Vážení a milí čtenáři,

HUDEBNÍ ROZHLEDY

Ú V O D N Í K

3/2005 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Jan Vičar, Roman Dykast Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. (šéfredaktor): 251 554 088 tel. (redakce): 251 550 208, 251 552 425 tel. (sekretariát): 251 554 089 fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Šustekova 8,P.O.Box 169 830 00 Bratislava Cena: 50 SK tel.: 67 20 19 21-22 – časopisy 67 20 19 31-33 – předplatné fax: 67 20 19 10, 20, 30 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902 Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio Domino Plus s.r.o., Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 7. 2. 2005 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Eva Urbanová Foto Jakub Ludvík Hr0503.indd 1

V čase velikonočním…

V

ážení a milí čtenáři, zima, které jsme si letos užili až až, nás sice stále ještě neopustila, nicméně Velikonoce, které letos připadly již na konec března, již pomalu klepou na dveře. V našich myslích jsou většinou spojeny s probouzejícím se jarem, zároveň ale představují největší svátky v křesťanském náboženství. V oslavě zmrtvýchvstání Ježíše Krista, umučeného na kříži, se však spojilo hned několik starších tradic: mýty o umírajících a zmrtvýchvstávajících božstev orientálních kultů a předně židovský pesach, sedmidenní, každoročně se opakující svátek oslavující odchod starozákonních Židů z egyptského zajetí. Nejstarší křesťané totiž Velikonoce tehdy slavili ve stejném období, v roce 325 však bylo církevním rozhodnutím stanoveno, že jejich oslavy se přesunou vždy na první neděli po jarní rovnodennosti a úplňku měsíce, a budou tedy od původního židovského svátku oddělené. Od 4. století se pak stalo zvykem, že se na ně věřící připravovali čtyřicetidenním půstem, a to od tzv. Popeleční (lidově škaredé) středy do Velikonoční neděle, tj. Velké noci. Popeleční středa je tedy rovněž pohyblivým svátkem, který následuje po masopustním týdnu, kdy se např. na východní Moravě pochovávala basa a muzikanti svoje nástroje odkládali až do Velikonoc. Její název je odvozen od obřadu, jehož kořeny najdeme již v 11. století, a při němž kněz jako připomínku pomíjivosti lidského života označuje čela věřících popelem z ratolestí svěcených v uplynulém roce o Květné neděli. Ta zahajuje tzv. pašijový týden, to znamená období před Velikonoční nedělí, v němž se podle evangelia odehrálo drama mučení, ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Na Květnou neděli Kristus vstoupil do Jeruzaléma, na Zelený čtvrtek naposledy večeřel s apoštoly, v noci ze čtvrtka na pátek byl zrazen, mučen a na Velký pátek ukřižován. Na Bílou sobotu odpočíval v hrobě a třetího dne, na Velikonoční neděli (Boží hod velikonoční), vstal z mrtvých. V lidové tradici se s Velikonocemi spojují i četné zvyky a obyčeje, jejichž původ je však mnohem starší, než křesťanská tradice. Souvisejí s prastarými oslavami probouzející se přírody. Všeobecně rozšířená pomlázka je vlastně symbolem předávání síly mladého proutku lidskému tělu, polévání vodou představuje pozůstatek rituální očisty a malování vajíček je možno vnímat jako příslib krásy a půvabu nového života. Naopak velikonoční obchůzky jsou jasně spjaté s křesťanstvím, konkrétně s událostmi kolem mučení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Samozřejmě, že u žádného svátku nemůže chybět ani hudba, tím méně u Velikonoc, provázených nejen řadou bohoslužeb, ale i četných chrámových koncertů. Jednou z nejvýznamnějších událostí tohoto období je bezesporu Velikonoční festival duchovní hudby v Brně, který letos

proběhne již počtrnácté, a kde se budeme moci setkat nejen s řadou významných interpretů domácí provenience, ale rovněž s atraktivními hosty ze zahraničí. V březnu nás však čeká rovněž slavnostní zakončení 7. ročníku festivalu hudebního divadla – Opera 2005 ve Stavovském divadle či vystoupení mexického tenoristy, odbornou veřejností často srovnávaného s Plácidem Domingem, Ramóna Vargase, o němž vám přinášíme řadu informací již na následujících stránkách. Z Mexika, pro nás stále ještě exotické země opředené řadou mýtů, pochází i námět na březen připravované světové premiéry opery italského autora Lorenza Ferrera v Národním divadle, Montezuma. I v této souvislosti jsme pro vás připravili zajímavý materiál, tentokrát z pera doc. dr. Oldřicha Kašpara, který ve svém článku podává nejenom stručný přehled nejvýznamnějších evropských oper s moctezumovskou tématikou, ale barvitě v něm líčí i životní osudy stěžejních postav tohoto historického dramatu: aztéckého vladaře Moctezumy, španělského dobyvatele Hernána Cortése a konečně Cortésovy indiánské milenky Malintzin (Doñi Mariny), jež v dobývání Mexika sehrála rovněž svoji nemalou, i když dodnes rozporuplně vnímanou úlohu. Věříme, že vás však v tomto čísle zaujme i vstupní rozhovor dr. Jitky Slavíkové s Evou Urbanovou či rozhovor dr. Miloše Pokory s naším nejtalentovanějším mladým fagotistou, Václavem Vonáškem v Gramorevue. Podrobnější informace o činnosti Českého centra v Paříži pak přináší v rubrice Zahraničí Jitka de Préval a nezklameme samozřejmě ani ty, kteří sledují naše dva nové seriály: o Richardu Wagnerovi, zaměřující se tentokrát na tématiku Wagnerových oper hraných v u nás, a seriál o Českých operních divadlech, v nichž přinášíme informace o posledních patnácti letech ve Státní opeře Praha. Nezapomněli jsme pochopitelně ani na jednu z nejvýznamnějších operních událostí tohoto období, českou premiéru tzv. londýnské verze Martinů Řeckých pašijí v Brně, která zaznamenala mezi laickými návštěvníky i odbornou veřejností velký úspěch. Nu, a na co se můžete těšit, vážení čtenáři, příště? Ze seriálu Česká operní divadla na Janáčkovu operu Brno, odkud přineseme i recenzi premiéry Flotowovy Marty, na rozhovor se členy Škampova kvarteta či na rozsáhlejší materiál, týkající se již letošního Pražského jara… Přeji nejen krásné Velikonoce, ale v této „chřipkové sezoně“ i hodně zdraví a pohody s Hudebními rozhledy.

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

1 24.2.2005 11:21:59

Z

O B S A H U

K

oncem sezony 2004/05 bude mít Eva Urbanová svůj osobní debut v roli Rusalky na scéně Státní opery Praha. Je dnes na vrcholu svých tvůrčích sil, které zúročuje nejen v inscenacích řady světových operních scén, mezi nimiž nechybí ani newyorská Metropolitní, pařížská Bastille či milánská La Scala, ale rovněž při vystupování s koncertním repertoárem v Carnegie Hall, na Salcburském festivalu či v londýnské Royal Albert Hall. Ve Dvořákově nejslavnější opeře jsme ji doposud znali pouze jako vynikající Cizí kněžnu, Rusalka však byla snem této pěvkyně snad odjakživa... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . strana 3

V

elkorysý projekt ministerstva kultury Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury slavnostně uzavřela česká premiéra tzv. londýnské verze Řeckých pašijí, realizovaná v brněnském Janáčkově divadle v britsko-švýcarsko-české koprodukci v čele s jedním z nejvýznamnějších současných operních režisérů, Davidem Pountneyem. V hlavních rolích zde mj. vystoupili Matthew Elton Thomas (Manolios), Marie McLaughlin (Kateřina), Peter Sidhom (kněz Grigoris) a Willard W. White (Fotis), doprovázení orchestrem a sborem Janáčkovy opery ND v Brně a dětským sborem Kantilena, řízenými Christianem von Gehrenem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . strana 18

R

ok 2004 je sice už za námi, ale protože to byl pro Českou republiku rok velmi významný (a to nejen vstupem do Evropské unie, ale i díky nesčetným akcím projektu Česká hudba 2004), je na místě, abychom se na něj podívali o něco zevrubněji a s určitým odstupem. Tentokrát to však bude z pohledu Českého centra v Paříži, které se v tomto ohledu může pyšnit celou řadou zajímavých aktivit včetně velkolepého programu, na němž svoji soudobou vážnou tvorbu představilo všech deset nových členů EU. . . . . . .strana 28

M

ladý fagotista Václav Vonášek, který jako odchovanec profesorů Františka Hermana a Jiřího Seidla letos končí svá studia na Hudební fakultě AMU, na sebe upozornil v průběhu několika málo let jedním úspěchem za druhým. Z těch posledních jmenujme alespoň účast ve finále soutěže Young Concert Artists Trust a vítězství celosvětového soutěžního klání, pořádaného v rámci International Double Reed Society v Melbourne. Za sebou má však zároveň již i celou řadu úspěšných vystoupení na velmi prestižních pódiích... . . . . . . . . .strana 42

ROZHOVOR Eva Urbanová: Mým operním snem je Rusalka . . . 3

FESTIVALY, KONCERTY Dvakrát Česká filharmonie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Doteky hudby a poezie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Midori a Brahms patří k sobě . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Večer k poctě Vladimíra Říhy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Inspirující večer s Ivo Kahánkem . . . . . . . . . . . . . . 9 Zadáno pro Českou filharmonii Smysl Pražských premiér bych přirovnal k výtvarným salónům, říká Václav Riedlbauch . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Ramón Vargas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

HORIZONT Moctezuma v Čechách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

DIVADLO Řecké pašije v Brně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Zadáno pro SOP Operní novinka – La Roulette. . . . . . . . . . . . 20 Zadáno pro ND Lorenzo Ferrero: Montenzuma. . . . . . . . . . . 21 Bohéma v Liberci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

ZE ZAHRANIČÍ České kulturní centrum v Paříži . . . . . . . . . . . . . . 28 Opět v Cannes . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Zeffirelliho Don Giovanni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

STUDIE, KOMENTÁŘE Česká operní divadla III. Státní opera Praha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Kapitoly o Richardu Wagnerovy IV. Wagnerovy opery u nás . . . . . . . . . . . . . . 38

RECENZE KNIH

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE K sedmdesátinám Pražského filharmonického sboru – Recitál Dalibora Jenise – Pocta Jindřichu Feldovi a F. X. Thurimu – Festival hudebního divadla – Opera 2004 – Flotowova Marta v Brně – Rozhovor se členy Škampova kvarteta Zkrácenou verzi č. 3 najdete od 28. 2. na adrese

Jana Plecitá a Marie Klimešová Podoby Bedřich Smetany. . . . . . . . . . . . . . . . 40 Jan Panenka a Taťána Součková Prodaná nevěsta na jevišti Národního divadla. . . . . . . . . . . . . . . . 40

GRAMOREVUE

http://hudebnirozhledy.scena.cz

Rozhovor s fagotistou Václavem Vonáškem . . . . . 42

2 Hr0503.indd 2

24.2.2005 11:22:28

R O Z H O V O R

Eva Urbanová: Mým operním snem je Rusalka Jitka Slavíková

K

oncem sezony 2004/05 bude mít Eva Urbanová svůj osobní debut v roli Rusalky na scéně Státní opery Praha (premiéra 5. 5. 2005). Je dnes na vrcholu svých tvůrčích sil, za sebou má opakovaná hostování v newyorské Metropolitní opeře (debut v březnu 1998 v nové inscenaci Wagnerova Lohengrina, v níž pod taktovkou Jamese Levinea a v režii Roberta Wilsona vytvořila roli Ortrudy, dále zde zpívala Tosku za řízení Nella Santiho a v režii Franka Zeffirelliho, Santuzzu pod taktovkou Carla Rizziho a Cizí kněžnu v Rusalce za řízení Andrewa Davise), v Torontu (Leonora, Turandot a Kostelnička, za níž jí byla v roce 2003 udělena prestižní kanadská cena Dora Mavor Moore Award), Montrealu (Gioconda), Washingtonu (Kostelnička), Německé opeře Berlín (Síla osudu a Gioconda), Curychu (Sestra Angelika pod taktovkou Marcella Viottiho), pařížské Opera Bastille (Cizí kněžna pod taktovkou Jamese Conlona), Oslo (Tosca); v milánské La Scale debutovala v roce 1997 jako Gioconda po boku José Cury. V poslední době patří k nejvyhledávanějším a nejoceňovanějším vedle její Kostelničky také Turandot, kterou zpívala v roce 2002 ve světové premiéře opery s novým finále od Luciana Beria v Amsterdamu pod taktovkou Richarda Chaillyho, nahrála ji na CD a opakovaně je k hostování v této roli (ovšem nejen v ní) zvána velkými světovými scénami. To je stručný operní výčet, k němuž by bylo třeba připojit i koncertní repertoár – Brittenovo Válečné requiem, Glagolská mše, Dvořákovo Stabat mater a Svatá Ludmila ad. – který zpívala mj. v newyorské Carnegie Hall, na Salcburském festivalu či v londýnské Royal Albert Hall. I z neúplného výčtu jsou ovšem patrné tři skutečnosti: česká (slovanská) pěvkyně se prosadila na světových scénách především v italském repertoáru, za druhé: není zvána k jednorázovým vystoupením, ale k nastudování role v nových inscenacích, a za třetí: spolupracuje se skutečně velkými dirigentskými osobnostmi. Sešly jsme se vlastně jen „na skok“ v předvečer jejího odjezdu do Oslo, kde v únoru zpívala Tosku. Nakonec z toho byly tři hodiny velmi zajímavého a otevřeného vyprávění, několik natočených kazet a posléze můj bolehlav a těžké rozhodování, co z rozhovoru vynechat. Vážně to nebylo snadné!

Věříte v předurčenou životní dráhu? Naprosto. Věřím, že když mám zazpívat špatně v indispozici, tak to bylo někde nahoře na-

psáno, stejně jako to, že jednou publikum volá bravo a jindy jenom tak zatleská, že i v té indispozici jsem zazpívala. Neúspěchy musí být, Foto Jakub Ludvík

Paní Urbanová, prorazit ve světě vrcholného umění nebylo pro neznámého pěvce odněkud z východu lehké. Vám se to podařilo… Asi jsem to měla ulehčené, že tehdy při mém debutu v USA museli uznat, že mám hlas. I když s tím „východem“ máte trochu pravdu. Když jsem třeba předzpívala pro newyorskou agenturu Columbia Artists a dirigent Larry Gilgore mě představil „This is Eva Urbanová from Czechoslovakia“, tak jedna paní z agentury opáčila, aha, to je Kostarika, tu znám a nedala si vymluvit, že Československo je trochu jiná země. Nicméně uznala, že zpívat umím, i když jsem z té „Kostariky“… Ale musím říci, že mně velmi pomáhá i moje víra v Boha. Před každým vystoupením si řeknu svou modlitbu, pokřižuji se a jdu. Ne že bych to všechno nechala jen na něm, slíbím mu, že budu dřít, ale poprosím ho, aby mne v tom nenechal samotnou. To, co mám v krku, jsem dostala od něho, a když s tím budu dobře zacházet, budu moci ještě nějaký čas se o ten dar dělit se svými posluchači či diváky.

aby si člověk o to víc vážil úspěchů. Kdyby byly pořád jenom úspěchy, začneme je brát jako samozřejmost. A proto je občas nutné i to sražení hřebínku. Věřím na osud, věřím, že se setkávám s lidmi, s nimiž se mám setkávat, že všechno je pro něco dobré, i ty zlé chvíle. A když mám občas pocit, že už jsem na dně, tak si pak řeknu, že vlastně ani nevím, jak to dno vypadá a že může být ještě stokrát hůř. V knize osudu jsem měla určitě i to, že poprvé budu v Metropolitní opeře jen jako cover představitelky Tosky a do představení se tehdy nedostanu. Byla jsem moc naivní a troufale jsem

si zprvu myslela, že jsem lepší než ona pěvkyně, kterou jsem měla jistit. Teprve během zkoušek jsem zjišťovala, že mít hlas nestačí. A že to, že jsem hvězda v Čechách, ještě neznamená, že obstojím v MET, protože se musím ještě mnoho učit, například co se týče jevištního projevu atd. Takže věřím, že mne Bůh pošle na takovou světovou scénu až tehdy, když na to stoprocentně mám. Také mi tam na korepeticích říkali, že mám krátký vokál. Nevěděla jsem, o čem mluví… Pomohlo Vám až studium u Renaty Scotto. Ano. U ní jsem pochopila zákony a nuance bel canta, např. že fráze musí budit dojem nepřerušeného kola atd. Moje paní profesorka Ludmila Kotnauerová mi zdůrazňovala, abych s paní Scotto pracovala co nejvíce, protože ona jako Češka nemá a ani nemůže mít k italskému bel cantu tak blízko. Od paní Scotto jsem se naučila vázání vokálů s konsonantami, že po důrazném rychlém konsonantu musí hned následovat vokál a že právě ten důraz na konsonant zajistí, aby bylo rozumět každému slovu. Nicméně Renata mi to nevysvětlovala po technické stránce, třeba polohu hrtanu apod., takže to, co jsem se dozvěděla od Renaty, jsem konzultovala s paní profesorkou Kotnauerovou. Ta mi vysvětlila všechny mechanismy, které se musí v těle při takové frázi vytvořit. Takže dnes je má technika a můj hlas výsledkem toho, co jsem se naučila u paní profesorky Kotnauerové a Renaty Scotto.

3 Hr0503.indd 3

24.2.2005 11:22:30

Eva Urbanová (Santuzza) a Fabio Armiliato (Turiddu) v inscenaci Sedláka kavalira v MET.

Foto Ken Howard, Metropolitni opera, New York

R O Z H O V O R Tehdy jsem šla na jeviště bez jediné zkoušky. V očích sboristů jsem četla – „Tak se předveď, takových už tady bylo“. Rozklepala se mi kolena a když jsem se nějak „dobelhala“ k panu Václavu Zítkovi, který zpíval krále, a poklekla před ním, říkala jsem si – „Teď se už nikdy nezvednu.“ Pak jsem se podívala na pana Košlera a on se na mne usmál a udělal takovou tu mimiku – „To bude dobrý.“ A já jsem se zvedla a zpívala. Ale kdyby tam nebyl, tak tam možná klečím dodnes. Podobné štěstí jste měla hned na začátku své kariéry v Plzni na pana dirigenta Bohumíra Lišku… Určitě, ten mě naučil tolik, co do té doby nikdo jiný. Velice ráda vzpomínám na spolupráci s Kirillem Petrenkem ve Vídni na inscenaci Dalibora (7. 8. 2004). Byl velmi mladý a Vídeňský rozhlasový symfonický orchestr se na něho zpočátku díval s despektem. Ten se po krátké chvíli změnil v respekt, protože Petrenko měl své pojetí Smetanovy partitury promyšlené do posledního detailu. A zpěváky báječně doprovázel. Krásná byla spolupráce s Richardem Chaillym, s nímž jsem zpívala v roce 2002 v Amsterdamu světovou premiéru Turandot s novým finále od Luciana Beria a natočila ji – rovněž s ním – na desku, stejně jako Glagolskou mši. Nezapomenutelné jsou pro mne zážitky s Andrewem Davisem, s nímž jsem mj. zpívala Brittenovo Válečné requiem v londýnské Royal Albert Hall, nebo sirem Charlesem Mackerrasem, s nímž jsme provedli Rusalku koncertně v Covent Garden (2004). A nesmím zapomenout na pana Jiřího Bělohlávka a zejména jeho úžasné pojetí Dvořákovy Svaté Ludmily, a na pana Ondreje Lenárda.

Já si myslím, že neexistuje žádná česká pěvecká škola. Když slyším, jak se někdo rozezpívává jen na vokál, vím, že je to nesmysl! Je jenom jedna škola na celém světě, a tou je italské bel canto. S ním můžete zpívat i Wagnera. Nebo Smetanu. Nebo Janáčka… Přesně. Pro mě byla obrovská satisfakce, že lidé z Metropolitní opery zjistili, že umím zpívat bel canto, právě když slyšeli v Torontu mou Kostelničku. Pracovala jste s celou řadou vynikajících dirigentů. S kým jste si nejvíc rozuměla? Absolutně geniální je James Levine, s nímž jsem poprvé spolupracovala při svém debutu v Metropolitní opeře v březnu 1998 v nové inscenaci Lohengrina. Skvělá byla práce s Nello Santim, s nímž jsem zpívala v MET v Tosce. A za

nejlepší Turandot považuji tu, kterou jsem zpívala v Cincinnatti pod taktovkou Alessandra Sicilianiho. Stejně jako já i on miloval dlouhé fráze, takže zatímco ostatní kolegové se s ním neustále přeli, mně se zpívalo báječně a ani jsem si neuvědomovala, že jsou tam nějaká céčka. Stejnou „krevní skupinu“ mám také s panem Richardem Bradshawem z Kanadské opery v Torontu. S ním jsem zažila v roce 2003 naprosto neskutečnou Její pastorkyni. On bezpečně vycítil, co který hlas potřebuje. A totéž jsem zažila i s panem Zdeňkem Košlerem v Národním divadle. Pamatuji si, že když jsem Miladu alternovala s paní Evou Děpoltovou, tak on tutéž árii jinak dirigoval jí a jinak mně, protože poznal, co které pěvkyni vyhovuje. V roli Milady jste v roce 1990 v Národním divadle debutovala a bylo to Vaše první setkání s panem Košlerem…

V květnu Vás čeká ve Státní opeře Praha osobní debut v titulní roli Dvořákovy Rusalky. Všichni Vás dosud znali jako Cizí kněžnu. Poprvé jste ji zpívala 18. 4. 1987 v plzeňském Divadle J. K. Tyla a od té doby jste s touto rolí hostovala v mnoha operních domech. Na kterou inscenaci nejraději vzpomínáte? Jednoznačně na představení v Metropolitní opeře (duben, květen 2004), kde uváděli inscenaci Otty Schenka převzatou z Vídeňské státní opery. Protože to byla opravdu pohádka. Nerada vzpomínám na inscenaci v pařížské Opeře Bastille (červen 2002), kterou nazývám „postelovou Rusalkou“. Samozřejmě každý režisér má právo na své pojetí, tedy i Robert Carsen, ale jeho Rusalka byla jen a jen o sexu. A o tom přece tato opera není. Pro mě je to čistý příběh o střetu lidí s přírodou, dvou světů, které by se neměly prolnout. V okamžiku, kdy se tak stane, je to pro obě strany tragické. Antonín Dvořák a Jaroslav Kvapil určitě netušili, jak bude jejich dílo nadčasové: nepodařilo se nám žít v souladu s přírodou a to má dnes nedozírné ekologické následky.

4 Hr0503.indd 4

24.2.2005 11:22:33

R O Z H O V O R ly vyvrheli společnosti. A když se navíc objeví i drogy, tak je takový posun nejen nelogický, ale i směšný. To by potom měl režisér přepracovat libreto. Vraťme se k Cizí kněžně… Když mně v roce 1987 v Plzni řekli, že jsem ideální představitelka Cizí kněžny, nebyla jsem moc ráda. Domnívala jsem se, že je to proto, že jí svým naturelem odpovídám, ale dirigent tím myslel můj hlas. Postupně jsem si uvědomila, že Cizí kněžna je prototyp ženy s obrovským sebevědomím, která má nad muži moc a že to je přesně to, jak by se ženy měly chovat k mužům. Já se převážně chovám jako Rusalka a pak na to doplatím. A tak jsem si začala přenášet Cizí kněžnu do osobního života: když už je mi nejhůř, tak si zahraji na Cizí kněžnu a věřte, že to pomáhá. Takže Cizí kněžnu mám v poslední době opravdu moc ráda…

Extravagantních režií jste ale už zažila víc… A nezapírám, že se při nich trápím. Například když jsem zpívala Leonoru v Síle osudu a byla obklopena černými anděly, na scéně byli nacisté, americký džíp, transportér, zkrátka chaotická nesmyslná změť. To, co se odehrávalo na jevišti, bylo v naprostém rozporu s textem a hudbou. Nemyslím si, že by se měla opera inscenovat jako za doby Enrika Carusa a Emy Destinnové, protože tehdy byl jiný estetický názor, stačilo krásně zpívat a jenom stát na rampě. Dnes je jiná doba, ale když mám na sobě rifle a divák slyší Verdiho, tak se s tím asi těžko vyrovná on i já. Představte si, že třeba v muzikálu Lucie Bílé Láska je láska budou mít zpěváci na sobě starodávné kostýmy. Divák by si asi také pomyslel, že se inscenátoři zbláznili… Opera může přežít jen tehdy, když ji budeme hrát moderně, s moderními výrazovými heEva Urbanová (Santuzza) v MET reckými prostředky, ale v adekvátních kulisách a kostýmech tak, aby byPro mnohé asi bude velkým překvapením, že la jednota toho, co divák slyší a vidí. Vždycky jsem si myslela, že Janáček je ve- dramatická sopranistka bude zpívat právě Rulice moderní skladatel. Ale ani Její pastorkyňa salku… Jenomže Vy sama dobře víte, že Dvořák Ruse nedá posunout třeba do 60. let minulého století. Protože proč by Kostelnička v té době salku nenapsal pro křehký lyrický soprán, ale dítě utopila? Svobodné matky už tehdy neby- nejméně mladodramatický soprán. Její part ob-

sahuje řadu velmi hlubokých a ještě víc středních poloh. Navíc jeho instrumentace je velmi hutná a barevná a není snadné se přes orchestr dostat. Dovedla bych si docela dobře představit v této roli Montserrat Caballé a vůbec by mi nevadila její postava. Pro mne byla nejgeniálnější Rusalkou paní Milada Šubrtová. Ta vždycky dokázala hlas vylehčit a i v hloubkách její tóny zvonily. Ale nejen pěvecky, i herecky je Rusalka mnohem obtížnější než Cizí kněžna. Pro Cizí kněžnu stačí jeden výrazový rejstřík. Rusalka jich má mnoho, ale pořád musí zůstat tou čistou bytostí s nevinnou duší dítěte. Pamatuji se, že už před dvěma lety jste mi říkala, že sníte o roli Rusalky… Rusalka je pro mne poslední operní sen, který jsem si chtěla splnit. Proto jsem byla velmi potěšena, když jsem nabídku ze Státní opery Praha Foto Ken Howard, Metropolitni opera, New York

Cizí kněžna je v tomto příběhu „žhavým požárem“… Ano, a to byl také jediný důvod, proč jsem smlouvu s pařížskou operou nezrušila. Pojetí Cizí kněžny se vlastně nezměnilo, jen jsem musela přitvrdit ve svádění, být víc vyzývavá, dráždivá. I když na to nejsem zvyklá, smířila jsem se s tím. Ale kdybych měla v Carsenově inscenaci zpívat titulní roli, tak bych to nedokázala, protože bych musela hrát úplně jinou postavu, než jak ji definuje text a hudba. Pokud režisér trvá na své koncepci, s níž se nemohu ztotožnit a nedokážu v ní najít svou postavu, tak musím z inscenace odejít a nést následky za odstoupení od smlouvy.

dostala, ale přiznávám, že rozhodující bylo pro mě jméno režiséra. Protože pan Zdeněk Troška je pro mne zárukou, že nebudu někde běhat kolem kontejnerů, že to bude čistá pohádka, taková, jakou napsali Dvořák a Kvapil. Bez Trošky bych se svého snu vzdala.


5 Hr0503.indd 5

24.2.2005 11:22:34

F E S T I V A L Y ,


P R A H A ,

K O N C E R T Y

R U D O L F I N U M

Dvakrát Česká filharmonie

B

ohaté, hodnotné a vskutku nevšední zážitky připravily publiku oba lednové orchestrální koncerty České filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina. Program večera 3. koncertu cyklů AB (13. a 14. 1.) se šéfdirigentem ČF Zdeňkem Mácalem obepínala dvě pozoruhodná díla – Čtrnáct variací na národní píseň, nénie za zesnulou choť Iši Krejčího, klasika české hudby 20. století, a Symfonie č. 4 e moll, op. 98 Johannesa Brahmse. Následující koncert, jinak 3. koncert cyklů CD (27. a 28. 1.) pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, uvedla Symfonie č. 2 D dur, op. 36 Ludwiga van Beethovena. Oba koncerty měly společného jmenovatele – výrazná a neváhejme říci, že přímo ryzí vokálně-instrumentální díla první uprostřed a druhý na konci programu. V prvním případě zazněly Biblické písně, op. 99 Antonína Dvořáka s barytonistou Ivanem Kusnjerem, v druhém Requiem pro mezzosoprán, baryton, sbor a orchestr jednoho z předních českých skladatelů současnosti Milana Slavického (1947), kde se k Ivanu Kusnjerovi přidala mezzosopranistka Jana Štefáčková. Slavického Requiem, kde k orchestru České filharmonie přibyl Pražský filharmonický sbor připravený Jaroslavem Brychem, zaznělo ve světové premiéře. Krejčího Variacemi jsme si rádi připomenuli skladbu mocného obsahového rozměru. Právě tento aspekt zaujatě sledoval dirigent Zdeněk Mácal. Se svou charakteristickou velkorysostí, ale zároveň až pedantskou pozorností k detailu tvaroval bohatou vnitřní proměnlivost díla, kde autor doslova překonal hranice variačního principu. V Brahmsově Čtvrté, v této „symfonii symfonií“, neméně svědomitě a odpovědně akcentoval plynulost a vnitřní kontinuitu díla oproti dramaticky kontrastním zářezům. Bylo jasné, že jeho tektoniku zná naprosto dokonale a „důvěrně“ a odtud také k němu přistupuje právě niterně, jaksi „zevnitř“ jeho struktury. Mácal se mohl plně opřít o perfektní a spolehlivý výkon orchestru, výrazově navíc rovněž plně zainteresovaný. Velkou váhu – zásluhou skladatele i interpretačního výkonu – tu nutno přičíst dechům.


P R A H A ,

Dirigent je v rámci svého děkování vyzvedl zcela oprávněně. Při provedení Dvořákových Biblických písní na texty žalmové poezie Mácal poněkud poodstoupil do ústraní, ale to jen co se vnějšího dojmu týče. Neokázale, decentně a přitom účinně formoval spolupráci sólového barytonu s orchestrem v du-

ve vrcholným zážitkem druhého z pojednávaných koncertů. Autor ho komponoval na latinský liturgický text (konkrétně jeho první část včetně Lacrimosa) s určením pro střední hlasové obory, které ovšem místy dosahovaly poloh dramatické vypjatosti. Celek díla vyzařuje ideově promyšlenou koncepci, obsahově i formálně přesvědčivě zvládnutou, navíc dosahuFoto Zdeněk Chrapek

Julius Hůlek

Jana Štefáčková (mezzosoprán) a Ivan Kusnjer (baryton) se představili na koncertech České filharmonie ve Dvořákově síni 13. a 14. ledna. chu kontemplace, výrazového ztišení a rozjímání jící strhujícího dramatického účinu a zároveň ploch a očistné katarze ve výsledném dojmu. Kusnjerův dynamicky i výrazově minuciózních. Na příslušných výkon zdobila krásná, plynulá kantiléna s přiroze- místech hluboce zapůsobily jak instrumentace, tak ně, nenásilně dosaženými exponovanými poloha- včlenění náročně pojatých sborových partií, s chvámi. Díky vrcholné pěvecké formě si mohl kromě lyhodným vyloučením obsahově obligátních schépříslovečné rozjímavosti a zadumanosti dovolit mat. Samostatnou pozornost zasluhuje Slavického pojetí zhudebňovaného textu v konkrétním tvaroi výraz jásavé radosti. Ctitelé orchestrálního umění ČF si přišli na své vání vokální složky. V souvislosti s tím je třeba ocerovněž v Beethovenově „Druhé“ s Jiřím Bělohláv- nit vysoce angažované podání obou sólistů (Ivana kem, jenž pojal tuto symfonii s patřičným nad- Kusnjera a Jany Štefáčkové), přičemž velká role přihledem jako dílo stále ještě převážně klasicistní. padla Janě Štefáčkové. Dirigent Jiří Bělohlávek se ve Kvalita konkrétního výkonu potvrdila, co už bylo struktuře díla zcela bezpečně orientuje a stejně tak řečeno výše. Bělohlávkovo gesto dokáže být jak dokáže formovat jeho výsledný, zdravě okázalý účin. Nakonec je třeba ocenit i dramaturgický zřetel k uvápřekvapivě klidné, tak bouřlivě dramatické. Tyto momenty včetně rozmanitých nuancí také dění vokálně-instrumentálních duchovních skladeb zvýšenou měrou profilovaly Slavického Requiem, kte- z odkazu minulosti i tvůrčí přítomnosti v podobě ré se stalo neoddiskutovatelným vrcholem, respekti- nesporných interpretačních kvalit.


L I C H T E N Š T E J N S K Ý

PA L Á C

Doteky hudby a poezie Petr Veber

K

ulturní festival Doteky hudby a poezie vytváří platformu, která je něčím víc než pouhou příležitostí zahrát si (to pro in-

terprety) nebo poslechnout si (to pro návštěvníky) nějakou hudbu. Faktické a zcela reálné propojení tónů a veršů je v Galerii AMU prostorem pro speciální zážitek. Od poloviny prosince do poloviny ledna se konal šestý ročník této

přehlídky, za níž stojí flétnista a básník Jan Riedlbauch a flétnista a hudební organizátor Miroslav Matějka. Oba si na festivalu také zahráli. Miroslav Matějka se svým Ensemble Martinů hned při prv-

6 Hr0503.indd 6

24.2.2005 11:22:35

F E S T I V A L Y ,




P R A H A ,

K O S T E L

S V.

ticky, často jako podmalba. Dalšími skladbami byly Sukova Elegie (pro trio), Janáčkův cyklus V mlhách (ve vynikajícím podání Jitky Čechové) a Duo pro housle a violoncello od Bohuslava Martinů. Smetanovo trio střídá plné obsazení se sólovými čísly a samo tak svá vystoupení obohacuje o větší pestrost. U závěrečného programu festivalu (19. 1.) byl doJiří Štěpnička tek hudby a básní ještě užší, prostupovaly totiž s pravidelností mezi všechny věty jednotlivých skladeb; žádná z nich tak nezazněla vcelku, v ryze hudebním významu, ale každá se stala součástí širšího a obecnějšího pocitu. Celý večer byl zařazen do cyklu Odešli předčasně a byl věnován básníku Jiřímu Ortenovi. Jeho verše přednášel se značnou sugescí Jiří Štěpnička. Hudebním hostem byl pro tuto příležitost v Praze houslista Jaroslav Šonský, někdejší člen rozhlasových symfoniků a České filharmonie, který odešel roku 1975 do ciziny. Působí sólově a jako komorní hráč hlavně ve Švédsku. Partnerkou mu u klavíru byla Brazilka Patrícia Bretas. Zajímavou položkou byla hned úvodní 2. sonáta-fantazie pro housle a klavír od Heitora Villa-Lobose. Zde, v mohutně rozmáchlé skladbě, se plný až bouřlivý zvuk klavíru uplatnil vhodně. Otázka, zda by však přece jen o něco méně klavírního zvuku nebylo pro celkové vyznění interpretované hudby příjemnější,

Š I M O N A

A

se naskytla hlavně až ve 3. sonátě B. Martinů a ve Dvořákově Mazurku, určitě o něco robustnějších, než by bylo nutné. Pěknou hudbu, která nezestárla, představila předtím dvojice s plným nasazením v Sonátě Luboše Sluky z roku 1970. Jaroslavu Šonskému však lze vytknout více, než zvukové neuFoto archív

ním programu (13. 12.), kdy měli na pódiu francouzského hosta – Ensemble Calliopée (Ravel, Honegger, Martinů, Z. Lukáš, V. Riedlbauch). Flétnista Jan Riedlbauch s kytaristou Miloslavem Klausem (Gran Duetto Concertante) přednesli (4. 1.) skladby autorů působících v Paříži, Taťjána Medvecká poezii a prózu francouzských básníků. Na přehlídce vystoupili také Sonatori Ensemble (Petr Brock, Jana Vlachová, Mikael Erricsson, Berthold Fritz), kteří hráli Beethovena, Dvořáka a Martinů, Kvarteto Apollon s Rudolfem Kvízem (Douša, Trojan, Laburda, Janáček) a Kubínovo kvarteto (Mozart, Janáček, Martinů, Mácha). Smetanovo trio si bylo (10. 1.) specifik a výhod festivalu velmi dobře vědomo a nechalo se vstřícnou komorní atmosférou inspirovat ke skvělému výkonu. Hudebním vrcholem programu bylo jednoznačně Smetanovo trio g moll, romanticky závažné a emocionálně vznícené, v dokonalých proporcích průběhu a formy. Znělo naléhavě v patosu, chvílemi nadějně odlehčené, s přesvědčivou výměnou a předáváním vůdčí úlohy mezi třemi nástroji. Houslistka Jana Nováková se nechá strhnout, dokáže najít zralý výraz, i když ještě ve svém věku má kam dozrávat; violoncellista Jan Páleníček sice také umí popustit uzdu hráčské vášni, zároveň však dokáže trojici usměrnit a vést. Jitka Čechová je pak u klavíru tím, kdo nenápadně, ale zcela zásadně ovládá strukturu, směřování hudby i největší počet nuancí. Tento večer byl uspořádán tak, že zněla buď hudba, nebo poezie. Výjimkou byly Lyrické melodramy Jiřího Matyse na slova Josefa Kainara. Verše Karla Křepelky recitovala v čistém a poctivém tónu Hana Kofránková; v Matysově kompozici s velkým vcítěním a šarmem vystoupila Veronika Riedlbauchová, jejíž projev působil nevyumělkovaně a upřímně a přitom zcela profesionálně, ač je sama ještě studentka. Matysova hudba zněla velmi poe-

K O N C E R T Y

směrnění doprovazečky. Sám totiž, ať už vinou trémy nebo čehokoli jiného, místy až příliš často a příliš slyšitelně ztrácel kontrolu nad zcela přesnou intonací.


J U D Y

Midori a Brahms patří k sobě Rafael Brom

N

eomylná a neopakovatelná japonská houslistka světových kvalit se náhle objevila v Praze, aby své renomé potvrdila sice v architektonicky atraktivním leč akusticky pro komorní provedení nepochybně sporném prostoru. Slavné jméno, které prochází Evropou velmi sporadicky, by si zasloužilo mnohem příznivější koncertní sál, zejména když houslistka přivezla nesmírně vzácný nástroj geniálního italského tvůrce Giuseppa Guarneriho del Gesú z roku 1734, kte-

rý po jednom z nedávných slavných majitelů nese jméno „ex – Huberman“. Zázračný hlas nástroje, který by měl živě slyšet každý ctitel houslové hry, rozezněla Midori v promyšleném programu. Úvodní Jarní sonáta F dur op 24. Ludwiga van Beethovena měla nevšední atmosféru, hlas houslí se v pravém slova smyslu „dotýkal“ hudby – jakoby se vznášel v nadzemské oblačnosti nad dominujícím partem klavíru brilantního Charlese Abramovice. Midori zvolila takřka promenádně odlehčený virtuózní švih, řekněme francouzského espritu, který se nakonec ukázal být tím nejcitlivějším vyslovením po-

pulárního klasického díla stvořeného v době, kdy sonáty byly psány jako opusy pro klavír s doprovodem houslí. Nebýt moderního klavíru na pódiu, mohl bych onu dokonalou interpretaci komplexně shrnující úžasnou prstovou a smyčcovou techniku s přesvědčivým svěžím provedením nazvat autentickým provedením. Jako druhé číslo programu vložila Midori do svého programu Sonátu pro housle a klavír našeho nedávného současníka, korejského skladatele Isanga Yuna. Rozsáhlé dílo, obdařené moderními skladebnými kompozičními prostředky, skýtalo

7 Hr0503.indd 7

24.2.2005 11:22:36

K O N C E R T Y Foto archív

F E S T I V A L Y ,

Sympatická Midori s mistrovskými „guarnerkami“.




P R A H A ,

přes viditelnou koncepci niterné osobní výpovědi sdostatek prostoru pro využití přirozené barvy a možností nástrojů. Pro publikum bylo provedení, v tomto případě skutečně „autentické“, jistě poslechově nejnáročnější a jak naznačilo vyčkávavé ticho po psychologicky působivém umlknutí díla, i překvapivé. Sonáta pro housle a klavír g moll Claudea Debussyho, třetí skladba večera, byla okouzlující. Všechny použité interpretační finesy – citlivě vrhané oblačné imprese, parádně nahozené „ležérní“ melodické obraty a jejich uchvacující běhy, bezchybná virtuozita, hbité svěží tempo – byly dokonalým vyjádřením slohu. Snad jen díky koncertnímu prostoru jsem postrádal ví-

ce neurčité kontury charakteristické mlhavé zasněnosti slohu. Vrcholem večera, jak nepochybně Midori, držitelka bakalářského diplomu v oboru psychologie, zamýšlela, byla Sonáta pro housle a klavír č. 3 d moll op. 108 Johannesa Brahmse. Japonská houslistka z Osaky, zázračné dítě hrající na housle od svých tří let, která debutovala v 11 letech s Newyorskou filharmonií objevitelskou zásluhou Zubina Mehty, více než dvacetiletou koncertní činnost zúročila a publikum, které se nadšeně rozbouřilo hned po první větě Sonáty, zcela ohromila. Teprve zde se naplno rozezněly legendární Hubermanovy „guarnerky“ a skutečnost potvrdila, že Hayashibarova nadace svěřila vzácné housle do rukou nejpovolanějších. Excelentní jistota nástupů podpořená přirozenou a báječnou cheironomií celého těla houslistky, nehledaná mužnost tónu medové barvy, přesně odvážená naléhavost Adagia, kontrastní mocná náruživost střídající tiché scenérie, důstojné rovné recitativo třetí věty a zároveň malebná plasticita, čisté do morku kostí pronikající dvojhmaty, svižné tempo a působivé glizandující přechody – to vše učinilo z obvykle zdlouhavého patrona Brahmse sonátový hudební ohňostroj hvězdných výšin. Midori přidávala Dvořákův Slovanský tanec e moll op. 72 č. 2 v nemožné (tuším, že Kreislerově) úpravě a Brahmsův Uherský tanec č. 1 g moll, ale myslím, že vůbec nemusela, ba spíše neměla.


R U D O L F I N U M

Foto archív

Večer k poctě profesora Vladimíra Říhy Vladimír Říha ml.

P

rvní z letošních vzpomínkových koncertů – další budou na HAMU a na festivalu Pražské jaro – připomínajících letošní stoleté výročí narození klarinetisty prof. Vladimíra Říhy se konal 19. ledna ve Dvořákově síni Rudolfina. Český spolek pro komorní hudbu ve svém cyklu koncertů uvedl v provedení Říhova posledního absolventa z Hudební akademie múzických umění (v roce 1975) Jiřího Hlaváče a jeho přátel večer komorních děl s klarinetem, pouze v Brahmsově triu B dur místo klarinetové byla zvolena verze s houslemi. Profesor Jiří Hlaváč, dnešní děkan HAMU, se pečlivě stará o pedagogický odkaz otce pisatele těchto řádků v době, kdy již poslední Říhovi žáci stárnou a předávají jeho odkaz dalším generacím. (V 70. letech po normalizačních čistkách na vysokých školách otec nejenže ztratil místo šéfa katedry dechových nástrojů, ale byly mu postupně odebráni žáci a byl ponechán na katedře pouze jako učitel orchestrálních sól.). Sám Hlaváč (stejně jako otec v počátcích kariéry) je

Profesor Vladimír Říha s jedním ze zahraničních studentů na interpretačních kurzech v roce 1970

8 Hr0503.indd 8

24.2.2005 11:22:38

F E S T I V A L Y , koncertně činný jak na poli klasiky tak jazzu, je výborným moderátorem a tvůrcem řady rozhlasových pořadů o hudbě. Pro lednový koncert vybral díla známější (Beethovenovo Trio B dur pro klarinet, violoncello a klavír op. 11 a Brahmsovo Trio a moll pro klarinet, violoncello a klavír op. 114), která prostřídal i jednou méně hranou skladbou Ignaze Moschelese z roku 1819 (Fantazie, variace a finale op. 46), v níž autor variuje i českou lidovou To jsou koně – a českou premiérou kom-




P R A H A ,

pozice Čechoameričana Tomáše Svobody Chorál in Es pro klavírní kvintet op. 118. V Oregonu žijící Svoboda studoval i v Praze (na konzervatoři a HAMU), jeho tvorba je však u nás téměř neznámá a to přesto, že v USA patří k autorům velice hraným. Z jeho 180 děl je Chorál z roku 1985 věnován Aaronu Coplandovi k jeho 85. narozeninám a „coplandovský“ ráz toto osmiminutové jednověté dílko s dominantním klavírem skutečně má. Polystylové zapojení i jazzovějších témat

K O N C E R T Y

sice možná tradiční publikum koncertů ČSKH trochu zarazilo, ale nakonec je přijalo bez problémů jako překvapující tečku za úspěšným večerem. Vedle Jiřího Hlaváče vynikli i Bohuslav Matoušek (housle), Daniel Veis (violoncello), Igor Ardašev (klavír) a Jakub Waldmann (kontrabas). Myslím, že kdyby otec žil, jistě by ho pocta s takovým programem a v podání takových veličin jistě uspokojila a zašel by s nimi – jak činil neobyčejně rád – po koncertě na sklenku.


R U D O L F I N U M

Foto Zdeněk Chrapek

Inspirující večer s Ivo Kahánkem Miloš Pokora

Š

estadvacetiletý Ivo Kahánek vytvořil svými dosavadními úspěchy nádhernou paralelu k oslnivým pianistickým začátkům svého o tři roky staršího severomoravského krajana Martina Kasíka. Není bez zajímavosti, že oba byli k profesionální úrovni připraveni ostravskou konzervatoří a Hudební fakultou AMU ve třídě prof. Ivana Klánského, a že oběma se podařilo kromě jiného zvítězit v tak silně obsazeném klání, jako je Mezinárodní soutěž Pražského jara. Přesto jde o dvě odlišné vyhraněné mladé osobnosti – oproti permanentně básnivému kouzlu Kasíkovy hry jako by v Kahánkově případě vstupoval do hry více jakýsi shrnující pianistický efekt. Do svého odpoledního recitálu ve zcela zaplněné Sukově síni (26. 1) vstoupil Kahánek rovnou Beethovenovou Sonátou E dur op. 109. Nedovedu si moc představit obtížnější zahájení, než jaké nabízí ono tak fantazijně roztěkané Vivace vstupní věty této kompozice, navíc prolínané tak bloudivě rozevlátým figuračním vlněním quasi improvizačních Adagií. Jak choulostivý problém představuje už jen vyhmátnout v pianové dynamice správný zvuk onoho slastně ukolébávajícího dolce! Kahánkovi se to až na mírné roztřepení prvních dvou, tří taktů podařilo znamenitě. Od prvního Adagia espressivo působil jeho projev stále přesvědčivěji a zvláště v Prestissimu 2. věty (příkladně pevný rytmus, opěrné basy, partie rozjasnění) i variačním finále dokázal pianista vzácně přesvědčivě odkrýt pozdní Beethovenovu tvář. Do světa Schumannových Symfonických etud nás Kahánek vtáhl nápadně monumentalizovaným harmonickým pásmem vstupního Andante a také další části rozkrýval plasticky (zatěžkané basy v Un poco più vivo), snad nejpřesvědčivěji se však začal zmocňovat Schumannovy poetiky od virtuózního Allegra molto etudy osmé, která v dalších částech v jeho podání gradovala báječně vystiženým fugatem

Loňský vítěz soutěže Pražské jaro Ivo Kahánek a hlavně pianistovým bytostným splynutím s romantickou básnivostí 12. etudy v Andante (škoda jen, že ve výsledném dojmu trochu oslabeném vinou mírně rozladěného klavíru). Závěrečné Allegro brillante mi připadalo v prvních fázích hlavního tématu (i v kontrastu k široce rozmáchlé tematické odpovědi), drobet uspěchané, i ono pak ale gradovalo naprosto přesvědčivě. Chopinovský blok svého recitálu věnoval Kahánek čtyřem plnokrevně vystiženým mazurkám a Scherzu b moll, v němž mi svým noblesním a současně výbušným projevem s na doraz rozohněnými rozkladovými pasážemi připadal doslova jako mladý vladař klavíru. Že bude mít teprve šestadva-

cetiletý pianista blízko ke klavírní Sonátě 1. X. 1905 svého moravského krajana jsem čekal, přesto mě mile překvapilo, jak čitelně a s rozmyslem zde před námi odkrýval její bolestně narativní náboj (ideální oktávová unisona), a to aniž by si pomáhal jakýmkoliv přidaným efektem. V Prokofjevově 3. sonátě se trochu se zpožděním vciťoval do lyričtějších poloh, drsně útočný příval hudby tohoto jednovětého pásma však rozkryl suverénně. Shrnuto – nápadně slibný recitál mladého umělce, s relativními vrcholy v Beethovenovi a „vladařském“ Chopinovi, dlouho ve mně ale doznívaly i poslední fáze Schumannových Symfonických etud, Janáček a Prokofjevův motorismus.


9 Hr0503.indd 9

24.2.2005 11:22:39

F E S T I V A L Y ,


P R A H A ,

PÁ L F F Y H O

K O N C E R T Y

PA L Á C ,

L I C H T E N Š T E J N S K Ý

PA L Á C

Z koncertů souboru Collegium 2001 Eduard Douša

S

družení pro současnou hudbu Collegium 2001 uspořádalo za podpory Nadace OSA a Nadace ČHF v listopadu a v prosinci 2004 čtyři koncerty v Komorním sále Pražské konzervatoře v Pálffyho paláci. První z nich se uskutečnil 28. 11. s názvem „Pocta Mánesákům…“ a zazněly na něm v podání flétnistky Jany Neubauerové a klavíristky Evy Benešové (Duo BeNe) a studentky oboru zpěv na Pražské konzervatoři Anny Trojanové (ve třídě prof. Soběhartové) skladby členů sdružení (Laburda, Trojan, Douša) a díla členů předválečného sdružení Mánes (P. Bořkovce, I. Krejčího a „externího“ souputníka Mánesáků – B. Martinů). Zvláště zaujalo nastudování výběru málo známých, ale invenčně nádherných písní Išy Krejčího na texty Jana Amose Komenského v podání Anny Trojanové a Evy Benešové. Závěr koncertu patřil skladateli Jiřímu Pazourovi, který skvěle improvizoval na téma Išy Krejčího. Jedním z vrcholů tohoto koncertního „minicyklu“ byl koncert konaný 5. 12. 2004 pod názvem „Violoncello mezi obrazy…“ Violoncellisté Petr Hejný, Jana Vlašánková a Petr Malýšek zde přednesli skladby Jana Hanuše a Viléma Petržílka. Hlavním a vynikajícím protagonistou koncertu byl Petr Hejný, který se představil v „trojjediné“ roli violoncellisty, skladatele a velmi osobitého malíře.




P R A H A ,

V duchu zásad „pedagogicko – skladatelského“ sdružení Collegium 2001 se nesl třetí koncert (12. 12. 04). Ve spolupráci s pražskými uměleckými školami (Pražská konzervatoř a ZUŠ Štefánikova) zde zazněla instruktivní díla Pavla Trojana, Jiřího Laburdy a Eduarda Douši a samozřejmě nestora české instruktivní tvorby Vítězslava Nováka. Zaujal výkon žaček ZUŠ Moniky Erbenové a mimořádně talentované Kristýnky Janatové a samozřejmě už zralý a profesionální výkon klarinetového kvarteta Pražské konzervatoře tvořeného Janem Vávrou, Felixem Slováčkem, Petrem Vaškem a Hanušem Axmanem za uměleckého

vedení prof. Jiřího Stárka. O významu současné tvorby pro děti a mládež v úvodu promluvili profesor Pražské konzervatoře Eduard Douša a ředitel ZUŠ Štefánkova Pravoslav Kohout. Dalším nesporným vrcholem tohoto koncertního cyklu byl poslední koncert „Setkání…“.

L I C H T E N Š T E J N S K Ý

Acola duo (Dalibor Tuž – viola a Jan Sochor – akordeon) nejprve předneslo skladby J. Laburdy, P. Trojana a E. Douši stojící žánrově na hranicích vážné a populární hudby (dalo by se hovořit o tzv. high – popular music) a ve druhé polovině podvečera pak vystoupili šlechtici českého šansonu – Tereza Duchková, Rudolf Pellar a Milan Jíra s převážně českou (a vynikající) tvorbou v tomto žánru – Jakoubek, Jíra, Štuka, Wernisch aj. Poslední koncertní prezentací Collegia 2001 byla prozatím účast na dnes již prestižní přehlídce „Doteky hudby a poezie,“ jež je pozoruhodným projektem agentury M – art (hlavními protagonisty jsou flétnisté Miroslav Matějka a Jan Riedelbauch) spojující současnou poezii se současnou hudební tvorbou. Na koncertu věnovanému členům Collegia 2001 zazněly skladby Tančící kvartet Pavla Trojana a a jednovětý kvartet Lamentationes (památce Mikuláše Medka) Eduarda Douši v podání vynikajícího Apollón kvartetu (Pavel Kudelásek a Radek Křižanovský – housle, Radek Ciprys– viola a Pavel Verner – violoncello). Klavírní sonátu č. 9 – a moll zahrála profesorka klavírní hry na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži Martina Merunková. Skladby se skvěle propojovaly s pozoruhodnou poezií básníků Lubora Jeníka a sólofagotisty Symfonického orchestru FOK Lumíra Vaňka. Tento večer plný hudby a poezie se uskutečnil před velmi pěkně rezonujícím publikem 7. 1. 2005 v Galerii Lichtenštejnského paláce v Praze.


PA L Á C

Monika Knoblochová a Josef Mazan v Přítomnosti Pavel Trojan

K

do 12. ledna 2005 zavítal na koncert Přítomnosti, sdružení pro soudobou hudbu, do Galerie Lichtenštejnského paláce, učinil dobře. Toho večera byly na koncertu s podtitulem „Kytara a cembalo v Přítomnosti“ k slyšení kvalitní kompozice členů tohoto sdružení v prvotřídní interpretaci cembalistky Moniky Knoblochové a kytaristy Josefa Mazana. Ukazuje se již zcela zřetelně, že v osobách těch-

to dvou vynikajících umělců mají čeští skladatelé silné spojence, kteří dovedou jejich hudbu podat s velkou přesvědčivostí a zápalem. V první polovině koncertu zazněla invenčně bohatá Variační fantasie pro kytaru Eduarda Douši, lyricky laděný cyklus Zoolekce pro kytaru Ivo Bláhy a vtipná Suita Giocosa Oldřicha Semeráka. Všechny tyto kompozice podal Josef Mazan s velkou zvukovou fantazií, brilancí a také se zřejmou chutí. V druhé půli Monika Knoblochová nejprve s patřičnou jemností a technickou vytříbe-

ností uvedla zvukově čistou kompozici Robinson´s Roan pro cembalo Víta Clara, zkomponovanou v osobitém autorově minimalistickém slohu. Pak skvěle podala osvědčený, invenčně bohatý a výborně vystavěný Diptych pro cembalo Jiřího Temla. Na závěr zazněla v interpretaci obou interpretů stručná a jadrná Byzantská suita pro kytaru a cembalo Afrodity Katmeridu. Početné auditorium odměnilo právem interprety i autory potleskem za pěkný hudební zážitek.


10 Hr0503.indd 10

24.2.2005 11:22:40

F E S T I V A L Y ,


P R A H A ,

K O N C E R T Y

A T R I U M

Harmonia Mozartiana Pragensis v novém roce Julius Hůlek

V

měsíci lednu se některé koncerty programově vztahují k Novému roku a potažmo ještě k Vánocům. Takový ráz mělo i vystoupení souboru Harmonia Mozartiana Pragensis v útulném prostředí žižkovského Atria (11. 1.) Koncert plně ovládla nálada zcela vánoční už v první polovině večera díky instrumentálním skladbám starších Mozartových současníků zařazeným na úvod a před přestávku a připomínajícím toto období už svými názvy – Partita pastoralis in D Vincence Maška a Divertimento pastorale in B Josefa Fialy. Mezi ně byl vložen výběr tří čísel z dobové úpravy Mozartovy




P R A H A ,

N Á R O D N Í

Figarovy svatby pro dechovou harmonii od Jana Venta, která se v rukopisu dochovala v proslulé schwarzenberské hudební sbírce v Českém Krumlově. Harmonia Mozartiana Pragensis tedy jak starými českými autory, tak Mozartem charakteristicky připomenula oblast, které se soustavně věnuje (Bedřich Hejsek a Josef Obrázek – hoboj, Michal Studničný a Miloslav Richter – klarinet, Pavel Douba a Jakub Hořejší – lesní roh, Václav Fürbach a Luboš Fait – fagot). Program byl po přestávce završen cyklem Hej hej koleda – „žertovnými a nábožnými koledami“ (vesměs lidovými) v dovedné a půvabné úpravě pro dětský sbor a dechovou harmonii Štěpána Charváta. K srdečné atmosféře

přispělo vtipné průvodní slovo ředitele Botanické zahrady a známého publicisty RNDr. Václava Větvičky. Na večeru, jakkoli oddechově laděném, zaujala kvalita jeho interpretační stránky. Program byl dobře připraven a výborně podán – výkony jednotlivých nástrojových dvojic byly vyrovnané rytmicky i intonačně. Navíc byly obohaceny spontánním výrazovým cítěním, a to i po agogické stránce. Pěkně se vydařila i spolupráce s dobře secvičeným dětským sborem základní umělecké školy Jana Zacha v Čelákovicích, připraveným Marcelou Bílou a nesoucím název Host. V tomto případě oba soubory řídil dirigent Richard Hein, umělecký vedoucí HMP.


D Ů M

Mezinárodní festival dechových hudeb

V

e dnech 6.–8. ledna 2005 se v Praze konal tradiční Mezinárodní festival dechových hudeb spojený se soutěží velkých orchestrů. Jeho vyhlašovatelem je každoročně Sdružení dechových orchestrů České republiky, spolupořadatelem hlavní město Praha a pověřeným pořadatelem festivalová a organizační kancelář OR-FEA Praha. Ve čtyřech různých kategoriích (počítáme-li i kategorii tzv. fanfárových orchestrů ze zahraničí) se soutěže zúčastnilo celkem 19 orchestrů, z toho 9 z České republiky. O zahajovací koncert se postarala Hudba hradní stráže a policie ČR s dirigenty plk. Mgr. Miroslavem Hanzalem, plk. Mgr. Liborem Krmáškem a mjr. Václavem Blahůnkem, která přednesla pestrý program klasiky počínaje a soudobou hudbou konče. Na závěrečném galakoncertě pak vystoupil loňský laureát festivalu Dechový orchestr mladých při ZUŠ Krnov s dirigentem Karlem Dospivou. Mladí z Krnova zaujali perfektním výkonem, navíc dramaturgicky pestrým a zajímavým. Je krásnou tradicí, že povinnými skladbami v hlavních třech katego-

riích jsou vždy díla českých skladatelů. Letos to v nejvyšší třídě byla tarantela Karneval života Jindřicha Pravečka, ve vyšší třídě skladba Mojmíra Bártka Malovánky a ve střední třídě Súčanské čardáše Karola Pádivého. Nominace těchto skladeb je výraznou propagací naší koncertní dechové hudby též v cizině, neboť jde vesměs o skladby

Pavel Staněk – Adagio e presto con fuoco (nakl. Rundel, SRN), Zdeněk Jonák – Jásavý furiant (Editio Bärenreiter, Praha) a Václav Maňas ml. – Pozdrav Venuši (nakl. Kliment, Vídeň). Výkony orchestrů posuzovala mezinárodní porota v čele s Evženem Zámečníkem. Jejími dalšími členy byli Karel Bělohoubek, Stanislav Horák, Thorsten Reinau (SRN) a Pieter J. P. M. Jansen (Nizozemí). Tato porota se již několik let podílí na výběru povinných skladeb. Soutěž má vzestupnou úroveň ve všech interpretačních kategoriích. Laureátem se letos stal Landesblasorchester Nordhein-Westfalen (SRN) s dirigentem Renoldem Quadem (nejvyšší třída), dalšími vítězi pak Dechový orchestr mladých ZUŠ Krnov s dirigentem Karlem Dospivou (vyšší třída) a Harmonie St. Lucia, Tessenderlo z Belgie s dirigentem Markem Vertessenem (střední třída). Mezinárodní festival dechových hudeb se konal v Národním domě v Praze na Smíchově a jako každoročně se vyznačoval vynikající atmosférou (byli jsme často svědky opravdové radosti z muzicírování!) a vysokou uměleckou i společenskou úrovní. Opět potvrdil, že koncertní dechová hudba se těší obrovskému zájmu interpretů i posluchačů.
Kresba archív

Evžen Zámečník

vydané v zahraničních nakladatelstvích, které jsou často hrány v Německu, Rakousku, Nizozemí, Belgii a v dalších zemích. Nezapomeňme, že každý zahraniční soubor si zvolenou českou skladbu před odjezdem do Prahy zřejmě „obehraje“ i doma. Pro příští rok 2006 jsou jako povinné skladby nominovány:

11 Hr0503.indd 11

24.2.2005 11:22:43

F E S T I V A L Y ,


B R N O ,

J A N Á Č K O VA

K O N C E R T Y

A K A D E M I E

M Ú Z I C K Ý C H

U M Ě N Í

Absolventská vystoupení Štěpána Graffeho a Tomáše Kořínka

V

elmi frekventovaný koncertní život akademií múzických umění v Praze a v Brně skýtá téměř vždy podle očekávání umělecké výkony odpovídající poslání těchto vysokých škol. Souhrou někdy i zdánlivě různorodých okolností však dochází k mimořádným výsledkům, za nimiž stojí nejen přirozený rozvíjený talent posluchačů ukončujících svoje studium, nýbrž cílevědomá snaha o zrající syntézu práce, přirozené inteligence a zapojení intelektu, čímž souhrnně řečeno vznikají pak podmínky pro zrání výrazné umělecké osobnosti. V čase nadužívání termínů superlativů legend, osobností a dalších pleonasmů způsobených polovzdělanými novináři a médii, je umělecký projev výše nastíněný vzácností. V pátek 10. 12. absolvoval houslové studium na JAMU Štěpán Graffe, již nyní hudební veřejnosti znám jako primárius kvarteta nesoucího jeho jméno, které rozvíjí vzestupnou činnost od doby konzervatorních studií doma i nyní za hranicemi. Kvarteto se do povědomí posluchačů dostává zejména svou perfektní interpretací Janáčkova I. kvartetu a II. smyčcového kvartetu D dur Vítězslava Nováka. Absolventský koncert Graffeho byl sestaven výlučně z české hudby tak, aby poskytl vícestranný interpretační záběr jeho studijních výsledků. Zahájení Sonátou pro housle a klavír Miloslava Ištvana z let 1955 a 1956, tedy z doby jeho ještě tradicionalistické moderny, přineslo Graffemu vítaný vstup navozující přirozenou hráčskou soustředěnost a uvolněnost. Ta se stupňovala podáním známých Čtyř kusů pro housle a klavír Josefa Suka a první půle koncertu přinesla vyvrcholení Janáčkovou houslovou sonátou. Právě ve skladbách Suka a Janáčka prokázal Graffe jednak odpovídající míru diferencí mezi těmito vrcholnými zjevy české hudební kultury v proporcích technické zralosti a v syntéze harmonické vyrovnanosti Janáčkovy impulzivní hudebnosti s mírou intelektuální modernosti a tím i soudobosti podání. Ne náhodou se v tomto výkladu neobrazila Graffeho zkušenost s Janáčkovou hudbou v kvartetu. Po pauze pak následovala známá a dodejme, že mezi hráči oblíbená 3. houslová sonáta Bohuslava Martinů, kde ovšem jak houslista, tak pianista mohou vedle obvykle citové složky Martinů předvádět vrcholové ukáz-

ky své techniky. Dlužno podotknout, že zcela kongeniálním podílem měla na mimořádném večeru zásluhu prof. Jiřina Kolmanová, bez jejíhož vkladu téměř půlstoletého působení na JAMU si dnes nelze představit vysokou uměleckou úroveň ústavu. Což vše zaplněné auditorium náležitě ocenilo jako vítězství oprávněných nadějí absolvujícího studenta ze třídy prof. Rudolfa Šťastného!

vujících pěvců si uložil takový úkol. Kořínek jej zvládl s absolutní intonační a paměťovou jistotou, navíc s výrazem ztotožňujícím se s postavou a úspěšnou snahou o vyrovnanost rejstříků, což náleží k nejobtížnějším úkolům v tomto díle. Samozřejmě, že úspěšný výkon je zde stimulován rovnocennou klavírní spoluprací odb. as. MgA Marty Vaškové. Spoluúčinkovaly studentky z pěvecké katedry D. Šašková (ZefFoto archív

Miloš Schnierer

Štěpán Graffe a Jiřina Kolmanová Dalším voláním bravo byl provázen i zcela ojedinělý koncert Tomáše Kořínka 15. 12., který interpretoval Janáčkův Zápisník zmizelého. Budiž řečeno, že jeho lyrický tenor lehce nyní zvládající i bufózní, písňové či operetní polohy, je přírodou dán z Kyjovska, kde mladík Kořínek hraje léta v místní cimbálové hudbě (kontr) a též zpívá. Studium na brněnské konzervatoři pod vedením prof. Ireny Sobolové-Hýlové završil nyní na JAMU pod pedagogickým školením prof. Jaroslavy Janské způsobem navozujícím maximální interpretační polohy. Osobně nepamatuji jako rodilý Brňan, že by někdo z absol-

ka), J. Sekaninová, J. Havlíková a L. Slepánková. Nadšeně aplaudující obecenstvo si právem vynutilo zcela neobvyklý přídavek spočívající v přizvané cimbálové hudbě z Vracova, z Kořínkova stálého bydliště, která mj. přednesla dnes textově naštěstí již neaktuální verbuňk „Jak ten slavík pěkně zpívá hore nad oblaky, odvedli mě za vojáčka, a to na dva roky!“ Sentiment mládí, zašlých časů a furiantsky trvale životného folklóru tu vyvolal po Janáčkovi – takto stylovou tečku nezapomenutelného večera s nadějemi zrání dalšího českého tenoristy, kterých je v našich zeměpisných šířkách jako šafránu.


12 Hr0503.indd 12

24.2.2005 11:22:48

Z A D Á N O

P R O

Smysl Pražských premiér bych přirovnal k výtvarným salónům, říká Václav Riedlbauch Miloš Pokora

U

ž podruhé proběhne v reprezentativních prostorách pražského Rudolfina pětidenní přehlídka premiér vybrané české soudobé hudby, tentokrát ve dnech 10.–15. dubna a pod názvem Pražské premiéry 2005 „…posledních deset let“. Záběr, dopad a v neposlední řadě nákladnost takto velkolepé akce (zdůrazněme, že jde převážně o orchestrální koncerty) podtrhuje skutečnost, že celou tuto pětidenní prezentaci aktuálních skladatelských počinů hudby pořádá Česká filharmonie, tedy špičková hudební instituce, která disponuje mimořádně početnou posluchačskou obcí, rozprostřenou napříč generacemi i sférami zájmu. Je zřejmé, že v době, kdy jsou u nás podobné aktivity až na výjimky spíše rozptýleny než koncentrovány, bude chystaná přehlídka určitě pod drobnohledem odborné veřejnost, proto jsme poprosili hlavního iniciátora „Pražských premiér“, ředitele České filharmonie Václava Riedlbaucha, aby nám ji přiblížil trochu detailněji. Když tak sleduji vaše nadšení, mám takové tušení, že by se třeba jednou v budoucnu mohlo hovořit o pražských premiérách s přívlastkem „slavné“, podobně jako se hovoří o dobově soudobých premiérách v podobě Mozartova Dona Giovanniho nebo Mahlerovy Sedmé. Ale vraťme se do reality. Změnily se nějak hlavní zásady výběru oproti minulému ročníku? Nezměněna zůstala zásada, že musí jít o pražské premiéry. Nevadí, když skladba předtím zazněla, třeba i vícekrát, jinde, nevadí ani její zvuková nahrávka, rozhodující je její první koncertní provedení v Praze. Druhou zásadou je aktuálnost vybraných skladeb. Ve snaze být aktuálnější než loni jsme se letos snažili, aby onen časový rozptyl mezi vznikem díla a jeho premiérou byl menší. Stanovili jsme si proto interval deseti let, nicméně když jsem nedávno dělal jakousi revizi, zjistil jsem, že se nám tento rozptyl podařilo zkrátit na osm let – přesnější dovětek názvu přehlídky by tedy měl vlastně znít „…posledních osm let“. Za třetí se snažíme dát zaznít zcela různohlasému fóru, abstrahovat od subjektivního názoru jakési deklarované dramaturgické komise a klást věci vedle sebe tak, jako to odjakživa dělají výtvarné salóny. Jinými slovy – nezastírat, že vedle sebe existuje několik často zcela protichůdných proudů tvoření, takže jediným kritériem výběru zůstává umělecká poctivost potencionální-

ho kandidáta výběru. To je také důvod, proč se v případě Pražských premiér tak tvrdošíjně vyhýbám pojmům „festival“, natož přívlastku „reprezentativní“ a používám volnějšího pojmu „přehlídka“. Nápadná různorodost, o níž se zmiňujete, je znát už v programu prvního koncertu, kde jsou vedle sebe postaveny skladby Sylvy Smejkalové, odchovankyně Marka Kopelenta, a důraznou kontinuitu tradice ctícího Juraje Filase. Přesto bych se zeptal, zdali mají jednotlivé večery přehlídky nějakého společného jmenovatele? První koncert jsme zamýšleli jako kantátový a oratorní večer. Plánovali jsme na něm uvést rozsáhlé vokálně – orchestrální dílo, k němuž by se přidala pouze jedna drobnější skladba. Bohužel na přání autora se toto dílo muselo z programu stáhnout. U angažování sboru ovšem díky kompoziční kreaci Petra Fialy zůstalo a navíc se určitým spojovacím momentem stalo i angažování dvou vynikajících sólistů na žesťové nástroje. Dramaturgie druhého koncertu, situovaného z důvodu obsazeného velkého sálu Rudolfina do Sukovy síně a věnovaného veskrze moravským skladatelským rodákům, byla dojednána s brněnskými interprety, kterým se nakonec podařilo vytvořit originální program pro dva netradičně sestavené soubory. Program koncertu Pražské komorní filharmonie mi připomněl další moment, který jsem zatím při komentování pravidel výběru pominul. Týká se situace, kdy se nás právě onen orchestr, po němž chceme, aby obětavě nastudoval čtyři soudobá díla, dotáže, zda by nemohl při příležitosti přehlídky uvést určitou skladbu, která u něj leží v šuplíku. Pokud jde o poctivý kompoziční počin, odpovídám v těchto případech samozřejmě „proč ne?“ To je právě případ Zdeňka Šestáka, jehož Violoncellový koncert byl napsán pro koncertního mistra violoncellové skupiny Pražské komorní filharmonie. Jinak jde o vyvážený program, zakončený zajímavou symfonií Jaroslava Krčka, v němž se střídají zkušení autoři s velmi mladými. Spojovacím momentem čtvrtého večera jsou tři skladby, které byly komponovány pro soutěž na počest Leoše Janáčka (Teml, Srnka, Zámečník), z nichž pouze jedné bylo zatím dopřáno zaznít na Moravském podzimu (zbylé zůstaly nevyužity). Co se týká závěrečného večera, je postaven veskrze na absolventech kompozičního oddělení JAMU a jejich pedagoga, jde tedy o podobnou akci, jaká byla loni věnována studentům HAMU.

Všiml jsem si i zařazení Ladislava Kubíka a Igora Polácha, Znamená to, že zamýšlíte dávat na těchto přehlídkách systematicky prostor také českým skladatelským rodákům působícím v cizině? Ano. Loni byl na programu Kryštof Mařatka, letos tam jsou oni dva. Původně jsme uvažovali ještě o v Americe působícím Tomáši Svobodovi, ale z jeho zařazení nakonec sešlo. Pro zajímavost, v příštích letech chceme jít ještě dál a postavit tuto přehlídku na konfrontaci s aktuální soudobou tvorbou zahraniční. V roce 2006 se chystáme například zaměřit na Německo, Rakousko, Holandsko a Belgii, roku 2007 budeme porovnávat domácí tvorbu s díly skandinávských autorů a v roce 2008 se zaměříme na srovnání se soudobými kompozičními počiny skladatelů románských zemí. To už je pořádné sousto. Není přece v lidských silách všechno, co se v oblasti aktuální skladatelské tvorby u nás, natož v Evropě děje, znát. O co se nejvíc opíráte při posuzování kvality těch skladeb, s nimiž jste se neměl možnost osobně seznámit? Velkou oporu mi v tomto směru poskytují sami interpreti, kteří už dotyčnou skladbu studovali nebo dokonce provedli. Pokud se za dílo postaví, je to většinou spolehlivá záruka. Samozřejmě nám velmi pomáhají i nejrůznější lektorské posudky nebo kvalitní recenze (pokud už existují). Sám se v tomto směru rád obracím na ty známé kolegy, kteří už dotyčnou skladbu znají, a k nimž mám důvěru. Jen namátkou bych jmenoval ředitele amsterdamského hudebního střediska či dramaturga Severoněmeckého rozhlasu. Na závěr čistě pragmatickou otázku. Jak jste na tom s finančním zajištěním přehlídky? Letos už nemůžeme spoléhat na vnější zdroje jako loni, museli jsme si na celou akci uvolnit vlastní rezervu. Myslím však, že není vhodné všechno svádět na finance, je třeba, abychom se o věc uměli postarat sami. Sám jsem po skončení loňského ročníku prožíval určité dilema a sondoval u svých kolegů, zda by nebylo vhodné udělat v přehlídkách určitou pauzu, abychom se mohli více nadechnout a pořádně připravit. Všichni mi říkali: „Po dvou letech budeš začínat zase znovu, ta pauza by byla příliš dlouhá, je to třeba dělat pravidelně, aby si návštěvníci navykli, že jde o zajímavou událost na samém vrcholu sezony.“ Tak jsem do toho znovu šel, i s tím vědomím, že jiné krytí celé akce než to vlastní nemáme. Ale takový už je život.


13 Hr0503.indd 13

24.2.2005 11:22:51

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

Foto archív

Ramón Vargas Petr Veber

P

rvní český koncert mexického tenoristy Ramóna Vargase v pražské Smetanově síni 29. 3. slibuje setkání s vrcholným pěveckým uměním světového formátu. Pražská komorní filharmonie doprovodí sólistu, který na sebe od 90. let upozorňuje tak, že se hovoří o druhém Domingovi. V sedmnácti letech si Ramón Vargas koupil své první album s klasickou hudbou. Byly to árie, které zpíval italský tenorista Franco Corelli. Doopravdy zpívá od devíti let, ale bavil prý své okolí, už když mu byly tři – chtěl vždy návštěvám zpívat. Začínal pak jako sólista v kostelním sboru chrámu Panny Marie Guadalupské ve svém rodném městě Ciudad de México. V roce 1970, když mu bylo deset, se tak podílel v nejvýznamnějším mexickém kulturním středisku Palacio de Bellas Artes na mexické premiéře Palestrinovy mše Missa Papae Marcelli. V metropoli Mexika také začal studovat a tam debutoval. Roku 1983 se tak vrátil na scénu Palacio de Bellas Artes v Pucciniho Plášti. Odtamtud vedla cesta na světové operní scény. V roce 1986 vyhrál Carusovu soutěž v Miláně, přestěhoval se do Rakouska, studoval ve Vídni. První smlouvu měl s divadlem v Lucernu. Pak následovaly role v Curychu, v Marseilles, poté Tamino ve Vídeňské státní opeře, Rossiniho Stabat mater v Paříži a Amenofi v Rossiniho Mojžíšovi v Boloni. Další úlohy studoval u Rodolfa Celettiho v Miláně. V roce 1992 zpíval na záskok za Luciana Pavarottiho Edgarda v Lucii di Lammermoor v Metropolitní opeře. O rok později v La Scale ztvárnil Fentona ve Falstaffovi. A pak se vrátil do MET jako vévoda v Rigolettovi. Na této scéně slavil zatím poslední velký úspěch loni na podzim při premiéře Hoffmannových povídek. Úspěch v Metropolitní opeře se dá změřit tím, zda orchestr – když spadne opona – zůstane během aplausu na místě, nebo odejde, napsala agentura AP. Při zmíněné premiéře hráči nejenže neopustili orchestřiště, ale připojili se vstoje k ovacím směřujícím k výjimečným pěvcům. „Zpívat v New Yorku, v Německu, v Itálii… to je samozřejmě úžasné, ale pro umělce něco zcela výjimečného je vystoupit doma, v rodné zemi, v rodném městě,“ přiznal Vargas, jeden z největších žijících mexických umělců, když se zase jednou vrátil do hlavního města Mexika. Má osm sourozenců. Byli v sále. Srovnávání s Plácidem Domingem je

podle Vargase „mimo“. Vždyť každý umělec je zcela jedinečnou osobností. „Ano, veřejnost i kritici vždycky hledají nějaké ´pokračovatele´, ať jde o popové hvězdy, nebo o velké umělce,“ připouští. Domingo je však samozřejmě legenda. „Takže nechci vypadat jako nevděčník, když jsem s ním srovnáván,“ usmívá se. Ve dvaadvaceti měl Vargas hlubokou krizi. „Ztratil jsem kontrolu nad hlasem, přišel jsem o výšky, zpívání mě přestalo bavit,“ vzpomíná na několikaměsíční deprese. Až jednou, když se zaposlouchal do nahrávek Gigliho, Di Stefana a svého největšího idolu Carusa, vybavil si pocity, které měl při zpěvu v chlapeckém sboru v bazilice. Dal si ještě jednu šanci, než definitivně skončí se zpíváním – znovuobjevit v sobě zážitek, který mu dávalo účinkování ve sboru. Domluvili se s přítelem a učitelem Ricardo Sánchezem, tenoristou, a začali s dýchacími cvičeními. Za několik měsíců se dostavil základ pro obnovu zpívání. Sebedůvěra se pomalu vrátila. A pak přišlo vítězství v soutěži v Miláně.

„Proč zpívám? Nevím, je to prostě moje potřeba,“ odpovídá Vargas na obvyklou otázku. Hlas a spontánní zpěv jsou podle něj darem. Je pak povinností ho zdokonalit a dělit se o něj. Zpívání je jako modlitba… „Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu tam, kde teď jsem. Je to výsledek mnoha věcí, také vnitřní harmonie,“ říká pěvec. Dává si dílčí cíle a je spokojen, když se mu konkrétní představení podaří tak, jak si předsevzal. Mít před sebou stále cíl, emocionálně i intelektuálně, považuje totiž za velmi důležité. Zpěv se podle něj rozhodně nesmí zužovat na takové prvky, jako jsou zvuk, vysoké tóny, frázování… „To vše tam patří, ale patří k tomu i to, co pěvec přidává ze sebe, zevnitř, ze své citlivosti,“ připomíná. O zpěvu proto hovoří Vargas až jako o určitém mysteriu – o umění s velkým U. Pokud to někdo považuje za příliš romantické, tenorista argumentuje, že to tak ale opravdu funguje. Vargasovým motem je Žij a nech žít; a když můžeš, pomož. Svým uměním slouží. Nejen posluchačům, ale také skladateli a svému hlasu.


14 Hr0503.indd 14

24.2.2005 11:22:53

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

VELKÁ SOUTĚŽ Hudebních rozhledů Vážení čtenáři, tentokrát jsme Vám otázkou asi docela zamotali hlavu. Přesto se řada z vás nenechala ničím nachytat a na otázku Kdy a kde byla poprvé provedena Schrekerova opera Irrelohe odpověděla správně. Bylo to 27. března 1924 v Kolíně nad Rýnem, tedy ne v roce 1922, jak podle knihy Ulricha Schreibera Opernführer für Fortgeschrittene (Bärenreiter Kassel 2000) uvedla autorka článku o Franzi Schrekerovi, Vlasta Reittererová. Mezi našimi čtenáři jsou tedy i ti, kteří – jak se říká - nejen důvěřují, ale i prověřují, což se jim v tomto případě opravdu vyplatilo. Blahopřejeme tedy trojici z nich, kterou tentokrát „rozhledové kolo štěstí“ určilo v následujícím pořadí:

123

Jaroslav Pelc, Litvínov Milan Barvíř, Praha Dagmar Martínková, Ostrava

A otázka na březen zní: Který český skladatel zkomponoval operu na téma vládce Aztéků Moctezumy a jak ji nazval? Své odpovědi zasílejte do 16. března na adresu Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.scena.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách..

Pomník, o který se tříští čas Petr Čenský

V

dubnu loňského roku bylo zaregistrováno občanské sdružení Společenství za zřízení pomníku Gustava Mahlera v Jihlavě, které oslovilo významného sochaře prof. Jana Koblasu, aby se ujal úkolu zhotovit ke 100. výročí úmrtí, popř. 150. výročí narození tohoto skladatele a dirigenta pomník. V Jihlavě by tedy měla stát v roce 2010 nebo 2011 Mahlerova socha. Postmoderní svět, řítící se hyperrychlostí do budoucnosti, se za těch pět nebo šest let docela dost změní: počítače zase budou několikanásobně výkonnější, cédéčko budeme považovat za zastaralý datový nosič, mobilní telefony budou vyzvánět dokonalým symfonickým zvukem, v televizních soutěžích se vyprefabrikují nové pěvecké superstars s krátkou záruční dobou, vzniknou a zase zaniknou nové hudební styly, syntézy, revivaly a crossovery, zkrátka vše, co si jen člověk dokáže představit. To vše přijímáme téměř jako samozřejmost, většina z nás už si na horskou dráhu po-

kroku zvykla, a tak si začínáme myslet, že ti, co nejsou aktuálně in, by rovnou měli být odstaveni na vedlejší, slepou kolej. Jenže tak to není. Uprostřed tohoto kulturního mumraje bez cíle a bez smyslu vždy bude znít, tak jako zní už desítky nebo stovky let, krásná hudba vyvolávající nejniternější záchvěvy lidské duše. Mahlerovy symfonie a písně k ní bezpochyby patří. Tato hudba nepodléhá trendům a módě, nebyla napsána pro trh, nýbrž pro naše hladové duše, je to hudba nadčasová a zcela upřímná, protože hluboce lidská. Nezáleží na tom, kdy a kde se Mahlerovy skladby hrály, zda je dirigoval sám Mahler před sto lety, nebo je dnes provádí třeba Ken-Ičiro Kobajaši v Japonsku, vždy budou oslovovat ty, kteří se chtějí dát unášet strhujícím proudem jejich tónů. Je to hudba velkého génia minulosti, jenž významně obohatil naši kulturu. Proto si Mahler určitě zaslouží pomník od velkého umělce přítomnosti, pana Koblasy, a tato socha nám bude ve stále více proměnlivé hi-tech realitě připomínkou věčných a trvalých hodnot, stejně jako Mahlerovy skladby ve světě hudby.


Neeme Järvi s filharmoniky

N

a konci měsíce března budou mít posluchači filharmonických koncertů příležitost setkat se s fascinující osobností estonského dirigenta a zakladatele hudebnického „klanu“ Neemem Järvim. Dirigent žijící na třech kontinentech je dnes pravděpodobně nejslavnějším žijícím Estoncem. Pro hudbu ve své zemi a pro estonské skladatele učinil mnoho – i když byl roku 1980 nucen emigrovat do Spojených států. Narodil se v roce 1937 v Tallinu. Pod vysvědčením vynikajícího studenta leningradské konzervatoře stojí podpisy Jevgenije Mravinského a Mstislava Rostropoviče. S elánem se ujal místa hudebního ředitele Estonského divadla, kde uvedl například Gershwinovu operu Porgy a Bess a další díla poprvé na území Sovětského svazu. V šedesátých letech absolvoval několik zahraničních turné, přičemž vystoupil i v Československu: řídil v Olomouci Moravskou státní filharmonii. Cesty jej zavedly také na Západ: do Švédska, Anglie, Finska… Avšak diktatura mu byla v patách: vítězství ve světové dirigentské soutěži v Římě nemohl završit koncertem, protože mu nepovolili znovu vycestovat. Rodina se třemi dětmi (z nichž dva synové Paavo a Kristjan jsou dnes rovněž úspěšnými dirigenty) odešla s nálepkou „zrádců vlasti“ do USA. Neeme Järvi postupně debutoval u všech velkých amerických těles a svými nahrávkami od té doby sklízí jednu cenu za druhou. Pod taktovkou žijící legendy Neeme Järviho zazní ve Dvořákově síni předehra k Rossiniho Vilému Tellovi, Symfonické metamorfózy Paula Hindemitha, hobojový koncert Bohuslava Martinů s Janou Brožkovou a na závěr Symfonie č. 15 Dmitrije Šostakoviče, s nímž se dirigent i několikrát osobně setkal. Nejen proto bude setkání s Neeme Järvim jistě pozoruhodným zážitkem. Na tomto místě, hlouběji než je obvyklé, můžete nahlížet do dění v České filharmonii. Při psaní příštích textů se rádi necháme inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na sekretariat@cfmail. cz, nebo poštou na adresu České filharmonie či Hudebních rozhledů.

15 Hr0503.indd 15

24.2.2005 11:22:55

H O R I Z O N T

Moctezuma v Čechách Oldřich Kašpar

N

Foto archív

a den 12. 3. 2005 připravuje Národní divadlo v Praze světovou premiéru opery současného italského skladatele Lorenza Ferrera Montezuma (La Conquista). Tato významná hudební událost poskytuje vítanou příležitost seznámit čtenáře Hudebních rozhledů, nejen s – mnoha legendami opředenou – postavou mexických dějin, ale i se skutečnými osudy dalších aktérů operního představení i reálné historické události. Ještě než se pokusím alespoň stručně postihnout okolnosti života a tragické smrti aztéckého vladaře Moctezumy (Montezuma je bohužel dodnes často nesprávně užívaná španělská zkomolenina), nebude na škodu si připomenout, že moctezumovské téma má v dějinách evropské opery své pevné místo. Letos je tomu právě 230 let, kdy měla v Berlíně premiéru opera se stejným názvem Montezuma Karla Heinricha Grauna, k níž libreto napsal sám pruský císař Fridrich II. O něco později se objevily ještě dvě další díla upírající svůj zájem ke stejné historické postavě (tentokrát pod jménem Motezuma), jež napsali na libreto Vittoria Amedea-Cigna Santiho Josef Mysliveček (premiéra ve Florencii 1771) a Nicola Antonio Zingarelli (premiéra v Neapoli 1781). Osud nešťastného mexického vladaře (slovo císař je opět jedním ze španělských dobových termínů, jehož užívání je dnes naprostým anachro-

nismem) zaujal Evropu už v 16. století a jak se zdá, dodnes pozornost evropského člověka dokáže upoutat. Jen pro zajímavost o tlatoanim Moctezumovi, tak zněl jeho titul v jazyce náhuatlu, jímž hovořili mexičtí Aztékové, si mohli obyvatelé naší země přečíst první zprávy ve svém vlastním jazyce již v roce 1554, kdy v Praze vyšla Kosmografie česká Zikmunda z Púchova. Jedna z jejích kapitol O nových ostrovích, skrze koho a kdy nalezeny jsou přináší české výtahy z druhého a třetího dopisu Moctezumova hlavního protihráče, španělského dobyvatele Hernána Cortése. Ty popisují velikost a krásu města Temixtytamu (aztécká metropole Tenochtitlán) a mluví také O panství Hory Zuma. Ačkoliv to vypadá poněkud nesrozumitelně, je to do češtiny přeložený latinizovaný výraz Monte-zuma. Aztékové nebo také Mexikové či Tenochkové patřili do skupiny etnik Nahua, to znamená hovořících jazykem náhuatl. Jejich předkové přišli do středního Mexika ze severních oblastí země a kolem roku 1160 se usadili na mexické náhorní plošině – Ánahuaku (Místo vod). Jejich jméno znějící ve své původní podobě Aztecatl v sobě nese jasný význam – obyvatel ostrova Aztlanu, legendárního místa zrození Aztéků. Zajímavá zvuková podoba i určení ostrov vedlo některé evropské hledače bájné Atlantidy k jejímu ztotožnění s předkolumbovským Aztlanem. Další pojmenování Mexikové (v náhuatlu se ovšem vyslovuje jako Mešikové), jež nakonec zůstalo i v dnešním názvu největšího

Moctezuma. Vyobrazení z mexického anonymního rukopisu (16. století)

z mezoamerických států Mexika, je odvozeno od jména mýtického náčelníka Me-xitliho (Agávový králík). Ten prý stál na čele Aztéků v průběhu jejich dlouhé, namáhavé a dobrodružné cesty. Roku 1325 založili Aztékové na vodách slaného jezera Texcoco město Tenochtitlán. Z legendy spjaté s touto událostí pramení výklad třetího jména – Tenochkové. Město prý bylo založeno na místě, kde Aztékové spatřili orla sedícího na kaktusu (tenochtli), jak požírá hada. Tento symbol se stal i součástí dnešního státního znaku Spojených států mexických. Jiný výklad však spojuje město Tenochtitlán s legendárním náčelníkem zvaným Tenoch. V širším slova smyslu označoval výraz Tenochtitlán-Mexico celou aztéckou říši, která však nikdy nebyla jednotným útvarem, nýbrž vždy představovala konglomerát různých oblastí mnohdy se silně odstředivými tendencemi. Touhu etnik podmaněných Aztéky po osvobození dokázal později při svém tažení do nitra země mistrně využít španělský conquistador Hernán Cortés. Aztécká civilizace je řazena k tzv. vrcholným kulturám předkolumbovské Ameriky, k nimž patří ještě středoameričtí Mayové a jihoameričtí Inkové. Někdy bývají aztécká a incko-kečuánská kultura nazývány imperiálními a mayská narozdíl od nich je charakterizována jako intelektuální. Toto srovnání však není příliš přesné, neboť ani expanzivní Aztékové v ničem nezanedbávali nejrůznější kulturní sféry (architektura, sochařství, obrázkové písmo apod.). V některých z nich dokonce dosáhli stupně srovnatelného s jinými oblastmi světa (slovesnost, zvláště meditativní poezie). Někdy se o Aztécích hovoří jako o Římanech, zatímco Mayové jsou označování za Řeky předkolumbovské Ameriky. Tato obrazná nadsázka je výstižnější a mezi srovnávanými kulturami Starého a Nového světa se najdou některé výrazně shodné znaky. Základem aztécké civilizace bylo zemědělství, a tak většinu aztéckého obyvatelstva tvořili rolníci a řemeslníci, nad nimi stáli obchodníci, ještě výše vojenští velitelé, kněží a vládci. Funkce náboženské a administrativní často splývaly. Zajímavým a i ve srovnání s dobovou Evropou poněkud ne-

16 Hr0503.indd 16

24.2.2005 11:22:56

obvyklým rysem aztécké kultury byla povinná školní docházka, ovšem jen pro všechny chlapce. Existovaly dva druhy škol, calmecac, jakási aztécká univerzita vychovávající kněžstvo a nobilitu a telpochcalli, škola pro ostatní obyvatele. Branná povinnost v době války se vztahovala na všechny muže, ale ve vojsku existovaly také dva elitní oddíly nazývané Orli a Jaguáři. Příslušnící prvního z nich si zdobili hlavy vycpanými těly orlů a druzí se halili do jaguáří kůže. To, co ovšem šokovalo první Evropany, kteří přišli do styku s aztéckou kulturou, nejvíce, bylo náboženství. Velmi zjednodušeně řečeno aztécké pojetí světa bylo totiž zcela katastrofické. Stávající svět byl již podle něho čtyřikrát zničen a pak znovu obnoven a očekávala se katastrofa pátá. V představě Aztéků nesli kosmos věčností bohové dnů, týdnů, roků… Aby snad neumdleli a neupustili jej do nicoty a nedošlo tak k další katastrofě, bylo zapotřebí jim dodávat sílu. Jak? Nejcennější tekutinou na světě, lidskou krví. A pak také božstva potřebovala dodat pohyb. Jediné, co se na světě hýbalo zdánlivě samo od sebe, bylo lidské srdce. Na tomto základě se zrodily krvavé aztécké rituály, kdy srdce ještě tepající, vytržená z lidské hrudi, byla kladena na oltář hlavních božstev. Až na pomyslný vrchol svých možností vystoupali Aztékové na počátku 16. století a v tom okamžiku se objevili Španělé a – z historického hlediska – během neuvěřitelně krátké chvíle smetli vyspělou civilizaci z povrchu zemského. Když Hernán Cortés v roce 1519 doplul z Kuby k mexickým břehům, vládl v Tenochtitlánu v pořadí osmý panovník Moctezuma II. zvaný Xocoyotzin (tzn. Mladší syn), který nastoupil na trůn v roce 1503. V postavách Moctezumy a Cortése se střetly dva naprosto odlišné světy a bylo zcela jasné, že ze srážky může vítězně vyjít pouze jeden z nich. Karty byly rozdány a všechny trumfy měli v rukou Evropané. Počínaje technickou i vojenskou převahou, přes mnohem strategičtější způsob myšlení (dalo by se ovšem také říci úskočnější) a pevnou a neochvějnou víru ve svého Boha i v sebe samé. Nevýhod na aztécké straně bylo nepočítaně. Naprostý zmatek v nich budil např. jezdec na koni, kterého považovali za jednu bytost, a tak je naplňovalo nelíčeným zděšením, když se ta podivná nestvůra rozdělila (jezdec seskočil z koně). Mnohá poměrně nedávno podmaněná etnika se navíc přidávala na stranu Evropanů, neboť nemohla Aztékům odpustit své ujařmení a ponížení. Velkou roli sehrála i skutečnost, že v prvopočátcích považovali Aztékové příchod Španělů za návrat jednoho ze svých božstev Quetzal-cóatla (Opeřeného hada), který byl kupodivu zpodobňován jako bledý muž s vousem a jehož návrat byl podle mýtu předpovídán zrovna v období, kdy přišli Španělé. A konečně opomenout nelze

ani někdy až nepochopitelnou váhavost a slabost velmi nevybíravým způsobem. Hned po prvních Moctezumy při jednání se Španěly, která ho na- slovech se na něho snesla smršť nadávek a sprška konec stála i život. šípů a kamení. Za několik dní potom Moctezuma Do běhu událostí – jak už to v dějinách často zemřel. Okolnosti jeho smrti jsou jedním z nejbývá – však navíc zasáhla až neuvěřitelná náhoda, temnějších míst španělské conquisty Mexika. která Cortésovi hned zpočátku značně celou situa- Indiánští a mestičtí kronikáři tvrdí, že Moctezuci ulehčila. Jejím ztělesněním byla indiánská dívka, mu zabili Španělé. Španělé to ale popírají a hájí jež se stala jednou z nejzajímavějších postav špa- se tím, že panovník zemřel na následky zranění, nělské conquisty Mexika. Jmenovala se Malintzin, jež utržil od svých vlastních poddaných. Nejblímnohem známější je však jako Malinche. Po smrti že pravdě bude asi poměrně spolehlivý španělsvého otce, kazika poddaného Tenochtitlánu, byla ský kronikář, bývalý Cortésův voják Bernal Díaz prodána do mayského otroctví. Od Mayů ji Cortés del Castillo, jenž popisuje, jak se po uvedeném dostal darem a hned využil jejích znalostí náhuat- incidentu Moctezuma uzavřel do sebe a odmílu a mayštiny a učinil z ní svou tlumočnici. Nejdří- tal ošetření i stravu. Zdá se, že se dobrovolně ve překládala z náhuatlu do mayštiny a Gerónimo rozhodl odejít ze světa, v němž ho vlastní lidé de Aguilar, španělský kněz, kterého Cortés vysvo- zavrhli a pro Španěly díky tomu vlastně už také bodil z mayského zajetí pak z mayštiny do španěl- nic neznamenal. štiny. Doña Marina, jak ji nazývali Cortésovi lidé (po křtu dostala španělské jméno), se nakonec stala Cortésovou milenkou a matkou jeho syna Martína. Naučila se španělsky a znalostí mentality svých krajanů byla Cortésovi neocenitelnou pomocnicí a mnohokrát mu pomohla dostat se z takřka neřešitelných situací. Cortés ji však po několika letech, když se vracel ke své manželce do Španělska, opustil. Aby ji však hmotně zabezpečil, pro- Cortés a Doña Marina. Vyobrazení z indiánského rukopisu zvaného Tlaxcalské vdal ji za jednoho ze plátno (16. století) svých kapitánů JuaTrvalo nakonec ještě dlouhé měsíce, než na de Jaramilla, a žena, která bývá často v Americe vnímána velmi rozporně – buďto jako symbol Tenochtitlán po vyčerpávající obraně vedené splývání dvou kultur, nebo zosobnění kolaborace svým posledním vladařem Cuauhtémokem padl – zemřela ve městě Mexiku někdy v polovině 16. (1521). Cortés zajatého mexického panovníka, ačkoliv se mu zaručil za jeho život, nechal postoletí jako poměrně movitá dáma. Po mnoha peripetiích nakonec Cortés srazil pravit v roce 1525. Pak žil střídavě ve Španělsku aztécký Tenochtitlán na kolena, ale ještě předtím a v Mexiku, kde v období mezi lety 1530 až 1540 si musel svůj pohár hořkosti vypít až do dna ne- organizoval nové výpravy, při jedné z nichž, roku 1536, byla objevena Dolní Kalifornie. Po návratu šťastný Moctezuma. V roce 1520 při výbuchu velkého aztéckého do Španělska se ještě roku 1541 zúčastnil neúpovstání, jež vyvolal masakr, kterého se dopus- spěšného tažení do Alžíru, to však už byla jen jetili Španělé na několka stovkách neozbrojených ho labutí píseň. Život velkého dobrodruha a hazardního hráaztéckých šlechticů, přiměl Cortés Moctezumu, v té době již fakticky drženého v zajetí, aby vy- če ukončila prozaická žaludeční choroba v roce stoupil na střechu paláce, promluvil ke svým li- 1547. V té době ze všech aktérů oné světodějné dem a uklidnil situaci. Stalo se. Aztékové ovšem události, kterou dobytí říše Aztéků představuje, svého zbabělého a poníženého vládce odmítli už žila zřejmě pouze Doña Marina.


Foto archív

H O R I Z O N T

17 Hr0503.indd 17

24.2.2005 11:23:02

D I V A D L O


B R N O ,

N Á R O D N Í

D I VA D L O

Řecké pašije v Brně aneb Konečně zas jedna skutečná událost! Lenka Šaldová

P

Foto archív

remiéra Řeckých pašijí Bohuslava Martinů slavnostně uzavřela program Česká hudba 2004. Je příznačné, že se tečka za rokem, kdy jsme vzpomínali mnoha významných českých hudebních výročí, uskutečnila právě na prknech brněnského Janáčkova divadla – to nejpodstatnější z operního divadla se totiž podle mě v tomto roce odehrálo právě tam. Brněnští se velkoryse otevřeli světu, aby ukázali, jak za našimi hranicemi interpretují díla českých skladatelů: festival Janáčkovo Brno zahájila koprodukce s vídeňskou Staatsoper (Janáčkova Její pastorkyňa),

kteroužto zrekonstruoval Aleš Březina (v programu tuto verzi i okolnosti jejího vzniku zasvěceně rozebírá). Ovšem velkou událostí je pro mě tato koprodukce (brněnské Národní divadlo se na ní podílí orchestrem, sborem a několika sólisty) především proto, že jde prostě o fascinující divadlo. Vnějškově efektní (jak Pountneymu někteří opakovaně – a po pravdě řečeno leckdy i právem – vyčítají), ale při tom zároveň do detailu vystavěné a hlavně sdělné, umělecky i filosoficky. Jevištní konstrukce z lávek šplhajících kamsi vzhůru skládá obraz vesnice Lykovrisi. Zahrnuje reálná prostředí: vesničané „žijí“ svůj obyčejný život jeden druhému na dohled – na jedné plošin-

Roli Manolia ztvárnil Matthew Elton Thomas, Kateřinu zpívala Marie McLaughlin. Řecké pašije začaly svou cestu v roce 1999 na festivalu v Bregenzi a do Brna doputovaly z londýnské Covent Garden. Partneři vskutku reprezentativní! Pod oběma inscenacemi je podepsán David Pountney, který v současné době patří k režisérům celosvětově dosti významným. Jména inscenátorů, interpretů a divadel, v nichž byla inscenace k vidění, dodávají třem brněnským představením (škoda, že jich nebylo více!) lesk, stejně jako fakt, že jde o českou premiéru tzv. londýnské verze Řeckých pašijí,

ce tak Janakos kartáčuje svého dřevěného oslíka, na jiné Michelis usíná nad knížkou a na další si Kateřina češe vlasy. Monumentální scénografie, jíž dominují obří zvony, se stává tajemným bludištěm, v němž jako by se od stěn odrážel výkřik: Kdo je tam? Světlem inscenátoři vykouzlí snovou atmosféru: Manolios v paprscích měsíce odolává pokušení, které představuje smyslná Kateřina v rudě nasvíceném „pokojíčku“. Scénický prostor je zároveň symbolický: navozuje dojem cesty vzhůru, k Bohu, ale také svazuje a tíží. Člověku

by se chtělo uniknout – však Manolios a „jeho“ učedníci utíkají do výšky pod zvony, kde jako by se dalo volněji dýchat, odkud jako by byl rozhled do kraje. Uprchlíci naleznou útočiště v nehostinném prostředí pod lávkami, posedávají a polehávají na sutině mezi pilíři. V závěru se osvobodí: odcházejí do oné širé dálky, tj. stoupají hledištěm a mizí kdesi ve foyeru. Až se svírá srdce, když se, znovu vyhnáni, ale doufající, plouží kolem. Ještě než se otevře opona, představuje režisér dva světy, jež se v zápětí střetnou: vlevo (pod křížem) hostinský čeká u stolu na své hosty: budou zde popíjet, bavit a radit se kněz Grigoris a vlivní občané. Napravo Manolios odpočívá ve svém skromném „příbytku“: u rozžaté svíce na matraci s polštářem a pečlivě složenou dekou. Režisér skrze jednoduché, srozumitelné, věcné, účelné jednání interpretů vykládá situace a precizně vykresluje charaktery. Působivé herectví, v němž není ani stopy po operáckých manýrách! Tíživou atmosféru vždy prosvítí Janakos (Hubert Francis), jedna z dominantních postav inscenace: bezstarostný chlapík podlehne pokušení a jedovatě útočí na Manolia, ale v zápětí pokorně padne na kolena před neštěstím uprchlíků – a posílen svým krátkým selháním o to více vyzařuje radost z volby správné cesty. Spolu s Kateřinou (Marie McLaughlin) nejvýmluvněji ukazují proměnu vesničanů vybraných pro hlavní role v pašijových hrách. Manolios (Matthew Elton Thomas) je na první pohled obyčejný, možná trochu zpomalený a vykulený vesničan s hloubavýma očima. Ke svým „učedníkům“ promlouvá, aniž by poučoval. Na začátku bez hnutí dlouze, zaraženě zírá na dar od kněze – křížek, s nímž má přijmout roli Krista. Až knězi Grigorisi (Peter Sidhom) na chvíli ztuhne úsměv – jako když pruďas Panait (Robin Leggate) odmítá roli Jidáše. Grigoris nesnese odpor, štítivě uhýbá před umírající uprchlicí a je vidět, že její smrt se mu náramně hodí, aby její přátele mohl vyhnat. Oproti samolibému, sebejistému knězi z Lykovrisi vyzařuje Fotis, kněz uprchlíků, hlubokou pokoru – Willard W. White je fascinující osobnost, jeho Fotis prosí o pomoc, ale zároveň ani na moment neztrácí důstojnost. Sám Martinů si velmi dobře uvědomoval, jak podstatnou roli v této opeře hraje text – všichni interpreti (ke jmenovaným připojme alespoň Richarda Nováka, který se mezi významnými zahraničními interprety ani v nejmenším neztratil) tady zpívají a mluví s pochopením smyslu každého slova, každé repliky. Brněnský orchestr zahrál

18 Hr0503.indd 18

24.2.2005 11:23:06

D I V A D L O partituru bravurně, dirigent Christian von Gehren prokázal cit pro barevnost a dramatičnost první verze opery. Před výkonem sboru Janáčkovy opery a prací sbormistra Josefa Pančíka lze opět jen smeknout. I díky němu naplno vyznívá poselství Řeckých pašijí: apel na lidský soucit a pomoc druhým. S detaily v jevištním výkladu partitury bych mohla polemizovat, ale jako celek pro mě by-

ly Řecké pašije v Brně zážitkem, jakých jsem u nás v operním divadle zas tak mnoho nezažila – srovnatelným například s projekty předchozího vedení Národního divadla (především inscenace Davida Radoka nebo Pountneyho Julietta a Wilsonův Osud). Šlo o záležitost jistě výjimečnou a velmi nákladnou. Ale myslím si – věřím – doufám, že by takhle profesionální divadlo (třebaže méně okázalé a velkorysé)

mohlo být na našich operních scénách k vidění častěji.
Janáčkova opera Národního divadla Brno – Martinů, Bohuslav: Řecké pašije. V koprodukci s Royal Opera House, Covent Garden, London a Bregenzer Festspiele, ve spolupráci s IKC Česká hudba 2004 – Divadelní ústav, produkce Agentura Janáček. Dirigent Christian von Gehren, režie David Pountney, režijní nastudování Nicola Raab, scéna Stefanos Lazaridis, kostýmy Marie-Jeanne Lecca, sbormistr Josef Pančík, choreografie Elaine Tyler Hall, světelný

Martinů s Řeckými pašijemi přišel právě včas Jiří Vitula

N

ení jistě sporu o tom, že tři představení „londýnské verze“ Martinů opery Řecké pašije v Brně pohnulo svědomím našeho hudebního dění. V jistém směru připomnělo dávné tradice brněnské opery a jejích pamětihodných osobností, které se rodily nebo působily na této scéně. Od legendárního dirigenta a operního šéfa Františka Neumanna až po Rafaela Kubelíka, který se tu blýskl za operním pultem jako skladatel a dirigent. Právě v jeho osobnosti jsme si museli připomínat, jak nešťastná role ho provázela v šedesátých letech v Londýně, když marně prosazoval operní práci Bohuslava Martinů Řecké pašije proti nepochopení grémia Královského divadla. Novost a vynalézavost poslední opery Bohuslava Martinů byla glorifikována pozdějším vývojem. Angličtí umělci ji nastudovali v rodném jazyce. Po odborné rekonstrukci se stala hitem jejich pěveckého vzepětí v Bregenzi a nyní v Brně. Dílo fascinuje svou pregnantní dramatikou, lyrickým laděním a rozvinutými charakteristikami rolí. O problémech díla a jeho aktuální působivosti jsme diskutovali s režisérem Davidem Pountneyem. Režisér David Pountney se intenzivně zahleděl do díla Janáčkova a Martinů a řekl nám: oblíbil jsem si českou operní tvorbu, když jsem v roce 1992 umělecký zvítězil s inscenací Janáčkovy Káti Kabanové na Wexfordském festivalu. Skotská opera mne tehdy požádala, abych s ní nastudoval celý cyklus Janáčkových scénických děl. Velice si vážím i toho, že mi vloni Vídeňská státní opera svěřila jubilejní představení Její pastorkyně, nastudované Brnem k jejímu stoletému výročí. Připravit Martinů Řecké pašije pro mezinárodní festival v Bregenzi s anglickými herci a zahraničními spolupracovníky bylo pro mne ale velmi složitým úkolem. Vyžaduje hluboké a mnohostranné studium. Má svůj zvláštní ráz.

Jak nahlížíte na tvůrčí sféru u Janáčka a u Martinů? Tyto dva skladatele rozhodně nelze spojovat. Jejich tvorba se rozvíjela tak osobitým směrem, že se s ní musí člověk postupně sžívat. Janáček čerpal podněty především z domácího prostředí, v němž vyrostl. Martinů prožil většinu života v cizině. Blízké kontakty navázal zejména s pařížským hudebním děním dvacátých let v čele s Pařížskou šestkou. Pěstoval čilé styky s těmito umělci, zajímal se o rozličné hudební proudy, obíral se jazzem a zasáhl ve třicátých letech do vývoje filmu jako uměleckého prostředku. V důsledku toho pronikl jistý druh hudby, té cennější, také do Řeckých pašijí. Nelze to skladateli vytýkat jako provinění, protože to byla hudba vysoce náročná. Zasahovala totiž také do scénické práce jako nový prvek v operním procesu. Martinů se chopil této hudby jako zcela nového prvku, jiným způsobem než třeba Puccini. V Pucciniho operách se hudba zmocní situace a žene ji její vlastní silou a energií kupředu. U Martinů zaznamenáváme opačný proces. Proud hudby je přerušován, než se rozvine scénická situace. Pak znovu nastupuje slovo. Chybí zde trvalá, nosná energie, která by rozvíjela děj. Proto je v Řeckých pašijích důležitý mluvený text a důraz na jeho rytmus. Jak byste charakterizoval hudební styl Bohuslava Martinů? V odkazu tohoto skladatele nacházíme mnoho děl rozdílné povahy. Dlouho se totiž v hudebním světě nevědělo, kdo vlastně Martinů je, hledal se jeho typický profil. Martinů reagoval na některé názorové podněty po svém, protože si hodlal všechno vyzkoušet. Opera Řecké pašije byla mým druhým martinůovským projektem. Předtím jsem inscenoval pouze Juliettu, která se odehrává na surrealistickém základě. Martinů tento směr dočasně přijal a napsal hudbu s náznakem Debussyho, takovou hudbu, která plynula jako voda. Při kompozici Řeckých pašijí se umělec uchýlil k protipólu. Začal komponovat v blocích, spojených s chrámovou hudbou, s atonální tvorbou a s některými klasickými formami. Propojením těchto bloků vznikla jakási hudební koláž

připomínající metody filmové hudby. Její předností je nesporně fakt, že zaznívá ve scénických pracích, kde si režisér může mimořádně rozumět se skladatelem. Martinů jakoby se zde ocitl v jiných pozicích, kde koncentruje svou energii, volí jiný pohyb a orientaci ve scénické situaci. To vyvolává v dílech jiný dramatický puls. Opera získává na lapidární velkoleposti, plyne v širokém epickém toku, září melodickou okázalostí. Skladatel Martinů zde neutajil, jak silně ho inspirovala řecko-ortodoxní liturgie s její nádhernou polyfonií, i když partitura neskrývá principy českého hudebního myšlení. Při premiéře rekonstruované verze Řeckých pašijí v Bregenzi roku 1999 se hodně hovořilo o pochybnostech některých kvalit díla, v souvislosti s poplatností filmové předloze Kazantzakisovy knihy Kristus znovu ukřižovaný … Máte pravdu. Premiéra Martinů opery Řecké pašije v Bregenzi., kterou jsme zčásti nastudovali s Charlesem Mackerrasem, vyvolala rozdílné reakce, protože tato inscenace údajně nenaplňovala všechna očekávání. Domnívám se, že tento názor podnítily některé kritické kruhy, které posuzovaly toto dílo v souvislosti s rozvojem německých oper, jimiž se Martinů neobíral, protože komponoval především v duchu slovanské tvorby, obdobně jako Janáček. Martinů hledal v této sféře nové cesty, což připadalo některým kritikům jeho hudby nelogické. Proto operní díla Bohuslava Martinů například zcela odmítal dirigent Sir John Pritchard. Připomíná vám opera Řecké pašije některé aktuální lidské problémy? V obsahu a humanistických záměrech poukazují Řecké pašije na varovné souvislosti s utrpením národů, nevraživostí a válečnými událostmi na Balkáně. Dotýkají se totiž otázek vyhnanců, násilností a bratrovražd, jež zaměstnávají současná etnika a jejich politické kruhy. Umělecké vize, které tušil a zpracoval Martinů bezmála před půl stoletím, se proměnily ve žhavou podobu dneška. Dotýkají se nás všech.


19 Hr0503.indd 19

24.2.2005 11:23:08

Z A D Á N O

P R O

Operní novinka – La Roulette

D

zmíněné již muzikály vytvořené v týmu s Mošou, dále televizní balet Diagnózy, multimediální balet Casanova, uváděný v režii Juraje Jakubiska v Laterně magice, a naposled nedávno v Plzni premiérovaná „klasická opereta“ Ferdinand (ve spolupráci s libretistou Karlem Šípem). Ani tímto přehledem jsme ovšem nezachytili z Mertovy tvorby vše – vždyť jsou tady například

ramaturgie Státní opery v Praze už mnohokrát prokázala, že se nebojí operních novinek. Nejnovějším dokladem je chystaná premiéra díla osvědčené autorské dvojice, kterou tvoří skladatel Zdenek (ano, píše se takto!) Merta a libretista (jinak hlavně režisér) Stanislav Moša, díla, které nese název Ruleta. Tentokrát jde o „klasickou“ operu, i když dosavadní kreace autorského tandemu patřily muzikálu. Jen pro připomenutí, protože se jednalo o tituly úspěšné a tudíž i celkem všeobecně dosti známé: mimořádně zaujal muzikál Sny nocí svatojánských (1991, v něm zase alternující Zora Jandová a Irena Budweiserová), avšak značný ohlas měly i tituly Bastard, Babylon, Svět plný andělů, a stejný osud snad čeká i „rodinný muzikál“ Zahrada divů, který měl ovšem svou brněnskou premiéru teprve nedávno, totiž v prosinci minulého roku. Mertova osobnost se nedá vystihnout jen odkazem na tyto muzikálové tituly, protože je daleko mnohostrannější. Vždyť Merta, který se narodil roku 1951 v Hranicích, kdysi jako výkonný hudebník patřil světu pop music, o čemž svědčí jeho práce ve skupině Shut Up a pak ve skupině Kardinálové, která si získala popularitu též jako doprovodná skupina zpěvačky Petry Černocké. Merta už tehdy komponoval a měl i dobové hity (patřila k nim zejména písnička Hastrmane tatrmane), byl však hlavně tvůrcem šansonových titulů, psaných pro Hanu Hegerovou (Mládí, Jak bolí léto, aj.). Významnou, a vlastně pro Mertu životně osudovou se staZdeněk Merta la spolupráce se zpěvačkou Zorou Jandovou, která se stala jeho ženou. Pro ni připravil celovečerní program Premiéra, uváděný v pražské skladby Povídání pro hlas, housle a violoncello, Redutě (připomeňme, že pro stejnou scénku, písňový cyklus Žena (pro mezzosoprán a smyčale pro Petru Janů připravil i pořad nesoucí pří- cový kvartet), Koncert pro elektrickou kytaru značný název Trochu jinak), s ní absolvoval tři a orchestr, Tance století (pro trubku a orchesturné (s programy Songs from Prague, Becau- tr), symfonický obraz The Last Century, klavírní se… a Best of Zora) po USA, hlavně však pro ni cyklus Ulice nebo kompozice Dumka a Ragtime (pro housle a klavír). napsal řadu pozoruhodných písní. Merta, který v sedmdesátých letech absolvoNejnovější a nejambicióznější dílo autorval pražskou Státní konzervatoř (obory hra na ské dvojice Merta – Moša (oba spolupracují varhany a skladba) a v letech osmdesátých Hu- vlastně již patnáct let!) vzešlo vlastně ze spodební fakultu Akademie múzických umění (obor lečné dávné touhy zkusit i „tradiční“ hudebně skladba, absolventským dílem byl Koncert pro divadelní formu (či žánr), tedy operu. Trochu Yamahu DX 7 a orchestr), ovšem tíhnul k vět- netradičně se pak začala nejdříve rodit hudba, ším a náročnějším formám, a tak se v soupisu z níž či kolem níž začalo krystalizovat libreto. jeho skladeb poměrně záhy objevil muzikál Mi- Jeho základní ideou (a důvodem názvu) je pokuláš Dačický z Heslova, po němž následovaly dobnost hry náhod, představované ruletou, hudební komedie Válka o knoflíky a Ptákoviny, s našimi životy…

Ve svém interview, které poskytl pro program inscenace, Merta hovořil o dalších momentech, charakterizujících vznikající či pak již hotové dílo, a digest z jeho vyprávění může vypadat takto: Opera o dvou jednáních má vcelku obvyklý tvar a až na předehru se tu objevují tradiční árie, dueta, sborové výjevy, taneční scény; libreto je psáno zčásti ve volném verši, zčásti ve verších s rýmy a děj je podle vyjádření skladatele „dost akční“. I orchestr je v podstatě tradiční a co hlavně, z operní tradice (či z tradice tzv. vážné hudby) vychází hudební řeč díla. Nejde tedy o operu jazzovou, rockovou, popovou, i když vlivy (či spíše prvky) jiné než „klasické“ hudby, tedy té hudby, jež tvoří větší část našeho dnešního hudebního „osvětí“, v ní nelze (a nikdo ani nechce) zapírat. Tradicí ovšem Merta myslí nejen tradice opery devatenáctého století, ale i století právě minulého. Vždyť, aniž by se jimi přímo inspiroval, žije v souznění s hudbou třeba takového Gustava Mahlera, Dmitrije Šostakoviče, Leonarda Bernsteina. Ten posledně jmenovaný tvůrce je pak Mertově srdci nejblíže a jeho hudba odpovídá představě soudobé hudby, jež překlenuje žánrové, stylové a všelijaké další propasti. To, co si oba tvůrci nového operního titulu představují, je plnokrevné hudební divadlo, jakási „velká“ opera. Samozřejmě, nové komplexní dílo se těžko dá charakterizovat jednou větou, ale Merta se jednou vyjádřil jakýmsi reklamním sloganem, totiž že chápe Ruletu jako surrealistickou detektivku. Dílo chce samozřejmě oslovit běžné operní obecenstvo, navštěvující Státní operu, ale obrací se zároveň na divácko-posluchačské zázemí lidí, kteří se zajímají o hudební divadlo vůbec – a těch je, jak dokládá současný boom muzikálu u nás, opravdu hodně.
Foto Jan Kačír

Ivan Poledňák

Zdenek Merta (1951) LA ROULETTE Světová premiéra ve Státní opeře Praha: 17. 3. 2005 Reprízy: 20., 22., 29. 3. ; 7., 14. 4; 15. 6. 2005 Libreto: Stanislav Moša Hudební nastudování a 1. dirigent: Bohumil Gregor 2. dirigent: František Drs Režie: Stanislav Moša Scéna: Daniel Dvořák Kostýmy: Jan Růžička Choreografie: Vladimír Kloubek Sbormistr: Adolf Melichar V hlavních rolích: Tomáš Černý, Marian Vojtko (Vít), Jana Štefáčková, Veronika Hajnová (Sharon), Maria Haan, Hana Jonášová (Sára), Milan Bürger, Bohuslav Maršík (Tlouštík, 1. chirurg, dr. Bauer, policista), Jiří Hájek, František Zahradníček (Grass), Jiří Hruška, Alfréd Hampel (Redaktor, 2. chirurg).

20 Hr0503.indd 20

24.2.2005 11:23:09

Z A D Á N O

P R O

Daniel Jäger

N

árodní divadlo uvede 12. března 2005 ve světové premiéře operu Montezuma (La Conquista). Tímto dílem, vzniklým na objednávku Národního divadla, se na naší první operní scéně poprvé setkáváme s tvorbou předního současného italského skladatele Lorenza Ferrera (1951). Montezuma (La Conquista) je jeho v pořadí desátou operou. Lorenzo Ferrero byl v kompozici původně samoukem. V letech 1969-1972 studoval na Konzervatoři v Torinu u Massima Bruniho a Enore Zaffiriho. V roce 1972 dovršil závěrečnou prací na téma John Cage studium estetiky na Univerzitě v Torinu. Jeho opery byly premiérovány např. v Avignonu, Mnichově, Veroně nebo Římě a zaznamenaly další provedení na mnoha scénách v Evropě i USA. Je držitelem řady prestižních ocenění, mezi které patří například cena Premio Italia (1986, za skladbu Il fuga di Foscolo). Ferrero se kromě kompozice věnuje i jiným uměleckým a organizačním aktivitám. Je uměleckým ředitelem prestižního Puccini Festivalu (Torre del Lago), dále Unione Musicale (Torino) a Biennale Teatro (Benátky). V letech 1991-1994 působil jako umělecký ředitel proslulé Arény ve Veroně, v roce 1999 zastával post ředitele Musica 2000 fair, v letech 1999-2003 byl uměleckým ředitelem přehlídky klasické a jazzové světové hudby Festa della Musica v Miláně. V letech 2003-04 působil jako generální ředitel Ravello Festivalu. Ferrero byl podle svých slov již od mládí fascinován hudebním divadlem. Již jeho první dílo, které uvedl v roce 1973 ve Francii a Itálii, bylo komorní „hudební představení“ s názvem Cesta oknem. Opeře se definitivně přiblížil v roce 1978, kdy byl na festivalu ve francouzském Avignonu uveden jeho tříaktový quasi melodram Rimbaud, čili Syn slunce. V roce 1980 měla v Římě světovou premiéru jeho opera Marilyn. Ferrero zde chtěl na krutém životním příběhu jedné z nejobletovanějších hvězd světové kinematografie představit obraz americké společnosti padesátých a počátku šedesátých let. Dílo je protkáno niternými situacemi ze soukromého života ženy-mýtu, které kontrastují s odkazy na společenský dopad historických události typu války v Koreji nebo na všeobecnou reakci na životní styl tzv. beat generation. V roce 1981 Ferrero skládá dvouaktovou (didaktickou) operu pro děti s názvem Čarodějova dcera. Prostřednictvím oblíbené pohádky v ní nejmenší diváky seznamuje s fenoménem hudebního (operního) divadla. Využil k tomu italský

operní model 19. století. Čarodějova dcera zaznamenala velký divácký úspěch a dnes je nejčastěji uváděným dílem Ferrerovy hudebně-dramatické tvorby. Dvouaktovou operou Mare nostro (premiéra 1985 v Teatro Comunale, Alessandria) navazuje na tradici italské opery buffa. Zdánlivě komickým příběhem chce poukázat na problém generalizace současné světové kultury. Z dalších děl jmenujme především aktovku Noc (premiéra v roce 1985 v Theater am Marstall, Mnichov) inspirovanou Novalisovými Hymny noci nebo velkou tříaktovou operu Charlotte Corday, ve které Ferrero popisuje proslulý teroristický čin mladé dívky z doby Velké francouzské revoluce. V opeře Montezuma (La Conquista) se Ferrero věnuje jedné z nejvýznamnějších událostí mexických dějin. Montezuma je jméno historické postavy – vládce Aztéků. Počátkem 16. století postoupila conquista Ameriky až do Mexika, kde došlo ke střetu španělských vojsk v čele s Hernánem Cortésem s Aztéky, kterým velel právě Montezuma. Děj opery se nedrží přesných historických fakt, příběh vychází z evropských i originálních literárních odkazů a vystupují v něm reálné osobnosti španělských dobyvatelů a členů aztéckého etnika. Postavy promlouvají svým mateřským jazykem – z jeviště tedy zazní angličtina, španělština, ale i jazyk Aztéků. Skladatel klade v příběhu důraz na postavu Doñi Mariny, jejíž part napsal pro hlas rockové zpěvačky. Doña Marina nazírá na historický příběh pádu aztécké říše očima současné mexické dívky, která vidí minulost ve svých snech a představách. V Národním divadle se v této roli představí současná česká muzikálová hvězda Radka Fišarová. Vedle ní uslyšíme Jozefa Kundláka (Montezuma), Ivana Kusnjera (Hernán Cortés), Jiřího Kalendovského (Padre Bartolomé de Olmedo) a Jaroslava Březinu (Pedro de

Foto archív

Lorenzo Ferrero: MONTEZUMA /La Conquista/

Lorenzo Ferrero Alvaredo). V čele mezinárodního inscenačního týmu stane americký režisér Nicholas Muni, scénu a kostýmy vytvoří německý výtvarník Stefan Riekhoff, choreografie je dílem Reginy Hofmanové. Na inscenaci spolupracuje (poprvé v historii Národního divadla) Pražská komorní filharmonie. Dílo hudebně nastudoval a řídí Zbyněk Müller. Světová premiéra opery Montezuma /La Conquista/ se koná pod záštitou mexického velvyslance, J. E. Federika Salase a ve spolupráci s Italským kulturním institutem a Národním muzeem – Náprstkovým muzeem.
Lorenzo Ferrero (1951) MONTEZUMA /La Conquista/ (2003) Světová premiéra 12. 3. 2005 v Národním divadle Reprízy: 16. 3. a 7. 4. 2005 Dirigent Zbyněk Müller Režie Nicholas Muni Scéna a kostýmy Stefan Rieckhoff Světelná režie Frank Sobotta Choreografie Regina Hofmanová Sbormistr Pavel Vaněk

21 Hr0503.indd 21

24.2.2005 11:23:11

D I V A D L O


L I B E R E C ,

D I VA D L O

F.

X .

Š A L D Y

Bohéma v Liberci aneb slyšet se, vidět, vcítit

Z

dá se to jednoduché a přesto tyto základní atributy herectví, činoherního jako operního či jiného, nejsou v poslední době na českých operních jevištích samozřejmé. Důvodů by bylo víc a v recenzi není místo je podrobně zkoumat, lze jen kvitovat, když se takové herectví podaří, či když se na něj alespoň dbá. V poslední době má v této věci dobré výsledky režisér Michael Tarant, po olomoucké hodně prospěl také liberecké opeře režií Pucciniho Bohémy. Mívá ve zvyku drobnými akcemi inovovat pojetí vztahů postav a motivaci jejich jednání, tentokrát první setkání Mimi s Rudolfem – pro oba je zhasnutá svíce a hledání klíče jen způsobem zřejmě předem plánovaného a chtěného sblížení, což je jistě možný, byť ne nutný posun vztahu obou postav. Také domácího Benoita nechal režisér oblafnout jaksi názorně, za pomoci Schaunardovy milenky (připsaná němá role). Psychologicky jemně režisér vyřešil setkání Mimi s Marcelem a posléze Rudolfem ve třetím jednání, závěr opery už se tolik nepovedl. Hlavně Tarant každé z postav předurčil logické věcné jednání, a zejména spoluhru založenou na výměně pohledů, gest a mimiky. Ne všechno se úplně povedlo, ale cesta i její cíl jsou naprosto zřetelné. Ve druhém jednání si ovšem Tarant nenechal ujít šanci na barvité zpodobení předvánočního pařížského reje, který rozšířil až do hlediště, konfety se rozhazovaly i z balkónu na diváky. Bohužel se v tom třeštění dirigentovi Petru Doubravskému opakovaně prakticky rozpadla souhra, což lze těžko tolerovat. Ostatně liberecký sbor věru neoslnil, lépe se uvedl dětský sbor ZUŠ Jabloňová. Operu však liberečtí hudebně nastudovali poctivě, orchestr se sice nevyvaroval několika chyb, ale zejména v prvním a třetím jednání hrál precizně i dynamicky v dobře volených tempech. Hlas Michaela Reniera je barvou a energií pro Rudolfa předurčen, ale to by pěvec musel zvládnout daleko širší dynamický rejstřík nežli od forte do fortissima, jak je bohužel navyklý. Možná i díky neustálému hlasovému napětí se dopouští příliš mnoha intonačních nepřesností, na druhé straně jeho vitalita a nasazení postavě Rudolfa velmi svědčí. Přesně to chybí Ivetě Jiříkové v roli Mimi, zpívá až úzkostlivě precizně, kultivovanými krásnými tóny, ale bez

skutečné vroucnosti, napětí, vášně. Přesto je zaslouženou hvězdou inscenace. Za druhou pak považuji Michiyo Keiko v roli Musetty, za níž musí pěvkyně hodně poděkovat právě Tarantovi – v kreaci zůstaly jen nepatrné stopy po jejím dřívějším měkkém a spíše jen

kabinetní drobnůstkou inscenace, která velmi pozvedla závěrečné pasáže inscenace. Bohéma se libereckým povedla. Myslím, že se tu příliš brání současným inscenačním trendům, ale pokud chtějí rozvíjet víceméně tradiční přístup k operní inscenaci, musí bezpečFoto Karel Kubát

Josef Herman

Anatolij Orel (malíř Marcel), Pavel Vančura (filosof Collin) a Michael Renier (básník Rudolf) vnějškově aranžovaném herectví, její Musseta je zprvu krásná koketa, nebezpečná všem mužům v okolí, sebejistá, přidrzlá, efektně krásná, ale v závěru i lidsky procítěná. Jen škoda, že ne všechny tóny ve druhém jednání byly dokonalé. Zbylá trojice bohémských kumštýřů dokumentuje především výše zmíněnou souhru, žádnému z nich přitom nechybí osobitost. Igor Gavrilov zpívá i hraje Schaunarda robustně, Anatolij Orel se v partu Marcela nevyvaroval několika nepřesností, podmanivým hlasem však dokáže odlišit jemné valéry rozpoložení postavy a tedy konfliktní vztah s Musettou. Pavel Vančura zraje s každou rolí, v jeho podání je loučení Collina s kabátem

ně zvládnout zmíněné pěvecké a herecké kvality. Inscenací Bohémy se jim liberečtí značně přiblížili. A mimochodem – v posledních řadách přízemí, kde zřejmě sedají hlavně lidé spříznění s divadlem, bývá při představení neúnosně rušno, posílají se SMS a hlasitě se hovoří. Už Josef Kajetán Tyl věděl, že takoví lidé od divadla do hlediště nepatří.
Divadlo F. X. Šaldy – Giacomo Puccini: Bohéma, opera o čtyřech dějstvích, nastudování v originálním jazykovém znění. Dirigent Martin Doubravský, režie Michael Tarant, scéna Milan Čech, kostýmy Dana Hávová, sbormistr Martin Veselý. Premiéra 28. ledna 2005.

22 Hr0503.indd 22

24.2.2005 11:23:12

D I V A D L O


P L Z E Ň ,

D I VA D L O

J .

K .

T Y L A

Foto Marta Kolafová

Nuda v Plzni Lenka Šaldová

P

lzeňský operní soubor nastudoval klasickou operetu Johanna Strausse Vídeňská krev. Zdálo by se, že k tomu má dobré předpoklady: v obsazení jsou zkušení interpreti, kteří umí ledacos z operetního pěveckého i hereckého řemesla, vědí, jak nosit frak či toaletu a jak líbat ruku dámě či uklonit se pánovi. Jenže: Zbyněk Brabec zpívá Hraběte Zedlau sice s citem pro žánr, ale na premiéře nebyl v ideální pěvecké formě – a celkově nepůsobil zrovna moc jako neodolatelný svůdce žen. Hlas Pavla Horáčka (Kníže Ypseim-Gindelbach) už bohužel delší dobu není v pořádku, příjemný tenor Tomáše Kořínka (komorník Josef) se ukázal málo průrazný, soprán Magdy Vítkové (Francesca Cagliari) zněl ostře a také Iveta Žižlavská hlas v nejvyšších polohách nepříjemně přepínala. Největší šmrnc (po všech stránkách) tak měla mladá Radka Sehnoutková (modelka Pepi). Asi bych byla shovívavější k pěveckým kreacím, kdyby mě tolik nenudilo jevištní dění. Inscenace Gustava Skály překvapivě zcela postrádá lesk, vtip, taneční lehkost, která zní ze Straussových valčíků – a orchestr řízený Pavlem Šnajdrem je přitom nehraje nikterak špatně. Zpěváci převážně přehrávají (žoviální Bohuslav Maršík v roli Kaglera), příběh se těžkopádně sune kupředu, situacím chybí vypointování – trochu se vymykají snad jen rozdováděný výstup Pepi na plese, načasované repliky Jaroslava Someše (Hrabě Bitowski) a scéna v Hietzingu, kde se dámy smlouvají na hraběte a číšník




B R N O ,

M Ě S T S K É

Pavel Horáček (Kníže Ypsheim-Gindelbach) a Iveta Žižlavská (Gabriela) zoufale nestíhá dolévat šampaňské. Otáčecí kabinky – chambre séparée na kolečkách měly zřejmě závěrečné jednání vylehčit, leč interpreti s nimi zacházejí tak neuměle, že účinek je přesně opačný.


Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Johann Strauss: Vídeňská krev. Dirigent Pavel Šnajdr, režie a choreografie Gustav Skála, scéna Vladimír Šrámek, kostýmy Josef Jelínek, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr. Premiéra 22. 1. 2005

D I VA D L O

Netopýr vlétl na novou scénu Městského divadla Brno Jiří Kopecký

N

ové hudební scény se Brno dočkalo 2. října 2004, hrál se muzikál Vlasy. „Muzikálový“ ředitel Stanislav Moša dostal však i závazek uvádět operetu (po zrušení zpěvohry v Mahenově divadle převzal její soubor). Po Veselé vdově se stal Netopýr Johanna Strausse ml., v poměrně krátké době, již druhou premiérou (29. 1. 2005). Uvést hned na začátku jakéhosi zkouškového období operetu operet svědčí o silném sebevědomí, a to i ve shodě s technickým zázemím divadla a hrdým „polidštěným funkcionalizmem“ jeho architektury. Z ulice se tvář Městského divadla nijak nezměni-

la, až po vstupu do dvora se otevře pohled na dostavbu z betonu, železa a skla; pravé úhly a přímky tlumí křivka arény jeviště, plochy z tmavého dřeva, modré sedačky, cihlová barva skleněných sloupů, chaoticky rozmístěné bodovky na stropě. Právě světla patří k chloubě technického vybavení vedle dvou postranních scén, na kterých lze připravit náročné části výpravy, a pak s nimi jednoduše vjet na jeviště. (Rozhovor ze třetího jednání, kdy se vězeňský dozorce nechá uplatit, aby vzápětí úplatek vrátil a ještě přidal něco ze svého se slovy: „Chudinko…“ v reakci na skutečnost, že je tenorista zaměstnán v Brně u Moši, není ani tak vtipem jako zatemňováním faktu, že pan ředitel je obratným manažerem).

Na okázalou podívanou je divadlo připravené dobře, i co se zvukařů týče. Opereta jejich služeb sice nevyužívá, protože s přehledem akusticky naplní 16 plných řad hlediště (bez balkónu), ale naznačené možnosti dostatečně ukazují na zrealizovatelnost těch nejsmělejších nápadů kreativního režiséra. Takovým režisérem Pavel Fieber možná je, ale nikoli v tomto představení. Scéna Christiana Floerena využívá pouze točny, boční prostory blokuje. První jednání se odehrává v prvním patře hotelu na několika čtverečních metrech; výborný nápad pro malé divadlo, zarážející pro brněnské jeviště. Je však nutné přiznat, že právě první jednání, rozehrané jako kabinetní kus, má neobyčej-

23 Hr0503.indd 23

24.2.2005 11:23:13

Foto archív

D I V A D L O

Yvetta Tanenbergerová a Petr Gazdík ně živé tempo. Divák nedostává šanci se nudit a zpěvoherci musejí navíc vážit každý – často překotný – krok, aby nespadli z dvoumetrové výšky. Balet ve druhém dějství vyznívá nešikovně, zvlášť když tanečníky omezuje všudypřítomný sbor (Vladimír Kloubek přesto nacvičil efektní choreografie). Prostor třetího dějství je opět stažen na úzký pruh, hojní návštěvníci vězení se se závěrečným sborem tísní, což může shovívavý divák přijmout jako komický prvek… Divák, kterému je třeba se podbízet, ocenil růžovo-fialové nasvícení finále druhého dějství. A divák, jenž režiséra děsí svou nechápavostí, jistě postřehl zápletku děje díky pantomimě hrané do předehry. Účinkující se na ose zpěvák-herec seřadili v tomto pořadí: Róbert Remeselník – neodolatelný tenorista s vysokým „a“ obstál právě jako drzý zpěvák Alfréd, nikoli jako herecká postava. Yvetta Tannenbergerová, až na několik nesrozumitelných míst, naplňovala ideál své Rosalindy výborně; přirozeně hrála starostlivou manželku, kompromitovanou ženu i hrdou maďarskou hraběnku, její plný hlas jiskřil v koloraturách, stejně tak se probarvoval na jemných držených tónech. Tannenbergerové neschází to, čemu se říká šmrnc. Pohyblivost komorné i výrazné komediální glisy nejšťastněji uplatnila Martina Severová v prvním jednání. Ve druhém dějství se proměnila v obligátní subretu s nepříjemně ostrým sopránem, v závěrečném aktu zbyla z její Adély uječená ženská. Nicméně jsem přesvědčen, že se Severová v této roli našla, resp. najde. Gabriela

von Eisensteina interpretoval Petr Gazdík. Pro operetu je jeho hlas příliš syrový, načichlý muzikálovou manýrou, avšak dostatečně silný a zřejmě rozvojeschopný. Jeho mluvené slovo nezaniká. Vyloženě s chutí hraje Igor Ondříček (Dr. Falke), nemusí ani mluvit, aby přinutil ke smíchu, jako zpěvák je naprosto obyčejný. Právě ona propast mezi dvěma hlavními ženskými („pěveckými“) a mužskými („hereckými“) postavami tvoří slabinu, kterou z brněnského Netopýra nikdo neodstraní. Podobně

čeného představení (eventuálně i se zpěvoherci s mikroporty) degraduje samotnou operetu. Nové brněnské hudební scéně je souzen potlačený zvuk v kontrastu k mnohotvárným jevištním efektům. Petrdlík se s touto situací vypořádal lépe než čestně. Prací s vyvažováním barev by se zbytečně zatěžoval, extrémní dynamické stupně by neměly šanci působit. Dirigent věnoval péči souhře zpěváků s orchestrem; v prvním dějství podal atletický výkon, když sehrával instrumentalisty pod jevištěm s aktéry děje ve dvoumetrové výšce nad ním. Zlomy do rychlých temp, rozmarná rubata na volných místech, účinná zbrždění si Petrdlík může dovolit díky svým jasným a pevným gestům. Že diriguje s určitou představou, dokazuje i skutečnost, že celé představení neztrácí tah, i když režie i scéna směrem k závěru spíše slábnou. Brněnský Netopýr je přes všechny nesnáze atraktivně vypracovaným titulem, ale právě tyto nesnáze mohou do budoucna poškodit operetu jako žánr.
Městské divadlo Brno – Johann Strauss ml.: Netopýr, opereta. Dirigent Jiří Petrdlík, režie Pavel Fieber, scéna Christiana Floerena, choreografie Vladimír Kloubek, sbormistryně Jana Hrušková. Premiéra 29. 1. 2005.

propastně působí i setkání s vynikajícím basistou Ladislavem Mlejnkem. Mlejnek má navíc tu výhodu, že mu jako prkennému řediteli věznice sekunduje komediant par excellence Erik Pardus (vězeňský dozorce Frosch), který do značné míry „zachraňuje“ poslední dějství. Hudebního nastudování se ujal „první kapelník“ Městského divadla Jiří Petrdlík, sbory mu dobře připravila Jana Hrušková. Orchestr je bohužel utopen v „díře“ pod jevištěm. Utěšovat se tím, že nehrozí překrytí zpěváků, když nástroje nemohou zaznít v přirozené barvě kvůli „ostrouhaným“ alikvotním tónům, by bylo iluzí. Představa nazvu-

24 Hr0503.indd 24

24.2.2005 11:23:14

Z P R Á V Y

SOUTĚŽE PRAŽSKÉHO JARA se má zúčastnit v květnu 46 cembalistů a 16 kvartet. Počet kandidátů nepřevyšuje organizační a provozní možnosti. Přetlak přihlášených naopak zaznamenali pořadatelé v minulých letech hlavně u dřevěných dechových nástrojů. Museli pak uplatnit předběžný výběr účastníků podle nahrávek. Cembalisté mají letos přijet – vedle šesti tuzemských účastníků – také z Estonska, Finska, Francie, Itálie, Izraele, Japonska, Kanady, Korejské republiky, Maďarska, Německa, Polska, Rumunska, Španělska, Švýcarska a USA. Mezi smyčcovými kvartety jsou dvě česká a dále soubory z Itálie, Izraele, Kazachstánu, Korejské republiky, Litvy, Maďarska, Německa, Nizozemska, Ruska a Slovenska. V čele porot mají být cembalistka Z. Růžičková a pro kvarteta Švýcar Johannes Degen. * Příští rok budou soutěžit varhaníci a violoncellisté a na rok 2007 připravuje Pražské jaro dirigentskou soutěž. PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR nedostal letos s některými dalšími uměleckými subjekty po několika letech žádný grant od hlavního města. Dosud získával částku zhruba do půl milionu korun ročně, kterou považoval za významnou. Jeho vedení se nyní rozhoduje, zda od podzimu přesune abonentní koncerty v metropoli do levnějšího sálu, než je Rudolfinum, nebo zda s nimi po 50 letech skončí. Ani jednu variantu nepovažuje za dobrou. PKO pořádá pražské koncerty od roku 1991 zcela ve své režii. Znamená to, že hudebníci hrají bez nároku na honorář a že agentura PKO platí pronájem sálu i honoráře sólistům, jejich leteckou dopravu a ubytování v hotelu. Statisícové částky pocházejí z honorářů získaných na zahraničních turné. Když těleso ztratilo v roce 1991 statut rozpočtové organizace a hrozil mu zánik, hráči ho přeměnili na soukromé, vlastněné samotnými hudebníky, které formálně zastupuje společnost s ručením omezeným PKO-agentura. TI NEJLEPŠÍ, cyklus koncertů pořádaný pražskou HAMU, vstoupil v lednu do dalšího ročníku. V Sále Martinů vystoupila 14. 1. Severočeská filharmonie Teplice s dirigentem Jakubem Hrůšou a sólistou Ivo Kahánkem (klavír), zazněly skladby J. Suka, T. Svobody, J. Filase a B. Martinů. 21. 1. zahrála Jihočeská komorní filharmonie České Budějovice s dirigentem Janem Mikolášem

a sólistkou Makiko Nakachi (klavír) a skladbami J. Hanuše, R. Schumanna a J. Haydna. (vla) KONCERT K VÝROČÍ NAROZENÍ W. A. MOZARTA se již tradičně konal ve Stavovském divadle, tentokrát 27. 1. Patronkou byla hraběnka Mathilde Nostitz a byl věnován památce hraběte F. Tomáše Kolowrata. Účinkovali Kateřina Englichová (harfa), Jan Machat (flétna) a Daniel Wiesner (klavír). Vedle Mozartových skladeb byl na programu i J. L. Dusík.

D O M O V A

a účinkování na červnovém festivalu Smetanova Litomyšl. Na podzim by sbormistr Jiří Chvála rád nastudoval malou operu Císařovy nové šaty, kterou sboru podle Andersenovy pohádky napsal Jiří Teml.

Vedle Stivína účinkovali Collegium Quodlibet, Jiří Bárta, Milan Svoboda, Jan Spálený a ASPM. Stivín sám zažil vlnu tsunami na vlastní kůži – dlel na Srí Lance s přítelkyní během své dovolené. (vla)

Vážení čtenáři, z důvodu náhlého odstoupení České filharmonie od společného projektu s Ruským velvyslanectvím „Česká a ruská hudební škola XX. století“, jsme Vám nuceni oznámit změnu konání akce.

CESARIA EVORA, světová špička world-music, vystoupí (4. 4.) v Praze společně s romskou zpěvačkou Věrou Bílou v Lucerně.

COLLEGIUM MARIANUM vystoupilo (6. 2.) v cyklu Barokní podvečery – Opus italicum v Barokním knihovním sále. Na programu byly Carnuale – masopustní kratochvíle, árie a balety

Koncert se uskuteční 12. 3. 2005 v 19:00 v Sále Martinů hudební fakulty AMU, Malostranské nám. 13, Praha 1.

WAYNE SHORTER, americký jazzový skladatel a saxofonista, zahraje se svým kvartetem (6. 3.) v Kongresovém centru. Do Prahy se vrací po deseti letech. LITERÁRNÍ KAVÁRNA OBRATNÍK v Praze na Smíchově oslavila velkým Foto Zdeněk Chrapek

Hudba v Praze

Z

Pražský barokní soubor vystoupil v rámci Českého spolku pro komorní hudbu 29. 1. v Sále Martinů v Lichtenštejnském paláci, kde se publiku představil interpretací děl J. D. Zelenky a J. S. Bacha. Na fotografii zleva Jan Jouza, Edita Keglerová, Josef Dvořák a Vojtěch Jouza. A. Caldary, G. Bononciniho, A. Lottiho a N. Matteise. KÜHNŮV DĚTSKÝ SBOR se chystá v dubnu do Mexika. Zájezd koncertního oddělení by měl obsáhnout deset koncertů na tamních nejlepších pódiích a festivalech. Do přípravných oddělení organizoval sbor (26. a 27. 1.) nábor, konaný pravidelně dvakrát ročně. Pravidelně přicházívá na konkurz několik desítek dětí. Ideální věk pro začátky v pěveckém sboru je kolem pěti nebo šesti let. Sbor čeká letos také vystoupení na festivalu Pražské jaro

GUTTA MUSICAE uvedla (21. 1.) ve Studiu Ypsilon skladby od J. Handla-Galluse, A. Salieriho, V. Otty a I. Pleyela a Chaunovu skladbu Co jsem si zapamatoval z latiny. V RÁMCI CYKLU KONCERTŮ JAZZ NA HRADĚ vystoupila 19. 1. v Nové galerii polská jazzová zpěvačka Anna Maria Jopek s kapelou. JIŘÍ STIVÍN, flétnista a skladatel, uspořádal 29. 1. ve Dvořákově síni Rudolfina benefiční koncert na pomoc obětem zemětřesení v jihovýchodní Asii.

programem (28. 1.) třetí výročí. Od odpoledních do pozdních večerních hodin se v oblíbením nevelkém kulturním zařízení vystřídala řada hudebníků, herců, básníků a písničkářů.

Hudba v Čechách PLZEŇSKÁ FILHARMONIE zahájila (3. 2.) v koncertním sále Peklo 25. ročník plzeňského festivalu Smetanovské dny (Rimskij-Korsakov, Rachmaninov, Stravinskij). Sólistou

25 Hr0503.indd 25

24.2.2005 11:23:16

Z P R Á V Y

Z

D O M O V A Foto Zdeněk Chrapek

byl mladý francouzský klavírista Victor Emanuel von Monteton. Smetanovské dny se konaly (do 2. 3.) na různých pódiích. Prostor dostal jazz, folklor, klasika i stará hudba. Hlavním motivem bylo „slovanství“. FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ uvedla (13. l.) skladby N. Roty, G. Tartiniho, F. Bendy a R. Schumanna (J. Svěcený, J. Leung – dirigent), dále (19. 1.) program Jonáš a Melicharová na koncertě (řídil Roman Válek) a (27. 1.) Mozartovu, Blochovu a Mahlerovu hudbu (O. Kukal). KMOCHŮV KOLÍN, 43. mezinárodní festival dechové hudby (10.–12. 6.), letos obohatí soutěž mládežnických orchestrů nazvaná Evropa hraje Kmocha. Uskuteční se (11. 6.) na kolínském Karlově náměstí. Přehlídku už celkově navštívilo přes milion diváků. PAMĚTNÍ DESKA NA DOMĚ, kde se narodila hvězda české operety Jára Pospíšil, byla odhalena na počest již stého výročí od této významné události.. V rodné Jihlavě však byly uspořádány i další akce: v Mahlerově domě byla nainstalována o Pospíšilovi výstava a konal se zde i koncert Big Bandu Českého rozhlasu se sólisty Karlínského divadla. Odhalení desky se účastnil i velký Pospíšilův obdivovatel, zpěvák Karel Gott. (vla)

Hudba na Moravě a ve Slezsku JANÁČKOVA FILHARMONIE OSTRAVA s dirigentem Petrem Vronským otevře (9. 9.) letošní festival Mahler Jihlava, a to Mahlerovou 9. symfonií. V programu je dále Vokální kvarteto Q Vox s Izaiášovým proroctvím od B. Martinů a s koncertem pro mládež s názvem Elvis Presley jinak. Zazní úryvky z korespondence Gustava Mahlera a vzpomínek jeho vnučky Almy. V Divadle Na Kopečku se uskuteční představení Studia Láďa s divadelní hrou Hymna L. Smoljaka. Na Masarykově náměstí zahraje Vojenská dechová hudba z Olomouce. Klavírista M. Kasík přednese na festivlau Dvořákovy Slovanské tance a Brahmsovy Uherské tance. Festival uzavře koncert tenoristy Štefana Margity, jihlavské mezzosopranistky Kateřiny Hebelkové a klavíristky Kataríny Bachmannové (Mahler, Dvořák, Verdi).

VIRTUOSI DI PRAGA účinkovali (26. 1.) v Rudolfinu na novoročním koncertě „Mosty mezi obory“ (Smetana, Suppé, J. Strauss, Dvořák). Ve scénách z opery Rusalka vystoupili pěvci J. Svobodová, J. Rainerová, A. Briscein, J. Sulženko). Partitura Rusalky byla zatím poslední hudební památkou restaurovanou během několikaletého projektu záchrany kulturního dědictví, který inicioval festival Pontes s agenturou Lupulus. Projekt ošetření některých Smetanových a Dvořákových rukopisů podpořila společnost Zentiva. V KOMORNÍM SÁLE JAMU (21. 1.) se uskutečnil společný koncert dvou skladatelských sdružení – Konvergence a Collegium ppp. Z Konvergence se představili Tomáš Pálka smyčcovým kvartetem „Nebeské“, Jan Rybář skladbou Duch lesa pro smyčcové kvarteto a klavír a Ondřej Štochl smyčcovým kvartetem Rozcestí. Sdružení Collegium ppp se představilo cyklem skladeb Ptačí rok Pavla Nováka-Zemka pro dvoje housle, violoncello a klavír, klavírním kvartetem Hudba k tichým slavnostem letního svítání Petra Pokorného (premiéra) a druhým smyčcovým kvartetem Petera Grahama. Skladby nastudoval a přednesl soubor Konvergence. KOMORNÍ KONCERT KLUBU MORAVSKÝCH SKLADATELŮ v Brně – 18. 1. – byl věnován především dílu nedávného jubilanta Vlastimila Pešky (50 let), jehož jméno je neodmyslitelně spjato s brněnským divadlem Radost, kde je ředitelem, dramaturgem, režisérem, hercem, autorem atd. Zde se představil jako úspěšný autor ve skladbách Retným (suita pro klavír, přednesl Jan Král), „A tak si žiju“ (smyčcový kvartet v podání Moravského kvarteta), v premiéře pak zazněla neobyčejně vtipná a virtuozní skladba „A ten hoboj nedá

pokoj“ (Jan Souček – hoboj, Jan Král. klavír). I v další polovině večera zazněly dvě premiéry: Tři skladby pro trombon sólo autorky Leony Zezulové (Jaroslav Zouhar – trombon), a Měsíční svita Vlastimila Lejska pro klavír, s podtitulem superromantika z Revízu (Richard Pohl – klavír). Večer zakončil Koncert pro cimbál a smyčce Lubomíra Koželuhy v provedení Kateřiny Babelové – cimbál, Jiří Jahoda, Radoslav Havlát – housle, Jan Řezníček – viola, Josef Klíč – violoncello, a Josef Hanák – kontrabas. SCHULHOFFOVO KVARTETO hrálo (4. 2.) v Telči (Mozart, Dvořák, Schulhoff) a o den později v Praze ve Španělské synagoze. Vystoupení byla součástí projektu Umělci proti smrti, při němž byla také představena kniha Malíř neumírá od Oldřicha Klobase. Pojednává o malíři F. M. Náglovi, narozeném v roce 1889 v Kostelní Myslové nedaleko Telče; umělec zahynul v roce 1942 v Osvětimi. FILHARMONIE BOHUSLAVA MARTINŮ hrála (20. 1.) v Domě umění ve Zlíně s dirigentem Tomášem Hanusem a houslistkou Gabrielou Demeterovou (Šostakovič, Bruch, Saint-Saëns). Později (3. 2.) hrála v Domě

umění znovu (Berlioz, Saint-Saëns, Mendelssohn-Bartholdy, Sarasate, Ravel). Pod taktovkou Miloše Machka spoluúčinkoval houslista Jiří Vodička, ostravský student, nejlepší účastník Hudečkových mistrovských kursů v Luhačovicích v roce 2002. * Za řízení Marka Štryncla uvede zlínská filharmonie (31. 3.) Čajkovského 4. symfonii a Concertante č. 1 pro housle, harfu a orchestr od L. Spohra. Sólisty mají být Jana Boušková a Jan Talich. PUELLA TRIO, soubor posluchaček brněnské Konzervatoře – pianistka Terezie Fialová, houslistka Eva Karová a violoncellistka Markéta Vrbková – se vrátilo s velkým úspěchem ze soutěže Marie Judiny, která se uskutečnila ve dnech 4.–10. ledna v Petrohradě. V mezinárodní konkurenci 20 komorních souborů převážně z Ruska, ale i z Ukrajiny, Tatarstanu a Koreje, získalo 2. cenu. Soutěž, která probíhá i v kategorii sólový klavír a klavírní duo, se konala letos již po sedmé. Perspektivní členky Puella tria jsou z komorní třídy profesorů Evy Horákové a Václava Horáka. MĚSTSTKÁ KULTURNÍ ZAŘÍZENÍ V JESENÍKU již po šesté uspořádala

26 Hr0503.indd 26

24.2.2005 11:23:17

Z P R Á V Y koncert klavírního dua, což se koná vždy ve výroční den narození Franze Schuberta (31. ledna). Tentokrát se představilo klavírní duo z Brna, manželé Marta a Milan Vaškovi, kteří na svém recitálu v atraktivním prostředí jesenické Kaple přednesli výběr ze skladeb pro klavír čtyřručně i pro dva klavíry autorů Fr. Schuberta, Ant. Dvořáka, W. Lutosłavského a V. Lejska. Koncert zároveň předznamenal letošní „schubertovský rok“ v Jeseníku, neboť ve dnech 20.–23. dubna se zde koná již XIV. Mezinárodní Schubertova soutěž pro klavírní dua (manželé Vaškovi jsou jejími dvojnásobnými laureáty), která bude provázena dalšími kulturními akcemi. HRADIŠŤAN po vystoupení v pražském Švandově divadle (7. 3.) zahraje v Bratislavě, v Ostravě (9. 3.) a v Brně (10. 3.). Projekt O slunovratu (písně Jiřího Pavlici inspirované básněmi Jana Skácela a moravskou lidovou poezií) doplňují taneční scény choreografky Ladislavy Košíkové. Premiéru měl v roce 1998. Na DVD nyní vyšel záznam představení, které se uskutečnilo loni v červenci v Klubu kultury v Uherském Hradišti. * Cimbálová muzika Hradišťan vznikla v roce 1950, Jiří Pavlica stojí v čele souboru od roku 1975. Soubor propojuje lidovou hudbu s vážnou i s world music.

Divadlo JANÁČKOVU JEJÍ PASTORKYNI v česko-lotyšsko-irské koprodukci uvede na podzim (11. 9.) pražské Národní divadlo, a to pod taktovkou Jiřího Kouta. Operu už loni vidělo publikum v Dublinu a v únoru se hrála v Rize. V Lotyšsku zaznělo toto dílo po jedenašedesáti letech. Poprvé a naposledy se tam hrálo (německy) v roce 1944. Se scénografem Danielem Dvořákem připravil v Dublinu a v Rize inscenaci šéf operního souboru ND režisér Jiří Nekvasil. V této podobě by mělo vidět Její pastorkyňu také publikum v Catanii na Sicílii. NÁRODNÍ DIVADLO v Praze chystá na Velikonoce roku 2006 operu Řecké pašije Bohuslava Martinů, a to v hudebním nastudování Jiřího Bělohlávka a v obvyklé a známé novější „curyšské“ verzi. Původní „londýnskou“ verzi opery, rekonstruovanou Alešem Březinou a uvedenou (v režii Davida Pountneyho) po Bregenzi a Londýně v české premiéře v britsko-české

Zejména Kaštická jako Edith nadchla a musela přidávat další písně z jejího repertoáru. (vla)

koprodukci v lednu také v Brně, nastuduje letos v létě (3. 6.) státní divadlo v severořecké Soluni. Režie a kostýmy tam mají být dílem britské scénografky Pamely Howardové. Pro rekonstruovanou podobu Řeckých pašijí „zahořelo“

DIVADLO V DLOUHÉ uvedlo v lednu ve svém foyeru premiéru Kabaretu Prevért – Bulis v režii Jana Borny. Vedle scének podle textů francouzského básníka Jacquese Prevérta zaznívají v představení i písně brněnského skladatele Jiřího Bulise, známého ze spolupráce s brněnskými scénami HaDivadlo a Divadlo na Provázku. Bulis tragicky zemřel v roce 1996.

Á UČKOV O S R A DAGM. 1925–5. 2. 2005 8. 1

Pěvkyně a pedagožka, hlasová poradkyně Foerstrova komorního pěveckého sdružení, zemřela v Praze nedlouho po svých 80. narozeninách. * Absolventka pražské konzervatoře (u J. Konstantina) byla v 50. letech sólistkou divadel v Ústí nad Labem a Liberci, kde ztvárnila řadu rolí včetně Carmen či Ježibaby v Rusalce. Byla i úspěšnou koncertní pěvkyní, významná byla zejména její spolupráce se Sukovým triem. Po ukončení pěvecké kariéry na konci 60. let se intenzivně věnovala pedagogické činnosti, mezi jejími žáky byli například současní operní umělci Dana Burešová, Helena Zachatová-Janečková či Radek Krejčí. Stála u zrodu Vycpálkova souboru písní a tanců a Pěveckého sboru ČKD, od roku 1965 působila jako hlasová poradkyně v Pěveckém sdružení pražských učitelek společně se sbormistry Rudolfem Zemanem a Libuší Krejčovou. Potom založila společně s nimi v roce 1975 Foerstrovo komorní pěvecké sdružení. Působila v něm do konce života. Členky jí říkaly „naše paní profesorka“. Zemřela uprostřed nich, před zkouškou, na kterou přišla poděkovat za koncert, který jí sbor uspořádal (25. 1.) k narozeninám.

Různé ZA CELOŽIVOTNÍ ZÁSLUHY se dostalo výrazného ocenění dirigentu dr. Otakaru Trhlíkovi: rektor JAMU v Brně, prof. PhDr. Václav Cejpek, mu předal zlatou medaili Janáčkovy akademie muzických umění v Brně jako výraz uznání akademické obce JAMU za dlouholetou pedagogickou činnost na akademii, a za výsledky umělecké práce a dosažené úspěchy. Téměř současně mu Nadace Leoše Janáčka udělila pamětní medaili Leoše Janáčka za interpretaci Janáčkových orchestrálních a kantátových děl a objevné uvádění málo známých skladeb – medaili předal dr. Otakaru Trhlíkovi Leoš Faltus, předseda správní rady Nadace Leoše Janáčka. ÚNOROVÉ 120. výročí otevření pražského Rudolfina připomene Česká filharmonie až na podzim, a to společně s Uměleckoprůmyslovým muzeem a Vysokou školou umělecko-průmyslovou. Novorenesanční budovy obou institucí v nejbližším sousedství byly veřejnosti odevzdány rovněž v roce 1885. Připravuje se den otevřených dveří. Termín je podle dostupných informací stanoven na 29. listopadu. V loňském roce přišlo do Rudolfina více než čtvrt milionu lidí. Filharmonií pořádané symfonické i komorní koncerty, které mají 4200 abonentů, navštívilo zhruba 86. 000 posluchačů, koncerty dalších pořadatelů měly kolem 100. 000 návštěvníků.

podle Březiny rovněž divadlo v Cagliari na Sardinii. V RÁMCI PŘEHLÍDKY ČESKÉ DIVADLO hostovalo ve Švandově divadle Divadlo Šumperk, které uvedlo 23. 1. hru maďarské autorky Evy Patakiové Edith a Marlene. Hra-pásmo o životě francouzské šansoniérky Edith Piaf a jejím přátelství s německou herečkou a šansoniérkou Marlene Dietrichovou pražské publikum velice zaujala – obdivovalo zejména výkon obou hereček, které hrály a zpívaly obě hlavní role: Olgy Kaštické a Bohdany Pavlíkové.

Z

D O M O V A V GALERII ROBERTA GUTTMANNA patřící Židovskému muzeu skončila v lednu výstava Alexandr Brandejs a jeho zeť Adolf Wiesner. Kromě obrazů Wiesnera a Brandejse výstava zahrnovala i díla jejich příbuzných, mezi nimi i hudební karikatury z pera ing. Emila Weisse (1896–1965). Weiss, manžel Brandejsovy vnučky Karly, byl nejen výborným architektem ale i skvělým karikaturistou, jehož karikatury z hudebního předválečného života byly chloubou německých i českých časopisů. Před nacismem se zachránil útěkem do Anglie, kde proslul jako politický karikaturista, a kde působil celý život, ceněný v anglickém i americkém tisku. (vla) KLARINETISTA A POLITIK PAVEL SMETÁČEK oslavil 4. ledna 65 let. Zakladatel a dlouholetý šéf Traditional Jazz Studia, jeden ze synů dirigenta Václava Smetáčka, loni vzpomínal i 45 let existence své kapely několika koncerty i vydáním CD Babí léto, na kterém dramaturg Vojtěch Hueber vybral skladby ze 45letého trvání kapely s různými zpěváky a zpěvačkami. (vla) ČESKÝ HUDEBNÍ PRŮMYSL podle prvních odhadů nezaznamenal loni propad, obchodníci naopak registrovali růst ve výši asi tří procent. Celosvětový prodej hudby přitom v loňském roce opět klesl – snížil se o jedno procento na 32,1 miliardy dolarů (zhruba 750 miliard korun). * Federace fonografického průmyslu (IFPI) v ČR vzhledem k velké popularitě finalistů soutěže Česko hledá Superstar a velkému zájmu o jejich alba předpokládala, že statistika ukáže po několika letech útlumu mírný vzestup tržeb hudebních vydavatelství. * V roce 2003 činil v ČR jejich obrat ve velkoobchodních cenách a bez DPH celkem 727,7 milionu korun. Předpokladem je, že v roce 2005 bude tento trend pokračovat a posílení zaznamená především prodej nových druhů médií – zvláště multimediálních DVD.
(veb)

ERRATUM NA DRUHOU Článek Martina Friče Ohlédnutí za Virtuosi per Musica di Pianoforte byl snad opravdu prokletý. Nejenom, že sám o sobě obsahoval několik faktických autorových chyb, ale vcelku závažná nepřesnost se objevila i v následném erratu, kde jsme podle Fričových podkladů uveřejnili velice nešťastnou opravu: z paní učitelky Armian Stepanyan se tak rázem stal ctěný pan učitel. Tato mýlka, za níž se velice omlouváme, nás však nejenom mrzí, ale rovněž opět nastoluje průběžně diskutovanou otázku, zda by se přece jenom neměla ženská jména cizinců pravidelně přechylovat. Jistě by se tak zabránilo mnohým více či méně úsměvným faux pas… Redakce

27 Hr0503.indd 27

24.2.2005 11:23:18

Z E

Z A H R A N I Č Í

Bez hudby by byl život omylem.

Nietzsche

České kulturní centrum v Paříži Ohlas projektu Česká hudba 2004

R

ok 2004 je sice už za námi, ale protože to byl rok pro Českou republiku a pro nás Čechy rokem velmi významným (a to nejen vstupem do Evropské unie, ale i díky nesčetné řadě kulatých výročí hudebníků, skladatelů, souborů a hudebních těles, kdy byl pojímán jako rok české hudby tentokrát obdařený názvem Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury), je na místě, abychom se na něj podívali zevrubněji a s určitým odstupem. Tentokrát to bude z pohledu Českého centra v Paříži… Ve Francii je historie a kultura „českých zemí“ pojímána spíše jako mýtus než jako realita. Čechy zůstavají pro naše západní evropské sousedy skoro tak tajemné, jako byly za doby Shakespeara. Často používaný výraz „hudební kozervatoř Evropy“ je malebná formulka, o níž se reálně neví, kde začíná a kde končí. Když se na západě vysloví slova „česká hudba“, automaticky jsou spojována se slavnými postavami Smetany a Dvořáka, ale zdaleka ne všechna jejich díla jsou zde známá. Protože se však stává, že i v hudbě se vytvářejí nové módní trendy vynášející do popředí nová jména, Francouzi například náhle objevili Jana Dismase Zelenku a Leoše Janáčka. V roce 1989 se běh dějin výrazně posunul dopředu a z poněkud matných „českých zemí“ se postupně stala Česká republika, dveře se otevřely a Evropa začala objevovat např. terezínské hudebníky-mučedníky. Je zde ale také Bohuslav Martinů, který ve Francii paradoxně zdaleka není znám tolik, jak bychom mohli v Čechách předpokládat… Po tříleté snaze proniknout do podvědomí pařížského hudebního publika jako seriózní, originální, kvalitní a renomovaná hudební scéna, se České centrum pod vedením Michaela Wellnera-Pospíšila a Jitky de Préval rozhodlo využít výjimečného roku České hudby a zvýraznit činnost Českého kulturního centra nejen u široké veřejnosti, ale i ve francouzských médiích. Již čtvrtým rokem se tak v mnohaúčelovém sále Českého kulturního centra v Paříži odehrává velké množství nejrůznějších akcí, konferencí, kolokvií, setkání, čtení, výstav, promítání, divadelních představení a koncertů. Hudební pořady představují podstanou část programové nabídky.

Kromě zavedených klasiků zde lze objevit neznámá česká díla prostřednictvím českých interpretů, ale i interpretů jiných národností, díky šťastnému porozumění a spolupráci, která v hudebním světě nezná hranic. Foto Jitka de Préval

Jitka de Préval

David Dorůžka V průběhu několika za sebou jdoucích sezon tento sál uvítal na své půdě velké množství hudebníků. Vzhledem k tomu, že je otevřen šest dnů v týdnu a od rána do večera žije hudbou (přes den se v něm střídají hudebníci na zkouškách, večer nastupují koncerty, často několikrát týdně od ledna do června a od září do prosince), zaznívá v něm v průměru 60–80 koncertů klasické i současné hudby ročně. Ve snaze povznést tento sál na úroveň plnohodnotného hudebního sálu se České kulturní centrum rozhodlo, že jej pojmenuje podle Janáčka právě v roce 2004, roce hudebně tak významném. Proč ale právě jako Janáčkův sál? Leoš Janáček patří k duchem nejmladším a nejmodernějším skladatelům 20. století, který dokázal vdechnout do hudební tradice nový dynamismus originálním spojením mateřského jazyka a lidové hudby. Přesto, že čerpal především z hlubin své české identity, dodal své tvorbě mezinárodní rozměr. Nu a nakonec, přiznejme si to,

Janáček je ve Francii po Dvořákovi tím nejznámějším českým hudebním skladatelem, paradoxně mnohem známějším než Bohuslav Martinů, který ve Francii strávil řadu let. K pojmenování sálu jsme zvolili datum 21. ledna, tedy den stého výročí brněnské premiéry geniální Janáčkovy opery Její pastorkyňa. U brněnského sochaře Františka Navrátila jsme si objednali skladatelovu bronzovou bustu, která byla návštěvníkům slavnostně představena během dvou u této příležitosti pořádaných koncertů, na kterých zazněly díky spolupráci Národního divadla a francouzské organizace na ochranu autorských práv La Sacem v podání tenoristy Aleše Brisceina, mezzosopranistky Karolíny Berkové, tří ženských hlasů a klavíristy (a hudebního skladatele Kryštofa Mařatky, jehož Astrophonia zazněla 23. ledna při druhém inauguračním večeru) Zápisník zmizelého a Concertino. První koncert se konal pod záštitou velvyslance České republiky ve Francii Pavla Fischera a zúčastnili se jej, mimo jiné, Zdeněk Novák, náměstek ministra kultury ČR, Jan Bondy, generální ředitel Českých center (dříve Správy českých center), Daniel Dvořák, ředitel Národního divadla a celé vedení „Zlaté kapličky“, francouzští hudební vědci, kritici a hudebníci… Dalším výrazným okamžikem roku 2004 byl 1. květen, den rozšíření Evropské unie o deset nových členů a tedy jedinečná příležitost uspořádat v Paříži opravdu významnou kulturní akci, která by se vymykala běžné nabídce. Ředitel Českého centra Michel Wellner-Pospíšil přesvědčil své kolegy z ostatních přistupujících států (Estonska, Kypru, Litvy, Lotyšska, Maďarska, Malty, Polska, Slovenska a Slovinska), aby se zúčastnili Hudebního maratonu a předvedli společně soudobou vážnou tvorbu v moderním a dynamickém světle. Zástupci nových unijních států se do neobvyklého projektu, jehož kmotrem se stal významný francouzský hudební skladatel Pascal Dusapin, ochotně zapojili. Mediálně hojně pokrytá akce, bezpochyby nejvýznamnější v Paříži, získala podporu francouzského Ministerstva kultury a Ministerstva pro Evropské záležitosti. Ostatně oba francouzští státní ministři, společně s naším velvyslancem Hudební maraton zahájili. Shlédlo ho celkem 4000 diváků a mnozí zájemci se pro nedostatek místa museli vrátit domů. Maraton proběhl 1. května 2004 v pronajatém Divadle světových kultur v Paříži, protože Janáčkův sál by svou kapacitou

28 Hr0503.indd 28

24.2.2005 11:23:19

nevyhovoval. Pozorní diváci poslouchali vážnou současnou hudbu 10 čerstvých členů EU od 14 hodin do půlnoci. Českou republiku reprezentovala Mařatkova sólová skladba pro violoncello Voja cello (1999) a Exaltum (1998) pro housle, violu, violoncello a klavír. Sté výročí od úmrtí Antonína Dvořáka, které připadlo na stejný den jako oslava rozšíření Evropské unie, slavilo České centrum v sobotu 8. května třemi koncerty. Jejich součástí byl i křest nové biografie Antonína Dvořáka francouzského muzikologa a pravidelného spolupracovníka Českého centra, Guy Erismanna (nakladatelství Fayard). Diváci měli možnost zaposlouchat se do vzpomínek prof. Zdenka Mařatky, syna sochaře Josefa Mařatky, který byl osobním přítelem A. Dvořáka. Pan profesor hovořil perfektní francouzštinou. Jeho slova byla doplněna projekcí fotografií ze soukromého archivu rodiny Mařatkových. Zároveň byla i vystavena nadživotní bronzová busta Antonína Dvořáka, vytvořená podle posmrtné masky, kterou sejmul Mistr Mařatka. Francouzské publikum a přítomní novináři měli možnost poprvé slyšet neznámé vzpomínky ze soukromí ve světě snad nejznámějšího českého skladatele. Průvodcem celého večera, kterého se zúčastnilo na 200 diváků, byl Guy Erismann. Známý muzikolog zařadil dílo A. Dvořáka do kulturně-historického kontextu s četnými citacemi jeho současníků. Opět uplatnil svůj vypravěčský talent i odborné znalosti, jež ho proslavily v celé jeho kariéře redaktora hudebního vysílání francouzského státního rozhlasu. Kromě Dvořákových děl (smyčcové kvarteto, kvinteto, terceto opus 97, 74 a 81) zazněla i Aria od českého skladatele Miroslava Pudláka, ředitele Hudebního informačního střediska, který se tohoto významného večera rovněž zúčastnil. Všechna díla mistrovsky interpretoval soubor Calliopée ve složení Saskia Lethiec, Maud Lovett, Karine Lethiec, Véronique Marin, Frédéric Lagarde, Cécile Daroux a Bruno Pasquier (profesor pařížské hudební Akademie múzických umění, host souboru). Nový školní rok v životě Janáčkova sálu představuje každoročně velmi důležitý moment, jelikož v Paříži probíhá Týden zahraničních kultur nebo-li týden otevřených dveří všech zahraničních kulturních institutů. Letos byl jeho význam podtržen vydáním nové biografie Leoše Janáčka, na jejímž vzniku se České centrum podílelo. Na křest knihy, kterou vydalo nakladatelství Bleu Nuit Editeur autora Patrice Royer, byl pozván dětský vokální soubor APOSIOPEE pod vedením Natašy Bartoškové. Zazněly sbory z Janáčkova díla Rakós Rákóczy dokonale zazpívané francouzskými dětmi. V týdnu vystoupil i mladičký český klavírista Lukáš Klánský. Oslavy stého výročí Dvořákova úmrtí pak pokračovaly v Janáčkově sálu, kde francouz-

Z A H R A N I Č Í Foto Jitka de Préval

Z E

Ředitel Českého centra v Paříži, Michael Wellner-Pospíšil při slavnostním odhalení busty Leoše Janáčka brněnského sochaře Františka Navrátila ské Trio des Iscles triumfálně 22. října pokřtilo nové dvojalbum Dvořákových skladeb pro trio (housle, violoncello a piano), které vyšlo u příležitosti skladatelova stého výročí a projektu Česká hudba 2004. Guy Erismann zaštítil koncert svou přítomností a svými dvořákovskými znalostmi. V listopadu proběhlo dvoudenní kolokvium „Dvořák – mezi hudbou a literaturou“ zakončené koncertem, na kterém však zazněla nejen díla Dvořákova, ale i Reineckeho, Brahmsova a Bosseurova (světová premiéra) v provedení sopranistky Vandy Tabery a studentů hudebního cyklu na Sorbonně pod vedením Sylvie Douche. Martin Vojtíšek, český klavírní virtuóz, který nahrál pro Supraphon klavírní skladby Dvořákova žáka Vítězslava Nováka, oslavy našeho hudebního velikána svým recitálem doplnil. Stranou však nezůstal ani Bedřich Smetana. Kromě toho, že se objevoval na programu jednotlivých koncertů častěji než jindy, mu byl věnován hudební večer „Dva klavíry – čtyři klavíristé – osm rukou“! Jean-François Ballèvre, pianista, žák profesora Josefa Páleníčka a dnes profesor na konzervatoři v Saint Maur, nastudoval se svými studenty osmiruční Smetanovy klavírní skladby, které vyhledal pro tuto příležitost v pražských hudebních archívech. Ve stejném pořadu zazněla i francouzská premiéra mladého českého skladatele Tomáše Pálky, který byl v Paříži na pracovním pobytu na pozvání francouzské organizace pro ochranu autorských práv La Sacem. Jedním z posledních koncertů náročné hudební sezony 2003-2004 byl hudebně-taneční večer „Zbojníkova žena“ s Petrem Růžičkou (housle, viola a zpěv), Zuzanou Lapčíkovou (cimbál, zpěv), Josefem Fečem, kontrabas) a Radkem Zdráhalem

(choreografie, tanec) a pěti tanečníky ze souboru „Břeclavan“.

Hudební plány do dalších let České kulturní centrum v Paříži již tři roky spolupracuje s komorním souborem Calliopée (pod uměleckým vedením Karine Lethiec, violistky souboru), které je zde v takzvané rezidenci. V praxi to znamená, že toto hudební těleso připraví pro České kulturní centrum na novou sezonu hudební nabídku „na míru“, do které zapojí i mezinárodní hudebníky. Tato nabídka komorní hudby vytvoří kostru našeho programu, kterou pak doplňujeme a obohacujeme o další koncerty. Proto, i přes relativně skromný rozpočet, kterým na kulturní akce disponujeme, se můžeme pochlubit koncerty, na nichž pravidelně vystupují větší tělesa jako jsou sexteta až noneta i smyčcový komorní orchestr, často se sólisty světové úrovně. (Například v prosinci jsme tu měli možnost slyšet violistu Vladimíra Mendelssohna (pravnuka slavného skladatele), žijícího v Holandsku, a Juliette Hurelovou, flétnistku, které bylo letos uděleno ocenění „Victoires de la Musiques 2004“.) Pařížské publikum si koncerty těchto mladých hudebníků velmi oblíbilo. Veliký úspěch sklidila zejména vystoupení, která komorní soubor nastudoval s českým komorním tělesem Ensemble Martinů. To je ostatně dalším z našich cílů – zvát české hudebníky ke společným projektům a pomáhat jim tak navazovat spolupráci s hudebníky francouzskými. Jedná se o zvláštní typ „agenturní práce“, který se nám osvědčil a pomáhá hudebníkům oboustranně pronikat do hudebních prostředí.

29 Hr0503.indd 29

24.2.2005 11:23:20

Z E

Z A H R A N I Č Í

Rok 2005, počínaje dubnem, bude z velké části věnován české kultuře šedesátých let. Vedle filmového festivalu a literárních či divadelních pořadů bude mít slovo i hudba tohoto období. Například ve spolupráci se souborem Calliopée za účasti českých hudebníků (M. Nostitz kvarteta) připravujeme večer na počest tvorby Marka Kopelenta a jeho českých a francouzských vrstevníků. Skladby autorů, kteří byli na špičkové mezinárodní úrovni v šedesátých letech a jejichž kariéra značně utrpěla po vpádu sovětských vojsk, budou pravidelně zaznívat v průběhu roku 2005 v podání českých hudebníků jako například Ondřeje Lébra a Romany Zieglerové (Eight String Duo), Graffova kvarteta či dětského sboru pod vedením Natašy Bartoškové Aposiopée. Dalším z našich hudebních plánů je zorganizování klavírního festivalu. Již tradičně v březnu zazní několik klavírních recitálů, mezi nimiž nebude chybět ani recitál již zmíněného klavíristy Lukáše Klánského, se kterým zároveň připravujeme hudební pořad pro radio „Courtoisie“. V rámci přehlídky promítneme i další dokumentární film „Housle pod polštářem“, který byl natočen díky iniciativě Českého centra v květnu minulého roku francouzskou televizí MEZZO, a v němž vystupuje český skladatel Kryštof Mařatka a jeho otec jako průvodci po stopách české hudby v Praze a v Brně.

Čeští hudebníci v Paříži Paříž vždycky přitahovala nadané české hudebníky. V osmnáctém století to byli Rejcha, Ignaz Moscheles a později Martinů, Kaprálová, Saudek, Mařatka, Adámek, Krejčík, Srnka a Růžička… Důležité místo v hudebním životě Janáčkova sálu patří českému skladateli Kryštofovi Mařatkovi (30 let) žijícímu v Paříži již dobrou desítku let. Janáčkův sál měl to štěstí, že se v něm premiérovala řada Mařatkových komorních skladeb „Voja cello“ pro violoncello (François Salque), „La suite – T-Riomphante“ pro piano (Alexandre Tharaud), „L’Horoscope“ (Trio des Iscles), „Exaltum“ pro smyčcové kvarteto a piano, „Astrophonia“ pro violu, smyčcový orchestr a piano v komorním obsazení (Karine Lethiec, viola a Ensemble Calliopée). Své orchestrální a symfonické skladby pak Kryštof Mařatka uvádí v Českém centru v rámci takzvaných ateliérů ve spolupráci se sólistou a za použití nahrávek pořízených na premiérách. Takto seznámil naše posluchače s koncertem pro klarinet a orchestr„Lyrinx” (který mohli slyšet vloni návštěvnící Pražského jara) a 21. března se představí se svou novou symfonickou skladbou „Otisk“, kterou napsal na objednávku šéfa Torontského symfonického orchestru Petera Oundjiana (jenž se prezentace v Českém kulturním centru osobně zúčastní) a jež měla premiéru loni v létě v Torontu.

Další českou hudební osobností, kterou publikum Janáčkova sálu dobře zná, je Petr Růžička (33 let) žijící v Paříži zhruba pět let. Skladatel, houslový virtuóz a umělecký vedoucí Ensemble Les Noces pravidelně nabízí originální koncerty vážné hudby ve spojení s folkem nebo jazzem. Ondřej Adámek, třetí ze skladatelských talentů, spolupracujících s Českým centrem, studuje 3. rokem na Pařížské HAMU a v Českém centru premiéroval svou skladbu „Danse Mécanique“ (Mechanický tanec) neboli konkrétní živou hudbu pro jízdní kolo, psací stroj, preparovaný klavír, lesní roh a basklarinet. Na konci ledna 2005 v Paříži zazněla jeho skladba „Strange Night in Daylight“ pro soubor 20 hudebníků a elektroakustiku v nastudování studentů pařížské Akademie múzických umění pod vedením F. X. Rotha a v dubnu bude uvedeno jeho smyčcové kvarteto a elektroakustiku na koncertu v Centre Georges Pompidou.

Na České centrum se rovněž pravidelně obrací Hudební rozhlasová stanice France Musiques, která ve svých celovečerních pořadech řadu jím pořádaných koncertů vysílá. Ředitel Českého kulturního centra a jeho zástupce také často poskytují rozhovory RFI, Radio Notre Dame, Radio Courtoisie, Fréquence Protestante, Radio Prague…

Slovo a hudba

Jazz

Od počátku ředitelování Michaela Wellnera-Pospíšila se v Českém centru pravidelně uvádějí hudební pořady nazvané „Barvy hudby“ nebo-li „Musicolores“. Jedná se o komentované koncerty, zaměřené na známé i neznámé autory nebo nezvyklé hudební formace a styly, které přitahují zasvěcené publikum.

Sklepní prostory Českého centra přejmenované na „Paris-Prague Jazz Club“ se staly v Paříži opravdovým pojmem a pravidelným místem setkávání mladého mezinárodního publika. Již třetím rokem se v něm s železnou pravidelností, každý druhý pátek večer, setkávají jazzové skupiny nejrůznějších stylů, tendencí a národností. Za dobu působení Paris-Prague Jazz Clubu se zde vystřídaly desítky skupin a pravidelně se zde ozývá český jazz jednak díky českým jazzmanům působícím dlouhodobě na místě (Petr Zelenka a jeho skupina nebo Michal Kostiuk a jeho klezmeroví jazzmani) těch, kteří jsou ve Francii na turné a zastaví se zde, aby si zahráli (Raduza 5. února 2005), nebo těch, kteří přijedou na pozvání (Jiří Stivín, Rudolf Dašek, skupina Traband, …) V roce 2002 se jazzový klub Paris-Prague Jazz Club zúčastnil jazzového festivalu „Esprit Jazz“ v rámci Českého roku v Paříži „Bohemia Magica“. Rok poté, ředitel českého centra MWP přesvědčil 9 ředitelů zahraničních kulturních institutů, aby se připojili a společně založili nový jazzový festival Jazzycolors. První ročník s úspěchem proběhl v listopadu 2003 a v roce 2004, ve stejném období, se tohoto festivalu zúčastnilo již 14 institutů a festival zaštítil svým uměním a reputací Daniel Humair, známý jazzový bubeník a profesor jazzu na Pařížské Hamu. V průběhu jednoho týdne se odehrálo 15 koncertů na třech místech – v Českém centru (v Paris-Prague Jazz Clubu) a ve Finském a Maďarském institutu. Festivalu se zúčastnilo patnáct kapel reprezentujících patnáct zemí: Českou republiku, Finsko, Francii, Japonsko, Kanadu, Litvu, Maďarsko, Nizozemí, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Srbsko a Černou Horu, Švédsko a Švýcarsko. Naše barvy reprezenoval David Dorůžka se svým triem.


La Sacem Již třetím rokem poskytuje nemalou finanční podporu hudební programaci Českého centra francouzská organizace na ochranu autorských práv a na podporu soudobé hudby La Sacem, které mu nabídlo, aby vytipovalo nadaného začínajícího hudebního skladatele a pozvalo ho v rámci evropského fondu na tříměsíční pracovní pobyt do Paříže. Cílem této iniciativy je uvést skladatele do nového prostředí, aby na základě nových inspirací vznikla hudební skladba, kterou nastuduje místní těleso a uvede ji v premiéře v Českém centru. V minulém roce byl v Paříži Tomáš Pálka, který tuto novou tradici výměnných pobytů zahájil. Jeho skladba bude uvedena v Den hudby 21. června 2005 ve třech po sobě jdoucích koncertech.

Vydavatelská činnost, organizace koncertů mimo České centrum a mimo Paříž Projekt Česká hudba 2004 byl podnětem k vydání několika publikací, na kterých se České centrum podílelo a pomáhalo při jejich vzniku (Guy Erismann – biografie Dvořáka, Patrice Royer – biografie Janáčka). Nakladatelství Bleu Nuit Editeur, které v září vydalo Janáčka, nám přislíbilo i vydání životopisů Rejchy a Zelenky.

Hudební sál v číslech: v průměru 60 až 80 koncertů vážné hudby ročně Za poslední tři roky zazněla v Janáčkově sále díla celé řady českých skladatelů, v níž nechyběl Novák, Mácha, Klusák, Feld, Mařatka, Zelenka, Vojtíšek, Novák, Martinů, Janáček, Růžička, Smetana, Dvořák, Fibich, Klein, Ostrčil, Zelínek, Němeček, Matis, Eben, Reicha, Pudlák, Bartoň, Havelka, Matějů, Srnka, Kaprálová, Loudová, Koželuhová, Růžičková, Růžička, Janovický, Adámek, Ivanovic, Kofroň, Kopelent, Nejtek, Smolka, Riedelbauch, Lukáš, Teml, Fischer…

30 Hr0503.indd 30

24.2.2005 11:23:21

Z E


N O R I M B E R K ,

K O S T E L

S V.

Z A H R A N I Č Í

K A T E Ř I N Y

Do Norimberku za Fibichem ku, vzbuzuje zvědavost a bezděčně vnucuje otázky: „Jak je to možné, proč?“ S radostí jsem přijal dyby se v Česku konal koncert sestavený pozvání k moderování koncertu. pouze ze skladeb Zdeňka Fibicha (a nezaDnes sedmasedmdesátiletý Wolfgang Graetspadal by právě do festivalu melodramů), chel, někdejší ředitel norimberské konzervatoře, vzbudil by pozornost. Že se takový portrét našeho rozpředl celou síť přátelských vztahů s českým proopomíjeného romantika uskutečnil v Norimber- středím, připravil mnoho pořadů pro Bavorský rozhlas (naposledy hodinové vysílání o Arnoštu Parschovi, 17. ledna 2005). S hudbou Zdeňka Fibicha se poprvé setkal v devadesátých letech a – jak sám říká: „Byla to láska na první pohled.“ S objevem se svěřil své kolegyni, kytaristce Zdeni Schulzové (z Československa odešla po pražském jaru 1968) a s překvapením zjistil, že je přímo u pramene poznání, jejím dědečkem byl totiž Bohuslav Schulz, bratr Anežky Schulzové. Našel tedy mnoho dokumentů z přelomu 19. Rektor Hochschule für Musik Norimberk-Augsburg Siegfried Jerusalem (vpraa 20. století, které osvětvo), prorektor Wolfgang Manz (vlevo) a praneteř Anežky Schulzové, kytaristlují Fibichův vztah ke ka Zdeni Schulz Jiří Kopecký

Foto archív

K




V Í D E Ň ,

S T Á T N Í

své múze Anežce. Odtud byl už jenom krok k oživení Fibichových skladeb. Graetschlovi se podařilo přesvědčit vedení Hochschule für Musik Norimberg-Augsburg, aby do nové koncertní řady, uváděné pod mottem: „Existuje mnoho pokladů. Musíme je jen odkrýt.“, vřadilo i Fibicha. Prorektor Wolfgang Manz se ujal organizační stránky a připravil své žáky z klavírního oddělení. Pěveckou část nastudovali chovanci rektora, světoznámého tenoristy Siegfrieda Jerusalema. Soiree mit Gesang und Klaviermusik proběhlo 12. ledna v odsvěceném kostele sv. Kateřiny (Heilig Geist Saal). Profesor Manz, který s vděčností vzpomíná na svého učitele Drahomíra Tomana, nebránil svým svěřencům v robustním forte, rozvinul však i lehké chopinovské figurace. Šest skladeb z op. 44 v podání Violetty Kammerlocher působilo až expresivně (další kusy z Nálad, dojmů a upomínek zahrál Konstantin Semilakovs, výběr z cyklu Z hor, op. 29 interpretovala Karina Habuchiya). Práce na krásných a náladových Fibichových kompozicích zaujala Manze natolik, že se chystá na další „výzkumy“ (plánuje i další koncerty). Siegfried Jerusalem musel sice z počátku své studenty do Fibicha nutit, nyní to jsou však oni, kteří žádají další studijní materiál (populární cyklus Šestero písní op. 12 ve zdařilém německém překladu W. Graetschla zazpívali Christa Dalby a Choong-Hee Kim, písně na německé texty zazněly v podání barytonisty Rolanda Klappsteina a tenoristy Alexandera Herzoga).


O P E R A

Zeffirelliho Don Giovanni Jiří Petrdlík

K

aždý rok v lednu si Vídeňská státní opera připomíná narození W. A. Mozarta volným cyklem představení Wiener Mozart-Tage. Letos tato scéna ze svého repertoáru uvedla Figarovu svatbu, Cosi fan tutte, Kouzelnou flétnu a Dona Giovanniho. Posledně jmenovaný titul zazněl 13. ledna v obnoveném nastudování. Dramaturgie se rozhodla uvést starší inscenaci Franka Zeffirelliho z roku 1972. Recenze je psána z první reprízy 15. ledna. Za dirigentským pultem stanul hudební ředitel Státní opery Seiji Ozawa. V souladu s místními zvyklostmi řídil tzv. vídeňskou verzi opery a jeho pojetí nevybočilo ze zavedené tradice. Hudební nastudování bylo precizní, i když v rámci objektivity konstatuji mírné výkyvy v souhře, zejména mezi scénou a orchestrem. I dynamické kontrasty

mohly být místy nápadnější. Drobné intonační odchylky se nevyhnuly ani velice silnému obsazení všech rolí. Magnetem představení byla především Edita Gruberová v roli Donny Anny. Tentokrát předvedla dramatičtější stránku svého výrazového rejstříku, kterou u ní slýcháme jen zřídka. Herecky i pěvecky byl téměř ideálním Donem Giovannim ve Vídni debutující polský barytonista Mariusz Kwiecien, který s Leporellem Kwangchula Youna vytvořil dokonalý tandem, zejména v secco recitativech. Pěkné výkony podali i Rainer Trost (Ottavio), miláček vídeňského publika Angelika Kirschlager (Zerlina) a In-Sung Sim (Masetto). Martina Serafin (Donna Elvira) se i přes mírnou hlasovou indispozici vyrovnala s rolí se ctí, stejně tak jako narychlo zaskakující Dan Paul Dumitrescu (Komtur). Nejsilnější stránkou představení byla režie a především scénografie Franka Zeffirelliho in-

spirovaná perokresbami ze starých knih. Znovu se potvrdilo, že skutečně domyšlené inscenační pojetí nepotřebuje těžit ani z vnějšího efektu, ani z násilných aktualizací. Přitom inscenace využívá jednoduchých, ale maximálně účinných jevištních prostředků a výtvarné pojetí i po třiceti letech působilo nadčasovým dojmem. Přestávku ve Státní opeře lze strávit prohlídkou výstavy E. W. Korngold – oslavovaný, vyhoštěný, znovuobjevený, uspořádané u příležitosti nedávné premiéry opery Mrtvé město. Další ojedinělou osobností, jíž je konečně věnována ucelená expozice (Hudební rozhledy o ní psaly v minulém čísle), je Franz Schreker. Tu připravilo Židovské muzeum Vídeň v paláci Eskeles. Kromě notových exponátů a dalších dokumentů o skladatelově životě a díle je možné si poslechnout i ukázky z mnoha skladeb a dobových záznamů. Na výstavu navazuje až do dubna bohatý doprovodný program.


31 Hr0503.indd 31

24.2.2005 11:23:22

Z E

Z A H R A N I Č Í


CANNES, ČESKÝ PAVILON, BALTIC PAVILION, CHRÁM NOTRE DAME DE BON VOYAGE, HOTEL MAJESTIC , KONCERTNÍ SÁL DEBUSSY, GRAND AUDITORIUM DU PALAIS DES FESTIVALS

Opět v Cannes

U

ž po devětatřicáté se v posledním lednovém týdnu sjeli do Cannes reprezentanti světa hudebního showbusinessu a médií na tradiční veletrh MIDEM. Ani letos se pravděpodobně nepodařilo překonat vytouženou hranici deseti tisíc individuálních účastníků, nicméně počet zúčastněných zemí ze všech kontinentů stoupl z loňských 94 na 98, z nichž už 46 se prezentovalo vlastními národními pavilóny a přibyl i počet jednotlivých firem. Oproti loňské bezprecedentní ostudě, kdy jsme se ve slovutném roce slavných jubileí české hudby sami z účasti v Cannes dobrovolně vymazali, přibyl tentokrát v prvním podlaží festivalového paláce skromný Český pavilon. Iniciativou zdola ho bez jakékoli státní podpory uvedly v život a společně financovaly agentura C. E. M. A., Supraphon a Pražské jaro. Jistého zviditelnění se tak české hudbě a jejímu hudebnímu životu dostalo, ale důvod k popukání to zdaleka není. Nepočítáme-li velmoci, z nichž vedle hostitelské země berou MIDEM s největší vážností tradičně Britové, nemůžeme se poměřovat ani s bývalými sovětskými pobaltskými republikami. Jejich společný Baltic Pavilion, zvící zhruba dvanáctinásobek plochy našeho stánku, zastupoval přibližně 30 institucí a zároveň permanentně oblažoval návštěvníky i kolemjdoucí multižánrovými vystoupeními sólistů či různých komorních seskupení. Nadto uspořádaly v místním chrámu Notre Dame de Bon Voyage koncert Estonského filharmonického komorního sboru, již několik let vedeného britským sbormistrem a někdejším spoluzakladatelem Hilliard Ensemble Paulem Hillierem. Program rámovaly skladby erbovního estonského skladatele Arvo Pärta, ale zazněly v něm také díla jeho předchůdců (Cyrillus Kreek), vrstevníků (Veljo Tormis) i mladých následovníků (Urmas Sisask). K úspěšné pobaltské ofenzívě a oslavám blížících se Pärtových sedmdesátin přispěly navíc uvedení čtyřicetiminutového pořadu Estonské televize Arvo Pärt and Early Music v rámci souběžně probíhajících televizních sreeningů IMZ (Internationales Musik&Medien Zentrum, sdružující 145 členských organizací včetně České televize a BVA International), noční prezentace estonské zpěvačky Hedvig Hansonové, kvarteta Marise Briezkalnse a tria Labutis-Shinkarenko-Joffe v jazzklubu hotelu Majestic, ale pochopitelně na prvním místě Gideon Kremer & Kremerata Baltica. Večer sestavený ze skladeb autorů všech tří pobaltských republik včetně klasic-

kých Pärtových Fratres a nádavkem ještě známého Grave pro violoncello a smyčce dalšího – svým způsobem – rovněž pobaltského skladatele Witolda Lutosławského byl sice zařazením převážně pomalých elegických skladeb poměrně jednotvárný, v každém případě však přilákal do auditoria Debussy početné obecenstvo. Kremer jeho trpělivost poté odměnil efektním přídavkem v podobě

dirigent nejlepšího operního kompletu Mozartovy Figarovy svatby (Keenlyside, Gens, Ciofi, Regazzo, Kirschlager, Collegium Vocale Gent a Concerto Köln), který byl navíc vyhodnocen nahrávkou roku. V kategorii současné hudby zvítězil Zehetmairův snímek Houslového koncertu Heinze Holligera pod skladatelovou taktovkou se SWR Sinfonieorchester na značce ECM. Z historických reedic byl Foto archív

Antonín Matzner

Zástupci C. E. M. A., Supraphonu a Pražského jara na letošním MIDEM v Cannes glennmillerovské Měsíční serenády. Estonsko, Litvu a Lotyšsko přišla celá tahle jejich letošní azurová nadílka na bratru 150 tisíc Euro, přičemž pochybuji, že by je z vlastních prostředků platily zúčastněné soukromé společnosti. Už druhý rok jsme nezabodovali ani při vyhlašování MIDEM Classical Awards, tentokráte dokonce nebyla nominována nejenom žádná domácí nahrávka, ale ani žádný český interpret nebo soubor na etiketě některé ze zahraničních firem. Samotný statut cen ovšem doznal některých pozitivních změn a také jejich udílení ve velkém Debussyho koncertním sále bylo mnohem důstojnější než v minulosti. Nejzajímavějšími nositeli trofejí z celkem šestnácti kategorií byli Thomas Quasthoff, jehož snímek Bachových kantát zvítězil nad dvořákovským recitálem Bernardy Fink, další loňský pražskojarní host Jordi Saval za sólovou instrumentální nahrávku a trojnásobným vítězstvím ozdobený René Jacobs coby umělec roku,

odměněn Böhmův Vojcek v nastudování Vídeňské státní opery, cenu pro „vynikajícího mladého umělce“, udělovanou ve spolupráci s International Artist Managers´ Association, si odnesl devětadvacetiletý welšský klavírista Llyr Williams. Nejprestižnější a také nejokázalejší událostí letošního MIDEM bylo při této příležitosti tady teprve podruhé konané 12. vyhlašování vítězů klasické hudby (12ème Victoires de la Musique Classique). Tříhodinová hvězdná přehlídka zasloužilých celebrit i talentů budoucnosti byla živě vysílána televizí France 3, rozhlasem a v dalších dnech byly její segmenty odvysílány ještě na kanálu Mezzo. Na naše poměry trochu zmateně režírovanou podívanou s neustálými přestavbami moderoval někdejší vítěz Rostropovičovy violoncellové soutěže Frédéric Lodéon, který mimochodem v průběhu sedmdesátých let několikrát hostoval také na Pražském jaru. Jednu z několika čestných trofejí za celoživotní přínos získal další – našim festivalovým

32 Hr0503.indd 32

24.2.2005 11:23:23

Z E návštěvníkům rovněž důvěrně známý – osmdesátiletý, ale stále svěží dirigent Georges Prêtre, zatímco vystoupení jiné nositelky stejné ceny – legendární sopranistky Montserrat Caballé bylo už mírně řečeno na pováženou. Záslužné bylo uvedení čtveřice mladých sólistů, nominovaných na cenu „Oslava houslí“ (Marina Chiche, Arabella Steinbacher, Laurent Korcia, Nemanja Radulovic), kterou si odnesli Nigel Kennedy a Hilary Hahn, jejíž fascinující verze Stravinského koncertu na Pražském jaru 2003 je dosud v živé paměti. Do Cannes přiletěla ze Spoje


C U R Y C H ,

O P E R N Í

ných států, aby tu zahrála všehovšudy dvě minuty, ale i ty stály za to. Naopak Nigel Kennedy v koženém oblečku, kanadách na nohou a s neskutečnou frizúrou na hlavě strávil na pódiu mnohem delší dobu a kromě ekvilibristického podání Vivaldiho v nejneuvěřitelných tempech také mluvil, všelijak dráždil spoluhráčky a hlavně skákal do výšky, na jakou asi Pavel Šporcl sotva kdy dosáhne. Za zavřenými dveřmi se uskutečnilo bezpočet dalších setkání, tematických konferencí, panelových diskusí a na pozvání francouzského ministra

Z A H R A N I Č Í

kultury Renauda Donnedieu de Vabres a evropského komisaře pro vzdělání a kulturu Jana Figela jednodenní summit ministrů kultury členských zemí Evropské unie. Význam této události a veletrhu jako takového podtrhla rovněž účast britského ministra obchodu a investic Douglase Alexandera i zástupců příslušného britského vládního výboru pro kulturu, média a sport (instituce analogické našemu ministerstvu kultury). Že se i tato setkání obešla bez oficiální české reprezentace je možná už zbytečné dodávat.


D Ů M

Pavel Horník

C

uryšský operní dům navštěvuji téměř pravidelně a představeními v tomto příjemném, v novorenesančním slohu postaveném divadle nejsem skoro nikdy zklamán. Obzvláště to platí pro hudební stránku produkcí. Je zde podobná praxe jako ve Vídeňské státní opeře. Samozřejmě hrají roli finance, ale důležité je vedení. Oblíbený a vysoce respektovaný intendant Alexander Pereira, který divadlo velmi pozdvihl, si může dovolit angažovat ty nejlepší světové pěvce, dirigenty, režiséry a scénografy. Během sezony je uváděno okolo čtyřiceti různých operních titulů a prakticky každý měsíc je nová premiéra. Samozřejmě je zde také čilý baletní provoz. Inscenace se nelikvidují a po určité době se vracejí do oběhu často v novém obsazení. Uvádím to proto, abych poukázal na poněkud tristní situaci v pražském operním životě, zejména v Národním divadle. Letos v lednu si mohli diváci vybrat v Curychu z deseti operních produkcí. Po prosincové premiéře Bludného Holanďana je na programu Ernani (Shicoff, Bruson), Nabucco (Nucci), Traviata (dir. Welser-Möst), dále Donizettiho Lucia (Stefania Bonfadelli v titulní úloze), Rossiniho Cenerentola (Jennifer Larmore), Prodaná nevěsta s vynikajícím Piotrem Beczalou v roli Jeníka. Mozartova Zaida je v koncertním provedení pod Harnoncourtem, premiéra Dukasovy Ariany a Modrovouse pod Gardinerem. Já jsem zvolil z časových důvodů pouze obnovenou inscenaci Gounodova Fausta. Je to jedno z těch kvalitních představení, které se opět vrací do repertoáru. Operu inscenoval před osmi lety, dnes již bohužel zemřelý, legendární režisér a intendant Německé opery v Berlíně Götz Friedrich. Jeho moderní, ale vkusná režie zbavuje Gounodovo dílo monumentálnosti velké francouzské opery a soustřeďuje se na hlubší prokreslení problematiky a konfliktů jednotlivých postav. V tom mu pomáhá jednoduchá a civilně pojatá scéna Andrease Reinhardta a kostýmy našeho Jana Skalického. Hudebně operu připravil Patrik Fournillier u nás známý

z pražských koncertních síní. Dirigent upřednost- panu Skalickému trochu vytknul spoře navržený ňuje silný lyrický akcent opery a v tomto směru ve- kostým, který Markétčině trochu plnější postavě de orchestr, ale hlavně sólisty, kteří tomuto záměru příliš nepomohl. Známý italský bas Carlo Comaximálně vyhovují. Je zajímavé, jak se curyšský lombara neměl se svým partem žádné potíže, operní orchestr pod dlouholetým vedením vynika- ale Mefisto v jeho podání vyzněl poněkud matně jícího rakouského dirigenta Franze Welsera-Mösta a větší jiskra v jeho hereckém podání by neškodivypracoval v těleso mezinárodní úrovně. Pochopi- la. Rovněž Švýcar Oliver Widmer nebyl ideálním telně k tomu přispěla také celá plejáda hostujících Valentinem a chyběla mu vroucnost výrazu, který je pro tuto roli žádoucí. Chlapecky roztomile vysvětových dirigentů, kteří v tomto domě působí. Nejvíce očekávaným magnetem mezi sólisty padající Judith Schmidt výborně ztvárnila Siebebyl představitel Fausta, mladý charizmatický umě- la a až moc mladistvě vypadající Katharina Peetz lec z Mnichova, Jonas Kaufmann, který má již za (Marta) obzvláště ve scénách s Mefistem dokonasebou obdivuhodnou mezinárodní kariéru. Když le rozehrála svůj komediální talent. Sbor, hlavně byla těsně před začátkem představení oznámena mužský, podal ve vojenské scéně velmi kvalitní výjeho silná indispozice, byl jsem zděšen. Vím totiž, kon. Řídil jej renomovaný místní sbormistr Jürg že v Curychu nečeká v blízkém hotelu náhradník Hammerli. Nemohu ovšem pominout velmi nájako třeba ve Vídni. Naštěstí po několika opatr- paditou světelnou režii Jürgena Hoffmanna. Na ných tónech vstupního Faustova monologu, kdy tomto představení byla vidět vzácně vyrovnaná si umělec oťukával prostor divadla, nabyl jeho hlas souhra složky hudební se záměrem režijním a výplné síly a až do konce představení neměl žádné tvarným vytvářející tak dokonalé představení. Výproblémy. Prokázal tak své nesporné kvality. Je to jimečně temperamentní publikum pak odměnilo krásně zabarvený lyrický tenor s bezproblémový- umělce až frenetickými ovacemi.
mi výškami a přímo fenomenální technikou. Navíc tu je neJonas Kaufmann jako Faust smírné osobní kouzlo a přirozené maximální soužití s rolí. Je to nejideálnější představitel Fausta, jakého jsem kdy slyšel, a nedivím se, že je pro tuto roli žádán hlavně ve Francii. Je rovněž velmi vyhledávaným interpretem písňovým. Rovnocennou partnerkou mu byla švýcarská pěvkyně rumunského původu Elena Mosuc. Její krásně zakulacený soprán se zářivými výškami nejlépe vynikl ve šperkové arii a v závěru opery ve scéně Markétčiny smrti, kdy rovněž obdivuhodně přidala na silném dramatickém akcentu. Pouze bych jemně kostýmnímu výtvarníkovi,

Foto Pavel Horník

Skvělý Faust

33 Hr0503.indd 33

24.2.2005 11:23:24

Z P R Á V Y Z E

Festivaly PROVINCIE GUANGDONG V JIŽNÍ ČÍNĚ chystá první mezinárodní letní festival (červenec, srpen 2005). Chce se stát obdobou slavných amerických letních festivalů v Tanglewoodu a Aspenu a bude prvním takto široce pojatým mezinárodním festivalem v Číně či jihovýchodní Asii vůbec. Pořadatelem je Guangdong International Summer Music Academy, jejíž prestiž vzrostla poté, co byl jejím ředitelem jmenován dirigent Charles Dutoit. K dalším pedagogům patří i Claus Peter Flor, hlavní hostující dirigent Dallaského symfonického orchestru, nebo klavírista Gary Graffman. V prvním roce festivalu je očekáváno kolem 200 studentů z celého světa.

Divadlo EGYPTSKÁ OPERA ZRUŠILA plánovanou sérii 24 představení Aidy v Luxoru a Káhiře. Podle pořádající německé společnosti Loreley Klassik prý egyptská strana zrušila představení v Luxoru (březen 2005) i v Káhiře (září 2005) „z nevysvětlitelných důvodů“. Verdiho Aida byla od 80. let 20. století několikrát inscenována v Luxoru i u pyramid v Gize, ale obavy z terorismu nyní vedly ke zrušení těchto projektů, řekl ředitel Egyptské opery Abdel Monem Kamal. Podle něho byly ale i důvody finanční, neboť německá společnost Loreley Klassik nedokázala v termínu dát sumu 500. 000 dolarů, jak stanovil kontrakt mezi Loreley Klassik a Egyptskou operou. Neoficiální zprávy hovoří i o tom, že smlouvu podepsal bývalý ředitel opery Samir Farag, jehož vztahy se současným ředitelem jsou napjaté. Polovina ze 40. 000 vstupenek byla již prodána, ale Loreley Klassik ujistila, že peníze budou všem vráceny. OPÉRA DE NICE oslavila 120. výročí inaugurace svého operního domu 7. 2. 2005 představením Aidy. V titulní roli se představila belgická sopranistka Isabelle Kabatu, Radama zpíval ruský tenorista Sergej Larin, Amneris italská mezzosopranistka Elisabetta Fiorillo. Režii měl ředitel opery, Belgičan Paul-Emile Fourny, dirigoval Ital Maurizio Arena. Operní dům vznikl podle projektu Françoise Aune poté, co původní budova byla zničena požárem v roce 1881. VÍDEŇSKÁ STÁTNÍ OPERA exportuje svůj projekt slavných operních bálů,

Z A H R A N I Č Í na který má licenci. Podobné plesy se uskutečnily či uskuteční tento rok také v New Yorku v hotelu Waldorf Astoria (28. 1.), Záhřebu (26. 1.), Dubaji (17. 2.) a Bělehradě (v září). Na letošní vídeňský ples, který se konal 3. 2., bylo prodáno 6990 vstupenek v ceně od 215 do 16. 000 euro. Členem výboru plesu, který se konal pod patronací rakouského prezidenta Heinze Fischera, je také kalifornský guvernér a rakouský rodák Arnold Schwarzenegger. DEMOCRACY: AN AMERICAN COMEDY, to je název nové opery, kterou si u skladatele Scotta Wheelera objednal ředitel Washingtonské opery Plácido Domingo. Příběh na téma láska, politika a korupce za prezidenta Ulysse S. Granta je zpracován humorným způsobem v novele Henryho Adamse, pravnuka a vnuka dvou amerických prezidentů, Johna Adamse a Johna Quincyho Adamse. Dvouaktová opera začíná v Bílém domě, kde prezident Grant a jeho žena Julia slaví 25. výročí svého sňatku, a poté pojednává o skandálu, který donutil prezidenta pod přísahou ke lži, aby uchránil svůj úřad. Opera měla premiéru v lednu 2005 v rámci studia washingtonské opery pro mladé umělce. PRVNÍ OPERNÍ DŮM V DÁNSKU, nazvaný Operaen, byl slavnostně otevřen 15. 1. za přítomnosti královny Margarethe. Architekt Henning Larsen ale v rozhovoru pro dánskou televizi veřejně stavbu, která přišla na 442 milionů dolarů, odmítl. Prohlásil, že je nešťastný z kompromisu, který musel udělat na žádost Maerska McKinneye Mollera, jedenadevadesátiletého lodního magnáta a nejbohatšího muže v Dánsku, který stavbu financoval. Čtrnáctiposchoďová budova na břehu Holmenu, ostrova v kodaňském přístavu, zahrnuje velký sál pro 1400 diváků a orchestřiště pro 110 hudebníků. Strop auditoria je pokryt 105. 000 kusy 24karátového zlata. Nejen pro tuto skutečnost budovu, která je umístěna naproti Amalienborg palace, kritizují mnozí přední architekti s tím, že je „megalomanská“ a ve srovnání s ní královský palác vypadá „skromný a malý“. Zároveň ale uznávají, že interiér budovy s více než 1100 kancelářemi, restauracemi, zkouškovými sály ad. je účelný a elegantní. Operní představení byla dosud hrána v Královském dánském divadle, které bylo postaveno v roce 1874. OPERA O HANSI CHRISTIANU ANDERSENOVI (1805–1875). Britský skladatel Elvis Costello napsal operu

o slavném dánském autorovi pohádek a jeho lásce k neméně slavné švédské sopranistce Jenny Lind (1820–1887). Opera s názvem „The Secret Arias“ je založena na básních, které Andersen Jenny věnoval. Všeobecně se traduje, že svou pohádku o slavíkovi a růži napsal právě pro Lind, která byla nazývána „švédským slavíkem“. Premiéra opery se má uskutečnit v roce 2006 v nově otevřeném operním domě v Kodani. Costello se věnuje nejrůznějším hudebním žánrům, od symfonií k pop music. COVENT GARDEN získala šest ze sedmi nominací na prestižní Laurence Olivier Awards 2005. Cena je považována za anglický ekvivalent Tony Awards v New Yorku. Covent Garden je nominována v kategorii nejlepší operní produkce za Lady Macbeth Mcenského újezdu a Petera Grimese, a v kategorii vynikající interpretace jsou jména na její scéně účinkujících umělců – tenoristy Bena Heppnera (Peter Grimes), Johna Mac Farlanea (výprava k oběma jmenovaným operám), a také orchestr za své výkony pod vedením Antonia Pappana v roce 2004 a skladatel Thomas Ades za světovou premiéru své opery The Tempest v Covent Garden. Sedmou nominaci získalo Théâtre du Châtelet za inscenaci opery Les Paladins, uvedenou v londýnském Barbican Centre, Anglická národní opera neobdržela jedinou nominaci. Slavnostní předání cen se uskutečnilo 20. 2. SPOLEČNÝ NĚMECKO-IZRAELSKÝ PROJEKT na uvedení opery Fidelio by se měl uskutečnit v bývalém koncentračním táboře v Buchenwaldu. Projekt, s nímž přišel Giancarlo del Monaco, ředitel Erfurtského divadla, není nicméně ještě definitivní, vše záleží, jak řekla mluvčí Buchenwaldské nadace Ursula Härtl, na jeho finančním zabezpečení. Na produkci by se měly podílet divadlo v Erfurtu a Nová izraelská opera v Tel-Avivu.

Osobnosti FRANCOUZSKÝ SKLADATEL HENRI DUTILLEUX získal prestižní mezinárodní hudební cenu Ernsta von Siemense za rok 2005. Je třetím francouzským skladatelem, který tuto cenu obdržel – před ním to byli Oliver Messiaen (1908–1992) a Pierre Boulez (nar. 1925). Dutilleux se narodil v Angers roku 1916. Jeho dílo zahrnuje dvě symfonie, orchestrální skladby (Méta-

boles, Timbre, espace, mouvements), koncerty pro housle (L´Arbre des songes) a violoncello (Tout un monde lointain), klavírní skladby a smyčcový kvartet Ainsi la nuit. Slavnostní předání ceny (150. 000 euro) se uskuteční v Mnichově 3. 6. LORIN MAAZEL oslavil své 75. narozeniny 1. 3. dirigováním koncertu Newyorských filharmoniků, na němž bylo uvedeno pět jeho skladeb, a to včetně americké premiéry dvou děl, Monaco Fanfares a The Giving Tree. Jako sólisté vystoupili flétnista sir James Galway, cellista Han-Na Chang, Maazelova manželka, herečka Dietlinde Turban, a herec Jeremy Irons. Maazel se stal hudebním ředitelem Newyorských filharmoniků v roce 2002. Narodil se 6. 3. 1930 ve Francii a jako dirigent debutoval v roce 1938 v Los Angeles. BEVERLY SILLS rezignovala 25. 1. na místo prezidentky rady Metropolitní opery. Slavná americká sopranistka (1929) ukončila svou operní kariéru po 30 letech na jevišti v roce 1980. Poté se stala ředitelkou New York Performing Art Community a v roce 1994 se stala jako první žena prezidentkou Lincoln Center for Performing Arts. V roce 2002, poté, co zde uskutečnila řadu významných projektů, odešla, aby se ještě téhož roku ujala místa prezidentky Metropolitní opery. Jednou z jejích nejtěžších úkolů bylo hledání sponzorů, v čemž byla mimořádně úspěšná díky „svému šarmu, humoru a odhodlání“, jak řekl William C. Morris z MET. Díky tomu se jí také podařilo sehnat další financování sobotních rozhlasových přenosů, které jsou vysílány ve 40 zemích. Její zhoršující se zdraví ji v poslední době připoutalo na invalidní vozík a v důsledku toho dala svou rezignaci. VICTORIA DE LOS ANGELES ZEMŘELA 15. 1. v Barceloně ve věku 81 let. Slavná španělská pěvkyně se narodila 1. 11. 1923 v Barceloně. Na operní scéně debutovala v roce 1945 v Gran Teatro del Liceu v Barceloně jako hraběnka ve Figarově svatbě. Během své neuvěřitelně dlouhé operní kariéry (50 let) vystupovala s největšími světovými dirigenty, jako byli Thomas Beecham, John Barbirolli, Herbert von Karajan, Georg Solti a Zubin Mehta, a hostovala v předních divadlech, mj. Pařížské opeře, londýnské Covent Garden, milánské La Scale, newyorské Metropolitní opeře, argentinském Teatro Colon v Buenos Aires, Vídeňské státní opeře ad. Nemenší pozornost věnovala i pí-

34 Hr0503.indd 34

24.2.2005 11:23:25

Z P R Á V Y sňové literatuře. Jeviště opustila v roce 1998 po smrti jednoho ze svých dvou synů, nicméně příležitostně vystupovala na recitálech. Podílela se na nahrávkách 21 kompletních oper a natočila více než 25 sólových recitálů. K jejím nejoceňovanějším rolím patřily Carmen, Cio-cio-san a Mimi.

landský muzikolog a beethovenovský specialista Cees Niewenhuizen ho zrekonstruoval v osmiminutovou skladbu. „Pokud víme, Beethoven nenapsal koncert, který by zahrnoval právě toto Adagio“, řekl dirigent a umělecký ředitel Rotterdamského komorního orchestru Conrad van Alphen.

SIR SIMON RATTLE prohlásil v rozhovoru pro The Guardian (7. 1.). že jeho první dva roky v čele Berlínských filharmoniků byly „bouřlivé“, nicméně že je potěšen, že práce úspěšně pokračuje. Za jednu z největších výzev i úspěchů považuje skutečnost, že se mu podařilo odvrátit orchestr od dosavadní plné koncentrace na repertoár 19. století. „Hudebníci jsou velmi otevření, velmi zvídaví. Vždycky chtějí vědět, proč něco hrajeme. Někdy odmítají, nejsou moc poslušní, ale je to velmi tvůrčí těleso. Není snadné s nimi jednat. Velké temperamenty, velké osobnosti. Je to obtížné.“ Rattle například zařazuje na program současné skladatele, včetně řady svých britských favoritů jako Thomase Adese a Marka-Anthonyho Turnageho. „Orchestr se velmi obával – a byl i trochu hysterický –, že na turné po Japonsku bude hrát skladbu Aura od finského autora Magnuse Lindberga. A byli značně udiveni, jak ji publikum okamžitě ocenilo.“

SEDMÁ SYMFONIE PHILIPA GLASSE měla světovou premiéru 20. 1. ve washingtonském Kennedy Center v provedení Národního symfonického orchestru pod taktovkou Leonarda Slatkina. Třicetiminutovou skladbu si objednal orchestr. Glass dílo nazval „A Toltec Symphony“ po lidech, kteří před tisíci lety dobyli Mexiko a byli posléze sami podrobeni Aztéky.

Různé

ZUZANĚ RŮŽIČKOVÉ byl Novou Bachovou společností sídlící v Lipsku udělen titul jejího čestného člena. Této významné pocty se jí dostalo nejen za významnou uměleckou činnost i spolupráci v předsednictvu a vedení této Společnosti, ale rovněž – a to především – za zásluhy o šíření Bachova díla a intenzivní snahu o osamostatnění této péče a její nezávislost na jakékoliv ideologii.

POSLEDNÍ PORTRÉT WOLFGANGA AMADEA MOZARTA. Namaloval ho německý umělec Johann Georg Edlinger v roce 1790, tedy rok před Mozartovou smrtí. Berlínská Gemäldegalerie olejomalbu (80cm krát 62 cm) koupila v roce 1934 od mnichovského obchodníka s uměním s tím, že jde o portrét neznámého muže. Teprve nedávno objednal Dr. Rainer Michaelis z galerie u mozartovského experta Wolfganga Seillera počítačovou analýzu. Ten portrét porovnal s jiným o 13 let starším a prohlásil, že jde s nejvyšší pravděpodobností o obraz Mozarta, který vznikl během jeho posledního pobytu v Mnichově. NEZNÁMÝ BEETHOVENŮV RUKOPIS. Adagio z neznámého klavírního koncertu Ludwiga van Beethovena, které bylo objeveno v londýnském Britském muzeu, zaznělo ve světové premiéře 1. 2. 2005 v Rotterdamu v provedení klavíristy Ronalda Brautigama. Rukopis Adagia z roku 1789 se sice dochoval jen v přibližném náčrtu témat, ale ho-

Česká hudba v zahraničí JIŘÍ BĚLOHLÁVEK byl jmenován šéfdirigentem BBC Symphony Orchestra. V letech 1991-95 zde působil jako hlavní hostující dirigent. Stane se tak 12. šéfdirigentem v historii orchestru, jeho předchůdcem byl Leonard Slatkin. Místa se Jiří Bělohlávek oficiálně ujme na zahajovacím koncertu slavných londýnských Promenádních koncertů v Royal Albert Hall 15. 7.

Z E

Z A H R A N I Č Í

V RÁMCI 60. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi se po celém Německu konala koncem ledna řada vzpomínkových akcí – konference, výstavy, autorská čtení, koncerty a divadelní představení. Mnohokrát zazněla v té době dětská opera Hanse Krásy Brundibár. Do Hamburku byl pozván i pražský skladatel Petr Pokorný, aby se osobně účastnil koncertu z děl Viktora Ullmanna, Alda Finziho a svých vlastních. Koncert se konal v kouzelném prostředí kulturního domu Stavenhagenhaus ve čtvrti Groß Borstel. Účinkovali hamburští umělci Julia Barthe – soprán a pianisté Friederike Haufe a Volker Ahmels. Posledně jmenovaný byl současně organizátorem koncertu a moderoval také úvodní rozhovor s pražským skladatelem. Na programu byl písňový cyklus Viktora Ullmanna Sechs Lieder auf Texte von Albert Steffen op. 17, dále klavírní Pavana a cyklus Liriche per soprano e piano italského skladatele Alda Finziho, který podobně jako Ullmann nepřežil holocaust. Písňový cyklus Karnevallieder Petra Pokorného vznikl na texty židovské básnířky původem z Bukoviny Rosy Ausländer a na koncertě zazněl v premiéře. Závěrem večera bylo uvedeno další dílo Petra Pokorného,

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK odcestoval po čtrnácti letech opět do USA. Na turné (15. 1.–20. 3.) tráví téměř 11 týdnů, během nichž odehraje 49 koncertů (více než desetkrát Dvořákova Novosvětská, dále Slovanské tance, Karneval a další předehry a symfonie i jeho Klavírní koncert, rovněž Smetanova Vltava, Beethovenovy a Brahmsovy klavírní koncerty a symfonie, Mozartova a Chopinova hudba i tvorba B. Martinů). Za dirigentským pultem se střídají S. Baudo, P. Altrichter a R. Štúr. Jako sólisté jsou na turné s orchestrem pianisté Martin Kasík a Američanka Navah Perlmanová, dcera houslisty Itzhaka Perlmana. (veb)

klavírní cyklus Tristia, který se obsahově váže k tématice holocaustu. PRAŽÁKOVO KVARTETO účinkovalo (13. 1.) v Halifaxu (Beethoven, Feld, Brahms). Soubor se pak představil (21. 1.) v programu hamburského spolku Vereinigung von Freuden der Kammermusik (Haydn, Feld, Brahms). (veb) 20 ČLENŮ SEVEROČESKÉ FILHARMONIE TEPLICE odletělo 26. 1. 2005 na Maltu, kde se podílelo na koncertě National Orchestra of Malta. Společně vytvořili orchestr, složený z umělců dvou nově přistupujích zemí Evropské unie – ČR a Malty. Slavnostní koncert se konal 29. 1. v Mediterranean Centre Valletta, kde pod vedením šéfdirigenta SČF Teplice Charlese Olivieri-Munroa zazněly skladby B. Smetany, P. I. Čajkovského, E. Griega a F. Liszta. Sólistou koncertu byl Carmine Lauri, koncertní mistr Londýnských filharmoniků. Projekt se konal pod záštitou maltského ministra kultury a honorárního konzula ČR na Maltě a náklady na jeho uskutečnění hradí společně ministerstva kultury ČR a Malty.
(sla)

VESSELINA KASAROVA

V PRAZE Jedinečný recitál světové mezzosopranistky!

Händel – Mozart – – Rossini –Gluck Orchestr opery Národního divadla,

dirigent

David Syrus

26. května 2005 v 19.00 ve Stavovském divadle Informace : 224 901 448, 224 901 319, 224 901 668 fax: 224 931 544, e-mail: [email protected], www.narodni-divadlo.cz

35 Hr0503.indd 35

24.2.2005 11:23:26

S T U D I E ,


S T Á T N Í

O P E R A

K O M E N T Á Ř E

P R A H A

Česká operní divadla Jaroslav Someš

„K

onečně se stalo skutkem to, o čem se už dlouho diskutovalo a složitě jednalo a hlavně, pro co byly velmi dobré důvody – Praha má zase dvě samostatné operní scény.“ Těmito slovy ohlásil informační bulletin definitivní odtržení dosavadního Smetanova divadla od mnohasouborového konglomerátu naší první scény a vznik samostatné Státní opery Praha k 1. dubnu 1992. Tendence k takovému kroku se začaly objevovat ihned po listopadu 1989, takže už o rok později získal operní soubor Smetanova divadla organizační autonomii a vlastního šéfa – Karla Drgáče. Ten byl pak také jmenován prvním ředitelem Státní opery Praha (SOP). Nově vzniklé těleso dostalo do vínku hned několik vzácných darů. Především budovu, bezesporu jednu z nejkrásnějších v celé střední Evropě. A spolu s ní její historické tradice, ať už související s legendární érou Nového německého divadla, s krátkou a násilně přervanou existencí Opery 5. května a také s řadou slavných večerů Smetanova divadla (na ty se stále nespravedlivě zapomíná!). Naopak problémem bylo, že s výjimkou Drgáčova vstupního proslovu „ke kultuře německy mluvené“, nebyl od počátku nijak konkrétně formulován umělecký program nového souboru. SOP se nejčastěji jen otevřeně vymezovala jako konkurence vůči Národnímu divadlu (projevilo se to už v problematicky zvoleném názvu, opera „státní“ proti divadlu „národnímu“). Přes mnohá rozhodná slova však v praxi nikdy k důsledné nezávislosti obou pražských operních domů nemohlo dojít. I po rozdělení zůstala na scéně SOP řada titulů převzatá z repertoáru Smetanova divadla (některé inscenace dodnes – La traviata, Madama Butterfly, Rigoletto, Cosī fan tutte). I po rozdělení valná většina pěvců zpívala a stále zpívá v obou domech bez ohledu na to, v kterém z nich je ve stálém úvazku (a pro běžného diváka je prakticky k nerozpoznání, kde je ten či onen umělec „doma“). I po rozdělení nebylo sezony, aby v dramaturgii obou domů nedošlo k duplicitě uváděných titulů, zejména v případech největších operních hitů. Nejvýznamnějším úkolem, který před Karlem Drgáčem stál, bylo udržení provozní kontinuity a organizační stability nově vzniklého tělesa, pokud možno bez výraznějších uměleckých propadů. S odstupem let můžeme konstatovat, že se to

vcelku podařilo. Dalším výrazným znakem počátečního období se stala snaha o získání umělecké i společenské prestiže pro celý ansámbl. Drgáč se na základě zkušeností z působení v zahraničí soustředil na navazování mezinárodních kontaktů, velkoryse rozšířil spolupráci s hostujícími umělci, důsledně zavedl uvádění oper v originále, kladl důraz na využití moderních metod v propagaci. Podle vídeňského vzoru obnovil tradici plesů v opeře s účastí populárních světových osobností i silvestrovských představení Straussovy operety Netopýr. Od roku 1993 založil pořádání verdiovských festivalů, které dodnes otevírají každou novou sezonu a dávají příležitost zvát do Prahy významné cizí pěvce. Sám se také podílel na několika inscenacích jako režisér (někdy též jako scénograf). Jeho práce se vyznačovaly výrazovou oproštěností a stylovou čistotou (Tannhäuser, Její pastorkyňa, Proces). Drgáčovým největším úspěchem a patrně vůbec nejvýznamnějším uměleckým počinem jeho éry byla novodobá premiéra opery „terezínského skladatele“ Hanse Krásy Zásnuby ve snu, kterou tu hudebně nastudoval její objevitel, dirigent Israel Yinon. Dramaturgicky stejně záslužné bylo uvedení první verze Beethovenova Fidelia (Leonore) a česká premiéra kafkovské opery Proces od Gottfrieda von Einem – pokud však jde o realizaci, dopadla Krásova opera mnohem lépe. Kmenový repertoár budoval Drgáč inscenacemi, jež se snažily vyjít divákovi vstříc (Maškarní ples, Nabucco, Carmen, Aida), ale občas neváhal vydat se i odvážnější cestou. Sem patří vedle Dewových modernisticky pojatých Hoffmannových povídek především Straussova Salome zásluhou hudebního nastudování Hilaryho Griffithse, režie Dominika Neunera a sugestivního výkonu Gail Gilmore v titulní roli. Na opačném konci pomyslného žebříčku zdarů a nezdarů stojí vyslovené prohry, Humperdinckova Perníková chaloupka a Rossiniho Lazebník sevillský. Shodou okolností se právě smutný Lazebník stal poslední inscenací Drgáčovy éry. Ředitelská smlouva z roku 1992 zněla totiž přesně (a poněkud nešikovně) na tři roky. Vypršela tedy k 1. dubnu 1995. Na základě konkurzu pak byla do čela SOP inaugurována česká pěvkyně světového jména Eva Randová. Díky svým stykům s prestižními operními domy dále pokračovala ve spolupráci s hostujícími umělci ze zahraničí, víc pozornosti než dřívější vedení však jako zkušený pedagog věnovala domácímu pěveckému mládí; za její éry se na scéně SOP objevili např. Sylva Čmu-

grová, Maria Tkadlčíková-Haan, Aleš Briscein, Martin Bárta a také dirigent Leoš Svárovský. Do funkce šéfdirigenta byl z několika rovnocenných uchazečů vybrán pro první rok Hilary Griffiths, kterého později vystřídal Jiří Stárek. Údobí ředitelování Evy Randové otevíraly na podzim 1995 oslavy 50. výročí založení Opery 5. května. Přes všechny proklamace o návaznosti na slavné tradice nesáhla SOP ani při této příležitosti po českém repertoáru, ač se tu přímo nabízeli Braniboři v Čechách, kterými kdysi Opera 5. května svou existenci zahájila – platilo (a dosud platí), že polistopadovým osamostatněním byla budova Smetanovi odňata a Smetana byl odňat budově. A tak jediným domácím skladatelem, který byl brán na milost, zůstával Leoš Janáček. První rok uvedla Randová jeho Káťu Kabanovu, druhý rok Její pastorkyňu. Jinak se dramaturgický výběr soustřeďoval především na slavné tituly světové klasiky, jako je Turandot, Kouzelná flétna, Boris Godunov, Evžen Oněgin, Faust a Markétka nebo Don Carlos. Ať už byl inscenační výsledek lepší (Turandot, Godunov, Carlos) či horší (Oněgin), znamenaly v každém případě přínos pro běžný denní provoz divadla; např. Turandot zůstává na repertoáru dodnes). Objevně působilo uvedení Ponchielliho La Giocondy, Rossiniho Turka v Itálii (navíc v osobité režijní koncepci Jozefa Bednárika) a dvou obtížných wagnerovských titulů, Lohengrina a Valkýry – ta byla provedena koncertně v mezinárodním obsazení. V závěru sezony 1997–8 Eva Randová své ředitelování ukončila. Z konkurzu na nové vedení vzešel vítězně tvůrčí tandem, složený ze scénografa Daniela Dvořáka (ten se stal ředitelem) a režiséra Jiřího Nekvasila (umělecký šéf jako nově zřízená funkce). Oba měli za sebou více než desetiletou spolupráci v Opeře Furore a Opeře Mozart, kde usilovali o avantgardní inscenační postupy ve stylu postmoderny. Nyní předstoupili s programem pokračovat stejným směrem i na jevišti SOP a zaměřit se přitom na znovuoživování opomíjených děl a uvádění operních novinek, pokud možno ve světových premiérách. Nejvýznamnějších úspěchů při naplňování těchto záměrů dosáhli hned v prvním roce svého působení. Boitův Nerone byl skutečným dramaturgickým objevem a dvě premiéry, jež po něm následovaly, představují vrchol celé Dvořákovy éry vůbec – byl to Bubu z Montparnassu, dílo E. F. Buriana, které se tak dočkalo po 72 letech prvního provedení, a minimalistická opera Philipa Glasse Pád domu Usherů.

36 Hr0503.indd 36

24.2.2005 11:23:35

S T U D I E , roveň však nelze nevidět jejich výlučnost. U mnohých se už předem počítalo s omezeným počtem repríz, někdy dokonce pouze s jediným provedením. Oporou kmenového repertoáru se prakticky nestala žádná z nich a můžeme-li ještě dnes najít na programu SOP některé tituly z éry Drgáče a Randové, po Dvořákovi tam zbyl pouze jediný, Pucciniho Tosca. I v tomto případě však jde jen o přizpůsobení dřívějšího nastudování pro rekon-

šiřuje mantinely svého zaměření a prověřuje své možnosti. Je přitom potěšitelné, že dramaturgické objevy, např. Leoncavallova Bohéma, Joplinova svěží hříčka Treemonisha či d‘Albertova Nížina, se už na scéně nemihnou jen na několik repríz, ale udrží se na repertoáru – mj. díky zdařilé scénické podobě. Odvážnější a tudíž rozporuplnější pojetí slavných klasických titulů (Pucciniho Bohéma, Piková dáma) je Foto Karel Kouba

Burianem byla šťastně prolomena dosavadní dramaturgická nevšímavost vůči domácí klasice – hudební nastudování Bohumila Gregora, Nekvasilova režie a Dvořákova scénografie se spojily v jeden dokonale sladěný celek, průkazně připomínající živé hodnoty odkazu české meziválečné avantgardy. Také inscenátorům Glassovy opery (dirigent Petr Kofroň, režisér Petr Tyc a opět Daniel Dvořák jako autor výpravy) se pro tak nezvyklé dílo podařilo najít působivé řešení, takže se divácky náročný titul dokonce po dvou letech vrátil na repertoár v obnovené premiéře. Charakteristickým rysem Dvořákova působení v SOP (stejně jako dnes v Národním divadle) se staly velkoryse koncipované projekty. Některé byly úspěšně završeny (cyklus tří francouzských oper tří století v nastudování francouzských inscenačních týmů), jiné se jen rozběhly (z cyklu Shakespeare v opeře se Dvořákovi podařilo realizovat pouze Thomasova Hamleta). Další projekt, nazvaný Bušení do železné opony, měl za úkol jednorázovou prezentaci dosud neuvedených novinek v inscenačně skrovné formě – v jeho rámci zaznělo v SOP pět titulů, jichž další životnost se však s výjimkou Máchovy Nenávistné lásky přesvědčivě neprokázala. Rysy projektu měla do jisté míry také soustavná dramaturgická pozornost dílům spjatým s někdejším Novým německým divadlem (Zemlinského Bylo-nebylo, Schönbergovo Očekávání, Weisův Polský žid, Dukasova Ariana a Modrovous). Významným Dvořákovým činem bylo vypsání skladatelské soutěže Nová opera pro Prahu. Vítězná práce, Viklického Faidra, byla pak na podzim 2000 v SOP provedena. Z dalších finalistů se dostalo ještě na vzpomínané dílo Otmara Máchy, jež se však na scéně objevilo pouze jednou a jen s klavírním doprovodem. Z ostatních premiér Dvořákovy éry upoutalo zejména Brittenovo Utahování šroubu, Voják a tanečnice Bohuslava Martinů a Vivaldiho Orlando furioso. Ve všech případech šlo o tituly vzácně vídané. Atraktivitu Brittena podtrhlo originální scénografické řešení Zuzany Ježkové, k nastudování Vojáka a tanečnice byl do Prahy poprvé pozván významný anglický režisér David Pountney, Vivaldi představoval ojedinělé setkání s barokní operou v hudebně i scénicky vytříbeném podání (dirigent Jiří Kotouč, režie a scénografie Gilbert Blin). Za zjevné omyly čtyřletí 1998–2002 lze označit dvě pochybné světové premiéry, totiž operu-muzikál Dorian Gray od izraelského skladatele Isaaca Steinera a Circus Terra od norského skladatele Trygve Madsena, a také konfrontační pokus spojit zkrácenou verzi Mozartova Dona Giovanniho se stejnojmennou Gazzanigovou jednoaktovou buffou. Tvůrčí aktivity tandemu Dvořák–Nekvasil budí svým rozsahem zasloužený obiv a uznání. Zá-

K O M E N T Á Ř E

Scéna z Dvořákova Dimitrije, uprostřed Leo Marian Vodička v titulní roli struovanou Svobodovu scénu z roku 1947. V létě 2002 odchází Daniel Dvořák s Jiřím Nekvasilem do Národního divadla a do čela SOP je jmenován Jaroslav Vocelka, který zde doposud působil jako správní ředitel. Převzal Dvořákův aktuální model rozšířeného vedení, kdy umělecký ředitel zastřešuje činnost uměleckých šéfů intendančním způsobem. Na místě šéfa opery se za dobu Vocelkovy éry prozatím vystřídali dirigenti Vojtěch Spurný a Leoš Svárovský, nyní tuto funkci zastává muzikoložka Ingeborg Žádná. Poprvé se ve vedoucím týmu SOP objevilo také místo šéfa baletu. Stal se jím nejprve Pavel Šmok, který s sebou přivedl „svůj“ Pražský komorní balet, do té doby na jevišti SOP pouze hostující. Po prvním roce Šmoka na postu šéfa vystřídal Pavel Ďumbala. Vocelkův nástup neznamenal okamžitý zvrat v dosavadním směřování SOP. Naopak, snaha dostát závazkům předchozího vedení dokonce přinesla některé problematické výsledky – Schinkelovy prospekty se ukázaly být chabým důvodem pro přestudování Kouzelné flétny a Berliozova Beatrice a Benedikt se zásluhou francouzského režiséra Philippa Godefroida stala totálním propadákem. Zdá se, že SOP v současnosti spíš pozvolna roz-

vyvažováno inscenacemi, jež zjevně více konvenují diváckému vkusu (Carmen, Lucie di Lammermoor). Chvályhodný průlom do trvalého opomíjení české operní tvorby 19. století pak znamenalo uvedení Dvořákova Dimitrije. Baletní soubor se prozatím představil dvěma samostatnými celovečerními tituly, adaptací Verdiho La traviaty (Dáma s kaméliemi) a Prokofjevovou Popelkou. Za 13 let existence SOP prošla její scénou celá řada výrazných pěveckých osobností, našich i cizích. Je příjemnou nezbytností, že v hostování ve SOP stále pokračují přední členové Národního divadla (nyní včetně Evy Urbanové). Ze zahraničních pěvců tu mnozí po sobě zanechali jen krásné vzpomínky (namátkou: Gail Gilmore, Anja Silja, Marina Šutova, José Antonio Campo, André Cognet, Dmitri Hvorostovsky, Vladimir Matorin, Thomas Sunnegardh), jiní zůstali a navázali trvalou spolupráci (Anda-Louise Bogza, Galia Ibragimova, Anna Todorova, Marina Vyskvorkina, Igor Jan, Peter Svensson aj.). Úvodem bylo řečeno, že při vzniku SOP nebyl výslovně formulován žádný zásadní program. Přesto se dá konstatovat, že se v průběhu let profil scény postupně krystalizuje. Za pochodu.


37 Hr0503.indd 37

24.2.2005 11:23:36

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Kapitoly o Richardu Wagnerovi Zlato Rýna, Národní divadlo 1915

W

agnerova tetralogie Prsten Nibelungův je bezpochyby monumentální dílo, které v (nejen) našich podmínkách není jednoduché realizovat ani jako celek ani jako jednotlivé části: Zlato Rýna, Valkýru, Siegfrieda a Soumrak bohů. Celý cyklus byl tak na našem území dosud uveden pouze ve třech inscenacích. Poprvé se dostal na program v pražském Stavovském divadle jedenáct let po prvním souborném provedení díla (Bayreuth 13. 8.–17. 8. 1876) ve dnech 9.–13. února 1887, přičemž první dvě části měly premiéru v roce 1885 pod taktovkou Gustava Mahlera a zbylé dvě v roce 1887 v nastudování Karla Mucka, který dirigoval také zmíněný celý první pražský cyklus. O rok později byla inscenace přenesena do nově otevřeného Nového německého divadla (dnes Státní opera Praha), kde se pravidelně objevovala téměř každoročně až do roku 1922, kdy ji vystřídala v letech 1923–24 nová inscenace, která byla na repertoáru skoro každou sezonu až do zrušení divadla v roce 1938. Celý cyklus tedy v Praze zazněl téměř 60x! Zatím poslední inscenace kompletní tetralogie na našem území měla premiéru v německém divadle v Ústí nad Labem v letech 1935-36. To znamená, že v současnosti připravovaná koprodukce pražského Národního divadla s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf-Duisburg (premiéra duben – květen 2005) je historicky první inscenací Prstenu Nibelungova v Národním divadle a první poválečnou inscenací na našem území. O celý cyklus se samozřejmě pokoušelo Národní divadlo již dříve: šéf opery a dirigent Karel Kovařovic společně s režisérem Robertem Polákem začali v roce 1915 premiérou Zlata Rýna a o rok později uvedli Valkýru. Pouze u těchto dvou prvních dílů skončil i druhý pokus o téměř 60 let později, který začal nejprve Valkýrou v roce 1972 pod taktovkou Jaroslava Krombholce a v režii Ladislava Štrose. V roce 1975 mělo premiéru Štrosovo Zlato Rýna, které hudebně nastudoval Heinz Fricke. V roce 2000 jednalo Národní divadlo se Státní operou Praha, která tehdy pod vedením Daniela Dvořáka přišla s nabídkou na koprodukci obou pražských divadel. K realizaci však nedošlo. O kompletní cyklus se pokusil také německý soubor v Opavě v letech 1939–1941, ale zůstalo

„jen“ u prvních třech částí, stejně jako v Ústí nad Přibližně patnáct inscenací dosáhl Siegfried Labem v letech 1941–1942. poprvé inscenovaný 9. ledna 1887 ve Stavovském Samostatně se inscenovaly jednotlivé části sa- divadle a do současnosti uvedený dvěma českými mozřejmě častěji. Zlato Rýna bylo u nás poprvé operními soubory: Brnem (1931) a Národním diuvedeno 19. prosince 1885 ve Stavovském diva- vadlem (1932). Nejméně byla na prknech našich divadel k vidle, tedy čtrnáct let po své mnichovské premiéře. Do dnešního dne došlo na našem území k více jak dění poslední část tetralogie – Soumrak bohů, která deseti nastudováním této opery, přičemž pouze tři dosáhla necelé desítky nastudování. Jako jediná z nich uskutečnily české soubory (pražské Národ- nebyla nikdy uvedena ani v Národním divadle ani ní divadlo 1912, 1975 a Ostrava 1989), všechny jiným českým divadlem.
ostatní inscenace provedla na našem území německá divadla, nejčastěji pražské Nové německé divadlo. Nejčastěji uváděnou částí z tetralogie na našem území se stala Valkýra s téměř třiceti nastudováními. Poprvé byla uvedena 28. prosince 1885 ve Stavovském divadle, tedy vzápětí po prvním českém uvedení Zlata Rýna. Osm z nich nastudovala česká divadla: Národní divadlo (1916, 1972), Brno (1927), Plzeň (1934, 1943, 1982), Valkýra, Národní divadlo 1972; Ostrava (1942), Státní opeSieglinda (Milada Šubrtová) ra Praha (1998).

Foto archív

Pavel Petráněk

Foto archív

IV. Wagnerovy opery u nás

38 Hr0503.indd 38

24.2.2005 11:23:37

S T U D I E ,


O L O M O U C ,

U M Ě L E C K É

C E N T R U M

U N I V E R Z I T Y

K O M E N T Á Ř E

PA L A C K É H O

Hudba v Olomouci Alice Kučerová

J

iž po třetí se na půdě Katedry muzikologie v Olomouci konala konference s názvem „Hudba v Olomouci – historie a současnost“. Bývalý jezuitský konvikt, dnes Umělecké centrum Univerzity Palackého, hostil řadu muzikologů i příznivců hudby a hudebního dění. Oficiální dvoudenní konferenční maratón zahájil Jan Vičar a záhy po jeho úvodních slovech začal první blok příspěvků spjatých ať již s dějinami, či současností, případně významnými osobnostmi Olomouce i regionu. Stanislav Červenka ve svém referátu rozebíral sekvence v nejstarších rukopisech mešního obsahu sbírky Metropolitní kapituly v Olomouci. Následovala stať Lucie Brázdové o olomouckém operním orchestru a jeho působení v letech 1744– 1920. Rudolf Pečman se rozhovořil o vztahu Ludwiga van Beethovena k arcivévodovi Rudolfovi, arcibiskupu olomouckému. Zcela odlišný charakter měl prakticky provedený příspěvek Květuše Fridrichové, která se svými studenty z katedry hudební výchovy provedla dvě skladby pro housle, flétnu a doprovod nástrojů Josefa Puschmanna. Poté Jitka Balatková v krátkosti obeznámila účastníky konference s historií olomouckého Kammermusikvereinu. Velkou olomouckou osobností byl i skladatel, dirigent a rozhlasový pracovník Miloš Konvalinka, o jehož činnosti referoval Karel Steinmetz. V následnosti na další program zazněl poslední příspěvek Petra Lyka, který se týkal metodologických otázek výstavy Hudba v Olomouci. Vernisáž druhé části této výstavy, na kterou byla pozvána široká veřejnost, se uskutečnila ihned po skončení prvního bloku. První část výstavy byla slavnostně instalována do druhého patra konviktu již u příležitosti koná-

ní 22. světového kongresu Československé společnosti pro vědy a umění na konci června 2004. Nyní již výstava, která vznikla pod vedením Jana Vičara v rámci projektu „Výzkum historie a kultury Moravy“, ale také jako příspěvek pracovníků a spolupracovníků olomoucké Katedry muzikologie k Roku české hudby 2004, obsahuje 18 tematicky zaměřených panelů. Na její přípravě se podíleli Jitka Balatková, Alena Burešová, Stanislav Červenka, Jiří Fiala, Pavel Klapil, Petr Lyko, Jiří Sehnal, Stanislav Tesař a Eva Vičarová. K českému textu na každém z panelů je paralelně přiřazen i anglický překlad, jenž je dílem Jaroslava Peprníka, o grafickou úpravu se postaral Ondřej Michálek. Panely by se de facto daly rozčlenit do tří kategorií: první z nich tvoří hudební instituce jako např. Český rozhlas, Moravská filharmonie, Moravské divadlo, Vojenská hudba, druhou kategorii reprezentují hudební spolky, v jejichž čele stál dodnes fungující pěvecký spolek Žerotín (založený 1880) a v neposlední řadě se panely věnují osobnostem spjatým s olomouckou hudební kulturou – Antonínu Dvořákovi, W. A. Mozartovi, L. van Beethovenovi, či Gustavu Mahlerovi. A vzhledem k tomu, že Olomouc je starobylé město s velikou hudební tradicí, je ve fázi přípravy několik dalších panelů. Večerní program účastníkům konference zajistili studenti olomoucké muzikologie, z jejichž hudebních vystoupení byl sestaven program koncertu k životnímu jubileu muzikologa

doc. PhDr. Miroslava K. Černého, CSc. Ve zcela přeplněné Kapli Božího těla si 6. prosince „přišel na své“ snad každý, neboť program sahal od klasicistní hudby až po jazz a rómské písně. Následující den se konal druhý blok příspěvků, na němž vystoupili Milan Kotouček, Alice Kučerová, Filip Hajdu, Luděk Zenkl a Pavel Klapil s rozličnými tématy vztahujícími se k hudebnímu dění na Olomoucku. Na závěr konference

byla připravena prezentace dvojice knih Jiřího Sehnala Barokní varhanářství na Moravě. 1. Varhanáři, 2. Varhany. Tento komplet vydala Muzejní vlastivědná společnost Brno a Univerzita Palackého v Olomouci. Při té příležitosti vyprávěl sám autor o těžkostech, které jej provázely při sbírání fakt a podkladů pro obě publikace, i o smutném stavu některých nástrojů. Závěr konference tak plynule přešel v diskusi, kde se vyskytovaly otázky, různé názory zúčastněných a podněty, tedy přesně to, co se od takovýchto akcí očekává. Proto si myslím, že i toto olomoucké setkání splnilo svůj účel.


Alba etud pro klavír nenápadně nově Věra Lejsková

V

ydavatelská práva firem zastupujících některé naše autory, mohou mnohdy působit i negativně na nová vydání užitečné publikace. Stalo se tak při zamýšlené reedici 4. a 5. sešitu oblíbeného klavírního alba etud, kdy Editio Bärenreiter upozornilo editorky etud (E. Kleinovou, A. Fišerovou a E. Millerovou), že pro nesplnitelné nároky zahraničních vydavatelství nelze do zamýšlené publikace znovu zařadit

skladbičky Kl. Slavického a I. Berkoviče, a zda je lze tudíž vynechat. To by ovšem znamenalo nemalý zásah do celé promyšlené koncepce etud – jen ve 4. sešitu se to týkalo osmi z 35 etud! – proto se editorky rozhodly řešit situaci jinak. Požádaly dva naše autory, Eduarda Doušu a Michala Millera, zda by se nepokusili nahradit skladbičky K. Slavického a I. Berkoviče skladbami vlastními, které by ovšem vyhovovaly celkovému pedagogickému záměru tak, aby celistvost sešitů nebyla narušena – a podařilo se! Dnes tedy dostávají

pedagogové i žáci do rukou dva nové sešity klavírních etud a možná si na první pohled mnozí ani nevšimnou, že někteří autoři jsou zaměněni jinými. Oba autoři totiž – Eduard Douša sedmkrát a Michal čtyřikrát – se nenásilně, beze zbytku vcítili do chápání dětského světa, i do možností malých interpretů, a vytvořili tak půvabná dílka, která si jistě získají oblibu: přitom naprosto přesně splňují pedagogický záměr editorek. Takže závěrem nelze říci nic jiného, než že se dobrá věc podařila.


39 Hr0503.indd 39

24.2.2005 11:23:51

R E C E N Z E

K N I H

Jana Plecitá, Marie Klimešová: Podoby Bedřicha Smetany Jak Smetanu viděly generace 19. a 20. století Národní muzeum, České muzeum hudby, Muzeum Bedřicha Smetany, Praha 2004, 151 stran – 30 dobových fotografií a 95 reprodukcí či vyobrazení Bedřicha Smetany z let 1843 až 2004 Jaroslav Smolka

M

uzeum Bedřicha Smetany, existující v Praze v rámci Národního muzea – Českého muzea hudby, oslavilo dvojí skladatelovo výročí roku 2004, 180 let narození a 120 let úmrtí, výstavou Podoby Bedřicha Smetany. Z jejího katalogu dopracovaly autorky publikaci doslova novátorskou, jaká v literatuře o Bedřichu Smetanovi dosud neměla obdoby. Nemám výtvarně kritickou ani teoretickou kvalifikaci, abych mohl publikaci hodnotit z tohoto hlediska. Jsem muzikolog a badatel o tvorbě a životě Bedřicha Smetany a mohu tedy knihu posoudit jen jako praktickou pomůcku popularizace a vědeckého výzkumu. A v této souvislosti se zajímám především o dvě kvality, jaké mohu od takové publikace očekávat: o věrojatnost ikonografických materiálů až po možnost situace, kdy bude třeba je podle této publikace dále reprodukovat, a také ovšem o problematiku obsahu takové knihy: co do ní pojmout a co už ne. K prvnímu okruhu: mnohokrát jsem sháněl ikonografické pomůcky a obrazové doplňky

knih i článků o různých aspektech Smetanovy hudby i života. Vedle originálních památek, archivovaných v Muzeu Bedřicha Smetany, se mi osvědčila kniha Mirko Očadlíka Rok Bedřicha Smetany, vydaná 1950 v Melantrichu. Jednotlivé ikonografické materiály jsou tam totiž reprodukovány individuálně: v různých velikostech a s maximem ostrosti. Aby to bylo možné, je také formát knihy velký. Publikace Podoby Bedřicha Smetany je menší (jen 14,7 x 21 cm) a zejména původní fotografie, shrnuté do kapitoly Zrcadlo Bedřicha Smetany, jsou zmenšeny na velikost téměř jen podobenkovou cca 5 x 8 cm. Tato část knihy má mít zřejmě jen připomínkovou funkci. K tomu je trochu zmenšena i kontrastnost fotografií barevným – zelenavým, šedým, hnědavým – podtiskem. Je to problém: knihu toto opatření sice výtvarně unifikuje, zřetelnost jednotlivých fotografií však snižuje. Mnohem lepší je po této stránce větší část knihy s výtvarnými portréty skladatele – obrazy, plastikami, plaketami, plakáty, poštovními známkami aj.: těm jsou vyhrazeny větší formáty. Obsahově je kniha vybavena vzorně. Je tam všechno cenné a známé. Přál bych si jednu vý-

jimku: překrásnou barevnou malbu Kateřiny Smetanové na porcelánu. Když už je tam jedna ze Smetanových svatebních fotografií s druhou ženou Bettinou, zasluhovala by si zpodobení i první žena. Snadno mi ovšem namítnete, že to už není podoba Smetanova, ale právě jen Kateřinina. Jejich společná fotografie ani vyobrazení neexistuje. Jinak je citlivě odděleno to, co má ještě nějakou uměleckou nebo aspoň pramennou hodnotu (např. tužkové kresby Bettininy a dcery Zdeňky) a co je za hranicí uměleckého sdělení či pramenného významu. Je to překrásná publikace a autorkám k ní lze jen blahopřát.


Jan Panenka a Taťána Součková: Prodaná nevěsta na jevišti Národního divadla Národní divadlo 2004 Zbyněk Brabec

N

a našem knižním trhu je chronický nedostatek teatrologické a muzikologické literatury. Před listopadem 89 byla tato literatura vydávána zejména péčí Supraphonu, ale též Pantonu a příležitostně i jiných vydavatelství, např. Academia nebo Melantrich. Po sametové revoluci Supraphon od vydávání knih o hudbě upustil, a tak jednotlivé tituly vycházejí příležitostně u různých vydavatelství, např. Paseka či Divadelní ústav. Bohužel u nás nemáme jediné vydavatelství, které by tuto literaturu vydávalo systematicky, příp. iniciova-

lo vznik konkrétních titulů. Tak na našem trhu citelně chybí populárně psané monografie o jednotlivých hudebních skladatelích či skladatelských epochách, profily interpretů (dosud nemáme např. monografii o Rafaelu Kubelíkovi!), různé průvodce, naučná literatura a o odborných muzikologických pracích ani nemluvě (např. neexistuje souhrnné zpracování dějin české hudby 20. století). Tento nedostatek patrně vyprovokoval Národní divadlo, které vytvořilo Knihovnu opery Národního divadla řízenou dramaturgem Pavlem Petráňkem, v níž vyšly v poměrně krátké době již čtyři tituly. Nejprve to byl dokument

40 Hr0503.indd 40

24.2.2005 11:23:54

R E C E N Z E o vzniku inscenace opery Philipa Glasse Kráska a zvíře, následovala velice cenná a Pavlem Petráňkem perfektně zpracovaná publikace o operní tvorbě Rudolfa Karla, vydaná u příležitosti koncertního provedení opery Ilseino srdce v červnu 2004, obsahující libreta všech Karlových oper i přehled jejich inscenací včetně kritických reflexí. Následoval poněkud problematický sborník textů pod názvem Hudební divadlo jako výzva, jemuž chybí jasnější tématické zaměření. Působí dojmem, že oslovení muzikologové vyndali ze svých šuplíků své dosud nepublikované texty. Ty mají pochopitelně velice široké tematické rozpětí (např. Vojen Drlík píše o muzikálu, Eugenie Dufková o tanečním umění, Cyril Šálek o Foersterově Evě, Marta Ottlová o Meyerbeerovi atd.) i různou úroveň (např. velice povrchně zpracovaný Nástin vývoje inscenační praxe v operním divadle Helenou Spurnou, zcela pomíjející některé osobnosti české operní režie, např. F. Pujmana, H. Theina, B. Hrdličku, J. Chundelu, K. Jerneka a L. Štrose, či ruské režiséry B. Pokrovského, J. Ljubimova či G. Ansimova). Možná by do budoucna stálo za úvahu najít pro tyto sborníky společné hlavní téma, které by pod jednotným redakčním vedením mohlo zpracovat více autorů. Aktuálních témat, o nichž by se mohlo a mělo psát, je hodně. Dosud poslední svazek této Knihovny vyšel u příležitosti nejnovější inscenace Smetanovy Prodané nevěsty v Národním divadle (listopad 2004). Národní divadlo jej vydalo spolu s nakladatelstvím Gallery. Autoři Jan Panenka a Taťána Součková sledují inscenování naší nejhranější opery na scénách Prozatímního a Národního divadla v letech 1866/2004, kde byla uvedena přibližně v 3 443 představeních v celkem 27 inscenacích. Hned v úvodu je třeba pochválit nesmírnou péči a lásku, s jakou byla tato reprezentativní publikace vydána. Autoři dohledali a analyzovali leckdy unikátní a dosud nepublikované fotografie a další výtvarný materiál ke všem inscenacím Prodané nevěsty, což zejména u těch nejstarších byl úkol jistě téměř detektivní. Autorům se podařilo shromáždit neuvěřitelné množství obrazového materiálu (asi 600 obrázků), který vypovídá o vývoji inscenování této opery na naší první scéně. Kniha obsahuje návrhy scén, kostýmů, fotografie umělců a další doprovodný materiál, např. dobové pohlednice, plakáty apod. Jednotlivé obrázky jsou podrobně popsány. Každá inscenace má svou kapitolu, v níž je v hlavní ikoně uvedeno datum premiéry i derniéry, celkový počet představení, jména inscenátorů i premiérové obsazení (další obsazení již nejsou v plné šíři důsledně uváděná) a v zasvěceném průvodním textu Jan Panenka píše o osudech jednotlivých inscenací, jejich vzni-

K N I H

ku, dobově historicHudební nakladatelství kém kontextu atd. Na inscenování Prodané nevěsty v průběhu více než 130 let je zdokumentován nejen si Vám dovoluje nabídnout novinku vývoj naší operní režie, ale i naše společensko-politické dějiny, protože Prodaná nevěsta jako národní dílo byla za všech režimů uváděná u příležitosti významných státních H 337, ISMN M-2601-0301-6 svátků, politických nározsah 136 s., cena 260 Kč vštěv apod. Na prvních pěti inDvojzpěvy na texty moravských lidových písní scenacích sledujeme s doprovodem klavíru byly zkomponovány Smetanův tvůrčí zána popud pražského velkoobchodníka Jana pas o definitivní podoNeffa, u něhož byl Dvořák (1841–1904) bu díla (25. září 1870 zaměstnán jako domácí učitel hry na klavír. ještě v Prozatímním divadle) i vstup ProNejprve vznikla Tři dueta pro soprán a tenor dané nevěsty do nově s průvodem piana op. 20. Pro velký úspěch u rodiny Neffů složil autor vybudovaného Národještě II. a III. cyklus op. 32, tentokrát určený pro ženské hlasy. Celý ního divadla. Významsoubor písní završuje v roce 1877 dalšími čtyřmi dvojzpěvy s doproná inscenace O. Ostrvodem klavíru, vydanými jako op. 38. Namísto prosté úpravy lidových čila a F. Pujmana z romelodií vytváří Dvořák na lidové texty dvojzpěvy s hudbou vlastní. Toto ku 1923 učinila konec dílo významně přispělo k úspěchu a proniknutí autorova díla v cizině. nahodilým improvizaTitul, který se Vám dostává do rukou, je kritickým vydáním podle sklacím a odstranila něktedatelova rukopisu. ré interpretační nánosy. Těžké to měli vždy ti inscenátoři, kteří si uvědomovali, že deseNa Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. tiletími tradovaná a jen Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna tel.: 311 672 903, 603 179 265, fax: 311 672 795 málo obměňovaná ine-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz scenační podoba opery je nelogická, a snažili se tuto tradici narušit a zejména hrací prostor venských městech, hostování v Moskvě i na daljednotlivých scén přiblížit obsahu libreta. Tak ších zahraničních zájezdech. Hanuš Thein s výtvarníkem Josefem Ladou poČtenář se dále dočte mnoho jiných zajímaužili ve své inscenaci z roku 1936 točnu, patrně vostí, např., že Prodaná nevěsta byla 17. dubna nejodvážnější byl o 22 let později režisér Václav 1955 vysílána Československou televizí jako Kašlík, který s výtvarníkem Josefem Svobodou první přímý přenos z Národního divadla. Televytvořili scénu ze stylizovaných šátků, s jejichž vize vysílala i pozdější inscenace – Mandausovu pomocí vytvářeli potřebné hrací prostory. Vzhle- a Krombholcovu z roku 1963, Kočího a Krombdem k tomu, že opera Národního divadla hrála holcovu z roku 1971 i premiéru Průdkovy a Kuv Praze na třech scénách a v jejím rámci čtyři línského inscenace 5. června 1999. Škoda, že ke desetiletí působily dva samostatné operní sbory knize nebyla vydána DVD, obsahující všechny a orchestry, v letech 1958/59 měli diváci mož- zaznamenané inscenace. V knize se též dočteme nost vidět hned tři různé inscenace této opery o filmových podobách Prodané nevěsty, o prvsoučasně (Boháčovu z roku 1953 a dvě Kašlíko- ním rozhlasovém přenosu z roku 1932 i o rok vy inscenace z let 1955 a 1958). mladší první kompletní gramofonové nahrávV knize je též zdokumentováno uvádění ce (O. Ostrčil). Prodané nevěsty souborem Národního divaKniha o inscenování Prodané nevěsty v Prodla mimo hlavní scénu, např. v přírodním diva- zatímním a Národním divadle v Praze by nedle v pražské Šárce v roce 1913, ve Smetanově měla chybět v knihovně žádného milovníka rodné Litomyšli, na zájezdech po českých a slo- opery.


EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o.

Antonín Dvořák

MORAVSKÉ DVOJZPĚVY OP. 20, 32, 38

41 Hr0503.indd 41

24.2.2005 11:23:57

Toužím svým posluchačům představit fagot v nejpestřejší paletě tváří a barev, říká Václav Vonášek Miloš Pokora

Vaše úspěchy jsme v kostce připomněli, přesto by mě zajímalo, jak jste se dostal právě k fagotu? Možná, že Vás trochu zaskočím, protože nebudu hovořit o tom, jak mě fagot od počátku lákal, jak jsem na něj cvičil už od pěti let apod. Skutečnost byla podstatně jiná. Původně jsem se chtěl věnovat houslím, ale protože můj dědeček hrál (a dosud hraje) na klarinet a saxofon, domluvili mi doma, abych to nejprve zkusil také s klarinetem. S tímto nástrojem jsem se hlásil i na plzeňskou konzervatoř, ale asi jsem tehdy nezapůsobil jako bůhvíjaký talent. Přijat jsem sice byl, nicméně, jak už se to ve snaze vychovat nové hobojisty a fagotisty stává, vybídli mě, abych se věnoval fagotu. Zklamalo vás to? Vůbec ne. Byl jsem nadšen už z toho faktu, že studuji na konzervatoři. Ostatně, proč bych to s fagotem nezkusil? I po studiích na HAMU jsem hrozně toužil a k přijímacím zkouškám jsem se tam přihlásil už rok před absolutoriem, abych si vytvořil rezervu. Přijali mě však hned na poprvé a nebýt pozdější londýnské stáže, skončil bych tak svá studia vlastně o rok dřív. Chtěl bych zdůraznit, že za své umělecké zrání vděčím více osobnostem, sám bych jich jmenoval nejméně šest či sedm, a že čím jsem zkušenější, tím víc je mi líto, že už musím se školou skončit. Nejraději bych studoval ještě několik let. V čem se lišil způsob výuky na Royal College of Music, kam jste si na rok „odskočil“ po dovršení bakalářského stupně na HAMU, od té domácí? Říká se jiná země jiný mrav, rozdíly byly značné. Předně – Royal College zahrnuje velmi široké věkové rozpětí, nejmladší ročníky tam připomínají něco mezi naší konzervatoří a AMU, větši-

Mladý fagotista Václav Vonášek (nar. 1980), který jako odchovanec profesorů Františka Hermana a Jiřího Seidla letos končí svá studia na Hudební fakultě AMU, na sebe upozornil v průběhu několika málo let jedním úpěchem za druhým. Po znamenitých výsledcích, kterých dosáhl v rámci celostátní soutěže konzervatoří v Ostravě, mezinárodní soutěže v Olomouci (2000), mezinárodního klání komorních souborů v Semmeringu nebo ve finále mezinárodní soutěže dechových nástrojů „Pacem In Terris“ v Bayreuthu, zazářil v roce 2002 nejen na Mezinárodní soutěži Pražské jaro (2. cena, Cena Nadace ČHF), ale i jako absolutní vítěz víceoborového česko-slovenského klání s názvem Talent roku, na jehož základě získal roční stipendium pro studium na Royal College of Music v Londýně. Ani to nebylo vše. Roku 2003 byl jedním z devíti finalistů britského hudebního klání Young Concert Artists Trust a loni se stal vítězem celosvětového soutěžního klání, pořádaného v rámci International Double Reed Society v Melbourne. Obdařen kouzlem neskonalé muzikantské svěžesti má dnes za sebou i celou řadu úspěšných vystoupení na velmi prestižních pódiích, takže si bylo o čem povídat. na studentů tam nastupuje už v 18ti letech. Já jsem měl možnost studovat na postgraduálním stupni a co mě nejvíce překvapilo, byl obrovský důraz, jaký tam byl kladen na všestranný rozvoj hráčského umění. Pár příkladů. Když jsme před sebou neměli žádný orchestrální koncert, sešli jsme se jako dechová sekce orchestru, abychom si procvičili intonaci a souhru třeba na dvou Beethovenových symfoniích; když nás už nějaký orchestrální koncert čekal, pilovali jsme své party v oddělených sekcích dřev a žesťů party minimálně dva týdny a když jednou hrál London Symphony Orchestra Brahmsovu 2. symfonii, přišli jeho členové mezi nás, aby choulostivá místa nazkoušeli s námi. Všechny tyto přípravy probíhaly až v jakémsi svatém nadšení, s nímž se u profesionálů nesetkáváme. Jednou jsme si zahráli pod taktovkou Bernarda Haitinka Mahlerovu Šestou a já jsem žasl, co takto angažovaný školní orchestr dokáže. Vedli vás také ke komorní hře? To bylo ponecháno spíš na iniciativě studentů, věnovali jsem se ale koncertům dechové harmonie, což je něco mezi komorní hrou a orchestrální produkcí. Jak se vyrovnáváte s přece jenom trochu limitující nabídkou fagotového repertoáru? Fagot má neobyčejný dar, není to jen onen „starý bručoun“, jak bývá zjednodušeně charakterizován, dalo by se říct, že jeho tenorová poloha a zvuk

připomíná podobně jako horna nebo violoncello nejtvárnější hudební nástroj – lidský hlas. Hodně skladatelů, včetně velikánů (i můj tolik oblíbený Dvořák má v tomto směru u mě vroubek) jako by si to neuvědomovalo. Ano, repertoárová nabídka je pro tento nástroj stále relativně úzká, ale myslím, že se v praxi ještě zužuje tím, že se donekonečna omílají pořád tytéž skladby. Co se klasicistních nebo raně romantických koncertů týče, stále je například žádán Mozart, Hummel nebo Weber a méně se už ví, že kvalitními fagotovými koncerty se může pochlubit i například takový Vaňhal (ten nám odkázal dokonce i Koncert pro dva fagoty), Koželuh nebo Stamic. I tak najdeme kvalitní fagotové skladby ve všech historických obdobích, včetně hudby 20. století (např. u Hindemitha) a soudobé (vzpomeňme např. na Beria, nebo z té naší Šestáka a Kurze). Zde se navíc můžeme s fagotem setkat v dosud neslýchaných výrazových polohách. Jako příklad bych uvedl Isanga Yuna, vězněného severokorejského emigranta, jehož sugestivní fagotový Monolog patří k nejzávažnějším kreacím, jaké kdy byly pro fagot vytvořeny. Je tu však ještě jeden moment. Přímo bytostně mě láká představovat fagot v oněch geniálních kompozicích, které byly svěřeny jiným nástrojům, zvláště jde-li o takové stylové sféry, kde vládla víceméně univerzální představivost. Nedávno mě napadlo zkusit zahrát na fagot Bachovy cellové suity. I když to může někomu připadat legračně, je to úžasný pocit. Člověk se najednou cítí nádherně uvolněně – jako by byl geniální invencí doslova unášen

42 Hr0503.indd 42

24.2.2005 11:23:59

Foto archív

G R A M O R E V U E a vůbec se nemusel strachovat, co všechno musí s takovou hudbou udělat. Samozřejmě, že je to zvláště v oblasti dechu technicky velmi náročné a že to jde zkoušet jen u prvních tří suit, nicméně zvláště ze studijního hlediska jsou takové „výlety“ do cizích nástrojových sfér nenahraditelné. Kdyby vám dnes někdo nabídl celovečerní recitál třeba v Rudolfinu, co byste na něm hrál? Určitě bych se snažil ten fagot představit v co nejpestřejší paletě tváří a barev. Jinými slovy – skutečnost, že nemohu nabídnout ani Dvořáka ani Janáčka nebo Beethovena, bych kompenzoval tím, že bych se snažil v programu rozprostřeném od baroka po současnost uspokojit zvědavost na tom, co ten fagot všechno umí a jaké odstíny, ba celé výrazové světy dokáže v posluchačově duši rozrezonovat. Vůbec bych se nebál kombinovat originály s transkripcemi, a to nejen z baroka a klasicismu, nýbrž například i z o oné tak rozpustile muzikantské polohy, jakou nabízí třeba Rossini. Na které své koncerty nejraději vzpomínáte? Těším se na každý, nejvíc prožívám ty s orchestrem. Když jsem vyhrál vzpomenutou soutěž v Austrálii, nabídli mi, abych si zahrál Vivadiho koncert s orchestrem. Přesto že v sále tehdy sedělo asi 300 hobojistů a fagotistů, tedy na slovo vzatých „kritiků“, hrálo se mi skvěle, možná také proto, že ten, kdo dirigoval orchestr od cembala, byl sám hobojista. Kromě finálového koncertu soutěže Talent roku vzpomínám se zvláštním vzrušením i na své vystoupení se školním orchestrem v Anglii, který mě byl nabídnut (podobně jako to probíhá u nás) po úspěšně zvládnutém konkurzu. Přestože jsem byl i tehdy pod „přísným odborným dohledem“ studentů, kteří byli zvědavi, proč jsem ten konkurz vyhrál právě já, jasně jsem vnímal, jak upřímně mi všichni fandí. Na něco takového se nezapomíná. Věnujete se nějak systematicky také komorní spolupráci? Kromě příležitostných vystoupení se soustřeďuji na již existující fagotové kvarteto, které jsme založili (jako pražskou obdobu toho brněnského) z kolegy ze studií. Jde o kombinaci, která nabízí až neskutečnou paletu barevných rejstříků. Žádná monotónnost, naopak, protože každý z nás má jiný styl a každý z fagotů disponuje jinou témbrovou výslednicí, vyvolává tato kombinace dojem, jako by každý z nás hrál na jiný nástroj. Lákají nás i fagotová tria nebo dua. Obzvlášť milým vkladem do komorní sféry je i spolupráce s mojí budoucí ženou, houslistkou Janou Novákovou, s níž jsem se sblížil právě na studiích v Anglii. Mimo jiné – zcela náhodou jsem totiž objevil originální verzi velenáročných Paganiniho duet pro housle a fagot.

Václav Vonášek a Jana Nováková A nejbližší plány? Kromě dvou absolventských koncertů a několika dalších sólových vystoupení, na nichž mj. zazní i Vaňhalův fagotový dvojkoncert, se velmi těším na další ročník celosvětové konference (a s ní spojenou soutěž) věnovanou dvouplátkovým nástrojům, která má proběhnout v červnu v Texasu. Jako vítěz minulého ročníku tohoto klání, hrající (mimochodem už od 4. ročníku konzervatoře) na znamenitý německý nástroj značky Schreiber, jsem totiž měl to štěstí, že mi zmíněná firma přislíbila účast na konferenci sponzorovat. Mým snem je jednou natočit na CD nejen profil svůj, ale i fagotu vůbec. Nejvíce mě lákají právě transkripce, konkrétně Bachových flétnových sonát. pro Český rozhlas se mi ale už podařilo nahrát Weberův fagotový koncert a již zmíněná Paganiniho dueta pro housle a fagot.

O jaké inspirující zkušenosti byste se na závěr nejraději podělil se svými kolegy? Přiznám se, že čím jsem zkušenější, tím méně sleduji fagotové nahrávky. Když poslouchám fagotistu a to, co hraje, důvěrně znám, představuji si pouze, jak bych to hrál sám. S chutí se ale zaposlouchám do flétnového, houslového nebo klavírního koncertu. Dobře si uvědomuji, že každý hráč, který řeší nějaké výrazové problémy, je limitován svým nástrojem, kterému se někdy až nezdravě přizpůsobuje nebo před jehož limity tak trochu kapituluje. Jde tedy o to, tyto problémy překlenout zvenčí, inspirovat se tím, jak je lze řešit na jiném nástroji, jinými slovy vyburcovat svou fantazii a třeba v případě zmíněných fagotových transkripcí Bachových suit přímo usilovat – nebojme se toho slova – napodobit cellový zvuk.


43 Hr0503.indd 43

24.2.2005 11:24:01

OD FIRMY K FIRMĚ
Již osmá nahrávka z celkového po-

čtu jedenácti, na nichž najdeme Beethovenovy klavírní skladby v podání fenomenálního rakouského pianisty a skladatele Artura Schnabela (1882–1951), který byl nejen vynikajícím interpretem děl právě Ludwiga van Beethovena, ale také F. Schuberta a J. Brahmse, vychází pod labelem NAXOS HISTORICAL (CLASSIC).




Vydavatelství SUPRAPHON připravuje portrét z archivních nahrávek světově proslulé mezzosopranistky Soni Červené, který se bude jmenovat Hvězdné vzpomínky. Vyjde v dubnu a posluchačům nabídne písně Otakara Ostrčila, Ladislava Vycpálka, Leoše Janáčka a Petra Ebena.


K novinkám německých nezá-

vislých vydavatelství vážné hudby patří i nový titul firmy ORFEO (CLASSIC), na němž je kompletní opera Antonína Dvořáka Jakobín v češtině. Nahrávka vychází u příležitosti sedmdesátých narozenin významného německého dirigenta Gerda Albrechta, a to po velice úspěšných titulech s dalšími Dvořákovými operami, Armida a Vanda. Dvořák sám však za vrchol svého stylistického vývoje a souhrn všech svých předchozích zkušeností na poli opery považoval právě až Jakobína. O novou nahrávku se zasloužili sólisté (Cristoph Stephinger, Marcin Bronikowski, Mark Holland, Andrea Danková, Peter Mikuláš, Michal Lehotsky, Mechthild Georg, Eberhard Francesco Lorenz, Lívia Ághová), Kölner Domchor, Pražský komorní sbor, WDR Rundfunkchor Köln a WDR Sinfonienorchester Köln v čele s Gerdem Albrechtem.


Dalšími tituly, vycházejícími ten-

tokrát pod značkou ORFEO D´OR (CLASSIC), je trojice živých záznamů oper Wolfganga Ericha Korngolda (Die tote Stadt), Gioacchina Rossiniho (Vilém Tell) a Richarda Strausse, jehož Elektra je tu však představena pouze ve výběru. Nahrávka Korngoldovy opery Die tote Stadt pochází z loňského ročníku Salcburského festivalu, kde ji publiku představili sólisté Angela Denoke, Daniela Denschlag, Torsten Kerl, Bo Skovhus, Simina Ivan a Michael Roider, Wiener Staatsopernchor a Wiener Phil-

harmoniker v čele s Ronaldem Runniculesem. Rossiniho Vilém Tell zazněl v podání Thomase Hampsona, Nancy Gustafsonové, Giuseppe Sabbatiniho, Egilse Silinse a Sboru a orchestru Vídeňské státní opery řízených Fabio Luisim ve Vídeňské státní opeře v roce 1998 a Straussova Elektra v nastudování sólistů (Astrid Varnay, Jean Madeira, Hilde Zadek, Randolph Symonette, Marijke van der Lugt, Martha Mödl, Enriqueta Tarres) a Sboru a orchestru Německé opery nad Rýnem, s nimiž dílo připravil Arnold Quennet opět na Salcburském festivalu, ovšem před jednačtyřiceti lety.

pinou včetně „Výběrových“ kolegů natočil album dokonale propojující drsnou vokální něhu, texty opravdu na tělo a doprovod střídající rock, jazz, gospel i klasiku. Síla oslovení písněmi typu titulního Vítr rváč, Aleluja a jazz od Raye Charlese nebo Přiznání je v tomto provedení nepochybná. Bonusy k albově ucelenému kusu výborné muziky, poprvé k dispozici na CD, tvoří nahrávky stylově či pocitově příbuzné, včetně symbolického songu Poslední produkce, osudově jednoho z opravdu závěrečných sólových záznamů mimořádného umění paní Evy.


S novými tituly přichází na trh

Tipem měsíce je tentokrát nahrávka stěžejního díla klasického repertoáru – Bachových Goldbergových variací, které se pro firmu NAXOS (CLASSIC) ujal jeden z největších klavíristů současnosti, Jenö Jandó, jehož nahrávek se po celém světě prodalo již několik miliónů!

rovněž firma DABRINGHAUS UND GRIMM (CLASSIC), z jejíž nabídky, kde nechybí ani tituly s díly Antona Brucknera (Symfonie č. 7 v aranžmá pro komorní soubor v interpretaci Thomas Christian Ensemble), Alexandra Glazunova (Smyčcové kvartety č. 2 a 4 a Elegie op. 105 z 2. svazku souborného vydání v nastudování Utrecht String Quartet) či Wolfganga Amadea Mozarta (Klávesové skladby z 1. svazku souborného vydání, které na cembalo, clavichord a fortepiano nastudoval Siegbert Rampe), patří - zejména pro milovníky dokonalého poslechu - k nejatraktivnějším dva nové tituly na SACD. Symfonie č. 92 a 94, a Předehra „La Fedelta premiata“ Josepha Haydna v podání Haydn Philharmonie řízené Adamem Fischerem a Koncert pro sedm dechových nástrojů, bicí a malý orchestr, Houslový koncert a Danse de la peur pro dva klavíry a malý orchestr Martina Franka.


Graham Devine si pro svůj reci-

tál, zaznamenaný na CD firmy NAXOS (CLASSIC), zvolil kytarové skladby předních britských autorů 20. století, které jsou u nás téměř neznámé. Jeho předchozí nahrávka (Brouwer: Kytarové skladby 8 554 195) se dostala na prestižní seznam nahrávek American Record Guide, a tak se mají milovníci kytarové hry na co těšit.


Po skvělém úspěchu loňské kompilace Blues samotářky je tu elegantní zmapování odvahy Evy Olmerové zkoumat neprobádané hudební kontinenty, které pro její fanoušky připravilo vydavatelství SUPRAPHON. Zdánlivě nepředstavitelné spojení „bílé dámy s černým hlasem“ a mladých provokativních rockerů z okruhu tehdy zakázaného Pražského výběru se stalo událostí roku 1983. Michael Kocáb napsal, zaranžoval a se studiovou sku-





Americký dirigent Robert Craft

(nar. 1924) byl žákem P. Monteuxe a Igora Stravinského, s nímž udržoval i přátelské vztahy a dirigoval mu jeho díla. Nový titul firmy NAXOS (CLASSIC), který je převzatou nahrávkou z katalogu Koch International, představuje rané skladby Antona Weberna, jednoho ze zakladatelů druhé vídeňské školy. Její první vydání získalo nadmíru pozitivní kritiku časopisu Gramophone.




NAXOS HISTORICAL (CLASSIC) přináší i další nahrávky zakladatele NBC Symphony Orchestra, italského dirigenta Artura Toscaniniho (1867–1957). Toscanini byl jedním z největších dirigentů všech dob, který vytvořil řadu vzorových interpretací skladeb Rossiniho, Verdiho, Pucciniho ad. Na nově připravené nahrávce z let 1938 až 1939 jsou díla Josepha Haydna (Symfonie č. 88 G dur), W. A. Mozarta (Symfonie č. 40 g moll, K 550), Ludwiga van Beethovena (Smyčcový kvartet F dur, op. 135, N. Paganiniho v Toscaniniho aranži (Moto Perpetuo) a G. Rossiniho (předehra k opeře Vilém Tell).




Pod logem NAXOS (CLASSIC) vychází i třetí a zároveň poslední svazek série Boccheriniho cellových koncertů, a to v podání vynikajícího anglického cellisty Raphaela Wallfische, kterého doprovází Northern Chamber Orchestra v čele s Nicholasem Wardem. Boccherini byl ve své době velkým konkurentem J. Haydna, kterého dokonce jednu dobu Boccheriniho slá-

va zastínila. Sám byl virtuózním cellistou, který si dobyl nejen svoji rodnou Luccu, ale později i Vídeň a Paříž. Jeho nejznámějším koncertem je č. 7, koncert č. 12 byl objeven až roku 1987.




Příjemné klavírní skladbičky poměrně neznámého brazilského autora Ernesta Nazaretha (1836–1934) pocházejí z počátku minulého století a pod značkou NAXOS (CLASSIC) vycházejí poprvé. Nazareth komponoval především brazilská tanga a valčíky, které se nesou ve stylu Chopina a jenž jsou rovněž společně s polkami i součástí představovaného titulu. Nastudovala je Iara Behs.




Jedním z nejhranějších maďarských operetních skladatelů je nepochybně Emmerich Kálmán, který navázal na vídeňskou operetu a obohatil ji o prvky maďarského folklóru. Nová studiová nahrávka Čardášové princezny s Yvonne Kenny v titulní roli a dirigentem Richardem Bonyngem, který řídí Slovenský filharmonický sbor a Rozhlasový orchestr, tak bude jistě pro milovníky operety zážitkem. Vychází pod logem CPO (CLASSIC).




V edici MILKEN ARCHIVE firmy NAXOS (CLASSIC), věnované odkazu americké židovské hudby, vychází unikátní kantáta The Gates of Justice (1968), jejímž autorem je jazzová legenda, pianista a skladatel Dave Brubeck. Málokdo totiž ví, že tento špičkový představitel moderního jazzu studoval skladbu u Daria Milhauda a Arnolda Schönberga. Kantáta vychází z biblických a hebrejských liturgických textů, černošských spirituálů a citátů Martina Luthera Kinga, na jehož památku ji Brubeck napsal. Hrají a zpívají Dave Brubeck Trio, Kevin Deas, Cantor Alberto Mizrahi, Baltimore Choral Arts Society, dirigují Tom Hall a Russel Gloyd.




Houslista Pavel Šporcl předstihl na trhu nahrávek Smetanovu Mou vlast s Rafaelem Kubelíkem. Prodal rekordních 5000 alb s Paganiniho hudbou, a tak se titul stal podle údajů firmy SUPRAPHON nejprodávanější deskou v žánru klasiky. Deska, na které se podílel pianista Petr Jiříkovský, přitom vyšla až v říjnu. Kubelíkova Má vlast, po mnoho let na tuzemském trhu v klasice pravidelně nejúspěšnější, zaznamenala v roce 2004 asi čtyři tisíce prodaných nosičů. Šporclovo předchozí CD s houslovými koncerty Antonína Dvořáka a Petra Iljiče Čajkovského bylo loni na čtvrtém místě. (veb)

44 Hr0503.indd 44

24.2.2005 11:24:03

G R A M O R E V U E

RICAN (CLASSIC) v těchto dnech přibyl již třetí titul s hudbou významného amerického skladatele 20. století, George F. McKaye (1899–1970), který působil čtyřicet let na Univerzitě ve Washingtonu. V podání houslisty Briana Reagina a Národního rozhlasového symfonického orchestru z Ukrajiny, řízeného Johnem McLaughlinem Williamsem CD nabízí Koncert pro housle a orchestr, Sinfoniettu č. 4 a Suitu na téma hymnu ze 16. století.




Vůbec první nahrávku Vivaldiho Čtvera ročních dob provedl houslista Louis Kaufman v roce 1947, o tři roky později za ni získal Grand Prix du Disque a v roce 2002 se díky ní dostal do Síně slávy Grammy za znovuobjevení Vivaldiho hudby, která upadla na několik století v zapomnění. My si ji teď máme možnost poslechnout v edici NAXOS HISTORICAL (CLASSIC), kde se na ní vedle Louise Kaufmana podílí Peter Rybar a Winterthur Symphony Orchestra v čele s Clemensem Dahindenem.


Italský basista Ezio Pinza (1892–

1957) je u firmy NAXOS NOSTALGICA (CLASSIC) již velice dobře zastoupen. Skvělý úspěch zaznamenalo např. jeho ztvárnění Boitova Mefistofela, které mu rovněž otevřelo cestu nejen do milánské La Scaly, ale záhy i mezi nejvyhledávanější basisty operního světa. Recitál, zaznamenaný na představované nahrávce realizované ve spolupráci se Sborem a orchestrem Metropolitní opery, řízených Brunem Reiboldem, tvoří ukázky z děl celé řady skladatelů včetně Belliniho, Gounoda, Mozarta, Pucciniho a Verdiho.




V lednu vycházejí pod logem NAXOS HISTORICAL (CLASSIC) tři unikátní nahrávky z katalogu EMI se slavnou řeckou sopranistkou Mariou Callasovou (1923–1977). Její repertoár zahrnoval téměř všechny postavy koloraturního a lyricko-dramatického oboru. Mezi hlavní role, které v průběhu své kariéry ztvárnila, patřily Medea, Norma, Tosca, Turandot, Luccia di Lammermoor a Aida. První z nich ale byla vždycky Norma („Pro celou jednu generaci milovníků oper byla Maria Callasová především Norma a nikdo jiný ji dosud nepřekonal...“ (Gramophone). Na předkládané nahrávce vedle Callasové uslyšíme i další významné sólisty (Mario Filippeschi, Ebe Stignani, Nicola Rossi-Lemeni, Paolo Caroli)

a Sbor a orchestr milánské La Scaly, řízené Tulliem Serafinem. Další legendární postavou této pěvkyně, kterou si můžeme na značce NAXOS HISTORICAL vychutnat, je Violetta z Verdiho La Traviaty, kterou měla Callasová na svém repertoáru celých osm let, a tak ji zpívala celkem třiašedesátkrát! Na nahrávce z roku 1953, pořízené v Turínu společností Cetra, spoluúčinkují Ines Marietti, Ede Marietti Ganfoldo, Francesco Albanese ad., Turin RAI Orchestra a Gabriele Santini. Posledním tipem se slavnou Řekyní je její nahrávka Donizettiho opery Lucia di Lammermoor, kde zpívala např. po boku Giuseppa di Stefana a Tita Gobbiho, a kde je doprovázel Sbor a orchestr Maggio Musicale Fiorentino v čele s Juliem Serafinem.

nošského jazzového skladatele, klavíristy a aranžéra, Duke Ellingtona (1899–1974), který se stejně jako Louis Armstrong stal symbolem jazzu, vychází s logem NAXOS NOSTALGICA (CLASSIC). Nechybí na něm ani takové hity jako jsou Take The „A“ Train, Blue Serge, John Hardy´s Wife, Dear Old Southland, Solitude, Chocolate Shake či Sentimental Lady. Kresba Pavel Hartl


V katalogu firmy NAXOS AME-


Anglický klavírista Clifford Cur-

zon (1907–1982) studoval u A. Schnabela a N. Boulangerové. Pod značkou NAXOS HISTORICAL (CLASSIC) v současné době vycházejí celkem dva svazky komorních skladeb s tímto klavíristou a komorním tělesem Budapest String Quartet. Prvním je legendární nahrávka z let 1951 až 1952, která obsahuje Brahmsův Klavírní kvartet č. 2 A dur, op. 26, doplněný Schumannovým Klavírním kvintetem Es dur, op. 44.


V katalogu firmy NAXOS (CLASSIC) bychom již od španělského skladatele Joaquína Rodriga, od tří let nevidomého a proslulého zejména svým kytarovým koncertem z roku 1939 (Concierto de Aranjuez), našli kompletní orchestrální dílo. Nyní začíná ale vycházet další nová edice, věnovaná jeho kompletnímu dílu pro sólový klavír (Rodrigo byl sám velkým klavírním virtuózem), které nastudoval Artur Pizarro.


Již osmé album se skladbami

nezapomenutelného amerického čer-


Hudba švédského skladatele Huga Alfvéna (1872 – 1960) není mimo Skandinávii příliš známá. Pod logem NAXOS (CLASSIC) zatím vyšly tři kompaktní desky s jeho orchestrálními skladbami, nyní se objevuje na trhu další a to s jeho Symfonií č. 4, kterou doplňuje Slavnostní předehra. Obě díla nastudoval s Iceland Symphony Orchestra přední švédský dirigent Niklas Willén, který pravidelně koncertuje po celé západní Evropě a USA.




Pod logem NAXOS (CLASSIC) vychází pokračování „revivalu“ nahrávek z dnes již zaniklého britského vydavatelství Collins Classic. Tentokrát se na novém CD objeví díla Benjamina Brittena, který se do světové produkce klasické hudby zapojil především nejvýznamnější a nejhranější anglickou operou Peter Grimes. Budou to Simple Symphony, Temporal Variations, A Charm of Lullabies, Lachrymae a Suite on an English Folk Tune op. 20, které nastudovali Nicholas Daniel (hoboj), Catherine Wyn-Rodgers (mezzosoprán), Philip Dukes (viola) a Northen Sinfonia, řízená Steuartem Bedfordem.

ních scénách a byl triumfálně oslavován mj. i v Metropolitní opeře. Vedle Carusa byl nejslavnějším italským pěvcem, který vynikal zvláště v operách Verdiho, Pucciniho, Leoncavalla a Masseneta. Na nahrávce firmy NAXOS HISTORICAL (CLASSIC), nabízející ukázky z děl Giordana, Mascagniho, Händela, Leoncavalla, Bizeta či Melichara, jej doprovází Orchestr milánské La Scaly, před nímž se střídají dirigenti Carlo Sabajno a John Barbirolli a Orchestr Státní opery v Berlíně, kde se chopil taktovky Alois Melichar.







Colemana Hawkinse (1904– 1969) znají mnozí posluchači jako prvního velkého jazzového saxofonistu. Právě jeho zásluhou se tenorsaxofon stal jedním z nejpoužívanějších nástrojů tohoto hudebního stylu. Hawkins spolupracoval i s řadou dalších jazzových velikánů jakými byli např. Django Reinhardt, Stephane Grapelli a Benny Carter. Největší vliv měl v období swingu, významné postavení si však udržel i později. Jeho již třetí CD u firmy NAXOS NOSTALGICA (CLASSIC), nazvané Bean At The Met, obsahuje např skladby I´m In The Mood for Love, Bean At The Met, Felling Zero, Ready for Love ad.


První z řady CD firmy NAXOS

NOSTALGICA (CLASSIC), věnované vzniku rock and rollu – bělošské adaptace rhythm and blues (The Bird of Rock and Roll), obsahuje legendární nahrávky z let těsně po druhé světové válce. Samozřejmě na něm nechybí ani Elvis Presley, Bill Haley, Ray Charles či Ruth Brown...


I letos pokračuje řada speciálně věnovaná italskému tenoristovi, Benjaminu Giglimu (1890–1957), který účinkoval na všech předních oper-

Známé španělské a mexické tance a písně (La Bamba, Malagueña, Granada aj.) v lehkém orchestrálním aranžmá Richarda Haymana a jeho orchestru vydává firma NAXOS LIGHT MUSIC (CLASSIC).


Z titulů, které vycházejí u firmy

ORFEO (CLASSIC) na pokračování, připomeňme Klavírní sonáty Fryderyka Chopina, z nichž v podání Igora Tchetueva najdeme v rámci dalšího CD Sonátu c moll op. 4, Sonátu b moll op. 35 a Sonátu h moll op. 58 a Skladby pro violoncello, ke kterým přibudou např. Adagio a Allegro op. 70, Pět skladeb op. 102 či Tři romance op. 94. Na violoncello hraje Daniel Müller-Schott a na klavír Robert Kulek.




Novým titulem firmy CPO (CLASSIC) na SACD je Křížová cesta op. 29 a Velikonoční gregoriánský chorál Marcela Duprého v podání varhaníka Friedhelma Flamma a souboru Gregorianik-Schola Marienmünster, řízených Hansem Hermannem Jansenem.


Bezpochyby zajímavým titulem

je i první titul s klavírními skladbami Antona Weberna a jeho žáků v podání Steffena Schleiermachera DABRINGHAUS UND GRIMM (CLASSIC).
(jar)

45 Hr0503.indd 45

24.2.2005 11:24:04

RCA RED SEAL 82876 58995 2 (BMG ARIOLA) Schumann: Dichterliebe, Lieder op. 90 a další Christian Gerhaher – zpěv, Gerold Huber – klavír Petr Pokorný

N

ěmecká romantická píseň, to je zvláštní fenomén, zvláštní svět. Franz Schubert – zakladatel a tvůrce tohoto žánru jej během svého krátkého života přivedl i k prvnímu vrcholu. Robert Schumann je pokračovatel a tvůrce druhého vrcholu. A po nich další: Brahms, Mahler, Richard Strauss, Pfitzner…Robert Schumann, všestranně nadaný umělec, který se v mládí rozhodoval mezi literaturou a hudbou, umělec s pronikavým intelektem, obohatil romantickou píseň zejména o velmi úzkou vazbu zpěvního a klavírního partu, řadu písní opatřil delšími klavírními dohrami a celkově posílil úlohu klavíru. Německá romantická píseň vyžaduje také specifickou interpretaci. Dnes sice víme pouze ze svědectví současníků, jak Schubertovy písně interpretoval jeho „dvorní pěvec“ Michael Vogl, ale byl to rozhodně on, kdo založil tradici interpretace v této oblasti. Vogl byl barytonista a dodnes je lyrický baryton se světlou barvou hlasu ideálním interpretem romantických písní. Přesně takový hlas má i Christian Gerhaher, interpret z recenzovaného snímku. V Německu existuje také tradice speciálního školení koncertních interpretů písní, na hudebních učilištích se vyučuje obor Liedgestaltung, který se zabývá interpretací písní. Studují ho pěvci i pianisté, neboť i od pianisty se vyžaduje více než jen zahrát příslušný part. Gerold Huber je Gerhaherovým trvalým partnerem u klavíru a patří k těm nemnoha pianistům, kteří písňový obor dokonale ovládají. Oba umělci jsou mladí (shodně narozeni roku 1969) a mají na svém kontě už řadu mezinárodních úspěchů i nahrávek (Schubert, Schumann, Mahler, Brahms, ale i Martinů). Gerhaherův projev je technicky dokonalý, výrazová šíře je veliká a výslovnost jasná, text je proto dob-

ře srozumitelný. Právě v Schumannově písňové tvorbě je veliká paleta výrazů nezbytná. Schumann si vybíral texty vždy zcela cíleně a dával přednost tomu nejhodnotnějšímu, co německá lyrika té doby nabízela (Heine, Lenau, Chamisso). Stejně tak lze jen obdivovat technickou brilanci, rozmanitost výrazu a skvělou spolupráci s pěvcem u pianisty Hubera. CD obsahuje cykly písní a jednotlivé skladby, jež patří k těm ze Schumannova díla v naší koncertní praxi opomíjeným. Jinak řečeno, z celého Schumannova písňového odkazu se na našich koncertech objeví nanejvýš tak cyklus Frauenliebe und – leben na texty Adelberta von Chamisso. Při poslechu Gerhaherova a Huberova snímku si alespoň můžeme uvědomit, o jaké klenoty romantické hudby se opomíjením další Schumannovy písňové tvorby ochuzujeme. Hlavním titulem CD je cyklus Dichterliebe op. 48 na básně Heinricha Heina. Je to cyklus šestnácti písní, v nichž básník typicky heinovským stylem opěvá vznik, průběh a smrt milostného vztahu. Už zde měli oba umělci příležitost ukázat rozsah výrazové palety od radost-

ných jarních nálad až po závěrečnou píseň, v níž básník svou lásku pohřbívá. Následuje u nás ještě méně známý cyklus písní op. 90. I zde jde o písně milostné, k nimž Schumanna inspirovaly básně Nikolause Lenaua. To platí pro prvních šest písní. Protože se skladatel domníval, že básník mezitím zemřel, připojil jako sedmou píseň starokatolické Requiem. Ukázalo se však, že v době kompozice Lenau ještě žil, zemřel shodou okolností teprve v den premiéry díla. Tento cyklus se od pře-

dešlého liší po hudební stránce. Jako pozdější Schumannovo dílo je charakteristický strohostí hudebního slohu. Snímek je doplněn třemi jednotlivými vokálními skladbami, z nichž dvě, Die Löwenbraut z op. 31 na text Chamissův a Belsatzar op. 57 na text Heinův jsou balady. V obou těchto dílech Schumann osvědčuje výrazný dramatický cit, který mu bývá neprávem upírán. Dále na snímku najdeme skladbu Der arme Peter z op. 53. Je to trojice písní, též částečně baladického charakteru, na text Heinův. Skvělé CD je vybaveno obsažným bookletem se všemi potřebnými informacemi v němčině, angličtině a francouzštině a s kompletními texty písní v německém originále a anglickém překladu. ARTE NOVA CLASSICS 82876 577482 (BMG ARIOLA) Hans Rott, Symphony No. 1, Orchestral Works Münchner Rundfunkorchester, Sebastian Weigle Jiří Teml

P

o prvém poslechu Rottových skladeb jsem s určitými rozpaky registroval směs hudby Antona Brucknera, Richarda Wagnera i stopy intonací Mahlerovských. Životní příběh tohoto pro mne neznámého autora popsaný v programové brožuře prozrazuje nešťastný osud tohoto vskutku talentovaného skladatele, žijícího v letech 1858–1884. Rott byl nejoblíbenějším žákem A. Brucknera a ten jej i jeho hudbu soustavně podporoval a propagoval. Marně. Rott díky své předčasné smrti nikdy nějakého vrcholného úspěchu nedosáhl. Velkou lítost nad jeho ztrátou projevila řada jeho přátel včetně Gustava Mahlera. Po úspěšných studiích na vídeňské konzervatoři, kde se věnoval klavíru, varhanám a kompozici, dále živořil jako varhaník a soukromý učitel. Řada neúspěchů mimo jiné i příkré odmítnutí jeho 1. symfonie E dur J. Brahmsem uspíšily růst jeho duševních traumat až do stádia, které jej nakonec z hudebního živo-

ta zcela vyloučilo, takže jeho jméno se neobjevilo ani v podrobné publikaci Hudební dějiny Rakouska. Vyslechneme-li pozorně 1. symfonii E dur, nepřehlédneme Brucknerův vliv, který se zde promítá do chorálových intonací během všech vět i do typicky Brucknerovského zvuku v instrumentaci i do širokých kleneb tohoto rozsáhlého díla. Ve scherzu však již prosvítá myšlení

Mahlerovské a to v době, kdy Mahlerova 1. symfonie ještě nebyla dokončena. Dvě drobnější předehry jen portrét tohoto autoradoplňují. Kromě předehry E dur je to ještě předehra Julius Caesar. Máme před sebou opět jeden z důkazů neblahého osudu, který dokáže umlčet nesporný, ale s překážkami se rozvíjející talent. Kvalitní nahrávku Rottovy hudby realizoval Mnichovský rozhlasový orchestr, řízený Sebastianem Weiglem. Booklet obsahuje cenné údaje o skladateli. ARTE NOVA CLASSICS 82876 58424 2 (BMG ARIOLA) Concertos for Trumpet and Trombone: Haydn, Hummel, David, Wagenseil Jeffrey Segal, Michael Bertoncello, David Zinman, Tonhalle Orchestra Zürich Petr Pokorný

V

záhlaví textu k tomuto snímku stojí slova šéfdirigenta orchestru Tonhalle a současně dirigenta celého CD Davida Zinmana: „Pro orchestrálního hráče je důležité, aby pravidelně hrál sólové koncerty – zejména, když je mladý. Je třeba podporovat enthusiasmus mladého člověka…“ Tomu slouží i recenzovaný snímek, který dává sólistickou pří-

46 Hr0503.indd 46

24.2.2005 11:24:06

G R A M O R E V U E ležitost dvěma mladým hráčům na žesťové nástroje, členům orchestru Tonhalle. Shodou okolností jsou oba původem z Austrálie. Jeffrey Segal hraje na trubku, Michael Bertoncello na trombon. A jak tomu nahrávka nasvědčuje, své nástroje ovládají opravdu mistrně. Stejně tak mistrný je precizní zvuk orchestru pod taktovkou šéfdirigenta Davida Zinmana. Jeffrey Segal dostal příležitost v nádherném a velmi známém koncertu Es dur Josepha Haydna a v neméně krásném, pozdně klasickém koncertu E dur Johanna Nepomuka Hummela. Michael Bertoncello si pro svou část CD zvolil romantický koncert Es dur Ferdinanda Davida a raně klasický, dvouvětý koncert Es dur Georga Friedricha Wagenseila.

První v pořadí je koncert Haydnův. To je asi současně nejhodnotnější skladba celého CD. Vznikl v roce 1796, rok poté, co skladatelův přítel Anton Weidinger předvedl rozšíření možností přirozené barokní trubky a svůj vynález nazval „organisierte Trompete“. Právě pro tento nástroj napsal Haydn svůj koncert. Následuje koncert Hummelův, sám o sobě také velmi krásný a dobře napsaný, ovšem patřící přecejen už jiné době, jinému, pozdně klasickému slohu. Ferdinand David je znám spíš jako vynikající houslový virtuos a pedagog své doby. Jako skladatel – ač jeho dílo je rozsáhlé – je dnes zapomenut. Jeho Koncert pro trombon a orchestr op. 4 pochází z 30. let 19. století. Je to romantická skladba se smutečním pochodem na místě volné věty. Dílo je invenčně chudé a staví spíš na velkých gestech než na niterném obsahu. Snímek uzavírá Wagenseilův raně klasický dvouvětý koncert. Dnes je tento skladatel také spíš zapomenut, ovšem v době Mozartově byl vysoce ctěn. Jeho skladby vycházejí slohově z mannheimské školy a z tvorby Carla Philippa Emanula Bacha.

Ani technické stránce nahrávky, ani dvojjazyčnému (N, A) bookletu jako celku nelze nic vytknout, neboť obsahuje všechny informace o umělcích i o skladbách, nechybí dokonce ani informace o typech nástrojů, na něž sólisté jednotlivé skladby hrají, ani výčet členů orchestru pro jednotlivé skladby. Zdálo by se tedy, že je vše v pořádku. Závadu, a to jedinou, vidím však v dramaturgii snímku. Koncerty pro sólový žesťový nástroj a orchestr, které vznikly v období od pozdního baroka až po začínající romantismus, působí většinou jako příjemná a uklidňující hudba, která má přinést posluchači potěšení. Jenže výběrem koncertů a jejich řazením vznikla jakási nesourodá směska, kde jedna skladba jakoby ubíjí tu předchozí. Posluchač proto udělá dobře, když si k poslechu vybere pouze jednu skladbu a další nechá na jinou dobu.

ARCODIVA UP 0070 – 2 231 A Ceremony of Carols, Boni Pueri, Musica Bohemica

mu“ zvuku výrazně přispěla i harfenistka Hana Millerová – Jouzová. Ve znamenitých úpravách starých evropských vánočních koled se ke sboru připojila ještě Musica Bohemica a trumpetista České filharmo-

nie Miroslav Kejmar. Obě tělesa řídil Jakub Martinec. Úpravy třinácti koled zdařile vystihly provenience, z nichž jednotlivé písně pocházejí. Autenticita nahrávky byla nejvíc jištěna režisérem a jedním z upravovatelů – Jaroslavem Krčkem. Zvukově plastické a vyrovnané nahrávky, o které se zasloužili V. Roubal a K. Soukeník, jsou v programové brožuře doplněny vyčerpávajícími informacemi J. Štilce. Uvedené CD je nesporným obohacením hudebních vánoc. RADIOSERVIS, UP 0065-2 231 Sylvie Bodorová: Juda Maccabeus Gabriela Beňačková, Aleš Briscein, Ivan Kusnjer, Eva Salzmannová, Otakar Brousek, Pavel Landovský, David Prachař. Pražský filharmonický sbor, sbm. Jaroslav Brych. Pražský dětský sbor, sbm. Čestmír Stašek. Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dir. Vladimír Válek Živý záznam premiéry 25. května 2002 převzatý od Českého rozhlasu

Jiří Teml

N

a náš bohatý vánoční trh přibývá další kompaktní disk, provoněný neopakovatelnou atmosférou nejkrásnějších svátků roku. Tentokráte jde o koledy a vánoční písně evropských národů v úpravách zkušeného skladatele a folkloristy Jaroslava Krčka a jeho bratra Josefa Krčka. Kromě toho obsahuje kompakt ještě Slavnost koled op. 28 anglického klasika hudby 20. století Benjamina Brittena. Chlapecký sbor Boni pueri, přední české vokální těleso s dvacetiletou zkušeností, hostující trvale na našich i zahraničních pódiích a festivalech realizovalo nahrávku Brittenova cyklu v úpravě J. Harrisona (pro SATB) na vysoké úrovni a v české produkci ozvláštnilo tuto skladbu zajímavým témbrem chlapeckých hlasů. K typicky „vánoční-

pod podmínkou, že skladby budou mít úspěch. U publika, kritiků a objednavatelů. To do značné míry ovlivňuje způsob kompozičního myšlení. Vede skladatele k ohledům na posluchače, na jejich percepční schopnosti, nutí k volbě spíše osvědčených hudebních prostředků, omezuje možnosti experimentu. Sylvie Bodorová má to nesmírné štěstí, že její hudební jazyk je komunikativní zcela přirozeně. Líbivost – v dobrém slova smyslu – je u ní autentická, není přetvářkou. Kompozice pětasedmdesátiminutového oratoria je především věcí vnitřní dramaturgie. Hlavním problémem je vyvažování poměrů mezi celkem a detaily, mezi dramatickými a zvukově exponovanými místy oproti kontemplativním plochám. V tomto směru nelze oratoriu nic vytknout. Dokáže udržet pozornost od začátku do konce, přitom se nerozpadá v křečovitých kontrastech. Navzdory velkému provozovacímu aparátu volí Bodorová spíše úsporné prostředky, homofonii, jednoduchost. Dlouhý dozvuk svatovítské katedrály jistě nepřeje komplikovanějším strukturám a harmonickým rafinovanostem. Přesto se na několika místech neubráním únavě z tradičně efektních, ale zde trochu nadužívaných prostředků, jako je harmonická prodleva a ostinato. Nejproblematičtější je v tomto smyslu klišovitá ciacconová gradace v závěru části Cesta odhodlání.

Lukáš Hurník

M

álokdo z českých skladatelů naplňuje do té míry jako Sylvie Bodorová přívlastek profesionální. Komponování je jejím hlavním zaměstnáním, většina skladeb vzniká na objednávku, vesměs zahraniční. O propagaci a získávání dalších příležitostí k tvorbě se Sylvii Bodorové stará agentura. Tento způsob tvorby je myslitelný pouze

K vrcholům oratoria patří zvukově nádherný úvod, dále Judův sen, jakási vize hrůzných událostí z druhé světové války, která nemá daleko k činohře, střídavé rytmy v Bitvě a majestátní finále. Velkou poklonu zaslouží Vladimír Válek, který spolu se dvěma

47 Hr0503.indd 47

24.2.2005 11:24:07

asistenty bezpečně uřídil nekonečný prostor svatovítské katedrály. Orchestr hraje soustředěně, sólisté, včetně recitátorů, ani v nejvypjatějších místech nepřepínají hlasy do křeče. Dílo, které na mnoha místech využívá prostorových možností katedrály se rozhlasovým mistrům zvuku podařilo vměstnat do sterea téměř beze ztrát. Vezmeme-li v úvahu, že jde o záznam premiéry, uvědomíme si, kolik dobře vykonané práce je na tomto disku zaznamenáno. Od interpretů, zvukařů i skladatelky. BMG CLASSICS 82876 60871 2 Schubert: String Quartet No. 13 & 14 „Smrt a dívka“ Tokyo String Quartet Petr Pokorný

CD

je kompilací dvou nahrávek z přelomu 80. a 90. let minulého století. Tokyo String Quartet jistě patří ke světové špičce v oblasti kvartetní interpretace. Jeho členy jsou Peter Oundjian a Kikuei Ikeda – housle, Kazuhide Isomura – viola a Sadao Harada – violoncello. Před časem jsme na stránkách našeho časopisu chválili jejich pojetí Bartókovy a Janáčkovy hudby. Nyní tedy vycházejí v jejich interpretaci na CD dva z významných kvartetů Franze Schuberta. Skladatel na nich začal pracovat začátkem roku 1824. Sedmadvacetiletý Schubert se v té době cítil velice nemocný a z jeho korespondence vyplývá, že byl ve velmi depresivní náladě. To se naplno odrazilo v prvním z obou kvartetů, ve Smyčcovém kvartetu a moll, D 804. Dokončil jej velmi brzy, takže již 14. března ho poprvé hrálo Schuppanzighovo kvarteto. Schubert si stěžoval na pomalá tempa provedení. Hlavní myšlenkou pomalé věty (Andante) je téma z předehry k Rosamundě, které Schubert ještě jednou, tentokrát variačně, zpracoval v jednom z klavírních Impromptu. Druhý z obou kvartetů, Smyčcový kvartet d mol, D 810, čekal na své dokončení téměř dva roky. Poprvé zazněl na soukromém koncertě v únoru 1926. Jeho základní charakter je sice podobně melancholický,

ale celkové vyznění je dramatičtější. Pomalou větu tvoří variace na téma písně Smrt a dívka. Zvuk souboru je velmi kompaktní, moderní, místy dokonce trochu drsný. Interpreti používají mnohem méně onoho romantického vibrata, než je ve střední Evropě zvykem. Jejich technika je však stejně dokonalá jako jejich souhra. Tempa jsou svižná, někdy až závratná, jako například v závěrečném Prestu kvartetu d moll. Naskýtá se srovnání s jinou „hvězdnou“ nahrávkou, a sice se snímkem Schubertových kvartet, pořízených Brandisovým kvartetem z 90. let. Tento soubor klade větší důraz na individualizaci jednotlivých hlasů (nástrojů) a jeho zvuk je také více rozvibrován. V tempech a celkovém pojetí jsou si ale obě nahrávky vcelku blízké, jeden zásadní rozdíl tu však je. Onen typicky schubertovský všudypřítomný smutek je z nahrávky Brandisova kvarteta cítit stále, u Tokijského kvarteta se poněkud vytrácí. Průvodní text z pera Michaela Steinberga podává informace o obou skladbách, nikoli však o interpretech. Tím je i dáno, že nejsou uvedeny informace o nástrojích. Pouze na zadní straně bookletu je fotografie souboru. TEAPRODUCTION TP 002-2-131 Phantasies Franz Schubert, Josef Suk, Darius Milhaud Jindřich Pazdera – housle, Václav Mácha – klavír Miloš Pokora

V

repertoárové dramaturgii této nahrávky lze vystopovat hned tři jednotící znaky. První v podobě žánrového označení fantazie, tedy termínu vystihujícího jak fantazijní náladový charakter vybraných skladeb, tak jejich specificky uvolněnou formu, druhý ve skutečnosti, že jde o houslově – klavírní dua a třetí v tom, že dvě ze tří vybraných skladeb si jejich autoři přetvořili do podoby dua houslí s klavírem z původně koncertantních resp. orchestrálních verzí. Výjimečnost této nahrávky spočívá i v tom, že předkládá tři fantazie za sebou, což vyžadu-

je od interpretů nejen mimořádný cit pro stavební složku kompozic, nýbrž také značnou dávku odvahy – mnozí z nás dobře totiž vědí, jak lehce se může určitý pocit neucelenosti právě u skladeb tohoto rodu dostavit. Někdejší Koganův odchovanec, pro každý úkol posedle zanícený a vždy do detailu připravený mág houslové hry Jindřich Pazdera patří ve svém oboru už dlouho k absolutní špičce (přestože by se v důsledku skromnější frekvence jeho sólistických výstupů mohlo někomu zdát, že stojí spíš v pozadí) a navzdory svému mládí na slovo vzatý

perfekcionista klavírní hry Václav Mácha takovou odvahu našli. V jímavé Schubertově pozdní Fantazii C dur pro housle a klavír, D 934, v níž autor vzdal hold českému houslistovi Josefu Slavíkovi, a z níž vyzařuje kouzlo autorových písní stejně jako rozkoš z virtuózních figurací, nás Pazdera s Máchou „chytnou“ od prvního taktu. Jak čistě a současně s permanentně přítomným napětím se Pazderovi ozývají ony táhlé tóny na začátku kantilén nebo jak sugestivně vystihují interpreti všechny klíčové intervaly melodických frází, například v houslích onu vzestupnou kvartu. V Allegrettu 2. věty pociťujeme v houslích i klavíru nejen příkladnou lehkost, ale také jakýsi uhrančivý tah, plynoucí s konstantního rytmu, jen v pozdějších fázích je tento báječný pohyb houslistou trochu uspěchán. V dalších větách – ta variační jako by do finálního Allegra vivace s codou přímo vrůstala – obdivujeme svrchovanou přesnost souhry i zvukové kouzlo (Mácha ve variačním tématu!). K Sukově Fantazii g moll pro housle a klavír op. 24, tudíž duu, do kterého autor transformoval původní koncertant-

ní verzi téhož díla, přistupují hráči jako ke svébytné, pozdně romanticky vypjaté konfesi komorního rodu, nikoli napodobenině daleko robustnějšího originálu. Je to znát už na samotné klavírní složce, kterou Mácha rozkrývá v kultivovaně uměřených barvách, bez jakýcholiv známek tolik svádějící forze. Pazdera nám dopřává náležitě vychutnat, že tu jeho housle dostávají daleko větší zvukový prostor než v koncertantní verzi, druhé téma s oním zatěžkaným třítónovým sestupem, k nám promlouvá neskonale důvěrně, aniž by sklouzávalo ke krajním dynamickým pólům nebo sentimentu. Úchvatně zpěvná monologická myšlenka z Andante con moto, při níž jako by se celý onen příval hudby zastavil v jakémsi náhlém vytržení, vyznívá nenapodobitelně měkce, nikoli, jak to často slýcháme, sféricky přejemněle a v houslistově celkovém způsobu frázování jako bychom objevovaly záchvěvy, které jindy ani nepostřehneme. Ti, kdo znají Milhaudovu rozkošně dráždivou orchestrální adaptaci baletu Vůl střeše, op. 58 z orchestrální verze, si dovedou dobře představit, co všechno musí klavír a housle prostřednictvím efektní vícehmatové stylizace zvládnout, aby nahradily množinu orchestrálních hlasů. Přesto si oba hráči v krajně virtuózním pásmu počínají naprosto suverénně. Pravda, klavírní part nám zprvu připadá (zejména ve svém drobnokresebném staccatu) trochu vyumělkovaný (nenapodobuje ono permanentní bušení do kláves ve stylu „cinematographic music“), brzy ale rozpoznáme, že jde o záměr, který má onen dvacet minut trvající příval latinsko-amerických rytmů s jeho prudkými vpády polytonality i ostrůvky flažoletového sentimentu náležitě rozvrásnit a vykontrastovat. Houslový part zní v partiích do detailu logicky a čitelně, stejně jako Honeggerova kongeniální kadence, což je ta nejlepší vizitka. Nepodepsané průvodní slovo bukletu nezapře muzikantskou erudici, výtvarné řešení je kultivované, ale barevně posunuté až do příliš temné výrazové polohy.


48 Hr0503.indd 48

24.2.2005 11:24:09