V OBCHODNÍCH KORPORACÍCH

Prof. Ing. Libuše Müllerová, CSc. Absolventka Vysoké školy ekonomické v Praze. Na VŠE působí od roku 1968, od roku 1994 do roku 2006 jako vedoucí katedry finančního účetnictví a auditingu na Fakultě financí a účetnictví. Je obsahovým garantem řady kurzů zajišťovaných katedrou, školitelkou doktorandů a členkou vědecké rady fakulty. Patří mezi zakládající členy Komory auditorů ČR a od jejího založení střídavě působila a stále působí ve vrcholových volených orgánech (výkonný výbor, zkouškový výbor). Je auditorkou a aktivně provozuje auditorskou praxi. Od roku 2009 byla čtyři roky členkou presidia nově založené Rady pro veřejný dohled nad auditem (RVDA), stále je členkou Výboru pro kontrolu vzdělávání a zkoušek auditorů této Rady. Veřejnosti je známa svými publikacemi a vzdělávací činností v oblasti účetnictví a auditu. Je členkou redakční rady časopisů Auditor, Daňový expert a Účetnictví. Ing. Michal Šindelář Absolvent Fakulty financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze. V současné době studuje na katedře finančního účetnictví a auditingu doktorský studijní program pod vedením prof. Müllerové. V rámci svého studia se věnuje problematice auditorského trhu v České republice a dopadům rekodifikace soukromého práva do účetnictví obchodních korporací. V praxi působí na pozici asistenta auditora v menší auditorské společnosti.

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected] www.grada.cz

Libuše Müllerová Michal Šindelář

ÚČETNICTVÍ, DANĚ A AUDIT V OBCHODNÍCH KORPORACÍCH

Rekodifikace občanského a obchodního práva významně zasáhla do pravidel účetnictví obchodních korporací – společností s ručením omezeným i akciových společností. Přitom účetní zachycení řady transakcí má v mnoha případech i daňové dopady. Záměrem této publikace je ukázat na právní, účetní a daňové řešení vybraných účetních operací. Počínaje založením obou obchodních korporací přes jednotlivé oblasti jejich hospodaření (dlouhodobý majetek, zásoby, pohledávky a závazky, operace s vlastním kapitálem) až po uzavření účetních knih, sestavení účetní závěrky a následné rozdělení výsledku hospodaření. Stranou by neměly zůstat ani následné povinnosti po datu účetní závěrky – sestavení výroční zprávy, zprávy o vztazích, ověření těchto dokumentů auditorem a jejich zveřejnění.


ÚČETNICTVÍ, DANĚ A AUDIT

V OBCHODNÍCH KORPORACÍCH

stručný přehled účetní, daňové a auditorské legislativy

zobrazení daní a pojištění v účetním systému

vybrané oblasti účetnictví v obchodních korporacích ve vazbě na daň z příjmů

účetní závěrka v obchodních korporacích

audit účetní závěrky


ÚČETNICTVÍ, DANĚ A AUDIT

V OBCHODNÍCH KORPORACÍCH

GRADA Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Edice Účetnictví a daně

prof. Ing. Libuše Müllerová, CSc., Ing. Michal Šindelář

Účetnictví, daně a audit v obchodních korporacích Recenzenti: doc. Ing. Hana Březinová, CSc. doc. Ing. Marie Paseková, Ph.D. Vydala GRADA Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 6136. publikaci Realizace obálky Jan Dvořák Sazba Jan Šístek Odborná redaktorka: Ing. Michaela Průšová Počet stran 208 První vydání, Praha 2016 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.

______________________________________________________

© GRADA Publishing, a.s., 2016 ISBN 978-80-271-9073-7 (ePub) ISBN 978-80-271-9072-0 (pdf) ISBN 978-80-247-5806-0 (print) Publikace vznikla jako jeden z výstupů grantového projektu VŠE F1/33/2015 „Empirická racionalizace zásadních změn v evropské auditorské legislativě z pohledu auditorské profese v ČR (se zaměřením na vzdělávání v oblasti auditu, kvalitu auditu a problematiku oligopolu na auditorském trhu)“. GRADA Publishing: tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400, www.grada.cz

Obsah Slovo úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

I. Stručná rekapitulace legislativy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 1. Právní legislativa obchodních korporací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 Obchodní korporace v novém občanském zákoníku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2 Zákon o obchodních korporacích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.1 Založení obchodní korporace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.2 Podíl, podíl na zisku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.3 Orgány obchodní korporace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.4 Zrušení a zánik obchodní korporace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9 9 10 11 13 14 15

2. Účetní legislativa obchodních korporací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 2.1 Požadavky na regulaci účetnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 2.2 Česká účetní legislativa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 3. Daňová legislativa obchodních korporací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1 Přímé daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.1 Daně z příjmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.2 Majetkové daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Nepřímé daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.1 Spotřební daň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.2 Daň z přidané hodnoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.3 Ekologické daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3 Sociální zabezpečení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3.1 Zdravotní pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3.2 Sociální pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

25 25 25 26 27 28 28 29 29 30 30

4. Regulace statutárního auditu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1 Podstata a význam auditu účetní závěrky a výroční zprávy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2 Regulace auditorské profese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3 Česká auditorská legislativa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4 Zákonná povinnost auditu u obchodních korporací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5 Vztah účetnictví a auditu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

31 31 32 33 34 34

II. Daně v systému účetnictví obchodních korporací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 5. Účtování daní a sociálního zabezpečení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.1 Účtování přímých daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.1.1 Účtování daně z příjmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.1.2 Účtování ostatních přímých daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.1.3 Účtování majetkových daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2 Účtování nepřímých daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.1 Účtování daně z přidané hodnoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.2 Účtování spotřebních daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.3 Účtování doměrků daní, vratek a penále . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.3.1 Doměrky, vratky a penále u daně z příjmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.3.2 Doměrky, vratky a penále u DPH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.3.3 Doměrky a vratky u majetkových daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4 Účtování pojistného sociálního zabezpečení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5 Účetní a daňové doklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.1 Účetní doklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.2 Daňové doklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

37 37 39 39 41 44 45 50 53 53 54 55 55 57 57 58

6. Splatná a odložená daň ze zisku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1 Splatná daň ze zisku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.1 Transformace výsledku hospodaření na základ daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.2 Výpočet daňové povinnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.3 Placení daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2 Odložená daň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2.1 Charakteristika a příčiny vzniku odložené daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2.2 Metody zjišťování odložené daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2.3 Odložená daň v české účetní legislativě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2.4 Účtování odložené daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2.5 Vykazování odložené daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

62 62 62 64 66 67 67 68 69 71 73

III. Vybrané oblasti účetnictví obchodních korporací ve vazbě na daň z příjmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 7. Dlouhodobý majetek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1 Vymezení dlouhodobého majetku v účetnictví a v daních . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1.1 Vymezení dlouhodobého nehmotného majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1.2 Vymezení dlouhodobého hmotného majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1.3 Vymezení dlouhodobého finančního majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2 Oceňování dlouhodobého majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.1 Oceňování dlouhodobého majetku při jeho pořízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.2 Oceňování dlouhodobého majetku k datu účetní závěrky . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3 Odpisování dlouhodobého majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4 Vyřazení dlouhodobého majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4.1 Vyřazení dlouhodobého nehmotného a hmotného majetku . . . . . . . . . . . . . . . 7.4.2 Vyřazení dlouhodobého finančního majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

75 75 75 76 77 78 78 80 81 84 84 85

8. Zásoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1 Vymezení zásob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2 Oceňování zásob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2.1 Oceňování a účtování zásob v průběhu účetního období . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2.2 Oceňování zásob na konci účetního období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3 Vyřazení zásob (daňové souvislosti) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

87 87 87 87 90 91

9. Krátkodobý finanční majetek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.1 Vymezení krátkodobého finančního majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.2 Oceňování krátkodobého finančního majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.3 Účtování krátkodobého finančního majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.4 Krátkodobý finanční majetek v daních . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

94 94 95 96 102

10. Rezervy a opravné položky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.1 Rezervy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.1.1 Vymezení rezerv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.1.2 Zásady pro tvorbu a čerpání rezerv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.1.3 Účtování rezerv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.2 Opravné položky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.2.1 Zásady pro tvorbu a čerpání opravných položek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.2.2 Účtování opravných položek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

103 103 103 105 105 106 108 109

11. Zúčtovací vztahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.1 Vymezení pohledávek a závazků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2 Oceňování pohledávek a závazků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.1 Oceňování k okamžiku uskutečnění účetního případu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.2 Oceňování pohledávek a závazků k okamžiku sestavení účetní závěrky . . . . . 11.3 Pohledávky a závazky v účetnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.3.1 Pohledávky a závazky z obchodních vztahů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.3.2 Pohledávky a závazky se zaměstnanci a společníky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

110 110 111 111 111 112 113 119

12. Vlastní kapitál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.1 Vymezení vlastního kapitálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.1.1 Základní kapitál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.1.2 Kapitálové fondy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.1.3 Fondy ze zisku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.1.4 Výsledek hospodaření minulých let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.1.5 Výsledek hospodaření běžného účetního období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2 Účtování o vlastním kapitálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2.1 Účtování o zvýšení základního kapitálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2.2 Účtování o snížení základního kapitálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2.3 Účtování o rozdělování zisku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2.4 Účtování výplaty záloh na podíl na zisku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

129 129 129 130 131 131 132 133 133 139 147 153

IV. Účetní závěrka v obchodních korporacích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 13. Pravidla pro sestavování účetní závěrky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.1 Přípravné práce pro účetní závěrku (předuzávěrkové operace) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.1.1 Inventarizace majetku a závazků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.1.2 Závěrečné operace u zásob (podrobně viz kap. 8) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.1.3 Odpis pohledávek (podrobně viz kap. 11) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.1.4 Tvorba a rozpouštění opravných položek (podrobně viz kap. 10) . . . . . . . . . 13.1.5 Časové rozlišení nákladů a výnosů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.1.6 Uzávěrkové kurzové rozdíly (podrobně viz kap. 9 a 11) . . . . . . . . . . . . . . . . 13.1.7 Tvorba a čerpání rezerv (podrobně viz kap. 10) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.1.8 Zaúčtování dohadných položek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.1.9 Odložená daň ze zisku (podrobně viz kap. 6) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.1.10 Zaúčtování splatné daně ze zisku (podrobně viz kap. 6) . . . . . . . . . . . . . . . . 13.2 Uzavření účetních knih . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.3 Sestavení účetní závěrky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.3.1 Obsah účetní závěrky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.3.2 Rozvaha a výkaz zisku a ztráty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.3.3 Přehled o peněžních tocích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.3.4 Přehled o změnách vlastního kapitálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.3.5 Příloha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.4 Následné povinnosti související s účetní závěrkou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.4.1 Audit účetní závěrky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.4.2 Odevzdání daňového přiznání spolu s účetní závěrkou . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.4.3 Výroční zpráva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.4.4 Zpráva o platbách vládám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.4.5 Zveřejnění údajů z účetní závěrky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

157 157 158 160 160 160 161 162 163 163 164 164 164 166 167 168 169 170 171 173 173 173 174 174 175

V. Audit účetní závěrky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 14. Pravidla pro ověřování účetní závěrky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14.1 Mezinárodní auditorské standardy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14.2 Postup při provádění auditu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14.3 Příprava zprávy auditora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14.4 Zpráva auditora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

177 177 179 183 186

Seznam použitých zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 Seznam schémat a tabulek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196 Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199 Příloha č. 1 Účtový rozvrh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199 Příloha č. 2 Mezinárodní standardy pro řízení kvality (ISQC) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206

8

Účetnictví, daně a audit v obchodních korporacích

Slovo úvodem Účetnictví, daně, audit a v neposlední řadě i obchodní právo, to jsou disciplíny na jedné straně s naprosto rozdílnými pravidly, na druhé straně vzájemně propojené. O toto propojení se autoři pokusili v této publikaci. Vstupní kapitola uvádí legislativní úpravu obchodních korporací, účetnictví, daní a auditingu. Protože se o daních účtuje, snaží se navazující kapitola ukázat základy tohoto účtování. Součástí této kapitoly je i demonstrace toho, jak se z účetního výsledku hospodaření zjišťuje základ daně ze zisku. Vazbu na daň z příjmů v jednotlivých oblastech účetnictví zobrazuje následující kapitola. Završením účetních prací na konci účetního období je účetní závěrka, která poskytuje důležité informace pro rozhodování uživatelů. Závěrečná kapitola je věnována ověřování této účetní závěrky, pravidlům, kterými se auditoři řídí, a vyjádření jejich názoru na účetní závěrku ve formě výroku. Cílem autorů nebylo podat vyčerpávající přehled všech čtyř disciplín. Každá z nich by vydala na samostatnou publikaci. Avšak každý, kdo se zabývá některou z nich, potřebuje alespoň minimální informace o těch ostatních, aby pochopil vzájemné souvislosti. Kdo potřebuje přesnou informaci o některé z oblastí, musí ji hledat v právních předpisech. Na ně se také autoři odkazují tam, kde to považují za nutné, neboť nemělo smysl zákony zcela opisovat. Období, ve kterém publikace vznikala, bylo nesmírně obtížné vzhledem k legislativním změnám. Na průběžnou novelizaci daňových zákonů jsme si již zvykli, avšak legislativní smršť se nyní dotýká jak daní, tak účetnictví. Zejména přelom roku 2015/2016 je v oblasti účetní závěrky zlomový. Zákon o účetnictví a prováděcí vyhláška pro podnikatele významně změnily obsah a strukturu účetních výkazů, zejména výkazu zisku a ztráty pro účetní závěrky sestavené za rok 2016. Vzhledem k tomu, že závěrky sestavené za rok 2015 budou ještě ve starém formátu, budou se uživatelé účetních závěrek setkávat se starou i novou verzí. Autoři se na tuto skutečnost snaží upozornit. Nicméně publikace se snažila pohybovat v obecné poloze tak, aby změny předpisů ovlivnily její obsah minimálně. Přesto nejde vyloučit, že se tak v některých případech stane. Přílohou publikace je účtový rozvrh obsahující používané účty. Tento účtový rozvrh vychází ze směrné účtové osnovy závazné pouze do úrovně účtových skupin, která je přílohou č. 4 vyhlášky č. 500/2002 Sb. Druhou přílohou publikace je seznam Mezinárodních auditorských standardů ISA. Publikace je určená širokému okruhu uživatelů, kterými mohou být podnikoví manažeři, účetní odborníci, daňoví poradci, auditoři, ale i právníci, kteří se ve své praxi musí vypořádat s účetními a daňovými konsekvencemi. Užitečným zdrojem informací bude publikace také pro studenty ekonomických fakult na úrovni bakalářského i magisterského stupně studia. Autoři

Poděkování patří kolegovi doc. Vladimíru Králíčkovi, CSc. za cenné připomínky, rady, jakož i morální a psychickou podporu poskytovanou autorům při psaní této publikace. Stejně tak patří poděkování oběma oponentkám za věcné připomínky v rámci oponentury.

Právní legislativa obchodních korporací

9

I. Stručná rekapitulace legislativy 1. Právní legislativa obchodních korporací V roce 2014 došlo v českém právním systému k významné změně v oblasti občanského a obchodního práva. Pravidla týkající se obchodních korporací upravují v současné době dva zákony: • zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „OZ“); • zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích (dále též „ZOK“). Občanský zákoník nahradil občanský zákoník z roku 1964 (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a také některá obecná ustanovení týkající se obchodních korporací z obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Proto každý, kdo se zajímá o hospodaření obchodních korporací, musí pracovat s oběma zákony. Vztah mezi občanským zákoníkem a zákonem o obchodních korporacích lze primárně charakterizovat jako vztah obecného předpisu (lex generalis) a předpisu speciálního (lex specialis). Občanský zákoník obsahuje podrobnou úpravu právnických osob, přičemž korporace, jejichž součástí jsou obchodní korporace, považuje za právnickou osobu. Není-li uvedena v zákoně o obchodních korporacích (lex specialis) úprava určité oblasti, použije se obecná úprava právnických osob uvedená v občanském zákoníku (lex generalis). Případně právní úprava uvedená v zákoně o obchodních korporacích může doplňovat a zpřesňovat obecné požadavky stanovené občanským zákoníkem.

1.1 Obchodní korporace v novém občanském zákoníku Na obchodní korporace dopadá obecná úprava právnických osob a nového pojmu korporace, pod který obchodní korporace spadají. Korporace (OZ § 210–213) vytváří jako právnickou osobu společenství osob. Korporace může mít jediného člena, připouští-li to zákon. V takovém případě jediný člen korporace v ní nemůže z vlastní vůle ukončit členství, ledaže v důsledku toho na jeho místo vstoupí nová osoba. Klesne-li počet členů korporace pod počet stanovený zákonem, soud ji bez návrhu zruší a rozhodne o její likvidaci, nejprve jí však poskytne přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy. Přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád. Korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy. Zneužije-li člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku, rozhodne soud na návrh toho, kdo prokáže právní zájem, že k hlasu tohoto člena nelze pro určitý případ přihlížet. Poškodí-li korporaci její člen nebo člen jejího orgánu způsobem, který zakládá jeho povinnost k náhradě, a domáhá-li se náhrady jiný člen korporace, může soud škůdci uložit povinnost škodu způsobenou korporaci nahradit. Ustavení a vznik obchodní korporace (OZ § 122–131) upravuje zákon obecně pro všechny právnické osoby. Tu lze ustavit zakladatelským právním jednáním, zákonem, rozhodnutím orgánů veřejné moci, případně jiným způsobem v souladu s příslušným právním předpisem.

10


Vyžaduje se pro to písemná forma. Obchodní korporace jako právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného (obchodního) rejstříku. Obchodní firma a sídlo obchodní korporace (OZ § 132–135, § 423–428) je jméno a adresa, zapsané v obchodním rejstříku. Obchodní firma nesmí být zaměnitelná s jinou obchodní firmou, ani nesmí působit klamavě. Obchodní firma může obsahovat jméno člověka, ke kterému má obchodní korporace zvláštní vztah; předpokladem je jeho souhlas. Povinnou součástí obchodní firmy je dodatek označující právní formu. Orgány obchodní korporace (OZ § 151–160) tvoří jeden nebo více členů. Fyzická osoba, která je členem orgánu právnické osoby a která je do funkce volena, jmenována či jinak povolána, musí být plně svéprávná. Je-li členem voleného orgánu jiná právnická osoba, zmocní fyzickou osobu, aby ji v orgánu zastupovala, jinak právnickou osobu zastupuje člen jejího statutárního orgánu. Pro takto zvoleného zástupce právnické osoby platí také povinnosti být plně svéprávný. Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí, tedy s péčí řádného hospodáře1. Jednání za obchodní korporaci (OZ § 164–167) náleží statutárnímu orgánu (např. jednateli, představenstvu) ve všech záležitostech. Náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Není-li určeno, jak jeho členové právnickou osobu zastupují, činí tak každý člen samostatně. Vyžaduje-li se, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání. Má-li právnická osoba s kolektivním statutárním orgánem zaměstnance, pověří jednoho člena statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům; jinak tuto působnost vykonává předseda statutárního orgánu. Zrušení a zánik obchodní korporace (OZ § 168–173) může proběhnout různými způsoby. Může se jednat o dobrovolné zrušení obchodní korporace (rozhodnutím společníků či příslušného orgánu), uplynutím doby, na kterou byla založena, dosažením účelu pro který byla zřízena, nebo nedobrovolné zrušení obchodní korporace (rozhodnutím soudu, pokud např. vyvíjí nezákonnou činnost, nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické osoby zákonem, nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo tak stanoví zákon). Po zrušení právnické osoby se vyžaduje její likvidace, ledaže celé její jmění nabývá právní nástupce, nebo stanoví-li zákon jinak.

1.2 Zákon o obchodních korporacích Obchodními korporacemi jsou obchodní společnosti a družstva. Teorie obchodních společností předpokládá existenci dvou jejich základních skupin – obchodní společnosti osobní a obchodní společnosti kapitálové. Trochu stranou stojí družstva, která se v mnohém blíží společnostem kapitálovým. Všechny tyto korporace jsou zapsané v obchodním rejstříku. Osobní společnosti musí být ze zákona založeny a provozovány jen za účelem podnikání (případně za účelem správy vlastního majetku), zatímco kapitálové společnosti mohou být založeny i za jiným účelem, než je podnikání. Právní jednání týkající se založení, vzniku, změny, zrušení nebo zániku obchodní korporace vyžadují písemnou formu s úředně ověřenými podpisy, jinak jsou neplatná.

1

Povinnost jednat s péčí řádného hospodáře je v současné právní úpravě silně akcentována, a to až do té míry, že jsou stanoveny poměrně tvrdé postihy pro toho, komu bude prokázáno, že s péčí řádného hospodáře nejednal.


11

Od osobních společností je třeba odlišit tichou společnost, kterou upravuje pouze občanský zákoník mezi smlouvami (OZ § 2747–2755). Stejně tak je třeba odlišit společnost2, tedy společnost civilního práva zakládanou za hospodářským či ekonomickým účelem. Ta je rovněž upravena pouze v občanském zákoníku (OZ § 2716–2746). Za obchodní korporace jsou považovány i tzv. nadnárodní formy společností – evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení. Tyto společnosti se řídí ustanoveními ZOK pouze v rozsahu, v jakém to připouštějí předpisy Evropské unie. Osobními obchodními společnostmi jsou veřejná obchodní společnost a komanditní společnost. Tyto obchodní společnosti jsou osobními proto, že se předpokládá osobní zapojení společníků do řízení a činnosti společnosti a současně jejich osobní ručení za dluhy (s výjimkou komanditistů), které společnost nebude schopna řádně a včas splatit. Kapitálovými obchodními společnostmi jsou společnost s ručením omezeným a akciová společnost. U těch se předpokládá vyšší míra profesionalizace její správy a menší nebo žádná osobní míra ručení společníků za její dluhy. Také se nepředpokládá osobní účast společníka na činnosti společnosti, byť u společnosti s ručením omezeným je to obvyklé. Jestliže je jedna nebo více osob podrobeno jednotnému řízení (tzv. „řízená osoba“) jinou osobou nebo osobami (tzv. „řídící osoba“), tvoří s řídící osobou koncern (§ 79–83 ZOK). Jednotným řízením sleduje řídící osoba dlouhodobé prosazování koncernových zájmů v rámci jednotné politiky koncernu. Existenci koncernu jeho členové bez zbytečného odkladu uveřejní na svých internetových stránkách. Orgán řídící osoby může v zájmu koordinace a koncepčního řízení udělovat orgánům řízené osoby pokyny týkající se obchodního vedení. Avšak ani v tomto případě nejsou členové orgánu řízené osoby nebo její prokurista zbaveni povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Schéma 1 Členění obchodních korporací Obchodní korporace

Evropské společnosti

Osobní společnosti

Veřejná obchodní společnost

Komanditní společnost

1.2.1 Založení obchodní korporace

Kapitálové společnosti

Společnost s ručením omezeným

Družstva

Akciová společnost

Obchodní korporace se zakládá společenskou smlouvou. Společenská smlouva, kterou se zakládá kapitálová společnost, vyžaduje formu veřejné listiny. Společenská smlouva, kterou se zakládá družstvo, se uzavírá přijetím ustavující členskou schůzí. Připouští-li právní před2

Tento pojem nahradil původní smlouvu o sdružení.

12


pis, aby společnost založil jediný zakladatel, zakládá se zakladatelskou listinou pořízenou ve formě veřejné listiny. Návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku musí být podán do 6 měsíců ode dne jejího založení, jinak nastávají tytéž účinky jako při odstoupení od smlouvy. U družstva po marném uplynutí uvedené lhůty platí, že všichni uchazeči o členství vzali svou přihlášku zpět. Kapitálovou společnost může založit jediný zakladatel. V tom případě působnost nejvyššího orgánu vykonává její společník. Po vzniku obchodní korporace ji soud také prohlásí za neplatnou, jestliže: a) společenská smlouva nebyla pořízena v předepsané formě; b) nebyla dodržena ustanovení o výši nejnižšího splacení základního kapitálu; c) zjistí nezpůsobilost k právním jednáním všech zakládajících společníků. Vyžaduje-li zákon vklad při založení obchodní korporace, lze vkladovou povinnost splnit splacením v penězích (peněžitý vklad) nebo vnesením jiné penězi ocenitelné věci (nepeněžitý vklad). Vkladem je tedy peněžní vyjádření hodnoty předmětu vkladu do základního kapitálu. Nepeněžitý vklad se vnese do společnosti před jejím vznikem a jeho ocenění se uvede ve společenské smlouvě. Nepeněžitým vkladem nesmí být práce nebo služby. Lhůtu pro splnění vkladové povinnosti určuje zákon a společenská smlouva. U akciové společnosti se vklad označuje jako jmenovitá nebo účetní hodnota akcie. Emisním kurzem se rozumí vklad a případné emisní (u akciové společnosti) nebo vkladové (u společnosti s ručením omezeným) ážio. Po dobu trvání obchodní korporace ani po jejím zrušení nemá společník právo na vrácení předmětu vkladu a dále nelze sjednat ani vyplácet úroky z emisního kurzu. Před vznikem obchodní korporace přijímá a spravuje splacené nebo vnesené předměty vkladů nebo jejich části společenskou smlouvou pověřený správce vkladů. Správcem vkladů může být i zakladatel nebo některý ze zakladatelů. Zákon rovněž stanoví, jakým způsobem dochází ke splacení nepeněžitých a peněžitých vkladů. Možnosti jsou následující: • je-li nepeněžitým vkladem nemovitá věc – předmět vkladu je vnesen tak, že vkladatel předá správci vkladů nemovitou věc a písemné prohlášení s úředně ověřeným podpisem o vnesení nemovité věci; • je-li nepeněžitým vkladem movitá věc – předmět vkladu je vnesen předáním věci správci vkladů, pokud společenská smlouva neurčí jinak. Není-li z povahy věci možné faktické předání movité věci, je předána odevzdáním datových nebo jiných nosičů, které zachycují předávanou věc, a dokumentace, která zachycuje povahu, obsah a jiné skutečnosti důležité pro možnost využití nepeněžitého vkladu; • je-li nepeněžitým vkladem závod nebo jeho část – předmět vkladu je vnesen účinností smlouvy o vkladu; • je-li nepeněžitým vkladem pohledávka – předmět vkladu je vnesen účinností smlouvy o vkladu pohledávky. Vkladatel ručí za její dobytnost do výše jejího ocenění. Pohledávka společníka za kapitálovou společností nemůže být předmětem jeho vkladu do této společnosti, ale smluvně může být započtena proti pohledávce společnosti na splacení emisního kurzu. Smlouva o započtení vyžaduje písemnou formu a její návrh schvaluje valná hromada; • v ostatních případech je nepeněžitý vklad vnesen účinností smlouvy o vkladu mezi vkladatelem a správcem vkladu; • peněžitý vklad do kapitálových společností se splácí na zvláštní účet u banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, který zřídí správce vkladů. Banka s těmito prostředky neumožní


13

nakládat dříve, než kapitálová společnost vznikne, ledaže se jedná o úhradu zřizovacích výdajů nebo vrácení emisních kurzů zakladatelům. Správce vkladu vydá tomu, kdo je oprávněn podat návrh na zápis obchodní korporace do obchodního rejstříku, písemné prohlášení o splacení vkladové povinnosti nebo její části jednotlivými vkladateli. Prohlášení se přikládá k návrhu na zápis do obchodního rejstříku. Vlastnické právo k předmětu vkladu vnesenému před vznikem nabývá obchodní korporace okamžikem svého vzniku. Po vzniku obchodní korporace jí správce vkladů předá předměty vkladů i s plody a užitky, pokud ohledně plodů a užitků společenská smlouva neurčí jinak. Souhrn všech vkladů představuje základní kapitál obchodní korporace. Nepřejde-li na obchodní korporaci vlastnické právo k nepeněžitému vkladu, uhradí vkladatel jeho cenu v penězích podle ocenění uvedeného ve společenské smlouvě a obchodní korporace převzatý předmět vkladu vrátí. Pokud cena nepeněžitého vkladu nedosáhne v den, kdy k němu obchodní korporace nabyla vlastnické právo, výše emisního kurzu uvedeného ve společenské smlouvě, vkladatel doplatí rozdíl v penězích. Naopak nevznikne-li obchodní korporace, správce vkladů předměty vkladů nebo jejich části i s plody a užity bez zbytečného odkladu vrátí vkladatelům.

1.2.2 Podíl, podíl na zisku

Účast společníka v obchodní korporaci představuje podíl a z něj plynoucí práva a povinnosti. Každý společník může mít pouze jeden podíl v téže obchodní korporaci; to neplatí pro účast v kapitálové společnosti a pro podíl komanditisty. Podíl společníka v obchodní korporaci nesmí být představován cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem, ledaže se jedná o kapitálovou společnost. Zastavit podíl společníka v obchodní korporaci lze jen za podmínek, za nichž ho lze převést. Obchodní korporace může nabýt vlastní podíl, jen pokud tak stanoví zákon o obchodních korporacích. Smrtí nebo zánikem společníka přechází jeho podíl v obchodní korporaci na dědice nebo právního zástupce, pokud to společenská smlouva nezakáže nebo neomezí, což nelze zakázat v akciové společnosti a v bytovém družstvu. Podíl společníka veřejné obchodní společnosti a podíl komplementáře v komanditní společnosti nelze rozdělit. Podíl komanditisty v komanditní společnosti a podíl společníka společnosti s ručením omezeným lze rozdělit pouze s jeho přechodem nebo převodem (pokud společenská smlouva neurčí jinak). K rozdělení podílu je nutný souhlas nejvyššího orgánu obchodní korporace. Na základě řádné nebo mimořádné účetní závěrky může nejvyšší orgán obchodní korporace schválit podíl na zisku. Ten lze rozdělit pouze mezi společníky, pokud společenská smlouva neurčí jinak. Podíl na zisku v kapitálových společnostech je splatný do 3 měsíců ode dne, kdy bylo přijato rozhodnutí nejvyššího orgánu o jeho rozdělení (pokud společenská smlouva neurčí jinak). Podíl na zisku v osobních společnostech je splatný do 6 měsíců od konce účetního období (pokud společenská smlouva neurčí jinak). Podíl na zisku se nevrací, ledaže osoba, které byl podíl na zisku vyplacen, věděla nebo měla vědět, že při vyplacení byly porušeny podmínky stanovené ZOK. To však neplatí pro zálohy vyplacené na podíl na zisku, které je možné vyplácet a které jsou za určitých okolností vratné. Pokud by se totiž ukázalo, že k výplatě zálohy na podíl na zisku došlo v rozporu se zákonem, společenskou smlouvou nebo stanovami obchodní korporace, budou společníci povinni vyplacené zálohy vrátit, a to ihned poté, kdy k tomu budou ze strany obchodní korporace vyzváni. Neplatí zde ani ustanovení, že zálohy přijali v dobré víře. Obchodní korporace nesmí vyplatit zisk nebo prostředky z jiných vlastních zdrojů, ani na ně vyplácet zálohy, pokud by si tím přivodily úpadek podle jiného právního předpisu. Zálohu na podíl na zisku lze vyplácet jen na základě mezitímní účetní závěrky, ze které vyplyne,

14


že obchodní korporace má dostatek prostředků na rozdělení zisku. Výše zálohy nemůže být vyšší, než kolik činí součet výsledku hospodaření běžného účetního období, nerozděleného zisku z minulých let a ostatních fondů ze zisku snížený o neuhrazenou ztrátu z minulých let a povinný příděl do rezervního fondu dle společenské smlouvy (povinnou tvorbu rezervního fondu zákon o korporacích nepožaduje). K výplatě záloh na podíl na zisku nelze použít rezervních fondů, které jsou vytvořeny k jiným účelům, ani vlastních zdrojů, jež jsou účelově vázány a jejichž účel není obchodní korporace oprávněna měnit.

1.2.3 Orgány obchodní korporace

Nejvyšším orgánem v osobní společnosti jsou všichni její společníci, v kapitálové společnosti valná hromada, v družstvu členská schůze. Právní jednání, k němuž nedal souhlas nejvyšší orgán obchodní korporace v případech vyžadovaných zákonem, je neplatné. Kontrolním orgánem obchodní korporace je dozorčí rada, kontrolní komise nebo jiný obdobný orgán. Kolektivní orgán si volí předsedu, jehož hlas je v případě rovnosti hlasů rozhodující (pokud společenská smlouva neurčí jinak), neplatí to ale pro osobní společnosti. Kontrolní nebo nejvyšší orgán může na vymezenou dobu pozastavit členu orgánu, který je ve střetu zájmu se zájmem obchodní korporace, výkon jeho funkce. Statutárním orgánem osobní společnosti je každý její společník. Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je každý jednatel, ledaže společenská smlouva určí, že více jednatelů tvoří kolektivní orgán. Statutárním orgánem u akciové společnosti s dualistickým systémem a u družstva je představenstvo, statutárním orgánem u akciové společnosti s monistickým systémem je statutární ředitel. Rozhodnutí orgánu obchodní korporace působí vůči obchodní korporaci okamžikem přijetí. Rozhodnutí jediného společníka v působnosti orgánu obchodní korporace je vůči ní účinné, jakmile jí dojde. Vůči třetím osobám působí rozhodnutí orgánu obchodní korporace od okamžiku, kdy se o něm dozvěděly nebo dozvědět mohly. Členem orgánu obchodní korporace nemůže být ten, kdo není bezúhonný ve smyslu zákona o živnostenském podnikání, ani ten, u koho nastala skutečnost, která je překážkou provozování živnosti. Na zástupce právnické osoby, která je členem orgánu obchodní korporace, se použijí ustanovení ZOK o střetu zájmů, nepřípustnosti konkurenčního jednání a ustanovení právního předpisu jednat s péčí řádného hospodáře. Soud může rozhodnout o vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce, vyjde-li najevo, že člen statutárního orgánu v posledních 3 letech opakovaně a závažně porušoval péči řádného hospodáře, případně jinou péči spojenou podle jiného právního předpisu s výkonem jeho funkce. Velmi přísná ustanovení OZ se vztahují na členy orgánů v případě, že se obchodní korporace ocitne v úpadku. Pokud soud rozhodne, že je obchodní korporace v úpadku, vydají členové jejích orgánů, vyzve-li je k tomu insolvenční správce, prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce, jakož i případný jiný prospěch, který od obchodní korporace obdrželi, a to za období 2 let zpět před právní mocí rozhodnutí o úpadku, pokud věděli nebo měli a mohli vědět, že obchodní korporaci hrozí úpadek a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné. Není-li vydání prospěchu možné, nahradí ho povinná osoba obchodní korporaci v penězích. Při posouzení, zda člen orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace. Je-li statutárním orgánem obchodní korporace právnická osoba, použijí se ustanovení o vyloučení z výkonu funkce člena orgánu obchodní korporace i na fyzickou osobu, která byla touto právnickou osobou určena k tomu, aby funkci statutárního orgánu za ni vykonávala.


1.2.4 Zrušení a zánik obchodní korporace

15

Soud na návrh toho, kdo má na tom právní zájem, nebo na návrh státního zastupitelství, zruší obchodní korporací a nařídí její likvidace také jestliže: a) pozbyla všechna podnikatelská oprávnění; to neplatí, byla-li založena i za účelem správy vlastního majetku nebo za jiným účelem než je podnikání; b) není schopna po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel; c) nemůže vykonávat svou činnost pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky; d) provozuje činnost, kterou podle jiného právního předpisu mohou vykonávat jen fyzické osoby, bez pomoci těchto osob. Při zrušení obchodní korporace s likvidací má každý společník právo na podíl na likvidačním zůstatku. Nestanoví-li společenská smlouva nebo dohoda společníků jinak, vyplácí se tento podíl v penězích. Likvidační zůstatek se rozdělí mezi společníky nejprve do výše, v jaké splnili svou vkladovou povinnost. Nestačí-li likvidační zůstatek na toto rozdělení, podílejí se společníci na likvidačním zůstatku v poměru k výši svých splacených či vnesených vkladů. Neměl-li žádný ze společníků vkladovou povinnost, rozdělí se likvidační zůstatek mezi společníky rovným dílem. Konečnou zprávu o průběhu likvidace, návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrku předloží likvidátor také nejvyššímu orgánu obchodní korporace. Likvidátor vyplatí podíl na likvidačním zůstatku bez zbytečného odkladu po schválení návrhu na použití likvidačního zůstatku. Není-li návrh na použití likvidačního zůstatku schválen, rozhodne o jeho rozdělení soud na návrh likvidátora nebo společníka. Při zrušení obchodní korporace s likvidací ručí společníci za její dluhy po jejím zániku do výše svého podílu na likvidačním zůstatku, nejméně však v rozsahu, v němž ručili za jejího trvání. Jestliže společníci za trvání společnosti za dluhy společnosti neručili, vypořádají se mezi sebou podle poměru svých podílů ke dni zániku společnosti. Obchodní korporace zaniká výmazem z obchodního rejstříku. Likvidátor zajistí uchování všech dokumentů souvisejících s likvidací obchodní korporace po dobu 10 let od jejího zániku. V případě zániku bez likvidace zajistí uchování těchto dokladů její právní nástupce.

16


2. Účetní legislativa obchodních korporací Účetnictví můžeme charakterizovat jako uspořádaně vedené záznamy o hospodářských jevech, k nimž došlo ve sledovaném subjektu (účetní jednotce) a které jsou zároveň informací o jeho majetku, zdrojích jeho financování, výsledku hospodaření a finanční situaci. Tvoří relativně uzavřenou soustavu s přesně vymezenými metodickými prvky a je zaměřeno na hodnotovou stránku ekonomických jevů. Povinnost vést průkazné účetnictví ukládá každé účetní jednotce zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoÚ“, nebo „zákon o účetnictví“). Od účetnictví se v tržní ekonomice požaduje, aby svým uživatelům poskytovalo informace, které je zajímají, a to nejen za období uplynulé, ale i pro období budoucí. Některé informační potřeby jsou společné všem uživatelům. Například zájem vlastníků zjišťovat úroveň hospodaření účetních jednotek a jejich schopnost dosahovat přiměřené výnosnosti vloženého kapitálu je zpravidla zájmem i ostatních uživatelů, kteří dále mohou mít na účetní informace (zveřejňované formou účetní závěrky) další požadavky. K uživatelům vedle současných i potencionálních investorů patří také banky a ostatní věřitelé, burzy a burzovní makléři, obchodní partneři a zákazníci, zaměstnanci, konkurenční podniky, stát a jeho orgány, včetně orgánů daňových a nakonec i široká veřejnost.

2.1 Požadavky na regulaci účetnictví Míra regulace se v různých zemích uskutečňuje různými formami a různými orgány. Ve všech případech se však tato regulace týká pouze finančního účetnictví, nikoliv účetnictví pro vnitřní řízení účetních jednotek (různě nazývané jako vnitropodnikové, nákladové či manažerské účetnictví). Z mezinárodního hlediska, ve vazbě na míru regulace, lze velmi zhruba rozdělit systémy účetnictví na dvě velké skupiny: oblast angloamerickou a oblast kontinentální Evropy. Rozdíly mezi oběma přístupy k účetním systémům souvisejí se zvláštnostmi obou právních systémů, kdy se obdobně rozlišuje oblast práva angloamerického (je založené na zvykovém právu) a oblast práva kontinentální Evropy (založeném na kodifikovaném právu). Obecně lze říci, že centrální regulace je silnější v evropské oblasti, zatímco angloamerická oblast je více založená na samoregulaci při dodržování určitých vyhlášených obecných zásad. Co se týče obsahu této regulace, je třeba rozlišovat dvě samostatné oblasti, kterými jsou: • regulace účetních postupů, upravuje způsob zobrazení ekonomických jevů probíhajících v účetní jednotce; • regulace účetní závěrky, upravuje obsah účetní závěrky, formu účetních výkazů a především náplň jednotlivých položek účetních výkazů a poznámek k těmto výkazům (přílohy). Z hlediska způsobu regulace existuje prakticky několik skupin pravidel, které se více či méně dotýkají obou výše zmíněných oblastí a vzájemně se prolínají. Jsou to: • obecně uznávané účetní zásady; • mezinárodně uznávané účetní standardy; • směrnice Evropského společenství; • regulace účetnictví a účetního výkaznictví na národní úrovni.

Účetní legislativa obchodních korporací

17

Obecně uznávané účetní zásady jsou souborem pravidel, která by účetní jednotky měly dodržovat při vedení účetnictví a sestavování účetní závěrky. Nemají závazný charakter, avšak jejich respektování je nepsaným předpokladem mezinárodního uznávání účetního výkaznictví. V převážné míře se promítají v ostatních mezinárodních i národních normách. K jejich důležitosti přispívá také skutečnost, že jsou mimo jiné obsaženy v Koncepčním rámci mezinárodních účetních standardů (IFRS)3. Jedná se zejména o tyto vybrané zásady: • zásada účetní (hospodářské) jednotky předpokládá vedení účetnictví v určitém organizačně vymezeném ekonomickém celku; • zásada trvání účetní jednotky vychází z požadavku fungování účetní jednotky v dohledné budoucnosti a tomu je třeba přizpůsobit i způsob vedení účetnictví; • zásada periodicity zjišťování výsledku hospodaření stanoví povinnost zjišťovat výsledek hospodaření v pravidelných intervalech – za účetní období; • zásada oceňování v historických cenách předpokládá ocenění majetku a závazků v cenách, za které byly pořízeny, bez možnosti jejich budoucího přeceňování na zvýšení hodnoty. Tato zásada ovšem v současném pojetí mezinárodních účetních standardů v určitých případech ustupuje do pozadí a je nahrazována reálnou hodnotou; • zásada konzistence (stálosti metod) zajišťuje kontinuitu a srovnatelnost mezi obdobími, proto silně omezuje změnu jednou zvolené metody např. oceňování, odpisování apod.; • zásada akruálního konceptu vychází z požadavku, aby se transakce zaznamenala a vykázala v období, kdy nastala, bez ohledu na to, zda se již uskutečnil s ní spojený příjem či výdej peněz; • zásada opatrnosti přikazuje brát na zřetel případná rizika, nejistoty a očekávané ztráty a promítat je do účetnictví již v okamžiku, když jsou známy, tedy ještě dřív, než k nim skutečně dojde; • zásada objektivity (pravdivosti) účetních informací je považována za nejvyšší, všem ostatním zásadám nadřazenou zásadu. Je založena na principu věrného a poctivého zobrazení skutečnosti v účetnictví – „true and fair view“. Mezinárodně uznávané účetní normy (standardy) představují podrobná pravidla regulující obsah účetních informací v účetních závěrkách a tedy z toho i nepřímo odvozené účetní postupy. Mezinárodně uznávané jsou především z pozice mezinárodních burz, z čehož vyplývá, že se jedná především o pravidla pro kapitálové společnosti registrované na mezinárodních kapitálových trzích, avšak nezřídka požadované i od dalších uživatelů účetních závěrek. Pokud je totiž účetní závěrka sestavená podle těchto pravidel, je to určitou zárukou správnosti a spolehlivosti vykazovaných informací. V současné době jsou mezinárodně uznávané dva soubory účetních standardů – v kontinentální Evropě to jsou Mezinárodní účetní standardy, resp. Mezinárodní standardy účetního výkaznictví (IFRS), v anglosaské oblasti pak americké účetní standardy (US GAAP).

3

Zkratkou IFRS je označován jak původní soubor mezinárodních účetních standardů (IAS – International Accounting Standards), tak od roku 2003 standrardy vydávané pod názvem mezinárodní standardy účetního výkaznictví (IFRS – International Financial Reporting Standards).

18


*

Schéma 2 Mezinárodně uznávané účetní normy

Mezinárodně uznávané účetní standardy

Mezinárodní standardy účetního výkaznictví IFRS

Americká obecně uznávaná účetní pravidla US GAAP

Mezinárodní účetní standardy (IAS – International Accounting Standards), nadále nazývané a nově již vydávané pod názvem Mezinárodní standardy účetního výkaznictví (IFRS – International Financial Reporting Standards) jsou pravidla pro jednotlivé oblasti účetnictví a účetního výkaznictví, která mají za cíl zajistit mezinárodní srovnatelnost informací z účetních závěrek. Jsou vydávány z podnětu Výboru pro mezinárodní účetní standardy (IASB) se sídlem v Londýně, který vznikl jako soukromá dobrovolná instituce v roce 1973. Za dobu své působnosti vydal výbor více než čtyři desítky standardů a jejich interpretací, jednotlivé standardy jsou průběžně novelizovány a jejich počet doplňován podle toho, jak vývoj ekonomik a mezinárodní harmonizace klade nové požadavky na účetní informace. Souboru standardů předchází koncepční rámec, který je jejich ideovou základnou a navozuje řešení jednotlivých problémových okruhů. Jeho hlavním cílem je pojmové sjednocení výrazů používaných u vydávaných standardů, vytvoření rámce pro oceňování a formulování zásad, na nichž je založen informační obsah a kvalitativní charakteristiky účetních závěrek. Americké účetní standardy (US GAAP – United States Generally Accepted Accounting Principles) představují rozsáhlý soubor požadavků týkající se účetních závěrek právě proto, že je pro tuto zemi charakteristické uplatňování zvykového práva. Již v roce 1934 byla pověřena nejvyšší burzovní instituce USA (SEC – Security and Exchange Commission), aby stanovila účetní zásady a formu sestavování účetních závěrek pro ty společnosti, jejichž akcie jsou kótovány na burze. SEC delegovala tuto pravomoc na privátní, ale všeobecně uznávanou profesní organizaci vytvořenou pro tento účel – Výbor pro vydávání účetních standardů (FASB – Financial Accounting Standards Board). Systém tvorby těchto standardů je založen na zevšeobecňování postupů uplatňovaných a ověřených v praxi. V současné době dochází ze strany organizací vydávajících oba soubory účetních standardů (IFRS a US GAAP) k odstraňování rozdílů mezi nimi a k jejich postupnému sbližování. Směrnice Evropské unie jsou pro členské země závazné. Nemají sice charakter mezinárodního práva, ale realizují se vždy prostřednictvím příslušné národní úpravy členského státu. Pro účetnictví dlouhou dobu platily dvě směrnice – Čtvrtá směrnice (vydaná již v roce 1978), která byla zaměřená na obsah a formu ročních individuálních účetních závěrek velkých a středních kapitálových společností (nikoliv na běžné účtování). Druhá byla Sedmá směrnice


19

(z roku 1983), která upravovala pravidla pro konsolidované účetní závěrky. Když se podíváme na datum vydání těchto směrnic (1978 a 1983), je zřejmé že za čtvrt století od jejich vzniku prošlo účetnictví určitým vývojem, i když snahy o částečnou novelizaci v minulosti byly. To byl důvod ke zrušení obou účetních směrnic a jejich nahrazení jednou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU ze dne 26. června 2013 o ročních účetních závěrkách a konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků. Členské státy měly povinnost uvést v účinnost své právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 20. července 2015. České republice se to s malým zpožděním podařilo novelou zákona o účetnictví, která vstoupila v účinnost 1. 1. 2016.

2.2 Česká účetní legislativa Základní právní normou pro všechny typy účetních jednotek, kterými jsou i obchodní korporace, je zákon o účetnictví. Zákon zmocňuje ministerstvo vydávat prováděcí vyhlášky a zajišťovat tvorbu a vydávání národních účetních standardů. V rámci těchto pravidel si pak účetní jednotky upravují jednotlivé oblasti účetnictví vnitřními směrnicemi. Hierarchii účetní regulace českého účetnictví ukazuje následující schéma: Schéma 3 Česká účetní legislativa Zákon o účetnictví

Vyhlášky

IFRS

České účetní standardy (ČÚS)

Vnitřní směrnice účetní jednotky

Zákon o účetnictví vytváří koncepční rámec účetní soustavy pro všechny účetní jednotky. Jeho obsahem jsou následující pravidla: • vymezuje účetní jednotky a jejich kategorie, na které se zákon vztahuje; • vymezuje předmět účetnictví a účetní období; • stanoví základní kvalitativní charakteristiky účetních informací; • stanoví povinné náležitosti účetních záznamů; • upravuje rozsah vedení účetnictví pro jednotlivé kategorie účetních jednotek;

20


• ukládá povinnosti účetním jednotkám, které jsou emitentem investičních cenných papírů přijatých k obchodování na evropském regulovaném trhu účtovat a sestavovat účetní závěrku podle mezinárodních standardů účetního výkaznictví; • vymezuje finální výstup z účetnictví, tj. účetní závěrku, konsolidovanou účetní závěrku a povinnost ověření účetní závěrky auditorem a způsoby zveřejňování; • stanoví způsoby oceňování; • upravuje podmínky inventarizace a povinné náležitosti inventarizačních zápisů; • stanoví pravidla pro průkaznost, přenos, opravy a úschovu účetních záznamů; • vymezuje pokuty za porušení povinností, které ukládá.

Novela zákona o účetnictví K 1. 1. 2016 vstoupila v účinnost novela zákona o účetnictví, která transponuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU do české účetní legislativy. Mezi hlavní oblasti, které tato novela upravuje, patří: • definice subjektu veřejného zájmu4 (přesunuto ze zákona o auditorech); • nové vymezení předmětu účetnictví (v souvislosti se znovuzavedením jednoduchého účetnictví); • jemnější kategorizace účetních jednotek (mikro podnik, malý podnik, střední a velký podnik); • povinnost sestavit výkaz o peněžních tocích a výkaz o změnách vlastního kapitálu pro střední a velké podniky; • možnost sestavit závěrku ve zkráceném rozsahu pro malé a mikro podniky, které zároveň nemusí zveřejňovat výkaz zisku a ztráty; • doplnění účelu účetní závěrky – poskytovat informace pro ekonomická rozhodování externích uživatelů; • úprava formulace událostí po rozvahovém dni; • úprava klasifikace skupin a terminologie v oblasti konsolidace; • úprava oceňování zásob vytvořených vlastní činností; • úprava (doplnění) definice rezerv; • úprava (doplnění) definice použití reálné hodnoty; • omezení vyplácení podílů na zisku v případě vykazování výsledků vlastního výzkumu a vývoje v rozvaze; • doplněno ustanovení zavádějící povinnost sestavení „Zprávy o platbách vládám“; • opětovné zavedení jednoduchého účetnictví. Prováděcí vyhlášky jsou vydávány pro různé typy účetních jednotek a rozpracovávají některá ustanovení zákona, zejména: • rozsah a způsob sestavování účetní závěrky; 4

Za subjekt veřejného zájmu se považuje účetní jednotka se sídlem v České republice, která je emitentem cenných papírů na regulovaném trhu EU, nebo bankou podle zákona upravujícího činnost bank nebo spořitelním a úvěrním družstvem podle zákona upravujícího činnost spořitelních a úvěrních družstev, nebo pojišťovnou nebo zajišťovnou podle zákona upravujícího činnost pojišťoven a zajišťoven, nebo penzijní společností podle zákona upravujícího důchodové spoření nebo doplňkové penzijní spoření, a nebo zdravotní pojišťovnou.


21

• uspořádání, označování položek účetních výkazů a jejich obsahové vymezení (přílohou vyhlášek jsou vzory účetních výkazů); • uspořádání a obsahové vymezení vysvětlujících a doplňujících informací v příloze v účetní závěrce; • účetní metody a jejich použití; • směrnou účtovou osnovu (přílohy vyhlášek); • uspořádání a označování položek konsolidované účetní závěrky a jejich obsahové vymezení, metody konsolidace a postupy při zahrnování účetních jednotek do konsolidačního celku. Od 1. 1. 2014 jsou v platnosti tyto vyhlášky (všechny vyhlášky ve znění pozdějších předpisů): • vyhláška č. 500/2002 Sb., pro podnikatele účtující v soustavě podvojného účetnictví; • vyhláška č. 501/2002 Sb., pro banky a jiné finanční instituce; • vyhláška č. 502/2002 Sb., pro pojišťovny; • vyhláška č. 503/2002 Sb., pro zdravotní pojišťovny; • vyhláška č. 504/2002 Sb., pro účetní jednotky, jejichž hlavním předmětem činnosti není podnikání; • vyhláška č. 220/2013 Sb., o požadavcích na schvalování účetních závěrek některých vybraných účetních jednotek; • vyhláška č. 383/2009 Sb., technická vyhláška o účetních záznamech; • vyhláška č. 410/2014 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o účetnictví pro vybrané účetní jednotky; • vyhláška č. 312/2014 Sb., o podmínkách sestavení účetních výkazů za Českou republiku (konsolidační vyhláška státu); • vyhláška č. 325/2015 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, pro účetní jednotky, které vedou jednoduché účetnictví.

Novely prováděcích vyhlášek V návaznosti na novelu zákona o účetnictví došlo s účinností od 1. 1. 2016 také k novele vyhlášek. Obchodní korporace se řídí vyhláškou č. 500/2002 Sb., která zavedla tyto nejdůležitější změny: • obsahové a terminologické: – informace v příloze se budou nově uvádět ve stejném pořadí, jako jsou vykazovány ve výkazech; – položka zřizovacích výdajů se ruší; – goodwill lze odpisovat delší dobu než 60 měsíců; – odpisy ve výsledovce se vykazují spolu s opravnými položkami jako „Úpravy hodnot v provozní oblasti“. • došlo ke zrušení mimořádných výnosů a nákladů: – mimořádné výnosy a mimořádné náklady se budou vykazovat v provozní části výsledovky; – tímto krokem došlo k další harmonizaci s mezinárodními standardy účetního výkaznictví, které mimořádné položky nemají; – výši a povahu výnosů a nákladů, které jsou svým objemem nebo původem mimořádné, uvede účetní jednotka v příloze.

22


• zjednodušený a zkrácený rozsah účetní závěrky: – dříve používaný termín „zjednodušený rozsah“ nahrazen termínem „zkrácený rozsah“; – zkrácenou rozvahu mohou sestavovat malé a mikro účetní jednotky5, které nemají povinnost auditu; – zkrácený výkaz zisku a ztráty mohou sestavovat malé a mikro účetní jednotky, které nejsou obchodní společností a nemají povinnost auditu. • změna stavu zásob vlastní činnosti a aktivace: – změna stavu zásob, která se dříve účtovala prostřednictvím výnosových účtů, se nově účtuje jako úprava nákladů (+/-); – aktivace (dlouhodobého majetku nebo zásob), představuje převedení nákladů na vytvoření těchto aktiv do majetku; dřívější účtování ve prospěch výnosů (strana Dal) se mění na účtování ve prospěch nákladů. • přehled o peněžních tocích a o změnách vlastního kapitálu: – dříve se jednalo o dobrovolné výkazy – nově mají povinnost jejich sestavení velké a střední účetní jednotky; – malé a mikro účetní jednotky tyto přehledy nemusí sestavovat; – formát těchto výkazů není předepsaný. • informace povinně uváděné v příloze: – každá z kategorií účetních jednotek má v nových samostatných ustanoveních vymezené povinnosti, které musí jimi sestavená příloha obsahovat. České účetní standardy (dále jen „ČÚS“) podrobně rozpracovávají ustanovení vyhlášek opět pro jednotlivé typy účetních jednotek. Rozvádějí účetní metody a postupy účtování v konkrétních případech či pro určité skupiny majetku. Účetnictví podnikatelů upravují tyto standardy: Tabulka 1 Seznam českých účetních standardů Číslo 001 002 003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015

5

Název standardu Účty a zásady účtování na účtech Otevírání a uzavírání účetních knih Odložená daň Rezervy Opravné položky Kurzové rozdíly Inventarizační rozdíly a ztráty v rámci norem přirozených úbytků zásob Operace s cennými papíry a podíly Deriváty Zvláštní operace s pohledávkami (zrušen od r. 2008) Operace s obchodním závodem Změny vlastního kapitálu Dlouhodobý nehmotný a hmotný majetek Dlouhodobý finanční majetek Zásoby

Kategorie účetních jednotek jsou vysvětleny v kapitole 13.


23

Číslo Název standardu 016 Krátkodobý finanční majetek, peněžní prostředky a krátkodobé závazky k úvěrovým institucím 017 Zúčtovací vztahy 018 Kapitálové účty a dlouhodobé závazky 019 Náklady a výnosy 020 Konsolidace 021 Vyrovnání, nucené vyrovnání, konkurz a likvidace 022 Inventarizace majetku a závazků při převodech majetku státu na jiné osoby 023 Přehled o peněžních tocích 024 Srovnatelné období za účetní období započaté v r. 20166

Vnitřní směrnice představují interní předpisy konkrétní účetní jednotky, kterými si upravuje jednak svoji vlastní účtovou osnovu (účtový rozvrh), jednak pravidla pro jednotlivé oblasti účetnictví. Jejich vytváření je v pravomoci účetní jednotky, avšak musí se pohybovat v rámci výše uvedených legislativních norem. Vnitřní podnikové směrnice by měly pokrývat minimálně tyto oblasti (případně další oblasti v závislosti na charakteru činnosti účetní jednotky): 1) statut účetní jednotky; 2) účtový rozvrh7; 3) systém zpracování účetnictví; 4) oběh účetních dokladů včetně podpisových vzorů; 5) režim statutárních fondů; 6) plán inventarizací a pravidla pro zúčtování inventarizačních rozdílů (normy přirozených úbytků, normy ztratného, hmotnou odpovědnost zaměstnanců); 7) pravidla pro tvorbu a čerpání rezerv; 8) pravidla pro tvorbu a čerpání opravných položek; 9) pravidla pro oblast dlouhodobého majetku a jeho evidenci; 10) pravidla pro způsob evidence zásob a jejich oceňování; 11) pravidla pro oblast cenných papírů a podílů a jejich oceňování; 12) zásady pro časové rozlišování nákladů a výnosů; 13) zásady pro tvorbu dohadných položek; 14) pravidla pro vedení pokladny; 15) evidence valutových a devizových operací; 16) pracovní cesty a cestovní náhrady; 17) stravování zaměstnanců; 18) zaměstnanecké požitky; 19) pravidla pro vnitropodnikové účetnictví; 20) další oblasti dle potřeb účetní jednotky. 6

Tento český účetní standard byl vytvořen z důvodu novelizace účetních předpisů k 1. 1. 2016 a obsahuje převodový můstek mezi položkami výkazů (rozvahy a výkazu zisku a ztráty) mezi roky 2015 a 2016 včetně vysvětlivek.

7

V příloze publikace č. 1 je uveden účtový rozvrh, který byl vypracován na základě směrné účtové osnovy a je v publikaci používán pro zaznamenávání účetních transakcí.

24


Technická stránka účtování je vymezená směrnou účtovou osnovou, která je přílohou jednotlivých vyhlášek. Pro podnikatelskou sféru došlo v této oblasti ke „změkčení regulace“, závaznost směrné účtové osnovy pro podnikatele zůstává jen do úrovně účtových skupin, volba syntetických účtů (a samozřejmě pak i analytických účtů) je již v pravomoci účetní jednotky. Základní struktura účtů v účtové osnově pro podnikatele je následující: Tabulka 2 Účtové třídy ve směrné účtové osnově pro podnikatele Účtová třída 0 – Dlouhodobý majetek 1 – Zásoby 2 – Krátkodobý finanční majetek a peněžní prostředky 3 – Zúčtovací vztahy 4 – Kapitálové účty a dlouhodobé závazky 5 – Náklady 6 – Výnosy 7 – Závěrkové a podrozvahové účty 8 a 9 – Vnitropodnikové účetnictví

Charakter účtů

Rozvahové účty

Výsledkové účty

Daňová legislativa obchodních korporací

25

3. Daňová legislativa obchodních korporací V České republice se setkáváme se dvěma druhy daní – přímými a nepřímými. U přímých daní lze přesně specifikovat osobu (daňový subjekt), která bude daň platit. Plátce těchto daní je zároveň i poplatníkem. Daň se obvykle odvádí z jeho „důchodu“ nebo majetku. Důchodové daně zahrnují daň z příjmů fyzických osob a daň z příjmů právnických osob. Do majetkových daní patří daň z nemovitých věcí (do roku 2014 daň z nemovitostí), daň z nabytí nemovitých věcí (do roku 2014 daň z převodu nemovitostí) a silniční daň. U nepřímých daní není možné dopředu jednoznačně určit daňového poplatníku, tedy osobu, která bude v konečné fázi daň platit. Určit je možné pouze osobu, která konkrétní nepřímou daň odvádí státu, tedy plátce. Jedná se vlastně o daň ze spotřeby, která je zahrnuta jako přirážka v ceně zboží nebo služeb nakupovaných zákazníkem či spotřebitelem, který ji hradí v rámci úhrady své spotřeby. Státu pak odvede daň příjemce této úhrady. Nepřímé daně lze rozdělit na daně selektivní (spotřební daň), daně univerzální (daň z přidané hodnoty) a daně ekologické (daň z elektřiny, ze zemního plynu a z pevných paliv).

3.1 Přímé daně Následující schéma zobrazuje přímé daně, které jsou uvalovány v České republice. Schéma 4 Přímé daně

Přímé daně Důchodové daně Daň z příjmů fyzických osob

Daň z příjmů právnických osob

Majetkové daně Daň z nemovitých věcí

Daň z nabytí nemovitých věcí

Silniční daň

Do konce roku 2013 patřila mezi přímé daně také daň dědická a darovací. Od 1. ledna 2014 však byly tyto daně jako samostatné daně zrušeny. Příjmy z dědictví jsou od daně osvobozeny a bezúplatná plnění (dary) jsou nyní předmětem daně z příjmů. U fyzické osoby ještě záleží, od koho dar přijala a jak je velký, v některých případech je totiž dar od daně z příjmů také osvobozen.

3.1.1 Daně z příjmů

Tyto daně upravuje zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“ nebo „zákon o daních z příjmů“), který v sobě zahrnuje jak daň z příjmů fyzických osob, tak daň z příjmů (ze zisku) právnických osob. Vzhledem k zaměření se pub-

26


likace věnuje pouze daním, které se týkají obchodních korporací, což je v tomto případě daň z příjmů právnických osob.

Daň z příjmů právnických osob Daň z příjmů (ze zisku) právnických osob je přímou, korporátní, důchodovou daní. Tato daň zaujímá v českém daňovém systému významné místo a představuje jeden z důležitých příjmů státního rozpočtu (cca 17 % celkového daňového výnosu včetně cel). Poplatníkem této daně jsou v našem případě obchodní korporace. Předmětem daně z příjmů právnických osob jsou příjmy z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem. Existují ovšem i příjmy, které do předmětu daně nepatří, stejně jako existují příjmy osvobozené od této daně. Základem daně je rozdíl, o který příjmy (výnosy), s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně, a příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období. Zdaňovacím obdobím daně z příjmů právnických osob bývá většinou kalendářní rok, ovšem může jím být i rok hospodářský. Zároveň není vyloučeno, že za specifických situací může zdaňovacím obdobím být i účetní období, je-li toto období delší než 12 po sobě jdoucích měsíců.

3.1.2 Majetkové daně

Do majetkových daní patří: • daň z nemovitých věcí, kterou upravuje zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů; • daň z nabytí nemovitých věcí upravená zákonným opatřením Senátu č. 340/203 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů; • silniční daň upravená zákonem č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů. Do konce roku 2013 patřila mezi majetkové daně tzv. „trojdaň“, která byla upravena zákonem č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. V rámci daňové reformy v souvislosti s rekodifikací soukromého práva byl tento zákon zrušen.

Daň z nemovitých věcí Daň z nemovitých věcí upravuje daň z pozemků a daň ze staveb a jednotek. Předmětem daně z pozemků jsou pozemky na území České republiky evidované v katastru nemovitostí. Naopak předmětem daně z pozemků nejsou pozemky zastavěné zdanitelnými stavbami, zastavěné plochy těchto staveb, lesní pozemky, pozemky, které jsou vodní plochou s výjimkou rybníků sloužících k intenzivnímu a průmyslovému chovu ryb, pozemky určené pro obranu České republiky, pozemky, které jsou součástí jednotky, a pozemky ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek v domě užívané společně s těmito jednotkami. Poplatníkem této daně je zpravidla vlastník pozemku. Základem daně je skutečná výměra pozemku zjištěná k prvnímu dni zdaňovacího období, upravená v souladu se zákonem v závislosti na druhu pozemku. Zdaňovacím obdobím je kalendářní rok. Předmětem daně ze staveb a jednotek je zdanitelná stavba (budova, kterou se pro účely daně z nemovitých věcí rozumí budova podle katastrálního zákona), inženýrská stavba uvedená v příloze k tomuto zákonu a jednotky, které se nacházejí na území České republiky. Poplatníkem je zpravidla vlastník zdanitelné stavby nebo jednotky. Základem daně ze staveb a jednotek u zdanitelné stavby je výměra zastavěné plochy v m2 podle stavu k 1. lednu zdaňovacího období. Obec může obecně závaznou vyhláškou na svém území stanovit jeden místní koeficient ve výši 2, 3, 4 nebo 5. Tímto koeficientem se vynásobí daň poplatníka za v zákoně vymezené druhy pozemků, zdanitelných staveb nebo jednotek. Zdaňovacím obdobím je kalendářní rok.


27

Daň z nabytí nemovitých věcí Daň z nabytí nemovitých věcí se uvaluje na úplatné převody nemovitostí. Poplatníkem daně je převodce vlastnického práva k nemovité věci, jde-li o nabytí vlastnického práva koupí nebo směnou, a převodce a nabyvatel se v kupní nebo směnné smlouvě nedohodnou, že poplatníkem je nabyvatel8. Předmětem daně je úplatné nabytí vlastnického práva k nemovité věci, která je pozemkem, stavbou, částí inženýrské sítě nebo jednotkou nacházejícími se na území České republiky. Dále pak může být předmětem daně právo stavby, jímž zatížený pozemek se nachází na území České republiky, nebo spoluvlastnický podíl na nemovité věci. Silniční daň Silniční daň je další z přímých majetkových daní, i když některé daňové teorie ji řadí mezi nepřímé selektivní daně9. Předmětem této daně jsou všechna motorová vozidla, která jsou používána k podnikání, a to i když jsou vlastněna soukromými osobami. Poplatníkem i plátcem této daně je provozovatel vozidla, který je zapsán v jeho technickém průkazu. Sazba daně je stanovena podle obsahu motoru a objemu válců v motoru u osobních automobilů, u nákladních pak závisí na hmotnosti celého vozidla a počtu náprav. Zdaňovacím obdobím je jeden rok, daň se platí ve čtyřech zálohách (15. dubna, 15. července, 15. října a 15. prosince). Majitel vozidla je povinen do konce ledna následujícího roku provést vyúčtování daně a podat daňové přiznání.

3.2 Nepřímé daně Následující schéma zobrazuje nepřímé daně, které jsou v České republice uvalovány. Schéma 5 Nepřímé daně

Spotřební daň Nepřímé daně

Daň z přidané hodnoty

Daň z elektřiny

Ekologické daně

Daň ze zemního plynu Daň z pevných paliv

8

V legislativním procesu je novela tohoto zákona, podle které bude poplatníkem nabyvatel nemovité věci, a tak bude dán do souladu obsah zákona s jeho názvem.

9

VANČUROVÁ, A. – LÁCHOVÁ, L. Daňový systém ČR 2014. 12. aktualiz. vyd. V Praze: Vox, 2014, 391 s. ISBN 978-80-87480-23-6.

28


3.2.1 Spotřební daň

Spotřební daň je nepřímá daň upravená zákonem č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, kterou zavádí stát za účelem regulovat cenu určitých komodit na trhu. Účelem může být buď zvýšit příjmy státního rozpočtu (komodity, na které je tato daň uvalovaná mají nízkou elasticitu poptávky10), nebo snížit prodávané množství zboží, jehož spotřeba je považovaná za škodlivou pro jednotlivce nebo pro společnost. Předmětem této daně je tabák, alkohol a minerální oleje. Spotřební daně tvoří ve většině případů více jak 50 % ceny zdaněného zboží. Zdaňovací období pro tuto daň je jeden měsíc, pokud ale v tomto měsíci nevznikne povinnost daň přiznat, nemusí se podávat daňové přiznání. Plátci daně jsou především výrobci a provozovatelé tzv. daňových skladů. Poplatníky jsou pak kupující výrobku obsahující tuto daň. Správu daně vykonávají celní orgány na základě zákona o spotřebních daních.

3.2.2 Daň z přidané hodnoty

Daň z přidané hodnoty je nepřímá daň upravená zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“ nebo „zákon o dani z přidané hodnoty (DPH)“). Tvoří jeden z nejdůležitějších příjmů státního rozpočtu (cca 40 % celkového daňového výnosu včetně cel). Platí ji všichni při nákupu většiny zboží a služeb, proto se jí také někdy říká univerzální daň. Princip této daně je v tom, že dodavatel, pokud je registrován jako plátce, musí odvést z obchodu část hodnoty, pokud je tento obchod předmětem daně. Naopak odběratel (plátce daně) si za jistých podmínek může zažádat o vrácení daně, kterou při obchodu dodavateli (plátci) zaplatil. Plátcem daně z přidané hodnoty je každý subjekt se sídlem, provozovnou či místem podnikání registrovaný jako plátce DPH. Zákon používá pojem osoba povinná k dani, kterou je fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, pokud zákon nestanoví jinak. Plátcem se pak musí povinně zaregistrovat osoba povinná k dani, jejíž obrat přesáhl za 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců zákonem stanovenou částku – pro rok 2015 a 2016 je to 1 000 000 Kč, v budoucnu se předpokládá její postupné snižování. Přihlášku k registraci musí podat do 15 dnů po skončení termínu, v němž subjekt překročil stanovený limit, a plátcem se stává prvního dne druhého měsíce následujícího po měsíci, ve kterém překročil stanovený obrat. Pokud to neudělá, je mu finanční úřad povinen ze zákona udělit pokutu. Zákon o dani z přidané hodnoty dále definuje tzv. identifikované osoby k dani. Identifikovanou osobou se stane osoba povinná k dani, která není plátcem daně. Specifikem identifikované osoby je skutečnost, že daň odvede pouze jednorázově – z daného přeshraničního plnění. Pro tuzemská plnění zůstává neplátcem daně. Plnění, která vedou k povinnosti registrovat se jako osoba identifikovaná k dani, upravuje zákon. Identifikovaná osoba nemá dále nárok na odpočet daně. Základem daně je vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění. Daň se vypočte jako součin základu daně a sazby daně. Zdaňovacím obdobím je kalendářní měsíc, plátce se však za určitých podmínek stanovených zákonem může rozhodnout pro kalendářní čtvrtletí. Správcem daně je příslušný finanční úřad, při dovozu zboží příslušný celní úřad.

10

Jedná se o tzv. Ramseyovo pravidlo, které říká, že zdaňovat by se měly ty výrobky, které se nepřestanou vyrábět a současně je nepřestanou spotřebitelé kupovat, tj. výrobek má mít co nejvyšší cenovou elasticitu nabídky a co nejnižší elasticitu poptávky. Toto pravidlo, stejně jako další pravidla optimálního zdanění, jsou podrobně rozebrána například v JACKSON, P a C BROWN. Ekonomie veřejného sektoru. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, 733 s. Ekonomie (Eurolex Bohemia). ISBN 80-86432-09-2.


29

3.2.3 Ekologické daně

Jedná se o nepřímé daně, které byly zavedeny v souladu s podmínkami členství České republiky v Evropské unii. Tato povinnost byla zapracována do zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Předmět daně se liší v závislosti na druhu energetického produktu. V případě daně ze zemního plynu se jedná o zemní plyn a některé další plyny uvedené pod příslušnými nomenklaturními kódy. V případě pevných paliv jde zejména o černé uhlí, hnědé uhlí a koks. Předmětem daně je též elektřina. Správa daně je vykonávána celními orgány na základě uvedeného zákona, které vydávají dva typy povolení. Jedním z nich je povolení k nabytí osvobozených energetických produktů a lze ho získat rozhodnutím celního úřadu po přezkoumání podaného návrhu na jeho vydání. Stejně tak je tomu i v případě povolení k nabytí energetických produktů bez daně. Fyzické nebo právnické osobě, která není držitelem povolení, nesmí být energetické produkty bez daně či produkty osvobozené od daně dodány. Zdaňovacím obdobím je kalendářní měsíc.

3.3 Sociální zabezpečení Sociální zabezpečení je systém, který se snaží zajistit sociální stabilitu, přiměřenou a minimální úroveň sociálních jistot občanů a sociální suverenitu. Snaží se pomoci lidem, kteří čelí různým hrozbám nebo jsou v mimořádné životní situaci. Jedná se o centrálně regulovaný soubor institucí, zařízení a opatření. Přestože sociální zabezpečení, které má konkrétní podobu zdravotního a sociálního pojištění, nemá ve svém názvu daň, jistý charakter daně lze vysledovat. Vnímá to i tzv. daňová kvóta, která je důležitým makroekonomickým ukazatelem vyjadřujícím celkovou úroveň daňové zátěže v dané zemi a slouží také k mezinárodnímu srovnání. Představuje velice vhodný mezinárodní srovnávací ukazatel pro podíl vybraných daní příslušného státu na jeho hrubém domácím produktu. Daňová kvóta může být jednoduchá (vyjadřuje podíl daní na HDP bez příspěvku na sociální zabezpečení), nebo složená, která je včetně sociálního zabezpečení. Ohledně používané terminologie se někdy pojem sociálního zabezpečení používá pouze v souvislosti se sociálním pojištěním, v některých případech zahrnuje obě složky – jak veřejné zdravotní pojištění, tak sociální pojištění. V této publikaci budou tyto pojmy používány v souladu s následujícím schématem: Schéma 6 Systém sociálního zabezpečení

Sociální zabezpečení

Veřejné zdravotní pojištění

Sociální pojištění

30


3.3.1 Zdravotní pojištění

Zdravotní pojištění slouží pro případ nemoci, z něhož se občanovi hradí potřebná zdravotní péče v rozsahu stanoveném zákonem. V České republice je postaveno na principu solidarity, principu svobodné volby pojišťovny a principu povinnosti být pojištěn (zákon č. 551/1991 Sb., zákon č. 280/1992 Sb., zákon č. 592/1992 Sb., zákon 48/1997 Sb.11). V České republice platí zdravotní pojištění zaměstnanec i jeho zaměstnavatel. Výše pojistného se vypočítává z vyměřovacího základu. Zaměstnanec i zaměstnavatel mají jako vyměřovací základ pro platbu zdravotního pojištění hrubou mzdu. Samy si platí zdravotní pojištění osoby samostatně výdělečné činné. U nich je vyměřovacím základem 50 % z rozdílu mezi příjmy a výdaji na dosažení, zajištění a udržení příjmů ze samostatné výdělečné činnost. Systém stanoví minimální vyměřovací základ (odvíjí se od průměrné mzdy, kterou každoročně určuje Ministerstvo práce a sociálních věcí). Tento systém si pojištěnci mohou doplnit zdravotním připojištěním, které je nepovinné. U osob bez zdanitelných příjmů je vyměřovacím základem částka odpovídající výši minimální mzdy. Stát hradí zdravotní pojištění těmto lidem ze státního rozpočtu. Zákon o pojistném na zdravotní pojištění upravuje výši pojistného, penále, evidenci plátců pojistného a vedení zvláštního účtu všeobecného zdravotního pojištění. Pojistné je příjmem příslušné zdravotní pojišťovny, u které je plátce zdravotního pojištění pojištěn.

3.3.2 Sociální pojištění

Systém sociálního pojištění upravuje zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Zahrnuje tři složky: důchodové pojištění (upravené zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů), nemocenské pojištění (upravené zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů) a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Platí ho zaměstnanci i osoby samostatně výdělečně činné. Za zaměstnance odvádí část sociálního pojištění také zaměstnavatel, osoby samostatně výdělečně činné se pojišťují samy. Pro zaměstnance je účast na všech třech složkách sociálního pojištění povinná, pro osoby samostatně výdělečně činné je nemocenské pojištění dobrovolné, důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti platí povinně. Sociální pojištění nemusí platit osoby bez zdanitelných příjmů. U zaměstnance se sociální pojištění počítá z hrubé mzdy. U osob samostatně výdělečně činných je vyměřovacím základem pro výpočet sociálního pojištění 50 % příjmů z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů. Výsledný vyměřovací základ se přepočítává na měsíce. Stejně jako u zdravotního pojištění je i u sociálního pojištění stanoven minimální vyměřovací základ, ale u tohoto pojištění také maximální vyměřovací základ, který se rovná 48násobku průměrné mzdy. Z výdělků nad uvedený limit se sociální pojištění neplatí. Pojistné je příjmem státního rozpočtu.

11

Přesné názvy těchto zákonů jsou uvedeny v seznamu literatury.

V OBCHODNÍCH KORPORACÍCH

Recommend Documents