1.ÚVOD Tématem mé Bakalářské práce je Kůže. Toto téma je velice
zajímavé a týká se každého z nás, každý den. Lidská kůže je jako brnění, které chrání náš organismus před vlivy okolního světa.
V první části mé práce se zaměřím na charakteristiku kůže,
z kterých složek se skládá, jakou má funkci, a jaký význam vlastně pro člověka má.
Dále se budu věnovat nemocem, které kůži mohou postihnout.
Mnohé z nich se bohužel vyskytují velice často, a proto také
přiblížím způsoby, kterými tyto nemoci můžeme léčit, popřípadě jim předcházet. Zároveň se zaměřím na poranění a úrazy, které poškozují kůži a samozřejmě jejich ošetření a léčení.
Poslední část této práce pojednává o druzích léčby kožních
chorob. Uvedu jejich druhy a dále charakterizuji formy léků podávaných při lokálním léčení a jejich hloubkové účinky.
5
2. KŮŽE Funkce
Kožní soustava tvoří souvislý pokryv celého těla.Tvoří bariéru
mezi vnitřním prostředím organismu a jeho okolím, má proto řadu
významných funkcí. Svou pevností a elasticitou (díky kolagenovému vazivu) poskytuje mechanickou ochranu hlouběji uloženým
orgánům a částem těla, je sídlem kožních smyslů (vnímání dotyku, tepla, chladu, bolesti), podílí se na termoregulaci (řízení tělesné
teploty) zvýšením nebo omezením výdeje tepla, uplatňuje se při
látkové výměně (schopnost vylučovat potem z těla škodlivé látky a dále vstřebávat některé látky, tvorba provitaminu D) a je orgánem
rezervním (ukládání tukových zásob, zásobárna krve). Zrohovatělé buňky epidermis slouží jako ochrana před různými škodlivými
látkami a brání absorpci, anebo ztrátám vody. V podstatě chrání
ostatní buňky v těle před vysycháním. Kyselý sekret kožních žláz
chrání kůži před osídlením většího množství bakterií. Zdravá kůže
představuje pevnou obrannou linii proti infekci, která může vniknout tehdy, je-li kůže porušena, a tím je cesta do nitra organismu otevřená. Kůži můžeme považovat za zrcadlo
organismu – odráží jeho celkový fyzický a psychický stav. V průběhu vývoje tvořil ochranný kryt těla jednoduchý epitel
ektodermového původu , který zprostředkoval vztah organismu
k vnějšímu prostředí. Postupně se z jednoduchého tělesného obalu vyčlenily orgány, schopné reagovat na vnější podnět podrážděním, toto podráždění přenášet na určité vzdálenosti a zpracovávat ho
(nervový systém a smyslové orgány). Tyto se přenesli z tělesného
povrchu do nitra organismu, přičemž si však tělesný povrch nadále
zachoval schopnost reagovat na změny vnějšího prostředí. Kůže se stala smyslovým orgánem rozloženým na celém povrchu těla a je vlastně největším orgánem pro recepci vzruchů z vnějšího prostředí.
Kůži dělíme na dva oddíly, vlastní kůži (cutis) a přídatné kožní ústroje (kožní adnexa). [1, 2, 3]
6
2.1 C U T I S – K ů ž e Kůže má podobu silné blány, která pokrývá celý povrch těla a
tvoří tak jeho ochranný obal. Její plošný rozsah je proto shodný s velikostí tělního povrchu a měří podle velikosti těla 1,5 až 2
čtverečních metrů. Z této plochy připadá na hlavu a krk asi 11%, na trup 30%, na horní končetiny 23% a na dolní končetiny 36% (tyto hodnoty mají význam v klinické praxi při posuzování rozsahu popálenin).
Tloušťka kůže – (bez podkožního vaziva) kolísá mezi 1 až 4
mm. Na trupu je kůže silnější na straně dorzální, na končetinách je silnější na straně extenzorů. Obecně platí, že kůže je nejsilnější
tam, kde působí největší tlak, tj. na dlaních a na chodidlech (zde se mohou vytvářet tzv. mozoly). Nejtenčí a nejjemnější je kůže na
očních víčkách a na předkožce. Pohyblivost kůže proti spodině je v různých částech těla odlišná. Stejně diferenciovaně je vyvinutý podkožní tukový polštář (v závislosti na fyzikálních nárocích kladených na kůži v různých místech těla).
Tukový podkožní polštář je individuálně různě silný a
významným způsobem se podílí na modelaci obrysů lidského těla. Způsob rozložení podkožního tuku je odlišný u mužů a žen.
Barva kůže se liší podle obsahu pigmentu (melanin). Je
odlišná i u téhož jedince na různých místech těla. Tmavější
zabarvení kůže je na zádech, na končetinách na straně extenzorů,
v axile, na skrotu a penisu, na labia majora pudendi, v okolí řitního otvoru a na dvorci prsním. Barva kůže se mění během života a při různých funkčních stavech (kůže novorozence je světlá,
s přibývajícím věkem tmavne, u těhotných žen se objevují na
některých místech těla tzv. těhotenské skvrny). Pigmentové skvrny se objevují i ve stáří, mluvíme o jaterních skvrnách. Po ozařování kůže (rtg, zářiče) a po spáleninách se naopak mohou objevovat
světlé skvrny. Barvu kůže vedle obsahu kožního pigmentu ovlivňuje
také tloušťka pokožky, prokrvení apod. Pigmentace kůže se
zintenzivňuje účinkem ultrafialových paprsků (zvyšuje se ochrana
7
hlubších vrstev kůže proti škodlivému záření). Rozdíly pigmentace
u příslušníků různých lidských ras jsou dány rozdílným množstvím pigmentu. [1]
Kožní reliéf – kůže není na svém povrchu úplně hladká, ale
vyskytují se na ní jemnější či hrubší vyvýšeniny nebo prohlubiny,
které vytvářejí kožní reliéf, který vidíme při pohledu na kůži
zblízka. Jeho základem jsou především konstantní permanentní rýhy, které jsou zřetelné již u plodu, plně vyvinuté jsou u
novorozence a nemizí ani po napnutí kůže. Tyto rýhy vznikají při
posunech a napínání kůže v blízkosti kloubů, a nebo vznikají tahem svalů. Vějířovitě se zbíhají ke koutku úst či oka. Tyto rýhy se
vyskytují na těle hlavně na straně flexe a přebíhají kolmo směrem k vykonávanému pohybu. Činností svalů jsou zesílené a věkem se prohlubují, protože kůže ztrácí svoji elasticitu. Na přechodu
předloktí do ruky můžeme pozorovat až tři ohybové rýhy.Ty, které vznikají při pohybech v kloubech, jsou zřetelné už u novorozenců, dlaňové rýhy se vytvářejí už v 3. embryonálním měsíci. [3]
2.1.1 Rozlišujeme rýhy dvojího typu: 1.Kožní brázdy – ty můžeme dále rozdělit na výraznější velké
ohybové rýhy a vlastní drobné kožní brázdy
a) velké ohybové rýhy – probíhají zejména v okolí
kloubů (např. zápěstí, prsty, loket) a v místech kožních svalů na
obličeji a krku (vrásky). Nejvýraznější jsou tyto rýhy na dlani. I zde vznikají jako rýhy ohybové při zavření ruky
b) Jemnější, kratší a mělčí kožní rýhy – pokrývají celý
povrch kůže a při vzájemném křížení a protínání rozdělují povrch
kůže na drobná políčka různého tvaru. Jsou podmíněny strukturou kůže (rozdělení vazivových snopců a pruhů hladkých svalových
snopců ve škáře). Na místech, kde je kůže více posunlivá, jsou tato políčka výraznější (např. hřbet ruky).
8
2. Kožní (hmatové) lišty – jsou lineární vyvýšeniny, které jsou dobře vytvořeny na kůži dlaně, chodidla a na bříškách prstů ruky a nohy.
Tvoří jemné, dlouhé a souběžné řady, které jsou od sebe odděleny rýhami. Jsou podmíněny tím, že škára vybíhá proti pokožce ve
výběhy-papily, které jsou seřazeny do dvojitých řad. Pod každou hmatovou lištou jsou tedy dvě řady koriálních papil. Na povrchu hmatových lišt jsou patrná vyústění potních žláz. Hmatové lišty
nacházíme pouze na určitých, mírně vyvýšených místech dlaně, chodidla a bříšek prstů, zvaných hmatové polštářky. V těchto
partiích jsou nakupena hmatová těliska (Paciniho), hmatové lišty jsou proto dotykově velmi citlivá. Tyto lišty tvoří složité
charakteristicky uspořádané struktury (daktyloskopické obrazce - daktyloskopie se využívá při indentifikaci osob, protože tyto obrazce jsou naprosto individuální a po celý život neměnné).
Kromě uvedeného rýhování jsou na povrchu kůže také drobné
prohlubně, které odpovídají vyústění vlasových folikulů a potních žláz. [2]
2.1.2 Stavba kůže
Kůži rozdělujeme na tři základní vrstvy : - Pokožku (epidermis)
- Škáru (dermis, corium)
- Podkožní vazivo (tela subcutanea)
Obr. 1: Stavba kůže
9
Pokožka
– tvoří povrchovou vrstvu kůže. Je to v podstatě tlustý mnoho-
vrstevný dlaždicový epitel, jehož buňky zvané keratinocyty směrem k povrchu postupně rohovějí a průběžně se odlupují v podobě
jemných šupinek (člověk ztrácí denně několik gramů rohoviny).
Ztráty povrchových epidermálních šupinek se uskutečňují neus-
tálým mitotickým dělením buněk zárodečné vrstvy pokožky, které
se posouvají k jejímu povrchu. Posun buněk ze zárodečné vrstvy na
povrch pokožky trvá přibližně jeden měsíc.
Pokožka se skládá z pěti vrstev, jejichž pořadí směrem
k povrchu je: bazální, ostnitá, zrnitá, lesklá a rohová vrstva.
Bazální vrstva – nejhlubší a základní vrstva, kde buňky dozrávají, načež se posouvají k vrcholu
Ostnitá vrstva – je nejtlustší, až 10 vrstev buňek, které se směrem k povrchu splošťují. Jsou oddělené velkými mezibuněčnými štěrbinami
Zrnitá vrstva - se dle typu kůže skládá z 1 až 5 vrstev, buňky jsou již zploštělé
Lesklá vrstva - se jako souvislá vrstva nachází pouze u kůže
tlustého typu, skládá se z extrémně oploštělých a na sebe navazujících buněk
Rohová vrstva – se skládá z oploštělých a zrohovatělých šupinek, které již nemají jádra a průběžně se z povrchu odlupují (deskvamace)
Epidermis také obsahuje buňky se speciální funkcí: Melanocyty – buňky s výběžky, které jsou uložené mezi keratinocyty bazální vrstvy
Langerhansovy buňky – nacházejí se hlavně v ostnité vrstvě, mají hvězdicovitý tvar. Uplatňují se při imunitních dějích v kůži
Merkelovy buňky – jsou pozměněné keratinocyty přítomné hlavně
v bazální vrstvě. Pod základnou každé této buňky se nachází spleť volných nervových zakončení. Uplatňují se v pokožce jako mechanoreceptory.
10
Škára
- je asi 1 až 3 mm silná vrstva, která je tvořena tuhým vazivem.
Tvoří ji plsťovitá síť elastických a kolagenních vláken. Tato vlákna zajišťují pevnost, pružnost a tažnost kůže. Škára je velmi dobře cévně zásobená.
-skládá se ze dvou vrstev :
Povrchová vrstva - je tvořena zejména elastickými vlákny, je řidší a
proti pokožce vybíhá v podobě četných papil. Mezi jednotlivé papily z pokožky vybíhají epidermální čepy. Spojení pokožky se škárou je tak zajištěno proti odtržení při tangenciálně působících silách. Hluboká vrstva - obsahuje převážně vlákna kolagenní a je
mnohem hustší. Průběh snopců těchto vláken je v různých částech těla odlišný a určuje tzv. štěpnost kůže.
Ve škáře jsou uloženy vlasové folikuly a jejich aparáty (mazové
žlázy, vlasové svaly), potní žlázy, nervové pleteně a sítě krevních a mízních cév.
Podkožní vazivo
-je tvořeno řídkým kolagenním vazivem, které svými vlákny
přechází do škáry. Tloušťka podkožního vaziva kolísá mezi 0,5 až 10 cm (závisí na množství podkožní tukové tkáně). K podkladu je
podkožní vazivo připojeno různě silnými pruhy vaziva. Mezi těmito pruhy jsou ostrůvky tukové tkáně, které na některých místech
splývají a tvoří souvislý tukový polštář. Rozvoj tukového polštáře je ovlivněn řadou faktorů (výživa, věk, pohlaví, činnost žláz s vnitřní
sekrecí aj.). Je mechanickým a tepelným izolátorem hlubších vrstev těla a uplatňuje se jako zásobárna energie. V některých oblastech kůže podkožní tuk chybí (ušní boltec s výjimkou lalůčku, víčka,
hřbet nosu, penis a klitoris). V podkožním vazivu probíhají silnější cévy a nervy, jejich větve směřují do škáry. [2]
2.1.3 Cévy a nervy kůže Krevní cévy - mají dvojí funkci. Zajišťují výživu kůže a podílejí se na termoregulaci.
Tepny - přicházejí do kůže z hlubších vrstev těla a na rozhraní
mezi podkožním vazivem a škárou tvoří základní dermální síť. Z ní 11
vystupují menší tepénky do škáry, kde vzniká sekundární tepenná síť subpapilární. Z této sítě je vyživována difusí také epidermis. Kožní žlázy a vlasové folikuly jsou vyživovány větvemi dermální sítě. V subpapilární pleteni jsou vytvořeny četné arteriovenosní
anastomosy, jimiž je regulováno prokrvení jednotlivých kožních okrsků (význam pro termoregulaci).
Kožní žíly - tvoří podobné kožní venosní sítě (subpapilární a dermální), odtokové žíly sledují průběh tepen.
Mízní cévy - tvoří v kůži jeden komunikující celek. V každé koriální papile probíhá centrální lymfatická kapilára, která se vlévá do
subpapilární mízní pleteně. Z té vystupují mízní cévy do hlubších vrstev koria a ústí do hluboké mízní intradermální sítě, která leží mezi koriem a podkožním vazivem. Další mízní síť se rozkládá
v podkožním vazivu, vystupují z ní silnější mízní cévy, které jdou k příslušným regionálním místním uzlinám.
Kožní nervy – kůže je bohatá na nervy. Vlákna pocházejí
z hlavových a míšních nervů. Inervují potní a mazové žlázy a hladké svalové buňky v kůži. [1]
2.2 KOŽNÍ ADNEXA – Přídatná kožní ústrojí Přídatná kožní ústrojí jsou epidermálního původu. Dělíme je do
dvou skupin: Kožní žlázy a ústroje rohového typu (vlasy, nehty a kožní chlupy)
2.2.1 Kožní žlázy
Podle stavby a funkce rozdělujeme do dvou skupin: žlázy
mazové a žlázy potní (obr. 2).
Patří k nim také žláza mléčná.
Obr. 2: Mazové a potní žlázy
12
1) mazové žlázy – nacházejí se v kůži celého tělního povrchu,
vyjma dlaní a chodidel, neboť vývod u mazových žláz, až na vzácné výjimky, ústí do chlupového či vlasového váčku. Jejich hustota
závisí na hustotě chloupků, chlupů a vlasů v dané oblasti. Mazové
žlázy jsou rozvětvené alveolární žlázy. Jejich velikost je proměnlivá a nemá žádnou spojitost s velikostí vlasového folikulu. Na každé
mazové žláze se rozlišuje sekreční oddíl a vývod. Sekreční oddíl má nejčastěji plný kulovitý tvar. Obsahuje buňky které se proměňují
v mazlavý materiál – kožní maz. Vývod navazuje na sekreční oddíl. Je krátký a vystlaný mnohovrstevným dlaždicovým epitelem.
Vyúsťuje buď do vlasového (chlupového) váčku, a nebo se otevírá samostatným otvůrkem na povrchu kůže. 2) potní žlázy
a) ekrinní potní žlázy – vyskytují se v kůži celého těla, zvlášť
hojně na dlaních a chodidlech. Jsou to jednoduché stočené tubulózní žlázy, složené ze sekrečního a vývodního oddílu. Sekreční oddíl je trubička o průměru asi 0,3 až 0,4 mm, stočená do
klubíčka, které leží v síťovité vrstvě, někdy i v podkožním vazivu. Stěnu sekrečního oddílu tvoří bazální membrána, sekreční buňky (ty vylučují hlavně vodu a ionty) a myoepitelové buňky, které se nacházejí mezi bázemi sekrečních buněk a lamina basalis.
Kontrakci svých výběžků pomáhají vyprazdňovat sekret do lumina trubičky.
Vývodní oddíl zahrnuje vlastní vývod se stěnou dvouvrstvého
plochého epitelu, který probíhá škárou až po hranici s pokožkou a intraepidermální chodbičku, jež spirálně prostupuje pokožkou
k jejímu povrchu (na dlaních a chodidlech chodbička vždy probíhá středem epitelového hřebenu).
Ekrinní potní žlázy vylučují pot, což je vodnatý a kysele
reagující sekret, osahující zejména NaCl (0,3), močovinu, kyselinu močovou a amoniak. Pot chrání kožní povrch před bakteriemi a plísněmi a napomáhá udržovat stálou tělesnou teplotu.
b) apokrinní potní žlázy – jsou to stočené tubulózní žlázy,
vázané výlučně na vlasové folikulu. U člověka se vyskytují pouze v některých tělních krajinách: v podpažní jamce, na dvorci prsní
bradavky, v kůži velkých stydkých pysků, perinea a okolí řitního
13
otvoru, na volném okraji očních víček, v předsíni nosní dutiny a v zevním zvukovodu. Žlázy se skládají ze sekrečního oddílu a vývodu.
Sekreční oddíl ležící v hlubších partiích škáry se podobá
klubku, tvořeném trubičkou o průměru 2 až 4 mm, jejíž stěnu
podobně jako u žlázek ekrinních tvoří sekreční a myoepitelové
buňky a bazální membrána. Sekreční buňky jsou podle fáze cyklu kubické až cylindrické a secernují především proteiny.
Vývod je vystlán dvouvrstevným epitelem a ústí do vlasového
folikulu těsně nad vývodem mazové žlázy.
c) mléčná žláza – je homologenní s apokrinními potními
žlázami. Je to největší kožní žláza lidského těla. Skládá se z 15-20
složených rozvětvených tuboalveolárních žláz, radiálně rozložených kolem prsní bradavky, které společně s vazivem vytvářejí nejdůležitější součást prsu. Další složky jsou tuková tkáň a kůže.
Mikroskopická stavba mléčné žlázy závisí na pohlaví, věku a
funkčním stavu (těhotenství, laktace-kojení, postlaktační regrese). Sekret mléčné žlázy je mateřské mléko: tekutina obsahující
kromě cukrů, bílkovin, solí a vitamínů i velké množství tukových
kapének. Sekrece mléka začíná 2. až 4. den po porodu. V závěru těhotenství a v prvních dnech po porodu mléčná žláza vyměšuje tzv. colostrum, (mlezivo), které je v porovnání s mateřským
mlékem hustší a má nižší obsah tuků, ale vyšší obsah protilátek a buněk.
Činnost mléčné žlázy řídí hormon prolaktin (LTH) z adenohy-
polýzy. [2]
2.2.2 Ústroje rohového typu Mezi zrohovatělé deriváty epidermis, jejichž
úkolem je zdokonalovat a zvyšovat ochranný význam kůže, řadíme chlupy ,vlasy a nehty. Chlupy a vlasy
Kožní chlupy jsou zrohovatělá vlákna, která jsou roztroušena
v různé hustotě a velikosti téměř po celém povrchu těla. Chybějí
pouze na dlaních, chodidlech, prstech, na červené zóně rtů, vnitřních 14
ploch velkých stydkých pysků, malých stydkých pysků, předkožky a žaludu.
Hustota vlasů a chlupů je individuálně a místně velmi proměn-
livá (na hlavě 200 až 300 vlasů/cm2, na hřbetu ruky 15 až 20
chlupů/cm2). Vlasy dorůstají délky až několik decimetrů, jejich
tloušťka se pohybuje od 0,05 až po 0,6 mm. Zatímco rovné vlasy
mají kruhovitý průřez, je profil vlasů kudrnatých oválný nebo ledvinovitý.
Ochlupení rozlišujeme na: Primární -vytváří se v embryonálním
vývoji člověka, pokrývá téměř celé tělo, před narozením vypadává. Sekundární –tvoří se po narození, vytváří chloupky, vlasy, řasy a
obočí. Růst terciárních chlupů je řízen pohlavními hormony, zejména androgeny. Jejich vlivem se u chlapců během puberty mění silně pigmentované chloupky rtů a tváře obličeje na vousy a nebo u
chlapců a dívek jemné chloupky v podpažní jamce a v oblastí geni-
tálií v silné chlupy sekundárního ochlupení-pubes. Spojitost s pohlavními hormony má u mužů také plešatění.
Chlup se skládá ze dvou částí: volný vlasový kmen, který
vyčnívá z pokožky, a vlasový kořen, který je zasazen šikmo do
kůže a zduřen ve vlasovou cibulku. Ta zvonovitě nasedá na
vazivovou papilu. Ke každému chlupu je připojena mazová žláza a
drobný hladký sval – vzpřimovač chlupu. [2]
Vlasový kořen – je vsazen šikmo do kůže a na svém bazálním konci se rozšiřuje ve vlasovou cibulku. Kořen vlasu je vsazen do trubi-
covitého vlasového váčku. Vnitřní vrstva váčku je epitelová, zevní
vazivová. Na hlubokém (slepém) konci váčku se do vlasové cibulky vyklenuje vazivová bradavka vlasová, která je bohatě prokrvena.
Vlasová cibulka je tvořena živými epidermálními buňkami, které se neustále dělí a vlas tímto způsobem dorůstá (za 24 hodin naroste vlas o 0,2 až 0,3 mm).
Volný kmen vlasový – se postupně ztenčuje a končí hrotnatě. Je
podobně jako kořen vlasu tvořen zrohovatělými epidermálními buňkami. [1]
15
Dřeň vlasu se vyskytuje u tlustých chlupů jako jsou například vousy
a řasy, a to hlavně v rozsahu kořene.
Kůra vlasu, obklopující sloupec dřeňových buněk, se skládá ze silně zrohovatělých a vřetenovitě protažených buněk, které nelze od sebe oddělit běžnými způsoby. To se vysvětluje tím, že buňky
během rohovění na rozdíl od pokožky zůstávají mezi sebou stále pevně spojeny. Buněčná jádra perzistují a buňky netvoří kera-
tohyalin. Rohovění popsaného typu se označuje jako tvrdá keratinizace. Buňky kůry obsahují melaninová zrna, jejichž množství
určuje barvu vlasů. Tmavé vlasy obsahují velké množství převážně
zrnitého pigmentu, u vlasů zrzavých je pigmentu méně a je difusně rozptýlen, vlasy světlé obsahují pigmentu, málo. Šedivění vlasů je způsobeno ubýváním pigmentu a vznikem vzduchových bublinek
v buňkách korové vrstvy (vzduchové bublinky dodávají šedivějícím vlasům stříbřitý lesk). Barva vlasů není od narození do dospělosti stálá. Tmavnutí vlasů s přibývajícím věkem je fyziologické. Na
povrchu kryje vlas kutikula.
Vlasová cibulka – odpovídá zárodečné vrstvě pokožky a skládá se
z dělivých buněk. Jejich diferenciací vzniká nejen dřeň, kůra a
vlasová kutikula, ale i vnitřní epitelová pochva vlasového folikulu.
Proliferace buněk vlasové cibulky se střídá s klidovými fázemi, což je příčinnou diskontinuitního růstu chlupů a vlasů.
Vlasová papila – je to výběžek vaziva škáry, na který sedlovitě
nasedá vlasová cibulka. Papila obsahuje četné krevní vlásečnice, jenž zajišťují výživu buněk cibulky.
Vlasový chlupový váček – je trubička obalující kořen každého
chloupku či vlasu, jejíž stěnu tvoří vnitřní a zevní epitelová pochva a pochva vazivová.
Vnitřní epitelová pochva vyrůstá podobně jako vlas z vlasové
cibulky a končí v místech, kde do váčku vyúsťuje mazová žláza;
tato část se označuje jako krček folikulu. Buňky vnitřní epitelové
pochvy směrem ke krčku rychle rohovějí. Vnitřní epitelová pochva
16
se skládá z kutikuly vnitřní epitelové pochvy, Huxleyovy a Henleyovy vrstvy.
Zevní epitelová pochva je do koria vychlípená epidermis. Až po
ústí mazové žlázy se stavebně shoduje s pokožkou, od ústí mazové žlázy směrem k vlasové cibulce se její stavba mění mizením rohové vrstvy a pochva se ztenčuje až na jednu vrstvu buněk, které nakonec splynou s buňkami vlasové cibulky.
Vazivová pochva je tvořena zhuštěným vazivem koria okolo
chlupového váčku.
Vzpřimovač vlasu – je svazeček z hladkých svalových buněk, který
se rozpíná mezi koncem vlasového folikulu a povrchovou škárou na té straně, kde vlasový váček svírá s povrchem pokožky tupý úhel. Kontrakce svalu způsobí napřímení vlasu.
V prostoru mezi stěnou folikulu, svalem a pokožkou je uložena
mazová žlázka. [2] Nehty
Nehet je zrohovatělá ploténka, která kryje a chrání dorsální
stranu distálního článku prstů ruky a nohy. Skládá se z nehtové
ploténky, nehtového lůžka, nehtové rýhy a nehtového valu (obr. 3).
Obr. 3: Stavba nehtu
17
Nehtová ploténka má přibližně obdélníkový tvar a je konvexně
vyklenuta dorsálním směrem. Je lehce konvexní také podélně.
Rozlišujeme na ní menší, proximálně ležící část – kořen nehtový a větší distální oddíl – tělo nehtu. Nehtová ploténka je tvořena
oploštělými zrohovatělými buňkami, které na sebe těsně přiléhají. Proximální oddíl nehtové ploténky a její oba boční okraje jsou
vsazeny do nehtové rýhy a jsou překryty kožním nehtovým valem. Z toho vybíhá na povrch nehtové ploténky úzký proužek
zrohovatělé pokožky. Distální okraj nehtu je volný a přerůstá okraj nehtu. V případě, že nehet není stříhán, může dorůst délky až 5 cm, pak se ohýbá a láme. Na dorsální ploše nehtové ploténky je
patrné podélné rýhování, které se s přibývajícím věkem zvýrazňuje. V proximální části dorsální plochy nehtu je zřetelný bíle zbarvený srpkovitý útvar. Je podmíněn velkým množstvím vzduchových
bublinek mezi zrohovatělými buňkami této části nehtu. Hluboká
strana nehtové ploténky naléhá na nehtové lůžko. Jeho proximální část je tvořena dělícími se epidermálními buňkami, ze kterých
nehet dorůstá – matrix unguis. Jeho distálním pokračováním je
hyponychium. Je tvořeno epidermálními buňkami, které se na růstu nehtu nepodílejí. Rostoucí nehet se po této části nehtového lůžka posunuje distálně. Při volném (distálním) okraji nehtové ploténky
přechází hyponychium plynule do pokožky prstového bříška. Pod epidermálním lůžkem nehtovým leží část koriální, která vybíhá
v podélně orientované koriální lišty, které podmiňují podélné rýhy na dorsální straně nehtové ploténky.
Nehet se vyznačuje velmi dobrými regeneračními schop-
nostmi. Není-li při ztrátě nehtu zničena jeho zárodečná vrstva, vyrůstá během 150 až 300 dnů nehet nový. [1]
18
3. Onemocnění a poranění kůže Některé kožní choroby projevující se příznaky na kůži postihují
v různém rozsahu nejen kůži, ale také některé jiné tělesné tkáně a orgány, někdy i celý organismus.
V léčení kožních onemocnění, a to více než v mnohých jiných
oborech lékařství, závisí zdárný výsledek léčení na dobré souhře
správného rozpoznání nemoci s příslušným léčením a na prostředí. Neboť stejně jako při vzniku mnohých nemocí má prostředí, ve kterém člověk žije, význačný vliv a mnohé nemoci dokonce
zaviňuje a spoluvytváří, tak může i naopak, je-li vhodné, přispět k jejich zlepšení nebo vyléčení.
Projevy a příznaky kožních chorob, dělíme na subjektivní a
objektivní. Subjektivní příznaky mají v dermatologii menší význam,
neboť nejčastější subjektivní příznak svědění provází velmi mnoho kožních chorob a je také častým příznakem některých vnitřních
onemocnění. Na druhou stranu má však svou váhu a je nutné vždy druh svědění blíže určit, je-li svědění trvalé nebo občasné, jak je silné nebo záchvatovité. Také bývá důležité krajina těla, kde se svědění objevuje a v kterou dobu.
Objektivní příznaky, dané viditelnými změnami na kůži, jsou
daleko důležitější. Často stačí samy k diagnose. Jindy to však není spolehlivé, a to tehdy, jestliže stejný vzhled může být podmíněn
různými chorobnými pochody. Pak je nutno kousek kůže vyříznout a mikroskopicky vyšetřit.
Z objektivních příznaků jsou nejdůležitější chorobné výkvětky.
To jsou nejčastější objektivní změny kožní.
Kožní výkvětky dělíme na prvotní (primární) a druhotné
(sekundární). Za prvotní výkvětky považujeme ty, kterými choroba na kůži začíná. Druhotné výkvětky nevznikají nikdy přímo, nýbrž
přeměnou z jiného výkvětku, obvykle primárního. U všech výkvětků prvotních i druhotních zjišťujeme velikost, tvar, povrch, ohraničení a barva. To má veliký význam, neboť těmito podrobnostmi se liší výkvětky jednotlivých onemocnění. Vedle toho je důležité jejich umístění a uspořádání. [4]
19
3.1.1 Prvotní výkvětky: 1. skvrna – je charakterizována změnou barvy kůže na ohraničeném místě a leží vždy v niveau okolní kůže, tzn. že nevystupuje nad
okolí. Může být podmíněna nejrůznějšími chorobnými procesy a podle toho má charakteristické vlastnosti.
2. pupínek – je ohraničená vyvýšená chorobná změna v kůži.
Ohraničení proti zdravému okolí bývá přesné. Chorobné procesy vedoucí k pupínkům jsou nejrůznějšího druhu.
3. hrbol – je v podstatě velký pupínek. Je buď jednolitý, hladkého povrchu, nebo povrchu hrbolatého, nádorovitý útvar.
4. pupen – chorobný útvar vyvýšený nad okolí kůže, plochý až
bochníčkovitý, hladkého povrchu, bílé nebo růžové barvy, svědivý. Pupeny jsou výkvětky charakterizující kopřivku. Jejím typickým příkladem jsou pupeny po komárech nebo popálení kopřivou. 5. puchýřek – je dutinka v pokožce, naplněná tekutinou a ohraničená kožní tkání.
6. neštovička – dutina vyplněná hnisem, vzniklá hnisavým zánětem na kůži. Zánětlivé překrvené i v úzkém okruhu. [4]
3.1.2 Druhotné výkvětky: 1. šupina – je olupující se ohraničená ploška rohové vrstvy
2. stroupek – zaschlý výměšek chorobné nebo poraněné kůže,
obsahující někdy i části odloučené tkáně. Výměškem se rozumí
tkáňový mok, hnis, krev, popřípadě také odměšek kožních žláz. 3. příškvar – vzniká, odumře-li menší nebo větší část kůže, a to různě hluboko do vazivové tkáně
4. trhlina (prasklina) – je zející přerušení souvislé kůže, postihující
buď jen pokožku, pak mluvíme o prasklině, nebo pokožku i kůži, a tehdy se jedná o trhlinu
5. oděrka – vzniká povrchní ztrátou tkáně jednak na kůži škráb-
nutím, jednak seškrábnutím vrcholků pupenečků nebo prasknutím, popřípadě sedřením puchýřků nebo neštoviček
6. vřed – hlubší ztráta tkáně, zasahující alespoň do škáry, ale často i hlouběji. Podle velikosti, tvaru vředu, jeho okrajů a spodiny, jeho 20
okolí, podle šíření, hojení a umístění lze obvykle poměrně dobře
soudit chorobný proces, jehož rozpadem vřed vznikl. Vřed je tak hluboká ztráta tkáně, že se vždy hojí jizvou.
Plošné chorobné změny, výsledné stavy a funkční změny
Někdy zároveň s výkvětky, jindy samostatně nalézáme výše
uvedené chorobné změny.
Plošné chorobné změny, chorobné plochy, dosahují značných rozměrů. Patří sem erythém, obdoba skvrny, ovšem značné
velikosti. Postihne-li rozsáhlé plochy těla, popřípadě kůži těla celého, mluvíme o erythrodermii. Dále je tu např. mokvání, olupování a některé jiné změny na větších plochách.
Výsledné stavy. Jsou to následky různých chorobných změn v kůži.
Místní či celková léčba na ně nemá prakticky žádný vliv, některé lze výjimečně zlepšit operativně. Příkladem jsou jizva,elefantiasa a atrofie.
Funkční změny vznikají, jestliže některá činnostní složka pracuje
odchylně od normy. Její činnost může být snížena nebo zvýšena a
nebo jakostně odchylná. Jsou to odchylky od normální barvy kůže,
rohovění, pocení, funkce mazových žláz, ochlupení a ovlasení nebo změny nehtů.
Pečlivým rozborem hlavních objektivních příznaků kožních chorob,
stanovením jejich vývinu a průběhu, pečlivým celkovým vyšetřením, popř. i jinými vyšetřovacími metodami se dermatologie dopracovává správné diagnózy. [4]
3.2 DRUHY PORANĚNÍ A ONEMOCNĚNÍ Kožní nemoci a poranění bývají způsobena převážně zevními
příčinami. Příčiny mohou být rázu fyzikálního (mechanické, elektrické, tepelné, vlivem záření), chemického (látky syntetického,
21
nerostného nebo zvířecího či rostlinného původu), parazitárního a
mikrobiálního.
Mechanické poškození nebo poranění
Při slabších podnětech se nemusí objevit zánět, nýbrž změny
některých kožních funkcí, např. mozoly-nadbytečně zesílená vrstva
rohová na místech tlaku při práci, či kuří oko, které vzniká na noze v místech, kde na kůži tlačí z jedné strany bota a z druhé strany kost. Vzniká zesílená rohovina, která při chůzi působí značné
bolesti. Či zhnědnutí kůže, což je zvětšené hromadění pigmentu
v kožních partiích, které se o sebe třou. Teprve při vyšším stupni poškození se objeví nejdříve překrvení a po případě zánět. Tyto
kožní poškození se za určitou dobu vyléčí samy, dají se použít také hojící masti.
Poškození kůže elektrickým proudem a bleskem
Při úrazech elektrickým proudem nebývá obvykle poškozena jen kůže (podobně jako u popálenin), ale i orgány pod kůží. Mohou vzniknout nekrosy až zuhelnatění. U lidí zasažených bleskem
vzniká v místech, kudy blesk proběhl, klikatá nebo stromkovitě větvená čára.
Záněty a poškození kůže vlivem vysoké a nízké teploty
Popálení a popáleniny – vysoké teploty vyvolávají podle svého stupně, jakosti působící látky a délky styku s kůží tři stupně popálení: 1.
stupeň – pokožka je zarudnutá, například lehkým popálením,
opařením vodou či párou. Takové poranění chladíme pod proudem studené vody, případně chladivými obklady, není třeba lékařské péče. 2.
stupeň -pokožka je velmi zarudnutá, tvoří se na ní puchýře.
Opět je třeba přikládat chladivé obklady, je třeba odborného ošetření. 3.
stupeň – nejtěžší poškození pokožky. Tkáň je odumřelá nebo
úplně zuhelnatělá. Toto se děje obvykle při teplotách nad 60°C, například při požáru či výbuchu.
22
Popáleniny I. a II. stupně se dají také léčit různými mastmi a oleji. Na popáleniny III. stupně se také dají použít některé masti, ale
moderní medicína dnes využívá především chirurgické metody. [4] Omrznutí, omrzliny a oznobeniny – opět rozeznáváme 3 stupně
omrznutí. Jedná se o silný chlad, působící delší dobu na některé části těla. Omrznutí I. a II. stupně se hojí dobře. II.stupeň někdy zhnisá nebo zvředovatí a může tu vzniknout jizva. Při III. stupni dochází k odúmrtí tkáně, k odloučení odumřelých částí a pak teprve ke zhojení jizvami. Působí li chlad nevelké intenzity
opětovaně a delší dobu ne některé kožní partie, vznikají hlavně na částech nekrytých, jako na rukou, nose nebo ušních boltcích
oznobeniny. Postižené části zduří, jsou fialové, zpuchlé, svrbí nebo bolí a mohou zvředovatět. Případně se na nich objeví hrboly.
Omrzliny mohou vznikat také na nohách, v těsné a málo zateplené obuvi, a to i působením nevelkého chladu, ovšem u osob k tomu
náchylných. Jsou to jedinci s oslabeným krevním oběhem ve výše uvedených místech.
Oznobeniny trvají obvykle více let a zhoršují se již za teplot
blízkých bodu mrazu. V těchto případech je teplé a volné oblečení nutností.
Při ošetřování je důležité postiženou část těla zahřát, nejdříve
ve vlažné, následně teplé vodě. Nikdy postižené místo nedáváme rovnou do horké vody. Omrzliny a oznobeniny léčíme vhodnými mastmi nebo koupelemi s léčivými přísadami. [4, 7]
Záněty a poškození kůže ze záření
Nejčastěji se jedná o záněty z nadměrného slunění, a to většinou o záněty I. a II. stupně, pokud jde o kůži normální. Existují však lidé, u nichž normální ozařování vyvolává těžší kožní záněty, protože
jejich kůže je přecitlivělá na sluneční paprsky. Tato přecitlivělost může být získaná, jako u pelagry, kde se jedná o avitaminosu,
nedostatek antipelagrosního faktoru PP, nebo vrozená (rodinná). U
lidí s přecitlivělou kůží lze doporučit nevystavovat se nadměrnému slunečnímu záření. Kůži můžeme také chránit různými krémy a pudry. Tyto, v případě pelagry, nejen chrání proti slunečním paprskům, ale dodávají i příslušný antipelagrosní faktor PP.
23
Záněty kůže mohou vzniknout také při ozařování umělými
světelnými zdroji, např. obloukovými či rtuťovými lampami.
K těžším zánětům patří tzv. rentgendermatitida, nebo-li poškození kůže po ozařování rentgenovými paprsky. Může vzniknout tehdy,
byla-li při léčebném ozařování nebo diagnostickém prosvětlování
překročena dávka, kterou normální kůže snáší. Rentgendermatitida také vzniká jako choroba z povolání, například u lékařů, sester a laborantů, kteří s rentgenem pracují denně, ale dostatečně se
nechrání před účinky jeho paprsků. Při tomto zánětu jsou buňky poškozeny, a zejména II. a III. stupeň poškození se léčí velmi
pomalu a zůstávají po něm jizvy. Podobná poškození někdy vídáme po ozáření paprsky radioaktivních hmot. Záněty kůže po umělých
světelných zdrojích se léčí stejně jako lehké popáleniny. Lidé, kteří pracují s rentgenovými paprsky, by se měli chránit příslušnými prostředky.
Látky chemického, syntetického a nerostného charakteru
poškozující kůži, alergeny
Lidé a hlavně jejich kůže přichází v životě do styku s mnohými
škodlivými látkami. Nejsou-li škodliviny příliš intenzivní, nepůsobíli nadměrně dlouho a je-li biologická odezva kůže přiměřená, vyrovnává se kůže s nimi obvykle tak, že nedojde k jejímu
poškození. Existuje však mnoho kůží, odpovídajících na některé
látky abnormálně silnou reakcí, tzv. alergickou. Takto reaguje kůže jen na některé látky a to na ty, na které je alergizována. Tyto látky nejsou pro většinu lidí vůbec škodlivé či dráždivé, jako škodliviny působí jen na alergiky. Mezi tyto látky patří mnohé prostředky
v domácnosti, průmyslu, kosmetické prostředky a mnohá léčiva.
Kyseliny leptají jednak rohovou vrstvu, jednak způsobují přesuny
vody v kůži a srážejí buněčné bílkoviny. Silné kyseliny leptají rychle a jejich účinek zůstává omezen na potřísněné místo, takže často vznikají příškvary a po jejich odloučení vředy. Při léčení se musí kyselina neutralizovat alkáliemi a pak se postupuje jako při
popáleninách. Louhy rozrušují rohovou vrstvu a mohou vést až k odúmrtí tkání. Soda a různé alkalické mycí prášky způsobují
zbobtnalou kůži, někdy až puchýřky. Vápno, jakožto zásaditá látka může kůži poleptat, ale zároveň má ráz popálenin. Hnojiva mohou
24
způsobit svědivé pupínky a puchýřky. Poranění těchto typů léčíme převážně kyselými mastmi.
K anorganickým škodlivým látkám patří např. rtuť, arsen, nikl, chrom, antimon a kobalt.
Mezi organické škodliviny patří guma, umělé hmoty jejichž
základními látkami bývají často fenol, formaldehyd a jejich deriváty. Tyto látky způsobují záněty kůže a ekzémy. Další látka, která
způsobuje podráždění kůže jsou barviva, parafenylendiamin a jeho deriváty, především ursol.
Také některá léčiva mohou způsobit zánětlivé kožní změny.
Mohou vzniknout z opětovného styku např. u lékařů, lékárníku, nemocničních sester, drogistů, osob vyrábějících a užívajících léčiva.
Další škodlivinou jsou kosmetické prostředky jako pudry,
kolínské vody, parfémy, rtěnky, lak na nehty, barviva na vlasy, krémy na vlasy, šampóny.
Také nafta a produkty z ní, mohou vyvolat kožní záněty.
Kožní choroby způsobené zvířecími parazity
Vši – zavšivení způsobuje kopřivkovité pupeny. To vše působí silně svrbivé pocity a nemocný se škrábe.
Blechy - prvá kousnutí blechy vyvolávají někdy kopřivkovitý pupen s tečkovitým krvácením uprostřed. Většinou však vidíme jen
červenou skvrnku s centrálním krvácením. Je-li blech mnoho, bývá kůže těla poseta spoustou tečkovitých kousnutí.
Svrab – jeho nejvýznačnějším příznakem je silný svrbivý pocit. Člověk může onemocnět různými druhy svrabu, podle druhu
zákožky, kterou se nakazil. Většinou to bývá zákožka lidská.
Nákaza se téměř výhradně přenáší v posteli, v níž se vyspal člověk postižený svrabem a nebylo-li vyměněno ložní prádlo. Infekce je také možná např. na dětských hřištích a také na veřejných
koupalištích. Protože jde o onemocnění svrbivé, při kterém se lidé škrábou, najdeme při déle trvajícím svrabu velmi často také
druhotné hnisavé infekce (puchýřky). Toto onemocnění se dá velmi rychle vyléčit, příslušnými prostředky někdy dokonce už do 24 hodin.
25
Klíště – přisaje se na měkkou hebkou část kůže a tam způsobuje svrbivý pocit. Klíště je nositelem a šiřitelem mnohých virových onemocnění (boreliosa, encephalitida).
Kožní choroby vyvolané plísněmi
Některá plísňová onemocnění jsou velmi častá a proto pro praktickou dermatologii neobyčejně důležitá. Choroby sem patřící,
rozdělujeme na dvě skupiny: 1.dermatomykosy, postihující vlasy, vousy a kůži a 2.dermatomykosy kůže se sklonem postihovat
někdy i celý organismus. Přenášejí se na lidi buď z lidí nebo zvířat, ale také např. z prádla a látek, především z bavlny. Všechny jsou
dobře vyléčitelné, ale některé jsou velmi úporné a vyžadují léčení delší.
Některé plísně rostou jen povrchově, v rohové vrstvě a nemusí
způsobit žádný větší zánět. Naopak některé se mohou dostat více do hloubky a způsobit větší potíže.
Mnoho druhů plísní se vytváří v místech vlhké zapářky, např.
na vnitřních plochách stehen, v tříslech, kolem šourku a v podpaží. Velmi časté je také tzv. plísňové onemocnění nohou. Jsou to
zánětlivé změny v meziprstních mezerách a v ohybech pod prsty nohou.
Se zánětlivými změnami je vždy spojena skupina kožních
trychofitií. Vytvářejí na kůži těla rozseté, mnohočetné skvrny a
jindy kruhovitá, oválná nebo jiná ložiska, vzniklá splynutím. Někdy
mohou být zánětlivá, s puchýřky a šupinkami na vyvýšeném okraji. Většina onemocnění je provázena povrchovými svrbivými a
palčivými pocity, ale některá bývají spojena se značnějšími záněty a hnisáním.
Skoro všechny formy těchto nemocí se velmi dobře hojí,
zvláště dehtovými přípravky nebo některými barvivy. Jakmile jsou dvakrát nebo třikrát natřeny vhodnými léčivy, ztrácejí rychle
nakažlivost. Vzdornější jsou obvykle onemocnění přenesená na lidi ze zvířat. U hlubokých forem zánětů a hnisání se užívají obklady, horké roztoky, masti a dle okolností také rentgenotherapie.
Hluboké záněty se hojí lépe a rychleji, odstraníme-li z postižených míšků vlasy a vousy.
26
Kožní choroby vyvolané koky
Vyvolávají je stafylokoky a streptokoky, a s malými výjimkami jsou
to onemocnění hnisavá. Tyto choroby se vyznačují medově žlutými stroupky a strupy na povrchu kůže většinou na místech nekrytých oblečením. Objevují se ve vlasech, vousech (obr.4), ústních
koutcích, velkých potních žlázách podpažních nebo třeba na rukou. Většina je charakteristická svrběním nebo pálením v různých
stupních stádia. Postižení se jich tedy dotýkají, mačkají a škrábou. To je jeden ze způsobů přenášení, proto by nemocní měli
úzkostlivě dbát na hygienu rukou. Toto onemocnění se snadno
přenáší běžným životním stykem a také předměty denní potřeby, které přišly do kontaktu s hnisavými změnami (prádlo, ručníky, žínky, hřebeny, kartáče atd.). Jestliže koková nákaza vnikne do
míšků silnějších vlasů, chlupů a vousů, většinou následuje zánět
míšků velkých vlasů a chlupů (folliculitis). Málokdy se podaří rychle a úplně odstranit kokovou infekci v hloubi míšků, takže velká část
nemocných přestává s léčením dříve, než byly zlikvidovány všechny koky. Proto se tato onemocnění obvykle vracívají a mohou trvat i několik měsíců. Mohou se objevit v nejrůznějších kombinacích,
množství a rozsahu, nebo i ve spojení se svědivými chorobami, jako např. záněty mízních žláz apod.
Do této skupiny patří také Růže (Erysipel) . Je to prudký, nakažlivý plošný zánět, provázený někdy těžkými celkovými příznaky. Na zánětlivých plochách mohou vyskočit puchýře nebo může dojít
k odumření některých partií (gangréna). Nejčastější příčinnou je kok řetízkový (streptococcus), který se do kůže dostal nějakou rankou. Růži lze přenést nejen přímým stykem člověka na
člověka,ale za určitých okolností i nepřímo předměty. Léčba se provádí místně v podobě nátěrů, roztoků a mastí.
Kožní záněty vyvolané bakteriemi
Mezi nejvážnější a nejnebezpečnější bakteriální choroby patří
nesporně malleus a antrax, při nichž jsou kožní projevy pouze částí příznaků.
Malleus (vozhřivka) vzniká nákazou zvláštním bacilem, přenášeným na člověka nejčastěji z nemocného koně, jiných zvířecích nositelů
(kozy, hovězí dobytek), ale i z nemocného člověka. Nákaza vzniká
27
buď některou sliznicí (nosní, oční spojivkou…) nebo kůží, byla-li poraněna. Je to jedna z nejnebezpečnějších nakažlivých nemocí. Velmi rychle přechází ve stádium celkové.
Antrax je prudké infekční onemocnění, způsobené nákazou
antraxu od nemocných býložravců a vepřů. Přenáší se infekcí
hltanu, žaludku, střev, vdechnutím nebo kůží. U člověka nákaza vzniká obvykle kůží. V místech poranění se objevují puchýřky,
často krvavé, později s černavými příškvary a spodinovým edémem. V dřívějších dobách byla úmrtnost při nákaze antraxem takřka
100%. Nyní už známe prostředky k léčení této nemoci, pokud se nakažený dostaví k léčbě včas. V opačném případě postupuje
nákaza dále, objeví se celkové příznaky a pacient umírá asi do jednoho týdne.
Další onemocnění je Erysipeloid Rosenbachův. Vzniká rannou
infekcí v místech poranění, např. na prstech zvěrolékařů, kuchařů, řezníků, a to bacilem červenky vepřů. Na místech nákazy vznikne fialová skvrna, šířící se do okolí se zduřováním kůže. Celkově
mívají nemocní mrazení, místně pocit napětí a palčivosti. Léčení je snadné a bezproblémové.
Kožní difterie - bývá spojena často s jiným kožním onemocněním. Při léčení se podává antidifterické sérum.
Kožní tuberkulózy - vznikají usídlením tuberkulózního bacilu v kůži nebo působením jeho toxinů. Často společně s kůží
onemocní také přilehlé sliznice. Vyvíjejí se u osob každého věku,
spíše však u mladých lidí. Nejčastěji se dostane tuberkulózní bacil do kůže z nějakého vnitřního ložiska, např. z plic, ze žláz nebo kostí. Tyto bacily mohou mít plnou životnost (tzv. virulentní),
anebo jsou oslabené či mrtvé. Někdy působí kožní změny toxiny tuberkulózního bacila, vyplavené do kůže. Jindy se však bacil do kůže dostane zvenčí. Mohou to být vlastní bacily postiženého
člověka, bacily jiného člověka a nebo zvířete, které trpí tuber-
kulózou. Dokonce i z mrtvých lidí a zvířat může vzniknout nákaza, např. při pitvě. Na vniknutí tuberkulózního bacila odpovídá organismus obrannými pochody. Ty v kombinaci s dalšími
okolnostmi, zejména dle tělesného stavu postiženého člověka
28
spoluvytvářejí pestré klinické obrazy tuberkulózních kožních onemocnění.
Mezi nejznámější patří : •
Tuberkulózní vřed – představuje akutní formu kožní
tuberkulózy. Postihuje lidi bez protituberkulózních protilátek. Tito lidé nemají protilátky buď proto, že doposud nepřišli do styku
s tuberkulózním bacilem, nebo jsou v tak špatném tělesném stavu, že nejsou schopni vytvářet si protilátky sami. •
Lupus vulgaris (lidově „žravý lišej“) je nejčastější formou kožní
tuberkulózy. Je to léta trvající, obvykle plošné onemocnění, charakteristických vlastností, infiltrující kůži v různé síle.
V sousedství sliznic přechází také na ně. Lupózní infiltrát se
rozpadá, vředovatí a hojí se jizvou. Postihne-li takový rozpad ve větší míře důležité části těla, např. obličej, ruce, může vést ke
zmrzačení a zohavení, ale jen v případě, že se začne s léčením
pozdě. Ale i pak se dá toto onemocnění trpělivou terapií vyléčit. •
Scrophuloderma postihuje obvykle kůži pod dolní čelistí, často
ve spojení s onemocněním jedné nebo více mízních žláz. Může však být také na tváři, krku a jinde po těle. Nejprve je to hrbol, který se zaněcuje, hnisá, vředovatí a hojí se jizvami. Jindy je
tuberkulózně zachvácena mízní žláza a z té přestupuje proces do kůže. •
Erythema induratum Bazin se často objevuje na jaře nebo ne
podzim, nejvíce u mladých žen. Postihuje nejvíce dolní poloviny lýtek v podobě nafialovělých hrbolů nebo jen růžových skvrn. Nebolí a někdy rozpadem uzlů vznikají vředy. •
Tuberculosis verrucosa cutis (obr. 4).
Tato forma se hojí ze všech nejlépe. Jsou to jednotlivá hnědočervená nebo zahnědlá
ložiska, bradavičnatého povrchu na místech, kde bacil vnikl do kůže, nejčastěji zvenčí. K léčení se používá rentgen, chirurgický
zákrok či vnitřní léčení.Užívá se především
celkové léčení, které vede k rychlejšímu hojení.
Obr. 4: Verukosní kožní tuberkulóza hřbetu pravé ruky
29
Choroby způsobené viry
Příčinou jsou dermotropní viry (tzn. postihující kůži). Některé mají také sklon k neurotropismu (postižení ústředního nervstva, vznik encefalitid).
Bradavice – jsou přenosné nejen z jednoho člověka na druhého, ale i téže osoby, tzn. že jedna bradavice může způsobit výsev bradavic dalších (obr. 5).
Nejčastěji se vyskytují u dětí, obvykle na místech nekrytých šaty (ruce, nohy, obličej). U starších
osob je můžeme nejít ne zádech, břiše, spáncích a krku. Označují se jako stařecké bradavice
(seborhoické), ale ty nejsou virového původu. Obyčejné bradavice se dají odstranit tzv.
vypálením, při kterém se používá tekutý dusík, stařecké chirurgickým zákrokem.
Obr. 5: Hnízdo bradavic kolem čéšky
Fíčky – jsou měkké bradavičnaté papulky rostoucí rozeklaně do
výšky a splýváním mohou vytvořit až květákovité útvary. U mužů se vyskytují na žaludu, a na vnitřním listu předkožky, mohou být také
v močové rouře. U žen je najdeme v poševním vchodu a jeho okolí, např. na velkých stydkých pyscích, ale občas se vyskytnou i
hlouběji v pochvě. Při léčení musíme dbát především o čistotu
postižených oblastí, používají se nejrůznější pudry. Větší fíčky se odstraňují chirurgicky.
Molusky (Molluscum contagiosum) – jsou polokulovité, tuhé, lesklé pupínky barvy normální kůže a hladkého povrchu. Vyskytují se na obličeji, krku, trupu nebo pohlavních orgánech nejčastěji u dětí.
Opary – vyskytuje se v okolí úst a na rtech. Vše začíná svěděním, lehkým pálením a pocitem napětí, potom kůže zduří, zrůžoví a
vyvine se povrchový puchýřek. Rád se opakuje na stejném místě
nebo v nejbližším okolí. Opar není nijak nebezpečný, většinou nám překáží jen kosmeticky. V koutcích úst obtěžuje někdy tím, že se opětovně strhává, praská a špatně se hojí. Opar se léčí dobře a poměrně rychle, za použití mastí úplně zmizí do několika dnů. Rozeznáváme také opar pásový. Ten se objevuje v průběhu
30
některého nervu, vlastně na kůži, kterou tento nerv inervuje. Proto
jsou kožní projevy často pásovitě uspořádány a odtud pochází jeho název. Kůže je zarudlá, vystoupí různě velká pálící a svědící ložiska a na nich puchýře nestejné velikosti. Po zhojení většinou zůstávají jizvy. Puchýře jsou zpočátku čiré, mohou však zhnisat, obsahovat krev nebo jejích spodina odumírá. Pří léčení se snažíme, aby se puchýřky nesedřely, nezhnisaly a co možná nejdříve zaschly.
Používáme pudry, masti či obklady. Při celkové léčbě se podávají vitamíny (především B1). [4]
3.3 OSTATNÍ KOŽNÍ CHOROBY 3.3.1 Ekzém
Samostatnou kapitolou mezi kožními onemocněními je ekzém.
Je to prakticky nejčastější kožní zánět, se kterým se setkáváme. Ekzematici jsou lidé náchylní k ekzémům, jsou přecitlivělí a
alergičtí na některé látky, které ostatní lidé snášejí dobře. Reagují na tyto látky (alergeny), které kůže normálního člověka snese bez potíží. Alergeny se mohou dostat na kůži zvenku nebo vnikají do
těla, po případě vznikají v těle a působí teprve z vnitřku. Obvykle se vyvine přecitlivělost na jeden alergen. Přecitlivělost kůže pak může dosáhnout takového stupně, že postiženého dráždí nejen vlastní alergeny, ale i všední podněty jako je mytí, škrábání, tření
oblečením, nebo vnitřní popudy (nervové vzrušení, dietní chyba). Jednou získaný sklon k ekzému trvá delší dobu, a tak jsou
ekzémy většinou chorobami chronickými. Neznamená to, že
ekzematik musí mít stále svou vyrážku. Ta může být zahojena,
kůže bez příznaků, ale přijde-li do styku s příslušným dráždidlem, ekzém se znovu objeví. Proto o ekzémech říkáme, že rády
recidivují, vracejí se. Vyvíjející se ekzém (prudký, akutní) mívá
obvykle projevy silnější, červenost, zduření a po případě mokvání a strupy. Počasný (chronický) ekzém je většinou tmavě červený,
nafialovělý nebo zahnědlý, kůže je infiltrovaná, suchá a nemokvá.
Pro ekzém je charakteristické svědění. U chronických forem je
někdy menší, silnější bývá k večeru, v posteli a po zahřátí.
Chronický ekzém může novým podrážděním přejít v akutní. 31
Zvláštní formy ekzémů
Mezi příčiny, které vedou k odchylným formám ekzému, patří
zejména zvláštní místní poměry některých kožních částí.
K těmto ekzémům řadíme např. ekzémy dysidrotické, vyznačující se puchýřky na dlaních a někdy i chodidlech. Některé formy se mohou objevovat v loketních a podkolenních jamkách, kolem
nosních otvorů, na rtech, uších, může dojít k hnisavému zánětu vousových míšků nebo být postižen celý obličej. Dále bývají
zasaženy prsní bradavky u kojících matek, bérce nebo místa vlhké
zapářky, které svými zvláštními poměry (tření, pocení,…) usnadňují vývin ekzému.
Přidruží-li se k ekzémům bakterie nebo plísně, vznikají
odchylné klinické obrazy, z nichž je nejznámější plísňový (mykotický) ekzém.
Známe také ekzémy lékové, např. na jodoform, petrolej nebo
rtuť. Dále ekzémy chemické z různých látek živočišných a
rostlinných. Ještě bych zmínil ekzémy z povolání, profesionální a
průmyslové. Objevují se u ekzematiků nebo u lidí alespoň citlivých či přecitlivělých a dochází k nim působením škodnin, se kterými se stýkají ve svém zaměstnání. Léčení ekzému
Můžeme ho rozdělit na léčení vnitřní a vnější. Léčení ekzému
jakožto alergického onemocnění hledí samozřejmě na prvním místě vymýtit každý styk s alergenem a vůbec všemi škodlivinami, které vedou ke vzniku nebo zhoršení ekzému. Nelze-li to provést,
snažíme se, aby si postižený na alergen zvykl. U takového člověka
začínáme s dávkou alergenu co nejmenší a když již na ni nereaguje, opatrně tuto dávku zvyšujeme, tzv. odcitlivění (specifická desenzibilizace). Ne vždy je však tato metoda proveditelná.
Můžeme také podávat látky, které dokážou snížit citlivost alergiků. Alergický stav je velmi často spojen s nervově psychickými vlivy a s činností žláz vnitřní sekrece. Také bakterie a plísně mohou být
nejen alergizujícím činitelem, ale bývají samy o sobě často i jedním z udržovatelů ekzému. Proto se mnohé protibakteriální a protiplísňové metody setkávají s dobrými výsledky. Rovněž nevhodná
potrava nemusí být alergenem v pravém slova smyslu, ale vyvolává
32
nebo vede k jeho zhoršení (ostrost, kořeněnost,…). Při místním léčení je důležité odstranit mokvání, zlepšit krevní oběh, snížit zánět, podpořit normální rohovění a odstranit svrbivé pocity. Nemocný se pak škrábe méně nebo vůbec a tak odpadnou
mechanické vlivy, ekzém udržující nebo zhoršující. Používají se různé léky, masti, pudry a obklady dle druhu ekzému. [4, 5]
3.3.2 Lupénka (Psoriasis)
Vedle ekzému jedna z nejčastějších dermatóz. Má červené až
červenohnědé papule, nápadné bělavými nebo stříbřitými
šupinkami. Někdy splývají ve větší ložiska a plochy a nejčastěji
postihují ruce, lokty, kolena a vlasatou část hlavy. Mohou se však objevit kdekoli jinde. Léčení probíhá různě podle toho, jde-li o
prudší (akutní) či chronickou formu. Postižený by se měl vyhnout
prudkému slunečnímu záření. Užívají se různé medikamenty i jiné metody. [4]
3.3.3 Kopřivka (Urticaria)
Je to velmi časté onemocnění a má mnoho různých příčin.
Základním výkvětkem typické kopřivky je kopřivkový pupen.
Vypadá podobně jako pupeny způsobené popálením kopřivou nebo po píchnutí komárem. Jsou tedy ploché, nepříliš trvalé a jsou
spojené se silným svěděním. Mají bledou, narůžovělou, občas až červenou barvu. Někdy to jsou jen začervenalé skvrnky a
začervenalé plochy, na nichž vyskakují bochníčkovité útvary.
Kopřivku rozdělujeme na akutní, trvá několik hodin až dnů,
většinou bývá alergického původu a chronickou, která může trvat týdny nebo i měsíce. Příčiny kopřivky:
- potravinové alergeny (vejce, ryby, ořechy, ovoce)
- léky (peniciliny, hormony, sulfonamidy, antiepileptika)
- vzdušné alergeny (pyly, plísně, zvířecí alergeny, roztoči) - hmyzí jedy (včely, vosy)
- infekce (záněty jater, hepatitida typu B, mononukleóza) 33
- fyzikální vlivy (slunce, chlad, tlakové podněty) Zvláštní formy kopřivky
Angioedém – bývá to nápadný otok obličeje, rtů, očních víček,
jazyka, některých sliznic, ale i jiných částí těla. Většinou nesvědí a je spíše bolestivý, vyvolává pocity pálení.
Quinckeho edém – je to náhle vznikající otok, který se může stát
životu nebezpečný, když zasáhne oblast hrtanu, hltanu, jazyka a
úst. Není-li poskytnuta rychlá pomoc, může se postižený zadusit. Otok může vznikat i na jiných místech těla, kde je často spíše kosmetickým problémem, ale není nebezpečný.
Kopřivku léčíme vhodnou dietou a příslušnými léky. [4, 5]
3.3.4 Akné
Je to velmi běžná kožní choroba postihující osoby především
v době pohlavního dospívání, ale může přetrvat i do pozdějších let. Její nejlehčí forma je charakteristická černými tečkami (komedony), rozsetými v mastné kůži obličeje. Ústí žláz je ucpáno zrohovělým
epitelem, mazem a zevními příměsemi a maz se v takto uzavřené žláze hromadí. V tomto stádiu se může choroba zastavit a zhojit, častěji však následuje druhotná hnisavá infekce, takže vedle
mastné kůže a černých teček se objevuje různý počet zanícených zhnisaných folikulů. To je nejčastější typ trudoviny postihující leckdy také prsa a záda. Splýváním zanícených a zhnisaných
folikulů se někdy tvoří i celá ložiska, a tak vznikají nápadné obrazy
těžkých trudovin. Zhnisané folikuly a ložiska trudoviny se vždy hojí jizvami, proto má včasné léčení velký kosmetický význam.
K léčení akné se využívá mnoho druhů metod. Od různých typů mastí, pudrů, čistících pleťových vod a emulzí, přes diety a
kosmetické či chirurgické zákroky, až po celkovou antibiotickou léčbu. Všechny druhy akné jsou léčitelné, jde jen o to vytrvat v pečlivé léčbě. [4, 7]
34
3.3.5 Růžovka (Rosacea)
Někdy je zaměňována s akné. V určitém stádiu se projevuje
zvětšením a zmnožením mazových žláz a tím i zvýšenou tvorbou kožního mazu. Vyvíjí se obvykle kolem 40. roku života. Charakteristické je různě silně růžové až šarlatově fialové zabarvení
zejména nosu a tváří (obr. 6), později papulosní výkvětky nebo
výkvětky podobné akné. U některých nemocných dochází nakonec ke zvětšení nosu, který je silně fialový, baňatý, po případě s výrůstky a se zejícími vývody zvětšených mazových žláz.
Při léčení se musí brát zřetel na velkou
dráždivost růžovky, zejména při mytí
mýdlem, které stav nemoci udržuje nebo i
zhoršuje. Užívají se různé léky, pudry nebo odvary z heřmánku. Pomoci může také vhodně zvolená dieta, popřípadě
chirurgický zákrok. Každá růžovka se dá odstranit, popřípadě zmírnit tak, že je kosmeticky nezávadná. [4]
Obr. 6: Růžovka v oblasti tváří a nosu
3.3.6 Městky a bércové vředy
Ze změn a onemocnění periferního krevního oběhu jsou nej-
častější a nejznámější chorobné změny, vznikající na podkladě roztažených, nedostatečně pracujících žil na dolních končetinách, zejména na bércích. Jejich konečný obraz je tzv. bércový vřed (obr. 7).
Na žilní krevní oběh dolních končetin se kladou větší požadav-
ky než na jiných místech, také u lidí zdravých a za normálních
okolností. U některých lidí mohou být žíly ještě k tomu vrozeně
méněcenné a tento jejich nedostatek může být zejména na dolních končetinách dále zhoršován různými vlivy, jako jsou žilní záněty nebo námaha při zaměstnání. Tím dochází k roztažení kožních, popř. hlubších žil a vytvářejí se městky (varikosity). To má za následek špatný krevní oběh dolních končetin se zhoršenou
výživou kůže. Při vytváření městek dochází ke zvolnění nebo i
k velkým změnám normálního žilního oběhu a dříve nebo později
k zánětu žil. Vedle toho trpí kůže také zhoršenou výživou, někdy i 35
tlakem roztažených žil, stává se méně odolnou a vznikají povr-
chové záněty kůže a také ekzém z varikosit. Ten svrbí, postižený se škrábe a dochází k drobným poraněním, popř. k infekci a hnisání.
Dříve nebo později se objeví různě velké a hluboké bércové vředy, provázené ekzémem a městkami. Vředy a hnisání se špatně hojí,
postižená kůže tuhne a objevují se jizvy nebo jizevnaté staženiny.
Při nedostatečném léčení a nevhodných poměrech vznikají měsíce i léta trvající nebo opakující se bércové vředy. Nejlepší léčení je prevence.
U lidí náchylných k varikositám, je nutné ihned při prvních
příznacích, podpořit oslabené žíly. To se provádí pružnými obvazy nebo gumovými
punčochami. Dále se používají různé koupele, masti, pasty a
Obr. 7: Bércový vřed
léky. [4]
3.3.7 Kožní nádory, nádory rtů a sliznic
Nádor je tvoření, bujení vlastních tělových buněk, jak
morfologicky tak funkčně neuspořádané, s trvalým samostatným
růstem. Podle vzrůstové tendence je dělíme na benigní a maligní.
Benigní nádory rostou pomalu a často se jejich vzrůst po čase
zastaví. Okolní tkáň utiskují jen mechanicky nebo ji zatlačují. Mezi benigní nádory řadíme fibromy a lipomy. Fibromy jsou drobné
výrůstky na kůži a jsou složeny převážně z vaziva. Jsou buď měkké nebo tvrdé. Měkké vypadají jako papulky až hrboly. Bývají mnohočetné, hlavně na trupu. Mají barvu kůže nebo o něco tmavší. Tvrdé fibromy jsou tvrdé, ploché, hluboko sedící papule a vyskytují se
hlavně v obličeji, kolem pohlavních ústrojí a na končetinách. Jsou
neškodné a snadno odstranitelné malým chirurgickým zákrokem. Lipomy jsou tvořené tukovou tkání. Jsou to ojedinělé nebo
mnohočetné hrbolky, měkké konzistence, posuvné pod kůží a nad
svou spodinou. Kůže nad nimi se nemění, zůstává normální. Bývají
na končetinách a trupu a někdy mírně bolí. Překážejí-li, mohou být operativně odstraněny.
36
Maligní nádory rostou rychle. Prorůstají okolní tkáň a rozrušují
ji. Mají dále sklon k metastázám, tj. rozsevu a dalším růstem na
jiných místech. Maligním nádorům kůže a některých sliznic
můžeme snadno předejít a popřípadě je ihned vyléčit. Vznikají totiž někdy z některých kožních a slizničních změn, které jsou typické a zůstávají dlouhou dobu v klidu, než se začnou nádorovitě měnit.
V té době je můžeme odstranit a tím zabránit nádoru vůbec. Avšak
i již vyvinuté kožní nádory, při včasné rozpoznatelnosti a diagnóze, dokáže medicína většinou dokonale odstranit.
Nádorové změny na rtech a přechodech kůže do sliznice
rostou sice pomalu, ale poměrně záhy zachvacují nejbližší
lymfatické žlázy. Proto postižení mají se zatvrdlinami a vřídky
v těchto místech co nejdříve dojít k lékaři. Také na rtech musíme věnovat pozornost déle trvajícím místům s hrubým nebo zrohovatělým povrchem, se stroupky nebo prasklinami. Opět se při včasné diagnóze nechají snadno odstranit. [4]
3.3.8 Vrásky
Vrásky sice nepatří mezi kožní choroby jako takové, ale chtěl
bych se o nich zmínit, protože patří mezi přirozené projevy lidské kůže. Vrásky jsou nejpřirozenějším projevem stárnutí. Kůže si
uchovává schopnost kontroly odpařování vody, ale podpůrné tkáně
pod ní atrofují a ztenčují se. Kolagenní vlákna pozbývají svůj lesk a elastická vlákna se ztlušťují, kroutí a štěpí, takže kůže ztrácí své přirozené napětí a pružnost. Během života se v ní hromadí
degenerující materiál. Ztrátou elasticity se pak kůže vyvěšuje a po vypnutí se nedokáže vrátit zpátky do původního stavu. Je-li
vystavena slunci, drobné žilky se rozšiřují, jejich stěna řídne a
některé drobné krevní cévy dokonce zcela vymizejí. Nedostatkem krevního zásobení dostává kůže matný nažloutlý nádech.
37
Rozlišujeme 3 hlavní typy vrásek: 1.
záhyby - velmi jemné vrásky, které vymizí, když se kůže vypne.
Jsou způsobeny zhoršujícími se vlastnostmi elastických vláken, začínají kolem 30 let. 2.
vryté vrásky - zdůrazňují normální znaky kůže. Kůže je difúzně
ztluštělá a nažloutlá, zejména na místech vystavených světlu, např. na krku a kolem očí. 3.
rýhovité hluboké vrásky - rýhy, které mají vztah k stálým
mimickým pohybům obličejových svalů. Jejich pozice se zakládá už v dětství.
Proč se vrásky tvoří
Tvorba vrásek je normální součástí biologického procesu
stárnutí, které může být modifikováno dědičnými i hormonálními
faktory, jakož i vnějšími vlivy prostředí. Nejběžnější příčinou vzniku vrásek je expozice kůže slunci. Až 90% kosmetických problémů
provázejících stárnutí je způsobeno škodlivým UV zářením. Určité vlnové délky světla narušují normální buněčné dělení. Buňky
nemohou regenerovat a zhoršují se imunitní obranné mechanismy. Kůže dlouhodobě vystavovaná slunci zvolna zesiluje, žloutne,
šupinatí, tvoří se hluboké vrásky a hrozí riziko vzniku rakoviny kůže. Na předčasnou tvorbu vrásek má vliv i kouření. U silných kuřáků je
5krát větší pravděpodobnost vzniku lícních vrásek než u nekuřáků. Pro vyhlazování vrásek a výživu kůže se používají různé druhy
krémů s rostlinnými výtažky i uměle vytvořenými látkami. V současné moderní době je také populární aplikování
kolagenového roztoku pomocí injekční jehly. Roztok vrásky vyhladí, ale za 3 – 18 měsíců je přirozenou cestou vstřebán, a tak je třeba injekce pravidelně opakovat.
Vrásky jsou přirozenou součástí stárnutí, a proto jejich tvorbu
nelze zastavit. [6]
38
4. Léčení kožních chorob U většiny výše zmíněných kožních nemocí a poranění jsem se
již zmínil o léčení a postupech při ošetření. Nyní popíši léčbu obecně jako takovou, její druhy a způsoby.
Léčíme-li kožní choroby, musíme léčit celého člověka. Neboť
většina kožních onemocnění jsou výrazem chorobného dění v celém organismu a příznaky na kůži jsou jen částí všech
chorobných projevů. Pouze některé dermatosy, např. kožní plísně, jsou hlavně kožní záležitostí. To, co vidíme na kůži, jsou výsledky
reakcí lidského organismu na různé popudy, vlivy, škodliviny nebo infekci, působící ať už zvenčí nebo zevnitř.
Můžeme říci, že rozlišujeme dva druhy léčení, které se však
velmi často prolínají. Je to léčení vnitřní a léčení místní. [4]
4.1 VNITŘNÍ (INTERNÍ) LÉČENÍ
Tento způsob se zabývá léčením celého organismu se zvlášt-
ním zřetelem k reakcím a potřebám kůže. Někdy může mít i větší
význam než léčení místní, pokud postihuje samotný kořen nemoci. Kožní příznaky jsou většinou projevem patologických změn více
méně celého organismu, tedy vlastně celkové choroby. Léčí-li se
tedy základní choroba, vymizejí také kožní příznaky. U této metody se nejčastěji používají léky ve formě pilulek nebo injekcí (vitaminy,
hormony, antibiotika, vakcíny). S úspěchem se také setkávají různé druhy diet či lázeňských léčení. [4]
4.2 MÍSTNÍ (LOKÁLNÍ) LÉČENÍ
V žádném jiném oboru se neužívá místní léčení v takovém
rozsahu, jako v dermatologii. Při tomto způsobu léčení je důležité správně zvolit vhodný lék a způsob jeho podání (aplikace). Tzn.
jestli použijeme, obklad, pudr nebo např. mast. Proto musí ošetřující lékař dobře vědět, jak jednotlivé formy léků působí a při
kterých stádiích té které nemoci je ta která forma léků nejvhodně-
jší. Formu léku volíme dle toho, jak je nemocné místo dráždivé, jak hluboko chceme lékem působit a je-li postiženo celé tělo nebo jen některá jeho část. Jinak se léčí choroba, která postihuje jen povrch 39
kůže a jinak takovou, která jde do hlubších vrstev. Povrchově působící léky mají mírný účinek a obvykle nedráždí. Hluboko
působící léky mohou někdy podráždit, a proto je při jejich aplikaci
na místě velká opatrnost. Povrchově působí např. pudry a vysychavé směsi, hloubkově např. masti. Na toto působení má také vliv
chemické složení léku a způsob jeho užití. Při volbě formy léku se musí brát ohled i na další skutečnosti. Např. pudry a vysychavé směsi se užívají obvykle při nemokvavých dermatosách. Při
mokvání se využívají obvykle obklady, v opačném případě by se
totiž mohli snadno vytvořit strupy, pod nimiž se hromadí odměšek a hojení se nelepší. Je-li zánětem postižena kůže celého těla,
nejvíce se využívá tekutých nebo práškových pudrů. Převážně pudry se používají tam, kde jejich účinek postačí a obvazy by špatně držely nebo překážely. [4]
4.2.1 Formy lokálních léků a jejich hloubkové působení Běžné dermatologické místní léky lze seřadit dle jejich hloub-
kového účinku. Od těch povrchových a zároveň nejméně dráždivých, až po většinou dráždivé léky působící do značné hloubky. Pudry
Jsou to látky nerostného či rostlinného původu ve formě
jemného prášku. Hlavní účinky jsou mírnění svědění, pálení a
zánětů. Pudry dále vysušují a odtučňují a chrání citlivou kůži před zevními vlivy. Působí pouze povrchově, proto se hodí jen na čerstvé, nemokvající kožní projevy. Vysychavé směsi (tekuté pudry)
Bývají to kašovité směsi práškovitých hmot a tekutin. Natřou-li
se na kůži, tekutina vyschne a kůže zůstane pokryta souvislou
vrstvou pudru. Ten na pokožce drží mnohem pevněji než samotný
zásyp. Odpařující se voda chladí a snižuje svědivé pocity. Postižený se méně škrábe a to také přispívá k rychlejšímu zahojení. Roztoky léků
Potře-li se kůže nějakým léčivým roztokem, jeho rozpouštědlo
brzy vyschne a na kůži zbude vrstvička léku. Účinek je sice slabý a
povrchový, ale tato forma léčení je oblíbená kvůli své nenápadnosti, nemastnosti a snadné proveditelnosti. Nejčastěji se užívá roztoků 40
se směsí lihu a vody. Tyto roztoky mají také dobrý protisvědivý účinek.
Zinková klovatina, zinkoklihový obvaz
Zinkové klovatiny se používají v tenkém nátěru k ochraně
postiženého místa. Nátěr zaschne v jemnou kůžičku, ta chrání kůži
před vzduchem. Nejčastěji se s použitím zinkové klovatiny vytvářejí pevné a pružné obvazy, které výborně pomáhají např. při bércových vředech, neštovicích a ekzémech.
Zinkoklihové obvazy se obvykle přikládají na městky na dolních
končetinách. Podporují krevní oběh a hojivé pochody takovým
způsobem, že ve většině případů nastává rychlé a trvalé vyléčení. Vzdušné obklady
Vzdušné, nebo také vysychavé obklady obsahují různé druhy
roztoku. Dle roztoků mohou působit proti zánětům, bakteriím,
mohou zmenšit a odstranit mokvání a urychlit hojení. Velmi často se na roztoky používají odvar z heřmánku, octan hlinitý nebo borová voda. Pasty
Jsou to směsi masťového podkladu a nerozpustných
minerálních či rostlinných práškových látek. Pasty bývají značně
husté, obsahují až 50 % práškovitých látek. Jsou méně dráždivé než
masti, ale mají jen povrchovější účinek. Pasty se co nejšetrněji natírají tence přímo na kůži. Můžeme ji přiložit také v podobě
pastového obvazu, a to tehdy, jedná-li se o kůži zvláště citlivou. Neprodyšné (zapařující) obklady
Tento druh obkladu se na postižené místo přikládá v několika
vrstvách. Nejdříve vrstva namočená v léčivém roztoku, dále
neprodyšná přikrývka, která zajistí vzdušnou izolaci, a na konec se obvazy připevní obinadlem nebo lepící páskou na kůži. Takto
zhotovené obklady se nechávají bez výměny dle potřeby až 24 hodin. Působí hluboko a mohou i dráždit, ale příslušné léčivé přísady mají opravdu blahodárný účinek. Fermeže
Jsou to léčivé přípravky, které po natření na kůži zasychají
v tenkou, téměř nepropustnou vrstvičku. Podle své propustnosti působí povrchově nebo hlouběji. Fixují přesně léčiva na určené
41
místo, chrání před zevními vlivy a mírně mechanicky stlačují
natřené místo, čímž zmírňují překrvení a působí protizánětlivě. Oleje
Forma oleje je vhodná speciálně pro některá nemocná místa,
zejména pro vlasatou část hlavy, neboť se dají poměrně lehce
odstranit vodou a mýdlem. Nejpoužívanější je olej olivový, lněný, ricinový nebo podzemnicový. Někdy se k nim přidávají slebé antibakteriální prostředky. Masti
Masti jsou přípravky měkké konzistence, skládající se
z masťového podkladu (často tuku), do něhož se přidávají různé léky. Masti působí značně do hloubky. Z masťových podkladů
živočišného podkladu se nejčastěji používá: vepřové sádlo, lanolin či cetaceum. Z podkladů nerostného původu jsou hlavními
představiteli vazelína a parafín. Masti aplikujeme podle toho, čeho jimi chceme dosáhnout. Jde-li o to, aby lék v nich obsažený vnikl do organismu, musí se mast vtírat. Kůže do jisté míry vstřebává
tuky a léky v tucích. Živočišné tuky, zejména tekuté, pronikají kůží lépe než tuky rostlinné nebo masťové podklady nerostného
původu, zejména pokud jsou tuhé konzistence. Masti ale většinou
jen lehce natíráme na povrch kůže. Takto natřená místa mohou být zároveň chráněna lehkým obvazem. Tímto způsobem se aplikují zejména masti chladivé. Náplasti
Náplasti jsou nejspolehlivější a nejpohodlnější způsob léčení.
Účinek je podobný účinku mastí, avšak působí hlouběji, pronika-
věji. Tyto náplasti jsou v podstatě léčivé masťové hmoty natřené na vhodné látce. Jsou vhodné zejména pro ohraničené kožní choroby. [4]
4.3 FYZIKÁLNÍ LÉČEBNÍ METODY
Některé tyto metody mají působnost čistě jen lokální, ale
některé mohou působit i na celý organismus. K léčení kožních chorob se využívá elektroléčba, světelné lampy, rentgenové
paprsky, lasery a jiné léčebné metody. V moderní medicíně mají stále větší uplatnění. [4]
42
5. ZÁVĚR V této bakalářské práci jsem se zabýval lidskou kůží. V úvodní
části jsem popsal její složení, funkci a jaký význam vlastně pro člověka má.
Další část poukazuje na nemoci a poranění, které mohou
lidskou kůži postihnout. Ty jsem rozdělil dle druhu vzniku a příčiny a také jsem přiblížil způsoby, kterými se to které onemocnění dá léčit.
V závěrečné části práce jsou uvedeny metody léčení a formy
léků spolu s jejich působností.
Říká se: „Ve zdravém těle, zdravý duch“. Proto bychom se o své
tělo měli starat. To samé platí o kůži. Zdravá strava, stálý příjem
vitamínů, používání výživných krémů… To vše pomáhá udržovat
naši kůži zdravou, odolnou a v neposlední řadě dobře vypadající. Na druhou stranu, stárnutí nelze zastavit.
Kůže je velice široké téma a dalo by se o ní napsat
mnohanásobně více, ale vzhledem k rozsahu a účelu této práce, jsem snažil stručně, ale zároveň obsáhle charakterizovat toto „brnění lidského těla“.
Doufám, že tato bakalářská práce je zpracována seriózně a
srozumitelně jak pro čtenáře z řad úplných laiků, tak pro odborníky z dermatologických oborů.
43
SEZNAM LITERATURY : 1.
Dokládal, M., Páč, L., Anatomie člověka III , 2. vydání, Brno
2.
Čech, S., Horký, D., Histologie a mikroskopická anatomie
3.
Mráz, P., kol., Anatómia pre medziodborové štůdium II,
4.
Hübschman, K., Ošetřování chorob kožních a pohlavních,
5.
Institut UCB pro alergii, Alergie, Praha 1994, str. 41-47
6.
Internet: http:/zeny.apatykar.cz , 10.4. 2006
2002, str. 3-29, ISNB 80-210-3027-5 pro bakaláře, 1. vydání, Brno 2004
Bratislava 2001, str. 179-189, ISBN80-223-1600-8 Praha 1956, str. 7-122
7. Valenta, S., úvahy a postřehy
44
RESUME: V této bakalářské práci se zabývám lidskou kůží. První část je
věnována charakteristice kůže, jaká je její funkce, jaký význam má
pro člověka. Dále navazuje složení kůže, z kterých vrstev se skládá a co obsahuje. V další části rozebírám onemocnění a poranění, které se u člověka můžou vyskytnout a u jednotlivých chorob
uvádím způsoby léčení a ošetření. V poslední části se nacházejí formy léčení a účinnost lokálních léků.
I´m engaged in skin in this Bachelor thesis. The first part is
dedicated to characteristic of skin, what it´s function, what it´s
importance for man. After that follows composition of skin, it´s
levels and what includes. Next part analyses diseases and injuries, which can affect human beings and there is also a mention of methods of treatment. In the last part is situated forms of treatment and effectivity of local pharmaceuticals.
45
