Vážené dámy, vážení pánové Je docela možné, že jsme vám přijeli sdělit to, co všichni víte. Jen ve spěchu doby si málo uvědomujete, co každý máte. A až když to začnete ztrácet, potom vše dostane jiný význam.
A věta: ,,Život nás baví, nebo žijeme rádi". Věta, ač ta samá jako dříve, bude úplně jiná a bude i jinak znít. Alespoň nám co máme "Parkinsona", relativně mladí to tak přijde. Čas, tak stále stejný, neměnný a tak samozřejmý. Přitom tolik relativní odvěká snaha ho uspořit, ovládnout, pokořit a tak stále jsme ho měli, někdy více než chtěli.
A teď? Jako by trhlinou kamsi utíká a najednou ho je tak málo. Chceme ještě něco udělat, ale jsme jako svázaní. Mucholapkou spěchu chycení.
Ne, ještě to nevzdáme. Ne dokud ještě dýchame. Snažíme sami sobě dokázat snad po sté, že všechno doženeme. A to co v nás roste, ten neodbytný pocit, není strach - říkám si. Ale jen drobná chiméra, co ráno se sny zmizí.
Jsme ale mizerní lháři, čas stále rychleji běží. A my? Jak provazochodec bez jištění.
Jmenuji se Honza a přijel jsem z Děčína, vím, že každým dnem něco nového začína. Já jsem z Jičína, Milan je mé jméno, chovám včely, mám velmi mírné plemeno. Já jsem Hanka z Brdských lesů a dobrou náladu nesu. Som Zuzana z Košíc, po 4. krát som k vám prišla, Lysú nevynechám, ja už viem o čo by som prišla.
Parkinsonova nemoc Bojovat můžeš s tím, co lze porazit! Bojovat můžeš třeba s chudobou, blbostí, závistí. Nemůžeš bojovat s něčím, co nelze porazit, s něčím, kde je znám vítěz! To dříve nebo později přijde frustrace z marnosti počínání. Ani nevíš, jak blbě se brání s pocitem, že to stejně projedeš. Falešná dobrá nálada ti též nepřidá. A řeči "pozitivně myslet " nepomůžou, pokud jsme sami, vyjeme žalem do polštáře a tečou nám slzy. Je snadné před druhými házet machry a dělat jak já to zvládám, ale dokáže to někdo říci, když je sám a je tma? Nemůže se otočit, když si dávku levodopy zapomněl připravit k posteli.
Co tedy můžeme? Odmítnout, nebo přijmout. Odmítnout na chvíli, neboť nás to stejně skolí. Přijmout jako fakt a žít s tím. Žít? Žít nebo živořit a brát to jako fakt, jako slábnutí zraku, až si všimneme najednou, že potřebujeme brýle. Přijmout jako stav, že to tak musí a má být. A v té mizerné situaci vybírat to pozitivní, a že je toho hodně málo, tak to málo si užít!
A být konečně sám sebou a žít naplno, dokud to jde!
Jak uvažuje a co cíti parkinsonik Teď vám řeknu několik zajímavých vět, jak žije Parkinsonik, jaký má vnitřní svět. On jednoduchou věc dělá opticky složitě, jak třeba chodí a jak se pohybuje po bytě. Jak přemýšlí parkinsonik, ostatní netuší, ten lotr jeho činnost mnohokrát přeruší. Nechápou příbuzní, nechápe to rodina, že s různými činnostmi neustále začíná. Stále od jedné činnosti ke druhé odbíhá, můžeme hádat, co v mozku mu probíhá. Vypadá to, jako by měl chaos v myšlení, nepřesvedčí nikoho, že to vůbec tak není. Za to, že stále něco hledá, parkinson může, co on proti němu v takovém stavu zmůže? Avšak skalní to už dávno odzkoušené mají, své možnosti pod tlakem tohoto lotra znají. Parkinson jim spánek, řeč i pohyb naruší, co každý den prožívají, ostatní ani netuší. A to jsou vytrvalí a velice houževnatí lidé, zdolávat překážky jim pomáha jejich píle. Parkinsonici často píší nejrůznější básně, pěkně z nitra, od srdíčka a velmi krásně. Tak myšlenka z jejich nitra nám napoví a na ni každý už sám za sebe si odpoví. Jak jistě už mnozí z vás něco tuší, píší s citem, láskou, srdcem i duší. Jsou i tací, kteří vídí očima detaily a překvapují nás svými kresbami. Přesto, že máme nelehkou nemoc, my dokážeme si vzájemně pomoc. Tak tohle jsme my a náš je svět, do kterého patří i těchto pár vět.
Je tak nádherné snívať... Je tak krásne postáť a len tak snívať a náš okolitý svet na chvíľku nevnímať. Nemyslieť, do výšin v snách vzlietnuť, lietať v mysli, na pekné si spomenúť. Lietať v mysli smelo, ako v oblakoch, na pekné si spomenúť aj po rokoch. Niekedy aj dotknúť sa, áno, žiada sa, pri snívaní je to dovolené, aj to dá sa. Opustiť realitu, na malú chvíľu chcem, myslieť na krásno, ja viem, že smiem. Vymaniť sa z pazúrov a cítiť slobodu, cítiť len to nádherné, lásku a pohodu. Cítiť hrejivé slnečné paprsky na tele, myšlienky tie sú možno až príliš smelé. A precítiť malú chvíľu vo svete svojom, len už nepremýšľať o trápení žiadnom. Ešte chvíľu, viem, že sa mi to oplatí, po prebudení sa každý sen raz vytratí. Precítim, tak krátko sa mi to snívalo, pekné snenie by krátko trvať nemalo. JE TAK KRÁSNE SA POZABUDNÚŤ, ODPORÚČAM ČASTEJŠIE VZLIETNUŤ
Čím jsem čím? Čím jsem jen, čím? Jsem nešika, jsem stromem třaslavým. Jsem osika, kořeny ztrácejí sílu, větve se bezradně klátí, nepotřebují pilu. Strom se vyvrátí, koruna uvadá, míza vysychá, listí opadá, strom usychá. Kapka rosy, trocha lásky, po boku kdosi. Pohladí vlásky, větev se zachvěje, strom ožije, přichází naděje.
A mě zase dobře je.
Zuzana - Život nás bavi. Milan - A co zdravi? Honza - Na to se napijem. Hanka - A parkinson? Honza - Nezájem? Milan - Toho necháme raději spát. Zuzana - Nebudeme predsa na osud nadávať. Hanka - On by to uslyšel. Milan - Větší sílu by potom měl. Honza - A jen by nám překážel. Zuzana - Život nás baví. Hanka - A nenecháme si ho kazit. Milan - Je to naše obrana. Honza - Psát verše do rána. Milan - Což si často vynutí. Honza - Ranní ztuhnutí. Zuzana - Život nás baví. Hanka - A buďme všichni zdraví !
