VZPOMÍNKY NA ČESKÝ BANÁT V PRVÉ POLOVINĚ LETOŠNÍHO ČERVNA jsem zamířil na samotný jihovýchod Rumunska na konec pohoří Karpat, které zde od balkánského pohoří a Srbska odděluje oblouk toku řeky Dunaje, přes 130 km vodní soutěskou mezi kaňony vysokých skal, zvanou Železná vrata. Dnes přizpůsobená na stejnojmennou přehradu. Karpatské kopce nad Dunajem na rumunské straně jsou krajem Banátu, specificky zde zvané Český Banát pro své české osídlení z let 1823 – 1827. Historie Českého Banátu začala tak, že jeden maďarský dřevař sem potřeboval nalákat dělníky z rakouské říše, kteří by mu káceli dřevo. U Čechů uspěl svými sliby o zdejší bohaté úrodné půdě. Doslova celé rodiny z poloviny Čech východu i západu včetně Prahy, nasedly na pltě neboli vory na Dunaji se zásobami, nářadím a hospodářskými zvířaty. Po tříměsíční únavné cestě sem vystoupili na patu horských hřebenů Karpat do výšek od 400 do 900 metrů n. m. Jaké bylo jejich zděšení, když zde našli jen husté bukové lesy. Ale cesty zpět proti proudu řeky nebylo. Nezbylo než kácet a klučit lesy na jejich přeměnu v zemědělskou půdu. Zpočátku bydleli v zemljankách. Přišlo vyčerpání, nemoci , hlad, bída, vlhko a dlouhé zimy. Mnoho z nich nepřežilo prvé roky. Nakonec z hladu a nemožnosti obživy se přihlásili k pohraniční službě tehdejšího rakouského mocnářství, které zde hájilo své nejodlehlejší hranice proti turecké expanzní říši, která se rozkládala za protějším břehem Dunaje. Ostatně již za dávných dob tok řeky Dunaje odděloval římskou provincii Dácii / dnešní Rumunsko /, od území barbarských národů a později i byzantské říše. Přijel jsem sem s ekologickým sdružením Hedvábná stezka na týdenní dobrovolný pracovní tábor do obce Gernik. Bydleli jsme v domě místního Demokratického svazu Čechů a Slováků v Rumunsku ve svých spacácích na podlaze v domě, na půdě, ale i venku pod širým hvězdnatým nebem za teplých nocí. / Pro přesnost je nutno dodat, že Slováci obývají jiné části Rumunska /. Dům byl vybaven kuchyňkou, zařízením běžné hygieny s připojením na vodu a elektrický proud. Což je tu běžné. GERNIK je česká obec tvořená hlubokým údolím a stoupající vrchem zdejších Karpat rozprostírající se v nadmořské výšce 450 – 550 metry n. m. Byla založena až ve druhé vlně českého osídlení v roce 1827. Již roku 1830 měl Gerni k 469 obyvatel, byli to Češi jako i později. 1937 byl největší obcí v Českém Banátu se 1 400 obyvateli, ale v roce 2000 již tu žilo jen 559 osadníků. Při posledním sčítání v roce 2002 bylo zjištěno 524 obyvatel, z toho 512 Čechů. Dosud je v Českém Banátu mimo něj evidováno dalších pět převážně českých obcí. Nejznámější a nejbližší Dunaje je Svatá Helena, dále Rovensko, Šumice, Bígr, Eibenthal. Další jsou částečně české jako Lubková, rybářská vesnice ležící při Dunaji. Naše parta brigádníků čítající 11 převážně mladých mužů a 5 žen. V Gerniku pomáhala za denních teplot 37 °C ve stínu a nejméně 50°C na slunci. Pracovali jsme především na polích a lukách. Při senoseči, hrabání, kopení, nakládání a vykládání při svozu sena na půdy v jednotlivých selských dvorech. Vodili jsme koně při provorávání kukuřice a okopávali ji. Byli i jiné drobnější domácí práce ve dvorech a zahradách. Připravovali jsme dřevo na zimu pro místní školu a učitelskou rodinu, ale i skládali hranice dřeva pro pekaře, který po celý rok je potřebuje ke své výrobě chleba a pečiva.To denně rozváží po vesnici a do blízkého okolí. Sekali i hrabali jsme obecní trávníky a uklízeli kolem místních cest od plevele, keřů a větví stromoví. Z půdy místní školy jsme vyklízeli tašky, které tu zbyly po rekonstrukci střechy. Převáželi jsme je do našeho domu, kde je plánována přístavba. Protože svazový dům slouží i jako místní etnografické muzeum lidových zvyků a tradic.
Mimo pomoci v zemědělství a v domech měl tábor i druhý cíl. Bylo jím značení nových turistických cest a případná oprava těch stávajících. Značení se provádělo v terénu doslova přes hory a doly. Propojovalo české obce. V mnohakilometrových úsecích na více trasách s převýšením od cca 400 do 950 m. n. m. Obyvateli Gerniku jsou ČEŠI, mimo několika nově přibylých Rumunů, kteří tu zakoupili opuštěné domy. Češi jsou potomci oněch přistěhovalců z roku 1827. Původně byla obec položená výše v kopcích, ale protože jsme na místě vápencových hor je tu problém s vodou a jejími prameny, které se často ukrývají hluboko v zemi. A tak se stěhovala na dnešní místo, kde údolím protéká životodárný potok. Na kterém pak umístili vodní mlýnky, které dodnes melou mouku jednotlivým rodinám. Domy tu svoji architekturou připomínají stará stavení našeho selského venkova. Zástavba byla prováděna v jedné línii kolem cest a potoka. Za domy a při něm z boku jsou pak většinou velké zahrady. Tam mimo travin a ovocných stromů běžných jako u nás, jabloní, hrušek, třešní, ořechů, švestek, sliv apod..je i zelenina. Rajčata zelí, kapusty, kedlubny, mrkve, dýně, papriky, fazole, okurky, petržele a dalšího koření. Doplňují to keře rybízů, ostružin, angreštů, ale je tu i místy pěstována vinná réva. Také krmná a červená řepa, tuřín i jiné kořenoviny jako je cibule a česnek. Vše doplňují jedny z hlavních potravinových zdejších plodin – brambory. Ty naleznete i na poli společně s dalšími hlavními plodinami jako je pšenice a kukuřice. Pole a louky jsou nad obcí a pěstují se tam i pícniny pro dobytek jako je vojtěška a jetel. Nejdete tu i mimo luční travní společenstva i pěstěný mák a hrách. Hospodářské vybavení a stavení selského dvora odpovídá našemu českému venkovu tak kolem 60. let 20. století. Pokud nebylo přerváno družstevní kolektivizací 50. let. Doprava na pole i luka a zpět je většinou zajišťována selskými povozy, tzv. valníky, taženými párem silných koní. Zde je to údajně forma lehkých lipicánských koní křížených s polotěžkými studenokrevnými plemeny různých zabarvení. Ovšem jako za kolektivizace u nás v šedesátých letech dvacátého století i zde nastupují místo koňské síly traktory. Svým výkonem – silou odpovídají té době – jsou to v mnoha případech české zetory o výkonu 25, 30, 50 koní, které za sebou táhnou těžké vozy. A také mechanické sběrače sena, rozmetače hnoje, voznice s močůvkou apod.. Vzhledem k menší rozloze polí odpovídající drobnému hospodaření a také mnohým výškovým převýšením i finančních možnostem jednotlivých hospodářů se tu obvorávání, senoseče, žně a dobývání brambor odbývá jako v těch šedesátých letech u nás. Čili bez kombajnů a moderních technologií. Jsou tu tedy pluhy tažené koňskou silou v doprovodu s hospodářem při pluhu. Mechanické sekačky na seno, samovazy obilí, vyvorávačky brambor – vše tažené koňskou silou. Ovšem postupně jsou koně nahrazováni traktory. Při práci v lese je tomu velmi podobně. Hospodáři neboli zde drobní sedláci a chalupníci jsou pracovití skromní lidé dřoucí se svými rodinami jak se říká od slunka do slunka na svých malých polích a v lese. Rumunsko jako jeden stát z bývalého postsovětského socialistického bloku se po roce 1989 osamostatnil a nastoupil k demokratickému vývoji. Ovšem ne všechny změny vedly k lidskému blahobytu. Nastala doba tvrdého volného obchodu postkapitalistického vývoje. A tak jako u nás přišli na uvolněné trhy zahraniční podnikatelé . Někteří s cílem zrušit zahraniční konkurenci, která byla mnohdy kvalitnější a výkonnější než ta jejich výroba a podnikání. Ostatně o tom víme mnohé z naší reality. Tak se dělo i u nás. Nedaleko Gerniku i některých dalších českých osad je malé město Moldava Nova. Tam při něm byl zavedený, velmi vydatný a kvalitní měďený důl. V devadesátých letech dvacátého století se tu objevil zahraniční podnikatel, který důl zakoupil a postupně zrušil výrobu. Dnes celý důl a zařízení kolem něj chátrá. Byla to sice těžká a nebezpečná práce, ale mnozí muži z okolí tím přišli trvale o práci. Aby uživili své rodiny vrátili se k práci svých otců a dědů před násilnou kolektivizací venkova.
Jako i jinde v postsovětském bloku po roku 1989 i zde byly zrušeny zemědělská družstva a státní statky. A muži, živitelé svých rodin, tady začali soukromě hospodařit. Našli staré, stroje, přístroje, nářadí, zakoupili dobytek, v mnohé bylo asi přejato i z družstva. Hlavně navrácené pozemky. Hlavní hospodářská změna byla asi ta, že podobně jako na bývalé Podkarpatské Rusi v devadesátých letech minulého století při zániku kolektivního hospodářství byl změněn způsob výroby. V důsledku toho velké družstevní ovčí stáda byla zrušena a místní zemědělci přešli na pradávný způsob hospodaření. Spočíval v tzv. krávě živitelce. Zavedli tedy zase do svých stavení a stájí hovězí dobytek jako hlavní zdroj živočišné potravy pro rodinu. Kráva dává mléko. Z mléka jsou mléčné produkty – smetana, tvaroh, máslo, sýr. Kráva dává telata. Obojí dávají maso i kůži. V neposlední řadě byla využívána jako tažná síla. Jako vedlejší odpad je tu neméně důležitý hnůj a močůvka jako přirozená hnojiva pole a luk. Nějak tak to zpočátku bylo než se zakoupili koně a zemědělské přístroje a stroje. Dnes se můžete tu setkat na selských dvorech s celou škálou domácího hospodářského i jiného zvířectva. Tak jak to bylo u nás před kolektivizací. Přicházíte na dvůr kde je živo, kde to štěbetá, ozývá se, hemží se, přirozeně se rozmnožuje a rodí. Stavy toho všeho živočišstva jsou regulovány podle možnosti krmení, pěstování, potřeby. A tak se odprodávají, doma zabíjejí pro rodinný stůl, někteří přirozeně uhynou slabostí či nemoci. Na dvoře mimo stáje s počtem více krav i telat a většinou párem koní, jsou chlévy s prasaty, kozami, někde ovcemi. A tam bachyně má deset a více selátek právě od ní sající mléko, kolem kozy běhá kůzle u ovce jehně. Někde také ještě hříbě při kobyle ve stáji. Po dvorku běhají, kdákají a klokotají slepice, husy, kachny, často se svými četnými potomstvy. Kohout , houser i kačer si tu vede svou. To je též významný přísun hospodyně do kuchyně a to nejen masa a sádla, ale také vajec. Na střeše je houf holubů, četná holoubata přijdou též na stůl aby se příliš nenamnožila. Jsou tu i králíkárny v jejíž kotcích to též kypí životem. Králičí maso je chutné a při hospodaření na selském dvoře nevyjde draho, kůže se dá zpeněžit. Všechno tohle to tu pobíhá a je okolo stodol se slámou a senem na zimu. Dřevníků, kolen a domácích dílen. Drobotina ze dvora okupuje hnůj. Z kterého vytéká močůvka. Občas - ekolog by se zhrozil - přímo pod plotem, vraty do strouhy nebo potoka protékajícího obcí. Ale na takovém dvoře se zvláště malé děti musí připadat jako v ráji. Se spoustou těch malých a velkých zvířat a zvířátek. Možná to také znáte z dětství. Alergie u dětí tu byla zřídka a bacily byly tak nějak přirozeně kompenzovány. Samotné děti od mala si tu nejdřív hrají a pak pomáhají na různých pracích v domácnosti např. mimo úklid byla obvyklé obírání starých brambor od klíčků na krmení pro prase nebo vrcení či stloukání másla. Pomáhaly na přilehlých zahradách při hnojení, rytí, okopávání, plení a sběrem zeleniny a ovoce. Pomáhaly na polích při senosečích, žních, dobývání brambor. Ukládaly seno a otavy na půdy. Pomáhaly při mlácení obilí sešlapávání slámy v pernách. Nosily obilí na sýpky. Ukládaly brambory do sklepů. Vozily krmení pro dobytek z jetelových i vojtěškových polí a i trávu z luk. Pásly dobytek, kozy a husy. Plavily koně. Na zimu z lesa pomáhaly se svozem dřeva, štípaly jej ukládaly do dřevníků jakož i uhlí do sklepa. Samozřejmě, že se i tady dnes chodí do lesa na lesní plody - borůvky, maliny, jahody, ale i houby. Sem chodí především ženy a děti. Muži se starají o hospodářství. Ale právě zde mladé ženy a dívky, účastnice našeho pracovního tábora, ostatně i mladí muži, mohli sledovat jak to u nás chodilo za pro ně starých časů na venkově a vůbec v domácnostech. Jak sociálně fungovala rodina. Jaká byla v úloha ženy, muže, prarodičů, dětí, případně vnoučat. Mnozí z našeho tábora tohle jak jsem zjistil se zájmem sledovali. Byla jenom škoda, že i tady v Banátu se rozpadla a rozpadá původní více generační rodina žijící spolu dohromady. Tenhle uzavřený sociální systém, kde má každý svoji roli a opodstatněn í příslušející jeho věku a postavení v rodině. Úlohy se vlastně střídají. Pohybují se v uzavřeném kruhu a mění se jen narozením a úmrtím jeho členů. To byl užitečný poznatek pro nás.
A jak je to s kuchyní i vařením? Stále tu vládne staročeská kuchyň našich matek a babiček složená jako to bylo na venkově z vlastních domácích produktů. Hospodyně a jejich pomocnice z rodiny vaří každý den. Snad jen mimo velké sklizně sena, obilí a brambor. Kdy se jde na pole. Tak se ráno vydatně nají a v poledne se pojí na poli přinesený chléb, sýr, maso, třeba ve formě klobásy a zapíjí se vodou. O svátcích, kdy je navařeno, se jídlo upravuje. Někdy tak i v neděli, protože tady se „starosvětsky“ pravidelně chodí ráno do kostela a po návratu domů se jen přihřeje k obědu. Základem stravy banátských Čechů je chléb z pšeničné mouky, který pečí v domácích pecích ještě dodnes. Ale dělá se i chléb podle rumunského způsobu z kukuřičné mouky tzv. malajky. Chléb ovšem začíná převládat jako kupovaný. Déle jsou to brambory, mléko, pšeničná mouka, ale i kukuřičná, vepřové a kuřecí maso, vejce, máslo, sádlo, zelenina a ovoce. Chléb jako základní potrava je hlavní příloha všech jídel. Důležitou potravinovou surovinou je mléko. Vaří se tu knedlíky jako u nás bramborové, kynuté, švestkové, tvarohové. Typicky české jídla z mouky a syrových nebo vařených brambor se připravuje těsto jako například tzv. toč nebo bramboráky či se peče jen tak v troubě. Národním jídlem Českého Banátu jsou brambory s vepřovým mletým masem zabaleným a uvařeným v zelném nebo vinném listě a říká se mu sáry. Z kravího mléka se dělá výborný tzv. balkánský sýr. Z kukuřičné mouky se po rumunském způsobu dělají suché placky nebo omelety. Upravené na sladko přidáním povidel z jahod a malin nebo medu, můžou se na sebe vrstvit. Nebo se na omeletu rozetře vejce. Dá se z kukuřičného těsta také připravit tužší forma, která se pak krájí jako naše houskové knedlíky. Jako u nás se tu pečí štrúdly s jablky či tvarohem. A jak bylo zvykem i koláče se švestkovými povidly , tvarohem, mákem či ořechy. Buchty povidlové, třešńové nebo hroznové. Koblihy suché i plněné. Na svátky se peče sladké cukroví a moučníky. Maso se tu jí hlavně vepřové pečené nebo dušené. Dělají se z něj hojně klobásy.Hodně se jí kuřecí a králičí maso. Hovězí málo, telecí většinou jen na svatbách. Důležitou rodinnou událostí v zimních měsících je zabíječka domácího prasete. Jsou k ní pozvání příbuzní, známí a sousedé, kteří pomáhají s přípravou masa. Je to takový rodinný rituál, který byl znám i v našich rodinách na venkově starých časů. Zkušený řezník porazí prase a zpracuje maso i vnitřnosti. Vaří se pak ovar, jitrnice, jelita, dělají se tlačenky. Z krve černá polévka. Maso se buď vaří k okamžité spotřebě nebo se zalije se sádlem co by konzerva na léto. Nebo se syrové dá zamrazit či se peče. Se slaninou a kořením se s ním dělají klobásy. Ze sádla a slabé kůže se smaží sádlo a škvarky. Vybrané vnitřnosti se uchovávají např. na kotlety. Z kýty se připravuje šunka, která se pak vyudí. Na dětech po zabíjačce připadá úloha roznášení zabíjačkové polévky, jitrnic, jelit a kousků masa po sousedech, přátelích a kmotrech. Děti v Českém Banátu za to dostávají „něco od cesty“. V domácnostech se pije se hlavně voda, mléko, bylinkové čaje např. z mateřídoušky, lípy, máty. Ovšem všechny obce Českého Banátu mají vlastní hospody a tam je běžně k dostání české pivo podávané v půllitrových nebo 0,4 dcl sklenicích. Tam se pije i víno a tvrdší alkohol stejný jako u nás. Jsou tu k dispozici i nealko piva pro řidiče, limonády, juice, , tyčinka, čekoláda a cukrový jako u nás. Je tu k dostání čaj i černá káva. Ale v domácnostech je to jinak. Muži si rádi připravují domácí kořalko ze švestek, sliv a vůbec ovoce a i z hroznového vína. Jednou přepálený kořalku nazývají cujkou a má asi 20% alkoholu, dvakrát přepálená se označuje za pálenku a má již 50% alkoholu. Hospodáři též rádi vyrábějí domácí likéry višně naložené v cukru, kterému se pak říká vršinatá. Nebo zpracovávají hroznové víno na alkoholický nápoj, ale ten mě připadal slabý a připadal mě jako kdysi náš hořčák. Všemi těmito zvyky mužů s přípravou alkoholu mě připomínají metody našic dědů a babiček.
DNEŠNÍ ČESKÝ BANÁT Začíná být velmi smutný. Obce, včetně Gerniku, se vylidňují. Mladí nechtějí dřít jako jejich rodiče do úmoru na polích. Po vstupu Rumunska do Evropské unie v roce 2007 se jim otevřeli nové možnosti. Po sezdání doma odcházejí zejména do staré pravlasti tedy k nám do Čech na místa odkud vyšli. Český stát se stal v posledních letech benevolentnější k nim, dříve je posuzoval jako běžné cizince emigranty. Doma zůstávají staří a některé děti školou povinné se svými hospodářskými zvířaty a také kočkami a psi Bežně se zde hovoří česky, tak trochu archaicky, dejme tomu tak jako u nás v oněch šedesátých letech minulého století. Ovšem nyní do jazyka přichází i současné výrazy a zásoba slov. Druhým jazykem je tu rumunština. Proto nemají v Čechách problém s dorozuměním. Mnoho nově narozených dětí zůstává s rodiči v Čechách a do Banátu k prarodičům jezdí jen na návštěvy a ty větší i na prázdniny. Gernická velká základní škola s nově položenou střechou má pouze 9 žáků. Po letošních prázdninách jich má být jen 7. Podobně jako v Gerniku je to i v ostatních českých obcích. Domy se vylidňují, hospodářství pustnou, zahrady zarůstají. Není kdo by tu bydlel, kdo by tu pracoval. Pole a louky jsou pronajímány, ale některé již leží ladem. Jsou tu ještě krávy, které jsou hnány každý den na pastvu a samy se k večeru vracejí domů. Ovšem též jsou volně zaváděny do opuštěných nekosených zahrad a tak výpasem udržují zdejší ekosystém lučních porostů v rovnováze. Ovce po zrušení družstva tu již nejsou aby v tomto pomohly. V zahradách ovoce zůstává nečesáno na stromech, nečešou se ani keřoviny. Domy se pronajímají v lepším případě pro turisty, některé kupují Rumuni, ale většinou chátrají. Po stáke rozbitější gernické silnici se několik těch mladých a v produktivní věku lidí ráno vydává autobusem někdo i vlastním autem za prací nebo studiem dolů do nejbližšího města Moldava Nova, které je skoro 20 km daleko. Ale protože cesta vede četnými výmoly se zbytky asfaltu, tak cesta tam trvá skoro 80 minut. Cesty jsou od devadesátých let neudržovány a investice do infrastruktury obcí zůstávají v té hlavní a to je rumunská v sousedství česká. Zde žádná česká vesnice nemá vlastní obecní úřad. Konkrétně v Gerniku sídlí jen místostarosta. A je tu k tomu jakýsi malý úřad. Staří jezdí do města jen za doktorem nebo na některé četné trhy, někdy se svými produkty. Pokud jde o občanskou obslužnost, tak je tu již zmíněná hospoda, škola, knihovna s veřejnou místností a pekař, který zastává jakousi funkci všeobecných potravin se sortimentem mimo pekárenského zboží. Objevuje se tu pojízdný zelinář s některými ranými či exotickými druhy a také pojízdný zmrzlinář. Hospodu jsem již popsal. Lze jen dodat, že patří snad rumunskému podnikateli , který skoupil hospody v českých vesnicích a jako zde je pronajímá. Tady se jmenuje U Svatého Jana s obrazem Josefa Švejka. Nabízí se ubytování, obědy, večeře každý den, Je tu sál pro taneční a jiné produkce, dá se tu hrát pim pong. Co je tady raritou, tak je velká fotografie fotbalisty Pavla Nedvěda. Jeho rodiče pocházejí odtud. Kdysi se přestěhovali do malého města Skalné u Chebu a tam se malý Pavel také narodil. Gernik, ale nikdy nenavštívil, i když je tu uctíván. Místní pekař se jmenuje též Nedvěd, ale není prý příbuzný, je to tu hodně rozšířené jméno jako Mašek a tak jsou jednotlivé rodiny rozlišováni různými přezdívkami. LIDÉ tu v naprosté většině jako celá česká komunita v Banátu vyznávají katolickou víru. Byl tu zbudován prvý kostel v Českém Banátu . Postaven mezi lety 1856 – 8 a vysvěcen na Svatého Havla k poctě Svatého Jana Nepomuckého. Náboženství si tu drží přirozenou autoritu. Většina obce se ve svátečním oblečení schází v neděli ráno v kostele na pravidelné mši. Patří to i ke společenskému bontonu. Je to tak jako za starých dob u nás, kdy ani zavedení socialismu jako státní ideologie nadobro nevymazalo hlavně na venkověnáboženské zvyky a tradice. V deset v neděli se jde ráno do kostela. V jedenáct končí mše. Muži jdou společně na skleničku do hospody. Ženy domů přihrát jídlo.
O dvanácté se pak schází celé rodiny k svátečnímu nedělnímu stolu. Ženy po bědě sklidí nádobí a jdou na druhou odpolední do kostela k společné modlitbě a poklábosení. Muži odpočívají. Děti si hrají. Církev tu drží takovou moc, že lidé neslaví jen obvyklé křtiny, biřmování, svatby a pohřby, za které platí faráři mimo malé příspěvky vybrané při nedělní mši. Ale ještě dobrovolně, ovšem více méně povinně dávají značné peníze pravidelně faráři, bývá to i 700 lei ročně. Někdy více či méně podle příjmu rodiny. Tohle je nám nepochopitelné, ale tady je to normálem. Lidé jsou tu věřící, uznávající křesťanská desatera, kterými se často skutečně řídí. Uvažují nad věcmi lidské morálky, kterou se u nás už dávno ve většině nezabýváme. Myslím si, že jsou duševně čistčí. I když snad trochu staromódní. Pravidelně také uklízí místní ženy kostely, kde se dodržuje až úzkostlivá čistota. Zdobí se čerstvými květinami. Pere se a žehlí pro kostel. Leští se obrazy, myjí se lavice i podlahy. Pravidelně se větrá. Pokud jde o rodinu i hosty mají radost s přátelských setkání, soucítí spolu. Zdejší prarodiče mě říkali jakou jsou rádi za počítače a konkrétně programu SKY. Srze něj mohou komunikovat se svými blízkými na dálku, např. v Čechách. A říkají, že kdo chce tak si u nás práci najde a slušně se uživí, i když musí někdy dělat dvojí práci. Ale jejich děti u nás nežijí jen v podnájmech, ale i ve vlastních bytech, staví, podnikají. Jak říkají o nich prarodiče – mají se u nás dobře. Protože u nás je dobře. Dnes sem jezdí mnoho turistů z Čech. Autobusy, auty, vlaky, ale i s motorkami a čtyřkolkami. Často přichází jako pěší turisti a jsou tu vítáni. Ale motorkáři a čtyřkolkáři si tu jezdí často vyzkoušet terénní jízdu a nerespektují povolené cesty, natož přírodu. Prohání se volně lesem, loukami, někdy i polmi. Tím rozhodně nepotěší místní hospodáře vnímavé k přírodě a nedělají dobrou vizitku Čechům. Do místních hospod najíždějí za laciným pitím, které hojně konzumují. Pokuď u toho nědělají mnoho rozruchu je to dobré. Jsou i jiní naši turisté, často v převaze. Kteří se tu rádi ubytují v pronajatých domech a dělají cyklické turistické cesty po okolí a večer si například při hospodě zazpívají. Jsou, ale i někteří podnikatelé, kteří sem přijedou na dovolenou s celou svou rodinou a ubytují se v nějakém selském stavení, kde je jim pronajata reprezentativní světnice či komora se zařízením pérových peřin, obrázky svatých, stylovým nábytkem, který byl na českém venkově v padesátých a šedesátých letech minulého století. Je tu tak vonavém seně na dvoře ve stodole. Pokud jde o obecní autority v Gerniku jsem pozoroval , že mimo faráře je to učitel,který je nyní místostarostou, zástupce Demokratického svazu Čechů a Slováků v Rumunsku, podnikatelé zdejší pekař, hostinský, ale také knihovník a zároveň i kostelník, který i provází zdejším malým muzeem. Je tu i bývalý starosta na odpočinku z doby socialismu. Jsou tu i zástupci politických stran, ale ty jsou mezi místními Čechy slabě zastoupeny. Myslím, že jsou křesťansko katolického zaměření ve své většině možná sociál demokratické. Národní strana česká tu neexistuje. Jsou tu i ti sedláci a mnozí výkonní dělníci z dolu, ale problém je asi v tom, že se mezi sebou nedokáží dohodnout. Inu, jsou to také Češi, že? Trochu se tomuto prostředí vymyká úspěšný poměrně mladý podnikatel Josef Hrůza ze Svaté Heleny, který provozuje autodopravu se svými auty a autobusy z Prahy až do Svaté Heleny již po řadu let pravidelnými linkami. Ale ten dostal nyní druhé občanství v Čechách a zakoupil dům v Žatci. Nevím tedy jaké je cesta a osud Českého Banátu v Rumunsku do budoucna. Kdo se za něj vezme. Ale měli bychom to být mi Češi s naší pomocí a nedopustit vybydlení krajiny Českého Banátu. ZÁVĚREM chci citovat poznatek jednoho člena z delegace města Skalná při Chebu z roku 2008, který zapsal co kázal fařář a zároveň děkan Mašek v gernickém kostele. „Nevěříš v Boha, protože si ho nikdy neviděl? Podívej se do elektrické zásuvky, je tam proud? Je. A viděl si ho někdy? Neviděl! „ Nebo kázal a to se mě moc líbí. „ Kde máte domov? No přece tam, kde jste se narodili!“ Co dodat?