Zlín
Leden
Úvodník O pejskovi a kočičce Pes: Konečně se sv. Martin snažil a trochu bílé pokrývky přinesl i do Zlína! Už to vypadalo, že si sněhu neužijeme ani o dalších Vánocích. Jestli to tak půjde dál, vyměníme ho za jiného pracanta, třeba za svatého Mikuláše na bílém koni, který snad bude štědřejší. Třeba přijede s větší nadílkou než Martin. Vždyť to říká i jedno lidové pořekadlo: „Na svatý Martin – ještě se vrátím, ale na svatý Mikuláš mě tu najisto máš.“ Měli bychom se vrátit ke starým dobře zavedeným pořádkům. Kočka: On se Martin v listopadu opravdu snažil, ale úplně na jiné straně polokoule. Na severovýchodě USA chumelilo, až nebylo pro samou vločku kam šlápnout. Pes: No jo, ale u nás se nic neděje. Ať si mají v USA Martina na bílém koni, my tuto přednost přesuneme na nějakého svatého, který je blíže ke konci roku. Kočka: A co kdybychom ho zkusili spíše pochválit, než kritizovat. Třeba za to, že to stihnul s tou nadílkou ještě letos, i když toho nebylo moc. Pes: Pořád někoho omlouváš. Je to jeho práce, tak ať maká. A u nás, ne že si bude trajdat někde po jiných kopcích. To si zrovna můžeme jen prohlížet staré fotografie, abychom si připomněli, jak vypadá sníh. Kočka: Lepší než pomlouvat. Myslím, že čím víc se budeš rozpalovat, tím více sněhu roztaje a nám tu nic nezbude… Milí přátelé, děkuji vám za pozornost i pomoc v uplynulém roce 2014. Jsem rád za každého, kdo je srdcem i duchem služebník a nenechá se odradit žádným jedovatým jazykem od činění dobra a rozdávání Božích darů. Děkuji Peťovi za spoustu času věnovanému každému novému číslu časopisu, jeho asistentům a asistentkám, pravidelným přispěvovatelům, sestře Evžence, br. Krajíčkovi, s. Jindřišce G., Natálce a dalším. Jsem rád za všechny, kteří se podílejí na každotýdenním chodu sboru. Petrovi M., Viktorovi a všem dalším za vedení bohoslužeb. Víťovi za to, že máme vždy zatopeno, že funguje traktát, Maťovi a Markétce za úklid, Davidovi za mnoho práce odvedené kolem zvukařiny, webu i za hud. doprovody. Děkuji hudebníkům za doprovod písní (Jindřišce za flétnu J), zpěvákům, dirigentkám za skvělou práci zvláště s nacvičováním sborovek na výročí (VM a EŠ), vypravěčům dětských příběhů a vítačům. Děkuji Skřivánkovým za jejich otevřený dům pro příchozí. Sestře Vyčánkové a celému jejímu týmu za diakonskou práci, návštěvy nemocných a mnohé telefonáty. Evžence za tvořivá blahopřání. Ale vážím si i mnoha odpracovaných hodin na akcích pro přátele: Kluby zdraví, roznos letáků a kor. kurzů, služba v kř. centru. Děkuji vám, kteří se pečlivě připravujete na sob. školu i pro děti. Vy, kteří jste věrní na modlitbách i postech každé první pondělí v měsíci. Děkuji za každé dobro a povzbuzení, které slouží růstu církve a k radosti Bohu i lidem. Jste úžasní a zvláště tehdy, když odpouštíte druhým, to jsem úplně naměkko. Pes: Vidíš to, Evženka je tam zmíněná dvakrát a na mě si ani nevzpomněl. Mě nepochválil 2
za to, že každý den hlídám modlitebnu a za celý rok se z ní nic neztratilo. Kočka: Buď rád, že se nic neztratilo. Přece to neděláš kvůli pochvale. Třeba si i na tebe příští rok vzpomene a zařadí tě do toho dlouhého seznamu všech, kteří ještě nebyli jmenováni. Pes: Uvidíme, jestli se v tom novém roce polepší… Vysvětlivky: Pes – pesimista; Kočka - optimista S novým elánem, že naše práce není v Pánu marná, přeje mnoho úspěšného klopýtání na cestě víry i služby Martin Žůrek.
Bůh je pro mě opravdový Otec, který mě miluje Také tak vnímáte svého Boha? Cítíte od něj tu lásku a opravdovost? Tato slova vyslovila jedna mladá žena, dnes již i matka a naše sestra v Kristu Lucka Vachalová. A i když ji možná známe, za ten čas co je mezi námi, přesto stálo za to ji oslovit s prosbou o rozhovor. Musím přiznat, že už už to vypadalo, že to do dnešního vydání nestihneme, ale podařilo se. Chci jí poděkovat, že si se šibeničním termínem nakonec poradila a mohla nám tak možná poodkrýt i něco, co o ní nevíme.
- I když se zdá, že jsi v našem sboru již docela známá, přesto si myslím, že by bylo dobré na úvod našeho rozhovoru tě představit. Proto otázka – odkud a z jaké rodiny pocházíš? (rodiče, sourozenci atd…) Narodila jsem se v Uherském Hradišti, ale už jako mimino mě přestěhovali do Čech, kde jsem strávila většinu svého života. Pocházím z ateistické rodiny a rodiče se rozvedli, když jsem měla 4 roky,takže jsem vyrůstala se svou mamkou a bráchou,který je o 3,5 roku mladší. Ve svých 10 letech jsem však udělala zásadní chybu a opustila domov plný lásky a odešla k otci, protože mi celý život chyběl. - Jaké vzpomínky máš na své dětství, dospívání? Co tě v té době nejvíc bavilo? Na dětství vzpomínám ráda, bylo to u nás doma pestré, vím, co je to naprostý luxus i chudoba. Mamka se mi ale vždy věnovala, jak nejlépe 3
uměla, a i bez Boha měla spoustu Božích zásad, kterým nás učila a ke kterým nás vedla. - Měla jsi určitě i nějaké představy a touhy, co bys v životě chtěla dělat, jakého vzdělání dosáhnout. Co jsi nakonec vystudovala, čím jsi? Jako malá holka jsem chtěla být paní učitelkou, protože mě bavilo psát křídou na tabuli. :) Ovšem absolvovala jsem střední školu hotelovou, obor hotelnictví a turismus. Tuhle školu jsem si vybrala kvůli jazykům a uplatnění na vícero místech. Po studiích jsem nakonec pracovala jako barmanka, servírka. - Vím, že jsi měla trochu neobvyklé období dospívání. Co ti do života toto období dalo a co třeba vzalo? Období u otce trvalo 5 let, než jsem dostala odvahu vrátit se zpět k mamce, která o mě na rozdíl od táty stála. Dalo mi to více vděčnosti vůči mamce, která o mě bojovala a řádně se o mě starala. Vzalo mi to kus dospívání,kde jsem hledala sama sebe a byla jsem ztracená, protože se mnou nikdo moc nezabýval. Teď jako dospělá si nevím se spoustou věcí rady a chybí mi to správné vedení, které jsem v pubertě neměla. Ještě, že mám Boha a Ten ví naštěstí všechno. :) - Pamatuji si na chvíli, kdy jsi byla přítomna křtu své maminky Hanky. Nikoho z nás by nenapadlo, že za čas budeš v tom samém vodním hrobu stát i ty. Co se tedy přihodilo, že ses stala křesťankou? 4
I já si pamatuji, jak jsem tam stála otrávená a čekala, kdy to skončí. Vůbec jsem tomu nerozuměla a navíc mě to ani nezajímalo. Teď je mi líto, jak jsem Kristu ubližovala a jakou se mnou měl trpělivost. Život mě srazil na kolena, ztratila jsem část rodiny, měla partnera, se kterým jsem si nikdy nerozuměla, do toho se rychle vdala, aniž bych to chtěla, jen proto, že jsem neplánovaně otěhotněla. Když posloucháte satana, takhle se vám odmění. Už jsem byla tak zoufalá, že jsem byla ochotna jít kamkoli s kýmkoli, jen nebýt tolik sama na to všechno. A hle, Bůh mě pozval přímo na biblickou hodinu, kde se zrovna probíralo obrácení člověka od satana k Bohu. Stačilo mi pár chvil a já zjistila, že jsem na scestí a že chci začít znovu a jinak.
Díky Bohu za tuto zkušenost, která mě přivedla až k Němu. - Doplňující otázka: Co všechno se změnilo a co jsi musela ve svém životě od té doby změnit? Změnilo se naprosto všechno, přes návyky, zvyky, myšlení, postoje a pohledy do budoucnosti. Neustále bojuju se svým já, ale stojí mi za to,vzdát se ho pro Krista. - Jsi maminkou šikovného klučiny Danielka. Co ti do života přinesl, co ti přináší mateřství, a jak to zvládáš? Ze začátku jsem měla problém přijmout ho jako svého syna, bojovala jsem se starým životem, poznávala Boha a do toho dítě jako samoživitelka. Bůh viděl, jak nevím co dřív a poslal mi služebníka ve formě babičky. Nyní už je to ustálené, Bůh se přiznal a já své dítě miluji. - Víme, že jsi rozvedená. Jak vycházíš s otcem Danielka, jak on vychází s ním, s rodinou a to i v této době, kdy ví, že jsi křesťankou – adventistkou? Vycházím s ním dobře, jen ty předsudky mě brzdí, abych mu představila Krista. To, že jsem adventistka, bere na vědomí a občas ho i něco zajímá. Z toho mám radost. Modlím se za něho, aby i on mohl být v nebi. - Máš čas na sebe, své koníčky? Co ráda děláš ve svém „volnu“? Času mám méně, ale když nějaký je, ráda ho věnuji četbě a moc ráda chodím do přírody. Každou neděli chodím hrávat volejbal, se kterým jsem začínala ve 12 letech a drží mě to až dodnes.
- Co pro tebe znamená Pán Bůh, víra, modlitba…? Bůh je pro mě opravdový Otec, který mě miluje. Víra je krásná v tom, že se vysvětluje sama a člověk ji nemůže nijak chytit či ukázat jako suvenýr. Modlitba je pro mě zastavení se, uvědomění si,že jsem hříšník a vylití emocí a tužeb či trápení, které mám. - Určitě jsi již za ten čas, co jsi mezi námi, stačila poznat co je u nás dobré a co se třeba nedaří. Tak co tedy? Dobré vnímám jako, to že se lidé chtějí zapojit do průběhu bohoslužby a něčím přispět. Nedaří se nám mít více lásky a pochopení mezi sebou. - Každý člověk má nějaké obdarování pro církev, sbor. Co myslíš, že máš ty za obdarování, čím bys mohla sloužit, používat své dary..? Jsem ochotna pomoci s čímkoli, co bude potřeba, pokud to ovšem budu umět. Takhle konkrétně teď nevím.:-) - Co sobě, své rodině a třeba i sboru a církvi přeješ do budoucna? Do budoucna přeji všem, aby byli naplněni Kristovou láskou (a bylo to vidět). Byli horliví pro Boha a více dbali na dobu, ve které žijeme. Bůh je za dveřmi a my se tváříme, že nás se to netýká. Přeji si,aby z nás měl Kristus radost a jednou jsme se sešli společně u Jeho stolu v nebesích. :) Díky za rozhovor – Petr Matula
5
Historie sboru Zlín 1951 – 1970 Je to doba, kdy se kromě evangelického kostela scházíme i u Lakomých. Je to na ulici Váchově v Prštném. Je s podivem, jak se do tak malého domu vešlo tolik lidí. Navíc manžel s. Lakomé je nevěřící. O to víc vyniká obětavost a víra s. Lakomé a požehnání celé její rodině. - Mimochodem, není to ten pan Lakomý, za kterého se tetička Lakomá modlila po desetiletí, až nakonec byla vyslyšena, a on na sklonku života uvěřil? V té době se zdá, že karavana adventního lidu na Zlínsku konečně zakotví ve svém vlastním domě. Díky darovanému pozemku na Strhanci – dnes ulice B. Němcové - od sestry Skýpalové se začíná s plány a se stavebními přípravami. Vedení církve vyčleňuje finanční prostředky a členové sboru se s velkou vervou pustili do příprav výstavby. Tehdy vznikají dvě verze projektu - proč, to se dodnes neví. Také materiál a stavební zařízení se začaly navážet. Vše směřovalo ke splnění snu o vlastní modlitebně. Konec září roku 1952 byl v dějinách adventistů sedmého dne v Československu dobou, kdy jakoby na první pohled Bůh odňal od svého lidu ochranu. Dnem 1. října totiž státní moc zastavila církvi registraci a tím i legální fungování. K tomu všemu odebral církvi a sborům veškerý movitý a nemovitý majetek. Do domů, bytů kazatelů, činovníků sborů , do modliteben a církevních objektů se dostavili církevní tajemníci, tajní policisté a jiní státní úředníci a vše zkonfiskovali. Pamětníci té doby by dnes jistě mohli vyprávět, co všechno bylo sebráno. Bible, 6
zpěvníky, učebnice pro děti a dospělé. Židle, stoly. Vše, co nebylo narychlo ukryto, bylo pryč. Ale byla i místa, kde se podařilo leccos, za cenu rizika dalších postihů, zachránit. Dodnes někteří mluví o Božím zásahu a Boží ochraně. A Zlín tím přišel nejen o pozemek, ale také o vše, co bylo na něm. V bytě Kantorových, kde se nacházela i kancelář sboru, byly sebrány věci sborové včetně archivu sboru, seznamů a zápisů z výborů. Vsuvka – až po letech byly některé materiály té doby objeveny v archívu na Klečůvce, a tak je můžeme dnes vidět. Alespoň tak. V té době a chvíli se zdálo, že církev upadne a již se nezvedne. Jenže víra, odhodlání a spoléhání se na živého Boha v těch lidech zapálily nového ducha. Ducha, který nám možná dnes, v době klidu a svobody chybí. Semknutí, odhodlání se nevzdat. Jestli do té doby se sbor scházel pohromadě a na jednom místě, od té doby dle záznamů vzniká 10 skupin u 21 rodin a jednotlivců ve Zlíně, Napajedlích a Žlutavách. Státní moc také chtěla oddělit věřící od jejich kazatelů a tak je často přiděluje na práci daleko od současného místa. Díky Boží pomoci nachází kazatel Kantor práci ve Zlíně jako zedník. Tak sbor alespoň naoko nepřichází o duchovního pastýře. Doba a okolnosti ale vytvořily síť laických pastýřů. Členové jako Samiecovi, Sasínovi, Pimkovi, Pernicovi, Límovi, Zapletalovi,
Knedla, Vitásek, Doležalová, Bijokovi, Lakomá, Kekrtovi, Trněná, Skýpalová a další a další byli v té době těmi, kteří tu káru sboru v ilegalitě táhli obětavě, s vědomím rizika perzekuce. Většina z nich měla doma i své děti a ty mohly tak na vlastní oči vidět ryzí a pravou křesťanskou službu pro druhé. Mnohé z těch dětí jsou dodnes mezi námi a mohly by vyprávět. Mluvit o té těžké době by se mohlo dlouho. Spíše jde o připomenutí, že Bůh v té době žehnal jinak, a možná ještě více. 4 roky – jakoby 40 let vyhnanství Mojžíše na poušti. To byla doba, kdy církev žila v ilegalitě. Ale nic to neubralo na evangelizačním úsilí. Dokonce sbory početně a duchovně rostly a sílily. Vedoucí činovníci církve mezitím pracovali na opětovném povolení církve. I o tom bylo mnoho napsáno, natočeno.
Přesně 4 roky po zákazu církve se 1.10 . 1956 znovu povoluje činnost sborů adventistů sedmého dne. Škoda, že nejsem pamětníkem té doby. Muselo to být úžasné – bylo jasné, že to nebylo jen tak, že Pán Bůh se ke svému lidu přiznal a dal nám kus svého požehnání. Gottwaldovský sbor po znovuobnovení sborů dostává pod svá křídla díky státním úřadům jako kazatelské stanice tyto sbory v okolí – Holešov, Kroměříž a Uherský Brod. Vše se pomalu dostává do zaběhlých kolejí. Ne tak pro Zlín – vlastně Gottwaldov. Církev povolává sem k nám kazatele Adolfa Šlosárka s rodinou. Přichází z Plzně. Bratr na vlastní kůži prožil dobu let minulých i ve věznici. A tak měl co říci všem o tom, jaké je to trpět pro Krista a přitom
7
zažívat pocit ochrany a péče Nejvyššího i v cele – jako Petr či Pavel. Dle záznamů je první ucelený počet členů sboru, mládeže a dětí zaznamenán v roce 1957. Počet členů je 23 let po vzniku sboru 90, 15 nepokřtěných mládežníků, 40 dětí a asi 7 přátel pravdy. Jestli dobře počítám tak to je 152 lidí ve sborovém společenství – řečeno dnešním jazykem. Bůh je mocný – z 12 průkopníků, navzdory válce a zákazu církve, 152 živých křesťanů! Doba pokročila – myslím tady a dnes. Ano, ale chci teď ještě zmínit, že v letech 1957 -58 bylo pokřtěno dalších asi 19 nových sourozenců. Mezi nimi i s. Bohumila Rezková, později v době stavby v Malenovicích pokladnice sboru, nebo Jana Sasínová – dnes Samiecová, či br. Ludvík Švihálek. Tak aspoň o tom hovoří naše záznamy. Pověstné se v té době staly letní tábory s dětmi – především Damašek u Wagnerů. Na ty tábory se vzpomíná dodnes. Věřte, ty tábory se konávaly i v dalších letech, tak jak možnosti a státní moc dovolovaly. A kde se sbor v té době schází? Nachází své útočiště v malém sále evangelického kostela na Leninově třídě. Jak úsměvné – křesťané mají svůj chrám na třídě pojmenované po ateistickém vůdci bolševiku Leninovi V letech 1959-60 je pokřtěno dalších asi 20 členů. Mimo jiné i Milan Samiec, či Petr Hrdinka, nebo Anička Wurstová – dnes Olivíková Je to doba velkého rozmachu sboru. 8
Mládež v čele s Františkem Pernicou vytváří programy hudby, písní a slova a svým darem slouží i v jiných sborech po celé republice. Místa jako Praha, Brno, Ostravsko, Plzeň a další a další byla obohacena o programy mladých z našich řad. Mnoho přátelství … a také manželství díky tomu vzniklo. Pro připomenutí – v letech 1961-62 je pokřtěno dalších asi 23 členů. Mezi nimi byli i dnešní pamětníci – Stanislav Lukáš, Zdenka Švihálková, Eva Sasínová – dnes Šlosárková, a taky Jarek Šlosárek. Nebo i nedávno zesnulá s. Anička Stackeová Pamatujete na to? Žel ten rozmach a činnost neušla nepřátelům –satanovi a státní moci. V té době se stává velkou zkouškou věrnosti posílání dětí na sobotní vyučování. Dotýkalo se to jak samotných členů, činovníků sboru, tak také kazatelské rodiny Šlosárkových. Ano, a kvůli věrnosti a rozhodnutí neposílat Jarka a Martu do školy odebral státní církevní tajemník bratru Adolfovi Šlosárkovi souhlas ke kazatelské službě. A v tom případě sbor zůstává bez vysvěceného pastýře. Církev musí jednat. To jednání církve bylo trochu zdlouhavé. Ono obsazení kazatele nebylo jednoduché. Schváleno muselo být i státní mocí. 1. srpna 1963 se sbor nakonec dočkal. Přichází br. Jaroslav Doubravský s rodinou. Oporou mu je stále zde bydlící br. Šlosárek. Práce s lidmi se nezastavila. Křty následovaly – sestry Jarka a Liba Ševčíkovy si na to jistě pamatují. Mimochodem, ta Jarka se dnes jmenuje Svobodová a je z Napajedel.
Rok 1964 je rokem 30. výročí založení sboru. A je první kulatou oslavou. Bilancovalo se, vzpomínalo. Neutěšená bytová situace kazatele Doubravského, bydlícího improvizovaně u s. Trněné, se mění někdy v období let 1965-67. Žel kronika je v této otázce zmatečná. Snad mi pamětníci pomohou. Díky br. Šmídovi, který postoupil svůj půldomek na Revoluční ulici, se konečně rodina Doubravských stěhuje do důstojného obydlí. Navíc v domě má sbor i kancelář, protože je sbor stále v nájmu v evangelickém kostele. A sami pamětníci ví, že tam byli prostory jen provizorní. Kronika sboru datuje období let 1966-67 jako dobu, kdy se kupovala, opravovala a nakonec vysvěcovala modlitebna našich milých sourozenců v Holešově. Tehdy si sbory velmi pomáhaly, bylo vykonáno i mnoho práce z řad zlínských. Bakalovi, Pecníkovi, Dubičtí, Horákovi a mnozí jiní – ti všichni jsou součástí historie tohoto sboru. V budoucnu se prostory modlitebny staly místem, kde církev v dálkovém studiu vzdělávala budoucí teology – kazatele. Mnoho z nich na toto místo vzpomíná.
bohoslužbě konané na hotelu Moskva vysvěcen náš kazatel br. Doubravský. Divíte se, že adventisté mají bohoslužbu na „Moskvě“? Nedivte se, je rok 1968 – rok uvolnění a svobody. Po 6 letech Zlín přichází kvůli výměně kazatelů o br. Doubravského, kterého církev posílá do Brna. Na jeho místo přichází z Přerova kazatel br. Vlastimil Fürst. Přichází i s manželkou a 5 dětmi a stěhuje se do půldomku na Revoluční. V roce 1970 dochází k založení sboru v Napajedlích, kam přechází 20 dosud zlínských členů, bydlících v blízkosti Napajedel. Nově narozený sbor je však stále napojen na sbor Zlín, tedy mládež určitě, i tím, že jednou za měsíc dále dochází do Zlína. V té době probíhají bohoslužby ať pravidelně či nepravidelně v těchto místech – Gottwaldov, Napajedla, Lhota u Malenovic, Žlutava, Bělov, Vlachova Lhota, Uh. Brod, Holešov, Hulín, Kroměříž a Bystřice pod. Host. A teď je čas zatím naše vzpomínání přerušit do dalšího čísla.
Někdy okolo r. 1968 se totéž dá říci i v případě Uherského Brodu. Hrdinkovi, Horákovi, Trávníčkovi, Pandurovi, Trundovi a mnozí další jsou také kusem historie tohoto sboru. V roce 1968 je při slavnostní
tímto jezdívali kazatelé s br. Sasínem 9
Konferencia mužov 2014 Na 6. konferenciu mužov, v termíne 31.10. - 2.11.2014, som bol plný očakávania, pretože tentokrát to malo byť na dva dni a okrem toho som dvakrát konferenciu vynechal, ale príjemné spomienky z 2. a 3. konferencie mužov vo mne zostali. Na hotel KAM Malenovice sme prišli večer a keďže hotel je na kopci, podarilo sa mi s mobilom zachytit nádhernú scenériu pri západe slnka. Tohtoročná konferencia mužov niesla názov „Zaostri na Boha“. Prvú prednášku viedol Alan Chlebek ktorý nás učil, že každý z nás mužov, aby sa správne rozvíjal, by mal mať vzťahy v štyroch smeroch: hore – Boh, vpravo – učiteľ, vzor; vľavo – priateľ, kamarát; dolu – učeník, nasledovník. Martin Žůrek hovoril o Jozefovom živote plnom pádov a nevídaných vzostupov a tieto situácie zvládol vďaka svojmu zaostreniu na Boha. V problémoch sa Jozef nevzdával a bol ochotný i v beznádeji vidieť nové výzvy. Ďalšiu zaujímavú a poučnú prednášku mal Jakub Chýlek „Zaostri na seba“. Snažil sa nám vysvetliť že každý z nás čelí roznym výzvam, pričom nedostatočné výzvy pre nás znamenajú stratený život a naopak nebezpečne velké výzvy nás privádzajú do stresu a oberajú nás o blízke vzťahy čoho dosledkom može byť chronická choroba. Ideálny stav je mierne nad primerané výzvy čo sa nie vždy dá do10
siahnuť neustále, ale z dlhodobého hľadiska by sme sa mali extrémom vyhýbať. Alan mal ešte jednu prednášku na tému „Zaostri na podstatu“ a cez projektor sme sa „Zaostrili na víziu“ v podaní Daniela Dudu. Po každej prednáške sme diskutovali v malých skupinkách, čo mnohým z nás ešte viac pomohlo pochopiť a zaostriť na podstatu toho na čo nás chceli prednášajúci sústrediť. V piatok večer si pre nás organizátori pripravili malé pohostenie – druhú večeru obohatenú o dva druhy nealkoholických nápojov – nealkoholické pivo Birell alebo 1,5 l kofolu. V sobotu večer sme chválili piesňami nášho Pána a potom nás obohatili svojím osobným príbehom Dan Dorica a Zdeněk Přecechtěl. Workshopy naplánované na nedeľu viedli Pavel Jonczy – osobnostný test MBTI, Kamil Staněk – Situační leadership a Jakub Chládek – drobné mužské radosti. Celý dvojdňový pobyt nám spríjemňovalo vynikajúce jedlo, aj keď iba niekoľký
z nás využili možnosť sa stravovať vegetariánsky. Šiesta konferencia mužov na mňa veľmi dobre zapôsobila. Krásne prostredie v Beskydoch pod upatím Lysé hory, duchovné zamyslenia a rozhovory, skvelé jedlo a mnoho iných vecí na ktoré ešte stále spomínam. Oplatí sa prísť a zažiť ďalšiu konferenciu mužov na ktorú Vás už teraz pozývam. Miro Lupták
Sborová oznámení - Dnes v sobotu 10. ledna budeme mít zkrácenou sobotní školu v jedné třídě. Důvodem je bohatý další sobotní program. Hned po skončení sobotní školy proběhne členské shromáždění. Jeho náplní je volba dvou delegátů z našeho sboru na jarní konferenci Moravskoslezského sdružení. Druhým bodem jednání bude zahájení voleb činovníků pro další volební období. Budeme volit navrhovací výbor a ten předloží návrh jmenovacího výboru. - Od 15.00 hodin dnes 10. ledna jste zváni na novoroční program rodiny Dýrrových z Vojkovického sboru. Na závěr bude tra-
diční rozdávání záložek s biblickými verši – zaslíbení pro tento rok. - V sobotu 14.2.2015 se v naší modlitebně bude konat celodenní akce Pathfinderu. Bude zkrácená SŠ a dopoledne bude v režii Pathfinderu. Pro všechny bude připraveno i společné občerstvení. - Došlo k navýšení platby na projekt Banglakids, v případě studenta podporovaného naším sborem na 750,- Kč za měsíc, tj. 9 000 Kč za rok. Tajemnice sboru 11
Proč máme projevovat vděčnost? Dnes vděčně chválíme Pána, v tento požehnaný čas, že sobotního rána zase vzešel nový jas … píseň 271 Napsal vám už někdo nečekaně slova vděčnosti? Pokud ano, nepochybně vás to zahřálo u srdce. Ostatně je přirozené, chcete-li mít pocit, že jste pro druhé cenní a že si vás váží – Matouš 25,19-23. Slova vděčnosti posilují vztah mezi dárcem a obdarovaným. Kromě toho člověk, který projevuje ocenění, jde ve stopách Ježíše Krista, a ten nikdy neopomněl všimnout si pěkných skutků jiných lidí – Marek 14,3-9, Lukáš 21,1-4 …. Neboť všichni dali dary ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku… Žel se zdá, že lidé si vděčnost, ať už v jakékoli podobě, projevují stále vzácněji. Bible upozorňuje, že v průběhu „posledních dnů“ lidé budou „nevděční“ – 2. Tim. 3,1.2. Jestliže si nedáme pozor, mohl by nedostatek vděčnosti, který dnes vidíme všude kolem sebe, jakékoli naše láskyplné pocity vděčnosti utlumit. Jaké vhodné kroky mohou podniknout rodiče,aby své děti naučili projevovat ocenění? V rodinném kruhu například tyto vlastnosti: Příklad – když rodiče vedou dítě k vděčnosti, je jejich příklad stejně jako v jiných oblastech výchovy účinným vyučovacím prostředkem – Přísloví 31,28. Rodiče, kteří si vzájemně projevují ocenění, svým dětem ukazují, že tato slova přinášejí radost. Poučování – s pocity vděčnosti, je to jako s květinami. Je nutné o ně správně pečovat. Moudrý král Šalomoun napsal: „Srdce spravedlivého rozjímá, co odpovědět – Přísloví 15,28.30. Moudří rodiče svým dětem napomáhají, aby si nezačaly 12
myslet, že na všechny dobré věci, které dostávají, mají prostě nárok. Vytrvalost – všichni máme vrozený sklon k sobectví a ten může projevy vděčnosti potlačovat – Efez 4,23.24 – „obnovte se duchovním smýšlením …. Oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu…“. A co přátelům a sousedům? Nezapomeneme poděkovat? Možná nejsme nevděční, ale pouze zapomnětliví. Je skutečně tak důležité, abychom vděčnost nejen pociťovali, ale také ji projevovali. Ježíš, když cestoval do Jeruzaléma, setkal se s deseti malomocnými muži…. Ano, jen jeden mu poděkoval, a byl to Samařan – Luk 17,11-16 Ten, kdo si nejvíc zasluhuje naše díky, je samozřejmě Bůh Otec. On je dárcem každého dobrého daru a každého dokonalého obdarování – Jak 1,17.18 – „za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás – plamen Ducha nezhášejte…“ Stává se, že druhým lidem projevujeme vděčnost, ale oni nám ji neprojevují – říkáme si, proč to mám já dělat? Jednáme-li dobře s lidmi, kterým chybí vděčnost, napodobujeme našeho laskavého Stvořitele – Boha Otce – Řím 5,8. 1. Jan 4,9.10 „Působí, aby jeho slunce vycházelo nad lidmi nedobrými i dobrými a dává déšť na lidi spravedlivé i nespravedlivé!“ – tak je psáno u Matouše 5,45.48. Vážení moji milí bratři a sestry, buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Amen. S láskou vaše sestra Evža Macháčková s přáním do nového roku 2015
4-3-5 Vypadá to jak nějaký matematický kvíz. Co si při čtení tohoto nadpisu myslíte, co si představujete? Zkuste chvíli přemýšlet… Nebudu Vás napínat. Nejde o žádnou matematickou hádanku. Vysvětlím, o co jde. Začnu od té pětky. To je číslo dne – 5. prosince – pátek, kdy se vpodvečer konala slavnostní, a řekl bych nejslavnostnější bohoslužba, jaká může na zemi i na nebi být. Ano, jde o křest. Na začátku je číslo 4. To je počet těch, kteří -a zdůrazňuji - měli být pokřtěni. Nejstarší z nich byl Jiří Vácha. První ze tří žen měla být Maruška Kaderková, jenže náhlá zdravotní indispozice jí znemožnila se v tento den nechat pokřtít. Je to nemilé,
ale ne zarmucující. Určitě se v brzké době tak stane a my budeme určitě u toho. A pak tu byly dvě mladé ženy, u jedné si dovolím říci slečna. Lucka Vachalová – s tou jste mohli číst náš rozhovor na začátku časopisu - a pak nejmladší Míša Reitererová z napajedelského sboru. A tak se nám objevilo i to číslo 3. Ano, nakonec vodním hrobem prošli 3 noví naši sourozenci a my jsme rádi, že se takto rozhodli a následovali tak nejen příkladu Krista, ale také dalších několik miliónů svých sourozenců po celé zemi. Mnozí z nás jsme jim k tomuto významnému kroku upřímně pogratulovali. Přejme jim jen to nejlepší v Kristově církvi. P. Matula
13
Srdečné přání Povšimněme si, jak ta lidská tradice, která nemá nic společného s Biblí, stále více proniká do povědomí lidského společenství. Myslím na to pro mnohé a zvlášť pro děti kouzelné slovo, opředené mnoha ve starých dobách vznikajících říkadelvánoce - ó vánoce. Lákavé a pěkné, když je vše podbarveno sentimentální hudbou a vloženo do zpěvu. Mně samotnému to lahodí uchu, více než některé moderní písně násilně přesazené z cizího do našeho sborového prostředí. Ať mi mládež odpustí tento můj nadhled – jsem senior. Teď mám na mysli něco jiného. V těchto dnech proudí od srdce k srdcím srdečná přání. Na těch barevných pohlednicích už toto přání je předtištěno, takže stačí omarkovat, něco připsat, hlavně adresu a naše přání letí k příjemci. Zaletí-li do nitra, to ví a cítí jen on. Nyní chci poukázat na jiné srdečné přání – jinou formou předané. Upozorňuji, že s tím vánoce nemají nic společného. Do našeho seniorského domova přijely s organizátory a hudebníky ze sboru Napajedla děti s překvapením za překva-
pením. Děti, mládež a starší – všichni účinkující. Od dětských hlásků, zobcové flétny, zvlášť komplet bicí nástroj s profesionálním dětským bubeníkem, dále pak nástroje strunné, klávesy, až po dechové, vše nacvičeno a nám předáno. Na závěr přišlo to srdečné a opravdové. Děti nám seniorům předaly ručně vyrobená srdíčka, která na jedné straně byla posázená opravdovými rostlinnými a obilnými zrnky do tvarů menších srdéček. A to nejdůležitější.? Na druhé straně bylo Boží zaslíbení. Byl to hřejivý pocit pro nás seniory. Pochopili jsme, že Bůh si použil děti, aby tak mnoho potěšení zůstalo v našem nitru, i když se s námi museli rozloučit. Děkujeme Bohu, že do těchto mladých a dětských srdéček už v tomto období zasévá opravdová zrnka duchovní podstaty, která časem svým už nyní a ještě více zítra přinese požehnání ovoce. Díky všem organizátorům, režisérům, hudebníkům i rodičům za spolupráci s dětmi, kteří nám seniorům přinesli onu nebeskou radost, kterou tolik dnes potřebujeme. Za potěšené seniory sepsal Rudolf Drbohlav
Chtěls, abych žila Pokračování z minula V telefonní ústředně se mi moc líbilo. Ta byla 2 patra pod zemí, nad nimi ještě 15 dalších. Ne náhodou se budově říkalo a říká mrakodrap. V práci jsem rychle zvládla naučit se spousty čísel zpaměti. Pracovala jsem každou neděli, abych nahradila volné soboty. Můj vedoucí byl se mnou spokojen a říkal mně: „Ne abyste 14
se brzy vdala a utekla nám!“ Nebyl daleko od pravdy. 25.12.1947 k tomu přece jen došlo. Za to v r. 1948 už by asi byl rád, abych „vypadla“, nutil mě vstoupit do strany, jinak že mne propustí. Odpověděla jsem mu, že mu podepíši výpověď, že můj Bůh se o mne postará. Tuto výpověď muselo podepsat několik ředitelů, aby nabyla platnosti. Můj otec znal všechny ředitele, protože byl celou válku
osobním řidičem ředitele 25tisícového koncernu Baťa. I nějaký čas po válce si ho nový nástupce Ivan Holý vyžádal, ale otec dal pak přednost sanitkám, jak jsem už psala. Tak se taťka dozvěděl, jak to s mou výpovědí bylo – prý to všichni podepsali, jen jeden řekl: „Nesouhlasím, ona tu zůstane“. A to rozhodlo. Na mateřskou jsem odcházela v říjnu 1949. Ta trvala 10 let, kdy jsem se starala o 4 děti, které se nám narodily – 2 synové, 2 dcery. Petr – nyní 65letý, Irena, Magda a Ivan – dnes 59letý, žijící už 30 let v Austrálii. Když byl po válce otevřen první seminář, tehdy dvouletý, budoucí kazatelé byli vysíláni na praxi do sborů. Kdykoliv potřebovali volat Prahu, přišli v neděli do hovorny a zadarmo mohli mluvit, měli jsme přímou linku. U nás ve sboru byl br. Hviezdoslav Petr (emigroval do Kanady), Rudolf Suchánek, Samuel Gibiec (manželův bratranec). Ještě vzpomínka na mou práci v roce 1948, kdy jsem pomohla voláním až na hranice s Maďarskem do nemocnice, kde byl jako pacient se zánětem slepého
střeva Pepíček Kantor, asi 13letý. A i když po zjištění vážnosti situace jeho otec br. Jan Kantor tam ihned odjel, živého ho už nezastihl. Jeho maminka tam jet nemohla, čekala děťátko. 2 dcery už měli, narodila se Martička – ke starší Nadi a Evě. Všichni ze sboru Zlín jsme trpěli s nimi. Doufali jsme, že kdyby měli další dítě, mohl by to být syn. Tak v říjnu 1955 jsme obě čekaly...a přály si syny. Sestra Julinka Kantorová (nedávno zemřela v 98 letech) říkala, že to bude Jeníček a já, že to bude Jeníček v ruštině – Ivan. Mně to vyšlo (Ivan 11.10.1955) a Kantorovi měli Janičku (20.10.1955). Byli jsme všichni jako jedna rodina. Br. Kantor působil jako kazatel ve Zlíně 13 let. Když navštívím v Praze sbor Smíchov – ráda se setkávám s Naděnkou a Evičkou, Martičku a Janu jsem neviděla mnoho let, chodí do jiných sborů. Byli nám bližší, než vlastní příbuzenstvo. Kéž by všichni věřící tak milovali své kazatele a jejich rodiny. Vaše Jindra Pokračování příště
Modlitba na každý den Chci ráno vstát, vzdát díky prvním dechem, Kolem se podívat, poslouchat pěnkavu a cítit vůni dubů, jež od severu se zelenají mechem.
Chci dneškem jít – Tvé jméno Ježíši v nitru hřeje jak slunce u pramene. Tvou čerstvou vodu pít plnými dlaněmi Odhodit kalich strachu a nádobu beznaděje.
Chci den jak den otvírat den tvým krásným jménem, jež budí úctu v srdcích cherubínů a v mém lásku. Zazpívat sloku ranních chval a pak jít na procházku – brouzdat se bosý po palouku oroseném.
Amen Haleluja budiž chválen – haleluja amen Haleluja budiž chválen, Pán požehnej nám Přání do roku 2015 – Evža Macháčková 15
Vzpomínky Fr. Krajíčka VOJNA 15. dubna tomu bude 64 let, co jsem narukoval na základní vojenskou službu do Svaté Dobrotivé k PTP. Proč právě tam? Žil jsem v Otrokovicích od 12 let. Ve 14 letech jsem nastoupil jako učeň do Baťovy školy práce. Od 17 let jsem byl známý jako adventista sedmého dne. Když jsem byl potřetí u odvodu, probírala se otázka náboženská. Proto přišel povolávací rozkaz k 15.4.1951 k PTP. S vojáky jsem se seznámil hned prostřednictvím stravy. Měnil jsem salám za sýr a kuchaře jsem žádal o výměnu, jak to šlo. První sobota byla úklidová a kluci mě už znali. Druhý týden jsem žádal kapitána o volnou sobotu. Byl jsem překvapen, když mi řekl, že je tam ještě jeden adventista – Karel Kořínek. Já ho neznal, ale býval studentem našeho semináře. První měsíc výcviku jsme byli stále přesvědčováni, že v civilu si můžeme věřit, čemu chceme, ale na vojně to neplatí. Dokonce velitel chtěl mi dát volno ještě před přísahou, abych zajel domů za kazatelem, aby mi dal potvrzení, že mohu na vojně pracovat i v sobotu. Po měsíci pořadového výcviku jsme odjeli do Plzně. V Českém údolí jsme měli ubytování a dělali na různých místech. A tam to začalo. Dostali jsme nového velitele. Po týdenním rozhovoru s ním v pátek řekl: „Rozmyslete se do rána. Když nepůjdete na pracoviště, nechoďte na nástup. Mám právo vás tam zastřelit“. A já jsem si to v duchu přál, aby to udělal. Byla to těžká noc. Ráno jsme přišli do kanceláře, nasadili nám pouta a odváděli do věznice na Borech. V té době tam byli zavřeni i všichni hokejisté z národního muž16
stva. V sobotu jsme byli zavřeni na cele. Po dvou měsících zavolal nás velitel věznice. Oznámil nám, že se máme vrátit k útvaru. Přišel nový velitel. A ten snad měl někoho z rodiny, kdo byl adventista. Řekl nám, že vše zařídí. V sobotu ale musíme odejít se svou četou, a co budeme dělat, ho nezajímá. Odcházel jsem tedy v pracovním oděvu. A na pracovišti kluci šli hned za mistrem – „máme tu adventistu a on v sobotu nedělá, kde ho schováme?“ A tak jsem několik sobot prožil na půdě na seně. U soudu jsem dostal 30 měsíců s podmínkou na 3 roky. Když jsem měl možnost, šel jsem do sboru. Když ne, zůstával jsem na pokoji, nebo v boudě na cementu, nebo v lese. A tak šel život dál. Po 30 měsících služby jsem šel v sobotu v Olomouci do sboru. Když jsem se vrátil, velitel, který mi to umožnil, přišel a byl celý bledý. Ptám se ho –„co se stalo?“ „Byl tam poručík a ptal se po tobě. Musel jsem mu říci, že jsem tě odvelel na jiné pracoviště, abych zachránil sebe i tebe“. Tu zkratku PTP jsme si přeložili po svém – Politicky Těžce Postižený. Drželi jsme při sobě a kryli jeden druhého. Byli s námi 60letí vojáci, mezi nimi i bratr Krynský Dimitrij, katolíci a evangelíci. Ale také i profesoři, inženýři, živnostníci...U mé jednotky byli samí kluci z jižní Moravy. Katolíci různého druhu. Hlavně milovali alkohol a cigarety. Dalo se s nimi diskutovat jen jednotlivě a když nás nikdo z velitelů neslyšel. Po třech letech jsem odešel z vojny. Byla pro mne dobrou životní školou pro časný a věčný život. Dříve jsem věřil v Boha, ale tam jsem se naučil věřit Bohu. František Krajíček st.
Konec roku Již před delším časem vznikla myšlenka konečně prožít několik dní pospolu mimo tradiční místa sboru, domova… na chatě. Plánovaný Chvalčov se zdál být ideálním místem, kde každý, kdo chce, bude součástí prima prožitého konce roku 2014. Ale znáte to, člověk míní a … člověk opět mění. Původní sestava měla být hodně bohatá, jenže postupně účastníků ubývalo, a tak nakonec zůstal jen „ostatek“. Naše třídenní akce by tak asi neměla to pravé kouzlo a význam. Místo chvalčovské akce se ale nakonec konalo setkání 31. prosince. A kde že? Ke Skřivánkům do jejich halenkovského sídla byli zváni mnozí. Jestliže do soboty 27. prosince bylo spíš jak na podzim, pak od neděle nasněžilo, teplota se dostala pod nulu a tak s přibližujícím se Silvestrem se měnila trasa příjezdu „do hor“ ke Skřivánkům. Od Napajedel bylo kluzko a cesta by byla na vlastní riziko. Takže trasa od Spytihněvi se zdála být bezpečnější. Pravda jen pod les – cca 200 metrů od domu Skřivánkových. Ti šikovnější a odvážnější se „vydrápali“ až na kopec. Zbytek zaparkoval pod lesem a po svých doputoval do tepla domu. Ale neseděli jsme jen v teple. Ti, co přijeli včas, se prošli se po okolí, nadýchali se čerstvého ledového vzduchu, pokochali se pohledem na okolí Halenkovic a „zaskotačili si“ při dvou společných pohybovkách. Sešup zpět do tepla přišel velmi vhod, protože nám na vzduchu vyhládlo. Naštěstí v domě zůstalo několik šikovných rukou a ty stačily připravit a naservírovat všechno to,
co bylo přineseno. Hladově jsme se do toho pustili a očekávali příjezd dalších, kteří se opozdili – buď záměrně či tím, že zkrátka „nestíhali“. Podvečerní duchovní zamyšlení měl na starosti Jerry Šlosárek a opět dle své tradice a pověsti „meškal“ – jak konstatovali naši kamarádi zo Slovenska. Po dobrodružném tlačení Jerryho Opela jsme se nakonec dočkali i několika hřejivých slov na téma radost. A i když sliboval více než 6hodinové zamyšlení – aby tím přivítal Nový rok, nakonec to velmi zkrátil. Čas poté, ale i předtím byl proložen společenskými hrami. Například na námět několika slov sestavit vyznání své milé či milému. Nebo skrze promítané fotky vymyslet veselý příběh. A co pak když se objevil šátek, zavázané oči a hra na poznávání svého partnera skrze ruce. Nejdříve muži poznávali ženy – a z pěti mužů jen dva své drahé polovičky poznali. Dokonce se našel i takový, co ruce své milé ženy označil za „staré“ – i když ona sama je mladšího „vydání“. Naproti tomu ženy byly neomylné, a ukázalo se, že jsou více citlivé na dotek. Další hry následovaly.
17
Na zklidnění byl puštěn film Nedotknutelní. Musím přiznat, že jsem ho neviděl celý, protože jsem opustil celé společenství dříve. Ale film jsem pak viděl v sobotu večer doma a musím říci, že měl myšlenku…Doporučuji ke zhlédnutí. Abych nezapomněl. Počet nás, kte-
A léta běží,pánové… Hurá, podařilo se!!! Už jsem si myslel, že mnou osloveni bývalí civilkáři mně dají „košem“ a nebudu mít koho vám znovu připomenout z těch, co zde „sloužili vlasti s lopatou v ruce“. Ale přece jeden nezklamal. Tím je dnes již muž v nejlepších letech Renda Lauterbach. O něm prozradím, že u nás ve Zlíně nesloužil jen na stavbě, ale poté, co začal fungovat náš „pečovák“, přemístil se tam a sloužil našim babičkám a dědečkům. Navíc Renda, zvaný také Meisel, pro mě znamená osobní vztah. Vždy, když se potkáme, volá na mě „kamošu“. A co víc, na mé svatbě nám zazpíval spolu s dalším bývalým civilkářem Lukym Jelínkem. A tak jsem rád, že dnes bude na naše „civilkáře“ vzpomínat právě on. 18
ří jsme se „uhnízdili“ na „Halenách“ byl více než 30hlavý. Spíše byl blíže číslu 40 osob. A tak i když se nevydařila akce na Chvalčově, půlden u Skřivánků byl velmi vydařený. Atmosféra byla uvolněná a myslím, že se všichni dobře bavili. Věřím, že takových společných chvil bude v budoucnu více, že ti, co tentokrát chyběli, příště chybět nebudou a ti co tentokrát byli s námi, se opět zúčastní. Díky všem a brzy – ne až zas na konec roku nashledanou. Reportáž z „hor“ sepsal P. Matula
- Ve kterých letech jsi vykonával svou službu civilisty ve Zlíně? Na civilce jsem byl v roce 1993-1994
činkem a diskuzemi na různá témata. Dále vzpomínám na dny prožité v roli pečovatele. Byla to velká škola života.
- Na koho si z té doby nejvíc vzpomínáš – jak ze spolubojovníků civilistů, tak i z místních lidí – sboru, Malenovic …? Ve vzpomínkách mně zůstalo velké množství kamarádů, kamarádek, bratrů, sester, babiček, dědečků, pečovatelů, pečovatelek, kuchařek, zedníků. Seznam jmen by byl dlouhý. Napíšu tedy jen několik jmen, které mám na jazyku jako první. Pavel Piontek (Kengou), Martin Buroň (Ufon), Lukáš Jelínek (Laky), Milan Sosna (Seczmo), David Macura (Bobo), Gustav Kloda, Víťa Slováček, Jaruška Svobodová, Zdeňka Vágnerová, Petr Matula (Peťošek), Vlastik Miklica, bráši Medřičtí (Bedřa a Medřa)……….
- V krátkosti nám teď přibliž, jak dnes žiješ. Tvé rodinné poměry, zaměstnání, kde bydlíš atd… V roce 1999 jsem se oženil. Mám nádhernou ženu, za kterou jsem Bohu moc vděčný, mám tři děti, nejstarší syn Samuel má 11 let, Benjamin 8 let a nejkrásnější princeznička Sárinka 6 let. Asi čtyři roky žijeme v malé obci nedaleko Vyškova, která se jmenuje Moravské Prusy. Máme tady krásnou duchovní rodinu, scházíme se ve sborečku ve Vyškově. Pracuji v místní menší firmě, která se zabývá výrobou plastových bazénů, nádrží, čistíren odpadních vod, jímek atd. Ve firmě je mi přidělen obchodní úsek.
- Byla to doba tvého mládí. Jak na tu dobu vzpomínáš, na co třeba konkrétně? Vzpomínám na společné chvíle s klukama. Prožil jsem několik měsíců s báječnou partou. Bylo úplně jedno, jestli se tvrdě pracovalo, odpočívalo, sportovalo, nacvičovalo, důležité pro mě bylo, že jsem dny trávil s lidmi, kteří šli stejným směrem. Vzpomínám na nádherné večery v malé ložnici, na ranní společné chvíle u Božího slova, na výborné snídaně, obědy a večeře, převážně z rukou Jarušky a pochopitelně dalších, kde bych vyzdvihl sestru Medřickou. Na společná volná odpoledne, které jsme trávili sportem, společnými hrami, nacvičováním programu, odpo-
- Trefil bys dnes ještě do místa působení civilky, a s kým z bývalých civilistů jsi stále v kontaktu? Na místo působení civilky pochopitelně trefím i dnes bez sebemenších potíží. Setkávám se pravidelně především s Lukášem Jelínkem, který bydlí s rodinou ve Vyškově. Renda „Meisel“ Lauterbach
19
