemi expozicemi. Většina doprovodných akcí však bude směrována na víkend. K dobrému pocitu z účasti na jarním veletrhu zajisté přispěje i výstavba nových hal evropských parametrů v rámci pražského veletržního areálu v Letňanech (PVA). Věříme, že tyto změny v organizaci veletrhu SPORT PRAGUE napomohou k jeho zkvalitnění a přinesou mnoho pozitivního pro jeho další rozvoj a spokojenost vystavujících společností i návštěvnické veřejnosti.

Proč se „sakra“ neleze už tolik na skalách?! Stále více se mně zdá, že méně a méně lezců z naší země každoročně vyjíždí na skály do zahraničí. Je to možná tím, že lezení na skalách ve Francii, Itálii… není dnes žádnou novou věcí, která by byla zapovězená. Já si myslím, že za tím je spíše pohodlnost a lenost opustit pohodlí domova. Sám se snažím najít si v tomto stylu života to, o čem vlastně lezení na skalách také je. Patří k němu neodmyslitelně cestování. Je to o poznávání nových míst, jiného způsobu života, ale hlavně nových lezeckých oblastí. Všude se totiž leze jinak, na jiném materiálu skály, charakter a obtížnost cest se liší. Je velká chyba se ochudit a stále lézt na jednom místě a pouze v jedné oblasti. Stále méně se mi totiž stává, že bych na skalách v zahraničí potkal lezce z Česka. Doba, kdy nás bylo všude plno, je dávno pryč. Asi je třeba počkat na novou generaci, protože ta stará už moc neleze, ale spíše pracuje nebo se stará o rodinu. Trochu se obávám, že generace nastupující k tomu nemá tak silný vztah a leze spíše jen na umělých stěnách. Jde o to pochopit, proč vlastně jet někam na skály. Po celou dobu se bavíte jenom lezením neboli hrou, váš soupeř je cesta, kterou chcete vylézt. A je úplně jedno jestli lezete 6b+ nebo 8b+. Lezení a klid na skalách se nedá vůbec srovnat s normálním hektickým životem denně tráveným v práci či škole. Každý z nás si najde čas občas vyrazit alespoň na víkend. Dva dny jsou, ale málo na to, abyste jeli 1.500 km daleko. Na nasátí pohody a klidu potřebujete minimálně 14 dní. Většina, ale volí pohodlnější styl a zůstanou na svých bouldrovkách, kde neprší a není zima... a v neposlední řadě se nemusí bát lézt na prvním. Avšak se ochudí o tu radost z lezení, kdy máte nastoupáno 30 m a společnost vám dělá jenom váš jistič a okolní krásná příroda. Právě o tom podle mne lezení je. Je to svým způsobem životní styl a život se má žít naplno. Tedy kdo nejezdí na skály tak neleze naplno a neví, o co vůbec přichází... text

Tomáš Mrázek

je podporován firmami Rock Pillars a Ocún

55

Účastníci 16. Pelikánova semináře

16. Pelikánův seminář „Aktuální problémy horské medicíny“ Zasedání Lékařské komise ČHS a Společnosti horské medicíny, Seč–Ústupky, 21. – 23. října 2005 Opět po roce, v trochu novém termínu, proběhl Pelikánův seminář. Ze změny termínu měli někteří kolegové obavy, v Nepálu totiž vrcholí lezecká sezóna. Ty se ale nepotvrdily a v penzionu Hájenka v Ústupkách u Seče se sešlo v sobotu čtyřiadvacet účastníků. Program na papíře vypadal o něco chudší oproti loňsku. Bohužel se někteří ještě na poslední chvíli omluvili, přesto plánovaný program překvapivě skončil až kolem desáté večerní. Jak nejlépe představit Pelikánův seminář horolezecké veřejnosti? Většina z vás zřejmě nemá tušení, o co jde. Někteří to považují za akci malé skupiny osob, jejichž sdělení je nezajímají a ani se jich netýkají... Pelikánův seminář je příležitost, kde se mohou sejít všichni, kteří se nějakým způsobem konfrontují nebo zajímají o první pomoc a záchranu v horách. Můžou přijít pro radu nebo naopak můžou prezentovat to, s čím se na svých cestách a expedicích setkali. První Pelikánův seminář se konal v Praze v roce 1990 a od roku 1992 pak zcela „nahradil“ dřívější semináře zdravotníků Českého horolezeckého svazu. Úkolem a snahou všech, kteří se medicínou v horolezectví zabývají, je přenesení vědomostí, poznatků a praktických zkušeností mezi laiky tak, aby jim tyto informace umožnily bezpečnější pohyb v horách i na skalách a v případě nenadálých zdravotních problémů svého kamaráda či kamarádky uměli správně pomoci. Hlavní přednáškový den bývá sobota a nebylo tomu jinak ani letos. Program začal v devět hodin, kdy si úvodní slovo vzal předseda Lékařské komise MUDr. Ivan Rotman a seznámil účastníky s novinkami ve světě horské medicíny a záchrany v horách. Jako předseda se pravidelně účastní konferencí Lékařské komise UIAA. Sdělení bylo hodně, času málo, a tak byla opravdu zkratkovitá. Zajímavostí je aktualizace doporučení k infekčním onemocněním a čištění vody ze strany UIAA, která se zcela určitě objeví v českém překladu na stránkách Horosvazu a nějakého tištěného periodika. Problém infekčních komplikací u horolezecké veřejnosti během pobytu a po návratu z expedic je i v současnosti velice aktuální. Následoval blok přednášek a prezentací téměř až do desáté hodiny večerní. Za moji osobu mohu uvést, že se mi opět líbila přednáška MUDr. Jaroslavy Říhové, která upozornila na nedostatečné znalosti a zkušenosti ze strany chirurgů v terapii omrzlin. Svým osobním a profesionálním přístupem zachránila prsty u nohou mladé holce po návratu z lezení na Kavkaze. Pokud by se vám přihodily komplikace tohoto druhu, určitě neváhejte a obraťte se na paní doktorku. Martin Honzík a MUDr. David Tuček prezentovali zajímavé kasuistiky z letecké záchrany těžce zraněných lezců při lezení na pískovcových věžích v Královéhradeckém kraji, lyžařů v Krkonoších a dále podrobně rozebrali tragickou lavinovou nehodu na polské straně Krkonoš z února letošního roku. Nemohu opomenout dvě přednášky z expedic ve velehorách. Z Mount McKinley přinesl pěkné video, které by kvalitou klidně mohlo

56

na festival do Teplic, slovenský lékař z Pardubic Alexander Vatľak a MUDr. Kristina Höschlová detailně prezentovala své poznatky z jarní expedice na Everest, která, stejně jako většina letošních českých expedic, doplatila na počasí. Následovala dlouhá diskuze na téma vysokohorský kašel. Za mravenčí práci si jistě zaslouží uznání Tomáš Frank, který podal podrobnou zprávu o smrtelných nehodách členů Horosvazu. Bude opět ke stažení na svazovém webu. Dlouhá diskuze byla i kolem nehody na Široké věži z tohoto července. A opět zajímavou prezentaci přinesl Láďa Sieger o podchlazení a chemických ohříváčcích. Celé dění aktivně komentovala a pokládala záludné otázky předsedkyně Horosvazu Alena Čepelková a předseda Komise alpinismu Martin Otta. Ve stejný den proběhlo i valné shromáždění a volby výboru Společnosti horské medicíny. V neděli byl program jen dopolední. Zasedala Lékařská komise ČHS a hovořilo se především o kurzech pro instruktory a veřejnost, publikační činnosti, překladech článků a doporučení vydaných Lékařskou komisí UIAA a IKAR, problému opatření léků na recept a nových doporučeních určených horolezecké veřejnosti. Hodně práce a nových závazků do budoucnosti! Co dodat více? Počasí bylo super, ale nebyl čas jej využít. Nové místo si všichni pochvalovali, protože je téměř v geografickém středu našeho státečku. Nezbývá než těšit se na další Pelikánův seminář. Tímto vás na něj všechny zvu! MUDr. Ivan Rotman, předseda Lékařské komise a Společnosti horské medicíny

Pár slov na závěr... Otázky na MUDr. Ivana Rotmana, předsedu Lékařské komise Českého horolezeckého svazu a prezidenta Společnosti horské medicíny. Opět po roce proběhl Pelikánův seminář, zasedání Lékařské komise ČHS a Společnosti horské medicíny. Jak jsi s průběhem spokojený? Jsem rád, že se semináře Lékařské komise Českého horolezeckého svazu konají nepřetržitě každý rok již déle než 20 let. I letos jsme se dozvěděli spoustu zajímavých a užitečných věcí a naplánovali zpracování dalších oblastí zdravotní problematiky horolezectví. Organizaci semináře by bylo možné jistě zlepšit, ale největší nedostatek je nedostatek času. Co lze považovat za největší pracovní úspěch Lékařské komise v tomto roce? Za usilovné práce MUDr. Jany Kubalové a Martina Honzíka byla publikována aktualizovaná doporučení LK ČHS o vybavení lékárničky horolezce (na webu ČHS: Vybavení pro nouzové situace, Zdravotnický materiál v lékárničce horolezce, Lékové vybavení lékárničky horolezce).

Dalším úspěchem je pokračování systematické práce Lektorského sboru LK ČHS při školeních a doškoleních instruktorů a vypisování kurzů první pomoci pro laiky. Jaká prezentace nebo přednáška tě na letošním Pelikánově semináři nejvíce zaujala? Na prvním místě, stejně jako v minulém roce, přednáška MUDr. Kristiny Höschlové o lékařské problematice výpravy na Mount Everest, opět technicky i obsahově dokonalá. Ale také se mi velmi líbila prezentace MUDr. Alexandera Vatľaka z pobytu na Mount McKinley, z hlediska praxe velmi důležitá problematika léčení omrzlin MUDr. Jaroslavy Říhové i prezentace Ing. Siegera o rozvoji podchlazení a přehled ohřívačů. V jakém směru vidíš největší nedostatky Lékařské komise a její práce? Co je třeba zlepšit? Na množství práce – zpracovávání témat, metodických materiálů, výuku atd. – je nás málo těch, kteří aktivně pracují. Vázne předávání praktických informací horolezecké veřejnosti, vydání Bulletinu Lékařské komise se zpozdilo a může pak vzniknout dojem, že svazem vynakládané prostředky – například na právě uskutečněný seminář – nejsou úměrné jeho praktickým výstupům nebo užitečnosti, jak to budeme třeba nazývat. Ale veškeré základní informace člen svazu dnes na webu najde díky Lékařské komisi ČHS a lékařům, které získáváme pro aktivní spolupráce prostřednictvím organizace „Společnost horské medicíny c/o Český horolezecký svaz“. Společnost má samostatnou právní subjektivitu, teoreticky by mohla pořádat své vlastní semináře, ale na pořádání takových akcí dvakrát ročně „nejsou lidi ani čas“ – utrpěla by kvalita a nesešli by se najednou všichni, kteří jsou třeba, lépe řečeno: ti, kteří jsou. Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů tobě a členům Lékařské komise. text a foto

Tomáš Obtulovič ml.

inzerce

Malý hrot Z stena Malý hrot je vlastne predvrcholom Prostredného hrotu, ktorý oddeľuje od neho Vyšná štrbina v Prostrednom, kým od Žltej veže ho oddeľuje sedlo za Prostredným. Do Veľkej Studenej doliny spadá impozantnou opancierovanou krátkou stenou. Prístup: Z Veľkej Studenej doliny – žľabom medzi Žltou vežou a Prostredným hrotom, smerom do sedla za Prostredným. Dlhý výstup, ale praktický, trvá okolo 2 hod. Z Malej Studenej doliny – poza Žltú stenu do Štrbiny za Žltou stenou a Dubkého lávkou do sedla za Prostredným a zídeme niekoľko desiatok metrov dolu žľabom pod stenu. Výstup je kratší ale namáhavejší ako z Veľkej Studenej doliny a trvá taktiež okolo 2 hod. Prehľad výstupov: 1. „Gilotína“ kl. VI+, A2, 8 hod. P. Jackovič, T. Hromádka, júl 2001, 15 skôb, vklinence, 2 jedničky, frendy 2. priestup: J. Kopold, I. Štefanský, 24.X.2001 2. „Platňou“ kl. V, A2 , RP 8-, 3 hod. K.1520 P. Ballay, P. Pochylý, 11.VII.1962

na pultech Nová značka horolezeckých lan

2. priestup: L. Janiga, I. Matray, 26.VII.1963 1. RP priestup ?

– TENDON

2a. „Narovnávajúci variant“ kl. V+, A2 K.1521 J. Koršala, L. Šedivý, 4.VIII.1963 3. „Kút“ kl. VI-, A2, RP 7, 7-, 3 hod. K.1522 F. Skopík, O. Vítek, 12.VIII.1962 2. priestup: L. Janiga, I. Matray, 25.VI.1967 1. RP: P. Korczak, G. Kowalski, IX.1985 3a. „No More Boxer“ kl. 8+, A0 V. Linek, J. Kristin, 15.VIII.1998 Prvé dve dĺžky sú spoločne s kútom ( 7-), tretia a štvrtá sú nové. Variant pokračuje tam, kde cesta kútom odbočuje doprava. No More boxer pokračuje ďalej kútom, ktorý začína byť previsnutý a špára sa mení na širočinu (8+A0), končí na polici nad kútom. Štvrtá dĺžka vedie z police mierne do ľavá až na vrchol (7-) 4. „Biele myši“ kl. V+, A2 ? Údaje o tejto ceste a aktérov výstupu nie sú známe. Zhorením Zbojníckej chaty zhorela aj pôvodná kniha prvovýstupov a s nimi aj údaje o tejto ceste.

text a foto

Bunda CRAFT Nordic Lehká fleecová bunda, použitelná od podzimu až do jara. Pro vyšší odolnost je fleecový materiál v přední části a na rukávech vyztužený a doplněný windstopperovou membránou. Bunda tak neprofoukne, zůstává ale zároveň i vysoce prodyšná, což předurčuje její použití pro všechny druhy aktivního pohybu. Přiléhavost bundy zajišťuje použití pružnějšího materiálu Flex Fleece na bocích trupu i v části rukávů. Bunda Craft Nordic je v dámském i pánském provedení, které se liší střihem a odstíny barev. Barvy: šedo-černá, černo-modrá a černo-červená Velikosti: XS – XXL (pánské), 36 – 44 (dámské) Cena: 2.600 Kč (pánské), 2.500 Kč (dámské)

Jak už byla řada z vás informována na letošním veletrhu OutDoor 2005 v německém Friedrichshafenu, dochází s příchodem roku 2006 ke změně značky statických a dynamických lan z Bolatic. Všechna lana ponesou nový název TENDON (angl. šlacha), LANEX a. s. bude nadále jejich výrobcem. Zcela nové bude rozdělení dynamických lan do tří sortimentních skupin podle použití a technických parametrů – Master, Ambition, Trust. Nové bude také názvosloví všech lan – název bude vždy obsahovat číselný údaj o průměru lana a označení jedné ze sortimentních skupin – např. TENDON 9.7 Master. Jako jediná na světě budou lana TENDON na přání zákazníků impregnována materiálem TEFLON®. Absolutní novinkou bude jednoduché lano 9.2 Master. V sortimentu nebude chybět ani aktuálně nejlehčí poloviční a dvojité lano na světě – 7.8 Master s hmotností 38 g/m. Zákazníci z řad profesionálů určitě ocení TeROM – systém elektronického značení lan prostřednictvím naprogramovaného mikročipu a nebo rozšíření nabídky o statické lano 13 Static. V budoucnu bude sortiment postupně rozšiřován o sedáky, hardware a další doplňky. Více na www.mytendon.com

mix

Jozef Gurník

■ Světový Pohár v lezení v ledu a mezinárodní mistrovství České republiky Letos poprvé zařazen do elitní světové série ICE WORLD CUP

Rider Sedací úvazek pro pohyb na ledovci a skialpinismus umožňuje oblékat úvazek rychle a bezpečně i s připnutými mačkami anebo lyžemi

Nejlepší lezci z celého světa v Čechách Termín: 27. 1. – 28. 1. 2006 Místo: Tanvaldský Špičák v Jizerských horách Pořadatel: SUNDISK s.r.o. a HO Extrém Druh akce: Závod v lezení v ledu na umělé stěně (ženy, muži, veteráni) Disciplíny: Lezení na obtížnost a rychlost Více informací najdete na www. icebreaker.cz nebo na adresách martin.vrkoslav@seznam. cz nebo [email protected].

dvě poutka na materiál 4 velikosti (XS, S, M, L) velice lehký – 275 g [M] CE 0123, EN 122 77

Foto: Aleš Majer

Tatry

Doporučená maloobchodní cena: 750 Kč www.singingrock.cz

Let‘s rock! 57

galerie

Festkogel (2.272 m) Jihozápadní stěna Převýšení: 350 m Pohoří: Gesäuse Gesäuse patří rozhodně k nejkrásnějším horolezeckým i turistickým oblastem Alp. Vyniká řadou výrazných vrcholů, vynikajícími strmými stěnami tyčícími se až 2.000 m nad základními údolími řeky Enns a potoka Johnbach. Z horolezeckého hlediska lze za nejznámější štít označit Dachl a to díky extrémně obtížné cestě legendárního Hermanna Buhla (VII- A3) a také především díky jiným, dnes velmi populárním cestám, ke kterým patří např. „Severní stěna„ (VI), „Dachlkomplizierte“ (VII-) a „Dachlkante“ (IV+). K dalším významným lezeckým cílům v oblasti Gesäuse patří Planspitze, Peterschartenkopf, Roßkuppe, Hochtor, Ödstein a Kalbling, a také Festkogel se svou kouzelnou jižní stěnou. Festkogel je situován na jihozápadní větvi hlavního hřebene. Z jihu vede na vrchol více než 10 zajímavých, lehkých i technicky obtížných cest s vesměs kvalitní a pevnou horninou. Východisko: Údolí Johnbachtal, parkoviště u restaurace „Köblwirt“ (815 m) na okraji osady Johnbach. Po značené turistické cestě směrem k chatě Heßhütte, po cca 1 hod. u salaše „Untere Koderalm“ odbočíme doleva na značenou cestu směrem k „Schneeloch/Hochtor“. V místě, kde cesta vede doprava k předsunutému masivu Rinnerstein, odbočíme doleva na suťová pole pod jižní stěnou Festkogelu. Po stupních (II) a suti k úpatí stěny. Převýšení od parkoviště 1.100 m, 3 hod. Přehled cest: 1. Indroßführe A. Indrich, E. Roßbach, E. Winklmayer, 5. 7. 1981 Obtížnost: 1 úsek V+, 1 místo IV+, převážně II až IV, k jištění smyčky, vklíněnce, friendy středních velikostí, převýšení 350 m, 3 hod. Málo lezená cesta v kvalitní skále, sestup je možný slaněním cestou č. 3. 2. Steyrerweg A. Indrich, E. Roßbach, E. Winklmayer, 27. 5. 1973 Obtížnost: IV- a IV, jedno místo IV+, k dojištění jsou vhodné vklíněnce a několik smyček, 3 hod. Zajímavá a pěkná cesta, patřící k nejlehčím v J stěně Festkogelu. 3. Wienerführe K. Kosa, P. Lavicka, 21. 9. 1968 Obtížnost: V+, původní závěr cesty VI+. Cesta je sanována vrtanými skobami, k zajištění 8 expresek, 2 až 3 smyčky do hodin, převýšení 350 m, 3 až 4 hod. Nádherná cesta v pevné skále, cestou je možno slanit – jsou nutná 2 lana. 4. „Zwischen links und rechts“ Obtížnost: VI+

58

3 4

1

2 5 6

5. Superlux K. Hoi, H. Stelzig, 13. 9. 1981 Obtížnost: převážně V+ až VI, cesta je částečně vyskobovaná, k dojištění vklíněnce a smyčky, 350 m, 4 hod. Krásný výstup v těžkých plotnách, cesta je psychicky náročná.

Sestup: ❚ slaněním podél cesty Wienerführe, ❚ sestup po hřebeni směrem na SV a dále doprava (na východ) do suťového kotle Felskogelkar, přes který sestoupíme směrem na jih k značené cestě. Po této až k parkovišti u restaurace „Köblwirt“, 1.400 m, 2,5 až 3 hod.

6. Přímá JZ stěna Obtížnost: IV+

Literatura: ❚ Genuß – KLETTERATLAS, Österreich Ost, Kurt Schall, Reini Moser, Schall-Verlag, Wien, ❚ Gesäuse, Willi End, Alpenverein-Führer.

V pravé jižní části stěny vedou další cesty do obtížnosti VII a to “Admonterweg”, “Mordillo”, “Eitzenbergerpfeiler”, “Dreierradl”, JZ komíny a JZ pilíř.

text a foto

Jiří Novák

64. mezinárodní veletrh sportovního zboží, sportovní obuvi a módy Mnichov – nové výstaviště: 29. 01. – 01. 02. 2006 Argumenty pro vaši návštěvu: Světový veletrh sportovních potřeb a sportovní módy ISPO zima 06 hlásí téměř vyprodáno! Vystavovat bude 1.600 vystavovatelů z 50 zemí, moderní mnichovský veletržní areál o rozloze 160.000 m2 bude opět zcela zaplněn! Vysoká internacionalita na straně vystavovatelů a návštěvníků Veletrhu se účastní také rekordní počet českých vystavovatelů, celkem 45 na ploše 1.300 m2 Start up-projekty jako jsou ispo BrandNew či board_ispo poskytují mladým značkám a podnikům počáteční pomoc a přináší inovace pro maloobchodníky Očekává se návštěva 60.000 registrovaných obchodníků z celého světa Outdoor, Functional Ski & Board,

Running & Nordic Fitness, BrandNew a ispovision Fashion Show se prezentují aktuálními módními kolekcemi INFORMACE O VELETRHU, PRODEJ VSTUPENEK A KATALOGŮ ZA KČ SE SLEVOU A S PRŮKAZEM ODBORNÍKA Otevírací doba: od soboty 29. 01. do středy 01. 02. 2006: So–Út 9.00 – 18.00 h, St. 9.00 – 17.00 h Zaregistrujte se na www.ispo.com (také v češtině) anebo na www. expocs.cz. Po registraci a platbě obdržíte od oficiálního zastoupení Messe München pro ČR a SR firmy EXPO-Consult+Service personalizované vouchery na vstupenky.

Online-Ticket-Vouchery si na místě zaměníte za platnou vstupenku, v ceně vstupenky je i oficiální katalog. Online-Ticket-Voucher vám zašleme poštou (elektronickou anebo klasickou – podle vaší volby), zaplatit můžete bezpečně platební kartou přímo na internetu anebo v hotovosti v našich prodejních kancelářích, možná je i platba předem na proforma-fakturu. Ceny zlevněných předprodejních vstupenek: 1denní vstupenka za 570 Kč (cena na místě EUR 19) 2denní vstupenka za 840 Kč (cena na místě EUR 840) Permanentka za 1.080 Kč (cena na místě EUR 36) ispocard® za 2.310 Kč (cena na místě EUR 77)

Věříme, vážení obchodní přátelé, že přijmete naše pozvání k návštěvě tohoto nejvýznamnějšího sportovního veletrhu. Na váš zájem se těší Ing. Jaroslav Vondruška, zástupce Messe München pro ČR a SR Kancelář v Brně: EXPO-Consult+Service,s.r.o. Příkop 4, 604 45 Brno Tel.: 545 176 158 Fax: 545 176 159 [email protected] Kancelář v Praze: Fractal s.r.o., Markéta Uxová nám. Míru 15, 120 00 Praha 2 Tel.: 222 512 000 Fax: 222 515 000 e-mail: [email protected]

59

o.t.r

„Chceš realizovat své sny? Probuď se!“ R. Kipling

On the Rope 3. Po slunné Belgii a větrné Anglii nás dodávka Magana zavezla až do Skotska. I přesto, že jsme zde začaly budovat slibnou kariéru v oblasti sběru plodin, našly jsme si dostatek času na pokusy o lezeckou aktivitu. Nutno ovšem podotknout, že Skotsko dostálo své deštivé pověsti, a tak jsme tři volné týdny vyplnily především putováním po bažinatých horách. Zvěrolékařkou výpravy se po tuto dobu stala Veronika, která s námi statečně sdílela veškeré útrapy. Útesy „Koukej, vole, lezu jako Alex,“ ozvalo se z Janiných úst třicet metrů nad Markétinou hlavou. Ta brzo zjistila, že tato poznámka se netýká Janiny vybroušené techniky á la Huber, nýbrž faktu, že Jana celou cestu nezaložila jediné jištění, tudíž

leze free solo.Tato příhoda na mořských útesech jménem Hawkcraig předznamenala styl veškerého našeho působení ve skotských zásadně neodjištěných cestách. Při naší příští návštěvě tohoto útesu jsme se seznámily s dalším specifikem místního lezení, a sice, že začátek deště neznamená konec lezení, ba naopak. V intervalech, kdy pouze mrholilo, se útes zaplnil lezci a hrdost nám nedovolila odejít, ač nám mrzly prsty, lezečky klouzaly po slizkých skalách, vítr nás odvával směrem moře, a hnízdící rackové na nás podnikali agresivní nálety. Scrambling forever Další cesta nás zavedla na největší skotský ostrov Skye, jehož jméno v překladu znamená „ostrov mraků“. Zajely jsme rovnou pod pověstné Cuillin Hills, které připomínají Vysoké Tatry, s tím rozdílem, že jsou obklopeny mořem. Očividně jsme dětmi štěstěny, protože ostrov nás obdařil celou jednou polovinou slunečného dne! Později jsme potkaly jednoho Ira, který po dvaceti pokusech výlety na tento ostrov vzdal, protože hory po celou dobu ani neviděl. Zde jsme objevily sport zvaný „scrambling“ (ve volném překladu

Další scrambleři v akci, Cuillin Ridge

Fakta Hawkcraig Charakteristika: Mořský útes nabízející množství neodjištěných jednodélkových a pár dvoudélkových cest střední obtížnosti. Výhledy na protější Edinburgh a na obří konstrukce dvou mostů zařídí, že ani jistič se nebude nudit. Přístup: Útes je jednoduše dostupný z Edinburghu vlakem nebo autem přes Fort Road Bridge (mýtné 1L = 45 Kč). Cílovou stanicí je městečko Aberdour, ze kterého sledujte značení na pláž Silver Sands (par-

60

Výpravu podpořily firmy:

koviště za 1L). Útesy hledejte napravo od majáku. Vopruz: Lezitelnost tohoto útesu se řídí nejen počasím, ale i přílivem a odlivem. Za přílivu lze lézt jen některé kratší cesty, případně do ostatních slanit. Isle of Skye, Cuillin Hills Charakteristika: Nejatraktivnější oblastí ostrova Skye jsou hory Cuillin Hills, kde při troše štěstí naleznete neodjištěné lezení všech délek a obtížností. O zábavu se postarají rychlé změny počasí.

Arran před kalamitou

„škrábání se“), který se provozuje v terénu, kde se ještě nedá lézt, ale už se nedá chodit. Skála určená k této aktivitě bývá většinou lámavá a pokud možno i mokrá. Odpolední procházka k plesu se nečekaně protáhla, když jsme se rozhodly vyscramblovat na nejvyšší vrchol Sgurr Alasdair. Veronika po objasnění pojmu scrambling tento výlet dobrovolně vzdala a dále sledovala náš postup dalekohledem. Z vrcholu jsme spatřily celý hřeben hor hemžící se scramblery a horolezci. Po krátkém váhání jsme se znovu rozhodly prodloužit prodlouženou procházku. Vydaly jsme se střídavě po dvou, po třech a čtyřech, po břiše i obkročmo přes hřeben směrem k úctyhodné skále Inaccessible Pinnacle. Svého rozhodnutí jsme litovaly jen jednou, a to když jsme narazily na trvanlivou smyci připravenou na slanění a rozhodly se inkriminované místo slézt. Tři dobrodružné kroky, a vydechly jsme si opět na hřebínku, který by v každé jiné evropské zemi hyzdily řetězy, kramle a žebříky. Za neustálého hlasitého kochání jsme se doplazily až k sestupovému scramblu. Cesta po západní hraně vrcholu Sgurr Dearg byla nekonečná, suť pomalu přešla v bažiny, a po návratu k dodávce jsme poslední síly vynaložily na odtržení Veroniky od telefonu a zabránily tak

Na vrcholu s Midgies Na další ostrov, Arran, jsme se vydaly loďmo bez Magany i bez zvěrolékařky, které jsme zamávaly v Glasgow. Předpověď počasí byla průměrně pesimistická, a tak jsme oddaně vynesly veškerou výbavu do údolí Glen Rosa, kde jsme založily základní tábor, obklopený ze všech stran slavnými stěnami, hřebeny a věžemi, a také bažinami.

Přístup: Z pevniny přes Skye Bridge (zdarma). Startovním bodem je údolí Glen Brittle, kam se dostanete z Portree přes Sligachan a Carbost autem nebo autobusem (dvakrát denně po–so). Přenocování: Glen Brittle Campground (5L / osoba) na nádherném místě mezi pláží a horami. Glen Brittle Youth Hostel (11L/ osoba). Vopruz : Standardně skotské midgies a počasí možná ještě nepředvídatelnější než kdekoliv jinde.

Isle of Arran Charakteristika: Ostrov při západním pobřeží Skotska, jehož nejlezenější součástí jsou hory Eastern Hills. Toto pohoří přímo přetéká žulovými stěnami, plotnami a jinými útvary. Lezení je opět neodjištěné. Nejvhodnější základnou je údolí Glen Rosa, dvě hodiny chůze z přístavu Brodick. Přístup: Trajekty do Brodicku odjíždějí čtyřikrát až šestkrát denně z přístavu Ardrossan (4.90 L/osoba, zpáteční na 5 dní 8.4O L. Auto 36L jedna cesta, zpáteční 51L).

Arran, když hodinu nepršelo

pátrací akci. Pravda, rozdíl mezi plánovaným a skutečným příchodem činil šest hodin, ale správně jsme podezřívaly ostrov mraků z toho, že další slunný den nám již nedopřeje.

Lanex, Doldy, Warmpeace

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

První večer přišly na návštěvu staré známé midgies – půlmilimetrové kousající mušky, smyslem jejichž existence je znepříjemňovat život horolezcům i horochodcům a především těm, kteří se snaží nocovat ve stanu. Člověk si časem zvykne, že uprostřed léta nemůže sundat rukavice a kulicha, že musí mít zastrčené kalhoty v ponožkách, a že se dívá na svět přes mřížku moskytiéry. Ovšem vzpomínka na to, jak si Jana čistí zuby a zběsile přitom v předklonu vysokou rychlostí obíhá stan, aby ji „mrchy“ nedohonily, nás bude rozesmívat ještě dlouho. Tyto nenasytné krvesajky hned první večer způsobily naše uvěznění ve stanu, které se protáhlo o dopolední průtrž mračen. V mezideští jsme zdolaly nejvyšší horu ostrova Goatfell (celých 874 m n. m.) a promočené se vrátily do našeho vězení. Krátce po setmění se ovšem na ostrov zřejmě dostavil jeden z letošních klimatických výkyvů a pokusil se odnést nás i se stanem tam, kde jsme byly odpoledne. Bezesnou noc jsme vyplnily střídavým podpíráním prohýbajících se tyček stanu a proti nepřízni počasí uvnitř bojovaly nasazením klobouků. Postupně jsme zdokonalily spací taktiku „lžíce“ a snížily tak požadavky na prostor na 80x80 cm. Kolem poledne dalšího dne jsme zajásaly, neb jsme spatřily kousek modré oblohy. Okamžitě jsme vyrazily k snad nejlehčí a nejkratší místní cestě, stometrové Cubic Ridge. Do první délky tohoto potůčku se pustila Jana tak jak přišla, v pohorkách i návlekách. Po chvíli zmizela z dohledu a lano se přestalo hýbat. Vše se objasnilo za deset minut, kdy se přehoupla přes převis v lezečkách. Cestou nejmenšího odporu a nejslabšího proudu vody jsme v zimní výbavě zdolaly co se dalo a s vítězným pocitem se navrátily mezi midgies. Tato lezecká epizoda nás náležitě motivovala a další den jsme

Přenocování: Stan kdekoliv v horách. Kempink na začátku údolí Glen Rosa, nebo v údolí Glen Sannox. Vopruz: Mraky midgies (kdo nezažil, neuvěří), mraky deště, dlouhé nástupy. Ice Factor, umělá stěna Kinlochleven Charakteristika: První pomoc počasím deprimovaným horolezcům. Kromě boulderu a dvou lezeckých stěn se chlubí také největší indoor ledovou stěnou na světě.

vyrazily rovnou s matrošem a s tím, že na něco lezitelného narazíme. Narazily jsme na krupobití. To způsobilo, že jsme se rozhodly absolvovat další scramblingový zážitek. Tentokrát cestou největšího odporu jsme odhodlaně zdolávaly každý boulder na A‘Chir Ridge Traverse a sestupové části překonávaly stylem řízeného skluzu. Výsledkem byly kromě krásných zážitků také kalhoty prodřené v místech klouzání. Další ráno nám konečně došel plyn ve vařiči a tak jsme mohly bez výčitek opustit toto prokleté údolí, které nás ještě po cestě dolů na rozloučenou pěkně pokropilo. Jak jsme nezdolaly Ben Nevis Naše aktivita v dalších slavných lezeckých oblastech Skotska byla ovlivněna nepředpokládanými skutečnostmi. V okolí Ben Nevisu bylo tak mlžno a mokro, že jsme jej vůbec nespatřily a spokojily se s výbornou lezeckou stěnou v Kinlochlevenu. V údolí Glen Coe si to Markéta zavařila tím, že vyprávěla jak už 14 let nezvracela – co myslíte, že se stalo jediný lezecky použitelný den? Do Skotska je třeba jezdit často a pokud možno na dlouho, počasí zde totiž není proměnlivé, jak tvrdí většina průvodců, ale zcela stabilně hnusné. Vychytat lezitelné chvíle vyžaduje nejen trpělivost, ale také značné snížení nároků a přehodnocení definice deště. Vše může být ale rychle vynahrazeno občasným hezkým dnem v liduprázných horách a skalách nepoznamenaných vrtačkou. Odpovědi na neustále omílanou otázku proč existují midgies, se nám nakonec dostalo v hospodě od lezců z Glen Coe – přece aby Skotsko nebylo nejlepší na světě! text a foto Švédky [email protected] www.sweb.cz/ontherope/

Přístup: Stěna je vhodně umístěná mezi dvěma lezeckými oblastmi – Ben Nevisem a Glencoe. Z Fort William jeďte na jih do městečka Kinlochleven, nelze minout. Přenocování: Kinlochleven campsite (5L/osoba). Youth Hostel. Vopruz: Za celodenní lezení na umělé stěně zaplatíte 9L, za dvě hodiny ledolezení nehorázných 17,50L, a to bez zapůjčení výbavy.

V průběhu „letních“ měsíců června a července navštívil Martin Zedek několikrát českým lezcům důvěrně známou oblast nedaleko Vídně – Semmering. Zde se mu podařilo vylézt: Shuffle town 8a, Existencialminimum-Verlängerung 8a, Die hängenden Gärten der Semiramis 7c+/8a, Drei Tage runder Mond 7c+.

Až po uzávìrce minulého čísla nám přišla zpráva, že David Mazák přelezl 14. 9. cestu Dikobraz 8c/c+ ve Višňovém. Gratulujeme!

Dani Andrada vylezl další 8c+, jde o Sesio de blumo v Santaně. Za poslední rok udělal Dani 15 cest v obtížnosti 8c nebo těžší.

Poslední vydání časopisu Climbing píše o Lee Schefelovi, který v 59 letech vylezl cestu The Whole Shot 8b+ (Maple Canyon). A to se navíc nejedná o světový rekord, historie zná i jednoho šedesátníka, který uspěl v cestě stejné obtížnosti! Podle lékařů máme až do 49 let šanci se v lezení zlepšovat.

Radek Jaroš vydává další knihu a kalendář. Více na www.radekjaros.cz.

„Hora zabiják“ Koncem srpna vyvrátil Reinhold Messner veškeré dohady a identifikoval tělo nalezené na úpatí Nanga Parbat. Svého bratra Günthera poznal podle bot a bundy. Tím se splnilo Reinholdu Messnerovi jeho více než třicetileté přání – nalézt tělo bratra, který zahynul při společné expedici před více než třiceti lety. O nalezení těla více na: www.mounteverest.net Zpracováno podle serverů: www.climbing.com www.digitalrock.de www.8a.nu www.planetmountain.com www.webclimbing.com www.klettern-magazin.de

61

info

Ledové království v Tyrolích No ano, v Tyrolsku se můžete opravdu velmi dobře vyřádit v ledech či mixech. Na šílence s cepíny a mačkami tu čeká skoro 400 cest klasifikace od WI 2 do M 12-, dlouhých 10 až 650 metrů, roztroušených v 11 oblastech. Ještě myslíte, že nebudete litovat, jak je naše zima krátká? A není to snad důvod odříct zimní dovolenou na řeckém Kalymnosu? „Hafo“ rampouchů V největším tyrolském údolí, Inntalu, se nachází hned dvě velké oblasti (Obergricht a Achensee/Kaiser) a jeden „koutek“ za Innsbruckem („Dryland“). Potom by tu byl Zillertal – s více než 100 cestami největší oblast v Tyrolsku, kde se toho v poslední době dost udělalo díky Martinu Höllwarthovi a Bernhardu Schiestlovi. Dále Stubaital a okolí Brenneru, tedy domovina Andrease Orglera, kde se nachází asi 50 cest, z nichž některé vděčí za vznik Hansjörgovi Mairovi. Ve výčtu nemůže chybět Ötztal se 16 ledopády (některé jsou velmi dlouhé), Sellrain s dobrými možnostmi (navíc relativně nízké nebezpečí pádu laviny), Pitztal, Kaunertal se 16 dodnes neznámými ledopády, Paznauntal a samozřejmě Osttirol. Příjezd Pokud bychom to brali z východu na západ, je jasné, že po Stubaitalu přijde na řadu Ötztal. Kdo by chtěl do Ötztalu, dostane se tam jednoduše po dálnici. Kdo hledá skutečně dobré ledy pro začátečníky, může zkusit Hängende Gärten. Stejně tak pokud chcete „brousit ostří“ svých cepínů na skále v Ochsengarten, pojedete raději do Sellrainu a dále do Kühtai. Ovšem ti, kteří před Gasthausfallem zjistí, že před nimi je devět jiných „dvojek“, a před Bafflfallem, jehož velmi pěkná třetí délka se nevytvoří tak často, nenajdou ani „místo na stání“, potřebují alternativy. Hledali jsme „neznámé“ možnosti a na otázku, kde se dá dobře lézt v ledu, dostali odpověď: „No přece na hřišti v Sellrainu.“ O něco později jsme, asi po dvouminutovém nástupu, stáli před úchvatnými ledopádem se slaňovací smyčkou. Kdo ale už zaplatil za parkování před hostincem v Lüsens, by měl jít údolím asi půl hodiny na lyžích k Easy Afternoon. Tady není takový ruch a hned vedle můžete obdivo-

62

vat Hängende Gärten. Musíte si ale přísně hlídat situaci lavinového nebezpečí. Méně dramatické je toto nebezpečí v Ochsengarten, úzkém údolí, které spojuje Kühtai s Ötztalem. Tady najdete výtečné možnosti. Pro začátečníky Kühtaibacherl (130 m, WI 3), pro pokročilé Ghostbusters a pro milovníky drytoolingu Mixedgartl (až M 8). V této oblasti chybí skutečně dlouhé, alpské ledy. Ty ale čekají v Ötztalu, který je jen několik minut odtud. Na hranicích Při nízkých teplotách se člověk může pěkně vyřádit také na rakousko-německých hranicích. V oblasti Achensee/Kaiser se nachází 25 ledů s více než 60 cestami. Zde mohou viset na cepínech ambiciózní mixoví lezci, ledolezci naopak zdolávat těžké sloupy ledu, užívat si alpské dobrodružství v dlouhých cestách v Kaisertalu, nebo se „rozcvičovat“ v dlouhém a lehkém ledu u Kufsteinu či v Eibergtalu. Ještě jedno dobrodružství tu čeká na smělé „šílence“: Plavba přes Achensee a lezení na dlouhý led u západního břehu. Čekající by si ale měli dát pozor na to, aby se jim nepřihodilo to samé, co Swami Prem Darshanovi a jeho partnerovi Hanspeter Schrattenthalerovi. Když přeplouvali Stillupstausee (Zillertal), aby se dostali ke Krönung (275 m, WI 6), začala se jejich loďka plnit nepříjemně studenou vodou. Jen díky velkému štěstí a helmám, ze kterých se náhle staly naběračky, se jim podařilo dostat se ke břehu. Achensee téměř nikdy nezamrzá, je ale o mnoho větší než Stillupstausee. Pro tiché požitkáře – Osttirol Ve východních Tyrolích se nachází nejméně 20 perfektních a místy velmi dlouhých ledopádů, které jsou vhodné spíše pro „umírněné“ lezce. Co se týče počasí, je zde často jasněji než na severní straně hlavních alpských hřebenů a díky chladným nocím umožní lepší tvorbu ledu. Nejvíce ledopádů najdete v Iseltalu a některé v okolí Pustertalu. Když přijíždíte ze severu, projíždíte „tauernský“ tunel. Sotva opustíte tuto „tmavou díru“, po obou stranách silnice na vás čekají perfektní ledopády, které jsou dlouhé až 630 metrů. Kousek před Matrei vám padne do očí Zedlach

Eisfall. O něco dříve můžete být u Seebachfallu nebo při velkém lavinovém nebezpečí můžete jet až k Brühelfallu (160 m, WI 5-), který patří k nejkompaktnějším ledům v „Osttirolích“. A kde se nachází ty tajné tipy? Hned za rohem, přímo vedle Brühlfallu, se tvoří např. zajímavý sloup ledu Rottenbach (70 m, WI 5) nebo pro začátečníky Staniskafall (80 m, WI 2–3) na cestě do Kalsu. Pro ty, kteří přece jen svou dovolenou v Thajsku odříct nechtějí a po jejich návratu už budou všechny ledy roztáté, nabízí Tyrolsko ještě jednu příležitost: Mráz v ledových jeskyních u pitztalského nebo tuxerského ledovce nabízí ledolezení až do léta. Easy Afternoon – Lüsens Obtížnost: WI 4 Výška: 80 m Nástup: 30 minut Sestup: slaněním Nasměrování: severozápad Nadmořská výška: 1.750 m Příjezd: Z inntalské dálnice směr Sellraintal do Griesu. V Griesu zahnout do Praxmaru; jet až k hostinci Lüsens. Pozor, občas nutné sněhové řetězy! Nástup: Od hostince po lyžařské stopě do údolí až skoro ke spodní stanici materiálové lanovky chaty Westfalenhaus, pak stoupat přímo pod ledopád (na konci strmé). Specifika: Ledopád je velmi vděčný cíl začátečníků. V jednom místě ční až 80 metrů vzhůru. Nabízí se také možnost

lézt dál (pak dohromady 150 m), to se děje ale jen zřídka. Sestup: Vlevo od stromů slanění nadvakrát s dvojitým lanem; v horní části Easy Afternoon směr sever do lavinového žlabu a tím sestoupit. Při pokračování vzhůru: Slanit a po bloku sejít zpět ke stromu – tam znovu slaňovat. Nejvhodnější období: Leden až březen. Poznámka: Je možné využít ještě lezení dále doprava nahoru – nástup přes blok. Také nalevo se nachází jeden lehký led (cca WI 3). Pozor na nebezpečí pádu laviny – a to i při nástupu. Mapa: AV č. 31/2; Stubaier Alpen – Sellrain. Hängende Gärten – Lüsens Obtížnost: WI 6 Výška: 140 m Nástup: 30 minut Sestup: slaněním Nasměrování: severozápad Nadmořská výška: 1.750 m Příjezd: Z inntalské dálnice směr Sellraintal do Griesu. V Griesu odbočit do Praxmaru; jet až k hostinci Lüsens. Pozor, občas nutné sněhové řetězy! Nástup: Od hostince po lyžařské stopě do údolí až skoro ke spodní stanici materiálové lanovky chaty Westfalenhaus, pak stoupat přímo pod ledopád (na konci strmé). Prvovýstupce: Andreas Orgler a Otti Wiedmann, 1988 Specifika: Ledopád je jednou z největších klasik v horním stupni obtížnosti celých východních Alp. Obtížnost je silně závislá na okolních podmín-

Easy Afternoon – Lüsens

Poznámka: Především Rinne se perfektně hodí pro kurzy a začátečníky, a je hojně navštěvován. Nalevo se nachází také těžší cesty, docela vlevo pak ještě jeden lehký dlouhý žlab. Sestup: Slaněním – částečně jsou k dispozici smyčky.

Hängende Gärten – Lüsens

kách. Když je jen málo ledu, může být druhá délka vskutku drsná. Hängende Gärten platily po dlouhou dobu za nejtěžší lezení v ledu v Tyrolsku. Nejvhodnější období: Leden až březen. Poznámka: Pokud se zvolí pozdější období, panují v cestě velmi dobré podmínky a sloupy ledu v druhé délce jsou velmi silné. Vlevo od ledopádu se nachází ještě nějaké projekty v mixovém lezení od Hansjörga Maira. Pozor na nebezpečí pádu laviny také při nástupu; sněhové podmínky musí být ideální. Mapa: AV č. 31/2; Stubaier Alpen – Sellrain. Ghostbusters & Rinne – Ochsengarten Obtížnost: WI 2+ až WI 5Výška: 50 m Nástup: 5 minut Sestup: slaněním Nasměrování: sever Nadmořská výška: 1.410 m Příjezd: Z Ötztalu směr Kühtai, před pasáží zatáček mezi obcemi Taxegg a Ochsengarten parkovat. Parkovací možnosti jsou omezené, prosíme o ohleduplnost. Nástup: Od parkoviště u mostu ve směru jízdy doleva krátce přes les ke stezce a tou dolů až člověk uvidí ledopády Rinne (vpravo) a Ghostbusters. Vpravo od ledů se nachází ještě možnost mixového lezení. Pokud člověk přichází zdola, stoupá po lesní cestě vzhůru dokud ledopády neuvidí.

Ghostbusters & Rinne – Ochsengarten

Unterer Kessel – Sylvensteinsee Obtížnost: WI 2 až WI 5+ Výška: až 40 m Nástup: 15 minut Sestup: slaněním Nasměrování: sever Nadmořská výška: 900 m Příjezd: Od Achenkirchu jet přes hranice do Německa, pak odbočit směr Bad Tölz. Před druhým mostem narazíte na levé straně silnice na možnost parkování (cca 1,7 km za odbočkou) – Oberen Kessel je dobře viditelný už od auta. Nástup: Od parkoviště na širokou lesní cestu až do spádnice Oberen Kesselu a přes koryto potoka krátce stoupat k Unteren Kesselu. Specifika: Geniální oblast, která je zajímavá především pro požitkáře a začátečníky. Téměř všechny cesty se dají lézt Toprope. Bohužel není toto místo tak zcela neznámé a při pěkném počasí je zde dost plno. Je ale možné najít i jiné výstupy a také nějaké mixy. Nejvhodnější období: Leden až březen. Poznámka: Pozor při velkém množství sněhu – nebezpečí pádu laviny! Lépe je mít dvojité lano, některé cesty jsou delší než 25 m. V dolní části Oberen Kesselu lze nalézt ještě jiné, delší a lehčí cesty – když v Unteren Kesselu je příliš plno. Mapa: ÖK 88 Achenkirch.

Unterer Kessel – Sylvensteinsee

dole docela vlevo, tím se cesta stane o něco těžší. Díky krátkému nástupu je o víkendu dosti navštěvovaný. Mapa: AV č. 5/3; Karwendelgebirge – Östl. Blatt; popř. AV č. 6; Rofan.

Kotalm Eisfall – Achensee

Graf Dracula – Winkelkar Obtížnost: až M 8+/WI 4, až WI 5+ Výška: 15 až 50 m Nástup: 30 minut Sestup: slaněním Nasměrování: sever Nadmořská výška: 1.100 m Příjezd: Z Ebbsu směr Walchsee. Ve vísce Durchholzen, podél parkoviště u lanovky dále do údolí (vlevo od sedačkové lanovky) až k parkovišti (cedule „Pyramidenspitze“). Nástup: Od parkoviště cestou směrem k Pyramidenspitze. Jeskyně s cestou

Kotalm Eisfall – Achensee Obtížnost: WI 3+ Výška: 60 m Nástup: 10 minut Sestup: slaněním Nasměrování: sever Nadmořská výška: 1.000 m Příjezd: Z Inntalu k Achensee, podél něj až k parkovišti Kotalmjoch. Parkoviště se nachází na levé straně silnice za pasáží tunelů (vlevo se jde dolu k jezeru – markantní dům na louce u jezera). Nástup: Od auta přes silnici, pak dále na lesní stezku. Po několika metrech zahnout doprava k vodopádu (nachází se v jedné dolině; značka „Wasserfall“). Specifika: Vodopád na dvou lanových délkách nabízí nepříliš těžké lezení. S ohledem na krátký nástup a zřízených štandů pro slanění má charakter „cvičného“ ledu. Výstup je odměněn krásným výhledem. Sestup: První slanění za strom, na druhém štandu borhák (popř. pod sněhem). Nejvhodnější období: Leden, únor. Poznámka: Při dostatečném množství sněhu nejdříve lyžařská túra ke Kotalmjoch, pak lezení v ledu. Může se začít také

63

Graf Dracula – Winkelkar

Graf Dracula leží nalevo od cesty, kousek před výraznou odbočkou Winkelkar/Heuberg. Prvovýstupce všech vyborhákovaných cest: Florian Haas a Markus Bruckbauer, 2004. Specifika: Působivá linie ve Winkelkaru, cesta je dobře odjištěna borháky. Mohutný rampouch někdy může sahat až k zemi. Sestup: Slanění – stromy a borháky. Tip: Na lyžích stojí za to se podívat ještě o něco výš. Mapa: AV č. 8; Kaisergebirge Drachentöter & Münchhausen Specifika: Vlevo od jeskyně se nachází další mixové cesty od Floriana Haase a spol.; výstupy v ledu jsou lehčí v pravé oblasti.

Příjezd: Od Kufsteinu k Thiersee a dále směrem Bayrischzell. Před Landlem u Weiler Ascherdorf odbočit doleva k Hinterthiersee a za mostem (před stoupáním) doprava až k mostu k zákazu vjezdu a tam parkovat. Nástup: Nejprve lesní cestou, pak pěšinou vlevo a vpravo od potoka, dokud člověk nestojí pod převisem. Prvovýstupce: Erich Weißsteiner / Hubert Wendlinger. Specifika: V této době jediná mixová cesta v Glemmtalu, je zajištěna borháky. Seebach Eisfall – Iseltal Obtížnost: WI 4+ Výška: 165 m Nástup: 15 minut Sestup: slaněním

Seebach Eisfall – Iseltal

Nasměrování: východ Nadmořská výška: 1.350 m Příjezd: Když člověk přijíždí od Lienzu, narazí asi šest kilometrů před tauernským tunelem na dvě lavinová hrazení. Před nimi u domku na levé straně parkovat. Nebo se dá odbočit ke skupině domů „Raneburg“ a parkovat tam. Ledopád je ze silnice dobře vidět. Nástup: Buď přes louku dolů k potoku Tauernbach, přes most na druhou stranu a nahoru k ledopádu. Nebo z Raneburgu podél potoka. Seebachfall je ten levý ledopád. Lyže výhodou. Specifika: Velmi pěkný, vpravo dole strmý, výstup. Prostřední část je vpravo lehčí (WI 1), příkřejší výlez se pak dá jít také napravo – těžší (WI 4+). První přelez: Rainer Eder a Leo Baumgartner, 1984. Sestup: První slanění za strom, pak ledové hodiny. Nejvhodnější období: Leden až březen. Pozor: Pozorně zjistit a dávat pozor na lavinové nebezpečí! Mapa: AV č. 39; Granatspitzgruppe

Nástup: Od čerpací stanice Gruben pokračovat podél silnice, překročit Tauernbach, za loukou zahnout doprava (Strumerhof). Po stezce až k větší cestě, pak dále ke korytu potoka Eisfallu (to leží mírně vlevo od ledopádu – nezačít stoupat příliš brzy). Podél nebo přímo korytem až k první lanové délce. Specifika: Velmi pěkný alpský „podnik“. Ve spodní části bývá vrstva ledu většinou tenká, střední část bývá často mokrá. Sestup: Pokud se díváme zdola, sestupuje se vlevo. Nejprve přes louky až se dojde k malé chatě na levém okraji. Tam začíná stezka, po které se zdolá příkrá část až k pastvině. Od pastviny na turistickou stezku „Annakapelle – Steilabstieg“, po ní k výchozímu bodu. Nejvhodnější období: Leden až březen. Dávat pozor na lavinové nebezpečí. Doporučuje se pouze, když je méně sněhu. Mapa: AV č. 39; Granatspitzgruppe. text a foto

Andreas Jentzsch, Axel Jentzsch-Rabl

překlad

Alena Kopfová

Zedlach Eisfall – Iseltal Obtížnost: WI 4+ Výška: 560 m Nástup: 1 hodina Sestup: 1 hodina Nasměrování: sever Nadmořská výška: 1.200 m Příjezd: Od Matrei, minout hospodu „Felbertauernstüberl“ a dále skrz několik galerií proti lavinám (odtud je ledopád dobře viditelný). Při první příležitosti odbočit doleva k čerpací stanici „Gruben“, tam parkovat.

Zapfen & Nachtschicht Specifika: Dobré možnosti vpravo od Drachentöter s příkrými rampouchy na konci. Mixové cesty byly udělány Florianem Haasem a spol. Kombiknaller – Glemmtal Obtížnost: M 8/WI 6 Výška: 30 m Nástup: 50 minut Sestup: slaněním za strom Nasměrování: východ Nadmořská výška: 750 m

64

Kombiknaller – Glemmtal

Zedlach Eisfall – Iseltal

65

Karel Cerman, Hrubá skála, léto 2002, foto: P. Piechowicz

portrét

Karel Cerman Jednoho srpnového večera jsem po celodenním lezení ve Skaláku navštívil se svým parťákem Mirkem v legendární hruboskalské chatové kolonii neméně legendární postavu československého horolezectví Karla Cermana. Jeho výstupy v pískovcových oblastech, ve Vysokých Tatrách, v Alpách i na Kavkaze byly velmi často těmi nejnáročnějšími, co se v poválečném horolezectví u nás uskutečnily, a trojice Kuchař – Cerman – Kopal znamenala ve své době lezecké družstvo par excellence. A byl to také Olda Kopal, který s námi zasedl nad sklenkou vína, aby společně s Karlem zavzpomínal na doby jejich společných zážitků. Na obou bylo vidět, že ani po letech jejich kamarádství a pověstný smysl pro humor neutrpěly žádnou újmu, to když na úvod Karel okřikl Oldu: „Ty si to mel potichu, jo?“ A když se pak obrátil na nás: „A napijte se, kluci, abyste z toho mého vyprávění nebyli smutní...“ věděl jsem, že tento večer bude stát opravdu za to.

První lezecké krůčky Mé lezecké začátky byly trochu jiné než u kluků, kteří začínali tady ve Skaláku. Jsem rozený Lomničák. V Lomnici nad Popelkou bydlím dodnes, a protože do Prachova je to od nás opravdu jen kousek z kopce, začínal jsem právě tam s partou kluků z Jičína a Libáně. Bylo to v dobách okupace někdy okolo let 1943 a 1944. Pracoval jsem v Hrádku, kde jsem byl za války nasazený. Ke sportu jsem neměl nikdy daleko. 66

Původně jsem jezdil závodně na kole a na lyžích, dělal jsem sjezdařinu. Tu a tam byla volná neděle a tak jsem na kole zabrouzdal do Prachova a šel se podívat do skal. Díky klukům, které jsem tam objevil, jsem se k lezení dostal. Začalo mne to bavit – občas se stává, že tě něco chytne a nepustí. Pár cest jsem v Prachově vylezl už v roce 1944. Vždycky jednou za měsíc jsem mohl jet z Hrádku domů a tak moje cesta vedla do skal a večer zase vlakem zpátky. Takový tedy byl můj

Kamarád na laně Portrét legendárního horolezce

lezecký začátek a náhodou byl moc šťastný. V roce 1945 jsem to již v práci nevydržel a z Hrádku utekl do Prachova, kde jsme se motali porůznu v jeskyních. Takových pohrobků nás bylo více. Lezli jsme po skalách a přitom čekali, až nás najdou a pošlou zase někam za prací. Naštěstí už k tomu ale nedošlo. Toho jara jsme se lezecky velmi zdokonalili, takovou Prachovskou jehlu jsme už zvládali levou rukou. Byli jsme do lezení opravdu zažraní a naše výkonnost šla díky tomu

rychle nahoru. Nelezli jsme postupně od jedničky k sedmičce. Když jsme zjistili, že jednička nic není, šli jsme hned na nějakou trojku nebo na čtyřku a sedmičce už to bylo jen krůček. Za chvíli jsme měli Prachov přelezený celý a bylo na čase se poohlédnout jinam. O Skaláku jsem zaslechl, že lezení je tam těžší a skály prostornější než u nás na Prachově, a tak jsem jej 15. července 1945 poprvé navštívil s kamarádem Mařanem. Najednou jsme nevěděli, co máme lézt. Povídá: „Já tady znám jen jednu cestu, na které jsem viděl lézt kluky od nás.“ Šli jsme na to taky a ukázalo se, že to byla Dračí cesta na Dračí věž. Vylezli jsme to v naprostém klidu a šli se koupat do Sedmihorek k rybníku. Poprvé jsem se tam potkal se skaláckou partou – s Radanem, Oldou, Bohoušem Svatošem... Slovo dalo slovo a já už u této party zůstal. Byl jsem o dva nebo tři roky starší, ale mi to nevadilo, protože díky nim jsem se dostal k takovému „lepšímu“ lezení. K dobrým lezcům té doby, které si pamatuji, patřili Vladimír „Chroust“ Procházka, Ladislav „Fifan“ Vodháněl, Vašek Náhlovský, Antonín „Haryk“ Zima – prostě generace, která začínala ještě před válkou. Byli prvními, kteří po saských lezcích opakovali těžké výstupy. S nástupem naší party se začaly dělat cesty nové a těžší něž sedmičky. Byli jsme mladá parta, ve které jsme se dost předháněli, kdo je lepší. Jednou Radan vylezl tohle, podruhé jsem to přelezl zase já, potřetí Bohouš Svatošů. Byla to jedna ucelená parta. Zpočátku jsme si mysleli, že ve Skaláku máme království, a že nemusíme za lezením nikam utíkat. Ale už na podzim – v září říjnu 1945, jsme začali pošilhávat jinam. Zajímaly nás i jiné oblasti, zejména Příhrazy nebo Adršpach, ve kterých jsme se museli snažit taky. Kdybychom to v nich při lezení smolili, nikdo by nás neuznával. A uznání od ostatních my potřebovali. Přitom lezecky jsou tyto oblasti dost jiné. Třeba Adršpach je podstatně otevřenější na spáry než náš Ska-

Karel Cerman s Oldou Kopalem, Hrubá skála, léto 2003 foto: Mirek Heczko

lák a i pískovec je tam tvrdší. Lezení spár má své zvláštnosti – když do spáry nedáš nohu pořádně a nejsi zaklíněný, uklouzneš a buď spadneš dolů po hlavě nebo sjedeš spárou zpátky. A my jsme neradi padali, poněvadž to byla hanba. Když někdo spadl, neměl v té cestě co dělat. Také naše provazy nestály za nic. V těch dobách jsme se ještě navazovali přímo na lano a spadni si do něj deset metrů! Navíc přes prsa se navazovalo při lezení ve stěnách, ale na spáry jen do pasu,

protože by lano při takovém lezení překáželo. Nevím jak je to dnes, ale v naší době díky tomu někdo lezl stěny, někdo spáry. Já jsem vždycky raději volil spíše otevřené stěny než spáry, ale takový Radan byl přesný opak. Pořád nás tahal do spár a já pak byl odřený na stehně, na koleně, na kotníkách... Vzpomněl jsem Radana, byl vždycky samá srandička. Jednou jsme lezli v Klokočí a „vyběhli“ na masív Kosatky. Dali jsme to opravdu s přehledem, protože jsme byli rozlezení, a tak jsme si nahoře dělali legraci. Bylo teplo, svlíkli jsme se do trenýrek a chodili po vršku jen tak naboso. Radana nemohlo napadnout nic jiného, než že odpoutal naši pozornost, sebral všechny svršky a hodil je dolů na zem. Přitom tam bylo slanění na zem asi 20 metrů. Nahoře nám zůstalo jenom jedno slaňovací lano a trenky! A to se ještě slaňovalo přes tělo, pěkně na Dülfera. A on: „Srabi! To sjedu jak nic.“ A sjel, dole zarytě mlčel a nám nezbylo nic jiného než napůl ruč-

výše... Kdybych to byl tušil, bylo v cestě o jeden kruh méně. Ale po vojně je každý generál. Ten den jsme do stěny osadili tři kruhy, protože víc jsme jich s sebou ani neměli. Za 14 dní jsme do Teplic museli jet ještě jednou a cestu dolezli. Nakonec je v ní šest kruhů, zvláště ten třetí a čtvrtý je hanebný, všechno kulaté, nikde žádný chyt. V obyčejných hnědých plátěných keckách, nic jiného totiž ani nebylo k mání; vylézt touto spárou opravdu nebylo nic jednoduchého.“ Novou cestu na Soudek v Příhrazích jsme s Oldou dělali také spolu. V té době byla ještě spousta možností pro podobné výstupy. Do těžších stěn si ale nikdo netroufal. Možná i proto, že kromě kruhů jsme měli k dispozici jen tlusté konopné smyčky. Dneska se provazuje kde co, k mání jsou tenké a pevné smyčky. Průkopníkem v osazování smyček byl nejlepší lezec válečného období Joska Smítka, který je prý uměl používat velice dobře. Věšel je všude, jen aby

Olda Kopal (vlevo) a Karel Cerman (vpravo) pod štítem Grand Charmoz v Alpách v roce 1956, foto: archív Karla Cermana

kovat po laně a napůl se vzpírat o skálu. Museli jsme se nějak dostat dolů. Dole Radan povídá: „Podívejte, jak jsem se odřel!“ V roce 1956 jsem na své první motorce, byla to černá číza sto padesát, odjel s Oldou do Adršpachu. Dneska když někdo jede do Ádru, je tam za dvě hodiny. Pro nás to byl výlet pomalu na celý den – s ruksakem na zádech... Do té doby jsme tam jen opakovali těžké věci. Někdo nám pak ale prozradil, že v Teplicích je krásná věž a zezadu je prý rozdělaná cesta od Němců z dob před válkou. Byla řeč o Hlásce. Šli jsme se tedy na ni podívat, oč běží. V Německé cestě jsem ztroskotal, poněvadž byla věčně mokrá. U druhého kruhu mi to klouzalo, tak jsem toho nechal a šli jsme to zkusit na druhou stranu, kde vedla krásná široká spára odzdola až nahoru... Do Karlova vyprávění se náhle vkládá Olda, který o této cestě ví své: „Když se přeleze počáteční převisek, dostaneš se do spáry, která je velmi podobná jako náš Jeschke Riss na Maják, jenže je asi jednou tak dlouhá. Když jsem do ní nalezl, koukám kolem sebe a najednou jsem v polovině spáry. Cítím, že na to ještě mám, tak jsem se opřel o jediný stup a dal kruh. Pak jsem ale zjistil, že jsem mohl úplně lehce vylézt ještě o 4 metry

případný pád nebyl dlouhý. Díky tomu mají jeho cesty méně kruhů a jsou hodnotnější, protože se tenkrát velké množství železa považovalo za degradaci cesty, za umělou pomůcku. Třeba v Údolce na Kápla dal původně Vojta Nejedlo šest kruhů. Dneska se to leze s jedním kruhem a je to obrovský rozdíl. Další kroky vedou do hor Říkat, že písek je cvičné lezení, tomu jsme se bránili. Písek je prubířský kámen. Ale jakmile jsme na něm něco vylezli, hned jsme začali pošilhávat po Tatrách. V té době kromě našeho písku a Tater pro horolezce nic jiného neexistovalo. Navštívili jsme je hned v srpnu a září roku 1945 a zkoušeli tam i něco vylézt. Za moc to ale ještě nestálo. O rok později dávali Jelínek, Bauše a Jedlička dohromady horolezecký svaz. Měli i nějaké peníze, a tak nám umožnili absolvovat v Tatrách cvičitelský kurz. Probíhal v zimě na chatě nad Hrebienkom, na Gurovce – dnešní Bielikova chata. To už jsme přelézali slušnější věci. Bauše i Jelínek byli předváleční pamětníci, kteří za první republiky lezli v Alpách, a tak nás třeba učili stoupat na železech. V létě jsme už byli v Tatrách jako doma a přelézali své první šestky v horách. Z písku jsme 67

si do nich přivezli techniku a oproti tatrancům jsme při lezení netloukli moc skob. Vždycky na nás někdo z doliny křičel, vždyť kluci jako Puškáš nebo Andráši dávali při lezení skoby skoro co dva metry. Vzniklo mezi námi soutěžení a přetahování o výstupy. Když udělal Arno Puškáš prvovýstup, šli jsme to po něm z radosti přelézt a mnohdy se nám to podařilo i za poloviční čas. Někdy kolem roku 1950 jsme už ale tušili, že nám letní Tatry na Alpy a ledovcové hory nebudou stačit. Přešli jsme tedy na zimní lezení, protože ve výškách kolem 4.000 metrů je i letní lezení jiné než v Tatrách. Těžké výstupy jsme znali většinou z léta a tak jsme se o ně začali pokoušet i v zimě. Vylezli jsme takto dost věcí. Neměli jsme však žádné pořádné oblečení. Radan Kuchař si jako první „odborně“ ušil péřovku a sloní nohu, my ostatní jsme měli akorát spacák. Další kapitolu představovaly boty. Když jsme šli s Oldou v zimě na Stanislawského komín na Galérii Ganku, v České dolině bylo dvacet stupňů pod nulou. Chvíli jsme čekali pod stěnou na světlo a Olda: „Mě zebou nohy!“ Koukám na něj a nestačím se divit. Na nohách měl baťovky – obyčejné pracovní boty, na kterých měl napíchnuté trikuny. Vylezli jsme pak jen první dvě délky a šli od válu, protože opravdu hrozily omrzliny. Psal se rok 1951... V létě jsme se snažili nejenom opakovat těžké výstupy, ale také dělat nové. Věděli jsme, že v Tatrách je ještě spousta nevylezených a krásných stěn. Hledali jsme volná místa ve stěnách a logické směry v nich, kterými bychom se mohli dostat na vrchol. Prvovýstupy na písku představovaly prestižní věc a tady tomu nebylo jinak.

Soutěžili jsme nejen mezi sebou, ale i s dalšími partami – s Brňáky, s Ostraváky... Tak vznikl například jeden z mých prvních letních prvovýstupů ve strmé Severní stěně Javorového štítu. Nejinak tomu bylo i s pověstnou Hokejkou v Západní stěně Lomnického štítu. V roce 1950 se o její přelezení pokoušel Radan s Bohoušem a Oldou a dostali se přes Kříž jen do převisu Hokejky a slanili dolů. Až na chatě se dozvěděli, že den před nimi cestu vylezl Franta Plšek s Vaškem Zachovalem. O rok později jsem s Vendulou Maškovou dělal první letní opakování. Vůbec jsme netušili, kudy máme jít. Přes převis Hokejky jsme se nakonec dostali jinak než Franta. Nenapadlo mne, že nejdu po jejich stopách. Stále chybělo zimní přelezení této ve své době nejtěžší tatranské cesty. Nezůstalo nám utajeno, že se do ní chystají opět Franta s Vaškem. A tak se stalo, že Moraváci nám Hokejku vyfoukli v létě, v zimě zase my jim. Na našem výstupu ale visí stín. Podařilo se nám jej totiž dokončit o den později, co se o 200 nebo 300 metrů níže stalo Vaškovi neštěstí... Také Olda Kopal na tuto smutnou událost vzpomíná s pohnutím: „Kluci šli pod stěnu zezdola ze Zamkovského chaty, my ze Zeleného plesa přes Měděnou kotlinu. Bylo poměrně krásné počasí. Přijdeme pod nástup, nikde nikdo, žádné stopy. Vlezli jsme do stěny, a když už jsme byli nad Hokejkou asi dvě délky pod vrchem, křičí na nás nosič z Térynky a my mu i přes tu velkou vzdálenost rozuměli. Ptal se nás, jestli víme, že se včera pod stěnou zabil jeden z dvojice horolezců, kteří šli zezdola Téryho kuloárem na Lomnickou věžičku. O ničem jsme nevěděli a tak na

Historie přelezení Hokejky v Západní stěně Lomnického štítu Polský horolezec Birkenmajer jako první systematicky přezkoumal možnost průstupu. Dosáhl výšky asi 180 m a je přinucen slaňovat. 21. 6. 1930 zdolává bravurním výkonem pravou část stěny. O přelezení Hokejky se ve 40. letech pokouší nejúspěšnější slovenský horolezec Slávo Cagašík. Dostává se po několika pokusech až pod vlastní Hokejku, odkud je nucen se vrátit. První přelezení letního tatranského problému číslo 1 se podařilo 22.8.1950 dvojici moravských lezců František Plšek – Vašek Zachoval. Přitom se pod stěnou ve stejném týdnu sešla další dvě družstva, aniž by shodou okolností o sobě vzájemně věděla. O 24 hodin později se vrátila zpod Hokejky po přelezení „Kříže“ trojice R. Kuchař – O. Kopal – B. Svatoš. Další dvojice, známý a populární slovenský lezec Arno Puškáš s partnerem Františkem Kuttou, do stěny nenastoupila, když ji zastihla zpráva o úspěšném prvovýstupu. 4. 8. 1951 se podařil 2. letní výstup s vlastní variantou přelezení převisu Hokejky dvojici V. Mašková – K. Cerman. 21. 4. 1952 uskutečnili K. Cerman – O. Kopal – J. Mašek – B. Nejedlo 1. zimní výstup.

Historie prvního zimního přelezení Weberovky 1950 Arno Puškáš a K. Skřipský dosáhli v komíně 200 m a slanili. 1950 Karel Cerman a Oldřich Kopal strávili v dolní části – komíně, dva dny. Bez úspěchu. 1951 24.–26. 12., Jaroslav Mlezák a Zdeněk Červenka prostoupili komínem a pokračovali na vrchol SZ hranou. Vlastní problém vyřešili, ale celá Stanislawského cesta zůstala nepřelezena. 1952 Karel Cerman a Oldřich Kopal vystoupili komínem na Německý žebřík a sestoupili po něm do doliny. 1953 19.–20. 3., Karel Cerman a Arno Puškáš prostoupili celou Stanislawského cestu až na vrchol. 1956 Oldřich Kopal a Radan Kuchař uskutečnili druhý zimní výstup poprvé za jediný den (z Téryho chaty odchod ve 4.00 přes Baraní sedlo – návrat na Téryho chatu přes Skalnaté sedlo ve 24.00).

68

něj Karel zavolal: „Kdo se zabil? Odkud byli?“ Prý Moraváci, z Brna a z Otrokovic a zabil se prý ten z Brna. V tu chvíli jsem si pomyslel: „To je v háji!“ Zpráva nás psychicky málem zlomila. Říkali jsme si: „Budeme slaňovat?“ „Ne, to už musíme vylézt!“ Dolezli jsme na vrchol a pak jsme se teprve dozvěděli pravdu. Kluky zasáhla kamenná lavina a Vašek pád Téryho kuloárem nepřežil. Taková je tedy historie Hokejky.“ Byla to opravdu tragédie, s Frantou i Vaškem jsme se dobře znali. Byla mezi námi rivalita, ale když jsme se sešli pohromadě, vždycky jsme byli kamarádi... Jedním z velkých tatranských problémů naší doby bylo zimní přelezení Stanislawského cesty v Severní stěně Malého Kežmarského štítu – pověstné Weberovky. První, kdo se neúspěšně snažil přelézt tuto vyhlášenou stěnu v zimě, byl Arno Puškáš. My jsme do ní s Oldou nastoupili poprvé v zimě roku 1950. Chytli jsme ale dost špatné počasí a druhý den jsme se museli vrátit. O rok později se na začátku zimy podařil výstup Jardovi Mlezákovi se Zdeňkem Červenkou. Měli příznivé podmínky, málo sněhu, ale od Německého žebříku pokračovali k vrcholu Severozápadní hranou. Stanislawského cesta tedy stále nebyla prostoupena v celé své délce. Náš druhý pokus s Oldou byl úspěšnější. Ve stěně jsme byli asi týden po Jardovi Mlezákovi, což jsme také hned poznali. Už dole zaznělo: „Hele, tamhle je nějaká červená pentle!“ Jarda si tak označoval skoby na slanění, aby je našel, kdyby v nečase utíkal zpátky. Cestu jsme dobře znali z léta, byli jsme rychlejší a tak jsme dolezli na rampu – Německý žebřík. I tak to bylo náročné. Měli jsme velmi mizerné oblečení – jen plátěné větrovky. Také jsme s sebou tahali velký vařič a spacák... O rok později mne na Kežmarské chatě přemluvil Arno Puškáš, abych to s ním zkusil také. Weberovku jsme konečně vylezli celou až navrch. Zůstali jsme v ní přes noc, Olda ji pak s Radanem o pár roků později přelezli poprvé za jeden den. Náročné zimní výstupy se podnikaly hodně z Kačí doliny, třeba Dělovou rourou na Galérii Ganku. Jednou jsme tak čekali na lepší počasí, tábořili jsme ve stanech a museli jsme z doliny doslova utíkat, jaký byl silný vítr. Pamatuji si, že jsem vyhodil bochník chleba do výšky. Nespadnul, vítr jej vzal až do doliny. V Tatrách jsme také zkoušeli napodobovat expediční výstupy. Jednou jsme třeba postupovali hřebenem z Gerlachu na Kežmarák. Jindy jsme měli jeden tábor u Malého Hincového plesa, základna byla na Váze a druhý tábor ve Zlomiskách. Postavili jsme tam stany a nechali tam spacáky a vařiče, zbytek jsme nosili s sebou. Měli jsme zrovna spacáky na odzkoušení. Byly dvojité, z umělých vláken. Když jsme se v nich v noci kouleli, vnitřek se zacuckoval tak, že na jedné straně bylo všechno a druhou jsi viděl až na Valdštejn. Byla v nich strašná zima... Vrcholem těchto vytrvalostních výstupů byly přechody hlavního hřebene Vysokých Tater. V létě jsme jej přelezli za 4 dny a v zimě se to před námi podařilo pouze dvojici Miloš Matras a Jarda Mlezák. Vyšli jsme ze Zeleného plesa. Zásoby jsme měli vynesené na Žabích plesech,

Olda Kopal (vlevo) s Karlem Cermanem (vpravo) při výstupu na Bradavici ve Vysokých Tatrách v roce 1970, foto: Karel Plechač

kam jsme si pro ně museli dojít. Celkem nám celý hřeben zabral osm dní, je to obrovské výškové převýšení... Přechody hlavního hřebene byly myšleny hlavně jako příprava do vysokých hor. Abychom si tatranské stěny prodloužili, dělali jsme několik výstupů za sebou. Vylezli jsme jednu cestu, rychle seběhli dolů a nalezli do druhé. Ať už to bylo v létě nebo v zimě. Pořád jsme si říkali, že se třeba jednou do těch vysněných Alp přece

jen dostaneme. V roce 1955 se situace zlepšila natolik, že jsme do nich skutečně mohli vyjet. Začalo se jezdit do vysokých hor, kde dvou nebo třídenní túry byly velmi podobné jako naše tatranské hřebenové přechody. Strměji vzhůru Alpy jsem navštívil poprvé v roce 1955 a o rok později jsem tam byl znovu. Podařilo se mi s Radanem Kuchařem přelézt Welzenbachovu ces-

tu v Severní stěně Grand Charmoz dost brzy po jeho prvovýstupu, což představovalo první průlom českých horolezců v Alpách. Výstup vedl střídavě ledem, skálou a zase ledem a nepřipadal mi o moc těžší než výstupy v Tatrách. Byl akorát o něco delší. Tatry se ukázaly být opravdu dobrou průpravou. Po létech, která jsme v nich strávili, jsme byli na nebezpečí ve skutečných ledovcových velehorách připraveni více než dobře. Přitom všechny naše těžké výstupy nebyly dělány „hrrr“, měli jsme vše promyšlené do posledního detailu. V Alpách a později i na Kavkaze jsme lezení brali asi trochu jinak než je to dnes zvykem. Připadá mi, že dnešní kluci jedou poprvé do velkých hor a hned musí lézt jen nejtěžší věci, protože na to mají málo času. Přitom je ale třeba, aby o nich člověk něco věděl, aby se v nich uměl pohybovat a na to přece jen potřebuje nějaký čas. Dnešní kluci mají jen 14 dnů volna, musí vylézt to či ono a pak jsou všelijaké průšvihy... Opravdu si myslím, že úrazů v horách je nyní nepoměrně moc. Určitě jsme byli lépe připraveni na situace, kdy se něco nepovede. Třeba jen kavkazské zpáteční cesty – vylezeš do 4 a půl tisíce, zjistíš že je tma a musíš tam zůstat do rána, celou noc drkotat zuby... Sestupy z Donguzorunu nebo Nakratau byly mnohem delší a náročnější než samotný výstup. V době našeho prvovýstupu na Nakratau na Kavkaze samostatným pilířem jsme už moc dobře věděli, co nás čeká. Byli jsme na výstup připraveni a taky jsme se opravdu podle toho i chovali.

Historie přechodu hlavního hřebene Vysokých Tater Hřeben Vysokých Tater je technicky nejnáročnějším přechodem, s jakým se lze v Karpatech vůbec setkat. Přestože délka hlavního hřebene Vysokých Tater činí pouhých 26 kilometrů, k jeho překonání je zapotřebí několika dnů (a to ještě v případě dobrého a stabilního počasí). První registrovaný pokus o přechod tohoto hřebene se uskutečnil v dubnu 1928 polskými horolezci (Jodko Narkiewicz a Adam Karpiński). Následující pokus se uskutečnil až o tři roky později, v červenci 1931. Poprvé se tohoto přechodu zúčastnila i žena. V letech 1932 a 1934 se uskutečnily další pokusy, pro špatné počasí byly oba předčasně ukončeny. První úspěšný letní pokus uskutečnili až v červenci 1946 polští horolezci Adam Górski a Kazimierz Paszucha. Celý přechod jim trval bezmála týden, přičemž horolezci obešli čtyři vrcholy – Snehový štít, Ostrý štít, Východný Železný štít a Mnícha. První československý průstup Vašek Zachoval, který byl od roku 1946 členem zlínského oddílu, vytvořil spolu se Zdeňkem Zábojem z oddílu Vysokoškolské sporty Brno velmi výkonnou dvojici a již na podzim roku 1947 se začali připravovat na přechod hlavního hřebene Vysokých Tater. Do této doby se tento záměr nepodařil žádnému československému družstvu. Jediný, kdo přelezl hlavní hřeben, byla polská dvojice Paszucha – Górsky. Dvojice Zachoval – Záboj uskutečnila přechod za pět dní ve dnech 26. 7. 1948 – 31. 7. 1948. Průstup jim trval 66,45 hodiny čistého času. Každý s lezců měl s sebou batoh s jídlem a výstrojí o hmotnosti 17 kg. Oba lezci měli dohromady na celý výstup 7 kg jídla. Zimní přechody Logickým následováním letních pokusů byla i snaha o zimní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater. Tohoto prvenství dosáhli čeští horolezci Miloš Matras a Jaroslav Mlezák v prosinci 1953. Během tohoto zimního přechodu ve směru Ľaliové sedlo – Kopské sedlo (od západu na východ) bivakovala dvojice na hřebeni celkem jedenáctkrát, přičemž se horolezci obešli jak bez údolní podpůrné skupiny, tak bez předem vynesených zásob. Druhý úspěšný zimní přechod se podařil již o čtvrt roku později (v březnu 1954) skupině českých horolezců ve složení Radovan Kuchař – Bohumil Svatoš a Karel Cerman – Jiří Mašek. Kvůli špatnému počasí ale tato skupina obešla řadu štítů hlavního hřebene. Po těchto počátcích následovala celá řada pokusů v různých obdobích roku a v různých variantách (např. tzv. kriváňská či lomnická). V roce 1970 se uskutečnila expedice „Tatry 1970“ s cílem prostoupit hřebenem celého tatranského masívu (Vysoké, Belanské i Západné Tatry). Při krajně nepříznivých povětrnostních podmínkách vyrazilo 9.února 8členné vrcholové družstvo podporované 12člennou údolní skupinou z Hutianského sedla směrem na východ. Po 32 dnech se s údolním družstvem v Javorině vítala jen trojice nejodolnějších – Ivan Dieška a bratři Pavol a Ondrej Pochylí. Na tehdejší podmínky podali vynikající výkon: během 25 dní pochodu bivakovali 17krát, 7 nocí strávili na chatách a obešli pouze 4 tatranské vrcholy. V roce 1974 uskutečnila ve dnech 20. 2. až 13. 3. první kompletní zimní přechod hřebene tatranského masívu bez údolní zajišťovací skupiny a jakéhokoliv přerušení ve směru východ – západ čtveřice Zdeněk Lukeš, Zdeněk Kopelent, Josef Moulis a Jan Mach. Po 22 dnech lezení s 21 studenými bivaky se jim podařilo překonat všech 150 vrcholů tatranského hřebene (14 – Belianské, 101 – Vysoké, 35 – Západné). Stejný výkon zopakoval bez přerušení a jakékoliv podpory v roce 1979 sólo za 14 dní Pavol Pochylý, což právem představuje největší výkon v historii tatranského horolezectví. Přestože se od těchto průkopnických dob horolezecké „nádobíčko“ podstatně zkvalitnilo, nepatří tento přechod k nijak jednoduchým horolezeckým túrám ani dnes a vyžaduje značnou technickou zdatnost a fyzickou vytrvalost.

69

Šli jsme postupně „po schodech“ Skalák, Tatry, Alpy, Kavkaz a Pamír, prostě čím dál tím výš a opravdu se nám podařilo projít všechny stupínky. Myslím si, že na naši dobu jsme všude obstáli s čistým štítem. Poslední schůdkem na mém pomyslném „schodišti“ byla výprava na sedmitisícovou Annapurnu IV v Himálaji v roce 1969, v době úplných počátků expedičního horolezectví u nás. Do centrálního Himálaje jsme se vypravili vůbec jako první česká expedice. Před námi se do nejvyšších hor vydali s podobným cílem jen Slováci na Nanga Parbat v Pákistánu ve stejném roce... První otazník visel nad způsobem, jak se tam vůbec dostat. Letecky se do Nepálu ještě nejezdilo, museli jsme se vydat po vlastní ose, což je nějakých kilometrů – přes deset tisíc. Nikdo nám nechtěl náš výlet zaplatit. Chodili jsme po všelijakých ředitelích a peníze sháněli

Olda: Jedna perlička v souvislosti s vtipálkem Andrášim se stala Jirkovi Maškovi. V Bielovodské dolině probíhalo soustředění, stany postavené dokola, v prostředku velký vojenský stan, ve kterém se dělaly různě posrané politické přednášky. Jednoho dne ze zhoršilo počasí, louka úplně pod sněhem, nedalo se ani chodit po dolině. Doba oběda. Chodilo se s ešusem pro jídlo. Jirka Mašek v jedné ruce ešus, v druhé chleba a vrací se ke stanu přes náměstí... Koukáme na něj. Za ním poskakuje malý Andráši a my začali tušit, že se blíží nějaký průser. Jak tam za ním potichu šel, nic netušícímu Jirkovi stáhnul trenýrky. Ten vůbec nevěděl, co má udělat. Tady ešus a tady chleba, a přitom na něj kouká celý tábor, kde bylo i nějakých dvacet holek. Karel Cerman, expedice Annapurna IV, Himálaj, 1969 foto: Bohumil Svatoš

Karel Cerman (vlevo) a Bohumil Svatoš (vpravo) během expedice Annapurna IV v roce 1969, foto: Bohumil Svatoš

Karel Cerman, expedice Annapurna IV, Himálaj, 1969, foto: Bohumil Svatoš

Expedice Annapurna IV, Himálaj, 1969, foto: Bohumil Svatoš

po pár tisícovkách... Teď co s nimi, v Nepálu koruny neplatily. Všechno jsme proto museli tahat s sebou. Měli jsme spoustu zásob, bylo nás devět a potřebovali jsme jídlo na tři měsíce. Auto bylo vypůjčené. Každou sobotu a neděli jsme se všichni sešli a museli je přestavovat. Nakonec jsme vyrazili a přitom neměli vůbec žádný konkrétní cíl. Vše se vyřešilo až když jsme dorazili na naše velvyslanectví v Dillí v Indii. Po celou dobu jsme měli ohromné štěstí. Vše bylo takové, že jsme se přesně tak akorát trefili – v pravý čas na pravém místě. Během výpravy jsme zažili obrovské množství silných zážitků, líbily se mi všechny. S výškou se mi ale moc nedařilo, měl jsem dýchací problémy. Byl jsem trochu marodný, ale přes šest tisíc jsem se dostal. Určitou roli ale určitě sehrála i ta naše nezkušenost. Přesto to bylo opravdové naplnění...

70

Z povídání ve Skaláku Hrubá Skála, srpen 2003 Karel na mne působí skromným až plachým dojmem. Své vyprávění občas přerušuje omluvným: „Já už si kluci opravdu na nic nepamatuji...“, a s každým dalším zvědavým dotazem se trpělivě noří do svých vzpomínek. Atmosféru krásného letního večera pod skalami dokresluje věčný vtipálek Olda: „Neříkej, že si nic nepamatuješ. Ještě se napij a počkej, na co všechno si vzpomeneš...“ Hovořil jsi o rivalitě mezi lezci. Bylo to opravdu tak vážné? Olda: Rvali jsme se jako psi – Liberec, Morava a Slováci. Bylo to strašné... Karel: Vzpomínám si, že jednou jsme byli v Bielovodské dolině a kluci se chystali na Rudu Antoníčka z Brna, který kromě lezení také závodně zápasil. Bohouš Svatoš a podobně urostlí. Já ne, já se bitkám vždycky vyhýbal, abych nějakou nedostal. Ďuso Andráši byl menší, ale velmi šikovný kluk, vzal ešus na jídlo, a když se někdo přiblížil... mignul jej po hlavě, ať to byl místní nebo protivník. Dělala se různá legrace, byla opravdová parta.

Byl jsi také vyhlášený tvůrce lezeckého materiálu... Karel: Po válce nebylo horolezecké vybavení k mání. Jen po Němcích tady zůstalo pár bedýnek se skobami – horizontálky, vertikálky a nějaké kroužky... Jinak nic víc. Jsem vyučeným kovářem a tak jsem mohl ledacos vyrobit. Moje výroba ale byla malá a pro všechny to rozhodně nestačilo. Naši partu jsem vybavil, ale kluci odjinud si museli vše shánět různě, nikdo to tady opravdu nedělal. Vzpomínám si, že jsem vyrobil trikuny i pro Frantu Plška. Vašek Zachoval totiž zase ve Zlíně vyvíjel vibramy a tak jsme si navzájem naše výrobky vyměňovali. Kopíroval jsem dovezené věci, ale také jsem vyvíjel vlastní modely. Třeba stoupací železa. Když jsme byli poprvé ve Francii, už tam byly k mání vymoženosti, o kterých se nám mohlo jen zdát. Tehdy jsme si domů přivezli první silonové lano, kletr a mačky. Byly to Grively, které byly úžasně lehounké. Radan pak nechal ve zkušebně zjistit, z jakého jsou materiálu, a když sehnal podobný, já z něj vyrobil další mačky. Dělal jsem také skoby, karabiny a cepíny. Olda: Třeba skládací cepín. Už jsi viděl skládací cepín, který se dal schovat do ruksaku?

Karle, měl jsi kromě lezení i jinou zálibu? Olda: Blbnul taky na kole a na lyžích... Karel: Na kole jsem se jako 14letý pokoušel jezdit závodně, ale moc dobře se mi nevedlo. Úspěšnější jsem byl ve sjezdařině, dostal jsem se až na republikové závody. Dlouho jsem se snažil lyže kombinovat se skalami. V zimě se lézt nedalo a tak jsem jezdil na lyžích. Jakmile se začalo se zimním lezením, obojí už jsem dělat nemohl. Pověsil jsem tedy lyže na hřebík a věnoval se už pouze lezení. Ale i tak jsme si lyže dost užili... Olda: Zimní kurzy v Tatrách probíhaly zásadně s lyžemi. Dokonce nás tam zkoušeli z lyžování, kdy jsme byli navázáni na lano. To byla vždycky prdel, protože tak neuměl jezdit nikdo. Karel: První kurz probíhal v únoru nebo březnu 1946 a Jedlička s Jelínkem byli vedoucí. První den jsme museli sjíždět svah na Hrebienku pluhem. V té době jsem závodil na lyžích na úrovni kraje, a tak jsem nakrknutý dvakrát zaplužil, pak na lyže dupnul, zaujal sjezdařský postoj, zabrzdil to až nad hotelem a čekal na ostatní. Jedla mi pak do hodnocení nenapsal nic jiného než: „Neumí plužit!“ V začátcích zimního lezení se lyžovalo pořád. Na tuleních pásech se přecházely doliny, na lyžích se nastupovalo do stěn a chodilo do táborů. Když se pak pokazilo počasí a nedalo se lézt, alespoň se lyžovalo. Už tenkrát se na lyžích sjížděly dost velké věci. Běžně se třeba sjížděla Osterva na Popradské pleso. Pěkně dolů a z polovičky svahu šusem. Byla tam už otevřená pláň. Jednou se tam ale kluci rozbili. Nevěděli roupama co dělat, vzali sáně ze Záchranné služby a vytáhli je až nahoru. Neuměli s nimi ale moc jezdit, najeli na kámen a rozmlátili saně za pět tisíc na kousky. A sebe samozřejmě taky... Olda: Já jsem zase jel se 40 kily na zádech ze Slezského domu dolů, napasoval se pod mostek a nemohl se vůbec dostat ven... Kdyby sis mohl vybrat, šel bys do lezení znova? Karel: Určitě, lezení to je absolutní prožitek. Lezení v přírodě samozřejmě, ne na překližce. Považuji se za nepřítele překližky. Nezazlívám ji ale nikomu, poněvadž se najde mnoho kluků,

Z jednání metodické komise ve Slovenském ráji, zleva Česlav Wojcik, Olda Kopal, Karel Cerman, foto: archív Č. Wojcika

Karel Cerman narozen 1926

foto: Mirek Heczko

Karel: V půli násady se vytáhl z trubky a vše sis dal do kletru, aby se ti nepletl. Já se totiž styděl jezdit s cepínem ve vlaku. Taky se párkrát stalo, že kluci vystoupili v Popradu z vlaku, cepín jel až do Košic a bylo po srandě...

1953 mistr sportu 1971 zasloužilý mistr sportu 1951 – 1966 reprezentant Československa

Nejvýznamnější výstupy Pískovcové skály 1951 Dědův odkaz, Dračí zub – Hrubá skála, klas. VIIc, 24.6., K. Cerman – D.Machaň – F. Kroupa 1952 Cermanova cesta, Soudek – Příhrazy, klas. VIIb, K. Cerman Kopalova varianta, Soudek – Příhrazy, klas. VII, O.Kopal – K. Cerman – J. Mašek 1953 * Severní hrana, Panny – Hrubá skála, klas. VIIc, 7.6., K. Cerman – J. Mašek * Jihozápadní cesta, Velikonoční věž – Hrubá skála, klas. VII, 7.6., K. Cerman – V. Karoušek 1955 Střídavá cesta, Železné věže – Příhrazy, klas. VIIb, O. Kopal – K. Cerman 1956 Údolní spára, Hláska – Teplické skály, klas. 7, 5.7.1956, O. Kopal – K. Cerman 1957 * Jižní cesta, Obří skála – Hrubá skála, klas. VIIb, 9.5., K. Cerman – O. Kopal – B. Svatoš Normální cesta, Poupě – Hrubá skála, klas. VI, 9.5., K. Cerman – O. Kopal – B. Svatoš Severní rovná varianta, Čertova věž – Prachovské skály, klas. VIIb, 27. 8., K. Cerman – O. Kopal – J. Mašek – J. Červinka 1960 Varianta Průkopnické cesty, Anebo – Hrubá skála, klas. VI, 2.8., R. Kuchař – K. Cerman 1961 Šikmá varianta, Galeon – Hrubá skála, klas. VI, 26.6., R. Kuchař – K. Cerman Vysoké Tatry 1951 Prostredný hrot, prvovýstup SV stěnou, klas. V – VI, 31.7., K. Cerman – V. Mašková Velký Javorový štít, prvovýstup SV pilířem S stěny na V vrchol, klas. V+, 1.8., K. Cerman – V. Mašková Lomnický štít, Z stěna, Hokejka, klas. V+ A1, vlastní varianta přelezení převisu Hokejky, 4.8., V. Mašková – K. Cerman 1952 Malý Pyšný štít, SV stěna, klas. III., 16.3., K. Cerman – O. Kopal – G. Körtvélyessi – A. Puškáš Volia veža, pravou částí JZ stěny – Štáflovka, klas. V, 1. zimní výstup, 18.3., K. Cerman – O. Kopal Vysoká, od V z Rumanovy dolinky, klas. III, 1. zimní výstup, 20.3., K. Cerman – O. Kopal Lomnický štít, Z stěna, Hokejka, klas. V+ A1, 1. zimní výstup, 21.4., K. Cerman – O. Kopal – J. Mašek – B. Nejedlo Černý štít, levým vhloubením JV stěny, klas. IV, 1. zimní výstup, K. Cerman – O. Kopal – A. Puškáš Velký Javorový štít, prvovýstup středem S stěny na V vrchol, klas. VI, 28.7., K. Cerman – O. Kopal – R. Kuchař 1953 Kežmarský štít, levým vhloubením J stěny, klas. IV, 1. zimní výstup, 10.3., K. Cerman – A. Puškáš Malý Kežmarský štít, S stěna, Stanislawského cesta – „Weberovka“, klas. VI-, 1. zimní výstup celou stěnou, 19. – 20.3., K. Cerman – A. Puškáš Ostrý štít, Z pilířem J stěny – Motykova cesta, klas. IV, 1. zimní výstup, 2.4., J. Brandobur – K. Cerman 1954 zimní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater ve směru V–Z 1955 Galerie Ganku, Stanislawského cesta, klas. V-, 1. zimní výstup, 4. – 5.3., K. Cerman – R. Kuchař – J. Mašek – B.Svatoš zimní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater ve směru V–Z Alpy 1956 Grand Charmoz, S stěna, Welzenbachova cesta, K. Cerman – R. Kuchař Kavkaz 1959 Donguzorun (4.468 m), S stěna, varianta Chergianiho cesty, klas. 5 A, K. Cerman – O. Kopal – R. Kuchař Nakratau (4.251 m), S stěna, prvovýstup středem, klas. 4 B, K. Cerman – O. Kopal – R. Kuchař 1961 Nakratau (4.251 m), S stěna, pravé žebro, prvovýstup, klas. 4 B, K. Cerman – O. Kopal – J. Mašek – M. Matras Ušba – S vrchol (4.694 m), z Ušbinského plata, klas. 4 A, K. Cerman – O. Kopal – J. Mašek – M. Matras Výpravy do vysokých hor 1969 Annapurna IV (7.525 m), Himálaj, první český himálajský vrchol dosažen 7. října M. Albrechtem a Šerpou Ang Babu (účastníci: Miloš Albrecht, Jiří Mašek, Leoš Chládek, Karel Cerman, Vladimír Procházka – vedoucí, Oldřich Kopal, Bohumil Svatoš, Ladislav Veselý, Jiří Šimon, Ang Babu) 1982 Ťan Šan

kteří jsou dobří na umělé stěně i v horách. Ale těch, kteří dělají jenom tu překližku a nepřejdou už do hor, těch je asi víc. Lezení není jen o fyzické síle, nesmí v něm chybět to, co na něm máme nejraději... Vnuk dělá bikros, jezdí na kole dolů po lyžařských sjezdovkách. Vždycky když někam jede trnu, aby přijel domů celý. Myslím si, že je to daleko nebezpečnější zábava než co děláme my. Syn lezl taky, ale namlátil se na Suškách, a tak toho musel nechat. Mně se úrazy naštěstí vyhnuly. Spadl jsem na skalách i v horách několikrát, jako každý. V zimě jsem třeba šel z Téryny na Zelené pleso přes Baraní sedlo a utrhla se se mnou lavina. Než jsem stačil obejít vrcholovou převěj, už jsem fičel dolů. Zastavil jsem se až v muldě pod Černým štítem. Při cestě dolů jsem ztratil lyže i s hůlkami, protože jsem je měl připevněné na ruksaku. Později je kdosi našel a snesl je až na Zelené pleso, ale měly ulomenou špičku. Měl jsem štěstí, že mě sníh tlačil před sebou a milostivě mě nechával na povrchu. Došel jsem dolů a na chatě mi povídá známý Karel Trousílek: „Koukáš jako vrána!“

Když jsme se chystali vycestovat někam ven, dávali jsme si velký pozor, aby nás něco zlého nepotkalo. Aktivně jsme lezli tak do poloviny června, a když jsme pořád byli celí a zdraví, už jsme osud moc nedráždili. V Alpách to pak nikdy nebylo tak hrozné, tady jsem si několikrát nabil zadek. Naposledy před pár lety. V 71 letech jsem lezl s Oldou Kopalem Dračí stěnu na Dračí věž a ujela mi noha. Protože jsme byli vychovaní, že padat se nesmí ani na druhém konci, snažil jsem se vše udržet silou na rukou, a přitom si vykloubil rameno. Byla to moje poslední cesta. Přitom těch nesplněných lezeckých snů mi zbylo tolik, že by to stačilo na jednu celou generaci. Nelituji ničeho, co jsem díky lezení zažil. Už jenom všichni kamarádi okolo. Jsme pořád pohromadě, občas si někdo udělá z někoho legraci a pořád to jde. Pokud budete mít kolem sebe dobrou partu, dá se přečkat opravdu všechno. Spousta kluků, i když byli dobří, zanikli. Odstěhovali se, zůstali sami a vypadli ze všeho dění. A to je to nejhorší, co vás může potkat. zpracoval

Martin Krejsa

71

závody závody

Nescafé Boulder Tour 2005 17. 9. Václavské náměstí, Praha Mezinárodní mistrovství České republiky pod záštitou ČHS Mistrovství České republiky se již podruhé uskutečnilo v samotném centru Prahy, v dolní části Václavského náměstí. Nestandardním standardem závodu opět byla obří střecha, velké pódium, světelná show a videoprojekce. Na inovovaných profilech z dílny Pilka Kameny a velké věži BB klanu opět zařádilo trio Andrej, Pilkin, Oliváč a připravili 20 bouldrů na sobotní klání. Díky internetové prezentaci bylo známé startovní pole a to celkově ulehčilo práci stavitelům a hlavní organizátorce Léně.

72

Do sobotního mistrovství se přihlásilo 51 mužů a 13 žen. Ze zahraničí dorazila silná sestava Poláků v čele s Tomaszem Oleksym. Slovensko reprezentovali Marek Leitman, Ján Smoleň-Strux a sestry Čintálové. Kvůli zranění se pouze jako divák účastnila Zuzka Ulrichová. Startovní pole bylo nabité zvučnými jmény a bylo docela zajímavé tipovat, kdo se probojuje do večerního finále, které díky unikátnosti prostředí slibovalo vysokou účast diváků.

Pro kvalifikaci bylo připraveno pět bouldrů na čtyřech minutách a každý problém byl jiného charakteru. Bouldry byly postaveny tak, aby si každý lezec doopravdy zalezl a zabojoval o top. Důkazem je i to, že z žen daly alespoň jeden top všechny závodnice a z 51 mužů pouze 8 nedalo top žádný. Mezi těmi, co se k ani jednomu topu neprobojovali, nechyběl obhájce titulu z loňských let Milan Monroe Řehák. Kvalifikace žen proběhla hladce za krásného počasí a výsledek byl vcelku překvapivý. Do večerního finále se prolezla Ajka Zemanová, zatímco favorizované Katky (Čintalová a Balcarová) na finále bohužel nestačily.

Kvalifikace mužů už tak bezproblémová nebyla. Asi uprostřed závodu se počasí nesmilovalo a začalo pršet. Naštěstí střecha nad závodní scénou průběh závodu nezastavila a izolace pro závodníky zatěžkávací zkoušku také vydržela. Déšť trval slabou hodinku a pak již počasí vydrželo krásné až do samotného konce závodu. Mužská kvalifikace byla jedno velké překvapení. Možná fakt, že bouldry nebyly až tak těžké, způsobil nervozitu ve startovním poli a značné chyby závodníků. Naopak u nefavorizovaných lezců jsme jen a jen koukali, jak parádně zalezli. Do dvanáctičlenného finále se neprokousal loňský vicemistr republiky Jiří Jirous Přibil (30. místo), mistr republiky 2003 Kuba Hlaváček (13. místo) ani vynikající slovenský lezec Marek Leitman (19. místo). Jmen, kterých ve finále chybělo, je samozřejmě víc a je skvělé, že mistrovství bylo opravdovým sjezdem nejlepších lezců z České republiky. Finálovým překvapením byli Venca Kučírek a Ondřej Dolejš. Po celou dobu závodů se diváci mohli nejen koukat na skvělé výkony lezců na závodní scéně, ale zároveň se občerstvovat u stánků partnerů, bez nichž by se závody asi těžko uskutečnily. Hlavní dík samozřejmě patří společnosti Nescafé. Zastavit se bylo možné u Red Bull a Time out baru a v neposlední řadě prohlídnout novinky v Bouldershopu.

Finalovému závodu žen předcházela exhibice footbagu, break dancu a beat boxu. Několikanásobný mistr světa ve footbagu Vašek Klouda předvedl famózní triky a myslím, že řada z nás má pod skálama co trénovat. Fanda Hájek zase ukázal, že veškerá elektronika reprodukující hudbu je k ničemu a jeho beat box (hudba pomocí pusy) rozpohyboval celý Václavák. Světla osvětlila závodní scénu, projektor a velké projekční plátno začalo tlumočit práci tří kameramanů a střihače a diváci v nespočitatelném počtu byli správně naladění na finálovou show. Do finále postoupilo 8 žen: Kostruhová, Trnková, Rajfová S., Čintálová Z., Drlíková, Rajfová L., Kudrová a Zemanová. Pět bouldrů a čtyři minuty očekávaly krásný souboj, kde k favoritkám závodu jednoznačně patřily Kostruhová, Trnková a Rajfová S. O třetí místo se strhl zajímavý souboj, protože jen o pokusy se na bednu postavila Silvie Rajfová, která za sebou těsně nechala Zuzku Čintalovou a Míšu Drlíkovou. Na druhé místo se krásně prolezla Lenka Trnková. Bezchybným lezením a pěti topy na onsight vybojovala titul mistryně republiky roku 2005 Věra Kostruhová. Mužskému finále opět předcházela skvělá exhibice footbagu, break dancu a beat boxu a finalisti byli představeni publiku. Oleksy (PL), Fojtík, Zbranek, Souček, Beneš, Pobran (PL), Resch, Grzegorz (PL), Spilka, Kozel, Dolejš a Kučírek. Tuto silnou skupinu čekalo pět nemilosrdných bouldrů a fakt, že vítěz vylezl pouze tři z nich, je toho jasným důkazem. Jednoznačným vítězem se stal Tomasz Oleksy z Polska, který vyhrál třemi topy na onsight. Mistrem republiky se celkem překvapivě, a pro něho zvláště, stal Martin Fojtík, který krásným výko-

nem vybojoval dva topy. Loňský mistr republiky Honza Zbranek letos urval druhé místo. Rychlé vyhlášení výsledků odkrylo zbylé umístění dalších lezců a byly rozdány ceny v hodnotě přes 150 tisíc korun českých. Předávání

cen se účastnil i maskot firmy Pilka Kameny šuhaj Doktor, který každému dal po hltu vína z krásného demižónku. Oleksy se jako vítěz chopil půllitrového hltu. Velký dík patří nejen sponzorům, ale také skvělým divákům, kterých

se po dobu závodu na náměstí objevilo několik tisíc. Dík patří také závodníkům a hlavně těm, kteří ještě nemají ambice na finále, ale přesto jdou závody svojí účastí podpořit a možná i nevědomky tak poděkovat za práci organizátorům akce.

73

závody závody Výsledky Muži 1. Tomasz Oleksy (PL) – Bergson 2. Martin Fojtík – Los Brňos 3. Jan Zbranek – Saltic 4. Radovan Souček – Ocún, Horizontala 5. Ondra Beneš – Rock Empire, Lanex Ženy 1. Věra Kostruhová – Pilka Kameny 2. Lenka Trnková – Saltic, USK Slávie Ustí nad Labem 3. Silvie Rajfová – Ocún 4. Zuzana Čintálová – MKSM Modra 5. Michaela Drlíková – Baník Havířov, Lanex

Oleksy

Kostruhová

Rajfová

Souček

ndra Beneš

Vítězové ČP

Výsledky Českého Poháru v boulderingu pro rok 2005 Díky záštitě a podpoře Českého horolezeckého svazu se v letošním roce podařilo zorganizovat pět závodů Českého poháru a Mistrovství České republiky. Do celkového pořadí se započítávají body z MČR a ze 4 nejlepších výsledků v závodech ČP. Vítězové získali vysoké finanční odměny od ČHS a věcné ceny od firem Epson, Ocún a Rock Pillars. Vítěz Českého Poháru mužů odjel na skútru Kentoya. V letošním roce se závodů zúčastnilo celkem 72 mužů a 18 žen. A jak to letos dopadlo?

text

74

Boulderbar

Muži 1. 2. 3. 4. 5.

Radovan Souček (Ocún) Jan Zbranek (Saltic) David Kozel (Dobrá) Jakub Hlaváček (Triop, Ruzyně) Martin Spilka (Boulderhop)

326,6 bodu 301,6 bodu 243,8 bodu 226 bodů 197,4 bodu

Ženy 1. 2. 3. 4. 5.

Věra Kostruhová (Pilka Kameny) Lenka Trnková (Saltic) Nelly Kudrová (Bouldershop, Ruzyně) Zuzka Ulrichová (Bouldershop) Kateřina Balcarová (HK Pálavský věšák)

420 bodů 272 bodů 187 bodů 185 bodů 173,6 bodu

Saltic Český pohár mládeže ve sportovním lezení – Bystřice n. P. V sobotu dne 24. 9. 2005 proběhl ve víceúčelové sportovní hale v Bystřici nad Pernštejnem poslední pátý závod Saltic Český pohár mládeže ve sportovním lezení na obtížnost 2005. V osmi kategoriích se ho zúčastnilo 91 soutěžících z České republiky i ze Slovenska. Závodníci se velmi dobře vypořádali se všemi nástrahami obtížných cest, které na místní 11 m vysoké stěně s 11m převisem postavili Jura Čermák a Marek Lajtman. Pro úplnost uvádíme výsledky jednotlivých kategorií.

Dívky A: 1. Monika Jakubcová (SR) 2. Anna Wágnerová (TJ Jiskra Nový Bor) 3. Tereza Schlöglová (Hopice Lukavice) Iva Vejmolová (HO Tesla Brno) O umístění na 1. a 2. místě rozhodovalo Superfinále Dívky B: 1. Monika Kuhn-Gaberová (HO Vrchlabí) 2. Edita Vopatová (HOSPUL Ústí n.L.) 3. Tereza Pivodová (Triop Zlín)

Dívky C: 1. Tereza Čermáková (Sokol Brno 1) 2. Dominika Kovačiková (SR) 3. Aneta Hyvlová (LK Prachov) Dívky D: 1. Lucie Hrozová (TJ Jiskra Nový Bor) 2. Anna Čermáková (Sokol Brno 1) 3. Dominika Dupalová (HOM Alpin IV) Chlapci A: 1. Radovan Šifra (HK Sport systém Lanškroun) 2. David Matoušek (TJ Jiskra Nový Bor) 3. Matěj Hlaváček (Climbing club Ruzyně) Chlapci B: 1. Pavel Rozehnal (HO Rebel Pustiměř) 2. Filip Harna (KH Olomouc) 3. Roman Kučera (HO Škrovád-team Pardubice) Rovněž zde rozhodovalo o umístění na 1. a 2. místě Superfinále Chlapci C: 1. Adam Ondra (Tesla Brno) 2. Martin Pražan (HO Polička) 3. Pavel Loffay (SR) Chlapci D: 1. Jakub Kováčik (SR) 2. Jiří Honzák (Yetti club Trutnov) 2. Jan Chvála (HO Polička)

75

závody závody

Mistrovství ČR v survivalu mládeže Brendy 2005 Uspořádal Yetti club Trutnov ve spolupráci s Českou asociací extrémních sportů a Českým horolezeckým svazem Jako každý lichý rok i letos byl survival uspořádán na již tradiční základně – chatě Čepelka na Brendách u Trutnova. Lezecké disciplíny se pak odehrávaly na Čížkových kamenech, orientační běh u obce Sedmidomí a voda (tentokrát opravdu divoká) na Úpě – slalom v Bohuslavicích u pily a sjezd, překonávající jez za mostem, končil na dalším jezu v Adamově. Problémem, ale pouze pro organizátory, bylo letos počasí. Celý den (a noc) před závodem totiž pršelo a tak hrstka (odvážných) organizátorů z Yetti clubu a SSAR Trutnov prožívala svůj survival (boj o přežití) ve čtvrtek a hlavně v pátek. Nevím, jakým kouzlem se nám však podařilo zajistit, že při vlastním závodě v sobotu 17. 9. nespadla ani kapka, a dokonce se chvílemi objevovalo i modro, které škodolibě pokrývalo již celou oblohu v neděli. Alespoň byla pohoda na dokonalý úklid tratí. Přes zpočátku hrozivě vypadající počasí odstartovalo do závodu rekordních více než 40 dvojic ze všech koutů republiky a všechny se v pořádku bez jakéhokoliv zranění vrátily zase do cíle. Potěšující je i to, že se kromě účastníků z tradičních oddílů objevilo i značné množství „nováčků“, kteří velice zdařile sehráli nadšení závodem. Nebo že by se jim to opravdu líbilo? Vždyť ta dřina, a v sobotu, a v přírodě bez televize! Posuďte sami. Nejdříve asi 15 kilometrů orienťáku na kole v horském terénu podle turistické mapy (jedna kontrola byla dokonce v bývalém dole). Když se vám podařilo najít depo s občerstvením, tak vás odtud vyhnali – buď na orientační běh (cca 4 km a 7 kontrol) nebo na lezení (každý závodník měl za úkol přelézt čtyři cesty o obtížnosti 4–7 UIAA). Lezecké disciplíny byly zpestřeny namáhavým mostěním a následným slaněním a ještě navíc jste tam museli asi kilometr a půl běžet. A to vás ještě čekaly v prostoru depa škodolibými organizátory připravené lanové lávky, kde jste zase museli, zákeřně, kromě svalů používat i mozek. No a na závěr ta voda. Páteční „deštíček“ pořádně zvedl hladinu řeky Úpy, takže některé dvojice jez raději přenesly a některé dokonce předvedly překonání jezu spojené s potápěním (lodi). Plaveckých vložek jsme se však do-

76

čkali i na slalomu. Definitivně uplavat se však povedlo pouze jedné posádce, a to ještě navíc domácí. Vyšší obtížnost vody však přispěla k dokonalé vyváženosti lezeckých i vodáckých disciplín, což způsobilo spolu s dokonalým ukrytím orientačních kontrol, že vítězové museli ovládat skutečně vše a být opravdovými outdoorovými univerzály. K dosažení vítězství však bylo nutné nejprve dosáhnout cíle a ten závodníky očekával až po absolvování hladké trati na horském kole (cca 12 km převážně do „véršku“). Vzhledem k náročnosti trati i podmínek si závodníci skutečně zasloužili hodnotné ceny, které obdrželi všichni přeživší účastníci. Tuto krásnou tradici (každý dokončivší závodník obdrží cenu) by organizátoři nebyli schopni dodržet bez obětavé pomoci hlavně firem Salewa, Saltic Zlín, Mates Trutnov a také sportovní ZŠ Komenského Trutnov. Radost z pohybu v přírodě a spokojenost s vlastním výkonem pomáhají do dětských dušiček přinášet nejen další sponzorské firmy, ale hlavně jednotliví lidé v těchto firmách a zejména velké množství (pro veřejnost) bezejmenných organizátorů, kterým patří velký dík. Však oni vědí, koho se to týká. Vítězi se stali vlastně všichni závodníci, protože v pořádku dorazili do cíle. Pravda, dvě dvojice s motorovou dopomocí, ale dorazily. Přesto dovolte na závěr přehlídku vítězů jednotlivých kategorií: Kat. A: L. Berro + A. Skalická (Y. C. Trutnov) Kat. B – chlapci: P. Moravec + O. Pecen (Y. C. Trutnov) Kat. B – dívky: V. Mrštíková + D. Semeráková (Y. C. Trutnov) Kat. C – chlapci: P. Valenta + J. Sobek (H. O. Lipník nad Bečvou) Kat. C – dívky: Z. Pecenová + J. Hančová (Y. C. Trutnov) Kat. S (dosp. + dítě): M. Oubrecht + R. Kádrlová (Y. C. Trutnov) Kat. D (dospělí): Z. Kroutilová + T. Petreček (SKSP Kylešovice – Opava)

Nutno ještě podotknout, že hned za vítězi z místního oddílu, kteří byli pravděpodobně motivováni jarním neúspěchem na Moravě, se svými kvalitními výkony umístily dvojice zejména z Prahy, Opavy a Jičína.

Všichni jsme přežili Brendy 05. Teď se těšíme na jarní survival do Opavy, pak nás čekají Brendy 06 (tentokrát asi na Bišíku). text

Martin Macek

Ohlédnutí za závody v lezení mládeže Šestý na Mistrovství světa v Pekingu /Čína/, první na Českém poháru v Chocni. Toto je stručná charakteristika jednoho Choceňáka – Martina Stráníka, narozeného 19. 8. 1987, který momentálně leze za Rajče team Brno, Saltic. Ale vraťme se k závodům v Chocni, které se konaly 10. 9. 2005 na horolezecké stěně ve

zdejší sportovní hale. Závodů se zúčastnilo 71 soutěžících z Čech, Moravy a dokonce přijeli i „mládežníci“ ze Slovenska. Organizační stránku závodů převzal místní horolezecký klub, zpracování výsledků na svém PC měl na starosti Lumír Návrat a na všechno dohlížel Jiří Čermák z Českého horolezeckého svazu. Závody proběhly v dobrém sportovním duchu a až na nějaké malé, především technické, problémy se podařily. Děti byly spokojeny s keramickými poháry, které byly pro první tři místa ve všech kategoriích. S cenami od štědrých sponzorů se dostalo i na místa čtvrtá. Závěrem bych chtěl poděkovat všem pořadatelům a hlavně sponzorům, bez nichž by se tato akce nemohla uskutečnit. Za HK Choceň text

J. Homolka

Chlapci A 1. Šifra Radovan 2. Němec Tomáš 3. Oubrecht Marek

Dívky A 1. Schlöglová Tereza 2. Wágnerová Anna 3. Vejmolová Iva

Chlapci B 1. Harna Filip 2. Rozehnal Pavel 3. Janoušek Jan

Dívky B 1. Kuhn-Gaberová Monika 2. Vopatová Edita 3. Pivodová Tereza

Chlapci C 1. Ondra Adam 2. Pražan Martin 3. Lachman Vítek

Dívky C 1. Čermáková Tereza 2. Hyvlová Aneta 3. Kovačíková Dominika

Chlapci D 1. Stráník Martin 2. Kováčik Jakub 3. Honzák Jiří

Dívky D 1. Hrozová Lucie 2. Čermáková Anna 3. Holmanová Karen

77

příběh fotografie Při svých cestách po skalních oblastech jsem portrétní fotografii vždy věnoval vlastní prostor. Většinou se jednalo o portréty lezců, které jsem fotografoval při lezení i během odpočinku. Na expedici do Peruánských And se vše změnilo a má pozornost se obrátila k místním obyvatelům, kteří mě zaujali nejen tím, jak vypadají, ale také způsobem života. Protože jsem věděl, že nesmím tyto lidi svým fotografováním rušit, rozhodl jsem se, že budu zásadně používat pevný 50milimetrový objektiv, který mě donutí navázat s fotografovaným kontakt. Získat si pozornost dětí celého světa je velmi snadné, ale vyfotografovat dospělého, hlavně ženu, je v těchto zemích mnohdy velmi náročné. Já vám však povyprávím příběh, jak mě potrápila jedna malá holčička. Montana 5/02 Celá výprava do Peruánských And byla jedno velké dobrodružství a zkušenost. Dobrá parta horolezců, nádherné lezení, úžas-

78

ní domorodci, co více si fotograf může přát. Po aklimatizaci, která nám méně zkušeným dala pořádně zabrat, vyrážíme na první vážný kopec, a to

Huascarán 6.768 m. Cesta do základního tábora vede přes vesnici Musho, která se nachází v nadmořské výšce 3.000 metrů. Taxík zde vystřídají oslíci, ti vám vynesou potřebný materiál do základního tábora, který je v 4.200 metrech. My jsme měli trochu smůlu, protože v době, kdy jsme do Musho dorazili, žádní oslíci nebyli k dispozici, a tak nám nezbylo nic jiného než počkat. Já jsem této pauzy využil k fotografování. Po chvíli mě zaujala malá holčička, která si hrála u budovy „oslíkárny“. Hračky, které vlastnila, byly velmi skromné, zato její úsměv velmi bohatý. Neváhal jsem a zapojil se do

hry, což ji rozveselilo ještě více. Protože jsem ji takhle veselou chtěl fotografovat, zapojil jsem do hry také fotoaparát. Ovšem v momentě, kdy jsem přiložil fotoaparát k oku a zaostřil na holčičku, úsměv zmizel. A tak jsem opět pokračoval ve skotačení a holčička se zase začala krásně smát. Jenže vždycky, když jsem chtěl fotografovat, děvčátko ztuhlo a začalo se mračit. A tak to šlo až do chvíle, kdy se objevili chlapíci s osly. Proto jediný snímek, který jsem pořídil, je bez toho veselého úsměvu – ten zůstane jen v mé paměti. text a foto

Petr Piechowicz

Návod na úhradu předplatného časopisu Montana Nejste-li ještě defintivně rozhodnutí, zda je pro vás v češtině nejdéle vycházející lezecký časopis to pravé čtení, stačí nám napsat (e-mail: [email protected]) a my vám pošleme jeden starší, náhodně vybraný výtisk, zdarma. Pro ty ostatní stručné shrnutí: 1. Pro rok 2006 je předplatné Montany 350 Kč. 2. Uhrazením předplatného rozumíme, že nám pošlete peníze (viz dále) a my vám za to na oplátku začneme posílat váš oblíbený časopis. Pošlete-li e-mail, že chcete Montanu odebírat, je to sice pěkné, ale moc to neřeší. 3. Pro předplatné do ciziny počítejte s vyšším poštovným (na přesné podmínky se můžete informovat v redakci). Výjimkou jsou pouze slovenští abonenti – ti dostávají Montanu prostřednictvím Slovenské pošty a jako nejvhodnější se pro ně zatím jeví platba přes Horokupectví. 4. Možné způsoby úhrady: V zásadě jsou možné tyto platby: poštovní poukázkou typu A, bankovním převodem, poštovní poukázkou typu C, přes Horokupectví, jiné 5. Pokud máte Montanu předplacenu, a tato vám nedojde do týdne po datu vyjití uvedeném v tiráži, ozvěte se. Celou záležitost napravíme. Platba poukázkou typu A. Tuto standardně vkládáme do celého nákladu Montany č. 5 každého roku. Poukázkou skládáte peníze na náš účet, jako adresu odesílatele uveďte adresu, kam máme Montanu posílat. Česká pošta nám tuto adresu oznámí.

Platba bankovním převodem. Mnozí z vás už do banky ani nechodí, používají Internet nebo mobil. To je vcelku jedno. Podstatné je, že musíme identifikovat plátce. Když uvedete jako variabilní symbol platby své abonentské číslo (na každém štítku s adresou), není problém. Umíme si poradit i s platbami bývalých abonentů, kteří toto číslo neuvedou, ovšem pouze za předpokladu, že platí ze svého účtu a (pochopitelně) nikam se nepřestěhovali. Problém nastává u nových abonentů či u takových případů, když chce udělat někdo někomu radost a zaplatí za něj ze svého účtu. Prostě nevíme, kam Montanu posílat. Nejste-li si jisti, pošlete nám e-mail s adresou, my vám pošleme číslo (var. symbol platby) a všichni máme jistotu, že vaše platba skončí tam, kde má.

Platba poukázkou tybu C. Jdete na poštu, složíte peníze a nám je pošta doručí. I s adresou odesílatele (tedy s adresou, kam budeme Montanu doručovat). Jednoduché, naprosto spolehlivé, nicméně musíte na tu poštu...

Platba přes Horokupectví (www.horokupectvi.cz). Horokupectví je internetový obchod s lezeckou literaturou, jehož služeb využíváme. Zaregistrujete se (tím víme, kdo jste), vyberete si zboží, dáte do košíku, potvrdíte a (důležité!!) z banky zaplatíte převodním příkazem (veškeré náležitosti platby se vám ukáží na monitoru). Když se nad tím zamyslíte, je to vlastně poněkud neprůstřelnější (protože identifikovaná) platba z účtu. Nicméně zdlouhavá, nehledě na to, že v kyberprostoru ne vždy vše funguje tak, jak má. Jiné. Dalších možností je celá řada, obvykle kombinace několika postupů či absolutní „lidová tvořivost“ (jako adresa odesílatele je uvedena naše adresa, kamarád platí za kamaráda ze svého účtu, abonent se přestěhoval atd ...). Zpravidla není žádný z jiných než výše uvedených způsobů platby bezproblémově řešitelný, a tak to vše skončí na reklamaci, což je, myslíme, škoda.

79

hovory z montany

Pre záujemcov zo Slovenska o predplatné Montany na rok 2006 Po niekoľkých rokoch problémov je opäť možné (a výhodné) predplatiť si Montanu priamo v redakcii prostredníctvom www. horokupectvi.cz, kde vás program krok za krokom dovedie až k vystaveniu a odoslaniu objednávky. Už teraz máme niekoľko desiatok spokojných predplatiteľov. Najjednoduchšie a najlacnejšie je zaplatiť predplatné vo výške 455 Sk bezhotovostným prevodom na náš slovenský účet. Po potvrdení elektronickej platby už stačí len čakať, kým sa Montana neobjaví vo vašej schránke. Záujemcovia, ktorí nemajú založený účet, môžu platiť aj formou dobierky. Do 2 dní po obdržaní elektronickej objednávky, vám zašleme na dobierku potvrdenie predplatného. Po jeho zaplatení je ďalší postup rovnaký ako v predchádzajúcom prípade. Na dobierke však zarába aj pošta, preto za ročné predplatné Montany zaplatíte 515 Sk. Výhodou predplatného na www. horokupectvi.cz je okrem nižšej ceny aj možnosť získať drobné príbalové darčeky. Z tých samozrejme nezbohatnete, ale radosti nie je nikdy dosť. Pekný rok 2006 Vám praje redakcia.

Tak a to je vše… Doufáme, že se toto číslo líbilo. Ač se to možná nezdá, v době, kdy čtete tyto řádky, už pracujeme na tom dalším. Nejprve bych chtěl uklidnit všechny ty, kteří si Montanu předplatili a teď mají v čísle vloženou poukázku. Klidně ji zahoďte nebo si ji schovejte na rok 2007. Nejefektivnější je totiž vložit poukázky do celého nákladu a neoddělovat ty, kteří si již předplatili. Na tomto místě zpravidla píšu věci, které jinam napsat prostě nejde. Koneckonců, vždyť jsem pod tím řádně podepsaný, tak co. Sté číslo vybízí k malému zamyšlení nad cestou, kterou už jsme urazili, takže tady je: Onehdá mě na jednom velerhu zpovídal dravý investigativní novinář Kuba Turek a rozhovor potom dal na svůj webový portál. Z komentářů se dalo vesměs vyčíst, že Montana už není co bývala, „amatérský duch“, soužití s padáčkáři a vodáky nám slušelo více, kdeže jsou časy článků Filipa Šilhana a že cvaknutý kruh na písku je více než deset Mrázových 9a na OS. Díky za připomínky, jenom tak je možná změna! Je dobré si uvědomit, že na mediálním trhu přežijí jen specializované nebo naopak naprosto všeobecné tituly. Ty totiž mají inzerentům co nabídnout. Jsme lezecký časopis. Chceme být lepší, ale vždy budeme jenom takoví, jací budou čeští lezci. Chybí vám „velké malé“ příběhy? Tak proč nepošlete ten svůj? Nebo se vám snad stalo, že jsme váš příběh (byť třeba zkrácený) neotiskli? Vím, že jsou mezi námi lidé, kteří mají obdobné vidění světa jako Filek a stejný dar to zaznamenat. Živě si také pamatuji naštvané reakce některých čtenářů na jeho článek „Velké himálajské nic…“ Což, obávám se, malinko demonstruje naši národní povahu. Tomáš Mrázek je mistrem světa, ale při lezení se necítí o nic lépe, nebo hůře než vy nebo já. Lezení je dnes populární sport, je chyba to nevidět. To není ani dobře, ani špatně, je to prostě tak. Na stránkách tohoto časopisu jste nikdy nečetli nic ve smyslu: „Lez a buď in“… A proč o tom všem vlastně píšu? Včera jsme stahovali z jednoho serveru v Americe fotky z Yosemit. Kvalitní obrázky, fascinující spáry, x délek volného lezení… Ten příběh k nim se pojící není ani větší ani menší než jakýkoliv jiný. Hlavně „to ustát“ a vrátit se živí. Kdo smýšlí podobně, vždycky si něco v Montaně najde. V Bušidó, kodexu samuraje, se píše: Budeš-li se snažit oživit staré časy, neuspěješ. Proto je důležité vytěžit z každé doby to nejlepší. Mějte se a smějte se!

ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE

6/05 (č. 100)

roèník XVI (Hotejl XXXIX)

Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 775 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Vladimír Procházka, Jiøí Novák Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Rostislav Tomanec, Tomáš Obtulovič ml., Yhu Abuwa Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] Barbora Kuklíková (rubrika bouldry) © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit publikované èlánky na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x roènì cena výtisku 60 Kè, roèní pøedplatné 350 Kè ISSN 1212-7957

P.S.: Říkal mi Sinek (to je ten muž, který leze s démonickým Vildou Pavelkou), že je Montana čím dál lepší a příští číslo si už nemíní od Vildy půjčovat, ale koupí si vlastní. Díky, Sinku!

Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913. Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 14. 2. 2006

Redakèní uzávìrka

è. 1/06 je 7. 1. 2006

80