Vážení a milí čtenáři,

HUDEBNÍ ROZHLEDY 11/2005

Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Jan Vičar, Roman Dykast, Dušan Neumahr Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. (šéfredaktor): 251 554 088 tel. (redakce): 251 550 208, 251 552 425 tel. (sekretariát): 251 554 089 fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Šustekova 8,P.O.Box 169 830 00 Bratislava Cena: 50 SK tel.: 67 20 19 21-22 – časopisy 67 20 19 31-33 – předplatné fax: 67 20 19 10, 20, 30 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902 Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio Domino Plus s.r.o., Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 7. 10. 2005 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Rolando Villazón Foto archív

Ú V O D N Í K

Nostalgie podzimu Vážení a milí čtenáři, husté ranní mlhy, kterými jen těžko pronikají paprsky donedávna ještě tak veselého letního sluníčka, hořká vůně spadaného listí a pocit jakéhosi nedefinovatelného zmaru nám neomylně připomínají, že se opět pomalu připravuje příchod zimního království. S ním však chodívá ruku v ruce i dočasná či trvalá smrt mnoha obyvatel naší přírody, ať už jsou to květiny, nebo některá zvěř ukládající se k zimnímu spánku, z něhož se na jaře, bohužel, už nemusí probudit. V našich zeměpisných šířkách je podzimní melancholie stálou konstantou, která se s železnou pravidelností opakuje každý rok. Tichá a povýtce intimní oslava Dušiček, kdy v tichém rozjímání vzpomínáme na své blízké, kteří už nejsou mezi námi, bývá často – naštěstí většinou jen jednou jedinkrát do roka – umocněna i listopadovým rozvažováním o pomíjivosti života našeho vezdejšího. Ve svých myšlenkách se nutností ohraničenosti času, který je nám na naší cestě vyměřen, zaobírali nejen ti, kteří se narodili před námi, ale bezesporu i ti, kteří přijdou po nás – vždyť snem většiny smrtelných byla odjakživa touha po nesmrtelnosti, tedy po výtce problematickém věčném životě. Například známý německý chemik, lékař a přírodovědec Philippus Aureolus Paracelsus (1493–1541) o sobě s přehledem tvrdil, že nikdy nezemře. Nadměrné pití vína mu však nakonec paradoxně znemožnilo dosáhnout byť jen obvyklé výše lidského věku. Zdá se, že obdobným pocitům propadl jednoho podzimu před dvaaosmdesáti lety i Leoš Janáček, který 11. listopadu 1923, kdy byla jeho duše již více než dvacet let poznamenána smrtí obou jeho dětí, začal komponovat operu Věc Makropulos inspirovanou stejnojmenným dramatem velikána české literatury Karla Čapka. Ústředním motivem jak originálního díla Čapkova, tak neméně působivé hudební verze Janáčkovy, dokončené 12. listopadu o dva roky později (tedy přesně před osmdesáti lety), je právě ona ošidná touha po nesmrtelnosti, jež provází lidstvo snad od samého počátku jeho existence. Řečeno poněkud nadneseně, Janáček, Čapek a mnozí další velikáni však tím, že žijí v našich srdcích, jistý druh své nesmrtelnosti nakonec získali. A i když řadu z nás asi taková útěcha zrovna příliš neuklidní, tak i chmurné podzimní rozvažování může nakonec dospět k alespoň o něco optimističtějšímu závěru. Zvláště pak, pokud nás v tomto měsíci čekají takové kulturní zážitky jako tentokrát. Již 11. listopadu se totiž ve Smetanově síni Obecního domu můžeme těšit na vystoupení nové tenorové hvězdy – mexického pěvce Rolanda Villazóna, o němž vám přinášíme povšechné informace i řadu zajímavostí z naše-

1

ho rozhovoru (který Hudebním rozhledům poskytl jako jedinému časopisu v České republice) na stranách 3 a 4, ale jehož skvělý debut na letošních Salzburger Festspiele jsme vám, vážení čtenáři, přiblížili již v minulém čísle našeho časopisu. O pěvcových výjimečných kvalitách se tedy budete moci přesvědčit již za několik dnů osobně, a to buď přímo na koncertě nebo posléze prostřednictvím záznamu, který – zcela výjimečně – tentokrát pořizuje Česká televize. Po Dmitriji Hvorostovském, Jennifer Larmore či dalším Mexičanovi Ramónu Vargasovi, jehož podobně jako např. Roberta Alagnu či Juana Diega Floreze a další současné hvězdy operního nebe Villazón dobře zná a pokud mu čas dovolí, zajde si s ním občas i na skleničku tequilly, je to další vynikající umělec, se kterým se díky flexibilní a schopné agentuře Panart můžeme v Praze setkat. Na své si ale rovněž v těchto dnech přijdou např. i návštěvníci Hoškova dramaturgicky pestrého Nekonvenčního žižkovského podzimu, milovníci komorní tvorby na koncertech Pražských komorních slavností či experti na tvorbu současnou, s níž se mohou seznámit od 2. do 15. listopadu na Dnech soudobé hudby. Ochuzeni ale nezůstanou ani fanoušci mezzosopranistky Dagmar Peckové, která s Pražskou komorní filharmonií řízenou Vojtěchem Spurným vystoupí 20. 11. v rámci festivalu Struny podzimu ve Dvořákově síni Rudolfina. Samozřejmě, že hudebně bohaté byly i měsíce předchozí, o jejichž některých nejvýznamnějších projektech se můžete dočíst již na následujících, tentokrát dvaapadesáti stranách Hudebních rozhledů. K událostem, které jsme nemohli opomenout, patřila bezesporu zářijová návštěva sira Charlese Mackerrase, jenž 17. listopadu oslaví své osmdesátiny a při té příležitosti se stane i prvním držitelem Medaile za hudbu, kterou mu udělí britská královna, a neméně překvapující – již dvacetileté výročí Wihanova kvarteta, jehož členy jsme vyzpovídali v úvodním rozhovoru Gramorevue. Jistě vás ale budou zajímat i poznatky z několika významných podzimních festivalů včetně Moravského podzimu, vystoupení Andrey Bocelliho, premiéry ve Státní opeře Praha a Národním divadle či obšírná rubrika věnující se vážné hudbě v zahraničí, kde mj. najdete článek o letošních Bayreuther Festspiele, doplněný v komentářích pojednáním o bayreuthské opeře a jeho dvou unikátních hudebních muzeích… Materiálů je tedy dost a dost, a tak méně smutku a hezké čtení vám přeje

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Z

O B S A H U

M

exický tenorista Rolando Villazón, od února 2003 držitel francouzského ocenění Les Victories de la Musique v kategorii zahraniční objev, je po mnoha skvělých úspěších, kterých dosáhl v sezoně 2004 – 2005, tiskem i většinou svých kolegů označován za jednu z největších hvězd současné operní scény. Pro svou pražskou premiéru 11. listopadu ve Smetanově síni, při níž ho doprovodí Pražská komorní filharmonie v čele s italským dirigentem Markem Zambellim, si připravil árie z oper Verdiho, Pucciniho, Ciley, Masseneta, Donizettiho, Bizeta a Čajkovského . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3

M

ezinárodní hudební festival Pražský podzim oslavil letos již patnácté výročí své existence. I letos stavěl především na vystoupení orchestrů ze zahraničí, které vedle děl českých autorů uváděly především populárnější repertoár vítaný běžným publikem, a tak nenaplněnou Dvořákovu síň bylo vidět poměrně sporadicky. Nejvíce zaujala tělesa jako Lucemburská filharmonie, Bournemouth Symphony Orchestra, Filharmonický orchestr Mexiko City či Budapešťský rozhlasový orchestr, kterým směle konkurovali sólisté Sharon Kam, Alexander Toradze, Maxim Fedotov, Tzimon Bartó či Heinrich Schiff. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

Ř

ekne-li se Bayreuth, vytane snad každému hudbymilovnému člověku na mysli jméno Richarda Wagnera a název jeho slavného festivalu, Bayreuther Festspiele, který se tu pokusil uvést v život po odchodu ze švýcarského Tribschenu již roku 1871. Festival byl ale nakonec zahájen až o celých pět let později slavnostním otevřením nového Festivalového domu inscenací Rýnského zlata. Letos tu mohli návštěvníci shlédnout Lohengrina, Bludného Holanďana, Tannhäusera, Parsifala a snad Wagnerovu nejslavnější operu Tristan a Isolda, která se letos dočkala nového nastudování v režii Christopha Marthalera. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .30

K

souborům, které v oblasti našich komorních těles platí za ty nejlepší a jež se významně etablovaly rovněž v zahraničí, patří i Wihanovo kvarteto, založené na pražské AMU v roce 1985 v komorní třídě violoncellisty slavných „Smetanovců“, profesora Antonína Kohouta. Od té doby ve své kariéře zaznamenalo celou řadu významných úspěchů včetně vítězství v mezinárodní soutěži Pražské jaro v roce 1988 či Mezinárodní soutěži smyčcových kvartet v Londýně o tři roky později. Život však přinesl čtveřici i některé nelehké zkoušky, s nimiž se její členové museli vypořádat… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47

ROZHOVOR Rolando Villazón, jedna z největších hvězd současné operní scény . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3

OSOBNOST Sir Charles Mackerras slaví osmdesátiny . . . . . . . 5

FESTIVALY, KONCERTY Z Pražského podzimu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Svatováclavské slavnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Svátek s Natalií Dessay . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Ohlasy Moravského podzimu . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Mahler Jihlava 2005 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Božský hlas Andrey Bocelliho . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Foerstrovo komorní pěvecké sdružení oslavilo třicet let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Gratulační koncert k padesátinám Jiřího Hoška . . . . . . . . . . . . . 21

HORIZONT Jazz na Hradě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Bittová s Američany v Arše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

DIVADLO Lazebník sevillský v SOP . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Jenůfa chladná jako led . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

ZE ZAHRANIČÍ Bayreuther Festspiele 2005 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Innsbrucker Festwochen 2005 . . . . . . . . . . . . . . . 35 Třikrát z Nového Mexika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

STUDIE, KOMENTÁŘE

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE Nekonvenční žižkovský podzim – Pražské komorní slavnosti – Matej Benko a spol. aneb Jeden průhled do pražské jazzové scény – Aida v ND – Madama Butterfly v Olomouci –Eugen Oněgin v Bratislavě – Česká operní divadla: XII. Alternativní scény – Rozhovor s Lukášem Vondráčkem Zkrácenou verzi č. 10 najdete od 31. 10. na adrese

http://hudebnirozhledy.scena.cz

Česká hudební divadla XI. Jihočeské divadlo České Budějovice . . . 40 Bayreuthská hudební muzea . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Patnáct let bez Leonarda Bernsteina . . . . . . . . . . . 45

GRAMOREVUE Dvacet let Wihanova kvarteta. . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Recenze CD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52

2

R O Z H O V O R

Foto archív

Rolando Villazón, jedna z největších hvězd současné operní scény Hana Jarolímková

O

Rolandu Villazónovi, nejnovějším uchazeči o post krále tenorů, Plácido Domingo prohlásil: „Rolando je obdařen vedle mimořádných pěveckých schopností i výrazným hereckým talentem a obrovským charismatem. Dokáže se mistrovsky ´dát´ svým posluchačům, kteří to cítí a nemohou z něj proto spustit oči“. Mexický tenorista Rolando Villazón, od února 2003 držitel francouzského ocenění Les Victories de la Musique v kategorii zahraniční objev, je po mnoha skvělých úspěších, kterých dosáhl v sezoně 2004 – 2005, tiskem i většinou svých kolegů označován za jednu z největších hvězd současné operní scény. Odborníci i média se shodují v názoru, že je tenoristou, na kterého všichni čekali již dlouhou řadu let. Třiatřicetiletý pěvec pochází z nejlidnatějšího města na světě, téměř dvacetimiliónového Ciudad de México, obklopeného ze všech stran horami s vévodícím Popocatepétlem a přikrytého po většinu roku hustým, ocelově šedým smogem. Jeho silnice, chodníky i vlaky metra jsou přecpány, vzduch takřka nedýchatelný, ale přesto toto lidské mraveniště vyzařuje úžasnou atmosféru dávných věků, v níž cítíme nejen stopy původních indiánských kultur v čele s Aztéky, ale vidíme také nádherné ukázky mexického koloniálního baroka. Impozantní pomník, který Mexiko zbudovalo na počest svých původních obyvatel, Národní antropologické muzeum, představuje skutečný architektonický klenot, který najdeme nedaleko od proslulého parku Bosque de Chapultepec. Kulturou a velice bohatou historií prosycené prostředí, v němž Villazón vyrůstal, tedy muselo na jeho rozvíjející se osobnosti zanechat nemalý vliv. Již v jedenácti letech začal studovat na divadelní akademii Espacios, kde se věnoval hudbě, herectví, současnému tanci a baletu. Jeho prvním učitelem zpěvu se ale stal až v roce 1990 barytonista Arturo Nieta, který mladíka zároveň uvedl do světa opery a zažehl v něm první skutečný zájem o tuto pro něho dosud nepoznanou žánrovou oblast. O dva roky později se Villazón díky tomu přihlásil ke studiím na Národní hudební akademii, kde pokračoval v hlasovém školení u Enriqua Jasa. Poté, když vyhrál dvě celostátní soutěže v hlavním městě a v Guanajuatu, se stal studentem barytonisty Gabriela Mijarese, ke kterému docházel na hodiny až do doby, než se vydal na samostatnou mezinárodní hudební dráhu. Neméně důležitým mezníkem v jeho počínající pěvecké kariéře však bylo i studium v rámci prestižního programu Merola Opera Program organizovaného Sanfranciskou operou, které zahájil ve svých šestadvaceti letech. Účastnil se i mistrovských kurzů u Joan Sutherland a zpíval roli Alfreda v La traviatě, v níž slavil letos obrovské úspěchy při svém debutu na Salcburském festivalu, kde byla jeho partnerkou další skvělá pěvkyně mladé generace, se kterou tuto slavnou Verdiho operu Villazón zpíval již před několika lety v Bavorské státní opeře v Mnichově, Anna Netrebko. Jako účastník programu pro mladé umělce, pořádaného Pittsburskou operou, se objevil i v představeních Kapuleti a Montekové, Lucia di Lammermoor a Vanessa od Samuela Barbera. V roce 1999 pak vyhrál Cenu publika a Cenu Zarzuela v mezinárodní soutěži Operalia Plácida Dominga, který byl a dodnes je Villazónovým největším vzorem. „Poprvé jsem ho slyšel zpívat, když mi bylo dvanáct, a to na crossoverovém CD s Johnem Denverem v milostných písních. Tenkrát jsem o opeře ještě nic nevěděl, ale jeho hlas se mi líbil natolik, že jsem si koupil snad všechny jeho operní nahráv-

3

R O Z H O V O R ky. A potom přišel den, kdy jsem se mu odvážil předzpívat“, komentuje svůj obdiv k Domingovi Villazón a pokračuje: „V roce 1998, když jsem studoval v Pittsburghu, mi zavolal ředitel opery v Ciudad de México, že Domingo tam bude zpívat v Giordanově Fedoře, tak jestli bych se s ním nechtěl setkat. Já mu odpověděl, že bych se s ním setkal sice rád, ale ještě raději bych mu předzpíval, a i když tehdy ředitel mínil, že to asi nepůjde, já ráno nasedl do letadla a po příletu ho přece jenom přesvědčil a slíbil mu, že mi stačí pouze dvě minuty. Nikdy nezapomenu, jak se otevřely dveře pokoje, Domingo vešel a přátelsky mě pozdravil. Předzpíval jsem mu tenkrát po jedné árii z Wethera a Rigoletta (z něho známou La donna è mobile) a on na to pouze řekl, jak je šťastný, že jeden z mexických tenoristů má před sebou tak velkou budoucnost! Byl jsem z toho tehdy v sedmém nebi!“ A rok na to už se Villazón přihlásil na Domingovu soutěž Operalia. „Probíhala v dubnu 1999 v Puerto Rico a mně vlastně bylo jedno, kterou cenu získám. Chtěl jsem něco vyhrát jenom kvůli tomu, abych se mohl zúčastnit Galakoncertu, v němž vítězové zpívali s Domingem. Po skončení finále, asi v pět hodin ráno, jsme hovořili o tom, co bychom měli zařadit na závěr a Domingo se mě zeptal: ´Zpíváš Bohému? Tak zazpíváme duet´. Já se zeptal: ´Mimi a Rudolfa?´ A on řekl: ´Ne Rudolfa a Marcella, začátek IV. aktu´. Ale nemáme baryton, Mistře, opáčil jsem nešťastně. ´Já ho zazpívám´, odpověděl bezstarostně. Je prostě fantastický…“ O tom, že si oba padli do oka a stali se přáteli, svědčí rovněž plánované společné vystoupení v Los Angeles v nové opeře Pošťák, která zpracovává tentýž námět jako stejnojmenný film režiséra Michaela Radforda. Domingo by měl ztvárnit postavu významného chilského básníka Pabla Nerudy a dnes již slavný tenorista postavu pošťáka. Domingo však jako jeden z prvních rozeznal nejen talent samotného Villazóna, ale odhadl rovněž pěveckou partnerku, která s ním bude tvořit ideální pár, Annu Netrebko. Oba pěvce totiž obsadil v únoru letošního roku do nové Judgesovy inscenace Gounodovy opery Romeo a Julie v Los Angeles, kde sklidili fantastický úspěch a počítá s nimi rovněž v příští sezoně v Massenetově opeře Manon. A kdy se oba pěvci, nazývaní operním párem snů, setkali na jevišti poprvé? „Bylo to přede dvěma lety v Mnichově, kde jsme téměř náhodně spolu zpívali v jediném představení Traviaty. Měli jsme tehdy pouze krátkou zkoušku, ale hned nám bylo jasné, že si budeme rozumět. Hodně jsme improvizovali a docela přirozeně na sebe reagovali a navíc jsme si spolu užili i spoustu legrace. Blížeji jsme se však seznámili až během letos nově uvedené inscenace Romea a Julie v Los Angeles a při dubnové premiéře Nápoje lásky ve Vídeňské státní opeře“.

Poté, co si v březnu 1999 odbyl Villazón svůj evropský debut jako Des Grieux v Manon, zpíval již v celé řadě nejvýznamnějších operních domů a vystoupil na mnoha prestižních projektech festivaly v Bregenzi, Antibes, Maceratě či Glyndenbourne nevyjímaje. V koncertní sezoně 2003–2004 debutoval jako Alfredo v La traviatě v newyorské Metropolitní, jako Hoffman v Hoffmanových povídkách v londýnské Covent Garden a v hlavní roli Dona Carlose v Holandské opeře v Amsterdamu. Během této sezony také zpíval Alfreda v pařížské Opera Bastille, Fausta v mnichovské Bavorské státní opeře a Nemorina v Donizettiho Nápoji lásky v berlínské Státní opeře Unter den Linden. Pěvec má exkluzivní smlouvu se společností Virgin Classics. Za svou první sólovou desku, obsahující italské operní árie z děl Donizettiho, Verdiho, Ciley, Pucciniho a Mascagniho, obdržel v roce 2004 cenu Echo. Toto prestižní ocenění obdržel znovu o rok později v kategorii Pěvec roku, kterým byl nedávno rovněž vyhlášen ve výroční anketě časopisu Opernwelt. Za své druhé album, které nabízí francouzské árie Gounodovy a Massenetovy, získal v rámci prestižních cen časopisu Gramophone vítězství v kategorii Nejlepší zpěv a byl nominován v kategoriích Umělec roku 2005 a Nejlepší album roku 2005. A protože ho lze také slyšet v roli kormidelníka na nahrávce Wagnerova Bludného Holanďana dirigované Danielem Barenboimem a vydané společností Teldec, zajímalo mě, jestli se s Rolandem Villazónem někdy setkáme i v jiných Wagnerových operách. „To ještě opravdu nevím, ale pokud ano, určitě bych chtěl, aby to byl Lohengrin. Zatím však plánuji tak asi během deseti let zpívat Giordanova Andreu Chéniera a potom určitě Otella, a to i kdyby to měla být poslední role v mém životě. To jsou ale zatím pouze mé sny.“ Dnes žije Villazón, v jehož příbuzenstvu jsou ze strany otce i Rakušané, se svou paní Lucií (o níž nám pouze prozradil, že je psycholožka a byla jeho první láskou, kterou poznal v tu pravou chvíli – když byl kněžským seminaristou a chtěl se stát katolickým farářem!) a dvěma malými syny, Dariem a Matteem v Paříži. Hostuje ve všech velkých operních domech světa včetně newyorské Metropolitní, berlínské Státní opery Unter den Linden, Královské Covent Garden či Vídeňské státní opery, kde by měl od tohoto roku hostovat dokonce každou sezonu. Tedy vskutku strmá kariéra, kterou ze stran laického i odborného publika provázejí ty největší superlativy. Na otázku, jak se v této roli superhvězdy cítí, Rolando Villazón odpověděl: “Nevím, jestli jsem zrovna superhvězdou, ale úspěch přišel opravdu brzy, vždyť zpívám teprve šestou sezonu. Zase tak velké překvapení to ale pro mě není, protože jsem po celou tu dobu opravdu velmi tvrdě pracoval…“

4

Při vystoupení 11. listopadu ve Smetanově síni, které bude zaznamenáno a odvysíláno i Českou televizí, přednese Rolando Villazón za doprovodu Pražské komorní filharmonie řízené italským dirigentem Markem Zambellim program speciálně sestavený pro jeho pražskou premiéru, k níž nám prozradil: „Zazpívám především ukázky z francouzského a italského operního repertoáru, který tvoří takové dva základní pilíře mé dosavadní kariéry, od belcanta po verismus. Konkrétně zde budou zastoupeni Verdi, Puccini, Donizetti, Cilea, Bizet a Massenet, k nimž bych chtěl zařadil ještě árii Lenského z Čajkovského Eugena Oněgina. Rád bych, aby to pro pražské publikum bylo především takové velké hudební objetí, a tak chci do každé árie vložit všechny emoce, jimiž jednotlivé postavy v těchto dílech oplývají.“ Na otázku, zda se připravuje i na nějakou postavu z oper českých autorů, odpověděl: “Zatím ne, ale moc rád bych někdy zpíval Michela v Juliettě Bohuslava Martinů. Viděl jsem před nedávnem inscenaci této opery v Paříži a velice mě okouzlil nejen příběh samotný, ale i dramatická síla Martinů hudby. Nu a své cesty do Prahy chci samozřejmě využít i k tomu, abych objevil ještě další skvělá překvapení české opery!“. A protože já osobně mám k Mexiku velice vřelý vztah, pochopitelně mě zajímalo, jak se tento pěvec, jenž procestoval již většinu světa, těší do Prahy, kterou již jednou, i když velmi letmo, navštívil: „Jsem opravdu šťastný, že mohu do vašeho krásného města znovu přijet. V roce 1999 jsem v něm strávil jeden víkend a byl jsem jím úplně fascinován. Na základě tehdejší zkušenosti, byť velice krátké, mám dojem, že město překypující takovou krásou, tajemnem a kouzlem musí být určitě rovněž plné pronikavé vnímavosti, a já se tak zde mohu setkat s poučeným a vřelým publikem.“ Česko-mexické vztahy mají poměrně bohatou tradici, jejíž kořeny bychom našli dokonce již v 16. století (např. v Kosmografii české z roku 1554, kde se píše o městě Mexiku, Tenochtitlanu či v díle J. A. Komenského, který se zabýval mexickým jazykem zvaným náhuatl), a které samozřejmě zahrnují i obšírnou oblast hudby. Letos v březnu se Praze poprvé a hned s velkým úspěchem představil Villazónův krajan, tenorista Ramón Vargas a před necelými dvěma měsíci Mexický symfonický orchestr s Enriquem Barriosem, který mj. do svého programu zařadil i kompozice Silvestra Revueltase (jehož skladbu Sensemayá obdivoval i sám Leonard Bernstein) či Carlose Cháveze, díky jemuž hostovala v Mexiku i celá plejáda umělců světových jmen, jako byli např. Aaron Copland, Igor Stravinskij, Paul Hindemith, Darius Milhaud či Leopold Stokowski. Vystoupení Rolanda Villazóna tedy bude dalším stupínkem v kontaktech na první pohled tak vzdálených zemí.. 

O S O B N O S T I

Jana Vašatová

Č

eská hudební kultura vděčí za mnohé náhodám. Třeba té, která záhy po válce přivedla do Československa mladého muzikanta, původem Australana, ze kterého postupem času vyrostl prvotřídní světový dirigent… Sir Charles Mackerras se narodil v USA australským rodičům, vyrůstal a studoval v Sydney a v Praze. Těsně po válce působil v Londýně jako hobojista „na volné noze“, spolupracoval s řadou orchestrů a sám se vzdělával četbou partitur. Pak zasáhla ona zmíněná náhoda: Charles Mackerras obědval v restauraci v londýnské čtvrti Kensington a prohlížel si partituru Dvořákovy symfonie – tehdy to byla „Druhá“, dnes je to „Sedmá“ – tu k němu přistoupil pán od sousedního stolu se slovy, že si prohlíží partituru hudby jeho země. Dotyčný byl český amatérský cellista Josef Weisslitzer, který za války emigroval do Anglie a právě se vracel ze schůze Svazu anglicko-československého přátelství. Dali se tedy do řeči o české hudbě i o tom, že Mackerras touží studovat dirigování. Weisslitzer, poté když zjistil, že jeho mladý spolustolovník velmi dobře zná skladby Smetany a Dvořáka, ho upozornil na stipendijní místa v Praze, určená pro britské studenty. Bylo jich šest a byla zaměřena především na filologii a historii, Mackerras byl jediný hudebník. Navíc se podařilo i jeho nastávající, 1. klarinetistce orchestru Sadler´s Wells, dostat se do Prahy na AMU k prof. Vladimíru Říhovi – a už jako manželé odjeli roku 1947 společně do Prahy. Bydleli v Bozděchově ulici na Smíchově, chodili na Akademii, která měla tehdy své sídlo v budově Rudolfína, se svými domácími se navzájem učili česky, anglicky a německy… Paní Mackerrasová byla řádnou studentkou AMU, měla tedy svůj program. Charles toužil studovat u Talicha, ten však jednak neměl čas (byl uměleckým šéfem Národního divadla, hostoval u České filharmonie a vedl svůj Český komorní orchestr), jednak oficiálně vyučovat nemohl. Takže studijní náplň Mackerrasovi zajišťovali prof. Pavel Dědeček a známý sborový dirigent prof. Metod Doležil – a k Talichovi chodil – podobně jako např. Milan Munclinger – na jeho každodenní odpolední zkoušky s „komorníčky“ (jak Talich říkal členům Českého komorního orchestru), na zkoušky do Filharmonie a do divadla. Po zásahu Nejedlého (a v podstatě zákazu činnosti) měl pak Talich více času a mladí adepti diri-

gentské profese ho navštěvovali v jeho berounské vile – většinou pěšky, podle Berounky… Charles Mackerras znal ještě před svým příchodem do Prahy mnoho z české hudby – vždyť ta ho také k nám přivedla. Z tvorby Leoše Janáčka to však bylo jen jediné dílo – dechový sextet Mládí, který jako hobojista hrával už v Austrálii (přestože si v Sydney koupil partituru Sinfonietty, ale nikdy si ji nehrál, ani skladbu neslyšel). A nakonec to je vedle Dvořáka především Janáček, kterému Mackerras věnoval nejen svou uměleckou, ale také badatelskou pozornost a proslul interpretacemi a nahrávkami jeho děl po celém světě. Na to, jak se tento vztah mezi dirigentem a skladatelem vytvořil, Mackerras mnohokrát vzpomíSir Charles Mackerras - stále svěží a plný elánu nal: „Talich chystal v Národním Káti Kabanové – a víte, že je tam chyba? On nadivadle nové nastudování Káti Kabanové – musel psal jednu notu špatně!“ jsem to vidět a slyšet. To byl můj první zážitek, Dnes jsou Mackerrasova korigovaná vydání první zkušenost s ideálním Janáčkem – jak on to Janáčkových oper běžně užívána po celém světě, dirigoval. Vskutku krásně! Okamžitě jsem se nad- i Brno si 100. výročí provedení Její pastorkyně chnul pro Janáčka a toužil jsem hned studovat jeho připomnělo provedením opery podle Mackerdílo a jeho život, zkrátka všechno o něm. Studoval rasova vydání, v původní Janáčkově instrumenjsem všechny jeho opery ještě v Praze jako student. taci, bez Kovařovicových úprav. Sám sir Charles Chodil jsem na ´Broučka´ pořád dokola, je to bá- pak pořídil cenami ověnčený cyklus nahrávek ječná opera a stále si myslím, že jedna z nejlep- Janáčkových oper s Vídeňskou filharmonií, pro ších… Další setkání s Janáčkem představovala Její Supraphon pak Káťu Kabanovou (s Gabrielou pastorkyňa nebo Taras Bulba, s nímž jsem se se- Beňačkovou v titulní úloze) – tato nahrávka zísznámil při studiu partitur u Jarmila Burghausera. kala Preis der Deutschen Schalpalttenkritik 1998 Chtěl jsem tu žít déle než jen rok, ale přišel únor (Cenu německé gramofonové kritiky) a Cannes 1948 a komunistický puč – tak jsme tu s manžel- Classical Award na mezinárodním hudebním vekou nemohli a ani nechtěli zůstat. Ale po letech se letrhu MIDEM 1999 v Cannes; supraphonská mi podařilo znovu se vrátit a studovat Janáčkovy nahrávka Janáčkovy Šárky (s Evou Urbanovou rukopisy v Brně. Bylo to pro mne úžasné. Rychle a Peterem Strakou) z roku 2001 si v tomtéž roa nečitelně psal a opisovači nadělali speciálně v je- ce vydobyla nominaci na Gramophone Award ho operách mnoho chyb. Janáček zase při prove- a ve dvou kategoriích i nominaci na prestižní deních nevěnoval takovým ´detailům´ pozornost, Grammy. V roce 1985 natočil Charles Mackerdůležitá pro něho byla atmosféra a celkový výraz. ras pro Supraphon s mezinárodním obsazením Nepozoroval tyto chyby a navíc je zajímavé, že Glagolskou mši a totéž dílo, ovšem v originální i když psal citáty ze svých vlastních děl, vždycky Janáčkově verzi, realizované a v březnu 1996 udělal maličkou chybu… Mám doma rukopis Ja- provedené s ČF právě Mackerrasem, teď vydal náčka, to slavné téma lásky v posledním jednání Supraphon v koprodukci s BVA International

5

Foto Jiří Skupien

Sir Charles Mackerras slaví osmdesátiny!

O S O B N O S T I na DVD – spolu s předehrou Žárlivost a Tarasem Bulbou. V Mackerrasově janáčkovské diskografii nechybí ani kantáta Amarus, svita Příhody Lišky Bystroušky (kterou Mackerras opět vrátil do původní Janáčkovy instrumentace), Sinfonietta či Schluck und Jau. Roku 2004 debutoval Charles Mackerras v pražském Národním divadle nastudováním Výletů pana Broučka, jako pravidelný host Metropolitní opery v New Yorku zde nastudoval mj. Věc Makropulos a Káťu Kabanovou… Vyhledávané a ceněné jsou rovněž Mackerrasovy nahrávky děl Antonína Dvořáka (mj. opery Rusalka s ČF a mezinárodními sólisty, která získala dvojnásobné ocenění časopisu Gramophone, Cenu německé gramofonové kritiky, Prix Ce-

cilia a Edisonovu cenu) a dalšího autora, spjatého úzce s Prahou – Wolfganga Amadea Mozarta. Roku 1991 otevíral Mozartovým Donem Giovannim rekonstruované Stavovské divadlo, s Pražským komorním orchestrem pořídil nahrávky všech Mozartových symfonií a serenád, se Skotským komorním orchestrem pak natočil Kouzelnou flétnu, Così fan tutte, Figarovu svatbu, Dona Giovanniho, Idomenea (v návaznosti na sérii festivalových představení v Edinburku) a Únos ze serailu. S Alfrédem Brendelem a Skotským komorním orchestrem, jehož je v současné době čestným dirigentem, realizoval také nahrávky osmi Mozartových klavírních koncertů, na Salzburger Festspiele debutoval r. 1998 s Vídeňskými filharmoniky Figarovou svatbou, v letošním

roce zde opět dirigoval Mozarta a v Edinburku Zaidu a La clemenza di Tito. V centru Mackerrasovy pozornosti stojí i odkaz Bohuslava Martinů, provozuje a natočil Smetanu i Suka… Ani se nechce věřit, že 17. listopadu oslaví sir Charles Mackerras již své osmdesáté narozeniny! On, stále mladý a usměvavý, držitel čestných doktorátů mnoha významných světových univerzit, britských řádů a šlechtického titulu, který je doma na všech prestižních scénách a koncertních pódiích, se v listopadu stane i prvním dirigentem Medaile za hudbu, kterou mu udělí britská královna. To, že často a rád zajíždí do Prahy k České filharmonii a k orchestru FOK, je pro nás vyznamenáním. Přestože všechno vlastně způsobila velice šťastná náhoda. 

Pět otázek pro Charlese Mackerrase Jindřich Bálek

B

ěhem své doposud poslední návštěvy Prahy, kdy 13. září vystoupil s Pražskými symfoniky ve Smetanově síni a o den později obdržel platinovou desku od zástupců firmy Supraphon za mimořádný přínos zlatému fondu Supraphonu a přínos k interpretaci a propagaci české hudby, sir Charles Mackerras příliš rozhovorů novinářům neposkytl. Nicméně kolegovi Jindřichu Bálkovi se mezi ony vyvolené dostat podařilo a tak Mistrovi, který bude v den svých narozenin řídit v Covent Garden Verdiho Maškarní ples, položil pět otázek.

Je nějaký koncert v Praze, na který obzvlášť rád vzpomínáte? To není jednoduchá otázka, těch vystoupení bylo tolik, že by bylo nespravedlivé zmínit jen jeden. Ale velmi rád vzpomínám na to, jak se pak české orchestry představily na anglických festivalech. Mají tam dobrý zvuk a jsou moc dobře přijímány. Jaká zatím byla vaše spolupráce se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK? Musím říct, že s orchestrem FOK jsem spolupracoval ještě dříve než s Českou filharmonií. Poprvé to bylo před čtyřiceti lety a i dnes je to vynikající orchestr, se kterým se skvěle pracuje.

NADACE ČESKÝ HUDEBNÍ FOND vypisuje grantové řízení k získání příspěvku NČHF z prostředků Nadačního investičního fondu k podpoře vydávání hudebního periodika

s uzávěrkou k 15. 1. 2006 Do grantového řízení jsou přijímány výhradně čitelně vyplněné formuláře „Žádost o příspěvek NČHF z prostředků Nadačního investičního fondu”, doplněné o příslušné přílohy (viz soupis obligatorních příloh, který je součástí formuláře NIF). Žadateli o příspěvek Nadace Český hudební fond z prostředků NIF mohou být výhradně tyto právnické osoby: a) občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, účelová zařízení církví; b) nadace a nadační fondy za podmínky, že nejméně 80% příspěvku bude použito na nadační příspěvky třetí osobě a nejvíce 20% na správu nadace nebo na zvýšení nadačního jmění; c) veřejnoprávní instituce; d) příspěvkové a rozpočtové organizace za předpokladu, že samy vloží nejméně 50% finančních prostředků do předmětného projektu. Tento typ příspěvku nemůže být poskytnut právnickým osobám, které jsou samy správci prostředků z Nadačního investičního fondu Formulář žádosti je k dispozici na internetových stránkách Nadace ČHF www.nchf.cz, případně jej na požádání zašleme poštou (adresa a telefon kanceláře: Nadace Český hudební fond 118 00 Praha 1 – Malá Strana, Besední 3, 257323860, 257326975).

6

Během své poslední návštěvy v září jste společně s Pražskými symfoniky provedl dvě nejznámější Dvořákovy symfonie, Osmou a Devátou. Je pravda, že v nich objevujete stále něco nového? A studujete ještě nová díla? Hrát Dvořákovu hudbu je vždycky mimořádná věc, ale hlavně, studoval jsem všechny dostupné prameny. Dvořákem autorizovaný opis jeho Osmé, který se stal podkladem pro první vydání, je uložen u nás v Royal College of Music v Londýně, porovnával jsem s ním pozdější vydání partitury a myslím, že na tomto koncertě zazněla některá místa tak, jak je dosud nikdo neslyšel. Jinak nestuduji už mnoho nových skladeb. Dělal jsem například hodně Wagnera a nikdy jsem nedirigoval jeho Parsifala, ale toho už dirigovat nemohu. Mnohem víc se teď vracím ke svému předchozímu repertoáru. Patříte k dirigentům, kteří rádi nahrávají? Ano, ale postupem času upřednostňuji snímky z živých koncertů. Tam je zachycena i jedinečná atmosféra. Teď jsme s orchestrem FOK natočili i generální zkoušku a jde to velice dobře. Jste žákem Václava Talicha, patří jeho snímky Dvořáka k vašim oblíbeným? Samozřejmě patří. Ale pokud jde o nahrávky, mám mnohem raději ty, které natočil Talich s Českou filharmonií před válkou při zájezdech do Londýna (pozn. aut. – v roce 1938 Šestou a Sedmou symfonii, v roce 1935 Osmou, Karneval a Slovanské tance). Výborným interpretem Dvořáka byl podle mého názoru také Georg Széll, který byl maďarského původu, ale pro slovanskou vřelost měl velký cit. Nahrál s Českou filharmonií Dvořákův Violoncellový koncert h moll, kde sólový part hraje Pablo Casals. 

F E S T I V A L Y ,



P R A H A ,

K O N C E R T Y

R U D O L F I N U M

Z Pražského podzimu Jubilejní Pražský podzim se líbil

D

ruhý největší pražský hudební festival Pražský podzim slavil letos malé jubileum –15 let existence. A jakoby chtěl dokázat, že 15. ročník je již dávno „stavem dospělosti“, připravil na tři týdny do jediného sálu (Dvořákova síň Rudolfina) imponující přehlídku domácích, ale hlavně zahraničních orchestrů a sólistických hvězd. Jedinou výjimkou bylo vystoupení maďarského cikánského souboru Rajkó v sále Lucerny, které však úrovni v loňském roce vystoupivšího podobného souboru z Budapešti zdaleka nedosahovalo, a tak se mu ani v našem přehledu nebudeme věnovat. Ředitel festivalu Pavel Špiroch, který zároveň plní i funkci hlavního dramaturga přehlídky a stojí za výběrem programů jednotlivých koncertů, i letos potvrdil linii z posledních ročníků, jež pomohla dostat festival z „dětských nemocí a bot“ na špičku našich hudebních festivalů. Staví na zahraničních orchestrech, většinou méně známých, ale velice kvalitních, dále na rozhlasových orchestrech (je součástí sítě EBU) a většina koncertů je i přenášena či natáčena Českým rozhlasem. Vedle české hudby sází spíše na populárnější repertoár vítaný běžným publikem a objevuje často i méně známá díla proslulých autorů či jinak přitažlivé (třeba i etnicky) „kousky“. Vyprodané sály, ovace ve stoje, výborné návštěvy (téměř 17 tisíc lidí celkem), slušný ohlas v médiích a hlavně spokojenost návštěvníků dokázaly, že pražští posluchači festival přijali a že jim padl do noty. A výkony orchestrů jako Lucemburská filharmonie, Bournemouth Symphony Orchestra, Filharmonický orchestr Mexico City či Budapešťský rozhlasový orchestr byly událostí festivalu a sólisté jako Sharon Kam, Alexander Toradze, Laszlo Polgár, Alexander Gindin, Maxim Fedotov, Tzimon Bartó či Heinrich Schiff zvedali doslova publikum ze sedadel.

Lucemburčané s českou hudbou Úvodní koncert festivalu (12. 9.) byl příjemným překvapením, když poprvé v Praze vystoupil Filharmonický orchestr z Lucemburska. Zemi, ke které máme z historického hlediska specifický vztah, známe v hudební oblasti pramálo. Oba koncerty orchestru v Rudolfinu ukázaly, že i hudební Lucembursko stojí za pozornost. Filharmonie vznikla v roce 1996 přeměnou původně rozhlasového tělesa (RTL) a slavnostní

úvod festivalu zvládla na jedničku. V sále zasedli oba ministři kultury – náš Vítězslav Jandák a lucemburský François Bittgen a po české hymně již následovala česká klasika, jak ji s orchestrem nstudoval šéfdirigent Angličan Bramwell Tovey, a jak je na festivalu tradicí. Přiznejme, že skladby Dvořáka (Othello), Janáčka (Koncert pro housle, Taras Bulba) i Smetany (České tance) zahráli velice slušně, i když až na Tarase Bulbu to byly věci méně hrané. Nejlépe jim vyšel Janáčkův houslový koncert (Putování dušičky), kde rakouský houslista Ernst Kovacic ukázal jistotu přednesu i ve výškách, které koncert vyžaduje. Ve výběru z Českých tanců jsme ocenili temperament i smysl pro slovanskou melodičnost, i když trochu zarazilo použití prastaré instrumentace Bohuslava Leopolda. V Tarasovi Bulbovi střídal orchestr okamžiky lepší s těmi horšími, kdy byla znát již určitá nervozita, ale i tak byl celkový dojem velice dobrý a potěšila vzácná vyrovnanost jednotlivých skupin orchestru.

la vybrána jen druhá část Trionfo a ne úvodní Lamento, které přece jen poskytuje orchestru větší možnost ukázat charakter skladby. V Lizstově Klavírním koncertu č. 2 A dur pak exceloval ruský klavírista žijící v Paříži Michail Rudy známý z letošního Pražského jara. Dílo, jež je spíše symfonickým koncertem než typickým romantickým dílem, podal technicky i výrazově skvěle. Vrchol však přišel až se zmíněným Bartókem. Modrovousův hrad zaznívá z našich jevišť pomálu, vloni v Ostravě, v Praze snad před 20 lety, v paměti máme ještě z normalizace hostování Státní opery z Budapešti, kde již tehdy zářil v hlavní roli Lászlo Polgár. Za ta léta ještě tento výjimečný basbarytonista zmužněl, ideálně do role zestárl, takže i jeho civilní podoba je efektní odpovídající charakteru role. Polgár se dokonce stal ve světě

Maďarská lekce z Bartóka

Oba festivaly, Pražské jaro i Pražský podzim, měly letos štěstí na maďarské orchestry. Na jaře nadchl Prahu na dvou koncertech Budapešťský festivalový orchestr s Ivánem Fischerem (Bartók tvořil většinu programu) a nyní zase na Podzimu slavil velký úspěch Maďarský rozhlasový symfonický orchestr vedený jiným Fischerem – tentokráte Adámem, známým z operních jevišť. Ve čtvrtek 22. 9. se dostavili do Rudolfina hlavně milovníci opery a nejslavnějších skladatelů země – Bély Bartóka a Ference Liszta. Koncertní uvedení jediné Bartókovy opery, jednoaktovky Modrovousův hrad (někdy i Hrad knížete Modrovouse) bylo magnetem, který neselhal. Před ním však zazněla ještě dvě díla Lisztova. Škoda, že ze symfonické básně Tasso by-

7

Partu Judity v koncertním provedení Bartókovy opery Hrad Modrovousův se skvěle ujala sopranistka Judith Nemeth.

Foto Petr Horník

Vladimír Říha

K O N C E R T Y Foto Pavel Horník

F E S T I V A L Y ,

nejvyhledávanějším představitelem této postavy, žádající onen bartókovsky „recitační zpěv“ tak nesnadný pro nemaďarské představitele. Vedle něj se o famózní úspěch večera postarala i skvělá sopranistka Judith Nemeth jako Judita. V chmurném a symboly přeplněném díle zazářil i orchestr, jenž Fischer vedl mistrovsky, a tak jsme byli svědky velké lekce z Bartóka – ohlas byl obrovský a potlesk po zásluze neutuchající.  Hana Jarolímková

Iris Vermillion a Rozhlasový symfonický orchestr Berlín

D

Sympatická a elegantní Iris Vermillion

Marin Alsop v čele Bournemouth Symphony Orchestra a Martin Kasík

Ke koncertům, které přitahovaly pozornost soustředěněji než ty ostatní, patřilo bezesporu rovněž vystoupení nejstaršího symfonického tělesa Velké Británie Bournemouth Symphony Orchestra v čele s americkou dirigentkou Marin Alsop, o níž jsme psali v zářijovém čísle Hudebních rozhledů. I tento orchestr jsme

měli možnost slyšet v rámci festivalu dvakrát a se dvěma odlišnými programy, z nichž první (20. 9.) tvořila díla Richarda Strausse (Symfonická báseň Don Juan, op. 20), Fryderyka Chopina (Koncert pro klavír a orchestr č. 2 f moll, op. 21) a Sergeje Rachmaninova (Symfonické tance, op. 45). Pro Strausse i Rachmaninova, mistry bohatých zvukových palet, je typické velké obsaFoto Pavel Horník

ruhým zahraničním tělesem (nepočítáme-li Hudební a taneční soubor Rajkó), které vystoupilo na letošním Pražském podzimu, se stal Rozhlasový symfonický orchestr Berlín řízený našemu publiku již z loňského ročníku festivalu známým Markem Janowskim. Posluchačům se představil na dvou večerech 17. a 18. 9., jež nabídly dva různé programy i dva různé sólisty: klavíristu Alexandera Toradzeho a mezzosopranistku Iris Vermillion. Oproti sobotnímu večeru, na němž byla Dvořákova síň plná, se však v neděli v Rudolfinu příliš návštěvníků, bohužel, nesešlo. A přitom si Berlínští symfonikové připravili velice atraktivní program (Bakchanále z Wagnerova Tannhäusera, Mahlerových Pět písní na slova Friedricha Rückerta a Straussovu symfonickou báseň Život hrdinův, op. 40) a během svého vystoupení potvrdili, že se jedná nejen o výborný, ale zároveň i velice svědomitě připravený orchestr. Wagnerovo Bakchanále, v němž se zaskvěly zejména vynikající žestě a kde vedle celkově promyšlené monumentální stavby zaujala i minuciózní práce v modelování jednotlivých frází, mu znělo úžasně plasticky a barevně, Strausse, ozdobeného výbornými sóly koncertního mistra, zahrál s temperamentním švihem a šťávou a v Mahlerovi prokázal, že umí i velice citlivě doprovázet. Hlavní pozornost však ale byla, samozřejmě, upřena na sólistku. Iris Vermillion vplula na jeviště v přitažlivém vínovém korzetu, přes nějž měla přehozený modrý mušelínový šál a který doplňovala zeleno-fialová sukně, a tak navodila atmosféru příjemného estetického zážitku ještě před samotným začátkem svého vystoupení. Ani během umělecké kreace však mezzosopranistka nezklamala. Vládne velice příjemným, technicky dobře ovládaným temně zabarveným hlasem, jenž Mahlerovu opusu dodal nejen na zvukové kráse, ale i na opravdové přesvědčivosti. Snad kdyby o něco intenzivněji dokázala Vermillion výrazově rozlišiti charakter jednotlivých písní, účinek mohl být ještě působivější. Nicméně jednalo se o velice zdařilý večer, na němž se orchestr i sólistka představily v tom nejlepším světle.

O příjemné osvěžení se rovněž zasloužila dirigentka Marin Alsop.

F E S T I V A L Y , zení orchestru a časté používání nástrojů, jež většinou v partiturách skladatelů vážné hudby chybí. Ani tentokrát jsme o nic takového nebyli ochuzeni, a tak jsme např. v Rachmaninovových Symfonických tancích, trvajících asi 35 minut, mohli vedle skvěle provedeného sólového partu koncertního mistra obdivovat i krásné sólo saxofonu, které mnoha barvami hýřícímu dílu dodalo ještě působivější kouzlo i atmosféru. Až na ne vždy zcela přesné nástupy se orchestr, který navštívil naši zemi zatím pouze jedinkrát – a to před dlouhými čtyřiceti lety – tentokrát představil jako vysoce profesionální těleso, sestavené ze samých výborných hráčů. Marin Alsop, která v počátcích své kariéry studovala soukromě i u Leonarda Bernsteina, mu vládne zcela suverénně a to s okamžitou odezvou na každé své byť sebenepatrnější gesto. Je přesná, dokonale seznámená s partiturou díla, které diriguje a na sto procent ví, co od jednotlivých členů orchestru chce. Obě kompozice se tak vedle propracovanosti detailů vyznačovaly obrovským tahem, rytmickou pregnancí a nevšední výrazovou bohatostí. Samozřejmě, že jako správní patrioti jsme však čekali zejména na vystoupení našeho již i v zahraničí proslulého klavíristy, Martina Kasíka, který si navíc připravil jedno z nejoblíbenějších děl klavírní literatury, Chopinův Druhý klavírní koncert. A opravdu bylo co poslouchat! Kasík je mistr perfekce, jeho hra je přesná, výrazově bohatá, dokonale frázovaná i zvukově kultivovaná. Je prostě znát, kdo je jeho učitelem. I když on sám jde již zcela svou vlastní cestou, důraz na krásu tónu, pověstnou ve hře jeho profesora Ivana Klánského, nezapře, a to je dobře.

Přes velký aplaus spíše zklamání Sopranistka Galina Gorčakovová, kterou jsme měli možnost uvítat na pódiu Dvořákovy síně společně s barytonistou Vladimírem Chmelem 26. 9., u nás nezpívala poprvé. Při minulém vystoupení přede dvěma lety, kdy se v rámci Pražského podzimu představila v písňovém repertoáru ruských autorů, všechny okouzlila, a tak byl tento koncert rovněž považován za výjimečný. Oba sólisty doprovázel Symfonický orchestr Ruska v čele s Pavlem Sorokinem a na programu se skvěla jména samých známých operních skladatelů, Pietra Mascagniho, z jehož tvůrčí dílny tu zaznělo Intermezzo sinfonico, áie Santuzzy a duet Alfia a Santuzzy ze Sedláka kavalíra, Giuseppe Verdiho, který k večeru přispěl árií markýze Posy a árií Alžběty z Dona Carlose, árií Aidy a duetem Aidy a Amonasra z Aidy, předehrou ke 3. jednání La traviaty a árií Macbetha z jeho stejnojmenné opery Macbeth Ruggiera Leoncavalla, z jehož díla se vybrala árie Neddy a Intermezzo z Komediantů a Giaco-

ma Pucciniho, který tu byl tentokrát zastoupen pouze jedinou ukázkou, a sice árií Čo-Čo San z Madama Butterfly. Vše tedy naznačovalo, že si z koncertu odneseme skvělé zážitky, nicméně tak úplně se to nestalo. Hlas Galiny Gorčakovové působil unaveně, výšky nebyly zdaleka třpytivé jako přede dvěma lety a ani výrazově mě pěvkyně tentokrát nikterak nepřesvědčila. Vladimíru Chmelovi se sice dařilo o něco lépe, ale i ten dokáže mnohdy podat výkon daleko suverénnější. I u něho jsem měla dojem jakési únavy, kdy jeho jindy tak lahodný baryton postrádal onu pověstnou jiskru a měkkost. Nikterak ale oběma sólistům nepomohl ani doprovázející Symfonický orchestr Ruska, jehož hru, která navíc pěvce překrývala, provázela řada nemalých nepřesností. Většina posluchačů však byla spokojena, a tak došlo i na přídavek, duet Leonory a Luna „Udiste?“ z Verdiho Trubadúra.

A rovněž něco z exotismu země Mayů a Aztéků

Každý ročník Pražského podzimu je obohacován i nějakým dramaturgickým bonbónkem, vonícím exotismem. Letos připadla tato úloha Filharmonickému orchestru Mexico City, který přijel se svým šéfdirigentem Enriquem Barriosem, jehož si mnozí z nás budou možná pamatovat ze Státní opery Praha, kde v roce 1992 nastudoval Verdiho La traviatu. Program prvního večera (28. 9.), označený podtitulem Život jako tanec, přinesl taneční kompozice latinskoamerických, jednoho španělského a českých skladatelů, a tak jsme měli možnost porovnávat jejich odlišný styl i provedení. Kromě Brazilce Heitora Villa-Lobose, z jehož díla zazněl pozoruhodný Tanec moskytů, Španěla Pedra M. Márqueze, reprezentovaného zde Tancem č. 2 a Argentinců Alberta Ginastery a Astora Piazzolly, kteří se na večeru prezentovali kompozicemi Estancía a Tangazo, jsme měli možnost seznámit se i s dvojicí mexických skladatelů, José Pablo Moncayem a Silvestre Revueltasem. Od Moncaya zaznělo oblíbené Huapango s výbornými sóly žesťů a dřevěných dechových nástrojů, z Revueltasovy tvorby si orchestr v čele s vynikajícím tubistou skvěle připravil dílo Sensemayá, což byla původně kantáta na text afro-kubánského básníka Nicoláse Guilléna, líčící dramatický boj s obřím tropickým hadem – tedy skladba plná zvukových barev a fascinujících rytmů, které si naše posluchače evidentně zcela podmanily. Obě díla samozřejmě patří ke kmenovému repertoáru tělesa, které je tak předvedlo s bravurou a temperamentem těmto národům vlastním. Pozornost na sebe přitom poutala zejména tympánistka, která při hře téměř tančila, a tak dodávala celému vystoupení

9

K O N C E R T Y

sympatických Mexičanů (jejichž šéfdirigent studující kdysi např. i u takových osobností jako Sergiu Celibidache či Riccardo Muti, se s posluchači dokonce přivítal v češtině) ten správný punc latinskoamerické spontaneity. Kupodivu ukázky z taneční tvorby českých skladatelů, trojice tanců ze Smetanovy Prodané nevěsty (Polka, Furiant, Skočná), Starodávný z Janáčkových Lašských tanců a Slovanský tanec č. 1 C dur, op. 46/1 Antonína Dvořáka, nebyly pouze milým gestem od našich hostů, ale i velice zajímavým příspěvkem, který bezpochyby dostál i požadavkům vysoce umělecké interpretační kvality. U některých tanců, jako např. u Smetanovy Polky z Prodané nevěsty, bychom mohli sice např. polemizovat s možná až příliš usedlým tempem, které Barrios zvolil, ale i to mi bylo milejší, než tempa předváděná v interpretacích děl Smetany a Dvořáka většinou světových zahraničních orchestrů, jež svou přemrštěností nemají s duchem jejich tvorby již vůbec nic společného. Filharmonický orchestr Mexico City má společně s Enriquem Barriosem evidentně pro českou hudbu cit, a tak zejména ostatní Smetanovy skladby a Dvořák zazněly velice procítěně, barevně a s takovou dávkou „českosti“, pokud se to tak dá říci, až se mi nechtělo věřit, že nehraje český orchestr. Ovace byly také více než bouřlivé, celý sál skandoval ve stoje, a tak neúnavný Barrios mluvil a přidával a mluvil a přidával: Ferreru (Danzones de Agustín Lara), Abreu (Cana Brava), Janáčka (Lašský tanec č. 3 Dymák)…  Petr Veber

Česká filharmonie a Sharon Kam

P

rvní z letošních dvou účinkování České filharmonie na Pražském podzimu (15. 9.) nepoznamenal jedinečností ani tak jeho dirigent, mladý Španěl Josep Caballé-Domenech, jako spíše – přesně podle očekávání – klarinetistka Sharon Kam. Její nástroj dýchá jako živá bytost a ona s ním. Koncert č. 1 Carla Marii von Webera byl v sólovém partu plný těch nejjemnějších představitelných nuancí, interpretka si s hudbou doslova pohrávala (a to nejen téměř tanečními pohyby „pro oko posluchače“, ale skutečně vnitřně, až hmatatelně), a dala tak vyniknout nejen virtuozitě, duchaplnosti a poetičnosti, ale i onomu specifickému a zvláštnímu náladovému světu raného romanismu. O doprovodu, stejně jako o předchozí předehře k Wagnerovu Tannhäuserovi, lze hovořit spíše z hlediska celkového pocitu, v němž přes zjevnou spolehlivost a zvukovou noblesu probleskuje stín těžkopádnosti. Dirigent večera je profesionálem s jasným a rozhodným gestem a violoncellista Matthew

K O N C E R T Y Foto Pavel Horník

F E S T I V A L Y ,

Jako pokaždé sklidila Sharon Kam neutuchající ovace. Barley osobitě vyprofilovaným sólistou, přesto jejich společné úsilí učinit ze Straussových variací Don Quijote nezapomenutelný počin, vyšlo přes mnohá pěkná místa jen z menší zčásti. Skladba, epizodicky stavěná, nedržela totiž dostatečně přesvědčivě pohromadě.

Královská filharmonie z Liverpoolu a Gerard Schwarz

Královská liverpoolská filharmonie se představila (1. 10.) zejména díky Holstovým Planetám v tom nejlepším světle. Partituru předestřel šéfdirigent Gerard Schwarz jako skvělé moderní dílo, které se dá zahrát s obrovskou chutí, hráče inspiruje a může posluchače opravdu nadchnout. Planetou Mars (válečným poslem) vpadá autor – a učinili tak i tito interpreti – přímo doprostřed věci, bez velkých úvodů, pokračuje bez oddechu a tvrdě kupředu až k disonantnímu konci. Venuše je kontrastní, impresivní, tišší, ale nebyl to žádný laciný romantismus. Merkur je jen epizodou, možná mohl mít ještě o něco větší jiskru. Jupiter je nejkrásnější částí suity – zpěvný až hymnický, pozitivně radostný; vyšel úžasně. Saturn (zvěstovatel stáří), zeširoka a zvolna gradovaný, po naléhavém vrcholu se ztrácející, byl studií závažnosti. Uran – kouzelník, proměnlivý, s výrazným hudebním tématem, vršený až k ohlušujícímu výkřiku, pod nímž už je připraveno překvapivé, maximálním možným způsobem kontrastující pianissimo, byl kabinetní ukázkou orchestrální virtuozity. Mystický Neptun, ozývající se z dálek vesmíru tajemnými tóny a ženskými hlasy, zapůsobil dokonalým

zvukovým vyvážením i velmi zdařile zapojeným sborem Pražští pěvci (sbormistr Stanislav Meitr) závěrečné dlouhé vzdalování v té chvíli už jen samotných vokálů až do úplného ticha bylo velice sugestivní. Holstovy Planety byly jedním z jasných vrcholů festivalu. To, že liverpoolští dovedou hrát přesně, perfektně jako jeden, ukázněně i s plným nasazením, ukázali ovšem nejen ve vzorových Planetách, ale také v úvodu večera při pompézním Elgarově aranžmá Bachovy varhanní Fantazie a fugy c moll a pak rovněž v přídavku: ve skvěle, skutečně nevídaně kompaktně a virtuózně zahraném Korunovačním pochodu Williama Waltona. Aby ne: populární a strhující symfonická čísla, evokující atmosféru uvolněných večerů Last Night of the Proms, patří k britskému hudebnímu světu snad nejtypičtěji. Jen doprovod Griegova Klavírního koncertu a moll měl ten večer víc tvrdosti a zbytečné hlasitosti, než by bylo nutné. Podobné patetické pojetí ovšem od počátku uplatňovala i sólistka, velmi dobře disponovaná polská pianistka Ewa Kupiec, takže není třeba příliš něco vyčítat orchestru a dirigentu Schwarzovi.  Miloš Pokora

Alexander Toradze a Berlínský rozhlasový symfonický orchestr

B

erlínský rozhlasový symfonický orchestr se pyšní nejen dvaaosmdesátiletou tradicí a tím, že u jeho pultu stály největší

10

dirigentské legendy, nýbrž i tím, že v novodobé historii s ním prováděly svá díla takové osobnosti jako Hindemith, Honegger, Milhaud nebo Prokofjev. Navíc se na Pražském podzimu (17. 9.) objevil (byť pouze v klasicistním obsazení) s renomovaným ruským pianistou Alexanderem Toradzem a se svým šéfdirigentem Markem Janowskim, který se dobře uvedl na Pražském podzimu loni, takže jsme se měli na co těšit. Co se týče orchestrálních čísel programu, splnil tento mladě obsazený orchestr očekávání hlavně ve dvou momentech – v oblasti orchestrálního zvuku (skvěle disponované a kompaktní smyčce) a sympatickém herním nasazení, i když k vlastnímu pojetí jednotlivých skladeb bychom mohli vznést drobné výhrady. Beethovenovu orchestrální předehru Egmont modeloval Janowski v rozváženém tempovém plánu s přesvědčivě vystiženými přechodovými partiemi, ale v celkovém pohledu poněkud ztěžkle, s potlačeným vnitřním dramatickým nervem a oním pravým extatickým vytržením, které pociťujeme ve vrcholných interpretacích u každých beethovenovských gradací. Při pohledu na celkový tempově-dynamický plán vyzněla trochu rozporně i Beethovenova Čtvrtá. Allegro vivace vstupní věty bylo vystiženo přesvědčivě, ale sugestivně volně modelovanou introdukci prostupovala příliš vyumělkovaná pianissima, finále „pádilo“ víc, než si mohl orchestr, jemuž záleží na herní čistotě, dovolit (je zajímavé, že k podobným efektům se Janowski s orchestrem z Monte Carla uchýlil i vloni v Dvořákově Novosvětské). Po zvukové stránce zněl ovšem tento Beethoven Berlínským rozhlasovým symfonikům plnokrevně. Nápadně inspirovaně si Janowski, coby mistr tempových zvratů vystihující každý sólistův záchvěv, počínal v Prokofjevově 3. klavírním koncertu. Však bylo také čím se inspirovat. Toradze totiž s jedinečným kouzlem vystihoval nejen rytmickou extatičnost této hudby, ale ve vzácné rovnováze také její druhý pól, takže jsme díky jeho mazlení se s tempy, filigránským tónovým kouzlením a krajně subtilní dynamikou s úžasem objevovali i ona místa, které prozrazují Prokofjevovu návaznost na ruskou romantickou školu a které v jiných interpretacích v sousedství drsně motorických partií téměř zanikají.

Basilejský komorní orchestr a Christopher Hogwood

Basilejský komorní orchestr, který se na Pražském podzimu (19. 9.) představil s Christopherem Hogwoodem, svým názvem možná u většiny návštěvníků evokoval slavný ansámbl Sacherovy éry. Není tomu tak, jde o velmi mladé těleso (založené ze studentů konzervatoří až roku 1984), které má k úrovni, jakou představuje například Pražská komorní filharmonie, velmi

F E S T I V A L Y , daleko. Navíc, jako by se pod Hogwoodovým vedením, orientovaným na historicky poučenou interpretaci, ještě hledalo a zůstávalo trochu pozadu jak po technické, tak hlavně po zvukové stránce, k čemuž možná přispěly enormní nároky vyplývající z variabilně voleného, dosud nedostatečně vžitého a v určitých okamžicích i hybridně působícího instrumentáře. Prokofjevově Klasické symfonii vtiskli Basilejští přesvědčivý výraz i tah, ale nikoli už zvuk, jako by tato složka zůstávala u Hogwooda až v jakémsi druhém plánu. Podobně bychom mohli hovořit o podání Mozartovy Jupiterské symfonie, imponujícím obrovským nasazením (jaký kontrast proti jen mechanicky odehrané Koncertantní symfonii B dur), ale ve vypjatých partiích zvukově slité a barevně málo prokrvené.

Skvělý Maxim Fedotov O jednu až dvě generace starší členskou základnou než Basilejský komorní orchestr se vyznačuje teprve v roce 1991 vzniklý Symfonický orchestr Ruska, o němž jsme se v medailónku dozvěděli, že mezi jeho hráči je dokonce dvanáct laureátů mezinárodních soutěží. Jak ukázal jeho první festivalový večer (25. 9.) pod taktovkou Pavla Sorokina, chybí mu však do vrcholné úrovně větší soustředění k detailu – vynikající smyčce spolu se spolehlivě hrajícími dechy sice vytvářejí velký a nosný zvuk, hudba jako by se však povětšinou odvíjela ve stereotypním pohybu i dynamickém plánu. Nejvíce to postihlo na úvod zařazenou Glinkovu Jotu aragonesa, z jejíhož podání se ztratilo především hodně z barevného kouzla. Zato na závěr zařazenou suitu z Prokofjevovy opery Vojna a mír jsme byli ruským hostům vděčni – jednak za to, že prosadili neprávem opomíjené repertoárové číslo, jednak, že se na tento počin (Sorokin má cit pro operní dramatismus) skutečně detailně připravili. Ozdobou večera byla obě koncertantní čísla programu. Vynikající slovenský trumpetista Juraj Bartoš, pověstný také svými výlety do světa jazzu, provedl se suverénní jistotou Arutjunjanův Trubkový koncert, představující sice hudbu, která, jak to u tohoto nástrojového žánru skladatele svádí, vyznívá trochu vnějškově, ale na níž, pokud se jí dostane vynikajícího provedení, vždy poznáme, jak mistrovsky je stylizována. Za největší zážitek večera jsme ovšem vděčili Maximu Fedotovovi, houslistovi démonického zjevu, velmistru v rozvíjení myšlenky (sugestivní odsazování, začínání z krajního pianissima), jenž umí (o jeho svrchované technice je nadbytečné se zmiňovat) se svým tónem v emocionálním přetlaku tak kouzelně balancovat na okraji únosných glissandových skluzů, a přitom každým taktem slouží onomu pravému, ryzímu výrazu. Čajkovského Houslový koncert měl v podání Fedotova a inspirovaně

spolupracujícího orchestru rozměry symfonie: vstupní věta rozbolavěle niterná i nervně dramatická báseň, Canzonetta nádherně odlehčená a finále doslova démonické. Velký výkon, na který se nezapomíná.

A Liverpool podruhé, tentokrát s Dvořákovou Šestou

Výhradně česky sestaveným programem, v němž by ale labužník uvítal spíš nějakou písňověorchestrální kreaci než hned tři operní árie za sebou, se představila Královská filharmonie z Liverpoolu, těleso, které jsme na festivalu 2. 10. uvítali již podruhé a jak jsem se přesvědčil, dospělo v posledních letech mezi absolutní evropskou orchestrální špičku. Imponovalo, jak přirozeně lehce (hranice mezi kulturami zmizely) se pod taktovkou koncepčně vyzrálého Gerarda Schwarze vciťovalo do Janáčka, Dvořáka i Smetany. Talichovu suitu z Janáčkovy opery Příhody Lišky Bystroušky rozkrývali Liverpoolští do všech nuancí (nádherně lyrizující zvuk smyčců, mistrovské přecházení mezi dlouhými tóny a ježatými ostinaty) a s obdivuhodným citem pro výmluvnost jednotlivých hlasů. Stejně detailně, citlivě a s nemalým osobnostním vkladem v podobě nápadně vláčné zvukovosti si počínali hosté v operních áriích z Janáčkovy Její pastorkyně, Dvořákovy Rusalky a Smetanovy Prodané nevěsty ve spolupráci se sopranistkou Jitkou Svobodovou, i když k ideálnější zvukové výslednici bychom od sopranistčina vzorně čistého zpěvu mohli na mnoha místech očekávat přece jenom znatelnější vcítění a dramatický nerv. Lahůdkou bylo poslouchat v podání Liverpoolských Dvořákovu Šestou. Vzpomněl jsem si na ideální interpretaci Neumannovu. Tentokrát zněla možná méně noblesněji (zvláště v 1. větě v ní bylo více majestátu – Angličané se nezapřou), ale překvapivě měkce zpívala (cella, horny), dráždila furiantskou zvukovostí (Scherzo) a hlavně báječně gradovala. Takto vypointované finále už jsme dlouho neslyšeli.  Michal Matzner

Nejen klavírní koncert b moll napsal P. I. Čajkovskij Tak jako už řada minulých ročníků, i letošní Pražský podzim se mohl pochlubit řadou vydařených koncertů. Páteční večer 23. září patřil dvěma nepříliš často uváděným pracím z pera ruských autorů. Protože vstupní takty prvního (b moll) ze tří klavírních koncertů Petra Iljiče Čajkovského zná asi každý, uvedení Druhého klavírního koncertu G dur, opus 44 lze chápat jako jednoznačný přínos. Přestože se jedná o místy až příliš formálně rozvláčné a „patetické“ dílo, pro celkový obraz

11

K O N C E R T Y

o tomto skladateli je minimálně dobré o něm vědět. Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál pod taktovkou Vladimira Věrbitského přesně, co se týče samotného dirigenta osobně bych dal vzhledem ke zmíněné „mnohomluvnosti“ tohoto Čajkovského koncertu přednost Válkově energickým tempům. Alexander Gindin vydal ovšem za klavírem bravurní výkon. Druhá půle večera patřila Suitě na motivy Bizetovy opery Carmen, jejímž autorem byl ruský skladatel Rodion Ščedrin (1932). Zde bylo zřetelně vidět, že muzikanti v orchestru hráli s opravdovou chutí (což zcela logicky není u profesionálů samozřejmostí, a když se to podaří, znamená to velké plus!), a tak byl výsledný obraz skutečně fantastický. I když se v obou případech jednalo o hudební tvorbu hraničící s vyšším populárem, mohl si i pravidelný návštěvník pražských koncertních síní (zvlášť když se jednalo o ne běžně provozované věci) odnést vedle radosti i vítané rozšíření hudebních obzorů.

Pocta Mozartovi Koncertní program následujícího dne (24. 9.) nesl přízvisko Pocta Mozartovi. Ředitel i dramaturg Pražského podzimu Pavel Špiroch v něm opět prokázal svůj vkus co do výběru výborných zpěvaček. V první části koncertu se v Mozartových áriích skvěle prezentovala naše altistka Pavla Vykopalová i francouzská sopranistka Nathalie Gaudefroy. Vrcholem večera byly Vesperae solennes de confessore C dur, KV 339. Vedle dobrého výkonu Pražského komorního orchestru a Pražského komorního sboru (sbormistr Jaroslav Brych), a obou vynikajících mladých zpěvaček jsme mohli slyšet i tenoristu Tomáše Černého a basistu Jiřího Sulženka. Bohužel toto jejich provedení Nešpor opět poukázalo na krizi českých mužských hlasů. Pražský podzim letos nabídl řadu dramaturgicky velice dobře vystavěných akcí, které posluchače především obohatily o netradiční repertoárový pohled. I orchestry, ačkoliv se pokaždé nejednalo přímo o tělesa světových renomé, vesměs reprezentovaly velice slušný standard. Dá se tedy říci, že se jednalo o velice kvalitní ročník, a popřát festivalu, aby v něm nedospěl ke svému kulminačnímu bodu, ale i nadále obohacoval začátek pražské hudební sezony.  Julius Hůlek

Tzimon Barto, Lawrence Foster a Orchestre de Bretagne

V

skutku zajímavé, pozoruhodné srovnání nabízely koncerty dvou zahraničních symfonických orchestrů v závěrečné, vrcholné fázi festivalu. Oba doslova hýřily roman-

K O N C E R T Y

tickou hudbou, navíc kořeněnou exotickými rytmy a barvami. Orchestr Bretaně – Orchestre de Bretagne – se předvedl v početně relativně redukovanějším obsazení (27. 9.). V jeho čele stanul Lawrence Foster, Američan, kterého předcházela pověst dirigenta úspěšně působícího hlavně v Evropě. Dramaturgie koncertu spočívala na skladbách dvou autorů – Georgese Bizeta a Camille Saint-Saënse. V úvodní Bizetově Dívce z Perthu, cikánském tanci, baletní vložce z autorovy stejnojmenné opery, jsme mohli mít dojem, jako by si dechy se smyčci trochu nerozuměly co do poměru zvukových proporcí. Zcela jiné dění nastalo v následujícím Koncertu pro klavír a orchestr č. 2 g moll, op. 22 Camilla Saint-Saënse, jenž rozhodně nepatří k protagonistům nových stylových proudů, nicméně dotyčný koncert je nejhranější z jeho pěti skladeb tohoto druhu a je plný strhujícího dění a navíc kompozičně bravurně zvládnutý. Sólový part byl svěřen Tzimonu Bartoovi, mladému osobitému interpretu amerického původu, nadanému – zcela v intencích předvedeného díla – výrazově bouřlivým, temperamentním patosem. Svůj part zvládl zejména po technické stránce obdivuhodně, tam, kde to šlo, ukázal i lyrickou tvář svého projevu. Oproti obecně převažující prezentaci koncertantního díla s orchestrem zpaměti před přestávkou hrál z not, v jedné chvíli špatně obrátil, ovšem výpadek byl jen vteřinový a nikoliv rušivý. Z not dával i přídavek, Janáčkovu Frýdeckou Pannu Mariu z cyklu Po zarostlém chodníčku, jejíž ztišenou tklivostí zapůsobil a publiku se skutečně zavděčil. Bizet i Saint-Saëns zazněli i po přestávce ve stejném pořadí. Šestidílný suitový výběr z Bizetovy opery Carmen přinesl ty nejznámější a nejefektnější melodie. Tady je na místě zmínit příkladnou vyváženost mezi pečlivou přípravou a výslednou spontaneitou, bezpečně zvládnutou jak orchestrem hrajícím s evidentním entusiasmem, tak pozorným dirigentem, který se s plnou určitostí projevil už v předchozím koncertu. To všechno je potřeba „podtrženě“ zdůraznit i v případě závěrečné Saint Saënsovy Symfonie č. 2 a moll, op. 55, která se tak v proporčně přesvědčivé vyváženosti i odlišnosti jednotlivých vět stala přirozeným a skutečným vrcholem večera.

A ještě jednou Mexičané Hispánská tematika s exotizující příchutí cele ovládla program početně obsazeného Filharmonického orchestru Mexico City (29. 9.), řízeného všestranným mexickým dirigentem Enriquem Barriosem, uplatňujícím se i na poli opery, s bohatými zkušenostmi získanými zejména v Mexiku a USA. Zmíněná tematika přímo zazářila v první polovině programu – suitou č. 2 Třírohý klobouk Manuela de Fally, Španělskou rapsodií

Foto Pavel Horník

F E S T I V A L Y ,

Charismatický Enrique Barrios vedl svůj orchestr s pravým mexickým šarmem. Maurice Ravela a Španělským capricciem, Op. 34 Nikolaje Rimského-Korsakova. Barrios svým elektrizujícím šarmem zaujal publikum doslova od prvních taktů první skladby. Svěřený orchestr bezpečně vede pevnou rukou, s nadhledem a gestikulací sice na hranici teatrální okázalosti, avšak plně funkční. Zvukové spektrum orchestrální hry bylo hutné a zároveň vzdušné, intonačně i rytmicky přesné a také agogicky tvárné. Obě hlavní orchestrální sekce na sebe upozornily povýtce pozitivně, dirigent při děkování právem vyzvedl individuální i kolektivní výkony dechů, smyčce se vyznačovaly pružnou tvárností, kromě jiného nebylo možno přeslechnout kvality kontrabasů. Po přestávce zazněla Sinfonia India – Symfonie č. 2 Carlose Cháveze, zakladatele novodobé mexické hudební kultury, skladba sice jednovětá, avšak zřetelně členěná, přehledná, s individualizovanými dílčími plochami. Také následující kompozice – La noche de las Mayas, filmová hudba – Mexičana Silvestra Revueltase zaujala hojným užitím „indiánských“ prvků, ať už melodicko-rytmických nebo témbrových. Zde také kromě určující motoričnosti přece jen patrněji upoutal kompoziční plán, včetně efektu zdržované či oddalované gradace. K orchestrální sekci bicích nástrojů se tu přidružil středoevropský soubor bicích nástrojů Dama Dama zabývající se moderní a experimentální tvorbou. Nadšení publika i skvělý výkon orchestru vystupňovaly čtyři (!) orchestrální přídavky, vesměs latinsko-americké provenience. 

12

Vladimír Říha

Schiffův skvostný Dvořák na závěr

L

epší zakončení si festival nemohl představovat – nabitý sál Rudolfina aplaudoval České filharmonii, která se při svém druhém vystoupení v rámci Pražského podzimu řízeném Izraelcem Eliahu Inbalem představila v neděli 2. 10. v oslnivé formě.Hlavní hvězdou večera byl ale německý violoncellista, u nás dobře známý Heinrich Schiff. Pokud nedávno jako hrající dirigent ve Smetanově síni příliš nenadchl, pak jeho výkon ve Dvořákově cellovém koncertu h moll lze označit za vrchol festivalu. Podání tolikrát hrané a slyšené skladby bylo i díky České filharmonii velkým svátkem. Ušlechtilost Schiffova tónu a výrazu ve spojení s hráčskou brilancí i vroucností téměř slovanskou zanechala obrovský dojem stejně jako výkon orchestru, zmiňme za všechny jen klarinetistu Tomáše Kopáčka. Eliahu se ukázal jako dirigent se smyslem pro českou klasiku, což prokázal již úvodní Fibichovou předehrou k Noci na Karlštejně. Druhá polovina koncertu patřila cele Richardu Straussovi a jeho monumentální Alpské symfonii. Velká sestava orchestru s devíti žesti i u varhan (v úvodu) a s celým mohutným aparátem (kravské zvonce, stroj na vítr atd.) možná trochu odvedla pozornost směrem ke zvukovým kouzlům než k dirigentově koncepci, ale určitě byla efektní tečkou za celým festivalem. 

F E S T I V A L Y ,

 P R A H A , K O S T E L S V. Š I M O N A A M E T O D Ě J E , K O S T E L S V. J A N A

K O N C E R T Y

A J U D Y, K A T E D R Á L N Í C H R Á M S V. C Y R I L A N E P O M U C K É H O , Č E R N Í N S K Ý PA L Á C

Svatováclavské slavnosti Foto Jiří Skupien

Svatý Václav u Šimona a Judy Michal Matzner

V

rámci čtrnáctého ročníku mezinárodního festivalu duchovního umění Svatováclavské slavnosti se 15. září, tedy v den jeho zahájení, konal velice pozoruhodný a všestranně přínosný koncert. V duchovní atmosféře barokního kostela Šimona a Judy pod názvem Velcí čeští jubilanti zazněla velká díla tří duchovních autorů. Varhanní skladby Johanna Kaspara Ferdinanda (Preludium c moll, Preludium d moll, Preludium Phrygrisch) tvořily kontrast ke třem sborovým Responsoriím Jana Dismase Zelenky. Tento dramaturgicky dobrý počin umocnil požitek z duchovní hudby obou autorů – Pražský komorní sbor podal velmi pěkný výkon. Ačkoliv některé nástupy nebyly úplně přesné, celkové vyznění skladby bylo působivé. Druhá, hlavní část večera patřila Velkému latinskému oratoriu na svátek Panny Marie Sedmibolesté Stabat Mater českého klasického mistra Jakuba Šimona Jana Ryby. Muzikanti na tuto skladbu přešli z kůru, kde předtím zpívali Responsoria, do orchestřiště v presbytáři. To, že se celý koncert odbýval bez pauzy, jistě působilo na kontemplativnější vyznění celého projektu. Na druhé straně by však pořadatelé neměli zapomínat na posluchače. Jeho míra pozornosti je omezená, a také je třeba brát ohled na skutečnost, že řada lidí chodí na koncerty – ať už chceme nebo ne – také ze společenských důvodů. Uvedení umělecky i produkčně náročné skladby, jakou je Stabat Mater Jakuba Jana Ryby, se jeví jako jednoznačně pozitivní čin. Dílo tohoto mistra je, bohužel, v očích hudební veřejnosti omezováno pouze na slavnou „Rybovku“, a tak každá Rybova nová věc rozšiřuje hudební obzory. Vedle vynikajícího Jaroslava Březiny podaly znamenité výkony i Veronika Hajnová a Ludmila Vernerová. Hudebníci Ensemble Inégal hráli na původní nástroje také výborně. Sporná byla pouze dirigentská role v podání Adama Viktory. Už v Zelenkových Reponsoriích jeho nástupy budily řadu otazníků. Stabat Mater Jakuba Jana Ryby sice pod jeho vedením zaznělo v dobře promyšleném celku, řada míst však dávala tušit, že Adam Viktora je více organizačním, než dirigentským lídrem ansámblu. Jistě se jednalo o dílo náročné a věříme, že mladý varhaník

Svatováclavské slavnosti zahájil program, věnovaný dvěma letošním jubilantům, J. D. Zelenkovi a J. J. Rybovi, v jehož Stabat Mater, řízené Adamem Viktorou (na fotografii vpravo) vystoupili jako sólisté zleva: Jaroslav Březina, Ludmila Vernerová, Veronika Hajnová a Vladimír Chmelo. tento koncert pojal jako jednu z důležitých lekcí ve svém uměleckém zrání, lze se však domnívat, že v současné době máme na poli staré hudby v Čechách celou řadu větších osobností. Tento nedostatek ale nezabránil tomu, aby koncert v kostele Šimona a Judy byl v intencích letos ve svém programu velice trefně vedených Svatováclavských slavností nejenom záležitostí hudební, ale rovněž – a možná především záležitostí duchovní. 

Pravoslavná tradice v hudbě Míla Smetáčková

P

ravidelní návštěvníci Svatováclavských slavností si již těžko dovedou představit program bez koncertu pravoslavné duchovní hudby v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ul. v Praze 1. Slyšeli jsme tu v minulých letech mnohé, více či méně vy-

13

nikající výkony, ale tentokrát jsme byli opravdu příjemně překvapeni skvělým ukrajinským smíšeným sborem Oreya ze Žitomiru. Zárukou kvality byl u nás dobře známý sbormistr Alexander Vacek, který několik let pracoval se sborem Masarykovy univerzity v Brně Gaudeamus. Většinou velmi mladé a průzračně čisté hlasy sboru se v bohatém programu od nejstarších mistrů přes Rachmaninova a Balakireva až po Arvo Pärta uplatňovaly v nepřeberném zvukovém i dynamickém bohatství. Obvyklý a osvědčený Vackův „trik“ přeskupovat sbor v jednotlivých skladbách do nejrůznějších formací dociluje stále nečekané zvukové a výrazové proměnlivosti a tím i překvapivých efektů. Mimořádně kultivované hlasy, mezi nimiž má každý svou vlastní jedinečnou úlohu, splývají v naprosto jednotný celek, kde konce frází v pavučinových pianissimech doslova berou posluchačům dech. Z několika přídavků stojí ovšem za zmínku jen první a to část z velmi originálního diptychu Stvoření

K O N C E R T Y Foto Jiří Skupien

F E S T I V A L Y ,

Co nového na Pražské konzervatoři? Eduard Douša

V

kontextu se státní maturitou se nově rozbíhá od 2. ročníku předmět Informační a komunikační technologie. Ve smyslu nového školského zákona získávají absolventi konzervatoře ve vyšším odborném studiu titul DiS (diplomovaný specialista – za jménem) a také pedagogickou způsobilost pro výuku na ZUŠ. Škola poskytuje i možnost studia v různých kurzech, viz webové stránky konzervatoře (www. prgcons. cz). Nová je možnost využití přípravných cvičných testů z hudební teorie a intonace, které jsou též umístěny na webu. Den otevřených dveří – byl stanoven na sobotu 5. 11. 2005 od 9, 00 hodin a talentové zkoušky proběhnou 23.–27. 1. 2006. Připomeňme dva koncerty ve spolupráci se senátem PČR 15. 11. (Symfonický orchestr) a 13. 12. (Pěvecký sbor) ve Valdštejnském paláci. Komorní orchestr vystoupí jako absolutní vítěz soutěže Concerto Bohemia 2005 19. 11. na Žofíně. Dramatické oddělení na 19. 12. připravuje premiéru slavné komedie G. Feydeaua Ťululum. Pokračovat bude cyklus koncertů Profesoři Pražské konzervatoře. Nově začne pracovat Školská rada. Členství v tomto důležitém orgánu přijaly významné osobnosti pražského politického života, primátor MUDr. Pavel Bém, jenž je předsedou školské rady a člen zastupitelstva MHMP Petr Vlasák. Důležitou iniciativu na půdě školy vyvíjí též Sdružení rodičů a přátel konzervatoře. 

O aktuálním dění ve škole, koncertech a představeních či záměrech do budoucna se budete moci nyní pravidelněji než doposud seznamovat na stránkách Hudebních rozhledů. Necháme se rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na [email protected] nebo na adresu Pražské konzervatoře či Hudebních rozhledů.

Sbormistr v Praze skvěle přijatého ukrajinského sboru Oreya, Alexander Vacek světa od Viktora Stepurka. Další úpravy Dvořáka, Rimského – Korsakova a Rossiniho dokázaly již jen bravurní technické schopnosti sboru, nicméně já osobně jsem se pokusila na ně rychle zapomenout a nesmazat si v sobě hluboký dojem z překrásného koncertu. 

Pražský filharmonický sbor s Janem Rozehnalem příliš nepřesvědčil Jan Baťa

14.

ročník mezinárodního festivalu duchovního umění opět nabídl širokou škálu žánrů sahající od gregoriánského chorálu až po spirituály. Rád bych zde věnoval pozornost dvěma posledním koncertům – Dialog v hudbě (26. 9.) a závěrečnému koncertu festivalu v předvečer slavnosti svatého Václava. Koncert s názvem Dialog v hudbě s podtitulem Vícesborová duchovní tvorba renesance a baroka sliboval mnohé. Již letmý pohled na program večera napovídal, že zazní na koncertních pódiích málo uváděné skladby. Důvod, které tyto klenoty starší hudby odsunuje na vedlejší kolej, je více než zřejmý: příliš velké nároky na provozovací aparát. Soubory specializované na starší hudbu jsou v souladu s dobovou praxí obsazeny takřka sólově a kompozice, jež vyžadují dvacet i více samostatných hlasů, pro ně představují váž-

14

ný problém. Nejinak tomu bylo i v době vzniku takovýchto skladeb, proto vždy bylo jejich provedení svým způsobem hudebním svátkem. Neznamená to však, že by dnešní publikum hudbu tohoto druhu neznalo, ba právě naopak – mnohé z kompozic, jež byly ke slyšení za vlahého zářijového večera v kostele sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech, jsou dobře známy z nahrávek renomovaných zahraničních souborů. Náročného úkolu se tentokrát zhostil Pražský filharmonický sbor pod vedením sbormistra Jana Rozehnala. Koncert otevřel kánon Deo gratias pro 36 hlasů Johannese Ockeghema (c1420– 1498), následován rovněž kánonickým čtyřiadvacetihlasým motetem Qui habitat Josquina Desprez (c1450–1521). Skladby – pravda – držely pohromadě, nicméně byla patrná nejistota, k níž vydatně přispívalo ne zcela jasné dirigentovo gesto. Podobně tomu bylo u dalších skladeb (Luca Marenzio: Jubilate Deo à 12, Giovanni Gabrieli: O Jesu mi dulcissime à 8), jež byly poznamenány rozpačitými nástupy. Naopak velmi působivé bylo osmihlasé Deutsches Magnificat Heinricha Schütze, ve kterém Jan Rozehnal plně a nápaditě využil prostorové i akustické dispozice chrámu. Závěr koncertu měl patřit slavnému motetu Spem in alium pro čtyřicet hlasů anglického skladatele Thomase Tallise, které však bylo z důvodu onemocnění některých zpěváků nahrazeno Bachovým Komm Jesu, komm. Výkon Pražského filharmonického sboru byl ten večer pouze průměrný a nedosahoval reno-

F E S T I V A L Y , obrazů Grünewaldova oltáře. Spojení hudby s projekcí nebylo užito v dramaturgii festivalu poprvé (viz roku 2004 uvedená Ebenova Okna s promítáním Chagallových obrazů). Oproti předcházejícímu projektu však byla k vidění velmi kvalitní reprodukce, jež se stala rovněž součástí programových brožur. Formát i počet plazmových obrazovek a jejich rozmístění v sále

však nebyly příliš ideální. Na druhou stranu se nabízely další možnosti práce s obrazem, než jen pouhé statické promítání. Tak zůstal dramaturgický záměr, zdá se, jen na půl cesty. Nic to však nemění na celkově velmi příjemném dojmu z programu, který ukázal, že ryzí a hluboce duchovní inspiraci lze najít i v orchestrální hudbě 20. století.  Foto Jiří Skupien

mé, jež soubor bezesporu má. Ačkoliv byla dramaturgie večera náročná, rozhodně nepřesahovala nároky kladené na profesionální soubor podobného typu. Nekompromisní průzračnost renesanční polyfonie však ukázala na rezervy, které má PFS v interpretačním přístupu k této hudbě, jež vyžaduje absolutní nasazení každého jednotlivce. Poněkud povrchně nastudované Bachovo Komm Jesu, komm v závěru koncertu, patřící mezi repertoárové kusy PFS, pak mohlo stěží navodit pocit radosti z hudby na obou stranách.

K O N C E R T Y

Další atraktivní prostor – Velký sál Černínského paláce

Závěrečný koncert festivalu byl tentokrát ryze instrumentální. Hudba zaznívala v netradičních prostorách Velkého sálu Černínského paláce, který laskavě poskytlo Ministerstvo zahraničních věcí. Sám pan ministr Cyril Svoboda byl ostatně osobně přítomen. Večer patřil Severočeské filharmonii Teplice a jejímu šéfdirigentu Charlesovi Olivieri-Munroeovi. V první části večera připomenula svatováclavskou tematiku Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, op. 35a Josefa Suka (1874–1935). Vyvrcholením koncertu a celého festivalu bylo provedení symfonie Mathis der Maler Paula Hindemitha (1895–1963), inspirované tzv. Isenheimským oltářním retabulem německého malíře Matthiase Grünewalda (1470/80–1528). Dirigent dovedl pregnantním gestem povzbudit orchestr k solidnímu výkonu, v Hindemithovi však mohla být houslová skupina rytmicky preciznější. Díky vybavení sálu bylo možné zapojit projekci jednotlivých



P R A H A ,

S T AV O V S K É

Závěr festivalu patřil Severočeské filharmonii Teplice, s níž se posluchači mohli setkat v jindy pro veřejnost uzavřených prostorách Velkého sálu Černínského paláce.

D I VA D L O

Svátek s Natalií Dessay na festivalu Struny podzimu Jitka Slavíková

P

ořadatelům letošního jubilejního ročníku festivalu Struny podzimu se podařila mimořádná věc – zorganizovat koncert velké pěvecké osobnosti, skvělé francouzské sopranistky Natalie Dessay (25. 9.), která recitály příliš v oblibě nemá; podle vlastních slov dává přednost vystupování na operním pódiu, kde ji obklopuje velký tým. Na recitálech upřednostňuje písňový repertoár, Strausse, Rachmaninova, Poulenka, Brahmse, v Praze se nicméně představila s operními áriemi italských a francouzských mistrů, které patří do jejího kmenového repertoáru. V krátké době v rozmezí čtyř měsíců měla tak Praha možnost osobního setkání se dvěma

velkými umělkyněmi téhož oboru – v květnu jsme s bezdechým úžasem obdivovali strhující Lucii di Lammermoor Ľubici Vargicové ve Státní opeře Praha, v září neméně fascinující umění Natalie Dessay. Hned od jejího prvního vstupu, půvabného bolera Madame de Ligneul Profitez de la vie z kdysi populární, dnes zapomenuté opery Françoise-Adriena Boildieua La Fête du Village Voisin (Slavnost v sousední vesnici) bylo zřejmé, že překonala dřívější zdravotní problémy s hlasivkami, o nichž v rozhovorech v tisku hovořila s naprostou otevřeností, a opět je ve svrchované formě. Její zářivý, křišťálový, úžasně pohyblivý (možná elastický by byl vhodnější výraz) hlas s naprostou jistotou zvládal bez námahy, jakoby mimoděk

15

s neuvěřitelnou samozřejmostí a nenuceností veškeré nástrahy bohatě zdobených koloraturních do hvězdných výšek stoupajících árií, ať se jednalo o Massenetovu Manon (Suis-je gentille ainsi? a gavota Obéissons, quand leur voix appelle), Thomasovu Ofélii (A vos jeux, mes amis – Partagez-vouz mes fleurs), Belliniho Giuliettu (Eccomi in lieta vesta) či Donizettiho Lucii di Lammermoor (Il dolce suono – Ah! Non giunge). Zejména obě velké scény šílených hrdinek, Ofélie a Lucie, hovořily výmluvně o hereckých dispozicích pěvkyně; její na jevišti zcela jistě nespoutaný temperament zůstal zde sice poněkud skrytý a uměřený vzhledem ke koncertnímu pódiu, i tak bylo její niterné vystižení charakteru i stavu duše obou postav strhující. Co mě navíc zejména u Lucie

K O N C E R T Y Foto Petra Hajská

F E S T I V A L Y ,

Natalie Dessay připravila pro návštěvníky Strun podzimu vskutku nevšední zážitek. 

B R N O ,

J A N Á Č K O V O

D I VA D L O ,

B E S E D N Í

očarovalo, byl sopranistčin nekonečný takřka „cirkulární“ dech. Last but not least je třeba říci, že Pražská komorní filharmonie, která se blýskla i v řadě samostatných částí, opět prokázala, jak skvělým a citlivým „doprovodným“ partnerem je vokálním (ale nejen jim) osobnostem (ono „doprovázet“ je opravdu velké umění!). Hrát pod taktovkou Michela Swierczewského ovšem musí být radost i pohoda. Umělecká i lidská symbióza mezi orchestrem, pěvkyní i dirigentem byla zjevná; ostatně Michel Swierczewski je hlavním hostujícím dirigentem PKF a rovněž s Natalií Dessay často spolupracuje. Samozřejmě ovace byly mohutné a samozřejmě Natalie Dessay přidávala a opět fascinovala jak valčíkem „Je veux vivre dans la reve“ Gounodovy Juliet, naprosto skvělým dalším valčíkem, tentokrát Pucciniho Musetty (Quando m´en vo´) a na závěr – a to už bylo zcela neuvěřitelné, kde ta drobná bytost z určitě jiné galaxie bere tolik sil – árii Delibesovy Lakmé Tu m´a donné le plus doux reve. 

D Ů M

Ohlasy Moravského podzimu Alena Borková

L

etošní mezinárodní hudební festival Moravský podzim dal podtitulem „Vox populi“ prostor širokému repertoáru. Pestrost ve volbě kompozic i interpretů měla být lákadlem pro publikum. Toto očekávání se v mnoha případech splnilo, ale ne vždy podle předpokladů organizátorů – např. odhadovaný zvýšený zájem o folklorní vystoupení Slovenského ľudového umeleckého kolektívu s tancem a dějovým scénářem byl ve skutečnosti minimální (28. 9.), zatímco specializovaný haydnovský večer vynikajícího pianisty Andráse Schiffa se stal středem zájmu (1. 10.). Přitažlivě i když ne vždy na vrcholné interpretační úrovni proběhla řada symfonická. Úvodní Brittenovo Válečné rekviem (21. 9.) nastolilo hned zpočátku vysokou úroveň posluchačské náročnosti. Slovenskou filharmonii se Slovenským filharmonickým sborem a Bratislavským dětským sborem řídil australský rodák Paul Kildea, jenž se zpočátku teprve srovnával s akustickými vlastnostmi Janáčkova divadla a s rozměrným interpretačním aparátem. Výraz postupně nabýval na přesvědčivosti a scelenosti, což nebylo jednoduché i vzhledem k přiřazovací metodou sestavené kompozici. Vynikající výkony sboru a sopranistky Lady Biriucov (která předčila australského barytonistu Leslie Johna Flanagana a angliského tenoristu Christophera Gilletta)

působivost díla prohloubily. Orchestr nebyl vždy intonačně zcela přesný. Exotickou vůní zavanulo vystoupení Filharmonie města Mexika se zkušeným Enriquem Barriosem (27. 9.). V Janáčkově divadle zazněla hudba, evokující folklor španělský i indiánský. Orchestr sytého, hutného zvuku vyšel vstříc tématu „vox populi“ odlehčeným repertoárem a vsadil především na temperament. Zatímco Falla a Rimskij-Korsakov zněli až naturalisticky drsně, Argentinec Piazzolla a Mexičané Chávez a Revueltas souzněli s mentalitou interpretů. Téměř extaticky zapůsobila 4. část ze suity z filmu Noc mayských žen s polyrytmickým pletivem bicích a původními mayskými nástroji. Také další zahraniční host – Bretaňský symfonický orchestr pod taktovkou amerického dirigenta Lawrence Fostera (30. 9.) přivezl na festival především „svou hudbu“: daň populárnosti odvedl suitami z Bizetovy Carmen a méně známé Krásky z Perthu. Také Druhá symfonie Saint-Saënsova byla pro většinu publika novinkou. Americký pianista Tzimon Barto nadřadil v Druhém koncertu téhož autora eruptivní výraz pianistické vytříbenosti (snad byl svázán i hrou z not!). Vše proběhlo v nepříznivých podmínkách hudební scény Městského divadla – suchý zvuk zveličoval sebemenší kazy. Varšavská filharmonie s dirigentem Antoni Witem (5. 10.) podpořila osmnáctiletého Lukáše Vondráčka v Čajkovského Klavírním koncertu

16

b moll. Mladý pianista již před několika lety vzbudil pozornost v mezinárodní dětské soutěži Amadeus; je stále technicky skvěle vybaven a navíc se v něm probouzí muzikant, zatím dravě temperamentního typu. Odborníci vznášeli jisté výhrady vůči některým komorním vstupům orchestru, avšak celek následující Brahmsovy mnohomluvné První symfonie by málokdo stmelil tak působivě; vyjádřil obrovský nápor skladatelovy energie, a to zejména ve čtvrté větě, v níž – podobně jako v Beethovenově Deváté symfonii – zasvitne uprostřed tragiky světlo radosti a optimistických vizí. Z Prahy přijel Symfonický orchestr Českého rozhlasu s Leošem Svárovským, jemuž byl svěřen slavnostní závěr festivalu (8. 10.). S pochopením zahrál líbeznou Dvořákovu Slovanskou rapsodii D dur a ujal se málo prováděné poemy Zvony Sergeje Rachmaninova na text Edgara Allana Poea. Zde jej doplnil sborový part, výborně nastudovaný Českým filharmonickým sborem Brno a pěvečtí sólisté, z nichž vynikl nosností hlasu i výrazovým vkladem ruský barytonista Igor Gavrilov (soprán – Taťána Teslia, tenor – Richard Samek). Interpretace Janáčkovy Sinfonietty zklamala; přes úsilí dirigenta ztratila mnoho ze své zpěvnosti, navíc narušena kazy v žesťové sekci. Mezi hosty stanula domácí Brněnská filharmonie s Petrem Altrichtrem na předním místě (23. 9.). Erbeniádě Pavla Blatného dala vše, co bylo třeba, a jeden ze svých krásných výkonů podala v Čajkovského Patetické symfonii. Loučení autora

F E S T I V A L Y , se světem, se všemi jeho boji i nádherou existence nemohlo být vysloveno účinněji – ceníme zvláště výpověď poslední věty. Součástí večera byl Griegův Klavírní koncert a moll, přednesený vídeňským pianistou Stefanem Vladarem s výrazovým vkladem patetičtěji uchopeným než je obvyklé. Komorní řada nabídla koncert osvědčených Českých komorních sólistů (umělecký vedoucí Ivan Matyáš – 22. 9.) s kontrabasistou Arťomem Čirkovem a pěvcem Tomášem Krejčím s hudbou historickou a 20. stoletím, vystoupil Epoque Quartet s kontrastem repertoáru klasického a úprav evergreenů (26. 9.), výborné Škampovo kvarteto (6. 10.), Aleš Bárt a trumpetista Jaroslav Halíř (7. 10.). K vrcholným večerům patřil haydnovský recitál maďarského pianisty Andráse Schiffa (2. 10.) v Besedním domě. Podstata jeho skvělé hry netkvěla ovšem ve specializaci; Schiff je umělcem, kterému technika a zázračná úhozová kultura slouží k vyjádření něčeho mnohem hlubšího. Z nástroje tryskala pod jeho rukama hudba tak citlivě tlumočící nejjemnější myšlenkové záchvěvy autorovy představy, že i tento po dvě staletí opěvovaný skladatel byl pro nás objevem. Jsou pianisté, z nichž čiší úsilí o výraz; Schiff neusiloval, vše mu plynulo lehce, dokonale, radostně. „Vox dei“ k nám jeho prostřednictvím promluvil i v geniálně pochopeném Janáčkovi. 

P R A H A ,

B A Z I L I K A

S V.

K O N C E R T Y Precizností vypracování a schopností pohrávat si s virtuozní partiturou vynikl také anglický vokální soubor Kings Singers (24. 9.), který okouzloval aglickou a francouzskou renesancí, dojímal Kreekovými Estonskými žalmy, bavil Nesmyslnými madrigaly Ligettiho a úpravami i parodiemi populární hudby. Imponoval precizní intonací a vyvážeností šesti hlasů (dva kontratenoristé, tenorista, dva barytonisté, basista). Vynikající byl večer s vynalézavým percussionistou Janem Ondrůškem (4. 10.), jenž při objevování nových zvukových možností sahá k samovýrobě nástrojů. Pootevřel dveře do světa soudobého hledání vlastní tvorbou i díly jiných modernistů (Lachenmann, Xenakis, Rzewski, Miki, Miyoschi). „Zvukovým zdrojům“ dodal nejen rozměr rytmu a barvy, ale i melodie a myšlenkové hloubky. Na koncertní pódium se dostal také bajan Jaromíra Zámečníka (29. 9.), jenž s využitím zdokonalených technických možností tohoto nástroje sugestivně interpretoval hudbu 20. století. Dosahoval přitom barevnosti varhanních rejstříků. Koncertní řadu oživil folklor, populární žánry, zpívání v jeskyni Moravského krasu apod. Festival přinesl mnoho nových repertoárových podnětů a zazářil špičkovými interpretačními výkony. 

J A K U B A

10. Mezinárodní varhanní festival Jiří Teml

D

nes již tradiční festival, po léta připravovaný jeho ředitelkou, Irenou Chřibkovou, titulární varhanicí baziliky sv. Jakuba se od skromných začátků rozvinul do vskutku reprezentativní podoby, vrcholící závěrečnými koncerty s účastí symfonického orchestru se závažnými koncertantními díly české i světové varhanní literatury. Neopomenutelnou součástí této významné kulturní akce, konané pod záštitou pražského arcibiskupa, kardinála Miloslava Vlka s účastí českých i zahraničních špičkových interpretů je spolupořadatel Magistrát hlavního města Prahy. Vydatnou pomocí přispívá nepochybně okruh členů Klubu přátel Svatojakubského Audite Organum, varhanáři, registrátoři a zázemí kláštera minoritů v čele s rektorem baziliky P. Oldřichem Prachařem, který provází koncerty neformálním lidsky hřejivým slovem. Dramaturgie festivalových programů koncipovaná Irenou Chřibkovou je promyšlená, pestrá a při své závažnosti i dostatečně atraktivní. Kromě titulů barokní i romantické varhanní hudby

nechybí na žádném koncertu ani dílo soudobé, což mimo jiné svědčí i o tom, že festival není připravován na tržních zásadách jak jsme svědky u většiny chrámových koncertů pro turisty se stále stejnými programy. Z letošního 10. ročníku jsem vyslechl tři koncerty, které plně potvrdily uměleckou kvalitu festivalového programu. Jak česká varhanice Iva Slancová, tak Mirosława Semeniuk-Podraza z Polska a Andreas Meisner z Německa předvedli jak své mimořádné kvality, tak i kultivovaný přednes z hlediska stylového pochopení slohových odlišností jednotlivých skladeb. Na žádném z koncertů nechyběl pilíř světové varhanní hudby – tvorba J. S. Bacha, ale posluchači si v uměřených dávkách mohli vychutnat i známé varhanní lahůdky typu Widorovy Toecaty či Boëllmannovy Gotické suity. Solidní návštěvnost jednotlivých koncertů potvrzuje, že varhanní hudba má své věrné publikum. Domnívám se však, že ani z toho hlediska není význam této ušlechtilé aktivity, probíhající v jedinečném, duchovně povznášejícím prostředí nádherné svatojakubské baziliky Pražany plně doceněn. 

17

ČESKÁ

FILHARMONIE hraje všem ... čtenářům Hudebních rozhledů doporučujeme

3+4/11/05 Charles Dutoit před japonským turné s Českou filharmonií v Praze S. Prokofjev: Romeo a Julie I. Stravinskij: Svěcení jara dirigent

Charles DUTOIT

7. listopadu odlétá Česká filharmonie na turné do Japonska. V Rudolfinu Vás opět přivítáme

8+9/12/05 D. Diamond: Symfonie č. 4 R. Strauss: Čtyři poslední písně R. Wagner: Tristan a Isolda B. Martinů: Symfonie č. 3 soprán Jane EAGLEN dirigent Gerard SCHWARZ Přímá cesta ke vstupenkám: Informační servis tel. 227 059 227, fax: 227 059 327 e-mail: [email protected] online na www.ceskafilharmonie.cz

Vstupenky

nyní

ONLINE afilharmonie.cz na www.cesk

F E S T I V A L Y ,  J I H L AVA , K O S T E L H O R Á C K É D I VA D L O

S V.

K O N C E R T Y K Ř Í Ž E ,

M A S A R Y K O V O

N Á M Ě S T Í ,

D I VA D L O

N A

K O P E Č K U ,

Mahler Jihlava 2005 Foto archív

Aleš Vybíral

V

elmi příjemným překvapením letošního festivalu (9.–14. září) bylo ještě téměř letní počasí, takže úvodní koncert na Jihlavském náměstí, na němž účinkoval mladý jihlavský orchestr Tutti (dirigenti Petr Píša a Jan Nosek), přinesl dostatečnou pohodu a podtrhnul celkově prosluněnou atmosféru. Na zahájení festivalu, který se koná pod záštitou primátora statutárního města Jihlavy a hejtmana Kraje Vysočina a za podpory řady sponzorů v Jihlavě a na Vysočině, přijel ministr kultury České republiky Vítězslav Jandák a jeho projev byl více než sympatický. Zdůraznil některé trvalé rysy Mahlerova odkazu, jeho důležitou roli jako symbolu česko německých (rakouských) hudebních vztahů a další fakta. Zmínil se i o významu festivalu při budování mahlerovských tradic a nadchl všechny přítomné obrazem jeho budoucnosti Jako obvykle patřil zahajovací koncert velkému symfonickému dílu Gustava Mahlera – tentokrát zazněl pozdní Mahler. Devátou symfonii přednesl Český národní symfonický orchestr s dirigentem Petrem Vronským. Asi všichni návštěvníci koncertu i odborná veřejnost se shodli na tom, že to byl nejzdařilejší Mahler, který v novodobé historii Jihlavy a na festivalu Mahler Jihlava zazněl. Nesmírně hluboký, detailně propracovaný a velkolepě vystavěný. Petr Vronský svým výkonem nadchl všechny a zanechal nezapomenutelný dojem. Z dalších skvělých hudebních zážitků stojí jistě za zmínku i koncentrovaný výkon vokálního kvarteta Q VOX a dalších sólistů (Hana Šrubařová, Veronika Demelová, Ctibor Bártek, Lukáš Weiss, Jan Řezníček, Karla Krejčí a Jarmila Mrazíková-Češková). V gotickém, částečně zrenovovaném presbytáři kostela Sv. Kříže zaujala vedle kompozic Poulenka, Dvořáka, Schumanna a Brucknera zejména skladba Bohuslava Martinů Izaiášovo proroctví. Stejně nezapomenutelný výkon předvedli i Martin Kasík a Kristina Kasíková v Dvořákových Slovanských tancích (a Brahmsových Uherských tancích). Jejich výkon doprovodila četba korespondence (herec Jan Šťastný) mezi Antonínem Dvořákem a Fritzem Simrockem. Stejný program zazněl s úspěchem i v Havlíčkově Brodě. K hudebním produkcím patřilo i vystoupení Posádkové hudby Hradec Králové (dirigent kapitán Jiří Lexa) na náměstí. Pořadatelé chtějí evokovat Mahlerovu dobu, kdy vojenská dechová hudba pravidelně na Jihlavském náměstí

Autoři pořadu „Jazz? Yes!“ Jiří Vedral a Eva Vosáhlová vystupovala. I tady byla výborná atmosféra a také krásné počasí a hudba zaujala stovky diváků a posluchačů, kteří se sem sešli. K festivalu patří i další akce – v rodném domě Gustava Mahlera to bylo vystoupení mladých japonských hudebníků (Hiroki Tanaka, Yugo Ogasawara, Emi Itou a Yumi Tanahashi) se sázením symbolické růže (za město Jihlava ji zasadila s pomocí japonských hudebníků Dr. Jindřiška Zápotočná) a prezentací nejzdařilejších českých bonsají. Do Jihlavy přijel i Ladislav Smoljak se zajímavým a v jeho případě i typicky humorným příspěvkem k otázce česko-německo-židovských vztahů. Ladislav Smoljak a Studio Láďa uvedli úspěšnou hru Hymna, která přinesla nevšední a odvážný názor na vznik naší národní hymny. Představení dokumentovalo i snahu pořadatelů chápat Mahlerovo dědictví a tradice jako žánrově a myšlenkově doširoka otevřený systém. V rámci festivalu proběhl i literárně dramatický program

18

Dr Jakubíčkové z korespondence Almy Mahler a Gustava Mahlera – „Moje Alma“. Účinkovali Ludmila Forétková a Jiří Vobecký. Poslední festivalový koncert se uskuteční v sobotu 19. listopadu a vystoupí na něm Štefan Margita se svým hostem – mezzosopranistkou Kateřinou Hebelkovou a klavíristkou Katarínou Bachmannovou. Zazní na něm písně Gustava Mahlera, ale i další díla písňového a operního repertoáru. Festival Mahler Jihlava přináší do naší hudební kultury důležitý moment – Mahler jako osobnost i jako tvůrce vyrůstá kromě jiného i z podnětů, které získal na našem území, ale zároveň překračuje jakýkoliv úzký (úzce národní nebo konfesní, další adjektiva by se dala přidávat) rozměr a je příkladem schopnosti integrovat nebo syntetizovat nejrůznější impulsy. Je příkladem skutečného evropanství nebo světoobčanství, ale zároveň je tvůrcem s jasně identifikovatelnými kořeny, které jsou nám blízké. Tak by měly do budoucna vypadat i další ročníky festivalu Mahler Jihlava. 

F E S T I V A L Y , 

L I T O M Y Š L ,

S M E T A N Ů V

D Ů M ,

K O N G R E S O V Ý

S Á L

K O N C E R T Y

Z Á M K U

Jen mírný úsměv nad Mladou Smetanovou Litomyšlí

D

oba, kdy se do Hudební mládeže ČR chodili mladí lidé svobodně nadechnout a byli přirozeně motivováni k dobrovolným aktivitám, je pryč. A doba, která by se mohla spolehnout na ustálený „modus vivendi“, ještě nenastala. Dnes si může každý přičichnout, k čemu chce, a jednodušší formy zábavy vítězí (i tzv. vážná hudba může být zábavou, jež ovšem „ke škodě“ masového diváka nutí ke zvýšené duševní aktivitě). HM ČR prožívá období křeče a hledání – ostatně jako mnoho dalších kulturních institucí, válčících jednak s netečností státních úředníků a jednak s nezájmem publika. Je však příjemnější pohled na bojující a činorodou, než na umírající a rozhádanou organizaci. Věřím v onen první produktivní pól, přestože stále vychládá spor o „duchovní dědictví“ HM ČR; na víkend 10.–1. 9. vyhlásili lidé z druhého břehu litomyšlské setkání, tedy jakousi „malou“ a do jisté míry oprávněnou Mladou Smetanovu Litomyšl… Ta „velká“ se konala ve dnech 22.–25. 9. 2005. 

P R A H A ,

S A Z K A

Počasí přálo, tradiční staročeský jarmark hýřil vůněmi perníku a tureckého medu, připravenost rodiště Bedřicha Smetany neselhala (jen málo měst podporuje kulturní aktivity v takové míře jako Litomyšl). Organizátoři poněkud poslepovali program ve stylu „co dům dá“, přesto se spojení „klasiky a jazzu“ jevilo sympaticky a z některých pořadů sálala síla svěží inspirace. Festival začal o den dřív, než obvykle akcemi pro litomyšlské školáky (výborný nápad!), poslední slovo patřilo nedělnímu pořadu pražské Violy Proč si nezatančíte? s Jiřím Lábusem a Emilem Viklickým (Smetanův dům). Dvě komponovaná představení ukázala, jak se dá příjemně spojit přednáška s koncertem po vzoru osvědčeného Divadla hudby. Hudební zápas klavíristů Mirona Šmidáka a Jakuba Šafra komentovali Klára Mikulková a muž číslo 1 v HM ČR showman Pavel Smrkovský (sobota 24. 9., Smetanův dům). Miron Šmidák v několika miniaturách předvedl lehké pasáže a vypracované trylky, tedy celkově dotaženější výkon, než při zahajovacím koncertu (23. 9., Smetanův dům). Páteční večer byl vůbec podezřelý; kromě toho, že M. Šmidákovi scházelo

pár dnů na docvičení náročného Klavírního koncertu č. 1 Bohuslava Martinů, zahrála dobře sehraná Komorní fiharmonie Pardubice jenom Scherzoz Triumfální symfonie Bedřicha Smetany a Českou suitu Antonína Dvořáka. Sál Smetanova domu pohlcoval téměř všechny dechové nástroje a nepřál minuciézní práci Jakuba Kleckera. Tento dirigent zatím nestaví formu, zato se vyžívá v barevných finesách – možná se časem najde ve tvorbě Josefa Suka nebo Clauda Debussyho. Druhý pořad, který mě nadchl, připravili Eva Vosáhlová a Jiří Vedral („Jazz? Yes!“, 23. 9., kongresový sál zámku). V letadle Jumbo Jazz prolétli dějinami jazzu, zpívali, tančili, zneškodnili teroristu s nahrávkami Ivety Bartošové a Michala Davida! Ještě teď mi zní v uších swingová verze písničky „Kočka leze dírou“, resp. „Cat goes through the hole“. Graficky lze tyto pocity vyjádřit jednoduše. 32. ročník festivalu Mládá Smetanova Litomyšl se v mezích umění – neumění nebezpečně rozhoupal, ale přesvědčil, že může kráčet nastoupenou cestou, pokud bude lépe dramaturgicky myslet.  Foto Tomáš Martínek

Jiří Kopecký

A R É N A

Božský hlas Andrey Bocelliho

„K

Hana Jarolímková

dyby Bůh měl hlas a mohl zpívat, znělo by to podobně jako zpěv Andrey Bocelliho“, řekla Celine Dion před několika lety, když Bocelliho představovala jako svého partnera v duetu The Prayer zařazeného do programu Christmas Special. To už měl ale pěvec za sebou nejen raketový start mezi pěveckou elitu, kam se dostal díky písni Miserere, kterou místo Pavarottiho nazpíval s italským rockovým zpěvákem Zuccherem, ale již i řadu vystoupení s dalšími osobnostmi obou žánrů včetně Luciana Pavarottiho, Bryana Adamse či anglické sopranistky Sarah Brightman. Pro přelom 20. a 21. století se tedy Andrea Bocelli, původním povoláním právník, stal zcela nepřehlédnutelným fenoménem. Od počátku 90. let ho provází jeden úspěch za druhým včetně mnoha vítězství v předních písňových soutěžích či prvních míst v nejrůznějších hitparádách klasickou hudbu hodnotících nevyjímaje; může se

pochlubit již 50 milióny prodaných desek a celou řadou ocenění, mezi nimiž nechybí ani ta nejprestižnější jako např. titul Nejlepší umělec klasické hudby, který mu před třemi let y udělila londýnská National Music Award. Bocelliho aktivity se ale ubírají i dalšími směry. Přede dvěma lety si totiž založil i svoje vydavatelství (Clacksong), buduje vlastní nahrávací studio a je tomu jedenáct let, kdy rovněž poprvé vystoupil v rámci operního představení, a sice jako Macduff ve Verdiho Macbethovi na scéně Teatro Verdi v Pise. Jeho doménou však zůstává – zejména vzhledem k omezujícímu handicapu – i nadále především kon-

19

Andrea Bocelli přiměl svým zpěvem návštěvníky Sazka Arény k ovacím ve stoje.

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

certní vystupování a nahrávání disků, mezi nimiž najdeme i dvě alba operních kompletů, Pucciniho Bohémy a Tosky. Bocelli tedy patří nesporně k nejpopulárnějším umělcům současnosti, o čemž svědčilo i standing ovation, jímž se s ním publikum Sazka Areny, kde zpěvák vystoupil 2. 10., rozloučilo po posledním přídavku. I tentokrát, kdy kupodivu oproti jeho prvnímu pražskému vystoupení v T-Mobile Areně přede dvěma lety nebylo zdaleka plno, zvolil Bocelli pro sebe typický žánrový mix, v němž obratně přecházel z klasiky do popu a naopak. Zazněly tak nejen árie či duety z Pucciniho a Verdiho oper, při kterých jsme se setkali rovněž s hlasově velmi dobře disponovanou italskou pěvkyní Paolou Sanguinetti, s níž Bocelli během své kariéry absolvoval již nejedno koncertní turné (E lucevan le stelle z Tosky, O soave fanciulla z Bohémy,



P R A H A ,

Brindisi Duet z Traviaty), ale i ukázky z operet (Tu che m´hai preso il cuor z Lehárovy Země úsměvů či duet z Veselé vdovy) a zejména populární písně De Curtise, Tostiho, Gastaldoniho, Di Capuy, Leoncavalla, Cannia ad. A dlužno říci, že v nich se Bocelliho krásně zabarvený hlas vyjímal nejlépe. Již při jeho minulém vystoupení jsem totiž ve zpěvákově výrazu postrádala jakoukoliv dramatičnost a vzruch, které jsou pro přesvědčivé provedení operních děl základem, bez něhož zní vše jako hezká romantická písnička bez – pro vyprávěný příběh – tolik potřebného napětí. Připočtemeli k tomu místy poněkud svérázné frázování a, bohužel, pro tak velkou halu nezbytnou amplifikaci celého vystoupení – byť zvládnutou na vysoké profesionální úrovni, pro skalní operní fanoušky vystoupení Andrey Bocelliho nejsou tím pravým „olympem“, kterého lze při poslechu skutečných hvězd

tohoto oboru dosáhnout. Nicméně v onom „lehčím“ žánru, který nakonec ve zpěvákově repertoáru převládá, by Bocelli těžko hledal konkurenci, a tak při přídavkovém hitu Con te partiro, který od své premiéry v roce 1996 se Sarah Brightman láme všechny rekordy v gramofonovém průmyslu, se publikum už dostalo do toho správného varu a zpěvákův výkon náležitě, jak již zaznělo v úvodu článku, ocenilo. Obdiv však plnou měrou náleží rovněž dirigentovi Marcellu Rotovi a Českému národnímu symfonickému orchestru. Ten se představil nejen jako vkusný a citem obdařený „doprovazeč“, ale také jako výborný „sólista“, jehož předehra k Rossiniho Vilému Tellovi nepostrádala brilanci, lehkost a smysl pro snad všechny výrazové nuance, jaké uvedené dílo při své interpretaci vyžaduje. Kéž bychom tak skvěle zahrané předehry slýchávali i v našich divadlech! 

Ž O F Í N

Foerstrovo komorní pěvecké sdružení oslavilo třicet let Petr Veber

F

oerstrovo komorní pěvecké sdružení vedené pátým rokem Lukášem Vasilkem oslavilo 30. výročí vzniku důstojným způsobem – slavnostním koncertem (25. 9.) na Žofíně. Bylo plno a hudba zněla v podání zhruba čtyřicetičlenného ženského sboru v soustředěné, pečlivě připravené interpretaci. Dojem nasvědčuje tomu, že ke spokojenosti všech zazněl maximální možný 

P R A H A ,

K O N C E R T N Í

S Á L

výsledek – každopádně velmi uspokojivý. Pokud by snad přece jen bylo třeba pojmenovat limity, které neprofesionální sbor může přesahovat už s obtížemi, pak je to možná ještě větší individualizace výrazu každé skladby. Vasilek zvolil skutečně náročný program, nic sobě a svým svěřenkyním neulehčil. Dvě Zelenkovy duchovní skladby – Regina coeli a Laudate pueri – prověřily schopnost vyvážení polyfonie, čistoty ladění a výdrže v daném tempu. Krásným a neotřelým příspěvkem byly v tomto K O N Z E R VA T O Ř E

A

L A D I Č S K É

programu Hradčanské písničky od Leoše Janáčka, nelehká a ne často slýchaná záležitost. Poselství hudby od Zdeňka Lukáše s textem Markéty Procházkové se vzpíná až k patosu. Deset zpěvů pro ženský sbor s doprovodem klavíru od Josefa Suka bylo pak v druhé polovině repertoárovou konstantou, na níž se může projevit dlouholetý standard, tradice a profil sboru velmi charakteristicky a nejlépe. Skladba zazněla lyricky, kompaktně, s klidem a s dostatečnou líbezností.  Š K O LY

J .

D E Y L A

Autorský večer Karla Pexidra a Jaromíra Dadáka Jiří Teml

K

oncertní sál konzervatoře a ladičské školy J. Deyla hostil 15. 9. dva české skladatele. Plzeňského Karla Pexidra – loňského pětasedmdesátníka a Jaromíra Dadáka, jenž 75-tin dosáhl letošního 30. května. Curriculum vitae nebylo tentokrát předneseno nýbrž stalo se součástí tištěného programu. Pražský rodák Karel Pexidr působí většinu života v Plzni a kromě povolání právníka se věnuje řadě dalších aktivit a to kompozici a literární a pedagogické činnosti v oblasti filozofie a poezie. Na koncertu zazněl reprezentativní výběr z jeho tvorby. V přesvědčivém provede-

ní Maxima Averkina zazněla obsahově sevřená, virtuózní 6. klavírní sonáta a výběr z písňového cyklu Láska a smrt na verše Františka Halase. Působivá, spíše chmurně posmutnělá hudba byla provedena v angažovaném podání Kateřiny Kachlíkové a Františka Kůdy. První polovinu programu pak završilo suverénní provedení Pexidrovy violoncellové sonáty se znamenitě připravenými Michalem Kaňkou a Jaromírem Klepáčem. Znojemský rodák Jaromír Dadák, působící od r. 1991 v Praze proslul kromě skladatelské činnosti i širokým spektrem nejrůznějších profesí (dirigent, horník, rozhlasový redaktor, hudební režisér, ředitel či dělník). Kromě toho

20

význačný folklorista – znalec a upravovatel lidových písní. Dadákovu jubilejní polovinu večera otevřela Sonáta pro housle a klavír s myšlenkově závažnou Elegií i technicky vypjatým Finale, znamenitě tlumočená Jiřím Tomáškem a Ludmilou Čermákovou. Následovala tektonicky zajímavá Balada pro klavír, kterou s plným pochopením realizoval Matej Arendarik. Vskutku impozantní závěr večera přinesly Čtyři skrovné pocty pro fagot, housle, violu a violoncello, ve kterých exceloval především fagotista Lumír Vaněk, jemuž byli důstojnými partnery Jiří Hurník, Tomáš Duda a Miloš Jahoda. Prožili jsme milý večer plný přátelské atmosféry i dobré hudby. 

F E S T I V A L Y , 

P R A H A ,

L I C H T E N Š T E J N S K Ý

K O N C E R T Y

PA L Á C

Gratulační koncert k padesátinám Jiřího Hoška Jaroslav Smolka

H

udební fakulta AMU uspořádala v pondělí 4. 10. v Sále Martinů gratulační koncert k padesátinám svého pedagoga violoncella doc. Jiřího Hoška. Padl tady asi rekord: koncert se konal od půl osmé téměř čtyři hodiny. Jiří Hošek ovšem měl i na této velké časové ploše co nabídnout. Hrál na violoncello nejen s klavírem, ale i s cembalem, ve violoncellovém duu, s flétnou a ve smyčcovém kvartetu, ale i na varhany sólově i s trubkou a na klavír koncertantně s malým orchestrem. To všechno na profesionální úrovni – a na violoncello přímo famózně. Zazněla tu díla z rozmanitých slohových epoch: z baroka Purcellova Trompet Tune s korektním varhanním doprovodem oslavence, i Johanna Sebastiana Bacha Sonáta č. 3 g moll s Hoškovým violoncellem a Hanou Kimelovou u cembala. Se svou stálou spolupracovnicí klavíristkou Boženou Kronychovou, obdivuhodně ovládající nejen nástroj, ale i skvěle partnersky spolupracující při komorní souhře, podal Schubertovu Sonátu a moll Arpeggione, Pololáníkovu Baladu a zvlášť virtuosně náročnou koncertní etudu Davida Poppera Píseň kolovrátku op. 55 č. 1. I další díla

tohoto violoncellového virtuosa – pražského rodáka a současníka Dvořákova, o jehož prosazení Hošek vytrvale a úspěšně usiluje, tvořila vyvrcholení první převážně violoncellové poloviny večera. Se svou dcerou Dominikou Hoškovou, jež u něj studuje na Hudební fakultě AMU a prokázala tu dokonalost srovnatelnou s otcovou, zahrál výběr vět z Popperovy Suity pro dvě violoncella op. 15 – a pro srovnání ještě pozoruhodné Duo pro dvě violoncella Jaquesa Offenbacha – a se třemi dalšími vynikajícími smyčcaři se ujal violoncellového partu ve dvou vnitřních větách Popperova Smyčcového kvartetu op. 74. V další části večera hrál Jiří Hošek na klávesové nástroje. S orchestrem sestaveným z vlastních přátel přednesl Allegro moderato z Mozartova Klavírního koncertu C dur K 415. Projevil spolehlivou techniku v rychlých pasážích a smysl pro čistotu slohu i klavírní úhoz. A pozoruhodně hrál také orchestr, v němž byli i virtuosové zvučných jmen. Jistě se poznalo, že je to výkon, uspořádaný ad hoc. Na tyto podmínky však byl neuvěřitelně dobrý. Na varhany zahrál Černohorského Toccatu C dur (škoda, že v překonané neautentické verzi, kterou čeští varhaníci už inzerat 90x115.qxd dávno opustili a nahradili stylově věrnějším zá7 .

SLAVNÝ BALET JOHNA CRANKA NA MOTIVY ROMÁNU ALEXANDRA PUŠKINA

ONĚGIN TANČÍ SÓLISTÉ A SOUBOR BALETU ND HRAJE ORCHESTR NÁRODNÍHO DIVADLA Choreografie: John Cranko (1927-1973) Hudba: Petr Iljič Čajkovskij (1840-1893) Úprava a instrumentace: Kurt-Heinz Stolze (1926-1970) Scéna a kostýmy: Elisabeth Dalton Světelný design: Steen Bjärke Dirigent: Sergej Poluektov

I. a II. PREMIÉRA 10. a 11. listopadu 2005 v Národním divadle Reprízy: 13.11., 9. 12. 2005, 5. 2., 31. 3., 1. 4. 2006

www.narodni-divadlo.cz

č e s k o

-

věrem), Fugu C dur Jana Křtitele Vaňhala a s flétnistou Václavem Slivanským Mozartovo Andante C dur. Přes pokročilou noční hodinu neztratil nic na srdečnosti křest dvou Hoškových nových CD (jedno se soudobými díly, jedno se skladbami Davida Poppera) ani produkce 12 violoncellistů se Zdravicí, kterou kdysi napsal Jaroslav Řídký k 50tinám K. P. Sádla. Škoda, že nenašli čas na potřebnou zkouškovou přípravu: byla to interpretace znatelně nehotová. Nakonec Jiří Hošek doprovázel pěvkyni Martu Balejovou na klavír ve francouzských a českých chansonech. Dokázal-li se posluchač okamžitě přeorientovat ze světa hudebního umění do populární atmosféry, mohlo to být podmanivé – i když se nad témbrem, vokální interpretací i repertoárem vznášel duch slavnější Hany Hegerové; v populární hudbě se však asi do té míry na originalitu nehraje. Večer ukázal šíři záběru, píli, obrovskou muzikalitu a maximální virtuosní dispozice Jiřího Hoška na violoncello. Není u nás asi druhý hudebník tak mnohostranný a ve svém nejvlastnějším oboru přitom špičkový. A to nemohl na koncertě HAMU předvést své kolosální dílo managerské organizační 20.10.2005 14:31 aStránka 1 – festival Nekonvenční žižkovský podzim! 

n ě m e c k ý

a d v e n t n í

k o n c e r t

Beethoven Symfonie č. 9 presented by

Janáčkova filharmonie Ostrava Sbor Drážďanské filharmonie Pražský filharmonický sbor sólisté

Lívia Ághová soprán Jana Sýkorová alt Joan Cabero tenor Luděk Vele bas dirigent

Friedemann Riehle so

3.12. 2005 Obecní dům Smetanova síň, 15.30 hodin

Předprodej Obecní dům, BTI, Ticketpro cena vstupenek od 230,- Kč [email protected]

H O R I Z O N T R O M Á N S K É

Jazz na Hradě

S K L E P E N Í

Ivan Poledňák

M

usím se přiznat, že cyklus „hradních“ jazzových koncertů šel dosud jaksi mimo mne (souborně o něm pojednal Antonín Matzner v č. 4); samozřejmě k mé škodě, soudě alespoň podle koncertu, který jsem absolvoval v neděli 25. září, a podle CD, které po tomto koncertu mělo svůj křest. (Pohříchu jsem co by referent Hudebních rozhledů na něj pozvánku neměl, avšak protože jsem CD přece jenom dostal, napsal jsem o něm do příštího čísla krátkou recenzi. Koncert se konal v Románském sklepení Pražského hradu, a nebýt toho, že si zájemci mohli vyzvednout deky (plédy?) a že jsme si přeplněný (a zajímavý) prostor sami tak trochu zadýchali, mohl by si člověk stěžovat na sklepní chlad (ostatně, já jsem si odnesl vedle skvělého hudebního zážitku i docela nepříjemné nachlazení). K té početné návštěvě: prezident Václav Klaus si spolu se svou suitou přivedl i bulharského prezidenta, dlícího v Praze, a ten zase svou suitu… A jen tak mimochodem: kolik hlav státu na světě je moderátory jazzových koncertů? A není docela pikantní, že odlišné politické i lidské profily někdejšího a nynějšího prezidenta

P R A Ž S K É H O

H R A D U

Foto Jaroslav Tatek

P R A H A ,

Pavel Jakub Ryba

se vyjevily i v odlišných hudebních láskách? Vždyť ten první svůj zájem soustředil k („podvratnému“) Foto Jaroslav Tatek



Petr Venkrbec

22

undergroundu a rocku, ten dnešní právě k („státoprávnějšímu“) jazzu? Ansámbl Pavel Jakub Ryba & Mind the Step, jehož počátky sahají k roku 1990, mne znovu svým vystoupením přesvědčil, že patří k nejzajímavějším fenomenům pražské jazzové scény. Hrál ve složení Pavel Jakub Ryba (basová kytara), Petr Venkrbec (saxofon), Jiří Kollman (bicí) a hostem byl Bryan Corbett (trubka). Jazz, který tento soubor, složený z opravdu fundovaných hudebníků, produkuje, je značně vzdálen běžnému klubovému mainstreamovému (neo– či postbopovému) hraní. Pokusím se naznačit několik rysů: velmi nápadité využití možností daných obsazením – viz zejména užití baskytary jako nástroje nikoli jen rytmického, ale převážně (či spíše zároveň) melodického (spolu se saxofonem jde místy o skutečná melodická dueta a v případě zapojení hostujícího, ostatně pozoruhodného trumpetisty terceta); nápadná je střízlivá výbava bubeníka, hlavně však způsob jeho projevu, který se zříká všelijakého kouzlení se spoustou různých bicích a perkusí – jeho vklad naopak spočívá ve vytváření pregnantních metrorytmických vzorců, které jsou zřejmě pro ostatní členy ansámblu inspirativní; osobitý charakter vstupních myšlenek (incipitů) jednotlivých skladeb, značně nepodobných tématům běžně uplatňovaným v jazzové praxi; afinita těchto myšlenek k folklóru (world music), byť zhusta

Foto Jaroslav Tatek

H O R I Z O N T Jiří Kollman



P R A H A ,

D I VA D L O

A RC H A

Bittová s Američany v Arše Vladimír Říha

A či dokonce syntézu, najednou působí jako samozřejmost. Charakteristickým rysem je výrazná emocionálnost a místy až romantičnost projevu, vyplývající ze silného zvrásnění hudebního proudu, sázky na výraznou melodii a výrazný metrorytmický tah, na zmíněnou pestrost dynamiky, barevnosti, hybnosti. Suma sumarum: vzrušující hudba…  Foto Jaroslav Tatek

nekonkretizovanému; ve výstavbě jednotlivých skladeb se nepracuje jen s tradičním řetězením chorusů, nýbrž pregnantně zformulované incipity (někdy až popěvkovitého charakteru) se stávají východiskem k dalším kompozičně připraveným segmentům a vposled celkům; pozoruhodné je i samozřejmě působící, ale ve skutečnosti jistě svědomitě a dobře secvičené prostřídávání sól a minisól s unisonovými či proBryan Corbett komponovaně ansámblovými partiemi, čímž se právě narušuje ona tradiční „chorusová dramaturgie“; velmi sympaticky působí výrazná a i účinná práce s dynamikou, která nebývá nejsilnější stránkou jazzmanů resp. jejich projevů; i toto spolu s promyšlenou barevností způsobuje, že jde o kompozice, jež jsou budovány jako architektura a nikoli jako pouhá sestava segmentů. Celkově jde v hudbě skupiny o jakési samozřejmé bytování v prostoru mezi „běžným“ jazzem, free jazzem, third streamem; to, co se kdysi, právě v tom třetím proudu, objevovalo jako pracný a většinou trochu násilnický pokus o synkrezi

23

lternativní zpěvačka a houslistka Iva Bittová je nepřehlédnutelným fenoménem naší, ale již i zahraniční scény. Právě v USA zažila další úspěch 29. 5. 2005, když na společném vystoupení v Carnegie Hall v New Yorku spolu se souborem Bang on a Can (Rána do plechovky) uvedli nový projekt Elida. Českou premiéru předvedli pak všichni účastníci v čele s Bittovou v pražském divadle Archa v září na dvou koncertech. Jak projekt vznikl? Poprvé pozvali Američané Bittovou do New Yorku v roce 2000 na hudební maraton. Loni se objevila Bittová v roli Elvíry v Mozartově Donu Giovannim v New Yorku a vedení Carnegie Hall se rozhodlo požádat ji o nový projekt, kde by se s ní spojil soubor soudobé hudby Bang on a Can. Ty známe i z Prahy z vystoupení na Pražském jaru před časem právě na jevišti Archy. V sestavě All Stars se soubor stal v USA souborem roku, v dubnu letošního roku pak přijela Bittová do USA s hotovou skladbou a po koncertě v Carnegie Hall ji natočili spolu pro firmu Canteloupe. Název Elida je značka mýdla z dětství Bittové. Psát Elidu bylo pro Ivu malé dobrodružství. „Psala jsem dříve pro jiná obsazení, spíše pro smyčcová kvarteta, nikdy pro bicí či elektrickou kytaru,“ říká o tom. „Napsat čtyřicetiminutovou skladbu pro šestičlenné obsazení bylo pro mne nové. Psala jsem tedy hlavně to, co znám – jednotlivé písně, ne vždy pro 6 nástrojů, někdy jen hlas s pianem, trio a spíše výjimečně pro všechny nástroje,“ dodává. Oba pražské koncerty (11. a 12. 9.) se trochu lišily. Jednak od sebe navzájem, vždy byla jiná první polovina, kde Američané hráli sami své vlastní skladby či od dalších amerických skladatelů alternativní scény. Ve druhé části pak s Bittovou zazněla celá Elida, kterou pro tuto příležitost dokonce vydalo brněnské vydavatelství Indies v licenci na CD. Po koncertním provedení díla lze konstatovat, že zní ještě lépe než na CD. Velkou roli v ní má piano (hrála Lisa Moore), Bittová se věnuje hlavně zpěvu a její dialogy s pianem a s dalšími nástroji členů kapely (klarinetista Evan Ziporyn, kytarista Mark Stewart aj.) byly úplně jiné než jak známe Bittovou z dřívějška. Přitom použila i jedné starší věci (Zapískej), která do celku skvěle zapadla. Koncertní provedení Elidy bylo mimořádnou událostí a vyprodaná Archa to také tak brala, aplausy byla obrovské. Spojení české a americké alternativní scény skončilo jednoznačným úspěchem. 

D I V A D L O 

P R A H A ,

S T Á T N Í

O P E R A

Klopýtáme, padáme aneb Lazebník sevilský v SOP

N

ázev článku platí jak o hlavním prostředku masivního jevištního humoru, tak o převažujícím dojmu z hudebního provedení opery G. Rossiniho Lazebník sevillský. Mnohokrát se ukázalo, jak je tato jiskřivá partitura citlivá na přesná tempa, ani rychlá, ani pomalá, na souhru, brilanci provedení. Ani o jednom mne dirigent Enrico Dovico nepřesvědčil, jeho orchestru ani jemu se ke všemu nejméně dařilo hned v předehře, zatěžkané, zdlouhavé, s řadou hráčských nepřesností a hlavně rozpadající se na tempově nelogické části, čímž věru nepřipravili dobrou atmosféru vlastní hře. Skoro jsem si myslel, že ten extrémně pomalý a tempově roztřesený vstup do předehry poslouží prvnímu a originálnímu z možných gagů, že dirigent po několika taktech Ze scény… odklepe, prohlásí „a teď vážně, pánové“, a vystřihnou předehru jako z partesu. Leč nestalo se tak a rozháraný temporytmus nadále inscenaci velmi škodil. Stejně tak režisérovi Martinu Otavovi se skládačka rádobyveselých honiček, pádů na zem i do vody, grimas a podobných „tlustých“ způsobů, jak rozesmát publikum, vymkla z ruky jaksi temporytmicky, občas žila bez potřeby Rossiniho hudby. Otava si asi neuvědomil, že neustále vyhrocená komika gagů je nakonec nudná, pokud ji podle zákona kontrastu nevyvažují scény vážnější a lyričtější, a ty v inscenaci chybí. Ján Zavarský nabídl svůj typický vzdušný prostor jednoduchých ploch a linií, do něhož 

P R A H A ,

N Á R O D N Í

zapadaly přehnaně groteskní kostýmy Bettiny Kirste, ale už ne onen nepodařený pokus o klauniádu, který Otava navíc nedokázal důsledně zbavit popisnosti a vyjmout z některých prvků obehrané inscenační tradice tohoto titulu. Krátce řečeno, originální modré a pěkně nasvěcované scéně, jíž dominovala otočná stavba domu v podobě obřího vejce stylizovaného navíc do lehce načrtnuté hlavy krásné dívky, neodpovídalo primitivní jevištní konání. Premiéra nedopadla nejlépe ani pěvecky, vzhledem ke slibnému obsazení na první pohled překvapivě. Barytonu Vladimíra Chmela přece jen víc vyhovuje lyrická kantiléna nežli hybný part Figara, nevyšla mu zvláště vstupní efektní árie. Horší však bylo, že Jaroslav Březina zvládal part Almavivy jen s největším přemá-

háním hlasu a nakonec velmi nestylově, stejné lze říci o Ladislavu Neshybovi v postavě Bartola, jehož hlas se v prostoru Státní opery chvílemi ztrácel. Stávalo se to občas i Adamu Plachetkovi v roli Basilia, který jinak na svůj věk postavu zvládl pěkně po všech stránkách a nelze mu jako jiným vytýkat, že by nectil stylové požadavky této opery. Jednoznačnou hvězdou večera byla jako obvykle precizní Simona Šaturová coby Rosina. Škoda takových nedotažených inscenací, ať už k nim došlo z jakýchkoli důvodů, neslouží ke cti ani Státní opeře.  Státní opera Praha – Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský. Dirigent Enrico Dovico, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy: Bettina Kirste, sbormistr Adolf Melichar. Premiéra 29. září 2005. Foto Karel Kouba

Josef Herman

D I VA D L O

Jenůfa chladná jako led Lenka Šaldová

O

pona se otevře, namodralé světlo dopadá na kamennou hrázičku na forbíně a na rozmarýnu na stole. Náhle se rozvíří kužely světla, prodírající se kruhovými otvory v zadní stěně, a na jevišti se prudce dají

do pohybu stoly… Takto sugestivně začíná v Národním divadle Janáčkova Její pastorkyňa. Jenže: další takto emotivní scénu už v inscenaci režiséra Jiřího Nekvasila a scénografa Daniela Dvořáka nenacházím. Zvláštní poezii má setkání Jenůfy a Števy mezi prázdnými lahvemi, které na jevišti zůstaly po muzikantech, co se jimi nechal Števa

24

doprovázet. Ale zase: jak málo je v inscenaci takto poetických míst! Režisér si přitom v programu zabásnil: „Rozmarýna usychá, kola boží mlýnice drtí zrna nadějí mezi emocemi ostrými až ke krvavému řezu zanechávajícímu Kainovo znamení, mezi vypitými lahvemi, které nám snad pomáhají přežít život. (…) Chceme-li

se z tohoto světa osvobodit, udělat krok, musí definitivně spadnout to, co náš prostor až dosud nemilosrdně vymezovalo.“ A tak se k zemi sesunou zemědělské nástroje a nádobí navěšené na dřevěné příčce – ovšem se strašným rámusem v tak napjaté chvíli, jakým je kratičké mlčení před poslední scénou Jenůfy a Lacy. A dále: Laca s Jenůfou odcházejí k prosvětlenému horizontu, načež se neuměle, trhaným pohybem na jeviště sesouvají kmeny porostlé bodláčím. Možná lze racionálně najít významy, které režisér doufal těmito akcemi vyjádřit, realizace ale podle mě svědčí o jeho naprosté nemúzičnosti. Alespoň pro mě tím zcela zničil závěrečnou katarzi. Přes poctivou snahu se mi, bohužel, ani tentokrát nepodařilo nalézt cestu k jevištním představám Jiřího Nekvasila. Ve třetím jednání nechal na jeviště Jenůfě naservírovat kvádr ledu, zoufalá matka se z něj snaží vysekat své mrtvé dítě, načež led na tácu dva pánové zase odnesou. Marně si lámu hlavu nad tím, co si od toho režisér sliboval. Je to provokace? Ozvláštnění za každou cenu? Celá scéna působí narežírovaně, chtěně – jako i některé další, vedle toho ale jevištní jednání interpretů často působí bezradně. Inscenátoři kombinují (záměrně?) symbolická řešení s pravděpodobnostním vyhráváním situací, aniž by podle mě oba přístupy splývaly v koncízní celek. Nevzrušivé jevištní dění se míjí s temperamentním, dravým hudebním nastudováním Jiřího Kouta. O jeho pojetí lze diskutovat, podle mě by ně-

Foto František Ortmann

D I V A D L O která lyričtější místa vyzněla naléhavěji, kdyby dirigent nevedl orchestr od začátku do konce v tak prudkém tempu a častěji ubral na dynamice, leč každopádně jde o nastudování s jasným názorem. Ani dirigent takového formátu ovšem neuhlídal nepřesnosti v souhře jeviště a orchestru a technické lapsy v orchestru. Repríze 27. září dominovali pánové Tomáš Černý (Laca) a Aleš Briscein (Števa) – lyrickým, cituplným zpěvním projevem jsou si vlastně velmi blízcí, Brisceinův Števa tak není žádný povrchní frajírek a Černého Laca zase žádný vzteklý zloduch. Při vší úctě k Yvoně Škvárové soudím, že Kostelničku by zpívat neměla, její jindy hezky barevný hlas zní nepříjemně, navíc jí není téměř vůbec rozumět. Stejně tak Daně Burešové (Jenůfa), jejíž hlas zní ve vyšších polohách ostře. Opravdu by Národní divadlo nenašlo případnější obsazení hlavních ženských rolí? V poslední době u nás vznikly dvě pozoruhodné inscenace Její pastorkyně – jedna v Ostravě (byla k vidění také na 7. ročníku Festivalu hudebního divadla Opera 2005), druhá v Brně (vysílala ji ČT). Byť jsem ani jednu z nich nepřijala bez výhrad, nová pražská inscenace podle mě za nimi po všech stránkách značně zaostává.  Národní divadlo Praha – Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Dirigent Jiří Kout, režie Jiří Nekvasil, scéna a kostýmy Daniel Dvořák, pohybová spolupráce Števo Capko, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Pavel Petráněk. Koprodukce s dublinskou Opera Ireland a rižskou Latvijas Nacionālā opera. Premiéra 11. 9. 2005, psáno z reprízy 27. 9. 2005.

Dana Burešová – Jenůfa

Proč? (K současné situaci v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě)

V

Josef Herman

leklý problém profesionálních uměleckých institucí zřizovaných městy nebo ministerstvem kultury, kterým je způsob, jakým se jmenují a odvolávají jejich ředitelé, opět aktualizovaly události, které se v posledních měsících vyhrotily kolem ředitele Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Luďka Golata. Rada města Ostravy vyhlásila 23. srpna na místo ředitele výběrové řízení, aniž zveřejnila relevantní důvody, které by ji k takovému kroku opravňovaly. Nic konkrétního totiž radní řediteli Golatovi nevytkli, všechny dosud řečené věcné argumenty hovoří v jeho prospěch, neboť ostravské divadlo zřejmě nemá ekonomické problémy a o jeho stále stoupající kvalitě nemůže být pochyb. Výhrady vůči Golatovu ředitelování vznesla část odborářů z OAD (část se od jejich postupu distancovala, stejně jako zástupci Herecké asociace), která Golata především pode-

zírá z kumulace funkcí a tudíž přehnaných příjmů, neboť Golat vede také soubor opery a v poslední době v něm často režíruje. Několik kontrol však podle sdělení Golata i ostravského náměstka primátora Z. Pražáka nic závažného neodhalilo. Golatovy čím dál odvážnější režie mají v Ostravě také své odpůrce, podivné však je, že v ostravské mediální kampani dostali prostor pouze oni a nikoli přinejmenším stejně početní příznivci Golatových inscenací, zvláště se vůbec nevzaly v potaz názory mimoostravské operní kritiky. Proč je tedy pozice mimořádně úspěšného divadelního direktora zpochybněna?, ptali jsme se za Jednotu hudebního divadla už v červnu dopisem primátorovi města A. Zedníkovi a nedostali odpověď. Ostravští činovníci se rozhodli s kritiky nekomunikovat a schovali se za nedokonalou legislativu, která proces obsazování místa ředitele příspěvkové organizace nijak nespecifikuje, pouze jej dává do kompetence Rady města, resp. v případě příspěvko-

25

vých organizací ministerstva kultury do kompetence ministra – ti mohou ředitele kdykoli bez udání důvodů odvolat nebo jmenovat třeba i bez výběrového řízení. Těžko dohledat úmysl zákonodárců, proč tak rozhodli, pochybuji však, že chtěli dát politikům neomezenou a nekontrolovatelnou moc nad řediteli kulturních institucí. A nemohu pochopit, proč této situace politikové často zneužívají k dosazování svých oblíbenců na tyto citlivé a vlastně klíčové posty, někdy opravdu bez konkursu, případně se sami obsazují do odborných výběrových komisí, přestože o hudbě či divadle netuší zbla. Aby do těchto machinací bylo co nejméně vidět, často složení výběrových komisí tají, což platí i v současné Ostravě. Věcně pochopitelnější, byť eticky neobhajitelné, je chování mnohých kumštýřů, kteří se přizpůsobují podivným poměrům a jednají s politiky kuloárově. Můžeme se divit, že za takového stavu věci v čele zdejších uměleckých institucí mnoho skutečných osobností nenajdeme? 

Z P R Á V Y

Z

D O M O V A kolika tuzemskými jazzmany. Montanaro, pohybující se s úspěchem na pomezí žánrů a stylů, má s českými hudebníky dlouholeté kontakty, natočil s nimi také dvě alba. Projekt Provençal in Prague spojil interprety se zázemím v jazzu, vážné hudbě, středověké tvorbě i folku. * Dalšími hosty festivalu jsou minimalistický skladatel filmové hudby a klavírista Michael Nyman se svou skupinou, čeští instrumentalisté Ludmila Peterková a Jiří Bárta a mezzosopranistka Dagmar Pecková, na pomezí klasiky a jazzu vibrafonista Gary Burton s japonským klavíristou Makoto Ozonem, Musica Florea na dobových nástrojích a projekt jazzmana Alana Vitouše Bach in 3D, zkoumající dílo Johanna Sebastiana Bacha v esoterické, rytmické a taneční poloze. Jako český debut zařadili organizátoři koncert postmoderního akordeonisty Teodora Anzellottiho. Prvním scénickým projektem v historii festivalu je v historických prostorách Českého muzea hudby na Malé Straně uvedení Brittenovy komorní chrámové opery Řeka Sumida inspirované japonským divadlem nó.

JOSEF BEK

0. 9. 2005 5. 12. 1934–1

Zpívající herec Josef Bek zemřel již před několika lety, jeho jmenovec, muzikolog Doc. PhDr. Josef Bek, DrSc., zemřel na začátku letošního podzimu, a pohřeb proběhl tiše. Bekova smrt nebyla zcela překvapivá – potýkal se s nemocí, často označovanou jako zákeřná, hodně dlouho a hodně statečně – ale přesto byla jaksi nečekaná. Vždyť ještě v čísle 6 minulého ročníku Hro jsme mohli číst jeho stať věnovanou stému výročí avantgardisty E. F. Buriana… Právě to, co bývá označováno jako hudební avantgarda, bylo jedním z témat Bekova muzikologického díla a spis věnovaný jednomu z jejích čelných představitelů, komplikovanému zjevu Erwina Schulhoffa (vyšel německy jako Erwin Schulhoff: Leben und Werk, Hamburg 1994), je patrně jeho knihou, která bude mít nejtrvalejší hodnotu. I sám autor knihy byl ovšem osobností komplikovanou, do níž se vtiskla záludnost doby. Bek byl absolventem brněnské muzikologie (1957 promoval s prací Česká světská píseň lidová v 16. a 17. století) a i první léta jeho působení byla spjata s tematikou jeho diplomní práce a s Moravou, totiž s Olomoucí a Brnem. Znal jsem Beka již z doby studií a po jeho přechodu do Prahy jsem jej možná trochu osudově (pro něj i pro sebe) nasměroval k psaní do vznikajícího literárního časopisu Tvář, kde mi byla nabídnuta spolupráce na hudebním poli. Tu jsem z časových důvodů nepřijal, Bek však ano a zasazoval se zde účinně o nové hudební trendy, zejména to, co se označuje jako Musica nova. Násilný konec Tváře, konec Pražského jara a nové postavení Bekovo v rámci jeho pracoviště, totiž Ústavu pro hudební vědu a pak Ústavu pro teorii a dějiny umění (stal se zde v sedmdesátých letech vedoucím muzikologické sekce, vědeckým tajemníkem a pak zástupcem ředitele; v polistopadovém opět samostatném ústavu působil ještě několik let jako vědecký pracovník), pootáčelo směr Bekových pohledů a to právě k době meziválečné, v níž se hledaly kořeny pozdějšího vývoje české hudby. Tomu hledání věnoval Bek především svou DrSc. monografii s výmluvným názvem Avantgarda: ke genezi socialistického realismu v české hudbě (1987). K novější hudbě bylo zaměřeno i Bekovo působení na pražské katedře hudební vědy, kde externě působil od roku 1972 a 1982 byl jmenován docentem. Samozřejmě, jmenovanými dvěma knihami Bekovy vědecké a publicistické aktivity nejsou zdaleka postiženy. I v tomto nejstručnějším poohlédnutí nelze nepřipomenout dobrou popularizační knížku Impresionismus a hudba (1964), zpracování období 1945–1965 v Československé vlastivědě XI/3 (1971), podíl na dalších týmových spisech akademického muzikologického pracoviště (Dějiny české hudební kultury I-II, Hudební věda I-III), autorství četných hesel do obou novějších vydání Groveho hudební encyklopedie, další studie věnované vývoji české i světové hudby ve dvacátém století, pořady rozhlasové a televizní. Pro českou hudbu i muzikologii toho Bek udělal víc, než se leckomu může zdát – připomenu třeba i jeho činnost ve funkci zástupce šéfredaktora čtvrtletníku Hudební věda, kde proti vůli dosazeného šéfredaktora nejednou prosazoval práce autorů režimu nepohodlných a na témata stejně nepohodlná – viz třeba Léblovu studii o Klusákovi. Máme-li pak připojit ještě alespoň kratičkou zmínku o Bekovi – člověku, kolegovi, pak řeknu, že ač pověřen úkoly a funkcemi, byl spíše plachý, dost introvertní, někomu se mohl zdát až chladný; uvnitř však chladným rozhodně nebyl a jeho lásky i nelásky byly opravdové. Josef Bek se převážně věnoval obtížnému, kontroverznímu tématu „česká hudba dvacátého století“ a i úkol zhodnotit jeho přínos české hudbě a speciálně muzikologii bude pro příštího historika úkolem rovněž obtížným, i když asi taky vyzývavě lákavým: není to postava k přehlédnutí. Ivan Poledňák

Hudba v Praze FESTIVAL STRUNY PODZIMU otevřel (25. 9.) recitál proslulé francouzské sopranistky Natalie Dessayové. Během desátého ročníku se do 5. prosince uskuteční desítka koncertů představující hudbu na

NEKONVENČNÍ ŽIŽKOVSKÝ PODZIM, jeho 9. ročník, začal v městské části Praha 3 15. 9. v budově Žižkovské radnice koncertem akordeonistky Jany Bezpalcové. Festival pořádaný známým violoncellistou Jiřím Hoškem ve spolupráci s Městskou částí Praha 3 uvede na 19 koncertech na 19 různých místech Žižkova a Vinohrad jubilujícího Hoška samotného, dále mj. Zuzanu Růžičkovou, vítěze pěvecké soutěže B. Martinů, Ivo Jahelku, soubor Linha Singers ad. (vla) PRAŽÁKOVO KVARTETO mělo (17. 9.) recitál v Anežském klášteře (Zemlinsky, Smetana, Dvořák). Dobrovolné vstupné bylo určeno ve prospěch sbírkového konta pro nevidomé Světluška.

pomezí různých žánrů. * Miqueu Montanaro, proslulý hráč na provensálskou flétnu, byl (29. 9.) protagonistou druhého koncertu mezinárodního hudebního festivalu Struny podzimu. Připravil společný program s hráčkami na kontrabas a flašinet a s Talichovým kvartetem a ně-

BAROKNÍ PODVEČERY nabídnou v Praze (2. 10.–23. 4.) osm koncertů pořádaných a také interpretovaných souborem historických nástrojů Collegium Marianum. Během sezony tak v tomto cyklu v Barokním knihovním sále zazní tvorba Bachova a Händelova, duchovní hudba jejich českých současníků, skladby Šimona Brixiho, Antonína Reichenauera, Nicoly Porpory i Wolfganga Amadea Mozarta a řady dalších tvůrců. Připraveny jsou například rovněž karnevalové taneční variace, pašijový program a mariánské nešpory. Zvláštním programem hraným na historický kladívkový klavír přispěla společně se souborem Collegium Marianum (13. 11.) cembalistka Monika Knoblocho-

26

vá. Připravila „velké námořní bitvy“ ilustrativně ztvárněné v neznámých dílech Jana Křtitele Vaňhala, Jana Ladislava Dusíka a Leopolda Koželuha a doprovázené mluveným slovem. PRAŽŠTÍ SYMFONIKOVÉ se v této koncertní sezoně v Obecním domě výrazněji věnují Mozartově a Šostakovičově hudbě. V závěru sezony se pak těleso objeví v netradičním prostředí – 21. června uvede v tovární hale karlínské „Kolbenky“ monumentální Berliozovo Rekviem. Vytvoří pro tu příležitost s přispěním studentů více než dvěstěpadesátičlenný orchestr. Vedení tělesa předpokládá, že se během příštích měsíců podaří dokončit unikátní komplet všech 15 symfonií Dmitrije Šostakoviče, které již od roku 1996 přijíždí do Prahy postupně koncertně uvádět a zároveň i natáčet skladatelův syn Maxim (67). Pražští symfonikové jsou jediným a zároveň prvním orchestrem na světě, který by celý cyklus právě s ním vydal na CD. * Maxim Šostakovič, ruský umělec žijící už dvě desetiletí na Západě, byl naposledy v Česku na jaře 2003. Loni vážně onemocněl a plánované pražské koncerty zrušil. Nyní je naděje, že bude v práci pokračovat. Pro nadcházející měsíce jsou v plánu tři koncerty, během nichž má pro završení cyklu zaznít šest zbývajících symfonií. V RÁMCI SDRUŽENÍ HARMONIA se konal 3. října v kostele svaté Ludmily varhanní recitál. Po vystoupení slovenského varhaníka Mária Sedlára přednesla reprezentativní výběr z varhanní tvorby českých skladatelů druhé poloviny 20. století Dorothea Fleismanová. Vedle Kabeláčovy Fantasie zazněla Pražská fantazie Otmara Máchy a pozoruhodná kontemplativní skladba Cesta – passacaglia a toccata Miroslava Kubičky. TALICHŮV KOMORNÍ ORCHESTR zahájil (25. 9.) koncertem v klášteře sv. Anežky České abonentní cyklus (C. Ph. E. Bach, K. Ditters, I. Stravinskij, Mendelssohn-Bartholdy). Sólisty byli violistka Věra Binarová a kontrabasistka Eva Procházková. Moderoval Lukáš Hurník. SMÍŠENÝ SBOR DEKALB CHORAL GUILD z amerického státu Georgia vystoupil (5. 9.) v pražském staroměstském chrámu sv. Mikuláše. Evropské turné zavedlo toto těleso do Norimberku a Rothenburgu a po Praze do Drážďan, Lipska, Výmaru a Berlína. Do programu zájezdu zařadil sbor vedle skladeb G. Croceho, F. Biebla, J. S. Bacha,

Z P R Á V Y

ENSEMBLE DAMIAN uvedl (16. 9.) v Českém muzeu hudby současné komorní opery ve stylu barokního minimalismu – díla Yta Innocens a Torso od Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka. Opery vznikly na základě původních libret z 18. století. Loni uvedl soubor Ensemble Damian obě opery ve Stavovském divadle, a to v rámci cyklu Bušení do železné opony. DRUHÝ ROČNÍK PHILIPS INTERNATIONAL JAZZ FESTIVAL se bude konat 5. 11. v Kongresovém centru v Praze. Přijedou čtyři světové kapely a americký tenorsaxofonista Joshua Redman, zpěvačka DeeDee Bridgewater, švédská zpěvačka Viktoria Tolstoy a americká kapela Spanish Harlem Orchestra. V dalších sálech se představí i vítězové soutěže českých amatérských kapel. (vla) LUBOŠ ANDRŠT, král českého blues, oslavil (14. 10.) výročí 25 let svého Blues Bandu. Na koncert do Divadla Archa pozval řadu hostů – M. Kubišovou, P. Lipu, M. Prokopa, O. Konráda, V. „Gumu“ Kulhánka a J. Hrubého. Andršt (1948), jeden z nejlepších evropských bluesových kytaristů, jehož hráčskou virtuozitu ocenil při společném koncertě i slavný B. B. King, je znám svým výrokem, že „potichu to nikoho nezajímá“. Podílel se na 37 deskách, na něž nahrál přes osm desítek vlastních skladeb. Prosadil se počátkem 70. let s Prokopovými Framus Five, hrál také v Jazz Q Martina Kratochvíla i s vlastní jazzrockovou kapelou Energit, spolupracoval s Emilem Viklickým i Jiřím Stivínem. KYTARISTA BILL WYMAN, bývalý člen Rolling Stones, vystoupil 29. 9. v pražském divadle Archa se svou novou kapelou Rhythm Kings. Jako předkapela účinkovali Matadors Memory, legendární česká beatová kapela 60. let v původní sestavě. (vla) INDICKÁ KAPELA MUSAFIR složená z indických Romů vystoupila 9. 9. v žižkovském Akroplisu na festivalu Respect Plus. V Akropolisu se konal 18. 9. i vzpomínkový koncert na písničkáře Petra Kalandru a 25. 9. zde křtil nové CD i slovenský jazzový zpěvák Peter Lipa. (vla) VEJVODOVA ZBRASLAV, desátý ročník festivalu malých dechových orchestrů, jich (23.–25. 9.) soustředil do Prahy

D O M O V A

desítku z pěti zemí. Festival připomíná skladatele Jaromíra Vejvodu (1902 až 1988), zbraslavského rodáka, autora skladby Škoda lásky – nejslavnější polky všech dob a „hitu století“.

Foto archív

W. A. Mozarta, F, Schuberta, J. Brahmse, S. J. Williamse, W. Dawsona také cyklus smíšených sborů na slova lidové poezie Zelený majerán od Jiřího Laburdy.

Z

Hudba v Čechách SEVEROČESKÁ FILHARMONIE TEPLICE na úvod sezony uskutečnila koncertní turné po republice s houslovým virtuosem Pavlem Šporclem. Začalo (12. 10.) v Karlových Varech, pokračovalo v Plzni, Teplicích, Hradci Králové, Jihlavě, Jičíně, Brně, Zlíně, Ostravě, Liberci, Táboře a (5. 11.) v Praze v Rudolfinu. * Tepličtí filharmonici v minulé sezoně odehráli 140 koncertů, z nich byl rekordní počet – 52 – v zahraničí. Vystupovali v Německu, Švýcarsku, Francii, Španělsku a Belgii, poprvé se prezentovali v Chorvatsku, Slovinsku, Maďarsku, Srbsku, Slovensku, Dánsku a Portugalsku. V této sezoně chce orchestr hrát především v Česku. Letos si filharmonie připomíná 57. výročí znovuobnovení své činnosti a 167. výročí symfonické hudby v Teplicích.

V PŘEDVEČER SVÁTKU SV. VÁCLAVA vystoupil v kostele sv. Ducha v Hradci Králové vokální soubor Octopus pragensis, který pod vedením Petra Daňka předvedl program Hudba hradeckých literátů v době renesance. Zazněly při něm skladby Josquina Desprez, Jacoba Clemense, Giorgia Floriho a českých anonymů. Pořadatelem koncertu bylo vedle Filharmonie HK i biskupství královéhradecké a Muzeum Východních Čech, které v době koncertu instalovalo do autentických prostor kostela Franusův kancionál, který byl sepsán v roce 1505. Koncert zahajoval i cyklus Sborové tradice Hradce Králové.

V RÁMCI 4. ROČNÍKU CYKLU HUDBA V SYNAGOGÁCH Plzeňského regionu proběhla v západních Čechách během září jeho podzimní část. Nejprve se v Dobré vodě u Hartmanic 8. 9. představil houslista René Kubelík spolu s kytaristou Miloslavem Klausem. Potomek slavného roku Kubelíků předvedl program z méně známých děl N. Paganiniho, hudbu J. Willamse k filmu Schindlerův seznam a skladby A. Piazzolly s jazzovými prvky. Stěžejní koncert podzimní části cyklu se uskutečnil 11. 9. ve Velké synagoze v Plzni. V první části večera provedli Čeští filharmonici – koncertní mistr Miroslav Vilímec, Petr Novobilský (housle), Jan Jouza (viola) a Josef Dvořák (violoncello) – komorní skladby Antonína Dvořáka a Gideona Kleina, zatímco ve druhé části ve spolupráci s Plzeňskými filharmoniky Jiřím Žilákem, Helenou Žilákovou (housle), Ludvíkem Pízou (violoncello) a violistou ČF Janem Marečkem zazněl Oktet F dur F. Mendelssohna-Bartholdyho. Cyklus koncertů byl uzavřen 18. 9. v synagoze v Kasejovicích, kde vystoupil soubor Ars instrumentalis Pragensis v čele s uměleckým vedoucím Ivanem Séquardtem, prvním hobojistou České filharmonie. Program tohoto souboru se zaměřil na hudební baroko (Purcell, Rossi, Telemann, Zelenka), zazněla však

i zdařilá úprava Mendelssohnových Písní beze slov od I. Séquardta.

Yvonne Sanchezovou a Jazz Sanatorium Luďka Hulana s Janou Koubkovou.

TRUTNOVSKÝ PODZIM, 25. ročník festivalu vážné hudby, nabídl (30. 9.– 18. 10.) vystoupení kytaristy Štěpána Raka a recitátora Alfréda Strejčka, Wihanova kvarteta, Bilbo companie s představením Comedia dell‘arte nebo Filharmonii Hradec Králové pod vedením Ondřeje Kukala a další programy.

MEDOVÉ ODPOLEDNE v Zadní Třebani na Berounsku nabídlo (17. 9.) hudbu, diskuse, společenskou zábavu, přehlídku různých aktivit a trochu recese a současně možnost setkání se včelaři a jejich světem. Organizátorem akce byl fagotista a včelař Luboš Fait, umělecký vedoucí komorního souboru Harmonia Mozartiana Pragensis. Koncert z děl českých mistrů obsáhl i premiéru zřejmě první skladby s „včelím“ námětem, jejímž autorem je Ivan Kurz, včelař a profesor kompozice na Hudební fakultě AMU.

SETKÁNÍ CHRÁMOVÝCH SBORŮ plzeňské katolické diecéze vyvrcholilo (8. 10.) společným vystoupením více než 200 zpěváků. Akce se zúčastnilo 17 sborů a církevní představitele těší nejen zvyšující se zájem o účast na přehlídce, ale i rostoucí počet nově vznikajících sborů. GEORGE MRAZ, americký jazzman českého původu, byl (29. 9.) jedním z hlavních hostů prvního ročníku mezinárodního jazzového festivalu Jazztival v Táboře. Narodil se v roce 1944 v Písku, po sovětské okupaci Československa emigroval. Patří mezi nejvyhledávanější kontrabasisty světové scény. Podílel se na více než 900 albech. * Dalšími hudebníky na festivalu byli Jiří Stivín & Co Jazz System, Emil Viklický Trio se saxofonistou a flétnistou Stevem Houbenem z Belgie, maďarské Batto Junior Jazz Q, české Jazz Heads a Robert Balzar Trio se zpěvačkou polsko-kubánského původu

27

Hudba na Moravě a ve Slezsku FILHARMONIE BOHUSLAVA MARTINŮ uvedla ve Zlíně na úvod abonentního cyklu (15. 9.) za řízení Jakuba Hrůši duchovní hudbu Leoše Janáčka a Francise Poulenka. Spoluúčinkoval Brněnský akademický sbor a pěvci Richard Samek a Zdena Kloubová. * Hrůša je od této sezony novým šéfdirigentem Zlínské filharmonie. Současně je hlavním dirigentem Pražské komorní filharmonie a po vítězství v mezinárodním konkurzu asistentem Myung-Whun Chunga, šéfdirigenta Orchestre Philharmonique de Radio France. * Při abonentním

Z P R Á V Y

Z

D O M O V A Foto Pavel Horník

koncertě (6. 10.) hrála pak Filharmonie B. Martinů Brahmsovu 2. symfonii, Debussyho Faunovo odpoledne a z odkazu svého patrona B. Martinů Rapsodii pro violu a orchestr a Českou rapsodii v úpravě pro housle a orchestr od J. Temla. Pod taktovkou Tomáše Netopila účinkoval na housle i na violu Bohuslav Matoušek.

OVÁ VOŘÁK. 2005 D E Š U .9 MIL 917–30 1 25. 12.

Sopranistka Miluše Dvořáková byla v letech 1941– 1952 sólistkou opery pražského Národního divadla, později tam dále hostovala. Už v roce 1940 nastudovala na této scéně pohostinsky Paminu v Mozartově Kouzelné flétně. K jejím nejznámějším rolím patřila Katuška, Mařenka, Jitka, Rusalka, Taťána, Hraběnka, Agáta, Milada nebo Elisa. V letech 1961–1977 vyučovala zpěv na Pražské konzervatoři. KLASIKA VIVA, cyklus šumperských koncertů, pokračovala (28. 9.) vystoupením komorního sdružení Lyra da Camera (Mozart, Mysliveček, F. X. Brixi, Dušek, Koželuh). Soubor hrál ve složení J. Navrátilová – cembalo, J. Rosická – soprán, K. Chudobová – flétna, R. Širc – violoncello). DNY SMÍŘENÍ ve Slavkově u Brna, ekumenické setkání, které se konalo desátým rokem, měly letos (1. 10.) jako téma hudbu. Teologové, filozofové a pedagogové po dva dny rozjímali a diskutovali v areálu zámku při příležitosti 200. výročí bitvy na slavkovském bojišti. BENEFICE PRO NEW ORLEANS, V sobotu 5. l1. vyslechnou posluchači v brněnském Besedním domě Mozartovo Requiem v podání sólistů, Státní filharmonie Brno a Českého filharmonického sboru (sbormitr Petr Fiala). Řídí mladý americký dirigent Paul Mauffray, který z New Orleansu pochází. Vstupné bude věnováno ve prospěch města New Orleans a obětí přírodní katastrofy. Všichni účinkující vystoupí bez nároků na honorář.

Různé JIŘÍ KOUT (68) bude od příští sezony nejméně dva roky šéfdirigentem Pražských symfoniků. V současnosti půso-

16. SALON FIRMY ZENTIVA se konal 22. září a rovněž tentokrát se mohl pyšnit velice zajímavým a bohatým programem, jenž slovem provázela moderátorka Monika Fialová. Po úvodních slovech generálního ředitele Zentivy, ing. Jiřího Michala MUDr. Petr Čáp, Ph. D. slavnostně zahájil výstavu z děl malíře Václava Houdka, PhDr. František Honzák, šéfredaktor nakladatelství Libri představil publikaci Staropražské lékařské památky Václava Palivce a proděkan pro celoživotní vzdělávání a zdravotnické obory Doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc. přispěl do průběhu příjemného podvečera úvahou na téma Časopis lékařů českých. Jednotlivé vstupy oddělovala vystoupení talentovaného houslisty Jakuba Sedláčka, jenž si pro tuto příležitost připravil kompozice Niccoly Paganiniho Nel corpiu mi sento a Capriccio č. 15. Vrcholem celého večera pak bylo mohutným aplausem doprovázené vystoupení Gabriely Beňačkové, která zazpívala Dvořákovu píseň Když mě stará matka, árii z Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém a slavnou árii O mio babbino caro z opery Gianni Schicchi Giacoma Pucciniho. V závěru celého programu však ještě fotograf Pavel Horník, který poprvé slavnou sopranistku zachytil na svých snímcích před 28 lety v roli Nataši v Prokofjevově Vojně a míru dávanou v Národním divadle, přišel s překvapením: společně s ing. Stanislavem Jadrným připravil pro paní Beňačkovou video, sestavené z fotografií, na nichž je slavná sopranistka nejen v civilu, ale rovněž jako představitelka celé řady rolí z oper, mezi nimiž nechyběly Prodaná nevěsta, Manon, Bohéma, Eugen Oněgin, Fidelio, Káťa Kabanová či Rusalka a které Pavel Horník podložil jednotlivým rolím odpovídajícími hudebními ukázkami Dokument potom vedle textu doplnily ještě fotografie snímků slavných světových scén, na nichž Beňačková vystupovala včetně newyorské MET, Vídeňské státní opery, Bavorské státní opery Mnichov, Národní opery v Paříži, Teatro Colón v Buenos Aires, londýnské Covent Garden, Teatro La Fenice v Benátkách, milánské La Scaly ad. (jar) bí jako šéfdirigent orchestru v St. Gallen ve Švýcarsku, tam však skončí v roce 2007. U orchestru FOK je ochoten zůstat i déle než dva roky, pokud bude zažívat podle svých slov umělecké partnerství a harmonii. Vystřídá ve funkci Francouze Serge Bauda (76). Nabídku šéfdirigentské funkce dostal Kout už před šesti lety v Národním divadle, tehdy však z časových důvodů odmítl.

školy a skladatel, tehdy oficiálně v nemilosti, tam byl častým hostem. Podílel se na koncertech školy a na koncertech duchovní hudby. * ZUŠ je spolu s muzeem umístěna v tomto památkově chráněném městě v restaurované budově kláštera. Deska se Slavického jménem a plastickým portrétem je dílem kadaňské sochařky a učitelky výtvarného oboru ZUŠ Jitky Křivancové.

KLEMENTA SLAVICKÉHO připomíná pamětní deska na budově ZUŠ v Kadani, které byl propůjčen čestný název Základní umělecká škola Klementa Slavického. Jeho žena Vlasta působila v 50. letech v Kadani jako učitelka hudební

JAM MUSIC INSTITUTE, nová hudební škola v Praze 3, chce vyučovat hru na hudební nástroj a zpěv zábavnou formou. Žákům nabízí kurzy zaměřené na rock, jazz a populární hudbu, které povedou profesionální muzikanti.

28

PRAHA MĚSTO HUDBY byl projekt, v jehož rámci Český rozhlas poskytl koncerty do 20 zemí. Do satelitní sítě Evropské vysílací unie (EBU) se dostal (1. 10.) přímý přenos Janáčkovy opery Její pastorkyňa z Národního divadla, koncert houslistky Gabriely Demeterové s Pražskými symfoniky, mozartovský koncert z Bertramky, závěrečný večer festivalu Pražský podzim (2. 10.), jazzový koncert a záznamy dalších vystoupení. Pro převzetí kompletní nabídky se rozhodla část z 20 zúčastněných států – Dánsko, Estonsko, Finsko, Chorvatsko, Lotyšsko, Nizozemsko, Polsko a Řecko. Počet oslovených posluchačů překonal hranici tří milionů. Dramaturgickým záměrem bylo vybranými pořady prezentovat především díla českých autorů nebo hudbu, která má k českému prostředí zřejmé vazby. HUDEBNÍ VELETRH poskytl (22.– 24. 9.) ve Veletržním paláci v Praze prostor 90 vystavovatelům hudebních nástrojů, jevištní techniky i hudebního software – celkem výrobky 450 různých značek. Součástí byl rozsáhlý doprovodný program. Na osmi scénách se uskutečnilo 105 koncertů rockové, etnické, klubové a jazzové hudby a 55 odborných seminářů. MISUZU KIKUČIOVÁ, šestnáctiletá Japonka, se v Praze (24. 9.) stala absolutním vítězem interpretační soutěže mladých klavíristů pojmenované po skladateli Carlu Czerném. Vyhrála kategorii určenou pro pianisty mezi 14 až 16 lety a získala i Cenu ředitele Českého rozhlasu, spočívající v možnosti natočit pro vysílání dvacetiminutový snímek. V kategorii určené pro děti do 13 let vyhrál soutěž český účastník David Hausknecht. Její minulý vítěz – Karel Vrtiška – se pro letošek přesunul již do vyšší kategorie a v ní obsadil druhé místo. Nejmladší účastnicí soutěže byla devítiletá Hijune Hanová z Jižní Koreje, která se umístila na druhém místě. Cenu za nejlepší provedení etud Carla Czerného obdržel šestnáctiletý Čech Patrik Hévr. Další úspěšní z více než čtyřiceti účastníků soutěže jsou z Číny a Ruska. Soutěže se zúčastnili mladí klavíristé z 13 zemí světa. Poprvé byly zastoupeny i Spojené státy americké. Zájem ze strany dětí byl podle pořadatelů o něco větší než přede dvěma roky, kdy se konal čtvrtý ročník. REVUE UMĚLECKÉ BESEDY Život vyšla po 56 letech od doby, kdy v roce 1948 byla zakázána. Populární revue pro literaturu, hudbu a výtvarné umění tak slaví znovuzrození a první číslo

Z P R Á V Y NOVÁ KNIHA JUBILANTA spisovatele Adolfa Branalda (oslavil 4. 10. 95 let!) Tichý společník byla slavnostně uvedena v kavárně prodejny Academia 3. 10. za velké účasti návštěvníků. Úryvky z knihy četla Jitka Molavcová, gratulaci Penklubu přednesl Jiří Stránský, jubilant sám v perfektní for-

mě odpovídal na řadu otázek. V nové knize vzpomínek (vydala Academia) Branald píše o svých přátelích spisovatelích, básnicích, výtvarnících, režiséru Radokovi a v kapitole věnované Janu Werichovi i o Osvobozeném divadle a poválečných osudech Wericha a Voskovce. (vla)

D O M O V A KŘEST KNIHY MILANA KOUKALA Sága rodu Vejvodů se konal 26. 9. v kavárně knihkupectví Luxor. Kromě autora se křtu knihy o slavném muzikantském rodu ze Zbraslavi účastnili i bubeník a dirigent Josef Vejvoda a jeho bratři Jaromír a Jiří, dále Pavlína Filipovská, Jiří Stivín a další. Knihu vydalo nakladatelství Petrklíč.  (vla) Foto archív

z letošního roku na 62 stránkách přináší mj. i články o hudbě – ta tvořila v UB samostatný obor. V prvním staronovém čísle píše Rudolf Matys mj. o podpoře UB Václavu Talichovi v roce 1918, Ilja Hurník vzpomíná na pravidelné úterky UB za války a Miloš Haase otiskl stať o grafické hudbě. (vla)

Z

Nadace Leoše Janáčka oznamuje: Poslední termín přijímání žádostí o udělení nadačního příspěvku v tomto roce je

30. listopadu 2005

Rozhodující je datum poštovního razítka. Adresa k zasílání žádostí: Nadace Leoše Janáčka Krkoškova 45a, 613 00 Brno Více informací na tel. č. (+420) 541 246 824 a na http://www.janacek-nadace.cz

MEZINÁRODNÍ SMETANOVSKÁ ˇ KLAVÍRNÍ SOUTEŽ 27. ročník ˇ 5. - 12. brezna ˇ Plzen, 2006 www.piano-competition.com ˇ ˇ uzáverka prihlášek 15. 12. 2005 ˇ KONZERVATORˇ PLZEN, Kopeckého sady 10, 301 00 Plzenˇ tel.+fax.: 377 226 387 [email protected] e-mail: Kontakt:

BOB DYLAN (vlastním jménem Robert Allen Zimmerman narozen 24. 5. 1941 v Duluth, Minnesota, USA) je jedním ze zakladatelů popkultury druhé poloviny dvacátého století. Jeho písně známe všichni a není důležité, zda je interpretuje sám autor či kdokoli z celé plejády umělců, kteří s oblibou a hojně sahají po jeho písních. Každá z nich nese punc geniality a značku té nejvyšší hudební kvality. A nejde jen o hudbu. Jde i o poselství, které je v jeho textech i v jeho životních postojích. Nakřáplý Dylanův hlas je stejně nezaměnitelný jako způsob, jakým zbořil do té doby zažité představy o zpěvákovi. Dylan je pro dějiny hudebního průmyslu nenahraditelný. Sám obohatil výrazový rejstřík a hudební formy o řadu nových stylů, které pak dál rozvíjeli jeho následovníci i další generace umělců. Bob Dylan je tajemná postava současného showbusinessu. V době kdy se všichni tlačí do médií, „protože to bez nich prostě nejde“, on neposkytl již více než dvacet let jediný rozhovor! O tom, čemu se dnes Dylan ve svých myšlenkách věnuje, můžeme usuzovat jen z jeho písní. I v tom zůstává věrný ideálu, že umělec má hovořit prostřednictvím své tvorby. A tak se nezdržuje rozhovory a balast bulváru přenechává těm bezvýznamnějším. S železnou pravidelností vydává další skvělá alba a především je stále na nikdy nekončícím turné. Letošní již čtvrtá zastávka Boba Dylana v Praze bude pro některé první, pro jiné několikátou příležitostí být zase v moci tohoto legendárního a uhrančivého génia. Jeho přítomnost byla a je vždy velkou událostí. O jeho nevyčerpatelné energii se mohli přesvědčit všichni, kteří viděli jeho předchozí vystoupení. Každé končilo „standing ovation“ a všichni jsme byli odměněni. A 7. listopadu v pražské Sazka Aréně, kde koncert pořádaný Agenturou 10:15 začíná ve 20. 00 hod., zase budeme. Více o umělci na: www. bobdylan. com. Alba Boba Dylana najdete u Sony BMG. Vstupenky za 800 a 900 Kč na stání a 790, 980, a 1400 Kč na sezení ve všech prodejních místech Sazka, online na www. sazkaticket. cz a telefonicky na callcentru 266 121 122.

29

Z E 

Z A H R A N I Č Í

B A Y R E U T H ,

F E S T S P I E L H A U S

Bayreuther Festspiele 2005

Ř

ekne-li se Bayreuth, vytane snad každému hudbymilovnému člověku na mysli jméno Richarda Wagnera a název jeho slavného festivalu, Bayreuther Festspiele, který se tu pokusil uvést v život po odchodu ze švýcarského Tribschenu již roku 1871. Překrásný barokní sál bayreuthské opery s vynikající akustikou, jenž původně skladatele do tohoto města přilákal, se však pro jeho záměry ukázal svou kapacitou jako nedostačující, a tak dal Wagner podnět k vybudování vlastní operní scény na „Zeleném pahorku“ nad městem. U městské rady, která mu věnovala i stavební pozemek, nalezl tehdy pro svůj záměr poměrně velké pochopení, a tak mohla být stavba zahájena. V den položení základního kamene, 22. května 1872, kdy v markrabské opeře dirigoval Beethovenovu Devátou symfonii, bylo Wagnerovi přesně devětapadesát let. O čtyři roky později, 13. 8. 1876, byl pak Festivalový dům, jehož stavbu po celou dobu řídil architekt Otto Bruckwald, slavnostně otevřen operou Rýnské zlato, kterou nastudoval Hans Richter. Mezi návštěvníky se tehdy objevil i Camille Saint-Saëns, který si po návratu poznamenal:„Pro bayreuthský orchestr není nic nemožné… jaké jemné zvuky, jaké znamenité dynamické přechody, jaké nádherné barvy…“. Základní ideje svého snu o zřízení vlastní operní scény Wagner vyjádřil již v roce 1863 v předmluvě k dílu „Prsten Nibelungův“, kde se zmiňuje o operním divadle v malém městě, jehož hlavními znaky budou amfiteátrový charakter hlediště a „neviditelný“ orchestr. Podle základní koncepce interiéru, kterou probíral především s divadelním technikem Carlem Brandem, měl být vnitřní prostor zařízen jednoduše a prostě, ale v žádném případě Wagner nechtěl šetřit na dekoracích a strojním zařízení. Pěvci neměli dostávat žádný honorář, ale jen symbolické „odškodnění“, jak v roce 1872 skladatel napsal i svému bankéři: „Kdo ke mně nepřichází z entusiasmu a poctěn tímto pozváním, ať zůstane, kde je.“ Festival začíná koncem července a trvá celý měsíc, během něhož se uskuteční kolem 30 představení. Každé z nich může shlédnout až 2 000 diváků, takže celkem v rámci jednoho festivalového ročníku navštíví Bayreuther Festspiele až na 60 000 zájemců. Honoráře umělců, kteří se sem sjíždějí z celého světa, však zůstávají i přes obrovské množství Wagnerových fanoušků a neustále vyprodaná představení dodnes na

dolní hranici a ještě by se festival bez podpory řady sponzorů neobešel. I zde se tedy vedle milovníků Wagnerových děl potkávají i ti nejvýše postavení zástupci největších firem, kteří tak – mnohdy ještě posíleni o účast některého významného státníka – dávají této přehlídce punc opravdové výjimečnosti a privilegovanosti. Jedním z takových slavných okamžiků, považovaný

Jako jediná z trojice oper, jeichž představení jsem přihlížela, ve svém režijním výkladu nejméně deformovala evokaci doby, v níž se její děj odehrává, tedy středověku. Žádné zavádějící experimenty ani výstřelky, a tak se posluchač mohl plně soustředit na hudbu, jejíž ničím nerozptylované vnímání mu např. následující Parsifal zrovna příliš neumožňoval. Foto archív

Hana Jarolímková

Uprostřed skvělý Stephen Gould jako Tannhäuser ve 2. dějství za nejvýznačnější událost přelomu století, byla např. v roce 1993 i návštěva Michaila Gorbačova a jeho ženy Raisy, kteří přijeli na novou inscenaci Tristana a Isoldy. A právě té (tentokrát v režii Christopha Marthalera) jsme se dočkali i v letošním roce, kdy z ostatních titulů – uvedených však ve stejných režijních koncepcích jako v minulých letech – zde zazněly opery Lohengrin, Bludný Holanďan, Tannhäuser a Parsifal.

Tannhäuser a skvělý Stephen Gould První představení, kterého jsem se stala 16. 8. na letošních Bayreuther Festspiele svědkem, byl Tannhäuser a Zápas pěvců na Wartburgu a nutno říci, že pokud bychom chtěli posuzovat vyrovnanost všech jeho složek, patřilo určitě k těm nejzdařilejším. Hudebního nastudování se tu podobně jako v předcházejících letech ujal Christian Thielemann, režie a scény Philippe Arlaud, autorkou kostýmů byla Carin Bartels.

30

Jednoduchou scénu na počátku I. dějství, kdy Tannhäuser procitá uvnitř Venušiny hory, touží po návratu na Zemi a nakonec Venuši opouští, jak Philippe Arlaud znázornil zmizením Venuše i celé původní scény v neprostupné černi hlubokého prostoru, tvořily tři různě nakloněné čtverce, umístěné plasticky za sebou na pozadí jeviště, sytě červená podlaha s poházenými partiturami a na ní torzo muže, sloužící jako sedačka. Jednoduchost a čitelnost však zvolil režisér i v dalších částech opery, a tak rovněž scéna s Tannhäuserovým procitnutím v krásném jarním údolí pod Wartburgem, zpodobněná jakýmsi tunelem tvořeným panoramaticky za sebou sesazenými pruhy jakoby kolem dokola obrostlými svěže zelenou trávou a červenými květinami – snad rudými vlčími máky – s modrou oblohou v pozadí, síň pěvců na Wartburgu připomínající koloseum či arénu se třemi řadami větších a stejným počtem menších ochozů a šikmo umístěným sloupem

Z E několika úprav včetně verze vypracované speciálně pro Paříž, tedy v Bayreuthu slavil po stošedesáti letech od svého prvního uvedení opravdový úspěch. Bayreuther Festspiele – Richard Wagner: Tannhäusr. Hudební nastudování Christian Thielemann, režie a scéna Philippe Arlaud, kostýmy Carin Bartels, technika Karl-Heinz Matitschka, světla Ulrich Niepel, sbormistr Eberhard Friedrich. Psáno z reprízy 16. srpna 2005.

Parsifal aneb útok na lidskou fantazii Nesrovnatelně jiného přijetí se – podobně jako v loňském roce, kdy se uskutečnila slavnostní premiéra – dostalo inscenaci Parsifala, které se zhostil kontroverzní Christoph Schlingensief,

krále Amforta. Scéna, umístěná na točně, se neustále mění, ale protože je každý její výsek přeplněn nejrůznějšími mnohdy těžko identifikovatelnými symboly (včetně afrokaribských obřadních znaků a jiných exotických prvků, výrazně ovšem deformovaných autorovou nespoutanou fantazií), a s Parsifalem těžko korespondujícími nápisy (Stahlorder, Runen, Gott, Heilige Hund…) a výjevy (např. videoprojekcí na spuštěnou oponu opět zachycující nejrůznější afrokaribské vúduistické obřady včetně pohřebních rituálů, provázených nezbytným obětováním živého kohouta), vše – slumy, obětiště, výjev s obří sochou připomínající víc než cokoliv jiného Willendorfskou či Věstonickou venuši, v jejíž patrně menstruační krvi si procesí namáčí ruce Foto archív

uprostřed, kde se Tannhäuser při pěveckém klání opět setkává s Alžbětou, i závěrečná podzimní scéna, která se vrací zpět ke tvaru tunelu s náznakem zažloutlé trávy a povadlých květin a klečící Alžbětou u mariánského obrázku, přímo koresponduje s dějem a nenutí posluchače složitě dumat nad tím, co chtěl vlastně publiku režisér svým výkladem sdělit. I přes přímočarost jednotlivých scén bylo totiž co obdivovat, protože vše ozvláštňovala naprosto fascinující práce se světlem Ulricha Niepela, který z těchto jednoduchých kulis dokázal vykouzlit až magicky působivé obrazy. Hodno obdivu bylo ale rovněž hudební nastudování Christiana Thielemanna, kdy perfektní výkony všech sólistů šly ruku v ruce se skvěle hrajícím Festivalovým orchestrem (sestaveným převážně z hráčů německých orchesrtů) i dokonale sezpívaným Festivalovým sborem. Téměř dech beroucí byly např. jeho vstupy v rámci II. dějství, kde kolem 122 sboristů obsadilo všechny ochozy, odkud jednotliví členové sestupovali ve dvou proudech na pravou a levou stranu jeviště, aby se tu opět spojili a jejich hlasy se sloučily v jeden ohromující zvukový gejzír. Zajímavé efekty však přinesla i obě dějství krajní, v nichž se zpívající sbor pokaždé vynořoval na pozadí horizontu či mizel v hlubinách náhle nepostřehnutelně sešikmené přední části jeviště… Pomyslnou třešničkou na dortu pak představovali sólisté: nádherným a silným hlasem disponující Stephen Gould jako Tannhäuser, na němž ani po čtyřech hodinách v závěrečné vysoce emotivně vypjaté scéně (v níž Wolframovi vypráví o své nezdařené pouti do Říma) nebyla znát únava, podobně vybavené představitelky Venuše a Alžběty, Judit Nemeth a Ricarda Merbeth i ostatní pěvci, Guido Jentjens (Hermann, lankrabě durynský), Clemens Bieber (Walther von der Vogelweide), Arnold Bezuyen (Jindřich, písař), Samuel Youn (Reinmar von Zweter), sopranistka Robin Johannsen (Mladý pastýř) i našemu publiku již ze Soumraku bohů, uvedeného na jaře v Národním divadle, známý John Wegner, který tu přesvědčivě ztvárnil roli Biterolfa. Jeden z nejlepších – i hereckých – výkonů vedle Stephena Goulda a představitelek Venuše a Alžběty podal bezesporu vynikající barytonista Roman Trekel. Jeho plný, technicky perfektně ovládaný hlas však již ve III. dějství vykazoval známky mírné únavy, čemuž se vzhledem k náročnosti sólových partů a jejich neúměrné délce však ani není vcelku co divit. Tannhäuser, který se při své premiéře v Drážďanech pod taktovkou samotného autora 19. října 1845 setkal pouze s průměrným úspěchem a v dalších letech se dočkal ještě

Z A H R A N I Č Í

Scéna, z níž opravdu „přecházel“ zrak (2. dějství). proslulý zejména svými mnohdy až skandálními činoherními kreacemi. Úctu k předloze v něm evidentně nevzbuzuje ani útvar tak vyhraněný, jakým je opera, a tudíž i zde se diváci dočkali nejednoho překvapení. Oproti Arlaudovu Tannhäuserovi Schlingensief zcela opouští nejen dobu raného středověku, do níž je opera situována, ale rovněž tradiční prostředí zásvětní slavnostní hry, kterou Parsifal představuje. Děj totiž umísťuje do jakéhosi temného snad afrického slumu (který by však – odmyslíme-li si následující typicky africké symboly – klidně mohl být i vzhledem k ostnatému drátu a lampám ve tvaru sprch nějakým ghettem či koncentračním táborem), jímž spolu s panoši v I. dějství putuje pod hvězdnou oblohou Gurnemanz (Robert Holl), hledající „čistého blouda”, který jako jediný může uzdravit smrtelně raněného

31

a která se nakonec převtělí do postavy černošky s velkými prsy a širokými boky apod. – vám splývá v jeden neuchopitelný obraz navozující představu absurdně šíleného snu. Zvláště, když při veškerém tomto dění je na kulisy promítána pohybující se (asi) obří kudlanka nábožná. Ani II. a III. dějství však nepřinášejí úlevu a opět vás atakují takovou spoustou nejrůznějších vjemů, že na hudbu vám už pomalu nezbývá čas. A tak kouzelná říše Klingsora (opět John Wegner), kterou v podstatě Schlingensief nijak výrazně neproměnil, je opět přeplněnou scénou s domky za plotem a navíc kostelíkem, nápisy (Ultima necat apod.) a nezbytnými projekcemi, na nichž tentokrát můžeme sledovat zdrogovaného černocha, kráčející asijské dítě s jakousi obřadní pokrývkou hlavy z pestrých květin či nekonečnou, sluncem vyprahlou krajinu různě posetou kak-

Z E

Z A H R A N I Č Í

tusy, připomínající severní Mexiko. Oproti I. dějství, kde členové sboru prostřednictvím signifikantních kostýmů představovali různé náboženské systémy, jsou tu tentokrát jednotlivé skupiny rozlišeny etnicky, a tak se vedle černochů a asiatů v této části opery setkáme např. i s typicky brazilským indiánem. Před začátkem III. dějství si tedy myslíte, že už vás nemůže nic překvapit, ovšem naprostý opak je pravdou. Pravá „pastva” pro oči vlastně teprve začíná. Opět přichází ke svému plnému využití točna a stálé proměny kulis, obohacené však ještě pestřejší videoprojekcí, která se tak z opony rozšíří i na další čtyři plátna, na nichž však musíte sledovat zcela samostatné výjevy: jakýsi renesanční dvůr, stále se opakující pohyb snad nějakého kusu látky ve větru, měňavka, kterou požírá sumeček, průvod buddhistických mnichů, dlouhé nízké domy s jedním oknem, jaké staví domorodci v Tichomoří, zpustlý venkovský hřbitov a celé hejno tuleňů, jež nakonec ovládne všechna plátna a vy jej můžete vidět ve čtyřech velikostech. Do toho však ještě musíte sledovat scénu s nadpisem Friedhof der Kunst a obrazem Mony Lisy, plechovkou Tomaten Suppe apod. V závěru celé opery se pak opět na scéně objeví polonahá černoška, které dělá tentokrát společnost starší tělnatý muž v bílé košili a starší hubená žena s šedivými vlasy v brokátové halence a černých kalhotách, jejichž přítomnost, s níž byste si asi lámali hlavu, zcela vytěsní poslední projekce: zajíc, který jako velikonoční symbol plodnosti a obnovy života, provázející všechna dějství v nejrůznějších podobách (jako lidská figura se zaječí hlavou, živé zvíře v jakési posvátné, prosklené truhle či jako vesele hopkající zvířátko na videu, které se v dalším střihu náhle objeví mrtvé, poseté spoustou much) a spojený s oslavou Velkého pátku ve III. dějství, se postupně rozkládá, a tak při závěrečné hudební apoteóze, kdy rytíři opěvují nového krále Parsifala, který pozvedá grál a všem slavnostně žehná, vidíte zrychlený proces tlení se zbytky kůže a tkáně na jeho žebrech. Opravdu scéna, která by už více snad proti výrazu v hudbě jít ani nemohla. Jediné, co se musí Christophu Schlingensiefovi (z jehož umělecké minulosti bych např. aktuálně připomněla variaci na v současnosti vysílaného Big Brothera, kdy do kontejnerů vedle Vídeňské státní opery umístil přistěhovalce, z nichž Rakušané vždy vybírali jednoho, který musel v intencích hesla Ausländer raus! projekt opustit) a autorům náročné scény, Danielu Angermayrovi a Thomasi Georgemu spolupracujícími s kostymní výtvarnicí Tabeou Braun přiznat, je, že ani těm nejvlažnějším operním divákům rozhodně nuda nehrozila (což se však nepřihodilo asi ani těm, kteří se stali svědky nádherně pohádkové scény Paula von Joukovského při premiéře Parsifala v Bayreuthu v roce 1882, kde se hudebního nastudování ujal Hermann Levi). Pokud se chtěli Schlingensiefovou režijní kon-

cepcí alespoň trochu prokousat (a to si myslím, že i člověku, jehož znalosti pokrývají hodně velkou část využité symboliky, by jejich rozšifrování ve spojitosti s Parsifalem dalo velkou práci!), nezbyla jim ani chvilička, v níž by je snad nějaký podobný pocit mohl přepadnout. Nicméně tak si asi Wagner svůj Gesamtkunstwerk – čili jednotné všeumělecké dílo – opravdu nepředstavoval… Naštěstí hudební složka představení, pokud vám na ni zůstala ještě nějaká kapacita, patřila k tomu nejlepšímu, co vůbec člověk může při provedení Wagnerových děl zažít. Vynikající byl jak téměř Ježíše Krista připomínající Parsifal, jehož role se zhostil rovněž pražskému publiku již známý Alfons Eberz, tak ostatní sólisté, všudypřítomný John Wegner – skvělý až ďábelsky vypadající rytíř Klingsor, Robert Holl (důstojný Gurnemanz), Alexander Marco-Buhrmester (Amfortas), Kwangchul Youn (Titurel) či naprosto špičková Michelle de Young, jejíž Kundry (ve III. dějství pro mě nepochopitelně přeměněná v černošku) byla ozdobou celého večera, kdy nelze prohlásit, zda byla více strhující jako pohanka obdařená mocí kouzel v dějství prvním, svůdná Praďáblice svádějící Parsifala v kouzelné Klingsorově zahradě ve vypjatě dramatickém dějství druhém či poslušná služebnice smířená se svým osudem v dějství třetím. Asi největšího úspěchu ale dosáhlo vedle výkonů jmenovaných sólistů a sboru skvěle připraveného Eberhardem Friedrichem, hudební nastudování Pierra Bouleze, který se na festivalu poprvé s Parsifalem představil již v roce 1966 a po více než třicetileté přestávce (podruhé tu totiž Parsifala nastudoval v roce 1970) se v Bayreuthu opět objevil až v loňském roce, a to právě ve spojitosti s novým nastudováním Schlingensiefovy inscenace. Ani tentokrát by asi – co se týče Festivalového orchestru – Camille Saint Saëns, který byl po první návštěvě Bayreuthu výkonem orchestru úplně nadšen, nešetřil chválou… I v tomto případě byla hodna obdivu nejen souhra všech hráčů, vynikající dechy v čele s hornami či zvuková vyváženost a kultivovanost jednotlivých nástrojových složek v celém průběhu partitury, ale rovněž Boulezova schopnost a cit pro celkovou architekturu obrovského díla, které mělo neuvěřitelný tah a logické proporční uspořádání. (Nezapomeňme, že žádná z Wagnerových oper nevyvolává u dirigentů tak rozdílné názory na tempo jako právě Parsifal! A že Pierre Boulez patří vedle Clemense Krausse k těm, kteří ho v Bayreuthu zvládli nejrychleji. Oproti Arturovi Toscaninimu, v jehož pojetí v roce 1931 trval celé 4 hodiny 48 minut – čili nejdéle v historii Bayreuthských slavností vůbec, se Pierru Boulezovi v roce 1970 podařil opačný husarský kousek: celou operu zvládl totiž za pouhé 3 hodiny a 39 minut, tedy za více než o hodinu kratší dobu!). Po nesmlouvavém bučení, které se ozva-

32

lo hned po doznění posledního tónu, se tak celý sál roztleskal a „rozdupal” teprve při děkovačce sólistů, vystupňované až do naprosto frenetického aplausu ve chvíli, kdy vstoupil na pódium letošní čerstvý osmdesátník (který své narozeniny oslavil 26. 4.), Pierre Boulez… Bayreuther Festspiele – Richard Wagner: Parsifal. Hudební nastudování Pierre Boulez, režie Christoph Schlingensief, scéna Daniel Angermayr a Thomas Goerge, kostýmy Tabea Braun, světla Ulrich Niepel, videoprojekce Meika Dresenkamp, sbormistr Eberhard Friedrich. Psáno z reprízy 17. srpna 2005.

A Tristan a Isolda opět nově Inscenací, na kterou se tentokrát soustředilo nejvíce pozornosti, bylo nové představení Tristana a Isoldy, jehož slavnostní premiéra se ve zcela zaplněném Festspielhausu uskutečnila 25. července. V rámci letošního ročníku Bayreuthských slavností pak bylo toto dílo zopakováno ještě pětkrát, během bez jednoho roku stotřicetileté existence Wagnerova festivalu, bychom však celkem napočítali jeho již 191 uvedení v devíti režijních zpracováních. Prvním z nich byla v roce 1886 (tedy přesně deset let od zahájení festivalu) režijní koncepce Cosimy Wagnerové, kterou v roce 1927 vystřídalo pojetí Siegfrieda Wagnera a v roce 1938 Heinze Tietjena. V letech 1952, 1957 a 1962 se pak inscenace jedné z nejslavnějších Wagnerových oper nesla v duchu režie Wielanda (1952 a 1962) a Wolfganga Wagnerových, 1974 Augusta Everdinga, 1981 Jeana-Pierra Ponnelleho, 1993 Heinera Müllera a letos Christopha Marthalera, v umělecké branži označovaného termínem“Künstler par excellence”. Možná i vzhledem k tomu jsme očekávali více, než nakonec nová Marthalerova režie přinesla. Marthaler, zastupující střední generaci režisérů a vzdělaný nejen hudebně (hudbu studoval v Curychu, kde se rovněž 17. října 1951 narodil), ale zároveň v oboru teatrologie, které se věnoval v Paříži, zvolil pro všechna tři dějství obdobnou, poměrně strohou výpravu Anny Viebrock, v níž jedna scéna vplývala ústrojně a velmi nápaditě do druhé a vše se tak promyšleně vzájemně prolínalo. Základem kulis se stal prostor, obložený tmavě-hnědým dřevem s naznačenými malými čtvercovými okénky po stranách, který připomínal kajutu lodi, jíž kralovaly dvě velké rohové pohovky, čtyři ušáky, asi šest polstrovaných židlí a deset až dvanáct jednoduchých židlí skládacích. Stejná scéna po obvodu jeviště zůstala i v obou dějstvích následujících, kde však byla pokaždé podložena ještě jednou zdí navíc a ke svému účelu přizpůsobena jinými doplňky: ve 2. dějství, kde jedinou dominantu scény tvořily dvě jednoduché sedačky, se tak pod ní objevila zlatookrová zeď v zadní části jeviště přerušená prosklenými dveřmi a ve 3. dějství oprýskaná šedá zeď (takže kajuta tvořila nejvyšší pruh) se závěsem umístěným

Z E touhu dát zhasnutím pochodně Tristanovi znamení ke schůzce a Brängeninu úzkostnou snahu jí v této lehkovážnosti zabránit. 3. dějství, které je ve své podstatě nejstatičtější, se pak režisér vedle jakýchsi přeludů obcházejících kolem Tristanova lože snažil oživit i postavou neustále popocházejícího Pastýře, připomínajícího však v modrém plášti a černých kalhotách spíše jakéhosi údržbáře. A závěrečné setkání Isoldy a Tristana (vrcholně dramatická scéna celé opery) se nevydařilo už vůbec. Působilo chladně, nezaujatě a až pateticky odtažitě. Logika a nápaditost v propojování jednotlivých scén a režijních prvků sice dokládá Foto archív

pode dveřmi z minulého jednání a jakýmisi stříbrnými hadicemi a kruhy na věšácích po svém obvodu, díky jimž jeviště, uprostřed kterého stála moderní polohovací nemocniční postel obehnaná kovovými trubkami, vzbuzovalo dojem omšelého pitevního sálu. Podobně – tedy v intencích obsahových proměn – pracoval režisér i se světly ve tvaru svítících neonových kroužků, která nejprve znázorňovala hvězdy na nebi, ve 2. dějství svit loučí a ve 3. dějství, kdy byla střídavě umístěna i na věšácích, snad poslední jiskřičky naděje umírajícího Tristana, toužebně očekávajícího Isoldu. Ruku v ruce se strohostí a šedí scény šly i civilní kostý-

Naopak fádnost a určitá statičnost provázela Tristana a Isoldu… my společně s účesy převážně ve stylu 30. let a režie jednotlivých částí příběhu, rozehraná na velmi jednoduchých principech. V 1. dějství je např. hlavní výstup protagonistů, v němž se Brängena rozzlobenou irskou princeznu Isoldu, kterou Tristanova loď přiváží jako nevěstu starému králi Markovi do Cornwallu, snaží uklidnit, založen na tom, že Isolda s lomozem povalí snad všechny židle a křesla, které na jevišti jsou a Brängena je po ní opět rovná do původní polohy. Ve 2. dějství, v jehož více než prosté scéně bychom si však zahradu královského hradu, kde se oba milenci setkají, jsou prozrazeni a Tristan je smrtelně zraněn, mohli představit jen velmi těžko, zase Marthaler využívá stropních světel a obyčejných vypínačů, rozmístěných podél celého obvodu jeviště: Isoldiným zhasínáním a Brängeniným opětovným rozsvěcováním se tak patrně snaží symbolicky vyjádřit Isoldinu netrpělivou

Marthalerovu nespornou profesionalitu, která si zaslouží ocenění, celkově však nové inscenační pojetí nepřineslo nic tak závratně originálního či zajímavého. Vedle úspornosti a až jakési strohosti, které by ovšem nemusely být zrovna na překážku, v něm totiž převládala spíše nevýraznost a fádnost, a to je, myslím, u tak emotivního děje, škoda. Šedi a jednotvárnosti máme v některých ohledech v životě dost a dost, proč ji prožívat ještě u jednoho z nejkrásnějších a nejsmutnějších příběhů lásky? Je opravdu nutné za každou cenu jednotlivé příběhy převádět do současnosti – v tomto případě však vzhledem ke kostýmům už zase ne až tak úplně současné? Tentokrát však ani hudební nastudování nepřineslo takový úspěch jako u předcházejících dvou inscenací, o kterých již byla řeč. S výraznou nelibostí publika se totiž setkal jak dirigent Eiji Oue,

33

Z A H R A N I Č Í

pod jehož vedením jinak skvělý orchestr, v němž se dokonce objevily i první drobné kiksy v žesťové sekci, nerozehrál dramatičnost některých scén tak, jak by mohl, ale i Hartmut Welker, obsazený do role Kurwenala, který nepřesvědčil ani pěvecky ani díky např. až komicky působícím výstupům u Tristanova lože ve 3. dějství herecky. Ostatní výkony ale již opět patřily do té nejvyšší třídy. Vynikající a skvěle hlasově disponované tak byly nejen obě pěvkyně, Nina Stemme jako Isolda a Mihoko Fujimura v roli Brängeny, ale rovněž Korejec, Kwangchul Youn (Král Marke), Alexander Marco-Buhrmester (Melot) a do role Tristana poprvé obsazený Američan žijící od roku 1999 ve Švýcarsku Robert Dean Smith, kterého v Bayreuthu můžeme slýchávat pravidelně od roku 1997, kdy zde debutoval v roli Walthera von Stolzinga v Mistrech pěvcích norimberských. Jeho technicky ukázkově vyškolený hlas, s nímž dokáže od wagnerovských rolí (z nichž nastudoval ještě Lohengrina a Siegmunda z Valkýry) přecházet bez potíží nejen k lyrickým rolím verdiovským počínaje Manrikem v Trubadúrovi a konče Cavaradossim v Tosce či Pinkertonem v Madama Butterfly, ale i k Donu José v Bizetově Carmen a k Florestanovi v Beethovenově Fideliovi, sice nepatří mezi ty, které málem zboří divadlo, ale má krásnou barvu i schopnost celé škály nejrůznějších výrazů a to se rozhodně cení. Zvláště, když se může zároveň pyšnit perfektní intonační čistotou a vyrovnaností všech rejstříků, ozdobených zářivě jiskrnými výškami. I po 140 letech od své mnichovské premiéry tedy slaví Tristan a Isolda úspěchy, a to i přes některé nedostatky či sporné režijní prvky, které letošní novou inscenaci provázely. To sebou však nese každá premiéra a každá snaha o nové pojetí něčeho, co už bylo nesčetněkrát na pódiu uvedeno a od jehož zrodu dělí současné inscenátory několik generací. Podobně nelehký úkol tedy na ně čeká i během příštích dvou let, kdy budou v Bayreuthu uvedeny nové inscenace Prstenu Nibelungova a Mistrů pěvců norimberských…  Bayreuther Festspiele – Richard Wagner: Tristan a Isolda. Hudební nastudování Eiji Oue, režie Christoph Marthaler, scéna a kostýmy Anna Viebrock, technika Karl-Heinz Matitschka, světla Ulrich Niepel, sbormistr Eberhard Friedrich. Premiéra 25. července 2005, psáno z reprízy 18. srpna 2005.

Festival ozavřelo představení Lohengrin Pavel Horník

28.

srpna skončil letošní slavný festival představením Lohengrina. Byla to derniéra osmého, velmi zdařilého nastudování režiséra Keitha Warnera za spolupráce vynikajícího scénografa Stefanose Lazaridise, který vytvořil pohádkovou scénu s jezírkem

Z E

Z A H R A N I Č Í

i ponořující se labutí a nevyznělo to v žádném případě jako kýč. Poprvé bylo toto dílo uvedeno na Zeleném pahorku v roce 1894. Další provedení uvidíme zřejmě až za několik let. Jaké to asi bude pojetí? Dočkáme se podobného extravagantního výstřelku, jaký připravila Mistrova pravnučka Katharina Wagner právě s Lohengrinem nedávno v Budapešti? Zatím je známo, že právě tato ratolest slavného rodu bude režírovat nové uvedení Mistrů pěvců a Lohengrina bude v budoucnu studovat zřejmě někdo jiný. Tvůrci se zde naštěstí často mění. Záleží jen na tom, který inscenátorský proud bude silnější. Jisté ale je, že kontroverzních výkladů bude stále více. Ať rozhodne osud! Nikdy jsem neviděl v Bayreuthu představení, kterým festival končí, a zjistil jsem, že má trochu jinou, zvláštní atmosféru. Publikum je o poznání citlivější a více odpouští. Někteří zpěváci se pod vidinou závěru vzepnou k ještě lepším výkonům. Výborný Peter Seifert v titulní roli toho byl příkladem. Na některých je znát silná únava, u Romana

Trekela jako Hlasatele to bylo evidentní a rovněž král Jindřich v podání s výškami se potýkajícího matného Reinharda Hagena to jen potvrzoval. Oproti tomu Petra-Maria Schnitzer zpívala Elsu ještě lépe než na jaře v Curychu a u nás dobře známá Linda Watson zvládla Ortrudu brilantně. V jejím stínu se tak ocitnul Telramund Hartmuta Welkera, který ale stejně nebyl režijně ani pěvecky tím nejlepším. Nesmírně dlouhá byla závěrečná děkovačka, kdy publikum jakoby nevěřilo, že je konec a nechtělo pustit své miláčky domů. Ti nejrůznějšími gesty naznačovali, jako kupříkladu Peter Seifert, že by rádi zůstali, ale, bohužel, už to nejde. Jednou konec nastat musí. Na jevišti se také objevil jinak během představení neviditelný orchestr s dirigentem Peterem Schneiderem. Někteří diváci měli v očích slzy smutku nebo štěstí? Těžko říci, asi obojí. S letošní inscenací byli diváci nadmíru spokojeni a myslím, že byla lepší než ta předešlá, kterou jsem v tomto stánku viděl na sklonku devadesátých let.

VELKÁ SOUTĚŽ

Hudebních rozhledů

Vážení čtenáři, s odpovědí na otázku, kterou jsme pro vás vymysleli v minulém čísle a jenž zněla – Kolik Mozartových oper bude v rámci Salcburských slavností uvedeno v příštím roce – jste si vesměs dali dost práce. Ti z vás, kteří se pokusili všech 22 oper Wolfganga Amadea Mozarta vyjmenovat (což podmínkou nebylo), se však nějak nemohli dopočítat. Tentokrát tedy udělali dobře ti, kteří vycházeli z informací v Hudebních rozhledech, protože salcburský projekt do kompletu zahrnuje např. i díla Betulia liberata K 118 (74c) či první část singspielu Die Schuldigkeit des ersten Gebots K 35 a tedy nejčastěji uváděný počet Mozartových děl, zahrnovaných do jeho tvorby operní, o něco přesahuje (i když např. v obsáhlé monografii Jeana a Brigitty Massinových tento žánr dokonce dosahuje počtu 26!). Nicméně je potěšující, že jste se za ono neuvěřitelné číslo snažili dosadit i jednotlivé konkrétní tituly, což svědčí nejen o vaší snaze po ověřování předkládaných informací, ale rovněž o neméně důležité schopnosti – vědět kde hledat. Všem pisatelům tedy děkujeme a těm, kteří byli vylosováni a znichž držitel 1. ceny od nás tentokrát dostane dvě vstupenky na operní představení Národního divadla, blahopřejeme: Josef Palan, Praha Alena Čepická, Pardubice Ing. Karel Pokorný, Včelná

12 3

Odkud pochází tenorista Rolando Villazón a kterou první významnou mezinárodní soutěž vyhrál a kdy? Své odpovědi zasílejte do 16. listopadu na adresu Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.scena.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.

34

Předcházel mu však ještě Bludný Holanďan Den před závěrečným večerem jsem měl možnost navštívit Bludného Holanďana nastudovaného už po deváté od uvedení v roce 1901. Režisér Claus Guth a výtvarník Christian Schmidt situovali celé představení do jedné dekorace – vnitřku Dalandova domu, kde je nosným prvkem dlouhé schodiště stoupající vysoko podél zakulacené stěny. Žádný přístav, žádné lodě, jen malý model lodičky v Sentiných rukou a o něco větší Holanďanova rozkládací loď v posledním obraze. Jednoduchá režie se snaží co nejvíce ukázat vnitřní konflikty jednotlivých postav a nenutí aktéry představení k mimořádným a přehnaným choreografickým výkonům. Jednou spadlá lampa, tu převržené křeslo jednoduše dokreslují tajemnost předkládaného příběhu. Pohybově náročnější byl vstupní monolog zpívaný Holanďanem za jeho permanentního sestupování po strmém dlouhém schodišti. Vše je soustředěno na detail mimiky tváře a gest, skoro jako ve filmu. Zajímavě je pojata figura Holanďana. Je postavou, oblečením, vlasy a pohybem jakoby dvojníkem Dalanda. Představení brilantně řídil Marc Albrecht, v posledních letech strmě stoupající ve své dirigentské kariéře. Titulní úlohu pěvecky i herecky výborně ztvárnil Fin Jukka Rasilainen, dnes ve světě velmi vyhledávaný specialista pro tuto roli. Slyšel jsem jej zpívat Holanďana v Drážďanech a připadal mi tehdy trochu suchý a toporný, ovšem zde v Bayreuthu byl zcela jiný. Pěvecky téměř ideální Sentou byla Adrienne Dugger. Její temněji zabarvený soprán zněl jistě a jiskřivě ve výškách. Endrik Wottrich jako Erik neměl problémy a jeho výkon byl o třídu vyšší než v drážďanském provedení. Finského basistu Jaako Ryhänena jsem slyšel v roli Dalanda na řadě světových scén a je možné konstatovat, že dnes je prakticky v této roli nejlepším. Bude-li Tomislav Mužek, který ztvárnil úlohu kormidelníka svým znělým a ve všech polohách vyrovnaným tenorem, pokračovat v této úrovni i nadále, má otevřenou cestu k náročnějším operním kreacím. Sólistický ansámbl byl vskutku vzácně vyrovnaný a nebylo slabších míst. Nesmím ale také zapomenout na výborně zpívající početný sbor pod vedením Eberharda Friedricha. Hudebně bych zařadil představení na vyšší úroveň, nežli měla předešlá inscenace tohoto díla, kterou jsem shlédnul v Bayreuthu před patnácti lety s Berndem Weikelem a Elisabeth Connel v hlavních rolích.  Bayreuther Festspiele – Richard Wagner: Lohengrin. Hudební nastudování Peter Schneider, režie Keith Warner, scéna Stefanos Lazaridis. Psáno z reprízy z 28. 8. Richard Wagner: Bludný Holanďan. Hudební nastudování Marc Albrecht, režie Claus Guth, scéna Christian Schmidt. Recenze představení z 27. 8.

Z E

Z A H R A N I Č Í

Jana Vašatová

I

nnsbrucker Festwochen patří k tradičním a nejstarším akcím, specializovaným na provozování staré hudby. První ročník, kterému ovšem předcházelo dlouholeté konání rovněž na starou hudbu zaměřených koncertů na blízkém zámku Ambras, se konal roku 1976 – letos se tedy ve dnech 12. až 27. srpna festival uskutečnil už po devětadvacáté. Innsbruck ovšem, přes svou tradici a přes to, že se věnuje tzv. staré hudbě, je festivalem neustále mladým. Mladým nejen těmi, kteří zde vystupují, ale především dramaturgickými nápady a jejich realizací, vycházející od dlouholetého uměleckého ředitele festivalu, belgického dirigenta René Jacobse. Ten vtiskl innsbruckému festivalu svou pečeť už v celé řadě mimořádných operních projektů a festivalové publikum mělo díky němu možnost vidět a slyšet neznámé či málo známé opery Monteverdiho, Cavalliho, Cestiho, Händela, Purcella, Telemanna, Hasseho či Contiho, jehož pětiaktová opera Don Chisciotte in Sierra Morena se letos objevila na festivalu už podruhé. V Innsbrucku nebývá zvykem vracet se k už jednou uvedenému titulu – ale první realizace v r. 1992 představila dílo z časových důvodů (a kvůli televiznímu přenosu) ve velmi redukované verzi. A letos se ukázalo, že čtyři hodiny uběhnou jako voda, pokud zní tak nápaditá, vtipná a řemeslně dobře udělená hudba, jako je Contiho, navíc v inspirované, nápadité a zasvěcené interpretaci. Francesco Bartolomeo Conti se narodil roku 1681(82?) ve Florencii a zemřel roku 1732 ve Vídni, kde patřil do okruhu dvorních skladatelů císaře Karla VI., jako byli o něco starší Johann Joseph Fux nebo Antonio Caldara. Epocha vídeňské „Hofoper“, dvorské opery, se tedy díky 5 představením Contiho Dona Chisciotta v Tyrolském zemském divadle stala určujícím prvkem charakteru letošních Innsbrucker Festwochen. Ale nejen to: uskutečnil se tu i samostatný koncert, představující další díla Contiho a jeho současníků – Händela (1685–1759) a Telemanna (1681–1767) – a proběhlo zde odborné sympozium na toto téma. Repertoár festivalových koncertů byl ovšem daleko širší a sahal od sborových děl raného baroka až po kvartety vídeňského klasicismu. Soubor Les Arts Florissants s Williamem Christiem prezentoval duchovní díla Charpentiera a Purcella, Ensemble Baroque de Limoges s cellistou a gambistou Christophem Coinem komorní hudbu Tele-

manna a Bacha, vynikající soubor cinků a pozounů Ensemble ventosum zavedl spolu s kontratenoristou Dominiquem Vissem a světově proslulým tenoristou Kobie van Rensburgem posluchače prostřednictvím dvousborových kompozic Gabrieliho, Bassana, Barberina, Palestriny aj. do benátských chrámů. Manon Quartett z Berlína patří k těm interpretům, kteří posunuli hranici autentické interpretace za rok 1750, a do svého festivalového programu zařadil kvartety Haydna, Mendelssohna a Mozarta; Rachel Podger hrála na barokní housle sonáty od Bacha po Bibera atd. Koncerty se konají v Innsbrucku na několika místech: tradičně na zámku Ambras, v divadle, v Dómu sv. Jakuba a dalších chrámech i v Riesensaalu innsbruckého Hofburgu. V rámci festivaloZ Contiho Dona Chisciotta vého workshopu pro děti si malí účastníci mohli po dva dny hrát na operní postavy Contiho Do- cobs (nedávno získal prestižní cenu Grammy na Chisciotta, pro všechny zájemce byly volně za nahrávku Mozartovy opery Figarova svatpřístupné polední koncerty a renesanční slav- ba), který si ke spolupráci přizval mezinárodní nost, a do festivalu se letos výrazně zapojily i ty- orchestr Akademie für alte Musik z Berlína, rolské soubory, zabývající se interpretací staré renomované i mladé skvělé zpěváky a vynihudby. Na hudební procházce po městě, začí- kající inscenační tým. Výsledkem bylo úžasnající u Tyrolského národopisného muzea (to né divadlo s velkým „D“, mimořádně vkusně mimochodem vlastní unikátní expozici celých v režii a výpravě oscilující mezi barokem a soudřevěných venkovských staveb a místností včet- časností a propojující vše do vtipného celku, ně originálních vyřezávaných stěn a nábytku od hýřícího nápady – které ostatně nabízí sama 15. do 20. století), provázely účastníky Tiroler Contiho opera a její libreto z pera Pietra PaBarockintrumentalisten (smyčcový ansámbl, riattiho (ideální spolupráci těchto umělců lze který hrál díla Corelliho, Geminianiho a Händela) směle srovnat s dvojicí Mozart – Da Ponte). a Marini Consort Innsbruck, který disponuje Contiho specialitou byly karnevalové opery cinky a pozouny a z renesančního repertoáru – 14 z jeho 16 velkých oper bylo provedeno předvedl skladby Frescobaldiho, Gastoldiho či v masopustě. A čtyři vídeňská provedení Dona Mariniho, jehož jméno nese. Chisciotta zaznamenala takový úspěch, že opeV centru napjatého očekávání se však vždy ra byla vzápětí hrána ve Vratislavi, Hamburku ocitá především operní představení, jehož na- a Braunschweigu – což bylo na tehdejší dobu studování se už tradičně ujal sám René Ja- zcela neobvyklé. Hamburský dirigent a spiso-

35

Foto archív

Innsbrucker Festwochen 2005 – stále mladý festival staré hudby

Z E

Z A H R A N I Č Í

vatel Johann Mathesson se zmiňuje, že usmívat se člověk musel často už při četbě Contiho partitur. Conti obdivuhodně spojuje svou vlastní hudební charakteristiku situací a postav s možnostmi dobového stylu – a libreto, vycházející ze Cervantesova románu (od vydání jeho 1. části uplynulo letos 400 let), představuje Dona Chisciotta (opera je v italštině) jako tragikomickou postavu, kterou je nutno přes nejrůznější peripetie donutit ke smutnému návratu do normálu, zpečetit to domácím vězením a zákazem četby rytířských románů. Španělské prostředí a duševní rozpoložení nejen titulní postavy pak Conti charakterizoval slavnou La Foliou… Anglický režisér Stephen Lawles a belgický scénograf Benoit Dugardyn spolupracovali na Innsbrucker Festwochen už v roce 1994, a nyní se rozhodli vzdát hold nejen „rytíři smutné postavy“, ale především knize. Ta se hned na počátku představení objevuje obrovská a otevřená na jevišti a své role z ní začínají číst jak Don Chisciotte, tak postupně další postavy. Kniha se ovšem záhy zaklapne, stává se z ní pódium pro Chisciottovo vyprávění o vlastních hrdinských činech – přičemž mezi na výšku postavenými svazky knih cválají poražení loupežníci a zachráněné princezny, jiné se v dalších jednáních opery zjevují přímo



S A N T A

F E

v nádherně mlžně a snově prosvícených románových svazcích, z nichž pocházejí, hřbety knih tvoří hrady i holičskou oficínu, přesunují a vysunují se ze stran jeviště jako kulisy barokního divadla, vylézají z nich postavy dobovému Chisciotovy občas zcela neznámé – jako Tři mušketýři, s nimiž za hlasitého smíchu celého divadlo Chisciotte šermuje; na jedné z vazeb, které mají všechny jednotnou podobu jakési naší „Světové literatury“ se skví i titul „Kafka – Zámek“ a z knihy o Chisciottovy si okázale a trochu unuděně čte jedna z hlavních postav… Dokonalosti inscenační odpovídala i dokonalost hudební složky, kterou detailně, přesně a především se znalostí věci nastudoval René Jacobs s vesměs mladými, na dobové nástroje hrajícími členy berlínské Akademie, posílené ve scéně Chisciottova zápasu s obrem („vyrobeným“ ze stínu nejmenšího člena pěveckého ansámblu, jihokorejské sopranistky Sunhae Im, představující jednoho z těch, kteří Rytíře hledají – Ordogna) dvěma českými hornisty – Václavem Luksem a Miroslavem Rovenským. Dona Chisciotta postavou skvěle připomínal a náročný part dobře zvládl anglický barytonista Nicolas Rivenq, který tuto roli ztvárnil už v minulé innsbrucké inscenaci. Sancio Pansa je zde mladý a pro dív-

ky přitažlivý, čemuž dokonale odpovídal výborný italský barytonista Fulvio Bettini, jehož partnerkou při ohnivých hádkách byla neméně skvělá a temperamentní Francouzka Gaële Le Roi jako Maritorne. Dvě dvojice zamilovaných a tedy svým způsobem také bláznivých představovali skutečně dokonalý argentinský kontratenor Franco Fagioli (Cardenio), dále majitelky lehkých, znělých a zářivých sopránů Inga Kalna z Rigy (Dorotea) a Olga Pasichnyk z Ukrajiny (Lucinda), bídáka i zamilovaného Fernanda zpívala Švédka Maria Streijffert. V roli lazebníka, jehož holičskou mísu si Chisciotte splete s rytířskou helmou, se blýskl kontratenorista Dominique Visse, nešťastného loutkáře, jehož svěřence rozseká Chisciotte na kusy, zpíval Rakušan Titus Hollweg a Lope, přítel, kterému se přece jen podaří dopravit Chisciotta domů, byl výborný rakouský tenorista Johannes Chum, který před pár lety ztělesnil Michela v inscenaci Martinů Jullietty na festivalu v Bregenzi. Obsazení i výkony vesměs exkluzivní. A co je nejdůležitější: obecenstvo, přestože zcela jiné, než pro jaké Conti a Pariati svou operu psali, se skvěle bavilo. Nezbývá než se těšit na příští rok, kdy se René Jacobs chystá na Innsbrucker Festwochen uvést Mozartova Dona Giovanniho… 

O P E R A

Třikrát z Nového Mexika Jan Králík

A

merický operní festival Santa Fe v hlavním městě státu Nové Mexiko dospěje v roce 2006 do padesátého ročníku, což představuje tradici celokontinentálního významu. Nejen prestižní podnik, ale ani jeho divadlo se nepodobá jiným: vyvzdorováno v indiánské pustině na prahu Skalistých hor stojí mimo civilizaci jako zbloudivší obří koráb, futuristicky zastřešený amfiteátr pro více než dva tisíce diváků s průhledy na nekonečná oblá pohoří, porostlá živořící kosodřevinou. Všechno se musí dovézt: umělci, publikum i poslední kapka vody. K nejbližšímu hotelu v Santa Fe je dobrých 10 mil, na nejbližší letiště v Albuquerque dvě hodiny autem. Umístěním operního jeviště na pahorek mimo město by mohlo Santa Fe vzdáleně připomínat Bayreuth. Americký pahorek je ovšem jeden z tisíců, nikdy nebyl zelený, ale barvy terakota, a Wagner se v historii festivalu téměř nehrál: za půlstoletí pouze třikrát a pouze Bludný Holanďan. Dramaturgie staví na Mozartovi (15x na Figarově svatbě, 10x na Così fan tutte a Kouzelné

flétně) a na Richardu Straussovi (do úplného kompletu zde schází již jen Žena bez stínu; festival se zasloužil o americké premiéry Capriccia, Daphne, Egyptské Heleny, Dne míru, Intermezza a Lásky Danainy). Ctižádostí je nešetřit premiérami – americkými (41) i světovými (10): festivalem v Santa Fe vstoupily do USA také Příhody lišky Bystroušky, Lulu a šest oper Hanse Wernera Henzeho. Z české tvorby se zde před dvěma roky objevila ještě Káťa Kabanová. Z běžného repertoáru se vrací nejčastěji La traviata a Madame Butterfly. Kupodivu dosud nikdy se tu nehrála Aida, ani Trubadúr. Sólisté, orchestr i inscenátoři jsou vybíráni přednostně z amerických sil. Každoročně se uvádí pět až šest inscenací, které se střídají tak, aby během týdenního pobytu v nejbližším městě bylo možno vidět vše. Publikum je vesměs velmi poučené, jezdí sem odjinud, ale má i místní – téměř vlasteneckou – základnu od ředitelů škol po manažery hotelů. Návštěva je dílem luxus, dílem společenská událost i piknik, ryzí umělecký zážitek i poučení. Před každým představením

36

se koná ve velké zkušebně pro tři stovky návštěvníků přednáška k inscenaci. Ne ledajaká, hovoří-li režisér Peter Sellars, nebo dirigent Oliver Present. Tak sugestivní, zasvěcené, elegantní, zábavné, nenucené, informačně nabité, rétoricky vyklenuté a k požitku z operního večera strhující proslovy u nás neznáme – od dob Václava Holzknechta. Z nabídky ročníku 2005 mne minuli Lazebník sevillský a Turandot. Pozvání zato obsáhlo trojici nad jiné zajímavou. Ainadamar argentinského skladatele Osvalda Golijova nese název fontány, u níž byl zastřelen Federico García Lorca. Spíše než o operu jde o scénické lamento harmonicky zpěvných linek, vícehlasů a jemných orchestrálních interludií. Hlavní postavou je básníkova přítelkyně Margarita Xirgu, role psaná pro Dawn Upshawovou (z Tennessee), která ji premiérovala v Tanglewoodu a nyní s velkým smyslem pro ladnou krásu tónu i pohybu zpívala i v Santa Fe. Altovou postavu básníka ztvárnila měkkým témbrem Kelley O´Conorová (z Kalifornie). Scénické pojetí před třemi velkými plátny s reminiscencemi

Z A H R A N I Č Í Foto archív

Z E

Futuristická divadelní scéna na pahorku poblíž města Santa Fe Picassovy Guerniky budoval režisér Peter Sellars (z Pennsylvánie) na pochopení dramatikova a básníkova odkazu, a to spíše seskupením alegorických obrazů, než konkrétností děje. Výsledným vyzněním je výmluvná připomínka všech, bez jejichž úsilí by nebylo svobody, štěstí a krásy našich dnů. Vtíravou hudbu s citem nastudoval peruánský dirigent Miguel Harth-Bedoya. Lucia Sillu pojal anglický režisér Jonathan Kent jako promyšlenou zábavu s karikaturou rokokové antiky, ale zároveň s jasným průhledem do dnešních dnů, kde by ušlechtilé chování čelného politika bylo neméně krásné, ovšem ještě absurdnější. Scénu tvoří dvě masivní části mezikruží, jejichž natáčením vzniká nepřeberné množství výhledů, zákoutí a prostorů, které pak stačí oživit světlem či sochou, stromem, nebo promítačkou němého filmu. Ani ta neboří příběh. Vše do sebe zapadá. Čtyři téměř stále přítomní tanečníci v dnešním společenském civilu (ale symbolicky bosí) komentují děj, jsou zahradníky, komorníky i katy. Hudebně stojí a padá sedmnáct rozsáhlých sólových čísel s vynikajícími

pěvci. Titulní postavu zpíval Gregory Kunde (z Illinois) s jistotou velké zkušenosti nejen mozartovské, Susan Grahamová (z Nového Mexika) podala Cecilii s opojnou hlasovou krásou, kontratenor Michael Maniaci (z Pennsylvánie) se úspěšně snažil nahradit kastráta a Celena Shaferová (z Missouri) překvapovala nenuceností perlivých koloratur, ač ji při nich režisér nutil svlékat do šněrovačky a zase oblékat. K labužnickému požitku významně přispíval výtečný orchestr vedený Bernardem Labadiem (z Quebeku). Petera Grimese představil skotský režisér Paul Curran jako stylovou, v pojetí spíše tradiční inscenaci s množstvím drobnokreseb. Přesuny vysokých průčelí domovních štítů vytvářely intimitu, náměstí i výhled na moře, realistické rekvizity (loď a lana) napomáhaly felsensteinovským detailům herectví. Vedení postav rozvrhlo naprosto čitelně charaktery i vztahy, v jejich spleti vyzněla závěrečná vynucená sebevražda stejně neodvratně a krutě, jako osvobodivě. V titulní roli se představil svěže znělý tenor Anthony Dean Griffey (ze Severní Karolíny). Rovněž

37

obsazení Ellen bylo nad míru kvalitní: Christine Brewerová (z Illinois) zpívá v Los Angeles Isoldu a v Met Ariadnu. Orchestr – tentokrát vedený newyorčanem Alanem Gilbertem – se kultivovaně uplatnil v mořských mezihrách. Vysoká interpretační úroveň může směle konkurovat kterémukoli prestižnímu festivalu starého kontinentu i bez notoricky známých jmen. Jubilejní ročník 2006 nabídne v Santa Fe galakoncerty a v duchu místa Kouzelnou flétnu a Salome. Výjimečná bude Carmen s Evropankou Annou-Sofií von Otterovou, Massenetova Popelka a americká premiéra shakespearovské Bouře Thomase Adése.  Osvaldo Golijov: Ainadamar. Dirigent Miguel Harth-Bedoya, režie Peter Sellars, scéna Gronk, kostýmy Gabriel Berry. Psáno z reprízy 3. 8. 2005 Wolfgang Amadeus Mozart: Lucio Silla. Dirigent Bernard Labadie, režie Jonathan Kent, scéna a kostýmy Gabriel Berry. Psáno z reprízy 4. 8. 2005 Benjamin Britten: Peter Grimes. Dirigent Alan Gilbert, režie Paul Curran, scéna a kostýmy Robert Innes Hopkins. Psáno z reprízy 5. 8. 2005

Z P R Á V Y

Osobnosti DR. STUART FEDER zemřel 29. 7. 2005. Vynikající psychiatr, psychoanalytik (*1930) získal své vzdělání na věhlasných amerických školách, kde, oblíben u svých studentů, donedávna také přednášel. Avšak svůj první vysokoškolský titul získal na Harvardově univerzitě v oboru hudební vědy. Oba obory se pak staly základem k mnohaleté badatelské a publicistické práci. Od poloviny 70. let příspíval do odborných lékařských i hudebních časopisů. Hlavními objekty jeho zájmu byli Gustav Mahler a Charles Ives. Z hudebně-psychoanalytických statí je nutno připomenout studii Freud a hudba nebo pojednání o vnímání hudebních podnětů v dětství Gustava Mahlera či jak se v Mahlerově díle odrážela stálá přítomnost smrti. V roce 1990 vydal knihu Psychoanalytická bádání v hudbě. Po dvaceti letech vědeckého zkoumání vzájemného vztahu psychologie a hudby prosadil projekt Mysl a hudba s cílem prohloubit další zkoumání lidské psychiky a jejího vztahu k hudbě. Svou badatelskou práci završil vydáním monografie Charles Ives (1999) a souborné studie o osudu oblíbeného skladatele Gustav Mahler: Životní krize (2004). Pro nás by jistě byl podnětný překlad článku Stesk po domově (1993) srovnávající tyto pocity u Charlese Ivese a Antonína Dvořáka. (Milan Palák) DIRIGENT STEFAN LANO byl jmenován hudebním ředitelem Teatro Colón v Buenos Aires. Lano se své práce ujme okamžitě, a to ve spolupráci s uměleckým ředitelem Marcelem Lombarderem. Umělecké a administrativní vedení bylo dosud spojeno, v květnu ale dosavadní ředitel Tito Capobianco v důsledku korupčního skandálu rezignoval. Americký dirigent Lano je znám především jako odborník na soudobou hudbu. V Teatro Colón bude řídit některé tituly a povede Orquesta Estable del Teatro Colón. S Teatro Colón už v předchozích letech spolupracoval, v roce 1993 zde nastudoval v jihoamerické premiéře Bergovu operu Lulu a dirigoval Bergova Wozzecka, Stravinského Život prostopášníka a Ginasterovu operu Bomarzo. Divadlo bude v roce 2006 uzavřeno z důvodu rekonstrukce a opět bude otevřeno v roce 2008, kdy oslaví 100. výročí svého založení. PAUL KELLOGG, generální a umělecký ředitel New York City Opera oznámil, že na konci sezony 2006–2007

odejde do důchodu. V City Opera působil od ledna 1996. Kellogg rovněž potvrdil, že koncem letní sezony 2006 odejde i z místa uměleckého ředitele Glimmerglass Opera ve městě Cooperstown, kde pracoval od roku 1979. „Bylo to těžké rozhodování“, řekl osmašedesátiletý ředitel, „strávil jsem v obou institucích vzrušující a plně uspokojující roky, ale pracoval jsem 15 hodin denně, 7 dní v týdnu a taková práce přísluší lépe někomu mladšímu.“ Jeho působení v obou institucích vyústilo v 30 koprodukcí. City Opera za jeho vedení uvedla 62 nových produkcí včetně barokních oper, zřídkakdy inscenovaných oper a premiér děl amerických autorů (Michael Torke, Jake Heggie, Mark Adamo a Charles Wuorinen). City Opera sídlí ve Státním divadle v Lincoln Center, vedle Metropolitní opery. MARILYN HORNE obdržela cenu za celoživotní uměleckou činnost, udělovanou časopisem Gramophone. Jedenasedmdesátiletá slavná americká mezzosopranistka během své čtyřicetileté kariéry, kterou zahájila v roce 1954 v Guild Opera Company jako Háta ve Smetanově Prodané nevěstě, účinkovala na nejvýznamnějších operních scénách. Proslula zejména jako interpretka postav Rossiniho, Belliniho a Donizettiho oper, její mimořádně široký repertoár nicméně obsáhl skladby od Beethovena až k Bernsteinovi. Naposledy vystoupila v londýnské Covent Garden v roce 1993 jako Isabella. V roce 1994 založila v Carnegie Hall nadaci na podporu mladých umělců a na propagaci klasické hudby. DIRIGENTKA MARIN ALSOP získala stipendium (500. 000 dolarů) nadace John D. and Catherine T MacArthur Foundation, známé pod názvem „Genius Awards“. Osmačtyřicetiletá americká dirigentka, která v roce 2007 vystřídá Jurije Temirkanova ve funkci hudebního ředitele Baltimorského symfonického orchestru, obdrží ročně 100. 000 dolarů během následujících pěti let, s nimiž může libovolně nakládat. Dalšími nostiteli tohoto stipendia se letos stali mj. michiganský houslař Joseph Curtin a Aaron Dworkin z Detroitu, zakladatel a prezident Sphinx Organization, která propaguje klasickou hudbu. Americká nadace MacArthur Foundation udělila od roku 1981 stipendium 707 tvůrčím osobnostem z nejrůznějších oblastí. JEROME HYNES, ředitel operního festivalu ve Wexfordu, zemřel 18. 9. ve vě-

ku 45 let. Smrt ho zastihla neočekávaně během jednání s pracovníky měsíc před zahájením letošního ročníku (20. 10. – 6. 11). Hynes se narodil v irském městě Galway, kde vystudoval univerzitu a poté začal pracovat v místním Druid Theater. Od roku 1987 působil jako ředitel Wexfordského operního festivalu, v roce 2003 byl jmenován viceprezidentem Arts Council. Neúnavně propagoval irské umělce. VALERY GERGIEV byl povýšen do šlechtického stavu nizozemskou královnou Beatrix. Stalo se tak během 10. Gergievova festivalu v Rotterdamu (10. 9.). Vysokou poctu předal ruskému dirigentovi a uměleckému řediteli petrohradského Mariinského divadla starosta města Rotterdam Ivo Opstelten v zastoupení královny. ANTHONY FREUD se v březnu 2006 stane novým generálním ředitelem Houston Grand Opera, kde vystřídá dosavadního dlouholetého ředitele Davida Gockleye. Freud působil přes 20 let ve Welsh National Opera, zprvu jako tajemník, od roku 1994 jako generální ředitel.

Divadlo WASHINGTONSKÁ NÁRODNÍ OPERA zorganizovala 14. 9. veřejnou generálku na první premiéru nové sezony, Verdiho Sicilské nešpory. Celý výtěžek ze vstupného (od 100 dolarů) byl určen jako příspěvek obětem hurikánu Katrina. Dirigoval Plácido Domingo, vystoupili Maria Guleghina, Franco Farina, Lado Ataneli, Vitalij Kowaljow ad., režisérem inscenace je Paolo Miccichè. V příštím roce oslaví Washingtonská národní opera 50. výročí své existence. 19. 3. 2006 uspořádá galakoncert, na němž vystoupí Juan Diego Flórez, Denyce Graves, Salvatore Licitra, Anna Netrebko, Samuel Ramey, Plácido Domingo, generální ředitel WNO, dále Carlos Alvarez, Elizabeth Futral, Paul Groves, Alan Held, John Matz a houslista Vadim Repin. OVACE PRO PHILIPA GLASSE. Patnáctiminutové ovace ve stoje obdržel Philips Glass po světové premiéře své opery Waiting for the Barbarians v Erfurtu 10. 9. Dirigoval Dennis Russell Davies, režii měl Guy Montavon. Libreto napsal Christopher Hampson na základě stejnojmenné novely jihoafrického spisovatele J. M. Coetzee. Je to již 21. Glassovo jevištní dílo. Glass řekl, že

38

jeho opera na námět rasových represí je kritikou prezidenta Bushe za jeho vedení války v Iráku. Opera bude na jaře 2006 uvedena v Amsterdamu a v lednu 2007 v Austinu (Texas). NOVOU OPERU PRO KULTURNÍ PROGRAM SVĚTOVÉHO POHÁRU 2006 objednala německá vláda. Na díle budou spolupracovat režisér Robert Wilson, hudební producent Hal Wilner a autor songů Herbert Groenemeyer. Premiéra je plánována na 31. 5. 2006 na volném prostranství poblíž berlínské Státní opery Unter den Linden. Na tiskové konferenci Wilson řekl, že opera nazvaná Soccersongs (Fotbalové songy) počítá s velkou projekcí a roboty namísto pěvců. První scéna bude fotbalovým utkáním dinosaurů, v druhé scéně vystoupí dinosauři a jeskynní ženy. Kulturní program s rozpočtem 30 milionů euro představí mezi 40 akcemi rovněž fotbalové oratorium s názvem Die Tiefe des Raumes (The Depths of Space), k němuž hudbu napsal Moritz Eggert na libreto Michaela Klause; oratorium má mít světovou premiéru 11. 9. 2005 na festivalu RuhrTriennale v Bochumu. I KDYŽ SEZONA 2005/06 bude zejména ve své 2. polovině ve znamení oslav 250. výročí narození Mozarta, nebudou chybět ani světové premiéry oper, které složili John Adams, Tobias Picker, Elliott Goldenthal, Kaija Saariaho ad. Adamsova opera o nukleární bombě s názvem Doctor Atomic měla premiéru 1. 10. 2005 v San Francisco Opera. Pod taktovkou Donalda Runniclea zpívali hlavní role Kristine Jepson (Lilly Oppenheimer) a Gerald Finley (Robert Oppenheimer). Inscenace režiséra Petera Sellarse bude uvedena i v Lyrické opeře v Chicagu a v Amsterdamu v roce 2007. Metropolitní opera plánuje na 2. 12. 2005 premiéru Pickerovy opery Americká tragédie podle románu Theodora Dreisera. Operu hudebně nastuduje James Conlon v režii Francesky Zambello. Denyce Graves bude zpívat ve světové premiéře Goldenthalovy opery Grendel v Los Angeles Opera 27. 5. 2006. Libreto podle básně Beowulf a stejnojmenného románu Johna Gardnera napsali Julie Taymor a J. D. McClatchy. Dílo bude uvedeno také na festivalu Lincoln Center v New York State Theater, a to v červenci 2006. Opera finské skladatelky Kaiji Saariaho Adriana Mater bude uvedena 30. 3. v pařížské opeře Bastille v režii Petera Sellarse, diriguje Esa-Pekka Salonen. Bavorská státní

Z P R Á V Y opera v Mnichově plánuje na 16. 11. 2005 světovou premiéru opery Arnolda de Felice s názvem Medusa. Opera Faustus, the Last Night od Pascala Dusapina bude poprvé uvedena 21. 1. 2006 v berlínské Staatsoper unter der Linden. LOS ANGELESKÁ OPERA vyhlásila program pro mladé umělce. Inicioval ho generální ředitel opery Plácido Domingo a nazval ho Domingo-Thornton Young Artist Program. Druhé jméno v názvu je poděkováním nadaci Flora L. Thornton Foundation, která věnovala 2 miliony dolarů. Program je určen pro talentované mladé umělce, kteří mají všechny předpoklady pro mezinárodní kariéru, nicméně zůstanou na jejím začátku věrní Los Angeleské opeře. METROPOLITNÍ OPERA v New Yorku bude moci nadále uskutečňovat sobotní rozhlasové přenosy svých oper, které zahájila v roce 1931. V roce 2003 byly přenosy vážně ohroženy, když ChevronTexaco zrušil svou subvenci. Metropolitní opeře se podařilo najít jiného sponzora: stavební společnost the Toll Brother z Pensylvánie. Na vysílání potřebuje MET ročně 6 milionů dolarů, celou tuto částku věnuje the Toll Brother. ROYAL OPERA HOUSE COVENT GARDEN v Londýně bude vydávat CD se záznamy svých inscenací. Ve spolupráci s BBC Radio 3 a IMG Artists chystá 25 CD během následujících čtyř let. Rané nahrávky zahrnou mj. Otella s dirigentem Rafaelem Kubelíkem (v hlavních rolích Ramón Vinay, Gré Brouwenstijn, Otakar Kraus, 1955) a Lucii di Lammermoor (Tulio Serafin, John Sutherland, Joao Gibin, John Shaw, 1955).

Různé MONTREALSKÝ SYMFONICKÝ ORCHESTR zrušil první čtyři koncerty v září, včetně dvou koncertů s belgickým barytonistou José van Damem. Od května trvá stávka hudebníků. Do ní vstoupil orchestr poté, kdy vedení orchestru navrhlo změny pracovních podmínek, které by orchestru mj. bránily v turné a nahrávání. Kromě toho už druhý rok je zmrazen nárůst mezd a deficit dosáhl 3, 4 milionů dolarů. Průměrný roční plat je podle vedení 75. 000 dolarů za 46 týdnů, pracovní týden má 20 hodin. Hudebníci ale tvr-

dí, že týdně pracují 38 hodin a roční plat je pouze 61. 000 dolarů, protože 14. 000 jde na udržování a pojištění nástrojů. Podle nejnovějších zpráv došly obě strany k dohodě, žádná z nich ji ale nechtěla blíže komentovat. SIBELIOVA DIRIGENTSKÁ SOUTĚŽ BEZ VÍTĚZŮ. Ve 3. mezinárodní Sibeliově soutěži (Helsinky, 12. –15. 9.) nebyla udělena aní první, ani druhá, ani třetí cena. Předseda poroty, dirigent Esa-Pekka Salonen řekl, že úroveň soutěžících byla pro porotu zklamáním a že žádný ze zúčastněných nesplňoval nároky na hlavní ceny. Porota se proto rozhodla zřídit nové kategorie: tzv. „stimulující cenu“ (7. 500 Eur) obdržel řecký dirigent Andrea Tselikas, zatímco cenu 1. 500 Eur za „účast ve finále“ získal Fin Jan Söderblom a Japonec Shuntaro Sato. Zvláštní cena Finského rozhlasu (1. 000 Eur) za nejlepší interpretaci soudobé skladby (Uljas Pulkkis: Trial) byla udělena dalšímu finského dirigentovi jménem Jani Telaranta, který se nicméně nedostal ani do finále. Zbytek z celkové částky na ceny (37. 000 Eur) byl dán k dispozici asociaci pro podporu mladých dirigentů, která pracuje v rámci Sibeliovy soutěže. Zmíněný finský dirigent Jan Söderblom (34 let) i bez jedné z hlavních cen obdržel nabídku Finského rozhlasového symfonického orchestru řídit koncert v březnu 2006 a generální ředitel Finské národní opery Erkki Korhonen mu slíbil v blízké budoucnosti spolupráci. Příští Sibeliova soutěž se bude konat v roce 2010. VÝSTAVA JEVIŠTNÍCH ŠPERKŮ MARIE CALLAS V LONDÝNSKÉ KRÁLOVSKÉ OPEŘE. Šperky, které legendární pěvkyně nosila ve svých nejslavnějších představeních, mohou návštěvníci Covent Garden obdivovat do 10. 1. 2006. Autorem řady z nich byl italský zlatník Ennio Marino Marangoni, který poprvé Callas ozdobil při jejím debutu v roli La Giocondy (Veronská Aréna 1947) a poté zůstal jejím hlavním návrhářem šperků po celou její kariéru. Mnohé z více než půlstoletí starých šperků musely být před výstavou restaurovány. Jsou mezi nimi i koruna, kterou měla Callas na sobě v Nabuccovi v Neapoli (1949) v roli Abigail, kterou poté už nikdy víckrát nezpívala. Jsou zde náhrdelníky a náušnice pro představení La traviaty v La Scale v roce 1955, náhrdelník a čelenka pro Lucii di Lammermoor, koruna pro Normu (Chicago 1954), šperky pro Tosku (New York, 1956).

Marangoni používal pouze křišťál vyráběný australskou rodinnou firmou Swarovski, která v roce 1999 zakoupila veškerou sbírku šperků Marie Callas. Vloni bylo 11 šperků prodáno na aukci ve Švýcarsku za 1. 87 milionů dolarů, neboli za 3x vyšší sumu než byla vyvolávací cena. Z Londýna má výstava putovat do Bruselu a New Yorku. SOCHA SIRA EDWARDA ELGARA byla odhalena před katedrálou ve městě Hereford, kde skladatel žil v letech 1904– 1911 a kde mj. hrál v mládí v orchestru tzv. Three Choirs Festival, neboli festivalu, který se konal střídavě ve třech sousedních městech Herefordu, Gloucesteru a Worcesteru. Právě poblíž Worcesteru, ve vesnici Broadheath, se Elgar 2. 6. 1857 narodil (dnes je zde jeho muzeum) a ve Worcesteru 23. 2. 1934 zemřel. Sochu, kterou vytvořila Joanne Clum, odhalila slavná anglická mezzosopranistka Dame Janet Baker, viceprezidentka Elgarovy společnosti.

Česká hudba v zahraničí SYLVIE BODOROVÁ napsala na objednávku prestižního orchestru Camerata Bern Koncert pro housle, violu a smyčce. Sólisté Bohuslav Matoušek, Alexander Besa a orchestr Camerata Bern provedli za přítomnosti autorky nové dílo nazvané „Bern Concerto“ s podtitulem „Silberwolke“ 27. 8. v Bernu a potom i v Německu (31. 8. a 21. 10). Třívětá skladba vychází z některých neobarokních principů a snaží se konfrontovat virtuozní techniku obou sólistů s barevnými plochami smyčců, často v heterofonních vrstvách. KLAVIRNÍ TRIO ARTEMISS vystoupilo v červenci na několika koncertech mezinárodního festivalu komorní hudby ve finském Kuhmo. Dramaturgie letošního ročníku byla zaměřena na českou hudbu, a soubor tak provedl převážně díla českých autorů. S velkým ohlasem se setkalo nastudování tria „Antologie de reves“ Kryštofa Mařatky. KOCIANOVO KVARTETO absolvovalo v druhé půli srpna turné po Jižní Americe. V hlavních hudebních centrech Brazílie, Argentiny a Peru vystoupilo na šesti koncertech převážně s českým repertoárem. Překvapující skutečností byla velká návštěvnost těchto komorních koncertů (až 800 lidí na jednom kon-

39

certě) a vysoké procento mladých lidí v sálech. Koncert v Limě přenášel přímým přenosem i peruánský rozhlas. MEZZOSOPRANISTKA EDITA RANDOVÁ vystoupila s velkým úspěchem 5. 8. v Catanii v Chiostro dei Gesuiti v operním představení pod širým nebem. Ztvárnila roli Angelo Custode v barokní opeře La Rappresentatione di Anima et di Corpe (Hádání duše s tělem) od Emilia de´ Cavalieriho pod taktovkou Giovanni Ferrauta v režijním provedení Donatelly Capraro. Představení bylo nastudováno jako součást prvního ročníku mezinárodního festivalu „del Val di Noto“. KLAVÍRISTA LIBOR NOVÁČEK získal první cenu v soutěži pořádané společností Landor Records a nahrávacím studiem Potton Hall v Suffolku. Cena mu zajistila smlouvu na nahrávky kompaktních disků. První CD (M. Ravel, L. Janáček, B. Martinů a C. Debussy) přijde na trh již v prosinci 2005. Součástí ocenění jsou rovněž vystoupení na nejdůležitějších hudebních festivalech ve Velké Británii v roce 2006. Soutěže, která vyhledává umělce se schopností přenést svůj talent a repertoár na hudební nosiče, se zúčastnilo více jak 100 hudebníků (zpěváků, instrumentalistů a souborů) bez omezení věku. V říjnu a listopadu vystupoval Libor Nováček na několika koncertech v Británii: v londýnské Cadogan Hall (Čajkovský: Klavírní koncert č. 1; 1. 10.), v Bristolu v St. George (recitál 13. 10.) a v londýnské Wigmore Hall (recitál – Mozart, Brahms, Martinů, Liszt, 8. 11.). KLARINETISTA JIŘÍ KOTAL, člen Komorní filharmonie Pardubice a Filharmonie Hradec Králové, se stal nostitelem 1. ceny a absolutním vítězem finále kategorie superiori 3. ročníku mezinárodní soutěže „Premio Citta di Padova“ (Itálie, 5. –11. 7. 2005). Další cenu, tentokrát 3. místo, získal Jiří Kotal a japonská klavíristka Tomoko Asahina (odborná asistentka na JAMU v Brně) ve finále 12. ročníku mezinárodní komorní soutěže J. Brahmse v Pörtschachu (Rakousko, 29. 8. –4. 9. 2005). KLAVÍRISTA MARTIN KASÍK vystoupil 27. 9. v Merkin Hall v New Yorku. První polovina jeho recitálu byla věnována tvorbě L. Janáčka, V. Nováka a B. Martinů, v druhé části zazněly Musorgského Obrázky z výstavy. V této sezoně se Martin Kasík představí v New Yorku ještě jednou, 27. 4. 2006 v Metropolitním muzeu, kam byl znovu pozván na základě úspěchu v roce 2002. (sla)

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Česká operní divadla

XI. Jihočeské divadlo České Budějovice ihočeské divadlo vyděluje z kontextu ostatních českých divadel už jeho geografická poloha stranou velkých kulturních center a cest, která je spojují a kudy proudili a proudí význační umělci své doby. Srovnejme jej třeba s divadlem v Ústí nad Labem, které nejen není ani sto kilometrů za Prahou, ale navíc ve směru na Drážďany a Berlín, dnes tedy bez větších problémů může využívat pražských umělců a do roku 1945 se zde cestou do pražského německého divadla zastavovala a hrála řada vynikajících německých umělců. Dostupnost Jihočeského divadla je však problémová i z hlediska samotného jihočeského regionu, chybí hustší dopravní spojení zejména

čtyřsouborové podobě. Nikdy se z proměnlivého názvu divadla neztratil přídomek „jihočeské“. Prvním ředitelem byl režisér Karel Dostal, už v červnu 1919 se hrála v pivovarské zahradě Prodaná nevěsta a Polská krev a 6. září se v Městském divadle zahajovalo Smetanovým Daliborem. Přes veškeré nadšení divadlo od počátku zápolilo s financemi v důsledku nízké návštěvnosti, problémy zmírňovala v regionu dodnes velmi oblíbená opereta. Řada divadelních ředitelů tu ztroskotala, i ti jinde úspěšní (R. Piskáček). Stejně tehdy jako dnes se divadlo snažilo řešit finanční problémy příspěvky z krajského rozpočtu a z měst, v nichž víceméně pravidelně hostuje, tehdy bez většího úspěchu, dnes to doufejme vyjde. V letech 1929–1931 divadlo vůbec nehrálo

na západ regionu do pošumavské oblasti, dopravní infrastruktura není nejlepší ani v samotné jihočeské metropoli, jejíž části, včetně nových sídlišť, jsou rozlehlé. Bez automobilu nebo organizovaných svozů se většina potencionálních diváků nedostane do divadla snadno. Mohlo by se zdát přízemní začínat pojednání o jednom z nejmenších profesionálních operních souborů podobnou úvahou, kdyby se řečené nepromítalo do života divadla prakticky od jeho založení. Však na rozdíl od ostatních vícesouborových divadel mělo právě Jihočeské nejbouřlivější vývoj. Podobně jako v jiných místech vzniklo Jihočeské národní divadlo v důsledku nových národnostních a mocenských poměrů těsně po první světové válce na místě divadla německého, a to hned v roce 1919 ve velkorysé

a když se za ředitele B. Jeřábka a posléze jeho paní přece jen trochu zvedlo, přišla válka, budějovickou budovu zabrali Němci a Jihočeské divadlo fakticky přesídlilo do Tábora a Písku a vrátilo se až v roce 1945. Uvedené problémy však trvaly a nejsou úplně vyřešeny dodnes. Jakkoli opera stála u zrodu Jihočeského divadla, v důsledku ekonomických a návštěvnických potíží však převažovala opereta. Operní dramaturgie upřednostňovala diváky oblíbené tituly a díla českých operních klasiků. Od sezony 1946/7 byl zpěvoherní soubor dokonce zrušen, operety a občas i opery se však nepravidelně hrály dál s hostujícími umělci. Pravidelnější operní provoz začal v roce 1954 a poprvé čistě operní soubor byl oficiálně ustanoven v roce 1959. Na jeho rychlém uměleckém vzestupu se podíleli mj.

Josef Herman

J

40

režiséři A. Nosek a I. Švandová-Koutecká, dirigenti E. Křepelka, I. Krejčí, J. Hus Tichý a posléze dlouholetý šéf Karel Nosek (1965–1990). Od samého počátku jihočeská opera stavěla na dvou premisách. Jednak se do základního, divácky vstřícného repertoáru, v němž se vedle oblíbených operních hitů dodnes pravidelně objevuje široké spektrum klasických i lidových operet, muzikálů a her se zpěvy, včleňovaly dramaturgické speciality, i československé premiéry, jakou byla třeba Rossiniho opera Signor Kartáč (1958) a řada spíše komorních titulů často souvisejících s operní tradicí a archívem zámeckého divadla v Českém Krumlově (Jírovec: Oční lékař, Cimarosa: Tajné manželství, Paisiello: Astrologové aj.). Především s nimi byla spojena druhá premisa, a sice herecky propracované komediální inscenace hrané i v nedivadelním prostoru Maškarního sálu či v barokním divadle českokrumlovského zámku, od 60. let také na unikátním otáčivém hledišti v zámecké zahradě, které v roce 1958 zkonstruoval J. Brehms. Je třeba dodat, že zejména v 60. a 70. letech si soubor troufal i na interpretačně mimořádně obtížné velké opery (Libuše, Řecké pašije, Aida, Porgy a Bess). Ze souboru tehdy vyšlo několik vynikajících pěveckých osobností (Z. Kareninová, J. Souček, R. Tuček. S. Součková). Po listopadu 1989 byla jihočeská opera prakticky jediná, která nemusela složitě hledat nový umělecký program, stačilo navázat na předešlý. Josef Průdek (šéf 1990-1995) spolu s dirigentem a dramaturgem Václavem Noskem poměrně rychle sestavili vyrovnaný a výrazně omlazený soubor (jeho oporami zůstali V. Bobáková, Š. Hraničková, D. Volfová, H. Tvrdá, O. Kříž, V. Janeček, S. Stolbenko, postupně přicházeli M. Vojta, M. Veselá, R. Pátková provdaná Strnadová, P. Poldauf, I. Hošpesová, P. Dopita, J. Šokalo, A. Beň, P. Klečka, B. Petrović aj.). K vrcholným inscenacím, v nichž se spojovala herecká tvárnost sólistů s chytře vybudovanými jevištními situacemi, patřily režie Jany Kališové, a to jak v tradici komediálních oper, tak v hledání nových interpretačních možností světových titulů. První možnost potvrdila inscenace Mozartovy opery Così fan tutte (1992) a kulminovala inscenací opery F. L. Gassmanna Kritická noc (1994) i díky vtipné razantní dramaturgické úpravě a novému překladu Jana Panenky. Ten se stal v polistopadových letech zcela mimořádnou dramaturgickou osobností, v Gassmannově

S T U D I E , jovská, S. Sem, K. Chromčáková, J. Ondráček, E. Štruplová, A. Izugrafov, D. Klán aj.). Jeho ctižádostí bylo především zvýšit úroveň orchestru a sboru, a uvést v Budějovicích nehrané, třeba interpretačně obtížné tituly (Dáma a lupiči 1997, Čert a Káča 1998, Dvakrát Alexandr 2000, Luisa Miller 2000, Andrea Chénier 2001, Dalibor 2002;

Kaňáka na funkci šéfa a soubor vedl jako pověřený šéf Miloslav Veselý, který mezi svými kolegy získal přirozenou autoritu a později byl staronovým ředitelem Jiřím Šestákem (vedl divadlo krátce už počátkem 90. let) do funkce jmenován. Situaci umocnil tlak českobudějovické radnice na ukvapenou transformaci divadla, kterou zaFoto Bohuslava Maříková

opeře zredukoval počet postav, příběh převedl do prostředí pamětnických filmových komedií z první republiky, a vyhrotil situace až do crazy komedie, čehož využila Kališová k mnoha vtipným gagům. Zcela novou kvalitu vnesl do pojetí hravého zpěvního textu, jeho verš „my chceme po vás důkaz, že máte zbrojní průkaz“, se proslavil. Stejného rodu byla inscenace opery Ch. W. Glucka Poutníci do Mekky (1996), opět vtipně adaptovaná a přeložená J. Panenkou, hravá režie Jany Andělové-Pletichové však už nedosáhla originality a hlavně myšlenkové koncíznosti Kritické noci, ovšem stále vrchovatě využívala hereckých schopností zdejšího ansámblu. Druhou možnost naznačila Kališová v inscenaci Rusalky (1991) a dořešila inscenací Eugena Oněgina, v níž využila v té době nově zkoumané jevištní postupy (činoherní postava sluhy Guillota coby hybatele děje) a logicky i emocionálně vyložila osudy postav v příběhu, bez sentimentu a bez obvyklých popisných reálií. Jihočeská opera patřila v první polovině 90. let k několika průkopníkům nového operního divadla. Analogicky J. Kališové postupoval jako režisér i šéf J. Průdek (Prodaná nevěsta, 1991; Jakobín 1993), tradiční pojetí režie reprezentoval dlouholetý domácí režisér M. Fridrich, občas se zkoušely i jiné osobnosti (T. Šimerda, J. Štych). Hlavním dirigentem byl Petr Chromčák, jenž svými kreacemi dokázal ansámbl strhnout ke spontánním výkonům zejména v romantickém repertoáru, nevyvaroval se však nepřesností a ne vždy s orchestrem vypracoval nuance partitury. V hledání nových jevištních kreací se ukázal malý operní soubor výhodný, neboť mohl nadále rozvíjet dobré tradice stálých repertoárových souborů, zejména vypracovanou hereckou souhru, v době, kdy se většina větších souborů rozvolňovala, aniž mohla plnohodnotně zavést praxi jednorázových produkcí po vzoru západních zemí. Velmi dobrou se tato průprava ukázala pro časté uvádění operet a muzikálů, jimiž českobudějovické divadlo mohlo směle konkurovat specializovaným operetním souborům. Zásadní nevýhody malého souboru se však obnažovaly čím dál víc na velkém, pěvecky obtížném repertoáru, pro který bylo nezbytné zvát hosty, a to z finančních i jiných důvodů (dostupnost!) ne vždy nejlepší. Neustálé střídání velmi různorodého repertoáru a značný počet představení velmi rychle opotřebovaly i výtečné hlasy a v krajním případě vedly k předčasnému ukončení kariéry. V druhé polovině 90. let už soubor ztrácel výlučné postavení v hledání současných možností operního divadla a posléze prošel dosud ne zcela zažehnanou krizí. Ta začala již za Průdkova nástupce, dirigenta a šéfa Milana Kaňáka (1995–2003), přestože se mu podařilo angažovat další pozoruhodné mladé pěvce (K. Há-

K O M E N T Á Ř E

Scéna z inscenace opery Bohuslava Martinů Den dobročinnosti, 2003 autorsky se uplatnil v baletu Láska v mokrém listí 2000). Kulminačním bodem bylo vůbec první provedení fragmentu opery B. Martinů Den dobročinnosti (2003, režie J. Průdek). Za M. Kaňáka se naopak ještě víc rozmělnila původní jevištní poetika. Po odchodu J. Průdka a poté, co se odmlčela J. Kališová, našel soubor pokračovatele původní poetiky v domácím Miloslavu Veselém (Pošťácká pohádka 1997, Don Giovanni 1999, Dvakrát Alexandr 2000, Příhody lišky Bystroušky 2000, Signor Kartáč 2001, Zaida 2002), který však s různou mírou invence jen naplňoval dřívější východiska a v posledních letech jeho režie ztrácejí i na dřívější propracovanosti. Situaci řešil šéf Kaňák zvaním stylově i generačně příliš různorodých režisérů od J. Švandové-Koutecké, V. Věžníka. L. Štrose a stále i M. Fridricha, přes J. Štycha, J. Andělovou-Pletichovou a J. Brycha až po Ľ. Fritze a P. Oravce, a také J. Kačera (Rigoletto 2002). Nevedlo to k formulování nové nosné jevištní poetiky, naopak vedle sebe stály inscenace až příliš tradicionalistické vedle až příliš jen formálně výbojných. Sám Kaňák převzal hlavní dirigentskou taktovku, k jeho nejlepším kreacím patřila česká klasika (Čert a Káča) a opery B. Martinů, k přednostem pak pečlivé nastudování. Pravidelně dirigoval nadále P. Chromčák. Odchodem M. Kaňáka do Národního divadla v Brně a zároveň odvoláním dlouholetého ředitele divadla J. Mrzeny v roce 2003 vyvrcholila krize jihočeské opery. Nenašel se vhodný nástupce

41

žehnal uvážlivý postoj primátora, nicméně před divadlem stojí úkol zajistit své financování z více zdrojů. J. Šesták také už započal potřebnou modernizaci zastaralého marketingu divadla. Také operní soubor pod vedením M. Veselého a mladého dirigenta (donedávna sbormistra) M. Peschíka musí hledat novou cestu k prosperitě prakticky od začátku. Znovu musí řešit otázku, zda s tak malým souborem (přes deset sólistů, dvacetičlenný sbor!) lze vůbec hrát veškerý repertoár, znovu musí zvažovat podobu jevištní poetiky i únosnou mez operního provozu (3-4 premiéry do roka). Musí se už léta vyrovnávat s nevhodným hracím sálem v budově Metropolu (bývalé kino se špatnou akustikou), s příliš komorním prostorem historické budovy divadla, která po rekonstrukci ztratila na praktickém využití, a nová budova, na kterou Jihočeské divadlo léta čeká (za normalizace byla místo divadla nakonec postavena honosná budova KSČ) je v nedohlednu. A nejistý je i osud českokrumlovské točny, která tvoří výraznou součást tvorby i rozpočtu divadla – její provoz měl být napřesrok ukončen, bohužel v době, kdy se tu činohře i opeře (Rusalka 2005) začalo dařit inovovat poetiku této jedinečné scény. Nemají to českobudějovičtí lehké, ale pokud si město i region uvědomí, nakolik je pro ně divadlo důležité, mají jihočeští divadelníci dobrou šanci navázat na vysoké ambice svých předchůdců. 

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Foto archív

Bayreuthská hudební muzea Oldřich Kašpar

B

Nádherný interiér bayreuthské barokní opery jen umělecky, ale i osobně, neboť – jak je známo – o dva roky mladší Wagner se nakonec stal Lisztovým zetěm. Máme-li se úvodem pokusit o srovnání obou muzejních expozic, pak najdeme asi jeden velmi výrazný rozdíl. A onen rozdíl nespočívá rozhodně ve vyšší či nižší úrovni ideového záměru, muzejního zpracování, ve větší či menší míře zajímavých exponátů apod., ale v něčem jiném, jen velmi těžko uchopitelném racionálně, vnímatelnějším spíše emotivně. A to v celkové atmosféře. Ta je u obou muzeí naprosto a jednoznačně rozdílná. To Wagnerovo je nejenom prostým muzeem, je skladatelovým útočištěm, azylem, místem setkávání s přáteli a pořádaní hudebních soireé, místem bohatě prožitého života a splněných, ale také nenaplněných tužeb a snů. V tomto ohledu mnohem více, než cokoliv jiného připomíná druhé z mozartovských muzeí v Salcburku – dům, kde žila Mozartova rodina. Muzeum Ference Liszta, aniž bychom

42

chtěli jakkoliv snižovat vysokou úroveň jeho výpovědi o životě a díle umělcově, o době, v níž žil, tento čistě osobitý náboj do značné míry postrádá. Snad bychom ho našli na místech, mezi nimiž těkal Liszt po tragických událostech v soukromém životě – ve Výmaru, Budapešti a Římě. Co je oběma muzeím společné? Prakticky dokonale, nesmírně precizně a plasticky prezentovaný, a to ve vší složitosti a komplexnosti, obraz života obou protagonistů v těch nejširších souvislostech. Jejich životy se poprvé výrazněji prolnuly po krachu řetězce evropských revolucí v roce 1848, kdy byl Wagner za aktivní účast v povstání vypovězen z Německa a díky Lisztově pomoMaketa Festspielhausu z roku 1888 z dětského pokoje Wagnerova domu

Foto archív

ayreuth, půvabné bavorské město, kdysi v držení mocného rodu Hohenzollernů, které bylo v roce 1430 dobyto husity, později sídlo markrabat z Bayreuthu a Kulmbachu, proslul v 18. století jako význačné středisko jihoněmecké výroby fajánse, později porcelánu. Vždy však také představoval živé centrum hudební, jehož hlavními ikonami jsou dodnes zcela nesporně Richard Wagner (1813–1883) a Ferenc Liszt (1811–1876). Ovšem bayreuthská hudební tradice má daleko hlubší a spletitější kořeny. Ponecháme-li stranou činnost starých literátských bratrstev na renesančních kůrech místních kostelů, pak za jeden z nejzajímavějších z nich je možno považovat barokní Markgräfliches Opernhaus (Markraběcí operní dům), jediný svého druhu v Německu, jenž se směle může měřit s obdobnými historickými divadly v Českém Krumlově či Litomyšli. Bayreuthská opera byla vybudována v letech 1745–1748 za vlády markraběte Friedricha von Bayreuth a jeho manželky Vilheminy, sestry pruského krála Friedricha II. Velikého. Slavnostně byla otevřena publiku na podzim roku 1748 u příležitosti sňatku jediné dcery markraběcího páru princezny Sophie s Karlem vévodou Würtemberským. Průčelí budovy je dílem bayreuthského dvorního architekta Josepha SaintPierra a interiér vytvořil slavný divadelní architekt Joseph Galli Bibiena z Boloni v roce 1748. Původní opona byla ze sametu protkávaného zlatem a podle ústní tradice ji Napoleon v roce 1812 odvezl do Vídně a daroval ji svému švagrovi, rakouskému císaři Františku I. V roce 1881 tento skvost bohužel padl za oběť požáru v jednom z vídeňských divadel. Jakýmsi hlavním antipodem historické operní budovy v Bayreuthu je pak Wagnerův Festivalový dům (tomu je na stránkách tohoto čísla Hudebních rozhledů věnována pozornost v článku Bayreuther Festspiele 2005), a tak se několika slovy pokusíme přiblížit jiná dvě důležitá místa, z nichž genius loci tohoto svým způsobem magického města vyzařuje nejvíce. Jsou to muzea Richarda Wagnera a Ference Liszta, z nichž první je umístěno ve vile, v níž geniální německý skladatel prožil část svého života, a druhé nedaleko odtud v domě Lisztovy dcery Cosimy, kde význačný uherský umělec zemřel. Život, jenž dokáže splétat někdy až bizarní příběhy, na něž často ani lidská fantazie nestačí, způsobil, že se osudy obou umělců patřících věkově prakticky do jedné generace proťaly ne-

S T U D I E ,

Průčelí Wahnfriedu dnes ských hudebních umělců zvučných jmen, mezi nimi (pět let před Wagnerem) i Ferenc Liszt. Do švýcarského Tribschenu se za Wagnerem v roce 1868 odstěhovala i se svými dětmi, zpočátku k nevelké radosti svého otce, Lisztova dcera Cosima, provdaná v té době za Hanse von Bülowa. O dva roky později se rozvedla, a uzavřela nový sňatek s Wagnerem, a stala se – ač to zní poněkud jako laciné klišé – nejen skladatelovou oddanou životní družkou, ale i věrnou strážkyní Wagnerova odkazu ještě dlouhá léta po jeho smrti. V této souvislosti lze připomenout jinou výjimečnou ženu, jež zanechala v Bayreuthu nesmazatelnou stopu, vynikající českou pěvkyni Emu Destinnovou, jež často ve Wagnerových dílech vystupovala (jako Alžběta v Tannhäuserovi, Elsa v Lohengrinovi, Eva v Mistrech pěvcích norimberských, Gudrun v Soumraku bohů apod). Dodnes se dochovaly dopisy Cosimy Wagnerové Emě Destinnové z let 1901 a 1903. Wagnerova vdova byla doslova uchvácena mistrovstvím, s jakým se v dílech jejího muže prezentovala mladá česká pěvkyně, a nazývala ji nejen svou přítelkyní, ale velmi láskyplně také dcerou. V roce 1871 přilákala Wagnera ze Švýcarska do Bayreuthu právě budova místní opery. Ta by jeho životnímu snu – zorganizování velkolepého hudebního festivalu – dokonale vyhovovala po stránce akustické, ale možnost náročné realizace znemožnovaly příliš malé rozměry toho-

u příležitostí různých rodinných výročí a k oslavě vánočních svátků, je možno obdivovat klavír, na němž Wagner hrál od roku 1843 a vytvořil s jeho pomocí všechna svá díla od Tannhäusera až po Tristana. Zde také poprvé předvedl svým přátelům a rodině předehru k Parsifalovi. Jeden z těchto prchavých okamžiků byl navždy zaklet do obrazu Recepce ve Wahnfriedu, v jehož středu jsou vidět dvě charakteristické postavy. Ferenc Liszt sedící za klavírem, oči hluboko posazené v podlouhlé asketické tváři lemované dlouhými bílými vlasy upírá do partitury a Wagner v typickém baretu s otevřenou knihou na klíně. Z dalších místností je zapotřebí zmínit salonek Cosimy Wagnerové, hostinský pokoj Ference Liszta a především hlavní salon, jenž byl současně Wagnerovou pracovnou i sálem pro hudební produkce. Klavír, jenž se zde nachází, věnovala newyorská firma Steinway & Sohns u příležitosti prvního bayreuthského festivalu a často na něm při svých návštěvách hrával Ferenc Liszt. Opomenout nelze ovšem ani vzácný nástroj, který Wagner obdržel darem od svého největšího obdivovatele a štědrého mecenáše, nešťastného bavorského krále Ludvíka II. v roce 1864. Za nespornou chloubu nejen tohoto salonu, ale celého muzea lze považovat skladatelovu bohatou knihovnu, jež čítá celkem 2310 svazků a dochovala se ve své úplnosti dodnes. Je známo, že v dětství inklinoval pozdější velikán hudby také k literatuře a dramatu. První veřejné ocenění získal za elegickou báseň, kterou napsal u příležitosti náhlého úmrtí jednoho ze svých přátel. Ve čtrnácti letech sepsal, pod vlivem Shakespearovým, drama o pěti jednáních Leublad a Adelaida, v jehož průběhu zemřelo pětačtyřicet účinkujících postav. Jak sám Wagner později s ironickým nadhledem glosoval, nezůstal mu už nikdo, kdo

Výše naznačené souvislosti vedly nakonec k tomu, že se Wagner v roce 1874 usídlil ve vile Wahnfried (dnešní muzeum) nacházející se ve Dvorské zahradě (Hofgarten), kde žil až do své smrti. Zhruba třetina této nesmírně cenné historické památky (zejména místo, kde se nacházel hlavní salon) byla zničena bombardováním za II. světové války. Po rekonstrukci, až do roku 1966, byl dům sídlem Wagnerova vnuka Wielanda a jeho rodiny. V roce 1973 přešla vila formou odkazu do majetku města Bayreuthu, rok na to byla zahájena kompletní rekonstrukce. A konečně v roce 1976, to znamená u příležitosti stého výročí otevření Festivalového domu se oficiálně stala Muzeem Richarda Wagnera a sídlem Nadace Richarda Wagnera v Bayreuthu. Nejosobnější atmosféra vyzařuje z několika hlavních místností v přízemí. Například v hale, kde se WagneSetkání přátel ve Wagnerově salonu. Za klavírem Ferenc Liszt v baretu, s knirova rodina scházela hou Richard Wagner

43

Foto archív

to kulturního svatostánku. To byl hlavní důvod, jenž vedl Wagnera k vybudování vlastního operního domu, jehož provoz byl slavnostně zahájen v roce 1876. Foto archív

ci se mohl uchýlit do Švýcarska. V rámci svých evropských cest navštívil Wagner v roce 1863 také Prahu a koncertoval na pražském Žofíně, kde se před ním i po něm vystřídala celá řada evrop-

K O M E N T Á Ř E

Wagnerův obdivovatel a mecenáš bavorský král Ludvík II. by mohl hrát v dějství pátém, a tak většinu zemřelých musel chtě nechtě nechat znovu obživnout a vyřešil to způsobem obvyklým spíše pro šestákové románky, než pro vážnou literaturu, a sice tím, že se nešťastníci probudili ze zlého snu. Na rozvoj literárního cítění mladého Wagnera měl nesporně velký vliv bratr jeho otce Adolf Wagner, význačný literární vědec a překladatel, jeden z nejkultivovanějších duchů své doby, jenž se velmi dobře znal například s Johannem Wolfgangem Goethem, ale také s Friedrichem Schillerem. Je vcelku nesporné, že právě vzdělaný strýc probudil ve svém synovci velký zájem o duchovní dědictví antických tragédií. Ovšem je-li Wagner jako hudebník geniální, jako spisovatel je spíše průměrný. Což ovšem nesnižuje v žádném případě hodnotu jeho knihovny. Domnívám se, že zajímavý soubor knih, jenž skladatel za svého bohatého a plodného života nashromáždil, si v každém případě zasluhuje pozornost. Už jen letmý pohled na skladbu Wagnerovy knižní sbírky vcelku přesvědčivě dokládá, že její majitel patřil nepochybně k nejvzdělanějším hudebním skladatelům vůbec, ačkoliv ve vlastním literárním myšlení byl spíše než novátorem poněkud nedůsledným eklektikem. Knihovna zaujímá tři plné stěny zmíněného salonu a je umístěna ve čtyřech zasklených skříních, jež jsou rozděleny do deseti oddělení. V souladu s tím, co již bylo řečeno, příliš nepřekvapí skutečnost, že antická literatura a dramata zaujímají celý jeden knihovní blok. Velmi bohatá je ze zcela pochopitelných důvodů ta část kolekce, která zahrnuje díla týkající se německých dějin, literatury, jazyka a německé mytologie. Zvláštní oddíl představují knihy věnované Bavorsku. V této souvislosti se objevuje i několik originálních tisků ze 16. století, například spisy Martina Luthera či Erasma Rotterdamského

a některá vydání významných děl středověké a re- cuje v tomto případě spíše obsahově než chronolonesanční literatury (Hans Sachs, Dante Alighieri, gicky osudy těch, kteří sehráli v Lisztově životě nějaNicolo Machiavelli) pocházející z 19. století. Velmi kou roli (Liszt a Chopin, Liszt a Schubert). A pak opět silný zájem projevoval Richard Wagner také o ději- nastupuje chronologie Léta virtuozity (1838–1847), ny, jazyk a literaturu románských národů, zejména Vedoucí orchestru ve Výmaru (1848–1859), Řím, VýFrancouzů, Italů a Španělů. Významnou část fran- mar, Budapešť (1860–1885), Smrt v Bayreuthu (1886). kofonní literatury představují klasická díla francouz- Jakousi symbolickou tečku představuje poslední ských osvícenců. Nechybí však ani encyklopedické vztahová kapitola Franz Liszt a Richard Wagner. a jazykové slovníky, zejména německé, francouzské Povahu tohoto zvláštního a nevšedního vztaa italské a stejně tak díla zeměpisná a geografické hu obou mužů snad nejlépe ilustrují dvě ukázky atlasy. Zdaleka ne nevýznamnou část představují z jejich vzájemné korespondence: „Pomozte mi! soudobé odborné práce věnované orientální myto- Pomozte mi!, drahý Liszte“ – volá zoufale ve svém logii a filozofii, ale také původní texty z této oblasti dopise datovaném 19. června 1849 z Curychu (např. Ajurvéda apod.). A konečně velmi významná Wagner. A bezbřehou ochotu pomáhat Wagnesvým počtem i záběrem je obsáhlá sbírka partitur rovi za všech okolností jasně vyjadřuje úryvek hudebních děl Wagnerových předchůdců i součas- z Lisztova dopisu svému budoucímu zeti ze dne níků (Bach, Mozart, Haydn, Beethoven, Liszt ad.). 14. ledna 1850: „Počítejte vždy se mnou…“ Obsahem velmi podobná této skladatelově základNení jednoduché zachytit v úplnosti život čloní knihovně je i její příruční verze čítající 200 svazků, věka, jakým byl Liszt, jeho bohatý myšlenkový svět jež pochází z období 1842–1847, kdy Wagner pů- i tragické zvraty, jež hluboce zasáhly jeho duši. Přessobil v Drážďanech. to lze s plnou odpovědností tvrdit, že se to autorům Souvislá nit Wagnerova života a díla pokra- expozice vybudované nejen na dokumentaci vystičující v dalších muzejních sálech dosahuje, pře- hující atmosféru doby, na předmětech skladatelodevším ve fotografických expozicích, jež mapují vy osobní potřeby, ale také na bohatém materiálu činnost Wagnerovy nadace, až do současnosti. výtvarném, plně podařilo. Muzeum Franze Liszta v Bayreuthu se nachází, jak Konečně jako zajímavost lze uvést, že v Lisztouž bylo naznačeno, v bezprostřední blízkosti muzea vě muzeu se nachází několik drobných českých Richarda Wagnera. Základ jeho fondu tvoří přede- a slovenských stop. Mají různou podobu. Ať už vším sbírka Ernsta Bürgera získaná městem Bayreu- jsou to veduty tehdejšího Prešpurku (Bratislava), th v roce 1988, doplněná výpůjčkami z Wagnerova nebo litografie z roku 1840 zachycující portrét muzea, dary z Lisztova rodného Raidingu (Dobor- Antonína Rejchy (u něhož v Paříži po roce 1823 ján) v dnešním rakouském Burgenlandu a z Regio- Liszt studoval) či reprodukce fotografie Bedřicha nálního muzea Burgenlandu v Eisenstadtu, městečku, jež je spjato z hlediska dějin hudby především se jménem Josepha Haydna. První návštěvníky přivítalo Lisztovo muzeum 22. října 1993. Nesmírně zajímavá expozice je mozaikovitě členěna do logických celků ze dvou základních zorných úhlů. První z nich představuje hledisko chronologické, nebo možná přesněji vyjáMuzeum Ference Liszta - Sál virtuozů dřeno – hledisko posloupnosti jednotlivých životních etap skladatele. Jasné, přehledné Smetany z roku 1880, jenž, jak je známo, byl Lisza instruktivní bloky s názvy Dětství (1811–1822), tovým dílem ovlivněn. Mládí (1823–1830), Paříž-Ženeva – Léta cestování Stojím v Lisztově muzeu před posmrtnou mas(1831–1837) dávají na základě dobových dokumen- kou skladatele, k jehož nelehkému životu jakoby tů nejrůznější povahy velmi plastický obraz tohoto se nejlépe hodila slova římského rétora Quintiliúseku životní poutě mladého umělce. Druhé členící ana:„Je zřejmé, že sama příroda dala nám hudbu jakritérium by se dalo nazvat vztahovým, neboť zachy- ko dar, abychom lépe snášeli strasti.“ 

44

Foto archív

K O M E N T Á Ř E Foto archív

S T U D I E ,

S T U D I E ,

Patnáct let bez Leonarda Bernsteina Petr Čenský

L

eonard Bernstein. Dirigent, skladatel, učitel, klavírista. Dirigent, pod jehož taktovkou hrály snad všechny nejslavnější orchestry světa. Skladatel, jenž ve svých skladbách nalézal ztracenou víru v Boha a zároveň dokázal napsat melodie, které si hvízdaly a pobrukovaly miliony lidí po celém světě. Učitel, který ovlivnil celou generaci (nejen) Američanů a ukázal jí cestu k (vážné) hudbě. Klavírista chlubící se, že jeho interpretace Gershwinova díla Rhapsody in Blue (které nadto od klavíru dirigoval) je nejlepší na světě. Tím vším byl Maestro Leonard Bernstein, bezpochyby jeden z nejviditelnějších a nejvýznamnějších představitelů americké hudební kultury 20. století, od jehož úmrtí uplynulo 14. 10. již patnáct let. Jeho jméno je i u nás každému poučenějšímu laikovi známo, minimálně ve spojení s muzikálem West Side Story, případně s filmem On the Waterfront (V přístavu). Ale v českém prostředí je Maestro Bernstein po pádu železné opony stále permanentně přítomen – a to je dobře. Muzikálová divadla inscenují West Side Story, operu/operetu/muzikál Candide plánuje uvést Státní opera Praha v květnu 2006, gigantické muzikálové oratorium Mše bylo provedeno v Praze a Brně, některé další skladby občas zahrají orchestry a komorní hudební tělesa. V televizi se kdysi vysílaly bersteinovské pořady pro mladé publikum, v češtině je jejich knižní podoba, stejně tak i obsáhlá biografie od Meryl Secrestové. A pak tu máme mnoho kompaktních disků, z nichž můžeme poznat Bernsteinovo skladatelské a dirigentské umění. V neposlední řadě v roce 1990 vystoupil na Pražském jaru, kde dirigoval Beethovenovu Devátou. Zkrátka Bernstein u nás není neznámý a zájemce má spoustu možností seznámit se s touto velmi inspirující osobností. Leonard Bernstein po sobě zanechal velké kulturní dědictví, a to ve všech oblastech, do kterých jako umělec zasáhl. Ale jeho největší význam pro současný svět a umění spatřuji především v jeho hudbě a „uměleckém názoru“. Jak známo, nerozlišoval mezi hudbou „vážnou“ a „populární“, ale mezi „dobrou“ a „špatnou“. Stylové a umělecké škatulkování pro něj neplatilo. V artificiálních skladbách používal jazzové či dokonce latinskoamerické prvky, výrazný rytmus a barvitou instrumentaci; muzikálovou hudbu a formu pozvedl

na vysokou úroveň a znovu dokázal, že i díla populární kultury mohou být zároveň velmi hodnotná. Mnoho jeho skladeb nejde vůbec zařadit do předem vymezených kategorií, protože jsou často polystylová, ba polyžánrová a obsahují „od všeho něco“: vrcholem tohoto úsilí je „muzikálové oratorium“ Mše, do něhož zahrnul nezvykle široké spektrum znějícího světa, od chrámové a symfonické hudby po rock a elektroniku. Náměty skladeb, duchovní i čistě světské, se neobracejí do minulosti,

K O M E N T Á Ř E

Rada města Brna vyhlašuj e

výběrové řízení na obsazení funkce ředitele příspěvkové organizace Státní filharmonie Brno Požadované předpoklady: ukončené vysokoškolské vzdělání – magisterský studijní program; nejméně 5 let praxe v řídící funkci; manažerské a organizační schopnosti; znalost fungování příspěvkové organizace; orientace v oboru a všeobecný kulturní přehled; aktivní znalost nejméně jednoho světového jazyka (AJ, FJ, NJ); občanská a morální bezúhonnost; ovládání jednacího jazyka. Přihláška do výběrového řízení musí obsahovat: označení výběrového řízení, jméno, příjmení, titul, datum a místo narození, státní příslušnost, místo trvalého pobytu, číslo občanského průkazu (číslo dokladu o povolení k pobytu, jde-li o cizího státního občana), kontaktní adresu a telefon, datum a vlastnoruční podpis.

ale přímo reflektují svět, v němž jejich autor žil a tvořil: hledají víru ztracenou v moderní době nebo třeba opěvují radovánky a vyjadřují problémy soudobého New Yorku. Rovněž není nepodstatné, že řada kompozic se zpěvem je vícejazyčná, zmíněná Mše zní v latině, angličtině a hebrejštině. Kdyby žil Bernstein dnes, neváhal bych a označil jej za „postmodernistu“; myslím, že tak trochu ve své umělecké sféře předběhl dobu; svojí hudbou, osobností a statusem mediální hvězdy je představitelem nového řádu světa a kulturního diskurzu, a právě tím je neobyčejně aktuální a nesmírně inspirující i na počátku 21. století. 

45

K přihlášce je nutné připojit: strukturovaný profesní životopis s údaji o dosavadních zaměstnáních a praxi, odborných znalostech a dovednostech; ověřenou kopii dokladu o nejvyšším dosaženém vzdělání; výpis z evidence rejstříku trestů ne starší než 3 měsíce, cizí státní příslušník obdobný doklad; lustrační osvědčení dle zákona č. 451/ 1991 Sb., nebo potvrzení o jeho vyžádání, platí jen pro občany České republiky (nepožaduje se u osob narozených po 1. 12. 1971); čestné prohlášení dle zákona č. 451/ 1991 Sb., platí jen pro občany České republiky (nepožaduje se u osob narozených po 1. 12. 1971); souhlas se zpracováním osobních údajů dle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb.; písemně zpracovanou koncepci další činnosti organizace. Předpokládaný nástup do funkce: 1. 1. 2007 Platové podmínky dle právních předpisů platných pro příspěvkové organizace. Vyhlašovatel se vyhrazuje právo zrušit výběrové řízení kdykoliv v jeho průběhu. Přihlášky do výběrového řízení s požadovanými přílohami zašlete doporučeně nebo předejte osobně nejpozději do 15. prosince 2005 (včetně) na adresu: Magistrát města Brna Personální oddělení Dominikánské náměstí 1 601 67 Brno Podklady pro písemné zpracování koncepce další činnosti Státní filharmonie Brno lze získat po předchozí domluvě na Odboru kultury Magistrátu města Brna, Dominikánské náměstí 3, 601 67 Brno u dr. Rusinkové, tel: 542 172 074, e-mail: [email protected].

R E C E N Z E

K N I H

Ivan Poledňák: Vášeň rozumu

Skladatel Jan Klusák – člověk, osobnost, tvůrce. Univerzita Palackého, Olomouc 2004

V

pohříchu skromné produkci tuzemské muzikologické literatury, pojednávající o soudobé hudbě, je každý nový přírůstek takřka mimořádnou a tudíž i vítanou událostí. Tím spíše jedná-li se o žijícího autora formátu Jana Klusáka, jehož tvorba zprostředkovaně odráží dění v oblasti české nové hudby uplynulých bezmála padesáti let. Úkolu přiblížit, utřídit a v jistém smyslu také zhodnotit Klusákovu hudbu formou monografie se ujal známý a zkušený muzikolog Ivan Poledňák v objemné, čtyřsetstránkové publikaci Vášeň rozumu, vzorově opatřené všemi náležitostmi včetně dokumentárního soupisu skladatelova díla podle jednotlivých oborů, soupisu zvukových i obrazových snímků, literatury i jeho ostatních uměleckých aktivit, zahrnujících také filmové a divadelní herecké role. Nadto je kniha, neméně pečlivě vybavená nakladatelstvím Univerzity Palackého v Olomouci, distribuována s vloženým kompaktním diskem, zvláště cenným už proto, že obsahuje – až na jedinou výjimku – předtím nevydané skladby Klusákova posledního tvůrčího období z let 1998 až 2004. To vše je důvod k radosti všech potenciálních čtenářů a zájemců o soudobou hudbu, ale také samotného tvůrce, dočkal-li se ještě za života tak zasvěceného monografisty, jakým je Poledňák. Ten se ostatně v oboru životopisné literatury úspěšně etabloval už patnáct let předtím stivínovským portrétem Mně všechno dvakrát. Ale protože subjektem Poledňákovy nové knihy je tvůrce nápadně odlišného typu, mohl autor tyto předchozí zkušenosti zúročit jen do jisté míry a naopak musel hledat pro námět své práce i odlišný vypravěčský kód. Nicméně při rozdílném uchopení látky, vyplývající z rozdílné materie Stivínovy a Klusákovy hudby, zůstává i tady všudypřítomný autorův širší záběr o postižení osobnosti tvůrce také z oné „člověčí“ perspektivy. Ta je kromě samotné atraktivity Klusákova tvůrčího zjevu přitažlivá pro čtenáře také proto, že

oba – skladatele i vykladače jeho díla a osobnosti – spojuje dlouholeté, pětačtyřicetileté přátelství. Přesto kniha zdaleka není jen pomníkem nekritického obdivu Klusákovy hudby, která na jejích stránkách zůstává zpřítomněna ve své komplikovanosti, různorodosti a mnohdy i rozpolcenosti a také na těchto stránkách zůstávají některé otázky, které vyvolává, nezodpovězeny stejně jako je tomu v samotných skladbách. Ostatně co všechno se Poledňákovi honilo hlavou, když ke svému úko-

monografie až po exkurzy k teoreticko-analytickým rozborům klíčových skladeb a pokusu vysvětlit společný jmenovatel skladatelovy stěžejní tvůrčí metody v podobě Klusákova principu invence. Text je přitom protkán bohatými citacemi autora o motivacích vzniku toho či onoho díla a nadto citáty jeho dobových reflexí z denního i odborného tisku včetně odkazů na dřívější nejčastější a nejzasvěcennější vykladače Klusákovy hudby Eduarda Herzoga a Vladimíra Lébla. Vůbec množství jejích Poledňákem registrovaných a hojně citovaných ohlasů v porůznu roztroušené převážně časopisecké literatuře, ale také v oficiálních, předtím nezveřejněných anonymních odsudcích až po její výklady příslušníky poklusákovské generace (Kofroň, Srnka, Hons) je jedním slovem imponující. V žádném případě to ovšem neznamená, že by v knize převládal jenom kompilační tón, Poledňák dokázal názory svých předchůdců domyslet do vlastních závěrů či akcentovat ten či onen předtím nepostřehnutý detail. Tyto kapitoly jsou navíc obohaceny mimořádně cennými ukázkami z jedenácti Klusákových partitur, z nichž některé jsou vedle tištěných edicí faksimilemi skladatelových rukopisů. Vyloženě poutavé a čtivě napsané jsou pak samozřejmě všechny kapitoly s přesahy mimo svět vlastní hudby, ať už se v nich čtenář dozví o Klusákových ženách, přátelích, jeho „gurmetství a gurmánství“, jeho vztahu k víře a náboženství a pochopitelně k magii, které se zpětně otiskly také do jeho hudby. Před námi skrze tyto části knihy figuruje pestrá galerie známých i méně známých postav českého uměleckého a vůbec kulturního, ba dokonce v případě Václava Havla politického, byť někdy v polostínu skrytého výsluní, které se společně s Klusákem podílely na duchu a formování rozporuplné doby, v níž jeho hudba vznikala. Ačkoli bylo tohle nejspíše součástí Poledňákova záměru až kdesi v třetím čtvrtém plánu, podařilo se mu z této mozaiky poskládat neobyčejně plastický obraz českého kulturního milieu druhé poloviny minulého století. Kdo knihu o Klusákovi zatím nečetl, má smůlu a měl by tenhle handicap nejenom kvůli bližšímu poznání zajímavé osobnosti, ale především kvůli sobě samému rychle napravit.  Foto archív

Antonín Matzner

lu přistupoval a hledal pro monografii optimální formu, naznačuje už v předmluvě obšírné pojednání o typologických kategoriích monografické hudební literatury. Poledňák nakonec zvolil velkoryse koncipovaný řez napříč takřka všemi možnostmi, které takové kategorie nabízejí: od téměř beletristického vylíčení skladatelovy rodiny, dětství, jinošství a hudebních začátků v duchu bezmála Nejedlého smetanovské

46

G R A M O R E V U E Z toho všeho, čím moudrost hledí zabezpečit blaženost celého světa, je daleko nejdůležitější věcí získání přátelství… Epikuros

Dvacet let Wihanova kvarteta Hana Jarolímková

Se členy Wihanova kvarteta, Leošem Čepickým, Janem Schulmeisterem, Jiřím Žigmundem a Alešem Kaspříkem, se známe již od doby, kdy naše redakce ještě sídlila v místech současného ministerstva kultury, krásném Nosticově paláci. Přesto se mi nechtělo věřit, že v prosinci uběhne již dvacet let od doby, kdy se společně představili na prvním veřejném koncertě a ještě o něco déle od chvíle, kdy Leoš s Alešem přišli na vyhlášené „amácké“ koleji v Hradební ulici za Honzou s nabídkou na sekundistu budoucího kvarteta. K trojici se potom přidal ještě violista Jiří Řehák, kterého po dvouapůl letech vystřídal Jiří Žigmund, jenž byť původně houslista v kvartetu u violy již zůstal. Od té doby čtveřice zažila nejen řadu úspěchů a menších či větších zklamání, ale i jednu tvrdou životní zkoušku, která ověřila až obdivuhodnou sílu jejich přátelství.

Soubor vznikl v roce 1985 ještě na pražské AMU v komorní třídě violoncellisty Smetanova kvarteta, profesora Antonína Kohouta, který své svěřence dovedl k takové lásce ke kvartetu, že jejich zájem postupně přerostl nejen hranice povinného předmětu, ale vyústil až v rozhodnutí věnovat se mu profesionálně po celý život. A protože ani jednomu z nich nechyběla vedle talentu rovněž píle a houževnatost, první výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1987, tedy teprve po dvou letech společné práce, již soubor, vystupující tehdy ještě pod názvem Smyčcové kvarteto AMU, vybojoval první cenu v celostátním kole SUOČ a ve stejném roce 2. místo na Beethovenově Hradci. A pak již přišla účast na první velké mezinárodní soutěži – Pražském jaru 1988, kde kvarteto získalo cenu nejvyšší, titul laureáta a cenu Hudební mládeže pro nejmladšího účastníka. Samozřejmě, že to byl velkolepý úspěch, a tak se soubor stal zajímavým i pro tehdy u nás monopolní agenturu Pragokoncert, která mu nabídla exkluzivní zastupování, natáčení v rozhlase a po dvou letech i první významnější vystoupení v zahraničí – a sice v roli zástupce Československa v Koncertech pro Evropu, pořádaných v Benátkách televizní společností RAI Italia. Tedy více než slibný počátek kariéry ještě před tím, než jednotliví členové souboru opustili přívětivá školní škamna a vydali se vstříc vždy poněkud nejisté samostatné umělecké dráze. K tomu bylo zapotřebí už jen jediného: zvolit si nový název, jímž se nakonec kvarteto přihlásilo k jednomu ze zakladatelů slavného Českého kvarteta, Hanuši Wihanovi.

– vše většinou provázené natáčením pro rozhlas. A navíc jako vítězové jsme se dostali pod křídla velké anglické agentury Angloswiss Agency, která nás zaštiťovala pro celý svět – měli jsme tedy vcelku oprávněný pocit, že máme vyhráno. A neměli jste? Bohužel neměli, protože po roce tahle řadu let zavedená a věhlasná agentura zkrachovala a my nakonec v Anglii zůstali bez jakéhokoliv zázemí. Začali jsme tam tedy jezdit pouze tak jedenkrát ročně a vyhlídky na zlepšení nebyly zrovna nejrůžovější. Asi po třech letech se nás však ujali naši přátelé, Pamela a Simon Majaro, s nimiž jsme se znali již od londýnské soutěže, kde Pamela tehdy pracovala v organizačním týmu a kteří nám teprve postupně pomohli se konečně v této zemi prosadit – i když to zpočátku vůbec nebylo jednoduché! Nicméně díky tomu, že v roce 1995 založili tzv. Cavatinu Chamber Music Trust, společnost určenou Foto archív

Stručná rekapitulace

ansámblů v Trapani a především bezkonkurenční vítězství na Mezinárodní soutěži smyčcových kvartet v Londýně, kde „Wihanovci“ získali i Cenu publika. Tehdy se zdálo, že slavné kariéře už nic nestojí v cestě a nabídky z celého světa se jen pohrnou… To jsme si také mysleli, říká Honza Schulmeister, který přišel těch dvacet let k nám do redakce zrekapitulovat společně s Leošem Čepickým a jeho rozkošnou fenkou Matyldou. Chudák Aleš se totiž v ten den musel vypořádat s nelítostným zákrokem zubaře a Jirka, maje k vyřízení neodkladné záležitosti mimo Prahu, svěřil s důvěrou vše do rukou svých kolegů…Tehdy, pokračuje Honza, jsme za tu krátkou dobu našeho pobytu v Londýně stihli účinkovat ve dvou dokumentárních filmech, natočit televizní interview a ještě absolvovat dva exkluzivní koncerty v Middle Temple Hall a Conway Hall. Čekala nás vystoupení ve Vídni, Singapuru, delší turné po Anglii, Itálie či vystoupení pro španělskou královnu na originální kvartet Stradivariho nástrojů

Slavné vítězství v Londýně a … Po ukončení školy následoval rok prezenční služby v AUSu, postgraduální studium v mistrovské komorní třídě Heinse Endrese na vysoké škole v Mnichově, 2. místo na sicilské soutěži komorních

Šťastní Wihanovci po vítězství v Mezinárodní soutěži smyčcových kvartet v Londýně v roce 1991

47

O Pamele a Simonovi prohlašujete, že to jsou takoví vaši druzí rodiče. Oni jsou profesí rovněž hudebníky? Vůbec ne. Oba byli univerzitními profesory, Simon profesorem managementu a Pamela profesorkou anglistiky, hudba však pro ně vždy znamenala zcela neodmyslitelnou součást jejich životů. Simon dokonce začal vyrábět smyčcové nástroje, na které jsme pak po několika letech hráli ve slavné Wigmore Hall a můžeme potvrdit, že jsou výborné. Poslední tři roky, pokud správně počítám, tedy patříte v Anglii k nejznámějším a nejvytíženějším souborům, které účinkují v rámci i těch nejprestižnějších projektů, k nimž patří bezesporu např. i pravidelně uváděné přímé přenosy pro BBC z Wigmore Hall. Není to velká zátěž pro psychiku hrát tak často „naživo“? Je, ale v současnosti již z jiné příčiny než tomu bývalo dříve. Teď už se tu totiž nepotřebujeme uvést, ale laťku, kterou jsme nasadili, udržet. A protože ve Wigmore Hall máme pokaždé nejenom vyprodáno, ale lidé často i stojí, tak ten pocit zodpovědnosti bývá někdy stresující! A vaše další koncerty? Kromě ostatních vystoupení po Anglii a Skotsku, které jsou rovněž většinou snímány pro BBC, navštěvujeme každý rok Ameriku a Japonsko a tak jednou za dva až tři roky Španělsko, kam pokaždé vyjíždíme na kratší či delší turné. Občas hrajeme i v ostatních zemích Evropy jako je Maďarsko, Slovensko či Rakousko (např. v rámci prestižního festivalu Gidona Kremera v Lockenhausu), nějak se nám ale v tomto století přetrhaly kontakty s Itálií a Francií. Ale i tak, jak je vidět, máme na čem pracovat..

A ještě jedno významné prvenství K vašim pravidelným aktivitám však patří rovněž nahrávání. Z celkem 27 cédéček, což představuje docela úctyhodné číslo, je celých deset věnováno kompletní kvartetní tvorbě Ludwiga van Beethovena. Proč jste si vybrali právě jeho díla pro tak náročný projekt? V prvopočátku našeho zájmu o Beethovenovu tvorbu stály vlastně dvě první významné soutěže, které jsme absolvovali a o nichž jsme se dnes již zmínili, Pražské jaro a Londýn, kde byl pokaždé

povinný jeden Beethoven: Na Pražské jaro v roce 1988 jsme se museli naučit op. 59, č. 2 e moll a o tři roky později na Mezinárodní soutěž smyčcových kvartet v Londýně op. 59, č. 1. Tehdy jsme se rozhodli, že bychom celý komplet – včetně méně známých opusů – nahráli, ale nabídka přišla až po čtyřech letech (tedy v roce 1995) od firmy Lotos, která na to sehnala generálního sponzora, firmu Kooperativa. Na počátku října, kdy jste dotočili poslední dílo kompletu, Velkou fugu, op. 133, B dur, jste tedy dosáhli dalšího prvenství: dosud žádný soubor totiž nenahrál Beethovenovo kvartetní dílo v tak kompletní podoSe svými „druhými - londýnskými rodiči“ bě jako vy, tzn. včetně např. Kvartetu op. 13, č. 1 Es dur (což je přepracovaná Klavírní Grammophon, EMI, Decca apod. samozřejmě sonáta op. 13) nebo první verze Smyčcového kvar- doprovázené těmi nejslavnějšími interpretačními tetu, op. 18 č. 1 F dur, kterou skladatel věnoval své- hvězdami. Těsně před námi tam natáčeli např. Vlamu ruskému příteli Amendovi… dimir Ashkenazy či Maxim Vengerov… Ano, to je pravda. Nahrávek Beethovenových kvartet je sice spousta, vzpomeňme např. na Hagen Amicus certus in re incerta cernitur. Quartet, Amadeus Quartet a další slavné soubory, Jistého přítele poznáš v nejisté situaci. jenž se tvorbě tohoto velikána klasicismu věnoEnnius valy, ale žádná z nich je nepojímá tak komplexně jako ta naše. Buď přinášejí pouze kvarteta slavná, Ročně absolvujete včetně České republiky, kde nebo naopak zase díla mezi širší veřejností téměř však hrajete v současnosti minimálně (byť díky agenneznámá… tuře ArcoDiva, která vás tu zastupuje, v rámci těch nejprestižnějších abonentních řad či festivalů včetVáš nový titul se ještě ani neobjevil na trhu a vy ně Pražského jara) tak kolem 80 koncertů. K tomu už připravujete – nebo lépe řečeno dokončujete studium nového repertoáru, třikrát do roka učení na další… kurzech v Anglii, pořádaných agenturou Pro Corda, Ano, budou to oba kvartety Bedřicha Smeta- nahrávání, neustálé cestování… zkrátka téměř stále ny, které vydáváme u firmy ArcoDiva, z nichž ten spolu. Jak to po všech těch letech ještě zvládáte? druhý je už nahrán. Dalším projektem, na němž Určitě to není vždycky jednoduché, protože se momentálně pracujeme, je pak takový svým způ- v podstatě jedná o jakési zvláštní, dalo by se s trosobem „kvartetní úlet“ a sice 24 Paganiniho cap- chou nadsázky říci „druhé manželství“, které od riccií, upravených pro naše obsazení americkým každého z nás vyžaduje poměrně dost velkorysosskladatelem Williamem Zinem. Kdysi jsme si to- ti, tolerance a schopnosti kompromisu. A i když tiž v Barbican Music Shop koupili tímto autorem se někdy pohádáme (a vždycky je to pouze kvůli transkribované poslední capriccio, které jsme po- muzice), tak jít potom společně na pivo pro nás tom přidávali ve Frick Gallery v New Yorku. Pan není žádný problém. V tom opravdovém manželZin se nám poté – úplně nadšený – ozval a nabídl ství či vztazích je to přece jenom o něco složitější nám ten „zbytek“. a tak až na Leoše, který je se svou ženou Kateřinou již šestnáct let, se nám ostatním ten osobní život A na jaké natáčení vzpomínáte nejraději? vždycky úplně podle našich představ nevydařil. Jedno z těch, na něž se hned tak nezapomene, Momentálně jsme ale i v něm všichni, myslím, dojsme např. realizovali v prosinci minulého roku, cela šťastní, hodnotí situaci Honza. kdy jsme nahrávali Dvořákovy smyčcové kvartety C dur op. 61 a F dur „Americký“ op. 96 (mimochoA čí názor z hlediska interpretace dané skladby dem skvěle k naší radosti kritiky ohodnocené!) je pro ostatní určující? ve slavné Potton Hall. Jedná se o nádhernou haVětšinou Jirky Žigmunda. Samozřejmě, že svou lu v Sufolku v severovýchodní Anglii postavenou troškou do mlýna přispíváme všichni, ale on, když přímo u moře, kde se se svými projekty střídají se dobře nasnídá a je v pohodě, tak má tak z 80 až ty nejvýznamnější světové firmy jako Deutsche 90 procent pravdu.

48

Foto archív

k výchově mladých lidí v oblasti komorní hudby a my mohli hrát na nejrůznějších výchovných koncertech na školách a na univerzitách, výjezdy do Anglie se stávaly stále častějšími. Teprve však po vystřídání dalších asi tří manažerů, které nám Pamela a Simon zajistili – tedy až po deseti letech od našeho vítězství, se nám tu podařilo najít manažerku, Maureen Phillips, s níž jsme opravdu spokojeni a která pro nás dělá maximum.

G R A M O R E V U E

Pro zbývající trojici to musel být šok… Honza: Byl. Stalo se to 30. května a dozvěděl jsem se vše od Aleše, který mi tenkrát do telefonu řekl: „Tak si, Honzo, sedni. Leoš spadl z kola, je v bezvědomí a právě teď ho v Motole operují.“ Volali jsme tam každý den, odřekli všechny koncerty… Když se potom za těch 16 dnů probral, byli jsme téměř v sedmém nebi. Teprve po dvou měsících, kdy už jsme věděli, že Leoš by se mohl začátkem září vrátit, jsme přijali nabídku výpomoci bývalého primária Schidloff kvarteta, izraelského houslisty Offera Falka, s nímž jsme odehráli tři koncerty v Anglii. Dostat se znovu do kondice asi nebyla žádná legrace, Leoši? To věru nebyla. Zhubnul jsem tehdy asi 11 kilo a byl tak zesláblý, že jsem zpočátku nemohl ani zmáčknout strunu na hmatníku, ale potom už to šlo poměrně rychle. Chtěl bych proto ještě jednou touto cestou poděkovat za příkladnou péči Fakultní nemocnici v Motole, jmenovitě Anesteziologicko-resuscitačnímu oddělení vedenému primářem prof. MUDr. Karlem Cvachovcem a celému týmu Neurochirurgie, kde hlavní zodpovědnost za moji léčbu převzal MUDr. Martin Bláha. Myslím, že i kdybyste se kvůli muzice dohadovali každý den, projevili jste se jako správná parta a opravdoví kamarádi, kteří se na sebe mohou za všech okolností spolehnout – a to rozhodně není málo. Pojďme však teď raději k něčemu veselejšímu, takových příhod máte jistě o něco více? Leoš: Jsou to spíše takové příhody zpočátku „hrůzostrašné“, kterým se smějeme až teď, ale v té chvíli nám moc do smíchu nebylo. Ještě dnes tak trochu s děsem vzpomínám například na tu, která se stala před jedním z našich vystoupení ve Wigmore Hall vysílaných stanicí BBC. Ve smlouvě jsme měli Dvořáka a „Prvního“ Janáčka, ale necelé dvě hodiny před začátkem jsme si všimli, že na programech je uveden Janáček „Druhý“. Honza sebou navíc vůbec neměl noty, a tak si je tehdy musel ještě dát narychlo přivézt z knihovny a šli jsme takříkajíc „na ostro“. Byl to ale jeden z nejlepších Janáčků, jakého jsme kdy odehráli.

Velice hezky hovoříte o všech svých profesorech, Antonínu Kohoutovi, Miloši Sádlovi i zakládajícím členovi Alban Berg Quarteta, violistovi Hatto Beyerleovi, k němuž jezdíte do rakouského Grossrammingu na konzultace dodnes. Kdo však ve vás zanechal nejhlubší dojem z interpretů, s nimiž jste spolupracovali? Leoš: Ze zahraničních mě doslova uchvátil Boris Pergamenščikov, s nímž jsme na Azorských ostrovech hráli Schubertův cellový kvintet (C dur, D 956) a z českých nás asi všechny nejvíce inspiroval Josef Suk. Dvořákův Smyčcový kvintet se dvěma violami (a moll, op. 1) se nám s ním v Rudolfinu podařil natolik, že z toho bylo cédéčko – jediná live nahrávka, kterou dodnes máme. A na jaké nejbližší koncerty se mohou vaši obdivovatelé těšit? Máme toho do konce roku ještě poměrně hodně. Na chviličku si oddechneme až po 20. prosinci, kdy budeme v rámci komorní řady Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK hrát u Šimona a Judy Mozartův Smyčcový kvartet d moll, KV 421, Schubertův Smyčcový kvartet a moll op. 29 č. 13 zvaný Rosamunda a ve druhé polovině koncertu Schumannův Klavírní kvintet

amerického Lincoln Center. Chybí snad už jenom Velký sál Carnegie Hall… Přesně tak, to je asi nejvyšší meta všech interpretů… Wihanovo kvarteto má tedy za sebou již dvacet let společné a velmi úspěšné práce. Jeho členové to často neměli jednoduché, ale svou nezměrnou vůlí dokázali překonat i ty nejtěžší překážky. V současnosti patří k naší kvartetní špičce, o níž se zároveň dělíme s jejich dnes již druhým domovem, Velkou Británií, kde nejenom koncertují i v rámci nejprestižnějších projektů, ale rovněž vyučují na Trinity College nebo v kurzech pořádaných společností Pro Corda na univerzitě v Leistonu. Mezi jejich žáky patří i dvě v současnosti nejlepší anglická kvarteta stojící na počátku své dráhy, Sacconi Quartet a Artea Quartet, pedagogickou činnost si ale v minulých letech vyzkoušeli např. i v Americe a to včetně prestižní Medowmont, odkud vyšly i takové osobnosti jako Itzhak Perlman, Pinchas Zukerman či Midori. Všichni čtyři se však kromě hry v kvartetu a vyučování věnují i jiným aktivitám. Leoš Čepický před třemi lety nahrál CD s Bachovými sólovými houslovými sonátami a partitami, BWV 1001 – 1006, Honza Schulmeister se společně s manFoto archív

Nejhůře tedy s existencí vašeho kvarteta otřásla tragická nehoda primária Leoše Čepického. Co se vlastně v tom loňském roce, Leoši, stalo? Jeli jsem tehdy na kolech s mým synem a jeho kamarádem na výlet do Prokopského údolí a já z toho kola nešťastně spadl hlavou na kámen a neměl jsem helmu. Probral jsem se až za 16 dní na ARO v Motole a dozvěděl se, že jsem prodělal dvojité krvácení do mozku, dvě operace provázené jedenačtyřicetistupňovými horečkami a lékaři mi zpočátku dávali tak jeden dva dny života.

Závěrečné „Maškarní párty“ v Leistonu, kde se „naše“ kvarteto zúčastnilo v roce 2003 mistrovských kurzů Pro corda. Es dur, op. 44. Mezitím nás čeká ještě turné po Japonsku, Spojených státech a Anglii a 7. prosince – u příležitosti našeho 20. výročí – vystupujeme v rámci Českého spolku pro komorní hudbu ve Dvořákově síni, kde zazní Smyčcový kvartet G dur, op. 54 č. 1 Josepha Haydna, Dvořákův „Američan“ a Schubertův Smyčcový kvintet C dur se dvěma violoncelly, D 956, k němuž jsme si přizvali Jamieho Waltona. Hráli jste i v těch nejvýznamnějších sálech světa včetně japonské Suntory Hall, amsterodamské Concertgebouw, pařížské Opera de Bastille či

49

želkou pustil do realizace Šesti Bachových varhanních sonát BWV 560 – 566, pro housle a klavír zaranžovaných slavným houslistou 19. století Ferdinandem Davidem, Jirka Žigmund se nejvíce uvolní jako primáš u cimbálky a Aleš Kaspřík se již řadu let zajímá o houslařinu. Dohromady mají pět dětí: Leoš syna Jakuba a dceru Alžbětu, jdoucích zatím ve šlépějích svého otce, Honza dcery Kateřinu a Dášu, které byť se hudbě asi profesionálně věnovat nebudou, hrají dobře na klavír a na housle a Aleš syna Theodora, jenž možná zdědí lásku k violoncellu nebo krásný hlas po své mamince, Dagmar Peckové… 

Foto Hana Smejkalová

OD FIRMY K FIRMĚ  Stabat Mater italského skladatele

 Firma NAÏVE (CLASSIC) přichá-

zí rovněž s novou řadou DVD Video, nazvanou Les Pianos de la Nuit. Mezi tituly první vydané pětice těchto nosičů najdeme i dva portréty: Franka Braleye, který hraje díla F. Liszta (Petrarkovy sonety č. 123 a 104, La Lugubre Gondola II), C. Debussyho (Preludia) a G. Gershwina (Rapsodie v modrém) a Elissa Virsaladzeho, v jehož podání si můžeme vyslechnout skladby F. Schuberta (Kreisleriana, op. 16), S. Prokofjeva (Sonáta pro klavír d moll č. 2, op. 14) a P. I. Čajkovského (Valčík A dur).

 Společnost RADIOSERVIS, hudeb-

ní vydavatelství Českého rozhlasu, vydává v těchto dnech nové CD souboru Epoque Quartet (Martin Válek – 1. housle, Vladimír Klánský – 2. housle, Vladimír Kroupa – viola a Vít Petrášek – violoncello), na kterém budou nahrávky Smyčcového kvartetu g moll Claudea Debussyho a Smyčcového kvartetu F dur Maurice Ravela.

 Skladatelské sdružení Přítomnost

a firma ARCODIVA vydaly společně sérii tří kompaktních disků s live nahrávkami soudobé české tvorby (UP 0079, UP 0080, UP 0081). Na CD se tak objevují např. skladby Jana Hanuše (Trio Concertante pro flétnu, harfu a klavír, op. 59 II/b), Zdeňka Šestáka (Conscientia Temporis – Smyčcový kvintet č. 2 se dvěma violami), Luboše Sluky (Vigilie pro varhany), Otomara Kvěcha (Sonáta pro violoncello a klavír), Pavla Trojana (Astoriana – Variace na téma Astora Piazzolly pro čtyřruční klavír), Jindřicha Felda (Kvintet pro saxofon a smyčcový

 NÁRODNÍ DIVADLO pořádalo 17. září ve Stavovském divadle křest CD s hudbou k tanečnímu dramatu na motivy slavné Meyrinkovy knihy Golem nazvaného Ibbur aneb Pražské mystérium. Zkomponoval ji Zbyněk Matějů a všech dvacet částí nastudoval Komorní orchestr Berg rozšířený o některé netradiční nástroje jako je kanadská pila či tibetské mísy a řízený dirigentem Petrem Vrábelem. Autorem libreta je Daniel Wiesner, choreografii vypracoval Petr Zuska (umělecký šéf baletu ND), autorem scény je Jan Dušek, kostýmy navrhl Roman Šolc a režie se chopili Daniel Wiesner a Petr Zuska. Na fotografii představitel hlavní role Radek Vrátil a kmotra novinky, filmová režisérka Alice Nellis. kvartet), Karla Janovického (Sonáta pro harfu) a řady dalších autorů. Mezi interprety soudobých děl je například Kateřina Englichová, soubor In modo camerale, Kocianovo kvarteto, Jan Machat, Saxofonové kvarteto Bohemia, Academia trio nebo Due Boemi di Praga.

 U příležitosti osmdesátin sira Char-

lese Mackerrase přichází vydavatelství SUPRAPHON na trh znovu s nahrávkou Dvořákových Slovanských tanců, op. 46 a 72, kterou s Českou filharmonií a tímto vynikajícím umělcem a jedním z největších zahraničních propagátorů české hudby v čele s tvorbou Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka realizovalo v roce 1999 v pražském Rudolfinu.

je mj. ukázky z Šostakovičových Symfonií č. 4 a 5, Lutosławského Koncertu pro orchestr, Benátských her a Symfonie č. 3, Bartókovy Hudby pro smyčce, bicí a celestu, Koncertu pro orchestr, Hradu Modrovousova ad. a pátý díl např. ukázky z Gershwinovy Rapsodie v modrém, Ivesovy skladby Decoration Day, Cageova opusu First Constructionin Metal, Adamsova Harmonia či Bernsteinových Symfonic-

 Logem vydavatelství SUPRAPHON

bude opatřena i nová souborná nahrávka klavírního díla Bedřicha Smetany, které se ujala Jitka Čechová, věnující se interpretaci skladeb tohoto skladatele již celou řadu let. Komplet sedmi CD zahajuje titul, na němž najdeme díla Macbeth a čarodějnice, Vidění na ples, Koncertní etudu C dur, Bettinu polku (1. verze), Transkripci na Schubertovu píseň „Zvědavý“, Vzpomínky na Čechy ve formě polek op. 12 a op. 13, Koncertní etudu gis moll „Na břehu mořském“ a Koncertní fantazii na české národní písně.

 Za necelé dva měsíce již budou opět

Vánoce, a tak se tematika těchto svátků samozřejmě objevuje i v nabídce nejrůznějších vydavatelství. Firma SUPRAPHON přináší na reedici nahrávky Pražských madrigalistů s Miroslavem Venhodou např. vánoční koledy různé provenience, které tento soubor realizoval ve druhé polovině 60. let, kdy se nacházel v té nejlepší interpretační formě. Dodnes nezaměnitelný zvuk a aranže tak dodnes neztratily nic ze svého půvabu, a tudíž tři desítky koled jistě pomohou vnést do našich domovů tu správnou vánoční pohodu.

 Kompletní Verdiho operu Don Carlos vydává v nastudování skvělých sólistů (Robert Lloyd, Rolando Villazón, Amanda

Foto Jaroslav Tatek

Giovanni Battisty Pergolesiho patří k mistrovským kusům tzv. neapolské školy. Ačkoliv se Pergolesi dožil pouhých šestadvaceti let, zapsal se do hudební historie několika neapolskými operami (Zamilovaný bratr, Služka paní aj.), které měly na vývoj italské a francouzské komické opery značný vliv. Jeho Stabat Mater nastudovali pro nahrávku firmy ELOQUENS (CLASSIC) vynikající italské sólistky M. G. Schiavo (soprán) a S. d´Oustrac (mezzosoprán) a soubor La Cappella de´Turchini, který pod vedením Antonia Floria dobře známe z nahrávek pro Opus 111. Stabat Mater je doplněno o světovou premiéru Porporovy skladby Salve Regina.

kých tanců z West Side Story – vše v podání Birminghamského orchestru řízeného sirem Simonem Rattlem.

 Dalším titulem firmy SUPRAPHON

je nahrávka Mozartových Klavírních koncertů Es dur, K. 449, A dur, K. 488 a C dur, K. 503 s vynikajícím sólistou Ivanem Moravcem, kterého střídavě doprovází Česká filharmonie řízená Václavem Neumannem a Český komorní orchestr v čele s Jozefem Vlachem. A protože interpretace Mozartových děl, z nichž klavírní v tvorba představuje celou jednu šestinu, vyžaduje mimořádné technické a stylové schopnosti – tedy Moravcovu doménu, máme se zcela jistě na co těšit.

 Firma ARTHAUS (CLASSIC) při-

chází na trh s dalšími dvěma částmi seriálu o hudbě 20. století, autorem jejichž scénáře je opět sir Simon Rattle. Čtvrtý díl tohoto skvěle připraveného DVD obsahu-

 Po vystoupení Tria Pavla Jakuba Ryby – Mind The Step s britským trumpetis-

tou Bryanem Corbettem, které se uskutečnilo v Románském sklepení na Pražském hradě 25. 9., pořádala firma MULTISONIC křest CD George Mraz a jeho hosté, které bylo natočeno v rámci cyklu Jazz na Hradě v loňském roce. Vedle patrona celého projektu, prezidenta České republiky Václava Klause a hlavního protagonisty nahrávky George Mraze, který žije v USA a 5. 10. vystoupil se svou americkou kapelou v Lucerna Music Baru, se křtu v zahradách Hradu zúčastnili např. i kytarista Rudolf Dašek, klavírista Karel Růžička či bicista Ivan Smažík a v neposlední řadě samozřejmě i předseda představenstva vydavatelské firmy, Karel Vágner, na fotografii, kde drží křestní list nově vydaného titulu, zachycený s Václavem Klausem.

50

G R A M O R E V U E Roocroft, Dwayne Croft, Jaakko Ryhänen, Giorgio Giuseppini, Violeta Urmana), Royal Concertgebouw Orchestra a De Nederlandse Opera Chorus, řízených vynikajícím verdiovským dirigentem Riccardem Chaillym, firma BBC OPUS ARTE (CLASSIC).

 Nejnovějším příspěvkem do dis-

Foto Jiří Skupien

koték milovníků opery je DVD firmy EUROARTS (CLASSIC), zachycující velkou open-air produkci Bizetovy Carmen ze St

Margarethen Festival v Rakousku, mající podobné ambice jako veleúspěšný projekt Verdiho Aidy v loňském roce, na němž se podílelo několik tisíc účinkujících společně s několika sty zvířat. Celkový čas je 165 minut, cena 706 Kč a obsazení velice inspirativní: Nadia Krasteva, Alexander Antonenko, Sebastian Holecek, Asa Elmgren, Stephanie Atanasow, Vladimir Vassilev a Sbor a orchestr Brněnského národního divadla řízený Ernstem Märzendorferem.

vším s italským a francouzským repertoárem, jevištně ztvárnil a natočil i několik wagnerovských rolí, v poslední době zejména Siegmunda ve Valkýře (v roce 2005 v Chicagu, MET a Covent Garden) a Parsifala (mj. v listopadu a prosinci 2005 v Los Angeles). Předchozí nabídky na Tristana pěvec důsledně odmítal; měl strach, že by tak náročná role mohla zkrátit jeho pěveckou kariéru či omezit schopnost vytvářet jiné role. Z Tristana pouze natočil v roce 2000 pro EMI – na CD s názvem Wagnerova milostná dueta – duet z 2. dějství s Isoldou Deborah Voigt. (V rozhovoru pro britský deník The Independent tehdy prohlásil:„Byl krutý, ten pan Wagner, co se týče délky Tristana. Za tu dobu, než skončí milostný duet, byste mohli počít dítě.“) Když vloni Tristana natáčel, bylo mu 63 let; nicméně jeho hlas je stále v úžasné formě: má vysoký lesk, doprovázený Domingovým skvělým italským legátem a plným výrazovým nasazením. Navíc pěvec do detailu propracoval i německou výslovnost. Těžko bychom dnes našli jiného tenoristu, který by chtěl zpívat Tristana poprvé ve své kariéře v tak pozdním věku. Největší Tristan všech dob, dánský tenorista Lauritz Melchior (1890–1973), byl devětapadesátiletý, když v Metropolitní opeře uzavřel obdivuhodný počet 223 provedení této role. Domingův Tristan představuje souhrn veškerého vokálního i hereckého umění, které si velký pěvec osvojil ve své dlouhé a významné kariéře. Domingovou Isoldou je švédská sopranistka Nina Stemme, krále Marka zpívá Rene Pape a i ostatní pěvci patří k největším umělcům současnosti: Rolando Villazón, Ian Bostridge, Olaf Bär; Brangänu zpívá Mihoko Fujimara, diriguje Antonio Pappano, hraje orchestr londýnské Covent Garden. Domingův skvělý Tristan se zařadil po bok Turandot Joan Sutherland a Carmen Marie Callas – ani jeden z těchto pěvců dané role nikdy neztvárnil na jevišti. (sla)

Hudební nakladatelství

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o.

 V rámci gratulačního koncertu k životnímu jubileu padesátin violoncellisty

doc. Jiřího Hoška v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce 3. 10. proběhl i křest jeho dvou nových CD: pokračování souborného nastudování violoncellových koncertů Davida Poppera v novodobé světové premiéře a CD, pojmenovaného po jedné ze skladeb zde zastoupených autorů, symfonickém obrazu pro violoncello a orchestr Františka Domažlického – Knight d´Artagnan´s Spring, Dalšími díly jsou tu Laureolae pro violoncello sólo Jaroslava Smolky a Capriccio pro violoncello a orchestr Zdeňka Pololáníka. O doprovod se postarala Plzeňská filharmonie řízená střídavě Františkem Drsem a Hynkem Farkačem, titul vydala firma MUSIC VARS. Během křtu, kterého byli přítomni vedle zástupkyně vydavatelské firmy, Ivanky Kučerové, i Jaroslav Smolka, Zdeněk Pololáník a vdova po Františku Domažlickém – paní Jitka Domažlická, dirigent František Drs Jiřímu Hoškovi zároveň originálně popřál:„Už konečně dospělému Jiříkovi bych chtěl popřát, aby za 10 let až bude slavit šedesátiny, představil Koncert pro zouvák, protože to je patrně už asi jediný nástroj, který ještě nezvládl“. Na fotografii zleva Zdeněk Pololáník, režisér Oldřich Slezák, Jiří Hošek, zástupkyně vydavatelství Ivanka Kučerová, František Drs a Jaroslav Smolka. (jar)

V Á M

N A B Í Z Í

N O V I N K U

Bohuslav Martinů nově revidovaná vydání s nově objevenou skladatelovou hudbou

Loutky I

H 7875, ISMN M-2601-0204-0 rozsah 20 stran, cena 110 Kč

Loutky II

H 7946, ISMN M-2601-0362-7 rozsah 32 stran, cena 180 Kč

Loutky III

 DOMINGŮV PRVNÍ TRISTANNová nahrávka EMI Wagnerova Tristana a Isol-

H 7963, ISMN M-2601-0363-4, rozsah 32 stran, cena 180 Kč

dy představuje možná konec dlouhé tradice studiových operních nahrávek. Label EMI vydal první kompletní narávku této opery s Kirsten Flagstad, Dietrichem Fischerem-Dieskauem a dirigentem Wilhelmem Furtwänglerem v roce 1952. Natočení nového Tristana (EMI Classics 558006-2) si vyžádalo 15 frekvencí, rozložených do 8 týdnů (listopad 2004 – leden 2005), a stálo kolem 1 milionů dolarů. Dnes je pro vydavatelství finančně mnohem efektivnější produkovat DVD, zaznamenávající jevištní představení; podle bývalého prezidenta EMI Petera Alwarda rozpočet takového DVD představuje třetinu rozpočtu studiové nahrávky. Výmluvné je v tomto směru i srovnání s cenově výhodnou konkurenční současnou nahrávkou Tristana na labelu Naxos (8. 660152-53), kterou lze pořídit za poloviční cenu než nahrávku EMI. Nahrávka Naxosu vznikla ve spolupráci s Královskou švédskou operou během 6 dnů (14.–19. 6. 2004), kdy na všech představeních účinkovali titíž sólisté v čele s německou sopranistkou Hedwig Fassbender (Isolda) a Wolfgangem Millgramem (Tristan), dirigentem byl Leif Segerstam. Tristan patří k nejnáročnějším tenorovým rolím v operní literatuře. Part je velmi dlouhý a požadavky kladené na pěvce ve smyslu síly i výdrže jsou zcela mimořádné. Navíc vyžaduje nejen velkou pěveckou, ale i výraznou hereckou osobnost. Zpívat Tristana bylo dlouholetým přáním Plácida Dominga. I když se ve své kariéře ztotožnil přede-

Soubor čtrnácti kousků, nazvaných souhrnně Loutky, hraje v katalogu raných skladeb Bohuslava Martinů (1890–1959) zcela výjimečnou roli. Představují totiž první skladatelovy počiny přesahující hranici neumělých pokusů, jež záhy nalezly své nakladatele a díky trvalé oblibě zejména u mladých interpretů vyšly postupně v mnoha vydáních. (Jejich vžité číslování, které skladatel prokazatelně akceptoval, ovšem neodpovídá chronologii jejich vzniku – vznikaly přesně v obráceném pořadí.) Všechny tři sešity Loutek vydává Editio Bärenreiter Praha ve zcela nových, revidovaných vydáních, jejichž editorem je Aleš Březina. Tato urtextová vydání s obsažnou předmluvou se opírají o nejnovější bádání a zhodnocení všech známých a dnes dostupných pramenů. Proto také vychází ve třetím sešitu Ples loutek (číslo 4) ve dvou separátních verzích, a to v novější podle prvního vydání – na němž se Martinů s největší pravděpodobností podílel a které přináší kromě jiných změn zcela novou hudbu ve středním dílu – a ve starší verzi podle autografu. Díky vtipným hudebním nápadům a skladatelově porozumění dětskému myšlenkovému světu se Loutky již od prvního vydání těší velkému zájmu interpretů. Kontaktujte nás na adrese:

Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. – Zákaznické centrum Běchovická 26, 100 00 Praha 10 tel.: 274 001 932, 274 001 933, fax: 274 001 920, GSM: 603 179 265 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

51

BMG CLASSICS 82876 52602 2, BEST OF CLASSICS #22 Maurice Ravel, Boléro, Suite Nr. 2 aus „Daphnis et Chloe“, Klavierkonzert G-Dur, Rhapsodie espagnole, Orquesta Filarmónica de Gran Canaria, Adrian Leaper – dirigent (1, 2, 4), Michael Rische – klavír, WDR Sinfonieorchester Köln, Israel Yinon – dirigent (3) Jaroslav Smolka

CD

s výběrem orchestrálních skladeb Maurice Ravela zařadila edice BMG do boxu třiceti kompaktních disků se souborným anglickým názvem BEST OF CLASSICS. Jsou to výběry z tvorby nejvýznamnějších mistrů od vrcholného baroka po generaci meziválečných avantgardistů. Ravel tu tedy představuje populární dědictví hudby 20. století. CD má však ještě i druhou úlohu. Tři nekoncertantní díla tu hraje u nás zcela neznámý Symfonický orchestr Gran Canaria, jak známo velkého správního a kulturního centra Kanárských ostrovů, jen Klavírní koncert G dur nahrál s klavíristou Michaelem Rischem Symfonický orchestr Západoněmeckého rozhlasu z Kolína nad Rýnem. Na desce z takovéto populární řady jsem čekal spolehlivou, ale přece jen průměrnější interpretaci, jaké jsme kdysi slýchali na dolarových či dvoudolarových amerických LP. Mýlil jsem se. Už první skladba – známé a dnes už skutečně populární Bolero – vyznělo v interpretací špičkové úrovně. Bylo rytmicky přesné, maximálně barvité v melodických plochách jednotlivých sólistů i později jejich různě kombinovaných skupin, pečlivě vystavěné a báječně čisté. Dirigent Adrian Leaper toho dosáhl s pomocí zajímavého tempového opatření: pohyb ani v nejmenším nepřehnal. Uvážlivě jej po celou skladbu držel v klidu, takže kantiléna, vracející se v nesčetných témbrových valérech, dostala zvláštní vzlet a šíři. To se projevilo i v celkové duratě: Ravelovo Bolero je odevždy známé jako skladba patnáctiminutová, ale Adrianu Leaperovi se prodloužila na 15´38“. Udělal to prostředky, které jí rozhodně prospěly. Ona zřetelnost a románská jasnost pojetí je výrazně patrná

i v třívěté Suitě č. 2 z Dafnise a Chloe a ve čtyřvěté Španělské rapsodii. Orchestr je interpretuje stejně dokonale a ušlechtile. Ruku v ruce s tím jde i pojetí nahrávky, jejíž tvůrci nejsou ve stručném bookletu ani na inlayi uvedeni. Je transparentní s dokonale vyrovnaným poměrem jednotlivých nástrojových skupin, má zvuk konkrétní a přece poeticky diskrétní, plně zhodnocující Ravelovu barevnou fantazii. Vyhraněné pojetí dali také Klavírnímu koncertu G dur klavíris-

ta Michael Rische a dirigent Israel Yinon. Nezdůrazňují rafinovanou modernost díla, ale bohatství jeho žánrových charakteristik s názvuky na hudbu jazzovou, jarmareční i v pomalé větě dojímající názvuky bezmála romanticky citovými. V dramaturgii i interpretaci je toto CD prodchnuto ryzím uměním na vysoké úrovni, i když jeho vnější vybavení jakoby signalizovalo levnější populární edici: jen čtyřstránkový booklet má velmi stručný výklad o skladbách a žádné informace o interpretech, na jeho vnitřních stranách dominuje reklamní nabídka třicetideskového boxu. Je snad míněno jako lahůdka pro znalce, kteří výklad nepotřebují? Rozhodně přináší překrásnou hudbu, jež by neměla chybět žádnému milovníkovi francouzského impresionismu. BMG RCA RED SEAL 82876 55493 2 Dmitrij Šostakovič, Symfonie č. 5, op. 47, London Symphony Orchestra, řídí André Previn, Suita z Hamleta, op. 116, Belgian Radio Symphony Orchestra, řídí José Serebrier Jaroslav Smolka

P

átá je dnes asi nejhranější z patnácti symfonií Dmitrije Šostakovi-

če. Tato skutečnost podivně kontrastuje s tím, jak se dnes skladatelova tvorba všeobecně pojímá jako výsledek sporu se stalinskou totalitou a jeho osobnost jako zvláštní oběť politické represe. Právě Pátá byla prvním zralým projevem skladatelova ideového konformismu, podlehnutí požadavkům režimu. Po senzačních úspěších I. symfonie v Evropě i Americe a rozruchu, který vyvolala novátorsky modernistická díla mladého skladatele doma, nemohl ujít výjimečný talent pozornosti špiček sovětského vedení. Na premiéru jeho opery Lady Macbeth Mcenského újezdu přišli Stalin a Molotov; záhy poté se objevil v Pravdě úvodník Zmatek místo hudby s drsnou kritikou mladého skladatele. Intelektuálně vyciselovaná a moderně nervní Šostakovičova hudba diktátora dráždila. Podle Stalinových představ mělo i umění pomáhat ovládat masy: být líbivé jako díla klasiků či lidové písně a spojeno s hesly bolševické propagandy působit na obyvatelstvo. K tomu měl Šostakovič daleko. Jeho díla kladla otázky, zneklidňovala, byla nekonformní, někdy groteskní či výsměšná. Proto se stala i předmětem dalších odsudků a skladatel byl v nemilosti: i on měl v době houfného zatýkání roku 1937 u dveří připravený kufřík s nejnutnějšími potřebami. Naštěstí jej nemusel použít. Snad i proto, že pod takovým tlakem dal císaři, co jeho jest: II. a III. symfonie mají oslavné sborové závěry na Říjnovou revoluci a 1. máj, psal masové písně. Prvním velkým gestem sebekritiky se stala Symfonie č. 5 (1937). Skladatel ji věnoval první stalinské pětiletce, její zveřejnění doprovodil sebekritikou a nové dílo vybavil slohovými postupy, jaké se na něm žádaly. Navázal na ruskou symfonickou tradici, zejména Čajkovského, rozvil a nakonec pozitivně vyřešil konflikt témat. Jsou tu výrazné oslavné a quasi pochodové partie, kantilény tradiční povahy i valčíková hudba. Dílo bylo přijato příznivě a skladatel dočasně rehabilitován. Toto souznění s oblíbenou symfonickou tradicí je zřejmě nejvlastnější příčinou jeho dnešní obliby a většina dnešních interpretací v ní zdůrazňuje tyto momenty. Po mém soudu však

52

v ní zřejmě lze vyposlouchat i momenty osobité a záleží na tom, jak s nimi naloží interpretace. Valčíkovou hudbu II. věty lze pojmout s větší či menší mírou groteskní ironie, v pomalé III. vyzvednout bolestný stesk osamoceného individua a zejména ve finále vyhrotit nebo potlačit ironický konflikt hudby oficiózního jásání se šostakovičovsky osobitými vpády groteskních šklebů. Jsou tam totiž, i když ukryty za vnějšími znaky intonací socialisticko realisticky konformních. Digitalizovaný snímek London Symphony Orchestra s André Previnem podává dílo v objektivizované rovině, jak se běžně hrává, beze snahy o nějaký aktualizovaný výklad; jeho naznačené možnosti z něj však citlivý posluchač může vytušit. Digitalizace 40 let starému analogovému snímku příliš nepomohla, zvuk spolehlivě hrajícího orchestru odpovídá standardu kvality z prvních let stereofonie. K Symfonii č. 5 se jako zajímavý doplněk hodí mnohem pozdější suita sedmi kratších vět z filmové hudby k Shakespearovu Hamletovi (196364) některými momenty banalizace

a ironizace hudby, charakterizující nadutou moc. Vedle tohoto základního konfliktu se tu však uplatňují i jiné hudební obrazy, mj. historizující a situačně charakterizační. Orchestr belgického rozhlasu vedený José Serebrierem nehraje tak dobře jako špičkové těleso z Londýna a ani mnohem novější nahrávka (1986) není bez problémů (vzdálený a tupý zvuk hudebně velmi významného sólového klavíru v 2. větě a jiné problémy zvukových poměrů mezi jednotlivými složkami orchestru). Základní obraz mistrovské partitury ovšem snímek podává spolehlivě. 