Vážení a milí čtenáři,

HUDEBNÍ ROZHLEDY

Ú V O D N Í K

8/2004 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. (šéfredaktor): 251 554 088 tel. (redakce): 251 550 208, 251 552 425 tel. (sekretariát): 251 554 089 fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 267 211 301–303, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Šustekova 10, 851 04 Bratislava - Petržalka tel.: 67 20 19 21-22 – časopisy 67 20 19 31-33 – předplatné fax: 67 20 19 10, 20, 30 e-mail: [email protected] [email protected] www.press.sk Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902 Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714

Léto hudbě (ne)přeje

V

ážení a milí čtenáři, v novinářském žargonu se letní měsíce už po dlouhou dobu označují poměrně výstižným termínem „okurková sezona“. Není mi sice zcela jasné proč zrovna okurková, když by to stejně tak dobře mohla být sezona malinová či jahodová a znělo by to rozhodně poetičtěji, ale budiž. Chce se tím naznačit, že se toho v politice, ve společnosti či kultuře příliš neděje, a tak mnohem důležitější je sklizeň okurek. V okurkové sezoně se však dozvídáme jiné, nikoliv podstatné, ale mnohdy určitě „zajímavější“ zprávy. Někdy mi to poněkud připomene Jaroslava Haška, který si coby redaktor časopisu Svět zvířat (1911), když už nevěděl o čem psát, vymýšlel nové, povětšinou zcela bizarní druhy živočichů. Žije-li hudba v létě, pak nejspíše v červnu a červenci – tedy jakoby ještě v dozvuku jara, kdy se jedná především o stále populárnější tzv. „open air“ festivaly, koncerty či operní představení v historicky atraktivních lokalitách v čele s městy Litomyšl, Český Krumlov či Loket, a potom až v září na počátku podzimu. Pokud ovšem nepočítáme pražské hudební produkce pro turisty, jimiž se to naopak v létě všude jen hemží, a o zjednané kolportéry, kteří vám úporně vnucují patřičné letáky, zakopáváte na každém kroku. Směšně bizarní jsou v tomto ohledu především ti, kteří mají na sobě navlečený rádoby dobový kostým (spíše jen kabátec a třírohý klobouk) a k tomu na nohou pestrobarevné botasky. Dokonce i čeští potulní muzikanti z Podkrkonoší vyráželi v 19. století na svá „turné“ po okolních zemích, zvláště Rakousku a Německu, až po žních, kdy už nebylo potřeba každé volné ruky na polích, jak nám to ve svých pamětech dosvědčuje i známý podkrkonošský písmák Věnceslav Metelka. Podíváme-li se podrobněji například na premiéry světově proslulých oper, zjišťujeme, že většina se jich odehrávala na podzim, na jaře a v zimě. Nejvíce z celého roku dostal z tohoto hlediska na „frak“ právě nešťastný měsíc srpen. Ale, jak už to bývá, „výjimka“ potvrzuje pravidlo, a tak ani on alespoň občas nepřišel zcela zkrátka. Je tady však jedna zajímavost, která jistě souvisí s geoklimatickými podmínkami, jež donedávna mnozí historikové a nejen oni měli výrazné sklony podceňovat. Najít prezentaci nějakého významného hudebního díla minulosti například v srpnové Itálii je totiž úkol téměř nadlidský, zatímco v Německu to zase až tak těžké není. Nelze se ovšem co divit, horké a až spalující italské letní slunce láká spíše na pláže, než do koncertních sálů a operních domů!

Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 8. 7. 2004 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Thomas Dausgaard Foto Marianne Grøndahl Hr0408.indd 1

Ale jak už bylo řečeno, najdou se výjimky. Umím si jen stěží představit, jak se asi cítili diváci na premiéře opery buffy Giovanniho Battisty Pergolesiho Služka paní, jež se podle některých informačních zdrojů odehrála 28. srpna 1733 v rozpálené jihoitalské metropoli Neapoli. Dámy v těžkých brokátových róbách a pánové v upnutých fracích si asi tehdy vytrpěli své, a to přesto, že jistě došlo i na naprosto nezbytné vějíře, které v našich podmínkách plnily funkci většinou spíše jen „dekorativní“. To premiéra Wagnerova proslulého Lohengrina, jež byla provedena ve stejný den jen s tím rozdílem, že to bylo o 117 let později v německém Výmaru, měla asi pro diváky přece jen snesitelnější podmínky. Je zajímavé, že Wagner si na srpnové premiéry zřejmě dosti potrpěl! Jeho Siegfried a Soumrak bohů se dočkaly prvních představení také v srpnu, Siegfried 16. srpna 1876 v Bayreuthu a Soumrak bohů tamtéž o den později. Jak je vidět, hudbou se i v minulosti žilo za okolností leckdy ne tak zcela příznivých. Nebýt v této umělecké oblasti úplným laikem však patřilo k dobrému tónu tehdejší společnosti, od níž se hudebním produkcím často dostávalo rovněž vydatné a všestranné podpory. A tak okřídlené úsloví „Co Čech to muzikant“, které se udržuje v našem povědomí dodnes, mělo v 18. a 19. století, což je všeobecně známo, velmi reálný základ. Méně už se ví, že hudbymilovná vrchnost dokonce své lásce k muzicírování částečně podřizovala i své zájmy ekonomické. Pro řadu vrchnostenských úředníků byla hra na jeden či několik nástrojů naprostou nezbytností, neboť mnohá neprofesionální zámecká kvarteta, kvinteta či jiná komorní seskupení (hrající však většinou velmi profesionálně), se rekrutovala právě z jejich řad. A tak by se dalo s trochou nadsázky říci, že některé majitele nebo správce panství ani tolik nezajímalo, je-li pan justiciár opravdu zdatným právníkem, či pan důchodní dobrým ekonomem, ale spíše jaký je pan justiciár či důchodní houslista, cembalista nebo violista. K takovémuto svéráznému pohledu má společnost 21. století jistě hodně daleko, nicméně pomalu se v našem kulturním životě opět začínají objevovat akce, jejichž návštěva nejen zvyšuje prestiž toho kterého podnikatele, ekonoma či lékaře, jenž se na některé z nich objeví, ale zároveň automaticky každého vyřazuje z kolonky „kulturních barbarů“ a řadí jej mezi ty, kteří vědí, co se sluší a patří. Přejme tudíž takovým projektům hodně zdaru a doufejme, že jich bude stále více, a to i během léta, které svádí nejen k lenošení, ale i k prožívání nových nevšedních zážitků…

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

1 27.7.2004 14:59:57

Z

O B S A H U

V

edle Braniborů v Čechách, které letos zazněly na Smetanově Litomyšli po celých třiačtyřiceti letech, se na programu festivalu objevil rovněž Dvořákův Dimitrij, premiérovaný 29. dubna ve Státní opeře Praha. Protože však k základním scénografickým prvkům uvedené inscenace patřilo i využití točny, která na II. zámeckém nádvoří litomyšlského zámku k dispozici nebyla, dvoupodlažní dějový prostor, jenž točna umožňovala, musel režisér Michael Tarant nahradit rozehráním sborových scén i z obou stran hlediště – a dopadlo to výborně…

F

estival komorní hudby v Českém Krumlově zahájila pestrá, uměním i kulinářskými požitky naplněná Barokní noc v areálu hradu a zámku, kterou hosté prožívali nejen v zahradách a na nádvořích tohoto historicky vzácného objektu, ale např. i v jednom z nejslavnějších zámeckých prostor, ojedinělém Maškarním sále či magickou atmosférou prosyceném čarokrásném barokním divadle, kde zazněl výběr z Händlovy opery Sosarmés, král médský. K dalším lákadlům festivalu však bezesporu patřila i např. vystoupení Mistra Josefa Suka, Mnichovského klavírního tria či naší přední šansoniérky, Hany Hegerové.

P

o pohádkově laděné Lucerně Vítězslava Nováka měla 5. června na plzeňském jevišti Velkého divadla J. K. Tyla premiéru další opera s pohádkovým námětem, tentokrát Čert a Káča Antonína Dvořáka. Obě hlavní postavy v podání Dalibora Tolaše a Jany Tetourové dopadly výborně stejně jako režie Ondřeje Hučína či hudební nastudování dirigenta Jiřího Štrunce, navíc umocněné i spolehlivými výkony orchestru a sboru. Inscenace se tak stala zdařilým příspěvkem nejen k projektu Česká hudba 2004, ale samozřejmě – a to především i k významnému výročí Antonína Dvořáka.

S

dánským dirigentem Thomasem Dausgaardem, který na letošním Pražském jaru zastoupil onemocnělého Herberta Blomstedta, jsme se u nás setkali poprvé. Na současné světové hudební scéně však patří tento umělec již několik let mezi nejčastěji frekventovaná jména ve svém oboru. Do výraznějšího povědomí veřejnosti vstoupil poprvé v roce 1993, kdy obdobným způsobem převzal úlohu Carla Marii Giuliniho při přímém přenosu Beethovenovy Missy solemnis se Švédským rozhlasovým orchestrem, nemalý úspěch ale zaznamenala i jeho pohostinská vystoupení s Petrohradskou filharmonií o tři roky později, kam jej místo sebe doporučil Georg Solti.

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE

FESTIVALY, KONCERTY Ze Smetanovy Litomyšle . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Jubilující 40. hudební festival L. van Beethovena v Teplicích . . . . . . . . . 6 Barokní noc na českokrumlovském zámku . . . 7 Janáčkův máj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Nové rozměry festivalu FORFEST . . . . . . . . . 10 Festival sborového umění Jihlava . . . . . . . . . 12 43. Beethovenův Hradec . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Zadáno pro Pražský podzim . . . . . . . . . . . . . 14 Serge Baudo znovu s Johankou z Arku . . . . . 15 Sukův komorní orchestr třicetiletý . . . . . . . . 15 K poctě Milana Zelenky . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Sto let od narození Františka Lýska . . . . . . . 19 IV. mezinárodní varhanní festival v Opavě . . . 22

HORIZONT České stopy v mexické lidové hudbě 19. století . . . . . . . . . . . . . . 24

DIVADLO Janez Lotric ve Státní opeře Praha . . . . . . . . . 26 Čert a Káča v Plzni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Perníková chaloupka zakotvila v biedermeieru . . . . . . . . . . . . 27 Cestami tradice i novosti . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

ZE ZAHRANIČÍ Tosca v reálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Zürcher Festspiele ve znamení české hudby . . . . . . . . . . . . . 34

STUDIE, KOMENTÁŘE

Mladé pódiun v Karlových Varech – Ze světového festivalu chlapeckých a mužských sborů – Mezinárodní klavírní kurzy Antonína Kubálka ve Zlatých Horách – Ilseino srdce Rudolfa Karla v Národním divadle v Praze – Z festivalů na Hukvaldech a v Lokti – Musica antiqua Citolibensis – Rozhovor s Romanem Patočkou

„Bože mój!“ Idée fixe v díle Vítězslava Nováka . . . . . . . . . . . . . 37 Vzpomínáme Františka Neumanna, janáčkovského dirigenta . . . . . . . . . . . . . 40

GRAMOREVUE

Zkrácenou verzi č. 8 najdete od 28. 7. na adrese

Ze záskokáře hvězdou první velikosti. . . . . . 42 Recenze CD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

http://hudebnirozhledy.scena.cz 2 Hr0408.indd 2

27.7.2004 15:00:15

F E S T I V A L Y , L I T O M Y Š L ,

Z Á M E K ,

S M E T A N Ů V

D Ů M Foto Milan Hořínek

!

K O N C E R T Y

Ze Smetanovy Litomyšle Braniboři v Smetanově Litomyšli Ivan Žáček

V

sbor pražské chudiny i vesnický lid hlavní postavou kusu a tvárně propracovaná partitura s modernistickými rysy, zúročující experimentátorství Smetanova švédského období, je výkladovým těžištěm celého díla, byly tím v Litomyšli polože-

Foto Milan Hořínek

rámci 46. mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl provedla Janáčkova opera Národního divadla v Brně Smetanovu prvotinu, Branibory v Čechách. Na 2. zámeckém nádvoří zněla tedy po dva večery, 17. a 18. června, Smetanova svěží hudba, plná dramatického elánu a obrazivosti, a jako vždy musela zvládat nelehký úkol obhájit platnost díla, jež je v rovině libretní založeno více než sporně. Že tento úkol – jako vždy – zvládla, je tentokrát zásluhou i velmi solidní úrovně brněnského nastudování. Především orchestr hrál v lehce stížených podmínkách poloexteriérového prostoru velmi dobře a jeho výkon se stal základem úspěšného provedení v obou večerech. Z přehledného, dobře čitelného gesta Jaroslava Kyzlinka čišela jistota a sebedůvěra, která se přenesla i na celý divadelní soubor. Orchestr brněnské opery předvedl dobrou souhru a zaujal kompaktním, dobře diferencovaným zvukem. Podobně pozitivně lze psát o vyrovnaném výkonu sboru, který má v Brně pod dlouholetým sbormistrovstvím Josefa Pančíka trvale vysokou kvalitu. Vzhledem k tomu, že v plebejsky založených Braniborech je

Sbor Janáčkovy opery Národního divadla v Brně se na festivalu předvedl v tom nejlepším světle.

ny základní pilíře celkového úspěchu provedení. A to přesto, že o individuálních pěveckých výkonech již zdaleka tak pozitivně psát nelze. Ani jeden ze tří tenorů, jejichž party přinášejí zcela odlišné problémy, svůj úkol nezvládl. V největší míře to platí o naturálním výkonu Alojze Haranta, který pro roli Jíry nemá, kromě hlasového plebejství, další nutné předpoklady. Petr Levíček předvedl pěvecky kultivovanější výkon, ale roli Junoše, toho „hodného“ z obou mladých pražských měšťanů, rovněž ničím neobohatil. Pavel Černoch byl zase, jako četník Warneman (píšu, jak uvedeno v programu, i když dobová Sabinova ortografie je Varneman), obsazen mimo obor, a logicky tak posunul koncepci této postavy, tradičně pojímaného jako komický tenor, někam jinam. Nejvýrazněji se uplatnil Vladimír Chmelo, který přesvědčivě vykreslil obraz pražského Němce Tausendmarka, „jemuž tato zem vlastí sluje a který každým krokem svým ji zašlapává a zrazuje“. Árie „Tvůj obraz, dívko“, jíž je tento zloduch trochu zlidštěn, měla také potlesk, na rozdíl od pěveckého vystoupení nevýrazného dívčího tria v podání Dagmar Žaludkové (Ludiše), Mariky Žákové (Vlčenky) a Evy Garajové (Děčany). Solidní standard odvedl Jan Hladík jako pražský starosta Wolfram i nestárnoucí Richard Novák v roli Kmeta. Inscenace režiséra Mariána Chudovského zalidňuje univerzální, výtvarně a historicky ne-

3 Hr0408.indd 3

27.7.2004 15:00:20

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

vyhraněnou scénu výtvarníka Otty Šujana rozvášněnými masami, oblečenými Zdeňkem Šánským, jejichž konstantní výkladovou rekvizitou je židle. S židlí se jistě dá dělat spousta věcí – zde je s ní máváno, z bujné rozšafnosti i na pozdrav, je s ní metáno, hněvivě argumentováno i šermováno vůči zlým cizákům, ve chvílích celkového útlumu a všelidové skleslosti je na ní dokonce i sezeno. Dokonalý obraz české hospody. Spravedlivý hněv českého lidu, který povstal, aby konečně vyhnal

z vlasti cizácké sbory. Je to praktické, levné i účinné, a dav, který vtrhne na scénu, zuřivě mávaje nad hlavou židlemi, vypadá vskutku hrozivě - buď že je historicky rozlícen a nebo že právě vybílil lokál. Každá revoluce – a tvůrcům šlo zajisté především o univerzální nadčasové poselství – jejíž lidové masy budou třímat ukořistěné židle, bude ovšem eo ipso v očích potomků demaskována a degradována. Ta židle prozrazuje až nepříjemně konkrétně, o co v revoluci šlo. Nejsem si jist, zda právě tento

metaforický kotrmelec tvůrci brněnské inscenace zamýšleli či aspoň připouštěli, ale je jisté, že zvláště ve spojení s paralelně probíhající instalací artefaktu Židle Magdaleny Jetelové v litomyšlských klášterních zahradách se uplatňuje velmi výrazně. I jako stochastický produkt inscenace ji však konec konců lze přijmout: odlehčí alespoň trochu nabubřele prsnímu vlastenčení a trapně černobílé, xenofobní dikci, jíž si Sabina ulehčuje svému svědomí, se dostane vítaného shození. !

Gabriela Beňačková a Marián Lapšanský Jitka Slavíková

D Foto Milan Hořínek

o Smetanova domu 24. 6. mířily davy ctitelů umění dvou velkých osobností slovenského interpretačního umění a zaplnily ho do posledního místa. Smetanova Litomyšl dokázala to, čeho se i pražští koncertní

organizátoři obávají: přivést publikum na (převážně) písňový recitál. Dostalo se jim – pořadatelům – plného potvrzení jejich volby: byl to nezapomenutelný večer a publikum vzdalo oběma umělcům standing ovation. Paní Gabriela Beňačková, pěvkyně, jíž tleskaly operní domy na celém světě včetně Metro-

Skvělý výkon předvedla v rámci svého recitálu i stále krásná Gabriela Beňačková.

politní opery, londýnské Covent Garden, Vídeňské státní opery ad., nabídla v první polovině písně německých romantiků: výběr z Wagnerových Písní pro Mathildu Wesendockovou, druhou píseň ze Straussových Čtyř posledních písní a výběr z Mahlerových Písní potulného tovaryše, a v úvodu druhé části večera výběr z cyklů Antonína Dvořáka: V národním tónu, Cigánských melodií a Písní milostných. Zpívala je s přirozeným smyslem pro frázi, s noblesní uměřeností a přesto se sugestivním vyjádřením, každá píseň se proměnila ve skvostnou miniaturu; bylo neuvěřitelné, kolik zcela odlišných výrazových prvků lze vměstnat do malé plochy písně. Možná teprve díky paní Beňačkové jsem plně pochopila, kolik líbezné krásy se skrývá v Dvořákových písních Ach není, není tu a Dobrú noc… Závěr večera patřil opeře – Smetanově Mařence (Ach, jaký žal), Dvořákově Rusalce (Měsíčku na nebi hlubokém), Pucciniho Mimi (Si, mi chiamano Mimi) a Cileově Adrianě Lecouvreuer (Ecco: respiro appena). Charakterizovat jejich interpretaci by znamenalo opakovat to, co už bylo tolikrát v českém i zahraničním tisku napsáno: voluminézní hlas jedinečné neopakovatelné barvy s onou pověstnou „beňačkovskou“ slzou v hlase, neuvěřitelná pianissima, úžasné, v plné šíři rozvinuté vysoké tóny, obrovská výrazová paleta. Pokud se přece jen o jednom skladateli zmíním, pak proto, že s jeho hudbou je paní Beňačková spjata snad nejbytostněji: vždycky jsem byla přesvědčena, že při vší úctě ke všem pěvkyním minulosti či přítomnosti je nejautentičtější Rusalkou Gabriela Beňačková a myslím si to i dnes: žádný operní dům na celém světě, kam letošní výroční rok Antonína Dvořáka přivedl na pódia jeho operní chef d´oeuvre, nemůže nabídnout dokonalejší Dvořákovu a Kvapilovu Rusalku. Stejná slova nejvyššího obdivu a úcty patří i jejímu klavírnímu partnerovi, básníkovi klavíru, Mariánu Lapšanskému, který se samostatně představil i ve výběru z Griegových Lyrických kusů pro klavír a efektních Lisztových Parafrází na motivy z opery Rigoletto. !

4 Hr0408.indd 4

27.7.2004 15:00:29

Dvakrát Státní opera Praha Jitka Slavíková

T

en, kdo poznal inscenaci Dvořákova Dimitrije na scéně Státní opery Praha (premiéra 29. 4. 2004), by stěží věřil, že se monumentální scénografie Milana Čecha a Tomáše Moravce s ústředním všestranným využitím točny dokáže vtěstnat do II. nádvoří litomyšlského zámku (25. 6.). Právem; proto se o to ani inscenátoři nepokusili. Technici SOP sáhli jednoduše do operního skladu a vykouzlili s obdivuhodnou invencí dokonalou iluzi moskevských reálií začátku 17. století. A protože pochopitelně točna k dispozici nebyla, stihl režisér Michael Tarant během odpolední zkoušky nahradit dvoupodlažní dějový prostor, který točna v SOP umožňuje, rozehráním sborových scén i z obou stran hlediště. A i když se to zdá neuvěřitelné, i taková zjednodušená scénografie fungovala skvěle. Dvořákova málo hraná historická opera Dimitrij pod taktovkou dalšího umělce s Dvořákovou hudbou bytostně spjatým, Františka Preislera, dokázala publikum přes pokročilou hodinu (končilo se po půlnoci) a neúprosnou zimu přikovat na sedadla do poslední minuty. Inu, v Litomyšli zkrátka diváci nespěchají na metro…

Druhý den po Dimitriji, tedy 26. 6., nabídla Státní opera Praha druhý večer – populární Koncert na přání, tentokrát s názvem Z Hollywoodu až na Kavčí Hory. Program, který má již na festivalu svou tradici a který spolehlivě koncert vyprodá dlouho před zahájením festivalu, byl skvěle dramaturgicky sestaven a nabídl nesmrtelné melodie z filmů Excalibur, Alexander Něvský, Vinnetou, Titanic, Harry Potter, Pán prstenů ad. „Kavčí Hory“ byly zastoupeny hádankovou suitou z českých seriálů v aranžmá Mirko Krebse. Do soutěže se publikum s chutí zapojilo (bylo odevzdáno přes 800 odpovědí) a dokonce dokázalo i z velké části správně hádanky rozluštit; a to vedle snadných melodií (k seriálu Nemocnice, Pan Tau ad.) i ty zapeklitější (My všichni školou povinní, Byli jednou dva písaři či F. L. Věk). Orchestr a sbor SOP s nakažlivým zápalem dirigoval Leoš Svárovský, báječní byli sólisté – Alice Holubová a v programu jmenovitě neuvedený člen sboru Boni pueri v Pánu prstenů a Eva Piknová v suverénně podaném „titanikovském“ hitu, písni My Heart Will Go On. Škoda, že si paní Piknová tak málo věří – byla by skvělou muzikálovou zpěvačkou. Smetanova Litomyšl by ale tím přišla o neméně skvělou produkční. Život je věčná volba… !

I mezinárodní vědecká konference byla letos součástí Smetanovy Litomyšle Ivan Žáček

S

metanovská konference nazvaná OBRAZ BEDŘICHA SMETANY V PROMĚNÁCH ČASU 1824–1884–2004 byla mezinárodním setkáním muzikologů nad osobností Bedřicha Smetany poprvé od roku 1994, kdy se naposledy konala v Praze. Právě širší evropská báze, kterou se zde podařilo shromáždit, vydatně přispěla k tomu, že se tu naše národní téma a často v minulosti adorovaný symbol dařilo zbavovat tradičních ideologických nánosů, úzce nacionalistických hledisek. Po celé tři dny rokování byla zřetelná snaha uvést zakladatele české národní hudby do širších evropských kontextů a zamyslet se v Roce české hudby hlouběji a věcněji než jen ukládá formální tradice nad jeho tvůrčím odkazem. Konferenci, jež se konala ve Smetanově domě, zahájil ředitel litomyšlského paralelně probíhajícího operního festivalu Jan Pikna, který na jeho adresu uvedl: „Ačkoliv mýtus tohoto skla-

datele vznikl ještě za jeho života, máme v sobě uložen zejména obraz přílišné oslavy skladatele v době komunistického režimu. Zdeněk Nejedlý vyzdvihl Smetanu na piedestal jakéhosi národního hrdiny a byl slaven často i na úkor jiných autorů. Po revoluci v roce 1989 následoval další extrém – nezájem. Za totality jsme si zvykli nevěřit ničemu, co je přijímáno s velkým halasem a jen kladně. To mělo za následek vzrůst až přílišné kritičnosti, která vedla k odklonu zájmu o Bedřicha Smetanu. Projevilo se to především snížením návštěvnosti jeho operních inscenací a následným vytracením se Smetanových titulů z repertoáru českých operních domů.“ Dramaturgie festivalu proto usiluje o navrácení úcty a respektu Smetanovu dílu. Již několik let se snaží v rámci festivalu iniciovat nová nastudování Smetanových oper – jako v případě Dalibora před čtyřmi lety, který byl vytvořen ve vlastní produkci. „Letos to byli Braniboři v Čechách, kteří se díky nám teď stanou jediným smetanovským titulem na repertoáru Janáčkovy opery Národního divadla v Brně,“ uzavřel Jan Pikna.

K O N C E R T Y

Foto Milan Hořínek

F E S T I V A L Y ,

V každoročně hojně navštíveném Koncertu na přání se letos představila rovněž vedoucí propagace a PR Smetanovy Litomyšle, Eva Piknová. Na konferenci se přihlásili zástupci z celkem devíti evropských zemí, některé příspěvky si dokonce organizátoři konference přímo objednali. Mezi speciálně připravené referáty patřily ty, které pojednávaly o uvádění Smetanovy operní tvorby v kontextu určitých národních kultur. Měly by nám pomoci najít odpověď na otázku, proč dílo bylo či nebylo v konkrétní zemi úspěšné. Konference se také pokusila, byť v jediném, silně kritickém příspěvku, který přednesl Tomislav Volek, o nový generační pohled na rozporuplnou osobnost a jednoho z největších smetanovských badatelů Zdeňka Nejedlého. Byl výrazně zastoupen i interdisciplinární pohled, jakýsi pokus o kombinaci muzikologického, lékařského a antropologického pohledu na postavu Smetany a jeho chronickou chorobu, která vedla k jeho tragickému a – jak v diskusi zaznělo – i předčasnému konci. V tomto bloku zazněly příspěvky lékaře Jana Betky a antropologa Emanuela Vlčka, jež se věnovaly základní nemoci Bedřicha Smetany, jejíž chronologii se oba vědci pokusili blíže vymezit, i jejím tragickým komplikacím, hluchotě – stejně jako jeho fyzickému zjevu. !

5 Hr0408.indd 5

27.7.2004 15:00:32

!

T E P L I C E ,

M O S T,

K O N C E R T Y

C H O M U T O V,

Ú S T Í

N A D

L A B E M ,

Z Á M E K

Jubilující 40. hudební festival L. van Beethovena v Teplicích Lenka Přibylová

K

e kulturním tradicím severočeského města Teplice neodmyslitelně náleží Hudební festival Ludwiga van Beethovena, festival chápaný ve smyslu upomínky na dva Beethovenovy biograficky významné pobyty ve zdejších lázních v letech 1811 a 1812. V tomto roce festival v pravém slova smyslu oslavuje 40. výročí svého trvání, neboť od doby svého založení roku l964 úspěšně překonal různá úskalí, prošel řadou organizačních změn a letos se představil ve zcela nové podobě. Oproti dosavadnímu, praxí minulých ročníků ověřenému půdorysu ve schematu 5--6 koncertů letošní program nabídl paletu 17 pořadů, které obohatily kulturní dění nejen v Teplicích, ale též v dalších hudebních lokalitách v podkrušnohorském regionálním rozprostranění od Klášterce nad Ohří přes Jezeří, Most, Osek a Ústí nad Labem až po Děčín. Centrem dění nadále zůstávají Teplice. Původně podzimní termín konání byl přeložen na období zahrnující konec května a téměř celý červen, kdy letošní úvodní koncert dne 27. 5. těsně předcházel zahájení teplické lázeňské sezony. Pořadatelem se stejně jako v minulých letech stala z pověření statutárního města Teplice Severočeská filharmonie Teplice (dále SČF). Zcela nezastupitelnou finanční otázku se podařilo uspokojivě zajistit díky pochopení teplického magistrátu a dotaci Ústeckého kraje, festival podpořila i řada městských úřadů a magistrátů z míst, kde se uskutečnily festivalové koncerty. Nelze opomenout rovněž velmi cennou přízeň sponzorů. Novum v koncepci festivalu představuje též navázání spolupráce s mezinárodním Festivalem Uprostřed Evropy, tato kooperace byla konkrétně prezentována podporou 4 koncertů z nabídky Beethovenova festivalu a vzájemně poskytovanou reklamou. Výše uvedených 17 festivalových akcí publiku nabídlo programy různého typu, dominujícím faktorem se vždy nesporně stalo dílo L. v. Beethovena, jehož kompozice úzce korespondovaly s tvorbou v letošním roce jubilujících velkých mistrů české hudby. První programovou dominantou se logicky stal zahajovací koncert. V teplickém domě kultury symbolicky zaznělo Dvořákovo Te Deum a Symfonie č. 9 d moll, op. 125 L. v. Beethovena v podání Severočeské filharmonie Teplice, skvěle připravených sborů - Pražský komorní sbor (sbormis-

tr Josef Kšica) a Chorea academia, Smíšený pěvecký sbor Univerzity J. E. Purkyně v Ústí n. L. (sbormistři Josef Říha a Jiří Holubec) a ušlechtile znějícího kvarteta sólistů, kde se prezentovali Magdaléna Hajóssyová, Erika Šporerová, Leo Marian Vodička a Miloslav Podskalský. Taktovky se ujal šéfdirigent SČF Charles Olivieri-Munroe. S ohledem na celou programovou šíři nelze věnovat detailní pozornost všem koncertům, alespoň tedy telegraficky. Na koncertě v Mostě (1. 6.) se představil Symfonický orchestr Českého rozhlasu Praha řízený Vladimírem Válkem, v Chomutově koncertoval Český komorní orchestr Praha (7. 6.) a České noneto (14. 6.), z dalších účinkujících souborů jmenujme příkladně Nové pražské collegium či soubor Camerata musica „Jean Baptiste Loeillet“ Berlin. Městské divadlo v Ústí n. L. obohatilo program premiérou Mozartovy opery Don Giovanni. V kooperaci s nově založenou Regionálnou Obcí Slovákov v Tepliciach byl do festivalového programu zařazen koncert, kde se skvělým provedením slavných operních árií teplickému publiku (28. 5.) opětovně představila M. Hajóssyová, původem ze Slovenska. V následné besedě poutavě vyprávěla o zkušenostech ze svého bohatého uměleckého života. Velmi důležitým hudebně regionálním činem se stal koncert sopranistky Ireny Troupové a klavíristy Tomáše Spurného. V rámci jejich programu (3. 6.) zaznělo mimo jiné Šest německých písní Josefa M. Wolframa (1789--1839), teplického starosty a ve své době velmi úspěšného komponisty. Dnes však jeho dílo odpočívá zcela zapomenuto v tichu archivů. Díky badatelským aktivitám T. Spurného se postupně daří Wolframovy skladby naplňovat novým životem, v Teplicích provedený cyklus zaujal šíří melodické invence a harmonickým bohatstvím, mnohé tak napověděl o nedoceněných kvalitách svého tvůrce. Koncert souboru Quartetto con flauto na zámku Jezeří (6. 6.) zajímavě moderoval Lukáš Hurník. V historicky poučené interpretaci zde zaujala netradiční konfrontace - díla Johanna Joachima Quantze a Jana Dismase Zelenky ve smyslu inspirace kompozičně promyšlených a vtipných asociací - Hurníkovy Hommage à J. D. Zelenka a Quantzem determinované Meditace a Capriccia na koncertě rovněž přítomného Otomara Kvěcha. V Litoměřicích (9. 6.) se představilo Violové kvarteto České filharmonie a mezzosopranistka Jana Sýkorová. Z jejich

J E Z E Ř Í ,

L I T O M Ě Ř I C E

Foto archív

F E S T I V A L Y ,

Extravagantní autor Symfonie č. 1 „Písně o samotách“, uvedené na festivalu ve světové premiéře, Vladimír Franz skvělého programu citujme zejména strhující dramatický projev sólistky při provedení cyklu Petra Ebena Písně nelaskavé. Dalším festivalovým bonbonkem se stal teplický koncert (16. 6.) brněnského souboru Ensemble Messiaen s uměleckým vedoucím Jiřím Besperátem. Dominantu jejich pořadu nesporně znamenalo barevně skvělé provedení výběru z obsáhlého a sémanticky hluboce sdělného cyklu Oliviera Messiaena s názvem Kvartet na konec času. Velmi zajímavou teoretickou reflexi festivalové problematiky představovala fundovaná přednáška (24. 6.) Dr. Helgy Lühning, vědecké pracovnice Beethovenhausu v Bonnu, na téma „L. v. Beethoven v současném světě a jeho vztah k Čechám“. Festivalové pořady se díky své převážně špičkové interpretační i dramaturgické úrovni setkávaly se spontánním ohlasem publika. Zcela specifické poslání bylo v tomto festivalu svěřeno závěrečnému koncertu pořádanému v Teplicích (24. 6.), kdy nejprve zazněl Beetho-

6 Hr0408.indd 6

27.7.2004 15:00:47

F E S T I V A L Y , venův Koncert pro housle D dur, op. 61. Ve spolupráci se SČF a pod taktovkou Milana Svobody přednesl sólový part dnes devatenáctiletý Hyuk Joo Kwun, původem z korejského Soulu, nositel cen z mnoha prestižních soutěží. Po řadě vstupních intonačních nepřesností dostál ve druhé a zejména ve třetí větě tento mladý houslista své pověsti „zázračného dítěte“. Přesvědčil krásou nosnosti tónu, strhující technickou bravurou a artikulační přesností. Druhá polovina koncertu náležela světové premiéře Symfonie č. 1 „Písně o Samotách“ od Vladimíra Franze. Skladba vznikla v roce 2003 na objednávku SČF u příležitosti 55. výročí založení tohoto orchestru a 165 let pěstování symfonické hudby v Teplicích. V rámci oslav v roce 2003 však nebyla provedena a vhodnou příležitostí k premiéře se stal právě závěrečný festivalový koncert. Skladba je napsána pro mohutný hudební aparát, na jejímž provedení se spolu se SČF s obzvláště posílenou sekcí bicích nástrojů podílely Český komorní sbor (sbormistr J. Kšica), dětské sbory Poupata a Fontána při ZŠ Maršovská Teplice (sbormistři H. Mazzoliniová, J. Ptáčková, J. Brynda, Z. Rezková), Ivan Kusnjer (baryton) a Regina Razovová (deklamace), opět pod taktovkou M. Svobody. Textovou platformu tvořily verše F. Nietzscheho, B. Brechta, G. Trakla a K. Tomana v česko-německém jazykovém provedení. Výjimečný zájem ze strany českých i zahraničních televizních a rozhlasových stanic, rozhovory s autorem uveřejněné v řadě sdělovacích prostředků, to vše nasvědčovalo tomu, že se očekává velká hudební událost. Sám skladatel vybavil festivalový programový sborník detailním výkladem kompozičního záměru. Podle jeho slov dílo vyjadřuje (zde stručně řečeno) „obavu i varování před vývojem euroamerické civilizace. Hrdinou skladby je člověk, který ztratil víru ve vyšší autoritu a postupně ztrácí reálný vztah k přírodě, společnos!

Č E S K Ý

K R U M L O V,

S T Á T N Í

ti a nakonec i k sobě samému.“ Pro další konkretizaci jsem autorovi krátce před koncertem i po koncertě položila několik otázek. Proč jste si pro vyjádření tak lidsky hlubokého a společensky aktuálního tématu zvolil právě symfonii? Symfonie je vrcholným útvarem, který má nést závažná poselství. Od dob Beethovena toto poslání nikdo nezrušil. Forma symfonie se může obměňovat, ale její základní půdorys je daný. Původně jsem chtěl napsat pouze instrumentální formu, ale v nabídce SČF byl vysloven též požadavek sboru a varhan, zde jsou varhany jakýmsi „odpovědníkem“ orchestru. Užití sólového barytonu a deklamace vyplynulo z postupu práce. Často tu zaznívá hutná zvuková masa, není to megalomanie, ale cítím zde sdělení. Zpráva o tomto světě nemůže mít malé obsazení. Skladba je premiérována v Teplicích, jaký je Váš vztah k Beethovenovi? Od mládí mne zaujal jeho 5. klavírní koncert, jinak jsem Beethovena dlouho spíše obcházel. Miluji jeho 7. symfonii, vznikala též v Teplicích, jistou reminiscenci na její úvod jsem vtělil do začátku první věty. Ostatně, původně jsem chtěl zhudebnit tzv. Heiligenstadtskou závěť či dopis „nesmrtelné milence“. Tolik autor, nyní k vlastní premiéře. Rozsáhlá čtyřvětá skladba, svým trváním krátce přesahující jednu hodinu, kompozičně vyrůstá z monotematického základu. První věta „O samotách v prostoru a čase“ vnese posluchače do strhujícího světa použitých kontrastních prostředků hudebního sdělení -- stereotypní rytmus úvodu, efektní barevnost široké palety bicích nástrojů, sugestivně prostá melodická linie dětského sboru versus volající hlas hoboje, zakotvení v masivně temných akordech varhan. H R A D

A

K O N C E R T Y

Zcela zaujala rytmicky ostrá plocha deklamace či osaměle zoufalý tón skvěle zahraného houslového sóla koncertního mistra. Nástup druhé věty předeslal opět stručně pochodový rytmus a hudba dále gradovala do ploch sugestivní hindemithovské exprese, budované na ostré korespondenci krátkých melodicko-rytmických úseků střídajících se v jednotlivých nástrojových sekcích. Autorův obsahový výklad pokračoval v geniálním významovém rozvrstvení, hudba na koncertním pódiu se však naproti tomu překvapivě ustálila do ploch téměř převažujícího fortissima, kdy místy o aktivitě sborů svědčil pouze pohyb úst pěvců, orchestr intenzitou své dynamiky nepropustil ani jejich zvukovou barevnost a směřoval k hudebnímu obrazu apokalypsy. Autorem avizovaná „hutná zvuková masa“ zde jakoby překročila svůj stín. Ke krásným plochám naopak náležel recitativní charakter melodických linek sóla barytonu. Na otázku, jak byl spokojen s provedením své skladby, odpověděl autor následovně: „Severočeská filharmonie podala opravdu strhující výkon. Škoda jen, že filharmonici nemohli absolvovat o dvě zkoušky navíc, jež by přispěly k vyladění sborové a instrumentální složky, a to především ve čtvrté větě. Mám skutečnou radost, a to i navzdory skutečnosti, že mne den po premiéře obcházela hrůza, co vše ještě neumím.“ Skladba vyvolala u publika rozporuplné reakce, kdy do bouřlivého aplausu zaznívalo též nespokojené a v Teplicích zcela neslýchané bučení. Obojí odezva však demonstrovala fakt, že skladba skutečně zaujala. Událost tedy vskutku festivalová. Svůj dojem z celého festivalového dění závěrem shrnul Roman Dietz, ředitel SČF a současně též Beethovenova festivalu: „Domnívám se, že se nový dramaturgický model zcela osvědčil. Teplice a celkově Ústecký kraj se mohou pochlubit plnohodnotným hudebním festivalem, který v současnosti nemá v severních Čechách obdobu a může směle korespondovat s jinými evropskými festivaly.“ !

Z Á M E K

Barokní noc na českokrumlovském zámku Hana Jarolímková

F

estival komorní hudby Český Krumlov, který na přelomu června a července zahájil v tomto turisticky atraktivním regionu patřícím do seznamu chráněných památek UNESCO hudební sezonu již poosmnácté, připravil pro své návštěvníky opět celou řadu atraktivních projektů. Vzhledem k dramaturgické linii programu Česká hudba 2004 mezi nimi samozřejmě nechyběly především večery, věnované našim nejvýznamnějším letošním jubilan-

tům. Z děl Antonína Dvořáka byl např. kompletně sestaven recitál Josefa Suka, ale společně se skladbami Smetanovými i program Smetanova tria, Pražského klavírního dua (které k tomu nabídlo ještě Maurice Ravela) či Ensemblu Martinů, kde se vedle Dvořákovy I. řady Slovanských tanců a Promenád pro flétnu, housle a klavír H. 274 Bohuslava Martinů objevily i kompozice Zdeňka Lukáše či Alexeje Frieda. V rámci vloni založené další dramaturgické řady festivalu nazvané Středoevropské akcenty a zaměřené především na tvorbu a interprety z Německa a Rakouska, pak

vystoupil komorní soubor Münchner Klaviertrio, který nabídl skladby G. F. Haydna, L. van Beethovena a R. Schumanna a varhaník Robert Hugo, jenž nás ve svém recitálu s názvem Hudební cesta z Pasova do Saska provedl po podobné, byť o něco starší hudební ose od Caspara Kerlla až po J. S. Bacha. K lahůdkám festivalu však jistě patřilo i vystoupení první dámy českého šansonu Hany Hegerové či mezzosopranistky Evy Blahové a japonského tenoristy Takuji Fujity, které při slavných operních áriích doprovodil Marián Lapšanský.

7 Hr0408.indd 7

27.7.2004 15:00:48

K O N C E R T Y

Foto Lubor Mrázek

F E S T I V A L Y ,

Přímo dech beroucí interiér barokního divadla, kde jsme se stali svědky zkrácené verze Händlovy opery Sosarmés, král médský. kračovat v nevázané zábavě, k níž se tentokrát přidaly i různé společenské hry jako např. karty či vrhcáby. Mezi prostorami, kde se Barokní noc odehrávala, nesměl samozřejmě chybět ani unikátní Maškarní sál, v němž se však za svitu svíček nejen hrálo a zpívalo, ale rovněž se tančily dobové tance. I když k opravdu nezapomenutelným chvílím patřil zejména průchod fascinující, dodnes pro běžné návštěvníky uzavřenou Plášťovou chodbou, po jejíž celé délce byly rozmístěny stolečky s květinami a talířky plnými různobarevných želatinových bonbónků a škvarkových jednohubek, a na jejímž konci čekal všechny zúčastněné vstup do bohatě prostřené zámecké za-

Foto Lubor Mrázek

Jedním z nejatraktivnějších večerů celého festivalu se však stal především zahajovací hudebně-tanečně-divadelní projekt nazvaný Barokní noc, který sklidil mimořádný úspěch již v loňském roce a letos jej dramaturgie pro velký zájem festivalových návštěvníků zařadila do programu dokonce hned dvakrát po sobě. Projekt vznikl ve spolupráci dvou neziskových kulturních organizací – Nadačního fondu Festivalu komorní hudby Český Krumlov a Nadace barokního divadla zámku Český Krumlov a jeho hlavní programovou osou byla oslava hudby, tance a opery ve vybraných interiérech a exteriérech krumlovského zámku. Oslava však ne ledajaká! Pořadatelé si totiž dali velmi záležet na tom, aby koncepce celého večera vycházela co nejvěrněji z dobových slavností baroka, kdy zábava, různé ceremonie a touha po reprezentaci a okázalosti tvořily neodmyslitelnou součást života každé zámecké společnosti. Velmi dobře zachované původní barokní prostředí zdejších nádvoří, sálů, chodeb, divadla i zámecké zahrady k tomu nakonec poskytlo vynikající podmínky. Večer, během něhož se vystřídalo několik souborů orientujících se na hudbu renesance a baroka jako např. CK Brass Quintet, Musica Fresca, Capella Regia, La Fiamma či Krumlovští pištci, zahájilo setkání společnosti na čtvrtém zámeckém nádvoří, kde se nejen popíjelo šampaňské s jahodami, ale rovněž poslouchala barokní hudba a korzovalo se mezi kejklíři, dobově oblečenými dámami či akrobaty na chůdách, kterým v šaškovském kostýmu a s neodmyslitelnou flétničkou u úst kraloval Jiří Stivín. V příjemně naladěné atmosféře se společnost přesunula do sálů, kde se mohla občerstvit ovocem, nejrůznějšími bonbóny, preclíky či vynikajícími koláčky, a po-

hrady, kde si i ti nejnáročnější gurmáni přišli na své, pro mě se největším zážitkem stala návštěva zámeckého barokního divadla, která hostině předcházela. Vždyť tento stavebně zcela ojedinělý objekt je opravdovým historickým unikátem, jemuž v Evropě konkuruje pouze o něco větší (ale ne zase tak zachovalé!) barokní divadlo ve švédském Drottningholmu! Kníže Josef Adam ze Schwarzenbergu dal jeho původní budovu, postavenou na počátku 80. let Janem Kristiánem z Eggenberku roku 1766 nově upravit (především vybavit novým zařízením a dekoracemi), a protože v následujících dvou stoletích tu nedošlo k žádné modernizaci či zásadnější rekonstrukci, divadlo je mimořádné nejen bohatstvím dochovaného fondu, ale zároveň svou ničím nenarušenou autenticitou. Nakonec 13 základních scénických obrazů, přes 645 kusů kostýmů, 179 rekvizit, 50 efektových strojů či 410 osvětlovacích těles jistě hovoří samo za sebe, a to nemluvím o kompletní původní mašinerii s posuvnými rámy, rumpály, kladkami, lanovody a výsuvnou světelnou rampou, které jsou dodnes funkční! Zcela mimořádný význam i v rámci evropského kontextu má rovněž objem dochovaného repertoáru ze 17., 18. a 19. století, který tvoří mj. 2 400 svazků libret, textů a scénářů dramat, komedií a baletů či 300 partitur, particell, klavírních výtahů a ostatního notového materiálu! Nu a v tomto prostředí, pamatujícím dobu před téměř 250 lety a dodnes prosyceném atmosférou života tehdejší společenské smetánky, jsme měli možnost shlédnout přibližně hodinu trvající výběr z hudebního dramatu o třech dějstvích Georga Friedricha Händla s názvem Sosarme, Rè di Media (Sosarmés, král médský). Děj opery, která

Noc plná zábavy se nevyhnula ani unikátnímu prostředí Maškarního sálu…

8 Hr0408.indd 8

27.7.2004 15:00:49

byla poprvé uvedena s velkým ohlasem 15. února 1732 v Královském divadle v Londýně, reaguje na tehdejší neutěšenou politickou situaci v Anglii, kde se král Jiří II. dostal do sporu se synem Frederickem, princem z Walesu a na několik let své ostrovní království opustil. A protože se vybraly pouze ty nejzajímavější a nejdramatičtější momenty z celé opery, dílo mělo spád a šestice sólistů, Jana Koucká (Elmira, dcera krále Haliata – soprán), Hasan El-Dunia (Haliate, lýdský král – tenor), Pavla Jančová (Erenice, manželka Haliatova – mezzosoprán), Ivo Michl (Argone, syn Haliatův a Erenicin – alt), Jana Sekaninová (Melo, nemanželský syn Haliatův – mezzosoprán) a Zdeněk Kapl (Altomaro, oblíbený rádce Haliatův – baryton) opravdovou možnost se předvést. Rovnocennými partnery se jim při tom stali i členové souboru Cappella Accademica s koncertní mistryní Janou Spáčilovou a dirigentem a cembalistou Ondřejem Mackem, usazení v orchestřišti, kde zůstal dochován patrně jako v jediném divadle na světě původní liniový oboustranný notový pult! Divadlo, ozářené pouze elektrickými svítidly k nerozeznání napodobujícími mihotavé světlo svíček a reagující i na sebemenší závan vzduchu, barokní gestika sólistů, jejíž autorkou byla Zuzana Vrbová, která rovněž celé představení režírovala, efekty s propadlištěm i fascinující výměna kulis pomocí ručně ovládané mašinerie ve spodní části jeviště (jehož hloubka je mimo-

chodem téměř dvakrát větší, než hloubka hlediště!), to vše posluchače natolik vtáhlo do věrně navozené atmosféry barokního představení, že ovace v závěru nebraly konce. Není se však co divit! V žádném jiném divadle nemohou pořadatelé s dílem z 18. století docílit takového účinku jako právě zde a připočítáme-li k tomu i další již zmiňované kratochvíle v průběhu večera, které pro své návštěvníky připravili neúnavní organizátoři festivalu v čele s ředitelkou Hanou Pelzovou a dramaturgem Antonínem Matznerem (jimž však byli při využití historických reálií z odborného hlediska výrazně nápomocni i ředitel Státního hradu a zámku Český Krumlov dr. Pavel Slavko a předseda správní rady Nadace barokního divadla prof. Petr Peřina), nikdo jistě nelitoval, že se na zahájení Festivalu komorní hudby v Českém Krumlově vydal. Až se ještě v tomto směru dosud nezkušení hosté, kteří se příliš nedokázali vymanit z rolí pouhých diváků, zapojí v příštích letech do nabízených společenských atrakcí s větší aktivitou, mohl by se z takto komponovaného typu večera stát nejvyhledávanější druh vyšší společenské zábavy. Lidé v dnešním uspěchaném světě totiž většinou nechtějí pouze „letět“ na koncert a hladoví se vrátit zpět domů, kde pak shánějí alespoň něco malého na zub, ale rádi by si užili celý večer a to nejen v duchu té „vážné“ zábavy, ale i v duchu její odlehčenější varianty včetně dobrého občerstvení… !

K O N C E R T Y Foto Lubor Mrázek

F E S T I V A L Y ,

Rovněž kuriózní ohňostroj, doprovázený těmi nejroztodivnějšími zvuky, se držel barokních pravidel a zásad…

! O S T R AVA , D Ů M K U LT U RY, J A N Á Č KOVA KO N Z E RVAT O Ř , S L E Z S KO O S T R AV S K Á R A D N I C E , H O R N I C K É M U Z E U M L A N D E K , E VA N G E L I C K Ý K O S T E L

Janáčkův máj Připravila Hana Jarolímková

O

d roku 1976 se v Ostravě koná Mezinárodní hudební festival Janáčkův máj, jehož letošní XXIX. ročník proběhl ve dnech 21. 5.–11. 6. Program festivalu byl zaměřen na českou hudbu a na její postavení v evropském i celosvětovém kontextu. Na naplnění programových záměrů a první dojmy z festivalu jsem se zeptala jeho ředitele Jaromíra Javůrka. Byl některý z festivalových koncertů zaměřen pouze na českou hudební tvorbu? Ryze českých programů bylo sporadicky. Na prvním místě je třeba zmínit sborový koncert Pěveckého sdružení moravských učitelů v čele s jeho uměleckým vedoucím dirigentem Lubomírem Mátlem. Program byl zvolen z reprezentativních skladeb J. B. Foerstra, P. Křížkovského, B. Smetany, V. Nováka, J. Suka, B. Martinů a L. Janáčka. A právě sborové kompozice posledně jmenovaného autora zaujaly ve výjimečné interpretaci sdružení (Maryšku zpívá PSMU od roku

1908!) nejvíce. Druhý český program patřil houslím, konkrétně houslovému recitálu Bohuslava Matouška. I v tomto večeru nejvíce zaujal Janáček – jeho houslová sonáta a Smetanova dua Z domoviny. Skvělým klavírním partnerem byl Matouškovi Petr Adamec. A do třetice česká hudba a Janáček. „Hádanka života – Listy důvěrné“ byl název večera, ve kterém Barbora Šrámková citlivým výběrem z korespondence mezi L. Janáčkem a K. Stösslovou představila Janáčka i jako mistra psaného projevu. Korespondenci četli Zlata Adamovská a Luděk Munzar, oba autorovy smyčcové kvartety hrálo přesvědčivě a s velkým nasazením i poučením Moravské kvarteto. Z programového katalogu festivalu vyplývá, že Moravské kvarteto nebylo jediným smyčcovým kvartetem na letošním Janáčkově máji… Skutečně zvláštností letošního ročníku byla kvartetní řada, která na jednotlivých večerech představila smyčcová kvarteta v různých variacích. O Moravském kvartetu jsme se již zmínili, dalším hostujícím souborem bylo Škampovo kvarteto,

které vystoupilo v rámci jazzového víkendu s Ivou Bittovou. I v jejich (společném) podání zněl Janáček: výběr z Moravské lidové poesie. Domácí Kubínovo kvarteto vystoupilo se dvěma hosty: klavíristkou Soňou Krivčíkovou a violistou Alexandrem Bessou. Interpretace Dvořákova violového kvintetu zůstala sice poněkud ve stínu klavírního kvintetu f moll J. Brahmse, ale celkově patřil tento večer k velice hodnotným komorním koncertům letošního festivalu. Vrcholem pak bylo hostování britského Belcea quartet. Již úvodním kvartetem op. 71 č. 3 Josepha Haydna oslnil soubor intenzitou, a barevností zvuku, bohatostí výrazových prostředků a výjimečnou muzikalitou. Po uvedení kvartetu Huwa Wartkinse, ve kterém nešlo nepostřehnout stopu L. Janáčka, zazněl v ostravské premiéře Oktet C dur op. 7 G. Enescu. Toto dílo mladého skladatele je zcela jiného druhu než populární rumunské rapsodie. Velice komplikovaná struktura, množství hudebních nápadů zpracovaných na rozsáhlé ploše a celková expresivita díla vyzněly díky svrchovanému společnému přednesu kvartet Stamicova a Belcea.

9 Hr0408.indd 9

27.7.2004 15:00:51

K O N C E R T Y

Foto Petr Grim

F E S T I V A L Y ,

s hloubkou sólistčina prožitku a jejího osobního interpretačního vkladu učinila z vystoupení G. Beňačkové ozdobu celého festivalu.

Ilja Gringolts se představil s Komorní filharmonií Pardubice. Komorní koncerty festivalu nebyly ale věnovány pouze smyčcovým kvartetům… K mimořádným zážitkům v řadě komorních koncertů patřilo kongeniální provedení Smyčcového tria Es dur op. 3 Drážďanským smyčcovým kvartetem a vystoupení hráče na violu da gamba Petra Wagnera a Jana Krejči na theorbu, kteří vystoupili v secesním sále Slezskoostravské radnice. Již před festivalem jste upozorňoval na nebývale silné zastoupení vokálně-instrumentálních děl. Jak se povedl tento programový záměr naplnit? Právě o tyto koncerty byl velký zájem posluchačů. A i když patří k produkčně nejsložitějším a ekonomicky nejnáročnějším, jejich velice příznivý ohlas byl velkou satisfakcí. 24. května vystoupil ve scénách z oper B. Smetany a R. Wagnera orchestr a sbor Janáčkovy opery Brno pod taktovkou Ondreje Lenárda. Hostem večera byla Eva Urbanová, která především v partech Milady (Dalibor), Ortrudy (Lohengrin) a v proroctví Libuše ze stejnojmenné opery přesvědčila o svých výjimečných pěveckých kvalitách. Eva Dřízgová-Jirušová, Jaroslav Dvorský a Martin Gurbal stáli před náročnějším úkolem. Byli sólisty společně s hercem Janem Fišarem Hukvaldské poémy Milana Báchorka. Přesto, že od vzniku díla v roce 1986 uplynulo více než dvacet let, skladba neztratila nic ze své kvality a i dnes dovede posluchače plně oslovit. Nemalou měrou k tomu přispěla ženská část Českého filharmonického sboru Brno a skvěle zpívající dětský pěvecký sbor Ondráček z Nového Jičína (sbormistr Josef

Zajíček). Výborný výkon podala i Moravská filharmonie Olomouc, a to i v následující poémě Zvony Sergeje Rachmaninova, kterou dirigent Petr Vronský vystavěl jak v přesvědčivých celcích, tak i v detailech výrazových a zvukových rozdílů. Mše c moll, K 427 W. A. Mozarta zazněla v Ostravě po velmi dlouhé době. Pro její provedení byl zvolen akustický prostor evangelického chrámu a jako interpreti byli pozváni sólisté Z. Kloubová, P. Vykopalová, J. Březina a R. Janál, Kühnův smíšený sbor (sbormistr Jan Rozehnal) a Pražská komorní filharmonie s dirigentem Michelem Swierczewskim. Pěveckou či vokální řadu završila svým prvním (!) ostravským vystoupením Gabriela Beňačková, která na závěrečném koncertě přednesla Wagnerovy písně na texty M. Wesendonckové. Její ve všech polohách krásně a měkce znějící hlas, skvělá piana a pianissima, kterým dirigent Libor Pešek a Janáčkova filharmonie Ostrava plně vyhověli, spolu

Mohl byste alespoň stručně zmínit nepěvecké hosty letošního Janáčkova máje? Mezi instrumentálními sólisty, kteří pochopitelně nechyběli, je nutno jmenovat klavíristu Gerharda Oppitze a jeho podání Dvořákova klavírního koncertu, Ivana Ženatého v ideální spolupráci s dirigentem Martinem Turnovským a Filharmonií B. Martinů skvěle hrajícího Dvořákův houslový koncert a Ilju Gringoltse. Ten svým provedením Mozartova houslového koncertu A dur, K 219 sice rozdělil posluchače na ty, pro které bylo houslistovo vystoupení jedinečné a vrcholné a na ty, kteří jeho pojetí Mozarta jednoznačně odmítli, ale rozhodně jeho první hostování nejen na Janáčkově máji, ale v České republice vůbec, potvrdilo mimořádné dispozice a výjimečný talent tohoto teprve dvaadvacetiletého umělce. Zároveň se sólisty ale musím vyzvednout i připravenost a výkony všech hostujících orchestrů. Pro některé posluchače byly dokonce příjemným překvapením. Je teprve pár dnů po skončení festivalu, takže na podrobnou analýzu je ještě brzy. Ale naopak z Vás nevyprchaly bezprostřední dojmy. Můžete je vyjádřit? Myslím, že letošní XXIX. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj svou již hodně vysokou uměleckou laťku opět zvýšil. Všechny jeho koncerty byly interpretačně vyvážené a i ty s náročným či méně efektním a posluchačsky vděčným programem se konaly v plných sálech. A tak Janáčkova Sinfonietta na zahajovacím koncertě ve skvělém nastudování Jiřího Bělohlávka a Sukova Pohádka s Novákovou symfonickou básní O věčné touze v inspirovaném pojetí Libora Peška (oba koncerty byly svěřeny velmi dobře disponované Janáčkově filharmonii Ostrava) skvělým způsobem zarámovaly tento výjimečný festivalový ročník. !

! K R O M Ě Ř Í Ž , Z A H R A D N Í A T E L I É R , C H R Á M S V. M O Ř I C E , A R C I B I S K U P S K Ý Z Á M E K , M U Z E U M K R O M Ě Ř Í Ž S K A

Nové rozměry festivalu FORFEST Jan Vrkoč

F

ORFEST Czech Republic je festival soudobého umění s duchovním zaměřením, který se každoročně koná v Kroměříži. Obvykle se do tohoto malebného jihomoravského města sjíždějí hudebníci, výtvarníci, i obdivovatelé umění z celého světa, aby si nenechali

ujít tak velkorysou přehlídku soudobého umění. Letos se během jediného týdne uskutečnilo 22 koncertů a performancí, byly slavnostně otevřeny výstavy v Muzeu Kroměřížska (kombinované techniky nizozemského malíře Walthera Smeitinka-Mülbachera), v soukromé Galerii u Artuše (malby ve Francii žijícího malíře Ladislava Schovance) a v Zahradním ateliéru (velkoformátová

10 Hr0408.indd 10

27.7.2004 15:00:53

F E S T I V A L Y , Tradiční recitál varhanní hudby v chrámu sv. Mořice vzbudil zaslouženou pozornost. Varhaník Karel Hiner dnes působí v Kutné Hoře, kde na varhanách u sv. Barbory nahrál před několika lety své vynikající CD. Jako tehdy v nahrávce, i na FORFESTu překvapil programem z poměrně náročných skladeb: Fantasie a toccata Jeana Wilda, Monument Ivany Loudové, Impetuoso Bedřicha A. Wiedermanna, chorální fantazie Ecce homo Klementa Slavického, Communion Oliviera Messiaena, část Deuxieme symphonie Marcela Dupre a Sursum corda Milana Slavického. Jednoznačně tedy řadím Karla Hinera mezi interprety velice zdatné, málokdy na FORFESTu slýcháme tak zajímavý program přednesený kvalitně a s precizností. Doufám, že se s tímto varhaníkem budeme v koncertním životě setkávat stále častěji. Uznání za skvělé výkony si zasluhují také altistka Šárka Brychová a sopranistka Kristýna Valoušková. Obě pěvkyně jsou pravidelnými hosty FORFESTu. Šárka Brychová spolu s varhaníkem Petrem Kolařem uspořádala celý pěvecký recitál (skladby např. Františka Emmerta, Stanislava K. Vrbky), obdivuhodně zazpívala koncertní Árii č. 5 brazilského skladatele Heitora Villa-Lobose, navíc zpívala i altová sóla v oratoriích Petera Tenhaefa. Její hlas je pružný, pěkně zbarvený, ovládaný s lehkostí. S takovým fondem se umělkyně zařazuje mezi naše nejnadějnější pěvecké osobnosti. Také sopranistka Kristýna Valoušková zasluhuje obdiv. Během festivalu zpívala sóla v oratoriích, u klavíru písňové cyk-

ly Maxe Sterna a se souborem MOENS premiérovala Havelkovu skladbu Alfa i omega. Své party zpívala v němčině, angličtině, řečtině i polštině. Už dnes právem patří mezi naše špičkové interprety soudobé hudby. Slovenská klavíristka Elena Letňanová měla recitál ve Sněmovním sále Arcibiskupského zámku. Její vystoupení potěšilo srdce všech ctitelů klavírní hudby. Program byl prvotřídní: jména Klement Slavický, Roman Berger, Jaroslav Šťastný už dnes znamenají vzory, jejichž hudba jednou -- možná -- bude určovat směr dalšího hudebního vývoje. Letňanová dokáže hudbu uchopit i teoreticky, její zasvěcené slovní komentáře dávaly tušit, že velmi dobře rozumí tomu, co sama hraje, a dokáže zajímavým způsobem přiblížit své analýzy i publiku. Elena Letňanová patří mezi světové klavíristky (např. recitál pořádala i v Carnegie Hall). Na FORFESTu hrála s plným nasazením, s nadšením, které se přenášelo i na posluchače. Neexistuje asi pro soudobou klavírní hudbu zkušenější, suverénnější interpret než je právě Elena Letňanová. Pražský soubor MOENS uspořádal koncert z duchovní hudby Svatopluka Havelky. Nejvíce mě oslovila skladba Tři psalmodie pro cimbál, dva soprány a baryton na latinské texty žalmů, a pak duo Rozhovory duše s Bohem pro klarinet a klavír. Virtuózní, vypjatý part klarinetu je zde obrazem skutečného lidského utrpení, výkřiky nástroje jako by citovaly slova bible: „Bože můj, proč jsi mě opustil? Volám ve dne, a ty mi neodpoví-

Foto Marek Mucha

plátna Václava Vaculoviče). Současně probíhal cyklus poslechových seminářů s ukázkami díla Arvo Pärta. Obvykle se v Kroměříži představují nové tvůrčí počiny umělců z Evropy nebo i ze vzdálenějších končin světa, pořadatelé festivalu se snaží vyzdvihovat takové umělecké tendence, které v sobě nesou prvky nové duchovní inspirace v nejširším smyslu. Samozřejmě, že festival takového rozsahu není možno pořádat jinak, než za podpory mnoha subjektů, Ministerstva kultury ČR, Nadace Český hudební fond, Hudební nadace OSA. Zahraniční umělce také obvykle podporují příslušná velvyslanectví, a tak na zahájení festivalu byli přítomni paní Lisa Helling, zástupkyně amerického velvyslance, i tisková atašé nizozemského velvyslanectví, paní Hilda Jansen. Zvláštní důraz se v letošním ročníku FORFESTu kladl na tzv. umění performanční. Hostem festivalu byl významný americký soubor Mobius Group Boston, sdružení výtvarníků a hudebníků, kteří připravili speciální programy přímo pro kroměřížské interiéry a exteriéry. Dle informací z programu nabízeli „interaktivní zapojení publika“ a „cílené poselství vyjadřující se k sociálním, rasovým a politickým otázkám“. To se jim dařilo realizovat jen zčásti, některé performance se opravdu vydařily, jiné, např. Rituální omývání nohou, každá osoba zvlášť ale považuji za vyloženě nudné. Realita byla ovšem složitější, kvůli dešti musela být řada „představení v exteriéru“ zrušena. Asi vůbec nejpoetičtější a nejvynalézavější performanci pak připravila mladá skladatelka Markéta Dvořáková. Její Hudební automaty byly také původně plánovány do zahrady, ale i v interiéru, schovány před deštěm, měly úspěch a byl o ně velký zájem. Náhodně zvolené úryvky partitury v podání různých nástrojů zněly v nejrůznějších kombinacích, a přesto souhra vytvářela novou obdivuhodnou kvalitu. K tomu si představte ještě zpěvačku a dvě tanečnice… Další performanci, jakýsi „Gesamtkunstwerk“ připravil i německý skladatel Peter Tenhaef v Zahradním ateliéru. Skladba Aus meinem Garten spojovala poezii s hudbou a s originálními obrazy, měla představovat přírodu v jejích věčných, neopakovatelných proměnách během jednoho roku. Vydařený byl i performanční pořad Kojetínské industriální filharmonie, která hrála svou Druhou symfonii, tentokrát instrumentačně zpracovanou pro květníky, sušák, brusku a pilníky, plasty, plechy, trouby, lidský hlas… (pro znalce-pamětníky dodávám, že skupina smyčců tentokrát v orchestru chyběla)… V pořadu přednesli svoje verše hosté večera básníci Roman Szpuk a Zbyněk L. Gordon. Zkrátka performanční umění slavilo letos na FORFESTu úspěchy a nebylo dne, který by prošel bez alespoň jednoho představení…

K O N C E R T Y

Soubor Mobius Group Boston vyjádřil svůj protest proti násilí, ať je uplatňováno z jakýchkoliv, třeba i ušlechtilých důvodů. Mari Novotny-Jones a Milan Kohout

11 Hr0408.indd 11

27.7.2004 15:00:54

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

dáš, nemohu se ztišit ani v noci… Otcové v Tebe doufali…“ (žalm 22). Na Havelkově hudbě je strhující, jakým způsobem dokáže pracovat s každým hudebním nástrojem, jak využívá všech technických možností k docílení působivého výrazu a skvělé barevnosti. Náročný klarinetový part

!

J I H L AVA ,

D Ů M

K U L T U R Y

výborně a s lehkostí přednesl Kamil Doležal, na klavír hrál Hanuš Bartoň. Opět sleduji, že do stanoveného rozsahu článku se nelze vejít se vším, co by pozornost zasluhovalo. Bylo by ještě mnoho pozoruhodných souborů, umělců, skladeb. Je tedy nutné v nej-

A

O S V Ě T Y,

C H R Á M

S V.

lepším přestat. Ostatně netřeba chválit dobrou hudbu, dobré dílo se přece chválí samo! Proto jen doporučuji všem: nečtěte o hudbě pouze z novin a časopisů a přijeďte se také do Kroměříže podívat a poslechnout si vše živě, „na vlastní uši“! -av-

I G N Á C E

Festival sborového umění Jihlava Jiří Fuchs

47.

Festival sborového umění proběhl v Jihlavě ve dnech 25. --27. 6. 2004. Tento špičkový český festival, který prožil svá vrcholná léta nejvyšší možné kvality v 70. a 80. letech, stál na počátku 90. let takřka před zánikem. Přežil díky nadšeným jedincům z MK ČR i Jihlavy samé. Modifikoval se do mezinárodní podoby, na jehož platformě probíhá i mezinárodní skladatelská soutěž, na níž navazuje provádění oceněných skladeb, které musí být svěřovány špičkovým sborům se zaručenou kvalitou interpretace (jak by k tomu ostatně oceněný skladatel přišel, aby jeho skladbu prováděl kdejaký průměr?). Tentokrát se podařilo sehnat většinu sborů a sbormistrů, které přednesly na úrovni skladby oceněné v předchozí skladatelské soutěži. Pro přesnost uvedu oceněné provedené skladby, pro stručnost v tom pořadí, jak na festivalu zazněly: Marian Mac Leod: Jubilate deo (Algoma z Kanady), Hanz Magne Grasvold: Ecce dies veniunt, Mieczyslav Makowski: Audentes deus ipse iuvat (Pražští pěvci), Karel Šimandl: Šest miniatur na texty latinských přísloví (Chorea acadaemica), Peter Homans: Agnus Dei (Technik Bratislava), Henrik Odegerd: Hodie Christus a Rorate coeli (Lille Muko z Dánska), Christopher Wiks: Missa brevis (Luscinia Opava), Allan Bevan: O vos ombes a Naomi Stephan: Ave Maria (Česká píseň Plzeň). Jen z důsledného jmenování provedených novinek vyplývá, že letos se podařilo zainteresovat většinu účastníků na interpretaci těchto mnohdy nesnadných soudobých skladeb. V českém soudobém sborovém terénu to nemůže být snadné, protože většina sborů je nucena praktikovat záslušnou metodu nácviku, což je v intonačně náročné soudobé hudbě velmi neefektivní a zdlouhavé. To je také důvod, proč Artama tak obtížně hledá dobré sbory ochotné nastudovat skladby, které logicky mnohdy v repertoáru nezakotví. Zjednodušeně řečeno, ne každá oceněná skladba má onu invenci a jiskru kompozic našeho Z. Lukáše či O. Máchy, o které sbory soutěžily i v době, kdy tištěná forma skladeb byla jejich problémem.

Je nutno zmínit se stručně o sborech, které letos vytvářely duši festivalu. V popředí letošního ročníku stály smíšené sbory České a Slovenské republiky. Z hlediska zaměření Jihlavy zmíním výborné Pražské pěvce s dirigentem S. Mistrem. Tento sbor, schopný zvládat pružně a na patřičné úrovni obtížné soudobé skladby, pokládám pro českou sborovou hudbu za vysoce potřebný. Vybavuje se mimoděk reforma F. Vacha z počátku 20. století, který vlastně usiloval o totéž, o co S. Mistr. A kolik sborů dnes obstojí před Vachovou reformou? Velmi hodnotný výkon předvedla Chorea acadaemica z Ústí nad Labem s dirigenty prof. J. Říhou a doc. J. Holubcem. Jubilant J. Říha představil publiku svoji skladbu Missa brevis, sbor zaujal komorně distinguovaným zvukem a schopností jemných nuancí. Technik Bratislava s B. Kostkou přinesl vzácnou schopnost tlumočit vyrovnaně všechny předvedené styly, ale zejména strhnout mimořádnou espresí náročné posluchače Jihlavy. Osobně bych tento sbor v pofiderním žebříčku letošní Jihlavy stavěl asi celkově nejvýše. Zdatným konkurentem slovenskému sboru byla v samotném závěru festivalu Nová Česká píseň z Plzně s dirigentem doc. Z. Vimrem. Zejména v osvědčeném cyklu Z. Lukáše Pocta tvůrcům prokázala takřka ideálně vyrovnaný profesionální zvuk (byť slůvko profesionální užívám pro sborový svět jen velmi nerad, neboť většina sborů hudebních divadel působívá dosti neprofesionálně) a sbormistrem logicky vystavěnou znějící formu. Sbor gymnazistů Luscinia z Opavy pod vedením J. Slovíka zase ukázal, jak lze se studenty gymnázia zpívat kultivovaně a na zajímavé interpretační úrovni. Tím se dostávám ke sborům zahraničním. Z nich nejvíce zaujal Univerzitní sbor Lille Muko z Dánska s dirigentem J. G. Jorgensenem. Po Techniku měl ve večeru těžkou pozici, protože interpretoval převážně lyrický repertoár skladatelů své země a po extrovertním výkonu Techniku působil psychologicky příliš zadumaně, což byla jen otázka nutné dramaturgie, obsahující dvě oceněné skladby H. Odegarda. Zvukově i interpretačně představoval špičkovou evropskou platformu. Komorní sbor Sinkronies z Jihoafrické republiky s J. van der Sandtem ukázal měkký, barevný zvuk,

v pouhých dvaceti členech bezvadně uplatňoval techniku střídavého dechu a dirigent vystavěl sugestivně jemné lyrické plochy. Sbor Algoma z Kanady s paní P. Gartshore již tak skvěle nepůsobil, dramaturgií byl poněkud stereotypní, leč ukázal jak si vedou senioři na vzdáleném kontinentu a jak jsou podnikaví, když se ocitnou až v České republice. Osobně jsem milovníkem ruské hudební kultury, což předesílám, aby snad hodnocení zúčastněných ruských sborů neznělo tendenčně. To, že nejsem v tomto směru sám, ukázalo vřelé přijetí ruského chlapeckého sboru Bolero. Příliš nás sice technicky nepřesvědčil, ale byl milý a sympatický. Zklamání jsem prožíval při vystoupení Anima mea z Petrohradu s dirigentem L. Anshelesem. Nezaujal technicky ani interpretačně v tradičním ruském repertoáru, natož v populární skladbě O. Máchy Hoj, hura hoj. Nevím, zda ji přítomný O. Mácha poznal, já ji rozeznával trochu s obtížemi. Na závěr pokládám za nutné se zmínit o provedení Mše D. dur op. 86 zvané Lužanská, čtyřmi spojenými sbory a Hodonínským symfonickým orchestrem pod energickým vedením J. Rozehnala. Dojem provedení byl z globálního pohledu výtečný, v nádherné akustice chrámu sv. Ignáce zazněla skladba naléhavě a dirigent Rozehnal ji vtisknul patřičnou míru interpretační esprese. Z pozice rozhlasového režiséra by se jistě dala najít místa rytmicky méně pevná, ale z globálního počitku, který je v našem hudebním vnímání vždy prioritní, byla skladba provedena zainteresovaně, s čistou snahou o maximálně možný výkon. Součástí festivalu v Jihlavě je vždy seminář pro účastníky na určité zajímavé téma. Tentokrát bylo možné se seznámit s interpretací hudby Skandinávie. 47. ročník FSÚ Jihlava ukázal na jeho nezastupitelné místo v české hudební kultuře. Laboratoř soudobé sborové tvorby, navíc dnes již s mezinárodním dosahem, většinou špičková interpretace, to je tvář soudobé Jihlavy. Přejme ji mnoho úspěchů do ročníků následujících, i to, aby opět byla setkáním většiny sbormistrů a skladatelů jako v nedávné minulosti. Jsem přesvědčen, že i tato struna se v následujících ročnících podaří plně rozeznít. !

12 Hr0408.indd 12

27.7.2004 15:00:56

F E S T I V A L Y , !

H R A D E C

N A D

M O R AV I C Í ,

K O N C E R T Y

Z Á M E K

43. Beethovenův Hradec Petr Hanousek

R

omantické prostory zámku Hradce nad Moravicí patřily od 4. do 11. června mladým hudebníkům z Běloruska, Česka, Polska, Ruska, Slovenska a Švýcarska. Již po třiačtyřicáté zde hledali štěstí ve známé interpretační soutěži. Letos se odborné porotě i dalším posluchačům představilo deset klavírních trií a sedmnáct violistů. Ve srovnání se situací před čtyřmi lety, kdy byly vypsány stejné soutěžní obory, počet kandidátů o něco klesl. Soutěžní podmínky pro violisty byly „ušity“ o poznání náročněji, takže více než polovina přihlášených kandidátů nakonec svou účast vzdala. Avšak na druhé straně obě poroty shodně konstatovaly, že celková úroveň soutěžních výkonů neoddiskutovatelně vzrostla. Možná, že oblibu Beethovenova Hradce násobí okouzlující atmosféra bývalého letního sídla knížat Lichnovských, které nadchlo Beethovena, Liszta a další hudební „hvězdy“, ale pořadatelé věří, že důležitým momentem pro podání přihlášky je i garance, že členy odborné poroty budou vynikající umělci z mnoha zemí světa a laureátství z „Beethovenky“ tak bude důležitým potvrzením

kvality. Pořádajícímu sdružení Talent se podařilo přilákat do poroty například violoncellistu Troelse Svane z Německa, houslistu Menahema Breuera z Izraele nebo českého violistu žijícího ve Švýcarsku Alexandra Besu. Předsedou poroty pro klavírní trio byl Marek Jerie (pedagog konzervatoře v Luzernu a člen Guarneri tria Praha), violovou porotu vedl Pavel Vítek (pedagog Ostravské univerzity a violista Kubínova kvarteta). Významu Beethovenova Hradce si je vědoma řada institucí, které konání letošního ročníku podpořily. Poděkování zaslouží především Krajský úřad Moravskoslezského kraje v čele s hejtmanem Evženem Tošenovským, který nad akcí převzal osobní záštitu, ale i Ministerstvo kultury České republiky, Nadace Český hudební fond, Statutární město Opava a Matice slezská, Základní umělecké školy v Opavě a Háji ve Slezsku a samozřejmě i Správa státního zámku a Městský úřad v Hradci nad Moravicí. Festivalové dění letos poprvé podpořila i Česká spořitelna. Zahajovací vystoupení Janáčkovy filharmonie Ostrava s dirigentem Petrem Chromčákem a vítězi soutěže z posledních tří let Romanem Patočkou (housle), Šimonem Veisem (violoncello)

a Alexandrem Starým (klavír) zcela zaplnilo Velkou dvoranu Červeného zámku i díky tomu, že zazněla slavná koncertantní díla tří klasiků – W. A. Mozarta, J. Haydna a L. v. Beethovena. Za mimořádnou a dramaturgicky objevnou hudební událost můžeme považovat „dobové“ provedení Beethovenovy 9. symfonie souborem Antiquarius consort Praga, komorním sborem Musica divina Praga a sólisty Národního divadla Praha (Hana Jonášová – soprán, Lenka Šmídová – alt, Petr Klíma – tenor, Martin Matoušek – bas) v kostele sv. Petra a Pavla. Vůbec první vernisáž v atraktivním prostředí pivovarských sklepů představila magické obrazy krnovské výtvarnice Renaty Charouskové a své posluchače si našel i navazující komorní koncert dalších laureátek – violistky Jany Vavřínkové-Douchové a klavíristky Ester Godovské (J. S. Bach, D. Scarlatti, R. Schumann, D. Šostakovič). Hudební lahůdkou a společenskou událostí se stalo rovněž předávání hlavních cen a závěrečná exhibice vítězů. Český rozhlas Ostrava je již tradičně partnerem festivalu, a tak budou moci ocenit výkony Jiřího Kabáta z Prahy (J. N. Hummel), Mariny Zeleniny z Minska (D. Milhaud), Ivana Pavloviče z Bratislavy (B. Martinů, L. v. Beethoven) a Tria Artis z Katovic (J. Brahms) i posluchači stanice Vltava. Výsledky (bez čestných uznání):

Foto Pavla Rucká

Klavírní trio 1. cena TRIO ARTIS, Polsko Marta Huget, Lukasz Frant, Joanna Galon Hudební akademie Katovice 2. cena a cena za nejlepší provedení díla L. v. Beethovena LUCERNE PIANO TRIO, Švýcarsko Christina Gallati, Daniela Oswald, Maria Gabryś Vysoká hudební škola Luzern 3. cena TRIO IUNO, Česko Aleš Ulrich, Jan Žďárský, Jaroslava Pěchočová Akademie múzických umění Praha 3. cena AMABILE TRIO, Česko Magdaléna Mašlaňová, Kristína Janičkovičová, Emi Suzuki Pražská konzervatoř Viola I. kategorie 1. cena a prémie NČHF JIŘÍ KABÁT, Česko Pražská konzervatoř 2. cena MARINA ZELENINA, Bělorusko Hudební lyceum Minsk 3. cena JAN MELICHAR, Česko Konzervatoř P. J. Vejvanovského Kroměříž Viola II. kategorie 1. cena, prémie NČHF a cena za nejlepší provedení díla L. v. Beethovena IVAN PALOVIČ, Slovensko Vysoká škola múzických umění Bratislava 2. cena BŘETISLAV HERA, Česko Konzervatoř P. J. Vejvanovského Kroměříž 3. cena VERONIKA LÉNÁRTOVÁ, Slovensko Janáčkova akademie múzických umění Brno

Vítěz kategorie klavírního tria – Trio Artis z Polska

13 Hr0408.indd 13

27.7.2004 15:00:57

Z A D Á N O

P R O

Pražský podzim již počtrnácté 14. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim se koná pod záštitou prezidenta republiky Václava Klause od 12. září do 1. října 2004. 14. ročník MHF Pražský podzim je zařazen do projektu Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury a koná se za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky. Spolupořadatel festivalu je hlavní město Praha. U této příležitosti jsme požádali o rozhovor zakladatele a ředitele festivalu Pavla Špirocha. Připravila Hana Jarolímková Festivalu je 14 let a stává se tedy pomalu dospělým. Začíná se také už ohlížet za svým dětstvím? Máte pravdu, je to jako s dítětem – stále vás mají za malé, až se jim před očima stanete dospělým. Pražský podzim letos vstupuje do svého 14. ročníku a stal se za tuto dobu nedílnou součástí nejenom pražského, nýbrž i evropského hudebního života. Má tisíce příznivců doma i v zahraničí, vždyť jenom za uplynulých 13 let na jeho koncertech vystoupilo 61 orchestrů, 87 dirigentů, 120 pěvců, 50 klavíristů, 27 houslistů, 21 violoncellistů, 16 sborů, 6 komorních těles a 22 dalších instrumentalistů. Počet návštěvníků se blíží čtvrt miliónu, nepočítaje v to statisíce rozhlasových posluchačů po celém světě a domácích televizních diváků. V loňském roce dosáhla prodanost festivalu 82% a některé koncerty byly vyprodány již tři měsíce předem. Stejně je tomu i letos, kdy již v dubnu při zahájení předprodeje šly vstupenky na některé večery na dračku. Z toho máme samozřejmě velkou radost. V roce 2002 přišel Pražský podzim s novou tradicí úvodního koncertu, kdy velké oratorium nahradil český repertoár v podání významného zahraničního orchestru, tehdy Královské filharmonie z Liverpoolu za řízení Libora Peška. Změna zaznamenala veliký úspěch a vžila se. Pokračujete v této nové tradici i letos? V roce 2003 uvedla českým repertoárem další ročník festivalu Ruská filharmonie s Alexandrem Vedernikovem a s poctou českým autorům přijel i vynikající filharmonický orchestr skotské BBC s dirigentem Ilanem Volkovem. Chyběl už jenom malý krůček ke zrodu nápadu, abychom se v letošním roce, jenž je pokládán za rok české hudby, tento model pokusili rozšířit na další hostující světové orchestry. Musím říci, že se naše návrhy setkaly s neobyčejným pochopením, a tak vznikla velkolepá pocta zahraničních orchestrů české hudbě. Pět světových symfonických těles tak vystoupí vždy se dvěma koncerty, z nichž jeden bude zcela zasvěcen české hudbě. Filharmonický orchestr Monte Carlo s dirigentem Markem Janowskim, BBC Philharmonic s Gianandreem Nosedou, Bamberští symfonikové řízení Jonathanem Nottem, Berlínští symfonikové s dirigentem Liorem Šambadalem a Moskevská filharmonie se svým šéfem Jurijem Simonovem tak vytvoří v české historii nikdy předtím nevídanou a neslýchanou přehlídku sestavenou z jejich tvůrčího přístupu k české hudbě. Vedle nejznámějších děl Dvořákových, Janáčkových či Martinů, zaznějí i skladby méně hrané. Mezi nimi například Klavírní koncert a Melancholické písně o lásce Vítězslava Nováka, Foersterův Cyrano z Bergeraku, Smetanův symfonický obraz Macbeth a čarodějnice, orchestrální úprava kvartetu Z mého života i jeho Valdštýnův tábor a Richard III. či Fibichova Bouře. Pražský podzim rovněž podněcuje vznik nových skladeb soudobých českých autorů. V letošním roce tak

zaznějí dvě světové premiéry, symfonické drama Cyrano z triptychu Věční hrdinové Josefa Boháče v podání Filharmonického orchestru z Monte Carla a cyklus písní o životě a lásce Zdeňka Lukáše v přednesu americké sopranistky Frances Ginsberg. Neriskujete někdy nižší návštěvnost v důsledku uvádění děl soudobé hudby? Jsme toho názoru, že je povinností každého festivalu přivádět do koncertního života nová díla. My jsme navíc přistoupili k tomu, že jejich vznik sami vyvoláváme a autoři mají jistotu, že nepíší, jak se říká „do šuplíku“. Náš festival je znám tím, že nejenom prosazuje svou dramaturgii u domácích i zahraničních interpretů, ale zároveň je přivádí společně na koncertní scény. Se světovými symfonickými tělesy tak letos vystoupí dva mladí čeští sólisté, v Sukově Fantasii s Monte Carlem houslistka Hana Kotková a v Novákově Klavírním koncertu s Bamberskými symfoniky Adam Skoumal. Poctou české hudbě však zdaleka není kouzlo festivalového programu vyčerpáno. Každé dva roky k vám přijíždí jeden z nejslavnějších flamenkových kytaristů a skladatelů světa Paco Peňa, aby právě v Praze provedl světovou premiéru svého nového programu – letos Flamenkového rekviem. Zdá se, že jde o další stálici vašeho programu? Před léty jsme možná trochu s překvapením zjistili, že španělská hudba patří u našeho publika k nejoblíbenějším. Paco Peňa každoročně naplní dvakrát velký sál pražské Lucerny a právem, protože jde nejenom o báječného člověka, ale především o špičkového skladatele a kytaristu. A koneckonců i o organizátora, neboť svůj nový program nejenom napíše, ale angažuje také interprety, s nimiž představení ve Španělsku nazkouší a pak s ním přijíždí k nám ve světové premiéře. Latinsko-americké rytmy zaznějí také při koncertu jedinečného ansámblu 25 kytaristů z mexického města Xalapa. V případě tohoto orchestru jsme museli pro velký zájem publika přidat ještě jedno představení. Na vašem programu se rovněž objevilo pro návštěvníky jistě objevné a neznámé představení tradiční čínské opery. Jak projekt vznikl? Přede dvěma lety mne pozvali čínští kolegové na nově vznikající festival v jihočínském městě Naningu a od té doby se rozvíjí naše spolupráce. V loňském roce jsme dokonce navštívili Čínu jako oficiální kulturní delegace a tak se zrodil také projekt, při němž přivítáme operní představení, jež patří ke skutečným pokladům světové kultury, tradiční čínskou operu, pocházející z období dynastie Tang, vládnoucí mezi 6. – 9. stoletím našeho letopočtu. Jde o jediné živé představení, jež je pod přímou ochranou UNESCO. V roce 2002 jste společně s Českým rozhlasem zahájili desetiletý projekt, v jehož rámci představujete každoročně nejméně dva zahraniční rozhlasové symfonické orchestry, působící při partnerských rozhlaso-

vých stanicích Českého rozhlasu a ke spolupráci zvete samozřejmě i pražské rozhlasové symfoniky. Jak se tato myšlenka zrodila? Již po pět let jsou rozhlasové přenosy z našeho festivalu nejúspěšnějším artiklem Českého rozhlasu v mezinárodní programové výměně. Například v loňském roce je Český rozhlas uplatnil ve 26 zemích 103krát. To snad svědčí o tom, že naše dramaturgie i interpretační úroveň jsou pozoruhodné i pro zahraniční stanice a jejich posluchače. Tak vznikl nápad na desetiletý projekt, jenž ještě prohlubuje naši spolupráci. Pražský podzim už po 13 let úzce spolupracuje se svým generálním sponzorem firmou Zentiva, a. s., dříve Léčiva, a. s. Také proto potkáte mezi jeho návštěvníky mnoho lékařů, lékárníků, ale i významných průmyslníků a politiků. V čem spočívá vaše kouzlo pro generálního sponzora? Myslím, že v několika směrech. Koncerty velmi hojně navštěvují sami zaměstnanci firmy Zentiva a po letech spolupráce pokládají Pražský podzim tak trochu za svůj. Již jste zmínila velmi důležitou skupinu hlavních klientů Zentiva, a. s., lékaře a lékárníky a nesmíme zapomínat na stále se rozšiřující skupinu zahraničních partnerů našeho generální sponzora, jež často speciálně přijíždějí na Pražský podzim. Myslím, že nezanedbatelná je i rozsáhlá reklamní kampaň, v níž šíříme dobré jméno všech svých partnerů. V letošním roce ji bude tvořit například 400 billboardů a na 500 plakátů formátu City Light, celkem na 25 tiskových stran v denících Hospodářské noviny, Právo a Metro a spousta dalších reklamních nosičů. Kde si mohou vaši příznivci obstarat vstupenky? Náš festival velmi pozorně pečuje o své pravidelné návštěvníky. V záznamech jich má téměř 5 000 a zvýhodňuje je nejrůznějšími formami – právě oni dostávají poštou jako první programový leták nadcházejícího ročníku festivalu a mají tak možnost si přednostně objednat vstupenky, dokonce do jistého termínu i se slevou. Studentům tradičně zpřístupňujeme koncerty 15% slevou, pokud si individuálně nakupují vstupenky v pokladně Rudolfina a mohou tak slyšet koncert, který je zajímá, již od 85,- Kč. Současně zvýhodňujeme hromadné objednávky hudebních škol a Kruhů přátel hudby toutéž slevou 15%. Objednané vstupenky buď svým příznivcům posíláme poštou na dobírku, nebo si je mohou osobně vyzvednout v sídle festivalu. Příjem všech objednávek poštou, faxem, e-mailem a prostřednictvím internetu začal 1. dubna. Od 2. srpna se otevírá hlavní festivalová pokladna v Rudolfinu. Letos poprvé si mohou naši návštěvníci při objednávkách přes internet vybrat konkrétní místa v sále. Dosud není obecně známo, že vstup do Dvořákovy síně Rudolfina, kde se uskuteční většina festivalových koncertů, je bezbariérový s přístupem od pokladen na rohu ul. 17. listopadu a nám. J. Palacha. Kompletní program a veškeré informace o prodeji vstupenek jsou k dispozici na internetové adrese www.prazskypodzim.cz. !

14 Hr0408.indd 14

27.7.2004 15:00:59

F E S T I V A L Y , !

P R A H A ,

O B E C N Í

K O N C E R T Y

D Ů M

Foto Petr Horník

Serge Baudo znovu s Johankou z Arku

Frederika Smetanová jako Johanka a Michel Favory jako Dominik !

P R A H A ,

Petar Zapletal

Š

ťastnou náhodou jsem byl mezi návštěvníky koncertu, na němž v roce 1974 hostující francouzský dirigent Serge Baudo provedl v roce 1974 oratorium Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici. Když pak Supraphon vydal Baudem řízený snímek tohoto díla, moje okouzlení Honeggerovým dílem i Baudovou dirigentskou kreací to ještě znásobilo… Po třiceti letech zakončil Baudo sezonu orchestru Pražských symfoniků, v jehož čele od podzimu roku 2001 stojí, novým nastudováním Honeggerovy skladby; tentokrát však v interiéru Smetanovy síně realizoval její náznakově scénickou podobu. Nešlo ovšem o operní koncepci inscenace oratorní skladby: na pódium se za početným orchestrem „vešla“ jen náznaková dekorace, pěvci v kostýmech byli rozmístěni tak, aby to v akustickém ohledu prospělo vyznění kompozice -- oba hlavní protagonisté (stejně jako před lety byli Janou Frederika Smetanová a Dominikem Michel Favory) v popředí v pravém rohu pódia, další sólisté (sopranistky Simona Houda – Šaturová a Eva Dřízgová – Jirušová, altistka Marta Beňačková, tenoristé Daniel Galvez – Vallejo a Jaroslav Březina, barytonista Roman Janál ad.) pak zčásti nahoře na varhanní empoře mezi členy Pražského filharmonického sboru a zčásti dole za orchestrem, děti ze souboru Bambini di Praga nahoře nad pódiem. Správně nadepsal Miloš Haase svůj výkladový text titulkem Honeggerova a Claudelova Jana z Arku: básníkův podíl na konečné podobě díla je tak významný, že z něho činí nejméně rovnocenného

partnera, ba – jak řekl sám Honegger – spolutvůrce skladatelova. „Honeggerovi Claudelovo pojetí konečně umožňovalo uskutečnit divadelní formu, která není operou, ale syntézou všech prvků divadelního představení s mluveným textem…“ (Vladimír Štěpánek). I proto nepokládám za moudré klást na toto Baudovo provedení měřítka divadelní inscenace: k tomu tu nebyla ani dostatečná prostorová dispozice, ani další předpoklady (především světelný park). Baudovi nešlo o divadlo, nýbrž o působivé zdůraznění ideje díla, jež má své centrum ve výzvě k lidskosti. Stejně tak je po mém soudu mylné chápat střízlivost Baudovy koncepce, v níž nemá místo příliš nadnesený patos ani vnějšková – především zvuková – naléhavost, v tom negativním smyslu a připisovat to jakési dirigentově slabosti (…neměl dost energie k tomu, aby celý kolos zapůsobil opravdu jako koncertní drama, ne pouze jako seriózně sestavené tablo s vloženými divadelními vsuvkami…“ – MF DNES 17. 6. 04). Naopak: pokud lze porovnat třicet let starou vzpomínku na Baudovu kreaci z roku 1974 s touto současnou, pak bych řekl, že dnešní dirigentův přístup k dílu je niternější, vřelejší, v užití výrazových prostředků střídmější, vyrovnanější a klidnější. Na jednoznačném úspěchu provedení se ovšem vydatně podíleli všichni účinkující – především pak oba skvělí představitelé Jany a Dominika, výborně zpívající sbory a jistě i skutečnost, že se přednášelo a zpívalo francouzsky (při čemž text mohli posluchači ve zcela plném sále sledovat z programové brožury, byť takovou možnost měli jen ti s opravdu dobrým zrakem). Baudovi se podařilo realizovat poslední koncert sezony orchestru FOK jako její skutečný vrchol. !

R U D O L F I N U M

Sukův komorní orchestr třicetiletý Julius Hůlek

L

etošní již 8. ročník mezinárodního cyklu komorních koncertů Hudební klenoty z Prahy – Evropou do světa 2004 se Sukovým komorním orchestrem přinesl v červnu spoustu krásné hudby v dramaturgicky vynalézavém výběru. A také přinesl, myslím, i nejedno milé překvapení. Tyto pocity mohli zažít návštěvníci koncertu k 30. výročí Sukova komorního orchestru, jímž cyklus vrcholil v Sukově síni Rudolfina (24. 6.). Je to neuvěřitelné, jak ta tři desetiletí se SKO rychle uběhla. Historie již od začátku prestižní-

ho ansámblu jistě nebyla jednoduchá. Měla své nepochybné peripetie, ale jedno je v tuto dobu jisté – kolektiv v několika posledních letech zažívá období nejen vzestupu, ale i zasloužené stabilizace, kvalitativního zrání a univerzálního rozhledu. Účinně, to jest i úspěšně, propaguje českou hudbu ve světě a zvládá repertoár historicky navzájem dost odlišných období. Od toho můžeme vyjít i při hodnocení pojednávaného večera. Názorně to ukázala už vstupní skladba programu – Concerto grosso D dur (op. 1, č. 4) italského o deset let mladšího Bachova současníka Pietra Antonia Locatelliho. Dramaturgická linka,

postupující osvědčenou cestou od starých mistrů k současnosti, pak zamířila ke Koncertu C dur pro klavír, violu a smyčcový orchestr Michaela Haydna, vnímaného spíše (a mnohdy nezaslouženě) ve stínu jeho slavnějšího bratra Josepha. Sólového klavírního partu se výborně zhostil Štěpán Kos a violového další z protagonistů souboru Karel Untermüller, brilantní sólista i komorní hráč zároveň. Nicméně – a teď už jsme u prvního z překvapení – skutečným posluchačským požitkem se stala skladba současnosti Hommage a Josef Suk pro housle a orchestr Otmara Máchy (1922), premiérovaná v původní verzi s klavírem 1997 a s or-

15 Hr0408.indd 15

27.7.2004 15:01:03

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

cherstrem na Pražském jaru 1999. Autor, jednoduše řečeno, „dovede napsat muziku“, která se dobře hraje a hlavně poslouchá. Třívětý celek (Reminiscence, Etuda, Apotheosa) je doslova nabit děním, sólové housle jsou maximálně „vytíženy“, zejména v Etudě, ale zdaleka jen povrchně „nesólují“. Osobitou tvář této barvité kompozi-

!

P R A H A ,

ci vtiskl skvěle disponovaný a přitom skromný koncertní mistr Martin Kos. „Vzpomínek“ na Suka je tu sice dost, ale nejsou samoúčelné, nýbrž vkusné a autorsky původní. Finis coronat opus – tak bychom mohli upozornit na další překvapení, jímž bylo provedení Serenády Es dur Josefa Suka. Tato perla české hu-

L I C H T E N Š T E J N S K Ý

PA L Á C ,

Z R C A D L O VÁ

K A P L E

dební secese se teď moc často nehraje, o to víc jsme se z ní mohli těšit nyní. Pověděla o SKO to podstatné – poctivá příprava, technická „vyhleděnost“, zdravé výrazové uvolnění a podání, nepřehlédnutelný temperament ale i ukázněnost mladé generace a vůbec ne povinná úcta ke klasikům. !

K L E M E N T I N A

Dvakrát Epoque Quartet Julius Hůlek

M

ladý komorní soubor Epoque Quartet (Martin Válek, Vladimír Klánský, Vladimír Kroupa, Vít Petrášek) oslavil počátkem června své první jubileum – páté „narozeniny“. K této příležitosti byl uspořádán zvláštní koncert v Sále Martinů pražské hudební fakulty AMU (4. 6.). Program byl koncipován tak, aby ukázal specifické aspekty kreativní působnosti kolektivu – jednak takzvaně „normální“, tedy klasickou kvartetní tvář a jednak

tvář zdravě provokativní, quasijazzovou, pro EQ ostatně charakteristickou. První polovinu večera po úvodní Barkarole Josefa Suka vyplnil Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ Leoše Janáčka. Pro mnohé, kteří očekávali uvedení tohoto díla s vědomím, že jde o novou, nově nastudovanou položku v repertoáru EQ, tkvěl hlavní význam koncertu právě zde. Všichni jsme byli mile překvapeni vyzrálým pojetím, v jakém Janáčkův kvartet zazněl, technicky skvěle stmelený a navíc prodchnutý vskutku mladickým zápalem. Spíše už „usaze-

VELKÁ SOUTĚŽ Hudebních rozhledů Vážení čtenáři, jak jsme prozíravě odhadli, prázdniny na vás působí vskutku blahodárně. Odpovědí na naši otázku, v níž jsme po vás chtěli jméno propagátora hudby Leoše Janáčka v zahraničí (který mj. jako první přeložil libreto Její pastorkyně do němčiny ), přišla celá řada a vesměs až na jednu správných. Byl jím Max Brod a CD poputují na tyto adresy:

123

Lída Hrdinová, Zdislavice Josef Hübl, Trutnov Viera Rusinková, Brno

Druhá prázdninová otázka vychází ze studie doc. Jaromíra Černého, který se v ní zabývá moravsko-slovenskou inspirací v díle Vítězslava Nováka. My vám ale odpověď neulehčíme, protože ji v textu nenajdete. Ptáme se, jak se jmenuje poslední opera tohoto skladatele, v níž housle symbolizují zpěvnost české země (respektive slovenské, protože Novák původní předlohu přenesl na Slovensko)? Uveďte i autora básně, na jejíž motivy vzniklo libreto Antonína Klášterského. Na vaše odpovědi se budeme těšit nejpozději do 18. srpna 2004 na adrese Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailové adrese [email protected] Soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.scena.cz, kde je zkrácená verze srpnového čísla uveřejněna již od 28. července.

né“, zralé repertoárové číslo než novinka, chtělo by se říci. Program po přestávce už cele patřil té druhé „tváři“ celkového profilu souboru, ovšem ve spektru původní české tvorby. Hned zkraje jsme mohli být mile překvapeni Tuitytuityutyu Songem Petra Wajsara, jeho soudržnou, pevně vystavěnou konstrukcí. Poté – v předpremiéře – zazněla skladba Contemplation Jana Kučery, generačně i jinak blízkého druha kvartetistů, záležitost oproti předchozí spíše impresivní. Týž skladatel je i autorem skladby Full House, která měla premiéru takřka před půldruhým rokem. Stěžejní role tu přísluší skvělému, univerzálně vybavenému kontrabasistovi Robertu Balzarovi, speciálnímu hostu druhé půle večera a zároveň autorovi skladby následující, nazvané prostě Alone, která zazněla rovněž v předpremiéře. Koncert uzavřely Spider Dreams Davida Balakrishnana, další programový pilíř koncertu. Se souborem EQ jsme se setkali v červnové Praze ještě jednou, a to v Zrcadlové kapli Klementina, na 8. koncertu Cyklu mladých 2004 (17. 6.). Kvartetisté se právě vrátili z turné ve Švýcarsku, aby uvedli Smyčcový kvartet G dur (K. 156) W. A. Mozarta, dále Adagio ze Smyčcového kvartetu, op. 11 amerického skladatele Samuela Barbera a hlavně Smyčcový kvartet F dur Maurice Ravela. Překvapivě moderní dílo vzniklo už roku 1903 a patří ke stěžejním žánrovým opusům svého druhu. Také zde je třeba pochválit EQ za zdařilou a evidentně angažovanou interpretaci. Speciální pozornost zasluhuje i Cyklus mladých 2004 jako celek. Velkorysou sérii koncertů a tím i interpretační přehlídku v Klementinu od jara až do samého sklonku roku pořádá agentura EuroArt ve spolupráci s Národní knihovnou ČR. Cílem dobře uvážené koncepce a dramaturgie je představit reprezentativní výběr našich perspektivních smyčcových kvartet a jejich repertoárový záběr, včetně několika premiér. Je dobře, když se v tolik frekventovaném dějišti pražského koncertního života tak radikálně a nadlouho podařilo prosadit devizu skutečné umělecké hodnoty. Příspěvek, o který se postaral EQ, patří zatím k těm nejlepším. !

16 Hr0408.indd 16

27.7.2004 15:01:05

F E S T I V A L Y , !

P R A H A ,

K O N C E R T Y

B E R T R A M K A

Robert Škarda

S

pecifikem koncertního sálu na Bertramce je bezprostřední kontakt interpretů s publikem způsobený jednak velikostí sálu, jednak absencí pódia, kdy jsou posluchači i interpreti ve stejné úrovni. Z toho mohou hudebníci těžit, neboť publikum je na hudbu více soustředěné a daleko sugestivněji vyzní každý detail. Zároveň však takové prostředí skýtá nebezpečí, neboť je slyšet každá chybička a zaváhání. Hudebníci se tak musejí vyrovnat s oběma stránkami. Tuto rovnováhu hledali i violoncellista Jan Páleníček a klavíristka Jitka Čechová, kteří zde ve středečním podvečeru (16. 6.) zahráli svůj komorní koncert. Večer byl dramaturgicky vyvážený a nabídl klasicko-romantický repertoár. V hlavní roli byla tentokrát Jitka Čechová, která zahrála dvě skladby sólově. Na začátku koncertu nemohlo chybět něco od Wolfganga Amadea Mozarta. Jitka Čechová zahrála Sonátu a moll, KV 310, ze které nejlépe zapůsobila prostřední volná věta, se kterou byla Čechová v daný okamžik výrazově nejvíce spřízněna. Krajní věty rychlé byly zahrány bez chyb a oproti volné větě s trochu akademickým odstupem. Klid lesa, op. 68 a Rondo g moll, op. 94 pro violoncello a klavír, dvě populární skladby men-

!

P R A H A ,

šího rozsahu Antonína Dvořáka, byly trochu poznamenány zmiňovanou adaptabilností interpretů. Výrazově lépe opět vyšla skladba pomalá, lyrický Klid lesa, v Rondu g moll zase dominovala spíše technická stránka. Přestože obě díla nebyla prosta menších zaváhání, interpreti nakonec společnou řeč našli a poslouchat jejich souhru bylo zážitkem. Jitka Čechová pak opět vystoupila sólově s technicky náročnou Koncertní etudou C dur, op. 12 Bedřicha Smetany. Zahrála ji po všech stránkách bravurně a i pasáže, kde klavírní sazba dospívá k téměř „orchestrálnímu“ plnozvuku a tenduje k těžkopádnosti, vyzněly lehce a nenuceně. Závěrečným číslem byla po přestávce Beethovenova Sonáta A dur pro violoncello a klavír, op. 69, která je tradičním kusem tohoto komorního dua. Sonátu zahráli přesvědčivě a provedení nemělo vady na kráse. Nebylo pochyb, že ji oba hudebníci, kteří plně využili výhod semknutého prostředí sálu, znají do nejmenších detailů. Z interpretace Beethovenovy hudby tak bylo cítit potěšení a nadhled. Ocenění výkonu přišlo i od posluchačů, povýtce složené převážně z cizinců, kteří si nakonec vynutili dva přídavky – Ravelovu Habaneru a Schumannův Fantazijní kus. !

L I C H T E N Š T E J N S K Ý

Foto archív

Čechová a Páleníček na Bertramce Jitka Čechová a Jan Páleníček

PA L Á C

K poctě Milana Zelenky Julius Hůlek

S

kutečně nevšedním počinem dramaturgickým i interpretačním se stal gratulační koncert kytaristy Milana Zelenky, který uspořádala svému profesorovi hudební fakulta Akademie múzických umění v Praze v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce (3. 6.). Protagonista večera se tu představil nejen jako „permanentní“ sólista a komorní hráč zároveň, ale i jako autor všech skladeb, které tu zazněly. Na odpovídající hodnocení všeho, co bylo toho večera prezentováno (myslím především na záležitosti kytaristické a kompoziční), rozměr recenze stačit nemůže, pokusme se proto postihnout alespoň základní významové obrysy. Už „pouhá“ osa programu měla bohatý průběh a gradaci. Na počátku zazněla Belgická suita, náladová čtyřvětá freska, ovšem plná nejrůz-

nějších fines specificky kytarové techniky. Tohle konstatování lze ovšem vztáhnout úplně na vše, co jsme tu vyslechli, vzápětí například na následující výběr tří Etud, skvělou ukázku dokonalé a nápadité instruktivní literatury svého druhu. Po této stránce (platí to samozřejmě i pro Zelenkovy skladby „přednesové“) autor zanechává – i jako skladatel - vskutku superinstruktivní odkaz svým následovníkům. Vhodně pak byly umístěny poněkud odlehčené Koncertní miniatury před naopak koncentrovanou výpověď Nedokončených variací na téma Jany Obrovské. (Je na místě připomenout, že tato výrazná skladatelská osobnost druhé poloviny 20. století dala kytaristům opravdu mnoho.) První polovinu programu završila třívětá Podzimní sonáta, kde kytarová ekvilibristika vede pěkný dialog (alespoň pro mne) s přemýšlivou introvertností.

Program po přestávce pak patřil komorní kytarové hudbě a hře, která je bohužel v naší současnosti jevem zřídka vídaným a slýchaným. Zahájila jej pocta interpretovu učiteli Štěpánu Urbanovi In modo esperanto pro dvě kytary (spolu s Janem Tuláčkem). Následoval pak koncepčně velkolepý sled tří duetových kompozic (u druhé kytary Ozren Mutak): Velikonoční příběh; Fantasie – Tango to maestro Piazzolla; Homenaje a Joaquín Rodrigo; osobně bych vyzdvihl obě okrajové. Všichni tři zúčastnění kytaristé se v závěru adekvátně zhostili kytarového tria The spirit of guitars. Milan Zelenka byl výborně připravený, hrál s maximálním zaujetím a posluchače doslova strhl. Jeho hru – kromě jiného – skvěle korunuje u kytary možná sotva tušený bytostný smysl pro zpěvnost, melodičnost. K svému jubileu si uchystal věru pěkný dárek. !

17 Hr0408.indd 17

27.7.2004 15:01:06

F E S T I V A L Y , !

P R A H A ,

K O N C E R T Y

R U D O L F I N U M

Recitál Adama Skoumala Julius Hůlek

S

vé pevné a výrazné postavení v mladé generaci českých klavíristů si už vydobyl Adam Skoumal. Absolvent Pražské konzervatoře a Akademie múzických umění, žák Jana Panenky a Petera Toperczera, má za sebou studia na významných hudebních učilištích a mistrovských kurzech v zahraničí, spoustu úspěchů soutěžních, koncertních vystoupení a nahrávek sólistických i ve spolupráci s významnými orchestry a dirigenty. Před prázdninami (23. 6.) předvedl své umění na mimořádném koncertě jako sólovém recitálu v Sukově síni Rudolfina pro účastníky XI. mezinárodní konference o symetrických metodách ve fyzice. Adam Skoumal volil program většinou romantický – Sonátu cis moll, op. 27 „Měsíční svit“ L. v. Beethovena, dále pětidílný cyklus fantazijních !

PA R D U B I C E ,

kusů „Faschingsschwank aus sien“, op. 26 Roberta Schumanna, po přestávce Nokturno cis moll, op. posth. a Scherzo č. 2 b moll, op. 31 F. Chopina, Sonátu „1. 10 1905“ L. Janáčka a nakonec své vlastní Variace na lidovou píseň z roku 1998. Skoumala charakterizuje pevný, jistý úhoz a oslnivá technika, po výrazové stránce pak promyšlená, naprosto individuální koncepční představa, s níž ke každému dílu přistupuje. Logickou výslednicí těchto dispozic je jedinečné uchopení a strhující výklad hudebního obsahu. Interpretačním těžištěm bylo tentokrát poutavé ztvárnění Schumanna a Chopina. Obsahově velmi osobitě si poradil s Janáčkem. Publikum Skoumalovo vystoupení nadšeně aplaudovalo právě proto, že jednoznačně všechny zaujal. Finále koncertu potvrdilo, že mladý, v podstatě vyzrálý klavírista se úspěšně prosazuje i jako skladatel. !

K O N Z E R VA T O Ř

Organum regium v Pardubicích Marie Hofericová

hudební nástroje a příslušenství jevištní a osvětlovací technika záznam a reprodukce zvuku domácí audio video počítače a hudba hudební média

bohatý doprovodný program (koncerty, semináře, předváděčky)

bezplatný vstup pro učitele a studenty hudby

Kontaktní adresa: AC EXPO s.r.o. Veletržní palác Dukelských hrdinů 47 170 17 Praha 7 Tel.: +420 224 301 013 fax: +420 224 301 539 GSM: +420 777 201 329 www.huvel.cz e-mail: [email protected]

Z

ačátkem června proběhl již 3. ročník varhanní soutěže Organum regium, který byl uspořádán v rámci pardubického festivalu Městské slavnosti – Zrcadlo umění, v prostorách Konzervatoře Pardubice. Soutěž byla zahájena v roce 2001, kdy se konal zkušební „nultý“ ročník. Na něm vystoupili žáci dvou pardubických základních uměleckých škol. Na základě kladných ohlasů se v roce 2002 připravil oficiální 1. ročník této soutěže, kterého se zúčastnili žáci základních uměleckých škol celého Pardubického kraje. Postupně byly následující ročníky rozšířeny o žáky z jiných krajů (Královéhradeckého a Středočeského). Podle slov členů organizačního týmu je hlavním cílem soutěže umožnit žákům varhanního oboru a jejich učitelům vzájemné setkání, porovnání výsledků své práce a navázání nových kontaktů. Zajímavostí celé soutěže je, že není rozdělena do věkových kategorií a soutěžní skladby jsou tedy vybírány tak, aby se mohli účastnit i méně zkušení žáci. Pardubická varhanní soutěž je unikátní tím, že je v České republice svého druhu jediná. Opavská Soutěž mladých varhaníků sice do jedné kategorie zařazuje žáky základních uměleckých škol a amatéry, ale má velmi náročné podmínky a komplexně je zaměřena na studenty konzervatoří.

Letošní 3. ročník Organa regia jako soutěžní repertoár předepsal dvě chorální předehry ze sbírky Orgelbüchlein J. S. Bacha, dále skladbu českého autora 17. -18. století a nakonec skladbu varhanní tvorby od 19. století po současnost. Sedmičlenná porota v čele s předsedou Josefem Rafajou (pedagogem Konzervatoře Pardubice) hodnotila výkon osmi soutěžících, kdy každý žák měl maximální časový limit 20 minut. Podle vyjádření členů poroty byly dva výkony zcela nadprůměrné, a to v případě sourozenců Barbory a Marka Scholleových. Porota udělila 1. cenu Barboře Scholleové (18 let, ZUŠ Havlíčkova, Pardubice), 2. místo Marku Scholleovi (16 let, ZUŠ Havlíčkova, Pardubice), 3. místo Barboře Duškové (19 let, ZUŠ Na Střezině, Hradec Králové), dále dvě čestná uznání – Kláře Burešové (16 let, ZUŠ Litomyšl) a Karolíně Tučkové (18 let, ZUŠ Brandýs nad Labem – St. Boleslav). Porota se rozhodla ještě navíc udělit zvláštní cenu opět Barboře Scholleové, a to za brilantní interpretaci skladby Petra Ebena A Festive Voluntary – Variations on Good King Wenceslas. Všechny ceny byly slavnostně předány v reprezentačních prostorách pardubického renesančního zámku. Slavnostní ukončení 3. ročníku soutěže Organum regium patřilo Josefu Rafajovi a členům organizačního týmu, kteří vyjádřili přání ještě širšího působení soutěže a jejího úspěšného pokračování v následujících ročnících. !

18 Hr0408.indd 18

27.7.2004 15:01:07

F E S T I V A L Y , !

PA R D U B I C E ,

D Ů M

H U D B Y

Znovu o jarním zpívání Míla Smetáčková

M

oje čestná funkce v ČHS mi sice občas připravuje povinnosti, ze kterých mě bolí hlava, ale přináší také spoustu pěkných zážitků. Pravda, za některými z nich musím zajíždět do nejrůznějších koutů republiky, to však patří k věci a většinou té námahy nelituji. Základní škola s rozšířenou výukou hudební výchovy v Pardubicích -- Polabinách, známá svou i za hranice sahající aktivitou, pořádala 25. května v Sukově síni Domu Hudby koncert svých sborů -- od nejmenších prvňáčků až po nejstarší žáky z 9. třídy, kteří byli slavnostně „vyřazeni“ po absolvování sedmi, osmi nebo dokonce celých devíti let sborového zpěvu. Sbor „benjamínků“, k nimž se pak připojil sbor Carmina ze 6. ročníku pod vedením sbormistryně Ivany Bednářové překvapil nelehkým a obdivuhodně připraveným programem soudobých autorů Jana F. Fischera, Pavla Jurkoviče, Jana Kratochvíla a Jiřího Temla. 8. a 9. ročníky zazpívaly pod vedením Věry Kořínkové úpravy i originální znění sborů Josefa Myslivečka a Bohuslava Martinů, hostující smíšený kvintet ZUŠ Lonkova zahrál výtečně Balletty H. I. Bibera a k potěšení zejména

mladšího publika Hašlerův Ragtime. Půvabnou vložku tvořilo vystoupení dívek tanečního oddělení téže školy na Vivaldiho hudbu. Po přestávce zazpívaly všechny sbory společně jeden z Moravských dvojzpěvů A. Dvořáka, dva ze Smetanových Tří sborů, Martinů Žalobu z cyklu Petrklíč a žalm Petra Ebena Oči všech se upírají. Před závěrem koncertu se konal slavnostní křest nového CD, na kterém je zachycena Missa in Es-Rosenbergis od věrného příznivce pardubických sborů Jiřího Laburdy, který byl koncertu přítomen. Jeho Missa in Es je velmi zpěvná cca dvacetiminutová skladba, dokonale odpovídající možnostem kvalitního neprofesionálního sboru, ke kterému se na nahrávce připojilo výborné Pěvecké kvarteto Konzervatoře Pardubice a u varhan Václav Uhlíř. Odjížděla jsem večer z Pardubic nejenom potěšena, ale především s hlubokým obdivem k sysifovské a nikdy nekončící práci obou sbormistryň. Máme však po celé naší republice řadu dalších ZŠ s RVHV i bez ní, kde působí obětaví a schopní učitelé, kteří docilují se svými žáky mimořádných výsledků. Bohužel jim nevěnujeme dostatek pozornosti, uznání, chvály a díků, jak by si zasloužili. Činím tak tedy za nás všechny alespoň těmito řádky. !

! B R N O , B E S E D N Í D Ů M , S T A R Á R A D N I C E , H U S Ů V S B O R , K O S T E L J . A . K O M E N S K É H O , P R Á V N I C K Á FA K U L T A M U !

P R A H A ,

K O S T E L

S V.

Š I M O N A

A

J U D Y

Sto let od narození Františka Lýska Míla Smetáčková

L

K O N C E R T Y

etošní, na hudební jubilea bohatý rok přinesl v závěru sezony ještě jedno výročí, na které by bylo hříchem zapomenout a jehož oslav se ujali především „brněnští“: Uplynulo 100 let od narození jednoho ze zakladatelů našeho moderního dětského sborového umění, prof. PhDr. Františka Lýska, vzácně pilného a schopného hudebního pedagoga, vědce a organizátora, sběratele a upravovatele lidových písní zejména ze svého ostravského kraje a vynikajícího sbormistra. V roce 1929 založil (inspirován -- jak sám přiznává -- tehdy populárními „Bakalovými“ zpěváčky) v menšinové škole v Jistebníku nad Odrou dětský sbor a již v roce 30 překvapil, ohromil a okouzlil odborníky i veřejnost prvními koncertními vystoupeními svých Jistebnických zpěváčků. Po bolestném, leckdy až ponižujícím zdolávání předsudků a nedůvěry získal

sbor v roce 1931 první možnost živého vysílání v ostravském rozhlase -- a jeho vystoupení působilo jako blesk: zrodilo se nové pojetí dětského sborového umění, nové hudební odvětví -- dětský sborový zpěv a objevil se i nový, Bohem nadaný sbormistr.

Střípník Petara Zapletala

V

čase vrcholící vládní krize, tedy těsně před začátkem okurkové sezony, měla nejen bulvární média, ale i ta serióznější, o práci postaráno. Z několika tematických okruhů si mohla přímo labužnicky vybírat: padne Špidla (a s ním vláda)?; bude českou Super Star příjemná blondýnka Šárka nebo sympatická brunetka Aneta?; dostanou veřejnoprávní rozhlas a televize darem zvýšení koncesionářských poplatků či nikoli?; bude předsedou už téměř zaniklé straničky Unie svobody – Demokratické unie pastor a pěvec Svatopluk Karásek?; staneme se právě my v Portugalsku fotbalovými mistry? Ostře nabroušenými mediálními kosami sklízeli novináři tuto až neskutečně bohatou úrodu témat s pilností, hodnou leckdy lepší věci: tak třeba z jediného námětu, který se aspoň bokem otřel o hudební problematiku – mám na mysli soutěž všech soutěží o SUPER STAR -- profitoval kdekdo. A bylo taky mnoho nešťastných: docela upřímně plakaly fanynky Šárky Vaňkové, že nevyhrála. Se slzičkami v očích se mi dokonce svěřila jedna z mých posluchaček na konzervatoři, že prý s ní kterýsi ze čtyř osvícených členů superporoty nemilosrdně vyběhl s odůvodněním: „Copak s takovýmhle zadkem můžeš do šoubyznysu?“ (Použil pochopitelně slova podstatně přiléhavějšího, jehož citace by Hudebním rozhledům neslušela…) Nevím, jak velký zadek má ta která ze světových úspěšných populárních zpěvaček, ale zato znám nejmíň tucet takových, které by zmíněný porotce – ze zmíněného důvodu – do šoubyznysu určitě nepustil. A tak se nemylme: o hudbu šlo v soutěži až v té nejposlednější řadě. Zato kšeft jen kvetl. Jak ostatně rovnou a bez obalu napsal do Lidovek (19. a 20. 6. 04) Karel Gott: Ještě nejsou star, natož super!

Z

cela nový a neotřelý pohled na poslání a odpovědnost umělecké kritiky vnesla do života manželka režiséra Juraje Jakubiska Deana: obvinivši kritiku z toho, že negativními recenzemi způsobila nízkou návštěvnost posledního Jakubiskova filmu Post coitum, rozhodla se podat na kritiky žalobu a domáhat se pozitivního hodnocení – u soudu! Pokud filmoví recenzenti prohrají, bu-

19 Hr0408.indd 19

27.7.2004 15:01:10

K O N C E R T Y Foto archív

F E S T I V A L Y ,

dou zřejmě muset sáhnout hodně hluboko do kapes a zaplatit ze svého ušlý zisk. Problém, jak jim to paní Jakubisková spočítá, je zřejmě nepodstatnou drobností. Jisté je pro ni, že malý zájem diváků vyvolali kritici. Představte si, kolik by v takovém případě bývali vyklopili lidé, kteří ne recenzemi, ale neodůvodněnými odklady donutili Janáčka čekat na pražskou premiéru opery Její pastorkyňa! A kolik by mě asi stálo, kdybych napsal, že nová symfonie skladatele X. Y. stojí za bačkoru! Manželky, pravda, mívají neuhasitelnou touhu pomoci svým choťům v kariéře stůj co stůj. Protože zkorumpovat většinu kritiků by určitě nebylo až tak snadné, hledají pomoc (a snad dokonce i spravedlnost!) u soudců. Už vidím, jak vrchní státní zástupkyně hřímá v pankrácké soudní budově: „Pan kritik Y. X. dopustil se těžkého zločinu, když ve své recenzi nepochválil novou divadelní hru skvělého dramatika A. A., a za spáchání tohoto činu odsuzuje se v dolní polovině zákonné sazby ke třem letům odnětí svobody. Trest bude vykonán v nejtěžší nápravně-výchovné skupině a zostřen nuceným sledováním záznamů méně i více zdařilých divadelních inscenací po celou dobu výkonu trestu po dvanáct hodin denně.“ Paní Deana Vás, vy zbloudilí pošetilci, naučí, zač je u nás recenze!

J

eště před tím, než naši čačtí poslanci zamítli – s poněkud dubiózní podporou samotných předkladatelů! – zákon o zvýšení poplatků za sledování rozhlasového a televizního vysílání, dozvěděl jsem se od jednoho z pracovníků, kteří mají na starosti vážnou hudbu v České televizi, jak zlá je současná situace a jak mnoho si příslušní odborníci slibují od schválení zmíněného zákona. Za tři nebo čtyři dny už nebylo co si slibovat. Dokud se návrh do sněmovny v nějaké formě nevrátí a nebude přijat, bude se postavení hudby zřejmě dále zhoršovat: nebudou se vysílat přímé přenosy koncertů, záznamů z nich se bude pořizovat čím dál méně, hudba bude ustupovat ještě hlouběji do pozdní noci… Nikdy jsem nepodléhal iluzím o kulturních zájmech českých poslanců: dokud platí, že jejich hlavním zájmem v politice je vlastní prospěch jich samých a nikoli prospěch voličů, dokud je pro poslance příjemnější výlet do blízkého i dalekého zahraničí za peníze štědrých sponzorů a lobbistů, dokud je jim potřebnější tzv. „zviditelnění se“ prostřednictvím televizních obrazovek, rozhlasových mikrofonů a novin a časopisů, dotud u nich hudba, literatura

František Lýsek V roce 1934 se Fr. Lýsek podílel na založení Československé společnosti pro hudební výchovu a v roce 1936 při organizaci I. Mezinárodní konference o hudební výchově v Praze, která byla základním kamenem o téměř 50 let později založené ISME (International Society for Music Education), činné po celém světě dodnes. Společnost Františka Lýska, Nadace Františka Lýska a Gymnázium P. Křížkovského s uměleckou profilací uspořádaly ve dnech 15. --19. června v Brně Mezinárodní festival dětských sborů. Zúčastnilo se jej 21 dětských sborů, z toho po pečlivém výběru 4 výborné zahraniční:

Bratislavský dětský sbor, sbor Akord z Poznaně, Dětský sbor televize a rozhlasu z Petrohradu a Dětský sbor Bulharského národního rozhlasu ze Sofie. Sbory vystupovaly nejenom v Brně, ale i v Praze, o tom se zmíním později, Třebíči, Telči, Liberci, Pardubicích a Hradci Králové, ve Slavkově u Brna, v Ostravě a v Uherském Brodě. Na posledním, závěrečném koncertě byly jako každoročně uděleny Ceny Františka Lýska. Za rok 2003 Jiřímu Skopalovi, sbormistru královéhradeckého dětského sboru Jitro, a sbormistru Ostravského dětského sboru Milanu Chromíkovi.

20 Hr0408.indd 20

27.7.2004 15:01:11

F E S T I V A L Y ,

Ve čtvrtek 17. června se uskutečnil v kostele sv. Šimona a Judy v Praze velmi krásný koncert tří dětských sborů, nicméně zůstal jaksi veřejnosti „přísně utajen“, takže se na něm sešly sotva 4 desítky posluchačů. Byl uspořádán v rámci brněnského projektu Mezinárodní festival dětských pěveckých sborů na počest 100. výročí narození sbormistra prof. PhDr. Františka Lýska. Na koncertě zpívaly dva naše velmi známé sbory - Pražský dětský sbor se sbormistrem prof. Čestmírem Staškem v komorním, menším obsazení, a téměř padesátičlenný Kühnův dětský sbor pod vedením prof. Jiřího Chvály. Zahraniční sbory, které se festivalu zúčastnily, zastupoval v Praze asi 45 členný polský Dětský sbor AKORD z Poznaně se sbormistrem prof. Henrykem Górskim. Utkaly se zde

tři sbory nejvyšší úrovně, každý ovšem jiného charakteru, zvuku i interpretačního přístupu. Oba české sbory netřeba komentovat, známe je z jejich mnohaletého působení na naší koncertní scéně, velmi příjemně však překvapil poznaňský sbor. Jeho zvuk měl ve fortissimech poněkud ostřejší zvuk, než jsme tomu zvyklí u našich sborů, avšak jeho dirigent dociloval - zejména v závěrech skladeb, mimořádně krásných a znělých pianissim. Zatímco prof. Stašek zvolil veskrze lidové písně (z nichž záměrně některé v úpravách Fr. Lýska), prof. Chvála využil chrámové akustiky k provedení starých i soudobých duchovních skladeb (A. Pärt, I. Kurz a Z. Lukáš). Polský sbor pak kromě skladby O. di Lassa a polského aranžmá spirituálu Joshua uvedl velmi působivé skladby polských autorů, které publikum přijalo se srdečným povděkem. Bylo mi velmi líto, že se tomuto mimořádně krásnému a výborně připravenému koncertu nedostalo alespoň nějaké publicity, která by přilákala více posluchačů. Jistě by se i mezi početnými zahraničními návštěvníky Starého Města našli mnozí, kteří by si jej byli s chutí poslechli. Opět jedna zbytečně promarněná šance, jak upozornit na naše vzácné rodinné stříbro. !

!

K O S T E L

Po skončení festivalu se asi padesátka bývalých členů Lýskova, později Brněnského dětského sboru shromáždila ve foyeru Besedního domu a dojatým posluchačům zpaměti zazpívala několik desítek skladeb ze svého dávného repertoáru. A věřte nebo ne: zpívají stále skvěle! Potvrdili tím Lýskovo kredo, že „vše nejlepší začíná se rozvíjet ve věku dětském“.

M O R AV S K É

B U D Ě J O V I C E ,

S V.

J I L J Í

MUSICA SACRA Míla Smetáčková

P

o loňském nadmíru slavnostním ročníku, spojeném s oslavami 850 let od založení rakouského premonstrátského kláštera GERAS, byly hostitelem letošního IX. ročníku festivalu MUSICA SACRA ÜBER DIE GRENZEN, tentokrát poprvé přeloženého jako MUSICA SACRA BEZ HRANIC, ve dnech 5. a 6. června Moravské Budějovice. Zhostily se tohoto nelehkého úkolu vzorně a dodaly festivalu srdečný, takřka rodinný ráz. Jako vždy vystupovaly první den dětské sbory v řadě sokoloven, kulturních středisek a ústavů sociální péče. V neděli zpívaly „velké“ sbory při mších na kůrech kostelů v desítkách příhraničních obcí. V sobotu 5. 6. se v 17. hod. konal ve zcela zaplněném kostele sv. Jiljí v Moravských Budějovicích koncert sedmi dětských těles: jedno lepší než druhé. Z našich to byl jihlavský Zvoneček, Resonance z Třebíče, Dětský pěvecký sbor Třebíč, Pěvecký sbor Znojmia a Zpěváčci z Vysočiny. Z Vídně -- Döblingu přijel sbor docela malých dětí – „Die Sternenfänger“ a z Vídně -- Penzingu sbor „Via Lentia“. V neděli si v opět plném kostele zazpívalo 11 sborů starší mládeže a dospělých z obou

K O N C E R T Y

a kultura vůbec pochopení nenajde. Vzpomínám v té souvislosti na okřídlený výrok muže, který tehdy poslancem byl – dlouho předtím, než se stal prezidentem; tvrdil, že při malování se knihovna musí z bytu odstěhovat na balkon. Dnes už Václav Klaus nejen „odstěhovává“ kulturu pryč z Hradu: zároveň jeho zářný vzor zřejmě ovlivňuje i postupné odstraňování kultury odevšad, kde byla po desetiletí domovem – například z České televize…

K

arlovarští úředníci jsou známi tím, že nedovedou zabránit nejrůznějším pololegálním a nelegálním aktivitám ruských podnikatelů. Ti bez problémů ignorují zákazy a příkazy magistrátu, jemuž se zřejmě tiše vysmívají. Asi proto si karlovarští úředníci našli cosi jako náhradní cíle: o sto šest zakazují domorodcům, co se jenom dá. Tak už vystrnadili z Karlových Varů stálou divadelní scénu; znechutili dokonce i Karla Heřmánka, který byl ochoten divadlo provozovat s hostujícími herci (stálý soubor už neexistuje). Na konci června se už ale občanská veřejnost v Karlových Varech vzbouřila: když přišla zpráva, že vážně ohrožena je i další existence Karlovarského symfonického orchestru, vyvolala petiční hnutí za zachování instituce, jehož vzácná tradice je zcela nepopiratelná: Karlovarský symfonický orchestr je nejstarším českým profesionálním tělesem svého druhu, neboť byl založen (v původní podobě jako Městský lázeňský orchestr) v roce 1835. Jeho prvními kapelníky byli otec Josef Labitzký a jeho syn August, od roku 1945 v čele orchestru působil Josef Bartl, těleso řídili i Karel Šejna, Miloš Konvalinka, René Kubínský, Václav Neumann a Radomír Eliška, Jaroslav Gotthard, Vladimír Matěj i Jan Křenovský. Pokud se ani podpisy pod protestní peticí nepodaří zániku orchestru zabránit, budou mít karlovarští zastupitelé nelichotivou zásluhu: v příštím roce by těleso oslavilo sto sedmdesát let svého záslužného působení v našich nejpřednějších lázních… Doufejme, že petice karlovarské mocipány přesvědčí, a že oslavovat se bude jubileum živého, nezrušeného orchestru, nikoli jen vzpomínka na karlovarské lepší časy.

P

rezident Václav Klaus, který dělá všechno pro to, aby mohl být pokládán za „prezidenta všech“, zřejmě hodlá z Hradu vymýtit všechno, co tam zůstalo po jeho předchůdci. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že z hradních prostor vyhnal dokonce i zavedený, renomo-

21 Hr0408.indd 21

27.7.2004 15:01:13

vaný festival Struny podzimu, jehož organizátoři dokázali za několik let získat pevné postavení v kontextu pražského hudebního života, získat pro něj publikum a dokonce – jakkoliv to je k nevíře – vést festival bez deficitu? Prezidentův kancelářský šéf Jiří Weigl sice tvrdí, že „na Hradě kultury neubývá, ale přibývá…“; možná to bude i pravda, leč ten vyhazov, který dostaly galerie Leica a Struny podzimu, provozovatelům nijak nezpříjemní. A argument, že všechno vyřeší výběrové řízení, zdá se mi být poněkud lichý: copak pořádá vedení Obecního domu konkurs na obsazení Smetanovy síně a rozhoduje o tom, zda v ní bude koncertovat ČSNO (Český národní symfonický orchestr), SOČR (Symfonický orchestr Českého rozhlasu), nebo FOK (Symfonický orchestr hlavního města Prahy)? I renomovaní odborníci by asi měli s hledáním „nejvhodnějšího kandidáta“ pro Smetanovu síň či Dvořákovu síň nebo pro koncerty v Sále Bohuslava Martinů potíže.

S

otva se Vladimíru Železnému podařil další odvážný tah a uspěl ve volbách do evropského parlamentu (čímž mj. získal dalších pár let imunity), už iniciativně podává tvůrčí návrhy – jeden za druhým. A říká občanům: K volbám chodit budete, ne že ne, a povinně, pod hrozbou sankcí! O ještě pronikavější a hlubší úvaze svědčí jiný Železného tvůrčí nápad: podle jeho názoru by si i dnes – jako v době T. G. Masaryka – politici mohli platit novináře. Pokud by velký Voloďa svůj objevný návrh skutečně prosadil, mohli bychom i my, hudební žurnalisté, snadno zbohatnout. Někdy v sedmdesátých letech se o to jeden zneuznaný český komponista pokusil: nabídl mi pětistovku, a mé odmítavé gesto upřímně nechápal. Ale kdyby to pan doktor Železný „uzákonil“, toť by byla jistě jiná! Ještě štěstí, že – doufejme – i političtí komentátoři považují Železného představu za naivní.

K O N C E R T Y stran hranic, mezi nimi dokonce i Komorní sbor z dalekých Teplic v severních Čechách. Jak dětské, tak zejména „velké“ sbory nastudovaly tentokrát mimořádně náročné skladby starých i soudobých autorů. Je zřejmé, že sbormistři i sbormistryně věnují přípravě velkou pozornost a že tento festival se stává skutečně prestižní přehlídkou amatérského sborového umění. Každé festivalové vystoupení začíná i končí společným zpěvem oblíbené festivalové „hymny“, střední tříhlasé části skladby od rakouského skladatele Gerharda Lagrangeho Laudate omnes gentes. Dětský koncert končil i společným provedením !

O PAVA ,

C H R Á M

S V.

části Truvérské mše od Petra Ebena. Nedělní mohutný závěr festivalu, kdy do presbyteria kostela sv. Jiljí nastoupilo více než 300 zpěváků, patřil velmi působivé Lagrangově polyfonické skladbě Laudate omnes gentes, doprovázené žesťovým souborem z Brna. Následovalo slavnostní předání putovního poháru: starosta Moravských Budějovic jej vložil do rukou starosty Moravského Krumlova, kde se bude MUSICA SACRA konat v příštím roce. Myslím si, že je to hozená rukavice i pro další amatérské sbory a že Moravský Krumlov se slavnou Slovanskou epopejí od Alfonse Muchy bude určitě stát napřesrok za návštěvu! !

D U C H A

IV. mezinárodní varhanní festival v Opavě Artur Sommer

M

ěsto Opava posledních let představuje velmi živé hudební středisko, v němž varhanní hudba zaujímá důležité místo. Již před více než čtvrt stoletím se město stalo pořadatelem Soutěže mladých varhaníků, která se po roce 1989 koná s mezinárodní účastí, abonentní koncerty tzv. varhanního cyklu jsou pořádány na rekonstruovaném velkém nástroji v konkatedrále Nanebevzetí Panny Marie a Opava je již také pátým rokem sídlem Církevní střední varhanické školy. Uplynulé čtyři roky vytvořily již pevný základ pro tradici Mezinárodního varhanního festivalu barokní hudby, jehož předznamenáním byla stavba nových varhan v chrámu sv. Ducha, které

jsou replikou barokního nástroje umožňující velmi dobře interpretovat hudbu tohoto slohového období. Uvedený varhanní festival má promyšlenou konstrukci vytvořenou organizátorem festivalu Tomášem Thonem, založenou na jednotící linii každého ročníku. Jestliže jsme v uplynulých letech slyšeli varhanní hudbu, francouzskou, polskou, rakouskou a německou vrátila se dramaturgie IV. ročníku opět do českých zemí, tentokrát ale se snahou o zdokumentování vzájemného ovlivňování české hudby evropskými motivy a naopak pronikání našich autorů do Evropy, jak do Francie a Německa, tak zvláště do prostoru habsburské monarchie. Oboje zcela názorně ukazuje, že pro hudební umění vlastně geografické hranice neexistovaly. Velmi cenou devizou festivalu jsou vystoupení nejen našich, ale i zahraFoto archív

F E S T I V A L Y ,

„A

merické džípy se proháněly po úzkých silnicích a hlasité šlágry té doby – In the Mood Glenna Millera a samozřejmě Roll out the Barrel od Jaromíra Vejvody – rušily koně a dobytek, který se do té doby klidně pásl na normandských loukách.“ Doslova tak to stojí v úvodu článku Dana Hrubého Ta správná vlajka s pruhy (REFLEX č. 25, str. 78). Článek je zajímavý, čtivý, dobře napsaný. Jen jeden omyl lze stěží přehlédnout: Jaromír Vejvoda je po ce-

Varhany v chrámu sv. Ducha

22 Hr0408.indd 22

27.7.2004 15:01:14

F E S T I V A L Y , ničních interpretů zvučných jmen z Polska, USA, Německa, Belgie, Francie, Rakouska i Itálie. V letošním roce vystoupili Helmut Franke z Německa, Dominicus F. Hober z Rakouska a Roberte Antonello z Itálie. Helmut Franke uváděl zasvěceným způsobem díla českých autorů, působících v Německu (Josef Ferdinand Norbert Seger, Jan Zach) a díla německých skladatelů, kteří žili či hráli u nás (Johann Caspar F. Fischer, Wolfgang Amadeus Mozart). Navíc dokladem vzájemného působení a ovlivňování obou kultur jsou skladby hrané na kostelních kůrech obou zemí. Dominicus F. Hofer, interpret s mimořádně hlubokým duchovním projevem, velmi zdařile vystihl melodiku ve skladbách Jana Křtitele Vaňhala, Leopolda Koželuha nebo Carla Czerného, tedy právě těch autorů, jejichž styky s Vídní byly mimořádně bohaté (s Hakenem, Mozartem, Dittersdorfem). Radostná melodika vyvěrala z přednesu italského varhaníka Roberta Antonella, který věnoval své vystoupení hudbě 18. století a dílu Bohuslava Matěje Černohorského. Hlavně výborné vystižení ducha italského baroka a benátské

školy poskytlo plastický obraz této tvorby i díky naturelu interpreta. Pokud jde o evropské motivy v české hudbě, věnoval se jim koncert hobojisty Dušana Foltýna, trumpetisty Pavla Hromádky a varhaníka Tomáše Thona. Jmenujme jen autory Pavla Josefa Vejvanovského, Jana Zacha, Františka Bendu, Karla Františka Porsche, kteří vyzněli v podání našich umělců nejen velmi autenticky, ale i s patřičnou technickou erudicí. Tito autoři a pak ještě Antonín Rejcha, jehož dílu se věnoval na kladívkovém klavíru renomovaný Jaroslav Tůma, se výborně uplatňovali ve všech evropských hudebních centrech 18. století a stali se tak spolu s jinými nositeli tehdejší společné evropské kultury. Právě tyto styky se snažil opavský festival varhanní hudby akcentovat, což se v plné míře podařilo. Festival barokní varhanní hudby je nejen pro Opavu, ale i v rámci celé naší země významnou uměleckou akcí, která si svou specifikou zasluhuje pozornosti naší hudební veřejnosti. Úspěch IV. ročníku festivalu je rovněž příslibem kvality jeho koncepce do dalších let. !

Úvaha o potlesku Věra Lejsková

V

e známé soutěži RISKUJ zazněla otázka: co je aplaus? A kupodivu – ač nechci podceňovat znalosti soutěžících, ale člověk nikdy neví?! – tentokrát věděli: prý – potlesk. Zní to velmi jednoduše a celkem jednoznačně, ovšem zamyslíte-li se hlouběji, užasnete, co vše se jím dá vyjádřit… Jednak může vyjadřovat úlevu nad tím, že akce – ať už je to koncert, divadelní představení či přednáška – skončila. Je to potlesk pro publikum úlevný, pro aktéry zdvořilostní, neboť nějakým způsobem je jim přece nutno za jejich námahu poděkovat, a potlesk je to nejmenší, co pro ně lze učinit; takovýto potlesk bývá obvykle v chladných měsících spojován s překotným úprkem do šaten. Nikde není ovšem psáno, že tleskat musejí absolutně všichni; nečiní-li tak, pak se o potlesku říká že byl slabý, vlažný, někde jsem dokonce četla, že – „několik dlaní slabě zatleskalo“. Opakem je, je-li publikum nadšeno: pak se ozývá potlesk bouřlivý, neutuchající, spojený s nadšeným voláním „bravo!“, ev. patřičným dupáním; potlesk nemající konce a přinášející účinkujícím skutečné zadostiučinění a spontánní ocenění jejich výkonu – pro umělce životodárná sprška na jejich duši (na přednáškách se takové potlesky nevyskytují). Podobné potleskové ovace či emoce může ovšem z potlesku původně společenského vyvolat tzv. klaka, ať již placená (umělcem, který má strach, že jeho výkon nebude dostatečně veřejností oceněn), či neplacená, prostě pro „svého“ umělce nadšená. Existuje i potlesk

neslušný, např. mezi jednotlivými větami sonáty, takový se obvykle vyskytuje na absolventských koncertech hudebních učilišť, kam přicházívají houfně příbuzní absolventů, mnohdy věci ne zcela znalí. Kupodivu naopak v divadlech se takový potlesk uprostřed díla přímo očekává, a neozve-li se v opeře po úspěšném zapění árie, či v baletu po mnohonásobně vytočené piruetě, je umělec zklamán. Možná bychom to měli zavést i na komorních koncertech: zahraje-li kupříkladu pianista bezchybně nějakou náročnou pasáž ve skladbě, či trefí-li se ve skocích (míněno na klaviatuře), měl by být ihned odměněn potleskem přinejmenším radostným. Tady bychom ještě rozlišovali potlesk upřímný a neupřímný: přátelé by byli nadšeni, konkurenti by v duchu zuřili. Potlesk se ale liší i po stránce fyziologické, z čehož vlastně pramení i jeho intenzita: je možno tleskat vypouklými dlaněmi, pak je zvuk značně dutý, nebo jen lehce se dotýkajícími se prsty, což zní jako pleskání kapek do vody, dlaně mohou být spojené, jako když dítě dělá paci paci pacičky, či zkřížené, zápěstí tuhá, či naopak volná a potlesk pak připomíná mávání perutěmi, také lze způsobně tleskat v rukavičkách (to pak není slyšet vůbec), a lze tleskat i rafinovaně: přestat když tleskají všichni, a naopak začít když potlesk utichá a tím jej bezpečně vyvolat v nové intenzitě – vida, jak obsažně lze vyložit to jednoduché slovo APLAUS… A to jsem ještě nepřipomněla fakt, že potlesk může sloužit i k probouzení, to když nějaký posluchač v publiku znaven celodenní prací a nyní hudbou ukonejšen blaženě usne… !

K O N C E R T Y

lém světě známým autorem polky Škoda lásky, ale autorem hymny swingových fanoušků čtyřicátých let není Glenn Miller. Kapelník proslulého bigbandu sice také komponoval, ale foxtrot In the Mood napsali (do filmu Zasněžená romance) skladatel J. Galand a textař A. Razaf, jak udává katalog gramofonových desek firem Supraphon, Ultraphon a Esta z roku 1948.

„P

řesto mnoho hudebních skladeb sémantické významy sděluje, vůdčí motivy Wagnerových oper stejně jako symfonické básně … Jinak řečeno – některé hudební pasáže oslovují sémantickou paměť našeho mozku podobně jako slyšené nebo čtené věty…“, píše v Lidových novinách z 19. června známý popularizátor vědy, neuropatolog František Koukolík, a dodává: „Jestliže tedy lidé uvádějí, že na ně hudba mluví, vědí, co říkají.“ Koukolík své tvrzení dokládá výsledky pokusu, při němž u některých z deseti mladých muzikantů „spouštěl“ mrazení v zádech Rachmaninovův klavírní koncert (bohužel není udáno, který to byl), u jiných Adagio Samuela Barbera… Dr. Koukolík tedy potvrzuje, co jsme už dávno ne-li věděli, tedy alespoň tušili: že právem mluvíme o „hudební řeči“. A to je dobře: už nám nikdo nemůže předhazovat, že přeháníme, neboť naši zkušenost potvrdila věda.

J

iná je otázka, zda kritiky mají být jen sami výkonní umělci. S dr. Smetáčkem jsem dvanáct let spolupracoval v FOK, a nikdy jsem od něj nezaslechl nic podobného. Je jistě pravda, že ve výhodě je ten, kdo sám aspoň jednou v životě „nesl kůži na trh“ na pódiu a poznal, jak je to těžké: připomněl bych třeba sbormistra a skladatele Vojtěcha Bořivoje Aima nebo pianistu Pavla Štěpána. Ale pravidlem to není ani u nás, ani za hranicemi: už jsem tu kdysi napsal, že prof. Mirko Očadlík na žádný nástroj hrát neuměl – a jak břitký, ale přitom spravedlivý to byl kritik! Ostatně: co to je „licence kritizovat umělecká tělesa“? Kdo takovou licenci uděluje? Kdo rozhodne, zda ten či onen má právo psát kritické recenze a kdo ne? Odpověď je jednoduchá: praxe sama. Žádná redakce přece nepřizve k další spolupráci „kritika“, který svou způsobilost dostatečně přesvědčivě neprokáže. A jinak smí dnes už opravdu každý napsat, co si myslí – pokud má kam a pokud jeho text někdo vytiskne.

23 Hr0408.indd 23

27.7.2004 15:01:15

H O R I Z O N T

České stopy v mexické lidové hudbě 19. století Oldřich Kašpar

D

Foto archív

ějiny dvou zajímavých, geograficky však nesmírně vzdálených oblastí světa - českých zemí považovaných za srdce Evropy a Mexika, srdce amerického kontinentu, se několikrát ve svém vývoji přiblížily, nebo dokonce proťaly. Jeden z nejzajímavějších momentů tohoto druhu představuje neslavné mexické dobrodružství nešťastného rakouského arcivévody Maxmiliána Habsburského (1832--1867) v letech 1864--1867, kterého se zúčastnila i celá řada vojáků verbovaných v Čechách. Jedním z konkrétních pozůstatků jejich činnosti je -- mimo jiné -- ohlas českých a moravských lidových melodií v hudbě mexických lidových hudebníků zvaných mariachis. České stopy však lze nalézt i ve fenoménu tak specifickém, jakým je lidová hudební tvorba období francouzské intervence v Mexiku a s ní spojeného habsburského císařství. To se zrodilo v období občanské války (1858--1867) mezi mexickými liberály a konzervativci. V roce 1863 nabídly špičky mexické oligarchie a katolického kléru vládu v Mexiku již zmiňovanému Maxmiliánu Habsburskému, který ji přijal a v roce 1864 s vydatnou pomocí francouzských intervenčních vojsk Napoleona III. ustavil v Mexiku monarchii,

v jejímž čele stanul jako mexický císař. Jeho protivníkem byl řádně zvolený mexický prezident Benito Juárez (1806--1872). Krátký, doslova jepičí život Maxmiliánovy monarchie měl celou řadu důvodů (odpor široké mexické veřejnosti proti francouzské intervenci, skutečnost, že Maxmiliána postupně opouštěli jeho mexičtí příznivci pro jeho přílišnou liberálnost apod.) Po stažení francouzské armády byl Maxmilián zajat a zemřel před popravčí četou mexických republikánů v Querétaru v roce 1867. Hudba období francouzské intervence, jak ji nazývají mexičtí hudební historikové, zahrnuje dva základní žánry. První z nich představují vlastenecké písně, druhý pak písně politicko-satirické. Vlastenecké písně ve své většině vyjadřují naděje mexických liberálů upínající se k obnovení republiky a oslavují jejich -- v počátcích -- velmi těžce dobytá vítězství v boji. Nezřídka mají za úkol upevnit bojovou morálku. Politicko-satirické písně si berou na mušku hlavní představitele z tábora francouzských interventů a jejich domácích spojenců. Často je však satira namířena obecně proti cizím útočníkům a mexickým konzervativcům. Zesměšňuje jejich úlohu v boji i v politice, způsob jejich chování, mluvy i oblékání. Do protikladu k tomu vše-

Mexická dobová rytina k písni Canto de Chinaca (Píseň lůzy).

mu jsou stavěny a vyzdvihovány mexické hodnoty prosazované liberály. Hudební složka obou druhů písní nebyla ve své době -- narozdíl od jejich literárních textů -- fixována písemně. Není zachycena ani v dobovém tisku. Šířila se -- dalo by se říci -- lidovým podáním. Jestliže písně vlastenecké měly své vlastní melodie, v případě písní politicko-satirických fungovalo něco podobného, co známe z českých kramářských písní. Zpívalo se na nápěvy obecně známých písní lidových. Tento jev má stejnou logiku. V obou případech bylo potřeba, aby nápěvy znali všichni, aby se je nemuseli pracně učit a tím se dosáhlo opravdu masového rozšíření. Zapamatovat si tento typ písně bylo totiž velmi snadné a tudíž se i lehce šířil v nejširších vrstvách obyvatel. Jednou z nejznámějších satirických písní tohoto období byl Pochod Jana Pamuka (Marcha a Juan Pamuceno). Asi málokdo by hádal, že název této skladby má určitou souvislost s našimi zeměmi. Když si totiž odmyslíme satirickou zkomoleninu, tak se z Jana Pamuka stane Jan Nepomuk (Juan Nepomuceno -- Jan Nepomucký). Kult tohoto světce přinesli do Mexika jezuité z České provincie 17. a 18. století a tam se stal tak populárním, že v mnoha mexických kostelích dodnes najdeme řadu barokních obrazů a plastik s výjevy ze života tohoto českého světce. A nejen to: jméno Juan Nepomuceno dokonce dostávali někteří Mexičané při křtu. Tak tomu bylo i v případě Juana Nepomucena Almonteho, který byl synem jednoho z čelných představitelů mexického osvobozeneckého hnutí proti Španělům na počátku 19. století, Josého Maríi Morelose. Almonte dosáhl na Maxmiliánově dvoře vysokého postavení, císař jej jmenoval svým pobočníkem a maršálem. Především proto, že se tak usilovně zapojil do císařské administrativy a také proto, že se mu někdy dokonce připisovaly ambice zmocnit se mexické koruny, se Almonte stal jednou z osobností tábora konzervativců nejvíce pronásledovanou mexickou politickou satirou období císařství. Autorem textu Pochodu je Guillermo Prieto (Fidel) a ten karikuje španělštinu způsobem, jakým v ní hovořilo indiánské obyvatelstvo. Tato skutečnost měla pro současníky svůj hlubší smysl, neboť Almonte, který byl částečně indiánského původu (Tarasco), dovedl

24 Hr0408.indd 24

27.7.2004 15:01:16

Republikáni táhnou do boje (Olejomalba 60. léta 19. století) Rubén M. Campos ad.), ale jejich reprezentativní výběr se objevil v roce 1986 na gramofonové desce vydané Národním Institutem Antropologie a historie pod názvem Zpěvník francouzské intervence. ! Překlad Oldřich Kašpar

dy již po pádu císařství. Slova napsal Vicente Riva Palacio (1832--1896), advokát, novinář a dramatik. Za války vstoupil do Juárezových služeb a dosáhl hodnosti generála, po jejím skončení se věnoval literatuře. Píseň, která byla poprvé publikována až v roce 1896 je vlastně parodií na báseň Rodrígueze Galvána Ach sbohem moje vlasti a hudba, zdá se, byla v tomto případě komponována přímo na text. Mexickým lidovým písním období francouzské intervence byla věnována nejen pozornost tamních historiků hudby (Vicente T. Mendoza,

Foto archív

svoje sympatie k cizincům až do takové absurdity, že adresoval svá provolání k mexickému národu ve francouzštině. Text písně byl poprvé otištěn v časopise Orquesta (Orchestr) v dubnu 1862. Melodie odpovídá jednomu z nejstarších útvarů v mexické hudební tradici tzv. Xochipitzáhuac -- tanci se zpěvem, který se v koloniálním období na středomexickém venkově provozoval na svatbách. Nesporně dalším za zajímavých příkladů mexické lidové hudební tvořivosti zmíněného období je La Nueva Paloma (Nová Holubice). Originální verze písně La Paloma (Holubice), o jejíž základní melodii jsme se nějakou dobu přeli s mexickými historiky (šlo o to, zda je českého nebo mexického původu), byla napsána, jak se nakonec ukázalo, Španělem Sebastianem Iradierem na Kubě v roce 1820. Rozšířila se ovšem také v Mexiku, kde byla v 19. století velmi populární. A to nejen v lidovém prostředí, stala se totiž do jisté míry přímo módním hitem. Jako takový jej také předvedla mexická pěvkyně Concha Mendéz v Císařském divadle na představení, jehož se zúčastnil i Maxmilián se svou manželkou. Nová La Paloma je parodií evokující jako žádný z jiných textů úzkost protirepublikánské a protijuárezovské strany v okamžiku, kdy došlo ke stažení francouzských expedičních sborů, což de facto znamenalo konec habsburské monarchie v Mexiku. Satirickou písní, která toto tragické finále nejlépe vystihuje, je nesporně Sbohem matko Charlotto (Adios mama Carlota). Text se obrací k císařovně Charlottě Amalii Belgické (1840--1927), manželce Maxmiliánově. Poprvé byl publikován v novinách Tarántula (Tarantule) v roce 1868, te-

Foto archív

H O R I Z O N T

Sbohem matko Charlotto (Ukázka z písně) Na moře koráb vyplouvá, a už s obzorem splývá. Sbohem matko Charlotto sbohem má křehká lásko, jak se to dobře dívá. Ze vzdáleného břehu za tebou smutně točí hloupá šlechta mexická své zrádcovské oči. V hloubi svých prsou, již porážku cítí, Sbohem matko Charlotto má křehká lásko, slunce mexické už ti nesvítí. Skončily v Paláci zábavy, hry a tance, třesou se fláterníci, silou své bolesti a volají po své mamce. Sbohem matko Charlotto, má křehká lásko…

Mexičtí hudebníci (dobová rytina).

25 Hr0408.indd 25

27.7.2004 15:01:28

D I V A D L O !

P R A H A ,

S T Á T N Í

O P E R A

Janez Lotric ve Státní opeře Praha Hana Jarolímková

S Foto Jan Kačír

lovinský tenorista Janez Lotric hostoval v polovině 90. let minulého století (199597) ve Státní opeře Praha několikrát jako Kalaf, jednou jako Cavaradossi. V té době už nastoupil do rychlíku, ne-li do japonského Hikari světových tenoristů: po vysoce aklamovaném

debutu ve Vídeňské státní opeře jako Turiddu v červnu 1996 následovaly ještě téhož roku debuty v Salcburku (Turiddu) a v pařížské Komické opeře (Hoffmann), v roce 1997 v Hamburské státní opeře (Don José), v březnu 2000 v pařížské Opeře Bastille (Hoffmann pod taktovkou Jamese Conlona), v prosinci 2000 v milánské La Scale (Manrico), v roce 2001 v berlínské Německé ope-

Janez Lotric (v popředí)

!

P L Z E Ň ,

V E L K É

D I VA D L O

J .

K .

ře (Alvaro v Síle osudu), v listopadu 2002 v londýnské Covent Garden (Kalaf), v únoru 2003 v Operním domě v Curychu (Bacchus v Ariadně na Naxu), v listopadu a prosinci 2003 v Santiago de Chile (Kalaf) atd. Do všech těchto operních domů se stále vrací v dalších rolích, nejčastěji pak do Vídeňské státní opery, kde zpíval celou řadu tenorových partií a s níž podnikl i úspěšné turné po Japonsku s Ariadnou na Naxu pod taktovkou Giuseppe Sinopoliho a s partnerkami Editou Gruberovou, Agnes Baltsou a Cheryl Studer. V závěru sezony 2003/04 se jeden večer objevil i ve Státní opeře Praha jako Kalaf. V téže inscenaci, v níž zde před lety hostoval (režie Václav Věžník, scéna Ladislav Vychodil, kostýmy Josef Jelínek, premiéra 15. 9. 1995), která byla do repertoáru SOP nasazena opět po dvouleté přestávce. Jakoby to byl návrat domů, mezi „své“ – se všemi, od technicko-jevištního personálu, členy sboru až po sólisty – mluvil krásnou měkkou „slovinskou“ češtinou, nepředváděl se jako velká star, ale jako jeden z řady všech, kteří jsou za výsledek představení zodpovědni. Na dodnes funkční, velmi atraktivní, nicméně značně složité Vychodilově scéně se pohyboval bez problémů, i když se na ni pravděpodobně mohl stěží pamatovat. Zkrátka, dokonalý profesionál. A nadto zpíval! Bohatýrský zjev, bohatýrský hlas, to by mohla být stručná a jasná definice jeho vokálního umění. Úžasný volumen, bezproblémové výšky, barytonová sametová barva… těch superlativů by byla ještě celá řada. Po představení mnoho času na rozhovor nezbylo, ale jednu otázku jsem mu přece jenom vnutila: jak se mu zpíval Dimitrij v Hickoxově koncertním provedení ve Vídni 23. 4., kterého přijal na záskok na poslední chvíli. Přiznal bez zaváhání, že je to pro tenoristy vražedná role. „Pan Leo Marian Vodička říkal, že vydá za tři Dalibory dohromady…“, špitla jsem. „To nejméně“, usmál se Janez Lotric… !

T Y L A

Čert a Káča v Plzni Lilka Ročáková-Rybářová

P

o pohádkově laděné Lucerně Vítězslava Nováka měla 5. 6. premiéru na plzeňském jevišti Velkého divadla J. K. Tyla další opera s pohádkovým námětem, tentokrát Čert a Káča Antonína Dvořáka. Vedle lyric-

ké a kantabilnější Rusalky je Čert a Káča prozaičtější a pěvecká linka má spíše deklamační charakter. Dirigentovi Jiřímu Štruncovi tato vtipná Dvořákova opera vyhovovala svým naturelem. Interpretoval ji se švihem a chutí. Orchestr se pod jeho vedením předvedl v dobrém světle v předehrách

k jednotlivým dějstvím i v Pekelném tanci dějství druhého. Scénograf Milan David vytvořil shodný půdorys i základní dekoraci pro celou operu. Průhled kostrou venkovské chalupy, včetně krovů, nejvíce „slušel“ prostředí hospody prvního dějství. Dřevěný materiál kostry však už méně vyho-

26 Hr0408.indd 26

27.7.2004 15:01:39

voval ve scéně pekla. Ve třetím dějství pak stěží mohl vytvořil iluzi kněžniny komnaty, byť obohacené o solitery rokokového nábytku, který se jaksi do venkovské chalupy nehodil. Kostýmy Dany Hávové lahodí oku a dotváří charaktery postav v rámci představy Ondřeje Hučína, dramaturga a režiséra v jedné osobě. Jeho Káča není obstarožní a těžkopádná, nýbrž půvabná a svižná, jen s trochu více proříznutou pusou. Padla tak jako ulitá Janě Tetourové, která se s rolí Káči vyrovnala dobře i po pěvecké stránce. Čert Marbuel Dalibora Tolaše pěkně a srozumitelně zpívá. Po herecké stránce nepostrádá vtip. Malá výtka patří drobným útěkům od českého dobrosrdečného čerta k ďáblovi. Ovčák Jirka ve třetím dějství vymění svoje venkovské šaty za panské a začne se po jevišti pohybovat s nenucenou elegancí. Tento přerod však Dvořákova hudba nezaznamenává, a tak režijní ztvárnění je více spekulací, než tvůrčím počinem. Jan Adamec zpívá Ovčáka dobře, daří se mu zejména v deklamačních částech partu, těm zpěvnějším chybí více legáta. Nejspornějším Hučínovým režijním výkladem je pojetí Kněžny. Její cupitání v bílé krinolíně, pokyvování hlavou a celkový naivní projev nemá nic společného se závažnou vstupní árií Kněžny ve třetím dějství, která zcela zásadně vymezuje

!

B R N O ,

J A N Á Č K O V O

její charakter. Připočteme-li k tomu nepřesvědčivý pěvecký výkon Ivany Šakové, pohybuje se tato postava více v minusových hodnotách. Jevhen Šokalo v roli Lucifera přesvědčil především objemem svého basu, méně už srozumitelností a invencí hereckého projevu. Sourodou postavu vytvořila po pěvecké i herecké stránce v roli Komorné Klára Benedová. Máma Káči (Eva Klečková) je v plzeňské inscenaci invalidní. Káča ji přiváží na jeviště na kolečkovém křesle, obdobně jako paní Müllerová Švejka k odvodu. Ve svém celku zasluhuje režie Ondřeje Hučína chválu za svůj vtip a temperament. Ve spolupráci s choreografkou Danielou Stavělovou vytvořil půvabné baletní scény. Mám na mysli zejména dobře vygradovaný Pekelný tanec. Svoje pohybové nadání dokazuje, už poněkolikáté, pěvecký sbor plzeňské opery, který je schopen se ctí nahradit balet. Výjimku tvoří pouze nápaditá choreografie o Dušičce a Plameni v podání tří profesionálních tanečníků. Sbor byl dobře připravený sbormistrem Zdeňkem Vimrem. Plzeňská inscenace Čerta a Káči je pěkným příspěvkem k Roku české hudby a samozřejmě také k výročí Antonína Dvořáka. ! Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Antonín Dvořák: Čert a Káča. Dirigent: Jiří Štrunc, režie: Ondřej Hučín, scéna: Milan David, kostýmy: Dana Hávová, choreografie: Daniela Stavělová, sbormistr: Zdeněk Vimr. Premiéra 5. 6. 2004.

Foto Marta Kolafová

D I V A D L O

Dalibor Tolaš (Čert) a Jana Tetourová (Káča)

D I VA D L O

Perníková chaloupka zakotvila v biedermeieru Jindra Bártová

O

perní statistiky uvádějí, že k dílům, která dlouhodobě drží primát mezi světově nejhranějšími tituly, patří Perníková chaloupka Engelberta Humperdincka. U nás je však tento titul uváděn minimálně (v Brně například naposledy v roce 1925), což je nepochybně zapříčiněno faktem existence zdařilých českých oper určených dětem – od Pauerovy Červené Karkulky až po Ferdu mravence Evžena Zámečníka (který byl v Brně na repertoáru téměř po celé desetiletí). České operní scény vskutku nemají mnoho důvodů uvádět Humperdinckovo dílo, obsahově notně zastaralé (například výchovné metody matky Jeníčka a Mařenky by dnes mohly vést až k soudu!) a hudebně se mnohdy ocitající na okraji kýče. Proč se tedy ocitlo toto dílo 14. 5. na jevišti Janáčkova divadlo v Brně? Kuloáry se nesla zvěst, že podnětem bylo přání japonského partnera, zvoucího Janáčkovu operu k hostování. Je-li tomu tak, nebylo by možno se ubránit povzdechu

nad tím, že operní dramaturgii určují požadavky rázu spíše obchodního, avšak vysvětlovalo by to charakter scénického pojetí, které se od začátku do konce nese v rovině idylického biedermeieru, půvabného, čisťounkého, bezproblémového. Vše je milé na pohled: scéna Luboše Hrůzy navozující za pomoci velké malované zadní plochy a pohyblivých jevištních kusů atmosféru romantického lesa, kostýmy Tamary Divíškové, spojující fantaskní prvky s reálnými v ideálně pohádkovém skloubení, i režie Jana Kačera, oživující jevištní dění rodinkou motýlů – andělů a revokující náladové obrázky způsobných, hodných dětiček modlících se večer ke svému andílkovi strážnému. Jestliže toto vše je sice zastaralé, ale funkční a působivé, nelze to rozhodně říci o libretním překladu Jana Štycha, který je ve své archaizující neumělosti až dokonce nesrozumitelný. Což ovšem nevadí, poněvadž – a to je snad největší paradox představení – tato pohádka pro děti je uváděna v němčině a české libreto je pouze v programové brožuře a na titulcích!!

Hudebně dílo nastudoval a řídil Jan Zbavitel se sobě vlastní precizností a v účinné spolupráci se sbormistrem Pavlem Koňárkem a choreografem Zdeňkem Prokešem. V hlavních rolích Jeníčka a Mařenky se vynikajícím způsobem uplatnily Jana Štefáčková (připomeňme vedle pěveckého výkonu i její pohybové schopnosti včetně výkonů až akrobatických) a Dana Burešová. Zlá Ježibaba byla přímo kabinetní ukázkou hereckých schopností Zdeňka Šmukaře, který ve scénách čarování prostě exceloval a ve spojení s režisérovými „pyrotechnickými“ nápady mu (po jízdě na jiskrami sršící koloběžce) právem patřil potlesk na otevřené scéně. Galerii postav z pohádky dobře doplnili Pavel Kamas a Jitka Zerhauová (rodiče dětí) a Andrea Priechodská (lesní skřítek). ! Engelbert Humperdinck: Perníková chaloupka. Scéna Luboš Hrůza, kostýmy Tamara Divíšková, režie Jan Kačer, dirigent Jan Zbanitel, sbormistr Pavel Koňárek, choreografie Zdeněk Prokeš, premiéra v Janáčkově divadle v Brně 14. 5. 2004.

27 Hr0408.indd 27

27.7.2004 15:01:40

D I V A D L O !

P R A H A ,

N Á R O D N Í

D I VA D L O

Cestami tradice i novosti Jaroslav Someš

S

Foto Hana Smejkalová

oučasný šéf baletu Národního divadla v Praze Petr Zuska si při nástupu do funkce předsevzal rozšířit spektrum tanečních technik a stylů souboru od klasiky až po pohybové kreace, které jsme byli doposud zvyklí vídat jen na laboratorních scénách. Za typický příklad tohoto posunu lze považovat obě letošní jarní premiéry, Adamovu Giselle a večer složený ze tří kratších čísel a nazvaný Rodinné album. Giselle jako dílo je typickým příkladem baletní klasiky. Je nejstarší ze slavné řady romantického repertoáru. Adolphe Charles Adam ji zkomponoval v roce 1841 na libreto Théophila Gautiera, autory původní choreografie byli Jean Coralli a Jules Perrot a z výsledku jejich práce vznikl typus, na který další skladatelé navazovali a který je v realizaci dodnes zachováván. Do dějin českého divadla vstoupilo nastudování Jiřího Blažka v pražském Národním divadle, které mělo premiéru v roce 1969 a doslova trhalo rekordy – s dvouletou pauzou se udrželo na repertoáru neuvěřitelných 32 let a dosáhlo 324 repríz! (Připomeňme jen, že titulní roli při premiéře tančila nezapomenutelná Marta Drottnerová). Protože Giselle patří k titulům, které je pro každý soubor ctí mít trvale na programu, je jis-

tě správné, že se po krátké době znovu na pražskou scénu vrací. K nastudování byl pozván mladý anglický choreograf Christopher Hampson. Očekávalo se patrně, že do vžitých tradic vnese nové pohledy choreografa a režiséra. K výrazným inovacím však nedošlo. Z tiskových materiálů a programů sice zmizela jména Coralli, Perrot a Petipa, ale ve skutečnosti se Hampson jejich tradičních základů drží dál. Slibované dějové prohloubení se omezuje na kratičké prology k oběma dějstvím a pokud jde o proklamované „taneční vyjádření bez umělých pasáží pantomimy, gestikulace a manýry“, pak výsledkem je pravý opak. Nejenže všechny tradiční ilustrativní vyhrávky v choreografii zůstaly, ale ještě se zmnožily. Obzvlášť 1. dějství je posunčinou doslova zaneřáděno a např. gesto znázorňující žádost o pití doslova hraničí s trapností. Ani scénografie Bruce Frencha mnoho nového nepřinesla – základní rozvržení 1. dějství je obvyklé a novinkou jsou jen ornamenty na horizontu, les ve 2. dějství je znázorněn abstraktněji. Frenchovy kostýmy posouvají děj z časů pohádkové romantiky do romantismu Gautierovy doby. Někdy je to ku prospěchu věci, jindy ne – z tradičně princovského Alberta se stal elegantní švihák, ovšem vévoda z Courlandu se podobá spíš profesoru botaniky na výletě. Hlavní devízou inscenace

V premiérovém obsazení Giselle vytvořili hlavní pár Tereza Podařilová a Michal Štípa.

tak zůstávají výkony sólistů i sboru. Znovu se tu potvrzuje stoupající technická úroveň baletního souboru naší první scény, vysledovatelná už od předchozího šéfovského vedení. V recenzované repríze 24. června vytvořili ústřední pár Zuzana Susová a Alexander Katsapov. Oba technicky naprosto suverénní; ona – ideální typ lyrické tanečnice, nadané navíc mimořádnou výrazovou jímavostí, on zajímavě klenoucí postavu Alberta od téměř lehkomyslného floutka až k tragickému závěru. Jejich adagio ve 2. dějství sledovalo naplněné hlediště bez dechu a po právu odměnilo bouřlivým potleskem. Z ostatních představitelů si zaslouží být jmenována Klára Kutilová jako Myrtha a Pavel Pišan jako Hilarion. V pas de deux svatebního páru působila Keiko Sakamoto o poznání jistěji než její partner Vittorio Galloro. Rodinné album je v mnoha směrech přímým protikladem Giselle. Je to další z pokusů o moderní taneční divadlo, vyžadující fyzicky vybavené tanečníky a snažící se obsahově korespondovat s realitou. Nepočítáme-li pouze jednou uvedené miniatury, je to však už čtvrtá „skládanka“ podobného typu v průběhu dvou sezon Zuskova šéfování, což je možná až příliš. Takové inscenace logicky zanechávají téměř zaměnitelné dojmy a jejich tvůrci pro ně jen s obtížemi hledají jednotnou myšlenkovou stavbu. Tentokrát se ji ovšem najít podařilo – všechny tři krátké balety jsou výpověďmi o mezilidských vztazích v současném světě. Novinkami jsou pouze dvě části večera, prostřední, Les Bras de Mer, je starší Zuskovou choreografií, už několikrát zužitkovanou doma i v zahraničí. Celému představení dalá název prvá část, Álbum Familiar, práce nizozemské choreografky Conny Janssenové. Je založena na pěkném nápadu, náhodném setkání sedmi lidí ve fotografické galerii. Vztahy mezi nimi se kříží, stejně jako se kříží jejich taneční dráhy, tváře tanečníků se často obracejí en face do publika, stejně jako to bývá na portrétních fotografiích. V choreografické abecedě se objevuje řada vtipných, oživujících prvků. Hudebním doprovodem je poněkud nesourodý výběr skladeb od Guillauma de Machaut přes Claudia Monteverdiho až po Leonarda Cohena. Izraelský choreograf Itzik Galili, působící dnes rovněž v Nizozemí, nastudoval na evergreeny Toma Waitse a Leonarda Bernsteina závěrečnou část večera, Through Nana’s Eyes (Naninýma očima). Jde o groteskní koláž až anekdoticky vyhrocených epizod, nazíraných přes postavu staré uklízečky (v této roli se na jeviště vrátila Marcela Černačová, dlouholetá přední tanečnice Praž-

28 Hr0408.indd 28

27.7.2004 15:01:42

D I V A D L O ského komorního baletu a Laterny Magiky). Na rozdíl od Janssenové, kde je humor díla zakotven přímo v pohybovém slovníku, u Galiliho spočívá v situacích – smysl jednotlivých sekvencí však není vždy stejně čitelný. Navíc je dramaturgicky sporné, zda v inscenaci, která je už sama o sobě „skládankou“, má mít roztříštěný, kolážovitý charakter ještě jedna z jejích částí. Les Bras de Mer (Mořské zálivy) zřejmě naplňují ideový záměr večera nejvýrazněji. Mapují vzájemný vztah muže a ženy s jeho nesčetnými proměnami, vstupy klavíru (hudba Yann Tiersen) mění hektičnost situací a zvláčňují pohyb, na konci se však partneři rozcházejí. Postavu muže ztělesňoval v předchozích nastudováních Zuska sám. Nyní jeho part převzal Alexander Katsapov, který byl protagonistou celého recenzovaného představení (13. června) – rovněž na výbornou se zhostil významných úkolů také v obou dalších částech programu. V Les Bras de Mer mu byla spolehlivou partnerkou Zuzana Šimáková. !

Svatojakubské Audite Organum uvádí

9. MEZINÁRODNÍ VARHANNÍ FESTIVAL K POCTĚ PETRA EBENA Festival se koná pod záštitou Jeho Excelence arcibiskupa Jana Graubnera, předsedy České biskupské konference

Bazilika sv. Jakuba – Praha-Staré Město, Malá Štupartská 6 5. 8.–23. 9. 2004 – v 19 hodin Spolupořadatel: hl. město Praha

B R N O ,

M A H E N O V O

19. 8.

9. 9.

GIOVANNI CLAVORA BRAULIN (Itálie)

NIELS HENRIK JESSEN (Dánsko)

členové Symfonického orchestru Českého rozhlasu FRANTIŠEK PREISLER dirigent Program: J. I. Linek, P. Eben 12. 8.

CAROL WILLIAMS (USA) Program: A. Copland, J. S. Bach, M. Reger, H. J. Stewart, K. Watanabe, Ch. Tournemire, P. Eben

Adolphe Charles Adam: Giselle, choreografie a režie Christopher Hampson, scéna a kostýmy Bruce French, dirigent Sergej Poluektov. Národní divadlo Praha, 1. premiéra 1. 4., 2. premiéra 3. 4. 2004. G. de Machaut, C. Monteverdi, T. Waits, L. Bernstein : Rodinné album, choreografie Conny Janssenová, Petr Zuska, Itzik Galili, scéna Thomas Rupert, Petr Zuska, Ascon de Nijs, kostýmy Babet van den Berg, Roman Šolc, Nastasja Lansenová. Stavovské divadlo Praha, 1. premiéra 10. 6., 2. premiéra 11. 6. 2004.

!

5. 8.

IRENA CHŘIBKOVÁ (ČR)

Program: D. Buxtehude, H. Purcell, J. S. Bach, M. E. Bossi, P. Eben

Program: D. Buxtehude, C. Nielsen, J. P. E. Hartmann, J. S. Bach, F. Musil, P. Eben

26. 8.

16. 9.

BARTOSZ JAKUBCZAK (Polsko)

GUY BOVET ( Švýcarsko)

Program: J. S. Bach, C. Franck, P. Eben 2. 9.

PHILIPPE BRANDEIS (Francie) Program: J. Alain, Ch. Tournemire, M. Dupré, improvizace

Program: J. S. Bach, F. Liszt, improvizace 23. 9.

JOSEF POPELKA (ČR) Program: L. N. Clérambault, J. Popelka, A. Guilmant, P. Eben

Informace a rezervace možná na tel.: 604 208 490 nebo e-mailem: [email protected] Předprodej vstupenek v celé síti TICKETPRO, VIA MUSICA a jednu hodinu před začátkem koncertu v místě konání.

www.auditeorganum.cz

D I VA D L O

Velká Edith v Brně Věra Lejsková

M

álokterá umělecká osobnost měla za sebou tak bouřlivý, rozporuplný život jako Edith Piaf; může být zářným příkladem, či je zcela jedinečná? – a lze tento její neuvěřitelně pohnutý život vměstnat do rámce dvouhodinového představení a prezentovat jej s pečetí pravdivosti na jevišti? Zdá se to naprosto neuskutečnitelné, a přece se to podařilo. Pokusil se o to nadmíru úspěšně Libor Vaculík, autor libreta, choreograf i režisér, mající tedy na svých bedrech prakticky celou tíhu náročného úkolu; adekvátním partnerem mu byl hudební skladatel Petr Malásek, který nenásilně skloubil vlastní hudbu s nesmrtelnými hity Edith Piaf – a výsledkem je taneční muzikál „Edith, vrabčák z předměstí“, který měl své brněnské premiéry 21. a 22. května v Mahenově divadle. Na podkladě životopisné knihy sestry Edith Piaf, Simone Berteaut, před námi defilovaly

jednotlivé etapy života slavné šansoniérky, jistě srozumitelnější pro toho, kdo byl s knihou obeznámen, přesto velmi přesvědčivé. Autor libreta, jakoby chtěl demonstrovat, že život Edith Piaf byl příliš bouřlivý na to, aby jej mohl prožít jeden člověk, rozdělil její osobnost mezi dvě představitelky, pěvkyni a tanečnici – na druhé premiéře jsem v těchto rolích sledovala pěvkyni Zdenku Trvalcovou a tanečnici Lenku Čechovou, která skvěle využila své první velké a neobyčejně náročné sólové role. Jejich proměny byly zprvu plynulé, nepostřehnutelné, posléze se obě objevovaly současně, představující tak dva protichůdné světy prožité do závratných hloubek jedinou bytostí. Vedle Edith tvořil důležitou postavu Vypravěč – Ján Slezák, a muži jejího života, z nichž vystupuje Raymond Asso (David Šprlák-Puk), Paul Meurisse (Petr Přibyl), Marcel Verdan (Vlastimil Hradil) a Théo Sarapo (Michal Štípa). Nenáročná, ale působivá scéna s Eiffelo-

vou věží v pozadí i kostýmy byly dílem Jana Duška; celé představení pak bylo neobyčejně sugestivní – dokonalými tanečními výkony, a také opakovaným „ničeho nelituji“ – samozřejmě všechny šansony byly zpívány v originále. Snad nejvýstižněji se k tomuto tanečnímu muzikálu vyslovil sám choreograf, Libor Vaculík – cituji z programu: „Život a kariéra Edith Piaf je legendou. Pokusil jsem se divadelními prostředky prchavého umění, kterým je tanec, vyjádřit, nastínit, vzpomenout i vzdát hold slavné zpěvačce. Z hvězdného prachu, který po ní zbyl, jsem skládal mozaiku. Předestřít divákům celý její životní obraz, se všemi událostmi, detaily a zákulisím, nebylo možné, asi žádný umělecký tvar by nemohl zachytit fenomén Piaf, ten se dal prožít jen jedinkrát a jednou osobou – tou byla Edith Piaf.“ ! Petr Malásek: Edith, vrabčák z předměstí. Autor libreta, choreograf a režisér Libor Vaculík, scéna a kostýmy Jan Dušek, premiéra v Mahenově divadle v Brně 21. 5. 2004.

29 Hr0408.indd 29

27.7.2004 15:01:44

Z

Hudba v Praze STRUNY PODZIMU vstoupí do devátého ročníku v nové podobě, protože musely opustit Hrad. Rozhodnutí nepokračovat dále v pořádání svého kmenového hudebního festivalu Správa Pražského hradu přijala letos v květnu. Vzhledem ke vzniklé časové tísni pro přípravy tak mezinárodní festival bude mít letos kratší průběh – z původně plánovaného programu zvolili organizátoři tři koncerty, charakteristické pro dramaturgii Strun podzimu: V linii Inspirace – Crossover – Osobnosti to budou Kvarteto Kronos (Obecní dům), bubenický svátek vedený Pavlem Fajtem (Nová scéna) a Uri Caine Ensemble (kostel sv. Anny). UMĚLECKÁ BESEDA uspořádala (22. 6.) svůj 524. úterek. V Salónu Zdenky Podhajské se konal koncert stipendistů Nadace Český hudební fond klarinetistky Š. Uhlířové a violoncellistky J. Severové (Ištvan, Klusák, Eben, Adámek, Fišer). PRAŽSKÝ HLAHOL uspořádal (24. a 28. 6.) dva slavnostní koncerty k takzvanému roku české hudby 2004. Při prvním spoluúčinkoval violoncellista Jiří Bárta, klavírista Jan Čech a další (Smetana, Dvořák, Eben, Suk, Janáček), při druhém sopranistka Martina Kociánová a několik instrumentalistů (Smetana, Dvořák, Wolf, Mozart, R. Z. Novák). V obou případech doprovázel orchestr Art-n. ATELIÉR 90 uspořádal první koncert cyklu Setkání múz 2004 (23. 6.) v Sále pražského Hlaholu pod názvem Hudba a multimedia (V. Matoušek, M. Marek, P. Kopecký, R. Z. Novák). BULHARSKÝ KULTURNÍ INSTITUT uspořádal (28. 6.) koncert pravoslavné hudby. V kostele sv. Cyrila a Metoděje se představily sbory Choral ze Sofie a Železné struny z Razgradu (Čajkovskij, Rachmaninov, Christov aj.). PRAŽSKÉ HUDEBNÍ SLAVNOSTI (4.–10. 7.) se letos uskutečnily prvním rokem. Obsahovaly šest koncertů, na kterých zněla hudba českých autorů i zahraničních skladatelů spjatých s Českem. V úvodu hrála na koncertě Pocta českým velikánům Pražská komorní filharmonie a Smetanovo trio (Smetana, Dvořák). Dále vystoupily Talichův komorní orchestr s houslistou Romanem Patočkou, Musica Bohemica s dirigentem Jaroslavem Krčkem (např.

D O M O V A Mozart, Haydn), Komorní filharmonie Pardubice s dirigentem Jakubem Hrůšou a harfistkou Kateřinou Englichovou. Na závěrečném koncertě nazvaném Česká hudba světu zahrála Státní filharmonie Brno s dirigentem Petrem Altrichterem s houslisty Marií Gajdošovou a Leošem Zavadilíkem (Suk, Martinů, Dvořák, Janáček).

Foto Milan Hořínek

Z P R Á V Y

VARHANNÍ LÉTO v Obecním domě nabídne letos (2. 7. – 21. 8.). šest různých programů. Páteční večerní koncerty se vždy v sobotu ve stejnou dobu opakují. Hlavní osu programů varhaníků z Lucemburska, Rakouska, Německa, USA, Slovenska a České republiky tvoří díla hudebního romantismu, která se k varhanám v Obecním domě hodí nejlépe (Brahms, Reger, Franck ad.). Přesahy do hudby 20. století reprezentují skladby Maurice Duruflého či Oliviera Messiaena. Vlastní skladbu připravil varhaník Jürgen Essl; varhaník Rupert Gottfried Frieberger se rozhodl naopak při koncertě improvizovat na hudební témata podle přání obecenstva. Na každém z koncertů zaznívá vždy alespoň jedna skladba i od Johanna Sebastiana Bacha. Dramaturgie přehlídky tak vychází vstříc stálé posluchačské oblibě hudby lipského kantora, ale chce rovněž vyzdvihnout paralely mezi jeho tvorbou a šířkou inspirace, jakou znamenal bachovský fenomén pro jeho následovníky. CYKLUS KONCERTŮ KOMORNÍHO ORCHESTRU BERG pokračoval 16. 6. v Sále Martinů pražské HAMU, kde za řízení Petra Vrábela uvedl premiérově skladbu Slávka Hořínka Hommage a H. K. Od Hanse Krásy pak zazněla Předehra pro malý orchestr, dále byly na programu Tabula rasa od Arvo Pärta a Schubertova Smrt a dívka. (vla) U PŘÍLEŽITOSTI 89. NAROZENIN SKLADATELE JANA HANUŠE uspořádalo v neděli 13. června odpoledne benediktinské arciopatství spolu se soubory Coro piccolo & Orchestra piccola pod vedením svého zakladatele a dirigenta Marka Valáška v bazilice sv. Markéty v Břevnově koncert z Hanušovy duchovní tvorby. Zazněly zde části z jeho Missy parstoralis, op. 25, Flos florum, op. 118, Tři chvály k Nejsvětější svátosti, op. 65, Pater noster a Píseň bratra slunce, op. 100 – to vše pod shrnujícím názvem Cantico delle creature. Úvodního slova se ujal převor kláštera P. Siostrzonek, průvodní slovo k jednotlivým skladbám měl sám autor. ms

Šťastný Petr Eben po provedení oratoria pro altové a barytonové sólo, dětský sbor, smíšený sbor a orchestr na text Platónovy Obrany Sokratovy Apologia Sokratus, které v rámci festivalu Smetanova Litomyšl zaznělo vedle Mozartova Requiem d moll, KV 626 na II. zámeckém nádvoří 22. 6. – a to po 36 letech od svého druhého provedení v Čechách! Účinkovali Karla Bytnarová, Pavel Kamas, Kantiléna – sbor dětí a mládeže při SF Brno (sbormistr Jakub Klecker), Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Zdeněk Fiala) a Státní filharmonie Brno v čele s Casparem Richterem.

Hudba v Čechách SMETANOVA LITOMYŠL, mezinárodní operní festival, se letos (17. – 27. 6.) konala pošestačtyřicáté. Dvě desítky pořadů navštívilo přibližně 14. 000 diváků. Mimořádný zájem publika byl například o nastudování Mozartova Requiem i o další pořady s hudbou Petra Ebena. Festivalovou premiéru si letos odbyla opera Dimitrij Antonína Dvořáka, festival otevřela Smetanova opera Braniboři v Čechách v nastudování Janáčkovy opery Národního divadla v Brně. Ačkoliv festivalu nepřálo počasí, organizátoři nemuseli zrušit žádný z koncertů.

HUDEBNÍ LÉTO HLUBOKÁ v Alšově jihočeské galerii nabídne ve 48. ročníku celkem sedm koncertů. Po vystoupení (24. 6.) Ensemble Martinů (Dvořák, Martinů) a dvou červencových klavírních koncertech (Avo Kouyoumdjian, Rakousko – Haydn, Beethoven; Michael Sheppard, USA – Dvořák, Mozart, G. Crumb, S. Hough, P. Past, E. Wild) přichází na řadu (5. 8.) sopranistka Jana Červinková a tenorista Jaroslav Kovacs (Janáček, Martinů, Dvořák, Smetana), dále (19. 8.) saxofonista Roman Fojtíček s klavíristkou Laurou Vlkovou (Bach, Scarlatti, Villa-Lobos, Piazzolla, Dřevíkovský, Milhaud, Gulda, Bernstein, K. Růžička) a potom (9. 9.) Praž-

30 Hr0408.indd 30

27.7.2004 15:01:45

Z P R Á V Y ské kytarové kvarteto (Rodrigo, Vivaldi, Brouwer, Prokofjev, Falla, Morel, Rak) a (23. 9.) České trio (Suk, Martinů). FESTIVAL UPROSTŘED EVROPY nabídl (13. 6. –1. 8.) v bavorsko-česko-saském pomezí ve 13. ročníku osm desítek hudebních, výtvarných, divadelních, diskusních, vzdělávacích a společenských akcí. Zahrnul i dvě světové premiéry: hudební stínohru Plav! Gastone, plav!, pro kterou se Frank Böhme inspiroval příběhem lachtana na útěku z pražské zoo při předloňských povodních, a 1. symfonii excentrického umělce Vladimíra Franze. KARLOVARSKÝ SYMFONICKÝ ORCHESTR se rozhodl připomenout (23. 7.) s dirigentem Jiřím Stárkem koncertem v Grandhotelu Pupp 110. výročí kontinentální premiéry Novosvětské symfonie A. Dvořáka. Současně se uskutečnila dvoudenní konference věnovaná tradici české hudby v této oblasti v 19. a 20. století. MEZINÁRODNÍ BIENÁLE kytarové soutěže hostila (1. – 7. 7.) Kutná Hora. Sešlo se tam na 90 mladých hudebníků z Česka i ze zahraničí. V úvodním recitálu se představila jedna z vítězek roku 2002, Maďarka Borbála Seresová, řekl dnes ČTK Pavel Ladra z kutnohorské radnice. Soutěž je rozdělena podle věkových kategorií do 15, 19 a 28 let. Mezi letošními účastníky se podle Ladry objevilo více mladých kytaristů z východní Evropy, například Ukrajiny, Litvy nebo Běloruska. 45. ROČNÍK CHOPINOVA KLAVÍRNÍHO FESTIVALU proběhne letos v Mariánských Lázních ve dnech 21. –28. srpna a jako pozvání uspořádal 30. 6. na Polské ambasádě setkání spojené s koncertem našeho pianisty Martina Kasíka, který hrál Chopinovy skladby. Kasík bude jednou z hvězd letošního festivalu, kam přijede ale i Ian Fountain či Dina Yoffe. (vla) HUDBA V SYNAGOGÁCH, III. ročník festivalu plzeňského regionu, zahájený cembalistkou Zuzanou Růžičkovou ve Staré synagoze v Plzni (30. 5.), pokračoval koncertem v synagoze v městečku Kasejovice (6. 6.). Protagonisty žánrově ojedinělého a vzácného programu byli violoncellisté Jiří Hošek s dcerou Dominikou Hoškovou. Na začátku zazněl Koncert č. 8 G dur Françoise Couperina, následován Duetem Haydnova žáka, violoncellisty Antonína Krafta. Pokračování patřilo Duu pro housle a vi-

ších autorů. Přídavky byly z Haydnovy tvorby. Na historický kladívkový klavír z konce 18. století ji doprovodila Barbara Maria Willi, německá umělkyně působící v Brně. V Praze, kde zpívala letos na jaře s Českou filharmonií, se Janková s tímto orchestrem představí znovu na podzim. Pod taktovkou Johna Eliota Gardinera má sólo v Mahlerově Čtvrté symfonii. V Rudolfinu tak zakončí společný zájezd, který je předtím zavede do několika německých měst. Janková vystudovala Ostravskou konzervatoř i univerzitu a Akademii v Basileji. Studium zakončila ročním stipendijním pobytem v Mezinárodním operním studiu při Curyšské opeře. Vedle divadel a koncertních sálů v evropských metropolích několikrát účinkovala také na letním Salcburském festivalu.

oloncello vskutku mimořádně nadaného autora 20. století Gideona Kleina v provedení Miroslava Vilímce a J. Hoška. Dílo, objevené 1990, zaznělo v podobě, v jaké se zachovalo, tedy nedokončené, avšak i takto naprosto přesvědčivé. Kolorit, inspirovaný židovskými intonacemi, charakterizoval skladbu Jewish Song, J. Hoškem upravenou pro dvě violoncella. Více než tečkou podvečera, prostoupeného zapáleným a zasvěceným výkladem J. Hoška i citlivou spoluprací jeho dcery, byla Suita pro 2 vio loncella Davida Poppera, pražského rodáka a světoběžníka Davida Poppera, mj. spolupracovníka a přítele Brahmsova, významného progresivisty violoncellové hry. jh V RÁMCI XI. ROČNÍKU FESTIVALU MUSICA ECUMENICA byl v Zrcadlové kapli Klementina uspořádán koncert věnovaný letošnímu roku Česká hudba 2004 (12. 6.). Byl nazván „Dechová harmonie v české hudbě tří století“ a jeho program připravil fagotista Luboš Fait se souborem Harmonia Mozartiana Pragensis, oktetem s párovým obsazením dechových nástrojů. Posluchačsky vděčná a umělecky hodnotná dramaturgie nabídla Parthii in B klasicisty Vojtěcha Jírovce a dále kuriózního Basového slavíka Ervína Schulhoffa pro sólový kontrafagot (L. Fait). Těžištěm večera se stalo Divertimento Gideona Kleina, jednoho z tzv. terezínských autorů, jako doslova překvapivý poznatek o tom, že na konci 30. let se soudobý autor neobyčejně úspěšně a ojediněle dokázal vyrovnat s tehdy anachronickým žánrem 18. století, navíc v duchu moderního výraziva. Přirozeným vrcholem koncertu se spontánně stala zřídka uváděná Serenáda d moll, op. 44 pro soubor dechových nástrojů s violoncellem a kontrabasem Antonína Dvořáka. Kolektiv v posledních dvou skladbách řídil jeho umělecký vedoucí Richard Hein. jh

CONCENTUS MORAVIAE, festival 13 jihomoravských měst (3. 6. –3. 7.), musel zrušit jen jediný z bezmála čtyřiceti koncertů, a to kvůli zranění interpreta. Devátý ročník přehlídky uzavřelo v Kyjově na Hodonínsku Škampovo kvarteto se zpěvačkou a houslistkou Ivou Bittovou. Přednesli jiné vlastní aranžmá Janáčkova díla Moravská lidová poezie v písni a aranžmá lidových písní z pera Bohuslava Martinů. Dramaturg přehlídky Aleš Březina sestavil programy jen z tvorby skladatelů spojených s českými zeměmi. Oproti Rokům české hudby 1974 a 1984, které podle něj reprezentovaly ideologicky vyhraněné a nacionalisticky orientované chápání domácí hudební minulosti, byl tento festival v pojetí „české hudby“ a „českosti“ otevřenější – nezapomínal mimo jiné na hudební umělce pocházející z kulturního prostředí židovského či jazykově německého a připomínal hudbu minulosti, exilové umělce i hudbu novou. Concentus Moraviae byl letos tuzemskou součástí mezinárodního hudebního projektu České sny, jehož úvodní koncert byl (4. 7.) v dolnorakouském městě St. Pölten. Do konce roku se mají v rámci Českých snů uskutečnit po Evropě – mimo hlavní města – desítky koncertů českých umělců. České sny se hlásí ke vstupu Česka do Evropské unie.

Hudba na Moravě a ve Slezsku SOPRANISTKA MARTINA JANKOVÁ měla (28. 6.) úspěšný písňový recitál v Třebíči. Zpívala v rámci jihomoravského festivalu Concentus Moraviae, který byl (3. 6. – 3. 7.) letos součástí mezinárodního hudebního projektu České sny. Umělkyně působí s evropským ohlasem v Opeře v Curychu. Zpívala dvě desítky písní Leopolda Koželuha, Václava Jana Tomáška, Jana Václava Kalivody, Jana Václava Huga Voříška a dal-

FESTIVAL SBOROVÉHO UMĚNÍ v Jihlavě představil amatérské sbory ze šesti zemí – Česka, Slovenska, Dánska, Kanady, Ruska a Jihoafrické republiky. Nesoutěžní přehlídka, která je součástí světového kalendáře hudebních událostí, se v Jihlavě konala již posedmačtyřicáté. Letos se představilo přes 400 účinkujících z 11 sborů. Pro sbormist-

Z

D O M O V A ry, skladatele nebo dirigenty byl určen seminář o skandinávské hudbě. Festivalový program obohatily doprovodné koncerty v Humpolci, Pelhřimově, na hradě Roštejn a v rodném domě skladatele Gustava Mahlera v Kalištích. Letos byl na programu také sedmý ročník mezinárodní skladatelské soutěže. Porota hodnotila 155 skladeb z 22 zemí, vedle evropských autorů i od tvůrců z USA, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu nebo Koreje. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL dechových hudeb Jeseník (2. – 4. 7.) představil 12 kapel z Česka a Slovenska, mimo jiné Vlčnovjanku, Frajárečku, Záhorskou kapelu či Brass band Šohaj. Jako host vystoupila skupina Maguranka ze slovenských Bojnic.

Různé ANTONÍN KUBÁLEK, český klavírista žijící v Kanadě, uspořádal Ve Zlatých Horách (7. –21. 7.) mezinárodní klavírní kurzy. Recitál měl při té příležitosti v Sále ZUŠ ve Zlatých Horách Zdeněk Hnát (Benda, Tomášek, Voříšek, Smetana, Klusák, Eben, Slavický). Kubálek a členové Kocianova kvarteta vystoupili na poutním místě Maria Hilfe, aby koncertem (Suk, Novák, Smetana, Dvořák) získali finanční podporu ve prospěch kulturní památky – kostela Sv. Jana Křtitele v Horním Údolí. VIOLONCELLISTA JIŘÍ BÁRTA a orchestr Čeští virtuosové a dirigent Michel Swierczewski zahájili (4. 7.) zahraniční část mezinárodního hudebního projektu České sny. Jejich koncert se konal v dolnorakouském městě St. Pölten. Do konce roku se v rámci Českých snů uskuteční po celé Evropě stovka hudebních programů. Ani jeden z nich se vědomě nekoná v hlavních městech. Jedním ze záměrů totiž je prohloubení oficiálního i neformálního partnerství, výměny a spolupráce mezi českými a evropskými regiony a městy. Hlavním cílem Českých snů je uspořádat v roce významných výročí české hudby a v roce vstupu České republiky do Evropské unie ucelenou prezentaci české hudby s neotřelou dramaturgií a s celoevropským dosahem. České sny představí hudbu skladatelů posledních čtyř století, narozených či působících v českých zemích. Dramaturgie přitom zohledňuje národnostní specifika multikulturní české společnosti. Vychází proto z širšího pojetí než jen z odkazu klasiků české hudby. Projekt seznamuje i s díly 18.

31 Hr0408.indd 31

27.7.2004 15:01:47

Z P R Á V Y

Z

D O M O V A kas, jednou z nejznámějších etnických kapel v Evropě. 1. 6. ve Studiu divadla zase hrály Kampec Dolores, kapela, vycházející z folkloru ale přetvářející jej do moderního hávu. (vla)

Hudební nakladatelství

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o.

TANEC PRAHA, 16. ročník tohoto největšího tanečního festivalu u nás, byl letos poprvé prodloužen na celý měsíc červen a uvedl soubory a jednotlivce z 15 zemí. Převážně v divadle Ponec vystoupily soubory a jedinci z Francie, Řecka, Kypru. Slovinska, Belgie, Španělska, Chorvatska, Rakouska a České republiky. Nejvzdálenějším byl africký soubor z Burkina Faso (3 tanečníci a muzikant hrající etnickou hudbu), loňský úspěch zopakoval dánský Granhoj Dans z Arhusu (i s živým hudebním doprovodem). Švýcarský Cathy Sharp Ensemble z Basileje uvedl v Arše mj. i choreografii své zakladatelky Cathy Sharp na hudbu Sira Johna Tavernera Keltské requiem, Pražský komorní balet premiéroval ve večeru tří choreografií nové dílo dvojice Rychetský - Stránský Č4yři na hudbu od Bacha až po Dana Bártu. Vrcholem festivalu byly dva večery izraelského Bathseva Ensemble (juniorská skupina souboru) v Sazka Aréně, kde uvedli Decathlon, výběr nejlepších choreografií Ohada Naharina na směs etnické hudby, jazzu, rocku i popu, ale i klasiky. (vla)

nabízí novinku

Miloslav Ištvan CAPRICCIO PRO VIBRAFON, MARIMBU A BICÍ NÁSTROJE H 7932, ISMN M-2601-0312-2, rozsah 16/8/8/2 strany Efektní a značně virtuózní kompozici brněnského skladatele, organizátora hudebního života a pedagoga Miloslava Ištvana (1928–1990) nejvýstižněji charakterizují autorova vlastní slova: „Capriccio vzniklo v roce 1978. Tak jako všechny skladby z poslední doby je výsledkem důsledného zaměření v několika přesně určených směrech. Jejich společným jmenovatelem je pokus o spojení bezprostřední působivosti s náležitou informační bohatostí a složitostí. V tom směru se zatím autorovi jeví jako nejschůdnější cesta všestranného rozvinutí rytmické složky a současně maximální diatonizace tónových a intervalových struktur. Takové spojení, zdá se, otvírá dosti široký prostor nové zvukovosti a nového utváření v detailu i makropoměrech. Bicí nástroje umožňují svou povahou všestranný trénink k dosažení takto formulovaných cílů. Mimo to mají svůj vlastní půvab a jistou poslechovou neopotřebovanost. Proto bylo Capriccio napsáno v tomto a ne jiném obsazení.“ Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna tel.: 311 672 903, 603 179 265, fax: 311 672 795 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

a 19. století ležícími dosud v archivech a s tvorbou soudobých skladatelů. Plánována je řada přímých přenosů a záznamů koncertů, které budou vysílány v rámci sítě Evropské vysílací unie (EBU). Hlavní organizátor projektu, brněnská obecně prospěšná společnost Mezinárodní centrum slovanské hudby, vychází z programů mezinárodního jihomoravského hudebního festivalu 13 měst Concentus Moraviae, jehož devátý ročník (3. 6. –3. 7.) se stal tuzemskou částí projektu České sny. ETNICKÝ FESTIVAL RESPECT proběhl v červnu v Paláci Akropolis na Žižkově a na ostrově Štvanice. 10. 6. zahrály v Akropolisu skupiny z Dominikánské republiky, Kanady, Izraele, 12. a 13. 6. na Štvanici v hlavních koncertech zase kapely z Rumunska, Velké Británie, Indie. 12. 6. vystoupila největší hvězda festivalu irský zpěvák Shane McGowan, bývalý člen Pogues. Agharta Jazz Festi-

r. o.

val zakončil jarní část přidaným koncertem rakouské legendy klávesisty Joe Zawinula, který naplnil 28. 6. Lucerna Music Bar a se svou kapelou Syndicate hrál směs jazzu a etnické hudby. Festival česko-německo-židovské kultury Devět bran ve dnech 18. –27. 6. v Praze obsahoval i hudební část. Tu zahájil koncert ve Valdštejnské zahradě, kde 18. 6. vystoupil Komorní orchestr Pražských symfoniků řízený Ondřejem Kukalem se sólisty Václavem Hudečkem (housle) a Danielem Levym (klavír, Argentina) – hráli Mendelssohna a terezínské židovské skladatele. Každý večer tamtéž vystupovaly klezmerské kapely z Čech, Německa, Argentiny, Izraele a Maďarska. Festival zakončil 26. 6. koncert Sukova komorního orchestru a americké klezmer kapely The Klezmatics. Dvě maďarské kapely hostilo v červnu Švandovo divadlo – 15. 6. zpívala na Smíchově ve velkém sále divadla Marta Sebestyén s kapelou Muzsi-

PŘEHLÍDKA HUDEBNÍCH FILMŮ v Brně trvala od 15. do 30. 6. V kině Art tak měli diváci možnost vidět mj. slavné muzikály Evita, Chicago, Moulin Rouge či Sedm nevěst pro sedm bratrů, ale i Orffovo dílo Carmina burana či dokumenty Buena Vista Social Club, Rok koně či Festival Woodstock. JAZZ NA HRADĚ, občasná řada koncertů, pořádaná Správou Pražského hradu, hostila 13. 6. v Hartigovské zahradě Jiřího Stivína s jeho jazzovým kvartetem a hostem z Německa, vibrafonistou Wolfgangem Lackerschmidem v programu Odkazy a doteky – lidové a jazzové evergreeny jako inspirace. PRAŽŠTÍ SYMFONICI FOK A ROCKOVÁ KAPELA LUCIE zahájili 5. 6. turné po českých a moravských městech, kde uvedli program již známý z lednového koncertu ve Smetanově síni – úpravy skladeb Lucie. Dirigentem byl Martin Kumžák, aranžér všech úprav. V Praze hráli 20. 6. v T- Mobile Aréně, turné zakončili 25. 6. v Hradci Králové. FOLKROCKOVÁ KAPELA ČECHOMOR vyjela v červenci a srpnu na velké „Krušovice turné“ po českých a morav-

ských hradech, zámcích a amfiteátrech (od 26. 6. do 28. 7.). Třikrát vystoupili i na Slovensku a na čtyřech letních festivalech. Vrcholem bude účast na Mezinárodním hudebním festivalu v Českém Krumlově, kde 13. 8. představí svůj projekt Proměny spolu s Collegiem českých filharmoniků a Lenkou Dusilovou. Koncert nebude na zámku ale v nově rekonstruované Pivovarské zahradě v centru města. VAN MORRISON, známý irský bluesrockový zpěvák, by měl být největší hvězdou Philips International Jazz Festival, který bude v pražské Sazka Aréně 18. září. Vedle Morrisona zahrají ještě Mr. Acker Bilk Paramount Jazz Band, kapela Spiro Gyra, zazpívají Dan Bárta a Richard Müller a vystoupí i jazzmeni, náš Jiří Stivín a maďarský Béla Szakcsi Lakatos. Před halou vystoupí i méně známé mladé kapely. (vla) LUTOBOR HLAVSA, bývalý flétnista České filharmonie a výborný malíř, zahájil 28. 6. výstavu svých obrazů v galerii Fronta. Během vernisáže přečetla herečka Jana Štěpánková dopis Adolfa Branalda. (vla) KNIHU ROZHOVORŮ slovenského publicisty Petra Uličného s artrockovým klávesistou a skladatelem Mariánem Vargou O cestách, které nevedou do Říma (vydal česky i slovensky v přepychovém vydání Slovart) uvedli oba protagonisté během pražské návštěvy 23. 6. v knihkupectví Academia a v restauraci Kuře v hodinkách na Žižkově, kde kmotrem knihy byl písničkář Vladimír Merta. (vla) PŘI PŘÍLEŽITOSTI VYDÁNÍ KNIHY SMĚJÍCÍ SE SLZY ANEB SOUKROMÝ ŽIVOT JANA WERICHA Františka Cingera (nakl. Formát) se konalo setkání před bývalou Werichovou vilou na Kampě. Na Wericha vedle autora zavzpomínali Stela Zázvorková, Josef Zíma, přišel i slovenský velvyslanec Ladislav Ballek. Klub „werichovců“ zamýšlí udělat z nevyužité vily Památník osvobozené kultury připomínající nejen Wericha, ale i Voskovce a Ježka a Osvobozené divadlo. (vla) SOULOVÁ LEGENDA JAMES BROWN zavítá 5. září poprvé do České republiky, kde vystoupí v pražské T-Mobile Aréně. Brown patří mezi nejúspěšnější zpěváky všech dob, což potvrzuje i jeho 96 hitů, které se umístily v první stovce žebříčku a nestačí tak pouze na absolutní jedničku, Elvise Presleyho. veb

32 Hr0408.indd 32

27.7.2004 15:01:48

Z E ! P O L S K O , V R A T I S L AV, K O S T E L M A G D A L E N Y, A U L A U N I V E R Z I T Y,

S V. M A Ř Í M Ě S T S K Ý PA R K

Foto Pavel Horník

Tosca v reálu

Oba protagonisté, Jolanta Žmurko a Zbigniew Kryczka, v aule starobylé vratislavské univerzity, kam se přesídlili během II. dějství. bohužel mírná ozvěna někdy ruší. Režisér Jean Pierre Valentin pracuje s účinkujícími v prostoru celého kostela, což umožňuje diváka doslova vtáhnout do děje. Velkolepě vyznělo závěrečné Te Deum, kdy Scarpia zpívá z kazatelny a velké procesí prochází v silném protisvětle středem chrámu. Během pauzy nastává doslova překotný úprk diváků (vstupenky nejsou číslovány) na další místo děje,

Pavel Horník

kterým je starobylá budova univerzity vzdálená necelý kilometr daleko. Hudebníci sedí v zadní části překrásného barokního sálu, a posluchači tak mohou doslova vychutnávat kvalitní pěvecké výkony sólistů. Imitace Scarpiova luxusního sídla v paláci Farnese působí dokonale. Po skončení druhého dějství čekají na hudebníky autokary a pro publikum nastává nejdelší, více než kilometrový přesun na závěrečné hrací místo, tentokráte v plenéru na okraji Starého města, kde byl na místě původních hradeb vybudován v sedmdesátých letech 19. století park s novorenesančními terasami, arkádami a schodišti -- vhodným scénickým osvětlením uprostřed noci vytvořená iluze Andělského hradu. Bohužel akustika musela být v tak velkém otevřeném prostoru vytvořena pomocí reproduktorů a auta občas rychle svištící po nedaleké vozovce nepůsobila zcela vhodně. Hudebně dílo nastudoval a s různými akustickými prostředími se úspěšně vypořádal dirigent Tomasz Szreder se sólisty domácího souboru. Titulní roli zpívala s výborným dramatickým výrazem Jolanta Žmurko, jejího partnera Maria Cavaradossiho ztvárnil Edward Kulczyk. Jeho nosný, pěkně zabarvený hlas neměl ani v nejvyšších polohách viditelné problémy. V roli barona Scarpii Zbigniew Kryczka někdy trochu přehrával a pěvecky se vyskytly zejména v nejvyšších polohách určité problémy, ale celkově vyzněl jeho výkon dobře. Výborně pak byly obsazeny menší role Angelottiho a kostelníka Maciejem Krzysztyniakem a Viktorem Gorelikovem. Samozřejmě by bylo možné v takto náročném projektu nalézt řadu problematických míst, ale také díky nádhernému letnímu počasí „dobrá věc se podařila“ a nezbývá všem, co se na představení podíleli, moc poděkovat. Rovněž divákům za sportovní chodecké výkony. !

Foto Pavel Horník

T

ak by se asi zjednodušeně mohl nazvat ojedinělý projekt inscenátorů Dolnoslezské opery ve Vratislavi, kteří koncem června 2004 realizovali provedení oblíbené Pucciniho opery Tosca ve třech různých historických lokalitách starobylého města ležícího na březích řeky Odry. Klasicistní budova městské opery prochází kompletní rekonstrukcí, která má být dokončena v polovině příštího roku. Zatím se některá operní a baletní představení hrají na již hotovém jevišti, v jehož druhé polovině je umístěna tribuna pro diváky. Operní produkce velkých operních děl včetně postupného uváděného Wagnerova Ringu jsou velkolepě inscenovány v architektonické specialitě, kruhové ,,Hale století“, postavené v roce 1913. Dnes se nazývá Lidová hala a pojme několik tisíc diváků. To je asi tak stručně k objasnění vratislavského operního života. Nyní k vlastnímu představení Tosky. Úvodní dějství je hráno v krásném gotickém chrámu sv. Maří Magdaleny, kde jedinou divadelní dekorací je obraz svaté Magdaleny, který maluje Mario Cavaradossi. Orchestr je umístěn za kněžištěm, a tak zpěváci pohybující se v prostoru před oltářem jsou zvukově ve výhodě. Celkově zní hudba ve velké chrámové lodi opravdu monumentálně,

Z A H R A N I Č Í

A závěr opery – poprava Cavaradossiho, kterou fotograf Pavel Horník zachytil v městském parku.

33 Hr0408.indd 33

27.7.2004 15:01:50

Z E C U R Y C H ,

Z A H R A N I Č Í O P E R N H A U S ,

T O N H A L L E

Zürcher Festspiele ve znamení české hudby Jana Vašatová

V

elký a významný hudební festival, konaný každoročně na přelomu června a července ve švýcarském Curychu, si letos vytyčil dramaturgickou linii, určenou jmény tří velikánů české hudby: Smetany, Dvořáka a Janáčka. Jak už Hudební rozhledy uvedly ve svém červnovém čísle, stala se mottem tohoto festivalu „Mistrovská díla z Čech a Moravy“. Festival, pořádaný ve spolupráci operního domu a Tonhalle v Curychu ve dnech 25. června až 11. července 2004 přinesl na 13 koncertech nejen slavné „hity“ české hudby, jako je Dvořákova Novosvětská nebo houslový koncert, ale i Janáčkovu Sinfoniettu, Glagolskou mši (navíc v originální, tzv. předpremiérové verzi), Tarase Bulbu či houslový koncert „Putování dušičky“. Zazněl zde i Dvořákův klavírní koncert a symfonická báseň Holoubek a v cizině zřídka kompletně uváděný Smetanův cyklus Má vlast. Vše v podání špičkových interpretů – houslisty Thomase Zehetmaira, klavíristy Garricka Ohlssona a orchestru Tonhalle s Wolfgangem Sawalischem a Markem Janowskim, festival zahrnul i sólový recitál Ivana Moravce, kterého si zde cení jako velkého pokračovatele Benedetti-Michelangelliho, a curyšská opera uvedla Smetanovu Prodanou nevěstu a Janáčkovu Káťu Kabanovou. Zajímavé a pro nás potěšující nebylo pouze české zaměření festivalu, ale jeho celková úroveň a často nezvyklá (alespoň na naše poměry) náplň večera. Některé z programů se hrály dokonce třikrát – což byl případ i koncertu 2. července, který jsem měla možnost navštívit. Ve zcela zaplněném Velkém sále Tonhalle (asi 1600 míst) uváděl právě už potřetí Marek Janowski s orchestrem Tonhalle v prvé půli večera Dvořákovu symfonickou báseň Holoubek a Houslový koncert a moll se sólistou Thomasem Zehetmairem, který hrál hned po přestávce další houslový koncert – tentokrát Janáčkův, aby večer uzavřela opět programní skladba – Janáčkův Taras Bulba. Nebývalé řazení a výběr skladeb přineslo nejen jedinečnou konfrontaci děl obou našich velkých mistrů, ale především jejich osobitých přístupů k formě koncertu a k žánru programní hudby. A navíc se zde ukázala v podstatě nepřerušená linie české hudební tvorby, do které organicky zapadá i „solitérní“ Janáček. Marek Janowski patří už léta k poučeným interpretům české hudby, stejně jako houslista Tho-

mas Zehetmair, a orchestr Tonhalle, který jsme měli možnost slyšet s jeho šéfdirigentem Davidem Zinmannem loni na Pražském jaru, dokáže hrát českou hudbu stejně dobře, jako naše přední tělesa. Úvahy o tom, zda a jak mohou cizí orchestry interpretovat naši hudbu, se v tomto kontextu ukázaly jako zcela neopodstatněné. Jankowski pojal Dvořákova Holoubka velmi dramaticky, v plném, barevně vyrovnaném symfonickém zvuku (orchestru nádherně znějí hluboké smyčce!).

Akcentoval sice barevně-zvukovou složku díla, ovšem při jeho sugestivním provedení šel místy mráz po zádech (mimochodem: autor textu v programové brožuře se velmi podivoval nad Dvořákovým výběrem takových hrůzostrašných námětů). Podobně jak Zdeněk Mácal na závěr letošního Pražského jara umístil i Janowski žesťovou skupinu se z povzdálí zaznívající svatební hudbou mimo hlavní pódium, zde do předsálí. Dvořákův Holoubek se zřídka uvádí i u nás, ale jeho Koncert pro housle a moll patří ke světovému repertoáru už léta. Thomas Zehetmair ho hraje vřele, líbezně, s patřičnou jadrností a zemitostí, s bohatým výrazem, v absolutní souhře s orchestrem – a intonačně neuvěřitelně čistě. Možná si poněkud občas odlehčil a trochu rozevlál některou frázi, Janowski občas tlumil orchestr a dával prostor sólovým houslím víc, než je u nás zvykem – přesto nic nepůsobilo přehnaně a také orchestr zněl v plných dynamických odstínech. Téměř totéž lze napsat o provedení dosud málo hraného Janáčkova houslového koncertu „Putování dušičky“, který se v podobně skvělých interpretačních kreacích jistě stane také součástí světového repertoáru. Janowski slyší také Janáčka ve větším symfonickém zvuku, který ovšem nepotlačuje výraznou janáčkovskou artikulaci jednotlivých složek (kromě toho byla např. všechna orchestrální sóla bezchybná). Navíc právě u Tarase Bulby bylo cítit, že celý orchestr hraje s obrovským pochopením hudebního i mimohudebního obsahu díla.

Zkrátka večer, na jaký se nezapomíná a během něhož obecenstvo bohatě aplaudovalo a volalo bravo. Možná by ani u nás nebylo na škodu uvést alespoň v letošním „Roce české hudby“ nejen takto netradičně koncipovaný večer, ale také díla, která slaví úspěchy v cizině, zatímco naše obecenstvo je buď skoro nezná a nebo se dramaturgii zdají obehraná…… Poněkud diskutabilní – alespoň pro mne – byla inscenace Janáčkovy Káti Kabanové v curyšské opeře. Především pokud jde o režijní pojetí (Ruth Berghaus), které negradovalo atmosféru děje od pouhého „dusna před bouří“ až k samotné katastrofě (před níž a při níž se skutečně lije na scénu voda), ale okamžitě nastolilo jakési existenciální drama s šikanou a na doraz vyostřenými typy a emocemi typu Bergova Vojcka. Hudební pojetí (rakouský dirigent Ralf Weikert) pak podtrhlo onu složku Janáčkova díla, díky níž bývá přiřazován k hudebním veristům – velký a až příliš plný zvuk. Postrádala jsem vývoj postav, výrazové odlišení scén, poněkud ostřejší artikulaci a frázování. S Janáčkovým textovým originálem si však většina pěvců poradila velmi dobře: nejlépe samozřejmě Peter Straka jako Boris, ale také mladá švýcarská sopranistka Judith Schmidt jako Varvara byla skvělá, podobně jako Dikoj Rusa Valerije Murgy nebo Tichon Volkera Vogela. Cornelia Kallisch jako Kabanicha vsadila vše na výraz, kupodivu asi nejhůře akcentovala hostující slovenská sopranistka Eva Jenisová – asi jsem u jazykově s češtinou spřízněné sólistky čekala víc. Zahraniční obecenstvo ovšem nepozná, kdo vyslovuje česky dobře nebo špatně a je mu to také jedno: hlasově, pěvecky a herecky byli všichni přestavitelé na velmi vysoké úrovni, a ono přiblížení Janáčka veristům možná otevírá jeho operám světové scény víc, než by nás napadlo. Inscenace není nová, curyšská opera ji uvedla znovu v rámci Zürcher Festspiele – přesto byl Opernhaus skoro plný, a tleskalo se hodně. V pozadí celého curyšského projektu festivalu české hudby stojí intendant orchestru curyšské Tonhalle pan Trygve Nordwall, který působil nějaký čas v čele vídeňské Universal Edition a přicházel tak do styku s Janáčkem a s další českou hudbou. Není divu, že nabídka, kterou z české hudby připravily letošní Zürcher Festpiele svému publiku, byla skvělá. Tak reprezentativní festival, dramaturgicky zajímavý a na nejvyšší interpretační úrovni jsme u nás – a nejen letos – vůbec neměli. !

34 Hr0408.indd 34

27.7.2004 15:01:52

Z P R Á V Y

Festivaly BAYREUTHSKÝ FESTIVAL stále hodlá uvést novou produkci kompletní Wagnerovy tetralogie v roce 2006, i když příprava se zkomplikovala poté, co kontroverzní dánský filmový režisér Lars von Trier odřekl svou účast. Vedení festivalu uvedlo jako důvod, že Triers zjistil, že „rozsah a nároky na inscenování Ringu jsou nad jeho síly.“ Festival intenzívně hledá nového režiséra, ostatní inscenační tým zůstane beze změny. CHOPINŮV FESTIVAL V PAŘÍŽI se letos v červnu uskutečnil po jednadvacáté. Vystoupilo na něm 12 polských a 6 francouzských klavíristů, kteří jsou laureáty Chopinovy mezinárodní klavírní soutěže ve Varšavě. Třítýdenní festival se konal v oranžerii zahrad Bagatelle v Bouloňském lesíku. Chopin, který se ve Francii usadil od roku 1831, je pohřben na slavném pařížském hřbitově Père Lachaise, jeho srdce bylo uloženo ve varšavském chrámu Sv. kříže – tím jsou tak symbolizovány obě jeho vlasti, Polsko a Francie. RAVINIA FESTIVAL (Illinois, USA) zaměřený na hudbu Sergeje Rachmaninova zahájili 6. 7. klavírní duo Misha a Cipa Dichterovi a cellista Yves Dharamraj. 9. 7. provedl Chicagský symfonický orchestr pod taktovkou Leonarda Slatkina Rachmaninovovu symfonickou báseň Ostrov mrtvých z roku 1909; Julian Sarmento pro koncert speciálně vytvořil videoprojekci na dvě velká plátna, na něž byly promítány obrazy vycházející z tvorby švýcarského symbolicistního malíře Arnolda Bocklina, jenž byl inspirací pro toto Rachmaninovovo dílo. Program festivalu dále zahrnul Klavírní koncert č. 3 s Garrickem Ohlssonem, Symfonii č. 2, Rapsodii na téma Paganiniho ad.

Divadlo GÉRARD MORTIER je od července 2004 novým ředitelem Pařížské opery. Začátky Pařížské národní opery sahají až do roku 1669, dnes má dvě velká divadla, stálý sbor, stosedmdesátičtyřčlenný orchestr a špičkový baletní ansámbl. To je líc. Rubem je, že 1600 zaměstnanců vedou komunistické a levicové odbory se sklonem ke stávkám na poslední chvíli. Hugues Gall, jenž po devíti sezonách odchází z místa ředitele, nese jizvy těchto bitev, nicméně může být pyšný, že do této nepoddajné instituce vnesl do značné míry pořádek. Dnes, kdy obě divadla Pařížské národní opery, Opéra Bastille

a Palais Garnier, uvádějí 360 operních a baletních představení a návštěvnost je 800. 000 diváků ročně, se drama již mnohem více odehrává na jevišti než v zákulisí. Ale bude tomu tak i za Gallova nástupce Gérarda Mortiera? Na rozdíl od Galla, který sem přišel jako neústupný ředitel, Belgičan Mortier je spíše známý svou avantgardní uměleckou koncepcí a volbou netradičních inscenačních týmů. Během svého působení v čele Salcburského festivalu ho řada Rakušanů označovala za „provokatéra“. Podobně i v Paříži se očekává, že jeho nároky na publikum nebudou malé. Otázkou je, zda mu to odbory dovolí. „Odbory vědí, že jsou zcela chráněni ve své pevnosti“, prohlásil Gall po poslední stávce letos v červnu, „pro ně nebyla Bastilla nikdy dobyta. A ještě hůře, berou si Pařížskou operu jako cíl pro politické otázky s divadlem nikterak nesouvisejícími.“ Podle něj ale on stejně jako Mortier mají jednu mocnou zbraň: „Nikdo nás nenutí k tomu, abychom na místě ředitele setrvali. Jestli bude Mortier během dvou sezon poměry znechucen, může odejít. Ale je nenahraditelný, a proto by mu měly odbory vycházet vstříc. Pokud Mortier odejde, zažije Pařížská opera velmi dramatickou etapu.“ Výměna ředitelů probíhá hladce, oba spolu pracovali v Pařížské opeře v 70. letech a zůstali přáteli. Gall navíc prohlásil, že čas je zralý na změnu. V roce 1995, když převzal operu, byla tato instituce ve zmatku, takže se musel soustředit na sestavení dobrého managementu a získat nové publikum, aby dokázal obhájit roční státní příspěvek ve výši 92 milionů dolarů. „Gérard se může dnes mnohem více zaměřit na skvělá představení, vynikající pěvce, bude mnohem svobodnější než já,“ řekl Gall. Mortier uvede ve své první sezoně 9 premiér (mj. Tristana a Isoldu, režie Peter Sellers; Kouzelnou flétnu, režie Alex Olle a Carlos Padrissa z experimentálního katalánského souboru La Fura dels Baus; Messiaenovo monumentální dílo Sv. František z Assisi, režie Francouz Stanislas Nordeya) a 10 titulů v obnoveném nastudování (mj. Prokofjevovu Vojnu a mír, režie Francesca Zambello; Pélleas a Mélisanda, režie Robert Wilson). Mortier nebude jmenovat hudebního ředitele či šéfdirigenta, ale naváže spolupráci s těmi umělci, s nimiž již pracoval v době svého působení v Salcburku či Théatre de la Monnaie v Bruselu: belgický dirigent Sylvain Cambreling nastuduje 4 produkce, mezi hostujícími dirigenty jsou další Mortierovi přátelé jako Christoph von Dohnányi, Marc Minkowski, Kent Nagano, Vladimir Jurowski, Valery Gergiev a Esa-Pekka Salonen.

„Nebudu provokovat pařížské publikum“, prohlásil Mortier, vědomý si typického pařížského vkusu, „budu uvádět i Pucciniho, i když ho nemám rád.“ Nicméně zároveň se nezřekne experimentování: „Když divák zná nějakou operu dobře, má pocit, že ví, jak by měla být inscenována. Mě ale zajímá transformace díla z určité doby tak, aby souznělo s dneškem, rád zkoumám socio-politické souvislosti.“ BBC ZDVOJNÁSOBÍ VYSÍLÁNÍ operních a baletních představení z londýnské Covent Garden. Příští čtyři roky tak půjde o 18 představení za sezonu v televizi BBC1 a o 12 představení v BBC Radio 3. SBOR SKOTSKÉ OPERY se otevřeně postavil proti hudebnímu řediteli opery, siru Richardu Armstrongovi, jehož „extravagantní“ mrhání peněz na zbytečně náročné inscenace způsobily, že opera je v deficitu, v důsledku čehož má být 34 sboristů propuštěno. Sbor, který získal na petici podpisy celkem 6000 svých zastánců, mj. vyčíslil, kolik stály například kostýmy pro Bohému (včetně bot značky Versace po 270 librách pro každého sboristu), Wagnerův Prsten ad. DÁNSKÁ KRÁLOVSKÁ OPERA se představí na jednom z největších evropských rockových festivalů, Roskilde Festival, na němž uvede opery Pucciniho, Verdiho a Wagnera (1. – 4. 7.). Festival v Roskilde u Kodaně byl založen v roce 1971 a od té doby se koná každoročně. SAN FRANCISCO OPERA skončila fiskální rok 2003 s deficitem 3,8 milionů dolarů. Opera se proto rozhodla zredukovat počet inscenací na 9 za sezonu (v porovnání s 12 v sezoně 2002/ 03). Ředitelka opery Pamela Rosenberg oznámila, že po vypršení tříletého kontraktu v červenci 2006 již svou smlouvu neprodlouží. LETNÍ FESTIVALOVÁ SEZONA V ITALSKÉ VERONĚ nabízí ve svém letošním již 82. ročníku celkem pět inscenací. Od 19. 6. do 29. 7. bylo možné shlédnout novou inscenaci Pucciniho Madame Butterfly (rež. a scéna Franco Zeffirelli, dirigent Daniel Oren, hl. roli zpívá Fiorenza Cedolins) a od 11. 7. do 27. 8. je uváděna Verdiho La Traviata (rež. Graham Vick, dirigent Daniele Callegari, v hlavní roli alternují Mariella Devia a Inva Mula). Staršími inscenacemi budou Verdiho Trubadúr (od 26. 6. do

19. 8. - rež. F. Zeffirelli, dir. Pier Giorgio Morandi - zpívají mj. Alberto Gazale, Sondra Radvanovski a Dolora Zaijck), Aida (od 20. 6. do 31. 8.. rež. a scéna Franco Zeffirelli, dir. Daniel Oren, zpívají mj. Andrea Gruber, Larisa Diadkova, Salvatore Licitra) a Rigoletto (od 14. 8. do 28. 8. – rež. Ivo Guerra, dir. Vjekoslav Sutej, zpívají mj. Leo Nucci, Elena Mosuć a Rosana Rinaldi). Pouze jediný večer 4. srpna bude uveden galarecitál Plácida Dominga Kamenná koruna, v němž vedle sólisty vystoupí jako hosté i Sylvie Valayre (soprán), Juan Pons (baryton) a Erwin Schrott (bas), které doprovodí orchestr Veronské arény s dirigentem Vjekoslavem Sutejem. (vla) NAHÉ PROSTITUTKY V ÚNOSU ZE SERAILU se objevují v nové inscenaci Mozartovy opery v berlínské Komické opeře. Vedle nich také drogové a sadistické scény. Není divu, že Berlíňanům se tento výklad Mozarta nelíbí a že premiéru v červnu 2004 vypískali, nechyběly ani výkřiky „Skandál!“ a „To není Mozart!“. Navíc sponzor DaimlerChrysler pohrozil, že zruší roční dotace divadlu, které činí v přepočtu 630. 000 korun. Poradce ředitele firmy DaimlerChrysler Matthias Kleinert prohlásil v rozhovoru pro deník Bild, že inscenace je „plná sexu a násilí, a to je naprosto nepřijatelné. Jakmile začali na jevišti masakrovat prostitutky, musel jsem odejít.“ Kontroverzní španělský režisér Calixto Bieito přesunul dění únosu z paláce paši Selima z 18. století do dnešního nevěstince, v němž nechybějí drogy ani vraždy. Nové nastudování opery má ale i své příznivce. Kulturní zástupce Berlína Thomas Flierl si například myslí, že opera realisticky odráží svět, v němž žijeme. Umělecký ředitel Komické opery Andreas Homoki však stanovisko firmy DaimlerChrysler plně chápe. „Jestliže nás sponzoři přestanou podporovat, znamená to, že se už s divadlem nemohou ztotožnit,“ řekl. Opera ročně dostává od dárců v přepočtu skoro osm milionů korun. Režisér Calixto Bieito je svými nekonvenčními režisérskými výklady dobře známý. Scény se znásilňováním na jevišti a obnaženými interprety si vyzkoušel už před dvěma lety v londýnské Anglické národní opeře při Verdiho Maškarním bále; tenorista Julian Gavin se tehdy kvůli tomu vzdal hlavní role ještě před zahájením zkoušek, protestovali kritici i diváci. Bieitův Don Giovanni byl Brity před třemi lety vypískán hned po prvním aktu, kdy se Giovanni miloval s Donnou Annou na zadním sedadle auta; Bieito pozměnil i závěr opery, kdy je Giovanni ubodán.

35 Hr0408.indd 35

27.7.2004 15:01:53

Z P R Á V Y

Osobnosti SIR ANDREW DAVIS, hudební ředitel Lyrické opery v Chicagu, prodloužil svůj kontrakt do sezony 2009–2010. Davis nastudoval v Chicagu od roku 1987 šestnáct inscenací, hudebním ředitelem byl jmenován v roce 2000. Davis se narodil v roce 1944 v Hertfordshire (Anglie) a zprvu působil jako varhanní specialista na King’s College v Cambridge, kde si poprvé všimli jeho nevšedního dirigentského nadání. Poté byl hudebním ředitelem festivalu v Glyndebourne, Symfonického orchestru BBC a Torontského symfonického orchestru. Hostoval u nejvýznamnějších orchestrů v USA, Velké Británii, Itálii, Francii, Německu a Nizozemí, v roce 1992 ho královna Alžběta II. povýšila do šlechtického stavu. LORIN MAAZEL zůstane nadále v čele Newyorských filharmoniků, kteří mu prodloužili kontrakt o další tři roky, tj. do roku 2009. Na konci sezony 2008/09 odejde Maazel, jenž dovrší 79 let, na vlastní žádost do důchodu. Stálý host orchestru, Riccardo Muti, který odmítl před Maazelem nabídku na šéfa Newyorské filharmonie, stráví ročně s orchestrem 4 týdny, dalšími hosty jsou američtí dirigenti David Robertson a Alan Gilbert (po dvou týdnech za sezonu). Maazel nastoupil po Kurtu Masurovi, jenž stál v čele filharmoniků plných 11 let. Rozhodnutí rady bylo tehdy překvapením, protože se vědělo, že rada usiluje o mladšího (Maazelovi bylo 74 let) a amerického dirigenta. Poté, co Ital Riccardo Muti nabídku odmítl, byl zvolen Maazel, sice Američan, nic-

méně pouze o 3 roky mladší než Němec Masur. CHRISTOPH ESCHENBACH prodloužil kontrakt jako hudební ředitel Filadelfského orchestru do srpna 2008.

Česká hudba v zahraničí SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU se svým šéfdirigentem Vladimírem Válkem se 21. 6. vrátil ze svého 7. japonského turné. Během dvou týdnů vystoupil SOČR na devíti koncertech, z toho třikrát v tokijské Suntory Hall, dále ve městech Nagoja, Ósaka, Mibu, Ibaraki a Tokorozawa. Na programu byla Smetanova Vltava z cyklu „Má vlast“, výběr ze Dvořákových Slovanských tanců, Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ a violoncellový koncert h moll se sólistou Mishou Maiskym, který se ujal i sólového partu ve violoncellovém koncertě Roberta Schumanna. SOČR dále rovněž doprovodil v Beethovenově klavírním koncertě č. 3 japonského klavíristu jménem Tateki Sato a v Chopinově Klavírním koncertu č. 1 e moll vynikajícího moskevského rodáka Stanislava Bunina, který žije už 17 let v Japonsku. Misha Maisky, který si velmi pochvaloval spolupráci se SOČRem, bude 26. 10. 2004 hostem abonentní řady SOČRu v Rudolfinu (Dvořák) a o den později vystoupí na mimořádném koncertu v Obecním domě (Beethovenův Trojkoncert). MARTINŮ COLLEGIUM PRAGA (Lucie Sedláková-Hůlová – housle, Martin

Sedlák – violoncello a Vladimír Strnad – klavír) absolvovalo ve dnech 17. 5. – 1. 6. turné v Mexiku. Představilo se na dvanácti koncertech ve městech Guadalajara (Festival Cultural de Mayo), Puerto Vallarta, Monterrey (Festival Alfonsino a Primavera Musical 2004 Radio Nuevo León), Uruapan, Irapuato, Salamanca, Salvatierra, Tlaxcala a v hlavním městě Mexico D. F. Mexické publikum přijalo s velkým nadšením především skladby českých autorů (Dvořák, Smetana, Martinů, Novák), ale i Čtvero ročních období od Astora Piazzolly a pokaždé si vyžádalo i několik přídavků. SÓLISTÉ SBORU BONI PUERI účinkovali v prestižní římské opeře Teatro dell‘Opera di Roma v rolích Géniů v Mozartově opeře Kouzelná flétna. Jejich největším úspěchem bylo, že pro závěrečné open air představení 23. 6. na Piazza del Popolo dostali přednost před sólisty ze slavného Tölzer Knabenchoru, se nímž alternovali. „Dobré chlapce“ z Čech tak mohli vidět nejen návštěvníci na náměstí, kde byly umístěny i tři obří obrazovky, ale i diváci italské televize, která vysílala představení přímým přenosem. KLAVÍRISTKA JITKA ČECHOVÁ se vrátila z úspěšného koncertního zájezdu v Německu, kde vystoupila na dvou abonentních koncertech v Hamburku v rámci večera věnovaného českým autorům, kde se představila ve Dvořákově Klavírním koncertu g moll za doprovodu Hamburger Cameraty. Poté podvakrát hrála Mozartův koncert C dur KV 467 v Braunschweigu za doprovo-

du Státního symfonického orchestru Braunschweig. KLAVÍRISTA MARTIN KASÍK byl pozván jako host akademie s názvem Academy of Achievement Summit (s podtitulem Gathering of Today´s World Leaders with Outstanding Leaders of Tomorrow), který se již po čtyřicáté konal v americkém Chicagu od 10. do 13. 6. 2004. Také tento rok se ho zúčastnily přední osobnosti politického i kulturního života z celého světa, mj. například Bill Clinton, Šimon Peres, George Lucas, José Carerras, John Updike, Norman Mailer, jordánský král Abdulah ad. V rámci setkání se rovněž uskutečnil galakoncert v Lyrické opeře, kde se Martin Kasík představil také jako interpret vedle takových hvězd, jako José Carerras. PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR vystoupil v rámci festivalu Lužické hudební léto (Lausitzer Musiksommer) 4. 7. 2004 v dolnoslezském Zhořelci (Görlitz). V kostele sv. Petra a Pavla zazněla na a cappellovém koncertu moteta J. Nucia a J. Handla-Galluse a varhanní verze Dvořákovy Mše D dur. Koncert řídil Jaroslav Brych, varhanního partu se ujal Thomas Seyda. Od 11. do 29. 7. hostoval Pražský filharmonický sbor již po jedenácté v Izraeli, kde provedl na pěti koncertech v Tel Avivu a Haifě Berliozovo Faustovo prokletí a na sedmi koncertech v Tel Avivu, Jerusalémě a v kibucu Kiriat Haim Orffovu kantátu Carmina burana. Obě skladby nastudoval s mezinárodními sólisty, PFS a Izraelskou filharmonií Zubin Mehta. sla

Guy Erismann: Antonín Dvořák – Le génie d‘un peuple Fayard 2004, 491 stran. Svou první knihu o české hudbě z poloviny šedesátých let věnoval francouzský spisovatel Guy Erismann Antonínu Dvořákovi. V uplynulých čtyřech desetiletích pak monograficky zkompletoval celou velkou čtyřku české hudby 19. a 20. století: k Dvořákovi přidal Smetanu, Janáčka a Martinů. Nová Erismannova monografie Antonína Dvořáka vyšla v dubnu u renomovaného francouzského vydavatelství Fayard, a zařadila se tak v pravý čas do zahraničních poct fenoménu české hudebnosti, symbolicky spojeného s rokem 2004.

Autor knihu uvádí Prologem, v němž hudbu v českých dějinách po Bílé hoře nahlíží jako jediné světélko v temnotách českého národa. Monografie sleduje Dvořákův lidský i umělecký vývoj v přísné časové posloupnosti. Nedemonstruje Dvořákovu hudbu notovými ukázkami, přesto jednotlivé kompozice dobře vystihuje hrou slovních charakteristik. Zvídavému čtenáři se s pomocí Erismannova textu dostane i zcela nových informací o společenských, politických i ekonomických kontextech Dvořákova díla. (rd)

36 Hr0408.indd 36

27.7.2004 15:01:54

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

„Bože mój!“ Jaromír Černý Polozapomenutý český skladatel Vítězslav Novák zemřel před 55 lety (18. července 1949); tomuto polokulatému jubileu je věnována následující polostudie. Nic překvapivě objevného ovšem neočekávejme. Pokusím se tu jen připomenout a osvětlit některé setrvalé a – dle mého soudu – obsahově tematizované melodické sledy v raných Novákových dílech jeho tzv. „moravsko-slovenské“ etapy tvorby, jak napovídá – spíše „poetický“ a „duchaplný“ než přesný – podtitul článku. Je známou skutečností, že v létě roku 1896 zavítal – do té doby „městský člověk“ – Novák do Velkých Karlovic na Valašsku, do vcelku odlehlého koutu Moravy, kde ho okouzlila příroda, moderní civilizací poměrně nedotčení venkovští lidé a jejich zpěvní a hudební projevy (podrobně o tom např. LÉBL 1964). První dojmy se promítly do Novákových skladeb hned na podzim (Klavírní kvintet a moll, op. 12) a poté v několika následujících letech. Nadto se již od konce roku 1896 začal věnovat podrobnému studiu sbírek českých, moravských a slovenských lidových písní, analyzoval je, činil si poznámky o jejich melodice, tonalitě (resp. modalitě), rytmice, stavbě etc. etc., při čemž zcela nepochybně sledoval jejich „zvláštní“, ba (odvažme se připustit) „exotické“ rysy. Toto studium, doplňované arciť vlastními záznamy písní nepublikovaných, manifestoval pak nejnápadněji třemi řadami Písniček na slova lidové poezie moravské, op. 16, 17, 21 (1897, 1898), které se dočkaly různé kritiky a interpretace, např. Nejedlého odsudek „padělání lidové písně“ (o tom všem podrobněji LÉBL 1964, str. 62 a dále; zásadně se touto problematikou zabýval TROJAN 1972, nejnovější zjištění má SCHNIERER 1993 a jinde); obecně lze asi souhlasit s Léblem, že Písničky jsou „dobově jedinečným experimentem, zvláštní tvůrčí dílnou, ve které se takřka hmatatelně rodil nový umělcův hudební projev.“ Jinak se ovšem Novákův vztah k jeho „učitelce“, tj. moravské a slovenské lidové písni, a její inspirace v jeho skladbách považuje za evidentní, což lze přece doložit na příkladech. Kupodivu jich však mnoho není. Za „výmluvný“

Foto archív

Idée fixe v díle Vítězslava Nováka

Vítězslav Novák programový citát lze v Bouři, op. 42 považovat vstupní motiv slovenské písně Láska, Bože, láska, jiné úryvky lidových písní jsou zcela nevýmluvnými a spíše „tajnými“ reminiscencemi: v Bouři ještě úvodní „fanfára“ (snad Rakúský císař pán, srv. TROJAN 1980, str. 149--150), hlavní téma Tomana a lesní panny, op. 40 je odvozeno z druhého čtyřtaktí písně Proč, kalino, v struze stojíš (SUŠIL 1951, nápěv 807; do Trojanovy studie z r. 1972 se tu vloudil jakýsi šotek), všeobecně je znám

vztah hlavního tématu 1. věty Sonaty Eroiky, op. 24 k písni Okolo Hovoran, Novák sám ve svých pamětech zmiňuje píseň Počúvaj (SUŠIL 1951, nápěv 754), který je výchozím motivkem hlavního tématu 1. věty Klavírního kvintetu, op. 12. Někdy se hovoří o Novákově úvodní vzestupné kvintě mnoha jeho výrazných témat jako o „slováckém“ idiomu, některé výzkumy nicméně zpochybňují jednoznačnost takového závěru a poukazují i na možnost označit takové kvinty za „(jiho)české“

37 Hr0408.indd 37

27.7.2004 15:01:55

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

(TYLLNER 1988). Melodika (témata, motivy apod.) nesestává ovšem jen z výrazných iniciálních skoků (slovácká kvinta, valašská kvarta atd.), ale zahrnuje i nenápadnější „minuciézní“ tónové sledy. Povšimněme si tedy ještě dvou zajímavých melodických útvarů. V baladě Neščasná vojna pro smíšený sbor a orchestr, op. 23, č. 2 vychází Novák – tuším zcela nesporně – ze slovenské písně V Mikulášskej kompanii (ŠTĚDROŇ 1972; Novák ji později v roce 1923 upravil ve 3. sešitu sbírky Slovenské spevy pro zpěv a klavír).

Řádek b/ představuje tragické vyústění balady (všimněme si, jak blízce souzní nejen s obsahem, ale i se samotnými slovy lidové písně!), řádek c/ je nepochybně také odvozen z písně, ale zní na začátku skladby jako segment veselé pochodové muziky verbířů (všechny příklady jsou – i nadále – transponovány tak, aby srovnatelné melodické fráze bez ohledu na tonální zasazení odpovídaly řádku a/). Soustředím se nyní na melodický sled označený v příkladu 1 svorkou. Najdeme jej v několika zhruba současných, leč také (výjimečně) pozdějších Novákových skladbách, jež mají spolu něco ne nesignifikantního společné; ono „něco“ se pokusím interpretovat níže, ač na první pohled je už zřejmé, že v této – s odpuštěním – „idée fixe“ je obsažen povzdech, pocit bolesti, smutek. Jsem si vědom toho, že ne vždy lze tento melodický sled označit za motiv, ale na druhé straně se nedomnívám, že nad ním můžeme mávnout rukou s pousmáním „vždyť je to jen kousek mollové stupnice!“

Na řádku a/ vidíme onen nešťastný povzdech Bože muoj (Písničky…op. 21, č. 1), řádek b/ je druhý verš písně Těžko je mi, těžko z téhož cyklu (č. 4). Zdánlivě obsahově neutrální při potoce (c/) je ovšem tématem balady Vražedný milý, op. 23, č. 1, o níž tu ještě bude řeč. (Dovolím si odbočku: eja hoj! není veselým zavýsknutím – zcela naopak! Pilný čtenář najde tento „submotivek“ v cyklu Melancholie, op. 25 v č. 1 se slovy jaký žel!, v č. 3 …kde dlím v touze a v Bouři, op. 42 jako závěr vstupního – a hlavního – tématu.) Řádek d/ je začátkem tématu středního dílu třetí skladby Andante spianato z klavírního cyklu Můj máj, op. 20 (Novák jej nejdříve nazval Eklogy moravské, třetí skladba nesla původně název Písnička; krajní díly jsou bezstarostně veselé, střední díl je vcelku očekávaně „posmutnělý“). Řádky e-f-g/ nacházíme v Sonatě Eroice, op. 24: e+f/ jsou vlastně tématem finále (Allegro energico), řádek e/ nicméně slyšíme (v táhlém tempu a „více tečkovaném“ rytmu) ve „skryté“ pomalé větě sonáty (u předpisu doloroso). Zdánlivě se ve finálovém tématu jen opakují a „otáčejí“ jednoduché motivky okolo mollové tóniky; ony ale přece korespondují se slovy leží Jano porúbaný, tvého bratra hlava leží z příkladu 1 – a poroba Slovenska (a jeho konečné heroické vítězství) je přece ideou sonáty! Dodejme ještě, že v závěru sonáty je právě „náš“ čtyřtónový motivek (po G. P. v Più mosso) vynesen v cis moll od basu po soprán bezprostředně ke třem akordům-finálám Cis dur! Řádek g/ je melodický obrys triolové basové figurace hlavního tématu 1. věty. Pozoruhodné uplatnění zde sledované „idée fixe“ je v řádku h/: je jím výchozí motiv (otextoval sám Novák!) symfonické skladby De profundis, op. 67 (1941). Připouštím, že vstupní motiv symfonické básně O věčné touze, op. 33 (řádek i/) se zdá být přiřazen trochu násilně, avšak… (Viz ještě níže.) Leč máme tu ještě jedno Bože mój!, jež se chronologicky často kryje s motivky příkladu 2. Je otázka, zda se „vskutku nějak kryje“ melodicky! Uznávám všechny negativní námitky, ale jsem přesvědčen, že následující příklady jsou v jistém smyslu variantami předcházejících: tam proběhne z 3. stupně (v mollové tónině) sestup na citlivý 7. stupeň, zde skok na spodní kvartu či kvintu. Obsahově se tyto fráze pohybují většinou rovněž v polohách osudovosti, zoufalství a takřka bezvýchodnosti. Dala by se očekávat námitka, že v zájmu preciznější interpretace by zde mělo být (při bližším pohledu) rozlišováno na jedné straně akcentované – třebas i metricky – uvedení náhlého spádu (skoku) jako výmluvnější, na druhé straně jako méně výmluvný posouzen neakcentovaný „odskok“ melodické fráze. (Příkladem takového bezpříznakového „pouhého“ zakončení je řádek d/; i zde však citát vyjadřuje v kontextu skladby

38 Hr0408.indd 38

27.7.2004 15:01:57

S T U D I E ,

cosi jako „tragickou předtuchu“ – Neščasná vojna, op. 23, č. 2, sestry vyprovázejí bratra do války.) Typický je naopak řádek a/ (Vražedný milý, op. 23, č. 1 – úvodní motiv, pak motiv hrůzy nad spáchaným činem) a řádek e/ (Klavírní trio „baladické“, op. 27; vzhledem k tomu, že dílo je monotématické, najdeme tuto idée fixe mnohokrát i v obměnách). Ranou tvorbu Novákovu reprezentují pak ještě řádky b/ (Klavírní kvintet, op. 12, 1. věta, samostatné pokračování po citaci motivu Počúvaj…; jde o to, že tu nejen „v horách hučí“, ale

že se „má milá se svým milým lúčí“) c/ (Písničky… ,op. 21, č. 1), f/ (V Tatrách, op. 26 – zasmušilá tvář hor). Pozoruhodnými a v jistém smyslu mezními příklady jsou řádky g/ (Toman a lesní panna, op. 40 - hlavní téma), h/ (O věčné touze, op. 33 – Largamente před „tichým“ vyzněním skladby) a i/ (Údolí Nového Království, op. 31, č. 4). Tu všude jako by promlouval Osud: v Tomanu o předtuše záhuby, ve Věčné touze udeří jako náhlé rozplynutí málem již dosaženého naplnění a v Údolí v závěru (opět!) oslabuje hymnickou vizi štěstí, na začátku písně, odkud je příklad, lze v tom vidět (opět?) předtuchu nenaplnění (a v připojeném kontrapunktu názvuk na idée příkladu 2). Uznávám, že mimo představené „stemna“ leží závěr vstupního oddílu Bouře, op. 42 – prudký spád rozložených kvartsextakordů d moll a es moll – jako prolog tragického ztroskotání… Nejstručněji lze tuto mikrospekci určitého okruhu Novákovy melodiky na konci století a v době kolem roku 1900 uzavřít asi takto: Novák pociťuje a uvědomuje si krizi ve svém osobním i tvořivém životě; sám o tom píše ve svých memoárech. Na mladého Nováka jakoby náhle spadla všechna neštěstí, utrpení a marnost. Má za sebou smutné dětství bez mateřské lásky a tepla domova, zápasy o dráhu hudebníka, pár úspěchů, ale také trpkých odmítnutí (Dvořák!), přes všechna kamarádství a žertování s kolegy a přáteli je sám, po všech mladistvých flirtech touží po lásce ženy, a nenachází… Objevuje však Moravu, Slovensko, jejich písně a poezii. V nich pak zakládá svou „tvůrčí dílnu“ (Lébl). Jenže jako subjektivní romantik par excelence ve své tvorbě tak jako předtím, tak i nadále prožívá a „zhudebňuje“ především sám sebe, pro své autobiografické sebeprožívání má však nyní naději najít nové náměty, myšlenky a opory. Proto se postupně vymaňuje ze světa dobového „kosmopolitního“ sentimentálního „romantismu“ (vedoucího až k salónní produkci písní a klavírních kousků – Serenád či Barkarol) a nachází jakoby nadčasovou národní (!) poezii, jež mu umožňuje objektivizovat soukromé smutky a zoufalství. (Bylo by možno dokonce říci, že prostřednictvím oné baladiky, všech těch témat zmaru, bolesti, nešťastných lásek atd. provádí sui generis vnitřní psychologickou autoterapii!) Hledá a postupně nachází pro to i nové hudební prostředky; některé (melodické) prvky se pokusil tento článek najít, další (harmonie, tonalita resp. modalita etc.) by přesáhly jeho rozměr. V úhrnu nicméně „novákovský sloh“ prvého desetiletí 20. století není bez oné moravsko-slovenské dílny myslitelný a v některých význačných momentech se připomíná i později, v dílech s moravskoslovenským prostředím, obsahy a hudebními idiomy nijak nesouvisících.

K O M E N T Á Ř E

Dovolím si ještě malé hypotetické postscriptum. Zdá se, že další slohový obrat měl (či aspoň mohl) nastat hned po roce 1910. Z někdejších chmur „vyléčený“ (a sebevědomý již!) Novák se chtěl poohlédnout po jiných inspiračních zdrojích, zvolit objektivnější přístup k námětům, potlačit výsostně autobiografický ráz své tvorby, který doznívá klavírním cyklem Pan, op. 43 a písňovým Erotikon, op. 46…Nemělo tu následovat Novákovo“české” období?? Napovídá to (zcela „nemoravská“ a „nesubjektivní“) balada Svatební košile, op. 48 (1912–1913), opery Zvíkovský rarášek, op. 49 (1913–1914) a Karlštejn, op. 50 (1915–1916). Byl to náhle „jiný Novák“, ale ještě osudovější bylo, že tehdy – v době bojů proti Dvořákovu odkazu – tato velká díla zastánce svého učitele byla zcela bezohledně a z nejrůznějších důvodů a úhlů pohledu pošpiněna Nejedlým a jeho „táborem“. (Chabé předsudky vůči unikátně dramatickým Svatebním košilím traduje literatura dodnes, ač jejich meritum – údajný „naturalismus“ – je po století od vzniku kantáty prostě směšné.) A tak se Morava (či Slovensko) důrazněji u Nováka objevují až v jeho tvůrčím epilogu od poloviny 20. let, především jakožto vzpomínka na Mladost (tak to nazývá sám Novák). Baletní pantomima Signorina Gioventù (1926–1928) a Podzimní symfonie (1931–1934) jsou v tomto ohledu reprezentativní. V nich znějí Novákovy autocitace i bezděčné reminiscence na „utkvělé myšlenky“, z nichž některé byly připomenuty výše (v příkladu 2 zmíněné De profundis, složitěji tomuto příkladu odpovídající motiv introdukce a začátek tématu 1. fugy z Podzimní symfonie). I tentokrát si v nich stárnoucí autor bolestně povzdechne „Bože mój“… ! Literatura: LÉBL 1964

Vladimír Lébl, Vítězslav Novák. Život a dílo, Praha 1964. SCHNIERER 1993 Miloš Schnierer, Valašské poznání na cestě k umělecké zralosti Vítězslava Nováka, in: Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka 22, České Budějovice 1993, str. 14–21. SUŠIL 1951 František Sušil, Moravské národní písně, Praha 1951. ŠTĚDROŇ 1972 Bohumír Štědroň, Slovácká svita, in: Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, str. 97–112. TROJAN 1972 Jan Trojan, Moravská lidová píseň v díle Vítězslava Nováka, in: Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, str. 149–174. TROJAN 1980 Jan Trojan, Moravská lidová píseň, Praha 1980. TYLLNER 1988 Lubomír Tyllner, Vítězslav Novák a folklór Čech, in: Zprávy Společnosti Vítězslava Nováka 12, České Budějovice 1988, str. 13–25.

39 Hr0408.indd 39

27.7.2004 15:02:00

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Ernest Hains

V

letošním roce si připomínáme dvojí výročí (130 let od narození a 75 let od smrti) významného českého dirigenta a organizátora brněnského hudebního života Františka Neumanna (1874--1929). Protože Neumannův význam pro české reprodukční umění nebyl doposud náležitě zhodnocen a oceněn, chtěl bych alespoň touto krátkou studií upozornit na jeho umělecký odkaz, na který navazovaly a dále jen rozvíjely i další následující generace dirigentů, především z Moravy. František Neumann patří mezi ty umělecké osobnosti, které si přední místo v dějinách české hudby zajistily především svou bohatou dirigentskou a organizační činností. I když skladatelsky byl založen konzervativně, přesto rozuměl moderní hudbě, pojal ji – jako dirigent – do svého repertoáru a všemožně ji podporoval. Brněnská činnost, po téměř 25 letém působení v Německu (působil ve Frankfurtu nad Mohanem) patří k nejplodnějšímu a nejvýznamnějšímu období jeho života. V Brně Neumann rozvinul svoje bohaté dirigentské a organizační schopnosti a zkušenosti a postavil je do služeb české ope-

ry. Svým pracovním elánem přivedl brněnskou operu na vysokou uměleckou úroveň, vtiskl ji pečeť své vlastní osobnosti a vybudoval základní repertoár, aby divadlo jako takové mohlo být vůbec v provozu. Jako vedoucí dirigent obrátil s dramaturgickou průbojností svoji pozornost k inscenacím současných oper. Mnohá nová díla začínala svoji slavnou pouť světem právě v Brně pod jeho taktovkou. Tím dosáhlo brněnské divadlo mezinárodní úrovně, která byla uznávána nejen doma, ale i v cizině, a stalo se odrazovým můstkem pro mnohá díla domácích i cizích skladatelů. Přitom nezapomínal ani na nejmladší, právě nastupující skladatelskou generaci. V tom je největší význam jeho osobnosti v prvním desetiletí existence ČSR. Brněnské popřevratové poměry, do kterých se Neumann z přední německé scény dostal za účinné podpory L. Janáčka, nebyly nijak záviděníhodné. Válkou rozvrácený operní soubor se zmenšil téměř na polovinu a divadlo ovládla opereta. Další slabinou české opery byla naprosto nevyhovující divadelní budova. Staré divadlo (na Veveří ulici) svým technicko-prostorovým vybavením vůbec nedostačovalo potřebám uvádění současných jevištních děl. Po vzniku republiky se i tuto záležitost podařilo vyřešit, protože městské divadlo (dnešní Mahenovo, předtím kulturní stánek brněnských Němců) připadlo od 1. července 1919 české opeře na pět dnů v týdnu a jen dva dny byly vyhrazeny pro Němce. Volání po nové divadelní budově se do druhé světové války neuskutečnilo. Za těchto poměrů se Neumann se svou úžasnou energií dává do budování operního souboru. V létě roku 1919 provádí organizačně přípravné práce, jejichž výsledkem je zvýšení stavu orchestru (z 31 na 57 členů), rozšíření operního sboru a sólistického ansámblu. Balet, který doposud pouze obstarával taneční vložky v operách a operetách, se též rozšiřuje a stává se samostatnou uměleckou složkou. V polovině června jsou předběžné organizační přípravy ukončeny a přistupuje se ke studiu čtveřice operních děl: Janáčkovy Její pastorkyně, Verdiho Aidy, Smetanovy Prodané nevěsty a Hubičky. Po pětitýdenních houževnatých přípravách byla první Neumannova sezona slavnostně zahájena Janáčkovou Její pastorkyní (23. 8. 1919). Tímto činem se brněnská opera v čele s Neumannem postavila za

dílo L. Janáčka jako vedoucího hudebního dramatika tehdejší doby u nás. „Mým credem“, píše později Neumann v Národních listech (z ledna 1928) „bylo zvolení a stanovení Janáčkovy opery Její pastorkyňa pro zahajovací představení, ač z mnoha stran bylo proti tomu brojeno a protestováno. Bylo mi od počátku jasno, že brněnské divadlo, má-li míti své místo mezi prvními scénami, musí být pokrokové, a tudíž kontrastem pražskému Národnímu divadlu, tehdy velmi konzervativně vedenému …“ Své „credo“ vyplnil Neumann do posledního slova, protože na brněnské scéně dochází postupně k dalším slavným premiérám Janáčkových oper, vzniklých po roce 1918 (ze starších Šárka). Touto orientací Neumann šťastně navázal i na brněnskou janáčkovskou tradici, jejímiž představiteli byli C. M. Hrazdíra, R. Palata a J. Winkler a s největší obětavostí a obdivem pro dílo L. Janáčka ji dovedl až do konce. Tak se stává prvním skutečně janáčkovským dirigentem a po této stránce má zakladatelský význam. Že nezanedbával ani ostatní českou tvorbu, o tom nejlépe svědčí jím uvedený cyklus Smetanových oper v jubilejním roce 1924 (sto let od narození skladatele), dále opery J. B. Foerstera (v roce Foto archív

Foto archív

Vzpomínáme Františka Neumanna, janáčkovského dirigenta

František Neumann s Vítězslavem Novákem po premiéře opery Dědův odkaz (1926)

40 Hr0408.indd 40

27.7.2004 15:02:02

S T U D I E , 1928 u příležitosti Výstavy soudobé české kultury), Z. Fibicha, V. Nováka (v roce 1926 poprvé Dědův odkaz), O. Ostrčila, B. Martinů aj. Z cizích děl vedle standardního repertoáru propagoval hlavně tvorbu avantgardních skladatelů (Debussy, Honegger, Křenek, Stravinskij, Ravel), což svědčí o jeho snaze o pokrokovost a světovost brněnské scény. Druhou Neumannovou velikou láskou v Brně byly pravidelné symfonické koncerty s divadelním orchestrem (4-8 ročně), které zavedl a plných 10 let sám dirigoval. Tyto koncerty se staly tradicí i po jeho smrti (koncerty B. Bakaly s rozhlasovým orchestrem) a přetrvaly s menšími přestávkami až do vzniku Státní filharmonie Brno (1956). V Neumannových abonentních koncertech byl obsažen rozsáhlý repertoár, počínaje hudebním klasicismem, přes romantismus až po domácí i světovou modernu. Jejich největším přínosem bylo první čsl. provedení Schönbergových písní z Gurré za skladatelovi přítomnosti (1925), nastudování Honeggerova Krále Davida a cyklů Beethovenových a Mahlerových symfonií. Po roce 1925, po odchodu V. Štecha do Prahy se stává Neumann ředitelem celého brněnského divadla. Jeho pracovní zatížení se tak zmnohonásobilo. Jen kolik času a energie mu pohlcovala divadelní administrativa! I výběr repertoáru byl často diktován ekonomickými zřeteli, takže umělecká stránka musela mnohdy ustoupit do pozadí. Proto byly v repertoáru tzv. operety v operním obsazení a později i různé revuální a atraktivní kusy, jejichž jediným cílem bylo naplnit divadelní pokladnu. „Byli jsme leckdy donuceni finanční krizí k ústupkům vůči obecenstvu ne dosti umělecky cítícímu“, píše Neumann ve svém článku Janáček a divadlo (Divadelní šepty 1924), „ale po ozdravění hospodářských poměrů šli jsme opět vyznačenou cestou dále vpřed“. Aby nedošlo k stagnaci a tím také k restringování členů divadla, byly takové ústupky v té době nejen nutné, ale z hlediska plynulého divadelního provozu i potřebné. Neumann sám se nešetří. Diriguje opery, symfonické koncerty, vyučuje na konzervatoři, účastní se spolkového života v Klubu moravských skladatelů, kde byl místopředsedou a po smrti Leoše Janáčka předsedou, a přitom si ještě stále nachází čas na komponování a publikační činnost (články v Divadelních šeptech, Programu, periodickém tisku apod.). Toto nadlidské pracovní zatížení podlomilo jeho zdraví. Rok 1929 ukončil život plný vitality a mladistvé energie. Několik dnů po premiéře Mozartovy opery Don Giovanni (20. 2. 1929), kterou ještě sám nastudoval, ale již nedirigoval, Neumann umírá (25. 2. 1929 na zápal plic). Jeho smrtí nejvíc utrpělo brněnské divadlo, jehož byl Neumann ideovým a uměleckým tvůrcem. Tato ztráta se proje-

vila hned v následujících dnech a trvalo dlouho, než se tato scéna znovu dostala na Neumannovu úroveň. František Neumann byl znamenitým mistrem taktovky. Jeho trvalý význam je už v tom, že vzplál obdivem k tvorbě Leoše Janáčka, stal se jeho oddaným interpretem a nadšeným propagátorem. Jeho rozený dirigentský typ svým vášnivým gestem dovedl elektrizovat účinkující i posluchače – byl suverénním vládcem hudebního díla. Už svým postojem u dirigentského pultu dovedl zapůsobit na účinkující tak, že byli nuceni vydat ze sebe vše. Neumann hudbu neřídil, ale doslova prováděl. Jeho gesto se vyznačovalo noblesou, což ovšem nebyl účel, ale prostředek. S jednotlivými postavami díla žil od začátku představení až do konce. Měl výrazné dirigentské pohyby a vzornou, poměrně složitou

K O M E N T Á Ř E

taktovací techniku. Zajímalo ho všechno: všímal si výpravy, režie, ale i osvětlení, dekorací a hereckých výkonů. Jako rozený dramatik usiloval o dokonalé spojení scény s hudbou. To, že se postavil za Janáčka, Nováka, Ostrčila, Martinů a ostatní českou moderní tvorbu, patří k jeho největší zásluze. Až těsně před Neumannovou smrtí nastává v opeře krátkodobá krize, která byla způsobena – ve většině případů – finančními těžkostmi a též jeho velkým pracovním zatížením, vyplývajícím z vedení celého divadla. Dnes, když si připomínáme 130. výročí narození a 75. výročí úmrtí Františka Neumanna, jsme přesvědčeni, že právě na činnost, která mu zajišťuje přední místo v dějinách českého reprodukčního umění a patří k nejvýznamnější v jeho bohatém uměleckém životě, bude vědecky vzpomínáno s největší úctou. !

XII. VERDI FESTIVAL Festival se koná pod záštitou Velvyslanectví Italské republiky v Praze a ve spolupráci s Italským kulturním institutem v Praze.

19. 8. TRUBADÚR

27. 8. AIDA

2. 9. MAŠKARNÍ PLES

dirigent: Jiří Mikula Kathleen McCalla (Leonora), Michal Lehotský (Manrico), Ivan Kusnjer (Luna), Galia Ibragimova (Azucena)

dirigent: Giuseppe Raffa Marie Elena Adami (Aida), Marcello Bedoni (Radames), Galia Ibragimova (Amneris), Milan Bürger (král)

dirigent: Rudolf Krečmer Jan Vacík (Gustav), Maida Hundeling (Amélie), Jacek Strauch (Anckarström)

20. 8. RIGOLETTO

28. 8. TRUBADÚR

3. 9. NABUCCO

dirigent: Michael Keprt Mauro Augustini (Rigoletto), Simona Šaturová (Gilda), Ludovít Ludha (vévoda)

dirigent: Jiří Mikula Anda-Louise Bogza (Leonora), János Bándi (Manrico), Vladimír Chmelo (Luna), Agnieszka Zwierko (Azucena)

21. 8. LA TRAVIATA

29. 8. MAŠKARNÍ PLES

dirigent: Michael Keprt Richard Haan (Nabucco), Nikolaj Višnjakov (Ismael), Pavla Vykopalová (Fenena), Jiří Sulženko (Zachariáš)

dirigent: Richard Hein Marina Vyskvorkina (Violetta), Aleš Briscein (Alfred Germont), Ivan Kusnjer (Giorgio Germont)

dirigent: Rudolf Krečmer Jan Vacík (Gustav), Maida Hundeling (Amélie), Richard Haan (Anckarström)

22. 8. NABUCCO

dirigent: Jiří Mikula Anda-Louise Bogza (Aida), Igor Jan (Radames), Veronika Hajnová (Amneris), Vladimír Chmelo (Amonasro)

dirigent: Michael Keprt Mauro Augustini (Nabucco), Kathleen McCalla (Abigail), Richard Novák (Zachariáš), Nikolaj Višnjakov (Ismael), Jana Sýkorová (Fenena)

24. 8. LA TRAVIATA dirigent: Richard Hein Adriana Kohútková (Violetta), Tomáš Černý (Alfred Germont), Ivan Kusnjer (Giorgio Germont)

25. 8. MAŠKARNÍ PLES dirigent: Rudolf Krečmer Jan Vacík (Gustav), Maida Hundeling (Amélie), Galia Ibragimova (Ulrika), Vladimír Chmelo (Anckarström)

26. 8. NABUCCO dirigent: Michael Keprt Richard Haan (Nabucco), Nikolaj Višnjakov (Ismael), Oleg Korotkov (Zachariáš), Jana Sýkorová (Fenena)

31. 8. AIDA

1. 9. RIGOLETTO dirigent: Michael Keprt Jacek Strauch (Rigoletto), Marina Vyskvorkina (Gilda), Ludovít Ludha (vévoda), Milan Bürger (Sparafucile)

4. 9. AIDA dirigent: Jiří Mikula Anda-Louise Bogza (Aida), Igor Jan (Radames), Galia Ibragimova (Amneris), Milan Bürger (král), Richard Haan (Amonasro)

5. 9. TRUBADÚR dirigent: Jiří Mikula Simona Procházková (Leonora), Michal Lehotský (Manrico), Miguelangelo Cavalcanti (Luna), Jindřiška Rainerová (Azucena)

Začátky představení v srpnu ve 20 hodin, v září v 19 hodin. Vstupenky: Bohemia Ticket Malé nám. 13, Praha 1, tel.: 224 227 832, fax: 224 218 167 e-mail: order@bohemiaticket. cz, www. bohemiaticket. cz Na Příkopě 16, Praha 1, tel.: 224 215 031 Obchodní oddělení Státní opery Praha (www.opera.cz) Legerova 75, 110 00 Praha 1 tel.: 296 117 392, fax: 224 212 243, e-mail: informace@opera. cz Pokladna divadla, Wilsonova 4, Praha 1, tel.: 224 227 26 Večerní pokladna ve vstupním foyeru divadla je otevřena hodinu před představením.

41 Hr0408.indd 41

27.7.2004 15:02:04

Ze záskokáře hvězdou první velikosti Připravil Ivan Ruml Na kterou hudební oblast se jako šéfdirigent Dánského národního rozhlasového symfonického orchestru zaměříte, jaké jsou vaše umělecké plány a cíle? Pro mne moderní symfonický orchestr představuje vysoce pohotové těleso. To je také můj cíl, jímž bych chtěl přispět k rozvoji Dánského národního rozhlasového symfonického orchestru. Chci, abychom se vyrovnali barokním orchestrům, pokud budeme uvádět Bacha. Přeji si, aby posluchač dokázal ze způsobu interpretace jasně posoudit, zda je to Haydn, Mozart nebo Beethoven, když provádíme jejich díla. Budeme se společně snažit hrát Dvořáka jako čeští hudebníci. Chceme také, aby soudobí skladatelé byli nadšeni, když uslyší, jak interpretujeme jejich hudbu. Stylová čistota je pro mne velice důležitá a skladatelé vídeňského klasicismu budou tvořit základ tohoto reprodukčního rozvoje. Jak chcete propagovat dánskou hudbu? Dirigujete často skladby Carla Nielsena a Poula Ruderse? Ruders, Nielsen, Norgard tvoří přirozenou součást našeho repertoáru i národní identity, a to nejen v Dánském království, ale také na uměleckých zájezdech. Kromě toho jsme v současné době uprostřed natáčení Langgaardova symfonického cyklu a naše nahrávka jeho opery Antikrist vyjde zakrátko na DVD. Pro svou vstupní sezonu jsem naplánoval premiéru Čtyř kusů pro orchestr Hanse Abrahamsena. Spolupráce s ním a dalšími soudobými skladateli tvoří významnou a inspirující součást mého uměleckého života a mám pocit, že ostatní repertoár, který provádím, získává mnoho perspektivních podnětů z této činnosti.

Rozhovor s Thomasem Dausgaardem Dánský dirigent Thomas Dausgaard, který narychlo zaskočil na Pražském jaru 2004 za onemocnělého Herberta Blomstedta při hostování lipského Gewandhausu, patří na současné světové hudební scéně mezi nejsledovanější osobnosti a nejčastěji frekventovaná jména ve svém umělecké oboru. Obdobnou míru flexibility prokázal už potřetí ve své kariéře: v roce 1993 zastoupil obdobným způsobem Carla Mariu Giuliniho při přímém přenosu vrcholného Beethovenova oratorního díla Missa solemnis se Švédským rozhlasovým orchestrem a o tři roky později ho doporučil namísto sebe sir Georg Solti při pohostinských vystoupeních s Petrohradskou filharmonií. Tento kodaňský rodák završil po absolvování hudební akademie ve svém rodišti svá hudební studia na Royal College of Music v Londýně a účastí v mistrovských kursech dirigování u Leonarda Bernsteina a Franka Ferrary. V roce 1993 povolal Dausgaarda jako svého asistenta k Bostonskému symfonickému orchestru Seiji Ozawa, kde setrval po tři sezony. Od roku 1997 převzal Dausgaard vedení Švédského komorního orchestru, se kterým mj. nahrál komplet Beethovenova orchestrálního díla. V srpnu tohoto roku se ujme funkce šéfdirigenta Dánského národního rozhlasového symfonického orchestru, kde od roku 2001 působí jako hlavní hostující dirigent. U příležitosti jeho hostování v Praze a s výhledem na další umělecká působení jsme požádali Thomase Dausgaarda o rozhovor. Těšíte se do nové rozhlasové koncertní síně v Amageru? Spolupracujete s architekty na akustice, prostorovém uspořádání a technickém zázemí v zákulisí? Je to velké privilegium, že mohu být vtažen do spolupráce při vytváření něčeho tak vzácného, jako je budování nové koncertní síně. Vedu velmi zajímavý a plodný dialog s naším akustikem panem Toyotou. Je pro mne důležité, že jsme spolehlivě připraveni na naše brzké přestěhování, a že zejména pódium bude znamenitě vyhovovat našim požadavkům. Zkoumáme proto určitý čas různé makety jeviště a pevně věřím, že na podzim už dospějeme k definitivní verzi! Chtěl bych, aby hudebníci mohli být v dostatečném kontaktu jeden s druhým, ale to nejen tím, že se budou dobře slyšet, ale také, že

na sebe dokonce uvidí. Naštěstí to takto řešené pódium umožňuje. Budete připravovat nějaký zvláštní cyklus Dánského národního rozhlasového symfonického orchestru, abyste jej také přivedl do nové koncertní síně v Kodani? Ano, stále se na tom pracuje… Kolik koncertů budete dirigovat Dánský Národní rozhlasových symfonický orchestr během koncertní sezony? Budu pracovat s rozhlasovým orchestrem zhruba 12 týdnů v sezoně, zahrnuje to nahrávky a umělecké zájezdy. V naší první koncertní sezoně budeme nahrávat Berliozovu Fantastickou symfonii a Lelia pro vydavatelství Chan-

42 Hr0408.indd 42

27.7.2004 15:02:06

Foto Marianne Grøndahl

G R A M O R E V U E certy s ruským pianistou Borisem Berezovským a se svým Švédským komorním orchestrem. Navíc východoevropští hudebníci tvoří významnou součást téměř každého slavného orchestru po celém světě!

Thomas Dausgaard

Myslíte si, že existuje něco jako „slovanský“ duch v hudbě? Ano, je to velká duchovnost a často hluboká melancholie, která se v této hudbě projevuje jako charakteristický prvek. Slované jsou také vynikajícím obecenstvem. Vždy můžete načerpat i přímo na jevišti hodně energie z tohoto zaujatého poslechu! Budete spolupracovat na některých operních projektech s novou (Maersk-Møllerovou) Dánskou královskou operou na kodaňském ostrově Dokoen? S dvanácti týdny u Dánského národního rozhlasového symfonického orchestru a s deseti u Švédského komorního orchestru se budu spíše snažit strávit zbytek svých pracovních dnů v zahraničí, tzn. v Evropě a Severní Americe. Jako nový šéf dánských rozhlasových symfoniků budete také dirigovat orchestr Gewandhausu? Určitě. Další spolupráce s Gewandhausem mne čeká v dubnu 2005. Na Pražském jaru jste byl poprvé? Ano, poprvé. Prahu jsem sice navštívil již v letech 1981 a 1982, ale to jsem byl ve Smetanově síni pouze jako posluchač. Tentokrát jsem mohl účinkovat sám, a to je něco zcela jiného. Byla to nádherná zkušenost, kdy sál plný báječného obecenstva ovládla velmi zvláštní atmosféra.

dos, dále Langgaardovu symfonii a Bartókovu Hudbu pro smyčce, bicí a celestu (live) pro firmu Dacapo. V dubnu nás čeká natáčení opery dánského skladatele Augusta Enna (1859-1939) Den lille pige med svovlstikkerne (Dívka se sirkami) podle slavné Andersenovy pohádky. Počátkem května pojedeme na naše první turné na Dálný Východ. Je to poprvé v historii tohoto orchestru.

Dirigoval jste Orchestr Sankt Petěrburk. Je mnoho rozdílů mezi hudebníky ze západních zemí a hudebníky z bývalého východního bloku? Každá země navazuje na svou specifickou hudební tradici. Máme velké štěstí, že právě zde v Evropě existuje tak široká paleta výběru. Mnoho z mých oblíbených sólistů pochází z těchto zemí – měl jsem například tu výsadu, že jsem nahrával všechny Beethovenovy klavírní kon-

Jaké jsou vaše zkušenosti s českou hudbou a hudebníky? S violoncellistkou Michaelou Fukačovou, mimochodem vynikající hudebnicí, která dlouhodobě působí v Dánsku, jsem před několika lety premiéroval Dvořákův violoncellový koncert A dur. A ještě jako chlapec jsem navštívil bezpočet zkoušek s dirigentem Václavem Neumannem, který pravidelně hostoval u Dánského rozhlasového symfonického orchestru. S ním jsem slyšel poprvé mnoho velkých skladeb, které vznikly ve vaší vlasti. Musíte být šťastný národ, že máte tolik vynikajících skladatelů. Thomas Dausgaard se omluvil, že na moje písemně zaslané otázky (při záskoku na Pražském jaru mne z pochopitelných důvodů nepřijal) odpověděl se zpožděním. Nicméně mi navrhl, abych se kdykoliv ptal dále. Proto doufám, že náš rozhovor bude mít jistě začas i své pokračování. !

43 Hr0408.indd 43

27.7.2004 15:02:07

OD FIRMY K FIRMĚ ! Nový projekt u nás již dobře známého italského dirigenta a cembalisty Rinalda Alessandriniho vydaný firmou OPUS 111 (CLASSIC) má příznačný název Italské koncerty a vychází u příležitosti oslavy 20. výročí založení jeho souboru Concerto Italiano. Alessandrini je velice uznávaným specialistou na hudbu Johanna Sebastiana Bacha a Antonia Vivaldiho a jeho nahrávky získávají pravidelně ta nejprestižnější ocenění (Gramophone Award, Diapason D´Or, Le Monde de la Musique aj.). Na CD jsou díla J. S. Bacha (Italský koncert BWV 871), A. Vivaldiho (Koncert d moll op. 3 – L´Estro Armonico č. 11 RV 565, Koncert g moll op. 4 -La Stravaganza č. 6 RV 316a, Koncert g moll op. 10 -- La Notte č. 2 RV 439), B. Marcella (Koncert e moll -- Concerti a cinque op. 1) a A. Marcella (Koncert d moll -- Concerti a cinque).

! Výběr z nejúspěšnějších operních ! Vydavatelství GZ DIGITAL MEDIA pořádalo 24. 6. v Tereziánském sále Břevnovského kláštera ve spolupráci s Pražnahrávek vivaldiovské série (Juditha Triumphans, L´Olimpiade, La verita in cimento) a z novinky Orlando finto pazzo vydává firma OPUS 111 (CLASSIC). Účinkují Magdalena Kožená, Sara Mingardo, Philippe Jaroussky, Ensemble Matheus (Jean-Christophe Spinosi), Accademia Montis Regalis (Alessandro de Marchi) a Concerto Italiano (Rinaldo Alessandrini).

! Pod značkou ARTE NOVA (BMG

Kresba Pavel Hartl

ARIOLA) vycházejí 3 CD barytonisty Christiana Gerhahera, uznávaného světového pěvce zejména v oblasti písňového repertoáru. Gerhaher na ně s klavírním doprovodem Gerolda Hubera nahrál známé písňové cykly Franze Schuberta Krásná mlynářka, Zimní cesta, Labutí zpěv a Zpěvy harfeníkovy.

skou energetikou křest CD W. A. MOZART: SONÁTY PRO KLAVÍR A HOUSLE s protagonisty Norbertem Hellerem a Gabrielou Demeterovou. V úvodu večera zazněla Mozartova Sonáta pro klavír a housle F dur KV 376, po níž nové cédéčko na svět přivítali kmotři Páter Prokop, skladatel Milan Kymlička, předseda představenstva a generální ředitel Pražské energetiky ing. Drahomír Ruta a náměstek tuzemského obchodního úseku a zároveň vedoucí vydavatelství GZ LODĚNICE ing. Milan Kabilka. Na fotografii Jany Kopačkové Gabriela Demeterová

!

Nová série značky RCA RED SEAL (BMG ARIOLA) pokračuje dalšími tituly, mezi nimiž nechybí ani např. nahrávka Mahlerovy 4. symfonie v podání slavného dirigenta Jamese Levinea s Chicago Symphony Orchestra. Sopránový part zpívá Judith Blegen.

!

Dalším legendárním dirigentem z katalogu značky RCA RED SEAL (BMG CLASSIC), který je představen v sérii Classic Library, je Charles Munch. Pro nový titul byly vybrány jeho „francouzské nahrávky“ s orchestrem Boston Symphony Orchestra. Na albu najdeme skladby Clauda Debussyho Moře, Preludium z Faunova odpoledne, Oblaka a Slavnosti z cyklu Nokturna a Images pro orchestr.

! Nové DVD vydané firmou SUPRAPHON a příznačně nazvané ANTONÍN DVOŘÁK - DEO GRATIAS zachycuje slavného českého skladatele z nového pohledu a prezentuje ho jako muže pevného charakteru, citlivého, vzdělaného

vlastence a člověka, jehož talent ho vyzvedl ze skromného rodinného prostředí až k nejvyšším vrcholům světové slávy. Dokument doplňují ukázky z jeho nejslavnějších děl -- koncertů houslového, violoncellového a klavírního, Biblických písní, Smyčcového kvartetu F dur op. 96 s podtitulem „Americký“, ze Serenády pro smyčce a samozřejmě ze Symfonie č. 9 „Z Nového světa“.

!

V sérii Classic Library značky RCA RED SEAL (BMG ARIOLA) vychází rovněž unikátní nahrávka, na níž se představují velcí umělci současnosti, brilantní violoncellista Yo-Yo Ma čínského původu a Emanuel Ax, jeden z nejlépe hodnocených klavíristů dneška, častý host Pražského jara. Nahráli spolu Sonáty pro violoncello a klavír Johannesa Brahmse č. 1 e moll a č. 2 F dur.

! Dalším velkým soudobým umělcem, jehož nahrávka pod značkou RCA RED SEAL (BMG ARIOLA) byla zařazena do série Classic Library, je Jevgenij Kissin, geniální klavírista ruského pů-

vodu. Na právě vydávaném CD můžeme obdivovat nahrávku jeho klasických klavírních skladeb Roberta Schumanna Kreisleriana a Fantasie.

!

Houslistka Gabriela Demeterová, host prestižních domácích i zahraničních koncertních pódií, festivalů i nahrávacích studií, se na titulu s názvem Kouzlo houslí představuje s atraktivním repertoárem -- se známými melodiemi Zdeňka Fibicha, Václava Vačkáře, Maurice Ravela, Claudea Debussyho, G. F. Händela, Gabriela Faurého, Antonína Dvořáka, Rudolfa Frimla, Johanna Strausse ml. a Josefa Suka. Skladby zní v úpravě zkušeného skladatele Otmara Máchy za doprovodu Collegia českých filharmoniků s dirigentem Janem Chalupeckým. Jako hosty si Gabriela Demeterová pozvala renomované umělkyně, sopranistku Terezu Mátlovou a harfistku Janu Bouškovou. Bonus k nahrávce tvoří videoklip na jednu ze skladeb alba -Vzpomínku na Zbiroh Václava Vačkáře režisérky Dagmar Smržové.

44 Hr0408.indd 44

27.7.2004 15:02:09

Kresba Pavel Hartl

G R A M O R E V U E

! Nahrávky dirigenta Lorina Maazela se slavným orchestrem Berlínských filharmoniků patří k legendárním záznamům z archívu značky RCA RED SEAL (BMG ARIOLA). V sérii Classic Library nyní vycházejí jejich společné nahrávky orchestrálních děl Richarda Wagnera: předehry z oper Bludný Holanďan a Rienzi, preludia z oper Lohengrin a Mistři pěvci norimberští, idyla ze Siegfrieda a Siegfriedova cesta po Rýnu z opery Soumrak bohů.

Statutární město Zlín prostřednictvím Rady města Zlína, v působnosti zřizovatele příspěvkové organizace Filharmonie Bohuslava Martinů

vyhlašuje výběrové řízení na pracovní pozici

ředitel Filharmonie Bohuslava Martinů

! Mezi legendární umělce 20. století, jejichž nahrávky se nalézají v archívu značky RCA RED SEAL (BMG ARIOLA), patřili bezesporu houslista Jascha Heifetz a violoncellista Gregor Piatigorsky, oba ruského původu. V sérii Classic Library pod touto značkou nyní vychází jejich nahrávka Koncertu pro housle, violoncello a orchestr Johannesa Brahmse v podání RCA Victor Symphony Orchestra s dirigentem Alfredem Wallensteinem a Koncertu pro housle v podání Jaschi Heifetze a Chicago Symphony Orchestra řízeného Fritzem Reinerem.

! Vynikající italská zpěvačka Sara Mingardo s velice zvláštním sametovým kontraaltem si pro svoji novou nahrávku u firmy OPUS 111 (CLASSIC) vybrala náročná díla převážně italských skladatelů 17. a 18. století, která povětšinou upadla do zapomnění (Merula, Salvatore, Carissimi, Monteverdi, Cavalli, Legrenzi, Händel a Vivaldi). Sara Mingardo se již podílela na četných nahrávkách pro firmy OPUS 111 a NAÏVE distribuované agenturou CLASSIC, za které získala i několik prestižních ocenění hudební kritiky.

příspěvkové organizace

!

Firma RCA RED SEAL (BMG ARIOLA) vydává nyní v sérii Classic Library také klíčové album známého tenoristy Plácida Dominga z období jeho největší slávy DOMINGO ZPÍVÁ CARUSA. Jak název napovídá, Domingo zde nahrál klasický repertoár jednoho z nejvýznamnějších pěvců počátku 20. století za doprovodu proslulých orchestrů a dirigentů -- London Symphony Orchestra, New Philharmonia Orchestra a Royal Philharmonic Orchestra s Nellem Santim, Erichem Leinsdorfem, Georgem Soltim a Edwardem Downesem. Uslyšíme zde árie z oper R. Leoncavalla, G. Donizettiho, J. Masseneta, F. Cilei, F. von Flotowa, G. Pucciniho, G. Verdiho, G. Meyerbeera, Ch. Gounoda, J. F. Halévyho a P. Mascagniho.

Předpoklady: • vysokoškolské vzdělání • praxe v řídící funkci min. 3 roky • orientace v problematice příspěvkových a jiných organizací a související legislativě • znalost uměleckého prostředí a zkušenost s ním, • aktivní znalost min. jednoho světového jazyka • organizační a komunikační schopnosti • kreativita, dynamičnost, samostatnost a cílevědomost • uživatelská znalost Microsoft Office, Word a Excel • řidičský průkaz sk. „B“ Platové podmínky (platová třída a další složky platu) budou stanoveny v souladu s nařízením vlády č. 330/2003 sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě (12. platová třída).

!

Nahrávku Bergovy opery Wozzeck z roku 1955 s Walterem Berrym, Maxem Lorenzem, Murrayem Dickiem, Peterem Kleinem aj. a orchestrem a sborem Vídeňské státní opery, řízených Karlem Böhmem vydává firma ANDANTE (CLASSIC).

Předpokládaný nástup od 1. 1. 2005 Bližší informace na tel. 577630229, Mgr. Irena Ondrová, náměstkyně primátora.

Symfonii č. 14 c moll op. 43 ! Duchovní hudba Edwarda Elgara a! č. 15 A dur op. 141 a Pět orchestrál(1857--1934) vychází ze studia staré anglické duchovní hudby a je obohacena o romantické prvky. Skladby na nové nahrávce firmy NAXOS (BMG ARIOLA) nastudoval významný cambridgeský soubor St. John´s Choir.

ních fragmentů Dmitrije Šostakoviče, nahrané London Symphony Orchestra v čele se Mstislavem Rostropovičem roku 1998 vydává firma ANDANTE (CLASSIC).

! Mezi operními divami 2. pol. 20. ! Nejznámějším japonským diri- století zaujímala výjimečné postavení gentem je bezesporu Seiji Ozawa. Pod značkou RCA RED SEAL (BMG ARIOLA) nyní v sérii Classic Library vychází jeho slavná nahrávka kultovního díla Carla Orffa, Carminy Burany. Ozawa diriguje Boston Symphony Orchestra, sbory Konzervatoře z New England řídí Lorna Cooke de Varon a Katherine Edmonds Pusztai a sólové party zpívají Evelyn Mandac (soprán), Stanley Kolk (tenor) a Sherill Milnes (baryton).

Přihlášky do výběrového řízení spolu se strukturovaným životopisem zasílejte do 15. 9. 2004 na adresu: Statutární město Zlín, personální oddělení, Náměstí míru 12, 761 40 Zlín, nebo odevzdejte osobně do podatelny Magistrátu města Zlína. Obálku označte „Výběrové řízení FBM“.

americká pěvkyně Leontyne Price, jejíž slavné nahrávky partů hrdinek z Pucciniho oper jsou dodnes nepřekonatelné a patří do zlatého fondu archívu značky RCA RED SEAL (BMG ARIOLA). Nyní je tato značka vydává v sérii Classic Library. Najdeme zde árie z Pucciniho oper Bohéma, Edgar, Vlaštovka, Tosca, Manon Lescaut, Le villi, Madama Butterfly, Dívka ze Zlatého západu, Gianni Schicchi a Turandot. Pěvkyni do-

Po soustředění všech nabídek bude realizováno výběrové řízení, jehož uzavření a vyhlášení výsledků se přepokládá do konce měsíce října 2004.

provází New Philharmonia Orchestra, řízený Edwardem Downesem a London Symphony Orchestra s dirigentem Nellem Santim. V duetu s Leontyne Price uslyšíme také Plácida Dominga.

! Na DVD značky RCA RED SEAL (BMG ARIOLA) byl zaznamenán zajímavý koncert z festivalu ve švýcarském Verbieru, kde pod alpskými velikány vystupovalo 10 světových klavíristů (Leif Ove Andsnes, Nicolas Angelich, Martha

Argerich, Emanuel Ax, Claude Frank, Evgeny Kissin, Lang Lang, James Levine, Michail Pletnev a Staffan Scheja) a dokonce hráli i společně. Ve festivalovém orchestru vystupovali další hvězdní hudebníci jako Gideon Kremer, Vadim Repin, Nikolaj Znajder, Jurij Bašmet, Mischa Maisky ad. Mezi skladbami speciálně aranžovanými pro více klavírů byla také Sonáta pro dva klavíry na osm rukou Bedřicha Smetany. jar

45 Hr0408.indd 45

27.7.2004 15:02:11

ROSA RD 1127 Jan Bernátek: Křížová cesta, Daniel Hůlka, Radovan Lukavský, Martina Bauerová, Pražský filharmonický sbor, Jaroslav Brych, Jan Bernátek Petr Pokorný

O

ratorium pro recitátora, soprán a baryton sólo, smíšený sbor a varhany Křížová cesta na text Františka Lazeckého je široce založená skladba, která trvá o něco více než hodinu. Jeho autor Jan Bernátek si velmi dobře poradil s formou, takže nikde nedochází u posluchače k pocitu jednotvárnosti či zdlouhavosti. Dílo má patnáct částí: úvod a čtrnáct zastavení křížové cesty. Jednotlivé části ohlašuje a zahajuje recitátor, pak se k němu přidávají nebo ho střídají hudebníci, sbor se střídá se sólisty, dvě části jsou určeny pouze recitaci a varhanám. Hudba je z čistě kompozičního hlediska prostá, jednoduchá, místy jakoby připomínala pastorely našich barokních mistrů. Čtvrté zastavení se sopránovým sólem se svým charakterem blíží až hudbě lidových či spíše zlidovělých písní. Nicméně celek působí na posluchače velmi příjemně, hudba je v úzkém sepětí s hluboce zaujatým, silně křesťansky laděným textem. Je to upřímně cítěné dílo. Dobrý celkový dojem je podpořen také hvězdným obsazením. Martina Bauerová zpívá křišťálově svítivým sopránem s nástrojově čistou intonací. Z jejího projevu vyzařuje hluboký cit. Její sóla patří k tomu interpretačně nejkrásnějšímu na tomto CD. Daniel Hůlka nezapře své klasické pěvecké školení a dokáže výborně potlačit všechny špatné návyky muzikálové hvězdy a zpívat tak, jak by se v kostele zpívat mělo. Zejména jeho druhé só-

lo (Ježíš potřetí padá pod křížem) je velmi zdařilé. Pražský filharmonický sbor je jedním ze špičkových sborových těles u nás a to předvedl také v Bernátkově oratoriu. Autor Jan Bernátek je vystudovaný pianista a skladatel, absolvent JAMU. Zde ho však poznáváme i jako velmi zdatného varhaníka. Výsledkem je pochopitelně zcela vynikající, mimořádná interpretační úroveň provedení. Radovan Lukavský je osvědčený recitátor melodramů i oblíbený recitátor poezie a herec. Jednu velkou přednost mu nelze upřít – jeho výslovnost češtiny je opravdu zcela bezchybná, dokonalá. Jeho samohlásky mají správnou míru uzavřenosti (otevřenosti), jeho souhlásky jsou perfektně jasné, přízvuk vždy na správném místě. Takto už ho znám nejméně čtyři desetiletí. Ve výraze je ovšem vždy stereotypně stejný. A je zcela lhostejné, zda recituje Shakespeara, Rilka či náboženský text Františka Lazeckého. Není dokonce rozdílu mezi oznámením čísla dalšího zastavení a vlastním dramatickým textem. Stále stejné tempo, stále stejný výraz. Jedním slovem – naučená macha. Někdy má posluchač pocit, že jen proto by si přál, aby textu v oratoriu bylo méně. Škoda, že vydavatel ani autor nenašli odvahu oslovit někoho mladšího, nového, ne tak oposlouchaného. Zážitek z poslechu díla by byl bezprostřednější. Technická úroveň snímku je dobrá, však na ní spolupracovali osvědčení hudební režisér Jan Málek, zvukový režisér Jaroslav Vašíček a mastering provedl Václav Roubal. Natáčelo se v kostele sv. Jakuba v Praze. Nahrávka vznikla v koprodukci s Českým rozhlasem. Stručný booklet obsahuje informace o autorech i interpretech. ! ARCO DIVA UP 0054-2 131 Alfred Schnittke, Smyčcové kvartety č. 1, č. 3, č. 4, Kánon na paměť Igora Stravinského, Kaprálová kvartet (Rita Čepurčenko a Simona Hurníková -- housle, Světlana Jahodová – viola, Margit Klepáčová – violoncello) Jaroslav Smolka

V

ydání živých nahrávek čtyř významných kvartetních děl Al-

freda Schnittkeho z koncertů mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 24. a 31. 5. 2002 v bývalém kostele Šimona a Judy v interpretaci Kvarteta Vítězslavy Kaprálové je velmi pozoruhodným obohacením katalogu soudobé hudby na CD české provenience. Skladatele jsme znávali v době totality, kdy k nám pronikala jen jeho jednotlivá díla, v přepisu z azbuky jako Šnitkeho; v 90. letech, kdy přesídlil do Němec-

ka a německým pravopisem svého příjmení položil váhu na německé kořeny svého původu, užíváme i u nás tvaru jeho příjmení Schnittke. Byl vrstevníkem našeho skladatele Jana Klusáka a jeho tvorba se vyvíjela velmi podobně jako u současníků, kterým kolem přelomu 50. a 60. let učarovala Nová hudba a možnosti netradičních perspektiv tvoření. S Klusákem má podobné i to, že několik smyčcových kvartetů, které napsal, znamená koncentrované opěrné momenty jeho tvůrčího vývoje. Schnittkeho Smyčcový kvartet č. 1 je typické novátorské dílo šedesátých let: důsledně organizovaně atonální s využitím dvanáctitónového a seriálního strukturování a vyčerpávající s působivým kontrastním a vůbec stavebným efektem témbrové možnosti nástrojů smyčcového kvarteta. Přitom je to hudba výrazově velmi působivá, již si snad lze vykládat jako vyjádření pocitů jedince, narážejícího na nástrahy okolního světa. Smyčcový kvartet č. 3 z roku 1983 je slohově i obsahově založen velmi odlišně. Přispěl do tehdy intensivních diskusí o postmodernismu a možnostech polystylové kompozice. Skladatel psal dílo na objednávku z Německa a citoval i po svém

imitoval sloh hudby mistrů německé i italské renesance, ale i Richarda Wagnera a svého oblíbeného Dmitrije Šostakoviče. I v zacházení s těmito rozmanitými slohovými projevy osvědčil, že to umí osobitě a talentovaně. Pětivětý Smyčcový kvartet č. 4 z druhé poloviny 80. let je opět hluboká niterná výpověď, slohově velmi soustředěná a obsahově zaměřená tragicky. Vážnost a výraz hlubokého smutku má i jednovětý Kánon na paměť Igora Stravinského, vytvořený bezprostředně po Mistrově smrti roku 1971. Interpretace Kvarteta Kaprálové je skvělá: zralá ve všech instrumentálních výkonech a přinášející i přesvědčivý obsahový vhled do světa skladatelovy hudby a výpovědí jednotlivých skladeb. Pozoruhodná je i nahrávací koncepce snímků. Ač pořízeny v koncertní síni s akustikou pro posluchače koncertů nevděčnou, je výsledný zvuk snímků překvapivě kvalitní: vyrovnaný, barvitý a s dlouhým dozvukem, pro tuto hudbu velmi vhodným. ! ARTE NOVA CLASSICS 74321 92776 2 Beethoven String Trios Op. 9, Kandinsky String Trio Petr Pokorný

J

e škoda, že klasici se věnovali psaní smyčcových trií jen celkem výjimečně. Mozart napsal v roce 1788 trio (divertimento) pro housle, violu a violoncello Es dur, Ludwig van Beethoven (1770–1827) jich napsal celkem čtyři. První – opus 3 – vzniklo před rokem 1794, je psáno také v Es dur a navazuje ještě dost těsně na Mozartův vzor. Další trojice trií pro toto obsazení vznikla v letech 1797/8, nese opusové číslo 9 a jejich charakter už naprosto výrazně ukazuje na styl mladého Beethovena. Ve třetím z nich, triu c moll, se dokonce už jasně ozývá dramatičnost, pro pozdější Beethovenovu tvorbu tak typická. Všechna tři tria jsou čtyřvětá, začínají rychlou větou v sonátové formě, v případě prvního tria G dur s pomalým úvodem. Následují pomalé věty, scherzo a finale.

46 Hr0408.indd 46

27.7.2004 15:02:12

G R A M O R E V U E Trochu jinou stavbu má prostřední trio D dur: druhá věta má charakter romantizující serenády, třetí je menuet a čtvrtá rondo. Proti hutnějšímu zvuku smyčcového kvartetu má zvuk tří smyčců daleko křehčí, křišťálovější zvuk. A právě klasickému kompozičnímu stylu tato křišťálová křehkost velmi sluší. Podle náznaků v dopisech měl sice Beethoven v úmyslu i později se k tomuto obsazení vrátit, ale nedošlo k tomu. Křišťálový zvuk je také hlavním znakem hry Smyčcového tria Kandinsky. Soubor vznikl v roce 1990 a sdružuje tři výrazné osobnosti s perfektní nástrojovou technikou, vysokou tónovou kulturou, hlubokým smyslem pro styl a neutuchajícím temperamentem. Však také studovali u takových osobností současné komorní hry jako jsou Hatto Beyerle z kvarteta Albana Berga a Walter Levin z kvarteta LaSalle. Houslistka Kathrin Rabus je současně koncertním mistrem Rozhlasových symfoniků v Hannoveru, violista Hartmut Rode se stal už v šestadvaceti letech jako dosud nej-

Tomuto příznivému dojmu pomáhá také technická stránka nahrávky. Zvuk je vyrovnaný, dynamický rozsah sice veliký, ale stále úměrný zvuku tří smyčcových nástrojů. Za technickou stránku zdařilé nahrávky jsou zodpovědni Frank Lipp a Helge Martensen. Nahrávalo se v létě roku 2001 v malém sále rozhlasu v Hannoveru. Booklet obsahuje vedle zajímavé úvodní studie o skladateli a skladbách Rainera Codenbacha také podrobnou informaci o souboru a jeho členech i fotografii umělců. Text je otištěn v německé a anglické verzi. !

v tom smyslu, že s jejich zazněním se současně posluchači neodbytně vybavují slova s nimi spojená – „slunéčko vychází“, „slunéčko sa níží“ atp., takže je vsugerováván dojem kompozice, která se postupně klube s prvními „paprsky“ tónů, přechází přes celý „valašský“ den a s večerem zapadá a vytrácí se s tóny, které mizí v dáli za horizontem. Je zde také slyšet ohlas janáčkovských sčasovek, ale jinak je struktura věty pojednána jako moderní kompozice využívající novodobé vyjadřovací prostředky. Nejvíce „folklorní“ je 3. věta Smyčcového kvartetu, v níž je citována celá píseň „Kdo má počernú galánku“ s jejím charakteristickým verbuňkovým úsečným rytmem. I zde je moravský idiom konfrontován s moderními kompozičními postupy, zejména s ostinátní basovou figurou, která vytváří kontrastní metrorytmické pásmo k citované písni. Cyklus písní Japonský rok (1979), jak již samotný název napovídá, čerpá z exotické dálněvýchodní inspirace. Autor přitom pouze lacině nevyužívá pentatoniku, ale závan jiné hudby se projevuje v hledání nové zvukovosti za použití střídmého instrumentáře sopránového hlasu, flétny a preparovaného klavíru. Záměrná střídmost vyjadřovacích prostředků a jejich jemné odstiňování se promítlo také do cyklu písní Ahoj, moře! (1981) pro dětská sóla, dětský sbor, klavír, kytaru a bicí. Přiléhavé zhudebnění podtrhuje vtipnost Žáčkových veršů a zajisté tak činí z tohoto cyklu vyhledávaný repertoárový kus dětských sborů a jejich mladých sólistů. Tři pochody pro dr. Kabyla (1999– 2000) výrazně zastupují Vičarovu tvůrčí proměnu, která je především nesena posunem od vážného k nevážnému, mírně ironickému až žertovnému. Jistě, ve třech pochodových kusech posluchač při prvním poslechu znejistí ve výkladu kompoziční hry, kterou mu skladatel předkládá: žesťové kvinteto zní jinak než v nejrůznějších standardních úpravách pro tuto sestavu od renesanční hudby po současnou – neobvyklé harmonické postupy se spojují s banálními přiznávkovými

UNIVERZITA PALACKÉHO, OLOMOUC 2002 VE SPOLUPRÁCI S HUDEBNÍ FAKULTOU AMU V PRAZE Jan Vičar: Vivat universitas!: Fanfáry Univerzity Palackého, Nonet o horách, dúbravách a valašskéj zemi, Japonský rok, Smyčcový kvartet, Ahoj, moře, Tři pochody pro dr. Kabyla, Vivat universitas!; Moravská filharmonie Olomouc, České noneto, Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu, Žesťové kvinteto AMU, Kubínovo kvarteto, Jana Majtnerová – soprán, Miroslava Peštuková – flétna, Svatava Střelcová – klavír a piano préparé Roman Dykast

J

mladší profesorem na Universität der Künste v Berlíně. V současné době učí i na Royal Academy of Music v Londýně. Patří k významným sólistům svého nástroje. Violoncellista Nikolai Schneider se věnuje sólové dráze a současně je koncertním mistrem violoncell Rozhlasových symfoniků v Hannoveru. Z toho vyplývá, že ani tak skvěle hrající soubor se nemůže věnovat pouze koncertní činnosti prostě proto, že smyčcové trio je dodnes považováno spíš za výjimečnou než běžnou kombinaci nástrojů. Jejich nahrávka Beethovenových trií opus 9 je ovšem skvělá po všech stránkách.

ako konfrontace dvou tvůrčích období vyznívá autorské CD skladatele, muzikologa, vysokoškolského pedagoga, manažera a olomouckého rodáka Jana Vičara (1949). První období je zastoupeno skladbami z přelomu 70. a 80. let, kdy Vičar studoval kompozici na JAMU a HAMU, druhé zachycuje tvorbu z konce tisíciletí. Dvacetiletý rozestup se projevuje zejména v okruhu hudebních inspirací. V jednovětém Nonetu o horách, dúbravách a valašskéj zemi (1979) a čtyřvětém Smyčcovém kvartetu (1978, rev. 1982) se nejvíce obnažují Vičarovy moravské kořeny. Rozlehlá věta Nonetu je protkána řadou moravských melodických typů, jejichž funkce je významová

rytmy a nad tím zaznívají zvláštní trubkové melodie. Snad nejvíce to připomíná bizarní přetavení všeho možného v repertoáru velkých dechových koloniálních orchestrů. Je to hudební žert vycházející z Vičarova naturelu, který chce překvapit a pobavit. Když se ve druhém kusu ozve „přiškrcený“ zpěv o venčení velryby v Praze, karty jsou vyloženy. Škoda, že hudební režie nevytáhla vokální složku více do popředí, a tak slova přece jenom zanikají v dechové harmonii. Dvě kompozice jsou věnovány „rodné“ Univerzitě v Olomouci. Primární funkčnost Fanfár Univerzity Palackého (1996) je přenesena i na dramaturgii kompaktního dis-

ku, který se jimi otevírá. Kompozice Vivat universitas! (2000) o třech částech autorem označená jako symfonické procesí pro velký orchestr pak s řadou odkazů na „veškerenstvo“ hudby výběr z Vičarovy tvorby uzavírá. Z rozsáhlé řady interpretů podílejících se na realizaci kompozic je třeba zejména vyzvednout výkon Českého noneta (Nonet o horách, dúbravách a valašskéj zemi) a trojici interpretek Jana Majtnerová, Miroslava Peštuková, Svatava Střelcová v cyklu Japonský rok. Autorské CD Jana Vičara je vybaveno bukletem, do kterého Jaromír Havlík napsal profil skladatele a zasvěcený komentář k jednotlivým kompozicím. ! ARTES MON AS 712-2 RUSKÁ VIOLA, Dmitrij Šostakovič: Sonáta pro klavír a violu op. 147, Aram Chačaturjan: Sonáta – píseň pro violu, Sergej Prokofjev/ Vadim Borisovskij: Šest kusů z ba-

47 Hr0408.indd 47

27.7.2004 15:02:14

G R A M O R E V U E letu Romeo a Julie, Jan Pěruška – viola, František Kůda -- klavír Jaroslav Smolka

D

nes třiapadesátiletý český violista Jan Pěruška je v současné době zřejmě při vrcholných uměleckých silách. Pilně koncertuje sólově i jako člen Stamicova kvarteta, vyučuje. A s časovými odstupy jen

několika měsíců za sebou nahrává v souhře s dalším interpretem jedno CD za druhým. Má k tomu cennou oporu ve firmě podnikavého a obětavého kolegy Jana Šimona, majitele a duše firmy ArteS MON, který ve spolupráci s Českou společností pro komorní hudbu při České filharmonii a s přispěním sponzorů vydává tyto nové Pěruškovy nahrávky. Jako č. 4 této jeho edice nyní vychází CD s díly tří vrcholných představitelů ne přesně ruské hudby, jak by se mohlo zdát podle souhrnného titulu (Aram Chačaturjan byl přece Armén, ne Rus), ale určitě umělecky nejvýznamnějších velikánů sovětské epochy. Chápu ovšem, že název „Sovětská viola“ by vypadal podivně a mohl by se vykládat v různých nezamýšlených konotacích; možná by byl býval vhodnější sice delší, ale přesný „Viola Šostakovičova, Chačaturjanova a Prokofjevova“. Ano, v tomto nechronologickém pořadí. Bylo totiž správně voleno i pro pořadí snímků na CD. Poslední dílo Dmitrije Šostakoviče, Sonáta pro violu a klavír op. 147 z roku skladatelova úmrtí je evidentně nejvýznamnějším originálním dílem nejen ruské violové literatury, ale vedle špičkových děl Hindemithových a nemnoha dalších i celé komorní tvorby 20. století pro tento nástroj. Dílo je nejen hlubokou výpovědí o skladatelově životní bilan-

ci, ale i nástrojově náročnou sumou možností violy. Skladatel ji prezentuje především jako kantabilní nástroj ve výrazově vnitřně konfliktní první větě, scherzovém neúprosně tepajícím Allegrettu i v bolestné výpovědi finálního Adagia s významnou úlohou citátu z I. věty Beethovenovy Sonáty quasi una fantasia, tzv. Mondschein. Zdá se, že význam takové životně osudové výpovědi má i Sonáta – píseň pro sólovou violu Arama Chačaturjana, napsaná 1976, dva roky před skladatelovou smrtí. Pěruška hraje obě díla s velkým nasazením; je velkolepým stavitelem nejen se smyslem pro dynamické, tempové a agogické proporce, ale i s fantazií pro kontrastní a vůbec stavebné zhodnocení témbru nástroje. Barevně rozmanité jsou i kantilény ve výběru šesti čísel z Prokofjevova baletu Romeo a Julie, jež podle skladatelových suit pro orchestr a klavír upravil ruský violista Vadim Borisovskij. Snad jen jeden z těchto populárních kousků má proti Prokofjevovu originálu nevýhodu a jeho výpověď trochu zkresluje: stupnicová melodie skladby Julie děvčátko (mimochodem – je zde v českém překladu pojmenována chybně Julie jako děvčátko, což neodpovídá originálnímu ruskému ani anglickému titulu), je v Pěruškově viole přece jen trochu těžkopádná proti onomu lehounkému vanutí, jakým tu působí orchestrální flétna či pasáž pravé ruky v klavírní suitě. Ty škály měl možná upravovatel přidělit klavíru a viole ponechat jen ony kantabilnější části melodie, nebo snad mohl najít jiný, lehčí a plynulejší projev violista. Tady to přece jen není přiměřená vidina baletícího děvčátka. Ale to je detail, maličkost mezi víc než hodinou mistrovského hraní na violu a skvělé, obsahově přiměřené interpretace nádherných skladeb. ! NIBIRU 0144-2211 Jan Josef Ignác Brentner, Ensemble Inégal, Adam Viktora Petr Pokorný

J

de o moudrý a záslužný čin, jestliže se některé město rozhodne oslavit své výročí nikoli pompézní megashow s populárními baviči

a zpěváky, ale vydáním kompaktního disku s nahrávkami skladeb pozapomenutého, leč pozoruhodného rodáka. Tak západočeské město Dobřany, jímž protéká řeka Radbuza, oslavilo 760 let své doložené existence vynikající nahrávkou skladeb Jana Josefa Ignáce Brentnera. Brentner se narodil roku 1689 v Dobřanech. O jeho životě se mnoho zpráv nezachovalo. Jisté je, že část života strávil v Praze, kde psal moteta za zemřelé pro duchovní bratrstvo při chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně a koncerty pro thunovskou kapelu. V pražské tiskárně Jiřího Labouna vyšly čtyři sbírky Brentnerových skladeb. Z nich čerpá také recenzované CD. Struč-

ný zápis v dobřanské matrice nás informuje o tom, že roku 1742 se Brentner – starý mládenec a znamenitý skladatel – v řece Radbuze utopil. Nahrávka obsahuje celkem 13 skladeb, z toho čtyři ze sbírky Harmonia duodecatomeria ecclesiastica, op. 1, šest skladeb ze sbírky Offertoria soleniora, op. 2 a tři Motetti pro defunctis. Kromě motet za zemřelé, které jsou psány na německé texty, jsou ostatní skladby psány na texty latinské. Spartaci skladeb provedl Emilián Trolda, kritickou revizi Václav Kapsa a Tomáš Slavický. Realizace se ujal Ensemble Inégal, jehož zakladatelem a vedoucím je varhaník, dirigent a sbormistr Adam Viktora. Osm zpěváků a čtrnáct instrumentalistů se v různém obsazení podílelo na realizaci Brentnerových skladeb. Hrálo se na autentické nástroje při ladění a = 415 Hz. Ensemble Inégal se představuje jako vokálně instrumentální

soubor, který se věnuje autentické interpretaci hudby 17. až 20. století. Pozoruhodná je jeho šíře záběru, kterou dokumentoval např. v roce 2002 realizovanou nahrávkou Dvořákovy Lužanské mše. Tentokrát se tedy věnoval hudbě ze začátku 18. století. A je možno konstatovat, že tuto barokní hudbu zpívají a hrají všichni členové souboru s naprostou profesionalitou a plným zaujetím. Většina Brentnerových árií je psána pro soprán. Proto i většinu sól na snímku zpívá svým zářivým, křišťálově čistým sopránem Gabriela Eibenová. Její hlas je nejen zářivý, ale současně i lidsky vřelý, takže výsledný dojem je zcela podmanivý. Výborně zpívají ovšem i ostatní zpěváci – sopranistka Eva Rukavičková, alty Hasan El Dunia a Marta Fadljevičová, tenoři Jaroslav Březina a Martin Prokeš i basisté Matthias Gerchen a Marián Krejčík. Podobně skvěle se se svými úkoly vyrovnali také instrumentalisté. Z nich jmenujme alespoň Helenu Zemanovou, která se zaskvěla v houslových sólech. Samozřejmě hlavní zásluhu na zdařilé realizaci a oživení Brentnerovy celkem neznámé hudby má vedoucí souboru Adam Viktora. Nahrávalo se v květnu 2003 na státním zámku Nebílovy. Hudební režii měl Petr Řezníček, zvukovou Tomáš Zikmund, asistent režie Aleš Dvořák je současně autorem masteringu. Nahrávku doprovází pečlivě připravený booklet s informacemi o skladateli a jeho známém díle, o přípravě materiálů pro provedení i o interpretech. Text Václava Kapsy je uveden ve čtyřech běžných jazycích. V bookletu dále najdeme fotografie všech účinkujících a všechny zpívané texty v příslušném latinském či německém originále a v českém a anglickém překladu. U árie Plaudite exulta cor meum došlo k nepříjemnému přehlédnutí. Místo českého překladu tohoto textu je otištěn znovu český text árie Hoste devicto. Kromě tohoto malého omylu splňují nahrávka i doprovodný booklet nejvyšší možné požadavky kvality. A navíc jde o krásnou hudbu! !

48 Hr0408.indd 48

27.7.2004 15:02:16