Vážení spoluobčané, milí farníci

Měsíčník farnosti sv. Bartoloměje

1 2012

Vážení spoluobčané, milí farníci nechci vás mystifikovat tvrzením, že zatímco si většina národa o půlnoci připíjela, v redakci Natanaela jsme finišovali s uzávěrkou. Ale je pravda, že náš farní měsíčník je možná úplně první tiskovinou, která v roce 2012 vyšla. Možná, že než se do Natanaela začtete, vyslechnete si novoroční prezidentský projev. Přiznám se, že já ho už devět let ignoruji. Za prezidentování Václava Havla to bylo jiné. Nám, kterým je alespoň čtyřicet, zůstal v paměti především ten první, pronesený těsně po pádu komunistické totality. Byl místy velmi jasnozřivý a mně nedá, abych z něj krátce neodcitoval: „Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí (…) Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a pro mnohé z nás znamenají jen jakési psychologické zvláštnosti, anebo se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů, poněkud směšné v éře počítačů a kosmických raket (…) Naším největším nepřítelem jsou dnes naše špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, osobní ambice a rivality. Na tomto poli nás čeká teprve hlavní zápas.“ Co je lidstvo lidstvem probíhá válka mezi dobrem a zlem. Před Listopadem bylo v naší zemi zlo zjevné a boj proti němu vyžadoval statečnost spojenou s reálným ohrožením vlastní existence. Dnes je zlo mnohem rafinovanější – všelijak vábivě maskované, mnohdy na pohled neškodné. Musíme být velmi prozíraví a neúchylní, abychom mu, byť i nevědomky, nezačali posluhovat. Ten hlavní zápas, jak připomenul Václav Havel, se odehrává především v nás samých. Vždy tomu tak bude. Osobnosti zesnulého pana prezidenta Havla jsou věnovány i další texty uvnitř čísla. Dále chci upozornit na články o závěrečné přednášce Jiřího Zajíce, který nám třikrát ozřejmoval svět médií i roli křesťanů v něm. A všem, kteří se budou angažovat v již tradiční Tříkrálové sbírce, přeji úspěch a silnou vnitřní radost z dobrého konání. Kéž jsme v letošním roce aspoň o trošku lepší než v minulém! Bůh žehnej celé naší farnosti. Petr Střešňák

UDÁLOST VE FARNOSTI KŘESŤAN V MEDIÁLNÍM SVĚTĚ O čtvrté neděli adventní, 18. prosince, se po mši svaté u sv. Bartoloměje konala poslední ze tří přednášek Jiřího Zajíce, pedagoga a publicisty, zakladatele Redakce náboženského života v československém rozhlase a bývalého ředitele analytického odboru Rady pro rozhlasové a televizní vysílaní, na téma Odvrácená tvář médií. V předchozích dvou přednáškách jsme mohli být svědky, jak média, a to i ta „důvěryhodná,“ dokáží manipulovat s dostupným materiálem a důkazy, aby celou „věc“ postavila do jiného světla, přičemž divák má pocit, že „to si tedy nemyslel.“ Jedná se o záměrný špatný sestřih, kdy jsou svědectví vypovídajících vytrhávána z kontextu (ruku na srdce, kolikrát je možné slyšet opravdu CELOU větu, či spíše kolikrát známe kontext toho, ve kterém „svědek“ vysvětluje svůj postoj nebo svoji zkušenost, která se nedá popsat jinak než několika větami (ne tedy jen jednou větou)? V této přednášce se Jiří Zajíc zaměřil na to, k čemu ve svých předchozích dvou setkáních směřoval: totiž k otázce jaká je úloha křesťana v dnešním mediálním světě. Těžká. Těžká, protože média se neženou za pravdou, ale za ziskem. Nicméně pro všechny lidi je důvěryhodný především ten, komu se dá již z dřívějších postojů věřit. K tomu je třeba určitý čas, který člověka prověří, ale také určité zkoušky, které ukáží, že i v těžších časech si tento člověk stojí za svými hodnotami, které teď svým chováním ztělesňuje. Pokud má o Kristu svědčit křesťan, člověk, který přijal a uvěřil ve vykupitelskou smrt a vzkříšení Boha člověka Ježíše Krista, a přijal ho tak za svého Spasitele, pak tak musí činit především věrohodně. To znamená být hrdý na svou víru, bránit ji i církev, nebát se ozvat a hájit pravdu, spravedlnost a lidská práva (která ostatně vycházejí právě z křesťanství), vystoupit z řady i za cenu posměchu neb dokonce „ostrakizace“. A je toho ještě víc, co dělá křesťana věrohodným. Stručně si tyto body můžete přečíst níže (m.j. i jména osobností v ČR ze společen-ského života, kteří jsou dle J., Zajíce důvěryhodní, tj. že říkají a vystupoují vždy se stejným názorem, nejsou médiím poplatní). Já bych však na tomto místě chtěla podotknout ještě dvě věci, které Jiří Zajíc zmínil. První je auten-tičnost společenství, do kterého křesťan patří. Jsou vztahy těch lidí opravdu upřímné a srdečné, aby i ti, co nevěří, řekli, tak jak to čteme v Bibli: „Hle, jak se milují!“

2

Sednou si blíže k sobě v kostele, zajímají se o své problémy, zají-mají se, kde je jeden člen, když nedorazil…? Tou druhou je vzdělanost nás, křesťanů. Nakolik se vzděláváme v oblasti víry, abychom mohli obstát v disku-zích s nevěřícími? „Kdo z vás si přečetl třeba poslední encykliku Benedikta XVI?,“ zeptal se přednášející. Nepřihlásil se nikdo, a to se dá očekávat, že právě ti, co přišli, chtějí vědět, jak přesvědčivě jednat v dnešním, tolik mediál-ním světě jako křesťané. Ta encyklika se jmenuje Caritas in veritate (Láska v pravdě), vyšla v červnu 2009 a úžasná je dle J. Zajíce v tom, že v ní Bene-dikt XVI. poukazuje na nutnost pravdy ve všech oblastech společenského života (výchova, vzdělání, ekonomie, politika, ekologie, sexualita…). Na rozdíl od předchozích dvou setkání se tohoto zúčastnilo podstatně méně posluchačů, což vzhledem k praktičnosti tématu je veliká škoda. J. Zajíc podtrhl nutnost vzdělávat se a diskutovat o slyšeném i viděném (i mimo církevní pole, tzn. v televizi, v politice…), aby naše svědectví o Kristu mohlo být pravdivé a přesvědčivé. A to že je spojeno s obětí. Chceme-li Krista následovat, pak i v té oběti. Ať už za vyloučení ze společenství (kolegů v práci, přátel) kvůli jinému názoru nebo aktivním zapojením do církevního, společenského nebo politického života. Marta Höferová ODKAZY, aneb chceme-li vzít to vzdělávání vážně, můžeme začít hned:  V předchozí přednášce mluvil J. Zajíc o zmanipulované kauze kolem Cyrila Svobody. Více si můžete přečíst na blogu autora: http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3492 Článek začíná slovy: „Je to poučný příběh o tom, jak fungují dnes soudy, média i politika. Příběh smutný a varující. To pro každého, komu opravdu záleží na fungování demokracie a na prosazování spravedlnosti. Pro mě navíc proto, že významně a celoživotně ublížil člověku, kterého dobře znám a kterému – přes jeho všemožné chyby – důvěřuji.“  Encyklika Caritas in Veritate je v českém znění dostupná i přes stránky Wikipedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_encyklik_Benedikta_XVI. K Samotné encyklice Caritas in veritate uvádí: „Caritas in veritate tematicky navazuje na encykliku Pavla VI. Populorum progressio a týká se dle slov Benedikta XVI. „všestranného rozvoje ve světle lásky v pravdě.“ V

3

encyklice mimo jiné zmiňuje potřebu „světové politické autority“, která by dbala o globální dobro. Rozhodně též odmítá „zatahování sexuality, považované za pouhý zdroj rozkoše, do politiky násilného plánování rodičovství“. Encyklika též s nebývalou přímostí kritizuje „přebujelé byrokratické organizace, které si ponechávají pro vlastní udržení příliš “ vysoké procento zdrojů, jež by měly být určeny na rozvoj“.  Prezentace pana J. Zajíce má u sebe Radek Svoboda k vnitřnímu použití. Kdo byste tedy měl zájem seznámit se alepoň s body celé přednášky, obraťte se na něj.

Poznámky z přednášky Jiřího Zajíce 18. 12. 2011 - Veřejné mínění v církvi utváří řada faktorů. Je potřeba je aktivně utvářet, prosazovat kulturu úcty, dialogu a přátelství. Každý má odpovědnost vůči spravedlnosti a lásce. - Potřeba věcné kompetence, vzdělání. V diskusích, rozhovorech musíme být připraveni. - Schopnost dialogu: Bez schopnosti naslouchat, dialog neexistuje. Potřeba akceptovat, že někdo je jiný, že má jiný názor. Kdo má jiný názor, není ještě nepřítel - DŮVĚRA. Je potřeba důvěru neustále budovat a usilovat o ni - ODVAHA. Pravdu je potřeba hájit, tak jako právo…Bez odvahy není možné obhájit pravdu a spravedlnost. - TRPĚLIVOST – důležité věci rostou pomalu. Bez trpělivosti ztroskotávají mezilidské vztahy. - SPOLEČENSTVÍ má cenu pro poznávání pravdy. Bez lásky, laskavého slova se jen těžko vytvoří. Společenství vytváří zázemí, oporu pro každého. Společenství se samo nevytvoří. - Jak konkurovat populistickým a zištným mediím: Osobní opravdovostí, vztahy ve farnosti, odvaha brát na sebe riziko, schopností přiznat vlastní chyby, schopností odpouštět. - Skutečná krása, její hledání má vliv na: homilii, liturgii, zpěv, veřejné projevy, církevní umění. - Podstatné v životě: Dříve otázka co je pravda? Dnes převažuje otázka, co mě pobaví. - Svědek je ten, který přijal, zažil a chce to sdělit ostatním. Svědek musí být důvěryhodný. Když někdo podává obraz o církvi, že je „nedůvěryhodná,“ umíme zareagovat a jsme vůbec ochotní zareagovat? Jsme ochotní podat svědectví i za cenu utrpení?

4

- Svědectví jsme schopni podat, jen když jsme přijali ideály a máme touhu je uskutečňovat. Důvěryhodné osobnosti pro J. Zajíce (na dotaz z publika): Ekonomové:L. Mlčoch, J. Švejnar, M. Mejstřík Politologové:J. Pehe, K. Hvížďala, J. Petránek Ekologové: M. Vlašín, B. Moldán Historici: J. Šebek Politici: Z. Roitová, J. Hybášková Sepsal J. Höfer

Určující charakteristiky epoch Otázka/epocha Předmoderna Kdo (co) je Bůh Bůh? na nebesích Co si tento Víru bůh žádá? Kdo je prostředník k Církev bohu?

Moderna Rozum

Postmoderna Veřejné mínění

Vědu

Zábavu

Škola (Stát)

Média

(Výchozí tabulka přednášek Jiřího Zajíce)

VÁCLAV HAVEL

Za Václavem Havlem V souvislosti s úmrtím Václava Havla jsme vyslechli mnoho názorů, svědectví a záţitků různých lidí. Ti, kteří pouţívali sprostý název „pravdoláskaři“ pro stoupence Václava Havla, na chvíli zmlkli. Jsou to většinou ti, kteří se za totality nazývali prospěcháři a po „listopadu“ se uţ pouţíval laskavější termín pragmatici. Ti totiţ dodnes nepochopili, ţe V. Havel neusiloval o moc, ale o uspořádání svobodné společnosti 5

místo totalitního systému. Ani jako prezi-dent nepřekročil pravomoci, které prezidentu ústava přikládá. Představa většiny lidí i dnes je, ţe za všechno můţe prezident, vláda, parlament …Je to stále stejné: já za nic nemůţu, to ONI. Na osobní odpovědnost jsme si nezvykli dodnes. Je jedno, mluvíme-li o odpovědnosti k firmě, obci či celé zemi, ve které ţijeme. Chováme-li úctu k Václavu Havlovi, měli bychom se seznámit především s jeho esejemi a zásadními projevy. Vychází totiţ převáţně z křesťanských principů. Václav Havel byl pokřtěný a biřmovaný katolík, který sice nepraktikoval, ale svým hledáním, osobním nasazením a obětavostí v úsilí nápravy věcí lidských, abychom neţili ve lţi, zahanbil mnohé. Slýcháme, ţe mohl udělat… Udělal to podstatné: Dal nám naději. Jak jsme s ní naloţili a nakládáme s ní, to si odpovězme kaţdý sám za sebe. Kdyţ se oprostíme od představy, ţe císař, nebo vůdce můţe všechno a za všechno, musíme poděkovat za to, ţe mezi námi ţil a nepřisvojil si totalitní zvyklosti, proti kterým celý ţivot bojoval. Raději řekněme, Bohu díky za to. A teď je to na nás, na kaţdém z nás. Jiří Höfer

PRAVDA A LÁSKA… Na ten těsně předvánoční čas roku 2011 nikdo z nás nezapomene. Nebyl jako obvykle ve znamení komerčního běsnění, vlezlých reklam, zpravodajství z narvaných trţnic a reprodukovaných koled v obchodech. Nesl se naopak v duchu usebrání, přemítání o ţivotních hodnotách a smyslu ţivota, důstojné piety a sounáleţitosti velké části národa. A to proto, ţe 18. prosince překročil práh věčnosti Václav Havel. První oficiální reakce připomínaly bývalého pana prezidenta jako symbol boje za svobodu a demokracii, symbol nového českého státu apod. To bezesporu platí. Pro mne však byl nadto celých těch 22 let od sametové revoluce opravdovým inspirátorem, jemuţ jsem vţdy se zájmem a důvěrou naslouchal. Neváhal bych ho nazvat ve vlastním slova smyslu prorokem. Tedy tím, kdo dokázal číst znamení času, ohlašovat Boţí vůli (co jiného je akcent na lásku, pravdu, odpuštění, zodpovědnost vůči planetě a budoucím generacím nebo kritika „mafiánského kapitalismu“ a dalších zlořádů?!) a za svá slova i činy ručil vlastním ţivotem. Tak jako se dnes školní mládeţ učí o Husovi, Komenském či Masarykovi, budou se naši potomci učit o tom, kdo to byl Václav Havel. Jakmile jsem se vzpamatoval ze zprávy o jeho úmrtí, vyrazil jsem se svíčkou v batohu k soše sv. Václava. Vládla tam krásně dojemná atmosféra, která se vzápětí rozhostila po celé zemi. Ale kdyţ se mi to vše zdálo aţ příliš snové, snad i patetické – stačilo si na chvíli sednout k počítači a pročítat internetové diskuze k „havlovským článkům“. Dehonestující příspěvky měly podporu v řádu tisíců… Ano, Václav Havel Čechy rozdělil. Pragmatičtí chytráci, sebestřední všeználkové, stejně jako věční kverulanti a pivně-knedlíkoví primitivové Havlovi porozumět nechtějí,

6

vlastně ani nemohou, nedokáţou. Je jich víc neţ dost. Dny po jeho skonu ovšem ukázaly, ţe ani těch, kteří vědí o rozdílu mezi iluzemi (které budou vţdy zklamávány) a ideály (k nimţ je třeba se vztahovat, jakkoli jich v tomto světě nikdy plně nedosáhneme), není málo. A to je potenciál, naděje do budoucna. Nás křesťany patrně vţdy přitahoval a snad i lehce iritoval Havlův vztah k Bohu. V jeho filozofujících textech se objevují formulace jako „absolutní horizont“, „Vyšší řád bytí“ atp. Uţ od disidentských dob ho však pojila pevná přátelství s katolickými osobnostmi. Vybavuji si, jak v 90. letech před volbami zakončil svůj projev slovy: „Budu prosit Hospodina, aby vedl vaši ruku.“ Za svého prezidentského působení třikrát vítal blahoslaveného papeţe Jana Pavla II. Jinak církevní akce nijak okázale nenavštěvoval, ale o to více vnímal potřebnost církve v občanské společnosti (včetně zájmu na vyřešení církevních restitucí). Stále však zůstával svébytným myslitelem, filozofem poctivě hledajícím pravdu… Kdo je ta „cesta, pravda a ţivot“ díky daru víry víme (Jan 14,6). A v závěru ţivota Václava Havla jakoby se Pán rozhodl vystoupit z inkognita a pomoci dramatikovi s úchvatnou pointou jeho vlastního ţivotního příběhu. Na scéně se objevují dvě Kristu zasvěcené řeholnice (jedna z nich dojemně dosvědčuje, jak si pan prezident rád nechával udělat „kříţeček“ na čelo, kdyţ od něj odcházela), aby se u něj střídaly v pečovatelské sluţbě. Čtvrtou neděli adventní zesláblý silný muţ po ránu říká, ţe si ještě na chvíli zdřímne. Pokojně uléhá a odevzdává svou duši Pánu. Lidé dobré vůle v jeho vlasti i po celém světě zapomínají na pomíjivé starosti, truchlí a míří k jeho rakvi. Den před vigilií Narození Páně miliony Čechů sledují na televizní obrazovce nesmírně působivou mši svatou. Pravda a láska… Petr Střešňák

PRVNÍ HODINY BEZ PREZIDENTA REPUBLIKY Prezidentská standarta pečlivě složena v jakémsi kumbálu A prázdný stožár nad Hradem výmluvný ukazovák jako by říkal – nedivte se rovnocenná náhrada prostě není je to tak lepší prozatím První hodiny bez prezidenta republiky kouřil jsem potmě, opřen zády o knihovnu a velkým panákem otupoval emoce nečekaně silné Dráždilo mě mrazivé ticho únorové noci

a ani tlumené tóny hudby varhanní nepřinášely úlevu Jen láskou či obavou rozbuší se srdce No tak se uklidni, nabádal jsem marně Do příštích časů rozběhlo se zvědavé ale našlo jen bílou tmu zvuky nerozlišitelné strach s nadějí v pozici patu Obrátilo tedy směr a proti proudu let mě unášelo a já se velmi zvláštně vnímal stále mladší a mladší

7

zdravější a veselejší až spatřil jsem svou bezvousou tvář v panelovém bytě rodičů a bylo to den před Silvestrem roku tisíc devět set osmdesát devět

která jasně dosvědčovala že stojí o požehnání všemohoucího Boha Usrkli jsme kávu a pohlédli na sebe šťastnýma očima

Sledovali jsme s otcem přenos z katedrály stařičký kardinál celebroval slavné Te Deum a v první řadě muž s pokornou produchovnělou tváří

Petr Střešňák, únor 2003

(Na tyto téměř devět staré verše jsem si přirozeně vzpomenul ve dnech okolo pohřbu Václava Havla. Možná bude dobré připomenout, že prezidentský úřad zůstal pak několik týdnů neobsazený – než si nový prezident zajistil ve 3. kole podporu komunistů. Pst)

ROZHOVOR Všichni muzikanti a zpěváci, kteří působí u sv. Bartoloměje nebo v OAZE na Černém Mostě, jsou pro naše společenství velmi důležití. Jejich zpěv a hudba jsou našemu společenství duchovní oporou. Zpěváci či muzikanti jsou v některých případech z jedné rodiny. Například Anička Habánová a Pavel Habán. A kdo je jejich rodinnou oporou? Maminka a manželka Irena Habánová. Povídali jsme si v neděli 26. prosince 2011 u skvělého jablečného závinu v rodinném domě, který je v části Kyje-Rajská zahrada.

Hudba a zpěv jsou ozdobou každého domu a každé rodiny Ireno, mohla bys ses čtenářům představit? Odkud jsi? Jsem z Prahy a v tomto domě bydlím – s výjimkou dvou let kdy jsem bydlela v Modřanech – celý život. Znám to tady ještě z doby, kdy kolem byla pole a z oken jsem na místě dnešního sídliště Černý Most viděla pole, kde byl stoh a kam se chodili pást mufloni.

8

Mufloni? Ano, měli takové zakroucené rohy (směje se). Asi utekli z nějaké obory. Kam jsi chodila do školy? Do staré školy v Kyjích. Byla naproti kostelu sv. Bartoloměje. Tu školu zbořili v roce 2006 při rozšiřování Broumarské. Tam mne v první třídě učila paní učitelka Havlová. Do školy nás svážel školní autobus, který měl u nás na Hutích zastávku

ve Svatojánské ulici kousek od domu u Vytřenců. Školní autobusy jezdily dva. Druhý byl pro opozdilce a přijel ke škole za pět minut osm. Jak to máš s vírou? Já to mám dlouhé … (usmívá se). Jako dítě jsem jednou přišla ze školy a začala babičce vykládat, co jsem slyšela ve škole. Řekla jsem jí, že Bůh není. Babička nesouhlasila. Řekla mi, že to co mi tvrdili ve škole, není vůbec jisté. To mne zarazilo a zapamatovala jsem si, co mi řekla. Pak jsem se v patnácti potkala s lidmi z jednoho evangelického sboru. A o něco později jsem potkala Pavla. Když mi velice opatrně říkal jak „to“ má on, zodpověděl mi mnoho otázek (směje se). Křest jsem přijala, když už jsme s Pavlem měli první dítě, Aničku, a čekala jsem Tomáše. Bylo mi sedmadvacet. Také mne hodně ovlivnila návštěva polského kláštera, kde působila sestra Faustyna Kovalska (Kraków-Łagiewniki). Asi hodinu jsem se tam modlila. Byl to krásný zážitek. Vidím u Vás doma piano a tvého manžela Pavla jsem mnohokráte slyšel u sv. Bartoloměje nebo v OAZE nebo na jiných farních akcích hrát. Co ty a hudba? Mám bohužel nemuzikální rodiče. Doma jsme měli kdysi piano, ale rodiče se ho zbavili dříve, než mne začalo zajímat. Jako malé dítě mne přihlásili na kytaru. Učitel, ke kterému mne přihlásili, mi nebyl sympatický. Proto jsem tam nechtěla chodit. A navíc – rodiče kytaře vůbec nerozuměli – koupili mi kytaru, která měla struny jeden centimetr vysoko nad hmatníkem. Nedalo se na ni hrát. Pavel hraje skoro na každý nástroj. Když jsme si spolu pořídili piano, zkoušela jsem se

na něj naučit. Ale nebyla jsem příliš úspěšná. Jako dítě jsem zpívala ve sboru. Když mi bylo dvacet jedna, zpívala jsem v prosecké lidušce (liduška=lidová škola umění=LŠU; pozn. red. ) ve sboru Coloreta u paní profesorky Jaroslavy Halamové. Moc mne to bavilo. Myslím, že paní Halamová dnes vede Sbor pražských učitelek. A co sbor v kyjské farnosti? Zkoušela jsem, ale nejsem tak zdatná. Oni jsou moc dobří. Vím jak Anička (dcera) doma neustále procvičuje. Já na to nemám čas ani schopnosti. Hudba a zpěv jsou ozdobou každého domu a každé rodiny. Jsem moc ráda, že Anička a Pavel hrají a zpívají. Velmi si toho vážím, že mohu často doma slyšet živou hudbu. Nemá to doma každý. Ale samozřejmě to zabere mnoho času. Při přípravě na vánoční předvedení Rybovy mše vánoční si Pavel s Aničkou „Rybovku“ pouštěli a přezpívávali doma mockrát kolem dokola. Aby se do té hudby a rytmu opravdu dostali. Jaká je Tvá profese? Vždy mne přitahovalo vše, co mělo něco společného s „výtvarničením“ (usmívá se). Dělat něco svýma vlastníma rukama. Na grafickou školu jsem se ale nedostala. Přijali mne pak na školu, která spadala pod družstvo Fotografia Praha; na fotografickou školu v Podkovářské ulici. Tam jsem potkala výborného učitele pana Škocha. Kromě jiných fotek nám ukázal fotografii turínského plátna. Byl to dobrý učitel a skvělý člověk. Později jsem se dozvěděla, že chodí do kostela v Holešovicích. Po absolvování toho fotografického učňáku jsem pracovala v laborce družstva Fotografia Praha. Ale ta práce je

9

stále stejná; nebylo to úplně ono. Později jsem si při zaměstnání udělala maturitu. A také jsem začala pracovat v obchodním oddělení, kde mne to moc bavilo. Ale časově ta práce byla velmi náročná. Po dvou letech mi nabídli práci v ekonomickém úseku. „Výtvarničení“ mne ale stále přitahovalo. Z firmy Fotografia jsem odešla do Keramiky Praha ve Vršovicích. V Keramice jsem začala nejdříve ve skladu, ale brzy jsem se dostala do „malírny“. Tam mne práce moc bavila! Opravdu tvůrčí práce a pro mne placená zábava. Z firmy Keramika jsem šla na svoji první mateřskou. Už jsem se ke keramice bohužel nikdy nevrátila. Dnes je na tomto poli velká konkurence. Když bylo první dítě pětileté, přihlásila jsem se na kurs „barvový poradce-vizážistka-stylistka“. S kamarádkou jsme si pronajaly na jeden den v týdnu místo v salonu v Ječné ulici, ve studiu Lady. My byly vlastně jakási jejich „přidružená výroba“. Živila nás hlavně práce s nehty. Dnes pracuji v telefonním call-centru pro Českou podnikatelskou pojišťovnu. Mám štěstí, dostala jsem se mezi slušné a milé lidi. I když ta práce samotná je …, dělám to, abych živila rodinu, rozumíš? Zažila jsi kolem sebe mnoho změn. Přes ulici vám před okny postavili nové město. Jak to hodnotíš? Ty změny sem přinesly neskutečný komfort a také mnoho přátel a kamarádů. Kdysi kolem byla pole, kde fičel vítr a několikrát denně kolem po zablácené silnici projel autobus. Dnes je všechno

mnohem jednodušší a pohodlnější. Ale bylo by lepší, kdyby nová výstavba byla hezčí, více harmoničtější. Máš dceru Aničku a syna Tomáše. S manželem Pavlem chodíte do farního společenství kolem sv. Bartoloměje a OAZY na Černém Mostě. Je v tomto společenství něco, co se ti nelíbí, a naopak něco, co se ti líbí? Základem takového společenství je práce faráře s lidmi. Pater Edward společenství stmeluje. Když byly moje děti menší, líbilo se mi, jak je Marta Höferová učila náboženství. Jsem ráda, že dnes Katka Poláková dělává jiné akce pro jejich generaci. Pozitivně hodnotím jarní duchovní obnovu pro mládež, která byla před Velikonocemi 2011 a tu druhou v listopadu 2011 u patera Roberta Bergmana u Aše. Dětem se obojí líbilo a já jsem ráda, že se s vrstevníky ve farním společenství scházejí a trochu na sobě pracují. Co čekáš v roce 2012? U sebe neočekávám nic zásadního. Stále mne láká dělat něco výtvarného. Potěší to vždy duši člověka. V té veřejné části života – potěšilo by mne, kdyby se lidé a vztahy v naší politice změnily k lepšímu. Kdyby se objevil nějaký nový Václav Havel, ráda bych slušného člověka podpořila. Moc Ti děkuji za rozhovor a přeji hojnost milosti a pokoje nejenom v roce 2012. Připravil Tomáš Velík

Irena Habánová, bydlí s manţelem Pavlem a dětmi Aničkou a Tomášem v katastru Kyje – Rajská Zahrada. Zájmy: pobyt v přírodě - turistika, především vodní , táboření ve volné přírodě, plavání, zpěv, ruční práce, kreslení,poslech hudby, tanec, vaření, četba naučné literatury,fotografování, spíš kamera. 10

Ve Slovenském Ráji na Klášťorisku

NEJEN PRO DĚTI

Vánoční rébus

11

Vtipy  „Ţán, je venku tma?”„Ne, pane.” „Tak proč vidím hvězdičky?” „Protoţe jste se uhodil do hlavy, pane.”  Jednoho dne se stalo, ţe notorickému vrahovi vypršel dlouholetý trest. Po propuštění samozřejmě okamţitě spáchá další zločin, a proto se rozešle na všechny policejní stanice jeho fotografie z tří různých úhlů. Po třech dnech přijde k nadřízenému jeden policajt a říká: „První dva uţ jsme chytli, třetímu jsme na stopě!”  Čtyři přátelé, inţenýr, chemik, účetní a státní úředník, se rozpovídali o svých kočkách a jejich přednostech a inteligenci. Aby předvedl svou kočku, povídá inţenýr: „Šroubku, ukaţ co umíš!” A Šroubek vyskočil na stůl, vzal do paciček tuţku a na kus papíru nakreslil čtverec, trojúhelník a kruh. Všichni uznale pokývali hlavou. Tu účetní zavolal na svou kočku: „Fakturko, předveď se!” Fakturka odběhla do kuchyně a přinesla podnos plný sušenek. Sušenky rozdělila do sloupečků, tak aby v kaţdém sloupečku bylo stejně sušenek. Opět všichni uznale pokývali hlavou. Pak zavolal chemik: „Trichloretyléne, do toho!” A Trichloretylén odběhl do kuchyně a donesl mléko a čtyři skleničky a do kaţdé z nich nalil přesně 100 mililitrů mléka a při tom mu neukápla ani kapka. I tentokrát pokývali všichni uznale hlavou a obrátili své pohledy na státního úředníka. Ten jen zavolal: „Rauchpauzo, začni!” A Rauchpauza vyskočila na stolek, seţrala všechny sušenky, vypila všechno mléko, ulevila si na papír s geometrickými náčrtky, pak vyhnala ven ostatní kočky, postěţovala si, ţe ji od toho bolí v zádech, sepsala rozhořčenou stíţnost na nehygienické pracovní podmínky,vyplnila ţádost o náhradu škody, hodila se marod a odešla na zbytek dne domů.

Záhadné symboly Víte, jak bude pokračovat tato řada symbolů?

Řešení najdete na straně 15.

Z www.ivtipy , www.deti.vira.cz a http://hlavolamystylove.com připravila Marta Höferová

12

REFLEXE

POUŠTĚJ SVŮJ CHLÉB PO VODĚ

Podstavec sochy v městském parku v americkém Bostonu: „Pouštěj svůj chléb...“ Když jsme se navečer před Štědrým dnem procházeli po Václaváku, oslovila mě cedule nalepená na podstavci pod koněm. Mezi svíčkami a vlajkami tam stálo černé na bílém:

Dobré jméno je nad výborný olej a den smrti nad den narození. Ke své škodě nečtu příliš často Kazatele, cedule mě ovšem přiměla rychle si ho projít. Z tohoto předvánočního lehce rozptýleného čtení ekumenického překladu mi vyvstalo pár vět, myslím, že neuškodí, když je uvedu trochu na přeskáčku:  Lepší je zakončení věci než její počátek, lepší je trpělivost nežli povýšenost.  Neříkej: „Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?“ To není moudré, ptáš-li se na to.  Nebuď příliš svévolný a nebuď jako pomatenec; proč bys umíral, než vyprší tvůj čas?  Dobrá je moudrost, jakož i dědictví, užitečná těm, kdo vidí slunce.  Jakmile jsem si předsevzal poznat moudrost, viděl jsem, co je na zemi lopoty; ve dne ani v noci člověk neokusí spánku.  Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet.  Tvé šaty ať jsou v každé době bílé a tvá hlava ať nepostrádá vonný olej. 13

 Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud. A jedna věc mě teď koncem roku zaujala ještě víc, než ostatní: Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. A aby to nebylo všechno tak jednoduché, skončeme něčím méně jasným a jednoznačným: Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit? Petr Macháček

DUCHOVNÍ STRÁNKA

T ŘI KRÁLOVÉ Svátek Zjevení Páně, lidově zvaný sv. tří králů, je svým obsahem téměř totožný se svátkem Narození Páně. V obou jde o to, že se Bůh zjevuje jako člověk, dokonce jako právě narozené dítě. K tomuto dítěti nejprve přiběhnou prostí pastýři, kteří slyší jásající anděly ohlašující slávu Boží na výsostech a dobrou vůli a pokoj lidem na Zemi. K témuž dítěti o něco málo později dorazí i králové-mudrci, kteří z pohybu a postavení hvězd neomylně vyčtou, že se narodí velký král, a to v Izraeli. Jsou to cizinci a jinověrci. Je úsměvné, jak tito mužové vědy, moderně řečeno intelektuálové, kteří se dobrali poznání o narození krále králů složitými výpočty a věděli o něm dříve, než k narození došlo, přijdou pozdě. Prostí pastýři jsou už zase zpátky u svých stád, když do Betléma vstupují učenci. Je tu skryto jakési ponaučení. Cesta rozumu může vést ke spásnému setkání s Bohem, ale je složitá a dlouhá, protože vede všemi možnými oklikami pochyb. Cesta srdce je daleko přímější, ale vyžaduje, aby srdce bylo citlivé a vnímavé. V druhém svátku se tedy Kristus zjevuje pohanům a v postavách svatých králů je zosobněno přijetí Krista za krále všech. V postavách králů lze nacházet různé významy a symboly. Někdy znamenají tři fáze lidského života. Jeden je mladý, druhý je zralý muž, třetí je stařec. Říká se tím, že Kristus je Pánem každého života od počátku do konce. Králové jsou však i vladaři všeho pozemského času. Mladý král je králem budoucnosti. Je oblečen do zeleného roucha naděje. Překvapivé je, že králem přítomnosti je král stařec. Ten na obrazech zpravidla klečí u Ježíška a něco koná. Právě probíhající děj brzo přejde do velikého prostoru minulosti. Právě tak jako stařec upadne do spánku smrti. Zralý muž, který stojí trochu nakloněn nad ním, je pak králem minulosti. Smrt také zastavuje čas života, takže v této plnosti uzrání již navždy zůstaneme. Dalo by se říci, že každý v plné síle své

14

osobnosti. Tento král je králem snědé, až i černé tváře. To ovšem není způsobeno sluncem, jak zpívá sazemi umouněný chlapec při tříkrálové koledě. Je to způsobeno stínem smrti, který leží nad minulostí. Tvář jejího krále je ve stínu. V tomto smyslu ukazují králové, že Kristus je Pánem veškerého času, je králem věčně. Také dary, které králové přinášejí, mají symbolický význam. Zlato zastupuje jako dokonalý kov všechno, co je skupenství pevného. Kadidlo zastupuje vše, co je skupenství plynného, a kapaliny zastupuje myrha. Tu přináší král s temnou tváří, neboť to byla mast užívaná při pohřbech. Není nic a nikdo, co by se vymykalo z Kristovy Boží suverenity.

Zdroj: www.vira.cz

Zpracovala Štěpánka Vondrášková

ŘEŠENÍ RÉBUSU Řešení rébusu ze strany 13:

15

POEZIE

Jan Zahradníček: LA SALETTA /úryvek/ Zapomínalo se jak smrt co je nástrojem, co čemu slouží a jsou-li tu včely aby vypocovaly vosk a hromničky zářily na oltářích a v hlavách umírajících na cestu od člověka k Bohu nejsem tu já ani ty, abych voskem práce své vypocené zalepoval buňky mezistěnu neskutečného nehledám svůj smysl jen v budoucích rojích jsa přece víc než trubec a vůbec hmyzím tím drilem pohrdaje Nechce se mi, i když by všichni po hlavě chodili, po hlavě chodit též třebaže se vydávám v nebezpečí směšnosti pro chůzi svou přirozenou nechce se mi halekat ano a halekat ne podle toho jen, odkud fouká děsím se mravenišť okusujících krabičku od zápalek děsím se stád přežvykujících od rána do večera jediný žvást – Jsem tu, můj Bože na planetě naší rychle se otáčející návštěvou u krásy bytem v hrůze a mezi hrůzou a krásou se potáceje tak sotva stačím si rozvážiti co všechno ztraceno, co všechno ztratit ještě lze

Natanael vychází vždy první neděli v měsíci. Náklad 60ks. Za příspěvek na pokrytí nákladů děkujeme. Své příspěvky do příštího čísla posílejte na e-mail [email protected] do 29.1.2012. Technicky zajišťují: P.Fiala a M.Höferová. ● Další informace o farnosti na www.farnostkyje.cz.