Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

3 2012

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, v březnovém čísle informujeme o jednom významném výročí – Česká asociace pro finanční CAFIN, která je odborným garantem časopisu, slaví v těchto dnech 2. narozeniny. Shrnutí dosavadní činnosti asociace, hodnocení jejího vývoje a informace o jejím směřování naleznete v rubrice Cafin informuje. V tomto čísle také přicházíme s řadou podnětných příspěvků. Veronika Solilová představuje v rubrice Daně, účetnictví, legislativa úvodní článek k sérii o problematice sporů v oblasti převodních cen. V rubrice Trendy a analýzy naleznete článek Dany Kubíčkové věnovaný vlivu užití IFRS na měření výkonnosti firem. Článek Helmuta Sillera ve stejné rubrice se rovněž věnuje velmi zajímavému tématu – účetním podvodům. Věřím, že si z březnové nabídky vyberete. Přeji Vám příjemné čtení.

Kateřina Žáčková redaktorka

FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 3/2012

1

obsah Úvodník

1

MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING Manažerské účetnictví pro ekonomické a finanční řízení firmy a podniku (XXVI) – Manažerské rozhodování – riziko a nejistota Tomáš Petřík 3

TRENDY A ANALÝZY Účetní výkazy dle IFRS a hodnocení finanční situace firem Dana Kubíčková

37

Účetní podvody Helmut Siller

47

Lean-ou [línou] cestou k výkonnosti (nejen) v týmech finančního controllingu Ivo Spilka 54

DANĚ, ÚČETNICTVÍ, LEGISLATIVA CAFIN INFORMUJE Řešení sporu v oblasti převodních cen (I) Veronika Solilová Nová úprava koncernového práva (II) – Vybrané problémy Tomáš Buus Hlavní změny v zákoně o přeměnách od 1. 1. 2012 (II) – Majetkové a bilanční aspekty přeměn Petr Čech

2

CAFIN slaví 2. narozeniny

60

14 MONITORING 21

Z domova

61

Finanční trhy – únor 2012 Jan Traxler

62

28


Manažerské účetnictví pro ekonomické a finanční řízení firmy a podniku (XXVI) Manažerské rozhodování – riziko a nejistota Tomáš Petřík V březnovém čísle časopisu se budeme zabývat technikami podporujícími dlouhodobé a strategické, ale i variantní manažerské rozhodování, které tvoří součást manažerského účetnictví a symetrického strategického controllingu. V minulém čísle jsme začali probírat a aplikovat reálné opce (real options) v dlouhodobém manažerském rozhodování a moderním manažerském účetnictví respektující flexibilitu investice a koncepci rizika a nejistoty.

V dalším výkladu budeme v souvislosti s reálnými opcemi postupovat převážně v souladu se zmíněným a respektovaným americkým účelovým pojetím. Většina reálných opcí jsou opce americké, jejichž hodnota se odvozuje na základě tzv. binomického modelu. Právě to je podle mého názoru i nejvhodnější z hlediska manažerského účetnictví a jeho mezinárodní terminologie, protože hlavním faktorem je účel jejich praktického využití v souvislosti s nutnou rozhodovací a investiční flexibilitou. Čím je tato flexibilita vyšší a více reálně dosažitelná, tím je hodnota reálné opce v praxi vyšší. Hodnota opce se také zvyšuje se vzrůstající volatilitou (kolísavostí), která je ale povětšinou historicky nezachycená. V praxi se dostáváme k zásadním predikcím a klíčovým odhadům, analýzám a především k samotnému aktivnímu ovlivňování budoucího vývoje, což činí situaci ještě specifičtější a složitější. Údaje a data z minula

nejsou zdaleka dostatečné a plně věrohodné, což v současné ekonomické realitě platí čím dál více. Jsou velmi problematickou základnou pro podporu budoucích efektivních a komplexních manažerských rozhodnutí. Nyní již přejděme k problematice reálných opcí ve zmíněném americkém pojetí. Pro připomenutí, reálné opce chápeme jako obecné a široké právo, nikoliv povinnost, na pozdější a budoucí rozhodnutí o nakládání s reálnými firemními aktivy a majetkem. Management firmy, na rozdíl od institucializované finanční opce (obchodované na finančních trzích), je schopen ovlivnit hodnotu tzv. podkladového aktiva představovaného i podnikem a jeho akciemi či podíly. Hodnota akcií v praxi dlouhodobě koreluje s hodnototvorným a ziskovým vývojem společnosti v čase. Tvorbu hodnoty jsme dnes schopni měřit univerzálním ukazatelem ekonomické přidané hodnoty EVA.


3

MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING

Reálné opce podle manažerského účelu Reálná opce – přerušení (option to interrupt) Jejím účelem je možnost a právo dočasného přerušení, případně pozastavení investice a investičního projektu. V praxi se týká takových druhů a forem investičních projektů, které je možné dočasně přerušit nebo pozastavit. Jakmile ovlivňující podmínky dosáhnou lepších než současných parametrů, to znamená parametrů z doby manažerského rozhodnutí o dočasném přerušení nebo pozastavení projektu, lze v projektu efektivně pokračovat. Jedná se modelově o americkou kupní opci (call option). Příkladem mohou být projekty sezónně korelovaného cestovního ruchu, když finální ceny služeb jsou pod jejich očekávanými i ekonomicky efektivními náklady. Dalším a jednoznačným příkladem je dočasné pozastavení výroby u výrobních firem, kdy se dostanou ceny produkce pod variabilní náklady a pokračování ve výrobě nastává standardně nejdříve po pokrytí variabilních a fixních nákladů. Krátkodobě pak při překročení zmiňovaných variabilních nákladů v pozitivním očekávání a kontinuálním testování ovlivňujících podmínek. V praxi je odchod z trhu mnohdy nenávratné a mimořádně nákladné i neefektivní řešení. Reálná opce – zakončení/vzdání se investice (option to abandon) Existuje-li v praxi situace, že ovlivňující podmínky jsou trvale negativní a není naděje na jejich zlepšení, existuje možnost zrušit investiční projekt. Respektive ukončit jej před uplynutím předpokládané doby jeho ekonomické životnosti. Je možné odprodat aktiva/majetek společnosti za

4

jejich zůstatkovou, ideálně maximální tržní (časovou) cenu v daném okamžiku. Tato situace je dokumentována na minule uvedeném příkladu alternativní výrobní linky Y, která je ve variantě odprodeje za zůstatkovou, tržní cenu modelovou reálnou opcí „option to abandon“. Platí zde analogie se známou likvidační hodnotou, jíž se budeme věnovat později. Reálná opce – vyčkávání/odložení (option to wait/defer) Účelem je poskytnout managementu možnost odložit začátek investičního projektu o určitý počet let a tak získávat dodatečná data a informace o vývoji jeho zásadních ovlivňujících proměnných (zákazníci a jejich preference, provozní vstupy a výstupy, trhy a jejich struktura, chování konkurence atd.). Ty jsou v době předpokládaného a současně případně odloženého projektu obecně známé, ale jsou vysoce volatilní, tj. pravděpodobnostně nestabilní, a tudíž obtížně odhadnutelné do budoucna. Tato opce je uplatněna, když se ovlivňující podmínky v budoucnu stabilizují a vyvíjejí se pozitivně pro investici. Je kupní opcí (call option) obvykle amerického typu. To znamená, že může být na rozdíl od evropské opce uplatněna kdykoliv v ohraničeném úseku. Tím se také blíží nejvíce obecné realitě flexibilního manažerského rozhodování a jeho zajišťujícího fázování. Reálná opce – fázování (option to stage) Tato reálná opce je vhodně použitelná u těch investičních projektů, které je možno postupně rozvíjet, a to jak z hlediska jeho rozsahu, tak z hlediska zdrojů. V ideálním případě je možné na základě pozitivního výsledku investice navázat pokračujícím investičním projektem. V praxi se jedná systémově o řetězec navazujících


MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ – RIZIKO A NEJISTOTA a modelově rozšiřovacích opcí, které se nazývají v mezinárodní praxi „compound option“, v překladu složená či spojená opce. Jedná se o tzv. zřetězenou americkou kupní opci, což znamená, že pro minulé opce je brána v úvahu z hlediska podkladového aktiva současná hodnota následující opce. Reálná opce – rozšíření/expanze (option to alter operating scale/ /expand) Účelem je poskytnout managementu možnost rozšířit stávající investiční projekt vybudováním dodatečných provozních kapacit např. o určitou hodnotu dodatečných investičních výdajů představujících realizační cenu opce. Jedná se o kupní opci (call option) amerického pojetí realizovanou v případě, kdy na základě dodatečných informací management zjistí, že se tržní podmínky a ostatní ovlivňující parametry vyvíjejí lépe v relaci s původním očekáváním. Příkladem může být nákup nové výrobní kapacity strukturované podle požadavků zvýšené poptávky. Pro doplnění, jedná se systémově o podobnou, nikoliv analogickou, formu růstové opce – (option to innovation). Ta je v praxi spojena s růstem firmy ovlivněným inovacemi a technologiemi, výzkumem a vývojem. Není překvapením, že se týká např. oborů tzv. new economy, jako IT, e-commerce a e-business, telekomunikace, případně vznikajících perspektivních odvětví, jakými se dnes zdají biotechnologie, alternativní zdroje energií atd. Jedná o kupní (call) nebo složenou opci, kdy kupující získá právo na hodnotu a užitky budoucích investičních projektů za předpokladu přijetí investičních projektů již uskutečněných.

Reálná opce – zúžení (option to contraction) Jedná se modelově o reciproční opci k opci na rozšíření. Management je v praxi schopen částečně rozprodat aktiva (např. provozní a výrobní kapacity) při zhoršujících se ovlivňujících podmínkách. Důležité je, že nesmí být ohrožena nosná podstata a ekonomická životaschopnost investičního projektu. V případě, kdy je možno uplatnit tuto opci kdykoliv během ekonomické životnosti projektu, jedná se o americkou prodejní opci (put option) na cash-flow z odprodávané části investičního projektu a zapojených aktiv. Reálná opce – flexibility/záměny (option to flexibility/switch) Jedná se o kombinovanou, složenou opci (současná kombinace americké prodejní – put – a americké kupní – call opce) využívanou při existenci substitučních a volatilních vstupů, jež je možné zapojit odle změny ovlivňujících podmínek. Například se může jednat o ceny průmyslových komodit, respektive klíčových vstupních substituovatelných výrobních surovin pro zpracovatelské firmy. Jedná se vlastně o dvě podmíněné a navazující kombinované opce. Z nich první je opce přerušení investičního projektu s jedním vstupem a navazující zahájení investičního projektu se substitučním vstupem. Je třeba konstatovat, že u každé reálné opce užité pro manažerské – rozhodovací účely je třeba v praxi individuálně a profesionálně posoudit, o jaký typ opce (americká, evropská) a podmíněný oceňovací model (binomický; Black-Scholesův...) se konkrétně jedná. To je dnes práce pro školené specialisty, nebo přímo pro specializované matematiky a matematické modeláře.


5

MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING Zájemce se více dočte v kvalitní a odborné renomované literatuře. Vodítkem mohou být v daném kontextu především renomované publikace americké, zejména od známých a všeobecně respektovaných odborníků T. Copelanda a A. Damodarana. Není rozhodně od věci použít také alternativní informační zdroje, z hlediska jejich systematičnosti a propracovanosti i geografické blízkosti například zdroje německé. Ty reálné opce dělí v podstatě do třech pevných obecně účelových kategorií: Reálné opce učení Reální opce růstové Reálné opce jištění První dvě kategorie jsou opcemi kupními a třetí pak opcí prodejní. POZNÁMKA Problematiku reálných opcí zpracovala u nás RNDr. Ing. H. Scholleová, PhD. v publikaci Hodnota flexibility – Reálné opce (C. H. Beck, 2007). Je zde i přehledně vysvětlen rozdíl mezi zmiňovanými institucionalizovanými a obecně známými finančními opcemi a cílenými reálnými opcemi. Doporučuji také klasickou a výbornou komplexní „mezinárodní“ publikaci Teorie a praxe firemních financí autorů Brealeyho a Myerse, dle možností uživatelů v anglickém originále, nejlépe pak v posledním vydání.

Ocenění firmy a podniku jako kupní – akcionářské opce Zajímavým a specifickým využitím reálných opcí a jejich předpokladů je celkové ocenění a ohodnocení firmy a podniku pomocí Black-Scholesova modelu. Tento přístup lze pojmout přímo, případně odvozeně tržně, a určit tak celkovou tržní

6

hodnotu společnosti na úrovni vlastního kapitálu (equity). Jde o respektovaný oceňovací model, který svým autorům získal Nobelovu cenu. V dané souvislosti je určen výhradně pro ohodnocování (stanovení hodnoty) evropské reálné opce, respektive konkrétně v případě ocenění podniku evropské kupní opce na aktiva společnosti vlastněná akcionáři, která lze uplatnit pouze v určitém pevném a předem stanoveném termínu. (Pro připomenutí, americké opce lze pak uplatnit kdykoliv a do určitého termínu.) Takto aplikovaná reálná opce má realizační cenu odpovídající nominální hodnotě dluhu – cizího kapitálu v době jeho povinného umoření, respektive splatnosti. Je ji poté možno vyjádřit právě pomocí Black-Scholesova modelu v praxi s relativně dostupnými a všeobecně přijímanými konstrukčními parametry modelu: Black-Scholesův model aplikovaný na tržní ocenění firmy E = A x N (d1) – D x e–r.T x N(d2) N(d1), N(d2) – hodnoty distribuční funkce normálního rozdělení pro d1 a d2 e – základ přirozeného logaritmu R – tzv. bezriziková úroková míra T – doba do vypršení opce E – odvozená a výsledná tržní hodnota vlastního kapitálu společnosti A – tržní hodnota aktiv D – nominální výše dluhu v době splatnosti

Tržní hodnota aktiv firmy může být u obchodovatelných a obchodovaných firem v praxi odhadnuta a odvozena přímo z trhu. To je ideální případ. V ostatních případech, které jsou u nás určitě častější, pak odvození probíhá nepřímo, pomocí prognózy budoucích výnosů, respektive příjmů firmy se známým přepočtem na jejich současnou hodnotu.


MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ – RIZIKO A NEJISTOTA

Shrnutí klasifikace reálných opcí Závěrem problematiky užití reálných opcí v manažerské, podnikatelské a investorské praxi uveďme pro přehlednost obecnou klasifikaci opcí z hlediska jejich typu, pozice, horizontu – intervalu využití i spotové a expirační ceny. Pozice vlastníka long (existuje právo) short (existuje povinnost)

Velcí investoři a firmy s rozsáhlým investičním programem využívají simulační finanční modely velmi často, stejně tak jako banky, pro které je řízení rizik primární. Modely umožňují firmě automatizovat a standardizovat operace zejména spojené s investičním rozhodováním a plánováním, včetně jejich vhodné vazby na finanční účetnictví a zejména na povinné finanční výkazy. Tato skutečnost má za následek podstatné zvýšení produktivity i snížení nákladů těchto operací, včetně snížení personální časové náročnosti. Ve firemní praxi jsou nejvíce oblíbené a standardně používané:

Základní typ call (kupní) put (prodejní) Horizont využití a realizace americká (kdykoliv do možného data využití) evropská (dané datum využití, tj. v datu využití) Vztah spotové a expirační ceny mimo peníze (realizace je neefektivní) na penězích (spotová = expirační cena) v penězích (realizace je efektivní – zisková)

Finanční a simulační modely K finančním modelům nejčastěji používaným při investičním rozhodování firem se řadí simulační modely. Jejich cílem je určit důsledky alternativních investičních rozhodnutí při určitých předpokladech budoucího vývoje plánovaných na základě odhadů. U velkých investičních projektů a firem s rozsáhlým investičním programem se jedná o značně sofistikované a rozsáhlé simulační modely, jež používají stovky rovnic, velké množství závisle proměnných veličin i možnost značné variability výstupů.

simulační modely založené na lineárním programování, rozhodovací matice, pravděpodobnostní a rozhodovací stromy a různé počítačové simulace (např. metoda Monte Carlo atd.) Jde o techniky pracující s matematicko-pravděpodobnostními principy, variantním modelováním i tzv. portfoliové modely pracující s agregovaným rizikem. Jelikož se jedná o značně komplikovanou a rozsáhlou problematiku, která navíc souvisí s manažerským účetnictvím v podmínkách investičního rozhodování zatím de facto okrajově, doporučuji čtenářům v případě zájmu specializovanou odbornou literaturu (viz např. Teorie a praxe firemních financí – Brealey, Myers).

Portfolio investic a investičních projektů Při hodnocení investičních příležitostí se zahrnutím koncepce rizika a nejistoty bylo doposud postupováno izolovaně bez vztahu k ostatním vlivům, které konkrétní investice přinese dodatečně k stávajícím celkovým firemním investičním aktivitám.


7

MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING Posuzujeme-li dopad rizika vyvolaného přijetím dalšího – dodatečného investičního projektu k projektům stávajícím (tj. investičnímu portfoliu), musíme zvažovat vedle jeho individuálního rizika i celkové – agregované riziko nově vzniklého investičního portfolia. Jinými slovy, při investičním rozhodnutí nestačí manažerům hodnotit novou investici z hlediska rizika a nejistoty a s ním spojeného požadovaného výnosu izolovaně, ale je třeba vždy zvážit i její dopady na současné investiční projekty firmy. Není totiž v praxi neobvyklé, že individuálně posuzované investiční záměry dávají zcela opačný výsledek o přijetí nebo odmítnutí investice, než když se posuzují v kombinaci se stávajícími investičními aktivitami firmy! Přijetí nového projektu může totiž riziko stávajícího investičního portfolia zvýšit, neovlivnit nebo snížit v případě využití efektu diverzifikace. Proto je nutné určit míru rizika, které přijetí nové investice vyvolá. V praxi se používají statistické metody, jež jsou obvykle spojovány s portfoliem cenných papírů získaným na kapitálovém trhu, respektive s měřením rizika tohoto portfolia, a byly již dříve probírány v souvislosti s modelem oceňování kapitálových aktiv (CAPM). Statisticky se měří závislost dvou proměnných pomocí korelačního koeficientu, který nabývá následujících hraničních hodnot: Korelační koeficient = 1 V případě, kdy jsou na sobě proměnné statisticky zcela závislé, mluvíme o dokonalé pozitivní korelaci. Obě proměnné se pohybují stejně. To znamená, že pokles výnosu aktuálního portfolia např. o jednotku vyvolá ve stejné relaci i pokles výnosů dodatečné investice.

Je to způsobeno tím, že když poklesne výnos celého investičního portfolia, poklesne současně i výnos nové investice, a to v poměru, který vyjadřuje korelační koeficient. Korelační koeficient = 0 V tomto případě jsou zkoumané proměnné statisticky nezávislé, tudíž přijetí nové investice neovlivní aktuální portfolio. Stačí tedy posoudit individuální riziko posuzovaného investičního projektu. Korelační koeficient je záporný Jde o zápornou korelaci, jedná se z hlediska rizika o ideální stav, protože se celkové riziko nové investice snižuje, a tudíž lze využít pozitivní efekt diverzifikace portfolia. Krajní hodnota korelačního koeficientu –1 by byla teoreticky ideální, protože v tom případě by bylo portfolio dokonale negativně korelováno a pohyb jednoho aktiva by byl plně kompenzován opačným pohybem druhého aktiva. Bohužel taková situace je v praxi nedosažitelná. Korelační koeficient se počítá v našem případě jako kovariance mezi výnosy posuzované investice a aktuálními výnosy stávajícího portfolia vydělená součinem jejich standardních odchylek (kovariance je stupeň, v kterém se obě aktiva pohybují společně, je počítána jako střední hodnota součinu rozdílu náhodných veličin a jejich středních hodnot). Pomocí korelačního koeficientu se určí míra statistické závislosti výnosů posuzované investice se stávajícími výnosy investičního portfolia firmy. Tak zjistíme, v jakém poměru analyzovaná investice zvýší nebo sníží stávající riziko investičního portfolia firmy (nebo zda je neovlivní).

Korelační koeficient je kladný Nová investice ovlivňuje dané investiční portfolio z hlediska rizika tak, že je zvyšuje.

8


MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ – RIZIKO A NEJISTOTA PŘÍKLAD Vliv dodatečného investičního projektu na stávající investiční portfolio společnosti Rozhodněte, která investice bude přinášet firmě větší přínos, tedy zvýší její majetek, jestliže budou použity hodnoty a předpoklady, které jsou zobrazeny v následujících tabulkách: varianty odhady pravděpodobnosti výnosové míry, součet = 1

1

2

3

pravděpodobná pravděpodobná pravděpodobná hodnota (%) hodnota (%) hodnota (%) 0,3 0,4 0,3

výnosová míra investice A standardní odchylka výnosu A (SOA) = 22 %

20

20

–1,67

výnosová míra investice B standardní odchylka výnosu B (SOB) = 15 %

–2

15

27

výnosová míra aktuálního investičního portfolia C standardní odchylka výnosu C (SOC) = 18 %

–9

18,25

28

Nejdříve spočítáme očekávanou hodnotu výnosové míry pomocí váženého aritmetického průměru (střední hodnoty) pro jednotlivé investice. RA = (0,20 x 0,3) + (0,20 x 0,4) + (–0,0167 x 0,3) = 13,5 % RB = 13,5 % RC = 13 % POZNÁMKA Kdybychom dané dva projekty A a B posuzovali izolovaně podle kritéria jejich očekávané výnosové míry, zvolili bychom projekt B, který má sice stejnou očekávanou výnosovou míru, ale nižší riziko vyjádřené jeho variabilitou pomocí standardní odchylky 15 %.

Nyní budeme pokračovat ve výpočtu, abychom posoudili dané investiční projekty v kombinaci se stávajícím investičním portfoliem, nejdříve spočítáme jejich kovarianci.


9

MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING varianty odhady pravděpodobnosti výnosové míry součet = 1 výnosová míra A (20 %) – průměrná očekávaná výnosová míra A = (VMA – RA) / 100 = = (20 – 13,5) / 100 výnosová míra C – průměrná očekávaná výnosová míra C kovariance = (1) x (2) x (3) součet kovariance (A,C) = –0,009745

1

(1) (2)

2

3

pravděpodobná pravděpodobná pravděpodobná hodnota (%) hodnota (%) hodnota (%) 0,3 0,4 0,3 0,065 0,065 –0,15167

(3)

–0,22

0,0525

0,15

(4)

–0,00429

0,001365

–0,00682

(4)

Dále spočítáme korelační koeficient (A,C) následovně: korelační koeficient (A,C) = KK (A,C) = kovariance (A,C) / SOA x SOC KK (A,C) = –0,009745 / (0,22 x 0,18) = –0,246 Stejným postupem stanovíme kovarianci a její koeficient mezi projektem B a stávajícím investičním portfoliem C. varianty odhady pravděpodobnosti výnosové míry součet = 1 výnosová míra B – průměrná očekávaná výnosová míra B výnosová míra C – průměrná očekávaná výnosová míra C kovariance = (1) x (2) x (3) součet kovariance (B,C) = +0,01662

1

(1) (2)

2

(3)

–0,22

0,0525

0,15

(4)

0,01023

0,000315

0,006075

(4)

korelační koeficient (B,C) = KK (B,C) = kovariance (B,C) / SOB x SOC KK (B,C) = +0,01662 / (0,15 x 0,18) = +0,616

10

3

pravděpodobná pravděpodobná pravděpodobná hodnota (%) hodnota (%) hodnota (%) 0,3 0,4 0,3 –0,155 0,015 0,135


MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ – RIZIKO A NEJISTOTA Při dalších výpočtech budeme postupovat za pomoci předpokladů dříve probíraného modelu oceňování kapitálových aktiv (CAPM). Jestliže je investor ochoten investovat do jiného aktiva, pak tuto investici porovnává s nejlepší alternativou, tj. držet určité portfolio s očekávaným výnosem, který pokrývá krátkodobě minimálně riziko tohoto portfolia: r = Rf + β(Rm – Rf). Tento požadovaný – očekávaný výnos r (required rate of return) se tedy pro něj stává alternativním nákladem kapitálu při ohodnocení investiční příležitosti. Z toho plyne, že výši určené hodnoty použijeme nyní k výpočtu minimální očekávané výnosové míry jednotlivých projektů A a B ve vztahu k stávajícímu investičnímu portfoliu C. Zjistíme, jaký minimální očekávaný výnos by musela jednotlivá portfolia poskytnout, aby pokryla rizika s nimi spojená. Po určení těchto výnosových měr je porovnáme s individuálními výnosovými mírami jednotlivých projektů. Ta individuální výnosová míra projektu, která bude mít větší přesah nad minimálním požadovaným výnosem, indikuje lepší investiční projekt. POZNÁMKA To znamená, že nejenom pokryje nově zkalkulované riziko potencionálního portfolia, které by vzniklo přijetím daného investičního projektu, ale navíc přinese výnos v podobě rozdílu mezi individuální výnosovou mírou posuzovaného projektu a očekávaný minimálním výnosem nového investičního portfolia firmy. Výše rozdílu poté bude určujícím kritériem při výběru investičního projektu. Tento projekt totiž v případě přijetí do stávajícího investičního portfolia přinese nejvyšší přínos v podobě zvýšení majetku firmy.

Předpokládejme dále, že bezriziková úroková sazba například státních pokladničních poukázek Rf = 7 % a je shodná s minimání požadovanou výnosovou mírou plynoucí ze stávajících aktivit firmy. Požadovaná výnosová míra (PVM) investičního projektu A, respektive kombinace projektu A a C, se vypočítá takto: PVMA = Rf + [(Rc – Rf / SOC) x x SOA x KK (A,C)] PVMA (%) = 0,07 + [(0,13 – 0,07 / 0,18) x x 0,22 x (–0,246)] x 100 = 5,2 % Přínos A = R A – PVMA = 13,5 – 5,2 = = 8,3 % Obdobně spočítáme požadovanou výnosovou míru investičního projektu B, respektive kombinace projektu B a C: PVMB = Rf + [(Rc – Rf / SOC) x SOB x x KK (B,C)] PVMB (%) = 0,07 + [(0,13 – 0,07 / 0,18) x x 0,15 x (0,615)] x 100 = 10,08 % Přínos B = RB – PVMB = 13,5 – 10,08 = = 3,42 % Závěr příkladu: Firma přijme projekt A, jelikož jeho čistý přínos k budoucímu majetku firmy je vyšší o 4,88 % ve srovnání s projektem B. Z výpočtů je patrné, jak negativní korelace projektu A [KK (A,C) = –0,246] snížila riziko nového kombinovaného investičního portfolia firmy. Je zde názorně vidět, jak diverzifikace přispěla ke snížení rizika původního investičního portfolia firmy v případě negativní korelace.


11

MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING

Individuální postoj k riziku Při posuzování jednotlivých investic i jejich kombinace (tj. investičního portfolia) je nutno zahrnout důležitý a stálý aspekt investičního rozhodování, kterým je individuální přístup top manažerů k riziku a jeho manažerské vnímání. Přestože je statisticky dokázáno, že ve firemní praxi převažuje averzní postoj k riziku, nemusí to tak být pro zúčastněné manažery vždy. Proto je nutné zvážit i jejich osobní přístup k riziku každé konkrétní investice. Někteří jedinci jsou schopni preferovat vyšší riziko vyjádřené vyšší variabilitou očekávaných výnosů za předpokladu vyššího

očekávaného výnosu. Jiní jedinci jsou naopak k riziku neutrální, v tom smyslu, že každý mezní přírůstek očekávaného výnosu užitečnosti má stejnou hodnotu přírůstku očekávaného výnosu (hovoříme o konstantní mezní užitečnosti příjmu). Přístup k riziku je v klasické mikroekonomické teorii vyjádřen funkcí užitečnosti, která odpovídá očekávanému výnosu. Grafické znázornění vztahu mezi užitečností a očekávaným výnosem na obrázku 1 představuje úroveň užitečnosti (U) na ose y a výši očekávaného výnosu na ose x, výsledkem jsou referenční křivky užitečnosti. Je nutno podotknout, že měření užitečnosti jednotlivých investorů je v praxi značně problematické.

Investorem požadovaná užitečnost

Obr 1: Graf funkce užitečnosti ve vztahu k riziku

Peněžní výnos 1 – averze k riziku (risk aversion) 2 – neutrální postoj k riziku (risk neutral) 3 – preference rizika (risk seeking)

Je třeba dále zdůraznit, že investiční rozhodování ovlivňuje výrazně nejenom individuální postoj k riziku, ale i systém motivace top manažerů, který je závislý na

12

jejich odměňování. Motivační osobní technika je velice důležitým prvkem nejenom při investičním rozhodování, ale i při celkovém řízení firmy. Motivační systém by měl být nastaven tak, aby v co nejvyšší míře podporoval přijetí efektivních projektů s přijatelným rizikem. V praxi totiž i sebelépe řízený a analyzovaný investiční


MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ – RIZIKO A NEJISTOTA projekt obsahuje značné množství nejistoty v podobě nahodilých nepředvídatelných událostí, které nejsou přímo závislé na rozhodnutí top manažerů a jsou spojeny pouze se štěstím či smůlou. Motivační systém (který je dnes velmi komplexní a zahrnuje jak finanční, tak nefinanční cíle a měřítka) by měl být konstruován tak, aby odměna závisela pouze na správných hodnoceních investičního záměru v čase, kdy byly všechny potřebné informace k dispozici. Top manažeři by měli být odměňováni i za taková rozhodnutí, která nepřinesla očekávaný výnos v případě správného rozhodnutí, a naopak jejich odměny by měly být kráceny, jestliže investice byla značně zisková z důvodů nepředvídatelných okolností a manažerské rozhodnutí nebylo v daném čase optimální. Nebude-li motivace v praxi ve spojení s rizikem a nejistotou založena těchto principech, dá se očekávat, že top manažeři budou preferovat krátkodobé projekty

s nejnižším rizikem, což v žádném případě nepovede k maximalizaci celkového přínosu, tedy k přírůstku bohatství daných investic pro firmu a maximalizaci její celkové hodnoty v čase. Správně nastavený motivační a odměňovací systém top managementu je zásadním faktorem ovlivňujícím racionální a efektivní investiční rozhodování. A je zásadní i pro efektivní celé ekonomické a finanční řízení firmy.

DOPLŇKOVÉ ZDROJE A LITERATURA: 1) PETŘÍK, T. Ekonomické a finanční a řízení firmy – Manažerské účetnictví v praxi I a II. Grada Publishing, 2005 a 2009. 2) CIMA and ACCA lectures, study and terminology. 3) MAŘÍK, M. a kolektiv. Metody oceňování podniku. Ekopress, 2007. 4) SCHOLLEOVÁ, H. Hodnota flexibility: Reálné opce. Praha: C. H. Beck, 2007.

■

Ing. Tomáš Petřík Absolvoval VŠE v Praze, Fakultu národohospodářskou s finanční specializací (1994). Působil jako asistent auditora, daňový poradce, obchodní ředitel renomované auditorské firmy, jako finanční ředitel ve společnosti Expandia a CFO v obchodním zastoupení americké firmy Caterpillar S. A. Poté pracoval jako výkonný ředitel české výrobní a obchodní firmy v oblasti realit a stavebnictví, v české pobočce německé firmy ThyssenKrupp a ve společnosti Body International Brokers (člen burzy – BCPP) jako ekonomický a finanční ředitel. V současnosti pracuje jako nezávislý manažerský a business konzultant. Zaměřuje se na oblast manažerského účetnictví, controlling a finanční řízení, moderní corporate management, aplikace systémů ekonomického řízení, včetně komplexního řízení nákladů firem (doplněné procesním pojetím a metodou ABC/ABM) a jejich začlenění do IT systémů, FIS a MIS atd. Navrhuje optimální organizační a manažerské struktury společností, korporátní a business strategie, systémy efektivní a interaktivní motivace a výkonnostního řízení, včetně relevantních KPI/KSI. Specializuje se i na související oceňování společností/businessu (firm and business valuation) a řízení jejich hodnoty a výkonnosti (value and performance management). Kontakt na autora: [email protected], [email protected], https://profiles.google.com/petrik.tom/about


13

Řešení sporu v oblasti převodních cen (I) Veronika Solilová V současné době se mnoho států potýká s velkými státními deficity či stagnujícím hospodářským růstem s negativním účinkem na výši svých daňových příjmů a výdajů. Dokonce několik členských států EU stojí před reálnou hrozbou státního bankrotu. Daňové správy se proto stále více zaměřují na nástroje a procesy, které usnadní, zefektivní výběr daní a pomohou daňovým poplatníkům odvést správnou výši daně včas či vyřešit daňový spor před zahájením drahého, zdlouhavého soudního procesu s nejasným výsledkem. Obecně lze nástroje či procesy využívané k těmto účelům rozlišit na nástroje či procesy před podáním daňového tvrzení a po předložení daňového tvrzení.

Jedním často využívaným nástrojem ve světě, který lze považovat za nástroj před podáním daňového tvrzení, je předběžná cenová dohoda (advance pricing agreement, APA), která dokáže předejít budoucím sporům a docílit daňové jistoty v oblasti převodních cen, neboť daňový poplatník a daňový správce se dohodnou na vhodné metodice určení převodních cen ještě před zahájením řízené transakce a před podáním daňového tvrzení. Dohoda může být uzavřena buď jako jednostranná, dvoustranná či vícestranná. Mezi další nástroje a procesy, které se nicméně k problematice převodních cen již nevztahují, lze zařadit závazná posouzení1 daňového problému ze strany daňového správce týkající se např. vzniku stálé provozovny, výběru oceňovací metody, využití daňových slev v oblasti výzkumu a jiné či tzv. horizontální monitoring2, v rámci kterého se daňový poplatník může obrátit na daňového správce s jakýmkoliv 1 2

14

daňovým problémem, z něhož mu může hrozit či hrozí daňové riziko. V České republice zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZDP) umožňuje, aby se daňový poplatník obrátil na daňového správce prostřednictvím závazného posouzení pouze v následujících daňových otázkách: posouzení způsobu rozdělení výdajů (nákladů), které nelze přiřadit pouze ke zdanitelným příjmům dle § 24a; posouzení poměru výdajů (nákladů) spojených s provozem nemovitostí používané zčásti k podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti anebo k pronájmu a zčásti k soukromým účelům, které lze uplatnit jako výdaj (náklad) na dosažení, zajištění a udržení příjmů dle § 24b; posouzení skutečnosti, zda je zásah do majetku technickým zhodnocením dle §33a;

V rámci EU se závazná posouzení aplikují zejména ve Francii, Německu, Itálii a Velké Británii. Horizontální monitoring se využívá pouze v Nizozemí a představuje nejefektivnější způsob řešení daňových sporů ještě před podáním daňového tvrzení.


ŘEŠENÍ SPORU V OBLASTI PŘEVODNÍCH CEN posouzení skutečnosti, zda se jedná o výdaje (náklady) vynaložené při realizaci projektů výzkumu a vývoje dle §34a; posouzení způsobu, jakým byla vytvořena cena sjednaná mezi spojenými osobami dle §38nc, který představuje jednostrannou předběžnou dohodu. Bohužel, v ostatních daňových otázkách není možné získat závazné posouzení a daňový poplatník nese riziko, že bude daná problematika rozporována v rámci daňové kontroly s dopadem na jeho daňovou povinnost. Ačkoliv daňový poplatník preferuje vyřešení daňové otázky/problému, z kterého vyplynou či vyplývají daňová rizika, před podáním daňového tvrzení, ne všechny daňové správy umožňují tento přístup. Poté tedy zbývají daňovému poplatníkovi nástroje/procesy po předložení daňového tvrzení, jejichž hlavním cílem je vyřešení daňového sporu, aniž by to vedlo k soudnímu sporu, který je zdlouhavý, drahý a s nejistým výsledkem. Mezi tyto nástroje/procesy řadíme zejména dosažení vzájemné dohody dle smluv o zamezení dvojího zdanění, arbitrážní konvence EU nebo dle národních pravidel3, která v rámci EU nalezneme zejména ve Velké Británii, Itálii, Německu a Nizozemí. Bohužel v České republice neexistují žádná zákonná ustanovení či pokyny, které by vyřešily daňový spor prostřednictvím dosažení vzájemné dohody bez soudního procesu. Nicméně spory z oblasti převodních

3

4 5

6

cen je možné vyřešit, jak bylo zmíněno, pomocí arbitrážní konvence EU4, pokud jde o spor mezi členskými státy či stálými provozovnami umístěnými v EU, nebo dosažením vzájemné dohody5 mezi smluvními státy dle konkrétní smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Problematika převodních cen by neměla být ze strany daňového poplatníka přehlížena, jen za rok 2010 bylo v České republice provedeno rekordní množství daňových kontrol převodních cen – jejich počet překročil hranici 200 kontrol, na převodních cenách bylo doměřeno přes 90 mil. Kč, základ daně byl zvýšen o 365 mil. Kč a daňová ztráta byla snížena o přibližně 65 mil. Kč6. Nicméně je nutné podotknout, že tato čísla nezahrnují výsledky kontrol převodních cen, jež jsou součástí každé daňové kontroly u velkých daňových subjektů, poté by byl praktický dopad mnohonásobně větší. V níže uvedeném textu se proto zaměřím na možnosti českého daňového poplatníka vyřešit daňový spor v oblasti převodních cen. Nejprve představím závazné posouzení způsobu, jakým byla vytvořena cena sjednávaná mezi spojenými osobami dle §38nc ZDP (dále jen závazné posouzení), který spadá mezi nástroje/procesy před podáním daňového tvrzení. Poté se zaměřím na nástroje/procesy po předložení daňového tvrzení, a to konkrétně na dosažení vzájemné dohody dle čl. 25 modelové smlouvy OECD a dle arbitrážní konvence EU.

Např. v Nizozemí je umožněno, aby byl nejprve daňový spor vyřešen pomocí nezávislé osoby, prostředníka, který řídí celý proces k dosažení dohody. První 2,5 hodiny procesu je zcela zdarma, poté jsou náklady rozděleny mezi obě strany. Na konci roku 2010 byl dořešen jeden případ dle arbitrážní konvence, další případy jsou v řešení. Problematika vzájemných dohod je řešena v čl. 25 modelové smlouvy OECD, jež zahrnuje veškeré daňové spory nejen z oblasti převodních cen. více viz Výroční zpráva české daňové správy za rok 2010 dostupná na: http://cds.mfcr.cz/cps/rde/xchg/SID3EA9846C-8075B368/cds/xsl/325.html


15

DANĚ, ÚČETNICTVÍ, LEGISLATIVA

Předběžná cenová dohoda neboli závazné posouzení Pojem závazné posouzení byl zaveden do ZDP na konci roku 2005 v rámci jeho novely. Tím se do naší legislativy s účinností od 1. 1. 2006 implementovala tzv. předběžná cenová ujednání (neboli APAs7), jako standardní instrument regulace převodních cen, jak uvádí směrnice OECD o převodních cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy (dále jen směrnice OECD o převodních cenách). V souvislosti s novým ustanovením § 38nc ZDP vydalo současně Ministerstvo financí pokyn č. D-3338 Sdělení MF k § 38nc zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů – Závazné posouzení způsobu, jakým byla vytvořena cena sjednávaná mezi spojenými osobami (dále jen Pokyn D-333) a pokyn č. D-3349 Sdělení MF k rozsahu dokumentace způsobu tvorby cen mezi spojenými osobami10 (dále jen pokyn D-334). Dále na ustanovení § 38nc ZDP 7

8

9

10

11

12

13

14

16

navazují z hlediska procesních postupů ustanovení § 132 a 133 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen DŘ), které upravují řízení o závazném posouzení obecně, a dále z hlediska náležitostí písemně vydaného rozhodnutí § 102 DŘ. Mimo jiné správce daně při aplikaci tohoto ustanovení vychází z postupů doporučených směrnicí OECD o převodních cenách a z výsledků jednání EU Joint Transfer Pricing Fora (dále JTPF11). Závazné posouzení provádí správce daně na žádost daňového subjektu neboli poplatníka, který sjednává ceny v obchodních vztazích s osobami spojenými ve smyslu § 23 odst. 7 ZDP12 a který uhradil při podání žádosti správní poplatek ve výši 10 000 Kč13. Jestliže se jedná o právnickou osobu, která ještě není založena, musí být zřizovaná právnická osoba dostatečně identifikována14 a žádost je podávána tedy jinou osobou, např. zakladatelem této právnické osoby nebo jeho zástupcem

Advance pricing agreements, neboli předběžné cenové dohody, se staly součástí směrnice OECD o převodních cenách od roku 1999, více kapitola IV, § 4.123–4.165. Pokyn D-333 nahradil s účinností od 1. 1. 2011 pokyn D-292 včetně jeho dodatku. Pokyn lze najít na internetových stránkách české daňové správy: www.danovaspravacr.cz pod číslem jednacím 39/86 838/2009-393. Pokyn D-334 nahradil s účinností od 1. 1. 2011 pokyn D-293. Pokyn lze najít na internetových stránkách české daňové správy: www.danovaspravacr.cz pod číslem jednacím 39/86 849/2009-393. Zásady uvedené v pokynu vycházejí hlavně z kodexu chování ohledně dokumentace tvorby převodních cen pro nadnárodní podniky v EU neboli EU TPD vydaného Evropskou komisí na základě jednání Joint Transfer Pricing Fora a doporučení směrnice OECD o převodních cenách. Tento kodex evropské dokumentace k převodním cenám přijaly všechny členské státy a implementovaly jeho pravidla buď do svých zákonů v podobě normy anebo jako závazné nástroje či jiné formy sdělení. V rámci EU byla díky činnosti JTPF dne 5. 6. 2007 schválena v směrnice APA (více JTPF: dokument COM(2007) 71 final, dostupný na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2007:0071:FIN:EN:PDF). Směrnice APA vysvětluje způsob, jakým lze zrealizovat proces APA včetně detailního popisu procedury, jednotlivých kroků a předběžného časového plánu, na základě kterého se předpokládá dokončení plnohodnotné předběžné cenové dohody do 18 měsíců. Mimo jiné uvádí seznam informací potřebných k předložení žádosti a praktické rady. Z dosavadního sledování její implementace mezi členskými státy vyplynulo, že procedura APA v různých formách ( jednostranná, dvoustranná, vícestranná) je dostupná ve všech členských státech, nicméně existují značné rozdíly v počtu podaných žádostí, např. k 31. 12. 2008 evidovala Francie 54 žádostí, Velká Británie 46 žádostí. Mimo definici spojených osob toto ustanovení obsahuje princip tržního odstupu, kdy správce daně má právo upravit základ daně daňovému poplatníkovi, pokud jeho transakce v rámci spojených osob nesplňují tento princip, neboli cenu obvyklou. Výše poplatku vychází z přílohy zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, sazebníku, části I, položky 1, bod 1, písm. v). Do 31. 12. 2007 byl stanoven správní poplatek ve výši 50 000 Kč, od 1. 1. 2008 je správní poplatek snížen na 10 000 Kč. Poplatek se vztahuje k podané žádosti bez ohledu na počet posuzovaných transakcí. Musí být zejména uveden její název, forma společnosti, sídlo, místo podnikání, místo v organizační struktuře skupiny podniků a popis obchodních činností.


ŘEŠENÍ SPORU V OBLASTI PŘEVODNÍCH CEN v souladu s DŘ. Žádost se podává místně příslušnému správci daně, v případě zřizované právnické osoby tomu správci daně, který by jí byl místně příslušný po jejím založení. Správce daně předem rozhodne, zda navržená metodika převodních cen mezi spojenými podniky je stanovena v souladu s principem tržního odstupu, jak je obsažen v článku 9 (Sdružené podniky) smluv o zamezení dvojího zdanění a v § 23 odst. 7 ZDP. V případě kladného rozhodnutí správce daně tedy za předložených podmínek a skutečností akceptuje řádné rozdělení příjmů a výdajů mezi sdruženými podniky a považuje takto stanovenou cenu v souladu s ustanovením § 23 odst. 7 ZDP. Pokud poplatník bude naplňovat všechny podmínky a skutečnosti, na jejichž základě správce daně rozhodl, bude závazné rozhodnutí platné max. 3 roky ode dne, v němž nabylo právní moci. Poplatník získá určitý stupeň jistoty o postupu správce daně při případné daňové kontrole či jiném způsobu dokazování a stanovení základu daně, kdy správce daně bude považovat takto vytvořenou cenu za cenu obvyklou ve smyslu § 23 odst. 7 ZDP. Žádost lze podat pouze na transakce, které probíhají v daném zdaňovacím období nebo teprve proběhnou15. Nelze žádat o posouzení těch transakcí, které už ovlivnily výši daňové povinnosti ve zdaňovacím období, za něž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Ačkoliv závazné posouzení nemá platnost pro minulá období, lze předpokládat, v případě vydaného kladného závazného posouzení, že transakce, u nichž způsob tvorby převodních cen, podmínky i skutečnosti byly 15

16

shodné v minulosti, budou také v souladu s ustanovením § 23 odst. 7 ZDP. Co se týče počtu transakcí zahrnutých v žádosti, nelze jej striktně určit, vždy je třeba přistupovat k žádosti individuálně, neboť se může jednat o úzce související transakce, kombinované transakce, u nichž je vhodnější posuzovat obchodní vztah jako celek. Nicméně pokud správce daně vydá negativní stanovisko, tak se váže vždy na podanou žádost, i když byla rozporovaná jen jedna transakce ze souboru. Žádost musí být předložena v úředním jazyce dle § 76 DŘ16 a musí obsahovat alespoň údaje uvedené v § 38nc odst. 2 ZDP, a to konkrétně: identifikaci subjektů podílejících se na transakci; popis celosvětové organizační struktury, ovládané a ovládající osoby, majetkové vztahy, statutární orgány; obchodní činnosti zúčastněných osob včetně nesených rizik a vykonávaných funkcí; popis obchodního vztahu (transakce); zdaňovací období, na které se má rozhodnutí o závazné posouzení vztahovat; popis a dokumentace, jak byla cena vytvořena, a návrh výroku. Poplatník v žádosti zdokumentuje skutečnosti, které mohou mít podstatný vliv na posuzovaný způsob tvorby ceny, a to zejména v popisu a dokumentaci způsobu, jakým byla cena vytvořena, včetně údajů týkajících se obchodního případu (transakce). Při tvorbě dokumentace potřebné k předložení žádosti může poplatník vycházet z pokynu D-334 (viz výše). Žádost obsahující informace doporučené tímto

V případě budoucích transakcí se uvedou v žádosti údaje založené na předpokladech včetně specifikace předpokladů, z nichž se vychází. Úředním jazykem je český jazyk. V případě písemností vyhotovených v jiném než českém jazyce musí být tyto písemnosti přeloženy do českého jazyka, pokud správce daně nestanoví jinak, a předloženy i v originálním znění. Mimo jiné je možné žádost podat v jazyce národnostní menšiny, a to ve slovenštině, polštině, maďarštině a romštině, pokud žádost podává občan České republiky příslušející k této národnostní menšině.


17

DANĚ, ÚČETNICTVÍ, LEGISLATIVA pokynem by měla být dostačující pro posouzení metodiky tvorby převodních cen. Nicméně pokud správce daně má pochybnosti, může na základě ustanovení § 86 odst. 1 DŘ vyzvat poplatníka k objasnění skutečností deklarovaných v žádosti. Mimo jiné má dále právo, dle zákona č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní, ve znění pozdějších předpisů a čl. výměna informací konkrétních smluv o zamezení dvojího zdanění, prověřit informace o způsobu tvorby převodních cen. Po předložení žádosti o závazné posouzení včetně příslušné dokumentace správce daně přezkoumá srovnatelné podmínky a zhodnotí, zda způsob tvorby ceny, který poplatník navrhuje, je v souladu s principem tržního odstupu. Při rozhodování správce daně vychází ze způsobu17 tvorby ceny, který si zvolil poplatník, a z postupů zmíněných v pokynu D-33218. Své rozhodnutí musí správce daně vydat bez zbytečných průtahů (§ 7 odst. 1 DŘ), aniž by prodlužoval dobu vydání rozhodnutí vlastní nečinností, není však vázaný zákonem určenou lhůtou. Navíc doba vydávání rozhodnutí se prodlužuje v závislosti na úkonech (např. výzva k doplnění žádosti, mezinárodní dožádání informací atd.) nutných pro vydání rozhodnutí. Vydané rozhodnutí musí vedle podstatných náležitostí rozhodnutí podle § 102 DŘ obsahovat také náležitosti dle § 132 DŘ, tzn. že správce daně vydá rozhodnutí výslovně označené jako závazné posouzení, ve kterém uvede časový a věcný rozsah závazného posouzení (tj. které skutečnosti a jakým způsobem se posuzují a do kdy je toto posouzení relevantní – uvedení 17

18

19

18

zdaňovacího období, pro které je rozhodnutí vydáno) včetně odůvodnění rozhodnutí. Do odůvodnění správce daně uvede údaje, ze kterých se vycházelo při rozhodnutí o posouzení, a vymezí tím podmínky19, za kterých bude toto rozhodnutí v průběhu nalézacího řízení akceptováno. Dále se uvádí sdělení, že proti rozhodnutí o závazném posouzení nelze dle § 132 odst. 3 DŘ uplatnit opravné prostředky. Rozhodnutí o závazném posouzení je účinné vůči správci daně, který rozhoduje o daňové povinnosti daňového subjektu, na jehož žádost bylo rozhodnutí vydáno, pokud v době rozhodování o daňové povinnosti je skutečný stav věci totožný s údaji, na jejichž základě bylo rozhodnutí vydáno (viz § 133 odst. 1 DŘ). Dále podle § 133 odst. 3 DŘ je rozhodnutí účinné pro zdaňovací období uvedená v rozhodnutí, tj. max. 3 roky ode dne, v němž nabylo právní moci. Rozhodnutí se doručuje na vědomí všem zúčastněným osobám a dotčeným správcům. Pokud jsou zúčastněnými osobami osoby uvedené v § 2 odst. 3 a § 17 odst. 4 ZDP (tzn. nerezidenti ČR), kterým nevzniká daňová povinnost z příjmů plynoucích ze zdrojů na území ČR, a tyto osoby jsou rezidenty státu, s nímž má ČR uzavřenou smlouvu o zamezení dvojího zdanění umožňující provádět mezinárodní výměnu informací, pak je rozhodnutí posláno na vědomí jako tzv. spontánní výměna informací příslušnému úřadu smluvního státu. Nicméně tento postup zaslání na vědomí se neuplatní, pokud byl již zahájen s tímto státem proces uzavírání bilaterální APA dle čl. 25 smlouvy o zamezení dvojího zdanění.

Je vhodné dostatečně volbu způsobu zdůvodnit, aby se tento způsob tvorby ceny považoval za náležitý pro vydání závazného posouzení. Pokyn D–332, Sdělení Ministerstva financí k uplatňování mezinárodních standardů při zdaňování transakcí mezi sdruženými podniky – převodní ceny, lze najít na internetových stránkách české daňové správy: www.danovaspravacr.cz pod číslem jednacím 39/86 829/2009-393. Tyto podmínky vyplývají ze žádosti podané daňovým poplatníkem. Tím se vyloučí pochybnosti, zda je skutkový stav v daňovém tvrzení stejný se stavem uvedeným v žádosti daňového poplatníka o závazném posouzení.


ŘEŠENÍ SPORU V OBLASTI PŘEVODNÍCH CEN Na závěr je podstatné poznamenat, že správce daně z předložené žádosti předpokládá, že údaje uvedené daňovým poplatníkem jsou úplné, pravdivé a přesné. Pokud tedy v souladu s postupy DŘ zjistí, že podmínky uvedené daňovým subjektem v žádosti nesouhlasí se skutečností, nelze se řídit dle § 133 odst. 5 DŘ vydaným závazným posouzením a správce daně určí dopad na základ daně. Za této situace totiž správce daně rozhodnutí o závazném posouzení neruší, jen podle něj nepostupuje. Daňový poplatník se poté může z důvodu jiného názoru na existenci či neexistenci změny podmínek odvolat proti vydanému platebnímu výměru. Zcela předejít této situaci je možné kontrolou výchozích podmínek a skutečností deklarovaných v žádosti, u níž bylo vydáno kladné rozhodnutí, a v případě změn podat novou žádost o závazné posouzení včetně opětovného zaplacení poplatku.

Zhodnocení závazného posouzení Nástroj závazného posouzení je postavený na jednoduchém principu, kdy daňový subjekt v žádosti uvede daňově rozhodné skutečnosti a správce daně na základě těchto vymezených skutečností deklaruje postup při jejich posouzení. Správce daně tedy v rámci vydaného rozhodnutí zavazuje sám sebe, že v případě shody skutečností, na jejichž základě bylo rozhodnutí vydáno, a skutečností zjištěných při stanovení daně bude postupovat dle již vydaného rozhodnutí. Závazné posouzení způsobu tvorby převodních cen je víceméně jednostranný akt daňové správy, kdy daňový správce předem posoudí, zda metodika tvorby převodních cen je z hlediska daní správná. V našich právních podmínkách nejde tudíž 20

o skutečnou dvoustrannou dohodu a nekoresponduje to s doporučenými regulemi dvojstranných jednání při sjednávání APAs, jak to uvádí směrnice OECD o převodních cenách (viz více kap. IV, § 4.123–4.165). Závazné posouzení ověřuje pouze správnost či nesprávnost předloženého postupu, nikoli samotné sdělení správného postupu. Daňový poplatník se v rámci vydaného rozhodnutí o závazném posouzení dozví, že jeho předložený postup stanovení ceny je správný, tj. v souladu s § 23 odst. 7 ZDP, nebo právě naopak. Při negativním rozhodnutí si buď připraví další žádost včetně opětovného zaplacení poplatku, nebo se smíří s tím, že správce daně ví o nesprávně oceněné transakci mezi spojenými osobami, což dozajista nepřispívá daňové jistotě. Co se týče platby správního poplatku za provedení závazného posouzení, je zde otázka, zda ponechat poplatek na částce 10 000 Kč bez rozdílu složitosti převodního plnění, tzn. současnou situaci, nebo jej ponechat jen pro případy negativního rozhodnutí o závazném posouzení, či poplatek zcela zrušit. V případě negativního rozhodnutí skutečně správce daně ušetří peníze daňového poplatníka za případný doměrek a penále, pokud by během daňového řízení došlo k odhalení nesprávně stanovených transakcí mezi spojenými osobami, jež nesplňují princip tržního odstupu. Platba za toto zjištění je tak na místě. V opačném případě, při kladném rozhodnutí, už správce daně žádné peníze daňovému poplatníkovi neušetřil, ba právě naopak. Zrušení poplatku za závazné posouzení po vzoru několika členských států20 by zvýšilo jeho aplikaci ze strany daňového poplatníka, nicméně by se zvýšily náklady daňové správy, což je v dnešní době nežádoucí.

APAs či závazné posouzení není zpoplatněno v řadě členských států EU, např. v Rakousku, Francii, Velké Británii, Holandsku atd.


19

DANĚ, ÚČETNICTVÍ, LEGISLATIVA Pokud nevezmeme v potaz výši správního poplatku, ale přihlédneme ke kvalitě daňových zákonů, přispívá nástroj závazného posouzení k právní jistotě daňových poplatníků, i když v omezené míře21. I přes tuto skutečnost možnosti podat závazné posouzení využívá stále více poplatníků. Dle údajů daňové správy22 k 31. 12. 2010 od počátku účinnosti tohoto ustanovení, 21

22

tj. od 1. 1. 2006, bylo podáno 78 žádostí, a dokonce přibývají i bilaterální žádosti o závazné posouzení, které zahrnují jednání dvou států bez účasti daňového poplatníka. Z celkového počtu všech podaných žádostí jich bylo 35 vyřízeno kladně, 19 zamítnuto a 17 případů je ve stadiu posuzování. ■

A to v případě vydaného kladného rozhodnutí, kdy transakce mezi sdruženými podniky splňují princip tržního odstupu. Výroční zpráva české daňové správy dostupná z: http://cds.mfcr.cz/cps/rde/xchg/SID-3EA9846C-8075B368/cds/xsl/325 .html.

Ing. Veronika Solilová, Ph.D. Vystudovala Provozně ekonomickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně, kde získala i titul Ph. D. Od března 2010 působí jako akademický pracovník na Ústavu účetnictví a daní Mendelovy univerzity v Brně. Ve své vědecko-výzkumné činnosti se zaměřuje na problematiku mezinárodního zdanění, a to konkrétně na transfer pricing (převodní ceny). Pravidelně publikuje v odborném tisku a přednáší.

Tip na školení 1. VOX a. s. CASH FLOW V TEORII I PRAXI Vzdělávací program s mezinárodní certifikací IES ■ ■ ■ ■ ■ ■

Termín: Kód: Cena: Kód: Cena: Přednáší:

3.–4. 4. 2012 201450 5 388 Kč (vč. 20% DPH)

201455 8 988 Kč (vč. mezinárodního certifikátu IES) Ing. Jana Kotěšovcová, Ph.D. (VŠFS – katedra podnikové ekonomiky) Ing. Dana Kubíčková, CSc. (VŠFS – odborná asistentka)

REPORTING PRO MATEŘSKOU SPOLEČNOST – REPORTING PACKAGE – APLIKACE IFRS 3 ■ ■ ■ ■

Termín: Kód: Cena: Přednáší:

5.–6. 4. 2012 201520 7 188 Kč (vč. 20% DPH) doc. Ing. Lenka Krupová, Ph.D.

Více informací na: www.vox.cz, tel. 226 539 670, 777 741 777

20


Nová úprava koncernového práva (II) Vybrané problémy Tomáš Buus V tomto článku navážeme na komentář k změnám v úpravě některých vztahů v koncernu v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích. Zaměříme se přitom na dopady týkající se specificky koncernových záležitostí, jako jsou ovládací smlouva, smlouva o převodu zisku, ručení (pro úsporu místa vynecháme jiné formy zajištění), otázky podnikových kombinací a tzv. veřejných odkupů – nabídek převzetí, squeeze-outů, sell-outů a podobně.

Zásadní slabina nové úpravy pohledem znalce Podle § 86 odst. 1 zákona o obchodních korporacích: „Orgán řídící osoby může udělovat orgánům řízené osoby pokyny týkající se obchodního vedení, jsou-li v zájmu řídící osoby nebo jiné osoby, se kterou tvoří koncern. Plní-li orgán řízené osoby pokyn řídící osoby, neodpovídá za případnou újmu tím způsobenou, ledaže by tento pokyn byl v rozporu se zákonem nebo společenskou smlouvou.“ Přitom § 77 zákona o obchodních korporacích stanoví, že: „Újma podle odstavce 1 je nebo bude vyrovnána, byla-li nebo bude-li v přiměřené době a v rámci koncernu vyrovnána přiměřeným protiplněním nebo jinými prokazatelnými výhodami plynoucími z členství v koncernu.“ Zde bude značný prostor pro diskuse a spory ohledně výhod plynoucích z členství v koncernu. Těmi mohou být i synergické efekty jak na nákladech, pracovním kapitálu či investicích, tak i na výnosech, vliv členství v koncernu na riziko a podobně.

I kdybychom odhlédli od problémů s diametrálně odlišnými výsledky znaleckých posudků, které jsou zpravidla v obchodněprávních sporech posledním a jediným úhelným kamenem vyčíslení škody či bezdůvodného obohacení, přináší nová úprava značnou nejistotu. Dosud alespoň de lege platilo, že se všemi společníky ve stejném právním postavení se musí zacházet stejně – tj. nebylo právně přípustné, aby většinový společník – dominantní odběratel – mohl požadovat výrazné slevy proto, že spojením s ním je dosahováno úspor na nákladech. Tento problém má daleko větší dosah, než si autor zákona i zákonodárci zřejmě uvědomili. Řada předpisů od zákona o účetnictví, přes zákon o daních z příjmů, zákon o přeměnách obchodních společností a družstev, zákon o nabídkách převzetí nebo zákon o oceňování majetku, až po zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se nějakým způsobem odvolává na obvyklou cenu, fair value, hodnotu apod. A to i nepřímo, neboť jak jinak si vykládat


21

DANĚ, ÚČETNICTVÍ, LEGISLATIVA ustanovení zákona o přeměnách obchodních společností a družstev stanovující odpovědnost znalce a členů statutárních orgánů zúčastněných společností za škodu vzniklou při přeměně společníkům? Nakonec i oceňování vkladů podle zákona o obchodních korporacích bude problematická záležitost. Aby bylo zřejmé, o co jde, ilustrujme si ji příkladem ocenění obchodního podílu, resp. podniku pro různé situace, při platnosti starého obchodního zákoníku a nového zákona o obchodních korporacích. PŘÍKLAD Mějme dvě společnosti: A, s .r. o. a B, s. r. o., přičemž A má podíl 80 % v B. Společnost A by při nastavení transferových cen u obchodů mezi A a B dosahovala ročního zisku po zdanění ze svého core business (tedy mimo podílů na zisku ve společnosti B) 50, společnost B by dosahovala ze svého core business ročního zisku po zdanění 100. Úspory z centralizace některých činností (nákup, marketing, správa) činí 60 ročně. Pro zjednodušení řekněme, že obdobné společnosti k A, resp. podíly v nich, jsou obchodovány za dvanáctinásobek ročního zisku a u B za desetinásobek ročního zisku.

Ocenění pro fúzi (hodnoty jmění, jak uvedeno výše pro 100% podíly): vyloučení vzájemných vztahů (–) = = 10 x 100 x 80 % = 800, jmění nově vzniklé společnosti C = 1 600, vlastnické poměry ve společnosti C: 87,5 % společníci A, 12,5 % společníci B.

Nejprve postaru, podle obchodního zákoníku: spojíme-li požadavky všech ustanovení upravujících chování společnosti vůči menšinovým a většinovým akcionářům, ustanovení týkající se smluv ovládacích a smluv o převodu zisku, jakož i odpovědnosti členů orgánů společnosti vůči ní (potažmo společníkům), nelze dospět k jinému závěru, než že každému náleží pro rata podíl na výsledku hospodaření a vždy musí být v koncernu obchodováno za ceny,

Naproti tomu podle nového zákona o obchodních korporacích může dojít k úpravám zisku, resp. znalec (odhadce) může legálně předpokládat takové úpravy zisku, že: 1. všechen synergický efekt realizuje společnost A, tj. její roční zisk z core business je, řekněme, 90 (a zisk B tím pádem 60); 2. všechen synergický efekt realizuje společnost B, tj. její roční zisk z core business je, řekněme, 120 (a zisk A tím pádem 30).

1

22

jež nejsou ke škodě ani jednoho z členů koncernu. Takže fair value, resp. cena obvyklá, resp. tržní hodnota 100 % podílu ve společnosti B je 10 x 100 = 1 000, 100 % podílu ve společnosti A je 12 x 50 + 80 % x 1 000 = 1 400, a ta nemůže být libovolně počítána napříč všemi účely, pro něž se provádí ocenění či „stanovuje“1 hodnota. Shrnuto: shora uvedené částky platí téměř pro všechny zákonem stanovené účely, snad s výjimkou ocenění menšinových podílů. Ovšem veřejný odkup by neměl sloužit k ožebračení menšinových akcionářů, takže i zde Česká národní banka ve své metodice konstatuje, že považuje za adekvátní ocenění poměrným podílem na hodnotě podniku. Jelikož jsou z principu synergické efekty nepřiřaditelné (synergie může vzniknout pouze spolupůsobením), je i shora uvedený výsledek celkem logický.

Jelikož hodnota je subjektivní záležitost (co znamená onen majetek pro mne či jiného) nebo objektivizovaná trhem (kolik by byl ochoten zaplatit typický kupující, resp. kolik by požadoval typický prodávající), jedná se vždy o odhad toho, co si o majetku myslí jiný. Terminologie českého práva je proto matoucí –jak může znalec stanovit, co si jiný myslí o užitečnosti majetku? Znalec to nanejvýš může zjistit či odhadnout.


NOVÁ ÚPRAVA KONCERNOVÉHO PRÁVA Jak bude s transfery zisku nakládáno a jaké předpoklady bude v rámci finančního plánování užívat, resp. znalcům sdělovat představenstvo té i oné společnosti, bude zjevně záviset na účelu zpracování znaleckého posudku/ocenění tak, jak to bude pro koncernovou centrálu nejvýhodnější. Při prodeji podílu A v B např. může A pomocí transferových cen přesouvat po 2–3 roky zisk do B, takže pak bude prodávat svůj podíl v B o 0,8 x (120 – 100) x 10 = = 200 dráž, ale přitom ještě může tvrdit, že v souladu se zákonem byl zisk přesouván do A, a tudíž nový kupec může po koupi a nastavení cen na tržní úroveň očekávat další zvýšení zisku. Potenciální kupci to samozřejmě mohou anticipovat, ale nemožnost dožalovat onen rozdíl 200 zvýší nejistotu a transakční náklady. Naopak při fúzi nejspíše bude chtít majoritní akcionář (A) ušetřit, takže bez jakéhokoliv postihu a zcela legálně mohou orgány obou zúčastněných společností i znalec tvrdit, že společnost B dosahuje synergických efektů díky společnosti A, a proto by všechny měly náležet společnosti A. To znamená: ocenění jmění společnosti A pro přeměnu 12 x 90 + 10 x 60 x 80 % = 1 560, ocenění jmění společnosti B pro přeměnu 10 x 60 = 600, vyloučení vzájemných účastí (–) 10 x x 60 x 80 % = 480, jmění nově vzniklé společnosti C = = 1 680, vlastnické poměry ve společnosti C: 92,9 % společníci A, 7,1 % společníci B. Otevírá se mnohem širší pole působnosti pro diskuse ohledně přiměřenosti protiplnění, resp. prokazatelnosti jiných výhod – od nákladů kapitálu (zejm. nákladů dluhu) přes synergické efekty na nákladech (zejm. společný marketing) až po synergické efekty na výnosech. Připomeňme,

že společnost bude mít povinnost vůči svým společníkům je dokládat a každý společník může požadovat nahlížení do účetnictví a obchodních dokumentů. Byť každá volnost v právních předpisech je brzy náležitě využita a to implikuje i negativní vliv na kultivaci právního prostředí, půjde o impulz ke zkvalitnění služeb znalců a poradců. Pro posouzení vztahů v koncernu je přeci jen třeba více než umět úrokový počet (což si plete se znaleckou prací mnoho znalců a znaleckých ústavů v oboru ceny a odhady). Jinak ovšem zůstaly podnikové kombinace víceméně nedotčeny, neboť ty jsou upraveny zákonem o přeměnách podniků a družstev.

Dichotomie transferových cen V důsledku větší volnosti poskytnuté zákonem o obchodních korporacích budou moci transferové ceny podstatně více fluktuovat v závislosti na účelu, k němuž jsou využívány, a nelze vyloučit ani transfery zisku zásadním způsobem ovlivňující náhled na společnost. Nicméně z hlediska zákona o daních z příjmů se u transferových cen nemění nic. Dokonce ani „meganovela“ měnící zákon o jednotném inkasním místu a související předpisy (tedy z daňových předpisů většinu důležitých) do ustanovení regulujících transferové ceny nezasáhla.

Ovládací smlouva a smlouva o převodu zisku Ovládací smlouva a smlouva o převodu zisku jsou v současnosti jedinými legálními možnostmi, jak přimět společnost ke krokům pro ni nevýhodným, a to buďto cestou udílení příkazů přímo představenstvu ovládané společnosti na základě ovládací smlouvy ( jež se pak v rámci


23

DANĚ, ÚČETNICTVÍ, LEGISLATIVA terminologie obchodního zákoníku nazývá společností řízenou) anebo cestou převodu zisku podle smluvních podmínek uvedených ve smlouvě o převodu zisku. Smlouvou o převodu zisku se zavazuje řízená osoba po provedení přídělu do rezervního fondu převést ve prospěch řídící osoby zbylý zisk nebo jeho část. Smlouva o převodu zisku musí rovněž obsahovat závazek řídící osoby vůči společníkům, kteří nejsou účastníky smlouvy (mimo stojícím společníkům), poskytnout jim přiměřené vyrovnání, ledaže společnost nemá žádného takového společníka. Přiměřené vyrovnání má odškodnit společníky, a to ve výši újmy, kterou utrpěli tím, že zisk, který by jinak byl rozdělen a vyplacen společníkům, vyplacen nebyl. Přiměřené vyrovnání se určuje s ohledem na dosavadní výsledky společnosti a očekávané i budoucí výsledky, odpisy a opravné položky. Ovládací smlouvou se zavazuje jedna smluvní strana (řízená osoba) podrobit se jednotnému řízení jiné osobě (řídící osoba). Je-li součástí ovládací smlouvy i závazek řízené osoby převádět zisk nebo jeho část řídící osobě, platí obdobně to, co bylo uvedeno pro smlouvu o převodu zisku. Řídící osoba je oprávněna udílet statutárnímu orgánu řízené osoby pokyny, a to i takové, které mohou být pro řízenou osobu nevýhodné, jestliže jsou v zájmu řídící osoby nebo jiné osoby, se kterou tvoří koncern. Osoby statutárního orgánu řízené osoby musí jednat i v tomto případě s péčí řádného hospodáře. Rovněž osoby, které udělují pokyny statutárnímu orgánu řízené osoby, jsou povinny jednat s péčí řádného hospodáře, a pokud tuto povinnost poruší, mají společně a nerozdílně povinnost k náhradě škody takto vzniklé. Z hlediska hodnoty akcií smlouva o převodu zisku do značné míry stírá rozdíl mezi akciemi většinových a menšinových

24

akcionářů (obdobně ovládací smlouva, pokud obsahuje ustanovení o převodu zisku) a zjevně proto nebyla příliš využívána. Vezměme následující modelový příklad. V ideálním případě je podíl na zisku (vyrovnání) pro mimo stojící společníky 300 peněžních jednotek a na většinového společníka (řídící osobu) tak fakticky zbývá 700. Při uzavření smlouvy o převodu zisku musí být mimo stojícím společníkům podíl na zisku vyplácen (byť arbitrárně určený). Pokud není uzavřena smlouva o převodu zisku, může většinový společník blokovat svým rozhodnutím výplatu dividend a takto nahromaděné prostředky použít např. pro půjčku jinému podniku v koncernu (byť je stávající právní úpravou zneužití většiny i menšiny ve společnosti zakázáno). Blokování výplaty dividend samozřejmě vytváří psychický tlak na menšinové akcionáře, někteří z nich mu mohou i podlehnout. Navíc převod zisku podle smlouvy o převodu zisku podléhá prakticky stejnému daňovému režimu podle zákona o daních z příjmů jako výplata dividend, resp. podílů na zisku. Ovládací smlouva prakticky nemá žádné daňové výhody, protože stále platí ustanovení § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů o nutnosti obchodovat za ceny obvyklé mezi propojenými osobami. Nikdo asi ze shora uvedených důvodů nebude příliš želet skutečnosti, že ovládací smlouva a smlouva o převodu zisku jako samostatné právní typy nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (tedy zrušením zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) zaniknou. Právo udílet pokyny i nevýhodné pro ovládanou osobu v koncernu přímo plyne ze zákona, viz výše. Účinnost stávajících smluv ovládacích a smluv o převodu zisku uzavřených přede dnem nabytí účinnosti zákona o obchodních korporacích zanikne nejpozději posledním dnem účetního období závazného


NOVÁ ÚPRAVA KONCERNOVÉHO PRÁVA pro řídící osobu, který následuje bezprostředně po uplynutí šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona o obchodních korporacích.

Vnitrokoncernové půjčky, ručení V koncernu často užívané nástroje zajištění, resp. vnitrokoncernové půjčky, budou v novém občanském zákoníku upraveny podstatně podrobněji, než jsou v současné právní úpravě. Sice nejsou přímo upraveny vnitrokoncernové půjčky nebo vztahy mezi propojenými osobami, ale zajišťovací instrumenty jsou podrobněji upraveny. Například nelze zastavit vlastní podíl v obchodní korporaci (tedy zástavním věřitelem nemůže být korporace sama), taková smlouva je absolutně neplatná. Dosud zástava vlastních podílů možná byla, pokud jde o vlastní akcie ( jazykem nového zákona, neboť ten obecně označuje podílem jakýkoliv podíl v korporaci, tedy i akcie). Nově také platí, že nepodaří-li se zpeněžit zastavený podíl v obchodní korporaci, je-li to ujednáno, nabývá zástavní věřitel vlastnické právo k zástavě; není-li ujednáno nabytí zástavního práva, vykonává zástavní věřitel práva společníka vyplývající ze zastaveného podílu. Zároveň si také nová právní úprava bere za vzor zahraniční (zejména německou) praxi, kde se kromě obvyklé ceny zástavy řeší také tzv. zastavitelná hodnota, což je pouze část obvyklé ceny, resp. tržní hodnoty. Pokud je tedy někdo povinen zajistit dluh, nemusí přijmout jako zajištění zástavu nad dvě třetiny její obvyklé ceny. Nová úprava ručení je obsažena v novém občanském zákoníku (kterým se mj. deroguje stávající zákoník obchodní), a to v § 1993–2004. Nová úprava v podstatě

odpovídá úpravě předchozí, s tím, že principy dosud zákonem explicitně neřešené (vyplývající buďto z judikatury nebo z výkladu) jsou v zákoně obsažené: ručení lze poskytnout i pro dluhy budoucí nebo podmíněné, jakož i za soubor dluhů určitého druhu vznikajících dlužníkovi v určité době nebo soubor různých dluhů z téhož právního důvodu je možné rozsah ručení omezit časově (tj. ručitel ručí za dluhy pouze po určitou dobu) či rozsahem (částkou); ručení však nezaniká, pokud dluh zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a ručitel jej splnit může, nebo pro zánik právnické osoby, která je dlužníkem, v souladu s principem, že škůdce by neměl mít prospěch z protiprávního jednání. Zásadní změnou je, že je v novém občanském zákoníku důsledněji upraven nárok na subrogační regres. Stávající občanský zákoník konstruuje právo postihu dlužníka tím, kdo namísto něho plnil, jako právo nově vzniklé. Pouze obchodní zákoník upravil v § 332 odst. 2 subrogaci. Podstata subrogace je v tom, že osoba, která plnila namísto dlužníka, nabývá pohledávku v tom stavu, v jakém náležela původnímu věřiteli, a může vymáhat její splnění dlužníkem. Nově se tzv. zákonná cese zachovává jen pro případy, kdy za dlužníka plnil ten, kdo jeho dluh zajistil jako ručitel, zástavní dlužník nebo jiným obdobným způsobem. Významnější však je, že platná úprava pomíjí potřebu stanovit, že nový věřitel získává od původního věřitele pohledávku v nedotčeném stavu, tedy včetně poskytnutých zajištění. Nově platí, že splněním dluhu vstupuje ten, kdo za dlužníka plnil, do práv věřitele a má právo, aby mu dlužník vyrovnal, co za něho plnil. Pohledávka věřitele přechází včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s pohledávkou


25

DANĚ, ÚČETNICTVÍ, LEGISLATIVA spojených. Věřitel pak má vydat tomu, kdo za dlužníka plnil, potřebné doklady o pohledávce a sdělit mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí. Požadavek na určení odměny za ručení znaleckým posudkem, jak jej známe z § 196a stávajícího obchodního zákoníku, nezůstal v nové úpravě zachován (to se týká i majetkových transakcí mezi propojenými osobami). Bude tak legalizován rozsudek Nejvyššího soudu 29 Cdo 3276/2008, který oproti dosavadní výslovné úpravě § 196a obchodního zákoníku konstatoval, že u ručení není co oceňovat. Nicméně podobnost mezi ručením a pojištěním a stále platný požadavek daňového práva na realizaci obchodů mezi propojenými osobami za ceny obvyklé v zásadě znamenají, že otázkám stanovení odměny za převzetí ručení se členové koncernu nevyhnou ani po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích. Nelze samozřejmě zabývat se všemi novostmi či zvláštnostmi nové právní úpravy, nicméně jeden postřeh určitě stojí za to (uvedeme nejprve důvody a pak důsledek): každý společník může nahlížet do dokladů společnosti a zároveň není zakázáno nabývat akcie ani podíly na ovládající osobě (dříve to nebylo možné u společností s ručením omezeným); obchody už nemusí být prováděny za ceny obvyklé, alespoň pokud je nějakým způsobem vyrovnají výhody z členství v koncernu (pro účely daňové ovšem stále platí § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů). Vnitrokoncernové půjčky tak mohou být úročeny prakticky jakkoliv (byť pro daňové účely může vyžadovat základ daně úpravu na ceny obvyklé). V důsledku položení důkazního břemene na korporaci jsou konsekvence stejné, jako již bylo

26

uvedeno výše: otevře se prostor pro mnohem více sporů, zvýší se právní nejistota, ve sporech bude na obou stranách zapotřebí odbornější argumentace.

Nabídky převzetí, squeeze-outy, delisting Přes drobné změny tyto instituty, upravující právo či povinnost výkupu účastnických cenných papírů, v zásadě zůstaly zachovány, protože je poměrně podrobně upravují příslušné evropské směrnice a v ČR samozřejmě zákon o nabídkách převzetí. Bohužel ale již nelze najít všechna ustanovení o odkupech víceméně na jednom místě (v obchodním zákoníku byly natěsnány mezi § 183 a 186, včetně). Nově jsou veřejné odkupy a povinné odkupy upraveny § 330–349, přičemž mezi povinné odkupy se řadí zřejmě všechna místa zákona o obchodních korporacích, kde je uložena povinnost odkoupit cenné papíry (§ 95, § 402, delisting – stažení z trhu, uvedené v již citovaných § 330–349 atd.). Posílena byla poněkud pozice menšinových akcionářů tím, že v případě, kdy jiná osoba má 90% a vyšší podíl na hlasovacích právech, tj. mohla by provést squeeze-out, mohou menšinoví akcionáři požadovat odkup svých akcií za férovou cenu. Navíc podle § 95 zákona o obchodních korporacích platí: „V případě, že ovládající osoba využívá svého vlivu v ovládané osobě způsobem, v jehož důsledku dojde k podstatnému zhoršení postavení společníků ovládané osoby nebo k jinému poškození jejich oprávněných zájmů, a není proto možné po nich spravedlivě požadovat, aby v ovládané osobě setrvali, je každý společník, který není ovládající osobou nebo osobou jí ovládanou, oprávněn požadovat, aby od něj ovládající osoba jeho podíl odkoupila za přiměřenou cenu.“ Tak jako dosud ovšem zůstává otázkou, co má být přiměřená cena.


NOVÁ ÚPRAVA KONCERNOVÉHO PRÁVA Lze zřejmě vyjít z teze, že ten, kdo odkup inicioval, by na něm neměl získat, což platí zejména u nuceného přechodu účastnických cenných papírů. Tedy lze se domnívat, že adekvátní by snad byla tržní hodnota nebo obvyklá cena. V důsledku shora uvedené volnosti stanovení cen při obchodech mezi společnostmi uvnitř koncernu je ale značně nejisté, jaká by měla být tržní hodnota či obvyklá cena, a proto nastupuje spíše rozhodčí hodnota, tj. spravedlivé protiplnění, které se zpravidla nachází mezi hodnotou, kterou má předmět pro kupujícího, a hodnotou, kterou má pro (nuceně) prodávajícího.

Závěr Zákon o obchodních korporacích a nový občanský zákoník z hlediska formálního pouze mírně inovují finanční nástroje

využívané v rámci koncernu. V tomto článku samozřejmě nebyl prostor pro prozkoumání všech nuancí: nový občanský zákoník má i s důvodovou zprávou přes 400 stran A4, zákon o obchodních korporacích 262. Přesto lze říci, že je zde drobnost, která zásadním způsobem sníží právní jistotu menšinových akcionářů a v konečném důsledku nejspíše i podváže akciový trh, resp. transakce podniky tak, jako už se to projevilo koncem 90. let minulého století a v letech 2000–2004. Negativní efekt volnosti stanovení transferových cen do určité míry eliminuje důkazní povinnost a tlak na informační otevřenost, oboje přenesené na společnost (rozuměj korporaci). Bude zajímavé sledovat novelizaci zákona o obchodních korporacích, které se určitě vbrzku dočkáme. ■

Ing. Tomáš Buus, Ph.D. Je členem katedry financí a oceňování podniku na Vysoké škole ekonomické v Praze. Ve své výzkumné činnosti se zaměřuje na oceňování, finanční řízení koncernu a transferové ceny. Od roku 2004 je koncesovaným odhadcem pro oceňování podniku, nehmotného majetku a pohledávek. Od prosince 2009 je znalcem v oboru ekonomika se specializací na oceňování podniků, nehmotného majetku, pohledávek, ručení, cenných papírů, finančních derivátů, stanovení škody a ušlého zisku a stanovení transferových cen. Od června 2008 do března 2010 byl jednatelem společnosti InCoTech CZ, s. r. o. specializující se na databázové informační systémy, outsourcing vývoje informačních systémů a jejich výkonové optimalizace. Je jednatelem a spolumajitelem společnosti Expert Group, s. r. o., zabývající se oceňováním majetku.

Tip na školení 1. VOX a. s. Corporate governance ■ ■ ■ ■

Termín: Kód: Cena: Lektor:

13. 4. 2012 208060 3 828 Kč (vč. 20% DPH) Doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc. (Consilium Group, Management Consultants, s.r.o.)



27

Hlavní změny v zákoně o přeměnách od 1. 1. 2012 (II) Majetkové a bilanční aspekty přeměn Petr Čech Zákon č. 355/2011 Sb. podstatně změnil zákon o přeměnách. Do české úpravy přinesl řadu nových možností, ale i některá omezení. Jejich úplný přehled by vydal na několik článků. Následující příspěvek mapuje hlavní změny, které se týkají majetkových a bilančních aspektů přeměn.

Rozhodný den Podstatnou změnou v úpravě rozhodného dne je možnost jeho určení do budoucna. Rozhodný den tak může následovat den vyhotovení projektu přeměny, a dokonce i jeho schválení. Nejpozději se musí shodovat se dnem zápisu fúze, rozdělení či převodu jmění na společníka do obchodního rejstříku. Projekt fúze např. bude vyhotoven, publikován a schvalován v průběhu roku 2012, rozhodný den však bude stanoven až na 1. 1. 2013, k němuž bude fúze také zapisována do obchodního rejstříku. Je ovšem třeba zdůraznit, že rozhodný den bude vždy nutné určit jako konkrétní datum. Není myslitelné formulovat jej vazbou na nějaký den v budoucnu, o němž předem není jisté, zda a kdy nastane. Nelze tak uvažovat ani o tom, že projekt by jako rozhodný den přeměny uváděl „den zápisu přeměny do obchodního rejstříku“. V opačném případě by se nemohlo prosadit pravidlo, podle něhož zápis přeměny nemůže o více než 12 měsíců následovat po rozhodném dnu. Záleželo

28

by jen na zúčastněných společnostech, jak dlouho by otálely s podáním návrhu na zápis přeměny do obchodního rejstříku. Období od vyhotovení a schválení projektu přeměny do jejího zápisu do obchodního rejstříku by mohlo činit i několik let, především by však prakticky nikdy nemuselo skončit. Takový stav nelze připustit.

Vliv na konečné účetní závěrky a zahajovací rozvahu Nová koncepce rozhodného dne významně ovlivnila právní úpravu konečné účetní závěrky a zahajovací rozvahy. Zákon musí počítat s tím, že stanoví-li projekt rozhodný den do budoucna, nebudou mít zúčastněné společnosti v době vyhotovení projektu, jeho publicity a často ani schvalování tyto dokumenty k dispozici. Zákon tak logicky upouští od jejich publicity před schválením přeměny i od jejich schvalování spolu s přeměnou. Konečnou účetní závěrku společnosti, která při přeměně zanikne, schválí až valná hromada nástupnické společnosti. Zahajovací rozvaha nástupnické společnosti se nebude schvalovat vůbec, ani v nástupnické společnosti.


HLAVNÍ ZMĚNY V ZÁKONĚ O PŘEMĚNÁCH Zajímavé je, že obě výjimky se uplatní vždy, bude-li rozhodný den stanoven na den následující kdykoliv po vyhotovení projektu. To by ale bylo možné zneužít, když tímto datem může být třeba hned druhý den po vyhotovení projektu. Projekt fúze např. bude podepsán 31. 12. 2012, rozhodný den fúze bude stanoven hned na 1. 1. 2013. V takovém případě zúčastněné společnosti mohou (a často i budou) mít k dispozici konečné účetní závěrky i zahajovací rozvahu jak v den publicity projektu, tak v okamžiku schvalování přeměny (např. v průběhu jara 2013). Přesto tyto dokumenty nebude nutné dávat společníkům k dispozici ani schvalovat s přeměnou. Snad jen z obecných zásad a ustanovení obchodního zákoníku bude možné dovodit, že budou-li v době schvalování přeměny existovat a společník si údaje z nich na valné hromadě vyžádá, bude mu je statutární orgán povinen poskytnout v rámci zajištění jeho informovanosti o projednávané záležitosti. Stejně tak nelze vyloučit, aby valná hromada zanikající společnosti konečnou účetní závěrku této společnosti, bude-li k dispozici, (dobrovolně) přesto schválila a tím této povinnosti zbavila nástupnickou společnost. Je tomu tak proto, že působnost valné hromady (a tedy i možnost) schvalovat konečnou účetní závěrku plyne z obecné úpravy v obchodním zákoníku. Valné hromadě tak toto právo nemůže nikdo upřít, byť by k tomu ze zákona o přeměnách v konkrétním případě nebyla povinna. Zahajovací rozvahu nástupnické společnosti však takto (dobrovolně) schválit nepůjde. Neukládá-li to zákon o přeměnách, není jiný předpis, o který by bylo možné opřít působnost valné hromady k takovému kroku. Z obchodního zákoníku ani z účetních předpisů neplyne právo valné hromady schvalovat zahajovací rozvahu. Zákon ale musí počítat i s tím, že zúčastněné společnosti nebudou mít vždy předem

k dispozici ani údaje z těchto konečných účetních závěrek a zahajovací rozvahy. Nově proto nevyžaduje, aby součástí projektu přeměny bylo určení, v jaké struktuře nástupnická společnost přebírá složky vlastního a cizího kapitálu zanikající společnosti. Důležité je, že tato změna dopadne na všechny přeměny bez rozdílu. Dotkne se tak i přeměn, ve kterých bude rozhodný den předcházet vyhotovení projektu přeměny, jako tomu bylo dosud. Do jakých položek zahajovací rozvahy byly převzaty položky vyplývající z konečné účetní závěrky té které zúčastněné osoby nebo jak s nimi bylo naloženo, bude popsáno pouze v komentáři k zahajovací rozvaze. Společníci tak budou moci do procesu přejímání složek vlastního a cizího kapitálu zasáhnout prakticky jen tehdy, budou-li spolu s přeměnou schvalovat i zahajovací rozvahu nástupnické společnosti. To ( jak uvedeno výše) nemohou nikdy, bude-li rozhodný den přeměny stanoven na datum následující po vyhotovení projektu přeměny. V těchto případech bude čistě na statutárním orgánu nástupnické společnosti, jak v zahajovací rozvaze přeskupí složky vlastního a cizího kapitálu přebírané od zbylých zúčastněných osob. Pevně dán bude mít pouze údaj o základním kapitálu. Strukturu ostatních složek pasiv společníci budou moci ovlivnit, pokud vůbec, nanejvýš neformálně. Tento důsledek by proto měli dobře uvážit, dříve než odsouhlasí přeměnu s takto koncipovaným rozhodným dnem.

Přeměna nesmí ohrozit vlastní kapitál nástupnické společnosti K rozhodnému dni se upíná také nové pravidlo směřující k ochraně zahajovací rozvahy nástupnické společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti. Jestliže z této rozvahy vyplývá, že celková


29

DANĚ, ÚČETNICTVÍ, LEGISLATIVA ztráta dosáhne následkem přeměny takové výše, že při jejím uhrazení z disponibilních zdrojů by neuhrazená ztráta dosáhla nejméně poloviny základního kapitálu, nebo to lze s ohledem na všechny okolnosti předpokládat, nemůže rozhodný den přeměny následovat po dni vyhotovení projektu přeměny a přeměna může být zapsána do obchodního rejstříku, jen jestliže osoby zúčastněné na přeměně doloží znalecký posudek, z něhož vyplývá, že přeměna nezpůsobí úpadek nástupnické společnosti. Ustanovení tak otevírá prostor pro další využití znalců v procesu přeměn. Zákon nestanoví, že musejí být pro tyto účely jmenováni soudem, musí se však jednat o osoby zapsané na seznamech takových znalců. Znalec se musí zorientovat nejen v účetnictví, ale i v reálných poměrech zúčastněných osob. Na jejich základě potom např. zkonstatuje, že v bilanci těchto společností jsou skryty natolik významné rezervy, které dle účetních předpisů není možné promítnout do vlastního kapitálu (např. nárůst reálné hodnoty nemovitého majetku po jeho pořízení), že navzdory poklesu vlastního kapitálu nehrozí nástupnické společnosti majetkové potíže. Sankce za porušení pravidla jsou citelné. Nástupnickou společnost, v jejíž zahajovací rozvaze takový stav nastane, soud i bez návrhu zruší a nařídí její likvidaci. Trestu společnost unikne leda tak, že posudek předloží dodatečně (nejpozději v řízení o svém zrušení). Mohlo by se zdát, že aplikaci pravidla se zúčastněné osoby snadno vyhnou tím, že rozhodný den rovnou stanoví do budoucna. Tím pádem nebudou mít předem k dispozici zahajovací rozvahu, která by mohla signalizovat stav, jemuž má pravidlo čelit. Tak snadné to ale nebude. Výkladem lze dovodit, že osoby, které zvolí tento postup, budou povinny notáři i rejstříkovému soudu jiným způsobem doložit, že uváděná bilanční situace v jejich případě

30

nenastane po zápisu přeměny do obchodního rejstříku. Jelikož nebudou existovat konečné účetní závěrky ani zahajovací rozvaha, budou nuceny jen zkusmo simulovat stav, který se nejspíš projeví v zahajovací rozvaze nástupnické společnosti k budoucímu rozhodnému dni. Jestliže se zmýlí, ponesou za to plnou odpovědnost. Jakmile soud po zápisu přeměny a zpracování zahajovací rozvahy nástupnické společnosti zjistí, že nastal stav předvídaný shora, bude moci nástupnickou společnost zrušit, i kdyby do zápisu přeměny tomuto vývoji v údajích zahajovací rozvahy nic nenasvědčovalo.

Informace o vývoji jmění po vyhotovení projektu Významnou novinkou je zákonný požadavek, aby statutární orgán zúčastněné společnosti na valné hromadě (členské schůzi), která má schvalovat přeměnu, informoval společníky o všech podstatných změnách ve jmění, k nimž došlo od vyhotovení projektu přeměny do dne konání valné hromady (členské schůze) rozhodující o přeměně. Tato nová povinnost dopadá na fúze a rozdělení společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti i družstva. Informace musí být podána o vývoji jmění (tedy majetku i závazků) nejen v dané zúčastněné společnosti, nýbrž i ve všech ostatních zúčastněných osobách. Společník (člen) si tak musí být schopen udělat na valné hromadě (členské schůzi) obrázek o tom, jak se vyvíjí přiměřenost výměnného poměru, a v krajním případě hlasovat proti přeměně. Na to navazují ustanovení, která jej před takovými změnami chrání (viz níže). Co je podstatné, správnost oznámení o změnách musí být v každé společnosti, která podléhá povinnému auditu, ověřena auditorem. V ostatních společnostech tato úloha připadne znalci, který prováděl


HLAVNÍ ZMĚNY V ZÁKONĚ O PŘEMĚNÁCH ocenění (části) jmění pro účely dané fúze či rozdělení. To se týká nejen informace o tom, jak se jmění změnilo, ale také případného konstatování, že k žádným podstatným změnám nedošlo. Z požadavku na ověření auditorem vyplývá jednak, že jednatel či představenstvo budou muset oznámení zpracovat písemně, aby bylo jasné, co auditor ověřuje. Oznámení také bude muset vzniknout až těsně před konáním valné hromady (členské schůze) a auditor je bude povinen ověřit bezprostředně před ním. Jinak nebude moci potvrdit jeho úplnost, když by dosud neuběhla doba, kterou je třeba do oznámení zahrnout. Auditor by se případně mohl zúčastnit i jednání valné hromady (členské schůze) a správnost oznámení ověřit přímo na ní. Povinnost dopadá na všechny fúze a rozdělení bez rozdílu, jak je nastaven rozhodný den. Právní úprava však není zcela důsledná, když povinnost zahrnuje jen podstatné změny, ke kterým došlo po vyhotovení projektu. Přiměřenost výměnného poměru se přitom zjišťuje k rozhodnému dni (viz níže) a také ocenění jmění (vyžaduje-li se) se provádí ke dni poslední řádné, mimořádné či konečné účetní závěrky (viz opět níže). Od tohoto okamžiku až do vyhotovení projektu může docházet k podstatným změnám, způsobilým ovlivnit postavení společníků (členů). Povinnost podat o nich na valné hromadě (členské schůzi) zprávu zákon přesto nestanoví. Snad opět jen z obecných zásad a ustanovení obchodního zákoníku bude možné dovodit, že dojde-li k takovým změnám mezi posledním závěrkovým dnem a datem vyhotovení projektu přeměny a společník si údaje o nich na valné hromadě vyžádá, bude mu je statutární orgán povinen poskytnout i tak, v rámci zajištění jeho informovanosti o projednávané záležitosti.

Výměnný poměr Dosavadní úprava nestanovila, z jakých údajů vycházet při určení výměnného poměru a jak při tom postupovat. Novela vymezuje, že výměnný poměr musí být vhodný a odůvodněný vzhledem k tržní hodnotě dotčených podílů podle ocenění učiněného kvalifikovaným odhadem nebo posudkem znalce. Statutární orgány zúčastněných společností, které připravují projekt fúze či rozdělení, tak mají na výběr. Buď využijí služeb znalce ( jehož ani pro tento účel netřeba jmenovat soudně), nebo se spolehnou na vlastní odhad, ten však musejí provést s odbornou („kvalifikovanou“) péčí a riskovat odpovědnost za případnou chybu. Co je však velmi podstatné – novela vyjasňuje, že přiměřenost výměnného poměru (spolu s případnými doplatky) při fúzi či rozdělení je třeba posuzovat vzhledem ke stavu, který existuje k rozhodnému dni. Stanoví-li proto projekt jako rozhodný den předcházející vyhotovení projektu, vyjdou zúčastněné společnosti při určení výměnného poměru ze stavu panujícího k tomuto dni. Případný pozdější přezkum se omezí již jen na kontrolu správnosti závěrů učiněných z těchto výchozích údajů. Zvolí-li však za rozhodný den budoucí, pustí se na tenký led. Vstupní údaje pro určení výměnného poměru budou moci jen odhadovat. Jaký bude skutečný stav jmění zúčastněných osob k rozhodnému dni, bude možné ověřit až v budoucnu. Spletou-li se a skutečné majetkové poměry budou k rozhodnému dni jiné, vznikne oprávněným osobám právo na dorovnání a zpracovatelům (a jejich ekonomickým poradcům) či znalcům povinnost nahradit škodu. I to je jedna z nevýhod stanovení rozhodného dne do budoucna.


31

DANĚ, ÚČETNICTVÍ, LEGISLATIVA

Vliv na znalecké ocenění jmění Nová konstrukce rozhodného dne se musela projevit také v požadavcích na ocenění jmění znalcem jmenovaným soudem, vyžaduje-li je zákon o přeměnách. K jakému dni se jmění oceňovalo, stanovil zákon dosud jen v úpravě rozdělení. Vcelku logicky ukládal jednotně vycházet ze dne, k němuž se zpracovávala konečná účetní závěrka, když tato závěrka byla vždy k dispozici. Novela výslovnou úpravu rozšiřuje i na fúze, především ale reflektuje, že konečná účetní závěrka nebude vždy zpracována. Ocenění jmění tak bude nutno provést ke dni zpracování poslední řádné, mimořádné anebo konečné účetní závěrky sestavované zanikající či rozdělovanou společností před vyhotovením projektu fúze či rozdělení. Bude-li tedy rozhodný den stanoven na období po vyhotovení projektu, vyjde znalec ze stavu ke dni poslední řádné či mimořádné účetní závěrky. Novela také rozšiřuje okruh výjimek, při kterých jmění zúčastněné společnosti nebude nutno oceňovat vůbec. Ustanovení o rozdělení sloučením nově upouštějí od požadavku znaleckého posudku, jestliže část jmění, která bude přecházet na nástupnickou společnost, nebude sloužit jako vklad do jejího základního kapitálu. Až dosud zákon vyžadoval ocenit tuto část vždy, i když se základní kapitál nástupnické společnosti v důsledku rozdělení neměnil. Taková situace může nastat např. tehdy, pokud se společníci rozdělované či zanikající společnosti ve stejném poměru podílejí i na nástupnické společnosti, resp. ti, kteří se takto nepodílejí, se vzdají práva na výměnu apod. K podobnému ulehčení dochází v úpravě změny právní formy. Mění-li společnost nebo družstvo formu na společnost s ručením omezeným či akciovou společnost, musel jejich jmění

32

až dosud vždy ocenit znalec jmenovaný soudem. Novela z této povinnosti stanoví výjimku pro případ, že znalecké ocenění nahradí některý z alternativních způsobů ocenění, které obchodní zákoník upravuje od roku 2009 ( jedná se o § 59a až § 59c). Znalci se nově ukládá povinnost, aby v případě fúzí sloučením či rozdělení sloučením nahoru (up-stream merger) či dolů (down-stream merger), tj. v situaci, ve které zúčastněnými jsou mateřská a dceřiná společnost a ke slučování (části) jmění dochází mezi nimi, snížil výsledek ocenění o stanovené korektivy. Již před novelou bylo jasné, že do základního kapitálu nástupnické společnosti nelze v těchto situacích zahrnout celou částku ocenění jmění zanikající či rozdělované společnosti zjištěnou v posudku znalce. Důvod je ten, že sloučením nahoru zaniká podíl mateřské nástupnické v zanikající dceřiné společnosti, který v bilanci nástupnické společnosti dosud figuroval (anebo se – při rozdělení sloučením – adekvátně snižuje jeho hodnota). Při sloučení dolů zase tento podíl na nástupnickou dceřinou společnost zásadně nepřechází, když primárně má být použit k výměně pro společníky zanikající společnosti. Zákon proto ukládá, aby znalec v posudku od zjištěné hodnoty jmění zanikající či rozdělované dceřiné společnosti (při sloučení nahoru) odečetl pořizovací cenu podílu, jejž v této společnosti má nástupnická společnost mateřská, resp. aby od zjištěné hodnoty jmění zanikající či rozdělované mateřské společnosti (při sloučení dolů) odečetl reálnou hodnotu podílu, který tato společnost dosud drží v nástupnické společnosti dceřiné. Tím bude zajištěno, že základní kapitál nástupnické společnosti nebude uměle „nafukován“ o částky, kterým na straně aktiv nekoresponduje odpovídající majetkový přínos daného sloučení.


HLAVNÍ ZMĚNY V ZÁKONĚ O PŘEMĚNÁCH

Právo na dorovnání a na odkup podílu či akcií Institut práva na dorovnání pro případ nepřiměřeného výměnného poměru či vypořádání zakotvovalo již předchozí znění zákona. Novela přináší několik dílčích doplnění i upřesnění. Týkají se např. vymezení oprávněných osob, procedury výkonu práva apod. Novela také odstraňuje problém okruhu osob, proti kterým se lze dorovnání domáhat, je-li více nástupnických společností (typicky při rozdělení). Stanoví, že k výplatě dorovnání jsou solidárně zavázány všechny nástupnické a (v případě odštěpení) též rozdělovaná společnost. Mezi sebou se vypořádají podle poměrů výše ocenění svých jmění, popř. (kde se ocenění neprovádí) vlastního kapitálu vykázaného v zahajovací rozvaze. Ve vztahu k nástupnickým společnostem sice zákon na posledně uvedenou variantu nepamatuje, lze to však dovodit z analogie k novelizované úpravě rozsahu ručení za závazky při rozdělení (viz níže). Podstatné je, že přiměřenost výměnného poměru se nově bude posuzovat jen vzhledem ke stavu, který existoval k rozhodnému dni (viz výše). Pozdější vývoj jmění zúčastněných osob právo na dorovnání nezaloží. Při této konstrukci ale hrozilo, že v případě rozhodného dne připadajícího na datum předcházející vyhotovení projektu přeměny nebudou společníci nijak chráněni před vývojem jmění zúčastněných osob, ke kterému dojde od rozhodného dne do zápisu přeměny do obchodního rejstříku a který ke dni zápisu přeměny odůvodní jiný výměnný poměr. Toto rozmezí přitom v konkrétním případě může činit i o něco více než rok. Za tím účelem zákonodárce doplnil systém ochrany společníků o tzv. právo na odkoupení obchodního podílu nebo akcií při změně jmění. Společník či akcionář se tak nově mohou do dvou měsíců od zápisu fúze či rozdělení

do obchodního rejstříku domáhat odkoupení svých podílů či akcií v nástupnické společnosti za cenu, která odpovídá jejich reálné hodnotě ke dni předcházejícímu zápis přeměny do obchodního rejstříku. Zákon sice zmiňuje hodnotu ke dni předcházejícímu rozhodný den. To je však chyba, kterou bude nutné překlenout výkladem. Při konstrukci dle textu zákona by se úprava práva na odkup minula účinkem. Má-li odkup chránit oprávněnou osobu před vývojem jmění od rozhodného dne do zápisu fúze či rozdělení do obchodního rejstříku, není možné cenu, za kterou od ní nástupnická společnost podíl odkoupí, odvíjet od stavu ke dni předcházejícímu rozhodný den. Text vládního návrhu správně hovořil o dni předcházejícím zápis fúze či rozdělení do obchodního rejstříku. Ke změně při projednávání ve sněmovně došlo vinou nedorozumění. Ustanovení bude třeba interpretovat v souladu s jeho zřejmým účelem. Ten lze naplnit jedině při odkupu za tržní cenu ke dni předcházejícímu zápis fúze či rozdělení do obchodního rejstříku. Podmínkou vzniku práva na odkup je, že žadatel hlasoval proti schválení fúze či rozdělení, od zápisu fúze či rozdělení do obchodního rejstříku nevykonal žádné právo společníka v nástupnické společnosti (vyjma práva na výměnu) a výměnný poměr se následkem vývoje jmění zúčastněných osob v předmětné době zhoršil v jeho neprospěch. Za účelem posouzení oprávněnosti žádosti určí nástupnická společnost znalce, který se vyjádří nejen k tomu, zda vývoj jmění v zúčastněných osobách odůvodňuje jiný výměnný poměr, ale také uvede reálnou hodnotu žadatelova podílu či akcií ke shora uvedenému dni. Ani v tomto případě zákon nestanoví, že znalec musí být jmenován soudem. Potvrdí-li znalec žadatelův předpoklad, vznikne společnosti povinnost podíl či akcie odkoupit. Ukáže-li se, že


33

DANĚ, ÚČETNICTVÍ, LEGISLATIVA žadatel se mýlil, vznikne společnosti právo na úhradu nákladů, které účelně vynaložila na znalecký posudek. Tak tomu bude, konstatuje-li znalec, že jmění zúčastněných společností se nezměnila, anebo sice ano, nikoliv však na úkor žadatele. Nezajistí-li společnost znalecký posudek do tří měsíců od podání žádosti o odkup, popř. nevyvodí-li z jeho závěrů požadované důsledky, bude se žadatel moci obrátit na soud a domáhat se uzavření smlouvy na odkup svého podílu, resp. akcií u něj.

Ochrana věřitelů Právní ochrana věřitelů v procesu přeměn také doznala změn. Jejich účelem je tuto ochranu spíše posilovat. Povinnost upozornit věřitele na práva, která jim přiznává zákon o přeměnách, se přesouvá do obecné (první) části zákona. Až dosud byla úprava této povinnosti roztroušena po celém zákoně a obsahově nejednotná. Zúčastněná společnost je nově povinna publikovat upozornění v Obchodním věstníku alespoň měsíc před schválením přeměny. Pokud se přeměna neschvaluje, nelze před uplynutím této lhůty podat návrh na zápis přeměny do obchodního rejstříku. Při přemístění sídla do zahraničí se lhůta prodlužuje o další měsíc. Rozhodne-li se zúčastněná společnost pro elektronickou publicitu projektu, uveřejnění rovněž upozornění pro věřitele na své internetové stránce. V Obchodním věstníku potom ve stejné lhůtě zveřejní odkaz na tuto stránku a datum, kdy na ní upozornění uveřejnila. Společnosti měnící právní formu na druhé straně ocení zrušení ustanovení, které dosud vyžadovalo, aby osoba, jež změnila právní formu, bez zbytečného odkladu po zápisu změny do obchodního rejstříku oznámila každému známému věřiteli ke dni tohoto zápisu, že může žádat zajištění

34

svých pohledávek, o kterých to stanoví zákon. Po novele postačí i věřitele těchto společností informovat prostřednictvím upozornění publikovaného spolu s projektem. Ochraně věřitelů slouží také série omezení, která se nově prolínají celým zákonem a vylučují, aby společnosti vyplácely v souvislosti s přeměnou jakákoliv plnění svým (bývalým) společníkům, dokud přiměřeně nezajistí věřitele, kteří o to požádali v zákonné lhůtě. Týká se to např. výplaty doplatku či plnění odpovídajících snížení základního kapitálu při přeměně. Jelikož lhůta pro přihlášení pohledávek věřitelů činí šest měsíců od okamžiku, kdy se zápis přeměny do obchodního rejstříku stal účinným vůči třetím osobám, plyne z toho, že k výplatě těchto plnění nelze přikročit dříve, než více než půl roku od zápisu přeměny do obchodního rejstříku. Výjimku by mohly tvořit snad jen případy, ve kterých zúčastněné společnosti žádné věřitele nemají anebo všechny věřitele přiměřeně zajistily ještě před uplynutím této lhůty. Významně se mění také systém ochrany věřitelů při rozdělení. V souladu s požadavky unijního práva zákon opouští dosavadní úpravu, podle které se ručení rozdělované či nástupnické společnosti za závazky zbylých nástupnických společností, resp. rozdělované společnosti nevztahovalo na ty, které byly přiměřeně zajištěny v souladu s obecnou úpravou. Výsledkem je, že do budoucna bude rozdělovaná společnost (při odštěpení) ručit také za zajištěné závazky, které přešly na některou z nástupnických společností, a naopak. Ručení nástupnické společnosti bude ze zákona zajišťovat i závazky, které zůstaly v rozdělované společnosti či přešly na jinou nástupnickou společnost, byť byly v procesu přeměny zajištěny postupem dle obecné úpravy. Ve stejném duchu se zákonného ručení nelze dovolávat


HLAVNÍ ZMĚNY V ZÁKONĚ O PŘEMĚNÁCH při posuzování předpokladů pro zajištění v rámci přeměny. Zákon zkrátka důsledně ctí princip, dle něhož se ochrana zajištěním nijak nedotýká rozsahu zákonného ručení rozdělované a nástupnických společností za vzájemné závazky a naopak. Limitem vzájemného ručení je i nadále primárně výše ocenění jmění (dle posudku soudem jmenovaného znalce), které na tu kterou nástupnickou společnost přešlo v rámci rozdělení. V souvislosti s korekcemi, které novela nově vyžaduje při oceňování (části) jmění při rozdělení sloučením nahoru či dolů (viz výše), může vzniknout otázka, zda rozsah ručení nástupnické společnosti bude dán částkou ocenění před korekcí či po ní. Domnívám se, že rozsah ručení nástupnické společnosti za závazky, které zůstaly ve společnosti rozdělované (anebo přešly na jinou nástupnickou společnost), musí vždy odpovídat reálné hodnotě části jmění, která opouští rozdělovanou společnost. Povinné korekce slouží k ochraně základního kapitálu nástupnické společnosti. Z hlediska rozsahu ručení naopak nehraje roli, jak se sloučení projeví v bilanci nástupnické společnosti. Podstatné je, jak velká část jmění se odštěpila z majetku rozdělované společnosti, neboli o kolik se snížil majetek této společnosti, jenž byl dosud k dispozici jejím věřitelům. Hodnota tohoto jmění odpovídá částce ocenění před korekcí. Tak i rozsah ručení nástupnické společnosti by měl odpovídat výsledku znalcova ocenění, ještě než znalec přikročil ke snižování tohoto výsledku o pořizovací cenu či reálnou hodnotu podílu mateřské společnosti v zúčastněné společnosti dceřiné. Nová úprava ale musela modifikovat limity vzájemného ručení tam, kde zákon umožňuje upustit od znaleckého ocenění, částka tohoto ocenění tak nebude k dispozici (viz výše). Rozsah ručení nástupnické společnosti za závazky, které přešly na zbylé nástupnické společnosti, resp.

zůstaly v rozdělované společnosti, bude v takovém případě dán výší vlastního kapitálu nástupnické společnosti vykázané v její zahajovací rozvaze. To může (oproti dřívější úpravě) znamenat zúžení, ale i rozšíření rozsahu ručení, než jaké by odpovídalo reálné hodnotě jmění, které na nástupnickou společnost, o jejíž ručení se jedná, přešlo v rámci rozdělení. Lepší řešení ale nebylo po ruce. Z toho však může plynout otázka, zda je rozsah takového ručení dán vždy jen výslednou výší vlastního kapitálu nástupnické společnosti, bez ohledu na to, jak tuto výši ovlivnilo dané rozdělení. Mohlo by se zdát, že ano. Zákon nehovoří o výši vlastního kapitálu, „který přešel z rozdělované společnosti na společnost nástupnickou“. To by ale mohlo v konkrétním případě vést k nespravedlivým důsledkům, které by věřitele mohly i poškodit. Pokud je např. vlastní kapitál nástupnické společnosti před rozdělením záporný, bude výsledná částka jejího vlastního kapitálu po rozdělení nižší, než kolik činí účetní vyjádření jmění, jež na nástupnickou společnost přešlo z rozdělované společnosti, i kdyby toto jmění bylo výrazně kladné (tvořil jej převážně, či dokonce výlučně, majetek). Věřitelé rozdělované společnosti by si tak výrazně pohoršili. A naopak. Přejde-li na nástupnickou společnost, jejíž vlastní kapitál je vysoký, jmění záporné hodnoty (převážně tedy závazky), ručila by nástupnická společnost za zbylé závazky rozdělované společnosti celou výší svého vlastního kapitálu po rozdělení, i když na ni reálně žádný vlastní kapitál nepřešel, nýbrž naopak – v důsledku sloučení se její vlastní kapitál ještě snížil. Tím by si polepšili věřitelé rozdělované společnosti, mohlo by to ale vést k poškození věřitelů (i společníků) společnosti nástupnické. Považoval bych tudíž za správné, aby se rozsah ručení nástupnické společnosti neodvíjel od výsledné částky vlastního


35

DANĚ, ÚČETNICTVÍ, LEGISLATIVA kapitálu, který tato společnost vykáže v zahajovací rozvaze, nýbrž od té částky vlastního kapitálu, která na nástupnickou společnost přešla následkem rozdělení.

Takový výklad by mnohem lépe vyhověl smyslu a účelu právní úpravy. Přimlouvám se tudíž za to, aby se u soudu i prosadil. ■

JUDr. Petr Čech, LL.M. Je odborným asistentem na katedře obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vedle toho působí jako counsel v advokátní kanceláři Glatzová & Co. Publikuje a přednáší o právní úpravě obchodních společností a obchodních závazkových vztahů.

Vás zve na semináře!

Trestní odpovědnost právnických osob ŠKOLITELÉ: TERMÍN: CENA:

Prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc. a JUDr. Jaroslav Smejkal 23. 4. 2012 2 072 Kč (vč. 20% slevy pro předplatitele), základní cena 2 590 Kč (bez DPH) MÍSTO KONÁNÍ: Praha

Souběh funkcí ve společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti ŠKOLITEL: TERMÍN: CENA:

Ing. Pavel Běhounek 24. 5. 2012 2 072 Kč (vč. 20% slevy pro předplatitele), základní cena 2 590 Kč (bez DPH) MÍSTO KONÁNÍ: Praha Více informací na adrese obchod.wkcr.cz v sekci Konference a semináře: http://obchod.wkcr.cz/konference-a-seminare-88.html

36


Účetní výkazy dle IFRS a hodnocení finanční situace firem Dana Kubíčková Klasické i moderní metody měření výkonnosti firem vycházejí převážně z údajů obsažených ve finančních výkazech. Také další nástroje finančního řízení využívají kategorie a hodnoty navazující na finanční výkazy.

V podmínkách ČR jsou finanční výkazy sestavovány na základě ustanovení zákona č. 591/1992 Sb. o účetnictví, konkretizovaných ve vyhláškách a standardech pro jednotlivé typy účetních subjektů (dále jen ČÚS). Po vstupu ČR do Evropské unie v roce 2005 vstoupila pro obchodní společnosti emitující cenné papíry registrované na regulovaném trhu cenných papírů v členských státech EU povinnost používat pro účtování a sestavení účetní závěrky mezinárodní standardy účetního výkaznictví (dále jen IAS/IFRS). Firem, které používají v ČR pro sestavení účetní závěrky IFRS, je však více než těch, které jsou kotované na kapitálových trzích. Podle mezinárodních standardů běžně sestavují účetní výkazy ty podniky, které jsou dceřinými společnostmi zahraničních firem a které musí poskytovat účetní výkazy pro konsolidaci za celou společnost ve srovnatelné a slučitelné formě. Kromě toho používají IFRS k sestavení účetní závěrky ty podniky, které mají obchodní kontakty se zahraničními partnery. K tomu je přivedl nejen další rozvoj obchodních vztahů na mezinárodní úrovni,

ale dále také krizový vývoj světové ekonomiky posledních několika let, který obrátil pozornost v oblasti navazování obchodních kontaktů, k ověřování bonity obchodních partnerů, a to před, v průběhu i po uskutečnění obchodní transakce, popř. trvání obchodních vazeb. To vše zvyšuje význam informací o finanční situaci, poskytovaných především účetnictvím, a zároveň podtrhuje nutnost jejich srovnatelnosti a jednotnosti, ale i spolehlivosti. A to vše jsou atributy, kterými se vyznačují a k nimž směřují mezinárodní standardy IFRS. Počet firem využívajících „dobrovolně“ IFRS roste a tento vývoj nezávisí na velikosti, oboru působnosti či právní formě. Je třeba připomenout, že pro účely zjištění daňové povinnosti není možné použít údaj o výsledku hospodaření zjištěný na základě IFRS a že tedy použití IFRS pro sestavení účetní závěrky znamená sestavovat souběžně dvě účetní závěrky. I přes tuto náročnost firmy účetní závěrku dle IFRS sestavují, což prakticky potvrzuje významnost jednotného vykazování v mezinárodních obchodních vztazích. Významný je


37

TRENDY A ANALÝZY zde i vliv užití IFRS ve velkých společnostech, na něž se vztahuje povinnost sestavovat závěrku dle IFRS, které na ostatní podniky působí – buď přímo požadavkem využívat IFRS v případě obchodních vazeb, nebo nepřímo, jako příklad praktické využitelnosti IFRS.

Výše uvedená tvrzení jsou podložena poznatky z dotazníkového šetření, realizovaného na katedře podnikové ekonomiky VŠFS Praha. Na otázky týkající se způsobu vedení účetnictví a zahraničních partnerských vztahů malých a středních podniků byly získány odpovědi, které jsou uvedeny v tabulce č. 1.

Tab. 1: Vazba malých a středních podniků na zahraniční subjekty (podíl v %) Č.

ANO

NE

neuvedeno

Využíváte k sestavení účetní závěrky IAS/IFRS, popř. US GAAP

16

44

40

2.

Jsou vašimi odběrateli také zahraniční firmy?

61

38

1

3.

Nakupujete od zahraničních dodavatelů?

61

35

4

4.

Je součástí dlouhodobých záměrů firmy navázat/ /rozšiřovat obchodní kontakty se zahraničními partnery?

61

35

4

1.

Ano

43

Z odpovědi o způsobu sestavování účetní závěrky bylo zjištěno, že 16 % souboru dotazovaných, resp. 30 % z odpovídajících, používá k sestavení účetní závěrky jiný účetní systém než ČÚS, z podrobnější analýzy pak vyplynulo, že IFRS, popř. US GAAP používají ty firmy, které mají buď vazbu na zahraničního dodavatele nebo odběratele, resp. mateřskou společnost. Z odpovědí dále vyplývá, že 61 %, tj. téměř dvě třetiny dotazovaných firem má aktivní kontakty se zahraničními odběrateli. Stejné procento dotazovaných firem odpovědělo, že má aktivní kontakty se zahraničním dodavatelem. Vazbu na zahraničního dodavatele a zároveň i na zahraničního odběratele potvrdilo celkem 43 % dotazovaných. To znamená, že téměř polovina firem je napojena na zahraniční

38

Ano

36

prostředí prostřednictvím dodavatele i odběratele. A lze předpokládat, že ve finanční oblasti komunikuje se zahraničními subjekty. Tyto skutečnosti doplňuje i zjištění, že 61 % firem zamýšlí kontakty se zahraničím navazovat, resp. dále rozšiřovat. Zajímavá jsou i další zjištění: u těch firem, které mají zahraničního odběratele, ale nenakupují dosud ze zahraničí (18 firem), má více než polovina z nich (10) strategický záměr tyto obchodní kontakty navázat. Z těch firem, které nemají zahraničního odběratele a ani nenakupují ze zahraničí (24 firem), uvažuje 7 firem, tj. více než třetina z nich, o navázání zahraničních obchodních vztahů v budoucnu. Dále bylo zjištěno, že pouze 17 firem (tj. 14 % z dotázaných) nemá kontakty na zahraniční


ÚČETNÍ VÝKAZY DLE IFRS A HODNOCENÍ FINANČNÍ SITUACE FIREM partnery (odběratele či dodavatele) a neuvažuje ani v budoucnu o navázání těchto kontaktů.

o celkové finanční situaci ve srovnání s hodnocením, které vychází z finančních výkazů dle ČÚS.

Podobné poznatky přinesl i výzkum prováděný v rámci projektu GAČR č. 402/09/0225 Užití IAS/IFRS v malých a středních podnicích a jejich vliv na měření výkonnosti.1 Toto zjištění není v obecné rovině nijak nové – česká ekonomika je závislá na exportu i importu. Možná však v běžné praxi uniká pozornosti to, že se to týká i oblasti vedení účetnictví (které je z mnoha důvodů a v mnoha případech vnímáno pouze jako povinnost ve vztahu ke stanovení výše daně).

Ve srovnání s českými účetními standardy přináší sestavování finančních výkazů podle IAS/IFRS podstatné změny v klasifikaci, struktuře, oceňování majetku a závazků a následně i v jejich kvantitativním vyjádření, které prostupuje v různých rovinách téměř všechny položky účetních výkazů. Účetní závěrka sestavená podle IAS/IFRS se tak liší od české účetní závěrky především jinými principy, neobejde se bez použití odborných odhadů a posudků, vyžaduje zachycovat transakce důsledně podle jejich ekonomické podstaty a nikoliv podle právní formy, pokud je odlišná (zásada přednosti obsahu před formou).

Je tedy patrné, že potřeba srovnatelných a spolehlivých dat jako podmínka vzájemné výměny informací a komunikace se dotýká relativně velkého okruhu firem, i když se jich povinnost sestavovat účetní závěrku nedotýká. Pro potřeby malých a středních podniků byly vytvořeny a v roce 2009 přijaty IFRS pro malé a střední podniky (SMEs). Jsou určitým zjednodušením „plných“ IFRS určených pro společnosti obchodované na kapitálových trzích, především s ohledem na to, že některé procesy se v malých a středních podnicích nevyskytují nebo nejsou tak významné, při zachování základních principů vykazování, jaké obsahují „plné“ IFRS. Jestliže účel účetní závěrky v těchto souvislostech bude spočívat především v ověřování bonity dodavatele/odběratele, hodnocení jeho finanční stability a výkonnosti, pak vzniká otázka, zda sestavování výkazů podle IFRS povede k odlišným hodnotám ukazatelů, které se pro hodnocení finanční situace a finanční výkonnosti používají, a tedy k jiným závěrům 1

Pro hodnocení finanční situace a výkonnosti se nejčastěji využívají metody finanční analýzy, zahrnující poměrové ukazatele, event. doplněné o hodnoty bankrotních či bonitních modelů. Běžně jsou již používány i náročnější metody, jako je ukazatel ekonomické přidané hodnoty (EVA), ukazatele na bázi cash-flow, popř. rozklad těchto ukazatelů, který umožňuje podchytit některé významné souvislosti mezi jevy. Zjistit, jak se mění hodnoty vybraných ukazatelů finanční analýzy používané pro hodnocení finanční výkonnosti v souvislosti s přechodem na IFRS, je cílem dlouhodobého výzkumu, realizovaného na VŠFS Praha. Účelem tohoto článku je shrnutí poznatků z první fáze výzkumu.

Metoda použitá pro zjištění rozdílů v hodnotách ukazatelů výkonnosti Pro splnění výzkumného záměru byla zvolena metoda komparace dvou soustav

MÜLLEROVÁ L., PASEKOVÁ M., KUBÍČKOVÁ D. Analýza problémů při vykazováni dle IAS/IFRS v MSP v České republice. Praha, ACTA VŠFS 2/2010, ISSN 1802 792X


39

TRENDY A ANALÝZY hodnot vybraných ukazatelů finanční analýzy, z nichž první vycházel z dat účetních výkazů dle ČÚS a druhý vycházel z účetních výkazů stejné firmy za stejné účetní období, ale sestavených dle IAS/IFRS. Východiskem byly dvě hypotézy: Hypotéza č. 1 – aplikace IAS/IFRS při sestavení účetní závěrky mění hodnoty ukazatelů finanční analýzy a na jejich základě i hodnocení finanční situace firem. Hypotéza č. 2 – aplikace IAS/IFRS při sestavení účetní závěrky mění hodnocení finanční situace firem negativně, tj. směrem k horšímu celkovému obrazu o finanční situaci. Šetření bylo provedeno v první etapě u 16 malých a středních podniků, ve druhé etapě u dalších 4 podniků. V celé skupině převažovaly podniky výrobní (62 %), dále podniky z oblasti dopravy a spojů (31 %), nejméně byla zastoupena oblast služeb (7 %). Z ukazatelů, které finanční analýza pro posuzování finanční situace nabízí, byl proveden výběr na základě četnosti využívání – zařazeny byly ty, které jsou nejčastěji využívány pro běžně prováděnou analýzu finanční situace a ve finančním řízení (včetně základního způsobu jejich zjišťování): 1.

Ukazatele rentability2: ROE = EAT / vlastní kapitál ROA = EBIT / celková aktiva ROS = EBIT / tržby ROCE = EBIT / dlouhodobý kapitál (dlouhodobý kapitál = vlastní kapitál + + dlouhodobý cizí kapitál)

2. Ukazatele likvidity: běžná = oběžná aktiva / krátkodobý cizí kapitál pohotová = (oběžná aktiva – zásoby) / / krátkodobý cizí kapitál 2

40

peněžní = (oběžná aktiva – zásoby – – krátkodobé pohledávky) / krátkodobý cizí kapitál 3. Ukazatele zadluženosti (finanční struktury): míra zadluženosti (věřit. rizika) = cizí kapitál / celková aktiva koeficient samofinancování = vlastní kapitál / celková aktiva finanční páka = celková aktiva / vlastní kapitál míra finanční samostatnosti = vlastní kapitál / cizí kapitál ziskový účinek finanční páky = = EBT/EBIT x celková aktiva / vlastní kapitál úrokové krytí = EBDIT / nákladové úroky úrokové zatížení = nákladové úroky / / EBIT 4. Ukazatele aktivity: počet obrátek: – obrat celkových aktiv = tržby / celková aktiva – obrat zásob = tržby / zásoby – obrat pohledávek = tržby / krátkodobé pohledávky – obrat krátkodobých závazků = tržby / / krátkodobé závazky doba obratu: 360 /obrat (celkových aktiv, zásob, pohledávek, krátkodobých závazků) Dále byla zjišťována hodnota Altmanova modelu Z-score. Pro výpočet byla použita varianta pro nekotované podniky v podobě (údaj o závazcích po lhůtě splatnosti byl nedostupný): Zo = 0,717 × x1 + 0,847 × x2 + 3,107 × × x3 + 0,420 × x4 + 0,998 × x5, kde x1 = čistý pracovní kapitál / celková aktiva

EAT – hospodářský výsledek po zdanění, EBT – hospodářský výsledek před zdaněním, EBIT – hospodářský výsledek před úroky a daněmi, EBITD – hospodářský výsledek před zdaněním, úroky a odpisy


ÚČETNÍ VÝKAZY DLE IFRS A HODNOCENÍ FINANČNÍ SITUACE FIREM x2 = zadržené výdělky / celková aktiva x3 = EBIT / celková aktiva x4 = vlastní kapitál / cizí kapitál x5 = tržby / celková aktiva Interpretace výsledných hodnot ukazatele Z-score byla provedena na základě škály: hodnoty vyšší než 2,7 – podnik není ohrožen bankrotem; hodnoty v intervalu 2,7–1,2 – další vývoj nelze přesněji stanovit („šedá zóna“); hodnoty nižší než 1,2 – podnik je v horizontu 2–3 let ohrožen vážnými finančními problémy. Z obou účetních závěrek byly zjištěny dvě sady hodnot vybraných ukazatelů, které byly následně porovnány a vyčísleny rozdíly, a to ve formě: a) absolutního rozdílu hodnot daného ukazatele: D = IIFRS – IČÚS, kde D – absolutní rozdíl, IIFRS – hodnota ukazatele dle IFRS, IČÚS – hodnota ukazatele dle ČÚS (záporná hodnota D znamená, že hodnota dle ČÚS je vyšší než dle IFRS; kladná hodnota D znamená, že hodnota dle ČÚS je nižší než dle IFRS); b) relativního rozdílu vyjádřeného v % výchozí hodnoty dle ČÚS: Drel = (D / / IČÚS) x 100 (záporná či kladná hodnota vyjadřuje stejné relace jako v předchozím případě), kde Drel – relativní rozdíl, D – absolutní rozdíl, IČÚS – hodnota ukazatele dle ČÚS.

Výsledky srovnání hodnot vybraných ukazatelů výkonnosti V následující tabulce č. 2 na straně 42 jsou uvedeny výsledky srovnání vybraných ukazatelů v celém souboru firem, a to prostřednictvím průměrné záporné a průměrné kladné odchylky a průměrné změny ukazatele při respektování kladné i záporné veličiny.

Výsledky potvrzují hypotézu, že ke změně ukazatelů vlivem IFRS dochází. Změny nastávají jak v kladném, tak i v záporném směru, tj. že hodnota ukazatele vypočtená z účetních výkazů sestavených podle IFRS nabývá hodnot vyšších, ale i nižších než vypočtená z dat výkazů podle ČÚS. Vybrané ukazatele se v průměru zvýšily o 23,8 % a v průměru snížily o 21,5 %, tj. přibližně stejně, v rozsahu jedné pětiny od hodnoty zjištěné podle ČÚS. V jednotlivých skupinách ukazatelů však byly zjištěny změny různého objemu. Ve skupině ukazatelů rentability jsou patrné významnější změny směrem k nižším hodnotám (v průměru o třetinu nižší než dle ČÚS). Hodnoty ukazatelů likvidity vykazovaly v důsledku aplikace IFRS zvýšení ve větším rozsahu než snížení, a to ve všech třech úrovních (v průměru byly vyšší o 36 %). Ukazatele zadluženosti vykázaly největší rozsah mezi průměrnou kladnou a zápornou změnou, ukazatel míry zadluženosti se v průměru zvýšil o 10 %, ale průměrné snížení bylo o 18 %. Ukazatele obratovosti vykazují změny různorodé, ve větším rozsahu došlo k nárůstu všech ukazatelů. K největšímu nárůstu došlo v této skupině u ukazatele obratovosti zásob a dále u obratovosti cizího krátkodobého kapitálu, k největšímu snížení došlo u doby obratu krátkodobého cizího kapitálu a doby obratu zásob. Průměrné absolutní odchylky jednoznačně dokazují, že změny aplikace IFRS pro sestavení účetních výkazů přináší do všech ukazatelů, že tyto odchylky se pohybují v relativně širokém intervalu 8–48 % hodnoty dle ČÚS a v průměru činí absolutní odchylka 18,73 %, tzn. že každý ukazatel se v průměru odchýlil od úrovně dle ČÚS přibližně o jednu pětinu, a to více směrem k navýšení, méně ke snížení hodnoty.


41

TRENDY A ANALÝZY Tab. 2: Průměrné hodnoty rozdílů v hodnotách vybraných ukazatelů za celý soubor analyzovaných firem Ukazatel finanční analýzy

Průměrná kladná změna ukazatele (v %)

Průměrná záporná změna ukazatele (v %)

Průměrná absolutní velikost změny ukazatele (v %)

Průměrná změna ukazatele v%

ROE (v %)

+9,51

–35,75

24,27

–15,78

ROA (v %)

+6,35

–30,73

17,75

–7,34

ROS (v %)

+14,42

–34,15

20,02

–5,6

ROCE (v %)

+7,40

–28,15

18,61

–13,05

Průměr za skupinu ukaz.

+9,42

–32,19

20,16

–10,44

Běžná likvidita

+31,82

–12,11

17,04

–1,13

Pohotová likvidita

+30,09

–12,20

15,28

–4,28

Peněžní likvidita

+48,47

–28,75

34,91

–4,62


+36,79

–17,69

22,41

–3,34

Míra zadluženosti

+10,99

–18,72

12,72

1,02

Koef. samofinancování

+36,87

–4,21

14,15

8,89

+8,82

–18,71

8,67

–3,02

+100,07

–13,04

39,41

23,12

+3,45

–18,67

7,99

–3,68

+25,02

–37,29

21,00

–15,5

Finanční páka Míra fin. samostatnosti Ziskový účinek finanční páky Úrokové krytí Úrokové zatížení

+84,84

–70,85

48,65

4,99


+38,58

–25,73

21,80

2,26

Obrat celkových aktiv

+7,40

–13,68

10,72

–6,57

doba obratu (dny)

+14,86

–5,79

11,12

6,96

Obrat zásob

+48,42

–5,76

22,62

19,73

doba obratu (dny)

+8,38

–23,70

12,46

–2,11

Obrat pohledávek

+4,22

–11,54

8,21

–4,91

doba obratu (dny)

+16,54

–4,09

11,11

9,52

Obrat kr. cizího kapitálu

+28,51

–17,94

17,68

–6,99

doba obratu (dny)

+17,58

–27,19

17,70

10,81


+18,24

–13,71

13,95

3,30

Celkem v průměru

+23,82

–21,50

18,73

x

Zdroj: účetní výkazy společností a vlastní výpočty

42


ÚČETNÍ VÝKAZY DLE IFRS A HODNOCENÍ FINANČNÍ SITUACE FIREM Průměrné odchylky odrážejí četnost a objem pozitivních a negativních odchylek a přinášejí doplňující poznatky. Nejvyšší změna byla vlivem IFRS zaznamenána u ukazatelů rentability, a to snížení o 10,44 %. Záporná hodnota průměrné změny byla zjištěna také u ukazatelů likvidity, ale

v menším rozsahu. U ukazatelů zadluženosti a obratovosti byly zjištěny naopak průměrné změny v kladném směru, ale pouze malého rozsahu – 2 a 3 % . Tyto závěry názorně shrnuje následující graf na obrázku č. 1.

Obr. 1: Rozdíly v hodnotách vybraných ukazatelů

V tabulce č. 3, která je uvedena na straně 44 , jsou obsaženy údaje o změnách způsobených aplikací IFRS v hodnotách ukazatelů Z-score ve všech zkoumaných společnostech. Z hodnot uvedených v tabulce je patrné, že také v hodnotách ukazatelů Z-score způsobila aplikace IFRS významné změny, které v jednom případě vedly ke zlepšení a ve třech případech ke zhoršení výsledné výpovědi o budoucím vývoji. Ve většině případů se výsledné hodnocení sice neměnilo, ale hodnoty ukazatele ano. Změna nastala opět v kladném i záporném směru, v relativně širokém intervalu, od –11,83 % do 22,6 %. Podrobnější analý-

zu těchto změn by umožnilo posouzení změn v hodnotách jednotlivých ukazatelů, na nichž je výpočet založen. Změny v hodnotách ukazatele Z-score názorně ukazuje graf na straně 45 .

Shrnutí výsledků provedené analýzy Z provedeného srovnání lze shrnout několik poznatků a závěrů: 1. Hodnoty jednotlivých dílčích ukazatelů byly vlivem využití IAS/IFRS pro sestavení účetních výkazů ovlivněny. Změny nastaly u všech zkoumaných


43

TRENDY A ANALÝZY Tab. 3: Srovnání hodnot ukazatele Z-score v souboru zkoumaných firem Č.

Hodnota Z-score

Interpretace

ČÚS

IFRS

Rozdíl (absol.)

1.

4,710

4,464

–0,256

–5,43 Nehrozí bankrot

Nehrozí bankrot

x

2.

1,185

1,117

–0,068

–5,74 Šedá zóna

Šedá zóna

x

3.

2,949

2,600

–0,349


Šedá zóna

–

4.

–0,955

–0,804

+0,151

+15,81 Ohrožení bankrotem

Ohrožení bankrotem

x

5.

2,503

2,775

+0,272

+10,87 Šedá zóna

Nehrozí bankrot

+

6.

2,221

2,450

+0,229

+10,31 Šedá zóna

Šedá zóna

x

7.

3,074

3,276

+0,202

+6,57 Nehrozí bankrot

Nehrozí bankrot

x

8.

3,010

3,284

+0,274

+9,10 Nehrozí bankrot

Nehrozí bankrot

x

9.

3,434

3,177

–0,26


Nehrozí bankrot

x

10.

2,863

2,655

–0,208


Šedá zóna

–

11.

1,264

1,225

–0,039


Šedá zóna

x

12.

2,010

1,945

–0,065


Šedá zóna

x

13.

2,237

2,474

+0,237

+10,59 Šedá zóna

Šedá zóna

x

14.

16,51

16,23

–0,28

– 1,69 Nehrozí bankrot

Nehrozí bankrot

x

15.

2,14

1,36

–0,78


Ohrožení bankrotem

–

16.

2,115

2,593

+0,478

+22,60 Šedá zóna

Šedá zóna

x

Celkem

Rozdíl (v % ČÚS)

ČÚS

IFRS

změna +/–/x*

2,485

Zdroj: účetní výkazy a vlastní výpočty * „+“ znamená růst hodnoty směrem k pozitivnímu hodnocení; „–“ znamená snížení hodnoty směrem k negativnímu hodnocení; „x“ znamená stejné hodnocení

44


ÚČETNÍ VÝKAZY DLE IFRS A HODNOCENÍ FINANČNÍ SITUACE FIREM Obr. 2: Rozdíly v hodnotách Altmanova Z-score ve zkoumaném souboru firem

společností a v hodnotách všech ukazatelů. Potvrdila se tak hypotéza č. 1, že IFRS vedou ke změnám hodnot ukazatelů finanční analýzy a hodnocení finanční situace firem. 2. Směr vlivu se však u jednotlivých dílčích ukazatelů a v jednotlivých společnostech lišil, a stejně tak působil i na hodnoty ukazatele Z-score. Vliv IFRS na hodnoty ukazatelů u zkoumaných společností byl obousměrný, tzn. že u některých firem se hodnocení finanční situace vlivem IAS/IFRS zhoršilo, v jiných naopak vedlo k pozitivnějším hodnotám a závěrům. Na zkoumaném souboru firem se tedy nepotvrdila hypotéza, že IAS/IFRS povedou ke zpřísnění výpovědi a zhoršení hodnocení finanční situace firem. 3. Největší změny hodnot ukazatelů, a to v obou směrech, tj. zvýšení i snížení, nastaly u ukazatele míra zadluženosti a míra finanční samostatnosti, nejvyšší

posun byl zaznamenán v ukazateli úrokové zatížení (snížení) a doba obratu pohledávek (zvýšení). 4. Nejvýznamnější ukazatele, ukazatele rentability (rentabilita vlastního kapitálu a rentabilita celkových aktiv) byly vykazováním dle IAS/IFRS ovlivněny, a to spíše k nižším hodnotám – v průměru za všechny ukazatele rentability bylo zaznamenáno snížení o 10 %, nejvyšší snížení v rozsahu 15 % bylo zaznamenáno u ukazatele ROE.

Závěry Rozšiřování obchodních vztahů v mezinárodním měřítku s větší naléhavostí klade požadavky na srovnatelnost a spolehlivost účetních dat a tím i na aplikaci mezinárodně uznávaných standardů účetního výkaznictví IFRS. Finanční výkazy sestavené na základě těchto standardů se v řadě situací mohou stát konkurenční výhodou při navazování nových obchodních


45

TRENDY A ANALÝZY kontaktů, při čerpání zdrojů EU, v přístupu na zahraniční trhy. Na základě provedeného šetření bylo zjištěno, většina malých a středních podniků je v kontaktu se zahraničními partnery, popř. má ve své strategii tyto kontakty navázat. S požadavkem aplikace IFRS pro sestavení finančních výkazů je spojen i problém změn, které aplikace IFRS může přinést v hodnocení finanční stability a výkonnosti. Analýza ukázala, že vliv IFRS může přinést pozitivní i negativní změny v hodnotách ukazatelů, a tedy i v hodnocení celkové finanční stability a výkonnosti. Může zároveň obracet pozornost na jiné problémové či silné stránky činnosti firmy. Na základě výsledků provedené analýzy lze shrnout, že ukazatele rentability vlivem aplikace IFRS mírně poklesly, ukazatele likvidity se změnily pozitivním směrem,

stejně jako většina ukazatelů finanční struktury, méně jednoznačné byly změny v oblasti aktivity. Změny nastaly také v souhrnném obrazu o finanční situaci firmy poskytovaném bankrotním modelem, kde u 20 % firem přinesly výrazné zhoršení výsledného hodnocení, u 55 % firem vedly k nižší hodnotě ukazatele, u zbývající části k vyšší hodnotě ukazatele. LITERATURA: 1) DVOŘÁKOVÁ, D. Finanční účetnictví a výkaznictví podle mezinárodních standardů 2) IAS/IFRS. Computer Press, Brno, 2010. 3) KUBÍČKOVÁ, D., KOTĚŠOVCOVÁ, J. Finanční analýza. Eupress, Praha 2006. 4) MÜLLEROVÁ, L., PASEKOVÁ, M., KUBÍČKOVÁ, D. Analýza problémů při vykazováni dle IAS/IFRS v MSP v České republice. Praha, ACTA VŠFS 2/2010, ISSN 1802 792X.

■

Ing. Dana Kubíčková, CSc. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze. V současné době působí na Vysoké škole finanční a správní, na katedře podnikové ekonomiky, jako zástupce vedoucího katedry a vedoucí sekce účetnictví. Přednáší, vede odborné semináře a cvičení, je garantem několika předmětů. Jejím odborným zájmem je oblast účetnictví a finančního výkaznictví v podmínkách mezinárodní standardizace účetnictví a oblast hodnocení výkonnosti firem. Je autorkou a spoluautorkou studijních textů, odborných článků a publikací, spolupracuje s řadou institucí z oblasti vzdělávání a praxe.

Tip na školení 1. VOX a. s. VYUŽITÍ EXCELU VE FINANČNÍM MANAGEMENTU ■ ■ ■ ■

Termín: Kód: Cena: Lektor:

16. 4. 2012 202400 3 228 Kč (vč. 20% DPH) Ing. Markéta Kubálková, Ph.D. (Katedra obchodního podnikání a komerčních komunikací, VŠE Praha)


46


Účetní podvody Helmut Siller Účetní podvod – tak jak ho známe například z firem Enron a Worldcom (USA), Olympus (Japonsko) nebo Hypo Group Alpe Adria (Rakousko) – nejenže poškozuje důvěryhodnost účetní závěrky, ale také pravidel stanovených pro její vypracování a důvěryhodnost osob, které vedou účetnictví. Chyby ve výroční zprávě navíc poukazují na nekvalifikované odborné posudky auditorů. To je však pravděpodobně pouze špička ledovce.

Terminologie Předmětem potenciálního účetního podvodu (podvod latinsky: fraus, fraudis) či nezákonného jednání v souvislosti s vypracováním účetní závěrky mohou být např. položky rozvahy, výkazu zisků a ztrát a další součásti výroční zprávy. Účetní podvod je formou firemního podvodu. Výsledkem podvodného či chybného chování jsou klamné účetní výkazy. I neúmyslné chyby za sebou zanechávají stopy a mohou být zpětně dohledány. Jiná je situace s falšováním účetních závěrek jako úmyslným porušením právních předpisů a nařízení. K falšování dochází buď v rámci zpracování účtů a vyúčtování, tedy při vedení účetních knih, nebo v rámci výstupních dat, tj. když se společnost uchyluje k desinterpretaci svých výsledků či finanční situace1. Spáchání druhého stupně účetního podvodu (latinksy: dolus eventualis) spočívá například v tom, že osoba, která podvádí, si je vědoma, že dochází k manipulaci dat, a nečiní nic pro to, aby zamezila této situaci a dalším komplikacím. To již stačí k tomu, aby osoba nesla za své jednání trestní odpovědnost. 1

Osoba, která: 1. zadává nesprávné či nepřesné údaje a falšuje, 2. zakrývá a/nebo 3. zatajuje jakékoliv údaje týkající se konkrétního stavu dané společnosti či jejích sesterských společností a další relevantní faktory (i když se týkají pouze jednorázových transakcí), páchá účetní podvod. Nesprávné vedení účetnictví či falšování přináší tvorbu chybných účetních výkazů, tj. porušení účetních principů, zejména pak zásady věrného a poctivého zobrazení. Zakrývání znamená dobrovolné porušení formálních účetních principů. Údaje, které jsou fakticky správné, jsou chybně prezentovány, např. pomocí užití nesprávných obratů, termínů a definic nebo pochybných klasifikací či nedostatečných vysvětlení. Zatajování může být také příčinou toho, že účetní uzávěrka udává neúplný, a tudíž nesprávný obraz o skutečné finanční situaci společnosti. V každém jednotlivém případě musí být posouzeno, jakým způsobem a do jaké míry nesprávný údaj ovlivňuje obraz

PEEMÖLLER, V. H., HOFMANN, S.: Bilanzskandale: Delikte und Gegenmaßnahmen. Berlín 2005, s. 20


47

48


Zdroj: HOFMANN, S. Handbuch Anti-Fraud-Management: Bilanzbetrug erkennen – vorbeugen – bekämpfen. Berlín 2008, str. 85

Obr. 1: Vedení účetnictví vs. účetní podvod

TRENDY A ANALÝZY

ÚČETNÍ PODVODY o finanční situaci dané společnosti vzhledem k třetím osobám. Konkrétně je tedy třeba položit si následující dotazy: Je manipulace závažná (relevantní), či ne – má pouze nepatrný vliv? Nadhodnocení a podhodnocení mohou být považovány za podstatné chyby, jestliže dojde k překročení některé z následujících podmínek: roční zisk je pozměněn nejméně z 10 % a nejméně o 0,25 % z celkových aktiv, celková aktiva jsou ovlivněna nejméně z 5 %, jednotlivé pozice, které jsou podstatné pro posouzení celkového stavu společnosti, jsou ovlivněny nejméně z 10 %, zakrývá se překročení zákonných limitů. Když účetní závěrka obsahuje faktické chyby, výkazy nesplňují účetní principy a správné účetní zásady. Obrázek 1 na straně 48 srovnává vedení účetnictví – „zkrášlování hospodářských výsledků“ a účetní podvod.2

Z analýzy výročních zpráv společností obchodovaných na burze provedené Komisí pro cenné papíry ve Spojených státech (SEC) vyplývá, že v období mezi lety 1982 a 1989 z celkového počtu všech registrovaných společností došlo k 263 porušením pravidel. Z nich se 42 % týkalo nesprávného zadávání údajů o pohledávkách, 14 % se týkalo závazků a 13 % zásob. Většina manipulací byla provedena za účelem zvýšení zisku daných společností.3

Vedení účetnictví Vedení účetnictví jako „kreativního účetnictví“ spočívá ve využití zákonných možností za účelem ovlivnit výsledky společnosti. Kreativní účetnictví je ( ještě) legální, ale často se v něm vyskytuje tzv. šedá zóna, která je na hranici. Je téměř nemožné stanovit přesnou linii mezi tím, kdy se jedná o kreativní účetnictví a o kdy účetní podvod.4

Obr. 2: Praktiky v účetní závěrkách vs. účetní podvod

2

3

4

KEPPERT, T. Bilanzdelikte aus der Sicht des Buchsachverständigen. In: KEPPERT, T., BRANDSTETTER, W. (Hrsg.), Bilanzdelikte, Vídeň 2009, s. 35–60, zde s. 51 NOWOTNY, C. Bilanzdelikte aus der Sicht des Unternehmensrechts. In: KEPPERT, T., BRANDSTETTER, W. (Hrsg.), Bilanzdelikte, Vídeň 2009, s. 69–80, zde s. 71 KÜTTING, K. , WEBER, C. P. Die Bilanzanalyse, 9. Aufl., Stuttgart 2009, s. 427–429


49

TRENDY A ANALÝZY

Míra hospodářského zločinu a účetního podvodu Podle průzkumu auditorské společnosti Pricewaterhouse Coopers (PwC) 29 % organizací v České republice mělo v roce 2011 zkušenosti s jedním či více hospodářskými podvody. Toto číslo je lehce pod průměrnou 30% úrovní regionu střední a východní Evropy a 34% úrovní v rámci celého světa. Pro Českou republiku to znamená 5% nárůst hospodářských zločinů ve srovnání s předchozím průzkumem z roku 2009. Zpronevěra majetku patří k nejběžnější formě hospodářského zločinu, který byl zaznamenán na území České republiky (75 %), a tento typ hospodářského zločinu převládá také ve střední a východní Evropě (69 %) a rovněž celosvětově (72 %). Tento fakt není ničím překvapivým, neboť se jedná o hospodářský podvod, který lze ve srovnání s ostatními typy snadněji odhalit. Dalšími nejvíce běžnými typy podvodu v České republice jsou účetní podvody (21 %), úplatkářství a korupce (21 %). Ačkoliv v České republice tyto hospodářské zločiny v roce 2009 zaznamenaly pokles, neměli bychom být příliš optimističtí. Ze zkušeností vyplývá, že se v současné době korupce pravděpodobně vyskytuje ve větším měřítku, neboť je těžké tento typ zločinu identifikovat a velmi často zůstane neodhalený. Výrazný pokles účetních podvodů byl zřejmě způsoben snížením tlaku na management, aby manipuloval účetními závěrkami, vzhledem k drobnému ekonomickému oživení po těžkém období, ve kterém byl tento průzkum realizován. Nicméně tlak na dosažení někdy až příliš ambiciózních cílů managementu se může velmi rychle vrátit. 5

6 7

8

50

I nadále zůstává podvod drahou záležitostí: 38 % organizací, které se potýkaly s hospodářským zločinem, ztratilo více než 100 tisíc dolarů, včetně 8 % organizací, které utrpěly ztrátu více než 5 milionů amerických dolarů v důsledku podvodu. Bohužel však účetní podvody nemají za následek pouze přímé zvýšení nákladů. Ačkoliv je těžké důsledky přesně určit či odhadnout, může také docházet k dalším škodám a újmám: 67 % českých organizací a společností uvedlo negativní dopad na morálku zaměstnanců jako jeden z nejvážnějších nepřímých důsledků hospodářského zločinu v uplynulých dvanácti měsících. Dalším problémem jsou hrozící soudní spory a ztráta dobrého jména, image, bonity a důvěry v danou společnost.5 Vzhledem k tomu, že se dá předpokládat velké množství nezaznamenaných případů hospodářských zločinů, lze se domnívat, že opravdový rozsah hospodářského zločinu je zhruba pětkrát větší, než uvádějí oficiální čísla či průzkumy účetních firem.6 Je tedy nutné hovořit o věci jasně a zřetelně. Účetní podvody se ve společnostech vyskytují běžně a denně bez ohledu na jejich velikost.7

Podvodník/podvádějící subjekty Z analýzy, kterou vypracoval Výbor sponzorujících organizací (COSO) v roce 1999, vyplývá, že z celkového počtu 200 účetních podvodů, které byly spáchány v letech 1987 až 1997, bylo 72 % z nich spojeno s osobou výkonného ředitele společnosti a do 43 % případů byl zapojen finanční ředitel.8 To znamená, že převládající situací je podvodná činnost v rámci vrcholového managementu, která

http://www.pwc.com/en_GX/gx/economic-crime-survey/assets/GECS_GLOBAL_REPORT.pdf, publikováno 2011, citováno 13. 12. 2011; průzkumu se zúčastnilo 3877 respondentů ze 78 zemí HOFMANN, S. Handbuch Anti-Fraud-Management: Bilanzbetrug erkennen – vorbeugen – bekämpfen. Berlín 2008, s. 37 KEPPERT, T. Bilanzdelikte aus der Sicht des Buchsachverständigen. In: KEPPERT, T., BRANDSTETTER, W. (Hrsg.), Bilanzdelikte, Vídeň 2009, s. 35 WELLS J. T., KOPETZKY, M. Handbuch Wirtschaftskriminalität in Unternehmen. Vídeň 2006, s. 304


ÚČETNÍ PODVODY přináší závažné důsledky. Typickým znakem účetního podvodu je to, že jen těžko může být spáchán pouze jednou jedinou osobou. V mnoha případech se jedná o vnitřní tajnou dohodu několika členů společnosti, tzn. vyskytují se zde ústní dohody za účelem realizace podvodu. Zkušenost však potvrzuje, že jsou společnosti k podvodům páchaným vlastními vrcholnými manažery poněkud shovívavé ve srovnání s reakcemi vůči hospodářské trestné činnosti středního či nižšího managementu. Mnoho (nedávno) minulých případů se nedostane k soudu. Jedním z důvodů by mohl být fakt, že případy jsou často řešeny určitým odvrácením pozornosti – například pomocí peněz na „vykoupení se“.9

přemrštěné nákupní ceny společností, jež byly předmětem jejich akvizic. Olympus platil také přemrštěné odměny svým poradcům.11 Budeme-li vycházet z praktických zkušeností, dá se říci, že při páchání hospodářského trestného činu hrají zásadní roli následující faktory: 1. finanční nátlak na podvádějící osoby, jak se ukázalo ve firmě Olympus v roce 2011; 2. příležitost, vnímaná jako výhodná pro podvádějící osoby, jako tomu bylo u případu Enron v roce 2001; 3. pocit vlastního ospravedlnění podvodu, ve smyslu: „Já si to zasloužím!“, opět ve firmě Enron.

V českých organizacích bylo 67 % hospodářských trestných činů vykonáno osobami uvnitř společnosti. Tento poměr se v porovnání s rokem 2009, kdy činil 50 %, výrazně zvedl.10

Toto jsou tedy faktory, které tvoří tzv. trojúhelník podvodu.12 Společnost PwC se pokusila v roce 2009 najít nejvíce relevantní faktory ze třech výše zmíněných: 68 % dotázaných považuje první faktor za ten, který převládá nejvíce.13

Osoby uvnitř společnosti disponující velkou mocí a silnou pozicí dokáží své situace využít pro eliminování či obcházení kontrolních systémů, jak se to stalo například v rakouské společnosti Hypo Group Alpe Adria a v japonské firmě Olympus. Zde se výkonná rada dopouštěla účetních podvodů od 90. let 20. století tak, že maskovala ztráty z finančních investic. Aby pachatelé tyto ztráty skryli, stanovovali

Avšak nejsou to pouze členové výkonné či dozorčí rady, kteří mohou páchat účetní podvody. Také zaměstnanci, tedy osoby, které připravují vyúčtování či pracují s účty a jejich kontrolou, mohou nést odpovědnost. Sankční postihy jsou však v jejich případě méně přísné. Nést odpovědnost nutně neznamená způsobit škodu či újmu, ale i vypracování falešné účetní závěrky, které žádnou škodu nezpůsobí, je nelegální.14

9

10

11

12 13

14

HOFFMANN, Handbuch Anti-Fraud-Management: Bilanzbetrug erkennen – vorbeugen – bekämpfen. Berlín 2008, s. 58–60 http://www.pwc.com/cz/en/hospodarska-kriminalita/soucasny-stav-hospodarske-kriminality-cr.jhtml; 2011–2012, citováno 6. 2. 2012 http://www.ftd.de/it-medien/computer-technik/:bilanztricks-olympus-japans-neues-desaster/60126644.html?page=2; publikováno 9. 11. 2011, citováno 13. 12. 2011 WELLS J. T., KOPETZKY, M. Handbuch Wirtschaftskriminalität in Unternehmen. Vídeň 2006, s. 6 http://www.pwc.com/en_GX/gx/economic-crime-survey/pdf/global-economic-crime-survey-2009.pdf; dotázáno bylo 3 000 manažerů z 54 zemí světa KRAKOW, G. Bilanzdelikte als Informationsdelikte. In: KEPPERT, T., BRANDSTETTER, W. (Hrsg.), Bilanzdelikte, Vídeň 2009, s. 81–95, zde s. 85; ENZINGER, M. Bilanzdelikte aus Sicht der Wissenschaft. In: KEPPERT T., BRANDSTETTER, W., viz výše, s. 19–33, zde s. 30


51

TRENDY A ANALÝZY

Cíle a motivy podvádějících osob Ke spáchání účetního podvodu mohou vést následující cíle a pohnutky:15 zvýšení zisků často za účelem dosažení dalších efektů, např. pozice na burze, „big bath“, snížení zisků za účelem ušetření na daních z příjmů, vyrovnávání zisků v po sobě následujících časových obdobích („profit smoothing“), za účelem udržení důvěry u investorů a posílení tržní ceny, dosažení cílů společnosti (často velmi ambiciózních), osobní motivy, jako zajištění vlastních nároků.

Právní aspekty Ve skutečnosti je účetní podvod často první fází pro spáchání dalšího trestného činu, např. doložení zfalšovaných výročních zpráv při žádosti o úvěr. Účetní podvod také může sloužit k zamaskování potřeby restrukturalizace při soudním řízení, aby se společnost nedostala do likvidace. Sankce, které vymezuje zákon, jsou často spíše minimální, nemají tedy preventivní účinek. Ve Spojených státech amerických se pokuty a sankce pohybují od výše 5 milionů dolarů či 20 let ve vězení. Občanskoprávní řízení je často mnohem více odstrašující. Ředitel společnosti s ručením omezeným, který je usvědčen z účetního podvodu, často čelí hrozbě, že bude muset věřitelům zaplatit škodu v plné výši.16

15 16

17

52

Důsledky účetních chyb a podvodů Účetní závěrky či výroční zprávy jsou zcela neplatné v případě, že závažným způsobem porušují právní předpisy. Jak je možné situaci napravit? Chyby musí být opraveny na současných účtech, zatímco výkazy a účetní závěrka, které jsou neplatné, mohou být pouze doloženy opravenou dokumentací. Nicméně měnit účty i za minulá období může způsobit zmatky a nejasnosti.17

Jak předejít účetním podvodům? V prvé řadě zde existuje rozpor v očekáváních. Společnost odhaluje své údaje a tím vytváří jistý obraz o vlastní situaci. Vzhledem k určité možnosti volby prezentace výsledků společnosti nemůže tento obraz plně odrážet skutečný stav, ve kterém se společnost nachází. Na druhou stranu ale také osoby, které tyto údaje přijímají, mají odlišná očekávání a zájmy, což rovněž vytváří určité zkreslení dané situace. Obě strany to musí vzít v úvahu, a to i v případě, že nedochází k trestné činnosti. Z toho vyplývá, že dvě různé účetní závěrky té samé společnosti se stejným datem mohou být – teoreticky – pravdivé a „správné.“ Abychom zamezili výskytu účetních podvodů, je možné přijmout celou řadu opatření. Lze je rozdělit do následujících kategorií: normativní řízení a controlling, například aplikace předpisů pro vedení společností, pravidla bezúhonnosti a integrity, etický kodex;

Wagenhofer/Ewert: Externe Unternehmensrechnung, 2. Aufl., Berlín , str. 245 KEPPERT, T., Bilanzdelikte aus der Sicht des Buchsachverständigen. In: KEPPERT, T., BRANDSTETTER, W. (Hrsg.): Bilanzdelikte, Vídeň 2009, s. 38–41 a 59 KEPPERT, T., Bilanzdelikte aus der Sicht des Buchsachverständigen. In: KEPPERT, T., BRANDSTETTER, W. (Hrsg.): Bilanzdelikte, Vídeň 2009, s. 54–58


ÚČETNÍ PODVODY „opatrnost v personálních otázkách“, tj. při výběrových řízeních musí v nejvyšší možné míře docházet ke kompletnímu zjištění povahy účastníka výběrového řízení a jeho dosavadních aktivit (KYE: Know Your Employee! – „Poznej svého zaměstnance!“); řízení podle cílů (management by objectives): ano, ale pouze těch dosažitelných!; risk management pro podvody v účetnictví, např. detailní seznam rizik (se zahrnutím aspektů „trojúhelníku podvodu“), kompletní kontrola velkých, mimořádných či neobvyklých údajů či transakcí, kontrola vyrovnávacích účtů; spolehlivé vnitřní kontrolní systémy, např. tzv. princip čtyř očí, kontrola věrohodnosti, přísné rozdělení povinností a pravomocí; pravidelné interní audity pro kontrolu účinku zavedených opatření; přijímání předem očekávaných opatření a sankcí (kontinuita, transparentnost). Podle společnosti Pricewaterhouse Coopers 38 % českých společností odhalilo účetní podvod buď pomocí risk managementu, 18

nebo pravidelného interního auditu (v roce 2009: 35 %). Jeden z pěti podvodů je přitom nadále odhalen nezávisle na managementu. Z celkového souboru sledovaných českých společností jich 33 % uvedlo, že v průběhu uplynulých dvanácti měsíců neprováděly žádná opatření a kontroly v rámci risk managementu týkající se odhalení či prevence podvodů v účetnictví. Hlavním důvodem byl nedostatek vnímaných výhod plynoucích z odhalení podvodu (57 %) a nedostatek znalostí o tom, co vlastně řízení rizik účetních podvodů obnáší (21 %). Společnost Pricewaterhouse Coopers také uvedla, že 71 % českých organizací nevyužívá politiku „whistle-blowing“ (pozn. red.: politika společnosti, jež přiznává svým zaměstnancům, kteří mají podezření na podvody či neetické jednání v rámci společnosti, možnost informovat subjekty, které mohou sjednat nápravu). Opatření tohoto charakteru však mohou pomoci v odhalení podvodů v případech, kde se ostatní prostředky jeví jako neúčinné.18 ■

http://www.pwc.com/cz/en/hospodarska-kriminalita/soucasny-stav-hospodarske-kriminality-cr.jhtml; 2011–2012, citováno 6. 2. 2012

Mag. Dr. Helmut Siller, MSc. Je autorem odborných knih, vedoucím účetního a controllingového oddělení a také docentem na Institute for Management, University of Applied Sciences of the Chamber of Commerce, Vienna (Institut managementu – Univerzita aplikovaných věd Obchodní komory, Vídeň). Kontakt na autora: [email protected]

Jste s obsahem časopisu spokojeni? Jaká témata či typy informací byste uvítali nejvíce? Co Vám v časopise chybí? Váš názor je pro nás při tvorbě časopisu klíčový. Pokud se chcete ke kvalitě časopisu vyjádřit, své připomínky a náměty posílejte na e-mail [email protected]. Budeme se na ně těšit.


53

Lean-ou [línou] cestou k výkonnosti (nejen) v týmech finančního controllingu Ivo Spilka V tomto příspěvku představíme tzv. lean principy1 jako geniální způsob, jak v konečném důsledku snižovat náklady a zvyšovat zisk. Předvedeme konkrétní příklad se zaváděním v jednom business procesu. Cílem je především inspirovat vlastníky procesů, kteří slyší na slovo „efektivita“ a kteří se nechtějí smířit s tím, že jejich proces obsahuje skryté plýtvače.

Základní principy leanu Lean procesy se vyznačují určitými charakteristikami. Jsou rychlé2, jednoduché, 1

2

3

4

54

přehledné, bezchybné3, vytvářejí produkty, resp. služby bez zbytečných činností a zásob, mají nulový výskyt plýtvání4, schopnost vyvažování v návaznosti na výkyvy v poptávce (adaptabilitu) a celkovou návaznost na zákazníka.

Lean principy (v češtině používaný ekvivalent štíhlé principy) jsou v dnešní době často vyhledávaným způsobem, jak redukovat lead time a jak řešit úzká hrdla v procesech nejen ve výrobě. Výrobní závody tyto principy velmi zdatně aplikují i do business procesů a ukazuje se, že fungují stejně účinně. Proto se i mnohé nevýrobní firmy inspirují a hledají uplatnění těchto principů pro své procesy. Význam procesní analýzy a budování budoucího stavu tkví především v eliminaci skrytých plýtvačů zdroji (čas, materiál, informace, zásoby, lidské zdroje), které produkují často významné náklady, a nastavení způsobu, jak docílit toho, že proces je robustní, což znamená jeho předvídatelnost, samoopravitelnost a reprodukci. Základní charakteristikou „rychlosti“ procesu je lead time. Ten je definován jako celkový potřebný čas hodnotového toku od dodavatele k zákazníkovi. Tím se liší od jiné charakteristiky – process time, který z celkového času bere jen tu část, která reprezentuje přidávání hodnoty. Bezchybnost procesu reprezentuje ukazatel first pass yield, který se nejčastěji vyjadřuje poměrem vygenerování přidané hodnoty bez chyby na první pokus k celkovému počtu pokusů. Za robustní bývají považovány procesy s ratio 95 %. Existuje 7+1 plýtvání. Ve výrobě je synonymem pro plýtvání japonské slovo muda. Ovšem jak ve výrobě, tak v nevýrobních procesech existuje stejná baterie plýtvačů. Ke snadnému zapamatování se někdy používá sousloví TIMWOODS, jehož jednotlivá písmena reprezentují jednotlivé typy plýtvání: 1. TRANSPORT – tedy jakékoli přenosy hodnot, čímž se nemusí rozumět jen fyzický přesun, ale třeba také odesílání informace mailem; 2. INVENTORY – tím se rozumí jakékoli zásoby v mezikrocích, které jsou v business procesech reprezentovány zdrojovými daty, která při odkládaném zpracování zastarávají; 3. MOVEMENT – jakékoli zbytečné přesuny aktérů přidávání hodnoty, ať už ke vzdálené tiskárně či skeneru nebo třeba jen „překlikávání“ obrazovek; 4. WAIT – jakékoli čekání na něco nebo na někoho; 5. OVERPROCESSING – jakákoli „vícepráce“, kterou konečný zákazník neocení; 6. OVERPRODUCTION – „nadvýroba“ dopředu bez návaznosti na faktický odběr zákazníkem, 7. DEFECTS – generování chyb, které vyžadují následnou opravu; 8. SKILLS – tím se rozumí nevyužití (skrytých) schopností lidských zdrojů v týmu. Pozorný čtenář jistě zaregistroval, že ve všech plýtvačích se skrývají nevyužité finance, které vlastníkovi procesu zbytečně snižují cash-flow.


LEAN-OU [LÍNOU] CESTOU K VÝKONNOSTI Základní principy leanu: Filozofie LEAN vychází z pěti základních principů. 1. Určení hodnoty v očích zákazníka 2. Určení toku hodnoty a odstranění všech 7+1 typů plýtvání 3. Zajištění toku a tahu v celém hodnotovém toku 4. Zapojení zaměstnanců 5. Neustálé zlepšování a snaha o dokonalost

Hodnota jako základní pojem v zeštíhlování procesů Hodnota se v LEANu používá jako ekvivalent ceny práce, za kterou je zákazník ochoten zaplatit. V zásadě existují tři základní typy hodnot: 1. materiál, jehož „protečením“ pak vzniká výrobek, 2. služba, jejíž „protečením“ pak vzniká servis; a konečně 3. informace, která se „protečením“ následně mění v jinou informaci, která má pro zákazníka cenu (hodnotu). Hodnota se dělí na: 1. Přidanou hodnotu Ta představuje nezvratné změny hodnoty v jejím toku vyžadované zákazníkem (např. montáž materiálu, čímž vzniká konečný výrobek, nebo změna zdrojových dat ve výstup a následná interprentace výstupních dat atd.). 2. Nepřidanou hodnotu Jde zjednodušeně o doplněk k přidané hodnotě, tedy všechno ostatní, co hodnotu nepřidává. V této kategorii se nacházejí jednak činnosti, které jsou plýtvání – ty je potřeba kategericky eliminivat –, a jednak nezbytné činnosti, které sice samy o sobě hodnotu nepřidávají, ale jsou potřebné k vlastnímu generování přidané hodnoty (za tyto činnosti zákazník není ochoten platit a minimálně by vlastníka procesu

měly podněcovat k přemýšlení, zda neexistuje levnější „technologie“ výroby přidané hodnoty).

Klíčové procesy Zeštíhlování procesů by mělo vycházet z požadavků zákazníka. Filozofie LEANu navádí management společnosti k tomu, aby implementace lean principů probíhala v optimální chronologii. Management se tak zaměřuje na ty procesy, které ve vztahu k zákazníkovi tvoří klíčové hodnotové toky. Tyto toky musí být zeštíhlovány jako první. Častou chybou bývá zaměření na procesy, ve kterých je zeštíhlování nejjednodušší. To má jistě pragmatický důvod, nicméně dost často se jedná o procesy s malým dopadem na zákazníka a z pohledu filozofie LEANu jsou pak takovéto snahy paradoxně považovány za plýtvání. Na čtenáři necháme, o jaký typ plýtvání se jedná. Pro identifikaci klíčových procesů, u kterých bychom měli se zeštíhlováním začít, se používá rozhodovací matice, které se často říká impact maturity chart. Je znázorněna na obrázku 1 na straně 56 . Matice popisuje vztah mezi zralostí procesu a jeho dopadem na zákazníka. Na hodnocení zralosti i dopadu se mohou použít škálovací metody, pomocí nichž se management společnosti rozhodne o zařazení procesů do jednotlivých oblastí této matice. Hladiny označují optimální zařazení ve vztahu dopad ↔ zralost. Např. hladina označená stupněm 5 odpovídá takové úrovni zeštíhlení a dosažení zralosti všech procesů, pro kterou je typická předvídatelnost klíčových procesů, tedy že tyto procesy jsou řízeny. V klíčových procesech se tedy nevyskytují žádné plýtvače a navíc jsou u nich aplikovány lean principy. U procesů s malým dopadem na zákazníka se vyskytujeme na úrovni zralosti alespoň 2,


55

TRENDY A ANALÝZY Obr. 1: Impact maturity chart

Zdroj: vlastní zpracování

kdy je splněna opakovatelnost a proces směřuje ke standardizaci – tj. do úrovně 3. Zájemce o tuto problematiku odkazujeme na capability maturity model – viz obrázek 2 na straně 57 . Organizace, které dosahují dlouhodobě hladiny 5, bývají označovány jako zeštíhlené. Hladina 6 na obrázku 1 pak reprezentuje „best in class“. Úroveň všech procesů dosahuje minimálně 4, procesy s dopadem na zákazníka ≥ 3, pak musejí dosahovat úrovně 5, tedy průběžně zlepšovaného procesu, který je schopen se samoopravovat.

Zákaznicky orientovaný proces Jedním z principů LEANu, který jsme si uváděli dříve, je navázání procesu na zákazníka. Aby se tak skutečně stalo a nedocházelo k časté chybě některých firem, které vytvářejí procesy zevnitř a doufají, že nakonec tyto procesy budou produkovat

56

přidanou hodnotu pro zákazníka (což se ve většině případů pak nestane!), existuje další nástroj, který je je známý pod názvem SIPOC. Název je souborem zkratek jednotlivých aktérů dodavatelsko-odběratelského vztahu v hodnotovém toku: 1. Supplier(s), 2. Input(s), 3. Process, 4. Output(s), 5. Customer(s). Tento nástroj pomáhá vytvářet zákaznicky orientovaný proces tak, že se postupuje „odzadu“. Tedy prvním zásadním krokem je určení zákazníka, resp. zákazníků v příslušném hodnotovém toku. Poté směřujeme k identifikaci jeho očekávání, tedy výstupům později definovaného procesu, které kvantifikujeme pomocí indikátorů (nejčastěji KPIs). Ideálně až po odsouhlasení těchto indikátorů zákazníkem přistupujeme k definování procesu, ze kterého pak teprve vyplývají potřebné vstupy a definice baterie dodavatelů těchto vstupů.


LEAN-OU [LÍNOU] CESTOU K VÝKONNOSTI Obr. 2: Capability maturity model

Zdroj: vlastní zpracování

LEAN principy v business procesech LEAN principy aplikované do nevýrobních procesů byly odvozeny z těch, které dlouhodobě fungují ve výrobních hodnotových tocích, tj. v procesech, kde hodnotou je materiál. V nevýrobních procesech bývá častou hodnotou informace. Představme si již zmíněnou baterii LEAN principů, v chronologii tak, jak by měly být postupně zaváděny. Postup znázorňuje obrázek 3 na straně 58 . První princip vychází z motivu neprodukovat nic, co by zákazník nepotřeboval. Jedná se o jakési opatření, které směruje k principu „just in time“ – tedy k dodání přidané hodnoty právě včas. Takt je rytmus, ve kterém proces produkuje přidanou hodnotu, a základním východiskem je poptávka zákazníka. Výslednou hodnotu taktu může vlastník procesu ovlivnit dostupným časem, jak naznačuje vzoreček pro jeho výpočet:

takt time = available working time per... [year, month, day…] / customer demand per… [year, month, day…] Druhý princip říká: Kde je to možné, zaveďte tok. Tok znamená: „Přidej hodnotu a posuň!“ Tento princip velmi dobře funguje v sériové výrobě, a proto je v business procesech jen málo příležitostí, kde se tok implementovat dá. Proto se tok často derivuje pomocí principu FIFO. Tento princip, podobně jako tok, zajistí respektování chronologie přidávání hodnoty mezi jednotlivými kroky, ale s ohledem na to, že není možné oba procesní kroky vybalancovat pomocí stejné doby obrátky (cycle time), je obava z redukce zbytečně generované zásoby řešena maximem. Při překročení maxima se automaticky zastavuje předcházející procesní krok. Tok se dá také suplovat principem work-flow-cycle, což je další LEAN princip


57

TRENDY A ANALÝZY Obr. 3: LEAN principy v business procesech

Zdroj: DUGGAN, K. J. Creating Mixed Model Value Streams: Practical Lean Techniques for Building to Demand. New York USA: Productivity Press, 2002. 206 s. ISBN 1-56327-280-6. Upraveno autorem.

v pořadí. Jeho podstatou je domluvení jakéhosi „hájeného času“, kdy se jednotliví aktéři přidaných hodnot v hodnotovém toku sejdou a podobně jako při toku postupují principem „přidej hodnotu a posuň“. Filozofie LEAN doporučuje, aby work-flow-cycle byl „visible“, tedy aby v „hájeném čase“ jednotlivý účastníci procesu spolu skutečně seděli v řadě, podobně jako na výrobní lince. Pozorný čtenář namítne, zda podmínka společného prostoru není také plýtváním. Společný prostor muže být nahrazen společným sdíleným nástrojem. Další princip – integration events funguje podobně jako ve výrobě tah (tj. principem „In case I need it“5). Obvykle se tyto eventy nasazují v místech, kde se sbíhají 5

58

paralelní větve s cílem provádět tažení hodnoty. Fungují jako kontroloři disciplíny a díky kontinuitě vytvářejí poměrně rychle nově fungující návyky. Princip standard work asi čtenáře nepřekvapí. Je to univerzálně fungující princip zajišťující nejen opakovatelnost procesního kroku, ale také velmi pružnou reprodukovatelnost jinam. Tak jako základním kamenem LEANu ve výrobě je tok, v případě nevýrobních procesů je to právě princip standardizace procesu. Výhodou je poměrně snadná reprodukovatelnost, ale vyžaduje to určitou sebedisciplínu. Single-point initialization je substitucí principu „plánování z jednoho bodu“,

Naproti tomu FIFO funguje na základě principu „Because I need it“.


LEAN-OU [LÍNOU] CESTOU K VÝKONNOSTI který se ve výrobních procesech nasazuje v místě, kde končí tah a začíná tok. Tento princip zajišťuje návaznost sdílených procesů na ty dedikované pomocí jakéhosi supermarketu. Tedy sdílené procesy reagují přímo na aktuální místo potřeby (tam, kde začíná tok), což dovoluje plánovat pouze tam. Celý následující tok za tímto místem bývá označován jako upstream. Předposlední princip pitch funguje totožně jako ve výrobě – všude tam (myšleno ve sdílených procesech), kde není možné aplikovat některý z předešlých principů zajišťujících tah, se nastaví v pravidelných časových cyklech kontrola odběru hodnoty dedikovanými procesy. Klíčem k úspěchu je nastavení takového intervalu, který může identifikovat první změnu. Pokud bychom stav kontrolovali častěji, patrně se nic nového nedozvíme (a bylo by to plýtvání!). pitch interval [min] = value types quantity [pc] x takt time [min/pc] Zdroj: autor

Poslední princip plan B kompenzuje výkyvy v poptávce. Název napovídá, že v určitých

místech mohou aktéři přidaných hodnot iniciovat schůzku, na které se domlouvají jiná pravidla.

Závěr Zavádění LEAN principů do procesu zcela jistě patří mezi takové aktivity, jež má management společnosti tendenci odkládat až do té doby, než vzniká aktuální potřeba úspor. Je přitom zřejmé, že řada procesů s sebou nese skryté ztráty a mají v sobě tedy nevyužitou příležitost určité úspory vygenerovat. O manažerech se často tvrdí, že jejich hlavní rolí je dosahování požadovaných obchodních výsledků prostřednictvím jejich týmu. Často se ovšem zapomíná na druhou stranu mince, a tou je jejich druhá role (možná by se dalo říci prostředek k naplnění té první role) – nastavení takových procesních podmínek, které jejich zaměstnancům dovolí, resp. usnadní generovat požadované výsledky. Zeštíhlování procesů beze sporu takovým prostředkem je.

■

Lean principy, konkrétní příklad lean eventu, stejně jako aplikaci metody na procesy v podniku představí autor příspěvku Ing. Ivo Spilka v rámci semináře Lean-ou [línou] cestou k výkonnosti dne 26. 4. 2012 v Praze. Seminář pořádá Controller-Institut. Více informací na www.controlling.cz.

Ing. Ivo Spilka Vystudoval andragogiku na Univerzitě J. A. Komenského v Praze. Působil v několika společnostech na pozicích souvisejících se soft skills, naposledy v CARRIER REFRIGERATION OPERATION CZECH REPUBLIC, s. r. o., kde měl odpovědnost za rozvoj zaměstnanců a neustálé zlepšování podle principů štíhlé výroby. Úspěšně zde zavedl a realizoval unikátní tréninkovou metodologii kai zen v soft skills pro výrobní mistry, která byla oceněna jako nejlepší personální projekt v České republice na soutěži Zaměstnavatel roku. V současné době pracuje jako samostatný systemický kouč a kognitivně behaviorální terapeut.


59

CAFIN informuje ................ CAFIN slaví 2. narozeniny Nezisková organizace Česká asociace pro finanční řízení (CAFIN) slaví druhý rok na scéně. Zatímco v prvním roce své činnosti budovala hlavně stabilní členskou základnu, ve druhém roce se již více zaměřila na plnění svého poslání: vypracování procesních, metodických, tematických a oborových standardů v oblasti finančního řízení a řízení výkonnosti. „Provedli jsme rozsáhlý průzkum finančních pozic. Výsledky nastiňují, jak vypadá typický kariérní postup pro určité pozice,“ říká Olga Cechlová z CAFIN. Důležitou aktivitou asociace v minulém roce byla činnost pracovních skupin. V rámci CAFIN působí čtyři: Modely řízení firemní výkonnosti, IFRS platforma, MIS Exchange a Kariérní standardy. Právě poslední zmiňovaná byla v uplynulém roce nejaktivnější. Pracovní skupině Kariérní standardy se podařilo udělat rozsáhlý průzkum na poli finančních pozic. „Od více než 500 osob jsme byli schopni získat vzorek téměř 1 900 různých pracovních zkušeností,“ říká vedoucí skupiny Olga Cechlová. Data z průzkumu posloužila k popisu pozic finančního ředitele, finančního manažera, vedoucího controllingu a controllera. „Zaměřili jsme se na vzdělání a pracovní zkušenosti osob, které na daných pozicích působí či působili. Zajímalo nás, jak dlouhou dobu strávili na jednotlivých typových pozicích, zda a jaký vliv to hrálo na jejich další kariéru. Průzkum nám také ukázal, jaká je průměrná služební doba na těchto pozicích,“ vysvětluje. „Pomocí těchto výsledků jsme tak schopni nastínit, jak vypadá typická kariérní cesta na pozici např. vedoucího controllingu.“ Několikrát do roka se podařilo zorganizovat setkání členů asociace nad nejrůznějšími tématy: interní audit rozebíral Tomáš Pivoňka, jeden z předních expertů na tuto problematiku. Další setkání se týkalo metody six sigma, kterou členům CAFIN přiblížil Michal Stránský, držitel certifikace Master Black Belt Six Sigma. Mezi probíraná témata patřil dále třeba proces reportingu v moderním

60

pojetí, proces plánování v kontextu moderních nástrojů či výhody manažerských simulátorů. Velké pozornosti se těšila přednáška Hany Žůrkové o morálním hazardu a jeho prevenci. Cílem asociace je podporovat výzkum, výuku a vzdělávání na poli finančního řízení a vydávání příslušných publikací; podporovat výměnu zkušeností a spolupráci mezi zástupci vědy a praxe a mezi členy asociace navzájem. Asociace vypracovává procesní, metodické, tematické a oborové standardy v oblasti finančního řízení a řízení výkonnosti a dále se podílí na vypracování systému rozvoje finančních pozic a standardů dalšího vzdělávání pro finanční pozice, včetně podpory jejich prosazení do praxe firem. Spolupracuje s profesními organizacemi, finančními institucemi a dalšími zájmovými subjekty na poli finančního řízení. Česká asociace pro finanční řízení započala svoji činnost na přelomu března a dubna 2010; aktuálně má bezmála 200 členů: „Členská základna se stále rozšiřuje, což dokládá, že základní zaměření asociace je pro její členy nejen zajímavé, ale i užitečné, a tím pádem poptávané,“ hodnotí situaci předseda asociace, Ladislav Profota. „Své příznivce má asociace i v rámci působení na portálu LinkedIn. V tuhle chvíli představuje CAFIN 9. největší českou skupinu, máme skoro tisíc příznivců.“ Více informací na www.cafin.cz


monitoring ........................... Pokorný manažerem daňových a právních služeb PwC Tým daňových a právních služeb PwC Česká republika nově posílil Zbyněk Pokorný (31 let), odborník na daňové investiční pobídky. Má šestileté zkušenosti se správou investičních projektů v režimu schémat investičních pobídek, do PwC přichází z Ministerstva průmyslu a obchodu, kde vedl oddělení inovací a investic. Zbyněk Pokorný se bude jako manažer v oddělení daňových a právních služeb PwC ČR specializovat na poskytování komplexních poradenských služeb v oblasti daňových investičních pobídek a jejich uplatnění v konkrétních projektech.

Hudečková ředitelkou Trade Finance v ČSOB Útvar Trade Finance v ČSOB vede nově Karin Hudečková. Útvar se zabývá zpracováním

bankovních záruk a dokumentárních transakcí (dokumentárních akreditivů, inkas a směnek) a aktivní obchodní činností směřující k nabídce těchto produktů klientům. Hudečková nahradila Kamilu Stabrynovou, která pokračuje v kariéře v ČSOB v segmentech retail a SME. Karin Hudečková přešla do nové funkce z pozice ředitelky korporátní pobočky v Ústí nad Labem, na kterou se do ČSOB vrací Miroslav Tym.

Walkiewicz ředitelem prodeje Nestlé pro ČR a SR Zbigniew Walkiewicz (47 let) převzal pozici ředitele prodeje Nestlé pro český a slovenský trh se sídlem v Praze. Nahrazuje ve funkci Mika Jopsona, který bude pokračovat jako ředitel Nestlé pro rozvoj spolupráce s Tesco se sídlem v Británii. Walkiewicz navíc bude odpovědný za koordinaci oblasti prodeje Nestlé napříč trhy střední Evropy. Zbigniew Walkiewicz získal rozsáhlé

manažerské zkušenosti během 18 let strávených v Nestlé.

Kepková na pozici director v KPMG Do oddělení aktuárských služeb v KPMG ČR přišla na pozici director Zuzana Kepková. Ve své nové funkci hodlá zúročit zkušenosti, které získala během dlouholetého působení v předních pojišťovnách (Allianz, ING, Kooperativa). Jako hlavní cíl si stanovila posílení a rozvoj poradenských služeb, zejména pro pojišťovnictví. Kepková přichází z Allianz pojišťovny, kde zastávala roli místopředsedkyně představenstva a zástupkyně generálního ředitele. Zodpovídala za oblast životního a neživotního pojištění v České republice. Kepková také patří k zakládajícím členům a pracuje ve výboru České společnosti aktuárů (ČSPA). V letech 2006–2010 působila v představenstvu České kanceláře pojistitelů.


61

MONITORING / ZE SVĚTA

AKCIE

Zdroj dat: MSCI, data v EUR V únoru jsme byli svědky pokračujícího růstu cen akcií na většině akciových burz. Hodnota amerického akciového indexu S&P 500 stoupla na lokální maximum 1 378 bodů, což je nejvyšší hodnota od začátku roku 2008. Americké akcie tak v průměru již umazaly ztráty ze srpna loňského roku, kdy po snížení úvěrového ratingu USA ceny akcií prudce poklesly. Ztráty pomalu dohání také akcie německých firem, index DAX se přiblížil hodnotě 7 000 bodů, což je ovšem stále 8 % pod loňským maximem a zhruba 15 % níže oproti roku 2007. Makroekonomický výhled nicméně dalšímu růstu cen akcií nenahrává, naopak hrozí korekce.

MĚNY

Zdroj dat: NB, data v CZK

62


FINANČNÍ TRHY ÚNOR 2012 Česká koruna druhý měsíc v řadě zpevňuje, k euru o 1,4 % a k dolaru o 3,3 %. Ještě více si znovu polepšil polský zlotý, který posílil k dolaru o 4,5 %. Dražší severomořská ropa stojí za posílením norské koruny. Výraznou korekci má za sebou japonský yen, který oslabil vůči koruně o 8 %, poté co japonská centrální banka Bank of Japan zveřejnila záměr rozšířit program nákupu zahraničních aktiv o dalších 10 bilionů yenů (cca 130 mld. USD), čímž se snaží zabránit dalšímu posilování měny. Silný japonský yen dělá vážné problémy japonským exportně orientovaným firmám, které tvoří klíčový pilíř japonské ekonomiky.

KOMODITY

Zdroj dat: OnV ta, data v USD is

V únoru výrazně podražila ropa a společně s ní pochopitelně i benzín a nafta, což všichni pociťujeme u čerpacích stanic. Cena texaské ropy typu WTI stoupla o 9 % na 107 dolarů za barel, cena severomořské ropy typu Brent stoupla o 11 % na 123 dolarů. Po půl roce se tak opět výrazně zvětšil rozdíl v ceně evropské a americké ropy. Za růstem cen stojí embargo na dovoz ropy z Íránu a obavy z možného válečného konfliktu na Blízkém východě. Případný výpadek v dodávkách ropy z Perského zálivu by více zasáhl Evropu, proto více zdražuje Brent. Vůbec nejhůře by ale dopadla Čína, která je na ropě z Perského zálivu ekonomicky závislá. INVESTIČNÍ TIP MĚSÍCE

Alcoa (AA) je americká společnost, která těží a zpracovává bauxit, je největším světovým producentem hliníku. V roce 2011 klesla cena akcie o 40 %. Tržní ocenění firmy 11 mld. USD, účetní hodnota 14 mld. USD (P/B = 0,8), roční tržby 25 mld. USD (P/S = 0,45), čistý zisk 611 mil. USD (P/E = 18). Investice vhodná pro horizont 2–3 roky.

Rubriku Finanční trhy pro časopis připravuje Jan Traxler ze společnosti FINEZ Investment Management, s. r. o., [email protected], www.finez.cz


63

3/2012

Ročník III Měsíčník Šéfredaktor: Mikuláš Ostatnický, tel.: 246 040 438, e-mail: [email protected] Odpovědná redaktorka: Kateřina Žáčková, tel.: 246 040 432, e-mail: [email protected] Předplatné: informace tel.: 246 040 400, objednávky: [email protected] Inzerce: Iva Suchnová, tel.: 246 040 439 Vydává: Wolters Kluwer ČR, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3 Odborný garant časopisu: Česká asociace pro finanční řízení CAFIN, www.cafin.cz Tiskne: SERIFA, a. s., Jinonická 80, Praha 5. Sazba: Monika Svobodová Nevyžádané příspěvky nevracíme. Přetisk a jakékoli šíření dovoleno pouze se souhlasem vydavatele. Vydávání povoleno Ministerstvem kultury ČR pod číslem E 19410. ISSN 1804-2996. Za správnost údajů uvedených v článcích odpovídají jejich autoři. Roční předplatné činí 2 000 Kč bez DPH (2 280 Kč včetně DPH, poštovného a balného). Předplatné je automaticky prodlužováno. V případě, že předplatitel nehodlá odebírat následující ročník, sdělí tuto skutečnost písemnou formou vydavateli, a to nejpozději 14 dnů před začátkem nového předplatitelského období. Předáno do tisku dne 15. 3. 2012. © Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012

✁ OBJEDNÁVKOVÝ KUPÓN Objednávám roční předplatné měsíčníku Finanční řízení & controlling v praxi za cenu 2 000 Kč bez DPH název organizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . jméno a příjmení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . adresa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . e-mail . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

tel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

IČ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

DIČ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Vyplněný kupón odešlete na adresu: Wolters Kluwer ČR, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3 Časopis lze rovněž objednat na internetové adrese http://obchod.wkcr.cz nebo na e-mailové adrese [email protected]. Bližší informace také poskytujeme na telefonu 246 040 400.

64


Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Recommend Documents