V GETSEMANSKÉ ZAHRADĚ

֠ Básnička

CHLUMEČEK 2/2010

V GETSEMANSKÉ ZAHRADĚ Březen/duben

2/2010 Máme arcibiskupa

Ekumenické setkání

Duchovní obnova

Můj Pane v Getsemanech, ta strašná úzkost, která nutí tvou duši smutnou být až k smrti, přečasto svírá také duši mou, když vidím, jak lidstvo zaslepené se do záhuby žene a nechápe tu velkou lásku tvou. Lásku, jež poutem kříže nás všechny k tobě víže, tu bojí se svět dnešní znát... A proto v této getsemanské noci, kdy osamělý jsi a bez pomoci, dovol mi, Pane, po tvém boku stát. Dovol mi, Pane, s tebou milovat. (anonym)

Plesali jsme

Chlumeček číslo 2/2010 (Březen/duben)

Rok kněží: P. Škoda

Z obnovovaného interiéru Chlumku

Redakce: P. J. Hubálek (oJ), Lenka Zárubová (LZ), Lenka Urbanová (LU), M. Doležalová (MD), P. Jirásko (PFJ), T. Urbanová. (TU) Uvítáme vaše příspěvky i pomoc při tvorbě časopisu. Uzávěrka příštího čísla 20.4.2010. Neprodejné. Vydává: Římskokatolická farnost Luže, Komenského 137, tel: 469671110, č.účtu 1142883309/0800, účet na opravu varhan: 1142957339/0800 web: http://www.chlumek.net; e-mail: [email protected] web dieceze HK: www.diecezehk.cz

Dvouměsíčník farnosti Luže Snouborďáci

strana 2

 Úvodník

CHLUMEČEK 2/2010

Říká blázen v srdci svém: Není Boha. (Žalm 14,1) Milí čtenáři našeho časopisu, občas se setkám s lidmi, kteří zastávají názor, že Bůh neexistuje. Mají k tomu různé důvody, proč to tvrdí, ale já si říkám, že těmto lidem dlužíme odpověď, proč my v Boha věříme. Pokusím se ukázat směr uvažování a citovat několik lidí, kteří se snažili na tento názor mnoha lidí v naší společnosti 1 odpovědět. Své myšlenky čerpám z knihy Křesťanství a ateismus úplně jinak . Na základě různých setkání s lidmi za posledních 17 let jsem si ověřil, jak moc nás ovlivnily názory těch, kdo nás vyučovali v našich školách a přijali názory a domněnky, které se jim v době jejich studia předkládaly. Velmi citelně nás ovlivnila teorie Darwina o vývoji druhů. Často jsem slýchával názor, že v Bibli není pravda. Problém u mnohých lidí je ve správném chápání první knihy Genesis, kde se vypráví o vzniku vesmíru a počátku života. Nelze to brát v jakémsi doslovném výkladu. Je to určité metaforické (obrazné) vyjádření. Další argument, který zůstává v mysli mnoha lidí, je určité tvrzení vědců z oblasti fyziky, které platilo asi tak do 60. let minulého století, že vesmír je věčný. Tento názor měli už staří Řekové. Podpírali to tvrzením, že nic nemůže vzniknout z ničeho. Kdo chce utvářet hmotu, potřebuje hmotu. Hmotný vesmír nemohl spadnout z nebe, proto tu byl vždycky. Hmota je věčná a z toho pak vyplývaly určité ateistické závěry. Pokud vesmír existoval vždycky, pak nepotřebuje nikoho, kdo by ho stvořil. K těmto závěrům došel v 18. století také Newton, i když se jim bránil. Jenže na začátku 20. století to už většina vědců považovala za toužebné přání zbožného muže. V šedesátých letech tato teorie utrpěla těžkou ránu. A.P.R. Wilson a dva radiotechnici z Bell a Labs objevili tajemné záření, které pocházelo z vesmíru. Záření nepocházelo z jednoho směru, ale ze všech směrů. To, že to není zbožná pohádka dosvědčuje fakt, že A. Penzias za tento objev reliktního záření a potvrzení velkého třesku získal Nobelovu cenu. Tento objev, ze kterého pak vyplývá potvrzení toho, co je řečeno v Bibli, předcházelo mnoho dalších skutečností. Příběh začal tím, že vědci začali hledat důkaz, že náš vesmír, ale také veškerá hmota, má počátek. Hledali ho proto, že druhý termodynamický zákon tento počátek předvídá. Zákon říká, že když se věci ponechají osudu, začnou se rozpadat. Vidíme to všude kolem sebe. Silnice i budovy se drolí a stárnou. Ani oprava silnic tomu nezabrání, protože k tomu je potřeba zase další energie a i to opravené časem zestárne. Jaké to má důsledky? Vezměme si slunce. Jak plyne čas, tenčí se zásoba paliva, takže teplo nakonec dojde a slunce vychladne. To znamená, že oheň ve Slunci musel být v určitém okamžiku zažehnut. Slunce nehoří odjakživa, ani ostatní hvězdy. To znamená, že má svůj počátek. Pokud dojdeme až do tohoto místa, pak jsme u další skutečnosti: kdo způsobil počátek? 1

Dinesh D'Souza: KŘESŤANSTVÍ A ATEISMUS ÚPLNĚ JINAK strana 3

 Úvodník

CHLUMEČEK 2/2010

Steven Weinberg píše, že jediným kosmickým výbuchem – velkým třeskem - vznikl vesmír, který dnes obýváme. Vesmír se naplnil světlem. Světlo ve vesmíru tvořilo převládající složku. Uvádí se, že to nastalo před patnácti miliardami let. Od roku 1990 jsem to četl mnohokrát v různých novinách od Mladé fronty až po Blesk. Co to ale znamená? Spousta lidí si myslí, že křesťané věří, že vesmír vznikl v šesti kalendářních dnech. Bible však užívá hebrejského termínu, který může znamenat jak den, tak období či éru. V listu Petrově 3,8 čteme, že „jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den.“ Už v prvních stoletích s tím Augustin ani Origenes neměli problém a vykládali „dny“ z knihy Genesis jako metafory. Nevykládali to doslovně, že den znamená 24 hodin. Před stvořením nebyl žádný čas, napsal Augustin, protože čas byl součástí vzniku vesmíru. Dnes toto potvrzují fyzici. Navíc to, co se jevilo jako problém v Bibli, a na co kritici upozorňovali, že první den Bůh stvořil světlo, se nakonec potvrzuje velkým třeskem. Na počátku obrovský výbuch způsobil nesmírné záření. Ani dnes nemusíme věřit, abychom věděli, že vesmír má počátek v někom, kdo ho přesahuje. Můžeme ještě chvilku pokračovat v naší úvaze, jak se přiblížit k původci vesmíru. Protože vesmír zahrnuje celou přírodu a obsahuje vše, co je přirozené, jeho stvořitel musí být nutně mimo přírodu a čas. Dostáváme se tak k někomu, kdo je nesmírně mocný a zároveň mimo hmotu a čas. Jaké vlastnosti může mít ten, kdo stojí za tímto dílem? Lidé z doby před rokem 1960 tvrdili, že vesmír je perpetuum mobile. Vesmír tady vždycky byl bez počátku a konce. To už je dnes naivní pohádka. Tento argument nyní věda vyvrátila. Může to v někom vyvolat obavy a strach, ale nemusí tomu tak být, pokud si otevřeme knihu nového zákona. Tam poznáme další záměry toho, kdo stál na počátku naší existence. Bát se nemusíme. Důležité je hledat, ptát se, klást si otázky. Pravdu je možné najít. Přeji všem hodně štěstí. Váš otec Josef Na teologické fakultě studuje bystrá dívka, která nezůstane profesorům dlužna žádnou odpověď. Při zkoušce se jeden profesor pokusil zaskočit ji následující otázkou: „Můžete mi vysvětlit, proč Bůh napřed stvořil Adama a potom Evu?" Studentka chvíli přemýšlí a pak odpoví: „Bůh to asi dělá jako já, když mám napsat důležitý dopis. Napřed si udělám koncept a potom originál! " ☺ Překladatel, který překládal Bibli do řeči Eskymáků, marně hledal slovo pro radost. Ukázal domorodci na smečku psů, kteří skotačili ve sněhu, a zeptal se, jaký pocit zvířata vyjadřují. Odpověď věrně přenesl do svého rukopisu. Později jeden jazykovědec text revidoval. „Jedno mi není jasné,“ řekl překladateli. „Totiž, proč bude v nebi vrtění ocasem nad hříšníkem činícím pokání…“ ☺ Rodina vychází v neděli z kostela. Cestou otec hubuje na hudbu a kázání. „Tati, co chceš", řekne najednou malý Karlík, „za těch pět korun, které jsi dal za celou rodinu do sbírky, to byl docela dobrý program." strana 4


Otázky a odpovědi

CHLUMEČEK 2/2010

OTÁZKY A ODPOVĚDI PRO KŘESŤANA

 Slovníček cizích slov - hnutí

CHLUMEČEK 2/2010

SLOVNÍČEK CIZÍCH SLOV - HNUTÍ

Kompendium katechismu katolické církve 49. Jak působí božské Osoby? Božské Osoby jsou neoddělitelné ve své jedinečné podstatě a jsou také neoddělitelné ve svém působení: Trojice má jediné a totožné konání. Avšak v jediném božském působení každá Osoba je přítomna, podle způsobu, který je jí vlastní v Trojici. „Ó můj Bože, Trojice, které se klaním... uklidni mou duši: učiň z ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinutí. Kéž tě nikdy nenechám samu, nýbrž ať jsem tam, se vším, co jsem, celá bdělá ve své víře, celá adorující, celá obětovaná tvé stvořitelské činnosti“ (blah. Alžběta od Nejsv. Trojice). 50. Co to znamená, že je Bůh všemohoucí? Bůh se zjevil jako „Silný a Mocný“ (Ž 24,8-10), ten, pro něhož není „nic nemožné“ (Lk 1,37). Jeho všemohoucnost je všeobecná, tajemná a projevuje se ve stvoření světa z ničeho a člověka pro lásku, ale především ve Vtělení a Zmrtvýchvstání svého Syna a v tom, že nám dává přijetí za syny a že nám odpouští hříchy. Proto se církev často obrací svou modlitbou „k všemohoucímu a věčnému Bohu“ („Omnipotens aeterne Deus...“). 51. Proč je důležité tvrdit, že: „Na počátku stvořil Bůh nebe i zemi“ (Gen 1,1)? Protože stvoření je základem všech Božích plánů spásy, ukazuje všemohoucí a moudrou lásku Boha; je prvním krokem ke Smlouvě jediného Boha s jeho lidem; je počátkem dějin spásy, jež vrcholí v Kristu; je to první odpověď na základní otázky člověka po vlastním původu a vlastním cíli. 52. Kdo stvořil svět? Otec, Syn a Duch svatý jsou jediným a nerozdělitelným počátkem stvoření, i když dílo stvoření se zvláště připisuje Bohu Otci. 53. Proč Bůh stvořil svět? Svět byl stvořen k slávě Boha, který chtěl ukázat a sdělit svou dobrotu a krásu. Konečným cílem stvoření však je, aby Bůh mohl být „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), pro svou slávu a pro naše štěstí. „Slávou Boha je živý člověk a život člověka je patření na Boha“ (sv. Irenej). 54. Jak Bůh stvořil vesmír? Bůh svobodně stvořil svět s moudrostí a láskou. Svět tedy není produktem nutnosti, slepého osudu nebo náhody. Bůh tvoří „z ničeho“ (ex nihilo), uspořádaný a dobrý svět, který On nekonečným způsobem přesahuje. Bůh uchovává stvoření v bytí a řídí je tím, že mu dává schopnost jednat a tím, že je vede k jeho naplnění skrze svého Syna a Ducha Stvořitele. (Pokračování příště) strana 5

Církevní hnutí a komunity – fenomén současné církve, většinou laická společenství snažící se o prohloubení křesťanského života, charakteristická určitou spiritualitou. ACAT (Hnutí křesťanů za odstranění mučení). Již od svého založení v roce 1974 hnutí pracuje pro ty, kdo jsou mučeni, vězněni v nelidských podmínkách, hrozí jim poprava, a rovněž pro ty, kdo zmizeli, a neohlíží se přitom na jejich původ, politické názory nebo náboženské vyznání. ACAT usiluje o to, aby si církve a křesťané lépe uvědomili existenci mučení a to, že pro věřícího člověka je naprosto přirozené a logické zasazovat se o jeho zrušení, a aby pomocí dopisů reagovali na naléhavé apely („appels urgents“). Skupiny ACAT se snaží podporovat ve svých zemích prevenci a zvýšenou vnímavost a rovněž výchovné programy o lidských právech. Mučení nesmíme tolerovat. Nic nemůže ospravedlnit mučení, které pokořuje lidské bytosti. Organizace spojených národů sdružuje přibližně 200 států, které by měly respektovat Všeobecnou deklaraci lidských práv, jejíž článek 5 ustanovuje: „Nikdo nesmí být podrobován mučení nebo krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu.“ Navíc je pro křesťany mučení zásadně neslučitelné s poselstvím Evangelia. Lidské bytosti jsou stvořeny k Božímu obrazu a mučení tento obraz znetvořuje. Kříž, symbol křesťanské víry, nám připomíná, že sám Ježíš Kristus byl obětí mučení. V centru je modlitba. Už ve svých počátcích ACAT usiloval o ekumeničnost a o setkávání katolíků, protestantů, pravoslavných a ostatních křesťanů. Asociace je nezávislá na církevních strukturách a na politickoideologických či ekonomických skupinách. ACAT se dívá na svět pohledem křesťana a věří, že modlitba je středem jeho činnosti. Modlitba není ani rezignace, ani alibismus – modlit se za ty, kdo zakoušejí mučení, a za ty, kdo je páchají, to znamená modlit se za osvobození obětí a za smíření člověka s Bohem. ACAT působí po celém světě, jde o mezinárodní sdružení. Existuje na třicet asociací ACAT: v Africe, Evropě, Americe a v Asii. Všechny se seskupují do jednoho mezinárodního svazu FIACAT, který má poradní statut v Organizaci spojených národů, v Radě Evropy a v Africkém výboru za práva člověka a národů. Více na http://www.acat.ecn.cz (PFJ) strana 6

 Svatí a jejich atributy

CHLUMEČEK 2/2010

Posvěcování času

CHLUMEČEK 2/2010

POSVĚCOVÁNÍ ČASU

SVATÍ A JEJICH ATRIBUTY Sv. Matylda, 14.3.

TÝDEN

Byla manželkou německého krále Jindřicha a matkou Oty, který se stal prvním císařem toho jména. Jako královna zůstávala skromná a svou tichostí, trpělivostí a láskou zušlechťovala drsnou povahu manžela. Ujímala se chudých, pomáhala nemocným a vězněným vyprošovala milost. Jako královnu ji velmi trápilo, že její synové se mezi sebou svářili pro dynastické soupeření a po smrti otce jí vyčítali, že svou štědrostí promrhala rodové jmění. Zabavili jí i statky, které byly jejím věnem. Klesla na úroveň nejchudšího, nic nevyčítala, jen se modlila za své syny, aby se polepšili. Její slzy zapůsobily a modlitby byly vyslyšeny. Synové ji s kajícností přišli odprosit. Zemřela roku 968. Atributy: almužny, královské roucho, model kostela.

Sv. Robert, 17.4. Jeho otcem byl francouzský hrabě Gerald z Aurillacu, zakladatel kláštera a světec. Robert se již v mladém věku stal knězem a kanovníkem v Brioude. Rád ošetřoval nemocné a toužil po službě Bohu v samotě. Aby si vyprosil poznání Boží vůle, konal pouť ke hrobům apoštolů do Říma. Při cestě zpět se s vojáky Štěpánem a Dalmatiusem rozhodli žít pod ochranou P. Marie ve zříceninách jednoho starého kostela u Arverny, kde si z větví vystavěli poustevnické chýšky. Robert shromáždil další bratry a záhy jich vedl k Pánu kázáním slova a příkladem života nemalý počet. Vybudoval tam opatství "Chaise Dieu" - Boží sedlo, které pod jeho vedením zajišťovalo duchovní správu více než 50 obcím. Po vybudování domů v něm žilo 300 mnichů. Zemřel roku 1067.

(PFJ)

strana 7

Na rovině týdne bych chtěl zmínit nejprve několik anomálií křesťanů v chápání času, kdy trvání je podřízeno intenzitě prožitku. O co jde konkrétně? Na prvním místě svaté Třídenní (latinsky Triduum). Už samotný název označuje něco zvláštního. Triduum církev prožívá jako srdce liturgického roku – Velikonoce - kdy si připomíná smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Triduum začíná na Zelený čtvrtek mší na připomínku Poslední večeře, vrcholí při Velikonoční vigilii (bdění) a končí Večerními chválami neděle Zmrtvýchvstání Páně. Je zajímavé si všimnout, že čtvrteční mše svatá nekončí závěrečným požehnáním, jako i obřady Velkého pátku nezačínají ani nekončí znamením kříže. Teprve až na konci velikonoční vigilie („Matky všech nocí“) dostaneme požehnání a jsme propuštěni, abychom roznesli velikonoční radost celému světu. Dalo by se proto říci, že tyto tři dny tvoří jednotu. Nelze totiž od sebe oddělit nic z Ježíšova života, zvláště pak jeho utrpení, smrt a vzkříšení. Když je Triduum oslaveno, přichází další zvláštnost v chápání času. Začíná padesát dní velikonočního období, které se podle liturgických knih slaví s radostným jásotem jako jeden sváteční den, jako „Veliký den Páně“ (sv. Atanáš). V těchto padesáti dnech vyniká prvních osm, tzv. Velikonoční oktáv. Během tohoto Velikonočního oktávu je používán jediný formulář (stejné liturgické texty, kromě biblických čtení) jako v neděli Zmrtvýchvstání Páně. Církev nám nabízí, abychom z tak veliké události, kterou je zmrtvýchvstání Ježíše, neutekli po jediném dni, abychom tuto událost alespoň trochu vstřebali a uvědomili si, čeho se nám dostalo: Daru nového života, daru Boží blízkosti. Osm dní jako jeden den, padesát dní jako jeden den. Najednou vidíme, že plynutí času, jako ho prožíváme normálně, není zas tak důležité. Důležitější je totiž, jak své dny naplníme. A stejně jako se z některých událostí vzpamatováváme velmi dlouho a v paměti se k nim stále vracíme a stále nacházíme nové a nové detaily, tak i ve Velikonoční události můžeme stále znovu nacházet důvody k radosti a optimismu. Ještě k oktávu bych rád přidal biblické odkazy na místa ve Starém zákoně, odkud se inspirovali křesťané: Lv 23, 33-44 nebo 2 Kron 7, 9; 1 Mak 4, 59. Kromě Velikonočního oktávu se v církvi slaví Vánoční oktáv, který začíná 25. prosince a končí 1. ledna. Máme během něho také příležitost uvažovat o veliké události Vtělení: Ježíš se stal člověkem, Stvořitel stvořením. Na rovině týdne pak nadto posvěcujeme některé týdny jako například Alianční týden a Týden modliteb za jednotu křesťanů. Během nich se navštěvují křesťané různých církevních společenství, aby se poznávali, modlili se spolu, a tak usilovali o jednotu, kterou si přeje Bůh: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my“ (Jan 17, 11). Oba tyto týdny prožíváme v lednu. strana 8

Posvěcování času

CHLUMEČEK 2/2010

 Z naší knihovny

CHLUMEČEK 2/2010

PŘERVANÝ ŽIVOT

MĚSÍC

Deníky Etty Hillesum 1941 – 1943

Mezi dvanácti měsíci máme před očima především měsíc květen, červen a říjen. Ty posvěcujeme zvláštním způsobem, protože nám evokují matku Boží Pannu Marii a Neposkvrněné srdce Ježíšovo. KVĚTEN Květen je zasvěcen (tj. vyčleněn) Marii, panně a matce zároveň. Církev navazuje na přirozenou potřebu každé kultury děkovat za plodnost země. Komu vděčíme za to, že je země plodná, že vše raší, zelená se a kvete? Křesťané si položili ještě jednu otázku: Komu vděčíme za zrození dárce života, „skrze něhož a pro něhož je všecko stvořeno“ (Kol 1, 16)? Různé civilizace a kultury si vytvořily představu Matky země. Křesťané mají před očima Pannu Marii. ŘÍJEN V říjnu jsou pole, sady a vinice sklizeny a nezbývá než děkovat. Komu? Matce zemi. A křesťané děkují Panně Marii. V říjnu je položen větší důraz na modlitbu růžence. V ní rozjímáme jednotlivé události Kristova života, tzv. tajemství. Na této rozjímavé cestě křesťany jakoby doprovází ta, která mu byla nejblíže. ČERVEN V měsíci červnu církev připomíná Nejsvětější srdce Ježíšovo. V polovině 19. století je pro západní církev vyhlášena slavnost Nejsvětějšího srdce Ježíšova. V tomto měsíci jde o to, abychom si více uvědomili Ježíšovu lásku zjevenou a darovanou. Nesnažíme se kopírovat romantickou nebo citovou zbožnost devatenáctého století, ale vnímat větší lásku jako dar, jako námahu pro druhého. Na závěr této kapitoly bych uvedl období, která trvají o něco déle než kalendářní měsíc. Jedná se o dobu postní a velikonoční. Co mají společného? Obě se nazývají „tempus fortis“. Trvají čtyřicet dní. Číslo „čtyřicet“ je v Bibli velmi časté: čtyřicet dní trvá potopa za dnů Noemových, čtyřicet let putuje Izrael pouští, na čtyřicet dní se Ježíš uchýlil do samoty před svým veřejným působením. I v přirozeném životě máme toto číslo: Matka nosí pod srdcem dítě čtyřicet týdnů. Čtyřicítka nám představuje číslo přechodu, přechodnosti, ne – stálosti a nebo znamená období zkoušky. (Z knihy P. Šabaka: Posvěcování času, pokračování příště)

strana 9

Čtyřicet let ležely deníky Etty Hillesum v šuplíku a pak během několika málo let oblétly svět. Uprostřed hrozivě se svírající smyčky nacistického pronásledování Židů prošla tato židovská studentka podivuhodným procesem zrání. Od velkých vnitřních zmatků dospěla k jasnému poznání své vlastní hodnoty i ceny každého člověka, k síle varovat se jakékoli nenávisti. Do Osvětimi (kde tři měsíce nato zahynula), odjížděla jako radostný, oblíbený člověk toužící „být náplastí na mnoho ran“. Deníky odrážejí průběh její proměny i úžasnou velikost její vnitřní svobody. Etty Hillesum?... Často před ní utíkám do různých hrátek na život a často škemrám: „Nauč mě žít, Etty. Víš, tak nějak doopravdy!“ „Zrodit se ke skutečné vnitřní samostatnosti znamená projít zdlouhavým a bolestným procesem. Znamená to uvědomovat si stále větší jistotu, že nikdy nemůžeš hledat pomoc, podporu a útočiště u druhých lidí. Že druzí jsou stejně nejistí, slabí a bezradní jako ty. Že musíš být vždycky ta silnější. Nevěřím, že je ti vlastní hledat útočiště u druhých. Vždycky budeš odkázaná sama na sebe. Jiné východisko neexistuje. Všechno ostatní je falešná představa. Tohle je ale třeba poznávat znovu a znovu. A to především jako žena. Pořád ještě máš totiž sklon utopit se ve svém jediném protějšku. Jenže i tohle je iluze, přestože krásná. Neexistuje vzájemné prolnutí dvou životů. Alespoň v mém případě nikoli. A jestli přece jen ano, tak jen na pár okamžiků. Mohou být ale tyto ojedinělé chvilky základem trvalého soužití? Mohou letmé momenty navždycky udržet společný život? Přesto občas silný pocit. Pocit skutečného štěstí. Sama. Bože. Je to tvrdé. Svět totiž dál zůstává nehostinným místem. Srdce mi divoce buší, nikdy však jen pro jednoho člověka. Pro všechny. Myslím, že mé srdce je velice bohaté. Dřív jsem si vždycky myslela, že je budu chtít věnovat jedinému člověku. Jenže ono to nejde. Když člověk v 27 letech dospěje k takové hořké pravdě, útočí na něho zoufalý pocit opuštěnosti a strachu, jenže na druhé straně je tu i pocit hrdosti a nezávislosti. Jsem vydána napospas sama sobě a musím se naučit sama se sebou vycházet. Jediným měřítkem, které máš k dispozici, jsi ty sama. Opakuju si to pořád znova. Jediná odpovědnost, kterou v životě můžeš přijmout, je odpovědnost za sebe samu. Jenže pak do toho musíš jít naplno.“ ...„Je pravda, že žiju intenzivně a že mi ta intenzita občas připadá démonická a extatická, ale den za dnem se obnovuju u prapůvodního zdroje života samého – a po nějaké době si vždycky odpočinu v modlitbě. Ale ti, kteří mě kárají za můj příliš intenzivní život, nevědí, že člověk se může útéct do modlitby jako do klášterní cely a že pak může pokračovat s novou silou a se znovunabytým klidem.“ (LU) strana 10

 Z naší knihovny

CHLUMEČEK 2/2010

Z PLÁŠTĚ A DALMATIKY

 Ohlasy – Dominik Duka arcibiskupem

CHLUMEČEK 2/2010

DOMINIK DUKA ARCIBISKUPEM

MAX KAŠPARŮ Mezi čtenáři knih Maxe Kašparů nebude asi žádný, který by o něm nevěděl, že není původním povoláním tím, čím je nyní, tedy ani učitelem, ani psychiatrem, že není z Prahy (čehož si zvláště považuje), že není přítelem smutku a není ani věřící katolík už od kolébky. Autor knížky přijal víru až ve svých dvaceti letech. To byl ovšem čas jeho první konverze. Po ní následovala léta velikých životních nálezů a ztrát a on konvertoval! podruhé. Při první konverzi uvěřil v Ježíše Krista, při druhé Ježíši Kristu. To je dost podstatný rozdíl a dobře ho pochopí jen ten, kdo má stejnou životní zkušenost.... Psychoterapeutický dialog Odložte doktore instrumenty, zanechte všeho měření. Jsem otrávený z ateismu a unavený z věření. Věření? Horší než ateismus! Jen víra sílu skýtá. Vyjdi si ráno na kopec a na svět hleď..... když svítá. Odvaha, nekonečno ve fyzikálním světě může být pojmenováno i zbabělcem, ale nikým nemůže být nahlédnuto. Nekonečno v duchovním životě je nahlédnutelné každému, ale vyslovit jeho jméno patří odvážným.

První část společnosti chápe církev jako apendix, jako slepé střevo. Ví, že v těle národa cosi takového je, ale nestará se o to. Kdyby to v těle nebylo, výsledný efekt by byl stejný, jako když to tam je. Převažuje lhostejnost, ale v podvědomí je zakódováno nebezpečí ze zanícení a následných komplikací. S oblibou se onomu kódu říká „paměť národa“. Druhá část chápe církev jako vlasový porost. Přežila by její ztrátu, ale když už tu církev je, ať slouží k okrase. Občas dojde k ondulaci a církev se používá jako ozdoba svatebních veselí, křtů, pohřbů, slavností nebo jako křoví k vítání delegací na pražských letištích. Církevní preláti tak vlastně nahrazují činovníky pionýrské organizace. Čas od času je třeba zhotovit vlasovému porostu „trvalou“, ovšem ta dlouho nevydrží – přijde první konfrontační sprcha s postmodernou, a je po kudrlinkách. Zde už nefunguje žádná paměť národa, ale ukájí se nábožensko-pohanský primitivismus tradičních katolických bezvěrců. Zbývající část cítí církev jako senzitivní nerv. Nepříjemně zabolí a ozve se pokaždé, když se děje něco nepřirozeného. Z hlediska principů demokracie a všesvětové metakultury, kterou hlásá jiný známý lékař, lékař-umělec a „filosof plaché zbožnosti“, se sice nežádá odstranění bolavého nervu, ale předkládá se úvaha o jeho transplantační náhradě „Čímsi, co je nad námi“, eventuálně „Něčím, co nás přesahuje“.

Vatikán/Praha. Svatý otec oznámil přijetí rezignace kardinála Miloslava Vlka na vedení pražské arcidiecéze, kterou předložil v souladu s kán. 401 § 1 kodexu kanonického práva. Novým pražským arcibiskupem jmenoval papež Mons. Dominika Duku, OP, dosavadního biskupa královéhradeckého. Jaroslav Duka se narodil 26. dubna 1943 v Hradci Králové, kde v roce 1960 maturoval. V dalším studiu mu zabránil komunistický režim. Pracoval v hradecké továrně ZVÚ, vyučil se strojním zámečníkem a absolvoval základní vojenskou službu. V roce 1965 byl po dlouhých průtazích na odvolání přijat ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. O tři roky později (5. 1. 1968) vstoupil tajně na území Československa do zakázaného dominikánského řádu a přijal řádové jméno Dominik. 22. června 1970 přijal z rukou kardinála Štěpána Trochty kněžské svěcení a pět let působil v duchovní správě v pohraničních oblastech pražské arcidiecéze. 7. ledna 1972 složil slavné sliby v dominikánském řádu. Tři roky nato mu byl odňat „státní souhlas“. 15 let proto pracoval jako rýsovač v továrně Škoda-Plzeň. Intenzivně žil ilegální řádový život a věnoval se studiu. V roce 1979 získal licenciát teologie na Papežské teologické fakultě sv. Jana Křtitele ve Varšavě. V roce 1981 byl po udání odsouzen za trestný čin maření státního dozoru nad církvemi a patnáct měsíců byl vězněn v Plzni – Borech za řádovou činnost, organizování studia dominikánských kleriků, samizdat a spolupráci se zahraničím. V roce 1986 byl Magistrem Řádu dominikánů jmenován provinciálem Československé dominikánské provincie a byl jím až do roku 1998. Na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci přednášel biblistiku. V červnu 1998 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován 24. sídelním biskupem královéhradeckým a v září téhož roku přijal biskupské svěcení z rukou arcibiskupa Karla Otčenáška. Během působení v Hradci Králové například založil Diecézní teologický institut a církevní gymnázium ve Skutči a byla dokončena rekonstrukce Nového Adalbertina. Je autorem několika knih např.: Zápas o člověka, Úvod do studia Písma svatého, Škola vnitřní modlitby, Úvod do teologie. Mimořádný vědecký význam má jeho autorský podíl a třicet let trvající organizační práce na překladu Jeruzalémské Bible do češtiny.

(LU) strana 11

strana 12

 Ohlasy – Ekumenické setkání

CHLUMEČEK 2/2010

Dne 13. února 2010 ho Svatý otec jmenoval 36. arcibiskupem pražským. Radost z toho, že pražská arcidiecéze už zná svého nového arcibiskupa, vyjádřil například předseda České biskupské konference, olomoucký arcibiskup Jan Graubner. „Jsem rád, že Svatý otec jmenoval biskupa Dominika Duku, kterému blahopřeji a vyprošuji moudrost Ducha Svatého a hodně síly, protože úkol, který ho čeká, je náročný," uvedl. (Radio Vaticana)

SPOLEČNÉ SHROMÁŽDĚNÍ LUŽSKÝCH CÍRKVÍ Stalo se již dobrou tradicí, že každý rok v tuto dobu proběhne setkání představitelů lužských křesťanských církví. Letos jsme se sešli dne 11.2.2010 v budově Církve adventistů sedmého dne v Luži v 17.00 hodin. Po přivítání bratrem Kociánem, čtení žalmu 48,2-4.9-11.13-15, společné písni „Svatý, svatý, svatý“ a modlitbě jsme vyslechli příběh pro děti o třech stromech, který vyprávěl také bratr Kocián. Tři stromy si povídaly o svých představách. První strom si přál, až ho porazí, aby z něho vyrobili pokladnici, ve které by byl nejdražší poklad světa. Druhý strom chtěl, aby z něho postavili velkou loď, která by převážela krále, a třetí chtěl růst až do nebe a být co nejblíže Bohu. Po čase přišli dřevorubci, označili stromy ke kácení a začali si povídat. Z prvního že dají udělat u řezbáře nějakou pěknou věc, druhý strom dají loďařům a třetí prostě skácí a nevěděli, co z něho bude. Po určité době z prvního zhotovili jesle, ve kterých leželo dítě, nejdražší poklad světa, z druhého vyrobili rybářskou loďku, na které rybáře zastihla bouře a muž, který ji utišil, byl Král králů. Třetí strom ležel dlouho ve skladu, až jednou z něho udělali kříž a vložili ho odsouzenci na ramena a vztyčili ho s Ním, takže byl blízko Bohu a čněl k nebi. Pak přečetl otec Hubálek evangelium Lk 24,13-35 o cestě učedníků do Emauz. Nato navázala sestra Rut Kučerová kázáním na téma „Na cestě do Emauz.“ Mluvila o tom, že i v dnešní době je třeba umět naslouchat lidem, kteří mají nějaké trápení, tak jako Ježíš naslouchal učedníků jdoucím do Emauz. Po písni „Ať dobrý Bůh“ byly společné přímluvné modlitby, po nich modlitba Otčenáš a společná píseň „Králi věčný, žehnej nám“. MUDr. Sílová pronesla modlitbu a závěrem promluvil bratr Kocián. Tímto setkáním jsme se snažili naplnit myšlenku: jeden pastýř, jeden ovčinec. (Markéta Maršíková)

strana 13

 Ohlasy – 42. ples KDU-ČSL

CHLUMEČEK 2/2010

42. PLES KDU-ČSL „Radujte se v Hospodinu a plesejte spravedliví, prozpěvujte všichni srdce upřímného.“ (Žalm 32.11) Ano, ano, skutečně jsem se odhodlal napsat článek o plesání – tedy konkrétně o našem Společenském plesání, letos už dvaačtyřicátém. A jelikož mnozí z vás 6. února v sokolovně byli (patřičně načančaní a nažehlení), anebo alespoň od svých ratolestí ledacos slyšeli (když vám ty ratolesti v neděli usínaly nad svátečním obědem – srdečný dík za oběd i za trpělivost), povím vám raději něco ze zákulisí téhle tradiční akce. HUDBA – nakonec byla. Už taky tradiční duo Fuksa & Vaňásek mě sice nejprve dost vyděsilo. To když se na můj (po 18-té hodině už značně netrpělivý) telefon ozval klidný Františkův hlas - že je Pepa „trošku“ nemocný a že tedy přijedou „o chvilku“ později. Jelikož běžně už od páté hodiny ladí struny i hlasy a zahřívají zesilovač, trošku jsem se bál, zda-li to za chvilku stihnou včas. Stihli a kapelníkova indispozice nebyla vůbec znát (snad kromě občasného zatroubení – tentokrát na kapesník). Naopak, i podle mnohých ohlasů, NAŠLUPKY zrají jako víno. Potěší jejich ochota (a schopnost) vyplnit snad jakékoliv (hudební) přání. A taky pravidelné střídání sérií jednou s lidovkami a podruhé zas moderními písničkami, což hlavně po půlnoci gradovalo a nechalo jen málokoho v klidu. PŘEDTANČENÍ – ještě počátkem týdne to vypadalo, že se konat nebude. Ale nakonec jsme díky obětavosti kamarádů (i kamarádek) z Heřmanova Městce po mnoha letech v Luži opět viděli Staročeskou besedu pod výborným vedením Marka Výborného. A to je přátelé výzva pro vás! Díky odvaze jedné naší příznivkyně zhruba po hodině následovalo i profesionální vystoupení čtyř amatérských břišních tanečnic (i to je výzva ;-), v jehož závěru proběhla neplánovaná zkouška statiky - pod burácejícími ovacemi davů budova sokolovny naštěstí taky obstála. TOMBOLA – byla tradičně bohatá. I navzdory všudypřítomné krizi, především díky všem drobným dárcům a sponzorům. Plesem jsme chtěli přímo podpořit právě probíhající akci na Chlumečku a bylo znát, že vás všechny tenhle úmysl oslovil. Moc děkujeme. OBČERSTVENÍ – bylo také bohaté. I když to nejprve vypadalo, že pitivo budeme nalévat někde u Betonu přímo z auta s propíchnutou pneumatikou (nakonec díky ochotnému zásahu pana Hrnčála auto už zase jezdí). Zato prasklá hadička u pípy zpočátku nevypadala jako závažná komplikace. To teprve až tak ve čtvrt na osm, když pivo ještě pořád neteklo. Nejprve jsem se snažil radit, pak i pomáhat a nakonec (to když už byla pípa docela celá odborně rozebraná - bohužel až na ten zásadní, pokažený díl) jsem raději utekl pryč z dosahu a „v klidu“ jsem si připravoval nějaké vtipné uvítání na téma alkohol – metla lidstva. V duchu mi jenom blesklo: „Pane, tohle přece nemůžeš dopustit … takových příprav, tolik lidí a teď tohle … jak to jenom bude vypadat …?!“ strana 14

 Ohlasy – Blahopřání

CHLUMEČEK 2/2010

No a za chvilku už jsem na sále viděl první sklenici s pěnivou čepicí. To si nikdo nedovedete představit, kolik nářadí, rukou, času a úsilí je někdy třeba k natočení půllitru piva. Neocenitelné díky šikovnosti a zarputilosti oběma výčepním Františkům (B&D). A moje hloupost, že jsem si nevzpomenul a nepomyslel o pomoc dřív. Ostatní už jste zažili (slyšeli). Skromnost stranou - plesání se, myslím, doopravdy povedlo. Všichni jste byli skvělí. Tolik veselých a milých tváří pohromadě jsem už dlouho neviděl (možná před rokem ;-) Díky všem pomocníkům při úklidu, v kuchyni, baru, u vstupu i u tomboly. Díky všem hudebníkům, zpěvákům (na jevišti i na sále) a před(i po)tanečníkům. Díky vám všem, za vaši radost, prozpěvování a plesání - za to, že jsme se mohli společně sdílet. Bohu díky. Když jsme pak ráno opouštěli sokolovnu (a zdravili kamaráda jedoucího do práce na nedělní službu), došlo mi s úlevou, že totiž i Hospodin má plesání opravdu rád… V napjatém očekávání plesů příštích... (Pavel Vodvárka)

PŘÁNÍ OTCI JOSEFOVI Svatý Josef seká ledy jaro dýchá do kraje. Krásný svátek máme tady – sluníčko nás zahřeje. Mnoho v celém světě toto jméno zdobí kdo jeho vzorem formuje se – ten věru nechybí. Náš pan farář též jej dostal – při svatém křtu do vínku, za což úctu i vděk si zachoval – pro tatínka – pro maminku. I my všichni – co jej známe – s přáním k němu spěcháme, o zdraví a milost Boží v dalším čase – v modlitbě proň prosíme. Kéž jej Pán Bůh zlého chrání – ve službě tak vzácné sílí, v renovaci stánku – pro chlumečskou Paní – vzácné dílo kéž dovede šťastně k cíli… To Vám milý otče – všichni vyprošujeme. (Jiří Mikan) strana 15

 Ohlasy – Duchovní obnova

CHLUMEČEK 2/2010

DUCHOVNÍ OBNOVA S P. JANEM LINHARTEM Díky našemu otci Josefovi se stalo již tradicí účastnit se dvakrát do roka v době postní dvoudenní duchovní obnovy, tentokrát 26. a 27. února. Dáte mi jistě za pravdu, že bychom si dopřávání tohoto pohodlí měli vážit. Této nabídky využívají zvláště ti, kdo jsou více připoutáni k rodinným povinnostem. Podle mne, ale i podle vašich reakcí konstatuji, že tuto duchovní obnovu vedl kněz, jenž opravdu zná lidskou duši a ví, co potřebuje slyšet, aby se otevřela a dokázala naslouchat jemnému Božímu hlasu. Hlavními tématy celého setkávání bylo pokání a půst. Protože jsem se účastnila jen sobotních přednášek, pokusím se shrnout pouze témata „Půst“ a „O trpělivosti“. Ať nás tato slova stále více upevňují v důvěře a lásce k Bohu a druhým lidem. I. PŮST (Související pojmy: pustina – poušť – poustevník). Půst nás vyzývá k odklonění od světa. Ve středověku se lidé (např. sv. Antonín Veliký) vydávali na poušť, aby bojovali se zlým duchem. Toto poodstoupení od světa konali proto, aby se přiblížili k Bohu a pak mohli více pomoci světu a lidem, co je potřebují. Častější poodstoupení (tj. modlitba, exercicie,…) dává věcem větší smysl. Od podstatného jména půst se odvozují slovesa odpustit a pustit se. Odpuštění je nezištné gesto, nevázané na požádání, pokání, udělat první krok, lítost druhého, nečeká uznání. Je gestem pokorným, které druhého člověka nepokořuje, nesráží ho na kolena a může být učiněno tak, že to ten druhý ani nepocítí. V tomto odpuštění je velký rozdíl v přístupu člověka a samotného Boha. Bůh odpouští každému bez problému, u člověka – možná z jakési potřeby spravedlnosti – to tak jednoduché není. Nechceme-li odpustit člověku, stavíme se do role soudců. Odpustím-li druhému, osvobodím jeho, ale i sebe. Máme nenávidět hřích, ale milovat hříšníky. Máme nenávidět útlak, ale milovat lidi, kteří utlačovali. V odpuštění nejde o to, abychom nezničili nepřátele, ale učinili je svými přáteli. V souvislosti se slovesem pustit se, přečetl otec Linhart krátký příběh: Ateista padá ze skály. Zachytí se větve a třikrát po sobě volá Boha o pomoc a vždy slibuje obrácení. Bůh se ale ozve až po třetím volání. Člověk slíbí Bohu, že mu bude věřit. Bůh ho podrobí zkoušce jeho víry a řekne: „Tak se pusť.“ Pustí se? Tak to už příběh nepoví. Má nám pouze navodit uvědomění si toho, co znamená skutečně věřit. Skutečně věřit znamená skočit do Boží náruče. A tak i úkolem postu je uvědomění si toho, že to, čeho se držím, stojí opravdu za to a je to pro mne nepostradatelné. Na druhou stranu existují pro nás některé „jistoty“ (zdraví, druhé osoby,…), jež si nepřejeme, aby nám Bůh vzal. Zde si však musíme uvědomit, že pokud nám Bůh něco bere, je to proto, že nám chce dát něco lepšího. Důležité je také ptát se sám sebe, zda existuje něco, co se Bohu bojím dát. Týká se to i našeho hříchu. Aby mnou hřích nevládl, je potřeba pro to něco opravdu dělat. To chtít, musí vycházet ze srdce. strana 16

 Ohlasy – Duchovní obnova

CHLUMEČEK 2/2010

Ne vždy to jde tak snadno, a proto je k tomu potřeba vyprošovat si Boží milost. Pater E. Vella toto názorně ukazuje na situaci dvou ptáčků. Jeden je spoutaný řetězy a druhý „pouze“ k niti. Spoutáni jsou ovšem oba. My bychom se neměli smířit s „nití“ – i ta nás blokuje k cestě vpřed k Bohu. II. O TRPĚLIVOSTI Cesta k nebi není přímá. Vypovídají o tom i příběhy svatých. Svatá Terezie Veliká toužila prospět alespoň jedné duši, ale cítila se jako spoutaná. Dlouho prosila o pomoc Boha. Máme nechat na Bohu, kdy se projeví to, o co se snažíme. Josef Egyptský, dlouho očekávané dítě, jež bylo upřednostňováno před ostatními braty. Proto v nich vyrostala nechuť do takové míry, že ho chtěli zavraždit. Josef nakonec skončí v egyptském otroctví, dokonce i ve vězení. Jeho život se tak rázem zcela změnil. Z pána otrok. Ale nastal obrat k dobrému. Jistými událostmi (viz Bible) se Josef stává významnou osobností. V zemi, z níž pocházel, nastává velká chudoba, a tak bratři přichází do Egypta žádat o pomoc. Josef v nich pozná své bratry a pomůže jim. Co nám chce příběh říct? Kdyby se nestalo zločinu bratří, rod Jakubův by zahynul. I Josef dlouhým čekáním dozrál, byl proměněn a nastalo usmíření s bratry. Anna a Simeon. Anna byla vdovou, zbytek svého života zasvětila službě Bohu v chrámu. Simeon zde očekával příchod Krista. Oba žili v naději, že jednou dá Bůh smysl jejich počínání. Čekáním se naučili rozpoznat Mesiáše vždyť v chrámu působilo mnoho vzdělaných kněží, jež svatou rodinu mezi ostatními nepoznali. Tímto příběhem se učíme, že v životě nemáme čekat Boží zázraky, ale spíše jakési úsměvy, být citlivější a vidět ve zdánlivě obyčejných situacích a lidech Boha. Lazar. Ježíš Kristus se dozví, že Lazar umírá, ale úmyslně čeká. Ví, že tato nemoc bude k oslavě Boží. Ježíš přichází až čtyři dny po jeho smrti a přivádí jej znovu k životu. Spousta Židů skrze tento zázrak uvěřilo, kdo Ježíš opravdu je. Lazar se už nebál smrti, věděl odkud přišel. Poučení pro nás? Někdy můžeme čekat zdánlivě bezvýznamně, plody někdy sklízí až naši potomci (např. modlitba za obrácení vnoučat). Pěstoun Josef. Čeká na svou snoubenku. Je pro něj těžké vyrovnat se, že čeká dítě. Až anděl mu ukáže pravdu. Josef se ve svém životě nedočkal žádného Božího počínání, nedočkal se toho, čemu uvěřil, tj. že Ježíš je Boží syn. Vždyť se narodil jako bezdomovec, syn tesařův. I nás Bůh někdy povolá k něčemu, co zdánlivě nenese plody. Důležité je, dělat věci co nejlépe podle svého svědomí. Buďme trpěliví, modleme se k Bohu a jistě se nemineme cíle. Chtějme, aby se naplnila Boží vůle! (LZ) strana 17

 Ohlasy – Rok kněží

CHLUMEČEK 2/2010

ROK KNĚŽÍ: P. JIŘÍ ŠKODA Bydleli jsme s paterem Jiřím Škodou 8 let v jednom domě – na faře v Dohalicích. Děkujeme za ty roky Pánu Bohu, protože je i díky němu považujeme za velmi cenné a krásné. Naše děti (a máme jich 5) říkali, že mají tři dědy. Byli to děda od maminky, děda od taťky a Děda náš. Pater Škoda si nechával ode všech říkat Dědo už za totality, protože byl tajným knězem a tato přezdívka mu pomáhala jeho pravé povolání skrývat. Když jsme se s ním v roce 1993 blíže seznámili, hned navrhl, abychom mu říkali Dědo, a tak u toho zůstalo. Starší farnice v Dohalicích nejprve zpozorněly, ale brzy pochopily, že oslovení neznamená pokrevní příbuzenství, ale spíše blízkost, otevřenost a také vděčnost a úctu. Děda byl vynikající kněz. Sloužení mše svaté bylo vždy vrcholem jeho dne. Sloužil mši svatou tak zaujatě, že každý, kdo přišel na jeho mši poprvé, byl jím nesmírně osloven. Převažujícím prvkem jeho přístupu ke sloužení mše svaté byla pokora před Bohem na oltáři. Když Děda ve svých upracovaných rukou zvedl při proměňování hostii, byl se zrakem upnutým na proměněného Ježíše tak nějak zvláštně jakoby zároveň pod křížem a i na něm... Při mši svaté si Děda nikdy při sloužení mše nesedal. Říkal, že by usnul. Žil totiž neustále na 100%, na pokraji snesitelné únavy. Přesto nikdy neodmítl nikoho vyzpovídat (říkal, že zpovídá velmi rád), nikdy neodmítl rozhovor, nikdy nepromarnil příležitost oslovit lidi kolem sebe, aniž by se vnucoval. Jak řekl otec biskup v katedrále při requiem za Dědu, v jeho životě byly některé prvky společné se svatým Janem Maria Vianneym. Byl to obyčejný venkovský farář. Měl dlouhá a velmi konkrétní kázání, často např. mluvil o manželské věrnosti za každých okolností. Když takto Dědu srovnáváme s farářem z Arsu, myslím, že snad jsme na tom v naší zemi dnes asi mnohem hůř než tehdejší obyvatelé Francie, protože za Dědou se davy lidí nehrnuly. Možná to bylo taky tím, že Děda předem odmítal jakoukoli osobní popularitu. Skromnost a pokora byly skutečně vlastnosti, které jsme v takové míře u jiného člověka nepoznali. A také chudoba. Děda snad nikdy necítil hmotnou nouzi, ale velkou většinu peněz, které vydělal, věnoval potřebným a financoval opravy, na které by si netroufla ani obec. Žil velmi asketickým životem. Jedl chleba, vločky, rýži, brambory, těstoviny a zeleninu. Zcela výjimečně si k těmto základním potravinám koupil olejové rybičky nebo kousek tvrdého sýra, spíš snad kdyby přišla nějaká návštěva. Když ale přišel on na návštěvu k nám, vždycky snědl, co mu bylo předloženo. Naše děti učil jíst ke každé polévce krajíc chleba a svým podmanivým příkladem se mu to i dařilo. Velmi šetřil na topení. Koupil si a sám nařezal odpadové dříví na pile a topil jen když to bylo nutné. Žádné peníze neutratil za oblečení, oblékal se výhradně z charitního šatníku. strana 18

 Ohlasy – Rok kněží

CHLUMEČEK 2/2010

Děda měl velmi rád děti – a děti měly rády jeho. Uměl si je získat a měl tak možnost je usměrňovat. Neustále jim rozmlouval hry se zbraněmi. Úplně rozčarován byl, když uslyšel vyprávět o nové hře paintball. Říkal, že takhle začínali Hitlerjugend. Kvůli dětem dokázal i přerušit svou práci. Věděl, že to s dětmi moc neumí, že se ve svém věku už nedokáže přizpůsobit jejich jazyku, temperamentu. Ale nevzdal to a zkoušel, co se dalo. Kupoval a četl jim dětské náboženské knížky, vyrobil jim houpačku, zval je na svoje skromné pochoutky (moučné placky se zelím a pod.). Děda nás vedl ke skromnosti a k aktivitě. Říkal: „Jsme v misijním území (středočeské pohraničí) a podle toho se musíme chovat“. Mrzelo ho, že kostel je prázdný. Neustále vymýšlel aktivity, jak lidem pomoci k Bohu. Ačkoliv nesnášel hlasitou moderní hudbu, dovolil organizovat rockové mše, aby tak zkusil oslovit mladé. Kdykoliv přišli do kostela noví lidé, byl neskutečně milý a vždy se snažil je oslovit, aby přišli zas. Snažil se všechny zapojit, dodával odvahu, povzbuzoval, pomáhal. Když potom někoho znal víc, byl velmi náročný. Ještě mnohem větší nároky však kladl sám na sebe a to bylo podmanivé. Vždycky říkal, že nejtěžší cesta je ta nejlepší, že jen to, co něco stojí, za něco stojí a že ty nejtěžší chvíle budou nakonec ty nejkrásnější. A podle těchto zásad sám také žil. Často mluvil o chátrajících kostelích, plných věznicích a dětských domovech. Když jsme si pak jednou domů přivedli osvojenou Verunku, měl obrovskou radost a okamžitě nabízel konkrétní pomoc. Brzy po něžné revoluci se Děda stal nemocničním a vězeňským kaplanem. Myslím, že pro tuto práci byl jako stvořený. Díky každodennímu umrtvování a odmítání citových projevů byl velmi platným rádcem, ale i praktickým pomocníkem pro lidi v nejobtížnějších situacích. Jeho pomoc byla tak nenápadná a samozřejmá. Jedna paní vyprávěla svou zkušenost z nemocnice: „Seděla jsem na záchodě a nemohla jsem se dočkat pomoci sestry. Pater Škoda, který právě navštěvoval nemocné, mě uslyšel a hned mi přispěchal na pomoc. Potom se se mnou pomodlil a podal mi Pána Ježíše. Až když odešel, uvědomila jsem si, že jsem se měla cítit trapně, že mi pomohl v takové situaci a já byla málo oblečená a v tak zuboženém stavu. Ale on pomohl s takovým porozuměním, že jsem si svoji ubohost vůbec neuvědomila.“ Ze své nemocniční praxe vyprávěl mnoho krásných zkušeností o obráceních, smířeních s vlastní bezmocností, o překvapivých uzdraveních, o šťastných nemocných. Když někdo požádal o donesení Eucharistie, upřímně se z toho radoval.

strana 19

 Ohlasy – Rok kněží

CHLUMEČEK 2/2010

Sám si nemoc nepřipouštěl. Že občas teče z nosu, „to patří k životu“. Že bolí noha? „Co teprv, když někdo nohu nemá?“ K zubaři nechodil nikdy. Říkal, že každý zub bolí jen třikrát, pak odumře a je na věky pokoj. Jednou si škaredě poranil ruku, ale údajně ho nebolela do té doby, než začala černat. Pak teprve šel k lékaři a ten konstatoval otravu krve. Naštěstí Dědovi okamžitě zabrala antibiotika. Nejznámější ale byl Děda jako neúnavný opravář kostelů. Za totality byl nějakou dobu dělníkem ve stavební partě opravující památky. Tuto svoji kvalifikaci hojně využíval i v demokracii jako kněz. Vedle práce nemocničního kaplana dostal do správy tři farnosti se čtyřmi liduprázdnými a chátrajícími kostely. O co méně měl práce s lidmi, o to více na něj odevšad volala práce stavařská. Říkal, že ty vysoké věže jsou často obrazem pýchy našich předků a že by je nejraději uboural. Taky říkal, že nejkvalitnější je práce udělaná zadarmo. Pro Dědu nebylo nic nemožného: „Nemám peníze? Nevadí. Jsem na to už starý? Nevadí. Tohle neumím? Nevadí. Pokud je něco potřeba udělat, musí se to udělat a kdo jiný než já?“ Dělal jak uměl a s tím, co měl. Když se něco nepovedlo, začal znovu podle nových zkušeností. Výsledky jeho práce byly obdivuhodné. Ještě větší obdiv však sklízely jeho originální pracovní postupy. Při pohledu na něj v třicetimetrové výšce sedícího na jednoduché stoličce zavěšené na dvou ocelových lanech se tajil dech. Jeho odpověď na naše obavy zněla: „Nebezpečí, které všichni denně podstupujete v autě na silnici, je několikanásobně vyšší než mám já na věži. Tahle práce je pro mě zábava.“ Pokud jsme mu někdy něco vyčítali, byla to jeho přehnaná skromnost a odmítání jakékoliv chvály a služby vůči jeho osobě. Přitom po sedmdesátce už sám cítil, že mu síly ubývají. Nikdy si nenechal v ničem posloužit. „Dokud budu soběstačný,“ říkal, „budu tady bydlet, jinak odcházím.“ A myslel to vážně. Od sestřiček ve Staré Boleslavi jsme se dozvěděli, že asi ve čtyři ráno 15. ledna 2010 si zazvonil na sestru a poprosil o podání Pána Ježíše. Sestra ho však musela zklamat, že k tomu nemá oprávnění. Kněz že přijde až před sedmou. Děda počkal. V sedm hodin, brzy po přijetí svého Pána zemřel. Není proč plakat. Dědovi už je určitě mnohem lépe než tady na Zemi. Nám tu sice chybí, ale několik let před smrtí začal o svém trvalém odchodu mluvit. Všechny kolem sebe na svou smrt připravoval a promýšlel, co by se mělo udělat, aby vše fungovalo i bez něj. Ne všechny jeho představy se naplnily, ale věříme, že se Pán Bůh na jeho přímluvu postará, abychom Dědu co nejvíc následovali. (Anička a Kája Maříkovi) strana 20


Články – Rok kněží

CHLUMEČEK 2/2010


Články – Vzpomínka na babičku

CHLUMEČEK 2/2010

VZPOMÍNKA NA BABIČKU

ZAMYŠLENÍ K ROKU KNĚŽÍ Svatý otec ustanovil letošní rok rokem kněží, což si jistě naši duchovní otcové právem zaslouží. Vede nás tak k hlubokému zamyšlení, hlavně nad smutným stavem jejich další existence. Přiznávám, i mne toto oslovilo. Zvláště proto, že jsem měl od svého útlého mládí velké štěstí - moji rodiče mě svým příkladem vedli v úctě k profesi vyvolených osob. Také velmi vděčím za bohatou příležitost krátce či déle se setkávat s osobami této záslužné profese, což mne velice formovalo k usměrnění celého mého žití. Za to jsem jistým lidem velmi vděčný. My všichni, co jsme prožili ta těžká dvě údobí minulého století, nejenže jsme poznali, ale i nadále se dovídáme, jak i duchovní otcové prošli nezáslužně tím těžkým, ale zbytečným postihem. Vždyť tehdejší mocipáni se všemožně snažili ničit to, co by mělo být silou každého národa. Buďme šťastni, kdo duchovní hodnoty považujeme za velký dar našeho pozemského bytí. Bohužel dnes jsou dělníci na vinici Páně velkými chudáky, zavaleni třeba i starostmi o více farností. Ale co horšího, bývají někdy nepochopeni a nemístně je jim přisuzováno i to, co je nedůstojné a neslučuje se s jejich profesí. Toho se opravdu varujme. Promiňte mi, nechci nikoho poučovat. Jsem si však dobře vědom důležitosti stále prosit, aby Slovo Páně nezaniklo nedostatkem jeho služebníků. Prosme o to Pána, pro tu naši krásnou českou zemi, nejen v tomto roce. K tomu ať nám dopřeje sílu Bůh Otec, Syn i Duch svatý. (Jiří Mikan) strana 21

Moje babička se narodila v roce 1885. V 19. století před 125 lety. Přesto vzpomínka na ni vyžaduje lásku. Měla tři děti. Nejstaršího chtěla mít knězem. V té době věřící ženy dobře věděly, že mají děti od Boha a proto je Bohu nabízely. Bůh její prosbu vyslyšel, ale až o dvě pokolení později. Kněz je stejného jména: Josef. Její manžel musel do 1. světové války. Vymodlila si, že se vrátil. Babička, na kterou vzpomínám, byla velice inteligentní žena, i když absolvovala jen čtyři třídy základní školy. V té době tomu tak bylo. Uměla perfektně německy a polsky. Na své stáří se dočkala jen jednoho vnuka, protože tři moji sourozenci po narození zemřeli. Mě vychovávala modlitbou a láskou, nikoliv dary. Chtěla, abych se modlil, i když já sám jsem se modlit nechtěl. Až jednou, když jsem zlobil, byl bych jinak od otce bit. Táta byl velice přísný, ale dobrý. Utekl jsem se k babičce a řekl jí: „pojď, budeme se modlit“. Dala mi růženec, který pro mě měla dávno připravený. Růženec jsem se pak s babičkou modlil každý den. „Vlezl mi pod kůži.“ Babičku jsem vodil do kostela, bylo jí už přes 70 let a do kostela cesta trvala hodinu. Pěšky jsme chodili z Mistrovic do Jablonného. Babička mě vyprávěla životopisy svatých. Moc mě to bavilo. Jeden si dokonce pamatuji dodnes: o Jenovéfě. Babička byla velice vtipná a za víru se nestyděla. Vzpomínám na jednu příhodu. Šli jsme brzy ráno do kostela. Došli jsme až k závorám v Jablonném. Zaměstnanec ČSD, který nás tam viděl jít, dobře odhadl, kam asi jdeme a komentoval to slovy: „Kam jdete babičko? Farář s kuchařkou ještě spějí“. A ona odpověděla: „Do kostela“. A on na to: „Vy ještě věříte“? A babička ihned reagovala slovy: „To jste na tom ještě hůře, než naše kráva. Já jí ustelu, nakrmím, ona si lehne a přežvykuje. A vy se trmácíte životem a nevíte proč. A toho faráře nechte na pokoji. Byl byste rád, kdyby za Vámi přišel, ale nebude Vám to dáno“. Když jsme poodešli dál, řekla mi: „Budeme za něho modlit, aby pochopil, že Bůh je láska“. Nezlobila se na něho. To mě oslovilo na celý život. Pak jsem se dlouho nemodlil. Přišel obyčejný všední život. Dobře jsem se oženil. A postupně jsem se vrátil k modlitbě růžence. Když mě postihla tato nemoc, pochopil jsem, že moje onemocnění je Boží milostí, abych se k němu přiblížil. Pochopil jsem, že pokora se snoubí s láskou. Člověk musí všem lidem odpustit a dokonce si myslet, že ostatní jsou lepší než já. strana 22


Články – Vzpomínka na babičku

CHLUMEČEK 2/2010

V době mé nemoci mě oslovila kniha Gui Gilberta: Evangelium podle svatého lotra. Tento francouzský kněz se staral o kluky na okraji společnosti. Mnozí lidé mu říkali: Tato mládež je nebezpečná, zkažená a zlá. Nemá cenu si s nimi něco začínat. Gilbert mladým lidem vždy dodával naději, když se poctivě zřeknete všeho zla, vyznáte hříchy, pak jste čistí, jak ti bílí holubi na naší farmě. Pán Ježíš vlastně způsobil revoluci, tím, že spasil lotra po pravici. Nebyl to malý lotr. Měl za sebou mnoho zla. A Ježíš mu přesto řekl: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Kanonizoval ho sám Kristus. U Boha čas nic neznamená. Jeden den je jako tisíce let. Bůh se může zmocnit srdce člověka za několik vteřin, pokud Boha hledá. Pokud by nebylo tohoto lotra, těžko bychom věřili, že nás Bůh tolik miluje. Přeji všem lidem, aby Boží lásku poznali. Ona je jako slunce, hlavně všude dosáhne, jen když lidé o ni stojí. Kéž dospěje ke všem. Když onemocníme, vše padá, zůstává jen láska, která dává sílu, humor a naději. Váš Jan Hubálek Pan Jan Hubálek, otec P. Josefa Hubálka, zemřel 3. února 2010 v rodinném kruhu v Dolní Čermné. Tento článek napsal v době své nemoci.

Dvouřádková křížová cesta 1. Soud. Pane, snášíš pobuřující nespravedlnost. Učíš mě snášet i to, co se mi zdá nezasloužené. 2. Kříž. Pane, bereš na ramena kříž. Učíš mě, abych byl připravený na utrpení, když jsou nevyhnutelná. 3. Pád. Ježíši, padáš. A vstáváš. Posilňuj mě, když kříž bude převyšovat moje síly. 4. Marie. Ježíši, opouštíš svoji Matku. Posiluj mne, když mám opustit milé osoby pro vyšší cíle. 5. Šimon. Šimon ti pomáhá. Dej, ať se nikdy nevyhýbám pomáhat ti ve svých bližních. 6. Veronika. Ježíši, jemnocitně odměňuješ Veroniku. Naplňuj mě pozorností vůči těm, kteří mi prokáží i sebemenší službu. 7. Druhý pád. Padáš za ty, kteří tě vedou na popravu. Dej mi sílu pracovat i pro ty, kteří mi činí zlo. 8. Ženy. I ve svém utrpení poučuješ a napomínáš. I v bolesti a utrpení chci zůstat věrný svému povolání. 9. Třetí pád. Potřetí padáš a vstáváš. Nežádáš tedy, abych nikdy nebyl slabý, ale žádáš, abych vstal. 10. Vysvlékání ze šatů. Vysvlékání se přidávalo k tělesným mukám jako duchovní potupení. Dej, ať vždy si vzpomenu na tebe, když mě budou tupit. 11. Přibíjení. Znemožnili ti každý pohyb, ale přesto nerezignuješ ve svém spásném díle. Dej, abych v jakýchkoli omezeních nerezignoval ve svém povolání. 12. Smrt. Nikdo ti nevzal život. Sám ho dáváš. Z lásky. Dej, abych byl mužem oběti. Z lásky. 13. Snímání. Matka bere do náruče tvoje mrtvé tělo. Matko, vezmi mne do náruče nyní i v hodině mé smrti. 14. Hrob. Nezůstal jsi v hrobě ležet. Vstal jsi, Pane, a žiješ. Ježíši, dej, ať s tebou zemřeme a s tebou věčně žijem. Amen. strana 23


Články – Pozvánka na pouť

CHLUMEČEK 2/2010

POZVÁNKA NA POUŤ PRAHOU Chvála Kristu a Panně Marii, milí průvodci a členové putovních okruhů! Zveme Vás na pouť Prahou v neděli 14. března 2010, abychom poděkovali Bohu a Panně Marii za jejich působení skrze putovní svatyňky v naší zemi i na celém světě. Také jim svěříme naše rodiny, děti, všechny nemocné a osamělé lidi i celý náš národ. Sejdeme se v 9 hod. u sochy sv. Václava a našich světců na Václavském náměstí v Praze 1. Odtud půjdeme na Staroměstské náměstí k místu, kde stál Mariánský sloup, zajdeme také k soše P. Marie u Týnského chrámu a dále budeme pokračovat Královskou cestou ke Karlovu mostu, kde se zastavíme se u kostela Nejsvětějšího Salvátora. Budeme pokračovat přes Karlův most a Nerudovou ulicí do národní svatyňky v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, kde budeme v 11 hod. s P. Ondřejem Pávkem slavit mši svatou. Po ní se sejdeme ve Svatováclavské kapli, kde obnovíme úmluvu lásky s Pannou Marií. Další naše zastavení bude u rampy s výhledem na Prahu na Hradčanském nám. a naši pouť zakončíme v kostele Panny Marie Vítězné Pražské Jezulátko. Podle svých časových či zdravotních možností se můžete zúčastnit jen části cesty, příp. použít městskou hromadnou dopravu. Na závěr Vás chceme pozvat ke společnému posezení a občerstvení, které bude od 13.30 hod. v našem domě na Smíchově, Nad Koulkou 11. Dostanete se tam od Pražského Jezulátka tramvají 12 a 20 na Anděl, kde se přestoupí na tramvaj 7 a na třetí zastávce Braunova se vystoupí. Přejde se ulice na druhou stranu a první ulice doleva je Braunova. Tou se projde až na konec, kde je ulice Nad Koulkou. Uvítáme, když budete moci přinést něco malého k pohoštění. Předem děkujeme. Všichni jste srdečně zváni na tuto pouť, ať se zúčastníte duchovně či osobně. Za rok od prosince 2011 do konce února 2012 do naší republiky přijde kopie putovní svatyňky, s kterou putoval pan Pozzobon po Brazílii. Již máme několik podnětů pro duchovní přípravu na návštěvu Panny Marie v této svatyňce a pokud budete mít i praktické podněty na průběh jejího putování naší zemí, ráda je přivítám. Zatím se plánuje jedno celonárodní setkání a to v Praze, kvůli sjízdnosti a dopravnímu spojení. V ostatních diecézích by svatyňka navštívila nemocné a osamělé lidi v těch farnostech, které se na to patřičně připraví. Ve zbývajících dnech by svatyňka byla v našem domě v Praze, kde byste ji mohli navštívit. Tolik asi k předběžným informacím o návštěvě této svatyňky. Modlitbou Vás provází a na setkání s Vámi se těší s. M. Bernadetta a sestry.

strana 24

 Ohlasy z kůru (pro náctileté)

CHLUMEČEK 2/2010

 Ahoj holky a kluci

CHLUMEČEK 2/2010

Ahoj holky a kluci! ♪♫♫♪♫♪♫♫♪ ♫♪♫♫♪♫♪♫♫♪♫♪ ♫♫♪♫♪♫ ♫♪♫♪♫♫♪♫♪♫♫♪♫ ♪♫♫♪♫♪♫♪♫♫♪♫ Snouborďáci z Luže na Vesmíru Sněhu bylo všude dosti a i přesto jsme se sebrali a odjeli do hor. No nedivte se, důvod nebyl ledajaký. Škola neškola, všechno šlo stranou ☺. Na Vesmíru se v termínu 22. – 24. ledna totiž konal již několikátý ročník oblíbeného SNB víkendu (jakože snowboard weekend). Přestože začátek byl až v pátek, tak čtveřice nedočkavců z Luže musela dojet už o den dříve ve čtvrtek. Po příjezdu na Vesmír nás hned přivítal místní farář p. Tomáš Hoffman, který hned každého nakazí srdečností a veselým pohledem na svět. Bohužel Tomáše zachytil jakýsi houser, a tak se kvůli zádům nemohl moc pohybovat, což způsobilo jeho stálou přítomnost v posteli místo v kolektivu mládeže. Ale na Vesmíru nás navštívil také P. Jarda Aksler, který v této době slouží v Solnici a P. Jenda, který slouží kdovíkde, ale doslova lítá vzduchem na prkně ☺. Takže Tomáš měl dobré zástupce, a tak jsme se mohli každé ráno těšit na slovo na den, modlitbu a večer na mši. V pátek ráno jsme se hned po snídani a společném programu vydali na sjezdovku zdolávat první sjezdy. Po obědě jsme si dali šlofíka a šli jsme ven jezdit na pekáčích a podobných kluzácích. Celý pátek postupně dojížděli děcka z dalekého okolí a večer byla mše a společné zahájení celé akce. Ještě večer za tmy jsme šli na kopec pod Matouše vyzkoušet první metry a protrpět první a zdaleka ne poslední pády na tom jednom prkně se spojenýma nohama. V sobotu jsme se ještě doučili a pak hurá na sjezdovku. Večer jsme měli domluvený snoupark, kde jsem se všichni sešli, a ti, co umí, tak skákali, a co neumí, tak fandili a koukali, jak se skáče a jak se padá. Ale to nebylo pro sobotní večer ještě všechno, ukázalo se, že nejlepší zábava je stejně klouzání se na zadku po mega folii. V neděli jsme měli krutý budíček, abychom stihli mši, kde jsem si zapomněl zubní kartáček, a pak hurá na sjezdovku. Ze sjezdovky s ještě větší radostí na oběd a po obědě ještě poslední možnost si něco zlomit na sjezdovce, což se opravdu bohužel některým jedincům podařilo. Ale i tak byli všichni velice spokojeni a se spoustou zážitků, krásně strávených chvil ve společenství mladých a s novou energíí jsme se rozloučili a odjížděli domů. (Martin Jonáš) strana 25

M Miilléé dděěttii,, ppoom maalluu ssee bbllíížžíí VVeelliikkoonnooccee aa jjiissttěě vvííttee,, žžee VVeelliikkoonnooccee nneejjssoouu jjeenn ppoom l á z k a mlázka,, aallee hhllaavvnněě oossllaavvaa zzm mrrttvvýýcchhvvssttáánníí uukkřřiižžoovvaannééhhoo JJeežžííššee.. JJee tteeddyy ppoottřřeebbaa ppřřiipprraavviitt aa ddoobbřřee vvyyččiissttiitt ssvvoojjee nniittrroo ((dduuššii)) nnaa ttuuttoo vveellkkoouu oossllaavvuu aa sseettkkáánníí ss nnaaššiim m JJeežžííššeem m KKrriisstteem m.. PPttááttee ssee jjaakk ssee ttoo dděělláá?? N Neejjlleeppššíí jjee nnaajjíítt ssii cchhvviillkkuu aa ppoovvííddaatt ssii vv m mooddlliittbběě ss PPáánneem m JJeežžííššeem m,, bbýýtt hhooddnnýý nnaa ssvvéé ssoouurroozzeennccee aa rrooddiiččee,, ppoom mááhhaatt ddrruuhhýým m aa ttěěššiitt ssm muuttnnéé.. JJee ddoobbrréé nneepprroom maarrnniitt ddoobbuu ppřříípprraavvyy nnaa VVeelliikkoonnooccee,, aallee ddoobbřřee jjii vvyyuužžíítt,, aabbyy nnáám m sseettkkáánníí ss JJeežžííššeem m nneekkaazziillyy nnaaššee hhřříícchhyy aa ššppaattnnoossttii..

strana 26

 Ahoj holky a kluci

CHLUMEČEK 2/2010

Návrat k našemu otci V podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11-32) nám Ježíš ukazuje velkou Boží lásku. Stejně jako otec v podobenství, tak i Bůh vyhlíží návrat každého člověka. Jakou vlastnost přisuzujeme Bohu, když si uvědomujeme, že na nás stále čeká, i když jsme hříšní? Odpověď najdeš v tajence řetězovky, kde poslední písmeno každého slova je zároveň prvním písmenem slova následujícího. Vytečkovaná políčka tvoří tajenku.

1-2 mešní kniha 2-3 zármutek nad hříchem 3-4 předávání zvyklostí od předků 4-5 radostná zvěst 5-6 svátost, kterou si udělují snoubenci

(Vyluštění z minulého čísla – Vlastní lenost.)

strana 27

 Informace

CHLUMEČEK 2/2010

INFORMACE  Nedělní bohoslužby v Luži: Kromě tří letních poutí se budeme z důvodu oprav interiéru na Chlumku až do odvolání setkávat v 8:00 a v 9:30 hod. v kostele sv. Bartoloměje v Luži.  Misijní koláč: neděle 7.3.2010. Opakování úspěšného pečení a ochutnávání při nedělních mších. Výtěžek za sladké dobroty poputuje na papežská misijní díla.  Svatyňková pouť Prahou: Neděle 14.3.2010, podrobnosti na straně 24.  Gregoriánský chorál: Neděle 21.3.2010 od 15.30 hodin proběhne v kostele sv. Markéty v Podlažicích POSTNÍ DUCHOVNÍ ROZJÍMÁNÍ S GREGORIÁNSKÝM CHORÁLEM. Zpívá Svatomichalská gregoriánská schola z Brna pod vedením Josefa Gerbricha. Vstup volný. Dobrovolný příspěvek bude použit na úhradu cestovních nákladů scholy.  Humanitární sbírka pro Diakonii Broumov: 24. a 25. března 15–17 hod. v bývalé základní umělecké škole v ulici U Stadionu. Sběr letního a zimního oblečení (dětské, pánské, dětské), lůžkovin, prostěradel, ručníků, utěrek, 2 záclon, látky (min. 1m , prosíme, nedávejte odřezky a zbytky látek), domácích potřeb - nádobí bílé i černé, skleničky – vše nepoškozené, peří, péřových a vatovaných přikrývek, polštářů a dek, obuvi – nepoškozené. Věci prosíme zabalené do igelitových pytlů či krabic, aby se nepoškodily transportem. Děkujeme.  Změna času: Květná neděle 28.3.2010. Pozor, ať nepřijdete pozdě na bohoslužby. Posouváme čas o hodinu dopředu!  Program Velikonoc: Zelený čtvrtek 1.4.2010 16:00 Řepníky 18:00 sv. Bartoloměj Velký pátek 2.4.2010 18:00 sv. Bartoloměj Bílá sobota 3.4.2010 20:00 sv. Bartoloměj Zmrtvýchvstání 4.4.2010 8:00 Řepníky Páně 8:00 sv. Bartoloměj 9:30 sv. Bartoloměj Pondělí 5.4.2010 8:00 Řepníky 9:30 sv. Bartoloměj velikonoční 11:00 Voletice  Farní výlet: Sobota 24.4.2010. Hlaste se u Tomáše Tesaře.  Prázdninový pobyt dětí: 31.7.–7.8.2010 (podrobnější informace v dalším čísle Chlumečku). Děti se již mohou průběžně přihlašovat u Lenky Zárubové.  Vyslyšené prosby: Rádi bychom obnovili rubriku Vyslyšené prosby. Prosíme proto Vás, milí čtenáři, posílejte svoje zážitky s Božími dotyky ve Vašem životě. Rádi je anonymně zveřejníme.

strana 28