Já děkuji za slovo, já se omlouvám předem, že už druhý rok za sebou ta zpráva předsedy bude spíše zprávou, tzn. trochu možná nudnějším posloucháním, než nějakým, řekl bych, motivačním vybuzujícím projevem, omlouvám se hostům, že je necháme čekat na jejich vystoupení možná trochu déle, než oni sami očekávali, nicméně těmi procedurami jsme museli projít a myslím, že jsme to prošli zatím ve zdraví, aniž bychom se nemuseli potkat a podat si ruce. Vážení dámy, vážení pánové, já jsem nadepsal tu svoji dnešní zprávu předsedy: 2020: Slušný a moderní stát, slušná a moderní ODS Co pro mě znamená vůdcovství Scházíme se tady na konci roku, který byl snad nejturbulentnější nebo nejhorší v polistopadové historii České republiky. Dosud nikdy naše země nemusela čelit tak hluboké a vleklé globální krizi. Dosud nikdy nemusela čelit tak hluboké a vleklé krizi politické Dosud nikdy nebyly víra občanů v budoucnost a důvěra v politiku na tak nízké úrovni jako dnes. Toto vše jsou objektivní fakta. Fakta, která mohou být důvodem k frustraci. Fakta, která mohou i vás vést k nevíře v budoucnost, k nevíře, že ODS jde správnou cestou. Fakta, která mohou i vás vést k jisté rezignaci. Řekl jsem úmyslně, že mohou vést, ne že vedou. Protože nás sebenepříznivější vnější okolnosti přece nesmějí vést k frustraci, k nevíře, k rezignaci. Protože naším posláním přece není vymlouvat se na okolnosti, dát se vést, či svést na scestí. Naším posláním je vést. Ukazovat cestu a vést nás a v případě mandátu i veřejnost po ni. Tedy, pokud známe cil, pokud máme vizi toho cíle. Právě v těch nejtěžších chvílích poznáme, na co opravdu máme. V těch nejtěžších chvílích se rodí příští vítězství. V těch nejtěžších chvílích se ukáže, kdo je kdo. Teď a právě teď máme šanci předvést, že ODS si zaslouží vést tuto zemi. Právě teď a v této chvíli mám já šanci ukázat, že si zasloužím vést vás. Jak řekl John C. Maxwell: "Pesimista si stěžuje, že fouká vítr. Optimista čeká, až foukat přestane. Vůdce napíná plachty." V této zprávě chci proto nejen popsat situaci. Popsat to, co se za uplynulý rok stalo ve společnosti, v politice, v České republice, v Evropě a ve světě. Chci také navrhnout řešení. Co dál s touto zemí. Co dál s ODS. Budu však také klást otázky. Otázky, na které budeme a musíme všichni hledat odpovědi v jednotlivých sekcích tohoto ideového kongresu: Jak chceme bránit svobodu v České republice? Jak jí zajistíme odpovídající postavení v Evropě a ve světě? Jak ji učiníme vzdělanou a konkurenceschopnou? Jak budeme čelit novým civilizačním výzvám? A konečně, jaké změny musejí proběhnout uvnitř ODS, abychom vůbec měli šanci všechny tyto plány uskutečňovat, abychom byli hodni je uskutečňovat? Pouze kongres může na tyto otázky dát autoritativní odpovědi. Mým úkolem je ukázat směr, ukázat cíle. Ale jedině vy, delegáti tohoto kongresu můžete rozhodnout, jak máme ony cíle naplňovat. Jediné, co po vás chci a o co vás žádám, o co vás prosím, je, abyste při tomto rozhodování nevycházeli pouze ze situace, jaká je. Dívejte se dopředu. Vycházejte z toho, jaká by tato země mohla být. Nezapomínejme na to, že cílem politické strany není pouze uchopit moc. To je pouze prostředek. Cílem politické strany hodné toho jména je uskutečňovat své ideály, idealy, pro jejich realizaci dostaneme od občanu mandat. Nenechme se proto svázat obavami, nenechme se svázat strachem o moc dotlačit k prázdnému
populismu. To není náš styl. Škodili bychom tím této zemi. Kromě toho, náš soupeř je v tom podstatně lepší. Použil jsem tu citát o vůdcovství od amerického pastora Johna. C. Maxwella. Ten citát vystihuje velice přesně formální stránku vůdcovství. Vůdcovství však musí mít také obsah. A zde si vypůjčím slova velkého básníka Johanna Wolfganga Goetha:" Jestliže se chováme k lidem podle toho, kdo jsou, škodíme jim. Jestliže se k nim chováme podle toho, jací by mohli být, pomáháme jim dosáhnout na jejich limity." Ano, my nemůžeme cílit na průměr, či podprůměr, my musíme směřovat k limitům. V první řadě k těm vlastním. A naše limity nejsou vůbec nízko. To, že dnes cítíme jakousi politickou kocovinu, není způsobeno tím, že jsme udělali něco špatně. Je to způsobeno tím, že se příliš poddáváme situaci, kterou zavinili jiní. Nepoddávejme se jí. Tento rok přece nezačal shozením vlády uprostřed předsednictví, nezačal zradou v našich vlastních řadách, nezačal nesplněním slibu o konání předčasných voleb. Připomeňme si tento rok. Připomeňme si ho objektivně, bez zbytečného pesimismu a sebemrskačství. Krize, krize a jen krize? Tento rok začal českým předsednictvím EU pod vedením ODS, začal zvládnutím plynové krize. Je tu snad v tomto sále někdo, kdo v té chvíli nebyl hrdý na to, že je Čech? Je tu snad v tomto sále někdo, kdo v té chvíli nebyl hrdý na to, že je ódeesák? Nevěřím, že je tu někdo takový. Tento rok také přinesl pokračování světové ekonomické krize. Je tu v tomto sále někdo, kdo by nebyl hrdý na to, že Česká republika jako jedna z mála zemí relativně odolávala finanční krizi a dopadům té ekonomické? Je tu snad v tomto sále někdo, kdo by nebyl hrdý na to, že občanští demokraté ve vládě prosadily reformy, které účinně působily proti této krizi? Nevěřím, že je tu někdo takový. Tento rok také proti všemu očekávání přinesl růst popularity vlády a pokles popularity předsedy ČSSD, ale také prezidenta republiky. Pro mnohé to bylo nepříjemné překvapení, protože kvůli krizi a předsednictví očekávali pravý opak. Kdo v tomto sále si myslí, že za pádem vlády nestál ve skutečnosti právě tento překvapivý posun? Možná, že v tomto případě tu je někdo takový – a pak se to nepochybně projeví v jeho kongresovém vystoupení. Tento rok sice začal ekonomickou krizí a končí protahovanou krizí politickou. Ale ne naší vinou. Ani subjektivní, ani objektivní. Ani vinou našich špatných kroků, ani vinou naší nečinnosti. My jsme nefňukali, když foukal vítr, ani jsme pasivně nečekali, až foukat přestane. My jsme pořád napínali plachty. Ne vždy se to povedlo. Ale sakra, alespoň jsme to pokaždé zkusili. Šli jsme tvrdohlavě do řešení oné plynové krize. Navzdory tomu, že si její řešení chtěly pro sebe přivlastnit těžké evropské váhy, jsme to byli my, kdo se prosadil v těžkých jednáních v Rusku a na Ukrajině.
Po ostudném 24. březnu, kdy ti, kteří shodili vládu, nechali moc ležet doslova na ulici, jsme se prali ne za sebe, ale za to, aby se tato země dočkala co nejrychleji řešení. Aby se co nejrychleji dočkala konce politické krize – a zejména, aby neutrpěla další politickou ostudu. Přinejmenším to druhé se nám povedlo. Prosadili jsme do čela vlády premiéra Jana Fischera. A on dokončil české předsednictví se ctí. Dnes tento úspěch berou všichni jako samozřejmost. Ale vůbec žádná samozřejmost to v té chvíli nebyla. Byli jsme to my a pouze my, kdo v triumvirátu ODS, ČSSD a prezident republiky cítil skutečnou odpovědnost za pověst České republiky v Evropské unii. Ano, nepovedlo se nám dospět k předčasným volbám. Ale drželi jsme plachtu do poslední chvíle. Politika není zcela racionální, není vždycky spravedlivá, není úplně řiditelná. To, co udělal Jiří Paroubek, když po pár hodinách zrušil své veřejně dané slovo, jsme nemohli nijak ovlivnit. Nemohli jsme nijak ovlivnit ani to, co udělali Vlastimil Tlustý a Jan Schwippel. Nemohli jsme nijak ovlivnit, že prezident, kterého jsme dvakrát s obrovský úsilím a proti odporu mnohých prosadili na Hrad, se otevřeně postavil proti nám. A máme snad kvůli tomu fňukat? Máme čekat, až přestane foukat? Já říkám NE! Říkám: " pojďme a napněme plachtu. Napněme vlajku ODS! Napneme ji hrdě a vysoko! Globální ekonomika je v krizi, česká politická scéna je v krizi, ale přesto, či právě proto, ukažme, že my v krizi nejsme!" OD euforie k frustraci a zase zpět Ne, my nejsme v krizi. Navzdory tomu, co se o nás říká v médiích. Navzdory tomu, co probíhá na našich vlastních diskusních fórech. Ano, i na nás doléhá tíha frustrace. Našich více než třicet tisíc členů je také součástí veřejnosti. Veřejnosti, která si oškliví politiku a politiky jako nikdy předtím. Je to pochopitelné, je to přirozené. Ale my s tím musíme umět bojovat. Uplynulý rok byl pro nás rokem těžkých zkoušek. Pád vlády, které jsme věnovali ohromnou spoustu času, energie a sebeobětování, logicky vyvolala vzestup jistého nihilismu. Dokázali jsme se ale vzchopit. Dokázali jsme se rychle zvednout a zorganizovat. A obstáli jsme v prvním testu, jímž byly volby do Evropského parlamentu. Byl to sice jen test, protože sněmovní volby jsou něco úplně jiného. Ale bylo to důležité. V první řadě bylo důležité vyhrát. Po těžké drastické porážce v krajských volbách a poté, co se mocenské poměry na české politické scéně obrátily proti nám, jsme potřebovali vydřít toto vítězství. Podařilo se to. A stejně důležité, jako zvýšit si sebevědomí, bylo snížit sebevědomí našemu sokovi. Bylo důležité ukázat, že ne všechno mu u české veřejnosti projde. Bylo důležité mu ukázat, že peníze v kampani nejsou všechno. Bylo důležité mu ukázat, že i když je ODS zrovna poněkud v problémech, jsme pro ČSSD pořád přinejmenším rovnocenným soupeřem. Náš soupeř vsadil v evropské i následující sněmovní kampani na osvědčené zbraně. Vsadil na populismus, demagogii, podpásové osobní útoky. To vše podporované mohutnou marketingovou mašinérií s rozpočtem, za který by ČSSD skoro mohla vyplatit třinácté důchody ze svého. My jsme vsadili naopak na řešení, na věcnost, naše kampaň byla daleko uměřenější a místo síly peněz jsme do ní spojili nebo zapojili sílu dobrovolníků. Byla by to a byla to velice dobrá
kampaň a všichni, kteří se na ní podíleli, zaslouží obrovské poděkování. Právě oni se nejvíce mohou cítit podvedeni a frustrováni. Ale věřím, že tomuto pocitu nepodlehnou a že do toho půjdou znovu. My všichni jsme přece ten Modrý tým! Měli jsme velice slušnou šanci vyhrát. Od pádu vlády do léta jsme vymazali náskok ČSSD v preferencích. A i když nás oslabil vznik nové pravicové strany, TOP 09, v celkových součtech to pro středopravicovou vládu vypadalo dobře. Je tu snad někdo, kdo si myslí, že Jiří Paroubek torpédoval konání voleb, protože se opravdu bál rozhodnutí Ústavního soudu a ne právě tohoto obratu v poměru sil mezi pravicí a levicí? Myslím, že je to jasné. Ten okamžik, kdy předseda ČSSD opět porušil dané slovo, pro nás měl být okamžikem morálního vítězství. Okamžikem, kdy jsme si měli říci: "My to takhle nenecháme. My už konečně učiníme přítrž takovému hazardování s Českou republikou, s důvěrou občanů v demokracii, s vyhlídkami na slušnou budoucnost této země." Měl to být okamžik napínání modré plachty. My jsme ale místo pocitu odhodlání upadli do deprese. Místo do protivníka jsme se pustili do bratrovražedného boje. Připouštím, že na tomto nedorozumění mám i svůj díl viny. Jde o moje tolik diskutované složení poslaneckého mandátu. Nemyslím tím ale, že by chyba byla v samotném odstoupení. Naopak. Vy všichni nebo aspoň většina, si jistě pamatujete, že takovou situaci jsem již zažil. Že jsem před volbami v roce 2006 zcela vědomě a dobrovolně rok a půl neměl žádnou ústavní funkci. Umožnilo mi to více pracovat s ODS, pro ODS, umožnilo mi to více pracovat na programu, umožnilo mi to více pracovat s veřejností. A rozhodně mě to nepřipravilo o možnost prezentace politických názorů. Umím s touto situací žít a není to pro mě nic nového. Totéž platí i dnes. Necítím nějaký úbytek mediální pozornosti, někdy bohužel. Vliv diskuse ve Sněmovně na veřejné mínění se všeobecně přeceňuje. Na to, abych tak jako ostatní dostal svých deset vteřin ve večerních zprávách, nemusím přece deset hodin poslouchat řeči Paroubka, Ratha, Sobotky, myšleno samozřejmě Bohuslava, tentokrát a spol. Navíc tentokrát má to celé i morální rozměr. Chtěl jsem dát jasně najevo, že s paroubkizací české politiky nemám nic společného. Že ODS není jako ČSSD. Že nelze házet všechny politiky do jednoho pytle. Že ODS a já osobně své sliby plníme. Že tento rozměr mého rozhodnutí nevynikl, pokládám právě za svou chybu. Pokládám za chybu, že jsem vám své rozhodnutí dostatečně neobjasnil. Přímo v té chvíli to bylo těžké, nebyl na to čas. A v následné debatě se mi to ne docela podařilo. Problém tedy není v tom, že nesedím ve Sněmovně. Ale v tom, že okolnosti mého odchodu, zejména nedostatek informací, posílily pocity frustrace a beznaděje v ODS. To nás objektivně srazilo na pár týdnů dolů. Za to se hluboce omlouvám. Omlouvám se za svou náladu. Jak řekl velký manažer Jack Welch: "Nálada vůdce je nakažlivá". Omlouvám se tedy za svou slabost, kdy jsem dva týdny opravdu vážně přemýšlel, jak dál. A jestli vůbec chci jít dál. Jestli v situaci, tak jak se vytvořila a po všech těch letech, jestli mám ještě sílu napínat plachtu. Jestli mám ještě na to, být váš vůdce, nebo zda třeba sám tak trochu nečekám, až přestane foukat. Odpověď máte zde. Už jsem to dnes jednou řekl. Jsem tu. A jsem připraven nejen napnout plachtu, ale také, slovy Johanna Wolfganga Goetha, jednat podle toho, jací bychom mohli být a pomáhat nám v dosahování limitů.
Tento rok pro nás začal euforií. Poté se zlomil do frustrace. Zakončeme ho i díky tomuto kongresu opět když ne v euforii, tak alespoň pozitivně! Tento rok si přece zaslouží být oslaven. Zaslouží si být oslaven prací. Zaslouží si být oslaven prací ve prospěch svobody. Prací ve prospěch demokracie. Prací ve prospěch prosperity. Prací ve prospěch budoucnosti. Myslím tím jak práci pro tuto zemi a pro její občany, tak práci pro ODS a její členy. Dlouhý pochod za hodnotami My máme co slavit. Slavíme dvacet let svobody. Slavíme jubilejní 20. kongres ODS. A oslavme i budoucnost, předložme naši vizi pro Českou republiku do roku 2020. Vizi slušného a moderního státu. Jsme po celou dobu u toho. Po celých dvacet let jsme stranou, která jediná má nejen dost vůle, ale i dost síly k obraně svobody v této zemi. Chceme jí zůstat a nebo se chceme stát stranou druhého řádu? Stranou, která umí dělat politické obchody, ale neumí dělat politiku? Stranou, jejímž tmelem nejsou ideály, ale technologie moci? Stranou, která nerozšiřuje prostor svobody pro občany, ale privatizuje sama sebe? Chceme zůstat stranou, která bojuje s populistickým větrem, vanoucím nejen z české kotliny, nejen z evropského kontinentu, ale nyní už i ze Spojených států amerických? Nebo budeme v horším případě fňukat a v lepším čekat, až ten vítr ustane? Já jsem opakovaně pro to napnout plachty. Děláme to ostatně dvacet let. A podle toho, s jakým úsilím, s jakou vůlí a opravdovostí to děláme, se vyvíjí i život v této zemi. My přece jsme stranou aktivních lidí. My jsme stranou, která i v politice věří, že určující je strana nabídky, ne strana poptávky. Stranou, která věří v odpovědnost. Stranou, která věří, že rozhoduje síla myšlenky, ne momentální většina. Stranou, která věří, že ideály zavazují a že myšlenky mají důsledky. Nevymlouvejme se, že něco nejde, že to tak "lidé nechtějí". A nedělejme něco, o čem víme, že je špatné, jen proto, že to tak údajně "lidé chtějí". Takovou politiku dělat neumím, nechci a nebudu. Umím, chci a budu dělat politiku založenou na osobní odpovědnosti. Založenou na pravdě, za kterou osobně ručím. Politiku, která se snaží lidem pomáhat v tom, aby sami dosáhli svých limitů. Politiku, která lidem nenabízí almužny a žití přítomností, ale otevírá jim možnosti a dveře do budoucnosti. Politiku, která se nepřizpůsobuje, ani nediktuje. Politiku, která nežije jen z podstaty, nerve se jen o to, co tu je, nehraje hry s nulovým součtem. Ale vytváří nové příležitosti a šance. Toto pro mě znamená vůdcovství. Z tohoto úhlu pohledu tu chci také stručně zhodnotit dějiny naší polistopadové svobody. Jak se žilo v této zemi? Jaká v tom byla role ODS? Jaká v tom byla role našich hodnot a ideálů? Bez nároku na úplnost historického popisu bych oněch dvacet let rozdělil na pět etap. První etapou byly Roky obnovy, léta 1990 - 1993
Byly to roky budování parlamentních a tržních institucí, obhajoby "svobody a kapitalismu", prosazování tržních reforem. Byly to roky naděje, optimismu, ale i ochoty k utahování opasků. Byla to zlatá éra novodobé české pravice. Tím nemyslím jen polistopadovou éru. Ani nikdy za první republiky neměla pravicová politika takovou masovou a spontánní podporu, nikdy předtím se nepodařilo, aby pravicové, liberální ideje, utvářely celospolečenský étos. Byly to roky, kdy se podařilo uskutečnit důležité reformní kroky k budoucí prosperitě. Z těchto úspěchů těží Česká republika dodnes. Po první etapě ale přišla Druhá etapa, nazval bych jí, Roky úpadku v létech 1994 - 1997 Charakteristikou této doby bylo postupné opouštění reformního étosu, růst strachu ze sociálních dopadů reforem a zároveň nárůst neodůvodněného uspokojení. Nedokázali jsme využít příhodné společenské situace k urychlení reforem, naopak jsme je postupně úplně zastavili a ostrá rétorika jen cudně zakrývala fakt, že budujeme klasický socialistický stát blahobytu. Obrovskou chybou této doby navíc byla rezignace na budování právního státu. Nechali jsme si tak z ruky vyrazit jednu z nejmocnějších zbraní každé pravicové strany, jíž je vláda zákona a naopak dovolili, aby později byla mnohokrát použita proti nám. Právem, protože dodnes na občany doléhají problémy, na jejichž počátku stála naše tehdejší nečinnost. Toto období, kdy nám docházel dech, bylo zakončeno pádem vlády, který nebyl zaviněn ani opozicí, ani jednotlivci ve vlastních řadách, ale odporem koaličních partnerů a faktickým rozštěpením ODS. Přišla první vážná politická krize České republiky nazvaná Sarajevský puč. Pak už vcelku zaslouženě přišla Třetí etapa – Roky hanby, v létech 1998 - 2002 Oslabená a ponížená ODS dostala ještě v roce 1998 šanci. I přes naši prohru měla levice ve Sněmovně menšinu. Učinili jsme tehdy strategicky zásadně chybné s rozhodnutí, i když vynucené chováním nelevicových stran a dané pachutí zrady. Místo rozšiřování našeho koaličního potenciálu, místo prozíravého budování protiváhy sílící levici, jsme učinili politický obchod, který se pro nás ukázal v delším horizontu jako nevýhodný. V dané chvíli možná pocitově výhodná a jediná varianta, bránící hrozící marginalizaci strany, reálné dlouhodobě morální kolaps. Opoziční smlouva nám mravně zlomila páteř, posadila levici definitivně do sedla a dostala ODS do izolace. ODS mela sice vliv, což se počítá, ztratila poprvé hodnověrnost, což ji poznamenalo. Zato před ČSSD se perspektivně otevřely hned tři možnosti: spolupracovat směrem ke středu, směrem doleva, nebo velkým obloukem s ODS. Opoziční smlouva vytvořila pro nás mocensky velice nepříznivou situaci, se kterou se vypořádáváme dodnes. Navíc ohrozila i naši budoucnost, protože od nás odvrátila politické i mimopolitické spojence a znamenala devastaci, světě, div se, občanské společnosti. Nechali jsme si dokonce ukrást i samotný termín občanské společnosti. To není žádné pravdoláskové ptydepe. Ani sprosté slovo. V kapitalismu je tato přirozená struktura odjakživa živým pramenem pravicové politiky. My žijeme z lidí aktivních, přemýšlivých, schopných unést vlastní odpovědnost a zapojit se do mnoha různých aktivit. Naopak levice potřebuje málo strukturovanou, snadno manipulovatelnou masu, na kterou zabírá její marketingové vymývání mozků. My jsme jí umetli cestu a výsledkem byla zasloužená a hanebná prohra v roce 2002. Následovala Čtvrtá etapa, nazval bych jí – Roky naděje v létech 2003-2006 Po druhé porážce ve sněmovních volbách v řadě přišla v ODS katarze a změna vedení. Pro Českou republiku to byla ambivalentní doba. Na jedné straně světová konjunktura a úspěšné reformy z počátku 90. let přinesly slušný ekonomický růst. Na druhé straně přišla legislativní
smršť namířená proti občanským svobodám. Množství nových zákonů znamenalo růst byrokracie, nových povinností, zvyšování daní. Stát se začal rekordně zadlužovat. Daleko rychleji, než za Zemanova kabinetu, který přitom vládl v obtížnějších podmínkách. Ve stínu této špatné politiky se však už vzmáhala nová naděje. ODS se vrátila ke svým kořenům,ke svým původním hodnotám, k Poděbradským artikulům. Zároveň se nám dařilo hledat a nacházet širší občanskou podporu, rozšiřovat náš koaliční potenciál a nabízet naše pravicové zboží v přitažlivějším obalu. Vytvořili jsme propracovaný politický program, jehož základní teze jsou stále platné. Začali jsme – i když bohužel nedokončili – personální obnovu a profesionalizaci strany. Právem jsme pak dosáhli historického volebního vítězství. Následovala Pátá etapa – Roky bojů v letech 2006 - 2009 Po těžkých bojích a neuvěřitelných obstrukcích ze strany levice se nám podařilo doslova ze země vydupat trojkoaliční vládu. Vládu s křehkou podporou, vládu heterogenní, ale vládu odhodlanou a schopnou dohody. Tento kabinet, přes všechny potíže, které provázely jeho práci, pokládám za dlouhodobě obrovský přínos pro českou politiku. Pokládám ho za obrovský přínos, protože poprvé za dvacet let tu došlo k rehabilitaci koaliční spolupráce. A vlastně nejen za dvacet let, protože ani první republika neoplývala právě nejlepšími zkušenostmi s vládní spoluprací stran. Byla to vláda, která plnila, co slíbila, která dokázala i v těžkých podmínkách připravit a prosadit návrhy zákonů ze svého programového prohlášení. Po dlouhých letech, kdy byla česká politika ve spárech klientelismu a úzkých lobbistických zájmů, kdy byla hodnotově naprosto vyprázdněná, tak došlo k renesanci politiky jako takové. A věřím, že historici to jednou ocení, když už to nedokázala ocenit česká média. Ale možná to ocení i novináři, pokud si někdy udělají čas a budou jednotlivé éry hodnotit nikoli podle dobových tanečků a fám, ale systémově, na základě relevantních faktů. Tato vláda dokázala za 27 měsíců prosadit maximum nutného, ale také možného z reforem. Přibrzdila hrozivé zadlužování. Začala boj s korupcí. Zlepšila právní a podnikatelské prostředí. Stabilizovala zdravotnictví a učinila veřejné finance odolnější vůči krizi. Bohužel, hodně toho už také nestihla. Taky toho dost pokazila. Zejména už nedostala čas dotáhnout do konce boj s korupcí, změnit společenské klima a vrátit občanům víru v demokracii. Její pád navíc znamenal začátek nejhorší politické krize a krize důvěry v historii České republiky. Sami si odpovězte, do jaké míry jsme v uplynulých 20 letech naplňovali ony dva vůdcovské principy, které se prolínají tímto mým vystoupením. Kdy jsme opravdu vší silou napínali plachtu, kdy jsme jen pasivně čekali, až přestane foukat, kdy jsme fňukali s stěžovali si na vítr? A kdy jsme hledali limity, kdy jsme jednali podle toho, jaká může být budoucnost, ne podle toho, jaká je současnost? Nyní tedy vstupujeme do další éry. Do éry, která rozhodne, zda navážeme na roky 1990 až 1993 a 2003 až 2009. Nebo zda se vrátíme někam k rokům 1998-2002. Či zda bude ještě hůř a začneme se vracet před rok 1989. Přinejmenším hodnotově, když už je to snad ne úplně možné systémově. Proto bych rok 2010 nazval rokem rozhodnutí. Ano, Rok 2010 je rokem rozhodnutí Příští rok se konají volby, které určí, jak to dále bude s ODS, s pravicí a s touto zemí. Samozřejmě, že o každých volbách se mluví jako o volbách zlomových, zásadních, fatálních a
tak podobně. A to také vždycky jsou, přinejmenším proto, že volby rozhodují o změně vlády. Ale vždy jsou tu i nějaké specifické důvody. Z jakých důvodů jsou zásadní a přelomové volby v příštím roce? Tyto volby jsou zásadní, protože opět mohou rozhodnout o tom, zda se komunisté vrátí či nevrátí k moci. Jsou zásadní, protože ukáží, zda vznik TOP 09 celkově posílí, či oslabí pravici. Jsou zásadní, protože ukáží, zda ODS chce hrát o všechno, chce hrát o vítězství, nebo se spokojí s rolí slabšího partnera ve velké koalici. Nakonec, ale ve skutečnosti v první řadě, jsou tyto volby zásadní proto, že v příštích čtyřech letech musí naše země opravdu provést nutné reformy a modernizační změny. Musí se z konzumně orientované společnost proměnit na společnost investující do budoucnosti a do vzdělání. Musí zastavit růst dluhů. Musí obhájit své místo v euroatlantických strukturách. Musí posílit a definitivně ukotvit svobodu a demokracii. Nebo také to vše nemusí. To v případě, že ty volby nevyhrajeme. Proto tedy rok rozhodnutí. Rok, kdy se rozhodne, jaká bude další etapa. Já bych rád léta 2010 - 2020 nazval Roky nových šancí. Vy možná taky. Podívejme se na to, co můžeme a musíme my sami udělat, aby tomu tak bylo. Zvolili jsme jako horizont našeho uvažování rok 2020. Jednak to zapadá do tohoto dvacítkového výročí: 20 let svobody, 20. kongres ODS, Vize 2020. Jednak to má i praktické důvody. Desetileté období na jedné straně přesahuje krátký horizont jednoho volebního období. Na druhé straně je to ještě doba, do které ještě lze seriózně dohlédnout a neutíkat se buď k nesmyslným, či alibistickým předpovědím. Jaká tedy má být naše vize pro Českou republiku do roku 2020? Vy jste ve svých kongresových materiálech dostali koncepty této vize, rozdělené podle jednotlivých bloků. A právě v těchto blocích se bude dále diskutovat, bude se debatovat o tom, jak je dále rozvinout, budou se hledat konkrétní řešení a podobně. Na závěr pak přijmeme na základě této diskuse usnesení, která pro nás budou vodítkem v naší politické činnosti pro další období, podkladem pro sestavování programu a budou představovat onen silný mandát do následujících mesicu. Na mně nyní je, abych překlenul prostor mezi konceptem a ideovou debatou. Pokud nemám pouze provolávat hrdelní výkřiky, což se na ideový kongres nehodí, nemohu se vyhnout jisté popisnosti. Nicméně, pokusím se ji maximálně omezit. Nechci vás definitivně znudit a uspat. Chci vás nadchnout. Což na tomto kongresu možná půjde stěží, ale chci se o to pokusit. Opět si tu vypůjčím slova Johna C. Maxwella: "Vést druhé je záležitost srdce, ne hlavy." Ostatně zpráva předsedy beztak nemůže nahradit programovou debatu. Je na mně, abych zde určil směr cesty, východiska a cíle. Ale konkrétní kroky k dosažení těchto cílů musíme přijmout společně a po obsáhlé diskusi. Proto budu daleko spíše klást otázky, než nabízet hotové odpovědi. Obrana svobody Začnu touto sekcí, tímto blokem. Jaká je naše základní svoboda? Svoboda, daná nám všem bez rozdílu od narození? Je to bezpochyby svoboda odporovat zlu. Je to svoboda, kterou nám žádný tyranský režim nevezme. Ale na druhé straně nám ji ani demokracie nezaručí. Zárukou této svobody jsme my sami. Každý z nás musí mít odvahu postavit se proti zlu. Musíme mít odvahu vystoupit a nemlčet, když se děje bezpráví, když se děje křivda, když se děje zločin.
Je nutné si to připomínat i dvacet let po listopadu 1989. Je nutné si to připomínat, aby naše děti za dvacet let mohly také slavit život ve svobodě. Aby měly co slavit. Jak řekl americký prezident a jeden z otců zakladatelů Thomas Jefferson "Vše, co potřebuje tyranie, aby získala pevnou půdu pod nohama, je, když lidé dobré vůle zůstanou zticha." Moje první otázka pro kongresovou debatu tedy zní: "Co jsme ochotni udělat, co uděláme pro to, aby zlo nevítězilo?" Druhou otázkou je vztah svobody a bezpečí. Musíme bránit svobodu před zločinci, tyranskými režimy a teroristy. Ale musíme se také bránit před státem, který ve jménu ochrany našeho bezpečí ohrožuje naše občanské svobody. Oba tyto aspekty svobody postihují slova státníka Benjamina Franclina, které znáte: "Kdo se vzdá svobody kvůli bezpečí, nezaslouží si ani svobodu, ani bezpečí". Moje druhá otázka proto zní: "Co uděláme pro to, aby český stát účinně bránil bezpečí doma i ve světě, a zároveň neomezoval občanské svobody?" A to je samozřejmě o každém kamerovém systému ve městě, o tom velkém bratrovi, kterého někdy definujeme velmi složitě. Další svobodou hodnou našeho zájmu je ochrana soukromí. Nemůžeme mlčky přihlížet tomu, jak levičáci, populisté a radikální aktivisté neustále rozšiřují definici veřejného zájmu. Samozřejmě na úkor zájmů soukromých. Bohužel se to děje i za přispění médií, která v každém kroku na omezení nadbytečných zásahů do soukromí vidí snahu ochránit podvodníky a tuneláře. Zde nemusím sahat k citaci zahraničních myslitelů. Stačí použít jeden z našich Poděbradských artikulů: "Soukromí je nedotknutelné a budeme ho chránit". Má třetí otázka je tedy jasná: "Co uděláme pro ochranu soukromí?" Dalším bodem je vztah svobody a odpovědnosti. Musíme bojovat proti všeobecnému úpadku osobní odpovědnosti. Musíme bojovat proti tomu, že dvacet let od listopadu 1989 si šedesát procent lidí myslí, že jejich štěstí má zaručit vláda. Musíme bojovat proti neodpovědnosti politiků, kteří se vymlouvají právě na tyto průzkumy veřejného mínění. Kteří říkají, že budou bránit tuto zemi před reálnými hrozbami jen v případě, že s tím většina bude souhlasit. Musíme žádat po novinářích, aby spolu se svobodou slova přijali i odpovědnost za zásahy do individuálních svobod. Musíme bránit expanzi soudců, kteří překračují mantinely dělby moci ve státě a činí rozhodnutí, za jejichž dopady neodpovídají. Bez odpovědnosti jsou všechny demokratické instituce prázdnou skořápkou a ústava cárem papíru. Bez odpovědnosti není skutečné svobody. S velkým povděkem zde použiji slova našeho velkého státníka Václava Bendy: "Neexistuje absolutní a zcela neodpovědná svoboda, protože každá taková svoboda se velmi rychle obrací v otroctví." Moje čtvrtá otázka pro kongres zní: "Co uděláme pro to aby odpovědnost v této zemi přestala ztrácet půdu pod nohama?" Pátým aspektem svobody, o němž se budeme bavit, je otázka tolerance. Tento princip je v posledních letech chápán poněkud jednostranně. Tedy jako tolerance většiny k menšině. Zapomíná se už na toleranci menšiny k hodnotám většiny. Což zpětně podkopává ochotu a vůli většiny k toleranci opačné. Jsem přesvědčen, že k tomu, abychom dosáhli skutečné
tolerance k menšině, musíme začít více zdůrazňovat respekt k většinovým hodnotám, k hodnotám naší civilizace. Pak chtějme po většině více tolerance. Tolerance přece znamená vládu zákona. Zákon, který měří spravedlivě a každému stejně, který zaručuje každému stejná práva a povinnosti, z principu také vylučuje diskriminaci. Nechť si tedy každý činí, co je mu libo, pokud tím neomezuje druhé. K tomuto pojetí tolerance se hodí klasické liberální krédo: Moje svoboda se rozmáchnout končí u sousedovy brady. Zlovolný zásah sousedova obličeje nelze omluvit žádnou kulturní odlišností, či potřebou pozitivní diskriminace. Už ta slova "pozitivní" a "diskriminace" jsou ve zjevném rozporu. Moje pátá otázka tedy zní: "Co uděláme pro to, aby princip tolerance nebyl vytlačen principem diskriminace, byť pozitivní?" Konečně šestým – a hodně obsáhlým - debatním okruhem spojeným se svobodou, je efektivní stát. Je smutnou pravdou, že moderní demokratické státy disponují mohutnou byrokratickou mašinérií, která ve jménu páchání dobra zotročuje lidi daleko efektivněji, než středověcí vladaři. Trefně to vystihl Ronald Reagan: "Co se hýbe, je třeba zdanit. Když se to ještě hýbe, je třeba to zregulovat. Když se to přestane hýbat, začněme to dotovat." Zvykli jsme si na pečovatelský stát. Zvykli jsme si na to, že nám dává vše, co chceme. Ale pozor, jak řekl americký konzervativní politik Barry Goldwater: "Vláda, která je dost silná na to, aby vám dala všechno, co chcete, je také dost silná na to, aby vám to všechno vzala." Proto na závěr bloku věnovaného svobodě kladu svou šestou otázku: "Co uděláme pro to, abychom efektivně bránili svobodu občanů před expanzivním státem?" Obrana svobody je základní hodnotou ODS i základní hodnotou sametové revoluce. Svoboda a odpovědnost jsou ale stále více vytlačovány populismem a neodpovědností. Bránit svobodu, bránit nové cestě do otroctví i v tom vidím vůdcovství. Česká republika v Evropě a ve světě Druhou ideovou sekcí je postavení České republiky v Evropě a ve světě. Začnu Evropskou unií. Občanská demokratická strana je a já to často říkám na sněmech, jednou z nejpravicovějších relevantních stran v celé Evropě. Dokazuje to mimo jiné i naše příslušnost k ECR Group k britským konzervativcům a reformistům v Evropském parlamentu. Tuto frakci jsme spolu s britskými Toryii a polskou stranou Právo a spravedlnost zakládali. Vedle britských konzervativců jsme v ní nejkonsolidovanější stranou s nejdelší historií. Napravo od nás už je v Evropské unii jenom zeď. Nebo nevýznamná, okrajová uskupení. Říkám to zde proto, abych hned v zárodku utnul flagelantské nářky nad tím, jak údajně v EU, nebo doma zrazujeme naše pravicové hodnoty. Kdo to říká, tak buď vůbec nebere v potaz českou ale hlavně evropskou realitu. Nebo to říká se zlým úmyslem. ODS je unikátním projektem mimo jiné a také právě proto, ze na rozdíl od ostatních tzv. Pravicových stran široko daleko je autentickou liberálně-konzervativní formaci bez znaku nacionalismu a populismu. Říkám zatím. Evropa prostě nejsou spojené státy. Demokraté, v USA považovaní za levici, by v Evropské unii zaujali místo nalevo vedle Torryů a ODS, ale daleko před stranami Evropské lidové
strany. Republikáni na kontinentu žádní nejsou – jakkoli je považujeme za své ideové spojence. Taková je situace. My nad ní nefňukáme. Ani nečekáme, až přestane foukat. Odvážně jsme napnuli plachtu a založili ECR Group. Co více bychom teď měli dělat? Vystoupit z EU? A jak bychom si tím pomohli? Naši mezinárodní realitu určuje zejména vztah mezi EU a Ruskem. Jak řekl Wellington, střední Evropa, to je ten podivný prostor mezi Německem a Ruskem. My se z tohoto prostoru nemůžeme nijak zázračně vymknout. A mělo by nás velice znepokojovat, když významní politici jezdí demonstrovat svou podporu ruskému režimu. A to jak čeští, tak mnozí evropští. Je to přece režim autoritativní. Je to režim, který nechává lidem jen takovou svobodu, aby si nad nimi udržel kontrolu. Je to režim, který neuznává svobodu slova v evropském pojetí. A nakonec ani svobodu podnikání. Naprosto chápu obavy Václava Klause před silným Bruselem. Ale naprosto nerozumím jeho obdivu k silné Moskvě. Nemůžeme nahradit Brusel Moskvou. To by byla sebevražda. Naší jedinou šancí je aktivně působit v Evropské unii. Aby se sama nezměnila v impérium. Aby nepokukovala po Rusku. Protože právě to mnozí evropští politici dělají. Často ti samí, kteří prosazují tužší integraci a federalizaci, kteří razí heslo "big is beautiful". Naším zájmem je, aby EU byla prostorem svobody a tvořila Rusku protiváhu. O to se maximálně snažíme, seč nám síly stačí, možná nejsou velké, ale dají se skládat. Centralistická unie je pro nás potenciální hrozbou. Závislost na Rusku je pro nás hrozbou aktuální. Potřebujeme být ukotveni v evropském civilizačním prostoru. Cenou, daní za to jsou různá bruselská omezení včetně Lisabonské smlouvy. Moje první otázka pro zahraniční sekci tedy zní: "Co můžeme a musíme udělat pro zachování svobody v Evropském prostoru, pro zabránění v posunu do sféry ruského vlivu a jakou cenu jsme ochotni platit za členství v EU?" Když se podíváme za Evropskou unii, pak naším hlavním zájmem je udržet pozornost USA k tomuto regionu. Dosavadní přístup nové americké administrativy, která více sází na vztahy s Ruskem a Asií, je pro nás nebezpečný. Je v tom kus ironie. Když se bývalý prezident Bush dovolával spojenectví s Evropou, Evropa se k němu obracela zády. Teď, kdy nastoupil mnohými evropskými politiky vysněný prezident Obama, vzkazuje jeho vláda Evropanům: "pomožte si sami". Poslední vyjádření Zbignieva Brzezinskeho to dokumentuji naprosto jasně. Toto není politika, která by nás mohla těšit. Prozíravá zahraniční politika nemůže být založena na primitivní aritmetice: Asie jde nahoru, Evropa dolů, musíme se proto spojit s Asií. Euroatlantická vazba, která poutá EU a USA, je přeci něčím daleko víc, než znaménkem momentálního hospodářského růstu. Jistě, hospodářská rovnováha se mění v neprospěch západní civilizace. Ale rozpad euroatlantické vazby by tento propad jedině urychlil. Musíme udělat vše pro to, aby k tomu nedošlo. Potřebujeme americké spojenectví. A to jak v bezpečnostní, tak ekonomické sféře. Evropa se nikdy bez Spojených států sama neubránila. A globální změny ekonomické síly, kdy se stále více prosazují země, které s námi nesdílejí stejné civilizační hodnoty, dále podtrhují potřebu hospodářské spolupráce. Zde je tedy moje druhá otázka pro zahraniční sekci: "Co uděláme pro zachování a posílení euroatlantické vazby?"
Ve třetím koši zahraničně politických problémů zbývají ještě takové otázky, jako energetická bezpečnost, mírové mise, liberalizace světového obchodu, migrace, ochrana ovzduší... Nebudu je už zde podrobně probírat. Všechny tyto otázky spojuje vztah mezi svobodou a bezpečností. Proboha, jenom se přestaňme štítit jedné z nejkonzervativnějších hodnot a tou je zachování prostředí pro život. Proto za třetí položím zahraniční sekci hromadnou otázku: "Jak promítneme naši oddanost svobodě, do řešení všech zahraničně politických a bezpečnostních problémů?" Zahraniční politika je obvykle stranou hlavního mediálního zájmu i stranou zájmu voličů. My však dobře víme, že záruky naší svobody, bezpečí a prosperity vždy ležely, leží a budou ležet za hranicemi České republiky. Prozíravá zahraniční politika, udržování a posilování spojeneckých vazeb, uvědomování si citlivosti multipolární rovnováhy mezi EU, USA, Ruskem a Čínou a tak dál, obrana lidských práv ve světě, to je pro mě vůdcovství. Vzdělaná a konkurenceschopná země Třetí sekcí je vzdělaná a konkurenceschopná země. Tuto sekci považuji za klíčovou. Je to sekce ekonomická. Jsem si jist, že otázky obrany svobody a zahraniční politiky zvládáme s naprostým přehledem. Ale podpora vzdělání, výzkumu a inovací onen znalostní trojúhelník, znovu prosté slovo, je pro nás stále tak trochu novinkou. Přitom zde leží klíč k budoucnosti. Zde leží klíč k zachování naší svobody a zvýšení hospodářské síly. Jestliže na globální úrovni prohráváme v konkurenci s Čínou, či Indií, je to právě proto, že nedokážeme tak jako v minulých stoletích využívat naši hlavní komparativní výhodu. Sázka na inovace, na investice do výzkumu a vzdělání, učinila Evropu dříve světovou mocností. To dnes platí ještě více, než ve středověku. V globální ekonomice se dále zesilují naše komparativní nevýhody: nedostatek nerostných surovin, drahá pracovní síla, vysoké sociální standardy. Co s tím budeme dělat? Nechceme a nemůžeme jít cestou snižování mezd a sociální ochrany pracovníků. Nerostné suroviny si nikde neopatříme. Jedinou schůdnou cestou jsou investice do vzdělání, do vědy, do inovací. Nemá smysl bojovat o zachování výrob s nízkou přidanou hodnotou. Naopak. Laciné montovny ať se přesouvají dále na východ. Pro naše pracovníky musíme připravit lepší příležitosti a k tomu právě využijeme uvolněný prostor a potenciál. Potřebujeme reformy vysokého školství, vědy a výzkumu. Za prvé musíme mít daleko větší množství studentů bakalářských oborů, kteří budou schopni pracovat v sofistikovaných výrobách a službách. Za druhé potřebujeme špičkové výzkumné univerzity, které poskytnou vzdělání na nejvyšší úrovni a dají vzniknout novým objevům, patentům a vynálezům. A za třetí potřebujeme větší sepjetí mezi výzkumem a praxí, potřebujeme větší spolupráci firem a univerzit. Tak aby se vědecké poznatky proměnily v nové technologie, aby se zvyšoval inovační potenciál země. Za čtvrté potřebujeme zavést systém celoživotního vzdělávání dospělých. Jen tak je možné udržet si dostatečně kvalifikovanou pracovní sílu. Samozřejmě, jedna věc je připravit samotné reformy, druhá uvést je do praxe. Kromě toho základním předpokladem pro splnění našich cílů v oblasti vzdělání a konkurenceschopnosti je dostatek peněž. A to nejen veřejných, ale hlavně a především soukromých. K tomu všemu potřebujeme mít širokou podporu občanů, studentů a akademiků. Už jsme na to narazili. Proto se sekce vzdělávání a konkurenceschopnosti ptám: "Jaká bude naše strategie, náš postup,
naše řazení kroků, abychom mohli v praxi naplnit náš cíl modernizovat Českou republiku, zvýšit její vzdělanost a inovační potenciál?" Hlavní brzdou, která brání větším investicím do vzdělání a vědy, je orientace společnosti na okamžitý konzum. Přitom je tisíciletími ověřeno, že každá společnost je tak bohatá, do jaké míry dokáže odložit svou spotřebu a investovat tyto prostředky do vlastní budoucnosti. Přeměnit rozmařilou konzumní společnost státu blahobytu na rozumnou společnost, která své zdroje neprojídá, ale investuje je, v tom vidím vůdcovství. Nové civilizační výzvy – řešení pro budoucnost Čtvrtou sekcí jsou nové civilizační výzvy - řešení pro budoucnost. Dalo by se také říci, že jde o sekci věnovanou předpokladům dlouhodobé, makroekonomické stability země. Jde o staré známé evergreeny. O reformy důchodového systému, sociálního systému, pracovního trhu, zdravotnictví, o fiskální reformu. Tyto otázky tvoří dlouhodobě páteř politického soupeření. Pokládám to za smutný doklad neodpovědnosti a populismu levice. Levice není ochotná připustit, že zajištění dlouhodobých předpokladů stability a prosperity země nemůže být obětováno ideologickým předsudkům a snaze koupit si vítězství v příštích volbách. Není ochotná učinit s námi férovou dohodu. Dohodu, z níž by neprofitovala žádná strana. Ale ze které by dlouhodobě profitovali všichni čeští občané. Jsem si jist, že tato sekce přinese realistická řešení zmíněných okruhů problémů. Co mě ale trápí, je právě široká podpora těchto kroků, aby se systém neměnil po každých volbách. Zatím jsme se zasekli dokonce i u mírných, parametrických změn v důchodovém systému. Změn, které i ČSSD už jednou odsouhlasila. Naše úspěšná zdravotní reforma se stala politickým propadákem. Za stabilizaci veřejných financí nám nikdo nezatleskal. Jistý úspěch jsme měli jen se sociální reformou, která vyloučila část černých pasažérů. Proto se podobně jako sekce vzdělání a konkurenceschopnost ptám sekce nové civilizační výzvy: "Jaké navrhneme řazení kroků, jejich objasňování a prosazování, abychom nepohřbili jak nutné reformy, tak naše politické šance?" Na tom, že neustálé odkládání reforem je špatné, se víceméně shodnou všichni. V soukromých rozhovorech dokonce i sociální demokraté. Zároveň však cynicky dodávají, že rozhodně nic takového prosazovat nebudou, protože "lidé to nikdy nepřijmou". Zde se vrátím ke Goethovi. Vůdcovství pro mě opravdu znamená vidět svět, jaký by mohl být, ne takový jaký je. Znamená pro mě snahu lidem neškodit, ale umožnit jim dojít až na samý limit možností. Možná to na první pohled vypadá na "Mission impossible". Ale není tomu tak. Jestliže platí, že politika je uměním možného, pak to přece nemůže znamenat, že se bude dělat jen to, co projde přes spojení průměru s podprůměrem. Musíme se snažit, abychom vždy dali dohromady většinu složenou z nadprůměru a průměru. Nemůžeme se příliš vzdálit od našich voličů, to demokracie neodpouští. Ale musí nám jít o to, abychom táhli zemi alespoň o malý kousek vzhůru, nad její momentální možnosti, nad její momentální průměr. Hlavně ne dolů. Vnitřní záležitosti ODS
Když jsem tu zmínil "mission impossible", je to možná vhodný úvod k bloku vnitřní záležitosti ODS. Samozřejmě žertuji. Ale vše, co tu bylo řečeno o našich plánech a vizích, zmizí v propadlišti, pokud ODS nebude schopná tyto cíle naplňovat. Jestliže chceme moderní a slušnou zemi, musí být také ODS moderní a slušnou stranou. Jestliže prosazujeme ve veřejném životě svobodu a odpovědnost, musí se tyto hodnoty prosazovat i v naší vlastní straně. Půjdu rovnou k věci. Naším nejakutnějším problémem je přijímání černých duší. Potažmo regionalizace, privatizace politiky ODS. A chci jasně říci, že tady nejde o nějaký boj Topolánka s regionálními kmotry, jak ho nazývají média. Já nekádruji regionální politiky. Já nemíním zasahovat do pravomocí regionů. Já nijak nezpochybňuji, že každý region má své místní vůdce, má ty, kteří za něj mluví. A neptám se: "Kdo za vás mluví?" Ptám se: "Byli vaši zástupci vybráni na základě svobodné a férové soutěže, nebo ne? Respektujete potřebu jednotné celostátní politiky, nebo ne? Jste solidární s ostatními regiony, nebo ne?" To jsou podstatné věci. Pokud to takto nefunguje, je třeba to změnit. Ne proto, že se mi nelíbí Franta, nebo Pepa. Ale protože jinak čeká ODS katastrofa. Změny, které navrhuje grémium, částečně výkonná rada i já, jsou systémové a rozhodně nejsou motivovány nějakými mými osobními pocity. Ostatně v platnost beztak vstoupí až po volbách. Ve kterých buď uspějeme - a pak mou pozici nikdo a nic nezpochybní v dané chvíli. Nebo nezvítězíme a budeme v opozici. A pak odejdu sám a bez nějakého donucování. Konkrétní podobu nutných změn musíme ještě dopracovat. Ale chci tu otevřeně sdělit mou představu o jejich principech. 1. Otázka zbavení členství. Je nepochybné, že musíme zůstat demokratickou stranou, z níž se nevylučuje na základě nelibosti vůdce s tím či oním. Na druhé straně se jasně ukázalo, že pokud místní sdružení nevyloučí člena, který si podle stanov i silně většinového názoru vyloučení zaslouží, nemáme žádný nástroj, jak sjednat nápravu. Je proto třeba možnosti vylučování doplnit. Stejně je třeba řešit otázku délky karanténní doby, po kterou se dotyčný nemůže přihlásit znovu. 2. Otázka kongresových delegátů z řad poslaneckého a senátního klubu. Je třeba provést změnu tak, aby podmínkou bylo, že delegáti jsou členy klubu a zároveň byli zvoleni za ODS. Abychom se vyhnuli účasti těch, kteří za nás sice byli zvoleni, ale již nás opustili. 3. Otázka černých duší. Zde rychlé a snadné řešení neexistuje. Respektive každé řešení se dá obejít. V zásadě jsou dvě možnosti, Jednak invazivní. V případě, kdy se náhle zvýší počet členů místního sdružení na čtyřnásobek a jde o jasný podvod, tak Výkonná rada musí využít své pravomoci a odebrat licenci. Není nikdo jiný. Neinvazivní metody spočívají v návrhu různých kvót a stropů. Jsem k jejich dopadu skeptický. Obcházení nezabrání, slušné šikanuje a reguluje. Co se týká delegací na kongres, bylo by dobré přijmout změny v tom smyslu, jak jsou navrženy, že počty delegátů se neodvíjejí od počtu členů, ale od velikosti vlastně regionu, od počtu voličů v posledních volbách. Ať už absolutních, nebo lépe relativních, vztažených k celkovému počtu voličů v regionu, tzn. počet voličů v regionu a počet námi získaných voličů v regionu. Ten princip zamezuje náborům a řeší i určitou motivaci, přičemž nediskriminuje regiony, které například prohrají volby, ale přitom získají ten počet voličů. Počet delegátů kongresu by pak mohl být pevně stanoven na pět set, to je víc jak dnes. Mimo jiné proto, aby se regiony necítily tímto opatřením diskvalifikovány.
4. Konečně čtvrtým problémem, na který upozorňoval už Václav Klaus, je regionalizace ODS. Ta se kvůli v podstatě administrativnímu rozdělení země rozpadla na čtrnáct různých organizací. Ty často prosazují své vlastní zájmy na úkor zájmů společných, mají různé programy a přístupy a dokonce chtěly mít i své vlastní kampaně v celostátních volbách. V tom je potřeba sjednat pořádek. Aniž by centrum zasahovalo do místních záležitostí, je třeba zajistit, aby v zásadních věcech ODS vystupovala jednotně, aby uměla všude prosazovat svůj celostátní program. S tím souvisejí i takové otázky, jako je profesionalizace manažerské sítě či jednotná pravidla pro nominace, jednotné volební a jednací řády a nezbytně nutná míra centralizace zaručující přežít. Jsem přesvědčen, že všechny tyto návrhy jsou návrhy rozumné. Nemáme přece pouze problémy mezi centrem a regiony. I mezi regiony panuje řevnivost, ty bohatší a s větším počtem členů mají tendenci přehlížet ty chudší a méně početné. Musíme zajistit, aby všude v ODS platila stejná pravidla, abychom uměli garantovat občanům stejnou politiku v Praze, jako na Severní Moravě, aby zde byla nějaká základní solidarita mezi regiony. Jinak jako významná celostátní síla prostě skončíme. Pochybuji, že by to bylo v zájmu samotných regionů. Nemluvě o tom, že když nezajistíme uvnitř strany pro všechny svobodu a rovné možnosti uplatnění, pak nám ty nejperspektivnější lidi nakonec odláká Karel Schwarzenberg TOP 09. Znovu opakuji, nechci nikoho kádrovat, nebo ostrakizovat. Jen bojuji za otevřenost ODS. Použiji zde další citát o vůdcovství. Tentokrát jde o slova Theodora Roosevelta: "Nejlepší vedoucí je ten, kdo má talent vybrat ty správné lidi a dostatek důvěry dát jim příležitost, aby ukázali, co umí." A to stávající struktura ODS na všech stupních ne vždy zaručuje. Je správné to změnit? Určitě ano. Pravice 2020 Je to dlouhé, uznávám. Ale nebojte, už se blížím k závěru. Chci tu ještě říci pár slov o budoucnosti pravice. Obšírně jsem se tomu věnoval už na minulém kongresu. Tak teď už jen stručně a na základě nových skutečností. Ostatně ony nové skutečnosti nijak neoslabily to, co jsem říkal loni. Naopak to podtrhly. Musíme si opravdu uvědomit, že skončila doba, kdy jsme mohli počítat s rozdělením levice na systémovou a nesystémovou. Do boje se spojenou ČSSD a KSČM nemůžeme jít nikdy sami. Kromě opory v občanské společnosti a malých stranách, o což se snažíme, potřebujeme i silné parlamentní spojence. Naším nejpřirozenějším partnerem je náš největší konkurent – TOP 09. Samozřejmě, že nám to výrazně ztěžuje možnost zvítězit ve volbách. Daleko více, než dříve se rozdělují pravicové hlasy. Doplácíme na to, že nespokojenost s politikou je větší, než kdykoli v minulosti. Obrací se proti oběma velkým stranám. Ale při tradičně větší citlivosti pravicových voličů více postihuje nás, než ČSSD. A dodávám, že každá naše chyba, že každé naše zaváhání v dosahování cílů, o kterých jsem tu mluvil, naši nevýhodu zvětšuje. Jaké jsou naše možnosti? Rozdělil bych je na taktické a strategické, nebo krátkodobé a dlouhodobé, chcete-li. Krátkodobě musíme klást daleko větší důraz na rehabilitaci demokratické politiky a na boj s korupcí. To jsou problémy, které lidi trápí ze všeho nejvíce, dokonce více než krize. Právem. A každá nová strana, s níž lidé nemají žádné zkušenosti, z
této spontánní vlny profituje. Proto se opravdu snažme o to, udělat si pořádek ve vlastních řadách. A nezaplétejme se s ČSSD, nezavdávejme ani tu nejmenší záminku ke spekulacím o velké koalici. To by bylo smrtící. Dlouhodobě pak vidím jedinou cestu. Musíme, pokud to bude možné, uskutečnit náš dlouhodobý plán a spojit celé středopravé spektrum pod jednu střechu. Je škoda, že se nám to nepodařilo již nyní a přicházíme tak o voliče. Ale můžeme být rádi, že i přes silnou pozici TOP 09 a naši rozhádanost z poslední doby držíme vyrovnanou pozici s ČSSD. A že v celkových součtech nad levicí mírně vedeme. Ale dlouhodobě nemáme šanci. Preference ČSSD i KSČM jsou velice stabilní a jejich spolupráce v případě úspěchu téměř jistá. Naše neschopnost k sobě připoutat nesocialistické strany by pak vedla k rozdrobení a tříštění sil. Pokud bychom navíc byli podezřelí, že to hrajeme na velkou koalici, dostaneme se znovu do izolace. Mohlo by se stát, že nebudeme schopni zabránit nejen vládě levice, ale ani opakování koalice ČSSD se středopravými stranami. Řekl jsem v úvodu, že naším posláním je vést. Pokud chceme být nadále lídrem pravice, musíme se poučit. Ze všech chyb z 90. let i ze všech našich chyb dnešních. Musíme umět zúročit výsledky tohoto ideového kongresu a uplatnit je v naší politice. Včetně těch z pátého bloku: ODS musí sloužit k prosazování obecných hodnot a idejí, ne soukromých zájmů. A musíme si udržet svou pozici lídra pravice. Nejde tu jen o nás. Jestliže největšími problémy v očích občanů jsou korupce a stav politiky, pak řešení je dvojí. To jednodušší, které nabídne ČSSD, bude sázet na populismus a vládu pevné ruky. To naše, obtížnější sází na vůdcovství a slušný stát. Naše řešení klade na občany větší nároky, ale je pro ně dlouhodobě výhodnější. Udělejme všechno pro to, aby se prosadilo. Závěr jsem si nechal otevřený. Přeci jenom jsem musel počítat s tím, že v úvodu dojde k něčemu, na co budu muset reagovat. V závěru tedy jenom vyzývám. Pojďme, proboha, pojďme se spojit na tom, na čem jsme vznikli, co reprezentujeme a co chceme reprezentovat i do budoucna. Napněme plachty, pojďme společně, všichni společně představit našim občanům naši vizi 2020, pojďme vyhrát volby. Děkuji za pozornost. Ing. Mirek Topolánek, předseda ODS
