Václav Cílek Krajiny vnitřní a vnější. Václav Cílek, 2002, 2005, 2010

Václav Cílek

Václav Cílek Krajiny vnitřní a vnější © Václav Cílek, 2002, 2005, 2010 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele. Vydalo nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5, [email protected], www.dokoran.cz v roce 2010 jako svou 395. publikaci (11. elektronickou). Vydání třetí, v elektronické podobě první. Fotografie Hana Rysová, ilustrační kresby Miloš Šejn. Obálka a sazba Martin Radimecký. ISBN 978-80-7363-334-9

Obsah

 

Předmluva – Chraňte svoji duši. Krajina jako obraz lidí, kteří ji obývají Vnější krajiny Geologické základy české krajiny Geodiverzita a změny české krajiny O paměti krajiny a kamenu svatého Ivana na Bytízu u Příbrami Co si pamatuje řeka Krádež krajiny. Hierarchie horizontů a hospodaření s prostorem Areál jablkového štrúdlu aneb Krajina je to, proč lezeme na rozhlednu Krajina jako artefakt – pohled z jámy velkolomu Krajina mezi městem a přírodou

 

Ovlivňuje naše krajina naši duši? – Rozhovor o české krajině a hip hopu Vnitřní krajiny Anaon aneb Krajina s kolektivní duší Číňané a česká barokní krajina Velký vztah, smysluplný bobr a virtuální krajina Vody ohněm spoutané: J. W. Goethe na Komorní hůrce Imaginativní průvodce zeleného muže Maskovaný los a jiné příběhy Bohemia Rosa aneb Klášter prevít a mrchožrout Včely Neviditelného – Probouzení místa



Právo na krajinu (dodatky ke druhému vydání knihy)



Barevná příloha



Ediční poznámka Prameny ke studiu krajiny:co číst, nač se dívat a čemu naslouchat Poděkování O fotografiích Hany Rysové a vztyčování kamenů v nás O autorovi

Václav Cílek

krajiny vnıtřní a vnější Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu

Předmluva

Chraňte svoji duši. Krajina jako obraz lidí, kteří ji obývají Po roce 1868 se v dopisech anglického básníka Gerarda Manleye Hopkinse začíná stále častěji objevovat slovo „inscape“, tedy výraz pro vnitřní prostor či vnitřní krajinu jako protiklad vnější krajiny neboli „landscape“. Hopkins chápe „inscape“ velmi hluboce, je to pro něj jakýsi vnitřní vzor či rytmus, způsob, jakým je členěno něco prvotního a tvořivého uvnitř. Báseň vzniká, pokud se vnitřní krajina jeho duše setká s podobně uspořádaným rytmem vnější přírody. V tomto procesu se pak vytváří nová vnitřní krajina. A podobně jako v krajině působí vnější síly, tak i ve vnitřním prostoru nalézáme „instress“ neboli plastickou sílu, která způsobuje, že podoba vnější krajiny se vtiskává do podoby duše. Je to znepokojivý názor – rozhlédněme se a uvažme, jaká krajina nás vytváří? Téměř ve stejné době, kdy Hopkins uvažoval o vnitřní krajině, byla jihočeskému spisovateli Josefu Holečkovi situace vcelku jasná: krajina vždy ovlivňuje duši člověka, ba národa, takže charakteristiku jeho vlastností je nutné začít popisem krajiny, ve které žije. Člověk vytváří k obrazu svému určitý typ krajiny, ale ta jej zpětně ovlivňuje a dotváří. Staráme-li se o krajinu, tak se věnujeme dvěma činnostem – péči o stromy, vody, petrklíče, brhlíka ( jenž – jako veselý tarotový viselec – jediný z ptáků realizoval hermetickou zásadu, že „co je dole, je jako to nahoře“) a také o svoji duši. Tohle všechno se dnes mění, v krajině nežijeme, tou spíš jen projíždíme. Ale i česká příroda samotná – nechána sama sobě – podléhá „džunglizaci“ a vrací se ze stepního do lesního stadia. Krajina se v 90. letech 20. století stala klíčovým pojmem přírodních, ale i některých humanitních věd. Jednak jsme ji začali v globalizovaném světě plném unifikovaných obchodních center a dálnic ztrácet, jednak jsme si uvědomili, že se něco děje i v naší vnitřní krajině; že abychom poznali, kdo jsme, nemusíme chodit k psychoanalytikovi – stačí se podívat z okna.

Předmluva



Tato kniha je rozdělena do dvou částí, z nichž každá obsahuje osm příspěvků. První část knihy je věnována skutečné, fyzické krajině, jejím proměnám a ochraně. Týká se zejména hospodaření s prostorem krajiny, celkového chudnutí reliéfu, ztráty horizontů i problému ochočené přírody. Vychází z textů, které byly určeny hlavně pro pracovníky ochrany přírody a „lokálpatrioty“. Jeden příspěvek je věnován paměti krajiny, jiný otázce, zda budoucnost města (a tím v naší malé zemi i krajiny) spočívá v jeho neustálém rozšiřování do amorfních suburbií, jež nejsou ani městem ani přírodou. Tato část je sepnuta rozhovorem o duši krajiny a charakteru Čech s částí druhou, kde se již víc jedná o vnitřní krajinu. Hned první příspěvek je věnován jevu, kterému v Bretagni říkají „anaon“, jakémusi splývání duší mrtvých héroů, světců a básníků, které vytváří neustále doplňovaný genius loci. Další články se týkají ne-lidské postavy zeleného muže z gotických katedrál, problému, jak vypadali keltští bohové v druhohorách, ale i srovnání čínského pojetí krajiny oživené toky životních sil s barokní českou krajinou. Pokračuji popisem Komorní hůrky u Chebu jako nejmenšího vulkánu s největší historií a dotýkám se „sestupu do štol nejhlubších, kde Matky jsou“. Celek uzavírají Poutníkova pravidla o putování po posvátných místech a dosti obsáhlý soupis různých literárních i hudebních pramenů potřebných ke vstupu do krajiny. Kniha představuje výběr asi třetiny textů, které jsem o krajině za posledních deset let napsal. Nemilosrdně jsem krátil, přeskupoval a doplňoval nikdy nepublikované materiály. Vypustil jsem citace, ale shrnul jsem nejdůležitější literaturu do zvláštního závěrečného průvodce. Hlavním motivem této knihy je nutnost chránit krajinu kvůli ní samé, kvůli živlům, skalám, vodám a životu; ale také kvůli sobě a vlastní duši. Na severním úpatí hory Vítkova v únoru 2002, Václav Cílek

Živly jsou zaplaťpánbu v pořádku, to jen člověk se musí mít na pozoru, zatímco vesluje peklem. Jack Kerouac

Poznámka: Pojem „inscape“ je rozebrán v knize W. H. Gardnera (ed.): Gerard Manley Hopkins. Poems and Prose, Penguin Classics, 1985. Brhlík je podle Davida Storcha původně skalní pták. Po nepravidelných skalách se šplhá jinak než po rostlém stromě. Proto je brhlíkovi jako jedinému z našich ptáků jedno, zda leze hlavou nahoru nebo dolů.

Předmluva



vnější krajiny Ale prve, než se přiblížíme k lidem, je třeba ohlédnout se po krajině, jež všude souvisí s povahou a duševními vlastnostmi člověka, který v ní našel trvalý příbytek pro sebe i pro potomstvo. Krajina jihočeská vůbec je vážná, tichá, zádumčivá. Krása její kromě Šumavy není okázalá, vyzývává, nápadná. Šumava jest víla, čarodějka, její družka u nás je pouze dcera pozemská. Není to krasavice pro ulici, pro trh, pro salón, pro společnost, pro dav. Neoslňuje, rázem neuchvacuje. Je to dívčina prostá, dobrého původu, spořádaných mravů a solidních zásad. Kdo ji poprvé spatřil, neupadá ve vytržení, nepadá před ní na kolena a neprosí ji probůh o štěstí, aby směl u jejích nohou zemřít. Ona ho nevábí, ani neodpuzuje, nýbrž jakoby cudností svou udržuje v uctivé vzdálenosti. Nevyžaduje obdivu, nýbrž porozumění. U naší krasavice musíš prodlet a zdomácnět… Jakmile jsi ji srdcem pojal, srdce od ní neodloučíš, ani kdybys byl od ní odtržen na sebedelší dobu a sebevětší vzdálenost… Mysl tvá vždy bude k ní zalétat a bude se ti zdát, že jsi nikdy neviděl sytějších barev, šťavnatější zeleně, pestřejších květů na lukách, jasnějšího vzduchu, blankytnější oblohy, útulnějších střech a hodnějších lidí… Duše tvé se zmocňuje zvláštní tesknota, divný pocit, který podle mého vědomí z českého kmene mají pouze Jihočeši a který je úhelným kamenem jejich psychologie. Pocit, který, když se dostaví, prsa tíží a svírá, srdce hrozí se v kusy roztrhat, a přitom přece naplňuje niternou, duchovní blažeností. Je to prahnutí po čemsi neznámém, čeho není v tomto viditelném světě, dychtění po něčem dokonalejším, nežli život vezdejší poskytnout může, žal nad marností všeho, co na této zemi platí za krásné a radostné, a radost nad určitým tušením duše, že nad pozemskou marností je cosi pevného a stálého… Josef Holeček, úvodní část románu Naši

Geologické základy české krajiny Postavení v rámci Evropy Do hloubek polí duši vnořenou, ptám se i odpovídám. Ladislav Stehlík, Kořeny

Geologické průvodce vycházejí již od konce minulého století ve dvou městech – je to Paříž a Praha. Jenže v Paříži jsou geologické zajímavosti rozseté v okruhu téměř 50 km, zatímco v Praze nalezneme v hranicích daných městskou dopravou tolik geologických pozoruhodností, že by to stačilo na několik evropských hlavních měst. Sedíme tu vlastně v jakémsi zázračném kotli plném geologických příběhů. Dotýkáme se kouzla města a krajiny ne skrze W. A. Mozarta nebo F. Kafku, ale prostřednictvím dávných horstev, moří a pouští. Nepotkali jsme se nikdy s mamuty nebo druhohorními ještěry, ale sdílíme s nimi stejný prostor, i když odlišný čas. A do minulosti se dá putovat nejen strojem času, který ještě nikdo nesesta­vil, ale také meditací nad horninami, které krajinu vytváří. Mají-li geologové nějakou základní čarovnou průpovídku, pak zní: „Český masiv je epivariská platforma.“ Pokusme se ji přeložit do srozumitelné řeči a začněme slovem platforma. To je takové území, kde se téměř všechny geologické procesy odehrávají pouze na povrchu. V hlubinách se nic nevrásní a ani tu nezuří nějaká závratná sopečná činnost. Platforma je něco jako podstavec pomníku, který stojí nehnutě, jen občas někdo nahoře vymění sochu za novou. Platforma – tedy podstavec – je zaplavována různými moři, nebo naopak řeky odnášejí povrchové vrstvy, ale to vše se děje jen na povrchu. Platformní vrstvy jsou vodorovné a spočívají přitom na všelijak prohněteném základu. Geologické výzkumy nám

Vnější krajiny



ukazují, že Český masiv je složen ze dvou jednotek. Ta spodní je tvořena zvrásněnými zbytky geologických horstev: bývají to žuly jako v Krkonoších či na Šumavě, ruly nebo ostrůvky prvohorních vápenců. Ta horní jednotka je tvořena vodorovně uloženými druhohorními pískovci a opukami nebo ještě mladšími jíly, štěrky a písky, tedy usazeninami, které vznikly až po skončení horotvorných pohybů. Slovo „epivariský“ sestává ze dvou částí. V latině „epi“ znamená něco, co vzniklo později, tedy něco po-variského. Geologové mají zvyk pojmenovávat své útvary nebo vrstvy podle místa, kde jsou zvlášť charakteristicky vyvinuty. Řekneme-li o vápenci, že je devonský, neznamená to, že pochází z hrabství Devon v Anglii, ale že mu je nejenom podobný, ale že má také stejné stáří. Podobně např. bělohorské vrstvy sahají hluboko do severních Čech, ale nalézají se zde v podobném vývoji jako ve své základní lokalitě – tedy na Bílé Hoře v Praze. Stejně je tomu se slovem „variský“. V bavorském Vogt­landu leží město Hof, kterému kdysi Římané říkali Curia Variscorum. V Hofu kdysi působil slavný geolog E. Suess. Ten se zabýval místními horninami, jež v roce 1888 označil jako variské, a později rozeznal, že se jedná o stejný typ hornin, které budují pás masivů ležící mezi Portugalskem a Čechami. Český masiv je vlastně nejzápadnější oblast variských masivů, které se táhnou od Cornwallu v Anglii, Centrálního masivu ve Francii a Vogézy až do Čech. Za Znojmem, Brnem a Ostravou již začíná geologická jednotka s jinými pravidly a poněkud odlišnými rostlinami i lidmi – Západní Karpaty. Těmi se v tomto textu zabývat nebudeme, jenom si připomeňme, že Čechy jsou oválné, do sebe soustředěné a poněkud izolované. Osou Moravy je měkké, široké údolí – úval, jímž vždy, a to již od mladšího paleolitu před 25 tisíci lety, putovala plemena a kulturní vlivy mezi Panonií a Polskem. Morava je více otevřená, přátelská a lineární. Její konce však leží geologicky i lidsky dost daleko od sebe a přirozené centrum, jímž je Olomouc či Kroměříž, nespojuje moravské kraje tak jako Čechy centrální vliv Prahy. Koncem prvohor, asi před 280–320 miliony let, došlo k velkému vrás­ ně­ní, kterému říkáme variské, a tehdy byly velkými tlaky a teplotami stmeleny různorodé horniny do pevných masivů, mezi které patří i Český masiv. Žádné další vrásnění již nějakým závažným způsobem Čechy nezasáhlo, takže ono zaklínadlo „epivariská platforma“ si můžeme přeložit v tom smyslu, že Český masiv vznikl během variského vrásnění a že všechny mladší geologické vrstvy na něm leží vodorovně a nejsou (až na výjimky) zvrásněny mladšími horotvornými pohyby. Je to ta situace, kterou vidíme třeba v České bráně nebo na svazích Petřína – skalnaté údolí patří variskému fundamentu, ale pískovcová čepička je již platformní.

Vnější krajiny



Mluvíme-li o horstvu, tak se skutečně jedná o vznik nějakého pohoří, ze kterého dnes již zbývají právě ty hluboké kořeny hor, a nikoliv hory samotné. Kdybychom odstranili třeba Alpy, na jejich místě by zůstaly hlavně žuly a jejich přeměněné obaly – kořeny hor. Středočeský pluton a také většina pohraničních hor jsou vlastně kořeny dávných, velmi vysokých pohoří. Variské oblasti vytvářejí většinou výše položené, obvykle vlhčí krajiny s chudšími půdami, které byly lidmi kolonizovány později než sladké, černozemní oblasti, jež většinou leží na platformních sedimentech. Variské oblasti jsou častěji spjaty s hornickou činností a obvykle jsou zalesněné. Jsou to ty kraje, kam se jezdívá na houby a kde lidé bývají zarputilí těžkou prací.

Je základem architektury Čech astroblém? Zeměpisci přiřkli Čechám kruhovou podobu. Když Filip Cluverius popsal Evropu jako spanilou královnu, použil Čech jako pupku. Jindřich Bünting zase vypodobnil Evropu jako dívku, na jejímž srdci umístil Čechy jako zlatý náhrdelník ozdobený drahokamy. S tímto tvrzením se téměř ztotožňuje Aventinus, který říká, že Hercynský les chrání český národ přirozenou hradbou jako srdce nebo loutnu. Já sám jsem nedávno dal vytisknout Čechy jako růži. Mají tvar překrásného amfiteátru a jako v takové stavbě jsou okrajové zdi, stupně a sedadla, tak i kolem Čech strmí do výše hory, jež je obklopují věčnou ochrannou hradbou. Bohuslav Balbín (1621–1688)

Naše planetární soustava vznikala asi před 4,5 miliardami let chladnou akrecí – tj. postupným shlukováním a nabalováním zvláštního druhu meteoritů, tzv. uhlíkatých chondritů, které obsahují kromě uhlíku též některé plyny, vodu a jednoduché organické látky. Větší shluk takovýchto meteo­ ritů fungoval jako gravitační past, přitahoval z prostoru jiné meteority, a tak se celý nepravidelně kulatý shluk meteoritů neustále zvětšoval jako sněhová koule. Byly to pravděpodobně dopady velkých meteoritů, které způsobily, že se větší část zemské koule roztavila a nově uspořádala. Nejhlouběji k nitru klesaly těžké prvky jako železo, pak následovala vrstva tmavých těžkých hornin s velkým množstvím rudních minerálů. Teprve poblíž povrchu vznikaly žulové horniny, obsahující lehký křemen a živce, a nejsvrchnější vrstva vytvořila světový oceán a atmosféru. Během další jedné miliardy let vychytaly planety naší sluneční soustavy většinu velkých meteoritů. Povrch Země se tehdy podobal povrchu

Vnější krajiny



Hradiště na Kouřimi. Základním rysem Čech je parovina rozbrázděná hluboce zaříznu­ tými údolími. Zbytky vyzdvižené paroviny nalezneme i v lemu pohraničních horstev na šumavských pláních nebo plochém hřebenu Krušných hor.

současného Měsíce nebo Marsu. Na rozdíl od těchto nebeských těles však pozdější geologické pochody – stěhování kontinentů a činnost vo­ dy – dávné meteoritové krátery, kterým se rovněž říká astroblémy neboli „hvězdné jizvy“, zcela zastřely. Přesto však v meziplanetárním prostoru existovaly bludné osamělé meteority nebo jejich shluky, které čas od času protnuly dráhu Země a s obrovskou energií dopadly na její povrch. Po svém dopadu často vytvořily obrovské krátery o průměru až několika desítek kilometrů. Dnes tak na povrchu Země známe zbytky asi 250 meteoritových kráterů pocházejících z různých geologických období. V roce 1983 ohlásil profesor Bostonské univerzity M. D. Papagiannis objev dalšího meteoritového kráteru, který nazval Pražským impaktovým kráterem, protože Praha leží blízko jeho středu. Jedná se o oválnou strukturu o rozměrech 200×300 km pokrývající téměř celé Čechy. Papagiannis se opíral hlavně o tvarovou podobnost – na mapě Evropy si nemůžete nevšimnout rozsáhlé kruhové struktury v místech, kde leží Čechy. Českou republiku poznáte i na fyzické mapě a vůbec nepotřebujete pohled

Vnější krajiny



na ­politické hranice. Dodneška si nejsme jisti, zdá má prof. Papagiannis pravdu. V jeho prospěch mluví tvar Čech a promáčknutí zemské kůry pod Čechami. Na druhou stranu však dosud nebyly nalezeny horniny, které vznikají při dopadu velkých meteoritů. Jsou-li Čechy skutečně obrovským meteoritovým kráterem, pak k dopadu meteoritu muselo dojít nejméně před jednou miliardou let. Pád meteoritu je schopen rozrušit zemskou kůru do hloubek 20–30 km a vytvořit tak kruhovou síť hlubokých zlomů. Během poslední miliardy let byla z území Čech odnesena v průměru asi 5 km mocná povrchová vrstva. Původní kráter již dávno neexistuje, ale zlomy zasahující hluboko pod jeho povrch se snad zachovaly. Zemská kůra se chová podobně jako slepený předmět, praskne zrovna tam, kde se už jednou rozbila. Český masiv byl v průběhu druhohor a třetihor zbroušen do vcelku fádní roviny, ale při vrásnění Alp, které nastalo stovky milionů let po pádu velkého meteoritu, začal opět praskat v místech původních zlomů. Jádro kráteru zůstalo nedotčené, ale podél jeho okrajů byla alpskými tlaky vyzdvižena pohraniční horstva, takže Čechy se opět začaly podobat původní, dávno zmizelé hvězdné jizvě. Celá tato impaktová hypotéza je dosud velmi kontroverzní. Na druhou stranu je oválný charakter Čech nepochybný – dá se totiž pozorovat na plastické mapě nebo družicových snímcích. Kruhovou strukturu těchto rozměrů je možné nejlépe vysvětlit dopadem meteoritu, protože ostatní hypotézy – jako subdukční kaldera nebo archaická konvekční cela plášťového proudění – jsou složitější a ještě hůř prokazatelné. Co znamená impaktová hypotéza pro českou krajinu, je-li pravdivá? Především dává Čechám pěkný uzavřený tvar víceméně izolované kotliny s hlavním městem ležícím poblíž geometrického středu země. Maximum slovanského osídlení sahalo – zvláště na severu – poměrně daleko za dnešní politické hranice, ale postupem doby se slovanský živel stahoval do svých přirozených hranic daných pohraničními horami. V každém případě je izometrický tvar Čech a jeho přirozený horský lem určitým půvabem, a dokonce hodnotou české země, jak může potvrdit třeba občan státu Colorado. Kromě toho jsou důležité samotné zlomy, které při dopadu meteoritu vznikly. Petr Rajlich kdysi ukázal, že ložiska Českého masivu sledují nejenom soubor lineárních struktur – zlomů, ale také velký ovál. Znamenalo by to, že hvězdná jizva ovlivnila lokalizaci rudních ložisek, a tedy budoucí lidská sídla a cesty mezi nimi. Něco tady možná „hovoří“ přes propast jedné miliardy let. A znamená-li to cosi z nějakého metafyzického či lyrického hlediska, je jistě spor­ né. Bylo by však lákavé uvažovat o kosmických a třebas blouznivých kořenech české

Vnější krajiny



krajiny a povahy, o touze návratu ke hvězdám a o neustálém střetávání vznešeně nebeských a prakticky zemitých poloh v srdci tohoto malého a nespolehlivého národa. Nic z toho se však naštěstí nedá exaktně dokázat.

Reliéf: rozlámaná parovina Rozloha ramen mých je změřena podle tohoto kraje, myslím se květem, jenž by právě byl z prsti té vypučel. Přesně skloubeny kosti a věrně svalstvo mé hraje. Dle rytmu povrchu země. Mám silný pocit, že sám v sobě jsem účel. Richard Weiner, Sluncem svržený sok

Procesu, kdy z hor vzniká rovina, říkáme planace, doslova to znamená zarovnávání. Koncem prvohor musíme na území Čech počítat s nějakým, pravděpodobně velmi vysokým horstvem. Pak se Čechy na několik desítek milionů let stávají souší, vlastně téměř po celé druhohory. Během této doby panuje převážně teplé a v některých obdobích i vlhké klima. Hory postupně zvětrávají, rozpadají se na prach, písek a jílové minerály, které jsou unášeny do moře. Část Alp a Karpat je vybudována z materiálu, jenž původně ležel v Čechách. Koncem druhohor je postupně zarovnávána většina kontinentů. Říkáme tomu globální planace, protože zarovnané povrchy v té době vytvářejí hlavní typ reliéfu celé země. Má to ještě jeden dopad. Moře se změlčují a nakonec dopadnou jako lavor, do kterého dlouhou dobu sypeme různé usazeniny. Prostě přeteče. Jenže v tomto případě je lavorem světový oceán a ten, když přeteče, zaplaví kusy celých kontinentů. Globální planace je tedy v určitém momentu doprovázena globálním přetečením oceánu – transgresí. Slovo „trans“ znamená „přes“. Tranzit je cesta vedoucí přes nějaké místo či přestup. Transport je doslova přenášení (základ „port“odpovídá slovesu nosit) a transgrese je pohyb moře přes pevninu. V té chvíli, kdy je pevnina příliš plochá, moře příliš mělké a navíc jej horotvorné pohyby dál změlčí, se moře pozvolna, rychlostí jen několika milimetrů za rok, přelije přes pevninu. Tehdy dojde ke křídové transgresi. Můžeme ji velmi dobře pozorovat třeba v Českém ráji, kde zanechala dnes asi 300 m mocné souvrství křídových hornin. Ty leží na variském podstavci jako poleva na dortu. Nejsou zvrásněny ani příliš rozbity zlomy. Koncem třetihor a hlavně ve čtvrtohorách se do dortu s polevou zakousnou řeky. Vytvoří sevřená údolí – třeba kaňon Vltavy mezi Hlubokou

Vnější krajiny



a Mlčechvosty. Postupně se prohlodají až do hloubky přes 100 m a zanechávají po sobě štěrky a písky. Vývoj středních Čech si tedy můžeme představit jako sérii několika důležitých kroků: 1 – postupná sedimentace starohorního a prvohorního moře (asi před 400–800 miliony let) 2 – scelení různorodých hornin během variského vrásnění do jednolitého Českého masivu (asi před 300 miliony let, mladší prvohory) 3 – zarovnání variského horstva do paroviny (asi před 150–200 miliony let, starší druhory) 4 – zatopení této paroviny mořem a usazení vodorovně uložených vrstev (asi před 100 miliony let, křídová transgrese) 5 – ploché území Čech vytváří obrovskou pláň s jezery, následuje vulkanická činnost a rozlámání Českého masivu na ploché kry (asi před 10–60 miliony let, třetihory) 6 – vznik hluboce zaříznutých říčních údolí (čtvrtohory, poslední dva miliony let) Mnoho vlivů, mnoho vrstev, ale jeden příběh.

Fenomény se potkávají To vše poskytuje spolu s pitoreskní scenerií okolní krajiny a kopci pokrytými vinicemi u Mělníka, rozpadajícím se hradem a se vznešeným tokem Labe pohled nevyslovitelné velkoleposti a melancholie. Celý kraj dýchá jakýmsi poklidem, který podivně kontrastuje s krásnou rozmanitostí scenerie a ještě víc s hlubokým a vřelým charakterem jeho obyvatel. Charles Sealsfield, Rakousko, jaké je

Křídové moře ustoupilo. Bylo to poslední české moře a dlouho se nevrátí. Zanechalo po sobě plochou krajinu, ze které občas vyčnívá nějaký kopec. Klima je teplé a vlhké, což svědčí lesům, močálům a žábám. Na počátku třetihor můžeme prostředí v Čechách přirovnat k tropům někde v Malajsii nebo na Filipínách. V půlce třetihor je již chladněji, ale stromy jsou stálozelené, což znamená, že na zimu neshazují listy, tedy že mrzne asi jako dnes ve Španělsku. Prof. Němejc přirovnal klima středu třetihor k současnému subtropickému podnebí jižní Číny. Na úplném konci třetihor se podnebí ještě více ochladí a přijdou ledové doby. Nástup ledových dob – asi před

Vnější krajiny



Vrch Dřínov se nachází severně od Prahy. Čechy můžeme zhruba rozdělit do dvou zón, ta první leží mezi Prahou, Kadaní a Hradcem Králové a zaujímá zhruba severní třetinu země. Jsou pro ni charakteristické nížiny, černozemě, teplomilná vegetace a nepřetržité pravěké osídlení obsahující přes 20 různých pravěkých kultur. Jižní část země je vlhčí, studenější a na většině plochy byla kolonizována až ve středověku. Vyprávějí se zde jiné pověsti, krajina je pod výrazným vlivem člověka sotva pár století. Divočina tu je blíž.

2,5 miliony let – přesně odpovídá počátku vývoje člověka, takže mnozí badatelé se domnívají, že lidoop, spokojeně „zahnívající“ v úživném teplu subtropického lesa, se musel začít starat. Musel být chytrý, když chtěl přežít, a to z něj udělalo člověka. Starší třetihory známe jen z okrajových pánví Českého masivu – hlavně ze Severočeské pánve, z podloží mocných slojí hnědého uhlí. Víme, že odnos  pokračoval na většině plochy Českého masivu. Na mnoha místech byly drobné pánvičky, některé pravděpodobně s močály, do jiných přinášely vodnaté kalné řeky vrstvy písku. Zdá se, že alespoň někdy fungoval monzunový cyklus, kdy období dešťů byla střídána dosti pravidelnými obdobími sucha – asi jako dnes v Indii. Střední Čechy ležely jen 100–200 metrů nad mořskou hladinu. Okrajová horstva ( jako Krkonoše či Šumava) i vnitřní horstva ( jako např. Brdy) ve starších třetihorách buď neexistovala, anebo byla nevýrazná. Na jih od Českého masivu se v několika

Vnější krajiny



mohutných cyklech stále ještě vrásní sedimenty mořské pánve Tethys. Obrovské síly se do Čech (na Moravu více) přenášejí jen zprostředkovaně, ale přesto způsobují zlomy zemské kůry či poklesy dna drobných pánví. Cesty Českého a Slovenského masivu se definitivně rozcházejí. Český masiv si v průběhu alpinského vrásnění můžeme představit jako napůl samostatný blok, který je někdy pevně spojen s alpskou oblastí – a tehdy reaguje na její proměny, jindy však vystupuje samostatně a vzdoruje horotvorným tlakům. Naproti tomu Slovenský masiv, který je vlastně pohřbenou troskou variského pásma, blížencem Českého masivu, se během třetihor stále více přimyká do balkánského bloku a reaguje na jiné impulsy než Český masiv. Dělicí čarou mezi oběma masivy je mohutná zlomová linie táhnoucí se ve směru Vídeň–Kroměříž. Je laciné připomenout, jak se na této linii začínají lišit i lidé, ale je to tak. Mimořádně velká změna se na celém světě odehrává na rozhraní starších a mladších třetihor. Je to období globálního tektonického neklidu. Na mnoha místech světa dochází k sopečným výlevům, k pohybům horstev podél již dříve víckrát využitých zlomů. Tehdy vzniká České středohoří. Mladé třetihory jsou zcela ve znamení říční činnosti. Plochou sníženinou Čech protékají řeky, mění svá koryta, vytvářejí občasná jezera a pak je zase zanášejí štěrky. Někdy ve spodním miocénu se dokonce zahloubí do skalního podkladu jako táhlá, široká údolí. Podívejte se někdy směrem od Tetína k Berounu nebo v Praze od hotelu Internacionál k Babě. Pod ní objevíte zbytek mírného svahu třetihorní řeky. Na něj navazuje kolmý sráz vltavského kaňonu, ale ten vznikl až ve čtvrtohorách, dokonce během posledního milionu let. Toto široce založené údolí bylo ještě ve třetihorách při dalším horotvorném pohybu zcela vyplněno říčními štěrky. Celý Český masiv poklesal a řeky svými usazeninami zahlazovaly nerovnosti povrchu, svá stará údolí i jezerní pánvičky. Na některých místech tak řeky nakupily až několik desítek metrů štěrků. Původní reliéf byl pohřben, ale v geologii platí rčení „všeho do času“, nic není věčné. A čtvrtohorní řeky, když vyklízely stará koryta a prohlubovaly je na současnou úroveň, vyčistily stará třetihorní údolí. Tomuto procesu geologové říkají exhumace a doslova to znamená vyzvednutí něčeho pohřbeného, asi jako když vytahujete mrtvolu z hrobu nebo objevujete zapomenuté klasiky. V našem případě se jedná o odkrytí a oživení dávno pohřbeného prvku třetihorní světa. Krajinou třetihor se toulali tapíři a antilopy. V hustých lesích a na jejich mýtinách žila zvířata velmi podobná dnešním slonům, nosorožcům a jelenům. Na stromě jste mohli spatřit plcha a na travnatých plochách chytit křečka. V řekách žily škeble podobné současným druhům.

Vnější krajiny



O čtvrtohorách hovoříme jako o éře člověka, i když počátky rodu ­ omo sahají do nejmladších třetihor. Čtvrtohory trvají posledních 1,8 miH lionu let, ale stáří předchůdců člověka je nejméně dvojnásobné. Do Evropy přichází člověk poměrně pozdě, asi tak před milionem let. Nevíme odkud – snad z Afriky, možná z Předního východu. Čtvrtohory znamenají velké střídání ledových a meziledových dob. Je to dramatické období plné klimatických zvratů a náhlých změn teplot. Je to jeden z nejproměnlivějších útvarů celé dosavadní geologické historie. Je to dynamické až katastrofické období, jaké člověku vcelku vyhovuje. Pro české země znamenají čtvrtohory nesmírně mnoho. Nejen díky usazeninám, které zde zanechaly, ale možná ještě víc díky tomu, co řeka odnesla. Ve čtvrtohorách totiž vznikala říční údolí i samotná pražská kotlina se svým systémem říčních teras. Eroze vytvořila prostor pro města a sídla. Čechy jsou v zásadě dvě krajiny v jedné – měkká parovina náhle přechází do skalnatých údolí jako na Kokořínsku nebo na střední Vltavě. V Čechách se tak potkávají měkké a tvrdé charakteristiky. Jako by se tu ( jak říkal Jiří Sádlo) sešel Josef Švejk s Rabbi Löwem. Slovanská měkkost a líbeznost Smetanovy Mé vlasti se mísí s metalovým chorálem. A architektura? Ta buď zvýrazňuje a doplňuje přirozenou krásu krajiny (hrady, Ještěd), nebo ji zastírá neofunkcionalistickým podhoubím.

Krajina jako neuronová síť Britská škola krajinné archeologie má tendenci dívat se na krajinu jako na soubor průsvitných map, které jsou položeny jedna přes druhou. Každá mapa odpovídá určitému časovému řezu, který se kryje s určitým krajinným typem. Krajina je dynamická veličina, má svého předchůdce a následovníka, tzv. krajinný precendent a antecendent. Některé oblasti i hodně starých časových řezů se kopírují téměř beze změny do mladších vrstev. Jsou místa, kde se – jako například na Milešovce – lískové lesy nesmírně podobají české krajině časného holocénu. Doubravy u Ploučnice blízko Mimoně zase velmi připomínají krajinu mezolitických lovců a sběračů. Na předpolích hradišť můžeme procházet loukami z doby železné. Současná krajina je vlastně mozaikou různě starých krajin, která díky výstavbě a globalizaci postupně chudne. V každém časovém řezu nalézáme ohniska a sítě vztahů. Je zajímavé, že mnohá ohniska – jako jsou lidská sídla – se sama nemění, ale mění se síť jejich vztahů. Krajina je neuronová síť, ve které se vynořují a zapadají jednotlivé body, vztahy mezi body někdy mizí, ale jindy jen dlouze spí a neví se, zda je někdy něco či někdo probudí.

Vnější krajiny



Hlavní časové řezy vývoje české krajiny v poledové době můžeme znázornit následujícím způsobem: Před 12–18 tisíci let: doba ledová, tundra, občasné ostrůvky stromů, pahorkatiny jsou asi porostlé modřínem a limbou, Brnem chodí mamut a srstnatý nosorožec, na území ČR žije pár set či pár tisíc lovců a sběračů. Před 10–12 tisíci let: postupné oteplování v několika výkyvech, tundra je i v nížinách nahrazována světlou březovou a tmavou smrkovou tajgou, další rostlinné i živočišné druhy se šíří směrem od Atlantiku, ale také podél Dunaje a přes Polsko. Před 8–10 tisíci let: travnatá krajina se mění na lesní plochy, převládají mohutné prosvětlené doubravy, počet lovců a sběračů začíná dostupovat kritické úrovně, zemědělská revoluce je na spadnutí. Před 4–8 tisíci let: první zemědělci obsazují černozemní oblasti podél velkých řek, zpočátku obdělávají volné plochy, ale postupně klučí les, doubravy ustupují v polohách nad 400 m bučinám. Před 2–3 tisíci let: lidé osídlují pahorkatiny, počátek masivní kolonizace jižních Čech, ekonomický a demografický rozvoj vedoucí k rozvinutým kulturám železné doby, etnogeneze Keltů. 0–600 n. l.: klima se ochlazuje a zvlhčuje, plocha lesa roste, období velkých migrací a klimatických změn kolem klimaticky kritického roku 535 (chladné roky, morové rány). 600–1000 n. l.: stabilizace sídel, zejména v rámci již dříve osídlené černozemní oblasti. 1000–1200 n. l.: přelom v historii Evropy, rozvoj zemědělství, velký růst populace, postupná kolonizace krajiny, používání chomoutu a „objev“ koňské síly, odlesňování. 2. polovina 13. století: středověká revoluce, zakládání měst, základní rozdělení půdy na zemědělskou a lesní zůstane platné až do 20. století, pokračující odlesnění, půdní eroze. 13.–15. století: kolonizace posledních lesních celků v podhorských oblastech a na Vysočině. 16.–18. století: rozvoj sklářství, železářství a průmyslu, velké ničení lesů. 19. století: těžba uhlí zachraňuje zbytky lesů, růst populace, obrovský tlak na zemědělskou krajinu, počátek využívání průmyslových hnojiv a pěstování jetele, krajina je na mnoha místech holá, spasená kozami. Do roku 1950: růst měst, řízené lesní hospodářství, pokračuje tradiční využívání krajiny.

Vnější krajiny



1950–1990: dům hromadně proniká do volné krajiny, chaotizace a kontaminace krajiny, úrodné části krajiny měněny na široké lány, zbytek krajiny ponechán „džunglizaci“. Po roce 1990: rostou urbanizované zóny kolem měst, vzdálený venkov se spíš vylidňuje, blahobyt ohrožuje krajinu víc než bída, postupné vyčišťování řek a menších sídel, hrozivá kontaminace způsobená automobilovým provozem.

Antropocén V roce 1833 navrhl „otec moderní geologie“ – anglický právník Charles Lyell – slovo Holocene, které mělo označovat geologickou epochu, v níž žijeme – doslova „celé, nové období“. Termín však byl přijat až na mezinárodním geologickém kongresu v Bologni v roce 1885 ve smyslu, že se jedná o období po poslední době ledové, tedy o postglaciál. Dnes holocén definujeme jako přibližně posledních 12 tisíc let. Hranice je více­méně umělá, ale je vázána na skutečný profil skandinávských rašelin, a to do vrstvy, kde se náhle mění flóra doby ledové na flóru smíšených lesů. Volba místa je důležitá, protože kontinentální ledovec ustupoval skoro 6 tisíc let, takže hranice mezi pleistocénem a holocénem má charakter časové transgrese. V průběhu holocénu se člověk postupně stával novou geologickou silou, což vědci rozeznali překvapivě brzy. G. P. Marsh publikoval již v roce 1864 knihu Člověk a příroda. Velký ruský geochemik V. I. Vernadský v roce 1926 rozpoznal vzrůstající moc lidstva, které se vymaňuje z biosféry a prostřednictvím rozvíjejícího se vědomí získává stále větší vliv na své prostředí. Odtud byl jen krok ke slovu noosféra – tedy oblast rozumu, které pomáhal rozšířit francouzský jezuita Teilhard de Chardin. Obvykle slyšíme o růstu lidské populace, ale také počet domácího dobytka je globálně těžko udržitelný – dnes je ho 1 400 milionů! A pár dalších údajů: lidmi bylo přeměněno 30–50 % povrchu souše; dnes je ročně vázáno do syntetických hnojiv více dusíku, než vůbec existuje ve všech přirozených zemských ekosystémech; více než polovina dostupné pitné vody je využívána lidmi; úpravy pobřeží vedly k vykácení 50 % mangrovových lesů, člověk zasahuje do globálních cyklů většiny prvků. Z těchto důvodů navrhl atmosférický geochemik Paul J. Crutzen společně s E. Stoermerem termín Anthropocene pro období, kdy se lidské aktivity stávají jednou z velkých globálních sil. Jako začátek antropocénu navrhli konec 18. století, ačkoliv si jsou vědomi toho, že se opět jedná o umělou hranici. Tato hranice se

Vnější krajiny



­přibližně kryje s objevem parního stroje Jamesem Wattem v roce 1784, ­ ále Velkou francouzskou revolucí či koncem baroka ve střední Evropě. d

Příštích sto tisíc let Klimatické modely ukazují, že kdyby svět fungoval přirozeně, jako kdyby tu lidé nebyli, tak by během dalších pěti tisíc let došlo k částečnému ochlazení. Za dalších patnáct tisíc let bychom se pravděpodobně propadli do doby ledové. Ve Skandinávii by začal růst ledovec, který by se postupně roztékal na všechny strany, až by tak asi za 50 tisíc let (nebo ještě později) pohltil zhruba severní polovinu Německa a Polska. V Čechách bychom měli krátké horké léto a dlouhé suché zimy. Žili bychom si asi na úrovni Jakutska, a pokud bychom měli dost energie, tak by to nemuselo být úplně katastrofální. Možná by se urodily i některé odrůdy obilí. Vadily by nám prašné bouře a bouřlivé jarní tání, za zemljankou bychom nenarazili na jelena, ale na soba. Podle klimatických modelů není zcela jisté, jak mnoho lidé klima ovlivňují. Všechny však mají některé shodné rysy – počítají s tím, že přijde doba ledová, ale nemají jasno, zda to může být za 10 či 60 tisíc let. Úvahy se zde pohybují v podstatě v rámci sci-fi, protože si v měřítku desetiletí či staletí umíme dobře představit velmi nepříjemnou globální změnu klimatu, ale je možná i situace, že v dlouhodobé petrspektivě nám naši potomci budou vděční, že jsme odsunuli začátek ledové doby. Pokud o budoucnosti můžeme vůbec něco relevantního říct, jedná se o dva zajímavé postřehy. První je ten, že i nadále bude zemský klimatický systém oscilovat v režimu ledových a meziledových dob. Druhý se týká odbourávání oxidu uhličitého, který se uvolnil při spalování fosilních paliv. Návrat k přirozenému stavu bude trvat podle různých modelů nejspíš několik desítek tisíc let. Již teď jsme na tisíce let ovlivnili klimatickou budoucnost planety. Podstatná je jedna věc. Není cesty zpátky. Některé jevy v přírodě mají cyklický charakter – příchody ledových dob, pobřežní eroze a akumulace, obnovování tajgy, přemnožování hlodavců. Jiné situace jsou tady jen jednou a nemají žádné vyzkoušené řešení. Právě v tomto bodě vývoje nejenom české krajiny, ale celého zemského systému se dnes nalézáme.

Vnější krajiny



Vápencová skála ve Svatém Janu pod Skalou nese na svém temeni pravěké hradiště, jeskyni a  kříž, pod kterým K. H.  Mácha napsal svou první publikovanou báseň. Je to příklad tvrdé skalnaté krajiny uprostřed okolní měkké zemědělské krajiny.

Geodiverzita a změny české krajiny Geodiverzita zahrnuje celou šíři zemských rysů, včetně geologických, geomorfo­ logických, paleontologických, půdních, hydrologických a atmosférických prvků, systémů a procesů. Australian Natural Heritage Charter, 1997

Úvod – vymezení pojmu Výraz „geodiverzita“ u nás pravděpodobně jako první používal v přírodovědných rozhovorech V. Ložek, aniž by tento pojem nějak dále propracoval. O biodiverzitě jsou napsány celé monografie, zatímco pojem „geodiverzita“ se téměř neužívá. Teprve nedávno jsem jej nalezl ve výše citované Australské chartě přírodního dědictví. Geodiverzita je „základnou“ podstatné části biodiverzity, která vůči ní vystupuje jako „nadstavbový“ jev. Příkladů, kdy geologické a geomorfologické charakteristiky určují typ porostů, je nepřeberné množství – od skalních stepí až po lužní lesy či údolní fenomén. Obojí – „to biologické“ i „to geologické“ – je tak úzce spjato, že je sice vnímáme jako přirozenou jednotu, ale málokdy se na takový přírodní celek díváme jenom z hlediska věd o Zemi. Je třeba upozornit na nutnost cílené ochrany geodiverzity, o které donedávna víceméně automaticky převládalo mínění, že se – na rozdíl od rostlin či živočichů – chrání sama. Při vypracovávání seznamu chráněných či evidovaných geologických lokalit jsem uvažoval o geodiverzitě jako o jedné ze základních kategorií ochrany neživé přírody. Definičně ji považuji za substrátovou a morfologickou rozmanitost určitého území. Australská definice je detailnější, zahrnuje

Vnější krajiny



hydrologické a mikroklimatické poměry území a bere v úvahu možnost existence cenných paleontologických lokalit. Rovněž v sobě obsahuje předpoklad, že geodiverzita podléhá přirozeným procesům proměny. V dosavadních pracích týkajících se ochrany přírody je pojem geodiverzity v podstatě obsažen v řadě jiných, často obtížně uchopitelných pojmů, jako je stanoviště nebo krajina. V posledních několika letech se stále více začínají uplatňovat geologické aspekty ochrany přírody – např. při tvorbě geologických parků. Domnívám se, že právě geodiverzita se může či musí stát jedním ze základních pojmů ochrany přírody a krajiny.

Příběh rýhy pro telefonní kabel V poslední době jsou díky plynofikaci a zavádění telefonů hloubeny desítky kilometrů dlouhé rýhy, které dosahují až k podloží, takže můžeme dobře sledovat, jaká byla původní geodiverzita krajiny a kdy došlo k jejímu ochuzení – o tom nás informují úlomky škváry, cihel a pravěkých či novověce glazovaných střepů. Systematicky jsem v posledních letech procházel řadu rýh, které byly hloubeny v Českém krasu. Vyjděme teď podél rýhy Telecomu od karlštejnského nádraží směrem na Liteň a podívejme se, co se s krajinou stalo. Rýha nejprve běží od železnice širokou nivou až k bokům údolí. Profil je tvořen, a to i ve výšce 5–6 m nad současnou hladinou Berounky, hnědými povodňovými hlínami. Podle hnědě glazovaných střepů kameniny poznáme, že tak vysoko zasahovaly v posledních 150–200 letech povodně. Občasné kameny v jinak jemnozrnných hlínách mohou mít jediný původ – byly přineseny roztávajícími ledovými krami. A když přehlédneme údolí a vyneseme si linii +6 m nad současnou hladinou řeky, zjistíme, že uvnitř této zatopené oblasti by při další velké povodni zůstalo několik stovek, ale spíš několik tisíc chat a domů.* Rýha teď opustí nivu a šplhá se nahoru do strání – objevíme zde zbytky terasovitých políček či sadů. Na svahu bylo kdysi mnohem víc různých rokliček – dnes jsou zaneseny hlínou a úlomky docela moderních cihel (starých tak nanejvýš 100 let), leží až 1,5 m hluboko. Na jiných místech je patrné, že diabazové skalky zasahovaly až na povrch, ale byly asi již v 18.–19. století odlámány, aby nepřekážely zemědělství. Dnešní svah údolí je plochý, poměrně jednotvárný, ale ještě nedávno byl rozbrázděný údolíčky a zvýrazněn nevysokými skalkami. *Poznámka: Text byl psán před velkou povodní roku 2002.

Vnější krajiny



Rýha se postupně vyšplhá až na „náhorní plošinu“ podél golfového hřiště. Zde naopak na troskách zemědělských terásek vznikl jakýsi kokpito­ vý reliéf malých kopečků a depresí. Ochraně přírody a nám, kteří jsme jí nedávno radili, golfové hřiště nevadilo, ale to jsme nevěděli, že takové hřiště musí být porostlé specifickým trávníkem, kvůli kterému je nutné poněkud „podusit“ místní travní společenstva. Rýha nyní v délce jednoho kilometru prochází rovnou zemědělskou krajinou, kde zdánlivě není co zkazit. Jenže hned za hřištěm narazíme na pohřbenou slatinu s černou hutnou půdou, která obsahuje zarezlé stonky dávného rákosu. O kousek dál ležel nejenom další mokřad, ale náhle se tu k povrchu zvedala skalní hradba kontaktně metamorfovaných liteňských břidlic. Dnes je zde kukuřičná poušť, ale ještě nedávno byla tato jednolitá plocha, chlouba každého JZD, systémem několika polí oddělených mezemi, které ležely na přirozených zlomech reliéfu. Mezi políčky pak ležely dvě pramenné mísy a nejméně jedno bahnité jezírko. Tušíme zde čolky, úpolíny, vstavače a možná zde hnízdily kachny jako v dodnes existujícím mokřadu nad Tetínem. Podobný obrázek se opakuje i dále směrem k Litni – rýha ukazuje další meze, nějaký skalní výchoz, drobný pramen, několik domů stojících podstatně blíž silnici než dnešní bytovky. Tam, kde ještě nedávno existovala vedle sebe řada stanovišť, v krajině s vysokou geo- a tím i biodiverzitou máme dnes tři segmenty krajiny: jedno velké pole dole v nivě, jeden zarovnaný svah a jedno další pole na plošině. A něco podobného ukazuje i rýha vedená od Berouna k Tobolce a dál na Brdy i řada dalších sond rozesetých po celých Čechách. Necitlivé využívání krajiny odvedlo svůj podíl, ale můžeme pozorovat ještě něco jiného, co vychází z psychologie člověka. Nazval bych to „linearizujícím a planačním pudem“, který člověka nutí zarovnávat svahy, napřimovat koryta, odstraňovat i takový přírodní chaos, který je plodný. Viděl jsem chataře, který nebyl líný odtáhnout kamna 2 km do lesa a zavalit s nimi ústí středověké štoly, a myslím si, že chtěl z jakýchsi archaických pohnutek uzavřít vchod do podsvětí.

Ztráta geodiverzity Literatura venkovského realismu konce 19. a počátku 20. století (dílo K. V. Raise, J. Holečka, K. Světlé a dalších) se opakovaně zmiňuje o odstraňování kamenů z polí, zhlazování a zavážení erozních rýh, scelování kousků polí do větších celků, pracném ukrajování pastvin a jejich přeměně na ornou půdu. V podhorských krajích byla dokonce vynášena na pole ornice

Vnější krajiny



Krajina na dolní Klabavě ve 30. letech 20. století se dá popsat slovy autora z 19. století jako „pustá monumentální krajina“. Dnes jsou zde tisíce chat, parkoviště a  smetiště. Rostlinných druhů však spíše přibylo, některé původní, cenné byly vyhubeny, ale nové, obvykle méně hodnotné se rozšířily. Současná příroda nějak připomíná současnou spo­ lečnost (dobová pohlednice).

z údolí. Hromady kamenů z polí na Českomoravské vysočině či v Českém středohoří, suché zídky v jižních Čechách či zarostlá terasovitá políčka na Kokořínsku jsou svědectvím staletí trvajícího zápasu o půdu. Tato kultivace krajiny byla doprovázena odstraňováním drobných přirozených útvarů – vyčnívajících skalisek, zavážením mokřadů a dalšími ztrátami geodiverzity. Terén byl však naopak členěn mezemi a rozrůzňován polními cestami, které se na svazích často měnily na hluboké erozní rýhy. Např. sprašová rokle v Zeměchách u Kralup, která dosahuje hloubky přes 15 m, pravděpodobně vznikla erozí polního úvozu. Zejména v některých kopcovitých krajích tak byl vytvořen nový, obvykle malebně členitý reliéf táhlých mezí, ale v rovinatých krajích musíme očekávat obrovitou, pomalou a soustavnou prací po staletí měněnou krajinu se značně sníženou geodiverzitou. V některých oblastech měla značně negativní dopad dlouhodobá těžba surovin. Pálení vápna probíhá v Českém krasu a na mnoha dalších místech poměrně intenzivně již od 16. století. Pozorování z Maďarska (pohoří Bükk) i Slovenska (Zemplínské vrchy a jinde) ukazují, že těžba vápenců a výroba vápna probíhá nejprve sbíráním volných škrapových balvanů a posléze olamováním přirozených výskytů. Vůbec se dnes nedá určit, kolik volných vápencových balvanů, škrapových polí a malých skalek leželo

Vnější krajiny



např. v Českém krasu a na dalších menších vápencových výskytech, ale původně se muselo jednat o množství, které je nesrovnatelné s dnešním stavem. Při podrobnější prohlídce zjistíme, že zejména u malých vápencových ostrovů jsou olámány či zničeny všechny dosažitelné výchozy. Velflík (1913–1917) zmiňuje, že „v Čechách nalézaly se druhdy hojně, nyní již jen pořídku ohromné osamocené balvany – zvláště žulové, z nichž mnohé průběhem druhé poloviny předešlého století padly za oběť stavbám železnicovým, použity jako dočasné lomy k získání výborného stavebního kamene“. Cituje příklad velkého a nádherného, 6 m vysokého kamene Baba na Kralovicku, který byl v roce 1913 rozbit na stavební kámen a odvezen do Plzně na 110 železničních vagonech. Méně nápadný je sběr drobných kamenů, použitých na stavbu vesnic nebo kamenných zídek. Při počtu několika tisíc vesnic existujících dejme tomu od roku 1250 se jedná o obrovské přesuny kamenných hmot. K celkovému číslu je dále nutné přičíst hmotu železničních těles, říčních navigací a různých technických staveb. Je otázkou, zda si vůbec umíme představit vzhled některých českých a moravských krajin před „velkým sběrem kamenů“. Dnes si již neuvědomujeme, jak obrovskou proměnou prošly například naše řeky. O mramorovém oltáři v kostele Panny Marie na Malé Straně se dochovala zpráva, že byl postaven z velkého kamene, vytaženého z Berounky. Projdeme-li dnes vápencovým kaňonem Berounky, nenarazíme na jediný větší vápencový blok nebo vyčnívající skalisko. Kameny z řeky Vltavy byly odstraňovány nejméně od roku 1547 nařízením císaře Ferdinanda I., který se snažil podpořit obchod. Po roce 1640 přizval strahovský opat K. Fuka vojenské inženýry ke splavňování Vltavy. Nechal odstřelovat skaliska vyčnívající z vody např. u Zbraslavi, ale teprve po roce 1729 se podařilo „rozdrtit skaliska“ v řece a splavnit ji až ke Kamýku. Téměř půl tisíce let říčních úprav proměnilo mnohé evropské řeky z malebně nebezpečného živlu v krotké, bahnité kanály. Uvažujeme-li o původním stavu Vltavy nad Prahou, nalezneme vhodnou analogii ve střední Sázavě, která je sice podstatně menší, ale existují zde občasná skaliska, vyčnívající kameny a štěrkové výspy. V této souvislosti představuje kaňon Dyje v NP Podyjí zajímavý problém – dnes sice vypadá téměř nedotčeně, ale v pozdním středověku a v novověku se jednalo o krajinu, která byla více ovlivněna člověkem, než je tomu dnes. Celé střední Polabí a mnoho jiných toků bylo zbaveno systémů několika generací slepých ramen. Představa, že místa jako např. Pardubice nebo Most byla přístupná jen po dlouhých haťových mostech vedoucích mokřady a odstavenými tůněmi, je dnes zcela fantastická. Rovněž zmizely kdysi tak četné říční ostrovy. Ze zemědělské krajiny se ztratily desítky pramenných mís a mokřadů.

Vnější krajiny



Hrad Střekov u Ústí nad Labem v roce 1870. Dnes pod ním stojí jez, který sice pomáhá lodní dopravě, ale stírá charakter krajiny a paměť místa. Další vodní díla mají stát na dolním Labi, ale z hlediska krajiny je vhodnější investovat do moderních lodí s malým ponorem než stavět další betonové stavby (xylografie, Květy 1870).

Vnější krajiny



Severočeská pánev je považována za jeden z nejvíc zničených krajinných celků světa. Podíváme-li se však na celý problém z hlediska dalších padesáti let, může se stát, že severní Čechy se stanou důležitou turistickou oblastí, která bude kombinovat horskou a lesní krajinu Krušných hor i rozsáhlé vodní plochy bývalých těžebních jam. Uhlí bude v té době vytěžené, prostředí celkově čistší, značná část krajiny bude bez lidských sídel. Budeme-li dnes správně rekultivovat krajinu, může být o nás jednou řečeno: „Zničili jednu krásnou krajinu, ale na jejím místě vytvořili jinou krásnou krajinu.“ Z pohledu posledního století je na tom asi nejhůř střední Polabí. Až do poslední třetiny minulého století se jednalo o široké údolí s četnými odstavnými meandry, tůněmi, lužními loukami a lesy, na které mimo rozsáhlou inundovanou oblast navazovala pole. Hlad po zemědělské půdě, regulace Labe, blízkost velkých průmyslových center, vodní a hlavně železniční doprava změnily toto území na hustě zastavěnou, industrializovanou zónu kanalizovanou Labem. Na systém říčních pláží v Čelákovicích – na Grado – jezdívalo před válkou na víkend až 35 tisíc lidí. Dnes je celé střední Polabí z hlediska rekreace mrtvou zónou. Jeho perspektiva je z hlediska dalších padesáti let menší než perspektiva Severočeské pánve. Na celém území se do značné míry nevratně (nelze obnovit meandry ani vrátit zastavěnou půdu) podepsal živelný rozvoj a neschopnost uvažovat dále než několik let do budoucnosti. Něco podobného se dnes týká příměstské zóny kolem Prahy a dalších měst, kde přibližně za padesát let začnou dosluhovat panelová města. Pro nás je – na rozdíl od gotického šlechtice či barokního velmože – obtížné uvažovat 50–100 let do budoucnosti, ale určitá vodítka zde poskytuje zásada trvale udržitelného života a důraz kladený na ochranu vody, půdy a prostoru krajiny. Jinými slovy – jedná se o to, že „zastavovat“ zemi do nekonečna není možné a že vzhledem k možnosti klimatických i sociálních změn je vhodné pamatovat na zadní vrátka, na rezervy, které krajina může poskytnout.

Tvorba geodiverzity V euroamerické civilizaci dojde za rok k přesunům asi 20 t hornin a zemin na osobu. Jedná se zejména o stavební materiály, náspy dálnic, základové horniny, vápenec, asfalt a další suroviny. Na jedné straně je geodiverzita ničena, ale na druhé straně je rovněž vytvářena. Nakolik je tvorba nové

Vnější krajiny



Částečně odtěžený žulový balvan u Voděrad. V průběhu staletí zmizely z české krajiny tisíce volných kamenů a  skalek. Umíme si dnes vůbec představit, jak vypadala česká krajina před úpravami toků a velkým sběrem kamenů?

geodiverzity žádoucí, závisí na tom, zda podstatně proměňuje ráz krajiny, anebo zda spíš zvýrazňuje a obohacuje její přirozené prvky. Mnoho zejména malých a tvarově členitých lomů obohacuje krajinu, ale lineární násep dálnice potlačuje její ráz. Obecně platí, že vytváření spíš menších vodních ploch a skalnatých odkryvů (tedy právě těch prvků, které postupně v minulých stoletích mizely) je žádoucí, ale větší změny jsou problematické a musí být posuzovány pro každý případ a pro každou krajinu zvlášť. Ochrana přírody je tak všude v Evropě stavěna před poslání nikoliv jenom ochránce mizející původní přírody, ale také aktivního manažera nového antropogenního prostředí, které je směrováno do určitého cílového stavu – např. kombinace přirozené doubravy a geologického profilu v hlubokém dálničním zářezu.

Časová dimenze změn Změny ve hnízdění ptáků, kvalitě lučních porostů, stavu lesa a podobných jevech jsou patrné v měřítku několika let. Zalesněná, odlesněná a zase

Vnější krajiny



zalesněná Šumava se dá prožít během jedné generace. Většinou máme pocit, že musíme chránit to, co se mění před našima očima. Podobně jako je geologický čas nesrovnatelně pomalejší, než je čas biologický, tak i změny geodiverzity byly v uplynulých stoletích spíš plíživě nenápadné, ale v souhrnu vyústily v celkovou změnu charakteru krajiny. Proto považuji za nutné, abychom si dobře rozmysleli úpravy, které v krajině provádíme. Je technicky snadné zničit skalku překážející v dopravě, ale mějme přitom na paměti, že podobných skalek už bylo na daném území zničeno nejspíš několik a že již nebudou nikdy vráceny na místo. Krajina chudne kámen po kameni.

Mikroklimatická diverzita Australská definice geodiverzity zahrnuje do tohoto jevu i klimatické a mikroklimatické poměry. Tento přístup je zejména v obdobích globálních klimatických změn ochranářsky a prakticky obtížně realizovatelný. Přesto existují případy systémů, které jsou na mikroklimatické změny extrémně citlivé. Případ první – podmrzlé sutě: jedná se o soubor asi 25 suťových polí, které jsou dlouho do jara či léta buď podmrzlé, nebo silně podchlazené. Na tuto polohu jsou vázány glaciální relikty zejména etnofauny. V rámci střední Evropy se jedná o jedinečný fenomén – např. na území podstatně většího Německa není tento jev znám. Udržení suťového ekosystému je přímo závislé na správné rychlosti proudění studeného vzduchu. Pokud v dolní části sutě vykopu geologickou sondu nebo past na hmyz, mohu změnit proudění vzduchu a lokalitu zničit. Případ druhý – jeskynní prostředí: rychlost růstu krápníků závisí na míře nasycení sestupujících roztoků oxidem uhličitým. Pokud prostor nad jeskyní zbavím půdního pokryvu nebo provedu velké vegetační změny – např. odlesnění –, měním tím rychlost průsaku vod. Tak se může stát, že srážková voda snadno proniká do jeskyně, teprve zde se sytí oxidem uhličitým a místo toho, aby krápníky srážela, je koroduje. V obou případech představuje udržení správného mikroklimatického systému nezbytnou podmínku zachování lokality. Případ třetí – lužní lesy: stabilita tohoto nádherného ekosystému do značné míry závisí na každoročních povodních, na tvorbě nových jesepů, čerstvých nárazových břehů, na sesouvajících se březích a tůních po jaru zaplněných vodou. Postavte hráz – poškodíte přírodu.

Vnější krajiny



Charakteristickým rysem evropské krajiny byl náhlý kontrast mezi sídlem a  krajinou. Vesnice Mlázovice na pohledu ze 30. let 20. století je obklopena nárazníkovou zónou zahrad, ale pak už leží pole a les. Dnes je krajina víc promísena s lidskými sídly a její krajinná krása neustále ubývá.

Pud planační, kanalizační a linearizující Mnoho problémů ochrany památek, lesa a životního prostředí obecně má svůj psychologický základ. K ničení vesnice a k neuvážené zástavbě měst přispěly v poválečném období životní názory prvních stranických funkcionářů, kteří v mnohých případech pocházeli právě z těch malebných, ale tehdy značně bídných chaloupek a historických domů, jež nenáviděli a snažili se je nahradit něčím jiným. Mnohdy obludný výsledek chátrajících panelových domů na okraji vesnice je dobře znám. Celým urbanismem, architekturou a využíváním krajiny ve 20. století probleskuje jakýsi primitivní neofunkcionalismus, který miluje pravoúhlé říční toky, zarovnaná obrovská pole, ploché střechy a jednoduché, avšak často nelidské geometrické prvky. Když Le Corbusier podával v roce 1929 návod pro město zítřka, psal: Rovná plocha je ideálním místem pro současné město. Všude tam, kde dochází k přehuštění dopravy, poskytuje rovné místo možnost tento problém normálně řešit. Řeka by měla téct daleko od města. Je to jakási tekutá železnice, nákladové nádraží a překladiště. Ve slušném domě neprochází schodiště pro služebnictvo přijímacím salonem – a to i když je služebná okouzlující, anebo když

Vnější krajiny



pohled na loďky těší oko chodce opřeného o zábradlí. Z tohoto pohledu by ideální částí budoucí Prahy bylo Jižní Město. Pozdním plodem takového typu uvažování je geometrizující a replikující suburbie. Dnešní životní prostor se však ve většině případů nese ve znamení opětovného nástupu složitých, nepravidelných prostorů s četnými sociálními i přírodními nikami. To je dobře patrné v historických centrech měst (otevírání dvorků – obnova labyrintu), u revitalizačních projektů nebo rekonstrukcí zahrad. Doba se opět vrací k názoru, že nepravidelnost je vítána a geometrizace krajiny znamená její ochuzení. Většina přírodovědců má přírodní vnímání krajiny, ale mnoho techniků podléhá „inženýrské estetice“, podle které např. krajina s dálnicí může být esteticky hodnotnější než krajina bez dálnice, napřímený tok je „civilizovanější“ než meandrující řeka. Většina dosavadních inženýrských úprav krajiny byla nesena v „corbusierovském“ duchu, že pro člověka je nejlepší rovná, homogenní plocha krajiny, kterou je možné zcela ovládnout, kde je veškerá geodiverzita zcela potlačena.

Krajina jako odkladiště polofunkčních věcí V rámci dokumentárního cyklu K. Čáslavského a P. Vantucha Hledání ztraceného času uvedla televize dokument o stavbě trati ze Vsetína do Bylnice. Z hlediska krajiny se jednalo o velmi důležitý doklad proměny obvyklé, nepříliš fotogenické scenerie blízkého okolí železnice. Protože zdejší flyš je velmi náchylný k sesuvům, bylo nutné dělat při stavbě trati rozsáhlé zářezy a terénní úpravy, které v době svého vzniku působily značně násilně, ale dnes dobře splynuly s okolní krajinou. Mnohem zajímavější však bylo srovnání tehdejšího a dnešního stavu nádraží a jejich okolí. Původní stavby stále slouží, ale vypadají hůř než v roce 1918. Je to dáno zejména obrovským množstvím různých přístaveb, kůlen, odkladišť věcí a strojů, které „by se jednou mohly hodit“. Dnes je nemyslitelné, že by průměrně bohatý člověk složil svůj majetek do jedné truhlice či skříně, jak to bylo běžné ještě před druhou světovou válkou. Stejným způsobem, jako se naše domovy zaplnily věcmi a nábytkem, se zaplnila naše krajina různými kůlnami, garážemi a přístavbami, jež vesměs obsahují polofunkční haraburdí. A něco podobného platí o automobilech – nejenom znečišťují ovzduší, ale hlavně zabírají místo pro lidi nebo pro stromy. To hlavní, co bychom potřebovali, je změna konzumního vzorce chování směrem ke společnosti, jež bude potřebovat méně věcí, a tedy méně energie, a pak bude produkovat méně

Vnější krajiny



Bača se stádem ovcí na Dlouhém vrchu u Litoměřic. Dlouhodobým pasením byla česká krajina před rokem 1950 silně odlesněna do podoby kulturní stepi. Dnes nastupuje lesní stádium a kdysi holé louky a skalnatá úpatí opět po staletích zarůstají. Přispívají k tomu i dusičnany padající s atmosférickými srážkami, které hnojí chudá stanoviště (dobová pohlednice, asi konec 20. let 20. století, foto Teo Exler).

odpadů. Zatím se však můžeme bránit dalším rozvojem veřejné dopravy a regulací automobilového provozu. V následujícím století budou velká města procházet různými krizemi, na jejichž řešení budou vynakládány miliardy – např. na stavbu dlouhých vodovodních přivaděčů, dálničních obchvatů apod. Je však jednodušší investovat do důstojného a atraktivního života na vesnici, a tím předcházet problémům ve městech. Pomáhat městům se dá také tím, že se postaráme o vesnici.

Adoptuj si dálnici! V globalizovaném světě je i příroda globalizovaná. Počátkem září 2000 se konala v pražském Obecním domě velká mezinárodní konference Natu­ra megapolis – Příroda velkoměst. Hlavním tématem konference byla „městská ekologie“ a její budoucnost. V podstatě se jednalo o to, jak to udělat, aby vedle sebe mohli důstojně existovat automobily, lidé a příroda­.

Vnější krajiny



Ve městech bude již brzy žít kolem 70 % globální populace a lidská sídla pohltí kolem 12–15 % zemského povrchu. Ale přitom v městských aglomeracích přežívají ostrůvky sice narušené, ale přeci jen cenné přírody. V Praze můžeme pozorovat 2 000 druhů rostlin (v třikrát větším Římě jen 1 300 druhů), 126 druhů ptáků, ale také nenápadných 120 druhů drobných měkkýšů či 400 druhů pavouků. Praha – ale také Bratislava či Valencie – je jakousi skrytou přírodní rezervací. Není to tak samozřejmé – ve středu města Amsterdamu nalezneme jen necelých 200 druhů rostlin a třeba v japonských městech je situace ještě horší. Například v Ósace, postavené před dvěma tisíciletími na močálech řeky Yodo, rostlo až do 60. let zanedbatelných asi sto tisíc stromů. Dnes jich je půl milionu a s nimi se vrací i ptáci a motýli. Z hlediska druhového bohatství živé přírody by Praha byla naší nejhodnotnější přírodní rezervací! Problém není v ubývání počtu druhů – ten se v Praze od 30. let dvacátého století příliš nemění, anebo možná i mírně vzrůstá. V evropské přírodě i v samotných městech nedochází k žádnému výraznému vymírání a ochuzování, ale děje se něco ještě podstatnějšího. Především je příroda fragmentována do malých celků. Místo dřívějšího velkého, a tedy stabilního lesa narazíme na malý lesík a skládku, skladiště, další lesík. V takovéto krajině žije podobný nebo ještě větší počet druhů než ve velkém lese, ale systém je zranitelnější. Hůř se vyrovnává se změnami, ale také přestává ovlivňovat okolní prostředí – zachycovat prašné částice z ovzduší nebo srážkovou vodu. Podobně jako vzrůstá zranitelnost civilizace vůči klimatickým výkyvům a např. i ropným šokům, tak je i příroda zranitelnější. Neznamená to žádnou bezprostřední katastrofu, jen se stále více posouváme k nějakému špatně určitelnému prahu stability, za kterým je nejprve přírodní a společenský chaos a pak nějaká nová (obvykle méně výhodná) stabilita. Dalším z velmi problematických procesů je globalizace přírody. Podobně jako se na úrovni společnosti šíří jedna převažující kultura, za jejíž emblémy jsou považovány ony pověstné McDonaldovy hamburgery, tak i příroda je čím dál homogennější. Celá třetina z dvou tisíc pražských vyšších rostlin je cizího původu. Jsou to „ekonomičtí uprchlíci“ ze Sachalinu, Dálného východu, Ukrajiny a USA, kteří sem víceméně náhodně přišli a nalezli vhodné podmínky k životu. Jednou z nejběžnějších dřevin vnitřních částí Prahy je pajasan žláznatý, který pochází z Dálného východu a který se rozšířil díky tomu, že mu nevadí znečištěné a zasolené městské prostředí. Podobně se v zátoce zasypané odpadky, na které vyrostla čtvrť Tokyo Bay, šíří ke znepokojení japonských přírodovědců převážně evropské a americké druhy. V Chicagu se vedou ostré diskuse, zda mají kácet evropské invazní dřeviny, zejména řešetlák, který zahlcuje místní

Vnější krajiny



Takto nenápadně začal počátkem 20. století velký útok na krajinu. Pusté údolí Berounky u Černošic se postupně stalo jedním dlouhým předměstím Prahy (dobová pohlednice, stav asi kolem let 1910–1915).

stanoviště. Na úrovni přírodních věd se tak vede stejná diskuse jako mezi politiky a strážci národních kultur: co s přistěhovalci, kteří ohrožují tradiční hodnoty původní populace? Obecná odpověď se pohybuje asi v této rovině: je nutné, aby existovaly dosti široké, a tedy stabilní oblasti s původní kulturou. Záměrně tady používám slovo „kultura“ ve smyslu, který zahrnuje jak lesní ekosystém, tak třeba loutkové divadlo. Dále je nutná regulace imigrantů, ale protože ta se nedá technicky zvládnout, tak nastupuje poslední a z hlediska většinové populace hlavní fáze – tou je sžívání se jak s vietnamským stánkařem, tak i dálněvýchodním pajasanem či novozélandským rodinným domkem. Velký posun pozorujeme ve vnímání ještě nedávno opovrhovaných městských koutů. Les i půda má svou ekonomickou funkci. Dnešní hajný není fořtem, ale producentem dřevní hmoty. Pro přírodu zbývají buď rezervace, nebo plochy, kde sice mohou růst stromy, ale není to les s dřevorubcem. Jsou to hřbitovy, „pešuňky“, staré lomy a pískovny, nevyužitelné prostory. Například v Londýně železnice obhospodařuje 800 km železničních náspů. Pro mnoho obyvatel města je denní cesta vlakem do práce jediným kontaktem s přírodou. Náspy navíc fungují jako významné ­biokoridory –

Vnější krajiny



trasy, po kterých se příroda v jinak zastavěném prostředí může šířit. Část náspů je dnes cíleně udržována jako dlouhé, úzké přírodní ostrůvky. Londýnský Wildlife Trust dokonce pro cestující vlakem publikoval informačního průvodce o přírodě, ptácích a zvířatech, kteří na náspech žijí a které je možné pozorovat na tomto velmi civilním safari. Podobná péče je věnována městským parkům a břehům řek. Je to nutné i z hlediska výchovy – městské děti bez přímého kontaktu s přírodou nejen nepochopí, proč je nutné ji chránit, ale také ochudí svůj život. V americkém Chicagu vzniklo hnutí „Adoptuj si dálnici!“, které má za cíl povzbudit místní komunity k přírodně bohaté a esteticky působivé „zahradní“ úpravě dálničních náspů jako jednoho z mála volných míst, kde je možné s městskou přírodou tvořivě nakládat. Největším nepřítelem městské přírody je sobecký styl plánování města, neurvale uplatňovaná ekonomická nadřazenost bohatých investorů. Příkladů z ČR by se našlo dostatek, ale citujme alespoň Ruth Enis z Izraelského technického institutu. V letech 1918–1968 vzniklo pro Jeruzalém celkem devět územních plánů. Všechny z nich respektovaly duchovní tradice tohoto mimořádného města. Byly si vědomy toho, že spiritualita města úzce souvisí s tím, jak město zdálky vypadá. Už z panoramatu Jeruzaléma se dal poznat jeho význam. Prakticky se jednalo o vybudování pásu otevřených ploch a zeleně, který by Posvátné město izoloval od rozrůstajících se předměstí. Místo toho si tlak investorů vynutil výstavbu i těsně u hranic historického centra. Urbanista A. Kutcher tento typ územního plánování hodnotil slovy, která mají širší význam: Zásadní, obecně sdílené vědomí, že duchovní esence Jeruzaléma je nerozlučně spjata s jeho pohledovou hodnotou, je dnes ignorováno, dokonce se o něm ani neuvažuje. Místo toho se dnes prosazuje nový pohled na Jeruzalém – je to zdroj příjmů, který je nutno využít. Jeho duchovní a vizuální hodnoty jsou komodity, které je nutné prodat…

Ochrana geodiverzity Dosavadní ochranářská praxe se ve většině případů zabývala geologickým podložím jako něčím, co sice patří zejména k vegetaci a již méně k živočišstvu, ale na co není nutné klást přímý důraz. Hlubší pohled, opřený o historickou analýzu, naopak ukazuje, že geodiverzita je podobně jako biodiverzita postihována změnami, postupně ochuzována, ale i nově vytvářena. Pracuje s jiným časovým měřítkem a odehrává se v široké škále velikostí. Je nutné ji rozeznávat jako samostatnou, různě provázanou

Vnější krajiny



A  ještě jedno srovnání – Svatojánské proudy na Vltavě před stavbou přehrady a  in­ vazí chat, stav kolem roku 1910 (dobová pohlednice). Velkolepá krása jako někde na Yukonu.

kategorii ochrany přírody, která se postupně emancipuje od známější biodiverzity. V Evropě se tento proces projevuje například zakládáním geologických parků. V konkrétní krajině je pak nutné si uvědomit, že nejenom geologické odkryvy, ale také vlastnosti substrátu, výška údolního dna, existence volných kamenů a dalších rysů reliéfu je hodnotou sama o sobě, tj. i v případě, že nevytváří stanoviště nějakých hodnotných biologických systémů. Koncepce geodiverzity má vzhledem k obrovským stavebním a těžebním přesunům hmot rovněž svoji cílenou futurologickou funkci. Má navrhovat takové úpravy terénu či půdního pokryvu, které jednou mohou vytvořit zajímavý přírodní kout.

Vnější krajiny



O paměti krajiny a kamenu svatého Ivana na Bytízu u Příbrami Tady jsem usazený se všemi svými slovy, jako košík plný zeleného ovoce, nedotčený. Úlomky tisíců zničených dávných bohů se hledají v mé krvi, chtějí se opět spojit a vytvořit své sochy. Z jejich roztříštěných úst mi píseň stoupá do hrdla, vůně spáleného kadidla, nějaký pohyb tajemného zvětralého kamene… Nedívám se na zbořené chrámy, ale jen jak stromy nad ruinami pohybují svými obrovskými stíny, svými kyselými zuby ukusují vítr, jenž jimi vane. Ale já vím: za mým tělem se krčí jiné tělo a kolem mne se mnoho dechů kradmo setkává jako noční zvířata v džungli… Jenže já znám jen několik slov v jazyce kamenů, pod kterými pohřbili mého předka zaživa. Rosario Castellanos (1925–1974)

Vnější krajiny



Několik let jsem téměř každý víkend procházel pravěké památky Čech, navštěvoval románské kostelíčky i kameny různých podivných tvarů. V lese na Bytízu u Příbrami, na okraji areálu uranové šachty, jsem konečně narazil na poutní kámen popisovaný samotným Bohuslavem Balbínem. Bylo to pro mne, jako bych někde na Yucatanu objevil zapomenutou mayskou pyramidu. Uvědomil jsem si, že kameny a různé drobné památky obecně jsou jedním z významných nositelů paměti a citového náboje krajiny. A pokud dneska uznáváme „památné stromy“ jako jednu kategorii ochrany přírody, mělo by totéž platit i pro památné kameny.

Krajina a paměť Středoevropská krajina je přírodním i kulturním fenoménem daným různými způsoby využívání krajiny, jako je zemědělství podmiňující vznik kulturní stepi, rybníkářství, horské a podhorské pastevectví nebo hornictví. Na řadě našich chráněných území nechráníme ani tak „přírodu“, ale specifický a dlouhodobě stabilizovaný typ prostředí daný interakcí člověka a prostředí. Činnost člověka až do 19. století a někde až do 50. let 20. století krajinu spíš obohacovala, než ničila. Důležitým mezníkem se staly zejména napoleonské války, po kterých dochází k demografickému růstu a agrár­ně-industriální revoluci, jejíž výdobytky mají další pozitivní dopady na růst evropské populace. Zejména zavádění průmyslových hnojiv a pícního jetele přispělo k odstranění hrozby hladu, vedlo k další specializaci výroby a uvolnilo pracovní síly pro průmyslovou výrobu. Zároveň jsou napoleonské války jedním z posledních mezníků, kdy se širší lidové masy ztotožňují s úmysly vládce a dobrovolně přijímají životní styl založený na skromnosti, nebo dokonce na chudobě. Hromadné vystřízlivění vedlo k dodnes živému postoji docílit bez ohledu na prostředí co nejvyšší životní úrovně. Životní styl, demografický tlak i malý počet lidí přímo na krajině závislých (v zemích Evropské unie okolo 6–10 %, v USA jen asi 3 %) vede k nezájmu o prostředí a k degradaci celých krajinných celků. Naštěstí si v posledních letech celkovou ztrátu krajiny uvědomuje stále víc ­ochranářů, památkářů a urbanistů, což po celé Evropě i u nás vyúsťuje do programů péče o krajinu. Naším cílem je upozornit na jev, který J. Jeník označuje jako „homeostázi krajiny“ a o kterém hovoří J. Sádlo jako o krajinné autoregulaci, nebo dokonce o kybernetice krajinného genia loci. V obou případech je nositelem autoregulace či homeostáze paměť krajiny. Paměť je definována Slovníkem spisovné češtiny (Academia, Praha 1994) jako „způsobilost

Vnější krajiny



Tábor kolem roku 1870. Krajina není jen souborem určitých dílčích hodnot – jako jsou počty druhů rostlin a ptáků. Krajina je především určitá jednota mnohostí, které vytvářejí pocit, že někam patříme a že jsme tam doma. Krajina je nositelem důležité části národní identity a historické paměti. Město Tábor bylo díky národnímu charak­ teru husitství považováno v  19. století za posvátné české město, po druhé světové válce však získalo nepříjemnou pachuť posádkového města, dnes se opět proměňuje v krásné historické místo, ale jeho nynější genius loci bude záviset na tom, jaký vztah nalezneme k  první reformě církve, občanské válce i  opravdovému duchovnímu zá­ pasu té doby.

uchovávat vjemy a vybavovat je“. Sádlova definice je ještě přímější: „Paměť je schopnost regenerovat někdejší stav.“ Podobně považuje J. Jeník homeostázi krajiny za „stav, při němž hlavní činné prvky a hlavní řetězy vazeb krajinného systému jsou udržovány autoregulačními ekologickými procesy v quasistické stabilitě a při němž nedochází ke vzniku katastrofických zvratů“. Paměť krajiny tedy úzce souvisí s jejím udržitelným životem. Samotné slovo „paměť“ je složeno z předpony „pa“ či „po“ znamenající opakování děje, něco, co se děje stále znovu, a slova „mnít“ tedy myslet (viz V. Machek: Etymologický slovník jazyka českého, Academia, Praha 1971). Paměť je něco opakovaně myslitelného a tím i schopného regenerace, je něčím, co může zachránit před katastrofickým zvratem.

Vnější krajiny



Hlavní prvky paměťové struktury krajiny 1. Reliéf. Základní paměť krajiny je dána jejím reliéfem, který určuje zejména směr vodních toků a hydrologický režim oblasti. Dojde-li ke změně reliéfu, jako např. při těžbě uhlí, je paměť krajiny nenávratně ztracena. 2. Klima a mikroklima má zásadní vliv na vznik a vývoj ekosystémů a často i reliéfu krajiny. 3. Substrát. Určuje a ovlivňuje druhové bohatství fauny a flóry, je nositelem mikrobiálního prostředí. Substrát může být naprosto odlišný od geologického podloží – příkladem jsou vápnité spraše na jinak oligotrofním podloží nebo kyselé, dekalcifikované výplně závrtů uprostřed krasových planin. 4. Využití a péče o krajinu. Představují lidský vklad do přírodních procesů. Paměť se zde projevuje zejména tím, že lidská sídla jsou opakovaně zakládána na stejných místech, trvá rozdělení krajiny na zemědělskou a lesní, po staletí jsou udržovány základní komunikace mezi sídly.

Paměť a citová hodnota krajiny Ne vždy chráníme tu krajinu, která nám přináší užitek, ale téměř vždy jsme citliví ke krajině, kde se cítíme doma a kterou máme rádi. Kulturní antropologové znají celou řadu způsobů, jak dosáhnout onoho pocitu domova – patří mezi ně vytvoření optického a duchovního středu teritoria, vymezení jeho hranic, pojmenování krajiny pomístními názvy a polidštění krajiny pomocí příběhů a pověstí vážících se k určitému místu. Celá záležitost funguje i opačným směrem – pocit domova ztrácíme tam, kde došlo k narušení horizontu, kde nevnímáme hranice (např. stavba dálnice změní mentální mapu krajiny a její vymezení), kde mizí pomístní názvy i lokální příběhy. Zdaleka ne všichni místní patrioti vědomě počítají s tímto mnohokrát popsaným antropologickým pozorováním, ale jeho skutečnost dosvědčují ­akce ekologických iniciativ i publikace vydávané v místních ­muzeích. U regionálních publikací pozorujeme velké množství titulů vážících se k místním pověstem, ke kapličkám, smírčím křížům a památným stromům. Podobně u celé řady akcí ekologických iniciativ, ať jsou již racionalizovány různými způsoby, vnímáme jako jeden z hlavních motivů zachování pocitu krajiny domova. Analyzujeme-li tento pocit pomocí pláten krajinářů nebo na fotografiích české krajiny, všimneme si několika základních

Vnější krajiny



Baba u  Drahomyšle. Osamělý smutek malých vztyčených kamenů. Zkamenělý pastýř u  Klobuk je nej­slavnějším a  největším českým vzty­čeným kamenem.

motivů. Je to polní cesta, kříž nebo boží muka, chalupa ve stráni, pole a strom zasazený lidskou rukou. Zvláště objekty, jako jsou kapličky, upravené studánky nebo lípa v polích, jsou místy, kde prostřednictvím lidského objevujeme a prožíváme krajinu. Jsou to místa kontaktu světa lidí a světa přírody. Právem jim věnujeme velkou pozornost, protože jimi velmi často začíná náš vztah ke krajině. Přitom je důležité, že ráz středoevropské krajiny a její krása vznikla intenzivním využíváním, že to krásné a hospodárné (dnes bychom řekli ekologické a ekonomické) nestálo v protikladu, ale dotvářelo se navzájem. A. Stifter (1805–1868) v povídce Popsaná jedlička (svazek Hvozd, str. 123, Růže, České Budějovice 1968) píše: V hloubce pod Skalou mají obyvatelé Hor­ ní Plané na slunci záhony, na nichž pěstují časně zjara sazenice zelí a později je přesazují na pole. Není známo, proč si lidé vyvolili toto místo, tak vzdálené od jejich obydlí, ale děje se tak po staletí. Lidé zkrátka říkají, že se jim zelí z žádného jiného místa na polích tak dobře nevyvede jako odtud, a pokusy, které podnikali dole v zahradách, dopadly špatně a sazenice později na polích zašly… Na skály totiž celý

Vnější krajiny



den svítí slunce, takže se v nich nashromáždilo teplo a udrželo se v nich déle než na jakémkoliv jiném místě. Tento úryvek je výstižným popisem trpělivého experimentování s krajinou a nalezení dlouhodobých ekonomicky i ekologicky využitelných mezí. A to je možné jen v krajině, kde paměť trvá. Z dnešního pohledu pak nález podobného typu, jako je políčko mezi skalami vysoko nad šumavskou obcí, představuje hádanku – bez Stifterova textu bychom nikdy neodhadli, že sloužilo k pěstování zelných sazenic.

Památné kameny Památková péče počítá s pojmy, jako je krajinný monument nebo památné místo. Podobně používá ochrana přírody výraz památný strom a rozumí jím starý či významný strom nějakým způsobem domněle či historicky spjatý se slavnými okamžiky českých dějin, se slavnými osobnostmi nebo lidovými příběhy. Domnívám se, že podobně je zapotřebí uvažovat i o památných kamenech. Jedná se obvykle o menší přírodní, člověkem jen málo upravené kameny či skály, které jsou spjaty buď s historickými osobami a událostmi, nebo častěji s místními pověrečnými vyprávěními nebo lidovým kultem světců. Příklady takových kamenů mohou být prehistorické vztyčené kameny jako Baba u Drahomyšle, Zkamenělý pastýř u Klobuk nebo skaliska jako Lechův kámen v předpolí kouřimského hradiště či kameny domněle i právem spjaté s historickými osobami jako Sealsfieldův kámen v Podyjí nebo Máchův „Kostničí kámen“ u Kokořína. Dalším příkladem a impulsem k napsání této úvahy byl nález dnes již téměř neznámého, ale předcházející nejméně čtyři století hojně navštěvovaného kamene poustevníka Ivana v Bytízu u Příbrami. Kámen leží na samém okraji úpravny uranových rud (viz též stať Radioaktivní prameny v dodatcích), a jeho přežití jsem proto považoval za nepravděpodobné. Jedná se o plochý, 120 cm vysoký a 5 m dlouhý, nepravidelně trojúhelníkový balvan granodioritu okrajového typu středočeského plutonu. Kámen sv. Ivana leží na úpatí vrchu tradičně nazývaného Vrch sv. Ivana. Zde bylo lokalizováno několik zlatých dolů vázaných na krátké křemenné žíly nebo na rýžoviska mezi Bytízem a Dubencem. Celá oblast je známa jako Staré hory a její hornický rozkvět spadá před 19. století. Zlatonosné doly byly otevřeny ještě v roce 1915, ale bez velkého úspěchu. Dnešní povrch kopce je pokryt jednak drobnými granodioritovými skalkami a balvany, jednak mělkými rýhami, sledujícími zlatonosné struktury.

Vnější krajiny



Na okraji areálu uranové šachty na Bytízu u  Příbrami stojí žulový kámen sv. Ivana, u kterého se již v baroku zastavovali poutníci na Svatou Horu. Je malý div, že zapome­ nutý kámen s křížem přežil u pracovního tábora bouřlivá 50. léta 20. století.

Vnější krajiny



Na kameni je vztyčen žulový, 3 m vysoký kříž s rozvilinou, nápisem S. IWAN a letopočtem 1829. Na kameni je vyryto několik křížů a monogramy asi z 19. století. Místy je patrné přitesání jakýchsi klekátek. Zvláštností kamene jsou dvě polootevřené skalní misky. Na západní straně kamene se jedná o mírně upravenou polovinu skalní misky o průměru 50 cm a hloubce 40 cm. Pod křížem na jihovýchodním cípu kamene nalezneme dvoudílnou polootevřenou depresi o šířce 90 cm, hloubce 35 cm a délce 140 cm. Tato deprese, ve které se dá pohodlně ležet, vedla ke vzniku pověsti o tom, že zde odpočíval sv. Ivan, ačkoliv stopy v kamenech jsou v lidovém podání v Čechách obvykle připisovány sv. Vojtěchovi anebo čertům. Tyto rysy kamene byly dobře známy již Bohuslavu Balbínovi (1621– 1688), který kámen důkladně popisuje: Směrem k Bytízu se rozkládá hvozd s mohutnými stromy, hustou doubravou a celý zježený skalami. Je proslulý zvěří, zejména stády kanců, která se v létě a na podzim převalují v jeho mokřinách. Uprostřed hvozdu se tyčí mohutné skalisko v podobě kříže a trojhranu, navštěvované odedávna procesími. Jeden velký kříž a mnoho jiných zabodnutých tam do země dodává té končině posvátnosti. Lid pak tomu místu říká kámen sv. Ivana, jak to pojmenování převzal od předků. Ivan prý onu skálu obýval, zde se dlouho zdržoval a dny i noci trávil na modlitbách. Nemálo stop této jeho činnosti lze vidět na kameni. Kámen se rozestupuje, což je dílo lidských rukou, takže můžeš na jednom místě pohodlně ležet (velká miska), na druhém podle libosti sedět a číst (malá miska), na dalším se zase modlit. Zkrátka máš pohodlí, ať ležíš nebo sedíš. Sám jsem to vyzkoušel. Jeden pocit je velmi zvláštní – vzít Balbínovy Rozmanitosti a posadit se na místa, kde i on staletí před námi přebýval. Sdílet společný prostor, byť v jiném čase.

Paměťová kostra krajiny V krajině jako přírodním a kulturním fenoménu (S. Schama ve své pověstné knize Paměť a krajina dokonce ukazuje, že bez krajiny není ani kultury) potřebujeme udržet nejenom kostru ekologické stability, ale také paměťovou strukturu. Ta je dána přírodními podmínkami a využíváním krajiny člověkem. Zatímco ve vlasteneckém 19. století byly centrem pozornosti návštěvníků středověké hrady odkazující k hrdé, rytířské minulosti nebo romantické skalnatiny jako domácí analogie alpské krajiny, tak se zejména v posledních letech pozornost přesouvá na památné stromy,

Vnější krajiny



Čertova – či v jiném pojmenování Husova – kazatelna na Sedlčansku. Obě pojmenování ukazují na alternativní pojetí krajiny. Andělé přeci takovéto kameny nestavějí, takže to museli být čerti. Kámen vypadá jako kazatelna, ale zde by přeci venkovský farář neká­ zal, takže to musel být Jan Hus. Kámen je za denního jasu zajímavý, ale v podvečerním klidu někdy přistupuje k člověku jako zapomenuté zvířátko z dávných dob.

Vnější krajiny



kameny, kapličky a prehistorické objekty. Pozorujeme zde posun od nacionálně chápané krajiny ke krajině „ekologické, harmonizující a mytické“. Je proto správné věnovat stejnou pozornost, s jakou dbáme o památné stromy, také památným kamenům, historickým úpravám studánek, hradištím a vztyčeným kamenům, kombinacím volně stojících plastik a stromů a drobným sakrálním i profánním objektům citlivě zasazeným do krajiny. Právě jimi velmi často začíná citová vazba ke krajině domova, jež nakonec vyúsťuje ve vyváženější vztah k životnímu prostředí.

Poznámka: Viz zajímavou knihu T. Hájka a I. Bukačové: Příběh drobných památek, Edice Krajina domova, Praha 2001.

Vnější krajiny



Co si pamatuje řeka Za sucha mysli na povodeň. Procházím vltavské břehy. Všude stejný obrázek: vůně řeky zasahuje hluboko za Národní divadlo, zaschlé bláto, odpadky ve větvích poničených stromů u řeky. Lidé suší nábytek, monotónní hučení čerpadel a sušiček. Na velkou vltavskou povodeň jsem se v duchu připravoval několik let, a když přišla, tak jsem byl daleko v arizonské poušti. Vysoko nad řekou Colorado jsem si kladl – stejně jako v několika posledních letech – několik základních otázek. Kdy přijde další povodeň, jak bude velká a jak se na ni můžeme připravit? V tomto eseji opustím jazyk vědy a budu mluvit za sebe. Myslím si, že na to mám určité právo, protože jsem ještě před moravskou povodní roku 1997 upozorňoval na změny hydrologického režimu v Evropě a později jsem věnoval nemálo energie, abych sdělil, proč čekám na velkou povodeň v české kotlině. Vědění má dvě složky – jsou to jednak vědecká fakta, která jsou již ze své povahy opakovatelná a ověřitelná; a pak to je osobní zkušenost, která je někdy omylná, jindy však schopná ostrého vhledu do situace. My lidé jsme dost dobří, když uvažujeme o budoucích věcech, které „nemůžeme“ správně odhadnout. Příkladem je plánování dovolené – co vlastně víme o hotelu, do kterého jedeme, a jaké bude počasí? Jak to, že jsme ještě v mládí schopni se rozhodnout pro určitou školu nebo zaměstnání, aniž víme, do čeho na zbytek života jdeme? Pokusme se tuto obecnou lidskou schopnost odhadovat „těžko odhadnutelné“ použít i na velkou povodeň. Nejprve bych měl vysvětlit, proč jsme já i pár mých přátel a kolegů čekali na velkou vodu. První impuls přišel v polovině 90. let z Holandska. Holanďané jsou díky své mimořádně zranitelné pozici v deltě Rýna velmi citliví na vše, co se týká změn klimatu a prostředí. Činí tak nenápadným a praktickým způsobem. Vědí, že na výsledcích výzkumu mohou záviset ne jejich kariéry, ale životy. Volí opatrná slova a, na rozdíl třeba od Američanů, nemají potřebu se příliš zvýraznit nebo šokovat svět nějakým katastrofickým scénářem. Přesto v našich sdělovacích prostředcích vítězí spíš ­průbojná

Vnější krajiny



americká věda a její extrémní stanoviska. Už z toho důvodu, že má obvykle blíž k „bulváru“ a že přece jen víc novinářů čte americké časopisy. Holanďané někdy od roku 1994 upozorňovali, že v západní Evropě dochází k dlouhodobým změnám hydrologických režimů, a tedy i k většímu riziku velkých povodní. Bylo to ještě před povodněmi na Rýnu, žádný opožděný alibismus. Přítel a hydrolog I. Dostál z Brna mi tehdy říkal: Už dlouho to cítíme v kostech, čekáme na moravskou povodeň. Hlavní důvod tohoto pocitu spočíval v tom, že ve 20. století nebyla žádná velká povodeň, zatímco ve většině ostatních století posledního tisíciletí byly v průměru tři až čtyři. Bylo celkem jasné, že po období povodňového klidu, které obvykle trvá 30–40 let (ale někdy může být i dvojnásobně dlouhé), musí jednou přijít období povodňové aktivity. Podobně jsem uvažoval i o české kotlině – pokud přijde povodňové období, tak pravděpodobně zasáhne spíš Čechy už z toho důvodu, že mají větší plochu. Z historických analogií se dalo čekat (a tak jsem to i napsal), že velká vltavská povodeň zasáhne asi 5 m nad obvyklou úroveň řeky. Dobrým indikátorem maximální výšky zatopení říční nivy jsou náspy železničních tratí, které byly stavěny v době, kdy si lidé pamatovali, kam zasahuje voda při povodni, a trať stavěli obvykle okolo 1 m nad maximální hladinou. To je hlavní důvod, proč většina tratí, na rozdíl od metra, funguje i při povodni. Všimněte si jedné věci – celé naše čekání na povodeň bylo nejisté. Mohli jsme se opřít o historickou analýzu a pár pocitů, ale nemohli jsme nic zaručit. A to platí i pro budoucnost. Co nás čeká, je do určité míry pocitem, zakotveným v nastudovaných faktech a životní zkušenosti, a žádnou jistotou. Ale přesto je nutné pracovat nejenom se znalostmi, ale také s tím omylným citem pro věc – dobří ekonomové, lékaři i jiné profese to dělají zcela běžně.

Jak vypadá historická povodeň? Četnost a následky velkých povodní se dají studovat buď metodami historické analýzy, nebo analýzou sídelních okolností či geologického záznamu. Všechny tyto tři linie pozorování směřují k jednomu závěru. V každém století, nejméně za posledních tisíc let, byly řeky Vltava, dolní Labe a dolní Berounka postiženy několika velkými povodněmi, které zasahovaly až 5 m nad současnou úroveň řeky, dosáhly tedy oblasti nivy, ve které dnes leží několik tisíc rekreačních objektů a dalších staveb. Tento závěr je možné opřít především o lokace vesnických jader, které charakteristicky leží 8–10 m nad hladinou řeky (Srbsko, Všenory, Řevnice a řada dalších

Vnější krajiny



Čekali jsme velkou povodeň, ale tak na úrovni stoleté vody. Srpnová povodeň roku 2002 zřejmě odpovídala největší vltavské povodni za posledních 500 let.

Vnější krajiny



Výška pražských povodní se měřila podle sochy Bradáče. Na xylografii z roku 1870 je socha podstatně zachovalej­ ší, než jakou ji známe dnes.

lokalit), dále pak o nález mladých povodňových hlín v pozici 4–5 m nad současnou hladinou Berounky u Karlštejna a v neposlední řadě i o detailní popis velké povodně roku 1890. Přitom je nutné si uvědomit, že předcházející povodeň na Berounce v roce 1872 byla ještě ničivější než stoletá voda roku 1890. Již při velké povodni roku 1997 na Moravě se ukázalo, že v morfologicky neporušených úsecích říční nivy hladina řeky opakovala téměř identicky stav z posledních velkých povodní minulého století. Něco podobného platí i pro Vltavu. Pro stoletou vodu roku 1890 existuje celá řada často anonymních popisů v novinách a dobových tiskovinách. Na tomto místě cituji z obsáhlé, padesátistránkové studie J. Benešovského-Veselého „Velká povodeň v Čechách ve dnech 2. až 5. září 1890“ (Praha 1890): Od zhoubné povodně dne 25. května 1872 neviděly kraje české zhouby tak hrozné. Nynější povodeň r. 1890 rovná se do velikosti velké povodni únorové roku 1845, ale do škod způsobených dravým živlem ji ještě předčí. Hrůzy její lze srovnat jen se strašnou průtrží mračen roku 1872. Tentokrát zhouba sice nepřišla náhle, blížila se zvolna, ale nabyla rozměrů ohromných, zatímco v roce 1872 se přihnala jedním rázem a rovněž tak rychle se vybouřila. Tím je vlastně již v úvodním odstavečku naznačena variabilita možné povodňové situace a její základní stavy – dlouhotrvající usilovné deště v srpnu 1890 mají následky srovnatelné s přívalovými dešti v květnu 1872 i s jarním táním února 1845. Celkově jsou nejméně běžné podzimní povodně, ale odlišná roční doba i příčiny uvedených tří velkých povodní

Vnější krajiny



minulého století ukazují na možnost ohrožení prakticky v průběhu celého ročního cyklu. To dokumentuje i následující záznam pražských povodní, které charakteristicky vznikají následkem rozvodnění většiny nebo všech hlavních přítoků Vltavy včetně Berounky a Sázavy. V Praze byly v 19. století zaznamenány tyto velké povodně: Rok a datum červen 1824

Stav nad normálem 398 cm

březen 1845

545 cm

únor 1862

493 cm

květen 1872

379 cm

únor 1876

471 cm

září 1890

532 cm

srpen 2002

pravděpodobně 785 cm

Poznámka: Ono se dá přesně změřit, kam sahala voda v různých letech, ale v 19. století musíme počítat se vzedmutím vody za kládami zachycenými o Karlův most. V roce 2002 uvažujeme pro Prahu o průměrné výšce asi 600 cm nad normálem, ale třeba v Praze-Suchdole došlo před zúžením vltavského kaňonu ke vzedmutí hladiny možná až o 10 m.

Úroveň stoleté vody je v Praze charakterizována asi 450 cm nad normálem a v 19. století jí bylo dosaženo celkem čtyřikrát. Vltavské povodně 20. století v letech 1940–41 a 1954 se pohybovaly na úrovni 20–30letých vod. Již srovnání těchto dvou století ukazuje na neobvyklý povodňový klid celého 20. století, který způsobil vyhasínání historické paměti a který ve svém důsledku vedl k neuváženému zastavování říční nivy. O příčinách povodně roku 1890 říká autor: Již v pondělí dne 1. září počaly docházet zprávy o povážlivém vzrůstání vod v jižních Čechách. Celý měsíc srpen, zvláště v jeho druhé části takřka bez přestání pršelo a již tyto deště způsobily rolnictvu velké škody, zejména sklizeň brambor a řípy byla v mnohých krajích úplně zničena. Od neděle pak pršelo po celých jižních Čechách bez přestání a v noci na pondělek se strhly prudké lijáky, jež značně rozvodnily Vltavu i její přítoky… V Berouně od úterka pršelo velmi hustě a nepřetržitě. Následkem toho se vzedmula Berounka i Litavka měrou úžasnou. Po celou noc nepřestalo pršet a ve středu odpoledne měla Berounka 470 cm nad normálem. K sedmé hodině večerní Litavky neobyčejně přibylo a zaplavila veškerá pole a luka, odplavila stohy slámy, kopky otavy, vojtěšky a zelí. Berounka zaplavila celou níže ležící čtvrť města v Rybářích, odkud sto lidí z ohrožených domů muselo být vystěhováno. Litavka zaplavila čtvrť Na Klášteru, náměstí na dvou místech a ulici Lužickou. Do zaplavených částí města

Vnější krajiny



musely být dodávány potraviny, pitná voda a jiné potřeby na lodích. Dům J. B. Horáka hrozil sesutím, takže musel být vyklizen. Tento stav trval celý čtvrtek a noc na pátek, načež teprve v pátek začala voda opadávat. Škoda rolníkům způsobená je ohromná, škoda na staveních a nábytku je sice menší, ale citelnější, protože zasáhla chudší třídu lidu. Spojení mezi Prahou a Berounem bylo již ve středu přerušeno. Obec Srbsko pod Berounem byla zaplavena úplně, ve stodolách vše zničeno, voda sahala místy až po střechy. Ve Stradonicích byla pohroma podobná. Ve Staré Huti se pod vodou ocitla celá železárna. V celé krajině od Zdic počínaje jsou veškeré louky a pole děsným způsobem zpustošeny a co se na nich nálezalo úrody zcela zničeno. O tom, co se dělo v krajině mezi Berounem a Prahou, vypravuje očitý svědek: „Dne 3. září se Berounka začala přelévat přes obvyklé břehy a zaplavovat úrodnou rovinu mezi Dobřichovicemi a Mokropsy, která již odpoledne tvořila jedno jezero. Vlny unášely kupy sena a požaté mandele. Přívoz v Dobřichovicích musel být již dopoledne zastaven. Záhy voda zaplavila chatrč převozníka a rozproudila se v ulicích městečka, ve kterém byla komunikace možná jen pomocí loděk. Přízemky všech domů jsou zaplavené. Kolem školy, zámku, kostela – všude spousty vod. Panuje nedostatek pitné vody i potravin. Hladina dosahovala až poblíž nádraží, ba voda vnikla i za trať. Nad Dobřichovicemi ležící obce Lety a Třebaň byly též zaplaveny a v Řevnicích dosahovala voda až ke kostelu. Takový byl stav ve středu večer, kdy přijelo více Pražanů, aby odvezli své rodiny. Ráno je však očekávalo nemilé překvapení, ranní vlak byl vypraven pouze do Chuchle, druhý vlak nejel vůbec. V tom byla na nádraží sdělena zvěst o zřícení Karlova mostu a až sem duněly slyšitelné rány z děl Vyšehradské citadely. Rozechvění bylo nevylíčitelné, prudký liják činil situaci beznadějnou. Spoustami vod byl ohrožen železniční most u Mokropsů, který se při povodni roku 1872 zřítil. Části okolních obcí byly již pod vodou. U Černošic se naskýtalo smutné divadlo – rovina od Černošic až k Praze-Modřanům přes 8 km dlouhá a mezi Radotínem a Zbraslaví 3 km široká, tvořila rozvlněné moře, ze kterého jen tu a tam koruny stromů nebo vršky ohromných obilních stohů vyčnívaly. Dolní Černošice byly úplně zatopené a z některých domů vyčnívala nad vodu jen střecha. Až nad Radotín sahala vzedmutá vltavská voda a obraz stával se čím dál děsivější. Pod Chuchlí se údolí Vltavy značně úží – a zde teprv byl smutný pohled – Hodkovičky, Braník, Dvorce, Podol byly úplně pod vodou. Avšak i na levém břehu byly části Zlíchova zaplavené a cestující z vlaků museli na Zlíchově vystoupit a dále pak po silnici ve vodě se do Prahy brodili…“ Uvedený úryvek je poněkud zkrácen o emocionálně působivá líčení, která velmi dobře známe i z nedávných povodní. Opakují se příběhy o lidech, kteří nevěřili varování a teprve ráno byli zachraňováni ze střech domů, o  nedostatku pitné vody, jídla, plavajícím nábytku, a  dokonce

Vnější krajiny



dětské kolébce apod. Celkový dojem z popisu povodně roku 1890 je velmi blízký novinovým zprávám z let 1997 až 2002, jako by se značná část historie opakovala. Řeka si pamatuje, kudy kdysi tekla. Ví, jaké povodí mají její boční údolí, ví, jak se jednotlivé přítoky mohou kombinovat. Bude se vracet do starých koryt bez ohledu na přání lidí a jejich stavby.

Kdy přijde další povodeň? Evropské klima je silně ovlivňováno několika cykly. Nejkratší cyklus je asi dvouletý a představuje nejspíš jen paměť klimatického systému. Rozhodujícím teplotním i vlhkostním cyklem je perioda 5–7 let, kterou známe např. z biblického rčení o sedmi hubených a sedmi tučných letech. Dalším důležitým, ale někdy méně výrazným cyklem je perioda zhruba 20–40 let. Nemůžeme dost dobře říct, že v klimatu střední a západní Evropy se střídá vždy 30 suchých a 30 vlhkých let, protože je příliš mnoho výjimek. Nicméně když statisticky spočítáme klimatické změny za posledních tisíc let, ukáže se, že evropské klima se každých 30–50 let mění v podobě střídavé křivky. Přitom je zajímavé, že teplotní a vlhkostní křivky nejsou synchronní. Že se otepluje, neznamená, že bude víc pršet. Většina 19. století byla ve znamení zvýšené povodňové aktivity, většina 20. století ležela v mimořádně dlouhém období povodňového klidu. Zdá se, že došlo ke zdvojení obvyklého cyklu, což se někdy stává. Série nedávných povodní ukazuje, že klid je za námi a že jsme vstoupili do období povodňové aktivity, které by podle všech omylných statistik, které však mají pro různé evropské řeky podobný průběh, mělo trvat další dvě až čtyři desetiletí. Podíváme-li se na průběh např. pražských povodní, zjistíme, že v některých stoletích udeřily hned příští rok, jindy až po pěti, sedmi anebo častěji po 20 či více letech. Nevím to určitě a nemohu to zaručit, ale myslím si, že v tomto přibližně třicetiletém klimatickém cyklu zažijeme ještě 2–3 menší a jednu hodně velkou povodeň.

Jsou povodně větší, než bývaly? Zdá se, že náchylnost k povodním roste, a co je horší, že povodně budoucnosti mohou být větší než povodně minulosti. Krajina rychleji odvádí vodu. Je víc vybetonovaných ploch, asfaltové silnice se stále častěji stávají

Vnější krajiny



rizikovými povodňovými koryty. Ani v lese se voda nevsakuje tak dobře, jak by měla. Před rokem jsem zažil menší povodeň na Lužnici, ale když jsem v obvyklém smrkovém lese odhrabal zhutnělé jehličí, které fungovalo jako došky na středověké chalupě, narazil jsem již v sedmi centimetrech na tak suchou vrstvu, že po zapálení jemně doutnala. V přirozeném lese ve východních Karpatech po delším dešti voda nasákla do svrchní vrstvy půdy tak, že ji každý krok vytlačoval na centimetr vysoko, ale hladina potoka téměř nestoupla. V zemědělské krajině zmizely nejenom remízky, meze a vsakovací strouhy, ale stalo se něco možná ještě podstatnějšího. Po letech používání pesti­cidů, herbicidů a umělých hnojiv se změnil edafon, to je soubor několika desítek tisíc druhů půdních organismů. Tyto organismy vytvářejí trofickou síť, potravinový řetězec vzájemných vztahů, který je kromě drobných savců, jako je krtek a myš, završován hmyzem a zejména mnoha druhy žížal. Měření ukazují, že značná část srážek se do půdy vsakuje právě žížalími dírami. To je jeden z důvodů, proč se voda na poušti tak neochotně vsakuje a proč na některých pouštích zahyne víc lidí utopením než žízní. Náprava není jednoduchá a asi ani možná, les nad vsí přes noc nezměníme. Krajinu jsme dlouho proměňovali k vlastní škodě, teď je třeba ji postupně měnit k užitku. Řešení není nutné nijak dlouze hledat. Chce to jen umožnit vodě vsáknout se tam, kde spadla. Chce to víc terasových polí, listnatých stromů, vyčištěné záchytné rybníčky, pestřejší mozaiku krajiny.

Bleskové povodně Bleskové povodně vznikají hlavně při bouřkách. Představují zapomenutý přírodní jev, který je v posledních několika letech stále častější. Postihují obvykle jedno či dvě údolí, o pár kilometrů dál může být slunečno a vyprahlo. Bleskové povodně doprovázejí vlny veder. Nad přehřátou zemí roste bouřkový mrak, jehož vnitřní cirkulace v jedné chvíli již neudrží váhu dešťových kapek nebo sněhových krup. Na ploše několika kilometrů čtverečních zkropí pak zemi srážkovým úhrnem několika týdnů či dokonce měsíců obvyklých dešťů. Postiženy bývají nejčastěji vesnice ležící při ústí nějakého malého potoka do většího údolí. Klima se prokazatelně otepluje, nebezpečí bleskových povodní stoupá. Navíc existuje něco jako bouřková paměť – jsou místa, kde se díky utváření terénu bouřky zdržují častěji než

Vnější krajiny



Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.