O pejskovi a kočičce. Pavel Šichnárek 2. třída

O pejskovi a kočičce Jednou v chudých dobách byl jeden pejsek a ten měl kočičku. Každý den měli obtížný.V 9 hodin ráno šel pejsek do obchodu. Kočička ještě spala.Pejsek cestou potkal chudou paní. Ta paní ho poprosila o kousek chleba.Pejsek jí dal celý chléb. Paní pěkně poděkovala a šla dál. Pejsek došel k obchodu a přečetl si cedulku na dveřích.Dnes otvíráme až odpoledne ve 14 hodin! Pejsek šel tedy domů.Když došel domů hned se ho kočička ptala kde byl.Pejsek řekl že v obchodě. A koupil jsi tam něco? Ne!A proč? Zeptala se kočička.Mají to otevřené až ve 14 hodin. Řekl pejsek. To bude za 5 hodin.Řekla kočička.Né! Řekl pejsek. To bude až odpoledne. T-t-t-t-t-t-t-t Vrrr! T-t-t-t-t-t.Co to je? zeptala se kočička.Nevím .Podíváme se. Otevřeli okno a údivem žasli.Byl to král té země.Pejsek z kočičkou hned vyběhli sotva král dořekl poslední slovo.Pejsek sice nerozuměl ale slyšel to celé. Víš co asi říkal?Ne!Já jo!A co?TO to.Že za 3 týdny budeme muset nosit mu drahokamy.To snad ne!!!!!!!Ale mi to ošidíme.Řekl pejsek. Tak tedy dobře!Řekla kočička.Ale jak?Odjedeme z této země do Německa.Ale ať zase neusneš při té dlouhé cestě!!!!! Pavel Šichnárek 2. třída

MŮJ VYSNĚNÝ DEN MŮJ VYSNĚNÝ DEN BY MĚL BÝT O TOM, JAK SI HLAVNĚ UŽÍVÁM, POMÁHÁM A JSEM RÁDA NA SVĚTĚ.KAŽDÝ VYSNĚNÝ DEN BY MĚL BÝT TAKOVÝ PRO KAŽDÉHO. A TEĎ VÁM POVÍM TEN MŮJ:

Zdálo se, že bude slunečno, jo to opravdu bude, co budeme dělat? Já nevím, co chceš ty, tak pojďme za trixi si hrát a chodit v potoku. Jé, ahoj tati, co tu děláš? Přišel jsem vás vzít na výlet. Jupí. Jo jdeme se hned obléct. Aďo, kam pospícháš? Ptala se babička. Babi můj taťka nás bere na výlet. Aha, tak to se běž obléct. Tatínku, co si máme vzít sebou ??? Holky vezmete si plavky a náhradí oblečení a to je vše jo a ještě něco na koně. Tak pojďme. A tati, kam vlastně jedeme?No užívat si přece. Tak první zastávka bude v Aguapalace v Praze, joooo. 4 hodiny v autě už jsou konečně za námi. Dobrý den tak co to bude, dvakrát dětský a jednou dospělý na celý den, tak teda dobře tady máte čip, používejte je do barů a restaurací děkujeme.Tak tedy pojďme, já se jdu převléct, tati ty hlídej.Jasně holky. Tak tedy jdeme a Naty počkej jak to tu uvidíš je to obrovské. Tati jdeme na tobogán. Jo holky a dávejte pozor.Jasně. Tak Naty na jaký půjdeme ??? Já nevím třeba na Milku, ty se nebojíš, ne a ty? Ne. Tak tedy jdeme. Jupí, to byla jízda. Jo to byla, tak jdeme jsi zaplavat? Ano jdeme a poplaveme tím proudem, jo klidně. Ahoj tati už jsme tady a mám hlad jako vlk, tak jdeme teda do restaurace. Co jsi budete přát? Dva vývary, jednu čočkovou a dvakrát pizzu margaritu. Ano hned to bude. Mňam bylo to moc dobré. Tak si běžte ještě zaplavat a pojedeme. Už se nám nechce. Tak se běžte převlékat a vysušte jsi pořádně vlasy! Jo jasně. Tak a můžeme jít. A kam jedeme teď??? Na ranč. Aha a kde je??? Tady poblíž, máte přece rády koně. Jo máme a jak moc. A jsme tu. Dobrý den ,já jsem Vám tu volal a objednával jsem tady pro holky lekci. A na jaké jméno? Tomáš Honsa. Jo mám Vás tu, tak holky pojďte do stájí a vyberte si nějakého hezkého koně a půjdeme ho připravit k jízdě. Ano děkujeme. A prosím Vás kde jsou stáje? Tam vzadu za rohem. Ano děkuji. Jé, Naty ten je překrásný, že jo? Jé a ten taky. Jo je . Já jsi vůbec nemůžu vybrat, oni jsou všichni tak moc hezcí. Ano jsou. Jé, ty jsi teda krásná, jak se jmenuješ? Tady to je Skarlet. Tak tebe chci. Tak holky už jste si vybraly? Ano, já chci tady toho Árona ano toho?? Ano, dobrá volba, děkuji. A ty sis vybrala jakého ?? Skarlet. Jo ta je krásná. Ano moc. Tak holky zkontrolujte jestli máte pořádně utáhlé sedla, jinak by jste mohly spadnou. Ano máme. Ukažte, jo šikovné. Děkujeme . Tak chytněte koně za uzdečky a pojďme na jízdárnu tam se rozcvičíme a rozjezdíme a pojedeme na vyjížďku . Ano. Tak teď klus, krok a cval jo

jde vám to dobře. Tak já jsi dojdu pro koně a můžeme jet. Tak holky už jsem tu, pojedeme terénem kolem polí, lesa, vody a zpět. Spokojené? Ano a my pojedeme vodou?? Jasně jak jinak. Jupíí. Jé, dívej jak je ta příroda krásná. Ano to máš pravdu je a jak. Tak holky teď budete asi trochu mokré pojedeme vodou a dávejte pozor. Tak zvládly jste to dokonale tak jsme u konce můžeme se vrátit . Tak holky co líbilo se vám to?? Ano, moc byl to neuvěřitelný zážitek. Pane Honso, tady máte ten přívěs. Tati na co ten přívěs? No Ady, vím že máš ráda koně tak si jednoho vyber a my ti ho koupíme a bude na veterině u strejdy a jak se to spraví na Lukovském, tak ho dáme tam ?? Jooooo!!!!! Ty jsi ten nejúžasnější na světě!!!! Tak vyber jsi nějakého. Chci tady tu klisničku Skarlet. Fakt?? Jo chci ji. Tak teda kolik za ni chcete?? 56000kč. Ano tady máte. Děkujeme a neshledanou. Tati já vás mám hrozně ráda, děkuji, děkuji moc!!!! Jo tady máš hesla do veteriny a můžete tam zajet s Natálkou třeba zítra. Jo rády, tak jedem. A jsme tu, ahoj strejdo jak se máš?? Mám se dobře a ty?? Výborně. Nejúžasnější den na světě. Tak ji vyveďte. No ta je tak krásná ta se bude líbit. Kolik jí je ???? 10 let . No tak to klobouk dolů, tak vycvičený kůň, tak to je málo kdy. To je, děkuji že tu může být než to opravíme. Není zač a jdeš se projít s Korou než jsi jí odvezeš? To je super den. Budete mít ovce, kozu, tele a tu Koru a slepice. Jupíí, to bude bezva nebudu se alespoň nudit. Tak dík. Není zač, tak pojďte to naložit a můžete jet. Tati dávej pozor hlavně. Tak teda všechno naloženo. Holky hlídejte to tam. Ano budeme. Ahoj babi, děkuji, že jsi dovolila tolik zvířat hlavně Koru. Moc ti děkuji. Tak holky, ráno mi všechno povíte a teď už běžte spát, musíte být utahané. Ano jdeme. Tak moc děkujeme za super den tati!! Není zač, co bych pro vás neudělal. Babi a může Kora jít s námi spát? Jo jasně jestli není špinavá. Ne není, ale zítra jí umyjeme a vyvenčíme . Budete hodné, tak dobrou. Nápodobně, tak ahojte. Naty že to byl super den? Jo byl, moc ti závidím a teď spát, jsem tak utahaná. Já taky. Dobrou Naty, tobě taky Koro. Tak dobrou. Dobrou.

ADÉLA HONSOVÁ

KONEC 11 let

Dopravní prostředek budoucnosti. Autor: Michalcová Markéta, 12 let Datum: 9. 4. 2012 Budoucnost? O jaké budoucnosti mluvím? Nemluvím o zítřku, o příštím týdnu nebo měsíci. Mluvím, neboli spíše píšu o daleké budoucnosti. Ani ne za deset let, možná za třicet, nebo padesát let. V takové budoucnosti by mohli vynalézt létající dům. Bylo by úžasné, kdyby takový létající dům existoval. Nechci se umět přemisťovat. Mám ráda ten pocit, když se koukám z okna a jakoby se mnou ubíhal celý svět. Mám ráda ten pocit, když můžu sledovat všechny ty budovy, stromy,lesy,louky. Možná si o mě říkáte, že jsem šílená, ale věřte mi, kdyby byla soutěž v autoturistice jistě bych vyhrála. Nebo bych byla druhá. Má záliba v autoturistice možná pramení z mého věku, nikdy jsem neřídila auto a tím pádem jsem neměla nikdy zodpovědnost za nikoho jiného kromě sebe. Nepočítaje rybky a kytku, kterou jsem málem nechala uschnout. Proto mám takový možná zvláštní koníček, ale abych se vrátila k tématu létající dům. No nebylo by to úžasné? Nemuseli bychom řešit, že se nám do kufru nevejdou všechny věci, že si nedojdeme na záchod, že se děti budou nudit, že nebude dost místa, nemuseli bychom řešit ubytování. Ano výrobcům kufrů, personálu veřejných drah, personálu letadla ba i majitelům hotelů by se tento nápad nejspíš nezamlouval, ale mě ano. No pomyslete létající dům, jak krásně to zní. Nejspíš by byl na motor, třeba by jezdil na novou látku, například recyklovaný jaderný odpad. K tomu, aby se to lidi naučili řídit, chodilo by se do něčeho jako autoškola, ale byla by to létají domoškola, což je možná trochu dlouhé, tak by se to mohlo zkracovat na L.D.Š. ale mohlo by docházet k zvláštním přezdívkám. Jediným problém je, že by musely být na obloze značky. Počítám, že za několik set let (pokud bude vůbec vynalezeno) by měl toto domoauto každý, a tak by na obloze musely stát sloupy se značkami. Ale kdo ví, třeba se do té doby podaří vědcům u určité věci zrušit gravitaci. Čili značka by mohla létat, ale pravda je, že by značka mohla „odplout“ tak raději zůstaneme u sloupů. Také by mohlo docházet k zmenšení populace ptactva, tedy pokud by se nenaučily barvy na semaforu. V televizních zprávách jsem ale viděla, jak vrána vyčkala, až bude zelená, shodila ořech na silnici a při červené barvě se pro něj vrátila. Dům by před odcestováním musel projít prohlídkou jiné osoby nejlépe nezaujaté, která by podepsala, že v domě nejsou žádné výbušniny a zbraně. Také by se to dotklo práv. Musel by se zpracovat zákoník. Existovala by tak zvaná vzdušná policie, která by létala na létajících motorkách případně autech, která, jak předpokládám, byla již vynaleznuta. Létající dům - stále se mi to zdá jako úžasný nápad, i když se do té doby bude muset ještě hodně změnit. Do té doby budu myšlenku uchovávat v hlavě. A jednou až se země změní… konec

DOPRAVNÍ PROSTŘEDEK BUDOUCNOSTI Píše se 16. prosinec roku 3094. Probouzím se do mrazivého dne. Rychle opouštím spací box, nasazuji respirátor a navlékám na sebe vyhřívanou termokombinézu. Dnes se bude hodit. Mikropočítač zabudovaný v mém zápěstí hlásí venkovní teplotu - 70°C. Teda ještě o dva stupně míň, než včera. Mám před sebou náročný den. Můj teleportér má závadu s přemísťováním hmotných částic a já ho musel zaslat na opravu do robotického centra. Znamená to, že budu muset dnes pro vznášedlo po vlastních nohou. Nevím, jak to zvládnu, mám z toho i trochu strach. Chůzi nepoužívám již několik let, nejsem si jistý, jestli mě nohy ještě unesou. S vypětím všech sil se pomalými krůčky dostávám ke garážovým klecím. Procházím mezi mřížemi velice opatrně, abych náhodou neprobudil některé ze vznášedel, dopravních prostředků naší doby. Všichni spí tak tvrdě, že do sebe zavěšené klece se tím obrovským chrápáním rozpohybovaly. Konečně jsem na místě a můžu pohladit svého diplogoka, který mě radostně olizuje ruku. Jsem z něho nadšený. Včera se vylíhl z vejce, které jsem si přivezl z výletu na Saturn. Celá planeta je obydlena velikým množstvím dopravních zvířat, která jsou pod přísným dohledem meziplanetární rady klonována ve speciálních líhních. Od těch dob, co ve 22. století vyhynuli při globálním ochlazování všichni tvorové živočišné říše, měli lidé opět potřebu si nějakého mazlíčka pořídit. Podle svého vkusu a povahy lze koupit vejce, ze kterého se potom určený tvor vyklube. Stručný a jasný návod ve všech používaných mezigalaktických řečech je přiložen. Bohužel, nešvarem naší doby je černý trh s těmito zvířaty a následkem toho se mezi mírumilovné jedince rodí i divoké bestie, které páchají obrovské škody na životech i majetku. Vyvádím svého diplogoka z klece a když za ním zaklapne těžká mříž, napne všechny svaly v těle, nechá se osedlat a jeho obrovské tělo se vznese do výšky. Není vůbec těžkopádné, jak mi připadalo na zemi. Letí lehce a neslyšně, občas setřese s uší kousky námrazy, které se vysoko v atmosféře začínají tvořit. Mám pocit absolutního štěstí. Jednou se mi do rukou dostala historická kniha z roku 2012, ve které byly velice primitivní obrázky z živočišné říše. V tu chvíli jsem pochopil, že lidé měli zvířata rádi dávno před námi a rádi je budou mít i generace po nás. Adam Bártek 14 let - kategorie pro druhý stupeň

kategorie - střední školy

Podzimní školení rozhodčích Minulé podzimní měsíce se konalo v blizoučkém východním městečku Ostrava školení, končící v listopadu. Součástí tohoto kurzíku nebyly přednášky ledajaké, především zábavné řečené jazykem německým. Jelikož němčina nepatří k jazykům, kterými obvykle mluvíme, několik studentů nemohlo pochopit významy některých pravidel. Navzdory tomuto problému většina úspěšně přežila předlouhé, únavné přednášky rodilým německým předsedou rozhodčích. Dalšího večera se většina sportovců vydala k blízkému bazénu, ležícímu na okraji tohoto krásného, českého městečka. Zkoušku složenou z několika plaveckých disciplín nebylo obtížné úspěšně vykonat, jelikož fyzická kondice většiny rozhodčích nahrává k snadnému složení daného úkolu. V sobotu se konala poslední náročná etapa našeho školení. Všichni budoucí rozhodčí museli nastoupit k nejtěžší zkoušce tohoto náročného období. Vzhledem k únavě většiny zkoušených proběhl zápočet v poklidném prostředí ostravské sportovní arény. Úspěchy slavili všichni nastoupení, velice unavení sportovci. Barevné sportovní soupravy zdobily svalnatá tělíčka mužských studentů. Porota složená z učitelů tělesné výchovy rozdala překrásné diplomy, blýskavé poháry určené nejlepším výkonům sportovců. Zvláštní ocenění v podobě píšťalky obdržel nejstarší rozhodčí tohoto školení. Poslední společné sezení se konalo v neděli na fotbalovém stadionu pod dohledem rodinných „fanoušků“. Jedině nevlídné podzimní počasí kazilo příjemnou náladu. Za několik měsíců proběhne společné setkání v německém městečku ležícím v blízkosti Mnichova za účasti ostatních kolegů rozhodčích. Andrea Roubalová Klatovy

Pizza nahluboko

Kateřina Zemanová

Teplo. Sluníčko. Čerstvý vzduch. Otevírám oči. Kde to jsem? Už vím. Na hájence uprostřed lesů. Kdo je támhle? Anděl? Blonďaté vlasy až do pasu, krásné modré oči, které září i na dálku. Přibližuje se. „Dobré ráno,“ říká líbezným hlasem. Kdepak, to není Anděl. „Dobré ráno,“ přidávám úsměv. „Co podnikneme?“ ptá se. „Cokoliv.“ „Půjdeme se projít?“ já jenom jemně přikývnu. „Tak pojď,“ podává mi ruku. Drží jí ještě chvíli. Pak se noříme do brány lesů. Je tu krásně. Slyším vodu. Povídáme si, smějeme se a jdeme lesem až na úplný konec světa. Tedy, jenom na ten konec světa, kam dojdeme, než bude oběd. Pak se musíme vrátit. Ale to je ještě daleko. Teď vnímám jenom sluníčko, které prosvítá skrz větve stromů. Harmonie. „Jsme na konci světa!“ vyhlašuje slavnostně, když se před námi rozprostírá louka. „Pomalu půjdeme na oběd, hm?“ Pohnu hlavou na znamení souhlasu. „Tudy je to na Hlubokou, ne?“ „Přesně tak. Je tam skvělá pizzérka,“ usmívá se. A tak jdeme dál tou plání. Není tu ani živáčka. A ta žlutá koule na nebi nás ještě neopustila. Ujdeme pěkný kus cesty, když se před námi tyčí krásný zámek. Proslulé sídlo Schwarzenbergů, nejkrásnější zámek v Čechách. Zámek Hluboká. „Dvě pizzy, prosím,“ říká, když se dostaneme k okýnku s nápisem PIZZA. A už nesu v ruce dvě krabice. Míříme nahoru, na zámek, do parku. Vsadím se, že tam ta pizza bude chutnat ještě líp! Tohle je krásné místo. „Chutná?“ ptá se s kouskem dobroty v ruce. „Mňamózní!“ můj obvyklý způsob projevu toho, když je něco fakt dobré. Zaposlouchám se do zvuků parku…a najednou slyším slabé pobrukování. Začala si zpívat. Prohlížím celý park, a když zjišťuju, že tu nikdo není, odvážím se promluvit: „Nechceš něco zazpívat?“ taky se koukne po celém parku a pak spustí kousek písničky, kterou na první poslech nepoznávám, ale pak už vím moc dobře, o jakou píseň jde. Temnoto krásná z muzikálu Romeo a Julie, který se tady, na Hluboké uvádí. „Vidíš, dneska večer hraju, nechceš se přijít podívat?“ řekne, když dozpívá. Já se zase nezmůžu na nic jiného než nadšeně přikývnout. Procházíme se, povídáme si, pojídáme zmrzlinu. A já se nemůžu dočkat, až přijde večer. Když je to tady a pořadatelé nás pustí dovnitř na zvukovou zkoušku, jsem štěstím bez sebe. Můžu nahlížet tomu, jak se herci rozezpívávají a připravují se na svůj večerní herecký výkon. Pak začíná samotné představení. Ples, slavná balkonová scéna, zabití Mercuzia a následně i Tybalta, vyloučení Romea do Mantovy, hrobka, jed, dýka. „Pochmurný mír přináší dnešní den, ze žalu nevychází slunce. Nám zbývá určit, kdo je nevinen a po právu potrestat provinilce. Ať smutnou výstrahou nám pro vždy je ten příběh Romea a Julie,“ říká vypravěč. Představení končí. Počkám na představitelku Julie a pak jdeme unaveně zpátky - na hájenku uprostřed lesů. Když přijdeme, věnuje mi úsměv, chytí mě za ruku a jdeme spát. Byl to krásný den. Náhle se probouzím. Už mnou neprochází to úžasné teplo. Už nejsem na trávě uprostřed lesů. Po tom stvoření s vlasy až do pasu ani stopy. Kde to jsem? Ach jo! Doma, ve své vlastní posteli s rozčepýřenými vlasy. Byl to jen sen. Pak ale najednou vidím dvě hvězdičky na nebi. Pozdrav z Hluboké. Usměju se, zavřu oči a zase se odevzdaně položím do říše spánku. Dobrou noc.

Můj vysněný den Je ráno mého velkého dne. Dnes je ten den, na který jsem dlouho čekala a kdy se mi splní můj sen. Ležím v posteli a cítím, jak se mě lehký vánek dotýká a šum moře s křikem racků oznamuje, že je pravý čas vstát. Musím vykročit pravou nohou, aby vše proběhlo tak, jak jsem si to vysnila. S upřeným pohledem do moře dopíjím poslední doušky čaje a představuju si, jaké to dnes asi bude. Jsem tak netrpělivá a hodiny ubíhají zrovna dnes tak pomalu. Se zhruba hodinovým náskokem se vydávám na cestu. Dnešek si chci užít naplno, a tak se cestou brouzdám s nohama v moři a sleduju neposedné vlnky. Teplý vánek si pohrává s mými vlasy a já se blížím k budovám, které dobře znám. Konečně jsem na místě. Celá nadšená, jako bych šla poprvé do stáje, vcházím dovnitř. Přijde mi roztomilé, když vidím, jak ze všech boxů vykukují hlavy koní a zvědavě sledují, kdo přichází. Srdce mi radostně buší a já přicházím k poslednímu boxu, kde mě za hlasitého ržání vítá můj kůň. Je to hřebec fríského koně se srstí černou jako noc, hedvábnou hřívou a ohonem, s dlouhými rousy na nohách a svalnatou postavou. S přátelským pohledem mi pokládá svou hlavu na ramena a já vím, že oba myslíme na to samé. Za chvíli už spolu opouštíme stáj. Chvějícíma se rukama se chytám sedla a nasedám. Mírným stiskem holení se rozejdeme do kroku. Jakmile dojedeme k moři na písčitou pláž, na chvíli se zastavíme, abychom si společně tyto okamžiky vychutnali. Ještě jeden hluboký nádech a přijde naše chvíle, kdy splyneme v jedno tělo a duši. Větším stiskem holení vybídnu svého koně nejprve ke cvalu. Pod sedlem cítím, jak se každý sval v jeho těle napíná a jak splašeně mu bije srdce. Třpytivé kapičky vody stékají po jeho těle a prosvětlují jeho srst. Pomalu přecházíme do trysku. Až se západem slunce se vracíme zpět do stáje. V posteli vzpomínám na zážitky ze dne. Za hlasitého zpěvu cikád myslím na to, jak jsme letěli po pláži a brouzdali se v moři…

Sára Ondrášová, žákyně 8.A ZŠ Komenského 1, Havlíčkovo nábřeží 3114, Zlín

Můj vysněný den Už bylo nejméně deset minut poté co mi kámoška řekla, že přijde z oběda do šatny. Bylo už půl druhé a já jsem pořád čekala v nudné školní šatně-kde skoro už nikdo nebyl, na mou nejlepší kamarádku Kiki, až přijde z oběda. Byl čtvrtek a já jsem měla k ní jít na návštěvu, protože jí mamka odpustila její koňský kroužek. Chtěla jsem se už sebrat a jít za ní na oběd a říct jí ať už jde, když tu náhle vidím jak už za mnou utíká! Když dorazila rovnou ke mně, dožadovala jsem se po ní vysvětlení, proč byla na obědě tak dlouho, ale dostala jsem z ní jen: Byla tam velká řada. Nemohla jsem jí nic říct kromě toho, ať si pohne. Za chvíli už jsme šly k ní domů. Utíkaly jsme, protože jsme se nechtěly zdržovat. Byla jsem hrozně udýchaná po takovém dlouhém běhu, ale oddechla jsem si, když jsem zaslechla jak Kiki odemyká dveře. Konečně jsme byly v jejím domě a obě jsme si rychle svlékly bundy, sundaly boty a utíkaly jsme do jejího pokoje. Uplynula asi skoro hodina a já s Kiki jsme si hrály na koně, když tu náhle...Skoro jsem ohluchla, jak nahlas zazvonil Kikinin mobil. Rychle ho vzala a po chvilce se začala tvářit hrozně zklamaně. Když položila telefon, oznámila mi: Promiň Zuzko, ale volala mi mamka, že musím jít do toho koňského kroužku, protože jí volala ředitelka, která každému přikázala dojít i když byl nemocný, protože je tam velká procházka s koňmi a musí jít každý. Je mi to líto, ale budeš muset odejít. Jakmile mi to řekla, skoro jsem se rozbrečela. Hrozně jsem se těšila na tento den a teď se dozvím, že budu muset odejít. Už jsem se chystala k odchodu, když tu Kiki najednou řekla: Počkej, Zuzko, zeptám se mamky, jestli by jsi nemohla jít se mnou, je to přece velká procházka a nikdo přece neříkal, že bych s sebou nemohla vzít kámošku. Já jsem se rozzářila a byla jsem štěstím bezsebe! Vždycky jsem toužila jít na nějakou projížďku s koňmi a ještě k tomu s Kiki! Ještě jsem se o tom nezmínila, že jsem největší milovnice koní na světě, asi si myslíte, že když jsem taková milovnice koní, určitě někam chodím jezdit, ale to je omyl, nemáme auto a všechny stáje jsou moc daleko,nebo jsou moc drahé a proto jsem tak hrozně štastná, když mi Kiki oznamuje, že s ní můžu jít na velkou projížďku. Vždycky jsem snila o tom, že pojedu na takovou velkolepou projížďku a teď je to tady! Můj vysněný den se mi dneska asi vyplní! Kiki už začala volat mamce, aby se jí na to zeptala. Po několika sekundách Kiki vykřikla do telefonu: Jupíííííííí! A potom řekla: Zuzko, můžeš jet! Po hodině cesty v autě s Kikininou mamkou jsme byly konečně u stáje, kde Kiki chodila. Byla to velká stáj a všude bylo hrozně moc lidí a já jsem si opravdu pomyslela, že to je víc než velká projížďka. Kiki se rozloučila s mamkou a okamžitě mě popadla za ruku a utíkala tak rychle, že jsem skoro spadla. Nevěděla jsem ani kam utíkáme, ale když jsme vběhly do velké stáje, kde bylo hrozně moc koní, tak jsem pochopila, že utíkáme ke Kikininému koni. Byla jsem zvědavá na jakém koni jezdí, ale chtěla jsem se i podívat na ostatní koně. Snažila jsem se vynutit z kamarádčiného stisknutí, abych se mohla podívat, ale bylo to marné, Kiki prostě trvala na tom, že mi ukáže jejího koně a žádné jiné. A než jsem se stačila vzpamatovat z nekonečného běhu, tak Kiki zastavila a já skoro spadla, protože mě ihned po tom co zastavila pustila. Až jsem se postavila na nohy, viděla jsem jak Kiki otevírá dveře od boxu, který pravděpodobně patřil jí.

Jakmile je celé otevřela, vykročil ven krásný bělouš! Kiki rychle vzala ohlávku, která byla pověšená ne velkém háku vedle jejího boxu a spolu s ohlávkou tam bylo i sedlo, malý bičík, dečka, uzdečka, pod hákem ještě ležela plastová krabice, ve které bylo spoustu čistítek, smetáčků , háků na kopyta a vedle stál velký pytel jablek. Kiki nasadila bělouši ohlávku, chytila ho za ni a šla s ním směrem ke mně. Když stála s běloušem přímo přede mnou, řekla: Zuzko,tohle je můj kůň! Jmenuje se Star, je bělouš, je to hřebec, má 10 let a je to Andulanský kůň. Nechceš si ho podržet? Zeptala se mě. Já odpověděla: Ano. Když mi Kiki Star předala, byla jsem trochu nervozní aby mi nějak neutekl. Ale naštěstí to byl poslušný hřebeček, takže jsem se nemusela vůbec bát. Když jsem si Star na lisince několikrát pohladila, tak Kiki najednou řekla: Tak Zuzko, umíš jezdit na koni? Umíš si ho třeba dát do kroku? Jestli ne teď máme chvilku čas, abych ti to vysvětlila a naučila tě to. Ne,umím si ho dát do kroku,řekla jsem. Byla jsem několikrát na koňském táboře, kde jsme i klusali a dvakrát jsem vyhrála v soutěži za nejlepší styl jízdy a za nejlepší vodičku. Několik sekund poté co jsem skončila, Kiki znenadání řekla: Tak dobře Zuzko, takže nemusíme ztrácet čas a můžeš si vybrat koně na kterém budeš jezdit. Když jsem uslyšela, že si můžu vybrat, tak jsem skoro pustila Star a začala jásat, ale naštěstí k tomu nepřišlo, protože Kiki rychle řekla: Tak si vyber jednoho z těhto tří! A ukázala na tři vedlejší boxy. Kiki přistoupila ke mně a převzala si ode mě Star a začala brát z plastové krabičky různé čistítka a začala s nimi pečlivě pročesávat Starovu srst. Mezitím jsem se šla podívat na ty koně mezi kterýma si mám vybrat. První se jmenoval Monty, byl to Arabský plmokrevník a měl osm let, byl to hnědouš. Druhá se jmenovala Nagyni,byla Irský tinker a měla taky osm let, byla plavák. Třetí se jmenoval Blesk, byl to Fríský kůň, měl deset let a byl to vraník. Bylo to těžké a tak jsem si je očíslovala od nejhoršího po nejlepšího: Monty-2, Nagyni-3 a Blesk-1! Vybrala jsem si Bleska, protože to byl přesně kůň, kterého jsem si představovala! Já totiž černé koně miluju! Už jsem si představovala jak jedu s Bleskem přes lesy, když mě náhle přerušila Kiki a řekla: Tak,vybrala sis? Když se doslechla odpovědi ano, tak radostně vysvětlila: Tak,teď ti pomůžu vyčistit, vystrojit a nachystat koně k projížďce! Za tři čtvrtě hodiny už jsem stála s Kiki, Bleskem a několika dalšími koňmi na cestě, která navazovala na malý lesík. Když vedoucí projížďky zvolala: Pobídněte koně do kroku! Poslechla jsem a už jela v kroku a i Kiki se Star, které jely vedle mě, taky už jely v kroku. Blesk měl docela rychlý a svižný krok a tak jsme byli docela rychlí, oproti jiným. Projížďka měla trvat asi hodinu a i když jsme jeli teprve patnáct minut, připadalo mi to jako dlouhý sen! Všichni to zřejmě brali jako jenom takový oddech, ale já to brala jako něco nepopsatelně krásného a neskutečného , něco co bych opakovala neustále dokola! Jeli jsme přes kopce, přes malý potok a taky přes velké pole. Už jsme byli skoro u konce, když tu náhle svolala vedoucí projížďky a řekla: Tak, už by jsme měly pomalu končit a taky by jsme měli najet na cestičku, která vede přímo do stáje, ale když jste byli tak hrozně hodní, tak to vezmeme rychlým krokem přes krásnou louku, co říkáte? Na všech bylo vidět, že jsou hrozně šťastní, ale na mně to nebylo jen vidět-bylo to i slyšet. Jupííííí! Zvolala jsem a chtěla jsem to zvolat ještě jednou, ale Kiki vedle mě do mě šťouchla a řekla, ať si Bleska pomalu rozjíždím do rychlého kroku. Když jsem to udělala, tak už jsme najeli na velkou louku-byla překrásná! Měli jsme ji projet rychle, ale na chvíli jsme zastavili, aby se koně trochu posilnili trávou. Když se nám konečně podařilo nasednout na koně a donutit je, aby už nejedli tu trávu, tak jsme se zase rozjeli do rychlého kroku a louku jsme projeli

rychle. Už jsme sešli z louky a nastoupili na malou cestičku, která nás měla po několika metrech zavést před stáj. Velká projížďka už skončila a všichni začali z koní sesedat a vést je do jejich boxů. Já jsem se jěště na chvíli zastavila, abych si pohladila Bleska. Za chvíli už jsem byla s Bleskem v boxu a sundávala jsem mu poslední věc: sedlo. Když jsem ho dala na hák, Kiki už byla se Star hotová a pomohla mi ještě vyčistit Bleska. S její pomocí to šlo rychleji. Až byl Blesk vyčištěný, tak jsem mu ještě dala pár jablek, které jsem si půjčila od Kiki. Pohladila jsem na rozloučenou Bleska po hřívě a řekla: Ahoj,doufám,že se s tebou ještě jednou uvidím! Když jsem vyšla ven ze stáje,už na mě troubilo auto Kikininé mamky ,ať už jdu. Naposledy jsem se porozhlédla po okolí a nastoupila do auta. Když jsem se připoutala pásem, zeptala se Kikinina mamka: Tak co holky, líbilo se vám to? Chtěla jsem mluvit za sebe, ale Kiki začala mluvit za nás obě: Jo mami, moc se nám to líbilo! Bylo to lepší než si na to jen hrát, že Zuzko!? Ano,chtěla bych si to ještě zopakovat, odpověděla jsem. A proč bys nemohla? Zeptala se mě Kiki. Nemá mě tam kdo vozit, řekla jsem smutně. V tu chvíli má kamarádka zajásala: My bychom tě tam vozily! Vlastně to není špatný nápad, prohlásila jsem. Až dojedu domů, zeptám se na to rodičů! Kiki radostně přikývla. Po půl hodině jsme dorazily k mému domu a tam už na mě čekali rodiče. Hned jsem vystoupila z auta a oba objala. Zeptali se mě jaké to bylo a když uslyšeli: Bylo to úžasné, jako nějaký sen! Tak se už neptali na víc. Chtěla jsem se zeptat jestli bych tam nemohla jezdit pravidelně, ale Kiki vystoupila z auta a řekla to mým rodičům sama. No,to není špatný nápad! Řekla moje mamka a ještě navíc, když tě tam má kdo vozit , nevidím v tom žádný problém! Jakmile jsme to s Kiki uslyšely obě jsme nahlas zajásaly. Když jsem šla večer spát, tak konečně s dobrým pocitem. Dnes se mi vyplnil můj vysněný den! A co je na tom nejlepší? Viděla jsem koně svých snů a neviděla jsem ho naposled! Budu za ním jezdit společně s Kikou třikrát týdně: v úterý, ve čtvrtek a v sobotu. Jsem moc šťasná a tenhle den byl ten nejlepší a nikdy na něho nezapomenu!

Jitka Šiltová Kvítková 80 760 01 Zlín Adresa školy: ZŠ Kvítková 4338, 760 01 Zlín Třída: 5.A

3) kategorie: Óda na tepláky Daniela Nekolová Dukelských hrdinů 1782, Rakovník, 269 01 SŠ a VOŠ umělecké a reklamní tvorby Michael s.r.o. Machkova 1646, Praha 4, 149 00 [email protected] 775652380 Jemná, pružná látka, pocit lehkosti, volnosti, svobody… Tepla a pohodlí! Cítíte to také? Tu bezstarostnost, když přijdete domů po úmorném dni v práci nebo ve škole, svléknete ze sebe všechny ty nepohodlné propocené věci, v kterých jste byli celý den a vezmete si na sebe ten kus oblečení, který symbolizuje domov. Také máte někdy chuť udělat to už v půlce cesty domů? Poté, co jste měli náročný den a spoustu práce a úkolů! Celý den kolem vás pobíhaly sousty lidí a každý po vás něco chtěl a něco potřeboval a vy, ve snaze každému vyhovět, teď trpíte absolutním vyčerpáním. Jediné vaše přání je být už v pohodlí domova, na svém gauči, s šálkem teplého čaje nebo kávy a ve svých… teplácích! Tolik po tom toužíte, tolik se na ten okamžik těšíte. A přitom je to tak běžná věc! Která ale ve správnou chvíli může znamenat daleko víc… Pamatujete na dobu, kdy vám bylo tak 5 let? Byli jste ještě malé bezstarostné děti. Bylo vám jedno, jak vypadáte, co máte na sobě. Mohli jste si celý den jen hrát. Na vojáky, na princezny, na kuchaře, na doktora, s autíčky, s panenkami, s plyšáky. Když jste se ušpinili, bylo vám to jedno. Nevadilo vám, si sednout do trávy nebo písku. Pamatujete si i na ten okamžik, kdy vám to vadit začalo? Bylo to, když vám bylo 8, 10 nebo jste chodili v teplácích celý první stupeň základní školy? U každého je to jinak. Zvlášť malé slečny se chtějí líbit a začínají se zajímat o svůj vzhled už hodně brzy. Chtějí nosit sukýnky místo tepláků a malovat si oči jako jejich starší sestry. S postupem času se to jen stupňuje. Slyšeli jste někdy věty: „V teniskách už teda rozhodně nechodím. Není mi přece 10! Teď nosím jedině podpatky!“ a nebo: „Nenamalovaná a v teplákách bych nešla ani s košem!“ Naše pohodlí se stává vedlejším. Důležitější věcí je teď vzhled. Jenže proč se zbytečně dusit sešněrovaná v korzetu a proč mít nohy oteklé z lodiček? Proč, když krásná dívka je krásná i bez make-upu a „vystajlovaného“ oblečení? Proč, když krásná dívka je krásná i v teplácích?! Asi každý z nás zažil období, kdy mu připadalo chodit v teplácích trapné. Ale s postupem času se nám opět mění žebříčky potřeb a hodnot. Poznáváme co je to práce, starosti a zodpovědnost. Usazujeme se, pořizujeme si děti… Jinými slovy, pomalu, ale jistě stárneme. Začínáme být víc unavení a pocit pohodlí nás opět začíná zajímat. A jakmile zestárneme úplně, a po několika tvrdých letech časného vstávání, měnění plenek, vyzvedávání ze školy a dalších tisíce činností, které jsme museli za celý život zvládat, odejdeme do zaslouženého odpočinku, se tepláky stávají „naším nejlepším přítelem.“ Pro někoho jsou tepláky životní styl. Pro někoho onen pocit pohodlí a domova. A pro někoho jsou to prostě jen tepláky. Každopádně, je to věc, která je nepatrnou součástí našeho života. Jendou ze spousty dalších věcí, které nás doprovází od malička až do stáří.

Óda na tepláky Je to ten nejlepší oděv, co znám! Nejpohodlnější materiál, tak heboučký! Bože a ty barvy! Zbožňuji ten pocit si je obléct, podívat se na sebe a vědět, že působím nejen obyčejně, ale i neobyčejně sexy! Muži milují ženy ve vytahaných, domácích, věcech.

MILUJU JE! Myslím tím miluju samozřejmě tepláky, ne muže, jen pro jistotu, abychom neodbíhali od tématu. PROČ tepláky? Protože tepláky. Už jen to slovo! Jsou tak všestranné, nosit se dají všude, to je přece

GENIÁLNÍ, ne? Připadám si

v nich tak uvolněně, och! Proč se mačkat, nakasávat a tlačit své faldíky v riflích, když můžu nosit ty úžasné, pohodlné tepláky? Na blbou otázku blbá odpověď. Není se o čem bavit, chci jich kupy, tucet! Jen a jen pro sebe. Jdu s košem v teplácích, jdu na procházku v teplácích, běhám v teplácích, doma jsem v teplácích, uklízím, žehlím, peču, vařím

V TEPLÁCÍCH!

Jsem bez nich ztracená, nešťastná, ten příšerný pocit, když zjistím, že je mamka dala na praní a já nemám co na sebe! Protože já bez tepláků nemůžu, nechci být! Je tolik slov, která mě napadají pro vystihnutí těch famózních, excelentních a božích

TEPLÁKŮ! Jsem rozhodnuta, nechci už nikdy nic víc, jen je… Ten chtíč je nepopsatelný.

NEJDE PŘESTAT!

Eliška Matějková, 1. ročník nar. 2. 9. 1994

Střední škola, Havířov-Prostřední Suchá, příspěvková organizace Střední škola, Kapitána Jasioka 50, 735 64 Havířov-Prostřední Suchá Kontakt: [email protected]

Óda na tepláky Hřejivá látka dlouhé nohavice, bez tepláků už nechci být nikdy více! Ulicí kráčím a celý můj kraj přál by si mít tady tepláků ráj. Zelená, modrá, hnědá i červená, na barvě nesejde, hlavně že kryjí kolena. Tepláky jsou poklad, národa skvost, tepláků nebudu nikdy mít dost. Ať je jaro, podzim, léto, zima, tepláky jsou vždycky prima! Nechala bych jich ušít mraky, vždyť jde přeci o tepláky! Ó, tepláky krásné, tepláky mé, radostí se hruď má dme. Když přijdu domů a tepláky oblékám, na duši najednou blažený pocit mám. V pohodě sednu si, pak z křesla vstávám, v euforii a teplácích z balkonu mávám. Lidé se koukají, však chápou můj smích, všude vidím tepláky a chodící mládež v nich. Sluníčko svítí, je překrásný den, miluji tepláky pouze a jen. Ó, tepláky krásné, tepláky mé, radostí se hruď má dme. Ze skříně na mě mé tepláky volají, se mnou prý překážky snadněji zdolají. Věřím těm malinkým chloupečkům tepláků, své krásky nebudu nikdy mít „na háku“. Pro svoje tepláčky v poličce místečko, říkat jim zlatíčko, miláčku, lásečko. Na dobré spaníčko pusinku dávat, do komínků slaďounce budu je skládat. Ó, tepláky krásné, tepláky mé, radostí se hruď má dme. Milujte své tepláky!

Michaela Trlidová, 1. ročník nar. 26. 9. 1995 Střední škola, Havířov-Prostřední Suchá, příspěvková organizace Střední škola, Kapitána Jasioka 50, 735 64 Havířov-Prostřední Suchá Kontakt: [email protected]

Kamila Nádražním podchodem prochází skupinka mladíků. „Pánové,“ prohlásí nejstarší, „nemáte náhodou cigáro?“ „Nekouřím,“ odvětí nejvyšší. „Nechápu,“ odfrkne nejtlustší. „Vopravdu,“ přísahá nejvyšší. „Kamila nesnáší kouření. Přestávám.“ Nejstarší pokrčí rameny. Vyběhnou schodiště. Osobák akorát přijíždí. Opodál postává dvojice milenců. „Vidíte?“ zavolá nejtlustší. „Kamila!“ „Nekecej!“ vytřeští nejstarší zorničky. „Kamilo!“ zakřičí nejvyšší. Kamila políbí nového přítele, přehodí kabelku, vytáhne krabičku cigaret. Odchází vedlejším podchodem. Zapálí Camelku. Neslyší, nevnímá. Podpatky klapají. „Musíme nastoupit,“ přemlouvá nejmladší. „Nemůžu,“ odsekne nejvyšší. „Miluju Kamilu.“ „Neblázni,“ zakroutí ostatní hlavami. Nejvyšší utíká nazpátek. „Kamilka nesnáší kouření,“ předvádí legračně nejmladší. Průvodčí zapíská. Lhostejní přátelé odjíždí. Oblaka putují oblohou… „Jedenáct rozchodů = jedenáct panáků tequilly = jedenáct cigaret,“ počítá pomalu nešťastný nejvyšší oděný starými tepláky. Zapálí poslední Marlboro. Usíná zbavený veškerých iluzí. Upustí zápalku… Plameny šlehají okolo postele. Konečná zastávka vašeho života. Prosíme, vystupte. Anna Hrbáčková škola Gymnázium Tišnov, třída septima

Auletoď Jaký je dopravní prostředek budoucnosti? V první řadě musíme nechat zaniknout všechna současná letadla, auta, lodě i rakety. Místo nich vytvoříme jediný univerzální přístroj, který budeme zkráceně nazývat „auletoď“. Tento levný dopravní prostředek nezabírá zbytečně velký prostor a pro svůj pohon využívá sůl, kterou získá destilací z mořské vody. Destilovaná voda poté pokračuje do miniaturní kuchyňky, která se nachází nad hlavami cestujících. Když ti mají žízeň, mohou si nechat vyrobit třeba vodu se šťávou nebo minerálku. Díky aerodynamickému tvaru těla mohou auletodi vyvinout nadzvukovou rychlost 400 metrů za sekundu! Na těchto přístrojích ušetří státní pokladny až několik miliard korun (euro) ročně. Nebude pro ně totiž potřeba stavět tunely ani mosty. První zkušební modely, které naše firma se značkou Au stvořila, dokázaly za menší, nežli nadzvukové rychlosti roztáhnout křídla a bez menších potíží přelétnout Alpy. Křídla zvaná let jsou uložena v části nad kuchyňkou a pro jejich vysunutí stačí zmáčknout červené tlačítko, které se nachází po řidičově pravé ruce. Toto tlačítko také zařídí, že se zasune volant pro běžné ovládání automobilu a vysune se speciální volant pro ovládání letadla a lodi. Stát se lodí je další vlastnost tohoto vozu budoucnosti. Již není potřeba stavět náročné mosty přes řeky či jezera. Na takové jezero stačí najet vyšší rychlostí ze speciálně upravené plochy, která je jen o několik milimetrů vyšší, než hladina. Po stisknutí modrého tlačítka se ve spodní části auta se vysune nadnášivá deska s průřezy pro široké gumy s tlustými rýhami, které zajistí hladké klouzání po hladině. Z výfuku se pak stane turbína, která může vyvinout rychlost až 100 kilometrů v hodině. Naše nadzvuková auta budoucnosti jsou lehká, levná, prostorná a snadno ovladatelná. Jejich hlavní výhodou však je, že se dostanou všude a cestování tak pro nás již jednou nebude problém. Pryč s leteckými společnostmi, pryč s cestovními kancelářemi. Kupte si auletoď, nejlepší auto budoucnosti!

Článek zveřejněný v reklamním časopise ve třináctém měsíci roku 2022. Tereza Matoušová, studentka kvarty

Auto budoucnosti Všichni si myslí, že auto budoucnosti bude mít křídla, nebo bude létat bez křídel. V městech budou veliké mrakodrapy a všude bude plno aut a letadel. Já mám však jiný názor. Podle mě se lidem zprotiví všechny moderní vynálezy a tak se lidé navrátí ke starým časům. Ale kdyby mělo být nějaké auto, bylo by to tohle:

FOTO – MYDL Toto auto má různé tvary, ale na každém typu uvidíte nějakou zvláštnost, avšak barva zůstane zelená na každém typu. Toto auto je uděláno z kovu, a proto je velice lehké. Zelená barva je k pohonu. Jistě se divíte, jak to k pohonu? Nedošlo vám to, protože si jistě nepamatuje na přírodovědu. Zelená barva totiž obsahuje zeleň listovou, zeleň listová vytváří kyslík, ale ne jen tak, musíte to zalívat vodou. K tomu je speciální trubička, která vystříkne vodu na střechu, a tak vzniká, jak jste si už vzpomněli, fotosyntéza. A tak se dostane kyslík trubicí až ke kolu, ale než tam dospěje, zdvojnásobí se písty a vystřelí je ohromnou rychlostí dopředu. U kola je větrník, vzduch jej roztočí, a tak se auto hne. Ale tady tento způsob dlouho trvá a tak trošku vzduchu pomáhá slunce na malém slunečním panelu. V noci je to ovšem jiné, to se vypne fotosyntéza a začne mydlinkový pohon, do stejné trubice se nalije voda a mýdlo, přesně 0,3 litru mýdla a 0,5litru vody. Zase se začne kolo otáčet, ale jako vzduch vyjde ven, ale do další trubice, z které mýdlo vyčerpá čerpadlo zpátky, a tak se to točí. Toto auto ujede maximální rychlost 150 kilometrů za hodinu. Vojtěch Palíšek, 10 let CZŠ a MŠ ve Zlíně Česká 4787 760 05 Zlín

kategorie: 2. téma: Můj vysněný den autor: Daniela Kucová Opuštěné schody Sedím na schodech a pozoruju lidi. Není to zrovna dvakrát zábavné. Všichni mají tentýž výraz. Koukají si pod nohy a mračí se. Jen občas se vyskytne výjimka. Třeba taková zamilovaná dvojce. Drží se za ruce a culí se. Však ani to není věčné. Příští den jde každý sám, mračí se víc než ostatní a oči mají červené od pláče. Další výjimkou jsou opilci. V pozdních hodinách brouzdají ulicemi a zpívají sprosté písničky. To se nehýbu a doufám, že si mě nevšimnou. Celou tu dobu tu sedím a mračím se. Nemůžu se usmívat, lidé by mě považovali za blázna. Úsměv je tak nepřirozený. Občas kolem mě projde pan Hašek co bydlí nad námi, pan domácí a nebo máma. Všichni si už na mě zvykli. Sedím tu ať je zima, ať je teplo, když prší i když padá sníh. Často mám pocit, že můj zadek přimrzl ke schodům, ale sedím dál a doufám. Máma se o mě nezajímá, utápí svůj zármutek v alkoholu. Paní domácí mi nosí jídlo a přesně v devět mě vždy v náruči odnese do mého pokoje. Vždycky se bojím, že zrovna tu noc přijde a já ho prošvihnu. Před rozedněním už zase sedím na schodech. Lidé mi hází peníze. To opravdu vypadám tak zuboženě? Bere si je paní domácí, alespoň trochu to pokryje náklady za to jídlo co mi nosí. Na mamince peníze žádat nemůže. Už tak nadává kvůli pronájmu. Bojím se, moc se bojím, že nás odsuď vyhodí. A už mi nikdo nedá najíst a táta nebude vědět kam se má vrátit. Všimla si mě jedna dívka se zápisníkem a vykročila mým směrem. Nechtěl jsem se na ní dívat. Nechtěl jsem vidět ten falešný úsměv. "Ahoj, já jsem Katka a dělám článek do školních novin. Mohla bych se tě na něco zeptat?" Chvilku jsem přemýšlel co vůbec řekla a pak jsem přikývl. "Jaký je tvůj vysněný den?" Pousmál jsem se, tohle vím úplně přesně. "Sněžilo by." Trochu jsem chraptil. Nebyl jsem zvyklý na svůj hlas. "A všichni by se usmívali. Zcela upřímně." Dívka se trochu zakabonila. "Pak by jsem uviděl vysokého muže v černém kabátu jak míří ke mně. Taky by se usmíval. Sklonil by se a objal mě. Tatínek by se vrátil domů a všechno by bylo dobré. Byl bych v bezpečí." Zlomil se mi hlas a já opřel hlavu o kolena. Ucítil jsem její ruku na mém rameni a pak mi vtiskla do ruky bankovku. Odcházela a mně z ní bylo blbě. Věděl jsem na co v ten moment myslela. Myslela na to, že bude mít úspěch se svým článkem ve školních novinách. Ach, jak jsou ti lidé sobečtí. Rozbrečel jsem se. Uvědomil jsem si, že táta se už nevrátí.

Milá Jano, viděla jsi někdy starý film? Já se k jednomu náhodou dostala. Byl z roku 2012. Nebylo to moc dobře zpracované. Efekty byly směšné a celé to bylo tak nějak placaté. Nevím přesně jak to popsat, ale vypadalo to dost nereálně. Jedna věc mne však udivila. Víš, jak se ti lidé pohybovali? Na nohách. Ani jsem nevěděla, že to jde. Bylo to naprosto úžasné a neuvěřitelné. V té chvíli mne polapila neuvěřitelná touha to také umět. Ale copak to jde? Každý normální člověk je ode dne svého narození na létajícím přístroji, který nám pomáhá v každodenních situacích. To přece ví každý… Necelé dva dny po zhlédnutí filmu se stalo něco neuvěřitelného. Byla jsem v holografické místnosti a povídala si s moderátorem zpráv. Však víš který to je, ten s tím velkým nosem. Ukázal mi záznam s vědcem Dobromilem Štístkem, který se na nohách naučil chodit a za neuvěřitelné peníze pořádá kurzy chození na nohou. Od té doby nabraly věci rychlý směr. Chození začali propagovat i politici, protože nebude taková spotřeba citronové šťávy, kterou potřebujeme jako pohon do našich strojů. I kurzy se zlevnily, ale pro naši rodinu jsou pořád moc drahé. A víš, co jsem udělala? Vykašlala jsem se na kurzy a zkusila to sama. Přece to nemůže být zas až tak těžké, ne? Nevím, co jsem si myslela, ale těžké to je. Hned po prvním došlápnutí na chodidla jsem se zřítila na zem. Mamka řekla, že máme moc zesláblé nohy, než abychom se na nich udrželi. Poradila mi pár cviků na zpevnění svalů. Opravdu jsem to nešidila a cvičila pravidelně. To bylo poprvé, co jsem u něčeho vydržela. Vždycky jsem to vzdala příliš brzy. V tom jsi ty jiná, takže věřím, že až se vrátíš, hravě mě dohoníš. Už po týdnu jsem cítila velký rozdíl a celá natěšená jsem se postavila a chtěla se opět rozeběhnout. Hned po prvním kroku jsem spadla na zem a odřela si loket a koleno. Už mnohokrát jsem ve filmech viděla krev, ale věděla jsem, že je umělá. Tohle bylo ale něco jiného. Ani jsem si neuvědomila, že mi stékají slzy. Pokožka mě pálila, a když jsem krev chtěla setřít, vytvořila mi na kůži oranžovo-červenou šmouhu. Bylo to zvláštní, vždy jsem přemýšlela, jaké to je a teď když se mi stal můj první úraz v životě, jsem to nevnímala. Uvědomila jsem si, kam se lidstvo za ty roky pohnulo. Tedy pokud pohnulo je ten správný výraz. Ve škole jsme se učily o hrozných časech v naší zemi. Jaké tam byly úrazy. Lidé umírají při autonehodách nebo v hořících domech. Dokonce se zabíjeli mezi sebou! Vážně je ta správná věc posadit nás na stroje, které řídí za nás, protože na rozdíl od nás nemůžou udělat v řízení chybu? Je správná věc, že každá rodina vlastní svůj ovladač na počasí, abychom nemohli zapnout teď už nepoužívaný vynález zvaný topení a způsobit požár? Samy jsme jako stroje. Vyžaduje se od nás poslušnost, laskavost a bezchybnost. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela, ale teď jsem si uvědomila, že nás vlastně zavřeli do takové ochranné bubliny. Všechno je tu stejné a každý má to samé, ať dělá cokoliv. Tady nemůžeš být odlišná, protože už i genetika se ovládla natolik, aby základní rysy byly stejné. To bylo kvůli rasismu, který před tisíci lety ovládl celý svět. Tohle mě donutilo vstát a zkusit to znova. Mnohokrát jsem spadla, ale důležité bylo, že jsem se vždy postavila. A hádej co! Už to umím! Chození na nohách za těch pár měsíců ovládlo celý svět. Nechci se vrátit někam do pravěku, jako je například rok 2012 ve filmu, ale člověk by se o sebe měl umět postarat a tohle je první krok. Nechci, abychom byli jako stroje. My nemáme být dokonalí. Jsme lidé. Máme dělat chyby a následně se z nich nepoučit a tak je udělat znovu. Dělat je tak často dokud neuděláme nějakou jinou. Máme dělat věci, které by stroje nenapadly, protože na to nejsou naprogramované. Musíme se z té bubliny, která nás chrání před vším, i před tím dobrým dostat. A jak se máš ty na Marsu? Už se těším, až se vrátíš a půjdeme spolu na procházku… Po nohách! S láskou Šárka Daniela Wojnarová 13 let

V Hradci Králové dne 26. 4. 3333

Óda na tepláky Tepláky. Přítel do nepohody, nejlepší kamarád. Vždy vás přijme takovou, jaká jste a je jim naprosto jedno, zda – li jste po vánočních svátcích přibrala nějaké to kilčo. Mají mnoho výhod a předností, díky nimž je milujeme. Tak zaprvé si nestěžují. S hrdostí skousnou své místo ve skříni, ač není nejlepší. Výhled samozřejmě znemožňují trendové, otrhané džíny v těsné společnosti s purpurovým svetříkem, nejnovějším výstřelkem módy. Vědí totiž, že správná chvíle na tepláčky teprve nastane. A tím se dostáváme k dalšímu, neodmyslitelně plusovému bodu. Představme si situaci, v které se bezesporu ocitla jistě alespoň jednou v životě každá žena. Za okny bubnuje déšť, po ložnici se linou tóny nějakého slaďáku ( předpokládejme, že od mistra Iglesiase ) a na posteli leží žena, nejlépe s nějakou pekelně kalorickou bombou. Neupravená, nenamalovaná, evidentně v mírné depresi. A co má na sobě? Světe div se, jsou to pohodlné domácí tepláčky! Vědí, že miss Word z vás nikdy nebude a vůbec to neřeší. Díkybohu. Kéž by touto vlastností oplývali i muži, svět by byl hned jednodušší. Nebojí se ani pohybu. Zatímco kamarádky si vymýšlejí statisíce výmluv, proč s vámi nemohou jít odpoledne běhat do parku, tepláky se nebojácně hlásí o místo. Musím uznat, že konkrétně moje láska k teplákům astronomicky stoupá s každým spáleným nedělním obědem. A že se někdy opravdu zapotíme! Ono taky ze sebe shodit svíčkovou se třemi není žádná procházka růžovou zahradou. A tady taky vidíme další přednost tepláků proti mužům: nehnusíte se jim, když vás vidí zpocenou jako domácí zvíře s rypáčkem. Tyto dvě látkové nohavice v nás vzbuzují i trochu nostalgie. Neznám člověka, který když otevře staré album, neuvidí ani jednu fotku, na níž by byl někdo v teplácích. Většinou jsou to spíše starší lidé. Babičky, dědečkové, prababičky. A při pohledu na tyto fotky se nám samozřejmě vybaví celí plejáda komických situací, zážitků, na které velmi rádi vzpomínáme. Co dodat na závěr? Každý z nás si musí přiznat, že má doma alespoň jedny tepláky. A uznejme, zda – li si bez nich dokážeme představit život. Já tedy určitě ne. Danielová Denisa Větrná 2060 Uherský Brod 688 01 Soutěžní kategorie: Střední školy

Můj vysněný den Jednou se probouzím takhle z rána, jdu k oknu, a náhle vidím: staví se má vlastní firma! Z cihel! Nemůžu tomu uvěřit. Tak si jdu umýt ruce a umyju si i oči. Jdu znovu k oknu a už opravdu vidím vlastní firmu! Podívám se do kalendáře. Zrovna na dnešní den mi spadají narozeniny. Už jsem to pochopil: je to dárek k narozeninám. Přijdu do obýváku a tu vidím rodinu s dortem, kde jsou prskavky. Volá na mě: „Překvapení!“ A já celý překvapen zůstanu radostí stát na místě. Náhle se mě babička zeptá: „Děje se něco?“ A já odpovím: „Nic.“ „Jestli pak si už viděl svůj dárek,“ táže se mě máma. „Už jsem ho viděl,“ odpovídám, „jsem s něho úplně vedle.“ Dívám se na dort a v tom okamžiku, se mě babička zeptá: „Díváš se po dortu, že?“ „Dívám se po něm,“ odpovídám, „už se na něho nemůžu dočkat.“ „Je čokoládový, takový jak máš rád,“ informuje mě táta, „a hlavně krémový!“ Nevím na co, mám teď myslet, jestli na výborný dort s čokoládou a krémem, nebo na dárek k narozeninám, na mou vlastní firmu. „Mám tu pro tebe ještě jedno překvapení,“ napíná mě máma, „hity Michaela Jacksona!“ a dala my zabalenou krabičku v balícím papíru. Je fakt, že jsem velký fanda Michaela Jacksona, proto my to udělalo takovou radost. Už jsem se nemohl dočkat, jak bude hotova má vlastní firma, a jak si pustím hity Michaela Jacksona. Náhle se zřítím na zem a pláči radostí. „Neválej se na zemi,“ zavolá na mně máma, „budeš nemocný! „Pudem rozkrajovat dort!“ volá na mě babička. „Ještě se půjdu podívat, jak se zatím staví firma,“ řekl jsem. „No tak dobrá,“ řekla babička. Na mé firmě už byly vybudovány základy a pomalu skončila směna. Šli jsme rozkrajovat dort. Jako oslavenec jsem měl právo dostat největší kus dortu. „Mm, ten dort je dobrý,“ řekl táta. „Souhlasíme,“ odpověděl jsem já, babička, druhá babička, máma a děda. Pak jsme se šli fotit. „Teď ty a babička,“ hlásil táta, „ty a děda,“, „ty a druhá babička,“ říkal jaké dvojice, na focení máme udělat, „ty a máma,“ a nakonec prohlásil: „a teď ty a já.“ Pak jsem chtěl rodinu trochu rozveselit, říkal jsem vtipy. Čas utíkal jako voda a byl tu večer. Už jsem se musel rozloučit s babičkou a dědou. Zapnuli jsme si televizi. Jako oslavenec měl jsem znovu právo. Tentokrát na výběr programu v televizi. Dívali jsme se, na hlas Česko - Slovenska. Taky jsem mohl zůstat vzhůru až do jedenácti hodin i když zítra byla škola. Ovšem, na to jsme úplně zapomněli. Až po jedenácté šel jsem spát, byl to nádherný den. Marek Chmela 2. třída

Můj vysněný den Téma této soutěže mě nutí přemýšlet nad tím, jak by asi můj vysněný den vypadal. Napadá mne mnoho variant a tak si myslím, že kdybych tento vysněný den např. dostala jako dárek a měla bych si vybrat, co budu dělat, měla bych velký problém s tím, si vybrat. První myšlenka mě napadá, vzít rodiče a sestru a podívat se na nějaké velice zajímavé místo ve světě. Chtěla bych například vidět obrovské ledovce, polární záři a ještě mnoho dalších věcí. Mohla bych však také jít a pouze nakupovat a nebrat ohled na to, že obyčejné tílko stojí necelých 600 Kč. Nebo bych dala dohromady několik mých nejlepších prací a v nakladatelství by mi z těchto prací vydali knihu. Další nápad, že bych si vzala brusle a celý den bych bruslila. Měla bych pro sebe celý zimní stadion, a skákala bych všechny skoky, které mi nešly a piruety bych točila jako nic. Všechny tyto představy jsou krásné, avšak myslím si, že každý dne je něčím neobyčejný. Každý má své kouzlo. A vysněné dny, ty ho mají ještě větší, mohu si třeba vysnít, že pojedu se sestrou do Prahy, něco si koupíme, zajdeme si do kina, dáme si k večeři pizzu a přespíme v jejím bytě. Je to můj sen, protože s ní chci trávit více času, a tak jednoduše navrhnu, že do Prahy pojedeme. A tak jsme jely. Samozřejmě si jen tak nejde říct, pojedu se podívat na polární záři, ale když tento sen opravdu máte a nepřejete si nic jiného, než ji vidět, nedoufejte pouze, že ten sen se jen tak sám zařídí, splní a vy se najednou ocitnete před nádhernou polární září. Nepopírám, někdy se náhody stávají, osud vám přeje, ale ne vždy to tak je. A to byste pak na tu náhodu mohli čekat tak dlouho, až už by bylo pozdě. Odpovědí na otázku „Můj vysněný den“ je, že asi žádný nemám. Kdyby však otázka zněla „Mé vysněné dny“, odpověď by byla jasná. Bylo by jich několik. Ba dokonce mnoho. Vždyť každý z nás o něčem sní, ať už o polární záři, zdraví, lásce, penězích, tričku,… Kateřina Horová Soutěžím za 2. kategorii - Druhý stupeň ZŠ (6. - 9. třída) Kralupy nad Vltavou

O ztraceném pejskovi (Příběh z tříslabičných slov s tolerancí předložek) Jednoho krásného večera sousedův jezevčík Jerrylec nepřišel do zahrady. Sousedův synovec Jiříček zaplakal, naříkal. Souseda trápilo Jirkovo plakání. Zavolal občany vesnice, jestlipak Jerrylce některý neviděl. Sousedé radili: vyhlásit pátrání, zahájit hledání. Majitel Jerrylce sousedy poslechl, vytvořil několik pátracích jednotek. Občané vesnice hledali v širokém okolí. Zbytečně. Jerrylce nenašli. Vesnice ztrácela naději. Pátrání skončilo. Sousedův synovec rozhodl pořídit jiného čoklíka. Synovec se sousedem nasedli do trabanta, vyjeli do sousední vesnice. Vybrali nového malého hafana. Synovcův čtyřnohý kamarád chlupatý pejsánek – od tohoto večera pobíhal po zahradě. Po nějakém měsíci ve večerních hodinách začalo ze zahrady zaznívat podivné štěkání. Synovec souseda v posteli zrovínka usínal, štěkání zaznělo vícekrát. Synovec vylezl z postele, vykoukl z okénka do zahrady. Uviděl v zahradě skotačit Jerrylce. Synovec seběhl z pokoje po schodišti, zamířil k zahradě. Otevřel, zavolal na Jerrylce. Jerrylec s radostí zamířil k synovci Jirkovi, vyskočil klukovi do náruče. Takové shledání po tolika večerech! Synovec odnesl Jerrylce do pokoje. Strávili společně celičký večírek. Jerrylec se štěnětem patřili od tohoto večera k nejlepším přátelům synovce, hafani bydleli společně v přístřešku, v nehezkém počasí v garáži. Autor: Libor Šídlo, SOŠ Jana Tiraye Velká Bíteš, příspěvková organizace, Tyršova 239, 595 01 Velká Bíteš, třída 3.MECH

Óda na tepláky Tepláky – to fenomén je, který frčí po léta. Jen co přijde dítě na svět, máma mu je obléká. Ani jemu není jedno, co mu dají na písek. Pohodlí je vždy přednější, to ví i náš Matýsek. Dříve měli všichni modré teplákové soupravy, nosili je doma, venku, odvážní i do Prahy. Dnes je barev celé spektrum, vybere si každý z nás, od nejlevnějších kousků z trhu po cool značky Adidas. Kupuje je někdy každý, nositi se budou navždy. Značkové si domů nese, kdo chce být in i v lese. A kdo image neřeší, ten si koupí levnější. Nad tepláky prostě není, opěvují je i slavní. Nightwork s nimi vyhrál Anděla, i když tato jejich píseň rozžhavila pár kritiků doběla. Bude asi platit navždy, nositi je může každý, přináší nám pohodu, tak neskončí v důchodu. Nad tepláky prostě není, je to naše potěšení.

Eva Matějková

Holky, kdo nenávidí sukně jako já ruku nahoru. Úplně vidím ty lesy zdvižených paží, které máchají ve vzduchu s takovou vervou, aby podtrhli sílu své nenávisti k odpornému svazujícímu kusu látky. Ani nevím, proč jsem se dnes na školních chodbách ukázala zrovna v tom potupném kousku džínoviny. Nemohla jsem pořádně sedět, protože se mi kolem pasu ovíjela jako had škrtič. Nemohla jsem chodit, protože svazovala mé nohy do jednoho celku, dělající směšně malé krůčky. Aby toho nebylo málo, zapomněla jsem si cvičební úbor doma, takže jsem v ní hrála i volejbal. Kamarádka kolem mě chodila s uličnickým úsměvem. Svůj pohled chvíli zabodla do mé sukně, která mě vytrvale připravovala o můj poslední kousek trpělivosti a sebeúcty a poté se směr jejího pohledu změnil na její vytahané tepláky. Její úsměv se čím dál více a více zvětšoval, a bylo vidět, že si tuto nevyrovnanou situaci velmi užívá. Ale to jí nedaruju! Příští hodinu budu mít na sobě ještě vytahanější tepláky než ona a úsměv jí přejde. Jak se říká: „ Kdo se směje, naposled ten se směje nejlíp!“ Cesta domů se mi dvakrát tak protáhla, než normálně. Sukně svírala pevně můj pas a nechtěla mě uvolnit ze svých spárů. Mým jindy dlouhým krokům dnes bránila v rozletu. A tak jsem šla pomalu a uváženě, jak se na mladou dámu, která nosí sukně, sluší a patří. Potají jsem však netoužila po ničem jiném, než zahodit sukni a natáhnout na sebe své tepláky s čokoládovou skvrnou na koleni. Byla jsem jak to ptáče zavřené v kleci, které touží po svobodě. Po příchodu na společnou zahradu u bytovky, kterou sdílíme ještě se dvěma dalšími rodinami, jsem ze sebe ty okovy v podobě sukně shodila a pověsila na šňůru, kde mamka ráno dala sušit kupu prádla. Představovala jsem si, že je to hlava draka, kterou jsem pověsila na stožár pro výstrahu všem jiným princeznám. Teď, když jsem se zbavila sukně, jsem pro změnu netoužila po ničem jiném, než po princi na bílém koni, který by mi přivezl tepláky, abych se alespoň trochu zahalila. Polilo mě horko a cítila jsem, jak rudnu ve tvářích. V puse mi vyschlo. S obavami jsem vzhlédla nahoru do oken bytovky. Nikdo tam nebyl kromě paní Omáčkové, která spolu s námi obývá druhé patro. S nesmělým úsměvem jsem na ní zamávala. Ona na mě koukala s pusou otevřenou. Snažila se vzpamatovat a zamávání mi oplatila, ale už jsem v duchu viděla, jak sahá po telefonu a volá do ordinace doktora Chocholouška. Vyběhla jsem k nám do bytu takovou rychlostí, že jsem si naprosto jistá, že právě dnešek je ten den, kdy třináctiletá holka zlomila světový rekord v běhu na padesát metrů. Ve dveřích jsem málem porazila dědu, který se chystal se síťovkou v ruce na nákup. „Ale kampak tak rychle, holčičko?“ zeptal se starostlivě a poté si všiml mého nevšedního oděvu. „ No mě už ta paměť zrovna dvakrát neslouží, ale neměla jsi toho na sobě trochu víc, když jsi ráno odcházela?“ začal si ze mě tropit šprťouchlata a potutelně se smál pod vousy. „Já té vaší módě moc nerozumím, ale není tohle až moc výstřední?“ přidával jeden vtípek za druhým a scházel pomalu schody. Ani mu nevadilo, že já jsem dávno zmizela za dveřmi bytu a tím pádem si vtipkuje jen pro svou maličkost. Vypadá to, že můj nový model si u něj vysloužil první příčku v soutěži Vtip roku. Už před sebou jasně vidím moderátora ze soutěže běžící v televizi každý čtvrtek: „Dámy a pánové, teď bych rád pozval na pódium, vítězku naší soutěže. Za svoji promenádu ve spodním prádle si zasloužila jasnou hlavní cenu. Společně ji gratulujeme k prvnímu místu a dostává od nás hlavní cenu: Velkou ostudu a krásné hodinky k tomu. Srdečně Vám blahopřejeme!“ Dveře do mého pokoje jsem otevřela tak natěšeně, až se rozlítly, prásky do stěny a o trochu pomaleji se ke mně vracely. A byly tam. Ležely přehozené přes opěradlo židle, jako by nevěděly, čím vším jsem dnes prošla. Slastně jsem je na sebe natáhla. Neškrtily, neobepínaly. Byly to prostě mé tepláky. Tepláky v barvě rozsednutých borůvek s vytahanými koleny o odstín světlejší než zbytek látky a záplatou v podobě medvídka s balónkem. A v té chvíli jsem se rozhodla. Zítra jdu do školy v nich! Daniela Wojnarová, 13 let

MŮJ VYSNĚNÝ DEN Chtěla bych dostat pozvánku na spolupráci s mojí nejoblíbenější zpěvačkou a zazpívat si s ní duet (když zpívají dva lidé). Přišla bych do studia a začala přemýšlet o textu a hudbě, možná bychom to pak mohly zkusit i natočit. Vymyslely bychom píseň „Jablčko“ . Pak bychom si šly koupit obleky na naše zpívání a začaly trénovat. Vybraly bychom si kapelu s harmonikami a tympánem jelo by se naostro. Zapojila bych taky moje blízké, moji třídu a třeba i kapelu nějakého známého zpěváka. Kdyby se to podařilo, vyšel by můj první klip. Pak by byl můj sen splněn! Kristýna Postulková 6.A

MŮJ VYSNĚNÝ DEN Byl to den, kdy jsem měl narozeniny a bylo to v květnu 2010. Můj den začal tím, že jsem vstal, umyl si zuby, oblékl se, nasnídal a začal připravovat jídlo pro mé hosty. Na pomoc mi přišla kamarádka. Když bylo vše hotové, což bylo asi za dvě hodiny, tak jsem čekal na to, až začnou chodit hosté. Konečně jsem se dočkal. Když u nás už byli všichni, začal se rozkrajovat dort. Potom mi všichni popřáli a začali jsme jíst. Po jídle jsme hráli hry až pozdě do noci. Celý den jsme si moc užili a těšíme se na zopakování!

Dan Koník 6.A

DOPRAVNÍ PROSTŘEDEK BUDOUCNOSTI. LÉTAJÍCÍ KARAVAN Tento dopravní prostředek bude sloužit k jednoduchému vzletu do jakékoliv výšky: nad horami, lesem nebo velkým provozem na dálnici. Nejen, že se v něm může spát, ale můžete všechno krásně vidět z výšky. Létající karavan je pro osm osob s tím, že v něm mohou i spát. Velmi užitečný je i proto, že je zde zásobárna vody, mikrovlnná trouba, gauč, čtyři postele, stůl, pár židlí, plazmová televize, lednice, trouba a hlavně přístroj hlavopřemýšlovač. Hlavopřemýšlovač je přístroj, který nese tento název proto, že umí přemýšlet za druhé. Karavan i hlavopřemýšlovač bude za 200let vymyšlen Johanem Fulgotemsnem a bude stát 5mil. Korun.

Simona Kramná 6.A

DOPRAVNÍ PROSTŘEDEK BUDOUCNOSTI Má představa o dopravním prostředku budoucnosti – může se vznášet nebo létat. Může mít tvar vlaštovky a čtyři nebo více sedadel se skleněnou střechou. Mohl by parkovat ve vzduchu jeden nad druhým, tím ušetříme místo a nebudeme muset stavět cesty, dálnice a jiné komunikace. Pohon může být na solární energii, nebudeme tedy potřebovat ropu, naftu ani benzín. Jeho vnitřní vybavení může být normální nebo luxusní. Uvnitř bude inteligentní počítač, který nás bude navádět jako navigace, ale může se proměnit i v televizi.

Jakub Chovančík 6.A