Vážené kolegyně, Vážení kolegové, Milí přátelé, toto poněkud familiární oslovení bych si zřejmě nedovolila, pokud bych řadu z vás neznala řadu let. S mnohými jsem studovala, s jinými jsem měla tu čest soudit, mnohé znám z jiných, někdy i pravidelných, příležitostí a myslím, že některé z vás jsem i zkoušela. Přesto mám poněkud nejistý pocit, neboť nyní před vás předstupuji jako před odborné fórum. Funkci, kterou jsem převzala před téměř na den pěti měsíci, jsem převzala svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, byť přiznávám, že jsem sama nečekala, co vše na mě čeká a možná lépe, co čeká na nás všechny. Nyní bych měla být ta, která to bude prosazovat, či naopak proti něčemu bojovat a spolu s předsednictvem pro to připravovat odpovídající podmínky. Čekají nás organizační změny, jako například stěhování do jiných prostor z důvodu úplné rekonstrukce našeho dosavadního sídla. O tom a o dalších otázkách bude hovořit paní JUDr. Marie Moravcová, tajemnice soudu. V samostatném vystoupení doc. JUDr. Vladimíra Balaše, CSc., místopředsedy Rozhodčího soudu, zřejmě uslyšíte něco o aktuálních, připravovaných a možná i hrozících změnách v tuzemské právní úpravě. Půjde jak o normy, které se nás týkají bezprostředně, neboť regulují rozhodčí řízení explicitně, tak o normy, které sice regulují jinou problematiku, ale přesto mají na rozhodčí řízení rovněž určitý vliv. Všichni jste profesionálové, proto vycházím z toho, že právě tuto oblast sledujete a sledujete i judikaturu, která není pro rozhodčí řízení nikterak povzbudivá. Neuslyšíte ode mne žádné sliby jasných zítřků, či kritiku na hlavu zákonodárců. Ostatně měla jsem nyní několik příležitostí právě toto zmínit na řadě míst a na několika platformách. Nechci totiž zabřednout do obecných klišé. Namísto toho chci hovořit o tom, co pro rozhodčí řízení v České republice jako tradičního, ale současně i unikátního způsobu řešení sporů, tak i pro náš Rozhodčí soud, můžeme a nepochybně musíme udělat ve smyslu podpory my všichni. Nemohu říci, že teprve po relativně krátkou dobu mé funkce jsem měla možnost učinit si úplný náhled na to, co je zapotřebí změnit, či naopak co je dobré a mělo by být podporováno. Za oněch pět měsíců jsem se v mých názorech buď jen utvrdila, nebo si je naopak korigovala. Určitě totiž nelze situaci, pokud jde o rozhodčí řízení, prezentovat v růžových barvách. Je ale zapotřebí ji hodnotit věcně a pragmaticky. Nemá smysl hovořit o tom, co přinesla, či spíše co způsobila exploze spotřebitelských sporů, u nichž je nyní nově, totiž od 1. prosince 2016 vyloučeno uzavírání rozhodčích doložek. Má smysl se zabývat jen tím, jaký je aktuální stav a co můžeme my, jako Rozhodčí soud, učinit. Teprve poté, co si to nadefinujeme a uděláme jasné kroky pro změnu, můžeme přijít s tím, co je možné udělat na jakémsi pomyslném vyšším stupni. A je toho bohužel hodně, co udělat můžeme a musíme. Především je zapotřebí si jasně říci, co má být specifikem rozhodčího řízení, co je výhodou oproti jiným způsobům řešení sporů, zejména oproti soudnímu řízení. Nebudu zde předčítat žádné úvody do teoretických publikací o rozhodčím řízení, kde najdete výčty jeho výhod. To zřejmě známe všichni. Je zapotřebí si říci, zda jsme schopni takové výhody naplnit. Budu hovořit jen o některých příkladech a o opatřeních, která je nutno implementovat okamžitě. Ne zítra, ne za měsíc, ale ihned. A rozhodčí soud bude velmi zásadně sledovat, zda toto naplňováno je. Soud sám a jeho aparát zásadně nesmí a nebude jakkoliv zasahovat do řízení, bude však využívat veškerých prostředků pro to, aby sledoval proces naplňování některých zásadních změn a opatření, k nimž musíme přistoupit. Jsem si vědoma toho, že řada rozhodců ony základní zásady naplňuje, a to do všech důsledků. Bohužel, i kdyby existoval jen jeden rozhodce, který takto nečiní, tento jedinec ničí úsilí všech. Poškozuje Rozhodčí soud 1
a poškozuje prosazování rozhodčího řízení u nás. I kdyby existoval jeden jediný rozhodce, který takto nečiní, nemáme vcelku právo kritizovat to, co produkuje naše legislativa proti rozhodčímu řízení a jak se k němu staví justice. Tak například rychlost řízení. Mnohokráte opakovaná výhoda. Nabízíme to skutečně? Za situace, kdy řada rozhodců se poprvé seznamuje se spisem při ústním jednání? K věci je totiž zapotřebí přistupovat naprosto opačně. Rozhodci nejen mají, nýbrž musí mít spis podrobně nastudován a dle možností odstranit a vyjasnit nedostatky ještě před prvním ústním jednáním. Musí se stát naprostým pravidlem, že celé dokazování bude provedeno při jednom a jediném ústním jednání, a to pečlivě připravenými rozhodci. Opačný postup je zcela nepřijatelný. Kdo k tomu takto nepřistupuje, rozhodčímu řízení naopak škodí. Strany totiž musí vidět, kde a jakou výhodu získávají oproti řízení před soudy. Setkávám se totiž stále častěji s názory, a že jich slýchám při řadě jednání den co den, že strany postrádají to, proč rozhodčí smlouvu uzavíraly, a bohužel je to stále častěji jednak argument ohledně rychlosti a jednak argument vysoké odbornosti. Samozřejmě je pravdou, že jsou to strany, které ovlivňují výběr rozhodců. Na druhou stranu zmíněný argument slýchám vskutku s naprostou pravidelností a ze všech míst. To souvisí i s nutností posílení profesionality vedení řízení. Rozhodce musí být autoritou. Avšak nikoliv autoritou vynucovanou proto, že vydává nález, který jsou strany povinny splnit. Autoritou proto, že má perfektně nastudovaný spis, zná judikaturu týkající se materie, klade cílené dotazy stranám a jednoduše věc zná. Musí se tedy jednat o autoritu přirozenou. Stále více se totiž setkáváme i s kritikou toho, že rozhodci zacházejí se stranami mocensky a hůř než soudci. Bohužel je to pravda a je to případ stále častější. To je nepřijatelné zcela zásadně. Uvědomme si, že ve většině případů k nám chodí jako právní zástupci naši kolegové, lidé, které známe a mnohdy lidé, od kterých bychom se sami třeba mohli i učit. Tomu musíme přizpůsobit náš přístup. Pokud ho nezměníme, strany, tj. tzv. uživatelé rozhodčího řízení, si rozdíl mezi rozhodčím řízením a řízením před soudy neuvědomí. Stalo se totiž jakýmsi pravidlem to, z čeho jsme si doposud dělali poněkud trpkou legraci u soudů. Jde o odůvodnění rozhodnutí. Kritizovali jsme, že soudní rozsudky obsahuji rubriku, výrok, velmi dlouhý popis podání stran a průběhu řízení a odůvodnění naleznete ve dvou větách v posledním odstavci před poučením. To se u soudů v poslední době začíná měnit. U soudů se derou do popředí nové generace a nacházíme mezi nimi i soudce odvážné a právně erudované. Naopak nyní, když mýma rukama procházejí rozhodčí nálezy za účelem jejich kontrasignace, vidím, že to, co bylo dříve kritizováno u rozsudků soudů, se stává téměř pravidlem u rozhodčích nálezů. Po mnohdy dosti nesourodém popisu průběhu řízení se lze setkat s odůvodněním v podobě oné parodované věty proto rozhodčí senát rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku. Tím skutečné odůvodnění nálezu končí. Samozřejmě zjednodušuji, ale mnohé nálezy lze takto hodnotit. Sama v současné době hledám pevnou podporu a procedurální rámec pro to, aby takové nálezy mohly být rozhodcům vráceny k přepracování. Samozřejmě, soud ani jeho orgány v žádném případě nesmí do věcného hodnocení jakkoliv zasahovat. To je naprosto nedotknutelný princip. Je však zásadní rozdíl mezi tím, zda rozhodci dospějí ke správnému, či k chybnému názoru a takový názor si odůvodní a tím, kdy rozhodčí nález odůvodnění v podstatě neobsahuje nebo obsahuje natolik vágní změť konstatování, kdy tato nelze za skutkové a právní odůvodnění považovat. To nehovořím o tom, že jen zcela výjimečně lze hovořit o tom, že by rozhodčí nálezy skutečně obsahovaly hodnocení jednotlivých důkazů tak, aby bylo patrné, jaké skutečně závěry z jednotlivých důkazů byly vyvozeny. Je pak toto skutečně tím, co si strany slibovaly a snad ještě některé
2
z nich dodnes slibují od rozhodčího řízení? Tuto otázku ponechávám záměrně bez odpovědi a chci, aby ještě dlouho jako otázka řečnická zaznívala v našich myšlenkách. Co si tedy strany od rozhodčího řízení slibují? Proč k nám chodí, či spíše proč by k nám měly chodit se svými spory? Ano, je to maximální profesionalita a nejvyšší míra odbornosti vyjádřená jednak ve způsobu vedení sporů, připravenosti na jeho projednání a ve formě rozhodnutí. Můžete namítat, jak jsem ostatně již zmínila, že jsou to samy strany, které si ovlivňují složení senátu a výběr rozhodců. Snad, ale jen v omezené míře. Ovlivní snad strana výběr rozhodce protistranou? Ovlivní strana skutečně vždy prostřednictvím svého rozhodce osobu předsedy senátu? Nemluvě pak o případech samorozhodcovských. Ne, takto se na daný problém nesmíme dívat. Kdo veškeré tyto zásady nechce a nebude ctít a prosazovat, nemá co dělat na Seznamu a jednoduše rozhodcem být nemůže a nesmí. Zmínila jsem též Seznam. Známý problém. Setkala jsem se již s několika dotazy, zda právě o otázce seznamu rozhodců a jeho budoucnosti budu dnes hovořit. Na tyto dotazy jsem záměrně nereagovala a dlouho jsem uvažovala, zda se o tom nyní, v tento okamžik a na tomto místě zmínit. Ano, musím. Pokud bych tak neučinila, bylo by to jen znakem toho, že i já chci zastírat, že není problém tam, kde je. Otázka Seznamu rozhodců, jeho charakteru a budoucnosti musí být zmíněna. Jde o věc, která v každém případě bude a musí být na programu jednání předsednictva. Kdy, to nevím, ale musí se tak stát co nejdříve. Současný stav je neudržitelný. Je neudržitelný z mnoha ohledů, a to i bez toho, že zůstáváme jednou z velmi málo stálých rozhodčích institucí na světě, která si stále zachovává Seznam rozhodců a především jeho dosti uzavřený charakter. Ostatně v tomto ohledu jsem byla přesně před týdnem konfrontována na pravidelné letos již mezinárodní konferenci pořádané pod záštitou místopředsedy Nejvyššího soudu, našeho soudu a dalších institucí se zajímavými a pro nás i dosti alarmujícími fakty. Jen stěží by někdo mohl garantovat to, že jde o ideální stav. Zmíním jen několik problémů. Na první pohled vypadají stovky jmen na Seznamu impozantně. Na druhou stranu se setkávám dnes a denně s tím, že je v řadě případů složité obsadit senát. Není totiž výjimečné to, že rozhodci volbu či jmenování předsedou senátu odmítají jen proto, že věc je příliš komplikovaná a vykazuje malou hodnotu předmětu sporu. Samozřejmě, formálně to odůvodní konfliktem. Proti tomu nelze absolutně nic namítat. Naopak, je nutno počítat s podstatným a zcela zásadním zpřísněním podmínek pro hodnocení nezávislosti, resp. nestrannosti a nepodjatosti rozhodců, což musím za chvíli zmínit také. Nicméně v mnoha těchto případech je dosti zřejmé, že důvody jsou a mohou být i jiné. Máme ale také jiné problémy. Obsadit senáty v cizojazyčných řízeních. Jazykové znalosti jsou jedna věc, ovšem úroveň jazykových znalostí taková, aby rozhodce mohl aktivně vést spor na vysoké úrovni a bez pomocí třetí osoby formuloval veškerá rozhodnutí – procesní i věcná – je věc jiná. My bohužel nemáme dostatek rozhodců, kteří jsou schopni vskutku na vysoké úrovni vést řízení v cizích jazycích. Nemluvím totiž jen o angličtině, hovořím o němčině, o ruštině a například pokud jde o řízení v ruštině, je to dosud skrytý potenciál našeho soudu. Cizojazyčných sporů není moc, přesto působí problémy. K tomu přistupují ještě spory mezi tuzemskými stranami v cizích jazycích. Proto otázka Seznamu diskutována bude. Jde o otázku citlivou, ale vyhnout se jí nelze. Samozřejmě na druhé misce týchž vah stojí otázka garance za standard procesu. Řešení přichází v úvahu více, přičemž nepochybuji, že si je dokážete představit. Ostatně většina soudů na světě, které seznamy otevřely, či přímo zrušily, takové mechanismy zavedly a máme se tedy kde učit, či alespoň dívat po příkladech. Vzhledem k tomu, že odpovídající diskuse v rámci orgánů ještě v tomto ohledu zahájena nebyla, v zásadě ani nic konkrétního říci nelze, jen to, že momentální stav zřejmě není na dlouhou dobu udržitelný. 3
Co však mohu zmínit již nyní, je změna pokud jde o způsob obsazování vakancí, tedy jmenování rozhodců a předsedů senátů ex officio. V této souvislosti jsem vlastně jako jedno z prvních opatření zavedla princip postupného obsazování těchto funkcí právě osobami ze Seznamu. Mám však kromě toho v úmyslu prosadit zveřejňování údajů o vytíženosti jednotlivých rozhodců, tj. zveřejňování údajů podle jmen rozhodců (přirozeně bez specifikace sporů) o tom, kolikrát byli (například v průběhu roku) jmenování rozhodcem, jediným rozhodcem, zvoleni předsedou senátu a samozřejmě kolikrát z toho šlo o jmenování předsedou soudu. Ostatně tvrdím, že i strany mají právo vědět, jak je ta či ona osoba vytížena rozhodcovskou činností. Bylo by poněkud zvláštní, pokud bych jmenovala rozhodcem osobu, která je za rok jmenována rozhodcem v několika desítkách sporů a kromě toho vykonává ještě řadu jiných, vysoce náročných profesních aktivit. Prostě a jednoduše si jen stěží mohu představit, že by takový rozhodce mohl skýtat dostatečnou garanci, že se věci bude věnovat v takovém rozsahu, jaký si mnohé strany vskutku představují. V řadě případů to totiž vlastně odporuje fyzikálním zákonům a prosím, buďme v tomto ohledu realisty a nic si nenalhávejme. Pokud jde o ony zmíněné statistiky, nebyli bychom první a zřejmě ani poslední stálou rozhodčí institucí, která k takovým opatřením přistupuje. Uvědomme si, že rozhodčí řízení není konfekce, kterou si snad mohou dovolit obecné soudy, rozhodčí řízení je, mělo by být a musí být zakázkové krejčovství. Ostatně je to právě to, nač mají právo i strany, tj. vědět, jak jsou osoby, o kterých uvažují jako o rozhodci, vytíženi a vytěžováni a jakou garanci skýtají i těmto stranám, že se o danou věc budou starat. Nicméně je zde řada dalších a podstatně významnějších věcí, které je nezbytné otevřít. Je to zásadní změna přístupu ke standardům hodnocení nezávislosti a nestrannosti rozhodců. Nelze totiž nevidět, že otázku nezávislosti a nestrannosti si řada rozhodců vykládá rozdílně a bohužel mnohdy chybně. Sama však v tento okamžik neuvažuji o tom, že bychom měli jít cestou vytvoření vlastního etického kodexu. Tvrdím, že etický kodex obvykle nic nevyřeší, je to pomůcka alibistická. Dobře, snad pro propagační kampaň. Nic to však neřeší. Spíše musíme jít cestou převzetí osvědčených standardů, k nimž je k dispozici široká výkladová praxe. Mám tím na mysli například IBA Guidelines on Conflict of Interest in International Arbitration, které jsou velmi propracované, spočívají na mnohaletých zkušenostech, a to především, jde o standard, který přebírá většina stálých rozhodčích institucí. Jeho implementace do naší praxe tak může být jedním, ale skutečně jen jedním z mnoha standardů, které budeme muset akceptovat tak, abychom měli argumenty pro jednání o podpoře rozhodčího řízení jak v soukromoprávním, tak ve veřejnoprávním sektoru. Jde tak o zveřejňování informací ze strany rozhodců, které nemusí vést k jejich automatickému vyloučení, které ovšem mohou u stran způsobit pochybnosti a je na nich, aby je vyhodnotily a případně vznesly námitku. Jde ale též o řadu dalších souvisejících kroků, tj. například toho, že by prohlášení rozhodců měla být automaticky zasílána stranám tak, jak to činí v zásadě veškeré renomované stálé rozhodčí soudy apod. To souvisí též s dalšími kroky, kdy bude naprosto nezbytné, minimálně máme-li zachovat Seznam ať již v dosavadní, či v jakékoliv otevřené podobě, o rozhodcích zveřejňovat podstatně více informací a nelze vyloučit, že změny v tomto ohledu budou realizovány velmi brzy a budete v tomto ohledu též brzy kontaktováni. Bude však zapotřebí uskutečnit i řadu dalších změn týkajících se každodenní organizace rozhodčího řízení. Tak například je nepřijatelné, aby administrativní aparát Rozhodčího soudu zpracovával za rozhodce procesní usnesení. Procesní usnesení je rozhodnutím rozhodčího senátu. Za procesní rozhodnutí si nese odpovědnost jen rozhodčí senát a ten musí předat sekretariátu Rozhodčího soudu text, který bude administrativou 4
výlučně expedován, maximálně pak přizpůsoben po formální stránce tak, že text usnesení bude formátován, přenesen do standardní hlavičky apod. Čeká nás tedy velké množství práce a bohužel, nebo snad bohudík i mnoho změn a nelze vyloučit, že i změn zásadních. Jsou to však změny zcela nezbytné a řada z nich, například, avšak nikoliv jen ty, které jsem zmínila, musíme realizovat tak, abychom mohli prezentovat maximální transparentnost, odbornost a to, co bude garantovat, že ony výhody rozhodčího řízení strany u nás skutečně naleznou. Bez takových změn, a to viditelných a místy i dosti razantních, v podstatě dnes již nejsme schopni nikoho oslovit, jak se mi rovněž ukazuje dnes a denně, přičemž musíme mít nejen argumenty pro to, že jsme takové změny zavedli, nýbrž, a to především, že je skutečně realizujeme a prosazujeme a že se s nimi strany setkají v každodenním kontaktu s rozhodčím soudem. Mohu Vám jen slíbit, že pro takové kroky a změny tohoto druhu naleznete u mne kdykoliv podporu.
5
