Vážení a milí čtenáři,

HUDEBNÍ ROZHLEDY

Ú V O D N Í K

5/2005

Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Jan Vičar, Roman Dykast Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. (šéfredaktor): 251 554 088 tel. (redakce): 251 550 208, 251 552 425 tel. (sekretariát): 251 554 089 fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Šustekova 8,P.O.Box 169 830 00 Bratislava Cena: 50 SK tel.: 67 20 19 21-22 – časopisy 67 20 19 31-33 – předplatné fax: 67 20 19 10, 20, 30 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902 Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio Domino Plus s.r.o., Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 8. 4. 2005 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Matthias Goerne Foto archív

Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas...

V

ážení a milí čtenáři, snad žádný jiný měsíc v roce nedokázal tolik okouzlit, zaujmout, podnítit a inspirovat umělce všeho druhu jako máj nebo-li květen... Vždyť ono barevné a barvité, opojnou vůní vydechující slovo květ má dokonce – byť velmi čitelně – zašifrováno ve svém českém názvu. Vskutku dobře věděli naši předkové, co činí, když si místo cize znějícího a jejich uším vcelku nic neříkajícího slova máj zvolili právě květen. Tento měsíc barev a vůní, lásky a radosti, nové naděje a nového života neoslovil pouze niterně rozervané básníky, jako byl právě Karel Hynek Mácha (1810 – 1836), jehož slavné verše jsme použili v úvodu, ale stal se inspirací i celé řadě skladatelů (za všechny vzpomeňme např. na Vítězslava Nováka a jeho Májovou symfonii či klavírní cyklus Můj máj), prozaiků, dramatiků, sochařů i malířů všech období. Do mé paměti se nesmazatelně vryly především obrázky Josefa Lady, malíře snad nejčeštějšího, oceňovaného i samotným Pablem Picassem, který o něm prohlásil, že zachází s formou stejně svobodně jako on sám. Květnová inspirace se v obsáhlém Ladově díle objevuje dokonce hned několikrát, ať už je to na obrázcích Vláčení, Jaro s dětmi či Krajánek. Právě posledně jmenovaná kresbička přináší typicky ladovské téma vydechující klid a pohodu, jež jsou takřka hmatatelné... Na obzoru tmavý les, před ním na pahorku venkovský kostelík, u rybníka se stavidlem starý mlýn a po cestě k němu vedoucí kráčí potulný krajánek. A všude kolem běloskvoucí koruny rozkvetlých stromů... I zakladatelé Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, shromáždění kolem Rafaela Kubelíka, si před 59 lety vybrali za období vhodné pro připravované hudební hody, kterých si letos můžeme užívat již po šedesáté, právě květen. V tomto roce, tedy v rámci jeho jubilejního 60. ročníku, se můžeme např. těšit nejen na jedno z nejvýznamnějších symfonických těles současnosti London Symphony Orchestra a Sira Colina Davise, s nímž jsme vám zprostředkovali rozhovor již v minulém čísle Hudebních rozhledů, ale i na řadu vynikajících sólistů v čele s houslistou Gilem Shahamem a klavíristy Alfredem Brendelem, Mikhailem Rudym, Richardem Goodem a Angelou Hewitt. Stranou zájmu jistě nezůstane ani hvězdný pěvecký čtyřlístek Anna Sofie von Otter, Emma Kirkby, Dagmar Pecková či Matthias Goerne, o němž se nemálo zajímavostí dozvíte z rozhovoru, otištěném hned na následujících stránkách. Hvězdný třpyt slávy však provází i dirigenta Marisse Jansonse, který se letos postaví do čela Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu v závěru festivalu, a umělce z oblasti jiných hudebních žánrů, jazzového pianistu Herbie Hancocka nebo talentovanou a ve světě dnes již velmi populární sitáristku Anušku Šankar. Pokud se na její koncert chystáte, neza-

1

pomeňte si v rubrice Horizont přečíst příspěvek z pera Eleny Kubičkové, v němž nejen charakterizuje Anuščino vystoupení jako synkrezi indické a evropské kultury, ale rovněž zde alespoň rámcově složitá pravidla indické klasiky přibližuje. Z dalších mimořádných událostí připravovaných na květen, o kterých se však již dočtete v tomto čísle, stojí rozhodně za zmínku premiéra Rusalky ve Státní opeře Praha v titulní roli s Evou Urbanovou a první uvedení Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův v Národním divadle, z něhož na tento měsíc připadá Siegfried a Soumrak bohů a v průběhu jednoho týdne ještě druhé kompletní uvedení v rámci Pražského jara. Kromě těchto materiálů a již jmenovaného rozhovoru s Matthiasem Goernem a článku o klasické hudbě Indie se můžete, milí čtenáři, těšit na další pokračování seriálu Česká operní divadla, kde se tentokrát dočtete o Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, i na recenze vystoupení Ramóna Vargase, José van Dama a světových premiér oper Montezuma v pražském Národním divadle a La Roulette ve Státní opeře Praha, či na bohatou rubriku Zahraničí. Tentokrát v ní kromě slovenského hlavního města zavítáme do Německa, v němž mj. navštívíme Norimberk, Drážďany, Chemnitz a Lipsko, a do Budapešti, kde se 14. března v rámci slavnostního otevření nové budovy Paláce umění přítomní hosté seznámili i s Národním koncertním sálem pro téměř 1700 návštěvníků. Nesmím zapomenout ani na další rozhovor v Gramorevue, jehož hlavním protagonistou je tentokrát houslista Pavel Eret, který 16. května představí na Nebozízku svoje nové CD s díly Eugèna Ysaÿe, Arthura Honeggera a Sergeje Prokofjeva a o osm dnů později vystoupí na Pražském jaru, kde mj. představí českou premiéru díla Eleuteria Lovreglia. A co pro vás připravujeme, vážení čtenáři, na příště? Zhodnocení šesti koncertů přehlídky Pražské premiéry 2005, samozřejmě recenzi vystoupení Luciana Pavarottiho a články o dvou blížících se letních festivalech v Litomyšli a Českém Krumlově. Doufáme, že vás potěší i poutavé vyprávění Oldřicha Kašpara o Václavu Holanu Rovenském či studie Jiřího Kopeckého, zamýšlející se nad přínosem Otakara Hostinského a článek Jaroslava Smolky o slavných klavíristech, kteří vystoupili na pódiu Dvořákovy síně.

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Z

O B S A H U

P

o třech letech se letos na Pražském jaru opět objeví vynikající německý barytonista Matthias Goerne. Vzpomeneme-li si na zážitek, který přinesl jeho recitál v květnu 2002, a přidáme-li další roky jeho zkušeností a zrání, další uznání s nahrávkami a mnoha koncerty a operními produkcemi, pak se lze těšit na opravdu hvězdný okamžik festivalového programu. Letos přijede barytonista s pianistou Alexanderem Schmalczem a přednese výběr z písní Gustava Mahlera a Johannesa Brahmse. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . strana 3

I

na konci března jsme se však stali svědky zcela mimořádného pěveckého výkonu. Před plnou Smetanovou síní jej tentokrát předvedl mexický tenorista, Ramón Vargas. Prahu navštívil poprvé, a tak se představil pestrým průřezem svého repertoáru, sestaveným vesměs ze slavných árií nejvýznamnějších operních skladatelů. Sólistu doprovodila Pražská komorní filharmonie v čele s chorvatským dirigentem Vjekoslavem Šutejem, jehož jméno se objevuje i při vystoupeních mnoha dalších operních superstar včetně Plácida Dominga či José Carrerase. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . strana 7

A

utorem světové operní premiéry, kterou tentokrát v březnu připravilo pro své návštěvníky Národní divadlo, byl italský skladatel Lorenzo Ferrero. Dílo nazval podle jeho hlavního hrdiny – aztéckého vladaře Montezumy, který sehrál významnou úlohu v boji proti ovládnutí Mexika Španěly. Titulní role, zpívané v jazyce Aztéků – nahuatlu, se ujal Jozef Kundlák, postavu španělského vojevůdce Hernána Cortése nastudoval ve španělštině Ivan Kusnjer a hlavní ženskou postavu opery, Doñu Marinu, vytvořila muzikálová zpěvačka Radka Fišarová, která zpívala v angličtině . . . . . . .strana 20

Š

estý díl seriálu Kapitoly o Richardu Wagnerovi se již konkrétně zabývá právě probíhající první kompletní realizací Wagnerova Ringu na scéně Národního divadla, zahájenou zde 17. dubna Zlatem Rýna. Hudebně tetralogii připravil americký dirigent John Fiore, který působí od sezony 1999/2000 jako šéfdirigent Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf-Duisburg (v jejíž koprodukci Národní divadlo cyklus připravilo), odkud si do Prahy přivezl i většinu pěvců včetně Pražanům již z rolí Isoldy a Maršálky, které v Národním divadle zpívala pod taktovkou Jiřího Kouta, známé Lindy Watson . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .strana 40

ROZHOVOR

Matthias Goerne – hvězda Pražského jara . . . . . . 3

FESTIVALY, KONCERTY

Pražské jaro 2005 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Bravo mexickému tenoristovi Ramónu Vargasovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 José van Dam v plném lesku . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Jana Brožková ladí Českou filharmonii . . . . . . . . . 8 Česká a ruská škola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Talichovci netradičně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Skladatelé Pražské konzervatoře . . . . . . . . . . . . . 11 Jiří Kollert v Rudolfinu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Světová premiéra opery Gary Papacha . . . . . . . . . 13 Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby táhl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

HORIZONT

Klasická hudba Indie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18

DIVADLO

Operní příběh aztéckého panovníka jako podobenství o současném světě. . . . . . 20 Mertova operní prvotina v SOP . . . . . . . . . . . . . . 21 Letem baletním světem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Plzeňský Trubadúr příliš nepřesvědčil . . . . . . . . 23 Nápoj lásky v Ostravě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

ZE ZAHRANIČÍ

Nekvasil a Dvořák inscenovali Rusalku . . . . . . . . 31 Skladatel Gluck spojuje Norimberk s Prahou . . . . 32 Z německého operního života . . . . . . . . . . . . . . . 33 Fidelio v Lipsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Irigylünk, de gratulálunk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

STUDIE, KOMENTÁŘE

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE Pražské premiéry 2005 – Messiaenova Turangalila s FOK a Sergem Baudem – Ute Lemper a Kurt Weill – Václav Holan Rovenský, hudebník, tulák a poustevník – Boris Godunov v Liberci a Figarova svatba v Olomouci – Česká operní divadla: VI. Divadlo J. K. Tyla v Plzni

Česká operní divadla V. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava . . . . . . . . . . . . . . . 38 Kapitoly o Richardu Wagnerovi VI. První Ring v Národním divadle . . . . . . . 40

GRAMOREVUE

Zkrácenou verzi č. 5 najdete od 30. 4. na adrese

http://hudebnirozhledy.scena.cz

S Pavlem Eretem o Japonsku, Pražském jaru i novém CD . . . . . . . . . . . . . . 42

2

R O Z H O V O R

Matthias Goerne – hvězda Pražského jara 2005 op. 121, Sommerabend, op. 85/1, Mondenschein, op. 85/2, Es schauen die Blumen, op. 96/3, Meerfahrt, op. 96/4 a Lerchengesang, op. 70/2. Držíte se nadále v písních jen němčiny? V podstatě ano. Mám štěstí, že existuje tak velký repertoár v němčině, mé mateřštině. U opery není jazyk tolik důležitý jako u písně, v divadle zpívám i jinými jazyky, takže samozřejmě zpívám také italsky, Brittena anglicky a podobně. Ale nikdy bych se asi nepustil třeba do francouzského písňového repertoáru, neumím v tom jazyce přemýšlet. Jde o bezprostřednost, o vztah mezi mnou a dílem. Jen v němčině mohu některé slovo zpívat padesáti různými způsoby. Rozhodování, pokud se týká jazyků, je ale docela jednoduché. U písní většina repertoáru prostě je v němčině. Matthias Goerne se narodil 31. března 1967 v Německé demokratické republice. Studoval zpěv u Hanse J. Beyera v Lipsku a později u Dietricha Fischera-Dieskaua a u Elisabeth Schwarzkopfové. Posléze se dostal ke spolupráci s dirigenty, jako jsou Vladimir Ashkenazy, Kurt Masur, Herbert Blomstedt, Horst Stein nebo Manfred Honeck. V sezoně 1996/1997 obdržel pozvání k vystoupení se světoznámými americkými orchestry ve Filadelfii a v San Francisku a s Dánským národním rozhlasovým orchestrem. Měl v těch letech také blízko k Helmuthu Rillingovi a jeho Internationale Bachakademie ve Stuttgartu, objevil se na několika jeho nahrávacích projektech. V opeře se úspěšně objevil v Kolíně nad Rýnem, v Curychu, v drážďanské Semperově opeře a v Komické opeře v Berlíně. Měl doslova senzační debut s písňovým programem v proslulé komorní londýnské síni Wigmore Hall, kam se pak začal pravidelně vracet. V dubnu 1996 s písněmi debutoval v USA. V roli Papagena debutoval za řízení Christopha von Dohnányiho v oblasti opery na Salcburském festivalu roku 1997. Jeho operní repertoár ovšem sahá i k Wolframovi ve Wagnerově Tannhäuserovi a dále až k Bergovu Vojckovi a k Learovi od Ariberta Reimanna. Je čestným členem Royal Academy of Music v Londýně. Roku 2001 se stal honorárním Foto archív

Po třech letech se letos na Pražském jaru opět objeví německý barytonista Matthias Goerne. Vzpomeneme-li si na zážitek, který přinesl jeho recitál v květnu 2002, a přidáme-li další roky jeho zkušeností a zrání, další uznání s nahrávkami a mnoha koncerty a operními produkcemi, pak se lze opět těšit na hvězdný okamžik festivalového programu. Matthias Goerne na hodinu zastavil čas, cítil jsem tehdy po vystoupení tohoto zasvěceného specialisty. Soustředěným, vytříbeným a usazeným přednesem Schubertova cyklu Spanilá mlynářka naznačil, jak si lze představovat ideál komorní romantické vokální hudby. Když zpíval za doprovodu klavíristy Erika Schneidera během hodiny

bez přestávky těch dvacet písní, panovalo v Rudolfinu ticho jako málokdy. Jeho lyrický, měkký a proteplený projev má především mnoho odstínů pro nejjemnější dynamiku. Matthias Goerne nepřehání deklamaci slov, nežene do extrémů ani dějovost na úkor krásného zpěvu. Vše je v rovnováze. Písně znějí ušlechtile, decentně, velmi odstiňovaně, s ohromným vcítěním, ale civilně a ne bolestínsky. Je to ta nejniternější poezie. Letos přijede s pianistou Alexanderem Schmalczem. Koncert se koná ve Dvořákově síni 26. května a program je následující: výběr z písní Gustava Mahlera a pak písně Johannesa Brahmse – Vier ernste Gesänge,

3

profesorem zpěvu písní na Vysoké škole Roberta Schumanna v Düsseldorfu. Co můžete vnést nového do interpretace tak známých děl, jako je například Schubertova Spanilá mlynářka? Do zpěvu vnáším svou individualitu a sebevědomí. Cyklus se pojí s dnešními pocity – i nás se týká láska, doufání, ztráta… Když jsem kdysi chodil v Drážďanech s rodiči na koncerty, vadilo mi, jak se Spanilá mlynářka zpívala. Chtěl jsem se pak věnovat jiným věcem než této. Později jsem si ale řekl, že ji nazpívám – a jinak. Méně naivně. A je to jeden z mých nejdůležitějších písňových cyklů. Jak v této souvislosti pohlížíte na zpívání „ženských“ textů muži? Proč ne? Nejde přece o můj osud, zpívám o idejích. Nejde o pohlaví postavy, ale o to, jak se ubíral její život. Od pohlaví je třeba abstrahovat. Argumentem může být jen skutečnost, že by píseň byla pro vysoký ženský hlas a že by byla proto těžká pro barytonistu. Matthias Goerne má na svém kontě nový schumannovský titul. Skladatel napsal na 150 písní, a tak není velkým problémem vybírat pro neotřelý recitál. Je jich na něm zaznamenáno pětadvacet. V roce 2003 natočil Goerne pro trh také novou nahrávku Schubertovy Zimní cesty, a to s klavíristou Alfredem Brendelem (rovněž hostem letošního Pražského jara). Živý záznam z Wigmore Hall. Jde podle kritiků o setkání dvou nejpovolanějších schubertovských interpretů a zároveň o dokumentaci mnohaletého uměleckého partnerství dvou hvězd. Je to deska, které si momentálně ceníte nejvíce? Ano. Zajímavá je právě mým doprovazečem. Měli jsme spolu možná už čtyřicet koncertů – po Evropě, v Kanadě… Mít právě Alfreda Brendela na tento repertoár, to je pro mě fantastické. Jak vybíráte repertoár, jak vlastně určujete své nahrávací projekty? Je to jen na vás, nebo naopak plníte zadání firmy? V této době, v situaci, jaká v nahrávacím průmyslu je, by bylo nesmyslné snažit se natáčet jen to, co chci já sám. Musí se hledat kompromis s nahrávací společností. A v tomto konkrétním případě, o kterém mluvíme? Zde nebyla ve vzduchu vůbec žádná otázka – kombinace mě a Alfreda Brendela byla pro natáčení naprosto jasná. Jednou mě jeden kritik dost ztrhal, vzpomíná Matthias Goerne. Poslouchal podle pěvce docela

R O Z H O V O R dobře, když mu vytýkal měkké konsonanty a potemnělé koncové vokály, například tendenci vyslovovat „kommäh“ tam, kde by to mělo znít „kommee“. Toto lehké zabarvování však má u Goerneho podle jeho slov zcela jasné důvody v jeho zásadním přesvědčení, že chce a má zpívat měkkým legatem. Tato výrazová poloha je pro něj prostředkem, k němuž nevidí žádnou alternativu – pouze non legato. A tak zpívat nechce. Je si přitom vědom, že jeho zvukový ideál je právě v tomto poněkud odlišný od ideálu zastávaného jeho učitelem Dietrichem Fischerem-Dieskauem. Stejně tak Goerne dává jako příklad svého přístupu výslovnost výrazně vrčivého „r“ nebo velmi exaktně vyznívajícího „t“. Jsou písně, v nichž je to nutné, třeba u balad. Jsou však naopak písně, kde by takové „bodnutí jehly“ bylo nepřípadné – třeba v Schubertově něžné písni Erster Verlust. Tam by tvrdá výslovnost „Achch! Werr brringtt die schschönen Ttage, jene Ttage der erssttten Liebe…“ naprosto a doslova „zabila“ emoce, které v písni jsou… Prostě by tu píseň úplně vyřídila. Říká se o něm, že se snaží působit spíše zvukovým dojmem než slovem. Nemám zapotřebí recitovat, říká k tomu pěvec. Něco lidem vyprávět, to podle něj lze jen u určitých témat. K nejvlastnějším cílům písňového večera počítá Goerne spíše oslovení posluchače, jeho konfrontaci s pocity, které jsou stále vzácnější, které stále méně patří k všednímu životu. Sám nemám rád, když se mi pěvec snaží vysvětlit, co text znamená. Ale možná jsou naopak lidé, kteří můj přístup nesnášejí. Je zajímavé, že – pokud se týká mínění o mém způsobu zpěvu – nenacházím žádná, která by byla nevyhraněná, přiznává. Jaké máte další představy o svých nahrávkách? Kam teď v repertoáru pohlížíte pro další desky? Přemýšlím například o Kurtu Weilovi nebo Hansi Eislerovi. Zatím jsem se písní psaných v této době, písní psaných po válce, moc nedotkl. Jaká je podle vás situace a výhled do budoucna v nahrávacím průmyslu? Cesta zpět k tomu, co se dělo před dvaceti nebo třiceti lety, už není. Je to krize. Přišly nové technologie, ale každý má všechno natočené, nahrávky na CD má dnes už úplně každý a lidem už se nechce kupovat desky – mají doma na CD už také úplně vše. A repertoár? Ten se nebude měnit, nerozšíří se. Orchestry zakládají své labely… Všichni musíme hledat nové cesty. Je nutná flexibilita. Matthias Goerne už vystoupil v Praze v lednu 2001, kdy byl sólistou koncertu České filharmonie. S dirigentem a klavíristou Vladimirem Ashkenazym, který ho ve výběru z Mahlerových písní za pultem orchestru tehdy doprovázel, se mladý, mezinárodně uznávaný barytonista setkává na pódiích již více než deset let, od svých dvaadva-

ceti. Setkali jsme se poprvé, když mě můj učitel Dietrich Fischer-Dieskau požádal, abych za něj převzal v Berlíně koncert s mahlerovským písňovým repertoárem, který měli společně mít, vzpomínal tehdy v Praze Goerne. Byl to v jeho kariéře velmi důležitý moment. Od té doby pravidelně s Ashkenazym spolupracují. Ashkenazy v sólistově životopise figuruje jako umělec, který „rozpoznal jeho talent a pracoval s ním“. Goerne je přes svůj nízký věk už řadu let považován za jednoho z nejlepších interpretů koncertních písní německých autorů 19. století. Specialistou nejsem, to zní příliš vědecky, ostatně z jedné třetiny se věnuji i zpěvu s orchestrem a z jedné třetiny opeře, tvrdil před čtyřmi lety a uvažoval i o nevýhodách zpěvu v jazyce, který umělec neovládá. Když se Janáček podle něj přeloží do němčiny, není to ono. Ale kdyby on sám jeho hudbu zpíval v češtině, kterou nezná, soustředil by se zřejmě na text a kontroloval by převážně jen řeč – a kde by pak byl zbytek díla…? Je z vašeho pohledu nějaký viditelný vývoj ve vašem umění od posledního účinkování na Pražském jaru? Zpívám asi víc také opery. Podílím se i na velkých orchestrálních projektech, které se snažím vybalancovat s písňovými recitály. Věnujete se v opeře Mozartovi? Ne příliš. Kouzelnou flétnu už asi dále dělat nebudu. Zpívám také Vojcka a plánuji dalšího Wagnera. Matthias Goerne září nejen při písňových recitálech, ale také v opeře, psalo se loni na podzim. Bergův Vojcek byl v té souvislosti nazván jeho parádní rolí. Otevřel jím nový operní dům v Macumotu při festivalu Saito Kinen v Japonsku. Novou produkci nastudoval Seiji Ozawa, režii měl Peter Mussbach. V prosinci obnovil roli Kasima v opeře „L‘Upupa“ od Hanse Wernera Henzeho v madridském Teatro Real; premiéroval ji předtím na Salcburském festivalu. Letos v únoru se podílel s Berlínskými filharmoniky na koncertním uvedení Bartókova Hradu knížete Modrovouse a v dubnu ho čekal Papageno v Metropolitní opeře – pod taktovkou Jamese Levinea a v režii Julie Taymorové, slavné hvězdy z Broadwaye. Komorním koncertům se věnuje z velké části proto, že je při nich na pódiu jen sám s klavíristou a není závislý na tolika lidech jako při operní inscenaci. Koncerty mi dávají volnost, tvrdí. Takže se nicméně přesunujete od písňových recitálů? Když zpívám písňový program, opravdu to dělám rád, opravdu mě to moc baví… Ale když mám o měsíc později turné s orchestrem, je to totéž. Když je standard vysoký, baví mě obojí.

4

Sledujete tak i potřeby svého hlasu? Z hlediska hlasu je samozřejmě velmi dobré pohybovat se mezi písňovými recitály, vystoupeními s orchestrem a operou. Vzájemně se to ovlivňuje. Zůstáváte srdcem převážně u hudby romantismu? Ano – vrcholný romantismus je mi hodně blízký. Když připomenu Mahlera, kterého mám zpívat také v Praze, tak to je autor typický pro rakouský okruh, v něm je to vrchol, srdce romantického repertoáru. K hlavním bodům jeho letošní sezony patří také koncerty s National Symphony Orchestra ve Washingtonu pod taktovkou Leonarda Slatkina nebo vystoupení s Orchestre de Paris a dirigentem Christophem Eschenbachem v Brahmsově Německém requiem. Do tohoto výčtu patří rovněž turné s orchestrem Concentus musicus a Nikolausem Harnoncourtem s Mozartovou Zaide a s Mládežnickým orchestrem Gustava Mahlera a dirigentem Ingo Metzmacherem. S nimi Goerne nastudoval Hartmannovu Gesangsszene. Jakou jste urazil cestu od svého posledního Pražského jara? Na to je těžká odpověď. Já jsem pořád někde po světě… Když zmíním New York a Kouzelnou flétnu nebo předtím Japonsko… Zpíval jsem s Berlínskou filharmonií a s Peterem Eötvösem. Modrovouse. V maďarštině. Objevil jsem pro sebe tu věc, měl bych ji dělat i v Americe. Je to fantastická hudba! Nacházíte už také čas na pedagogické působení? Učím. Čas od času se najde talent. Jako například jedna moje mladá žačka v Düsseldorfu. Ovšem – mít talent, to dnes zdaleka není všechno. Nastává celosvětová krize, trh jde stále více dolů, má to vliv na stipendia a další výchovné programy… Není a nebude jednoduché obstát. Na dětství v někdejší NDR nemá pěvec úplně špatné vzpomínky. „Tehdy bylo lepší vzdělávání, byl prostor na individuální vedení a školení talentu. Dnes ne – stojí to moc peněz“, konstatoval v Praze před čtyřmi lety. Jak připustil, politický zvrat v roce 1989 však přišel právě včas. Kdyby to trvalo déle, asi by prý NDR opustil. Dotýká se vás nějak téma, které bych nazval konkurence s ostatními zpěváky? Nemyslím na nic takového. Nikdy. Domnívám se, přes to, co jsem řekl, že je dost prostoru pro všechny, aby se uplatnili. Žárlivost není zdravá, je to ztráta času. 

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

Pražské jaro 2005

S

tejně jako v minulých letech jsme se vzhledem k blížícímu se Pražskému jaru sešli s jeho ředitelem ing. Romanem Bělorem a dramaturgem festivalu Antonínem Matznerem. Téma rozhovoru tentokráte předurčila skutečnost, že letošní festivalový ročník je uveden jubilejní šedesátkou. RB: Šedesátým ročníkem se uzavírá v dlouhé řadě festivalů Pražského jara další dekáda, což je jednak důvod k oslavě, jednak motivace k tomu, aby měla tato hudební slavnost v roce 2005 mimořádnou podobu a náplň. Matematika výročí a jubileí je ale velmi ošidná. Kulaté výročí založení festivalu (první ročník se konal v roce 1946) proběhne až v roce příštím (1946–2006). Tento paradox chceme řešit rozdělením jubilejních událostí do dvou festivalových ročníků. Letošní ročník bude v této dvojici festivalem více slavnostním, příští ročník Pražského jara bude zase o něco více bilanční a retrospektivní. Oslavou hudby budou v souladu s logikou festivalu pochopitelně ročníky oba, přičemž jakousi spojkou mezi nimi bude reflexe nejvýznamnější zakladatelské osobnosti Pražského jara – Rafaela Kubelíka, jemuž bude dedikován závěrečný koncert letošního a úvodní koncert festivalu příštího. Slavnostní charakter festivalu uvede účast jednoho z nejvýznamnějších orchestrů naší doby – London Symphony Orchestra – na zahájení festivalu. Erbovní znak festivalu – Smetanovo symfonické arcidílo Má vlast – bude řídit dirigentská hvězda první velikosti Sir Colin Davis. Na opačném konci festivalové osy stojí dva rozdílné závěrečné programy. První z nich bude završením nejvýznamnější programové linie festivalu, kterou je připomenutí jedinečného odkazu skladatele Josefa Suka. Výlučně sukovský symfonický a koncertantní program uvede s Pražskými symfoniky a houslistou Ivanem Ženatým dirigent Libor Pešek. Druhý závěrečný koncert bude portrétem dalšího světového tělesa, kterým je Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, neodmyslitelně spojený právě s bezmála dvacetiletým působením Rafaela Kubelíka na postu jeho uměleckého šéfa. V Praze ho uslyšíme pod taktovkou další dirigentské celebrity – Marisse Jansonse. Program Beethoven – Dvořák navíc přispěje smířlivě do dřívějších debat o alternativních programech za dříve tradiční „Devátou“. Rád bych ještě zmínil, že zahajovací koncert festivalu bude věnován jubileu jiného druhu – 60. výročí skončení Druhé světové války. Skončení největšího – bohužel zdaleka ne jediného – martyria 20. století je věcí, kterou festival, ne-

soucí ve svém zaměření humanitní poselství, nemůže opomenout. V posledních letech sledovaly jednotlivé ročníky festivalu určité tematické programové priority. Bude tomu tak i letos? AM: Přestože nehodláme podřídit veškerou programovou náplň festivalu jubileím, která připadají na ten či onen rok, nezastírám, že jsou pro nás jistým vodítkem či přinejmenším inspirací, sloužící potom širším souvislostem. Letos je tomu tak v případě 70. výročí úmrtí Josefa Suka, od něhož zazní v reprezentativním výběru velká symfonická díla i komorní skladby, ale současně jsme se více zaměřili dílem na jeho vrstevníky – ostatně stejné výročí se vztahuje třeba k Ostrčilovi – a také některé Sukovy žáky a vůbec představitele české hudební meziválečné avantgardy. Prostor tak dostanou Vítězslav Novák, Martinů, Bořkovec, Ježek či spíše tu tehdejší německou Prahu reprezentující Erwin Schulhoff. Kontrapunktem k této linii jsou jubilea Bacha a Händela, ale také tady jsme se snažili uplatnit obdobně širší pohled třeba konfrontací zhudebnění stejného evangelijního textu podle sv. Jana zařazením pašijových skladeb Bacha a naproti němu našeho současníka Arvo Pärta, který shodou okol-

ností oslaví letos sedmdesátiny. Podobně přitažlivý může být i podvečerní recitál vynikajícího slovenského violoncellisty Jozefa Luptáka v kostele sv. Rocha, na němž se známé Bachovy skladby pro sólové violoncello octnou v sousedství jejich současných reminiscencí např. od Christiana Wolffa, Jevgenije Iršaie či Vladimíra Godára. V různé míře jsou pak zastoupeni další jubilující autoři: Béla Bartók prezentací čtyř orchestrálních děl v takříkajíc autentickém provedení skvělým Budapešťským festivalovým orchestrem, P. I. Čajkovskij populárním klavírním koncertem nebo na druhé straně Orazio Vecchi u nás naopak prakticky neznámou madrigalovou komedií L´Amfiparnaso v nastudování britských specialistů na hudbu předbarokního období I Fagiolini. Pouze drobnějšími opusy jsou pak zastoupeni Hindemith, Křenek, Mahler, Nielsen, Schumann, Šostakovič, Weill a Wieniawski. RB: Kromě Suka, Ostrčila, Nováka a Martinů bych rád tento výčet doplnil ještě o několik jmen domácích skladatelů. Svým způsobem velkoryse bude připomenuto 235. výročí narození Antonína Rejchy provedením jeho Te deum ve Svatovítské katedrále s přispěním Boni pueri. Bohužel se nám už nepodařilo takto plnohodnotně reflektovat dvojité jubileum Jakuba Jana Ryby. Už v předfestivalovém Foto archív

Hana Jarolímková

Mariss Jansons

5

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

období jsme naopak přispěli ke vzpomínce na Jana Hanuše při příležitosti jeho letošních nedožitých devadesátin prvním uvedením kompletní verze oratoria Ecce Homo, jehož zkrácenou verzi zatím řídil Václav Neumann před čtvrtstoletím jen ve Vídni, a v průběhu vlastního festivalu zazní ještě jeho dětský cyklus Písničky ze sna. Na stejném koncertu Kühnova dětského sboru si připomeneme také letošní osmdesátiny Zdeňka Šestáka a téměř neskutečné pětadevadesátiny nejstaršího žijícího českého skladatele Jiřího Sternwalda, který je oslaví přímo v době konání Pražského jara. Návštěvníci hodnotí festivaly také s ohledem na zastoupení velkých světových hvězd, které nemáme příležitost slýchat zrovna každodenně. Jak hvězdné seskupení se podařilo pořadatelům zajistit letos? AM: Do superhvězdné kategorie nepochybně patří už oba vzpomenutí dirigenti Sir Colin Davis a Mariss Jansons. Ale neměli bychom zapomínat, že takto jsou v zahraničí po léta přijímáni také třeba Jiří Kout, Libor Pešek a Jiří Bělohlávek, jak ostatně potvrdilo jeho nedávné hostování v Metropolitní opeře i čerstvé jmenování šéfdirigentem londýnského BBC Orchestra. Z instrumentálních sólistů sem určitě patří Gil Shaham, klavíristé Alfred Brendel, Angela Hewitt, Mikhail Rudy a Richard Goode, zatímco fanoušci krásných hlasů se mohou těšit na pěvecký čtyřlístek Anna Sofie von Otter, Matthias Goerne, Emma Kirkby, Dagmar Pecková, ale také na dlouholetého hosta Pražských jar Petera Schreiera, jehož Evangelista v Janových pašijích bude pravděpodobně jeho poslední pěveckou kreací na našem festivalu. Mimo rámec těchto zavedených velkých jmen ovšem požívají stejně třpytivý hvězdný kredit také jazzový pianista Herbie Hancock, i u nás dosud neznámé sólistky – americká kytaristka Sharon Isbin, kterou návštěvníci Pražského jara uslyší hned na dvou koncertech, a také Anuška Šankar, která přednese sitárový koncert svého legendárního otce, slavícího mimochodem právě letos pětaosmdesátiny a jehož jsme na našem festivalu slyšeli už v roce 1960. Máme radost, že se do této hvězdné kategorie ve světovém měřítku pozvolna prosazuje také mladičký švýcarský trumpetista Giuliano Sommerhalder, absolutní vítěz pražskojarní interpretační soutěže v roce 2003. A na která tělesa kromě London Symphony a Bavorských symfoniků se mohou festivaloví návštěvníci tentokrát těšit? RB: Kromě orchestrů, které už jsem zmínil, to budou v tomto ročníku zejména Sächsische Staatskapelle Dresden s dirigentem Yakovem Kreizbergem a Budapešťský festivalový orchestr s šéfdirigentem Ivánem Fischerem. Drážďanské těleso má pevné postavení v evropské hudební historii,

navazuje totiž na činnost drážďanských dvorních hudebních těles, jejichž tradice se datuje od roku 1548. Z plejády osobností legendárních kapelníků tohoto tělesa připomeňme jednoho z největších českých mistrů – Jana Dismase Zelenku. Ve 20. století zde působili kromě jiných Karl Böhm, Franz Konwitschny, Herbert Blomstedt a Giuseppe Sinopoli, krátce na konci 60. let rovněž český dirigent Martin Turnovský. Připomeňme, že se jedná o orchestr zajišťující rovněž provoz slavné Semperoper. Budapesti Fesztiválzenekar, jak zní nepřeložený název maďarského tělesa, je naopak orchestrem velmi mladým, byl založen až v roce 1983 iniciativou dirigenta Ivána Fischera a pianisty Zoltána Kocsise. Z tělesa původně sestavovaného pro jednotlivé projekty, zejména v rámci Budapešťského jarního festivalu, se etabloval v jedno z prestižních a žádaných evropských těles. Do jeho referencí patří nesporně i významná spolupráce s Georgem Soltim v poslední etapě umělecké pouti tohoto geniálního mistra světové hudební interpretace 20. století. S vaším příchodem přibyla ctižádost na soustavnou prezentaci domácího hudebního mládí. RB: V této souvislosti mi nezbývá, než znovu podtrhnout onen šťastný nápad prof. Ivana Moravce, uvádět v rámci samostatných matiné výjimečné zjevy nastupující generace interpretů. Pokud jde o trojici jejich letošních protagonistů – klavíristy Václavu Černohorskou a Jiřího Kollerta i dosud ještě studujícího violoncellistu Petra Nouzovského – obzvláště nás těší, že všichni spojili své ambice předvést v co nejlepším světle své umění se skladbami autorů 20. století: od klasiků Janáčka, Suka, Prokofjeva, Šostakoviče a Martinů až po Messiaena a Kabeláče. Příležitost, vyplývající ze statutu našich interpretačních soutěží, dostal přirozeně čerstvý vítěz její loňské klavírní kategorie Ivo Kahánek, který vystoupí hned dvakrát: s jedním z nejmladších přírůstků české kvartetní školy Penguin Quartetem a dechovým kvintetem Afflatus, v němž mimochodem působí další vítěz naší soutěže a v současnosti první sólo-hornista Berlínských filharmoniků Radek Baborák. Mimo kategorii těch ne už zrovna úplně nejmladších se jistě sluší jmenovat také vystoupení našich dalších laureátů, houslistů Jany Kotkové a Ivana Ženatého, violoncellisty Jiřího Bárty nebo pianistů Igora Ardaševa a Jana Simona. Velmi vyváženou položkou posledních festivalových ročníků se stala stará hudba včetně souborů specializovaných na její autentickou interpretaci. Nevím, není-li to jen optický klam, ale zdá se, jakoby naopak zastoupení soudobé hudby bylo trochu na ústupu?

6

AM: Možná tomu tak opravdu je, přesto si myslím, že ve srovnání s tradičními velkými festivaly podobného záběru, jmenovitě mohu uvést třeba nejbližší Wiener Festwochen, jsme na tom pořád ještě slušně. Přinejmenším každý rok zazní, zpravidla v české nebo alespoň v pražské premiéře, některé velké a skutečně zásadní dílo některého ze špičkových reprezentantů hudby naší doby, což je třeba letos případ rozměrného koncertu pro Housle a orchestr z roku 1979 amerického skladatele Mortona Feldmana, který se ve světě za posledních osmnáct let, které uplynuly od jeho smrti, stal jedním z nejhranějších až téměř kultovních autorů. Že tyto vesměs velmi náročné projekty nesou ovoce dlouhodobě, ukázalo pražskojarní provedení Stockhausenových Gruppen, které potom ve stejném nastudování nejenže převzaly Varšavská jeseň a jarní berlínský festival, ale trvale ovlivnilo dráhu jednoho z trojice dirigentů Christiana Arminga, který až do té doby provozoval výhradně jen klasický a romantický repertoár a na letošním Pražském jaru bude řídit kytarový koncert, zkomponovaný pro Sharon Isbin dalším frekventovaným soudobým autorem – Číňanem Tan Dunem. Osobně nejsem s podílem hudby přítomnosti sice zdaleka spokojený, přesto bych rád dodal, že kromě klasiků 20. století a už jmenovaných autorů zazní letos ještě např. Andriessen, Cage, Husa, Ligeti, mladičký Yokoyama a z domácích třeba Zdeněk Lukáš, Otmar Mácha, Jiří Teml, Evžen Zámečník nebo v Praze dosud neprovedená druhá violoncellová sonáta Pavla-Zemka-Nováka. Výběr účinkujících i vlastní dramaturgii nepochybně ovlivňují i ekonomické faktory. Jak je na tom Pražské jaro po této stránce? RB: Ekonomické zázemí festivalu se v průběhu posledních let stabilizovalo do specifické podoby, jejíž podstatou je třetinový podíl veřejného sektoru (Ministerstva kultury ČR jako zakladatele Pražského jara jako právního subjektu v podobě obecně prospěšné společnosti a hlavního města Prahy jako spolupořadatele), téměř poloviční podíl soukromého sektoru se zásadním podílem generálního partnera festivalu – České spořitelny, a. s. a oficiálního partnera – akciové společnosti RWE – Transgas. Prodej vstupenek se jako finanční zdroj pohybuje mezi 15 a 20 procenty festivalového rozpočtu. To je podstatně méně než u festivalů zahraničních v důsledku menší kupní síly obyvatel České republiky. Obecně lze říci, že v mezinárodním srovnání je Pražské jaro v ekonomické podstatě festivalem nízkorozpočtovým. To budiž argument těm, kdo touží po jakémsi virtuálním vítězství Pražského jara nad Salcburkem, Edinburghem a dalšími bohatými festivaly. Přesto Pražské jaro má a rozvíjí své postavení nesporně umělecky prestižního a respektovaného festivalu s jedinečnou tradicí a věřme – i budoucností. 

F E S T I V A L Y ,



P R A H A ,

O B E C N Í

K O N C E R T Y

D Ů M

Foto Aleš Vlachovský

Bravo mexickému tenoristovi Ramónu Vargasovi Hana Jarolímková

Č

tyři měsíce po skvělém vystoupení americké mezzosopranistky Jennifer Larmore připravila pro pražské posluchače agentura Panart další výjimečný zážitek: první koncert jednoho z nejslavnějších a nejvyhledávanějších tenoristů současnosti, Mexičana Ramóna Vargase, s nímž se můžeme setkat na všech předních světových scénách včetně milánské La Scaly, pařížské Opéra Bastille, Vídeňské státní opery či newyorské Metropolitní (na počátku roku zde např. exceloval v Hoffmannových povídkách), kde vystupuje po boku takových hvězd, jakými jsou např. Edita Gruberová, Anna Netrebko či Renée Flemingová… Pro svůj pražský debut 29. 3. ve Smetanově síni si vybral repertoár, sestavený vesměs ze slavných árií G. Rossiniho, G. F. Händela, W. A. Mozarta, G. Donizettiho, G. Verdiho, G. Pucciniho a Franceska Cilei, které prostřídaly předehry k Rossiniho Lazebníku sevillskému a Verdiho Nabuccovi, doplněné mezi posluchači oblíbeným Intermezzem ke 3. dějství Pucciniho Manon Lescaut. Odlehčeně a s naprostou jistotou (i když leckdy v opravdu ve více než svižných tempech) je provedla Pražská komorní filharmonie, v jejímž čele tentokrát stanul temperamentní a v gestech rozevlátý chorvatský dirigent, Vjekoslav Šutej. Rovněž jeho jméno můžeme pravidelně číst v programech všech předních operních scén či galakoncertů nejslavnějších superstar pěveckého umění – Josého Carrerase, Montserrat Caballé či Plácida Dominga nevyjímaje. Úterní koncert se tak stal opravdovým uměleckým zážitkem. Vargasův nádherně barevný, skvostně technicky a intonačně vybroušený lyrický tenor s dokonalými výškami si podmanil snad všechny posluchače, kteří vystoupení tohoto umělce navštívili. Od prvních taktů stylově předneseného Händelova Xerxa (Ombra mai fu) přes technicky perfektního



P R A H A ,

O B E C N Í

Další z pěveckých hvězd, které v posledních měsících navštívily Prahu, mexický tenorista Ramón Vargas. Dona Ottavia z Mozartova Dona Giovanniho až po Donizettiho, Verdiho, Pucciniho, Cileu a Rossiniho, tedy autory francouzské a italské, jejichž dílo tvoří hlavní těžiště Vargasova repertoáru, jsme se stali svědky vskutku vytříbené umělecké kreace na té nejvyšší úrovni. Jejím vrcholem se bezpochyby staly především obě výrazově přesvědčivé árie Gaetana Donizettiho (árie Marcela ze 4. dějství opery Vévoda z Alby, Angelo casto e bel a árie Nemorina ze 2. dějství Nápoje lásky, Una furtima lagrima), srdceryvný nářek Federika se skvostným legatem ze 2. dějství Cileovy Arlézanky a samozřejmě slavná árie Cavaradossiho ze 3. dějství Tosky, E lucevan le stelle. Po závěrečné Rossiniho ohnivé tarantele La Danza již publikum úplně vřelo, a tak není divu, že Vargasovi vzdalo hold několikanásobnými ovacemi ve stoje. Díky tomu zazněly ještě tři přídavky,

kde vedle jedné z umělcových stěžejních rolí, árie Werthera Pourqoui me reveiller ze 4. dějství Massenetovy stejnojmenné opery, a neapolské písně Salvatora Cardilla Catari, Catari, core ´ngrato tenorista zazpíval i slavnou Granadu svého rodáka, mexického skladatele Agustína Lary. Krásný večer, během kterého jsme se po vyloženě extrovertním a show milujícím José Curovi či důstojně vyhlížejícím a soustředěném Dmitriji Hvorostovském, s nimiž nám agentura Panart zprostředkovala setkání v minulých letech, setkali s dalším vyhraněným typem představitele pěveckého umění. Sympatickým a na první pohled zdá se velice skromným a vůči hudbě více než pokorným umělcem, který vládne kouzlem bezprostřednosti a upřímnosti. A to je v této branži vskutku hodné obdivu… 

D Ů M

José van Dam v plném lesku Jaroslav Someš

Z

ávěr loňského roku a první měsíce roku letošního přinesly několikanásobné uspokojení všem, kdo se touží i u nás se-

tkat se současnou světovou pěveckou špičkou. V listopadu Jennifer Larmore, v únoru Dalibor Jenis, v březnu Ramón Vargas, v dubnu José van Dam.. A to nás v dohledné době čeká ještě Vesselina Kasarova, Ľubica Vargicová a v rámci

7

Pražského jara Anne Sophie von Otter a Matthias Goeme! Dubnové hostování José van Dama ve Smetanově síni pražského Obecního domu 5. a 6. 4. bylo výjimečné z více příčin. Jednak proto, že se představil v Praze vůbec

K O N C E R T Y

poprvé, dále, že nevystoupil pouze v jediném večeru, nýbrž dvakrát, a že jeho vystoupení nemělo tak docela charakter samostatného recitálu (druhý z koncertů byl dokonce součástí abonentní řady Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK). Jméno José van Dama má u nás skvělý zvuk už dávno. Známe je z četných nahrávek, ale např. také z Loseyho filmové verze Mozartova Dona Giovanniho, kde van Dam ztvárnil postavu Leporella. Letos pěvec oslaví pětašedesáté narozeniny, zároveň uplyne čtyřicet let od zahájení jeho vítězného tažení světovými operními domy i koncertními pódii. S jistým napětím jsme proto čekali, nebude-li jeho pražské vystoupení pouze setkáním s velkou legendou. První polovina večera patřila celá Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Jiskřivou atmosféru navodilo hned úvodní číslo programu – Symfonie D dur č. 31 „Pařížská“. Orchestr FOK za řízení svého uměleckého šéfa Serge Bauda ji přednesl s lehkostí a espritem, díky čemuž i volná 2. věta (Andante) získala charakter obřadné tanečnosti. A pak už vstoupil na pódium José van Dam. Od prvních tónů koncertní árie „Mentre ti lascio, o figlia“ – jedné ze šesti, které Mozart napsal pro bas – bylo zřejmé, že pěvec se stále drží v obdivuhodné formě. Že jeho hlas je typickým basbarytonem, jak barvou, tak rozsahem (což se projevovalo na mezních tónech). A že pro van Damův projev je příznačná vnitřní i vnější noblesa. Proto i árie Figara (Non più andrai) byla podána s uměřeností téměř aristokratickou. A kde jinde by se dal tento charakteristický rys lépe uplatnit než v následujícím čísle, v recitativu a árii hraběte Almavivy (Haai gia vinta la cauza)? Ve zkratce zde byla dokonale načrtnuta celá dramatická postava,



P R A H A ,

šlechtic dotčený ve své pýše, zraněný ve své vášni i odhodlaný k odvetě. Jestliže oběma áriemi z Figarovy svatby připomněl van Dam svou dráhu jevištní, po přestávce představil neméně významné pole své působnosti, totiž písňový repertoár. Přednesl známý Mahlerův cyklus Písně o mrtvých dětech. Rozsaho-

ztišení. Poslední dvě písně cyklu (Oft denk´ich a In diesem Wetter) se staly skutečným vrcholem večera. V jeho závěru zazněl v provedení Pražských symfoniků ještě Tanec Salome od Richarda Strausse. Jeho eruptivní barvivost vytvořila pod Baudovou taktovkou strhující finále celého koncertu. Dramaturgicky šlo o žádoucí připomínku Foto Pavel Horník

F E S T I V A L Y ,

Respekt a obdiv českého publika si při svém vystoupení ve Smetanově síni získal rovněž belgický basbarytonista José van Dam. vě náročné dílo vyznělo ve van Damově podání opět s příznačnou osobitostí – ne jako prožívaný žal, spíš jako rezignace, sice bolestná, leč vyrovnaná. Jen na několika málo místech se ozvalo pieno voce, jinak byl celek držen v sugestivním

tvorby skladatele u nás stále ještě opomíjeného. Z hlediska programové skladby však možná stálo za úvahu, neměl-li být Strauss předsunut před Mahlera tak, aby skutečné zakončení přece jen patřilo vzácnému hostu José van Damovi. 

R U D O L F I N U M

Jana Brožková ladí Českou filharmonii Rafael Brom

A

prílový koncert našeho legendárního orchestru nabízel v osobě dirigenta Neeme Järviho a sólistky večera oprávněnou naději na hodnotný hudební zážitek. A již úvodní operní barevná a doslova teatrální Rossiniho Předehra k Vilému Tellovi očekávání, alespoň pro začátek večera, potvrdila. Vířivá směsice líbezných melodií neobyčejně proměnlivé a citlivě odměřované dynamiky představila fil-

harmonii jako nefalšovaný divadelní ansámbl, který z hloubi svého orchestřiště tvoří živé okouzlující představení zapomínaje záměrně svůj koncertní frak v šatně. Dirigent Neeme Järvi důstojně přicházející do čela orchestru používal v kontrastu s mámivou hudbou uměřená statická gesta, nicméně nastaly i vzácné okamžiky, kdy se do díla vložil s vehementní gestikulací. Jeho střízlivý postoj severské nevzrušivosti ovšem nic neubíral na jásavosti hudby. Váha Järviho osobnosti se projevila

8

také v dramaturgii koncertu. Symfonické metamorfózy na témata Carla Marii von Webera Paula Hindemitha zařadil oproti tištěnému programu, kde byl původně ohlášen Martinů hobojový koncert, hned na druhé místo, a tak se kontrast v náladě skladeb a jejich myšlenkové závažnosti dramaticky prohloubil. Věcná hudba myslitele 20. století tak každým taktem připravovala příhodnou půdu pro vystoupení sólistky večera Jany Brožkové, pro níž je Koncert pro hoboj a orchestr Bohuslava Marti-

nů dílem dokonale zažitým. Její provedení je známé z rozhlasových nahrávek – natočila ho hned se třemi dirigenty – Tomášem Koutníkem, Vladimírem Válkem a Liborem Peškem a také provedení z 1. dubna se objevilo v rozhlasové fonotéce. Znamenitý orchestr dokonale rozprostřel všechny barevné a dynamické nuance doprovodu andělsky působivé hobojové melodie, která nejen svým notoricky známým motivem, ale podivuhodně nekončící prodlevou představila známý koncert jakoby v novém duchu. Dirigent Neeme Järvi uvedl ve druhé části koncertu Symfonii, č. 15 op. 141 Dmitrije Šostakoviče, dílo které může vzbuzovat podobné pocity jako Mahlerovy mnohovrstevnaté symfonie. Dirigent, který autora zažil jako veselého kolegu, vycítil tragiku umělcova nitra. Symfonie byla psána jako dílo mnoha inspirací se snahou po líbivosti (autorem programové brožury byl Josef Bek) a také tak vyzněla. V mozaice díla byly skutečně slyšet nejen sóla mnohých nástrojů včetně xylofonu, ale i neutuchající proměny kompozičních prostředků. Provedení takřka třičtvrtěhodinového díla udrželo však pozornost až do svého finále. 



P R A H A ,

L I C H T E N Š T E J N S K Ý

K O N C E R T Y Foto Zdeněk Chrapek

F E S T I V A L Y ,

Jana Brožková se tentokrát pod taktovkou Neeme Järviho představila v Martinů hobojovém koncertu.

Foto David Skupien

Česká a ruská škola

PA L Á C

Boris Monoszon, Dana Vlachová a členové souboru Solisti di Praga

9

Julius Hůlek

V

e spektru pražského koncertního dění se objevil název nového projektu – Vztah české a ruské hudební školy 20. století. Je dán čtyřdílným cyklem koncertů, které se mají postupně věnovat čtyřem interpretačním oborům, konkrétně umění hry houslové, klavírní, violoncellové a nakonec hudbě komorní. Dramaturgický akcent je položen právě na sféru interpretační, přičemž kromě jiného by měli být připomenuti ruští pedagogové působící v Čechách, čeští umělci studující v Rusku a jejich žáci. Ideově stojí v pozadí přirozený a vítaný požadavek oživení česko-ruských kulturních vztahů, jejichž hodnotová bilance je jistě bohatá a zavazující. Jak pořadatelé, tak veřejnost nepochybně cítí, že ve hře je i překlenutí převažující formálnosti, která nastala po roce 1945, jakož i patnáctileté polistopadové odmlky. Realizace projektu se ujala Agentura Pragoplagát, zastupovaná známým houslovým virtuózem Borisem Monoszonem ve spolupráci s Velvyslanectvím Ruské federace. Jistou zvláštností prvního koncertu daného cyklu (12. 3.) v Sále Martinů na Hudební fakultě AMU bylo, že byl repertoárově zakotven v hudbě vrcholného baroka, navíc německo-italské provenience. Začínalo se Koncertem d moll pro dvoje housle a orchestr (BWV 1043) J. S. Bacha se sólisty Borisem Monoszonem a Danou Vlachovou (která zastoupila původně ohlášeného

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

Václava Hudečka). Budiž řečeno, že zástup byl na výsledku souhry znát, Dana Vlachová sem vnesla zejména plavnou melodičnost, která pokaždé nekorespondovala s koncepcí nastudování Solisti di Praga v čele s B. Monoszonem. Následující čísla programu před a po přestávce patřila G. F. Händelovi. Jeho Concerti grossi F dur a g moll, op. 6, č. 9 a 6 se zaskvěly vyrovnaným podílem hlavního sólisty B. Monoszona, dále dalších sólistů concertina (výrazná houslistka Rimma Kotmelová, violoncellisté Věra Řezáčová a Martin Bzirský a cembalista Michal



P R A H A ,

A N E Ž S K Ý

Monoszon) a pozorným, nicméně zdravě temperamentním a intonačně i rytmicky dobře sehraným orchestrálním kolektivem. Další zvláštností, ba inovací, byly rozhovory D. Vlachové a B. Monoszona s moderátorkou Radmilou Hrdinovou uprostřed obou polovin koncertu. Leccos zajímavého jsme se mohli dozvědět o návaznosti české houslové školy na ruskou, zosobněné D. Oistrachem (D. Vlachová), nebo o vztahu ruské sólisticky vyhraněné virtuozity a české komorní tradice (B. Monoszon). Verbální vstupy budou mít své místo i v dalších

koncertech cyklu, jen bude třeba přidat trochu na propracovanosti a hodně na jejich náležitém vyznění a dopadu, možná včetně ozvučení. Hlavní pozornost na sebe oprávněně soustředil B. Monoszon (včetně třetí části Čtvera ročních dob A. Vivaldiho na závěr), kde spolu s dalšími sólisty skutečně exceloval brilantní technikou i výrazovým espritem a plně dostál požadavku pečlivě odpovědného nastudování i provedení. Dá se říci, že podíl zmíněných kvalit od skladby ke skladbě vzrůstal, a tak se přenesl i do přídavků (dílčí věty rovněž z Vivaldiho koncertantního cyklu). 

K L Á Š T E R

Talichovci netradičně

V

pro Velikonoční pátek formou orchestrální suity, údajně roku 1785. Haydn napsal svých Sedm posledních slov na objednávku pro katedrálu v Cádizu ve Španělsku. Chrámový interiér byl tehdy celý potažený černým suknem, jen uprostřed svítila lampa,

Foto Zdeněk Chrapek

dy dostupných výrazových prostředků. Považme, že na poměrně rozsáhlé ploše (vyplňující, jak ýrazným a také významným počinem konkrétní provedení bez přestávky ukázalo, rozna pražské jarní hudební scéně byl pátý měr běžného celovečerního koncertu) měla znít abonentní koncert Talichova komorníhudba vážná, meditativní, temně dramatická, ho orchestru (21. 3.) v Anežském klášteře v čevyjadřující soucit, pokoru a utrpení. Haydn se zároveň svým způsobem, navíc v předstihu, vyrovnával s požadavky později kladenými na programní hudbu. Jeho neobvyklý cyklus byl důležitým mezníkem i v jeho vlastní tvorbě, najmě symfonické. Celkově lze interpretaci pojednávaného Haydnova díla, které na koncertním pódiu zaznívá jen ojediněle, charakterizovat jako neobyčejně sugestivní. Sám Jan Talich za dirigentským pultem podal svědectví, jak jeho přístup ke svěřenému dílu vyzrává. Pozornost soustředil na propracování detailů, ale zároveň se snažil postihnout i výrazovou hloubku neobvyklého díla, včetně individualizace jednotlivých vět, úvodní Introdukce i závěrečného Zemětřesení. (Dodejme, Boris Rösner spoluúčinkoval při vystoupení Talichova komorního orchestru, který se 21. 3. v Anežském klášteře tentokrát před- že textové pasáže z evangelia, uvozující každou ze stavil v provedení Haydnových Sedmi posledních slov Kristových. sedmi částí, přednesl Boris le se svým dirigentem Janem Talichem mladším. kněz pronesl vždy jedno příslušné slovo, poté Rösner.) Soustředěná dirigentova snaha byla očiTKO totiž v průběhu předvelikonočního Svaté- následovala odpovídající orchestrální „sonáta“. vidně opětována – velice mladý, tvárný kolektiv ho týdne nabídl kompletní provedení naprosto Haydn se s nelehkým zadáním vyrovnal navýsost za předpokladu rytmicky i intonačně kvalitní jedinečného díla – Sedmi posledních slov Kristo- úspěšně, vždyť šlo o hudební vystižení abstrakt- souhry reagoval pohotově, navíc s vlastní osových napsaných klasicistou Josephem Haydnem ních idejí věroučně velice závažných, pomocí teh- bitou invencí.  Julius Hůlek

10

F E S T I V A L Y , 

P R A H A ,

K O N C E R T Y

R U D O L F I N U M

Skladatelé Pražské konzervatoře Michal Matzner

V

yhraněně profilovaný cyklus Profesoři Pražské konzervatoře má za sebou druhý rok úspěšného fungování. Vedle přínosného záměru, díky němuž jsou pražskému publiku představováni pedagogové této instituce, nabízí cyklus ještě jednu vítanou skutečnost. Posluchači mají totiž možnost přijít na koncert zdarma. Cyklus navíc nabízí i jedinečnou příležitost přilákat vedle tradičního publika také studenty a pedagogy Pražské konzervatoře, což se zjevně daří. Pro posluchače jednotlivých nástrojových sekcí může být jistě vítané a poučné slyšet své učitele skutečně naživo. Inovací oproti minulému ročníku byl samostatný koncert z tvorby pedagogů oddělení skladby. I přes to, že se vesměs jednalo o hudbu žhavé současnosti, patřil skladatelský večer 31. března v Sukově síni k nejnavštívenějším koncertům celého cyklu. Přes silnou vazbu na tradici působilo vstupní Concerto doppio per violino, violoncello e orchestra d´archi Jiřího Laburdy díky své dobře tektonicky propracované struktuře pozoruhodně dramatickým dojmem. Výkon sólového houslisty Viktora Mazáčka však prováděné skladbě nepřidal. Posluchač se místy musel bezděčně ptát, proč jinak klasicky orientovaný Laburda používá v houslovém partu mikrointervaly. Naopak to, s jakým nasazením se nesnadného úkolu nastudovat hned tři skladby soudobých autorů zhostilo amatérské sdružení Komorní orchestr Dvořákova kraje, lze připsat k jejich

cti. O stylové vybočení do světa Jižní Ameriky se ve skladbě Tři koncertní kusy pro akordeon, kytaru, housle a smyčce velice zdařile pokusil Eduard Douša. Kdybych neznal program, mohl bych se místy domnívat, že zní skladba samotného Astora Piazzolly. Oproti němu je však Eduard Douša dokonce instrumentačně vynalézavější, zvláště v partiích akordeonu, houslí (zde už s nadhledem přednesených opět Viktorem Mazáčkem). Koncert pro bicí nástroje a smyčce Pavla Trojana je postaven na střídání bicích nástrojů v každé ze tří vět. Tento efekt je jistě zajímavý, aby však zachránil ne příliš nápaditou invenci skladby, sám o sobě nestačil. Pozoruhodný nejen díky svému nápadu, ale také bezchybnosti zpracování byl naopak smyčcový kvartet Adama Klemense MiniAmadé. Jak je z názvu patrné, autor zamýšlel skladbu jako poctu Mozartovi a zvolil proto čtyřtónový motiv c-d-f-e, který se v díle tohoto Mistra objevuje více než často. Minimalismus je v české hudbě spíše jen ojedinělým zjevem, a proto vysoká stylová i technická úroveň Klemensovy skladby příjemně překvapila. K jejímu vyznění přispěla i zvukově dokonalá interpretace Kvarteta Apollon. Jako skladatel i klavírista se vedle primária Apollon kvarteta Pavla Kudeláska představil v Sonátě pro housle a klavír Milan Jíra. Velmi dramatická a závažná Sonáta je jistě pozoruhodným dílem, které přímo vybízí k opakovanému poslechnutí. Po Sonátě působily Rýmovačky pro zpěv, klavír a flétnu Věroslava Neumanna, uvedené ve finále večera, osvěžujícím dojmem z radostného muzicírování. 

HUDEBNÍ VELETRH PRAHA 2005 22.–25. ZÁ¤Í 2005 VELETRÎNÍ PALÁC � � � � �



P R A H A ,

L I C H T E N Š T E J N S K Ý

�

PA L Á C

hudební nástroje a pfiíslu‰enství jevi‰tní a osvûtlovací technika záznam a reprodukce zvuku domácí audio video poãítaãe a hudba hudební média…

Eduard Bayer v Přítomnosti Vít Clar

P

řestože Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu, je společností skladatelskou, dovolil bych si věnovat malou recenzi jejího březnového koncertu převážně interpretům. Dne 16. 3. se totiž v Galerii Lichtenštejnského paláce velmi úspěšně představil nadějný houslista Eduard Bayer, žák prof. Kudláčka na Pražské konzervatoři, který však, po úspěšném konkursu, bude zřejmě dále studovat ve Francii. Mladý virtuóz disponuje báječně nosným tónem, techniku zvládá s nadhledem. Spolu s partnerem,

prof. Michalem Macourkem, skladatelem, dirigentem a výtečným pianistou, zahráli Příjemnosti pro housle a klavír Čestmíra Gregora, s fortelem napsanou Sonatu brevis Štěpána Luckého, a poměrně stručné ale efektní Vigoroso Vojtěcha Mojžíše. Vrcholem večera se pak stala Sonáta pro sólové housle Otty Šimka, jíž se ujal primarius Stamicova kvarteta Jindřich Pazdera. (Dlužno říct, že i E. Bayer měl tu skladbu nastudovánu). Na závěr Bayer a Macourek přednesli skvělou Sonátu pro housle a klavír od letošního jubilanta Milana Jíry, což byl nepochybně šťastný dramaturgický počin. 

11

HUDEBNÍ VELETRH PRAHA

Kontaktní adresa: AC EXPO s. r. o. VeletrÏní palác, Dukelsk˘ch hrdinÛ 47, 170 17 Praha 7 Tel.: +420 224 301 013, fax: +420 224 301 539 GSM: +420 777 201 329 www.huvel.cz

Uzávûrka pfiihlá‰ek: 15. 5. 2005



P R A H A ,

K O N C E R T Y

R U D O L F I N U M

Dechové kvinteto ND Julius Hůlek

Š

estý koncert cyklu Hudebních podvečerů v Sukově síni Rudolfina (23. 3. 2005) patřil Dechovému kvintetu Národního divadla. Tento soubor už více než 30 let usiluje o prezentaci kvalitní komorní hudby svého druhu, přičemž pozornost věnuje nejen původní tvorbě určené dechovému kvintetu, ale i úpravám pro toto obsazení, se zvláštní pozorností sleduje a provádí díla soudobých českých autorů a některá díla domácí i zahraniční dokonce premiéruje. Této charakteristice přesně odpovídá dramaturgie pojednávaného koncertu. Byl otevřen svěží skladbou nejmladšího z velkých Bachů, Johanna Christiana Bacha. Ta v programu sice byla pojmenována Dechový kvintet, ale původně byla určena dvojici hobojů, fléten a fagotu, v autorově době totiž ještě žánr dechového kvintetu nebyl konstituován, to až počínaje začátkem 19. století. Následovala Přísloví pro hluboký hlas a dechové nástroje na texty z Bible kralické Jana Klusáka a před přestávkou ještě pro nás raritní Caprice na téma dánské a ruské písně, op. 79 pro flétnu, hoboj, klarinet a klavír Camilla Saint-Saënse z roku 1871. Druhou polovinu podvečera uvedla Árie Ruth Petra Ebena, roku 1970 napsaná pro zpěv 

P R A H A ,

a varhany, ale nedávno autorem přepracovaná pro zpěv a dechové kvinteto. Mladší Mozartův současník Franz Danzi sice pro dechové kvinteto už psal, ale tentokrát zazněl jeho Klavírní kvintet, op. 41 s kvartetem dechových nástrojů bez flétny. Pro interprety zajisté náročný, ale perfektně zvládnutý koncert vrcholil českou premiérou Klavírního sextetu v hojné míře inspirovaného jazzem u nás v podstatě neznámého Američana Brenta Weawera (1951). Jak sám název souboru napovídá, v jeho interpretačním profilu se spojují bohaté zkušenosti nabyté orchestrální praxí s vytříbeností komorní hry. Souhra je přesná a invenční zároveň, jednotliví účinkující totiž představují vyhraněné individuality. Miloš Bydžovský (klarinet) velkou pozornost věnuje kantiléně, frázování, a to i při zdánlivě banálních akordických rozkladech. Libor Mikula (flétna) kromě nároků kladených na jeho part je garantem přesné souhry. Pochvalu zaslouží i podíl Pavla Douby (lesní roh), Luboše Faita (fagot) a samozřejmě hobojisty Josefa Vacka, jenž je „duší“ souboru. Vynikající byly výkony obou hostujících – klavíristy Jiřího Koukla (brilantní technikou, zvukově vynalézavým a ústrojným začleněním do celku) a mezzosopranistky Edity Randové (která ztemnělým

POÿ¡D¡ STATUT¡RNÕ MÃSTO BRNO POD Z¡äTITOU RICHARDA SVOBODY, PRIM¡TORA STATUT¡RNHO MÃSTA BRNA, ZA FINAN»NÕ PODPORY MK »R

F E S T I V A L Y ,

M e z i n · r o d n Ì

h u d e b n Ì

f e s t i v a l

B r n o

Radost slyöet jinak 18.ñ 22. kvÏtna 2005 LoutkovÈ divadlo Radost, Cejl 29, Brno D˘m umÏnÌ, MalinovskÈho n·mÏstÌ 2, Brno ensemble recherche Krˆll, Stiebler, Schnebel, Xenakis, Feldman, Ferneyhough, Nunes HUDBABY, Q VOX Hudbaby ZdeÚku Rotreklovi United Ensembles of Percussion Hˆlszky: PortrÈt s bicÌmi n·stroji tEÛRia OtraSu & VladimÌr Merta a Jana Lewitov· J·noöÌk Virtual and Real Orchestra Jir·sek, äenky¯Ìk, KlÌË Margarida Garcia ñ el. kontrabas & Ruth Barber·n ñ trubka & Ivan Palack˝ ñ kytara Garcia, Barber·n, Palack˝ ElektroakustickÈ preludium - koncert SEAH Veronika KoleËk·¯ov·, Florian Tilzer ñ tanec Vitaskova, Kawamoto, Cipriani Dan Dlouh˝ ñ sÛlo recit·l Dlouh˝, PiÚos Slyöet jinak ñ nov· hudba s dÏtmi a pro dÏti SpoleËn˝ projekt PF UP Olomouc a HF JAMU Brno ensemble recherche, studenti JAMU, dirigent Zsolt Nagy Sciarrino, Graham, Krˆll, Medek, Pauset / Purcell INFORMACE: ARS/KONCERT s. r. o., ⁄voz 39, 602 00 Brno tel.: +420 543 420 951, fax: +420 543 420 950 e-mail: [email protected], www.enh.cz

témbrem a citlivou pozorností obdařila vyznění skladeb J. Klusáka a P. Ebena). 

R U D O L F I N U M

Jiří Kollert v Rudolfinu Petr Pokorný

V

rámci cyklu Světová klavírní tvorba, pořádaného koncertní agenturou FOK, vystoupil se svým recitálovým programem v sobotu 19. března v Rudolfinu mladý český pianista Jiří Kollert. V době jeho studií na pražské AMU jsem pravidelně sledoval jeho nadějný vývoj. Dnes – po nemnoha letech, v nichž získával řadu zkušeností a ocenění také v cizině – je z Kollerta zralá umělecká osobnost s vlastním názorem na interpretovaná díla. Jistě se nebudu mýlit, když řeknu, že tento mladý umělec je na prahu výrazné světové kariéry. Zdůrazňovat u umělců jeho formátu technickou brilanci je téměř zbytečné. Rozumí se sama sebou. Jde tu spíše o zvláštní charakteristiku Kollertovy hry a o umělecké pojetí jednotlivých skladeb programu. Kollert je velice temperamentní pianista, jeho až výbušný temperament se však

střídá s hlubokým lyrickým ponorem do skladby. Tím se jeho hra stává trvale poutavá a interpretace naprosto přesvědčivá. Večer otevíralo Sukovo Jaro. Tento nádherný cyklus ze samého počátku 20. století bývá, stejně tak jako ostatní Sukovo klavírní dílo, vzácným hostem na našich koncertních pódiích. Přitom právě Sukovo klavírní dílo je opravdovým klenotem české klavírní tvorby. (Bohužel nemá takovou vynikající podporu a propagaci jako např. dílo Martinů ve své nadaci.) Sukova hudba ranějších období stojí na pomezí pozdního romantismu a secese. Kollert volil velmi temperamentní způsob podání ve smyslu čirého romantismu: velký a zpěvný tón, romantická interpretace melodických frází. U zcela podivuhodné čtvrté části cyklu (bez názvu) však už s tímto pojetím nevystačil a pojednou se zde ozvaly i prvky secesní zdobnosti. Osobně bych podobné pojetí přivítal i u ostatních částí cyklu.

12

Následovaly dvě skladby Clauda Debussyho: Radostný ostrov a Masky. (Muselo autorce průvodního slova programu Ditě Hradecké kromě řady drobných nepřesností uniknout i chybné úmrtní datum skladatele?) Obě skladby svými drobnými figuracemi připomínají do jisté míry koncertní etudy. Kollert hrál tyto rychlé běhy určitým tónem až haydnovské křehkosti a tímto pojetím se vlastně vracel k požadavku samotného skladatele, který nesouhlasil s mlhavou, jakoby rozplývavou interpretací svých klavírních skladeb. Akordická mezivěta Masek vyzněla velmi měkce, sametově. Byl to krásný, jakoby nově objevovaný Debussy. Vrcholem první části koncertu a svým způsobem i celého večera byla interpretace Sonáty Bohuslava Martinů. Skladba z roku 1954 je nejzávažnější klavírní skladbou Martinů a významným dokladem dobové hudební tvorby. Z Kollertovy ohromně barevné a zaujaté hry se

na posluchače přenášel pocit naprostého souznění s každou frází, s každým tónem skladby. Neslyšel jsem dosud zaujatější a výmluvnější interpretaci tohoto na koncertních pódiích dosti frekventovaného díla. Zejména druhá věta naléhavě oslovila každého jen trochu vnímavého posluchače. Druhá část koncertu byla věnována Schumannovu Karnevalu. Pianista zde opět ukázal širokou paletu svých možností a výrazových prostředků od jemné lyriky (Eusebius, Valse allemande..) přes schumannovskou lyrickou ironii (Chopin) a technickou bravuru (Reconnaissance) až po opravdu velký klavírní tón (Préambule, Marche des Davidsbündler contre les Philistins). Využíval nádherných dynamických zvratů, které mu umožnily několikerým ztišením a následným crescendem udržet napětí i v závratném tempu závěru. Posluchači to až bralo dech. Schumannův Karneval je nádherné dílo, které svědčí o skladatelově překypujícím zdroji invence i o jeho mimořádné inteligenci. Je to však také nejčastěji hraná Schumannova skladba. Myslím si proto, že pianista Kollertova formátu by si mohl dovolit předstoupit před posluchače i s méně hranou Schumannovou hudbou. Krásných skladeb se v jeho díle najde dost a dost. Nadšení posluchači si vytleskali dva přídavky – populární skladby Martinů a Suka. 19. března jsme v Rudolfinu zažili opravdu mimořádný večer. T E P L I C E ,

D Ů M

Další z nadějných českých pianistů, Jiří Kollert. Přesto si neodpustím kacířskou poznámku, která samozřejmě neplatí jen pro Jiřího Kollerta. Dnešní koncertní umělci hrají na svých recitálech skladby (většinou jen ty známější) skladatelů 18., 19. a první poloviny 20. století.“Odřízli” se od současné hudby. Neříkám, že ji nehrají vůbec, hrají ji na specializovaných koncertech, kam také

chodí jen specializované publikum. Titíž umělci do svých recitálů nic z této hudby nepřenášejí. Pomáhají tak rozšiřovat propast mezi tvorbou současných skladatelů a běžným koncertním publikem. A právě Jiří Kollert by celým svým zázemím a vzděláním měl předpoklady pro to, tento zlozvyk porušit. 

K U L T U R Y

Foto archív



K O N C E R T Y Foto Zdeněk Chrapek

F E S T I V A L Y ,

Světová premiéra opery Gary Papacha Lenka Přibylová

S

větová premiéra hudebního díla vždy znamená výjimečnou událost – pro skladatele, interprety, publikum, sdělovací prostředky. Nejinak tomu bylo 3. 3. v Teplicích. V koncertním sále tamního domu kultury zazněla za účasti autora Garyho Papacha v koncertním provedení světová premiéra jeho opery Poslední list. Skladatelovo jméno je v našem hudebním životě vpodstatě neznámým pojmem, ostatně podle vyjádření autora se opera stává jeho prvním dílem uvedeným v Čechách. Tento americký skladatel a fagotista (nar. 1944) žil především v New Yorku a Chicagu, v osmdesátých letech 20. století zaměnil život v USA za umělecké a pedagogické působení v Japonsku. Jeho kompoziční doménu představuje zejména hudba komorní. Opera Poslední list vznikala v letech 1982--1987 na autorovo vlastní libreto napsané podle povídky O. Henryho. Příběh, jehož dějová osnova počítá pouze s pěti jednajícími postavami, se odehrává přibližně před sto lety v New Yorku ve starém domě obývaném umělci. Těžce nemocná malířka Johnsy žije se svou přítelkyní Sue a v náhlém citovém vytržení spojuje svou smrt či uzdravení se symbolickým setrváním či odpadnutím „posledního listu“ ze stromu v zahradě. Přivolaný doktor nechává Johnsy jen málo naděje, její nemoc ztělesňuje Mr. Pneumonia. Malíř Behrman kreslí „poslední list“ pro Johnsy ve smyslu

13

Sopránový part Sue Papachovy opery Poslední list nastudovala Jenufa Gleich.

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

Jednotlivé role ztvárnili mladí pěvci, působící především v USA, v následujícím zastoupení: Laura Portune (soprán – Johnsy), Jenufa Gleich (soprán – Sue), Jay Morrissey (tenor – doktor), John Sauvey (baryton – Behrman) a Andrew Cummings (bas – Mr. Pneumonia). Sólisté se ve svých biografiích pyš27. ročník ní úspěchy v prestižˇ 5. - 12. brezna ˇ Plzen, 2006 ních pěveckých soutěžích a účinkováním www.piano-competition.com na věhlasných operních či koncertních ˇ ˇ uzáverka prihlášek 15. 12. 2005 pódiích. Citovaným informacím z koncertˇ Kontakt: KONZERVATORˇ PLZEN, ního programu vskutKopeckého sady 10, ku odpovídaly jejich 301 00 Plzenˇ profesionální výkony tel.+fax.: 377 226 387 v prezentaci zajímavě [email protected] e-mail: barevně laděných výrazných hlasů a v úsilí o vystižení psychosvého vrcholného životního díla, krátce potom však logické podstaty jednotlivých postav v náznasám umírá na zápal plic, Johnsy se ale neočekávaně cích scénických akcí. Mezi výbornými výkony si uzdraví. Takto nastíněný syžet příběhu symbolické vzhledem k dramatičnosti svého projevu zaslouží podmíněnosti vazby života a smrti je rozdělen do tří zvláštní ocenění zejména Jenufa Gleich. dějství. Opera byla původně napsána v japonštině, Gary Papach vládne kompozičním jazykem v Teplicích zazněla v anglické verzi recepčně přístupným dnešnímu posluchači.

MEZINÁRODNÍ SMETANOVSKÁ ˇ KLAVÍRNÍ SOUTEŽ



B R N O ,

K A T E D R Á L A

S V.

P E T R A

A

V kontextu s náladou dějových situací zvažuje širokou paletu výrazových prostředků od závažných polyfonních imitačních postupů v předehře až po melodie muzikálového typu, v sólových zpěvech i ansámblových scénách vedle melodické šíře často volí hudbu stručného, vtipného charakteru, pracuje s hlasy v unisonu, těží z detailů nástrojové barevnosti, častých pizzicat smyčců a podobně. Nebrání se ani efektům ze sféry konkrétní hudby, příkladně zvukomalebnému užití burácení větru. Impresionisticky chápaný smutek nad smrtí malíře Behrmana sugestivně vyznívá v závěrečném pianissimu orchestru. Posluchačsky vděčné melodie svěřuje autor též vokálním partům sboru, kde se představil skvěle připravený Pražský komorní sbor. Obdobné ocenění náleží též soustředěně hrající Severočeské filharmonii Teplice. Celé provedení nastudoval a řídil šéf teplické filharmonie, kanadský dirigent Charles Olivieri-Munroe. A nutno říci, že tuto operní premiéru provedl výborně, se smyslem pro detaily hudebního projevu, s citem pro patřičnou nosnost melodických linií. Publikum, dnes ostatně všeobecně skeptické k soudobé operní tvorbě, odměnilo účinkující velmi vstřícnými projevy své přízně. Ch. Olivieri-Munroe v krátkém rozhovoru po skončení provedení přiznal svůj podíl na dramaturgické prezentaci opery, neboť již při prvním seznámení se s tímto dílem věřil v jeho sdělnost. Skladatel G. Papach byl s premiérou své skladby velmi spokojen. Zařazení světové koncertní premiéry soudobé opery do abonentního cyklu Severočeské filharmonie Teplice nutno skutečně uvítat a ocenit. 

PAV L A

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby táhl Jiří Kopecký

Č

trnáctý ročník brněnského festivalu (20. 3.–3. 4.) patřil k těm nejlépe navštíveným (kolem 3000 posluchačů). Patřil snad i k těm dramaturgicky nejpromyšlenějším. Aktuální ekumenická pestrost sahající od katolického křesťanství přes Evangelíka a Českého bratra po ruské pravoslaví je při jednotícím vokálním projevu duchovní hudby vítaná. Většina koncertů zazněla na Petrově. I když akustiku katedrály sv. Petra a Pavla „jistila“ speciální clona, často zvukově deformované interpretační výkony podporovaly myšlenku Jiřího Mahena, důmyslně otištěnou ve festivalovém katalogu: „Kdo chce pochopit hudbu, nepotřebuje ani tak sluch, jako srdce.“ Velikonoční festival otevřelo na Květnou neděli velkolepé kantátové dílo Antonína Dvořáka Stabat

mater. Pražský filharmonický sbor, výborně připravený Janem Svejkovským, a Českou filharmonii řídil Steuart Bedford. Dirigent dbal na stavbu velkých ploch, pevně a klidně hlídal celkové kontury díla. V daném prostoru oprávněně přehlížel detaily, přesto až příliš pracoval s orchestrem na úkor vokální složky. Sbor mu sice zpíval sám měkká pianissima, skupiny k sobě beznadějně přilnuly (soprán a tenor!), sboristé nenásilně dosahovali monumentálních gradací, ale sólové výstupy bral tak, jak přišly. Anda-Louise Bogza se uměla prosadit i ve slabé dynamice v plénu orchestru i sboru, i když se do jejího zakulaceného hlasu nepříjemně zařezávaly ostré alikvóty. Zatěžkaný až huňatý tenor Klause Schneidera bohatě stačil rozeznít celý kostel a navíc bezvadně vyslovoval. Carmen Oprisanu a Gustáva Beláčka orchestr v nižších polohách překrýval. Basistovo largové sólo „Fac, ut ardeat cor

14

meum“ se mi vrylo do paměti. Vím, jde jen o jednu frázi, ale jedná se také o místo, kde se mísí pevná rozhodnost s niterností prosby; obojí G. Beláček čistě vystihl. C. Oprisanu disponuje rovným a pohyblivým hlasem normální síly, dobře ovládá dechovou techniku. S takovým altem by jiný dirigent dokázal víc než S. Bedford (sólo „Quis est homo“ téměř zaniklo), přesto se Dvořákově Stabat mater dostalo takové interpretace, že samo dílo vystoupilo do popředí. Do jisté míry v opačné konstelaci se odehrál závěrečný koncert na Bílou neděli. Jestliže chrám sv. Petra a Pavla relativně přeje blokové instrumentaci à la Dvořák či nekomplikovanému klasickému orchestru, četným sólům předehry Ruské velikonoce Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova nedal vyznít. Harfa ve Slavnostní mši k poctě svaté Cecilie Charlese Gounoda mohla klidně zůstat v budově

Foto Petr Francán

F E S T I V A L Y ,

Zleva Anda-Luise Bogza, Klaus Schneider, Steuart Bedford (dirigent), Carmen Oprisanu a Gustáv Beláček Státní filharmonie Brno. Úmrtí papeže Jana Pavla II. (2. 4.) však natolik ovlivnilo přístup k poslechu, že „ořezané“ vysoké polohy a „slité“ žestě nevadily, že Gounodova mše vyzněla jako smírčí requiem za svatého otce, vždyť tato skladba narušuje normu mešního ordinaria a postrádá i koncertní efektnost; je určena k rozjímání a modlitbě. Trio Zdena Kloubová – Tomáš Černý – Martin Gurbaľ působilo vyrovnaně. Sopranistka udýchala v otevřeném zvuku táhlé a dynamicky zeslabené pasáže, tenorista neztrácel při zřetelném vyslovování a plné síle čirou barvu, nerozsáhlým basovým partem M. Gurbaľ dobře doplňoval své kolegy. Český filharmonický sbor Brno se v dynamice držel „při zdi“ a v imitacích v Glorii syčel jako had (duchovní texty „bohužel“ hýří slovy jako solus, Sanctus, Spiritus atd.), ale v unisonu zněl jednotně a v homofonní faktuře lahodně. Walter Attanasi si vyžádal italskou výslovnost latinského textu, poněkud kapelnicky řídil pravou rukou až mu odlétl motýlek u košile. Dirigent nechal hudbu živelně proudit, ale nestavěl formu. Ze zbývajících čtyř koncertů vybírám dva vnitřní (kromě nich si odbyl svůj večer – 21. 3. – dětský a mládežnický sbor Kantiléna se sbormistry Ivanem Sedláčkem a Jakubem Kleckerem a 1. 4. se 

B R N O ,

B E S E D N Í

představila Jihočeská komorní filharmonie s Českým filharmonickým sborem Brno ve skladbách Franze Schuberta a Johanna Sebastiana Bacha pod taktovkou Caspara Richtera). Do kostela sv. Au-

K O N C E R T Y

gustina lákaly posluchače 22. 3. varhanní improvizace Petra Ebena k úryvkům z fantastické barokní alegorie Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského. Marek Eben mistrně využil mluveného slova až k hromovému rozčilení a zase zpět k pokoře, varhanní komentář spolehlivě obstaral Tomáš Thon. Na 30. 3. pozvali organizátoři Georgije Smirnovova a jeho čtrnáctičlenný mužský sbor The Orthodox Singers. Poslouchat mužské hlasy v rozsahu pěti oktáv je velkým zážitkem a radostí. Sbor disciplinovaně reagoval na sebemenší gesto sbormistra (ten řídil „hrozící“ pěstí, ve které stále držel ladičku), bez obtíží přecházel od neuřvaného fff do znělého ppp. Kontratenorista Oleg Bocharov ukázal sice operně školený ale již nečerstvý hlas, basové výstupy dobře odzpíval Anatolij Obrazcov, četná barytonová sóla interpretoval svým lehkým hlasem přirozeně vyzpívaný Arťom Rezničenko. Ve zpěvu Jurije Višňakovova se už ztrácel vjem určité výšky, resp. hloubky. Ve skladbě Nezavrhuj mne v době strážně Pavla Česnokovova se hlasivky jeho bassa profonda téměř přestaly kmitat a vzhůru vylétl barevný sloupec částkových tónů. Vystoupení ruského sboru sice nebylo bez chyb, ale dodalo celému festivalu rozměr mimořádnosti, rozměr prostého zduchovění. 

MINISTERSTV0 KULTURY oznamuje, že k 28. říjnu budou uděleny:

CENY MINISTERSTVA KULTURY ZA PŘÍNOS V OBLASTI DIVADLA, HUDBY, VÝTVARNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY PRO ROK 2005 • Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby a výtvarného umění a architektury se uděluje k ohodnocení výjimečných uměleckých tvůrčích nebo interpretačních počinů nebo za dlouhodobé umělecké zásluhy v oblasti divadla, hudby a výtvarného umění a architektury. • Návrhy na udělení ceny mohou podávat fyzické nebo právnické osoby na níže uvedenou adresu ministerstva kultury, a to nejpozději do 30. června 2005. Informace o náležitostech podání návrhu najdete na internetové adrese ministerstva kultury www.mkcr.cz, případně na odboru umění a knihoven ministerstva kultury, tel. 257 085 202. Informace o průběhu a výsledcích předchozích ročníků na www.divadlo.cz/cenymkcr.

D Ů M

Amadeus 2005 Věra Lejsková

12.

ročník mozartovské soutěže pro mladé pianisty do 11 let, Amadeus 2005, přilákal do Brna ve dnech

10.–12. března opět téměř sto pianistů převážně ze zahraničí: z Arménie, Běloruska, Bulharska, Litvy (27!), Lotyšska (3), Makedonie, Polska (3), Rakouska (3), Rumunska (5), Ruska (4), Slovenska (7) a Ukrajiny; z české republiky byla třetina, z to-

15

ho devět z Brna. Tradičně se soutěže účastní převážně brněnští žáci ZUŠ Veveří a Fr. Jílka, tedy ze škol, které před lety daly impuls k této soutěži. Letošní klání se konalo v besedním domě, stejně jako i závěrečný koncert laureátů, na

K O N C E R T Y Foto archív

F E S T I V A L Y ,

Absolutní vítězka soutěže, Litevka Karolina Pancernaite

němž po velmi slavnostní ale přitom neobyčejně srdečném ceremoniálu vystoupili nositelé prvních a druhých cen a to ve všech kategoriích, od 6 do 11 let. Vlastně jen do deseti let, protože poslední kategorie se kupodivu ukázala jako nejslabší a neobdržela žádnou z hlavních cen – že by jedenáctiletí začínali mít už jiné zájmy? Tak tedy ti nejúspěšnější, kteří se prezentovali na koncertu natáčeném Čs. rozhlasem: v I. ka-

tegorii to byla s první cenou Anastasiya Kuchar (Kyjev, Ukrajina), a druhou cenu získala Marie Šumníková (Olomouc). Ve II. kategorii první cena Anastasia Stoljarenko (Praha), druhá cena Kateřina Benešová (Svitavy) a Anh Hoang Pham (ZUŠ Fr. Jílka Brno, zároveň oceněn jako nejlepší brněnský účastník). Ve III. kategorii se představil s 1. cenou Jakub Sládek (ZUŠ Klobouky u Brna, zároveň nejlepší český účastník),

s 2. cenou Eugenie Alekseeva (Krasnojarsk, Rusko). Za IV. kategorii to byla s 1. cenou Karolina Pancernaite (Garliava, Litva, zároveň absolutní vítězka Amadea 2005, což ji opravňuje ke koncertu se Státní filharmonií Brno), s 2. cenou Jan Vojtek (ZUŠ Fr. Jílka Brno). Značně vyzrálá se ukázala být V. kategorie, kde dokonce byly uděleny dvě první ceny: Silvii Vaterl (Graz, Rakousko zároveň s cenou za nejlepší provedení skladby W. A. Mozarta) a Karenu Safaryan (Jerevan, Arménie, já osobně bych jej typovala na absolutního vítěze soutěže) s 2. cenou se představila Agne Mozuraite (Garliava, Litva). Třetí ceny jsme neslyšely na koncertě, ale nebylo jich málo – z našich Kateřina Potocká z Havlíčkova Brodu, Anna Sofie Mojzešová z Prahy, Tereza Marečková ze ZUŠ Veveří Brno, Jana Otáhalová z Klobouk u Brna, Zora Novotná z Prahy a Lucie Pokorná z Havlíčkova Brodu. Další třetí ceny putovaly do Litvy, Bulharska, Ruska, Rakouska a na Slovensko. Byla udělena i celá řada čestných uznání. Mezinárodní porota, jíž předsedal Doc. Jiří Skovajsa z Jamu Brno, ocenila i některé pedagogy. Škoda, že moravská a slezská hudební vydavatelství nedokázala využít přítomnosti zahraničních zájemců k tomu, aby prezentovala své vydané hudebniny, jak to vždy na každé soutěži činí agilní Bärenreiter. Tady skromnost rozhodně není na místě! Třeba si to uvědomí příště. Ten následující ročník bude sice třináctý, ale zato v roce, kdy si budeme připomínat 250 let od narození W. A. Mozarta, tudíž bude nepochybně mimořádně slavnostní. A třeba se bude nakonec odehrávat v opravené Redutě, v místech, kde malý Mozart kdysi koncertoval… 

Do Karlových Varů za pramenem živé inspirace!

H

Jiří Kopecký

udební festival Mladé pódium si klade za cíl pomáhat mladým, talentovaným, začínajícím interpretům. Mladé pódium vyhledává ty nejlepší, ty nejperspektivnější, ty úžasné, aby je postavilo do světla ramp a urychlilo jejich cestu k „hvězdné“ kariéře. Mladé pódium navíc klade jisté požadavky a slibuje si od tohoto omezení, že právě překonávání překážek nechá vyjevit intenzitu nadání. V rámci festivalu zazní mnoho Janáčka a Martinů vedle jiných děl českých skladatelů 20. století (Václav Trojan, Jan Kapr atd.), 33. ročník (29. 8.–5. 8. 2005) pak bude ještě „okořeněn“ polskou hudbou. Kromě „povinného“ Fryderyka Chopina zazní hudba Karola Szymanowského, Witolda

Lutoslawského, Wojciecha Kilara či Krzystofa Pendereckého. Na objednávku festivalu zkomponoval Pawel Sydor dílo, jehož premiéry se ujme Ornitologické trio (2. 8.). Ruku v ruce s polskou dramaturgií jdou i doprovodné akce – promítání polských filmů s hudební tématikou, poetické odpoledne s mladými polskými básníky Maciejem Meleckim a Bartekem Manjzelem atd. Již potřetí budou festival provázet průvody pouličního divadla na chůdách. Potřetí se také měla konat multimediální dílna pro skladatele, tanečníky a interprety, ale vzhledem ke „skvělému“ hospodaření našeho sociálního státu a nepříjemně malé dotaci od Ministerstva kultury musela být zrušena. A přece nebude Mladé pódium 2005 o jednu akci chudší! Mlýnská kolonáda se promění

16

2005

na jeviště trendového divadelního útvaru „site specific“. Scénograf a autor námětu Matěj Němeček a režisér Martin Kukučka nazvali své mystérium o zrození pramene Pramenění. Tento příběh o člověku a léčivé moci hudby a vody proběhne dvakrát a učiní tak atraktivní tečku za neméně atraktivními koncerty. Dne 30. 7. totiž na Mladém pódiu vystoupí klavíristka Jaroslava Pěchočová, žačka Ivana Moravce, která si pomalu začíná získávat mezinárodní věhlas. Dne 3. 8. zase uslyšíme basistu Zdeňka Plecha, jehož jméno nezřídka zaznívá ve spojení s Evou Urbanovou, a není nepředstavitelné, že o „značku“ Plech budou mít brzy zájem operní scény na obou stranách Atlantiku. Přijeďte si poslechnout naši budoucnost! 

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

Pražská komorní filharmonie vyhlašuje konkurz na místo

hoboj Podmínky konkurzu: W. A. Mozart – Koncert C dur KV 314 F. Poulenc – Sonáta pro hoboj a klavír Orchestrální party: A. Dvořák – Dechová serenáda d moll, op. 44 Česká suita S. Prokofjev – Klasická symfonie G. Rossini – Italka v Alžíru, Hedvábný žebřík (předehry) B. Smetana – Prodaná nevěsta (předehra) L. van Beethoven – Symfonie č. 3 a 7 M. Ravel – Náhrobek Couperinův

Konkurz proběhne dne 14. 6. 2005 v Pražské komorní filharmonii, Krocínova 1, Praha 1. Přihlášky zasílejte do 31. 5. 2005 na adresu: PKF, Krocínova 1, 110 00 Praha 1. Klavírní doprovod zajištěn.

Více informací na www.pkf.cz nebo na tel. 224 232 488

VELKÁ SOUTĚŽ

Hudebních rozhledů Vážení čtenáři, uplynul další jarní měsíc a je tu opět čas pro vyhlášení výsledků minulé soutěže a zadání nového soutěžního úkolu. I tentokrát jste nás velice příjemně překvapili, protože jméno Rafaela Kubelíka jako předchůdce Sira Colina Davise na postu šéfdirigenta Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu jste věděli všichni, a tak mělo osudové kolo štěstí opravdu z čeho vybírat. Ti, kteří na následujících řádcích svá jména neobjeví, však mají rozhodně šanci příště – a určitě není tak malá, jako např. při sázení sportky. Nevěšte tedy hlavu a opět to zkuste, stejně jako dnešní výherci!

123

Alžběta Eliška Pappová, Ostrava-Poruba Jana Maitnerová, Praha MUDr. Václav Čížek, Vejprty

Blahopřejeme a vyhlašujeme otázku na květen: Kdy poprvé vystoupil Matthias Goerne v Praze a pod taktovkou kterého dirigenta? Své odpovědi zasílejte do 16. května na adresu Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.scena.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách..

17

Česká filharmonie zveřejnila program své 110. koncertní sezony Dita Hradecká

S

to deset let uplyne 4. ledna 2006 od památného koncertu, kdy v čele nově zřízeného orchestru stál Antonín Dvořák. Toto datum platí za oficiální „narozeniny“ České filharmonie a jubileum se sluší náležitě oslavit. Nebude se však nostalgicky hledět do minulosti, právě naopak. Orchestr nabídne posluchačům pět koncertů „s pečetí“: pět premiér, které si objednal u českých skladatelů různých generací. Pro své abonenty přichystala Česká filharmonie malý dárek: za cenu, která se od loňska nemění, mohou navštívit dokonce o jeden koncert navíc, tedy celkem osm večerů. Pravidelnou součástí se stanou již oblíbená „preludia“, rozhovory před koncertem, jichž se opět ujmou mladí průvodci hudbou. Hráče čeká sezona neméně náročná, než byla ta, jež se právě chýlí ke konci. Vydají se za oceán, aby se poprvé představili v destinacích tak exotických, jako je Uruguay nebo Chile. Navštíví také pobaltské republiky Estonsko a Lotyšsko a velmi se těší, až opět předvedou Beethovenovy symfonie v německém Bad Kissingenu. Rudolfinum bude v sezoně 2005/2006 tleskat Siru Colinu Davisovi, Charlesi Dutoitovi, Manfredu Honeckovi a dalším dirigentským veličinám. Nejen čeští posluchači, ale publikum po celém světě bude 27. ledna 2006 přihlížet velkolepým oslavám 250. výročí narození W. A. Mozarta. Česká filharmonie bude u toho a spolu s proslulou klarinetistkou Sharon Kam si ve Stavovském divadle připomene šťastné okamžiky velkého skladatele v Praze. Vyberte si svůj koncert ve 110. sezoně České filharmonie Programovou brožuru si lze objednat prostřednictvím Informačního servisu České filharmonie, tel: 227 059 227, fax: 227 059 327, e-mail: [email protected]. Obdržíte ji zdarma.

H O R I Z O N T

Klasická hudba Indie Letošní Pražské jaro, Ravi a Anuška Šankarovi

N

a letošním Pražském jaru budeme mít poměrně vzácnou příležitost uslyšet živě sitár, indický nástroj, který představuje pro mnohé z nás symbol indické hudby. Bude na něj hrát Anuška Šankar, mladičká, ale již slavná dcera slavného otce, fenomenálního Raviho Šankara. Představí se v Koncertu pro sitár a orchestr č. 1, který Šankar zkomponoval v roce 1976. Ravi Šankar byl už od padesátých let minulého století v úzkém kontaktu s velkými postavami evropské klasiky, zejména s Yehudi Menuhinem. Ve spolupráci s ním a dalšími uskutečnil řadu projektů spojujících dvě odlišné hudební kultury: evropskou a indickou. Koncert pro sitár a orchestr je příkladem takových snah, obsahuje prvky obou hudebních světů. Monodická indická klasická hudba, přesněji řečeno severoindická klasická hudba, se tu prolíná s instrumentálním vybavením symfonického orchestru.

indické klasické hudby jsou totiž uzpůsobeny jen nástroje s možností jemných glissand, indická hudba pracuje s mikrotóny. I když na Západě si získávají oblibu spíš instrumentalisté – sitáristé, hráči na saród, flétnu či smyčcové nástroje – ve světě znalců zůstává rozhodujícím vokální projev, neboť lidský hlas dovede zacházet s rágou do nejjemnějších podrobností.

– vypadaly, nevíme, známe však jejich jména. Některá jsou totožná s dnešními. Ve 13. století vzniklo pojednání o teorii hudby Sangíta Ratnákar. Autor Šárangdéva píše o stupnicích, uvádí 264 rág, zabývá se formami, např. prabandhou, podobnou dodnes provozovanému dhrupadu. Teprve od 14. století můžeme hovořit o dvou větvích indické klasiky– jihoindické neboli karnatické a severoindické, někdy též ne příliš výstižně nazývané hindustánská. Pro vznik a kultivování severoindického klasického systému měl zásadní význam politický vývoj v severní Indii, nastolování mughalské nadvlády. Hudebníci převzali mnohé z perské a arabské hudby, na dvorech mughalských i hinduistických panovníků vzkvétal hudební život, nakonec se tam provozovala i hudba původně chrámová. Svět této modální hudby byl zorganizován do důmyslných forem. Nejstarší takovou dosud živou formou je v severní Indii dhrupad, známý v dochované formě už v 15. století. V dhrupadu se zpívá nebo i instrumentálně provádí zvolená rága v rafinované, melodicky i rytmicky komplikované stavbě, v níž má významné místo také řízená improvizace. Pravidla pro přednes každé rágy jsou dána stupnicí (je jich mnoho a rozmisťují půltóny a celé tóny v oktávě nejrůzněji), předepsaným sledem tónů vzestupně a sestupně, intonací (v rámci oktávy o 12 půltónech se počítá s rozdělením na 22 šruti, mikrotónů), dále má každá rága jiné ornamenty a základní melodickou konstrukci. Dhrupad začíná álápem, pomalou úvodní částí, v níž zpěvák představuje postupně tónový materiál rágy se všemi intonačními finesami, poukazuje na souvislosti mezi jednotlivými tóny, nastiňuje melodie, které pak přecházejí do fixních kompozic s pevně daným metrem. Druhou část přednesu dhrupadu doprovází hráč na buben pakhavádž. Hraje ve zvolené tále na různý počet dob, u dnešního dhrupadu jich bývá 10, 12 nebo 14. ˝Foto archív

Elena Kubičková

Jak vypadá indická „klasika“i Čistě klasická hudba Indie je však žánrem komorním. Nepracuje s polyfonií ani harmonií, svůj modální systém zato rozvinula do ohromné šíře a subtilních detailů. Je to intelektuální hra, svým způsobem návod ke skládání hudby. Artificiální indická hudba je založena na rágách, Výtvarná podoba rágy Adana z roku 1650 souboru několika set sofistikovaných melodických vzorců, a tálách, neméně propracovaných vzorcích rytmických. V součas- Pohled do historie né koncertní praxi ji zpravidla, jde-li o její severoAbychom si udělali představu o složitosti oboindickou podobu, zpívá nebo hraje jeden sólis- ru, nahlédněme zběžně do historie. První zmínky ta, doprovázený hráčem na bubny tabla. Dvojici o indické hudbě najdeme ve starověkých védách, doplňuje hráč na tanpuru, produkující prodlevu již v Sámavédu se používají znaménka k určoze základních tónů dané rágy. Pokud se předne- vání výšky tónu. Dalším důležitým pramenem su rágy účastní dva sólisté současně, mluvíme je Bharatova Nátjašástra, týkající se především o džugalbandí. V takové situaci se nástroje či hla- dramatického umění. Z této učebnice, jejíž stáří sy střídají, případně interpretují komponované nedovedou odborníci určit s větší přesností než části unisono. (Na tomto principu postavil Šan- v širokém rozpětí 3. století před a 5. století n. l., se kar svůj sitárový koncert, jinak to v případě jed- dovídáme, že se už tehdy v Indii používaly různé nohlasé hudby ani nejde.) Při zpěvu přichází ke druhy stupnic. Ani datováním dalšího významslovu někdy ještě smyčcový nástroj, který, upo- ného díla o hudbě si nejsou muzikologové jisti, zaděn, kopíruje mistrovy melodické fráze. Tuto knihu Sangít Mákarandá napsal Nárada nejspíš roli zastupuje často hráč na malé harmonium, v 7.–11. století. Použil poprvé termín rága. Jak což mnozí tradicionalisté odsuzují. K interpretaci tehdejší rágy – počet stanovuje Nárada na 58

18

Volnější forma khajál Dostáváme se k bodu, který je pro nás nejaktuálnější: na základech dhrupadu, také však pod vlivem perského kaváli se patrně již v 16. století vyvinula a během 18. století převážila nová volnější forma khajál, v doslovném překladu fantazie. A to je právě forma, se kterou dnes objíždějí svět úspěšní severoindičtí hudebníci, mezi nimi i Anuška Šankar, pokud hraje klasiku. Nutno dodat, že v poslední době si získali respekt v tom-

Výtvarná podoba rágy Bhairavi z roku 1610 to oboru i někteří evropští a američtí hudebníci. Khajál vznikl jako vokální žánr, instrumentální hudba však v podstatě jeho principy napodobuje. Romantický khajál osvobodil severoindickou klasiku od přísných, na paměť nesmírně náročných struktur a dopřál hudebníkům uplatňovat ve velké míře osobní invenci a virtuozitu. Zpravidla začíná rovněž álápem, přednes rágy pak pokračuje rytmickými částmi, v instrumentální hudbě jsou to gaty. Bývají dva, přičemž první je pomalý a soustřeďuje se na co nejzajímavější využití melodických možností rágy, druhý, rychlý, dává spíše vyniknout rytmické složce a v závěru graduje ve strhujícím tempu. V khajálu zůstává rága stejná co do modu, intonace a melodických konvencí, rozmanitější je zdobení tónů, mnohem větší prostor zaujímá improvizace. Emotivnímu vyjádření se nekladou meze na rozdíl od asketického dhrupadu. Na khajál pak navazují další styly, včetně semiklasických.

Výuka této hudby a význam gurua Pro indickou klasickou hudbu je charakteristický tradiční způsob výuky. Dodnes se umění rág předává z gurua na žáka, nejčastěji z otce na syna, stále se osvědčuje věrné kopírování mistrových dovedností. Ještě dnešní umělci se

mohou pochlubit hudebním s uceleným přehledem o ní se setkáváme až ve rodokmenem sahajícím až dvacátém století. První rozsáhlé muzikologick legendárnímu Mianu Tan- ké dílo Pandíta Bhatkande, kterému vděčíme senovi, dvornímu hudební- za shromáždění a klasifikaci 180 rág, začalo vyku Akbara Velikého (1555 cházet v roce 1910. Autor prostudoval a zazna– 1605), jemuž je připiso- menal přes dva tisíce kompozic i s texty a rytváno autorství mnoha zná- mickým členěním, objevil je v gharánách po celé mých rág. Notové záznamy severní Indii. indická hudba nezná, vystačí si se solmizačními slabika- Klasická hudba Indie a Evropa mi a příslušnými znaménky Vraťme se však k současnému koncertnímu pro zvýšený či snížený tón. dění. Běžný Evropan není zpravidla připraven Vše se hraje zpaměti a každé ocenit, na jak vysoké úrovni ten či onen hudebprovedení téže rágy je vlast- ník naplňuje rágu a tálu. Však také tato hudba ně originálním, spontánním sloužila v Indii až do vyhlášení nezávislosti, kdy hudebním dílem, neboť im- převzal zodpovědnost za kultivování hudby stát, provizace tvoří nedílnou ušlechtilé zábavě na hudbymilovných dvorech, součást přednesu. Zvlád- kde měli na studování a provozování hudby čas. nout patřičný repertoár, Po pravdě řečeno, kdo si chce rágu náležitě vyv němž mívají dobří hudeb- chutnat, musí o ní něco vědět. Proto také nabízejí níci stovky rág, není snad- indičtí hudebníci kromě recitálů klasické hudby né. Znamená to znát celou nejrůznější fúze, v nichž vycházejí nepoučenému řadu pentatonických, hexa- západnímu publiku vstříc. Činí tak i Koncert pro tonických a septatonických sitár a orchestr. Rágy, které jsou v jeho delších stupnic, z nichž některé mají větách citovány, patří k jednodušším, rytmická prapodivné sledy tónů, a po- složka je prostší. Ravi Šankar ostatně studoval dat rágu výstižně a se všemi u slovutného instrumentalisty Baby Allaudína detailními atributy, přičemž, Chána, jehož gharána si na lehčí rágy, ba i lidové jak už bylo řečeno, pro kaž- popěvky potrpěla. Velkou část svého nevšedního dou rágu jsou povinné jiné nadání zasvětil Šankar propagaci indické hudmelodické postupy, jiná in- by, přes půl století neúnavně seznamoval svět tonace některých tónů, jiné s hudbou klasickou i s lehčími žánry, uskutečnil mikrotóny a ornamenty. V každé ráze existuje spoustu fúzních projektů a zasloužil se tak jako celá řada základních kompozic, liší se podle to- nikdo před ním o otevření cesty k poznání jedné ho, v jaké gharáně, hudební škole, byly vymyš- z nejzajímavějších hudebních kultur světa. Neleny. Zdatní profesionálové pochopitelně hrají divme se proto, že i jeho dcera, sitáristka Anuška opět nové kompozice a snaží se o originální im- Šankar, přitahuje nebývalou pozornost.  provizace, indická klasika je tedy žánr prastarý, leč stále živý. Hudebník si musí také dobře poradit s tálou, zvoleným rytmickým cyklem. Ten může být extrémně pomalý, třeba přes minutu trvající, nebo naopak v závratně rychlém tempu. Počet dob v indických metrech je různý: 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 14, ponejvíc ale 16 dob. Krom toho se pracuje s krkolomnými leč matematicky striktními rytmickými variacemi. Sólista střídá fixní kompozice s improvizacemi, nesmí ovšem vybočit z rágy ani tály. V praxi to vypadá tak, že zatímco sólista improvizuje, hráč na bubny tabla drží théku, základní rytmický vzorec, když se hraje nebo zpívá komponovaná pasáž, variuje tablista tálu. Přestože se indická klasika opírá o ustálený a komplikovaný řád, Ravi Šankar hraje na sitár

19

˝Foto archív

˝Foto archív

H O R I Z O N T

D I V A D L O 

P R A H A ,

N Á R O D N Í

D I VA D L O

Operní příběh aztéckého panovníka jako podobenství o současném světě

S

větová operní premiéra žijícího zahraničního autora má v současné české operní dramaturgii charakter mimořádné události. Od operní novinky nelze očekávat to, co od recepčně prověřeného titulu. Platí to v plné míře i o opeře Montezuma (La Conquista) italského skladatele Lorenza Ferrery (nar. 1951). Téma o aztéckém panovníkovi, jeho úloze

Ani ve 20. století není montezumovská tematika, zobrazující krutost konfliktu dvou vyspělých civilizací, pro operní skladatele bez zajímavosti. V roce 1964 měla v Berlíně premiéru opera Montezuma Rogera H. Sessiona, po 28 letech zkomponoval operu Dobytí Mexika (Eroberung von Mexiko) německý skladatel Wolfgang Rihm. Ferrerovo nejnovější zhudebnění svědčí o tom, že tématu nechybí přitažlivost ani ve 21. století. Příběh o Montezumovi nechápe v je-

Postavu aztéckého vladaře Montezumy ztvárnil Jozef Kundlák.

při ovládnutí Mexika španělskými vojenskými silami a jeho neblahém konci byla operním námětem už v 18. století. O Montezumovi napsali opery Antonio Vivaldi (1733), Karl Heinrich Graun (1755) a Josef Mysliveček (1771). Vivaldiho opera dokonce ve 20. století inspirovala kubánského spisovatele, představitele magického realismu Aleja Carpentiera k novele Barokní koncert, v níž se podnětným způsobem zamýšlí nad fenoménem exotismu v opeře z hlediska umělecké mimesis a fikce. Na Graunově opeře je zase zajímavé, že její libreto nevytvořil nikdo menší než Bedřich II. Obraz osamělosti panovníka, jež ve svém libretu tematizoval, byl jeho autentický životní pocit. Postava Montezumy měla tedy i autobiografické rysy.

ho lineární fakticitě, ale jako dialog historické události s dnešní dobou. Proto se i z časoprostorového hlediska v jeho opeře prolíná starý příběh o španělsko-aztéckém konfliktu s jeho současným viděním a hodnocením. Jeho nositelkou je postava Doñi Mariny, dnešní Mexičanky. Lorenzo Ferrero v kompozici zúročil své zkušenosti operního skladatele. Vytvořil již deset oper, mezi nimi je i opera pro děti, ke klasické opeře má blízko jako umělecký ředitel italských operních festivalů. Hudba opery Montezuma navazuje na dědictví hudebního (a operního) minimalismu. Národní divadlo nedávno dokončilo cyklus tří minimalistických oper (Adams, Glass, Nyman); Ferrerův Montezuma na něj stylově do jisté míry navazuje,

20

Foto František Ortmann

Miloslav Blahynka

i když v tomto díle nejde o klasické chápání hudebního minimalismu v struktuře operního díla. Montezuma je napsán srozumitelným hudebním jazykem, jenž navazuje na minimalistickou reakci na klasické dědictví, z hudební řeči opery je zřejmá i inspirace světem filmové a populární hudby. Způsob zhudebnění vychází z uměleckého prolnutí minimalistické a muzikálové hudby. Hlavní ženskou postavu opery vytvořila muzikálová zpěvačka Radka Fišarová (Doña Marina), koncepce jejích výstupů vychází ze světa muzikálových a popových hudebních intonací. Proti ní je svět historických postav (Hernána Cortése a Montezumy) ztvárněn hudební řečí, která vychází z intonačního spektra minimalismu, ozvláštněného některými postupy z oblasti filmové hudby. Použití těchto stylových a intonačních vrstev vedlo na jedné straně k tomu, že hudba Montezumy je blízká divákovi, který nemá výraznější zkušenost s těmi směry moderní opery, jež vyrůstají z dědictví expresionismu, na druhé straně pomocí zvolených stylových rovin lze jen stěží vybudovat dramatickou dimenzi hudby. Tak se opera Montezuma žánrově pohybuje mezi druhem opery, oratoria a muzikálu. Při čtení libreta (koncepce Alessandro Baricco, texty autor a Frances Karttunenová) je evidentní, že poskytuje dostatek dramatických podnětů. Ty ale v kompozici dostaly více než hudebně-dramatickou hudebně-epickou, statickou a oratorní podobu. Tento rozměr díla ještě více zvýraznilo inscenační uchopení (režie Nicholas Muni, scéna a kostýmy Stefan Rieckhoff, světelný design Frank Sobotta, choreografie Regina Hofmanová), v němž taktéž šlo více o kompozici živých obrazů než o vytvoření dramatického konfliktu, budování vztahů mezi postavami a kreování dramatu. Zvláštností libreta Ferrerovy kompozice je jeho dvojjazyčnost, postavy aztéckých Indiánů zpívají jazykem starých Aztéků (nahuatl), Španělé ve své mateřštině. Bylo obdivuhodné sledovat, jak se s tímto náročným jazykem vyrovnal představitel titulní úlohy aztéckého panovníka Montezumy II. Jozef Kundlák. Dvojjazyčnost je v opeře plně funkční a ještě výrazněji odkrývá rozpory dvou světů a jejich civilizací, kultur. Ferrero tu operně ztvárňuje myšlenku o důležitosti prostřednictvím kulturně odlišného poznávat sám sebe. Konflikt dvou kultur neměl pouze charakter necitlivého a krutého zásahu Evropanů do aztécké kultury. Božstva starých Aztéků vyžadovala lidské oběti, přičemž samotný rituál byl děsivým divadlem.

Zobrazením tohoto úhlu pohledu prostřednictvím umělecké mimesis, kdy ani jedna strana sporu není bez chyb a provinění, se Ferrerovo umělecké vidění a ztvárnění tématu aktualizuje na situaci v dnešním světě, na konflikty, v nichž nelze jednoznačně určit, kdo je skutečným agresorem a zda je vojenský zásah opodstatněný a přiměřený. Ideově tedy Ferrero navazuje na velké opery minulosti s exotickými tématy, ve kterých exotika nebyla jen apartní show, ale momentem, od něhož se odvíjelo kritické vidění sporu evropské a mimoevropské kultury (Afričanka, Madama Butterfly, Kryštof Kolumbus ad.). Z hlediska kompozičních postupů nejde principiálně o novátorské dílo. Jeho hlavní snahou je v postmoderním míšení stylů spojit prvky opery, oratoria a muzikálu do významového celku, jenž by na základě stylové plurality v umění poukázal na kulturní pluralitu ve světě — historickou i dnešní. Kromě vynikajícího Jozefa Kundláka, který Montezumu zobrazil s vokálním jasem a charismatem, podali přesvědčivé výkony Ivan Kusnjer jako Hernán Cortés, Jiří Kalendovský jako Padre Bartolomé de Olmedo a Jaroslav Březina jako Pedro de Alvarado. Vedle nich muzikálová zpěvačka Radka Fišarová působila poněkud nevýrazně. Hudební nastudování Zbyňka Müllera vhodně oddiferencovalo dva hudební světy, v nichž se dílo pohybuje. Ferrerova hudba zněla v koncepčně ujasněné a zvukově vyvážené podobě. Režie amerického režiséra Nicholase Muniho zvýraznila oratorní dimenzi díla, režisér pochopil postavy a jejich vztahy značně staticky a nenalezl (s výjimkou úvodních výstupů) vhodný interval mezi jevištní iluzí a abstraktnějšími 

P R A H A ,

S T Á T N Í

Jeho hlavním protihráčem, španělským dobyvatelem Hernánem Cortésem, se stal Ivan Kusnjer.

polohami inscenace. Herecká práce se sborem zůstala jakoby nedokončena… Podněty, které poskytly scénografická, kostýmní a světelná koncepce, mohly režiséra vést ke koncentrovanějšímu a dramaticky účinnějšímu tvaru. Světovou premiéru opery Montezuma musíme hodnotit nikoli jako dílo, které si činí nárok na „jevištní nesmrtelnost“, ale jako výsledek tvůrčí dílny, jako pokus o postmoderní pohled na operu, jako pokus o uvedení do souladu současné žánry se širší popularitou s tématem, na-

stolujícím historické i současné vidění problému humanity a tolerance. Z tohoto hlediska je Ferrerova opera příspěvkem do diskuse o současném světě prostřednictvím umění, k diskusi o kulturní jedinečnosti národů a o nelidských, ničivých dopadech kulturního barbarismu.  Národní divadlo, Praha – Lorenzo Ferrero: Montezuma. Hudební nastudování Zbyněk Müller, režie Nicholas Muni, scéna a kostýmy Stefan Rieckhoff, světelný design Frank Sobotta, choreografie Regina Hofmanová. Světová premiéra 12. 3. 2005.

O P E R A

Mertova operní prvotina ve Státní opeře Praha Lenka Šaldová

H

onba za světovými premiérami, kterou rozpoutala nejprve ve Státní opeře Praha, posléze v Národním divadle dvojice Daniel Dvořák – Jiří Nekvasil, přinesla několik pozoruhodných děl (Bertram a Mescalinda, Máchův deník, Nagano), ovšem také díla kvality pochybné, vzbuzující podezření, do jaké míry k jejich uvedení opravdu vedly důvody umělecké – naposledy Montezumu a Fantoma opery. Obávám se, že tak v tuto chvíli může být publikum vůči novinkám spíše nedůvěřivé – a bylo by škoda, kdyby na to doplatila La Roulette, první opera Zdenka Merty. Dílo posluchačsky vstřícné (žádný hudební experiment pro pár zasvěcených), s atraktivním námětem, přitom podle mě ne lacině podbízivé. Zdenek Merta se v posledních letech etabloval především jako autor muzikálový (Sny nocí

svatojánských, Bastard, Babylon, Svět plný andělů), nicméně jeho skladatelské ambice (stejně jeho hudební vzdělání) jsou mnohem širší: nedávno mu v plzeňském Divadle J. K. Tyla uvedli operetu Ferdinand, ve Státní opeře Praha (v rámci předávání cen Trebbia) ve světové premiéře symfonický obraz The last century. Pro Ruletu načerpal inspiraci v oblasti tzv. vážné hudby, sám v ní slyší Mahlera, Šostakoviče či Bernsteina. Mohli bychom přičinit další skladatele (třeba E. F. Buriana), k nimž má blízko, aniž by je ovšem přímo napodoboval – ostatně jde o osobnosti dosti různé. Merta je brilantní melodik – průzračně, pro posluchače nerafinovaně instrumentuje a vede hlasy, aby vynikla melodie: nahá, vznosná, opojná. Označil Ruletu za surrealistickou detektivku – a ony táhlé melodie podtrhují snové ladění. Merta je zároveň citlivý divadelník – píše hudbu

21

pro divadelní situace: lyrickou, zvukomalebnou, groteskní, dramatickou. Ve Státní opeře Praha doporučil operu k realizaci dirigent Bohumil Gregor, který se v první fázi též ujal hudebního nastudování. Dirigentskou taktovku pak převzal František Drs – ať už je to zásluhou jednoho či druhého, hudební nastudování s porozuměním vyzdvihlo kvality díla: orchestr se pokládá do rozmáchlých melodií a pečlivě, v dynamických kontrastech, odměřuje dramatické napětí. Spolu se Stanislavem Mošou skladatel stvořil pozoruhodný tvar složený ze střípků na pomezí reality a snu. Vít se Sárou prohrají svou lásku – tak trochu vinou osudu, tak trochu vinou svou: Vít propadne ruletě, Sára je zatím znásilněna a padá ze schodů. Z nemocnice se vrací na invalidním vozíku a Vít se s ní takto nedokáže milovat. Oba se trápí. Vít se dozví o klinice, kde by Sáru mohli vyléčit, vykrade banku a koupí si termín operace. Po cestě z klini-

Foto František Ortmann

D I V A D L O

Foto František Ortmann

D I V A D L O

Veronika Hajnová (Sharon) ky ho srazí autobus, ještě se dopotácí domů, kde najde Sáru na nohou (postižení jen hrála) a umírá. Zní to jako šestákový příběh, ale kouzlo Rulety je 

P R A H A ,

S T AV O V S K É

v neustálém prolínání reality s halucinacemi, představami. A v nejistotě: co je vlastně skutečné a co jen sen? Tlouštík z herny se promění v chirurga operujícího Sáru a poté v zázračného dr. Bauera na klinice i policistu řídícího dopravu. Krásná Sharon z herny se Vítovi zjevuje jako smrt. Halucinace i realita každopádně bolí – a tuto bolest Merta emotivně vystihl. V jeho hudbě zaznívá „obyčejná“ lidská touha, váhání, strach… Stanislav Moša situace podle mě nešťastně posunuje tím, že v libretu banálně filozofuje, význam zachumlává za poetická slova, slovíčka, aniž by ovšem byl múzou políbeným básníkem („Co je to/ když před zimou celou zem/ i tam, kde nejsou žádné stromy/ ustýlá lístek za listem?/ Jak se to stává? Kdo s námi kouzlí?/ Nic než náhoda/ povýšená

na systém.“). O něco lépe se Mošovi vedlo jako režisérovi – ale nejspíše především díky skvěle vymyšlené

scéně Daniela Dvořáka: fantazijní, výstižné i účelné. Jeviště obehnal obří nahnutou ruletou, nad ní zavěsil kouli (slunce?) a pro každou situaci přidal jen příznačný doplněk: ruletu, postel… Ruleta – princip náhody řídící lidské osudy. Mošovi scénograf nabídl šikovný a rychle proměnitelný hrací prostor pro reálné i obrazné akce: Tlouštík se tak může na začátku jako koule „skutálet“ po Ruletě apod. Představy a sny Moša ne vždy nejobratněji, ale možná záměrně naivně vypráví pomocí tanečníků (červení pštrosi a modří koně) nebo prostě spustí pavouky na provázkách. Celkově jde každopádně o pozoruhodný divadelní tvar. V hlavních rolích ve Státní opeře zazářili precizní a cituplnou interpretací Maria Haan a Tomáš Černý. Merta je vůči interpretům nelítostný (jako byl ostatně i ve svých muzikálech), party jsou extrémně vysoko položené – s čímž poněkud bojovali Jana Štefáčková (v nižších polohách zněl její hlas úchvatně sametově a svůdně) i Bohuslav Maršík, intonačně se příliš nedařilo Františku Zahradníčkovi. Premiéru Rulety ve Státní opeře Praha považuji, při všech zmíněných výhradách (k dílu i inscenaci), za opravdovou divadelní událost – nikoli pseudoudálost, jakých jsme v poslední době bohužel příliš často svědky v Národním divadle.  Státní opera Praha – Zdenek Merta: La Roulette. Hudební nastudování Bohumil Gregor, dirigent František Drs, režie Stanislav Moša, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Jan Růžička, choreografie Vladimír Kloubek, sbormistr Adolf Melichar. Světová premiéra 17. 3. 2005.

D I VA D L O

Letem baletním světem

„To

Jaroslav Someš

nejlepší z historie i současnosti baletního umění“ se rozhodl představit ve svém novém projektu balet Národního divadla v Praze, jmenovitě jeho umělecký šéf Petr Zuska a dramaturg Václav Janeček. Večerem nazvaným Baletománie chtějí jeho tvůrci přiblížit „nejkrásnější ´stopy´tance utvářené staletími“ a rozumějí tím stopy jak v dílech skladatelů, tak choreografů. Jde tedy o přehlídku baletních čísel od 17. století po současnost, od Jeana Baptisty Lullyho po Leilata Hoba, od Pierra Beauchampa po Jana Kodeta. Obecným problémem takto koncipovaných představení bývá právě jejich poskládanost. Většinou bývají sledem ukázek, jejichž jediným pojítkem je zřetel chronologický. Jednotlivá čísla jsou nanejvýš doprovázena spojovacím slovem. Je tomu sice tak i v případě Baletománie, ale protože si její tvůrci byli vědomi, že odborně koncipovaný komentář bývá v těchto případech umrtvují-

cí a může proměnit umělecký večer v něco jako přednášku s ukázkami, zvolili osobitou cestu. Tak vznikl hraný rámec pro tři postavy – Velkého šéfa, Adepta a vysloužilou tanečnici Marcelku. Jejich mluvené vstupy měly zjevně za úkol zábavnou a nenásilnou formou zasvěcovat diváky do tajů baletního umění a do jeho historie. Dobrý nápad, který se však stal hlavním a vlastně jediným závažným problémem večera. Vytvořit kvalitní scénář v duchu onoho záměru se totiž nepodařilo. Nápad, kdy mladý Adept musí totálně nevzdělaného Velkého šéfa poučovat i o zcela elementárních věcech, se podobá naivitě obrácené hry na školu z televizního Studia Kamarád, kde děti učily učitele. Navíc větné formulace těchto „lekcí“ notně šustí papírem a nic jim nepomáhá ani vcelku přirozený, uvolněný „herecký“ projev Petra Zusky. Za pravé neštěstí však lze označit volbu baviče Martina Zbrožka pro postavu Velkého šéfa. Je otázka, kam a na kolik se Zbrožkovy samoúčelné a jednostejné exhibice hodí. Tady však působily trapně a kontraproduktivně. Posouva-

22

ly rámec večera do sféry laciné televizní zábavy a pochopitelně, že svůj vlastní úkol neplnily. Naopak, náročnost tanečního umění (pro laika těžko představitelnou) spíše shazovaly. Přitom na zákulisí baletu se jistě lze podívat s nadhledem i při plném zachování respektu. Připomeňme třeba, jak skvěle a s jakou nadsázkou ztělesnil právě takového šéfa v Altmanově filmu Company anglický herec Malcolm McDowell! Naštěstí jakmile došlo na jednotlivá čísla, problematičnost spojovacích vstupů byla zapomenuta. Po interpretační stránce se jedná o představení na vysoké úrovní a soubor baletu ND zaslouží uznání za to, jak zdárně zvládl široký stylový rozsah večera. Úvod patřil dvěma ukázkám barokních tanců ve vzorné rekonstrukci Heleny Kazárové. Byl to Tanec Apollóna, choreografie vytvořená pro krále Ludvíka XIV. na hudbu Lullyho, a sborový menuet na hudbu Jana Dismase Zelenky. (Na toto číslo však scénář evidentně zapomněl, v komentáři o něm nepadlo ani slovo, a protože účinkující předtím tvořili stafáž ke královskému

tanci, ve výsledku to vypadalo, že jejich vystoupení ještě patří k němu.) Dobu romantismu připomněla 1. věta ze slavného „dámského“ Grand pas de quatre (s grácií tančily Marie Lepíčková, Nikola Márová, Tereza Podařilová a Adéla Pollertová) a ukázka z 2. dějství Adamovy Giselle – tady však bylo převzato nastudování Christophera Hampsona, které má ND v současnosti na repertoáru. Inscenace, jež nyní v ND běží, byla využita také v případě Pas de quatre a Pas de troix z Labutího jezera – spolu s Pas de troix z Korzára zastupovala v programu večera dílo Maria Petipy. Z chronologického hlediska jako anachronismus, ale jinak jako příjemné odlehčení pak působila ironická tečka, Labutí jezero, jak ho neznáte – první z choreografických příspěvků Petra Zusky. (Mimochodem, správně česky by měl název znít „jak je neznáte“, slovo „jezero“ je středního rodu.) Vrcholným zážitkem premiéry se staly dva další příklady klasické techniky – slavná Fokinova Umírající labuť, v níž se s úspěchem představila Ivanna Illyenko, a Balanchinovo Pas de deux na hudbu Čajkovského v brilantním provedení Zuzany Susové a Michala Štípy. Sborovou ukázkou Forsythova stylu ovšem procházka dějinami světového baletu trochu překvapivě skončila. Následující tři čísla byla jiného druhu. Nabídla zajímavé srovnání 1. věty Janáčkova klavírního cyklu V mlhách v pojetí tří současných choreografů, Jiřího Kyliána (ve výňatku z Návratu do neznámé země), Petra Zusky a Jana Kodeta (nová kompozice pod názvem Duel). Že z tohoto „duelu“ vyšel vítězně Kylián, bylo dáno jednak dokonalým souzněním choreografie s hudbou (Kodet jako by naopak šel místy záměrně proti Janáčkovi), 

P L Z E Ň ,

V E L K É

D I VA D L O

Foto Hana Smejkalová

D I V A D L O

Ivanna Illyenko jako Umírající labuť ve Fokinově choreografii na hudbu Camilla Saint-Saënse

jednak výkonem Terezy Podařilové a Petra Zusky. Finále večera patřilo parodii – Zuskova choreografie Mariin sen travestuje s velkou vtipností ono „dámské“ Grand pas de quatre do pánského provedení. V programu sestaveném z volně řazených čísel by byla tato kompozice jistě namístě, z projektu, který se snažil naplnit jistý záměr, se však vymykala – délJ .

K .

J

e jen málo děl v celé světové operní literatuře, která by oplývala takovým množstvím efektních hudebních čísel, jako opera Giuseppe Verdiho Trubadúr. Není proto divu, že toto divácky vděčné dílo po patnácti letech znovu vstoupilo na jeviště Velkého divadla J. K. Tyla v Plzni v premiérách 5. a 6. března, tentokrát v italském originále. Dramatický rámec inscenace výtvarně tvořila mohutná torza zdí variabilně proměňovaná v každém obraze. Scénograf Karel Glogr navrhl scénu fungující dobře nejen po stránce výtvarné, ale též akustické. Kostýmy Dany Svobodové zapadly do celkové výtvarné koncepce. Výjimkou byla poněkud okázalá roucha nevěst Kristových v obraze Kláštera. Verdiho hudba, komponovaná na často kritizované libreto Salvatora Cammarana, je

Baletománie. Námět, libreto a režie: Petr Zuska a Václav Janeček, kostýmy: Bruce French, Marina Harrington, Josef Jelínek, Jiří Kylián a Roman Šolc, světla: Daniel Tesař. Premiéra 24. února 2005 ve Stavovském divadle.

T Y L A

Plzeňský Trubadúr příliš nepřesvědčil Lilka Ročáková-Rybářová

kou i laděním. Pánové Viktor Konvalinka, Tomáš Kopecký, Lubor Kvaček a Radek Vrátil si ovšem své dámské role očividně vychutnali. 

nesmírně emotivní, a dává tak zapomenout na všechny nelogismy v ději. Na dirigentovi, režisérovi i pěvcích leží nelehký úkol, aby tuto operu s velkými dramatickými zvraty dokázali pravdivě interpretovat, aniž by sklouzli pouze po povrchu líbivých hudebních čísel. Hudební nastudování Jiřího Štrunce pod tímto zorným úhlem působilo poněkud vlažně. Především recitativy postrádaly pečlivější dramatickou stavbu, a tak prakticky splývaly s kantabilitou árií. Malá preciznost rytmická v orchestru i ve sboru měla za následek ztrátu tolik žádoucího dramatického napětí. Plzeňský operní sbor vedený Zdeňkem Vimrem navíc postrádá pro tento typ opery zralejší hlasy, které by vytvořily objemnější a barevnější zvuk. Režie Jana Buriana dostatečně neprezentovala dramatickou stránku Verdiho díla a omezila se prakticky na nevynalézavé aranžmá. Sólisté pod

23

rouškou interpretační volnosti byli ponecháni napospas sami sobě. Pěvecké výkony sólistů nepřekročily průměr. S rolí Leonory se na solidní úrovni vyrovnaly domácí sopranistky Ivana Šaková a Valentina Čavdarová. Hlas prvně jmenované zněl vyrovnaně a byl dostatečně pohyblivý v koloratuře. Její výkon však působil poněkud akademicky, zněl stejně při radosti, či žalu, bez jakéhokoliv citového záchvěvu. Hlas Valentiny Čavdarové měl vřelejší témbr, bohužel i její interpretace Verdiho působila chladně (např. v sextetu „E deggio e posso crederlo“). Dalibor Tolaš v hraběti Lunovi nabídl svůj znělý a měkký baryton, který ovšem zdaleka neovládal tak dobře, jako při nedávné, nominací Thálie ověnčené kreaci Holanďana ve Wagnerově opeře Bludný Holanďan. Tentokrát hlas více ovládal pěvce, než pěvec svůj hlas. Objemný baryton Jiřího Rajniše zněl v téže roli mnohdy tvrdě a forzírovaně. Pro Verdiho mu nechybí volumen,

ale legáto. V roli Manrika vystoupil na první premiéře Jan Adamec. Skvělým vrcholem jeho výkonu byl závěrečný duet s Leonorou („Ha quest‘ infame l’amor…”). Pěvec zde vyzpíval svoji bolest hlasem plným dramatického lesku a prožitku. V dalších částech opery se soustředil především na výšky, vůči kterým vyzněla střední poloha tak trochu jako chudá příbuzná. Manrikovi Plamena Prokopieva se dařilo více ve střední poloze. Vysokou polohu zvládal se slyšitelnými obtížemi. Herecky působil matně. V roli Ferranda se blýskl svým temným, velkým hlasem Jevhen Šokalo, který působil věrohodně i po stránce herecké. Největším překvapením obou premiér byla role Azuceny ztvárněná dvěma mladičkými altistkami. Kateřina Jalovcová zazpívala svoji Azucenu obdivuhodně vyrovnaným hlasem. Nechybělo ani legato a určitý emotivní náboj v hlase. Největší vadou na jejím pěveckém výkonu byla častá intonační labilita. Po herecké stránce chybí, zcela pochopitelně, větší jevištní zkušenost. Azucena druhé premiéry, Eliška Weissová, vládla objemnějším a barevnějším hlasem, který však v nejvyšších tónech obě tyto kvality ztrácel. Také ona se nevyhnula slabším chvilkám v intonaci 

O S T R AVA ,

D I VA D L O

(především v závěrečném duetu „Ai nostri monti…”). Po herecké stránce prokázala smysl pro drama. Co říci závěrem? Po kvalitní inscenaci Janáčkovy Lišky Bystroušky je Verdiho Trubadúr pouze průměrným představením. I přesto si dovolím tvrdit, že si svoje diváky najde. Konečně mnohé se dá ještě během repríz napravit. 

Eliška Weissová (Azucena) a Plamen Prokopiev (Manrico)

Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Giuseppe Verdi: Trubadúr. Hudební nastudování Jiří Štrunc, režie Jan Burian, scéna Karel Glogr, kostýmy Dana Svobodová, sbormistr Zdeněk Vimr. Premiéra 5. a 6. 3. 2005.

A N T O N Í N A

D V O Ř Á K A

Nápoj lásky v Ostravě aneb Na dovolené v Itálii

O

stravská opera zaznamenala další výraznou inscenaci, na níž se podílejí italští pěvci a osvědčený tým Luděk Golat – Jaroslav Malina – Helena Anýžová. Donizetti-

ho opera Nápoj lásky se v jejich pojetí odehrává v ospalém letovisku pod ostrým italským sluncem (přímé ostré nasvícení, žádné obvyklé šerosvity!) kdesi u moře, které se vlní modrým závěsem v pozadí a krásné dívky spolu s Nemorinem si v něm mohou zaplavat. Žádná iluzívní

Luciano Mastro jako Nemorino a Agnieszka Bochenek-Osiecka jako Adina v ostravské inscenaci opery Gaetana Donizettiho Nápoj lásky

24

Foto Josef Hradil

Josef Herman

popisnost, tím je prostor pocitově věrohodnější, vykrytý světlými závěsy a kulisami a zabydlený jen několika sedátky a kavárenskými stolky tvarově odvozenými z antických sloupů. Kostýmy pak přesunují příběh někam do obecné současnosti, či spíše v lehkém retru do zlatých šedesátých let minulého století, a jejich jednoduché volné střihy a světlé barvy podtrhují obecnou dovolenkovou pohodičku, která z inscenace čiší. Ostatně i závěrečné sblížení Nemorina s Adinou je dořečené kostýmem – on si po koupeli v moři oblékne stejný župan jako ona a jsou svoji. Režisér Luděk Golat už si zvykl zalidňovat jeviště účelně vymyšlenými postavami, které ve stejné logice jako neiluzívní scéna dotvářejí nejen smysl hraného, ale také pocity a emoce, které Golat upřednostňuje. A pak takové postavy navozují další konotace viděného –tak třeba cukrově sladké baletky v růžových šatičkách a károvaných živůtcích připomínají postavičky na svítících a hracích gondolách, které si ti šťastnější, kteří před čtyřiceti lety mohli vycestovat, vozili coby suvenýry z italské dovolené. Golat nevymýšlí nic křečovitého, také z jeho aranžmá a účelně i vtipně řešeného vespolného jednání a vedení postav dýchá pohoda a občas křísne gag, který diváky bezpečně rozesměje. K vrcholným scénám patří srocení žen, ať už bez ohledu na diváky v první řadě obdivují Nemorina

Foto Marta Kolafová

D I V A D L O

D I V A D L O z hlediště opřené o orchestřiště, nebo ať se kolem něho slétnou do jednoho chumlu, mladé i starší, silné tenké, všechny roztoužené, vyvolávají směsici dojetí a legrace. Golat vede pěvce k uvolněnému přirozenému projevu, v němž se uplatní osobitost každého z nich a jenž nepopisuje a už vůbec přehnaně nepsychologizuje, ale charakterizuje postavy i situace z nadhledu a tím dosahuje oné pohodové atmosféry zcela v duchu Donizettiho hudby. Dulcamaru nechal Golat chodit na chůdách, jejichž výšku opticky zvýrazňují dlouhé pruhované kalhoty a jeho komickou důstojnost vysoký cylindr – postava dostala cirkusový nádech a může doslova shora manipulovat Nemorinem. Bogdan Kurowski chůdy zvládá suverénně a v krkolomné situaci zpívá stylově přesně, vylehčeně, technicky bezpečně. Je adekvátním partnerem ústřední dvojice na rozdíl od Alexandera Podolchova, který sice vojáka Belcora karikuje kouzelně komickou gestikou a mimikou, jeho ruská italština a zvláště v první árii temporytmické nepřesnosti jsou však hrozivé. Luciano Mastro je B R N O ,

M A H E N O V O

Atlantida

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Gaetano Donizetti: L´Elisir d´amore, dirigent Tomáš Hanák, režie Luděk Golat, scéna Jaroslav Malina, kostýmy Helena Anýžová, choreografie Igor Vejsada a Tamara Černá, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Pavla Březinová, premiéra v Divadle Antonína Dvořáka 12. března 2005.

D I VA D L O

Věra Lejsková

N

a ještě mohl režisér coby další gag inscenace vyrobit titulkovací zařízení v podobě velkých cedulí, které v levém portálu po celé představení vyměňuje dvojice pracantů. Inscenaci nastudoval mladý dirigent Tomáš Hanák precizně, vylehčil orchestr do kompaktního zvuku a bravurního projevu a ve svižných tempech dal zapomenout na sentiment, který se v této opeře často hledá, naopak nechal vyniknout opojnou Donizettiho hudbu, která tu vskutku šumí jako šampaňské, abych použil neotřelého příměru. Dirigent labužnicky vychutnal zvukové i dramatické detaily partitury, provedení má vtip a vyzařuje stejnou pohodu jako dění na jevišti. Škoda pouze temporytmických lapsů nejen Podolchova, dirigentovu tempu často nestačil jinak pěkně připravený sbor. Nicméně jde o jednu ze špičkových inscenací současnosti. 

eobyčejně agilní, ve svých aktivitách naprosto neunavitelná ZUŠ v Brně na Veveří, připravila na 6. březen do Mahenova divadla premiéru dalšího muzikálu. Po loňském úspěchu muzikálu Cesta, psaného pro ni autory Leošem Kubou a Alešem Kučerou a mnohokrát reprízovaného u nás i v zahraničí, nastudovala nyní doslova celá škola muzikál opět pro ni psaný autorů Zdeňka Urbanovského a Aleše Kučery, s názvem Atlantida. Jak říká libretista a současně režisér Aleš Kučera – „Je Atlantida mýtus nebo skutečnost? V každém případě nám může prozradit něco i o nás“. A skutečně, když pozorně sledujeme děj – od vzniku Atlantidy, přes její rozkvět až po nevyhnutelný pád – připomíná to dost současnost, s její touhou po požitcích a radovánkách, nedbající občas se zvedajících varovných hlasů. I když byly na provedení zaangažovány všechny obory ZUŠ, viditelně spočívala největší tíha na tanečním oddělení, které v kompletní sestavě od nejmenších žáčků zaplňovalo stále rušným pohybem celé jeviště. Nemalá úloha připadla i sborům, vůbec scény, kdy bylo jeviště zcela zaplněno účinkujícími – ať už to bylo v radostném reji, či při jakémsi pohanském vytržení – působily velmi sugestivně. Děj posouvalo kupředu v dialozích nebo áriích osm hlavních protagonistů: Helico (Petra Jonášová), Amero (Andrea Ambrožová), Cagulus (Vlastimil Kuthan), Partes (Martin Leš-

činský), Světlo (Václav Dvořák), Stín (Klára Andrlová), Zeus (Jiří Dušek), Poseidon (Jan Apolenář). Skvělý byl orchestr řízený Martinem Zemanem, zaujaly kostýmy Jeanne Rektorik. Hudba mladého autora Zdeňka Urbanovského, narozeného v roce 1979 a začínajícího svá studia právě na této základní umělecké škole, byla adekvátní jeho věku a vyhovující mladé generaci. Ředitelka ZUŠ na Veveří, Eva Chlebníčková, v pozvánce na Atlantidu píše – cituji: „V době, kdy jsme uvažovali o zpracování tohoto tématu, jsme netušili, že se skutečná ‚Atlantida‘ odehraje 26. 12. 2004 ve východní Asii. Chceme tímto představením uctít památku všech lidských obětí postižených touto přírodní katastrofou“. Jsem přesvědčena, že se to těm více jak dvěma stům účinkujících ve zcela zaplněném Mahenově divadle skutečně podařilo.  Mahenovo divadlo Brno. Zdeněk Urbanovský, Aleš Kučera: Atlantida, muzikál. Dirigent Martin Zeman, režie Aleš Kučera, scéna a kostýmy Jeanne Rektorik, sbormistři Gabriela Tesaříková a Marie Velebová, choreografie Aleš Kučera, Eva Kučerová, Dagmar Havlátová a Pavla Šebíková. Premiéra 6. 3. 2005.

25

Vlastimil Kuthan (Cagulus)

Foto archív



v našich poměrech Nemorino snů, vskutku chlapec k pomilování v prosté volné modrobíle proužkované haleně a béžových plandavých kalhotách, jeho hlas je jistý a znělý ve všech polohách, dokonale vylehčený. Když Mastra poslouchám, říkám si, proč jiným činí zpívání takové potíže? Dobrých třicet let jsme takového Nemorina u nás neslyšeli. Adina v podání Agnieszky Bochenek-Osiecké je sebejistá distinguovaná pěstěná kráska, vědoma si svého sexappealu, až je s podivem, že si myslí na takového jelimánka – ne že by on nestál za hřích, ale ona je proti němu žena velkého světa. Hlasově k sobě výtečně ladí, ona o poznání dramatičtější zcela v logice vztahu jejich postav, part zpívá technicky i výrazově obdivuhodně, měkce, lehoučce. Opět je třeba připomenout, že v posledních dvou sezonách se v Ostravě zásadně zvedla laťka operního zpěvu, a je potěšitelné, že se na tom kromě Italů, Poláků, Rusů a Slováků podílejí i Češi – vždyť opera je vskutku záležitost mezinárodní a nikoli nacionální. Donizettiho hudba ostatně vynikne právě v italském originále

Z A D Á N O

P R O

Rusalka aneb Dvořákova opravdu lyrická pohádka a zmíněné Carmen) odvažuje na posvátnou oper- jeho opera odehrávala na skládce, tak by to ní půdu? do partitury napsal. Ale on na titulní stranu ředlohou k nejkrásnější opeře Antonína Sama dobře víte, a po Carmen to ví už snad autografu partitury napsal: Lyrická pohádka. Dvořáka se stala pohádka Malá mořská každý operní fanoušek, že „umím noty“. Jsou A takovou by jeho opera měla zůstat. víla slavného dánského spisovatele Hanse činoherní režiséři, kteří po letech debutovali Myslím si, že je zcestné si myslet, že mlaChristiana Andersena, od jehož narození uplynu- v opeře a měli úspěch. Ale zdůrazňuji, že by dé lidi získáme pro operu násilnou a nelogiclo 2. 4. 2005 dvě stě let. Právě ta inspirovala čes- měli být schopni si partituru přečíst. Jsem pře- kou trasformací klasického díla do současnésvědčen, že fil- ho světa plného drog a násilí. Mladí musejí mová a operní poznat klasický předobraz, aby ho pak mohli Adriana Kohútková (Rusalka) a Milan Bürger (Vodník) režie se nevy- srovnávat a posoudit moderní variantu. Polučuje, nao- kud uvidí jako první právě ji, tak už je nikdy pak. Filmové na klasického Hamleta nebo Rusalku nedovidění je na di- staneme. Hudba a obraz musejí být v symbivadle velkým óze, obraz má hudbu posilovat a umocňovat, p ř í n o s e m . ne ji negovat. Ostatně klasikem operní Antonín Dvořák režie je legen- RUSALKA dární filmový Dirigenti: Leoš Svárovský, Jan Chalupecký tvůrce Franco Režie: Zdeněk Troška Zeffirelli, ope- Scéna: Milan Ferenčík Kostýmy: Josef Jelínek ře se věnovali Sbormistr: Adolf Melichar i Andrej Kon- 1. a 2. premiéra: 5. a 7. 5. 2005 čalovskij ne- Reprízy: 19., 25. 5. *); 5., 16. 6. ; 8., 13., 21., 28. 10. ; 20., 26. 11., 4. 12. 2005 b o I n g m a r 23., *) Představení je součástí programu Mezinárodního huBergman, kte- debního festivalu Pražské jaro 2005. rý natočil v ro- Rusalka: Jitka Burgetová, Adriana Kohútková, Eva Urce 1975 báječ- banová nou Kouzel- Princ: Tomáš Černý, Ludovít Ludha nou flétnu. Ti Vodník: Gustáv Beláček, Milan Bürger, Ivo Hrachovec Ježibaba: Veronika Hajnová, Galia Ibragimova, Agnieszvšichni promí- ka Zwierko kého básníka Jaroslava Kvapila k napsání jedno- tali své filmové vidění do divadelní režie, aby Cizí kněžna: Eva Děpoltová, Jindřiška Rainerová, Magho z nejpoetičtějších operních libret vůbec. Není umocnili dopad hudby na diváka. A o nic jiné- da Málková divu, že výsledkem spolupráce obou tvůrců, kte- ho nejde. ří si byli umělecky i lidsky velmi blízcí, byl snivý příběh o velké, nenaplněné touze, umocněný Často zdůrazňujeEva Urbanová (Rusalka) a Zdeněk Troška Dvořákovým nevyčerpatelným bohatstvím ma- te, že Rusalka je pogických melodií. hádka. Není to pro Nastudování Rusalky ve Státní opeře Prahy nás Čechy naprosto se ujal stejný tým, který je podepsán i pod mi- samozřejmé? mořádně úspěšnou inscenací Bizetovy Carmen Mělo by být, ale (premiéra 11. 3. 2004): filmový režisér Zdeněk bohužel není. RusalTroška, scénograf Milan Ferenčík a kostýmní ka je magická opevýtvarník Josef Jelínek. V titulní roli se představí ra. Ale je opravdu Eva Urbanová, který dosud v této opeře zpívala jenom na nás, abyroli Cizí kněžny, a to mj. i v newyorské Metropo- chom ji inscenovali litní opeře či v pařížské Opeře Bastille. Celoživot- tak, aby i zahraniční ní láskou Zdeňka Trošky je vedle filmu hudba, diváci pochopili, jak která ho provází od nejútlejšího věku. A v ní má Dvořák tuto operu nejpřednější místo právě Dvořákova Rusalka. zamýšlel. Inscenace Rusalky v nevěstinci Pane Troško, nemáte obavy z reakcí operních nebo na smetišti jim fanoušků, že tvůrce filmových evergreenů se po- to nedovolí. Kdyby třetí (po Donu Carlosovi ve Smetanově divadle Dvořák chtěl, aby se Jitka Slavíková

26

Foto Jan Kačír

Foto Jan Kačír

P

D I V A D L O

Nadace B. Martinů ve spolupráci s HAMU vypisuje

Ředitel Pražské konzervatoře

10. ročník soutěže Nadace Bohuslava Martinů obor klavír

vypisuje konkurz na místo - pedagoga hry na akordeon - pedagoga hry na bicí nástroje symfonického orchestru - pedagoga oddělení populárního zpěvu

Soutěž bude jednokolová, mohou se jí zúčastnit kandidáti z České a Slovenské republiky a kandidáti zahraniční, studující v ČR

Uskuteční se ve dnech 2. 12. – 4. 12. 2005 (rozlosování 1. 12. v 16 hodin) na Hudební fakultě AMU v Praze Ceny:

1. cena 2. cena 3. cena

Požadavkem je absolutorium vysoké školy nebo konzervatoře v uvedených oborech, koncertní a pedagogická praxe a dobrá znalost alespoň jednoho světového jazyka.

10.000,- Kč 6.000,- Kč 4.000,- Kč

Přihlášky ke konkurzu, který je plánován na červen 2005, zasílejte spolu s profesním životopisem a doklady o ukončeném vzdělání nejpozději do 13. května 2005 na adresu školy:

Zvláštní cena ve výši 5.000,- Kč bude udělena za nejlepší interpretaci díla Bohuslava Martinů. Součástí ocenění a současně podmínkou pro udělení ceny je vystoupení na recitálu vítězů dne 4. 12. 2005 v 19.30 v sále Bohuslava Martinů.

Pražská konzervatoř, 110 00 Praha 1, Na Rejdišti 1

Repertoár a podmínky soutěže: 1/ jedna ze sonát W. A. Mozarta 2/ jedno dílo C. Debussyho, M. Ravela, I. Stravinského, B. Bartóka, S. Prokofjeva nebo D. Šostakoviče 3/ jedno z následujících děl B. Martinů: Motýli a rajky (1920), Tři české tance (1926), Borová (Sedm českých tanců, 1929), Preludia (1929), Ritornely (1932) , Okno do zahrady (1938), Fantasia a Toccata (1940), Etudy a polky (minimálně komplet jednoho sešitu, 1945), Sonáta (1954) Délka soutěžního vystoupení je mezi 40–60 minutami, hra zpaměti podmínkou. Soutěže se mohou účastnit interpreti, kteří v den zahájení soutěže nepřesáhli 28 let. Skladby budou hrány celé, porota si vyhrazuje právo na případné přerušení soutěžního výkonu. Soutěž je přístupná veřejnosti, výsledky budou vyhlášeny po skončení soutěže. Ubytování mimopražským účastníkům zajistí a hradí na přání pořadatel. Přihlášku a ústřižek složenky nebo doklad o bankovním převodu potvrzující úhradu správního poplatku ve výši 300,- Kč na účet ČSOB, č.ú. 3756671/5100 zašlete nejpozději do 6. 11. 2005 na adresu : Lucie Kábelová, Cihelná 2, 118 00 Praha 1 Informace, přihlášky: Lucie Kábelová, tajemnice soutěže Tel. 723 732 928, e-mail: [email protected] Vaši účast potvrdíme dopisem v polovině listopadu 2005. Přihlášku a podmínky soutěže je také možno nalézt na internetových stránkách www.martinu.cz odkaz FESTIVAL, rubrika soutěž

27

Z P R Á V Y

Z

D O M O V A MEZINÁRODNÍ TELEVIZNÍ FESTIVAL ZLATÁ PRAHA se bude konat ve dnech 7. až 11. května. 42. ročník se vrací do Paláce Žofín, kde již kdysi působil. Je přihlášen rekordní počet 152 pořadů s hudebními a tanečními náměty (půjde již o 13. ročník pouze věnovaný hudbě a tanci) a dle ředitele Tomáše Šimerdy mezi 30 státy zatím chybí Slovensko. Z finančních důvodů letos nepřijede žádný slavný host a program zahajovacího koncertu přinese muzikálové melodie. Z programových večerů pro veřejnost jistě nejvíce pozornosti přitáhne záznam koncertů ruských Alexandrovců ve Vatikánu pro papeže Jana Pavla II loni na podzim. Veřejnost bude mít možnost opět používat videotéky se 40 boxy a během festivalu proběhne i zasedání EBU a IMZ. (vla)

Blahopřejeme Honzovi Šmolíkovi k narozeninám 17. dubna oslavil Jan Šmolík, muzikolog, vášnivý rybář, mykolog a entomolog, sedmdesátiny. Jak se má popřát k jubileu tomu, kdo byl pro nás v poměrně krátkém života běhu vším možným? Pro mě spolužákem (1954–1959), „spolubojovníkem“ v AUS (1960–1961), poté „zadavatelem úkolů“ (jako redaktor HR – 1962–1965), později „jenom“ nejlepším kamarádem bez pevného zaměstnání(1969–1989), kterého odevšad vyhodili, dále pak služebně nadřízeným (1992–1993) v Rozhledech, kam mě vzal, když jsem s Gramorevuí zkrachoval? A pro osazenstvo redakce šéfem, který se po půldruhého desetiletí (1989–2004) dokázal postarat o jeho (a Hudebních rozhledů) existenci a vydolovat – vem kde vem – vždycky tolik, aby to stačilo na provoz i na platy? Šéfem byl, jak jsme se na vlastní kůži přesvědčili, laskavým i náročným. Prací v redakci si vynahrazoval léta ztracená z vůle normalizátorů v maringotkách na stavbách a na uranových vrtech. Nepřišel tam však jenom o iluze z mládí, ale rovněž o – do té doby – vcelku pevné zdraví, kdy mu např. hluk z vrtaček částečně poznamenal sluch… Vždycky jsme se divili, jak je možné, že mu všechny ty útrapy nevzaly chuť do života. A taky nám bylo líto – možná, že víc než jemu samotnému – že po tři desetiletí nemohl dělat odbornou práci. Vždyť Antonín Sychra ho dokonce pokládal za svého nejnadanějšího žáka v estetice… Čas se ale, bohužel, vrátit nedá. A k sedmdesátce už se vlastně má přát jenom pevné zdraví. U Jana Šmolíka bychom to ale řekli jinak: přejme mu dlouhý pobyt na tomto světě bez nemocí hlavně proto, aby v příštích letech mohl ještě pracovat na „roli dědičné“, tj. v jeho případě na poli ryze hudebním. A taky mu při této ojedinělé příležitosti poděkujme: za léta přátelství kořeněná jeho neopakovatelným humorem i za neumdlévající optimismus, který mu v životě pomohl vše špatné vždy zdárně překonat. Petar Zapletal, Hana Jarolímková, Marcela Šlechtová

Hudba v Praze CENY ČASOPISU HARMONIE byly uděleny 17. 3. v malostranském hotelu Aria Jiřímu Koutovi (celoživotní přínos), Magdaleně Kožené (Umělec roku), Jakubovi Hrůšovi (Mladý český umělec roku), dále jako kniha roku bylo oceněno vydání studií A. Schönberga Styl a idea. Událostí roku se stala Pocta A. Dvořákovi, mezi CD zvítězily Sony BMG (Lost Songs), Harmonia Mundi (Biber – The Rosary Sonatas), Decca (Mahler – Symfonie č. 3), Deutsche Grammophon (M. Kožená – Songs), opět Harmonia Mundi (Figarova svatba) a Archiv (Rusalka). Nahrávkou roku dle hlasování čtenářů se stalo CD Paganini houslisty Pavla Šporcla (Supraphon). (vla) VEDENÍ ČESKÉ FILHARMONIE seznámilo 6. 4. novináře s plány na příští 110. sezonu. Vedle výročí orchestru bude nejdůležitějším dramaturgickým záměrem roku 250. výročí narození W. A. Mozarta. Dle generálního ředitele Václava Riedlbaucha ale nebude „pře-

KRÁSA DNEŠKA, cyklus hudby 20. století pořádaný Pražskou komorní filharmonií ve Švandově divadle na Smíchově, pokračoval 21. 3. programem nazvaným Americko-francouzské prolínání. Moderoval jej opět Vladislav Borovka a zazněla komorní díla E. Varése, G. Crumba, J. Cage, M. Feldmana a E. Cartera. V Cyklu národů rovněž z dílny PKF uvedl orchestr za řízení švédského dirigenta Miguela Ramose 31. 3. v sídle KC ČNO švédský večer se skladbami L. Larssona, H. Rosenberga, R. Martinssona a E. Kallsteniuse.

mozartováno“. K výročí orchestru připravuje ČF uvedení pěti nových skladeb českých autorů, mezi nimiž jsou kupř. i Otmar Mácha, Ivan Kurz a Hanuš Bartoň. ČF by chtěla podpořit napojení na Českou akademii věd, které v počátcích existence orchestru bylo silné a vedlo k mnoha úspěchům (Akademie se tehdy jmenovala ČAVaU tj. i umění). Šéfdirigent Zdeněk Mácal vstoupí do své třetí sezony a rád by kladl důraz na českou hudbu. Mezi hostujícími dirigenty nechybí ani Jiří Bělohlávek (dohodnut pro velké zatížení dirigenta jen jeden koncert ročně) ale ani Němec Gerd Albrecht. Ten dokonce povede ČF na latinskoamerickém zájezdu. Kromě stálých „štací“ v Japonsku a Německu (Wiesbaden) přibyl i Berlín (Festwochen) a poprvé vyjede ČF do pobaltských republik, Uruguaye a Chile. Mácal ocenil, že v zahraničí začíná být ČF chápana i jako interpret nečeské hudby (Beethoven, Brahms). Vedení ČF konstatovalo, že byl zastaven úbytek posluchačů doma a proto i ceny abnomá zůstávají stejné. (vla)

ORCHESTRÁLNÍ CYKLUS TI NEJLEPŠÍ na pražské HAMU uvedl 4. 3. v Sále Martinů Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně řízený Jiřím Pakandlem. Sólistou byl Václav Vonášek (fagot) a zazněly skladby J. Felda, J. N. Hummela a F. Schuberta. 16. 3. pak hostovala tamtéž Jihočeská komorní filharmonie řízená Lukášem Vasilkem a se sólistou varhaníkem Petrem Hostinským zahrála díla A. Rejchy, E. Bossiho a J. Málka. (vla) ČESKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE účinkovala (24. 3.) pod vedením Vojtěcha Spurného na pátém koncertu koncertního cyklu Hudební čtvrtky s Českou komorní filharmonií. Večer v sále hotelu Crowne Plaza, nazvaný Mozart a jeho čeští přátelé, měl na programu díla J. Myslivečka (Sinfonia in D), W. A. Mozarta (Koncert pro klavír a orchestr A dur KV 414), J. A. Bendy (Sinfonia in Es) a F. X. Duška (Sinfonia in C). Spoluúčinkoval řecký klavírista Dimitris Koukos. „HRADNÍ“ FESTIVALY HUDBA NA HRADĚ A JAZZ NA HRADĚ pokračovaly v březnu dvěma koncerty. V rámci první-

28

ho (10. 3.) ve Španělském sále v progamu Znáte tenhle valčík? aneb Ferdinandovi oblíbenci zahrál Velký orchestr paláce Žofín vedený Františkem Preislerem valčíky Johannesa Strausse st. i ml. Cyklus Jazz na Hradě uvedl 21. 3. v Nové galerii Pražského hradu zpěvačku Elenu Suchánkovou se skupinou JocoseJazz. (vla) SVATOJAKUBSKÝ SBOR s uměleckým vedoucím Tomášem Čechalem uvedl v kostele sv. Jakuba na St. Městě (20. 3.) Hanušovy Pašije podle sv. Matouše a Fibichovu Missu in F, dále na Velký pátek (25. 3.) Dvořákovu Stabat mater a pak na velikonoční neděli (27. 3.) Haydnovu Missu sancti Nicolai. BAROKNÍ PODVEČERY, cyklus koncertů staré hudby, nabídly od února programy souboru Collegium Marianum: masopustní kusy A. Caldary, A. Lottiho ad., pašijové sekvence Pergolesiho a L. Vinciho a koncert nazvaný O chamtivosti Midasově s uvedením stejnojmenné skladby Antonia Dragiho.

Hudba v Čechách DO KOCIANOVY HOUSLOVÉ SOUTĚŽE v Ústí nad Orlicí (4.–7. 5.) se přihlásil rekordní počet mladých interpretů ve věku od osmi do 16 let – více než 80 dětí z 15 zemí: z Polska, Německa, Slovenska, Francie, Norska, Lotyšska, Litvy, Bulharska, Srbska, Británie, Ruska, Kazachstánu, Mongolska a USA. Nový patron soutěže, houslista Jaroslav Svěcený, hodlá sehnat pro příští roky potřebné další finance z evropských zdrojů. Pořadatelům soutěže navrhl konání doprovodného festivalu s koncerty, semináři a setkáními s různými osobnostmi, aby přijíždělo více posluchačů. Festival by se měl poprvé konat příští rok. Svěcený při jednáních s komisemi Evropské unie slyšel, že „prostředky jsou“, ale že chybí kvalitní projekty. Kocianova soutěž podle něj evropské úředníky zaujala. * Svěceného jedenáctiletá dcera Julie loni i předloni obsadila druhé místo v kategorii nejmladších. Letos přešla do vyšší věkové kategorie. Čeští soutěžící, jichž je ke 40, to podle Jiřího Tomáška, ředitele soutěže a zároveň ZUŠ, nemají vůbec jednoduché, protože se setkávají se zahraničními vítězi různých soutěží.

Hudba na Moravě a ve Slezsku PAUL MAUFFRAY, mladý americký dirigent, zastoupil na obou koncertech

Z P R Á V Y Státní filharmonie Brno pořádaných 10. a 11. 3. v Besedním domě Jiřího Kouta, který náhle onemocněl. Přejal beze změn i původně plánovaný program, Svěcení jara Igora Stravinského. KOMORNÍ OPERA hudební fakulty JAMU uvedla (17. 3.) operu Svět na Měsíci od J. Haydna, a to v Bezbariérovém divadle Barka. Režii měl Jakub Kruliš, dirigentem byl Jakub Žídek. (veb)

Různé JAZZ AGHARTA FESTIVAL zahájil sérii svých jarních koncertů v březnu v pražském Lucerna Music Baru vystoupením amerického kytaristy Steve Khana a jeho tria (14. 3.), dále zahrál kytarista Scott Henderson a jeho Blues Band (22. 3.), etnický festival Colours of Music v pražském Abatonu uvedl 3. 3. skupiny ze Senegalu a z Čech, další přehlídka jazzu a etnické hudby Jazz Meets World uvedla 20. 3. v Lucerna Music Baru polskou Kapelu ze vsi Varšava a 27. 3. v žižkov-

Z

D O M O V A

Jedinečný recitál světové mezzosopranistky!

Kasarova Vesselina

NENKA JAN PA– leden 2005

2 září 195

Režiséři i zpěváci měli rádi jeho pohled na divadlo, smysl pro barevnost a krásu jazyka. Překládal od svých sedmnácti let – nejprve písně pro své koncerty a operní dílka pro studentská představení, dále klasické opery (mj. Rossiniho Popelka, Verdiho Traviata) a především zapomenuté operní buffy 18. století, kterými zářilo Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích (Haydnova Lest a láska, Fioravantiho Venkovské zpěvačky, Gassmannova Kritická noc, Salieriho Falstaff nebo Gluckovi Poutníci do Mekky, za jejichž překlad byl nominován na Cenu Alfréda Radoka 1996). Školením hráč na zobcové flétny a operní zpěvák (České Budějovice – například Figaro v Mozartově Figarově svatbě nebo Célestin v Hervého Mamselle Nitouche), kterého široká znalost opery posunula až k dramaturgii v operním souboru Národního divadla. Završením jeho rozsáhlé badatelské práce v oblasti hudebního divadla je kniha Prodaná nevěsta na jevištích Prozatímního a Národního divadla 1866–2004. 

Händel / Mozart / Rossini / Gluck

26. května 2005 v 19 hodin ve Stavovském divadle Orchestr opery Národního divadla dirigent David Syrus 29

D O M O V A Katarína Jorda Kramolišová

EC HOVAN5 C V A L JAROS3. 1925–4. 3. 200 30.

ském Akropolisu francouzskoitalské duo Michel Godard a Gavino Murgia, připojili se i naši Emil Viklický a Zuzana Lapčíková. Největší jazzovou událostí měsíce bylo ale vystoupení amerického Wayne Shorter Quartet 6. 3. v Kongresovém centru. V divadle Archa 15. a 16. 3.

JIŽ 4. ROČNÍK BRNĚNSKÉHO JAZZFESTU ve dnech 30. 3. až 3. 4. představil vedle sborů domácích i několik souborů z Polska, Rakouska, Francie, Maďarska a Slovenska. Nejvíce bylo ale aplaudováno vystoupení amerických hostů – trombonistky Sarah Morrow, tria pianisty Jackyho Terrassona, kytaristy Ron Affita a zejména bývalé členky souboru Manhattan Transfer zpěvačky Janis Siegel. (vla) se svým Vocal Ensemble zpívala americká performerka Meredith Monková, která předváděla tzv. „rozšířenou hlasovou techniku“. (vla)

Soňa Červená a dr. Jan Králík

DIVADELNÍ CENY THÁLIE 2004 se udělovaly 26. 3. v Národním divadle v Praze. V oboru opery si je odnesli pěvkyně Katarína Jorda Kramolišová za Belliniho Normu uváděnou v opavském Slezském divadle a Peter Straka za Lacu v Janáčkově Její pastorkyni v inscenaci ND v Brně. Za titulní roli v baletu Giselle cenu získala Zuzana Susová a za roli Alberta Michal Štípa. Cenu za celoživotní dílo v oboru opery zísFoto Josef Louda

Dne 4. března 2005 podlehl vážnému onemocnění význačný český umělec, violoncellista Jaroslav Chovanec. Narodil se 30. 3. 1925 ve Frýdku Místku, absolvoval brněnskou konzervatoř u profesora Ferdinanda Švandy a HAMU v Praze u profesora Miloše Sádla. Přes 40 let byl nadmíru zodpovědným koncertním mistrem orchestru Národního divadla, a jeho výkony v rozměrných sólistických částech operních a baletních představení – za všechny Asafjevova Bachčisarajská fontána – byly bezkonkurenční. Prosadil se i jako sólista, interpretoval „doma i v cizině“ sólové party koncertů J. Haydna, J. Myslivečka, A. Dvořáka aj., záslužná je jeho snaha uvádět do života nově napsaná díla. Mnohá premiéroval, některá mu byla i dedikována. Nemalou měrou se podílel na propagaci soudobých českých autorů – u nás i za hranicemi – i jako člen významných komorních těles – Novákova kvarteta, Dvořákova klavírního tria, Tria d´archi, Kvarteta Bohuslava Martinů aj. Jeho odchod do důchodu nebyl odchodem na odpočinek, ihned byl angažován jako koncertní mistr Symfonického orchestru ostrova Tenerife. Ještě v loňském roce vystoupil koncertně v lázeňském letovisku v Německu. Jeho umění je trvale zachováno na mnoha gramofonových deskách. Mezi hudebníky byl všeobecně uznáván i jako sportovec maratónec s mimořádnou vůlí. Ještě jako sedmdesátiletý nosil domů vítězné poháry. Běhání ale vzniku nádorového onemocnění nezabránilo. Do posledních dnů vůbec se smrtí nepočítal a stále věřil v možnost obratu ve vývoji choroby. Byl příkladně poctivým umělcem i člověkem.  Pavel Chovanec ml.

zmeny, kde nechyběly ani ženy. Nadchli především doprovodem ke klasické němé grotesce s Busterem Keatonem Frigo na parníku, který uvedli i v Pardubicích (vždy s promítáním). V Praze ještě zahráli 31. 3. v Lucerna Music Baru. (vla)

Foto Josef Louda

Z

Foto Martin Poš

Z P R Á V Y

Marie Steinerová

LORD OF THE DANCE, proslulý irský taneční soubor vystoupil již potřetí v Praze. Pražskou T-Mobile Arenu ve dvou představeních 19. 3. nadchlo hudební, taneční i pěvecké mistrovství irských hostů opírající se o irský folk, pop ale i tanec a step. Zakladatel souboru Michael Flatley v současné době šéfuje již třem stejnojmenným souborům pro různé kontinenty. (vla) NEJVÍCE CEN ČESKÉHO LVA získal 5. 3. v Lucerně film J. Hřebejka Horem pádem, cenu za nejlepší hudbu si odnesl Michael Kocáb za snímek Král zlodějů.  (vla)

kala Marie Steinerová, dlouholetá členka Janáčkovy opery v Brně. Zvláštní cenu Kolegia pro udělování cen Thálie si odnesla operní pěvkyně a herečka Soňa Červená. V oboru opereta, muzikál a jiný hudebně dramatický žánr ceny získali Daniela Šinkorová za roli Sally Bowlesové v muzikálu Kabaret, nastudovaném v Divadle J. K. Tyla v Plzni a Dušan Vitázek za roli Bergera v muzi-

kálu Hair (Vlasy), který je na repertoáru Městského divadla v Brně. (vla) FRANCOUZSKÝ KULTURNÍ INSTITUT uspořádal 30. 3. v prostorách střediska ve Štěpánské ulici tzv. Jazz Nuit. V rámci jazzové noci účinkovalo i několik francouzských hudebníků, mezi nimiž vynikala zejména kapela X` tet, soubor pianisty Bruna Regniéra tvořený 14 skvělými jaz-

30

ERRATUM: Ani minulé číslo se, bohužel, neobešlo bez nepříjemných tiskových chyb. V článku Jaroslava Someše došlo při přepisu ke zkomolení jména ředitele Taneční konzervatoře z Jaroslava Slavického na Jaroslava Lavického a v popisku u fotografie Škampova kvarteta přiřadil studiový šotek ke dvěma příjmením jiná křestní jména. Místo Lukáše Poláka tak vznikl Radim Polák a místo Radima Sedmidubského Lukáš Sedmidubský. Interpretům i všem čtenářům se omlouváme. (Redakce)

Z E 

B R A T I S L AVA ,

S L O V E N S K É

N Á R O D N É

Z A H R A N I Č Í

D I VA D L O

Nekvasil a Dvořák inscenovali Rusalku

Z

a první československé republiky se hrál v bratislavském Slovenském národním divadle reprezentativní výběr Dvořákových oper (Rusalka, Čert a Káča, Jakobín, Šelma sedlák, Dimitrij, Tvrdé palice), mnohé z nich vícekrát, v 50. a 60. letech se výběr zúžil na tři nejinscenovanější opery (Rusalka, Čert a Káča, Jakobín), v 70. a 80. letech na dvě (Rusalka, Čert a Káča) a nyní na jednu jedinou – Rusalku. Navštívíme-li novou inscenaci Rusalky (premiéra 18. 3. 2005), zapomeneme na úvahy o případném rozšíření dramaturgické nabídky Opery SND v oblasti české opery, protože současná inscenace (devátá v dějinách SND) strhne divákovu pozornost nejen vysoce kvalitním hudebním nastudováním šéfdirigenta Opery SND Jaroslava Kyzlinka, ale i otázkami, jež svým inscenačním ztvárněním režisér Jiří Nekvasil a jeho tým nastolili. Jaroslav Kyzlink odkryl drama, ale zobrazil i katarzi, přinesl tóny naléhavé expresivity, ale i lyrické intimity, vybudoval působivé a adekvátní dynamické oblouky a nikdy se nenechal strhnout pouze dynamickou dimenzí Dvořákovy hudby. Vystihl funkci příznačných motivů jako charakteristiky jednajících osob, ale i při vykreslení atmosféry jednotlivých výstupů a na vývoj dramatických situací v opeře, dotkl se také impresionistické zvukovosti opery. Inscenace byla prvním uměleckým činem dvojice Jiří Nekvasil – Daniel Dvořák v Opeře SND. Nekvasilův výklad Rusalky vychází z důsledného uvědomění si dvou světů opery. Tak se jako ústřední myšlenka inscenace vine problém vztahu člověka, kultury a civilizace na jedné straně a přírody s jejími vlastními zákonitostmi na straně druhé. Nekvasil dal do vzájemného vztahu pohádkový rozměr díla s myšlenkovým světem dnešního člověka. Inscenuje se tedy nikoli pohádkový příběh, ale jeho smysl pro myšlení a cítění dnešního člověka. V rámci zvolených inscenačních prostředků se výklad opery odvíjí ve třech stupních, jež znázorňují pocity člověka ve světě pohádky, ve světě lidí a na hranici bytí a nebytí. Nekvasil a Dvořák volí pro každé z jednání principiálně stylově odlišnou scénografickou koncepci, nejde však o jakési torzovité vidění a dekonstrukci opery na tři odlišné světy. Mezi radikálně odlišnými vizuálními koncepcemi jednotlivých jednání existují i sjednocující významové roviny, především ve stylu herecké práce s hlavními postavami a taktéž ve výtvarné sym-

bolice. Obraz téměř idylické přírody visí v druhém jednání jako olejomalba v interiéru zámku a ve třetím jednání jako bilboard uprostřed smetiště symbolizujícího destrukci všech pozitivních hodnot. V závěrečném obraze Rusalky jsou katarzní momenty obsaženy pouze v Dvořákově hudbě, takže rozpor mezi obrazem bezútěšnosti a novou nadějí, kterou poskytuje hudba, je ještě působivější. Je zajímavé, že i při radikálně novátorském vidění Rusalky režisér a jeho tým nikde nešel proti partituře a proti duchu a poselství díla. I nečekané a překvapující momenty inscenace dostaly prostřednictvím svého zasazení do

ratem, který přinesl v roce 1989 Jozef Bednárik Faustem a Markétkou. Z hlavních postav zaujala Eva Jenisová jako Rusalka především vokální koncentrovaností a lyrickými polohami. Ľudovít Ludha má pro postavu Prince vokální lesk, dobrou dramatickou dimenzi, precizní výslovnost a schopnost diferencovat výrazové polohy. Vodníka interpretuje Peter Mikuláš sytým hlasem, hraje si s jeho barevnou dimenzí, přesvědčivě pracuje s frází a jejím významovým nábojem. Cizí kněžna Jolany Fogašové potřebuje preciznější práci se slovem, v dramaticky vypjatých výstuFoto Alena Klenková

Miloslav Blahynka

Zleva Marta Beňačková (Ježibaba) a Eva Jenisová (Rusalka). kontextu opodstatnění. Tak například zobrazení lesních žínek v třetím jednání jako hippies nemá charakter odmítnutí společenských konvencí a nerespektování morálních pravidel, ale poukazuje na jednu z podob vztahu člověka k přírodě, který vzdor své problematičnosti vzbuzuje novou naději. Konflikt mezi světem lidí a pohádkových bytostí zobrazuje i Nekvasilem výrazně tematizovaná videokamera. Princ od svého prvního výstupu na ni vše zaznamenává. Režisér tak poukazuje, že dnešní člověk chce a potřebuje mít své zážitky materializovány, nestačí mu vnitřní zážitek hlubinné duševní rezonance. Bratislavská inscenace Rusalky připomíná postmoderní koláž, ale zároveň se nad ni povznáší ke koncíznímu a významově homogennímu výkladu. Z hlediska inscenační poetiky vidím v tomto výkladě opery radikální obrat směrem k novým možnostem operního divadla a zdá se mi v kontextu dnešní doby porovnatelný s ob-

31

pech postavy byla srozumitelnost zpívaného slova omezená. Ježibaba Marty Beňačkové měla podobu pohádkové bytosti, herecky i vokálně mohla intenzivněji zobrazit charakter postavy. Precizně a s vysokou vokální kulturou byly nastudovány postavy lesních žínek Adriana Kučerová, Katarína Šilhavíková a Terézia Kružliaková představili tyto bytosti se šarmem, jemným vtipem a nadhledem, s pohybovou kulturou. Nová inscenace Rusalky má schopnost vést diváka přes pomyslný most od pohádky až po jeho existenciální problémy a hudebním nastudováním přináší maximálně podnětnou úroveň. Je ukázkou principiálně nového výkladu, který není nikde samoúčelný.  Slovenské národní divadlo Bratislava – A. Dvořák: Rusalka. Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák. Premiéra 18. 3. 2005

Z E 

Z A H R A N I Č Í

N O R I M B E R K ,

S T A A T S T H E A T E R ,

D A S

T H E A T E R

E R L A N G E N ,

B U S I N E S S

Skladatel Gluck spojuje Norimberk s Prahou

P

od heslem Viel Gluck – Feel Gluck se konal v Norimberku a jeho okolí od 4. do 12. března festival významného evropského skladatele, jehož rod, ale i on sám, byl úzce spjat s českými zeměmi. Pro Němce evokuje tento slogan hodně štěstí, Angličanům nařizuje náležitě prociťovat hudbu tohoto tvůrce a Čechům připomíná obyčejného kluka (Glucka), který si se svými kamarády kdysi hrál v okolí Liberce, Z inscenace Ifigenie v Aulidě

České Kamenice a Železného Brodu u Chomutova. Tam také Gluckova rodina přesídlila z rodného Erasbachu, když byli chlapci tři roky. První mezinárodní Gluckův zpěvoherní festival v Norimberku nabídl svým návštěvníkům bohatý program: šest operních představení v norimberském Státním divadle a v barokním divadélku v Erlangenu, třídenní muzikologickou konferenci, jíž se za naši stranu mj. zúčastnil i vynikající znalec hudby 18. století Tomislav Volek, galakoncert pěvkyně Dame Ann Murrayové a komorní večer v proslulé Business Tower místní pojišťovací společnosti. Kromě operního souboru Státního divadla v Norimberku se na festivalovém programu podílely při svém hostování hessenská scéna z Wiesbadenu (Armida) a Gluckova Ifigenie na Tauridě byla výsledkem spolupráce norimberského ansámblu se Salcburským festivalem. Kromě toho byla ve foyer odhalena figurální socha

Christopha Willibalda Glucka světoznámé sochařky českého původu (narodila se 1940 v Českém Krumlově) Anny Chromy a příjemné divácké zázemí bylo překřtěno na Glucksaal. Prahu a Norimberk váže nejedno historické pouto. To nejsilnější představuje římskoněmecký a český král Karel IV., který mnohokrát v Norimberku při svých četných cestách pobýval, a pokud by Praha nebyla tak krásná, jistě by si Otec vlasti toto německé město vybral za své sídelní. Není proto divu, že Státní divadlo v Norimberku do budoucnosti počítá s pražským Národním divadlem. Další Gluckův festival se bude konat už za tři roky. O chystané spolupráci s naší první scénou státní intendant norimberského divadla prof. Wulf Konold řekl: „Zatím jsme ve fázi rozhovorů, takže konkrétně nelze říci, co zvládneme, ale já doufám, že něco ano. Pan Jiří Nekvasil se o Glucka velice zajímal, ale také jsme mluvili o Janáčkovi, zda nepřevezmeme některou pražskou Janáčkovu inscenaci do Norimberku. A ještě existuje jeden umělecký záměr: pro zámecký festival v Ludwigsburku uvažujeme o projektu, který bychom rádi realizovali s Prahou – totiž uvést některou operu Josefa Myslivečka. Příští rok je mozartovský rok, všichni budou hrát Mozarta a my jsme toho názoru, že snad stojí za to uvést do světla ramp také důležitého Mozartova současníka. Zámecké divadlo v Ludwigsburku, které je jedno z mála zachovaných barokních divadel, a Stavovské divadlo v Praze mají srovnatelné technicko-jevištní dispozice, takže se spolupráce přímo nabízí.“ Christoph Willibald Gluck (1714–1787) za svého života napsal přes sto oper. Nejvýznamnější vytvořil v tzv. reformním období. Tehdy svými uměleckými pracemi i estetickými traktáty společně s libretistou Ranierim da Calzabigim stanovil nové požadavky moderního hudebního dramatu. Opíral se přitom stejně jako kdysi Florentská camerata Foto archív

Ivan Ruml

32

T O W E R

a později též Richard Wagner o principy starověkého řeckého dramatu, odstranil přebujelé koloratury barokního divadla a vyhnal ze scény pyšné kastráty. Proti kultu pěvecké virtuozity vyzvedal Gluck hluboký citový výraz. Patrné to bylo například při poslechu norimberské Ifigenie v Aulidě, kdy závěrečný zpěv Klytaimnéstry (ruská mezzosopranistka Marina Prudenskaja) nás nenechal na pochybách, že je tu žena, schopná spáchat i ten nejstrašnější skutek, o němž důvěrně víme z Aischylovy trilogie Oresteia. Někdy je však nutné Gluckovy opery pro dnešního diváka aktualizovat. Skladatelova hudba je samozřejmě dokonalá a plným orchestrálním zvukem se vyrovná zralým Mozartovým zpěvohrám. Bylo tomu tak v případě komické opery Merlinův ostrov aneb svět naruby, kde mluvený text přetvořily režisérka Helen Malkowsky a dramaturgyně Uwe Sommerová. V prostorách barokního erlangenského makrabského divadla z roku 1718 jsme mohli vidět velmi zdařilou parodii na svérázné poměry novodobého filmového průmyslu, nahlédnout do volebního zákulisí politických stran a uvědomit si strašlivou hrozbu současného terorismu. Vídeňská verze Orfea a Eurydiky z roku 1762 se zas odehrávala v několikerém zrcadlovém rámu starého obrazu a výprava bájného pěvce do podsvětí jako by připomínala odlesky stínů Platónovy jeskyně. V tomto roce slaví Státní divadlo Norimberk stoleté jubileum. K chystaným oslavám státní intendant Wulf Konold uvedl: „Přesné datum otevření bylo 1. září 1905. Před sto lety se vystavěla nová operní budova v Norimberku. Existovala už jedna budova před touto, ale byla v tak špatném stavu, že ji museli opustit. Tenkrát chtěli mít velmi reprezentativní budovu a v tomto duchu byla také vystavěna. Chceme zkusit celou příští sezonu řídit mottem: 100 let opery v operní budově. Dějiny opery v Norimberku jsou mnohem starší. Zasahují až do baroka, do poloviny 17. století. Dnešní operní budova je architektonický skvost. Je to pomník v našem městě, který formuje vědomí o provozu a situaci hudebního divadla. Nechceme však vidět jenom historii stavby a pohlížet do minulosti, ale chceme se dívat i do budoucnosti. Zadali jsme dvě skladatelské zakázky: jedna je velká opera pro zpěvoherní divadlo. Luca Lombardi, italský skladatel, komponuje operu podle Shakespearovy Bouře. Také pomýšlíme na současné mladé diváky, tzn. na budoucí dospělé návštěvníky divadla. Objednali jsme kompozici u Martina Smolky, českého skladatele, který je známý v Praze se svou hokejovou operou Nagano. Pro nás komponuje dětskou operu, která bude provedena v březnu 2006. Skládá se z řady českých pohádek, ale upřesnit to nemohu, zatím ještě hledá“. 

Z E D R Á Ž Ď A N Y,

S E M P E R O P E R ,

S T Ä D T I S C H E

T H E A T E R

Z německého operního života Jiří Petrdlík

N

eděle 13. března se na saských operních jevištích skutečně vydařila. Již v 11 hodin drážďanská Semperova opera uvedla Donizettiho komickou jednoaktovku Le convenienze ed inconvenienze teatrali, známější v mimoitalském prostředí jako Viva la Mamma! Autor ji zkomponoval roku 1827 pro svůj benefiční večer v Teatro Nuovo v Neapoli. Dílo je vtipným pohledem do zákulisí kočovné operní společnosti připravující nový titul. V Drážďanech se poprvé opera uvádí na základě kritického vydání nakladatelství Ricordi z roku 2003. Hudební pojetí Massima Zanettiho akcentovalo tempové a dynamické kontrasty. Významná úloha je svěřena kladívkovému klavíru, který se neomezuje jen na doprovod v secco recitativech. Inscenátoři se naštěstí nenechali zlákat velkým orchestřištěm a volili komorní obsazení nepřekrývající zpěv. Zvuk byl nicméně dostatečně barevný a objemný. Z pěveckého obsazení vynikli zejména barytonista Matteo Peirone jako Mamm´Agata a Marina Mescheriakova v roli Prima Donny. Též menší úlohy byly dobře zvládnuty po pěvecké i herecké stránce, bez které se tento typ opery – parodie neobejde. Režisér Alfred Kirschner přesunul děj do padesátých let s náznaky klasicismu, pěkné kostýmy ladící se scénou Annette Marschetz vytvořila Maria – Elena Amos. Díky kvalitní dálnici a neomezenému rychlostnímu limitu jsme se operativně přesunuli do Chemnitzu, kde v 15 hodin začínala nově nastudovaná Arabella Richarda Strausse (premiéra 29. ledna 2005). Lyrická komedie ve třech výstupech je posledním dílem, které vzešlo ze spolupráce skladatele s libretistou Hugo von Hoffmansthalem, jenž se drážďanské premiéry roku 1933 již nedožil. Doba, místo i děj opery (Vídeň o masopustu 1860) připomínají spíše klasický operetní příběh. Nechybí zkrachovalý hrabě, bohatý Chorvat, plesová scéna s neodmyslitelným valčíkem, záměna osob. Přes mohutný orchestrální aparát působí partitura odlehčeným a svěžím dojmem, i když ani o dramatická místa není nouze. Straussovy maximalistické interpretační nároky zvládla Robert-Schumann-Philharmonie Chemnitz přímo na výbornou. Za dirigentským pultem stál tamní hudební ředitel Niksa Bareza. Důkladně vypracoval rozsáhlé hudební plochy, vyhrál si s drobnými detaily. Návštěvník českých hudebních scén se diví, že de facto oblastní scéna je schopna obsadit náročné party mimořádně disponovanými domácími interprety. Inscenaci dominovali Astrid Weber a Jana Büchner v ro-

C H E M N I T Z

lích sester Arabelly a Zdenky. Jejich duet z první- z druhého aktu. S rolí Artura, jejíž tessitura se poho dějství byl opravdu strhující. Výborný baryto- hybuje vysoko nad střední polohou, se bravurně nista Jürgen Freier ztělesnil postavu Mandryky, vyrovnal tenorista Mario Zeffiri. Výrazný dojem kterou obdařil jižanským temperamentem. Stejně zanechali Paolo Gavanelli (Sir Riccardo Forth), brilantní výkony podali v menších úlohách Siegf- Jacques – Greg Belobo (Sir Giorgio) a v menried Vogel a Donna Morein (hrabě Waldner a je- ších rolích Rainer Büsching (Lord Gualtiero Vaho žena) a Marko Kathol (Matteo). Jako smršť se lon), Woo – Kyung Kim (Sir Bruno Robertson) se svými koloraturami přehnala přes jeviště Ute a Christa Mayer (Enrichetta), disponující krásBaum jako Fiaker – Milli, jíž byla předlohou sku- ným tmavým mezzosopránem. Staatskapelle tečná historická postava, jako vystřihlá z Leháro- Dresden řídil Friedrich Haider, náročné sborovy Veselé vdovy. vé partie nastudoval Matthias Bauer. Složitá scéna Reinharta Zimmermanna Každému opernímu fanouškovi návštěvu a kostýmy Elke Eckardt byly historicky věrné, saských operních domů doporučuji. Za vstupvčetně jisté dávky kýčovitosti. Režisér Michael né nezaplatí horentní sumy, časově se výlet taHeinicke neexperimentoval. Ihned po zatažení ké vyplatí a interpretace, s níž se setká, ho jistě opony se rozlehl bouřlivý potlesk. Toho se ovšem nezklame.  několik diváků (včetně nás) bohužel neúAstrid Weber (Arabella) a Marko Kathol (Matteo) ve Straussově Arabelle častnilo, protože spěv Chemnitzu chali do Drážďan na premiéru koncertního provedení Belliniho opery I Puritani. Puritáni jsou poslední operou Vincenza Belliniho, což je znát i z větší míry prokomponovanosti tohoto díla. Libreto je ovšem tradičně slabé, hlavní hrdinka v průběhu opery několikrát zešílí a zase se uzdraví. Pařížská premiéra se v lednu roku 1834 přesto setkala s obrovským úspěchem. Podobný ohlas, zejména díky hvězdnému obsazení, měl i večer v Semperoper. V roli Elvíry vystoupila specialistka na bel-cantový repertoár Edita Gruberová. Co psát? Perfektní hudební nastudování i ztvárnění psychologie postavy jsou u této pěvkyně samozřejmostí. Podotkněme jen, že vrcholným zážitkem byla scéna šílenství

33

Foto archív



Z A H R A N I Č Í



Z A H R A N I Č Í

L I P S K O ,

O P E R N H A U S

Fidelio v Lipsku

L E I P Z I G

Foto Pavel Horník

Z E

Pavel Horník

N

a dvousté výročí prvního uvedení Beethovenova díla ve Vídni reagoval okolní operní svět řadou nových nastudování ve velkých i malých divadlech. Bohužel u nás zřejmě v důsledku prezentace různých operních bušení a smrště světových premiér zůstal tento hudební skvost jaksi pozapomenut. Naštěstí dnes již není problémem podniknout pohodlný nedělní výlet třeba do Lipska, a prožít tak zajímavý hudební zážitek na scéně tamního operního domu. Lipská inscenace Fidelia vznikla v koprodukci s operami v Ženevě, Oslo a Magdeburku. Norští inscenátoři, režisér Stein Winge a výtvarník Kari Gravklev situovali děj do současné moderní věznice, jejíž vstupní hala připomíná spíše vestibul banky nebo bohaté firmy. Před zimní zahradou se stromy a keři umístěnou v zadní části haly prosvícené skleněným stropem je trochu netradičně umístěna kantýna, kterou často využívají hlavní protagonisté pro nejrůznější občerstvovací akce. Marcelina při své árii, kde myslí jenom na Fidelia, bezmyšlenkovitě rozlévá z konvice kávu po podlaze. Rocco a Jaquino zde obědvají a popíjí tu i ředitel věznice Pizzaro, který je doprovázen neúměrně početnou ochrankou. Po této velkolepé realistické dekoraci uvidíme v druhém dějství malou jednoduchou místnost umístěnou ve výši asi dvou metrů v samém popředí jeviště, představující vězeňskou Florestanovu kobku. Mimochodem se jedná o prostor akusticky báječně umocňující intenzitu hlasů sólistů. V závěrečném obraze je to pak pouze holé velké jeviště, kde jásající dav nosí nad hlavami na pohovce sedící Leonoru jako symbol vítězství. Kostýmy Jorgeho Jary nejsou nikterak nápadité a u představitelů Leonory a Pizzara díky jejich menším a objemnějším postavám působí komicky. Režie je velmi jednoduchá bez větší invence. Uvedl bych málo přesvědčivou scénu ve vězení nebo trochu operetně vyznívající sólisty zapíjejícími vítězství šampaňským v samém závěru opery. Na vysoké úrovni je ovšem hudební nastudování šéfdirigenta Gewandhaus orchestru Herberta Blomstedta. Je citlivý detailista, s hudbou si jen

tak elegantně pohrává a niterní symbióza s precizně hrajícím orchestrem je dokonalá. Trochu mi jen vadilo až příliš komorní pojetí sboru vězňů v prvním dějství. O to více ale zněly sbory v závěrečném obraze. Opera se hraje bez předehry Leonora obvykle zařazované před závěrečným obrazem. Sólisté nejsou sice hvězdami první velikosti, ale prakticky všichni se bez problémů vyrovnali se svými náročnými party. Velmi odvážné bylo obsadit Leonoru šestadvacetiletou Američankou Amandou Mace, jejíž hlas je sice pěkný a nosný, ale chybí zde přece jenom větší zkušenost a vyzrálost v tak závažné úloze. Vítězila však svým mládím a přesvědčila svým nadšením a maximálním nasazením. Byla to prostě zcela jiná Leonora nežli ostřílené operní heroiny, na které jsme zvyklí. Hlas mladého Kanaďana Roberta Künzliho také není typicky hrdinným tenorem, ale je dostatečně velký a bezpečně zní v průrazných výškách. Potřeboval by ale hlavně v exponovaných dramatických pasážích přesvědčivější výrazový prožitek. Slyšel jsem tohoto umělce před čtyřmi lety ve Státní opeře v Berlíně, kde zpíval výborně v Schreckerově Vzdáleném hlasu skladatele Fritze. Je zřejmé, že od té doby umělecky vyzrál. V současné době



PA L O T Á J A

B U D A P E Š Ť,

M Ü V É S Z E T E K

Zleva Robert Künzli (Florestan), James Mollenhoff (Žalářník Rocco), Amanda Mace (Leonora) a Eike Wilm Schulte (Pizzaro) zpívá na lipské scéně i titulní roli Tannhäusera. Žalářníka Rocca ztvárnil velmi dobře sonorním hlasem Američan James Mollenhoff. Známý německý baryton Eike Wilm Schulte, představitel závažných wagnerovských rolí, sice báječně zpívá, ale již méně dobře hraje: díky režijnímu pojetí postavy Pizarra jako potměšilého mafiána připomínajícího spíše sňatkového podvodníka byla jeho role degradována. Z dvojice Marceliny a Jaquina byla jednoznačně lepší Španělka Aihoa Carmendia. Má velmi pěkný a plný koloraturní soprán a notnou dávku komediálního talentu. Dánský tenorista Sune Hjerrild spolehlivě zazpíval úlohu jejího zamilovaného partnera. Malou rolí ministra Fernanda byl pověřen dříve vynikající barytonista Jürgen Kurth, který má absenci spodních poloh a je již za svým pěveckým zenitem. Nesmím zapomenout pochválit výtečný početný sbor pod vedením Guntera Wagnera. Lipská produkce není žádným inscenačním průlomem, neohromí, ale dává zprávu o tom, jak hudebně kvalitně se může opera provozovat. Myslím, že se intendantu Henri Meierovi daří po dřívější stagnaci posilovat pozici Lipské opery mezi významnými německými operními scénami. 

Irigylünk, de gratulálunk Antonín Matzner

V

den maďarského státního svátku 14. března se Budapešť dočkala slavnostního otevření nové budovy Müvészetek

Palotája – Paláce umění. Beethovenova ouvertura Svěcení domu, op. 124, zkomponovaná před stotřiaosmdesáti lety u příležitosti otevření vídeňského Josephstädter Theater, Lisztův druhý klavírní koncert, orchestrální úpravy Bartókových

34

klavírních skladeb z mládí a v druhé polovině večera Psalmus Hungaricus, op. 13 Zoltána Kodálye v provedení Národní filharmonie a sboru spolu s dětským sborem Maďarského rozhlasu a klavíristou Dezsö Ránkim pod taktovkou Zoltána

Z E Kocsise tak oficiálně zahájily provoz velkoryse řešeného moderního svatostánku umění, jaký můžeme našim sousedům jen závidět, ale současně k němu i gratulovat. V průběhu necelých čtyř let v kdysi průmyslové periferní budapešťské čtvrti Duna na západním okraji města u posledního z dunajských mostů Lágymányosi, kde už bylo v roce 2002 otevřeno nové Národní divadlo, vyrostla na ploše několika desítek tisíc čtverečních metrů impozantní multifunkční, nicméně výhradně jen kulturním aktivitám zasvěcená stavba jako součást budoucího komplexu Millenniumi Városközpontban neboli Městského centra tisíciletí. Časem by měly v sousedství vyrůst ještě nové kongresové centrum pro 10. 000 účastníků s vlastními restauračními kapacitami, kasinem a lázeňsko-rekreačním komplexem, dále víceúčelový výstavní palác, administrativní a rezidenční budovy a v neposlední řadě také hotelová síť. Celá lokalita je snadno přístupná městskou veřejnou dopravou včetně v tomto místě už na povrchu po pravém dunajském břehu vedené linky metra. Samotný Palác umění pojme do svých útrob současně 4. 500 osob, vlastní Národní koncertní sál má včetně tříúrovňových balkónových galerií kapacitu 1. 699 míst k sezení. Stavbu projektovali dvaačtyřicetiletý architekt Gábor Zoboki a jeho v USA narozená a tamtéž na Berkeley a Yale University vystudovaná maďarská kolegyně Nora Demeter. Trojici hlavních tvůrců doplnil

věhlasný šéf newyorského Arteku Russell Johnson, který se v uplynulých cca patnácti letech podílel na interiérovém, ale především akustickém řešení nejmodernějších světových koncertních sálů a operních domů. Kromě množství realizovaných projektů v Americe a Kanadě byl Johnson např. strůjcem nového hudebního auditoria v Dijonu, singapurského komplexu Esplanade a koncertních síní v Birminghamu, ve finském Lahti, Lausanne, Münsteru, Nottinghamu, Sao Paulu, Soulu i dnes hudebníky možná nejvýše ceněného sálu ve švýcarském Lucernu, jehož je mimochodem budapešťský sál tak trochu dvojčetem. Johnsonův nezpochybnitelný puvoár akustického čaroděje ostatně utvrdilo rovněž přizvání k radikálním akustickým úpravám tradičních koncertních a divadelních prostor z 19. století, jakými jsou pařížské Théâtre de Champs-Élysées a Salle Pleyel nebo Mariinskij těatr v Petrohradě. Vedle hlavního sálu s varhanami a díky posuvnému stropu s kontrolovaným dozvukem střední úrovně zvukových frekvencí (250--2000 Hz) mezi 1,2 až 1,8 sec, vybaveného mezi jiným celkem 58 zvukotěsnými, barevně atraktivně řešenými komorovými dveřmi a horizontálními i vertikálními závěsnými oponami může v dokonale odizolované budově probíhat současně provoz ještě v dalším sále nazývaném Festivalové divadlo. Má kapacitu 452 návštěvníků a je proponován pro operní i baletní představení, komorní koncerty, jazz i world music (provoz v tomto prostoru za-

35

Z A H R A N I Č Í

čínal o dva dny později přiléhavě scénickým provedením Monteverdiho Orfea). Na univerzálněji orientované návštěvníky Paláce čeká nadto třípodlažní Ludwig Museum, které ve stejný den zahájilo expozicí ze sbírek Ludwigovy nadace z Aachen a pařížského Centra Pompidou. Celý komplex je samozřejmě vybaven kromě dokonalé klimatizace špičkovou světovou zvukovou i světelnou technologií včetně několika simultánně fungujících studiových režií se synchronizovaným čtyřkamerovým videosystémem. Celá ta radost stála bratru odhadem 135 miliónů euro a jenom letošní zkrácený roční provoz přijde přibližně na 2,5 miliónů euro. V bezprostředně následujících dnech Budapešťského jarního festivalu vystupovali v Paláci kromě domácích umělců Čajkovského symfonický orchestr z Moskvy s Fedosejevem a Nakarjakovem, Zubin Mehta s orchestrem Maggio Musicale Fiorentino a Chicago Symphony se svým šéfem Danielem Barenboimem coby sólistou pod taktovkou jubilujícího osmdesátníka Pierra Bouleze. Otvíracímu ceremoniálu byli přítomni maďarský prezident Ferenc Mádl, členové vlády i parlamentu a kolem sedmdesáti z celého světa pozvaných čestných hostů (největší celebritou mezi nimi byl José Carreras), kteří se kromě prohlídky celého objektu pod vedením architektů Zoboka i Johnsona zúčastnili v jednom z přilehlých konferenčních salónků mimořádně obsažného dvoudenního pracovního symposia na téma spravování a provozu podobných multifunkčních kulturních center. 

Z P R Á V Y

Z E

Festivaly ŠLESVICKO-HOLŠTÝNSKÝ FESTIVAL (9. 7.–28. 8.) se letos soustředí na Japonsko. Tradiční i moderní japonská hudba bude zastoupena na koncertech budhistických mnichů Kashoken Shingon Shomoyo, Společnosti pro japonskou tradiční hudbu a souborů Nihon Nogakukai a Nogaku Kyokai, uskuteční se také nó jevištní představení, představí se japonští pěvci Fumie Yammamoto a Izumi Yamamoto za doprovodu hráčů na nástroje šakuhači, šamisen a taiko ad. Na festivalu vystoupí dále Jessye Norman, Edita Gruberová, Nigel Kennedy, Alfred Brendel, drážďanská Saská státní opera oslaví 100. výročí existence svou inscenací Straussovy Salome. Festival, založený v roce 1986, byl původně striktně vymezen pro klasickou hudbu, v poslední době se otevírá i jiným hudebním žánrům.

ERTINI GARY B– 17. 3. 2005

27 1. 5. 19

Izraelský dirigent Gary Bertini zemřel 17. 3. 2005 v Tel Hashomer, Izrael, ve věku 77 let po dlouhé nemoci. V 50. letech Bertini založil Sbor Rinat a v roce 1965 Izraelský komorní orchestr, který se pod jeho vedením vypracoval v jedno z nejlepších izraelských těles. Věnoval se i komponování hudby pro divadelní hry, filmy a taneční představení. Narodil se v roce 1927 v bývalém Sovětském svazu, dnešní Moldávii. Hudbu studoval v Itálii, Tel Avivu a Paříži u Arthura Honeggera a Oliviera Messiaena. Do Izraele emigroval v roce 1947. Působil jako hudební ředitel a šéfdirigent řady těles, mj. Kolínského rozhlasového orchestru, Frankfurtské opery, Nové izraelské opery a Tokijského metropolitního symfonického orchestru. Jeho posledním působištěm bylo Teatro San Carlo v Neapoli.  ATHÉNSKÝ LETNÍ FESTIVAL přivítá letos dva ze „tří tenorů“, Plácida Dominga (15. 6.) a Josého Carrerase (28. 6.) na koncertech pod Akropolí. Slavné antické 1800 let staré divadlo Herold Atticus bude letos od května do září svědkem více než 100 koncertů a představení. Festival zahájí 22. 5. hudební pocta skladateli Mikisi Theodorakisovi, mj. autorovi hudby ke slavnému filmu Řek Zorba z roku

Z A H R A N I Č Í

1964 s Anthony Queenem v titulní roli. Theodorakis letos oslaví 80. narozeniny. V dalších večerech se představí mj. také Duke Ellington Band, Glen Miller orchestra, ale také Anglický národní balet s Prokofjevovovým baletem Romeo a Julie. 22. a 23. 9. je na programu Medea v režii Franka Zeffirelliho.

Divadlo STÁTNÍ OPERA VE VÍDNI připravuje pro sezonu 2005/06 Janáčkovu operu Osud ve společném večeru s Pucciniho prvotinou Le Willi v režii Davida Pountneye. Následovat by měl Wagnerův Lohengrin s Johanem Bothou v titulní roli. K Mozartovu roku přispěje Státní opera inscenací Idomenea v koprodukci s Divadlem na Vídeňce (režie Willy Decker, dirigent Seiji Ozawa) a Únosu ze serailu (režie Karin Beier, dirigent Philippe Jordan) v budově Burgtheatru. Na červen 2006 se chystá Schönbergův Mojžíš a Áron. Ředitel Ioan Holender s uspokojením konstatoval, že vyprodanost představení ve srovnání s uplynulou sezonou stoupla na 97, 3 procenta a toto číslo zdůvodnil přitažlivou nabídkou pěveckého a dirigentského obsazení. Na tiskové konferenci 7. 4. dal ředitel Holender mimo jiné k lepšímu historku ze života: V Donizettiho Nápoji lásky se právě na jevišti Státní opery sešel pár snů – sopranistka Anna Netrebko jako Adina a tenorista Rolando Villazon jako Nemorino. Árii „Una furtiva lagrima“ v jeho provedení chtěla bezpodmínečně slyšet paní Eliette von Karajan a dožadovala se v den představení ve 21. 05 hodin u ředitele Holendera vstupu do divadla. Byla šokována, když její prosbě ředitel nevyhověl. Své rozčarování dala najevo písemně slovy: „Almu Mahler byste také nechal stát v dešti?“ (vr) WAGNERŮV PARSIFAL V BERLÍNĚ se setkal s velmi negativním ohlasem. Německý filmový reřisér Bernd Eichinger, který Parsifala v Berlínské státní opeře nastudoval, byl na premiéře 21. 3. vypískán. Deník Berliner Morgenpost označil premiéru za „koncert bučení“ a shodně s dalšími kritikami charakterizoval inscenaci jako „hloupou a zmatenou“. Eichinger používá v celém představení permanentně videoprojekce zemského povrchu z vesmíru, scén z moderního New Yorku evidentně v souvislosti s teroristickým útokem 11. září, ale také pohanských chrámů. „Eichinger degradoval Wagnerovu hudbu na pouhý soundtrack“, napsal deník Süddeutsche Zeitung. Režisér patří k prominentním osobnostem němec-

kého filmu. Jeho film Pád o posledních dnech Hitlera v berlínském bunkru byl letos nominován na Oskara jako nejlepší film v kategorii zahraničních filmů. PREZIDENT VLADIMIR PUTIN odsouhlasil náklady na rekonstrukci Bolšovo teatra ve výši téměř jedné miliardy dolarů. Slavné moskevské Velké divadlo (Bolšoj teatr) má být v červenci uzavřeno, s dokončením rozsáhlé rekonstrukce se počítá začátkem roku 2008. Shodou okolností ve stejné době má probíhat i rekonstrukce Mariinského divadla v Petrohradě, předpokládaná výše nákladů je 440 milionů dolarů. Umělecký ředitel Valerij Gergiev řekl Putinovi, že petrohradské divadlo by mělo znovu zahájit provoz rovněž na jaře 2008. V tom roce končí Putinovi jeho prezidentský mandát. DVOŘÁKOVA RUSALKA S OLGOU GURIAKOVOU v titulní roli bude zahajovací inscenací nové sezony 2005/ 06 Pařížské opery. Sérii představení (revival nastudování z roku 2002 v režii Roberta Carsena pod taktovkou Jamese Conlona) od 9. do 27. 9. 2005 diriguje Jiří Bělohlávek, Prince zpívá Stuart Skelton, Cizí kněžnu Anda-Louise Bogza, sólistka Státní opery Praha). Pařížská opera rovněž chystá světovou premiéru opery Adriana Mater. Autorkou je finská skladatelka Kaija Saariaho (nar. 1952), která od roku 1982 žije v Paříži. Je to její druhá opera, první s názvem L‘amour de loin vznikla na objednávku Salcburského festivalu a Théâtre du Châtelet v Paříži a v premiéře byla uvedena v Salcburku v koprodukci se Santa Fe Opera 15. 8. 2000 v režii Petera Sellarse pod taktovkou Kenta Nagana. Světová premiéra její druhé opery Adriana Mater se uskuteční 30. 3. 2006, uvedena bude ve francouzštině, dirigentem je Esa-Pekka Salonen, režii má Peter Sellars a scénu navrhne George Tsypin, v hlavních rolích se představí Patricia Bardon / Solveig Kringelborn, Jevgenij Nikitin a Gordon Gietz. Mozartův rok připomene Pařížská opera novými produkcemi oper Cosi fan tutte (režie Patrice Chéreau, dirigent Daniel Harding), Figarova svatba (Christoph Marthaler – Sylvain Cambreling, v roli Figara Lorenzo Regazzo) a Don Giovanni (Michael Haneke – Sylvain Cambreling, v titulní roli Peter Mattei). ROZESTAVĚNÁ BUDOVA SLOVENSKÉHO NÁRODNÍHO DIVADLA BRATISLAVA má podle ministerstva kultury zůstat majetkem státu. Novostavba SND, jejíž dokončení a provoz chtěla vláda původně přenechat soukromé-

36

mu investorovi, se může dostavět z výtěžku prodeje a pronájmu divadelních budov a pozemků. Návrh, který ministerstvo zveřejnilo na vládních internetových stránkách, počítá se dvěma variantami dostavby a provozu budovy. Alternativy připravila pracovní skupina, kterou ministerstvo vytvořilo ze zástupců různých vládních resortů, vedení SND a herců po bouřlivých sporech o budoucnost divadla na začátku roku 2005. Obě varianty počítají s rekonstrukcí historické opery za zhruba 425 milionů Sk. V nové budově má divadlo působit od druhé poloviny roku 2006 s tím, že prostory by se využívaly také pro další kulturní účely, nebo kongresy. Budování SND na nábřeží Dunaje začalo už v polovině 80. let. Po roce 1989 projekt začal váznout kvůli nedostatku peněz. Od zahájení stavby se její původní rozpočet několikanásobně zvýšil; dosud bylo vynaloženo asi 3, 3 miliardy korun. Podle architektů zbývá dokončit jenom závěrečné úpravy. Celkovou hodnotu budovy a příslušenství ministerstvo kultury odhadlo na 5,33 miliardy Sk. Vláda Mikuláše Dzurindy loni odmítla dílo dále finančně podporovat a přišla s nápadem přenechat dostavbu a následně i provoz budovy soukromému investorovi. Ministerstvo hospodářství vybralo americkou společnost Trutheim Invest, po bouřlivých protestech umělců ale vláda v únoru memorandum s touto firmou zrušila. SLOVENSKÉ DIVADLO TANCE založil choreograf Ján Ďurovčík. To zahájí svou činnost autorským projektem s názvem Bolero – Příběh matky. Premiéra je naplánována na 17. května v prostorách bratislavského divadla Aréna. Do letních divadelních prázdnin chce SDT s Bolerem hostovat v téměř 30 slovenských městech a do konce roku 2005 by měl absolvovat přibližně stejnou šňůru i v České republice. „Je to ekvivalent Pražského komorního baletu. Je to těleso, které na Slovensku zatím neexistuje a o které se kdysi pokoušelo Bratislavské divadlo tance a před tím balet Torzo. Bude to osmi až dvanáctičlenný soubor prezentující komorní moderní formy umění,“ řekl o své představě Ďurovčík.

Osobnosti RICCARDO MUTI rezignoval 2. 4. z místa hudebního ředitele milánské La Scaly po 20 letech působení u dirigentského pultu této opery. Dramatická situace v La Scale začala v prosinci 2004 krátce po znovuotevření operního domu po roz-

Z P R Á V Y sáhlé rekonstrukci. Muti veřejně obvinil pracovníky Scaly z vulgárního nepřátelství, ti na to prohlásili, že řídí Scalu jako by to bylo jeho soukromé léno. Několik představení bylo zrušeno. Třiašedesátiletý italský dirigent nakonec rezignoval s tím, že to byla „nevyhnutelná volba“. Mutiho působení ve Scale bylo ve znamení absolutní věrnosti skladatelskému zápisu: otevíral škrty, což nejednou ústilo do pěti až šesti hodinových představení, a zakázal jakékoliv změny v bel cantových operách, proti čemuž pěvci často protestovali. Situace se vyostřila, když rada divadla propustila 24. 2. superintendanta Carla Fontanu, který měl s Mutim ostré spory, na což odpověděli hudebníci i techničtí pracovníci stávkou (HR č. 4). Na místo Fontany byl jmenován Mauro Meli, který rezignaci Mutiho označil „za hlubokou ztrátu“. Jako kandidáti na Mutiho místo jsou ve hře Riccardo Chailly a Daniele Gatti. JAMES DE PRIEST se v dubnu stal hlavním šéfdirigentem Tokijského metropolitního orchestru. De Priest prohlásil, že se na spolupráci velmi těší, protože „orchestrální hráči jsou velmi inteligentní a schopní velmi rychle reagovat a pracovat“. Dirigent je synovcem legendární americké kontraaltistky Marian Anderson. Narodil se v roce 1936 ve Filadelfii, v roce 1964 zvítězil v Mezinárodní dirigentské soutěži Dimitrije Mitropoulouse a poté si ho Leonard Bernstein vybral jako svého asistenta u Newyorských filharmoniků na sezonu 1965–66. V roce 1969 debutoval v Evropě u Rotterdamské filharmonie a od té doby řídil řadu významných orchestrů, obdržel 13 čestných doktorátů a byl zvolen čestným členem Americké akademie umění a Královské švédské akademie hudby. LEONARD SLATKIN byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem Losangeleské filharmonie na Hollywood Bowl. Toto místo bylo nově zřízeno a Slatkin by měl ve slavném open-air auditoriu, založeném roku 1922, dirigovat koncerty po tři týdny ročně. Tento rok se zde uskuteční mj. Gershwinův festival. NEEME JÄRVI podepsal čtyřletý kontrakt na místo šéfdirigenta Rezidenčního orchestru v Haagu. Tento rok ukončí zároveň svou spolupráci s Detroitským symfonickým orchestrem, jehož byl 15 let šéfdirigentem. JAPONSKÁ KLAVÍRISTKA MITSUKO UCHIDA se stala nositelkou ceny Japan Art Academy 2004.

Různé

Z E

Z A H R A N I Č Í

Hudební nakladatelství

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o.

PROTI JAMESOVI LEVINEOVI protestují hráči Bostonského symfonického orchestru. Konkrétně nesouhlasí s délkou programů koncertů a náročností zkouškového procesu, který vyvolává stres a údajně uspíšil předčasný odchod do důchodu jeho houslisty. Levine po diskusích s hráči posléze vyjmul předehry ze dvou letních brahmsovských koncertů v Tanglewoodu.

si Vám dovoluje nabídnout reedici

Bohuslav Martinů FILM EN MINIATURE

NOVÉ VARHANY, speciálně upravené pro hudbu Johanna Sebastiana Bacha, byly instalovány v kostele na Saint-Louis-en-l´Ile v Paříži. Stavba varhan trvala 6 let a stála milion euro, práce vedl přední francouzský varhanář Bernard Aubertin.

H 5709, ISMN M-2601-0338-2 rozsah 20 s., cena 160 Kč Již od dob klavírního cyklu Loutky byla velmi dobře patrná schopnost Bohuslava Martinů (1890–1959) spojit didaktický záměr s hodnotným hudebním projevem. Právě Loutky jsou zvláštním středem mezi kompozicemi instruktivními a koncertními. Dětský svět však získal od skladatele několik dalších zdařilých klavírních cyklů, jež se staly oblíbeným materiálem při výuce – Film en miniature patří k těm náročnějším. Martinů jej dokončil v roce 1925 v Paříži, cyklus se však vztahuje i k rodné Poličce (názvy jednotlivých skladeb obsahují místopisné přípisy vážící se jak k Vysočině, tak k Paříži). Film en miniature tvoří šest skladeb: úvodní Tango, vycházející z rytmu tance habanera, Valčík (Valse), Chanson, Carillon, Ukolébavka (Berceuse) a Scherzo.

MOZARTŮV ROK zahájí newyorská Carnegie Hall v den 250. výročí skladatele 27. 1. 2006. Na slavnostním koncertě vystoupí Berlínská filharmonie se Sirem Simonem Rattlem, na programu bude mj. Mozartův klavírní koncert č. 27 s Alfredem Brendelem a Symfonie č. 38 „Pražská“. Na dalších třech koncertech zde uvede Rattle se svým orchestrem Straussovu symfonickou báseň Život hrdinův, Mahlerovu Čtvrtou symfonii, Mozartův Klavírní koncert č. 9 a v americké premiéře skladbu Aura od Magnuse Lindberga, sólisty budou mezzosopranistka Magdalena Kožená a klavírista Emanuel Ax.

Rádi Vám zdarma zašleme naše dva aktuální katalogy: Katalog hudebnin a knih o hudbě 2005 Novinky, reedice, informace – jaro 2005 Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna tel.: 311 672 903, 603 179 265, fax: 311 672 795 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

Y SADIE STANLE0 – 21. 3. 2005

Česká hudba v zahraničí

193 30. 10.

Britský muzikolog Stanley Sadie zemřel 21. 3. ve věku 74 let. Sadie vystudoval cambridgeskou univerzitu a proslul jako uznávaný specialista na hudbu 18. století. V letech 1967--1987 byl šéfredaktorem odborného měsíčníku The Musical Times a od roku 1970 stanul v čele ediční rady slavného Grove Dictionary, který je vydáván v reedicích každých deset let (poslední reedice z roku 2001 měla 29 svazků). Byl i šéfredaktorem The New Grove Dictionary of American Music a The New Grove Dictionary of Opera, napsal několik knih o Mozartovi a Stravinském. Spolu se svou druhou ženou Julií Annou inicioval založení Händelova muzea ve skladatelově londýnském domě. 

VIOLONCELLISTA PETR NOUZOVSKÝ, student 1. ročníku HAMU v Praze, byl na základě nahrávky Koncertu pro violoncello a orchestr h moll A. Dvořáka (Symfonický orchestr Konzervatoře v Praze pod vedením Miriam Němcové) pozván na Piatigorského seminář do Los Angeles. Ke studiu bylo pozváno pouze deset cellistů z celého světa. Petra Nouzovského v nejbližší době čeká mj. nahrávání Bachových sonát pro violoncello a cembalo s Monikou Knoblochovou, sólový recitál na MHF Pražské jaro 2005 s klavíristkou Yukií Ichimurou a turné po Japonsku a Španělsku. SNÍTILOVO KVARTETO uvedlo (15. 3.) na svém koncertě v rakouském Grazu s velkým úspěchem Haydnův kvar-

37

s r. o.

tet Sedm posledních slov Kristových a Americký kvartet A. Dvořáka. ŠÉFDIRIGENT STÁTNÍ OPERY PRAHA LEOŠ SVÁROVSKÝ zastoupil nemocného dirigenta Sira Johna Eliota Gardinera na posledním abonentním koncertu v drážďanské Semper Oper. Jeden z nejprestižnějších orchestrů na světě Staatskapelle Dresden poprvé ve své historii uvedl (20. a 21. 3. 2005) Janáčkovu Glagolskou mši, a to hned ve světové premiéře nového kritického zpracování tohoto díla vydavatelstvím Bärenreiter. Sólisté byli slovenská sopranistka Ljuba Orgonášová, francouzská altistka Nathalie Stutzmann, australský tenorista Glenn Winslade a slovenský basista Sergej Kopčák, spoluúčinkovaly sbor Saské státní opery Dráždany a Sinfoniechor Dresden. Kromě Glagolské mše byly na programu také předehry V přírodě, Karneval a Othello Antonína Dvořáka.  (sla)

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Česká operní divadla

V. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava Josef Herman

V

Ostravě začaly nepravidelně uvádět operu v českém jazyce hostující společnosti od roku 1894, kdy byl otevřen Národní dům (dnešní Divadlo J. Myrona). V roce 1908 zde vznikla První stálá česká scéna v Ostravě jako odpověď na o rok dřívější otevření německého městského divadla – od zahajovacího představení 16. září (Prodaná nevěsta, dirigoval C. M. Hrazdíra) až do otevření Národního divadla moravskoslezského (NDM) 8. května 1919 (Libuše, dirigent Emanuel Bastl) se zde hrála česká divadelní představení, včetně operních. NDM se zpočátku dělilo o budovu městského divadla s německým souborem, v roce 1920 ji definitivně obsadilo a hrálo též v Národním domě, obě budovy využívá dodnes. První šéfem operního souboru se stal Emanuel Bastl (1919-1927), který už v Národním domě připravil dobré základy ostravskému opernímu životu a začal formovat i později velmi nosnou dramaturgii rozkročenou mezi českou národní operou a původní novinky. Navázali na něj Jaroslav Vogel (1927--1943), po válce zde několik let působil z Prahy odstraněný Zdeněk Chalabala, operu posléze vedli Rudolf Vašata, Bohumil Gregor a Zdeněk Košler, výraznou éru zde stvořil Jiří Pinkas (1966--1979). Ostravská opera vycházela z propracované hudební interpretace a nebála se nových titulů, neuniklo jí prakticky nic z dobových trendů. V souboru působili a většinou začínali kariéru např. A. Nordenová, R. Asmus, V. Bednář, I. Žídek, L. Dvořáková, R. Novák, D. Jedlička, I. Kusnjer, M. Podskalský. A také režisér Bohumil Hrdlička, který zde v těsně poválečných sezonách vytvářel moderní operní inscenace srovnatelné s tehdejšími výboji Velké opery 5. května, bohužel o nich víme jen málo.

Všechny operní soubory v zemi po listopadu 1989 hledaly nový program, některé velmi složitě a v těžkých konfliktech uvnitř divadla i se zřizovateli, jimiž se náhle stala města. V Ostravě však tento proces proběhl relativně klidně zřejmě i proto, že bylo možné navázat na rozumný a dlouhá desetiletí rozvíjený umělecký program. Výrazně k přirozenému povlovnému vývoji bez ostrých přeryvů přispěla a přispívá též ostravská radnice, která nezasahovala do personálních a uměleckých otázek, udržela dobrou míru financování divadla a postarala se o nákladné re-

konstrukce zdejších divadelních domů – v souvislosti s operou zejména Divadla A. Dvořáka. NDM je snad vůbec jediné, v němž neproběhly po roce 1989 žádné aféry, o němž se skandálně nepsalo či nemluvilo v médiích. Tedy pomineme-li občasné stížnosti na šéfa opery a od roku 1998 (jmenován 1999) i ředitele divadla Luďka Golata buď pro jeho autokratické metody řízení, nebo pro jeho prý skandální operní režie. Golat se stal šéfem opery po krátkém polistopadovém působení Miloslava Nekvasila a Ivana Paříka v roce 1992 a zůstal jím dosud. Služebně dnes daleko nejstarší šéf opery vládne divadlu pevnou rukou jako osvícený monarcha, zvláště pak opeře dokázal vtisknout postupně rozvíjený, nicméně nosný umělecký program opřený

38

o uvážlivou dramaturgii, neustálou péči o kvalitní interpretaci v kolektivních tělesech i v sólech neustálým vyhledáváním perspektivních tuzemských i zahraničních sólistů, a konečně o hledání současné jevištní poetiky operních inscenací. S jen malou trochou nadsázky lze říci, že ostravská opera má rysy autorsky vedeného divadla, což, jak shledáme dále, je velmi dobré, hůře však může být, přijdou-li větší problémy. Za těch dlouhých třináct let je zatím L. Golat nepřipustil, leč jak mu lze jen závidět při jeho cestě vzhůru, tak nebude o co stát, půjde-li rychle dolů – vše má své výhody i nevýhody. V každém případě je L. Golat jedním z mála zdejších kapitánů opery, kteří ze svého můstku velí energicky a poučeně. Dramaturgicky se ostravská opera přinejmenším od poloviny 90. let zřetelně vyděluje z kontextu českých operních domů. Ostatně už těsně polistopadové období zde nebylo jako ve většině jiných divadel naplněno jen italskými operními hity, když se bojovalo o záchranu souborů a publiku se hrálo, co se mu na očích vidělo. Už v roce 1995 zde byla v kontextu velkých operních domů první polistopadová původní premiéra, a sice opery pro děti Broučci z pera někdejšího zdejšího zpěvoherního dirigenta J. Matějky, o rok později k ní přibyla komorní dětská opera Jesličky svatého Františka též domácího skladatele J. Helebranda. Původní noviny se však nestaly pro ostravský soubor typické. Golat se především vracel ke světovým významným dílům, na která však české operní divadlo ke své škodě pozapomnělo. Mimochodem – něco podobného, leč v menší míře se dalo shledat ještě ve Státní opeře za K. Drgáče a částečně i za D. Dvořáka, jinak prakticky nikde jinde. Tato linie začala inscenací romantické opery H. A. Marschnera Vampýr (1996) a dodnes tvoří nikoli exkluzívní součást, ale jednu základnu ostravské dramaturgie (především Debus-

sy: Pelléas et Mélisanda 1998, Weber: Oberon 1999, Händel: Xerxes 1999, Auber: Němá z Portici 2001, Borodin: Kníže Igor 2002, Halévy: Židovka 2002, Bartók: Modrovousův hrad 2003, Rimskij-Korsakov: Sněguročka 2004 aj.). K tomu připočtěme díla českých klasiků, která se po listopadu obecně také netěší přílišné oblibě a příliš se nehrají, tedy B. Smetany (Čertova stěna, Prodaná nevěsta, Hubička, Dvě vdovy), A. Dvořáka (Dimitrij, Čert a Káča), B. Martinů (Divadlo za bránou) a samozřejmě L. Janáčka (Příhody lišky Bystroušky, Káťa Kabanová, Počátek románu, Její pastorkyňa). I tady je zřejmá snaha objevovat zapomenuté, a podobné ambice prosvítají i ve volbě repertoárových autorů (Verdi: Giovanna d`Arco). Konečně poslední dramaturgická linie je, či spíše byla spjata se vznikem festivalu Janáčkovy Hukvaldy, též duchovním dítkem Golata, a považuji ji za zvláště cennou – exkluzívní tituly určené pro exkluzívní příležitost, v divadle často nehratelné, pro které však Golat nacházel adekvátní prostor zejména v hukvaldském hradu a přilehlé oboře. Kromě toho díla určená často pro dětské sbory, jež vznikly při divadle (jeden romský!), posílené o děti z hukvaldské školy: Britten: Archa Noemova, Cole: Midasovy oslí uši, Křička: Ogaři. K tomu další pozoruhodné opery: Fišer: Lancelot, Berg: Eufrides před branami Tymén, v hradní kapli se pak každý rok uvedla jedna předmozartovská a opět běžně nehraná opera. A dodejme ještě Golatův zájem o dílo E. F. Buriana, které inscenuje napříč všemi soubory (Paříž hraje prim, Vojna, Opera z pouti). Bohužel tato aktivita prozatím skončila proměnou hukvaldského festivalu, který se po roce 2000 otevírá spíše koncertům a vlivným hostům nežli původní originální tvorbě. Považuji to za krátkozraké, neboť se tím festival zbavuje originálního svébytného programu. Jevištní poetika ostravského souboru je však uzavřena před většími zásahy zvenku, tradičnější školu zde zastupoval B. Jansa, pravidelně zde režíruje M. Tarant (zejména L. Janáčka), jen občas dostane příležitost pečlivě vybraný host. Takřka polovinu všech inscenací režíruje L. Golat sám ve stálé týmové spolupráci se scénografem J. Malinou a kostýmní výtvarnicí H. Anýžovou. Lze s potěšením sledovat, jak L. Golat, školením pěvec a operní režisér, postupně a jaksi zkusmo překračuje u nás tradované limity specializované operní režie, aniž by však sklouzl do módní režijní sebeprezentace, vůči které je opera bohužel málo odolná. Golat sice rád provokuje především obnaženými těly (vrcholem toho byla inscenace Peléa a Mélisandy), ale jeho režie mají řád, snahu podat dílu adekvátní inscenační výpověď – a zvláště v posledních dvou letech Golat dospěl k pozoruhodným, zcela současným inscenacím

K O M E N T Á Ř E Foto archív

S T U D I E , Eva Dřízgová-Jirušová

(Verdi: Rigoletto, Macbeth, Donizetti: Nápoj lásky) a úspěšně si vyzkoušel své postupy i v operetě (Zeller: Vtáčnik). Golat zvláště v posledních letech také zásadně zkvalitnil soubor o dobře vytipované mladé pěvce a zejména o výtečné síly ze zahraničí, a to nejen z obvyklých zemí (Slovák M. Gurbaľ, Poláci Agnieszka Bochenek-Osiecka, Agnieszka Zwierko, Bogdan Kurowski), ale také z Itálie (dirigent P. Gatto, pěvci L. Mastro, G. Zampieri, A. Grasso) či Kanady (Tyrone Paterson) i odjinud. Soubor se značně proměnil, mnoho lidí odešlo či jsou upozaděni, ze stálých sil si udržela kvalitu i postavení výtečná sopranistka Eva Dřízgová-Jiru-

39

šová, stále se lepší tenorista V. Morys. Jsou zde dobří domácí dirigenti (J. Šrubař, V. Návrat, hostoval zde naposledy T. Hanák), sbor spolehlivě vede J. Galatenko. Zdejší produkce patří v našem kontextu k nejkvalitnějším a je znát, že L. Golat i srovnání se zahraniční a nikoli běžnou zdejší úrovní unese. Jsem přesvědčen, že není jiné cesty ze současné nedobré pozice českého operního divadla. Ostravská opera prožívá tučná léta. Vůbec se ostravskému divadlu daří, i v činohře. Dnes tuzemská divadelní Mekka, jen trochu daleko od Prahy, a tudíž tak trochu z očí. Nikoli k její, ale k naší škodě. 

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Kapitoly o Richardu Wagnerovi VI. První Ring v Národním divadle Pavel Petráněk

V

Foto archív

minulosti se již několikrát Národní divadlo zaobíralo myšlenkou na uvedení Prstenu Nibelungova. Před první světovou válkou odstartoval cyklus Karel Kovařovic, ale právě válka zabránila jeho dokončení. Na začátku 70. let začal připravovat Ring Jaroslav Krombholc. Teprve nyní, v roce 2005, dochází poprvé v historii k uvedení kompletní tetralogie. Ke genezi tohoto projektu říká ředitel Národního divadla Daniel Dvořák: „Poprvé jsem o Ringu začal uvažovat za svého působení ve Státní opeře Praha někdy v roce 1998. Tomuto tématu jsme tehdy věnovali schůzku umělecké rady v mezinárodním složení a rozebírali úskalí takovéhoto projektu ze všech možných hledisek. Výsledně jsem

wagnerovský cyklus dřímala v našich myslích stále. Po jmenování ředitelem Národního divadla (Jiří Nekvasil se stal šéfem opery) jsem znovu nabídl spolupráci tentokrát naopak novému vedení Státní opery Praha a opět marně. A tak se skvělá myšlenka postupně měnila v bláhovou touhu. V dubnu 2003 jsem navštívil prof. Tobiase Richtera – intendanta Deutsche Oper am Rhein, abychom probrali možnosti eventuální koprodukce. Zmínil jsem se přitom, že jsem žákem scénografa Josefa Svobody a prof. Richter zavzpomínal, jak asistoval režiséru Götzu Friedrichovi, když se Svobodou připravovali v polovině sedmdesátých let v Covent Garden legendární inscenaci Ringu. Vzpomínám si živě, jak mi ta slova zazvonila v uších. A jak to v pohádkách bývá, slovo dalo slovo a koprodukce byla na světě.“

Soumrak bohů. Janica Baird (Brünnhilde) a Wolfgang Schmidt (Siegfried) usoudil, že Státní opera takový projekt samostatně uskutečnit nemůže a navrhl jsem společné provedení tetralogie tehdejšímu řediteli Národního divadla Jiřímu Srstkovi a šéfovi opery Josefu Průdkovi. Jejich prvotní reakce byla celkem vstřícná, ale zanedlouho spolupráci odmítli. (Pozdější tvrzení obou šéfů, že chystali „Svůj Ring“ ponechám raději bez komentáře.) Čas plynul a myšlenka na

V koprodukčním divadle Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf-Duisburg měla tato inscenace premiéru v letech 1990--91. Celá tetralogie se objeví na repertoáru Národního divadla dvakrát. Premiéry se konaly a konají 17. 4., 23. 4., 1. 5. a 14. 5. Druhý cyklus zazní v průběhu jediného týdne 16.–22. května v rámci Mezinárodního hudebního festivalu

40

Pražské jaro. Veřejně přístupné byly také generální zkoušky. Hudebně připravil tetralogii americký dirigent John Fiore, který působí od sezony 1999/2000 jako šéfdirigent Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf-Duisburg. Spolupracuje s celou řadou velkých operních domů: Metropolitní opera (v současné době např. Tosca), Semperoper v Drážďanech, Bayerische Staatsoper v Mnichově atd. S Metropolitní operou natočil na CD v roce 1994 Aidu. Z českého repertoáru dirigoval Její pastorkyňu, Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky a Věc Makropulos. S Prstenem Nibelungovým se poprvé profesně setkal již ve čtrnácti letech, kdy působil jako korepetitor při nastudování tetralogie v Seattlu. Režisérem inscenace je tehdejší intendant Deutsche Oper am Rhein Kurt Horres, který dále působil jako ředitel v Hamburku, Darmstadtu a Wuppertalu. Podle jeho režijní koncepce se ujal pražského nastudování současný ředitel Deutsche Oper am Rhein Tobias Richter. Převážnou většinu rolí ztvární pěvci, kteří nastudovali své party v Düsseldorfu-Duisburgu, jako Brünnhilda se představí pražskému publiku již dobře známá Linda Watson (pod taktovkou Jiřího Kouta zpívala v ND Isoldu a Maršálku). České pěvkyně se ujaly nastudování valkýr. Nelehký part předvede také orchestr Národního divadla a sbor Národního divadla doplněný o členy Pražského filharmonického sboru. Vzhledem k náročným přípravám tohoto projektu na scéně Národního divadla připravily všechny umělecké soubory nový projekt – „Národní divadlo, jako ho neznáte“, který se realizuje v termínech, kdy z důvodu hudební a scénické přípravy cyklu je uvádění repertoáru na jevišti historické budovy termínově omezené. Opera uvedla 23. března světovou premiéru Fantoma, čili Krvavé opery od autorů Petra Kofroně (hudba), Zdenka Plachého a Jiřího Šimáčka (scénář) v různých prostorách Národního divadla (vstupní foyer, foyer 1. balkonu a 1. galerie, základní kameny), soubor činohry připravuje na 10. května premiéru hry švédského autora Larse Norena Okruh osob 3. 1 v suterénním skladu dekorací v provozní budově Národního divadla a 17. května uvede balet představení Miniatury na proscéniu Národního divadla. 

PROGRAM 41. RO»NÕKU HUDEBNÕHO FESTIVALU LUDWIGA VAN BEETHOVENA 2005 26. 5. 2005 Ëtvrtek

19.00

27. 5. 2005 p·tek

19.00

29. 5. 2005 nedÏle

16.00

31. 5. 2005 ˙ter˝

19.30

2. 6. 2005 Ëtvrtek

19.00

4. 6. 2005 sobota

19.00

6. 6. 2005 pondÏlÌ

19.30

7. 6. 2005 ˙ter˝

19.00

8. 6. 2005 st¯eda

19.00

9. 6. 2005 Ëtvrtek

19.00

11. 6. 2005 sobota

19.00

12. 6. 2005 nedÏle

19.30

14. 6. 2005 ˙ter˝

19.00

15. 6. 2005 st¯eda

19.00

16. 6. 2005 Ëtvrtek

19.00

19. 6. 2005 nedÏle

16.00

19. 6. 2005 nedÏle

19.00

21. 6. 2005 ˙ter˝

19.30

21. 6. 2005 ˙ter˝

19.00

22. 6. 2005 st¯eda

19.00

23. 6. 2005 Ëtvrtek

19.00

Teplice D˘m kultury 100,- KË Litomϯice b˝val˝ Jezuitsk˝ kostel 60,- KË Osek kl·öter 60,- KË Teplice L·zeÚsk˝ d˘m Beethoven 60,- KË Teplice D˘m kultury 90,- KË Libochovice z·mek 70,- KË Teplice L·zeÚsk˝ d˘m Beethoven 60,- KË ⁄stÌ nad Labem SeveroËeskÈ divadlo 70,- 100,- 120,- 150,- KË DÏËÌn z·mek 70,- KË Chomutov Chr·m sv. Ign·ce 60,- KË Duchcov z·mek 50,- KË Teplice L·zeÚsk˝ d˘m Beethoven 60,- KË Chomutov MÏstskÈ divadlo 80,- KË VelkÈ B¯ezno z·mek 70,- KË Teplice D˘m kultury Osek kl·öter 60,- KË Krupka kostel NanebevzetÌ P. Marie 60,- KË Teplice L·z. d˘m Beethoven 60,- KË Louny divadlo 80,- KË 50,- KË Kl·öterec nad Oh¯Ì z·mek 70,- KË Teplice D˘m kultury 100,- KË

ZAHAJOVACÕ KONCERT

SeveroËesk· filharmonie Teplice Praûsk˝ komornÌ sbor, dirigent: Pavel änajdr

Trio Cantabile

Lydie H‰rtelov· - harfa, V·clav Kunt - flÈtna Ludmila Vernerov· - zpÏv

Epoque kvartet

Martin V·lek, VladimÌr Kl·nsk˝ - housle VladimÌr Kroupa - viola, VÌt Petr·öek - violoncello

Stamicovo kvarteto

Carlos Bernal (Mexiko) - kytara

SeveroËesk· filharmonie Teplice

MarkÈta Halamov· - hoboj, Daniel Mourek - klarinet Hyuk-Joo Kwun - housle, Dabin Lee - violoncello Ji-In Byun - klavÌr, dirigent: Jakub Klecker Hyuk-Joo Kwun - housle, Dabin Lee - violoncello Ji-In Byun - klavÌr (JiûnÌ Korea) SlovenskÈ klavÌrnÌ trio, Peter Toperczer jr. - klavÌr Eva Nov·kov· - housle, Adriana Vor·Ëkov· - violoncello ve spolupr·ci s ObcÌ Slov·k˘ v TeplicÌch

Opera SDOB ⁄stÌ nad Labem

sÛlistÈ, orchestr a sbor SDOB ⁄stÌ nad Labem dirigent: Tvrtko KarloviË Jana Bouökov· - harfa Roman Novotn˝ - flÈtna

Praga Camerata

sÛlistÈ: Pavel H˘la - housle Lucie Sedl·kov· H˘lov· - housle Martin Sedl·k - violoncello Jan Simon - klavÌr recit·l

Ludwig piano quartet

Roman Fedchuk - housle, Filip Kimel - viola Pavel LudvÌk - violoncello, LudÏk äabaka - klavÌr

Filharmonick˝ komornÌ orchestr

V. Kobrle - housle, K. Unterm¸ller - viola J. Bouökov· - harfa, R. Novotn˝ - flÈtna dirigent: Charles Olivieri-Munroe (Kanada) ve spolupr·ci se XIV. roËnÌkem Festivalu Uprost¯ed Evropy Daniel Veis - violoncello Helena Veisov· - klavÌr

Memphis Youth Symphony Orchestra (USA)

dirigent: Vincent L. Danner (USA) 100,- KË

L·znÏ Teplice v »ech·ch

A. Vivaldi: L. van Beethoven: A. Dvo¯·k: L. Jan·Ëek: M. M. Ponce: E. Angulo: F. Kram·¯: F. Busoni: L. van Beethoven:

Kvartet G dur Kvartet op. 95 "Serioso" Kvartet As dur, op. 105 Kvartet Ë. 1 Sonata III Die Vˆgel Koncert pro hoboj Koncert pro klarinet Trojkoncert C dur

L. van Beethoven: D. äostakoviË: P. I. »ajkovskij: L. van Beethoven: I. Albeniz: M. Ravel: G. Puccini: premiÈra opery

Trio Ë. 7, B dur Trio Ë. 1 Trio A dur, op. 50 Romance F dur Tango a Preludium Couperin˘v n·hrobek Tosca

W. A. Mozart, L. Spohr, A. F. Doppler, B. Martin˘, P. O. Ferroud, G. FaurÈ M. de Falla, F. Borne L. van Beethoven: Symfonie Ë. 5 c moll J. Teml: Concerto grosso Ë. 2 D. äostakoviË: Adagio a Polka B. Britten: Simple Symphony B. Smetana, L. Jan·Ëek, L. van Beethoven J. S. Bach / F. Busoni, F. Chopin L. van Beethoven: Kvartet Es dur, op. 16 J. Brahms: Kvartet c moll, op. 60 A. Dvo¯·k: Kvartet Es dur, op. 87 W. A. Mozart: KoncertantnÌ symfonie W. A. Mozart: Koncert C dur, KV 299 F. Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie Ë. 1 J. S. Bach: Son·ta Ë. 2 D dur L. van Beethoven: Son·ta Ë. 3 A dur, op. 69 J. Brahms: Son·ta Ë. 2 F dur, op. 99 G. Gershwin, A. Dvo¯·k, S. Barber, Bach / Stokowski, L. van Beethoven

dirigent: Petr BedrnÌk

Emauzsk˝ sbor a orchestr Praha

J. Arcadelt, H. L. Hassler, A. Gabrieli A. Lotti, G. F. H‰ndel, W. A. Mozart

K¸hn˘v dÏtsk˝ sbor Heroldovo kvarteto

W. A. Mozart, J. MysliveËek J. K. VaÚhal, I. Kurz

Beethoven trio Ravensburg (SRN)

L. van Beethoven, R. Schumann F. T. Kirchner

KlavÌrnÌ trio

A. Vivaldi, A. Pasculli, L. van Beethoven F. Liszt, A. Corelli

Gamavila kvartet

H. Purcell, G. Ph. Telemann, P. Breiner P. Mc Cartney, J. Lennon, M. Schmitz A. Tan, G. Gershwin, G. Daverne

Inge-Susann Rˆhmhild - klavÌr, Ulrich Grˆner - housle Susann Eychm¸ller - violoncello ve spolupr·ci se XIV. roËnÌkem Festivalu Uprost¯ed Evropy Martin Beneö - hoboj, Roman FriË - klavÌr AlûbÏta Fuxov·-FalcnÌkov· - housle

VÌt MuûÌk, Vladislav Kvapil - housle Gabriel PavlÌk - viola, Mari·n PavlÌk - violoncello

Z¡VÃRE»N› KONCERT

SeveroËesk· filharmonie Teplice Barbora ÿeh·Ëkov·, Lee Andrew Davison (USA) - zpÏv Roman FriË - klavÌr, dirigent: Alexandr ApolÌn ve spolupr·ci se XIV. roËnÌkem Festivalu Uprost¯ed Evropy

Ofici·lnÌ partne¯i festivalu:

XIV. Festival Mitte Europa Uprost¯ed Evropy

L. van Beethoven: Fidelio koncertnÌ provedenÌ opery J. MysliveËek, F. Benda, J. Haydn W. A. Mozart, L. van Beethoven

Za podpory statut·rnÌho mÏsta Teplice a ⁄steckÈho kraje

SeveroËeskÈ doly, a.s. Chomutov

41

G. Gershwin:

Rhapsody in Blue Porgy a Bess

P¯edprodej vstupenek v obvykl˝ch p¯edprodejÌch jednotliv˝ch mÌst vûdy 14 dnÌ p¯ed kon·nÌm koncert˘ Informace: SeveroËesk· filharmonie Teplice, tel.: 417 539 716 ï [email protected] www.sevoceskafilharmonie.cz ï www.scf.sf.cz

S Pavlem Eretem o Japonsku, Pražském jaru i novém CD Rafael Brom Od posledního rozhovoru, který s houslovým virtuózem Pavlem Eretem, časopis Hudební rozhledy uveřejnil, uplynulo právě šest let. Mezitím Pavel Eret angažmá koncertního mistra filharmonie v Nagoji, kde působil tři roky (1998–2001), opustil, nicméně kontakty se „Zemí vycházejícího slunce“ stále udržuje. Svědčí o tom i řada japonských výrazů, které se v jeho vyprávění pravidelně objevují. Jaké jsou Vaše současné kontakty s Japonskem? Od té doby co jsem se vrátil z angažmá, jezdím do Japonska dvakrát či spíše jednou za rok a vystupuji tam sólově nebo se svojí sestrou Věrou, která tam koncertuje již pátým rokem pro mladé publikum. Minulý rok jsem tam například zavítal na přelomu let 2003–4 jako host souboru Duo di basso, který tvoří přední hráči České filharmonie, František Host a Jiří Hudec. Po turné s nimi jsem v Japonsku vedl ještě mistrovské kurzy a hrál jsem na privátním novoročním koncertě. Letos v červenci mám recitál na festivalu v Cukude a předtím zase se sestrou Věrou budeme účinkovat na koncertech pro studenty. Pro letošní festival Pražské jaro chystáte netradiční novinku. Kde jste našel inspiraci? Snažil jsem se najít něco zajímavého na určitém poli neoraném, jak se říká, a napadla mne kombinace zvuku houslí a dechové harmonie. Více než před deseti lety, v roce 1992, jsem totiž hrál houslový koncert s doprovodem dechového orchestru op. 12 Kurta Weilla, autora proslulé Žebrácké opery. Je to zajímavá atonální skladba a původně jsem ji tady chtěl také uvést, potom jsem se ale rozhodl objevit něco, co tu vůbec ještě nebylo. Začal jsem hledat na internetu v biografiích skladatelů a řadu z nich jsem oslovil. Mnozí z autorů mi sice svou hudbu nabídli, ale zároveň upozorňovali, že jde o supermoderní dílo, předložil jsem jim totiž přání, aby koncert dokázala přijmout širší posluchačská obec bez odborného hudebního vzdělání. Nakonec jsem našel Preludio e Andante italsko-francouzského skladatele Eleuteria Lovreglia, který působil v Nice. Navštívil jsem dokonce i jeho rodinu a setkal jsem se s bratrem skladatele (autor sám zemřel již v roce 1970) – již více než devadesátiletým bývalým

profesorem a znalcem francouzské literatury. Lovregliova rodina mi poskytla rukopisné materiály a další informace, a tak jsem se nakonec rozhodl oslovit Hudbu Hradní stráže a Policie České republiky, abychom dílo nastudovali a budeme ho v premiéře hrát 24. května na koncertě Pražského jara ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, společně se slavným Šavlovým tancem Arama Chačaturjana v úpravě Jaschi Heifetze pro housle s doprovodem. A má tato neslýchaná událost atributy právě oné předpokládané poslechovosti? Myslím si, že má – oproti třeba koncertu našeho Jaroslava Ježka, jehož náročné dílo přestavuje úplně jiného skladatele, než takového, jakého všeobecně známe. Řekl bych, že Ježkův houslový koncert s dechovým orchestrem je posluchačsky ještě náročnější než například Weillův. Lovregliovo dílo je zvláštní syntézou s postromantickým názvukem a zaznívají v něm i barokní prvky – Andante je jakási quassi fuga nebo spíše fugato. Zároveň má koncert i moderní atributy s originálním zakomponováním vlivů východoasijské hudby – dotyčný autor působil nějaký čas v Číně a nechal se inspirovat pentatonikou, která se ve skladbě v náznaku objevuje. Necháme se tedy premiérou koncertu Preludia e Andante překvapit. Vy jste ale k rozhovoru přinesl svůj nový CD titul, kde hrajete se svou sestrou, houslistkou Věrou Eretovou. Tady se objevují skladby, které u nás nejen že nejsou hrané, ale také nejsou ani natočené a to ani v mezinárodním měřítku – to se týká Sonáty pro dvoje housle Eugèna Ysaÿe a Sonatiny pro dvoje housle Arthura Honeggera. Troufám si říci, že je tady nikdo ani neslyšel.

42

Třetí skladbou na disku je Sonáta Sergeje Prokofjeva op. 56 – ta je známější, v rozhlasové fonotéce máme nahrávku Nory Grumlíkové s Ivanem Ženatým. Prokofjevovu sonátu bude hrát na letošním Pražském jaru také Gil Shaham. Chtěl bych dodat, že autory nám doporučil už před takovými devíti lety tehdejší Věřin profesor, Raphaël Oleg. Houslista, vítěz Čajkovského soutěže, který v Praze hrál před několika lety na Pražském jaru s Liverpoolskou královskou filharmonií a dirigentem Liborem Peškem. Oleg nás tehdy upozornil hlavně na skladby pro dvoje housle Ysaÿe a Honeggera. Ysaÿovy skladby jsou opravdu náročné a musí být provedeny virtuózně. Jsou strašně těžké, dokonce i pan zvukový mistr Václav Zamazal, který nahrávku režíroval, říkal, že měl pocit, jako by hrály čtvery housle. My jsme této nahrávce věnovali opravdu hodně času. Vznikla vlastně již před osmi lety na objednávku vydavatelství, které mezitím z ekonomických důvodů zaniklo. Věra tehdy studovala ve Švýcarsku a já jsem za ní na 14 dní jel kvůli nacvičování, pak jsme pokračovali, když přijela domů na prázdniny – celé studium probíhalo na etapy, prostě to nešlo sehrát ve dvou či třech zkouškách. Obsazení pro dvoje sólové housle není tak časté, takže jsem tyto skladby nabídl pořadatelům v Praze a příští rok s nimi vystoupíme v řadě FOK v Klášteře Sv. Anežky, kde zazní právě Ysaÿova Sonáta, která trvá necelých 40 minut a také Honeggerova Sonatina. Tento projekt – společně s premiérou Lovreglia – vychází ze záměru objevit se na hudební scéně trochu v jiném světle a ze snahy přinést něco úplně nového. Nastudování a prezentace zejména Ysaÿovy hudby je odvážný čin, jeho skladby jsou náročné nejen interpretačně ale i poslechově.

To s vámi souhlasím – když hraju Ysaÿovy sonáty pro sólové housle, všichni houslisté to znají, znějí některé pasáže, jako by hrály dvoje housle a v případě skladby pro dvoje housle zní sonáta jako by hráli čtyři houslisté. Myslím, že Ysaÿova hudba je nesmírně zajímavá. Ještě dříve, než jsme kompaktní disk natočili, hráli jsme skladby na turné po Moravě, abychom je zažili a sehráli se. A po ukončení série koncertů jsme ještě koncertovali u nás na vesnici u prarodičů, kde jsme hráli pro starší generaci. Řekli jsme jim, že můžou kdykoli během koncertu tiše odejít, pokud by se jim hudba nelíbila, ale nakonec to dopadlo tak, že nikdo neodešel a všichni tu hodinu vydrželi a ještě se jim to líbilo. Je jisté, že zde sehrál svou úlohu fakt, že nás všichni znají, ale na druhé straně to byli lidé, kteří snad byli poprvé na klasickém koncertě a hned slyšeli skladby, které mají hodně daleko třeba k Vivaldiho Čtveru ročních období.

Foto Milan Richtermoc

G R A M O R E V U E

Křest Vašeho kompaktního disku se uskuteční zanedlouho (28. 4.) ve chvalně známé petřínské usedlosti Nebozízek – jak vlastně vypadá váš pracovní den? Člověk tráví spoustu času hledáním inspirace, protože na rozdíl od jiných povolání s pravidelnou pracovní dobou – třeba i orchestrálních hráčů, kteří mají svůj pevný interpretační plán a nemají v podstatě tolik prostoru pro tvůrčí práci – si musí interpret na volné noze vytvářet různé projekty a zároveň hledat cesty, kterými je uvede v život, někdy prostě nějakou dobu nic nedělá, nic nejde, kromě toho se neustále cvičí, buduje se repertoár, nebo se člověk připravuje na koncerty a na konkrétní akce. Patří k tomu i rozhovory a tedy snaha kontaktovat lidi, aby se ty rozhovory realizovaly, a to vše člověka průběžně zaměstná, i když zběžným pohledem zvenčí to není vždy viditelné. Důležité je, že se setkáváte se zajímavými lidmi, což skutečně není fráze. Pro mne bylo nedávno zajímavou událostí a nemyslím teď jednorázovou, setkání s malířkou Marií Kovaříkovou, která je také výtvarnicí našeho nového CD. Seznámili jsme se tak, že jsem hrál na vernisáži jejích obrazů. Práce na designu a bukletu s obsáhlým textem nás stála hodně úsilí, než jsme vtiskli kompaktu tvář. Prostě je asi velmi důležité, aby člověk potkával lidi, kteří ho nějakým způsobem normálně lidsky oslovují a inspirují, protože čím dál více se z našeho povolání stává komerce s cílem kdo víc a kdo za víc. Je samozřejmé, že je to naše práce, takže těžko proti tomu něco namítat, ale člověk potřebuje určitou duševní pohodu, musí mít takzvaně z čeho brát a také se přece jen jedná v podstatě o umění, není to jen byznys. 

43

Foto Zdeněk Chrapek

OD FIRMY K FIRMĚ  Pro Romaina Rollanda byla Mis-

sa solemnis D dur, op. 123, vydávaná v těchto dnech firmou HARMONIA MUNDI (CLASSIC), něco jako Michelangelova Sixtinská kaple, jinak řečeno něco tak grandiózního a věčného, že to ani slovy popsat nelze. Nahrávku již v době jejího premiérového uvedení provázely velice pozitivní ohlasy odborné kritiky (Classic CD, Gramophone ad.), a tak ji lze jen doporučit. Za doprovodu La Chapelle Royale, Collegium Vocale a Orchestre des Champs-Elysées, řízených Philippem Herreweghem zpívají Rosa Mannion (soprán), Birgit Remmert (alt), James Taylor (tenor) a Cornelius Hauptmann (bas).

 Světová operní pěvkyně Soňa Čer-

vená (*1925), která je zároveň nositelkou titulu Komorní pěvkyně, působila do konce 50. let minulého století v brněnské opeře. V roce 1962 však emigrovala do Západního Berlína, kde se začala odvíjet její úspěšná mezinárodní umělecká kariéra. Během absolvování více než 4000 operních představení a dalších koncertních vystoupení hostovala na všech předních evropských operních scénách, působila i v zámoří, účinkovala v rozhlase a televizi a na svém kontě má celou řadu nejrůznějších nahrávek. Spolupracovala s nejslavnějšími dirigenty a operními režiséry včetně Angličana Roberta Wilsona, s nímž spolupracuje již celou řadu let. Po ukončení pěvecké kariéry v roce 1988 přijala četné činoherní nabídky a proslavila se tak i na řadě činoherních scén (Basilej, Hamburk ad.). V 90. letech se vrátila do Prahy, kde ji diváci mohli např. vidět v Národním divadle v Janáčkově Osudu, hraje však např. rovněž v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde byla obsazena do titulní role v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy. Pěvecký portrét, vydaný v těchto dnech firmou SUPRAPHON, je sestaven z nahrávek, které stačila realizovat v 50. letech před emigrací. Nahrávky jsou digitálně remasterovány (24 bit) a zvukově upraveny z originálních pásů. Jsou zde díla Otakara Ostrčila (Osiřelo dítě, balada pro mezzosoprán s průvodem orchestru), Ladislava Vycpálka (Chvála houslí, variace pro mezzosoprán, housle a klavír), Leoše Janáčka (Zápisník zmizelého – výběr: IX. Vítaj Janíčku, X. Bože dálný, XI. Táhne vůně k lesu) a Petra Ebena (Šestero písní milostných). Soňu

 Po úspěchu nahrávek Berliozo-

vých kantát (8. 555810) a jeho Dětství Ježíšova (8. 553650--51) se Orchestre National de Lille k hudbě tohoto skladatele opět vrací, a to s programem obsahujícím dva nejvýznamnější francouzské písňové cykly 19. století, Berliozův Les nuits d´été op. 7 a Chaussonův Poèm de l´amour et de la mer op. 19. Oba cykly, vydané firmou NAXOS (CLASSIC) doplňuje méně známá symfonická báseň Paula Dukase La péri.

 Vydavatelství SUPRAPHON při-

SPOLEČNOST BENO BLACHUTA pořádala 10. 3. ve foyeru Národního divadla prezentaci svých třech nových titulů: Písně o Zemi Gustava Mahlera a oper Boris Godunov Modesta P. Musorgského a Dimitrije Antonína Dvořáka, tvořících dohromady komplet 5 CD. Píseň o Zemi je živá nahrávka z katedrály sv. Víta, kde bylo dílo provedeno 29. 5. 1960 sólisty Martou Krásovou (alt) a Beno Blachutem (tenor), které doprovodil orchestr Národního divadla v Praze pod taktovkou Karla Šejny, opery Boris Godunov a Dimitrij byly nahrány ve Studiu Československého rozhlasu v letech 1949 a 1946. Na Borisi Godunovovi se vedle sólistů v čele s Václavem Bednářem v hlavní roli a Beno Blachutem, který zde ztvárnil roli Lžidimitrije nebo-li samozvance Grigorije Otrepěva, podílel Symfonický orchestr Pražského rozhlasu v čele s Karlem Ančerlem, Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze (sbor. Jiří Pinkas) a Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze (sbor. Bohumil Kulínský); Dimitrije v hlavních rolích s Beno Blachutem a Martou Krásovou (Marfa Ivanovna, vdova po Ivanu Hrozném) nastudoval SOČR a Pěvecký sbor Československého rozhlasu (Jiří Pinkas) v čele s Karlem Nedbalem. Během prezentace uvedených titulů si návštěvníci vyslechli i tři příspěvky. Vedle šéfa opery Národního divadla Jiřího Nekvasila, který pronesl zamyšlení na téma Beno Blachut a Národní divadlo a dramaturga opery Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, Zbyňka Brabce, jenž se ve svém vstupu zabýval zejména významem historických operních nahrávek, se tak hosté měli možnost seznámit se i s uměleckým odkazem Beno Blachuta, a to z úst předsedy této Společnosti, ing. Milana Paláka. Na fotografii zleva Beno Blachut ml. a ing. Milan Palák. * Společnost Beno Blachuta, jejímž cílem je především trvale pečovat o umělecký odkaz legendárního sólisty opery Národního divadla, ostravského rodáka Beno Blachuta (i když pozornost chce věnovat i dalším umělcům této éry Zlaté kapličky, jakými byli Marta Krásová, Drahomíra Tikalová, Václav Bednář, Karel Kalaš ad. a umělcům mladým), byla založena v říjnu 2001 v Praze. Hlavní náplní její činnosti je historiografická a publikační činnost, digitalizace a vydávání historických nahrávek a pořádání seminářů a koncertů na počest Beno Blachuta. V rámci pěveckých soutěží Společnost rovněž uděluje Cenu Beno Blachuta (2003 a 2004 to bylo v rámci Písňové soutěže B. Martinů v Praze). * Beno Blachut (1913–1985), původně vyučený kotlář ve Vítkovických železárnách, vystudoval posléze Pražskou konzervatoř a již po dvou letech působení v Českém divadle v Olomouci byl 1. srpna 1941 Václavem Talichem přijat do Národního divadla, kde působil až do své smrti. Začínal jako lyrický tenor, ale postupně ztvárnil – kromě rolí buffo oboru od konce 60. let – i řadu rolí dramatických, z nichž na prvním místě stojí Smetanův Dalibor. S celou Blachutovou kariérou je ale spojeno i dílo Leoše Janáčka, vždyť interpretací Zápisníku zmizelého dosáhl i významného úspěchu mezinárodního. Kvůli nacistickému režimu za 2. světové války nemohl přijmout angažmá do Curychu a po roce 1948 mu ve světové kariéře zabránil komunistický režim (po úspěchu s Radamem ve Vídni dostal např. nabídku do Staatsoper, později od Ericha Kleibera do USA ad.). Později v řadě zemí hostoval se souborem Národního divadla. Byl rovněž významným koncertním pěvcem. Na fotografii zleva Beno Blachut ml. a předseda Společnosti Beno Blachuta, ing. Milan Palák.

Červenou tu doprovází Břetislav Bakala (klavír), Petr Eben (klavír) a Symfonický

orchestr hl. m. Prahy FOK v čele s Václavem Smetáčkem.

44

chází na trh se soubornou nahrávkou skladeb pro cembalo Bohuslava Martinů (Koncert pro cembalo a malý orchestr, H. 246, Promenády, H 274, Dva kusy pro cembalo, H 244, Sonáta pro cembalo, H 368, Dvě impromptus pro cembalo, H 381) doplněnou Koncertem pro cembalo, flétnu, hoboj, klarinet, housle a violoncello Manuela de Fally. Interpretace se ujala laureátka soutěže Pražské jaro 1999, Monika Knoblochová, kterou pod taktovkou Michala Macourka ve skladbách Martinů doprovází Adéla Štajnochrová, Daniela Oerterová, Eleonora Machová (housle), Vojtěch Semerád (viola), Tomáš Strašil (violoncello), Jan Buble (kontrabas) a Jana Vychodilová. Manuela Fallu s ní nastudovali Lenka Šimková (flétna), Vladislav Borovka (hoboj), Karel Dohnal (klarinet), Adéla Štajnochrová (housle) a Tomáš Strašil (violoncello).

 Vynikající belgický dirigent Phil-

lipe Herreweghe se po určité době opět vrací k hudbě Johanna Sebastiana Bacha! Spolu s výbornými sólisty (Carolyn Sampson, James Taylor, Mark Padmore, Peter Kooy) a souborem Collegium Vocale Gent nastudoval jeho tři významné duchovní kantáty, BWV 12 „Actus tragicus“, BWV 38 a BWV 75. Jeho diskografie u firmy HARMONIA MUNDI (CLASSIC), pro kterou výhradně nahrává již několik desítek let, čítá na šedesát titulů, z nichž nahrávky s Bachovými díly jsou označovány za referenční.



Dalším z nových titulů firmy SUPRAPHON je remasterovaný snímek Dvořákovy Symfonie č. 5 F dur op. 76 a Slovanské rapsodie op. 45 z roku 1952, kdy jej pod taktovkou Karla Šejny nahrála Česká filharmonie. Šejna, který se po odchodu Rafaela Kubelíka v roce 1950 stal krátce jejím šéfdirigentem, získal např. v roce 1977 za nahrávku Slovanských tanců (1959) prestižní gramofonovou cenu Cithare d´ argent

G R A M O R E V U E

 Po smrti Josefa Páleníčka (1914–

1991), zakladatele Smetanova tria, přebral symbolickou štafetu jeho syn, violoncellista Jan Páleníček. Po vzoru svých předchůdců i dnešní členové tohoto souboru (Jana Nováková – housle, Jan Páleníček – violoncello a Jitka Čechová – klavír) kombinují svá triová vystoupení se sólovými čísly tak, jak to odpovídá původní slavné tradici této komorní formace. Pro svou novou nahrávku u firmy SUPRAPHON si vybrali Smetanovo Trio g moll, Sukovo Trio c moll a Elegii a Novákovo Trio quasi una balatta.

většiny z nich je Jaroslav Ježek, který je napsal pro jevištní výstupy obou komiků nebo jejich spoluhráčů. Textařské a interpretační schopnosti V + W, jejich inteligentní humor a básnická zkratka nemá v české zhudebněné poezii obdoby a patří ke skvostům naší národní kultury. Oba protagonisty doprovází Orchestr Osvobozeného divadla v čele s Jaroslavem Ježkem.

nyi), houslové sonáty v podání Ivany Tomáškové a Renaty Ardaševové a další projekty. Pokračováním specializované ediční řady, věnované české soudobé hudbě, budou tři kompaktní disky zrozené ze spolupráce se spolkem Přítomnost. Jedním z nejvýznamnějších projektů, který vzniká v koprodukci s Mezinárodním hudebním festivalem Pražské jaro, bude zatím nekomerční

 „Jestliže mnoho klavíristů si dosud

s Janáčkovým dílem neví rady, je to mimo jiné proto, že nepochopili, že základem jeho klavírní představivosti je zvuk cimbálu a také technika ovládání tohoto nástroje.“ Josef Páleníček. To jsou slova umělce, jenž Janáčkovu dílu zasvětil více než šest desítek let svého tvůrčího života a jehož janáčkovské kreace patří po právu k těm nejrespektovanějším. Janáčkova tvorba, a nejen ta klavírní, Páleníčkovi učarovala již v raném dětství, celý život si tříbil svůj názor na výsostně originální odkaz hukvaldského Mistra. Páleníčkovy nahrávky z počátku sedmdesátých let pro firmu SUPRAPHON jsou jedním z nejzasvěcenějších a nejhlubších výkladů Janáčkovy pozoruhodné poetiky, která si mezi posluchači získává po právu rok od roku stále více příznivců. Jedná se o dvě CD, z nichž na prvním je I. řada klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku, Sonáta es moll 1. X. 1905 „Z ulice“ a V mlhách, druhé CD obsahuje Concertino pro klavír a komorní soubor a Capriccio pro klavír levou rukou a dechový soubor, kde sólistu doprovází Harmonie českých filharmoniků.

 V letech 1994–96 vydala firma

SUPRAPHON na etiketě Ultraphon sedmideskový komplet veškeré písňové tvorby Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka, psané pro předválečnou avantgardní scénu Osvobozeného divadla. Na rozdíl od tohoto rozsáhlého „kritického vydání“ nyní – ke stoletému výročí narození obou textařů a interpretů – vychází výběr z písniček, které máme všichni rádi – jakási tresť toho nejlepšího, co komplet obsahuje a dodnes posluchače okouzluje. Na jediném CD byly shromážděny vybrané písně z 20. a 30. let psané na dobovou swingovou hudbu. Autorem

Elvíra a Album de melodías, poprvé vydané v Paříži roku 1888.

 Operetní a muzikálová zpěvačka

Iveta Dufková obdržela 7. 3. v restauraci Solidní nejistota Zlatou desku firmy MULTISONIC za 13 tisíc 500 prodaných kusů alba Zlaté hity operety. Vedle Karla Vágnera, ředitele firmy, ji poblahopřáli i kolegové z karlínského divadla Tereza Duchková a Daniel Hůlka. (vla) Foto archív

– Grand Prix l´ Association Française v Paříži.

 Jazzová zpěvačka Jana Koubková

pokřtila 24. 3. v jazzklubu U staré paní své nové album Live in Jazz Club vydané rovněž firmou MULTISONIC. Je nahrané živě během koncertu zpěvačky v uvedeném klubu, jako host na něm zpívá i slovenský jazzový zpěvák Peter Lipa (účastnil se křtu, kde i spolu zazpívali), doprovází stálá kapela Koubkové EU Band. Kmotry byli Jiří Suchý a Ester Kočičková. (vla)



Concerto-Sentimento-Lyrico byl název koncertu, na kterém Česká komorní filharmonie pokřtila své poslední stejnojmenné CD, vydané u nakladatelství GZ DIGITAL MEDIA LODĚNICE. Jedná se o profilové CD uměleckého vedoucího orchestru, hobojisty Zdeňka Adama, které nabízí výběr z děl J. V. Stamice, T. Albinoniho, J. S. Bacha, G. Donizettiho, Ch. W. Glucka, E. Griega, A. Dvořáka, P. I. Čajkovského, N. Rimského-Korsakova, V. Belliniho, G. Pucciniho, C. Saint-Saense, Z. Fibicha, J Rodriga ad. Kmotrem novinky byla šéfredaktorka časopisu Xantypa, Magdalena Dietlová. Na fotografii zleva Magdalena Dietlová, Zdeněk Adam, zástupce vydavatelství GZ DIGITAL MEDIA LODĚNICE, Petr Hejna a manažerka České komorní filharmonie, Olga Kokošková.

 Rovněž firma ARCODIVA má

připraveno několik nových titulů k vydání. Prvním z nich je nahrávka Šostakovičových dvou klavírních trií a jeho Vokálně-instrumentální suity na verše Alexandra Bloka, op. 127, kde s Triem spoluúčinkuje Alžběta Poláčková. Další CD představuje mladou varhanici Evu Bublovou. Ta si pro svůj debut, nazvaný podle Slavického skladby „Fresky“, vybrala skladby Bedřicha Antonína Wiedermanna, Césara Francka, Klementa Slavického a Charlese Marii Widora. Spolu s ní účinkuje na kompaktním disku v jedné z Wiedermannových písní i mezzosopranistka Karolina Berková. Projekt kombinuje live záznam recitálu ze Smetanovy síně v Praze se studiovou nahrávkou. V nových nahrávkách se představí i tenorista Štefan Margita a violistka Jitka Hosprová. K dalším titulům, které jsou připraveny do letošního edičního plánu firmy ARCODIVA, patří již realizovaná nahrávka Českého smyčcového tria (Tanějev, Dohna-

vydání live záznamu oratoria Antonína Dvořáka Svatá Ludmila (záznam z festivalových koncertů v roce 2004) v podání vynikajících sólistů (mj. Evy Urbanové), Pražského filharmonického sboru, České filharmonie a dirigenta Jiřího Bělohlávka. Poprvé bude v České republice vydán na dvou nosičích záznam pořízený DSD technologií na formátu hybridního SACD.



Již osmý svazek sólových klavírních skladeb Enriquea Granadose (1867–1916), opět v podání klavíristy Douglase Rivy, vychází u firmy NAXOS (CLASSIC). Tento výjimečný umělec nahrál od roku 1996 pro tuto firmu mj. 27 dosud jinde nepublikovaných děl. Granados byl velice plodným skladatelem a dnes je považován za jednu z předních osobností španělské hudby. Nový titul obsahuje celkem devět skladeb: Carezza-Vals, Dolora, Clotilde, La sirena, Dans le bois, Marcha Real, Soldados de cartón,

45

Mozart Camargo Guarnieri (1907–1993) je po Hectoru Villa-Lobosovi všeobecně považován za nejvýznamnějšího brazilského skladatele. Jeho šest klavírních koncertů, z nichž nová nahrávka firmy NAXOS (CLASSIC) přináší v podání Maxe Barrose první tři, charakterizují zejména krásná lyrická témata.

 Světovou premiéru Ptáka Oh-

niváka Igora Stravinského přináší na jednom ze svých nových titulů firma NAXOS (CLASSIC). Jedná se o premiérové uvedení kompletní původní verze Stravinského baletu v kombinaci s revidovanou verzí (z roku 1947) dalšího oblíbeného baletu tohoto ruského skladatele, Petruškou a to ve skvostném nastudování světoznámého amerického dirigenta Roberta Crafta (nar. 1923), Stravinského žáka a blízkého přítele, a londýnského The Philharmonia Orchestra.



Třetí svazek symfonií českého skladatele Jana Křtitele Vaňhala (1739–1913) je významným přírůstkem do velice dobře hodnocené série Symfonie 18. století, která u firmy NAXOS (CLASSIC) vychází již několik let. Vaňhal byl velmi plodným a respektovaným skladatelem, působícím ve Vídni. Zkomponoval nejméně 73 symfonií, které charakterizuje nápaditá melodika i zajímavá orchestrace. Patří k nejvýznamnějšímu odkazu klasicistního období a teprve dnes se jim dostává celosvětového uznání. První svazek této vaňhalovské řady získal ocenění Cannes Classical Award (2000).  (jar)

Hlavní partneři

Dvořákova Olomouc 8. 5. 2005 – 7. 6. 2005 pod záštitou primátora města Olomouce

CYKLUS FESTIVALŮ POŘÁDANÝ VE SPOLUPRÁCI S ČESKOU KULTUROU s.o. pod záštitou Ministerstva kultury ČR

čtvrtek 26. 5. 19.00 Jezuitský konvikt

neděle 8. 5. 19.00 Chrám sv. Mořice Slavnostní koncert k 60. výročí ukončení II. světové války

A. DVOŘÁK – MŠE D DUR CARLOS BERNAL (Mexiko) sólový recitál virtuosa TE DEUM na klasickou kytaru Mária Haan – soprán Martin Bárta – baryton

vstupné 150,– Kč

vstupné 100,– Kč

neděle 29.5. 19.00 Klášterní Hradisko

Český filharmonický sbor Brno sbormistr – P. Fiala Moravská filharmonie Dirigent – Jaroslav Kyzlink středa 11. 5. 19.00

WIHANOVO KVARTETO Haydn, Martinů, The Beatles, Paganini vstupné 100,– Kč

Klášterní Hradisko

PRAŽSKÉ ŽESŤOVÉ úterý 31. 5. 19.00 Chrám sv. Mořice KOLEGIUM B. BRITTEN Händel, Bach, Debussy, – SAINT NICOLAS vstupné 100,– Kč

Joplin, The Beatles

Martin Prokeš – tenor Campanella Olomouc – sbormistr J. Klimeš Akademický sbor Žerotín – sbormistr P. Koňárek Camerata Moravia – umělecký vedoucí V. Mužík

pondělí 16. 5. 19.00 Reduta Ve spolupráci s agenturou KAAM

„KONTRABAS“

Dirigent Lubomír Mátl

Herecký koncert Karla Heřmánka Divadlo bez zábradlí vstupné 250,– Kč

úterý 7. 6. 19.00 Reduta

SWINGUJÍCÍ FILHARMONICI repríza úspěšného novoročního koncertu

středa 18. 5. 19.00 Kino Metropol SVĚTOVÁ PREMIÉRA

PLAVČÍK NA SLADKÉ VODĚ

Filmové melodie a slavné evergreeny Glenna Millera v symfonickém aranžmá Františka Preislera

groteska BUSTERA KEATONA doprovázená orchestrem Moravské filharmonie Olomouc

vstupné 100,–Kč

vstupné 100,– Kč

Václav Týfa trubka Saxofonová sekce Orchestru Karla Vlacha Ondřej Hájek sólopianista Orchestru Karla Vlacha Moravská filharmonie Olomouc vstupné 200,– Kč Dirigent František Preisler

Dirigent a autor hudby – Robert Israel (USA)

Předprodej OIS v podloubí radnice, tel.: 585 513 392. Sleva pro studenty, abonenty MFO a ZTP na vybrané koncerty. Změna účinkujících a programu vyhrazena. Kontakt: Moravská filharmonie Olomouc, Horní nám. 23, tel.: 585 206 520, e-mail: [email protected]

OLTERM&TD

®

A K C I O V Á

46

S P O L E Č N O S T

G R A M O R E V U E STYLTON RS-5128 2 04 Leoš Janáček: V mlhách, Karel Husa: Osm českých duet, Ctirad Kohoutek: Tři mateníky, Vlastimil Lejsek: Divertimento pro 2 klavíry, Pavel Blatný: Vodní hudba, Renata Bialasová-klavír, Milan Bialas-klavír Věra Lejsková

Z

námé brněnské klavírní duo Renata a Milan Bialasovi, dali na svém dosud posledním CD své umění cele do služeb Klubu moravských skladatelů. Jejich vztah k soudobé hudbě je dávno známý, mnoho skladatelů psalo přímo pro ně, řadu skladeb u nás premiérovali, a na svých koncertech jak v naší republice, tak v zahraničí, vždy – přes svůj rozsáhlý repertoár stěžejních děl pro kla-

víru využívá pak Petr Fiala ve své skladbě Hry pro dva – to vše jsou skladby pro klavír čtyřručně. Pro dva klavíry je na CD uvedena jedna z rozsáhlejších skladeb Vlastimila Lejska, jeho technicky náročně ale velmi dobře se poslouchající Divertimento. Renata a Milan Bialasovi tak svou promyšlenou dramaturgií připravili posluchačům různobarevnou poslechovou paletu a prokázali svou excelentní techniku, souhru, smysl pro výstavbu, poesii i půvab miniatur. Nahrávka jejíž hudební režií byl pověřen František Mixa a zvukovou režií Radek Roubal se uskutečnila v koncertním sále Janáčkovy konzervatoře v Ostravě na koncertních nástrojích Bohemia. Nápaditý design s majestátním brněnským dómem Petra a Pavla vytvořil Miloš Micko, studio OLMI; celek pak tvoří reprezentační vizitku jak pro Bialasovy, tak i pro Klub moravských skladatelů.

hannesa Brahmse. Rozsáhlá – téměř 29minutová – Sonáta fis moll vznikla roku 1852, kdy se skladatel pohyboval v okruhu manželů Schumannových. Nese také zřetelný vliv klavírního stylu Roberta Schumanna i jeho virtuosity a nese věnování Kláře Schumannové. Je to závažný čtyřvětý sonátový cyklus s velkými a výrazově vypjatými krajními větami, něžnou druhou pomalou a třetí scherzovou. Zejména vypjaté krajní věty mají poměrně hustou kompoziční fakturu. Matthias Kirschnereit se s ní vyrovnává s nadhledem: podává ji transparentně se zřetelným odlišováním jednotlivých vrstev. Je výrazným stavitelem velkých tektonických celků a v tomto rámci usiluje o zřetelné rozdíly i kontrasty mezi melodiemi a vrstvami zaznívajícími současně i po sobě. Je to patrné na kontrastech mezi oblastmi jednotlivých témat, kompozičními díly i mezi celými větami. Ztišená volná věta s povahou přírodní lyriky tak např. vyznívá maximálním kontrastem k předchozí zápasivě rozvášněné větě vstupní. Je to interpretace zřetelná a přitom slohově přiměřená: se smyslem pro míru romantického patosu, kterého v tomto díle

ARTE NOVA CLASSICS 74321 97433 2 (BMG ARIOLA) Johannes Brahms: Sonáta fis moll op. 2, Valčíky op. 39, Scherzo es moll op. 4, Matthias Kirschnereit – klavír vírní duo – dávají prostor i současné tvorbě. CD ze skladeb členů KMS symbolizuje jejich vztah k Moravě, k autorům zde žijícím a tvořícím (Pavel Blatný, Petr Fiala, Ctirad Kohoutek, Vlastimil Lejsek, Evžen Zámečník), k zakladateli Klubu moravských skladatelů, Leoši Janáčkovi, i ke Karlu Husovi, sice žijícímu a působícímu v USA, ale s Moravou natolik sympatizujícímu že je dokonce i členem KMS. Kromě úvodní skladby, Janáčkova klavírního cyklu V mlhách, jsou všechny skladby uvedené na CD psány pro klavírní duo. Do oblasti folkloru nás zavede Osm českých duet Karla Husy, Tři mateníky Ctirada Kohoutka i skladba U Harabiša Evžena Zámečníka; Vodní hudba Pavla Blatného čerpá z partitury jeho kantáty Vodník, jíž upravil ve formě svity, a netradičních zvukových možností kla-

Jaroslav Smolka

B

ooklet kompaktního disku s nahrávkou z července a srpna 2002 představuje Matthiase Kirschnereita jako jednoho z předních německých klavíristů jeho generace, to je přibližně čtyřicetiletých. Toto tvrzení je v souladu s cenami v předních klavírních soutěžích a účinkováními na prestižních festivalech i u jiných příležitostí v nejvýznamnějších evropských koncertních sálech a také s partnerstvím významných dirigentů a těles na těchto pódiích. U nás není do té míry znám a seznam jeho úspěchů se také nezmiňuje o žádném, který by se byl odehrál v České republice. Určitě to není v pořádku: jeho CD jednoznačně svědčí o tom, že je to vynikající profesionál na špičkové úrovni. Je věnováno dvěma raným virtuosním dílům a cyklu valčíků Jo-

ani ve Scherzu es moll není málo, ale který je přece podán s citelnou dávkou klasické uměřenosti a – neváhám použít toho výrazu – akademického klidu. To platí i o rozměrném – přes 9 minut trvajícím – Scherzu es moll, jež si v pianistické velkoleposti a dramatickém účinu nezadá se slavnými klavírními scherzy Chopinovými. Komparace se Chopinem se ovšem nabízí také při cyklu klavírních Valčíků op. 39. Jsou to víc

47

tance, než ony zejména pomalejší subjektivně rozcitlivělé, reflexívní a místy až daleko od valčíkové nálady a pohybu ubíhající skladby Chopinovy. Johannes Brahms cyklus věnoval slavnému kritikovi Eduardu Hanslickovi a do dopisu mu napsal, že byly inspirovány vzpomínkami na krásné vídeňské dívky. Matthias Kirschnereit je hraje půvabně, opět s co nejzřetelnějším odlišením nálad a,,vůně“ každého z nich. Překvapí, s jakou grácií hraje předposlední Valčík č. 19, jednu z oněch nejpopulárnějších melodií, jež nejsme schopni zapomenout, ale u nichž si jen ztěží vzpomeneme, odkud vlastně jsou. Je to překrásné CD se širokou škálou Brahmsovy hudební poesie od heroické po melancholickou – a znamenitě, invenčně podanou. CUBE CZ SRO. CBCD 2423 Bedřich Smetana: Z domoviny, Antonín Dvořák: Romance op. 11, Josef Suk: Čtyři kusy, op. 17, Leoš Janáček: Sonáta, Sylvie Hessová – housle, Daniel Wiesner – klavír Jaroslav Smolka

N

ad novým CD se základními skladbami českého houslového repertoáru nelze nevzpomenout na množství jiných interpretací těchto skladeb, které veřejnost zná z kompaktních disků, LP a rozhlasových nahrávek a nelze si nepředstavit statisíce prodaných nosičů s nahrávkami Josefa Suka, nepochybně nejslavnějšího interpreta těchto děl a předního českého houslistu druhé poloviny 20. století. Nahrát a vydat CD s tímto repertoárem znamená jít s touto tradicí do soutěže. K té je nutné nejen sebevědomí; k úspěchu je vedle vysoké technické úrovně a muzikality nutné nabídnout posluchači i něco jedinečného, osobitého. Při poslechu nové nahrávky Silvie Hessové jsem s úlevou zjistil, že mladá česká houslistka přichází se snímkem vyhraněným, který zaujme v galerii české interpretační tradice těchto hudebních skvostů nepochybně čestné místo. Zdaleka

neusiluje o to, aby u těchto veleznámých skladeb přinesla nějaký jiný interpretační tvar, zásadně jinou hudební koncepci, než jakou si vytvořila dosavadní domácí houslistická tradice. S tou se plně shoduje ve volbě temp, v nejvýznamnějších agogických finesách i prostředcích stavby. Její výkon je

křišťálově čistý v intonaci a také ve zvukových poměrech. Ty jsou skvělé zejména v zasněných, posmutnělých a přírodně lyrických kantilénách, jakých je ve všech čtyřech skladbách mnoho a které dávají výkonu nepochybnou pečeť ženské něhy. V tom houslistce plně vychází vstříc její klavírní partner Daniel Wiesner. Na jeho výkonech je slyšet, že je jak vynikajícím sólistou – jeho skvělé úspěchy v tomto směru jsou všeobecně známé –, tak i zkušeným komorním hráčem. Jeho porozumění intencím houslistky je na tomto CD až fenomenální: až by se chtělo věřit, že tu vedle profesionálně dokonalé shody hraje osobní přátelský vztah, který manifestují neběžným anglickým a českým prohlášením na společných fotografiích v rozložce, jež zastává roli bookletu: „…nejen vzájemné umělecké porozumění, ale i opravdové přítelství nám bylo inspirací při nahrávání.“ Nevýhodou snímku je přece jen trochu malý tón na některých vrcholech, zejména v 1. a 2. větě Sukova cyklu a v 1. větě Janáčkovy Sonáty. Je to však asi výsledek souhry okolností, kterou umělkyně v dané chvíli nemohla či neuměla ovlivnit. Jsou to jednak asi meze nástroje, na který hraje: nepochybně cenného, s krásným tónem, ideálního pro její žensky něžné výrazo-

vé polohy, ale přec jen křehkého, znatelně dynamicky limitovaného. A za druhé: možná zůstala nevyužita aspoň malá potenciální rezerva pro zvýraznění jejího výkonu při koncipování jinak velmi krásného zvuku snímků. Nahrávací tým s hudebním režisérem Jiřím Gemrotem a zvukovým režisérem Václavem Roubalem je ovšem zkušený a nelze tu mluvit o jeho neúspěchu. Vyšel zřejmě z toho, co je na výkonu Hessové nejkrásnější: ona lyricky zpěvná témbrová dispozice a něha jejího hraní. Nemohu v této souvislosti nevzpomenout, jak nekompromisně a důrazně vyžadoval plný zvuk houslí při nahrávání svých

snímků vždy Josef Suk. Na místě se to někdy mohlo jevit jako jednostranný požadavek či zneužívání pozice slavného houslisty. V celku jeho diskografie však onen plný, v souhrnu daných zvukových poměrů maximálně znělý zvuk hraje podstatnou roli v kvalifikaci jeho snímků. Příště by měla asi o prosazení svého podílu na celku bojovat i tato mladá talentovaná houslistka. MAXIMUM HANNIG 2004 HG 0035-2 AXIS TEMPORUM, skladatelský portrét Jana Klusáka: Zemský ráj to na pohled, symfonická báseň; La jolie Rousse, Apollinairova báseň pro soprán a smyčcové kvarteto; Fantasie lyrique Hommage a Grieg pro orchestr; Minimálně do zítřka pro sedm nástrojů; Axis temporum pro velký orches-

tr; Symfonický orchestr Českého rozhlasu řídí Vladimír Válek, Vanda Tabery – soprán a Stamicovo kvarteto, Česká filharmonie, řídí Libor Pešek, Ensemble Mondschein, nastudoval Kamil Doležal, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK řídí Petr Altrichter Jaroslav Smolka

N

ový skladatelský profil Jana Klusáka zahrnuje – až na jedinou výjimku – jeho tvorbu z posledních asi sedmi let. A s výjimkou jediného díla, nahraného v rozhlasovém studiu, jsou to vesměs snímky z veřejných koncertů. Přesto jsou velmi kvalitní: postřehnete jen minimální počet jemných ruchů z publika a nejspíš žádné chyby hráčů. Nahrávky tedy podávají plastický obraz děl a jejich vyhraněnou interpretační koncepci, i když některé z nich jsou záznamy premiér. To svědčí o vysokém respektu pěvkyně, instrumentalistů i dirigentů ke Klusákově hudbě a zájem o jejich poselství. A věru je co respektovat! Je to pět skladeb – tři symfonické a dvě komorní – zralých, osobitých, rostoucích ze základních slohových i myšlenkových tendencí Klusákovy tvorby a rozvíjejících je. Skladatel sám vytvořil dramaturgii tohoto svého portrétu na CD a do bukletu napsal stručnou a přitom skvěle výstižnou charakteristiku jednotlivých děl. Na první místo postavil symfonickou báseň Zemský ráj to na pohled z roku 1998. Objednávka z České filharmonie mu tehdy umožnila uskutečnit projekt, vzniklý už v druhé polovině 60. let: z materiálu hudby Bedřicha Smetany vytvořit konfrontaci nadšeného vlastenectví jeho doby s naším dnešním postojem. Z hlediska kompozičního je to postup, jaký už před touto skladbou použil ve variacích na Mahlera, Händela, Smuteční monodii na Stravinského a také ve třetí skladbě portrétu, v Lyrické fantasii – poctě Griegovi. Toto je jeho jediná výrazně starší hudba na tomto CD (už z roku 1965) a od současných skladeb se přece jen liší, hlavně častějšími

48

prudkými zvraty a kontrasty, většími tvrdostmi v témbrech i souzvucích. Dvě z nových děl naopak sledují pevnou stavebnou linii, vytvořenou z velmi semknutého hudebního materiálu a jediného základního pohybu. Je to Minimálně do zítřka pro 7 nástrojů a závěrečná pointující nejnovější skladba, symfonická Axis temporum. Janu Klusákovi nebyly nikdy cizí filosofické reflexe, vyjádřené hudbou. V tvorbě tohoto zaměření z posledních let jsou nové – i když u sedmdesátiletého skladatele pochopitelné

– úvahy nad blížícím se koncem života a pohledem tváří v tvář smrti. Taková je jediná skladba portrétu s vokální složkou, Le jolie rousse – Krásná rusovláska pro soprán a smyčcové kvarteto. Skladatel tu zhudebnil originální francouzský text Apollinairovy pozdní básně, prokládající takové úvahy s připomínkami krás, jež člověka obklopují a které zde po smrti zanechá. Pronikavou hudební vidinu perspektivy smrti skladatel naznačil v pevně semknutém tektonickém oblouku skladby Axis temporum, v níž stejnoměrný pohyb smyčcového transparentu provází citát a rozvití přísně nesmlouvavého středověkého chorálu Media vita in morte sumus – Uprostřed života jsme ve smrti. Ne náhodou tvoří právě tato důrazná a temná vidina pointu portrétu: je to pádné poselství, ale i svědectví o vrcholném kompozičním mistrovství autora. A dokladem mistrovství je i interpretační úroveň CD: skvěle tu zpívá sólová pěvkyně, hrají všechny tři čelné pražské symfonické orchestry i oba komorní soubory. 