Vážení a milí čtenáři,

HUDEBNÍ ROZHLEDY

Ú V O D N Í K

8/2005 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za ﬁnanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Jan Vičar, Roman Dykast, Dušan Neumahr Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. (šéfredaktor): 251 554 088 tel. (redakce): 251 550 208, 251 552 425 tel. (sekretariát): 251 554 089 fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele ﬁrma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Šustekova 8,P.O.Box 169 830 00 Bratislava Cena: 50 SK tel.: 67 20 19 21-22 – časopisy 67 20 19 31-33 – předplatné fax: 67 20 19 10, 20, 30 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902 Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio Domino Plus s.r.o., Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 4. 7. 2005 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Vladimír Válek Foto Jiří Skupien

Vážení a milí čtenáři, a už tu máme srpen, měsíc přinášející omamnou vůni pryskyřice, jež doslova taje pod žhavými paprsky letního slunce a stéká – jako slzy po vráskami zbrázděné tváři – po kmenech věkovitých borovic. Srpen, to je však také měsíc prosycený dechem dozrávajícího obilí, jenž slibuje dostatek božího dárku, jak poeticky naši předkové nazývali chléb náš vezdejší. Větší část tohoto období z nejletnějších (od počátku až do třiadvacátého dne) je v horoskopu ve znamení Lva. Zrozenci tohoto slunečního znamení se – už podle věhlasného astronoma a astrologa na dvoře Rudolfa II. – Jana Keplera, vyznačují mimo jiné osobní přitažlivostí a nám ostatním dokáží v mnoha ohledech ukazovat cestu Slunce. S trochou nadsázky by se dalo říci, že majíce Slunce v duši, často je hojnou měrou a zcela nesobecky rozdávají. Nejlépe je to vidět tam, kde vystoupí z příšeří všední každodennosti do plného světla zářivého umění, ať již literárního, výtvarného či hudebního. Lev je opravdu znamením vzletu a rozmachu, vzepětí a často nedefinovatelných tužeb. Ve znamení Lva se narodil například význačný italský hudební skladatel a pedagog Antonio Salieri (18. 8. 1750), kterému bohužel v širokých vrstvách veřejnosti velmi ublížil populární film Miloše Formana Amadeus. Přitom Salieri, snad i pod vlivem svého osudového znamení, to nejlepší ze sebe rozdával plnými hrstmi a rozhodně ne málo. Vždyť mezi jeho žáky patřili i mnozí později opravdu významní umělci, jako byli Ludwig van Beethoven, Franz Schubert, Ferenc Liszt či Ignaz Moscheles. Kolik slunce jen dokázal – tentokrát zejména do českých duší – vnést například i proslulý hudebník a kapelník František Kmoch (nar. 1. 8. 1848) nebo vynikající herec Oldřich Nový (nar. 7. 8. 1899), a kolik slunečního jasu kolem sebe šíří kytarista Štěpán Rak (8. 8. 1945). A mohli bychom pokračovat dalším sáhodlouhým výčtem. Můžeme a nemusíme věřit horoskopům a osudovým znamením, ale jedno jisté je: srpen byl, je a snad ještě dlouho bude měsícem pohodově slunečním. V letošním roce však bude zároveň i obdobím, kdy se již řada těch, kteří si bez hudby neumějí život představit, znovu začne pozvolna připravovat na nadcházející koncertní sezonu, kterou kromě běžných abonetních koncertů zahájí hned na jejím počátku např. opětovné pražské vystoupení Andrey Bocelliho či některé zajímavé premiéry na našich operních scénách. Tou přípravou jsem měla na mysli především různé festivaly včetně již v minulých číslech zmiňovaných Pražských hudebních slavností či festivalu Prague Proms 2005, jejichž umělecká úroveň daná nabídkou z okruhu těch nejlepších českých interpretů či zajímavých hostů ze zahraničí i přesah do srpnových dnů, posune i kulturní život letní Prahy výrazně směrem k vyšší kvalitě. Mimopražští obdivovatelé vážné hudby na tom totiž bývali v tomto ohledu paradoxně dlouhá léta mnohem lépe. Vždyť např. počátek srpna bude v krásném lázeňském městě

1

na soutoku Ohře a říčky Teplé, v minulosti oblíbeném např. Johannem Wofgangem Goethem, Friedrichem Schillerem, Ludwigem van Beethovenem či Fryderykem Chopinem a nedávno navštíveném jedněmi z největších hvězd stříbrného plátna, Robertem Redfordem a Sharon Stoneovou, již po třiatřicáté opět věnován našemu hudebnímu mládí a dokonce celý srpen se ponese ve znamení koncertů pořádaných Mezinárodním hudebním festivalem v Českém Krumlově. Tento architektonický poklad, někdejší sídlo mocných Rožmberků, je vůbec takovou baštou vážné hudby. Vždyť již v tomto čísle se dočtete o jiné zdejší významné události, konané však o měsíc dříve, Festivalu komorní hudby, který letos vedle Čechokanaďana Antonína Kubálka, jenž bude s Rozhlasovými symfoniky a Janem Štvánem zahajovat Brahmsovým prvním klavírním koncertem i Pražské hudební slavnosti, hostil např. Jiřího Stivína a Kühnův smíšený sbor, Curyšský hobojový kvartet či Ivana Ženatého, a poprvé se svým nově sestaveným Collegiem tu vystoupila i naše přední houslistka Gabriela Demeterová. Neméně zajímavé materiály však přineseme na následujících stranách i ze Smetanovy operní Litomyšle, Beethovenova hudebního festivalu v Teplicích, kroměřížského Forfestu či festivalu Concentus Moraviae, jehož součástí se letos stal i velice přínosný projekt s názvem Vlámská bouře, který nabídl zejména skvělé interprety nizozemské vokální polyfonie. Bohatá je tentokrát s mnoha recenzemi i rubrika divadla a událostí ze zahraničí či rubrika studií a komentářů, kde se např. dočtete nejen o inscenaci Prodané nevěsty ve Vídni či Řeckých pašijí v Soluni, ale i velice zajímavou stať z pera dr. Jana Ledeče o srpnovém jubilantovi (a mj. blízkém příteli Rafaela Kubelíka) Karlu Amadeovi Hartmannovi. Osobností, oslavujících významná výročí, ale tentokrát najdete v Hudebních rozhledech ještě více, protože sedmdesátky se během léta dožívá např. umělecký vedoucí Pražského studentského orchestru, prof. Mirko Škampa či jeden z našich významných dirigentů, Vladimír Válek, který své narozeniny oslaví 2. září. Ani příští číslo vás ale, vážení čtenáři, doufám, nezklame. I v něm se dozvíte řadu zajímavostí především z výše zmiňovaných festivalových projektů, pořádaných po celé naší republice a nebude samozřejmě chybět ani další pokračování seriálu o českých operních divadlech, kde se po Moravském divadle Olomouc můžete těšit na Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem či pravidelný stěžejní rozhovor, jehož hlavního protagonistu si tentokrát necháme pro sebe. Příjemné čtení i krásné srpnové dny nejen všem „Lvům“ přeje

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

F E OS BT SI VA AH LU Y , Z

V

K O N C E R T Y

ladimír Válek, jeden z předních představitelů české dirigentské školy, oslaví 2. září svoje 70. narozeniny. Po studiích na VŠMU v Bratislavě a AMU v Praze působil nejprve střídavě u několika českých orchestrů, aby se pak od roku 1975 stal na dvanáct let dirigentem Pražských symfoniků a zároveň od roku 1985 šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Hostuje však rovněž u celé řady zahraničních těles a vedle toho, že loňského roku přijal nabídku šéfdirigentského místa u Slovenské filharmonie, zastává již devátým rokem i post dirigenta České filharmonie. Vedle tzv. vážné hudby ale miluje rovněž jazz a swing . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3

M

ezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl patří k našim nejoblíbenějším a nejstarším hudebním festivalům. I letos, kdy trval rekordních 18 dnů, během kterých organizátoři pro návštěvníky připravili pětadvacet hudebních pořadů, přinesl mnoho nevšedních zážitků. K těm nejzajímavějším patřily vedle koncertního provedení Wagnerova Tannhäusera s Evou Urbanovou a Wolfgangem Milgramem či Galakoncertu – sólo pro baryton s Ivanem Kusnjerem, Romanem Janálem a Vladimírem Chmelem bezesporu dva: projekt nazvaný podle jedné z provedených kompozic - Oratoria smíru Jiřího Pavlici – Smíření a drama Ronalda Harwooda Na miskách vah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

V

prostorách památných někdejším působením slavného Osvobozeného divadla, tedy v pražském divadle ABC, proběhl ve dnech 28. 6. až 2. 7. za značného zájmu publika Mezinárodní festival šansonu. Vedle několika workshopů jej tvořily čtyři koncerty, kde vystoupilo celkem čtrnáct interpretů, z nichž dva byli Češi (Světlana Nálepková a Jiří Dědeček) a dva Slováci: šansoniérka Szidi Tobias a Slovák žijící v České republice, Igor Šebo, který byl zároveň uměleckým ředitelem festivalu. Ostatní účinkující přijeli z Maďarska, Polska, Francie, Dánska a Chorvatska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .22

Z

dálo by se, že nic není logičtějšího, než uvedení Řeckých pašijí v Řecku. Jednak je autorem předlohy k libretu slavný řecký spisovatel Nikos Kazantzakis, jednak zpracovává téma, týkající se novodobých řeckých dějin. Nicméně to je zcela falešná představa a za to, že se Řecké pašije Bohuslava Martinů dočkaly 10. 6. 2005 své řecké premiéry v podání opery Národního divadla v Soluni, vděčíme hlavně úsilí režisérky Pamely Howards a intendantky divadla Ioanny Manoledaki. Kromě Manolia, kterého vynikajícím způsobem ztvárnil americký tenorista Keith Olsen, byli všichni představitelé hlavních rolí z Řecka. . . . . 32

ROZHOVOR O dirigování a hudbě vůbec s letošním jubilantem Vladimírem Válkem . . . . . . . . . . . 3

FESTIVALY, KONCERTY Janáčkův máj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Z letošní Smetanovy Litomyšle . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Ohlédnutí za festivalem Ludwiga van Beethovena v Teplicích . . . . . . . 9 Concentus Moraviae 2005 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Pestrý komorní festival v Českém Krumlově . . . . 12 Quo vadis, vokální Jihlavo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Harantovské slavnosti historického zpěvu . . . . . 15 Jazzový debut Barbary Hendricks s otazníky . . . 16 Na Forfestu se hrálo s odvahou . . . . . . . . . . . . . . . 18 Caspar Richter ukončil sezonu v Brně . . . . . . . . . 19 Beethovenův Hradec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

HORIZONT Šanson na českých pódiích. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

DIVADLO Druhý pokus o Rusalku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Konec sezony v Ústí nad Labem . . . . . . . . . . . . . . 25 Soudobý balet dostal opět slovo . . . . . . . . . . . . . . 27

ZE ZAHRANIČÍ Řecké pašije B. Martinů konečně ve vlasti N. Kazantzakise . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Prodaná nevěsta ve Vídni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Dva ruské tituly v Komische Oper . . . . . . . . . . . . 34

STUDIE, KOMENTÁŘE

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE Letní slavnosti staré hudby – Mladé pódium v Karlových Varech - Z Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov – Evžen Oněgin v Lokti - O West Side Story ve Stralsundu – Česká operní divadla: IX. Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem Zkrácenou verzi č. 8 najdete od 30. 7. na adrese

Česká operní divadla VIII. Moravské divadlo Olomouc . . . . . . . . . 40 Misionářské poselství Karla Amadea Hartmanna . . . . . . . . . . . . . . . 42

GRAMOREVUE

http://hudebnirozhledy.scena.cz

Rozhovor s prof. Mirko Škampou . . . . . . . . . . . . . 44

2

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

O dirigování a hudbě vůbec s letošním jubilantem Vladimírem Válkem Jana Vašatová

V

ladimír Válek, jeden z předních představitelů české dirigentské školy, prošel všestranným hudebním vzděláním na kroměřížské konzervatoři. Dirigování studoval v Bratislavě a v Praze na Akademii múzických umění. Působil u několika českých orchestrů a od roku 1975 se stal na dvanáct let dirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a zároveň r. 1985 šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. V této funkci, v níž symbolicky navázal na práci svého profesora a dlouholetého šéfdirigenta Rozhlasových symfoniků Aloise Klímy, se s ním setkáváme dodnes. Od roku 1996 zastává rovněž post dirigenta České filharmonie. Spolupracoval s celou řadou zahraničních těles (Japan Philharmonic Orchestra, Yomiuri Symphony Orchestra, Izraelská filharmonie atd.); od sezony 2002/03 byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem Osaka Symphony Orchestra a loňského roku přijal nabídku na šéfdirigentské místo Slovenské filharmonie. Hostuje na prestižních pódiích a festivalech a letos mj. je „jeho“ SOČR residenčním orchestrem Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově. 2. září pak slaví Vladimír Válek 70. narozeniny. Pane dirigente, kde nastal rozhodující moment, že jste se začal věnovat hudbě a posléze dirigování? Tatínek byl učitel a dobrý houslista. Že budu hrát na housle a na klavír bylo samozřejmostí. Moje generace zažila několik reorganizací školství, maturovali jsme v septimě společně s předchozím ročníkem a bylo těžké se dostat dál. Chtěl jsem být původně vojenským pilotem, ale najednou jsem nevěděl, co budu dělat. V té době mě po letech potkal můj bývalý profesor Jarolím a když jsem mu vylíčil situaci, řekl: „Vždyť ty jsi muzikant! Loni založili konzervatoř v Kroměříži, vedu tam sbor a učím dirigování, vezmi si trombón a přijď zítra na nádraží v Přerově, z Olomouce pojede prof. Erat (žák slavného trombonisty Ušáka), představím tě…“ Tak se také stalo, prof. Eratovi jsem zahrál a ocitl jsem se na konzervatoři. Byl jsem tehdy také dobrý klavírista, spolupracoval jsem tam se sborem a prof. Jarolím mne ob-

čas nechal dirigovat školní orchestr. V létě jsme hráli v Trenčianských Teplicích, viděl mne tam dr. Rajter, šéf Slovenské filharmonie a učitel na VŠMU, a pozval mne do Bratislavy. V roce 1957 jsem končil na konzervatoři a byl jsem pak u něho 3 semestry. Vlastně o mém osudu z 50% rozhodl dr. Rajter. Co jste si představoval, když jste šel studovat dirigování? Naplnily se vaše představy? Byl jsem tehdy přece jen starší, měl jsem za sebou dvě střední školy, měl jsem už čas přemýšlet a byl jsem zralejší a měl jsem rozumnější názor. V praxi to znamenalo, že jsem stále hrál v tanečních kapelách na trombon, chodil na hodiny ke koncertnímu mistrovi – violistovi SF a hrál na violu v Lúčnici – zkrátka jsem se pořád připravoval jako instrumentalista, protože jsem si říkal, že dirigování nemusí vyjít. Dnešní kandidáti dirigentství dělají chybu, že se okamžitě po absolutoriu vidí u Berlínských filharmoniků. Moje první místo mi nabídl při zájezdu AUS do Bratislavy jeho tehdejší šéf Alexej Fried. Vyhlašovali konkurs na dirigenta, který by uměl všechno – tzn. dirigovat symfonický orchestr se sborem, sólisty a baletem, instrumentální sóla i estrádní skupiny, aranžovat a swingovat. To byla moje parketa, takže jsem se rozloučil s Bratislavou (těžko, protože mi dr. Rajter moc dal) a celou dobu studií na AMU i vojny jsem strávil v AUS. Dolehne na vás někdy tíha zodpovědnosti nebo tíha dirigentského poslání? To už na mne doléhalo tenkrát v Praze. Můžete být sebelepší žák či talent, ale musíte dostat místo a pak ještě dlouho trvá, než do sebe vstřebáte základy ovládání orchestru. Pak přijde trápení se skladbou – jak na ni, když už ji dirigovali Toscanini a jiní… A poslání? Už jenom to, že vám příroda umožnila se k hudbě dostat, je dar od Boha, a v dirigování určitá výzva je. Máte svého žáka, Jana Kučeru, který se velice dobře uplatňuje jako dirigent. Jak on k tomu přistupuje? Nemohu hovořit za něho. Ale je výborný klavírista, komponuje, hraje v jazzu na trubku, aranžuje – má zkrátka širší záběr a pokud nedostane

3

po absolutoriu nějaké místo, nebude ztracen. Dnešní adepti dirigování mají oproti nám jiné možnosti: jezdit po světě, poslouchat spoustu nahrávek. Ale mají jednu dost podstatnou nevýhodu: za nás bylo víc příležitostí k praktickému dirigování, víc amatérských souborů. Naopak se založilo hodně konzervatoří, takže je to nepřímo úměrné… Každý ten mladý člověk by měl mít cíl. Já jsem moc toužil dostat se do Prahy; přišel jsem z venkova a třeba Rudolfinum, kde sídlila ČF a konzervatoř, bylo pro mne posvátné a ten pocit mi zůstal dodnes. Zatímco moji synové, kteří se tam už jako malí kluci klouzali po chodbě a se všemi filharmoniky si tykali, jsou o to ochuzeni. Takže ty mladé je nutné vést k tomu, aby byli skromní a hodně toho dokázali, než jim začnou narůstat křídla. Nejdřív se zdá, že jde kariéra sama – ale když je to uspěchané a pomáhají agentury a reklama, mívá to někdy krátké trvání. Vzpomínáte, jak jste se dostal do Prahy a jak si toho vážíte ještě dnes – a přitom jste se dostal do celého světa? Jaký to byl pocit, když jste někam přijel poprvé, k novému orchestru? Pochopitelně to bylo dobrodružství, protože se člověk dostal do cizího prostředí s cizím orchestrem, nemáte ty zkušenosti a nevíte, co bude následovat po zkouškách, jak budou hrát na koncertě. Trochu jsem uměl německy – v Evropě to stačí, ale když jsem vyjel dál, znamenalo to anglicky a rusky – protože Rusové a Slované jsou v zahraničních orchestrech už všude. V počátcích jsem jezdil přes Pragokoncert hlavně do Polska a bývalé NDR a jsem vděčný, že tu taková organizace byla, protože měla jméno a důvěru zahraničních partnerů. Mohla si dovolit nabídnout a poslat mladého dirigenta – tak jsme začali dělat kariéru, to už dnes není. Máte nějaký orchestr svého srdce? Mám. Symfonický orchestr Českého rozhlasu!!! Vedle něho? Mám rád každý orchestr, který hraje s chutí a profesionálním nasazením. To jsou například Japonci. Ale nejraději mám SOČR. Jsou to výborní muzikanti, skromní a flexibilní.

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

Existuje nějaká hranice, za kterou by ve svém přístupu, v práci s orchestrem dirigent neměl jít? Pokud mluvíme o vytížení orchestru nebo nárocích na něj, je tam více momentů. Za prvé otázka dramaturgie – aby na každém koncertě nebyly nejtěžší věci a největší obsazení, protože je drahý materiál a orchestr musí mít čas vše kvalitně nazkoušet apod. Pokud jde o náročnost na zkouškách, musí být člověk na jedné straně tvrdý a vymáhat, co chce, na druhé straně musí umět odhadnout, kam se ten orchestr může dostat. Se svým orchestrem vím, co mohu tzv. ,vypustit‘ a při pozornosti na koncertě to bude; ale u cizího nevíte, co vás čeká. I když dirigent ,trestá‘ a nechá třeba někoho samotného zahrát, musí z něho stále vyzařovat úcta k tomu muzikantovi: on musí vědět, že si ho vážím a pokud po něm něco požaduji, nechci ho shodit nebo ponížit – protože je to můj nástroj, který večer rozehraji. A aby mi hrál, musí všechny klapky a struny fungovat. Dnes je pryč doba dirigentských despotů… Toscanini prý dokonce rozšlápl hodinky, dar od královny, aby dosáhl pianissima. To my si dovolit nemůžeme, protože to by bylo hodně drahé… Vaše dvacetiletá systematická práce s rozhlasovými symfoniky se opravdu zúročuje, orchestr je čím dál lepší. Krásný ohlas zaznamenala např. vaše kompletní nahrávka Dvořákových symfonií. Prý se zdá, jako byste k raným symfoniím přistupoval jako ke zralým dílům a ty známé jako byste čerstvě objevoval… Snímky vznikaly v rozmezí asi tří měsíců. Přistupuji ke všemu stejně: za prvé musí být zahrané ty noty, které tam jsou. Muzika je v tom od počátku, i když to ještě není pravý Dvořák. Ve 2., 3., a 4. symfonii jsou místa, která zralého Dvořáka připomínají, i místa, která připomínají jiné skladatele. Zralá díla, speciálně Novosvětská a Anglická, to jsou nebezpečné skladby pro české orchestry. Protože to se řekne ,to umíme nazpaměť‘ a svádí to k určitému ,zahrání‘, v některých pasážích se vytrácí preciznost. To jsem musel všechno odstranit a udělat perfektní snímek. Jestli se to podařilo, tak mám radost. Kromě toho jsem řadu z muzikantů nemusel nic odnaučovat, spíš učit, protože tady se vyměnila generace. Ti mladí neměli žádné nánosy tradic, protože víme, jak málo pozornosti se věnuje hraní v orchestru na konzervatoři. Tam se prakticky nehraje, takže nepadá v úvahu, aby měli přehraný alespoň český repertoár – což by mělo být samozřejmostí. Navíc musíte na každé zkoušce vyžadovat perfektnost, nenechat povolit pozornost. Vždycky říkám: „Vy musíte hrát, jako byste seděli na připínáčku a bojíte se, aby se vám nezapíchnul do těla“. Takové to napětí, jako

když se hraje třeba v kvartetu. Snad se to daří; pracujeme také rychleji, ekonomičtěji. Nejsem z těch, kteří by měli radost, když by se po jejich odchodu říkalo: „Nojo, když tady byl Válek, tak to hrálo, teď šlo všechno dolů.“ To by mě strašně mrzelo. Naopak bych byl rád, kdyby moje snažení pokračovalo a vše bylo ještě lepší. Protože my se dnes musíme srovnávat ne s našimi orchestry, ale se světem. Aby nám náhodou neujel vlak. A to se týká i školství – musíme se zajímat o to, jaké mají jinde metody, podmínky, společenské ocenění. Co si myslíte o tom, jakého ocenění dochází tzv. vážná hudba a její interpreti u nás? To je špatné, to víme všichni. A nejde jen o hudbu, ale o umění a kulturu vůbec. Na to naše společnost musí časem strašně doplatit. Jestli náš národ bude vychováván na telenovelách, tak děkuju pěkně. Myslím, že v tomto jsou moudří Japonci, kteří se snaží nacházet rovnováhu k upachtěné přetechnizované společnosti. Říkají, že chodí na naše koncerty rozjímat, že je to pro ně vykoupání duše. Nám takové povznesení chybí. A nemůže dobře skončit, jestliže spotřební společnost bude jenom spotřební. K renesanci zájmu o klasickou hudbu dochází i v jiných státech a na koncerty přichází mladá a střední generace. Je to i otázka času a peněz. Proč by měly být koncerty jenom večer? Proto jsem rád, že máme veřejné generálky, kam chodí staří levně a bez obav, že je cestou někdo přepadne a přijíždějí školy třeba až ze Semil. Vy dlouhá léta platíte za dirigenta, který dokáže pohotově a za krátký čas perfektně nastudovat novou skladbu a perfektně ji provést. To bylo dané dobou nebo požadavky, že jste uváděl řadu novinek? To byla otázka objednávek. Věnovalo se tomu více peněz, byl Svaz skladatelů a koncertních umělců a my jsme dostávali příležitosti. Nemyslím, že by svazové koncerty byly ideální, je lepší zahrát soudobou skladbu vedle Beethovena. Ale ta péče byla. Dnes musí být všechno ,kšeft‘, aby se uvedení skladby vyplatilo. V rozhlase ovšem soudobou hudbu mapujeme – nahráváme i uvádíme na koncertech. Pokud se říká, že jsem pohotový – to je otázka organizace práce. Když stavíte dům, musíte nejdřív vykopat základy, potom postavit zdi, pak dát střechu a pak dáváte teprve okna, dveře a nakonec dáváte kytky do oken. Nemohu studovat skladbu, kterou orchestr nezná nebo dlouho nehrál bez toho, aby tam byly správné noty, správný rytmus a zapomenout na umění – když to přeženu. Nemohu začít kytkami v okně a říkat: tady víc vibráta, tady si představte to sluníčko jak vychází… a je po zkoušce! Musím hrát hrát hrát a potom teprve

4

vylepšovat. Není to žádný zázrak: dirigent musí být perfektně připravený, aby věděl, kde budou problémy – tady je právě dobrá průprava instrumentalistická – že víte, kde to půjde do prstů houslím, kde změnit smyk… Je to také otázka praxe – i ze hry z listu, z korepetic se zpěváky, z doprovodu sólistů. Mohu se zeptat na vaši oblíbenou skladbu? Vím, že máte rád některé Dvořákovy symfonie… V principu mám rád skladby hodně rytmické. Nedělám nejraději třeba Novosvětskou, i když ji mám strašně rád. Pro mě je zajímavá např. Prokofjevova svita z Romea, kde se střídá lyrika a drama, kde jsou rytmy těžší na dirigování – zkrátka je tam hodně co dirigovat. Nebo Stravinského Svěcení jara, Martinů – takové věci mi sedí. Ale nejraději mám Beethovena. Až po letech. Nebudu tu filosofovat, že hledám hloubku a ideály jsoucna, jak jsme se učili v dějinách hudby apod. To ne. Ale z hlediska interpreta, dirigenta orchestru to je prubířský kámen. Tam je řád, zase řád a zase řád. Tam musí všechno být na svém místě, třeba v takové Osudové se nedá nic omluvit, tam žádné srdíčko nepomůže. To je jako povinná jízda v krasobruslení. Potom můžete dělat salta, ale nejdříve musíte vykroužit něco přesně na centimetr… Můžeme jít ještě dál, k Mozartovi, to je pro orchestr ještě těžší nastudovat, a to nemluvím o Haydnovi a barokní muzice. Jsme symfonický orchestr, ale jako hygienu i ten Mozart se musí občas zahrát nebo natočit, a Beethovena máme pochopitelně v repertoáru. Miluji také Brahmsovy symfonie. Ale jak říkám, vzrušuje mě víc taková muzika, kde je to horší na dirigování a kde mám víc práce. Vy ovšem hrajete skvěle také Čajkovského… To je romantika a pejorativně se říká, že my jako čeští muzikanti nezahrajeme nic přesně, že hrajeme srdcem. Ale jak jsme poznal orchestry ve světě, má to také něco do sebe. Už si to tak neuvědomujeme, ale zpěvnost národa se projeví i ve smyčcích. Patrné je to především ve srovnání s japonskými orchestry, kde to spontánní chybí. Ale velice mne překvapilo, když jsem dirigoval na Sicílii v Palermu, jak jsou Italové zpěvní. To se nedá exaktně vysvětlit, ale je tam srdce. Čajkovského nikdo tak nezahraje, jako třeba Rusové nebo Slované vůbec. Každý myslí, že když udělá na zkoušce nějaký akcent, že to stačí. Musíme dělat nadsázku, musíme zvýrazňovat, protože potom v sále není téměř nic. Vždycky říkám: ,Je to, jako když se líčí herec. V šatně vypadá jak strašidlo, ale na jevišti je to přesně. U Čajkovského se za svoje city nestyďte, vy to v sobě máte!‘ Přece jen určité národy mají určité vlastnosti, které se projeví v muzice.

K O N C E R T Y Foto Jaroslava Šnajberková

F E S T I V A L Y ,

Takže myslíte, že národní interpretační školy pořád ještě existují, že se to ještě nesetřelo tím, jak jsou orchestry mezinárodní? Částečně se to setřelo, protože teď děti studují po celém světě a jsou přístupné nahrávky i koncerty. Hlavní ovšem je, že naše symfonické orchestry dnes už mají téměř stejné nástroje, jako ty zahraniční. Především dechové nástroje, protože abychom měli francouzské ,Selmery‘, nebo ,Yamahy‘ a americké trubky ,Bach‘, to dříve nebylo. Jeden rozdíl ale asi nedoženeme nikdy: zahraniční špičkové orchestry mají lepší smyčcové nástroje – cella, housle, violy – protože dnes sehnat italský, opravdu koncertní nástroj je velice těžké a především drahé. Nicméně z našich nástrojů se technikou pravé a levé ruky (vibráto, zacházení se smyčcem) dá vydolovat také kus muziky a zvuku. Pane dirigente, všichni vás teď slaví a máte nárok bilancovat. Co považujete za svůj největší životní úspěch? Právě jsem dočetl Rubinsteinovu knihu Má dlouhá léta. On hrál ještě v 89 letech na klavír a když mu v 85 řekli, že by měl psát paměti, odpověděl: „Já na to nemám čas a ještě nejsem tak starý, abych bilancoval…!“ Bez nadsázky ale říkám, že se mi splnilo tolik věcí, o kterých jsem snil

a vůbec jsem si neuměl představit, že by se uskutečnily. Zaprvé, že se dostanu do Prahy, zadruhé – copak by mě napadlo, když jsem začal chodit k prof. Klímovi, že bych mohl jednou převzít jeho post? Nebo v nejbujnější fantazii – že by mi v ČF nabídli místo dirigenta, před tím dokonce 2 roky hlavního dirigenta… To jsou takové ty vrcholy z pohledu českého, protože já jsem tady vyrostl. Nenarodil jsem se v Americe, neměl jsem světovou agenturu a nejsem ten světoobčan, který se všude cítí doma. V tomto smyslu nejsem světový. My musíme hrozně moc cestovat, ale má to zase tu výhodu, že někam patřím. Já jsem někde doma. Myslím, že kdo toto nemá, je strašně ochuzen. Měli jsme zde těžké doby; zažil jsem 2. světovou válku a všechny možné revoluce a ne-revoluce, ale kdyby to bylo sebehorší, vždycky se strašně rád vracím domů: do Čech a na Moravu, protože na Moravě musím vidět Beskydy a tady musím vidět Hradčany. Nedělám ze sebe vlastence, chraň bože – ale vždycky jsme se těšil domů a říkal jsem si: je to fajn, že tam nemusím žít jako emigrant, protože finanční stránka není všechno. Kdybych měl tedy bilancovat, nemůžu si opravdu stěžovat. Z toho, že jsem ještě nebyl u Berlínské filharmonie apod., komplexy opravdu nemám. Myslím, že jsem měl hodně štěstí a byl bych nespravedlivý, kdybych byl nespokojen.

5

Kdybyste mohl mít třeba jedno, dvě tři přání, co by se mělo v české kultuře změnit? Myslím, že by se úplně od základů mělo změnit hudební školství; zaměřit se víc na kvalitu a ne na kvantitu, protože opravdu nemůžeme těm mladým – i když mají talent – zaručit, že se hudbou uživí. A dnešní přístup je, myslím, vůči těm dětem nečestný. Také si myslím, že není možné hodnotit učitele podle počtu hodin a žáků. Pak se nabírají žáci méně talentovaní, aby se splnil úvazek. Dále: ostuda, ostuda a zase ostuda, že v tomto tisíciletí nemáme v Praze koncertní síň. To je ostuda mé generace, z toho mindrák mám, oproti tomu, co jsem řekl před tím. Protože se nemáme na co vymluvit a víme, jak je to ve světě. Můžeme stokrát říkat, že máme Rudolfínum – to byl parlament, Obecní dům byl na plesy, to není jednoúčelové zařízení. A byl bych rád, kdybych se nové koncertní síně dožil. Za třetí bych si přál, aby se naše společnost už konečně vzpamatovala a uvědomila si, že estetická výchova a zušlechťování duše je velice důležité, že nestačí jenom tělo. Ve starém Řecku vyznávali ideál kalokagathia, pěstovali tělo i duši. Teď máme všude samá fitness-centra… vedle by se měla recitovat poezie a hrát vážná hudba s výkladem. To by naplňovalo onen řecký ideál dokonalosti. !

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

! O S T R A V A , D Ů M K U L T U R Y , J A N Á Č K O V A K O N Z E R V A T O Ř , H O R N I C K É M U Z E U M N A L A N D E K U , S L E Z S K O O S T R A V S K Á R A D N I C E , K A T E D R Á L A B O Ž S K É H O S P A S I T E L E , K O S T E L S V. V Á C L A V A , D I V A D L O L O U T E K , H U D E B N Í K L U B B O O M E R A N G , N Á D V O Ř Í S L E Z S K O O S T R AV S K É H O H R A D U

O recitál mexického kytaristy Carlose Bernala byl tak mimořádný zájem, že se do sálu ani všichni zájemci nevešli. Renáta Spisarová

J

anáčkův máj – největší festival klasické hudby v Moravskoslezském kraji slavil letos 30 let. Jeho dlouholetý ředitel a dramaturg v jedné osobě, Jaromír Javůrek, si na výročí moc nepotrpí, a tak měl festival sympaticky v duchu své tradice standardní úroveň, jeho rozsah megalomansky nevybočoval z řady třech týdnů konání akce, letos se 17 koncerty. Mottem letošního ročníku byla hudba romantická, která byla na programu většiny koncertů a přilákala velký počet návštěvníků. Janáčkův máj měl letos opravdu neuvěřitelně plno, mnoho koncertů bylo daleko dopředu vyprodáno, což svědčí o dobré pověsti festivalu a zkušenosti organizátorů (byť se o festival starají tři lidé!), ale také o silném posluchačském zázemí v Ostravě a okolí. Pro vaši představu: v době od 23. 5. do 10. 6. se v Ostravě v rámci Máje uskutečnily 4 symfonické koncerty, 6 komorních koncertů, 4 recitály a 3 koncerty mimořádné. Festival Janáčkův máj přece jen pracuje v jiných rozměrech a s jiným rozpočtem než další člen Asociace hudebních festivalů ČR Pražské jaro, ale v případě

symfonických koncertů bych mu přála skutečně více peněz (nebo zrušení velkého daňového zatížení za honoráře pro zahraniční umělce): na jedné straně je velmi sympatické, že spolupracuje pravidelně s domácí Janáčkovou filharmonií Ostrava, ale její účinkování po tři symfonické večery (včetně zahajovacího a závěrečného koncertu) mohlo být přece jen nahrazeno jiným symfonickým tělesem, které nikdo jiný než festival Janáčkův máj nemůže do Ostravy přivézt. Chvályhodný byl proto čtvrtý symfonický koncert (29. 5., Dům kultury města Ostravy), na který exkluzivně přijela Maďarská národní filharmonie s dirigentem a klavíristou Zoltánem Koczisem. Zvuk takového tělesa přinesl obrovské zpestření symfonického života města, i pro mnohé zdejší hudebníky byl výkon Maďarů příkladem, s jakým profesionálním zápalem a energií se přistupuje k práci. Miláčkem festivalového publika se stal 26. 5. v Domě kultury města Ostravy klavírista Mikhail Rudy s Čajkovského Klavírním koncertem b moll (s ním Janáčkova filharmonie zopakovala o den později svůj program na festivalu Pražské jaro), nad možnosti kapacity sálu byl zájem o recitál mexického kytaristy Carlose Bernala (25. 5., Divadlo loutek), na domácí půdu – Janáčkovu konzervatoř se 1. 6. vrátil klavírista Ivo Kahánek. Suverénní výkon podala na zahajovacím koncertě (23. 5., Dům kultu-

ry města Ostravy) houslistka Hana Kotková, která si zahrála pod vedením Petra Vronského Sukovu Fantazii g moll, varhany v Katedrále Božského Spasitele využil (30. 5.) norský varhaník Halgeir Schiager, vyprodán byl koncert Panochova kvarteta, návštěvníky nově rekonstruovaného středověkého kostela sv. Václava uchvátilo (9. 6.) vystoupení estonského souboru Rondellus, který interpretací středověké hudby k oslavě Panny Marie přivedl posluchače k očistnému intimnímu zážitku. Nechyběly koncerty soudobé hudby (24. 5. v Hudebním klubu Boomerang vystoupení Dana Dlouhého, 6. 6. v interpretaci Ivana Kusnjera a Českého komorního orchestru řízeného Ondřejem Kukalem na Janáčkově konzervatoři uvedení skladeb Aleksandra Lasoně a Sylvie Bodorové), i když v poměru k ostatnímu repertoáru jich mohlo být více, už jen proto, že žijeme v 21. století. Ze zahraničních komorních souborů přijel 28. 5. na Nádvoří Slezskoostravského hradu ještě s barokní hudbou Wroclavský komorní orchestr Leopoldinum, z Prahy pak Panochovo kvarteto (2. 6., Slezskoostravská radnice), Pražští žesťoví sólisté (3. 6. Nádvoří Slezskoostravského hradu) a již zmiňovaný Český komorní orchestr s Ondřejem Kukalem. Sbor vystoupil jediný, a to Pražský filharmonický sbor, který „vystřihnul“ na závěrečném koncertě Janáčkova máje (10. 6., Foto archív

Foto archív

Janáčkův máj 2005

V Hudebním klubu Boomerang vystoupil Dan Dlouhý.

6

F E S T I V A L Y , ! L I T O M Y Š L , C H R Á M

I I .

Z Á M E C K É

N Á D V O Ř Í ,

P I A R I S T I C K Ý

Z letošní Smetanovy Litomyšle Foto Milan Hořínek

Dům kultury města Ostravy) Beethovenovu 9. symfonii s Ódou na radost (bohužel onemocněl Gerd Albrecht, kterého poněkud ze staré interpretační školy nahradil dirigent Hans – Peter Frank). Opět se osvědčil tzv. odlehčený víkend, letos zněl jazz a swing. Dramaturg Jaromír Javůrek pozval Laca Decziho a jeho kapelu Cellula New York (4. 6., Hornické muzeum Landek), Ondřeje Havelku s Melody Makers, Havelkovy sestry a Karla Košárka (5. 6., Dům kultury města Ostravy). I když všichni jmenovaní účinkují v Ostravě poměrně často, přece jen festivalové publikum přineslo soustředěnou atmosféru, oba koncerty patřily jednoznačně k vrcholům festivalu. Třetím mimořádným vystoupením festivalu byl večer věnovaný mladým umělcům a dětem – společný, velmi zdařilý projekt studentů Janáčkovy konzervatoře a žáků Múzické školy pro zdravotně postižené děti a mládež, na festival jednoznačně patřil. Novinkou letošního ročníku Janáčkova máje bylo otevření dalších koncertních prostor (jasná snaha pořadatelů oslovit i jiné než věkově starší publikum), a tak se už tradičně vedle hornické kompresorovny hrálo nově na ulici Stodolní v klubu Boomerang, v loutkovém divadle, na nádvoří nedávno rekonstruovaného Slezskoostravského hradu. Potvrzuji, že na koncerty Janáčkova máje začínají chodit lidé, které např. na koncertech abonentní řady Janáčkovy filharmonie nevidím. Jaromír Javůrek se svým dvoučlenným týmem – Jaroslavou Koňaříkovou a Martinou Illichmanovou umí festival „prodat“, v Ostravě jsme o festival více než jindy doslova „zakopávali“, což je jen dobře! Stejně jako vloni si na své přišli i rozhlasoví posluchači, pořadatelé, podpořeni zájmem EBU Českého rozhlasu, ale i regionálním ČRo Ostrava, umožnili záznam i přenos téměř poloviny koncertů. Janáčkův máj existuje také díky městské pokladně (mnozí pořadatelé podobných akcí dobře vědí, že to není samozřejmá finanční aktivita města), už jen proto je mi léta s podivem, že se přes snahy organizátorů Máje nedaří spolupráce tohoto festivalu s ostravským Národním divadlem moravskoslezským. Chybí nám např. festivalová operní produkce, která by přirozeně obohatila dramaturgii festivalu (přitom ostravské divadlo je příspěvkovou organizací města!). Janáčkův máj chvályhodně podpořil také úřad Moravskoslezského kraje a Ministerstvo kultury ČR. Bez přispění soukromého sektoru by se však ve své šíři konat nemohl. Pro Jaromíra Javůrka jsou jeho dosavadní úspěchy velkým závazkem a výzvou. Proto jemu a jeho týmu přejme zvědavé publikum, které je jednoznačně součástí každé kvalitní hudební události. !

K O N C E R T Y

Hana Jarolímková

M

ezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl patří k našim nejoblíbenějším a nejstarším hudebním festivalům, využívajícím romantickou atmosféru působivého prostředí hradů a zámků a to včetně jejich půvabných zahrad a dekorativních, atmosférou dávných věků vydechujících nádvoří. K jejímu založení dal podnět Zdeněk Nejedlý již v roce 1949, tedy pouhé tři roky po uskutečnění prvního ročníku našeho festivalu s nejdelší tradicí, Pražského jara, protože se však zejména v 60. a 70. letech nekonala pravidelně, vstoupila letos „teprve“ do svého 47. ročníku. Krásný zámecký areál, někdejší sídlo mocných Pernštejnů, jehož obnovená sgrafita dodnes evokují neopakovatelné kouzlo renesanční doby, je zařazen do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a společně s atraktivním prostředím zámeckého pivovaru, kde se roku 1824 narodil slavný Bedřich Smetana, své brány tomuto festivalu otevírá již po řadu let ve druhé polovině června. Letos byl tím zahajovacím dnem 17. červen, kdy se na II. zámeckém nádvoří představil Český národní symfonický orchestr řízený Liborem Peškem a sopranistka Annely Peebo, která si připravila Berliozovy Písně letní noci, op. 7. Celkem nás ale čekalo rekordních 18 dnů, během kterých si pořadatelé pro své návštěvníky připravili na pětadvacet hudebních pořadů, obohacených tentokrát ještě i několika výstavami, pořádanými v rámci tzv. Smetanovy výtvarné Litomyšle. Jako obvykle byl největší zájem o takové „trvalky“ jakými jsou např. Prodaná nevěsta, La Traviata, Labutí jezero či koncert Pavla Šporcla. K vrcholným projektům však určitě patřilo i koncertní provedení Wagnerova Tannhäusera v hlavních rolích s Evou Urbanovou, Wolfgangem Millgramem a Ivanem Kusnjerem, Galakoncert – sólo pro baryton opět s Ivanem Kusnjerem, Romanem Janálem a Vladimírem Chmelem, Beethovenova Missa solemnis, op. 123, kde se kromě čtveřice sólistů, Simony Šaturové, Karly Bytnarové, Tomáše Černého a Gustava Beláčka představil Český filharmonický sbor a Státní filharmonie Brno s Georgem Schmöhem či večer nazvaný Píseň o zemi, kde ve skladbách Gustava Mahlera, Antonína Dvořáka (Nokturno H dur, op. 40) a Petra Ebena (Pražské nokturno) vystoupili mezzosopranistka Dagmar Pecková, tenorista Herbert Lippert a Pražská komorní filharmonie v čele s Jiřím Bělohlávkem. K zajímavostem, které vedle

7

Na zvídavé otázky novinářů odpovídal Jiří Pavlica pod širým nebem s krásnými zámeckými sgrafity za zády. toho, že je většina posluchačů či diváků ještě neslyšela a neviděla, lákají i uměleckými osobnostmi, které se na jejich realizaci podílely, pak rozhodně patřily dva projekty: První, nazvaný podle jedné z provedených kompozic – Oratoria smíru Jiřího Pavlici – Smíření (což byl zároveň podtitul celého festivalu, který jako základní téma reflektoval šedesátileté výročí od konce druhé světové války) a druhý – drama významného anglického autora Ronalda Harwooda Na miskách vah, kterého se ujal režisér Michael Tarant.

Ve jménu pravdy a lásky Projekt Smíření se uskutečnil 28. 6. na II. zámeckém nádvoří a na programu měl dvě poměrně rozsáhlá, vokálně-orchestrální díla: Requiem Andrewa Lloyda Webbera a Oratorium smíru Jiřího Pavlici. I když Webberovo Requiem, jehož kompozice byla přímou reakcí na smrt skladatelova otce a zprávu v New York Times o kambodžském chlapci, který byl postaven před dilema zda zabít svoji zmrzačenou sestru nebo se nechat zabít sám, klade jak na sólisty, tak na členy sboru zcela mimořádné nároky (tenorista má např. několikrát opakovaně předepsáno vysoké h a sopra-

K O N C E R T Y

Foto Milan Hořínek

F E S T I V A L Y ,

Josef Vrána (Major Steve Arnold), Jan Hyhlík (Wilhelm Furtwängler) a Marie Málková (Emmi Straubeová) předvedli v Harwoodově dramatu opravdu skvělé výkony. nistka dokonce d3!), v Litomyšli nezaznělo poprvé. Bylo tu totiž provedeno již v roce 1996 při slavnostním znovuotevření Smetanova domu, s nímž bylo spojeno i odhalení pamětní desky obětem vykonstruovaného politického procesu s litomyšlskými studenty v autentickém místě soudu. Festivaloví návštěvníci se s ním však poprvé setkali, i když zdejší premiéra, které se vedle Kühnova smíšeného sboru (sbor. Jan Rozehnal) a Pražské komorní filharmonie, řízené Tomášem Hanusem, ujala sopranistka Simona Houda-Šaturová, tenorista Petr Levíček a sólisté Českého chlapeckého sboru Boni pueri, se, bohužel, úplně na výbornou nezdařila. Poměrně velkými nepřesnostmi v nástupech se vyznačoval zejména Kühnův smíšený sbor, který měl vcelku značné rezervy i v samotném provedení. Rovněž výkony sólistů sboru Boni pueri, poznamenané intonační labilitou, nepatřily zrovna k nejlepším. Navíc díky tomu, že byla jejich jednotlivá sóla oproti vstupům obou dospělých protagonistů amplifikována, hlasy chlapců ze zvukové masy příliš vyčnívaly a staly se tak nakonec příčinou stejného efektu, jemuž se z hlediska nevyváženosti dětských a dospělých hlasů snažila amplifikace zabránit. Některé z částí, jakou je např. nádherně průzračné Piè Jesu, zazpívané Simonou Houdou-Šaturovou s velkým citem a intonační jistotou, působily tak značně zvukově nevyrovnaně a ztrácely i na oné „nebeskosti“, kterou se díky tomuto spojení vyznačují. Škoda, protože i druhý sólista, Petr Levíček a Pražská komor-

ní filharmonie si vedli velmi dobře, a tak jsme mohli být svědky výkonu, který by náročným přípravám tohoto projektu přece jenom odpovídal o něco více. Rovněž Oratorium smíru Jiřího Pavlici, které bylo na programu po přestávce a poprvé zaznělo teprve v rámci letošní Novoroční ekumenické slavnosti v Salvátorském chrámu Českobratrské církve evangelické v Praze, mělo v Litomyšli svoji premiéru. Jedná se o rozměrné, asi hodinu trvající dílo o sedmi částech, v němž se v různých jazycích připomínají základní tradice křesťanství. Zpívá se tu nejen česky jako např. v Prologu, psaném na text sv. Pavla v 1. listu Korintským o víře, naději a lásce, ale i hebrejsky (ve druhé části Halelú Ét, kde se v Žalmu 150 střídá hebrejština s češtinou), latinsky (v Pater noster a Credu, kde se opět zpívá i česky a v Credu se navíc český překlad latiny recituje) a v části s nejstarším dochovaným moravským liturgickým textem sv. Cyrila a Metoděje nazvané Proglas sventajego, staroslověnsky, v níž se překlad opět v češtině recituje, podobně jako překlad řečtiny a církevní slovanštiny v páté části Sláva Těbjé. V závěrečném Epilogu se pak vedle sebe objeví hned čtyři jazyky, hebrejština, latina, řečtina a čeština, najednou. Jak je z tohoto krátkého popisu zřejmé, Pavlica se tu snaží, řečeno v nadsázce, o jakési propojení jednotlivých konfesí, k čemuž však dospívá nejen prostřednictvím střídání nejrůznějších jazyků, ale rovněž užitím velmi podobného

8

hudebního materiálu, vycházejícího zejména ze starých církevních stupnic, a stmelujícího celé dílo do – po určité době až příliš monotónního výrazu. Zjednodušeně řečeno, tak oratorium vyznívá pouze jako apoteóza toho nejlepšího, co se v člověku nachází, bez – pro jeho výstavbu – nutných dramatických střetů, kulminujícího napětí a výrazových zvratů. Mnoho pokory a snahy po smíru totiž posluchače ke kýžené osvobozující katarzi nepřivede, zvláště, když autor ještě nemá plně rozvinutý smysl pro proporce jednotlivých částí, celistvost formy a včasný závěr, který si docela dobře umím představit již na konci zkrácené V. části – Sláva Těbjé. Nicméně dílo je to bezesporu pozoruhodné (posluchači jej také ocenili potleskem vestoje), s mnoha harmonicky krásnými i instrumentačně nápaditými místy, které Pražská komorní filharmonie zvládla stejně jako Kühnův smíšený sbor, jenž se tu oproti Webberovu Requiem předvedl v mnohem lepším světle, výborně. Tak trochu zklamáním však tentokrát byli sólisté, Eva Dřízgová, Veronika Hajnová, Petr Levíček a Richard Novák. Nikdo z nich totiž nezazpíval tak, jak jsme od nich zvyklí slýchávat, a tudíž patří pochvala zejména oběma recitátorům, Simoně Postlerové a Otakaru Brouskovi.

Wilhelm Furtwängler a hledání pravdy Ve středu 29. 6. přilákalo festivalové návštěvníky do Piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže drama známého režiséra, romanopisce, herce i autora slavných filmových scénářů (z nichž za scénář k filmu Pianista získal před třemi lety i Oscara) Ronalda Harwooda Na miskách vah. Dílo mělo premiéru ve Východočeském divadle Pardubice, kde uzavřelo jeho 95. sezonu a setkalo se tu s bouřlivým ohlasem. Proto i v Litomyšli bylo očekáváno s velkým napětím. Jeho základem je zdánlivě jednoduchý příběh výslechu o vině a nevině, který se však stává pouhou formou pro vrcholné drama, do hloubky rozkrývající i ty nejzásadnější otázky po lidské (a umělecké!) svobodě, kolaboraci, její míry a trestu za ni. Harwood při něm vyšel z autentického příběhu slavného německého dirigenta, dr. Wilhelma Furtwänglera, který byl roku 1946 v rozbombardovaném Berlíně kvůli podezření ze spolupráce s nacistickým režimem vyslýchán americkým vojenským vyšetřovatelem. Otázky typu – jak to, že jeho vrcholná kariéra spadá právě do Hitlerovy vlády, proč Německo za celou válku neopustil či jak mohl při svém vzdělání věřit v oddělené působení umění a politiky – tu stíhají jedna druhou a nakonec dovedou i samotného dirigenta k pochybnostem o sobě samém, o tom, jak se zachoval a jak se možná zachovat

F E S T I V A L Y , !

T E P L I C E ,

D Ů M

K U L T U R Y,

V E L K É

B Ř E Z N O ,

Z Á M E K

Ohlédnutí za 41. ročníkem Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovena v Teplicích Lenka Přibylová

V

osou celého festivalu se logicky opětovně stává prezentace díla Ludwiga van Beethovena ve smyslu stále živého regionálního odkazu na jeho dva teplické pobyty v letech 1811 a 1812. Vedle velkých profesionálních těles zde koncertovaly také soubory amatérské, pěvecké sbory, komorní orchestry a soubory či sólisté nejen z Čech, ale rovněž ze Slovenska, Spolkové republiky Německo, USA, Kanady, Mexika či Jižní Koreje. K festivalovým programovým „špičkám“ náležel již zahajovací koncert (Dům kultury Teplice – 26. 5.), kde zazněl Beethovenův Fidelio, symbolicky v roce 200. výročí jeho první vídeňské premiéry. Publikum zde získalo výjimečnou příle-

e 12 městech Ústeckého kraje zaznělo 21 koncertů – takovou nabídku připravil všem zdejším milovníkům vážné hudby letošní Hudební festival Ludwiga van Beethovena. 41. festivalový ročník se jako všechny předcházející domovsky váže k severočeským lázním Teplice. Oproti pouhé pětici koncertů pořádaných ještě v roce 2003 nyní již druhým rokem rozprostřel festival mozaiku svých koncertů do významných hudebních center Ústeckého kraje, a to v časovém rozprostranění v období mezi 26. květnem až 23. červnem. Přípravou festivalu pověřilo statutární město Teplice obdobně jako v minulých letech Severočeskou filharmonii Teplice, záštitu nad festivalem převzali teplický primátor Jaroslav Kubera a hejtman Ústeckého kraje Jiří Šulc. Včetně Teplic se festivalové koncerty rozezněly v Litoměřicích, Chomutově, Děčíně či Lounech, na zámcích v Duchcově, Klášterci nad Ohří a Libochovicích, v klášteře v Oseku a dalších střediscích. Beethovenův festival již podruhé spolupracuje při své organizaci též s dalšími kulturními institucemi. Tři koncerty byly takto připraveny v kooperaci se 14. ročníkem Festivalu Mitte Europa, jeden z teplických komorních koncertů zaštítila Regionální Obec Slováků v Teplicích. Dramaturgickou koncepci citovaných více než dvou desítek koncertů je možno označit V Beethovenově Fideliovi se představil i Tomáš Krejčiřík, který nastudoval za skutečně velmi bohatou a nápaditou, přitom roli Florestana.

9

Foto Lucie Šnajdrová

měl a jestli opravdu na všem tom běsnění i on svými víceméně neutrálními postoji (byť např. jeho snaha pomáhat Židům byla nepopiratelná) nenese svůj díl viny. I když tento příběh je již sám o sobě velice silný a emotivní, režisérovi Michaelu Tarantovi se jej díky celé řadě prvků podařilo vygradovat do ještě větší intenzity a vytvořit tak skutečně působivou inscenaci. V prostorách zdevastovaného chrámu opředeného hustými pavučinami a navozujícího ještě větší pocit marnosti a všeobecného rozkladu všech hodnot spadlým trámovím a zničenými oltáři použil prostou scénu se dvěma stoly pro Majora Steva Arnolda, ztvárněného vynikajícím Josefem Vránou, a zapisovatelku Emmi Straubeovou, jíž se přesvědčivě zhostila dosud studentka konzervatoře, Marie Málková. Pocit autentičnosti pak dodávaly divákům i dva originální, přes 60 let staré americké jeepy po obou stranách jeviště a plápolající oheň, který však prostor kostela v první části hry zahalil možná až příliš čpavým dýmem. Nicméně vzhledem k vynikajícím výkonům všech protagonistů a dějové ose příběhu to většina z nás ani moc nevnímala Postavu Wilhelma Furtwänglera totiž ztvárnil Jan Hyhlík s takovou noblesou, důstojností i pochybnostmi v sebe sama, které pod tíhou všech skutečností vyústí až v palčivě sžíravou úzkost, vyvěrající z jeho vlastního otřeseného svědomí, až se tajil dech. I v dalších rolích se však ostatní protagonisté – až na Radka Žáka, jemuž však sama postava vcelku nevýrazného poručíka Willse dávala k výjimečnějšímu výkonu asi nejméně příležitostí – představili skvěle. Výborná byla jak Romana Chvalová, která nastudovala roli židovské svědkyně Tamary Sachsové, tak Zdeněk Rumpík, jenž postavu udavačského houslisty Helmutha Rodeho vzhlížejícího však k Furtwänglerovi s až posvátnou úctou prokreslil s takovou schizofrenní sugestivností, že dokázal diváka lehce přenést od pocitu pochopení až k naprostému znechucení. Drama, jemuž dodávala na síle nejen stálá aktuálnost tématu, ale i řada citlivě vybraných hudebních ukázek z děl Ludwiga van Beethovena, Gustava Mahlera, Antona Brucknera, Richarda Strausse, Ference Liszta, Billie Holiday či Maxe Brucha, znějících v průběhu celého představení buď ze záznamu nebo v živé interpretaci přítomné Komorní filharmonie Pardubice a sólistů Marka Nováka (koncertního mistra skupiny violoncell, který se ujal partu Bruchova díla Kol Nidrei, op. 47), klavíristy Viktora Ornsta a houslistky Martiny Zocherové, tak rozestřelo na všechny přítomné nejen bolestný opar vzpomínek na jednu z nejstrašnějších etap lidské historie, ale i velice zneklidňující pocit z toho, že se za těch 60 let příliš mnoho v myšlení a chování lidí nezměnilo… !

K O N C E R T Y

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

žitost zhlédnout zajímavě inscenované poloscénické provedení, kdy rozlehlé teplické koncertní pódium poskytlo ve své přední části dostatek prostoru pro stylizovaný herecký projev „okostýmovaných“ sólistů, od nichž oddělovala do černého oděný orchestr pouze kovová mříž. Sbor setrval již tradičně ve vymezených vyvýšených prostorách zadní části pódia. Pouhý výškový rozdíl mezi jevištěm a hledištěm stačil pro vytvoření iluze Florestanovy hluboké žalářní kobky. Pod spolehlivou taktovkou Pavla Šnajdra se představili fundovaní, velmi dobře připravení sólisté Janáčkovy opery Národního divadla v Brně. Na prvním místě nutno jmenovat skvělý pěvecký i herecký výkon stále mladého Richarda Nováka v roli žalářníka Rocca, výborně dramaticky pojala svou úlohu Leonory Anna Ryan, přesvědčivě vyzněl rovněž Florestan v podání Tomáše Krejčiříka. Niterně procítěný milostný duet Leonory a Florestana z druhého dějství patřil k vrcholům představení. Interpretačně kvalitní výkony Pražského komorního sboru (sbormistr Josef Kšica) a Severočeské filharmonie Teplice souzněly s klasicistně přehledným Šnajdrovým vedením, optimálně využívajícím veškerých dramatických aspektů díla. Jiří Nagy, režisér a současně autor této jednoduché a přitom velmi nápadité realizace, zde nesporně ukázal cestu, jak vhodný operní typ přiblížit dnešnímu posluchači i při absenci náročného zázemí ryze operně-divadelního interiéru. Z dalších zajímavých festivalových počinů jmenujme koncert studentského Memphis Youth Symphony Orchestra z USA (Dům kultury Teplice – 16. 6.). Za řízení Vincenta L. Dannera přednesl program autorsky se alespoň schematicky vážící k americkému kontinentu – G. Gershwin, A. Dvořák, S. Barber, J. S. Bach, L. Stokowski a L. van Beethoven, jehož Symfonie č. 5 c moll, op. 67„Osudová“ sice vyzněla jako sympatický pozdrav zdejšímu festivalu, technická náročnost a postižení vnitřní výpovědi díla však přece jenom rámec interpretačních možností tělesa poněkud přesahovaly. Dvořákův Slovanský tanec č. 1 C dur naopak zaujal snahou o melodickou vřelost, Stokowského orchestrální transkripce Bachovy slavné Toccaty a fugy d moll, BWV 565 se zaleskla v celé šíři instrumentační nápaditosti a barevnosti. Mezi výbornými komorními koncerty si nesporně zaslouží ocenění program našeho předního violoncellisty Daniela Veise a klavíristky Heleny Veisové. V krásném interiéru pozdně empirového zámku ve Velkém Březně u Ústí nad Labem (15. 6.) interpreti zcela zaujali stylově přesvědčivě promyšleným a barevně sugestivním podáním děl J. S. Bacha (Sonáta č. 2 D dur, BWV 1028), L. v. Beethovena (Sonáta č. 3 A dur, op. 69) a J. Brahmse (Sonáta č. 2 F dur, op. 99).

K dalším vrcholům festivalového programu náležel závěrečný koncert (Dům kultury Teplice – 23. 6.) s programem netradičně souhrnně věnovaným Georgu Gershwinovi. Úvodem zazněla svou melodicko-rytmickou spontánností stále okouzlující Rapsodie in blue, kde se brilantním podáním klavírního partu představil Roman Frič. Po směsi Gershwinových melodií od Václava Zahradníka tvořil druhou polovinu koncertu výběr árií z opery Porgy a Bess. Výborně hrající Severočeskou filharmonii Teplice zde barevně a rytmicky doplňovalo instrumentální jazzové kvarteto vedené kontrabasistou a aranžérem této symbiózy Vítem Fialou. Výrazově přesvědčivou interpretací vokálních partů, citem pro rytmus a zejména paletou barevných hlasových rejstříků skutečně zaujali sólisté Barbora Řeháčková a Lee Andrew Davison (USA), s jejichž hlasy impozantně souzněly pasáže jazzové trubky v podání Františka Tomšíčka. Vzhledem k zajímavosti tohoto projektu nutno podotknout, že jeho iniciátorkou se stala právě B. Řeháčková, a to v duchu odkazu nezapomenutelných mistrů jazzu E. Fitzgeraldové a L. Armstronga. Uvážlivě a přitom se spontánním temperamentem řídil tento večer Alexander Apolín.

Festivalovou paletu obohatila též jedna z premiér Pucciniho opery Tosca v nastudování Severočeského divadla opery a baletu Ústí nad Labem. Z komorních orchestrů se v rámci festivalu představily Praga Camerata a Filharmonický komorní orchestr Praha, z komorních souborů mimo jiné Trio Cantabile, Epoque kvartet, Stamicovo kvarteto a mexický kytarista Carlos Bernal, Beethoven trio Ravensburg (SRN), ze sólistů jmenujme příkladně klavíristu Jana Simona. Beethovenův festival se s pochopením otevírá též prezentaci uměleckého mládí. Studenti Konzervatoře v Teplicích, hobojistka Markéta Halamová a klarinetista Daniel Mourek, se v roce 2004 stali laureáty soutěže Concertino Praga. Nyní se úspěšně představili ve spolupráci se Severočeskou filharmonií Teplice (Teplice – 2. 6.), s níž pod taktovkou Jakuba Kleckera předvedli Kramářův Koncert pro hoboj F dur a Busoniho Concertino pro klarinet, op. 48. Letošní ročník Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovena, který již tradičně provázela i vkusně provedená, obsáhlá programová brožura, tak opět svou kvalitou prokázal, že mu mezi českými hudebními festivaly náleží významné místo právem. !

VELKÁ SOUTĚŽ

Hudebních rozhledů Vážení čtenáři, minulá otázka, jak je zřejmé podle počtu vašich nesprávných odpovědí, vás poněkud zaskočila a to jsme se domnívali, že je dost snadná. Odpověď na otázku, v níž jsme se vás ptali na název nejstaršího symfonického orchestru, který vystoupil na letošním Pražském jaru, jste si totiž mohli najít přímo v Hudebních rozhledech. Zní Sächsische Staatskapelle Dresden a my blahopřejeme trojici vítězů ze Středních a Jižních Čech:

12 3

Marie Prchalová, České Budějovice Libuše Kurzveilová, Mladá Boleslav Marie Čerychová, Pečky

A je tu otázka na srpen: Jaké další jubileum oslaví Vladimír Válek v letošním roce vedle svých sedmdesátých narozenin? Své odpovědi zasílejte do 16. srpna na adresu Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.scena.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.

10

!

P Ř E D K L Á Š T E Ř Í

U

T I Š N O VA ,

P O R T A

K O N C E R T Y Foto archív

F E S T I V A L Y , C O E L I

Concentus Moraviae 2005 ta velká vlna vlámských hudebníků, kteří odcházeli do Itálie – např. Duffay, Willlaert a další skladatelé. Chtěl bych zároveň poznamenat, že máme ve Flandrech nejen tradici vlámské polyfonie, ale i celou řadu skvělých interpretů této hudby – např. Huelgas Ensemble, Collegium Vocale Gent, nebo saxofonové kvarteto Blindman, které hraje na moderní nástroje. Máme radost, že se nám většinu těchto vynikajících interpretů podařilo na letošní festival přivézt.“ V rámci jeho letošního ročníku, mnohdy svádějícího ke společnému koncertování naše a zahraniční interprety, však vystoupila celá řada dalších vynikajících umělců – např. Jana Boušková, Václav Luks, Jaroslav Tůma, Petr Rajnoha, Musica Florea spolu s polským ansámblem Orkiestra I. Reczpospolita, Collegium Marianum, Ensemble Tourbillon, Hradišťan s Jiřím Pavlicou, Afflatus Quintet, Capella Regia Praha, Magdalena Kožená s Musikou Antiquou Köln či rakouský Ensemble Unicorn se Scholou Gregorianou Pragensis. Zahajovací koncert tohoto od samých počátků výsostně mezinárodního festivalu, spolupracujícího se zahraničními kulturními středisky a instituty v České republice, se uskutečnil na zámku v Třebíči a patřil vynikajícímu francouzskému souboru Ensemble Clément

Jana Vašatová

Foto archív

P

oněkud stranou hlavních kulturních center se u nás letos od 5. června do 2. července uskutečnil už po desáté jeden zcela mimořádný festival na úrovni, kterou by mu tato centra mohla leckdy jenom závidět. Přitom se koncerty Mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae, který má v názvu označení „Festival 13 měst“, konají v městech a městečkách Jižní Moravy, Vysočiny a Dolního Rakouska. Letos jich bylo 15. Ke kmenovým místům od počátku patří Boskovice, Bystřice nad Pernštejnem, Hustopeče, Ivančice, Kyjov, Lysice, Mikulov, Moravský Krumlov, Náměšť nad Oslavou, Rájec-Jestřebí, Slavkov u Brna, Tišnov, Třebíč, Velké Meziříčí a Žďár nad Sázavou. Vystoupení předních našich a zahraničních sólistů a ansámblů, specializovaných letos na starou hudbu, tady nacházejí své místo už tradičně v krásných prostorách zámků, kostelů, divadel či synagog. Festival je členem Asociace festivalů České republiky a letos byla jeho úroveň a směřování oceněné přijetím do Evropské asociace hudebních festivalů. Jednotlivé festivalové ročníky mají své specifické dramaturgické zaměření a jejich přípravy se ujímají specialisté na danou oblast. Letošní jubilejní 10. ročník, věnovaný staré hudbě, připravovala Barbara Maria Willi (sama vynikající cembalistka, která na festivalu vystupovala) a zaměřila ho na téma Migrace – emigrace: Cizinci v evropských hudebních dějinách od středověku do raného romantismu. Součástí festivalu byla i mezioborová konference pořádaná na JAMU na téma Evropská mobilita-politické a společenské vlivy v evropské hudbě dříve a dnes. Zvláštní pozornost pak byla v rámci 36 festivalových koncertů věnována franko-vlámské polyfonii, kterou festival početnému a nadšenému publiku představil v rámci projektu ,Vlámská bouře‘. Celá tato 9 koncertů zahrnující akce se letos uskutečnila za podpory mnoha sponzorů a hlavně Vlámské vlády, zastupované u nás panem Waltrem Moensem. Tato spolupráce začala před třemi lety koncertem vlámského cembalisty Jose van Immersela ve Velkém Meziříčí. „Tehdy jsem obdivoval“, podotýká Walter Moens, „jak skvěle organizačně byl tento koncert připraven. A tehdy jsem si řekl: ano, tohle jsou partneři, se kterými bych chtěl dál spolupracovat. Možná ještě důležitějším důvodem však pro nás bylo stejné vnímání a stejné názory na starou hudbu i stejná láska k ní, která nás svedla dohromady. Tentokrát leží hlavní akcent na vlámské polyfonii konce 15. a začátku 16. století – je to

Capilla Flamenca

11

Soubor Psallentes Janequin s uměleckým vedoucím Dominiquem Vissem. Prologem projektu ,Vlámská bouře‘ se pak 13. června stalo vystoupení Collegia Vocale Gent ve Žďáru nad Sázavou. Samotný projekt, jedinečný ve svém zaměření i rozsahu, byl slavnostně zahájen 22. června v románsko-gotické bazilice Porta coeli v Předklášteří u Tišnova za účasti vlámského ministra zahraničí pana Geerda Bourgoise a dalších významných vlámských i našich představitelů. Přijeli i starostové všech festivalových měst – především však chrámovou loď naplnili nadšení posluchači a příznivci staré hudby, bohatě aplaudující vystoupení předního vlámského vokálního ansámblu Capilla Flamenca s uměleckým vedoucím Dirkem Snellingsem. Asi to bylo v historii tišnovského chrámu poprvé, co se zde rozezněla pod heslem Válka a mír ve skladbách nejvýraznějších franko-vlámských mistrů mše, složená z jednotlivých mešních částí z děl Josquina Despréze, Jacoba Obrechta, Peirra de la Rue ad., komponovaných na základě melodie L’homme armé, písně z období tureckých válek v 15. století. (Tento nápěv posloužil jako cantus firmus více jak třem desítkám autorů 15. a 16. století a na konci 2. tisíciletí ho zpracoval Jan Málek ve svém Requiem, věnovaném všem obětem válek.) V kontrastu ke čtyřhlasu Capilly Flamenky zněl pak mezi polyfonními částmi jednohlasý gregoriánský chorál v podání souboru Psallentes. Oba ansámbly předvedly na vysoce profesionální úrovni, že tradice vokální kultury chorálního zpěvu a franko-vlámské polyfonie je ve Flandrech stále živá. Do projektu ,Vlámská bouře‘ se zapojily i dva české soubory – Capella Regia Praha a Societas Incognitorum. A jak zdůraznil ředitel festivalu David Dittrich, festival si předsevzal představit nejen vlámské hudební bohatství, ale např. i obrazy vlámských mistrů na zámku v Rájci –Jestřebí a tapiserie na zámku v Náměšti nad Oslavou, krásně ozářeného a návštěvníkům přístupného v ,Noci světel‘. !


Č E S K Ý

K R U M L O V,

K O N C E R T Y

Z Á M E K ,

K O S T E L

S V.

V Í T A

Robert Škarda

F

estival komorní hudby v Českém Krumlově se v letošním roce dočkal již svého 19. pokračování. Tentokrát však nabízel nejen lákavá jména, ale i koncerty s někdy nezvyklým a málo slýchaným repertoárem.

Foto Lubor Mrázek

Pestrý komorní festival v Českém Krumlově

Nové sdružení – Collegium Gabriely Demeterové Zahajovací koncert 19. ročníku otevřela výjimečným způsobem nejznámější česká houslistka prvním veřejným vystoupením svého nového sdružení Collegium Gabriely Demeterové. Početně skromně obsazený ansámbl se skládal z jejích věkových vrstevníků i ještě mladších kolegů. Stěžejním číslem večera bylo provedení cyklu Čtvero ročních období Antonia Vivaldiho. Dílo zaznělo s natolik osobním nasazením a zaujetím, že i přes svou notorickou známost přineslo posluchačům nevšední zážitek. Provedení zapůsobilo nezvykle a nově, neboť zdůrazňovalo prvky, které nejsou v naší interpretační tradici zcela běžné. Pro koncepci Gabriely Demeterové a jejích spoluhráčů byly příznačné dynamické akcenty a v sólovém partu typické „dloubání“ tónů i celých frází. Rozhodně lze konstatovat, že nový soubor má kvalitu i budoucnost. Je to potěšující o to víc, že zde působí mladá generace hudebníků.

Kühnův smíšený sbor a Jiří Stivín Nezvyklý program obohatil hned druhý koncert festivalu – novinka v podání Kühnova smíšeného sboru s jeho novým sbormistrem Janem Rozehnalem a multiinstrumentalisty Jiřího Stivína. Projekt, který je patrně teprve ve zrodu, nabídl možná překvapivé souvislosti. Skladby renesančních autorů, orámované úryvky z Händelova Te Deum a motetem Komm, Jesu, komm Johanna Sebastiana Bacha, propojil Jiří Stivín improvizovanými vstupy na sopránový a tenorový saxofon. Spojení barokního hloubavého duchovního rozměru se současným hudebním projevem bylo velmi zajímavé a ukázalo, že i tak časově vzdálené oblasti mají k sobě v podstatě hodně blízko. Snad jen oné rozjímavé nálady bylo příliš, celý projekt by si možná zasloužil více kontrastů a oživení také v rytmu a tempovém rozvrhu. Rozhodně více, než mu dodalo následující zvukově příkřejší Venosovo responsorium.

Gabriela Demeterová se poprvé představila se svým novým Collegiem

Antonín Kubálek a lidská bezohlednost Velkým lákadlem bylo také vystoupení česko-kanadského klavíristy Antonína Kubálka. Očekávaný recitál, tohoto dnes již legendárního interpreta, kterého se účastnili jako posluchači i jeho přátelé z Kanady, však skončil neočekávaným fiaskem. Přitažlivý program nabízel, vedle Chopina, Janáčka nebo Suka, také málo hraná díla jako například raný cyklus Vítězslava Nováka Vzpomínky nebo Valčíky, op. 39 Johannesa Brahmse. Bohužel koncert nedospěl ani do své poloviny, neboť byl předčasně ukončen hudebním elektrifikovaným hlukem z neohlášené venkovní produkce místní bigbeatové skupiny. Je až neuvěřitelné, že pokud probíhají na stejném místě ve stejnou dobu dvě paralení akce, nedokáží jejich pořadatelé vytvořit kompromis. Bigbeatová produkce však ničím rušena nebyla, zato křehký svět Kubálkových pianistických kreací byl nemilosrdně překryt. Myslím, že je to poučení pro příště, aby tak vzácní hosté jako Antonín Kubálek, nemuseli vážit cestu a pak, místo předvedení svého umění, se stali obětí lidské neohleduplnosti.

Curyšské hobojové kvarteto V přístupu komorních ansámblů k hudební literatuře existují dva protikladné póly. První z nich striktně zohledňuje původní záměr skla-

12

datele a dobový estetický úzus, druhý naopak vychází z možností určovaných obsazením a sleduje hlavně své interpretační cíle. U nás zatím neznámé Curyšské hobojové kvarteto, které se představilo v Maškarním sále českokrumlovského zámku na v pořadí pátém koncertě, reprezentuje druhý směr, což je nasnadě vzhledem k raritnímu nástrojovému složení. Soubor si pro své účely upravuje vesměs známé skladby světové hudební literatury a objevuje v nich dosud skryté kouzlo. Myslím, že je škoda, že z původně inzerovaného obsazení (hoboj, altový hoboj, tenorový hoboj a fagot) vypadl fagot, neboť neokázalá a netradiční zvukovost by byla o to dokonalejší. Místo fagotisty přijela do Krumlova violoncellistka Pi-Chin Chin, která však fagot nahradila více než dobře. Její výkon byl precizní, zvukově však trochu narušovala homogenitu souboru. Dobře se barevně pojící hobojové nástroje totiž hlasitostí občas překrývala, zejména nejméně průrazný tenorový hoboj. Vytvořila však pevný základ kontrapunktujícím vrchním hlasům. Bylo sympatické, že kvarteto do programu zvolilo kompozice tří odlišných stylových epoch. Koncert tak poskytl průřez tím, jakým repertoárem se kvarteto zabývá. Postupně zazněly transkripce cembalového Italského koncertu F dur Johanna Sebastiana Bacha, Smyčcového kvartetu G dur Josepha Haydna a Amerického kvartetu, op. 96 Antonína Dvořáka. Na hráčích ansámblu bylo vidět, že jsou skvěle sehraní a mají nadhled. Ve stručnosti to znamená, že nehrají takzvaně pouze z not, ale na pódiu spolu komunikují. Z tohoto hlediska se mi nejlépe jevil Martin Gebhardt u prvního hoboje, který, ač byl nejvytíženějším členem a v Haydnově kvartetu v podstatě sólistou, dokázal vždy v pravý čas dát prostor svým kolegům. Výborně spolupracoval zejména s Ori Meirazem u altového hoboje, ozdobou byly jejich společné dvojhlasy v Bachově koncertu. Kvarteto vzbudilo obdiv také svou spolehlivou intonací ve všech třech interpretovaných skladbách. Vrcholem večera byl Dvořákův Americký kvartet, kde jsou jednotlivé hlasy více individualizovány a větší prostor dostávají i střední hlasy. Posluchači tak měli možnost více si vychutnat nezvyklou barvu tenorového hoboje v podání Miriam Moser. Vzhledem ke známosti Dvořákova díla vyvolala nezvyklost zvukových barev u leckterého návštěvníka koncertu úsměv, který však zračil spíše překvapení než ironii. Úpravy děl pro jiná obsazení jsou z hlediska autenticity problematické, z hlediska interpretačního přínosu však navýsost podnětné. Sami

F E S T I V A L Y , skladatelé by se možná divili, jaké nové krásné témbry lze vytvořit v dílech, jež byla tvořena se zcela jinou zvukovou představou. Kultivovaný výkon Curyšského hobojového kvarteta byl ozdobou festivalu, zámecký Maškarní sál byl však zaplněn pouze z poloviny. Pro festival, který láká velkými jmény českého interpretačního nebe, bylo vystoupení tohoto sympatického kvarteta trochu výjimkou a vlastně nejméně slavným bodem v programu. Protože si však jeho členové získali v Krumlově dobrou pověst, můžeme se těšit, že až bude u nás koncertovat příště, bude to před důstojněji zaplněným sálem. !

se věnovala popisu a nákresům každého takového projektu, aby „byl uchován na paměť předků a k lepšímu potomkům“ a nakonec i té části akce, kdy se už pobavené panstvo rozešlo do svých budoárů: „Když zábavy skončí, pak ti, kteří jsou tím pověřeni, udělají taková opatření, aby saně, stroje, maškarní kostýmy, zbraně a jiné věci, které byly za tímto účelem vyzvednuty ve zbrojnicích, byly opět uloženy na místo a to co bylo zničeno a poškozeno, bylo opraveno a doplněno, nebo nahrazeno jiným“. Pokud se podíváme do historie slavností na Českém Krumlově, tak jednou z těch rozhodně největších byla oslava u příležitosti svatby dědičného prince Johana Nepomuka ze Schwarzenbergu, která se konala 24. července 1768. Zámecká Jak se lidé bavili v baroku zahrada včetně zámečku Bellárie, fontány a rybníčku s ostrovem byla tehdy osvícena 20 tisíci Hana Jarolímková světly, v Maškarním sále byly pořádány plesy za rojektem, na který se všichni těšili asi nejví- účasti 400 masek a v divadle bylo členy rodiny, ce, se i letos stala tak zvaná Barokní noc na příbuzenstva a jejich dětí a přátel provedeno celzámku Český Krumlov, tentokrát – oproti kem 10 představení. Naši předkové se tedy vskutloňskému roku, kdy celý festival zahajovala – si- ku bavit uměli, však také tehdy popsané oslavy tuovaná až na jeho samý závěr. Opět se na ni pod- trvaly celých čtrnáct dnů, tedy až do 7. srpna! My jsme na to, abychom se přenesli do světa vakrát (8. a 9. 7.) totiž vypravilo nejvíce návštěvníků a opět vycházeli organizátoři při skladbě jejího barokní zábavy, měli sice pouhých několik hodin, programu z pokynů barona Julia Bernharda von nicméně užili jsme si je rovněž měrou vrchovatou. Rohra, které sepsal roku 1729 pod názvem Úvod V průběhu celého večera – až na hodinu vzácné do vědy o ceremoniích velkých pánů. Mimo jiné návštěvy v zámeckém divadélku – nás hudbou zajímavosti se tu dočteme: „Na některých dvorech, a tancem totiž provázely hned čtyři soubory. Nejkde se myslí na neustálé obměňování zábav, jsou za- prve to byl CK Brass Quintet, který nás přivítal městnáni vlastní intendanti zábavy, kteří se starají schwarzenberskými fanfárami již na IV. zámeco zařizování, uspořádání a obměňování zábav a s po- kém nádvoří, kde se podávalo šampaňské s nemocí dvorního maršálka musejí shánět mnohé umělce zbytnými jahodami, a k němuž se posléze přidali a virtuózy a různé zábavné projekty. Jsou to mnohdy ještě Krumlovští pištci, vedle nichž se tu předstaurození kavalíři, neb komorníci, kteří jsou touto funk- vili i nejrůznější kejklíři v dobových kostýmech cí pověřováni“. Je tedy zřejmé, že sestavení takové- včetně akrobata na chůdách a samozřejmě všuho zábavného večera bylo v baroku úkolem nad- dypřítomného Jiřího Stivína ve slušivém šaškovmíru zodpovědným, který se rozhodně nenechá- ském oblečku. Na další dvojici, s níž jsme se setkali val žádné náhodě. Svědčí o tom i pozornost, která v překrásně vyzdobeném Maškarním sále, soubor La Corona Melodica, který ve složení Susanne Scholz (barokní housle), Konstanze Rieckh (cembalo), Claire Pottinger (barokní violoncello) a Rudolf Brunnhuber (alt) posluchačům ve výborném provedení představil díla Françoise Couperina, Georga Friedricha Händela a Antonia Vivaldiho, a Soubor barokních tanců Hartig v čele s HeJiří Stivín byl opravdu ve svém živlu. Zvláště, když ho obklopovala tak mladá děvčata. lenou Kazárovou,

Foto Lubor Mrázek

P

13

K O N C E R T Y

s jehož členy si mohli nakonec i mnozí zatančit, jsme si ale museli ještě chvilku počkat. Byli jsme totiž předtím pozváni do Zrcadlového sálu k hazardním hrám, jako jsou vrhcáby, karty, domino a největší atrakce zmíněné „hráčské“ vsuvky, myší závody, kde mi můj bílý a vystrašený myšák, který se na polovině cesty obrátil a spěchal zpátky ke startovní čáře, prohrál celý můj vklad. Bylo mu však záhy odpuštěno, protože po příjemně strávené necelé hodince v Maškarním sále už nás čekalo to, kvůli čemuž patří tento projekt k nejžádanějším: a sice návštěva zámeckého divadélka. Jak už jsme několikrát na stranách našeho časopisu psali, jedná se o nejzachovalejší barokní divadlo v Evropě, jemuž konkuruje pouze o něco větší objekt ve švédském Drottningholmu. Kvůli tomu, aby si toto prvenství uchovalo, je však nutné jej veskrze chránit, a tak jsou tu vedle výjimečných studijních a badatelských projektů povolena pouze tři představení do roka. Divadlo je totiž velice choulostivá stavba ze dřeva, plátna a omítky s malbou, a tak ji statické zatížení, mechanické otěry či výkyvy vlhkosti a teploty velice škodí. Vzpomeňme na období jeho souvislého provozu v letech 1956–1964, po němž se celých 35 let opravovalo a restaurovalo. Představení v rámci Festivalu komorní hudby Český Krumlov je proto vskutku vzácnou příležitostí, jak tento zámecký architektonický skvost navštívit. Tentokrát nám ji zpestřila Sinfonia Antonia Bertaliho, která předcházela hlavnímu programu večera, oratoriu Giacoma Carissimiho, Historia di Jephte. Jeho děj vychází ze zápletky, postavené na osudovém slibu vojevůdce Jefty, který před válečným tažením proti Amonitům prohlásí, že vyhraje-li, obětuje Hospodinu prvního ze svého domu, kterého při návratu potká. V tu chvíli ale ještě neví, že se mu v ústrety jako první vydá jeho jediná dcera. Děj tedy nijak komplikovaný, nicméně poskytující hudbě poměrně širokou škálu výrazových možností, které všichni účinkující bezezbytku využili. S výborně připravenou Capellou Regiou Praha a sólisty Hanou Blažíčkovou (Filia), Hasanem el Duniou (Jefta), Marií Pšeničkovou (soprán), Karolínou Berkovou (soprán), Ondřejem Šmídem (alt) a Ivo Michlem (bas) dílo nastudoval umělecký vedoucí souboru Robert Hugo, který vedle technických kvalit vdechl představení nejenom jiskrnou živost, ale v jeho závěru i pel nevýslovného smutku a bolesti. Dojem, umocněný běžně nevídanou perspektivou krásně malovaných originálních kulis, které se v závislosti na průběhu děje prostřídávaly, byl tak působivý, že nám jej nezkazil ani déšť, který nás čekal na konci stavebně rovněž unikátní Plášťové chodby, ústící do stovkami svíček ozářené zahrady. Vždyť závěr tu byl opět velkolepý: pravý barokní ohňostroj, který přečkal i nápor tisíce kapek, snášejících se čím dál tím hustěji k zemi… !

F E S T I V A L Y , ! J I H L AVA , C H R Á M D Ů M K U L T U R Y

S V.

K O N C E R T Y I G N Á C E ,

H O T E L

M A H L E R ,

Quo vadis, vokální Jihlavo aneb o 48. ročníku FSU v Jihlavě Jiří Fuchs

F

estival sborového umění (FSU) Jihlava vstoupil letos do 48. ročníku. V představách sborových odborníků je to nejvyšší meta v Čechách. Prvořadý český festival každoročního setkávání sborových odborníků, hudební a sbormistrovské „smetánky“. Jakýsi pomyslný klub náročného diváka, jak to známe z filmového umění. Svoji osobitou tvář dostala Jihlava ještě za polototalitního režimu, coby náročná laboratoř soudobé hudby, kdy samo pozvání na tento festival se rovnalo přiznání patřičné kvality sborové interpretace. Ale též výjezdů do zahraničí, kterýžto mezičlánek v 90. letech logicky padnul. I proto hledá dnes svoji osobitou tvář obtížněji. Organizační tvář festivalu, paní dr. J. Modrochová z Artamy, se nijak netají faktem, že kvalitní zahraniční sbory se na FSU nijak nehrnou a je třeba je pracně získávat. České sbory sice stále spatřují v jihlavském festivalu určitou tradici, leč účinkování již není spojeno s výhodami minulosti, čili ani zde není dnešní situace optimální, jak bychom si přáli. Letošní ročník si vytknul jako osu jubilea významných českých autorů Z. Šestáka, J. Temla, nedávno zesnulého M. Reichla, či festivalu tolik věrného J. Hanuše. Obtížnost soudobé stavby dramaturgie dokresluje prostý fakt, že skoro žádný z vytčených jubilantů nebyl prakticky proveden (jednu skladbu Z. Blažka zařadil plzeňský Akademický sbor). Lépe se dařilo českým klasikům. Jubilanti P. Křížkovský a J. Suk se dočkali důstojného připomenutí. V osvědčeném půdorysu byl festival zahájen vstupním koncertem v chrámu sv. Ignáce. Vystoupil zde Dívčí sbor PF UJEP z Ústí nad Labem (sbormistr V. Kuželka). Jeho pozitivním dramaturgickým vkladem bylo provedení Missy brevis českého skladatele J. Laburdy, shodou okolností jediného přítomného českého autora. To není míněno jako výtka ostatním nepřítomným, kteří zrovna čirou náhodou nebyli v rámci festivalu nikým interpretováni… Po smíšeném sboru Musica oeconomica Pragensis (sbm. M. a K. Spiritovi) se představily spojené sbory Musica capriciosa z Rakouska spolu se sbory z Jihlavy a nedaleké Telče. Spolu s Komorní filharmonií Vysočina za řízení Rakušana K. Dlouhého provedly Missu brevis in B J. Haydna. Byl

to přirozený vrchol večera, byť jedna odpolední zkouška nemohla připravit souhru na úrovni pověstných švýcarských hodinek. Druhý den festivalu se konal v akustickém sále hotelu Mahler. Přítomné velmi zaujal projev sboru Rosex z Liberce se sbormistryní A. Sobotkovou s vyváženou dramaturgií. Hosté z Belgie, sbor Kalliopé se sympatickou S. Haenebalcke, představil zajímavou tvorbu belgických skladatelů S. Barbera a mladé autorky s maďarskými kořeny Eriky Budai. Zdařilé vystoupení poté podtrhnul seminář belgické dirigentky na téma jevištního projevu sborů. Skutečným vrcholem letošního FSU byl ovšem sobotní večerní koncert v Domě kultury. V dramaturgicky stylovém programu provedlo Foersterovo komorní sdružení s mladým dirigentem M. Vasilkem na pěkné úrovni Sukův cyklus Deset zpěvů op. 15. Sbor hlasově vyrovnaný, ze zúčastněných ženských sborů nejvíce výrazově přesvědčivý, sbormistr přemýšlivý ve stavbě hudebních frází. To vše podtrženo profesionalitou klavírního doprovodu J. Šarouna a L. Čermákové. Ve druhém výkonu večera nám legendární PSMU s Lubomírem Mátlem ukázalo, jak lze udělat záležitost i z relativně jednodušších skladeb P. Křížkovského. Hlasová vyrovnanost zejména střední harmonie, vysoká pěvecká kultura, plastika frází a schopnost jemných hlasových modulací – to je stále u Moravských učitelů na vzácné úrovni. Jistě pamětníci řeknou, že v 60. letech to bylo ještě o moc famóznější, další doplní ódu na 50. léta a kdyby vstal z mrtvých sám Ferdinand Vach, ukázal by na svoji velkou éru, kdy se česká sborová interpretace dostala skokem na absolutní špičku v Evropě. Já byl vděčen za klady, jimž jsem mohl naslouchat. S tím de facto souvisí následující výkon švédského sboru chrámu sv. Jakuba pod taktovkou Gary Gradena. Sboru předcházela pověst absolutní špičky letošního festivalu, který si do Jihlavy „odskočil“ z polských Miedzyzdrojů (dlouholetá mezinárodní sborová soutěž) a bylo obtížné jej získat. Sbor předvedl vskutku výrazný výkon podobného střihu, s jakým k nám stále častěji jezdí sbory z jihovýchodní Asie. Profesionální projev v technické základně, efektně, až komerčně vybíraný repertoár, kde víc než služba umění (jako je to u PSMU) je v popředí cítit jisté klišé, které umožní sboru se co nejvíce předvést. Drama-

14

turgie je plně přizpůsobena efektu podnikání a samozřejmě na závěr nemůže zas a opět chybět spirituál, tyto novodobé „písně přátelství“. Škoda, že si sbormistr trochu pokazil dojem u auditoria nepříliš šťastným expozé na téma hlučících žárovek a poté o duchovním a finančním sebeobětování. To věru v Čechách akcentovat nemusel. Tady se všichni sebeobětují od dob národního obrození přes právě PSMU, které je vzorem sebeobětování od r. 1903… Sbormistr by byl dosáhl ještě většího úspěchu, kdyby realizoval Goethův bonmot:„Umělče, tvoř a nemluv.“ I přes tato konstatovaná fakta byl výkon švédského sboru výtečný a vygradoval jím celý letošní FSU. Závěrečné nedělní matiné zahájil již v úvodu zmíněný Dívčí akademický sbor ZČU z Plzně (D. Mandysová a R. Feiferlíková). Poté nás mile překvapil muzikálním nábojem svého projevu mladý sbormistr Č. Svoboda se svým sborem Cum decore Gymnázia z Liberce. Je to jeden z opravdu výrazných mladých talentů. Závěr celého festivalu obstaral smíšený komorní sbor Musica capriciosa z Rakouska s prof. K. Dlouhym. Byl to šťastný závěr dramaturgicky kontrastně pojatého vystoupení pěvecky vysoké úrovně, okořeněného příjemným humorem. V rámci festivalu se tradičně předávají nejvyšší ceny Unie českých pěveckých sborů. Prof. F. Zumr letos předal, jako místopředseda UČPS, hlavní cenu B. Smetany prof. dr. Tomáši Fialovi a paní Evě Šeinerové. Cenu F. Vacha získala dr. Ivana Štíbrová a cenu Junior mladý dirigent Roman Michálek, dnes již též tajemník UČPS. Na samý závěr bych rád zmínil dalšího významného jubilanta, pana docenta J. M. Dobrodinského, jenž se 22. července dožil 80 let. Bez jeho účasti si již nedovedeme FSU ani představit. Sleduje každý ročník s velkým zaujetím. Na moji otázku k letošnímu ročníku Vokální Jihlavy odpověděl:„FSU Jihlava naléhavě potřebujeme. Kdybychom jej neměli, museli bychom si ho vymyslet. Má svůj vlastní vývoj. Dnes ho chápeme jako srovnávání různých interpretací, národní skladatelská soutěž se dostala na bázi mezinárodní. Její cena pro sborové umění je ničím nezměřitelná. Jako poznámku k letošnímu ročníku bych dal za vzor naprosto vyrovnanou harmonii zvuku PSMU. Na rozdíl od jiných sborů, kterým se letos příliš zvukově prosazoval vrchní melodický hlas.“ To, že tady FSU je, že si ho nemusíme, slovy doc. Dobrodinského, vymýšlet, je neoddiskutovatelnou zásluhou dr. J. Modrochové, dlouholeté pracovnice Artamy, která se letošním ročníkem rozloučila se svojí profesí. Za sborovou obec bych chtěl paní doktorce poděkovat za obětavost a nadšení pro obor. Děkujeme jí, že jsme, že existujeme. V 90. letech nechybělo k zániku mnoho. Dnes tak už můžeme jen hledat a nacházet festivalu osobitější výraz. !


K R O M Ě Ř Í Ž ,

D Ů M

K U L T U R Y,

K O N C E R T Y

Z Á M E K

Jubilejní 10. ročník soutěže o Cenu Zdeňka Lukáše Jiří Fuchs

N

a přelomu dubna a května letošního roku proběhl v Kroměříži již 10. jubilejní ročník soutěže Jaro se otvírá, spojený již tradičně s Cenou skladatele Z. Lukáše, o niž zúčastněné sbory soutěží. Zdeněk Lukáš se stal žijícím klasikem. Jeho díla (podtrhněme, že nejen sborová!) jsou vyhledávána a s chutí interpretována. Podobný jev jistě nebyl zvláštností v uplynulých stoletích, řekněme do pol. 20. století. Leč připusťme si, že u soudobých skladatelů vážné hudby je to jev velmi pozoruhodný. Lukáš vyniká mimořádnou invencí, v jeho díle jakoby pokračovala ona zpěvní linie české hudby od Smetany přes Dvořáka a Martinů. Sbormistři si navíc v jeho díle mohou vybrat skladby až diametrálně rozdílného stupně obtížnosti. Jubilejní ročník byl v Kroměříži připraven na vysoké úrovni po všech stránkách. Duší byl nepochybně prof. J. Štěpánek a jeho mladé zpěvačky Dívčího pěveckého sboru při SPgŠ v Kroměříži. Se svým výborným ansámblem provedl na vstupním koncertu populární Čepení z autorova silného neofolklorního období a poté již náročnější kompozici Tres canti studiozorum. Na témže večeru provedl loňský vítěz soutěže J. Surovík novou skladbu Z. Lukáše, psanou vždy autorem vítěznému sboru tak říkajíc „na míru“. Premiérou se tak staly půvabné Čarohrátky. Následující den proběhla v Domě kultury vlastní soutěž. Účinkovalo 19 pěveckých sborů a Lukášova tvorba představovala tentokrát podstatnou součást jejich programu. Odborná porota (skladatel Z. Lukáš, prof. J. Štěpánek, dr. J. Modrochová, doc. J. Fuchs) doporučila okruh možných vítězů, ale toho si určuje skladatel sám, čehož tentokráte plně využil. Ač se favoritem jevil loňský vítěz J. Surovík, sbormistr Filharmonického sboru ze Zlína, který letos do soutěže přivedl 3(!) sbory, Lukáš se v samém závěru rozhodl udělit svoji cenu Dívčímu komornímu sboru DAJŠ, který vede teprve dva roky absolvent Ostravské univerzity J. Šimáček (absolvent prof. L. Pivovarského). Populární Lukášovy skladby Hej dum dá a Kravarky provedl komorní sbor s rytmickou pregnancí, kultivovaným komorním zvukem a velice pěkným členěním hudebních frází. Komorní výběr Cantica Laetitia (20 zpěvaček jeho báječného velkého dětského sboru) J. Surovíka imponoval nádherně kompaktním zvukem, zejména v nesnadné Lukášově kompozici Holoubci a rovněž v zajímavé skladbě

Tyrlič I. Šama. Zainteresované výkony podaly rovněž sbory Basové G (sbm. J. Krcháková), Moravan Kroměříž (sbm. A. Hudeček), Ave s F. Mackem, Rosnička s J. Číhalem či Kampanula z Brna s M. Jedličkovou. Pásma se v této soutěži neudělují, takže kromě hlavní ceny mohou sbory získat ocenění za určitou složku výkonu či dramaturgii. Závěrečný koncert v nádherném Sněmovním sále zámku byl silným zážitkem pro účin-

!

P E C K A ,

H R A D ,

K O S T E L

kující i velmi početné publikum. Jubilejní ročník patřil zřetelně k oněm organizačně nejlepším. Přes úvahy o zakončení této soutěže v roce jubilea se domnívám, že si tato festivalová akce našla takovou míru obliby, která prostě její ukončení nedovolí. Deset proběhnuvších, vesměs mimořádně úspěšných ročníků (H. Králové, Plzeň, Chlumec nad Cidlinou, Žďár nad S., Č. Krumlov, Most, Ostrava, Kroměříž) nás naopak velmi zavazuje pro budoucnost. !

S V.

B A R T O L O M Ě J E

Poohlédnutí se za Harantovskými slavnostmi historického zpěvu Martin Horyna

H

arantovské slavnosti historického zpěvu se letos (mezi 17. a 19. červnem) konaly ve východočeském městečku Pecka již po sedmé. Jejich tradice byla díky nadšení místních a pomoci organizace NIPOS ARTAMA založena v roce 1993 a dosud naštěstí nebyla přerušena. Slavnosti se konají každé dva roky a jejich prvotním impulsem bylo připomínat památku Kryštofa Harant z Polžic a Bezdružic (1564--1621), renesančního kavalíra a všestranné osobnosti, která dovedla své mimořádné schopnosti prokázat i na poli hudby, a která právě na hradě Pecka prožila poslední léta svého života. Od Kryštofa Haranta se mnoho skladeb nedochovalo, a tak se díky své proslulosti stal jakýmsi symbolickým zástupcem hudební tvorby, která se u nás zpívala v epoše renesance, ať už jejími autory byli známí nebo neznámí čeští skladatelé nebo jiní evropští komponisté, jejichž skladby se u nás zpívaly a dochovaly. Harantovské slavnosti se staly zřejmě jedinou sborovou přehlídkou u nás, která je zaměřena výlučně na vokální polyfonii, navíc s důrazem na domácí tvorbu. Následující řádky představují určitý pokus o poohlédnutí se za dosavadní historií slavností z hlediska osoby, která připravuje pro zúčastněné sbory repertoárovou nabídku a podílí se na práci odborné poroty. Hned po prvním ročníku slavností se totiž ukázalo, že v případě české polyfonie není příliš odkud čerpat repertoár přiměřený jejich různým schopnostem. Byl jsem

15

proto požádán o zpracování sborníku skladeb, z něhož je minimálně jedna kompozice povinná. Během desetiletí 1995--2005 vyšlo takovýchto sborníků, z nichž každý ve vkusné grafické úpravě na cca 15--16 stranách obsahuje 5 až 10 skladeb v partituře, již celkem šest. Dohromady se jedná o 48 skladeb většinou dosud nepublikovaných z časového intervalu asi 1450--1640 s těžištěm v poslední třetině 16. a počátku 17. století. Ke skladbám je připojen stručný komentář týkající se jejich původu i kompoziční a interpretační stránky. Už takto představuje šest čísel sborníků slušnou antologii české hudby té doby. Výběr se snaží o pestrost dosažitelnou v rámci dochovaného českého repertoáru, který je do značné míry omezen na duchovní hudbu. Texty jsou české nebo latinské. Vedle sebe jsou tu jak stručné „písničky na jednu stránku“, tak rozsáhlejší skladby (moteta, mešní části), skladby jednoduché s tendencí k homorytmii i skladby opravdu polyfonní s lineárně vedenými hlasy. Při převaze skladeb vhodných pro současné standardní smíšené obsazení SATB jsou vždy zařazeny i skladby pro větší počet hlasů a naopak skladby trojhlasé a skladby určené jen pro vyšší hlasy nebo pro nižší hlasy, které by mohly interpretovat ženské, dívčí, dětské nebo mužské sbory. Kdo se Harantovských slavností účastní: Většinu souborů lze rozdělit nahrubo do několika kategorií, které se však mohou zčásti překrývat: – tradiční společenské sbory, někdy „matadoři“ jinak zaměřených sborových přehlídek

K O N C E R T Y

a soutěží, kteří polyfonii zpívají jen jako doplněk jiného repertoáru, který jim víc „sedí“ – školní sbory, často dívčí ze SPgŠ, méně často dětské a smíšené, vzhledem k plnění různých funkcí a častým obměnám jsou možnosti věnovat se polyfonii omezené – komorní ansámbly, někdy rodinné, někdy společenské, často se zájmem o starou hudbu, někdy překvapivě dobře interpretující světskou polyfonii 16. století (francouzské chansony a italské madrigaly), většinou je znát odtažitější vztah k duchovní polyfonii – chrámové sbory nebo sbory, v jejichž repertoáru je převážně duchovní hudba, a které jsou více či méně zaměřené na určité období dějin hudby. Pokud je to právě polyfonie, patří zpravidla k tomu nejlepšímu, co lze na Pecce slyšet; tím mám na mysli zejména brněnský soubor Capella Moraviae (8--10 členů, sbormistr RNDr. Josef Gerbrich), který v posledních dvou ročnících přímo exceloval. Kromě koncertů, seminářů a přednášek, kterou měl na letošním ročníku o Kryštofu Harantovi doc. Oldřich Kašpar, je hlavní součástí Harantovských slavností i vystoupení všech sborů (letos 14), které je hodnoceno odbornou porotou (letos já jako předseda, dále (bez titulů) J. Modrochová za NIPOS ARTAMA, M. Kolena z bratislavské VŠMU, J. Kasal z pražské konzervatoře, J. Fuchs z Jihočeské univerzity a J. Kožnar z pardubické konzervatoře). Porota má hodnotit jejich stylovost, dramaturgii a pěvecké kvality. Jak již bylo řečeno, sbory si povinně vybírají i skladbu z připraveného sborníku. Představa, že by z něho zazněly všechny, je naivní, výběr zpravidla padne na nejjednodušší kusy, které si porota obvykle vyslechne i několikrát. Ty nejsložitější (ale také nejzajímavější) jsou ke slyšení jen výjimečně. V roce 2001 porota konstatovala, že skutečná polyfonie v repertoáru sborů spíš ubývá, a přestože v dalších ročnících byly sbory na tento zásadní požadavek upozorňovány, k žádné převratné změně nedošlo. K dobré tradici Harantovských slavností patřilo i zpívání na nedělní bohoslužbě, sbory se samy hlásily s vhodným liturgickým repertoárem a jednu skladbu ze sborníku nacvičily společně. Že se to letos nepodařilo a jediná Capella Moraviae situaci zachránila, svědčí o skutečném zaměření většiny sborů a o určité změně, na kterou bude nutné zareagovat. Místo snahy o získávání zkušeností a kooperaci nastoupila soutěživost. Některé sbory dávaly nepokrytě najevo, že přijely vyhrát, což se jim na nesoutěžní přehlídce, kde porota pouze oceňuje určité příkladné přístupy k interpretaci polyfonie, mohlo těžko podařit. I tak však nedochází ke snižování celkové úrovně a lze se na další ročníky Harantovských slavností jen těšit. !

!

P R A H A ,

R U D O L F I N U M

Jazzový debut Barbary Hendricks s otazníky Foto archív

F E S T I V A L Y ,

Exotická kráska Barbara Hendricks Vladimír Říha

I

naugurační koncert nového pražského jazzového festivalu Prague Jazz Open sliboval velkou hvězdu i když známou spíše z jiného oboru – 9. června zpívala v Rudolfinu slavná americká černošská sopranistka Barbara Hendricks. Známá operní diva byla předtím u nás již několikrát, nikdy ale jako jazzová zpěvačka. Můžeme tedy s klidem nazvat její koncert pražským jazzovým debutem, přestože ve světe prý již takto zpívá od roku 1994, kdy poprvé vystoupila s podobným repertoárem na festivalu v Montreaux. Když pomineme organizační lapsusy nezkušených organizátorů (začínalo se s půhodinovým zpožděním, sál byl jen málo zaplněn většinou VIP hosty, protože lístky byly velice drahé apod.) a soustředíme se jen na hudbu, musíme konstatovat, že jazzová tvář operní divy je jazzová jen podle jména. Po krátkém vystoupení hosta koncertu, naší Ivy Bittové, nastoupil švédský jazzový kvartet Magnuse Lindgrena a publiku se dostalo kvalitního mainstreamového jazzu, v němž množstvím ovládaných nástrojů připomínal mladý saxofonista Lingren tak trochu našeho Jiřího

16

Stivína. Po příchodu hlavní hvězdy však i hudebníci měli místy problémy s tím, co hrát, protože Barbara Hendricks sice zpívala (nebo se snažila zpívat) jazzové standardy Portera, Ellingtona, Rodgerse, ale její operní podání bez frázování se s jazzem dost míjelo. Až po přestávce – možná se i ona potřebovala trochu rozezpívat – se situace změnila. Zpěvačka zvolila interpretaci pomalejších balad, které ji mnohem více „sedly“ a hlavně Gershwinovy písně a árie z Porgy a Bess podala mistrně – to je totiž právě její doména: jazzová opera a gospely. Rozehřálo se i studené publikum, a tak nakonec musela ještě přidávat další písně z Porgy a Bess včetně slavné Summertime, která je pro ni naprosto ideální. Koncert, který nepříliš dobře začal, nakonec skončil úspěchem – nelze však nevidět, že prezentovat ho jako jazzový bylo trochu přehnané, když jazzovou stránku vyplňoval jedině švédský kvartet a Barbara Hendricks, údajně již švédská občanka po provdání se za Švéda (jak sama oznámila), jenom místy. K záporům organizátorů též patří nekvalitní tištěný program, ze kterého jsme se nedozvěděli ani složení kvartetu či jiné podrobnosti k repertoáru. !


P R A H A ,

K O N C E R T Y

A T R I U M

Soudobá hudba v Atriu Petr Pokorný

D

echový oktet Harmonia Mozartiana Pragensis založil před pěti lety fagotista Luboš Fait. Soubor koncertuje ve složení Bedřich Hejsek a Josef Obrázek (hoboje), Jaromír Valášek a Michal Studničný (klarinety), Pavel Douba a Petra Čermáková (lesní rohy) a Václav Fürbach a Luboš Fait (fagoty). Uměleckým vedoucím a dirigentem je Richard Hein. Na koncertě 8. června, který se konal v příjemném prostředí žižkovského Atria, vystoupila jako host také pianistka Viktorie Kraft. Na programu bylo šest skladeb českých současných skladatelů, skladeb, které soubor během své koncertní činnosti premiéroval. Hra celého oktetu se vyznačuje vysokou profesionalitou, přesností a stylovostí. Nezaznamenal jsem během celého večera žádné sklouznutí do obvyklých romantických manýr (nepatřič-

!

R A D N I C E ,

ná rubata či vibrata), zato velkou barevnou i dynamickou rozmanitost. Zásluhu na výborném výkonu má samozřejmě vedle všech hráčů také zkušený dirigent. První skladbou večera byl Voktet Slavomíra Hořínka. Mladý skladatel píše stylem, obvyklým na pražské AMU. Ostré souzvuky ve forte se střídají se zpěvnými místy. Martin Hybler nazval svou skladbu Zatmění mysli. Nevím proč. Na první poslech a ve srovnání s Hořínkovým Voktetem působí Hyblerova invence přístupněji. Skladba je instrumentována s vytříbeným smyslem pro možnosti jednotlivých nástrojů. Následující Kontrasty pro klavír a dechový oktet Bohumila Hanžlíka jsou ve slohu značně neujasněné. První věta je evidentně ovlivněna Chopinem nebo jeho epigony, druhá věta se rozpadá na tři části, první vzdáleně připomíná Foerstrův dechový kvintet, druhá má podobu fugata a třetí část je snad míněna jako jakási parodie na harmonické schválnosti neoklasiků. Ani ob-

tížnou zvukovou kombinaci klavíru a dechového ansámblu se autorovi nepodařilo uspokojivě vyřešit. Dále zazněly dvě skladby pro menší obsazení. Ivan Váško napsal třívětou Suitu pro hoboj a fagot (Hejsek, Fait). Na koncertě zazněla v premiéře. Je to upřímná, příjemně plynoucí hudba, nástrojově dobře napsaná. Má typický charakter divertimenta. V české hudbě mají skladby pro sólový kontrafagot již od dob Schulhoffových relativně bohatou tradici. Do ní se zařazuje i výborně napsaná Contrafantasy pro kontrafagot sólo Michala Macourka. Tato krátká studie využívá všech zvukových zvláštností kontrafagotu a nese i znaky určité virtuozity. Luboš Fait je odborníkem hry na tento nástroj. Také zde prokázal své kvality. Závěrem zazněla Serenáda C dur Jaroslava Pelikána. Dobře napsaná skladba „ve starém slohu“, posluchačsky přístupná svou tonální stavbou, tvořila přesvědčivý závěr večera. !

S Y N A G O G A

Foto Vlastislav Hálek

Radnice a bratři Vilímcovi Hana Jarolímková tvrtý ročník cyklu benefičních koncertů Hudba v synagogách plzeňského kraje pokračoval 15. června vystoupením bratrů Vilímcových, houslisty (a zároveň koncertního mistra České filharmonie) Miroslava Vilímce a klavíristy (jehož profesí je však především funkce zástupce hejtmana Plzeňského kraje) Vladislava Vilímce, kteří si pro tento večer vybrali prostor synagogy v Radnicích. Cyklus je každoročně sestaven ze šesti dramaturgicky, organizačně a umělecky propojených koncertů, jejichž smyslem je vedle snahy o přiblížení vážné hudby co nejširšímu okruhu posluchačů i zpřístupnění a oživení synagog, které dnes již svému původnímu účelu neslouží. V loňském roce to byly Stará a Velká synagoga v Plzni (z nichž na Starou synagogu je věnován celý výtěžek pojednávaného projektu) a synagogy ve Kdyni, Radnicích a Kasejovicích, které doplnil památník židovského historika a rabína PhDr. Šimona Adlera v Dobré Vodě u Hartmanic. Vzhledem k pokračující rekonstrukci Staré synagogy, postavené v letech 1858–59 a v roce 2003 zařazené Národním památkovým ústavem na Seznam nejohroženějších a nevyužívaných nemovitých pa-

Č

Bratři Vilímcové (houslista Miroslav a klavírista Vladislav) vytvořili v útulném prostředí radnické synagogy příjemnou a výborným interpretačním uměním prosycenou atmosféru. mátek v České republice, se však letos zahajovací koncert cyklu konal v Západočeském muzeu v Plzni, kde 29. 5. vystoupilo České trio. O týden

17

později jsme pak mohli být svědky koncertu ve Kdyni, kde se představila harfistka Jana Boušková a houslista Miroslav Vilímec, se kterým se

K O N C E R T Y

však posluchači mohli setkat i na již zmíněném koncertu 15. 6. v Radnicích. Mohou se za ním ale vypravit ještě i do Velké synagogy v Plzni, kde 11. 9. vystoupí společně s dalšími členy České filharmonie tvořícími jádro každoročně zde vystupujících interpretů, Petrem Novobilským, Janem Jouzou a Josefem Dvořákem, k nimž se v Oktetu Es dur, op. 20 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (jemuž je letošní ročník věnován) připojí Žilákovo kvarteto. Pokud by se však někomu tento termín nehodil a chtěl by alespoň některý z těchto šesti koncertů navštívit, může se rozhodnout ještě pro návštěvu Dobré Vody u Hartmanic, kde 8. 9. v Muzeu dr. Š. Adlera vystoupí houslista René Kubelík a kytarista Miloslav Klaus, nebo zajet do Kasejovic, kde 18. 9. na závěrečném koncertě letošního cyklu vystoupí soubor Ars Instrumentalis Pragensis. Vzhledem k tomu, že cílem těchto koncertů není jen shromáždit co největší množství finančních koncertů na obnovu Staré plzeňské synagogy či propagovat dílo Gideona Kleina, z něhož v rámci každého ročníku zazní alespoň jedna skladba, ale seznámit veřejnost i s osudem bývalých místních židovských komunit, koncerty jsou pravidelně zahajovány i úvodním slovem připraveným vedením zdejší Židovské obce. V radnické synagoze tak vystoupení Miroslava a Vladislava Vilímců otevřelo zajímavé povídání o jednom z židovských biblických svátků zvaném Šavuot, kterého se ujala dr. Eva Sedláková. Úvod vlastního koncertu ale již patřil Leoši Janáčkovi, po jehož Romanci pro housle a klavír zněla díla Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (Sonáta F dur), Ernsta von Dohnányiho (Sonáta cis moll, op. 21), Josefa Bohuslava Foerstera (Impromptu op. 154, č. 1 a 2) a Antonína Dvořáka. Z díla tohoto Mistra si oba umělci mj. vybrali i Polonézu, kterou z orchestrální verze pro housle a klavír upravil slavný český houslový virtuos Jan Kubelík. A protože bratři Vilímcovi získali její rukopis, tiskem dosud nevydaný, z Kubelíkova rodinného archivu, Polonéza v této podobě zazněla v přesvědčivě energickém podání obou jmenovaných interpretů (kteří ji mj. uvedou i na prosincovém recitálu k uctění výročí Jana Kubelíka v pražském Rudolfinu v komorní řadě České filharmonie) od Kubelíkových provedení poprvé. Posluchači, kteří útulný prostor synagogy zaplnili do posledního místečka, však bouřlivým potleskem ocenili rovněž interpretaci dalších děl, z nichž pravou lahůdkou bylo zejména Vilímcovo vynikající podání Dvořákovy Romance f moll, op. 11, kde se v plné kráse uplatnil jeho vroucí svítivý tón či Španělského tance Manuela de Fally a Svitu luny Clauda Debussyho, které s pravým španělským a francouzským espritem zazněly společně s žertovnou Polkou Zina Francescatiho jako přídavky. !

! K R O M Ě Ř Í Ž , M U Z E U M , C H R Á M S V. M O Ř I C E A D .

O B R A Z O VÁ

G A L E R I E

Z Á M K U ,

Na Forfestu se hrálo s odvahou Foto Marek Mucha

F E S T I V A L Y ,

Ředitel orchestru The Louisiana Sinfonietta Dinos Constantinides dirigoval v Kroměříži Komorní orchestr Bohuslava Martinů. Jan Vrkoč

V

eškerá hudba je posvátná. Veškerá hudba je zároveň i duchovní, ale nemusí jí být v každém okamžiku. Někdy může být vnímána také materiálně – stejně jako my nejsme v každém okamžiku duchovní bytosti. Ale v každém okamžiku jsme bytosti posvátné. Posvátno je fundamentální dimenze naší existence.“ (Dirigent a skladatel Liviu Danceanu, z přednášky Hudba a posvátno dnes.) Rok se s rokem sešel a v Kroměříži byl zahájen už 16. ročník mezinárodního festivalu Forfest Czech Republic. Festival současného umění s duchovní tematikou, který se tradičně koná v Kroměříži v předposledním červnovém týdnu, získává rok od roku na mezinárodní vážnosti. Letos zaznělo v osmidenním programu FORFESTU na 76 soudobých skladeb českých i zahraničních autorů (z toho 33 v premiéře). V programu vystoupili mj. skladatelé Dinos Constantinides (USA) a Theodor Wiprud (dramaturgický ředitel Newyorské filharmonie), dirigent a skladatel Liviu Danceanu z Rumunska, německý autor Matthias Drude, slovenská klavíristka Elena Letňanová, vynikající brněnský violoncellista Jan Škrdlík a mladičká houslistka Anna Zielinska z Polska. Mezi interprety doslova zazářilo německé trio Karin Hofmann (flétna), Sabine Bräutigam (klavír) a Matthias Bräutigam (violoncello). Houslista Ion Marius Lacraru otevřel slavnostním koncertem vernisáž výstavy moderních

18

obrazů, fotografií a soch v Muzeu Kroměřížska. Dan Dlouhý překvapil nejen originálními bicími nástroji, které si sám vyrábí, ale i skladbami, v nichž nápaditě využívá možností elektroakustické hudby. Bohužel není možné vypočítávat další vynikající interprety a připomínat zajímavé skladby, každý den totiž přinášel opravdu skvělé hudební zážitky. Mimo to probíhalo uměnovědné kolokvium (na téma „Duchovní proudy v současném umění“), přednášek se zúčastnili naši odborníci i zahraniční hosté z Německa, Slovenska, Rumunska a ze Spojených států. Koncert polské hudby dokázal, že tzv.„polská škola“ stále patří v uměleckém světě ke špičce. Houslistka Anna Zielinska sestavila program výhradně ze skladeb pro housle a magnetofonový pás. Jaroslaw Kordaczuk, Daria Jabloňska, Katarzyna Taborowska a Dobromila Jaskot jsou bývalí spolužáci houslistky, všichni nedávní absolventi Akademie hudby v Poznani. Ať už ve skladbách používají generované šumy, samply, zpěv nebo lidskou řeč, výsledná struktura vytváří spíš jen podkres k partu houslí. Kompaktnější zvuk a forma se objevuje v díle Rapsodia for violin and tape, kterou vytvořila Lidia Zielinska (profesorka Akademie hudby v Poznani a členka repertoárové komise festivalu Varšavská jeseň). Rapsodie je promyšlenou koláží hry běžných nástrojů – varhan, zvonků, flexatonu aj., čistě elektronické prvky jsou použity minimálně.

F E S T I V A L Y , Další skladba Mentiras vznikla vlastně po internetu. Se skladatelkou Monikou O’Reilly Viamontes (žije v Havaně) se Zielinska nikdy nesetkala, ale skladba přece byla napsána „na objednávku“, patří ovšem k dílům, která vyznávají cageovskou „neurčitost“, jen přibližný náčrt houslového partu může být uchopen různě a houslistka tedy dílo dotváří při každém novém provedení. Naopak velice podrobnou partituru má zřejmě skladba Points of Arrival vyso!

B R N O ,

B E S E D N Í

koškolské profesorky Chin-Chin Chen z Taiwanu. Dokonce jakoby v“imitacích” zde navazují např. glissanda a rychlé skupiny pizzicat, souhra s magnetofonem si tedy žádá nesmírnou přesnost. Není divu, že dílo bývá často povinnou skladbou při mezinárodních houslových konkursech. Koncert Anny Zielinské dokázal, že polská hudba se stále drží slavné tradice. V dílech mladé generace skladatelů vidíme, že experimentování a hledání „nové hudby“ v Pol-

K O N C E R T Y

sku postupuje vpřed s otevřeností a odvahou. Kéž bychom občas našli alespoň trochu takové odvahy i sami v sobě! Šestnáctý ročník Mezinárodního festivalu Forfest byl silným uměleckým zážitkem. Rok od roku se stává stále kvalitnějším, „světovějším“, dokonce je i víc a víc navštěvován. Spolu s krásami města, ve kterém se koná, významně reprezentuje uměleckou i duchovní tradici České republiky. !

D Ů M

Caspar Richter ukončil koncertní sezonu v Brně Jiří Kopecký

P

osledním tradičním koncertem 49. sezony se dne 16. 6. rozloučila Státní filharmonie Brno se svým publikem. V Besedním domě tentokrát v rámci sedmého komorně orchestrálního cyklu zazněla hudba, kterou si dramaturgové většinou šetří na tzv. netradiční cyklus (tvorba na pomezí vážné a populární hudby). Filharmonie zjevně zvolila směr „k lidu“, vždyť sezonu definitivně ukončily dva večery onoho netradičního cyklu (23. a 24. 6.), ale poněkud podcenila „potřeby“ lehkonohé múzy: suverénní provedení, výkon postavený na dokonale připravených interpretech. Vedle Sonáty pro hoboj a smyčcové nástroje Milana Slimáčka zazněly dva „výběry“, nejdříve ze scénické hudby Ericha Wolfganga Korngolda ke hře Mnoho povyku pro nic a poté z Haffnerovy

!

PA R D U B I C E ,

serenády č. 7 D dur KV 250 Wolfganga Amadea Mozarta. Čestný dirigent SFB Caspar Richter byl buď unavený nebo se zkrátka nepřipravil, ublížil tím jednak samotným skladbám, jednak interpretům. M. Slimáček dobře ovládá své řemeslo, i když jeho invence zná dva nepříjemné póly – je typová (obyčejná, „říkadlovitá“) a kostrbatá (melodická linie plná quasi originálních synkop a tečkovaných rytmů), přesto mohl Richter z této přirozeně dramatické a expresívní hudby dostat víc, než dostal. Zkušená hobojistka Hana Bartoníková si nemohla dovolit – i vzhledem k technické (ne)náročnosti partu – něco zkazit. Richter měl oči zabořené v partituře, Bartoníková hrála. O skvělou hru se v závěrečném Mozartovi pokoušel i první houslista Pavel Wallinger; Richter však splašeně ukazoval jako kolibřík šestnáctinové noty a Wallingera v rychlém rondu uhnal. Bez ohledu na pe-

K O N Z E R VA T O Ř

Organum regium vyhrál Jan Rotrekl Marie Hofericová

V

arhanní soutěž Organum regium se v Pardubicích stala již tradicí. Letošní 4. ročník proběhl 22. 6. opět v rámci městského festivalu Zrcadlo umění, který se věnuje rozdílným uměleckým sférám (tanci, hudbě i divadlu). Organum regium, které je organizováno ZUŠ Pardubice – Polabiny, Lonkova 510, se tak stalo jeho nedílnou součástí a své „pole působnosti“ si pečlivě rozšířilo. Od svého prvopočátku, kdy účastníky byli amatérští soutěžící pouze z Pardubického kraje, se vypracovalo na soutěž, kde se potkávají mladí umělci z celé České republiky. V rámci pravidel stanovených organizačním výborem, si každý účastník soutěžního klání připravil tři skladby, které byly poté porotou hodnoceny. Soutěž je svou existencí unikátní tím, že se jí účastní posluchači

ZUŠ, a tak mohou své umění konfrontovat nejen s ostatními kolegy, ale hlavně mají příležitost své výkony konzultovat s pedagogy jiných ZUŠ, konzervatoří a hudebních fakult. Letošní ročník se konal v nově zrekonstruovaném sále – Sukově síni pardubické konzervatoře, kde si mladí varhaníci zahráli na nový, exkluzivní nástroj. Zvuk varhan naplňoval celou koncertní síň téměř tak dokonale, jako v sakrálních prostorách, které jsou pro tento nástroj typické. Do pomyslné lavice poroty zasedlo sedm členů – Marcela Hanáčková (ZUŠ Vracov), Irena Chřibková (ZUŠ Praha – Radotín), Jana Kubová (ZUŠ Brno – Židenice), Josef Rafaja (Konzervatoř Pardubice), František Vaníček (Pedagogická fakulta UHK), Martina Zelová (Konzervatoř Ostrava), předsedou byl Jan Kalfus (Konzervatoř Praha). Porota udělila 1. místo Janu Rotreklovi (20 let), který již vyhrál

19

riodické členění struktury se tato čtvrtá část prohnala sálem v chaotickém prestu, a přitom jaká to byla radost poslouchat Wallingerův jiskřivý plný tón v předcházejícím Andante a Menuetu! Hudba mladého E. W. Korngolda (vídeňské představení Shakespearovy hry se konalo krátce po první světové válce) ukázala, kam také vedl pozdní romantismus: k nižším žánrům, k filmové hudbě, k děsivému patosu a kýči. Průměrný skladatel by toto neradostné dědictví neudržel pohromadě a bez dobré interpretace by ani Korngoldova suita nevyzněla. Karel Procházka zahrál svůj violový „slaďák“ tak, jak měl, a s příznačným úsměvem na rtech. Dřevěné nástroje se briskně hemžily nad melodiemi, výborně vyšla kombinace dvou lesních rohů (Milan Mrazík, Igor Michalík) a klarinetu (Emil Drápela) atd. Za občasné křečovité nástupy a neúčinné zlomy v tempech mohl C. Richter. Bohužel. ! Soutěž mladých varhaníků v Opavě. Tento mladý a nadějný interpret velmi precizní technikou zahrál Toccatu a fugu d moll J. S. Bacha, dále Fugu č. VIII C dur J. K. Vaňhala a Finale ze Sonáty č. 1 d moll A. Guilmanta. Na 2. místo usedla Barbora Scholleová (19 let), 3. místo obsadil Marek Kozák (12 let), který rovněž získal zvláštní cenu, jakožto nejmladší účastník celé soutěže. Dále byla udělena dvě čestná uznání, a to Pavle Bočkové (19 let) a Marku Scholleovi (17 let). Slavnostní vyhlášení proběhlo při zahájení navazujícího večerního koncertu sopranistky Hany Pospíšilové-Medkové a varhaníka Václava Uhlíře v kostele sv. Bartoloměje. Organizátoři na závěr posluchače pozvali na příští již 5. ročník soutěže. Podrobné informace je možné nalézt na www.fpb.cz/organumregium !


H R A D E C

N A D

K O N C E R T Y

M O R AV I C Í ,

Č E R V E N Ý

Z Á M E K

Petr Hanousek

V

zámku Hradci nad Moravicí se ve dnech 2.–10. června konal již čtyřicátý čtvrtý hudební festival a mezinárodní interpretační soutěž Beethovenův Hradec. Podvanácté bylo soutěžním oborem violoncello a o své místo se přihlásila i hudební kompozice v podobě finále dětské celostátní skladatelské soutěže. Na zámku, kde podvakrát pobývaly dvě celebrity devatenáctého století, Beethoven a Liszt, tak opět ožila opuštěná myšlenka zakladatelů Hradeckého hudebního léta ze začátku šedesátých let minulého století. Tehdy se zde konal jediný ročník skladatelské soutěže, vzápětí vystřídaný soutěží O cenu Beethovenova Hradce ve hře na klavír (později přibyly housle, violoncello, viola, smyčcové kvarteto a klavírní trio). Přítomnost dvanácti nejúspěšnějších začínajících skladatelů do dvaceti let byla také důvodem, proč letošní festival zahájily dva koncerty soudobé hudby. Hned ve čtvrtek 2. 6. zazněly ve vstupní hale Bílého zámku skladby Lenky Kiliç, Petry Gavlasové, Jany Bařinkové, Kateřiny Růžičkové a Markéty Dvořákové v programu s názvem HUDBABY Zdeňku Rotreklovi. Autorky, které teprve nedávno ukončily studia na JAMU a založily velmi aktivní skladatelské sdružení, se inspirovaly texty známého brněnského básníka a převedly je do sugestivních a často interpretačně velmi náročných partů pro mužské pěvecké kvarteto Q VOX (ve složení Petr Julíček, Tomáš Badura, František Fiala, Tomáš Krejčí). Experimenty s novými zvuky, ale i humor prvního koncertu předznamenaly celé dvoudenní setkání autorů, jejich učitelů a rodičů s tak trochu slezskou porotou. V té se sešly renomované osobnosti, které mají blízko k dětem – Ilja Hurník a Milan Báchorek – a také jedna z nejúspěšnějších mladých skladatelek, Markéta Dvořáková, která pochází z nedaleké Opavy. Každý z porotců se po několik týdnů probíral více než stovkou kompozic žáků ZUŠ, takže do Hradce přijeli již jen ti nejlepší. Dílka, která získala zlaté pásmo, byla provedena dopoledne 3. 6. jako dárek dětem z místní školy. Čtvrtý ročník soutěže, kterou vyhlašuje ministerstvo školství a pořádá ZUŠ Háj ve Slezsku spolu s agenturou Ritornel, se možná stane díky přítomnosti skladatele Ivo Medka odrazovým můstkem pro pořádání pravidelných skladatelských kurzů. Krásné prostředí a hudební tradice by tomu mohly jen napomoci.

Foto Pavol Mravec

Beethovenův Hradec jako pocta tradici, komponování a violoncella

Vítěz II. kategorie Štěpán Švestka Oficiální zahajovací koncert violoncellové soutěže byl nazván Pocta knížatům Karlovi a Felixovi Lichnovským a uskutečnil se v sobotu 4. 6. Charismatický violoncellista Jiří Bárta (laureát BH z roku 1984) spolu s klavíristou Janem Čechem (laureátem BH 1983) přednesli skladby proslulých hostů dřívějších majitelů zámku. Obě knížata se významně podílela na kulturní i politické tváři tehdejší Evropy (Karel Lichnovský byl přítelem Beethovenovým a dvakrát jej pozval na Hradec, Felix se zase přátelil s Ferencem Lisztem a také jej opakovaně na zámku hostil). Posluchače však oslovila nejen hudba klasiků, ale i Sonáta modernisty Alfreda Schnittkeho, který do uhrančivé výpovědi o dnešním světě účinně zapojuje prvky hudby minulých věků. Další koncertní pocta připomněla předcházející majitele zámku, knížata z Neffzernu. Těm hradecký zámek patřil od roku 1733 a počínaje rokem 1771 je doložena existence stálé kapely, jedné z prvních ve Slezsku. Proto dramaturgie festivalu zařadila do programu vystoupení pražského souboru Musica Florea a mezinárodně proslulého chlapeckého sboru Boni Pueri. Společně v neděli 5. 6. přednesli v kostele sv. Petra a Pavla žalmy Jana Dismase Zelenky prokládané autenticky znějícími Sonátami Františka Ignáce

20

Tůmy. Tento koncert patřil i díky přítomnosti mnoha obdivovatelů barokní hudby k těm nejúspěšnějším z posledních ročníků festivalu. Třetí koncertní pocty, tentokrát poslední majitelce zámku, kněžně Mechtildě Lichnovské, se ujal v Česku žel méně známý soubor Bratislava Hot Serenaders v čele s trumpetistou Jurajem Bartošem. Protože kněžna patřila k velmi známým osobnostem meziválečného období (vydala několik knih, během svého pobytu v Londýně i později se přátelila s předními spisovateli Evropy, sama hrála na klavír a komponovala), poprvé v rámci Beethovenova Hradce zazněla swingová hudba 20. a 30. let minulého století. To, že posluchači po dvou hodinách nechtěli pustit hudebníky a zpěváky domů, bylo jen logickým potvrzením všeobecného nadšení ze strhujících výkonů. Šestidenního maratónu violoncellové soutěže se letos účastnilo třiatřicet kandidátů z Běloruska, Česka, Francie, Jižní Koreje, Polska, Ruska a Slovenska. To je sice o deset méně než před čtyřmi roky, ale i tak to porota neměla snadné. Pořádající Sdružení pro umění a výchovu Talent požádalo o předsednictví odborné jury vynikající ruskou interpretku a skladatelku Victorii Yagling (působící na Sibeliově akademii v Helsinkách). Dalšími členy byli Jan Hališka (pedagog Ostravské univerzity), Václav Horák (Konzervatoř Brno), Mee-Hye Ryo (Hudební akademie Soul, Jižní Korea) a Ján Slávik (Vysoká škola múzických umění Bratislava). Porota pracovala v komunikativní atmosféře, byť každý z porotců měl mezi soutěžícími své žáky a vnášel do bodování trochu jiné estetické ideály (stále ještě není přijímán autentizující pohled na frázování a zvuk, přednost má sytý tón a technická bravura). Zatímco v první kategorii do 19 let po všechna tři kola suverénně kraloval Adam Krzeszowic z polských Katovic, v druhé kategorii do 30 let bylo nadějných a osobitých instrumentalistů více. Těsným bodovým průměrům za všechna tři kola pak odpovídá i udělení dvou prvních a tří druhých cen. Řadou diplomů porota rovněž poděkovala za vynikající klavírní spolupráci (připomenu jen Renatu Ardaševovou a Radanu Kubíčkovou). Vítězové a držitelé dalších cen věnovaných hudebními nadacemi se veřejnosti představili na závěrečné exhibici v pátek 10. 6. ve Velké dvoraně Červeného zámku. Koncert tradičně snímal Český rozhlas Ostrava, a tak se například na Beethovenovy Variace Es dur měkce modelované Nicolasem Hugonem z Francie, energií nabitou Janáčkovu Pohádku v provedení

F E S T I V A L Y , Štěpána Švestky z Brna či na virtuózně střižené Variace na Rossiniho téma Bohuslava Martinů v podání Hye-Jin Mok z Jižní Koreje mohou těšit i posluchači stanice Vltava. Příští pětačtyřicátý ročník bude podle čtyřletého cyklu věnován mladým houslistům. Pokud pořadatelům zůstanou věrní všichni sponzoři a instituce, z nichž největší finanční dotaci poskytují Krajský úřad Moravskoslezského kraje a Ministerstvo kultury České republiky, mohla by se na zámku Hradci opět odehrát řada povznášejících koncertních poct, výstav a setkání. Vždyť letošní bohatý program (šest koncertů a vernisáž výstavy v devíti dnech) tak trochu testoval, o co budou mít posluchači ze širokého regionu zájem v příštím roce, kdy uplyne 200 let od první návštěvy Beethovena na letním sídle knížat Lichnovských. A to už by určitě chtělo připravit akce mediálně i společensky zřetelně viditelné. ! VÝSLEDKY: VIOLONCELLO I. KATEGORIE: 1. cena: Adam Krzeszowiec, Polsko, Hudební škola K. Szymanowského Katovice, pedagog Paweł Głombik; 3. cena: Jan Zvěřina, Česko, Kon-

!

O PAVA ,

C H R Á M

S V.

zervatoř Brno, pedagog Miroslav Zicha; 3. cena: Ivan Vokáč, Česko, Pražská konzervatoř, pedagog Miroslav Petráš; 3. cena: Marie Šimková, Česko, Pražská konzervatoř, pedagog Jaroslav Kulhan; Čestné uznání: Semiro Park, Korea, Univerzita Soul, pedagog Mee-Hae Ryo; Čestné uznání: Václav Petr, Česko, Gymnázium Jana Nerudy Praha, pedagogové Martin a Mirko Škampovi; Cena Městského úřadu v Hradci nad Moravicí za nejlepší provedení skladby L. v. Beethovena: Adam Krzeszowiec, Polsko; Cena Nadace ČHF za nejlepší provedení skladby soudobého českého autora: Ivan Vokáč, Česko VIOLONCELLO 2. KATEGORIE: 1. cena: Hye-Jin Mok, Korea, Univerzita Soul, pedagog Mee-Hae Ryo; 1. cena: Štěpán Švestka, Česko, Janáčkova akademie múzických umění Brno, Sibeliova akademie Helsinky, pedagogové Jozef Podhoranský a M. Rousi; 2. cena: Petr Malíšek, Česko, Hudební akademie múzických umění Praha, pedagog Daniel Veis; 2. cena: Joanna Kielar, Polsko, Chopinova akademie Varšava, Sibeliova akademie Helsinky, pedagogové Andrzej Orkisz, Victoria Yagling; 2. cena: Nicolas Hugon, Francie, Vysoká škola Karlsruhe (Německo), pedagog Martin Ostertag; Cena Městského úřadu v Hradci nad Moravicí za nejlepší provedení skladby L. v. Beethovena: Nicolas Hugon, Francie; Cena Nadace Leoše Janáčka za nejlepší provedení autorovy skladby: Štěpán Švestka, Česko; Cena Nadace Bohuslava Martinů za nejlepší provedení autorovy skladby: Hye-Jin Mok, Korea

D U C H A

Za V. Mezinárodním varhanním festivalem barokní hudby Artur Sommer

D

ne 2. června dozněly tóny festivalu, který staví město Opavu do řady těch několika míst v naší zemi, v nichž se každoročně koná dnes už specifická hudební slavnost onoho báječného spojení barokní hudby s hudbou varhanní. Město je k tomuto typu víceméně předurčeno nástrojem, který byl v chrámu sv. Ducha postaven jako replika barokního nástroje s výjimečně zvolenou dispozicí právě pro danou slohovou oblast. Festival barokní varhanní hudby je koncipován jako mezinárodní, takže na něm každým rokem vedle českých umělců především participují zahraniční hosté. Letošní festivalový pořad byl navíc předznamenán uctěním 320. výročí narození varhanního génia J. S. Bacha. Jednotlivé koncerty nesly podtituly „Italský Bach“ – hrál Luca Scandali (Itálie), „Bach v brázdě francouzské školy“ – Jean-Paul Lécot (Francie), „N. Bruhns – předchůdce Bachův“ – Jan Vermeire (Belgie), „Šest Bachových sonát pro housle a cembalo“ – Gabriela Demeterová a Giedré Lukšaité-Mrázková (ČR) a konečně „Hudba rodiny Bachů“ – Bernard Marx (Německo).

K O N C E R T Y

Je třeba poznamenat, že třetí festivalový koncert byl ozvláštněn vystoupením brněnského vokálního souboru Affetto v hlasovém složení kontratenor (J. Milušek), 2 tenorů (M. Olbrzymek a V. Richter) a basu (A. Procházka), kteří výborně provedli 7 severoněmeckých chorálů, jejichž autory jsou J. Walter, Michael Praetorius a Heinrich Schütz. Na festivalových koncertech zazněla také díla G. Frescobaldiho, A. Corelliho, B. Marcella, F. Roberdaye, J. Krebse, L. Couperina aj. Festival pořádá od jeho vzniku v r. 2001 Umělecká agentura MgA. Tomáše Thona za podpory řady institucí. Festival svou vysokou interpretační úrovní již pevně zakotvil v uměleckém prostředí města a bývá hojně navštíven poučeným publikem. Pořadatel oslovuje mezinárodně známé umělce, kteří se netají svým zájmem o vystupování v Opavě a předvádějí zde hudbu nejen technicky dokonalou, ale i zajímavou v pojetí svého naturelu, jak bylo možno na letošním festivalu sledovat v Bachových dílech pojetí francouzské, německé a italské. To je také jeden z aspektů, kterým Mezinárodní barokní festival varhanní hudby v Opavě účinně přispívá k ideám vzájemného spojení evropských kultur a předznamenává pochopení našeho kontinentu bez hranic. !

21

Filharmonikové vzpomínají na Václava Neumanna Dita Hradecká

V

září uplyne deset let od smrti dirigenta, který spolu s Václavem Talichem dal České filharmonii její charakteristickou tvář. Václav Neumann (1920-1995) strávil s filharmoniky dlouhá léta. Poté co nastoupil po emigraci Karla Ančerla v roce 1968, držel šéfovskou taktovku až do roku 1990. Na dirigentské umění, ale především na osobní šarm a noblesu Václava Neumanna vzpomínají členové orchestru dodnes. „Jeho dirigentský projev byl krásný a spíš než aby směřoval k nějaké vyhraněné technice, sledoval hudbu. Proto byl nejvlastnější v Mahlerovi, Sukovi, Dvořákovi a Martinů,“ míní violista Karel Špelina. Hobojista Jiří Mihule k tomu dodává: „Například v Mahlerových pomalých větách, které svádějí k prodlení, ke ždímání citů, v těch se Neumann nikdy nekoupal. To bylo velmi rafinované: ty krásné melodie a harmonie vnímal s nadhledem. Díky tomu vyznívají ještě dráždivěji.“ Diskografii České filharmonie obohatil Neumann o ceněné komplety symfonií Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Gustava Mahlera, který patřil k jeho oblíbeným autorům. Byl to ostatně Mahler, nebo přesněji skladatelova 9. symfonie, jíž se dirigent s Českou filharmonií rozloučil. Na nezapomenutelné setkání vzpomíná Karel Špelina: „Odehrálo se asi tři dny před Neumannovou smrtí. Na konci této skladby o posledních věcech člověka a o tom, co přijde poté, už Neumann téměř nemohl dirigovat. Rozplakal se. Tušil, že se loučí. My jsme v obrovském napětí a soustředění dohráli, ačkoli už téměř neukazoval. Ale jeho duch a hudba z něj vyzařovala stále...“ Neumannovská zpěvnost je vkladem, z něhož orchestr čerpá dodnes. ! Na tomto místě, hlouběji než je obvyklé, můžete nahlížet do dění v České filharmonii. Při psaní příštích textů se rádi necháme inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na sekretariat@cfmail. cz, nebo poštou na adresu České filharmonie či Hudebních rozhledů.

H O R I Z O N T

Šanson na českých pódiích Foto Albína Houšková

vu. Měl by být prostý, srozumitelný a vynalézavý. Proto měl pravdu Rudolf Pellar, když říkal svým studentům na Pražské konzervatoři:„Když na jevišti nevíš, co dělat, nedělej nic. Stůj a zpívej. A když uděláš gesto, ať je vidět a ať má smysl.“ Ale v pozadí našeho šansonového rozjímání byl a je zcela konkrétní počin. V prostorách, památných působením slavného Osvobozeného divadla, tedy v pražském divadle ABC, proběhl ve dnech 28. 6.– 2. 7. za značného zájmu publika Mezinárodní festival šansonu, sestávající ze 4 koncertů a několika workshopů. Mimochodem, to místo konání je velmi případné, protože jestli něco byly z valné většiny šansony, tak to byly právě písničky Jaroslava Ježka na texty V + W. Na festivalu vystoupilo celkem 14 interpretů, z toho 2 Češi (Světlana Nálepková a Jiří Dědeček), Slovenka Szidi Tobias a Slovák, žijící v České republice, Igor Šebo – umělecký ředitel festivalu a jeho „podněcovatel“ či jak to říci.

Milan Jíra

Šanson je písnička vo něčom

Jaroslav Jakoubek

P

latí-li quasidefinice, kterou jsme použili jako motto celého článku, pak se na českých pódiích – zejména na těch „klubových“ – můžeme setkat se skutečnou spoustou šansonů. Ona ovšem ta charakteristika není úplná, patří k ní ještě dovětek:… šanson je stylový svou nestylovostí, tj. bere si (řečeno s Molierem) své dobré tam, kde je nalézá – v tzv. „vážné hudbě“ v jazzu, folklóru, městské odrhovačce – ovšem v závislosti na obsahu, jemuž přizpůsobuje i svou formu; od prosté strofické písně až po rozšířené a volné útvary, používaje občas i prvků melodramu. Stává se tedy nepřehledným natolik, že se posluchač či divák může právem ptát:„Promiňte, ale to že je všechno šanson? Vždyť to zní jako rocková balada, jako lidová píseň, jako jazz!“ Odpověď zní:„Ano, je – pokud je to vo něčom.“ A abych to zkomplikoval ještě víc: zaznělo tu slovo „divák“ – slovo, spojené samozřejmě s divadlem. A jsme u dalšího pokusu o definici, tentokrát z úst Ljuby Hermanové: „Šanson je drama v kostce.“ Něco na tom je, vždyť kolik herců tak sugestivně interpretuje právě šansony! Má tedy (nebo spíše bohužel měla) Ljuba Hermano-

vá kus pravdy. Ovšem kus – ne celou, protože jsou i šansony lyrické, epické, groteskní, politické a nevím jaké. Nebo:„Šanson je pomalá smutná píseň, pokud možno o lásce“. To není definice, to je obecné povědomí. Ale jsou opět šansony veselé, rychlé a o všem možném; i když Edith Piaf pravila, že o něčem jiném než o lásce by se šansony neměly psát a zpívat. Sama to párkrát porušila, např. když nádherně natočila proslulou francouzskou revoluční píseň Ça ira. Šanson je žánr syntetický – vyžaduje jednotu slova, hudby, gesta, postoje … a samozřejmě textu. Ten je osou dění a musí být jednoznačný. Báseň, která vás zaujme, ale které zcela nerozumíte po prvním přečtení, můžete přečíst dvakrát, třikrát … třeba stokrát. Šanson byste měli pochopit rozumem i citem hned. Pokud jde o hudbu, o její polystylovosti už byla řeč. Ale měla by umocňovat text, zdůraznit ho, učinit srozumitelnějším – ne ho zatemňovat samoúčelnými efekty a komplikovat zbytečnými „umělostmi“. Slouží textu a tím i obsahu a je to služba nad jiné čestná. Interpret (tedy „šansoniér“, chcete-li) musí být slyšet, musí mu být rozumět a musí být věrohodný. Nemá partnera (nejvýš imaginárního), jeho reálným partnerem je divák. Jde sám za sebe a to i v případě, že zpívá jakoby za nějakou posta-

22

Foto Albína Houšková

Igor Šebo

Maria Mayer

Ostatní byli z Maďarska, Polska, Francie, Dánska a Chorvatska. Festival to byl, jak už řečeno, mezinárodní, na rozdíl od jiného šansonového festivalu, který se konal vloni v říjnu, a který byl čistě český a autorský. Podnět k němu dal tenkrát Jakub Zahradník. Vystoupili na něm např. Rudolf Pellar, Ester Kočičková, Jan Burian, Tereza Duchová, Václav Koubek a další. Když jsem byl vyzván, abych něco napsal o šansonu v souvislosti s oním festivalem, vymínil jsem si, že nebudu adresně kritický – sám totiž v té „branži“ po léta pracuji a asi bych nebyl objektivní. Ostatně v rámci svých časových možností jsem shlédl a vyposlechl pouze 2 koncerty a musím říci, že byly zajímavé a poučné, navíc se považuji za ideálního diváka v tom smyslu, že když někam jdu, tak c h c i, aby se mi to líbilo. Ty koncerty, které jsem v ABC prožil, jakoby potvrdily to, co si o různorodosti šansonového žánru myslím. Viděl a slyšel jsem „klasický“ francouzský šanson, ať už zpívaný v originále nebo jiném jazyce, folkování s kytarou, starobylý a místy až přebohatě „vymakaný“ folklór, zajímavý a bezprostředně podaný typ rockového šansonu, slyšel jsem malý, ale barevný hlas i pozounové „vytrubování“ dlouhých vokálů, plných poněkud dřevní tragiky doprovázené sošnými gesty, zažil jsem trochu sterilní napodobování velké Edith i pokus o osobité pojetí jejího odkazu, párkrát jsem zaznamenal i společný rys řady tradičněji zaměřených šansoniérů, tj. zdůrazňování velkých kontrastů dynamických i tempových atd., atd. Ale především jsem byl svědkem velkého zájmu o tento žánr, potěšilo mě téměř plné hlediště a nepředstírané sympatie k tomu, co bylo na jevišti k vidění i k slyšení. Publikum bylo vynikající. „Šlo“ s interprety, fandilo jim a vytvořilo prostředí pochopení, spřízněnosti a povzbuzení. Leč – má-li mít titulek tohoto povídání, úvahy či čeho smysl, musíme zachovat plurál v něm obsažený. Ne tedy o jednom českém (byť festivalovém) pódiu budiž řeč, ale přinejmenším o několika, i když si autor nečiní ani zdaleka nárok na vyčerpávající přehled. Chci se teď vrátit k tomu poněkud provokujícímu mottu z úvodu statě. Vlastně spíše k jeho průvodci. Jaroslav Jakoubek už nežije, ale patřil k největším osobnostem českého šansonu jako skladatel i básnivý textař. Zbyla po něm pamětní deska na domě č. 68 v Mánesově ulici na Vinohradech a hlavně spousta vynikajících šansonů, které znějí vlastně už jen v pořadech skupiny „Šanson – věc veřejná“ jednou za měsíc v sále Konzervatoře Jana Deyla na Maltézském náměstí nebo v Chodovské vodní tvrzi. A přece kdysi Jakoubek psal i pro Karla Gotta (Píseň pro Martinu) či pro Waldemara Matušku a Martu Kubišovou (D’Artagnan).

Foto Albína Houšková

H O R I Z O N T Szidi Tobias

A závěrem pozvání. Všem, kdo ztrácejí náladu, sledujíce superstarové blbnutí masově-spotřební kultury, bych doporučil: zajděte do Balbínovy poetické hospůdky. Uslyšíte tam (a samozřejmě nejen tam) dnes již oprávněně slavnou Radůzu, navštivte Salmovskou literární kavárnu a poslechněte si tam českou Barbaru – Janu Rychterovou, v pořadu „Šanson – věc veřejná“, o němž jsme se již zmínili, se můžete setkat s doyenem českého šansonu Rudolfem Pellarem či s vycházející muzikálovou hvězdou Terezou Duchkovou, která vám otevře oči i srdce bez barevného dýmu a laserových efektů. Najděte si Hutku, Veita a další členy bývalého písničkářského sdružení Šafrán – dnes už nemusí suplovat politiku, přestali být dráždidlem, jehož vnímání bylo pokládáno za jakési rozhřešení za tichou kolaboraci s totalitou. Zůstal

23

jim jen jejich kumšt – či nekumšt, jak komu libo. Vyhledávejte ty zapadlé sálky a hospody, protože i to je šanson. Kdysi vzal svůj počátek v putyčkách a „koncertních kavárnách“ Paříže, naši „národní zpěváčkové“ zpívali po hospodách za pár krejcarů – taky počátek českého šansonu. Nehledejte tam romantiku podsvětí, není tam. Je tam jen atmosféra spříznění, důvěry a upřímnosti – jako chvílemi v hledišti ABC i v hledištích všech těch festivalů a festiválků, co jich jen po Česku je. A jednou, dvakrát do roka můžete zajít do Divadla na Vinohradech, abyste se setkali s Hanou Hegerovou či Martou Kubišovou (pokud za ní nezajdete do Ungeltu). V televizi a dnes bohužel i v rozhlase se s těmi jmény (až na posledně jmenované dámy) setkáte jen sporadicky – tam na „tohle“ není prostor – špatně se to váže s reklamou. !

D I V A D L O !

B R N O ,

J A N Á Č K O VA

O P E R A

Foto Luděk Svítil

Druhý pokus o Rusalku

Tomáš Černý (Princ) a Iveta Jiříková (Rusalka) Josef Herman

B

rněnské Janáčkově opeře se při inscenaci Dvořákovy pohádkové opery Rusalka vedlo jen o poznání lépe nežli dva týdny předtím Státní opeře Praha. Ambice byly v obou případech stejné – inscenovat Rusalku „tradičně“ pro rodinné publikum. V Brně sice bez společenského pozlátka spojeného s mediálně známými tvářemi, nicméně s obdobným výsledkem vyplývajícím z obdobné koncepční chyby: v dobrém slova smyslu tradiční inscenace nevznikne napodobením dřívějších řešení, ale novým naplněním oné očekávané tradice, přinejmenším v dnešních jevištních materiálech a postupech. A hlavně současným přečtením smyslu díla, třeba záměrně tradicionalistickým, tedy snažícím se vyhovět autorskému úmyslu skladatele a libretisty tak, jak jsme ho dnes schopni z díla samého vysledovat.

Jenže brněnským stejně jako pražským inscenátorům se Rusalčin příběh rozplynul v jen naznačených obecnostech, bez konkrétního prožitku, který tu neplyne ani z jedné stránky inscenačního celku. Josef Jelínek postavy opět oblékl do pohádkově nadčasových a zase až příliš jen krásných kostýmů, Ivo Žídek vystavěl dvojité náznakové jeviště (je nejpůsobivější ve vzdušném prostoru pro druhé jednání), na němž režisér Josef Novák spíše jen zaranžoval základní mizanscény. Na rozdíl od režiséra pražské inscenace Zdeňka Trošky přece jen vedl postavy ke konkrétnějšímu a méně jen zdobnému jednání, přesto jim lze jen těžko uvěřit skutečné vášně, radosti či smutky. A divím se tak zkušenému režisérovi, jakým Josef Novák je, že se občas pokoušel postavy vnitřně ozřejmit popisnými akcemi, jež nutně vyvolávaly nechtěný úsměv – zvláště když se Princ vilně sápal na Cizí kněžnu a ona ho povzbuzovala

24

obnaženým stehnem. Řešení přece tkví jinde nežli v popisné názornosti, a bohužel pro drtivou většinu zdejšího současného operní divadla je většinou nedostupné, neboť už pěvecké výstavbě role chybí vnitřní život postavy, tedy příslušný dramatický výraz, jsou to spíše odzpívané tóny nežli zpěvem vyjádřené emoce, osudy, situace, a zpravidla málo tvárné herectví dílo zkázy jen dokončuje. Hned Rusalka Ivety Jiříkové je toho kabinetním dokladem, jakkoli pěvkyně zpívá kultivovaně, přesně a citlivě, krásně vypadá a nakonec i docela obratně plní herecké úkony – jenže jen plní. Je příznačné, že se jí nejlépe daří ve scénách s Vodníkem Richarda Nováka, prakticky jediného interpreta obou nastudování Rusalky, který nezpívá, ale vskutku vytváří postavu – a je jedno, že už v požehnaném věku neintonuje zcela brilantně, byl opět ozdobou a hlavním trumfem inscenace. Ostatně i při uvedené výhradě dal flek oběma pražským Vodníkům i ryze technicky, včetně toho, že zvládl všechny vysoké tóny partu, což se o nich tvrdit nedá. Stejné jako o Jiříkové se dá říci o Tomáši Černém v roli Prince, kterou navíc zpívá v obou nastudováních připravovaných takřka paralelně – jak potom od něho chtít nějakou konkrétnost a přesnost v dramatickém provedení postavy? Jen další doklad, jak těžko u nás najít obsazení titulu, který kdysi býval běžnou součástí repertoáru nejmenších divadel – a jaké jsou dnes poměry. Cizí kněžnu dobře zazpívala Dagmar Žaludková, ovšem její korpulentní postavě už vůbec nesvědčily ony režisérem naordinované erotické hrátky. Pěvecky byla nejslabším článkem inscenace Jitka Zerhauová v roli Ježibaby, naopak byla pěkně sezpívaná trojice mladých žínek (Hana Šrubařová, Magda Kloboučková a Jana Štefáčková), kterou mohl choreograf Zdeněk Prokeš zapojit i do tanečního reje. V partu Lovce zněl krásně měkký baryton Pavla Kamase. Pěvecký sbor byl opět dobře sezpívaný. Brněnská inscenace předčila pražskou hlavně v obsazení a v hudebním nastudování. Dirigent Milan Kaňák správně otevřel některé škrty partu Ježibaby ze třetího jednání, dbal na zvukové detaily a stylovou přesnost provedení, jež ovšem chvílemi ztrácelo tah a brilanci. Ozvaly se i hráčské chyby. Nadále platí, že klasický český repertoár zvláště nelítostně odhaluje nízké limity tuzemského operního divadla. ! Národní divadlo Brno – Antonín Dvořák: Rusalka. Dirigent Milan Kaňák, režie Josef Novák, scéna Ivo Žídek, kostýmy Josef Jelínek, choreografie Zdeněk Prokeš, sbormistr Josef Pančík. Premiéra v Janáčkově divadle 20. 5. 2005.

D I V A D L O !

P L Z E Ň ,

D I VA D L O

J .

K .

T Y L A

Foto Pavel Křivánek

Vtipný don Pasquale Lilka Ročáková-Rybářová

K

omická opera Gaetana Donizettiho Don Pasquale, uvedená na jevišti Velkého divadla premiérami 30. 4. a 5. 5., potěšila plzeňského diváka. Dramaturgie opery divadla J. K. Tyla měla tentokrát šťastnou ruku nejen při výběru opery, ale též při volbě sólistů, kteří se s obtížnými pěveckými party vyrovnali se ctí. Hudební nastudování šéfem plzeňské opery Janem Zbavitelem (druhý dirigent Jiří Štrunc) respektovalo specifika Donizettiho vrcholné komické opery. Recitativy probíhaly živě, ansámbly zněly vyváženě (zvláště bych vyzdvihla finální kvartet 2. dějství), lyrická místa nepostrádala citovost. Škoda poněkud rozpačitého začátku předehry, na druhé premiéře navíc intonačně nejistého violoncella. To je ovšem pouze drobná vada „na kráse“ jinak dobře hrajícího orchestru plzeňské opery. K režii byla přizvána mladá režisérka Magdalena Švecová. S výtvarníkem scény a kostýmů Markem Cpinem posunuli děj do současnosti. Stavba scény, s dominující červenou barvou, byla vtěsnána mezi oba portály. Svým principem připomínala nejspíše budovu La Grande Arche v urbanisticky vyhraněné čtvrti La Défense v Paříži. Vrchním patrem probíhala terasa ústící do obou portálů dveřmi. V dolní části byla vytvořena obytná část domu Dona Pasquala s miniaturními pokojíky po stranách. Ve střední části se nacházel pouze sedací nábytek. Spolu s kostýmy, které vtipně charakterizovaly své nositele, tvořila scéna esteticky uspokojivý celek. Režisérka Magdalena Švecová se na více jak 150 let starou Donizettiho operu podívala pohledem současníka. Lyrická místa inscenovala s určitou nadsázkou, aniž je ovšem zesměšnila. Komické scény, které dodnes nezestárly, v režii M. Švecové vyšly vtipně jak v aranžmá, tak i ve hře. Do hry zapojila také sbor, který pouze nestatoval, ale díky pohybové spolupráci Martina Packa se stal dynamickou součástí děje. Mám na mysli skvěle vystavěný sbor ze 3. dějství a vloženou commedii dell’arte v témže dějství. O úspěchu inscenace rozhodují samozřejmě také sólisté, kteří vedle nesnadných pěveckých partů musí přesvědčit také herecky. Především role Dona Pasquala a Noriny vyžadují vyzrálé představitele. S potěšením lze konstatovat, že Plzeň, zejména v prvním obsazení, takové představitele nalezla. Neodolatelným Donem Pasqualem byl Jevhen Šokalo. Jeho objemný a barevný bas byl dostatečně pohyblivý a v rytmu precizní. Po herecké stránce působil přirozeně a hloupou naivitou

Zleva Jevhen Šokalo (Don Pasquale) a Jiří Hájek (Doktor Malatesta) budil v divácích sympatie. Basista Pavel Horáček v téže roli prokázal hlasovou ohebnost i volumen. Jeho posazení hlasu však znělo místy nepřirozeně. Herecky je jeho Don Pasquale vzezřením mladý, nabitý energií, a tak se vlastně míjel se záměrem autorů a koneckonců i režie. Největším překvapením 1. premiéry byl výkon Marie Fajtové v roli Noriny. Její nosný barevný soprán s brilantní koloraturou a suverénními výškami nenechal nikoho na pochybách, že se jedná vskutku o mimořádný pěvecký talent. Vedle kvalitního zpěvu zazářila také herecky. Její Norina byla milující, dle potřeby prostoduchá a hlavně temperamentní. Jana Sibera v téže roli podala také kvalitní výkon. Její lehounký soprán je nosný a pohyblivý. Nejlépe jí vycházela lyrická místa. Nejvyšší tóny zpívala s jistotou, ale jaksi menším hlasovým objemem, než by člověk očekával po předcházející hlasové poloze. Z tohoto hlasového předpokladu vycházelo i její herectví. ! Ú S T Í N A D L A B E M , O P E R Y A B A L E T U

V roli Ernesta se na první premiéře představil Tomáš Kořínek. Jeho lyrický tenor postrádá více barevnosti z důvodu hojně preferovaného falzetu. Na druhou stranu však vysokou polohu partu Ernesta zvládl s přehledem. Tenor Plamena Prokopieva v téže roli ztrácel ve vysoké poloze nosnost. Doktora Malatestu zpíval na první premiéře koncentrovaným tónem barytonista Jiří Hájek. Objemný baryton Dalibora Tolaše měl trochu problém se vtěsnat do subtilnějšího hlasového oboru Malatesty. Co říci závěrem? Plzeňská inscenace opery G. Donizettiho dokazuje, že „moderní kabát“ dílu sluší, pokud je „střižen“ s vkusem a hlavně vychází z „látky“ autorů. ! Divadlo J. K. Tyla – Gaetano Donizetti: Don Pasquale. Dirigent Jan Zbavitel, režie Magdalena Švecová, výtvarník scény a kostýmů Marek Cpin. Premiéra 30. 4. a 5. 5. 2005.

S E V E R O Č E S K É

D I VA D L O

Konec sezony v Ústí nad Labem Lenka Šaldová

N

a ústecké inscenaci Tosky je znát, že režisérka Karla Štaubertová-Sturm nechtěla zůstat u povšechného aranžování, u pouhého pravděpodobnostního vyhrávání situací, u efektní operní podívané. Ján Zavar-

25

ský jí navrhl jednoduchou scénu z šedých ploch a mříží, doplněnou jen pár rekvizitami: v prvním jednání Cavaradossimu položil obraz na zem kdesi u kostelních dveří, místně tedy dějiště sice vymezil, ale rezignoval na veškerou kostelní nádheru. Vše má být soustředěno k interpretovi – herci. Ve výsledku se ale bohužel obrazné akce

Foto archív

D I V A D L O

Jordanka Derilova (Floria Tosca), Igor Jan (Maria Cavarados) srážejí s rádobyrealistickým operním naznačováním: tak například žárlivost Tosky na Cavaradossiho práci chtěla režisérka patrně naznačit tím, že krásná zpěvačka symbolicky svádí malíře rozvalujíc se na rozmalovaném obraze. Leč vzhledem k tomu, že Cavaradossi chvíli před tím urputně předstíral, jak štětcem na obraz nanáší barvy, diváka (místo aby odkrýval podstatu akce) nejspíše napadne, že by se Tosca pěkně zmazala. Příběhem provází postava nazvaná Anděl – anděl

!

R A K O V N Í K ,

T Y L O V O

smrti? anděl lásky? Těžko říci: na začátku podává Angelottimu klíč od kaple, v závěru na scéně rozbalí červený koberec, po kterém kráčejí nejprve Cavaradossi a poté Tosca ke smrti. Zásluhou režisérky zůstává, že zamezila zběsilé honbě za Toskou na střeše a celkově projev interpretů oprostila od největších operních klišé. Ale i tak na jevišti nevidíme originální lidské bytosti, ale operní primadonu, operního milovníka a operního padoucha – jedny z mnohých, zaměnitelné a tak bohužel i zapomenutelné. Snad je tomu tak i vlivem dispozic jednotlivých interpretů – byť celkově lze říci, že v Ústí nad Labem mají velmi solidní pěvecké obsazení: nejbarvitější je hlasový i herecký projev Jordanky Derilové, okouzlující, štíhlé, temperamentní Tosky. Igor Jan (Cavaradossi) by sice mohl ubrat forte a part více odstínit, ale jeho barva hlasu se každopádně krásně poslouchá. Nikolaj Někrasov (Scarpia) je baryton v plné síle, škoda monotónní výsměšné hlasové manýry. Dirigent

Norbert Baxa vede orchestr, který se na červnové repríze nevyhnul pár hráčským chybám, k efektním dynamickým kontrastům, volí spíše volnější tempa, což patřičně tíživě působí především ve třetím jednání. Nedlouho po Tosce přišlo Severočeské divadlo opery a baletu ještě s jednou premiérou: s inscenací Mozartovy opery Così fan tutte. S ústeckým orchestrem a sborem se již po šesté představili kanadští studenti, kteří v rámci Mezinárodních operních kurzů (pořádaných ústeckým divadlem ve spolupráci s vancouverskou univerzitou) pravidelně vstupují do ústeckých inscenací a k tomu vždy přinášejí jednu inscenaci vlastní. Obě strany na tom jistě umělecky vydělávají: studenti mají možnost vyzkoušet si účinkování v krásném klasickém divadelním prostoru, ústečtí diváci si mohou poslechnout zajímavé mladé interprety. Tentokráte například Briana Lee (Ferrando) a Erinn Robertsovou (Dorabella). Škoda, že režisérka Nancy Hermiston, která v Kanadě inscenace připravuje, vede mladé zpěváky k těm nejbanálnějším operním šablonám, takže k životnému jevištnímu projevu, jakého by jistě studenti mohli dosáhnout, mají daleko. ! Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem – Giacomo Puccini: Tosca. Dirigent Norbert Baxa, režie Karla Štaubertová – Sturm, scéna Ján Zavarský, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistr Pavel Baxa. Premiéra 27. 5. 2005, psáno z reprízy 7. 6. 2005. Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem – W. A. Mozart: Così fan tutte. Dirigent Norbert Baxa, režie Nancy Hermiston, scéna a kostýmy Alessia Carpoca. Premiéra 17. 6. 2005.

D I VA D L O

Světová premiéra v Rakovníku Lenka Šaldová

K

rálovské město Rakovník slaví své slavné rodáky: bratry Karla a Emila Buriany. V rámci 18. ročníku festivalu vokální tvorby Rakovník bratří Burianů v místním divadélku zazpívali Richard a Maria Haanovi, na dalším koncertě pak zpěváci nejmladší generace, ve vzpomínkovém pořadu se povídalo o literární tvorbě bratří Burianů a Emy Destinnové. Ale především: premiéru tu měly dvě opery Michaela Keprta, Břehy Gangy a Nevěsta z Korinthu – první z nich již zazněla v rámci Bušení do železné opony ve Stavovském divadle, druhá nyní vůbec poprvé! Světová operní premiéra v malém městečku je dnes záležitostí ojedinělou – a plné hlediště svědčilo o tom, že šlo pro místní opravdu o událost. Pro rakovnické publikum to nebyla vůbec lehká zkouška – Michael Keprt píše hudbu sice

harmonicky tradicionalistickou, příjemně poslouchatelnou, leč nevytváří žádné chytlavé melodie, a to ani v delších orchestrálních plochách. Vysílá krátké motivky, hudební nástroje jako by si mezi sebou povídaly a komentovaly, inspirovaly, podtrhovaly mluvené nebo zpívané slovo. Vůbec snadné není ani vstřebat tematiku děl, k nimž si libreto, v obou případech na námět Goetha, napsal skladatel sám – v hudebně-taneční baladě Břehy Gangy se vyrovnává s východní filozofií: velký Brahma krutým příběhem odpovídá na otázky modlícího se, aby údajně zvěstoval „univerzální princip milosti, který nerozlišuje osoby nízké a vznešené“. Ve srozumitelnější Nevěstě z Korinthu se střetává křesťanství s vírou v olympské bohy, především ale mrtvá snoubenka zahubí svého milého. Její matka, ač křesťanka, obě těla podle dávného obyčeje spálí, aby jejich duše nalezly klid v blízkosti bohů řeckého pantheonu.

26

Pod vedením skladatele hráli sólisté a členové orchestrů Státní opery Praha a Národního divadla, dobře zpívala většina sólistů: Josef Moravec, Jiří Kalendovský, Jaroslava Maxová, Martina Bauerová a Jiří Přibyl. Lubomír Havlák, v současné době duše rakovnického festivalu, nemá zvláštní režisérské tvůrčí ambice, na náznakové scéně tak spolu s choreografem Martinem Dvořákem především zaranžoval nástupy a jednoduché akce. Záslužné je především tedy samo uvedení novinek v Rakovníku – tím záslužnější, že by se nemělo jednat jen o jednorázovou záležitost, ale plánují tu dát při dalších ročnících festivalu další příležitost mladým skladatelům a s nimi snad i mladým inscenátorům. ! Tylovo divadlo – Michael Keprt: Břehy Gangy, Nevěsta z Korinthu. Dirigent Michael Keprt, režie Lubomír Havlák, scéna Stanislav Hrdlička, kostýmy Lenka Křehová, choreografie Martin Dvořák. Premiéra 10. 5. 2005.

D I V A D L O !

P R A H A ,

S T AV O V S K É

D I VA D L O ,

S T Á T N Í

O P E R A

Soudobý balet dostal opět slovo Jaroslav Someš

S

Foto Roman Sejkot

kladatel Zbyněk Matějů vstoupil vlastně už po druhé „do téže řeky“. Znovu čerpal inspiraci v tajuplném a magickém prostředí staré židovské Prahy. Před více než třemi lety uvedl Pražský komorní balet na scéně Státní opery jeho taneční legendu Golem, námětově se opírající o známou pověst o rabbi Löwovi. Nyní baletní soubor Národního divadla v Praze nastudoval skladatelovu novinku nazvanou Ibbur aneb Pražské mystérium, jejíž libreto vychází z Meyrinkova románu Golem. Pověst o Löwově hliněném homunkulovi se však v knize pouze připomíná; vlastní děj se totiž neodehrává v atmosféře rudolfinské Prahy, nýbrž někdy na konci 19. století a líčí prostředí ghetta v předkafkovské době. Epické literární příběhy se nikdy nepřevádějí do podoby baletních libret lehce. A Meyrinkův román má děj a hlavně myšlenkový obsah tak spletitý, že i slovně jej odvyprávět je nesnadný úkol. Daniel Wiesner se o libreto pokusil jistě s vědomím všech záludností, které na něho čekají. Na

jedné straně se zjevně snaží usnadnit orientaci ve složitostech vlastního příběhu, na druhé straně celou věc komplikuje ještě víc. Původní rámec, v němž se vypravěč, nazývaný zde Já, převtěluje do osudem pronásledovaného Athanasia Pernatha (slovo „ibbur“ je judaistické označení pro schizofrenní stav), rámuje šachovou partií dvou ženských postav, symbolizujících věčnou životní možnost dvojí volby. V závěru pak nově přidává další vrstvu zarámování, která obsah baletu dokonce poněkud banalizuje. Děj končí překvapivým odhalením, že šlo pouze o sen ve snu. Ne o horečnatou vizi pacienta psychiatrické léčebny, nýbrž o obyčejného „šlofíka“ u televizoru. Baletní tvorbě se Zbyněk Matějů s úspěchem věnuje už řadu let. V každém novém díle jako by zúročoval zkušenosti z prací předchozích. Tak je tomu i v Ibburu, kde především v pasážích založených na židovské melodice cítíme ohlasy jeho Golema (na nějž přetrvávají příjemné vzpomínky). Skladatelovou silnou stránkou je nepochybně též práce s rytmem – i z pouhého poslechu je znát, jak si Matějů možnosti rytmické variability

Z inscenace Národního divadla Ibbur aneb Pražské mystérium.

27

přímo vychutnává. Pokud jde o instrumentaci, výrazné je tentokrát využívání nástrojových sól. Obecně platí, že je lépe, když je balet inscenován na „živý“ orchestrální doprovod. V nastudování Ibburu je však použita nahrávka a patrně jiný způsob by v daném případě ani nebyl možný. Součástí hudebního záznamu je totiž také složitý podkres hlasů a zvuků, který přispívá k sugestivitě dojmu. Inscenace je – nemýlím-li se – první celovečerní choreografií Petra Zusky. Za šťastný nápad lze považovat, že si ke spolupráci přizval zkušeného scénografa Jana Duška a kostýmního výtvarníka Romana Šolce, který sám zná balet také jako výkonný tanečník. Duškova základní dekorace – průřez několikapatrovým starým domem -- skvěle evokuje atmosféru Meyrinkova románu a připomíná přízračné výpravy Vlastislava Hofmana pro dramatizace Dostojevského anebo zjitřenost kreseb Aléna Diviše. Šolc ve svých návrzích kostýmů využil příležitost odlišit různá dějová i rámcová prostředí a zvlášť efektně se vypořádal s oběma symbolickými postavami (Jakin, Boaz). Petr Zuska jako choreograf má na svém kontě už víc než dvacet kratších baletů. Podařilo se mu v nich dopracovat se k osobitému slovníku, kombinujícímu výrazové prvky s pohybovou abstrakcí. Co však dokáže bohatě naplnit komorní rozměr o několika postavách, je zřejmě prozatím málo na celovečerní balet. Prudce nasazené tempo se nemění, vazby a pozice se opakují, proměnlivost příběhu se neodráží v proměnlivosti tanečního výraziva, ani většina sólových rolí nedostává prostor k výraznějšímu uplatnění. Naopak, leckterý dějový motiv je znejasněn (např. antagonismus rabína Hillela a vetešníka Wasserturma či symbol tarotového Viselce). Působivě však vycházejí sborové hospodské scény a zejména choreograficky vděčné pasáže dvojnictví – především okamžiky, kdy v du-

Foto Peter Brenkus

D I V A D L O

Roznosova choreografie baletního představení Čas bolesti, uvedeného ve Státní opeře Praha, vyniká řadou ikonografických prvků. etech dochází jakoby mimoděk k synchronizaci pohybů (v premiérovém obsazení hlavních rolí plně obstáli Alexandre Katsapov a Viktor Konvalinka). Režijně nejsou obratně řešeny ani časté přestavby předscény, mechanicky je vyplňují filmové dotáčky, což působí těžkopádně. Zato úplný závěr je krásný – hřbitovní náhrobky z kufrů jsou nejen výtvarným obrazem, ale také jímavou metaforou. Škoda, že podobných momentů není v průběhu večera víc. I tak si však Národní divadlo zaslouží za uvedení Ibburu uznání – premi-

éry celovečerních baletních novinek zas nebývají tak často. Výjimky však potvrzují pravidlo. Ani ne za tři týdny po ND se s novým baletem přihlásila Státní opera Praha. I v tomto případě šlo o současné dílo, byť ne původní ani co do hudební složky, ani co do choreografie. Time of Pain neboli Čas bolesti nastudoval Bronislav Roznos nejprve ve svém stálém působišti, ve Zwickau, v roce 1999. Před čtyřmi lety svou choreografii úspěšně přenesl na scénu Divadla J. K. Tyla v Plz-

28

ni a nyní ji přepracoval pro Pražský komorní balet – soubor baletu SOP. Jak už sám název napovídá, námětem díla je narušení lidských vztahů, psychické i fyzické utrpení, které však někdy může být i očistné. Představení není baletem v tradičním slova smyslu. Je moderní pohybovou kompozicí, která přes mezní technickou náročnost hraničící s gymnastikou, ba s akrobacií, neztrácí charakter tanečnosti. Nevypráví se tu ucelený příběh, jednotlivými sekvencemi se spíš nastiňují myšlenky. Emoce vyvolává inscenace až druhotně, působí proto poněkud odtažitě. Vícevýznamovost počítá s fantazií (pouze 4. část, Uniformita, je málo obrazivá, jaksi doslovná, ilustrující ideový záměr). Je zajímavé, že z celkových šesti epizod se třikrát stává obětí násilí žena. Muž je bolesti vystaven pouze jako Ukřižovaný v náboženské symbolice a pak v závěru, kdy je ukončen mučivý vztah dvou mužů, procházející celým večerem. Scénograf Robert Schrag umístil inscenaci na točnu s půlkruhem mříží, posetých desítkami hořících svíček. Je to nadmíru působivé, jen si při významné roli, kterou hraje právě pohyb točny, lze těžko představit, jak bude představení fungovat na zájezdech, pro něž je předurčeno. Součástí dekorace je soustava barelů, které jsou mezi jednotlivými sekvencemi využívány jako bubny. Bicisty se stávají sami tanečníci a patří-li jim mimořádné uznání za naplnění všech nároků choreografie, stejně velký obdiv si zaslouží za vynikající zvládnutí perkusních partů (extrémně obtížné se jevily zejména dva poslední vstupy v první polovině večera). Hudební složku tvoří výběr ze skladeb různých autorů či skupin (Ondekoza, Philip Glass, Dead can Dance, Les Tambours du Bronx, Klaus Nomi). Je dobré, že nejsou promíchány navzájem, každá sekvence má jednotný doprovod. O výkonech všech tanečníků lze hovořit s upřímnou chválou. Inscenace je příkladem kolektivní umělecké výpovědi. V úkolech ani provedení tu není žádný rozdíl mezi úlohami sólovými a sborovými. Přesto, nebo právě proto, by program měl uvádět jména účinkujících i s označením rolí. Povšechný údaj „Tančí Pražský komorní balet – soubor baletu Státní opery Praha“ rozhodně nestačí. Takovová anonymita je nemístná, ba téměř nezdvořilá. ! Národní divadlo Praha – Zbyněk Matějů: Ibbur aneb Pražské mystérium, libreto Daniel Wiesner, choreografie Petr Zuska, režie Daniel Wiesner a Petr Zuska, scéna Jan Dušek, kostýmy Roman Šolc, světla Petr Zuska. Premiéra ve Stavovském divadle 12. května 2005. Pražský komorní balet, soubor baletu SOP – Time of Pain (Čas bolesti), hudba Ondekoza, Philip Glass, Dead can Dance, Les Tambours du Bronx a Klaus Nomi, libreto, režie a choreografie Bronislav Roznos, scéna a kostýmy Robert Schrag, světla Silvio Gahs. Premiéra ve Státní opeře 2. června 2005.

Z P R Á V Y

Hudba v Praze FESTPOL – FESTIVAL POLICEJNÍCH ORCHESTRŮ A SBORŮ – uzavřelo (4. 6.) vystoupení na Staroměstském náměstí, kde si účastníci mimo jiné společně zahráli píseň Muziky, muziky od F. Kmocha. Mezinárodní festival se konal pošesté. Pořádá jej každé dva roky Hudba Hradní stráže a Policie ČR. Na letošním ročníku vystoupilo na 400 hudebníků a zpěváků. SVĚT PRAŽSKÝCH VARHAN, festival v katolickém kostele sv. Ludmily na náměstí Míru, obsáhl (6.–15. 6.) tři koncerty. Vystoupili při nich Laurent Jochum, varhaník pařížského chrámu St. Jean Baptiste de Belle Wille s flétnistou a skladatelem Jaroslavem Pelikánem, dále regenschori tohoto chrá-

TLÍK JAN MO 005 29. 5. 2

44– 6. 3. 19

Ve věku 61 let nečekaně zemřel významný hráč na violu, ale v posledních letech především iniciativní ředitel a manažer Plzeňské filharmonie Jan Motlík. Jako hráč na violu se po absolvování Pražské konzervatoře začal nejdříve prosazovat v Amsterodamu, kde byl 5 let zástupcem koncertního mistra. Po návratu přijal místo v tehdejším Plzeňském rozhlasovém orchestru a stal se členem výborného Plzeňského rozhlasového kvarteta. Na plzeňské konzervatoři vyučoval hru na vilu. Aby zachránil rozhlasový orchestr před rozpadem založil se dvěma spolupracovníky Plzeňskou filharmonii jako společnost s r. o. Ta pak jeho zásluhou obdržela koncem 90. let statut obecně prospěšné společnosti a J. Motlík se stal jejím ředitelem. O prospěšnosti až nutnosti orchestru dokázal přesvědčit nejen představitele města Plzně, ale pro jeho financování dokázal získat i sponzory. Pro filharmonii, která se vypracovala na vynikající uměleckou úroveň, sjednával zahraniční umělecké zájezdy. Během velkého turné po Spojených státech se pak plzeňský orchestr stal důstojným reprezentantem města. Za J. Motlíka bude jen obtížné najít rovnocennou náhradu. Jaroslav Fiala

mu Pavel Černý (Bach, Franck, Mendelsohn-Bartholdy, Liszt) a polský varhaník Waclaw Golonka s violoncellistou Janem Páleníčkem.

Ý AV NOV MIROS2L4–29. 5. 2005 3. 3. 19

MUSICA SACRA PRAGA, třetí ročník mezinárodního festivalu duchovní hudby, se uskutečnil (24.–26. 6.) ve třech pražských kostelech – U Salvátora, u sv. Mikuláše a u sv. Šimona a Judy. V mimořádně silné konkurenci neprofesionálních sborů zazářilo filipínské univerzitní těleso Singing Ambassadors of Philippines. Zvítězil v soutěži se soubory z Německa, Polska, Ruska, Slovenska, Velké Británie a České republiky a stal se laureátem festivalu. Úspěšný byl i Vysokoškolský soubor Univerzity Karlovy, který ve své kategorii vyhrál.

Po krátké nemoci se v neděli 29. 5. v motolské nemocnici v Praze uzavřel život jednoho nenápadného, skromného, slušného člověka – muzikologa Miroslava Nového. Nedočkal se už vydání Tematického katalogu skladeb Josefa Suka – díla, na němž se Zdeňkem Nouzou v posledním desetiletí pracoval a na jehož vydání letos na podzim v nakladatelství Editio Bärenreiter Praha se velmi těšil. Život Miroslava Nového byl poznamenán jeho křehkým zdravím. To se projevilo během studia hudební vědy a estetiky na Karlově univerzitě. Od roku 1953 pracoval jako redaktor v symfonické a hudebně vzdělávací redakci Československého rozhlasu, odkud přešel do Českého hudebního fondu jako lektor pro tvůrčí práce (1963–1969). Od července 1969 až do odchodu do důchodu (31. 12. 1988) byl zaměstnán jako odborný pracovník ve Smetanově muzeu v Praze. Tehdy se také zapojil do rozsáhlého projektu Československé akademie věd a Českého muzea hudby: do zpracování desetisvazkové řady Antonín Dvořák. Korespondence a dokumenty. Kritické vydání (zpracoval kol. pod vedením Milana Kuny, Editio Supraphon– Editio Bärenreiter Praha 1987–2004). V únoru 1991 se M. Nový účastnil – na pozvání americké strany – Mezinárodní dvořákovské konference, pořádané Univerzitou New Orleans, s příspěvkem ke ge-

HUDBA V RUKOPISECH od 12. do 16. století byla předmětem výstavy Serena mente iubilo, otevřené (20. 6.) v Zrcadlové kapli Klementina. Při té příležitosti se uskutečnil koncert polského souboru Ars cantus z Vratislavi. Projekt se realizoval za podpory programu EU Culture 2000. 534. ÚTEREK UMĚLECKÉ BESEDY nabídl publiku v Salonu Zd. Podhajské (21. 6.) skladby M. Kabeláče, M. Slavického, M. Kopelenta a L. Matouška. Účinkovalo Quintetto sine nomine (O. Vaníček, D. Wichterlová, A. Ptáková, P. Cígler, D. Hucek) a J. Pták. GUTTA MUSICAE uvedla v letohrádku Hvězda (19. 6.) Missu super Alma redemptoris mater od Leonela Powera – nejstarší cyklickou kompozici psanou na jediné jednotící téma. Program doplnil výběr drobnějších instrumentálních skladeb renesanční sbírky Canti B Ottaviana Petrucciho. UNIE ČESKÝCH PĚVECKÝCH SBORŮ uspořádala ve velkém sále pražského Hlaholu (14. 6.) u příležitosti nedožitých 85. narozenin Rudolfa Zemana, dlouholetého sbormistra Pěveckého sdružení pražských učitelek a Foerstrova komorního pěveckého sdružení slavnostní koncert. Účinkovalo Foerstrovo komorní pěvecké sdružení s Lukášem Vasilkem, Pěvecké sdružení pražských učitelek s Ivanem Zelenkou a klavíristé L. Čermáková a J. Šaroun (Dvořák, Martinů, Suk, Eben). KOMORNÍ ORCHESTR BERG vystoupil (13. 6.) v Ledeburské zahradě v programu nazvaném Druhá návštěva Vídně (Mahler, Eric Zeisl, Lukáš Hurník, Schönberg).

Hudba v Čechách FESTIVAL BAROKNÍ PERLY pořádá (3.–9. 7.) houslistka Gabriela Demeterová pátým rokem. V západních Čechách je věnován podpoře mladých talentovaných hudebníků a záchraně zapomenutých památek. Místy konání koncertů jsou zámky v Manětíně a Horšovském Týně, kostely v Mariánské Týnici a Kozojedech a zámky Chýše a Valeč. FESTIVAL UPROSTŘED EVROPY – Mitte Europa – se letos (12. 6.–31. 7.) tematicky zabývá světem fantazie a utopie. Jeho 14. ročník se koná v 62 městech a obcích Česka, Bavorska a Saska. Je také zaměřen na mladé, a to jak výbě-

29

Z D DI OV M A D O LV O A

nezi Dvořákových Cypřišů. Obdržel zde také diplom čestného občanství města. Od osmdesátých let se podílel také na přípravě několika svazků not edice souborného vydání díla Antonína Dvořáka. S jeho odbornými články se mohli čtenáři setkávat v různých periodikách již od poloviny čtyřicátých let. Mirek Nový měl mimořádnou paměť jak hudební, tak faktografickou, čehož plně využíval ve své odborné práci. Kolegové v muzeu oceňovali zvláště jeho schopnost přečíst dosud nevyjasněné skici a bezpečně určit rukopis mnohých skladatelů. Po léta přispíval svou radou a svými vědomostmi také ve výboru Českého spolku pro komorní hudbu, Společnosti Antonína Dvořáka a Společnosti Josefa Suka. Mezi jeho poslední editorské práce patří prvá vydání dosud nepublikovaných skladeb Josefa Suka u Editio Bärenreiter Praha: počátkem letošního roku vyšla Sukova úprava Ella-polky pro smyčcový orchestr a triangl, Sukovo zpracování menuetu z klavírní Suity pro smyčcové kvarteto a drobná úprava prvního dílu Vesnické serenády. Miroslav Nový, nadšený muzikant, měl po celý život intenzivní potřebu kontaktu s živou, znějící hudbou. Ještě počátkem tohoto roku si nenechal ujít dva koncerty České filharmonie, přesto, že se do Rudolfina už musel nechat dovést. Netušil, že datum jeho odchodu z tohoto světa se rychle blíží a že připadne právě na výroční den úmrtí jeho milovaného Suka, kterému věnoval největší část svého pracovního úsilí. Markéta Hallová – Zdeněk Nouza

rem mladých interpretů, tak pozorností k mladému publiku. ČTVRTÝ ROČNÍK Stamicových slavností, připomínajících během pěti týdnů skladatele a houslistu Jana Václava Antonína Stamice, začal (18. 5.) v Havlíčkově Brodě vystoupením žáků Soukromé základní umělecké školy. Na osmi koncertech účinkovala řada amatérských i profesionálních umělců z Česka i ze zahraničí, včetně Jaroslava Tůmy, Komorní filharmonie Pardubice či Heroldova kvarteta. Se Stamicovým kvartetem účinkovala japonská houslistka Shizuka Ishikawa. Závěr festivalu patřil (23. 6.) v klášterním kostele sv. Rodiny Českému komornímu orchestru.

Z P R Á V Y

Z

DVOŘÁKOVA HUDEBNÍ NELAHOZEVES pokračovala (17. 6.) koncertem v chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Zlonicích. Účinkoval Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy s dirigenty Jakubem Zichou a Jiřím Petrdlíkem, s barytonistou Petrem Matuszekem, varhaníkem Vladimírem Roubalem a dalšími sólisty. Zněla duchovní hudba (A. Dvořák, Vít Clar, Petr Hanzlík).

PEK JIŘÍ RO21. 6. 2005

22– 1. 7. 19

V nedožitých 83 letech zemřel 21. 6. jeden z našich nejvýznamnějších varhaníků prof. dr. Jiří Ropek. Narodil se v rodině důstojníka. Od šesti let se učil na klavír a při gymnaziálních studiích v Kroměříži se začal zajímat o varhany – chodil si zahrát a především improvizovat ke sv. Mořici. Setkání s varhanami pokládal pro svůj život za rozhodující. Sám o tom poznamenal: „Být varhaníkem – to není náhoda. To je cesta, na kterou vás osud zákonitě přivedl.“ Z nastoupené cesty se už nikdy neuchýlil. Po maturitě začal studovat varhanní hru na Pražské konzervatoři u prof. B. A. Wiedermanna, který vychoval celé generace českých varhaníků a pokračoval u něj na právě založené AMU. Zároveň studoval na Karlově univerzitě hudební vědu, ale protože nebyl v 8. semestru politicky prověřen, rehabilitační doktorát dostal až v roce 1991. Jako jeden z Wiedermannových nejlepších žáků působil na varhanním oddělení AMU dva roky jako asistent. V roce 1951 se stal varhaníkem pražské minoritské baziliky sv. Jakuba a při tzv. „varhanních mších“ a varhanních hodinkách po více než 40 let prováděl stěžejní díla varhanní literatury a především francouzskou hudbu, svou životní lásku. Nelehkou úlohu udržet nejvyšší hudební kvalitu duchovní hudby za doby, která tomu naprosto nepřála, splnil dokonale. Chrámová hudba u sv. Jakuba byla pojmem. Davy obecenstva toužící po neopakovatelných zážitcích proudily do kostela a vysoká úroveň Ropkových interpretací byla známá i cizincům navštěvujícím Prahu. Vytvořil si tím vlastní obecenstvo, které přeplňovalo jeho koncerty i v sálech, protože veřejné koncerty v kostelech nebyly povoleny. Ohlas jeho vystoupení byl

D O M O V A HUDEBNÍ MLÁDEŽ uspořádala (3.–5. 6.) v Liberci 15. ročník svého festivalu, letos s podtitulem Hudba v zoo. Mimo jiné se při něm uskutečnil Koncert pro zvířata a v pavilonu tropického ptactva performance hudby a ptačího zpěvu. Dále vystoupili Z. Jandová se Zd. Mertou a Bennewitzovo kvarteto.

MEZINÁRODNÍ SMETANOVSKÁ ÿ KLAVÍRNÍ SOUTEŽ

HUDEBNÍ FESTIVAL Tichý hlas pro Svatou zemi, pořádaný Společností

mimořádný, brzy přišly nabídky natáčení na gramofonové desky, které rozšířily jeho umění i do ciziny. Jednou z prvních zemí byla Anglie, kam potom Ropek často zajížděl. Byl prvním českým varhaníkem, který vystoupil v londýnské Royal Festival Hall a Anglie se stala jeho srdci zemí nejbližší. Londýnská Royal College of Organists mu také jako do té doby jedinému varhaníkovi z Východu udělila čestné členství – Honorary Fellowship. Pozvání do dalších evropských států však na sebe také nedala dlouho čekat, a tak prof. Ropek záhy koncertoval opakovaně i v celé Evropě a zámoří – např. v rámci předolympijského festivalu v Mexiku při příležitosti Olympijských her 1968. Velmi úspěšná koncertní činnost způsobila, že Jiří Ropek byl povolán jako profesor varhanní hry na Pražskou konzervatoř a později se stal vedoucím oddělení. Celá řada jeho absolventů s vděčností vzpomíná na jeho nadšení pro královský nástroj, neobyčejné znalosti varhanní literatury a zkušenosti se slavnými nástroji v cizině, které osobně poznal. Už od šedesátých let se také věnoval skladbě, převážně pro sólové varhany nebo v kombinaci s jinými nástroji. Protože zdravotní obtíže a dvě prodělané operace páteře mu omezovaly koncertní působení, věnoval se kompoziční činnosti o to intenzivněji. Z jeho skladeb především Variace na velikonoční sekvenci „Victimae Paschali Laudes“ se staly významnou součástí soudobého varhanního repertoáru. Pro nás mladší byl velkým vzorem. Nepodléhal ve svém rozsáhlém repertoáru pokřivenému vkusu vládnoucí totalitní ideologie a hrál vše, co pokládal z varhanní literatury za cenné, osobitě a s velkým zaujetím bez ohledu na prchavé módní trendy. Byl skromným člověkem ryzího charakteru a milým kolegou, jehož umění jsme hluboce obdivovali. Bude nám velice chybět. Jan Hora

27. ročník ÿ 5. - 12. brezna ÿ Plzen, 2006 www.piano-competition.com ÿ ÿ uzáverka prihlášek 15. 12. 2005 ÿ KONZERVATORÿ PLZEN, Kopeckého sady 10, 301 00 Plzenÿ tel.+fax.: 377 226 387 [email protected] e-mail: Kontakt:

křesťanů a židů, se počtvrté uskutečnil (5. 6.) v Libčicích nad Vltavou. Bohatý program byl připraven po ekumenické bohoslužbě do farní zahrady katolického kostela i do evangelického kostela. Vystoupili mj. kazatel, písničkář a politik Svatopluk Karásek, Vladimír Merta, Dagmar Voňková, skupiny Chesed, Korach, Marcipán a Ruach, Petr Lutka, Monika Žáková, Jan Matěj Rak a Slávek Klecandr. * Akce navázala na Koncert proti antisemitismu (29. 5.) ve Valdštejnské zahradě v Praze. Soustředil interprety věnující se křesťanské a židovské hudbě (Mišpacha, taneční skupina z Prostějova, synagogální zpěvák a cimbálová muzika Milana Horvátha z Brna). Hovořilo se o tom, proč křesťané vystupují proti antisemitismu a proč podporují Izrael. * Podobné tematice byl věnován festival Three Rings (2.–12. 7.) v Rudolfinu, Španělské synagoze a kostele sv. Šimona a Judy (Komorní orchestr Berg, Gentleman Singers, teplická filharmonie, kvarteto Penguin, Schola Gregoriana Pragensis a zástupci dalších hudebních žánrů). Záměrem tohoto projektu bylo osvětlovat a oslavovat rozmanité příspěvky judaismu, křesťanství a islámu do západní kultury. ZÁKLADNÍ UMĚLECKÁ ŠKOLA V. TALICHA v Berouně uspořádala

30

(28. 5.) ke 122. výročí Talichova narození koncert svého orchestru tvořeného žáky i přáteli školy (Ryba, Mozart, Schubert). Dirigoval Jiří Šimáček. KARLOVARSKÝ SYMFONICKÝ ORCHESTR patří díky lázeňskému charakteru města nejen k nejstarším orchestrům u nás (zal. 1835), ale také k tělesům nejvytíženějším. Ve své 170. sezoně uskutečnil vedle desítek populárních, kolonádních, mimořádných a zájezdových pořadů dvě abonentní řady po 11 koncertech. O podzimních, spjatých s Dvořákovským rokem 2004, jsme již informovali. Ale ani některé koncerty z roku 2005 by neměly upadnout v zapomnění. Připomínám Bendovu Ariadnu na Naxu s Jitkou Molavcovou, Alfrédem Strejčkem a dirigentem Romanem Válkem (11. 2.), Brahmsův koncert D dur s mladičkou jihokorejskou houslistkou Ji-Yoon Park a dirigentem Jiřím Štruncem (17. 3.), Wagnerovy Wesendonck-Lieder a Isoldinu smrt s Karlou Bytnarovou (26. 3.), Gemrotův dramatický houslový koncert s Jiřím Hurníkem a dirigentem Jiřím Stárkem (29. 4.), Šostakovičovu Leningradskou symfonii v promyšlené koncepci Miloše Formáčka (8. 5.), Smetanovu Mou vlast v osobité interpretaci kanadského dirigenta Kerry Strattona (19. 5.) či ojediněle po-

Z P R Á V Y etickou Griegovu hudbu k Peer Gyntovi pod čarující taktovkou venezuelského dirigenta Manuela Hernándeze Silvy (3. 6.). Sezonu uzavřela Beethovenova Osudová symfonie (23. 6.) s Jiřím Stárkem, který se v červnu stal šéfdirigentem KSO. Neméně angažován vstupuje KSO do své 171. sezony. Zahajuje ji 47. ročník festivalu Dvořákův karlovarský podzim, v němž orchestr vystoupí na šesti koncertech, které řídí José Miguel Rodilla, Jiří Stárek, Miloš Formáček, Alexandr Apolín, Yun-Sung Chang a Milen Nachev. Jako sólisté se představí mj. violista Lubomír Malý, sopranistka Amy Goldstein a houslisté Ho-Joon Lee a Vladislav Liněckij. Na programu jsou vrcholné Dvořákovy symfonie a předehry, ale i Smetanovy švédské symfonické básně, Brahmsův Dvojkoncert, Berliozův Harold v Itálii a Mahlerova IV. symfonie. Festivalové koncerty jsou součástí

Z

D O M O V A

Hudba na Moravě Různé a ve Slezsku SOCHA GUSTAVA MAHLERA by

dvou abonentních řad po 12 pořadech. V roce 2006 se v dramaturgii výrazně uplatňuje Mozart vzhledem k 250. výročí skladatelova úmrtí. Zapomenuto není ani na 150. výročí úmrtí Roberta Schumanna a 100. výročí narození Dmitrije Šostakoviče. Jubilanti ovšem zdaleka neovládají celý program sezony, v jejím průběhu zazní hudba všech slohových období a různých národních škol. Z významných dirigentů opět přivítáme Kerry Strattona, Manuela Hernándeze Silvu a Francouze Martina Lebela. Poprvé se na karlovarském pódiu představí Elli Jaffe z Izraele. Ze zahraničních sólistů jmenujme kanadskou pěvkyni Annu Romain či italského houslistu Stefana Succiho. Karlovarský symfonický orchestr i ve 171. sezoně tedy zaujímá v hudební kultuře Karlových Varů dominantní postavení. ZP

FESTIVAL CONCENTUS MORAVIAE nabídl letos (5. 6.–2. 7.) 36 koncertů ve dvou desítkách měst jižní Moravy a Vysočiny. Dva programy se uskuteční tradičně v rakouském pohraničí. Do hlavního tématu, týkajícího se migrace a úlohy cizinců v evropských hudebních dějinách, přispěl projekt Vlámská bouře – přehlídka předních souborů staré hudby z Belgie. Devět koncertů tak obsáhlo bohatý výběr z franko-vlámské vokální polyfonie 15. a 16. století, recitál s repertoárem pro historický kladívkový klavír a vystoupení nekonformního saxofonového kvarteta Blindman s aranžmá renesanční hudby. Do projektu Vlámská bouře se zapojily i české specializované soubory. MLADÍ BRNĚNŠTÍ SYMFONIKOVÉ – symfonický orchestr základních uměleckých škol města Brna – ukončili jedenáctou sezonu (28. 5.) koncertem v Besedním domě (A. Marquez, C. Stamitz, G. Gershwin). Závěrem zaznělo se smíšeným pěveckým sborem při gymnáziu Křenová a pěveckým sborem Gaudeamus Dvořákovo Te Deum. Dirigovali T. Krejčí a G. Tardonová.

Hudební nakladatelství

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o., vám nabízí první svazek edice REPERTORIUM TROPORUM BOHEMIAE MEDII AEVI

TROPI PROPRII MISSAE

MEZINÁRODNÍ FESTIVAL CIMBÁLU ve Valašském Meziříčí na Vsetínsku začal (26. 5.) interpretační soutěží. Povinnou skladbu předvedlo téměř pět desítek soutěžících z osmi zemí. Ve druhém kole hráli barokní nebo klasicistní skladbu podle vlastního výběru a soutěž pokračovala přednesem romantické nebo impresionistické skladby. Teprve po ní se rozhodlo o finalistech, kteří zahráli originální skladbu. Zvláštní postavení v soutěži měli cimbalisté z Číny. Jejich nástroje i technika hry jsou odlišné, a proto byli hodnoceni zvlášť. Úvodní koncert festivalu se konal ve velkém sále zámku Žerotínů, hráli cimbalisté ze všech zúčastněných zemí. Společně se svými žáky vystoupily také předsedkyně Světové asociace cimbálu Victorie Herencsárová z Maďarska a také Číňanka Liou Jüe-Ning. V rámci festivalu se uskutečnily také přednášky a doprovodné koncerty a galakoncert vítězů.

pars I editorka Hana Vlhová-Wörner Pětisvazkový ediční projekt Repertorium Troporum Bohemiae Medii Aevi přináší textovou a hudební edici mešních tropovaných zpěvů z českých pramenů od 11. do 16. století. Mnohé z vydávaných textů a melodií jsou v této publikaci zpřístupněny vůbec poprvé. První svazek Tropi Proprii Missae zahrnuje edici tropovaných zpěvů mešního propria opatřenou četnými komentáři, vstupní studii a obrazovou přílohu. Tropy jsou vydány v úplném znění se svými kmenovými zpěvy; díky tomu je tato edice určena nejen odborné veřejnosti, nýbrž i pro praktické provádění.

H 7878 ISMN M-2601-0331-3 rozsah 176 stran textu + 12 stran obrazové přílohy cena 490 Kč Objednávky zasílejte na adresu:

Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. – Zákaznické centrum

LINHA SINGERS vyprodali při koncertě v cyklu Klasika viva (14. 6.) klášterní kostel v Šumperku (Benda, Telemann, Rejcha aj., lidové písně).

Běchovická 26, 100 00 Praha 10 tel.: 274 001 932, 274 001 933, fax: 274 001 920, GSM: 603 179 265 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

31

mohla stát do roku 2010 v Jihlavě, v uvažovaném novém parku pojmenovaném po skladateli, který tam prožil dětství. Areál má vzniknout na místě dnešní tržnice v Benešově ulici. Stávala tam synagoga, kterou Mahler s rodiči navštěvoval. Autorem návrhu je sochař Jan Koblasa, pedagog na univerzitě v Kielu a profesor AVU v Praze. Rok 2010 bude rokem 150. výročí Mahlerova narození. (veb) PŘEHLÍDKA JAZZ MEETS WORLD měla v červnu na programu dva koncerty – 6. 6. kubánské septeto Santiagouero hrálo v Lucerna Music Baru a 8. 6. již po několikáté v Praze zpíval sbor z ruské Tuvy Huun-Huur-Tu, tentokráte v kostele sv. Václava. Na zakončení jarní řady koncertů cyklu Jazz na Hradě zahrál 7. 6. na Terase Jízdárny pianista Abdullah Ibrahim se svým triem. (vla) DEVĚT BRAN, již VI. ročník tohoto mezinárodního festivalu židovské kultury, proběhl v červnu v Praze. Zahajovací večer 14. 6. ve Valdštejnské zahradě měl zajímavou hudební dramaturgii – Filharmonia orchestr řízený Mario Klemensem uvedl hudbu ze slavných ruských filmů režisérů Kozinceva, Pudovkina a Ejzenštejna od skladatelů Dmitrije Šostakoviče (Hamlet), Alfreda Schnittkeho (Poslední dnové Petrohradu) a Sergeje Prokofjeva (Ivan Hrozný). (vla) FESTIVALY ETNICKÉ HUDBY probíhaly tentokrát zejména v červnu – v Praze se konal kupř. ve dnech 3.–5. 6. na několika místech United Island of Prague, 10. a 11. 6 na Štvanici zase Respekt festival. (vla) MISTR JAN HUS, scénické oratorium skladatele Richarda Pachmana, vidělo publikum ve Valdštejnské zahradě poprvé 29. června. V režii Ireny Žantovské účinkují mj. Marián Vojtko a Ilona Csáková, druhé představení se konalo na Staroměstském náměstí, další i mimo Prahu. (vla) PAPEŽ KOUŘIL TRÁVU, výstava o rockové kultuře 60. let, která probíhá v pražské Galerii U zlatého prstenu mezi 3. 6.– 18. 9., nabízí i promítání hudebních filmů či snímků zachycujících 60. léta s velkým podílem hudby. Každý čtvrtek od 23. 6. se promítají v kině Lucerna vždy dva filmy převážně americké produkce. Až do 28. 8. tak budou uvedeny mj. Woodstock, Festival Express, Monterey Pop, Bezstarostná jízda, Jahodová proklamace či Gimme Shelter. (vla)

Z E !

Z A H R A N I Č Í

S O L U Ň ,

H E P T A P Y R G I O N

Olga Xanthopoulou (Lenio) a Keith Olsen (Manolios) Aleš Březina

Z

dálo by se, že nic není logičtějšího, než uvedení Řeckých pašijí v Řecku. Jednak je autorem předlohy k libretu slavný řecký spisovatel Nikos Kazantzakis, jednak zpracovává téma týkající se novodobých řeckých dějin. Nicméně to je zcela falešná představa a za to, že se Řecké pašije Bohuslava Martinů dočkaly 10. 6. 2005 své řecké premiéry v podání opery Národního divadla v Soluni, vděčíme hlavně úsilí režisérky Pamely Howards a intendantky divadla Ioanny Manoledaki. Kazantzakis je i dnes, téměř padesát let po své smrti, postavou navýsost kontroverzní. Byl jsem velmi překvapen, že v žádném z mnoha soluňských knihkupectví nebyla vystavena ani jedna z jeho knih a to v době, kdy na mnoha sloupech a obchodech visely plakáty zvoucí na návštěvu Řeckých pašijí. Na můj dotaz odpovídali majitelé i prodavači shodně, že nevidí důvod dávat Kazantzakisovy knihy do výkladních skříní a že mezi uvedením opery podle jedné z nich a případným prodejem nevidí žádnou přímou souvislost. Teprve v rozhovorech se zpěváky a s inscenačním týmem vyšly najevo pravé důvody pro tento podivný stav. Jednak je zřejmé, že se

ortodoxní církev stále nesmířila s jeho chápáním Boha jako člověka, což je kromě románu Kristus znovu ukřižovaný námět i jiného jeho slavného románu Poslední pokušení. Kromě toho je pravicově orientované vládě trnem v oku Kazantzakisovo nezastírané levičáctví, i když autor Řeka Zorby nikdy nekoketoval s komunismem ani s žádnou levicovou politickou stranou. Když odhlédneme od problémů, které mají Řekové se svým klasikem, narazíme na další komplikace. Jednou z nich je skutečnost, že v Řecku neexistuje žádná operní tradice. Jedinou stálou operní scénou je Řecká národní opera v Aténách, v Soluni existuje až od roku 1997 a je součástí Severořeckého národního divadla. Ročně nastuduje maximálně dvě inscenace. Dále je nutné si uvědomit, že Martinů je, nebo spíše dosud byl, v Řecku autorem naprosto neznámým, považovaným kvůli zvláštnímu příjmení za skladatele rumunského, nebo alespoň balkánského. Jen v jedné z několika soluňských prodejen klasické hudby bylo možno nalézt alespoň několik málo nahrávek s jeho díly, nejčastěji nahrávek firem Supraphon a Hyperion. A navíc hlavním řeckým bohem není Zeus, jak jsme se kdysi učili, ale bezpochyby Chaos. Datum nastudování se měnilo třikrát, nejprve se mělo uskutečnit v době olympijských her s tím,

že využije zvýšené publicity, které se v té době Řecku dostávalo. Potom bylo vše odloženo o půl roku a nakonec naplánováno na 3. června 2005. Teprve měsíc před premiérou bylo změněno na konečné datum 10. června. Jelikož divadlo nedisponuje vlastním operním orchestrem a ani jednomu ze dvou soluňských symfonických orchestrů se nechce účinkovat v opeře, najímá si Soluňská opera pokaždé jiný orchestr, vždy však až na poslední chvíli. Tentokrát se jí podařilo získat výborný orchestr opery v rumunském Temešváru, který se se složitostmi partitury B. Martinů vypořádal velmi dobře, z velké části díky talentu, charismatu a trpělivosti německého dirigenta Christiana von Gehrena. Ten byl soluňskému divadlu doporučen v květnu 2004 jako jeden z nejlepších znalců první verze Řeckých pašijí (nastudoval ji v roce 1999 jako asistent Ulfa Schirmera pro světovou premiéru v Bregenzi). Osloven byl však až v únoru 2005, takže nebýt toho, že s červnovým termínem nastudování Řeckých pašijí počítal již rok předem, nebyl by vůbec býval mohl pozvání přijmout. Stejně tak americký tenorista Keith Olsen, představitel Manolia, který si původně plánoval volné léto. Zkoušelo se jen jednou denně a v podstatě všichni účinkující byli překvapeni, že by tomu mohlo být jinak. A tak by bylo možné pokračovat dál, ale Foto archív

Foto archív

Řecké pašije B. Martinů konečně ve vlasti Nikose Kazantzakise

Zleva Dimitris Nalmbandis (Panait), Keith Olsen (Manolios), Panagiotis Maniatis (Michelis), Dimitris Kassioumis (Grigoris), Aaron Ovadias (Janakos), Akis Lolousis (Kostandis), Filippos Vazakas (Fotis), na schodech Apostolos Sotiroudis (Ladas), pod ním sbor uprchlíků.

32

Z E První uvedení neznámé opery dosud neznámého skladatele Martinů zaznamenalo pozoruhodný ohlas jak u ansámblu, tak i u publika a odborné kritiky. Již dnes je jisté, že inscenace Řeckých pašijí bude znovu nastudována v roce

!

V Í D E Ň ,

2007, kdy bude uvedena v Iraklionu na počest 50. výročí úmrtí Nikose Kazantzakise. Teprve potom bude možné říct, zda měli pravdu ti odborníci, kteří v ní spatřují řeckou národní operu. !

V O L K S O P E R

„Tak velmi mne dojímá českého lidu píseň…“ aneb Prodaná nevěsta ve Vídni Vlasta Reittererová

B

tělocvičnu ozdobí červeno-modro-bílé fábory, obrazy politiků a reklamy, je připravena tombola, nad níž přebírá dozor Kecal. Ten však především musí dodržet Sabinou předepsanou zápletku a to je první moment, kdy koncepce režiséra zaskřípe, i když Kecalovo „dohazovačství“ uplatňuje moderní triky: vychvalování Vaškových vynikajících vlastností podtrhuje pomocí videa, na němž jsou klipové výjevy ze života nabízeného ženicha, pro Jeníka má ve druhém dějství připra-

ásní pražského rodáka německého jazyka Rainera Marii Rilkeho je uvedena programová brožura, vydaná k nejnovějšímu nastudování Prodané nevěsty ve vídeňské Lidové opeře. Opera se zde objevila po jedenácti letech a nastudování byla věnována značná pozornost médií; dva týdny před premiérou 30. dubna byl stanicí Radio Stephansdom opakovaně vysílán pořad s ukázkami z opery a rozhovory s inscenátory a účinkujícími, objevil se šot v televizi apod. „Sokolská“ idea, prezentovaná poslední inscenací týmu Dvořák – Nekvasil v pražském Národním divadle, se zjevně ujala. Prodaná nevěsta ve vídeňské Volksoper se neodehrává v roce 1862, je však umístěna do jakési dnešní tělocvičny (scéna Christoph Schubiger), v níž se chystá, odehrává a posléze doznívá veřejná (nejspíš předvolební) akademie. Ta umožnila do civilně šedého světa integrovat nějaké ty kroje a odstupňovat tak rozdíl mezi reálným životem a jeho ozdobou v podobě tance. Při předehře vbíhá do tělocvičny skupina dětí s učitelkou a během několika minut se odbude ve zkratce hodina tělocviku. Ilustrované předehry jsou dnes v módě, Smetanova mistrovská hudba je tím však bohužel degradována na doprovod, jemuž je sotva věnována pozornost. Vstupní sbor je ještě celý v civilu. Krušinovi jsou správci objektu a široké okno jejich bytu umožňuje Ludmile, aby nenápadně za záclonou sledovala dění dole. Během Z inscenace Prodané nevěsty ve vídeňské Volksoper prvního dějství se chystá výzdoba,

33

Foto archív

tím bychom odváděli pozornost od věcí uměleckých k záležitostem zcela provozním a to není naším záměrem. Režisérka, scénografka a výtvarnice kostýmů Pamela Howards na projektu pracovala více než dva roky. Podařilo se jí vytvořit velmi přesvědčivý a přirozeně působící koncept, který počítal jednak s uvedením na otevřené scéně – v tomto případě na nádvoří bývalého byzantského opevnění a později turecké věznice Heptapyrgion – jednak zohlednil skutečnost, že hranice mezi postavami opery a běžnými obyvateli dnešní Soluně bude stále ještě menší, nežli by tomu bylo v případě uvedení mimo hranice Řecka. Vycházela tedy z jistého naturalismu jak při navrhování kostýmů, tak i ve vedení postav, což se ukázalo být velmi šťastným řešením. Atmosféru představení výtečně umocnil světelný designér Henk van der Geest, holandský specialista na projekty na otevřeném prostranství a dlouholetý spolupracovník Nederlandse Opera Amsterdam. S výjimkou již zmíněného Manolia, kterého vynikajícím způsobem ztvárnil americký tenorista Keith Olsen, působící hlavně v Anglii (Covent Garden) a Itálii, byli všichni představitelé hlavních rolí z Řecka. Nastudování využilo výborného překladu Ioanny Manoledaki, která při něm samozřejmě vycházela důsledně z původního znění Kazantzakisova románu. Díky tomu se mohli posluchači s operou mnohem lépe identifikovat, než kdyby byla nastudována v původní angličtině. Vedle Manolia byli i v tomto nastudování hlavními postavami oba kněží, Grigoris a Fotis. Vesnický kněz Grigoris se v podání Dimitrise Kassioumise vyznačoval jistou dobrotivostí, která se postupně měnila v podrážděnost a nakonec vyvrcholila rozkazem k zavraždění Manolia. Filippos Vazakas dodal postavě Fotise velkou naléhavost a mesiášské rysy, zároveň ukázal, že si je dobře vědom své charismatické síly a je ji schopen v případě potřeby i zneužít, jako například ke svedení prosťáčka Manolia. Panait (Dimitris Nalmbandis), Janakos (Aaron Ovadias) a Kostandis (Akis Lalousis) naplnili své menší role opravdovostí projevu a v případě Akise Lalousise i dobře posazeným tenorem, určitým zklamáním naopak byla Kateřina v podání Kateriny Karatzy, která se na tuto roli nehodila věkem a neměla pro ni ani pěvecké předpoklady. Lenio v podání Olgy Xanathopoulou byla velmi přesvědčivá herecky i pěvecky. Zajímavým a zcela neobvyklým nápadem bylo obsazení role Komentátora herečkou Linou Lampraki, která svým drsným hrdelním hlasem a strohostí svého projevu dokázala vytvořit velké napětí a udržet ho po dlouhou dobu. Dobrý sbor opery v Soluni, doplněný několika bulharskými basy, připravil Giorgos Vayannis.

Z A H R A N I Č Í

Z E

Z A H R A N I Č Í

veno několika čísel Playboye, kde si má vybrat náhradu za odstoupenou Mařenku. První a druhé dějství se hrají bez pauzy. Po přestávce (tedy po slavnosti) je na scéně patrná všeobecná kocovina, fábory jsou potrhány, obrazy politiků visí nakřivo nebo už vůbec ne, tombola je vyplundrována, nad vším se válí kouř a asociace pivního oparu je velmi věrohodná. Poslední, kdo ještě neodešel, je společensky unavený Vašek. Komediantská scéna se mu vlastně zdá, logicky však pak nevychází závěr opery s Vaškovým medvědím převlekem. Komedianti ovšem byli skuteční cirkusáci (Cirkus Aros) a přivedli i nádherný exemplář živé walliserské černokrké kozy s kůzlátky. Režie (Uwe Eric Laufenberg) však leckde ublížila hudbě. Kromě předehry například poškodila Mařenčinu první árii, jíž Jeník nevěnuje pozornost a staví zatím (s nezbytným hlukem) nábytek pro nadcházející akademii. S Kecalem si v závěru opery režisér vůbec nevěděl rady. Byla zde však také velmi nápaditá místa. Například duet v prvním jednání bez selankové nálady, civilní, ale velmi působivý, či příprava a dějové zapojení tanečních scén (choreografie Matyas Jurkovics). Kroje ovšem byly odvozeny spíše z Uher či Srbska než z Čech (kostýmy Jessica Carge). Pokud jde o pěvecké obsazení (podávám zprávu o první repríze 1. května 2005): Mařenka (Asa Elmgren) je na první pohled (v civilním oblečení) tuctový typ klackovité adolescentky, ovšem v kroji se z ní vyloupne temperamentní místní kráska. Pěvecky však zatím ne vždy ví, jak s rolí naložit. Lépe jí vycházejí místa lyrická. Michael König (Jeník) je fyzicky i hlasově trochu typ Johana Bothy. Árie se mu skutečně podařila, v recitativech byl zatím trochu křečovitý. Mladistvý Kecal Larse Woldta upoutal suverénním vstupem a volumenem (herecky spíše asocioval dr. Falkeho ze Straussova Netopýra), jeho basso profondo však ještě na předepsané hloubky nedosáhne. Roztomilý herecky a příjemný pěvecky byl Vašek (Karel-Michael Ebner): žádný ťulpas (chválabohu už snad krössingovská šarže definitivně vymizela), ale chlapec, který je strkán někam, kam ještě nepatří. Nakonec po své blamáži skončí spokojen v kuchyni Krušinových obklopen místními dětmi, s nimiž si stále ještě rozumí nejlíp. Rodiče Krušinovi (Regula Rosin a Einar Gudmunsson) byli matní, podle všeho záměrně, Mícha (Markus Raab) překvapivě pasivní (možná proto, že si nemohl zopakovat Kecala, s kterým se úspěšně uplatnil v loňském roce v Kloster-Neuburgu – o inscenaci jsem informovala v Hudebních rozhledech č. 9/2007) a Háta (Sulie Girardi) pěvecky buď za zenitem nebo mimo obor (což bohužel znatelně poznamenalo sextet). Principál (Rudolf Wasserlof) se snažil dát najevo své světáctví, kombinoval maďarskou výslovnost s bémákováním i vídeň-

štinou a bůhví odkud vlastně byl. Sabinovo libreto a Smetanova hudba vytvořily živé lidské typy, které dovolují hrát nepatetické, civilní divadlo a to je také velká devíza životnosti této opery. Byl použit překlad Kurta Honolky, který je sice obsahu originálu věrnější než přebásnění Maxe Kalbecka, výslovnost některých kostrbatých obratů však činí i zpěvákům německého jazyka evidentně potíže. Největším a nejpodstatnějším kladem inscenace je vynikající orchestr pod vedením Marka Pioletta. Vídeňská kritika se stavěla k výsledku rozporně. Prodaná nevěsta je ve Vídni vnímána jako součást celorakouského kulturního dědictví a i tady se tradice obtížně prolamuje. Prodaná nevěsta je dílem kmenového repertoáru, svou nesmrtelnost už navždy osvědčila a jako taková by měla existovat v tradiční podobě i jako prostředek k rozvinutí fantazie (i divákovy). Jindy poměrně konzervativní Gert Korentschnig v Kurieru byl jak s režií tak s pěveckými a hereckými výkony jednoznačně spokojen, Laszlo Molnar v Salzburger Nachrichten vytýkal přetížení masovými scénami a především mu byl trnem v oku !

B E R L I N ,

K O M I S C H E

cirkus, Ljubiša Tošić v Der Standard rovněž poznamenala, že „návštěvou tohoto představení si ušetříme návštěvu cirkusu“, režii považovala vůbec za chatrnou, vyzdvihla však hudební nastudování, nicméně „zvlášť napínavou záležitostí tento večer obchodování s city právě není“. Gerhard Kramer v Die Presse dal svůj úsudek najevo už podtitulkem: „Deformace originálu, ani hudba neposkytla dostatečnou útěchu.“ První se týkalo režie („dnes už si přece mladí nenechají mluvit do výběru partnera“) a scény („pěst na oko“), druhá „hlasitému a brutálnímu“ orchestru; ani s jedním jeho tvrzením bych osobně nesouhlasila. Je to jako vždy: kritici mohou být zajedno pouze v případě, kdy jde buď o jedinečný milník, v němž je všechno v souladu od samého počátku, nebo o jedinečný propadák. Všechny ostatní případy svědčí jen o tom, že se bohudíky v divadle stále ještě něco děje. ! Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, Volksoper Wien. Hudební nastudování: Marc Piollet, režie Ewe Eric Laufenberg, scéna Christoph Schubiger, kostýmy Jessica Karge, choreografie Matyas Jurkovics. Premiéra 30. 4. 2005 (psáno o repríze 1. 5.).

O P E R

Dva ruské tituly v Komische Oper Lenka Šaldová

P

odzimní premiéra Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu v berlínské Komische Oper byla podle německé kritiky pro kontroverzního režiséra Hanse Neuenfelse, který svými inscenacemi obvykle značně pobuřuje, dosti nezvyklou událostí: žádný skandál, žádné bučení. Ale ono není divu: Neuenfels totiž tentokrát vytvořil inscenaci vskutku nikterak zásadně provokativní – ovšem zároveň také bohužel nikterak zásadně vzrušující. Neuenfels se vyjadřuje vizuálními symboly – jeho inscenace má býti (podle slov dramaturgyně) význačná, protože není na rozdíl od jiných interpretací této opery přízemně realistická. Měla by vidět Radokovu pražskou inscenaci! Proti ní jsou Neuenfelsovy obrazy poněkud chtěné a především velmi málo emotivní. Příběh Kateřiny, která zabije tchána Borise, spolu s milencem Sergejem poté manžela Zinovije a na Sibiři s sebou do hlubiny strhne Sergejovu novou milenku, umístil Neuenfels do časově i místně neutrálního obdélníkového prostoru, ze tří stran vymezeného řadami dveří. V úvodu jevišti příznačně dominuje manželská postel. Káťa je sexuálně výbojná, smyslná žena: dráždivě se vlní před Borisem a sexuálně ovládne i popa, aby zapomněl,

34

že ji umírající Boris označil za vražednici. Káťa se od počátku vyděluje z masy, jejíž nudnou uniformitu demonstrují šedé obleky připomínající vězeňské mundúry. Lidé jsou v nich navíc sešněrovaní provazy – tedy nesvobodní, utlačení. Je to jedna a táž masa od začátku do konce, ať jde o Borisovy zaměstnance, svatebčany (pro tuto příležitost si dámy jen přetáhnou sukně a pánové košile a saka) či vězně na Sibiři. Kateřina jako předzvěst dalších událostí na začátku zoufale, vztekle rozerve provazy a osvobodí volné šedé šaty, po vraždě tchána Borise pak demonstrativně oblékne elegantní růžový kostýmek. Na Sibiři je ocejchována nápisy na (již zase šedých) šatech: děvka, svině. V podání výborně zpívající Anne Bolstad je Káťa pozoruhodnou osobností – škoda, že jí chybějí inspirující partneři, ať už vlivem režijní koncepce nebo (ne)dispozic interpretů: především projev Douglase Nasrawiho je hodně neobratný a poplatný operáckému posunčení, takže Sergej má daleko k rajcovnímu chlapovi (jakkoli se jako první vzepře uniformitě a frajeří v kožené bundičce). Příliš mnoho pozornosti režisér poutá k připsané trojici čarodějnic – podivně perverzních bytostí, které jistě odkazují k osudovým figurám ze Shakespearova Macbetha. Mladíci v černých trikotech (později také v černých kože-

Foto archív

Z E

Uprostřed Anne Bolstad (Káťa) s čarodějnicemi ných kabátech), připjaté suspenzory, zrzavé dredy až po pás, číhají, kibicují a směřují postavy k určitému jednání – vlastně sunou příběh kupředu, např. dovedou Borise k Sergejovi odcházejícímu z Kátiny ložnice, pomohou nalézt ukrytou mrtvolu Zinovije a v závěru Káťu navigují k díře, ve které skončí svůj život. Mají tedy vlastně spíše praktickou úlohu, než že by samy něco symbolizovaly, znamenaly. Ostatně to je jedna z věcí, která mi na inscenaci nejvíce vadí: leckteré jevištní řešení se mi zdá spíše prakticistní, nežli aby sloužilo výkladu. Jako výraz bezradnosti, nikoli provokaci divákovy fantazie, chápu i to, že se režisér vyhnul přímému inscenování podstatných momentů: před scénou soulože tak nechá Sergeje symbolicky rozmlátit Kátinu manželskou postel a extáze v hudbě pak ovšem graduje při zavřené oponě. Jinde režisér naopak rozptyluje vizuálními hádankami: na portál promítne nápisy (třeba citát z bible: Krásná žena bez kázně je jako svině se zlatým prstenem v nose), po smrti Borise čarodějnice přihopkají se zkrvavenými ústy, jako by si na mrtvole pochutnaly, vězni na Sibiři si v závěru nasadí masky s úsměvem zkrouceným do šklebu apod. A tak jakkoli i v této inscenaci Neuenfels leckde dokazuje, že umí výstižně vyložit situaci, nastolit téma, výsledkem není koncentrovaná, intenzivní výpověď. Úspěch tak má, myslím si, především sama Šostakovičova hudba – byť by mohla vyznít ještě kontrastněji, především leckde groteskněji, někde možná naléhavěji (nikoli hlasitěji!) či bolestněji, nežli se děje v nastudování ruského dirigenta Vassily Sinaiského. Ale orchestr je každopádně dobrý a dirigent ho vede s přehledem.

Ještě lépe orchestr zahrál Kirillovi Petrenkovi Evžena Oněgina: pod jeho rukama dýchá niterným zamyšlením i stupňovaným napětím. Petrenkův Oněgin je nepatetický a nesentimentální, působivý v citových odstínech. Inscenace Evžena Oněgina si celkově velmi cením: intendant Andreas Homoki mě opět přesvědčil, že v dnešní době patří k nejpozoruhodnějším operním režisérům střední generace. Nabídl originální, ucelenou koncepci Čajkovského opery a v ní odpověď na otázku, kdo jsou Oněginové, Taťány, Lenští, Greminové dnešní doby. Na zešikmeném jevišti k tomu potřeboval jen několik řad otáčecích sedátek (jaká potkáváme v čekárnách, v kině, ve třídách) a nad nimi velký nápis azbukou: v první půli Léto, v druhé Zima. A samozřejmě pětici skvělých interpretů – originálních osobností, které sice nejsou světovými hvězdami, ale suverénně dokáží hlas rozeznít do tichého piana i bolestného či radostného forte a v jejich přesně, racionálně vystavěném projevu není stopy po operáctví. Před předehrou se sedátka postupně zaplňují – z tohoto současného davu (kdokoli z nás by mohl tenhle příběh prožít…) se pak vyloupne i Taťána (Sinéad Mulhren): obyčejná holka v růžovém tílku, zeleném svetříku a světlých kalhotách, na nohách bílé tenisky, vlasy nepečlivě chycené do culíku. Na konci večera se objeví ve stejných (módních) barvách, ovšem v poněkud luxusnějším oblečení: bílá sukně s květy, růžová blůzka, zelené sáčko a lodičky, vlasy upravené do drdolu, drahý šperk kolem hrdla. Vnitřně se nicméně nezmění – stále je to ta holka, co poslouchala Čajkovského předehru ve walkmanu, přetahovala se o něj s Olgou (Hilke Ander-

35

Z A H R A N I Č Í

sen) a snila o velké lásce s Oněginem. Když se její vysněný po čase objeví, nervózně ho sleduje pohledem. Ale pak ho až překvapivě odměřeně odmítá: žádná srdceryvná scéna. Klidně se mu podívá do očí a políbí ho – bez vášně, jako by konečně pochopila svůj omyl a loučila se takto se svým snem. A spěchala za Greminem (James Creswell), solidním mladíkem, jakým by Oněgin teď najednou také rád byl (však se podle toho na poslední schůzku také oblékne). Víc než o Taťáně se tady hraje právě o Oněginovi – Gabrielu Suovanenovi, o grázlíkovi, životním klikaři, který ale jen beznadějně přežívá. A který postupně čím dál více chápe, jak promarňuje svůj život, a že s tím nedokáže nic udělat. Na jevišti se objeví jako správný frajer v džínách a zelené mikině s nápisem Brazil, na slavnosti pak v bílém oblečku a černé košili, na nohou zářivě zelené tenisky a na očích černé brýle. Na první pohled kápo, předvádí se před ostatními (Taťánin dopis mezi pány hezky koluje), zkope Triqueta, když pozná, že by tím mohl získat body. Režisér ho (namísto souboje) nechal s Lenským (Matthias Klink) zkusit štěstí v ruské ruletě – a nastrojil tak fascinující scénu, v níž se snad nejpřesněji projeví Oněginova životní situace. Bezstarostně přiloží zbraň ke spánku, Lenskij mu ji ale vytrhne a zkusí štěstí jako první. Zbraň vystřelí – a tak nikoli Oněgin, ale nenápadný hoch v levné kostkaté košili a bílém tílku se stává hrdinou. Oněgin se jako šílený pokouší také zabít, znovu a znovu tiskne spoušť (to už zní plesová hudba) – a znovu a znovu se ozývá jen prázdné cvaknutí. Zato když mu někdo strhne ruku, revolver vystřelí. Ani zabít se mu není dopřáno… Představení se trošičku pomalu rozbíhá, v první půli se také nový výklad někde drobně sráží s textem a dobovými reáliemi (mimochodem – obě ruské opery jsou dle zvyklostí v Komische Oper nastudovány v němčině), ale od setkání Taťány, Olgy, Lenského a Oněgina „u Larinových“ (žádná oddělená dueta, ale zábavné společné špásování) následuje jedna emotivní scéna za druhou – s přesně vyměřenými střety pohledů, postoji, gesty: žádná povšechnost, která mě rozčilovala u Neuenfelse. Andreas Homoki s rozmyslem a fantazií vypráví příběh několika mladých lidí, kteří hledají své místo v dnešním světě. Zdařila se mu veskrze současná výpověď vyslovená moderním jevištním jazykem. Kéž by takové inscenace vznikaly i u nás! ! Komische Oper Berlin – Dmitrij Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu. Dirigent Vassily Sinaisky, režie Hans Neuenfels, scéna Gisbert Jäkel, kostýmy Elina Schnizler, světlo Franck Evin, sbormistr Robert Heimann. Premiéra 21. 11. 2004, psáno z reprízy 17. 6. 2005. Komische Oper Berlin – Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin. Dirigent Kirill Petrenko, režie Andreas Homoki, scéna Harmut Meyer, kostýmy Mechthild Seipel. Premiéra 22. 5. 2005, psáno z reprízy 15. 6. 2005.

Z P R Á V Y

Divadlo KOMPLETNÍ WAGNERŮV PRSTEN NIBELUNGŮV POPRVÉ V ČÍNĚ. Na Pekingském hudebním festivalu na podzim 2005 zazní v provedení Norimberského státního divadla, které bude hostovat v pekingském Poly Theatre. Norimberský ansámbl představí svou inscenaci kompletního Prstenu v nastudování britského režiséra Stephena Lawlesse a pod taktovkou generálního hudebního ředitele Norimberku Philippe Auguina v době od 23. 10. do 1. 11. Hostování bude stát 1 milion euro, na částce se bude stejným dílem podílet čínská i německá strana. Pekingský hudební festival byl založen v roce 1998 a je jedním z největších a nejvýznamnějších asijských kulturních festivalů. Letošní ročník se zaměří na německou hudbu a umělce – vedle Norimberského státního divadla zde vystoupí Ber-

OVA DIMITR2005 A N E H G . 6. 941–11 6. 5. 1

Slavná bulharská sopranistka Ghena Dimitrova, jejíž kariéra trvala více než 40 let, zemřela v Miláně ve věku 64 let. Narodila se ve vesnici Beglej 6. 5. 1941, zpěv studovala na Sofijské hudební akademii a debutovala v roce 1965 v Sofijské národní opeře (Abigaille). Hostovala v La Scale, Vídeňské státní opeře, Pařížské opeře, Berlínské státní opeře, Covent Garden, Lyrické opeře Chicago, Metropolitní opeře, veronské Aréně (kterou její fanouškové přejmenovali na Arena di Ghena) ad. V USA debutovala v roce 1981 v Dallaské opeře, o tři roky později v newyorské Carnegie Hall, kde její vystoupení v roli Abigaille v Nabuccovi vyvolalo obrovskou seznaci. V Metropolitní opeře debutovala v roce 1987 (Turandot) a během následujících 9 sezon zde účinkovala v 74 představeních (Santuzza, Tosca, Amneris, Minnie v Děvčeti ze zlatého Západu a Gioconda). Naposledy zpívala v Met v roce 1997 Santuzzu. K jejím dalším velkým rolím patřily Aida, Leonora v Trubadúrovi, Manon Lescaut, Lady Macbeth a Desdemona.

línská filharmonie se Sirem Simonem Rattlem a Jihozápadní německý rozhlasový orchestr se Sirem Rogerem Norringtonem. ANGLICKÁ NÁRODNÍ OPERA bude používat anglické titulky. Londýnská druhá největší operní scéna uvádí na rozdíl od Covent Garden všechny své inscenace v angličtině. Anketa diváků však ukázala, že velká většina návštěvníků si přesto přeje anglické titulky. Ty se začnou používat od března 2006, první inscenací s nimi bude opera Sir John in Love od Vaughana Williamse. POLSKÁ NÁRODNÍ OPERA odjela 16. 6. na dvoutýdenní turné do Japonska, kde uvede svou inscenaci Straussovy Salome v nastudování českého režiséra Martina Otavy. V titulní roli alternují finsko-kanadská sopranistka Eilana Lappalainen, Američanka Kelly Cae Hogan a Francouzka Sylvie Valayre. MOSKEVSKÉ VELKÉ DIVADLO bylo 1. 7. uzavřeno na tři roky z důvodu rozsáhlé rekonstrukce. Rozpočet byl odhadnut na 700 milionů dolarů (580 milionů euro). Byl určen poté, co prezident Putin odmítl předchozí stanovenou částku 1 miliardu dolarů. I tak je nová suma dvakrát vyšší než stála nedávná rekonstrukce Kremlu (320 milionů dolarů). Rekonstrukce 149 let staré budovy je podle hudebního ředitele divadla Alexandra Vedernikova nevyhnutelná: „Nastalo reálné nebezpečí nenávratného zničení budovy“, řekl. Dosud nejnákladnějšími byly rekonstrukce Mariinského divadla v Petrohradu a Covent Garden v Londýně (obojí kolem 360 milionů dolarů), oprava milánské La Scaly stála „pouze“ 72 milionů dolarů.

Osobnosti RAKOUSKÝ DIRIGENT NIKOLAUS HARNONCOURT obdržel 10. 6. japonskou cenu Kyoto Prize 2005 za celoživotní zásluhy o umění. Prestižní cena (380. 000 euro) je každoročně udělována ve třech kategoriích: technologie, věda a umění. Pětasedmdesátiletý rakouský dirigent, který pravidelně hostuje u Vídeňských a Berlínských filharmoniků a řadu let stojí v čele hnutí za autentické provozování barokní a klasické hudby na dobových nástrojích, získal cenu za „výjimečnou tvůrčí činnost“ v oblasti znovuobjevování originálního znění Early Music na

Z E

Z A H R A N I Č Í

základě vědeckých analýz historických pramenů. Kyoto Prize byla založena v roce 1985. NĚMECKÝ DIRIGENT INGO METZMACHER byl jmenován nástupcem Kenta Nagana ve funkci šéfdirigenta Německého symfonického orchestru Berlín, a to od sezony 2007/08 na dobu tří let. Orchestr byl založen pod názvem RIAS-Symphonie Orchester v roce 1946, v čele tělesa stáli mj. Lorin Maazel, Riccardo Chailly, Vladimír Ashkenazy a od roku 2000 Kent Nagano. Metzmacher ukončil letos v červnu své osmileté období ve funkci generálního hudebního ředitele města Hamburk. Na podzim 2005 se stane šéfdirigentem Nizozemské opery v Amsterdamu a na tomto postu zůstane i po nástupu k berlínskému orchestru. MECENÁŠ UMĚNÍ ALBERTO VILAR, který byl 27. 5. uvězněn na základě obvinění z defraudace 5 milionů dolarů (viz HR 7), byl 20. 6. propuštěn na kauci 10 milionů dolarů. Pokud se obvinění prokáže, hrozí Vilarovi až 10 let vězení. Od 90. let minulého století věnoval Vilar na sponzorování hudebních organizací přes 225 milionů dolarů. Např. Covent Garden od něho dostala 17 milionů, Metropolitní opera 20 milionů a petrohradské Mariinské divadlo 14 milionů. SEIJI OZAWA prodloužil svůj kontrakt s Vídeňskou státní operou do roku 2010. Hudebním ředitelem vídeňské opery je od roku 2003, poprvé zde debutoval v roce 1988, kdy řídil novou inscenaci Čajkovského Eugena Oněgina. FRANZ WELSER-MÖST byl jmenován generálním hudebním ředitelem Curyšské opery s nástupem od září 2005. Welser-Möst zde dosud působil jako šéfdirigent. Jeho nový kontrakt vyprší v roce 2011. Souběžně se svým novým postem bude nadále vykonávat funkci hudebního ředitele Clevelandského orchestru.

Různé ŘEDITEL MARKETINGU ANGLICKÉ NÁRODNÍ OPERY Ian McKay se 8. 6. veřejně omluvil za to, že dal velmi hlasitě najevo svůj odpor k Paulu Danielovi v závěru představení Bergovy Lulu 13. 5., které Paul Daniel naposledy řídil ve funkci hudebního ředitele. Na tento post rezignoval, když byl odvo-

36

lán generální ředitel Nicholas Payne, na jehož místo nastoupil Sean Doran. Paul Daniel v interview pro deník Guardian kritizoval ostře v dubnu 2005 jak Seana Dorana, který podle něho nemá s operním managementem žádné zkušenosti, tak i předsedu rady Martina Smithe. Prohlásil, že Doran „potřebuje silné a schopné spolupracovníky, aby vůbec dokázal operní ansámbl řídit.“ Na adresu Smithe zase uvedl, že ho ansámbl neakceptuje a že ohrožuje dobrou pověst Anglické národní opery u diváků. Marketingového ředitele Iana Mc Kaye jeho slova rozhořčila natolik, že když Paul Daniel přijímal ovace diváků po svém posledním představení, McKay přehlušil potlesk hlasitým bučením. NEZNÁMOU SKLADBU JOHANNA SEBASTIANA BACHA objevil ve Výmaru bachovský badatel Michael Maul. Jedná se o árii pro soprán s doprovodem smyčců nebo cembala, datovanou říjnem 1713. Dvoustránkový autograf, o jehož pravosti není podle ředitele Bachovy nadace v Lipsku a profesora na Harvardské univerzitě Christopha Wolfa pochyb, byl mezi dokumenty Knihovny kněžny Anny Amalie ve Výmaru. Šťastnou shodou okolností byl odtud odvezen k restaurování krátce předtím, než v knihovně vypukl požár a zcela zničil 50. 000 vzácných historických tisků a dokumentů a vážně poškodil dalších 62. 000. Badatel Michael Maul se výzkumem německých chrámových i státních archívů v souvislosti se svým bachovským výzkumem zabývá od roku 2002. Řekl, že neznámý Bachův autograf byl mezi několika sty básní a blahopřání k 52. narozeninám knížete Wilhelma Ernsta von Saxony-Weimar, na jehož dvoře Bach působil jako varhaník. „Kdybych systematicky nezkoumal tuto sbírku, nikdy bych Bachův rukopis neobjevil“, řekl Maul. Je to třetí neznámá Bachova skladba objevená za posledních sedmdesát let: v roce 1935 to byl fragment kantáty Bekennen will ich seinen Namen a v roce 1975 kopie Goldbergových variací obsahující skladatelovy vlastnoruční dodatečné kánony. Nově objevená árie zhudebňující báseň o 12 slokách teologa Johanna Antona Myliuse začíná mottem knížete Wilhelma Ernsta „Vše s Bohem a nic bez něho“. Podle sdělení Bachovy nadace chce árii natočit na CD sir John Eliot Gardiner, který v květnu 2005 obdržel medaili města Lipska za své zásluhy o uvádění Bachovy hudby.

Z P R Á V Y

Z E

INI IA GIU5L R A M CARLO. 1914–14. 6. 200 9. 5

Legendární italský dirigent, jedna z klíčových osob hudebního světa 20. století, zemřel v Brescii (severní Itálie) ve věku 91 let. Jeho posledním stálým působištěm bylo místo hudebního ředitele Los Angeleské filharmonie v letech 1978–1985, které opustil, aby se mohl věnovat své nemocné ženě. Ve své dlouholeté kariéře byl rovněž šéfdirigentem La Scaly, Chicago Symphony Orchestra a Vídeňských symfoniků. Narodil se ve městě Barletta 9. 5. 1914. V raném věku začal hrát na violu, poté studoval na Akademii Santa Cecilia v Římě u Bernardina Molinariho. Jako dirigent debutoval v roce 1944 v Římě. Na jednom koncertu byl tehdy přítomen Arturo Toscanini, který byl výkonem mladého dirigenta nadšený. Oba se stali přáteli a Toscanini byl Giulinimu v jeho začátcích velkou oporou. Po 2. světové válce vedl Giulini rozhlasové symfo-

UNIKÁTNÍ ŠOSTAKOVIČŮV ARCHÍV OHROŽEN. O mimořádně cenné neznámé sbírce zahrnující kolem 700.000 rukopisných dokumentů a rozsáhlou kolekci nahrávek Dmitrije Šostakoviče informoval německou agenturu Reuters Mark Matsov jr. Jeho otec, estonský dirigent Mark Matsov sr., udržoval se Šostakovičem přes 30 let velmi úzké přátelství, o němž věděl jen okruh jejich nejbližších známých. Matsov uváděl v Tallinu Šostakovičovy skladby bezprostředně po jejich moskevských a petrohradských premiérách a okamžitě je i nahrával na desky, čímž se dochovala kolekce vzácných nahrávek i těch skladeb, jejichž provádění sovětské úřady zakázaly. Matsov je přesvědčen, že jak dokumenty, tak i tyto nahrávky mohou nově osvětlit Šostakovičův trudný život v době stalinského SSSR. Dnes jednašedesátiletý Matsov se ale obává, že poté, co se Estonsko stalo členem EU, vzroste značně nájemné a on si již nebude moci dovolit nadále držet dům v Tallinu, kde je archív uchováván. Mluvčí estonské vlády prohlásil, že Matsov nikdy vládu o archívu neinformoval. Matsov řekl, že nabídl estonským i ruským vědcům, aby archív prozkoumali

Z A H R A N I Č Í ČESKÝ CHLAPECKÝ SBOR BONI PUERI se zúčastnil festivalu sborového zpěvu Polyfollia 2005 v Normandii (4.–7. 7. 2005). Vystoupil na třech koncertech v Brettevile sur Laize, Tirepied a Gouville pod vedením svého sbormistra Pavla Horáka.

nické orchestry v Miláně a Římě, od roku 1951 byl šéfdirigentem La Scaly, kde v roce 1956 dirigoval památné představení La traviaty s Marií Callas. Zejména byl ceněn pro své interpretace Mozartových a Verdiho oper. V londýnské Covent Garden debutoval v roce 1958, kdy řídil legendární Viscontiho inscenaci Dona Carlose. Po roce 1967 se však již za operním dirigentským pultem objevoval jen zřídka; prohlásil, že práce s pěvci ho odvádí od intenzivního soustředění, které dirigování vyžaduje. V symfonické hudbě dával přednost Brahmsovi, Bachovi, Mozartovi, Beethovenovi, Brucknerovi a Schubertovi. Z jeho četných nahrávek byly vysoce oceňovány zejména Verdiho Requiem a Falstaff, jeho Don Giovanni je označován za vůbec nejlepší interpretaci toho díla. Skromný, takřka asketický Giulini považoval dirigování za duchovní poslání. „Slovo kariéra je mi odporné“, řekl jednou, „dirigent je ve službách hudebních géniů. Jsme pouze interpreti.“

FAGOTISTA VÁCLAV VONÁŠEK koncertoval sólově v rámci 34. konference International Double Reed Society (Společnosti dvouplátkových nástrojů), která se konala v Austinu, hlavním městě amerického státu Texas (5.–8. 6.). Na letošní jubilující ročník (25. výročí soutěže) byla pozvána řadu vítězů minulých ročníků; Vonášek byl osloven na základě svého vítězství v roce 2004, kdy se konference konala v australském Melbourne. Vonášek dále vystoupil v Ingramu, Briarfieldu a jako vůbec první český umělec v nově otevřeném Českém centru v Houstonu. Na programu měl mj. skladby českých autorů Zdeňka Lukáše a Ivana Kurze. LIBERECKÝ DĚTSKÝ SBOR SEVERÁČEK se vrátil ze svého prvního japonského turné, na němž se představil se svými sbormistry Silvií a Petrem Pálkovými a klavíristkou Evou Dvořákovou. Třicet děvčat sboru absolvovalo týdenní turné do města Nagoja, hlavním bodem cesty byla účast sboru na Českém národním dnu (24. 6.) v rámci světové výstavy Expo 2005 v Aichi. Na svých koncertech představil Severáček repertoár všech slohových období s důrazem na českou sborovou tvorbu. Pro tuto cestu si Severáček připravil též dvě japonské písně Sakura a Furusato (Domov). Zajímavé bylo pro náš sbor i setkání s dětským sborem z Toga, kdy české i japonské děti společně zazpívaly úpravy lidových písní Milana Uherka Černé oči jděte spát a U Dunaja stála. Mimořádnou událostí pro Severáček pak byla účast na zahajovacím koncertu Českého národního dne na EXPO 2005. Kromě samostatného vystoupení účinkoval sbor na galakoncertu společně s orchestrem FOK (2. scéna z Janáčkovy opery Liška Bystrouška) pod taktovkou Petra Altrichtera. Na koncertu vystoupili také harfenistka Jana Boušková, violoncellista Jiří Bárta a klarinetistka Ludmila Peterková. Českými a moravskými lidovými písněmi Severáček uvítal i premiéra České republiky pana Jiřího Paroubka.

a ověřili jeho výjimečnou hodnotu, že však dosud nikdo z nich o archív neprojevil zájem.

Česká hudba v zahraničí KOMORNÍ KONCERT Z TVORBY KARLA REINERA se koncem května konal u příležitosti 95. výročí jeho narození (27. 6.) a příležitosti konce druhé světové války v Rostocku. Zazněl zde reprezentativní výběr Reinerových skladeb v provedení významných německých i zahraničních interpretů, mj. dvě prvé klavírní sonáty, Sonáta pro kontrabas a klavír a Prolegomena pro smyčcový kvartet. Mezi účinkujícími byl vedle Frankfurtského Chagall Quartetu i český kytarista Štěpán Matějka. Koncert uspořádal Tonkünstlerverband Mecklenburg-Vorpommern a záštitu nad ním převzal český velvyslanec Boris Lazar. Iniciátorkou projektu byla německá muzikoložka Anke Zimmermann, která věnovala Reinerovi pozornost již ve své diplomové práci o jeho klavírní tvorbě s podtitulem Verlogt-verdrängt-vergessen (2004).

VOKÁLNÍ SOUBOR GENTLEMEN SINGERS z Hradce Králové (umělecký vedoucí Richard Uhlíř) se po dvouapůlleté existenci vydal na své první

37

turné do USA (27. 6.–10. 7.). Dvoutýdenní turné si mladý devítičlenný ansámbl vyzpíval na loňském Světovém setkání chlapeckých a mužských sborů, které se uskutečnilo poprvé mimo americké území, a to v Hradci Králové a v Praze. Letošní ročník World Festival of Singing for Men and Boys 2005 byl stejně jako loni přísně výběrový, Gentlemen Singers byli vybráni jako jeden ze čtyř zástupců „starého kontinentu“. Kromě vystoupení členové Gentlemen Singers uspořádali i přednášky o české hudbě a českém folkloru. Turné zahrnulo města Minneapolis (stát Minnesota), Des Moines (hlavní město státu Iowa) a New York. PRAŽSKÝ SMÍŠENÝ SBOR pod vedením Miroslava Košlera absolvoval ve dnech 22.–26. 6. turné do Španělska. Představil se na dvou koncertech v Ávile a Bustarvieju a turné zakončil hudebním setkáním se Sborem Univerzity Complutense v Madridu. Pro tuto příležitost vybral sbor ze svého repertoáru především skladby českých autorů (Dvořák, Smetana a Janáček), ale i lidové písně české, moravské, slovenské, ukrajinské a španělské. Při organizování všech koncertů úzce spolupracovalo České centrum v Madridu s Velvyslanectvím ČR ve Španělsku. Pražský smíšený sbor reprezentoval českou hudbu již v 16 evropských zemích, dále pak v USA, Izraeli a Japonsku. KÜHNŮV DĚTSKÝ SBOR podnikl v červnu krátké turné po Německu (Sasko – Anhaltsko). Na třech koncertech se představil jako interpret duchovních skladeb a potvrdil svou výjimečnou pověst v této oblasti. Z rozsáhlého repertoáru si vybral několikeré zhudebnění „Ave Maria“ (Brahms, Dvořák, Schubert, Arcadelt ad.) a uvedl skladby současných skladatelů (Ivan Kurz: „Precatio“, Arvo Pärt: „Zwei Beter“, Petr Eben: „Missa adventus et quadragaesimae“). Na varhany sbor doprovázel Jan Kalfus. PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR PO ČTRNÁCTÉ V IZRAELI. Na základě úspěšné spolupráce v minulých sezonách byl Pražský filharmonický sbor opět pozván do Izraele, kde vystoupil na prestižních koncertech v Tel Avivu, Jerusalémě a Haifě. Izraelský symfonický orchestr, světoví sólisté a PFS pod vedením Zubina Mehty předvedli ve dnech od 11. 7. do 1. 8. na devíti koncertech Beethovenovu 9. symfonii a na pěti koncertech Verdiho Requiem. (sla)

Z D D Á N S TA U I EO ,

PK RO OM E N T Á Ř E

Úspěšná houževnatost Jiří Pilka

K

Foto archív

dyž v roce 1992 přišel Jan Hasenöhrl s myšlenkou vytvořit v Praze další symfonický orchestr, považoval jsem to za nemožné. Trh se mně zdál být nasycen existencí České filharmonie, FOKu, SOČRu, Pražského komorního orchestru a hned na to Pražské komorní filharmonie. Všem těmto tělesům pak těsně za zády stála řada dalších seskupení s názvy nejrozmanitějšího charakteru – v podstatě komorních orchestrů (Vitruosi di Praga, Talichův komorní orchestr, Český komorní orchestr, Filharmonický komorní orchestr a mnohé další). Základní idea Jana Hasenöhrla byla sice širší, první útvar měl název International Culture Network. Byl jsem i na výstavě, kterou uspořádal, plánoval vydávání knih (uskutečnilo se, ale tato aktivita byla předána jinam). Bylo to velké sousto. Jan Hasenöhrl Velice prospěšně a účelně se soustředil na hudbu, ovšem ne jen na koncertní činnost. Vytvořil respektuhodné nahrávací studio. Jakoby v tomto muži byl neustálý nepokoj, který ho nutí iniciovat nespočet zajímavých aktivit. To pochopitelně není vše, protože v seznamu jeho činností je občasné zabroušení do světa kompozice (většinou jazzového charakteru) a konečně osudová láska – hra na trubku. Stalo se však cosi neuvěřitelného: opravdu vzniklo nové těleso, které začalo působit pod názvem Český národní symfonický orchestr. Jeho sestava se proměňuje, hrává kolem 90 umělců, stabilní jádro čítá asi 50 hráčů. Zkušení posluchači koncertů pochopitelně znají hudebníky, takže mohou poznat hráče dosavadních pražských těles, kteří zasedají v ČNSO ve svém volném čase. Organizace s takto proměnnou sestavou nebudívají důvěru, ale je nutno přiznat, že ČNSO předestírá kvalitní koncerty na velmi dobré interpretační úrovni. Zásluhu na tom má zřejmě dobrý „čich“ manažera, protože pro své těleso si hned v začátku vybral Zdeňka Košlera, prvořadého umělce, který v devadesátých letech měl již více volného času. Vykonal pro ČNSO zakladatelskou práci, kterou je nutno po letech velice ocenit. Bohužel jeho úmrtí v roce 1995 situaci zkomplikovalo, ale houževnatý Hasenöhrl se nikdy nevzdává a našel atraktivní

řešení. Při nahrávání se seznámil s černošským dirigentem Paulem Freemanem, který u tělesa pravidelně hostoval. Tento spontánní hudebník dobře navázal na Košlerův odkaz, docílil řady úspěchů jak při nahrávkách, tak při koncertech orchestru u nás doma i v cizině. Jeho desetileté působení se pomalu dostává do další fáze, kdy zůstane pravidelným hostem, ale do čela ČNSO (byť nejde o zaměstnání, ale o určující vliv) se dostává od l3. sezony (2005--2006) Libor Pešek. Tento umělec, proslavený Rytíř britského impéria (vyznamenaný za desetileté působení v Liverpoolském královském symfonickém orchestru), překročil letos 72. rok, je tedy pro dirigenta v nejlepším věku. Svěží duševně i tělesně může sumarizovat všechny životní i hudební zkušenosti. Jistě se dočkáme řady jedinečných koncertů. Ověřily to hned letní Prague Proms, jejichž dramaturgickou koncepci pomáhal vytvářet. Pešek je značně angažován, proto ve 13. abonentním cyklu nehostuje, nicméně s tělesem nahrává a zajíždí do ciziny. Další dirigentskou osobností, která získala kredit jak u orchestru tak u posluchačů, je Marcello Rota z Itálie. Rodinný původ má výsostně hudební, protože Nino Rota byl jedním z nejvýznamnějších filmových skladatelů. V nové sezoně se objeví ještě několikráte Jan Chalupecký, v Prague Proms Petr Altrichter. Zdá se tedy, že dirigentská otázka, klíčový bod pro život orchestru, je řešena zajímavě a velice slibně. V jistém smyslu lze panu Hasenöhrlovi závidět, protože se ve své práci nepotýká s různými výbory a radami a směrnicemi, je ve „svém“ tělese, a proto pracuje koncepčně pružně. Dramaturgie ČNSO musí být „bezpečná“, to znamená cílit k získání a udržení širokého abonentního publika. U orchestru, který nezbytně neustále bedlivě zvažuje svou ekonomickou situaci je to „conditio sine qua non“. Převažuje proto romantický repertoár a díla klasiků 20. století. Jak v minulé sezoně, tak v nastávající orchestr uplatnil hudbu cizích, relativně málo známých skladatelů. Například Nino Rotu, Johna Williamse, Edwarda Elgara, nechybí pochopitelně Bernstein. Česká soudobá tvorba není příliš zařazována. Nová sezona počítá s Václavem Trojanem, Jan Hasenöhrl hrál premiéru Koncertu pro trubku Zdeňka Lukáše. Tento autor píše pro ČNSO

38

Trojkoncert (lesní roh, trombon, trubka), který brzy po dokončení uslyšíme. Udivující je velký počet nahrávek ČNSO, za 12 let natočili 120 titulů, prakticky všechny ve své produkci (výhoda symbiózy se studiem). Řadu snímků dirigoval Zdeněk Košler, jsou mezi nimi tituly slavné a známé (Dvořákovy Symfonie č. 5, 7, 8, 9), ale také rozměrné celky jako Bachova Mše h moll. Paul Freeman se několikráte vydal směrem k Mahlerovi, velice cenná je nahrávka Holstových Planet. CD zahrnují i některá díla Jana Hasenöhrla jako skladatele, jazzově laděné Bílá muleta, Barbieca, Hlavní téma, Lvice na mých zádech. Pochopitelně pak skladby, kde se uplatňuje výborným způsobem jako hráč na trubku v klasickém repertoáru (Vivaldi, Telemann, Hummel aj.). Chystají se i další zajímavá CD, například 5. symfonie Gustava Mahlera s Liborem Peškem, Musorgského Kartinky s Marcello Rotou, uvažuje se o CD s francouzskou hudbou. Orchestr hraje většinou v Praze, i když v sezoně 2005/06 vystoupí v Jihlavě, Brně a Litomyšli. Pro Prahu připravuje pokaždé 8 abonentních koncertů. Pravidelných abonentů je asi 600, ovšem návštěva se vždy pohybuje kolem tisícovky. Kdykoli přijdu na večery ČNSO, obdivuji skladbu návštěvníků. Jsou to úplně jiní lidé než na České filharmonii nebo FOKu. Podle všeho je to střední třída: lékaři, právníci, podnikatelé, relativně i mladší posluchači. Umění náboru bylo a je stále uměním a návštěvnost ČNSO dokazuje, že i ve zdánlivě nasyceném hudebním prostředí jsou stále rezervy. Jen k nim umět vhodným způsobem přijít s nabídkou. Pochopitelně, že žádné symfonické těleso není schopno žít ze vstupného. Instituce sponzorů je nezbytností a ČNSO se podařilo získat významné partnery, především stavební firmu SYNER a firmu EDS. K nim pak přistupují další sponzoři. Pan Hasenöhrl tvrdí, že je to přirozený návrat ke starým časům, do 18. a 19. století, kdy byly prakticky orchestry placeny mecenáši, knížaty, šlechtou, jedinci. Státní dotace je věc relativně mladá. O dobrou hudbu se mají starat všechny složky společnosti. ČNSO reprezentoval naši zem mnohokráte na zájezdech v cizině, hrál prakticky v celé Evropě, očekává čtvrtý zájezd do Japonska. Když přehlédneme všechny zmíněné aktivity, dobré výsledky, započetí 13. sezony, lze hovořit o velkém úspěchu. A to vše je dílem muže, který vystudoval hru na trubku u Václava Junka a vlastně si vytvořil orchestr, v němž pravidelně zasedá mezi své hráče u pultu trubky a stačí ještě nacvičit a realizovat řadu sólových koncertů, skládat, bavit se jazzem a rozdávat kolem sebe krásu. Úspěšná houževnatost – to je důležitý rys práce a povahy Jana Hasenöhrla, před nímž musíme smeknout. !

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Foto archív

Bohyně Juno se usmířila aneb Český Krumlov Rudolf Pečman e na zámku v Českém Krumlově máme pravý klenot, barokní divadlo (1675), víme z cestovních průvodců. Méně už je známo, že je dnes možno provozovat v něm stylová operní představení barokních tvůrců, neboť jeho budova je nově rekonstruována, leč zachovává původní divadelní (jevištní, hledištní, strojový aj.) ráz barokní scény. Restaurování začalo v 70. letech minulého století a zhruba před dvanácti lety bylo v podstatě dokončeno. Leccos je třeba ještě dopracovat, ale experimentálně lze v divadle mnohé provozovat. Ožil tu znovu např. Händel, Alessandro Scarlatti – a 3. června v budově uvedl soubor Hofmusici, taneční ansámbl Hartig a mladí sólisté operu („festa teatrale per musica“) Johanna Josepha Fuxe (1660--1741) Usmířená Juno (Giunone Placata, 1725). Tento „rakouský Palestrina“, dvorní skladatel a dvorní dirigent Karla VI., který u příležitosti jeho korunovace v Praze 1723 napsal věhlasnou operu Stálost a síla (Costanza e fortezza), nalezl již ve 20. století opětovně cestu k vnímateli (jmenovaná opera byla v průřezu provedena v Brně 1982 a tamtéž zazněla „polojevištně“ i opera Psyché, 1969. Český Krumlov nyní přistoupil k úplnému italskému provedení dalšího Fuxova operního díla. Hrálo se podle dobového opisu partitury v Rakouské národní knihovně, Vídeň (sign. Mus. Hs 17. 268), libreto bylo rekonstruováno podle exempláře v Lobkovické knihovně na zámku v Nelahozevsi (sign. II Kb 20, N. 20). Představení řídil od cembala Ondřej Macek, koncertní mistryní byla houslistka a muzikoložka Jana Spáčilová, choreografii připravila doc. Helena Kazárová, režii měla Zuzana Vrbová. Provedení jsme sledovali s očima navrch hlavy. Hudebníci a hrající pěvci, vesměs mladí interpreti Pavla Jančová (Giunone), Martina Kučerová (Vikve), Jana Malcová-Jedličková (Venere) a Zdeněk Krapl (Mercurio), dílo nastudovali s ponorem do stylové problematiky, byli oděni do kostýmů z Fondu Národního divadla Praha a nalíčeni podle barokních zásad (provedla specialistka Zuzana Bednářová). I hudebníci vystupovali v dobových barokních oděních. Na scéně jsme postupně spatřovali staré prospekty, v opeře nechyběly původní jevištní efekty atd., slovem:„barokní“ iluze byla dokonalá; vyvolali ji oni pracovníci, kteří stáli v zákulisí a pod jevištěm u starých scénických strojů, složitě dávali do pohybu kulisy apod. – vše podle zásad starého barokního divadla. Spoluúčinkoval sbor bohů, sbor vánků, opět a opět vánky „tančily“ a my jsme se obdivovali jejich kostýmům i jejich baletnímu umění.

Ž

Zámecké divadlo Fux sáhl k libretu Appolita Zanelliho, dvorního básníka modenského vévody Donalda I. d’Este. K 9. listopadu 1725 vytvořil svou novou vážnou operu k svátku císařovny Alžběty Kristiny. Pojal látku vlastně již rokokově (galantně). Juno žárlí, neboť její manžel Jupiter Zeus vzplanul milostným citem k Venuši. Pletichy lásky se na jevišti rozvíjejí, ale vše končí slastně: Juno, jež chce Jova opustit, se k němu vrací. Poznala, že je její nejvyšší ochranou. Projevila k manželství svrchovaně morální vztah. Dílo bylo nejen kusem o pravé manželské věrnosti, nýbrž i oslavou císařovny, která přece měla rovněž rysy výsostně ctnostné bohyně, ochranné síly každé ženy. Byla věrnou manželkou, strážkyní krbu. J. J. Fux měl věhlas jako vyznavač benátské orientace. Věnoval se hlavně církevní hudbě, ale oper napsal přemnoho. Vytýkali mu, že je v nich příliš kontrapunktu. Pravda, nedosahoval úrovně G. F. Händela, ani A. Scarlattiho nebo hvězdných Francouzů. Opeře a její struktuře však rozuměl. V instrumentaci byl tradicionalistou, neprožil „ozáření“ Vivaldim. Dovede charakterizovat jevištní náladu prostou, „písňově“ vyznívající homofonií. Jeho melodická invence netryská z rohu hojnosti, je přece jenom rozmyslnější teoretik (Gradus ad Parnassum, latinský 1725) než bezprostřední hudebník. Ale i tak: díky za vzhled do italské opery za Alpami. Představení bylo součástí mezinárodní konference Svět barokního divadla, která se 3.–5. června konala na českokrumlovském zámku již počtvrté. Setkali se divadelní a muzikologičtí odborníci z mnoha států Evropy i ze zámoří. Generální tematika je vždy stejná, ale náplň se postupně mění. Přednášky (s obrazovými i hudebními ukázkami) byly vždy hodinové (čeština, angličtina). Zamysleli jsme se nad libretistikou vybraných Fuxových oper a srovnávali jsme J. J. Fuxe s jeho slavným žákem Janem Dismasem Zelen-

39

kou (Rudolf Pečman), zastavili jsme se u exotismu v opeře 17. a 18. věku (Miloslav Blahynka), seznámili jsme se s problematikou uložení barokních kostýmů v evropských sbírkách, z nichž ona zdejší patří k nejpozoruhodnějším, a zkoumali jsme, z jakých ikonografických zdrojů vycházeli barokní kostyméři (Kateřina Cichrová). Současná divadelní praxe roste sice z dnešních postojů a možností i při tvorbě replik barokních divadelních kostýmů, ale stojí pevně na bázi slohu a slohovosti (Sylva Marková). Dnes je kostým vlastně pracovním oděvem herce i pěvce. Při dodržování předpokladů a zásad barokního divadla však musí souznít s požadavky divadla moderního (Aleš Frýba). Dobové barokní líčení se zcela liší od běžných dnešních praktik. Demonstrovala to i s praktickými ukázkami – seminární formou – naše přední znalkyně-maskérka (Zuzana Bednářová), aby postoupila místo za řečnickým pultem specialistkám pro jevištní tanec (Boženě Brodské a Heleně Kazárové), které nejen se svým příspěvkem zaměřily na vývoj starých tanců a staré choreografické techniky, ale dokumentovaly i taneční projevy za baroka na českokrumlovském zámku Osobitostí a precizní dokumentací překvapil Opera Atelier z Toronta. Předvedl zevrubnou přípravu barokní operní kompozice i na svém filmovém záběru (Marshall Pynkoski – Jeannette Zingg). Řešili jsme prostorové problémy na příkladu francouzské produkce (aklimatizovaný Pařížan Alan Jones), abychom se posléze zamysleli nad virtuálním modelem divadla na zámku v Krumlově (Jindřich Hodač – Radim Balík). Akci vzorně zorganizovala Nadace barokního divadla. Summa summarum: Hudební a divadelní (operní) akce na zámku v Českém Krumlově, vedené Petrem Peřinou a Pavlem Slavkem, jsou pozoruhodné a perspektivní. Roku 2006 se bude vše orientovat k problematice operního libreta. !

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Česká operní divadla VIII. Moravské divadlo Olomouc Josef Herman

S

Foto archív

tálý český divadelní provoz se v Olomouci datuje od roku 1920, kdy tu v reakci na vznik republiky bylo ustaveno České divadlo. Podobně jako jinde se české soubory usídlily v budově původně německého Městského divadla (otevřeno 1830) na úkor dosavadních německých souborů, jimž v provozu divadla zbyla pouze třetina termínů a v roce 1922 svoje působení skončily. Německá divadelní představení zde až do vzniku protektorátu hrál německý soubor z Brna, za okupace bylo olomoucké německé divadlo obnoveno, definitivně zaniklo na podzim 1944 v souvislosti s uzavřením všech říšských divadel. Pro české divadlo tehdy vypuzené z městské divadelní budovy byla upravena Orlovna v Hodolanech pod názvem Nové divadlo, která se po roce 1945 stala druhou scénou olomouckého divadla. Sídlila v ní zejména lehkonohá múza, připomeňme, že v Olomouci existoval samostatný operetní soubor od roku 1920, a že za dlouhého šéfování režiséra Stanislava Regala (1954--1980!) bylo olomoucké divadlo jednou z prestižních tuzemských muzikálových scén.

Ostatně i prvním ředitelem Českého divadla a šéfem jeho opery se na necelou sezonu stal operetní skladatel a dirigent Jaroslav Wilkonský, sbormistr pěveckého spolku Žerotín, s nímž už dříve v Olomouci suploval česká operní a operetní představení. Neuspěl, zato jeho nástupce Antonín Drašar (1921--1931) by mohl a měl sloužit za vzor divadelní podnikavosti, prozíravosti a odvahy – zakrátko mohl soubor opery vyslat za slávou a výdělkem nejen po vlastech českých, ale také do Bratislavy, Budapešti, Krakova, a tři roky po sobě též do Vídně! Rychlý vzestup olomoucké opery byl dílem dirigenta a šéfa Karla Nedbala, jenž převzal původně německý operní orchestr, zřídil balet a sestavil výtečný mladý soubor. Už v roce 1924 s ním provedl kompletní smetanovský cyklus (se kterým se poprvé představil ve Vídni), hrál Wagnera, R. Strausse, Janáčka, a české i světové novinky své doby v obdivuhodné šíři, spolupracoval s avantgardními výtvarníky a vyznával tehdy moderní zásady pujmanovské režie. Vysoký kurs olomoucké opery udrželi dirigenti a šéfové E. Bastl, A. Heller, po válce I. Krejčí, Z. Košler, P. Pokorný. Na takovém historickém pozadí zvláště vynikají současné vleklé problémy

40

olomoucké opery. Začaly za šéfů M. Konvalinky (1972--1976) a R. Kefera (1977--1990), přestože se ještě hrály pozoruhodné tituly a neméně pozoruhodné inscenace vytvářel režisér J. Glogar, vyvrcholily pak po roce 1989 a dodnes jim není konec. Polistopadovým šéfem opery se stal režisér Martin Dubovic (1990--1999), který v roce 1993 z úsporných důvodů spojil operní soubor s operetním a muzikálovým. Stalo se tak na základě obecného „zeštíhlování“ prý přebujelých operních provozů, které výrazně poznamenalo česká operní divadla do dnešních dnů. Operně operetní dualita souboru je patrná dodnes, přestože v angažmá zůstaly pouze špičky původního operetního ansámblu, a přestože samo sloučení trochu přispělo k již tehdy nezbytné generační proměně souboru sólistů. V té době přišli nebo se výrazněji uplatnili pěvci, z nichž někteří tvoří páteř olomoucké opery i dnes – E. Gazdíková, L. Machytková, M. Málková, R. Schimkeová, V. Málek, P. Martínek, V. Třebický aj. V souboru zazářila M. Tkadlčíková, pro kterou se však po oslnivě provedené Lucii di Lammermoor (1994) nenašel repertoár a pěvkyně se poté stala oporou Státní opery Praha (pod jménem M. Haan). Také do Olomouce byly angažovány zahraniční, převážně východo a jihoevropské posily (A. Karapetyan, C. T. Slutskaja aj.), ty však, s výjimkou V. Čavdarové, situaci souboru nijak výrazně nevylepšily. Vleklou krizi řešil nový šéf opery Václav Málek (1999--2002) razantním angažováním mladých nadějných pěvců (T. Hinterholzinger, H. Kostelecká, D. Szendiuch, P. Špaček, A. Valenta, J. Vinklárek a další), což vyvolalo napětí v souboru, které možná přispělo ke konci Málkova šéfování. Nově jmenovaný ředitel divadla Daniel Wiesner (2002-2003) totiž ustanovil šéfkou opery (možná na přání olomoucké radnice) vůdčí osobnost původní části souboru, výtečnou operetní subretu Ludmilu Machytkovou (2002 dodnes). Ta přibrzdila nástup mladé generace a vrátila více prostoru původním členům souboru. Důkazem patového výsledku protichůdných snah jsou stále značné až občas neúnosné výkyvy kvality alternací, až na naprosté výjimky (s přimhouřením očí Příhody lišky Bystroušky 2003, Halka 2002) tu nelze v posledních letech nalézt inscenaci bez výrazných pěveckých šrámů. Ruku v ruce s řečenými jdou problémy s nedostatečně obsazeným pěveckým sborem a ne-

Foto archív

S T U D I E ,

Prodaná nevěsta v režii Václava Málka, 2001 příliš kvalitním orchestrem. Důvody lze jistě hledat v podfinancování operního souboru, nicméně po celé polistopadové období olomoucká opera trpí nedostatkem kvalitních dirigentů. Z předchozího období se uplatnil pouze Z. Skřivan, ovšem už na samém sklonku kariéry, krátce se tu mihl O. Bohuňovský, příliš se neosvědčili S. Macura ani později M. Phillippe či M. Braun, poté ani M. Machek. V. Málek jako šéf opět hledal mezi mladými adepty, vyhlásil možná až příliš široký a tudíž dlouhodobý konkurs na šéfdirigenta, a šéfka L. Machytková v usilovném hledání pokračovala. Poslední sezony zajišťují především nadějní mladí dirigenti Tomáš Hanák a Miloslav Oswald, ovšem s výsledky proměnlivými, které poukazují na zásadnější problémy v orchestru, v kvalitě hráčů i v soustavnosti přípravy a vedení tělesa. V této situaci je zvláště podivné, jak málo prostoru dostává zdejší nejzkušenější dirigent P. Šumník, předtím dlouholetý velmi úspěšný operní šéf v Opavě. Nejprůkaznější však je olomoucké tápání inscenační a dramaturgické. Počátkem 90. let se hrály převážně atraktivní italské tituly s převahou Verdiho a Pucciniho v pochopitelné obavě

o ztrátu diváků v nových polistopadových poměrech. Jenže na nejoblíbenějším repertoáru staví olomoucká opera dodnes, a tak bychom od poloviny 90. let mohli zmínit pouze několik „neobvyklých“ titulů, jakými tu byly Mozartův Idomeneo (1996), Ponchielliho La Giocconda (1997) či Gluckův Orfeus a Eurydika (1998). Zvláště pak z repertoáru trčela starší „soudobá“ opera současného maďarského skladatele S. Szokolaye Krvavá svatba (1997), kterou ředitel divadla V. Kožušník hodlal rázem vylepšit obraz dramaturgie, v níž jinak nefigurovala jediná původní novinka, ani jen trochu průbojnější opera 20. století. Opět až Málek připravoval trvalejší dramaturgické inovace (Britten: Albert Herring 2001, Moniuszko: Halka 2002). První polistopadový šéf Martin Dubovic začal režírovat v olomoucké opeře v polovině 80. let a už tehdy byla jeho vize operního divadla zastaralá. Byl a je aranžérem základních situací v mizanscéně a hereckých úkonech, uplatňuje prověřená operní i operetní klišé stará dvě tři desetiletí. On stojí na počátku olomouckého setrvávání na tradicionalistických operních konvencích, podpořen výtvarníky Martinem Víškem

41

K O M E N T Á Ř E

a Růženou Švecovou, kteří též jen opakují jediný archaický scénický princip. Dubovic však v olomoucké opeře pravidelně režíruje dodnes a za šéfky Málkové dokonce spoluurčuje směřování souboru, což znovu dokládá, že olomouckou operu nezasáhla ani ozvěna nových trendů operní režie a že zůstala nejzarytější baštou operního tradicionalismu, která vyhovuje uměleckému přesvědčení současné šéfky L. Machytkové a ředitele V. Kožušníka. Tradicionalistickou podobu režie alespoň oživilo několik kvalitních inscenací hostujících režisérů téže nejstarší generace L. Štrose (zejména Idomeneo, 1996) a pravidelně V. Věžníka (Káťa Kabanová 1998), naopak negativa návratů do inscenační minulosti lze doložit i na režii Rigoletta (2003) I. Švandové-Koutecké. Okruh režisérů, jimž Machytková věří, je výmluvný. Náhodné inscenace mladších a výjimečně i původem ne-operních režisérů situaci řešit nemohlo (L. Fritz, Z. Černín, Z. Kaloč), jisté naděje vzbuzoval jako režisér sám V. Málek zejména originálním výkladem Prodané nevěsty (2001). K lepším příštím by snad mohly ukazovat poslední premiéry Michaela Taranta (Nabucco 2004) a Karly Štaubertové-Sturm (Figarova svatba 2005), kteří souboru ukázali i jiné možnosti operní režie. Nedobrá situace kdysi průbojné olomoucké opery trvá tedy už dobrých patnáct dvacet let a zřejmě souvisí nejen s objektivními důvody, jakými je nedostatek dobrých pěvců na českém „trhu“ či zjevné podfinancování olomoucké opery, ale také s vývojem olomouckých operních poměrů. Opernímu souboru už třetí desetiletí chybí koncepční vedení, na němž nemohlo nic změnit ani krátké období šéfa V. Málka, který se pokusil nově nastavit umělecký program, včetně zlepšení podmínek provozu a upevnění umělecké kázně. Škoda, že zde neuspěl s ambiciózním, třeba diskutabilním programem směřujícím také k rozbití zdejšího konzervativismu zmíněný D. Wiesner. A dvakrát škoda, že paradoxně právě on předčasně ukončil šéfování V. Málka. Zažil jsem na sklonku Málkova období jednání divadla s několika olomouckými radními, kteří vznášeli vážně míněné argumenty laické až naivní, ale také pravděpodobně tlumočili nespokojené členy divadla, jimž naslouchali. V každém případě se neodborně pletli do odborných věcí (posuzovali vhodné obsazení!), přestože jim přísluší politická a správní rovina zřizování divadla. Odtud mé podezření, že se na nedobrém stavu olomoucké opery podílí zdejší radnice nikoli jen nízkými dotacemi, ale také ovlivňováním jejího chodu. Olomoucká opera připomíná způsobem své existence maloměstské poměry za první republiky, či poměry předlistopadové. Nezdá se, že by to někoho v Olomouci zneklidňovalo a že by někdo toužil po zásadních změnách. !

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Karl Amadeus Hartmann v roce 1963 Jan Ledeč

K

centenáriu narození Karla Amadea Hartmanna (1905--1963) „Muž, jehož přátelství mělo v sobě sílu antického světa… Daroval mně víru v nepomíjivou sílu hudby, umění, víru v nerozborný vztah mezi přírodou a člověkem, víru v individuální svobodu a v boj o to vše, který na sebe musí vzít ten, kdo chce být nazýván umělcem…“ Citovanými slovy reagoval na Hartmannovo úmrtí (5. 12. 1963) Rafael Kubelík. Oba se stali blízkými přáteli na začátku Kubelíkova působení v Mnichově. Kubelík byl vynikajícím interpretem posledních velkých skladeb Hartmannových a jako o nezapomenutelných se později zmínil o mnohahodinových rozhovorech s ním. Karl Amadeus Hartmann se narodil 5. srpna 1905 a převážnou část svého života strávil v Mnichově. V jeho postojích a působení jsou při vší odlišnosti východisek pozoruhodné styčné body a paralely s vývojem české kultury. Pokusím se nahlížet do jeho života a díla z českého úhlu pohledu. Hartmann studoval na mnichovské Státní hudební akademii skladbu u Josepha Haase, žáka Maxe Regera, autority tradicionalistického zaměření. V době svého uměleckého zrání, ve dvacátých a na počátku třicátých let, se spontánně orientoval k levicovým výhonkům avantgardy. Připojil se ke sdružení hudebníků a výtvarných umělců s půvabným názvem „Die Juryfreien“. Nové dojmy mu přinášely koncerty, na nichž

se objevovala jména jako Bartók, Hindemith, Stravinskij, a mezi dalšími také Ervín Schulhoff a Alois Hába. Z jeho vlastních skladeb stojí za zmínku vedle klavírní „Jazzové toccaty a fugy“ zvláště pětidílná komicko-fantastická opera „Kabinet voskových figurin“; její pátá část: „Život a skon svatého ďábla (Rasputina)“ byla v roce 1930 provedena experimentálním studiem Bavorské státní opery. Podle vlastních slov se Hartmann tehdy postupně přikláněl „k různým směrům a hnutím, jež se v oněch vzrušených dobách střídala na výsluní moderny.“ Za své směrodatné učitele považoval Hartmann teprve Hermanna Scherchena a Antona Weberna. Svěřil se později, že u Scherchena získal po profesionální stránce víc než na jakékoliv konzervatoři nebo vysoké škole a že díky němu si uvědomil, čeho vlastně chce svým komponováním dosáhnout. Prvé setkání mezi Hartmanem a Scherchenem je datováno cca k roku 1931, tedy do doby, kdy se v Mnichově uskutečnila světová premiéra čtvrttónové opery Aloise Háby „Matka“ se Scherchenem jako dirigentem (17. května 1931). Je pravděpodobné, že tehdy začíná přátelský vztah mezi Hartmannem a Karlem Ančerlem, který jako korepetitor provedení Hábovy opery připravoval. Mimořádně významné bylo pro Hartmanna jeho přímé setkání s Prahou: právě u nás poprvé vstoupil jako skladatel na mezinárodní hudební scénu. Na festivalu ISCM v Praze v září 1935 měla světovou premiéru jeho symfonická báseň „Miserae“ (hrála Česká filharmonie, dirigoval H. Scherchen). Tato skladba má v podtitulu dedikaci obětem nacistického násilí, zahynuvším v prvém koncentračním táboře, zřízeném v roce 1933 poblíž skladatelova rodného Mnichova: „Meinen Freunden, die hundertfach sterben mussten, die für die Ewigkeit schlafen, wir vergessen Euch nicht. Dachau 1933/34.“ Publikovaný autorský komentář ke koncertu jen stručně popisuje průběh skladby, ale v českém odborném tisku byl zřejmě pochopen i obsahový záměr autorův, když příznivá recenze je uzavřena názorem, že skladba „nežije jen z tragiky, ale i z odboje“ („Rytmus“ říjen 1935, str. 5, šifra G). Symfonická báseň „Miserae“ nebyla tvůrčí epizodou. Hartmann byl nekompromisní odpůrce nacistického režimu. Nepomýšlel však na emigraci. Při tvorbě neustupoval od svého přesvědčení a komponoval s vědomím, že se jeho skladby nemohou v Německu objevit na veřejnosti. Podařilo se mu ještě dosáhnout provedení 1. smyčcového kvartetu „Carillon“ na festivalu ISCM v Londýně, jinak jeho skladby zůstávaly

42

v nepublikovaných záznamech. Našel své pojetí protestu, které znamenitě vystihl Ulrich Dibelius: „Svůj protest spojil s projevem nevýslovného smutku… Chtěl svou hudbou připomínat ztracené základní hodnoty lidské existence, chtěl, aby se zfanatizovaní lidé, kteří nad sebou ztratili vládu, vzpamatovali.“ Vzniká tak řada skladeb a skic, mj. prvá verze symfonie s názvem Pokus o rekviem (s verši Walta Whitmana), zárodky symfonií dalších, Lamento, Klagegesang. Řadí se k nim i opera Simplicius Simplicissimus, v níž tragédie třicetileté války vyznívá jako alegorie rozervané doby a v níž titulní postava ztělesňuje myšlenku svobody a lidské důstojnosti. Ještě těsně před koncem války zkomponoval Hartmann klavírní sonátu 27. duben 1945, ve které vyjádřil svůj otřesný zážitek z pohledu na vlekoucí se mnohatisícový zástup vězňů z Dachau. „Byl to nekonečný proud, byla to nekonečná bída, bylo to nekonečné utrpení“, poznamenal v podtitulu skladby. Foto archív

Foto archív

Misionářské poselství Karla Amadea Hartmanna

Houslový part 1. věty Concerta funebre (příležitostný záznam Václava Snítila, prvého interpreta tohoto díla v Praze). Jako skladatelé byli Hartmannovi nedostižnými vzory dlouho Mozart a Wagner, po čase k nim přibyl jako rozhodující Bach. Při plánech na další studium inklinoval k Schönbergově vídeňské škole. Na Scherchenovo doporučení se v roce 1942 stal žákem Antona Weberna. U něj se naučil zejména ukáznit svou fantazii a dát svému projevu pevný řád. I když se důkladně obeznámil se schönbergovskou technikou, která před ním otevřela nové možnosti, šel nadále svou vlastní cestou. Sám sebe řadil koncem svého života nikoliv k avantgardistům, ale ke „střední generaci“, tedy k těm, kteří vedle svého vlastního poselství vytvářejí most pro avantgardu šedesátých let. Skončení druhé světové války zahájilo novou etapu Hartmannova života. S obrovskou energií se vrhl v Mnichově na obnovení zcela rozloženého německého hudebního života. Při probouzení zájmu o umělecké hodnoty za nacismu zakázané a při prosazování soudobé hudby působil prý nejednou dojmem biblického proroka a současně moderního koncertního manažera. Hned v září

1945 se stal generálním intendantem a pak dramaturgem Bavorské státní opery. Byl iniciátorem zrodu proslulých mnichovských koncertů s názvem Musica viva a stál v jejich čele až do konce svého života. V kompoziční tvorbě Hartmannově dochází nyní ke skutečné realizaci jeho předchozího skrytého vývoje. Definitivní podobu nabývá všech jeho osm symfonií i dříve skicovaná další díla. Rodí se i skladby nové s aktuální tématikou, kterou přináší současný vývoj společnosti, zvláště v letech 1961--63 apokalypticky otřesná vokálně symfonická Gesangsszene na verše poemy Sodoma a Gomora (Jean Girodoux) – poslední Hartmannovo poselství, varující před hrozícím nebezpečím zániku lidské civilizace. Závěrečný příklad dosvědčí, že od přislíbeného záměru nahlížet do Hartmannova života a díla z českého úhlu pohledu jsme se odchýlili jen zdánlivě. Jde o houslový koncert, který Hartmann zkomponoval po vypuknutí druhé světové války na podzim 1939, a který nazval Concerto funebre. Je to jeho nejznámější skladba a v současné době, více než šedesát let po svém vzniku, jeden z nejčastěji uváděných soudobých houslových koncertů. Např. v minulém roce byla zaznamenána jeho mimořádně četná provedení s různými interprety v Německu, Švýcarsku, Francii, v Gruzii, v USA a v Austrálii; šlo přitom o provedení koncertní, festivalová, ale rovněž o choreografické ztvárnění (Staatstheater Kassel) nebo o provedení chrámová k památným příležitostem (např. ve frankfurtské Pauluskirche k připomenutí obětí 20. července 1944). Letos jen v květnu přibylo i provedení rakouské a finské. U nás má Concerto funebre zvláštní postavení. Zaznělo v Praze poprvé až takřka třicet let po svém vzniku: 10. března 1968 ve Velkém sále Žofínského ostrova na koncertě SOČR k šedesátinám Karla Ančerla, sólistou byl Václav Snítil, dirigoval Ančerl. Dá se říci, že jsme si od té doby tuto skladbu „přisvojili“. Příběh začal recenzí v Hudebních rozhledech, v níž čteme mj.:„Napíše-li německý skladatel v roce 1939 a k tomu ještě v Mnichově dílo, jehož ústředním tématem je chorál Kdož jste boží bojovníci a v jehož finále zazní známý motiv pochodu za padlé hrdiny, pak to zřejmě není náhoda, ale umělecký protest proti bezpráví vůči českému národu.“ Odtud se pak tento postoj vleče naší hudební publicistikou, proniká i do vysokoškolské učebnice dějin hudby a objeví se i v komentáři k nedávno vydanému záznamu zmíněné pražské premiéry, kde je Concerto funebre označeno za Hartmannův „manifestační projev sympatií k osudu českých zemí“. Paradoxem přitom je, že v dalších pětatřiceti letech se toto dílo na našich koncertních pódiích již neobjevuje. Uvedený výklad je dezinformativní, ochuzuje pro české posluchače vnímání této skladby a omezuje její význam. Concerto funebre ne-

K O M E N T Á Ř E Foto archív

S T U D I E ,

Po premiéře Hartmannovy 8. symfonie v Západoněmeckém rozhlase Kolín (25. 1. 1963). Zleva Eigel Kruttge, Karl Amadeus Hartmann, Elsie a Rafael Kubelíkovi a Karl Otto Koch. vzniklo bezprostředně po nacistické okupaci našich zemí, ale až po přepadení Polska a vypuknutí druhé světové války; definitivní podobu nabylo dokonce až po revizi v roce 1959. Vedle smutku nese v sobě i touženou naději odpůrců nacistického režimu na jeho blížící se pád, očekávaný od evidentní nehoráznosti expanze. V autorském komentáři Hartmann mj. píše, že základní charakter skladby je dán dobou, kdy ji komponoval a že tato doba byla podnětem k jejímu vzniku; cituji z něj:„Oba chorály – ten úvodní i ten závěrečný – mají čelit tehdy převládnuvším pocitům bezvýchodnosti. Chtěl jsem vyjádřit všechno, nač jsem v té době myslel a co jsem cítil.“ Můžeme předpokládat, že v Hartmannově pojmu „všechno“ je obsažena také Praha, bylo by ale pošetilé se domnívat, že v něm jsou zahrnuty především nebo dokonce jen naše země. Nemůže nás k tomu svádět ani užití husitského chorálu v introdukci skladby. Podlehli bychom tak u nás vžitému omylu, že ve třicátých letech minulého století mohl mít tento chorál v zahraničí a zvláště v Německu týž význam, jaký má tradičně v obecném povědomí u nás a jak ho pro nás upevnil především Bedřich Smetana. Vždyť mezinárodní šíření Mé vlasti jako cyklu začalo ve skutečnosti až s festivalem Pražské jaro 1946 a pokud jde o jeho vyznění a smysl symfonických básní Tábor a Blaník musela být v Německu překážkou k jeho pochopení i v tamním všeobecném povědomí živá pověst o německých středověkých recích, dřímajících údajně v hoře Kyffhausen s obdobným posláním, jaké u nás bylo připisováno blanickým rytířům. U nejednoho posluchače mohlo také zaznění smutečního pochodu ve druhé větě Concerta funebre vyvolat asociaci na Hindemithovu Trauermusik, komponovanou v roce 1936 pro BBC. Jaké další asociace může vyvolávat a jaké své pověsti mají jiné národy nebudeme v této chvíli

43

zkoumat. Naprostá většina nečeských interpretů a posluchačů neví a nepotřebuje vědět o českém původu úvodní husitské písně. Hartmann nadto necituje husitský chorál ve „smetanovské podobě“, ale v podstatně odlišné verzi z Jistebnického kancionálu. Protože identická německá verze chorálu nebyla zjištěna, lze takřka s jistotou tvrdit, že Hartmannovi jistebnickou verzi poskytl k užití jako kryptogramu někdo z jeho pražských přátel, pravděpodobně výpisem z Nejedlého Dějin husitského zpěvu, kde jedině byla ve třicátých letech minulého století dostupná. S Hartmannovým pojetím nacistického protestu koresponduje i jeho interpretace chorálu, který u něj nevyznívá jako bojová píseň, ale má charakter pokorného „…blaze každému, kdo pro pravdu zhyne“. Hartmannův vztah k českému národu byl daleko hlubší, než by z u nás dosud vžitého výkladu vyplývalo, a obdobný byl jistě i jeho vztah ke kterémukoliv národu jinému. Bude nám zřejmý, pochopíme-li jeho projev jako alegorický a uvědomíme-li si jeho občasné, ale významově závažné užívání melodií známých i méně známých, evidentně i skrytě, jako symbolů. Úvodnímu a závěrečnému chorálu Concerta funebre se nesluší přidělovat národní ani územní příslušnost. Jsou to dva póly, dva symboly, které se navzájem doplňují. Tvoří rámec skladby, v níž je vyjádřen pocit smutku v takové šíři a s takovou intenzitou, že concerto funebre nabývá obecné platnosti obdobně jako jiné největší umělecké výtvory světové kultury. Je vnímáno jako nářek nad nevinnými obětmi násilí kdekoliv na světě a kdykoliv. Je to nářek, který se pozvedá v obžalobu. Měli bychom si toto dílo přestat přisvojovat a začít je konečně poslouchat a osvojovat si je. Snad potom pro nás budou přibývat i další Hartmannovy skladby, jejichž poselství porozumíme lépe než dosud. !

„Každá práce s mladými lidmi vyžaduje legraci i kázeň“ říká

prof. Mirko Škampa

orchestru se pak ujal Ondřej Kukal, do té doby člen orchestru.

Na koncertování v cizině jste pak museli čekat až do revoluce? Naštěstí ne, ale v cizině jsme si několik let nezahráli, do západní Evropy jsme se dostali až v roce 1980. Na důrazné naléhání francouzských pořadatelů nám byl povolen zájezd na soutěž do Paříže. Nejvyšší ocenění, titul laureáta Jeunesse musical, zapůsobil i u nás, od té doby nebyl se zájezdy problém. Pro studenty zahraniční cesty znamenaly mnoho. Byla to vždycky jedinečná šance poznávat úplně jinou podobu společenské kultury a myslím, že na změnu režimu byli potom lépe připravení. V roce 1989 orchestr nejvíc poznamenala smrt mojí ženy, která ho vedla a milovala od úplných počátků. Objevila se otázka, jestli činnost neukončit. Názor, že po třiatřiceti letech na to máme plné právo, zněl logicky. Druhá skupina ale říkala, že nejlépe se památka paní profesorky uctí, když budeme pokračovat. Vedení

Když se vrátíme ke vzniku orchestru, co Vás lákalo na spolupráci s mladými lidmi? Myslím, že člověk si až po letech uvědomí, jaký to byl dar, být s nimi trvale v kontaktu. Největší poklad orchestru pořád vidím v tom, že se setkávají mladí lidé různých profesních směrů. Jet třeba na dlouhý zájezd, sedět v autobuse mezi medikem a filosofem a nic nepochytit, to už by člověk musel být velké „dřevo“. Přitom zpočátku jsme váhali, jestli vytvářet orchestr spíš pro budoucí profesionály, nebo pro studenty amatéry, kteří „jen“ milují hudbu. Myslím, že jsme se rozhodli dobře. Mozkový potenciál takového – vlastně různorodého – tělesa je větší než u kolektivu lidí zaměřených jenom na svůj nástroj, o tom jsem přesvědčený. Amatér navíc hraje vždy pro svoje obohacení. A je mu cizí neustálý pohled na hodinky a pouhé přehrávání, ke kterému se profesionál musí občas uchýlit. Amatérský orchestr by na druhou

Foto archív

A byl někdy „malér“? Mládežnický orchestr, nijak stranicky nekontrolovaný, musel být mnohým funkcionářům trnem v oku? Pro tehdejší režim jsme vždycky byli trochu podezřelí, jestli náhodou nejsme nějaká „sekta intelektuálů“. Vyvrcholilo to v červnu 1972, když jsme do Prahy pozvali dánský sbor a společně nazkoušeli Requiem Jiřího Ignáce Linka. Na včasné varování jsme koncert z Týnského chrámu, který měl být zajištěn policií, přesunuli do Klementina. I tak z toho byl velký poprask a státní bezpečnosti jsme se dokonce museli zpovídat z obvinění, že pomáháme katolické církvi „tahat mládež do kostela“. I když byl v té době ve světě o české studenty ohromný zájem a my plánovali mnoho zájezdů, měli jsme pak absolutní zákaz někam vyjet. Ale mladé lidi právě takové situace ohromně stmelují.

Petr Kadlec

V

těchto dnech slaví 70. narozeniny prof. Mirko Škampa (nar. 8. 8. 1935). O svém jubileu ovšem při našem setkání odmítl hovořit, a to rezolutně. Proto jsme se věnovali hlavně Pražskému studentskému orchestru. Prof. Škampa ho spolu se svojí ženou Vlastou založil už v roce 1956, příští rok to tedy bude padesát let, co je jeho uměleckým vedoucím. Kronika orchestru, kterou jsme listovali, zaznamenává většinu koncertů, do července 2005 jich orchestr odehrál 1272. Z kroniky se ale dá vyčíst mnohem víc: podle obsazení orchestru můžete spočítat, kolik jeho bývalých hráčů dnes působí v nejlepších českých profesionálních orchestrech i komorních souborech. Při čtení vás možná překvapí, že na oslavy pětadvacátého výročí orchestru v roce 1982 bylo pozváno 547 bývalých členů. (Dnes už by jich bylo víc než 1600!) U většiny soutěží – domácích i zahraničních – najdete stručnou poznámku asi tohoto znění:„nepřetržitě první cena posledních 5, 10, 20 let…“ Co ovšem v kronice nenajdete, je několik prvních stránek. Proč? Začátek kroniky nemáme vlastně z politických důvodů. 28. října 1968 jsme v pražském Rudolfinu uspořádali koncert, který zahájila československá státní hymna a po ní následoval Sukův Smuteční pochod c moll – spojení v době po srpnové okupaci více než symbolické. Tehdejší ředitel nuselské lidové školy umění, pod kterou jako soubor patříme, krátce nato v „našem zájmu“ vytrhl a zničil těch několik prvních kronikových listů, aby takzvaně „nebyl malér“. Podle kroniky tedy historie Pražského studentského orchestru začíná až jednatřicátým koncertem v červnu 1969.

44

G R A M O R E V U E

Má pak posluchač ve svých nárocích rozlišit, jde-li na koncert profesionálů, nebo amatérů? Není dvojí umění, takže neexistuje ani dvojí metr. Amatérský orchestr by měl dostát stejným nárokům jako profesionální. Může si ovšem vybrat například technicky méně obtížné skladby. Dobrý výběr repertoáru je vůbec pro amatéry velmi důležitý. Velké nebezpečí skýtá současná móda zvládnout za jakoukoli cenu největší hity vážné hudby. Blíží se padesáté narozeniny orchestru. Jak se mu dnes daří? Musím přiznat, že jsem poněkud skeptický. Když se dřív říkávalo, že jsme v mnohém dvacet nebo třicet let pozadu za Evropskou unií, člověk měl tendenci brát to jako špatný vtip, zvlášť v oblasti kultury. Teď se ovšem ukazuje, že to tak je. Připadá mi paradoxní, že našemu orchestru v současnosti nechybí ani svoboda cestovat, kam chceme, nechybí ani pozvání do ciziny, máme dokonce i mladé hráče, kteří chtějí hrát – ale nejsou peníze. Ukazuje se, že bez štědrého sponzora se neobejdeme. Těleso podobného typu musí mít placený management, člověka, který se v plném úvazku bude starat o jeho provoz. Dnešní stav pro nás fakticky znamená závislost na zahraničních zájezdech, ze kterých můžeme nějaký čas vyžít. Ale je to stálá nejistota. Umělecky je pak asi nejhorší, že se náročnému repertoáru nemůžeme věnovat tak dlouhodobě jako dřív, spíš musíme být pohotoví a rychle nazkoušet, co je žádáno. A ještě problém z trochu jiné strany. Po smrti mojí ženy jsme vždycky dbali, aby mladý orchestr dirigovali mladí dirigenti. Je to oboustranně mimořádně přínosné. V devadesátých letech se tak objevilo hned několik mladých dirigentů, kteří s orchestrem pracovali s ohromným nasazením a plnou zodpovědností – vedle Ondřeje Kukala také Jiří Štrunc, Stanislav Vavřínek, Tomáš Hanák, Jakub Hrůša a Marko Ivanovič. Dnes je ale problém někoho najít. Mladí adepti jezdí na studijní stáže do ciziny a možná mají pocit, že vedením takového orchestru by mohli o něco přijít. Zdá se mi, že jsou v zajetí přemíry možností. Anebo podlehli klamnému dojmu, v našich krajích mimochodem rozšířenému, že totiž ten, kdo vede amatéry, je sám amatér. Proč myslíte, že podobné projekty – v jiných evropských zemích podporované – jsou u nás na okraji zájmu? Myslím, že jde o krizi způsobenou zčásti ještě totalitní dobou. Tehdy se prostřednictvím několika vynikajících souborů a institucí udržovalo

oprávněné povědomí, že jsme velmi kulturní země. Byla to ale do jisté míry kamufláž, vezměte si, že jakákoli spolková – a skutečně nezávislá činnost – byla v podstatě vyhubená. Dnes se u nás tyto struktury naštěstí obnovují. Ve vyspělých zemích je ovšem běžné, že mají štědrou podporu, protože jak známo: trh nezařídí vše! „Zařídí“ jedině to, že na příležitost zahrát si dnes lačně čeká několik profesionálních souborů, které jsou připravené hrát za týchž podmínek, jako jsme donedávna hráli my. A „zařídí“ také, že musíme – i když se hraním neživíme – platit horentní sumy za pronájmy sálů nebo půjčování not. Vracím se k tomu, co už jsem naznačil. Musí vyrůst generace osvícených mecenášů, kteří si uvědomí, že určité aktivity bez jejich pomoci nepřežijí. Dokud se budeme na koncertě, který si objedná nějaká velká firma, setkávat s instrukcemi, aby nás hrálo co nejmíň a ještě k tomu potichu, protože domlouvají kontrakty – dokud se toto nezmění, nikam se nepohneme. Problém dnešní takzvané elity je v tom, že jde o lidi schopné a majetné, ale většinou ještě nekultivované… Byl jste prvním učitelem Jiřího Bárty, Michala Kaňky nebo Jana Páleníčka. Jste skeptický i v tom, jak lze u dnešních dětí probudit zájem o hudbu? Věřím, že pořád nejvíc záleží na pedagogovi. Důležité je, aby uměl dítě zabavit a současně byl dobrý kantor. Někdy se bohužel objeví nepříliš školený pedagog, který děti umí nadchnout. Ten taky může natropit ohromné škody. Říkám to asi tak: když se budu s láskou a nadšením hrabat

v autě, kterému nerozumím, nadělám tolik škody, že ji mechanik nikdy neodstraní. Téměř padesát let jste uměleckým vedoucím Pražského studentského orchestru. Co mladé lidi spolehlivě odradí a co naopak přivede ke spolupráci, ke společnému muzicírování? Lapidárně řečeno: každá takováhle práce vyžaduje legraci i kázeň. Jakmile nebude legrace, tak tam mladí nebudou chodit, a když nebude kázeň, tak se nic neudělá… Co pro Vás bylo na těch padesáti letech spolupráce nejtěžší? Mohlo by se zdát, že nejtěžší je vždycky nastudovat nějakou náročnou skladbu, ale to je nakonec samozřejmost a k věci to přirozeně patří. Nejnáročnější asi bylo a je mít čas pravidelně každé pondělí a čtvrtek, kdy jsou zkoušky, a mít vždycky alespoň přiměřeně dobrou náladu. Jak velká je diskografie Pražského studentského orchestru? V současnosti máme vydaná tři CD. První výlučně se soudobou hudbou, kterou její autoři (Fischer, Teml, Jiráčková) psali přímo pro náš orchestr. Druhý titul obsahuje oba Haydnovy violoncellové koncerty a Čajkovského Rokokové variace. Na posledním cédéčku je záznam Koncertu pro studentstvo ze 17. 11. 1995 se skladbami Čajkovského, Mozarta, Šostakoviče a Bartóka i s průvodním slovem Zdeňka Svěráka. Vedle toho léta nahráváme pro Český rozhlas, naposledy Requiem pro tři violoncella a orchestr Davida Poppera. ! Foto archív

stranu těžko přežil, pokud by musel zvládnout rozsáhlejší repertoár povinný pro profesionály.

V roce 2002 s Jakubem Hrůšou (vpravo), tehdejším šéfdirigentem Pražského studentského orchestru

45

OD FIRMY K FIRMĚ !

Dalšími tituly vydavatelství ARCODIVA, které vycházejí v této době, jsou nahrávky varhanice Evy Bublové (UP 0059), která připravila spolu s mezzosopranistkou Karolinou Berkovou zajímavý program z děl Bedřicha Antonína Wiedermanna (pedagoga a přítele nedávno zesnulého Jiřího Ropka), Césara Francka, Klementa Slavického a Charlese-Marii Widora, a nahrávka houslových skladeb Alfréda Schnittkeho, Ronalda Stevensona a Bohuslava Martinů v podání Ivany Tomáškové a Renaty Ardaševové (UP 0077).

! K vydání během letních měsíců

!

Po fantastické nahrávce Brittenova Klavírního koncertu, která v minulých měsících získala několik vysoce hodnocených kritik, vydává firma NAXOS (CLASSIC) jeho skladbu Sinfonia da Requiem, op. 20, která původně vyšla u dnes již zaniklého anglického vydavatelství Collins Classics. Requiem je doplněno Čtyřmi mořskými interludii a Passacaglií z Brittenovy opery Peter Grimes, op. 33 a symfonickou suitou Gloriana, op. 52a. Všechny skladby nastudoval světoznámý London Symphony Orchestra pod vedením Steuarta Bedforda.

Foto archív

jsou však u firmy ARCODIVA připraveny ještě další tituly: České smyčcové trio nahrálo skladby Tanějeva a Dohnányiho, duo německé houslistky Barbary Doll a rumunské klavíristky Cristiny Marton, žačky Marty Argerich, vydává houslové skladby George Enescu, Franze Schuberta, Arnolda Schönberga a Hanse Werne-

ra Henzeho. Na třech discích je připravena i specializovaná edice soudobé české hudby spolku Přítomnost. * Společnost se ale v poslední době soustřeďuje i na velké orchestrální projekty. Hned v září vychází ve spolupráci s vydavatelstvím Radioservis nová nahrávka houslových koncertů Antonína Dvořáka a Samuela Barbera, které nastudoval Martin Válek a Symfonický orchestr Českého rozhlasu řízený Vladimírem Válkem a DSD nahrávka koncertů pro violu a orchestr s Jitkou Hosprovou a Pražským komorním orchestrem. Ke společné nahrávce písňového repertoáru se pak na podzim ve studiu sejdou Gabriela Beňačková a Štefan Margita.

! Po loňské nahrávce Fallovy opery La vida breve (Krátký život) vychází toto dílo u frmy NAXOS (CLASSIC) nyní ve zbrusu novém provedení, doplněném ještě dvěma významnými scénickými skladbami tohoto slavného španělského autora: baletem o dvou aktech s názvem Třírohý klobouk a druhou verzí (z roku 1924) baletu Čarodějná láska. Díla nastudovali vynikající španělští umělci – mezzosopranistky Alicia Nafé a Maria José Martos, které doprovází Asturias Symphony Orchestra v čele s Maximianem Valdésem. Titul je k dispozici rovněž na SACD a DVD-Audio.

! Sopranistka Gabriela Beňačková patří v posledních desetiletích zejména k nejslavnějším představitelkám Janáčkovy Jenůfy a Káti Kabanové. Také tyto její vrcholné pěvecké kreace viděli a slyšeli diváci i těch nejvěhlasnějších operních domů na celém světě, Japonskem počínaje a Spojenými státy americkými konče. Svůj lyrický soprán krásného zabarvení však pěvkyně během své úspěšné umělecké dráhy propůjčila i celé řadě jiných operních postav. Výběr árií ze světových a českých oper, který v současnosti na náš trh přináší firma SUPRAPHON, na obrovskou šíři repertoáru, jenž Gabriela Beňačková zvládala s neuvěřitelnou pěveckou lehkostí a uměleckou přesvědčivostí, ukazuje více než výmluvně (Verdi – Otello, La forza del destino, Puccini – Bohéma, Madama Butterfly, Manon Lescaut, Čajkovskij – Evžen Oněgin, Piková dáma, Smetana – Libuše, Prodaná nevěsta, Dvořák – Rusalka, Janáček – Její pastorkyňa, Káťa Kabanová). Výběr však přináší i jednu raritu v její umělecké dráze: jen jednou, a to v roce 1983 při znovuotevření budovy Národního divadla v Praze, zpívala Gabriela Beňačková dramatickou roli Libuše ve stejnojmenné Smetanově opeře. A nová nahrávka ji připomíná slavným Libušiným proroctvím.

!

! Na novém kompaktním disku společnosti ARCODIVA (UP 0069), který 29. 6. v sále Emy Destinnové v Kaisersteinském paláci pokřtila Zuzana Stivínová, vycházejí tři komorní skladby Dmitrije Šostakoviče, které reprezentují i tři tvůrčí etapy svého tvůrce. Klavírní trio č. 1, op. 8, které vzniklo v roce 1923 jako skladatelova studentská práce, v níž posledních šestnáct taktů dokončil Boris Tiščenko, Klavírní trio č. 2 e moll, op. 67, patřící do okruhu Šostakovičových nejslavnějších děl, které napsal za druhé světové války na památku svého přítele Ivana Sollertinského a vokálně instrumentální suita Sedm písní na poezii Alexandra Bloka, op. 127, která vznikla v roce 1967 a autor ji věnoval Galině Pavlovně Višněvské a na nahrávce reprezentuje „pozdního“ Šostakoviče. Díla vycházejí v provedení komorního souboru ArteMiss trio (Adéla Štajnochrová – housle, Alžběta Vlčková – violoncello a Jana Holmanová – klavír) a sopranistky Alžběty Poláčkové. Na fotografii zleva Zuzana Stivínová, Adéla Štajnochrová, Jana Holmanová, režisér nahrávky Jaroslav Krček, Alžběta Vlčková a majitel a ředitel firmy ARCODIVA, dr. Jiří Štilec.

Sir Charles Mackerras, světově uznávaný znalec, propagátor, vydavatel a především interpret Janáčkova skladatelského odkazu oslaví v listopadu tohoto roku v obdivuhodné umělecké aktivitě osmdesáté narozeniny. Jako dirigent mohl své celoživotní hluboké znalosti Janáčkovy hudby nesčetněkrát prezentovat jak na světových koncertních pódiích a v prestižních operních domech, tak i v celé řadě nahrávek. Sir Charles Mackerras je držitelem mnoha cen, z nichž v posledních letech mají mimořádný význam Gramophone Awards 2001 a dvě nominace na slav-

46

nou americkou Grammy v roce 2002 za nahrávku Janáčkovy operní prvotiny Šárka. Mackerrasovy nahrávky patří k chloubám supraphonského katalogu. Dvojkomplet s nahrávkami Janáčkova orchestrálního díla v provedení České filharmonie pod taktovkozu Sira Charlese Mackerrase, který v lednu loňského roku vydal SUPRAPHON, nyní doplní DVD s Janáčkovým monumentem, Glagolskou mší. DVD dále přináší záznamy předehry Žárlivost a rapsodie pro orchestr Taras Bulba.

!

Jenö Jandó pokračuje ve svém monumentálním cyklu věnovaném sólovým klavírním skladbám maďarského skladatele Bély Bartóka. V pořadí již čtvrtý svazek, který realizuje pro firmu NAXOS (CLASSIC), obsahuje skladbičky pro děti, inspirované především maďarským a slovenským folklórem. Maďarský klavírista nahrává pro tuto firmu již více než patnáct let a jeho nahrávky získávají velice příznivé ohlasy i mezinárodní hudební ceny.

! Wolfgang Amadeus Mozart, snad nejgeniálnější skladatel všech dob, enfant terrible společnosti druhé poloviny 18. století, milován i obdivován publikem až do dnešních dnů, po sobě zanechal obrovité dílo, které žije na koncertních pódiích a operních scénách celého světa. Některé skladby či jejich části se staly doslova lidovým majetkem. Po Formanově filmu Amadeus dostal kult skladatelova díla další nevídanou dimenzi. To, co máme rádi a při prvním poslechu poznáváme, přináší výběr Best of Mozart, který přináší firma SUPRAPHON. Samozřejmě je to jen jeden dílčí výsek z geniálního Mozarta, ale neměl by chybět nikomu, kdo tuto hudbu rád poslouchá. Pojďte s námi na příjemnou procházku tímto kouzelným světem Mozartovy hudby a poslechněme si části ze skladeb Symfonie č. 40 g moll (Allegro molto), K 550, Malá noční hudba (I. Allegro), K 525, Koncert A dur pro klarinet a orchestr (II. Adagio), K 622, Don Giovanni – předehra k opeře, K 527, Requiem d moll (Dies irae, Rex tremendae), K 626, Koncert pro housle a orchestr G dur (I. Allegro), K 216, Figarova svatba – předehra k opeře, K 492, Symfonie č. 38 D dur „Pražská“ (III. Presto. Finale), K 504, Koncert pro klavír a orchestr č. 23 (III. Allegro assai), K 488, Symfonie č. 41 „Jupiter“ (I. Allegro vivace), K 551.

! K dalším novinkám firmy NAXOS (CLASSIC) patří Skladby pro čtyřruční klavír – sv. 14 Johannesa Brahmse. Tato brahmsovská edice slaví jeden úspěch

G R A M O R E V U E Foto Jiří Skupien

zdánlivě nepodstatných nástrojích a hlasech.

!

Přední představitel tzv. České moderny Josef Suk (1874–1935) byl tak talentovaný, že již v jedenácti letech vstoupil na Pražskou konzervatoř. Velice brzy začal komponovat a celý život psal mj. klavírní skladby, ač byl vzděláním a povoláním houslista. Jakkoli Sukovi na jeho skladatelské činnosti velice záleželo, provozoval ji – podobně jako Gustav Mahler při svém povolání šéfa vídeňské opery – celý život jakoby na „vedlejší úvazek“, protože většinu času zasvětil kariéře sekundisty ve slavném Českém kvartetu, s nímž v letech 1892– 1933 odehrál tisíce koncertů a poznal téměř celý svět. Klavír byl Sukovi intimní tvůrčí zpovědnicí, tlumočníkem a důvěrníkem jeho nejvnitřnějších pocitů a nálad. Klavírní díla můžeme s trochou nadsázky označit za jakési klavírní výtahy Sukovy abstraktně hudební tvůrčí dílny. Český klavírista Pavel Štěpán (1925–1998), který souborný projekt, vydávaný firmou SUPRAPHON nyní v reedici, realizoval (Fantazie-Polonéza, op. 5, Humoreska, Nálady, op. 10, Klavírní skladby op. 12, Vesnická serenáda, Suita, op. 21, Jaro, op. 22a, Letní dojmy, op. 22b, O matince, op. 28, Životem a snem, op. 30, Ukolébavky, op. 33, O přátelství, op. 36 a Epizody), svou uměleckou dráhou navázal na slavné tradice rodiny. Byl synem skladatele, pianisty a teoretika – sukovského specialisty Václava Štěpána. Za původní pětideskový komplet Sukova klavírního díla ještě na LP nosičích dostal v roce 1978 Zlatou desku Supraphonu. Jeho přítel a komorní partner Ilja Hurník o něm napsal:„Umění Pavla Štěpána je uměním sugestivního náznaku, jež je díky exaktní technice a zvukové kultuře bezezbytku srozumitelné a přesvědčivé.“

! Firma SUPRAPHON pořádala 16. 6. v sále Emy Destinnové v Kaisersteinském paláci na Malostranském náměstí prezentaci dvou nových titulů. Protagonistou první nahrávky byl barytonista Roman Janál, který si pro své CD, na němž ho na klavír doprovází Karel Košárek, zvolil Dvořákovy, Bendlovy a Novákovy Cigánské melodie, inspirované stejnojmennou básnickou sbírkou Adolfa Heyduka a Brahmsovy Cigánské písně, jejichž východiskem je německá verze původně maďarských lidových textů s cikánskou tematikou. Protagonistkou druhé nahrávky se pak stala světová operní pěvkyně Soňa Červená (* 1925), která je zároveň nositelkou titulu Komorní pěvkyně a do konce 50. let minulého století – než v roce 1962 emigrovala do Západního Berlína – působila v brněnské opeře. Během absolvování více než 4000 operních představení a dalších koncertních vystoupení hostovala na všech předních evropských operních scénách, působila i v zámoří, účinkovala v rozhlase a televizi a na svém kontě má celou řadu nejrůznějších nahrávek. Spolupracovala s nejslavnějšími dirigenty a operními režiséry včetně Angličana Roberta Wilsona, s nímž spolupracuje již celou řadu let. Po ukončení pěvecké kariéry v roce 1988 přijala četné činoherní nabídky a proslavila se tak i na řadě činoherních scén (Basilej, Hamburk ad.). V 90. letech se pak vrátila do Prahy, kde ji diváci mohli vidět např. v Národním divadle v Janáčkově Osudu, hraje však např. rovněž v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde byla obsazena do titulní role v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy. Pěvecký portrét, který pokřtila v Kaisersteinském paláci, je sestaven z nahrávek, které stačila realizovat v 50. letech ještě před emigrací. Nahrávky jsou digitálně remasterovány (24 bit) a zvukově upraveny z originálních pásů. Jsou zde díla Otakara Ostrčila (Osiřelo dítě, balada pro mezzosoprán s průvodem orchestru, op. 9), Ladislava Vycpálka (Chvála houslí, variace pro mezzosoprán, housle a klavír, op. 19), Leoš Janáček (Zápisník zmizelého – výběr: IX. Vítaj Janíčku, X. Bože dálný, XI. Táhne vůně k lesu) a Petr Eben (Šestero piesní milostných). Soňu Červenou tu doprovází Břetislav Bakala (klavír), Petr Eben (klavír) a Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK v čele s Václavem Smetáčkem. Na fotografii zleva Karel Košárek, Soňa Červená a Roman Janál. za druhým, získává nadmíru kladné hodnocení odborné kritiky (Gramophone, Fanfare, Amazon. com ad.). Čtrnáctý svazek obsahuje transkripce několika komorních skladeb včetně slavného kvartetu č. 2 A dur či Pěti valčíků, op. 39, které jsou transkribovány pro klavírní duo, opět v podání vynikající dvojice Silke-Thora Matthies a Christian Köhn.

! Novou nahrávkou firmy SUPRAPHON je i dvořákovský profil jednoho

!

Legendární dirigent Václav Talich (1883–1961), který po celá desetiletí formoval Českou filharmonii, v roce 1955 realizoval v tehdejší Československé televizi záznam Dvořákových Slovanských tanců. Byla to jeho poslední spolupráce s filharmoniky. O práci dirigenta Václav Talich řekl:„My dirigenti jsme taková zvláštní kombinace sebevědomí a pokory. Sebevědomí potřebujeme před orchestrem, pokoru pak před skladatelem, jehož dílo studujeme…“ Inspirován Talichovým životem natočil režisér Martin Suchánek filmový dokument nazvaný Václav Talich. Sebevědomí a pokora, v němž sleduje všechny závažné okamžiky umělcovy životní

z nejvýznamnějších českých dirigentů minulého století, Václava Neumanna (1920–1995). Česká suita, kterou zde doplňují předehry Husitská a Domov můj, Nokturno H dur a Scherzo capricioso, je jednou z inspiračně nejhýřivějších Dvořákových skladeb, končící patrně nejzářivějším z galerie Dvořákových furiantů. Slyšíme zde opravdovou radost z muzicírování: hudebníci však hrají Dvořáka rádi, protože je jeho skladby „hýčkají“ nejen krásnými melodiemi, ale i logikou ve všech i těch

47

a umělecké cesty. Společně s oběma řadami Slovanských tanců opp. 46 a 72 jej vydala firma SUPRAPHON.

!

Nová nahrávka Händelovy pastorely s názvem L’Allegro, il Penseroso ed il Moderato je vítaným přírůstkem do již tak rozsáhlé händelovské edice u firmy NAXOS (CLASSIC). Pastorela vznikla zhudebněním textů Johna Miltona a měla premiéru roku 1740. Dílo nastudovali Linda Perillo (soprán), Barbara Hannigan (soprán), Knut Schoch – tenor, Stephan MacLeod – bas, Junge Kantorei a Frankfurt Baroque Orchestra řízený Joachimem Carlosem Martinim.

!

Během natáčení pořadu České televize a vydavatelství LOTOS Pocta Jiřímu Voskovcovi (21. 6., uvedeno 26. 6.) bylo slavnostně pokřtěno i CD Jiří Voskovec: Relativně vzato obsahující vyprávění Jiřího Voskovce. Bylo natočeno původně v roce 1975 v New Yorku jako nápad Jiřího Plannera ze Svobodné Evropy a zasíláno tehdy prostřednictvím nakladatelství 68 Publishers z Toronta objednavatelům po celém světě (mimo Československo, kde bylo zakázáno). Kmotry reedice alba vydané zásluhou Lotosu nyní byli Jiří Planner a Gita Fuchsová, na koncertě zpívali a na Jiřího Voskovce mj. vzpomínali Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Eva Pilarová, Ondřej Havelka a Soňa Červená, která dokonce spolu se Suchým zazpívala slavný duet z Divotvorného hrnce S čertem si hrát. (vla)

! Z dalších křtů desek v červnu vybíráme 7. 6. křest třetího alba jazzového tria Roberta Balzara Overnight (SONY MUSIC) v Lucerna Music Baru během koncertu tria, 8. 6. pokřtil SUPRAPHON CD Karla Černocha (Srdcové trumfy), 21. 6. dostal zpěvák Petr Spálený Zlatou desku firmy SUPRAPHON za poslední album s výběrem svých hitů a 26. 7. v kavárně Divadla Bez zábradlí bylo pokřtěno (kmotra Bára Hrzánová) dvojalbum výběru největších hitů dvojice Hana a Petr Ulrychovi nazvané Písně (opět SUPRAPHON). (vla)

! Po premiérovém uvedení kompletní původní verze Stravinského baletu Pták Ohnivák vydává firma NAXOS (CLASSIC) nahrávku jeho dalších tří baletů, tentokrát s tematikou řecké mytologie (Apollo Musagetes, Orpheus a Agon), a to ve skvotném nastudování Londýnských symfoniků a světoznámého amerického dirigenta Roberta Crafta (nar. 1923), Stravinského žáka a blízkého přítele. (jar)

P Ř E S A Z B A

Jaroslav Someš

B

asista Luděk Vele patří k předním sólistům opery Národního divadla v Praze a zároveň k nejvýraznějším pěveckým osobnostem své generace. „Tovaryšská léta“ si odbyl v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Zkušenosti, které na regionální scéně získal, pak naplno zúročil, když byl v roce 1983 angažován Zdeňkem Košlerem jako jedna z mladých posil operního souboru ND. Dnes má na svém uměleckém kontě přes 50 rolí ztvárněných doma i na četných zahraničních zájezdech a kromě toho je častým hostem také na koncertních

pódiích i v nahrávacích studiích. S šíří jeho repertoáru nás alespoň zčásti může nyní seznámit profilové CD basových operních árií, nazvané leporellovskou parafrází Il mio catalogo… Mozart, Rossini, Weber, Verdi, Puccini, Smetana, Dvořák, Janáček – to je výčet skladatelů, z jejichž děl bylo vybíráno. V naprosté většině jde o role, se kterými se Vele už setkal na jevišti (nemýlím-li se, s výjimkou Kašpara z Čarostřelce a Bonifáce z Tajemství). Však je také na přednesu jednotlivých árií zažitost znát. Vele ovšem patří mezi pěvce, u nichž je herecká stránka projevu od celkového podání postav neodmyslitelná. Při poslechu CD nám tedy skoro přijde líto, že nejde o videozáznam. Že si nevychutnáme i pohled třeba na jeho plebejského Leporella, náfuku Bartola nebo lišáckého Kecala. Kdyby měl být nějak blíže specifikován Veleho bas, téměř by se na-

bízelo převzetí termínu z tenorové oblasti – „leggero“. Jde o hlas vynikající lehkostí, pohyblivostí, a světlostí (podpořený vzácně dobrou artikulací). Má poměrně široké použití. Je výhodný jak pro obor „cantante“, tak pro bufózní „parlande“, méně už pro „serioso“ party. Právě bez možnosti vnímat spolu se zpěvem i Veleho herecké podání cítíme např. u žalářníka Beneše z Dalibora anebo Vodníka z Rusalky potřebu temněji zabarveného hlasu. Teoreticky by se mohl takový pocit předpokládat i v případě árie krále Filipa z Dona Carlose ; procítěnost podání je tam ale tak silná (obzvlášť v závěru), že nedovolí na nějaké teoretizování ani pomyslet. Osobně však za nejpůsobivější číslo celé nahrávky považuji to nejkratší – Collinovo loučení s pláštěm z Pucciniho Bohémy; prosté všeho sentimentu, a přece nesmírně dojemné. Pokud jde o celkový výběr, je škoda, že sem nebyl zařazen také baron Ochs z Růžového kavalíra. Byla to jedna z nejlepších Veleho rolí v celé jeho dosavadní kariéře. Pěvce spolehlivě doprovází Komorní filharmonie Pardubice, řízená dirigentem Františkem Preislerem. Samostatně se na CD prezentuje předehrami k Figarově svatbě a Donu Giovannimu. Nejen z jejich provedení, ale ze všech mozartovských ukázek je znát, že právě klasicistní repertoár je silnou stránkou tělesa. Naopak – což je vlastně jediná vážnější připomínka k výkonu orchestru – závěru z Janáčkových Příhod lišky Bystroušky by trochu jemnějšího impresionistického kouzla neškodilo. BMG – RCA RED SEAL 82878 60309-2 Un Piano à l’Opéra (74’52), Verdi – Liszt: Parafráze na opery Rigoletto, Ernani, Simone Boccanegra, Troubadour, Wagner – Lizst: Transkripce na opery Tannhäuser, Tristan a Isolda, Parsifal, Michel Dalberto, klavír Zdeněk Pachovský

F

rancouzský pianista Michel Dalberto je pro českou hudební veřejnost velkou neznámou. Pařížský rodák, žák Vlado Perlemute-

ra a laureát prestižních mezinárodních soutěží Clary Haskil (1975) a v Leedsu (1977) se stal postupně partnerem světových orchestrů a dirigentů, předsedou významných festivalů a nositelem Velké ceny l’Académie du Disque Francais. V roce 1996 mu vláda udělila titul „Chevalier dans l’Ordre National de Mérité“. Michel Dalberto natáčí exklusivně pro BMG, mj. Mozartovy koncerty a kompletní klavírní dílo Schubertovo. V recenzované nahrávce hraje Lisztovy parafráze a transkripce na opery Verdiho a Wagnera. Z více než 300 podobných Lisztových skladeb, které ve své době byly běžnou součástí klavírních produkcí, zvolil Dalberto ty nejcennější. Hudba čtyř Verdiho oper se tu objevuje ve formě volných parafrází, zrcadlících Lisztovu vynalézavost, fantazii a improvizační schopnosti. Svět operních koloratur, italského belcanta i dramatické naléhavosti převádí Liszt do bohatě odstíněného klavírního zvuku. První para-

fráze z Rigoletta se opírá o kvartet z třetího dějství Bella figlia dell’amore. Liszt ji komponoval v roce 1859 a ve stejném roce napsal i pozoruhodnou sérii variací na árii O sommo Carlo ze třetího dějství opery Ernani. Jedna z posledních skladatelových parafrází z roku 1882 je psána na motivy opery Simone Boccanegra. Její vztah k předloze je nejvolnější a Liszt ji sám nazval reminiscencí. Verdiovskou řadu uzavírá působivá parafráze na sbor mnichů Miserere z Troubadoura. Wagnerovskou čtveřici zahajuje známá transkripce Písně o večernici z Tannhäusera, v níž melodie v palcové poloze je zdobena zvonivými kaskádami a podložena basovými

48

akordy. Z Tristana a Isoldy upravil Liszt pro klavír jen závěrečnou Isoldinu smrt z lásky. Transkripci předehry, která na koncertních pódiKresba Pavel Hartl

AMABILE AM 0035-2 Il mio catalogo… (české a světové operní árie pro bas), Luděk Vele, Komorní filharmonie Pardubice, dirigent František Preisler

ích s tímto zpěvem tvoří nerozlučnou dvojici, napsal v duchu Lisztově maďarský pianista Zoltán Kocsis. Transparentní a soustředěný klavírní styl Tristana se markantně odlišuje od barvitého slohu verdiovských parafrází. Snímek uzavírá Lisztova transkripce na Parsifala z roku 1883. Je to vůbec poslední Lisztova skladba tohoto druhu, napsaná v roce Wagnerova úmrtí jako panychida za vzácného přítele. Michel Dalberto hraje všechna díla svrchovaně. Jeho průzračná technika a bohatě diferencovaná dynamická škála reprezentuje dokonale tradici vytříbené francouzské klavírní školy. Skutečnost, že Dalbertovo jméno je takřka totožné se jménem nejmilejšího Lisztova žáka D’Alberta je sice náhodná, ale v mnohém symbolická. Vynikající snímek, jehož kvality podporuje i profesionalita technického záznamu a znamenitě intonovaný a nádherně znějící Steinway, je doprovázen pozoruhodným bukletem. Ten obsahuje řadu umělcových fotografií s noblesní statí samotného interpreta a esej Jeana-Jacquese Vellyho ve francouzštině a anglickém překladu. I do tohoto bukletu se však vloudily drobné chybičky v údajích o roce Wagnerova narození i autorství Tannhäusera, přičteném na zadní stránce obálky Verdimu. To uvádím jen pro přesnost, vysokou hodnotu nahrávky to nemění. Organizátoři českých hudebních festivalů by na Michela Dalberta, který je na vrcholu svých sil, neměli zapomínat.

Vážení a milí čtenáři,

Recommend Documents