V Ý S T Ř E LY
V
SARAJEVU
Jaro roku 1914 přineslo lidem v Evropě řadu hezkých, slunných dnů. Příjemné a teplé počasí, které probudilo přírodu ze zimního spánku dříve než bylo obvyklé, však budilo jen klamné zdání idyly. Na politickém horizontu se totiž kupila hrozivá, temná mračna, z nichž se mohla v kterýkoli okamžik spustit zničující bouře. Příroda a světové události tak tvořily podivný, nevysvětlitelný protiklad. Koho by tehdy napadlo, že rok, který začal tolika slunečními paprsky, nadělí Evropě nejhorší katastrofu v jejích dosavadních dějinách? Kdo viděl ohnivá znamení na zdi, kdo mohl tušit, že po krásném jaru bude následovat krvavé léto rozsévající smrt na všechny strany, poslední léto postupně trouchnivějícího státního i společenského uspořádání? I mocní tohoto světa, kteří měli v rukou osudy národů, odjížděli počátkem léta na dovolenou v blažené nevědomosti toho, co mělo brzy přijít. Teprve když už bylo příliš pozdě, začali se vracet do svých rezidencí a zabývat se záležitostmi, nad nimiž ztratili kontrolu. Mír, o který ne všichni stáli, se jim už zachránit nepodařilo. Rakouský následník trůnu František Ferdinand d’Este, jehož zavraždění vyvolalo světový požár, strávil jaro roku 1914 s rodinou na svém panském sídle, zámku Konopiště v Čechách. Zámek i s přilehlými pozemky, celkem téměř 4 500 hektarů půdy, koupil v roce 1887 od prince Lobkowitze. Rozsáhlý komplex budov nechal František Ferdinand přestavět a zařídit podle svého vkusu a ze zámeckého parku o rozloze 300 hektarů se rozhodl vybudovat zahradní ráj. Pozemky o velikosti vídeňského městského parku dal osázet exotickými stromy všeho druhu. Květinové záhony, rybníčky, keře volně 10
V Ý S T Ř E LY
V
SARAJEVU
přecházející v lesíky, především ale nádherná růžová zahrada – to vše propůjčovalo zámeckému areálu idylický charakter a celé krajině malebný vzhled. Konopiště bylo jakési Tusculum Františka Ferdinanda. Zde, uprostřed svých nesčetných sbírek, vzácných zbraní, mincí, obrazů a tisícovek loveckých trofejí, se cítil dobře, tady mohl jeho neklidný duch odpočívat. Na Konopišti se arcivévoda dokázal uvolnit, zkrotit svou nezvladatelnou výbušnost, nabrat nové síly. Jeho neklidná povaha se ovšem částečně projevovala i v tomto idylickém prostředí. František Ferdinand prostě nevydržel nečinně sedět, na žádném místě nepobyl dlouho, potřeboval pohyb, změnu, akci. I během jara 1914 odjel několikrát do Vídně, aby dohlédl na své statky. Na Konopišti si krátil čas vyjížďkami v lehké drožce, jejíž spřežení sám kočíroval, lovem a četbou tisku. Kromě toho se osobně věnoval reorganizaci vnitřní výzdoby některých pokojů své „rezidence“. V polovině června očekával následník trůnu návštěvu císaře Viléma II., na niž se už dlouho těšil. Aby vzácnému hostu předvedl své letní sídlo v co největší nádheře, nařídil František Ferdinand správci zámecké zahrady Umlauftovi přivést k rozkvětu celé záhony květin umělými metodami, například zaléváním teplou nebo přesně temperovanou vodou (jak později vzpomínal arcivévodův komorník Andreas Morsey). O samotné návštěvě německého císaře Morsey píše: 12. června jsme jeli se zámeckým pánem na nádraží do Benešova. České radikální kruhy doporučily, aby byl císař přijat ledovým mlčením, a většina lidí se tím také řídila. Císařův příjezd byl nahlášen na 9. hodinu ranní. Arcivévoda si oblékl uniformu 10. pruského pluku hulánů… Několik minut před příjezdem císařova vlaku arcivévoda zjistil, když si chtěl navléknout bílé rukavičky, že si nedopatřením vzal dvě levé. Na jeho žádost jsem mu tedy půjčil své. Byly to tytéž rukavičky, které jsem měl při sobě, když jsem u něho byl v Sarajevu v okamžicích, kdy umíral. Přesně v 9 hodin dorazil císař Vilém se svým dvorním vlakem. Některé pány z jeho doprovodu jsem už znal, tentokrát přijel Reischach a také jeden velmi zajímavý host, Tirpitz. 11
Císař nás pozdravil slovy: „Tak, děti, už nás tady zase máte.“ Po obvyklých formalitách se jelo autem na zámek a pak se všichni odebrali do parku… Později následoval lehký oběd, při němž došlo k trapnému zdržení, protože císařův speciální příbor, který musel používat kvůli své ochrnuté ruce, zůstal nedopatřením ve velkém zavazadle. Potom se šlo do proslulé růžové zahrady… Po prohlídce růžové zahrady následovala procházka… Projížďka okolní krajinou za hranicemi parku se císaři nade vše líbila. Dokonce i venkovské pozemky vypadaly jako park; všechny meze oddělující jednotlivá pole, sama o sobě prozaická, byly osázeny květinami různého druhu, takže celý kraj vypadal, jako by byl protkán barevnými stuhami. Večer spolu arcivévoda a císař hovořili téměř hodinu o samotě, jen oni dva. To však bylo pouze jednou za celou dobu císařovy návštěvy… Jak víme z jiných pramenů, při tomto a dalších rozhovorech, které měl císař Vilém II. například s předsedou arcivévodovy vojenské kanceláře Carlem Bardolffem, se jednalo o zahraničněpolitických otázkách a národnostních problémech v dunajské monarchii. Vojenská tématika na pořadu dne nebyla. Tvrzení, které později šířila Dohoda, že se na Konopišti sešla „válečná rada“, není ničím doložené. Vilém II. a jeho doprovod se pak 13. června večer vydali na zpáteční cestu. Následující den zaslal císař svému hostiteli děkovný telegram. Po návratu domů bych rád ještě jednou z celého srdce poděkoval Tobě i Tvé choti za nádherné hodiny, stojí v něm, které jsem u Vás měl možnost prožít v „Klingsorově kouzelné zahradě“. Obdivuji Tvé mistrovství v organizování a jemný smysl pro barvy, jenž se projevuje na Tvém panství. Tady nyní máme nádherné počasí. Většina růží v růžové zahradě rozkvetla. Také rododendron stále ještě kvete, i když tři týdny pršelo. Lovu zdar. Mnoho pozdravů všem. Vilém. U Morseyho se dál dočítáme: Od 15. do 17. června arcivévoda poprvé zpřístupnil své světově proslulé zahrady veřejnosti. Nával byl obrovský, do Benešova přijížděly zvláštní vlaky s návštěvníky… Vše proběhlo hladce. František Ferdinand pak i s rodinou a služebnictvem odjel 20. června do Chlumu (Chlum u Třeboně; v literatuře se 12
V Ý S T Ř E LY
V
SARAJEVU
pro toto arcivévodovo sídlo občas používá i označení „Chlumec“. Pozn. překl.). Bylo to tři dny před jeho cestou do Bosny, na kterou se vůbec netěšil, ale ani jí nebyl zneklidněn. Arcivévodovi Ludvíku Salvátorovi 21. června 1914 napsal: … Teď odjíždím s Žofií na nějakou dobu do Bosny, pak čeká mého syna Maxe zkouška na Skotském gymnáziu a potom v červenci zůstaneme tady v Chlumu. Následně plánujeme krátkou cestu po Tyrolech a kolem 15. srpna bychom měli být znovu v Blühnbachu. Máme tady pohodlný zámeček a můžeme si užívat ticho a poklid českých lesů… Inspekční cesta následníka trůnu k letním manévrům XV. a XVI. armádního sboru v Bosně a Hercegovině byla naplánována již delší dobu. František Ferdinand sám vybral terén, kde měly manévry probíhat, a přislíbil na nich svou účast. Ale čím víc se termín vojenského cvičení blížil, tím nepříjemnější mu ten závazek připadal. Arcivévoda trpěl záchvaty astmatu a obával se, že v horkém letním klimatu Bosny by mohl mít nepříjemné zdravotní potíže. Také jeho choť, hrdá šlechtična Žofie Chotková, měla určité pochybnosti. Naléhala proto na manžela, aby cestu odřekl. Neobdržel snad v poslední době několik anonymních dopisů, v nichž mu vyhrožovali smrtí? Balkán byl odjakživa politicky krizovou oblastí, ne nadarmo se mu přezdívalo „evropský sud prachu“. Proč by se měl rakouský následník trůnu zbytečně vystavovat nebezpečí? František Ferdinand znejistěl. Nechtěl ale vypadat jako zbabělec, a proto si nemohl dovolit tuto cestu zrušit z vlastní iniciativy. Třeba mu v nastalé prekérní situaci pomůže císař. František Josef I. přijal svého následníka trůnu na jeho přání 4. června 1914 k audienci na zámku Schönbrunn. Rozpačitě a trochu bezradně, jako většinou, když hovořil s císařem, přednesl arcivévoda svou záležitost. Prohlásil, že si není jist, zda vydrží spalující horko, které se dá v Bosně uprostřed léta, kdy se vojenské manévry konají, očekávat. Čtyřiaosmdesátiletý monarcha, právě se zotavující z těžkého zápalu plic, reagoval krátce a prostě. „Dělej, jak myslíš,“ odpověděl svému nepohodlnému synovci, jehož neměl příliš v lásce. A František Ferdinand si uvědomil, že mu nezbývá než do Bosny jet. Kostky byly vrženy. 13
FRANTIŠEK FERDINAND
Zhruba ve stejné době, kdy arcivévoda pobýval na audienci u císaře, 5. června 1914, vyhledal srbský vyslanec Jovan Jovanović rakousko-uherského ministra financí Leona von Bilinskiho v jeho úřadě na náměstí Ballhausplatz. Bilinski měl na starosti též správu Bosny a Hercegoviny. V rozhovoru s ministrem vyjádřil ctižádostivý srbský diplomat obavy, že by během nadcházející návštěvy rakouského následníka trůnu v Bosně mohlo dojít k protestům ze strany radikálně nacionální bosenské mládeže. O deset let později, 28. června 1924, vzpomíná Jovanović na tento rozhovor v článku, který otiskl Neuer Wiener Tagblatt. Diplomat v něm uvádí: Zcela otevřeně jsem ministrovi vysvětlil, co jsem se dozvěděl, totiž že manévry se mají konat na Drině, tedy přímo proti Srbsku, a pod osobním velením samotného rakouského následníka trůnu, arcivévody Františka Ferdinanda. Řekl jsem ministrovi Bilinskimu: „Pokud je to pravda, tak mohu Vaši Excelenci ujistit, že to vyvolá mezi Srby značnou nespokojenost, protože to nutně bude vnímáno jako akt provokace. Manévry za takovýchto podmínek jsou nebezpečné. V řadách srbské mládeže se může najít někdo, kdo svou zbraň nabije nikoli slepými, nýbrž ostrými náboji – a pak vystřelí. Kulka by mohla zasáhnout vyzyvatele. Proto by bylo dobré a rozumné, kdyby arcivévoda František Ferdinand do Bosny nejezdil a vojenské manévry se nekonaly u Vidovdanu ani jinde v Bosně.“ Je samozřejmě velkou otázkou, zda srbský vyslanec Jovan Jovanović vyjádřil své varování skutečně tak zřetelnými a jednoznačnými slovy. Od své vlády k tomu neměl žádné oficiální zmocnění. Tak či onak, na ministerstvu financí brali jeho slova naprosto vážně. Ministr Bilinski písemně informoval o obsahu svého rozhovoru s Jovanovićem ministra zahraničí. Ale hrabě Berchtold nereagoval. Ministra financí neměl v lásce a zmíněný rozhovor Poláka Bilinskiho se Srbem Jovanovićem považoval za neoprávněné vměšování do záležitostí svého resortu. Ostatně i bez varování srbského diplomata před atentátem muselo být každému jasné, jakému nebezpečí se následník trůnu návštěvou Balkánu vystavuje. Už 3. prosince 1913 vyzýval list jihoslovanských emigrantů, který vycházel v Chicagu, zcela otevřeně k zavraždění arcivévody. Rakouský následník trůnu, 14
V Ý S T Ř E LY
V
SARAJEVU
stálo v článku, ohlásil na jaro příštího roku svou návštěvu Sarajeva… Srbové, chopte se všeho, co máte po ruce, nožů, bomb, dynamitu. Plány na zavraždění toho či onoho rakousko-uherského hodnostáře nebo člena habsburského domu byly v Bosně na denním pořádku. Počátkem června 1914, v době, kdy František Ferdinand hovořil s císařem a srbský vyslanec Jovanović s rakouským ministrem zahraničí Bilinskim, se už v Srbsku rozběhly přípravy atentátu na plné obrátky. Tvrdé jádro široce rozvětvené spiklenecké organizace představovali dvacetiletý gymnazista Gavrilo Princip, devatenáctiletý zaměstnanec srbské státní tiskárny Nedeljko Čabrinović a Trifko Grabež, devatenáctiletý student gymnázia a syn pravoslavného popa. Mladíci prošli výcvikem ve vojenské střelnici Bělehradského střeleckého spolku v Topčiderově parku a vyzbrojeni šesti bombami, čtyřmi pistolemi značky Browning, penězi a balíčky s cyankáli ilegálně přešli srbsko-bosenskou hranici (s pomocí srbských důstojníků, celníků a dalších kontaktních osob). V Tuzle uložili zbraně do skrýše a pokračovali vlakem do Bělehradu, kam dorazili 4. června. Ve vlaku se dozvěděli přesné datum arcivévodovy návštěvy Bosny. Ošklivý a malý Princip, užvaněný Čabrinović a popský synek Trifko Grabež byli členy nacionalistického hnutí Mlada Bosna, které mělo příznivce hlavně mezi mladými lidmi a jako cíl si vytyčilo boj proti dunajské monarchii a zřízení velkosrbského státu. Ve svých politických představách se tito lidé inspirovali příkladem Piemontsko-Sardinského království, pod jehož vedením si Itálie vybojovala nezávislost na Habsburcích a sjednotila se. Blouznivci sdružení do spolku Mlada Bosna považovali zřejmě Srbsko za jakýsi jihoslovanský Piemont na Balkáně. Mlada Bosna byla prodlouženou paží spiklenecké organizace Černá ruka, v jejímž čele stál srbský generálplukovník Dragutin Dimitrijević. Ten používal přezdívku „Apis“ čili Býk. A jako býk tento plnokrevný spiklenec s mohutným tělem a hranatou hlavou skutečně vypadal. Apis měl prsty už v atentátu, při němž byli v roce 1903 zavražděni král Alexander a jeho choť Draga. Také nyní, v roce 1914, se všechny 15
FRANTIŠEK FERDINAND
nitky připravovaného atentátu na rakouského následníka trůnu sbíhaly v jeho rukou. Plukovník generálního štábu je spřádal nejen směrem do Bosny, ale také k ruskému vyslanci v Bělehradě Nikolaji Hartwigovi a jeho spojce, plukovníku Artamanovovi, který v Bělehradě vystupoval coby vojenský atašé. Vychytralý Dimitrijević chtěl sobě i své důstojnické klice krýt záda ještě předtím, než na Františka Ferdinanda poštve smečku rabiátských nacionalistů z Mladé Bosny. A Petrohrad mu tu laskavost prokázal. I když se svržením srbské vlády ministerského předsedy Pašiće, které Apis rovněž připravoval, nechtělo mít carské Rusko nic společného. Pašić a několik jeho ministrů o připravovaném atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda věděli. Nepodnikli však žádné důrazné kroky, aby mu zabránili. Měli strach z Apise a jeho plánů na domácí převrat. Snažili se zachránit vlastní kůži a spiklenci proto mohli v Sarajevu nerušeně pokračovat v přípravách vraždy. Zatímco se císař Vilém II. 14. června na Konopišti srdečně loučil s „Francim“, jak arcivévodu důvěrně nazýval, čtyřiadvacetiletý Danilo Ilić, svého času učitel a nyní „organizační vedoucí“ celé akce, odjel do Tuzly, aby tam vyzvedl zbraně atentátníků (schované u jisté kontaktní osoby) a přivezl je do Sarajeva, do domu své matky. Následník trůnu mohl přijet! Rozhodně ho nečekala salva na uvítanou. František Ferdinand a jeho choť Žofie se 23. června 1914 rozloučili v Chlumu, kde strávili několik bezstarostných dní, se svými třemi dětmi – Sophií, Maxem a Ernstem. Bylo to srdečné rozloučení, jak bývá obvyklé v intaktních rodinách. A manželství následnického páru bylo v tomto směru přímo vzorné, což věděla celá monarchie. Nikdo z přítomných pochopitelně nemohl tušit, že je to rozloučení navždy, že rodiče už nikdy nespatří své děti a děti své rodiče. Před odjezdem daroval František Ferdinand svému dlouholetému věrnému komorníkovi a domácímu hofmistrovi Janáčkovi zlaté hodinky s prosbou, aby neopustil vévodkyni a děti v případě, že se jemu samotnému v Bosně něco přihodí. Měl snad arcivévoda nějaké tušení? Šel vědomě vstříc smrti? Po této scéně jsme téměř v pokušení tomu uvěřit. František Ferdinand samozřejmě 16
V Ý S T Ř E LY
V
SARAJEVU
nevěděl o přípravách atentátu, které už v Sarajevu probíhaly. Ale epizoda s Janáčkem a slova, která při ní arcivévoda pronesl, dokazují naprosto jasně, že si byl vědom nebezpečí, kterému kráčel v ústrety. Cesta začala zlým znamením. Když vagon následnického páru – připojený k pražskému rychlíku – dorazil do Chlumu, začalo se z něj kouřit, protože se jedna z os přehřála. František Ferdinand a jeho choť cestovali tedy do Vídně v oddílu původně rezervovaném pro jejich komorníka, svobodného pána Andrease von Morseyho. „No, tahle cesta začíná opravdu slibně,“ komentoval to arcivévoda. Morsay také zaslechl poznámku, kterou následník trůnu žertem prohodil ke své choti: „Tak vidíš, takhle to začíná, nejdřív rozžhavený vagon, potom atentát v Sarajevu, a když to všechno nepomůže, tak výbuch na parníku Viribus.“ V císařské rezidenci se cesty následnického páru na několik dní rozdělily. Arcivévoda pokračoval po krátkém pobytu v Belvederu v cestě do Terstu, zatímco vévodkyně odjela následujícího dne přes Uhry do Bosny. Na vídeňském nádraží Südbahnhof nepříjemnosti pokračovaly. V salonním vozu ministerského předsedy hraběte Karla Stürgkha nefungovalo elektrické osvětlení. Když služebnictvo místo toho zapálilo svíčky, arcivévoda – který podobné žerty miloval – prohlásil, že si připadá jako v hrobce. Vlak vyjel z nádraží v půl desáté večer. Byl teplý, byť podmračený letní večer. Večer, kdy ve vzdáleném Sarajevu vydal starosta Fehim efendi Curčić prohlášení, v němž vyjádřil „hluboce zakořeněný pocit vděčnosti, věrnosti a loajality občanů města“ vůči císaři a členům císařského domu. Provolání bylo zakončené výzvou, aby občané slavnostně vyzdobili především ulice, jimiž bude rakouský následník trůnu projíždět: Nádražní, Mastajberskou, Appelovo nábřeží, Františka Josefa I., Rudolfovu, ulici Františka Ferdinanda a uličky Konak a Bistrik. Spiklenci si mohli vybrat, kde zaútočí. František Ferdinand přijel do Terstu ráno 24. června 1914, čtvrt hodiny po deváté. Zde přešel na palubu bitevní lodi Viribus Unitis, která téhož dne navečer spustila kotvy při ústí Narenty. Na jachtě Dalmat pokračoval arcivévoda do vnitrozemí, 17
FRANTIŠEK FERDINAND
proti proudu řeky do Metkoviće. Během cesty obdržel telegram se zprávou, že srbský král abdikoval a moc předal svému druhorozenému synovi Alexandrovi. Předešlého dne byl rozpuštěn „srbský parlament“, Skupština. Z Metkoviće pokračoval František Ferdinand vlakem do Mostaru, kam jeho speciální souprava přijela 25. června v 8 hodin 23 minut. Na slavnostně vyzdobeném nádraží očekávala následníka trůnu městská honorace. Starosta Komadina urozeného hosta v hornaté Hercegovině srdečně přivítal. Arcivévoda odpověděl vyjádřením díků za „neochvějnou loajalitu a věrnost Jeho Výsosti, s níž se tu setkávám“. A pak dodal v chorvatštině: „Prosím vás, pane starosto, abyste obyvatelům tohoto krásného města, jehož vývoj sleduji s hlubokým zájmem, tlumočil můj nejsrdečnější pozdrav.“ Po projížďce městem, jehož ulice byly s orientální okázalostí vyzdobené vlajkami, se František Ferdinand vrátil i s doprovodem na nádraží. Odtud pokračoval do lázeňského městečka Ilidže, asi deset kilometrů vzdáleného od Sarajeva. Do Ilidže vlak přijel ve tři hodiny odpoledne téhož dne, přesně podle časového plánu. Následník trůnu zde byl přijat s vojenskými poctami. Místní noviny popsaly scénu těmito slovy: Navzdory deštivému počasí čekalo před nádražní budovou početné obecenstvo. Dvorní vlak vjel do nádraží za zvuků národní hymny. Arcivévoda prošel kolem čestné roty… Poté nastoupil i se svou chotí, která se přivítání rovněž zúčastnila, ve společnosti zemského velitele do připraveného automobilu a za provolávání slávy přihlížející veřejností projel parkem k hotelu Bosna, kde se ubytoval. Hotelové pokoje byly zařízené v tureckém stylu a bohatě vyzdobené květinami. Zbytek odpoledne využil následnický pár k návštěvě sarajevského bazaru, která nebyla plánovaná. František Ferdinand zde zakoupil několik vzácných kousků do svých sbírek. Následující dva dny strávil arcivévoda na manévrech, zatímco jeho choť se dál seznamovala s pamětihodnostmi hlavního města Bosny a Hercegoviny. Navštívila katedrálu, několik klášterů, mešity, školy a proslulé tkalcovny koberců. Andreas Morsey o tom napsal: Již během těchto vyjížděk bylo možné pozorovat, jak mimořádně nedbale si počíná policie. Kdykoli vznešená 18
V Ý S T Ř E LY
V
SARAJEVU
paní vycházela z nějaké budovy, nával obecenstva byl až hrozivý, lidé se tlačili všude kolem a těsně obstoupili i vozy. Policejní síly nedokázaly zjednat pořádek, pouze detektivové v civilu se snažili uvolnit cestu, a nutno přiznat, že se jim to dařilo. Při pozdějším vyšetřování skutečně dokázal jeden z kompliců přesně popsat, kam vévodkyně jela a kde se svým doprovodem vystoupila, aby navštívila nějaké místo. Sledoval to velmi pozorně. Čabrinović mi řekl o dva dny později, při konfrontaci ve vojenské věznici, že mě poznal podle žlutých výložek, kterých si všiml už při páteční a sobotní projížďce vévodkyně a také při svém zatčení. Manévry XV. a XVI. armádního sboru v Bosně a Hercegovině začaly 25. června 1914 ve dvě hodiny odpoledne. Probíhaly v oblasti mezi Tarčinem, jenž se nachází něco přes třicet kilometrů západně od Sarajeva, a Ivanovým sedlem, které leží v nadmořské výšce přes tisíc metrů. Nehostinný kraj trpící nedostatkem vody kladl na vojáky značné nároky, ještě umocněné náhlými průtržemi mračen a nečekaně chladnými rány. Nehledě na tyto komplikace probíhala vojenská cvičení podle plánu. Manévrů se zúčastnilo – včetně zásobovacích oddílů a dělostřelectva – asi 22 000 vojáků a všechny jednotky se výborně osvědčily. Arcivévoda, který byl 26. a 27. června osobně přítomen, to konstatoval s uspokojením a několikrát vyjádřil své uznání. V deset hodin dopoledne 27. června následník trůnu rozhodl o ukončení manévrů. Ještě téhož dne vydal armádní rozkaz, který měl být jednotkám, pocházejícím ze všech koutů monarchie, přečten v jejich rodném jazyce: Byl jsem přesvědčen, že zde zjistím v každém ohledu jen to nejlepší, dočítáme se v armádním rozkazu Františka Ferdinanda, a mé očekávání bylo plně potvrzeno skvělými výkony všech velitelů, jednotek a zařízení. Podám o tom zprávu Jeho Výsosti císaři, našemu milovanému Nejvyššímu veliteli; Jeho Excelenci, panu armádnímu inspektorovi, stejně jako všem generálům, důstojníkům a příslušníkům jednotek obou armád, kteří se i v pohnutých časech nedávné minulosti skvěle osvědčili, tímto vyjadřuji srdečný dík a plné uznání ve jménu Nejvyšší služby.
19
