D u b en 1922. /
Č is lo 4 .
V
RISE HVĚZD Č A S O P IS
pro
pěsto v á n
!
a s t r o n o m ie a p ř íb u z n ý c h
v ěd
.
Vychází d e se tk rá t ročně. R ed akce a adm inistrace v P raze 15, W ilsonovo nádraží.
O M ěsíci. Zpracovali K . Anděl a A. Liegert. (Dokončeni.)
Ú tvary m ěsíční n eo d rážejí ste jn ě světla slunečního. O tom se přesvědčím e jed nod uše pohledem na úplněk. S c h r ó t e r zavedl ve svém díle Selen oto p o grap h isch e F ragm en te zur genauen K enntnis d er M ondfláche stupnici o 10 bod ech (stupních) k označování ja sn o sti n eb o síly odraženého světla. I L o h r m a n n měl svoji stupnici, lišící se od předešlé, o stejném počtu stupňů. B e e r a M á d 1 e r podrželi tentýž p o čet stupňů, rozdělili je pak ve svém díle D er M ond ta k to : 0° tem né m ěsíční stíny, 1° až 3° pro barvu šedivou, 4° až 5° od stín světle šedivé, 6° až 7° pro šed obílou, 8° až 10° pro skvělebílou. Stupeň 1., sk oro černá šeď , je s t zřídka k nalezení, pouze v některých částech valových rovin G r i m a 1 d i (6 5 ) a R i c c i o l i (1 2 3 ). Č asem se přibližují k tom uto zabarvení P l a t o (1 1 2 ) a něk teré m alé černé skvrny v M a ř e V a p o r u m ( b 2 ) . Ja sn o st mezi 1° a 2° je s t o b y č e jn ě jší, pozůstává zpravidla z velm i tm avé šedi, na př. v P l a t o n o v i , B o s c o v i c h o v i (vých. Ju l. C aesara) a v části S c h i c k a r d a (1 3 0 ), kdežto 2®, čistě tm avou šeď, naleznem e v J u l i u C a e s a r o v i (3 1 ) a v m noha skvrnách o k o lo M a r e V a p o r u m . 2° až 3° jasn o sti, trochu tm avší šeď , o b je v u je se ve většině m oří, na př. v M a r e C r i s i u m a v částech M a r e T r a n q u i l l i t a t i s , ja k o ž i na pokraji M a r e S e r e n i t a t i s . V e všech těch to druzích šedi zdá se existovati d v o jí druh odstínu, totiž čistá šeď, která klesá až k velm i tm avé, studené ocelové šedi, jak o ž i nahnědlá šeď , m ěnící se až v hnědě černou barvu. Č asto se o b je v u jí zabarvení, která s e mezi těm ito n alézají. 3° světlé části povrchu m ěsíčního, střed n í šeď , kolísá od bíléh o až po neu rčitě žlutavé zabarvení, a tvoří největší část velikých m a r e , vystu puje často i uvnitř kruhových pohoří. V nitřní plochy většiny kruhových pohoří a valových ro vin, jako ž i většina údolí kolísá v b arvě mezi 3° až 4°, lehká
sed , s více n ebo m éně studeným zažloutlým zabarvením . V še o b ecn é z a b a n e n ! vyvýšených částí M ěsíce, ja k o ž i určitý počet údolí, zdá se býti od 4° (žlutavá šeď ) až do 6° (světle žlutavě b ílá ), a mezi ležící zabarvení 5° zdá se tvořiti střed ní barvu mezi světlým i a tm avými částm i povrchu a je s t ob yčejn ý m zabarvením hor, o k rajů valových rovin a kruhových p ohoří i velké většiny světlých paprsků a pruhů, jako ž i světlé plochy okolo K e p l e r a (8 1 ). O statn í stupně js o u : 7° světle šed á běl, 8° čistá běl, 9* lesknou cí se běl a 10° o slň u jící běl. O sam o cen é hory b ý v ají často 6° až 7°, někdy i 8° světlé. 7° až 8° jasu m á velký p o č e t kráterových rovin, kráterů a kráterových jam ek, při kterých o b y če jn ě celek, valy, vnitřek, jako ž i blízké o k o lí m ají tutéž ja s n o s t a při úplňku se jev í jak o o h raničené světlé skvrny. Val kruh. p ohoří P r o k l u s (1 1 5 ) lze o zn ačiti 9° světlosti. N ejsv ětlejší o b lastí m ěsíční je st A r i s t a r c h u s (1 3 ), jeh o ž oko lí sv ítí 9°, zevní val a vnitřek 9° až 10°, vnitřní val 10° a centrální kop ec snad je s t je ště světlejší. *
*
*
S v ě t e l n é p r u h y , viditelné hlavně při vysokém osv ětlen í, z nichž většina je uspořádána v celé soustavy paprskové, jso u jedním z nejpodivuhodnějších zjevů na M ěsíci.*) Sedm velikých útvarů, T y c h o (1 3 9 ), C o p e r n i k u s (8 3 ), K e p l e r (8 1 ), B y r g i u s , A n a x a g o r a s , A r i s t a r c h u s (1 3 ) a Ó l b e r s je s t o b klopeno množstvím jasných paprsků a pásů, které všem i sm ěry se rozbíh ají. V m enší m íře pozorujem e je také u M a y e r a , E u c l i d a (5 0 ), obklopen je též P r o c l u s (1 1 5 ), A r i s t i 11 u s (1 4 ), T i m o c h a r i s (1 3 8 ) a několik jiných. Světelné pruhy p o čín ají zpravidla v sou sed stv í valů útvarů m ěsíčních, kde n ejbližší okolí bývá pom ěrně tem né, o b y čejn ě 4® (při A ristarchovi pouze 2°), prodlužují se pak do vzdálenosti 150 až 5 00 km p řes roviny, krátery, vrchy, údolí a všechny útvary, aniž by se změnily. V několika případech kon čí tyto parsky náhle u kráteru n ebo kruhového pohoří, jin é ztrácejí se ve světlých krajinách o k ra je m ěsíčního, m noho jich pak m izí ponenáhlu na rovinách a mezi horam i. N ejvýznačnější soustavu paprskovou má Tycho, která v příznivé libraci pokrývá více než č t v r t i n u kotouče m ě s íč ního. Z d e m ůžem e rozeznati několik se t oddělených paprsků, jež jso u o b y č e jn ě 1 6 — 30 km široké. N ěkteré se z trá cejí v M are Nubium a v O ceanu s P rocellarum , proběhnuvše před tím vzdá len o st 9 5 0 — 1 1 0 0 lem. Jed en z nich p robíhá tém ěř celou desku m ěsíční, u M e n e l a a je s t skoro neviditelný, v M are S eren itatis •) Na naši mapě z pochopitelných příčin nejsou zakresleny.
stává se o p ět zřetelným a konečn ě na světlé části m ěsíčního o k r a je mizí, m aje délky pres 3 0 0 0 km. Na některých m ístech se paprsky s p o ju jí v uzly světelné a n eb o v široké sp o jen é hm oty, jin d e m ají vzhled chum áčovitý. Při o sv ět lení šikm ém m izejí a zjev u jí se teprve, když Slunce vystoupí výše nad je jic h obzor. K rom ě sedm i hlavních střed isek světelných pruhů je s t je ště m noho neúplných systém ů těch to pruhů, vyskytu jících se o je diněle. Kruhová rovina P r o c l u s (1 1 5 ) vysílá tři paprsky ve s te j ném úhlu asi 120°, z nichž dva jso u slabé a těžko viditelné, třetí je s t za to zřetelný a rozvětvený. P od vojné kruhové pohoří M e s s i e r (1 0 0 ) podobá s e svým d vojnásobným chvostem kom etě. Pravá podstata a původ světeln ých pruhů jso u posud neznám y. B e e r a M á d l e r považovali je za úplně neodvislé ode v šed i útvarů m ěsíčních. N ázor ten se pozdějším pozorováním d okon alej ším i optickým i pom ůckam i úplně nepotvrdil. Ke konci zm íním e se je š tě o různém zabarvení na polokouli m ěsíční. V M are Nubium a O ceanu s Procellarum nalézá se m noho kráterů o 6 — 11 km v průměru, které jso u o b klo p en y světlým povrchem , ro zprostírajícím se na 1 6 — 50 km kolem a neznatelně m izejícím . K rátery ty, m ající zpravidla světlost 7°— 9°, označil M á d l e r jako žto zvláštní třídu „nelesklých k rá te rů ". N ejvýznač n ější z nich jsou E u c l i d e s (50), P a r r y A, H o r t e n s i u s , B e s s a r i o n a j. Střed n í část M a r e S e r e n i t a t i s jev í se ve světlezeleném zabarvení. V M a r e H u m o r u m převládá tem n ější zelený ton, slabší, ale podobný m ůžem e pozorovati v M a r e C r i s i u m . M a r e F r i g o r i s jev í se v mdlém špinavě žlutozeleném o d stínu, někdy spíše hnědožlutém nežli zeleném , pod obně je st tomu, za příhodných podm ínek v M a r e I m b r i u m , kdežto P a l u s S o m n i i má zvláštní zabarvení zlatohnědé. Povrch m ěsíční má všechny od stíny od bledě žluté, šedé a bílé, na některých m ístech přechází žlutá skoro v bleděhnědou.
Dr. Arnošt Dittrich:
Foinická M edvědice. Magna minorque ferae, quarum regis altera G raias, Altera Sidonias, utraque sicca, rates . . . Ovidius „Tristium* IV. 3.
Koll. J . B o r v 7. čísle II. ročníku našeho ča s o p s u nadhodil otázku, zda M edvědice není původu foinického. Sk u tečn ě Ř ekové o „foinické M edvědici* mluví. Rozuměli tím však M alou M edvědici, která původně k fondu jejich souhvězdí nenáležela. Zdá se, že tam lokalisovali za nejstarších časů, — míním současnost s Velkou M edvědicí - loveckou fenu. D le mythu náležela nym fě Kallisto,
jež ja k o V elká M edvědice, či Heliké kol polu krouží. F en a na nebi musí býti velice starobylé souhvězdí. P e s poukazuje na primi tivní lovecký národ, rod jeho na éru m ateřského práva. Z toh oto souhvězdí se nám zachovalo označení Kynosura — „P sí o h o n “ pro P olaris. Jm éno to užívá se ale také pro celou M alou M edvědici. Ř ek ové stanovili sev er pom ocí V elké M edvědice. Po ní divá se O dysseus, když se plaví, dbaje, aby souhvězdí to měl -stále p o levici. Hledal si východ oklikou přes sever. T en pak určoval po m ocí M edvědice. D nes zdá se nám orientace pom ocí souhvězdí tak rozlehlého, od pólu vzdáleného nevhodnou. Ale mezi r. 2 0 0 9 až 1000 př. Kr. byla M edvědice pólu značně blíže než dnes. O v i d i u s sdílí nám ve svých T ristiu m , že řečtí plavci orien tovali se Velkou M edvědicí, Foiničané M alou. V d obě rozkvětu Sid ona a T yru kol r. l i 0 0 př. Kr. byl čtvereček M alého Vozu dosti blízek pólu světovém u. T eh d y m ohla se hvězda /? U rsae minoris pokládati za polárku. Foinický způsob, určovati sev er po mocí M alé M edvědice, přenesl p a1* k Řekům kol r. 6 0 0 př. Kr. T h a l e s m ilétský. K le i n v Handbuch. d allg. H im m elsbeschreibung praví: „Když T h a le s jejich tajenou vůdčí hvězdu Řekům doporučil, byla foinická M edvědice, jak jí říkali, jen od nem ocných používána." První zmínka o obou V ozech či M edvědicích je st u Anakreonta. Když Ř ekové Malou Medvědici na rozdíl od původní M edvědice označovali ja k o foinickou, je to dokladem , že „Velká M ed v ěd ice* foinického původu není. Že V elká M edvědice je st původním sou hvězdím , plyne z velikosti je jí, z vytečkování na klenbě nebeské a z toho, že se často u E u d o x a a H i p p a r c h a i pozdějších o značu je jako hé arktos, (V ledvědice) bez bližšího určeni m egalé (V elká). (B o ll „S p h aera" 1903.) Že by byli Foiničané Malému Vozu říkali „M edvědice", není pravděpodobno. Proč by truhlíku s dlouhou voji říkali m ed v ěd ice? Nehledě toho, že A c h i l l e s T a t i u s k Aratovým Phainom ena 39, výslovně p r a v í: „Na sféře Egypťanů ani drak se nejm enuje, ani medvědi, ani Kefeus. ale jin á souhvězdí a jm éna jsou tam položena. A tak i na sféře C haldaiů.“ T ed y celý O rient s Egyptem neznal souhvězdi M edvědic. P roto nevěřím v znalost jejich u Foiničanů, drobné provincii orientální kultury. Ř eknem e-li, M edvědice je foinická, ale není orientální, je to ja k o bychom ř e k l i: francouzské to není, ale b elgické. V šechna souhvězdí jsou do hvězd vehleděna. Nemylm e se takovým i výroky jako P a r t h e y -o v ý m, jenž v Pouti údolim Nilu vypravuje, že v Nubii teprve pochopil jm éno a tvar jed notlivých souhvězdí: „M ohutně vystupující hlava býka s výhružným i rohy, sk ák ající lev, klidně uložený, zpět se d ívající beran, a velmi při rozeně zahnutý ohon skorpiona “ — Klidně uložený a zpět se d ívající beran skládá se z tří hvězd, jež tvoří táhlý trojúhelník? T o si P arthey prom ítá na nebe obrázky, jež zná - z nevhodných — map, na krásné nubické nebe. B o l l v A stronom ickém svazku H innebergerovy Kultur d. G egen w art 1921 praví že si do O riona vm ýšlim e obrovského k ráčejícíh o muže, ja k o Ř ekové a Arabové. K d y t
jsem ja k o hoch chodíval za zimních večerů pro pivo, obhlížel jsem neu stále nebe. Do Oriona jsem si vmýšlel lva jen proto, že jsem věděl, že někde na nebi lev jest. Viděl jsem je j velice zřetelně. Není nátlaku ve figurách hvězdných. Ř ekové viděli v Orionu také nohu kohouta a dvojitou sekyru, což asi převzali od sousedů. N ebof souhvězdí tvoří každý národ, ač dle kultury z různých hledisek. Č eské označení souhvězdí O riona je k o sa .*) N estačí věděti tak trochu něco o medvědu, aby je j národ n a nebe vsadil. T o musí míti toho m edvěda plnou hlavu, medvěd mu musí býti veledůležit, pak teprve v kontuře znám é je j spatří a odpustí, že medvěd na nebi má dlouhý o cas na rozdíl od krátkého ve skutečnosti. Nad tímto porušením obrazu se již leckdo pozastavil. Starší anglický autor — dle H aliburtona — vykládá je naivně tím, že krátký ohon m edvěda se natáhl, když Ju p iter za něj medvěda zvedal na nebe. — O n e i d as-In d iáni dokonce podle medvěda nebeského opravili ideu pozem ského. 1 ten měl původně dlouhý ohon. Ale když „medvěd o so b ě “ — jak lze říci v Kantovském slohu — chytal ryby, zamrzl mu v ledu a když se chtěl vyprostiti, utrhl se. D alší důvod, proč nepovažuji m edvěda za orientální, po příp. specielně foinické souhvězdí jest, že krajiny ty jsou celkem o b lastí Iva. Z e l i , který tolik zajím avého našel k psychologii zvířat, praví ve spise Streifzuge durch die T ie rw e lt 1 9 0 6 : „Kde vládne lev není medvědu, leda v horách ve výškách, jim ž lev se vyhýbá. Protože v starém Řecku byl ještě lev, přemohl národní hrdina H erakles i takového netvora, ale žádného medvěda, ač pověst se všem i známými šelm am i je j nechala zápasit. Protože v M alé Asii, vlasti Homérově, žil lev, porovnává básník své hrdiny n esčetněkrát se lvy, ale nikdy s medvědy, protože jich n e z n a l ... Člověk, největší šelm a, otřásl bez střelné zbraně rovnováhou mezi zvířaty jen na jednotlivých příznivě položených m ístech. T a k ve vlastním Řecku tím, že vyhubil lva V T h rak ii žil sice je ště po staletí. O statně pronikl do krajin od lvů opuštěných medvěd, rozdíl nebyl tedy příliš veliký. “ Odkud pnšli Ř e k o v é ? — Ze severu. Odkud přišli ti medvědi, kteří obsadili Ř ecko po vyhubení lv a ? P atrně také ze severu. Přes moře nešli. Ř ekové tedy z oblasti m edvěda přišli. P ro to si ho při nesli i na nebi. D okladem , že na severu byl m edvěd předmětem pozornosti jest, že G otové ho užívali jako zvíře znakové. Kim brové měli býka, též souhvězdí, P eršan é orla, Korinfané okřídleného oře, co ž vesm ěs jsou souhvězdí. O rientálové znali medvěda jen málo, jen zdaleka. V Knize Králů se vypravuje, že dvě m edvědice roztrhaly 4 2 děti. P okládali om ylem m edvěda za krvežíznivou agressivn í šelmu. Ve skutečnosti jest *) Sbírejte česká souhvězdí a uveřejňujte, odloží-li se to, zapomenou se a ztratíme neodvratně cenný materiál národopisný. — Též dětské říkanky o Slunci, Měsíci, počasí. Je to leckdy moudrost indoevropského pťanároda, jíž dnes bavíme děti.
medvěd om nivor, žere houby, jahod y, kořínky, med, hmyz, ovšem m aso také. P ro č choval A s a r h a d d o n m ed věd y? Patrně, že byli raritou. Předhazoval jim zajatce. Ve zvěřincích dostanou medvědi pram álo m asa. Spíše — oves. Výluka sídel m edvěda a lva způsobuje, že pro seveřan y medvěd je králem zvířat. Zajím avé pro naše studie jest, že právě m edvědice s mládaty pokládá se za sam ovládkyni krajiny, jež okamžitě přejde k útoku, zvětří-li rušitele. Podivuhodno však jest, že mláďata opustí, když tato jso u je ště zcela m aličká. Sd ělen í ta p och ázejí od n ad lesního Krementze, jenž m edvědy po léta v R okitenských bažinách pozoroval. Je h o pozorování vysvětlu je též geografickou výluku lva a m edvěda. Lev i medvěd, zvířata vítězící bez risika, m ají m álo mláďat. Když m edvědice s m ladistvým potom stvem toto opustí, napadne-li ji lev, zničí je jí dorost. O p aku je-li se to v krajině opět a opět, tak m edvěd konečně vymře. Homér znal M edvědici na nebi, ale neznal v přírodě své med věda, nýbrž lva, ja k viděti na jeho lvích přirovnáních. Protože, ja k jsem již uvedl, patrně severně od Ř ecka začínala oblast m edvěda, pochází M edvědice na nebi z těchto krajin. Zda máme m ysliti na indoevropský pranárod, jenž dle srovnávacích studií jazykozpytců znal medvěda, ale neznal lva ani tygra, nechci najisto tvrditi. Jso u tu ještě L o c k y e o v i M egaiithikové, tvůrci velkokam enných staveb, jich ž nejvelkolepějším příkladem jsou Ston eh en g e. T i nep ochybně primitivní astronom ické vědom osti měli, o nich v šak není jisto , zda byli indoevropejci, či zda se v instituci druidů nezachovala vyšší kultura mezi indcevropským i dobyvateli, asi ja k o řecká u Římanů. Foinickou M edvědici vykládal bych takto: Ř ekové znali již označení M alého Vozu dle Velkého, když T h a les prozradil, že F o iničané určují sever pom ocí M alého Vozu. Souhvězdí to nazvali M alým M edvědem , kde označení „M ed věd" má hodnotu n ašeh o „ ark tick ý ", to je s t severní. Foinický M edvěd znam enalo pro uši Ř eka asi tak : foinický prostředek k určení severu. Ja k ý si doklad pro m ožnost takového ponětí vidím v tom, že arktikos slu je u Eudoxa z Knidu kruh, jen ž obem yká severn í hvězdy cirkum polám íŽe V eliká M edvědice je st na nebi ja k o zvíře královské, o tom , snesl doklady koll. B o r v materiálu o bohyni lovu, vládkyni zvěře, sym bolisované m edvědicí. B ohyn ě taková m ohla vzniknouti na severu v oblasti m edvěda v době, kdy m ateřské právo bylo zatla čováno otcovským . P od léhající ženy pom ýšlely asi tehdy na zou falý prostředek, převzíti lov a válku, práci mužů. Proto jsou b ohyně lovu a války p an en ské. T en to zápas je st i pro srovnávací ja z y kozpyt praehistorický, neboť jím dohm atávám e se národa indoevropského již na hladině práva oteckého. Odtud jsou zajím avé linie k výkladu O riona-Prom ethea-H eraklea, k nimž mne dovedla právě studie koll. Bora. V ítám srdečně každé spolupracovnictví, jež se nese k tom u, aby hvězdné n ebe promluvilo. C o tu problém ů. P roč ten D rak n a
a eb i, jenž vypad á jak o papírový drak našeho dětství. P ro č má O rient místo draka a m edvědic na nebi indoevropské vynálezy vozu a jh a ? T y to kulturní statky převzali, ale jejich souhvězdí n e c h tě li? — P r o č ? — Kdy a jak se dostal svět lva, Orient, v kul turní styk s oblastí m ed věd ice?
K osm ická fysika a m eteorolo ftidí doc. Dr. Rudolf Scbneider. r
IXJOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
D r. E m . H o f:
M eteorologické podmínky života na Měsíci. N ení tomu dlouho co přinesly denní listy sensační zprávy o nových výsledcích studia povrchu M ěsíce. Psalo se o zjištěn í vegetace a m ožnosti organického života na povrchu našeho sou putníka, o němž se dosud tvrdilo, že není na něm života org anic kého, že není než chladnou m rtvolou, předpovědí příštího osudu naší planety. Sam ozřejm ě, že byly zprávy ty různě přibarveny. Ve franc. časopise La Nature (č. 2483) uveřejnil E. Touichet článek „La Lune est-elle un monde vivant?“ (Je s t Luna živým sv ětem ?), který se o b írá popisem a diskusí té to sporné otázky. Podáváme našim čtenářům referát o to m to zajím avém článku. Je s t to známý astronom observ atoře na Harvard C ollege v A m e rice W . H . Pickering, jeh o ž theorie, založené na m noholeté práci a pozorováních, uvedly na přetřes tu to starou otázku. Pickering konal svá pozorování ve velké výšce na Arequipa v Peru a na Jam aice za obzvláště výhodných podmínek atm o sférických. O výsledcích referoval poprvé již r. 1892. P ickering na základě m nohých zjevů vskutku soudí, že M ěsíc není mrtvým tělesem , že neustala na něm dosud činnost přírody ba že je na něm organický život. Pickering věří v existenci činných sopek na M ěsíci, v přítom nost v o d y ve stavu pevném a plynném i v existenci vegetace. Že sopečná činnost na M ěsíci dosud neustala, tvrdí na základě pozorování změn četných kráterů m ěsíčních. Dno kráteru P 1 at o n a poseto je st četným i, drobnými krátery, jichž mapku v růz ných dobách Pickering pořídil. Z jistil, že některé malé krátery m izejí a opět po čase se o b jev u jí, což vysvětluje tím , že zakrý vány jsou za své sopečné činnosti mračny jem ných částeček so p kou vyvržených do řídké atm osféry m ěsíční. Jakm ile ty lo „m ráky“ se rozptýlí, krátery stanou se op ět viditelnými. C o se tý če otázky existen ce vody na M ěsíci, musíme před pokládali na základě velmi nepatrné hu stoty atm osféry, že může se vyskytovati jen ve skupenství plynném (vodní pára) či pevněn* (sníh, led) a to nad bodem mrazu pouze ve skupenství plynném, pod bodem mrazu z části ve skupenství pevném, z části plyTiném.
Pickering tvrdí, že velmi m noho kráterů m ěsíčních a svahů hor jest obroubeno bílou, lesklou obrubou neb pokryto větším i plochami bílé hmoty. T y to plochy prý slábnou a m izejí čím více Slunce vystupuje k zenitu M ěsíce. C o je s t ta to b ílá h m o ta ? P icke ring odpovídá, že nejjednodušším je st vysvětliti ten to zjev ja k o sníh neb námrazu. E xisten ce vulkanické činnosti podporuje před poklad vody a kysl. uhličitého. Ano, Pickering dom nívá se, že je st na základě svých pozorování oprávněn tvrditi, že na M ěsíci ex i s tu jí „skvrny p o lárn í", tvořené nahromaděním sněhu a ledu na pólech, analogické „čepičkám " M ariovým a polárním ledovištím zem ským . Velmi pozoruhodné výsledky podalo pozorování změn skvrny Linnéovy. T ato skvrna (kráter) pozorována byla již H eveliem (1645); čtenář nalezne ji na m apě v m oři Jasném (m are Seren itatis) v blíz kostí Apennin m ěsíčních. T e n to kráter, dříve v průměru asi 10 km m ěřící, změnil se během času na malý kráter, obklopený bílou skvrnou. Pickering m ěřením zjistil, že velikost té to skvrn y m ění se periodicky během m ěsíčního dne (1 m ěsíční den je s t zhruba 29 dnů pozem ských). P o východu Slunce skvrna se zm enšuje a klesá na minimum asi v době jednoho dne pozem ského po kulmi naci Slunce na M ěsíci (po m ěsíčním poledni). Pak skvrna op ět roste a dosahuje největšíh o ro zp ětí krátce před východem Slunce. Pickering pokládá za nejjed nod ušší vysvětlení to h o to zjevu, že tato skvrna je s t tvořena námrazou (ledové jehličky tv o řící se za m lhy a ^a mrazu na všech předm ětech) z plynů vystupujících z nitra půdy m ěsíční. T y to ledové krystaly sublim ují čili vypařují se, aniž b y přecházely dříve ve skupenství kapalné, jakm ile Slunce počne intensivněji hřáti. H ypothesu tu to podepřel Pickering pozorováním této skvrny a hlavně je jí velikosti za zatm ění m ěsíčních ve dnech 16. X II. 1899, 16. X . 1902 a 11. IV. 1903. Povstává-li to tiž skvrna Linnéova vskutku tvořením námrazy m usí se i za přechodu stínu zem ského zvětšiti následkem kles nutí teploty a zm enšiti se opět po novém ozáření Sluncem . P ick e ring tvrdí, že tomu tak je st a že důkaz je st tím proveden. Dle jeh o theorie tvoří se nám raza na okrajích trhlin, z nichž unikají vodní páry a nikoli na jich dně. Č ást krystalků ledových (nebo snad i většina) pravděpodobně vznáší se v řídké atm o sféře m ěsíční nad povrchem jejím , tv o říc „m raky" analogické cirrům ( = řasy, nejvyšší mraky, metlám podobné) pozem ským . Pickering upozorňuje co se to h o týče na b ílé pruhy, rirrům ne nepodobné, paprskovitě od kráteru T y c h o se p ro stíra jíc í a praví, že jsm e stejn ě oprávněni předpokládati existen ci ledu na M ě síci, jako předpokládáme existenci téhož na M artu, o p írajíce se o pozorování „čep iček " M ariových. T ou ch et má k této theorii „led ové" n ěkteré skeptické po známky, jim ž ztěží lze upříti váhy. Uvažm e m eteorologické podmínky na M ěsíci. Č etná pozoro vání a m ěření ukazují k tomu, že na M ěsíci není atm osféry a
N e jv ě t š í d a le k o h le d s v ě t a . Hookerův lOOpalcový (254 cm) reflektor observatoře na Mount Wilsonu.
je -li, je st asi řádu m enšího než 0 0001. T e n to ned ostatek vzduchu, b y ť i neúplný, má za následek výstřední pom ěry tepelné na M ěsíci. Z a m ěsíčního dne vyhřeje Slunce povrch m ěsíční na teplotu 100° C , zatím co se za noci, která nastává bez soumraku, tep lota blíží teplotám interplanetárním . M ilankovič za určitých předpokladů v y početl pro rovník následující tep loty prot různé zenitové vzdálenosti iShm ce: V id ái Slunce od zen itu:
0»
15°
30°
45» 60°
75°
S0*
105* 120” 150°
180*
88-5 71-0 45 5 5 ‘5 — 32 0 - 5 3 8 - 5 1 '0 - 4 7 7 - 4 0 5
r>on a P * S7 0 Odp. 1
-3 3 0 100-5 96-7 85-5 69 5
45’5
88
- 7 0 — 14-7 —24 4
Klesá tedy teplota nejníže za východu Slunce a dostupuje n ejvyšší hodnoty krátce po poledni m ěsíčním . D enní zm ěna teploty je s t ted y na rovníku 154° C . Průměrná teplota na rovníku by byla -f- 12° C. C o se d ěje s vodou za těch to pom ěrů ? I za nízkých teplot je s t tlak nasycených vodních par je š tě značný. V e Strouhalově therm ice na str. 304.—305. nalezne čten ář úplnou tabulku, z níž vyňaty jsou hodnoty : « Při teplotě n Tt T Tt n V n v n p v 7) rt r> n yt Tt
rt
— 20° jest tlak vodních ,par 0 9 6 mm H g 1-45 15° „ Tt n Tt r> 2 16 10° „ Tt » V V 317 Tt Ti .5 " „ rt n 4 58 0° „ rt rt rt rt 653 4 - 5° „ n r> Tt v 9 18 Tt tt 7) 7) 4 - io ° . 9217 Tt + 50° „ n rt 7) 76000 -H o o ° Tt rt V v 1075 40 +110° n Tt rt r*
„ „
Z těch to hodnot je s t patrno, že existen ce perm anentního ledu na M ěsíci je st nepravděpodobná, neřku-li nem ožná, n eb of i za velmi nízkých teplot je s t vypařování dosti intensivní. Puisseux poul>ázal na skutečnost, že led na G aurisankaru b y úplně již zmizel, k cy b y nebylo stálého obnovování jeh o ze srážek atm osferických, ač obě nad to co do hustoty atm osféry ztěží lze srovnati. C ož teprve za vysokých teplot m ěsíčního p o led n e?! Vzhledem k velmi řídké atm osféře pochybuje T o u ch et opráv něně i o m ožnosti existence ledu ve tvaru mračen, analogických cirrům pozemským, n ebof je st nem ožno, aby sebe jem n ější hmotné částečky v tém ěř úplném vzduchoprázdnu udržely se nad p o vrchem , aniž b y padly k němu. Analogie mezi ledem na Marsu a na M ěsíci zdá se mu příliš smělou extrapolací. Loew y a Puisseux pop írají existenci „polárních sk vrn " m ě síčn ích , co analogie „čep iček " M artových, ba i periodickou změnu velikosti skvrny Linnéovy. Proti hypothese Pickeringově sta v í se i výsledky m ěření . a l b e d a m ěsíčního. Albedem nějakého tělesa rozum ím e poměr
m nožství světla rozptýleného odrazem na všechny strany ke m nož ství světla dopadnuvšího. V izm e následující ta b u lk u : Albedo Hmota Albedo Těleso nebeské Láva, M eteority . . . 0 1 5 M ě s íc ....................... . . 0 1 5 . . 0 54 G ranit . . . . M a r s ....................... . . 0 21 S n í h ....................... . . 0 78 . . 0 75 Venuše . . . . . . 0 65 M raky . . . . . . 0 60 Jupiter . . . . Albedo M ěsíce je st rovno onomu lávy, kdežto albeda sněhu je st příliš vzdáleno, je st daleko m enší. Álbedu sněhu a mračen sp íše se rovná albedo V enuše. Sněhem pokrytá m ísta na M ěsíci b y patrně velmi m arkantně zářila vzhledem ke svému okolí. Za takových námitek lze ovšem těžko připouštěti i existenci rostlinstva na M ěsíci, jím ž Pickering vysvětluje některá fa k ta po zorováním zjištěná. Pickering nalezl v okolí kráteru E r a t o s t h e n a několik skvrn rychle se m ěnících a čar přím ých neb jen lehce zakřivených, které lze porovnati s kanály M ariovým i. Již roků 1888 P ickering uvedl myšlenku i Lowellem podporovanou, že „ka n ály " a „m oře“ M artova nejsou ve skutečnosti ničím jiným, než zvláštní veg etací. T u to hypothesu aplikoval i na „kanály" m ě síční. V roce 1892 na základě pozorování na Arequipa došel P ick e ring k závěru, že „kanály" m ěsíční namnoze jdou napříč „ m o ři". Připouštím e-li m ožnost rostlin ného života na M ěsíci, neza pom ínejm e za jakých pom ěrů atm osférických tak činím e. Rostlinná individua musela b y se spokojiti s atm osférou pranepatrné hu stoty, s výstředním i poměry tepelným i a v nejlepším připustitelném případě pranepatrnou vláhou. Pickering sice poukazuje na to, že na Zemi žijí ve vysokých šířkách lišejníky tam, k d e teplota zřídka kdy dostoupí 0° C , avšak při tom to důkazu chybí ona velká pro m ěna teploty již teo retick y stanovil M ilankovič na 154° C . P a k je těžko si představiti i ro zv íjen í rostlinstva do velkých výšek za nedostatku vody. Dle Pickeringa tvoří se rostlinstvo v bezprostředním o k o lí trhlin půdy, kudy u nikají páry vodní a kysličník uhličitý. K ráter A r i s t i 11 u s prý m á tem ný, rozdvojený kanál, jeh o ž tv ar pod léhá změnám, který lze vysvětliti existen cí v eg etace podél obrovské trhliny vulkanické. Pickering připomíná, že rostlinst\ro na M ěsíci má dvě příznivé existenční podmínky. Především je st to m enší tíže, která je st rovna asi Ve tíže zem ské, a pak velmi řídká atm osféra, je jíž p o hyb nemůže ničiti rostlinstvo, což o bé znamená v ětší m ožnost vývoje veg etace m ěsíční. Ovšem je nám obtížno učiniti si představu o tvaru rostlin za tak ovýchto podmínek se v y v íjejících . Je s t úko lem biologů zjistiti,zda za tě ch to podmínek je s t možný život vůbec, a je-li, jak musil b y býti v y h o ře n , aby mohl se b rá n iti daným vlivům povětrnosti m ěsíční. Astronom W . A. N. C hristie zastává se té to hypothesy Pickeringovv na základě svých pozorování na |amaice, vykonaných m obzvláště výhodných podmínek atm osférických.
Celkem možno říci, že věda sto jí tu stále je ště bezradně před velkým problémem. Z jištěno jest, že se pozorují vskutku změny povrchu M ěsíce. O příčinách změn dosud však m ínění se rozcházejí, vše dosud tone jen v hypothesách, jak patrno z dřívějšího, hodně vratkých. Pozorování jsou dosud subjektivní a stud ují vlastně jen hru světla a stínu na pozorovaných o b jek tech . „ C h títi vykládatí vše,“ praví Touchet, „ co vidíme či co myslíme že vidíme ana logiem i se zjevy pozemskými, je st vlastně přehnaný anthropomorfismus, znam ená to vystavovati se mnohým om ylům ." xaooooooooooť
R o z h l e d y . OOOOť
xxioooooooooooooooqoooooaooooooooooooooooo
Úkazy na obloze v květnu 1922. A. S lu n e č n í s o u s t a v a . 1. S lu n ce. V době od světové půlnoci dne 1. května do svě tové půlnoci 1. června 1922 zvětší se vzdálenost Zem ě od Slu n ce ze 1 5 0 ,6 5 6 .5 0 0 k m na 1 5 1 ,6 1 5 .7 0 0 km . V květnu zdánlivý polo m ěr slunečního kotouče se zm enšuje z 1 5 '5 4 " na 1 5 '4 8 " a paralaxa z 8 -7 3 " na 8 ’6 8 ". Na ekliptice má střed Slun ce 1. května ve svě tové půlnoci polohu určenou délkou 3 9 ’S 0, dne 1. června 1922 délkou 6 9 7 ° . D ne 2 1 . května v 2 2 ft l l m světového času nabývá střed Slunce právé délky 6 0 ’ ; vstupuje tedy do znam ení Blíženců, které se prostírá po délce 6 0 ° až 90°. Květnová část ekliptiky probíhá souhvězdím Berana a Býka, a to dne 19. května je jižně od Plejád, 31. května severně od A ld ebarana; deklinace Slunce vzrůstá z 15* do 22°. Důležité okolnosti, so u visející s denním pohybem Slun ce vzhledem ke skutečném u obzoru 50° rovnoběžky severní šířky, jsou sestaveny v čase středoevropském ( S E Č ) v tomto přehledu :
začátek h v ě z d , soumraku začátek o b č a n , soumraku vých. horn. o kraje Slunce průchod poledníkem = pravé poledne nejv. výška nad obzorem
1. h 2 4 4
května
m s 19 2 38
11 . h 1 3 4
května
m 48 43 21
s
21 . května h m s 1 10 3 27 4 7
31. května
h m 0 8 3 14 3 57
$
11 57 6 11 5 6 15 11 5 6 22 11 5 7 22 11 5 9 4 6 11 5 8 2 4 11 57 5 9 11 5 8 25
západ hořejšího o k raje 19 17 konec o b č a n , soumraku 19 5 3 konec h v ě z d á ř , soum raku 21 3 6
19 32 20 10 21 59
19 46 2 0 26 2 2 43
19 5 8 2 0 41 23 47
ranní a večern í vzd álenost ( — k jihu , -|- k sev .) ~ r 25® polední výška stř. Slunce 55
+
4 -3 3 * 60
-|- 3 7 ° 62
30° 58
P o l o h a s lu n e č n í k o u le . V květnu promítá se prostém u oku sluneční koule ja k o kotouč vyznačený obrazcem 3 b . na str. 61. R očenky 1922. Situace při pozorování dalekohledem buď přímo anebo v projekci vysvítá z obr. 4 . na str. 63. Úhel a , který svírá deklinační průměr Slunce s průmětem rotační osy, se v květnu zm enšuje z hodnoty — 2 4 ° na — 16°. Středem kotouče slunečního prochází počátkem května heliografická ro v n o b ě ž k a — 4 1 * , koncem května rovnoběžka — 1‘3°. K Zemi obraci tedy i tento m ěsíc slu neční koule svůj j i ž n í pól. M ěsíc.
Význačné polohy a fáze M ěsíce jsou v květnu ty to :
4. v14* SEČ 7 „Měsíc nejdále od eklipt. na jih (— 5°) dne 2posled. čtvrt dne 18. v 19 „ „ v uzlu výstupném „ 9. nový měsíc dne 26. v 19 „ „ nejdále od eklipt. na sever (-(-5°) „ 14. , v uzlu sestupném „ 22. Měsíc v přízemí dne 8 . v 8* SEČ „ v odzemí „ 20. v 11 „ první čtvrt dne úplněk dne 11. v
L ib r a c e . V květnu opisuje počátek O selenografických souřadnic kolem středu kotouče m ěsíčního S velmi úzkou elipsu, jejíž veliká osa půlí kvadranty J Z a S K V době kolem první čtvrti a uprostřed mezi úplňkem a poslední čtvrtí je optická librace největší, a to kolem první čtvrti přiklánějí se k Zem i (právě tak ja k o v dubnu) útvary na S K -n im okraji m ěsíčním , kolem poslední čtvrti pak útvary na okraji protilehlém . , 3. P la n e t y . M e r k u r tém ěř celý květen a ještě počátkem červn a bude v e č e r n i c í ve velm i příznivé poloze, ja k á zřídka se přihází. V yhledati bude je j lze přibližně nad západ oseverozápadním obzorem a to na zcela ja sn é obloze už 3 0 "1 po západu Slu nce, zvláště užije-li se kukátka. V yhled ín í M erkura usnadňuje tentokráte blízkost V enuše, která svým leskem (hvězd, velikost — 3 ‘3 ) na seb e upozorní brzo po západu S lu n ce. V n ejp řízn iv ějším obd ob í od 13. do 28. května, kdy M erkur má n ejv ětší výšku nad obzorem , zapadají Slunce, M erkur a V enuše v časech střed o evrop ských o
V. 13. 18. 23. 28.
1 9*35m 42 49 55
9
21h42m 54 22 5 13
i
4 1/* 3 3 V» 5 1/*
Zároveň obsahu je tabu lka úhlovou vzdálenost d obou při čem ž M erkur je s t vždy napravo od V enuše. P řesn ěji lohu planet zjistiti podle m apky oblohy (v R očen ce 1922, v němž dlužno data V. 13, 18, 22, VI. 2. zvětšiti o 5 dní. D o
planet, lze po obr. 9., m apky
možno vkresliti polohy Venuše pro okam žik 5 0 m po západu Slun ce podle s o u ř a d n ic :* ) datum doba SEC V A 9.40 1140 V. 8. 2 0 ft18 m 18. 32 10 6 115-3 1155 45 112 28. VI. 7. 55 114 8 11-2 V květnu se M erkur k Zem i blíži, jeh o zdánlivý prům ěr se zvětšuje, zároveň však jeh o fáze ubývá, takže hvězdná velikost jeh o se zm enšuje (dne V. 8. je — 0 8, dne VI. 2. už jen 1 6 ) . Vzhled V enuše se však m ění jen zcela nepatrně. D ne V. 28. do plní úzký srpek přibývajícího M ěsíce (stáří asi 2 dny) skupinu obou planet v pěkný trojúhelník tém ěř rovnoram enný. Střed M ěsíce (který je ve vrcholu trojú helníka) má 5 0 m po západu Slu n ce výšku 5° a azim ut \\2lj t °. V tuto hodinu je tedy V enuše nejvýše nad obzorem , od ní napravo dolů asi 5° M erkur, od Venuše poněkud nalevo dolů, asi 7°, M ěsíc. V en u še po celý květen září jak o v e č e r n i c e a to v so u hvězdí B ýk a. Zprvu zapadá brzo po Slunci, koncem m ěsíce však v íce než 2 h později. M a r s v květnu začíná přicházeti nad náš obzor v pozdních hodi nách večerních. Z počátku vychází o 2 3 ft, koncem m ěsíce však už o 2 1 ft. Jeh o poloha v souhvězdí Střelce se celkem jen málo mění, neboť dne 8. května se zastaví a nastupuje velmi volný pohyb zpětný, v něm ž vytrvá do polovice červ en ce. Vzhledem k velmi značné deklinaci není jeh o pozorování pro severní polokouli zem skou příliš slibné, poněvadž málo vystoupí nad jižní obzor — u nás při vrcholení jen asi 15°, takže neprůzračnost ovzduší i třesavý pohyb vzduchu jsou velmi na závadu. M artovská roční doba blíží se k podzimní rovnodennosti; proto krajiny kolem obou pólů po kryty jso u sněhem . K Zem i obrácen je st severn í pól planety. J u p it e r a S a tu r n při svém zpětném pohybu souhvězdím Panny během května mění velm i málo svoji polohu mezi stálicem i. Jupiter je blízko stálice y, Saturn nedaleko 7 7 . Planety zapadají až k ránu a poskytuji tudíž hned, z večera krásnou př ležitost seznámíti se s nimi pozorováním . Ú kazy v soustavě m ěsíčků Jupitero vých najde čtenář sestaveny v R očence 1922 Elipsa Saturnova prstenu se během května poněkud sev ře; veliká je jí o sa má zdán livou velik o st asi 4 2 ", m ilá osa 2 7 " . S e Země hledíme na severní povrch prstenu, který je velmi šikm o Sluncem osvětlen. P od ro b nosti lze studovati hlavně na kotoučku planety. U ran u s viditelný je k ránu, po půlnoci.
neboť vychází koncem m ěsíce
*) V Ročence uvedeny jsou na str. £ 5 .,polohy Venuše platné pro dobu
o hodinu dřivé, než jak v sloupci ,d oba SEČ* je s t uvedeno.
N e p tu n a možno pozorovati ještě v první polovici května hned z večera. Koncem m ěsíce zapadá po půlnoci. K o n ju n k c e s M ě sícem . K onjunkci A ldebarana, která připadá na ranní hodiny dne 27. května, nelze pozorovati pro značnou blízk ost Slunce. G eocen trick á kon ju nkce Jupitera s M ěsícem , který je před úplňkem , nastává V. 8. ve 14" S E Č . T o p o ce n trick á k on ju n kce pro n aše krajiny bude však pod obzorem před východem M ěsíce. V zdálenost obou těles je tak veliká, že pro Zem i v ů bec zákryt tentokráte nenastává. Z lé t a v ic pozoruhodný je počátkem května (od 1. do 6 .) roj Aquarid s radiantem u stálice tj. Let jejich je prudký a m ají ohon. B. H v ěz d n ý v esm ír. V následujícím uvádíme některé pozoru hodné objekty, které možno pozorovati v polovici května kolem 22h S E Č : a ) dobrým kukátkem , na př. hranolovým , přim ěřeně upev něným : dvojhvězdy: f 2 Lyrae, vzdálenost 2 0 7 ". — v D raconis (velik ost 5 - ) - 5 ) , vzdálenost 6 2 ". — a Librae (vel. 2 9 + 5 3), vzdálenost 2 3 1 ". — r Leonis (vel. 5-4 + 7 ), vzdál. 9 0 " ; h v ě z d o k u p y : M 13 v Herkulovi, P raesep e v Raku a sou hvězdí Com a B ere n ices; b ) dalekohledem 2 - až 3palcovým , mimo před ešlé: d v o j h v ě z d y : £ + £ U rsae M aioris = M izar a A lc o r ; M izar (v el. 2 4 + 4 ). vzdál. 14". — a Canun venat. ( 2 ’9 + 5 '4 ) , vzdál. 2 0 ". — <5 Cephei ( 3 * 7 . . . . 4 6 + 7 -5 ), vzdál. 4 1 ". — ó Corvi (3 1 + 8 4 ) , vzdál. 2 4 ". — y V irg in ii ( 3 7 + 3-7), vzdál. 6 ". — y Leonis (2 6 + 3 8), vzdál. 4 " . — t, Lyrae ( 4 -3 + 5 9 ), vzdál. 4 4 ". — ó Lyrae (4 5 + 5-5) vzdál. 7 5 0 " . — N esnadnější jso u : a Herculis ( 3 5 + 5 4), vel. 5 ". — ó Hercu lis (3 2 + 8 ), vzdálenost 15". — q H erculis (4 5 + 5 5 ), vzdál. 4 ". — P olaris ( 2 M + 8 8 ) , vzdál. 18"; průvodce je v prodloužení známé čáry, spojující zadní kola Vel. Vozu s Polárkou. Rozlišení vyžaduje asi lOOnásobného zvětšení. M.
Zákryty hvězd. Datum: 1922 květen
6.
7. 11. 30.
Jméno
Vel.
SEČ.
hvězdy: 155 76 # 30
fíLeonis 6-5 Leonis ■ 6 0 ■4 4 Librae B Cancri ■6 1
2 1 21 22
P. ú. Z. n.
vstupu: m 0 0 8 2 181 142 85 44 554 45 76 50 75 53 13
SEČ.
P .ú . Z.Ú.
výstupu: m 0 • 2 22 6 214 175
h
21 37-5 3 6 13 22 40-2 334 296
Vilém Novák
Tah p tactva a pozorování nebe. V lednovém sešitu K osm os (H andw eiser fur N aturfreunde) z r. 1922 je st pod tímto titulem otištěno krátké pojednání od pana C . Hoffm eistera, které zajisté bude zajím ati čtenáře Říše hvězd. A stronom , který je st svým povoláním Hučen stráviti značnou čá s t noci b u ď pod širým nebem anebo v m ístnostech jen částečn ě střechou pokrytých (na př. kupolích, pozorovacích dom ečkách a pod.), slyší často ozývání se ptactva, které doléhá k němu z ovzduší. P on ejv íce arcif uslyším e jen švitoření drobného ptactva, jelikož v ětší druhy na př. husy, kachny, volavky a pod. se om ezují při tahu je n na pochm urné noci, kdy je st astronom ické pozorování illu sorní. M éně známo však jest, že lze spatřiti, a to velmi často, létající ptactvo před kotoučem M ěsíce, zejm éna za úplňku. T en to úkaz si obzvláště znovu uvědomil C. Hoffm eister při loňském částečném zatm ění M ěsíce dne 16. října 1921. Spatřil tudíž vždy po několika minutách přelétnouti drobné ptactvo a to jen jednotlivě a nikdy ve skupinách, zejm éna v době, kdy zatm ění ještě dosti nepokročilo. Sm ěr tahu byl od severovýchodu k jihozápadu. Že jd e jen o drobné ptactvo, soudil dle živého mávání křídel. O bservoval refraktorem o průměru objektivu 135 mm při zvětšení 40n ásobn ém . Jistý návštěvník hvězdárny spatřil ptactvo také již 5 0 mm d aleko hledem od M erze. T o h o to úkazu lze použiti, ja k praví C Hoff m eister, k poučnému výpočtu. M usím e nejdříve zjistiti, v jaké lineární vzdálenosti se nacházelo podle odhadu ptactvo. Přibližná délka jednotlivého ptáka obnášela asi nejvýše dvacátý díl průměru kotouče M ěsíce t. j. asi l 1/* obloukové minuty. Předpokládám e-li, že o bn áší skutečná délka ptáka od hlavy až k ocasu 12 cm, tak by byla lineární vzdálenost 2 7 5 m. Jelikož M ěsíc se nacházel asi 3 5 stupňů nad obzorem, tak by m ěřila výška, v níž ptactvo letělo, asi 158 m. Je s t sam ozřejm é, že tyto číslice jsou neurčité vzhledem k předpokladům . Ale znovu a znovu se potvrzuje, že se odehrává noční tah ptactva v nevelké výši, a to mezi 1 0 0 — 2 0 0 m. T en to článek dovoluji si doplniti tím, co jsem našel ve svém astronom ickém deníku ohledně tohoto ú kazu :*) Zvláštní pozorování učinili jsm e při loňském částečném zatmění, (n áš člen pan Vladimír Guth a já ) mezi 2 1 .— 2 3 . hod. S E Č . Spatřili jsm e ja k ési malé černé tečk y, které se pohybovaly před deskou m ésíční. Rozeznali jsm e dalším pozorováním , že se tu jed ná o létající ptactvo. Potvrzeni tohoto pozorování dostalo se mi již druhého dne odpoledne v m ístnosti Č. A. S . ze dvou věrohodných stran a to od pana prof. D ra B. M aška z ondřejovské hvězdárny a pana D ragouna, který pozoroval zatm ění 9 5 mm dalekohledem Č. A. S. v Havlíčkových sadech. K arel Novák. •) Pozorování částečného zatmění Měsíce ze dne I*?.—17. října 192! na mé soukromé hvězdárně na Smíchově najde čtenář v Astr. Nachrichten Bd 215 Nro 5139, ježto původní český popis tohoto pozorování, který jsem zaslal loni redakci Říše hvězd, nebyl uveřejněn.
Ing. V. Rolčík:
Největší dalekohled světa. (K obrazové příloze.) V Americe, kde m a jí takřka prim át na všechno n e jv ě tší \a. nejd okonalejší, je st řada velkých dalekohledů, jakým i se Evropa nem ůže pochlubiti. Ale největší mezi nimi je s t ohrom ný zrcadlový dalekohled o průměru zrcadla 256 cm, postavený v n o v ější době na hvězdárně M ount W ilson Solar O bservátory v jižn í Kalifornii, jeh o ž vyobrazení přináším e v dnešním čísle. J e pravda, že Amerika je bohatá, a může si leccos dovoliti, ale uvažme též, že duch v Americe je docela jiný, než u n á s; tam nější boháči m ají porozum ění pro vědy a um ění, věnují ohrom né sum y na školství, a je jic h štědré ruce děkuje většin a velkých hvězdá ren amerických svůj vznik. V tom ohledu jsm e v Evropě velmi po zadu. Naše školství by asi bledě dopadalo, kdyby se o ně nestaraJ stát, a také nenašel se dosud m ecenáš, který b y umožnil stavbu podobné hvězdárny, jak é m ají v Americe. Prostředky k postavení 100 palcového dalekohledu p oskytl v roce 1906 továrník T . D . H ooker v Los Angeles v Kalifornii v íobnosu 45.000 dolarů, čili asi našich dnešních 2,400.000 korun, a když se po s m rti H ookerově ukázalo, že je to málo, p o s k ! y t l C arnegie veliké obnosy, aby mohl býti dalekohled dokončen. V ybroušení ohrom ného zrcadla do parabolického tvaru provedl prof. R itchey, což se mu skvěle podařilo. V roce 1917 byl daleko hled postaven, a brzy ukázaly se ohrom né přednosti je h o při fotografování slabých mlhovin a spekter. Ku posouzení jeh o vý konnosti uvedu, že k zachycení hvězd 16. velikosti s ta č í exposice 2 minut, kdežto tak zv. internacionální foto g rafick é dalekohledy o průměru objektivu 34 cm p otřebu jí k tom u 13— 14 hod in! T ím to dalekohledem poprvé byl změřen průměr některých hvězd in ter ferenční methodou, a dá se očekávati, že přístro j bude prokazovali astronom ii trvale neocenitelné služby.
ro o o o o o o tx y y x y x y
Zprávy Společnosti. 1w ooooooooooooooooooonooooQ nnnnnr.Q O cinonnnqo o o tx v -
R ed. rada srdečně děkuje p. dru B . Chm elařovi za věnované d ich é pro obrazovou přílohu M lhovina v Orionu (v čís. 3 .). Dalekohled s 65 mm o b j., se 3 astron. okul. a 1 terrestrickým, mosazný stativ, vše v elegantní skříni, sk o ro nový prodám za Kč 4000.— . J . Odehnal, Bratislava (D ynam itka). Č le n o v é Č e s k é a s t r o n o m Zakládající: Prof. M alíř J., st. hvězd, ve S t. Dale. Prof. d r. M ašek B., s t. hvězd,v O ndřejové. Bulek Jar., odb. učitel, Jičín.
ic k é
s p o le č n o s ti v P ra z e . Činní: Císař Ad., studující, D. Beřkovice. Janák Jan, cukrář, Praha. Brůžek V , pošt. líře-d., Praha. Ing. Štěpánek F ., red. N. Epochy, Praha.
Majitel a vydavatel Česká astronomická společnost v Praze 15. Odpovědný redaktor Karel Anděl, Nusle I., Svatoslavova 33^. Tiskem knihtiskárny Štorkan a spol., Žižkov, Husova třída č. 68.
