Vážení a milí čtenáři,

HUDEBNÍ ROZHLEDY 6/2005

Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Jan Vičar, Roman Dykast, Dušan Neumahr Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. (šéfredaktor): 251 554 088 tel. (redakce): 251 550 208, 251 552 425 tel. (sekretariát): 251 554 089 fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Šustekova 8,P.O.Box 169 830 00 Bratislava Cena: 50 SK tel.: 67 20 19 21-22 – časopisy 67 20 19 31-33 – předplatné fax: 67 20 19 10, 20, 30 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902 Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio Domino Plus s.r.o., Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 9. 5. 2005 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Daniel Veis Foto Jiří Skupien

Ú V O D N Í K

Svatojánské čarování

V

ážení a milí čtenáři, jen málokteré období v roce je tak úzce spjato s celou řadou kouzelných pověstí a čarovných rituálů jako noc na 24. června, nazývaná nocí svatojánskou. Původně se v tomto čase u většiny evropských národů včetně starých Slovanů konaly slavnosti s výrazně magickým podtextem uctívající životadárné slunce. Víra, že o této noci se scházejí čarodějnice, rozkvétá zlaté kapradí, otevírají se podzemní poklady, rostliny získávají kouzelnou moc apod., vytvořila rámec pestrých obřadů, jež křesťanská církev ve snaze vymýtit pohanské zvyky přizpůsobila vlastní kultovní praxi a zasvětila 24. červen Janu Křtiteli. U našich předků bylo také jméno Jan vždy velice populární, vzpomeňme jen např. Jana Husa, Jana Amose Komenského, Jana Nepomuckého či ze skladatelů např. Jana Křtitele Vaňhala či Jana Dismase Zelenku. Jednou ze zvláštností, která se k tomuto svátku vázala hlavně v Podkrkonoší a Pojizeří, bylo např. stlaní tzv. svatojánské postýlky. V předvečer svátku Jana Křtitele se pod stůl ve světnici naskládalo devatero kvítí natrhané nejlépe mlčky a na devateru mezí. Složení bylin se v každé chalupě poněkud lišilo, ale základem byla mateřídouška, balšán (máta), marule (meduňka), kvítí svatojánské (třezalka), vlčí mák, popřípadě chrpa nebo stračí růžky (petrklíč). Na květiny se položily obrázky svatých, mezi nimiž pochopitelně nesměl Jan Křtitel chybět. Stůl se přikryl ubrusem sahajícím až k zemi nebo se na horním konci noh upevnila šňůra a na ní se navěsily jasanové větvičky tak hustě, že dovnitř nebylo vidět. Očekávalo se, že svatý Jan se v postýlce vyspí a posvětí ji. Děti tam ráno obvykle nalezly nadílku v podobě cukroví, perníčku, svatojánského chleba, popřípadě drobných mincí. Byliny zůstávaly pod stolem dva dny až týden, pak se usušily a odvarem z nich se léčil nejen nemocný dobytek, ale často i churavějící člověk. Téma svatojánské noci samozřejmě odedávna poutalo pozornost i mnohých literátů, dramatiků a hudebníků. Za všechny uveďme alespoň Williama Shakespeara a jeho slavné drama Sen noci svatojánské, k němuž o dvě století později zkomponoval neméně slavnou předehru Felix Mendelssohn-Bartholdy… Pokud se z hlediska hudby podíváme na červen z širšího pohledu, pak nám jistě neunikne, že tento měsíc je již drahnou řadu let spojen i se zahájením tzv. open air festivalů, z nichž k nejvýznamnějším patří vedle Festivalu uprostřed Evropy (který však pokrývá ještě celý červenec) zejména Smetanova Litomyšl, vstupující letos již do svého 47. ročníku. Pozvánku na její atraktivní program jsme formou rozhovoru s ředitelem festivalu Janem Piknou a jeho uměleckým šéfem Vojtěchem Stříteským pro vás připravili na straně 6, kde se dozvíte nejen o stěžejních projektech letošního ročníku, ale rovněž o aktuálním stavu prodeje vstupenek, nejnavštěvovanějších akcích apod. Článek se spoustou informací však přinášíme v tomto čísle rovněž o našem nejvýznamnějším mezinárodním hudebním festivalu, pořá-

1

daném v letních měsících v Českém Krumlově společností Auviex v čele s Jaromírem Boháčem. Pokud mohu doporučit, určitě si nějaký koncert z jejich nabídky vyberte, protože vedle hudby se pokocháte i půvabem dvou z našich nejkrásnějších a historicky nejcennějších měst, zčásti zařazených i mezi památky UNESCO. Z ostatních textů předkládaného čísla, na které bych vás ráda upozornila, je to např. článek Jaroslava Smolky o mistrech klavíru na pódiu Dvořákovy síně či pozvánka na nové digitální vysílání Českého rozhlasu. Nepřehlédněte však ani recenze na poslední Pavarottiho vystoupení v České republice a pohádkově půvabnou inscenaci Dvořákovy Rusalky ve Státní opeře Praha v režii Zdeňka Trošky s Evou Urbanovou v hlavní roli nebo rozhovor Miloše Pokory s jedním z našich nejvýznamnějších violoncellistů, Danielem Veisem. Vzhledem k množství materiálů, které se nám tentokrát v redakci sešlo, musíme, bohužel, odsunout slibovanou studii Petra Kopeckého o Otakaru Hostinském; zařadíme ji však v některém z nejbližších čísel, takže vás určitě o nic neošidíme. Jistě jste si při prvotním zběžném prolistování časopisu všimli, že skončil seriál Kapitoly o Richardu Wagnerovi (k němuž se v budoucnu bezpochyby ještě vrátíme), který předcházel prvnímu kompletnímu provedení Prstenu Nibelungova na prknech Národního divadla. Všech osm představení dvakrát uvedené tetralogie máme tedy již za sebou a nutno říci, že se skutečně zcela nevídaným ohlasem. Americký dirigent John Fiore, který si svým přístupem k práci a orchestru získal sympatie jeho jednotlivých členů natolik, že mu přímo „zobali“ z ruky, nastudoval tento gigantický kolos se závěrečným Soumrakem bohů, trvajícím se dvěma přestávkami celých šest hodin, opravdu famózně. Však se také Wagnerovým dílem zabývá již od svých čtrnácti let, kdy působil jako korepetitor při přípravě inscenace Prstenu Nibelungova v Seattlu, a tak jej zná vskutku dokonale. Připočteme-li k tomu i vynikající hlasové dispozice takřka všech protagonistů, můžeme tento projekt směle označit za opravdovou událost sezony, o níž vám – podobně jako o koncertech Pražského jara – přineseme informace v červenci. V době, kdy píši tyto řádky, je totiž náš přední festival již v plném proudu, a tak už dokonce víme, že na prvních dvou příčkách jeho soutěže, věnované letos vedle cembala smyčcovému kvartetu, se umístily dokonce dva české soubory, Haasovo kvarteto a Penguin Quartet. S Pražským jarem pak bude spojen i stěžejní rozhovor červencového čísla s loňským absolutním vítězem této soutěže v oboru klavír, Ivo Kahánkem. Materiálů tedy je a bude jako pokaždé více než dost, a tak doufám, že si každý z vás něco vybere a s naším časopisem tak stráví opravdu příjemné a osvěžující chvíle…

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Z

O B S A H U

V

rámci svého posledního koncertního turné zahrnujícího na čtyřicet vystoupení v několika kontinentech se slavný italský tenorista Luciano Pavarotti rozloučil 20. 4. ve zcela zaplněné hale Sazka Arény i s českým publikem. Jak se dalo očekávat, největší úspěch sklidila za doprovodu Pražské komorní filharmonie, řízené Maestrovým dlouholetým přítelem a profesním kolegou Leonem Magierou, árie Rodolfa Che gelida manina z Pucciniho Bohémy, která Pavarottiho provázela po celou dobu jeho kariéry, a Cavaradossiho E lucevan le stelle z Tosky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .strana 7

Z

a loňské nastudování Carmen v režii Zdeňka Trošky se do Státní opery Praha lidé jen hrnuli, proto letos úspěšného filmaře přizvala tato scéna ke spolupráci znovu, tentokrát na Dvořákově Rusalce. Tuto operu si režisér Troška vybral sám a jaksi zákonitě vzhledem ke svým filmovým pohádkám. Však se také vyznával z okouzlení jak dílem samotným, tak legendárním filmem Václava Kašlíka. Hlavní role se tu ujala Eva Urbanová v alternaci s Adrianou Kohútkovou, Prince zpíval Tomáš Černý a Ľudovít Ludha, Vodníka Gustáv Beláček a Milan Bürger a Ježibabu Veronika Hajnová a Agnieszka Zwierko . . . . . . . .strana 25

V

elký sál Rudolfina, teprve dlouho po druhé světové válce přejmenovaný na Dvořákovu síň, o níž např. Garrick Ohlson prohlásil, že obstojí i vedle tak vyhlášených prostor, jako jsou sály v Amsterodamu, Bostonu či Vídni, byl první pražskou koncertní síní, určenou výhradně hudbě. Pro sólový klavír je to prostor akusticky ideální. Proto tu hrálo tolik mistrů včetně např. Antona Rubinštejna, Dmitrije Šostakoviče, Emila Gilelse, Svjatoslava Richtěra, Artura Benedetti-Michelangeliho, Rudolfa Firkušného či Valentiny Kameníkové, a vzniklo takové množství vynikajících zvukových záznamů jejich mistrovských interpretací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . strana 38

P

okud bychom chtěli vytipovat nejvýznamnější české violoncellisty posledních třiceti let, určitě bychom nemohli opomenout dnes jedenapadesátiletého pražského rodáka Daniela Veise, absolventa pražské konzervatoře a HAMU ve třídě prof. Josefa Chuchra a moskevské konzervatoře ve třídě prof. Natalie Šachovské, který vstoupil před lety do veřejného hudebního života více než imponujícím způsobem. Dva roky po svém vítězství v soutěži Pražského jara totiž dosáhl mety, které se žádnému českému hráči na smyčcový nástroj ztéci nepodařilo – stříbrné medaile z tehdy nejnáročnějšího světového violoncellového klání, Čajkovského soutěže v Moskvě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . strana 44

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE

FESTIVALY, KONCERTY K Pražským premiérám 2005 . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Mácal a Honeck s filharmoniky . . . . . . . . . . . . . . . 5 Loučení s Pavarottim . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Ute Lemper zpívala Kurta Weilla . . . . . . . . . . . . . . 7 Turangalîla v Praze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Bělohlávkův Gilgameš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Pocta Janu Hanušovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Kytarová legenda Jiří Jirmal . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Moravec a Mozart v Brně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Skvělý „Jeseník“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18

HORIZONT Václav Holan Rovenský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

DIVADLO Co je tradiční Rusalka? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Dvakrát Figarova svatba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Rádobymoderní Boris Godunov v Liberci . . . . . 27

ZE ZAHRANIČÍ Vojcek v dnešním světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 S Alexandrem Pereirou o opeře v Curychu . . . . . 32

STUDIE, KOMENTÁŘE Česká operní divadla VI. Divadlo J. K. Tyla v Plzni . . . . . . . . . . . . . 36 Mistři klavíru

Z Pražského jara – Expozice nové hudby – Zlatá Praha – Wagnerův Prsten Nibelungův v pražském ND – Rusalka v Brně – Česká operní divadla: VII. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci – Rozhovor s klavíristou Ivo Kahánkem

na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina . . . . . . 38 Publikování Jistebnického kancionálu zahájeno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42

GRAMOREVUE

Zkrácenou verzi č. 6 najdete od 26. 5. na adrese

http://hudebnirozhledy.scena.cz

Rozhovor s Danielem Veisem . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

2

F E S T I V A L Y , 

P R A H A ,

K O N C E R T Y

R U D O L F I N U M

K Pražským premiérám 2005

M

yšlenka, se kterou přišlo vedení České filharmonie, když se rozhodlo přehlídky pražských skladatelských premiér soudobé hudby uvádět pravidelně každý rok, se, jak se zdá, prosadila. Svědčila o tom jak impozantní suma devětadvaceti skladeb (ne starších devíti let), které byly od 11. do 15. dubna v rámci 2. ročníku tohoto tvůrčího salónu v důstojně navštívených sálech Rudolfina prezentovány, tak stejně impozantní suma aktérů (pět orchestrálních těles, dva na soudobou hudbu specializované soubory, jeden velký pěvecký sbor, čtrnáct sólistů, čtyři dirigenti). Sám jsem vyslechl pětadvacet děl (pouze jednomu večeru jsem nemohl být přítomen) a třebaže se, autoři nechť mi to prominou, na tomto prostoru zdaleka nemohu zmiňovat o všech, předesílám rovnou, že mezi nimi byly jak počiny hodnotné pro své hledačství a náročnost, tak počiny vysloveně repertoárově vděčné, jež by se mohly okamžitě zabydlet v běžném koncertním repertoáru. Z hlediska generačního i z hlediska kompozičního směrování byla snad nejpestřejší suma hudby demonstrována na komorněji zaměřeném „brněnském“ večeru v Sukově síni (11. 5.), jehož hlavními aktéry byl brněnský vokálně – experimentální soubor Affetto (kontratenor, dva tenoři, bas), tedy nápadně disponovaný čtyřlístek vokalistů, který si mohl troufnout i na tak virtuózní skladbu, jakou je vokální Concertino mladého Jana Meisla, komponované na způsob Bortňanského vokálních koncertů, a instrumentální ansámbl Ars incognita (flétna, klarinet, viola, violoncello, klavír, bicí). Zatímco Michal Košut poskytl ve svém velmi osobitě retrostylově uchopeném Rekviem pozoruhodně velký prostor kombinaci často protichůdných postupů, přičemž to byl zejména neustálý svár mezi diatonikou mocně individualizovaných melodických jader a disonantní výslednicí jejich shlukování, z něhož vyzařovalo nepřetržité napětí, plnily rovněž retrostylově okouzlené počiny Miloše Štědroně (Doctores /A/mores, Glosy ze Švejka) se svým ježatým vokálním kontrapunktem na tomto večeru funkci jakési zvláštně laskavé introdukce a přímočaře sdělného intermezza. Tím pozoruhodnější bylo, že stejně laskavou atmosféru, ale prostřednictvím zcela původních kompozičních postupů, dokázal v sále navodit mladý brněnský odchovanec Zdeněk Král. Z jeho skladby pro flétnu, klarinet, violu, violoncello a bicí s roztomilým názvem „Co nás přinutilo jet na kole“, plynoucí jako originál-

ně tvarovaný řetězec drobených struktur podepřený jednotícím rytmickým tepem, totiž vyzařovala nádherně pozitivní nálada. Za vrcholný počin tohoto večera jsme ovšem vděčili ještě vyhraněnější poloze, a to v podobě Piňosovy skladby Clamores pro flétnu, klarinet, violu, violoncello, bicí nástroje a klavír – přiznám se, že sotva jsem

rozkročených unisonech (flétna kontra hluboké bicí) a nekonečně táhlé zvukové plástve, ale i další stavební kameny této zvláštně monumentalizované mozaiky (milující zastavení na jediném tónu) zde evokovaly obrovský prostor a současně něco hrozivého, co ze sebe nelze po poslechu této hudby setřást. Foto Zdeněk Chrapek

Miloš Pokora

Zleva Otto Sauter, Jan Kučera a Juraj Filas si při sledování tohoto kouzelně proměnlivého a vykontrastovaného pásma, doslova pulsujícího rytmem bolavého srdce, dovedl představit sugestivnější obhajobu onoho způsobu tvoření, který se plně pohybuje ve světě tvorby vycházející z estetiky Nové hudby. V orchestrálně – koncertantním bloku skladeb, jež rozvíjely kompoziční postupy vycházející z estetiky Nové hudby, jsem našel duchovně spřízněný obraz Piňosovy filozofující kreace v onom pásmu, které před námi rozestřel Ivo Medek ve svém Koncertu pro flétnu s názvem Grain (15. 4 předvedla americká flétnistka Carin Levine za spolupráce Janáčkovy filharmonie Ostrava řízené Petrem Vronským). Vizi ohrožení, nastíněnou verbální konfesí (…„až na pár posledních zapomenutých světů je nyní všude kolem. Ačkoli jsme každý jeho detail vymysleli sami, začíná se řídit vlastními pravidly, vymaňuje se pomalu, ale jistě z područenství a postupně začíná ovládat nás…“), zde autor vyjádřil řetězením sugestivně vtíravých modelů. Nejenom postupy v mocně

3

Je zajímavé, že i další premiéry orchestrálně – koncertantního bloku, které mě jako celek utkvěly v paměti, patřily víceméně koncertantnímu žánru. O dvou skladbách bych si troufl jednoznačně prohlásit, že se stanou – pokud se jich ujmou stejně erudovaní sólisté, jako tomu bylo tentokrát – velmi brzy vyhledávanými čísly soudobého repertoáru. Ve světě tradičního proudu tvoření se pohybujícího Filase (Concerto per tromba piccola, 10. 5. přednesl Otto Sauter za spolupráce SOČRu řízeného Janem Kučerou) jsme poznávali od prvních taktů, a to nejen díky autorově posvěceně vemlouvavé invenci, která jako by navzdory apartním harmonicko – rytmickým pointám neustále balancovala na pokraji jakéhosi líbivého snu, ale také díky tomu, jak sugestivně nás tato hudba dokázala vtáhnout do „své“ nálady. Oproti tomu Koncertem pro hoboj a orchestr Martina Hyblera (12. 4 mistrovsky přednesl Vilém Veverka za spolupráce Pražské komorní filharmonie řízené Jakubem Hrůšou) jsme byli vtaženi do věcnější zvukovosti (svými

K O N C E R T Y Foto Zdeněk Chrapek

F E S T I V A L Y ,

Julius Hůlek

V

pořadí pátý a tím pádem předposlední koncert přehlídky Pražské premiéry 2005 (14. 4.) byl uveden skladbou Movimento nestora českých skladatelů Otmara Máchy (1922) pro žestě (4 trubky, 4 pozouny) a varhany. Autor opět osvědčil svůj neomylný instinkt a napsal kompozici, která dokonale souzní s příležitostí, pro kterou byla určena – konkrétně k uvedení nových varhan v Sukově síni pardubické konzervatoře v roce 2004. Movimento má slavnostní, přiléhavě ouverturový ráz, harmonicky tradiční a přehledný, s ozvláštňujícími disonancemi, navíc s přiměřenou dávkou lyriky. Ladislav Kubík (1946) působí

Foto Zdeněk Chrapek

Skladatel Jiří Teml

kořeny sahající až někde ke Stravinskému) a moderně vyhraněnějšího plynutí, přímo posedle využívajícího nepřeberné škály technických fines hobojové hry. Navíc jako by se tu celý onen nervně vykontrastovaný sled atomizovaných struktur (v závěrečných fázích s vynalézavě vkloubenými konturami jímavé lidové písně) neustále prolínal s partiemi jakéhosi melodického zaklínání, což dalo skladbě nepřetržité napětí. Přiznám se, že bych si z celého srdce přál, aby se co nejdříve mezi soudobými repertoárovými dominantami také zabydlel Violoncellový koncert Zdeňka Šestáka s podtitulem Světlo naděje (v citlivé spolupráci Hrůšou řízené Pražské komorní filharmonie přednesl 12. 4. s bytostným zápalem Lukáš Pospíšil). Tolik hráčského a nástrojového efektu jako předešle komentovaná díla do vínku nedostal. Zůstával ve světě osobnostně transformovaného vyjadřování moderních klasiků, ale – jako by šlo o jakési nervně přetavené a podrobněji strukturované vyjadřování Pendereckého rodu – nás svým mocným účinkem i sugestivní výmluvností (Šesták pracuje s mužně pregnantními nápady, ale jeho vyjadřování zde působí nádherně spojitě) doslova zahlcoval. O dvou zvlášť překvapivých počinech až nakonec. Koncert pro violoncello a orchestr mladého brněnského odchovance Jana Kavana (15. 4. přednesl Josef Klíč za spolupráce Janáčkovy filharmonie Ostrava řízené Petrem Vronským) se na jedné straně v obrysech odvíjel v tradičním třídílném rámci a na druhé straně svým vnitřním řetězením zůstával v rovině experimentálního

myšlení. Na tom samotném by nebylo nic tak pozoruhodného, nicméně podobně jako u zmíněné výše komentované skladby mladého Zdeňka Krále (11. 5.) mě vzrušovalo, jak kouzlenou invencí (hra se zvukovými plástvemi i jednotlivými tóny) byl Kavan při tomto počínání obdařen – přiznám se, že mocně evokativní střední díl ve mně v některých okamžicích dokonce vyvolával představu ráje. K jak překvapivé proměně může dojít ve způsobu kompozičního vyjadřování autora, jehož rukopis se zdál v jádru definitivně ustálen, demonstrovaly Hanušovy Tre fragmenti de´Apokalypsa s podtitulem Concerti per piano e orchestra (13. 4. předvedl Daniel Wiesner ve spolupráci s Filharmonií Hradec Králové řízené Andreasem Weiserem). Výjev děsivé apokalypsy tepající lidské zlořády s vyústěním do obrazu naděje, v němž našel autor v závěrečné fázi života jako v nádherném zastřešení veškerého snažení bytostnou inspiraci, jako by tu ve svém hudebním vyjádření při zachování principů rozšířené tonality nabýval přímo kabeláčovských rysů. Na místo pozvolného dynamického chvění jsme byli svědky permanentně kontrastního shlukování masivních zvukových vrstev, permanentně vyostřeného rytmu a omračujících gradací, i klavír, exponovaný jako bicí nástroj, se ozýval v robustních tazích a v nervním kontrastu se zjitřenými monology sól nebo „andělskými“ chorusy žesťů. Takto jsme Hanuše dosud neznali – fascinuje, jak nám v samém závěru života odkryl svou další, dosud nepoznanou tvář. 

4

Edita Adlerová a Jakub Hrůša

F E S T I V A L Y , převážně v USA. Zde, ale i mnohde v Evropě, se angažuje (i organizátorsky) na poli soudobé hudby a v posledním období se jeho tvorba vykázala řadou úspěšných premiér. Jeho Sinfonietta č. 1 pro 19 nástrojů z roku 1999 přichází s hudbou plnou strhujícího dění i kontrastů – „na pomezí komorní a orchestrální hudby“, jak říká autor, s charakteristickými „promluvami“ jednotlivých nástrojů, se strmou dramatickou gradací i překvapivým lyrickým vyzněním. Žánrově blíže neurčené dílo (kantáta?) Pastýř David skladatelky Olgy Ježkové (1956) pro soprán a komorní soubor (dechové nástroje, troje bicí, 2 violoncella) z roku 2003 je psána na slova žalmové poezie a má být – domnívám se – kladením i zodpovídáním otázek vysokých humanitních hodnot. Provedení potvrdilo proklamovaný důraz na barevné kvality zvuku, avšak soustředěného posluchače mohl



P R A H A ,

právě tak upoutat zřetelný tektonismus. Řekl bych, že premiéra Pastýře Davida byla vrcholem večera. Interpretačně se na uvedených skladbách kromě sólistů (zejména zkušeného Aleše Bárty u varhan a dobře zvládnutého sopránového partu Alžbětou Poláčkovou) podílel soubor Ensemble 21, jehož výkonu dirigent Jakub Hrůša dokázal vtisknout pečeť jedinečnosti. Uznání zaslouží rovněž trio u bicích nástrojů ve složení Václav Mazáček, Pavel Polívka, Miroslav Kejmar jr. Hrady z písku (2003) pro sbor a cappella (v komorní sestavě) Igora Polácha (1956) pracují mj. s útržky slov a frází (veršů), jejichž zhudebnění a přednes jsou rozhodujícím stavebným prvkem. Účinná gradace je od části k části postavená na přibývání úsečnosti a dynamiky. (V celkovém kontextu však zhruba poslední třetina skladby působila poněkud vleklým a opakujícím se dojmem.)

K O N C E R T Y

Sugestivní a působivé sdělení klade nemalé nároky na pěvecké umění sborové i individuální. Obojí se výtečně zdařilo Pražskému filharmonickému sboru se sbormistrem a dirigentem Janem Svejkovským, jenž se spolu s dalšími interprety s porozuměním, nadhledem a bezpečným gestem postaral i o vyznění dobře volené skladby finální. Tou byly Tři fresky pro smíšený a ženský sbor, varhany a bicí nástroje na slova staré české poezie Miroslava Kubičky (1951). Skladba, psaná v posledních letech minulého století v rámci bohužel neuskutečněného mezinárodního projektu, má v souladu s celkovým směřováním svého autora pevnou formu v celkové koncepci i v každé části – Hospodine, pomiluj ny (passacaglia), Vizmež pacholíčka (rondo), V náději boží mistr Hus Jan (fuga). Kubičkův triptych byl důstojným vyvrcholením večera. 

R U D O L F I N U M

Foto Zdeněk Chrapek

Mácal a Honeck s filharmoniky Vladimír Říha

D

va poslední dubnové programy České filharmonie přilákaly do Rudolfina značné množství návštěvníků. Dvořákova síň praskala ve švech a nebylo divu – v prvním (21. a 22. 4.) hrál pod Mácalovou taktovkou v Praze konečně americký klavírista Tzimon Barto mající na Západě i u nás pověst sice geniálního, ale nevypočitatelného zlobivého mladíka (znám je případ jeho útěku z Prahy před koncertem Pražského jara před několika lety), ve druhém se chopil řízení České filharmonie (28., 29. a pro mládež 30. 4.) Rakušan Manfred Honeck, vysoce ceněná hvězda rakouskoněmeckých podií i divadel, ale u nás stále nedoceněný umělec. Oba koncerty byly zážitkem – díky dirigentům, sólistovi a skvělému výkonu orchestru. Šéfdirigent ČF Zdeněk Mácal ze svého amerického působení Bartova dobře zná, ten mu věří a tak si žádnou eskapádu jako minule nedovolil. Naopak, Rachmaninovův koncert č. 2 c moll atleticky vypadající Američan (mladík s postavou baseballového hráče oblečený jen v civilní světlé košili a kalhotech, před kterým přítomné dámy v publiku jen zavzdychaly) zbavil romantické až přisládlé podoby, a zahrál jej velice mužně, dramaticky a racionálně. Jeho široký stylový záběr potvrdil i přídavek J. Ph. Rameaua. Orchestr zase po chladněji podané Hanušově fantazii Petr a Lucie exceloval v Mácalem nádherně vygradované Šeherezádě Rimského-Korsakova, kde zářily dechy a žestě a koncertní mistr Bohumil Kotmel.

Rakouský dirigent Manfred Honeck sklidil ve Dvořákově síni nevídané ovace. Honeckův večer byl zase ve znamení skladatelů středoevropského prostoru – Mozarta, Beethovena a Mahlera. Více než klasicky uměřeně zahraný Coriolanus Beethovena a Mozartova symfonie č. 33 D dur zaujala Mahlerova Symfonie č. 1 D dur Titan. Její provedení bylo uchvacujícím téměř „titánským“ zážitkem a připomnělo skvělé mahlerovské kreace minulosti. Elasticky dirigující Honeck – nádherná práce rukou a celého

5

těla – doslova táhl orchestr k výkonu, kde více než virtuozita zaujala muzikantská uvolněnost a cit. Orchestr poslouchal dirigenta na slovo a tak jsme byli přítomni téměř „kleiberovskému“ zázraku (Honeck neuvěřitelně svůj velký vzor připomíná stylem dirigování). Dlouhotrvající ovace publika ve stoje také jeho výkon náležitě ocenily, jakoby nechtěly dirigenta ani orchestr vůbec pustit z pódia. Opravdu krásný večer… 

Z A D Á N O

P R O

Hana Jarolímková 17. června začne v Litomyšli již 47. ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl. Letos nese podtitul Smíření, které mu dala jedna z prováděných kompozic – Oratorium smíru Jiřího Pavlici, které zde zazní v koncertní premiéře 28. června v podání Pražské komorní filharmonie. Festival letos trvá rekordních 18 dní a pořadatelé připravili pro návštěvníky na pětadvacet hudebních pořadů a nad tento objem ještě několik výstav v rámci tzv. Smetanovy výtvarné Litomyšle. Že je tedy na co se těšit, o tom jsem si povídala s ředitelem festivalu Janem Piknou a uměleckým šéfem Vojtěchem Stříteským. Pánové, rozsah letošního festivalu je úctyhodný. Věříte, že se Vám podaří zaplnit hlediště tak, jak tomu bývalo v posledních letech takřka vždy, totiž prakticky do posledního místa? Jan Pikna: Je pravda, že dvacet tisíc nabízených vstupenek je hodně a některé pořady v tuto chvíli skutečně vyprodány nejsou. Přesto však věříme, že v červnu ještě přijde nová vlna zájmu a obsazenost hledišť bude odpovídat významu akce. Přestože však do těchto chvil prodej vstupenek zcela neodpovídá našim představám, jsme rádi, že jsme mohli zájemcům nabídnout tak širokou a pestrou škálu pořadů. Vojtěch Stříteský: Opakuje se letitý trend, kdy máme dlouho dopředu bez potíží vyprodány takové „trvalky“, jako jsou Prodaná nevěsta, Traviata, Labutí jezero nebo třeba koncert Pavla Šporcla. Lidé si hůř hledají cestu na pořady, s nimiž máme jako pořadatelé nejvíce práce, neboť mnohdy sami zodpovídáme za jejich produkci. Ale to si nestěžujeme – obyčejně to končívá tak, že tyto vlastní projekty, které dělají festival festivalem, mívají nejlepší ohlasy. O které projekty jde letos? J. P.: Celým festivalem probíhá připomínka 60. výročí skončení II. světové války a my si hodně slibujeme od uvedení dramatu Ronalda Harwooda Na miskách vah v podání Východočeského divadla v Pardubicích. Režisér Michael Tarant si vyhlédl pro realizaci hry zdevastovaný interiér barokního piaristického kláštera, který mu nejautentičtěji připomínal poválečný rozbombardovaný Berlín; něco takového vám nenabídne žádné kamenné divadlo. Proto bych si dovolil na toto představení, které se bude konat ve středu 29. června od 21. 00 hodin, pozvat každého, kdo stojí o skutečně nevšední zážitek.

V. S.: Rád bych doplnil, že i v jiných ohle- obsazení v čele s Wolfgangem Millgramem, Evou dech bude inscenace výjimečná. Souzený di- Urbanovou a Ivanem Kusnjerem. rigent bude mít např. k dispozici i orchestr J. P.: Dalším operním dílem, které zazní – pardubickou Komorní filharmonii – další v koncertní podobě, bude nádherná Gershwihudba bude znít z reproduktorů; diváci ne- nova opera Porgy a Bess, kterou upravili otec budou sedět jen prostě v řadách za sebou, ale a syn Preislerovi; Boni Pueri zase představí utvoříme pro ně jakousi arénu, snad trochu Krásovu dětskou operu Brundibár. A zapoevokující poválečné tribunály. Já sám si od to- menout nemůžeme na skutečně atraktivní hoto mimořádného večera slibuji jeden z vr- Galakoncert, kdy se 2. července na jednom cholů festivalu. J. P.: Ale už večer před tímto, tedy úterý 28. června, bude nesmírně zajímavý. V koncertní premiéře zazní na II. zámeckém nádvoří zmíněné oratorium Jiřího Pavlici s recitátory Simonou Postlerovou a Otakarem Brouskem a po něm také slavné „muzikálové“ Requiem Andrewa Lloyda Webbera. Aby provedení co nejvíce odpovídalo skladatelově představě, angažovali jsme např. kromě Kühnova smíšeného sboru i sólisty Českého chlapeckého sboru Boni Pueri. V. S.: Já bych zase rád připomněl provedení Beethovenovy Missy Solemnis Mezzosopranistka Annely Peebo přednese na slavnostním zahajovacím koncertu v neděli 3. července ve vynikajícím sólo- festivalu 17. června písňový cyklus Hectora Berlioze Letní noci. vém pěveckém obsazení, s Českým filharmonickým sborem, Státní pódiu sejdou „3 barytoni“ – Ivan Kusnjer, Rofilharmonií Brno a rakouským dirigentem Geor- man Janál a Vladimír Chmelo. Budou zpívat gem Schmöhem. nejkrásnější árie Mozartovy, Smetanovy, Verdiho a dalších – to je určitě taková „třešinka Smetanova Litomyšl nese v názvu adjektivum na dortu“. „operní“. O Prodané nevěstě a Traviatě jste již hovořili, ale vím, že to nejsou jediné operní tituly, Pozvání na Smetanovu Litomyšl je u konce, které jste připravili… ale ještě zbývá dodat, jak a kde mohou zájemci V. S.: Poprvé na festivalu zazní kompletní ope- získat další informace a vstupenky? ra Richarda Wagnera, po dlouhém zvažování J. P.: Nejjednodušší je podívat se na naše jsme se s Ondrejem Lenárdem rozhodli pro ro- stránky www. smetanovalitomysl. cz, kde je možmantického Tannhäusera, který zazní v pátek 1. né si vstupenky přímo objednat. Nebo k nám července v koncertní podobě s několika scénic- zavolat na telefon 461 616 070, rádi sdělíme vše kým prvky a především ve vynikajícím pěveckém potřebné. 

6

Foto archív

47. Smetanova Litomyšl

F E S T I V A L Y , 

P R A H A ,

S A Z K A

K O N C E R T Y

A R É N A

Foto Jiří Koťátko

Loučení s Pavarottim Hana Jarolímková

V

e zcela zaplněné hale Sazka Arény se ve středu 20. dubna slavný italský tenorista Luciano Pavarotti rozloučil v rámci svého posledního koncertního turné zahrnujícího na čtyřicet vystoupení v několika kontinentech i s českým publikem. Poprvé – a bohužel také naposled – zavítal do Prahy před devíti lety, kdy se představil v hokejové hale pražského Výstaviště. Podobně jako tehdy bylo i tentokrát beznadějně vyprodáno, a tak se Maestrovým uměním přišlo potěšit kolem 10. 000 posluchačů. Samozřejmě, že řada z těch, kteří o náročnosti operního zpěvu něco vědí, si kladla otázku, zda už přece jenom neměl slavný tenorista vzhledem k blížící se sedmdesátce svoji kariéru ukončit dříve. Maestro vypadal navíc velice unaveně, v průběhu celého představení seděl na židli z boku klavíru (čemuž se ovšem necelé dva měsíce po operaci dvou krčních obratlů není co divit!) a ani jeho výšky nebyly už pokaždé tak zářivě omračující a lehké jako v minulosti. Nicméně opět se představil jako dokonalý profesionál (a to jak výběrem repertoáru, tak celkovým výkonem – byť již bez oné dávné jiskry a temperamentu), jehož kvality byly již tolikrát všemi opěvovány, že je není třeba znovu opakovat. Jak se dalo očekávat, největší úspěch sklidila árie Rodolfa Che gelida manina z Pucciniho Bohémy, která Pavarottiho provázela po celou dobu jeho kariéry, a Cavaradossiho E lucevan le stelle z Tosky. Skvěle se ale vydařil i jeho duet s Mimi, jenž s ním zazpívala nadějná italská sopranistka Annalisa Raspagliosi, která nečekaně nahradila původně ohlášenou pěvcovu neteř Simonu Todaro, a v jejímž podání jsme v průběhu večera vyslechli ještě ukázky z Lehárových operet Veselá vdova a Země úsměvů. O skutečných kvalitách hlasu této pěvkyně si vzhledem k amplifikaci celého koncertu sice zcela přesnou představu udělat nemůžeme, ale zdá se, že o ní rozhodně neslyšíme naposled. Podobně ja

P R A H A ,

O B E C N Í

Luciano se svým neodmyslitelným pestrým šátkem kolem krku ko úvod koncertu, který byl však koncipován ryze komorně (v podobě písní s doprovodem klavíru, jehož partu se spolehlivě ujal sám dirigent a pěvcův mnohaletý přítel a profesní kolega, Leon Magiera), byl i závěr večera věnován tvorbě písňové. Tentokrát si však Pavarotti vybral Neapolské písně s doprovodem celý koncert výborně se prezentující Pražské komorní filharmonie, která Maestra doprovodila nejen při třech těchto v programu ohlášených písních, ale například i při slavné Granadě mexického skladatele Agustína Lary nedávno v Praze zazpívané Ramónem Vargasem či možná ještě slavnějšího hitu O sole mio, po němž koncert vygradoval přípitkem z Verdiho La Traviaty.

Co říci závěrem na patrně již v Čechách opravdu poslední koncert světové hvězdy, kterou sotva už kdy uslyšíme a jenž díky svému umění dokázala na své vystoupení dostat až 150 000 posluchačů? Snad pouze to, že Luciano Pavarotti je pojmem, který v plejádě slavných pěvců 20. století nejen navždy zaujal jedno z nejpřednějších míst, ale svoje kvality, k nimž v Sazka Aréně přispělo i technicky dokonalé snímání zvuku během celého koncertu, dokázal potvrdit i tentokrát, kdy již stojí na prahu sedmdesátky. A to všichni přítomní také ocenili: dlouhotrvajícím a až dojemným potleskem ve stoje… 

D Ů M

Ute Lemper zpívala Kurta Weilla Jaroslav Someš

N

ěmecká zpěvačka Ute Lemper, žijící nyní už řadu let v New Yorku, má obdivuhodně široký záběr působnosti. Účinkuje na muzikálových scénách, na koncertních pódiích i na filmovém plátně, zpívá skladby Michaela Nymana stejně jako Andrew Lloyda Webbera nebo

Johna Kandera, své vlastní písně či francouzské šansony stejně jako songy Kurta Weilla. Právě program složený výhradně z Weilla si zvolila pro svůj pražský debut, dva koncerty ve dnech 26. a 27. dubna v Obecním domě. V obou večerech slavila před naplněnou Smetanovou síní velký úspěch. Skladatel Kurt Weill si věru zasloužil být u nás znovu připomenut. Uvádění jeho hudby tu mívalo

7

dlouholetou tradici, jež se datovala především na jevišti už od třicátých let a kulminovala v éře brechtovské dramaturgie v letech šedesátých. Poznali jsme tak ovšem jen první polovinu Weillovy tvorby, skladby vzešlé z jeho spolupráce se slavným dramatikem a režisérem Bertoltem Brechtem. V poslední době však u nás zájem o Brechta, a spolu s ním také i o Weilla, klesl téměř na minimum – ke škodě věci, protože

K O N C E R T Y

jejich písně rozhodně neztratily nic ze své hudební působivosti i myšlenkové aktuálnosti. Znovu jsme se o tom mohli přesvědčit právě zásluhou Ute Lemper. Do první poloviny jejího večera byla totiž zařazena Weillova předválečná tvorba, vesměs psaná na Brechtovy texty. Šlo o songy z Třígrošové opery, ze „songspielů“ Vzestup a pád města Mahagonny a Happy End, z Berlínského requiem a z jejich posledního společného díla ze Stříbrného jezera. Lemper v tomto repertoáru navazuje na řadu skvělých předchůdkyň, jako byla Carola Neher, Lotte Lenya, Carola Braunbock anebo Gisela May. Dává Weillovým brechtovským songům vše, co potřebují – výrazově odstiňovaný pěvecký projev, pregnantní artikulaci i důraz na myšlenkové poslání textu. Zároveň je tu však ještě něco navíc. V jejím přednesu se odráží zkušenost se šansonem a muzikálem, a tak její podání je přece jen zpěvnější, než jako to známe od jejích předchůdkyň. Jakoby zpívala předválečného Weilla ve stylu Weillovy poameričtělé poválečné tvorby. Není divu, že některé známé songy (např. Moritát o Mackie Messerovi nebo Song o Šalamounovi) tak znějí poněkud nezvykle. Přispívá k tomu i orchestrální instrumentace, jež nemůže přes sebelepší snahu slušet např. Baladě o sexuální porobě anebo Bilbao Songu tak, jako téměř kabaretní „šramlík“ o několika hráčích kdysi v Theater am Schiffbauerdamm nebo později v Berliner Ensemblu. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK řízený Liborem Peškem, který Lemper doprovázel, se tak mohl naplno blýsknout až po přestávce. Už na úvod v samostatném čísle programu, břeskné suitě z Milhaudova baletu Vůl na střeše, a pak dál v celé druhé polovině večera. Do ní totiž Lemper zařadila Weillova díla vzniklá až po jeho emigraci z fašistického Německa – uchýlil se zprvu do Paříže (v programu zazněly dva šansony a tango Youkali) a posléze do USA. Tam vznikly hudební komedie Lady in the Dark a Dotek Venuše a ukázky z obou jsme slyšeli. To už je repertoár, ve kterém je Lemper zcela doma. Může v něm zúročit podmanivou barvu svého hlasu, náznaky hereckého projevu i stylově odpovída-

Vystoupení Ute Lemper ve Smetanově síni se stalo opravdovou událostí.

jící muzikálovou interpretaci. Její podání písně „Speak low“ je nezapomenutelné. Po vzoru sólových recitálů svých slavných předchůdkyň provázela Lemper svůj večer spojovacím slovem. I tento způsob prezentace však vzešel z německých literárních kabaretů, tedy z prostředí neskonale intimnějších, než je Sme-

KONKURZ

Ředitel Pražské konzervatoře vypisuje konkurz na místo

pedagoga povinného klavíru Požadavkem je absolutorium vysoké školy nebo konzervatoře v oboru klavír, pedagogická praxe a dobrá znalost alespoň jednoho světového jazyka. Přihlášky ke konkurzu, který je plánován na druhou polovinu měsíce června 2005, zasílejte spolu s profesním životopisem a doklady o ukončeném vzdělání nejpozději do 8. června 2005 na adresu školy: Pražská konzervatoř, 110 00 Praha 1, Na Rejdišti 1.

8

tanova síň. V ní navázat přímý kontakt s publikem je prostě nemožné. A žádné modravé přítmí jen s diskrétními světýlky na notových pultech tomu nepomůže. Lemper se sice oslovovat obecenstvo pokoušela, střídala zprvu angličtinu s němčinou, ale posléze pochopila marnost svého úsilí a postupem času své průvodní slovo správně omezila. Vystoupení Ute Lemper přineslo také pár námětů k obecnějšímu zamyšlení. Proč se u nás dosud nikdo nepokusil obnovit tradici literárních kabaretů? Proč si pod pojmem „politická píseň“ stále ještě představujeme spíš normalizační festival v Sokolovu nežli protest-song typu tvorby Karla Kryla, nastavující zrcadlo aktuální společenské situaci? Proč se dnes u nás moc nenosí hrát Brechta a zpívat Weilla, když jde zjevně nejen o stále živý repertoár, ale zároveň o důležitou školu herecké i pěvecké interpretace? I v nastolení podobných otázek spočíval význam obou večerů. 

Foto Zdeněk Chrapek

F E S T I V A L Y ,

Z A D Á N O

P R O

MHF Český Krumlov 2005

V

červenci a srpnu se uskuteční již 14. ročník mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově. Zatímco vloni jsme v našem časopise v rozhovoru s ředitelem festivalu Jaromírem Boháčem provedli rekapitulaci právě uplynulého ročníku, tentokrát se scházíme, abychom se dozvěděli něco zajímavého o tom, co je možná trochu skryto v programu ročníku letošního. Předpokládáme, že linie žánrové pestrosti, která je už pro festival charakteristická, bude i letos dodržena. Nebylo to vždy pravidlem. Takové rozšíření dramaturgie jsme si mohli dovolit teprve tehdy, když jsme rozšířili festival co do počtu koncertů a doby trvání. Teprve v loňském roce jsme dosáhli celkové plochy šest a půl týdne, a tak vznikl prostor i pro vybočení do jiných žánrů. Hlavním kriteriem pro nás zůstávají hodnoty, které prověřil čas a v tomhle trendu budeme určitě pokračovat. Setkáme se letos s něčím novým, co tu ještě nebylo, třeba právě z hlediska žánrového či tematického? Určitě tady ještě nebyla pop rocková kapela. Vloni jsme takhle zvolili Čechomor s Collegiem Českých filharmoniků, což znamená kombinaci folk rocku s působivě prokomponovanými symfonickými aranžmá. Tentokrát jsme pozvali známou slovenskou skupinu Elán a všichni se, myslím, shodneme, že jde o kvalitu skutečně prověřenou časem. Jejich písně, celková tvorba a působnost přece zasáhly řadu generací. Počínaje rokem 2004 jsme začali s dalším experimentem, ve kterém chceme rovněž pokračovat. Dotýkáme se tak oblasti jazzu a postupně poznáme čtveřici slavných světových trumpetistů. Vloni jsme začali Jamesem Morisonem, letos přijede Maynard Ferguson se svou kapelou, dále bychom rádi uvítali další dvě trumpetové legendy. V budoucnu se v tomto duchu porozhlédneme po dalších žánrech a sólových nástrojích. Vloni koncepčně vznikla a také se začala rozvíjet další oblast našeho dramaturgického plánu, a to stylové koncerty historické hudby v dobových kostýmech i s dalšími atributy, právě vloni to byla Noc s Antoniem Vivaldim … Rázem jsme se ocitli u barokní hudby, což je fenomén pro váš festival charakteristický. Také letos si Vivaldiho připomeneme, ale komorněji laděným koncertem. O to velkolepěji dáme vyniknout jinému velikánu barokní hudby,

konkrétně Barokní nocí s Georgem Friedrichem Händelem, abychom připomenuli 320. výročí jeho narození. Naší snahou je připravit návštěvníkům komplexnější zážitek během večera, tedy hostinu nejen hudební, nabídnout jim, i když stylizovaně, nástin dob minulých, přiblížit, co se při takových příležitostech jedlo, pilo a také Foto Jiří Skupien

Julius Hůlek

hrálo. Hovoříme-li o festivalových inovacích, pak musíme říci, že také chceme postupně představovat lidovou hudbu národů Evropy, zejména jednotného prostoru Evropské unie. Hned napoprvé jsme vybrali španělské flamenco a protože tady nejde jen o hudbu, ale i součást životního stylu, určitě to bude atraktivní večer. Věříme, že tenhle nově nastoupený trend se také postupně stane tradicí. Dosud jsme hovořili převážně o hodnotách, které teprve vznikají nebo se začínají rozvíjet, ale co říci o takových hodnotách, které mají v dramaturgii festivalu své pevné místo, o umělcích, kteří se do Českého Krumlova pravidelně vracejí? Návraty a konstanty … K těm určitě patří Symfonický orchestr Českého rozhlasu, kterému letos náleží zcela zvláštní postavení, přísluší mu statut rezidenčního symfonického orchestru a uspořádá náročné tři koncerty – zahajovací (mimo jiné s violoncellistou Mischou Maiskym a korejskou houslistkou Min-Jung-Suh v Brahmsově dvojkoncertu), závěrečný a mezitím ještě jeden s Beethovenovým trojkoncertem a českou premiérou Klavírního koncertu b moll, po. 27 Roberta Fuchse. SOČR i jeho šéfdirigent Vladimír Válek, jenž má letos sedmdesátiny, zde účinkují pravidelně a s festiva-

9

lovým publikem mají pěkný vztah. Uslyšíme také klavíristu světové pověsti Ivana Moravce, jenž vloni onemocněl a místo jeho vystoupení byl koncert náhradní. Letos zažijeme i takový kuriózní návrat – Kvarteta Martinů a flétnisty Roberta Stallmana z USA. V roce 2002 jsme museli přerušit festival kvůli povodni a oni tenkrát přijeli na předposlední koncert. Když viděli to lidské a kulturní neštěstí, spontánně se vzdali svých honorářů včetně pana Stallmana, jenž si plně platil cestovné a pobyt. Těšíme se na ně, také abychom jim ukázali, jak se město z té katastrofy dostalo. Už jsem naznačil, že pozornost věnujeme životním jubilejím nejen skladatelů, ale i interpretů. Letos má šedesátiny vynikající kytarista a skladatel Štěpán Rak. Uspořádá vlastní sólový recitál výhradně z vlastních skladeb (včetně jedné premiéry) a adaptací. Nebo například legendární Spirituál kvintet letos slaví 45. výročí, ale to jsme zpátky u folku. V oblasti vážné hudby odevzdáváme, doufám, důstojné pensum nejen symfonické hudbě, ale také hudbě komorní. Ze zkušenosti víme, že tu musí být recitál klavírní, ale třeba i kytarový… Zavazuje nás pořádání koncertů smyčcových kvartet, po této stránce bude jistě pozoruhodná konfrontace italského Meridies Quartet s mladým pražským Epoque Quartet, jenž se vedle tradiční literatury věnuje rovněž jazzu. I nadále chceme dávat příležitost právě mladým interpretům, zejména laureátům mezinárodních soutěží, takže uslyšíme laureáta Mezinárodní soutěže Pražské jaro 2005 v oboru cembalo, Američanku Morwaread Farbood klavíristu Sergeje Kuzněcova, laureáta Géza Anda International Competition Zurich a francouzskou flétnistku Magali Mosnier, vítězku Musikwettbewerb der ARD s Českým komorním orchestrem. Na náměstí Svornosti vystoupí dětský symfonický orchestr Encore z Velké Británie, který jistě přijdou podpořit i příznivci takzvaně velkých jmen. K českokrumlovským stálicím ještě patří varhanní recitály, které jsou putovní, takže se postupně rozezní varhany v krásných sakrálních prostorách u křižovníků v Českém Krumlově, Vyšším Brodě, Zlaté Koruně a Českých Budějovicích. K osvědčeným hodnotám českokrumlovského festivalu patří hudba starších období a tradiční vážná hudba. Jaké postavení zaujímá hudba 20. století? Zřetel k autorům 20. století patří rovněž k našim povinnostem, ale tady je třeba skutečně pečlivě vážit vzájemné proporce. Protože jsme festival soukromý, musíme ctít především zájem našich posluchačů a ten tíhne spíše k hodnotám tradičním. 

F E S T I V A L Y , 

P R A H A ,

O B E C N Í

K O N C E R T Y

D Ů M

Turangalîla v Praze Tomáš Kučera

P

o dlouhé době se na našich koncertních pódiích opět objevil symfonický kolos Oliviera Messiaena (1908--92) Turangalîla-Symphonie (1946--48). Těžkého úkolu se s velkým soustředěním ujal Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, před nějž se večer 19. 4. postavil jeho umělecký ředitel a šéfdirigent Serge Baudo. Téměř osmdesátiminutová symfonie rafinovaně využívá rytmické i barevné možnosti plně obsazeného orchestru. Bohužel akustika Smetanovy síně nedovolila, aby všechny tyto vlastnosti vyzněly ve své nejlepší podobě. Ku příkladu: v mnoha případech mohli posluchači pouze vi-



P R A H A ,

N Á R O D N Í

D Ů M

N A

dět hru na stále exotický, elektronický nástroj Martenotovy vlny (zpaměti jej bravurně ovládala Valérie Hartmann). Často se bohužel celkový zvuk sléval v jednu neurčitou masu a to je velká škoda, neboť právě Messiaen patří k těm skladatelům, kteří mají svůj kompoziční přístup postaven na (vlastních) přísných teoretických a do praxe uvedených postupech, které nebylo možné plně vychutnat. Desetivětá Turangalîla vyžaduje opravdu velké nástrojové obsazení: vedle smyčcových nástrojů a vedle trojitého obsazení dřevěných dechových nástrojů jsou to 4 lesní rohy, 3 trombony, 5 trubek (včetně Bachovské trubky in D) a tuba. Dále velká skupina bicích nástrojů, celesta, zvonkohra, vibrafon a jako sólový nástroj klavír. Serge

Baudo svými jasnými, zřetelnými a úspornými gesty vládl taktovkou zcela jistě a bez sebemenšího zaváhání. Orchestr mu oplácel precizním výkonem, včetně klavíristy Daniela Wiesnera, jehož sólový part patří, vedle dechové sekce (jejíž několikeré pochybení v tak rozměrné skladbě můžeme zanedbat), k nejnáročnějším z celého díla. Všichni hráči se svým soustředěným výkonem postarali o nevšední zážitek ze skladby, která není u nás uváděna příliš často (poprvé v Brně roku 1972 za autorovy přítomnosti; dalších několik provedení bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky). Messiaenův „zpěv lásky a radosti“ se díky skvělé interpretaci přenesl i na obecenstvo a jeho výborné provedení si vysloužilo ovace provázené hlasitým „Bravo!“ 

S M Í C H O V Ě

Komorní filharmonie Pardubice k poctě Jana Pavla II.

P

říjemné a přitom důstojné prostředí secesního Národního domu na Smíchově bylo dějištěm pohotové a milé „Vzpomínky na Svatého Otce“ (25. 4.). K realizaci pěkné myšlenky vůbec nebyla vybrána hudba duchovní, nýbrž naopak ryze světská, navíc dost „odlehčená“. Myslím však, že vzpomínanému Janu Pavlovi II., tak, jak jsme ho znali, by to vůbec nevadilo. Komorní filharmonie Pardubice spolu se svým šéfdirigentem Leošem Svárovským interpretačně přiléhavě večer zahájila Předehrou k opeře Ifigenie v Aulidě Ch. W. Glucka, na dobu svého vzniku kompozičně velice důkladně vypracovanou, s dobře čitelnými prvky nadcházejícího mozartovského espritu a elegance. Následovala Symfonie g moll (K. 550) W. A. Mozarta, která sice hlubší myšlenkové polohy nepostrádá, avšak L. Svárovský ji směroval hlavně k vzletnému výrazu a profilování jemných nuancí. Pěkné byly dialogy nástrojových skupin ve druhé a robustní podání ve třetí větě. Druhá polovina programu patřila A. Dvořákovi. Nejdříve Valčíkům, op. 54, z nichž byly uvedeny dva, které autor upravil pro smyčcové kvarteto, tentokrát ovšem ve znásobeném obsazení. Pardubičtí je předvedli v sympaticky zemitém pojetí, zatímco pro finální Českou suitu D dur, op. 39 bylo charakteristické vychutnání elegance a vzletu. Za všemi skladbami, které na slavnostním koncertě na Smíchově zazněly v in-

tonačně čistém a rytmicky přesném provedení, je znát pečlivé nastudování a jasná dirigentova

koncepce – každé skladbě přesvědčivě vtiskne osobitý charakter.  Foto archív

Julius Hůlek

Koncert k poctě Jana Pavla II. řídil šéfdirigent Komorní filharmonie Pardubice Leoš Svárovský.

10

F E S T I V A L Y , 

P R A H A ,

N Á R O D N Í

T E C H N I C K É

K O N C E R T Y

M U Z E U M

Foto archív

Koncert v netradičním prostředí Ivana Měřičková

K

oncert z díla Antonína Dvořáka, který se konal v Národním technickém muzeu na Letné 7. dubna, byl velice neobvyklým počinem. Tento nápad vyvstal ze společné iniciativy Městské části Praha 7, zejména její starostky dr. Ivany Kučerové a vedení Národního technického muzea, ing. T. Kupce a pana K. Ksandra. V neobvyklém prostředí velkého výstavního sálu, mimochodem akusticky velice příhodném, zazněly v provedení Orchestru Atlantis za řízení jeho zakladatele Vítězslava Podrazila nejprve Dvořákovy Valčíky A dur a D dur. Výběr z Cigánských melodií pak ozvláštnila svým jasným a nezaměnitelným hlasem sólistka Státní opery Praha, vynikající Ludmila Vernerová. Písňový cyklus Cigánské melodie napsal Antonín Dvořák pro zpěv a klavír. Čtyři písně, které zazněly 7. dubna, upravil Vítězslav Podrazil pro zpěv, smyčcový orchestr a harfu. Podařilo se mu vytvořit velmi nápaditou zvukovou kombinaci, která výrazně podtrhuje charakter jednotlivých písní. Efektní závěr krásného večera patřil náročné, s citem a elegancí přednesené Serenádě E dur, v níž – podobně jako ve skladbách předcházejících – dirigent Vítězslav Podrazil a Orchestr Atlantis prokázali vysokou interpretační úroveň. 

P R A H A ,

Prvními hudebníky, kteří se při svém vystoupení představili v pražském Národním technickém muzeu, byli členové orchestru Atlantis se svým šéfdirigentem Vítězslavem Podrazilem. Stručným, ale vtipným slovem se k až neuvěřitelně četnému publiku obracel dramaturg koncertu, skladatel Vít Clar.

Lze jen doufat, že tento koncert v Národním technickém muzeu nebyl první a zároveň poslední. 

R U D O L F I N U M

Foto Zdeněk Chrapek

Bělohlávkův Gilgameš Petr Pokorný

K

oncerty Pražské komorní filharmonie se obvykle vyznačují nejen mimořádnou uměleckou úrovní, ale i jistou společenskou noblesou. Tak tomu bylo i na posledním abonentním večeru 11. koncertní sezony 25. dubna ve Dvořákově síni Rudolfina. Posluchači zaplnili sál do posledního místa. Na programu byly dvě skladby – Sibeliův houslový koncert d moll, op. 47 a epos Gilgameš, H. 351 Bohuslava Martinů. Dirigoval Jiří Bělohlávek, zakladatel orchestru. Houslový koncert Jeana Sibelia patří k oblíbeným skladbám tohoto severského skladatele. Vznikl v prvním desetiletí 20. století a je napsán v pozdně romantickém duchu. Sólový part je technicky i výrazově značně náročný, vpravdě virtuózní, vždyť Sibelius se v mládí sám připravoval na dráhu profesionálního houslisty a houslím proto

Sólisté zleva: sedící Boris Rösner, Jaroslav Březina, Zdena Kloubová, Roman Janál a Roman Vocel

11

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

skvěle rozuměl. V roli sólisty se představil mladý nadějný houslista, nedávno ještě student pražské AMU, Roman Patočka. Obtížný part zvládl výborně, neměl technické problémy a hlavně – krásným tónem, výstavbou jednotlivých frází i celkovým výrazem plně vystihl styl skladby. Nadšené publikum si proto vytleskalo i virtuózní přídavek. Už v této skladbě je třeba ocenit dirigentův pečlivý přístup ke každé skladbě. Vzájemný kontakt sólisty a orchestru byl velmi dobrý jak v přesnosti nástupů, tak v dynamickém plánu. Orchestr hrál – jak jsme tomu u Bělohlávka zvyklí – zcela precizně v detailu i velkoryse a promyšleně v celkové architektuře. Tyto dirigentovy vlastnosti se projevily v ještě výraznější míře v druhé části koncertu, v níž zazněl vzácně prováděný Gilgameš. K orchestru se



P R A H A ,

B A Z I L I K A

S V.

připojil skvěle zpívající Pražský filharmonický sbor (sbormistr Jan Rozehnal) a pětice sólistů: sopranistka Zdena Kloubová, tenorista Jaroslav Březina, barytonista Roman Janál, basista Roman Vocel a Boris Rösner v roli vypravěče. Jiří Bělohlávek má zřejmě k hudbě Martinů a k jeho eposu o Gilgamešovi osobní vztah. Byli jsme proto svědky zcela mimořádného provedení, kde lze opět vyzdvihnout rovnováhu mezi do podrobností vypracovaným detailem a působivou celkovou architekturou se zcela promyšlenými vrcholy a ztišeními. Měl ovšem k dispozici vynikající orchestr, s nímž po léta pracuje, i skvěle připravený sbor. Také čtveřice sólových pěvců předvedla výborné výkony. Soprán Zdeny Kloubové se zejména od druhého vstupu rozezněl v plné kráse jejího hlasu. Jaroslav Březina a Roman Janál podali výborné

výkony i po stránce výrazové. Také Roman Vocel má příjemný hlas a svá sóla zazpíval bezchybně, jeho výkon zatím pouze postrádal osobitější výraz. Boris Rösner podal výkon o několik úrovní vyšší, než jsme v podobných případech zvyklí. Mně osobně ale vadí, že dnešní herci hovoří vždy velmi civilně a vyhýbají se deklamatornímu stylu, který – podle mého názoru – lépe odpovídá záměrům kantátového, oratorního či melodramatického díla. To se týká zejména takového prastarého sumerského textu, který je podkladem eposu o Gilgamešovi. Pradávný mýtus, modlitba, zaklínání, to vše se přímo vzpírá modernímu civilnímu projevu. Zdálo se, že nadšení publika nebere konce, znovu a znovu byli umělci vyvolávání. A tak orchestr ukončil koncert krásným gestem – hlubokou úklonou celého orchestru. 

M A R K É T Y

Julius Hůlek

B

azilika sv. Markéty v Praze-Břevnově se stala místem jedinečné události – uskutečnila se zde česká premiéra (20. 4.) oratoria Ecce homo (Svědectví z konce času), op. 97 jednoho z předních reprezentantů české hudby minulého století Jana Hanuše (1915--2004). Premiéra díla, závažného i v mezinárodním kontextu, byla zároveň předzvěstí jubilejního 60. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Celosvětová premiéra se uskutečnila v Rakousku na počátku března 1986, tedy v letech nesvobody, a měla proto závažný manifestační charakter. Jan Hanuš se duchovní hudbě věnoval v podstatě celý život a jeho soustavná pozornost v tomto směru zaujímala ve vlastní mnohostranné a početné tvorbě důležité místo. Platí to zejména pro období tzv. normalizace v předlistopadovém období, kdy duchovní hudba pro skladatele znamenala rozhodující, doslova katarktický stimul. Právě uprostřed tohoto neblahého období napsal své velkolepé velikonoční oratorium Ecce homo, konkrétně v letech 1977 až 1980. Námětem je 14 zastavení Krista na Křížové cestě. Zhruba polovinu textu napsal básník Václav Renč, po jeho smrti pokračoval duchovní František Trtílek. Dílo je vzhledem ke svému obsahu prostoupeno spoustou ilustrativně-expresivních momentů (dynamika, chromatika, glissanda aj.). Užité výrazové prostředky nejsou ani vnějškové, ani samoúčelné, ani jakkoli opisné – vyvěrají totiž z hluboce prožité a kompozičním mistrovstvím přetavené inspirace. Prolíná se tu tradice se současností, mj. je užito elektroakustické práce

Zleva recitátor Otakar Brousek a dirigent Marek Valášek

s lidskými hlasy. Břevnovská premiéra představila oratorium J. Hanuše v poněkud zkrácené podobě a byla původně zamýšlena jako oslava autorových 90. narozenin (připadly na 2. května), ten se jich však už bohužel nedožil. Interpretačně náročné dílo bylo pečlivě nastudováno a provedeno. Pochvala může být o to větší, že se ocitlo v rukou mladých interpretů – Smíšeného sboru Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy připraveného sbormistryní Janou Veverkovou a Symfonického orchestru Praž-

12

ské konzervatoře. Provedení řídil mladý nadějný dirigent Marek Valášek, jenž se sice účelně omezil převážně na základní orientační gesta, ale ve výrazově exponovaných dílčích plochách dokázal interprety účelně povzbudit. Sólových vokálních partů se výborně zhostili mezzosopranistka Karolína Berková a zvláště barytonista Ivan Kusnjer; recitoval Otakar Brousek. Zcela zaplněný chrámový prostor rezonoval vřelým potleskem pod dojmem mocného účinu díla, jakých je v současnosti jen poskrovnu. 

Foto Zdeněk Chrapek

Pocta Janu Hanušovi

Z A D Á N O

P R O

John Eliot Gardiner se vydal vlastní cestou Jana Vránová

S

ir John Eliot Gardiner je renomovaný a uznávaný odborník, který se velkou měrou zasloužil o renesanci a propagaci barokní vokální hudby, a to především kantát Johanna Sebastiana Bacha (za svou bohulibou činnost byl před sedmi lety povolán královnou Alžbětou II. do šlechtického stavu). Je zakladatelem a uměleckým ředitelem souborů The Monteverdi Choir, The English Baroque Soloists a Orchestre Révolutionaire et Romantique, se kterými za čtyři desítky let své bohaté kariéry procestoval téměř celý svět. Na svém kontě má více než 250 nahrávek u renomovaných gramofonových značek, z nichž si většina odnesla nejednu prestižní cenu hudební kritiky. Nedávno byl např. Unií francouzských novinářů Sir John Eliot Gardiner jmenován „hudební osobností roku“. Před pěti lety, v bachovském roce 2000, kdy si celý hudební svět připomněl 250. výročí úmrtí velkého Johanna Sebastiana, se Gardiner rozhodl uskutečnit zdánlivě neuskutečnitelný projekt s názvem The Bach Cantata Pilgrimage. Celý rok putoval po světě s bachovským repertoárem a zároveň natáčel všechny dochované kantáty tohoto skladatele, jejichž počet se blíží dvěma stům (přesně 198). Koncerty se uskutečnily v kostelech s vynikající akustikou v několika evropských zemích (Německo, Velká Británie, Francie, Nizozemí, Švýcarsko, Itálie, Skandinávie) a vrcholem tohoto veleúspěšného projektu byly bezesporu tři koncerty v New Yorku. První nahrávky tohoto projektu vyšly u vydavatelství Deutsche Grammophon, další díly se rozhodl Gardiner vydat již na své vlastní značce. SDG (SOLI DEO GLORIA) – těmito iniciálami zakončoval Johann Sebastian Bach každou svou kantátu. Soli Deo Gloria (v překladu Jedině Bohu sláva) je tedy i logickým názvem vydavatelství, které Sir John Eliot Gardiner slavnostně uvedl na trh v lednu letošního roku v Londýně. První tři nahrávky – svazky 8--10, již dorazily i k nám (v Čechách získala práva na distribuci společnost Classic) a nabízí vskutku lahodný předkrm. Za zmínku stojí také dokonalý průvodní materiál s detailními informacemi a nádherným přebalem, ze kterého se na nás dívají lidé zachycení fotografy časopisu National Geographic.  Nahrávky Gardinerova vydavatelství SOLI DEO GLORIA v ČR zastupuje distribuční společnost CLASSIC / www. classic. cz / classic@telecom. cz. Další informace viz inzerát v tomto časopise.

13

F E S T I V A L Y , 

P R A H A ,

K O N C E R T Y

R U D O L F I N U M

Mladota Ensemble mimořádně Julius Hůlek

M

imořádný koncert v Sukově síni Rudolfina (8. 4.) přivítal nejen příznivce komorního souboru Mladota Ensemble, ale hlavně milovníky špičkové komorní hudby vůbec. Program sestával z děl pozdního romantismu a významně se dotkl i soudobé české tvorby. Koncert byl vpravdě symbolicky otevřen Kvartetem pro klavír, housle, violu a violoncello a moll, op. 1 Josefa Suka. Jedno z raných děl svého autora dává již zřetelně tušit velikost pozdějšího Mistra. Mladotovci svou interpretací především vyzvedli podstatnou stránku uvedeného díla – jeho melodičnost. Smysl pro podání melodiky jako výrazu tvůrčího temperamentu a vášně (je třeba se ještě zmínit o krásném lyrickém zastavení v prostřední volné větě Sukova Kvartetu) se hladce přenesl do podání Klavírního tria Es dur, op. 100 Franze Schuberta. Dílo je to rozsáhlé, technicky velice náročné, navíc obdařené možností přímo dobrodružného poznávání skladatelovy kompoziční práce. Právě tento posledně zmíněný aspekt dokázali interpreti jedinečně akcentovat – přímo si pohrávali s finesami Schubertova sdělení (včetně – a nebojme se to říci – rafinované triviality). Těžko z celkového rozsahu kompozice cokoli vyvyšovat, nicméně druhá volná věta a Scherzo byly úchvatné. Zde ve svém hodnocení nesmíme opomenout další devizy mladotovské interpretace profilující harmonické vyznění celého večera, a to technickou perfekci jednoznačným nasazením a utvářením frází. Každý z členů ansámblu skvěle intonuje, drží rytmickou vertikálu souhry, přitom dokáže být sám sebou a do celkového spektra ústrojně zapadá. U Schuberta máme příležitost pochválit muzikantskou všestrannost a koordinační schopnost houslisty Martina Kosa jakož i technickou



P R A H A ,

K O S T E L

S V.

preciznost a citlivý přístup jeho bratra, klavíristy anglickému současníkovi Josephu Holbrookovi. Štěpána Kosa. Jeho Klavírní sextet f moll, op. 46 „In Memoriam“ je Interpretační lahůdkou večera se stalo prove- typickým, až sentimentálním výhonkem romandení Duo di basso pro violoncello a kontrabas Zdeň- tismu. Interpreti (k nimž u druhých houslí přika Lukáše (1928). A pro nás navíc i příležitostí stoupil Václav Dvořák j. h.) ovšem veškerá „rozmínit pružnou flexibilitu v možnostech výběru mantická úskalí“ dokázali zvládnout již zmíněnýa volby repertoáru souboru. Jednou z nich je lite- mi kvalitami svého individuálního i kolektivního ratura pro duo violoncella a kontrabasu. V Luká- výkonu, takže Holbrook byl přijat s nadšenými šově Duu sem violoncellista Tomáš Strašil vlo- ovacemi. Jestliže Mladota Ensemble měl mimožil bohatou zásobu své technické i muzikantské řádný koncert, podal i mimořádný výkon.  invence a kontrabasista Tomáš Vybíral zase dílo obdařil – jakoby samozřejmou – virtuozitou a nadhledem daným bohatou zkušeností. Zdeněk Lukáš se k provedení své skladby bezprostředně vyjádřil trefným komentářem určeným publiku: „Už jsem ani nevěděl, co jsem napsal. To, co dřívější interpreti hráli a nahráli, 27. ročník bylo krásné, ale když ˇ ˇ Plzen, 5. - 12. brezna 2006 se moje Duo di basso dostalo do rukou takowww.piano-competition.com vých majstrů, jakými jsou tito dva kumštýˇ ˇ uzáverka prihlášek 15. 12. 2005 ři, je to obrovské štěstí pro přítomného sklaˇ Kontakt: KONZERVATORˇ PLZEN, datele. Patří jim moKopeckého sady 10, je neobyčejné poděko301 00 Plzenˇ vání“. tel.+fax.: 377 226 387 Závěr koncertu [email protected] e-mail: náležel u nás málo známému Sukovu

MEZINÁRODNÍ SMETANOVSKÁ ˇ KLAVÍRNÍ SOUTEŽ

VAV Ř I N C E

Autorský večer Marka Kopelenta Michal Matzner

S

výročním měsícem svých třiasedmdesátých narozenin mohl být jeden z předních skladatelů české hudební scény Marek Kopelent spokojen. Jeho cembalová skladba Per Amiko byla 13. dubna na HAMU výborně provedena Monikou Knoblochovou, v ten samý den v rámci prestižního projektu Visegrád 4–4

Violoncellisté zahrál Jiří Bárta Cantus rogans, v dalším týdnu si členové Pražské komorní filharmonie vybrali Kopelentovu Hudbu pro 5 na program Carte blanche – závěrečného koncertu odvážného cyklu Krása dneška a koncem měsíce ještě „Nostitzovci“ zahráli v salónu Zdeňky Podhajské jeden ze skladatelových kvartetů. Vrcholem skladatelova jubilejního měsíce však byl koncert v pražskojarní kapli svatého

14

Vavřince 24. dubna. Od scénického oratoria Lux mirande sanctitatis v prostorách bývalého kláštera svaté Anežky se staly Kopelentovy autorské večery vždy jedinečnou konceptuální událostí. Nejinak tomu bylo i v kostele sv. Vavřince, kde skladatel nabídl posluchačům v sedmi skladbách průřez své tvorby od konce padesátých do devadesátých let. Posluchači tak před očima proběhly jednotlivé

F E S T I V A L Y , fáze skladatelova stylového vývoje a mohl jen litovat, že Kopelent do večera nezařadil také něco ze své tvorby současné. Přibližně osmdesátiminutový program byl navíc umocněn violovými vstupy Ludmily Sovadinové, která mezi a přes jednotlivá čísla interpretovala speciálně Kopelentem pro tento večer vytvořenou skladbu. Překvapivým krokem ze strany autora bylo zařazení jedné ze skladeb, kterou složil před svým stylovým přerodem na konci padesátých let. Jak ukázala dramatičnost a kompoziční promyšlenost Monologů pro ženský hlas a klavír na verše Milana Kundery, je Kopelent k této periodě mládí příliš kritický. Po tomto



P R A H A ,

P R A Ž S K Ý

netradičním vstupu už následovalo z Webernova světa vycházející Canto intimo pro flétnu a vibrafon v soustředěně dokonalém provedení Veroniky Pudlákové a Junko Hondy. V dalších dvou skladbách, které před mnoha léty vznikly právě pro ní, se představila cimbálová legenda Kateřina Zlatníková. Ta nejprve s novou princeznou českého cembala Monikou Knoblochovou a Barborou Váchovou zahrála Ťukátka pro harfu, cembalo a cimbál, posléze spolu s bravurní mladou virtuózkou Annou Veverkovou Musique piquante pro housle a cimbál. Po Balladě pro klavír patřil zlatý hřeb komorní kantátě Mon amour. Ačkoliv bych jako pravidelný návštěvník Ko-

K O N C E R T Y

pelentových projektů raději přivítal uvedení některé z pořadateli neprávem opomíjených Kopelentových děl (kromě Mon amour se také Ballada na autorových večerech slýchá častěji), účinek kantáty Mon amour, která se v české hudební literatuře dá přirovnat pouze k Janáčkovu Zápisníku zmizelého, je bez přehánění strhující. Na závěr nutno podotknout, že toto četné dubnové provádění Marka Kopelenta bylo více než oprávněné. Vždyť počet provedení jeho skladeb v tomto jediném měsíci (tj. 11) převýšil počet uvedených skladeb tohoto autora v Čechách v době pro něho osudné normalizace za celých dvacet let! 

H R A D

Kytarová legenda Jiří Jirmal Antonín Matzner

V

Foto Jaroslav Tatek

den svých jmenin v neděli 24. dubna oslavil v plném zdraví, svěžesti a zjevně i dobré pohodě na stejné datum připadající osmdesátiny doyen českých kytaristů prof. Jiří Jirmal. Učinil tak navýsost velkorysým způsobem, když na pozvání prezidenta Václava Klause vystoupil na dalším pokračování jeho volné koncertní série Jazz na Hradě. V úvodu hostitel oslavenci osobně pogratuloval a poté už patřil

celý večer šestistrunnému nástroji a to zdaleka nejen jubilantovu. Až na jedinou výjimku – skladbu Vše co zůstalo, kterou její autor Rudolf Dašek věnoval svému bývalému pedagogovi, tvořily náplň programu výhradně Jirmalovy vlastní skladby. Ten v nich zúročil celoživotní muzikantskou zkušenost, na jejímž počátku bylo první důležité profesionální angažmá v poválečném Septetu dr. Arnošta Kavky, příležitostnou, ale zato dlouhodobou spolupráci s orchestrem Karla Vlacha

Zprava jubilant Jiří Jirmal, Petr Dvorský, Vladimír Žižka, Miloslav Klaus a Rudolf Dašek

15

i pohostinská vystoupení s Českou filharmonií nebo Pražskými symfoniky a především své pedagogické aktivity, jimž se věnoval nepřetržitě od roku 1954. Sám absolvent prof. Štěpána Urbana byl Jiří Jirmal po působení na pedagogické škole a tehdejší Lidové konzervatoři v letech 1963--85 profesorem Pražské konzervatoře a souběžně vyučoval na Vysoké hudební škole v Saarbrückenu. Je autorem dvou dodnes oblíbených učebnic Škola hry na kytaru a Základy kytarové techniky, jedenáct z jeho bývalých studentů prošlo finálem prestižní mezinárodní kytarové soutěže v Paříži a tři z nich – Vladimír Mikulka, Chaled Arman a Kerstin Eisenbarth – byli dokonce jejími absolutními vítězi. K životnímu jubileu přišli prof. Jirmalovi pogratulovat – samozřejmě i s nástroji – už zmíněný Rudolf Dašek a další z jeho bývalých žáků Miloslav Klaus, kteří jsou pravidelnými hosty na jeho kompaktních discích z posledních let a vlastní skladbu Milonga Amorosa si mohl vychutnat v podání členů Českého kytarového kvarteta (Denisa Schnebaumová, Libor Fišer, Aleš Trnka a Tomáš Hanzlíček). Sám Jirmal hraje trochu starosvětským, ale elegantně vytříbeným stylem s ušlechtilým tónem a s dnes už jenom zřídkakdy slýchaným intonačním perfekcionismem. Většina z provedených skladeb na hradním narozeninovém večírku, mezi nimiž figurovaly známé tituly jako Baden Jazz Suite (tu výtečně přednesl sólově Miloslav Klaus), Joy of Bossa nova nebo Swinging Guitar Joke, je adeptům kytarové hry dostupná i v notových edicích pařížského nakladatelství Henry Lemoine nebo pražské filiálky kasselského nakladatelství Bärenreiter. 

F E S T I V A L Y , 

P R A H A ,

K O N C E R T Y

L I C H T E N Š T E J N S K Ý

PA L Á C

Recitál Moniky Knoblochové Vít Clar

P

osledním koncertem, konaným 13. dubna v Galerii AMU, vyvrcholila sezona Přítomnosti, sdružení pro soudobou hudbu. Vyvrcholila krásným recitálem mladé, ale už mezinárodně velmi renomované cembalistky Moniky Knoblochové, nositelky mnoha významných domácích i zahraničních cen. Úvodem pořadu „Cembalo v proměnách“, v proměnách třicátých až devadesátých let 20. stol., což sólistka provázela vtipným slovem, zazněly Dva bulharské tance z rozsáhlého klavírního cyklu Mikrokosmos, které Béla Bartók 

P R A H A ,

autorizoval i pro cembalo. Brilantně přednesená Sonata brevis od Jana Nováka, původně také klavírní, poněkud překvapila jakoby jazzovou inspirací druhé a třetí věty, ve skladatelově díle nepříliš běžnou. György Ligeti napsal svoji náročnou Passacagliu ungherese pro nástroj v čistém ladění, sólistka proto využila vlastního virginalu (jenž je kopií staré italské práce), naladěného středotónově. Skladba japonského autora Torua Takemitsu Rain Dreaming pak navodila zcela jinou atmosféru. Ještě před přestávkou zazněla – v neposlední řadě – efektní skladba Marka Kopelenta Per Aminko z roku 1998, věnovaná, jak zřejmo z anagramu křestního jména,

přímo sólistce. Ona i přítomný skladatel sklidili zasloužený obdiv publika. Carillons, čili Zvonkohry pro hodiny denní i noční Maurice Ohany nás vrátily do let šedesátých. Z týchž let pocházejí i Six Absences Hanse Wernera Henzeho, což je jakýsi volně autobiografický příběh, z něhož Monika skvěle zahrála nejdůležitější čtyři části. A nakonec jsme se znova přenesli na konec 20. století skladbou Louise Andriessena Ouverture to Orpheus, původně předehrou k jeho opeře, těžící také z minimalistických technik. Mimochodem, většina skladeb byla věnována různým vynikajícím světovým cembalistkám, mezi něž Monika Knoblochová dnes už bezpochyby patří. 

K O N Z E R VA T O Ř

Nadějná Nataliya Marfynets Michal Rezek

D

ne 26. dubna se v Komorním sále Pražské konzervatoře představila pražskému publiku absolventka ze třídy prof. Františka Maxiána, klavíristka Nataliya Marfynets. Pro svůj absolventský recitál zvolila interpretka tři náročná díla ruských skladatelů. Úvodem zazněla rozsáhlá a zřídka uváděná Velká klavírní sonáta P. I. Čajkovského. Toto dílo klade na zdárnou realizaci nemalé pianistické i fyzické nároky, Nataliya Marfynets se však tohoto úkolu zhostila 

B R N O ,

B E S E D N Í

s obdivuhodnou pianistickou suverenitou, která ostatně dominovala celému večeru. Smysl pro správné uchopení následující kompozice, Sonáty pro violoncello a klavír A. Schnitkeho výrazně podpořil absolvent ze třídy prof. Vladana Kočího, violoncellista Jonáš Hájek. Souhra obou partnerů vykazovala výborné parametry, samotná kompozice užívá množství barevných nálad, jejichž realizace ze strany obou mladých interpretů byla příkladná. V závěru večera zazněla Klavírní sonáta č. 2 Sergeje Rachmaninova, dílo v dnešní době velmi popu-

lární a oblíbené. Její provedení se stalo právem vrcholem večera. Nataliya Marfynets Sonátu zbavila romantických interpretačních klišé, střídmá pedalizace a racionální přístup daly vyniknout její složité harmonické struktuře a též zvolená maximální možná tempa ve všech větách pozitivně ovlivnila výsledný dojem, který byl u publika mimořádný. Velmi úspěšný večer pak mladá interpretka dovršila dvěma přídavky z tvorby Sergeje Prokofjeva, můžeme jen věřit, že rozvoj jejích schopností budeme mít možnost na našich koncertních pódiích sledovat i nadále. 

D Ů M

Moravec a Mozart v Brně Jiří Kopecký

K

dyž přijede legenda, davy šílí. Když do Brna přijel Ivan Moravec (14. 4.), nepraskal Besední dům zrovna ve švech… Pětasedmdesátiletý Moravec přitom není úctyhodnou figurou z galerie slavných, ale aktivním umělcem, který – stejně jako jeho ženský protějšek Marta Argerichová – staví na výkonu a nikoli na „samospásné“ auře. Koncert pro klavír a orchestr č. 25 C dur (KV 503) Wolfganga Amadea Mozarta snad opravdu trval přes půl hodiny (podle programu), mně se zdálo, že sólista odešel z pódia za několik málo minut. Čas nedokáže relativizovat jen einsteinovská rychlost světla, ale i umělecké dílo ve výborné interpretaci. Co na tom, že v části první věty se Moravcovi všechno nepovedlo úplně tak, jak by si asi před-

stavoval a attaccový přechod z druhé do finální věty nebyl bezvadný, když dokázal „chladnému“ klasicismu vdechnout život bez rubat a jiných romantických gest. Rozmáchlé gesto je navíc tomuto klavíristovi cizí, vystačí si s vnitřním prožitkem. Mozartova vokálně tvarovaná témata zněla non legato a přitom zpěvně díky pedalizaci, která jakoby imitovala kladívkový klavír. Fortissima ve třetí větě však nepůsobila „vytřískaně“, banálním motivům zase Moravec dodal mysteriózní rozměr (1. věta), vynášeným tónům neubíral klid na úkor čiperně rychlých a rytmicky rovných ozdob, trylků, pasáží atd. Mechanické posuny v brilantních kadencích hrály ruce s citlivými a pevnými prsty „bez“ zápěstí. Státní filharmonii Brno řídil její šéfdirigent Petr Altrichter z kapesní partitury, čistou souhru si ve druhé větě stejně uhlídal sám Moravec.

16

Čtvrtý abonentní koncert Komorně orchestrálního cyklu byl pro filharmoniky přínosnou „hygienickou“ akcí. Musica concertante Evžena Zámečníka prověřila kvality hráčů na smyčcové nástroje. Temperamentní hudba svědčila temperamentnímu dirigentovi i první houslistce Marii Gajdošové, dělené violy se v první větě ještě trochu rozehřívaly, vcelku však sálem letěl kompaktní a plastický zvuk. V Mozartově koncertu a hlavně v závěrečné Symfonii D dur č. 101 „Hodiny“ Josepha Haydna se obtížně prosazovaly dřevěné nástroje (především slabá flétna), neboť v kolenou rozkývaný Altrichter stavěl „velké“ struktury (vyloženě koncertní menuet), do hráčů přímo „vstřikoval“ salvy energie neúnavnou motorikou a nedbal na nuance. Altrichterovy kreace mají tah, ale nenutí hráče, aby poslouchali sami sebe a své kolegy. 

Z A D Á N O

P R O

M I T T E

E U R O P A

Festival uprostřed Evropy počtrnácté

D

ve Skalné. Žesťové nástroje budou znít také 19. 6. ve Žluticích: mezinárodně obsazený Bozen Brass quintet se v kostele sv. Petra a Pavla vydá na hudební pouť od renesance k baroku. Teplický lázeňský dům Beethoven bude hostit 21. 6. stejnojmenné klavírního trio – Beethoven Trio Ravensburg, jež si dobylo světové renomé prvními a kompletními nahrávkami méně známých skladatelů německého romantismu. 22. 6. se bývalý jezuitský kostel v Litoměřicích stane svědkem nevšední události

en co den se od 12. června do 31. července 2005 rozezní hudbou atraktivní historické i přírodní prostory podél 300 kilometrů dlouhého úseku česko-německé hranice mezi bavorským Marktredwitz, Karlovými Vary, Ústím nad Labem a saskými Drážďany. Čtrnáctý ročník Festivalu uprostřed Evropy-Mitte Europa přichystal pro své návštěvníky pestrou nabídku více než 70 programů s mottem Svět fantazie, kde najdeme nejen koncerty hudby klasické, ale také jazzu, etnické hudby či klezmeru. Výrazným rysem letošního ročníku je přitom vysoká koncentrace skvělých sólistů, kteří se představí především na komorně laděných recitálech. Posluchači budou mít například možnost slyšet celkem troje housle z dílny Antonia Stradivariho v rukou mladých špičkových umělců (Renaud Capuçon, Baiba Skride, Linus Roth). Již tradičně budou festivalovou nabídku provázet také dvě programové řady: Fórum mladých Gambista Ralph Meulenbroeks a cembalista David Jansen představující mladé talenty, kteří již sklízí mezinárodní úspěchy a řada Geni- – inscenace komorní opery Benjamina Brittena us loci, která prezentuje česko-německé kulturní Curlew River (Řeka kolih). První ze tří Brittenových dědictví. Letos v jejím rámci zazní díla barokních církevních parabol, ovlivněnou japonským divaskladatelů Heinricha Ignaze Franze Bibera, Andre- dlem nó, vyprávěnou však prostřednictvím střease Hammerschmidta či Johanna Caspara Ferdi- dověkých anglických mnichů – poutníků, provenanda Fischera, jehož kompozice byly nedávno dou v němčině studenti Vysoké hudební školy objeveny v archivech Řádu křižovníků s červe- v Lübecku pod vedením Norberta Strolze v renou hvězdou. žii Alberta Fortuzziho. Mladý německý umělec Na koncertech, které proběhnou na české stra- Linus Roth je odborným tiskem označován za ně (v Severních a Západních Čechách), vystou- „ďábelského houslistu“. Vítěz mnoha prestižních pí převážně zahraniční umělci. Festival zahájí na soutěží (Joseph Szigeti v Budapešti, Mezinárodní slavnostním koncertě 12. 6. v Sokolově komorní houslová soutěž v Novosibirsku, Deutscher Musoubor Dresdner Kapellsolisten, složený z před- sikwettbewerb aj.) a stipendista nadace Anne-Soních hudebníků slavné Sächsische Staatskapelle phie Mutter se představí za doprovodu klavíristy Dresden, se sólisty Mathiasem Schmutzlerem na José Gallarda na recitálu 25. 6. na zámku v Duchtrubku a Matthiasem Schlubeckem, virtuozem cově. Nevšední hudba pro hoboj a harfu pak bude na Panovu flétnu. 13. 6. bude festival pokračovat znít na hradě Loket 26. 6. v podání sólistů Sächv Karlových Varech moravskou lidovou poezií sische Staatskapelle Dresden Andrease Lorenze v písních v podání Ivy Bittové a Škampova kvar- (hoboj) a Astrid von Brück (harfa). Hudbou J. teta. Recitál anglického trumpetisty Crispiana S. Bacha a jeho předchůdců naplní lounský kostel Steele-Perkinse, jenž je v současnosti označován sv. Mikuláše 27. 6. renomované dámské kvarteto za nejlepšího hráče na barokní trubku na světě zobcových fléten Flautando Köln, jehož členky (spolupráce s Academy of Ancient Music, King´s – specialistky na historicky provozovanou praxi Consort aj.) se uskuteční 17. 6. v kostele sv. Jana – spolupracují s předními německými soubory

17

staré hudby (Musica Antiqua Köln aj.). Koncert Dresdner Barockorchester 28. 6. v opuštěném gotickém chebském kostele Zvěstování P. Marie zachytí vývoj concerta grossa v době baroka. Barokní hudba bude znít i 2. 7. cisterciáckým klášterem v Oseku, kde chlapecký sbor Knabenchor Hannover společně se souborem Johann Rosenmüller Ensemble přednesou duchovní díla Andrease Hammerschmidta. Působivá atmosféra poutního kostela v Chlumu sv. Maří podtrhne 10. 7. uvedení Requiem Heinricha Schütze (soubor Ensemble Musica Holsatia), kterým chce Festival uprostřed Evropy každoročně připomenout oběti a utrpení minulosti i současnosti. Zcela jiný hudební svět posluchačům nabídne sbor buddhistických mnichů s rituálními zpěvy japonské školy Shingon na koncertě 11. 7. v pavilonu Solného a Lučního pramene ve Františkových Lázních. 23. 7. vystoupí na děčínském zámku holandský gambista Ralph Meulenbroeks s cembalistou Davidem Jansenem v programu Splněné sny. Odlišný žánr – temperamentní židovskou hudbu budou mít posluchači možnost slyšet 27. 7. v evangelickém kostele v Kynšperku nad Ohří, kam ji přiveze soubor David Orlowsky´s Klezmorim. Posledním českým městem, ve kterém se festival zastaví, je pak Bečov nad Teplou. V zámecké kapli zde světový excelentní kytarista Frank Bungarten zahraje kromě skladeb J. S. Bacha také díla španělských a jihoamerických autorů. Do německého příhraničí se jistě vyplatí vydat se za písňovými recitály světových umělců, jakými jsou německý barytonista Christian Gerhaher (22. 7. v Regnitzlosau) a britský James Gilchrist (20. 7. v Pirně), i za koncerty houslistů Renauda Capuçona (23. 6. v Thossen) a Baiby Skride (27. 7. v Bannewitz). Neobyčejný zážitek slibuje také vystoupení Komorního orchestru Ference Liszta s Jánosem Rollou (15. 6. Töpen) a Musica antiqua Köln na závěrečném koncertě festivalu (31. 7. v Bad Steben). Více informací o koncertech Festivalu uprostřed Evropy na www. festival-mitte-europa. com.  Foto archív

Iva Habartová

F E S T I V A L Y , 

O L O M O U C ,

R E D U T A ,

K O N C E R T Y Z L Í N ,

D Ů M

U M Ě L C Ů

Smetanovo trio aneb tři sólisté na Moravě

N

estává se často, aby se komorní soubor rozpojil a jeho jednotliví členové se uplatnili jako sólisté. U Smetanova tria je však toto sólistické osamostatnění hráčů zcela standardní, vždyť všichni jeho členové jsou především vynikající sólisté. V dubnu tohoto roku v rozmezí jednoho týdne vystoupili sólisticky Jitka Čechová, Jana Nováková a Jan Páleníček ve dvou moravských městech. Moravská filharmonie Olomouc pozvala Jiřího Vodičku a Jitku Čechovou do „Španělského večera“ – dramaturgického útvaru složeného ze skladeb Edouarda Lala a Manuela de Fally. První část večera vyplnila Lalova Španělská symfonie pro housle a orchestr, op. 21 s vynikajícím sólistou Jiřím Vodičkou. Jitka Čechová, vystoupila po přestávce s kompozicí Manuela de Fally Noci ve španělských zahradách, tedy nedlouhém díle, v němž klavír není vždy formálně pojímán jako sólový nástroj, a tak je jeho part občas včleněn i do orchestrální partitury. Jitka Čechová se však s jeho úskalími vyrovnala výborně. Skladbu zahrála s technickou jistotou a jižanským espritem, a tak nikoho nenechala na pochybách jak o svém vysokém hráčském profesionalismu, tak rovněž o schopnosti vcítit se do tak vyhraněného charakteru daného díla. Suita z baletu Třírohý klobouk přednesená v závěru koncertu vyzněla pod taktovkou Petra Vronského orchestru nejlépe. Složité španělské rytmy, typická orchestrace španělských autorů a charismatická dynamika vnesly do sálu příznačnou atmosféru pravého španělského večera. Druhým sólistickým vystoupením členů Smetanova tria bylo provedení Brahmsova Koncertu pro housle, violoncello a orchestr, op. 102 v podání Jany Novákové a Jana Páleníčka spolu se zlínskou Filharmonií B. Martinů za řízení mladého dirigenta Tomáše Netopila. V úvodu koncertu zazněla Předehra pro orchestr B. Martinů, nevel

J E S E N Í K ,

P R I E S S N I T Z O V Y

Skvělý „Jeseník“ Věra Lejsková

M

ezinárodní Schubertova soutěž pro klavírní dua, která se ve dnech 20.–23. dubna konala v Jeseníku již po čtrnácté, daleko přesáhla původní záměr jejich iniciátorů, totiž aby si mladí pianisté s chutí zamu-

ké dílko z posledního období skladatelova života. Ve druhé části pak vystřídala orchestrální drobnost velká plocha zmíněného Brahmsova koncertu. Oba sólisté pojali kompozici nepateticky. Zajímavé použití sólových nástrojů umožňuje interpretům ukázat svoji techniku, nabízí však také dostatečné možnosti k vyjádření citů a emocí. Jan Páleníček pojal cellový part mužně

kých a rychlých pasážích, ale i obsahově plných kantilénách nenechala nikoho na pochybách, že oba umělci jsou sehraní nejen pro tento koncert, ale právě společná komorní hra zaručuje jejich vynikající schopnost stejného frázování, začátků a konců jednotlivých hudebních motivů. Zlínská filharmonie byla velmi pozorným partnerem, dbalým dirigentova pečlivého a detailního Foto archív

Pavel Malének

Jana Nováková, Jan Páleníček, Tomáš Netopil a Filharmonie Bohuslava Martinů při zkoušce a připravil nastupujícím houslím Jany Novákové dostatečné entrée. I její nástup byl plný energie a nadšení odpovídající jejímu mládí. Práce levých rukou obou umělců jasně dokumentovala technickou náročnost sólových partů a nutno říci, že se jich oba zhostili výtečně. V pomalé větě dali sólisté vyniknout zpěvnosti a vroucnosti hudebních myšlenek. Krásná souhra v technicL É Č E B N É

gesta. Závěrečnou skladbou celého večera byla 5. symfonie d moll „Reformační“ Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Orchestr se nechal přesvědčit Netopilovou koncepcí a krásně imitoval až varhanní zvuk dokonale harmonizovaných chorálových partií partitury. Tomáš Netopil byl po celý večer soustředěným a obětavým průvodcem orchestru i sólistům. 

L Á Z N Ě

zicírovali ve dvou. Dnes je soutěží s vysokými parametry, nabízející posluchačům výkony na nejvyšší interpretační úrovni, má neobyčejný ohlas v celém světě a může se směle postavit na roveň velkým mezinárodním soutěžím jako je třeba Pražské jaro či jiné soutěže v sólové i komorní hře.

18

Soutěž má dvě kategorie. Ta první, do 21 let, dává možnost zaskvít se vynikajícím konzervatoristům – letos byli v dominantním postavení studenti pardubické konzervatoře a Polska. Druhá kategorie – do 70 let součtu věku obou interpretů – představila už profesionální dua z Ruska, Ukrajiny, Japonska, Velké Britá-

F E S T I V A L Y ,

minulé soutěže, klavírní duo z Pardubic, Radka Hanáková – Vlastimil Jurčík, výstava karikatur na Schubertovy skladby v předsálí kongresového sálu, zapůjčená ze soukromé sbírky, vydání samostatné brožury „Schubertova soutěž Jeseník 2005“, kterou iniciovalo a na jejímž vydání se podílelo Vlastivědné muzeum Jesenicka, slavící letos 100 let, prodej hudebnin atd. Bábel jazyků pomáhaly rozpřádat mladé tlumočnice, většinou studentky gymnázia. Bylo jich zapotřebí i při neoficiálním a srdečném setkání se všemi účastníky, které se uskutečnilo před závěrečným koncertem v prostorách muzea Vincence Priessnitze – myslím, že hodně přispělo k bližšímu vzájemnému poznání pianistů, už ne soupeřů, ale kolegů. Příští soutěž, která se uskuteční 18.–21. 4. 2007, bude jubilejní: jednak bude XV., jednak uplyne 210 let od narození autora, jehož má soutěž ve svém štítu, Franze Schuberta. A nyní hlavní ceny: 

HUDEBNÍ VELETRH PRAHA 2005

I. kategorie: 1. cena Zuzana Pelcová – Eva Suchánková, ČR – Pardubice 1. cena Miroslawa Lachowska – Edgar Wiersocki, Polsko 2. cena Oliwia Grabovska – Wojciech Wrobel, Polsko 3. cena Marie Erlebachová – Jan Hršel, ČR – Pardubice

22.–25. ZÁ¤Í 2005

II. kategorie 1. cena Irina Silivanova – Maxim Puryzhinskij, Rusko Současně obdrželi cenu Aloise Složila za nejlepší interpretaci skladby Fr. Schuberta 2. cena Oleksandra Zajceva – Dmytro Tavanets, Ukrajina 3. cena Yoshie Shiramizu – Takashi Fujii, Japonsko 3. cena Lindy Tennent-Brown – James Longford, Velká Británie

VELETRÎNÍ PALÁC � Foto Josef Halamíček

nie, Polska, Estonska, v celkovém počtu šestnácti dvojic. Připočteme-li k tomu osm dvojic v první kategorii, pak při předepsaném časovém limitu probíhala první dvě kola obou kategorií od 8 až do 23 hodin – což bylo velmi náročné jak pro účinkující, tak především pro porotu (předsedou byl Vlastimil Lejsek, jejími členy Joanna Domanska – Polsko, Martin Hršel – ČR, Soňa Javůrková – ČR a Pavel Novotný – SR). Tak ve velkém kongresovém sále Priessnitzových léčebných lázních (kdysi jej V. Priessnitz vybudoval jako velkou jídelnu pro své pacienty) zněla po celé dny hudba: především Franze Schuberta, ale i dalších romantiků, klasiků i současných autorů, z našich A. Dvořáka, J. L. Dusíka, H. Voříška, B. Martinů, V. Lejska, M. Kocába a K. Simondla. Vyhlašování výsledků jednotlivých kol pak připomínalo téměř půlnoční scény, po nichž byli účinkující odváženi mikrobusy do svých ubytoven dole ve městě. Organizace byla bezchybná, podíleli se na ní pracovníci Městských kulturních zařízení, pedagogové Základní umělecké školy i další pracovníci stejnou měrou, ochotně a s velkou obětavostí. Klavíry i se servisem zapůjčila už tradičně firma Petrof, která takto vypomáhá soutěži od jejího založení – ostatně pan ing. Petrof nechyběl ani na závěrečném koncertu laureátů. Při koncertech s orchestrem spolupracoval s kandidáty Janáčkův komorní orchestr z Ostravy, který dirigoval Petr Šumník, koncert také natáčel Čs. rozhlas Olomouc. Soutěž doprovázely také různé akce, jako zahajovací koncert v jesenické Kapli, na němž vystoupili laureáti

K O N C E R T Y

� � � � �

hudební nástroje a pfiíslu‰enství jevi‰tní a osvûtlovací technika záznam a reprodukce zvuku domácí audio video poãítaãe a hudba hudební média…

HUDEBNÍ VELETRH PRAHA

Vítězové II. kategorie Mezinárodní Schubertovy soutěže Oleksandra Zajceva, Dmytro Tavanets a předseda poroty Vlastimil Lejsek

Kontaktní adresa: AC EXPO s. r. o. VeletrÏní palác, Dukelsk˘ch hrdinÛ 47, 170 17 Praha 7 Tel.: +420 224 301 013, fax: +420 224 301 539 GSM: +420 777 201 329 www.huvel.cz

19 Uzávûrka pfiihlá‰ek: 15. 5. 2005

F E S T I V A L Y , 

F R Ý D E K - M Í S T E K ,

K O N C E R T Y

N Á R O D N Í

Kruhy přátel hudby Rudolf Felzmann

V

pátek 22. dubna se sjížděli zástupci Kruhů přátel hudby na své celostátní setkání do Frýdku-Místku. Z podnětu Nadace Český hudební fond je tentokrát svolal Kruh přátel hudby při zdejším Národním domě, který se tak stal po roce 1990 dvanáctým pořadatelem této zajímavé akce, na níž je každoročně zvána více jak stovka pořadatelů koncertů komorní hudby. Při oficiálním jednání bylo zastoupeno 55 Kruhů přátel hudby, což oproti předchozím setkáním znamenalo logicky vyšší účast moravských zástupců, zatímco některé české delegáty odradila značná vzdálenost a tím nabíhající finanční náklady. Většina účastníků se shoduje, že taková setkání vítají. Předně celou akci uvádí burza

D Ů M

agentur, umožňující nejen podrobnější informace a vzájemné poznání, ale také jistým způsobem může omezit mnohdy až agresivně se vnucující propagaci náhle se objevivších zprostředkovatelů, jejichž nabídka nemusí být vždy bez problémů. To se ostatně projevilo při následující diskusi, kterou otevřel předseda Rady KPH prof. Ivan Klánský. Podle jednotlivých dramaturgických plánů přiděluje Rada KPH NČHF finanční částky, jejichž výše nemusí být jen symbolickým příspěvkem, ale může dotovat náročnější výběr interpretů i rozmanitější repertoár. Problémem při profilování abonentních cyklů, bývá rovněž konfrontace výkonů umělců působících v užším regionu s interprety, jimž nechybí zkušenost z renomovaných mezinárodních soutěží a festivalů. Zvláštní je také vliv peda-

VELKÁ SOUTĚŽ

Hudebních rozhledů Vážení čtenáři, tentokrát řada z vašich odpovědí zdaleka v pořádku nebyla, byť správné řešení jste měli takřka na dosah ruky. A to v úvodním rozhovoru minulého čísla s názvem Matthias Goerne – hvězda Pražského jara 2005, v němž jste se mohli dočíst, že se tento slavný německý barytonista poprvé našemu publiku představil v lednu roku 2001 s Českou filharmonií řízenou Vladimirem Ashkenazym. Těm z vás, kteří byli pozornější a měli navíc při losování štěstí, blahopřejeme a tentokrát posíláme CD, vydaná firmami Supraphon a Multisonic.

123

Jarmila Tatárková, Opava Martin Gono, Krakovany Eva Chalupová, Ivančice

A je tu otázka na červen: Kterého polského prezidenta, známého svou vynikající interpretací děl Fryderyka Chopina, mohli Pražané po roce 1918 přivítat na pódiu Rudolfina? Své odpovědi zasílejte do 16. června na adresu Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.scena.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách..

20

gogů místních hudebních škol, jež dokonce jeden z delegátů označil za „hudební řemeslníky“, kteří jsouce vytíženi svými školními povinnostmi, sami se žádného koncertu nezúčastní, ani jej nedoporučí svým žákům či jejich rodičům. Závidět pak můžeme těm místům, kde právě učitelé hudby jsou hlavními iniciátory místního hudebního života. Kupodivu se příliš nemluvilo o finančních obtížích, byť všichni se shodli na stále se zhoršujícím klimatu nekulturnosti mezi představiteli politiky i státní správy. Většina koncertních organizátorů úporně shání po troškách peníze a dokáže nekompromisně hájit vyšší kvalitu svého publika ve spektru obyvatel daného místa. V této souvislosti ještě připomeňme, že řada KPH se v průběhu let stávala občanskými sdruženími a nyní svůj původní záměr svobody a nezávislosti začínají pociťovat jako komplikaci, mají-li se třeba měnit nařízení o účetnictví. Je ironií, že asi jednodušší to prozatím mají tam, kde zůstali při rozpočtových či příspěvkových organizacích, i když ani tady nikdy nevíme, co budoucí vyšší rozhodnutí by mohla změnit. Samozřejmě, že tyto problémy hlavní diskuse spíše naznačila, ale pak bylo dost času ještě se k nim vrátit. Frýdecko-Místecký Národní dům nabídl skvělý večerní koncert, v němž Janáčkova filharmonie Ostrava potěšila Janáčkem, Mozartem a Dvořákem, přičemž obdiv publika sklízel sólový klarinet Igora Františáka a výrazné gesto dirigenta Jakuba Hrůši. Pak se besedovalo do pozdních hodin při společenském večírku s folklorním souborem Ostravička. Většina účastníků ještě zůstala i na sobotu. Vždyť dopolední matiné na frýdeckém zámku bylo doslova vzorovou přehlídkou pozoruhodných interpretačních hvězd Ostravska: např. klavíristky Elišky Novotné, houslisty Jiřího Vodičky nebo Stadlerova klarinetového kvarteta. Každý pořadatel celostátního setkání se snaží i přiblížit svůj kraj, proto cesta účastníků vedla do Janáčkových Hukvald a někteří absolvovali i turistickou trasu oborou kolem bronzové Lišky Bystroušky vzhůru ke starobylému hradu. V sobotu večer mnozí odjížděli a poslední vytrvalci se rozloučili až v neděli 24. dubna. Všichni se shodli: setkání opět posílilo odvahu překonávat potíže a nabízet kvalitní komorní hudbu posluchačům, a při loučení poděkovali pracovníkům Národního domu ve Frýdku-Místku za prvotřídní péči. 

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

Nadace Leoše Janáčka

vypisuje soutěž o

Cenu Nadace Leoše Janáčka 2005 Předmětem soutěže jsou vědecká díla, ediční počiny přínosně zpracovávající janáčkovskou tématiku, zvlášť významná popularizační či organizační činnost v oblasti šíření Janáčkova díla. O cenu se mohou ucházet čeští občané bez věkového omezení. Práce a edice musí nést datum vydání v rozmezí let 2000–2004. Návrhy na ocenění podávají buď autoři děl již publikovaných nebo takových, u nichž byla v dané době uzavřena platná nakladatelská smlouva, nebo navrhovatelé z řad soukromých osob či institucí. Návrhy posoudí porota jmenovaná správní radou Nadace Leoše Janáčka.

Česká filharmonie „zvěčnělá“ aneb její nové live nahrávky v příští sezoně

Uzávěrka pro podání návrhů je 30. září 2005

Dita Hradecká

Výše ceny je 30.000 Kč.

Návrhy s přiloženým exemplářem práce nebo rukopisy s platnou nakladatelskou smlouvou zasílejte na adresu: Nadace Leoše Janáčka, Krkoškova 45A, 613 00 Brno

29. 5. neděle Západočeské Muzeum Plzeň České trio

7. 6. úterý

D. Popper, A. Dvořák, F. Mendelssohn – Bartholdy

Kdyně – synagoga

Jana Boušková - harfa, M. Vilímec – housle

C. Saint Saëns, F. Mendelssohn – Bartholdy, J. L. Dusík, C. Debussy, M. Turnier

15. 6. středa Radnice – synagoga

Miroslav Vilímec – housle, Vladislav Vilímec – klavír

F. Mendelssohn – Bartholdy, E. von Dohnanyi, L. Janáček, J. B. Foerster, A. Dvořák, J. Kubelík

8. 9. čtvrtek Dobrá Voda u Hartmanic

René Kubelík – housle, Miloslav Klaus – kytara

Z

vuk orchestru, jakým je Česká filharmonie, se nejlépe vychutná naživo. Akustika Dvořákovy síně patří na světě k těm nejlepším, jak naši posluchači jistě vědí. V příští, jubilejní sezoně, kterou zahájí Pocta české hudbě už 7. září, budou mít návštěvníci Rudolfina možnost přihlížet vzniku několika živých nahrávek orchestru. Pro šéfdirigenta Zdeňka Mácala nejsou mikrofony žádnou překážkou svobodné interpretace – spíše jej inspirují a stimulují. Mohli jsme se o tom ostatně přesvědčit už v uplynulém koncertním cyklu. Letos mají filharmonici za úkol natočit například Šeherezádu Rimského-Korsakova, Mahlerovy symfonie, Brahmse, Čajkovského… To chce pečlivou přípravu a pevné nervy! Takové nahrávání ovšem vyžaduje i jistou disciplínu také od posluchačů: před nasazením prvního tónu a po dozvuku, který se může protáhnout na několik vteřin, musí být v sále naprosté ticho. Odměnou bude příznivcům filharmonie třeba to, že budou fyzicky přítomni jakémusi zvěčnění okamžiku, který by se jinak nenávratně rozplynul v ubíhajícím čase. A až se jim dostane do ruky deska, na jejíž etiketě bude známé logo ČF, nevěřím, že se rádi nepochlubí slovy: Byl jsem u toho!

N. Paganini, F. Mendelssohn – Bartholdy, A. Williams, J. Piazzolla

11. 9. neděle Plzeň Velká Synagoga

Filharmonický smyčcový soubor, Žilákovo kvarteto

A. Dvořák, G. Klein, F. Mendelssohn – Bartholdy

18. 9. neděle Kasejovice – synagoga

Ars Instrumentalis Pragensis

H. Purcell, G. Ph. Teleman, F. Mendelssohn – Bartholdy, J. D. Dismas Zelenka

21

Na tomto místě, hlouběji než je obvyklé, můžete nahlížet do dění v České filharmonii. Při psaní příštích textů se rádi necháme inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na sekretariat@cfmail. cz, nebo poštou na adresu České filharmonie či Hudebních rozhledů.

H O R I Z O N T

Václav Holan Rovenský Hudebník, tulák a poustevník

B

yla to zvláštní doba, exaltovaná a plná extatického vytržení a mysticismu. Intelektuální katolickou Evropu, České království nevyjímaje, okouzlila díla španělských mystiků Jana z Kříže a Terezie z Ávily. V nejširších vrstvách zbožných obyvatel pak dosáhla vrcholu popularity duchovní cvičení zakladatele jezuitského řádu Ignáce z Loyoly, velmi brzy přeložená i do češtiny. Byla to doba rozevlátých soch a impozantních obrazů, kde hra světla a stínu dospěla až k samotné hranici magického působení na diváka, který v pološeru chrámových prostor, pod vznosnými a honosnými kopulemi propadal pocitu malosti a nicotnosti před tváří Boží. Byl to zvláštní čas, kdy se mnozí snažili dobrat se pravdy kontemplací a rozjímáním v tichém ústraní, a jiní hledali cestu k Bohu i k přírodě. A tam, kde se proťalo toto dvojí usilování, tam se zrodil barokní poustevník. Fenomén poustevníka není v evropských a koneckonců ani českých dějinách ničím novým. Ovšem barokní poustevny se podstatně lišily od pousteven předcházejících období, kdy jejich obyvatelé hlásali návrat k prvotní křesťanské chudobě. Být poustevníkem v 15. nebo 16. století znamenalo ve své podstatě pohybovat se na tenké hraně mezi životem a smrtí, v krušných životních podmínkách a v zajetí přísných pravidel a tvrdých dogmat. Naopak poustevny v baroku představovaly docela pohodlné světnice v klidu a samotě, přizpůsobené rozjímání. K nim přiléhaly zahrádky i kuchyňka s ohništěm pro přípravu jídla. Nezřídka měl poustevník povoleno lovit i zvěř, jejíž maso vcelku bez potíží uchovával v chladné skalní spižírně. Ne nepodstatný vliv měl na rozvoj poustevnictví v Čechách i úzký vztah mezi českými a španělskými panovníky, příslušníky dvou větví (rakouské a španělské) jedné (habsburské) dynastie. Svou úlohu sehráli také příslušníci česko-španělských (Pernštejnové, Ditrichštejnové) a španělských (Marradas, Huerta, Verdugo ad.) rodin. Naprosto jasná souvislost je pak vidět mezi katalánskými poustevnickými jeskyňkami, které silně připomínaly pískovcová skalní města severních a severovýchodních Čech. Tedy místa jako stvořená k poustevnictví, což nebylo ve své době rozhodně chápáno jako náhoda. Jedním z českých katolických šlechticů, který měl velký smysl pro zakládání poutních tradic,

ale také pousteven, byl František Josef z Valdštejna, tajný rada císaře Leopolda a manžel ještě donedávna rozmařilé a nadmíru bohaté Markéty Černínové z Chudenic. Život této typické barokní dámy od základu změnil silný vliv kapucínského skladatele Jana Marii, který přišel roku 1714 na Valdštejn. Z jejího obrácení vzešly stavby, které jako mecenáška platila a k nim patřilo i zřízení poutního místa u hradu Valdštejna. Dodnes se na Valdštejně ukazuje v předhradí jeskyňka, kde měl podle pověsti přebývat význačný barokní hudební skladatel, varhaník a v neposlední řadě také poustevník Václav Karel Holan-Rovenský (1644--1718). Foto archív

Oldřich Kašpar

Narodil se v Rovensku pod Troskami, nikoliv Rovně, jak se tradovalo ve starší literatuře, ve statku pod strání a název rodiště připojil ke svému příjmení. Do školy chodil nejprve ve svém rodném městečku, kde tehdy působil jako rektor Samuel Fidelius Kutnohorský, a první setkání s hudbou mu zprostředkoval Václav Peregrinus Turnovský, v té době varhaník a kantor v Týně nad Rovenskem. Po ukončení základní výuky odešel na studia do Jičína, kde se mu, na jezuitském gymnáziu, dostalo dalšího vzdělání i výchovy v přísně katolickém duchu. Poté se s ním nejdříve setkáváme v roce 1662 ve funkci ludi magistra (učitele hudby) v Týně nad Rovenskem, roku 1664 tu působí jako kan-

22

tor a varhaník a zakrátko zastává i úřad varhaníka v Turnově. V roce 1668 se opět vrátil do svého rodiště, kde přijal místo kantora. Téhož roku však své místo svévolně opustil bez vědomí vrchnosti a jeho neklidná a komplikovaná povaha jej vyhnala do světa. Je zapotřebí si uvědomit, že jsme v období, kdy do vydání patentu o zrušení nevolnictví Josefa II., který poddané vysvobodil z osobní závislosti na vrchnosti, zbývá ještě plných 113 let. A podmínky, za jakých museli pracovat i v době pozdější pro své pány takoví velikáni evropské hudby, jakými byli Wolfgang Amadeus Mozart či Joseph Haydn, jsou vcelku známy. Mozart měl neustálé problémy se salcburským arcibiskupem a Haydn musel dokonce nosit esterhazyovskou lokajskou livrej a u tabule sedat se sluhy a kočími. Václav Karel Holan sběhl celkem dvakrát a způsobil tím nemalé problémy svému otci, rovenskému rychtáři, který byl v roce 1668 volán k zodpovědnosti na skalský zámek, ať syna neprodleně přivede zpět. Ten však uprchl potřetí. Po čase se znovu objevil a patrně se opět věnoval chrámové hudbě, ale také úředničině, neboť v rovenské městské knize je k roku 1670 zapsán jako písař, kantor a varhaník. Jak dlouho se Holan v tomto období zdržoval doma, není přesně známo. Někdy se uvádí, že už o rok později (1671) byl varhaníkem na Vyšehradě. Z rovenské městské knihy se dozvídáme, že 24. července 1673 stanul před městským právem, aby se zodpovídal z křivého obvinění. Další datum, jehož se můžeme zachytit, je rok 1679, kdy je Holan zapsán jako varhaník v Dobrovicích u Mladé Boleslavi. To je na dlouho poslední zmínka, kterou o nesporně neklidném, romantickém, vpravdě barokním duchu člověka, jenž velmi často projektoval svoje tužby daleko za hranice vzdáleného obzoru, máme. Jedenáct let není o Holanovi žádných zpráv, jeho jméno se opět vynořuje až roku 1690. Tehdy bydlel v Praze ve valdštejnském domě na Malé Straně a roku 1692 se uvádí jako varhaník a roku 1693 kapelník u sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Pražský pobyt představoval zřejmě nejplodnější období Holanova uměleckého života. V té době vydal – v rozmezí čtyř let – svá velká díla. A sice dvoje pašije a kancionál (Pašije podle svatého Matouše, 1690; Pašije podle svatého Jana; 1692 a konečně nejobsáhlejší dílo – kancionál zvaný Capella regia musicalis, kaple královská zpěvní a muzikální; 1694).

Uvádí se také, že Holan navštívil Řím, aby se přímo na místě seznámil s italskou hudbou. Datování jeho návštěvy se různí. Ojediněle se setkáváme s rokem 1674 – tehdy se uskutečnila známá výprava z Čech do Říma, kterou vedl světící biskup pražský, český básník a vlastenec Jan Hynek Dlouhoveský. Cestovní průvod tvořilo dvě stě lidí a naši krajané tehdy prý udivili Italy půvabem českého zpěvu. Častěji se tvrdí, že Holan navštívil Itálii až roku 1692. Přímé doklady nemáme však ani pro jeden z těchto časových údajů. Dnem 17. března 1694 opět začíná, díky nedostatku pramenů, další hluché období Holanova života, nenajdeme o něm jedinou zmínku po deset následujících let. Pak se znovu objevuje v rodném kraji, tentokrát však nikoliv jako varhaník, nýbrž jako zanícený kameník. Kamenictví bylo kromě hudby jeho celoživotní zálibou. Svou uměleckou prací v tomto oboru zkrášloval rodné městečko: Se školní mládeží vystavěl schody nahoru ke škole… Z kamene sám vytesal Boží muka u školniště a u kněžské stráně. Do chrámu v Týně koupil za 6 zlatých oltář nový pro obraz sv. Jana Nepomuckého a sám vystavěl tu novou kruchtu kulovatou pro varhany. Kromě toho se za Holanovo dílo považují kamenné sluneční hodiny, které jsou dodnes vidět na pilíři kostela sv. Václava v Rovensku a jsou opatřeny iniciálami W:C:H: a letopočtem Ao 1704, a na prvním mostě u hradu Valdštejna se nachází kamenný podstavec k soše sv. Jana Nepomuckého s iniciálami W. H. Konec života strávil Václav Holan v poustevně, jež stála v místech dnešního prostranství na druhém nádvoří hradu Valdštejna vedle kapličky sv. Jana Nepomuckého vystavěné v roce 1713 (dnešní kostelík je pozdějšího data). Sotva si lze představit, že by v něm neprovozoval hudbu a že by zde – v místě tak odloučeném a v prostředí tak duchovním – nekomponoval. Zřejmě tady sepsal roráty pro město Turnov, dnes bohužel nezvěstné, doložené však roku 1712 na Valdštejně jako nové od pana Holana psané. Pověst, že bydlel ve zmíněné jeskyni, zapřičinil nápis, který je v ní vytesán: V této jeskyni žil roku 1715--1718 poustevník Václav Holan, učitelský z Rovenska. Václav Holan však nebyl ani prvním ani posledním poustevníkem Valdštejnským. Turnovský děkan uvádí k roku 1713, kapli na Valdštejně, kterou milostivá vrchnost vystavěla kdežto dva poustevníci bydlejí. Člověk nepokojné krve, nadaný hudebník a zručný kameník zemřel 27. 2. 1718, tudíž v letošním únoru – sedmadvacátého, uplynulo od jeho smrti přesně 287 let. Byl pohřben na místě, které si sám vybral, ve chrámu Týnském ve sklípku podle kazatelny po levé ruce. Václav Holan Rovenský, narozdíl od Adama Michny z Otradovic (1600--1676), autora monumentálních skladeb, na jehož dílo plynule navazoval, nalezl těžiště své tvorby v malých formách.

Foto archív

H O R I Z O N T

Valdštejn, kaple sv. Jana Nepomuckého Obě jeho díla, jak Pašije, tak i Kancionál, se těšila velké oblibě v nejširších lidových vrstvách, o čemž svědčí i jejich časté opisy. Podle Antonína Rybičky se Holanova Kancionálu používalo na kůrech literátských ještě na počátku 19. století. Holanova Kaple královská… vzbuzovala zájem hudebních historiků už od konce 18. století (J. B. Dlabač). Obšírný rozbor hudební stránky tohoto díla se objevil v časopise Dalibor v roce 1862. Jeho autor J. L. Zvonař vyzdvihuje Holanovy úpravy starších a starých písní, které jsou podle něho dobré, jadrné i rozmanité… jednotlivé hlasy jsou ve vícehlasých skladbách vedeny dosti samostatně; srovnalost (rozuměj harmonie) hlasů pak jest lahodná i nenucená… máme přeci za to, že měl větší nadání k líbeznému zpěvu (rozuměj: doprovázené melodii), než-li ke kontrapunktickým formám. Patrně nejpodrobnější rozbor Holanova díla básnického přináší Vilém Bitnar v roce 1926

23

(Časopis katolického duchovenstva). Soustřeďuje se především na cyklus svatováclavských písní, jichž najdeme u Holana ze všech jeho současníků nejvíce. Hodnotí jej následujícími slovy: Holanův bohatý soubor svatováclavské lyriky obsahuje tedy jak ohlasy písní cizích se snahou po zhuštění obsahu a zkrácení skladby, posléze vlastní skladby Holanovy, jichž je většina… metafora je ryze barokní… apostrofy vydechují líbeznou něhou. Jeho strofika je bohatá, prosodie přízvučná… Holan družil se čestně k Michnovi z Otradovic a Fridrichu Briedlovi (1619--1680). Domnívám se, že dalších slov netřeba. Budiž tento článek skromnou poctou pozapomenutému umělci těkavého a nespoutaného ducha k nedávno uplynuvšímu únorovému výročí jeho narození. Neboť jen lidé tohoto druhu hýbou světem naším vezdejším kupředu. 

Z A D Á N O

P R O

Č E S K Ý

R O Z H L A S

D - D U R

Český rozhlas digitálně Hana Jarolímková 1. května začala vysílat nová stanice Českého rozhlasu, jejíž náplň tvoří výhradně klasická hudba. Její název je Český rozhlas D-dur a její program je prozatím šířen na Internetu, na adrese www. rozhlas. cz/ d-dur. O všem, co se vznikem této stanice a s náplní jejího vysílání souvisí jsem hovořila se šéfredaktorem stanic Český rozhlas 3 – Vltava a D-dur Lukášem Hurníkem. Jak k tomu došlo, že vedle stanice Český rozhlas 3 – Vltava vznikla další stanice jen na vážnou hudbu? Klasická hudba byla vždy základní součástí

programu Vltavy, tvoří téměř 50% jejího vysílacího času. Bohužel my, milovníci vážné hudby, obvykle chceme poslouchat hudbu, jenom hudbu a nic než hudbu. Na Vltavu se ovšem musí vejít i literatura, drama, dokument, publicistika. Proto Vltavu poslouchá jen zlomek těch, kteří chodí na koncerty a kupují si cédéčka. V bohatých evropských zemích mají obvykle dvě kulturní stanice: na vážnou hudbu a druhou, smíšenou, podobnou Vltavě. V Česku ovšem nemáme dost vysílacích frekvencí na tolik kultury, takže vážnohudební stanice zůstala nedosažitelným snem. Až do prvního května… Ano. Až na to, že její signál mohou prozatím přijímat jen ti, kteří mají dostatečně rychlé pevné připojení k internetu. Mohou ji ovšem přijímat na celém světě: už máme ohlas i z Ko-

reje… Za pár měsíců by se měl program D-dur v Praze a okolí objevit v digitálním vysílání systému DVB-T. To je vlastně zařízení určené pro příjem televize, ale připojíme-li tzv. set-top-box do zesilovače, můžeme v nepřekonatelné zvukové kvalitě poslouchat i digitální rozhlasové stanice. To nejlepší nás čeká po spuštění sítí DAB, které umožňují i mobilní příjem do sluchátek, v autě atd. Není to trochu divné poslouchat třeba Mozarta z Internetu? Zvuková kvalita je mnohem lepší než z běžného FM vysílání. Nedochází tu k dynamické kompresi, signál je bez šumu. Každému vřele

doporučuji pořídit si stálé připojení k Internetu, stojí to měsíčně jako jeden nákup v supermarketu a změní vám to život. Webové stránky stanice Český rozhlas D-dur nabízejí informace k právě vysílané skladbě, program na několik týdnů dopředu a stále se budou rozšiřovat. Jak tedy vypadá program stanice Český rozhlas D-dur? 24 hodin vysíláme klasickou hudbu od renesance do současnosti, od komořiny k opeře. Každé dílo se v průběhu měsíce několikrát zopakuje, pokaždé v jinou denní dobu. Každá skladba je velmi stručně uvedena redaktorem, který program připravil. Redaktoři pocházejí z řad Vltavy, takže odbornost je zajištěna. Hrajeme samozřejmě zásadně celé skladby, ne jen vybrané věty. Na podzim připravujeme další obohacení programu: každý den ve 20:00 se přepojíme do

24

některého z evropských koncertních sálů, odkud budeme vysílat koncert přímým přenosem. Umožňuje nám to členství v Evropské vysílací unii. Jak jste došli k názvu stanice? Evropské digitální stanice obvykle začínají písmenem D: třeba D-radio, D-link, D-art. Naše D-dur je tedy trochu slovní hříčka, opírající se o to, že D dur je optimistická tónina. Také znělka stanice je určitou nadsázkou: ozve se jímavý romantický akord s klavírním trylkem a do toho svým jalovým elektronickým hlasem zažvatlá robot: „Český rozhlas. D-dur. Klasická hudba v digitální kvalitě“. D-dur je totiž skutečně malý

technický zázrak. Redaktoři naplánují hudbu a namluví komentáře, vše ostatní běží automaticky. Například když zbývá do celé hodiny chvilka času, počítač sám iniciativně zařadí Scarlattiho sonátu nebo zpěv ptáků… Myslíte, že si D-dur najde dostatek posluchačů? Jistě to nebude masová záležitost, ale milovníci vážné hudby, kterých jsou v naší zemi rozhodně statisíce, si podle mne nemohou nechat ujít takový zdroj hudebních zážitků v technické kvalitě, kterou žádné FM rádio nemůže nabídnout. A navíc se dá D-dur poslouchat třeba jen na půl ucha. Doufám, že si nás brzy všimne nějaká kavárna… Ale kdybyste si chtěli naše vysílání vyzkoušet „na nečisto“, pusťte si 1. července Vltavu. D-dur bude celý den hostem na jejích frekvencích. 

D I V A D L O 

P R A H A ,

S T Á T N Í

O P E R A

P R A H A

Co je tradiční Rusalka?

N

a loňské nastudování Carmen v režii Zdeňka Trošky se do Státní opery Praha lidé jen hrnuli, proto letos úspěšného filmaře sluncí, kameňáků a pohádek přizvali ke spolupráci znovu. A nelze to vedení Státní opery zazlívat z žádných estétských pozic, jakkoli je mi prvoplánová poetika Zdeňka Trošky na hony vzdálená, když v repertoáru mají místo

nepoužíval pouze jako promítanou scénografii, ale použil různé filmové triky (prolínačky, švenky, dvojexpozice) k doslovení konkrétních významů. Rusalky tančí nejen na jevišti, ale i na plátně, Rusalka ve třetím jednání osamocena bloudí rozhýbanými lesy, v úvodu se zjevuje jako přelud na nádherné hladině jezera. A to jsou v dané koncepci nádherné momenty! Nakonec i trochu popisné pasáže jako třeba příjezd lovců na koních lze ve filmu přijmout. Proč to všech-

Nastudování však propadlo pěvecky a hudebním nastudováním. Evě Urbanové, která v roli debutovala, Troška ublížil rádoby pohádkově ladnými gesty rukou, které rozhodně odporují naturelu pěvkyně – ještě že jí (a vlastně všem) velmi pomohl pohádkovými a vkusnými kostýmy Josef Jelínek. Nejvíc jí však ublížil dirigent Leoš Svárovský hlučným, hrubým a neúnosně chybujícím orchestrem, v němž příliš ztišený hlas Urbanové překvapivě zanikal a z postavy mnoho nezbylo.

no ale rámovat kašírovanými pahýly stromů a balvany, o které pěvci zakopávají a trhají kostýmy? Druhé jednání na zámku (bez dotáček) pak má parametry pouťové střelnice či skladu kulis dávné kočovné společnosti. Stejně neobratná a prvoplánová jsou toporná gesta, která Troška předepsal pohádkovým postavám. Pěkné herecké figurky naopak stvořil z komických „živých“ lidí Kuchtíka a Hajného především v hybném a vtipném provedení Martiny Bauerové a Ivana Kusnjera – obsadit ho do této role bylo výtečným nápadem. I druhá dvojice Erika Jarkovská a Jiří Hruška je pěkná.

Nemyslím si, že na roli šla šťasnou cestou, v jejím případě bylo lepší zdůraznit dramatický charakter partu. Nelze však nevidět pečlivost, s níž roli jako obvykle nastudovala – tím větší škoda! Adriana Kohútková v titulním partu zazářila zvučným měkkým hlasem a decentním projevem, přestože ho hyzdila ona troškovská posunčina. Inscenace má dva dobré představitele Prince, Tomáši Černému do ideálu chybí pevnější vázaná kantiléna a volněji tvořené tóny, obé naopak dokonale ovládá Ľudovít Ludha, jemuž pro Státní operu trochu chyběl objem hlasu. Rád bych tohoto pěvce u nás slýchal častěji. Gustáv Beláček zpíval Vodníka na-

Foto František Ortmann

Josef Herman

Eva Urbanová jako Rusalka

i dramaturgické novinky a inscenační výboje. Tak to má podle mého soudu ve velkém operním domě být. Rusalku si režisér Troška vybral sám a jaksi zákonitě vzhledem ke svým filmovým pohádkám. Však se také vyznával z okouzlení jak dílem samotným, tak legendárním filmem Václava Kašlíka. Ostatně z něho vydatně čerpal v detailech a zejména v celkové koncepci romanticky zasněné inscenace, v níž hlavním výrazovým prostředkem jsou vizuální dotáčky trochu na způsob Laterny magiky, ale i dávného Theatergraphu E. F. Buriana. Troška totiž dotáčky

25

D I V A D L O



P R A H A ,

D I VA D L O

B E Z

ky však vystačila s mechanickými gesty, Magda Málková naopak vytvořila věrohodnou postavu, ovšem s poněkud namáhavým a ne vždy jistým pěveckým projevem. Co je a co není moderní inscenace Rusalky? Té Troškově odhaduji polovina hlediště freneticky aplaudovala, polovina byla takřka konsternována. Žijeme v době matení pojmů – tradiční neznamená staromilsky opisující dávné vzory a moderní neznamená nutně přenést hru do nesmyslných souvislostí. Rusalku jako historizující

Z Á B R A D L Í ,

Dvakrát Figarova svatba Josef Herman

N

edlouho po sobě se objevily dvě inscenace Mozartovy oblíbené opery Figarova svatba, které k sobě mají blízko jak inscenačním názorem, tak okolnostmi svého vzniku, je tedy účelné pojednat je společně. Pražská HAMU operu nastudovala ve spolupráci s pražským Divadlem bez zábradlí ve chvályhodné snaze dopřát svým posluchačům pořádné jeviště, za které se pro operu jinak velmi sympatické školní Divadlo Inspirace prostě považovat nedá. Navíc je to koprodukce vzájemně výhodná, neboť Karel Heřmánek zjevně promyšleně rozšiřuje spektrum repertoáru svého divadla a po velmi úspěšném muzikálu Cikáni jdou do nebe tedy otevřel dveře i opeře. Horší je, že divadlo nemá orchestřiště a že se zvuk živě hrajícího orchestru pod taktovkou Jiřího Petrdlíka musel technicky přenášet do hlediště jako při muzikálových inscenacích – jenže v nich se také zpívá na mikroporty a výsledný zvuk je kompaktní, naopak spojení technicky znějícího orchestru s operními hlasy považuji za jeden z hlavních limitů inscenace. A kousněme hned do kyselého – tím druhým zásadnějším limitem je nízká pěvecká úroveň studentů HAMU, kteří inscenaci obsadili. Dokonce je otázkou, zda bylo rozumné studovat tak náročnou operu, na druhé straně asi už nelze na pěvecké vysokoškoláky brát přílišné ohledy, vždyť mladí pěvci by měli být schopni zastat normální angažmá už po konzervatoři. Že třeba v poslední době po několika konzervatoristech zdejší operní divadla sáhla a rozhodně neprohloupila, problém vysokoškolského studia pěvectví, a zvláště na pražské HAMU, jen vyostřuje. Z premiérového obsazení lze vyzvednout Ondřeje Štefáčka a Janu Dvořákovou, s výhradami ještě Stanislavu Imriškovou. Zpívalo se v originále. Jestliže nad hudební úrovní produkce věru nelze jásat, sympatický byl jevištní tvar, dílo režiséra Martina Otavy. Ján Zavarský vytvořil jako obvykle

O L O M O U C ,

pohádkový příběh z českých luk, lesů a zámků přece lze inscenovat i současnými jevištními prostředky a soudobou jevištní poetikou. Jenže my se potácíme v krajnostech – a zavíráme oči před nízkou úrovní hudební a pěveckou, jaká už ani nepatří na profesionální jeviště.  Státní opera Praha – Antonín Dvořák: Rusalka, opera o třech dějstvích na libreto Jaroslava Kvapila. Dirigent Leoš Svárovský, režie Zdeněk Troška, scéna Milan Ferenčík, kostýmy Josef Jelínek, choreografie Dana Morávková, sbormistr Adolf Melichar. Premiéry 5. a 7. května 2005.

M O R AV S K É

jednoduchý účelný prostor přestavitelnými stěnami, z nichž bylo možné (pravda při přestavbách, které tempu představení věru nepomohly) sestavit různé interiéry i exteriéry. Ponechal místo zejména pro hru aktérů, které se podařilo Otavovi dobře a v daných situacích vtipně rozhýbat. Přihlédneme-li k nedávným projektům HAMU v Divadle Inspirace, začalo se tu na divadelních schopnostech pěvců cíleně pracovat s dobře viditelnými výsledky. Inscenace sice postrádá samostatné nosné téma, tedy zdůvodnění, proč se právě v této chvíli hraje právě Figarova svatba, ovšem dost na tom, že posloužila jako, s odpuštěním a rozhodně ne ve zlém řečeno, jako výtečný trenažér pro pohybovou, gestickou a mimickou průpravu mladých adeptů operního divadla.

D I VA D L O

Jenže pouze to je už pouze částečným zdůvodněním inscenace Figarovy svatby v Moravském divadle v Olomouci. Opět se hraje ve velmi podobné scéně Jána Zavarského, včetně vany, v níž se tu Hraběnka náznakově koupe, kdežto v Praze do ní, opravdu naplněné vodou, až artisticky padal opilý Antonio. Právě scénu, účelný hrací prostor na hony vzdálený zdejšímu obvyklému vykrývání a dekorování jeviště, tak komediální herecké akce, kterými olomoucké pěvce též pěkně rozhýbala režisérka Karla Staubertová-Sturm, lze vůči olomoucké opeře velmi ocenit také jaksi terapeuticky a tedy analogicky inscenaci pražské. Ovšem, málo platné, spokojit pouze s tím se nelze. Režisérka se po létech strávených zejména v pozici asistentky v režijní praxi

Ondřej Štefáček (Antonio) a Marek Šulc (Figaro) v Mozartově Figarově svatbě v nastudování Komorní opery HAMU v Divadle Bez Zábradlí

26

Foto Dorothea Bylica

prosto nestylově, unaveným hlasem, který kantilénu neudržel vůbec stejně jako Milan Bürger, jenž roli už vůbec nezvládl, do vyšších poloh se chvílemi neodvážil – indispozice však ohlášena nebyla. Ani jeden se v této formě neměl objevit na jevišti SOP! Veronika Hajnová zazpívala Ježibabu sympaticky a technicky, potřebuje však do role vyzrát, Agnieszka Zwierko předvedla výtečnou češtinu, hlas i pochopení dramatických nuancí role a byla jedním z objevů inscenace. Jindřiška Rainerová vystřihla efektní Cizí kněžnu pěvecky, herec-

D I V A D L O osamostatňuje, což vítejme, leč zatím jí chybí to pro režii po mém soudu nejpodstatnější, a to je nalezení a jevištní realizace důvodu, pro který by mohla být Figarova svatba právě teď a právě tady zajímavá – tedy nalezení a realizace tématu inscenace. Štaubertová-Sturm umí pracovat s detaily až mikrodetaily, a na inscenaci a zejména hereckém projevu herců je uděláno práce jak na kostele, vymýšlí gagy i poetická místa, jenže jakoby Mozartovu operu spíše vybarvovala nežli vskutku interpretovala. Také nelze nevidět některé postupy už známé odjinud, zejména se mi připomínala Chundelova inscenace v Národním divadle, ovšem bez jejího tehdejšího tematického vyhrocení.

Nicméně, jak už bylo napsáno, režisérka i výtvarník rozhodně přispěli k postupné modernizaci olomouckého jevištního názoru, která je už patrná i z jiných inscenací poslední doby a je to moc dobře, byť je to úsilí na můj vkus trochu nedůsledné. Ovšem podobně jako v pražské inscenaci HAMU i tady je hlavním úskalím úroveň hudebního a pěveckého nastudování. Vladislav Zápražný je v roli Almavivy poněkud neobratný herecky i pěvecky, Lea Vítková zní v partu Hraběnky ostře a ještě více tím trpí postava Zuzanky v podání Eleny Gazdíkové, myslím, že se u ní neblaze projevilo střídání oborově příliš různých rolí. Výtečným Cherubínem byla Ilona Rédlová, Barbarinou Michaela Dvořáková. Dirigent Tomáš Hanák však



Š A L D Y

L I B E R E C ,

D I VA D L O

F.

X .

volil místy pekelně rychlá tempa, přesto je inscenace i díky některým otevřeným škrtům neúměrně dlouhá, častý rozpad souhry i ansámblů byl v tom kalupu zákonitý, přispívali však k němu vydatně i mnohé pěvecké nepřesnosti a také přece jen méně zpěvný český překlad nežli je originál. Výsledný ostrý zvuk provedení byl na hony vzdálený mozartovskému ideálu.  Divadlo Bez zábradlí, Komorní opera HAMU Praha – W. A. Mozart: Figarova svatba. Dirigent Jiří Petrdlík, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Aleš Valášek, premiéra v Divadle bez zábradlí 9. 4. 2005. Moravské divadlo Olomouc, dirigent Tomáš Hanák, režie Karla Štaubertová-Sturm, scéna Ján Zavarský, kostýmy Kateřina Bláhová, sbormistr Lubomíra Hellová. Premiéra 22. 4. 2005.

Rádobymoderní Boris Godunov v Liberci

L

iberecká opera spojila při nastudování monumentálního Musorgského díla finanční i umělecké síly s divadlem v Görlitz: německý partner vypomohl sborem (narostl tak na více než 70 lidí) a několika sólisty – ovšem základ obsazení tvoří interpreti liberečtí, či pravi-

Režisér Josef Průdek se projevil jako jevištní praktik, který dokáže skrze hereckou akci přehledně nastínit vztahy, vystavět srozumitelné situace. S nadhledem, groteskně rozehrál obraz v hospodě – s pomocí komediálního talentu Dagmar Volfové (rozšafná Šenkýřka) i pánů Igora Gavrilova (buranský medvěd Varlaam) a Jiřího Davida (přihlouplý Misail). Šikovně za-

Kateřina Jalovcová (Fjodor) a Anatolij Orel (Godunov)

delně zde působící. A jde o obsazení velmi kvalitní! Liberecký orchestr sice na celkově trochu nervózní premiéře nezahrál bezchybně, nicméně dirigent Martin Doubravský ho dovedl k plastickému, dynamicky působivému výrazu.

ranžoval efektní příchody bojarů i cara a na šikmě prostorově rozvrhl akce sboru. Co ale ani tentokrát (v tomto případě s výtvarníkem Martinem Chocholouškem) nenabídl, je soudržná a ve svém celku smysluplná jevištní koncepce.

27

Foto Karel Kubát

Lenka Šaldová

Názorově patrně vězí v divadle velmi starém, zároveň má ale ambice prokázat, že je režisérem moderním, a tak jevištní dění efektně ozvláštnit. Vznikla tak podivná směs popisnosti, náznaku a symbolů, pro mě pohříchu nečitelných. Sbor chvíli vede k názornému, co možná nejrealističtějšímu gestikulování a hemžení, v zápětí ho ale nechá okázale jako kladivy mlátit do přikrytých zvonů. Xénie se modlí u realisticky vyvedeného hrobečku, Fjodor si naproti tomu prohlíží imaginární mapu – prázdnou fólii. Stočené svítící mapy připomínají zářivky, svítí také Pimenova kniha a jeseter, který se spustí nad zemřelého Godunova. Proč, to nevím. Stejně tak nerozumím, jak k osudům Godunova, Grišky Otrepjeva a dalších vztáhnout hořící keř, na nějž zálibně hledí Pimen, či obří vejce dominující komnatě v carském paláci. Režisér tak ve snaze po neobvyklosti zbytečně oslabuje, ruší působivost jednotlivých situací. A to i ty největší okamžiky, které pro mě v této inscenaci přicházejí hlavně s Borisem – Anatolijem Orlem. Na první pohled překvapivá volba, typem ani projevem (kterému nikterak neprospěl pokus zmohutnit postavu podpatky) asi nesplňuje tradiční představy o mocném vládci – ale v Musorgského opeře je konec konců více situací, v nichž Boris odkrývá svou bolavou duši, nežli vznosných scén vladařských. Ač baryton, dosáhne Anatolij Orel i do hloubek, působivě je barví. Naprosto mě strhl emotivní studií nervní, citlivé lidské bytosti plné lásky a strachu. Něžně, vlídně rozmlouvá s dětmi, s hrdostí upírá láskyplný pohled na Fjodora (ovšem taky mu vlepí razantní facku, když neuposlechne jeho příkazu). Tak vroucně, tiše prosí boha, aby ulevil hříšníkovi, až zabolí u srdce. Zlobně se oboří na posla, který ho vytrhne z meditace. Vztekle, nervózně rázuje po forbíně, když cítí zradu. V zá-

D I V A D L O věru zhrouceně sedí na zlatém trůně: unaveného, bezmocného člověka opouštějí síly. Orlův Godunov je prostě fascinující, vnitřně bohatá osobnost. Chybí podle mě jediné – aby nesklouzával do vnějškových teatrálních gest, které nepříjemně narušují jeho jinak niterný projev. O další působivá místa se postaral výborně znějící sbor – tiše se modlící, běsnící i majestátně oslavující. Z premiérových sólistů dále vyzdvihuji 

PA R D U B I C E ,

Kateřinu Jalovcovou (Fjodor), jejíž barevný hlas zněl krásně uvolněně, Václava Lemberka – rozjitřeného Jurodivého, Věru Poláchovou – zářivě bolestnou Xénii a klidně, meditativně, s jemně odstíněným výrazem zpívajícího Pavla Vančuru v roli mnicha Pimena (jeho projev kontrastoval s jistým, leč poněkud nekultivovaným zpíváním Nikolaje Višnjakova – Lžidimitrije). V Liberci ovšem na úrovni obsadili v podstatě všechny vel-

V Ý C H O D O Č E S K É

ké i ty nejmenší role. O to více je mi líto, že se tu Borisi Godunovovi nedostalo koncíznější, múzičtější, a tedy účinnější jevištní podoby.  Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov. Dirigent Martin Doubravský, režie Josef Průdek, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Vladimíra Fomínová, sbormistři Jan Altmann, Martin Veselý, pohybová spolupráce Martin Pacek. Premiéra 29. dubna 2005.

D I VA D L O

S

Monika Hofericová

tabat mater Antonína Dvořáka posluchači znají jako dílo, které bývá prováděno v koncertních síních nebo sakrálních prostorách chrámů či bazilik. Avšak pardubičtí posluchači – diváci měli jedinečnou příležitost shlédnout toto oratorium jako divadelní inscenaci, kdy se ve Východočeském divadle v Pardubicích mohli 23. 4. zaposlouchat do nádherné hudby a současně sledovat příběh života a umučení Ježíše Krista a jeho matky Panny Marie. Děj na jevišti probíhal retrospektivně, kdy byl Kristus nejprve zrazen, umučen a ukřižován a poté pod jeho křížem stála zdrcená Panna Maria. Po uložení těla mrtvého Krista do hrobu se ve vzpomínkách Panny Marie objevovaly biblické výjevy – vyvraždění betlémských neviňátek, nalezení Krista jako 12letého chlapce v chrámu, Kristův křest, omilostnění Maří Magdalény a mnohé další. Autoři inscenace použili i přesné citace biblických textů, včetně novozákonního kantika Magnificat Panny Marie. Scéně jeviště dominoval mohutný kovový kříž, v jehož pozadí byl natažen tyl, který barevným nasvěcováním dotvářel iluzi děje. Za ním byl „schován“ symfonický orchestr, po jehož stranách byl postaven sbor a v přední části sólisté spolu s dirigentem. Do tří činoherních rolí byli obsazeni herci Východočeského divadla v Pardubicích, a to Panna Maria – Lucie Štěpánková, Ježíš Kristus – Radek Žák, Nikodém – Josef Vrána. Spolu s nimi děj ztvárňovali tanečníci, známí z pražských muzikálových produkcí. Velmi efektní postavou se stala a excelentním výkonem zaujala především představitelka Smrti Petra Lehká. Hudební část představení tvořilo více než 150 účinkujících. Pod dirigentskou taktovkou Leoše Svárovského vystoupila Filharmonie Hradec Králové, jako sólisté byli přizváni Maria Haan – soprán, Anna Haase – alt, Tomáš Černý – tenor, Jiří Kalendovský – bas. Sbor byl sestaven

Lucie Štěpánková (Panna Maria), Petra Lehká (Smrt) a Radek Žák (Kristus)

z nejlepších pěveckých těles východočeského kraje, které připravil sbormistr Vlastislav Novák. Režie inscenace se ujal Petr Novotný, který byl „duchovním otcem“ celého projektu. „Je to neuvěřitelně silný námět. Celá modlitba je prosbou k Matce boží, aby nám dovolila sdílet smutek za utrpení Ježíše Krista na kříži, a my tak mohli dojít k vykoupení,“ shrnul Petr Novotný v krátkosti děj, jenž je podle něj fascinující díky jedné pod-

28

statné věci. „Lidé mají možnost vidět ten známý příběh očima ženy.“ Autorem libreta je Abraham Monk, choreografii připravil Vlastimil Červ, scénu vytvořil Daniel Dvořák a kostýmy navrhla Lucie Loosová. Inscenace byla diváky odměněna dlouho neutichajícím potleskem. Ztvárnění především umučení Krista a bolestné utrpení jeho matky budilo v mnohých divácích velké dojetí. Celému

Foto Antonín Malý

Stabat mater Antonína Dvořáka netradičně jako divadelní inscenace

D I V A D L O dílu by bylo možné vytknout pouze drobnou nesourodost ozvučení, kdy recitace herců nebyla ve znějící hudbě a při jevištní akci dostatečně zvukově zřetelná. Tvůrci velmi dobře vsadili na vyprávění děje pomocí scénického tance, a tak se tanečníci stali rovnocennými partnery herců i hudebníků. Je třeba však konstatovat, že je 

B R N O ,

N Á R O D N Í

dobré si před představením pročíst podrobně program, neboť neznalost příběhů může umělecký zážitek zčásti pokazit. Toto jedinečné provedení se podle slov ředitele Východočeského divadla Petra Dohnala do Pardubic vrátí již na podzim tohoto roku. Podle autorského týmu mohou inscenaci navštívit diváci v Praze, a to

v letních měsících, kdy bude prováděna v Ledeburské zahradě.  Východočeské divadlo Pardubice – A. Dvořák: Stabat mater. Libreto Abraham Monk, dirigent Leoš Svárovský, sbormistr Vlastislav Novák, režie Petr Novotný, choreografie Vlastimil Červ, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Lucie Loosová. Premiéra 23. 4. 2005.

D I VA D L O

Věra Lejsková

T

Foto Luděk Svítil

Korzár poprvé v České republice Jana Přibylová (Medora)

ak jsme jej konečně viděli celý! – balet Adolpha Charlese Adama „Korzár“, z něhož známe povětšinou jen jednotlivá čísla sólová či ansámblová, uváděná tradičně na tanečních koncertech. Po zhruba 150 letech od jeho vzniku jej tedy uvedl soubor baletu Národního divadla v Brně jako celovečerní představení a připravil tím divákům skvělou podívanou po všech stránkách: taneční, výtvarné a samozřejmě i hudební, neboť hudba záměrům baletu maximálně vyhovuje, byť bychom ji dnes už považovali za poněkud naivní a jen mírně vzrušivou při dějově dramaticky vypjatých místech. Celý tento v podstatě něžně romantický balet (který sice končí tragicky, ale přesto s optimistickou vizí budoucnosti – zachráněním dvou lidských jedinců) je vlastně sledem tanečních scén, dávajících sólistům i ansámblům příležitost zaskvít se vrcholnými výkony klasického baletu. Měrou vrchovatou toho využili sólisté Jana Přibylová (Medora), Stanislav Fečo (Konrád), Helena Hoskovcová (Gulnara), Vasilij Glushchik (Lankedem), Martin Žák (Birbanto) i další (1. premiéra prvního dubna) v choreografii a režii Vasilije Medvěděva, který s brněnským baletním souborem spolupracoval už dříve, a jemuž byl vzorem Marius Petipa – „především známý jako legendární zakladatel a představitel romantické a novoromantické akademické baletní epochy v Rusku“ (cituji z programu). Jeho „rukopis“ je vidět už na květinové scéně ve 3. dějství, která byla do baletu zakomponována až roku 1868 v Petrohradě a která množstvím půvab-

ných dívek v bílých balerinkách připomíná podobnou scénu z Minkusovy Bajadéry, a následně pak z Labutího jezera P. I. Čajkovského. Kromě vynikajících tanečních výkonů je opravdu na co se dívat: na tajemnou nádheru Orientu, na až neskutečně realistické moře ve 2. dějství, na loď zmítanou bouří v závěru baletu… Celá neobyčejně nápaditá výprava je dílem ruského scénografa Borise Kaminského, který nezapře, že je i malířem, jehož práce jsou ozdobou soukromých sbírek i muzeí v Rusku, Evro-

pě a USA. Kostýmy navrhl osvědčený Josef Jelínek, orchestr se zhostil svého úkolu pod pevnou rukou dirigenta Jana Zbavitele. Předpokládám, že tato inscenace, připravená s podporou projektu Ruská kultura v České republice 2005, bude divácky neobyčejně vděčným titulem.  Národní divadlo Brno – A. Ch. Adam: Korzár. Dirigent Jan Zbavitel, režie a choreografie Vasilij Medvěděv, scéna Boris Kaminský,kostýmy Josef Jelínek. Premiéra 1. 4. 2005.

Mezinárodní mistrovské klavírní kurzy Antonína Kubálka

Zlaté Hory 4. 7.–18. 7. 2005 Záštitu převzala místopředsedkyně poslanecké sněmovny ČR Miroslava Němcová a starosta Zlatych Hor Milan Rác Vyučující:

4. 7. 2005 8. 7. 2005

Antonín Kubálek (Kanada) – Hudební škola Glenna Goulda při Královské konzervatoři v Torontu Zdeněk Hnát – Janáčkova akademie múzických umění v Brně

Klavírní recitál Antonína Kubálka – Základní umělecká škola Franze Schuberta Zlaté Hory Recitál Zdeňka Hnáta – tradiční benefiční koncert pro záchranu státní kulturní památky kostela Sv. Jana

17. 7. 2005

Křtitele v Horním Údolí – Poutní místo Maria Hilf u Zlatých Hor Závěrečný koncert účastníků kurzů – Základní umělecká škola Franze Schuberta Zlaté Hory

Projekt podpořily: Ministerstvo kultury ČR, Fenix Group a.s., Olomoucký kraj, Město Zlaté Hory, Sdružení měst a obcí Jesenicka

29

Z

Hudba v Praze HUDEBNÍ FESTIVAL STRUNY PODZIMU se v letošním desátém ročníku uskuteční (25. 9.–4. 12.) v tradiční podobě s koncertními řadami Inspirace, Crossover a Osobnosti. Chystá debuty zahraničních umělců, nové projekty i zavedená díla v neočekávané interpretaci, celkem devět koncertů. Přehlídka představí mimo jiné minimalistického skladatele a pianistu Michaela Nymana, pěvkyně Dagmar Peckovou a Natalii Dessayovou, hráče na provensálskou flétnu Miquea Montanara, Alana Vitouše s bachovským projektem, postmoderního akordeonistu Teodora Anzellottiho či inscenaci Brittenovy komorní chrámové opery Řeka Sumida, inspirovanou japonským divadlem nó. Mezi interprety bude rovněž jazzový vibrafonista Gary Burton, čeští instrumentalisté Ludmila Peterková a Jiří Bárta, Pražská komorní filharmonie a orchestr historických nástrojů Musica florea. Novými spolupořadateli se stává Česká filharmonie, Národní divadlo a Národní muzeum. Programy Strun podzimu se tak uskuteční mimo jiné v Rudolfinu, ve Stavovském divadle a v Českém muzeu hudby, ale také ve Švandově divadle. HUDEBNÍ MLÁDEŽ uspořádala festival Dny hudby v Praze – Japonské inspirace. Při úvodním koncertu (22. 4.) vystoupila ve Valdštejnském paláci pěvkyně Jana Tetourová a pianistka Mio Sakamoto (B. Martinů, Kenji Nakahara) a Vlastislav Matoušek a Klára a Veronika Matouškovy (V. Matoušek). Během kulturního víkendu společně účinkovali mladí čeští a japonští umělci a zněla jak evropská hudba, tak tradiční i moderní hudba japonská. Doprovodný program navíc představí to nejlepší z tradiční japonské kultury – kaligrafii, čajový obřad a ikebanu. Stovka akreditovaných účastníků, většinou z řad studentů středních škol z celé republiky, navštívila mimo jiné koncert tradiční japonské hudby nazvaný Volání bambusu, seminář na téma japonský animovaný film a absolventský koncert Mirona Šmidáka, studenta AMU. Dny hudby v Praze navázaly na dlouhou tradici festivalů Dny Hudební mládeže. Organizace Hudební mládež má v současnosti asi 2300 členů a působí ve více než 50 městech. SPOLEČNOST ČESKÝCH SKLADATELŮ uspořádala (16. 5.) v sále Konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla setkání s Milanem Jírou a jeho hudbou,

D O M O V A a to u příležitosti autorových sedmdesátin. Jubilant hrál na klavír a doprovázel koncert slovem. Účinkovali M. Balejová, T. Duchkovák, R Pellar a F. Sychra, další interprety připomněly hudební záznamy. BENNEWITZOVO KVARTETO vystoupilo (28. 4.) v koncertní řadě Cyklus mladých v Klementinu (A. Rejcha, B. Bartók, J. Haydn). V následujícím programu cyklu účinkovalo (12. 5.) Trio Artemiss (Šostakovič, Dvořák). CHODOVSKÁ TVRZ připravila v květnu mimo jiné autorský koncert z děl ruského skladatele Vladislava Ivanoviče Kladnického, recitál sopranistky Markéty Mátlové, program barytonisty René Tučka s vítězi mezinárodní pěvecké soutěže v Mariánských Lázních, program šansonů, vystoupení skupiny EsTerraPěja (Traxler, Janečková, Sršňová, Vrkoč) s písněmi na verše různých básníků a koncert Škampova kvarteta (Mozart, Smetana, Šostakovič). STAMICOVO KVARTETO předneslo (5. 5.) ve Španělské synagoze smyčcové kvartety Hanse Krásy a Erwina Schulhoffa. Hudba byla součástí programu vzpomínkového večera Jom ha-šoa, uspořádaného k uctění památky šesti milionů vyvražděných Židů. V Den šoa a hrdinství si lidé, zejména židovské komunity, připomínají počátek povstání ve varšavském ghettu v roce 1943. V občanském kalendáři toto pohyblivé datum připadlo letos na 6. květen. PRAVOSLAVNÝ PĚVECKÝ SBOR z Moskvy vystoupil (6. 5.) v chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Padesátičlenné těleso předneslo na jediném koncertě v Praze Noční bdění Sergeje Rachmaninova. Jeden z nejlepších sborů v Rusku působí v již opět „živém“ chrámu svatého Mikuláše Divotvůrce ve světoznámé moskevské Treťjakovské galerii. INDICKÁ KLASICKÁ HUDBA zněla na koncertě, který do Dobré čajovny na Václavském náměstí (10. 5.) připravila Elena Kubičková s Tomášem Rendlem. * V rámci evropského turné hrál v Městské knihovně (18. 5.) na sitár Jibendra Narayan Goswami, přední mistr z Váránasí, a na tabla Mani Shankar Tripathi.

Hudba v Čechách TANVALDSKÉ HUDEBNÍ JARO otevřelo (1. 5.) cyklus osmi festivalů pořádaných během roku na různých místech

pod souhrnným názvem České kulturní slavnosti. Vznikly v roce 2002 integrací významných přehlídek při zachování jejich vlastní tradiční identity. Dramaturgicky stojí za slavnostmi violoncellista Jan Páleníček. Vedle Tanvaldu do programu patří Dvořákova Olomouc, Martinů Fest v Poličce, Bystřické zámecké slavnosti, Festival staré hudby v Českém Krumlově, Heroldův Rakovník, Pražské komorní slavnosti a Trutnovský podzim. Kromě komorních a orchestrálních koncertů, pořadů cíleně koncipovaných pro mládež, divadelních představení a výstav obrazů českých výtvarníků jsou

ZÁKLADNÍ UMĚLECKÁ ŠKOLA v Liberci oslavila 80. výročí založení. Orchestr z učitelů, bývalých absolventů a přátel školy vystoupil (2. 5.) v závěru zahajovacího koncertu, na jehož programu se podílely také smyčcové soubory Bambini a Juniori, sbor Severáček, školní symfonický orchestr a sólisté. O den později následoval Jazzový maratón, dále (4. 5.) varhanní koncert a komponovaný pořad tanečního, literárně dramatického a výtvarného oboru nazvaný Před oponou, za oponou… Nejúspěšnější žáci hudebního oboru letošního školního roku a žáci, kteří úspěšně složili přijímací zkoušky Foto Jaroslav Tatek

Z P R Á V Y

CYKLY Hudba Pražského hradu a Jazz na Hradě pokračovaly v dubnu dalšími programy. 7. 4. v Rothmayerově sále Hradu zahrála Ústřední hudba Armády ČR slavné pochody českých skladatelů v programu V nový život! aneb hudba republiky a 24. 4. se v Nové galerii koncertem slavily 80. narozeniny kytaristy Jiřího Jirmala, na kterém vedle jubilanta zahráli i Rudolf Dašek, Miloslav Klaus (kytary), České kytarové kvarteto, Vladimír Žižka (bicí) a Petr Dvorský (kontrabas). Po koncertě proběhl křest nového CD Multisoniku se záznamem loňského koncertu cyklu, kde účinkoval Jiří Stivín se svým kvartetem. Na fotografii zleva prezident České republiky Václav Klaus – tentokrát v roli kmotra, Jiří Stivín a předseda představenstva firmy Multisonic Karel Vágner. festivaly provázeny i koncerty ostatních žánrů. Připraveny jsou tak folkové a jazzové večery i prezentace různých etnických projevů. LITOMĚŘICKÉ VARHANNÍ LÉTO nabízí (25. 5.–14. 9.) v katedrále sv. Štěpána šest koncertních programů. V 15. ročníku festivalu s mezinárodní účastí, který se koná při příležitosti 350. výročí založení litoměřické katolické diecéze, vystoupí mj. varhanice Ludmila Kamelina z Ruska, Zsuzsa Elekes z Maďarska, Mari Kodama z Japonska a Susan Landale z Francie. Přehlídku uzavře švýcarský varhaník Andrzej Szadejko. První program patřil Jiřině Pokorné, s níž spoluúčinkovali trumpetisté Miroslav a Jan Kejmarovi a tympánista Miroslav Kejmar jr.

30

na konzervatoř, vystoupili (5. 5.) v obřadní síni liberecké radnice na Koncertě sólistů. Absolventi ZUŠ se představili (6. 5.) poslední den oslav v programu sestaveném z děl světových skladatelů. KOMORNÍ ORCHESTR PRAGA CAMERATA vedený P. Hůlou (24. 4.) zahájil 12. ročník festivalu Dvořákova hudební Nelahozeves. Sólistou v Dvořákově Rondu byl M. Sedlák. Na programu byla vedle Dvořákovy hudby také Proměna od O. Kvěcha se sólistkou L. Sedlákovou-Hůlovou. KRUH PŘÁTEL HUDBY při ZUŠ v Chodově u Karlových Varů uzavřel 30. koncertní sezonu koncertem dechového Tria Aloe a klavíristy Štěpána Kose. Celkem už KPH uspořádal 181 koncer-

Z P R Á V Y

Foto Daniel Skupien

tů, na nichž se představilo 186 sólistů a 56 komorních souborů. Nejčastěji do Chodova za tu dobu zavítali klavírista Ivan Klánský a houslista Čeněk Pavlík. Koncerty se konají v katolickém kostele sv. Vavřince, v evangelickém kostele a v koncertním sále Základní umělecké školy. Finančně podporuje KPH po celou dobu jeho existence jednak město, jednak Nadace Českého hudebního fondu a Nadace Bohuslava Martinů.

Hudba na Moravě a ve Slezsku KOMORNÍ ORCHESTR QUATTRO vedený Markem Štilcem vystoupil (26. 4.) ve zrekonstruovaném klášterním kostele v Šumperku v rámci cyklu Klasika Viva (Bach, Bodorová, Suk, Respighi). Na dalším koncertě cyklu (17. 5.) účinkovalo klavírní trio ArteMiss. GRAFFOVO KVARTETO (Štěpán Graffe, Lukáš Bednařík, Lukáš Cybulski, Michal Hreňo) vystoupilo (30. 3.) v Brně na slavnostním koncertě spojeném s prezentací nového CD souboru. Editio Moravia na desce soustředilo hudbu V. Nováka, G. Kleina a L. Janáčka). * Kvartetní soubor účinkoval (8. a 9. 4.) také v Paříži (V. Novák, Janáček, Sommer, Martinů a Mozart (s českým klarinetistou Irvinem Venyšem). IVA BITTOVÁ, zpěvačka a houslistka pohybující se na pomezí klasiky, etna, folku a alternativního rocku, se společně se Škampovým kvartetem představila (20. 4.) brněnskému publiku. Hlavním bodem programu v Červeném kostele byl výběr z cyklu Moravská lidová poezie v písních L. Janáčka, který pro ně transkriboval slovenský skladatel Vladimír Godár a který si ještě sami upravili. Projekt již existuje na CD. * Bittová pak odcestovala do USA (Carnegie Hall v New Yorku a Filadelfie). Na podzim ji čeká evropské turné (Berlín, Wigmore Hall v Londýně, Antverpy, čerstvě otevřené Paul Klee Zentrum v Bernu, pražské Rudolfinum atd.).

Různé ANTONÍNA DVOŘÁKA a 101. výročí jeho úmrtí si připomněli (28. 4.) účastníci pietního aktu u skladatelova hrobu v Praze na Vyšehradě. Účinkovalo Foerstrovo komorní pěvecké sdružení se sbormistrem Lukášem Vasilkem. * Je-li podle ředitele České filharmonie Václava Riedlbaucha nějaká ikona české kultury, je to

Z

V KLUBU PRAŽSKÉ HUDEBNÍ FAKULTY AMU se 6. 4. uskutečnila prezentace tří nových knih, které vydali v prvním čtvrtletí letošního roku v nakladatelství Togga tři pedagogové zdejší Katedry teorie a dějin hudby. Roman Dykast uvedl svou hudebně estetickou monografii Hudba věku melancholie, Miloš Hons svůj analytický spis Hudba zvaná symfonie a Jan Vičar svou anglicky psanou publikaci Imprints:Essays on Czech Music and Aesthetics. Na fotografii zleva Miloš Hons, Jan Vičar a Roman Dykast. právě Dvořák. Dvořákova hudba je neodmyslitelně spojena s Českou filharmonií a při jejích zájezdech do zahraničí je Dvořák nejžádanějším českým autorem, uvedl ředitel. Občas se ovšem nedostává na Dvořákovy méně známé skladby. Šéfdirigent Zdeněk Mácal má nyní závazek dostat více do povědomí i jiné symfonie než jen Novosvětskou a dvě, které jí předcházejí. Mácal s filharmoniky také dokončuje komplet Dvořákových symfonií pro japonské vydavatelství. Vedle toho mají společně pořídit i komplety symfonií Beethovenových, Brahmsových a Čajkovského. Je to úkol na několik sezon.

Česká televize. V Praze se v rámci festivalu také uskutečnilo plenární zasedání hudební sekce Evropské vysílací unie (EBU) a pracovní jednání Mezinárodního hudebního centra (IMZ), jehož členy jsou televizní stanice, ale i orchestry, divadla a další kulturní instituce. PRAŽSKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE bude mít po desetileté éře svého zakladatele Jiřího Bělohlávka nového šéfdirigenta. Od podzimu se jím stane pětatřicetiletý Švýcar Kaspar Zehnder. Novým stálým dirigentem bude mladý český umělec Jakub Hrůša. Francouz Michel Swierczewski zůstává hlavním hostujícím dirigentem. Bělohlávek měl původně představu, že povede „svůj“ orchestr, založený roku 1994, pět let. Poté nahlédl, že odejít by mohlo podkopat slibný rozjezd Pražské komorní filharmonie. Orchestr má vynikající úroveň a pověst. Jeho vznik a rychlý růst se stal v českém hudebním životě senzací. Novým impulsem k předání orchestru bylo pro jeho zakladatele loňské desáté jubileum. * Jiří Bělohlávek se roku 2006, kdy mu bude šedesát let, ujme po Leonardu Slatkinovi prestižní šéfdirigentské taktovky Symfonického orchestru BBC v Londýně. Jmenován je na tři roky, do léta 2009.

TELEVIZNÍ FESTIVAL ZLATÁ PRAHA (7.–11. 5.) zahájil koncert na Žofíně, v jehož programu zněly slavné muzikálové melodie (Bílá, Hůlka, Dufková, Ježek ad., dirigoval F. Preisler). * Zlatá Praha byla letos se 148 soutěžními pořady rekordním ročníkem. Počet titulů s hudební nebo taneční tematikou zúčastněných na tomto mezinárodním televizním festivalu se od roku 2001 zvýšil o padesát procent. Produkce hudebních pořadů se přitom ve světě nezvyšuje. „Hudba se v televizi koncentruje na několik stanic, většinou satelitních. Hodně jí je na kanálu Arte. Velké televize ji však vysílají čím dál méně,“ uvedl ředitel Zlaté Prahy Tomáš Šimerda. * České společnosti přihlásily do festivalové soutěže devět pořadů. * Zlatá Praha měla za cíl i ve 42. ročníku pomáhat hudbě a zviditelňovat dobré pořady. Veřejnost mohla jejich velký výběr zhlédnout na Žofíně ve videokioscích. Přehlídku uspořádala (7.–11. 5.)

CYKLUS TI NEJLEPŠÍ pořádaný pražskou HAMU uvedl 8. 4. v sále Martinů HAMU Komorní filharmonii Pardubice – dirigent Tomáš Brauner nastudoval díla P. Ebena, W. A. Mozarta, F. Mendelsso-

31

D O M O V A hna-Bartholdyho, sólistou byl Martin Petrák (fagot), 17. 4. v Rudolfinu SOČR (řízený Jiřím Petrdlíkem zahrál skladby B. Martinů, A. Schönberga, J. Sibelia, sólo houslista Aleš Ulrych), 22. 4. opět na HAMU Plzeňskou filharmonii (dirigent Ondřej Vrabec, díla J. Temla, A. Dvořáka, J. K. Vaňhala a E. Elgara, sólo kontrabasista Petr Reis) a 29. 4. tamtéž Moravskou filharmonii Olomouc, kdy Jakub Klecker řídil skladby L. Fišera, B. Smetany, G. Donizettiho a J. Brahmse, sólistkou byla zpěvačka Jana Sibera. (vla) KRÁSA DNEŠKA, cyklus hudby 20. století pořádaný Pražskou komorní filharmonií ve Švandově divadle, zakončil jarní řadu koncertů 18. 4. programem z děl soudobých českých skladatelů. Uváděl opět Vladislav Borovka, zazněly skladby M. Kopelenta, I. Loudové, P. Grahama, M. Pudláka, K. Mařatky a M. Nejtka, hráli členové PKF. (veb) FILMOVÝ FESTIVAL FEBIOFEST se letos konal v dubnovém termínu (1.–8. 4.), a to nejen v Ponrepu a Národním muzeu, ale i v novém místě na Smíchově – ve Village Cinema Anděl, kde mohl využít kapacitu 12 sálů. Jednou z mnoha sekcí festivalu byla i nově zavedená sekce Živá hudba, v jejímž rámci se v dramaturgii Pavla Klusáka promítaly hudební dokumenty. Velký zájem návštěvníků vyvolaly britský snímek o 60. letech Rolling Stones a jejich rokenrolový cirkus, záznamy dvou koncertů americké písničkářky Joni Mitchellové či dokument o zástupci současné americké jazzpostmoderny John Zorn & Masada. Další snímky pojednávaly o world music (Festival v poušti), dnešním blues (V záři Blackpoolu) či rockovém (Lightning Bolt – Síla salátu) a elektronickém undergroundu (Nespatřené víly). Z hraných filmů dalších sekcí vyzvedněme švýcarskoněmecký film režisérky Dominique Rivaz Jmenuji se Bach promítnutý v sekci Evropské panorama. Příběh týdenního setkání dvou osobností doby – stárnoucího skladatele J. S. Bacha (herec Vadim Glowna) a pruského krále Bedřicha Velikého (Jürgen Vogel) – je dynamický film o umění, svobodě a moci, v němž se prolínají Bachova i Bedřichova rodinná i vnitřní dramata (to vše se spoustou Bachovy hudby), a který získal ve Švýcarsku Cenu za nejlepší film roku 2004. Festival, který po Praze pokračoval v Brně, Ostravě, Liberci, Pardubicích a na Slovensku, měl jako součást i tzv. Febio Music Festival, při kterém se denně hrálo v Garážích 3 a Malé scéně Village Cinema – vystoupily naše i zahraniční etnické i rockové kapely.  (vla)

Z E 

Z A H R A N I Č Í

D R Á Ž Ď A N Y,

S E M P E R O P E R

Vojcek v dnešním světě Lenka Šaldová

S

ebastianu Baumgartenovi je pětatřicet, druhým rokem působí jako šéfrežisér v Meiningenu a bývá označován za enfant terrible německých operních scén. Patří k těm režisérům, kteří skrze interpretaci operního díla zaujímají vztah k dnešnímu světu – a nejinak je tomu v inscenaci Bergova Vojcka v Drážďanech, která byla před rokem na premiéře odměněna na jedné straně bučením, na druhé straně voláním Bravo. Drážďanský Vojcek je totiž v první řadě Baumgartenova výpověď o současné společnosti a především o těch, kteří žijí na jejím okraji. Na jedno zhlédnutí je složité se v bohatém jevištním dění zorientovat do detailů – jasné ovšem je, že jde o pohled velmi nemilosrdný a nikterak povzbudivý. Vše se odehrává kdesi v průmyslové zóně těsně před otevřením nového komplexu Hornbach, v místnosti, která

zároveň připomíná nádražní čekárnu, z níž je skleněnými výlohami vidět do dalších prostor. Na světelných tabulích se prolínají biblické citáty s reklamou na výrobky Pepsi coly – hranice mezi důležitým a banálním se v dnešní konzumní společnosti poněkud stírá. Doktor organizuje reklamní kampaň, ve které se politická hesla mísí s upoutávkami na zahradnické potřeby, a krmí agitátory hrachem. Marie je děvka z ulice, z místa na místo se za ní plouží její dospívající synek, tahající jejich věci v bezdomoveckých taškách. O morálce káže Hauptmann, šéf pouliční bandy, který bez skrupulí okovanýma botama zkope člověka, jen aby dokázal svou moc. Vojcek bloudí tímto povrchním světem plným brutality, ještě nepřizpůsoben, ještě přemýšlející o tom, kde a proč žije. Nakonec přistoupí na násilí a (křivákem od Hornbacha) zabije Marii. Vražda se odehraje, jak jinak, ve veřejném prostoru, všem na očích – však nejde o nic neobvyklé-

ho. A v závěru režisér ještě jednou, velmi názorně, předvede téma relativně normálního člověka tápajícího v dnešním světě: Vojckovu zvětšenou hlavu na projekci atakují reklamy, slogany, hledají si cestu do jeho hlavy a přetvářejí ji. Poutavé a emotivně působivé – také proto, že nejde jen o nahozenou koncepci, ale režisér s interprety do detailu vykreslil typy, rozehrál situace. Obsazení je prvotřídní, jedenácté repríze dominovali Wolfgang Schmidt (Hauptmann), Evelyn Herlitzius (Marie) a Andreas Schmidt (Wozzek), hudební nastudování Marka Albrechta je naléhavé, expresivní, dynamicky vypracované od pianissima až po fortissimo. Dech se tají nad dokonalostí hudebního provedení.  Sächsische Staatsoper Dresden Semperoper – Alban Berg: Wozzeck. Dirigent Marc Albrecht, režie Sebastian Baumgarten, scéna Frank Philipp Schlömann, kostýmy Michael Graessner, video Stefan Bischoff, světlo Christoph Schmädicke. Premiéra 21. února 2004, psáno z 11. představení 24. 4. 2005.

Foto archív

Po české klasice Carská nevěsta a Bruckner S Alexandrem Pereirou o opeře v Curychu Jiří Vitula Narazíte-li v Evropě na operní scénu, která trvale pečuje o českou hudební tvorbu, pak musíme tuto výsadu přiznat Curychu. V jeho kulturním dění mají čeští hudební klasikové výsadní postavení a v nejednom případě se dokonce pyšní světovým primátem nových děl. Myslím na premiéru vrcholného díla Bohuslava Martinů Řecké pašije, jímž se Curyšská opera vepsala do světových dějin hudby. Tento průkopnický čin nám připomněla nedávná přehlídka české operní a koncertní tvorby, s níž se Curych blýskl před mezinárodním publikem, když svoje „Grand finale“ uplynulé sezony cele zasvětil českým autorům. Jako duchovní otec monumentálního defilé české operní a koncertní tvorby se nám představil umělecký šéf curyšského operního divadla, vídeňský rodák s portugalským jménem Alexander Pereira. Zastihl jsem ho uprostřed příprav na nový ročník Curyšských slavnostních her, které proběhnou od 17. června do

Umělecký šéf curyšského operního divadla Alexander Pereira

32

Z E 10. července 2005 jako vizitka jedné z největších mezinárodně sledovaných událostí vrcholící umělecké sezony, a zeptal se, jaké motivy ho poutají k dílu českých operních a koncertních skladatelů? Ctím tradici, kterou si vybudovali čeští hudební skladatelé a interpreti v evropském hudebním dění. Zaslouží si, aby byli nejméně každých deset let vzpomínáni. V opeře jsme tak učinili se Smetanovou Prodanou nevěstou a Janáčkovou Káťou Kabanovou. Nyní chystáme jako dvě vzorové inscenace Janáčkovu Věc Makropulos a operu Z mrtvého domu. V uplynulém roce nás k tomu vybídla Janáčkova koncertní díla, která publikum nadchla v podání skvělých dirigentů Wolfganga Sawallische a Marka Jankowského. Glagolská mše zde poprvé zazněla v originálním znění podle autorova rukopisu. Jsem rád, že tento velkolepý odkaz mohl proniknout do povědomí posluchačstva. Dramaturgie Curyšských her spatřuje své těžiště v operních inscenacích. Jakými zásadami se řídíte? V naší umělecké práci zastávám zásadu, že každé tři roky je nutné uvést dílo s charakteristickým profilem některé skladatelské osobnosti nebo jednoho národního směru, aby naše stálé publikum získalo souborný přehled o základních hodnotách klasického nebo moderního repertoáru. Před třemi roky to byl například Šostakovič se svými nejvýznamnějšími operami, loni pak Janáček. Další skladatelská díla mají doplňující povahu. Letos to bude opera Nikolaje Rimského-Korsakova Carská nevěsta. Studuje ji Vladimír Fedosejev jako své oblíbené téma. V koncertních pořadech tentokrát musíme sledovat sté výročí Antona Brucknera, který je u nás zvláště oblíben. Připravili jsme cyklus jeho deseti symfonií v provedení tří různých orchestrů a zahraničních dirigentů – specialistů – Bernarda Haitinka a Herberta Blomstedta. Jaké zkušenosti získáváte z těchto systematických snah? Promyšleně sestavený repertoár přiláká do operního divadla nové obecenstvo. Staráme se pečlivě o to, aby v úvodních půlhodinových odborných výkladech byli posluchači před každým představením poučeni o díle, na které přišli. Tyto úvody jsou pozorně sledovány a navštěvovány. Diváci je pokládají za samozřejmost, protože s tím souvisejí i jejich zážitky. S inscenacemi, které zhlédnou, se mají diváci kvalifikovaně seznámit, aby

Z A H R A N I Č Í

pochopili obsah Hudební nakladatelství mnohdy složité a rafinované hudby. Tím pronikají do neznámého obsahu děl, naučí se je zvukově blíVám nabízí novinku že pochopit, náladově jim rozumět nebo se alespoň přiblížit typickým kompozičním sférám. Během doby se pak vžijí také do provedení díla, které postupně začne žít svým vlastním dynamismem, a stávají se tak sami jeho kritiky. Pro ed. Martin Bruns nás je důležité, aby H 7934, ISMN M-2601-0349-8 z nových a neznározsah 160 s., cena 450 Kč mých děl zaznělo v jedné sezoně Sedmisté výročí narození Franceska Petrarky (1304–1374), básníka, prvního humapouze jediné dílo. nisty a „otce renesance“, nabízí příležitost znovuobjevit a zainteresovanému publiku Na prvních zkušepředstavit repertoár, jenž je doposud téměř neznámý. Předkládaný písňový sborník nostech pak můse obrací stejnou měrou jak na zpěváky, tak na studenty a zaujaté laiky. Za svůj cíl žeme posoudit jesi klade upozornit na repertoár, který je doposud do značné míry nevyužitý. Výběr ho účinek a tomu skladeb dokládá stylové rozpětí kompozic přes 200 let. Zhudebněných Petrarkových pak přizpůsobit textů pro sólový hlas a klavír zná běžný koncertní repertoár jen velmi málo, patří naši práci při hlemezi ně dosud jen ty z Petrarkových básní, které napsal v hovorové italštině. Všechny dání nových opertextové předlohy představených skladeb v tomto svazku pochází z „Canzoniere“, jeho ních skladeb. To„Zpěvníku“. to úsilí se nám už bohatě vyplatilo. Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. Mohu to doložit Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna na příkladu Káti tel.: 311 672 903, 603 179 265, fax: 311 672 795 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz Kabanové, kterou hrajeme při zcela zaplněném hledišti už pátý rok ve třech obsazeních. Vaše umělecké a organizační snahy směřují zřejmě k renesanci operního umění, kteVaší známou a proslulou zkušeností v umě- ré bývá v současnosti někdy zpochybňováno. lecké práci je činnost v operním studiu, kde vy- Jaký názor razíte? chováváte operní dorost. Jak docilujete svých Snahou mojí i mých spolupracovníků je pozitivních výsledků? žít v nejužším kontaktu s příznivci operníJe vám jistě známo, že stálé operní studio ho umění, přibližovat jim umělecké bohatv Curychu patří k největším na světě. Čítá ko- ství této vzácné sféry. Musíme jí proniknout lem dvaceti sólových pěvců, čtyři skvělé kla- a najít příležitost, abychom se zmocnili hodvírní hráče, patnáct instrumentálních sólistů not, jaké jim nemůže poskytnout žádná jiná a patnáct baletních umělců. Kolem padesáti oblast. Musíme hledat schůdné cesty k uměmladých talentů tvoří zázemí operního i ba- leckému uvědomění, nespoléhat jen na kulletního dorostu budoucnosti. Vychováváme turní instituce. Opera otevírá jednotlivcům zde také mladé talenty režie a operního ma- i národům nové horizonty k vzájemné úctě nagementu. Většinou jde o oborové speciali- a poznání. Spojuje přirozený talent s hudebzace ve třech jazykových sférách – francouz- ním vnímáním a citovou plností života. Měské, italské a německé. Mladými sólisty pak la by se stát podstatnou a trvalou součástí doplňujeme naše inscenace podle individu- evropské kultury i vzdělanosti v daleké buální umělecké specializace. doucnosti. 

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o.

Album

PÍSNĚ NA PETRARCU

– Písně pro střední hlas a klavír na básně Franceska Petrarky

33

Z P R Á V Y

Z E

Divadlo WELSH NATIONAL OPERA hraje v novém sídle, Wales Millenium Centre. Kapacit míst se zde zvětšila téměř o 75%, na nedostatek publika si ale Velšská národní opera stěžovat nemůže: podle slov generálního ředitele Anthonyho Freuda je zájem veřejnosti o operní představení mnohem vyšší než v uplynulém roce. TETARO COLÓN V BUENOS AIRES prochází od roku 2001 kompletní rekonstrukcí, která má být ukončena v roce 2008, kdy divadlo oslaví sté výročí své existence. V sezoně 2007/08 bude divadlo v důsledku nejnáročnější části oprav zcela uzavřeno a představení budou probíhat v jiných lokalitách. WAGNERŮV SOUMRAK BOHŮ v londýnské Anglické národní opeře (2. 4. 2005) se setkal – jak píše britský tisk – doslova s explozí protestů. Zejména je hojně citováno pojetí závěru opery: Brunnhilda je sebevražedná atentátnice s výbušninami připevněnými na těle a opera končí tím, že všichni na jevišti jsou výbuchem rozmetáni. Režisérka Phillida Lloyd považuje tuto koncepci za logickou, protože, jak prohlásila v rozhovoru pro deník The Observer, Wagnerova tetralogie je jedním z „nejsenzačnějších“ děl, která kdy v operní literatuře vznikla. „Použití bombového výbuchu bylo nevyhnutelné, neboť příběh obsahuje tak mnoho strašlivých událostí“, řekla a dodala, že chtěla, aby závěr gigantické tetralogie byl „realistický“. Tato kontroverzní inscenace není v posledních letech historie Anglické národní opery první. Před třemi lety se s velkou kritikou pro svou otevřenou erotiku setkal Verdiho Maškarní ples v režii Španěla Calixta Bieita, a Mozartův Don Giovanni (opět Bieito) v roce 2001 byl na premiéře vypískán. MILÁNSKÁ LA SCALA jmenovala 21. 4., tři neděle po rezignaci Riccarda Mutiho, nového uměleckého ředitele. Stal se jím Stéphane Lissner. Dvaapadesátiletý Francouz zastává významné funkce: je ředitel Théâtre de la Madeleine v Paříži, ředitel festivalu v Aix-en-Provence (zde má kontrakt do konce roku 2009), hudební ředitel Wiener Festwochen a stojí rovněž v čele Divadla Bouffes du Nord v Paříži. S La Scalou podepsal smlouvu na 4, 5 roku. Svou pověst smělého a rozhodného uměleckého ředitele získal v letech 19881997, kdy vedl Théâtre Châtelet v Paříži. „Mou absolutní prioritou je hudba“,

Z A H R A N I Č Í

prohlásil Lissner, který chce jmenovat zcela novou uměleckou radu. Bývalý intendant Carlo Fontana, kterého rada La Scaly odvolala v důsledku jeho rozporů s Riccardem Mutim, prohlásil, že má v Lissnera plnou důvěru. „Neznám ho osobně“, řekl, „ale vysoce si cením jeho profesionálních schopností, s nimiž vede festival v Aix-en-Provence“.

Osobnosti OLEG CAETANI byl jmenován příštím hudebním ředitelem Anglické národní opery v Londýně, a to od začátku sezony 2006/07. Vytřídá Paula Daniela, který odchází již letos v létě. Caetani dosud dirigoval v ENO jen jednou: jeho britský operní debut (Musorgského Chovanština v roce 2003) se však setkal s obrovským úspěchem. Osmačtyřicetiletý umělec, syn dirigenta Igora Markevitche, studoval v Moskvě, Římě a Petrohradě a až do nedávné doby působil především v Itálii a Německu, kde byl generálním hudebním ředitelem v Chemnitz (1996-2002) a Wiesbadenu (1992-95). Jako operní dirigent debutoval v Berlínské státní opeře v roce 1981. Další klíčové debuty v jeho kariéře se odehrály v La Scale (2001) a San Francisco Opera (2004). V lednu 2005 se stal šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Melbournského symfonického orchestru a v této funkci bude pokračovat i po převzetí londýnského postu. PAAVO JÄRVI byl jmenován hudebním ředitelem Symfonického orchestru frankfurtského rozhlasu, a to od sezony 2006/07. Vystřídá tak amerického dirigenta Hugo Wolfa, který stál v čele frankfurtského orchestru od roku 1994. Järviho kontrakt je na tři roky a zahrnuje řízení 30 koncertů ročně ve Frankfurtu, další na zahraničních turné plus natočení dvou CD v každé sezoně. Symfonický orchestr frankfurtského rozhlasu byl založen v roce 1929. Hraje v historické budově Alte Oper a jeho koncerty jsou každý týden živě vysílány řadou evropských rozhlasových stanic. I když velkou část jeho repertoáru tvoří díla Brahmse, Brucknera, Wagnera a Beethovena, dramaturgie se zaměřuje i na málo známé skladatele a současnou hudbu. Již dnes spolu s Järvim orchestr naplánoval objednávku nových skladeb, o něž byli požádáni estonský autor Erki-Sven Tuur a německý autor Jorg Widmann. Järvi si i v době frankfurtského půso-

bení ponechá své dosavadní místo hudebního ředitele Cincinnati Symphony orchestra stejně jako místo uměleckého ředitele Deutsche Kammerphilharmonie a uměleckého poradce Estonského národního orchestru. PLÁCIDO DOMINGO oznámil svůj úmysl zpívat titulní – barytonovou – roli Verdiho Simona Boccanegry. Domingův repertoár obsahuje kolem 120 rolí, k nimž v květnu přidal v Metropolitní opeře další – roli Alfana v Cyranu de Bergerac od Franka Alfana, v níž debutoval. Své rozhodnutí obohatit svůj repertoár i o barytonovou úlohu sdělil Domino veřejně o přestávce přímého vysílání Wagnerovy Valkýry v Metropolitní opeře, v níž zpíval Sigmunda. RICCARDO MUTI vystoupil v La Scale 4. 5. s Vídeňskými filharmoniky. Hostování slavného vídeňského orchestru bylo dohodnuto ještě před Mutiho rezignací z místa uměleckého ředitele La Scaly. Závěrečný aplaus po koncertě byl bouřlivý a svědčil o tom, že Muti je řadou svých příznivců žádán, aby ještě svou rezignaci zvážil. Muti nicméně již veřejně prohlásil, že zvažuje nabídku na místo hostujícího dirigenta Chicago Symphony orchestra. DANIEL HARDING byl jmenován příštím hudebním ředitelem Švédského rozhlasového symfonického orchestru. Třicetiletý britský dirigent podepsal tříapůlletý kontrakt s nástupem od roku 2007. Jeho předchůdci byli mj. Esa-Pekka Salonen, Jevgenij Svetlanov a v současné době Manfred Honeck. Harding byl asistentem sira Simona Rattla a Claudia Abbada, působil jako hudební ředitel Deutsche Kammerphilharmonie Bremen a dnes stojí v čele Mahler Chamber Orchestra. Od roku 2006 bude hlavním hostujícím dirigentem Londýnského symfonického orchestru. Harding získal v roce 2003 cenu časopisu Gramophone za svou nahrávku Brittenovy opery Utahování šroubu (The Turn of the Screw).

Různé HOUSLE STRADIVARI ze 17. století byly prodány 22. 4. na aukci Christie v Londýně za 1. 53 milionů euro. Podle aukční síně je to dosud nejvyšší částka, která kdy byla za hudební nástroj vydána. Novým vlastníkem se stal soukromý americký sběratel. Housle, které mají název „The Lady Tennant“, vyrobil v roce 1699 Antonio Stradivari.

34

MONTREALSKÝ SYMFONICKÝ ORCHESTR nastoupil 9. 5. do stávky a zrušil všechny své koncerty do konce sezony. Hudebníci se k tomuto kroku rozhodli po 18 měsících marného vyjednávání s vedením tělesa a poté, kdy učinili kolem 40 ústupků v současné kolektivní smlouvě. Přesto vedení orchestru trvá na svých požadavcích, zahrnujících mj. více pracovních dnů bez přestávky, zrušení volných dnů během turné, natáčení desek nad rámec dvacetihodinového pracovního týdne, přičemž gramofonové společnosti hudebníkům nevyplácejí honoráře ad. Hudebníci protestují i proti tomu, že od roku 1991 se jejich platy nezvýšily, a poukazují na to, že vydělávají mnohem méně ve srovnání s National Arts Centre Orchestra v Ottawe.

Česká hudba v zahraničí ČESKÉ VOKÁLNÍ KVARTETO SV. VAVŘINCE (Dana Šimíčková, soprán, Taťána Roskovcová, mezzosoprán, Petra Kohoutová a Marta Marinová, alt) vystoupilo v Carnegie Hall v New Yorku. Představilo se zde spolu s The Orchestra of the S. E. M. Ensemble a dirigentem Petrem Kotíkem na koncertě 14. 3. března v sále Zankel Hall. Na programu byly Symfonie op. 21 Antona Weberna, suita Les Indes Galantes Jeana-Phillipa Rameaua, The Turfan Fragments Mortona Feldmana, světová premiéra The Exploration of the House Alvina Luciera a americká premiéra skladby Děvín Petra Kotíka, zkomponované na text Děvín Vladislava Vančury z knihy Obrazy dějin národa českého. Skladba Děvín pro čtyři ženské hlasy a perkuse poprvé zazněla na Festivalu nové hudby Ostravské dny 2003 a dále pak na koncertech, které proběhly minulý rok v Praze (Divadlo Archa), Brně (Expozice nové hudby 2004), Ostravě a Opavě (Festival Bezručova Opava 2004) ve spolupráci s Ostravským centrem nové hudby. SOUBOR DĚTÍ „HRA JE TO“ z letňanské Školy generála Fajtla účinkoval v nizozemském Delftu (30. a 31. 3.) při oslavách 85. narozenin Pierra van Hauwe, flétnisty a nestora světové hudební pedagogiky, někdejšího spolupracovníka Carla Orffa. Soubor vybraných dětí vystoupil samostatně (Jurkovič, Eben, Pospíšilová) a také se zapojil do spojeného orchestru všech pozvaných. Tvořilo ho pět set hudebníků z pěti orchestrů a tří sborů. Byli mezi nimi vedle českých dětí

Z P R Á V Y

Z E

Z A H R A N I Č Í

KÜHNŮV DĚTSKÝ SBOR byl v dubnu na dvoutýdenním zájezdu v Mexiku. Vystoupil v desítce měst včetně San Luis Potosí, kde byl jeho koncert součástí známého festivalu. Do Jižní Ameriky směřovalo těleso se sbormistrem Jiřím Chválou poprvé, za sebou má ovšem řadu turné mj. do Japonska, Malajsie, USA a Kanady. V Mexiku se sbor představil s programem složeným ze staré hudby a tvorby Čajkovského, Bizeta, Dvořáka a Martinů, ale také scénickým pásmem Slavnosti jara od Otmara Máchy, které už s ohlasem uvedl v řadě zemí. Součástí koncertů tak bylo choreograficky ztvárněné taneční vystoupení ve stylizovaných krojích. Na fotografii je sbor zachycen na slavné pyramidě Slunce. členové smyčcového orchestru hudební školy z Litvy, orchestr Orff z portugalského Porta, populární orchestr a Singing Club z německého Inningu, delftský Madrigaalkoor a delftský orchestr z muzikantů, kteří v mládí prošli vedením Pierra van Hauwe. Pražský soubor vede Lenka Pospíšilová, dlouholetá spolupracovnice Pierra van Hauwe. PETR MATĚJÁK, šestnáctiletý houslista, zvítězil na mezinárodní houslové soutěži pro mladé umělce do 18 let, která se konala ve dnech 31. 3. – 6. 4. 2005 v Dubaji ve Spojených arabských emirátech. Tříkolové soutěže se zúčastnili houslisté z Evropy, Blízkého Východu a Asie. Soutěž byla součástí International Peace Music Festival for young virtuosos. DĚTSKÝ SBOR SEVERÁČEK Z LIBERCE byl ve dnech 5. – 8. 5. 2005 hostem festivalu dětských sborů „Frölich sein und singen“ v Halle. Tento festival (již 26. ročník) je spojen se soutěží v interpretaci soudobé hudby o cenu Gunthera Erdmana. 39 dětí Severáčku ve věku od 11 do 16 let získalo tuto cenu za cyklus Miroslava Raichla s názvem Rýmovaní

vorvani a jiná zvěř. Děti absolvovaly vedle soutěžního vystoupení ještě další tři koncerty v Halle a okolí. Severáček tuto cenu získal již v roce1998 za provedení Hej dum dá Zdeňka Lukáše. V loňském roce zvítězil další dětský sbor z Čech – Motýli Šumperk. Celý festival je zároveň krásným setkáním dětský sborů z celé Evropy (Rusko, Ukrajina, Rumunsko, Švýcarsko, Rakousko, Německo ad.). Vedle dětí Severáčku byl hostem festivalu také dětský sbor Carmina z Rychnova nad Kněžnou, který úspěšně představil festivalovému publiku pásmo písní, gospelů a spirituálů „Afrika“. Z Liberce sem zavítal ještě folklorní soubor Jizera. ŽÁCI PRAŽSKÉ KONZERVATOŘE přivezli z 31. ročníku mezinárodní soutěže v chorvatské Pule (21. –25. 4. 05) nejvyšší ocenění. Akordeonista Zdeněk Koutný zvítězil v sólové kategorii i v komorní spolu s violoncellistou Martinem Ondráčkem. Milena Kysilková (akordeon) získala 2. cenu, stejně jako v duu s houslistkou Janou Růžičkovou. Členem mezinárodní poroty byl pedagog konzervatoře Ladislav Horák. Zúčastnilo se na 100 kandidátů ze 14 zemí.

HOUSLISTKA ROMANA ZIEGLEROVÁ se koncem dubna vrátila z australského turné. Česká hudební veřejnost ji zatím zná jako koncertního mistra Pražské komorní filharmonie. Její sólová dráha se v Česku zatím rozvíjí bez větší pozornosti domácích médií. V Austrálii naproti tomu vystoupila za velkého zájmu publika v hlavních městech států Tasmánie a Queensland – Hobartu a Brisbane – s místními symfonickými a komorními orchestry (Mozart: Houslový koncert č. 5 A dur a Bach: Koncert E dur) i v recitálech s klavíristkami Jenny Flemmingovou (Mozart, Smetana, Brahms) a Larissou Coxovou (francouzský repertoár: Ravel, Françaix, Massenet). Koncertování spojila Romana s pedagogickým působením na konzervatoři v Hobartu a vedením mistrovského kurzu na University of Queensland v Brisbane. Svým způsobem tak splatila dluh: na jejím rozhodnutí věnovat se sólové dráze měla totiž před třemi roky velký podíl zkušenost, kterou nabyla při ročním studiu u profesora hobartské konzervatoře Jana Šedivky (žák Otakara Ševčíka a Jaroslava Kociana).  (sla)

35

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Česká operní divadla VI. Divadlo J. K. Tyla v Plzni

V

Plzni roku 1868 ustanovil Pavel Švanda ze Semčic první mimopražský český operní soubor. Dramaturgie i inscenační styl vycházely z programu Prozatímního divadla (kde Švanda dříve působil jako dramaturg a vrchní režisér), tři roky po pražské premiéře zde byla např. uvedena Prodaná nevěsta, a to s originálními plzeňskými selskými kroji. Od počátku měl plzeňský soubor ambice vyrovnávat se s náročnými tituly světovými i domácími: byl první, který v češtině uvedl Wagnerova Tannhäusera a Rienziho, ve 20. letech si troufl na souborné provedení děl Smetany, Dvořáka (s výjimkou Alfréda) a Fibicha. Dramaturgicky odvážný a originální zůstal i po druhé světové válce, za ředitele Bohumíra Lišky v Plzni poprvé zaznělo mnoho děl 20. století (Hanušovy Plameny, Prokofjevův Hráč, Brittenův Albert Herring, Kurkův Dobrý voják Švejk, Jeremiášův Enšpígl ad.), o moderní repertoár později pečovali také šéfové opery Karel Vašata a Oldřich Kříž, ten i v provizorních podmínkách Komorního divadla (Fibichova Nevěsta messinská, Šostakovičova Katěrina Izmajlovna, Straussova Arabella, Martinů Julietta, Kašlíkův Krysař ad.) Pro mnoho významných umělců byla Plzeň důležitou zastávkou před vstupem do pražského Národního divadla. Kapelníkem tu byl krátce Karel Kovařovic, šéfovali Václav Talich a Bohumír Liška, dirigoval Josef Chaloupka, v angažmá v průběhu let působili Emil Burian, Božena Petanová, Ada Nordenová, Karel Berman, Viktor Kočí, Antonín Zlesák, Věra Soukupová, Oldřich Spisar, Zdeněk Jankovský, Karel Petr a další. V roce 1918 v Plzni pohostinsky vystoupila Ema Destinnová v Prodané nevěstě, Daliboru a Libuši, běžná byla i další hostování sólistů Národního divadla (v květnu 1945 se osvobození slavilo Prodanou nevěstou s Eduardem Hakenem a Járou Pospíšilem). Z dalších osobností, které se zapsaly do dějin plzeňského operního divadla, připomeňme dirigenty Jiřího Kouta, Pavla Vronského, Ivana Paříka a Jiřího Maláta, z místních pěveckých opor alespoň ještě Lilku Ročákovou, Jana Adamce, Jiřího Berdycha a Karla Křemenáka. Ve 30. letech byl vůdčí režisérskou

osobností Ota Zítek, po druhé světové válce dostali příležitost Alfréd Radok (Beethovenův Fidelio), Hanuš Thein (Foerstrova Jessika), Luboš Pistorius, Karel Jernek či Bohumil Zoul, od poloviny sedmdesátých let inscenační styl ale utvářeli výhradně Inge Švandová-Koutecká (většinou ve spolupráci s výtvarníkem Václa-

slednější v prověřování možností soudobého operního divadla. Spolu s dramaturgem Zbyňkem Brabcem Petr Kofroň nedoplňoval běžné tituly sem tam nějakým tím méně obvyklým, ale naopak: jen sem tam zařadili jasný kasovní titul do řady méně hraných. Uvedli tak Verdiho Atil-

vem Kouteckým) a Oldřich Kříž – s výjimkou tří jsou střídavě podepsáni pod všemi inscenacemi až do roku 1990. Po roce 1989 se v Plzni během krátké doby vystřídalo několik šéfů, převažoval divácky osvědčený repertoár, přičemž klesala výkonnost sólistického souboru, orchestru a sboru. Proměnu souboru i repertoáru zahájil v sezoně 1995/1996 nový šéf Oldřich Bohuňovský, který však sám stihl nastudovat jen Beethovenova Fidelia. Po jeho předčasné smrti převzal soubor od další sezony skladatel a dirigent Petr Kofroň. Za jeho šéfování se plzeňský soubor stal dramaturgicky i inscenačně jedním z nejpozoruhodnějších domácích souborů, nejdů-

lu, Salieriho Catilinu, Busoniho Harlekýna, Lorzingovu Undinu, Purcellovu operu Dido a Aeneas, Boitova Mefistofela, Čajkovského Jolantu (koncertně), Straussovu Ariadnu na Naxu, Belliniho Julii (Montekové a Kapuleti) ad. Zvláštní dramaturgickou linku tvořila česká pozapomenutá díla: Fibichova Šárka, Foerstrův Bloud a Ostrčilovy Kunálovy oči, světové premiéry se zde dočkala Lukášova Veta za vetu. Za dirigentským pultem se objevily nové tváře: Richard Hein, Jan Štván, Jiří Štrunc, Pavel Šnajdr, barokní operu Dido a Aeneas se souborem Musica salutaris nastudoval Vojtěch Spurný. Petr Kofroň systematicky pokra-

Foto archív

Lenka Šaldová

36

S T U D I E , froněm a dramaturgem Ondřejem Hučínem (debutoval později v Plzni také jako režisér) k radikální úpravě díla (ze třetího aktu zůstal jen orchestrální doprovod), oba jmenovaní jsou také podepsáni pod inscenační úpravou Belliniho opery Kapuleti a Montekové (uváděné v Plzni pod titulem Julie), kterou režíroval Martin Čičvák. Ve svobodném tvůrčím prostředí vytvořil také jednu ze svých nejlepších moderních inscenací Martin Otava – Aidu

přitom ale poeticky působivé mj. Karel Brožek (Ariadna na Naxu, Hubička) a Jan Štych ml. (Madama Butterfly, Evžen Oněgin). Za Kofroňova šéfování vznikly v Plzni jistě inscenace sporné, na druhou stranu ale nikde jinde nenacházím tolik operních divadelních počinů jako tady. K těm nejvýznamnějším řadím inscenace mladých režisérů, kteří tu v posledních sezonách dostali možnost rozvíjet svůj talent (věc u nás též dosti nevídaná): Daniela Balatky Foto Marta Kolafová

čoval v omlazování souboru, zahájeném za Bohuňovského, angažoval (případně k hostování přizval) mladé interprety Kláru Benedovou, Tomáše Kořínka, Veroniku Hajnovou, Jana Ondráčka, Janu Pioreckou, Jiřího Hájka ad. Oporami souboru jsou pěvci střední generace: Valentina Čavdarová, Ivana Šaková, Helena Janečková, Jana Tetourová, Petr Strnad, Zbyněk Brabec, Plamen Prokopiev, Miroslav Kopp, Tomáš Černý, Dalibor Tolaš, Jevhen Šokalo či Jiří Rajniš. Pravidelně v Plzni hostují domácí pěvecké špičky – a to nejen s rolemi, které již nastudovali jinde: svůj repertoár si tu rozšířili např. Aleš Briscein (Belmonte v Únosu ze serailu), Roman Janál (Evžen Oněgin), Simona Šaturová-Houda (Konstance v Únosu ze serailu či Belliniho Julie). Již v první půli devadesátých let byla narušena nadvláda dvou režisérů, a tím jediného pohledu na inscenování opery: vedle Inge Švandové-Koutecké režírovali ze starší generace Mojmír Weimann (Řecké pašije s Karlem Bermanem v roli Starého muže) či Miloslav Nekvasil, ze střední generace Tomáš Šimerda (Faust a Markétka, Tajemství, Piková dáma) či Martin Otava (Poprask v opeře, Don Giovanni). Teprve za Petra Kofroně ovšem došlo k zásadnímu průlomu v inscenační praxi. Nechal v opeře debutovat mnoho významných režisérských osobností domácího divadla, které vnesly do operního divadla svou osobitou jevištní poetiku a často se dokázaly na operní dílo podívat z jiného úhlu, nežli bylo v českém prostředí dosud běžné. Jan Antonín Pitínský se tak při inscenování opery Dido a Aeneas odpoutal od příběhu a jeho reálií a nabídl něžné, snové obrazy inspirované Purcellovou hudbou. Do sugestivních výtvarných obrazů na hranici mezi realitou a fantazií přeložil Michal Dočekal (společně s výtvarníkem Davidem Markem) Foersterova Blouda. Režiséři se (tak jako je to běžné v činohře, odkud často vzešli) začali ptát nejen na to, jak dílo hrát, ale o čem ho v dnešní době hrát. Skrze interpretaci operního díla nabídli svůj pohled na svět: tak si Nina Vangeli (s výtvarníkem Alešem Votavou) v Lucii di Lammermoor pohrávala s operními klišé (aniž by rezignovala na vážný výklad příběhu a poetické zachycení opravdových citů a postojů) a v Mefistofelovi si jízlivě vyřizovala účty s mýty, nejen tím faustovským. A Jiří Pokorný (s výtvarníkem Janem Štěpánkem) odromantizoval příběh Šárky, přenesl ho do období komunistického režimu s jeho okázalými státními pohřby a kladením věnců (uctívání Libušiny památky), svazáckých schůzí a inscenovaných soudních přelíčení (soud nad Ctiradem je něco mezi tím). V Kunálových očích přistoupil spolu s Petrem Ko-

K O M E N T Á Ř E

Dido a Aeneas, režie J. A. Pitínský

vyložil jako komorní drama vášní ve sterilním světě manipulace a na Radamův slavný návrat z boje se podíval s patřičnou skepsí člověka konce 20. století. Vedení divadla muselo za Kofroňova šéfování čelit mnoha protestům konzervativního publika a ředitel Jan Burian tlumil útoky mimo jiné vlastními konvenčními operními inscenacemi, v nichž místo výkladu nabízel pouhé aranžmá (Carmen, Trubadúr). Paradoxně byl přitom právě Burian první, kdo v Plzni zásadně přehodnotil domácí inscenační praxi klasického díla – v jeho freudovské vizi Rusalky si Vodník– elegantní pán se zelenou kravatou hrál se sexy slečinkami na slepou bábu a zasněná, dospívající dívka Rusalka s pomocí rad zkušené komorné-Ježibaby získávala své první sexuální zkušenosti. Operní publikum opět dokázalo, že je nejháklivější na domácí poklad a Rusalka tak byla vedle Šárky patrně nejkontroverznější inscenací celého období. Vedle Buriana doplnili repertoár o inscenace tradičnějšího ražení,

37

(Prodaná nevěsta a především Werther s mladou výtvarnicí Sylvou Markovou) a Jiřího Heřmana, múzické osobnosti, pro něhož je divadlo nejspíše magickým obřadem, při němž se člověk dozvídá něco podstatného o vlastním nitru, o světě, o vesmíru. Jeho inscenace Samsona a Dalily i Bludného Holanďana (obojí s generačně spřízněným výtvarníkem Pavlem Svobodou) patří k tomu nejpozoruhodnějšímu, co se v českém operním divadle posledních let událo (svědčí o tom i nominace na Cenu Alfréda Radoka). Od sezony 2004/2005 nastoupil do funkce šéfa opery Jan Zbavitel, od kterého ředitel Jan Burian patrně očekává návrat tradičnějšího divadla. Je samozřejmě diskutabilní, zda Petr Kofroň nepřipravené plzeňské diváky neatakoval příliš razantně – ovšem byla by škoda, kdyby se plzeňské hledání možností soudobého operního divadla úplně zastavilo a zavládl druhý extrém: kdyby jeviště ovládli aranžéři a rutinéři, jak tomu už často je v jiných našich divadlech. 

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Mistři klavíru na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina Jaroslav Smolka

G

Foto archív ČF

arrick Ohlson o Dvořákově síni Rudolfina v interview o Pražském jaru 2000 řekl: „Hodně cestuji a mám možnost srovnání; s klidným svědomím mohu tvrdit, že Praha má na akusticky dobré koncertní sály opravdové štěstí. Dvořákova síň obstojí i vedle tak vyhlášených prostor, jako jsou sály v Amsterodamu, Bostonu či ve Vídni. Paříž např. tak kvalitní nemá a v New Yorku je to pouze Carnegie Hall. Dvořákova síň však disponuje nejen vynikající akustikou, ale také nezaměnitelným kouzlem, navozujícím pocit zvláštní intimity.“

Rudolfinum bylo uvedeno do provozu před 120 lety 7. února 1885. Byl to čas konce významné epochy klavírní virtuosity i klavírní tvorby v měřítku českém i světovém. O necelý rok dříve zemřel Bedřich Smetana a o víc než rok později Franz Liszt. Následující léta byla v celoevropském měřítku především epochou jejich žáků; působili tehdy ovšem i umělci, vycházející z jiných škol a vzorů. Jediný žák, kterého dovedl Bedřich Smetana na mistrovskou úroveň, byl Josef Jiránek. Ten ve své hře uchoval a popsal Smetanův interpretační styl i detaily jeho přednesu. Hrál v Rudolfinu sólově i komorně, mj. s Českým kvartetem. Jindřich Káan z Albestů vyšel z Prokschovy školy. Vynikl jako lisztovský typ klavírního virtuosa s efektní technikou. Jeho žákem byl Karel Hoffmeister. Rudolfinum zažilo v posledních letech před světovou válkou a za ní triumfy Jana Heřmana. Vynikl v Beethovenových koncertech a Smetanovi. Tito čtyři klavíristé byli už před I. světovou válkou profesory Konzervatoře v Praze. Až po válce tu působil Václav Štěpán, též estetik a skladatel. Premiéroval a hrál díla Nováka a Suka, vynikl ve skladbách impresionistů, Bedřicha Smetany aj. Údaje o účinkování umělců právě v Rudolfinu se získávají těžko. Kritiky, ze kterých se lze doRudolf Firkušný zvědět o koncertním dění v minulosti, často neuvádějí, kde se koncert konal. A o některých událostech se dozvíte jen mimochodem odjinud. Třeba Antonín Dvořák: na klavír hrál veřejně málo a jen komorní hudbu, ne sólově. Jako rozloučení s vlastí před odjezdem do Ameriky uspořádal s kolegy z konzervatoře koncertní šňůru po českých městech. Že se hrál její pro-

Velký sál Rudolfina, teprve dlouho po druhé světové válce přejmenovaný na Dvořákovu síň, byl první pražskou koncertní síní, určenou jen pro hudbu. Pro sólový klavír je to prostor akusticky ideální. Proto tu hrálo tolik mistrů i vzniklo množství vynikajících trvalých zvukových záznamů mistrovských interpretací.

38

gram také v Rudolfinu, se dozvídáme v pamětech Vítězslava Nováka. Prý si šel k Mistrovi vypůjčit noty na Dumky s tím, že je chce provést s přáteli v Kroměříži. Tehdy Dvořák prohodil ironicky:„To může pěkně dopadnout.” Načež Novák hned replikoval:„Když jste, Mistře, hrál Dumky s Wihanem a Lachnerem v Rudolfinu, seděl v lóži akorát nad vámi Rubinstein a koukal vám na prsty.” Dvořák se zhrozil:„Propánaboha, co si tenkrát o mně asi pomyslil” a beze všeho už pak Novákovi Dumky zapůjčil. Zda hrál v Rudolfinu veřejně někdy také Novák, nevím: nikde se o tom nepíše. Skladatel a velmi respektovaný ruský klavírista Anton Rubinštejn, interpret lisztovského typu, hrál v Rudolfinu roku 1892. Z přímých žáků Franze Liszta tu vystoupil Rakušan Emil Ritter von Sauer. A klavíristkou lisztovského typu, která v Praze silně zapůsobila, byla Teresa Careño z Venezuely. Tehdejší kritiky psaly o velkém tónu a hře žhavé, strhující, skoro démonické. Z Ruska tu hráli ještě Vladimir Pachman, Sapelnikov a Siloti, Polák Ignacy Paderewski, vyhlášený interpret Chopina a první prezident Polska po obnovení státu roku 1918, německý skladatelé a klavírní virtuosové z Německa Eugen d´Albert a z Francie Camille Saint-Saëns, jeho krajan Alfred Cortot a četní další. Po první světové válce hudební provoz v Rudolfinu přestává: parlament nově vytvořené Československé republiky je zvolil za své působiště a protesty hudebníků nebyly nic platné. Teprve za okupace byla budova po důkladnější vnitřní rekonstrukci z roku 1940 vrácena koncertnímu provozu. Za oněch 22 let navštívily Prahu desítky významných osobností světového klavírního umění a prosadila se nová generace českých klavíristů, jejíž čelnou osobností se stal Rudolf Firkušný; ti všichni museli v Praze hrát jinde. A mezinárodní provoz se sem uprostřed válčící Evropy nevrátil. Tak se tady až se zpožděním uplatnili za okupace klavíristé, kteří vynikli za první republiky, jako František Maxián, Josef Páleníček, František Rauch, soudobá díla rád uplatňující Václav Holzknecht a Smetanově tvorbě oddaná Věra Řepková, i nejvýraznější mladé naděje Viktorie Švihlíková, Ilja Hurník, Pavel Štěpán, a Zdeněk Jílek. Plný rozvoj mezinárodního koncertního provozu v Rudolfinu přinesla až doba po vítězném konci války. Největší význam v tomto směru měl nový, od 1946 každoročně pořádaný Mezinárodní hudební festival Pražské jaro. Rafael Kubelík jej založil především proto, aby u nás Česká filharmonie předvedla neznámou novou tvorbu

K O M E N T Á Ř E

skladatelů ze spojeneckých zemí – a ovšem Bohuslava Martinů – i svět seznámil s nejvýznamnějšími novými českými díly. Od začátku bylo Pražské jaro i nejvýznamnější tribunou čelných osobností hudební interpretace. Brzy se stalo zvyklostí, že klavíristé hráli koncertantní díla s orchestry ve Smetanově síni, kdežto v Rudolfinu byly sólové recitály a některé komorní produkce. Jen po ostatní sezonu hrála v Rudolfinu Česká filharmonie a jiné orchestry kromě FOK i klavírní koncerty. Probíhal tu také skvěle interpretačně obsazovaný cyklus koncertní agentury FOK Světová klavírní tvorba, recitály pořádala Česká filharmonie i další instituce. Od prvních ročníků měli obrovské úspěchy umělci ze sovětského Ruska: Hned v druhém roce, na Pražském jaru 1947, tady hrál na klavír Dmitrij Šostakovič svá komorní díla s Davidem Oistrachem a Milošem Sádlem Klavírní trio č. 2, sólově Klavírní sonátu a s Peškovým kvartetem Klavírní kvintet. A záhy tu oslnili i ruští virtuosové Lev Oborin a Emil Gilels. Zejména ten tu byl po dlouhá desetiletí stálicí, ohromující dokonalým spojením závratné techniky a nápadité, poetické i temperamentní výrazovosti. Roku 1950 poprvé přijíždí Svjatoslav Richtěr, který se záhy prosadí jako světová špička a je v Praze vítán s nadšením po celou svou koncertní kariéru. Jeho hra vyzařovala charisma, vypovídající o tom, že tvoří nejen sovětské (jak ho prezentovala totalitní propaganda), ale absolutní, všelidské umění. To dokázal také statečně bránit. Vzpomínám na jeho koncert v Rudolfinu asi někdy v 70. letech, kdy jej záhy po začátku nemile překvapily reflektory pro televizní kamery. Přestal hrát a nesmlouvavým gestem pokynul, že je nechce. Na pódium ho přišel přemlouvat Arturo Benedetti-Michelangeli

Svjatoslav Richter televizní redaktor Š. Richter se s ním nepřel: odešel z pódia s tím, že bude hrát, až technika zmizí. Televize vzdorovala snad čtvrthodinu, než reflektory a kamery odstranila. Teprve potom se Mistr vrátil a publikum mu za obranu klidu pro intenzívní umělecký prožitek nadšeně aplaudovalo. Později mu nebylo ani Rudolfinum dost intimní a hledal menší sály ve venkovských, nejraději lázeňských městech. Nebylo to však řešitelné. Pamatuji, jak hrál na koncertě Jihočeského hudebního léta v Bechyni. Bylo to domluveno na poslední chvíli, ale stačila noticka v novinách, aby se sem sjely davy, trávící dovolenou v širokém jihočeském okolí. Hrál v sále přeplněném a vydýchaném – v prostředí horším, než plné Rudolfinum. I později se objevili geniální ruští pianisté a další vynikající virtuosové. Tak v 60. a 70. letech mnohostranný Rudolf Kérer a též Jakov Flier, Jevgenij Mogilevskij, Vladimir Krajněv, Viktorie Postnikovová, Jakov Zak, Alexander Slobodnjak, od 80. let Lazar Berman a vedle něj Michail Pletněv, vítěz soutěže Pražského jara 1988, Sergej Tarasov aj. Vynikající klavíristé přijížděli na první Pražská jara a sezony i z jiných světových stran. Praha si zamilovala Rakušany Friedricha Guldu a později Paula Baduru-Skodu, Alfreda Brendela, Jörga Demuse, Hannse Kanna, Waltera Kliena. Výrazně zapůsobil také Švýcar Nikita Magaloff. Později se prosadili i němečtí klavíristé Wilhelm Kempff zejména jako specialista u příležitosti výročí Ludwiga van Beethovena 1970, Christoph Eschenbach, Dieter Zechlin, Gerhard Opitz, duo bratři Aloys a Alfons Kontarsky. Francii reprezentovaly v Rudolfinu v prvních poválečných letech především s impresionisty a jinými Francouzi ženy Germaine Leroux, Maria Aimée Warrot a Monique Haas, později Cécile Ousset, France Clidat a muži Robert Casadesus, Philipe Entremont. Jako klavírní velmoc bylo v Rudolfinu po válce zastoupeno i Polsko. Značného ohlasu dosáhla a opakovaně byla zvána Halina Czerny-Stefaňska; hráli tu i Stanislav Szpinalski,

39

Foto archív ČF

Foto archív ČF

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Stefan Ashkenaze, Barbara Hesse-Bukowska, Adam Harasiewicz, Regina Smendzjanka, výjimečně téměř 80tiletý Arthur Rubinstein: všichni hlavně Chopina. Významná byla i účast maďarských umělců. Po desetiletí tu hrávala Annie Fischer, později Maďaři žijící na západě Evropy Géza Anda a György Cziffra i v Maďarsku působící mladší Zoltán Kocsis a Tamás Vásáry. Rumun Valentin Gheorghiu, rovněž skladatel, přijel do Prahy jen v desetiletí 1951-61 pětkrát s hudbou romantiků i 20. století. Zakladatel bulharské národní hudby Pančo Vladigerov hrál na Pražském jaru 1948 svůj Klavírní koncert č. 3, soutěž Pražského jara 1963 vyhrála mladá Rumjana Atanasova a 1969 výrazně zapůsobil na Západě žijící bulharský klavírista Alexis Weissenberg. Velmi výrazně zapůsobili na pódiu Dvořákovy síně italští klavíristé. Už začátkem roku 1950 tu hrál Giovanni Dell’ Angolo, později opakovaně Aldo Ciccolini, Michel Campanelli, Andrea Lucchini aj. Zdaleka nejvýrazněji a nejosobitěji však vynikl i v mezinárodním měřítku Arturo Benedetti-Michelangeli. Od 1958 jezdil do Prahy často a oslňoval podmanivým zvukem klavíru čs. značky PETROF; zvlášť osobitě interpretoval impresionistický repertoár. Po něm působil z italských klavíristů nejvýrazněji Maurizio Pollini. Z klavíristů iberského původu byl v druhé třetině 20. století nejsugestivnější Portugalec Sequeira Costa. Víc zajímavých interpretů přijelo z Velké Británie: klavíristky Nicole Henriot, Moura Lympany a Řekyně žijící v Anglii Gina Bachauerová, muži John Lill, Clifford Curzon a nejúspěšněji John Ogdon. Jako velmoc i v oboru klavírní virtuosity se v Dvořákově síni uplatily USA. Vedle jednotlivých vystoupení Irvinga Hellera a Granta Johannesena se tu výrazně prosadili Shura Cherkassky, už 1969 žel předčasně zesnulý Julius Katchen, Eugen Indjić; maximální obliby dosahuje Garrick Ohlsson. Nápadně se prosadila také jihoamerická klavírní kultura. Od druhé poloviny 60. let sem často jezdí Chilan Claudio Arrau a Argentinka Martha Argerich, opakovaně tu hrál i její krajan Bruno Leonard Geber. Ojediněle se objevili vynikající klavíristé jiných národů: Jihoslovanka Dubravka Tomsić, Japonka Hioko Nakamura, v Moskvě vzdělaný Vietnamec Dang Thai Son a další. V Praze hráli v hojné míře ovšem také čeští klavíristé. Vedle už jmenovaných umělců střední generace se přálo hlavně nastupujícím mladým. Na konzervatoři za okupace v relativním klidu technicky i hudebně vyzrály četné osobnosti, které teď vydávaly plody pečlivé přípravy. Úspěchů tu dosáhly Anna Máchová a Eva Bernáthová,

která absolvovala v Budapešti. V sezoně 194950 se výrazně prosadily dvě osobnosti, které pak stály v popředí českého klavírního umění dlouhá

kovi Hnátovi, II. Janu Novotnému, specialistovi na tvorbu Smetanovu a Ježkovu. A Mezinárodní soutěž Pražského jara 1963 vynesla do popředí Foto archív ČF

S T U D I E ,

Marta Argerich

desetiletí: Ivan Moravec a Jan Panenka. Velkými příležitostmi pro mladé klavíristy byly v Rudolfinu konané Mezinárodní klavírní soutěže o cenu Bedřicha Smetany. Roku 1948 v ní z českých klavíristů dostala III. cenu Eva Glancová, IV. už jmenovaná Anna Máchová a V. klavírista i skladatel Jiří Vřešťál. O tři roky později se výrazně prosadili mladí sovětští klavíristé: s I. cenou Marina Slesarjevová a Gleb Axelrod, vedle Rusů s dalšími cenami i čeští klavíristé: II. Jan Panenka, III. Mirka Pokorná, IV. Pavel Štěpán. Další ročník této soutěže 1957 přinesl I. cenu Zdeň-

40

slabozrakého Václava Zeleného, Dagmar Šimonkovou, Petra Toperczera a Emila Leichnera. Objevily se i další velké talenty: temperamentní rodačka z Oděsy a Nejgauzova aspirantka Valentina Kameníková, specialista na klavírního Dvořáka a Janáčka Radoslav Kvapil a Dagmar Baloghová, v 70. a 80. letech Ivan Klánský, Boris Krajný, František Malý, František Maxián ml., Miroslav Langer aj. Soutěž Pražského jara 1988 vynesla na výsluní profesionální dráhy české nositele III. ceny, kteří se v následujícím období výrazně uplatnili: brněnského klavíristu Igora

S T U D I E , Ardaševa a Jana Simona z Prahy. Kruté lidské osudy i politické zvraty vedly k přeryvům kariér, začatých v Rudolfinu: předčasně zemřeli Jiří Vřešťál (viz i výše), Antonín Jemelík a Renata Arnetová, emigrovali Eva Bernáthová a Václav Zelený (oba viz i výše), Antonín Kubálek, Jiří Hlinka, Richard Kratzmann, Božena Steinerová. Jmenujme i vynikající dua: v Praze to byli zejména Ilja Hurník a Pavel Štěpán, v Brně Věra a Vlastimil Lejskovi, a specialisty na komorní hru a doprovod: v generaci Maxiánově a Rauchově tu vynikl Alfred Holeček, v Panenkově a Moravcově Josef Hála – vzácně, ale velmi úspěšně koncertující i sólově. Nápadný předěl mezi dlouhou poválečnou a současnou epochou koncertování v Rudolfinu nastal na přelomu 80. a 90. let. Shodou okolností to byla také doba konce totality; přeryv provozu však způsobila rekonstrukce budovy. Po několik měsíců byly ostatní prostory pro hudbu v Praze předimenzovány. Klavírní recitály byly i v Kle-

mentinu, v nově otevřených prostorách Anežského kláštera aj. Rudolfinum bylo mimo provoz od podzimu 1989 do léta 1993 a koncertní provoz se sem kromě činnosti domácí České filharmonie nevrátil hned v plné míře: některé smluvně sjednané závazky se nejdřív naplnily jinde, než se vrátily do Rudolfina; např. i oblíbený cyklus Světová klavírní tvorba. Teprve teď se sem postupně začali vracet významní emigranti aj. klavíristé, kteří do Prahy dotud nemohli nebo nechtěli. Z domácích především Rudolf Firkušný, z Rusů působících na Západě, Vladimir Ashkenazy. Po první klavírní produkci tady vystupoval především jako dirigent; když se stal šéfem České filharmonie, provozoval tu atrakci, se kterou po vzoru skladatele kdysi oslňoval i Bruno Walter: Mozartův Klavírní koncert d moll hrál a řídil od klavíru. Objevili se další ruští mistři klavíru: Elisabeth Leonskaja, Jevgenij Kissin, Oleg Meissenberg, který poté, co si poranil při autonehodě pravici, tady vystou-

K O M E N T Á Ř E

pil s Ravelovým Koncertem D dur pro klavír levou rukou. Objevují se i další osobnosti ze západních zemí: Američan Jefim Bronfman, Francouz Ian Fountain, Nor Leif Ove Andsnes, Polák Piotr Paleczny, Japonka Masako Ezaki, Němci Lars Vogt a Andreas Boyde, z Anglie Murray Perahia, který hrál a zároveň řídil slavnou Academy of Saint Martin in the Fields, a četní další. Hlavními událostmi klavírního provozu v Dvořákově síni jsou ovšem i vystoupení mistrů, kteří tu už dávno osvědčili své vrcholné kvality. A tak tu dále hrají a těší se přízni Ohlsson, Berman, Costa, Indjić, Moravec, Klánský aj. A objevuje se i nová generační garnitura českých klavíristů. Jmenujme z ní aspoň Jitku Čechovou, Daniela Wiesnera, Adama Skoumala, Martina Kasíka, laureáta soutěže Pražského jara 2004 Ivo Kahánka, Jaroslavu Pěchočovou, Lukáše Vondráčka, duo Zdeňka Kolářová a Martin Hršel. A Dvořákova síň stále čeká na další mistry. 

Konference IAMA: Dědictví minulosti – nové výzvy Antonín Matzner

P

od tímto mottem se na sklonku dubna uskutečnila v Praze další z výročních konferencí jediné celosvětové organizace v oblasti agentáže vážné hudby The International Artist Managers´ Association (IAMA). Původně výlučně britská organizace (BACA), založená už v roce 1954, nabyla změnou statutu v roce 1996 charakteru nadnárodní instituce, sdružující v současnosti kolem 120 plnohodnotných členů, 51 přidružených a 30 skupinových členů. Podle druhů členství je odstupňována výše ročních příspěvků: u řádných členů od 399 GBP pro agentury s jedním zaměstnancem po 2. 620 GBP (46 a více zaměstnanců), u přidruženého členství se pohybuje od 204 GBP za jednoho zaměstnance do 277 GBP nad deset zaměstnanců. Levné není ani zápisné na konferenci, zápisné činí kolem 400 liber pro jednoho delegáta, místní zájemci platí polovinu. Po období, kdy se konference konaly výlučně v Londýně, byly jejich dějištěm v minulých letech Amsterdam, Bukurešť, Paříž, Sydney, Kodaň a naposledy Janov, příští v roce 2006 se uskuteční ve Stockholmu. Spolupořadatelem letošního setkání byl festival Pražské jaro, jehož ředitel ing. Roman Bělor byl i předsedou konference. Zahajovací projevy přednesli prof. Jiří Bělohlávek a prof. András Gerö, ředitel Institutu historie Habsburků na univerzitě v Eötvös. Jeho referát se středoevropskou tematikou obsahoval barvitou

historii habsburské monarchie se všemi klady a zápory ovlivňující její jednotlivé národy. V následné diskusi převládala směs optimismu nad vývojem tohoto regionu, který má velký potenciál se stát významným kulturním epicentrem, např. ředitel Maďarského národního orchestru Géza Kovács připomněl nedávné otevření nového Paláce umění v Budapešti. Zazněly však i opačné názory, které poukazovaly na místní absenci silné střední třídy, která je v západní Evropě hlavním konzumentem a vedle korporací i významným podporovatelem kultury. Konference je řetězem panelových diskusí, přednášek a workshopů, vystoupení mladých nadějných umělců, pracovních i ryze společenských setkání. V panelové diskusi věnované hudebním festivalům jako fenoménu městského kulturního života, kam vedoucí této diskuse Roman Bělor pozval jako své hosty Libora Peška a Moniku Strugalu, muzikoložku a hudební poradkyni, se diskutovala témata jako je definice festivalů, jejich financování a tvorba smysluplné dramaturgie. Libor Pešek vysvětlil rozdíl mezi festivaly pořádanými v menších městech, kdy festival zcela pohltí město, které žije jen touto událostí a relativně těžším postavením festivalů v metropolích, kde musejí svádět tvrdý boj s ostatní konkurencí. Samostatnou kapitolou je financování festivalů, které se obtížně naplňuje všude na světě. Roman Bělor poukázal na nezastupitelnou úlohu státních financí, lépe řečeno peněz daňových poplatníků, které festivaly dostávají prostřednictvím státu, obcí či regionů.

41

Největší potenciál se skrývá v budoucím nárůstu tržeb z prodeje vstupenek, kde vzhledem k zatím omezenější kupní síle obyvatel v ČR, Maďarsku, Polsku a ostatních zemí střední a východní Evropy není možné vytvářet cenové hladiny vstupného srovnatelné se západní Evropou. Významným bodem byla i otázka tvorby dramaturgie, kdy se především hovořilo o tom, zda-li festivaly jsou jen náhodným shlukem více koncertů či mají konkrétní témata a do jaké míry se pak tato témata stávají pro pořadatele svazující. Další panelové diskuse se zabývaly např. tématy „Orchestrální turné – pasti a příležitosti“, „Výhradní zastoupení – přínos pro umělce?“, „Nový repertoár pro nové publikum“ a mnohé další. Jako červená niť se jednáním nesly otázky získávání nových návštěvníků. Významnou součástí konference a pro mnohé účastníky nejdůležitější jsou přestávky (coffee breaks) či kuloární jednání, kdy čile probíhá „obchodování“ s umělci či soubory. Je to veskrze praktické, neboť na jednom místě lze vyřídit mnoho schůzek a jednání, která by jinak znamenala náročné individuální cesty celou Evropou, ale dnes už i dalšími kontinenty. Podrobnosti o aktivitách IAMA včetně kodexu, kterým se organizace řídí, jsou dostupné na webových stránkách www.iamaworld.com, adresáře členských uměleckých agentur spolu se soupisy zastupovaných umělců a souborů jsou k dispozici na internetové adrese www.classicalmusicartists.com. 

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Jaromír Černý

H

Foto archív

usitství v českých zemích nepřineslo jen proměny náboženské, převraty společenské a patnáct let vyčerpávajících válek, ale zanechalo nám i hudební (a literární) památku nedozírné ceny – tzv. Jistebnický kancionál.

Introit Nanebevstoupení Páně Tomuto tradičnímu a spíše pietně stále užívanému názvu rukopisu (Praha, Knihovna Národního muzea, II C 7) je třeba lépe rozumět. Termín jistebnický poukazuje k tomu, že na tamní faře byl – pečlivě ukryt – nalezen v roce 1872 studentem Leopoldem Katzem během jeho práce na dějinách města Jistebnice. Ale také termín kancionál neodpovídá skutečnému obsahu pramene. Není to totiž – jak by se zdálo – pouze „sbírka písní“, nýbrž – vedle písní – také unikátní soubor (jazykově) českého liturgického zpěvu, který jinak nacházíme v středověkých latinských graduálech, antifonářích a misálech. Svým významem tak přesahuje tento pramen rámec českého prostředí – žádná jiná země s římským latinským ritem neměla totiž na samém počátku 15. století překlad liturgických textů a jejich promyšlené spojení s melodiemi tzv. gregoriánského chorálu v lidovém jazyku, určený přímo k bohoslužebným účelům. Dodnes o tomto převratném činu ve všech klíčových syntézách o západní liturgii chybí jakákoli zmínka! (Bohužel si toho nevšímají ani mnohé důležité husitologické práce českých historiků…)

V jistém smyslu mají naši i zahraniční medie- psán? Autorka přesvědčivě dovozuje, že Jistebvalisté „omluvu“ – kritická edice památky dosud nický kancionál – pomineme-li, že není dochonebyla podniknuta. Z. Nejedlý ve svých Ději- ván v úplnosti – nemohl být „sumou husitskénách husitského zpěvu za válek husitských (1913; ho kostelního zpěvu“, jak se domníval Nejedlý. „reprint“ jako Dějiny husitského zpěvu, sv. 4–6, V jakém prostředí byl vytvořen? V Praze či „na 1955–1956) se sice pramenem obšírně zabýval, venkově“? V okruhu university, nebo Betlémale transkripce pořídil především ze souboru pís- ské kaple, nebo v okruhu Jana Želivského? Pro ní a jen v omezené míře z partií chorálu (navíc řešení všech těchto základních i všech dalších ve svérázném „diplomatickém“ přepisu notace). otázek, a to – díky anglickým překladům zmiPozději pak uvažovali (snili?) o „skutečné“ edi- ňovaných statí – v celosvětové diskusi medievaci Vladimír Helfert (40. léta), Bohumír Štědroň listů, však přináší publikace Jistebnického kancis Antonínem Škarkou (kolem r. 1950) a Franti- onálu základní předpoklad. šek Mužík s kolektivem (70.–80. léta); k realizaci Postscriptum. nicméně – z různých důvodů – nedošlo. V sobotu 9. dubna se konala slavnostní preNa začátku 90. let se v rámci projektu Ave, mu- zentace této edice v gotickém sálu staré táborské sica (podporovaného GAČR) shromáždil v Ústa- radnice za přítomnosti některých členů autorvu hudební vědy FF UK tým specialistů, který si ského a redakčního kruhu (sama autorka, bopředsevzal mj. připravit kritickou edici tohoto hužel, přítomna být nemohla) a zástupců měst pramene. Obecně řečeno: způsob zpracování Jistebnice a Tábora. Neobvykle početné publise přiklání k typu „čtenářské edice“, který dnes kum vyslechlo různé oficiální i odborné proslopři vydávání středověkých hudebních i literárních památek patří k nejběžnějším – přepis nápěvů do moderní notace, přepis textů do grafického systému současné češtiny (podrobně je vysvětlen v Edičních zásadách na str. 135n). Chorální zpěvy jsou transkribovány v kolaci s nejbližšími dobovými latinskými paralelami. Po několika letech „zápasu“ s potenciálními vydavateli máme nyní v rukách 1. svazek: Graduale. Vznikl díky náročné a neúnavné práci editorů (muzikoložka Hana Vlhová-Wörner a filologové Anežka Vidmanová a Jaroslav Kolár) jako součást projektu Monumenta liturgica Bohemica péčí Davida R. Holetona a nakladatele Luboše Marka (Brno 2005). Další dva svazky (Kancionál, Antifonář / Breviář) jsou k tisku připraveny a lze je očekávat v blízké době, na čtvrtém svazku (Zpěvy misálu, Doplňky a dodatky) se intenzivně pracuje. Edici graduálu předchází řada „úvodních“ článků i zcela zásadních studií, z nichž zvláštní pozornost zaslouží kodikologicko-paleografický rozbor pramene (S. Petr), který umožnil jeho přesnější dataci, a analýza obsahu a liturgie Jistebnického kancio- Kritická edice introitu Nanebevstoupení Páně nálu (H. Vlhová-Wörner), jež přináší v mnoha ohledech zcela nový pohled na hlavní vy, vyslechlo po prvé (!!) autentické znění písně problémy pramene a jeho funkce. Je nepochyb- Ktož jsú Boží bojovníci (soubor Gontrášek) a měné, že stále zůstává mnoho otázek otevřených. lo příležitost si prohlédnout dobře připravenou Například: kde a pro jaké účely byl pramen na- výstavu městského muzea… 

42

Foto archív

Publikování Jistebnického kancionálu zahájeno…

Hudbu nepsal Rostropovič, Fournier nebo Maiský, hudbu vytvořil autor, říká Daniel Veis Miloš Pokora

Vzpomínám si, že v 80. letech jste se jako sólista realizoval velmi intenzívně. Byly tu velké zájezdy, například ten první do USA nebo do Japonska, v devadesátých letech jako by ale přišel nápadný zlom, a to přesto, že jste se roku 1989 stal sólistou České filharmonie … Na vzpomenutém americkém turné, kde jsem za spolupráce Pražského komorního orchestru vystupoval v Čajkovského Variacích na rokokové téma a Haydnově koncertu, jsem procestoval 16 000 km od Los Angeles do New Yorku. Stejně intenzívně jsem koncertoval i jinde, a to s vynikajícími orchestry včetně České filharmonie, s níž jsem například v Neumannově spolupráci provedl Dvořákův koncert a v Mackerrasově spoluprácí Prokofjevovu Symfonii – koncert. Jako oficiální sólista České filharmonie jsem figuroval asi rok a půl, poté, kdy se ale stávající konstelace zásadně a po všech stránkách proměnila, to však začalo někdy brát takové zvláštní obrátky. Faktem je, že u České filharmonie jsem pak dlouho příležitost nedostal a že mé vystoupení s tímto orchestrem v Martinů 1. violoncellovém koncertu v dubnu 2004, k němuž jsem byl přizván svým kolegou profesorem Riedlbauchem, bylo vlastně prvním po třináctileté pauze. V recitálové sféře jsme si vás zvykli slýchat jak v uměleckém partnerství vaší ženy, klavíristky Heleny Veisové, tak ve spolupráci pianisty řeckého původu Martino Tirima. V komorní oblasti jste se od druhé půle 80. let v koncertních síních i zvukových studiích (komplety Dvořáka a Martinů) realizoval v prvotřídním Triu Antonína Dvořáka, které – zaštítěno pedagogickými autoritami – tvořilo jakousi obdobu domácího Guarneri tria. Pak se ale tato spolupráce někam vytratila. Proč? V roce 1996, uprostřed španělského zájezdu, nám náš houslista oznámil, že s námi končí,

Pokud bychom chtěli vytipovat čtveřici nejvýznamnějších českých violoncellistů posledních třiceti let, nemohli bychom opomenout dnes jednapadesátiletého pražského rodáka Daniela Veise (1954), někdejšího odchovance pražské konzervatoře a HAMU ve třídě prof. J. Chuchra a moskevské konzervatoře ve třídě prof. Natalie Šachovské. Veis vstupoval do veřejného hudebního života imponujícím způsobem. Dva roky po svém vítězství v mezinárodní soutěži Pražského jara totiž dosáhl mety, kterou se žádnému českému hráči na smyčcový nástroj ztéci nepodařilo – stříbrné medaile z tehdy nejnáročnějšího světového violoncellového klání, Čajkovského soutěže v Moskvě. Následující Veisovy interpretační počiny, ať už šlo o sféru koncertantní (rozsáhlé zájezdy do USA a Japonska), recitálovou nebo komorní, cellistovo znamenité renomé definitivně potvrdily, ze starších zvukových záznamů, které o Veisově interpretačním vkladu jednoznačně vypovídají, připomeňme alespoň mistrovskou kompletní nahrávku Brahmsových a Schumannových skladeb pro violoncello a klavír, na níž Veis spolupracoval s Janem Panenkou, nebo snímky Veisovy interpretace stěžejních koncertů A. Dvořáka a C. Saint-Saënse. Pro zasvěcence je Veis synonymem umělecké poctivosti, jeho horoucí přístup ke každému dílu studovanému s vědomím nejširších souvislostí, hovoří sám za sebe, přesto se nemohu ubránit pocitu, jako by to dnes nebylo ze strany organizátorů koncertního života dostatečně doceněno. Ještě, že tu je ona další svébytná sféra, v níž je dopřáno se umělci realizovat – pedagogické poslání. Ale o tom až v následujícím rozhovoru. takže zbývající tři koncerty jsme dohrávali už s tímto vědomím. Ještě horší bylo, že nás za 14 dní čekalo dost důležité vystoupení v Sále Martinů, a protože odstupující člen už jakoukoli spolupráci kategoricky odmítl, museli jsem honem shánět někoho, kdo by nám v této situaci vypomohl. Naštěstí nás tehdy zachránil Bohuslav Matoušek. Ten pak v našem triu účinkoval ještě čtyři roky, ale to už jsme měli pocit, jako když se něco nastavuje. Já sám jsem potom následující čtyři léta strávil v Pražském triu, kde jsem nahrazoval zemřelého Václava Jírovce. Nyní působím spolu s americkým houslistou litevského původu Ben Sayevichem a již vzpomenutým klavíristou Martino Tirimem v mezinárodním klavírním triu s názvem Rosamunde. Dali jste si jako trio do vínku nějaké předsevzetí, například co se týče dramaturgie? Tirimo je nejen znamenitý klavírista (nahrál jsem s ním Mendelssohnův komplet), ale také vynikající znalec Schubertova díla. Pro firmu EMI například nahrál komplet Schubertových klavírních sonát a navíc připravil ve vlastní revizi urtext Schubertova klavírního díla. Už z toho lze usuzovat, že tento skladatel bude v našem repertoáru zvlášť bohatě zastoupen, vždyť naše trio se jmenuje Rosamunde. Jinak jsme si ovšem naše záměry a cíle nenalinkovali. Mohl byste prozradit své repertoárové dominanty?

44

Nemohu říci, že mám nějakou svou repertoárovou dominantu, ke které bych byl mimořádně připoután, ale mám několik koncertů, které hraji – samozřejmě kromě Dvořáka a Haydna – s největší láskou a dojetím: 1. cellový koncert Martinů, Schumannův koncert, který rovněž nesmírně rád hraji, i když ho pořadatelé, bohužel, opomíjejí, a Prokofjevovu Symfonii – koncert, kterou považuji za jeden z největších koncertantních opusů vůbec. Také v komorní oblasti mě mimořádně poutá Martinů, kterého jsme s manželkou nahráli kompletně na dvě CD (pozn. tazatele: pro Musica Pragensis). Odhlédnu – li však od své nástrojové specializace, pak vůbec největší úctu a něhu pociťuji, a to napříč celým žánrovým spektrem, k Brahmsovi. Brahms je pro mne vzácným příkladem jak lidské, tak umělecké poctivosti, velkorysosti a přejícnosti, autorem, který je schopen vyjádřit cokoli střídmými prostředky a přitom dát své hudbě absolutně všechno, co si může lidská duše přát. Navíc je v jeho dílech moudrost. Vezměme si klavírní opusy nad stovku, klarinetové sonáty, klarinetové trio – to jsou vrcholy vrcholů. O hudbě novějšího data jste zatím nehovořil… Siegfried Palm ze mne nebude. Pomohl jsem na svět řadě soudobých skladeb (mj. Kohoutkovu Concertinu nebo Sommerově koncertu), ale nedomnívám se, že bych byl typem interpreta, který prahne po všem novém, co bylo pro cello napsáno.

Foto Daniel Vrabec

G R A M O R E V U E Vím o velkých cellistech, kteří jsou založeni úplně jinak, na druhé straně mě však dlouholetá praxe dostatečně poučila v tom, že ony všelijaké horké a žhavé kontakty mezi interpretem a soudobým skladatelem jsou ze strany interpreta nejednou víc než zištné. Na Hudební fakultě AMU působíte jako pedagog a proděkan pro studijní záležitosti, obraťme proto nyní pozornost na tuto sféru. Jaká byla prof. Natalie Šachovská, s níž jste prožil pět let uměleckého zrání? Pedagožka na naše poměry až neuvěřitelným způsobem oddaná své práci. Ono to samozřejmě také vycházelo z prostředí, kde vcelku nebylo jiné možnosti vyžití než v té profesi, takže když se někdo věnoval pedagogice, činil tak kromě minimálního spánku celý zbytek dne. Prof. Šachovská učila čtyři dny v týdnu od osmi do osmi, někdy až do deseti, jedenácti hodin večer. Je známo, že nejste přítelem onoho pohodlného studování určité skladby pomocí její zvukové nahrávky… Jsem naprosto kategoricky proti takovému počínání. Nejde o nějakou myšlenku do diskuse, jde o princip. Hudbu nepsal Rostropovič, hudbu nepsal Fournier, hudbu nepsal Yo Yo Ma ani Maiský, hudbu vytvořil autor. Mojí svatou povinností je tedy opatřit si noty a snažit se vyčíst, k čemu autor asi směřoval. Samozřejmě nemohu nahlédnout, co činí Brahmse Brahmsem, přes dvě cellové sonáty, asi by bylo dobře, kdybych si k tomu občas nějakou Brahmsovu symfonii, píseň nebo kvartet poslechl, a to se týká jakéhokoli skladatele. Když znám šest symfonií Martinů, nemusím spekulovat nad rytmickou zákonitostí u stránek Martinů 3. sonáty, protože už je mi to jasné – autorův jazyk vstřebám přes tyto prameny. K běžné praxi bohužel patří – a to mluvím o žhavé současnosti v našem oboru – že student, místo toho, aby si koupil nebo nějak jinak opatřil potřebné noty, požádá svého kantora, jestli by nemohl ty svoje noty oxeroxovat. Samozřejmě s tím, že mu stačí cellový part. Z tohoto partu, z něhož nepozná, jak vypadá klavírní předehra, klavírní mezihra, natož forma díla, se pak chce učit sonátu. To všechno vede samozřejmě k tomu, že jeho další kroky, poté co mu profesor přinese xerokopii cellového partu, vedou někam, kde mají co největší výběr CD. Poslechne si tři nahrávky skladby, kterou má studovat, a když zjistí, že jeden cellista hraje dobře to a druhý a třetí zas ono, udělá si z toho jakýsi aritmetický průměr, čímž vznikne naprostý galimatyáš bez jakéhokoli osobního podpisu, bez sebemenšího porozumění interpretaci díla. To hovoříte o výjimkách nebo o většině studentů?

Trochu zveličuji, je to nadsázka, ale ten princip tak bohužel funguje, navíc, pokud máme na mysli běžný průměr, neznají studenti pořádně ani hudbu svého nástroje. Když se zeptáte posluchačů Akademie, u nichž se předpokládá, že nejméně čtyři roky studovali konzervatoř nebo jinou školu hudebního zaměření, a teď se už dva roky pohybují na naší škole, kterou skladbu by chtěli v příštím roce studovat, dostanete třeba odpověď – nevím, možná Beethovena – přičemž na upřesňující dotaz, kterou z jeho sonát nebo variací mají na mysli, už schopni odpovědět nejsou, protože ani neví, kolik jich je, natož aby je znali. Sám jsem nebyl vůbec žádný „rychlík“, takových pět koncertů nebo deset sonát za rok jsem nikdy nastudovat nestihl, ale po určitém rozhledu jsem toužil vždy. Jako student jsem chodil do antikvariátu v Myslíkově ulici, kde jsem si za pár korun kupoval noty, a když jsem jel jako konzervatorista poprvé do Drážďan, kde se toho dalo tehdy sehnat mnohem víc, vedla moje první cesta samozřejmě rovněž do obchodu s hudebninami. Doma jsem pak zakoupené skladby „šmrdlal“ co síly stačily, a tak si vlastně cellový repertoár vlastoručně ohmatával. Dnes je to jiné. Praxe, kdy student čeká, až co mu profesor pro jeho vystoupení vybere (nezná to, musí si nechat poradit), není nic jiného než amatérismus.

45

Nakolik je žádoucí disponovat ve violoncellovém repertoáru urtextovými vydáními? U cell to není zas až tak bolestivý problém. Za nezbytné považuji disponovat urtextovou verzí Beethovenových violoncellových sonát a variací (Henle), protože odchylky v notovém zápisu těchto děl (dynamika, frazeologie), které najdeme v různých vydáních, jsou dost podstatné. Podobně je tomu u Haydna, ale například u Brahmse problém urtextů už tak palčivý není. Větší problémy v tomto směru existují u repertoáru houslového. Co vás čeká v nejbližších měsících? Za pár dní (pozn. tazatele: bezprostředně po tomto rozhovoru) cestuji do Koreje, kde povedu mistrovské kurzy, během června má vyjít v londýnském vydavatelství Quartz kompaktní disk, na který jsme jako Rosamunde trio nahráli Čajkovského klavírní trio a moll a Šostakovičovo klavírní trio e moll, červenec strávím tradičně na východním pobřeží USA, kde budu vystupovat koncertně, v srpnu budu vystupovat v Beethovenově Trojkoncertu s korejskými sólisty, SOČRem a dirigentem V. Válkem na festivalu v Českém Krumlově a potom přijdou na řadu znovu mistrovské kurzy, tentokrát v Německu. 

 Recitál, jehož hlavním protagonis-

tou je vynikající americký houslista polského původu, který studoval v Petrohradě, Jascha Heifetz, vydává firma NAXOS HISTORICAL (CLASSIC). Jedná se již o páté CD s jeho odkazem, tentokrát sestavené z nahrávek z let 1951, 1950 a 1937.

 Kent Nagano tentokrát pro fir-

mu HARMONIA MUNDI FRANCE (CLASSIC) nastudoval Mahlerovu symfonii č. 8 Es dur pro osm sólových hlasů, chlapecký sbor a dva smíšené sbory, varhany a orchestr na texty latinského hymnu Veni Creator Spiritus a závěru 2. dílu Goethova Fausta (1907). Tato symfonie je známá pod názvem „Symfonie tisíců“, při její monumentální mnichovské premiéře 12. 9. 1910 totiž účinkovalo 1004 umělců. Symfonie začíná jako „óda na radost“ (aranžmá Veni Creator) a pokračuje jako světská mše (Faust).



V rámci nabídky firmy CLASSIC se na našem trhu objevuje další nová značka, a sice SOLI DEO GLORIA, která se uvedla luxusním titulem, složeným ze 2 CD a knihy, které potěší zejména milovníky odkazu Johanna Sebastiana Bacha. Z jeho tvorby jsou na CD zachyceny Kantáty k patnácté neděli po sv. Duchu BWV 138, 99, 51 a 100 a Kantáty k šestnácté neděli po sv. Duchu BWV 161, 27, 8 a 95. Pod vedením Sira Johna Elliota Gardinera účinkují sólisté (např. Malin Hartelius, James Gilchrist, Peter Harvey, Katharine Fuge ad.), The Monteverdi Choir a soubor The English Baroque Soloists. Titul již získal dvě významná ocenění: jako nejlepší CD měsíce byl vyhodnocen v časopisech Gramophone a Classic FM Magazine!

zasahoval téměř do všech oborů vážné hudby, k nejvýznamnějším však patří zejména jeho skladby sborové. K prvním, které psal formou a cappella a jež je podobně jako o něco dříve psaná Komorní symfonie pro patnáct instrumentalistů op. 9 součástí nového CD firmy NAÏVE (CLASSIC), patří dílo Friede auf Erden op. 15 (Mír na zemi). Na nahrávce, která dále obsahuje skladby Farben op. 16 č. 3, Drei Volksliedsätze op. 49, Verbundenheit op. 35, Dreimal Tausend Jahre op. 50a či De profundis op. 50b, se podílel vynikající francouzský soubor Accentus, který byl letos nominován na prestižní cenu Victories de la Musique Classique 2005.

 Dokumentární film o jednom z nejvýznamnějších dirigentů druhé poloviny 20. století, Rafaelu Kubelíkovi, přináší s komentáři Elsie a Martina Kubelíkových, Daniela Barenboima a Alberta Scharfa DVD firmy ARTHAUS (CLASSIC). Snímek, který režíroval Reiner E. Moritz, je opatřen českými titulky a trvá celkem osmdesát minut. (jar)



K nejnovějším titulům firmy SUPRAPHON patří nahrávka nejznámějších a také nejslavnějších orchestrálních skladeb, jejich částí či úryvků z oper Bedřicha Smetany v interpretaci předních českých orchestrů – České filharmonie, Pražských symfoniků a Orchestru Národního divadla v čele s dirigenty Jiřím Bělohlávkem, Zdeňkem Košlerem a Vladimírem Válkem.

 I nahrávka kompletu Dvořáko-

vých smyčcových kvartetů ve skvělém provedení Panochova kvarteta, které jej realizovalo s časovými prodlevami v průběhu 15 let (za nahrávku Smyčcového kvartetu č. 10 a Cypřišů získalo Cannes Classical Awards), je z dosud poslední produkce firmy SUPRAPHON. Komplet doplňují další skladby pro smyčcové kvarteto – Andante appassionato, Kvartetní věta F dur a Cypřiše pro smyčcový kvartet.

 Nová značka, vysoce prestižní vy-  Světovou premiéru opery italskédavatelství EUROARTS, se díky nabídce firmy CLASSIC objevuje na našem trhu i v oblasti DVD. Shodou okolností se i v tomto případě jedná o titul s dílem Johanna Sebastiana Bacha, z jehož tvorby to bude tentokrát Dobře temperovaný klavír v podání Andreje Gavrilova, Joanny Mc Gregor, Nikolaje Děmiděnka a Angely Hewitt.

ho skladatele, muzikologa a dirigenta Domenika Alaleony, který zemřel ve 47 letech roku 1928 a zanechal po sobě více než 600 skladeb, přináší ve své nabídce firma NAÏVE (CLASSIC). Jeho pozdní opera Mirra (1908–12) je opravdu mistrovským kouskem. Jedná se o adaptaci tragédie Vittoria Alfieriho, která vypráví příběh mladé řecké

Fotot archív

OD FIRMY K FIRMĚ

 Arnold Schönberg svou tvorbou

Sasko-české hudební tradice byly hlavním mottem 6. koncertu komorního cyklu sezony 2004/2005 České komorní filharmonie pořádaného 14. 4. v Kongresovém sále hotelu Crowne Plaza Prague (dirigoval a slovem provázel Vojtěch Spurný), kde byla orchestru předána zlatá deska za počet prodaných nosičů titulu 3 marimba concertos composed and played by Miroslav Kokoška, natočeného v roce 1999 u vydavatelství GZ DIGITAL MEDIA LODĚNICE. Miroslav Kokoška se zde představuje nejen jako úspěšný hudební skladatel, ale i jako virtuózní interpret na marimbu, kterou v každém koncertě doprovází jiný sólový nástroj: housle Jaroslava Svěceného, trubka Miroslava Laštovky a hoboj Zdeňka Adama. Zlatou desku České komorní filharmonii předal generální ředitel vydavatelské firmy, Zdeněk Pelc. Na fotografii zleva Olga Kokošková, manažerka České komorní filharmonie, Zdeněk Adam, umělecký vedoucí ČKF a Zdeněk Pelc. princezny, jež odmítne sňatek s princem Pereem a ten ze zoufalství spáchá sebevraždu…Opera měla premiéru roku 1920 a od té doby až do roku 2002 nebyla ani jednou uvedena. Nahrávka pochází z roku 2003 a se sólisty (Denia Mazzola-Gavazzeni – soprán, Julia Gertseva – mezzosoprán, Hanna Schaer – mezzosoprán, Mario Malagnini – tenor, Franck Ferrari – baryton), sborem (Choeur & Maitrisse de Radio France) a orchestrem (Orchestre National de France) ji nastudoval slovenský dirigent Juraj Valcucha.

 Základní etapy tvorby německé-

ho skladatele a dirigenta Hanse Wernera Henzeho (1926) zachycuje trojice jeho koncertů pro housle a orchestr: první pochází z počátku jeho kariéry, druhý reprezentuje období, kdy se angažoval v politice a třetí složil teprve nedávno. Henze byl ve své tvorbě silně ovlivněn zejména Stravinským, Hindemithem a francouzskými skladateli, později se však přiklonil k dodekafonii a neoklasicismu. Koncerty vydané firmou DABRINGHAUS UND GRIMM (CLASSIC) nastudoval Torsten Janicke, kterého doprovází Magdeburg Philharmonic Orchestra v čele s Christianem Ehwaldem.

 Další nahrávkou firmy SUPRAPHON je autorské CD Carla Stamice

46

(1745–1801), syna slavného otce Jana Václava Stamice, z jehož tvorby jsou zde zastoupena celkem čtyři díla: Koncertantní symfonie D dur pro housle, violu a orchestr, Koncertantní symfonie C dur pro housle, violu a orchestr, Koncert A dur pro violu a orchestr a Koncert D dur pro violu a orchestr. Instrumentálních dovedností tohoto skladatele, který byl zároveň jeden z nejlepších hráčů na smyčcové nástroje své doby, maximálně využila Gabriela Demeterová, která v koncertantních symfoniích využila možností playbacku a oba party nahrála sama.

 O dlouho očekávaný návrat ital-

ského souboru Il Giardino Armonico, který se velkou měrou podílel na celosvětové renesanci barokní hudby, se zasloužila firma NAÏVE (CLASSIC). Ještě dnes máme v živé paměti proslulou nahrávku Čtvera ročních dob z roku 1995, jenž překonala snad všechny dřívější interpretace tohoto notoricky známého díla. Nyní se tedy tito „enfants terribles“ barokní hudby vracejí s programem, ne náhodou nazvaným La Casa del Diavolo (Ďáblův dům) podle stejnojmenné symfonie Luigi Boccheriniho.

 Barytonista Roman Janál si pro své

nové CD vydané firmou SUPRAPHON, na němž ho doprovází Karel Košárek, zvolil Dvořákovy, Bendlovy a Nováko-

G R A M O R E V U E

 Německý skladatel Johann Gott-

lieb Graun (1702–1771) byl od roku 1732 koncertním mistrem na pruském dvoře a jeho rozsáhlá orchestrální a komorní tvorba reprezentuje severoněmeckou instrumentální školu. Pod logem CPO (CLASSIC) vycházejí v podání houslistů Ilji Korola a Daniela Sepece a gambisty Vittoria Ghielmiho jeho dva koncerty pro housle a orchestr d moll a A dur a Koncert pro violu da gamba a orchestr A dur. Sólisty doprovází Wiener Akademie v čele s Martinem Haselboeckem.



Mladý klavírista Severin von Eckardstein získal za svůj debut (Messiaen, Janáček – MDG 6031332) u firmy DABRINGHAUS UND GRIMM (CLASSIC) prestižní německé ocenění ECHO 2003. Jeho nové CD představuje klavírní sonáty a preludia významného ruského skladatele a klavírního virtuosa Alexandra Skrjabina.

 V roce 2004 odešla od RCA (BMG

ARIOLA) francouzská houslová superstar Laurent Korcia, který podepsal novou smlouvu u vydavatelství NAÏVE (CLASSIC). Mladý houslista, disponující nejen až oslňující virtuositou, ale i řadou významných ocenění ze strany odborné kritiky, se na prvním albu prezentuje krátkými virtuosními kousky více než desítky skladatelů (S. Grappelli, J. Brahms, A. Dvořák, Ch. Buarque, H. Wieniawski, M. Ravel, M. Portal, A. Piazzolla, I. Albéniz, P. I. Čajkovskij, Z. Francescatti, M. de Falla, J. Lenoir). V některých skladbách ho doprovází kontrabas, cimbál, klavír nebo tuba.

ně debutovala v Japonsku. Program jejího druhého alba nabízí sólové klavírní skladby Johanna Sebastiana Bacha (Toccata D dur, BWV 912, Chorál „Nun komm, der Heiden Heiland“ g moll, Chorál „Ich ruf zu dir, Herr Jesu Christ“ F dur, BWV 639) a Ference Liszta (Petrarkovy sonety, Legenda č. 2 Svatý František přecházející přes vody, Smuteční gondola č. 1, Mefistofelský valčík č. 1), tedy světů dvou velice kontrastních skladatelů – protestantské linearity a katolické serióznosti, baroka a romantismu.

vro von Matačiáće, kterou zachycuje na své nahrávce, pořízené během koncertu v Théatre des Champs Elysées firma NAÏVE (CLASSIC), pochází z roku 1979.

 Po březnové nahrávce Bachovy

Mše h moll vychází u firmy NAXOS (CLASSIC) tento měsíc další titul s německou vokální hudbou a to opět v po-

 Marin Alsop a Bournemouth Sym-

phony Orchestra navazují novou nahrávkou na úspěchy svých předcházejících alb s hudbou Brahmse, Adamse a Barbera. Tentokrát nastudovali orchestrální skladby maďarského skladatele Bély Bartóka. Scénická hudba hraje v Bartókově životě poměrně krátkou, ale velice důležitou roli, byť v současnosti na repertoáru zůstává především jeho jednoaktová opera Hrad knížete Modrovouse z roku 1911. Bartók byl však také vynikajícím skladatelem baletní hudby, jeho barvitý a taneční hudební jazyk se na pódium dokonale hodil. Jednoaktová pantomima Podivuhodný mandarín vyvolala po své premiéře v Kolíně nad Rýnem v roce 1926 velice negativní odezvu a byla zakázána až do Bartókovy smrti. K dalším dílům nahrávky vydané firmou NAXOS (CLASSIC) patří Taneční suita, kterou zkomponoval Bartók na zakázku k 50. výročí spojení měst Buda a Pest, a Uherské obrázky z roku 1931.

Dva nové tituly, o nichž jsme psali již v dubnovém čísle - první v nastudování souboru Musica florea a sboru Boni pueri, řízených Markem Štrynclem (J. D. Zelenka: Responsoria k Velkému pátku a F. I. A. Tůma: Sonáty a moll a e moll, Sinfonie B dur) a druhý v provedení sboru Schola Gregoriana Pragensis (P. W. de Grudencz: Boží majestát) - byly firmou SUPRAPHON slavnostně představeny 12. 4. v Divadle Bez zábradlí na Jugmannově náměstí. Obě CD si hlavní protagonisté novinek pokřtili vzájemně: sbormistr Pavel Horák z Boni pueri jej pokřtil Schole Gregorianě Pragensis, jejíž umělecký vedoucí David Eben pokřtil zase CD oblíbenému chlapeckému sboru z Hradce. Eben zdůraznil, že jde již o jejich desáté (!) CD, které se chystají v červnu představit i koncertně. Pavel Horák zase zavzpomínal na vůbec první kompaktní disk svých svěřenců, kteří na něm spolupracovali se Scholou. Řekl, že jim tato spolupráce přinesla hodně zkušeností, ze kterých čerpají dodnes. Na fotografii část Scholy Gregoriany Pragensis se svým uměleckým vedoucím Davidem Ebenem a novým cédéčkem.

 Dva roky po své první společné na-

hrávce věnované Beethovenovi vydávají violoncellistka Anne Gastinel a klavírista François-Frédéric Guy u firmy NAÏVE (CLASSIC) CD, které dokončuje cyklus kompletních Beethovenových skladeb pro violoncello a klavír. V roce 2003 natočila Gastinel violoncellové koncerty Elgara a Barbera s CBSO a Guy Brahmsův Klavírní koncert č. 2 s London Philharmonic Orchestra. O spolupráci těchto dvou francouzských umělců mladé generace napsal časopis BBC Record Review: „Dýchají spolu, jejich souznění je dokonalé“.

dání vynikajících, převážně německých umělců. Je jím Haydnovo Stvoření, které se sólisty (Sun Hae Im – soprán, Jan Kobow – tenor, Hanno Müller-Brachmann – bas) a Vokal Ensemble Köln a Capellou Augustinou nastudoval dirigent Andreas Spering.

Rakouský skladatel Arnold Schön Mladá francouzská klavíristka Li-  V únoru roku 1875 zkomponoval  berg psal téměř ve všech žánrech, k vrse de la Salle debutovala u firmy NAÏVE (CLASSIC) na jaře roku 2003 (Rachmaninov, Ravel). Od té doby ušla ve své kariéře velký kus cesty. Během loňského roku získala několik prestižních ocenění a stala se laureátkou dvou mezinárodních klavírních soutěží (Klavírní soutěž Evropské unie, Mezinárodní klavírní soutěž v New Yorku), vloni také úspěš-

větě pro patnáct intsrumentalistů (pět smyčcových nástrojů, osm dechových a dva žesťové) – složil o několik měsíců dříve. Na nahrávce pro firmu NAÏVE (CLASSIC), kterou doplňují ještě skladby Farben op. 16 č. 3, Drei Volksliedsätze, Verbundenheit, op. 35, Dreimal Tausend Jahre, op. 50a a De profundis, se podílel vynikající francouzský sbor AcFoto Jiří Skupien

vy Cigánské melodie a Brahmsovy Cigánské písně, které zachycující pestrou škálu nálad, pohybujících se od roviny písní melancholicky milostně roztoužených přes ty furiantsky zpupné až k opojně tanečním projevům vášně a radosti ze života. Dvořák, Bendl a Novák se shodně inspirovali básnickou sbírkou Adolfa Heyduka Cigánské melodie, pro Johannesa Brahmse se zase stala východiskem německá verze původně maďarských lidových textů s cikánskou tematikou.

Anton Bruckner Adagio d moll, které mělo tvořit druhou větu jeho Páté symfonie. V té době prožíval velice těžké období, kdy v jednom z dopisů dokonce napsal: „Zcela mě opustila radost ze života, vše je marné, k ničemu“. Symfonie patří k jeho nejrozsáhlejším kompozicím, jejíž pouhé Finale je v podstatě samostatným dílem. Vynikající interpretace v podání Lo-

cholům jeho rozsáhlé tvorby však patří nepochybně jeho skladby sborové, které se podobně jako i ostatní skladatelova díla vyvíjely od tonality k dodekafonii. Skladba Friede auf Erden, op. 13 (Mír na zemi) je jeho prvním dílem a cappella (1907), Komorní symfonii, op. 9 – mistrovské dvacetiminutové dílo o jedné

47

centus, který byl letos nominován na prestižní cenu Victories de la Musique Classique 2005.

 Další svazek edice firmy NAXOS

HISTORICAL (CLASSIC) – Velcí violoncellisté – představuje nahrávky vynikajícího španělského violoncellisty (člena slavného tria, v němž jej doplňovali A. Cortot a J. Thibaud), skladatele, dirigenta a pedagoga, k jehož žákům patřili nejvýznamnější světoví violoncellisté, Pabla Casalse z let 1916–1920, jimiž jsou slavné přídavky typu Španělského tance Enriquea Granadose, Jarní písně Felixe Mendelssohna-Bartholdyho či Allegra ze Sonáty č. 6 A dur Luigiho Boccheriniho.  (jar)

BMG CLASSICS DEUTSCHE HARMONIA MUNDI 82876 58797 2, KOMPLET 2 CD Georg Friedrich Händel: Lotario, opera seria ve třech aktech na libreto Giacoma Rossiho podle Adelaide Antonia Salviho, Simone Kermes, soprán – Adelaide, Sara Mingardo, alt – Lotario, Steve Davislim, tenor – Berengario, Hilary Summers, alt – Idelberto, Sonia Prina, alt – Matilde, Vito Priante, bas – Clodomiro, Il Complesso Barocco, řídí Alan Curtis Jaroslav Smolka

V

renomované edici Deutsche Harmonia Mundi vyšel na dvou CD minimálně krácený komplet Händlovy opery Lotario v nastudování a za řízení Alana Curtise se sólisty a souborem Il Complesso Barocco, jak byla připravena pro Händel-Festspiele v Göttingen 2004. Sestava interpretů je mezinárodní: dirigent a cembalista doprovodů k recitativům Alan Curtis působí střídavě v USA a Evropě, sólisté se sjeli z Itálie, Anglie, Německa i Austrálie, vydavatelem je německá firma ve spolupráci s rozhlasovou stanicí WDR 3 Köln, nahrávalo se v Itálii. Všichni účinkující vycházejí ze snahy o hudební vyjadřování maximálně historicky poučené a zároveň dramaticky a výrazově účinné. Hudebně a pěvecky jsou to výkony vesměs respektuhodné, ale snaha o dramatickou věrnost a bezprotřednost jakoby tu stála nad nimi a sjednocovala je. To je patrné vedle nahrávky samé i z významné presentace na první místo výkladových textů v bookletu umístěné studie Donny Leonové, zařazující tuto operu a probírající ji z hlediska textologického a teatrologického. Teprve potom následují poznámky dirigenta Alana Curtise o problému krácení díla pro CD (vysvětluje, že je příliš dlouhé na dvoudeskový komplet, ale ne dost rozsáhlé, aby to zdůvodnilo vydání na třech CD) a o Händlově smyslu pro dramatičnost. Teprve na třetím místě, v levém sloupci vedle původního italského libreta a jeho anglického i německého překladu, jsou obvyklé hudebně historické informace a povšechná charakteristika díla. Opera Lotario vznikla roku 1729 a Händel její premiérou otevřel první sezonu

své druhé operní společnosti, nazvané Královská akademie hudby. Byla to odpověď na výsměšnou Gayovu a Pepuschovu Žebráckou operu, provedenou v Londýně v předchozím roce 1728, a byla proto koncipována jako velkolepá slavnostní opera seria. Skladatel si tu vybral komplikovaně libretisticky přepracovávanou látku z dávných německých dějin, z časů dávného krále Otta a měla se původně jmenovat Adelaide. Vzhledem k tomu, že libreto, založené na tomto příběhu, bylo před Händelem už několikrát zkomponováno, byl tady král Otto přejmenován na Lothara a podle něj změněn i titul na

jeho poitalštěný tvar Lotario. Je to příběh plný milostných i mocenských intrik a bojů, součástí III. aktu je dokonce skutečná válečná scéna s vojsky a bořením zdí. Georg Friedrich Händel vyjádřil všechny dějové zvraty, charakteristiky postav i situací hudbou originální a přiléhavou, plnou invence a pěvecky i vůbec interpretačně sice náročnou, ale velmi vděčnou. Je to kabinetní ukázka jeho vrcholného umění a musíme litovat, že u nás nemá interpretační tradici: patří nepochybně k vrcholům skladatelovy tvorby. SUPRAPHON SU 3811 – 2 Antonín Dvořák, Rusalka Ludmila Červinková, Beno Blachut, Eduard Haken, Marta Krásová, Marie Podvalová, sbor Opery Národního divadla v Praze, sbormistr Jarmil Burghauser, orchestr Národního divadla Praze, dirigent Jaroslav Krombholc. (Archivní nahrávka z roku 1952) Jaroslav Someš

V

generálním katalogu Supraphonu mezi operními komplety ještě na tzv. standardních deskách (78 ot.)

a později na DV (33 ot.) nenajdeme mnoho snímků, které by si tak naléhavě zasloužily reedici na CD, jako Krombholcovo nastudování Rusalky. Bylo natočeno na jaře 1952 jako první úplný gramozáznam tohoto díla. V tom spočívá jeho historický význam. Mnohem důležitější však je, že jde o doslova vzorové provedení, které navíc zdokumentovává určitou fázi inscenační tradice. Jako celek nahrávka vychází z nastudování v Národním divadle v Praze, které mělo premiéru v prosinci 1950 právě za řízení Jaroslava Krombholce, v režii Václava Kašlíka a v dekorativní scénografii Františka Tröstera. Zkušenost s jevištním provedením se v nahrávce výrazně projevuje. Krombholc se nepoddává symfonismu Dvořákovy hudby. Přes všechnu lyričnost chápe Rusalku od prvních tónů předehry jako drama. Vykontrastovává dějové i náladové zvraty a vyhrocuje rytmické změny (ve srovnání s pozdějšími nahrávkami má jeho Rusalka celkově kratší stopáž). Přesto pod jeho taktovkou neztrácí dílo nic ze svého impresívního kouzla, naopak, nejedno místo právě díky rozvrstvenosti podání zazní v překvapivě obnažené kráse (např. zpěv Vodníka ve 2. dějství ve spojení se svatebním sborem). V nahrávce účinkuje sbor a orchestr Národního divadla a sólisté, kteří se podíleli na zmiňované inscenaci z roku 1950. Jedinou výjimkou je představitelka titulní úlohy, Ludmila Červinková. Patřila k nejvýznamnějším českým sopranistkám své doby. Rusalku měla v repertoáru už od svých pěveckých počátků v Olomouci. V pražském ND se v ní poprvé představila v roce 1943. Ale právě v Kašlíkově a Krombholcově nastudování už ji nezpívala a přebírala úlohu Cizí kněžny. Pro Červinkovou byla příznačná bezvadná pěvecká technika spojená s nesmírně jemnou oduševnělostí podání. Její Rusalka je působivá tím, že překypuje citem, ale postrádá vášeň. Lze pochopit, proč Princ její bílou krásu označí za studenou. Je vlastně předem odsouzena k tragickému konci. Červinková tímto pojetím navázala na Adu Nordenovou a po ní pokračovaly ve stejných intencích Drahomíra Tikalová a Jarosla-

48

va Vymazalová, které zpívaly Rusalku v inscenaci z roku 1950. Zásadní průlom do této přístupové tradice vneslo až další nastudování v ND v roce 1955. Milada Šubrtová spolu s dirigentem Zdeňkem Chalabalou a režisérem Bohumilem Hrdličkou tam položila důraz na proměnu Rusalky v lidskou bytost a naplnila ji vřelostí a dívčím půvabem. Chalabalovo podání a výkon Milady Šubrtové zaznamenal Supraphon v roce 1961 na legendárním snímku, který je dnes počítán do zlatého fondu. Krombholcovo nastudování však je s ním plně souměřitelné, ba v několika momentech jej překonává. Především v naprosto vyrovnané úrovni pěveckého obsazení. Po boku Ludmily Červinko-

vé září mezi protagonisty jména umělců, jejichž interpretace vtiskla stěžejním partům Dvořákovy opery neodmyslitelnou podobu na celá desetiletí. Eduard Haken zpívá Vodníka v obou případech, Krombholcova nahrávka se však kromě něho pyšní Ježibabou Marty Krásové, Cizí kněžnou Marie Podvalové, dokonale sezpívaným triem žínek, kde svítí soprán Marie Tauberové a hvězdou nahrávky, Princem Beno Blachuta. Vždyť právě v padesátých letech byl Blachut na vrcholu svých pěveckých sil! Jeho pojetí Prince vynikalo lyrickou vroucností, zatímco už tehdy alternující Ivo Žídek působil zjitřeněji, jako rozervanec, takže zrada Rusalky pak byla projevem určitého slabošství. (Zajímavé srovnání výkonů obou tenoristů umožňuje Chalabalova nahrávka, kde je zaznamenán právě Žídkův výkon). Poslech Krombholcovy Rusalky v dokonalém digitálním remasteringu záznamu je mimořádným zážitkem. Supraphonu patří velký dík za znovuoživení tak významného snímku. 