jan anton:všem
V DÁLCE, KDESI ZA MILÁNEM
propouštíme pod nohami hromádky lidských smutků, na kopci měsíc září jakoby žil jíme špalíky mozzarely a olivy. V knize je úcta k času, jenž byl sestrojen
music to my burgr
nacházim ten malej podnik, řikali mu U tlustý Lily, pak, když Lily umřela, nebyl už důvod tam chodit, a jíst u jejího tlustýho, její burgry s láskou, a plácat jí její tlustou lili. usedám na bar, hážu nohama dost směšně na to, aby si mě vyzáblice všimla, seškrábne vomastek kterej už jí pocákal celou z toastru a já chci jen ten svůj malej tlustej burgr. nic víc sem nechtěl vod tý tlustý, nic víc tlustýho jsem nečekal ani od vyzáblice, ať už měla jakkoliv hezký poprsí.
v Humeném květy vykřikují první přání, láká je jara plný kabinet, a já jim v zahradách píšu sladká přání, smráká mne, moudrý ten cabernet.
vycházím, svět se mými kroky pomalu zrychluje, zvedá se vítr a od země se lepí moje nohy. každý se třese jen já letím podzimní ulicí. otáčí hlavy vzhůru cítí dotek pohlazení. a v tom jemném úsměvu a v tom zbarveném lístku, v tom všem cítím myšlenky podzimu.
Dvě, francouzsky po mém boku klevetají, Viléme, proč unikáme, dvě Francouzky po mém boku, podporují, skáču, dál já i ony se ptáme. Jak dlouho ještě, tě budu muset odmítat, jsi můj syn, mé hlasité prokletí, vracíš se když máš hlad, já vím, letíš na mou hlavu, s tou zlou grimasou, mezi kapkami deště. Ve sprchách, nevysloveni už tisíce let, do srdcí smutek nám zabřed, tak smutnej a ošklivej smutek, brání nám, bolí nám, sere nám, ale pořád dokola neodchází, zůstává, Viléme.
jsem neškodný, ani mě radši neuvidíš, jako virus, mám moc, kterou mi nezávidíš, potácim se ale mám nůž, ty se probouziš, cejtíš mě jak potichu a lehku prolejzám ventilačkou.. jsem v krystalech, sypu se ti na rty prosypu, ty spíš, celej tvůj pelech, jen dýchej, hah já a krev, ti vaříme se ve svalech, no hej! už se buď a vstávej, nemáš víčka a místo kůže mech, ze rtů vzdech, Achich ouvej.
Snaž se vždy být slušně oblečen, dávej pozor kam až ulehat budeš na zemi, nic horšího než soud dle toho jak jsi oděn, než deštěm ze sna buzení. Rukáv prostý, řeč chasníkova přímo od srdce, co po nás chce ten dobyt sprostý?!, duše básníkova je ztrhaná velice. Pohled na muže, co svůj boj prohrál už, blahobyt na dně kaluže, smrtí svou zvítězil, ten jediný muž.
Osamělá
čau... ..nemáš..cigáro.a... c huť.....na.......bud o ucnost
čau nemáš cigáro?moc rád bych tě pozval na kafe. víš, dneska je speciální den, a tahle noc, je budoucnost. dnes jsem otěhotněla. já dnes dal svoje sperma do banky. přišla jsem k té paní, říkala.. bude křičet, dnešní noc. chci to nejčerstvější co máte. je tu jedna dnešní dávka. panenko, Marie už se nedovoláš, já.. mám, a ráda dám, tak jdem.
víte mladý pane, dnes je velmi zvláštní noc. zdá se mi, že potkávám mladého muže, vystrašeného, z vlastní budoucnosti. a káva by se k tomu snu mohla velmi hodit.
Podzim je jen reklamní trik starého návrháře listobarevných rób, v tůňkách jeho očí se odráží měnící se svět. Co poslední z úniků? A políčkův dopad v měkkou půdu tváře, ó, jak ten umí uhánět, každoročních narozenin bez výročí, tláskáme se bukvicemi, proti směru toče planety. A po krásném nakročení, po ztrátě falešných stop, přichází s lovcem příběhu rozuzlení trumfy kance akademika, jsou karty trop.
počkej.. na moment.. ve vlasech zdáš se mít jakési malé klubko tmy. leží v nich stočené jako malé psísko, a barvou podzimní lísty. hoříš a v očích jsou další a další úsvity. počkej počkej jen na moment. vezmu si šálu a projdeme se polem, s vránou s mašlí.
Roním slzy, ronin cestou beze snů, v dýmech dávných zdí, pod podrážkami dnů jdem bezesní. Bráníš mě, před peklem obhájen, jsem jen k tobě čelem na kost obnažen, krásou unešen, tak dávnou, tak dávnou. Máš v sobě sílu, tak cennou pro můj svět drzý, hop hop s kobrou kolem krku.
tak přece jenom odcházíš, i s prachem, rozvířeným krví, odjíždíš na pásech, mocná jako zeď, kráčíš pryč, na podrážkách co ničí svět. a zranění pánové, a srdce pořezaná, slzy v sladko vyplakané, krajina rudě lakovaná. v svém světě jsi sedmikráskou, tady masožravou bestií.
už sedíš ve vrtulníku, neohlížej se brácho, těm už pomůže jen ticho, štěstí, že jsme pryč. na krku, v hlubokym šrámu, tancuje ďábel v teplym pramínku, a jak dupe, vzpomínáš na první koncert Creedence Clearwater, rty a bláto, noc se stává dnem, přichází ten chlap, a jeho varhaník, a vy rytmy bicích.. ve vás se zrodili, prolamujícníci. rotor pomalu reže vzduch. přistáváš na mokré hranici města New York; v nepokojích na předměstí, v revoluci žen, saxofony a polibky, budí tvou spálenou mysl, ta doutná když spíš, a z barevný obrazovky, J.F. kupuje svou vlastní smrt.
a za mořem další moře, a za horami, další hory, sladcí lidé, oběti, právníci bezpráví, půle miliardy asexuálních prostitutek. v pláči.
a my? Neskutečně opilí, v zemi naší schízy, volní a neodvratní.
poetická brigáda
Prožijte hezké vánoce s těmi, které milujete, smiřující s těmi, které nenávidíte a co nejklidnější sami se sebou.
Prej příchod antikrista, řikam velký svatý hovno vašnosto, to se spíš ten nahoře pořádně naštval a tyhle trosky to teď chtěj svíst na satana. Ale voni jim to lidi nesežerou, ne po všech těch letech. A kdo myslíte, že za tim stojí, když to teda nejni ta círka… Církev… Jó, tadlecta, církev. ?
