V. SOUVISLOSTI, AKTÉŘI A VÝSLEDKY AUKČNÍHO TRHU V PRAZE

Kapitola V. Souvislosti, aktéři a výsledky aukčního trhu v Praze

V.

SOUVISLOSTI,

AKTÉŘI

A

VÝSLEDKY

AUKČNÍHO TRHU V PRAZE „Dle nabytých zkušeností můžeme říci, že sběratel, jenž sbírá z lásky ke krásným a vzácným věcem, bývá po výtce ušlechtilým člověkem. Sběratelství zjemňuje a zušlechťuje duši.“1 Prokop Toman Historie aukčních domů, které působily v Praze před druhou světovou válkou, může působit nepřehledně a velmi individualizovaně. Příběhy organizátorů aukcí, původních vlastníků, sběratelů i prodávaných věcí, tvoří velmi pestrou a nepřehlednou mozaiku, v níž je obtížné a poněkud riskantní odhalovat zákonitosti a tendence. Je možná přílišnou ctižádostí objevovat společné rysy jednotlivých skupin, které spojil okamžik licitace. Naopak součty cen, počty předmětů a opakující se jména umělců nám poskytují statisticky vyjádřitelné údaje, které je možné poměřit s jinými dosud tradovanými údaji.

1. EKONOMICKÉ SOUVISLOSTI AUKČNÍHO TRHU Pro interpretaci množství pramenných informací z aukčních katalogů a dobového tisku je třeba zakreslit vývoj pražského aukčního trhu na obecnější historické pozadí se zvláštním přihlédnutím k hospodářským a společenským fenoménům této epochy. Sledované období nás konfrontuje s bezprecedentním konfliktem velké války, revolučním převratem stojícím u vzniku Československé republiky a následným střídáním hospodářských vzestupů a krizí zakončeným další válečnou katastrofou.

Předválečné začátky a válečná konjunktura Počátky pravidelných moderních aukcí v Praze navázaly na zkušenosti sběratelské veřejnosti s několika nedávnými dražbami z předchozích let a se znalostí obdobných podniků v cizině. V Praze to byly například aukce části sbírek Gustava

1

Prokop Toman, Sběratelova rozkoš, Dílo XXVI, 1935, s. 71.

160


Hoška z Mühlheimu (1847–1907) v roce 1908 a tragicky zesnulé Jindřišky Slavínské z Rittersbergu (1843–1908) v roce 1910.2 Ve vzpomínkách starších milovníků umění lze narazit na popisy nákupů v zahraničních aukčních domech na základě výběru v katalozích zasílaných poštou. Dojmy z těchto akvizic popisuje Prokop Toman: „Jak toužebně jsme očekávali dopis v bledě modré obálce s holandskou známkou od firmy, jež nám oznamovala, který obraz nám aukční štěstěna přisoudila. Byla to odvaha kupovati neviděné obrazy z ciziny, ale obyčejně to dopadlo dobře.“3 Domácí sběratelé však nebyli odkázáni jen na korespondenční nákupy ze vzdálenějších destinací. Množství zavedených aukčních domů působilo

ve

Vídni,

Berlíně,

Stuttgartu,

Drážďanech, Mnichově a dalších městech okolních německy mluvících zemí. Tyto firmy bývaly též oslovovány v případě rozprodeje významnějších kolekcí českých sběratelů.4 Příkladem

mohou

být

aukce

části

již

zmíněných sbírek Gustava Hoška z Mühlheimu (1847–1907)5 v roce 1909 ve vídeňském podniku G. Pisko,6 rozprodej sbírky pražského galeristy Zellera firmou Lepke v Berlíně v roce 19067 nebo série dražeb z majetku Vojtěcha

Titulní list katalogu firmy G. Pisko, kterou byla dražena sbírka G. Hoška v roce 1909. 2

Rudolf Ryšavý, Jak jsem se stal obchodníkem s obrazy, Praha 1947, s. 44–47.

3

Prokop Toman, Jak jsem sbíral, Hollar XVII, 1941, s. 92–96, 123.

4

Prokop Toman, Kapitola o staropražských sběratelích, Drobné umění III, 1922, s. 24–26.

5

Lubomír Slavíček, Sobě, umění, přátelům. Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650– 1939, Praha 2007, s. 239.

6

Gemälde Sammlung Gustav Ritter Hoschek von Mülheim, Prag. im Kunstsalon G. Pisko, aukce 24. 3. 1909, Wien.

7

Katalog von Gemaelden neuer Meister. Galerie Direktor Zeller Prag. Rudolph Lepke Kunst – Auctions –Haus, aukce 13. 3. 1906, Berlin.

161


Lanny (1836–1909),8 pořádných v letech 1909–1911 firmou Lepke,9 společností Gilhofer und Ranschburg ve Vídni,10 aukčním domem G. Gutenkunst ve Stuttgartu11 a dalšími. První dražby pořádané Krasoumnou jednotou probíhaly v ekonomicky poklidné atmosféře předválečného období, na jehož úroveň se mělo domácí hospodářství vrátit až po více než deseti letech úpadku. Do počátku světového konfliktu bylo v nepravidelných intervalech uspořádáno celkem devět dražeb. Významné posílení se dostalo trhu s uměleckými předměty v průběhu války a těsně po jejím ukončení. Tehdy v době všeobecné nejistoty a zvyšující se inflace byly finanční prostředky hromadně ukládány do komodit trvalejší hodnoty, mezi něž patřila i díla výtvarného umění, starožitnosti a šperky.12 Poptávka vyvolala též zvýšenou produkci soudobého umění, které bylo později často kritizováno pro svou nízkou kvalitu a pejorativně označováno za „válečné umění.“ V těchto podmínkách se zdárně rozvinulo podnikání pořadatele tehdejších dražeb Rudolfa Weinerta: „Nejlepších výsledků docílil v posledních letech válečných a v době převratu, kdy zavládnul útěk od kapitálu a obecenstvo se snažilo naschráněné hotové peníze investovati do předmětů, jejichž koupi pokládalo za nejúspěšnější i co do uložení hotovosti i co do vyhlídky na budoucí zisk, poněvadž cena uměleckých předmětů od dražby ke dražbě vrůstala.“13 Srovnání výsledků aukcí Krasoumné jednoty v letech 1912–1914 s dražbami v časech války jasně potvrzuje tento trend. Zatímco v mírovém období byla prodejní úspěšnost ve vybraných aukcích 52 % a průměrná cena prodaných uměleckých děl 85 K, v následujícím období to bylo již 62 % a 537 K. Díky nízko nastaveným cenám a 8

Slavíček, Sobě, umění, přátelům (cit. v pozn. 4), s. 257.

9

Sammlung des Freihern Adalbert von Lanna, Prag. Rudolph Lepke´s Kunst – Auctions – Haus, aukce 9.–16. 11. 1909, Berlin.

10

Sammlung Freiherr von Lanna, Prag. Manuskripte und Bücher. Gilhofer und Ranschburg, aukce 3.–4. 4. 1911, Wien.

11

Katalog der berühmten Sammlung von Kupferstichen, Radierungen und Holzschnitten alter Meister des Herrn Barons Adalbert von Lanna in Prag. Handzeichnungen alter Meister und Kupferstiche: letztere umfassenddie Dubletten des 1. Teilsdie Ornamentstich-Sammlung, die englische und französische Schule des 18. Jahrh., H. G. Gutenkunst, aukce 6.–11. 5. 1910, Stuttgart.

12

Hn.[Karel V. Herain], Starožitnosti, Topičův sborník VI, 1918–1919, s. 142–143.

13

Baf. [F. A. Borovský], Naše dražby, Drobné umění. Výtvarné snahy IV, 1923, č. 1, s. 71.

162


chybějící konkurenci měly Weinertovy dražby vysokou úspěšnost již před válkou. V jejím průběhu se však začaly zvyšovat konečné ceny jednotlivých vydražených děl a jen málo položek zůstalo neprodáno. Při srovnatelném objemu obchodovaného zboží převážila jasně poptávka nad nabídkou. Kupci se rekrutovali z řad válečných podnikatelů a movitějších vrstev, které disponovaly dostatkem volných finančních prostředků. Na zvýšený zájem publika reagoval Weinert větším počtem nabízeného zboží. Většina tehdy prodávaných souborů pocházela z pozůstalostí nedávno zemřelých sběratelů doplněných majetkem osob v naléhavé finanční tísni, jako byla například Emma Destinová v roce 1917.14

Počty aukčních položek dražených v Praze v letech 1912–1918.

Jedním z příkladů nárůstu cen děl, která prošla několika aukcemi Jednoty je Zvěstování Panně Marii připsané Thomasi Franckenovi. Poprvé bylo drobné kabinetní dílo pod jménem Franse Franckena vydraženo na třetí aukci v únoru roku 1913 s podtitulem „Rozličné obrazy ze soukromého majetku“.15

Cena obrazu v dražbě

stoupla ve čtyřech po sobě jdoucích příhozech o 20 K na konečných 620 K. Malba byla patrně zakoupena Antonínem Pelcem a stala se jednou z nejvýše licitovaných položek aukce s konečnou cenou včetně provize 622 K. Její původní majitel v této transakci utržil 539 K po odečtení dražebního poplatku.

14

Příloha 1, č. 11.

15

Národní galerie Praha, knihovna, sign. AA 734a Katalog III. aukce obrazů Krasoumné jednoty pro Čechy, aukce 10.–11. 2. 1913, Praha.

163


Thomas Francken: Zvěstování Panně Marii.

Znovu byl obraz nabízen na poslední aukci této instituce na jaře válečného roku 1916.16 Z vyvolávací ceny 500 K stoupla částka za jeho nákup po 152 příhozech na konečných 1.260 K. I s přirážkou, tentokrát již sníženou, zaplatil za malbu kupec, kterým byl patrně Paul Vondörfer (1890–1967) konečných 1 298 K. Prodávající utržil 1.096 K, čímž zhodnotil svou investici z roku 1913 o 474 K. Pořadatelé vydělali na těchto dvou transakcích celkem 285 K. Potřetí – tentokrát však neúspěšně – bylo dílo nabízeno na třetí aukci firmy Maison antique v roce 1926 z kolekce uvedeného majitele, kde činila jeho vyvolávací cena, stanovená na polovině odhadu, 10.000 Kč.17 Malba je v současnosti vystavena v Arcibiskupském muzeu v Olomouci, neboť roku 1932 byla koupena arcibiskupem Leopoldem Prečanem (1866–1947) z majetku Paula Vondörfera. 18

Obálka katalogu aukce Maison antique z roku 1926, kterou byla prodávána sbírka P. Vondörfera. 16

Národní galerie Praha, knihovna, sign. AA 755 Verzeichnis der XIV. Auktion des Kunstvereins für Böhmen. Aus dem Privatbesitze eines Prager Sammlers. aukce 6. 3. 1916, Praha.

17

Příloha 1, č. 27. Národní galerie Praha, knihovna, sign. AB 890 Collection Vondoerfer I. Maison antique, aukce 28. 5. 1926, Praha.

18

Lubor Machytka – Gabriela Ebelová, Olomoucká obrazárna II. Nizozemské malířství 16–18. století z olomouckých sbírek (kat. expozice), Olomouc 2000, s. 55–56, č. kat. 29.

164


Ekonomická deprese po 1. světové válce a první polovina dvacátých let Za těchto obchodu příznivých okolností se Rudolf Weinert osamostatnil a otevřel vlastní podnik, který však přes počáteční rozkvět nedokázal přežít nejtěžší poválečné roky vznikajícího Československa. Vedle všeobecné ekonomické deprese provázené vysokou nezaměstnaností a růstem cen základních životních potřeb jako byly potraviny, ošacení či služby spojené s bydlením, zasadila silnou ránu trhu s luxusním zbožím Rašínova měnová reforma. Odpoutání Československa od rakouské koruny v dubnu roku 1919 bylo doprovázeno stažením části peněžní hotovosti z oběhu a progresivní daní zaměřenou proti válečným zbohatlíkům a jejich inflačnímu majetku.19 K poválečným potížím přispěla též pandemie španělské chřipky, která hrozila ochromením chodu některých veřejných institucí. Výsledkem tohoto vývoje se stala situace přímo protikladná k letům válečným. Hlavním problémem se stal nedostatek hotových prostředků vhodných pro investice. Příjmy obyvatelstva a míra nezaměstnanosti byly hluboce pod ekonomickou úrovní předválečného roku 1913. Deprese spojená s neochotou majitelů prodávat své válečné akvizice v době poklesu cen tvrdě zasáhla umělecký trh nejen v českých zemích.20 Navíc pro domácí obchodníky představovala významnou konkurenci Vídeň, kde mohli čeští sběratelé díky silné koruně vybírat z mnohem pestřejší nabídky. 21 Ve srovnání s dražbami za monarchie platili zájemci na aukcích v Praze mimo 10% aukční přirážky z docílené ceny i 12% daň z obchodu přepychovým zbožím. Za těchto okolností se stalo vedení soukromého podniku s vlastními výstavními prostorami neúnosným. Počátek dvacátých let se stal v Československu obdobím přechodu od dnů zakládání ústředních institucí nového státu k jejich běžnému každodennímu fungování. Své plody začala přinášet některá politická rozhodnutí učiněná v předchozích letech.

19

Alois Rašín, Můj finanční plán, Praha 1920.

20

HN. [Karel V. Herain], Sbírka českého skla, Topičův sborník VIII, 1920, s. 92.

21

Dovoz uměleckých děl z jiných zemí se naopak ztížil. Při nákupu díla ve Francii připlatil kupec v roce 1920 k 10% aukční přirážce ještě převodní poplatek (daň z obratu) 17,5%, vývozní daň 15–25% a v Československu 12% daň z přepychu spolu s 0,5% dovozním poplatkem. Celkem tedy mohla výsledná cena vystoupit o více než polovinu ceny dosažené v aukci. V Německu, kde byly poměry poněkud vstřícnější, zaplatil kupující 12,5% aukční přirážku a 10% daň z obratu. Srov. B. Blý, Umělecký trh, Volné směry XXI, 1921, s. 34–35.

165


Nově vytvořená státní měna posílila na hodnotu 16 centimů švýcarského franku,22 kterou si udržela až do roku 1934. Projevovat se začala též restrukturalizace domácího průmyslu doposud zaměřeného na válečnou výrobu a své plody přinesl i zákon o nostrifikaci podniků se zahraničním vlastníkem na území republiky. Výsledným kumulativním efektem těchto změn bylo pozvednutí ekonomické situace již v průběhu roku 1921.23 Umělecký trh zareagoval na proměnu hospodářského klimatu téměř okamžitě několika pokusy o pořádání uměleckých dražeb v letech 1921 a 1922. Jediným podnikem založeným v této době, který ve své činnosti vytrval i v následujících letech byla dražební síň při Státním zástavním úřadu, založená za přispění Rudolfa Weinerta. Stejná osoba byla spojena s několika dalšími dražbami té doby uspořádanými v Rudolfinu a Rubešově galerii, které podobně jako několik aukcí Antiquy24 či pokus Topičova salonu, zůstaly bez pokračování. Situaci zpětně zhodnotil Prokop Toman na stránkách Drobného umění: „Množství zboží bylo vrženo pojednou na umělecký trh, zboží, jež nenalezlo odbytu v pražských obchodech a jehož se mnozí hledí pojednou zbaviti vidouce, že umělecký objekt se nehodí v přítomné době k uložení kapitálu, jako tomu bylo v letech válečných a v době poválečné.[...] Jest nesporno, že nynější hospodářsko-finanční situace státní způsobila pokles cen na uměleckém trhu. Velká nabídka – také na mezinárodním trhu – za nynější drahoty peněz přivodila tuto situaci. V celku možno říci, že zmíněné umělecké aukce nedopadly skvěle. Nebylo dosaženo oněch závratných cen, o nichž snili aukcionáři dob válečných.“25 Nechuť pouštět se do dalších podobných podniků byla vedle zmíněného neúspěchu živena též novou ekonomickou depresí odpovídající mezinárodnímu vývoji v Evropě a USA. Relativně nízký pokles výroby o 9% měl velký vliv na růst nezaměstna-

22

Ještě v roce 1921 to bylo 6 centimů, odkud koruna rychle vystoupala díky umělé deflaci podporované Rašínovou politikou.

23

Více k vývoji ekonomiky tohoto období: Vlastislav Lacina, Formování československé ekonomiky 1918–1923, Praha 1990.

24


25

Prokop Toman, Umělecké aukce, Drobné umění. Výtvarné snahy IV, 1923, s. 14.

166


nosti, který kulminoval na přelomu let 1922/1923, kdy bylo v celém Československu bez práce necelého půl milionu lidí.

Počty aukčních položek dražených v Praze v letech 1918–1923.

Konjunktura druhé poloviny dvacátých let S nástupem roku 1924 můžeme hovořit o počátku konjunktury, která přenesla domácí hospodářství přes úroveň předválečného období a formovala zlatá léta první republiky. Na změnu ekonomické situace zareagoval umělecký trh vznikem několika nových aukčních síní specializovaných na různé vrstvy zákazníků. Vedle tehdy jediné dlouhodobě podnikající firmy, kterou byla Státní dražebna, otevřel v roce 1924 svůj vlastní aukční dům dosavadní spolupracovník Rudolfa Weinerta Zdeněk Jeřábek. Podobně zaměřeným podnikem s drobným zbožím se stala o rok později firma Stanislava Budila, který pořádal své dražby v tradičních prostorách pražského Rudolfina. V téže době začal inscenovat aukce luxusních souborů Jindřich Slatner inspirovaný činností Josefa Poláka z Východoslovenského musea. Podobně jako Polák vybíral pro své dražby různá významná města republiky. Nákladně propagované aukce z majetků bohatých klientů pořádala i firma Maison antique založená v roce 1926. Její podnikání bylo založeno na spolupráci několika etablovaných pražských obchodníků sdružených do Konsorcia starožitníků, kteří ve společné synergii propojili možnosti svých rozsáhlých obchodních kontaktů a finančního zázemí. 167


S pokusem zavést podobně reprezentativní prodeje ve svém podniku na Václavském náměstí přišel v roce 1927 též úspěšný hoteliér Karel Šroubek. S podivem zůstává, že v těchto letech rozkvětu aukčního obchodu zcela postrádáme zprávy o podobném působení jindy tak aktivního Rudolfa Weinerta, jehož další činnost dokážeme prokazatelně doložit až na konci desetiletí ve spojení s velkorysým projektem Stálé umělecké a aukční síně ve Veletržním paláci. Období druhé poloviny dvacátých let bylo pro aukční trh významné díky zvýšené kupní síle obyvatelstva. Na rozdíl od předešlých i následujících etap byly realizovány vysoké prodejní ceny často i v řádu desítek tisíc korun za díla výjimečné historické a umělecké kvality. Tyto podmínky umožnily provoz firem specializovaných na náročnou klientelu oslovovanou reprezentativním aranžmá jejich podniků. Dražby Josefa Poláka, Jindřicha Slatnera a Konsorcia starožitníků dosáhly úrovně, která byla srovnatelná s činností obdobně zaměřených firem v zahraničí.

Období velké hospodářské krize třicátých let Slibná konjunkturní vlna byla počátkem třicátých let razantně přerušena světovou hospodářskou krizí, která v českých zemích nastoupila s mírnou prodlevou ve srovnání se zahraničním vývojem.26 V důsledku dramatického hospodářského úpadku podobně jako v zahraničí27 většina doposud úspěšných aukčních firem zanikla, nebo přerušila svou aktivitu. Jediným podnikem založeným ve dvacátých letech, který dokázal svou činnost udržet kontinuálně i v následujícím období, byla Aukční síň Zdeňka Jeřábka. Vedle časového posunu zde byly i rozdíly strukturální, kde vedle některých krachujících výrobních oblastí paradoxně zaznamenávaly jiné svou konjunkturu. Pro aukční dům zaměřený spíše na drobné a střední sběratele-znalce byly určující obecné faktory vyvolané aktuální ekonomickou situací. Byl to především masivní vzrůst

26

Václav Průcha, Hospodářské a sociální dějiny Československa. I. díl 1918–1945, Brno 2004, s. 259– 262. Více k hospodářské krizi v Československu: Vlastislav Lacina, Velká hospodářská krize v Československu 1929–1934, Praha 1984.

27

Artaria & Co ve Vídni likviduje, Hollar IX, 1933, s. 44. Nejstarší drážďanský obchod s uměleckými předměty, Umění VII, 1934, s. 405. Více k zahraničnímu vývoji: Gerald Reitlinger, The Economics of Taste – The Riseand Fall of Pictures Prices 1760–1960, New York 1961, s. 207–218.

168


nezaměstnanosti,

následný

nedostatek

volných

finančních

prostředků

mezi

obyvatelstvem a odtud se odvíjející pokles cen komodit. Tento vývoj se konkrétně projevil ve výrazně nižší poptávce po předmětech drobného sběratelství, které začaly být nabízeny v rámci volného podání bez stanovené vyvolávací ceny. Jeřábek tento princip popsal v únoru 1932 v letáku vloženém do katalogu 78. aukce: „Umělecká aukční síň Zdenka Jeřábka pořádá opětně aukci na volné podání. Při první aukci tohoto druhu, [...], projevilo se porozumění pro rozprodej sběratelských předmětů podle míry vlastního hodnocení. Aby se rozumělo: volná a nepoměrně nižší cena předmětů, pro něž se jindy stanoví minimální cena, je umožněna hromadným rychlým odbytem za snížené režie, čímž kupující i prodávající přijdou na své výhody. Co při prodeji jednotlivém musí jindy uhraditi jedna prodaná věc za ostatní neprodané, o to všecky najednou prodané věci snižují cenu jednotlivých. Konečně když hospodářské poměry snižují cenu všeho, je těžko držeti ceny starožitností výše, než co kdo dá. C'est la vie!"28 Všech 1000 položek aukce bylo opravdu nabízeno na volné podání, jehož nejnižší nabídka však činila minimálně 5 Kč. Tuto praxi můžeme pozorovat i v následujících aukcích, kdy byla až do roku 1927 v téměř každém katalogu nabízena část zboží na volné podání. Oproti dražbám z let vrcholící konjunktury, kdy se dražilo po tři dny 400–700 položek, trvaly aukce od počátku třicátých let čtyři dny a bylo ve zvýšeném tempu vydraženo 1000–1200 předmětů. Praxi dražeb na volné podání můžeme pozorovat i u dalších aukčních síní té doby, jako byly podniky Václava Hořejše či Karla Strusky. Je zřejmé, že strádající majitelé drobných uměleckých děl a starožitností se tímto způsobem snažili dostat k hotovým penězům a vylepšit tak svou finanční situaci. Nadbytek zboží aukčnímu domu vyšší zisk zpravidla nepřinesl. Na drobných předmětech s minimálními cenami byla i provize minimální, navíc snížená o daň z luxusního zboží a odvody na chudinský fond. Podobně jako ve většině ostatních oblastí platila i zde úměra „za více námahy méně výdělku.“

28

Umělecká aukční síň Z. Jeřábka. 78. aukce na volné podání obrazů českých (Horálek, Kremlička, Lebeda, Mařák, Marold, Piepenhagen, Quast, Švabinský, Waldhauser a j.) a starých mistrů, grafiky (Švabinský, Kobliha, Moravec a j.), knih starožitných, plastik (Sucharda, Štursa), starých zbraní, starožitných šperků, skla, porculánu, lustrů, nábytku, hodin a různých starožitností a perských koberců (asi 1000 předmětů) z různého majetku, aukce 29. 2.–3. 3. 1932, Praha.

169


Josef

Kolmann

Cassius:

Anketa

z časopisu Dílo XXV, 1933–1934, s. 68.

Navzdory

všem

symptomům

hospodářské krize se v roce 1931 podařilo založit nový aukční dům Václavu Hořejšovi. Tento podnikatel duchapřítomně využil uprázdněného tržního prostoru vzniklého ukončením činnosti firem Ladislava Ryšavého při Státní dražebně, Stanislava Budila a společného podniku Konsorcia starožitníků. Podobně se podařilo využít situace Karlu Struskovi provozujícímu svůj podnik zaměřený na drobnější starožitnosti v průběhu větší části třicátých let. Naopak neúspěchem skončil pokus Josefa Fišera v domě u Černé růže. Nejtěžší léta hospodářského úpadku byla doprovázena též pokusy o prodejní inovace uměleckých spolků i samotných výtvarníků. Oproti konjunkturním letům prudce narostla četnost krádeží a podvodů s uměleckými díly, což bylo reflektováno v tisku řadou satirických i vážných článků o falzech na soudobém i historickém trhu.29

Odeznívání krize ve stínu nadcházejícího konfliktu Po odeznění nejtěžších příznaků krize zaznamenal pražský aukční trh několik více či méně úspěšných návratů. Prvním z nich byla izolovaná aukce Charlese Rosenkranze roku 1934 v původních prostorách dražeb Maison antique.30 Podobný pokus učinil o rok později jiný člen bývalého konsorcia Antonín Nečas. Skutečné 29

Tomašič, Boj proti padělkům, Sběratel III, 1932, s. 18; Kristian Turnwald, Padělky ve sbírkách, Sběratel III, 1932, s. 44; Prokop Toman, Truquage – padělání obrazů starých mistrů, Dílo XXV, 1933–1934, s. 6–12, 27–28, 40–45, 53–56, 86–91, 108–111, 127–129; Jaroslav Kolman Cassius, Anketa, Dílo XXV, 1933–1934, s. 68.

30


170


obnovení činnosti se podařilo až Stanislavu Budilovi v roce 1935, kdy s podporou Marie Goldbergové-Schlosserové otevřel Mezinárodní aukční síň. Tu však po necelém roce opustil a založil vlastní podnik v paláci Lidové banky. Obě firmy pak podnikaly souběžně se zaměřením na rozsáhlé soubory uměleckých děl a starožitností z měšťanského a šlechtického majetku a staly se spolu s Václavem Hořejšem a Zdeňkem Jeřábkem jedinými aukčními domy, které se dočkaly poválečných let a následného znárodnění. Poslední významnější událostí druhé poloviny třicátých let na aukčním trhu se stalo otevření Aukčního oddělení Rubešovy galerie vedené doyenem pražských aukcí Rudolfem Weinertem. Důsledně spravovaný podnik zaměřený na drobnější zboží pořádal v krátkých intervalech dražby pečlivě vybraných děl výtvarného umění a starožitností doplněných prodejními výstavami nežijících autorů. V průběhu těchto let zaznamenalo pražské publikum též několik dražeb vyvolaných změnou životních podmínek židovského obyvatelstva ve střední Evropě. Konkrétně to byly aukce Gerharda Hirsche, Bedřicha Feigla a Leo Nagela. V souvislosti s nacistickým pronásledováním židů násilně zanikl podnik Morize Müllera, převzatý roku 1927 po Jindřichu Slatnerovi v roce 1927. Firma Marie Goldbergové-Schlosserové byla po okupaci arizována a vedena dosazenými správci. Podobně jako celé národní hospodářství, které zaostávalo ve třicátých letech výkonnostně za prvním desetiletím své existence, ani oblast uměleckého trhu nedosáhla úrovně srovnatelné se zlatými časy druhé poloviny dvacátých let. Ročně bylo pořádáno mnohem více dražeb v rychlém, často měsíčním sledu, ovšem ceny dosahované při prodeji jednotlivých položek nedosahovaly výše nastavené v předchozím desetiletí. Ekonomický cyklus roků 1929–1937 byl ochuzen o konjunkturní fázi a na svém konci vyústil v novou hospodářskou krizi překrytou dramatickými událostmi nastávajícího světového konfliktu.31 Z uvedeného přehledu je zřejmé, jak silně bylo pražské aukční podnikání ovlivněno celkovou úspěšností, či propady ekonomického prostředí, v němž se odehrávalo. Počty aukčních domů, množství pořádaných aukcí i kvalita obchodovaného

31

Václav Průcha, Hospodářské a sociální dějiny Československa. I. díl 1918–1945, Brno 2004, s. 271.

171


zboží zůstávají v úzkém vztahu ke křivkám popisujícím stav dobového hospodářství v tehdejším Československu.

Počty aukčních domů činných v Praze a počty pořádaných aukcí v jednotlivých letech.

2. ZÁNIK SBÍRKY – SUBJEKT PRODÁVAJÍCÍHO Při analýze dobového aukčního trhu se nabízí možnost rozlišit jednotlivé aukce na základě motivace, která k rozprodeji majetku vedla. Okamžik rozhodnutí nabídnout v dražbě uměleckou sbírku tvoří protipól k často dlouhému času naplněnému úsilím o její vytvoření. Důvody prodeje doplňují historický obraz sbírky a mohou být podobně zajímavé a vypovídající jako cesty, které vedly k jejímu postupnému vzniku a proměnám. Z referenčního vzorku aukcí s dostatkem informací o majitelích nabízených předmětů tvoří více než polovinu prodeje pozůstalosti, třetina dražeb byla iniciována finanční tísní prodávajících a nepoměrně méně prokázaných případů je spojeno se ztrátou zájmu o sbírku nebo s odprodejem přikázaným soudem.

Důvody odprodeje velkých dražených souborů v letech 1912–1938.

172


Komplementární k těmto úvahám je otázka po profesním zařazení původních majitelů draženého majetku. Největší skupina ve vzorku reprezentuje velkostatkáře, kteří ve své většině pocházeli z řad historických šlechtických rodin. Prodeje jejich kolekcí činí jednu třetinu. Druhou silnou skupinu původních vlastníků tvoří podnikatelé – tedy průmyslníci a velcí obchodníci, jejichž sbírky, stejně jako pozůstalosti výtvarných umělců pokrývají necelou pětinu z identifikovaných dražeb. Zbývajících 29% z počtu dražeb pak připadá na silné středostavovské profesní skupiny divadelníků a hudebníků, právníků, lékařů či představitelů duchovenstva.

Odprodeje velkých dražených souborů v letech 1912–1938 podle původních vlastníků.

Důvody pro prodej uměleckého majetku Skutečnost, že větší část aukcí byla spojena s úmrtím dosavadního majitele, není nijak překvapující. Veřejná dražba se stala historicky osvědčeným způsobem, jak transparentním způsobem rozprodat často nepřehledný majetkový soubor a následný stržený zisk exaktně přidělit případným dědicům. Vedle možnosti spravedlivého rozdělení majetku byl častou motivací k prodeji též nedostatek zájmu pozůstalých o sběratelský objekt zesnulého. Výhodou tohoto druhu prodeje byla v případě nízkého nastavení vyvolávacích cen i vysoká pravděpodobnost, že se prodají všechny předměty v jasně stanoveném časovém horizontu. Dražby z pozůstalostí byly vždy spojeny s jistou memorií vztaženou k původnímu majiteli nabízeného majetku. Aukční výstava se stala přehlídkou jeho sběratelského úsilí zdokumentovanou v dražebním katalogu a samotná licitace hodnocením provedeným veřejností nad jeho dílem. Tyto rysy byly často explicitně vy173


jádřeny v úvodních textech příslušných katalogů a následně zesíleny ozvěnou rezonující v případě významných osobností v dobovém tisku. Zvláštním způsobem byl tento prvek přítomen v případě dražeb ateliérových pozůstalostí výtvarných umělců, kterých prošlo aukčním trhem značné množství. Právě jejich majetky podobně jako některé jiné byly prodávány mnohdy až několik let či celých desítek let po jejich úmrtí, v době odchodu generace dědiců, kteří měli k autorovi a jeho dílu osobní vztah. Příkladem mohou být aukce z díla Emanuela Krescence Lišky,32 Václava Jansy33 či Karla Javůrka.34 Někteří z dědiců větších sbírek zvolili cestu soukromého prodeje, který se vyznačoval jistými aukčními rysy. Vypovídající je příklad Hany Havlíčkové z Prahy, která vydala ilustrovaný katalog sbírky 120 obrazů starých mistrů a autorů 19. století. Pomocí tohoto propagačního materiálu nabízela kolekci případnému zájemci, který nabídne nejlepší cenu a soubor odkoupí v celku. Oznámení prodeje inzerovala ve sběratelském periodiku.35 V případech prodeje majetku ještě za života sběratele bývala častým motivem akutní finanční nouze vedoucí k bolestivému odpoutání se od předmětů dosavadního zájmu. Málokdy se jednalo o kolekce důsledných sběratelů. Většinou šlo o dekorativní vybavení honosných interiérů či jiné

cennosti,

jako

v případě dražby z ma-

Inserát H. Havlíčkové na odprodej sbírky obrazů v časopisu Kunstwanderer VII z let 1925–1926.

32


33


34


35

Private Gemälde Sammlung, Der Kunstwanderer VII, 1925–1926, s. 211.

174


Obálka katalogu 122. aukce Z. Jeřábka, v níž byl prodáván majetek E. Heidlerové. Fotografie sbírky z katalogu.

jetku Emy Destinové v roce 191736 nebo Eugenie Heidlerové Kaufmannové v roce 1936.37 Odhad početního zastoupení těchto dražeb na základě uvedeného vzorku může být poněkud zavádějící. Ve skutečnosti jich bylo mnohem více. Byly to právě prodeje v nouzi, které vyvolávaly u majitelů společenský ostych vedoucí k nezveřejňování jejich identity. Dále můžeme předpokládat množství drobnějších souborů prodávaných v době ekonomické krize, kde uvedení jména jejich dosavadního držitele nemělo pro dražbu významnější přínos. Krajním případem spadajícím do této kategorie jsou soudně nařízené dražby majetku spojené nejčastěji s bankrotem v podnikání, jako tomu bylo v kauze Marie Smolákové Wünschové,38 jejíž soubor byl v letech 1925 a 1926 vydražen firmou Stanislava Budila. Vedle finanční nouze může k prodeji dosavadní kolekce vést jejího majitele i změna sběratelských zájmů či praktické důvody související například se stěhováním. Patrně z těchto důvodů se zbavoval interiérového vybavení Paul Ernst Vondöerfer,39 Karel Želenský40 či Rubešova Galerie před svým přemístěním na nové působiště.41

36


37


38


39


40


175


Psychologicky zajímavým případem jsou nečetné prodeje celých kolekcí na sklonku života sběratele, které nejsou motivovány finanční nouzí. Majitel, který je smířen s výhledem na rozptýlení sbírky po své smrti, se chce tohoto okamžiku sám účastnit, mít nad ním kontrolu a seznámit se s reflexí svého úsilí, kterým veřejná dražba nepochybně je. Rozprodej vlastní sbírky se tak může stát nejzazším a konečným sdílením hodnoty každého jednotlivého předmětu s komunitou podobně vnímajících, jejichž zájem je upřen stejným směrem. Je-li sběratelství sebe konstitutivní činností, jak vyjadřuje Jean Baudrillard slovy: „Člověk [...] sbírá sám sebe“,42 může se taková aukce stát okamžikem životní katarze sběratelovy pouti.

První pozemková reforma a její důsledky Zásadní vliv na rozvoj a směřování meziválečných aukcí měl proces proměny politických a ekonomických elit spojený se vznikem nového československého státu. V předválečném období hrála ve veřejném životě významnou roli vrstva majitelů rozsáhlých pozemkových latifundií často šlechtického původu, jejichž rodiny držely své majetky historicky již po generace vázány institucí fideikomisu. Velkostatkáři spolu s katolickou církví a panovnickým domem kontrolovali většinu pozemkového fondu země. Méně než 0,4 % z celkového počtu obyvatel vlastnilo téměř 38 % zemědělské půdy.43 V rámci revoluce, zrodivší nové poválečné politické zřízení, byly připraveny kroky, které měly tento stav zásadně zvrátit podobně jako v některých dalších evropských státech.44 Hned po vyhlášení republiky byly přijaty první zákony pozemkové reformy,45 v jejímž rámci byla zabrána veškerá půda jednoho majitele 41


42

Jean Baudrillard, Marginální systém: sběratelství, in: Martina Pachmanová (ed.), Mít a Být. Sběratelství jako kumulace, recyklace a obsese, Praha 2008, s. 179.

43

Matěj Murín, Pozemková reforma v období první republiky (magisterská diplomová práce), Katedra právních dějin Právnické fakulty Západočeské univerzity, Plzeň 2012.

44

Karel Marušák, Šlechta, velkostatek a pozemková reforma, Brno 1919. Ivo Frolec (ed.), Československá pozemková reforma 1919–1935 a její mezinárodní souvislosti. Sborník příspěvků mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 21. a 22. dubna 1994 v Uherském Hradišti, Uherské Hradiště 1994.

45

Zákon 32/1918 Sb. ze dne 9. 11. 1918 o obstavení velkostatků, přístupné z http://ftp.aspi.cz/opispdf/ 1918/005-1918.pdf ze dne 1. 12. 2014; Zákon 215/1919 Sb. ze dne 16. 4. 1919 o zabrání velkého

176


přesahující základní výměru 250 ha.46 Zabrané pozemky měly být vykoupeny a prodány novým vlastníkům nebo zůstat v majetku státu. Vedle jasných sociálních rozměrů těchto opatření se stala silnou motivací i snaha oslabit dosavadní politické a ekonomické elity úzce spojené s předválečným režimem, které přirozeně patřily k německy a maďarsky mluvícímu obyvatelstvu. Nákup rozparcelovaných pozemků v pohraničních oblastech byl přednostně nabízen českým a slovenským rolníkům v rámci rekolonizace těchto částí republiky.47 Přestože záměry tvůrců pozemkového vyrovnání nebyly realizovány důsledně a zdaleka ne v celém plánovaném rozsahu, byla tímto opatřením zasažena většina šlechtických rodin usazených na historických panstvích.48 Redukcí obhospodařovaných pozemků bylo často fatálně rozkolísáno hospodaření dosavadního velkostatku, jehož části musely být dále odprodávány.49 V důsledku těchto pohybů se v meziválečném období zformovala paradoxně z vrstvy bohatých velkostatkářů nejvýznamnější skupina prodávajících v domácích aukcích z důvodu ekonomické nouze. Na trh se tak dostaly desítky sbírek a celých interiérových vybavení historických šlechtických sídel, které původně byly v majetku velkých pozemkových vlastníků. Nejvíce takovýchto prodejů můžeme zaznamenat od poloviny dvacátých let s vrcholem po polovině let třicátých, kdy se s plnou intenzitou projevily následky zemědělské krize následující krach světového hospodářství v roce 1930.50

majetku pozemkového, přístupné z http://ftp.aspi.cz/opispdf/1919/043-1919.pdf ze dne 1. 12. 2014; Zákon 81/1920 Sb. ze dne 30. 1. 1920, kterým se vydávají po rozumu § u 10 zákona ze dne 16. 4. 1919, č. 215 Sb. ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku přidělené půdě (tzv. přídělový zákon), přístupné z http://ftp.aspi.cz/opispdf/1920/016-1920.pdf ze dne 1. 12. 2014; Zákon 329/1920 Sb. ze dne 8. 4. 1920 o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (tzv. náhradový zákon), přístupné z http://ftp.aspi.cz/opispdf/1920/063-1920.pdf ze dne 1. 12. 2014. 46

Jan Kuklík, Konfiskace, pozemkové reformy a vyvlastnění v československých dějinách 20. století, Praha 2011.

47

Attila Simon, Telepesek és telepes falvak. Dél-Szlovákiában a kétvilág háború között, Somorja 2009.

48

Rudolf Lustig – František Světnička, Schematismus velkostatků v Čechách, Praha 1933; Rudolf Lustig, Schematismus velkostatků v zemi Moravskoslezské, Praha 1935.

49

Hn.[Karel V. Herain], Osud paláců, zámků a klášterů, Topičův sborník VI, 1918–1919, s. 526–527.

50

Robert Mečkovský, Pražské umělecké aukce v době velké hospodářské krize, in: Tomáš Valeš, Work in Progres, Brno 2011, s. 89–96.

177


Společně s přispěním zákona Národního výboru z 23. října 1918 o zákazu vývozu památek51 se stala nařízení pozemkové reformy motorem roztáčejícím soukolí aukčního trhu zpracovávajícího množství uměleckých děl a starožitností ze starých zámeckých sídel chudnoucí šlechty. Příkladem takto iniciovaných dražeb jsou rozprodeje zámeckých vybavení z Kolešovic,52 Průhonic,53 Velkých Šárovců,54 Děčína,55 Plané,56 Jablonice,57 Března u Mladé Boleslavi,

58

Bechyně,59 Tachova60 a

dalších. Hlavními firmami, které se specializovaly na tyto rozsáhlé soubory, byl Maison antique, aukční síň Stanislava Budila a podnik Václava Hořejše.

Původ velkých dražených souborů v letech 1912–1938. 51

Jan Ješek Hofman, O zákonu proti vývozu památek, Zvláštní otisk z: Cesta. Čtení zábavné a poučné. Týdeník pro literaturu, život a umění [1919]; Kamil Novotný, Ochrana památek, Časopis Společnosti přátel starožitností českých v Praze XXVII, 1919, s. 62–63; Hn.[Karel V. Herain], Zákonná ochrana památek, Topičův sborník VI, 1918–1919, s. 188.

52


53


54


55


56


57


58


59


60


178


3. SBĚRATELÉ A NOVÉ ELITY – SUBJEKT KUPCE Podobně, jako v případě prodávajících nalezneme i u dražitelů široké spektrum osob, jejichž podněty lze odhadovat na základě úvodních textů katalogů, zpráv a esejů v dobovém tisku i vzpomínek účastníků tehdejších dražeb. Chudnoucí vrstva pozemkových vlastníků spojená s monarchií byla v auditoriích aukčních síní vystřídána občany nové republiky - pestrou společností znalců, sběratelů a intelektuálů spolu s příslušníky nových ekonomických elit.

Staří a noví sběratelé Mnohem obtížnější než identifikace zdrojů materiálu pro umělecké aukce je určení a zařazení osob, které toto zboží nakupovaly. Podobně jako před válkou se vrstva poučených a vzdělaných sběratelů rekrutovala v kultivovaných středostavovských kruzích lékařů, právníků, literátů, státních úředníků a jim podobných, kteří měli vztah k umění a dostatek financí a času k budování sbírky.61 Ještě více však bylo mezi návštěvníky dražeb Rudolfa Weinerta, Zdeňka Jeřábka či Stanislava Budila drobných anonymních sběratelů, o nichž nám chybí dostatek zpráv. Šlo o sociální vrstvu, která se uměleckých dražeb dříve nezúčastňovala. Proměnu části aukčního trhu, která se otevřela drobnému sběratelství, popisuje v roce 1935 jeden z úvodních katalogových textů Jiřího Karáska ze Lvovic: „Ráz aukcí dnes jest jiný. Vždy více vývoj jde k objektům méně honosným, k sběratelství hodnot neoslňujících ciframi, ale kvalitou. Sbírá se skizza, kresba, lept, litografie. A sběratelství se rozrůstá. V starých dobách sběrateli byli šlechtické rody, pak sbírala plutokracie – dnes sbírá demokracie. Drobní lidé shledávají rozkoš v tom, že za laciný peníz zakládají sbírky často velmi cenných dokumentů. Sběratelé se specialisují. [...] Aukce se demokratisují. Již se nevydávají za věci tisíce, vydávají se za ně pouhé stovky, často skromné desítky.“62

61

Více viz Slavíček, Sobě, umění, přátelům (cit. v pozn. 4), s. 233–261. Dále též Jiří Karásek ze Lvovic, Blednoucí stíny, in: Jeřábek. Aukční věstník, r. XV., č. 1. Aukce 150. Obrazy českých malířů (Bém, Blažíček, Brožík, Čermák, Havránek, Kalvoda, Kroupa, Lolek, Piepenhagen, Quast, Slavíček, Úprka, Ženíšek a m. j.), grafiky (Hollar a j.), plastik (Myslbek), starých knih, skla, porculánu (sbírka pražských figur a koflíků), nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z různého majetku. Knihy z pozůstalosti p. Dra Táborského z Mor. Ostravy, aukce 24.–27. 1. 1939, Praha, s. 1–2.

62

Jiří Karásek ze Lvovic, Demokratisace aukcí, in: Umělecká aukční síň Z. Jeřábka, 108. aukce obrazů českých (Blažíček, Lolek, Mašek, Marold, Quast, Panuška, Piepenhagen a j.) a starých holand. mistrů,

179


Přitažlivost sběratelství pro nižší sociální vrstvy pomáhají osvětlit slova specialisty na spotřebitelské chování Russella Belka z univerzity v Yorku: „Učit se pravidla hry a hrát podle nich s cílem vytvořit dobrou sbírku pomáhá sběrateli nabýt pocitu mistrovství a kultivovanosti, který mu jeho placené zaměstnání naopak skýtat nemusí. Vzhledem k neustálému rozšiřování či zušlechťování sbírky se sběratel zároveň obohacuje rozšířeným vnímáním sebe sama. Navíc uspět v konkurenci jiných sběratelů dále prohlubuje prestiž a sebeúctu.“63 Otevření světa uměleckých aukcí drobným sběratelům poskytlo novou zálibu široké sociální vrstvě, která byla doposud určena pouze těm bohatším. Tento proces rozšířil možnosti sebekultivace prostřednictvím poučeného sběratelství a přispěl tak k větší kulturní homogenizaci pražského obyvatelstva. Fenomén lapidárně vystižený nadpisem shora citovaného textu: Demokratizace aukcí.

Nové elity Jinou skupinu nakupující v pražských aukčních síních bychom mohli hledat ve vrstvě ekonomických a politických elit, které v souvislosti se vznikem samostatného státu prodělaly zásadní obměnu. Vedle podnikatelů spojených s technologickým rozvojem novějších civilizačních fenoménů jako byl automobilismus, elektrifikace domácností, či filmový průmysl, můžeme pozorovat novou dynamicky se rozvíjející skupinu manažerů pracujících ve vedení velkých výrobních, obchodních a finančních podniků ovládaných před válkou zahraničním kapitálem. K nástupu této nové sociální skupiny přispěl zásadní měrou nostrifikační zákon přikazující podnikům se zahraničním vedením, aby přesunuly své sídlo na území republiky.64 Též se vyžadovala přítomnost československých občanů ve správních a dozorčích radách takovýchto firem. Realizace uvedeného nařízení vedla k vytvoření

grafiky (Braunerová, Kremlička, Šimon, Švabinský a j.), knih starožitných a rukopisů, skla, porculánu, nábytku, lustrů, hodin a růz. starožitností z různého majetku, aukce 21.–25. 2. 1935, Praha, s. 1–2. 63

Russell W. Belk, Sbírání v konzumní společnosti. Individuální sběratelé, in: Martina Pachmanová (ed.), Mít a Být. Sběratelství jako kumulace, recyklace a obsese, Praha 2008, s. 193.

64

Zákon 12/1920 Sb. ze dne 11. 12. 1919 o podnicích, které mají sídlo mimo území československého státu (tzv. nostrifikační zákon), přístupné z http://ftp.aspi.cz/opispdf/1920/002-1920.pdf ze dne 1. 12. 2014.

180


nové skupiny vedoucích osobností na místech, která byla doposud obsazována v zahraničí a zůstávala doménou maďarsky a německy mluvících pracovníků. V souvislosti s těmito procesy zažívala Praha od poloviny dvacátých let stavební boom vyvolaný vysokou poptávkou mnoha nově vznikajících institucí a firem spolu s jejich novými zaměstnanci, kteří chtěli sídlit v metropoli nového státu. Zde bychom mohli hledat stopy po nových elitách a nové buržoazii, o které ve vztahu k výtvarnému umění v kontrastu s jejich předchůdci píše Josef Čapek: „Je to ta stará buržoasie, mohlo by se říci měšťanská, která u nás přešla z dob předválečných do nových časů republiky, silně tu ztratila na svém někdejším významu, a stává se už jen útvarem skoro fosilním? [...] A vždyť tu přece není jen ta stará klasická buržoasie, vždyť máme dnes již buržoasii novou, mladou, ale přece jen buržoasii, kterou nelze jen tak lehce oddekretovati, neboť je na to příliš živá, příliš čilá a přítomná. Jsou to naši současníci, lidé ne staří a dávní, nýbrž kolem čtyřicítky, pod ní i výše, zhola neskomírající, nýbrž naopak buržoasie zcela nové genese a velmi aktivní, konstruktivního údělu a ve vzestupu svých životních drah. Je pravda, každého svíravá doba nějak tlačí, mnohé i drtí, nikdo nemá na růžích ustláno, ale pravda také je, že mnohým také pomohla, že nový dynamismus převratu mnohého jen intelektuála postavil na basi hmotnějších prostředků a jistot, mnohým dal nedoufané chance a nečekanou příležitost, mnohé vsunul na životní kolej, které namnoze vedly i k dost velkým stanicím.“65 Toto je společnost, kde bychom s velkou pravděpodobností moli hledat návštěvníky luxusních aukčních domů, kteří trpí nedostatkem volného času, zato však mají dostatek volných finančních prostředků a potřebu společensky se reprezentovat a vyniknout. Klientela, která podobně jako předchozí generace využije umělecké dílo nejen k dekoraci svého obydlí, nýbrž též jako vyjádření vlastního společenského postavení a vlivu. Důsledkem uplatnění zákonů Pozemkové reformy nebyl pouze pokles dosavadní životní a společenské úrovně pozemkové aristokracie, nýbrž i vznik nové vrstvy statkářů, kteří v průběhu tohoto procesu získali 2 291 zbytkových statků často včetně

65

Josef Čapek, Tedy krise, Život XIV, 1935–1936, s. 12.

181


historických budov bývalých šlechtických sídel. Skutečnost, že tato skupina postupně ekonomicky mohutněla, dokládá proces, v němž se agrární kapitál průběžně transformoval v kapitál finanční a přeléval se do nezemědělských odvětví.66 Podobně jako předchozí zmíněná skupina, potřebovalo i toto nové panstvo demonstrovat svůj čerstvě nabitý společenský statut. Získávat k tomuto účelu umělecká díla a vzácné starožitnosti bylo jistě velmi lákavé zvláště v konfrontaci se vzory bývalých majitelů velkých hospodářství. Zvláště přitažlivé pak mohly být akvizice vzešlé ze vzrušeného aukčního soupeření o původní vybavení jejich rezidencí.

Právnické osoby V pražských dražbách nenakupovali pouze jednotliví sběratelé, nýbrž i celé organizace zastupované pověřenými osobami. V první řadě se jednalo o různé sbírkotvorné instituce nejčastěji veřejného charakteru, které se na trhu snažily obohatit své kolekce. Největším kupcem byl československý stát reprezentovaný rozmanitými institucemi od Kanceláře prezidenta republiky až po jednotlivá muzea, knihovny a galerie. V prvním desetiletí své existence vydal stát na galerijní a muzejní předměty odhadem 27.000.000 Kč. Největšími akvizicemi se staly koupě celých rozsáhlých souborů, jako byly umělecké pozůstalosti Josefa Václava Myslbeka, Jana Štursy, Bohuslava Schnircha, sbírky Františka Adolfa Borovského, Bohumila Bondyho, Ignáce Kretschmera

Mikoláš Aleš: Jak byl Honza vyléčen z latiny. Zakoupeno bankou Slávie za 50.000 Kč (vyvolávací cena 25.000 Kč). 66

Václav Průcha, Hospodářské a sociální dějiny Československa. I. díl 1918–1945, Brno 2004, s. 391.

182


nebo nákup z výstavy francouzského umění v roce 1923.67 Vedle těchto velkých akvizicí obohacovaly státní instituce své sbírky i účastí v domácích uměleckých dražbách, kde nakupovaly jednotlivé předměty, nebo rozsáhlejší celky. Příkladem mohou být akvizice v dražbě uskutečněné roku 1924 na zámku v Čechách pod Kosířem.68 Ministerstvo školství, zastoupené ředitelem univerzitní knihovny v Bratislavě Janem Emlerem (1877–1951) a ředitelem zemské a univerzitní knihovny v Brně Jaroslavem Sutnarem (1873–1947), získalo za 110 000 Kč místní bibliotéku čítající na 5.000 svazků. Ve stejné aukci zakoupilo Moravské zemské muzeum, zastoupené svým ředitelem Jaroslavem Helfertem (1883–1972), sedm maleb ze 17. století a čtyři Tarouccovské portréty Josefa Mánesa za 200.000 Kč.69 Akvizici komerčních právnických osob ilustruje nákup banky Slavie v dražbě majetku Topičovy galerie v roce 1936,70 kde její

zástupce

vydražil

díla

Norberta

Grunda,

Maxmiliána Pirnera a Mikoláše Alše za více než 80.000 Kč.71

Maxmilián Pirner, Mladá láska. Zakooupeno bankou Slavie za 24.000 Kč (dvojice obrazů, vyvolávací cena 6.000 Kč).

Zahraniční kupci Dalšími, byť ne četnými návštěvníky na pražských aukcích byli zahraniční kupci rekrutující se převážně z řad obchodníků a překupníků starožitností a výtvarných děl. Jejich zájem se soustředil hlavně na významné dražby z majetku velkých sběratelů, kde měli šanci získat kvalitní zboží prodejné dále v jejich domovinách. Vzhledem

67

Státní galerie, Umění III, 1930, s. 277–278.

68


69

ev, Dražba na zámku v Čechách, Lidové noviny XXXII, 1924, č. 7, 5. 1. 1924, s. 3.

70


71

První den aukce Topičovy sbírky, Lidové noviny XLIV, 1936, č. 602, 1. 12., s. 9.

183


k hospodářské převaze některých okolních států, mezi nimiž jasně vedlo Německo, nebyly akvizice na českém trhu pro tyto návštěvníky ekonomicky nedosažitelné. Jedním z příkladů může být prodej sbírky prof. H. Mayera z Karlových Varů v dubnu roku 1936.72 Z tisku jsme informováni o tom, že dražba vzbudila značný ohlas a zúčastnili se jí zájemci z několika evropských zemí: "...navštívili ji kupci z Anglie, Francie, Italie, Švýcarska, Maďarska a domácí, z nichž bylo mnoho býv. šlechticů a příslušníků finanč. světa."73 I přes tuto mimořádnou účast byla v čase doznívající krize nejvyšší strženou cenou částka 7.000 Kč za žánrovou scénu Cornelise Pieterszona Begy, která zůstala svou výší mezi ostatními položkami téměř osamocena. Účast zahraničních kupců na významných domácích dražbách můžeme v různé míře

předpokládat

ve

většině

dalších

případů.

Vzhledem

k omezenosti

československého trhu byla tato klientela aktivně vyhledávána aukčními domy specializovanými na dražby luxusních uměleckých děl a starožitností. Takovými podniky byly například aukce organizované Josefem Polákem, v nichž byly všechny předměty opatřeny vývozním povolením osvobozeným ode všech poplatků,74 nebo dražby Jindřicha Slatnera v Karlových Varech.

Poznámka z aukčních katalogů Východoslovenského muzea o možnosti vývozu vydražených předmětů.

Uvedená praxe naznačuje, že zákonná opatření regulující vývoz uměleckých a historických památek do zahraničí nebyla nepřekročitelná. Dokladují to i příklady celých sbírek československých občanů, které byly draženy cizími aukčními domy v zahraničí. K nejznámějším případům patří dražba souboru z českého průmyslnického majetku u vídeňské firmy Wawra ve Vídni roku 1926,75 aukce pozůstalosti brněnského 72


73

Jedna větší aukce v Praze, Sběratel VII, 1936, s. 38.

74

Umělecké sbírky hraběte Jánoše Pálffyho, Veraikon X, 1924, s. 76–77.

75

286. Kunstauktion von C. J. Wawra, gemainsam mit Albert Werner. Gemälde und Antiquitäten aus dem Besitz eines Tschecho-slowakischen Grossindustriellen, aukce 6. 5. 1926, Wien.

184


Obálka katalogu 136. aukce aukčního domu A. Kende ve Vídni z roku 1935, v níž byla prodávána sbírka K. Bechera z Karlových Varů.

sběratele

Otty

v Amsterdamu,76

Khuna rozprodej

(1865–1927) sbírek

Joe

Hlouchy (1881–1957) v Berlíně,77 aukce z majetku lékárníka Ph. Mr. Emanuela Conratha z Liberce pořádaná tamtéž78 nebo prodej sbírky Dr. Karla D. Bechera (1857– 1934)

z Karlových

Varů

vídeňským

aukčním domem Kende.79

Nákupy českých sběratelů v cizině Pohyb uměleckých děl a historických předmětů probíhal samozřejmě i v opačném směru. Čeští sběratelé nakupovali na zahraničních trzích a do domácích aukcí přicházely celé kolekce sestavené v cizině. Tato výměna byla intenzivnější v předválečných letech, kdy rozprodej velkých českých sbírek zpravidla realizovaly aukční domy ve Vídni, či Berlíně. Též naši sběratelé byli zvyklí odebírat zahraniční aukční katalogy a vybírat z jejich nabídky. Informace o zahraničním obchodě a

76

Collectio Mme. Vve. Khun à Brunn. Catalogue de tableaux anciens. Vente publique à Amsterdam, Galerie Frederik Muller, aukce 4. 7. 1929, Amsterdam.

77

Sammlung Joe Hloucha Prag, Internationales Kunst- und Auktionshaus, aukce 3.– 4. 12. 1930, Berlín. K dražbě Hlouchovy sbírky: Vladimír Novotný, Umělecký trh, Volné směry XXVIII, 1930–1931, s. 71.

78

Internationales Kunst-und Auktionshaus. Sammlung E. Conrath, Reichenberg (C.S.R.) und Beiträge aus anderem Besitz: Kleinkunst, antike Möbel, Tapisserien, Knüpfteppiche, Aubussons, Plastik, Gemälde alter und neuer Meister, frühes Kunstgewerbe, Glas, Keramik, Ausgrauben, aukce 1. 4. 1930, Berlin.

79

Konzessioniertes Auktionshaus Albert Kende. 123. Kunstauktion. Sammlung Königin Olga von Württemberg. Sammlung Dr. Karl D. Becher, Karlsbad. Hochadeliger und Wiener Patrizierbesitz, aukce 24.–26. 10. 1935, Wien.

185


významných dražbách byly nedílnou součástí tiskového zpravodajství. 80 Tyto přehledy podávala většina oborových časopisů. Mezi nimi především Hollar, českolipský Sběratel, Štencovo Umění, Vitrinka a německý Der Kunstwanderer. Ze zahraniční nabídky vybíraly též české instituce včetně těch státních. Značnou pozornost vzbudily nákupy v několika aukcích rozsáhlých sbírek rakouského bankéře Alberta Figdora (1843– 1927) pořádaných vídeňskými firmami Artaria a Glückselig spolu s berlínským podnikem Paula Cassirera v roce 1930.81 Pro republiku bylo získáno Rožmberské

antipendium

z druhé

poloviny 14.

století,82 slavnostní pohár malostranského cechu zlatníků,83 klatovská středověká truhla, přenosný oltář ze Zlaté Koruny z konce 15. století a další předměty určené pro sbírky Národního musea a Muzea hlavního

města

Prahy.84

Nové

akvizice

byly

veřejnosti představeny v prostorách Národního musea v listopadu téhož roku.85 Příkladem spolupráce komerční instituce s veřejnou sbírkou je nákup mapy Slavnostní pohár malostranského cechu zlatníků zakoupený pro Národní muzeum z Figdorovy sbírky roku 1930. 80

81 82

83 84

85

Prokop Toman, Kouzlo aukčních konvolutů, in: Jeřábek. Aukční věstník, r. XV., č. 1. Aukce 150. Obrazy českých malířů (Bém, Blažíček, Brožík, Čermák, Havránek, Kalvoda, Kroupa, Lolek, Piepenhagen, Quast, Slavíček, Úprka, Ženíšek a m. j.), grafiky (Hollar a j.), plastik (Myslbek), starých knih, skla, porculánu (sbírka pražských figur a koflíků), nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z různého majetku. Knihy z pozůstalosti p. Dra Táborského z Mor. Ostravy, aukce 24.–27. 1. 1939, Praha, s. 4–5. JC [Josef Cibulka], Dražba sbírky Dra Alberta Figdora, Umění III, 1930, s. 192–193. Josef Cibulka, České antipendium Figdorovy sbírky, Umění III, 1930, s. 187–190. Dnes Národní muzeum H2-60756. Dnes Národní muzeum H2-60761/a,b. Dražba první části sbírky Figdorovy, Umění III, 1930, s. 428; Nákupy našeho státu v dražbách vídeňské sbírky Figdorovy, Umění IV, 1931, s. 178; F. K., Aukce první části sbírky Dra Alberta Figdora, Památky archeologické. Svazek Historie XXXVII, 1931, s. 79–80. J. K., V Národním museu v Praze, Volné směry XXVIII, 1930–1931, s. 70.

186


Moravy Paula Fabricia z roku 1569 od londýnské firmy Orion. Tento vzácný tisk zakoupily Západomoravské elektrárenské podniky pro sbírky Moravského zemského musea v Brně roku 1937.86

Nástin dobových mezd a příjmů Přehled historických uměleckých aukcí by byl neúplný bez uvedení do dobového kontextu finančních možností prodávajících i kupců, v němž tyto transakce probíhaly. Platové podmínky obyvatelstva i ceny jednotlivých komodit na vnitřním trhu kolísaly dle aktuální ekonomické situace a byly závislé na proměnách střídajících se vzestupů a pádů československého hospodářství. Příjmy jednotlivých sociálních skupin můžeme odvodit z následující tabulky zachycující měsíční mzdu vybraných státních zaměstnanců a dělníků ve druhé polovině dvacátých let. Kromě uvedených položek bylo státním zaměstnancům ročně vypláceno ještě výchovné závislé na počtu dětí v rozmezí 1800 až 3 000 Kč. Ve srovnání s těmito údaji byly platy v sousedním Berlíně téměř o 100 % vyšší.87 Měsíční služné

Roční činžovné

8.300

0

Úředník 1. stupnice

6.000 – 6.500

15.000

Úředník 7. stupnice

750 – 1.500

2.148 – 3.900

Zřízenec

525 – 1.200

1.656 – 3.000

VŠ profesor

3.250 – 5.500

4.464 – 9.600

SŠ profesor

1.250 – 3.300

3.960 – 7.200

750 – 2.550

2.148 – 7.200

Důstojník 1. stupnice

6.000 – 6.500

15.000

Důstojník 8. stupnice

850 – 1.450

2.640 – 4.800

Poddůstojník

600 – 1.375

1.824 – 3.300

Kategorie Vedoucí úředník

Učitel

Dělník

553 – 629 Příjmy vybraných státních zaměstnanců ve druhé polovině dvacátých let v Kč.88

86

Nejstarší mapa Moravy, Sběratel VIII, 1937, s. 30.

87

Eduard Kubů – Jaroslav Pátek, Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami, Praha 1999, s. 193.

88

Zákon 103/1926 Sb. ze dne 7. 7. 1926 o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců (tzv. platový zákon).

187


Orientační přehled o struktuře nejvyšších příjmových vrstev v republice můžeme získat ze statistiky důchodové daně. Uvedené údaje pocházejí z doby vrcholné konjunktury v roce 1928. Vzhledem k tomu, že se jedná o daňová přiznání, je třeba očekávat, že budou jednotlivá data podhodnocená. Početní zastoupení nejvyšší příjmové skupiny ukazuje následující tabulka. Přiznaný roční příjem v Kč.

více než 100.000

více než 1.000.000

3.000.000 – 5.000.000

více než 5.000.000 (ø 11.100.000)

Denní příjem v Kč.

více než 274

více než 2.740

8.219 – 13.699

ø 30.411

Počet osob s tímto příjmem v ČSR

15.429

327

40

25

Rozdělení nejvyšší příjmové vrstvy v Československu dle daňového přiznání v roce 1928.89

Nástin dobových cenových poměrů Pro stejné období, tedy druhou polovinu dvacátých let, lze vytvořit i tabulku s orientačními cenami základních životních potřeb. Z druhého sloupce je zřetelné, že ceny v Německu (převedené pro srovnání také na koruny) byly spíše o něco nižší. Zboží

Praha

Berlín

Nájem třípokojového bytu

900

440–760

Plyn 1 m³

1,5

1,44

Elektřina 1 kWh

2,70

1,60

Konfekční oblek

500

640

Pár bot

100

160

Chléb 1 kg

2

3,10

Hovězí maso 1 kg

16

17,60 – 23,20

Brambory 1 kg

0,70

0,51

Cukr 1 kg

6,30

4,57

Zápalky

0,20

0,24

Průměrné ceny vybraného zboží v Československu a Německu ve druhé polovině dvacátých let v Kč.90 89

Statistika daně důchodové placené přímo, daně z vyššího služného, rentové, všeobecné a zvláštní daně výdělkové za rok 1928 (edice Československá statistika, sv. 82), Praha 1932.

188


Vzorový dům z Výstavy soudobé kultury v Brně navržený architektem O. Starým.

Příkladem investice středostavovské

rodiny

do

vlastního

bydlení může být vzorový dům prezentovaný na Výstavě soudobé kultury v Brně roku 1928. Celkové pořizovací náklady činily 150.000 Kč. Jednalo se o dosti velkorysou moderní

stavbu

navrženou

architektem Oldřichem Starým s celkovou vnitřní kubaturou 784 m². Třípodlažní vilka byla projektována jako samostatně stojící dům s rozměrnou střešní terasou. Součástí pořizovacích nákladů bylo kompletní vnitřní vybavení včetně nábytku. 91 Jiným příkladem

z téže

přehlídky

je

rodinná

trojpodlažní

vila

s názvem

Dům

Uměleckoprůmyslové školy, jehož stavební náklady byly 194.000 Kč.92 Horní úroveň pořizovacích nákladů na samostatné rodinné bydlení tvoří výjimečné případy, jako byla slavná vila manželů Tugendhatových v Brně dostavěná v roce 1930 s cenou přesahující 3.500.000 Kč. Ceny menších městských bytů se v polovině dvacátých let pohybovaly kolem 30.000 Kč.93 Pro sledované téma je významné též srovnání s cenovou hladinou výtvarných děl žijících autorů dostupných na tehdejším trhu. Dostatek materiálu ke komparaci nabízí katalogy dobových výstav, které byly ve své většině prodejní a informovaly návštěvníky mimo jiné i o cenách vystavených prací. Pro ilustraci uveďme příklad obrazů nabízených koncem roku 1927 v Aventinské mansardě nakladatele Otakara Štorcha-Mariena. Nejvýše ceněnou položkou nabídky se stala rozměrná krajina Rudolfa Kremličky Fiesole u Florencie s cenou 12.500 Kč. Jiné, podobně rozměrné plátno téhož 90

Kubů – Pátek, Mýtus a realita (cit. v pozn. 86), s. 193.

91

Oldřich Starý, Popis rodinného domku, Drobné umění X, 1928–1929, s. 19–33.

92

Pavel Janák, Dům uměleckoprůmyslové školy na výstavě v Brně 1928, Styl VIII, 1927–1928, s. 167– 174.

93

Josef Polášek, O holandském stavebnictví, Styl VIII, 1927–1928, s. 139–154.

189


Výběr prodejných děl publikovaných v Rozpravách Aventina III, 1927–1928,s. 79.

autora Cesta vesnicí bylo nabízeno

za

7.500 Kč.

Vyšší ceny byly požadovány i za díla Václava Špály a Josefa Čapka. Jejich práce byly nabízeny v rozmezí 3.500 až 7.000

Kč.

Mnohem

levněji pak byly za 1.500 až 2.500 Kč prodávány rozměrné malby mladšího Františka Muziky. Z dalších děl uveďme Bolest Jana Zrzavého za 3.500 Kč, nebo Evropu Josefa Šímy za 5.000 Kč. 500 Kč stál Šímův soubor osmnácti kolorovaných leptů Paříž vydaný v počtu 120 výtisků. Všechna díla bylo také možné získat na splátky uhraditelné do jednoho roku od nákupu.94

Aukční obchod a daně Vrátíme-li se k obchodům realizovaným na pražských aukcích, je třeba mezi finančními aspekty těchto transakcí zmínit otázku jejich zdanění. Podobně jako každý obchodní převod byly zatíženy obratovou daní, která činila přibližně 1 %.95 A daní 94

Obrazy z prodejny Aventinské mansardy, Rozpravy Aventina III, 1927–1928, s. 79–80.

95

Zákon 76/1927 Sb. ze dne 15. 6. 1927 o přímých daních, přístupné z http://ftp.aspi.cz/opispdf /1927/037-1927.pdf ze dne 1. 12. 2014.

190


z luxusního zboží ve výši 10–12 %.96 Toto zdanění bylo závazné pro díla nežijících autorů stejně jako pro práce současníků.97 Podobná opatření platila i v okolních evropských státech. Pokud bylo dílo zakoupeno v zahraničí, bylo ještě třeba uhradit dovozní daň ve výši 0,5 %.98

4. RŮZNÉ TVÁŘE PRAŽSKÝCH AUKČNÍCH DOMŮ S nástupem ekonomické konjunktury v polovině dvacátých let můžeme mezi nově vzniklými firmami pořádajícími umělecké aukce pozorovat jisté rozdíly směřující k vytvoření diferencovaných typů zaměřených na odlišnou klientelu za použití rozmanitých obchodních a propagačních strategií.

Loviště znalců a sběratelů Pro pražské milovníky umění se brzy po svém založení stala oblíbenou destinací Aukční síň Zdeňka Jeřábka. Podnik navazující v osobě svého majitele na tradici dražeb Rudolfa Weinerta, neopovrhoval uměleckými předměty nižší hodnoty a přijímal je ochotně do svých dražeb. Nepříliš příznivému poměru mezi množstvím námahy vynaložené na přípravu drobných aukčních položek pro dražbu a dosaženým výdělkem odpovídaly úsporné katalogy opatřené pouze základními informacemi o nabízeném zboží. Podmínkou nákupu se tak stala osobní prohlídka a co nejzasvěcenější ohledání vystavených předmětů přímo v prostorách Jeřábkovy firmy. Zákazníci podniku se pak rekrutovali z řad poučených sběratelů vybírajících ze záplavy aukčních položek na základě svého vzdělání a osobního vkusu. Vnitřní princip takto pojatého sběratelství vyjádřil na stránkách jednoho z Jeřábkových katalogů Jarmil Krecar: „Praha [...] je pustě střízlivým terénem pro hledače uměleckých pokladů. [...] Ale není vše ztraceno. Buďtež pochválena jména těch, kteří zavedli do Prahy aukce. [...] Koluje jimi zboží ve výběru, jaké se kdysi ocitalo v oněch krámcích, když někdo odejde do věčných lovišť, když se stěhuje, když 96

Zákon 658/1919 Sb. ze dne 11. 12. 1919 o všeobecné dani z převodu statků a z pracovních výkonův a o dani přepychové, přístupné z http://ftp.aspi.cz/opispdf/1919/138-1919.pdf ze dne 1. 12. 2014.

97

Hn. [Karel V. Herain], Luxusní daň a umělecký průmysl, Drobné umění II, 1921, s. 85.

98

Umělecký trh, Volné směry XXI, 1921–1922, s. 35; Aukční poplatky a zvyklosti v Londýně, Vitrínka VIII, 1931, s. 286.

191


něčeho má moc, nebo něčeho po krk. [...] Je třeba hledati, všimnouti si a rozpoznati mezi vším možným i v neutěšeném stavu dobrý předmět. Viděti ne jaké to teď je, ale co to bude, až se to upraví. Jen tak vznikají dobré sbírky. Není umění získati vzácné věci za mnoho peněz, pravého sběratele, jenž zřídka bývá boháčem, nejvíce těší věci, které našel, takřka objevil a získal za dobrou cenu, ne-li lacino. To je jeho sběratelská zásluha i zisk. [...] Je to mučivá radost něco najít.“99 Druhým aspektem, který udělal z Jeřábkovy firmy opravdový fenomén pražské sběratelské komunity, byla vysoká frekvence pořádaných dražeb. Již od počátku roku 1926 byly s výjimkou prázdnin pořádány aukce v měsíčních intervalech. Tato na první pohled podružná okolnost umožnila zformování společenství sběratelů, kteří pěstovali svou vášeň v pravidelném, návykovost podporujícím rytmu osobních setkání pod střechou Jeřábkova podniku. Činnost tohoto aukčního domu vytvořila v průběhu let sběratelské milieu, v němž se potkávali znalci, literáti a osobnosti pražské sběratelské komunity se zájemci, kteří objevili novou zálibu, do té doby vyhrazenou pouze movitým příslušníkům vyšší společnosti. Množství položek bylo nabízeno za částky na úrovni desítek korun, které odpovídaly dennímu výdělku učitele, nižšího úředníka či středoškolského profesora. Dražby byly volně přístupné až do jara krizového roku 1931, kdy byl zaveden vstup na pozvánku běžný v ostatních aukčních domech.100 Pozvání bylo automatické pro stálé odběratele dražebních katalogů. Ostatní zájemci si je mohli vyzvednout při návštěvě předaukční výstavy nebo v kanceláři podniku. Firma se stala mimo jiné odbytištěm drobného zboží z pražských domácností, které před válkou tvořilo nabídku pražských krámků se starožitnostmi. To hrálo značnou roli v letech krize, kdy si prodejem interiérového vybavení pokoušelo pomoci množství Pražanů ze svízelné finanční situace. Zároveň s levnějšími předměty se 99

Jarmil Krecar, Předmluva aukčního katalogu, in: Umělecká a aukční síň Z. Jeřábka. LIX. aukce obrazů (Bedř. Havránek, A. Hudeček, Obrovský, Pirner, Quast, Věšín), grafiky, knih a rukopisů, skla, porculánu, sbírky zbraní, nábytku, hodin, lustrů, perských koberců z majetku mistra J. Kubelíka, dále z pozůstalosti pražského sběratele a j. majetku, aukce 10.–12. 6. 1930, Praha, s. 3–4.

100

Umělecká aukční síň Z. Jeřábka. LXIX. aukce obrazů starých i moderních mistrů, grafiky, miniatur, knih starožitných, knižních značek, autogramů, skla, porculánu, nábytku, lustrů, různých starožitností a star. perských koberců ze soukromých sbírek a část. z pozůstalosti J. Lukavského, aukce 26. – 28. 5. 1931, Praha.

192


Zdeňku Jeřábkovi dařilo pro své aukce získávat kvalitní umělecké zboží s cenami v řádu několika málo tisíc korun, které bylo kupováno stálými návštěvníky z řad středostavovských sběratelů. Zajímavým pramenem pro pochopení atmosféry tohoto podniku jsou předmluvy katalogů, které se začínají množit od počátku třicátých let. S jubilejní stou aukcí začal Jeřábkovy seznamy obohacovat svými úvahami Jiří Karásek ze Lvovic a další přispěvatelé, jejichž texty směřují k pravidelným návštěvníkům uměleckých dražeb zajímajícím se o toto specifické prostředí. Shodou okolností a vlastním neúnavným úsilím se podařilo Zdeňku Jeřábkovi vytvořit model aukčního domu atraktivního pro drobnější sběratele a znalce, jejichž motivace spíše než se společenskou reprezentací či výhodným ukládáním finančních prostředků souvisela s touhou, kterou oni sami nazývali sběratelskou vášní.101 Takto utvářený podnik osvědčil mimořádnou ekonomickou stabilitu a stal se jedinou firmou založenou ve dvacátých letech, která provozovala svou činnost kontinuálně až do zrušení soukromých podniků komunistickým režimem na počátku padesátých let.

Aukční síně pro bohaté Odlišnou obchodní strategii používaly firmy zaměřené na bohatou klientelu. Jejich katalogy předkládaly potenciálním kupcům všechny dostupné informace o nabízených dílech včetně znaleckých dobrozdání ikonických autorit evropské úrovně. Podrobné individuální znalecké ohledání jednotlivých položek, které bylo radostí návštěvníků Jeřábkových dražeb, se zde stalo součástí služeb poskytovaných luxusními aukčními síněmi svým zákazníkům. Akvizice v těchto podnicích kladla podstatné nároky spíše na ekonomickou sílu kupce než na jeho sběratelskou erudici. Úroveň zpracování katalogu a klientského servisu zde přirozeně následovala vyšší kvalitu obchodovaného zboží. Honosně vypravené vícejazyčné ilustrované dražební seznamy byly používány jako komunikační prostředek zasahující i vzdálené klienty, kterým poskytovaly maximum informací o nabízeném zboží. Oslovení širokého

101

Krecar, Předmluva aukčního katalogu (cit. v pozn. 98), s. 3–4.

193


okruhu zájemců včetně zahraničních bylo nutné v případě rozsáhlých nabídek nákladných uměleckých děl, pro něž omezený domácí trh neměl dostatek kupců. Patrně prvním inspirátorem tohoto druhu dražeb, které se staly doménou židovských obchodníků s kontakty v zahraničí, byl advokát Josef Polák (1886–1945), správce Východoslovenského musea v Košicích. Tento neúnavný inovátor, muzejník a organizátor kulturního života začal pořádat umělecké aukce na půdě vlastní instituce za účelem získání chybějících provozních prostředků.102 Díky dobrým kontaktům napříč uměleckým trhem získával do aukcí zboží od soukromníků i předních obchodníků s uměním a starožitnostmi. Dalším zdrojem pak byly odprodeje duplikátů z vlastních sbírek. Přestože neprošel kompletním univerzitním vzděláním zaměřeným na dějiny umění, byl uznáván jako respektovaný znalec, který předměty pro aukce sám určoval a popisoval. Díky Polákovým doporučením zakoupil množství předmětů v aukcích i stát pro své památkové a sbírkové instituce. Zprostředkování nákupů do veřejných sbírek se neomezilo jen na vlastní dražby. Polák zastupoval veřejné instituce též při nákupech v zahraničí, kde se podrobně seznámil s provozem etablovaných aukčních domů. Nejvýznamnějším prodejem uspořádaným pod záštitou Východoslovenského musea se stala série aukcí z pozůstalosti Jánose Ference Pálffyho de Erdődy (1829– 1908)103 obsahující části mobiliáře sídel v Králové, Bojnici, Pezinku a Bratislavě.104 Dražby mohly být vypraveny až po letech soudních sporů mezi státem a dědici, od nichž veškerý umělecký mobiliář vykoupilo konsorcium obchodníků vedené Rudolfem Ryšavým.105 Celá kauza vyvolala značnou společenskou ozvučnost a byla probírána i na úrovni vlády a poslanecké sněmovny.106 Po první aukci v Piešťanech107 byla další část pozůstalosti včetně knihovny108 nabídnuta ve dvou dražbách pražskému publiku.

102

Magda Veselská, Muž, který si nedal pokoj. Příběh Josefa Poláka (1886–1945), Praha 2005.

103


104

Hilda Horváth, Gróf Pálffy János mügyüjteménye, Budapest 2007. Viz též studie Ingrid Ciulisové naposledy in: Menof Taste. Essays on Art Collecting in East-Central Europe. Bratislava 2014, s. 49 – 77.

105

Ryšavý, Jak jsem se stal obchodníkem s obrazy (cit. v pozn. 1), s. 84–89.

106

Národní shromáždění republiky Československé, Poslanecká sněmovna, 1924. Tisk 4757. Súrna interpellácia poslanca Floriana Tománka a spol. celé vláde republiky Československej, najmä ministru

194


Výstavě a licitaci v refektáři Klementina na konci roku 1924 předcházel bohatě vypravený česko-německý katalog ilustrovaný kvalitními reprodukcemi vybraných položek, který vyšel v nákladu 500 výtisků.109 Jeho zpracování vycházelo z úrovně nastavené při piešťanské aukci110 komentované českými bibliofily: „[...] jde o první seznam, který svojí výpravou se může řaditi ke katalogům velkých evropských aukcí. Je tištěn na cenném papíru méně sympatického zabarvení. Spousta velkých reprodukcí světlotiskových je rovněž dobré úrovně. [...] Dvoujazyčný seznam nohama proti sobě, aby se Němec neurazil – rovněž drátem šitý, je volně vložen s reprodukcemi do desek. Tak až na ten francouzský kolektiv češtiny a němčiny a na ty českoněmecké protinožce, zase něco, co nás značně přiblížilo k lepšímu průměru.“111

Katalogy aukcí Východoslovenského muzea z majetku rodiny Pálffy de Erdődy z roku 1924. školstva a národnej osvety o rozpredaní uměleckých sbierok grófa Jána Pálffyho přístupné z http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t4757_00.htm ze dne 1. 12. 2014. 107

VIII. Auktion des Ostslovakischen Museums. Kunstsammlungen des Grafen János Pálffy aus den Schlőssern Králova (Kőnigshaiden), Pezinok (Bősing), und dem Palais in Bratislava (Pressburg), aukce 30. 6.–1. 7. 1924, Piešťany.

108

XIV. aukce Východoslovenského Musea. Bibliotheca Pálffyana, aukce 8.–10. 3. 1926, Praha.

109

X. Auktion des Ostslovakischen Museums. Kunstsammlungen des Grafen János Pálffy II. aus den Schlőssern Králova (Kőnigshaiden), Pezinok (Bősing), Bojnic (Bajamócs) und dem Palais in Bratislava (Pressburg), aukce 1.–2. 12. 1924, Praha.

110

Umělecké sbírky hraběte Jánoše Pálffyho, Veraikon X, 1924, s. 76–77.

111

Collection du Comte Pálffy, Vitrinka II, 1924–1925, s. 19.

195


Aukce v Klementinu podobně jako dražba v Piešťanech112 dosáhla jasného obchodního úspěchu a vzbudila značnou pozornost místní komunity. Například Společnost sběratelů a přátel umění v Praze uspořádala v rámci svých pravidelných setkání přednášku O aukci sbírek hr. Pálffyho proslovenou Prokopem Tomanem.113 Poslední dražba114 tohoto souboru v roce 1926 byla následována mimoaukčním prodejem zbylých artefaktů v Karlových Varech. K dalším významnějším aukcím pořádaným Josefem Polákem patřil rozprodej pozůstalosti Miklóse Széchényiho (1868– 1923), biskupa ve Velkém Varadíně,115 či brněnská dražba obrazů starých mistrů připravená ve spolupráci pražské Galerie André a vídeňské obchodní firmy Galerie sanct Lucas roku 1925.116 Zmiňované aukce vždy cílily mimo domácí klientely i na zahraniční kupce.

Vícejazyčné

katalogy

byly

vybaveny mapou fixující místo prodeje v rámci střední Evropy a všechny předměty byly opatřeny povolením k vývozu do zahraničí osvobozeným ode všech poplatků. Uvedena byla též síť obchodů a institucí v Praze, Brně, Bratislavě, Košicích, Budapešti a Vídni,

Obálka katalogu 8. aukce Východoslovenského muzea v Piešťanech s mapkou, zachycující vzdálenost z různých evropských měst. 112

Piešťanská dražba sbírek Jánoše Pálffyho, Vitrinka II, 1924–1925, s. 19.

113

Společnost sběratelů a přátel umění v Praze, Vitrinka II, 1924–1925, s. 180.

114

Výstava části uměleckých sbírek Jánoše Pálffyho, Vitrinka III, 1925–1926, s. 98; V XIV. aukci Východoslovenského musea, Vitrinka III, 1925–1926, s. 164; Bibliotheca Pálffyana, Vitrinka III, 1925–1926, s. 197–198.

115

Auktion des Ostslovakisches Museums. Kunstsammlungen aus dem Nachlass des Dr. Nikolaus Széchényi Bischofs von Oradea-Mare (Grosswardein) und aussonstigem Besitz, aukce 21.–24. 8. 1924, Piešťany.

116

Kunstauktion der Galerie André un der Galerie sanct Lucas. Gemälde alter Meister vorwiegend holländer des XVII. Jahrhunderts, aukce 28. 11. 1925, Brno.

196


kam mohli zájemci přinášet svá písemná podání pro licitaci. Seznam expertů posoudivších vybraná díla měl reprezentativní charakter. Josef Polák se stal prvním podnikatelem, který v polovině dvacátých let předvedl, že v Československu nastaly vhodné podmínky pro pořádání aukcí výtvarného umění zaměřených na luxusní zboží ve formátu odvozeném od podobných dražeb v zahraničí. Započal tak etapu rozvoje pražského aukčního trhu, která odpověděla na několik let stará slova Prokopa Tomana: „Je nám skutečně líto, vidíme-li nákladné a kriticky sestavené katalogy německé v rukách našeho obecenstva. Proč my v Praze nemáme podobných? U nás se většinou vydávají ve formě letáků neodborně a nevkusně sestavených. Musíme si bohužel doznati, že v přítomné době není na nákladnější vydávání katalogů ani pomyšlení: Praha není ještě střediskem uměleckého trhu, jenž by lákal cizinu. [...] Nemáme dosud nadbytku zámožných příznivců umění, a ti z nich, kdo jsou zámožni, vzácně kupují. Snad hospodářský rozkvět národní zlepší v budoucnosti tyto – bohdá – přechodné poměry a učiní trpká tato slova anachronismem.“117 Formálně i obsahově navázal na Polákův příklad ostravský galerista Jindřich Slatner, konceptem aukcí luxusního zboží pořádaných střídavě v několika různých městech republiky. První jeho dražby pokračovaly roku 1925 v rozprodeji pozůstalosti Miklóse Széchényiho118 započatém na půdě Východoslovenského musea.119 Jiným obdobně zaměřeným podnikem se stala o rok později pražská aukční síň Maison antique provozovaná Konsorciem starožitníků etablovaných v hlavním městě již v předválečných letech. Vůdčím duchem firmy byl obchodník Charles Rosenkranz. Brzy poté si v roce 1927 vyzkoušel v prostorách svého luxusního hotelu uspořádat dvě dražby zaměřené na bohatou klientelu hoteliér a sběratel Karel Šroubek. Podobně, ve stádiu pokusu skončila iniciativa neúnavného inovátora aukčního prodeje Rudolfa Weinerta, který založil Stálou aukční síň v nově vybudovaných prostorách Veletržního paláce pod patronací společnosti Pražských vzorkových veletrhů.

117

Toman, Umělecké aukce (cit. v pozn. 24), s. 19.

118


119

[Umělecký a aukční salon Slatner Praha – Mor. Ostrava – Karlovy Vary.] II. umělecká aukce z pozůstalosti hraběte Dra Mikuláše Széchényiho, biskupa v Oradea-Mare (Velký Varadín) a jiného vynikajícího soukromého majetku, aukce 7.–9. 7. 1925, Praha.

197


Seznam autorit, které zaštítily vydání katalogu 7. aukce J. Slatnera z pozůstalosti Leo Falla roku 1926.

Josefu Polákovi a jeho

následovníkům

podařilo

se

v Československu

rozvinout typ aukční síně zaměřené na bohatou klientelu podle vzorů podobných podniků poskytujících své služby v zahraničí. Návštěvníci těchto dražeb vybírali z nabídky reprezentativních děl z majetku známých osobností

ujišťováni

o

jejich

kvalitě a autentičnosti dobrozdáními

předních

autorit

evropské úrovně. Za vysoké částky získávali významná díla starých mistrů přinášející svým majitelům punc výjimečnosti a úctyhodnosti. Předměty z majetku slavných osobností přenášely část aureoly jejich předchozích držitelů na aktuální kupce a na dražbách tak byly sváděny boje nejen o výtvarná díla a starožitnosti, nýbrž též o stvrzení společenského postavení a posílení reprezentace jejich účastníků. Za účelem oslovení bohaté klientely byly dražby aranžovány nákladným způsobem

reprezentovaným

luxusními

ilustrovanými

katalogy

poskytujícími

vyčerpávající informace o nabízeném zboží. Protože snahou pořadatelů těchto podniků bylo oslovení co největšího počtu možných zájemců z nejvyšší příjmové třídy, která nebyla v Československu přirozeně tak početná jako například v Německu, byly aukce a katalogy uzpůsobeny tak, aby byly snadno přístupné i zájemcům z ciziny. Spolu s dalšími informacemi bylo nabízeno ubytování vhodné pro hosty ze vzdálených 198


destinací. Za účelem zasažení co největšího okruhu potenciálních kupců byly činěny pokusy pořádat tyto podniky i mimo metropoli. Vedle dalších přirozených center jako byla Ostrava, Brno či Košice, byla též vybírána místa s vysokou návštěvností bohatých hostí ze zahraničí, jakými byla lázeňská města Piešťany a Karlovy Vary. Náklady na produkci dražby byly poměrně vysoké a riziko možnosti neúspěchu podobné jako u ostatních firem, které své aukce vypravovaly s nesrovnatelně nižšími náklady. Z tohoto důvodu se pro tyto podniky podobně jako v zahraničí sdružovalo více podílníků, kteří se společně dělili o investice, rizika i zisky. V případě velkých aukcí Josefa Poláka to byla skupina vedená Rudolfem Ryšavým, Maison antique měl deklarovánu podporu Konsorciem starožitníků již v názvu firmy. Jiným příkladem pak může být spolupráce galerií André a Sanct Lucas pořádajících aukci děl starých mistrů vedenou Josefem Polákem roku 1925 v Brně.120 Vysoká nákladnost aranžmá dražeb v kombinaci se závislostí na omezeném okruhu klientů podléhajícím rozmanitým socioekonomickým vlivům vedla ke značné finanční nestabilitě těchto podniků. Aukce tohoto typu byly kontinuálně a ve větším množství pořádány pouze v optimistické době konjunktury druhé poloviny dvacátých let. Následující krize přivedla obchodníky k hledání nových strategií a forem aukčního prodeje.

Aukční dům mezi drobným sběratelstvím a náročnou klientelou Dramatické proměny ekonomické situace počátku třicátých let přičinlivě využil podnikatel Václav Hořejš, který začal pořádat aukce starožitností a uměleckých děl v pronajatých prostorách na Národní třídě. Jeho činnost se začala rozvíjet krátce po té, kdy ustaly výpravné dražby Konsorcia starožitníků, stejně jako skromné aukce Stanislava Budila v Rudolfinu. Prudké snížení koupěschopnosti většiny sociálních skupin neznamenalo nedostatek zboží na uměleckém trhu. Právě v tomto období začala silná vlna odprodejů majetku pestrého původu pokračující v průběhu celých třicátých let. V té době bylo uvolněno množství předmětů z vlastnictví nižší a střední třídy tlačené vysokou 120

Lubomír Slavíček, Brněnská výstava starých mistrů z roku 1925 a soukromé sběratelství v Brně 1918–1939, Bulletin Moravské galerie v Brně LV, 1999, s. 105–118.

199


nezaměstnaností a všeobecným hospodářským úpadkem, které byly doplněny celými soubory některých obchodních firem a institucí doprovázených rozsáhlými kolekcemi z majetku bývalé šlechty a dalších pozemkových vlastníků. Václavu Hořejšovi se podařilo využít nově vzniklého prostoru na aukčním trhu vytvořením nového typu dražební síně adaptované na aktuální hospodářské poměry. Své dražby pořádal v nepravidelných intervalech jednoho až několika měsíců podle množství dostupného zboží. Aukční katalogy byly přizpůsobeny významu draženého souboru a jeho majitele. Jistou diferenciaci lze pozorovat i uvnitř samotných seznamů, kde je drobným položkám věnováno mnohem méně pozornosti, než nákladnějším předmětům. Sortiment nabízený pražským sběratelům byl značně proměnlivý a pestrý. Téměř vždy však bylo možné vybírat z drobných předmětů s vyvolávacími cenami v řádech jednotek až desítek korun doplněných díly vyšší úrovně nabízených v řádech tisíců. Vedle zcela marginálních bezejmenných souborů se Václavu Hořejšovi podařilo získat jedny z nejprestižnějších zakázek své doby. Jeho podnikem prošly rozsáhlé soubory z historických šlechtických sídel121 i majetky předních pražských osobností, jakými byl Antonín Podlaha122 či František Topič.123 Strategie Hořejšova podniku spojovala atraktivitu nízkonákladového prodeje velkého množství drobných levných položek spolu s nabídkou reprezentativních souborů z majetku známých osobností kulturního a ekonomického světa. Základní vlastností jeho přístupu byla pružnost, s níž svou činnost přizpůsoboval aktuálním proměnám a výzvám prostředí, v němž se pohyboval. Firma působila až do poválečných let, kdy byla znárodněna a začleněna do státních podniků.

5. LIDÉ KOLEM AUKCÍ Jednou

z nejméně

zřetelných

oblastí

v problematice

meziválečných

uměleckých aukcí je tázání po osobách, které se na těchto procesech podílely.

121

Příloha 1. č. 34, 52, 63 a 64.

122


123


200


Nejhlubším tajemstvím jsou obestřeni samotní majitelé a provozovatelé aukčních firem, o nichž jsme spraveni často pouze díky rekonstrukci jejich činnosti na základě dochovaných katalogů a několika vzpomínek sběratelů a obchodních partnerů. Jasnější přehled je možné vytvořit o okruhu externích spolupracovníků a příznivců, s nimiž byly jednotlivé firmy provázány. Výběr těchto osob a intenzita vzájemných kontaktů pomáhají dokreslit charakteristiky jednotlivých aukčních domů. Podle funkce, kterou v rámci spolupráce tito lidé plnili, je můžeme rozdělit do dvou základních skupin. První je tvořena užším okruhem kulturně angažovaných osobností, které pravidelně či příležitostně přispívaly do dražebních katalogů úvodními texty nejčastěji zaměřenými na aktuální aukční nabídku. Do druhého – širšího okruhu kontaktů můžeme zahrnout spolupracující experty vybavující vybrané aukční položky svými posudky a dobrozdáními.

Příznivci a spoluautoři aukčních katalogů Jak již bylo zmíněno, nejpestřejší okruh přispěvatelů vytvořil kolem své aukční síně Zdeněk Jeřábek. V jeho katalozích najdeme texty teoretika Jarmila Krecara (1884– 1959), spisovatele a sběratele Jiřího Karáska ze Lvovic (1871–1951), předsedy společnosti sběratelů Prokopa Tomana (1872–1955), historika umění a knihovníka Antonína Dolenského (1884–1956), archeologa Jindřicha Čadíka (1891–1979) a dalších. Jiným příkladem mohou být katalogy aukční síně Maison antique, kam pravidelně přispíval historik umění, ředitel Muzea hlavního města Prahy František Xaver Harlas (1865–1947). Spíše náhodně se pak můžeme v případě různých aukčních domů setkat s texty Václava Viléma Štecha (1885–1974), Karla Kovala (1894–1956), Jana Opolského (1875–1942), Joe Hlouchy (1881–1957) a dalších. V katalozích Jeřábkovy aukční síně mimo obvyklé prezentace dražené kolekce a jejího majitele nacházíme také množství rozmanitých drobných esejů věnovaných tématům souvisejícím s aukčním provozem a uměleckým obchodem, jako je například „Kulturní význam sběratelství na venkově,“124 „Demokratisace aukcí,“125 „Zásluhy 124

Jiří Karásek ze Lvovic, Kulturní význam sběratelství na venkově, in: Umělecká aukční síň Z. Jeřábka, 103. Aukce obrazů českých a starých holand. mistrů, grafiky z různého majetku a knih starožitných, rukopisů, skla, porculánu, lustrů, nábytku, hodin a různých starožitností ze sbírek pana kom. rady Milána Ponce, aukce 8.–12. 9. 1934, Praha, s. 1–2.

201


aukcí o umělecký majetek,“126 „Výzva ke sbírání,“127 „Aukční zákulisí,“128 „Aukční katalogy“129 a další. Výjimkou nejsou ani verše se sběratelskou tématikou satirického i vážného ladění.130 Jinou polohu katalogových úvodů tvoří naučné texty pojednávající o tématech s vazbou na dražený soubor, v některých případech vycházející na pokračování v několika po sobě jdoucích katalozích. Příkladem mohou být stati věnované kamenině,131 českému cínu132 nebo životu a dílu Václava Hollara.133

125

Jiří Karásek ze Lvovic, Demokratisace aukcí, in: Umělecká aukční síň Z. Jeřábka, 108. aukce obrazů českých (Blažíček, Lolek, Mašek, Marold, Quast, Panuška, Piepenhagen a j.)a starých holand. mistrů, grafiky (Braunerová, Kremlička, Šimon, Švabinský a j.), knih starožitných a rukopisů, skla, porculánu, nábytku, lustrů, hodin a růz. starožitností z různého majetku, aukce 21.–25. 2. 1935, Praha, s. 1–2.

126

Jiří Karásek ze Lvovic, Zásluhy aukcí o umělecký majetek, in: Umělecká aukční síň Z. Jeřábka, 114. aukce obrazů českých (Bukovac, Čermák, Honsa, Kalvoda, Josef Mánes, Šetelík, Švabinský, Váchal a j.) a starých holand. mistrů, grafiky (Holar, Lieberman, Stretti, Šimon, Švabinský, Váchal, Vondrouš, Thoma a j.), knih starožit. a rukopisů, skla, porculánu, nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z různého majetku, aukce 3.–6. 9. 1935, Praha, s. 1–2.

127

Jiří Karásek ze Lvovic, Výzva ke sbírání, in: Umělecká aukční síň Z. Jeřábka, 118. aukce obrazů českých (Boettinger, Knüpfer, Quast, Radimský, Ullik a j.) a starých mistrů, grafiky (Švabinský, Šimon a j. a sbírka 90. Hollarových rytin IV. část), knih starožit. a rukopisů, skla, porculánu míšeňského, nábytku, lustrů, hodin, růz. starožitností a koberců z různého majetku, aukce 15.– 18. 1. 1936, Praha, s. 1–2.

128

Jiří Karásek ze Lvovic, Aukční zákulisí, in: Umělecká aukční síň Z. Jeřábka. 122. aukce obrazů českých (Aleš, Brandl, Kalvoda, Machek, Mánesová, Marold, Mucha, Piepenhagen, Preisler, Úprka a j.) a cizích mistrů (Lenbach), grafiky, knih starožit. a rukopisů, skla, porculánu míšeňského, nábytku, lustrů, hodin, růz. starožitností a perských koberců z majetku pí Eugenie Heidlerové-Kaufmannové a jiných, aukce 26.–29. 5. 1936, Praha, s. 1–3.

129

Jiří Karásek ze Lvovic, Aukční katalogy, in: Umělecká aukční síň Z. Jeřábka, 130. aukce obrazů českých (Aleš, Böttinger, Brožík, Honsa, Jenewein, Kaván, Kalvoda, Marold, Mrkvička, Piepenhagen, Schikaneder, Šetelík, Úprka a j.) a starých mistrů, grafiky (japon. dřevoryty, Čapek, Hollar, Šimon, Švabinský, Zrzavý a j.), knih, skla, porculánu, nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z pozůstalosti a různého majetku, aukce 24.–27. 2. 1937, Praha, s. 1–2.

130

Jan Opolský, Zpěv o sběratelích, in: Umělecká aukční síň Z. Jeřábka 125. jubilejní aukce obrazů českých (Aleš, Kandler, Lolek, Mařák, Navrátil, Piepenhagen, Ullmann, Úprka, Waldhauser a j.) a starých mistrů, grafiky (Orlík, Stretti Z., Šimon a j.) a starých rytin, knih, skla, porculánu, nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z různého majetku, aukce 8.–11. 9. 1936, Praha 1936, s. 3–5; Jan Opolský, Kantáta sběratelská, in: Jeřábek. Aukční věstník, r. XV., č. 8. Aukce 157. Obrazy českých malířů (Angermayer, Havránek, Kašpar, Kaván, Knoechl, Němejc, Postl, Šetelík, Špillar, Švabinský, Ullmann, Waldhauser, Ženíšek a j.) a starých mistrů, grafiky, knih a rukopisů, skla, porculánu, nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z pozůstalosti a různého majetku, aukce 13.–17. 10. 1939, s. 1–2.

131

Jarmil Krecar, Kamenina ze Staré Role, in: Umělecká aukční síň Z. Jeřábka, 144. aukce obrazů českých (Aleš, Brandl, Bukovac, Jakub, Kašpar, Kremlička, Mařák, Navrátil, Němejc, Piepenhagen,

202


Znalci Prvním, kdo začal ve větší míře koncepčně spolupracovat s externími znalci nadregionálního formátu, aby za pomoci jejich zvučných jmen rozptýlil pochybnosti o autenticitě obchodovaných děl, byl Karel Polák v rámci aukcí pořádaných Východoslovenským museem. Na seznamu autorů odborných posudků vybraných předmětů figurovaly přední osobnosti mezinárodního renomé, jako byl Edmund Wilhelm Braun (1870–1957) ředitel Zemského slezského musea v Opavě, vídeňský historik umění Theodor von Frimmel (1853–1928), Gábor Térey (1864–1927) z budapešťského Szepmuveszeti musea, ředitel vídeňské galerie Gustav Glück (1871– 1952) nebo amsterdamský sběratel a kurátor Cornelis Hofstede de Groot (1863– 1930).134 Stejnou sestavou obohacenou o přítomnost Ericha van der Beriken z mnichovské pinakotéky převzal od Poláka Jindřich Slatner, který dále navázal kontakty s profesorem dějin umění v Grazu Wilhelmem Emilem Suidou (1877–1959), ředitelem pruských museí Wilhelmem von Bode (1845–1929), vídeňským historikem Ludwigem von Baldas (1887–1963), berlínským znalcem Ludwigem Wilhelmem Abelsem (1867–1937) či pražským Františkem Xaverem Harlasem. Pirner, Preisler, Švabinský, Ženíšek, a j.), grafiky (Hollar, Justitz, Švabinský) star. knih a rukopisů, skla, cínu, porculánu, nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z pozůstalosti p. JUDr, A. Táborského z Mor. Ostravy a z růz. majetku, aukce 27. 7.–1. 8. 1938, Praha, s. 2–3. 132

Kr. [Jarmil Krecar], Český cín, in: Jeřábek. Aukční věstník, r. XV., č. 3. Aukce 152. Obrazy českých malířů (Blažíček, Brožík, Grund, Havránek, Hudeček, Král, Lolek, Mařák, Pirner, Piepenhagen, Skramlík a m. j.) a starých mistrů, grafiky (Hollar a j.), knih starých a rukopisů, skla, porculánu, nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z různého majetku. Knihy část. z pozůstalosti p. Dra Táborského z Mor. Ostravy, aukce 3.–6. 4. 1939, Praha, s. 1–2.

133

Antonín Dolenský, Dílo Václava Hollara, in: Umělecká aukční síň Z. Jeřábka 115. aukce obrazů českých (Čermák, Honsa, Jansa, Mařák, Mucha, Preisler, Úprka, Waldhauser a j.) a starých mistrů, grafiky (Švabinský, Šimon, Mařák a j. a sbírka Hollarových rytin), knih starožit. a rukopisů, skla, porculánu míšeňského a sevreského, nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z pozůstalosti a různého majetku, aukce 1.–4. 10. 1935, Praha, s. 1–2. Antonín Dolenský, Dílo Václava Hollara, in: Umělecká aukční síň Z. Jeřábka, 116. aukce obrazů českých (Brožík, Honsa, Chittussi, Jansa, Kalvoda, Knüpfer, Piepenhagen, Quast, Úprka, Waldhauser a j.) a starých mistrů, grafiky (Švabinský, Šimon a j. a sbírka Hollarových rytin II. část), knih starožit., skla, porculánu míšeňského a sevreského, nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a různého majetku, aukce 5.–8. 11. 1935, Praha, s. 1–2.

134

X. Auktion des Ostslovakischen Museums. Kunstsammlungen des Grafen János Pálffy II. aus den Schlőssern Králova (Kőnigshaiden), Pezinok (Bősing), Bojnic (Bajamócs) und dem Palais in Bratislava (Pressburg), aukce 1.–2. 12. 1924, Praha.

203


Podobně reprezentativní okruh znalců zajistil pro svou aukci starých mistrů Hugo Feigl.135 Některé z jím dražených obrazů byly opatřeny posudky berlínského znalce nizozemské malby Maxe Jacoba Friedländera, ředitele galerie Akademie výtvarných umění ve Vídni Roberta Eigenbergera (1890–1979) a Gustava Glücka. S menší intenzitou, ovšem podobným způsobem byla uváděna jména zahraničních znalců v katalozích firmy Maison antique. Jmenovitě se jednalo o Theodora von Frimmel, Gustava Glücka a Ludwiga Wilhelma Abelse. Význam znaleckých dobrozdání jako legitimizačního prostředku pro stanovení hodnoty díla nabyl pro některé formy uměleckého obchodu zásadní důležitosti. Na nemístné rozšíření této praxe poukázal ve vyhrocené nadsázce Antonín Matějček: „Obchod s uměleckými díly se zvrhl na obchod s expertizami, přičemž dílo samo je téměř hodnotou druhotnou.“136 Z uvedeného přehledu je zřejmé, že práce s odbornými posudky znaleckých autorit patřila k prodejním a propagačním strategiím firem zaměřených na bohatou klientelu. Otázkou zůstává, do jaké míry bylo ohledání obrazů znalci formální a jakým způsobem bylo realizováno. Dokladem této praxe mohou být vzpomínky Rudolfa Ryšavého, který s jednou ze svých akvizic objížděl evropské znalce, jimiž nechal obraz posuzovat: „Chtěl jsem míti o obrazu jistotu a odhodlal jsem se proto k okružní cestě po Belgii, Holandsku a Německu. […] Obraz je 102 cm vysoký, 75 cm široký. Dal jsem udělat pevnou dřevěnou krabici se zámkem, která se dala lehce otevírati i vzíti do kupé. Nejprve jsem navštívil pana Henri Hymanse, který mne přijal se zvláštní přívětivostí. […] Myslil jsem si, že návštěvou u Maxe Friedländra, tehdy ještě bibliotekáře Fridrichova musea v Berlíně, už cestu skončím. Ale to nejlepší teprve přišlo. Přečetl doporučující list, ale obraz nechtěl ani vidět. Co byste to ukazoval mně, když je tady nejpovolanější osoba, Wilhelm von Bode. Jeďte tam, já mu zatelefonuji a oznámím váš příchod. Stalo se. Největší znalec té doby mne přijal s úplnou samozřejmostí.“137 Autor těchto řádků navzdory tomu, že nebyl jmenován v některém ze shora naznačených okruhů osobností zapojených do dění kolem aukčních síní, patřil k nejvlivnějším aktérům domácího uměleckého trhu. Přestože začal podnikat jako 135

Česká sbírka obrazů starých mistrů z XV. až XIX. století. Galerie Dra Feigla, aukce 13.–14. 12. 1935, Praha.

136

Antonín Matějček, O umění a umělcích, Praha 1948, s. 160.

137

Ryšavý, Jak jsem se stal obchodníkem s obrazy (cit. v pozn. 1), s. 25– 26.

204


knihkupec, velmi brzy rozvinul svou obchodnickou činnost na poli výtvarného umění. Již v nabídce první aukce Krasoumné jednoty byl dražen konvolut maleb z jeho majetku.138 V poválečných letech Ryšavý získal množství mánesovských prací z majetku rodiny Sylva Tarouců, z nichž některé zprostředkoval pro odkup do státních sbírek.139 Jedním z jeho největších počinů pak byla organizace výkupu a následné dražby pozůstalosti po hraběti Jánosi Ferenci Pálffym v roce 1924 prostřednictvím Východoslovenského musea.140

6. AUKČNÍ TRH JAKO ZRCADLO SBĚRATELSTVÍ Jedním ze specifik aukčního prodeje, které jej odlišuje od ostatních částí uměleckého trhu je vysoká míra schopnosti uchovávat historickou paměť spojenou fenoménem označovaným jako „druhý život“ díla. Umělecké dražby vlastním způsobem představují doposud mnohdy skrytá díla veřejnosti a vyzývají ji k jejich hodnocení. Některé předměty určené k prodeji jsou posuzovány současnými specialisty zkoumajícími jejich kvalitu a autenticitu. Významnější artefakty a celé soubory jsou komentovány odbornou veřejností na stránkách oborových periodik i denního tisku. Všechny aukční položky jsou pak předloženy nejširší komunitě zájemců, kteří je též osobně hodnotí a na základě toho se o ně utkají v dražbě nebo je bez zájmu přejdou. Umělecké dílo je tak prostřednictvím aukčního mechanismu vtaženo do dialogu vedeného v několika úrovních, jehož hlasy nás unikátním způsobem zpravují o dobové recepci jeho působení na konkrétní publikum. Kromě zpráv o vztahu a přijetí díla jeho pozorovateli, jsme díky aukcím informováni též o řadě historických faktů, souvisejících s autorem, předcházejícími majiteli či sbírkovým kontextem, v němž se předmět doposud nalézal. Historie aukcí se tak pro nás stává dvojím zrcadlem sběratelství. Jeden obraz nás zpravuje o kolekci posledního majitele a cestách, kterými se tam dílo dostalo, zatímco druhý pohled je zaměřen na přijetí díla v čase pořádané dražby.

138

Katalog I. aukce obrazů Krasoumné jednoty pro Čechy, aukce 16.–17. 12. 1912, Praha.

139


140


205


Původ dražených sbírek Přehled pražských aukcí z doby před druhou světovou válkou před nás staví pestrý kaleidoskopický obraz složený často z pouhých fragmentů kolekcí sběratelů konce 19. a počátku 20. století. Některé z nich byly sestaveny v historicky krátké době několika desítek let před svým rozptýlením prostřednictvím některé ze sledovaných dražeb. Jiné byly budovány a doplňovány generacemi aristokratů v průběhu několika staletí. Vedle obrazů a starožitností zdobících dříve interiéry šlechtických sídel potkáváme kolekce průmyslových a obchodních magnátů shromážděné podobně jako sbírky z měšťanského majetku nejčastěji jedním sběratelem odkazující k jeho osobnímu vkusu a zálibám. Je spíše výjimkou, když lze díky dražbě zrekonstruovat konkrétní kolekci v jejím původním rozsahu. Téměř vždy se jedná o pouhé torzo souboru, jehož další části zůstaly v majetku rodiny sběratele nebo byly rozprodávány jinými cestami paralelně se zachycenou aukcí. Přes tuto neúplnost dokreslují stopy zanechané aukčním obchodem podstatným způsobem obraz sběratelství v českých zemích v předešlých obdobích.

Skladba vyvolávaných předmětů Nabídka českých meziválečných firem pořádajících umělecké aukce byla podobně jako v případě zahraničních analogií velmi různorodá. Obvykle byla roztříděna do rozmanitých kategorií uměleckých předmětů a starožitností. Mezi nejčastěji frekventované druhy patřily obrazy, grafika a práce na papíře, historický nábytek, sklo, porcelán a kamenina, textilie a perské koberce. Dalšími možnými skupinami, které se mohly objevit v katalozích, byly portrétní miniatury, knihy, šperky, zbraně, sochy či hodiny. Výjimečně se pak můžeme setkat například se soubory afrického umění, předkolumbovské keramiky či prehistorických vykopávek. Přestože se jedná o pouze přibližně specifikované kategorie, kterými si autoři katalogů pomáhali při třídění jejich obsahu, jsme jejich prostřednictvím informování o struktuře majetků, z nichž zboží pocházelo podobně jako o zájmech tehdejších návštěvníků dražeb. Příkladem ilustrujícím rozmanitost aukční nabídky a zastoupení jednotlivých druhů zboží mohou být aukce firmy Maison antique konané mezi léty

206


1926 až 1931. Díky stabilnímu dělení obsahu jejich katalogů lze sledovat proměnu struktury nabídky v jednotlivých dražbách. Rozložení nabídky v jednotlivých aukcích Maison antique mezi léty 1926 až 1931 podle druhů zboží. Podrobný rozpis v příloze 2.

207


Celkové rozložení druhů zboží v aukcích Maison antique mezi léty 1926 až 1931. Čísla uvádějí počty předmětů v jednotlivých kategoriích. Celkem bylo ve sledovaných dražbách nabídnuto 12 175 aukčních položek.

Zpravidla stálou kategorii nabídky aukčních domů tvořily závěsné obrazy reprezentující ve své většině malbu na různých podložkách doplněnou rámovanými pracemi na papíře. Tato díla tvořila pomyslnou výkladní skříň aukce, potažmo pořádající firmy. V tradičním dobovém vnímání se jednalo o nejvyšší umělecký druh, jehož konkrétní projevy v sobě spojovaly celý komplex různých hodnot.141 Vedle vizuální atraktivity, vlastní historie či „urozeného původu“ z majetku významného sběratele, které jsou sdíleny v různé míře s ostatními kategoriemi aukčního zboží, jsou obrazy pomocí atribuce opatřeny kouzlem pověsti svého autora. Tato díla pak neoslovují kupce pouze vlastním působením, ale též hodnotami spojenými v dobovém vnímání se jménem jejich původce. Z těchto důvodů byla obrazům v rámci dobové reflexe podobně jako v současnosti věnována největší pozornost, což může vést k mylnému názoru, že se tato pozornost odrážela i v množství jejich prodejů a nákupů. Na uvedeném příkladu můžeme vidět, že v aukcích Maison antique malba zastupovala pouhých 19,5 % všech 141

Otto Hans Ressler, Der Markt der Kunst, Wien – Köln – Weimar 2001, s. 49–87.

208


aukčních položek. Míra tohoto podílu se lišila dle zaměření jednotlivých aukčních síní a podle aktuální situace na trhu, která ovlivňovala konkrétní dražby. Vedle aukcí zaměřených výhradně na malířská díla, jako byla například dražba Hugo Feigla v roce 1935,142 existovaly též podniky specializované spíše na obchod se starožitnostmi. V luxusních aukčních síních zaměřených na bohatou klientelu to byla právě malba, která spolu s gobelíny dosahovala v licitacích nejvyšších cen na úrovni desítek tisíc korun. Ve firmách specializovaných na drobnější zboží dosahovaly nejvyšších cen spíše výjimečné kusy uměleckého průmyslu a starožitností. Vlastní obsahová struktura nabídky malířských děl v českých aukcích krystalizuje do dvou dominantních skupin. První z nich je tvořena oblíbenými díly nizozemské produkce 17. století doplněnými nejčastěji v případě historických šlechtických sbírek pracemi italských, francouzských, španělských, německých a ojediněle anglických starých mistrů. Druhou velkou skupinou typickou pro meziválečný trh byly obrazy umělců činných v 19. století v českých zemích spolu s některými díly vzniklými v tomto období na území německy mluvících zemí. Toto rozvrstvení vychází z tradiční orientace domácího sběratelství rozvíjeného od sklonku 17. století v aristokratických kruzích a od 19. století též mezi měšťany.143 Přítomnost většího množství děl 19. století souvisí s relativní historickou blízkostí tohoto období. Přirozeně se jednalo o skupinu prací s nejširším zastoupením v tehdejších středostavovských měšťanských domácnostech. Většina těchto obrazů byla ještě v rukou rodin, kam byly zakoupeny na primárním trhu. Do aukcí se dostávaly v rámci likvidace pozůstalostí, případně pro ztrátu zájmu nastupujících generací. Oddíly navazujícími v aukčních katalozích na závěsné obrazy jsou portrétní miniatury a práce na papíře zastoupené ve své většině historickou a soudobou grafikou. Miniatury vytvářené nejčastěji technikou akvarelu na slonovinové lamele byly obvyklou součástí sbírek ze šlechtického majetku. Občas se dostaly na trh kolekce, jejichž tvůrci se na sbírání těchto artefaktů specializovali.144 Tato drobná dílka byla nabízena za ceny 142

Česká sbírka obrazů starých mistrů z XV. až XIX. století. Galerie Dra Feigla, aukce 13.–14. 12. 1935, Praha.

143

Slavíček, Sobě, umění, přátelům (cit. v pozn. 4),

144


209


v řádech stovek korun. V případě vysoké kvality provedení a spojení oceňovaným autorem dosahovaly jejich prodeje výše přesahující tisíc korun. Na rozdíl od portrétních miniatur byly práce na papíře a zvláště grafická díla zastoupena téměř na každé aukci. V některých případech byly postupně rozprodávány rozsáhlé kolekce se stovkami děl jednoho autora v průběhu několika dražeb.145 Nejrozsáhlejší soubory grafických listů přicházely na trh z majetku šlechtických sběratelů. Z nich tvořily nepřehlédnutelné skupiny díla oblíbeného tvůrce loveckých výjevů Johana Eliase Ridingera, rozměrné výjevy britských grafiků pracujících technikami mezzotinty a litografie a populární japonské barevné dřevořezy ukijoe-e z 18. a 19. století. Poněkud odlišný charakter měly kolekce drobnějších vzdělaných sběratelů, které byly orientovány na užší autorský okruh, nebo dílo jednoho grafika. Vyhledávané byly práce Václava Hollara, německých mistrů 16. století a nizozemských grafiků 17. století. Výjimkou nebyly ani grafické listy českých současníků. Tato díla bylo možné na domácích aukcích zakoupit za ceny v rozmezí od jednotek do stovek korun. Ojedinělé tisky špičkové kvality starých mistrů dosahovaly prodejní úrovně několika tisíc korun. Pro sledované aukční domy byla historická grafika jedním z mnoha druhů zboží, z něhož skládaly svou nabídku. Specializované, odborně připravené dražby starých tisků byly doménou spíše majitelů pražský antikvariátů, jako byly firmy Lenz, Zink nebo Pyšvejc. Patrně nejrozsáhlejší kategorii zboží nabízeného na aukcích zastupovaly předměty vytvořené z keramiky. Na aukcích pořádaných v Maison antique tvořily tyto kusy jednu čtvrtinu celkového objemu. V rámci této sběrateli oblíbené oblasti byl nejčastěji zastoupen porcelán z produkce vídeňské a míšeňské manufaktury 18. a 19. století. 145

Z domácích výrobců to byly například dílny v Dubí, Chodově, Karlových

Umělecká aukční síň Z. Jeřábka. 115. aukce obrazů českých (Čermák, Honsa, Jansa, Mařák, Mucha, Preisler, Úprka, Waldhauser a j.) a starých mistrů, grafiky (Švabinský, Šimon, Mařák a j. a sbírka Hollarových rytin), knih starožit. a rukopisů, skla, porculánu míšeňského a sevreského, nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z pozůstalosti a různého majetku, aukce 1.–4. 10. 1935, Praha; Umělecká aukční síň Z. Jeřábka, 116. aukce obrazů českých (Brožík, Honsa, Chittussi, Jansa, Kalvoda, Knüpfer, Piepenhagen, Quast, Úprka, Waldhauser a j.) a starých mistrů, grafiky (Švabinský, Šimon a j. a sbírka Hollarových rytin II. část), knih starožit., skla, porculánu míšeňského a sevreského, nábytku, lustrů, hodin, různých starožitností a různého majetku, aukce 5.–8. 11. 1935, Praha.

210


Varech, Klášterci nad Ohří, Lokti, Praze, Horním Slavkově, Staré Roli a Dalovicích. Zvláště ceněny byly předměty z doby před rokem 1848. S různou mírou úspěchu byly některými obchodníky pořádány dražby specializované na tuto sběratelskou oblast doprovázené úvodními texty o jednotlivých výrobních značkách.146 Ceny za jednotlivé předměty se v těchto aukcích pohybovaly v desítkách až stovkách korun. Výjimečné kusy byly prodávány v řádu jednotek tisíc. Druhou skupinou předmětů tohoto segmentu byly lidové výrobky z kameniny. Nejvyhledávanější byla habánská fajáns a slovácká kamenina. Podobně jako v případě porcelánu byli i zde specializovaní sběratelé, jejichž kolekce se občas dostaly na aukční trh.147 V ostatních případech se v dražebních nabídkách jednalo o jednotlivé kusy či malé skupiny prodávané společně s ostatním zbožím. Ceny kameniny obvykle nedosahovaly takové výše jako porcelán. Běžné kusy bylo možné vydražit v úrovni desítek až stovek korun. Podobná byla na trhu situace v případě sklářských výrobků. Ve sledovaném vzorku činí jeho podíl na celkové skladbě necelých 10 %. Ve srovnání s porcelánem však vyžadovalo sběratelství historického skla hlubší erudici umožňující proniknout do problematiky sklářských a řezáčských technologií spolu se schopností atribuovat jednotlivé předměty na základě speciálních znaleckých postupů. Atraktivitu této oblasti posilovala silná domácí výrobní tradice především první poloviny 19. století. Takzvané předbřeznové sklo bylo vedle produkce 18. a 17. století hlavním předmětem sběratelského zájmu. V případě nemnoha specializovaných aukcí byly předměty v katalozích děleny podle technologie zpracování na broušené a ryté sklo, dvojstěnné sklenice a sklenice s dvojstěnnými medailony, sklenice s transparentní malbou, vrstvené

146

Umělecká a aukční síň Rudolf Weinert. Dražba sbírky českých porculánových figurek doby předbřeznové, aukce 13.–16. 1. 1919, Praha; Umělecká aukční síň Z. Jeřábka 141. aukce obrazů českých (Boettinger, Havránek,Hudeček, Hynais, Kašpar, Kalvoda, Kirnig, Mánes Josef, Václav a Quido, Marold, Mařák, Navrátil, Panuška, Piepenhagen, Švabinský, Trenkwald, Zvěřina a j.), grafiky, (Hollar), knih, skla, cínu, porculánu, nábytku, řezeb, lustrů, hodin, různých starožitností a perských koberců z majetku pražských sběratelů a sbírka figura koflíků pražských a značených českých, aukce 24.–26. a 28. 3. 1938, Praha.

147

Příloha 1, č. 52. Umělecká a aukční síň V. Hořejš. Dražební katalog sbírky velkošiárovského panství (majitel e.v. Frankel), habánské a jiné moravské i slovenské fajance, skla, starovídeňského porculánu, nábytku, obrazů a j., aukce 12.–13. 12. 1932, Praha.

211


sklo a další.148 Ceny v této oblasti se pohybovaly podobně jako u porcelánu v řádech desítek až stovek korun. Výjimečné kusy byly draženy do výše jednotek tisíc korun. Významnou součástí dobové aukční nabídky se stal historický nábytek, pro nějž byl tento způsob prodeje z více důvodů výhodný. Aukční síně disponovaly dostatečnými prostorami pro vystavení rozměrných předmětů, dokázaly v relativně krátkém čase přilákat k prohlídce větší množství zákazníků a samotný prodej byl jasně termínovaný, takže dotčené zboží nezabíralo místo déle, než bylo nezbytné. Počty obchodovaného nábytku v aukcích jsou opticky poněkud podhodnocené, protože jednotlivé katalogové položky často zastupovaly celé soubory o větším množství kusů, jako bylo například nábytkové vybavení salonu či jídelny nabízené jako celek. V aukcích byla prodávána široká škála interiérového vybavení od středověkých truhlic přes kostelní oltáře až po biedermeierové salony. Zvláště ceněné byly bohatě zdobené rozměrné skříně z 16. a první poloviny 17. století podobně jako intarzované sekretáře z 18. století. Relativně vysoké zastoupení nábytkových souborů ve sledovaných aukcích odkazuje k významným sociálním a ekonomickým proměnám v meziválečném Československu. Vedle obvyklého přísunu zboží z pozůstalostí byl trh sycen množstvím historického interiérového vybavení ze sídel bývalé šlechty. Nábytkové soubory i jednotlivé kusy patřily k nejdražším položkám uměleckých aukcí. Mnohé z těchto předmětů dosahovaly cen na úrovni desítek tisíc nejen v luxusních aukčních domech, nýbrž i v nabídce firem zaměřených na drobnější zboží. Specifickým typem mobiliáře zastoupeným v aukčních nabídkách se staly vyhledávané a ceněné perské koberce. Tyto symboly luxusu byly zastoupeny téměř na všech dražbách. Jejich ceny v jednotkách tisíc korun patřily k nejvýše realizovaným v aukcích menších aukčních domů, kde převyšovaly i sumy zaplacené za nejlepší malířská díla aktuální nabídky.

Skladba předmětů vyhledávaných Díky

informacím

z dochovaných

aukčních

katalogů

není

obtížné

zrekonstruovat převažující směry v náplni sledovaných dražeb. Méně snadno se však 148

Umělecká aukční síň Rudolf Weinert. Dražba vlastní sbírky vzácných skel 17., 18. a 19. stol., aukce 11. 10. 1920, Praha.

212


mapuje reakce publika na tuto nabídku. V těchto otázkách jsme odkázáni na zprávy v dobovém tisku a nečetné poznámky o dosažených cenách zaznamenané tehdejšími návštěvníky na stránkách aukčních seznamů. V rámci celkového hodnocení poptávky na pražských aukcích lze konstatovat, že nejvýraznější odbyt zaznamenávaly segmenty porcelánu a skla doprovázené historickým nábytkem a koberci. Teprve za těmito komoditami následovaly výtvarné práce na papíře a malby. Tento stav, který se v průběhu času mírně proměňoval, byl podmíněn řadou rozmanitých faktorů. Úspěch drobných starožitností byl založen na jejich relativní cenové dostupnosti a nižších nárocích kladených na sběratelskou erudici. Zároveň zde nehrozilo takové riziko nákupu falsa jako v případě obrazů. Tyto předměty byly častěji vyhledávány novou třídou drobných sběratelů, kteří se v meziválečném období začínají aukcí zúčastňovat. Odbyt interiérového vybavení tvořeného historickým nábytkem a perskými koberci zajišťovali někteří představitelé nových elit, které si vybavovaly sídla bývalé šlechty odpovídajícím reprezentativním mobiliářem. Z výtvarného umění zaznamenaly zvýšený zájem práce na papíře, které se staly díky své cenové dostupnosti žádaným artiklem pro širší vrstvy drobných sběratelů. V pozadí zájmu pak stojí malba, která byla nakupována s velkým zájmem v období finanční nejistoty v době válečné a v prvních letech republiky za účelem uložení volných finančních prostředků. V následující době jí zůstali věrní především staří sběratelé, kteří začali budovat své sbírky již před převratem, posíleni ve šťastných letech ekonomické konjunktury představiteli podnikatelských elit. V oblasti výtvarného umění byly vedle děl světových autorů zvučných jmen vyhledávány práce malířů spjatých s ideou domácí výtvarné tradice. Vysoké poptávce se těšily obrazy Josefa Mánesa, Mikoláše Alše, Jaroslava Čermáka a krajinářů první poloviny 19. století. Významným faktorem ovlivňujícím zájem publika byl původ výtvarných děl. Zhodnocení dobré provenience dokládají úspěchy dražeb z majetku hraběte Arnošta Silva Taroucy,149 nakladatele Františka Topiče150 nebo biskupa Antonína Podlahy.151

149


150


213


Zajímavé informace o nabídce a poptávce po malířských dílech může poskytnout statistické hodnocení obálek katalogů vybraných aukčních síní. Některé využívaly toto místo k propagaci obsahu dražby uvedením nejlákavějších předmětů aukční nabídky. Mezi jinými informacemi byla v rámci tohoto výběru publikována i jména autorů dražených malířských děl. Evidentně byli vybíráni takoví malíři, po kterých byla mezi kupujícími největší poptávka. Příkladem nám mohou být údaje z katalogů aukční síně Zdeňka Jeřábka v období mezi léty 1928 až 1938. Nejvíce frekventovaná jména z tohoto vzorku reprezentují české malíře tvořících převážně ve druhé polovině předešlého století, jako byl Jan Zachariáš Quast, Bedřich Havránek, Jaroslav Čermák, Julius Mařák, Antonín Chittussi, Mikoláš Aleš, Luděk Marold a Jan Preisler. Ze starších autorů se nejvíce opakovala jména Norberta Grunta, Josefa Navrátila a Bedřicha Augusta Piepenhagena. Nechyběli však ani nedávno zesnulí, nebo žijící malíři jako byl Alois Kalvoda, Joža Uprka a Max Švabinský. V roce 1937, kdy bylo v Praze uspořádáno nejvíce uměleckých dražeb v celém meziválečném období, komentuje situaci na trhu František Kovárna takto: „Umělecký trh se […] za poslední dobu značně rozšířil. Přesněji řečeno, rozšířilo se starožitnictví a zájem o starožitnosti. […] Speciální aukce obrazů a soch jsou tak vzácnou výjimkou, že se s nimi zatím nedá počítat. Obrazy, nebo sochy jsou dosud jen pomazánkou dražeb a chlebem zůstávají starožitnosti. A přece i tímto trhem proudí výtvarný život a jeho řečiště se zde velkoměstsky rozšiřuje.“152

Aukční výsledky jako reference pro tvorbu cen Jedním z hlavních vlivů, jimiž aukce působí na umělecký trh je udržování referenčního rámce pro stanovování cen uměleckých děl a starožitností. Vzhledem k heterogennosti a unikátnosti zboží, které se v oblasti sekundárního trhu pohybuje, není jiná možnost, než stanovovat ceny těchto předmětů v přímé analogii s těmi, které vznikají volnou a veřejnou soutěží v rámci aukčních nabídek. Vnímání hodnoty konkrétních artefaktů se mění s místem a časem. Jinak jsou hodnoceny práce malíře jeho současníky a jinak s odstupem několika generací. Rozdílnou cenu budou zájemci

151


152

F. K. [František Kovárna], Umělecký trh, Pražské noviny CCLVIII, 1937, č. 213, 12. 9. 1937, s. 5.

214


ochotni zaplatit za dílo v místě jeho vzniku, ve srovnání se vzdáleným trhem, kde není dotyčný autor znám. Pro odpovídající stanovení obchodní ceny je tedy zapotřebí průběžná orientace na relevantním trhu. Vzhledem k tomu, že neexistuje přístup k informacím o vypovídajícím vzorku privátních transakci, stává se aukční trh ideálním zdrojem tohoto typu dat. Dražby jsou veřejné, charakter a kvalita obchodovaného zboží jsou zachyceny v katalogu a ceny vznikají ve volné soutěži kupců v rámci jasně definovaných pravidel. Pokud jsou aukce konány v dostatečném množství a rytmu, poskytují dostatek neustále aktualizovaných informací pro orientaci v relevantních cenových poměrech v dané oblasti.153 Systematickou práci věnovanou této problematice vydal v Berlíně roku 1925 židovský právník a sběratel Kurt Mühsam (1883–1931). Jeho příručka uvádí několik stovek nejvýznamnějších obchodovaných světových autorů a ceny jejich děl realizované v posledních desetiletích na aukcích v Evropě a severní Americe.154 Jednotlivé záznamy jsou fragmentární. Většinou obsahují název díla, rozměry, aukční dům kde bylo prodáno, rok a dosaženou cenu v původní měně transakce. Výjimečně je uvedena technika provedení díla či jméno majitele. Mezi umělci je zpracováno několik českých malířů: Jan Kupecký, Norbert Grund, Václav Brožík nebo Jaroslav Čermák. Z domácích aukcí byly zaznamenány jen některé výsledky z rozprodeje Pálffyovských sbírek v Praze roku 1924.

153

Roman Kräussl, Art Price Indicies, in: Clare McAndrew (ed.), Fine Art and High Finance, New York, 2010, s. 63–68.

154

Kurt Mühsam, Internationales Lexikon der Preise von Gemälden und Handzeichnungen aller Schulen und Länder nach den Auktions-Resultaten der letzten Jahrzehnte, Berlin 1925.

215

V. SOUVISLOSTI, AKTÉŘI A VÝSLEDKY AUKČNÍHO TRHU V PRAZE

Recommend Documents